Biochemici - střední Evropa
Transkript
OPVK CZ.1.07/2.2.00/28.0184 Historie biochemie KBC/HIBC prof. Mgr. Marek Šebela, Ph.D. LS 2014/2015 Počátky biochemie v Rakousku, Uhrách, Polsku, Rumunsku a Švýcarsku Ernst Ludwig (1842-1915) Pocházel z Bruntálu ve Slezsku. Studoval na univerzitě ve Vídni, kde se v r. 1866 habilitoval pro obor analytická a organická chemie. Působil pak v Heidelberku a Berlíně, než se stal v l. 1869-1874 profesorem chemie na obchodní akademii ve Vídni. V r. 1872 byl jmenován mimořádným profesorem na Filozofické fakultě Vídeňské univerzity, od r. 1874 byl řádným profesorem lékařské chemie na Lékařské fakultě, kde později získal čestný doktorát (1882) a odkud odešel v r. 1912 do výslužby. Byl rektorem (1892/1893) a nadto přednostou patologicko-anatomické laboratoře Všeobecné nemocnice ve Vídni. Byl také prezidentem Nejvyšší sanitární rady. Od r. 1877 byl korespondujícím členem a od r. 1906 členem Rakouské akademie věd. Od r. 1892 byl v panské sněmovně. Ernst Ludwig se zabýval chemií minerálů, analýzou vody z léčivých pramenů a minerálních vod k tomu taktéž potravinářskou a forenzní chemií. Soudní medicína byla díky němu budována na základech lékařské chemie. V r. 1896 pracoval na rakouském zákonu o potravinách. Porträt von C. Zumbusch, Universität Wien, Arkadenhof Franz Hofmeister (1850-1922) Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 Narodil se v Praze, kde posléze studoval fyziologickou chemii u Karla Huga Hupperta (1832-1904), studoval také v Lipsku a Štrasburku. Doktorát z medicíny získal v Praze v r. 1874 a pracoval pak jako asistent u Hupperta. V r. 1879 se stal soukromým docentem lékařské chemie, 1881 docentem farmakologie, v r. 1883/85 se stal tamtéž mimořádným, resp. řádným profesorem farmakologie. Od r. 1896 byl profesorem fyziologické chemie na univerzitě ve Štrasburku, od r. 1919 pak ve Würzburku. Jeho výzkumná práce se dotýkala různých oblastí fyziologické chemie, kde uplatňoval raný pohled fyzikálního chemika. Díky jím sestavené iontové řadě poznal jako první vliv rozdílných elektrolytů na koloidní procesy („vysolování bílku“). Studium otázky chování proteinů v organismu ho přivedlo k definování peptidové vazby mezi aminokyselinami (1902), v jeho úvahách hrála roli biuretová reakce, která neprobíhá s volnými aminokyselinami. Studoval též působení enzymů, zabýval se metabolismem a chemií potravin. Jako první připravil krystalický protein - ovalbumin. schopnost vysolovat je vyjádřena tzv. 2.1.2 Hofmeistrovou (lyotropní) řadou (Hofmeister series, Hofmeister-Reihe) Anionty mají výraznější vliv než kationty. anionty: SO42- (~F-) > H2PO4- > CH3COO-> citrát > Cl- >NO3> Br- > ClO3- > I- > ClO4- > SCNkationty: N(CH3)4+ > NH4+ > Cs+ > Rb+ > K+= Na+ > Li+ > Mg2+ > Ca2+ > Ba2+ > Al3+ > guanidinium F. Hofmeister: Zur Lehre von der Wirkung der Salze. In: Arch Exp Pathol Pharmakol. (1888) 24:247-260. Na domě čp.497 v ulici U nemocnice 4, Praha 2 - Nové Město, je pamětní deska s reliéfní hlavou a českoněmeckým textem: „V této budově působil chemik prof. Franz Hofmeister (18501922), který předpověděl, že aminokyseliny se v bílkovinách pojí peptidickou vazbou a který v roce 1888 navrhl lyotropní (Hofmeisterovu) řadu iontů“. Otto von Fürth (1867–1938) Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 Narodil se ve Strakonicích. Od r. 1887 studoval medicínu a přírodní vědy v Praze, Heidelberku a Berlíně. Doktorát medicíny získal ve Vídni (1894). Poté pracoval v Praze u Franze Hofmeistera, který je považován za jednoho ze zakladatelů moderní farmakologie. V r. 1896 s ním odešel do Štrasburku, kde se věnoval studiu svalových proteinů. V r. 1898 objevil adrenalin („suprarenin“), o rok později se habilitoval v oboru lékařská chemie. V r. 1905 se vrátil do Vídně a stal se vedoucím chemického oddělení Fyziologického ústavu. Ve válce pracoval v lazaretu ve Vídni, Od r. 1929 pak vedoucím katedry lékařské chemie. Řádným profesorem se stal v r. 1917. V r. 1938 byl po anšlusu Rakouska pro svůj židovský původ vypuzen z univerzity a zakrátko zemřel na mozkovou mrtvici. Jako vědec se mimo zmíněné studie zabýval ještě dalšími hormony (např. jodothyrin), metabolismem cholinu, tvorbou melaninu, enzymy, biochemií svalové kontrakce. Vypracoval např. metodu stanovení kyseliny mléčné. Biosyntéza adrenalinu Chemická syntéza adrenalinu http://www2.ccc.uni-erlangen.de Účinek adrenalinu doc. Radovan Hynek, VŠCHT v Praze Nicolae Paulescu (1869-1931) Paulescu byl rumunský fyziolog, profesor medicíny, objevitel insulinu a jeho vlivu na hladinu glukosy v krvi. Narodil se v Bukurešti. Již v dětství uměl francouzsky, latinsky a starořecky. Měl nadání pro kresbu a hudbu, inklinoval k přírodním vědám. Střední školu ukončil v r. 1888. Poté odešel do Paříže, kde se zapsal na lékařskou fakultu. Jeho schopnosti přitáhly zájem prezidenta Francouzské lékařské akademie Lancereauxe, který mu umožnil výzkumnou práci v nemocnici. Doktorát medicíny získal v r. 1897 (struktura a funkce sleziny). Na Sorbonně získal diplomy z biochemie a fyziologie a doktorát věd (na úrovni habilitace). Asistoval u Lancereauxe, věnoval se endokrinologii, prokázal např. že štítná žláza produkuje látky podporující činnost nervového systému. Tehdy se předpokládalo, že štítná žláza odstraňuje toxiny. Podílel se na psaní pětidílné knihy „Traité de Médicine“. V r. 1900 se vrátil do Bukurešti kde se stal odborným asistentem fyziologie. Od r. 1904 byl vedoucím katedry a současně působil jako lékař v nemocnici. Věnoval se studiu hypofýzy na pokusných zvířatech, vypracoval přitom spolehlivou a relativně šetrnou metodu pro úplné vynětí hypofýzy. Už během studia v Paříži se věnoval experimentům souvisejícím s diabetem. V r. 1889 Josef von Mering (1849-1908) a Oskar Minkowski (1858-1931) ve Štrasburku prokázali, že pankreas produkuje antidiabetickou látku. V r. 1906 Georg Ludwig Zülzer (1870-1949) v Berlíně aplikoval pacientovi v komatu injekci alkoholového extraktu telecího pankreatu vyraběného berlínskou firmou Schering („Acomatrol“). Po počátečném zlepšení stavu se ale projevily postranní účinky preparátu a pacient zemřel. Paulescu prováděl experimenty s extrakcí obsahu pankreatu. V r. 1916 zjistil, že injekce vodného extraktu přináší mizení symptomů u diabetického psa (pokles hladiny krevního cukru). Výsledky včetně přípravy extraktu publikoval až po válce (1921). Antidiabetický hormon nazval pankrein. Podobné výsledky publikoval v JBC r. 1919 Israel Simon Kleiner (18851966). Při jiné než intravenózní aplikaci byly problémy s nečistotami preparátu, což vyvolávalo podráždění. Čištění insulinu dovedl do stádia rozpustného prášku. V té době ale na stejném problému pracovali F. G. Banting, J. J. R. Macleod, C. H. Best a J. B. Collip, kteří v r. 1923 poprvé použili insulin při léčbě 14ti letého chlapce. Kontroverzní Nobelova cena za medicínu byla udělena v r. 1923 pouze Bantingovi a Mcleodovi, oba se ale podělili s Bestem a Collipem o finanční odměnu. Langerhansův ostrůvek (zde barvení hematoxylin-eosin) ve slezinné tkáni produkuje hormony endokrinně (do krve), je proto prokrven krevními sinusoidami; kolem jsou exokrinní buňky slinivky produkující trávicí enzymy do dvanáctníku. Emil Abderhalden (*9.3. 