Motodovolená 2015

Kronika, v pořadí třetí, divoké jízdy na motorkách
27.6. – 4.7.2015
Účastníci:
El Presidente
Dadly
Vichr
Pablo
Omluven:
Martin
Plánovaná trasa:









Sobota
Neděle
Pondělí
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
Neděle
27.6.2015:
28.6.2015:
29.6.2015:
30.6.2015:
1.7.2015:
2.7.2015:
3.7.2015:
4.7.2015:
5.7.2015:
Panenské Břežany – Lesce – 630 km
Bledské jezero – Pula – 261 Km
Pula - Rijeka – Jablanac – 217 Km
Jablanac – Zadar – Split- 285 Km
Split – Drvenik - Hvar – 182 Km (vč. trajektu)
Hvar – Stary Grad – Split- Novalja – 297 Km (vč. trajektu)
Novalja – Rijeka – 240 Km (vč. trajektu)
Rijeka – Bohnijská Bistrica – 183 Km
Bohnijská Bistrica – Panenské Břežany - 649 Km
Prolog
Po návratu z loňské krátké divoké jízdy jsme začali plánovat vyjížďku do Francie. Přípravy byly
přerušeny díky tomu, že se Martin znelíbil svému šéfovi a den před koncem zkušební doby byl odejit
z práce. Sice nastoupil obratem do práce nové, ale logicky se nemůže po 1,5 měsíci sebrat a odejet na
dovolenou. Na základě nastalých komplikací jsme se rozhodli Francii opět zrušit (snad už naposledy) a
vyrazit do Chorvatska. Naplánoval jsem rozpis tras a po konzultaci s ElPresidentem jsem je doopravil
tak aby byly přijatelné a zábavné. Přednesli jsme to klukům, odsouhlasili jsme je a tím byla příprava
provedena. Ještě den před plánovaným odjezdem jsem si připravil kempy a jejich adresy abychom
nemuseli pátrat na slepo.
Hurá můžeme vyrazit.
Den první
Odjezd stanovený na 700 se jako již tradičně komplikuje. 615 ElPresidente rozesílá SMS, že má celé
dopoledne pršet, tak jestli odjezd neposuneme na další den, nebo alespoň na odpoledne. Všichni jsme
toto odsouhlasili, i když v tu chvíli nepršelo.
900 schůze v garáži. Jediný bod na programu k projednání je domluvit se, jak dál pokračovat. Scházíme
se komplet. Vichr i Pablo ospalí, ElPresidente čerstvě probuzený. Všichni to po odsunu odjezdu ještě
zalomili do pelechů. Dohoda nakonec zní: vyrážíme po obědě, snad se ten mrak co je okolo přežene.
V 1045 skutečně začíná lehce pršet. Uvidíme, jak to bude pokračovat. V 1050 pršet přestává, ale o chvíli
později se opět rozprší. Prší pořád, ale ve 1245 padá rozhodnutí. V 1400 prostě vyjedeme, i kdyby padaly
trakaře. Předpokládáme, že dáme nějakých 200 km a někde na hranicích s Rakouskem přespíme a další
den dojedeme na Istrii. Plánovaná trasa tímto vzala za své. Dále budou již trasy upřesněny u každého
dne.
Ve 1400 jsme skutečně vyrazili směrem na
České Budějovice. Nepromoky přišly
okamžitě ke slovu. Projeli jsme Prahu a
před průhonickou pumpou Pablo všechny
předjel a ukazoval, že máme zajet
k pumpě. Tam zjišťujeme, že mi upadl
blinkr a drží pouze na kabelech. Stříbrná
lepicí páska zakoupená na pumpě a
ElPresidentovi
ruce
opraví
vše.
Sundáváme nepromokavé bundy a
pokračujeme jen v nepromokavých
kalhotách.
Cca 8 km před Českými
Budějovicemi začalo pršet, tak
fofrem
do
kompletních
nepromoků. Uháníme v dešti až
do Holkova, kde zastavujeme na
jídlo u Penzionu Libra. Dali jsme
si výbornou domácí polévku a
řízek. Paní majitelka byla milá
paní. Nabídnutá káva byla ale
slabota. Také nám nabízela i
ubytování, které jsme s díky
odmítli. U jídla jsme přeplánovali
další cestu s tím, že dojedeme až
do Rakouska, kde někde
zakempujeme. Pablo u jídla ještě prohlásil, že za mnou už nejede, že mu z mých výfuků duní hlava. Při
odjezdu hledám klíče od Zuzany, které mi někde vypadly. Kluci mě nechají vrátit se až do restaurace a
až potom mi ukazují, že mají moje klíče a dali mi je do Zuzany. Cesta od hranic dále na Linec probíhala
střídavě v dešti a bez. Rozhodujeme se, že budeme pokračovat hlouběji do Rakouska až k Attersee, kde
jsme si našli Camping Grabner. Nicméně tento kemp, zůstal nedotčený. Protože se již stmívalo tak za
sjezdem z dálnice ElPresidente zahlédl první cedulku kemp a hned tam zamířil.
