Vážení farníci a milí přátelé, - rímskokatolická farnost kurim
Transkript
ČASOPIS KUŘIMSKÉ FARNOSTI ČÍSLO 4/2008 ROČNÍK III. Vážení farníci a milí přátelé, Minulý týden jsme si připomněli svátek, kdy vzpomínáme našich zemřelých. Otázka smrti se sice dneska dost vylučuje z veřejného života, ale je to něco, s čím se denně setkáváme, situace, která také potká jednou nás. Většinou z toho máme obavy, strach. Vidíme to jako umenšení, jako jakýsi vzájemný konec, ale v Pánu to chápeme jako vrchol tohoto života, kdy se nám otvírá brána do věčnosti a kdy se nám otvírá Boží náruč. Právě proto jsem vybral dopis sv. Ignáce, biskupa z Antiochie z konce prvního století, který byl odsouzen k vhození dravé zvěři, protože nechtěl obětovat bohům. A právě cestou z Antiochie píše Římanům tento dopis, kde vidíme, jak on se dívá na smrt, pro něho smrt je vysvobozením, pro něho smrt je setkání s Kristem, pro něho je smrt něco, po čem vlastně touží. Je to něco, co se nám může zdát jaksi divné. Ale myslím si, že bychom se zvláště v těchto dnech měli zamyslit nad tím, co nám právě říká dopis tohoto svatého biskupa: Píšu všem církvím a všem kladu na srdce, že jdu rád pro Boha na smrt; jen kdybyste mi v tom nebránili. Zapřísahám vás, abyste mi neprokazovali svou náklonnost v nepravý čas. Nechte mě, ať jsem potravou šelem, protože s jejich pomocí mohu dojít k Bohu: jsem Boží pšenice a až mě zuby šelem rozemelou, budu shledán čistým chlebem Kristovým. Usilovně za mě Krista proste, aby právě ony byly tím nástrojem, který ze mě udělá pravou Boží oběť. Žádné slasti světa ani žádné pozemské království by mi nebyly k ničemu. Zemřít pro Krista je pro mě lepší než kralovat nade všemi končinami země. Hledám toho, který pro nás zemřel, toužím po tom, který pro nás vstal z mrtvých. A chvíle mého zrození už nadchází. Promiňte, bratři, ale nestůjte v cestě mému životu, ale přejte si mou smrt, když chci být Boží. Nedávejte mě světu a nesvádějte mě hmotou. Nechte mě dojít čistého světla; až tam dojdu, bude ze mě pravý člověk. Dovolte mi, abych byl v utrpení následovníkem svého Boha. Každý, kdo ho v sobě má, musí vědět, co chci, a musí mít se mnou soucit, protože ví, co mě souží. Vládce tohoto světa se mě hodlá zmocnit a zničit mé smýšlení obrácené k Bohu. Nuže, ať mu nikdo z vás, kteří jste u toho, není nápomocen; postavte se naopak za mě, na Boží stranu. Neměli byste mít v ústech Ježíše Krista, ale srdcem toužit po světě. Kéž ve vás nepřebývá závist. A ani kdybych vás osobně o něco žádal, nevěřte mi, ale raději věřte tomu, co vám teď píšu, neboť vám píšu jako živý, který touží zemřít. Má touha je STRANA 2 ukřižována a žádný oheň pozemské žádosti už ve mně neplane, to spíš je ve mně živá, mluvící voda, která mi uvnitř říká: „Vzhůru k Otci!“ Nekochám se pomíjejícím pokrmem ani radovánkami tohoto života, chci chléb Boží, to jest tělo Ježíše Krista ze semene Davidova, a za nápoj chci jeho krev, to jest lásku nepomíjející. Nechci už žít podle lidí. Ale bude to tak, jestliže si to budete přát. Přejte, aby i vám bylo přáno. Jen ve stručnosti vás prosím: Věřte mi! Sám Ježíš Kristus vám to zjeví, že mluvím pravdu, a to jsou ústa, která nelžou, jimi přece mluví sám Otec. Proste za mě, abych došel cíle. Nepsal jsem vám podle těla, ale podle smýšlení Božího. Půjdu-li na smrt, přáli jste mi; jestliže však nebudu uznán toho hodným, nenáviděli jste mě. Tak píše tento svatý biskup a je možná těžko pochopitelné, s jakou touhou chce zemřít a s jakou touhou se chce setkat s Kristem. Je to ovšem dopis, nad kterým se můžeme zamyslet a který i nás může oslovit, abychom měli jiný přístup ke smrti, jiný přístup k věčnosti. Abychom byli vedeni především láskou k Bohu, která nás chce obšťastnit právě jednou, na věčnosti. To vyprošuje Váš farář Jiří Krpálek Modlitba Modlitba je vlastně takový rozhovor s Bohem. Modlitba předpokládá víru v Boha, kterého člověk vnímá jako živou skutečnost, jako bytost, která je přítomná v jeho životě, v jeho historii; ne jako nějakou ideu nebo filozofii. Modlit se znamená obracet se na osobu, navázat kontakt, komunikovat. Vztah, který se mezi Bohem a člověkem navazuje modlitbou, je prožíván: jednak jako vzdálenost: nesmírnost Boha a nepatrnost člověka. To ze strany člověka přepokládá základní postoj: pokoru. jednak jako kontakt: potřeba člověka, který hledá Boha, a láska Boží, která hledá člověka. Tento kontakt se rozvíjí modlitbou. Člověk, který se obrací na Boha s velikou pokorou, si je jistý, že s ním komunikuje, i když ho nevidí. Chápe a cítí, že je to jediný prostředek, jak navázat kontakt a jak vstoupit do společenství s Bohem. Modlitba je setkání s Tím, koho mám rád. Je to vlastně zdroj, na kterém se náš život s Bohem zakládá. Pro náš život je velmi potřebné, abychom tento vztah (život) s Bohem rozvíjeli. Jak můžeme takový stav rozvíjet? především pravidelnou modlitbou, podotýkám pravidelnou. Ráno, večer a přes den. nedělní mší svatou (dobré je někdy i ve všední den) svátostmi Božím slovem. Chování při modlitbě Nemodlí se jen duše, modlí se celý člověk, tedy i tělo, a to svým držením. Proto je dobré mít při modlitbě důstojný postoj (představit si třeba, že před námi stojí živý Kristus – jak bychom se chovali?). Zároveň je potřeba mít vhodné místo, bez rušivých elementů. Čas k modlitbě Ranní i večerní modlitba bývá ohrožena. A ranní víc než večerní. Mnohý si nenařídí STRANA 3 budík na správný čas, tím nevstává dost včas a pak den začíná ve