stáhnout zde - Důstojné stárnutí
Transkript
Misiologické fórum Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s. 4/2014 prosinec/december Cena 30 Kč /1,20 EUR Téma čísla: MISIE A DIAKONIE (K. Šimr, J. Satke, T. Schlegel, J. Soběslavský) Daniela Masariková: Misijné stratégie baptistických zborov na Liptove Ondřej Kolář: Náhražková náboženství v současné společnosti jako misiologický problém Obsah čísla: E D I T O R I A L / Kornélia Kolářová Takácsová ...3 BIBLICKÝ IMPULS Bůh ukrytý v pomoci potřebným / Jan Soběslavský ...5 TÉMA ČÍSLA Diakonie a misie / Karel Šimr Sborová diakonie / Jan Satke Diakonie a misie – a jejich nezbytný souběh ve východoněmeckém kontextu / Thomas Schlegel ...7 ...10 ...14 DOKUMENT Na co bychom se měli v církvi zaměřit? / Podněty pro Synodní radu a Strategickou komisi od Poradního odboru evangelizačního a misijního ...19 STUDIE Misijní vize faráře Jiřího P. Štorka z pohledu kobyliských korejských věřících / Jongsil Lee Náhražková náboženství v současné společnosti jako misiologický problém / Ondřej Kolář Misijné stratégie baptistických zborov na Liptove / Daniela Masariková ...21 ...25 ...34 RECENZE Jaroslav Vokoun: Dynamika křesťanské tradice / Karel Šimr John Mark Terry & J. D. Payne: Developing a Strategy for Missions. A Biblical, Historical, and Cultural Introduction / Viktória Šoltésová ...41 ...43 UMĚNÍ Uvedení nové knihy Jana Bárty / Kornélia Kolářová Takácsová 2 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december ...45 OBSAH Milí čtenáři, milé čtenářky, péče církve o potřebné má v silně sekularizovaných společnostech veliký misijní potenciál, protože je ze všech činností církve nejvíce respektována a oceňována. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že celospolečenský význam církve je uznáván pouze do té míry, nakolik je schopna (kvalitně) poskytovat své diakonické služby. Všechny ostatní tradiční funkce církve, tedy zvěstovatelská, bohoslužebná a společenstevní, jsou mimo její hranice obvykle pokládány za soukromé aktivity, které směřují v zásadě pouze dovnitř úzkého kroužku věřících, a proto jsou pro nevěřící či jinak věřící okolí irelevantní. Tento obraz církve ve společnosti je jistě v rozporu s jejím sebepochopením, v němž hraje důležitou úlohu právě její (misijní) otevřenost a snaha pomoci nejen charitativní službou. V České republice se toto vzájemné míjení naplno projevilo v otázce tzv. restitučních náhrad. V nesčetných diskusích v médiích byl opakovaně vysloven názor, že jediné mravně přijatelné a zodpovědné využití těchto peněz spočívá v jejich investici do diakonických projektů, které budou sloužit široké veřejnosti. Naopak záměr, že přijaté finance budou krýt „pouhý“ provoz církve, byl od počátku odsuzován jako nepřípustné obohacování jakési soukromé instituce, jejíž působení pro „běžného“ občana nemá žádný význam. Diakonie se tak v této perspektivě jeví jako poslední důvod, proč považovat existenci církve za smysluplnou a případně ji také (finančně) podpořit. Hovoříme-li o misijním významu diakonie, musíme si ovšem být zároveň vědomi úskalí s tím spojených. Křesťanské charitativní organizace jsou obvykle s mateřskými církvemi spojeny spíše volně, jejich křesťanský profil není Pavel a Barnabáš © Jan Bárta, 2014 vždy zřetelný a jejich zaměstnanci většinou nejsou členy církví. Tato skutečnost vzbuzuje celou řadu otázek: Co by mělo být oním křesťanským specifikem těchto organizací? Mohou církve s dobrým svědomím vykazovat před společností i před Bohem svou diakonickou aktivitu, když vykonávání služeb na pomoc potřebným fakticky svěřují jiným institucím, které jsou navíc ekonomicky závislé na státních dotacích? Neskrývá se za tímto „outsourcingem“ diakonie neschopnost církve dostát Kristovu přikázání lásky? Na příkladu milosrdného Samařana (Lk 10,30-35) můžeme vidět, že péči o bližního v nouzi jistě lze částečně přenechat někomu jinému (pověření hostinského!), ale není možné se jí zcela vzdát. Otázkám spojeným se vztahem diakonie a misie se v tomto čísle věnuje zejména studie faráře ČCE a studenta diakoniky Karla Šimra. Farář Jan Satke shrnuje a reflektuje své zkušenosti se sborovou diakonií, kterou pokládá za původní a pro církev stěžejní formu služby bližnímu. Perspektivu teologa EDITORIAL 3 působícího ve východní části Německa přináší Thomas Schlegel, který ve své studii do značné míry potvrzuje českou zkušenost, že církev může být pro své okolí přesvědčivá jedině tehdy, naplňuje-li stejnou měrou své svědecké i diakonické poslání. Téma čísla doplňuje biblická úvaha od ředitele brněnského střediska Diakonie ČCE Jana Soběslavského. V říjnu tohoto roku uspořádalo Středoevropské centrum misijních studií studijní den na téma Náhražková náboženství v současné společnosti jako misiologický problém. Uveřejňujeme zde hlavní příspěvek od Ondřeje Koláře, který představil tento těžko uchopitelný fenomén a zamýšlel se nad tím, jakou misijní výzvu pro dnešní církve představuje. Jako příspěvek k hlavnímu tématu čísla můžeme vnímat také náčrt dějin baptistické misie na slovenském Liptově od Daniely Masarikové, protože je v něm mimo jiné tematizován vztah mezi „horizontální“ a „vertikální“ misií. Korejský farář a misionář Jongsil Lee přispěl do čísla osobní vzpomínkou na faráře Jiřího Štorka, která je zároveň připomenutím jeho hlavních misijních důrazů. Recenze Karla Šimra se zabývá novou knihou Jaroslava Vokouna. Misijní vizi Českobratrské církve evangelické nastiňuje dokument Poradního odboru evangelizačního a misijního s názvem Na co bychom se měli v církvi zaměřit? Je jistě podnětný nejen pro vedení církve, z jehož pověření byl vypracován, ale pro každého, kdo přemýšlí nad misijními výzvami dnešní doby. Ani v tomto čísle nechybí obrazová příloha, tentokrát opět z dílny malíře a humanitárního pracovníka Jana Bárty. Jedná se o ilustrace knihy Další vyprávění nejen pro Teofila, která je poutavým převyprávěním Skutků apoštolských pro děti. Bárta je autorem jak obrázků, tak textu. Kniha je zdařilou ukázkou toho, že zvěstování evangelia dětem pomocí slova a obrazu se vzájemně nevylučuje, ale může se naopak dobře doplňovat. Vice se o tom můžete dočíst v úvaze Kornélie Kolářové Takácsové, která zazněla při slavnostním uvedení této knihy. Milí čtenáři, přejeme Vám pokojné prožití vánočních svátků v trvalé připomínce Toho, který se navzdory své božské důstojnosti stal služebníkem všech (Fp 2,6n). Za redakci Kornélia Kolářová Takácsová 4 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december EDITORIAL Bůh ukrytý v pomoci potřebným Jan Soběslavský Matouš 25, 31-46 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.' Tu mu ti spravedliví odpoví: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?' Král jim odpoví a řekne jim: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.' Potom řekne těm na levici: 'Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.' Tehdy odpoví i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocRozloučení s Janem © Jan Bárta, 2014 ného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.' A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života." Česká společnost bývá občas označována za společnost ateistickou. Osobně bych si však tímto konstatováním nebyl tak jistý a považuji jej za mediální zkratku. Spíše se kloním k názoru, že Češi považují víru za záležitost navýsost intimní, kterou nejsou příliš ochotni sdílet, natož se nechat organizovat v církvích a náboženských společnostech. Ostatně ono je to vzhledem k našim dějinným zkušenostem celkem pochopitelné. Můžeme se tedy dnes nějak setkat s Pánem Bohem? V kostele? Při modlitbě? Či v neporušené přírodě? Při pohledu na noční oblohu plnou hvězd? To jsou asi odpovědi, které by nás mohly napadnout BIBLICKÝ IMPULS 5 jako první. Dnes bych se však s vámi chtěl podělit o jinou možnost setkání. O možnost potkat se s Bohem v pomoci konkrétním lidem, lidem v nejrůznější nouzi. V evangeliu podle Matouše, v 25. kapitole, vypráví Ježíš podobenství o posledním soudu. Toto podobenství začíná vylíčením obrazu velkolepé apokalyptické scény popisující konec světa, vyústění lidských dějin, kdy budou všechny národy shromážděny, aby byly souzeny. Samotný průběh posledního soudu se však vyvíjí poměrně překvapivě. Čekali bychom, že v tuto chvíli se budou řešit základní dějinné otázky lidstva, smysl válek, původ zla, oprávněnost různých ideologií. Nic takového se tu však neděje. Soudce světa má jiné měřítko spravedlnosti, smysluplnosti našich životů. Klíč k tomu, aby člověk obstál u tohoto posledního soudu, je podle podobenství poměrně jednoduchý. Tím klíčem je, zda jsme pomohli konkrétním činem lidem, kteří naši pomoc v danou chvíli potřebovali. Zda jsme dali najíst hladovým, napít žíznivým, ujali jsme se pocestných, oblékli nahé, navštívili nemocné a lidi ve vězení. Soudce tohoto světa, Bůh, se s lidmi v nejrůznější nouzi ztotožňuje. Říká, že to, že jsme pomohli, nebo naopak nepomohli těmto potřebným, je stejné, jako bychom pomohli nebo nepomohli přímo jemu. Podle tohoto podobenství je Pánu Bohu celkem jedno, jestli jsme při tom hlasitě a veřejně vyznávali naši víru, nebo jsme tak konali, aniž jsme o Pánu Bohu věděli či o něm a jeho existenci pochybovali. Podobenstvím o posledním soudu se můžeme nechat pozvat k pomoci těm, kteří ji potřebují. Možná je to naše sousedka, které umřel manžel a už nikoho nemá. Možná náš známý, který je těžce nemocen. Možná zkusíme udělat něco pro děti z vyloučených lokalit, podpořit pomoc obyvatelům třetího světa. Možná nám není lhostejné, jak se u nás žije lidem s postižením, bezdomovcům, osamělým seniorům, umírajícím, matkám samoživitelkám. Mám zkušenost, že v naší společnosti je dost lidí, kterým příběhy takto potřebných lhostejné nejsou. Mám zkušenost s lidmi, kteří pomáhají, jak jim to jen jejich síly umožňují. Ať už pravidelně nebo nepravidelně, organizovanou formou nebo neorganizovaně, jako dobrovolníci, ve svých povoláních, svými finančními dary, nápady, svou blízkostí či úsměvem. Věřím, že se při této pomoci setkali s Pánem Bohem a zakusili jeho přítomnost. Ať už si to uvědomovali či si toho vědomi nebyli. Nebo, že je toto setkání ještě čeká. Ve spolubytí s lidmi v nouzi je, jak věřím, možné zvláštním a neopakovatelným způsobem Boží přítomnost zakusit. Mgr. et Mgr. Jan Soběslavský je ředitelem střediska Diakonie ČCE v Brně. 6 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december BIBLICKÝ IMPULS Diakonie a misie Karel Šimr Začněme přemýšlení o vztahu diakonie a misie dvěma příklady z praxe. Novodobá misijní činnost křesťanských církví ve „třetím světě“ jde ruku v ruce s projekty v oblasti zdravotní, sociální nebo hospodářské. Misijní stanice jako místa působení misionářů jsou dnes neodmyslitelně spjaty s existencí např. škol či nemocnic. Pohled z druhé strany: Organizace, zastřešující aktivity evangelické církve v Německu v sociální oblasti od založení J. H. Wichernem v polovině 19. století na základě idejí probuzeneckého hnutí až do splynutí s Pomocným dílem EKD v roce 1976, nesla název „Vnitřní misie“. Pojem misie zde tedy byl inkluzivním pojmem, zahrnujícím samozřejmě též diakonii. Tyto dva příklady ukazují, že misie a diakonie mají mnoho společného. Poslání (missio) církve je třeba v navázání na misii Krista, který nejen kázal, ale také uzdravoval, chápat celostně: nelze je omezit pouze na zvěstování evangelia. Pojem diakonie (služby) pak představuje nejen určitý typ církevních aktivit např. v sociální nebo zdravotní oblasti, ale stálý christologicky zakotvený ráz tohoto poslání. Ottmar Fuchs připomíná, že i hlásání víry je jednou z forem diakonie, protože pouze Boží solidarita s námi dokáže překonat nejzazší situaci lidské nouze, smrt.1 Misie v tomto smyslu není ničím jiným než Boží diakonií světu. Pojem misie etymologicky označuje poslání. Jak uvádí David J. Bosch, původně se vztahoval na „vysílání“ v rámci trojičních vztahů. Jako označení pro zvěstování evangelia těm, kdo ho ještě neslyšeli, se objevuje až v koloniální éře.2 Dnešní misiologické bádání navazuje na původní význam pojmu a chápe misii především jako „missio Dei“. Bosch ve své třísvazkové misiologii uzavírá: „Misie je spíše missio Dei, která se do sebe snaží pojmout missiones ecclesiae, misijní programy církví. Církev „nepodniká“ misii; missio Dei konstituuje církev.“3 Misijní aktivity církví jsou účastí na díle Trojjediného Boha, na poslání Syna Otcem v Duchu svatém ke spáse světa. Sepětí misie s diakonií pak akcentují zejména lukášovské spisy. Ježíš své poslání vyjadřuje ve třetím evangeliu při svém prvním veřejném vystoupení citátem z proroka Izajáše: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ (L 4,18-19). Tato linie se táhne dějinami církve až k aktuálnímu dokumentu Světové rady církví „Společně k životu: Misie a evangelizace v měnícím se světě“. Ten ve stejné době a podobném duchu jako apoštolská exhortace papeže Františka „Evangelii gaudium“ znovu zdůrazňuje význam marginalizovaných v Ježíšově působení i v dnešním poslání církve a shrnuje: „Účast na Boží misii následuje cestu Ježíše, který přišel sloužit, nikoli proto, aby mu bylo slouženo.“4 Misie má tedy ze své podstaty diakonický charakter. 1/ Ottmar FUCHS, „Martyria und Diakonia: Identität christlicher Praxis,“ in: Handbuch Praktische Teologie: Grundlegungen, ed. Herbert Haslinger, Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 1999, str. 193 2/ David J. BOSCH, Dynamika kresťanskej misie, 2. diel, Praha: Stredoevropské centrum misijních studií, 2010, s. 50 3/ David J. BOSCH, Dynamika kresťanskej misie, 3. diel, Praha: Stredoevropské centrum misijních studií, 2010, s. 336 4/ © Together Towards Life: Mission and Evangelism in Changing Landscapes (on-line), čl. 45, dostupné na http://www.oikoumene.org/en/resources/documents/commissions/mission-and-evangelism/together-towards-life-missionand-evangelism-in-changing-landscapes/@@download/file/Together_towards_Life.pdf, citováno dne 14. 11. 2014 TÉMA ČÍSLA 7 Jak je tomu s diakonií a jejím vztahem k misii? Co vlastně tento pojem znamená? V evangelické optice se sluší začít pohledem do Bible, resp. Nového zákona. Norbert Mette zde nalézá dvojí výskyt pojmu diakonia: diakonie jako materiální služba (např. diakonská služba při stolech) a služba nábožensko-spirituální (služba slova, služba smíření).5 Obě podoby najdeme vedle sebe v 6. kapitole Skutků: Diakoni jsou pověřeni službou (diakonií) při stolech, aby se apoštolové mohli věnovat službě (diakonii) slova. Praktickou možnost oddělení těchto dvou podob služby církve ovšem problematizuje fakt, že ve Skutcích o praktické službě diakonů nečteme nic, zato se dozvídáme o jejich zapálené činnosti hlastaelů evangelia (Štěpán, Filip). Představa o významu pojmu diakonia byl donedávna v obecném povědomí určen výkladem vlivného Kittelova Teologického slovníku k Novému zákonu. Autor příslušného hesla H.W. Beyer zde uvádí, že „diakonein“ v řeckém prostředí znamenalo původně obsluhovat u stolu, v širším významu starat se o živobytí. Z těchto významů se pak vyloupl obecný pojem „sloužit“, přičemž služba byla (kromě služby státu) vnímána jako něco nízkého, podřadného. Křesťanské poselství mělo tento význam pozitivně přeznačit oceněním obětavé lásky na základě Ježíšova příkladu.6 Jak v našem prostředí připomíná Pavel Filipi, změnu pohledu na význam pojmů „diakonia“, „diakonein“ a „diakonos“ přinesl na základě rozsáhlého zkoumání starověkých řeckých textů v roce 1990 australský teolog John N. Collins: „Collins doložil, že slova se vyskytují i ve formálních, a dokonce poetických textech (i náboženských), neoznačují jen činnosti otrocké, nýbrž i činnosti vznešené, vykonávané nositeli autority, činnosti mediační, prostředkující (dia-).“7 Do popředí tedy vystupuje zprostředkující význam diakonie. Diakonos je člověk „mezi“ – zprostředkovatel, mediátor. Diakonie je charakteristická svou existencí „mezi světy“. Je tomu tak ostatně už v základním významu číšníka jako toho, kdo běhá mezi kuchyní a hosty. Německý teolog Dierk Starniczke, sám ostatně prostředkující mezi akademickou půdou a praktickým výkonem diakonie, následně zkoumá z této perspektivy přímo texty Nového zákona a dochází k obdobným závěrům8. Diakonos můžeme podle něj překládat a chápat v tradičním významu služebník především v evangeliích, kde pojem označuje buď praktickou službu při stolech (např. J 2) nebo častěji existenciální zaměření Kristova učedníka, které je zakotveno v Ježíšově sebevydání: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10,45) Jinak je tomu ovšem podle Starniczkeho v pavlovských epištolách. Zde pojem diakonos nabývá převažujícího významu „prostředník“ či „mediátor“. Nejde primárně o životní nastavení Kristova učedníka ke službě, ale o určitou funkci v křesťanském společenství. Ti, kdo jsou zde označováni jako „diakoni“, jsou lidé, kteří odněkud někam cestují, zprostředkovávají kontakt mezi společenstvím církve apoštolem a těmi, kdo jsou z jakéhokoli důvodů vně, aby posílili jejich víru, stali se pro ně zprostředkovateli radostné zvěsti. Ze srovnání pozdějších pastorálních epištol, kde jsou zmiňováni vedle sebe episkopové a diakoni, s tzv. spisy apoštolských otců dochází Starniczke k dalšímu zajímavému zjištění. Episkopům příslušela zodpovědnost vždy za místní společenství (nikde není řeč o putujících episkopech), zatímco v poslání 5/ Michal OPATRNÝ, Církevní diakonie nebo diakonická církev?, in: Hledání diakonického sboru, ed. Karel Šimr, Plzeň: poradní odbor křesťanské služby západočeského seniorátu, 2014, s. 5 6/ H. W. Beyer, art. Diakoneó, in: Gerhard KITTEL, Theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament, Band II, Stuttgart: Verlag von W. Kohlhammer, 1935, s. 6nn 7/ Pavel FILIPI, Nová paradigmata pro diakonii?, Teologická reflexe 1/2013, s. 24 8/ Dierk STARNICZKE, Diakonie in biblischer Orientierung, Stuttgart, Kohlhammer, 2011 8 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december TÉMA ČÍSLA diakonů šlo právě o mobilitu a komunikaci místního sboru navenek. Mohli bychom říct, že diakoni byli jakýmisi „ministry zahraniční“ křesťanských sborů. Zatímco episkopové působili směrem dovnitř (jako „faráři“ sboru), diakoni se starali o vnější vztahy sborů. To zahrnovalo jistě také praktickou pomoc potřebným jako součást zprostředkování solidarity sboru, ovšem nebylo to myslitelné bez jejich duchovního poslání ke zvěstování a pastoraci. Typicky to vyjadřuje líčení obrácení etiopského dvořana ve Skutcích, k němuž dochází skrze setkání s diakonem Filipem. To se