1877 – †5. 8. 1950) Byl to švýcarský a německý biochemik a fyziolog. Jeho výsledky byly zpochybňovány už ve 20. letech 20. stol., k jejich plnému odmítnutí ale došlo až v 90. letech. Neví se, zda podváděl vědomě, či šlo jen o nedostatek vědecké pečlivosti. Narodil se v kantonu Sv. Havel a studoval v Basileji medicínu. Doktorát získal r. 1902, experimentoval v laboratoři Emila Fischera a učil na univerzitě v Berlíně, v r. 1911 přešel na Lékařskou fakultu univerzity v Halle, kde vyučoval fyziologii . Zdroj: Wiki V období 1931-1950 byl prezidentem Německé akademie přírodních věd Leopoldina, od r. 1936 byl členem Papežské akademie věd. Během 1. sv. války založil dětkou nemocnici. Svůj výzkum směřoval do fyziologické chemie, metabolismu a potravinářské chemie. Po 2. sv. válce se vrátil do Švýcarska a působil na univerzitě v Curychu, kde zůstal do své smrti. Známý je především pro krevní test těhotenství, test cystinu v moči a vysvětlení genetické poruchy zvané Abderhalden–Kaufmann–Lignacův syndrom (nefropatická cystinóza). Rozsáhle se zabýval peptidy (syntézy) ale hlavně proteiny, zejména enzymy. Přišel s teorií obranných enzymů („Abwehrfermente“), kdy je imunitní systém stimulován k tvorbě proteas. Zmíněný těhotenský test se ale brzy ukázal nespolehlivým. Obranné enzymy byly využívány Aberhaldenovými příznivci též např. k diagnóze mentálních nemocí v Německu a krátce v USA („krevní test pro šílenství“ zvaný též Abderhalden-Fauserova reakce). Pouze v Německu však pokračoval růst kreditu autora, byl považován za zakladatele vědecké biochemie v této zemi a zpochybňování jeho výsledků mělo negativní vliv na kariéru oponentů (Leonor Michaelis). Jeho výzkum byl financován Společností císaře Viléma až do r. 1944. Těhotenský test spočíval v denaturaci proteinů placenty povařením. Nerozpustné placentální proteiny se pak nechaly reagovat s ženským sérem. U těhotných žen se předpokládala specifická reakce proteas vedoucí k tvorbě peptidů následně identifikovaných biuretovou či ninhydrinovou reakcí. Michaelis publikoval nesrovnalosti v r. 1914. Spolu se svým asistentem pozorovali, že není rozdíl mezi séry těhotných a netěhotných žen z hlediska této reakce. Protiargumenty Abderhaldena zahrnovaly např. to, že test byl úspěšně prováděn v mnoha laboratořích, takové množství vědců nemohlo podvádět. Dále, že jde o test složitý a nemusí být zřejmě prováděn správně tam, kde nevychází. Pozdějším vývojem těhotenského testu se přešlo k analýze moči. Obranné enzymy našly uplatnění při diagnostikování rakoviny. Ve 30. a 40. letech se objevilo mnoho příkladů analýzy obranných enzymů při rozmanité diagnostice. Deichmann, Ute and Muller-Hill, Benno. "The Fraud of Abderhalden's Enzymes," Nature 393 (14 May 1998), pp. 109-111 Na Ústavu císaře Viléma pro antropologii v Berlíně se od přelomu let 1942/43 rozběhlo zkoušení možností, jak diagnostikovat rasovou čistotu pomocí krve (Otmar von Verschuer, Josef Mengele). Mengele zaslal z Osvětimi asi 200 vzorků krve, mj. od infikovaných dvojčat, které byly v Berlíně analyzovány. Výzkumu se účastnil biochemik Günter Hillmann, který od r. 1943 pracoval v laboratoři nobelisty Adolfa Butenandta na Ústavu císaře Viléma pro biochemii. V r. 1947 Butenandt v Tubinkách předsedal semináři na téma obranné enzymy, kdy někteří z účastníků tvrdili, že tyto prokázali. On saám však vyjádřil pochybnosti. Po smrti Abderhaldena se jeho syn Rudolf angažoval v dalším využívání testů obranných enzymů. Abderhalden byl přesvědčeným eugenikem (sociálně-filosofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka, v podstatě „šlechtění lidského genofondu“). Byl editorem časopisu Ethik, napsal učebnici biochemie (28 vydání v l. 1906-48), publikoval více než 1000 článků. Jeho záležitost není dodnes vyjasněna, nicméně se předpokládá, že Abderhalden jednoduše nebral v potaz opakování, která vedla k negativním výsledkům a podlehl vlastnímu sebeklamu. Michael Somogyi (1883 - 1971) Clin. Chem. 1971, 11, 1138. Narodil se v Reinersdorfu (maď. Zsámánd) (Hradsko). V 16ti letech se zapsal na univerzitu v Budapešti, kde pak absolvoval obor chemické inženýrství (1905). Pod dojmem romantických knih se vypravil do Ameriky, ale získal taková zaměstnání jako např. kočí nebo dělník v továrně na provazy. S doporučujícími dopisy z Budapešti se posléze stal asistentem pro biochemii na Lékařské fakultě Cornellovy univerzity, NY (1906-1908). Vrátil se pak do Budapešti, kde působil jako hlavní chemik městské laboratoře. V r. 1914 získal Ph.D. na univerzitě v Budapešti, disertace byla na téma katalytické hydrogenace. V r. získal nabídku od kolegy P. A. Shaffera z Cornellu, působil poté jako instruktor pro biochemii na Lékařské fakultě Washingtonovy univerzity v St. Louis. V l. 1926-1957 byl hlavním biochemikem v Židovské nemocnici v St. Louis. V r. 1969 prodělal těžkou mozkovou mrtvici, ze které se už nevzpamatoval. Jméno M. Somogyiho je spjato s léčbou diabetes a používáním inzulinu. Spolu s P.A. Shafferem a E.A. Doisy vypracoval v r. 1922 instrumentální metodu přípravy inzulinu, která se pak běžně používala pro jeho komerční výrobu. První použití inzulinu pro léčbu diabetes v USA bylo v říjnu 1922 (18ti měsíční chlapec) v dětské nemocnici v St. Louis bylo právě takovým inzulinovým preparátem zmíněného tria výzkumníků. Během svého působení v nemocnici v St. Louis se zabýval více než 5 tis. případy onemocnění cukrovkou. V r. 1949 na setkání ACS v Atlantic City, NJ, prohlásil, že mnoho pacientů s cukrovkou zbytečně dostává nadměrné dávky inzulinu, takže jsou vlastně inzulinem chronicky tráveni. Také tvrdil, že mnoha pacientům s inzulinovou terapií by lépe prospěl jiný způsob léčby, např. vhodná dieta a snížení váhy. Jednoduše se domníval, že injekce insulinu jsou pro pacienty s nadváhou nevhodné. Publikoval více než 70 článků z oblasti klinické biochemie. V tom je příprava a purifikace inzulinu, fermentace, metoda měření aktivity diastasy (amylasy) v Somogyiho jednotkách (publikace v l. 1937-1952), měření draslíku v krvi, stanovení glukosy v krvi a moči, stanovení glykogenu, stanovení ketonových tělísek v krvi a moči, fyziologické působení inzulinu a jiných hormonů, test pro diagnostiku akutní pankreatidy. Somogyiho efekt (hyperinsulinismus): „hypoglykemie plodí hyperglykemii“ Metoda Somogyi-Nelson je klasickou metodou stanovení redukujících cukrů uvolněných např. štěpením škrobu amylasou. Redukující cukry po zahřátí vínanem měďnatým za alkalických podmínek redukují měď z měďnatý stavu na stav měďný – z činidla se tvoří oxid měďný. Reakcí oxidu měďného s