Ahoj kamarádi, taky u vás tak mrzne, jako tady v lese? No, že se

Ahoj kamarádi,
taky u vás tak mrzne, jako tady v lese? No, že se vůbec ptám.
Vždyť to vidím a slyším vždy, když kolem naší nory prochází lidé
z města. Lamentují na tu třeskutou zimu a tetelí se ve svých
kabátech a bundách, až z toho padají šišky ze stromů. No, aby taky
ne. Paní Zima nám letos posílá do kožíšků milion štiplavých
mrazíčků a mrazíků, kteří se pak spojí v jeden veliký a strašně
studený mráz. Všechna zvířátka co jich v lese je, si proto „oblékla“
ty nejteplejší kožíšky, které měla a ptáčci, kteří neodletěli na jih
za sluníčkem, si zase „nasadili“ to nejteplejší peří, co v hnízdech
našli. Zkrátka a dobře, všechna zvířátka si pomáhají jak jen umí, aby
tu dlouhou a studenou zimu přečkala ve zdraví. Některá se choulí
ve svých pelíšcích, jiná se zase tulí k sobě, aby se zahřála navzájem. Pomáhají si, spoléhají se jeden na druhého a když by je
náhodou potkala nějaká ta patálie, nehoda či neštěstí, tak by se z ní
taky společně dostala ven. Inu, jak říká můj táta Lišák: „Tak jako
každý den se dočká noci, tak i každý
potřebný, dojde pomoci“.
Pravda ale je, že žádná pomoc nepřijde sama od sebe. On to táta
Lišák moc dobře ví, a proto taky vždycky dodává, že: „Každé
pomoci je třeba pomoci“. A tak tomu bylo i v příběhu Katky, Jirky a
Michala, který nám jedné dlouhé zimní noci vyprávěl táta Lišák.
Celé to začalo jednoho zimního sobotního rána, kdy se Katka, Jirka
a Michal rozhodli, že půjdou sáňkovat do lesa za městem. Kdo není
místní, tak by si řekl, že je to pěkná hloupost sáňkovat v lese, kde je to
samý strom a kořen. Ale naši kamarádi dobře věděli, že za lesíkem
je čeká „Pruďas“ a s ním, že jim to sáňkování půjde jedna radost.
Ale nemyslete si, že ten „Pruďas“ je nějaký jejich kamarád či co.
Kdepak! „Pruďas“, milí kamarádi, to je kopec ze všech kopců
nejkopcovatější. Kopec na kterém i mravencům kloužou nohy.
Takový vám je to kopec. A aby toho nebylo málo, široký je jenom
pár metrů. Sotva byste na něm udělali pět kotrmelců a už byste
na jedné straně proletěli hustými křovisky a na druhé zase trefili
jednu z těch stovek vzrostlých borovic, které tu stojí už spoustu let.
Zato je ale „Pruďas“ dlouhý jak pohádky Tisíce a jedné noci.
Můžete se z vršku dívat sebevíc, dolního konce nedohlédnete.
No a právě sem si to Katka s Jirkou a Michalem tu sobotu zamířili.
Svižným krokem dorazili na vrcholek „Pruďasu“ a chvíli zadýchaně
hleděli dolů k jeho úpatí. Marná sláva, říkali si, jméno „Pruďas“ tomu
kopci sedí jak ulité. Takový prudký, až skoro strmý kopec se jen tak
nevidí. To bude „hukot“ pochvaloval si Jirka a Michal jen souhlasně
přikyvoval hlavou. Katku už odvaha trochu opouštěla, ale styděla se to
klukům přiznat. Jejda to by bylo posmívání a pošklebování. Kdepak!
Secmazeckokrhel, to se mi kamarádi přestává líbit. A jak jsem
to tak poslouchal, tak té Katce se ten nápad taky nějak moc
nezamlouval. Jenže sami jste to slyšeli: „Kamarádi by se jí
posmívali a pošklebovali“. Ale na takové posmívání a pošklebování
nesmíte kamarádi vůbec hledět. Vlastní hlava a v ní vlastní rozum,
to jsou vaši nejlepší rádci, protože stejně jako si někdy můžete
splést
višně
s třešněmi,
tak
můžete
občas
zaměnit
strach
s opatrností. Že je to prašťjakuhoď?! I kdepak kamarádi! To se
náramně pletete! Protože jak říká můj táta Lišák: „Strach má velké
oči, ale opatrnost lépe vidí“. Malá Katka nebyla žádný strašpytel,
ale byla jenom více opatrná než její kamarádi. Škoda jen, že svůj
rozum neposlechla. Mohlo to všechno dopadnout úplně jinak.