uskutečňuje právě proto, že Filip je „na cestě“ a tak se může setkat s tím, kdo je také na cestě a doprovodit ho na jeho cestě víry. Podstatou diakonie v epištolách je tedy pěstovat vztahy k lidem mimo církev, k těm, kdo nejsou přítomni v bohoslužebném shromáždění – nemocným, hladovým, vězněným apod. Diakonická angažovanost církve navazuje na Kristovo zaslíbení, že je přítomen nejen tam, kde se shromáždí dva nebo tři v jeho jménu, ale i tam, kde lidé trpí nouzí. Duchovní a praktický rozměr jsou zde neodmyslitelně spjaty. Diakonie je tedy bytostně funkcí církve, která zprostředkovává mezi tím, co je uvnitř a vně. Jako nebylo Ježíšovým cílem uzdravit všechny nemocné, ale znameními vyjádřit a „v zárodku“ uskutečnit blízkost Božího království, tak posláním diakonie není vyřešit všechny sociální problémy a „zahltit“ svět službami, ale spojovat evangelium a církev s konkrétními potřebami lidí, kteří stojí „mimo“, vytvářet společenství, komunikační a vztahové sítě a odkazovat k Božímu království. Zde můžeme připomenout myšlenky H.J. Benedicta, jemuž jde v diakonii právě o „komunikaci místo služby“.9 Z jiné perspektivy, ale v podobném duchu tematizuje zprostředkující funkci diakonie ve své teorii sociálních systémů sociolog Niklas Luhmann. Diakonii chápe jako subsystém systému náboženství, pojímaného ovšem ve smyslu dnešního západního křesťanství. Právě diferenciace společnosti do jednotlivých systémů je podle Luhmanna pro moderní západní společnost typická. Tento proces se nevyhýbá ani křesťanství, které se dále diferencuje do subsystémů: církev (jako funkce náboženství), diakonie (jako výkon náboženství) a teologie (jako reflexe náboženství). Výkonová složka systému, diakonie10 v případě křesťanství, umožňuje orientaci systému v jeho prostředí, tedy vytváření vztahů k ostatním společenským systémům.11 Podobně Michal Opatrný uvažuje o Charitě jako místu, kde se v Česku setkává křesťanství se společností.12 Luhmannův přístup tedy dobře navazuje na nastíněné chápání diakonie v Novém zákoně, a chceme ho proto využít v dalším bádání o vývoji konceptů diakonie v českém evangelickém prostředí. V tuto chvíli zůstaňme u zjištění, že k podstatě diakonie jako jednoho z konstitutivních znaků církve neodmyslitelně patří její funkce zprostředkování, existence „mezi světy“. A v tom je součástí misie, „missio Dei“: jejím smyslem je podílet se na církevní rovině na Ježíšově službě společnosti, být „radostnou zvěstí Boží lásky ve prospěch světa, vtělenou do svědectví společenství“.13 Mgr. Karel Šimr je farářem ČCE v Chrástu u Plzně a koordinátorem Psychosociálního intervenčního týmu ČR. 9/ Pavel FILIPI, Nová paradigmata pro diakonii?, Teologická reflexe 1/2013, s. 29 10/ pojem diakonie se zde pochopitelně nevyčerpává označením institucionalizovaných sociálních aktivit církví 11/ Dierk STARNICZKE, Diakonie als soziales System, Stuttgart, Kohlhammer, 1996 12/ Michal OPATRNÝ, Charita jako místo evangelizace, České Budějovice, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2010 13/ David J. BOSCH, Dynamika kresťanskej misie, 3. diel, Praha: Stredoevropské centrum misijních studií, 2010, s. 336 TÉMA ČÍSLA 9 Sborová diakonie Jan Satke Když se dnes řekne diakonie, většina lidí si představí pravděpodobně diakonii „s velkým D“, tedy instituci, která se diakonií nazývá a diakonii (službu potřebným) má ve své ustavující listině. Nicméně onou původní formou diakonie, o které čteme v Písmu, je diakonie sborová, diakonie, která má místo ve sborovém společenství. Pokud bychom to vzali do důsledků, pak by se správně měly názvy prohodit. Diakonie sborová by měla i nadále zůstat diakonií, diakonie „s velkým D“ by pak měla získat nějaký přívlastek, třeba diakonie nadsborová. Ona původní diakonie, dnes sborová diakonie, je zasazena do sborového společenství. Je součástí života místního sboru, je součástí toho, jak lidé žijí s Bohem, plodem jejich vztahu ke Kristu. Je nesena jak kazatelem, tak především laiky, kteří ji mohou vykonávat zcela spontánně nebo být pověřeni k určité službě svým společenstvím. Historicky prvním konkrétním vyjádřením sborové diakonie byla nedělní sbírka. Sbírka na potřebné – nejprve ze sboru, a pak také pro potřebné okolo. (Její nerovnoměrné rozdělování přispělo k ustanovení prvních diakonů, jak to známe ze Skutků 6. kapitoly.) Sbírka je součástí bohoslužeb stále. Jak je to však s tím, čemu měla sloužit – se sborovou diakonií (či sborovou službou, která je jejím počeštělým názvem)? To je jistě otázkou pro každé společenství, které žije z víry v Krista. Diakonii vnímám jako službu těm, kteří jsou v nějakém ohledu potřební. Mohu jim dát něco, co oni sami nemají a sami to nezískají – a společenství jim to poskytnout může. Jedná se o skutky lidskosti, ke které jsou lidé osvobozeni milostí Ježíše Krista (Milosrdný Samařan – hnut soucitem, ne ničím duchovním; Ježíš si velmi cení „obyčejných“ skutků lidskosti – návštěvy, nasycení, přijetí – Mt 25). Díky Ježíši nehledí lidé především na sebe, ale mají prostor i čas vidět potřeby druhých, ke kterým by jinak mohli být slepí. Ke službě, diakonii, tedy uschopňuje sám Kristus tím, že osvobozuje člověka z jeho zahleděnosti na sebe. Konkrétními skutky se pak člověk účastní následování Krista v tomto světě. Ježíš také dává vše, co člověk pro službu druhým potřebuje – třeba schopnost mít s druhým člověkem trpělivost, neodsuzovat jej a nesnažit se druhému pomáhat za každou cenu – neboť člověk si v pokoře musí stále připomínat, že sám není spasitel světa, tím je jeho Pán. Když jsem přemýšlel o sboru, kde působím, jak zde probíhá diakonie, uvědomil jsem si, že jde o službu dvojího druhu. Jedna diakonie je konaná plánovitě, druhá spontánně. „Můj“ sbor se jistě neliší od ostatních tím, že myslí na své členy a pamatuje na den jejich narozenin. Členové sboru dostávají přání, a pokud jsou aktivními účastníky bohoslužeb, jsou obdařeni i malou pozorností. Přání dostávají všichni – od nejmenších po nejstarší. Chceme tím dát najevo, že každý je důležitý, na každém, ať malém či velkém, velmi záleží – nám i Pánu Bohu. Věřím, že je to velmi důležitá část křesťanské služby, která je plánovaná a myslí se na ni pravidelně. Podílejí se na ní členové sboru. Jelikož jsme sborem evangelickým, máme též členy sboru, kteří se bohoslužeb pravidelně neúčastní. V našem případě se jedná především o lidi staršího věku. Všichni dostávají přání, pokud je to možné, je příležitost narozenin využita k návštěvě kazatele. Taková návštěva má jistě povahu pastorační, pro ostatní členy rodiny však nelze přehlédnout misijní rozměr – bývá to jedna z mála možností, kdy se mohou setkat s kazatelem při jiné příležitosti, než je pohřeb či jiná služebnost. Mezi plánované služby patří též návštěvy seniorů, kteří nejsou členy sboru. Spolupracujeme se sousedním domem s pečovatelskou službou, kam chodí starší členové sboru navštěvovat seniory. Pečova10 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december TÉMA ČÍSLA telská služba nás též informuje o zájemcích o návštěvu ve městě, kterým poskytuje své služby. Takováto služba je velmi vítaná. Začala ji v našem sboru pastorační pracovnice, která začala seniory navštěvovat s mládežníky. Nyní se této služby ujaly sestry důchodkyně ze sboru. Misijní dopad návštěv u seniorů je jistě patrný – mnozí z navštěvovaných mají možnost znovu slyšet o křesťanské víře, mohou tváří v tvář blížícímu se závěru života znovu pohledět na svůj život pod jiným úhlem pohledu. Je to jistě dobrý signál i pro pracovníky pečovatelské služby, kteří tak mohou sledovat konkrétní dopad křesťanské víry na životy těch, kteří chodí na návštěvy. Je možné, že se časem najde i příležitost k odpovědím na otázky: A proč to vlastně děláte? Navštěvovaní senioři jsou také zváni na různé akce do sboru, ať už se jedná o přednášky, koncerty či bohoslužby. Jednou sbor uspořádal pro obyvatele domova s pečovatelskou službou vzpomínkovou bohoslužbu na jednu ze zesnulých obyvatelek, se kterou se neměli možnost rozloučit při pohřbu, jelikož se na přání příbuzných nekonal či byl velmi daleko. Za tuto službu jsme byli velmi vděčni. Senioři z domova byli též zváni k posezení na zahradě, které se v letních měsících pravidelně koná po bohoslužbách. Posezení v altánu či ve stínu stromů lidé rádi využili. Mladší členové sboru také nabízejí možnost doprovodu obyvatel domova na různé kulturní akce, které se konají ve městě – především pro ty, kteří potřebují invalidní vozík. Zajímavou částí sborové diakonie je také „second hand“. Lidé vědí, že mohou přinést do sboru oblečení, které již nepotřebují, a že tak bude dobře využito. Oblečení je nabízeno návštěvníkům akcí sboru a potřebným. Zbylé oblečení se odváží do charitních zařízení (humanitární sklad, azylový dům pro matky s dětmi). Mezi neplánovanou diakonii pak patří S Petrem a Jakubem © Jan Bárta, 2014 rozhovory se seniory, kteří se vydávají na obchůzky podél plotu farní zahrady a rádi se zastaví na slovíčko nebo přijmou něco z plodů stromů, které na zahradě rostou. Někdy jsou rozhovory na úkor práce, kterou je třeba na zahradě udělat... Sborové společenství je také místem, kde mohou najít oporu a pomoc lidé, kteří zápasí s určitým omezením svého života. Dovoluji si uvést konkrétní případy, zobecnění ponechávám na laskavém čtenáři. Blahoslav – člověk z chráněného bydlení diakonie, který se rozhodl pro samostatný život. Našel zázemí ve sboru, kam pravidelně docházel a účastnil se bohoslužeb. Člověk, který nepoznal rodinu, od malička vyrůstal po ústavech. Bylo pro něj velkou radostí, když mohl po bohoslužbách připravovat čaj a kávu na občerstvení a byl za to vždy odměněn poděkováním a oceněním. Bylo pro něj požehnáním TÉMA ČÍSLA 11 být mezi lidmi, kteří o něj projevovali zájem, hovořili s ním. Protože to byl člověk pracovitý, lidé jej zvali na výpomoc s činnostmi v domácnosti či na zahradě. Blahoslav vše vykonával velmi poctivě a s radostí. Byl vždy nějak odměněn, z čehož měl vždy nefalšovanou radost. Po nějakém čase bylo možné mu sehnat i práci – především díky dobrým vztahům sboru s městem a komunitnímu plánování, jehož se Blahoslav též zúčastnil. Našlo se volné místo u úklidových služeb města, které mohl získat. Pracoval dobře, i když někdy po svém, byla s ním spokojenost. Velkou pomocí byla též spolupráce se sociálním odborem města, kdy jsme se společně snažili najít takový způsob existence pro Blahoslava, který by mu nejvíce vyhovoval a který by mohl dobře zvládat. Byla to mimo jiné pomoc se spravováním financí a hledání bytu, který byl Blahoslavovým snem. I když se nyní situace změnila, s Blahoslavem udržujeme dobré vztahy a on stále sbor považuje za součást něčeho, co se jinde nazývá rodina. Adolf – člověk s neurovnaným životem, snahou a pílí, ale závislostí na půjčování a posléze i na alkoholu. Člověk upřímný, nicméně závislý od malička na pomoci blízkých, po jejich odchodu bez opory. Hledal tedy zastání ve sboru. Členové sboru se snažili pomoci – ať už v komunikaci se sociálním odborem městského úřadu, či příležitostnou možností k přivydělání peněz. Zpočátku i půjčkami, které se však projevily jako zneužívané. Posléze se sbor snažil konfrontovat Adolfa s jeho situací, s ujasněním zaměření jeho života a možností dalších kroků. Na řadě bylo i hledání odborné pomoci. Zadlužená rodina – manžel si půjčoval peníze bez vědomí manželky, což se nějaký čas dařilo. Poté se vše provalilo. Rodina stála před velmi těžkou finanční i vztahovou situací. Členové sboru se snažili rodině být oporou v hledání možností, jak zjistit skutečnou výši dluhů U místodržitele Sergia Paula © Jan Bárta, 2014 a jak najít zaměstnání, které by umožnilo dluhy co nejdříve splatit. Bylo jasné, že členové sboru nemohou těmto lidem poskytovat půjčky, protože to následně znemožňuje ukončení „závislosti na půjčkách“. Proto byl sbor rodině k dispozici s konkrétní pomocí (půjčení hmotných věcí, zajištění konzultací situace s odborníky apod.), pro rozhovor s hledáním cesty i snahou o přijetí bez předsudků. Josefína – členka sboru, u které se projevilo psychické onemocnění. Byla hospitalizována. Konkrétní pomoc sboru se projevila tím, že díky rozhovorům přispěl k odhalení choroby. Jednotliví členové ji nyní navštěvují a všichni společně na ni myslí v přímluvných modlitbách. Pomoc byla nabídnuta též rodině Josefíny – ta ji využívá k příležitostným rozhovorům, mamina se začala účastnit biblických hodin. Pokud bych měl zhodnotit misijní dopad těchto příkladů neplánované sborové diakonie, pak jej vidím vkontaktu s lidmi, u kterých jsme hledali pomoc pro ty, kterých se sbor ujal, ve svědectví vůči veřejnosti, 12 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december TÉMA ČÍSLA která mohla celé dění více či méně sledovat. Jako důležitou součást sborové diakonie jsem viděl též snahu sboru podílet se na rozhovoru o situaci potřebných v obci. To bylo možné jednak prostřednictvím komunitního plánování, jednak prostřednictvím setkání „zdravé město“ – akcí, které pořádá či zaštiťuje obec. Misijní přínos je jistě v rozhovorech s účastníky i v prosazovaných otázkách či pohledech na věc. Součástí sborové diakonie je též spolupráce s diakonií nadsborovou. Sbor zve na různá setkání a bohoslužby uživatele služeb, snaží se o praktickou i modlitební podporu zaměstnanců diakonie, kteří jsou členy sborů. Kazatel či další členové sboru nabízejí možnost návštěvy v různých zařízeních. Sbor se dle svých možností účastní akcí, které středisko diakonie pořádá. Pokud je to možné, pořádá sbor bohoslužby pro diakonii, podporuje diakonii i sbírkami. Misijní působení v nadsborové diakonii je poměrně velké – působí zde řada lidí, kteří se nepokládají za věřící. Povaha služby v diakonii je tedy vedle pastorace výrazně misijní. Je jistě možné považovat za sborovou diakonii i další služby, které sbor má – například mateřské centrum, které využívají výhradně maminky mimo sbor (a je zdarma), či práci s dětmi na dětském klubu v rámci organizace Royal Rangers. Snažíme se, aby obě služby měly též misijní dosah, aby radost ze vztahu s Bohem byla i zde patrná a vyvolala zvědavost či „závist“ a touhu jej též získat. Hledáme způsoby a možnosti, zatím ne příliš úspěšně (s viditelným efektem). Tolik z našich zkušeností. Jsem rád, že ve sboru, kde nyní působím, je sborová diakonie jeho přirozenou součástí, že to není něco, k čemu se lidé musí nutit. Vnímám to ve spontánní části služby. Jsem však rád, že je sbor otevřen i plánování této činnosti i zavázání se k jejímu vykonávání. Obojí je, myslím si, potřeba. A vše také nějak působí misijně. Leckdy nenápadně či neočekávaně. Spíše po malých krůčcích než velkými skoky. Na více frontách zároveň. Kdy a jak ponese ovoce, je v rukách Božích. Jsem rád, že ve sboru jde kázání Božího slova ruku v ruce s praktickou pomocí. Odráží tak Ježíšovo působení, které vycházelo z kázání a zázraků – či konkrétní pomoci jednotlivci. Konkrétní pomoc existuje. Zůstává pro mne však otázkou, zda kázání Božího slova, které se většinou děje odděleně od služby (nedělní bohoslužby), je správné. Zda by nebylo třeba službu více doprovázet Božím slovem, svědectvím o živém Bohu. Jako to dělal třeba diakon Štěpán. Abychom jen nepomáhali a nezapomněli využít příležitost pro to, co Bůh člověku chce říci, co mu přináší. Snažíme se být v těchto věcech velmi opatrní, abychom nebyli nařčeni z manipulace a demagogie. Ale nezamlčujeme při tom něco důležitého? Nejsme tím Kristu nevěrní? Sám nevím. Odpověď stále hledáme... (Jména byla změněna.) Mgr. Jan Satke je farářem ČCE v Přešticích. TÉMA ČÍSLA 13 Diakonie a misie – a jejich nezbytný souběh ve východoněmeckém kontextu Thomas Schlegel Postavit vedle sebe misii a diakonii je neobvyklé. Nebo přinejmenším nové. Relativně nové. Protože před léty se tyto pojmy stavěly proti sobě. „Misionáři“ a „sociálně angažovaní“ přece patřili ve vnitrocírkevních debatách k protilehlým frakcím. V této perspektivě působí bezpochyby příliš příkře, když vedle sebe hned na začátku stavím misii a diakonii. Musí to znít přímo provokativně, když diakonii zařazuji do misie, a tak ji věcně připisuji podřazené postavení. Tak úplně scestné to ovšem vůbec není – a už vůbec ne originální. Neboť tento model rozvinul mimo jiné jihoafrický misijní teolog David Bosch, kterého tímto již recipuji. Sociální a evangelizační jednání přitom tvoří dvě dimenze církevní misie, přičemž evangelizace je pokládána za „jádro, srdce a centrum misie“.1 Skrze ni církev svět zve, v té druhé dimenzi mu slouží. Mezi nimi dochází ke kreativnímu napětí, avšak obě se k sobě trvale a bezpodmínečně vztahují: jako ta část misie, kterou Bosch charakterizuje následovně: „It is the good news of God s love, incarnated in the witness of a community, for the sake of the world.“2 Už jen tato definice misie ukazuje, že spojení mezi evangelizací a diakonií je nepostradatelné.3 Stejně tak je nepostradatelný pohled do historie. Novější příspěvky k Wichernově výročí v roce 2008 jsou relativně zajedno v tom, že původní reformní program Vnitřní misie (Innere Mission) právě zahrnoval evangelizační stránku, tedy svědectví slova. Praotci diakonie šlo o všezahrnující reformu církve, nejen o trochu sociální angažovanosti, ani o pár zbožných slov. Cílovým určením pro Vnitřní misii byla původně „záchrana evangelického lidu z jeho duchovní a tělesné nouze“4 Tato historická sounáležitost se stále ještě odráží v tom, že „Arbeitsgemeinschaft Missionarische Dienste“ (AMD, Pracovní společenství pro misijní služby) patří k Diakonickému dílu (Diakonisches Werk) – obě jsou tedy organizačně spojeny. Také dnešní pohled na veřejná vyjádření a vyznání ukazuje velkou blízkost diakonie a misijní církve. Dokument „Hovořit o Bohu ve světě“, zveřejněný v návaznosti na misijní synodu v roce 1999, to formuluje takto: „Diakonie a misie spolu těsně souvisejí. Diakonie má podíl na pověření církve vyřizovat zvěst o Boží lásce a spravedlnosti a zvát k víře v Ježíše Krista.“5 Také preambule Diakonického díla při1/ Bosch, David, článek Evangelisation, Evangelisierung, in: Karl Müller, Theo Sundermeier (Hg.): Lexikon missionstheologischer Grudbegriffe, Berlin 1987, 102-105, zde 103. Stejný obraz je určující také pro stanovisko Klause Schäfera, dlouholetého předsedy EMW: „Misie pro mě znamená dosvědčovat mou víru ve světě slovy a činy, vyzařovat něco z toho, o čem jsem přesvědčen.“ (Rozhovor s Dr. Klausem Schäferem 20. 8. 2005, viz www.emw-de.de). 2/ Bosch, David, Transforming Mission, Paradigm Shifts in Theology of Mission, New York 1991, 519. Slovensky: Dynamika kresťanskej misie, diel 2 a 3, s. 336: „Je dobrou zvesťou Božej lásky v prospech sveta, vtelenou do svedectva společenstva.