docKRAJANÉ A ČESKÁ REPUBLIKA sborníktxt1172
download 
Stížnost Transkript
KRAJANÉ A ČESKÁ REPUBLIKA sborníktxt1172
KRAJANÉ A ČESKÁ REPUBLIKA Hledání možností k nové otevřené spolupráci Stanislav Brouček Tomáš Grulich Jiří Beneš Vladimír Eisenbruk Marcel Chládek Petr Kotyk Miroslav Krupička Jiří Křesťan Petr Pithart Lucie Slavíková-Boucher Přemysl Sobotka Zdeněk Uherek Naďa Valášková Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., ve spolupráci se Senátem PČR, Praha 2009 Recenzenti: PhDr. Jan Pargač, CSc. PhDr. Rudolf Kolářský, CSc. Vědecká redakce: PhDr. Zdeněk Uherek, CSc. (předseda) Prof. PhDr. Jarmila Gabrielová, CSc. Doc. PhDr. Lydia Petráňová, CSc. Doc. PhDr. Lubomír Tyllner, CSc. PhDr. Jana Pospíšilová, PhD Mgr. Tereza Pojarová PhDr. Barbora Gergelová PhDr. Judita Hrdá Klíčová slova: migrace, moderní diaspora, adaptace, dějiny českého vysthovalectví, archivní fondy Key terms: migration, modern diaspora, adaptation, history of Czech emigration, archive funds Vyšlo v rámci výzkumného záměru AV0Z90580513 – Kulturní identita a kulturní regionalismus v procesu formování etnického obrazu Evropy (2005–2011, AV0) © Stanislav Brouček, [email protected] © Tomáš Grulich, [email protected] Obsah Předmluva, Marcel Chládek..................................................................................... 7 Úvod, Přemysl Sobotka ............................................................................................. 8 Krajanská komunita ve světě a její podpora ze strany Ministerstva zahraničních věcí ČR, Vladimír Eisenbruk ................................................................................... 9 Ke spolupráci Senátu Parlamentu České republiky a Akademie věd ČR, Jiří Beneš ......................................................................................................................... 15 Porovnání zákonů a přístupů k národním diasporám v různých zemích, Tomáš Grulich ..................................................................................................................... 18 Předpoklady a souvislosti formování moderní krajanské diaspory, y Stanislav y, Brouček ..................................................................................................................... 26 Etnologické výzkumy Čechů v zahraničí a spolupráce s krajany při profilování oboru, Zdeněk Uherek a Naďa Valášková ............................................................ 32 Národní archiv a archivní dědictví zahraničních Čechů, Jiří Křesťan ............. 38 Osobní fondy exilových českých spisovatelů ve sbírkách Literárního archivu Památníku národního písemnictví – přírůstky z let 1990 – 2009, Petr Kotyk ......................................................................................................................43 Krajané a Česká republika v mediálním světě, Miroslav Krupička .................. 45 Česká škola bez hranic aneb osudy výuky češtiny pro děti v zahraničí po roce 1989, Lucie Slavíková-Boucher .............................................................................. 48 Výběr z autentických názorů zahraničních Čechů, Stanislav Brouček a Tomáš Grulich...................................................................................................................... 53 Adolf Mocek ......................................................................................................... 53 Dagmar Takáčová ............................................................................................... 55 Pavel Mrázek........................................................................................................ 57 Vlasta Lazu .......................................................................................................... 58 Miroslav Kabela ................................................................................................... 59 Charles Wiener ................................................................................................... 60 Jaroslav Marek-Vejvoda ...................................................................................... 61 Zuzana Hahn ....................................................................................................... 62 Leonora Janotová ............................................................................................... 63 Pavel Vančura ...................................................................................................... 66 Prezentace nové knihy, y (Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých y, dějinách 1918 – 2008 autorů S. Broučka a T .Grulicha), Petr Pithart ............. 69 Doporučení pro Stálou komisi Senátu PČR pro krajany žijící v zahraničí, Stanislav Brouček a Tomáš Grulich ................................................................................ 71 Compatriots and the Czech Republic, Searching for Opportunities for New and Open Cooperation, Summary ...................................................................... 72 Literatura ................................................................................................................. 74 Rejstřík jmenný ................................................................................................... 78 Předmluva Marcel Chládek Je mi velkou ctí, že i já mohu stát u zrodu nového vztahu České republiky ke krajanům v zahraničí. Když jsem byl ustanoven do funkce předsedy komise pro krajany žijící v zahraničí, často jsem při svých cestách za našimi krajany zaslechl mnohé podněty a názory, ale také povzdech nad tím, jak velmi málo dochází k setkávání Čechů žijících v zahraničí s Čechy žijícími zde, v České republice. Pevně věřím, že stojíme u zrodu nové tradice, kdy se navzájem budeme nejenom setkávat, ale budeme také naslouchat novým podnětům ze zahraničí. Úkolem nás senátorů bude, abychom tyto podněty a názory prosazovali na půdě Senátu a v politickém a veřejném životě České republiky. 7 Úvod Přemysl Sobotka Vzhledem ke skutečnosti, že tato naše komise nezačala působit v Senátu včera, ale je s jeho existencí aktivně spjata mnoho let, můžeme přeskočit otázku, zda je záležitost našich krajanů v zahraničí nám senátorům lhostejná či nikoliv. Já osobně velice rád vzpomínám například na své cesty do Rakouska, Rumunska, Francie, Ruské federace, na Ukrajinu či do Chorvatska a jiných zemí, kde jsem měl možnost seznámit se s aktuálními problémy tamních krajanských skupin. Jsem vždy velice dojat a potěšen vztahem našich krajanů k rodné zemi a vždy si přeji, aby stejně pozitivní vztah k ní, ale i k českému jazyku měli také občané, kteří žijí v současné České republice. Domácí pesimismus, apatie a tzv. blbá nálada totiž ostře kontrastují s obětavostí a pozitivním vlastenectvím většiny našich krajanů v zahraničí. Právě nad slovem vlastenectví, které v naší zemi bohužel mnoho lidí považuje za něco staromódního a nepatřičného, se musíme zamýšlet a vidět jeho pozitivní rozměr i na širší mezinárodní úrovni. Jde o to, že zatímco zaslepený nacionalismus uzavírá cestu porozumění a spolupráce mezi jednotlivými státy a národy, vlastenectví krajanských skupin v různých zemích pomáhá často naopak velmi významně otvírat dveře například menším zemím u těch větších. Z našich dějin bych pro příklad připomněl počátek první světové války a významnou roli našich krajanů ve Francii, Spojených státech, Itálii a tehdejším carském Rusku při podpoře cesty, která vedla ke vzniku samostatného demokratického Československa. Proto jsem rád, že se krajané stále vracejí do své vlasti, neboť námětů k zamyšlení a k diskusi o aktuálních otázkách a problémech vztahů naší země a našich krajanů v zahraničí, včetně možnosti korespondenčního hlasování při volbách v ČR, je mnoho. Věřím proto, že setkávání senátorů a odborníků na krajanskou problematiku s krajany žijícími v zahraničí na půdě Senátu bude velmi vhodnou inspirací pro nás pro senátory, ale i pro ostatní politiky v ČR ve vztahu k českému zahraničí. 8 Krajanská komunita ve světě a její podpora ze strany Ministerstva zahraničních věcí ČR Vladimír Eisenbruk K českému původu se hlásí téměř dva miliony lidí, kteří žijí mimo území České republiky. Řada z nich je již několikátou generací potomků původních vystěhovalců, takže již česky nemluví, ale uchovávají si povědomí sounáležitosti s českým národem. Připomínají si kulturu země svých předků a seznamují s ní své okolí v zemích, které se jim staly novým domovem. Další tisíce z nich vyhnaly do zahraničí až bouřlivé politické události poloviny 20. století a následujících let. Přesné údaje sice nejsou k dispozici, ale můžeme se důvodně domnívat, že v letech 1948 – 1950 odešlo zhruba 30 tisíc lidí a v letech 1948 – 1989 kolem 300 tisíc lidí. Naše země přišla o značnou část svých elit a z této ztráty se bohužel až dosud zcela nevzpamatovala. Její důsledky ostatně pociťujeme ve všech sférách veřejného života, zejména v rovině morální obnovy společnosti. Na rozdíl od emigrace ze zemí západní Evropy byla česká emigrace v naprosté většině nikoli otázkou svobodné volby, leč důsledkem tlaků a perzekuce – nejdříve náboženské, pak národnostní, rasové a politické, včetně neblahých průvodních jevů. Vycházíme-li z této teze, je zřejmé, že v případě našeho státu má vlast vůči předrevolučním krajanům jistý dluh. A to aniž bychom chtěli jakkoli otevírat otázky majetkových nároků a jejich uspokojení. Je dobré připomenout, že ČR začala krátce po svém vzniku podporovat krajanské komunity v zahraničí formou rozvojových projektů (v letech 1996 – 2001). Tento model ovšem nebyl přijatelný z pohledu mezinárodní organizace OECD, pročež v následujících letech přešla ČR na model podpory krajanských komunit prostřednictvím peněžních darů administrovaných Ministerstvem zahraničních věcí (MZV) ČR, přičemž prostředky na pomoc krajanům byly přesunuty do rozpočtu MZV počínaje rokem 2004. Krajanskou agendu v rámci MZV nejprve zpracovával samostatný odbor krajanských a nevládních styků (OKNS), poté se stala součástí odboru kulturních a krajanských vztahů (OKKV) a v současné době se uvnitř MZV průběžně věnuje udržování vztahů se zahraničními Čechy pracoviště pro krajanskou agendu při odboru pro kulturu, komunikaci a prezentaci (OKKP). Činnost pracoviště koordinuje na základě rozhodnutí ministra zahraničních věcí od 1. dubna 2008 zmocněnec pro krajanské záležitosti. 9 Aktuálně existuje v České republice několik center, která do politických, ekonomických, kulturních i společenských aspektů vztahu s krajany nebo chcete-li zahraničními Čechy zasahují – kromě MZV jsou to výbory ustavené v obou komorách Parlamentu ČR, Československý ústav zahraniční nebo Muzeum československého exilu v Brně, můžeme sem zařadit také instituce zabývající se shromažďováním materiálů o zahraničních Češích. MZV, kromě své vlastní dlouhodobé agendy spolupracuje s dalšími útvary státní správy, jichž se různorodá krajanská problematika týká, zejména s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) ČR, Ministerstvem vnitra (MV) ČR a se Stálou komisí Senátu Parlamentu ČR pro krajany žijící v zahraničí. MZV také hradí náklady na provoz zahraničního vysílání Českého rozhlasu (Čro 7 – Rádio Praha), jenž mj. spravuje internetový portál www.krajane.net. Jedním ze základních trvalých úkolů pracoviště je evidování krajanských spolků, společností přátel ČR a obdobných organizací všeho druhu v zahraničí. Zájemci si mohou na internetové stránce MZV vyhledat adresy krajanských spolků a obdobných sdružení ve více než 80 zemích světa, adresy krajanského tisku, adresy českých občanských sdružení spolupracujících se zahraničím a adresy institucí, v nichž lze studovat bohemistiku. Počet registrovaných spolků se blíží třem stovkám a stále se zvyšuje – jen během letošních prázdnin byly založeny nové krajanské spolky v Kolumbii, Saúdské Arábii a v Bahrajnu. Na druhou stranu existují spolky, například Česká beseda Záhřeb nebo Sokol Paříž, které působí již více než sto let. Česká beseda letos v říjnu oslaví 135. výročí založení, historie pařížského Sokola (1892 – 2007) je zevrubně dokumentována v publikaci, která byla vydána letos za přispění MZV. Domnívám se, že stojí za připomenutí také skutečnost, že zakladatelem obou zmíněných spolků byl český vlastenec, politik, spisovatel a organizátor spolkového života Josef Václav Frič. Před necelými dvěma týdny, přesně 5. září, jsme si ostatně připomenuli 180. výročí jeho narození. Zatímco z různých důvodů klesá počet českých krajanů v zemích východní Evropy, markantní je tato skutečnost zejména v rumunském Banátu, objevují se nové komunity zahraničních Čechů v zemích jako je Irsko nebo Nový Zéland, trvale se rozšiřuje krajanská komunita v Austrálii. A to nehovoříme o Bruselu, který je samostatným fenoménem. Na zastupitelském úřadě (ZÚ) v Bruselu je nyní registrováno kolem 500 voličů, což je nejvíce ze všech našich úřadů na celém světě, databáze krajanů obsahuje několik tisíc jmen a už druhým rokem se na ZÚ organizuje vítání nových občánků (v loňském roce jich bylo více než šedesát, letos se slavnostní akt uskuteční v listopadu a na seznamu je více než osmdesát nově narozených dětí). Tyto nové komunity, tvořené především studenty, manažery, pracovníky nadnárodních firem 10 a evropských institucí jsou novým prvkem, jehož potřeby a zájmy se většinou výrazně liší od dřívější emigrace. Zajímavé je, že u těchto lidí, většinou mladšího věku, nelze vysledovat nechuť ke spolkové činnosti či nezájem o krajanské dění, na což si často stěžují členové některých tradičních krajanských spolků, jejich činnost je zpravidla dynamická a aktivní. Příkladem hodným v této souvislosti zmínky je projekt České školy bez hranic (ve zkratce výuka českého jazyka pro předškolní a školní děti), který vznikl v Paříži a postupně se rozšířil do dalších zemí, zejména těch, v nichž se objevuje zmíněná nová krajanská komunita. Jelikož se v tomto případě nejedná o krajany v klasickém slova smyslu, tím méně o exil nebo vystěhovalectví v tradičním pojetí, používáme, a to již delší dobu, termín zahraniční Češi, který je výstižnější a lze jej použít obecně pro krajanskou komunitu en bloc. Když jsem se zmínil o projektu České školy bez hranic, je vhodné dodat, že z pohledu MZV jsou vzdělávání a podpora výuky českého jazyka hlavními směry, jimiž by se měla v budoucnu ubírat podpora krajanských spolků a jejich aktivit. Jinak řečeno, udržování a podpora českého kulturního dědictví by neměly být chápány jen ve smyslu udržování lidových tradic a folkloru, spolky by se neměly uzavírat do stereotypů, jež někdy mladou generaci lekají nebo nudí, ale naopak otevřít se světu a moderním komunikačním technologiím, přičemž ovšem hlavním nástrojem uchování a rozvoje české vzdělanosti zůstává český jazyk. Pokud to zobecníme ještě více, v ideálním případě mohou být funkční krajanské spolky či společnosti spojencem MZV při prohlubování bilaterálních aktivit s jednotlivými zeměmi, a to v nejrůznějších směrech. Ačkoli z pohledu ČR nebude zřejmě krajanská problematika představovat tak závažné vnitropolitické téma jako třeba v Maďarsku, MZV si váží dobrého vztahu většiny zahraničních Čechů k původní vlasti a usiluje o udržování smysluplného a konstruktivního dialogu s těmi členy našich zahraničních komunit, kteří o něj mají zájem. Společným cílem by nemělo být vytváření nějakých obrazně řečeno skanzenů, nýbrž snaha vytvořit interaktivní komunitu domácích a zahraničních Čechů, vzájemně se obohacující a přesahující svou činností v daných zemích menšinové hranice. Pilířem podpory aktivit krajanských komunit ve světě je v posledních čtyřech letech Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí na léta 2006 až 2010, jímž se vláda zavázala poskytnout na různé druhy podpory krajanských komunit každoročně více než 50 milionů Kč, v časovém horizontu uvedených pěti let pak celkovou sumu přesahující 287 milionů Kč. Vzhledem k aktuálním dopadům světové ekonomické krize a následným úsporným opatřením byla výše částek na roky 2009 a 2010 procentuálně sní11 žena, program však pokračuje i nadále. Aktuální otázkou je jeho další pokračování, o němž se bude jednat již počátkem příštího roku. Určujícími faktory pro rozhodování bude ekonomická situace země a ovšem politická vůle k realizaci programu. Jsme toho názoru, že další pokračování programu a jistá institucionalizace krajanského pracoviště, které není přehledně zakotveno do struktury MZV, by byly žádoucí vzhledem k prohlubování vztahů mezi krajany a jejich vlastí. Krajanské pracoviště při MZV administruje finanční podporu konkrétním projektům zahraničních spolků se vztahem k ČR (krajanské spolky, společnosti přátel ČR, sdružení bývalých absolventů českých škol, sdružení bohemistů). V roce 2008 se o podporu MZV ucházely 163 krajanské spolky a společnosti přátel ze 43 států světa – na projekty těchto žadatelů bylo vyčleněno deset a půl milionu Kč. Značnou část tvořily peněžní dary na vydávání celoplošných nebo regionálních krajanských časopisů, informačních bulletinů a dalších spolkových publikací, dále příspěvky na svépomocnou výuku češtiny ve spolcích, na shromažďování archivních materiálů, na budování spolkových knihoven, na etnokulturní prezentace při příležitosti tradičních svátků, na výstavy, taneční a hudební představení, besídky pro krajanské děti apod. Kromě zmiňovaných peněžních darů na spolkové projekty byly přes velvyslanectví a konzuláty ČR poskytnuty krajanským komunitám – zejména pro potřeby krajanských škol, zájmových kroužků a kurzů – učebnice, učební pomůcky a jiné věcné dary. Nechtěl bych opomenout ani skutečnost, že v některých teritoriích výrazně přispívá k vybavení krajanských škol také Československý ústav zahraniční (ČÚZ). Za zmínku stojí také další formy spolupráce, nikoli nutně materiální povahy: některé zastupitelské úřady udržují místní krajanské knihovny či videotéky, umožňují pravidelné schůzky krajanů, pomáhají při výuce češtiny aj. Samozřejmostí je zvaní krajanů na kulturní a společenské akce, a naopak účast diplomatů na významných akcích krajanských komunit. Důležitým projevem dlouhodobého zájmu o krajany v zahraničí je finanční pomoc ČR při opravě škol a krajanských kulturních zařízení, která probíhá od roku 1996. Na tyto rekonstrukce bylo v loňském roce vydáno zhruba deset milionů korun. Řada spolků vlastní, nebo má v dlouhodobém pronájmu objekty sloužící vzdělávání a kulturnímu vyžití krajanů, které byl postaveny většinou počátkem minulého století, tudíž postupem času často chátrají a spolek sám není schopen ze svých zdrojů zajistit jejich opravu. Kromě toho je využíván menší fond havarijních oprav, který slouží k momentální pomoci 12 v havarijní situaci, kdy je možno i menší částkou provést dílčí opravu, a tak odvrátit hrozící nebezpečí velké opravy. Z tohoto fondu byla letos také kupříkladu hrazena pomoc krajanům v argentinském Chacu, v oblasti postižené horečkou dengue. Nad rámec těchto úkolů administruje krajanské pracoviště MZV přípravu usnesení vlády ČR o poskytnutí mimořádné pomoci, což byl v loňském roce případ české krajanské komunity v Cedar Rapids (Iowa, USA), v oblasti postižené ničivými záplavami, které prakticky zatopily nové České a slovenské národní muzeum a knihovnu. Součástí programu podpory českého kulturního dědictví je intenzivní čtyřtýdenní kurz českého jazyka pro krajany v Dobrušce, kterého se účastní 60 zájemců z více než dvou desítek zemí. V rámci programu bylo v letošním roce vysláno 13 českých učitelů ke krajanským komunitám v zahraničí, a to do Ruské federace, Ukrajiny, Rumunska, Chorvatska, Brazílie, Argentiny, Paraguaye a po několikaleté odmlce znovu také do Srbska. Učitelé jsou vysíláni ke krajanským komunitám s cílem podporovat znalost českého jazyka a udržovat českou identitu. V Praze probíhá každoročně dvoutýdenní kurz metodiky výuky českého jazyka, který je speciálně sestaven pro učitele z řad krajanů, novináře a bohemisty s cílem prohloubit znalosti v oblasti metodiky a didaktiky se zaměřením na češtinu jako cizí jazyk. V rámci programu je každoročně proškoleno 20 krajanských učitelů z nejrůznějších zemí v aktuálních otázkách vývoje českého jazyka a v nových technologiích výuky. Na udržení a rozšíření znalostí českého jazyka a kulturního povědomí jsou zaměřeny semestrální studijní pobyty pro krajany na veřejných vysokých školách v ČR. V akademickém roce 2007/2008 byla přidělena stipendia celkem 28 studentům z Argentiny, Austrálie, Bulharska, Gruzie, Chorvatska, Paraguaye, Ruska, Švédska a Ukrajiny na Univerzitě Karlově v Praze a Masarykově univerzitě v Brně. Jednalo se o jedno či dvousemestrální studim oborů český jazyk a literatura, učitelství českého jazyka a literatury, historie, etnologie, dějiny umění, teologie. Součástí programu je i podpora činnosti lektorátů českého jazyka a literatury v zahraničí v kompetenci MŠMT. Tyto lektoráty, jejichž počet se blíží padesáti, nejsou výlučně určeny krajanům. Jsou to vesměs vysokoškolská pracoviště určená pro zájemce o bohemistiku, bez ohledu na národnost či původ. V roce 2008 bylo na činnost lektorů a učitelů a na jednorázové vybavení jejich pracovišť vyčleněno více než 17 milionů Kč. S podporou lektorátů souvisí také pilotní program e-learningu, výuky českého jazyka prostřednictvím internetu, vycházející vstříc jednotlivcům, kteří si výuku plánují individuálně. 