Dojeli jsme do kempu k „ Babičce
a Dědovi“ Camping Wimroither
Mühle. Zřejmě jsme je v 930
vzbudili, ale za 10 euro nám
přidělili místo na stan. Děda
měl na jedné ruce jen jeden a
půl prstu, ostatní mu chyběly.
Po zaplacení a zaparkování
motorek jsme si sedli na
schody, ElPresidente vyndal z
klubové ledničky dovezená
piva a chvíli jsme oddechli.
Okolo se začalo pěkně blýskat
tak jsme raději šli postavit
stany. Jen jsme dostavěli,
začalo lít jako z konve. Zasedli
jsme do „umývárny“ dali si po
panáku a oficiálně zahájili
motodovolenou. Pablo se mě
ptal, jestli jsem zavřel stan, tak
jsem ho ujistil, že jo.
Když trochu přestalo pršet tak jsme se dohodli, že půjdeme spát. V tu chvíli jsem zjistil, že stan byl
zavřený jen napůl. Ve stanu bylo 10 cm vody. Pablo mě proklel, protože měl deku i spacák mokrý a
prohlásil, že v bazénu spát nebude. Sebral se a šel spát do umývárny. Já vylil vodu ze stanu, a díky
tomu, že mám nafukovací karimatku a spacák mokrý jen dole, jsem zalezl do stanu a usnul. Do stanu
už nepršelo tak to nakonec šlo.
Skutečná trasa: Panenské Břežany - Mühlbach. 360 km (223 mil)
Den druhý
V 600 vstáváme. Já ze stanu, Pablo z umývárny. Pomalu balíme věci a stan, samozřejmě za deště. Potom
probouzíme kluky a v dešti a zimě vyjíždíme směrem do hor.
Na 220. km mám pocit, že mi praskne močový měchýř, tak před parkovištěm všechny předjíždím a
zajíždím k parkovišti s WC. Po vyprázdnění konstatujeme, že se radikálně zvyšuje teplota z 12OC na
22OC a už neprší, tak sundáváme nepromoky a jedeme dál po dálnici směrem na Slovinsko.
Neplánovaně zaplatíme 11 euro za průjezd Tauern/Katschberg tunelem u St. Michael. Další placený byl
Karawanken tunel. Někde cestou mezi těmito tunely Pabla trefil do helmy nějaký pták se
sebevražednými sklony. Pták nepřežil, Pablo přežil, očistil helmu od krve a jelo se dál. Projeli jsme
tunelem a byli jsme ve Slovinsku. Mažeme dál po dálnici, kterou je to sice delší cesta, ale rychlejší. Kus
před Lublaní se zastavujeme na jídlo u pumpy Petrol v restauraci Marché Voklo II. Tady rozvěsíme po
motorkách s Pablem mokré spacáky, deky, karimatky a během 10 -ti minut je všechno suché. Po jídle
si dáme krátký odpočinek a vyrážíme dále směrem na Pulu.
Cestou do Puly v dálce znepokojeně sledujeme šedivý mrak a šedou clonu před námi. Protože je vpravo
jasná obloha, vlevo jasná obloha doufáme, že se silnice tomu mraku vyhne. Nevyhnula. Z mraku začalo
během pár sekund lít jako z konve. ElPresidente se rozhodl, že nepromoky prostě nenamoknou a raději
nezastavil, aby nás náhodnou nenapadlo je vyndat z brašen. Průtrž trvala asi 15 minut a za tu dobu
jsme byli komplet promoklí. Nicméně za dalších 10 minut jsme díky teplotě a slunci byli zase suší. Projeli
jsme Koperem nad Izolu, kde jsme na benzince poprvé uviděli pod námi ještě Slovinské moře.
Od té doby začalo
krásné počasí a teplo
a teplo a teplo.
Motorkářský Pánbůh
se
rozhodl
nám
všechna příkoří, která
jsme za ty dva dny
zažili,
vynahradit.
Příjezd do Chorvatska
byl k neuvěření.
Slunce svítilo, silnice
se začaly okamžitě
točit, nikdo na nich –
co víc jsme si mohli
přát.