“ 3/ Misie má právě mnoho odstínů: „Mission is a multifaceted ministry, in respect of witness, service, justice, healing, reconciliation, liberation, peace, evangelism, fellowship, churchplanting, contextualization and much more...“ (Bosch, Transforming Mission, 512). 4/ Cit. podle Laepple, Ulrich, „Die Wiedergewinnung der Entfremdeten“ – Vom Erbe Wicherns zu den Aufgaben einer missionarischen Diakonie heute, in: Herbst, Michael / Laepple, Ulrich (Hgg.), Das missionarische Mandat der Diakonie. Impulse Johann Hinrich Wicherns für eine evangelisch profilierte Diakonie im 21. Jahrhundert, 2. Aufl., Neukirchen 2010, 34-53, hier 40. 5/ Kirchenamt der EKD, Reden von Gott in der Welt, 2. Aufl., Hannover 2001, 43. 14 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december TÉMA ČÍSLA řazuje služebné jednání ke svědeckému poslání církve: „Církev má pověření dosvědčovat všem lidem Boží lásku ke světu v Ježíši Kristu. Diakonie je podobou tohoto svědectví a obrací se zejména k lidem v tělesné nouzi, v duševní tísni a v sociálně nespravedlivých poměrech. (...) Protože odcizení od Boha je tou nejhlubší nouzí člověka a jeho spása a dobro k sobě neoddělitelně patří, uskutečňuje se diakonie slovem a skutkem jako celostní služba člověku.“6 Pro skutečnost, že misii a diakonii je možné rozlišit, nikoli však oddělit, by se dalo uvést mnoho příkladů z církevní, teologické a diakonické oblasti. „Papírová podoba“ pro „misijní diakonii“, resp. „diakonickou misii“ je tedy dobrá.7 Navzdory těmto jasným spojnicím vedlo toto vnitřní napětí opakovaně k polarizaci mezi misijním a diakonickým úsilím a jejich zastánci. Už v roce 1878, když Wichern ještě žil, změnil ústřední výbor výše uvedené cílové určení Vnitřní misie: deklarovaným cílem už nebyla záchrana z „duchovní a tělesné“ nouze, nýbrž budování Božího království „službou vnitřní misie“. Starší formulace prý vedla k nedorozumění.8 Založení „Gnadauského svazu“ a jeho zaměření na evangelizaci nově položilo otázku po vlastním profilu a nakonec se již v roce 1899 ptal heilbronnský farář Wurster, zda diakonické působení nepřekrylo misijní zájem. Spiritus rector misijní teologie se domníval, že „Vnitřní misie nepřesně nese označení misie“ a že by bylo „mnohem správnější“ „označit souhrn všech těchto záchranných činností a skutků milosrdenství v rámci křesťanstva, zaměřených na uzdravování náboženských, mravních a sociálních škod, jako diakonie“.9 Po roce 1945 se pak „Vnitřní misie“ dostala do stínu nově založeného „Evangelického pomocného díla“, které kvůli sociálně politické poptávce rychle získalo vliv.10 Když se pak v roce 1957 obě větve spojily pod názvem „Diakonické dílo – Vnitřní misie a pomocné dílo V Antiochii © Jan Bárta, 2014 Evangelické církve v Německu“, působilo to téměř jako přičlenění staré „Vnitřní misie“. Klesající popularita misijních aktivit počínaje šedesátými lety minulého století pak přispěla k tomu, že myšlenkové a praktické oddělení svědectví slova a činu se nezmenšovalo, ale spíše narůstalo. 6/ Präambel des Diakonischen Werkes der EKD e.V., ve znění z 18. 10. 2007. 7/ Michael Herbst je při „tak velkém konsenzu ... už skoro nedůvěřivý“ a ptá se, jestli je „pouze papírová podoba“ tak dobrá. Srv. Perspektiven für eine missionarische Diakonie und eine diakonische Mission – Anstösse für ein spirituelles Diakonie-Management, in: Herbst, Michael / Laepple, Ulrich (Hg.), Das missionarische Mandat der Diakonie. Impulse Johann Hinrich Wicherns für eine evangelisch profilierte Diakonie im 21. Jahrhundert, 2. Aufl., Neukirchen 2010, 9-33, zde 11. 8/ Srv. k tomu Laepple, Wiedergewinnung, 40. 9/ Gustav Warneck, Evangelische Missionslehre. Ein missionstheoretischer Versuch. Erste Abteilung: Die Begründung der Sendung, 2. Aufl., Gotha 1897, 3n. TÉMA ČÍSLA 15 Při tomto historickém pohledu je zapotřebí si ujasnit, že napětí a vzájemné odmítání misie a diakonie neměly a nemají pouze organizační povahu. V pozadí jsou obsahové námitky, které ovšem často zůstávají za diskusemi jako latentní podezírání. Misijně angažovaní se domnívají, že diakonické jednání, které se vědomě zříká křesťanské pozice, se přibližuje humanistickému duchu doby. Tím by praktická služba církví ztratila charakter křesťanského činu lásky – a tím by ztratila nejen cosi vedlejšího, ale své vlastní proprium. Vyostřeně řečeno: křesťanský čin bez křesťanského svědectví už není křesťanský čin lásky. Přesně protichůdně, ale stejně tak fundamentálně, zní názor protistrany: Vážete-li diakonické jednání na křesťanské svědectví, pak tím praktickou pomoc instrumentalizujete, využíváte ji jen jako nástroj k misii! Tím by praktická služba církve ztratila charakter křesťanského činu lásky – a tím by ztratila nejen cosi vedlejšího, ale své vlastní proprium. Vyostřeně řečeno: křesťanský čin s křesťanským svědectvím už není křesťanský čin lásky. Už jen tato jazyková podobnost ukazuje, že vzájemné obviňování je leckdy hluboce zakořeněné a jde až k základům. Proto je nutné ho i dnes brát vážně. Obsahuje totiž vždy kus pravdy: instrumentalizace a nezřetelnost, to jsou postoje, které určitě nelze biblicky podložit. Přesto by se dalo relativně rychle ukázat, že se za podezíráním často skrývá vlastní teologické zúžení problému: Jak novější misiologie, tak i moderní antropologie jsou zajedno v tom, že bychom tu neměli uměle oddělovat. K uzdravení člověka patří tělesná, duševní i duchovní stránka, stejně jako misie bez pomocné ruky zůstává deficitní. Ať už hovoříme o teologických náhledech nebo prostě o trendu k celostnosti,11 je relativně zřetelné, že v posledních letech došlo a dochází z obou stran k relativnímu sblížení. A to nemá jen charakter rétorický, ale substanciální. Souvisí to také s tím, že vlastní klasické zaostření je vnímáno jako omezení. Tak například Diakonické dílo Evangelické církve ve Středním Německu pociťovalo jako výzvu skutečnost, že více než 50 % jeho pracovníků nemá žádné církevní zázemí. Jednoduše nemohou zastávat křesťanské hodnoty – ne proto, že nechtějí, ale proto, že je neznají. Na to se snaží reagovat „základní kurs diakonie“: pětadvacetihodinový program, který má probíhat několik měsíců v pevně určené skupině. V tomto kurzu je řeč nejen o základních diakonických otázkách, ale právě také o křesťanských fundamentech a životních tématech. Poptávka je velká. Aby kurz, který je nabízen decentralizovaně v samotných zařízeních, mohl probíhat plošně, existují od roku 2006 multiplikační kurzy, v nichž se účastníci také učí zacházet s biblí a připravit pobožnost. Tradiční diakonie odhaluje svůj křesťanský profil (opět!). Takto by se dal s trochou paušalizace tento vývoj nazvat. Na příkladu Willow-Creek-Community-Church v Chicagu můžeme sledovat, že silně profilované sbory naproti tomu kladou velký důraz na diakonickou angažovanost. „Community Care“ je zásadní součástí sborové práce a pastor Bill Hybels vidí spojitost mezi křesťanským mluvením a konáním: „Spojení diakonie a evangelizace obsahuje velikou dynamiku. Vůbec mě nepřekvapuje, že v posledních 20 letech byly obě tyto strany často nevyvážené. (...) Ježíš říká: Dej žíznivému pohár vody, aniž na to napojuje nějaké podmínky. Dej mu prostě napít. Hladovému dáváme najíst. Tečka. Neposadíme ho na nějaký seminář, nabízíme mu jednoduše jídlo. Ale někdy si člověk uvědomí: ‚Když mu dáme vždy jen najíst, ale neodkážeme ho na chleba života – co to pak vůbec děláme.‘“12 Diakonie a evangelizace: také historicky tu lze opět pozorovat sblížení. 10/ Srv. k celému odstavci Laepple, Wiedergewinnung, 46n. 11/ Teologické poznatky a většinové církevní mínění jsou ovšem také ovlivněny společenskými trendy. Trend k celostnosti má zas patrně své kořeny v postmoderní možnosti myšlenkově spojovat protiklady a divergence – aniž bychom je sjednocovali. 12/ Citováno podle Mi-Di (č. 6, 2008), tedy časopisu AMD, který se pokouší „naplnit životem pomlčku“ mezi misií a diakonií (srv. výše, 1). 16 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december TÉMA ČÍSLA Kde se nacházíme? Doposud jsem se pokoušel naznačit dějiny vzájemných vztahů křesťanského svědectví slovem a činem. Těžištěm byla prozatím pouze vnitrocírkevní dynamika; zcela chyběl pohled zvnějšku. To se má nyní změnit, a proto popíšu svébytnost východoněmeckého kontextu pro církevní jednání. Neboť zde získává jednota diakonie a evangelizace ještě jinou naléhavost. Ve společenské atmosféře nových spolkových zemí je pro církev přímo nevyhnutelné, aby vydávala křesťanské svědectví slovem a činem. Avšak nepůsobí to anachronicky, když se 20 let po sjednocení Německa odvoláváme na „východo“ německou společnost? Nesblížily se mezitím oba dílčí systémy natolik, že to celé musíme zkoumat mnohem diferencovaněji? Ne! Je zajímavé, že v oblasti (ne)náboženského naladění přežívá NDR relativně tvrdošíjně dál. „Konfesijní statistika tak vyjadřuje i nadále sociokulturní aspekty německého rozdělení.“13 Může být pravda, že se to dlouhodobě mění, avšak v současném okamžiku jsou východní Němci křesťanskou vírou těžko oslovitelní. V období NDR celkově proběhlo masivní přerušení tradice, které vedlo k nejvyšším hodnotám ateismu a náboženské indiference v Evropě.14 Pouze cca 25 % obyvatelstva patří k nějaké křesťanské církvi. Největší obavy vzbuzuje fakt, že bezkonfesijnost je z 66,3 % zděděná15 – jedná se o největší výpadek křesťanské socializace. Děti dostávají distanci vůči Bohu a víře již v kolébce. „Čím mladší jsou dotázaní, tím méně potřebovali vlastní rozhodnutí k tomu, aby nebyli či se nestali členy církve. Absence členství se stala dominantním samozřejmým společenským vzorcem.“16 Tím se jednak posunuly společenské mechanismy: Tíha normality vede k tomu, že ateistická pozice představuje nezpochybňovanou samozřejmost. Zároveň to také mění charakter evangelické církve, křesťanů a jejich sborů: jsou v menšině; musejí se deklarovat, jakmile zveřejní svůj vlastní profil. Vedle této specifické náboženské kultury v nových zemích je pro ně – jak se zdá – symptomatické ještě něco jiného, a sice okrajové sociální postavení či společenská periferizace.17 Na rozdíl od křesťanské konstelace zde ovšem musíme lépe rozlišovat, protože hospodářský, a tedy i sociální vývoj zde vykazuje rozdíl nejen mezi východem a západem, ale také mezi severem a jihem a už mnoho let probíhá v různých regionech odlišně. Také v nových zemích se vyskytují oblasti s aktuálně dobrými čísly a povzbudivými prognózami do budoucna. Vedle toho však existují opožděné oblasti, z nich se většinou odstěhovaly elity, obyvatelstvo zestárlo, nezaměstnanost je tu vysoká a chybí tu koncentrace hospodářství. K tomu pouze několik údajů: v červenci 2011 dosáhla nezaměstnanost v nových spolkových zemích 11,0 %, ve starých 5,9 %, tedy pouze 54 % východoněmecké hodnoty. V důsledku toho pobírá v nových zemích 14,2 % obyvatelstva příspěvek podle sociálního zákoníku, zatímco ve starých zemích je to 7,2 %. Vizuální obraz o trvalosti bývalé hranice nabízí kromě „Regionálního atlasu Statistického spolkového úřadu a zemí“18 také mapy „Zprávy o územním plánování“. 13/ Pittkowski, Wolfgang, Konfessionslose in Deutschland, in: Huber, Wolfgang u.a. (Hg.): Kirche in der Vielfalt der Lebensbezüge. Die vierte EKD-Erhebung über Kirchenmitgliedschaft, Gütersloh 2006, 89-110, zde 89. 14/ „Z deseti zemí východní a střední Evropy, zahrnutých do studie AUFBRUCH, zaujímá Východní Německo ,,, zvláštní postavení. Východní Německo má – pouze spolu s Českem – nejvyšší podíl lidí, kteří se označují jako ateisté, a nejmenší podíl těch, kteří se definují jako náboženští. Pouze v nových spolkových zemích vychází většina obyvatelstva z toho, že religiozita bude i v budoucnu na ústupu. Zde je spatřován nejmenší význam náboženství pro společenský a individuální život.“ (Geller, Helmut u.a., Die Kirchen in der DDR vor und nach Wende. In: Gabriel, Karl u.a. (Hg.): Religion und Kirchen in Ost(Mittel)Europa. Deutschalnd-Ost. Osrfildern 2003, 193-341, 324n.). 15/ Ve starých spolkových zemích je to pouze 24,3 % (srv. Pittkowski, Konfessionslose, 91-93). 16/ Geller, Kirchen, 216. 17/ Srv. Beetz, Stephan, Peripherisierung als räumliche Organisation sozialer Ungleichheit, in: Barlösius, Eva / Neu, Claudia, Peripherisierung – eine neue Form sozialer Ungleichheit? Berlin 2008, 7-16, zde 10n. 18/ http://ims.destatis.de/indikatoren/Default.aspx; srv. indikátor „disponibilní příjem na jednoho obyvatele“. TÉMA ČÍSLA 17 Shrnuto: Právě rostoucí sekularizace a sociální periferizace v nových spolkových zemích staví křesťanské církve před zásadní výzvy. Žádá se po nich jednak horlivé evangelizační svědectví, jednak odhodlané diakonické jednání. Jinými slovy: východoněmecký kontext nově rehabilituje sounáležitost misijní a diakonické dimenze církevního jednání, takříkajíc „zvenku“. Bylo by absurdní vzdát se v tomto prostoru jednoho z obou výrazů křesťanské víry. Potřeba duchovní potravy a potřeba tělesného sycení jsou tu přítomny stejnou měrou. Dvojí nouze si žádá odvážnou reakci křesťanů a jejich církví. Je zajímavé, že postoje východoněmeckých bezkonfesijních lidí to potvrzují. Očekávají jak sociální angažovanost církví, tak i náboženské výrazové formy (slavení bohoslužby, křesťanské zvěstování, otevření prostoru pro modlitbu a ztišení). V posledním bodě se zčásti zřetelně odchylují od lidí se stejnou světonázorovou orientací v Západním Německu. Ti totiž stavějí do popředí sociální jednání, na východě si naproti tomu přejí obojí: slovo a čin.19 Důvodem je zřejmě značný odstup části bezkonfesijních od církve a jakéhokoli náboženství. Od křesťanů proto očekávají to, co se obecně očekává od náboženství: kult a étos, víru a jednání, misii a diakonii. Rozlišovat obojí by znamenalo předpokládat diferencovaný pohled, který mnozí na východě nemají. Chápou-li křesťany, pak na základě jejich autentického životního stylu, který zahrnuje slovo a čin. To, co platí, je osobní vzor. Slovo bez činu by zde bylo nevěrohodné, čin bez slova nerozpoznatelný.20 V této perspektivě přivádí východoněmecký kontext křesťanské církve zpět k jejich kořenům – do historického stádia, kdy se o napětí mezi diakonií a kázáním sice vědělo, ale obojí bylo ještě podřízeno společné misii (srv. Sk 6). Do značné míry sekularizovaná a prekérní společnost vyžaduje od křesťanů nový začátek od (téměř) nuly; misijní reset slovem a činem – počáteční vyjití, které jde odvážně naproti předpovídané smutné budoucnosti. Toto vyjití může být jedině společné, ekumenické. Získá si ohlas jedině tehdy, když se „diakonie a nositelé vzdělávání, evangelizačně angažovaní a zájemci o kazuálie budou vnímat jako společenství svědků“, a budou proto usilovat o „společnou akci“, která „chce získat pro Krista lidi bez vyznání“21. Dr. Thomas Schlegel pracuje jako církevní rada Evangelické církve ve Středním Německu, má na starosti problematiku sborů a církevní hudby. Spolupracoval s Institutem pro studium evangelizace a rozvoje sborů na univerzitě v německém Greifswaldu. Z německého jazyka přeložil Ondřej Kolář. 19/ Srv. Pittkowski, Konfessionslose, 107. 20/ Srv. studii Maren Rinn, která pro východoněmecký kontext doporučuje: „V soutěži se sekulárními poskytovateli musejí křesťanská zařízení zvýraznit svůj profil a ukázat specifika křesťansky určované sociální práce, protože angažovanost diakonických středisek přináší pozitivní image i navenek.“ (Die religiöse und kirchliche Ansprechbarkeit von Kofessionslosen in Ostdeutschland, epd-dokumentation 52, Frankfurt a.M. 2006, 4.) 21/ Herbst, Michael, Mission in post-sozialistischer Zeit, in: Kirche im Profanen, Studien zum Verhältnis von Profanität und Kirche im 20. Jahrhundert, FS für Martin Onnasch zum 65. Geburtstag, hg. v. Irmfried Garbe, 527-545, 539. 18 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december TÉMA ČÍSLA Na co bychom se měli v církvi zaměřit? Podněty pro Synodní radu a Strategickou komisi od Poradního odboru evangelizačního a misijního ÚVOD Na výzvu Synodní rady třídíme naše podněty pro Strategickou komisi do sedmi bodů, které poukazují na oblasti, kterými by se naše církev měla v horizontu dalších let bezprostředně zabývat. Nic, co je zde napsáno, není naprosto nové, převratné. Vše v církvi známe a nějaký způsobem již dokonce i podnikáme. Slovo misie (lat. missio) znamená poslání. Myslíme si, že naše církev by měla svoji „misii“ podnikat v níže uvedených oblastech. Vedle navržených oblastí také přidáváme konkrétní doporučení, aby naše myšlenky nebyly pouhou teorií. V tomto dokumentu není jistě vyřčeno vše. Jedná se o naznačení směru. VZDĚLÁVÁNÍ Je to jistě jedna z oblastí, v níž má naše církev i díky dědictví staré Jednoty Bratrské hlubokou tradici a mnohá obdarování. Je nutno se zaměřit na rozvíjení vlastních vzdělávacích aktivit a být rovněž připraveni se stálou nabídkou spolupráce školnímu systému naší společnosti na všech úrovních (MŠMT, kraje, města a obce). Doporučení: Rozvinout a podporovat kurzy pro vedoucí (především skupin mládeže); aktivně podpořit myšlenku vyučování předmětu Etická výchova na základních a středních školách http://www.etickavychova.cz/ ; podpořit materiálně a ideově ve zřizování mateřských škol či dětských skupiny ty sbory, které o to projeví zájem. Různé formy formálního i neformálního vzdělávání. Spolupráci se subjekty veřejného vzdělávání (Knihovny, Volnočasová centra, Muzea...) MÉDIA Stejně jako reformátoři a Jednota bratrská kdysi využili nejmodernější médium své doby – knihtisk – musíme se i my dnes snažit účinně chápat nejmodernějších médií k nimž patří na prvním místě internet, ale také stále televize a rádio. Doporučení: Aktuální vyjádření SR k různým událostem a tématům šířená v tištěné formě či elektronicky na hlavičkovém papíře mají tendenci zanikat v přemíře informací a dokumentů. Krátký shot natočený klidně i na lepší fotoaparát, sdílený stovkami či tisíci lidí na sociálních sítích by zmohl více. ČCE by také měla aktivně spolupracovat s nejvýraznějšími křesťanskými médii, kterými jsou radio Proglas a TV Noe. Zatímco CČSH/Pravoslavní/ECAV svůj pravidelný prostor v rádiu Proglas mají, ČCE tam chybí. KULTURA Kultura je jednou z dalších oblastí, s níž je církev po celou dobu své existence bytostně svázaná, neboť tu evropskou v jejích základních rysech spoluvytvářela. Kultura dnes sice převažuje v sekulárním sektoru naší občanské společnosti, což pro nás v církvi nemá znamenat vyhranění se proti „světské“ kultuře, ale snahu o hledání styčných ploch. Kultura se pak stává zase mostem ze sekulárního prostoru do církevního. Doporučení: Měli bychom si různé formy kultury vzít za spojence. Aktivně spolupracovat s umělci různých žánrů. Vždyť spousta umělců jsou buď křesťany či mají ke křesťanství blízko. DOKUMENT 19 DOBROVOLNICTVÍ Fungování církve z veliké části spočívá a bude spočívat na práci dobrovolníků, která je pro církev naprosto nezbytná. Dobrovolná práce navíc utvrzuje (konfirmuje) vztah dobrovolníků k církvi. Vedle toho, že se dobrovolnictví dědí v rodinách, jako „rodinné stříbro“, je nezbytné je podpořit i organizovanějším způsobem. A lidi programově k dobrovolnictví v církvi zvát. Doporučení: Podporovaný „VOLONTARIÁT“ či „Rok jinak“ je běžnou formou, jak mladí v evangelických církvích v zahraničí (u nás v ŘKC) tráví účelně rok svého života prací pro konkrétní sborové společenství. Finanční zajištění působení zahraničních dobrovolníků u nás je možné skrze Evropskou dobrovolnou službu. „VYJDĚTE NA CESTY A ZA HRADBY...