13 Již devět let pokračuje spolupráce s vydavateli Českých listů, které zprostředkovávají vzájemné poznání mezi krajanskými komunitami ve světě. Od ledna 2007 časopis nevychází jako měsíčník v tištěné podobě, nýbrž je dostupný na internetu, bylo zachováno vydání Ročenky ČL s nejzajímavějšími články a informacemi z uplynulého roku. Zejména pro krajany z východní Evropy je významná skutečnost, že zmocněnec pro krajanské záležitosti vystavuje na základě žádosti zahraničního Čecha, doložené listinnými doklady, které prokazují jeho český původ, „Potvrzení o příslušnosti k české krajanské komunitě v zahraničí“. Tento dokument je předkládán jako součást žádosti o trvalý pobyt na území ČR. Trvalé přestěhování krajana do ČR umožňuje cizinecký zákon na základě prokázaného českého původu z důvodů hodných zřetele. V roce 2008 bylo přijato 429 žádostí, z toho byly 404 vyřízeny kladně. Nejvíc zájemců o potvrzení bylo z Ukrajiny, Ruska, Rumunska a Moldavska. Uvedené skutečnosti jsou snad dokladem toho, že MZV věnuje krajanské problematice pozornost a že podpora aktivit krajanských spolků je široká a s ohledem na ekonomickou vyspělost naší země poměrně velkorysá, a to i ve srovnání s jinými zeměmi EU. Zároveň ovšem nelze přehlédnout skutečnost, že očekávání krajanské komunity nebylo po listopadu 1989 zcela naplněno. Vzhledem k rozrůzněnosti této komunity a jejích zájmů a potřeb je otázkou, zda vůbec naplněno být může. Každopádně se jeví pro nejbližší budoucnost jako klíčové rozhodnutí vlády o pokračování Programu podpory českého kulturního dědictví od roku 2011 dále, ať již v jakékoli podobě, a jako užitečné pevnější vymezení či institucionalizace krajanského pracoviště v rámci MZV, Úřadu vlády či státní správy vůbec. Daná ekonomická realita není dnes dalekosáhlým plánům a projektům nakloněna, ale jsme přesvědčeni, že je třeba pokračovat a rozvíjet vše dobré, co bylo v oblasti krajanských vztahů od vzniku ČR vykonáno. A není toho málo, za což patří dík zejména našim krajanům po celém světě i mým předchůdcům a kolegům zpracovávajícím tuto agendu nejen svědomitě, ale také s chvályhodným osobním nasazením a zaujetím. 14 Ke spolupráci Senátu Parlamentu České republiky a Akademie věd ČR Jiří Beneš Jedním z pozitivních příkladů žádoucího partnerského vztahu mezi politickým tělesem a vědeckým pracovištěm je spolupráce Senátu PČR s Etnologickým ústavem AV ČR, v. v. i., svědčící o respektu, jemuž se vědecká obec v Senátu tradičně těší. Není to pouhou náhodou, neboť jeho Stálá komise pro krajany žijící v zahraničí je spolu s Československým ústavem zahraničním (ČÚZ) jednou z institucí, které pokračují v úctyhodné tradici Národní rady české (NRČ – po roce 1918 přejmenované na Národní radu československou), jež podle svědectví Augustina Seiferta, ve dvacátých letech ředitele kanceláře NRČ, věnovala „zahraničním krajanům od roku 1905 stále soustavnější pozornost přes to, že její skrovničké tehdejší prostředky nedovolily rozvinouti akci pro součinnost všech těch důležitých složek, jak by byla chtěla“ (Naše zahraničí. Sborník NRČ, ročník 2, 1921, s. 155). Naše mladá republika si byla dobře vědoma ceny více než dvou milionů krajanů žijících v zahraničí a oboustranného prospěchu plynoucího z jejich národního, kulturního a hospodářského spojení se starou vlastí. O tom svědčí také výsledek iniciativy presidenta T. G. Masaryka, jenž chtěl u příležitosti 10. výročí vzniku republiky poděkovat všem krajanům, kteří se zasloužili o vznik Československa: založení ČÚZ, jehož krystalizační jádro tvořil zahraniční odbor NRČ. S vynikajícím organizátorem dr. Janem Auerhanem v čele. V oněch letech bylo členství v ČÚZ prestižní záležitostí, jak napovídají jména Tomáš Baťa, Alois Jirásek, Petr Zenkl, Václav Klofáč, později Milada Horáková. Mnoho členů bylo ze zahraničí, pobočky ústavu, jehož hlavním úkolem bylo starat se o krajany, byly po celém tehdejším Československu. Od konce třicátých let sdílel ústav pohnuté osudy celé naší země: za protektorátu byla jeho činnost zakázána, po válce byl poměrně rychle obnoven a stačil ještě navázat na své prvorepublikové aktivity. Po roce 1948, kdy se stal součástí MZV, se jeho činnost zaměřila převážně na organizaci kulturních a folklorních podniků, prvoplánově sledujících sebepropagaci režimu, jenž důsledně rozlišoval mezi „dobrými“ krajany a „špatnými“ emigranty či nedejbože exulanty. Teprve v polistopadové době se ústav vymanil z postavení státem řízené instituce a proměnil se v občanské sdružení, což mj. znamená, že se musí obejít bez nároku na finanční podporu ze strany státu. Zda je toto nezávislé postavení jen ku prospěchu věci, netroufám si dnes jednoznačně říci. Naopak ale mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že bez ohledu na tuto 15 finanční nejistotu ústav svou vynalézavou a dlouhodobě cílenou aktivitou obhájil nejen mezi krajany, ale i v domácím prostředí své dobré jméno. Jeho současným předsedou je Jaromír Šlápota. Jako mírně poučený laik jsem měl možnost sledovat činnost jak ČÚZ, tak Stálé komise Senátu, zejména v souvislosti s projekty, jež se bezprostředně dotýkají mé zájmové oblasti, do níž spadá myšlenkový odkaz J. A. Komenského. Co jen existuje krajanských, a což je důležité, i nekrajanských zahraničních spolků nesoucích ve svém názvu jméno této vynikající osobnosti! Byl jsem svědkem a podílel se na podnicích spojených s oslavami jeho čtyřsetletého jubilea, z nichž mnohé by se bez přispění a podpory těchto institucí nebyly mohly uskutečnit. Za všechny zde jmenuji alespoň Förderkreis Böhmisch Rixdorf (Spolek pro podporu České vesnice) v Berlíně-Neuköllnu, laureáta ceny ministra zahraničí Gratias agit, a Deutsche Comenius-Gesellschaft, jejíž spoluzakladatel a dlouholetý předseda Werner Korthaase byl za svou neúnavnou organizační a vědeckou činnost poctěn pamětní medailí Jana Patočky udílenou AV ČR a před třemi lety se stal vůbec prvním zahraničním nositelem čestné medaile Vojtěcha Náprstka, jíž AV ČR oceňuje dlouhodobou, systematickou a cíleně vedenou činnost v popularizaci vědeckých poznatků. Stejnou medailí byl dekorován americký astronaut Andrew Feustel (ano, je to ten, kdo vlastnoručně opravil Hubblův teleskop na meziplanetární stanici). Jeho nedávnou návštěvu ČR, jež se uskutečnila na pozvání Astronomického ústavu AV ČR, vlastně usnadnila šíře pojatá definice krajanství – manželka A. Feustela má českou matku, sama též stále česky mluví. Jak jinak si také vysvětlit, že astronaut vzal na svou vesmírnou misi Nerudovy Písně kosmické, čímž symbolicky propojil naši zemi s výzkumem NASA? Těmito oklikami se dostávám k tématu Akademie věd a krajané. Z povahy věci je tento vztah komplementární. Součástí solidní a nezpochybnitelné vědecké kariéry je ona peregrinatio academica, získávání zkušeností na zahraničních univerzitách a výzkumných pracovištích, a to v řádu několika let. Tyto možnosti, o nichž si naše generace mohla jen nechat zdát, jsou dnes více než otevřené. Na druhé straně je v zájmu společnosti, aby se takto proškolení badatelé posléze uplatnili ve své rodné zemi. Nic naplat, že věda a výzkum mají čím dál více nadnárodní charakter – jde přece o to, aby ostrovy a ostrůvky kvalitní vědecké práce byly pokud možno rovnoměrně rozprostřeny, aby se nadměrně neakumulovaly v jedné části planety či kontinentu, jinak hrozí nebezpečí, jež v souvislosti s plánovanými škrty v rozpočtu pro AV ČR kdosi vystihl příměrem, že bychom se v jejich důsledku nakonec stali montovnou Evropy. S takovou perspektivou by se kulturně vyspělý národ neměl smiřovat. 16 Vedení AV ČR se již před několika lety rozhodlo a učinilo potřebné kroky vedoucí právě k úspěšnému završení akademického putování. Vznikl tak program Fellowship J. E. Purkyně pro význačné perspektivní vědecké pracovníky, jehož cílem je získat pro pracoviště AV ČR vynikající tvůrčí vědce ze zahraničí, a to jak vědce českého původu pracující dlouhodobě v zahraničí, tak špičkové vědce zahraniční, zpravidla mladší 40 let, a zajistit jim na našich pracovištích přiměřené finanční ohodnocení. Tento program se velmi osvědčil, o čemž svědčí příznivé ohlasy v nedávno proběhnuvší anketě mezi jeho nositeli. (Nejzajímavější odpovědi na otázku, proč se oslovení vědci rozhodli spojit svou budoucnost s českým akademickým pracovištěm, lze nalézt v posledním čísle české mutace časopisu Scientific American.) Program Fellowship JEP skutečně využívají obě zmíněné skupiny, byť (což je slibné a potěšitelné) početní převahu mají naši krajané. Nejsou to tedy nadarmo utracené peníze, jež mimochodem Akademie vyčleňuje ze svého institucionálního rozpočtu. Mám-li Stálé komisi v této chvíli navrhnout, jak rozšířit možnosti spolupráce s krajanskou komunitou, nemohu dát jiné naléhavější doporučení, nežli apel k podpoře akademické obce v jejím požadavku zachovat pro příští roky institucionální příspěvek ze státního rozpočtu pro AV ČR alespoň na úrovni letošního roku. Právě program Fellowship JEP mj. dokládá, že Akademie věd umí uvážlivě a perspektivně hospodařit i s omezenými prostředky, byť – a opět se vracím k postesknutí A. Seiferta – „její skrovničké prostředky nedovolí rozvinouti akci tak, jak by chtěla“. 17 Porovnání zákonů a přístupů k národním diasporám v různých zemích Tomáš Grulich Než přistoupíme k porovnávání postojů majoritních států k jejich minoritám v zahraničí, podívejme se nejdříve na mezinárodní zákony, které tyto vztahy vymezují. Mezinárodní rámcová úmluva o ochraně menšin nutí stát, na jehož území se menšiny nacházejí, aby se choval k této minoritě nediskriminačně. Na druhé straně mezinárodní právo nepožaduje na státu, od něhož se minorita definuje, nějakou iniciativu. Naopak mezinárodní standardy lidských práv nedovolují, aby docházelo k jakémusi vylepšení postavení minority ve vztahu k ostatním skupinám státu, kde tato minorita žije. Z judikatury Výboru OSN pro lidská práva vyplývá, že je-li zacházeno odlišně s jasně identifikovatelnou částí občanů (krajané), než je zacházeno s odlišnou skupinu ve stejné situaci, jde o diskriminaci. Mezinárodnímu právu zde nejde jen o diskriminaci osob, ale také o preventivní potlačování potencionálních ohnisek sporu. Nám v České republice po zkušenostech s rokem 1938 a Mnichovem nemusí nikdo vysvětlovat, co je to „pátá kolona“. Představuje-li si někdo, že toto nebezpečí již nehrozí, a současná, alespoň evropská společnost je prostá zneužití menšin, tomu doporučuji podívat se blíže na bývalé země Sovětského svazu (kolegové ze západní Ukrajiny by mně jistě dali za pravdu). Zákonů o národních diasporách je i dnes využíváno ve vnitrostátní politice. Nehledá se zde často ani tak pravda a oprávněnost těchto zákonů, jako spíše jejich zneužití ve stranických šarvátkách uvnitř států. Zde nemusíme chodit daleko – příkladem jsou současné maďarsko-slovenské vztahy. Při tvorbě vnitrostátních pravidel ve vztahu k diaspoře žijící v cizině však můžeme vycházet z pozitivního přístupu obsaženého v mezinárodním právu. Dne 21. ledna 2001 požádal ministr zahraničí Rumunska benátskou komisi Rady Evropy, aby porovnala zákony o krajanech s krajanským zákonem v Maďarsku. Na základě tohoto požadavku zhodnotila benátská komise všechny evropské „krajanské zákony“ a porovnala je se základními lidskými právy. Benátská komise dospěla k závěru, že pouhé zvýhodnění určitých osob z důvodu národního či etnického původu nemusí být vždy v rozporu se zákazem diskriminace. Národní či etnický původ je běžným kritériem pro určité benefity, které jsou poskytované i jinými zákony (např. zákony o státním občanství). Zejména výhody, které jsou udělované krajanům v oblasti 18 kultury a vzdělávání, mohou být opodstatněným legitimním cílem podporujícím rozvoj kulturních vztahů národní diaspory a obyvatelstva mateřského státu. Poskytované výhody však musí vždy rozumně a úměrně souviset s tímto cílem. Za příklad problematického zvýhodnění, které by mohlo být považováno za zakázanou diskriminaci, by se mohlo stát poskytování výhod krajanům v oblasti vzdělávání, pokud by tyto výhody (např. stipendia či bezplatný přístup k systému veřejného vzdělávání) byly poskytnuty bez ohledu na obsah studia. Benátská komise pak dospěla k závěru, že i jakékoli zvýhodnění krajanů v jiných oblastech by mělo vždy úměrně sledovat cíl udržování či rozvoje vztahů krajanů a jejich komunit s mateřským státem. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva také připouští, že odlišné zacházení s identifikovatelnou skupinou osob v obdobné situaci není vždy zakázané (nejde vždy o zakázanou diskriminaci), pokud existuje rozumný a objektivní důvod pro odlišné zacházení, které musí vždy sledovat opodstatněný a legitimní cíl a použité prostředky pro dosažení tohoto cíle musí s tímto cílem rozumně souviset. Kromě vnitrostátních zákonů existuje také řada povětšině bilaterálních mezinárodních smluv mezi evropskými státy, které upravují otázky týkající se národních minorit. V nedávné době uzavřela například Maďarská republika dohody s Ukrajinou, Chorvatskem, Slovinskem, Slovenskem a Rumunskem, které se zabývají otázkou krajanů. Jde zejména o dohody o přátelských vztazích a spolupráci. Slovinská republika pak uzavřela obdobné dohody s Itálií či Rakouskem – výše zmíněná dohoda mezi Maďarskem a Slovinskem se zabývá otázkou jak maďarských krajanů žijících ve Slovinsku, tak i Slovinců žijících v Maďarsku. Pro porovnání jsem vybral celkem 26 evropských států. Kritériem nebyl nějaký systém, ale dostupnost podkladů z veřejných zdrojů. I přes tuto nahodilost si troufám říci, že jde o vzorek rozhodně reprezentativní. Nejprve je třeba vyčlenit země, které zákonem nijak nespecifikují své menšiny. Vztah k vlastním minoritám se tu odehrává na úrovni občanských sdružení nebo konzulárního řešení jejich individuálních či skupinových potřeb, jakým je například realizace volebního práva v zahraničí či přístup k sociálnímu zabezpečení. Typickým příkladem je Nizozemí, které nemá státem koordinovanou politiku k vlastním minoritám v cizině. Obdobně je tomu ve Velké Británii, v Dánsku, Finsku, Lucembursku a Švédsku. Zvláštní postavení má vzhledem ke komplikovanému federálnímu uspořádání Belgie. Zde je zájem o vlastní diaspory řešen na úrovni a v kompetenci regionů. Nepřekvapí, že silným ovlivněním zákonů o národních minoritách v jed19 notlivých zemích je vznik krajanských komunit. Velmi podobný přístup mají státy, které vznikly dělením z větších soustátí jak v průběhu 19. století, tak i v období po 2. světové válce. Jejich diaspory nevznikly většinou emigrací, ale jejich příslušníci se ocitli v cizině pouze shodou okolností. Typickým příkladem jsou maďarské menšiny na Slovensku, v Rakousku, Rumunsku a jinde. Samozřejmě tyto skupiny na sebe nabíraly i seskupení typicky emigrantská. Příkladem nám nejbližším je Česká republika a její krajané v Rakousku. Češi žijící před rokem 1918 ve Vídni se ocitli se vznikem Československa najednou v cizině. K nim se pak přidala politická emigrace po roce 1948 a 1968. Další skupinou států, která řeší své minority zákonem, jsou bývalé koloniální říše. V našem srovnání se jedná o Francii a Portugalsko. Například v Portugalsku je krajanská problematika projednávána na vládní úrovni. Jeden z náměstků ministerstva zahraničí je vyčleněn pouze pro otázky krajanů. Při vládě existuje poradní orgán „Stálá rada pro portugalské komunity v cizině“. Vedení této rady je složeno ze zástupců nejvýznamnějších komunit v zahraničí. Krajanská komunita je vymezena na principu etnické příslušnosti, nikoliv občanské. Legislativně je upraveno ve vztahu k minoritě pouze získávání státního občanství, které je pro etnického Portugalce zjednodušené. Tento zákon umožňuje i dvojí občanství. Je zde zakotvena také možnost neztratit portugalské občanství získáním občanství jiného. Z vládních akcí pro krajany připomeňme vládou hrazený týdenní pobyt krajanů v důchodovém věku v Portugalsku spojený s kulturně poznávacím programem. Pravidelně se v Portugalsku také pořádá krajanské kolokvium, které hodnotí uplynulý rok a přináší náměty pro rok následující. Na vládní úrovni je problematika národních diaspor řešena ve Slovinsku, v Maďarsku, Lotyšsku, Litvě, Estonsku, Bulharsku, Německu, Polsku a na Slovensku. Podívejme se i na další státy, jak řeší své vztahy k vlastním menšinám v cizině: Chorvatsko – agendou se zabývá odbor chorvatských menšin a vystěhovalectví na MZV. Objektem jejich zájmu je oboustranná migrace. Odbor spolupracuje s nevládní institucí Chorvatská vystěhovalecká matice, která realizuje kulturní, sportovní, osvětové, nakladatelské a informační programy pro menšiny, vydává měsíčník Matice a ročenku Sborník chorvatského vystěhovalectví. Financování probíhá podle ročně vyhlašovaných programů MZV (cca 42 miliony Kč), dále Ministerstvo vědy, osvěty a sportu finančně zajišťuje projekt Institutu migrace a národností. Druhý program chorvatské televize každou sobotu v podvečer vysílá „Hlas vlasti“ určený diaspoře. Švýcarsko – hlavní institucí je VI. odbor MZV „Švýcaři v zahraničí“, který 20 existuje teprve asi 5 let. Rozpočet odboru je cca 5 milionů SFR (100 milionů Kč). Dalšími institucemi s menšími pracovišti než odbor existují na ministerstvech spravedlnosti, kultury a sociální péče. Z nestátních organizací je třeba jmenovat Organizaci zahraničních Švýcarů (OZŠ), která sdružuje 750 spolků a institucí Švýcarů v zahraničí. Organizace má asi dvacet zaměstnanců, rozpočet 2,5 milionu SFR, z toho 1/3 subvencuje vláda. Ústředním orgánem je rada OZŠ, která se schází dvakrát ročně, lidově je nazývána pátý parlament Švýcarska a organizuje jednou do roka kongres OZŠ. Pomoc krajanům je zakotvena od roku 1966 v Ústavě, čl. 