chvatu a ve spěchu. Ranní modlitba se pak zkracuje nebo úplně odpadá. Pak ovšem odpadá jakési posvěcení rána. Večer nás o požehnání a občerstvení z dobře vykonané modlitby nejčastěji připravuje únava a lenost. I když máme na modlitbu čas, přicházejí zase jiná rušení. Je třeba zabezpečit modlitbu nutným pořádkem a sebevýchovou. Budíček musí ráno zazvonit tak brzy, aby spěch nenarušil klid, nutný pro usebranou modlitbu. Napínavý román musíš večer v pravý čas odložit, abys Pánu místo modlitby nevěnoval jen několik ospalých myšlenek. Prostě je nutné pro denní modlitbu zajistit prostor. Jako vzor při modlitbě navrhuji sv. Františka Saleského, který při práci pro dobro duší ani na pět minut nepřestal myslet na Boha, a sv. Jana Boska, který žil v neustálém spojení s Bohem. Žijeme-li ve spojení s Bohem, máme jistotu, že naše vztahy k bližním se budou ubírat správným směrem, protože právě spojení s Pánem nás vybízí, abychom prokazovali bližním dobro, a zaručuje nám účinnost, kterou lidské konání, jakkoli samo o sobě dobré, nemá. Forma modlitby Jaká je forma tvých denních modliteb? Modlíš se vždy totéž nebo modlitby měníš? Nejlepší je ta forma, ve které se můžeš modlit nejlépe. Nejlepší forma je u různých lidí různá. Získávej tedy při modlitbě vlastní zkušenosti a podle nich se řiď. Modlitba vlastními slovy Má tu výhodu, že je většinou osobitější, bližší životu, opravdovější a také zbožnější a upřímnější. Při takové modlitbě se mezi tebou a Bohem děje něco víc. Má však také nevýhodu. Snadno upadá, stává se chudou na myšlenky. Vždy tě nenapadne něco vhodného, co by bylo hodno Boha. Modlitba sklouzne snadno na prosebnou modlitbu. To je však málo. Modlitba v ustálené formě Bývá lepší než modlitba vlastními slovy. Vyzvedá tě nad tvou úroveň. Zprostředkuje ti myšlenky, stanoviska, pocity, kterých by nebylo schopno tvé srdce samo od sebe. Pomysli na mešní modlitby, Gloria, Otče náš. Nyní něco pro ty, kteří slaví liturgii hodin (modlitbu breviáře). Slavení liturgie hodin má za úkol zasvětit čas Bohu, a protože čas je prostor, v němž se odvíjí činnost člověka, zasvětit čas znamená zasvětit lidský život. Taková modlitba má kosmický rozměr, neboť rytmus vesmíru vtiskuje času různé hodiny. Doba modlitby (ranní chvály ráno, večerní chvály, tj. nešpory při západu slunce, kompletář na prahu noci). Ráno to není jenom slunce, které se vrací a začíná znovu svítit, příroda, která se probouzí, život, který začíná proudit, ale je to nezaměnitelné znamení vzkříšení. Historicky vstal Kristus z mrtvých ráno. Chvály jsou tedy vzpomínkou na Velikonoce a radostným zpěvem k oslavě vzkříšení. Stejně tak večer není jenom umírání dne, světlo, které hasne, lidská činnost, která ustává v nočním odpočinku. Je to připomínka Pánovy smrti. Den, který umírá, aby se znovu narodil – to je volání po životě. Nešpory se tedy stávají bděním v očekávání vzkříšení. Liturgie hodin v sobě zahrnuje velikonoční tajemství s jeho fázemi smrti a života: vyjadřuje všechny rozměry křesťanské naděje a je dokonalou modlitbou chvály Boha za krásy přírody a za to, jak by člověk byl schopen naložit s dary, které od něho dostal. Naše víra by neměla ustrnout na určitém místě. Aby naše víra rostla, je k tomu potřeba, jak už jistě víte, potrava. Tou potravou je pro nás právě modlitba, eucharistie, Slovo Boží. A tak nám všem přeji, abychom si dokázali v našem všedním životě najít i jen třeba malinkou chvilku na setkání s Pánem – na tu potravu pro duši. čerpáno z knihy Duchovní rozhovor od Klementa Tilmanna Hanka STRANA 4 Rozhovor Radmila Sedmíková se začátkem října zúčastnila mezinárodní akordeonové soutěže v italském městě Lanciano. Jak sama prozradila, akordeon je její koníček (nevěnuje se hře profesionálně), na který jí ne vždy zbývá dostatek času. Přesto se ve velké konkurenci umístila na předních místech a to ve dvou kategoriích. Požádala jsem mladou sympatickou studentku, aby se s námi podělila o zážitky nejen z této soutěže. Jak dlouho hrajete na akordeon a proč jste zvolila tento hudební nástroj? Na akordeon hraji od 2. třídy, to je 14 let. Přesně si nepamatuji důvod, proč jsem si vybrala tento nástroj. Akordeon se mi vždycky líbil a líbí. Když jsem začínala, hrála na akordeon už i moje starší sestra, dá se říct, že jsem ji následovala. Také to bylo přání mojí maminky. Jste tedy taková hudební rodina. Pořádali jste koncerty pro příbuzné? Moji rodiče na žádný hudební nástroj nehrají, ale vedli nás k tomu. Mám ještě mladšího bratra, který nejdříve hrál na housle, pak přešel na klarinet. O vánocích a při návštěvách babiček jsme hráli společně všichni sourozenci a samozřejmě, že v tom pokračujeme i nadále. Nepřemýšlela jste někdy, že se budete věnovat hře na akordeon profesionálně? Zatímco moje sestra se už jako malá zúčastňovala soutěží a pan ředitel nebo učitelé ZUŠ jí radili, aby šla studovat na konzervatoř, já jsem v té době až tak dobře nehrála. Ani moje sestra se nevydala na tuto cestu. Obě máme akordeon jen jako koníček a mně to tak vyhovuje. Jakou školu studujete? Studuji 3. rokem obor Bezpečnost a kvalita potravin na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. Do ZUŠ Kuřim nadále chodím jednou týdně. Je to vlastně studium pro dospělé. STRANA 5 „Nevyzkoušela“ jste i jiné nástroje? Nejdříve jsem začínala se zobcovou flétnou, vyzkoušela jsem i kytaru, ale zůstala jsem u akordeonu. Měla jsem také období, kdy jsem s hraním chtěla přestat. Bylo to možná i tím, že se mi