“ V duchu Ježíšových vyslání a v inspiraci životním dílem Přemysla Pittera a jiných se musí církev programově snažit přibližovat všelijak vyloučeným jednotlivcům, skupinám a minoritám. A rovněž programově podporovat všechny vhodné snahy o oslovení veřejnosti křesťanskou zvěstí. Doporučení: Podporovat pořádání Kurzů základů víry, Alfakurzů atp.; vést sbory k rozvíjení lokálních sociálních aktivit, které se dějí např. formou zřizování potravinových bank, distribuce pomoci lidem bez přístřeší, organizací či účastí na kampaních typu „Krabice od bot“. Podporovat personální spolupráci na kampaních a aktivitách Diakonie ČCE či organizování vlastních kampaní. OTEVŘENÝ SBOR Je smutným faktem, že i přes zcela jisté chtění a snahy zůstává stále hluboký příkop mezi společenstvími ČCE a většinovou společností hloubený navíc v poslední době negativní pozorností, která je církvím věnována v souvislosti s majetkovým narovnáním mezi státem a církvemi. Doporučení: Je třeba sbory povzbuzovat a podporovat v organizaci otevřených aktivit ve sborových prostorách po celý týden i ve spolupráci s místními komunitami (město, městská část, obec). Podporovat zakládání Mateřských center stálých či příležitostných; nabízení sborových prostor pro setkávání seniorů, přednášky, k nízkoprahovým aktivitám, příměstským táborům, jako zkušební prostory pro hudební, umělecké či sportovní aktivity, skautské klubovny. Být otevření spolupráci s organizacemi, jako YMCA, Junák apod. SPIRITUALITA Podle některý přejících pozorovatelů naší církve (Zdeněk Vojtíšek) prošla naše církev v minulých obdobích jakousi spalující výhní racionalismu, který zjevnou spiritualitu představovanou např. modlitbou a kontemplací přisoudil v praxi ČCE spíše do oblasti tzv. probuzenectví a evangelikalismu. Modlitební rozměr praxe víry se tak z evangelické spirituality poněkud vytratil, čímž ovšem – měřeno Písmem – církev nutně ztrácí také na duchovní síle, která přeci s modlitbou úzce souvisí. (Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem. Mt 17,21). V minulosti lépe podchycené charismatické hnutí z let 80. mohlo být dnes ČCE větším požehnáním (viz. v ŘKC Katolická charismatická obnova). Doporučení: Je nezbytné podporovat a rozvíjet různé formy spirituality protestantismu blízkých. Programově podpořit starší i nová hnutí např. v duchu komunit v Taizé či na Ioně. Nechat se inspirovat hnutími v jiných církvích (v ŘKC Chemin Nef). Za POEM Petr Chlápek a Radim Žárský 20 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december DOKUMENT Misijní vize faráře Jiřího P. Štorka z pohledu kobyliských korejských věřících Jongsil Lee Když farář Jiří Štorek pocítil, že se blíží konec jeho života, pečlivě se na něj připravoval. Neustále na to vzpomínám. Svolal celou rodinu, aby jim udělil požehnání, a pozval faráře Smolíka, který byl jeho vlastním pastýřem, aby mu je také udělil. A dokonce řídil svatební obřad své dcery. Zavolal presbytera Jeřábka a měl několik proseb týkajících se příprav vlastního pohřbu. Jedno z těchto přání bylo, aby byly předem z trávníku uklizeny psí exkrementy, aby si tam děti mohly hrát. Zavolal si i mne, abych k němu přišel. I když už neměl ani sílu vstát, byl stále stejně přívětivý a neustále vtipkoval. Řekl: “Bratři a sestry z Koreje, jste naši andělé, nikdy nesmíte Kobylisy opustit”. Později jsem se dozvěděl, že toto byla jeho poslední slova, která mi zanechal. Tehdy jsem se v kostele dlouho do noci modlil a zůstal jsem spát ve své pracovně v kostele. V sobotu ráno mě probudil zvuk zvonu z věže kostela. Zvon, který obyčejně zvoní ráno v 9 hodin, se ale ozval dříve. Tehdy jsem si pomyslel, zda náhodou farář Jiří Štorek neopustil tento svět, a běžel jsem do jeho bytu nahoru. Farář Jiří Štorek ležel na posteli a jeho tvář vypadala jako z vosku. Tak duše faráře Jiřího Štorka vystoupala za zvuku zvonu kostela U Jákobova žebříku po bok našeho Pána, ale v mém srdci stále zůstává. Jsem cizinec, který žije v České republice. Ale v České republice jsem již zapustil kořeny. Nebylo to ale prosté zakořenění, byl jsem jakoby naroubován na strom jménem Štorek, a tím jsem zde zapustil kořeny. A kořeny, které jsem zapustil zde v Kobylisích, vycházejí z misijních vizí faráře Štorka. Nebylo mým cílem pracovat v České republice jako farář pro korejské věřící. Ale brzy po příchodu do ČR na počátku roku 1994 jsem měl kázání pro asi 30 shromážděných Korejců v Karlíně v Praze 8, kteří neměli faráře. Kdybych chtěl i nadále sloužit korejské bohoslužby, mohli by si mě tehdejší korejští věřící vyžádat a mohl bych tam s nimi zůstat. Skutečnost, že se bohoslužby pro Korejce konaly v Kobylisích, pak souviselo s misijními vizemi faráře Jiřího Štorka. Ovšem farář Jiří Štorek slovo “misie” často nepoužíval. Místo toho ve svém společenství nazýval svou církev “diaspora”. A diasporní situaci chápal jako pozitivní znak církve.1 Slovo “diaspora” bylo označením pro Židy, kteří se museli v době první církve z důvodu útlaku Izraele vystěhovat do všech koutů země. Jejich prostřednictvím pak křesťanské evangelium překročilo hranice židovského národa a kultury a postupně se stalo univerzální pravdou celého světa. Misiolog Andrew Walls tedy říká, že křesťanství je migrující náboženství a že v historii křesťanství se tak objevuje faktor diaspory.2 Když se podíváme na diasporu z tohoto pohledu, pak Štorkův názor, že “diasporní situace je a má být zásadním trvajícím a pozitivním znakem církve“3, je důsledkem jeho misijních vizí. Až dodnes mnoho českých křesťanů chápalo misii většinou ve významu šíření křesťanství na světě během uplynulého koloniálního období. Ve 20. století se chápání misií výrazně změnilo. Díky růstu „dceřiných“ církví, zkušenostem z obou světových válek a teologickému rozvoji evropských církví se objevil termín „Boží misie“. Boží misie považuje misii za podstatu církve, na rozdíl od 1/ Máme za to, že diasporní situace je a má být zásadním trvajícím a pozitivním znakem církve. (Štorek, říjen 1999) 2/ Andrew F. Walls, “Mission and Migration: The Diaspora Factor in Christian History”. 3/ Štorek, říjen 1999 STUDIE 21 pojetí tradiční misie, která se zaměřuje na duchovní spásu jednotlivce a na růst církve. Misie je tu definována v trojičníchch, christologických, pneumatologických a ekleziologických pojmech, ne pouze v soteriologických. Misie neznamená činnost církve, ale Boží vlastnost. Vedení misie není věcí církve, ale věcí Boží. Církev není středem misií, naopak Bůh posílá církve do světa na misie. A proto misijní činnost církví znamená sloužit Bohu ve světě. Proto samotná existence církve je misijní. V prvním týdnu měsíce května roku 2003 slyšeli korejští věřící poslední kázání faráře Jiřího Štorka před jeho skonem. Text kázání byl ze Skutků apoštolů, 3. kapitola, verš 1-12a. „Kde není zvěst o vzkříšení a nejsou otevřeny dveře pro milosrdenství a srdce pro diakonii, tam nalezou jako hmyz turisti. Náš konzumní přístup ke křesťanství a nedůvěra v moc Božího slova, která nedovolila prožít veliké skutky Hospodinovy, zatlačují z kostelů slabé, hledající a hříšné. Lepší je takové kostely zavřít. Znakem mesiášského království pro Židy i národy je, že zvěstování příběhů Ježíše Krista Nazaretského spolu s poctivou a všední prací diakonickou ´slepí vidí, hluší slyší, chromí chodí´. Často v církvi chudí chudnou, chromí zchromnou docela na těle i na duši a hříšníci jsou vyháněni z kostela. Nemocní umírají, bohatí bohatnou a utichají modlitby chval.”4 Současně se misijní vize faráře Jiřího Štorka spojují s problematikou očisty, reformy církve. Při své pastorační práci se snažil o hledání změny při věrném setrvávání ve společenství s tradicí církve reformační a objevování nových hodnot církve středověku.5 Řekl, že církevní bohoslužba bez takového úsilí “zůstane jen směšným historickým divadlem”.6 Štorkovy misijní vize se snaží postavit život v křesťanské víře na biblické a reformační tradici při překonávání bariér církve jako instituce nebo organizace. Církev, kterou Jiří Štorek hledal, znamená společenství království Božího, nikoliv jen členy sboru. Spolu s těmito misijními vizemi Jiří Štorek zmínil jako problém české církve její uzavřenost. Na uzavřenost církve poukázal farář Jiří Štorek v problematice večeře Páně, při níž se “cpeme jen sami” a “zapomínáme k ní pozvat hosty”.7 Poznamenal, že uzavřenost církve je příčinou ztráty důvěry společnosti vůči církvi. Řekl: “V církvi v tomto ohledu převládá spíš ostražitost, obava a strach. To vede sbory k soustředění na zachování své existence, k dobrovolné ghetizaci (uzavření se do sebe) a v důsledku toho i ke ztrátě kreditu církve ve společnosti”.8 Jestliže se církev uzavře, ztratí svůj misijní charakter. Na první bohoslužbě pro korejské věřící první týden v říjnu 1999 četl farář Jiří Štorek 19. kapitolu knihy Genesis a řekl, že pozvání a přijetí hostů ze strany Lota, což bylo rozhodující šancí pro vyhnutí se soudu nad Sodomou a Gomorou, se stává vzorem pro večeři Páně. Řekl: “Večeře Páně je hostinou, kterou slavíme spolu s těmi, kdo přicházejí odjinud – s cizinci, přivandrovalci a neznámými lidmi”.9 A chtěl, aby se kostel u Jákobova žebříku stal jakýmsi malým útočištěm, jako byl Soár, kde se lidé i při vší své 4/ Štorek, kázání na Sk 3,1-12a, 4. 5. 2003. 5/ Tamtéž. „Nemáme naději na změnu, nesetrváme-li věrně ve společenství s tradicí církve reformační, ani bez nového objevu hodnot církve středověku a teprve ne s církví apoštolů.“ 6/ Tamtéž. 7/ Tamtéž. „Ztratilo se církvi dost z té posvátné úcty pro přítomnost svatého Boha hostů už při samotném slavení večeře Páně. Sami se s odpuštěním cpeme, ale na druhé, zvláště ty neznámé cizince, býváme jako psi. Když nějaký sbor slaví večeři Páně jen pro sebe a na upevnění své náboženské jistoty, je v tom něco nekalého. Takové večeři chybí jeden velmi podstatný znak. Dobrá večeře Páně.” 8/ Otázka Martina Fendrycha v pořadu Výzvy přítomnosti na Čro 1 – Radiožurnál (19. 10. 2003 ve 21:00). „V Kobyliském sboru je jeho okolí chápáno jako, cituji, prostředí služby a svědectví . Zároveň však mají Kobyliští pocit, že, opět citace, v církvi v tomto ohledu převládá spíš ostražitost, obava a strach . To vede sbory k soustředění na zachování své existence, k dobrovolné ghetizaci (uzavření se do sebe) a v důsledku toho i ke ztrátě kreditu církve ve společnosti. Souhlasíte?“. In: Nanumto Plus, č. 3, 12/2003, s. 33. 9/ Štorek, Kázání na Genesis 19,1-5+23, 3. 10. 1999 22 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december STUDIE slabosti zastanou hostů a vzájemně si pomáhají a jsou společně s nimi, s těmi, kteří musejí přetrpět bolest i smrt.10 A dále prohlásil: “Budeme pokračovat v rehabilitaci kostela budováním kanceláře, čajovny a kaple a bezbariérové zahrady, aby se tu mohli procházet, kdo chtějí meditovat, abychom se tu nemuseli tísnit Korejci, diakonie, Češi a ti, kdo hledají u Boha pomoc.“11 Pro něj kostel nebyl pouhým spotřebitelským prostorem církevního shromáždění, ale místem, které vyjadřuje vztah k poslání církevního shromáždění. Tedy: kostel není místo pro prosté modlitby nebo pouhé setkávání věřících, ale musí se stát prostorem pro potřeby misijní a evangelizační. Své misijní vize, které jsou posláním církve, reflektoval v liturgii a bohoslužbě i v plánech na rekonstrukci kostela.12 Rovněž Štorkův postoj k financování církve byl jasný. Říkal, že církev musí mít finanční plán, který investuje do “naděje pro svět”.13 Při soukromých rozhovorech s farářem Jiřím Štorkem jsme si především vyměňovali názory na to, co musí udělat církev, a teprvé potom, jaké jsou potřeba finance pro uskutečnění jejích úkolů. A končili jsme rozhovor s výzvou, že se pomodlíme za úspěch tohoto úkolu. Když se v roce 2000 zakládala korejská komunita v rámci kobyliského sboru, neznal jsem ještě podrobně finanční situaci tohoto sboru, ale církevní rozpočet zřejmě nebyl dostačující. Ale bez ohledu na to tyto rozhovory začínaly od základních otázek křesťanské církve a od začátku nebylo od korejské komunity vyžadováno placení měsíční renty za pronájem prostor. Při rozhovorech s farářem Jiřím Štorkem jsem si mohl představovat a uvědomovat prostředí první církve, kde “ prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval”.14 Pravdivost, jak církev důvěřuje Hospodinovou slovu, se projevuje v tom, jak církve používají své finanční prostředky. Sice se mi jeho plány na rekonstrukci kostela nezdály ekonomicky uskutečnitelné, ale jeho chápání církve a jejího poslání vycházelo z Bible, a proto jsem jasněji chápal Hospodinova slova o tom, že “věřit znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.”15 A vzhledem k jeho chápání využívání církevních financí mohl kobyliský korejský sbor pocítit, jak se česká církev otevírá vůči světu a je naplněna a žije vizemi misijní a diakonické služby. Takováto atmosféra způsobila, že někteří členové tehdejší korejské komunity v Kobylisích zatoužili investovat do naděje Kristova evangelia pro svět. Jednou během cesty po Evropě navštívili Prahu korejští manželé, kteří jsou členy sboru, ve kterém jsem dříve pracoval jako vikář, a chtěli se se mnou setkat. Bylo to po patnácti letech, co jsme se opětovně setkali. Jakmile se dozvěděli o kobyliském sboru, zatoužili poznat faráře Jiřího Štorka. Vzájemně si vyměnili mnoho názorů na církev a její poslání. A přáli si věnovat finanční prostředky na přestavbu 10/ Tamtéž. „Ti pak, kdo i ve vší své slabosti se nakonec dokáží zastat hostů, lidí bez domova a menšin, naleznou domov, byť i jen ten nejmenší a nejnepatrnější, jako přechodné bydliště. Ten, který strpěl ponižování i smrt, bydlel taky jen přechodně mezi námi. A pokud tu má církev tenhle kostel, je to jako Soar, malé útočiště i pro vás jako u Jákobova žebříku.“ 11/ Štorek, 4. 5. 2003. 12/ Štorek, říjen 1999: „Kostel má svým uspořádáním vyjadřovat diasporní sebepochopení církve i vztah shromážděného sboru k jeho okolí. Vedle bohoslužby má dbát i na potřeby misie a diakonie. Světu sloužící křesťanská komunita zúročuje své poslání (mj. také po vzoru raných křesťanských společenství) zakotvením své misijní a diakonické služby již v rámci liturgie i architektury.” 13/ Tamtéž. „Sbor investuje do své naděje pro svět okolo sebe i svými finančními programy. Při vědomí své diaspory nelpí na navyklém pojetí církevních staveb. Svobodně a s důvěrou opouští místa a stavby, které jeho poslání neodpovídají, a s odvahou a důvěrou buduje místa nové působnosti. To má pak za následek i změnu investiční politiky církve a jejích sborů a podporu odpovídajících nových duchovních i stavebních pokusů. Tato cesta vede i k dobré, perspektivní a zdárné hospodářské praxi církve.” 14/ Sk 2,45. 15/ Žd 11,1. STUDIE 23 kostela při příležitosti svých 60. narozenin. Takto byla postavena zvonice kostela. Chtěli se stát členy kobyliského sboru a jako čestní členové se stále i nyní modlí za náš sbor. Přejí si oni i celá jejich rodina při vhodné příležitosti navštívit kobyliský sbor. Ale je i mnoho dalších korejských věřících, kteří mají hluboký vztah ke kobyliskému sboru věnujícímu se službě Hospodinu. Korejští věřící věnují spolu s modlitbami velkou pozornost církevní misii a diakonii. I když se už vrátili zpět do Koreje a žijí tam, nadále mají velký zájem o náš sbor. Ale to není všechno. Na konferenci o spolupráci mezi místními církvemi a korejskými církvemi v Evropě 5. – 8. června 2001 v Centru Johna Knoxe ve Švýcarsku v Ženevě pozvalo oddělení pro misie a jednotu Světové aliance reformovaných církví, Centrum J. Knoxe a Evropská rada církví zástupce korejských církví v Evropě, korejské zástupce z presbyteriánské církve v USA a zástupce korejských křesťanských církví v Japonsku. Tehdy Světová aliance reformovaných církví pozvala na toto setkání faráře Jiřího Štorka i mne a pozorně poslouchala, když jsme vyprávěli o zkušenostech našeho kobyliského sboru. Díky zkušenostem našeho sboru jsme mohli hledat odpověď na různé otázky: Co je to církev? Co by mělo dělat církev církví? Jak můžou evropské církve takovou základní výzvu aplikovat ve svých komunitách, kde jsou imigranti a lidé různých ras? Jaká má být politika evropských církví vůči křesťanským imigrantům? Jakými různými způsoby vítají evropské církve cizí bratry a sestry v Kristu? Jak mohou korejští křesťané v Evropě a evropské církve sdílet misijní úkoly? Jaká je výzva pro evropskou společnost, kde spolu žijí evropští křesťané a korejští křesťané, kteří se přistěhovali do Evropy? Jak mohou misijně spolupracovat korejští křesťanští imigranti žijící v Evropě s imigranty z jiných zemí? Na takovéto otázky dával Štorek mnohé odpovědi. Tehdy věnovali přítomní zástupci evropských církví i zástupci církví Korejců žijících v zahraničí po celém světě Štorkovým misijním názorům a vizím velkou pozornost. Štorkovy misijní vize přivedly mne i naše korejské věřící k tomu, abychom zůstali právě v Kobylisích jako členové jejich sboru. Kvůli jeho poslednímu přání “neopouštějte Kobylisy” se budeme všemi silami snažit, abychom v Kobylisích jeho misijní vize uskutečnili. Pro faráře Jiřího Štorka nebyla misie a církev odděleným pojmem. Tato pastorační snaha, v níž se neodděluje evangelium lásky Hospodina vůči světu a svědectví církve, je Štorkovou misií. To je jeho církev. Farář Jiří Štorek sice zemřel, ale jeho misijní vize se – tak jako kořeny stromu – staly kořeny života pro mne i pro korejské bratry a sestry, kteří přišli do Kobylis. Pro mne je kobyliský sbor navždy spojen s farářem Jiřím Štorkem. Při sdílení života v Česku a uskutečňování misijních vizí faráře Jiřího Štorka se stalo mým jediným přáním spočinout vedle Jiřího U Jákobova žebříku. Jongsil Lee je zakladatelem Středoevropského centra misijních studií a misijní pracovník. Mnoho let byl farářem korejské křesťanské komunity při sboru ČCE v Praze-Kobylisích. 