40, Zahraniční Švýcarka a Švýcar. Slovinci přísně rozlišují dvě skupiny krajanů – Slovinci za hranicí (autochtoni) a vystěhovalecké skupiny (alochtoni). Podpora je právně zakotvena v Ústavě, čl. 5, administrativně zajišťuje MZV. Litva – zde je zajištěn vztah na vládní úrovni: Odbor národních menšin a krajanů, který je součástí Úřadu vlády. Dále je na MZV Informační centrum repatriace Litevců do vlasti. Ministerstvo školství a vědy spolu s Vládním odborem národních menšin a krajanů obhospodařují Centrum podpory Litevců v zahraničí. Organizace se řídí tříletým vládním programem, který je rozpracován vždy do několika vládních rozhodnutí. V Řecku je zájem o krajany realizován vládní institucí Generální sekretariát pro Řeky žijící v zahraničí, který byl zřízen v roce 1983. V čele stojí generální sekretář, a přestože organizace má autonomní rozpočet a podléhá MZV, svoji zodpovědnost má vůči řecké vládě. V roce 1995 byla založena nevládní organizace Světová rada Řeků v zahraničí, jež byla zřízena na základě prezidentského dekretu. Rada je poradním a konzultačním orgánem vlády. Činnost rady je financována z vládních i vlastních prostředků. Francie má velmi rozsáhlý program pro krajany. Zaštítěn je největším odborem na MZV, Odbor Francouzů v cizině. Pracoviště je rozděleno takto: Mise francouzské ženy v zahraničí, Úřad pro volby, Mise pro zaměstnání a školení, Informační středisko pro Francouze v cizině, Dům Francouzů z ciziny. Nejvyšší rada Francouzů z ciziny je shromážděním reprezentantů Francouzů pobývajících mimo Francii. Radu tvoří 150 zvolených členů, 21 osobnost jmenuje MZV. Rada volí na období devíti let dvanáct senátorů, kteří řeší legislativu v horní komoře Parlamentu FR. Radě předsedá ministr zahraničních věcí a je svolávána do Paříže jedenkrát ročně. Administrativním orgánem je Generální sekretariát Nejvyšší rady. Dále v této oblasti působí řada nevládních organizací. V Maďarsku je v důsledku vzniku státu komplikovaná situace, protože hodně Maďarů žijících v cizině jsou autochtony. Otázkami vlastních men21 šin se zabývá Úřad pro zahraniční Maďary, podléhající úřadu vlády. Ředitele jmenuje premiér. Součástí úřadu je i sekretariát Maďarsko-maďarské stálé schůze, jenž je poradním orgánem vlády a jsou v něm zastoupeni členové vlády, zástupci parlamentních stran a reprezentanti maďarských menšin. Tato instituce má pod vládou šest odborných výborů, které tomuto fóru zajišťují odborné zázemí. Odpovědnost státu za menšiny je deklarována v ústavě. Z hlediska vzniku národních diaspor je pro naše porovnání důležité Polsko. Má jak minority vzniklé na základě dělení státu, například v západní Ukrajině, dále krajanské komunity z 19. století inspirované hospodářsky, politicky i nábožensky (Francie, Spojené státy), tak i skupiny, které odešly v průběhu 2. světové války a vzhledem ke změně politického režimu se již nevrátily do vlasti (Velká Británie). Neméně podstatnými jsou političtí běženci, kteří opustili svůj národ pro negativní postoj ke komunistické totalitě. Zde nás spojuje, nebo by měla spojovat úcta ke krajanským komunitám, které se zasloužily politickou i ozbrojenou aktivitou o vznik státu, jeho obranu a vymanění se z nacistické a komunistické diktatury. V současnosti máme společnou i diasporu nejnovější, která je tvořena lidmi odcházejícími po roce 1989 za lepším uplatněním, studiem, hlasem svého srdce nebo prostě „na zkušenou“ do ciziny. Polská minorita, hrdě nazývaná latinsky Polonia, čítá 15 až 16 milionů, některé odhady hovoří i o 20 milionech etnických Poláků. Tomuto číslu odpovídá i rozsah aktivit státu ke své diaspoře. Vztah státu k menšině je řízen dvouletým vládním programem, jehož plnění spadá do kompetencí několika rezortů (zejména zahraničí, školství a kultury). Polonií se zabývá také parlament, prezident, zastřešuje ji předseda vlády a vzhledem k rozsahu a významu je do značné míry společenským i politickým tématem. Úřad vlády se zabývá koordinací uvnitř země. Plnění vládního programu je hrazeno ze státního rozpočtu, ne však samostatnou položkou, ale z položek jednotlivých ministerstvech. Spolupráce rezortů a koordinace naplňování programu je řízena mezirezortní komisí při Úřadu vlády, která zpracovává čtvrtletní informace a výroční zprávy rezortů. Vládní program je obnovován každé dva roky. V říjnu 2007 vydala polská vláda programový dokument zaměřený na spolupráci s Polonií a Poláky v zahraničí. Cílové skupiny rozděluje do čtyř kategorií podle jejich povahy, problémů, původu a geografické vzdálenosti od Polska. Vláda předkládá čtyři cíle programu: 1. ochrana polských menšin na základě mezinárodních a dvoustranných smluv; 22 2. udržení „polskosti“ v zahraničí spojené s podporou vzdělávání a kultury a s propagací polského prostředí; 3. ulehčení návratu do vlasti Polákům a lidem polského původu, a to zvláště z těch zemí, ve kterých se objevuje rychlá asimilace, a těch, do kterých se začali Poláci stěhovat za prací po vstupu do EU; 4. vytvoření polské lobby a propagace Polska v zahraničí. Do programu jsou zapojeny Kancelář předsedy vlády, Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo školství, Ministerstvo hospodářství, Ministerstvo kultury a národního dědictví, Ministerstvo vědy a vyššího vzdělávání, Ministerstvo sportu a turistiky, Ministerstvo vnitra a administrativy, Ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad pro záležitosti veteránů a potlačovaných osob. V dokumentu jsou obsažena zadání pro každý z těchto elementů státní správy s podrobným dvouletým plánem činností. Dále jsou zahrnuty i zásady spolupráce mezi jednotlivými rezorty a úřady. V programu jsou popsány dlouhodobé a krátkodobé cíle (na léta 2007 – 2009 a 2010 – 2012) v jednotlivých státech, zhruba dvě strany programu se týkají polské menšiny v České republice (Zaolží). Mezi hlavními dlouhodobými programovými body této kapitoly lze uvést: 1. vyřešení problémů spojených s vrácením majetků náležejících před válkou polským organizacím na Zaolží; 2. monitorování procesu zavádění polskojazyčných nápisů na Zaolží v oblastech, které splňují české zákonné podmínky; 3. pomoc při udržování a rozvoji polského školství (finanční a institucionální podpora); 4. podpora Polského svazu kulturně-osvětového v Zaolží (PSKZ), především jeho lokálních spolků a domů PSKZ (finanční a institucionální podpora); 5. podpora Polského klubu v Praze, snaha o větší aktivitu mladých Poláků v ČR a k tomu přizpůsobení programu Polského institutu v Praze a Polského klubu; 6. organizování každoročních vědomostních soutěží o Polsku a Čechách v rámci Polsko-českých dní křesťanské kultury. Mezi programové body na roky 2007 – 2009 patří například finanční stabilizace divadelního spolku na Zaolží určeného mládeži, příprava vydávání polskojazyčných novin nebo monitorování práce PSKZ. Ministerstvo zahraničních věcí má též program s názvem „Blíže práci, blíže Polsku“, zaměřený na novou migraci Poláků, která se objevila po vstupu Polska do EU. V zásadě se podobá obecnému programu pro Polonii, obsahuje 23 však konkrétnější cíle a zadání jako například restrukturalizaci konzulárních služeb a otevírání nových úřadů (mj. ve Velké Británii, Itálii a na Islandu), rozšiřování edukačních programů pro děti novodobých migrantů, usilování o otevření pracovního trhu i v dalších státech EU/EHP nebo distribuci informací o podmínkách práce v cílových zemích ekonomické migrace. Již 15 let existuje v Polsku také veřejnoprávní televizní vysílání do zahraničí. Program se nazývá TV Polonia a nabízí 24hodinový informační, zábavný, vzdělávací a kulturní program. Existuje rovněž Polské rádio do zahraničí (Radio Polonia), jehož program je vysílán přes internet, na dlouhých vlnách a přes satelit. Je distribuován i prostřednictvím rádiových stanic v Lotyšsku, Litvě, ve Francii, Spojených státech a na Ukrajině. Dne 7. září 2007 přijala polská vláda zákon o „kartě Poláka“, která má potvrzovat příslušnost k polskému národu. Karty jsou vydávány od 1. 4. 2008. Karta Poláka může být vystavena osobám, které náležejí k polskému národu, nemohou obdržet dvojí občanství ve státě, jehož jsou občany, nemají polské občanství či právo k trvalému pobytu v Polsku a jsou občany zemí bývalého Sovětského svazu (Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzie, Estonsko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Litva, Lotyšsko, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán, Turkmenistán, Ukrajina a Uzbekistán). Karta opravňuje svého držitele k vynětí z povinnosti platit poplatek za vydání schengenského víza (avšak pouze při vstupu do Polska). Dále je držitel karty vyňat z povinnosti mít pracovní povolení při práci v Polsku, může založit obchodní společnost za stejných podmínek jako občan Polska, může studovat v Polsku, užívat zde zdravotní péči, má právo 37% slevy při užívání polské veřejné dopravy a má vstup do státních muzeí zdarma. Poslední skupinou jsou státy, které řeší vztah diaspor a majoritního státu výhradně prostřednictvím svých ministerstev zahraničí. Jde o Itálii, Rakousko, Rumunsko, Irsko a Kypr. Nutno však poznamenat, že i tyto státy mají většinou zákonem řešen vztah zájmu o svou národní diasporu zákonem. Vztah státu a jeho minorit je v zahraničí velmi různorodý a odráží kulturní, společenské a politické zvyklosti vývoje jeho diaspor. Zanedbatelná není ani velikost státu ve vztahu k majoritě. V případě Irska existuje více než polovina Irů žijících v cizině. Proto lze jen velmi obtížně přejmout bezezbytku příklad ze zahraničí. Pokusil jsem se uvést konkrétní příklady, z nichž bychom si mohli brát určité prvky za vzor a modifikovat je na naši situaci. Záměrně jsem nepoužíval výrazů jako krajan, exulant, neřku-li emigrant. Každý z těchto termínů má určitou konotaci, která je chápána jinak majoritou, a jinak minoritou. Dokonce i uvnitř českých menšin v zahraničí neexistuje 24 stejné vymezení pro jednotlivý termín. Pojem česká diaspora se tak jeví jako univerzální pro své použití. Může v sobě zahrnovat jak skupiny patřící spíše k potomkům Čechů, kteří odešli do zahraničí v hluboké minulosti, tak i politické exulanty doby moderní a nakonec rovněž migranty z doby po roce 1989. Lze do ní zahrnout i Čechy na Slovensku, kteří nejsou pravými migranty, nikam se nestěhovali, pouze se ocitli v cizině díky politickému vývoji v krajině. 25 Předpoklady a souvislosti formování moderní krajanské diaspory Stanislav Brouček Úvodní teze: 1. Migrace změnily a stálé mění nejen etnickou mapu světa, projevují se značně i jinak: změnily třeba významným způsobem slovník sociálních věd. 2. Migracemi se musejí zabývat státy a státní celky. Českou republiku nevyjímaje. Nutno říci, že v českém domácím prostředí převažuje orientace spíše na přistěhovalectví, na opačný směr. Přesto s malou nadsázkou lze nazvat postoj současného českého státu k migracím jako „sladký zimní spánek“. 3. Domnívám se, že je tomu tak proto, neboť emigrace (ve smyslu politickém – exil či ekonomickém a jako řešení existenční nouze) podle převažujícího mínění české politiky již definitivně skončila. Což znamená: ti, kteří odešli, se buď adaptovali jinde, často získali cizí státní občanství, nebo nadobro splynuli v jiném kulturním prostředí, anebo nakonec měli možnost se vrátit. A potom ti, kteří odcházejí dnes, po roce 1990, odcházejí podle tohoto mínění bez politické příčiny a ani je k tomu nevede řešení existenční nouze. 4. Dohromady to znamená, že české domácí prostředí vidí problém emigrace jako fenomén minulosti, jako fenomén, který již skončil. Toto je jeden ze základních omylů, který formuluje postoj tohoto státu k zahraničním Čechům. Naopak fenomén migrací a tedy i emigrace z této země je hlavním produktem globalizace a zároveň hlavním faktorem globalizaci formující, bude trvat i nadále a žádné politické či ekonomické změny v této republice jej zcela nezlikvidují, přestože jej mohou podstatně ovlivňovat. 5. Z toho vyplývá, že vztah tohoto státu k zahraničním Čechům se nemůže omezovat jen na ty, kteří odešli v minulosti, tj. před rokem 1989, nýbrž také a postupně právě na ty, kteří odešli zcela nedávno, a na ty, kteří odejdou zítra a v budoucnosti. 6. A ještě můj dojem či poznatek z dlouhodobého sledování světových migrací: zatímco v 19. a v převážné části 20. století se migrant soustřeďoval na koexistenci a splynutí s novým prostředím a dá se obrazně říci, že z různých důvodů za sebou zabouchl dveře nebo byl k tomu přinucen, dnes jsou tyto dveře zcela otevřené ke zpětnému návratu. Navíc především ve státech s rozvíjející se ekonomikou či s pragmatičtější migrační politikou je migrant s kapitálem svých vědomostí, zkušeností atd. přirozeně vtahován zpět do mateřské země. 26 Problém hledání možností k nové otevřené spolupráci mezi krajany a ČR si žádá odpovědět na několik otázek. Především: máme se intenzivně a cíleně zabývat vztahem českého státu ke skupinám lidí českého původu v zahraničí, tedy k zahraničním Čechům, nebo současný stav institucionálního zajištění tohoto vztahu vyhovuje a je dostatečně funkční? Odpověď na tuto otázku nebyla a ani nebude nijak snadná, neboť vedle dobrých důvodů, proč zdokonalovat běžný provoz těchto vztahů, zde bude působit trojí pohled na tento vztah. Každý z těchto pohledů představuje svébytnou vůli a možná lze říci, že se jedná o tři entity, které mají také ještě jiný smysl než naplňovat zmíněný vztah. Vycházím při těchto úvahách z vlastní zkušenosti, neboť za posledních dvacet let jsem měl možnost poznat názory krajanů v různých částech světa v autentickém prostředí jejich současné existence a měl jsem také to štěstí, že jsem se od poloviny 90. let podílel na organizaci Týdnů zahraničních Čechů v těsné spolupráci s dr. Oldřichem Černým. Přesto nebo právě proto si uvědomuji nesnadnost a jisté limity možností tento vzájemný kontakt zlepšovat. V hloubi duše jsem však přesvědčen, že krok za krokem a jasně cílenou činností se to může podařit. Nejprve je třeba splnit jednu důležitou podmínku, která vyplyne z následujících řádků a již popíšu na závěr. Nejprve k malé analýze našeho problému. První entitou nebo svébytným pohledem na vztah ČR ke krajanům je současná česká politika a její vůle podílet se na tomto vztahu. Druhou entitou je česká domácí společnost se svými obecnými i specifickými starostmi, projevující se jen částečnou vstřícností a pochopením pro ty, kteří v minulosti z této země odešli. Třetí entitou je soubor lidí českého původu nebo hlásících se k češství, k České republice a žijících mimo prostor českých zemí, buď s českým občanstvím, nebo dvojím, tj. českým a dalším občanstvím, nebo pouze s jiným občanstvím, než je příslušnost k České republice. Vedle těchto takříkajíc etnocentristických úvah je třeba do naší revize přibrat obecnější, tedy celosvětové tendence vývoje. Jsou to především globální kulturní toky zahrnující pohyb lidí, zboží, technologií, financí, pojmů, myšlenek i celých ideologií. Staly se nejvýznamnějším iniciátorem nového uspořádání světa. Jsme svědky průběžné inovace sociálních formací, v nichž působí dvě tendence, které částečně existují paralelně vedle sebe, a částečně protichůdně. Jedna směřuje ne zcela úspěšně k multikulturním společnostem, druhá se podílí na vytváření moderních diaspor. Přitom tato druhá tendence, plodící nové diasporální světy, vykazuje větší životaschopnost. Je spontánnější, neboť je založena na jednoduchých ekonomických záměrech: snaží 27 se zisky (ať už finanční, nebo dosažené vzděláním) nabyté v imigrační zemi transportovat do země původu, do emigrační země. Bylo by možné uvést celou řadu příkladů: z nově vznikajících a vyvíjejících se třeba vietnamskou diasporu ve střední Evropě nebo kamerunskou v Německu, z těch tradičních, které zintenzivňují především ekonomické a sociálně právní vztahy se zemí svého původu, lze jmenovat diasporu irskou. Avšak pro flagrantní příklad významu tohoto fenoménu chci přiblížit zvláštní a do jisté míry šokující příklad australské diaspory. Ten má hned několik výrazných stránek. Předně je nutné připomenout poměrně známou skutečnost, že je to země s opačnou migrační zkušeností, než jakou zaznamenala Česká republika, neboť se jedná o typickou imigrační zemi s mozaikou dvou set národností a s masivním osídlováním ještě ve druhé polovině 20. století. To znamená, pokud se v Austrálii mluvilo o migracích, bylo to v drtivé většině soustředěno na přistěhovalectví. Ovšem dramatický obrat nastal na počátku 21. století. V té době se již po několik let, podobně jako v České republice, hovořilo o nebezpečí „odlivu mozků“ (brain drain), odchodem mladých vysokoškolsky vzdělaných lidí většinou do západní Evropy a USA. V roce 2000 jistý John MacGregor z Canberry inicioval vznik spolku s názvem Southern Cross Group. Převedeno do českých zkušeností se jednalo o centrální spolek pro Australany v zahraničí (něco jako byl meziválečný Československý ústav zahraniční) s argumentací, že venku žije asi 5 % obyvatelstva s australským občanstvím (Hugo 2006: 107). K této iniciativě nevládní a dobrovolné organizace brzo přistoupili badatelé. Asi nejvýrazněji zasáhlo National Centre for Social Application v různých disciplínách při University of Adelaide v Jižní Austrálii. Ve výčtu znaků, které jsou významné pro fungování moderní diaspory, se podle Kim Butlerové uplatňuje číslo čtyři. Butlerová označuje (volně shrnuto) za první aspekt víceméně formální či jasně předpokladatelný rozptyl do dvou a více zemí, druhý znak má již v sobě větší míru limitování a hovoří o vztahu (poměru) k aktuálnímu nebo také imaginárnímu původnímu domovu. Třetí znak je pravděpodobně nejdůležitější a představuje společnou (skupinovou) identitu, v níž je obsažena nějaká forma vědomé sounáležitosti s ostatními částmi diaspory (v našich dvou případech, českém a australském, buď lidí českého původu, nebo s původním australským občanstvím). Čtvrtým aspektem je existence mimo původní teritorium u alespoň dvou generací (Butler 2001: 191 ad). Od iniciativy Southern Cross Group a prostřednictvím diskuse australských badatelů o migracích dospěl problém australské diaspory do senátu 28 této země. Spoluprací jmenovaných složek vznikl bohatý soubor doporučení, návrhů a opatření, který řeší poměr Austrálie ke krajanům (expatriates). Pro státní správu se stala problematika imigrace do Austrálie a emigrace mimo kontinent jedním spojeným fenoménem, neoddělitelným jako dvě strany jedné mince. Se všemi dílčími problémy a návrhy, jako třeba zřízení sboru konzultantů z australských odborníků při velvyslanectvích nebo úpravy daňového systému pro navrátilce, penzijní úpravy či občanství, se lidé mohou seznámit na internetu. Naprostá shoda zúčastněných panuje v základním názoru na diasporu v tom smyslu, že se nejedná o žádnou přítěž, ztrátu nebo „národní“ neštěstí, nýbrž je třeba k ní přistupovat jako k přirozenému jevu globalizujícího se světa. Tento jev je důležité dobře poznat a v rámci možností jej směrovat, a to také s ohledem na zájmy mateřské země. Dalším výrazným poznatkem z australské koncentrace na diasporu je závěr, že odchody ze země (zvláště pak vysoce kvalifikovaných jedinců) nemusí být nutně jednosměrnou záležitostí zmizení do prostoru ztrát nebo konkurence, ale existují dobré důvody považovat za více než pravděpodobný zpětný pohyb do mateřské země, neboť právě tento typ migrací může působit v kruhu. Jasně to ukazuje jedna z úvah nazvaná Brain drain, gain, or circulation? (Leaving Australia 2003 – 2004). Podstatu této úvahy si dovolím interpretovat v