Mozaika trilogie - keramická

mozaiky materiály & technologie
Keramická mozaika
Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Druhý díl trilogie o mozaice navazuje na předchozí díl seznamující čtenáře se základy
muzivní techniky, a to zejména v kameni. Tentokrát je článek pojednáním o mozaikách
keramických, jejich historii i současnosti, o jejich obnově, ochraně a údržbě. Jsou vybírány
pouze mozaiky s uměleckou hodnotou, průmyslově vyráběné mozaiky, jako obklady
koupelen a kuchyňských koutů nejsou předmětem této trilogie.
Historický vývoj keramické mozaiky
a současná tvorba
Keramika na bázi přírodních surovin představuje vedle kamene
a dřeva jeden z nejdéle používaných materiálů v lidské historii.
Vyznačuje se vynikající stabilitou fyzikálních a mechanických
vlastností. V některých obdobích historie jsou proto keramické
výrobky často jediným hmotným dokladem lidské činnosti a existence. Obecně lze říct, že keramika je materiál vyrobený pálením
hlíny a dalších příměsí za různě vysoké teploty. Keramika se dá
dělit podle nasákavosti na slinutou (2 % a méně), např. porcelán,
poloslinutou a pórovitou (nad 5 %) – hrnčířské výrobky, cihlářské
výrobky atd.
Obr. 1, 2.
22
www.PROFIMAG.cz
Historici a odborníci na mozaiku se vesměs shodují, že za první
mozaikovou výzdobu se dá považovat pojednání palácové stěny
v chrámovém centru Uruku v Mezopotámii zvaném Eana zasvěceném bohyni Inanna, Ištar. Barevné mozaikové dekorování
je provedeno hliněnými tyčinkami kónického tvaru komolého
jehlanu, které byly zasouvány do podkladu a z pohledové strany
tvořily různé ornamenty. V tomto období (10 000–3000 př. n. l.)
byla zhotovována keramika s hrubozrnným, pórovitým, křehkým
střepem (z jílů s příměsí písku).
Dalším svědectvím o vyspělé a pokročilé znalosti užití keramických
mozaik, kachlů a reliéfů je osmá brána babylonského města –
Ištařina brána, vystavěná kolem roku 575 př. n. l. Většinu povrchu
pokrývaly modře glazované cihly s nízkým reliéfem se zvířecími
motivy (draci, býci a lvi). Ve 30. letech 20. století byla rekonstruována a vystavena v Pergamon Museu v Berlíně (obr. 1).
Pozdější arabské keramické ornamenty pokrývají celé plochy
domů – projev strachu z prázdných a nezakrytých ploch. Jsou
skládané do obrazců pomocí několika individuálních kusů
(obr. 2).
Okolo počátku našeho letopočtu se v Řecku ujal pojem keramika.
Vznikl z původního názvu pohárů z dobytčích rohů a později pohárů z pálené hlíny (keramos) a podle městské čtvrti v Aténách,
kde sídlili hrnčíři (Kerameikos). Ve 4. století Římská říše převzala
tradice řecké a etruské keramiky a vznikla červeně glazovaná,
slinutá a plasticky zdobená keramika – Terra sigillata. V Řecku
a ve Středomoří keramická mozaika zapustila pevné kořeny.
Ručně malované a dekorované kachličky jsou k vidění na mnoha
místech, stejnou technologií jsou vytvářeny dodnes.
materiály & technologie mozaiky
Ve středověku byla výzdoba keramickými mozaikami a jejich
obdobami záležitostí Blízkého východu, v renesanci se začala
hojně užívat majolika, a to i ve zobrazujícím umění. Toskánské
domy a paláce zdobí četné reliéfy a sochy od rodiny Della Robbiů,
ve Španělsku, Portugalsku, Mexiku a na Filipínách vznikaly celé
stěny pokryté tvz. azulejos, v Nizozemsku stojí za zmínku výtvarně řešená Delftská fajáns. Originální díla v technice keramické
mozaiky s autorským rukopisem vznikla především na konci
19. a ve 20. století.
Keramické mozaiky ve 20. století
Na velkoplošné realizace v moderní architektuře využíval keramickou mozaiku její nejznámější tvůrce Antoni Gaudí společně
s dalším španělským architektem J. Jujolem (obr. 3, 4). Používali
celou škálu materiálů (nejen keramických) a právě jejich kombinací
získali dech beroucí výsledky na barcelonských stavbách. Pracovali
technikou trencadis zvanou také pique assiette spočívající v užití
keramických střepů, zejména pestrobarevných azulejos. Jednou
z nejznámějších a nejnavštěvovanějších památek v technice mozaiky je park Güell, kde se na ploše téměř 18 hektarů rozkládá
celé ‚mozaikové město‘ s typickým Gaudího rukopisem.