24 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december STUDIE Náhražková náboženství v současné společnosti jako misiologický problém Ondřej Kolář Náhražková náboženství představují na jedné straně fenomén v současné společnosti všudypřítomný, na druhé straně však těžko uchopitelný. Religionistika mu věnuje pozornost přibližně od 60. let1 a zejména v posledním desetiletí již k tomuto tématu vyšla celá řada studií a existuje také specializovaný časopis2, avšak na své misiologické zhodnocení teprve čeká. I. Pojmové ujasnění Náročnost problematiky signalizuje již terminologická neujasněnost s ní spojená. Slovo „náhražkové“ zní na první poslech pejorativně. Náhražka obvykle nebývá rovnocenná nahrazované skutečnosti, je spíš nouzovým, třeba i přechodným řešením. Pro religionistu-agnostika či ateistu spočívá náhražkovost prostě v tom, že tyto fenomény vstupují do sféry, v níž bylo od počátku dějin lidstva usazeno náboženství. Křesťan (případně stoupenec jiného náboženství) bude mít ihned na mysli modlářství, neboť z jeho perspektivy je tu vztah k pravému Bohu vytlačen vztahem k něčemu, co Bohem není, řečeno se starozákonními proroky: ke zbožštěnému „dílu lidských rukou“ (Iz 37,19). Člověk, pro kterého je náhražkové náboženství součástí jeho života, ovšem sám sebe nepokládá za stoupence nějakého náboženství (ať už náhražkového nebo tradičního), nebo dokonce náboženství přímo odmítá, bude tato nálepka nejspíš cizí. V této studii mi jde o misiologickou analýzu, a proto nemohu a ani nechci zaujmout neutrální a nezaujaté stanovisko. Na druhé straně ovšem pokládám za zkratkovitý postoj, který náhražková náboženství a priori odsuzuje jako modloslužbu. Dřív, než je možné je hodnotit, je zapotřebí jim dobře porozumět a vzít vážně skutečnost, že pro dnešního člověka představují významnou a schůdnou alternativu ke vztahu k Bohu či prožívání posvátna. Seriózní výzkum je ovšem komplikován populárním či mediálním obrazem náhražkového náboženství. Zejména v německém jazykovém prostoru (a stále častěji i v České republice) je toto slovní spojení užíváno jako nadávka, jako prostředek k denunciování nějaké lidské aktivity. Když ji takto označíme, pak tím ty, kdo se na této aktivitě podílejí, obviňujeme, že v jejich životech zaujímá mnohem důležitější postavení, než si skutečně zaslouží. Chceme-li například odsoudit či zesměšnit obdiv k nějakému člověku, můžeme říci, že se stal pro své fanoušky „bohem“. Aby se zamezilo tomuto hodnotícímu až kritickému podtónu pojmu náhražkové náboženství, užívá religionistika či psychologie náboženství také jiných označení, např. implicitní náboženství nebo kryptonáboženství, která vyjadřují skutečnost, že se nábožensky zakoušený jev skrývá za nenáboženskou podobou.3 Ani pak se ovšem nevyhneme nedorozumění, protože zůstáváme u sporného výrazu „náboženství“, který sám o sobě může vyvolávat negativní asociace, v tomto případě zejména u těch, kdo 1/ Srv. zejména stěžejní dílo LUCKMANN, Thomas, The Invisible Religion. New York 1967. 2/ Implicit Religion: Journal of the Centre for the Study of Implicit Religion and Contemporary Spirituality, vychází od roku 1998. 3/ Srv. THOMAS, Günter, Implizite Religion. Würzburg 2001. STUDIE 25 jsou s ním spojováni. Mohou to vnímat tak, že jim podsouváme něco, co sami nejsou a nechtějí být, ba dokonce je neprávem obviňujeme z neupřímnosti, protože tvrdíme, že přes jejich deklarovanou nenáboženskost u nich lze odhalit jakousi náboženskou zkušenost. Jsem přesvědčen, že zcela neutrální a nikoho neurážející označení tohoto jevu prakticky není možné. Navíc musíme uvážit, že samotné náboženství prozatím nebylo uspokojivě a všeobecně přijatelně definováno, ba dokonce někteří religionisté už pokusy o definice vzdali. Jedna množina vymezení (tzv. substanciální) se snaží najít podstatu, společného jmenovatele všech náboženství (např. vztah k posvátnu), případně určit více takových prvků, jimiž se vyznačuje.4 Takovým definicím se ovšem kryptonáboženské jevy vzpírají, protože v nich zpravidla nejde o vztah k transcendentní skutečnosti a mnohé tradiční rysy náboženství zde mohou buď zcela chybět, nebo nabývají neobvyklých a nečekaných podob. Pro naše zkoumání jsou jistě vhodnější funkcionální definice, protože se ptají po tom, jakou úlohu sehrává náboženství v životě člověka a společnosti, v čem mu pomáhá, co mu zprostředkuje. Jan Heller vymezuje náboženství jako vztah člověka k tomu, co má vůči němu roli boha.5 Tuto roli může nakonec převzít kdokoli a cokoli. Stejným směrem ukázal ovšem již Martina Luther ve svém slavném výkladu prvního přikázání Desatera: „Nač zavěsíš své srdce a na co se spolehneš, to je vlastně tvůj Bůh.“6 Výhody a nevýhody obou definic jsou nasnadě: Substanciální pohled vymezuje náboženství precizněji, vykazuje mu jasné teritorium v životě jedince a společnosti, ale je příliš úzce zaměřený, vhodný pro uchopení zejména tradičních náboženství. S novými náboženstvími a kryptonáboženstvími si tato definice moc neví rady. Výhodou funkcionálního pohledu je, že dokáže dobře zohlednit vývoj religiozity v postmoderní společnosti, zejména privatizaci a individualizaci náboženství (tzv. patchwork-religion), jeho difúzní charakter v kultuře, „vagabundující religiozitu“ manifestující se v podobě náboženských symbolů, motivů, náznaků či rétorických figur.7 Funkcionální definice ovšem bývají natolik široké, že se do nich vejde prakticky cokoli, což nakonec vede k devalvaci pojmu náboženství až ke grotesknímu přisuzování náboženského charakteru běžným, každodenním skutečnostem. Například naprosto „nevinná“ návštěva kavárny s přáteli se může prohlásit za náboženství – je tu rituál, jeho pravidelné opakování, členění profánního času, společná konzumace nápoje odkazující k náboženským paralelám, pocit společenství, sounáležitosti, oddělení od vnějšího světa atd. ad absurdum. Moje rozhodnutí pro funkcionální definici je pouze pracovní, pro účely misiologické reflexe. Pokud někdo z dobrých důvodů odmítne pokládat kryptonáboženství za náboženství, vůbec nic to nemění na povaze problému, před kterým se křesťanská misie ocitá. Církev je prostě konfrontována s faktem, že tyto fenomény zaujímají v životech lidí místo, které bylo doposud vyhrazeno tradičním náboženstvím a po nástupu ateismu zůstalo uprázdněné. Nezáleží tedy příliš na tom, jak budeme tyto jevy nazývat. Teolog je bude vnímat především jako alternativní nabídky spásy, jako faktické konkurenty náboženství v dnešní společnosti, třebaže jim mnohé náboženské atributy náboženství chybějí. A misiolog se bude dále ptát, jakým způsobem má církev oslovit lidi, kteří tuto kryptonáboženskou nabídku využívají. 4/ Použitelnost různých definicí náboženství pro psychologii náboženství analyzuje např. ŘÍČAN, Pavel, Psychologie náboženství. Praha 2002, 35-40. 5/ HELLER, Jan / MRÁZEK, Milan, Nástin religionistiky. Praha 1988, 14. 6/ Srv. Kniha svornosti, Praha 2006, 377. 7/ HEMPELMANN, Reinhard, Die Kirchen und die vagabundierende Religiosität. In: Materialdienst der Evangelischen Zentralstelle für Weltanschauungsfragen 1/2001, 3-9. 26 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december STUDIE Shrnuto: Náhražkovým náboženstvím rozumím ty fenomény v dnešní společnosti, které se samy jako náboženství nedeklarují a svůj religiózní charakter někdy přímo popírají, ale v životě lidí fakticky náboženství nahrazují, resp. plní tytéž funkce, které tradičně plnilo a doposud plní náboženství. II. Co jsou náboženské potřeby? Jeden ze způsobů, jak zkoumat a klasifikovat kryptonáboženství, představuje studium náboženských potřeb. Podle Prokopa Remeše zasahuje náboženství významně do tří oblastí lidského života: poznání, jednání a emoce.8 Tyto tři okruhy umožňují nejhrubší rozdělení náboženských potřeb. Kryjí se přibližně s třemi tradičními prvky náboženství – mýtus, rituál a prožitek transcendence. Toto rozdělení je samozřejmě pouze přibližné, protože nábožensky praktikující člověk je zpravidla od sebe neumí přesně odlišit; jsou součástí jeho komplexní náboženské zkušenosti. Přesto nám toto rozdělení umožňuje si vyjasnit, v čem náboženství přispívá ke zvládání lidského života. 1) Kognitivní potřeby. Náboženství vykládá svět, vysvětluje jeho smysl a cíl. Zároveň nabízí smysl individuálnímu životnímu příběhu, zasazuje ho do celku světa, a tím zakládá jeho identitu. Náboženství tak umožňuje se ve světě orientovat, dává životu perspektivu, základní úběžník, k němuž se může vztahovat. Náboženství odhaluje řád často nesrozumitelné a temné skutečnosti, objasňuje také přítomnost negativních zkušeností, zla ve světě. 2) Potřeba regulace jednání. Náboženství odpovídá na následující otázky: Co mám dělat? Co je kritériem pro posouzení dobra a zla? Jaký je dobrý život, co mám udělat pro jeho dosažení, čemu se mám naopak vyhnout? Jakých hodnot se mám držet či je vyžadovat od ostatních? Náboženství umožňuje člověku také zpracovat vlastní vinu (hřích), očistit se, získat odpuštění. Do této sféry patří nejrůznější rituály, obnovující narušený vztah k božstvu nebo pomáhající projít různými životními etapami. 3) Potřeba prožitku transcendence. Náboženství zprostředkovává pocit, že jsem nesen, držen, chráněn, ovládán, veden nějakou vyšší mocností, která mě přesahuje. Něco mi dodává sílu a vůli žít. Náboženství umožňuje vyrovnat se s vlastní kontingencí, s nepředvídatelnými zásahy do životního běhu a samozřejmě s vlastní konečností, se smrtí. Náboženství nabízí oporu v krizích, ve zlomových životních obdobích, uspokojuje potřebu spásy či osvobození. Psychologové náboženství se někdy pokoušejí převést všechny tyto funkce náboženství na jeden společný jmenovatel. Většinou se setkáváme se zastřešujícím pojmem smysl, který je původně převzat z kognitivní sféry, ale může být užit v širším významu toho, co náboženství primárně poskytuje. III. Jak se rodí náhražkové náboženství? Na příkladu „kavárenského náboženství“ nebo třeba fotbalového fanouškovství můžeme poukázat na nesnáze spojené s určením spolehlivého ukazatele toho, že se nějaký jev stává náhražkovým náboženstvím. Na místě je opatrnost v posuzování, protože to, co člověku poskytuje smysl, nemusí automaticky mít religiózní ani kryptoreligiózní charakter. V souvislosti s náboženskou potřebou se proto obvykle hovoří o všezahrnujícím, posledním, celostním smyslu. Tento totální smysl nijak nevylučuje ani nezpochybňuje různé „předposlední“ a dílčí dárce smyslu a jejich místo v životě člověka, stejně jako naopak přítomnost dílčího smyslu v životě člověka není automaticky signálem toho, že se s posledním smyslem nepočítá či je dokonce nahrazen zabsolutizovaným smyslem dílčím. Např. křesťan, který svůj poslední 8/ REMEŠ, Prokop, Řekni mi, jaké náboženství volíš. In: GALVAS, Zbyněk (vyd.), Homo religiosus: Vybrané aspekty psychologie náboženství. Praha 2002, 56. STUDIE 27 smysl spatřuje v životu k větší Boží slávě, může dílčí smysl svého života nacházet např. ve své práci. Navíc dnes pozorujeme, jak jsou profánní věci, osoby, aktivity či instituce opatřovány religiózními atributy, aby byla vystupňována jejich důležitost, aby byly opatřeny aurou čehosi mimořádného, odlišného od běžné všednosti. Například marketing tímto způsobem úspěšně zvyšuje zájem o nabízený produkt, avšak nemusí platit, že konzument tuto nabídku skutečně přijímá jako „náboženskou“. Psycholožka Tatjana Schnell proto navrhuje, aby implicitní náboženství bylo definováno korelací mezi vnějším jevem a vnitřním prožíváním.9 Existují fenomény, které mohou vykazovat religiózní prvky (např. již zmíněná náboženská symbolika a rétorika v reklamách), ale implicitním náboženstvím se stávají teprve tehdy, pokud jsou takto recipovány a prožívány, pokud v životě člověka sehrávají náboženskou úlohu. Stejně tak platí, že mnohé z fenoménů, v nichž jsou náboženské prvky zcela eliminovány, ve skutečnosti zřetelně generují náboženské zkušenosti. Edward Bailey rozlišuje tři prvky implicitního náboženství:10 1) commitment – oddanost, odevzdání se něčemu; 2) integrating foci – schopnost v jistých momentech sjednocovat různé roviny lidské existence; 3) intensive concern with extensive effects – tento bod upomíná na Tillichův „poslední zájem“, který má dopad na ostatní dimenze lidského života. Tato definice se jistě hodí pro mnoho kryptonáboženství. Nejlépe vystihuje velké politické ideologie a systémy („-ismy“), tedy sekulární náboženství, která splňovala mnoho znaků tradičních náboženství (totální nárok na člověka, dogmata, hereze, liturgie, mučedníci, svátky či eschatologie). Také dnes dochází k tomu, že určitý zdroj smyslu zaujme v životě člověka výlučné postavení a začne významně ovlivňovat ostatní životní oblasti; pak je možné mluvit o absolutizaci či zbožštění čehosi předposledního. Jedná se o jakousi kryptonáboženskou variaci monoteismu. Pro postmoderní situaci je ovšem typický spíše kryptonáboženský polyteismus. Podobně, jako si dnešní explicitně náboženský člověk skládá vlastní, plně personalizované náboženství z různých religiózních prvků, počíná si stejným způsobem také implicitně náboženský člověk: svou „síť smyslu“ si utkává z různých dílčích zdrojů, z nichž žádný v jeho životě nezaujímá dominantní postavení, ale všechny dohromady vytvářejí jeho náboženskou zkušenost. Lidé dnes zpravidla nehledají jediné náboženství, které by uspokojovalo všechny potřeby takříkajíc „naráz“, ale spíše si v duchu supermarketové religiozity vybírají to, co jim přispívá ke zvládání života, k orientaci ve světě, k pocitu štěstí a jistoty. Ani poskytovatelé kryptonáboženských nabídek obvykle neaspirují na to, aby člověku předložili ucelenou nabídku k uspokojení všech náboženských potřeb; spíše se specializují na konkrétní potřeby či množiny potřeb. Geert Hendrich tvrdí, že implicitní náboženství dnes nezprostředkovávají všezahrnující smysl, ale spíše životně-praktickou orientaci ve světě: „Rozličné formy náboženských náhrad působí jako sjednocující síly pro individuální utváření života, jako bezpečí a opora v běžném dni, a dávají k dispozici přehledné, a proto dosažitelné životní cíle, které zakládají smysl vlastního života.“11 9/ SCHNELL, Tatjana, Implizite Religiosität. Zur Psychologie des Lebenssinnes. In: http://ubt.opus.hbznrw.de/volltexte/2005/297/pdf/endversion_opus.pdf. 10/ BAILEY, Edward, Implicit Religion. An Introduction. London 1998. 11/ HENDRICH, Geert, Religiosität und Sinnsuche in modernen Gesellschaften. In: http://www.bpb.de/apuz/162383/religiositaet-und-sinnsuche?p=all. 28 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december STUDIE IV. Co jsou náhražková náboženství? Dnes je kryptonáboženská scéna podobně pestrá a nepřehledná, jako je scéna explicitně náboženská. Dá se říci, že téměř cokoli může zaujmout v životě člověka postavení dárce smyslu a spásy. Následující odstavce nejsou pokusem podrobně zmapovat zmíněné jevy, ale spíše na několika příkladech ilustrovat, jakým způsobem tato náboženství odpovídají na náboženské potřeby člověka. Podle toho, které z těchto potřeb primárně uspokojují, je opět můžeme rozdělit do tří okruhů. Důraz kladu na ono „primárně“, protože každé kryptonáboženství má svou mytickou, praktickou a emocionální složku, ale tyto složky mají v jeho rámci různou intenzitu a důležitost. 1) Kognitivní kryptonáboženství tvoří podle mého názoru relativně nejmenší skupinu. Snad je to symptomem toho, že lidé příliš netouží po výkladu světa, po nových vševysvětlujících mýtech či dogmatech, velkých vyprávěních. Společnost vystřízlivěla z velkých ideologií, obává se fanatismu „jediné pravdy“. Do této skupiny patří zejména velké ideologie 20. století, které poměrně podrobně rozpracovaly své učení, ale třeba také současnou ideologii ekonomického růstu, která spatřuje spásu ve stále se zvyšující spotřebě. Zatímco ideologické systémy jsou spíš na ústupu, trvalé oblibě se těší různé odrůdy esoterismu. Tato stará tradice tajného poznání poskytuje jejím stoupencům vhled do řádu a smyslu světa, který není vázaný na žádné explicitní náboženství. V této souvislosti nelze opomenout také různé spiklenecké teorie, které zase poskytují teorie fungování dějin, odhalené rovněž pouze zasvěcencům. Dávají smysl zejména traumatizujícím dějinným skutečnostem, a tím poskytují lidem oporu. Teorie spiknutí existovaly již dříve, byly například jednou z příčin pronásledování V Beroji © Jan Bárta, 2014 čarodějnic, které byly označeny za příčinu moru a jiných katastrof. Atraktivita těchto teorií spočívá v tom, že odpovídají na pradávnou otázku „odkud zlo“, a tím umožňují se s tímto zlem do jisté míry vyrovnat. Každá dějinná událost tu zapadá do promyšleného celku, v němž má vše své místo. Jistou orientaci ve světě i ve vlastním životě poskytuje také sledování filmů nebo televizních seriálů. Lidé mají možnost se identifikovat s hlavními postavami, a tak lépe porozumět vlastním trápením a vyrovnat se s nimi. Poněkud exkluzivním kryptonáboženstvím se může stát také věda ve své scientistické podobě, která stojí na dogmatu vysvětlitelnosti a kontrolovatelnosti všeho. Poskytuje navíc pocit výjimečnosti díky příslušnosti ke komunitě vyvolených, má své rituály. 