klasické triadické formě. „Teze“ zní: odchod „mozků“ ze země je ztrátou (drain), „antiteze“ to vyvrací s poukazem na výhody (gain) permanentního spojení institucí (vysokých škol, ústavů, podniků apod.) mateřské země s příslušníky této diaspory ve světě a „synteze“ říká, že to je relativní ztráta s relativními výhodami, neboť se jedná o cirkulaci po ose přirozené výměny informací. Tento novodobý druh diasporální migrace – jako jakési neustálé přelévání mladé pracovní síly, hledající obecně řečeno jinokulturní zkušenosti a nemigrující už z důvodů sociální, politické nebo ekonomické nouze – se mi jeví jako třetí velké téma světových migrací (přesuny z chudého Jihu na bohatý Sever, a z přelidněného Východu na industrializovaný Západ, které se realizují naopak z důvodů jmenované nouze). Vytváří se tak postupně představa diasporálních světů, které jsou na základě moderních informačních technologií spojeny nejen mezi jednotlivými částmi (čili vědomé přináležitosti těchto jednotlivých částí), ale také fungují na pozadí prohlubujícího se kontaktu s mateřskou zemí (zemí původu). Pro českou emigrační či krajanskou (diasporální?) politiku z australského příkladu vyplývají dvě podstatné záležitosti. Předně dosud převažuje názor, že do statusu zahraničního Čecha nepatří nová spontánní migrace, narůsta29 jící především od poloviny 90. let zvláště do Spojených států a do Austrálie a Nového Zélandu, ale také do Velké Británie či dalších zemí západní Evropy. Dokonce je možné slyšet z úst předáků krajanského hnutí v USA slova o tom, že tato migrace dělá České republice ve světě ostudu. Novou migraci tvoří v naprosté většině mladí lidé, odcházející za jazykovými, životními, ale také za profesními zkušenostmi. Samozřejmě že škála subjektivního zdůvodňování odchodu vykazuje svá úskalí při zjišťování také u této skupiny. Celá záležitost kolem migrace v České republice je ovšem podstatně komplikovanější a strukturovanější. Druhým podnětem pramenícím z australských úvah a iniciativ kolem diaspory je optimismus o možnostech státu ovlivňovat kontrolu migrací vytvářením vhodných podmínek. Pokusy s usměrňováním a řízením vnějších migrací jsou relativně starého data. Vystěhovalecká (migrační) politika meziválečného Československa také počítala s různorodou organizací tohoto fenoménu, avšak v současné době má stát a jeho instance, jak ukazuje australský příklad, plno rezerv a možností pro takovou činnost (snažíme se to s Tomášem Grulichem vysvětlit v knize Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách 1918 – 2008). Podobnými procesy, jaké pozorujeme v Austrálii, prošly i jiné země, jenže v australském případě překvapí rychlost, s níž dospěli standardní činitelé národní migrační politiky k praktickým výsledkům. Za standardní účastníky na národní migrační politice můžeme považovat dobrovolné organizace, vědecký výzkum a stát se sférou legislativní i exekutivní. Tyto dva příklady, australský a český, jasně vykazují ony tři roviny vztahu k diaspoře. Avšak, pokud se jedná o srovnání pouze dvou zemí, můžeme konstatovat následující shrnutí: zatímco v Austrálii došlo na krátkém časovém úseku několika málo let k plynulému a postupnému navázání jednotlivých rovin od iniciativ dobrovolné sféry, přes vědu k opatřením státu, česká zkušenost prodělává vlivem mnoha vnitřně a zahraničněpolitických souvislostí téměř stoletou melanž. Časové srovnání nemá a priori vyjádřit kvalitu jednoho stavu proti druhému. Faktů, které to způsobily, je celá řada. Upozorním na jeden z nich. V samých počátcích české migrační politiky meziválečného Československa působily vynikající osobnosti. Snad nevýraznější byl Jan Auerhan (Brouček – Grulich 2009). Auerhan byl u iniciativ dobrovolných organizací, a to už před 1. světovou válkou. Byl to přední český vědec v oblasti vnějších i vnitřních migrací. Zároveň stál u legislativních zásahů do migrací a podílel se na formování exekutivních orgánů státní správy, které migrační politiku uváděly do praxe. Tím nemá být rozhodně řečeno nebo jen naznačeno, že by Auer30 hanova osobnost nějakým způsobem brzdila nebo komplikovala migrační politiku meziválečného Československa, jistěže naopak. Ale jeho příkladem má být zdůrazněna česká specifika všech tří rovin (dobrovolné organizace, věda a státní správa). Na jedné straně se došlo prostupností či otevřeností všech tří úrovní zájmu o migrace (vlastní československou diasporu v to počítaje) k mimořádnému komplexnímu pohledu na tento fenomén, na straně druhé byla migrační politika „přehřáta“ obrovským počtem iniciativ, doporučení a parciálních zájmů, včetně politických zájmů nebo pronikání československého kapitálu prostřednictvím migrací či záměrů získat kolonizací nová území v zámoří. Úroveň migrační politiky meziválečného Československa již žádné následující období nezopakovalo, dokonce se dá říci, že se k této kvalitě ani nepřiblížilo. Platí to nejen o době totality 1948 – 1989, ale také o éře samostatné České republiky. V poslední době jsou ony tři roviny (dobrovolné organizace, věda a státní orgány) v pozici vzájemně se respektující sledovanosti, avšak bez očekávaných výrazných výsledků. Proto hlavní potřeba prezentovat a řešit aktuální vztahy, třeba v otázkách restitucí, volebního práva apod., uniká do zahraničí mezi krajanské organizace. Věda zůstává v přirozeném akademickém odstupu a stát, zahlcován pravidelnou obměnou kádrů, vykazuje zájem spíše formální než skutečný. Zbývá v současné době jediné: dokud do tohoto vztahu nevstoupí česká politika, tak jako se to třeba stalo v Austrálii či jinde na světě, není šance na další změny. Jakým způsobem a s jakými záměry respektive výsledky tento vstup provede, je již na politice samé. 31 Etnologické výzkumy Čechů v zahraničí a spolupráce s krajany při profilování oboru1 Zdeněk Uherek a Naďa Valášková Cílem tohoto příspěvku je: 1. krátce objasnit, jak souvisí etnologie a Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., s krajany, 2. připomenout a stručně zhodnotit, co bylo v oblasti výzkumů krajanské problematiky na poli Etnologického ústavu uskutečněno, 3. rámcově rekapitulovat spolupráci Etnologického ústavu s krajany samotnými v odborné oblasti. Etnologický ústav Akademie věd ČR, v. v. i., se zabývá problematikou lidských skupin a jejich kultury v Čechách i v zahraničí a mimo jiné se soustřeďuje na jejich etnickou specifiku a na její přeměny. Uplatňuje zejména komparativní hledisko. Zatímco jiné společenskovědní obory se soustřeďují především na oblast vlastní společnosti a kultury, etnologie v tomto směru není limitována a zajímá ji lidská variabilita. Důležitou oblastí, která je jejím předmětem, jsou migrační pohyby osob, jejich motivace k migraci a zejména změny jejich vědomí sounáležitosti a integrace do nového prostředí. Z tohoto hlediska jsou krajané, jejich chování a jejich kultura pro etnology permanentním předmětem studia a zdrojem zajímavých poznatků. Čeští etnologové se krajanskou tematikou zabývají již od 19. století, kdy se jejich obor konstituoval. Krajanské hnutí zajímalo Vojtu Náprstka, průkopníka etnologického muzejnictví v 19. století. Pobýval mezi krajany v Německu, ve Spojených státech, ve Francii zejména v letech 1849 – 1858. Američtí Češi měli také samostatnou expozici na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895. Tato výstava byla vysoce inspirativní pro české etnologické muzejnictví a později etablovanou etnologii jako univerzitní obor. Také první univerzitní profesor národopisu na Univerzitě Karlově profesor Karel Chotek se kromě jiného proslavil svými výzkumy na Kavkaze, kde byly předmětem jeho pozornosti mj. čeští kolonisté. Krajanská problematika byla kontinuálně publikována také v časopisu Český lid, který byl založen roku 1891 a je ústředním etnologickým časopisem dodnes. V Českém lidu se autoři zaměřovali především na evropské krajanské skupiny, z nichž mnohé existovaly v rámci rakouské monarchie s českými zeměmi v jednom státu (např. Klíma 1899), nebo představovaly pozůstatky 32 zahraničních komunit českých náboženských exulantů (Volf 1914). Etnologie, historie a publicistika se střetávaly a protínaly zejména v popisech největších krajanských komunit. Velká pozornost byla již v 19. století a na počátku 20. století věnována zejména české komunitě ve Vídni (Hubka 1901; Váhala 1919; Soukup 1928; Machar 1930). Literární pozornost se věnovala též Čechům v Americe. Nepřeberné množství písemného materiálu reprezentují především texty mimo obor etnologie. Přesto však se i v Českém lidu vyskytují texty s folkloristickou tematikou vážící se k prostředí USA. (např. Malý 1909; Vodňanský 1910; Doubrava 1913; Hroch 1924). Po roce 1945 a zejména v 50. letech se etnologický zájem o krajanskou problematiku výrazně rozšířil v souvislosti s reemigrací krajanů do českého pohraničí, kam přicházeli osídlit území bývalých, převážně německých Sudet. Konfrontace krajanů žijících po několik generací v zahraničí s českou realitou ukázala na jednu stranu sílu pouta se zemí předků, a na druhé straně problém kulturní distance, která se adaptací na nové prostředí, do něhož krajané odešli, vytvořila.2 Návraty krajanů po roce 1945 otevřely pro české etnology dva typy otázek. Etnologové se za prvé ptali, jak probíhají procesy adaptace na nové prostředí, jaké zákonitosti v oblasti kulturní změny lze sledovat a za jakých podmínek tyto změny nastávají, včetně otázek reintegrace do českého prostředí tehdejšího pohraničí. S tímto prvním problémovým okruhem souvisela obecně tématika společenské integrace a adaptace. Čeští etnologové v této souvislosti začali svoji disciplínu v této souvislosti chápat jako nástroj harmonizace vztahů mezi krajany a jejich novým společenským kontextem. Druhá otázka, která začala etnology zajímat, byla, v jakém prostředí navrátivší se krajané v zahraničí žili, jaké osudy měli a co je z českého prostředí dezintegrovalo. Proč jsou nyní poněkud jiní než starousedlíci a uvažují jiným způsobem. Otázky tohoto typu zaznívaly od 50. let 20. století a v oblasti vývoje etnologie a sociokulturní antropologie byly v celosvětovém kontextu velmi moderní. Korespondovaly se způsobem tázání, které v USA prosazoval např. Robert Redfield nebo Melville Herskovits či ve Velké Británii Max Gluckman. Pozornost etnologů zpočátku poutala zejména největší skupina přesídlenců ze zahraničí, imigranti z ukrajinské Volyně, jejichž způsob života zpracovávala Iva Heroldová a po ní celá řada dalších autorů (Heroldová 1957). Odpovědi na pokládané otázky byly sice v českém prostředí limitovány tehdejšími možnostmi cenzurované literatury totalitního státu, například otázka religiozity v krajanských komunitách, která byla velmi důležitým té33 matem, nebyla po dlouhá léta zpracovávána. Nicméně zejména v 60. letech, kdy se českým etnologům, byť na krátkou dobu, otevřela cesta k terénním výzkumům v zahraničí, dosahovali pozoruhodných výsledků. Již s vyspělou metodikou byla studována historie i současná situace celé řady krajanských komunit, zejména v Evropě. Zásluhu na tom měla zejména již zmíněná Iva Heroldová, jejíž specializací byla problematika etnických procesů, tedy změn v etnokulturní orientaci a sociální organizaci zejména prostřednictvím meziskupinových kontaktů. Iva Heroldová na svou dobu vynikajícím způsobem zpracovávala tematiku některých skupin náboženského exilu zejména 18. století a ekonomické migrace 19. století. Její publikace Život a kultura českých exulantů 18. století, která se týkala vystěhovalectví do pruského Slezska a následně do Zelova u Lodže v tehdejším carském Rusku, je na svou dobu v českém prostředí ojedinělým příkladem kulturního relativismu, kde dominuje myšlenka o fluiditě lidské identity a faktorech, jež ovlivňovaly její změnu (Heroldová 1971). Kniha vyšla v roce 1971, dva roky po slavné knížce Etnické skupiny a hranice Fredrika Bartha (Barth 1969) a dva roky před prvním vydáním Interpretace kultur Clifforda Geertze (Geertz 1973). Barthova kniha navíc nebyla v této době v Čechách dostupná. Iva Heroldová ve své práci vystihla celou řadu nastupujících trendů jak podchytit problematiku etnicity a jejích změn. Ve svých dílech také významně zvýšila faktografickou základnu o vystěhovalectví Čechů na území současného Polska, na Volyň a do Jugoslávie a datovou základnu o jejich životě, zejména do konce 2. světové války; otevřela rovněž téma druhotné migrace a stimulovala další badatele, aby krajanskou problematiku studovali. Vedle uvedených výzkumů v této době začali být etnologicky zkoumáni Češi v Rumunsku, pozůstatky českých komunit v Bulharsku, v limitovanější podobě Češi v Rusku a na Ukrajině a Češi na Slovensku. Vedle pozoruhodných studií o petrifikovaných segmentech české kultury, které mnohdy přetrvaly v podobě, v jaké se v českých zemích nezachovaly, a jejich inovacích, se objevují i vynikající kontextuální studie. České komunity otevíraly prostor také do svého společenského okolí. Pomáhaly pochopit realitu nových hostitelských států. Bylo to dobře vidět například právě při výzkumu jugoslávské reality. Na přelomu 60. a 70. let se díky terénním výzkumům českého vystěhovalectví začala v Etnologickém ústavu vytvářet též sbírka dokumentace ke krajanské problematice, která obsahuje separáty, excerpovanou literaturu, autentické dokumenty, ale zejména fotodokumentaci a reprodukované do34 kumenty z archivů navštívených krajanských rodin, jež jsou zajímavým historickým pramenem. V 70. a 80. letech 20. století, přestože výjezdy byly díky komunistické normalizační politice méně frekventované, dokumentace českého vystěhovalectví pokračovala. Vznikaly etnografické práce nejen o vystěhovalectví do jižní a jihovýchodní Evropy, ale též do západní Evropy a Spojených států amerických. Vedle Etnologického ústavu Akademie věd realizoval výzkumy Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Ústav evropské etnologie Masarykovy univerzity.3 Velmi významnou úlohu pro výzkumné aktivity hrálo a hraje též Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur Národního muzea v Praze, kde je pro dokumentaci krajanské problematiky vyhraněn velký prostor a které je z hlediska dokumentačního klíčovou institucí. Vedle jednotlivých textů již v 80. letech vznikaly snahy poznatky z výzkumů jednotlivých skupin sumarizovat a vytvořit pro badatelskou obec diskusní platformu. Za tímto účelem byla v Etnologickém ústavu založena publikační řada Češi v cizině, jejíž první svazek vyšel v roce 1986. Zároveň na teoretické a faktografické rovině měly být poznatky o vystěhovalectví sumarizovány ve Slovníku etnických procesů, který se v plné šíři nerealizoval, ale který byl vtělen do širšího encyklopedického díla národopisné encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, která pod názvem Lidová kultura vyšla v roce 2007 (Brouček, Jeřábek 2007). Po roce 1989 se spektrum studovaných skupin ještě rozšířilo. Pozoruhodné bylo zejména studium migračních aktivit krajanů, kteří se rozhodli pro návrat do země předků a studium jejich následné reintegrace do českého prostředí. Etnologický ústav se na počátku 90. let věnoval především reemigrační akci přesídlení krajanů z černobylské oblasti do ČR4 a později přesídlení krajanů z Kazachstánu.5 Zejména v Kazachstánu se podařilo zdokumentovat dnes již zaniklý způsob života Čechů v kazašské stepi v původně výhradně české vesnici Borodinovka. Vedle toho byl studován život Čechů na jižní Ukrajině, v Rumunsku a v bývalé Jugoslávii. V oblasti západní Evropy pak byla velká pozornost věnována krajanům ve Francii, v Rakousku a v dalších zemích. Kromě samostatných monografií, které na téma krajanů byly zpracovány a kde se při vyhodnocení terénního materiálu využívaly i sběry ze 60. let 20. století,6 vycházela i nadále řada Češi v cizině, kde se pod redakcí Stanislava Broučka svazky zaměřovaly tematicky a některé též směřovaly k sumarizujícímu pohledu. Jako příklad lze uvést svazek 9 z roku 1996, který aspiruje na přehled bádání o jednotlivých krajanských komunitách. 35 Úsilí uchopit problematiku krajanů v komplexnější podobě bylo zřetelné na začátku 21. století, když se Etnologický ústav, hlavně pro potřeby Ministerstva zahraničních věcí ČR, zasazoval o zpřesnění údajů o krajanských komunitách po celém světě. Ústav se zejména prostřednictvím Stanislava Broučka, Nadi Valáškové, Jany Pospíšilové a dalších podílel na celé řadě publikací ke krajanské problematice. Jmenujme například sérii publikací Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21. století (Hrubý, Brouček 2000), Emigrace a exil jako způsob života (Brouček, Hrubý, Měšťan 2001), Exil sám o sobě (Brouček, Černý, Dubovický 2006) a Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách 1918 – 2008) (Brouček, Grulich (2009). I nadále probíhají další zpřesňující terénní sondy krajanů na Balkáně, výzkumy reemigrace a následné integrace krajanů přesídlených do ČR. Pokládáme si například otázku, jak bylo úspěšné přesídlení krajanů z černobylské oblasti a jak tehdy přesídlené komunity žijí dnes. V této oblasti se uskutečňuje následný výzkum. Krajané však nejsou pouze předmětem výzkumu, ale partnery, kteří se podílejí na budování etnologického oboru a na výzkumech samotných. Zejména po roce 1989 byla spolupráce s krajany pro Etnologický ústav velmi důležitá. Nové pohledy na vývoj oboru a jeho metodologii přinesl na počátku 90. let například antropolog a světově významný teoretik nacionalismu, ve Velké Británii žijící Ernest Gellner; narodil se v Praze a v první polovině 90. let v Praze působil na Středoevropské univerzitě. Bouřlivé polemiky o svých výzkumech postkomunistické transformace v Etnologickém ústavu vedl český afrikanista žijící ve Velké Británii, Ladislav Holý. V Etnologickém ústavu nejen diskutoval vlastní představy o českém národním charakteru, ale třídil a kopíroval své dotazníkové šetření k dané problematice. O výuku antropologie práva v českém prostředí se významně zasloužil antropolog Leopold Pospíšil z Yaleské univerzity, který pravidelně přednáší na Ústavu etnologie FF UK. Členem redakčních rad a pravidelným přispěvatelem etnologických časopisů a knižních publikací je Zdeněk Salzmann, emeritní profesor University of Massachusetts, rodák z Prahy od roku 1947 působící v USA. Významnou osobností každoročně navštěvující Etnologický ústav je David Scheffel, působící na Thompson Rivers University v Kamloops v Britské Kolumbii v Kanadě. Znalosti o českých komunitách v zahraničích narůstají, zpřesňují se, aktualizují. Zároveň by však bylo důležité informační základnu dále systematizovat. V současné době například výrazně v oblasti krajanů vzrostly studentské aktivity, neboť se zde spojuje možnost terénního výzkumu a prospěšné práce, 36 např. při výuce češtiny. V rámci studentských výzkumů vzniklo velké množství lokálních monografií v podobě diplomových, ale též doktorských prací, které nebudou publikovány, ale jejichž výpovědní hodnota je vysoká. Podobně je tomu s výzkumnými aktivitami, jež často končí ve formě závěrečných zpráv. Informační bázi nevytváří pouze vědecká obec, ale informace se zkvalitňují péčí Ministerstva zahraničních věcí ČR a dalších státních institucí a zejména též prostřednictvím krajanů samotných, kteří vedle klasických tiskovin mají webové stránky a sami si o sobě shromažďují informace. Zároveň se v současném globalizovaném světě význam pojmu Češi v zahraničí a krajanství mění. I zde se projevuje fluidita, dočasnost, nestabilnost lidské existence v prostoru. Krajané mění formy komunikace, vznikají nové skupiny Čechů v zahraničí. Pracovat na dostupnosti a systematickém utřídění informací, na terminologickém aparátu a centralizování informací tak, aby byly dostupné a rychle použitelné, bude jedním z úkolů, který nás pravděpodobně bude v nejbližších letech čekat, a k tomuto úkolu budeme samozřejmě vytvářet spolu s dalšími zúčastněnými institucemi patřičné zázemí. Poznámky: 1 Tento text vznikl v rámci výzkumného úkolu Z90580513. 