trochu střídali učitelé a ne všichni mi vyhovovali svým stylem výuky a výběrem skladeb. Jen díky své současné paní učitelce Pavlíně Zámečníkové hraji dodnes a jsem jí za to vděčná. Baví mě to a jsem ráda, že jsem vydržela tak dlouho. Kolik času denně cvičíte? Denně bohužel netrénuji, protože studium na VŠ mi zabírá hodně času. Pokud se ale připravuji na soutěž nebo koncert, snažím se najít pro hraní co nejvíc času, ale nepočítám to na hodiny. Cvičím tak dlouho, jak je potřeba. Jaké skladby hrajete nejraději? Nejraději hraji skladby argentinského skladatele Astora Piazzolly, mezi akordeonisty je to velice známý umělec. Je to argentinské tango, moc hezká hudba, ráda ji poslouchám. Nejlépe tato hudba vyniká v kombinaci akordeonu s jiným nástrojem, já hraji v duu s kytaristou. Jaké akordeonové soutěže se konají v ČR? Řekněte nám, prosím, kterých jste se zúčastnila a s jakými úspěchy. V ČR Ministerstvo školství vyhlašuje soutěže pro jednotlivé hudební nástroje – klavír, smyčcové nástroje, kytara, akordeon... Každý rok je soutěž pro jeden z těchto nástrojů. V loni jsem se zúčastnila akordeonové soutěže. Další se koná opět za 3 roky. Soutěž probíhá v jednotlivých kolech – školní, okresní, krajské a celostátní. Do dalšího kola postupují vítězové kola předchozího. Já jsem se dostala až do celostátního kola. Soutěží se v sólové hře nebo v komorních souborech (např. akordeonové trio nebo akordeon s jiným nástrojem). Soutěžící, pouze žáci ZUŠ, jsou rozdělení do jednotlivých kategorií podle věku. Já jsem soutěžila v sólové hře v kategorii nad 18 let, kde jsem se umístila na 1. místě a v komorní hře v duu akordeon a kytara, kde jsme se s Martinem Jízdným stali absolutními vítězi, to znamená, že jsme získali od poroty největší počet bodů ze všech soutěžících. Můžete nám přiblížit poslední soutěž, které jste se zúčastnila? V říjnu jsem se zúčastnila mezinárodní akordeonové soutěže v italském Lancianu. Nebyla to soutěž jen pro žáky ZUŠ, ale mohli soutěžit i studenti vysokých uměleckých škol a profesionální hráči. Moje kategorie nad 18 let nemá horní věkovou hranici, takže zde hráli i třeba 50 letí zkušení pánové. Soutěžilo 300 účastníků v různých kategoriích, soutěž trvala 3 dny. Organizoval ji akordeonista a skladatel V. Zubitsky původem z Ukrajiny, nyní žijící v Itálii. Soutěžící byli proto především z východní strany – z Ruska, Běloruska, Litvy, Lotyšska, Polska, Slovenska, z ČR a jedna soutěžící z Koreje. To ale neznamená, že by soutěž měla nízkou úroveň, naopak Rusové hrají velmi dobře a konkurence byla veliká. Byla to pro mě velká zkušenost. Je zajímavé poslechnout si styl hudby, který hrají jinde. Velmi zajímavé byly například komorní soubory, kde hrál akordeon v kombinaci s balalajkami. V Rusku má tento styl hudby zřejmě tradici, protože zde byla řada souborů v tomto složení. Jak jste se umístila v této silné konkurenci? V sólové hře jsem získala 3. cenu a v duu s Martinem Jízdným také 3. cenu. STRANA 6 Jaká jsou hodnotící kritéria? Technické zvládnutí skladby, bezchybnost a pak také umělecký dojem, jak říká moje paní učitelka, hrát s duší. Další kritéria nevím. Jak jste se dozvěděli o této soutěži, oslovil Vás někdo z pořadatelů? Do této soutěže se přihlásili akordeonisté z Brna, my jsme se k nim přidali. Nikdo nás neoslovil, možnosti si člověk musí vyhledávat sám. Jak se Vám líbilo v Lancianu? Lanciano je krásné historické město – také místo prvního eucharistického zázraku (bližší informace jsou v článku o Lancianu). Byl to moc hezký výlet, který jsme si užili, navíc bylo ještě pěkné počasí, takže jsme se i koupali v moři. Na kterých koncertech by Vás čtenáři mohli vidět a poslechnout si Vás? Vystupuji většinou na koncertech ZUŠ, ale při přípravě na soutěže jsme vystupovali i na vernisážích výstav a při podobných příležitostech. Na konci května se v Brně koná „Podvečer s akordeony“, který organizuje ZUŠ Vítězslavy Kaprálové. Máme s touto ZUŠ úzké spojení, a tak nás zvou. V minulosti jsem také hrála s kapelou Pavla Helana, který hraje vlastní písničky na texty básníka Michala Černíka. Vystupovali jsme také na obou farních dnech. Děkuji Vám za rozhovor a přeji hodně úspěchů nejen v dalších soutěžích, ale také ve studiu. Dáša Eucharistický zázrak z Lanciana Na dovolenou do Itálie se v říjnu většinou již nejezdí. My jsme ale jeli. Byla to dovolená „na poslední chvíli“ a přestože byla krátká, zahrnovala vše, co k dovolené patří – sluníčko, moře, historii, odpočinek i adrenalin spojený s hlubokým uměleckým zážitkem. Místo této naší dovolené bylo dáno okolnostmi – dcera Radka jela reprezentovat naše město, kraj i Českou republiku do Lanciana na Mezinárodní akordeonovou soutěž o cenu města Lanciana a my jsme se rozhodli ji doprovodit. Lanciano je malé, krásné město antického původu s asi 40.000 obyvateli, které se nachází v provincii Chieti, region Abruzzo v jižní Itálii na kopcích asi 20 km od pobřeží Jadranu (asi 160 km od Říma). Bylo založeno roku 1181 před n. l. Legendy a archeologické nálezy prokázaly, že oblast byla osídlena od 5. tisíciletí př. n. l. Podle legendy je Lanciano rodištěm Longina – římského setníka, který vrazil své kopí do boku Ježíše během jeho ukřižování. Lanciano katedrála Madonna del Ponte, „Svatá Marie z mostu“ v italštině znamená „na kopí“ (kopí je i STRANA 7 ve znaku města). Je bohaté na významné a dobře dochované stavby z různých dob – od antiky přes středověk až po neoklasicismus. V praxi to