2) Kryptonáboženství zaměřená na praxi jsou mnohem početnější a vlivnější. Jejich popularita vzrůstá poté, co se zhroutily nábožensky garantované závazné modely jednání a životní moudrost se přestala předávat z generace na generaci. Lidé si ovšem neumějí poradit se svou bezbřehou svobodou, STUDIE 29 a tak hledají nové vzorce chování, recepty na život, poradce, guru. Dnes jsme svědky mohutného nástupu poradenství všeho druhu, koučingu v nejrůznějších oblastech lidského života, populární psychologie. Nelze nezmínit masivní oblibu horoskopů a věštění. Tyto praktiky se zakládají na esoterickém porozumění skutečnosti, ale toto velmi propracované, jako věda se tvářící naukové pozadí obvykle není pro lidi příliš zajímavé, protože touží hlavně po „výstupu“ – návodu na život. Horoskop mi řekne, co mám dělat, jak se mám zachovat zítra, pozítří, v tomto roce, na co si dát pozor, na co se naopak zaměřit, kdy je vhodná chvíle k realizaci různých plánů. Velkým současným kryptonáboženstvím či někdy spíše už závislostí je práce. Pro mnohé lidi už zdaleka není jen zdrojem obživy, ale zajišťuje také jistý statut, buduje identitu, naplňuje život smysluplnou aktivitou, často dává pocit sounáležitosti s firmou, která se pro pracujícího stává druhou (někdy spíše první) rodinou, smysluplným rámcem, zajišťujícím účast na jakémsi vyšším poslání. Velký okruh aktivit, které odpovídají na otázku „co mám dělat“, se týká lidské tělesnosti. Kult zdraví nabízí plnou kontrolu nad vlastním tělem, případně chce rovnou stvořit nového člověka, který nebude trpět žádnými nemocemi (tj. zaslibuje jakési sebevykoupení). Vyznavači zdravého životního stylu často používají dogma známé z náboženského fundamentalismu, totiž že vše zlé, co se člověku přihodí, je Boží trest za nějaké minulé hříchy. Náboženství zdraví tvrdí, že pokud je člověk nemocný, je to jen jeho vina – špatně se stravuje, nesportuje, zanedbává prevenci atd. Na toto kryptonáboženství je navázán výnosný obchod spojený se stravováním, fitness, wellness, dietami, kosmetikou či doplňky stravy. Moderní medicína se k tomuto trendu připojuje svým slibem maximálního oddálení stáří nebo rovnou nestárnutí (anti-aging). Lékaři často mají statut polobohů či alespoň kněží, kteří mohou zprostředkovat spásu nebo zajistit téměř nesmrtelnost. 3) Kryptonáboženství zaměřená na prožitek něčeho transcendujícího, na vědomí sounáležitosti s vyšším celkem (ať už je to společenství, příroda nebo kosmos), na pocit osvobození a štěstí, na překonání vlastních hranic, na pocit vlastní výjimečnosti. Popularita těchto náboženských náhražek ukazuje, že bez náboženských emocí se člověk těžko obejde. Na prvním místě můžeme zmínit fotbal, nakolik prostředkuje nábožensky laděné emoce. Fotbalový zápas má rysy liturgie – nechybí klubový oděv, vlajky, působivá hudba, nástup hráčů. Fanoušek cítí sounáležitost s týmem a nenávist vůči ostatním klubům, podílí se na „kultu“ hráčů. Návštěva fotbalových zápasů či jejich sledování v televizi strukturuje týden, fotbalová sezóna tvoří jakýsi liturgický rok. Věrnost klubu trvá obvykle déle než věrnost partnerovi. Velice často se dnes hovoří o náboženství konzumu. Výrobci cíleně vytvářejí v lidech pocit, že je možné blaženost zajistit koupí a užíváním nějakého výrobku. Typickým příkladem je automobil, který je prezentován nejen jako „přemísťovadlo“, ale jako medium salutis: sugeruje se nám, že když ho budeme mít, budeme se cítit svobodnější, povzneseni nad starosti všedního dne, výjimeční. Některé značky (např. Apple) záměrně budují pocit exkluzivity a mimořádnosti, a tak prezentace nového výrobku probíhá skoro jako epifanie. Moderní technika navíc umožňuje transcendenci přirozených hranic člověka, překonávání prostoru a času, které působí nábožensky opojně. Kosmetické firmy prezentují své výrobky nejen jako nástroj péče o tělo, ale také jako zdroj náboženských prožitků. K tomu požívají prostředky verbální (hesla typu „neomezená životní radost“, „čerstvá energie“, „24 hodin trvající ochrana“, „ochrana a péče v jednom“) i neverbální, zejména fotografie šťastných, mladých, zdravých a úspěšných lidí. Pozoruhodný je návrat pohanského zbožňování vody, které se projevuje například v kultu moře jako zdroje života a znovuzrození, kde se člověk setkává s božstvím. Moře působí uzdravení, ale také jakési omámení, svobodu od všech povinností a potlačení individuálního vědomí. 30 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december STUDIE Naopak zcela novým zdrojem náboženských prožitků je internet, který není jen nástrojem komunikace, získávání informací a zábavy, ale poskytuje také pocit bezpečí a jistoty. Psychologové upozorňují na to, že přes internet komunikujeme stále více kvůli dobrému pocitu, že nejsme sami, někdo se o nás zajímá, někdo nás potřebuje. Internet je kdykoli dostupný pomocník a rádce, který nás trvale obklopuje, doprovází, poskytuje radu, útěchu, únik do jiné, srozumitelnější a lepší skutečnosti. Není divu, že pokud nefunguje, dostaví se u lidí pocit úzkosti – ne proto, že by jim reálně něco hrozilo, ale protože ztratili tuto trvalou oporu a útěchu. V. Co je implicitním náboženstvím společné? Kryptonáboženství věrně reprezentují současnou religiozitu a dotvářejí její obraz. Její základní rysy již byly částečně zmíněny: deinstitucionalizace, privatizace, ztráta vazby na tradici, nezávaznost, vzájemná tolerance, volná vazba na komunitu věřících, individualizace, princip sestavování vlastního náboženského menu. Kromě toho je ovšem možné vysledovat některé další rysy: 1) Tato náboženství hledají spásu tady a teď, v tomto životě, a navíc pokud možno co nejdříve. Cesta k ní proto musí být rychlá. Dnešní člověk obvykle nemá čas a trpělivost pro náročnou duchovní cestu. Náboženství, které pouze odkazuje na onen svět, přestává být zajímavé. Rubem této rychlé použitelnosti a okamžitého fungování ovšem je, že kryptonáboženství člověku obvykle neposkytují způsob, jak se vyrovnat s vlastní konečností, smrtí, umíráním. Tuto sféru vytěsňují – podobně, jako to činí celá dnešní společnost. Dá se říci, že i tato implicitní náboženství mají svoje tabu, kterým je právě smrt. 2) Náhražková náboženství sice často velmi podrobně popisují, jak by se měl člověk chovat, avšak nikoli ve smyslu morálním. Neposkytují žádné mravní normy, neříkají, co je obecně správné a co ne, ale pouze radí, co by člověk měl v určité situaci dělat, jak by se měl zachovat, aby dosáhl jistého cíle, jak by měl jednat, aby měl kvalitní a úspěšný život. Vůbec v nich není otevřena problematika viny, trestu, odpuštění. Zatímco tradiční náboženství upravovala celou sociální praxi a poskytovala kritéria dobra a zla, náhražková náboženství reagují pouze na konkrétní potřeby individua, případně jisté sociální skupiny. 3) V náhražkových náboženstvích platí princip do ut des – když zaplatíš, dostaneš spásu. To jistě souvisí s „tržní“ povahou současné náboženské scény. Spásu mám fakticky ve svých rukou – sám si ji obstarávám. Problém nastává, když si ji z nějakého důvodu obstarat nemohu. VI. Co z toho plyne pro misijní praxi církve? Nejjednodušší odpověď již byla zmíněna v úvodu: náhražková náboženství je nutno odsoudit jako modloslužbu, protože zabsolutňují cosi předposledního, jsou – řečeno s Paulem Tillichem – démonizací.12 Tato námitka ovšem plně platí jen v případě implicitních monoteismů, třeba u politických ideologií nebo jiných komplexnějších kryptonáboženství. Zde je elijášovské rozbíjení model jistě na místě. Křesťanství má přímo povinnost protestovat proti nelidským ideologiím, odhalovat jejich lživost a zotročující charakter. Křesťan musí citlivě vnímat, když nějaká věc tohoto světa přestává být dobrým Božím darem nebo dobrým lidským dílem a začíná si uzurpovat místo, které jí nepřísluší. Problém je, jak teologicky hodnotit kryptonáboženský polyteismus, tedy situaci, kdy současný člověk zcela rezignuje na nějaký poslední a absolutní smysl a jeho náboženské prožívání je utkáno z velkého množství často nijak nesouvisejících zdrojů uspokojení náboženských potřeb. Fotbalový fanoušek asi 12/ Srv. např. TILLICH, Paul, Systematische Theologie, Bd I, Stuttgart 1956, 167. STUDIE 31 nebude tvrdit, že Sparta je božstvo či nejvyšší hodnota jeho života, ale při návštěvě fotbalového utkání prožívá podobné pocity, jaké tradičně zprostředkovávaly náboženské rituály. Vedle toho ovšem tentýž fanoušek může chodit ke kartářce a plánovat podle toho svůj život, nebo si s nadšením kupovat vždy ten nejnovější mobilní telefon určité značky. Výsledkem toho je, že „to poslední“ už nepotřebuje, protože je plně uspokojen „předposledním“. Takového člověka bychom snad mohli prohlásit za ateistu, protože existenci boha či nějakého jeho ekvivalentu popírá, ale těžko ho můžeme označit za nenáboženského či nábožensky „nemuzikálního“. Zásadní námitka proti náhražkovým náboženstvím spočívá v tom, že tato náboženství nejsou schopna splnit to, co slibují. Místo osvobození vedou člověka k různým druhům otroctví a závislosti. Ve skutečnosti nemohou lidský život ochránit před zlem a negativními zkušenostmi. Jeden teolog poznamenal, že náboženská patchworková deka, kterou si člověk sám ušije, nakonec vůbec nehřeje.13 Nábožensky stylizovaná nabídka různých produktů cíleně pracuje se lží a polopravdou, retušuje a upravuje skutečnost. Místo štěstí se tak nakonec může dostavit zklamání a pocit, že jsem byl opět někým podveden a připraven o peníze. Jsem přesvědčen, že součástí teologické reflexe těchto jevů musí být také otázka, nakolik a proč samotní křesťané těmto kryptonáboženským nabídkám podléhají. V čem já coby křesťan sloužím „cizím bohům“? Jak je možné, že víra v Ježíše Krista v mnohých ohledech nepřetváří a neobnovuje můj každodenní život a tuto funkci přebírají jiní pánové a jiné mocnosti? Na co se vlastně spoléhám? Na čem visím? Na čem ulpívám? Podle čeho se rozhoduji? Co buduje mou identitu? Čemu podřizuji svůj život? Čemu věnuji svůj čas? Co když ústy vyznávám Krista, ale svým běžným životem dosvědčuji, že je pro mě spása v Kristu vlastně velmi abstraktní, neuchopitelná a nedisponovatelná, a tak hledám její rychlou a schůdnou náhražku? Vysoká obliba náhražkových náboženství je vysvětlitelná také tím, že tato náboženství využívají – řečeno slovy marketingu – jakousi mezeru na trhu. To se projevuje ve všech třech sférách náboženských potřeb. 1) Oblast poznání. Obrovská obliba horoskopů a věštění je jistě důsledkem toho, že církev nic podobného neposkytuje: křesťanská eschatologie není žádným jízdním řádem budoucnosti světa (tak jak tomu ještě bylo v apokalyptice) a už vůbec není jízdním řádem individuálního životního příběhu. Křesťan nevidí do své vlastní budoucnosti, pouze věří, že tam bude Bůh s ním – a to mu stačí, resp. musí stačit. Nejen pro nekřesťany, ale dokonce i pro mnohé křesťany je toto Boží zaslíbení příliš vágní a nedostačující, a proto se chtějí dovědět, co je čeká a jak se na to mohou připravit. 2) Oblast praxe. Současné křesťanství příliš nepěstuje „životní moudrost“, jakési umění žít, které známe třeba ze starozákonní mudroslovné tradice. Individuální i sociální praxi sice upravuje křesťanská etika, ale soustřeďuje se výhradně na to, co je a není před Bohem dobré, co je správné z hlediska křesťanské víry. V životě člověka ovšem nastávají situace, pro které je dichotomie dobro/zlo nedostačující, protože jsou příliš složité, mnohovrstevné, komplexní. Na to narážím velice často při své pastoraci. Jak mám poradit člověku, kterému se rozpadá vztah, marně se snaží něco udělat pro jeho záchranu a zároveň je pro něj manželství posvátným svazkem? Jak poradit člověku, který nemůže najít práci a připadá si zbytečný, a moje ujištění, že každý člověk je Bohem chtěný, mu zní prázdně? Co říci otci rodiny, který musí pracovat dvanáct hodin denně kvůli splácení hypotéky a v kostele slyší kázání o tom, jak si máme umět v rodině udělat jeden pro druhého čas? Co říci člověku, který má problém se svým sebepřijetím 13/ ULRICH, Bernard, Von Schwellen und Kraft-Räumen. Ein Beitrag zur Kasualpraxis. In: Erich GARHAMMER et al. (vyd.), Zwischen Schwellenangst und Schwellenzauber. Kasualpredigt als Schwellenkunde. München 2002, 71. 32 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december STUDIE a místo lásky k bližnímu bych mu měl kázat o lásce k sobě samotnému? Křesťanství dnes do značné míry přestalo být „životním stylem“ či životní filosofií. Zde se otevírá obrovské pole pro evangeliem motivované a orientované zvládání každodenního života věřícího člověka. Víra v Krista se musí osvědčit také a právě v této oblasti. Člověk se přirozeně ptá po tom, jak by měl žít, aby žil dobře – avšak nejen ve smyslu mravním, ale ve smyslu hodnotného, smysluplného, zdařilého života. Do této oblasti patří nepochybně také odpověď církve na současný kult mládí, zdraví a krásy. Dnešní teologie či spiritualita těla by měla podporovat kultivaci tělesnosti a nalézat cestu k adekvátnímu vztahu k tělu, který neupadá ani do jeho zbožňování, ale ani do jeho zanedbávání. 3) Oblast emocí. Vhodné zacházení s náboženskými emocemi je velkou výzvou pro současné křesťanství, které se podle mého soudu pohybuje v krajnostech. Na jedné straně pozorujeme jednostranné zdůrazňování náboženského prožitku jako důkazu „pravé víry“ a z toho plynoucí snahu o jeho intenzifikaci. Tak je tomu například v letničním hnutí. Na druhé straně – např. v prostředí ČCE – převládá nedůvěra vůči roli emocí v životě víry a s ní spojená snaha o jejich plnou kontrolu a zpacifikování. Ideálem je víra jako akt poslušného přitakání, v němž emoce představují pouze podružný a v zásadě postradatelný „vedlejší produkt“. Náhražková náboženství tak nám křesťanům nastavují zrcadlo k sebereflexi. Je zřejmé, že dnešní křesťanství některé sféry lidské existence dostatečně nekultivuje nebo rovnou ignoruje, a ponechává je tak napospas jiným poskytovatelům spásy a smyslu. Současně se ovšem církev nemůže jednoduše připodobnit kryptonáboženským nabídkám, a tak jim konkurovat. Křesťanství se od nich vždy bude zásadním způsobem odlišovat, a to především v následujících třech bodech: 1) Víra v Krista především zprostředkovává celostní, všezahrnující smysl, přesahující i pozemský život. Tento smysl nese a dává oporu i tehdy, když se dílčí smysly hroutí. Křesťan jistě nemá důvod se z této křehkosti dílčích smyslů radovat, nebo ji dokonce pokládat za jakýsi důkaz neotřesitelnosti fundamentu, na kterém stojí jeho víra – vždyť i on sám je tímto pletivem dílčích smyslů obemknut. Spíš můžeme říci, že absolutní smysl darovaný v Kristu dává pravé místo i všem dílčím, předposledním smyslům. 2) Křesťanství je nabídkou náročného náboženství. Neodpovídá na všechny otázky, nedává jednoduchý návod na život, nepředpovídá budoucnost, neposkytuje dokonalou, 24 hodin denně trvající ochranu před zlým světem, nezajišťuje úspěšný a šťastný život. Křesťanská zvěst nemůže nekriticky přitakat všem lidským potřebám. Je vždy zároveň soudem nad nimi. V tomto smyslu můžeme přitakat dialektické teologii a její tezi, že zjevení v Kristu je kritikou všeho náboženství. Tato myšlenka se dnes stává překvapivě aktuální právě na pozadí současné kryptonáboženské scény. Krize ovšem neznamená paušální odmítnutí náboženských a jiných lidských potřeb. I při zběžné četbě bible zjistíme, že Bohu není lhostejné to, po čem v životě toužíme. 3) Církev zve na náročnou cestu následování Krista. Dovolím si jisté zjednodušení. Implicitní náboženství říkají: Nežádá se po tobě nic jiného, než abys zaplatil – a dostaneš spásu ihned a bezbolestně. Křesťanství říká: Spásu už jsi dávno od Boha dostal, nemusíš za ni platit, ani o ni nijak usilovat. Tato spása tě ovšem zavazuje, žádá tvou proměnu a zve tě na cestu, která bude v mnohém ohledu bolestivá. Mgr. Ondřej Kolář, Th.D je teolog, farář Českobratrské církve evangelické (ČCE) v Praze 8-Kobylisích a překladatel. STUDIE 33 Misijné stratégie baptistických zborov na Liptove Daniela Masariková Misijná prax evanjelikálnych zborov na území súčasnej Slovenskej republiky bola podmienená viacerými faktormi. Bratská jednota baptistov (BJB) je jednou z protestantských denominácií, ktorých vznik môžeme sledovať na našom území pred 1. svetovou vojnou a jednými z prvých boli práve cirkevné zbory na Liptove. Radi by sme preto upozornili na posuny v chápaní misijného poslania cirkvi v týchto cirkevných zboroch od ich vzniku po súčasnosť. Obdobie pred 1. svetovou vojnou po obdobie po 2. svetovej vojne V tomto období bolo evanjelium zvestované práve domácimi bohoslužbami.1 Misijná práca sa na Liptove rozvíjala z troch centier: Liptovský sv. Mikuláš, Liptovský sv. Peter2 a Vavrišovo3. Z týchto centier sa misijná činnosť šírila do obcí, v ktorých bývali členovia zboru. Členovia zboru v Liptovskom sv. Mikuláši pochádzali z viacerých obcí. Misijnú prácu na Liptove mali rozdelenú na základe obcí, kde bývali. Každý člen zboru mal priradenú obec, ktorú navštevoval, o ktorú sa staral a kde viedol skupinky zamerané na štúdium Biblie a evanjelizačné zhromaždenia4. Medzi udalosti, ktoré mali vplyv na formovanie spoločenstva patril aj krst, ktorý sa uskutočnil 13. apríla 1882 v rieke Váh na území obce Vrbica pri Liptovskom Mikuláši5. Pokračovali verejnou evanjelizáciou, ktorá bola povzbudením do ďalšej misijnej práce pre pracovníkov zboru i jeho členov6. Takýto verejný krst bol mimoriadnou udalosťou v tej dobe.7 V marci 1914 bolo vydané prvé číslo časopisu Rozsievač. Jedna z funkcií Rozsievača bola aj tá, že robil službu vojakom na fronte. V časopise boli uverejňované adresy vojakov, správy z frontu aj z domova. V tom čase mal Rozsievač podtitul: „Časopis pre šírenie kráľovstva Božieho“. Ďalším prínosom tohto časopisu bola misijná funkcia. Na spoločných stretnutiach, kde pozývali aj svojich susedov, neraz čítali články z časopisu na povzbudenie a rast vo viere. Liptovský Mikuláš sa stal vďaka Rozsievaču duchovným strediskom misijnej práce slovenských baptistov počas prvej svetovej vojny. Členovia zboru pracovali aj na príprave spoločného spevníka, ktorý bol vydaný v roku 1923. 1/ MARKO, M. Dejiny slovenských baptistov na Slovensku. In: PRAVDA A SLAVNÁ NADĚJE. jún 1928, roč. 11, č. 6, s. 278., KRAJĆÍ, M. Pamäte. s. 12. 2/ POLOHA, J. Baptisti pod Tatrami. Štúdia napísaná z príležitosti stého výročia trvania baptistickej cirkvi, zboru vo Vavrišove. s. 18. 3/ VOJTA, V. Czechoslovak Baptists. Czechoslovak Baptist Convention in America and Canada, Minneapolis, 1941. s. 78., Kronika cirkevného zboru BJB Vavrišovo. s. 2. 4/ DVOŘÁK, V., ŠALING, J. Niesli svetlo evanjelia. Sto rokov baptistickej práce na Slovensku. Bratislava: BJB v SR, 1988. s. 66. 5/ Kronika cirkevného zboru BJB Liptovský Mikuláš. s.5 6/ Kronika cirkevného zboru BJB Vavrišovo. s.7. 