2 Etnologické výzkumy novoosídleneckého pohraničí byly sumarizovány s podrobnou bibliografií v knize Společnost kultura tradice II, vydané Etnologickým ústavem AV ČR v roce 2006 (Valášková – Uherek 2006). 3 Vzhledem k tomu, že uváděné instituce mnohdy několikrát změnily jméno, uvádíme název instituce v současném tvaru. 4 Viz zejména: Brouček, Valášková, Uherek 1995; Uherek, Valášková, Brouček 1997; Valášková, Uherek, Brouček 1997. 5 Viz zejména: Uherek, Valášková, Kužel 1999; Uherek, Valášková, Kužel, Dymeš 2003. 6 Některé publikace z těchto starších sběrů přímo vycházely. Zejména je možné jmenovat práci České vesnice v rumunském Banátě (Jech, Scheufler, Secká, Skalníková 1992). 37 Národní archiv a archivní dědictví zahraničních Čechů Jiří Křesťan Národní archiv, ústřední archiv České republiky, kde pracuji jako vedoucí oddělení fondů nestátní provenience a archivních sbírek, pečuje o základní dokumenty českého a československého státu, počínaje nejstaršími listinami českých panovníků a konče písemnostmi vlády, ministerstev a dalších státních institucí. Spravujeme rovněž archiválie politických stran a hnutí, spolků a organizací občanů, církví a náboženských společností, významných kulturních a vzdělávacích institucí. V neposlední řadě shromažďujeme osobní archivy politiků, vysokých státních úředníků, činovníků spolků a organizací, historiků, archivářů, publicistů. Po roce 1989 přibyl archivům v České republice nový úkol, který vyplynul z otevírání se světu. Do rodné země či země předků přijížděli, ať trvale, dočasně či jen příležitostně lidé českého původu, kteří žili ve světě. Nabízeli zkušenosti a přiváželi také informace o archivech Čechů v zahraničí, o kulturních hodnotách v nich ukrytých, jež symbolizují zápas o uchování českého duchovního dědictví v zahraničí a ilustrují budování mostů s jinými národy a státy. Nepřicházely jen zprávy optimistické, nejednou jsme se dovídali o archivech ohrožených, někdy i nenávratně zničených. Pochopitelně až s odstupem doby bude čas zhodnotit, jak archiváři a historici dokázali reagovat na výzvy a jaké pomoci se jim dostalo od jiných. Jako velmi cenné se ukazují zkušenosti Národního archivu a zčásti i jiných archivních pracovišť při spolupráci s Čechy v zahraničí. Za nejohroženější lze považovat archiválie, které zůstávají v zahraničí uloženy v rodinách krajanů. Jedná se o osobní a rodinné archivy i archivy českých či československých spolků, politických a jiných organizací, nakladatelství, redakcí časopisů a jiných institucí, které si ponechali jejich bývalí činovníci. S tím, jak se prodlužuje časový odstup od vzniku dokumentů, vytrácí se většinou povědomí o činnosti předků. Pokud se přidá ještě neznalost jazyka, jímž jsou dokumenty psány, je většinou jejich osud zpečetěn. Jistotu neposkytuje ani stav, kdy archiválie mají ve správě organizace či instituce nedostatečně finančně a materiálně zajištěné, které závisí na iniciativě několika jedinců. Na druhou stranu by bylo možno uvést řadu příkladů špičkově materiálně i personálně vybavených institucí v zahraničí, které se vzorně starají o archiválie české provenience, zejména o osobní archivy českých politiků a vědců (např. archivy při některých univerzitách či muzeích v USA, Kanadě či Velké Británii). 38 Obecně řečeno, archiváři preferují ponechání archivů národnostních menšin v zemi jejich působení, pokud jsou vhodně uloženy, přístupny badatelům a pokud je spravují kvalifikovaní odborníci či alespoň lidé znalí problematiky. Je třeba říci, že archivy zahraničních Čechů představují společné kulturní dědictví země působení krajanů i naší vlasti. Problém je, že občas se archivy a jiné kulturní instituce v zahraničí nechtějí zabývat archiváliemi českých menšin a jejich příslušníků. V některých případech pracovníci zahraničních archivů vybírají z nabízených archiválií k uložení jen jejich malou část. V takových případech se jeví jako možné řešení předání archiválií (či alespoň jejich „zbytku“) do České republiky. Specifický problém představují exilové organizace. Hlavním účelem jejich existence bylo zpravidla politické působení na dění v naší zemi. Členové exilových organizací se po uskutečnění společenských změn často do České republiky vrátili či sem přenesli působnost svých organizací. Jako příklady z poslední doby uvedu předání archivu Rady svobodného Československa do Centra exilových studií při Univerzitě Palackého v Olomouci nebo předání části archiválií exilové sociálně demokratické strany do Československého dokumentačního střediska, které vede prof. Vilém Prečan a které v současnosti působí při Národním muzeu v Praze. Obdobným způsobem koneckonců byly po roce 1918 a znovu po roce 1945 do Československa přestěhovány archivy orgánů prvního a druhého zahraničního odboje. Přebírání archiválií českých exilových, politicky zaměřených organizací je v zahraničí zpravidla přijímáno s pochopením. Národní archiv se v devadesátých letech rovněž vydal cestou přebírání archiválií české provenience ze zahraničí. Dveře nám jako první otevřel jeden z organizátorů krajanských konferencí, tehdejší ředitel Etnologického ústavu AV ČR dr. Stanislav Brouček. Za jeho přispění v roce 1994 převzal náš archiv první část archiválií Sokola Paříž, jehož počátky, resp. počátky jeho předchůdce, Českomoravské besedy, sahají až do roku 1862. Naši pařížští krajané argumentovali následovně: česká menšina stárne a zmenšuje se, mladší generace většinou již nerozumí jazyku, jímž jsou dokumenty psány, francouzští archiváři projevili zájem pouze o část archiválií, vztahujících se k dějinám odporu v letech 2. světové války, archiválie najdou zájemce o studium spíše v Praze než v Paříži, spolek není schopen zajistit uložení archivu ve vhodných podmínkách. Jak se ukázalo, část archivu byla poničena při povodních, takže vyžadovaly rychlý zásah našich konzervátorů a restaurátorů. Vzali jsme do úvahy také mimořádný fenomén sokolského hnutí, které cítilo vždy sounáležitost s vlastí. Na váhu padalo to, že Národní archiv spravuje 39 archiválie Československé obce sokolské, Sokola pražského a dalších ústředních tělocvičných organizací. Fond Sokola Paříž byl uspořádán a slouží badatelům v moderním archivním areálu na Chodovci. Mezitím jsme převzali archivy sokolských organizací z jiných zemí a získali z Kanady první část archivu Ústředí československého sokolstva v zahraničí, jež po roce 1949 spojovalo sokolské organizace v cizině (emeritní starosta Zahraniční obce sokolské J. Trunčík nám nedávno předal další část písemné dokumentace). Chci stručně zmínit ještě mimořádnou akci, k níž došlo ve druhé polovině 90. let a na počátku 21. století ve Švýcarsku, kde tamní zástupci krajanských spolků začali systematicky shromažďovat archivní dokumenty k dějinám Čechů a Slováků. Oslovili i bývalé funkcionáře českých spolků ve Švýcarsku a ti většinou ochotně poskytli své archivní dokumenty. Ty byly postupně předávány do Národního archivu v Praze. V této souvislosti bych rád, aby zazněla alespoň jména Oldřicha Černého a Jiřího Krause. Do České republiky se v některých případech dostávají i osobní archivy Čechů, kteří několikrát měnili místo působení a jejichž činnost je spojena s dějinami více zemí. Pyšníme se tím, že nám byly svěřeny archivy tak mimořádných osobností, jako jsou například Bořivoj Čelovský, Libuše Drobílková, Eduard Goldstücker, František Janouch, Miloš Knorr, Arnošt Kolman, Miloslav Kohák, Erazim Kohák, Vlastimil Kybal, Jan Milič Lochman, Otakar Machotka, Zdeněk Mlynář, Ivan Sviták či Pavel Tigrid. Převzali jsme archiv Lumíra Soukupa, který soustředil a uchoval řadu pozoruhodných archiválií Jana Masaryka a rodiny Revilliodových. Věnujme se nyní druhé cestě spolupráce při uchování archivů zahraničních Čechů. Při kontaktech s českými menšinami v zahraničí jsme zjistili, že některé organizace budují vlastní archivy, v nichž soustřeďují nejen dokumenty své organizace a jejích předchůdců, ale často i osobní archivy svých členů a další dokumenty důležité pro dějiny menšiny. V několika případech jsme úsilí o vybudování archivů českých organizací v zahraničí podpořili. V letech 2002 a 2004 získal náš archiv granty Ministerstva zahraničních věcí, jejichž cílem byla inventarizace historicky cenného archivu Školského spolku Komenský a dalších českých spolků ve Vídni (jedním z těch, kteří se o záchranu českých archiválií ve Vídni zasloužili, je Jan Petřík). V roce 2001 byla podepsána dohoda s Národním archivem Republiky Chorvatsko, která umožnila našim archivářům pomoci při inventarizaci archivu Svazu Čechů v Chorvatsku a sestavení soupisu základních archivních celků české provenience v Daruvaru a Záhřebu. Pracovníky chorvatského Národního archivu byl rovněž pořízen soupis bohemik v chorvatských stát40 ních archivech. V letech 2006 – 2007 pobývali archiváři Národního archivu v Rumunsku, kde navázali kontakt se Svazem Slováků a Čechů v Rumunsku a zahájili průzkum pramenů k dějinám české menšiny ve státních archivech. Cesty do Rumunska byly realizovány díky mezistátní kulturní dohodě. Pracovník Státního oblastního archivu v Praze Jiří Vichta pomáhal v letech 2002 a 2005 při pořádání archivu Sokola New York. Tento projekt byl podpořen ministerstvem zahraničních věcí ČR. Češi žijící v zahraničí projevili po roce 1989 živý zájem o spolupráci s archiváři v České republice. Ukázalo se to i na pravidelných setkáních, jakými jsou například Týdny zahraničních Čechů v Praze nebo světové kongresy Československé společnosti pro vědy a umění, při exkurzích v Národním archivu atd. Bylo nám potěšením spolupracovat s dalšími archivy a institucemi v ČR, kromě již jmenovaných je to např. Literární archiv Památníku národního písemnictví, Archiv Univerzity Karlovy, Archiv Národního muzea, Náprstkovo muzeum v Praze, Nezávislá knihovna a čítárna Libri prohibiti. Právě posledně zmíněná knihovna Jiřího Gruntoráda a již dříve jmenované Československé dokumentační středisko Viléma Prečana byly pro nás v počátcích kontaktů s českým zahraničím inspirací a jejich práce, konaná v podmínkách nelehkých, vyžadující značnou míru sebeobětování, by měla být zmíněna na čestném místě. Chci ještě jednou ocenit spolupráci s ministerstvem zahraničních věcí i jednotlivými zastupitelskými úřady ČR. Občas se nás naši krajané ptají, kam mají v České republice uložit své archiválie, pokud se k tomu rozhodnou. První podmínkou zajisté je, aby měli v archiv či jinou instituci důvěru, aby měli záruku, že s archiváliemi se bude nakládat způsobem, na němž se společně dohodli. Především musí správce archiválií garantovat dodržení podmínek zpřístupnění archiválií badatelům, jež by měly být stanoveny v příslušné smlouvě. Je nutné, aby v přebírajícím archivu našli zahraniční Češi ochotné spolupracovníky. Dále je třeba dodat, že zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě v platném znění stanoví poměrně detailně podmínky, za nichž získá provozovatel archivu státem uznanou akreditaci (v § 61). Jedná se o podmínky stavebnětěchnické, prostorové, bezpečnostní, materiální a personální. Jejich dosažení není zejména pro malé instituce jednoduché, ale minimálně by k jejich naplnění měly směřovat. Jsme národem rozmařilým, který často nechává nevšímavě ležet ladem kulturní hodnoty. Archiváři a historici snad v tomto směru projevili jistou pokoru a přispěli ke zprostředkování kulturního dědictví zahraničních Čechů. Je nutno říci, že spolupráce archivářů při záchraně archiválií krajanů se 41 odvíjela na dobrovolné bázi, za přispění vedoucích pracovníků archivů a archivní správy ministerstva vnitra, kteří podpořili či alespoň tolerovali úsilí několika nadšenců. Při tvorbě nového archivního zákona v roce 2004 a znovu v letošním roce při přípravě jeho novely jsme se pokusili do zákona vtělit úkol napomáhat při záchraně archivního dědictví zahraničních Čechů. V prvním případě iniciovala zpracování návrhu tehdejší předsedkyně senátní stálé komise pro krajany Jitka Seitlová a v době její nepřítomnosti jej hájila dnes bohužel již zesnulá senátorka Jaroslava Moserová, letos se věci ujal předkladatel novely, ministerstvo vnitra. Ani v jednom případě se iniciativa nesetkala se zdarem. Bude zřejmě nutno posoudit tento problém v širším legislativním rámci. Inspirativní pro nás mohou být i zkušenosti ze zahraničí. Rád bych ještě zvláště upozornil na jednu instituci zámořskou: U. S. Comission for Preservation of America´s Heritage Abroad. Tato instituce, ač se to vymyká původnímu účelu jejího zřízení, podpořila před nedávnem vznik soupisu českých a slovenských archiválií v USA a Kanadě, který pořídil dlouholetý předseda Společnosti pro vědy a umění (Czechoslovak Society of Arts and Sciences, New York) Miloslav Rechcígl. Úsilí o uchování archivního dědictví Čechů žijících v zahraničí je bezpochyby čestným úkolem nejen archivářů, ale všech, kteří jsou schopni a ochotni k jeho zdaru přispět. V dubnu roku 2009 v rámci českého předsednictví Evropské unie proběhla v Praze porada Evropského výboru národních archivářů (European Board of National Archivists, EBNA). Referát, připravený pracovníky Národního archivu, který se věnoval archivům národnostních menšin, se setkal se zájmem. Upozornili jsme tedy i na příslovečnou „druhou stranu“ problému – na ochranu archivů národnostních menšin v České republice. Představitel Švédska, jež převzalo předsednictví EU, vyjádřil odhodlání se problematice věnovat v širším kontextu péče o soukromé archivy. 42 Osobní fondy exilových českých spisovatelů ve sbírkách Literárního archivu Památníku národního písemnictví – přírůstky z let 1990 – 2009 Petr Kotyk Před listopadem 1989 se hovořilo o třech hlavních proudech české literatury – oficiální, neoficiální (ineditní, samizdatové, undergroundové) a exilové (zahraniční). Právě o exilové literatuře chci pojednat z hlediska fondů uložených v Literárním archivu (LA) Památníku národního písemnictví (PNP). Nemá smysl zabíhat do podrobností, roztříštěnost české literatury zavinil komunistický režim, stejně tak nejrůznější křivdy, vyhnání, zavírání, zmařené talenty a životy. V letech 1990 – 2009 LA PNP pokračoval plynule a soustavně ve své sbírkotvorné činnosti, v níž navazoval zejména na své tradice z 19. století a první republiky, kdy byl ještě součástí Národního muzea (základem sbírek Literárního archivu se stala pozůstalost Josefa Dobrovského, kterou NM převzalo v letech 1829 – 1830). Literární archiv NM, ustavený jako pododdělení knihovny NM 1. ledna 1924, se stal 1. ledna 1964 součástí Památníku národního písemnictví, jako jedno z jeho sbírkotvorných oddělení. Roční přírůstek od 60. let 20. století činí zhruba 100 000 archivních jednotek ročně, celkem v roce 1989 spravoval archiv cca 30 500 kartonů materiálů, edice soupisu zpracovaných fondů čítala cca 450 titulů, což zachycovalo obsah asi 5 300 kartonů. V současné době spravuje LA 2 205 osobních fondů českých básníků a spisovatelů, z toho je jich 1 122 zpracovaných a existuje k nim 1 269 archivních pomůcek – soupisů fondů, popřípadě jejich částí. Materiály jsou uloženy v 41 118 archivních kartonech (z tohoto množství je 27 342 kartonů nezpracovaných a 13 776 zpracovaných v druhém stupni evidence). Z uvedených čísel vyplývá, že přibližně čtvrtina sbírek archivu byla shromážděna za devatenáct let po listopadu 1989. Osobní fond je tvořen zejména doklady, korespondencí, rukopisy, tisky, výstřižky, fotografiemi. Všechny fondy jsou popsány v prvním stupni evidence, zpracované mají podrobné soupisy fondů, bádat v nich je možné v souladu s příslušnými předpisy a zákony (veškeré informace o fondech a přírůstcích LA PNP zájemci naleznou na www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz, a dále jsou každoročně aktualizovány a přístupny v databázi Archivní správy MV na www.mvcr.cz, sekce archivnictví, databáze Archivní fondy a sbírky v České republice - vyhledávání). 43 Osobní fondy spisovatelů, básníků, publicistů či filozofů žijících z nejrůznějších převážně politických důvodů v letech 1948 – 1989 mimo svou vlast se do sbírek literárního archivu dařilo v malém získávat i před listopadem 1989. Stejně tak archiv získával části či celé osobní fondy tvůrců z oblasti neoficiální literatury, kteří nesměli publikovat. Listopadem 1989 nastalo období návštěv a návratů řady básníků, spisovatelů či jejich příbuzných a pozůstalých zpět do vlasti. Na základě řady osobních či písemných kontaktů, doporučení osob, které znají tradiční kvalitu zpracování, uchovávání a zpřístupňování fondů uložených v LA PNP, se nám daří každoročně získávat vedle řady přírůstků z České republiky i archivní materiály a osobní fondy ze zahraničí. Vedle více či méně dochovaných „celých“ nových fondů získal nově archiv v letech 1990 – 2009 i části osobních fondů a dodatky ke stávajícím fondům: Ivan Blatný (26 kartonů), Růžena Bohuslava Bradbrooková (6 kartonů), Zdenka Braunerová (2 kartony), Eugen Brikcius (1 karton), Jan Čep (5 kartonů), Julius Firt (2 kartony), Ivo Fleischmann (14 kartonů), Viktor Fischl (43 kartonů), Ladislav Grosman (4 kartony), Gertrud Gruberová-Goepfertová (23 kartonů), Egon Hostovský (2 kartony), Roman Jacobson (3 ks), Emma Jarošová-Koukol (31 kartonů), Josef Jedlička (24 kartonů), Ivan Jelínek (7 kartonů), Rudolf Kepl (40 ks), Jiří Kolář (64 kartonů), František Kovárna (7 kartonů), Jan Křesadlo (19 kartonů), Karel Mácha (27 kartonů), Antonín Machát (4 kartony), Rudolf Medek (42 kartonů), Ladislav Mňačko (10 kartonů), Libuše Moníková (40 kartonů), Georg J. Morava (14 kartonů), Anastáz Opasek (52 kartonů), Ewald Osers (47 kartonů), Pamětní kniha České besedy pařížské 1863 – 1891 (1 kus), Renata Pandulová (7 kartonů), Paternoster (redakční archiv, 11 kartonů), Ferdinand Peroutka (7 kartonů), Luděk Pešek (7 kartonů), Otto Sobotka (27 kartonů), Milada Součková (7 kartonů), Karel Steinbach (2 kartony), Jaroslav Strnad (11 kartonů), Ivan Sviták (1 karton), Hana Šklíbová (3 kartony), Vladimír Škutina (3 kartony), Josef Škvorecký (4 kartony), Nikolaj Terlecký (1 karton), František Váňa (53 kartonů), Vejvoda Jaroslav (1 kartón), Jan Vladislav (96 kartonů), Lubor J. Zink (3 kartony). Literární archiv PNP po roce 1989 je mezi národními sbírkotvornými instituty na jednom z předních míst v získávání materiálů z exilu. Celkem se jedná o cca 816 archivních kartonů materiálů, ze kterých v souladu se zněním archivního zákona a dalších právních předpisů je k studijním účelům zpracováno a zpřístupněno 26 kartonů. 