Rozhodujeme se, že
nedojedem až do Puly, ale
skončíme ve Fažaně, v kempu Pineta. Při hledání odbočky ke kempu se ElPresidente na poseldní chvíli
rozhodl odbočit doprava do takové divné úzké uličky. Zareagoval jsem z posledního místa až na
Vichrovo pištění brz. Jak sem začal brzdit, tak mi šla Zuzana do smyku a tak jsem to raději mezi klukama
projel. No projel - protancoval jsem mezi stojícíma motorkama , na každé straně bylo 5 cm, ale neštěstí
jsem je neposrážel jako kuželky na bowlingu. Sjeli jsme do kempu.
Moře
a
kempování na
jeho břehu nám
všechny
nepříjemnosti
vynahradilo.
Večer jsme si
sedli
do
kempové
restaurace,
která
nás
překvapila svoji
kvalitou.
Grilované
olihně a ryba
byly
prý
vynikající.
Po
večeři jsme se zastvili na krátkou návštěvu u Sedláčků. Potom jsme si na břehu moře dali panáka a šli
jsme spát. Stany jsme nechali postavené jen aby uschly a my jsme spali pod širákem. Sice jsem si
vyslechl pár připomínek na můj spací outfit, ale přece si nenechám ráno svítit do očí slunce. Teprve teď
začíná ta pravá motodovolená.
Skutečná trasa: Mühlbach - Fažana. 540 km (335 mil)
Den třetí
Ráno mě probouzí jako prvního ElPresidente s hromadou nadávek, že spí celou noc na nějakém hrbu.
Samozřejmě, že po tomto konstatování opět usíná. Za chvíli začal zvonit Pablovi budík. Naštěstí jsem
ještě také usnul.
Úplně
mne
probouzí
až
slunce a nějaký
nadšený
hokejista, který
se rozhodl si
kousek od nás
udělat trénink.
V 700 ráno –
blázen. Vůbec
to v kempu byl
samý sportovní
nadšenec. Kolem
nás probíhali sportovci a sportovkyně místo toho, aby se kochali nádherným výhledem na moře. Po
ranní hygieně si dáváme snídani z krámku – koblihy a pití. Dáme zbytku kempu budíček a vyrážíme
vstříc dalším klikatým chorvatským silnicím.
Hned při výjezdu jsem při brždění vjel na nějaký bordel a opět sem si se Zuzanou zatancoval, tentokrát
jen kolem Pabla. Zastavili jsme se na kávě v Pule v centru, kde mi Pablo vystavil žlutou kartu, s tím, že
ještě jednou budu okolo něj s motorkou tancovat tak mi nechá namontovat do motorky systém, který
mi vypne motor kdykoliv se přiblížím na 50 metrů. Nepříjemná servírka nám donesla kávu bez vody,
vodu nám donesla až na požádání a ještě navíc lahvovou. Dojem napravil příjemný číšník, který tu vodu
ani do ceny nepočítal. Během toho, co jsme popíjeli kávu, kolem nás projelo asi 5 různých bublajících
motorek.
Razíme na cesty. Po
prvním
tankování
ElPresidente ztrácí
rukavici, holt tradice
je
tradice.
Neuvěřitelná cesta do
Rijeky, samá zatáčka,
nahoru a dolu. Co si
více přát. Cestou na
vyhlídku k focení jsem
dostal žihadlo do oka.
Nějaká
gigantická
chorvatská potvora se
rozhodla mi vyladit
zrak. Bolelo to jako
prase, ale pro zážitky
z motodovolené se
musí trpět.
Projeli jsme Rijeku a stavili se na oběd v restauraci Sirena v Dramalji. Jídlo bylo, no z friťáku.
Pokračujeme po stále lepších silnicích směrem na Jablanac. Nad Jablancem se u pumpy snažíme získat
z pumpaře informaci, zda se tam někde dá ubytovat. Neuspějeme, tak pokračujme dál na Cesaricu, kde
objevujeme areál apartmánů. V prvním apartmánu, kde zastavujeme, chce babka 70 euro, což s díky
odmítáme a navrhujeme 50 euro. Babka říká, že pod 60 euro nejde, tak popojíždíme o pár domů dál.
Tam nás bez problémů za 50 euro ubytují. Cena je stejná jako v kempu a i pivko jsme dostali.
Vyrážíme se koupat k moři,
je to asi 500 schodů a tak
100 metrů výškových
rozdíl. Voda je jako nůž. Po
koupeli vyrážíme, na
doporučení majitele, se
najíst do restaurace Delfín,
která
měla
bohužel
zavřeno. Vracíme se zpět a
bereme zavděk Pizzerií
Florida. Dáváme si řízek a
pizzu. Jídlo bylo, no jídlo.