7/ Kronika cirkevného zboru BJB Liptovský Mikuláš. s.5 34 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december STUDIE Vavrišovo Misijná práca vo vavrišovskom zbore sa začala intenzívnejšie po akte krstu 13. apríla 1882 vo Váhu pri Liptovskom sv. Mikuláši8. Týmto krstom sa rozprúdil aj duchovný život vo Vavrišove. Práve roky 18821888 sa vyznačovali intenzívnou misijnou činnosťou. Členovia zboru boli kvôli svojmu vyznaniu prenasledovaní obyvateľstvom a museli čeliť rôznym násilnostiam a posmechu.9 20. Augusta 1887 sa otvárala budova zborového domu v Budapešti. Na tomto stretnutí požiadali poľského kazateľa Augusta Meereisa, aby sa venoval misijnej práci v oblasti Horného Uhorska10. Ten sa ujal práce vo vavrišovskom zbore, ktorý tvorili členovia so slovenskou národnosťou a v kežmarskom zbore, ktorý tvorili prevažne členovia nemeckej národnosti. Napriek rozdielnym národnostiam sa stretávali na spoločných zhromaždeniach, ktoré volali „hody lásky“. Zvestovanie nebolo zamerané na sociálne evanjelium v pravom zmysle, ale malo aj sociálny rozmer. Po vypuknutí vojny boli zredukované možnosti pôsobenia zborov – už preto, lebo významná časť ich (laických) pracovníkov bola odvelená na front. Okrem toho boli významne obmedzené aj hospodárske možnosti členov zboru. Nedostatočne obrobené polia a zásobovanie frontu znižovali zásoby pre civilné obyvateľstvo, v čom zbory rozpoznali svoju povinnosť pomôcť blížnemu v núdzi. V medzivojnovom období tiež nachádzame v baptistických zboroch na Liptove sociálnu citlivosť a rovnako aj charitatívne prvky misijnej práce. Po skončení prvej svetovej vojny boli kostoly a zhromaždenia preplnené. Ľudia hľadali nový zmysel po tragických zážitkoch. Hľadali napríklad krásno či spoločenstvo, preto sa členovia zboru začínali venovať hudbe. Vo Vavrišove vznikol sláčikový krúžok, v ktorom našli uplatnenie huslisti, violončelisti a vítaní boli tiež ľudia, ktorí vedeli hrať na base. Od roku 1935 mládež s hudobno-speváckym zborom vystupovala na spoločných slávnostiach v Liptovskom Mikuláši a vo Vavrišove. Celá táto služba bola posilnená vydaním spevníka. Obdobie komunizmu Chápanie Missio Dei sa v období komunizmu posúvalo z kontextu ekleziológie, do kontextu Trojice, kde Otec posiela Syna, Syn Ducha a Otec, Syn aj Duch vysielajú cirkev. D. J. Bosch hovorí, že Missio Dei nie je primárne aktivita cirkvi, ale je to jeden z atribútov Boha. Misia sa na základe tohto začala odvodzovať od všeobecného Božieho pôsobenia vo svete. Takže namiesto usvedčovania Ducha o hriešnosti človeka a vedenie k milosti zjavenej v Kristovi sa misia venovala starostlivosti o stvorenstvo, službe ľuďom. Po roku 1960 sa misia rozvíjala najmä vo vzťahu cirkvi a misijného poľa. Cirkev je považovaná za nositeľku misie v každej oblasti. Je vytvorená kvôli misii, vyvolená zo sveta a vyslaná späť k svetu. V období po II. Vatikánskom koncile11 bolo potrebné znova zadefinovať misijnú úlohu cirkvi, pretože už nepôsobí misijne západná cirkev, ale už prišla globálna cirkev, ktorá potrebuje mať túto funkciu zadefinovanú. Na základe diskusie o misijnej úlohe prichádzame ku dvom spôsobom chápania misie. Prvým je názor, že cirkev je nositeľkou zvesti o spáse a jej snahou je zmierenie ľudí s Kristom. Druhá možnosť je, že cirkev je len obraz Božieho plánu so svetom a misia je chápaná ako humanizácia spoločnosti, ktorou sa zvy8/ JANČUŠ, J. Henrich Meyer, prvý prikopník baptistickej práce na Slovensku. In: ROZSIEVAČ – Časopis Bratskej jednoty baptistov, september 1988, roč. 58., č. 7, s. 104. 9/ DVOŘÁK, V., ŠALING, J. Niesli svetlo evanjelia. Sto rokov baptistickej práce na Slovensku. s. 47. 10/ POLOHA, J. Baptisti pod Tatrami. Štúdia napísaná z príležitosti stého výročia trvania baptistickej cirkvi, zboru vo Vavrišove. s. 21. 11/ prelom vo vzťahu k misii predstavoval Lumen Gentium (Dogmatická konštitúcia o cirkvi). "Hneď na začiatku sa Lumen Gentium dištancuje od tradičnej ekleziológie." "Vznikajúca ekleziológia vníma cirkev ako zásadne misijnú" BOSCH, D. J. Dynamika kresťanskej misie III. diel. Praha: Středoevropské centrum misijních studií. 2010, s. 189. STUDIE 35 šuje povedomie o Božom konaní. Cirkev bola považovaná za misijnú len vtedy keď jej bytie bolo odlišné od bytia vo svete. Teda v záujme sveta musí byť cirkev jedinečnou vo svete a nie zo sveta.12 Počas 70tych rokov sa podarilo znovu oživiť pojem "evanjelizácia". Spájala sa s aktivitami šírenia evanjelia a chápaná bola v 4 rôznych kontextoch, kde je vysvetlená vždy vo vzťahu k misii: a) misia je dielo tam, kde evanjelium nebolo hlásané; evanjelizácia je dielom tam, kde evanjelium bolo hlásané tým čo cirkev opustili alebo žijú v zevanjelizovanej oblasti bez toho aby boli zasiahnutí; b) evanjelizácia je chápaná užšie ako misia (popisuje časť misie); c) misia a evanjelizácia sú synonymá; d) misia premenovaná na evanjelizáciu (napr. kvôli potlačeniu kolonialistického podtónu slova „misia“).13 Liptovský Mikuláš Okrem toho, že každá súčasť zboru v Liptovskom Mikuláši naplno rozvinula svoju činnosť, môžeme v tomto období považovať za zvláštny misijný nástroj zborový spevácky a aj hudobný krúžok. Obidva účinkovali okrem zborových slávností aj na verejných slávnostiach v meste. Tieto krúžky nadväzovali ešte na predchádzajúce obdobie, kedy sa rozvíjali najmä vo Vavrišove. Vystupovanie aj na verejných slávnostiach v meste bolo naozaj misijnou aktivitou zameranou nie na špecifickú cieľovú skupinu, ale komplexne. Vavrišovo V povojnových rokoch sa konalo niekoľko konferencií, ktoré mali význam pre hľadanie náboženskej orientácie mladých ľudí. Medzi takéto patrila napr. konferencia r. 1945 v Rokytnici na Morave14, na ktorú nadviazal vavrišovský kazateľ Michal Kešjar zorganizovaním konferencie mládeže v dňoch 2.- 4. novembra 1945 s mottom: „Môj si ty!“. V rámci tejto konferencie sa oslávilo 40 rokov od založenia Združenia mládeže baptistov vo Vavrišove. V dňoch 21.-31. augusta 1947 sa konal zjazd baptistickej mládeže v Československej republike. Heslom zjazdu bolo: „Ale najväčšia z nich je láska!“15 Práci s mládežou sa venoval kazateľ Daniel Šaling, nacvičoval piesne s mládežníckym spevokolom, tiež dirigoval zborový spev a tamburášsky krúžok.16 Mládež z Vavrišova navštevovala okolité zbory a slúžila spevom na zborových slávnostiach. Vďaka tejto vzájomnej službe sa zbory zoznamovali a návštevy opätovali. Rôzne formy hudby a spevu sa stali nástrojom na vyjadrenie radosti z kresťanského života a oslavy Boha. Važec 4. júla 1948 sa vo važeckom zborovom dome konal zjazd mládeže Liptova a Spiša. Heslo tohto zájazdu bolo: „Všetko vládzem (môžem) v Kristu, ktorý ma posiluje“.17 Hoci bol zbor vo Važci počtom členov malý, jeho členovia boli aktívni v šírení evanjelia a počas mesiaca si vzájomne slúžili Slovom Božím. V období od 2. svetovej vojny do roku 1989 nachádzame v baptistických zboroch na Liptove ako hlavné misijné dôrazy: Misia ako jeden z atribútov Boha zostala stále úzko chápaná. Obdobie útlaku komunizmu nedovoľovalo ani neinšpirovalo k úvahám o Božej všeobecnej starostlivosti o stvorenstvo. 12/ BOSCH, D. J. Dynamika kresťanskej misie III. diel. s. 203. 13/ Ibidem, s. 226. 14/ Kronika cirkevného zboru BJB Vavrišovo. s. 29. 15/ DVOŘÁK, V., ŠALING, J. Niesli svetlo evanjelia. Sto rokov baptistickej práce na Slovensku. s. 60., VACULÍK, K. Denominace, sekty a jejich učení. In: Ale najväčšia z nich je láska. Záznamy z kurzu a zjazdu mládeže Jednoty baptistov v ČSR v Račkovej doline. s. 34-70. 16/ Kronika cirkevného zboru BJB Vavrišovo. s. 47. 36 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december STUDIE Miestne zbory sa sústredili na úzke chápanie, kde Duch usvedčuje človeka o hriešnosti a vedie ho k milosti Otca zjavenej v Kristovi. Misijná úloha cirkvi sa chápala užšie- model, v ktorom by bolo úlohou cirkvi humanizovanie spoločnosti nemal v čase prenasledovania svoje miesto. Spoločnosť bola jasne polarizovaná na prívržencov komunizmu a vyznávajúcich kresťanov. Kresťania túžili po zmene spoločenských pomerov, ale vo svojich snahách neupustili od zvestovania evanjelia a túžbe po pokání konkrétnych jednotlivcov. Misijné aktivity na Liptove v sedemdesiatych rokoch dobre vystihuje chápanie evanjelizácie ako časti misie. Evanjelizácia bola príležitosť zdieľať evanjelium ako konkrétnu výzvu k obráteniu sa od hriechu k Božej milosti. Misia bola oproti tomu každé svedectvo či učenie o Bohu podávané tam, kde sa ešte nerozvinula viera v Hospodina. Konkrétne to môžeme vidieť na použití týchto výrazov. Evanjelizačnými sa nazývali napríklad domáce bohoslužby s konkrétnou výzvou na obrátenie sa od hriechu k Bohu, vedené preto, že aj „naši príbuzní, priatelia a kolegovia potrebujú Božiu lásku spoznať.“ Za misijné sa zas považovali spevácke a hudobné krúžky organizované zborom v Liptovskom Mikuláši. Obdobie po roku 1989 Ďalšie modely, ktoré môžeme zahrnúť do obdobia po roku 1989 sú: misia ako sprostredkovanie spásy, misia ako oslobodenie a misia ako inkulturácia. Stručne sa vyjadrím ku všetkým trom. Misia ako sprostredkovanie spásy: Osoba a dielo Ježiša Krista sa postupne vnímali oddelene a aj interpretovali oddelene. Jedna časť spásu pochopila ako pedagogické vedenie človeka a druhý časť ako krízu človeka kvôli hriechu, na ktorú ale dáva odpoveď cirkev18. Aj vďaka tomuto rozdelenému vnímaniu sa rozliV Jeruzalémě © Jan Bárta, 2014 šovali medzi horizontálnymi a vertikálnymi (duchovnými – kázanie, sviatosti, účasť na bohoslužbách) misijnými nástrojmi. Starostlivosť o chorých a núdznych, charita a vzdelanie bola horizontálnym (vonkajším) nástrojom a zvestovanie evanjelia, sviatosti a účasť na bohoslužbách bola vertikálnym (duchovným) nástrojom, ktorý bol dôležitým hlavne v období pred osvietenstvom. Počas a po osvietenstve bola spása zadefinovaná ako pokrok slobodný od náboženstva, ktorý je zameraný na ľudské blaho19. Od 70-tych rokov už ale prevláda názor, že všetku spásu vykonáva Kristus a nikto nemôže uskutočniť Jeho dielo, ak ho neuskutočňuje On sám. 17/ ŠRAMO, M. Spoločné sdruženie mládeže vo Važci. In: ROZSIEVAČ – Časopis Bratskej jednoty baptistov, apríl 1948, roč. XXXV., č. 8-9-10, s. 76. 18/ BOSCH, D. J. Dynamika kresťanskej misie III. diel. s. 211. 19/ Ibidem, s. 213. STUDIE 37 Takže znova sa spojila kristológia a soteriológia. Spása v Kristovi je spásou v kontexte ľudskej spoločnosti na ceste k neporušenému a uzdravenému svetu.20 Model misie ako oslobodenia: sa odvíjal hlavne od teológie tretieho sveta. Okrem prvku revolúcie priniesol aj niečo veľmi autentické, a to napríklad výklad v ktorom chudoba nie je len metaforickou skutočnosťou, ale každodenným zápasom. Vytvára ekleziológiu, ktorá nechápe cirkev ako organizáciu pre chudobných, ale s chudobnými. Bohatí kresťania mali sklon biblické texty o chudobe interpretovať len metaforicky a chudobní pre nich znamenali "chudobní v duchu".21 Počas niekoľkých desaťročí skúmali kto sú to chudobní, ako ich cirkev vnímala a má vnímať a ako sa k nim má správať. Všimli si, že už aj Stará zmluva chudobe venuje veľkú pozornosť a samozrejme aj Ježišova služba. Solidarita s chudobnými sa stala kľúčovou prioritou kresťanskej misie. V období tesne po páde komunizmu neboli v cirkvi výrazné rozdiely v sociálnom postavení. Misia ako inkulturácia: Keď sa kresťanstvo stalo štátnym náboženstvom muselo byť kultúrne a cirkev sa stala rozhodujúcim nositeľom kultúry. Kolonializmus ešte zdôraznil túto jej pozíciu. Bolo zrejmé, že kultúra musí byť exportovaná spolu s kresťanskou vierou. Miestami ju ale považovali za kontraproduktívnu. Jezuiti sa pokúsili o prvý prielom. S podporou kongregácie niesli len vieru, ktorá neodmietala, ani neškodila žiadnym ľudským zvykom v prípade, že neboli zvrátené. U protestantov sa ujal model mladších a starších cirkví. Staršie viedli mladšie k trom "samo": samospráva, samostatnosť a samovoľné šírenie. Tým sa mala zabezpečiť aj istá kultúrna adaptácia, ktorá ale v praxi často zlyhala. Staršie cirkvi sa uspokojili s tým, že mladšie, celkom vyčlenené z kultúry etnika, aspoň prežívali. Počas druhej svetovej vojny boli mnohé mladšie V Lystře © Jan Bárta, 2014 cirkvi odrezané od svojich starších "matiek". Vtedy sa ukázalo, že bez dosahu západu nie len prežili, ale dokonca rástli. Správne sa rozpoznalo, že tieto cirkvi už sú samostatné. Zaujímavý nový fenomén ktorý sa začal šíriť spolu s inkulturáciou je samoteologizovanie. Spolu s lokálnou cirkvou sa vyvinula aj lokálna teologická reflexia. Niekoľko jej charakterov: líši sa v otázke vykonávateľov (sú nimi Duch Svätý a miestne spoločenstvo); dôraz spočíva na lokálnej situácii; má regionálny charakter; evanjelium je stelesnené v konkrétnom ľude a jeho kultúre; inkulturácia je dvojitý pohyb: inkulturácia kresťanstva a kristianizácia kultúry; inkulturácia zahŕňa celú kultúru, nie len jej časť (napr. zvyky).22 20/ BOSCH, D. J. Dynamika kresťanskej misie III. diel. s. 216. 21/ Ibidem, s. 252. 22/ Ibidem, s. 266-272. 38 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december STUDIE Liptovský Mikuláš Misijný odbor Bratskej jednoty baptistov na Slovensku zorganizoval 25. – 27. 2. 2000 misijnú konferenciu v Liptovskom Mikuláši. Určená bola všetkým vekovým kategóriám. Mobilizácia Božieho ľudu do misie.23 V roku 2006 vznikla v reakcii na krízu manželstva a zvýšenú rozvodovosť myšlienka organizovať „manželské večery“. Ich cieľom má byť posilnenie manželstiev v zborovom spoločenstve, ale aj mimo zboru. Z projektu týchto preventívnych aktivít napokon vyrástla celocirkevne organizovaná služba manželským párom, ktorá sa oficiálne začala 8. mája 2007. V určitom zmysle je to vnútrocirkevná činnosť, ale má aj misijný rozmer. Ľudia, ktorí hľadajú ozdravenie svojich partnerských vzťahov, môžu v rámci tejto služby rozpoznať význam kresťanskej spirituality pre svoj osobný i rodinný život. Kvôli misijnej ústretovosti sa stretnutia konajú na necirkevnej pôde. Pri vyhodnocovaní misijných aktivít členovia zboru došli k pozorovaniu, že ich efektivitu znižuje rezistencia miestnych obyvateľov. Obávali sa kladne reagovať na podnety zboru, pretože baptistov považovali za sektu. Preto skonštatovali, že túto odmietavú pozíciu potrebujú zmeniť a v spoločnosti získať postavenie cirkvi24. Nezávisle na reakciách okolia vykonávali aj misijno-charitatívne akcie ako napríklad kapustnica pre bezdomovcov, ale aj aktivity pre bežných občanov ako napríklad koncerty a prednášky. Tieto činnosti organizoval misijný tím, ktorý bol založený roku 2001. Napriek tomu, že neskôr zanikol, zbor tieto aktivity vykonáva až do súčasnosti. Vavrišovo Milan Dzuriak z Vavrišova roky sníval o možnosti pozvať na Slovensko amerického kozmonauta Jamesa B. Irwina z Apolla 15, ktoré pristálo na mesiaci – a to najmä preto, lebo bol vyznávajúcim kresťanom. Očakával, že svedectvo viery takéhoto výnimočného človeka, by mohlo oslabiť predstavu, že veria iba nevzdelaní a vo viere hľadajú pomoc neúspešní ľudia a podnietiť obyvateľov Československa k tomu, aby premýšľali o viere v Boha. Tento zámer sa podarilo realizovať. Na základe jeho pozvania James B. Irwin navštívil 3 mestá v Československu – Prahu, Bratislavu a Liptovský Hrádok, kde sa konali evanjelizačné zhromaždenia. V Liptovskom Hrádku bola 18. mája 1990 evanjelizácia, ktorej sa zúčastnili tisíce poslucháčov z celého podtatranského kraja.25 Jeho témou nebolo len opisovanie toho ako chodil po mesiaci, dôraz kládol na to, že „všetky kozmické úspechy nadobúdajú správny význam až keď si uvedomíme, že dôležitejšie ako to, že človek chodil po Mesiaci, je to, že Boh v podobe svojho Syna Ježiša Krista chodil po Zemi“. Važec Misijné aktivity ekumenického charakteru s názvom „Kresťanská scéna“ boli metódou misie v tomto zbore, kde napríklad 26. januára 2003 premietal film „Jeruzalem, mesto zmluvy“.26 Zmeny po novembri 1989 boli vítané s nadšením. V novej situácii veriaci videli potvrdenie svojej viery27. V období po spoločenských zmenách r. 1989 môžeme pozorovať nasledovné misijné dôrazy: Okrajovo môžeme sledovať misiu ako inkulturáciu. Po období komunizmu sa dostáva baptizmus na Liptove spod okrajového 23/ UHRÍN, D. Misijná konferencia v Liptove. In: ROZSIEVAČ – Časopis Bratskej jednoty baptistov, máj 2000, roč. 70., č. 5, s. 77. 24/ Správa kazateľa zboru Bratskej jednoty baptistov v Liptovskom Mikuláši. 28. januára 2004. s. 2. 25/ DVOŔÁKOVÁ, R. 15 rokov od návštevy astronauta J. B. Irwina. In: ROZSIEVAČ – Časopis Bratskej jednoty baptistov, máj 2005, roč. 75., č. 5, s. 15; evanjelizačné zhromaždenia boli dve: jedno v kultúrnom dome a druhé na námestí. Kronika cirkevného zboru BJB Liptovský Mikuláš. s. 91. 26/ Spravodaj zboru Bratskej jednoty baptistov v Liptovskom Mikuláši. 2/2003. s. 9., Správa kazateľa zboru Bratskej jednoty baptistov v Liptovskom Mikuláši. 28. januára 2004. s. 3. STUDIE 39 Nemeckého vplyvu pod nepriamy ale stále dosť silný vplyv evanjelikalizmu v USA a Anglicku. Diskutuje jeho teológiu, preberá kultúrne prvky a nasáva aj jeho otázky a problémy. Bolo to cestou priamych misijných pracovníkov ktorí v tejto oblasti boli na krátkodobých misiách, ale aj prostredníctvom literatúry, spevníkov, videí a najmä osobnými vzťahmi. Podľa osobných pozorovaní sa odvažujem konštatovať že subkultúra baptistických zborov na Liptove je bližšia kultúre USA či Anglicka než kultúre svojho regiónu. To prináša plusy aj mínusy. Náboženská reč, vzťahy, či dokonca emócie potrebujú istý „preklad“. V rámci kultúrne zjednotenej Európy sa však tento problém zmenšuje, a cirkev je naopak pripravenejšou komunikovať v západnejšom štýle postmodernej spoločnosti. Zdravý stav vecí pomáha zachovávať aj vlastná teologická a misiologická reflexia ktorá vychádza najmä z teologickej školy KTK PDF UMB v Banskej Bystrici. Misia ako sprostredkovanie spásy je aj v súčasnosti dominujúci misiologický model. Zameranie sa na pedagogické vedenie človeka od hriechu k svätosti alebo sprostredkovanie slobody od hriechu cez cirkev boli prístupy, ktoré boli cudzie evanjelikálnej bohoslužbe a preto ich v rámci misie na Liptove ani nenachádzame. Živý ostal tento model v zmysle dúfania v usvedčenie z hriechu a prijatia Kristovej milosti. Vieroučné sústredenie na Krista prezrádza aj téma celoštátnej konferencie baptistických zborov, ktorá sa konala V Liptovskom Mikuláši 11. októbra 2003 s heslom: „Ak je niekto v Kristovi, je novým stvorením.“ 28 Hoci vo využívaní tohto modelu prevládajú evanjelizačné zhromaždenia, apologetické prednášky a domáce bohoslužby, uplatňuje sa v menšej miere aj v sociálnom type práce – najmä s mládežou, manželmi a ľuďmi bez domova. Zvestovanie Kristovho vykupiteľského diela, ktoré má dosah na každodennú existenciu veriaceho, na jeho myslenie, sociálne vzťahy a postoje voči práci, boli a sú znakom baptistického spoločenstva. V tejto štúdii sme sa usilovali o misiologickú reflexiu misijných a evanjelizačných aktivít liptovských baptistických zborov od obdobia pred 1. svetovou vojnou po súčasnosť. Pri tejto reflexii sme využívali misiologický prehľad od Davida J. Boscha a rôzne zdroje informácií o živote liptovských baptistických zborov. Snažili sme sa nevčítavať kontext misiologického hľadania týchto období do diania v sledovaných zboroch, ale naopak, vnímať tieto zbory ako nositeľov a tvorcov misiologickej diskusie. V súčasnosti sa z hľadiska misiológie pozorované zbory vyrovnávajú s otázkou inkulturácie a otvára sa priestor pre misijný model oslobodenia v rámci služby Rómom a sociálne odkázaným menšinám. Mgr. Daniela Masariková obhájila diplomovou práci s názvem História baptistických zborov na Liptove na Husitské teologické fakultě UK. 27/ Kronika cirkevného zboru BJB Liptovský Mikuláš, s. 87. 