44 Krajané a Česká republika v mediálním světě Miroslav Krupička V době, kdy se mluví o informační společnosti a lidé jsou zaplaveni informacemi ve všech možných podobách, je důležité informace filtrovat a třídit podle určitých kategorií. Informace, které spadají do našeho okruhu zájmu, můžeme zjednodušeně definovat jako média určená Čechům v zahraničí. I. Česká média pro krajany Jde o média, jejichž obsah vzniká v ČR a je určen krajanům. Příklady: Český dialog – časopis vydávaný od roku 1991 v Praze, má tištěnou i internetovou podobu www.cesky-dialog.net; České listy – časopis vydávaný pro krajany s podporou MZV, dnes má jen internetovou podobu www.czech.cz/ceskelisty; Rádio Praha – zahraniční vysílání Českého rozhlasu, vysílá do ciziny od roku 1936. Dnes vysílá v šesti jazycích, v češtině má specializované pořady pro krajany. Program je šířen na krátkých vlnách, přes satelit, na internetu www.krajane.net a na vlnách partnerských rozhlasových stanic v Evropě, Americe i Austrálii; Webové stránky pro krajany www.krajane.net. Stránky provozuje od roku 1994 Radio Praha. Obsahem je zpravodajství z ČR směrem ke krajanům, informace o dění mezi krajany, kalendář krajanských akcí, databáze krajanských spolků, krajanských médií, charakteristiky největších krajanských komunit, odkazy na krajanské spolky na webu atd. II. Další česká média Sem patří velké české sdělovací prostředky, které zahraniční Češi sledují. Příklady: Česká televize www.ceskatelevize.cz. Kanály ČT obsahují rozsáhlé zpravodajství, bohužel v zahraničí jsou s výjimkou ČT 24 přes satelit nedostupné, na internetu jsou dostupné jen vybrané pořady; Český rozhlas www.rozhlas.cz. Stanice Českého rozhlasu jsou v zahraničí 45 dostupné na internetu, v Evropě přes satelit, zahraniční vysílání – viz Radio Praha; Zpravodajské internetové portály www.idnes.cz, www.lidovky.cz, www. ihned.cz, www.ceskenoviny.cz a další. III. Krajanská média – tisk Jde o tiskoviny, vydávané v zahraničí. Příklady: Americké listy (USA); Vídeňské svobodné listy (Rakousko); Jednota (Daruvar) a další. IV. Krajanská média – internet Původně periodika, vydávaná dnes na internetu. Příklady: Čechoaustralan www.cechoaustralan.com; Satellite (Kanada) www.zpravy.org; Zpravodaj Besedy Volnost (Belgie) www.ceslobe.org. V. Krajanská média – televize Příklady: Českoamerická TV Herald www.catvusa.com; TV Sedna (Kanada) www.tvsedna.com. VI. Krajanská média – rozhlas Příklady: Radio Patria/Slovenský rozhlas; Ukrajinský rozhlas Žitomyr; Rumunský rozhlas Temešvár; 46 Radio Resita (Rumunsko); Radio Bela Crkva (Srbsko); Radio Sunce (Srbsko); Radio Daruvar (Chorvatsko); Radio SBS (Austrálie); Radio 4EB (Austrálie); Radio 6EBA (Austrálie); CMS Community Radio (Austrálie); Radio WCEV 1450 (USA); Radio WERE 1300 (USA); Radio Kultura (Argentina). 47 Česká škola bez hranic aneb osudy výuky češtiny pro děti v zahraničí po roce 1989 Lucie Slavíková-Boucher Od historie po současnost Po otevření hranic koncem roku 1989 začali Češi pravidelně cestovat, odjíždět do zahraničí za prací, zakládat tam rodiny. Všichni byli rádi, že jim už nikdo nezakazuje, aby jejich děti navštěvovaly místní školy a naučily se tak perfektně jazyk hostitelské země. Mysleli si, že česky se jejich děti naučí jen tak mimochodem doma a o prázdninách u českých prarodičů. Téměř dvacet let po Sametové revoluci se ukazuje, že tudy cesta nevede, že děti českého původu vyrůstající v zahraničí se bez vnější pomoci a kvalifikovaného pedagogického zázemí naučí dobře česky jen velmi zřídka. Snaha o zachování znalosti češtiny v krajanských komunitách není nová, předešlé generace zahraničních Čechů usilují o její udržení intenzivně dodnes. Situace novodobých zahraničních Čechů je nicméně trochu jiná. Novodobí zahraniční Češi Novodobí zahraniční Češi se totiž v mnoha ohledech liší od svých předchůdců, kteří opustili Československo ve dvou hlavních vlnách soudobé emigrace, tedy v roce 1948 a 1968. Jedním ze stěžejních rozdílů je fakt, že současní zahraniční Češi mohou volně cestovat, a tedy se do České republiky kdykoliv svobodně vracet. Mohou si též ponechávat české občanství. Obojí znamená, že svoji vlast vlastně nikdy neopouštějí. Tím i rozdílně přistupují k udržování a rozvíjení českého jazyka u svých dětí. Vědí totiž, že jejich děti budou moci češtinu aktivně používat, neboť se budou do země svého původu kdykoliv vracet, navzdory tomu, že vyrostly jinde. Dalším důvodem zájmu rodičů o profesionálně zajištěnou a strukturovanou výuku češtiny pro děti v zahraničí je zákonná povinnost pro děti českých občanů žijících mimo území ČR plnit tzv. „zvláštní školní docházku“, což jsou rozdílové zkoušky z předmětů „Český jazyk a literatura“ a „Dějepis – zeměpis českých zemí“, které děti skládají minimálně jednou za dva roky. Ze zákona vyplývající povinnost tu tedy je, výukové profesionální zázemí, které by rodičům v této situaci pomohlo, ovšem zcela chybí. V zahraničí tedy jednoznačně schází strukturovaná a organizovaná výuka 48 češtiny pro děti. Právě tu může zajistit a ve stávajících pobočkách již zajišťuje Česká škola bez hranic (ČŠBH). Vznik České školy bez hranic Myšlenka ČŠBH vznikla na podzim roku 2003 v Paříži. Tehdy neziskové občanské sdružení Entract en France, které bylo založeno při Českém centru Paříž s cílem podporovat českou kulturu ve Francii, začalo nabízet jazykové kroužky pro děti. Ty se velice rychle – díky velkému zájmu ze strany rodičů a nadšení organizátorů – rozvinuly do jazykového vzdělávání v dnešní podobě. Vznikla tedy Česká škola bez hranic – návazný vzdělávací systém, který zajišťuje výuku češtiny pro děti převážně českého původu (ale nejen pro ně) od věku 18 měsíců do 15 let, tedy do ukončení základní školní docházky. Děti paralelně plní povinnou školní docházku v některé ze základních škol země, kde žijí. To jim umožňuje od nejranějšího věku vyrůstat v bilingvním a bikulturním prostředí a získat plnohodnotné vzdělání ve dvou „mateřských“ jazycích. Princip výuky Současná výuka se rozděluje na předškolní výchovu a výuku již jmenovaných předmětů v rozsahu požadovaném rámcovým vzdělávacím programem MŠMT ČR ve školním věku, tedy oborů, v kterých se dítě nemá možnost vzdělat na základní škole státu, ve kterém žije. Dvoujazyčná výchova je dlouhodobý proces spojený s mnoha překážkami, a proto tvoří předškolní výchova základ celého vzdělávacího systému ČŠBH. Pravidelný kontakt s vrstevníky ve výhradně českém prostředí od nejranějšího věku umožňuje dítěti považovat češtinu za samozřejmou součást svého života, funkce jazyka se rozšiřuje, neboť není omezena pouze na komunikaci v rámci rodiny, a to často jen s jedním jejím členem. Neméně důležitý je tento raný kontakt pro rodiče. Napomáhá jejich úsilí o vícejazyčnou výchovu, vytváří potřebné pedagogické a psychologické zázemí. Zkušenost totiž ukazuje, že bez této trvalé vnější podpory, bez pravidelného kontaktu s českým jazykem mimo rodinný kontext jen velmi malé procento dětí umí ve školním věku česky natolik, aby bylo schopno se učit česky číst a psát. 49 Předškolní výchova pro nejmladší děti od 18 měsíců probíhá jednou týdně hodinu, pro děti ve věku od tří do šesti let jednou týdně dvě hodiny. Školáci se pak zmíněné předměty učí v rozsahu pěti a půl výukové hodiny týdně, část programu je zvládnuta formou domácí přípravy. Současná situace v Paříži ČŠBH v Paříži čítá v současnosti 60 pravidelně docházejících dětí, dalších 40 přichází nepravidelně na oslavu tradičních svátků, Velikonoc či svatého Mikuláše, nebo se zúčastňuje programu „Živá muzea“ (návštěvy pařížských muzeí spojené s výtvarnými činnostmi přímo na místě v češtině). Skupinu nejmladších dětí a předškoláků tvoří stabilně 12 a 28 žáků, v letošním školním roce narostl počet školáků na 23 dětí, v 1. – 8. třídě. Děti v převážné většině vyrůstají ve smíšených manželstvích (84 %), několik z nich má české prarodiče, kteří mají o českou výchovu svých vnoučat eminentní zájem a navíc čas se jí věnovat. V letošním školním roce budou na kurzy „češtiny jako cizího jazyka“ docházet dvě francouzské děti, které se připravují na dlouhodobý pobyt v České republice. České školy bez hranic v Evropě a ve světě Působnost ČŠBH se neomezila jen na Paříž, díky stále rostoucímu zájmu ze strany rodičů v dalších evropských a světových městech se její činnost rozšířila i dál. Podle pařížského modelu tak vznikla ČŠBH v Londýně, Berlíně, Sydney, Curychu a Mnichově, každá pobočka učí 30 – 60 pravidelně docházejících žáků. Došlo k navázání spolupráce s výukovým spolkem Schola Ludus v Drážďanech. Krajanský spolek Beseda v Bruselu se v současné době snaží o vytvoření předškolní sekce, zájem projevili zahraniční Češi v Haagu a San Franciscu. Všechny ČŠBH spolu úzce spolupracují, vyměňují si zkušenosti, výukové materiály, dochází i k výměnným pobytům učitelů. Letos poprvé všechny pobočky společně realizovaly tři mezinárodní projekty: na jaře ilustrační soutěž knihy M. P. Pospíšila Anastázie – straka bez peří, v létě letní výtvarně jazykovou dílnu ve Skutči u Chrudimi, které se zúčastnili žáci ČŠBH z Londýna a Paříže, a na počátku podzimu soutěž o nejhezčí čtenářský deník ve spolupráci s nakladatelstvím Meander. 50 Výsledky průzkumu zájmu a potřeb rodičů dětí vyrůstajících v zahraničí Snahou ČŠBH je neustále zlepšovat svoji nabídku a co nejlépe ji přizpůsobovat požadavkům a potřebám současných zahraničních Čechů. S touto myšlenkou byly v letošním roce realizovány dva průzkumy: 1. V červnu tohoto roku byli rodiče žáků jednotlivých ČŠBH dotázáni, jaká je jejich motivace pro školní docházku do ČSBH, co si od ní slibují do budoucna. Z dotazníku vyplynulo, že převážná většina rodičů od ČŠBH očekává stejnou náplň a kvalitu výuky v daných předmětech, jakou zajišťují školy v České republice. Přibližně stejný počet (80 %) považuje ČŠBH za školu, nikoliv za zájmový kroužek, a tím také má za samozřejmé, že výuka v ČŠBH bude na základě obdrženého certifikátu-vysvědčení uznána jako plnohodnotné vzdělání. 2. Druhým průzkumem byl dopis zaslaný prostřednictvím MZV ČR na jednotlivé ZÚ ČR, který měl za úkol zjistit, jaký je potenciální zájem o výuku češtiny pro děti i v dalších zemích. Odpovědi jednotlivých velvyslanců či konzulů ukázaly, že téměř ve všech velkých evropských městech existují skupiny dětí českého původu početně přibližně srovnatelné s ostatními již fungujícími ČŠBH a že jejich rodiče mají o strukturovanou a v ideálním případě standardizovanou výuku češtiny a českých reálií – tedy dějepisu a zeměpisu českých zemí – zájem. V tomto průzkumu budeme ještě pokračovat. Dlouhodobé (a krátkodobější) cíle Vzhledem k rostoucímu zájmu rodičů o výuku v již existujících ČŠBH, k zájmu rodičů dětí z dalších zemí a kontinentů, dále v souvislosti s vývojem naší společnosti v posledních letech – otevření hranic, volný pohyb osob a informací, práce v nadnárodních koncernech – lze předpokládat zvýšenou mobilitu českých občanů v aktivním věku, jejich přechodnou migraci mimo území ČR, nárůst smíšených manželství. Zdá se proto nevyhnutelné a nutné, aby český stát systémově vyřešil svůj postoj k novodobým zahraničním Čechům a s tím související postoj k výuce českého jazyka v zahraničí. ČŠBH by mohla být, jako ověřený a funkční model, jedním z řešení. V této souvislosti byla v prosinci roku 2008 vytvořena neformální pracovní skupina složená ze zástupců MZV, MŠMT a ČŠBH, která zkoumá možnosti a způsob zařazení ČŠBH do vzdělávací soustavy ČR. K tomuto účelu je v současné době dokončován vzdělávací program ČSBH v souladu s RVP pro předškolní a základní vzdělávání, který bude sloužit jako základní závazný dokument 51 pro všechny stávající a vznikající pobočky. Tím bude výuka standardizována, a její kvalita bude zaručena v neměnné podobě kdekoliv na světě. Zařazení ČŠBH do vzdělávací soustavy ČR je jedním z jejích hlavních krátkodobějších cílů. Z těch dlouhodobějších je to vytvoření systému distančního vzdělávání pro děti ze vzdálenějších měst a ustavení zahraničních českých gymnaziálních sekcí, které by zájemcům umožnily ukončit střední vzdělávání mezinárodní maturitní zkouškou (IB), jež by zahrnovala i plnohodnotnou maturitu z českého jazyka. Závěrem ČŠBH je ověřený a funkční výukový systém, který se zdá svou náplní a přístupem vyhovovat potřebám a požadavkům novodobých zahraničních Čechů. Svojí výukou zvyšuje počet rodilých mluvčích ve světě, čímž zvyšuje prestiž českého jazyka a české kultury jako takové. V ČŠBH vyrůstá velmi dobře jazykově vybavená mladá generace, která bude v budoucnu i díky své multikulturní zkušenosti velkým přínosem pro český stát. Je ale nutné zajistit její výchovu, protože jinak tito mladí multikulturní a mnohojazyčně vzdělaní zahraniční Češi nebudou existovat. Neboť jak už řekl Jan Amos Komenský: „Nejsou-li dobře položeny základy, ostatek se zřítí.“ 52 Výběr z autentických názorů zahraničních Čechů Stanislav Brouček a Tomáš Grulich Adolf Mocek Když jsem dostal dotazník s otázkami, co říkám současnému vztahu České republiky ke krajanům, uviděl jsem údaj o roku mého odchodu z území dnešní ČR. Nevěděl jsem téměř, co mám odpovědět; protože jsem se narodil v roce 1965 v rumunském Banátu v obci Sv. Helena, tak jsem napsal rok 1820 jako počátek děje. Moji předkové zhruba v roce 1820 zřejmě z důvodů hospodářsko-politických a náboženských odešli z těchto míst a usídlili se v Rumunsku. U stávajícího stavu vztahů Česka vůči zahraničním Čechům jsem zaškrtl „vyhovuje“ a „nevyhovuje“. A v jiném postupu, napište prosím v jakém, jsem napsal, že je důležité velice dobře znát historii, minulost. Každá komunita z každé země z každého místa má historii dánu a to je základ, na kterém by se mělo stavět. Současnost je potřeba také znát, vědět, jak se vyvíjejí aktuální potřeby, jaké jsou trendy a budoucnost – odhadnout, co chce Česká republika, kompetentní orgány, jaká je politika daných zemí a jaká je tendence daných komunit. Pár slov k přítomnosti. Bylo řečeno, že z rumunského Banátu odchází spousta vesměs mladých svobodných lidí nebo mladých rodin s dětmi. Já jsem jeden z nich. V roce 1992 jsem využil možnosti a šel jsem do České republiky. Chci říct, že na současnosti, ať krajanů, kteří žijí tam, nebo krajanů, kteří se stěhují sem a žijí tady, je spousta věcí pozitivních, které se daří, a dost věcí negativních, které čekají na své řešení nebo zefektivnění práce. Zpívali jsme v Rumunsku Kde domov můj? Tam nám říkali „Pemy“, tj. bémi, zřejmě od Bohemie nebo tak nějak. Když jsme přišli sem do ČR, tak nám říkaly i úřady Rumuni, a to je velice bolestivé. Tam jsme byli cizí a tady jsme byli a možná ještě jsme cizí. Zpíváme-li Kde domov můj?, je to tady, nebo je to tam? Například otázka občanství. My jsme ho nedostali hned, možná že by to bylo diskriminující vůči ostatním, vietnamským a jiným komunitám, ale jako Češi jsme nedostali hned ani trvalý pobyt, ani občanství. Museli jsme si prožít celé dlouhé období dlouhodobého pobytu a trvalého pobytu až k občanství. Veliké úsilí, veliké problémy znamenalo pro mladé rodiny bez finančních prostředků chytit se vůbec ve vlastní zemi. Co se týče budoucnosti, Česká republika si musí uvědomit, co s menšinami v Rumunsku: chce je udržet tam a pomáhat, aby se měly lépe, chce je přitáhnout do ČR, anebo nechat událostem volný průběh? 53 Jsem příslušník sedmé generace Čechů, kteří odešli. Jedna věc provázela minulost a přítomnost do této doby, a to byla Bible kralická. V rumunském Banátu se zachovala čeština a české povědomí díky Bibli kralické, díky bohatému duchovnímu životu. Bohužel to je věc, která je i s příchodem sem velice ohrožená. A tedy nevím, jak Česká republika jakožto ateistický stát může napomoci idejím, které prostřednictvím Bible, víry v Boha a silného náboženského života dokázaly udržet naši českou identitu. 54 Dagmar Takáčová Jsem předsedkyní Českého spolku v Košicích, který jako osm dalších regionálních spolků je členem Českého spolku na Slovensku. Český spolek na Slovensku zastupuje 43 tisíc příslušníků české komunity žijící ve Slovenské republice. Jsme právě komunita, která vznikla tím, že byla zanechána na jisté části území společného státu. Chtěla bych poukázat na jednu věc, která zásadním způsobem mění náš status na Slovensku. Dosud jsme měli takový trochu zvláštní status vyplývající z toho, že jazyková příbuznost slovenského a českého jazyka je velká a český jazyk na Slovensku byl v pozici jazyka srozumitelného – nejen v praktickém životě, ale také legislativně, protože jediná norma, která jako základní norma upravuje pozici menšin ve Slovenské republice, je zákon o používání jazyků národnostních menšin a do 1. září tohoto roku jeden z paragrafů tohoto zákona kvalifikoval český jazyk jako jazyk splňující základní předpoklad srozumitelnosti ve vztahu ke státnímu jazyku. Novelizací zákona o státním jazyku, který vstoupil v platnost 1. září 2009, česká komunita tento status ztratila, protože příslušný § 6 zákona o používání jazyků národnostních menšin byl zrušen. Dostali jsme se tedy do pozice ostatních národnostních menšin ve Slovenské republice, což bude mít za následek pravděpodobně velmi rychlé prohlubování dnešního stavu, kdy se ztrácí jazyková příbuznost nebo jazyková blízkost českého a slovenského jazyka. Druhý nepříjemný důsledek je v tom, že se bude muset všechna naše komunikace s většinovou společností odehrávat buď dvojjazyčně, nebo v jazyce slovenském, což zejména starším příslušníkům komunity bude zřejmě dělat trochu problém. Chci ale poukázat na vážnější věc: ztráta jazykové blízkosti může mít nepříznivé důsledky na dosud velmi intenzivní kulturní vztahy mezi občany České a Slovenské republiky, protože tam vlastně jazyková bariéra nebyla a vztahy zejména v oblasti mluvené tvorby tedy mohly být daleko výraznější. To se nám bude velmi rychle ztrácet a je z toho třeba hledat nějakým způsobem východisko. Chceme tedy požádat oficiální instituce ČR, zejména Ministerstvo zahraničních věcí a Senát, aby nám pomohly jednak při přípravě jakéhosi právního rozboru, který by nám měl ozřejmit, zda je pravda to, co tvrdilo Ministerstvo kultury SR při přípravě novelizace tohoto zákona, že vychází z recipročních vztahů nebo z právního statusu, jaký má slovenský jazyk v ČR, a že tedy vlastně jde v novém jazykovém zákoně pouze o reciproční reflexi ve vztahu český jazyk a Slovenská republika. Potřebujeme si udělat základní přehled o tom, jak vlastně Slováci v Čechách mohou slovenský jazyk používat, neboť 55 od toho se zřejmě bude odvíjet naše obrana vůči novým ustanovením jazykového zákona. 56 Pavel Mrázek Stále přetrvávají nevyřešené záležitosti. Vezměme si například korespondenční volbu. Jak dlouho to trvalo, než města obrostla různými nákupními středisky? To vyrostlo jak houby po dešti pár let po změně režimu. Ale zavést korespondenční volby, k tomu tady pořád ještě dostatečná vůle není. Byl jsem zavalen v posledních deseti letech žádostmi o interview. Pořád je někdo, kdo chce přijet, kdo žádá o rozhovor. Jsou to lidé z různých univerzit. Chtělo by to nějaké centrální řešení, nějaké centrální středisko pro výzkum a řízení styku s krajany, chybí koordinace. O penězích a o ekonomice, o tom je také vztah této země ke krajanům. 57 Vlasta Lazu V Rumunsku Češi a Slováci mají společnou organizaci a řekla bych společné všechno. Rozhlas, ve kterém pracuji, vysílá v deseti jazycích. 58 Miroslav Kabela Když myslím na svoje vnuky, říkám si, co je vlastně hezčího, než když mi řeknou old pa anebo když mně řeknou dědeček. Totiž kdybych se zeptal řekněme padesáti víceméně aktivních Čechů v Holandsku, co si myslí o vztahu českého státu ke krajanům, dostal bych asi padesát různých odpovědí. Takoví jsme my Češi v Holandsku. Velmi osobní. Holandsko jako mnohé jiné země nemá o své emigranty zájem. A proč by mělo mít? Integrace a asimilace v nové zemi je cíl. A krajanské organizace mohou tento cíl omezit. Volit ve dvou zemích, to je pro Holanďany vůbec málo etické. Holanďané mluví nejen o vlivu nové země na emigranty, ale také se diskutuje o tom, jaký pozitivní nebo negativní vliv mají emigranti na Holandsko. Mluvil jsem nedávno s jedním kolegou Čechem, který mně říkal, víš co, ty nejsi nijak nadšený nějakým institucionálním výborem pro české emigranty, ale já bych rád takový výbor měl! Zdlouha povídal o svých patáliích, jak dostat nový řidičský průkaz, který mu byl tady ukraden. Dostal z Holandska výpis z řidičského průkazu, kde bylo jasné jeho jméno, adresa, kdy byl průkaz vydán, o jaký průkaz se jednalo. Ne, on byl nucen to pro české úřady nechat přeložit. Úplně nesmyslné. Říkal, když už ne nějaký výbor pro české migranty, tak alespoň, aby dali na konzulát peníze, aby tedy českým migrantům nějak pomohli v této velké byrokracii. 