znamená, že některé části středověkého jádra města vydržely od středověku nedotčeny a vše zde stojí za vidění. V samém centru města se nachází architektonický komplex světských i sakrálních staveb sahajících do dob Diokleciána (3. století př. n. l.) – arkády mostu, nádrž – římská cisterna na vodu a podzemní prostory pod náměstím Piazza Plebiscito, které jsou pro své perfektní akustické prostředí využívány i jako koncertní sál. Na arkádách mostu byly v 11. století položeny základy pro dnešní katedrálu Madonna del Ponte („Svaté Marie z mostu“), která byla postavena v 17. století. Ve městě jsme napočítali 19 kostelů a kaplí a skoro všechny se nám podařilo navštívit. Fascinující byly pro nás středověké úzké uličky a budovy, stále využívané jako běžné byty, hned vedle krásného kostela sv. Lucie ze 13. století, nebo kostel sv. Mikuláše s kaplí s freskami ze 14. století. Kostel San Francesco, ve kterém se plní přání a dějí zázraky, byl postavený v roce 1258 na místě kostela sv. Legonziana a Domitiana, ve kterém došlo k eucharistickému zázraku. Zajímavé jsou mimo jiné masivní středověké městské hradby Torri Montanara z 11. století, které na obranu proti nájezdníkům vybudovali Aragonci. Veliký kostel Santa Maria Maggiore z 12. století stojí ve středověké čtvrti Civitanova. V téže čtvrti narazíte i na kostely Sant´Agostino (14. století) a nyní již opuštěný San Biagio – sv. Blažeje (kolem 1059), které se nalézají nedaleko Porty San Biagio – vzácně dochované městské brány z 12. století. Působivý je i kostel Purgatorio (Očistec) nebo kostel sv. Kláry ze 13. století. Lanciano je také městem prvního eucharistického zázraku, který katolická církev zná, a který se odehrál na počátku osmého století. Přibližně v roce 700 došlo v Lancianu k úplné proměně svaté Hostie v maso a Vína v krev. Toto dokumentuje první psané svědectví z roku 1631. Kolem roku 700 celebroval v chrámu sv. Legontiana, který patřil baziliánským mnichům, jistý kněz mši svatou. Po sv. proměňování na něho přišlo pokušení: zapochyboval o přítomnosti Ježíše Krista v Eucharistii. Během mše svaté, po dvojím proměnění, se Hostie změnila v živé Maso a Víno se změnilo v živou Krev, která se srazila do pěti kapének, nepravidelných a rozdílných tvarem a velikostí. HostieMaso, jak je možné dokonale pozorovat i v současnosti, má stejné rozměry jako Ponte Diocleziano (Diokleciánův most) velká hostie, STRANA 8 používaná dodnes v latinské církvi; je lehce nahnědlá a když se osvětlí ze zadní strany, tak se zdá, že má růžovou barvu. Zpráva o tom se rychle rozšířila po celém městě. Všichni obdivovali Boží všemohoucnost. Po zázraku byla Hostie připíchnuta na dřevěné prkno, aby když uschne, se nezkroutila, jak to dělává usušené maso. Tak zde byl znovu s hřeby ve svém těle přibit na dřevě. Po pět století opatrovali tento obdivuhodný nebeský dar mniši sv. Bazila. V r. 1176 papež Alexandr III. přidělil kostel s přilehlým klášterem benediktýnům a ti se pak stali novými strážci tohoto eucharistického zázraku. Od roku 1250 klášter převzali františkáni a v roce 1258 byl na stejném místě postaven nový gotický kostel sv. Františka z Assisi a byly do něj přeneseny sv. ostatky. Dnes je tato zázračná Eucharistie pečlivě uložena v kapli chrámu sv. Františka z Assisi. Na oltáři v této kapli, za zavěšeným velkým plátnem, na kterém je vyobrazen zázrak, jsou ve stříbrném svatostánku uloženy tyto dosud neporušené svaté ostatky. Různá církevní zkoumání („Recognitions“) byla vedena od roku 1574. V letech 1970-71 a návazně částečně v roce 1981 zde probíhal vědecký výzkum slavného vědce prof. Odoardo Linoliho, význačného profesora v anatonomii, patologické histologii, v chemii a klinické mikroskopii. Spolupracoval s ním prof. Ruggero Bertelli z univerzity v Sieně. Analýzy byly prováděny s absolutní a nezpochybnitelnou vědeckou přesností a byly zdokumentovány sérií mikroskopických fotografií. Závěr zní jasně. Není žádné pochybnosti o skutečnosti zázraku, neboť se jedná o skutečnou část lidského těla, tj. srdečního svalu, a lidskou krev skupiny AB (která mimochodem byla identifikována na Turínském plátně). Nebyly zjištěny ani žádné konzervační složky. RFS Oltář, kde je uchovaná vzácná relikvie, nechal v roce 1902 vybudovat lancianský arcibiskup Petrarca. Vlevo a vpravo od svatostánku jsou dva adorující andělé a po obou stranách oltáře stojí dvě symbolické sochy: Víra a Láska Pasáž o Eucharistickém zázraku je zpracována podle: Fr.Mráček - Eucharistické zázraky, materiál vydaný Kongregací bratří Nejsvětější svátosti – Petrini, Františkánská 2, Brno. Kostel sv. Máří Magdaleny STRANA 9 Tomáš Halík – Vzdáleným nablízku Vášeň a trpělivost v setkání víry s nevírou MOTTO: O jistých lidech řekl prorok: Těm, kteří vám řeknou: Nejste našimi bratry, odpovězte: Jste našimi bratry. Rozhlédněte se, o kom by se to dalo říci. Sv. Augustin Autor na začátku knihy přiznává, že i na něj doléhá Boží mlčení a tíha Boží vzdálenosti. Hlavní rozdíl mezi vírou a ateismem vidí v trpělivosti tváří v tvář Boží nepřítomnosti. Víra, naděje a láska jsou tři aspekty naší trpělivosti vůči Bohu. Bůh je tajemství, které nelze dobýt, je třeba trpělivě prodlévat na jeho prahu a setrvávat v něm. Nosit ho v srdci, nechat ho tam zrát a skrze něj nechávat zrát sebe samotné. Autor se přičítá k lidem, pro něž prožitek Boží skrytosti v tomto světě je východiskem a jednou ze základních zkušeností jejich víry. Máloco tolik poukazuje k Bohu a tak naléhavě