Obr. 5, 6.
Obr. 3, 4.
Obr. 7 (foto Lucie Nedomová).
V roce 1979 začínají na základě inspirace Gaudího stavbami
vytvářet francouzští manželé Niki de Saint-Phalle a Jean Tinquely
v toskánském parku Giardini dei Tarocchi rozměrné plastiky,
skulptury, obelisky ze světa snů a imaginace pokryté keramickou
mozaikou umocněnou použitím střípků zrcadel.
Na tento počin navázali v letech 2002–2010 autoři zahrady
Giardino del Gigante v italském Centu a ozdobili ji monumentálními plastikami s mozaikovou výzdobou podle Marca Pellizzoly
(obr. 6).
V zámoří proslul například Diego Rivera, mexický umělec tvořící
murální mozaiky v Acapulcu, kde vyobrazil Quetzalcoatla. Další z
jeho prací je mozaika na olympijském stadionu v hlavním městě
Mexika nebo mozaika na jeho vlastním hrobě v Panteon civil de
Dolores v Mexico city. Podle návrhů jeho kolegy Davida Alfara
Siqueirose (jeden z „tres grandes“) vznikla na budově katedry
architektury univerzity UNAM v roce 1952–1956 velkoplošná
mozaika (obr. 5). Monumentální mozaiky z keramiky v architektuře najdeme v Japonsku, v Rusku, v USA (např. bohatá výzdoba
metra v New Yorku – obr. 7).
Keramické mozaiky a mozaikové obrazy
na území České republiky
Již na románských kostelech, klášterech a předních sídlech feudálů se můžeme setkat s vybavením v podobě keramických
obkladových desek a především keramickou reliéfně zdobenou
dlažbou se světskými, biblickými i symbolickými prvky (kostel sv.
Vavřince na pražském Vyšehradě).
V polovině 16. století se pod italskými vlivy (zejména rodiny Della
Robbiů) začínají zdobit interiéry a exteriéry budov různými druhy
glazurou opatřených keramických výrobků, v hladkém či plasticky
zdobeném provedení.
RAKO – hlavní realizátor uměleckých návrhů
Rozšíření a zavedení keramických mozaik úzce souvisí se založením české továrny Rako, která je podepsaná pod většinou
originálních a uměleckých keramických mozaik na našem území.
Vznik se datuje rokem 1883. V zaplavených hnědouhelných
dolech na Rakovnicku se rozvinula výroba prvních mozaikových
dlaždic a šamotového zboží na základě využití místních surovin
5|2013 OBKLADY, DLAŽBA & SANITA
23
mozaiky materiály & technologie
(lupky – hlušina doprovázející těžbu uhlí, jílů). Budovy šachty sv.
Mořice byly vybaveny stroji pro zpracování jílů, hydraulickými lisy,
třemi kulatými pecemi a byla zahájena výroba žáruvzdorných
cihel a režných dlaždic.
V letech 1898–1919 došlo v rakovnické šamotce k mohutnému
rozmachu výroby díky působení ředitele Emila Sommerschuha (obr.
8 a, b), který pocházel z významné rodiny zabývající se výrobou
keramického zboží. Především on navázal úzkou spolupráci s řadou
významných českých umělců. V tomto období vznikly nové druhy
kachlů a kachlových kamen, mozaikové obklady, keramické obrazy,
speciální reliéfní obklady budov, fasádní obkladačky.
fito, mozaika) studoval u architekta Kamila Hilberta, se kterým
později spolupracoval. Jeho nejrozsáhlejším souborem mozaik
je dekorace křížové cesty na sv. Hostýn (1912–1933). Mezi další
díla realizovaná podle Koehlerových návrhů v technice řezané
mozaiky patří oltářní obraz v kostele svatého Cyrila a Metoděje
v Olomouci-Hejčíně (1934) a mozaiky Panny Marie a sv. Josefa
na kostele sv. Vavřince v Hodoníně.
Obr. 8 a, b: Ústřední mozaikový obraz z hrobky rodiny Sommerschuhů na hřbitově
v pražské Bubenči, návrh a realizace z roku 1926 podle návrhu Jano Koehlera.
Zde je možné doložit odchylku, které se vzhledem k rozdílnému rukopisu a technologickým omezením výrobce dopustil.
V letech 1911–1914 vznikaly v Rakovníku tvarovky pro reliéfní výzdobu a obklady stěn kavárny hotelu Imperial v nárožním
domě v pražské ulici Na Poříčí (obr. 12). Ve 20. letech 20. století
se nosným výrobkem rakovnického podniku stal mrazuvzdorný
a bazénový materiál Rakodur využívaný ve funkcionalistické a konstruktivistické architektuře a slinutý materiál Tunelia, kterým byl
mimo jiné obložen tunel Holland v New Yorku spojující Manhattan
a Jersey City (1927, dodnes používaný a v roce 1993 vyhlášený
národní kulturní památkou Spojených států amerických).