59 Charles Wiener Mám problémy s českým zákonodárstvím. Prvním problémem bylo navrácení majetku, kdy se majetek vracel podle občanství, resp. podle rezidence, což je v případě mého židovského původu velmi problematické. Zažili jsme zabrání majetku nacisty, potom komunisty a nakonec dokonce i těmi, kteří přišli po sametové revoluci. Vzhledem k tomu, že třetí garnitura tvrdí, že neguje předešlé dvě, tak je to relativně smutné. Pro někoho, kdo zná trošku zahraniční zákonodárství, tak samotná tato fráze vlastně říká, jaký je stav zákonodárství českého, že někomu, kdo přestane být Čechem, můžou zabrat tady majetek. Další věc – občanství. Domnívám se, že zákon, který přijala ČR, že existuje pouze jedna státní příslušnost a že české občanství se ztrácí naturalizací v jiné zemi, vlastně svým impaktem je proti snahám toho, aby existovaly české komunity venku. Ve své podstatě jim uřezávají legální spojení s domovem. Můžu se k tomu vyjádřit, protože já jsem skutečně Čech, ale jak jsem slyšel definovat, existují Češi podle občanství nebo původem. Já tedy nejsem Čech ničím, protože moje matka byla Ruska, táta byl Rakušák a já jsem se narodil v New Yorku. Když se mí rodiče rozhodli, že pojedou do Prahy, tak jsem chodil do české školy v Národním domě v New Yorku. Vyprávěli nám to anglicky. Nejděsnější vzpomínky jsou na to, když nám vyprávěli pohádku o jezinkách, kde se vyškrabovaly oči, a ve mně to zůstalo ještě léta o těch očích v jeskyni v lese. Do Prahy jsem přijel 28. srpna, 1. září jsem šel do české školy. 60 Jaroslav Marek-Vejvoda Žil jsem téměř třicet let ve Švýcarsku, kde jsem žil a tvořil jako spisovatel, a sice jako spisovatel v češtině. Moje zkušenost je taková, že to, co chybí zřejmě nejvíce, nejsou možná ani tak finanční prostředky, jako politická vůle, která by za tím stála. Tady je vakuum, které je nutno vyplnit. Je nutné zvolit nějaké institucionální řešení této obrovské a živé problematiky, které se říká zahraniční Češi. 61 Zuzana Hahn Odešla jsem v 68. roce jako Čechoslovačka ve třinácti letech a pořád se za Čechoslovačku nebo Čechomoravoslovačkoslezačku považuji. Velice si vážím toho, že naše republika se pokouší o to, aby nás všechny spojila. 62 Leonora Janotová Zdravím Vás jménem Svazu Čechů v RCh, který zastřešuje 28 českých besed od Rijeky až po Slavonský Brod. Sídlo Svazu je v Daruvaru, v jehož okolí žije největší počet příslušníků české komunity v Chorvatsku. Svaz je založen roku 1921, třebaže si čeští přistěhovalci zakládali spolky-české besedy již v druhé polovině 19. století. Od samého založení Svaz koordinuje činnost všech českých besed, což znamená, že organizuje kulturně osvětovou činnost, vydavatelskou a informační činnost, jakož i české školství v Chorvatsku. Cílem působení Svazu je uchování a posilování národnostní identity české komunity v Chorvatsku, péče o mateřský jazyk a kulturní dědictví. Díky velké finanční podpoře ze státního rozpočtu RCh, legislativě, jakož i velké finanční podpoře ČR, daří se besedám a školám, Svazu celkově, realizovat všechny plány a programy. Zdůrazňuji, že se významné morální, materiální a finanční podpoře obou států české komunitě v Chorvatsku dostává od demokratických změn v obou zemích. Česká komunita žije a organizovaně působí v Chorvatsku více než 200 let, což znamená, že patříme do vystěhovalecké skupiny tzv. starokrajanů. Česká republika je naše původní, stará vlast anebo mateřská země. Vychováváme děti v našich výchovně-vzdělávacích institucích k pozitivnímu vztahu k oběma zemím – k staré vlastí ČR a k vlastí, ve které žijeme – k Chorvatsku. Vážíme si veškeré podpory obou zemí. Bez té podpory by byla realizace všech našich plánů a programů pod velkým otazníkem, vlastně nemyslitelná. Žijeme a pracujeme s vědomím, že jsme součásti českého národa, bez ohledu na to, kde žijeme. Nedovedeme si často vysvětlit, proč se o nás v ČR velice málo informuje. Občané ČR nejsou dostatečně informováni o krajanských komunitách, o jejich bohaté kulturně-osvětové činnosti a věrnosti českému původu, vlastenectví, pramálo. Snad se proto v ČR na nás hledí jako na cizince. Již dvě staletí se mladým lidem snažíme vštípit lásku k českému mateřskému jazyku, české kultuře, staré vlasti. Snažíme se zachovat status, že jsme Češi v Chorvatsku a příchodem do ČR se nás nazývá Chorvaté na různých festivalech, přehlídkách a oslavách. Takové řadění vyvolává zmatek v našich řadách a otázku, kdo anebo co my Češi v Chorvatsku vlastně jsme. My víme a jsme přesvědčeni, že jsme Češi žijící v Chorvatsku a k ČR nemáme cizinecký vztah, ba naopak. Prosíme, aby se o krajanech soustavně informovalo občany ČR. Což není možné uzákonit náš vztah k ČR, abychom my krajané nebyli považováni za cizince. Již několikráte jsem na různých konferencích, seminářích a jednáních s představiteli Parlamentu a vlády ČR navrhovala, aby se na nějaký způsob 63 organizované školství krajanských komunit dostalo pod patronát Ministerstva školství ČR, které by určitým způsobem pečovalo o jeho rozvoj, kádry, didaktické pomůcky, učebnice a různé výukové materiály, zejména o výuku českého jazyka. Velikou podporu českým mateřským a základním školám poskytuje ČSÚZ (vybavení nábytkem, informatickým a technickým zařízením, různými pomůckami). Našich 76 učitelů a novinářů si musí zdokonalovat český jazyk jako vyučovací jazyk. Kromě jiných forem zdokonalování, odjíždíme každoročně do ČR na vlastivědné a jazykové týdenní semináře, které pro nás ochotně samoiniciativně organizuje PaedDr. Ivo Martinec, CSc. z Pedagogické Fakulty MU z Brna. Zdůrazňuji, že realizaci tohoto semináře finančně podporuje MZV ČR prostřednictvím OKKVP a Ministerstvo vědy, vzdělávání a sportu RCh. Realizace semináře, celkový program, který obsahuje hospitování na výuce ve školách dle aprobace našich učitelů, jazykové přednášky poznávání pamětihodnosti staré vlasti, kulturní programy, záleží na ochotě pana Martince a jeho přátel – učitelů a přednašečů. Semináře pro nás každým druhým rokem organizovalo do roku 1989 MŠ ČR, dnes to odmítá. MZV ČR k nám každoročně vysílá dva učitele českého jazyka na pracovní pobyt, což je velká pomoc, nemůže to však nahradit tradiční semináře, jako přímý kontakt z ČR, vlastí, z niž pocházíme a o ní děti učíme. Zároveň bych chtěla podotknout, že se nám podařilo s vedením Pedagogické fakulty v Zagrebu (chorvatský název je Učiteljska akademija) domluvit zavádění několika semestrální studium českého jazyka jako doplňkového studia na učitelské povolání. Potřebovali bychom z ČR lektora, který by na fakultě učil. Je to pedagogická fakulta, na které studují naši žáci, budoucí učitelé. Co se týče vědeckého výzkumu krajanských komunit, nabízíme všem badatelům spolupráci. V poslední době o nás větší zájem jeví studenti z Brna, Pardubic některých jiných měst, kde působí filozofické a pedagogické fakulty. Výsledkem studentských bádání jsou zajímavé diplomové práce. Přáli bychom si, kdyby se vědecké instituce více zajímaly o různé jevy a problematiku všech krajanských komunit. Senátní Komise pro krajany žijící v zahraničí se snaží zmapovat krajanské komunity, poznat jejich problematiku a snahu, každá čest a pochvala jednotlivým členům Komise, ale proč se poslanecká sněmovna na krajany nedívá stejnýma očima, proč v nás vidí přece jenom cizince. Což by nemohl při vládě ČR existovat úřad, který by měl veškeré kompetence kontaktování s cílem poznávání problematiky, zprostředkování a zasahování do vzájemné spolupráce ze všech oblastí působení a života krajanů v zahraničí. 64 Přála bych si, abych nikdy nemusela odpovídat našim 1000 žákům v českých mateřských, základních a doplňovacích školách, studentům gymnázia, proč to všechno u nás děláme, proč tak houževnatě bojujeme o českou identitu, o budoucnost české komunity, o péči o mateřský jazyk a kulturu, o uchování českých kulturních tradic. My to u nás v Chorvatsku chápeme jako samozřejmost, věrnost všem předchozím generacím pod heslem „otcův odkaz svatý“, proto Vás prosím, nedívejte se na nás lhostejným způsobem, pomozte nám, podpořte naši snahu ve jménu skvělé budoucnosti českého národa. Je velice nutné vyřešit otázku dvojího občanství, korespondenčních voleb a tzv. krajanského zákona. Snad bychom potom měli k sobě blíž, bez ohledu na geografické umístnění. 65 Pavel Vančura O spolku Náš spolek v Astorii byl založen 1894, inkorporován jako non-profit 1902 a v roce 1910 si postavil spolkovou budovu, viceméně pro potřeby české školy. Členství bylo rozšířeno z mužů českého původu na Čechoslováky a ženy na počátku 90. let (1991 a 1992). Takže značná část členů jsou dnes Slováci, většinou noví a mladí přistěhovalci po Sametové revoluci 1989. Češi jsou naproti tomu ve velké většině z 2. a 3. generace (už moc nebo vůbec nemluví česky), a hodně jich máme z posrpnové emigrace (po r. 1968). Na počátku 90. let byl spolek před rozpadem kvůli zmenšujícímu se počtu členů a narůstajícím dluhům. Pak se do něj přihlásili noví lidé (posrpnoví, kteří se předtím bezúspěšně zasazovali o obnovu Národní budovy na Manhattanu) a rozjeli v 90. letech jak spolkovou činnost (schůze, kulturní a společenské akce, kontakty s novou demokratickou vládou ČR), tak i obchodní aktivity. Především byla z piknikové zahrady zřízena zahradní restaurace, která teď financuje veškerou režii spolku. Ze spolkových činností byla obnovena škola pro české a později slovenské děti, dále byla zřízena galerie, sportovní soutěže aj. V tomto desetiletí (po r. 2000) se do spolku nahrnuli starší exulanti vesměs z českého kostela Panny Marie Karmelské v Astorii, ovládli vedení spolku a zablokovali přístup mladým a novým členům s vymyšleným tvrzením, že ti chtějí spolek rozbít (ve skutečnosti šlo o odůvodněnou kritiku této nové garnitury). Dokonce i skupina, která postavila spolek na nohy v 90. letech, byla touto novou garniturou persekvována. Předseda spolku nakonec zahájil soudní řízení proti 6 členům, kteří volali po průhlednosti výboru – jeho hospodaření, ale i veškeré činnosti. Volná diskuse zcela ustala, spolek sice vydělával na zahradní restauraci, ale kulturní činnost téměř zanikla, přičemž aktivita členů se dostala na bod mrazu. To se začíná měnit až v tomto roce 2009, kdy předseda spolku byl dotlačen k soudnímu urovnání (settlement) se souzenými členy a ti opět, za podpory soudu, odstranili mnohaletou cenzuru výboru a začali pracovat na obnově spolkové činnosti. Předseda a další členové výboru v průběhu prvního pololetí 2009 rezignovali. S obnovou spolkové činnosti a otevřené diskuse přistupuje náš spolek ke stému výročí otevření našeho spolkového domu (1910-2010). Členové se v tomto jubilejním roce více zamýšlejí nad PODSTATOU a SMYSLEM našeho spolku. Teď na podzim provedeme mezi členy anketu jak by si spolkovou činnost představovali. Chceme také studovat, inspirovat se a poučit se z čin66 nosti podobných českých spolků jinde ve světě. A součástí tohoto hledaní je konečně i naše účast na semináři „Krajané a Česká republika“: Tak jako Česká republika si chce ujasnit svůj postoj ke krajanům, tak my v našem spolku si chceme ujasnit náš vztah k České republice. Agenda pro spolkového jednatele Semináře se náš spolek účastní z toho důvodu, že jeho téma zcela přiléhavě zapadá do našich současných úvah o smyslu existence (raison d’être) našeho spolku, více než sto let po jeho založení. Cítíme, že podstatný posun oproti dřívějším generacím je v oblasti komunikace, jež je poznamenána v první řadě digitální revolucí, především internetem. Náš spolek pro sebe „objevil“ internet vpodstatě až na počátku tohoto roku, 2009, těsně před výročními spolkovými volbami na konci března. K volbám jsme přistupovali pod dojmem urovnání v soudním řízení výboru proti 6 členům spolku. Toto urovnání znamenalo porážku „tvrdé linie“ vedení proti členům a přineslo sebou rezignaci předsedy a následně dalších funkcionářů, na jejichž místo nastoupili progresivní členové, včetně jednoho původně souzeného. Tato změna se udála během několika málo měsíců. Spolek se stal opět transparentním, obnovil vydávání svého spolkového bulletinu „Astorian“ v necenzurované podobě, obnovil přijímání nových členů (někteří svoji přihlášku podali před mnoha lety) a zprůhlednil svoji veškerou činnost. TENTO RYCHLÝ POSTUP BYL ZPROSTŘEDKOVÁN INTERNETEM, vpodstatě naším „objevením“ masové distribuce emailů všem členům, kteří mají počítač. I když internet umožňuje rychlou, vpravdě okamžitou komunikaci, je to OBSAH toho, k čemu je na internetu přístup, co má smysl, proč internet vůbec používat. O obsahu, poslání a smyslu konání lze na internetu otevřeně a donekonečna diskutovat, ale na počátku přece jen musí být OSOBNÍ KONTAKT. Seminář „Krajané a Česká republika“ chápeme jako tento prvotní osobní kontakt mezi stranami, jež jsou zainteresovány na rozvoji následné komunikace a postupné výměny názorů. To je důvod, proč náš spolek vysílá svého zástupce. Chceme být u toho, když se rodí něco nového, v tomto případě (snad) nový přístup české vlády ke krajanům a k diskuzi s nimi. Otázka komunikace je pro náš spolek v současné době nejvyšší z priorit. My totiž věříme, že bez otevřené a důkladné komunikace se náš spolek neposune dopředu, ať už mezi stěnami našeho spolkového domu v Astorii, tak i ve vztahu k naší staré domovině za oceánem. 67 Co si chceme ujasnit Rádi bychom si ze semináře a následného festivalu krajanské tvořivosti odnesli odpovědi na tyto otázky a související informace: 1. Jak je v české vládě a jejich institucích pokryta krajanská činnost? Které instituce se krajany zabývají, jakou mají agendu a jaké jsou programy, které podporují krajanskou činnost a komunikaci s krajanskými komunitami? 2. Je v České republice nějaké centrum, nějaký „clearing house“ pro krajanskou činnost, kontakty, výměnu informací s vládou a mezi krajany samotnými, mezi jejich spolky? Je to kancelář, budova, webové stránky na internetu? Je takových center více – např. v Praze a dalších městech ČR? Je webových stránek více? Pokud ano, je mezi nimi nějaký rozdíl a nějaké propojení? 3. Kdo se stará o databáze o krajanech, o jejich činnosti, o jejich spolcích a organizacích? Pokud jsou to instituce, kteří pracovnící (jména, kontakt) se konkrétně o aktualizaci těchto databází starají? 4. Potřebovali bychom organizační strukturu na vládních úřadech, které se krajany specificky zabývají. 5. Potřebovali bychom přehled státních institucí jako jsou muzea, školy, univerzity atd. v ČR, které dokumentují a studují krajanskou tématiku. 6. Potřebovali bychom přehled občanských sdružení (NPO, NGO) v České republice, které se zabývají krajany (jako je např. sdružení Sedm paprsků). 7. Rádi bychom navázali osobní kontakty se všemi představiteli těchto institucí a organizací. 8. V rámci tiskové konference po vlastním semináři bychom rádi navázali kontakt s představiteli médií, která jsou přítomna a zjevně mají zájem o krajanskou tematiku. 9. Po vlastním semináři chceme navštívit festival krajanské tvořivosti v Martinickém paláci na Hradčanech a navázat co nejvíce kontaktů s kolegy z jiných spolků a zemí. 10. Uvítáme jakýkoliv tištěný materiál ze semináře a souvisejících institucí či programů, který bychom si mohli prostudovat v našem spolku. Co nabízíme Náš spolek nabízí otevřenou komunikaci bez zábran a bez cenzury, jak s českou vládou a jejími různými složkami, tak i s neziskovými organizacemi zaměřujícími svoji činnost na krajany a to jak v České republice, tak i jinde ve světě. Věříme, že při této výměně názorů, idejí, představ a výsledků práce na poli politiky, kultury a umění dospějí všichni zúčastnění k lepší informovanosti, k lepšímu vzájemnému porozumění a obecně k lepší „občanské“ společnosti, než jakou máme dnes. 68 Prezentace nové knihy (Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách 1918 – 2008 autorů S. Broučka a T .Grulicha) Petr Pithart Vážený pane předsedo Senátu, pane předsedající, milé krajanky a krajané, kdybych sem měl jít jenom proto, aby tu knihu polil sladkou šťávou, tak bych sem snad ani nešel. Chci o ní něco říct a také chci říct něco o širších souvislostech toho, proč se právě na této půdě setkáváme. To vůbec není náhoda! Mě jako amatérského historika vždycky mimořádně zajímala otázka české identity, ono peroutkovské „jací jsme“. A v těchto úvahách vždycky hrál podstatnou roli náš zvláštní a docela ojedinělý vztah k našim lidem v zahraničí – vystěhovalcům, krajanům, utečencům, emigrantům, exulantům. Mohl bych ještě dlouho pokračovat. Uvědomoval jsem si vždycky, že ten vztah je nějaký zvláštní, a upřímně řečeno, pro nás doma ne zrovna chvalitebný. A srovnával jsem to se vztahem Poláků ke své Polonii, Maďarů ke své zemi a od té doby o tom dodnes přemýšlím, čím to všecko je, jak se to stalo. Můj první text, který vyšel v Tigridově Svědectví, to byla obsáhlá recenze jeho knihy Emigrace v atomovém věku. Kniha velmi kontroverzní, i moje recenze byla velmi kontroverzní. Od té doby se tohoto tématu držím, a tak se také stalo, že jsem měl příležitost v samém počátku existence Senátu PČR se spolupřičinit o vznik naší Stálé komise pro krajany žijící v zahraničí. Jestli se nemýlím, tak je to vůbec první stálá komise, kterou senát zřídil a stalo se to takto: Senát vznikl 18. prosince 1996 a snad hned v lednu přijela první zahraniční návštěva, byl to maršálek polského senátu, jméno mi vypadlo. A v rozhovoru se pochlubil tím, že Polsko svěřilo polskému senátu starost o krajany. Mě to okamžitě zaujalo a hned jsem si umínil, že také český senát na sebe vezme tuto starost. Věděl jsem, že existuje jakýsi podvýbor ve Sněmovně, ale zároveň jsem věděl, že příliš nefunguje. Všechny kolegyně a kolegové s nadšením souhlasili, a nastal první problém. Už to bylo de facto všechno formálně v pořádku, zjistili jsme, že bychom mohli vyhlásit vznik komise na výročí sv. Vojtěcha, prvního velkého exulanta, emigranta, i když je hodně obtížné ho nějak definovat. Jenomže se ukázalo, že se nemůžeme shodnout na pojmenování této stálé komise. Češi v zahraničí, Češi a Moravané, krajané, nelíbilo se to těm či oněm. Trvalo to rok, než jsme se vůbec dokázali shodnout, jak se komise bude jmenovat. Vidíte, jak je to tady všechno strašně složité. Jako by pořád 69 nad námi visel plamenný meč onoho básníka, který pravil ono: Opustíš-li mě, nezahynu; opustíš-li mě, zahyneš. Viktor Dyk. Možná že opravdoví historici mě opraví, ale jestli se nemýlím, tak on sám jako významný politik byl vyzván, aby opustil území tehdejšího Rakousko-Uherska a přidal se k zahraniční akci T. G. Masaryka, Beneše a Štefánika, ale on si to nějak na poslední chvíli rozmyslel a neodjel. Možná to v něm všechno kvasilo a vydal ze sebe tyto vyhrožující verše. A my pořád jako kdybychom žili pod tlakem tohoto přikázání. Jenomže všichni se až dosud ptali, proč mají Češi tak zvláštní vztah, co v jejich historii či mentalitě je k tomu vede. A teprve když se našli dva autoři, jeden z nich je můj kolega Tomáš Grulich a spoluautorem je Stanislav Brouček, usmysleli si podívat se na to z nové, teprve teď z nové strany – jak se totiž ty postoje tady zevnitř vytvářely. Ony přece nevznikaly samovolně, jak by to mohlo vypadat. Tady byly vždycky nějaké instituce, orgány, někdy veřejné, někdy spíše tajné, které vztah k našincům žijícím v zahraničí utvářely. V tomto smyslu napsali úplně průkopnickou práci. A budeme poté, co se s touto knihou seznámíme všichni, daleko lépe rozumět tomu, proč vztah našinců k našincům v zahraničí je takový, jaký je. Není to výsledek samovolného procesu, hodně se na tom pracovalo v dobrém, ale posléze převážně ve zlém úmyslu. Bylo pro mě poctou, že jsem byl vyzván, abych napsal recenzní vyjádření o této knize. Vřele jsem ji doporučil a teď mám opět tu čest vám ji představit a opět vřele doporučit. To s tou sladkou šťávou už provede někdo jiný... 70 Doporučení pro Stálou komisi Senátu PČR pro krajany žijící v zahraničí Stanislav Brouček a Tomáš Grulich Prvním krokem by mělo být ustavení pracovní skupiny při Stálé komisi pro krajany žijící v zahraničí během podzimu 2009. Posláním komise bude analýza politické scény v České republice s ohledem na vůli: 1. k vytvoření organizačního centra pro kontakty státu se zahraničními Čechy (tj. buď formou úřadu zmocněnce vlády s pravomocemi organizovat tyto kontakty ve všech důležitých oblastech: kulturní, občanskoprávní, školské a jazykové atd., nebo vytvoření ministerstva pro krajanské záležitosti), 2. nebo k vytvoření organizačního centra pro migrace (tj. buď formou úřadu zmocněnce vlády s pravomocemi organizovat kontakty s krajany a zároveň se zabývat současnými migracemi: českého etnika do zahraničí a jinoetnických skupin do České republiky, nebo vytvořením ministerstva pro migrace). 