arsenomolybdenovou kyselinou vede k redukci na molybdenovou modř. Modrá barva se dá měřit fotometricky a porovnávat se sadou standardů při 620 nm. Nelson, N., J. Biol. Chem. 153, 375 (1944). Somogyi, M., J. Biol. Chem. 195, 19 (1952). Jakub Karol Parnas (1884-1949) J. K. Parnas byl polský a sovětský biochemik (také někdy uváděn jako Jakov Oskarovič Parnas), který přispěl k objevu Embden-Meyerhof-Parnasovy metabolické dráhy odbourání glukosy spolu Otto Fritzem Meyerhofem (1884-1951) a Gustavem Georgem Embdenem (1874-1933). Narodil se v obci Mokrjany u Drahobyče v Haliči tehdy v Rakousku-Uhersku židovským rodičům. Studoval chemii na technice v Berlíně-Charlottenburgu (absolvoval v r. 1904). V r. 1906 získal diplom a v r. 1907 Ph.D. na polytechnice v Curychu. Pobýval také na univerzitách ve Štrasburku, Neapoli, Gentu. Jeho pobyt v Cambridgi přerušila válka, po ní se rozhodl vrátit na území Polska, kde zřídil katedru fyziologické chemie na univerzitě ve Varšavě. Od r. 1920 vedl profesor Parnas katedru lékařské chemie na Lékařské fakultě univerzity ve Lvově. Comprehensive Biochemistry 2007, 45: 157–207 Antoni Michalak Portret Jakuba Parnasa, 1933 r. Byla to nejúspěšnější léta jeho života, s výborným týmem žáků a spolupracovníků a s kontakty na přední evropská vědecká pracoviště. Po sovětské invazi do východního Polska v r. 1939 zůstal ve Lvově a postupně začal podporovat nový režim svými politickými prokomunistickými aktivitami. V červnu 1941 byl evakuován před příchodem německých jednotek (za několik dnů Němci povraždili ve Lvově řadu profesorů univerzity) do Ufy v asijské části SSSR. V Moskvě působil od r. 1943, až do r. 1947 byl ředitelem Národního ústavu biologických věd. Setkal se osobně se Stalinem, působil v Akademii věd SSSR. Navzdory úspěchům a popularitě byl v lednu 1949 bez vysvětlení zatčen tajnou policií a zemřel při prvním výslechu, údajně na zástavu srdce. Hlavním předmětem jeho zájmu byl metabolismus sacharidů ve svalech. Parnas a jeho spolupracovníci bylo pionýrskými objeviteli v oblasti role fosforylace v biologii. Byli mezi prvními, kdo využívali radioaktivní fosfor pro biochemické studie. Objevili degradaci glykogenu za vzniku glukosa-6fosfátu v přítomnosti anorganického fosfátu. Tým objevil i dva ze tří regulačních enzymů glykolýzy (fosfofruktokinasu a pyruvátkinasu). V té době bylo převratné zjištění, že ve fosfofruktokinasové reakci se ATP spotřebovává a v pyruváttkinasové reakci naopak vzniká. Kazimierz Funk ( 1884 – 1967) Kazimierz Funk (též Casimir Funk) se narodil v židovské rodině ve Varšavě. V roce 1900 odjel studovat biologii a chemii do Švýcarska. Po doktorátu získával zkušenosti u významného polského chemika, Stanisława Kostaneckého, který byl profesorem berlínské univerzity. Pracoval v Pasteurově ústavu v Paříži a na Listerově ústavu preventivního lékařství (Bushey, Hertfordshire) v Anglii. Při hledání příčin nemoci beri-beri objevil v rýžových otrubách látku dnes známou jako vitamín B1 (thiamin), jejíž existenci naznačovaly starší pokusy Christiaana Eijkmana a Umetara Suzukiho. Není překvapením, že autorem pojmu "vitamín", který byl představen v roce 1912, je právě Funk. Vznikl zkrácením slov „vitální amin“ a odráží prokázaný obsah dusíku. Z dnešního pohledu je však zavádějící, např. vitamíny A či K dusík vůbec neobsahují. Na rozdíl od původního anglického „vitamine“ se od r. 1920 užívá „vitamin“, aby byla potlačena naznačená souvislost s aminem (anglicky „amine“). Klíčové pokusy proběhly s holuby, kteří trpěli polyneuritidou díky krmení loupanou rýží, která prakticky neobsahuje vitamín B1. Podávání substance získané přečištěním z alkoholových extraktů rýžových otrub vedlo k přežití i u tak závažně postižených jedinců, kteří bez aplikace vitamínu jako léku pošli do 12ti hodin. Pokračující výzkum vedl k nalezení vitamínu B1 i v dalších potravinách např. droždí. Kazimierz Funk předpověděl, že avitaminóza může vést k mnoha dalším nemocem: křivici, kurdějím, pelagře. Během první světové války odjel do Spojených států (1915), kde se zapojil do výzkumu zaměřeného na využití vitamínů pro léčebné účely, získával granty (Rockefellerova nadace). V roce 1923 se vrátil do Polska. Do roku 1927 zde řídil oddělení biochemie Národního ústavu pro hygienu ve Varšavě, pracoval například na izolaci hormonu insulinu a věnoval se dále výzkumné práci na vitamínech. Zabýval se především vlivem vitamínu B1 na metabolismus sacharidů a úlohou kyseliny nikotinové. Díky nejasné politické situací v Polsku přesídlil do Paříže, kde nejdříve pracoval pro farmaceutickou firmu, později založil vlastní výzkumné pracoviště. Po odchodu z Evropy v důsledku vypuknutí druhé světové války působil od roku 1940 ve Spojených státech, kde zůstal až do své smrti. Založil zde např. nadaci The Funk Foundation for Medical Research (1947) a samozřejmě pokračoval ve výzkumné práci. V poslední etapě vědecké dráhy se Funk věnoval příčinám vzniku rakoviny. Ernst Späth (1886-1946) Narodil se v Moravském Berouně. E. Späth byl rakouský organický chemik, který se specializoval na přírodní látky. Byl první, který syntetizoval meskalin, spolu s Hansem Tuppym syntetizoval kuskhygrin. Za druhé světové války přišel o vše a zemřel bez peněz. Jeho bývalý doktorand Percy Lavon Julian (1899-1975) zaplatil pohřeb a objednal bustu, která stojí na Chemické fakultě Vídeňské univerzity. Ve Späthově syntéze meskalinu se vycházelo z 3,4,5-trimethoxybenzoyl chloridu, který byl redukován na odpovídající aldehyd, který po kondenzaci s nitromethanem poskytl beta-nitro-3,4,5-trimethoxystyren. Ten byl redukován práškovým zinkem a kyselinou octovou na oxim a ten byl dále redukován amalgámem sodným na 3,4,5-trimethoxyfenethylamin (meskalin). Meskalin je zakázaná psychotropní látka ze skupiny alkaloidů, která se vyskytuje např. v rostlině peyotl – ježunka williamsova (Lophophora williamsii) či v kaktusu San Pedro (Trichocereus pachanoi). Peyotl byl užíván americkými indiány již před 3000–5000 lety. Halucinace považovali za cestu k porozumění světa. První zprávy o halucinogenních účincích peyotlu podal Evropanům misionář Bernardino de Sahagún v 16. stol. Od 50. a 60. let se dostaly informace o účincích meskalinu do různých knih a došlo ke vzestupu užívání této látky např. na univerzitních kampusech. Meskalin byl postupně zakázán, nicméně vedou se spory o tom, zda se zákaz vztahuje i na medicinální užití mezi indiány. Meskalin se váže na serotoninový receptor 5-HT2A a aktivuje ho. Prvním efektem je často intenzívní bolest břicha a nevolnost. Po 3060 min nastupují první halucinogenní účinky, které následně trvají až 10-12 h, ale nejsilnější účinky se projevují během prvních dvou hodin. Meskalin, podobně jako další halucinogeny, způsobuje intenzivní vnímání smyslů, prohloubení citů a jejich nestabilitu (stavy smíchu střídané návaly strachu). http://www.biologie.uni-hamburg.de Percy Lavon Julian