po Bohu volá, jako právě prožitek jeho nepřítomnosti. Autor je přesvědčen, že zralá víra musí v sobě pojmout a vnitřně zpracovat a poctivě, ne povrchně a lacino, projít a překonat ony zkušenosti s mlčením Boha. Neříká ateistům, že nemají pravdu, nýbrž že nemají trpělivost. Tvrdí, že jejich pravda je nedopovězená pravda. Avšak i „naše pravda”, pravda víry, je zde na zemi v jistém smyslu nedopovězená, protože je otevřená vůči Tajemství, které se má v plnosti zjevit až na konci věků. Proto musíme odolat pokušení pyšného triumfalismu, proto si máme s „nevěřícími“ a jinak věřícími lidmi co říci, proto i my máme naslouchat a učit se. V tomto smyslu se Tomáši Halíkovi jeví blízká spiritualita svaté Terezie z Lisieux. Její osobnost při povrchním seznámení můžeme vnímat jako světici zobrazovanou na kýčovitě přeslazených obrázcích a její zápisky jako sentimentální vzdechy o lásce zbožné jeptišky. Její „malá cesta” či cesta duchovního dětství bývá často vykládána s infantilitou, s kterou opravdu nemá nic společného. Terezie žila v době optimismu z vědy a pokroku a zároveň v době zbožnosti, která na jedné straně byla sladce sentimentální a na druhé plná truchlivého moralizování, rigorismu, získávání zásluh, dobývání ctností a obsesivně neurotické fascinace hříchem. Mladá karmelitánská řeholnice před smrtí prožívala velké duchovní zápasy a vnitřní temnotu. Dřívější hluboké zkušenosti Boží blízkosti pohltila prázdnota. Terezie přijala svoji vnitřní opuštěnost jako projev solidarity s nevěřícími. Tím byla ve své době velmi pokrokovou. Terezie díky své předchozí zkušenosti víry může do hloubky prožít skutečné drama opuštěnosti Bohem, odhalit a zakusit onu skrytou tvář ateismu, jemuž se mnozí vystavují s takovou lehkovážnou samozřejmostí. Autor se zamýšlí také nad tím jak oslovit Zachea sedícího na fíkovníku a sledujícího zpovzdálí Ježíše (Lk 19, 1-10). Zachea, který nemá odvahu přijít blíž k Ježíši, Zachea pro něhož by bylo toto setkání plné důvěry a radosti, zároveň uzdravující a osvobozující. Jana STRANA 10 Síla přímluvné modlitby „Přímluvná modlitba vytryskne naprosto spontánně, když se v člověku setká víra v Boha a láska k bližnímu.“ Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážce; po celý den a po celou noc ať nikdy nejsou zticha. Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu, dokud neobnoví Jeruzalém, dokud mu nevrátí v zemi chvalozpěv. (Iz 62, 6-7) Formátem i nenápadným přebalem se knížka Síla přímluvné modlitby na knihkupeckých pultech možná trochu ztrácí. Karmelitánské nakladatelství ji vydalo v loňském roce; díky jménu autorky Kateřiny Lachmanové se však o dostatečný zájem čtenářů bát nemusí. Pro Kateřinu Lachmanovou je tato knížka, tuším, již pátým titulem v oblasti křesťanské spirituality. Mezi ty známější dříve vydané tituly patří Vězení s klíčem uvnitř nebo O milosrdenství. Autorská zkušenost je znát i ve zpracování tématu přímluvné modlitby. První část knížky je věnována podstatě přímluvné modlitby a vědomému zaměření na jejího nejsmysluplnějšího přímluvce, na Ježíše. Daří-li se nám tedy v přímluvné modlitbě přinášet svého bližního před Ježíše, jsme spoluúčastni i na Jeho poslání. „Je zapotřebí dvojí lásky, lásky k Bohu a bližnímu. Kdykoli tato dvojí láska ochabne, přímluvné modlitby se nedostává“. Je třeba být si vědomi, že to nejdůležitější při přímluvné modlitbě probíhá ve skrytu. Že nemůžeme a nedokážeme odhadnout, jaký má naše modlitba účinek, kam směřují její dopady a kdy se projeví navenek. Můžeme si však být zcela jisti, že naše přímluvné modlitby vyslyšeny jsou a my máme její plody ve vnitřní svobodě ponechat na Pánu. Velmi konkrétní a praktické pojetí tématu krystalizuje především ve druhé části knížky, kdy nás autorka provází přehledem postojů, které mohou naši přímluvnou modlitbu znehodnocovat. Čtenář ani zde na okamžik nepochybuje o autentičnosti zkušeností autorky s nejrůznějšími překážkami, se kterými mnozí včetně nás samých bojují. Promítáme do naší přimluvné modlitby příliš naše lidské představy o úspěchu a o tom, co je pro toho druhého to nejlepší a co by vlastně měl Bůh zařídit? Snažíme se s druhým přes modlitbu manipulovat, měnit jej podle svých představ? Anebe se nedokážeme zbavit postoje nadřazenosti – já se za tebe modlím, jsem tedy lepší než ty? Jsem přesvědčen, že si v této části knihy každý z nás najde nějaký postoj, který právě jeho přímluvnou modlitbu degraduje. A pozitivní pohled Kateřiny Lachmanové nám nabízí naději, že se těchto postojů můžeme zbavit a přistoupit k přímluvné modlitbě se zralejším postojem. V další části tématu jsme vedeni ke zdánlivě samozřejmému, v praxi však velmi často nenaplněnému postoji – postoji pravdy. Při čtení těchto pasáží jsme znovu a znovu konfrontování s otázkou, do jaké míry dokážeme být pravdiví sami k sobě a k Pánu. „Tento lid mě ctí svými rty, ale srdcem se vzdaluje ode mě“ (Iz 29,13). Pokud, ať již z dobrého úmyslu anebo z čisté slabosti, nalháváme něco sobě nebo se absurdně STRANA 11 snažíme něco namluvit Bohu, těžko může naše modlitba stát na skále. Kateřina Lachmanová nás v poslední části knihy povzbuzuje k využívání dosažitelných prostředků k tomu, aby naše přímluvná modlitba byla skutečně účinná. Abychom pevně věřili v její vyslyšení a abychom neustávali, pokud se nám zdá, že naše modlitby nedopadají právě na úrodnou půdu. Také nás vyzývá, abychom byli připraveni nasadit své lidské síly v konkrétních záležitostech všude