Jirka s Michalem už dokončovali poslední přípravy na tu pekelnou
jízdu. Každý si svoje sáňky nachystal na hranu kopce, nasadili
si rukavice a čepici přetáhli přes uši. Katka dělala jakože nic a stejně
jako kluci se chystala na „Pruďase“. Chvíli se vzájemně popichovali
a pokřikovali na sebe, kdo že pojede první. Nakonec to už vypadalo,
že první vyjede na svah Jirka, ale potom se úplně nečekaně naklonily
dopředu Michalovy sáňky a jeho divoká jízda začala. Hned za ním vyrazil
Jirka. Katka se za kamarády dívala a sledovala, jak se rychle vzdalují
a zmenšují. Potom už jen krátce zaváhala a odrazila se nohama. Sáňky
se rozjely a s každou vteřinou jely rychleji a rychleji. Nadskakovaly
a zase tvrdě dopadaly na zamrzlý svah. Teprve teď si Katka všimla,
že „Pruďas“ je ke všem svým nástrahám navíc i pěkně zledovatělý.
Sáňky se na ledovém svahu nedaly skoro vůbec řídit a nohy, kterými
se o to snažila, jí klouzaly a přitom se bolestivě odrážely od země zpět
na hrany saní. V tu chvíli najely její sáňky na kámen ukrytý pod vrstvou
zmrzlého sněhu. Jejich levá strana se prudce zvedla a Katka jen
bezmocně rozpřáhla ruce. Sáňky se dvakrát převrátily a ujížděly dál dolů
k úpatí kopce. Katku ten náraz saní na kámen vymrštil směrem k pravé
straně svahu. Když dopadla na zem, kutálela se ještě několik metrů
po zmrzlém kopci. Bolestivě si narážela tu nohu, tu ruku a ani hlava
nezůstala ušetřena. To poslední, co si Katka pamatovala, byla veliká
větev s jehličím, která ji šlehla do tváře.
No, můj ty smutku, tak tady to máme. A přitom stačilo tak málo.
Být opatrnější! Já vím, ono se to dobře radí a hůř provede, ale
kamarádi, ono i takové sáňkování se musí dělat s rozumem. Možná
by se ten náš příběh odehrával jinak, kdyby se Katka, Jirka a Michal
podívali, v jakém stavu ten jejich „Pruďas“ je. Určitě by si všimli,
že je samý led. A to by v tom bylo tisíc hrbatých sněhuláků, kdyby
i přesto ten kopec chtěli sjet. Inu stalo se a zpátky už to vzít nejde.
Jenže kamarádi, pro samý strach o Katku jsme úplně zapomněli
na Jirku a Michala. Kdepak ti dva vlastně skončili?Jestlipak i oni
někde leží celí pochroumaní a polámaní? Já vím, že teď máte
všichni starost o Katku, ale nedá se nic dělat, musíme nejdříve
zjistit co se stalo s kluky, protože jenom oni mohou Katce pomoci.
Jirka s Michalem tu šílenou ledovou jízdu přečkali vcelku dobře. Dojeli
až na konec „Pruďasu“. Zadky sice měli pěkně otlučené od těch tvrdých
ledových „drncáků“, ale jinak byli v pořádku. Chvilku si pod kopcem
vyprávěli své zážitky z jízdy a čekali na příjezd Katky. Už jede! Vykřikl
náhle Jirka. Oba kamarádi se ohlédli na svah, kde spatřili rychle
se blížící sáňky. Ty kolem nich projely a pokračovaly ještě několik metrů,
než se úplně zastavily. Jirka i Michal nevěřícně střídavě hleděli
na prázdné sáňky, a pak zase na sebe a na prázdný svah. Nakonec
to ticho přerušil Michal, který se začal smát a dělat si legraci z Katky,
které ujely sáňky. Ani Jirka si ještě nedělal žádné starosti a oba
se dohodli, že na kamarádku chvíli počkají, než dojde pěšky z kopce
dolů. Sedli si na sáňky a čekali. Po patnácti minutách už byl Michal
nevrlý a chystal se odejít, protože už ho čekání nebavilo. Jirka už by taky
šel rád domů, ale přece jenom Katka byla jejich kamarádka a tak trochu
si začínal dělat starosti. Jirka proto Michala přesvědčoval, aby šli Katku
na „Pruďas“ hledat. Ale kdepak Michal! Hned mu byla zima, hned se mu
zase nechtělo šlapat do kopce, no zkrátka a dobře nakonec se oba
kamarádi rozešli ve zlém. Michal domů a Jirka se vypravil vzhůru zpět
k vrcholku kopce „Pruďas“.
No to jsou mi věci! Vidíte a slyšíte to kamarádi? Copak má ten
Michal v hlavě nasněženo a nafoukáno? Copak on neví, jak se má
člověk zachovat, když druhý potřebuje pomoci? Tisíc hranatých
sněhuláků by ho mělo po lese honit, aby si to uvědomil. Určitě
byste nejraději s Jirkou vyběhli ten zpropadený kopec, jen aby se
podařilo Katku rychle najít, ale nic naplat kamarádi, nikdo z nás tam
tehdy nebyl, a tak její zdraví a možná i život zůstal ten den v rukou
Jirky.