3. Návrh členů pracovní skupiny: senátoři Tomáš Grulich, Jaromír Štětina a Jaromír Jermář a dále zástupci konzultativní rady Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí Stanislav Brouček a Oldřich Černý. 71 COMPATRIOTS AND THE CZECH REPUBLIC Searching for opportunities for new and open cooperation Summary 1. Migration has changed and is still changing not only the ethnic map of the world, but it has also had other considerable effects: for instance, migration has remarkably modified the terminology of social sciences. 2. States and state entities must deal with migration. The Czech Republic is in no way an exception. It is necessary to point out, however, that within the Czech domestic environment, attention is focused merely on immigration, i.e. migration in the opposite direction. 3. The reason is that emigration (in its political sense – exile, economic sense or as a solution to existential distress) has definitely come to an end according to the prevailing opinion among Czech politicians. This means that those who have left have either become adapted elsewhere, often acquiring a foreign nationality, or assimilating completely and for good in a different cultural environment or, after all, had a chance to return. Then there are those who have left after 1990. According to the prevailing opinion, their reasons were neither political nor existential. 4. All in all, this means that the Czech domestic environment views the issue of emigration as a past phenomenon, as a phenomenon that has ended. This is one of the fundamental mistakes made when forming the attitude of this country towards Czech nationals living abroad. This publication, to the contrary, attempts to stress the fact that the phenomenon of migration, and consequent emigration from this country, is the major product of globalization and at the same time the chief factor shaping globalization. Emigration from the Czech lands will go on regardless of any future political or economic changes in this country. Although these changes cannot entirely eliminate emigration, they can influence it quite substantially. 5. Hence, the relationship between this country and its nationals living abroad must not involve solely those Czech compatriots who left in the past, i.e. prior to 1989, but also and gradually those having left only recently, as well as those leaving tomorrow and in the future. 6. While Czech migrants of the 19th and most of the 20th centuries were preoccupied by coexistence within and assimilation into their new environment and, figuratively speaking, had or were forced to shut the door behind them, this door is now wide open for them to return. Moreover, especially in countries with emerging economies or more pragmatic mig72 ration policies, migrants, given their knowledge capital, experience etc., are naturally drawn back to their homeland. 7. This publication is another collection of preparation materials making a contribution to the current analysis of the attitude of the Czech Republic towards migration and emigration in particular. 73 Literatura Barth, Frederic: 1969 – Ethnic groups and boundaries. The social organization of culture difference. Bergen: Universitetsforlaget; London: Allen & Unwin. Brouček, Stanislav: 2007 – K druhému břehu. Češi v prostředí francouzské společnosti 1862 – 1918. Praha: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i. Brouček, Stanislav: 2008 – České státní postoje k vnější migraci ve 20. a na počátku 21. století. Od vystěhovalectví přes exulantství k diaspoře. In: Migrace a diverzita (připravovaný sborník Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i.). Brouček, Stanislav – Černý, Oldřich – Dubovický, Ivan (eds.): 2006 – Exil sám o sobě. Praha: Etnologický ústav AV ČR. Brouček, Stanislav – Hrubý, Karel – Měšťan, Antonín (eds.): 2001 – Emigrace a exil jako způsob života: Praha: Karolinum. Brouček, Stanislav – Grulich, Tomáš: 2009 – Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách 1918–2008. Praha: Public history s.r.o. ve spolupráci Etnologickým ústavem AV ČR, v. v. i. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard – Tyllner, Lubomír a kol.: 2007 – Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Svoboda. Brouček, Stanislav – Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa: 1995 – Adaptace přesídlenců v české společnosti. Český lid 82: 1–17. Butler, Kim: 2001 – Defining Diaspora, Refining a Discourse. Diaspora 10: 189–219. Cohen, Rina: 1997 – Global Diasporas: An Introduction. Seattle: University of Washington Press. Connerton, Paul: 1989 – How societies remember. Cambridge: Cambridge University Press. Doubrava, František: 1913 – Dopis Čecha z Ameriky r. 1816. Český lid 22: 319–321. Edwards, Brent Hayes: 2001 – The Uses of Diaspora. Social Text 19, 1: 45– 73. 74 Geertz, Clifford: 1973 – The Interpretation of Cultures. New York: Basic Books. Giddens, Antony: 1999 – Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Gilroy, Paul: 1993 – The Black Atlantic: Modernity and Double Consciousness. Cambridge: Harvard University Press. Halbwachs, Maurice: 1992 – On collective memory. Chicago: University of Chicago Press. Hall, Stuart: 1990 – Cultural Identity and Diaspora. In: Rutherford, Jonathan (ed.): Identity, Community, Culture, diference. London: Lawrence and Wishart: 222–237. Hamilton, Ruth Simms: 1995 – Conceptualizing the African Diaspora. In: Moore, Carlos (ed.): African Presence in the Americas. Trenton, NJ: Africa World Press, Inc.: 393–410. Heroldová, Iva 1957. Etnografické zvláštnosti ve způsobu života a kultuře volyňských Čechů. Český lid 44: 47–52, 107–112, 145–149, 193–198, 241–247. Hroch, Maximilián: 1924 – Mluva amerických Čechů v Chicagu. Ukázka od Pavla Albieriho „Nevěsta za padesát dolarů“. Český lid, 24: 376–377. Hrubý, Karel – Brouček, Stanislav (eds.): 2000 – Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21. století. Praha: Karolinum. Hubka, A.: 1901 – Čechové v Dolních Rakousích. Studie z cest. Praha: Samostatnost. Hugo, Graeme: 2006 – An Australan Diaspora? International Migration 44, 1: 105–133. Jech, Jaromír – Scheufler, Vladimír – Secká, Milena – Skalníková, Olga: 1992 – České vesnice v rumunském Banátě. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Kansteiner, Wulf: 2002 – Finding Meaning in Memory: A Methodological Critique of Collective Memory Studies. History and Theory 41, 2: 179–197. Klíma, Stanislav: 1899 – České osady dolnouherské. Český lid 8: 22–28. Klíma, Stanislav: 1925 – Čechové a Slováci za hranicemi. Praha: J. Otto. Kroutvor, Josef: 1990 – Potíže s dějinami. Praha: Prostor. 75 Larson, Pier: 1999 – Reconsidering Trauma, Identity, and the African Diaspora: Enslavement and Historical Memory in Nineteenth Century. Highland Madagascar. Leaving Australia: a new paradigm of international migration. 2003–2004 – Reaserch Note No. 54/2003–2004. Parliamentary Library. Parlament of Australia. Le Goff, Jacques: 2007 – Paměť a dějiny. Praha: Argo. Machar, Josef Svatopluk: 1930 – Vídeň. Praha: O. Štorch-Marien (Aventinum). Malý, Jindřich: 1909 – České lidové „napravování“ v Americe. Český lid 18: 408–410. Nermuť, Jindřich: 1990 – Kde je tráva zelenější... Hobart: Czechoslovak Society. Olick, Jeffrey K.: 1998 – Social Memory Studies. From „Collective Memory“ to the Historical Sociology of Mnemonic Practices. Annual Review of Sociology 24: 105–140. Reis, Michele: 2004 – Theorizing diaspora: perspectives on ‘classical’ and ‘contemporary’diaspora. International Migration, 42, 2: 41–60. Safran, William: 1991 – Diasporas in Modern Societies: Myths of Homeland and Return. Diaspora 1: 83–99. Soukup, A. F.: 1928 – Česká menšina v Rakousku. Praha: Národní rada československá. Treborlang, Robert: 1987 – How to be normal in Australia. A practical guide to the uncharted territory of antipodean relationships. Mayor Mitchell Press. Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa: 2006 – Řízené migrace po roce 1989. In: Uherek Zdeněk (ed.): Kultura společnost, tradice II. Praha: Etnologický ústav AV ČR: 169–201. Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa – Brouček, Stanislav: 1997 – Češi z Běloruska. Český lid 84: 177–190. Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa – Kužel, Stanislav: 1999 – Potomci českých emigrantů v Kazachstánu. Český lid 86: 235–270. 76 Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa – Kužel, Stanislav – Dymeš, P.: 2003 – Češi v Kazachstánu a jejich přesídlení do České republiky. Praha: Etnologický ústav AV ČR. Valášková, Naďa – Uherek, Zdeněk: 2006 – Novoosídlenecké pohraničí. In: Uherek Zdeněk (ed.) – Kultura, společnost, tradice II. Praha: Etnologický ústav AV ČR: 53–108. Valášková, Naďa – Uherek, Zdeněk – Brouček, Stanislav: 1997 – Aliens or One´s Own People. Czech Immigrants from the Ukraine in the Czech Republic. Praha: Institute of Ethnology of the Academy of Sciences of the Czech Republic. Vašíček, Zdeněk: 1996 – Přijetí podmínek. Praha: Torst. Vodňanský, Karel: 1910 – Písně o blahobytu v Americe z r. 1856 a 1858. Český lid 19: 206–207. Volf, Josef: 1914 – Z dějin Nové Vsi, české osady u Postupimě. Český lid 23: 183–189. Warner, Stephen R. – Wittner, Judith G. (eds.): 1998 – Gatherings in Diaspora: Religious Communities and the New Immigration. Philadelphia: Temple University Press. Wood, Fiona Q. (ed.): 2004 – Betone Brain Drain: Mobility, Competitiveness and Scientific Excellence, proceedings of a workshop held at the Queensland Bioscience Precinct, distributed by the Federation of Australian Scientific and Technological Societies. Canberra. 77 Rejstřík A Americké listy 46 Argentina 13 Archiv Národního muzea 41 Archiv Univerzity Karlovy 41 Astorie 66, 67 Auerhan Jan 30 Austrálie 13, 28, 29, 30, 31 B Bahraj 10 Banát 53 Barth Fredrik 34 Baťa Tomáš 15 Belgie 19 Beneš Edward 70 Beneš Jiří 15 Berlín 50 Berlín-Neukölln 16 Blatný Ivan 44 Borodinovka 35 Bradbrooková Růžena Bohuslava 44 Braunerová Zdenka 44 Brazílie 13 Brikcius Eugen 44 Brno 64 Brouček Stanislav 26, 30, 35, 36, 37, 39, 53, 69, 70, 71 Bruselu 10 Bulharska 13 Bulharsko 20, 34 Butlerová Kim 28 C Canberra 28 Cedar Rapids (Iowa, USA) 13 Centra exilových studií při Univerzitě Palackého v Olomouci 39 78 CMS Community Radio (Austrálie) 47 Curych 50 Č Čelovský Bořivoj 40 Čep Jan 44 Černý Oldřich 27, 36, 40, 71 Česká beseda Záhřeb 10 Česká škola bez hranic 11, 49 Česká televize 45 České listy 45 Českoamerická TV Herald 46 Českomoravská beseda 39 Československá obec sokolská 40 Československé dokumentační středisko 39 Československý ústav zahraniční 12, 28 Český dialog 45 Český lid 32 Český rozhlas 45 Český spolek na Slovensku 55 Český spolek v Košicích 55 Českých listů 14 D Dánsko 19 Daruvar 40, 63 Dobrovský Josef 43 Dobruška 13 Doubrava 33 Drážďany 50 Drobílková Libuše 40 Dubovický Ivan 36 Dyk Viktor 70 Dymeš 37 E Eisenbruk Vladimír 9 Entract en France 49 79 Estonsko 20 Etnologický ústav AV ČR 32, 39 European Board of National Archivists, EBNA 42 F Fellowship J. E. Purkyně 17 Feustel Andrew 16 Finsko 19 Firt Julius 44 Fischl Viktor 44 Fleischmann Ivo 44 Förderkreis Böhmisch Rixdorf 16 Francie 8, 20, 21, 32, 35 Frič Josef Václav 10 G Geertz Clifford 34 Gellner Ernest 36 Gluckman Max 33 Goldstücker Eduard 40 Grosman Ladislav 44 Gruberová-Goepfertová Gertrud 44 Grulich Tomáš 18, 30, 36, 53, 69, 70, 71 Gruntorád Jiří 41 Gruzie 13 H Haag 50 Hahn Zuzana 62 Heroldová Iva 33, 34 Herskovits Melville 33 Holandsko 59 Holý Ladislav 36 Horáková Milada 15 Hostovský Egon 44 Hroch 33 Hrubý 36 Hubka 33 80 Hugo 28 Ch Chacu 13 Chládek Marcel 7 Chodovec 40 Chorvatsko 8, 13, 19, 63, 65 Chotek Karel 32 I Irsko 24 Island 24 Itálie 19, 24 Itálii 8 J Jacobson Roman 44 Janotová Leonora 63 Janouch František 40 Jarošová-Koukol Emma 44 Jedlička Josef 44 Jednota (Daruvar) 46 Jech 37 Jelínek Ivan 44 Jermář Jaromír 71 Jeřábek 35 Jirásek Alois 15 Jugoslávie 34, 35 K Kabela Miroslav 59 Kanada 38, 40, 42 Kavkaz 32 Kazachstán 35 Kepl Rudolf 44 Klíma 32 Klofáč Václav 15 81 Knorr Miloš 40 Kohák Erazim 40 Kohák Miloslav 40 Kolář Jiří 44 Kolman Arnošt 40 Kolumbie 10 Komenský Jan Amos 16, 52 Korthaase Werner 16 Kotyk Petr 43 Kovárna František 44 Krajanský spolek Beseda v Bruselu 50 Kraus Jiří 40 Krupička Miroslav 45 Křesadlo Jan 44 Křesťan Jiří 38 Kužel 37 Kybal Vlastimil 40 Kypr 24 L Lazu Vlasta 58 Leaving 29 Literární archiv Památníku národního písemnictví 41 Litva 20, 21 Lochman Jan Milič 40 Londýn 50 Lotyšsko 20 Lucembursko 19 M MacGregor John 28 Maďarsko 18, 19, 20, 21 Mácha Karel 44 Machar 33 Machát Antonín 44 Machotka Otakar 40 Malý 33 Marek-Vejvoda Jaroslav 61 82 Martinec Ivo 64 Masaryk Jan 40 Masaryk T. G. 15, 70 Masarykova univerzita v Brně 13 Meander 50 Medek Rudolf 44 Měšťan 36 Milič Jan 40 Mlynář Zdeněk 40 Mňačko Ladislav 44 Mnichov 50 Mocek Adolf 53 Moldavsko 14 Moníková Libuše 44 Morava Georg J. 44 Moserová Jaroslava 42 Mrázek Pavel 57 N Náprstek Vojtěch 16, 32 Náprstkovo muzeum v Praze 41 Národní archiv Republiky Chorvatsko 40 Národní archiv v Praze 38, 40 Národní archiv v Rumunsku 41 Národní budova na Manhattanu 66 Národní muzeum v Praze 39 National Centre for Social Application 28 Německo 20, 28 New York 60 Nezávislá knihovna a čítárna Libri prohibiti 41 Nizozemsko 19 Nový Zéland 30 O Opasek Anastáz 44 Osers Ewald 44 83 P Pandulová Renata 44 Panna Marie Karmelská v Astorii 66 Paraguaye 13 Pardubice 64 Paříž 39, 49, 50 Paternoster 44 Pedagogická Fakulta MU Brno 64 Peroutka Ferdinand 44 Pešek Luděk 44 Petřík Jan 40 Pithar Petr 69 Polsko 20, 22, 24, 34 Portugalsko 20 Pospíšil Leopold 36 Pospíšil M. P. 50 Pospíšilová Jana 36 Prečan Vilém 39, 41 R Rada svobodného Československa 39 Radio Bela Crkva (Srbsko) 47 Radio Daruvar (Chorvatsko) 47 Radio Kultura (Argentina) 47 Radio Patria/Slovenský rozhlas 46 Rádio Praha – zahraniční vysílání Českého rozhlasu 45 Radio Resita (Rumunsko) 47 Radio SBS (Austrálie) 47 Radio Sunce (Srbsko) 47 Radio WCEV 1450 (USA) 47 Radio WERE 1300 (USA) 47 Radio 4EB (Austrálie) 47 Radio 6EBA (Austrálie) 47 Rakousko 8, 19, 20, 24, 35 Rakousko-Uhersko 70 Redfield Robert 33 Rechcígl Miloslav 42 Rijeka 63 84 Rumunsko 8, 13, 14, 18, 19, 20, 24, 34, 35, 41, 53, 58 Rumunský rozhlas Temešvár 46 Ruské federace 8, 13 Rusko 8, 13, 14, 34 Ř Řecko 21 S Salzmann Zdeněk 36 San Francisco 50 Satellite (Kanada) 46 Saúdská Arábie 10 Scientific American 17 Secká Milena 37 Seifert A. 17 Seifert Augustin 15 Seitlová Jitka 42 Scheffel David 36 Scheufler 37 Skalníková 37 Skuteč u Chrudimi 50 Slavíková-Boucher Lucie 48 Slavonský Brod 63 Slezsko 34 Slovensko 19, 20, 34, 55 Slovinsko 19, 20, 21 Sobotka Otto 44 Sobotka Přemysl 8 Sokol New York 41 Sokol Paříž 10, 39, 40 Sokol pražský 40 Součková Milada 44 Soukup Lumír 33, 40 Southern Cross Group 28 Sovětský svaz 18 Spojené státy americké 8, 30, 32, 35 Společnost pro vědy a umění 42 85 Srbsko 13 Steinbach Karel 44 Strnad Jaroslav 44 Sv. Helena 53 Svaz Čechů v Chorvatsku 40, 63 Svaz Slováků a Čechů v Rumunsku 41 Sviták Ivan 40, 44 Sydney 50 Š Šklíbová Hana 44 Školský spolek Komenský ve Vídni 40 Škutina Vladimír 44 Škvorecký Josef 44 Šlápota Jaromír 16 Štefánik 70 Štětina Jaromír 71 Švédsko 13, 19, 42 Švýcarsko 20, 40 T Takáčová Dagmar 55 Terlecký Nikolaj 44 Thompson Rivers University v Kamloops v Britské Kolumbii v Kanadě 36 Tigrid Pavel 40, 69 Trunčík J. 40 TV Sedna (Kanada) 46 U U. S. Comission for Preservation of America´s Heritage Abroad 42 Uherek Zdeněk 32, 37 Ukrajina 8, 13, 14, 18, 19, 34, 35 Ukrajinský rozhlas Žitomyr 46 University of Adelaide v Jižní Austrálii 28 University of Massachusetts 36 Univerzita Karlova v Praze 13, 32 USA 28, 30, 33, 38, 42 Ústředí československého sokolstva v zahraničí 40 86 V Váhala 33 Valášková Naďa 32, 36, 37 Váňa František 44 Vančura Pavel 66 Vejvoda Jaroslav 44 Velká Británie 19, 24, 30, 33, 36, 38 Vídeň 20, 33 Vídeňské svobodné listy 46 Vichta Jiří 41 Vladislav Jan 44 Vodňanský 33 Vojtěch sv. 69 Volf 33 Volyně 33, 34 W Wiener Charles 60 Y Yaleská univerzita 36 Z Záhřeb 40 Zaolží 23 Zelov u Lodže 34 Zenkl Petr 15 Zink Lubor J. 44 Zpravodaj Besedy Volnost (Belgie) 46 87 KRAJANÉ A ČESKÁ REPUBLIKA Hledání možností k nové otevřené spolupráci Autoři: Stanislav Brouček, Tomáš Grulich, Jiří Beneš, Vladimír Eisenbruk, Marcel Chládek, Petr Kotyk, Miroslav Krupička, Jiří Křesťan, Petr Pithart, Lucie Slavíková-Boucher, Přemysl Sobotka, Zdeněk Uherek a Naďa Valášková Výkonní redaktoři: Stanislav Brouček a Tomáš Grulich Překlad resumé: Jan Grombíř Jazykové korektury: Jiří Traxler Vydavatel: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, ve spolupráci s Senátem PČR, Praha Náklad: 350 ks Vydání první Praha 2009 ISBN: 978-80-87112-23-6 (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.) 88
Podobné dokumenty
Bilingvismus se zvláštním zaměřením na výuku
Bilingvismus je velmi zajímavý, aktuální a komplexní jev. V dnešní době se dotýká stále
většího počtu Čechů, kteří vyjíždí za prací do zahraničí, kde se usidlují a zakládají rodiny.
Jde o velmi ind...
Stažení tohoto PDF souboru
Rozhovor, který editoři vedli se Zdeňkem Konopáskem, možná mnohé z vás
nejprve překvapí. Proč by Cargo, časopis, který se věnuje sociální a kulturní antropologii a který vždy chtěl přinášet rozhovo...
Kvidova nová významná kniha
československého Chicaga‘ (dobový obr. Chicaga), v letech 1931–1933 byl ANTONÍN
ČERMÁK (1874–1933) starostou města (obr. Čermáka). Chicago se v té době stalo
třetím největším českým městem. Podle K...
Franklin TempleTon STraTegic allocaTion FundS
V Asii se globální vyhlídky růstu těžce vyrovnávaly s obavami ze zpomalení v Číně. Čínský výrobní sektor v průběhu pololetí vykázal pokles a
průmyslová produkce napříč odvětvími se ztlumila a zpoma...