tam, kam nás Pán posílá. Abychom tímto konkrétním přiložením ruky k dílu pomáhali naplňovat to, oč v modlitbách sami prosíme. Síla přímluvné modlitby je hodnotná knížka, kterou by každý mohl mít po ruce. Kateřina Lachmanová nenechává nikoho na pochybách, že dokáže odhalit mnohé, co nám v této oblasti schází. Z jejího pojetí je znát její teologické vzdělání, ale současně i postoj „nohama na zemi“, který umožňuje na mnohých místech se s textem ztotožnit. Oba prameny – teologický a praktický – dokáže autorka propojovat z nadhledu člověka, který velmi dobře ví, co chce sdělit, má co sdělit a přitom nesklouzává do učitelsky povýšeného postoje. Zůstává s námi. A zřejmě právě díky tomu je její knížka srozumitelná, pravdivá a inspirující. „Někdy máme pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Ale přímluvná modlitba je duchovní zbraň těžšího kalibru, nikoli nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic ‚lepšího‘ dělat neumějí nebo nemohou.“ Mirek Mikulášský jarmark V minulém roce jsem si vyslechla v adventní době nejednu výtku na práci radnice v našem městě v tom smyslu, že město je málo „vánočně“ vyzdobené, že naše náměstí zejí prázdnotou a že se tady neděje nic moc, co by v lidech vyvolávalo slavnostní atmosféru… Letos jsem se snažila něco změnit. Kuřim má dvě náměstí – budou tedy nazdobeny dva vánoční stromy. Pokusíme se také zorganizovat na náměstí Osvobození Mikulášský jarmark. Na výzvu ke spolupráci zareagovaly mateřské školky, obě základní školy, Dům dětí a mládeže, Sokol, Orel, Plavecký klub a Římskokatolická farnost. Společnými silami tedy tvoříme podobu jednodenního jarmarku a pomalu naplňujeme program. A na co Vás můžeme pozvat? Ve 13:00 bude jarmark otevřen prvním vystoupením žáků ZŠ Jungmannova. Každou další půlhodinu až do 18:00 se potom představí se svým programem děti ze škol, školek, DDM, ale třeba i ze Sokola. A ti, co nebudou vystupovat, nabídli pomocnou ruku při organizaci a technickém zajištění. V jarmarečních stáncích budou kromě keramiky, vánočních ozdob, proutěných košíčků, korálkových výrobků, tkaných textilí, vitráží, patchworku, suchých vazeb a pohlednic vonět i vánoční skořicové ozdoby, čaje a perníčky. Svůj prezentační stánek budou mít i školy a budete si zde moci koupit výrobky dětí, možná i těch vašich. Pro děti i jejich pedagogy je to krásná cesta, jak předvést v praktickém životě to, co se ve školách a kroužcích učí. Bez povšimnutí jistě nezůstanou ani stánky s občerstvením. A na závěr informace pro naše děti nejdůležitější. V 16 hodin budeme očekávat příchod Mikuláše a já sama jsem zvědavá, čím všechny hodné děti odmění. Přijměte tedy pozvání na náš první Mikulášský jarmark v sobotu 6. 12. 2008 ve 13:00 hodin. Ing. Miluše Macková STRANA 12 Stanovisko biskupství k eutanazii Předkladatelé návrhu zákona „o důstojné smrti“ shromažďují podpisy pod petici, která by měla prosadit projednávání zákona na uzákonění eutanazie Parlamentem ČR. V Brně petiční akce proběhla 27. 8. 2008 na náměstí Svobody a Biskupství brněnské bylo medii požádáno o stanovisko. Zabití není důstojnou smrtí Současná diskuse o eutanazii je do značné míry založena na nedorozumění, omylu a někdy i manipulaci. Eutanazií je třeba rozumět aktivní ukončení života nemocného, nikoli odmítnutí neúčinné nebo příliš zatěžující léčby. K uplatnění práva na „odpojení od hadiček“ tedy není potřeba měnit platné zákony. Lékař ani dnes není povinen léčit za každou cenu. Ukončení neúčinné a nepřiměřené léčby není eutanazií, ale projevem přiznání, že smrti nelze zabránit. Negativní pohled církve na eutanazii je motivován nejen vědomím nedotknutelnosti lidského života, ale také úctou k jeho důstojnosti. Důstojně odchází ze života především ten, kdo je na blížící se smrt připraven a dostává se mu potřebné tělesné, psychické, sociální i duchovní podpory. Není potřeba člověka zabíjet, aby zemřel důstojně. Nejúčinnějším prostředkem proti šíření představ o prospěšnosti „milosrdné smrti“ je podpora kvalitní paliativní péče. Není náhodou, že snahy o prosazení eutanazie se setkávají s malou podporou právě mezi lékaři a zdravotníky. Posláním lékaře je pomáhat, nikoli zabíjet. Nelze zapomenout, že program eutanazie se v Evropě poprvé prosadil v nacistickém Německu. Také holandské zkušenosti svědčí o kluzkém svahu, na který se vstupuje, jestliže se zabití nevinného prohlásí za beztrestné. Ukončování života na žádost se pozvolna rozšířilo i na osoby, které o eutanazii nežádaly. Nezapomínejme, že člověk mění svá rozhodnutí i své postoje v souladu s měnícími se podmínkami. Nerozhoduje se svobodně pacient, který trpí bolestí, osamělostí anebo pocitem, že je již jen na obtíž. Církev ostatně není jedinou a první, která odmítá zabíjení nemocných ze soucitu. Již starořecký lékař se podle Hippokratovy přísahy zavazoval nepodat nemocnému smrtící lék, i kdyby jej o to pacient žádal. Moderní lékařství nesmí být horší, než starověká medicína. Zpracoval prof. MUDr. Květoslav Šipr, CSc., tajemník Rady pro bioetiku ČBK a člen Papežské akademie pro život STRANA 13 Farní rada - I. díl Přemýšleli jste někdy sami nebo v rodině nad naší farností? Co dobře funguje a co už méně? A při hodnocení, zeptali jste se také každý sám za sebe: „Co na tom mohu změnit já?