Krok po kroku, nebo spíš krůček za krůčkem vystupoval Jirka
do strmého kopce a hledal svou kamarádku. Občas zavolal její jméno,
ale protože mu nestačil dech, brzy toho zanechal. Přecházel z jedné
strany svahu ke druhé, nakukoval do hustého křoví, díval se mezi
stromy, ale Katka nikde. Byl už téměř v polovině kopce a také téměř
na konci svých sil, když si všimnul čepice ležící uprostřed svahu pár
metrů nad ním.
Konečně! Zaradoval se Jirka a rozhlížel se kolem. A pak ji zahlédl.
Katka ležela mezi borovicemi asi dva metry od svahu. Nehýbala se.
Hlavu měla otočenou na stranu a pravou nohu nějak divně pokrčenou.
Jirka se rychle rozběhl ke své kamarádce. Klekl si vedle ní a skoro křičel
její jméno. Katko! Katko! Volal a přitom jí třepal rameny. Zdálo se mu,
že to trvalo snad hodinu, než Katka otočila hlavu směrem k němu.
No sláva, řekl Jirka, ale Katka mu neodpovídala. Hleděla na něj svýma
velkýma modrýma očima, ale stejně Jirkovi připadalo, že jej nevidí. Jako
by se dívala skrze něj, někam na druhou stranu svahu. Bezradně
se rozhlížel kolem sebe a i když nerad, musel přiznat, že si neví rady.
Katčina pravá noha byla asi zlomená a z několika tržných ran na hlavě
a rukách tekla krev. Jirka byl opravdu hodně bezradný a zoufalý. Co teď?
Ptal se, a strašně moc si přál, aby mu někdo poradil nebo ještě lépe,
aby mu pomohl. A pak zaslechl vzdálené hlasy lidí. Nechtěl tomu věřit,
ale hlasy se blížily a stávaly se stále zřetelnějšími. Vyběhl z lesa na svah
a uviděl skupinku lidí, kteří se plahočili do strmého „Pruďasu“, stejně jako
on před chvílí. Začal mávat rukama a bláznivě křičet a poskakovat.
Jednou, dvakrát a možná i desetkrát se mu podlomila kolena a on upadl
na zem. Pokaždé se znovu zvedl a utíkal naproti lidem ve svahu.
Konečně je přivedl ke zraněné Katce a ta veliká tíha odpovědnosti z něj
spadla jak obrovský kámen. Sedl si na zem a pozoroval, jak se ti lidé
sklánějí nad Katkou a ošetřují jí krvácející rány, provizorní dlahou
znehybňují zlomenou nohu a ještě spoustu dalších důležitých věcí,
o kterých on neměl ani potuchy. Nikdy si nepřipouštěl, že právě na něm
by někdy mohlo záviset, jestli bude jeho kamarádka zdravá a živá. Nikdy
ho nenapadlo, jak důležité je umět pomoci….. Jirku z jeho přemýšlení
vytrhla prudká rána do zad. Poskočil leknutím a ohlédl se. Za ním stál
Michal. Tak to jsi byl ty?! Zmohl se Jirka na otázku. To ty jsi zorganizoval
ve městě pomoc a přivedl ji na „Pruďas“?! A potom už kluci neříkali
vůbec nic a bylo jim dobře.
Tak to vidíte kamarádi. Jeden by si myslel, jaký je ten Michal
hejhula a poděs a on se z něj vyklube kamarád jak má být. A víte,
že se mi ulevilo? Udělalo se mi nějak pěkně u srdíčka. A vůbec tak
nějak pěkně všude po těle, protože se zase ukázalo, že můj táta
Lišák měl pravdu, když říkal, že „každý potřebný dojde pomoci“.
A taky se ukázalo, že žádná pomoc nepřijde sama od sebe, a že je
třeba jí pomoci. Víte, jak to náš táta myslel? No tak si zkuste
odpovědět, jestli byste dokázali Katce pomoci vy. Víte, jak se ošetří
krvácející rány, zlomené nohy, ruce nebo žebra?
A ještě jen tak pro klid nás všech, vám musím prozradit, že Katka
už je zase čupr a fit. Běhá jak čamrda, skáče jak srnka
a na „Pruďas“ se z OPATRNOSTI chodí jen procházet.
Napište a nebo řekněte, proč je v zimě při
sáňkování a lyžování důležité vědět, kde a jak
končí svah po kterém se chceme vozit.
Zkuste napsat a nebo říct, jaký je rozdíl mezi
tím, když je někdo strašpytel a všeho se bojí
a tím, když je hodně opatrný. Popište STRACH
a OPATRNOST.
Napište nebo řekněte, proč Katka nechtěla
sáňkovat na zledovatělém kopci.
Napište nebo řekněte, jak byste v příběhu
dokázali pomoci vy. Koho zavolat a proč. Jak
poskytnout první pomoc při zlomeninách,
odřeninách a nebo i bezvědomí kamaráda.