byl afroamerický chemik, který se zabýval syntézou přírodních látek. Připravil fysostigmin a zasloužil se o průmyslové syntézy lidských hormonů, steroidů, progesteronu a testosteronu a rostlinných sterolů. Jeho práce položila základy produkce kortikosteroidů a hormonální antikoncepce. Vystudoval univerzitu DePauw v Greencastlu, Indiana (1920). V roce 1923 získal stipendium na Harvardu ale nemohl zde dokončit doktorát, přešel pak díky dalšímu stipendium na Vídeňskou univerzitu (1929), kde pracoval u Ernsta Spätha. V r. 1931 zde jako jeden z prvních Afroameričanů získal Ph.D. z chemie. Pracoval pak na Howardově univerzitě ve Washingtonu, místo však ztratil kvůli skandálu s uveřejněním jeho soukromých dopisů. Učil pak organickou chemii na DePauw (od 1932), kde s kolegou Piklem povolaným z Vídně syntetizoval fysostigmin (1935). Julian také z rostliny Physostigma venenosum extrahoval stigmasterol (Butenandt a Fernholz ho v r. 1934 synteticky převedli na progesteron). Následovala praxe v průmyslu, ve firmě Glidden, která se zabývala mj. výrobou oleje ze sójových bobů. Od r. 1936 se Julian podílel na budování nového provozu pro získávání sójového proteinu, který se mj. využíval k výrobě hasicí pěny používané námořnictvem („fire fighting foam“). Od r. 1940 se začal věnovat u Gliddenu přípravě lidských steroidních pohlavních hormonů z rostlinných sterolů (výchozí materiál sója). Na počátku 50. let to pak byly kortikoidní hormony. V roce 1953 odešel Julian z Gliddenu a založil svou společnost Julian Laboratories, kde se např. vyráběl progesteron pro farmaceutické firmy (Upjohn); vstupním materiálem byla rostlina jam z Mexika (Dioscorea mexicana), která obsahuje saponiny. Z dioscinu se dá získat aglykon diosgenin, převeditelný semisyntézou na progesteron. Firmu v r. 1961 prodal, v r. 1964 založil výzkumný ústav, který řídil až do své smrti. Albert Szent-Györgyi (1893 - 1986) Albert Imre Szent-Györgyi de Nagyrápolt byl maďarský fyziolog a biochemik, který získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu v roce 1937. Udělení si zasloužil izolováním vitamínu C a výzkumnou prací věnovanou roli fumarátu v buněčné respiraci. Bezesporu pozoruhodnou osobností byl i mimo svoji profesionální dráhu. Během druhé světové války byl aktivní v odbojovém hnutí a krátce se angažoval i v poválečné maďarské politice. Narodil se v Budapešti do šlechtické rodiny. Jeho otec Miklós, původem ze Sedmihradska, byl majitelem statku. Matka Jozefina, hudebně nadaná, pocházela z rodiny Lenhossék. Její otec József i bratr Mihály byli profesory na Univerzitě Lóránda Eötvöse v Budapešti. Strýc Mihály pravděpodobně již v dětství ovlivnil budoucí profilování jeho osobnosti. Chtěl pracovat v medicínském výzkumu, jeho strýc ho však zrazoval s tím, že mu pro takové povolání chybí všechny předpoklady. Strýc změnil názor až poté, co Albert střední školu absolvoval s vyznamenáním. V roce 1911 nastoupil na Semmelweisovu universitu v Budapešti, nudil se však na přednáškách a tak začal pracovat jako vědecká síla v anatomické laboratoři svého strýce. Za války musel narukovat jako vojenský lékař. Po dvou letech v zákopech si opatrně přivodil střelné zranění ruky a vydával se za oběť nepřátelské střelby, aby mohl být poslán zpět do Budapešti. Během rekonvalescence zde dokončil školu a v roce 1917 získal doktorát medicíny. Posléze se také oženil. Po válce krátce pracoval jako vědec v oboru farmakologie v Bratislavě, avšak jakmile se město v roce 1919 stalo součástí Československa, odešel odtud. Působil na několika univerzitách v cizině a získal zkušenosti v oblasti biochemie, např. v Groningenu v Holandsku (1922-1926). Pracoval na studiu biologické oxidace a buněčných respiračních procesů. Významný anglický biochemik Frederick Gowland Hopkins (1861-1947) mu s přihlédnutím k jeho publikacím nabídl stipendium na univerzitě v Cambridgi, kde SzentGyörgyi v roce 1927 získal titul Ph.D. Po několik následujících let se věnoval izolaci organické sloučeniny, kterou nazval „hexuronová kyselina“ (tehdy však neznal její identitu), a to z citrusových plodů, zeleniny a nadledvinek. Na pozvání se vrátil zpět do Maďarska, kde přijal post vedoucího katedry lékařské chemie na univerzitě v Segedínu. S mladým postdoktorandem, Američanem Josephem L. Svirbelym se zkušenostmi z laboratoře Charlese C. Kinga z Pittsburghu, se věnoval „hexuronové kyselině“, jejímu izolování z rozmanitých zdrojů, v Maďarsku zcela typicky například z papriky, a testování jejích protikurdějových (antiskorbutických) vlastností. Zjistili, že látka je totožná s předpokládaným vitamínem C studovaným v Pittsburghu, výsledky byly publikovány v roce 1932. Současně Albert Szent-Györgyi pokračoval ve studiu buněčné respirace, kdy mimo jiné popsal fumarovou kyselinu jako komponentu klíčové metabolické dráhy, kterou dnes známe jako Krebsův cyklus. Vzorek vitamínu C zaslal britskému chemikovi Walteru Normanu Haworthovi (1883-1950), který v roce 1933 nalezl strukturu a potvrdil ji chemickou syntézou. Vitamín C byl podle svých účinků nazván askorbovou kyselinou. Navzdory zařazení mezi vitamíny se ukázalo, že látka nepatří mezi aminy a dokonce ani neobsahuje dusík. Albert Szent-Györgyi získal v roce 1937 Nobelovu cenu. Pozoruhodné je, že v roce 1940 věnoval s ní spojené finanční prostředky Finsku stojícímu tehdy ve válce se Sovětským svazem (v této tzv. „Zimní válce“ bojovali i maďarští dobrovolníci, samozřejmě na straně Finů). V roce 1938 se věnoval se spolupracovníky biochemii svalů a objevil roli proteinů aktinu a myosinu ve spojení s ATP na procesu svalové kontrakce (s asistentem B. Straubem). Od konce třicátých let se začal angažovat v protinacistickém podzemním hnutí, což vyvrcholilo během druhé světové války. V letech 1944-1945 se povětšinou musel skrývat před gestapem. Po válce pracoval na obnově struktur Akademie věd, byl poslancem parlamentu. V roce 1947 odešel do USA a usadil se ve Woods Hole v Massachusetts. Tady pokračoval ve studiu svalové kontrakce (založil si laboratoř při The Marine Biological Laboratory) například s využitím elektronové mikroskopie, jako cizinec se však potýkal s těžkostmi financování chodu své laboratoře. V roce 1954 obdržel Laskerovu cenu. S koncem 50. let se jeho zájem přesouvá k výzkumu nádorového bujení, kde rozvíjel myšlenky aplikování teorie kvantové mechaniky na biochemické problémy, věnoval se také studiu volných radikálů jako potenciálních původců rakoviny. V průběhu šedesátých a sedmdesátých let vystupoval Albert SzentGyörgyi proti válce ve Vietnamu a jadernému zbrojení. Byl známý pro svůj odmítavý postoj k psaní grantových žádostí, kde by musel specifikovat každý utracený dolar a detailně popisovat, jaké výstupy výzkum přinese. Před finanční katastrofou jeho laboratoř zachránil právník Franklin Salisbury, který mu pomohl vybudovat soukromou neziskovou organizaci The National Foundation for Cancer