“ Pokud Vás taková otázka dosud nenapadla či si myslíte, že to, aby se něco změnilo ve farnosti, nezáleží na Vás, patří tento seriál právě Vám. Je totiž určen všem, kterým osud naší farnosti není lhostejný, kteří mají zájem se dozvědět něco nového o současném fungování farností a v neposlední řadě ukáže návod, co každý z nás může pro naši farnost konkrétně udělat. „Farností rozumíme společenství pokřtěných, kteří nejen žijí na jednom místě, ale kteří mají tu výsadu, že mohou společně hledat pochopení a přijetí toho co Bůh říká. Potom platí, že nejen tak jak to kněz udělá, ale jak to uděláme společně, tak to bude.“ Stručné zhodnocení naší farnosti V současnosti v naší farnosti máme kněze (což není v dnešní době nic samozřejmého), který je farářem naším a farnosti Lipůvka. Ve farnosti je dle stanov jmenovaná o. Jiřím ekonomická rada, která má tři členy. Ve farnosti jsou tři akolyté, několik katechetů. Zaměstnancem biskupství v pastorační činnosti je pastorační asistentka Hana Prokopová. Funguje zde vyučování náboženství na základních školách (od září výuku všech tříd povede pastorační asistentka). Existuje zde společenství mládeže (duchovní vedení o. Jiří), kroužek ministrantů (duchovní vedení o. Jiří a pastorační asistentka), společenství rodin (duchovní vedení o. Jiří), setkávání seniorů (o. Jiří a pastorační asistentka). Farnost postrádá kostelníka. Farář slouží mše v okolních vesnicích (Moravské Knínice, Jinačovice). Pouze výpomocným knězem bez zpovědní jurisdikce je o. Rychlý. Z výše uvedeného lze usoudit, že farnost nyní neprovází nesnáze. Důležité ovšem je, přemýšlet nad budoucností farnosti. Společně s knězem a pastorační asistentkou, kteří by měli mít především na starosti pastorační péči a zajištění základního chodu farnosti, nacházet možnosti dalšího rozvoje farnosti. Zda např. bude prohlouben zájem o současná farní společenství nebo dokážeme hledat cesty ke spolupráci s ostatními organizacemi, městem. Zda se najde snaha, prostředky a poté síla a trpělivost na opravy, které je nutno realizovat. Bez aktivního zapojení nás – laiků – se nebude farnost rozvíjet. K tomu, aby hledání správných cest vycházelo nejen od kněze, ale ve spolupráci s farníky může sloužit farní rada. Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. (1 Petr 4,10) Mnohým z vás termín farní rada není cizí a už jste se s ním setkali (např. v jiných farnostech, kde farní rady už několik let fungují, z médií nebo v minulém čísle našeho časopisu, v rozhovoru s Mons. Jiřím Mikuláškem. Pro představu a zamyšlení uvedu jednu z mnoha definic: Farní rada je poradním a pracovním orgánem faráře. Farní rada spolupracuje s farářem při vytváření farní obce tak, aby byla živým společenstvím věřících podle slov: STRANA 14 „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32). Pro plodnou činnost je společná modlitba a vzájemná důvěra mezi všemi zúčastněnými základním předpokladem. Připravenost k spolupráci, k vzájemnému naslouchání a porozumění je nezbytná. Příště: O své zkušenosti ze zakládání a fungování farních rad se s námi podělí Mgr. Petr Nešpor, referent pro pastoraci brněnské diecéze. Zdroje: Stanovy pastorační rady farnosti arcidiecéze olomoucké, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/ol-pasto.htm, Mimořádné vydání farního zpravodaje Olešnice k volbám do farní rady, http://olesnice.katolik.cz/casopis/2006/2006_09_pastoracni_rada.pdf Elvíra Kulturně-duchovní dění Cyklus přednášek a setkání Tajemný svět víry Pořádá: Moravsko-slezská křesťanská akademie ve spolupráci s Vysokoškolským katolickým hnutím Brno 10. 11., 17.00 Myslet globálně, jednat lokálně - inspirace pontifikátu papeže Benedikta XVI., Prof. ThDr. Pavel Ambros, SJ, Pedagogická fakulta, Poříčí 9 24. 11., 17.00 Křesťané na internetu, ThLic. Petr Šikula a Mgr. Petr Handlar, Fakulta informatiky, Botanická 68a, posluchárna A107 1. 12., 17.00 Jaký byl Ježíš člověk? – Psycholog a jeho svědectví o Kristu, PhDr. Jeroným Klimeš, Ph.D., Lékařská fakulta, Komenského 2 8. 12., 17.00 Příběh poutníka Evropou – 6 000 km pěšky od západu na východ, P. František Lízna, SJ, Fakulta sportovních studií, Bratří Žůrků 5 9. 12., 20.00 Smysl křesťanských Representační prostory biskupství, Petrov 2 Vánoc, Mons. ThLic. Vojtěch Cikrle, 15. 12., 17.00 Evoluční biologie jablkem sváru i mezi křesťany, Prof. Dr. Jiří Vácha, DrSc., Přírodovědecká fakulta, Kotlářská 2, posluchárna F1. Studentský klub NA HLINKÁCH, Hlinky 128, pořádá každoúterní studentská posezení na zajímavá témata, bližší informace na www.modrakulna.cz. Na uvedených stránkách lze také stáhnout mp3 z proběhlých přednášek. V nejbližší době se chystá: 11. 11., 19.00 přednáška Věda a víra Věda a nadpřirozeno, může v dnešní době vědec věřit v Boha? Přednáší: Prof. Richard A. Carhart, Ph.D., emeritní profesor fyziky na University of Illinois v Chicagu. V minulosti přednášel také na univerzitě v Nairobi a na Karlově Univerzitě v Praze. 18. 11., 19.00 Byl Ježíš opravdu tím, za koho se prohlašoval? Skepse, nevíra, pochybnost a cynismus jsou v současnosti znakem inteligence. Krédem dne je: „Je mi jedno, čemu věříš, pokud tomu nevěříš až moc“. Přednáší: Ronnie Stevens, jeden z nejlepších křesťanských řečníků současnosti. Léta žil se svou rodinou v Mnichově a také pracoval jako misionář v Rusku. Několikrát byl v Iráku jako misionář. V současné době je kazatelem International Church v Budapešti. STRANA 15 27. 11., 16.30 Současný Izrael světlem Bible Přednášku o biblických kořenech současného Izraele, o dnešní situaci na Blízkém východě a o práci Mezinárodního křesťanského velvyslanectví v Jeruzalémě přednese spolu s bohatým obrazovým doprovodem ředitel české pobočky ICEJ Mojmír Kallus z Prahy. Místo konání: Městská knihovna Kuřim, vstup volný 28. – 29. 