Během války se podařilo výrobu udržet v omezeném rozsahu. Po
válce v roce 1949 vznikl národní podnik Rakovnické keramické
závody se sídlem v Rakovníku. Od roku 2002 je značka RAKO
výrobním závodem skupiny Lasselsberger.
V architektuře keramickou mozaiku nejčastěji používali architekti
Dušan Jurkovič a Jan Kotěra. Mezi významné umělce, jejichž návrhy keramických mozaik a obrazů byly realizovány, patří Stanislav
Ulman, Jan Beneš, Josef Drahoňovský, Stanislav Sucharda, Karel
Klusáček (obr. 9) a další.
Nejvýznamnějším autorem majolikových mozaik je Jano Koehler
(1873–1941), český akademický malíř, který strávil rok na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Františka Ženíška
a Maxe Pirnera. Dekorativní techniky v architektuře (freska, sgra24
www.PROFIMAG.cz
Obr. 9, 10.
V pražských ulicích se nedají minout četné pavimentální mozaiky
při vstupních portálech secesních domů (Pařížská ulice, obr. 11;
nábřeží; Vinohrady) a působivá domovní znamení, reliéfní nebo
plochá (Kaprova ulice).
Během 70. a 80. let vznikaly četné mozaiky a keramické obrazy
různé kvality, často poplatné době, leckdy ve snaze vyhnout
se politickým tématům jde o dekory, výjevy slunce, abstraktní
keramické stěny (obr. 14) atd. Tato monumentální díla většinou
zpestřují sídliště bývalého Československa nebo je najdeme
v interiéru či exteriéru veřejných budov. Z velkého výčtu autorů
jmenujme alespoň Imricha Vanka, Štěpána Kotrbu, Miloše Šimundu. Josef Liesler je jedním z nejnápaditějších a progresivních
umělců, který má v této technice realizace ze 70. let (obr. 13). Ať
už byla díla umělecky hodnotná či nikoliv, téměř vždy se setkáváme s prvotřídní kvalitou řemeslného zpracování.
materiály & technologie mozaiky
Obr. 11, 12
Reprezentativní příklady keramických mozaik v ČR:
• reliéfní keramická mozaika v průčelí Městského divadla
Pardubice;
• keramická figurální mozaika ve štítě domu pěveckého spolku
Hlahol (pěvecký spolek Hlahol je pražský smíšený pěvecký sbor.
Byl založen v roce 1861 a sídlí v secesní budově na Masarykově
nábřeží č. p. 248. Průčelí je nahoře zakončeno štítem s obrazem
Alegorie hudby na keramické mozaice podle Karla Klusáčka,
1902–1905, obr. 9;
• interiérová výzdoba lidové restaurace Obecního domu v Praze
od Jakuba Obrovského (dnes Plzeňská restaurace);
• Malé Svatoňovice u Trutnova ve Studniční kapli u studánky
(1905), mozaika Madony Svatoňovické byla realizována
benediktiny z pražských Emauz;
• kostel sv. Václava v areálu psychiatrické léčebny v pražských
Bohnicích, vybudovaný během 1. světové války, kde jsou po
stranách hlavního průčelí dvě obdélná pole s mozaikami
z glazované keramiky od Jindřicha Hlavína se scénami
sv. Ludmily a sv. Václava, na bocích kostela jsou zobrazeni
sv. Anežka česká a sv. Vojtěch, za presbytářem jsou mozaiky
s Madonou a sv. Norbertem;
• restaurace III. třídy v budově pražského Wilsonova nádraží –
mozaiky s názvem Cyklus ročních dob, celkem 16 panelů podle
Karla Klusáčka;
• keramická mozaika Strom života od Josefa Lieslera na fasádě
budovy ZDŠ ve Zlíně, 1979, 150 x 500 cm (obr. 13);
• mozaikové obrazy z hrobky rodiny Sommerschuhů na hřbitově
v pražské Bubenči (obr. 8 a, b)
• keramické mozaiky na fasádě budovy táborského gymnázia
Pierra de Coubetina na nám. F. Křižíka z 1906 (obr. 10).
Obr. 13, 14
MgA. Magdalena Kracík Štorkánová
Autorka je studentka doktorského programu v restaurátorském
ateliéru profesora Strettiho na pražské AVU. Téma její práce je
Opus musivum – mozaika v českém výtvarném umění. Sama
je aktivním tvůrcem mozaik, předsedkyní sdružení Art a Craft
MOZAIKA zabývající se ochranou památek v technice mozaiky.
Foto: autorka, Lucie Nedomová,
Vojtěch Pařík, Daniel Talavera
5|2013 OBKLADY, DLAŽBA & SANITA
25