Research, která situaci stabilizovala. Kornberg A., J. Biol. Chem. 2001, 276:3-11. Carl Ferdinand Cori (1896-1984) Gerty Therese Cori (1896-1957) Oba studovali na lékařské fakultě německé univerzity v Praze. Školu absolvovali v r. 1920, od r. 1922 pracovali v Americe, nejdříve v Buffalu, NY, New Yorský ústav pro studium maligních nemocí. Zde s minimem vybavení objevili, cyklování laktátu a glukosy mezi jaterním glykogenem a svalem s účastí hormonů (adrenalin, insulin) – Coriho cyklus. V r. 1931 Cori získal profesuru farmakologie na Lékařské fakultě Washingtonově univerzity v St. Louis, Missouri. Gerty byla pomocným vědeckým pracovníkem. Začali se věnovat studiu přeměny glukosy in vitro. V homogenátu žabích svalů nalezly glukosa-1-fosfát (Coriho ester). V následujících desítkách let se Coriovi věnovali studiu enzymů sacharidového metabolismu. Objevili glykogenfosforylasu (1938-1939) s překvapivým zjištěním, že enzym katalyzuje nejen fosforolýzu glykogenu na glukosa-1fosfát, ale může naopak i prodlužovat řetězec glykogenu přídavky glukosy z glukosa-1-fosfátu. V roztoku je reakce reverzibilní, ale v buňce probíhá fosforolytickým směrem, protože koncentrace fosfátu je mnohem větší než koncentrace glukosa-1-fosfátu. Coriovi objevili i regulaci prostřednictvím fosforylace, defosforylace a allosterického efektoru. V té době byla laboratoř Coriových Mekkou enzymologie, se spolupracovníky purifikovali mnoho glykolytických enzymů. Jejich významným žákem byl Arthur Kornberg (1918-2007), objevitel DNA polymerasy. Posluchárna na 1. LF UK, v ulici U nemocnice 5, pojmenovaná po Coriových Metabolismus glykogenu Richard Kuhn (1900-1967) R. Kuhn byl rakousko-německý biochemik a laureát Nobelovy ceny. Narodil se ve Vídni, kde navštěvoval střední školu (Döblinger Gymnasium). Jeho spolužákem byl v l. 1910-1918 Wolfgang Pauli (1900-1958), který získal Nobelovu cenu za fyziku v r. 1945. Od r. 1918 navštěvoval přednášky chemie na Vídeňské univerzitě. Studium chemie pak ukončil v Mnichově, kde pracoval u Richarda Willstättera (1872-1942), který získal Nobelovu cenu za chemii v roce 1915 díky studiu rostlinných pigmentů (poprvé určil strukturu chlorofylu). Ph.D. získal v r. 1922 na téma „specifičnost enzymů“. V r. 1925 se stal soukromým docentem chemie. O rok později byl jmenován profesorem obecné a analytické chemie na ETH v Curychu. Od roku 1928 učil na univerzitě v Heidelberku. V té době se také oženil (později měl celkem šest dětí). V r. 1929 se stal vedoucím oddělení na Ústavu císaře Viléma pro medicínský výzkum. Zde se spolu s asistenty Edgarem Ledererem (19081988) a A. Wintersteinem věnoval znovuobjevení a vývoji chromatografie. V třicátých letech se stal národním socialistou a v r. 1937 vedoucím zmíněného ústavu (do r. 1945). Stal se také profesorem biochemie na univerzitě v Heidelberku, v r. 1938 absolvoval pobyt v USA (Filadelfie). Ve stejném roce získal Nobelovu cenu za chemii za práci na karotenoidech a vitamínech, přavzal ji však až v r. 1948. Richard Willstätter (1872-1942) Zadal si však s nacistickým režimem, v r. 1938 byl například jmenován „vůdcem“ Německé chemické společnosti, podílel se na perzekuci židovských kolegů z KWI. Od r. 1943 se také zabýval výzkumem nervových plynů, připravil s Konradem Henkelem např. soman. S objevy nervových plynů je však spjato především jméno Gerharda Schradera (1903-1990) tabun (1936), sarin (1938), cyklosarin (1949). Po válce pobýval opět v USA, vrátil se r. 1953. Ústav KWI přešel pod Společnost M. Plancka, Kuhn byl ředitelem. Získal posléze řadu čestných ocenění. Od r. 1968 se udělovala Kuhnova medaile GDCh, ukončeno 2005. Již v Curychu se Kuhn zabýval syntézou a vlastnostmi polyenů. V rámci této výzkumné práce chromatograficky rozdělil barvivo z mrkve na α-, β-, a γkaroten, stanovil strukturu a objasnil vztah k vitaminu A. Ze syrovátky byl také izolován laktoflavin (riboflavin, vitamin B2), byla určena jeho struktura a zvládnuta syntéza. Kuhn a spol. ukázali, že laktoflavin je součástí Warburgova "žlutého oxidačního fermentu„ (NADPH diaforasa) a že kombinací syntetického laktoflavinfosfátu s proteinovou částí žlutého enzymu je získán plně aktivní enzym. Tento výzkum prokázal, že vitamíny mohou plnit své biologické účinky jako koenzymy. V další práci na vitamínech skupiny B byl izolován pyridoxin (vit. B6) a kyselina pantothenová (vit. B5), vyřešena struktura a provedena syntéza. Kolem r. 1940 byla syntetizována analoga působící antagonisticky proti přírodním vitamínům ("antivitamíny"). Bylo například prokázáno, že sulfanilová kyselina a některé její deriváty brzdí účinek p-aminobenzoové kyseliny jako růstového faktoru baktérií. Byly také izolovány alkaloidy-glykosidy z rostlin rodu Solanum, objasněna jejich struktura a tyto identifikovány jako faktory odolnosti proti larvám mandelinky. Takto se otevřel nový výzkumný směr, kterému se Kuhn věnoval v první pol. 50. let. Z mateřského mléka byly izolovány četné oligoscharidy zvyšující odolnost kojenců proti infekcím („bifidus faktor“). NADPH dehydrogenasa (EC 1.6.99.1), též diaforasa kazalyzuje reakci: NADPH + H+ + akceptor = NADP+ + redukovyný acceptor Theorell H (1935). "Das gelbe Oxydationsferment". Biochem. Z. 278: 263–290. Vitamíny B-komplexu: Vitamín B1 – thiamin Vitamín B2 – riboflavin Vitamín B3 – niacin Vitamín B5 – kyselina pantothenová Vitamín B6 – pyridoxal, pyridoxol, pyridoxamin Vitamín B7 – biotin (vitamín H) Vitamín B9 – kyselina listová (folacin, folát) Vitamín B12 – kobalamin http://en.wikipedia.org/wiki/B_vitamins Mnohé z těchto cukerných sloučenin (součásti „Lactaminsäure“) jsou štěpitelné virem chřipky a působí jako virový receptor. Podobné oligosacharidové struktury byly detekovány jako složky "gangliosidů“ patřících mezi glykolipidy. Objasnila se jejich vícečetná biologická funkce - důležité složky buněčných membrán, aktivní látky krevních skupin. V jisté souvislosti s tím byly vyvinuty i nové syntetické metody pro přípravu aminosacharidů, což bylo důležitým příspěvkem k chemii sacharidů. Současně s prací na oligosacharidech Kuhn dále provozoval výzkumnou práci v oblasti kumulenů (látky s mnoha dvojnými vazbami) a "volných radikálů". Našel uhlovodíky, které se vyznačují vysokou aciditou. Studie na odvozených radikálech vedly k dusíkatým analogům kyselých uhlovodíků a k obzvláště stabilnímu, tmavě zelenému "Verdazylenu", který ho fascinoval fo konce života, stejně jako kumuleny, které se pokoušel syntetizovat vždy s větším a větším počtem dvojných vazeb. Vracel se tak jakoby k počátkům své vědecké kariéry, kdy studoval přírodní polyeny. K této práci byl pravděpodobně přitahován krásou barev a krystalových forem stejně jako estetikou a symetrií příslušných chemických vzorců sloučenin. Erwin Chargaff (1905-2002) Erwin Chargaff se narodil v Černovicích, dnes na západní Ukrajině. Jeho otec byl ze střední třídy, zdědil banku. Erwin studoval na