11. Adventní duchovní obnova Téma: Ženská a mužská spiritualita v manželství – vzájemné přijetí odlišností. Vede: P. Jakub Holík, bývalý vojenský kaplan Místo konání: Rekreační středisko Drak v Křižanově. Pořádá CRSP Brno, Kontakt: 542217464, 731402731, [email protected] 30. 11. – 4. 12. Adventní duchovní cvičení pro všechny, P. A. Dabrowski, OFM 7. – 11. 12. Ignaciánské exercicie pro všechny, P. J. Čupr, SJ Pořádá Poutní a exerciční dům Stojanov, Velehrad Kontakt: [email protected], tel.: 572 571 531, www.stojanov.cz Nové televizní pořady V Brně byly v měsíci září představeny dva nové pořady, které do vysílání České televize připravilo Centrum náboženské tvorby Televizního studia Brno ČT. Jedná se o cykly Exit 316 – Mise a Základy. Exit 316 – Mise Cyklus navazuje na úspěšný Exit 316, který měl premiéru v roce 2006. Zkoumá křesťanství očima mladých lidí, předkládá alternativy k hodnotovým otázkám běžného života, přináší reálné životní zkušenosti, vybízí k diskuzi, ale plně přitom respektuje názorovou svobodu každého jednotlivce. Rámcový příběh začíná hlubokým zásahem do života dívky, která se dostává na samu hranici života a smrti. Setkává se s andělem, který ji ale na její cestě z tohoto světa zastaví a pošle zpátky do života. Pověřuje ji úkolem, misí, které si ale Markéta zpočátku není vůbec vědoma. Dívka se setkává s dalšími lidmi, zkoumá jejich způsoby řešení životních problémů, případně zkouší ve vzájemných vztazích s těmito lidmi realizovat andělské (resp. biblické) rady. Tím vším naplňuje svoji misi, která ve své podstatě neznamená nic jiného, než naučit se žít podle biblického vzoru, nebát se důvěřovat a tuto důvěru přinášet vlastním příkladem i ostatním. Vysílání: ČT2, každou neděli od 7. září 2008, 8.30 hodin Základy Cyklus hledá významy základních pojmů lidského života a připomíná, jak je představuje biblický text. Koncepce pořadu počítá s tématy, jakými jsou narození, láska, talent, naděje, pokušení, odvaha, nedůvěra, závislost, tolerance, vina, poznání a moudrost, bolest a utrpení, nemoc, osamělost, strach, odpuštění a smrt. Na každé téma nahlíží z různých stran, odkrývá jeho zákoutí a významy a upozorňuje na biblická stanoviska. Dává prostor divákovi, aby si sám udělal závěr. Vysílání: ČT2, každou neděli od 14. září 2008 odpoledne Katka STRANA 16 K zamyšlení Něco k soukromému zamyšlení ke vzpomínce zemřelých a k Slavnosti všech svatých od sv. Vincence z Pauly a sv. Jana Boska: Zemřelé, kteří sloužili Bohu, pokládejme za šťastné, neboť, podle slov Kristových, zachránili svou duši tím, že ji ztratili. Pro toho, kdo má klidné svědomí, je smrt útěchou, radostí, přechodem, který ho vede k dokonalému štěstí. Pro toho, kdo má na duši hřích, je největší hrůzou, jaká existuje. Je mukou a zoufalstvím. Z modliteb za duše v očistci je dvojitý užitek: duše vysvobozuje z trestů a nám Pán připravuje velkou zásluhu jako odplatu, když přijdeme za ním. Větší radost než v duších, které posvětil, nachází Bůh jen ve své Božské podstatě. Svatí mají účast na Boží moci, takto zemi ukazují, jaká ctnost je milá Pánovi. Svatými nás nečiní věda, ale ctnost. Bez trpělivosti se nestaneme svatými. Bůh chce, aby všichni byli svatí. Chcete se stát svatými? Dobře. Zpověď je zámkem a klíčem. Důvěřujte zpovědníkovi. Je to prostředek, jak se dostat do nebe. Bůh nás chce mít v nebi, ale za cenu utrpení. Ano, spasíme se Boží milostí a pomocí. Tato milost a pomoc nám nebude nikdy chybět. Potřebná je však i naše dobrá vůle. Modleme se za spásu. Je pravdou víry, že taková modlitba dosáhne to, oč prosí. Hanka Pro vnitřní potřebu vydává farnost v Kuřimi Uzávěrka příštího čísla je 1. 12. 2008 Redakční rada: Kateřina Šťastná, Hana Prokopová, Petra Vašeková, Jana Kolaříková, Jana Němečková (Elvíra), Dáša Montágová, Petr Prokop, Dan Planer, Mirek Strašák. RFS – Radka a František Sedmíkovi Příspěvky prosím zasílejte na e-mail: [email protected], nebo dejte do schránky vzadu v kostele Časopis Petrklíč bude také zveřejňován na internetových stránkách: www.sweb.cz/fara.kurim
Podobné dokumenty
Kolja 3 V restauraci a první noc (ruština či něco mezi: modře) Očima
klepne o ikonu na stěně a skutálí se na prošlapaný perský koberec. Brož ji zvedne a
přiřadí na stůl vedle dvou starších korkových kamarádek, zduřelých náhlou svobodou.
Nápoj zašumí ve skleničkách, ...
Veselá 2002 od Stáni
ty můj vánku skládanko hezká z kouzelnejch chvil.
2. Do závěsů nutí se den a my máme půlnoc
cítím tvůj dech a trochu se bráním hladit tě víc.
Poprvé blízko, blízko tě mám
a tvoje tvář je plná stop ...
Petrklíč 3/2010 - rímskokatolická farnost kurim
potřebujeme Boží pomoc a dary i ovoce Ducha Svatého.
Abychom vám v tomto úsilí pomohli, učíme na kuřimských školách náboženství od
1. do 9. třídy. V poslední době se podařilo díky Božímu vedení a d...
Když měsíc rozlije světlo své po kraji a hvězdy řeknou, že čas je jít
3. Bývala viděna v malém baru u rozhlasu,
od sebe kolena a cizí ruka kolem pasu,
trochu se napila, trochu se opila na účet redaktora
a týden nato byla hvězdou Mikrofóra.
4. Pod paží nosila rozepsan...
Petrklíč 4/2013 - rímskokatolická farnost kurim
výborná věc. Ale vánoce mohou být přitom i cestou do našeho nitra. Co tam najdeme?
Jen starosti? Samý smutek či výčitky? Nebo jen vzpomínky na to, co bylo a už není? To
všechno tam také může být. A...