28/ KOVÁČIK, J. Pozdrav z Liptovského Mikuláša. In: ROZSIEVAČ – Časopis Bratskej jednoty baptistov, december 2003, roč. 73., č. 10, s. 156. 40 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december STUDIE Jaroslav Vokoun: Dynamika křesťanské tradice, CDK 2013 Karel Šimr Jak porozumět situaci, v níž se jako křesťané dnes nacházíme? A jak v ní autenticky jednat? Co křesťanskou tradici blokuje a co umožňuje navázání? To jsou základní otázky, které si klade Jaroslav Vokoun ve své nejnovější knize Dynamika křesťanské tradice. Jako teolog navazuje při hledání odpovědí dialog s třemi přístupy, které podle něj – podobně jako dříve filosofie – mohou nabídnout alternativní modely pro vnitrocírkevní rozhovor. Přístup H.-G. Gadamera je jakožto přístup hermeneutický tradičně teologii blízký. Vokounovo uvažování nad Gadamerovými texty vychází ze vzájemného vztahu dějin a jejich interpretace. Pokouší se ovšem filosofickou hermeneutiku pro teologii využít pomocí obrácení pólů: zatímco Gadamerovým záměrem je porozumění hermeneutickému procesu na základě zohlednění dějinnosti, Vokoun se ptá, zda může zohlednění hermeneutiky pomoci osvětlit dějiny, tedy i porozumění situaci, v níž se církev nachází. Stejně jako v uměleckém díle ani v křesťanské tradici není aktualizace, zpřítomnění pouhým napodobováním minulého, ale tvořivým zpracováním tradice, která v navázání na svá východiska v dané situaci něco zdůrazní a něco vynechá. Proces tradování čelí dvojímu V Efezu © Jan Bárta, 2014 ohrožení: na jedné straně libovůli, na straně druhé „petrifikaci“. Právě kanonizování jediné možné interpretace může být zdrojem zablokování tradice. Deblokovat tradici pak znamená reagovat na výzvy přítomné situace, schopnost vidět příležitosti, nikoli jen ohrožení. Přitom ovšem nemůže jít jen o pouhé přizpůsobení: skutečné křesťanství se proměňuje, ale zároveň proměňuje. Dynamika křesťanské tradice je vlastně „dějinami působení evangelia v setkání s rozličnými historickými a sociálními horizonty“. Nakonec jde vlastně o úkol učedníka být „jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré“ (Mt 13,52). Druhým přístupem, který se Jaroslav Vokoun pokouší přiložit jako „šifrovací mřížku“ k problémům dnešního křesťanství, je kulturní sémiotika Jurije Lotmana. Ten chápe tradici jako „sémiotickou paměť kultury“. Pro teologii je zásadní jeho otázka: „Nakolik se může systém vyvíjet a přitom zůstat sám RECENZE 41 sebou?“ Existence požaduje podle Lotmana nutnost „jiného“, proto realitu nelze postihnout jediným jazykem. V této logice také plné vystižení evangelia vyžaduje různé jazyky. Křesťanská tradice je tak souborem textů, uchovávaných v paměti církve, které se setkávají s dalšími texty, které ji nově čtou a zároveň jsou jimi samy interpretovány. Skutečný dialog tak proměňuje všechny strany. Cizí, nové prvky, které do tradice vstupují, musí nejprve najít místo v jejím jazyku, čímž dochází k jejich přeznačení. Všechny historické prvky tradice, přestože nejsou aktuálně akcentovány, se mohou ve vhodné chvíli reaktivovat. Vokoun mluví například o novoplatonské a stoické tradici. Exploze pak může nastat v situaci, kdy systém odmítá přijmout něco, co považuje za cizorodé, přitom mu to ovšem na některé z hlubších vrstev může být vlastní. Ostatně dodejme, že tímto způsobem se můžeme dívat také na problém reformace a ekumenického dialogu. Vývoj, nebo přesněji řečeno: „procesivní dynamika“ se podle Lotmana uskutečňuje kontinuálním pohybem nebo právě explosivními změnami. Jaroslav Vokoun zdůrazňuje potřebu sledovat obě linie („být otevřen explosivním změnám a podporovat kontinuální vývoj“) a vyjadřuje domněnku, že současné křesťanstvo se po období převratů nyní ocitá ve fázi plynulého vývoje, který přirovnává k středověké scholastice. Největší prostor Vokoun věnuje teorii sociálních systémů sociologa Niklase Luhmanna, jehož využitím v teologické reflexi se v poslední době zabývá a odpovídá tak na Luhmannovi vlastní výzvu po diskusi s teology. Luhmannův hlavní přínos spočívá v koncepci autopoietických (sebeutvářejících se) a operativně uzavřených sociálních systémů, které na základě svého kódu zpracovávají podněty z vnějšího prostředí. Otevřenost, která je dnes heslem ve většině církevních prostředí, předpokládá uzavřenost. Luhmannovsky řečeno: systém – např. křesťanství – může uchovat svou identitu a zároveň být otevřen svému okolí pouze tehdy, když je funkčně uzavřen, tj. vybírá si z vnějších vlivů, co k němu patří a co ne. Systém funguje na principu zřetězení operací téhož druhu, tedy v rámci křesťanství na základě následování Krista a apoštolů. Tradice je vlastně komunikace, která navazuje na komunikaci, kterou Bůh započal v dějinách Božího lidu a v Ježíši Kristu. Luhmann vychází z novodobého procesu diferenciace dílčích systémů (např. právo, hospodářství, kultura, náboženství...) z celku společnosti. Náboženství se tak stává nikoli zastřešující perspektivou pro celek života, ale pouze dílčím fenoménem. Luhmann navíc popisuje další diferenciaci v rámci systému náboženství (vychází ovšem pouze z evropské zkušenosti) na církev jakožto funkci náboženství, diakonii jako jeho výkon, tedy vazbu k ostatním dílčím společenským systémům, a teologii jakožto reflexi náboženství. Všímá si, že (evropské) křesťanství v sekularizovaném prostředí akcentuje výkonovou složku, čímž ovšem oslabuje svou základní funkci, smysl. Sekularizaci však Vokoun v návaznosti na Luhmannovy úvahy chápe pozitivně: ztráta společensky výsadního postavení představuje pro křesťanství odlehčení a umožňuje návrat ke své vlastní nedelegovatelné funkci. Mgr. Karel Šimr je farářem ČCE v Chrástu u Plzně a koordinátorem Psychosociálního intervenčního týmu ČR. 42 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december RECENZE John Mark Terry & J. D. Payne: Developing a Strategy for Missions. A Biblical, Historical, and Cultural Introduction. Encountering Mission Series. Grand Rapids, MI: Baker Academic, 2013 Viktória Šoltésová John Mark Terry (PhD, Southwestern Baptist Theological Seminary) je profesorom misie na Mid-America Baptist Theological Seminary v Memphise, štát Tennessee. J. D. Payne (PhD, Southern Baptist Theological Seminary) je kazateľom zborového rastu v cirkevnom zbore The Church at Brook Hills v Birminghame, v štáte Alabama. Obaja autori majú skúsenosti z praktickej misijnej práce. Publikácia je vydávaná ako súčasť série Encountering Mission (Misijná skúsenosť), pričom zahŕňa diskusiu o misijnej stratégii, ktorá je určená pre globálne publikum. Autori sa zameriavajú na biblické, misiologické, historické, kultúrne a praktické problémy, ktoré riadia prípravu efektívnej stratégie misie. Publikácia je určená študentom globálnej a domácej misijnej práce, ako aj misionárom, ktorí takéto stratégie formulujú a formujú. Podľa Keitha Eitela, dekana Roy Fish School of Evangelism and Missions na Southwestern Baptist Theological Seminary, je kniha spojením teoretickej aj praktickej stránky misie. David J. Hesselgrave, profesor misie na Trinity Evangelical Divinity School a spoluzakladateľ Evangelical Missiological Society, ohodnotil prínos publikácie nasledovne: „Stratégia a taktiky úzko súvisia, ale nie sú v žiadnom prípade identické. Stratégia má prednosť; stratégia určuje taktiku. Ako názov napovedá, je to kniha o misijnej stratégii - a veľmi dobra. Navyše, to nie je jednoducho kniha na niektorú fázu misie, ale stanovuje stratégiu pre naplnenie misijného poslania Veľkého poverenia. Odporúčam ju na štúdium a prax misionárov a študentov misiológie, pastorov a všetkých kresťanov, ktorí berú Veľké poverenie vážne.“ Práca podobne ako súborné dielo Boscha sleduje misiu cirkvi z diachrónneho aspektu a na tomto pozadí poukazuje na súčasný kontext. Autori teda podrobne rozoberajú nielen často analyzované prvky misie apoštola Pavla, ale aj misijné stratégia v neskorších obdobiach histórie kresťanskej cirkvi a v súčasnosti. V úvode publikácie je stratégia misie definovaná z hľadiska vývinu pojmológie a využitia pojmu v teórii misie. Keďže strategické plánovanie v tejto oblasti má svoje paradoxy, autori apologeticky reagujú na súčasné námietky proti takémuto postupu v misii a nastoľujú biblické východiská a zásady. Rozoberajú štandardné plánovanie aktivít v misijnej práci. To ,čo nám prináša historická skúsenosť, je obsahom častí o misii ranej cirkvi, rímsko-katolíckej misii v jednotlivých obdobiach a počiatkoch protestantskej misie. Môžeme konštatovať, že text obsahuje iba stručný diachrónny pohľad na misijné stratégie a zameriava sa iba na vybrané okruhy problémov. Pri analýze ranej cirkvi je zaujímavý rozbor faktorov, ktoré podľa autorov podnietili expanziu cirkvi. V ôsmej kapitole venovanej rímskokatolíckej misii je spomenutá úloha kolonizácie v období kristianizácie národov. Načrtnuté témy bez hlbšej analýzy problematiky poukazujú na potrebu ďalšieho štúdia uvedených problémov. Vyžadujú poukázanie na širší kontext z úst prednášajúcich na seminároch misiológie, respektíve ďalšie priebežné štúdium citovanej literatúry. Keďže však nie sú zdrojové publikácie citované priebežne, je na čitateľoch, aby sa zorientovali v zozname bibliografie v závere. Predpokladáme teda, že autori zahrnuli diachrónny RECENZE 43 aspekt do úvodných kapitol kvôli komplexnosti uvedenia problému misijnej stratégie. Rovnako tak sú v deviatej kapitole v krátkosti spomenuté niektoré osobnosti a prúdy protestantizmu, ktoré významným spôsobom ovplyvnili misiu v 17.-19. storočí (napr. pietizmus). Od desiatej kapitoly sa autori rozhodli podrobnejšie rozobrať špecifické misijné stratégie, ktoré zmenili porozumenie základom misijnej práce. Patrilo sem zakladanie zborov s miestnymi charakteristikami, vlastnými domácej kultúre, ktoré uprednostňovali v 19. storočí misiológovia ako napríklad Henry Venn a Roland Allen. Tento prístup, v niektorých jeho bodoch, kritizoval napríklad nemecký misiológ Peter Beyerhaus. Publikácia ďalej analyzuje aj Hnutie „rastu cirkvi“ (zakladateľ Donald McGavran), stratégie zamerané na geografické a lingvistické pole pôsobnosti, ako aj stratégie vychádzajúce z potreby kontextualizácie evanjelia. Od šestnástej kapitoly sa už autori sústredili na objasnenie potreby kultúrneho a antropologického výskumu v procese kontextualizácie, rozvoj profilu ľudskej skupiny a rozvoj komunikačných stratégií. V kapitole 19 a 20 upozorňujú na potrebu vyváženosti medzi vnímanou citlivosťou komunity a potrebou zvestovania evanjelia vo vybranej komunite. Pripájajú praktický návod na kroky, ktoré majú viesť ku stanoveniu podmienok na výber správnych stratégií v špecifickej misijnej práci. Vo formovaní vízie pre budúcnosť kresťanskej misie sa zameriavajú na formovanie misijných tímov, odhad potrebných a dostupných zdrojov, stanovenie jasných cieľov a voľbu vhodných metód práce. Tieto posledné kapitoly obsahujú návody s konkrétnymi odporúčanými krokmi a postupmi, ku ktorým patrí aj dotazník na vytvorenie profilu skupiny v prílohe. Prínosom publikácie sú prípadové štúdie v závere kapitol, ktoré sú podnetmi na zamyslenie sa čitateľov a obsahujú aj námety na reflexiu a diskusiu. Publikácia tak nadobúda nový rozmer pre študentov teológie a považujeme ju za vhodný študijný materiál. Keď to zhrnieme, práca je veľmi praktickým návodom na prípravu a rozvoj misijných aktivít. Z teoretického hľadiska nám však ponúka iba stručné informácie pre formulovanie biblických a teologických východísk misie. PaedDr. Viktória Šoltésová, PhD. prednáša teológiu na Katedre teológie a katechetiky Pedagogickej fakulty Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. Špecializuje sa na problematiku evanjelizácie a sociálne vylúčených komunít. 44 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december RECENZE Uvedení nové knihy Jana Bárty Kornélia Kolářová Takácsová Říká se, že každý román je tak trochu autobiografický. Madame Bovary, c'est moi, řekl Gustav Flaubert na adresu své slavné knihy. A do určité míry by se k němu mohl připojit každý spisovatel. Každý totiž do svých knih otiskuje kus svého já a svého životního příběhu. Nejinak je tomu i v případě Dalších vyprávění nejen pro Teofila. Nenechme se mýlit tím, že se jedná pouze o převyprávění jiného vyprávění starého dva tisíce let, totiž Skutků apoštolských, jehož autorem byl evangelista Lukáš. Třebaže se Jan Bárta poměrně věrně drží biblické předlohy, přece ve svém vyprávění nezapře své osobní zkušenosti, své vidění a vnímání světa kolem. Není divu: vždy Jan Bárta, stejně jako hlavní hrdina příběhu apoštol Pavel, procestoval svět, poznal nejrůznější národy, kultury a náboženství, nasál atmosféru nesčetně míst, má pod kůží jedinečná setkání. Když v Bártově knize čteme, jak apoštol Pavel procházel středozemními městy a kázal dobrou zvěst o Ježíši Kristu, nedostáváme jen suchý popis událostí, ale vstupujeme do životních osudů lidí, navazujeme s nimi rozhovor, pronikáme do jejich každodennosti, do jejich dobrých i nedobrých vztahů, sdílíme jejich starosti a radosti. Právě tak to dělal i Jan Bárta na svých cestách během své práce pro humanitární organizaci Adra, jak o tom svědčí třeba jeho kniha Kohouti kokrhají všude stejně. Na ostrově Malta © Jan Bárta, 2014 Už literární teoretik Erich Auerbach si všiml, že novozákonní příběhy jsou pozoruhodné tím, že tu obyčejní lidé vystupují jako hlavní postavy závažných dějů mezi Bohem a světem. Tím se odlišují třeba od řeckých mýtů nebo historických spisů, kde pro osudy běžných lidí prakticky není místo, protože nejsou pokládány za dostatečně důstojné a zásadní. Myslím, že právě tato perspektiva těch „dole“ fascinuje čtenáře bible až dodnes. Teofilovi připadlo trochu zvláštní psát dějiny o někom, koho dobře zná. „Pavel je jistě statečný chlapík, ale psát o něm dějiny? Dějiny se přece píší o císařích, o králích a velkých bitvách,“ namítl. „Proč by se však musely psát dějiny jen o nich? Pavlův život stojí za zaznamenání určitě stejně jako životy císařů a králů. Pavel je Boží služebník. Zastává se zavržených, povzbuzuje slabé a potěšuje smutné,“ vysvětloval Lukáš. UMĚNÍ 45 Je osvěžující, že se autor nebojí špetky fabulace. Dovídáme se třeba, že apoštol Pavel měl nemocné oči a měl rád meruňky. To není neúcta k posvátným spisům. Vždyť tyto staré příběhy nemají být jen s úzkostlivou pečlivostí opakovány. Tím bychom je jen pohřbili v dávné minulosti. Ony právě nechtějí zůstat historickou památkou, mají ožít i pro nás, tedy být vždy znovu převyprávěny a aktualizovány. A k tomu patří i odvaha domýšlet, dovyprávět, domalovat. Domalovat – tím se dostáváme k Bártovým ilustracím. Evangelista Lukáš, třebaže sám byl patrně povoláním lékař, se stal mimo jiné také patronem malířů. Bártova kniha je pro nás dobrým svědectvím o tom, jak může slovo a obraz spolu korespondovat, vykládat se navzájem. Autor se nebojí zvěstovat také obrazem. Ale vidíme tutéž zvěst, kterou slyšíme v příbězích. Zaplněnou lidmi a jejich jedinečnými příběhy, pestrobarevnou, bohatou. Zajímavé je, že obrázky jsou malovány z různých pohledů – často zdola, jakoby z perspektivy dětí, pro které je kniha určena, ale někdy naopak shora, jako by si autor alespoň na chvíli vypůjčil Boží pohled na lidské dějiny. Snad tím Jan Bárta naznačuje, že naše příběhy nejsou – alespoň v tomto našem pozemském putování – nikdy jednoznačné, jsou otevřeny mnoha perspektivám a výkladům, a jistě také omylům. To Boží vidění světa nám jen tu a tam probleskne a pak zase upadáme do naší víceznačnosti. Až v Božím království poznám plně, tak jako Bůh zná mne, doufá apoštol Pavel. Ale do té doby si ty příběhy máme alespoň vyprávět. Nejen ty biblické, ale i naše příběhy, příběhy našeho setkání s Bohem. Pokaždé je budeme vyprávět jinak, pokaždé z jiného úhlu, pokaždé s jiným důrazem a zabarvením. A přece s vírou, že v nich je tajemně přítomen Bůh sám, který nás vede, stejně jako vedl apoštola Pavla na jeho cestách. Mgr. et Mgr. Kornélia Kolářová Takácsová, Th. D. je koordinátorkou Středoevropského centra misijních studií a pracovnicí Institutu důstojného stárnutí Diakonie ČCE. Zabývá se také středověkou sakrální architekturou a současným křesťanským uměním. 46 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december UMĚNÍ Na titulní straně ilustrace Na cestě do Troady na zadní straně Pavel na Areopagu, zde Na cestě do Týru © Jan Bárta, 2014 Aktuální informace ze SCMS najdete na adrese www.missioncentre.eu Misiologické fórum vychází čtyřikrát ročně. Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s., U Školské zahrady 1264/1, CZ-182 00 Praha 8-Kobylisy, IČ: 27029786. Evidenční číslo MK ČR E 18189, ISSN: 1805-7934. Bankovní spojení: ČR: 2100065230/2010, SR: 2100065230/8330 Redakční rada: Kornélia Kolářová Takácsová (odpovědná redaktorka), Pavol Bargár, Pavel Černý, Zuzana Jurechová, Milan Jurík, Luděk Korpa, Jaromír Strádal, Viktória Šoltésová, Jong-Sil Lee. Publikované příspěvky a názory se nemusí shodovat s názory redakce či SCMS. Naším cílem je vytvářet prostor pro setkávání různých názorů. Obrazová redakce: Kornélia Kolářová Takácsová Prepress: Jan Bouček. Tisk: Kopírovaní Havránek, Jungmannova 17/3, Praha 1. Toto číslo vyšlo v Praze dne 22. 12. 2014. Cena 30 Kč / 1,20 EUR (zdarma pro registrované příznivce SCMS).
Podobné dokumenty
Zdravotní sestra/ošetřovatel
Jedním z těch, kdo viděli Štěpána kázat, kdo
slyšeli jeho obhajobu a kdo skřípali vzteky zuby,
křičeli a zacpávali si uši a pak hnali Štěpána za
město a horlivě pomáhali při kamenování, byl
Saul. I...
Misie církve dnes
tuto
otázku
se
pokouším
odpovědět
v
rámci
teologické
disciplíny,
které
se
obecně
říká
teologie
misie
a
která
se
zabývá
evangel...
zde - Úvod
PRO VEŘEJNOST, MÉDIA A PPP.
PŘEDSTAVENÍ PROJEKTU NA DRUHÝ POHLED PROVÁZENÉ VÝSTAVOU FOTOGRAFIÍ.
Jsme Na druhý pohled, skupina žen, které spojuje osobní zkušenost s poruchami příjmu potravy. Projekt...
Revue SKŽ 74
Důležitou roli pro správné chápání toho, co biblická tradice učí o stvoření, hraje
také šabat. Protože se ekologickým aspektům šabatu důkladně věnuje i do češtiny přeložená kniha Jürgena Moltmann...
Žánr fantasy a religionistika
závisí na tom, jaké představy vkládáme do slova náboženství, a je tedy obsažena
v otázce. Tomu se většinou říká hermeneutický kruh.
Pokud ve fantasy jako religionisté hledáme spasitele, vykoupení n...