gymnáziu ve Vídni a posléze na Vídeňské univerzitě. Měl neskutečné nadání pro jazyky, zvažoval, zda studovat přírodní vědy nebo filologii. Rok studoval oboje, jazyků uměl 15, ale nakonec v l. 1924-28 vystudoval chemii (doktorát u F. Feigla), disertace se zabývala organickými komplexy stříbra. V l. 1928-1930 byl výzkumnou silou na Yaleově univerzitě v New Havenu, v l. 1930 asistentem chemie na bakteriologii (univerzita v Berlíně), 1933-35 asistentem na Pasteurově ústavu v Paříži. V r. 1935 získal místo na Kolumbijské univerzitě, NY, jako pomocný vědecký pracovník. V r. 1938 se stal odborným asistentem, v r. 1952 profesorem. Původně pracoval na mnoha problémech např. krevní srážlivosti. Po článku Oswalda Averyho o DNA jako nositelce dědičné informace (1944) se Chargaffova laboratoř vydala tímto směrem. Experiment Averyho, Macleoda a McCartyho (1944), dokázal, že DNA je nositelkou schopnosti transformace pneumokoků (Griffithův experiment, 1928) Maclyn McCarty (1911-2005) Oswald Avery (1877-1955) Colin Munro Macleod (1909-1972) zdroj foto: Wiki Experiment Averyho, Macleoda a McCartyho (1944) přišel v době, kdy se ještě věřilo, že nositeli dědičnosti jsou proteiny. Šlo o vrchol výzkumu na Rockefellerově ústavu pro medicínský výzkum, který probíhal od 30. let 20. stol. s cílem najít transformační princip popsaný v Griffithově experimentu z roku 1928: usmrcené buňky virulentního kmenu III-S Streptococcus pneumoniae měly původní smrtící účinek, pokud byly myším injekčně vpraveny spolu s živými buňkami nevirulentního kmene II-R. Avery, Oswald T.; Colin M. MacLeod, Maclyn McCarty (1944) "Studies on the Chemical Nature of the Substance Inducing Transformation of Pneumococcal Types: Induction of Transformation by a Desoxyribonucleic Acid Fraction Isolated from Pneumococcus Type III". Journal of Experimental Medicine 79 (2): 137–158. Pro studium baktériíí byl klíčový objev sérologické typizace. Imunitní odezva laboratorního zvířete vůči určitému kmeni vede k tvorbě protilátek. Antisérum s protilátkami reaguje s baktériemi stejného typu, jako byly ty, které iniciovaly tvorbu protilátek. Až do Griffithova experimentu v r. 1928 se věřilo, že sérologický typ je fixní a nemění se v příštích generacích. „Transformační princip“ vzešel z řady experimentů typizace pneumokoků způsobujících zápal plic. Britský bakteriolog Frederick Griffith (1879-1941) zjistil, že při zápalu plic jsou přítomny virulentní i nevirulentní kmeny a uvědomil si, že se mohou navzájem měnit. Na Rockefellerově ústavu pak různí vědci objevili možnost in vitro transformace, pracovalo se na izolaci „transformačního principu“ atd. Pneumokoky tvoří hladké kolonie s polysacharidovou kapsulí, která je imunogenní. Z teplem usmrcených baktérií Avery získal slaným roztokem extrakt, precipitoval chloroformem proteiny a enzymově hydrolyzoval polysacharidy. Zbylý aktivní princip v roztoku byl podroben frakcionaci alkoholem a získán ve formě vláken. Jejich chemická analýza potvrdila složení odpovídající DNA. K důkazu, že DNA je transformačním principem posloužila řada biochemických testů. Proteolytické enzymy a ribonukleasy byly neúčinné v destrukci „aktivního principu“, naopak DNasy ano. Klíčové byly práce, které zvrátily tetrahydronukleotidovou teorii struktury DNA díky známému objevu Chargaffových pravidel publikovaných na přelomu 40. a 50. let 20. stol. Původní teorii postuloval v r. 1910 litevskožidovský a americký biochemik Phoebus A. T. Levene (1869–1940), vedoucí laboratoře na Rockefellerově ústavu pro lékařský výzkum, který předpověděl jako strukturu DNA jednoduchou repetici GACT. 1. pravidlo: v přírodní DNA platí G=C a A=T; např. v lidské DNA je obsah A=30.9%, T=29.4%, G=19.9% a C=19.8%. Drobné rozdíly nejsou experimentální chybou, ale skutečností. To naznačilo později potvrzenou strukturu DNA (párování purinů a pyrimidinů), ačkoli Chargaff to nezmínil. 2. pravidlo: složení DNA je různé pro různé organismy (diverzita na molekulové úrovni). Jde o relativní zastoupení A, G, T a C. Většina publikačních výstupů z Chargaffovy laboratoře po r. 1950 se zabývala DNA. Poté, co byla Nobelova cena za fyziologii a medicínu v r. 1962 udělena triu James D. Watson, Francis Crick a Maurice Wilkins, za objevy týkající se struktury DNA a jejího významu pro přenos dědičné informace, se E. Chargaff stáhl z laboratoře, v l. 1970-74 byl ve vedoucí pozici a důchod pak strávil především psaním (celkem 450 článků a 15 knih). O N N H 2N NH 2 N N N O O O P O O O N O O O O P O O P O O O O O O N O P O O O N CH3 N O N N N NH 2 Phoebus Aaron Theodor Levene (1869-1940), foto 1915 objev složek DNA Hans Neurath (1909-2002) Neurath byl americký biochemik rakouského původu. Zabýval se především proteiny a byl zakládajícím vedoucím katedry biochemie na Lékařské fakultě Washingtonské univerzitě v Seattlu. Byl editorem časopisů Biochemistry a Protein Science. Narodil se ve Vídni a získal doktorát z chemie na Vídeňské univrzitě (1933). Ve studiích pokračoval v Londýně a v Minneapolis. V r. 1938 získal profesorskou pozici na Dukeově univerzitě v Durhamu, kde zahájil výzkumný program v oblasti fyzikální chemie proteinů. V r. 1950 přešel do Seattlu, kde dosáhl většiny svých výzkumných výsledků. Působil zde do své penze v r. 1975. Věnoval se především proteolytickým enzymům. V r. 1980 se stal vědeckým ředitelem Německého centra pro výzkum rakoviny v Heidelberku (DKFZ). Do Seattlu se vrátil v r. 1981 jako emeritus. Jeho výzkum byl stimulován snahou zjistit, čím se proteolytické enzymy liší od svých proteinových substrátů. Šlo tedy o specifičnost a reakční mechanismy proteas. Mezi těmito byly enzymy z pankreatu, popsána byla jejich struktura, aktivace prekurzoru, mechanismus, aminokyselinové sekvence, evoluce a fylogenetické variace. Za zmínku stojí popis chemických změn přeměny trypsinogenu na aktivní trypsin (Davie a Neurath, 1955). Trypsin byl objeven v hovězích střevech Wilhelmem Kühnem (1837-1900) v r. 1876 a poprvé získán v krystalickém stavu v r. 1948 (Northrop J.H. et al.). Trypsin a podobné serinové proteasy mají katalytickou doménu a specifickou neproteolytickou doménu, která slouží jako ligand pro vazbu proteinových substrátů. Přeměna trypsinogenu na trypsin byla studována pomocí Sangerova činidla, iontoměničové kolony a papírové chromatografie. Množství uvolněného Nkoncového hexapeptidu kvantitativně odpovídalo nárůstu aktivity aktivovaného trypsinu. Podobně byl sledován i chymotrypsin. Strukturní studie (s Kennethem Walshem) ukázaly rozdíly v aminokyselinách aktivního místa ovlivňující specifičnost. Karboxypeptidasa A byla poprvé krystalována Mortimerem Louisem Ansonem (1901-1968) v r. 1935. Tým H. Neuratha vyizoloval prokarboxypeptidasu a prokázal více štěpných míst při aktivaci stejně jako přítomnost zinku v aktivním místě. Efraim Racker (1913-1991) J. Biol. Chem. 2006, 281 (4), e4. Narodil se v městě Nový Sadec (Nowy Sącz) v Haliči, rodina se přestěhovala do Vídně. Studoval medicínu na Vídeňské univerzitě (1938). Vzhledem k politické situaci se rozhodl odejít do Velké Británie, kde mu J. Hirsh Quastel nabídl místo v psychiatrické léčebně v Cardiffu. Zde se zabýval biochemickými příčinami mentálních onemocnění. Po vstupu Británie do války byl internován na ostrově Man, kde měl lékařskou praxi. V roce 1941 odešel do USA. Nejdříve zakotvil na univerzitě v Minneapolis, kde byl pomocnou vědeckou silou na fyziologii. Zjistil, že poliovirus inhibuje glykolýzu v myším mozku. V l. 1942-44 byl lékařem v Harlemu (NYC), pak získal místo profesora mikrobiologie na Lék. fakultě univerzity v NY. Zde objevil, že inhibice glykolýzy může být odstraněna přídavkem glutathionu. To vedlo k objevu mechanismu reakce glyoxalasy (karboxyl-S-glutathionový intermediát). S Isidorem Krimským objevil princip oxidace glyceraldehyd3-fosfátu cestou tvorby thiolového enzymového intermediátu. V r. 1952 získal místo „associate professora“ na Lék. fakultě Yaleovy univerzity. Zde pokračoval ve výzkumu metabolismu sacharidů, objevil a purifikoval transketolasu. Po dvou letech pracoval na oddělení výživy a fyziologie na Výzkumném ústavu veřejného zdravotnictví NYC. Zde pokračoval ve studiu glykolýzy, pentosafosfátové dráhy a regulaci glykolýzy. Zjistil, že je třeba regenerovat ADP a fosfát. V r. 1954 přišel na pracoviště postdoktorand Maynard E. Pullman, jehož zájem směřoval k prokázání mechanismu tvorby ATP v mitochondriích a chloroplastech. Tehdy se předpokládalo spojení syntézy ATP s energeticky bohatým intermediátem. Spolu s dalšími členy týmu (Datta, Penefsky, Nossal) izolovali submitochondriální částice – fragmenty mitochondriální membrány. Pomocí skleněných kuliček a sedimentační frakcionace získali fragmenty, které katalyzovaly respiraci avšak bez tvorby ATP. Obnovení tento funkce nastalo po přidání supernatantu. Z rozpustné frakce pak izolovali ATPasu s fosforylační aktivitou („Factor 1“, F1), což je hledaný spojovací faktor respirace a fosforylace (1960). Spolu s V. Vambutas purifikovali obdobný spojovací faktor z chloroplastů špenátu (1965). Později, v r. 1966, s Kagawou frakcionovali submitochondriální částice s použitím cholátu a soli a objevili membránovou kotvící část ATPasy citlivou k oligomycinu (Fo) V r. 1966 E. Racker odešel na oddělení biochemie na Cornellově univerzitě. Už tehdy Racker přijímal Mitchellovu teorii o protonovém gradientu. V klíčové práci s W. Stockeniusem prokázali, že tomu tak skutečně je. Připravili liposomy, kde byla v membráně zabudovaná F1Fo-ATPasa a bakteriorhodopsin, který funguje jako protonová pumpa poháněná světlem. Po nasvícení produkovala ATPasa ATP na základě tvorby gradientu pumpováním protonů vně liposomu (1974). Později tým kolem E. Rackera rekonstituoval v liposomech řadu membránových enzymů a vypracoval tuto rekonstituci jako výborný nástroj pro studium membránových pump, transportérů a receptorů (Racker, E. 1985. Reconstitutions of transporters, receptors and pathologic states. Academic Press, New York, N.Y.). Racker získal řadu prestižních ocenění, byl editorem časopisu Journal of Biological Chemistry. Přišel s jedním z pravidel A. Kornberg J. Bacteriol. 2000, 182(13):3613. DOI:10.1128/JB.182.13.3613-3618.2000 enzymologie: „Don’t waste clean thinking on dirty enzymes.“ Model mechanismu syntézy a hydrolýzy ATP FoF1- ATP synthasami Milgrom Y M , and Cross R L PNAS 2005;102:13831-13836 ©2005 by National Academy of Sciences http://www.bmb.leeds.ac.uk/teaching/ic u3/lecture/20/ Noji, H., Yasuda, R., Yoshida, M., and Kinosita, K., Jr. (1997). Direct observation of the rotation of F1-ATPase. Nature 386, 299–302. Yasuda R. et al. F1-ATPase is a highly efficient molecular motor that rotates with discrete 120o steps. Cell, Vol. 93, 1117–1124 Edmond H. Fischer (*1920) E. H. Fischer je švýcarsko-americký biochemik, který působí na Washingtonské univerzitě v Seattlu. Spolu s Edwinem G. Krebsem získal v r. 1992 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu – za popis vratné fosforylace jako nástroje pro aktivaci proteinů a regulaci buněčných procesů. Narodil se Šanghaji v Číně, matka byla Francouzska ze Švýcarska, otec Rakušan. Dědeček z matčiny strany založil první francouzské noviny v Číně a podílel se na zřízení frankofonní základní školy v Šanghaji, kterou pak E. H. Fischer navštěvoval. Ve Švýcarsku navštěvoval internátní střední školu, poté studoval chemii na Ženevské univerzitě. Ph.D. získal v oboru organická chemie (pracoval u K. H. Meyera, který se zabýval strukturou a metabolismem polysacharidů), věnoval se α-amylase. V r. 1950 odešel jako postdoktorand do USA. Spolu s E. G. Krebsem začal pracovat na glykogenfosforylase. Popsali sérii reakcí, které vedou k aktivaci tohoto enzymu a roli hormonů a vápníku. Ve studiu fosforylací regulujících buněčné procesy pak pokračoval dále. Hans Tuppy (*1924) H. Tuppy se účastnil sekvencování insulinu a byl prvním rakouským profesorem biochemie. V l. 1987-1989 působil jako ministr pro vědu a výzkum v rakouské vládě F. Vranitzkého. Rodiče pocházeli z Prahy a Brna. Otec Karl (1880-1939) byl hlavním žalobcem při soudu s nacisty, kteří v r. 1934 zavraždili kancléře Engelberta Dollfusse. Otec pak v r. 1939 zahynul v koncentračním táboře, bratr padl na frontě v r. 1944. H. Tuppy pracoval od r. 1942 v Říšské pracovní službě, ale po zranění byl zproštěn služby. Studoval pak na Vídeňské univerzitě, kterou absolvoval v r. 1945. Pokračoval doktorátem v laboratoři E. Spätha pod vedením Friedricha Galinovskyho, který získal v. r. 1948. Friedrich Wessely (1897-1967), ředitel Chemického ústavu doporučil Tuppyho Maxi Perutzovi (1914-2002) pro místo postdoktoranda na univerzitě v Cambridge, následně byl doporučen k Fredericku Sangerovi (1918-2013). Tuppy se tak dostal do Sangerovy laboratoře v Cambridgi, kde se podílel na určení aminokyselinové sekvence hovězího inzulinu, konkrétně na sekvencování jeho B-řetězce („fenylalaninový řetězec“). Výsledky spolupráce byly publikovány v časopise Biochemical Journal v r. 1951 (Sanger získal za sekvenci inzulinu v r. 1958 Nobelovu cenu). Následně pobýval v Carlsberské laboratoři v Kodani, odkud se vrátil na univerzitu ve Vídni (1951), aby se stal asistentem na Chemickém ústavu II. V roce 1956 se habilitoval, což je v rakouském akademického systému, kvalifikace, která umožňuje příjemci dohlížet na doktorandy a dostat se do vedoucích pozic na fakultě. V roce 1963 se Tuppy stal profesorem biochemie na Ústavu biochemie Vídeňské univerzity. V roce 1973 dostal Schrödingerovu cenu Rakouské akademie věd. Během své kariéry byl Tuppy děkanem Lékařské fakulty Vídeňské univerzity (1970-1972), předsedou fondu pro finacování vědy (FWF, 19741982), rektorem Vídeňské univerzity a předsedou rakouské konference rektorů (1983-1985), prezidentem Rakouské akademie věd (1985-1987) a ministrem rakouské vlády pro vědu a výzkum (1987-1989) během kancléřství Franze Vranitzkého. Byl i předsedou samosprávné univerzitní rady BOKU (Universität für Bodenkultur) ve Vídni (od 2003-2008). Sanger a Tuppy, později pak Sanger a Thompson, použili tzv. Sangerovo činidlo (2,4-dinitro-1-fluorbenzen, DNFB), které reaguje s přístupnými aminoskupinami proteinu, zvláště s aminoskupinou na tzv. Nkonci (první aminokyselina v pořadí). Peptidy vzniklé hydrolýzou inzulinu (pro hydrolýzu využívali HCl nebo trypsin) podrobili dvojrozměrné separaci na filtračním papíru, nejdříve elektroforézou a pak kolmo chromatografií. Získali tak peptidovou mapu (angl. „fingerprint“ – otisk prstu). Pro detekci použili ninhydrin. Peptid obsahující N-konec byl rozpoznán podle žlutého zbarvení vzniklého značením s DNFB. Jeho úplnou hydrolýzou se uvolnily aminokyseliny, z nichž N-koncová byla identifikována podle značení. Opakováním této procedury při rozdílných podmínkách počáteční hydrolýzy Sanger určil sekvenci mnoha peptidů a jejich skládáním do delších sekvencí dospěl ke konečnému výsledku Werner Arber (*1929) W. Arber je švýcarský mikrobiolog a genetik. V roce 1978 spolu s Hamiltonem Smithem a Danielem Nathansem získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za objev restrikčních endonukleas. Výsledek vedl k rozvoji technologie rekombinantní DNA. Studoval na ETH v Curychu (1949-1953). Poté byl asistentem na Ženevské univerzitě a věnoval se elektronové mikroskopii. Zkoumal bakteriofágy a jeho disertace se zabývala defektními mutanty profága lambda (1958). Klíčové bylo zahájení výzkumu lysogenních lambda-gal mutantů bez bakteriálního genetického materiálu. Následně pracoval Jihokalifornské univerzitě na genetice fágů. V r. 1960 se vrátil do Ženevy se zkušenostmi z pobytů v Kalifornii (Stent), na Stanfordu (Lederbergovi) a MIT (Luria). Zde nejdříve pracoval v laboratoři v rámci fyzikálního ústavu a byl jmenován docentem a později mimořádným profesorem. Po pobytu v Berkeley se v r. 1971 přesunul na Basilejskou univerzitu. Klíčovým zjištěním při studiu interakce fágů s baktériemi bylo pozorování Grete Kellenbergerové, že část DNA fága po infekci E. coli byla rychle degradována. Štěpení bylo potvrzeno i pro buněčnou DNA. V l. 1965-1970 se Arber a jeho tým zabýval methylací DNA z pohledu regulace procesu restrikce a molekulárních mechanismů. Restriction Modification System (RM systém) funguje u baktérií a možná u dalších prokaryot k ochraně proti cizorodé DNA, která pochází například z bakteriofágů. Jde o to, že určité bakteiální kmeny inhibují (= restrikce) růst fágů, které se namnožily na jiných kmenech. Je to způsobeno přítomností restrikčních enzymů (endonukleas). Tyto enzymy štěpí dvouřetězcovou DNA ve specifických místech (krátké úseky 4-6 ti bazí, palindromy), tvoří se fragmenty, které jsou pak dále degradovány ostatními endonukleasami. Takto je ničena i cizorodá DNA. Aby se zabránilo degradaci vlastní DNA tímto způsobem, baktérie si svou vlastní DNA značí methylací (adenin, cytosin). Tato modifikace znamená pouze občasné methylování na jednom či druhém řetězci, protože nesmí ovlivňovat párování DNA. Dnes je známo několik restrikčních modifikačních systému (značeno I, II, IS, III a IV), vždy je obsažena restrikční i methylační aktivita, nejběžnější je systém II. RM systém se dá zaklonovat do plazmidu s antibiotikovou rezistencí dano methylačním enzymem. Při replikaci plazmidu se aktivuje methylasová aktivita, která pak chrání plazmidovou DNA. Arpád Pusztai (*1930) http://news.bbc.co.uk/2/hi/health/149882.stm Původem maďarský biochemik, který strávil 36 let na Rowettově výzkumném ústavu v Aberdeenu ve Skotsku. Je specialistou na rostlinné lektiny. V r. 1998 oznámil veřejnosti, že výsledky jeho výzkumu ukázaly, že u laboratorních potkanů krmených geneticky modifikovanými bramborami se projevilo poškození trávicího a imunitním systému. Důsledkem byl vyhazov ze zaměstnání, záležitost je známa jako Pusztaiova aféra. “Health Genetics scientist suspended” Narodil se v Budapešti, kde absolvoval Univerzitu Loránda Eötvöse. Po porážce povtání v Maďarsku v r. 1956 utekl přes Rakousko do Anglie. Na Listerově ústavu v Londýně získal doktorát. Od r. 1963 pracoval na oddělení výzkumu proteinů na Rowettově ústavu. V r. 1995 zahájil výzkum s GMO bramborami produkujícími lektin ze sněženky (Galanthus nivalis). Ředitel ústavu Philip James zakázal Pusztaiovi a Susan Bardocz veřejně mluvit o výsledcích. Byl proveden audit, který kritizoval výsledky. Data byla zaslána šesti recenzentům, kteří je taktéž kritizoval. Pusztai se proti výsledku odvolal. V r. 1999 zaslalo 21 vědců z Evropy a Ameriky oběžník podporující Pusztaia v daném sporu. Výsledky byly nakonec publikovány v časopise Lancet (1999). Publikování však doprovázely nestandardní postupy v redakci časopisu. Tento článek ukazuje rozdíly mezi tloušťkou střevního epitelu u potkanů krmených GMO bramborami ve srovnání s kontrolou. Lektin ze sněženky (aglutinin), který byl produkován v GMO bramborách, byl přitom předtím pro výzkum zvolen právě proto, že samotný neovlivňoval anatomii střev. Po suspendování se Pusztai vrátil do Maďarska, kde přednáší populární přednášky a získává různá ocenění od nestátních organizací. Ulrich Karl Laemmli Laemmli je profesorem biochemie na katedrách biochemie a molekulární biologie na Ženevské univerzitě. Je široce znám pro vylepšení metody SDS-PAGE (Tris-glycinový pufrový systém – tzv. Laemmliho pufr), publikovaném v roce 1970 v časopise Nature. Jedná se o jednu z nejcitovanějších biochemických prací vůbec (2. v pořadí po práci Lowry et al., 1951). V roce 1990 měla téměř 60 000 citací, nyní je podle Web of Science citací celkem 100000. Laemmli se nyní zabývá strukturní organizací jader a chromatinu v buňce. V r. 1996 získal Cenu Louise Jeanteta za medicínu.
Podobné dokumenty
Glukóza, látky s nebílkovinným dusíkem a porfyriny
Diacetylmonoxim [CH3-CO-CNOH-CH3] dává s močovinou za přítomnosti thiosemikarbazidu [NH2-CS3+
NHNH2]v silně kyselém prostředí (kyselina sírová) za zvýšené teploty a v přítomnosti Fe růžové zbarvení...
Aerosoly a chemie atmosféry - Akademie věd České republiky
prováděné v naší skupině, se zaměřují na vliv rozpouštědla (zejména vody a
rozpuštěných iontů, ale také osmolytů a elektronů) na chování biomolekul,
studovaných experimentálně kolegy na ústavu i mi...
biologie – přístupy a metody ke zkoumání života včera, dnes a zítra
jejímž hlavním hybatelem měl být dle jeho názoru přírodní výběr. Nejzásadnější
byl pro něj v tomto ohledu pětitýdenní pobyt na Galapágách. Po návratu při
zpracovávání získaných materiálů Darwin pra...
Vějíř lady Windermerové - Blue Sky Film Distribution
společnost a také s ní tak jedná – a tomuto klamu zpočátku podléhají všechny postavy kolem
ní. Paní Erlynne je přitom silná osobnost, která je schopná obhájit si své ženské i mateřské
instinkty i v...