Večer poprvé přicházejí ke
slovu kartičky. Japonská
část
gangu rozsekala
v kartách americkou část
na cucky.
Skutečná trasa: Fažana - Cesarice. 250 km (155 mil)
Den čtvrtý
Kemp byl sice
dobrý,
ale
postel je postel.
Spali jsme jako
Šípkové
Růženky, kluci
až
do
830.
Nandali jsme
věci
na
motorky,
rozloučili jsme
se s majiteli a
doufali, že díky
našim
fantastickým
postavám
nezpůsobíme nějaký rozvrat v okolních rodinách. Při výjezdu probouzíme poklidné apartmánové
městečko a doufáme, že cestou narazíme na místo, kde dostaneme rozumnou snídani.
Krátce po výjezdu Vichr přejede na silnici nějakého hada no a já jsem se mu taky nestihl vyhnout. Raději
ani nezastavuji, co kdyby ta potvora ještě žila a byla jedovatá. Po pár kilometrech v Karlobagu
zaregistrujeme ceduli s nápisem Open „OK“ restaurant. Otevřeno sice asi úplně nebylo, ale personál i
majitel tam byli, tak
nám nabídli snídani.
Omlouvali se, že pec
na pizzu ještě není
roztopená, tak tu že
si nemůžeme dát,
ale
ostatní
z jídelního lístku je
nám k dispozici.
Snídaně
byla
fantastická: telecí
vývar,
domácí
klobásky, omeleta,
kafe a Radler nás
zcela
uspokojilo.
Ještě se pokocháme
pohledem na místní
dívčí personál a
vyrážíme
vstříc
dalším cestám. Při
odjezdu
ještě
absolvujeme výjezd do pekelného kopce, kde máme pocit, že přepadneme na záda. Cesta je opět
neuvěřitelná, Pablo si libuje, že si konečně může pořádně zajezdit.
Uháníme dále a dále směrem na Split. ElPresidente se nás poprvé pokouší zabít lahví od pití – jako
pokaždé, když si nějaké koupí. U pumpy ho prosím, aby mi zastavil u nějakého bankomatu, což sice
bere na vědomí, ale moc na to nedbá. V Zadaru míjíme asi dva. Nakonec odbočuje k nákupnímu
středisku, kde mě nechá vybrat. Pablo pořizuje sluneční brýle, což se později ukáže, jako ztráta peněz.
Nevydržely v kuse ani 4 dny. Ještě na večer lahvinku něčeho ostřejšího a pokračujeme dál.
V Brodarici nás vedro
donutí zajet k moři.
Parkujeme přímo u moře
na promenádě a jdeme
se schladit do moře.
Potom na zahrádce
restaurace Zlata ribica si
dáváme sendvič a pivko
jako lehkou svačinku.
Při odjezdu ElPresidente
jako již tradičně ztrácí
v první zatáčce rukavici.
Přes
toto
drobné
zakolísání pokračujeme
dál směrem na Split. Cestou
se ElPresidente přidává ke mně do klubu „žihadlo“. Také mu nějaká gigantická chorvatská potvora dala
žihadlo, ne do oka, ale do tváře. Ty potvory nás asi nemají rády. To že se blížíme ke Splitu lze jednoduše
poznat díky tomu, že každá autobusová zastávka je pomalovaná a popsaná barvami a nápisy Hajduk
Split. Při příjezdu na kraj Splitu si všímám, že místní letiště nepatří k těm velkým, letadla startují
opravdu ostře z krátké dráhy.
Průjezd Splitem se obešel bez větších komplikací, jen na jedné křižovatce kluci stihli projet, Pablo sice
už na červenou, ale já už neprojel.
Samozřejmě jako správný gang
mne v tom kluci nenechali a za
křižovatkou na mne počkali. Dál
jedeme pryč ze Splitu a míříme
do Omiše.
V Omiši jsme zastavili u
naháněče do apartmánů a ptali
se ho, jestli by měl pro nás
ubytování. Řekl, že jo za 60 euro.
Vichr
na
to
zcela
nekompromisně odvětil, že za
55 euro to bereme. Odsouhlasili
jsme si cenu a chlapík nás odvezl
nad starou část Omiše do kopců
kam už skoro ani na jedničku motorky nechtěly jet. Ubytování bylo super, nádherný výhled na město a
záliv.
Vyrazili jsme do města. Špičkování Japonské a Americké sekce gangu stále pokračuje. Prošli jsme se
starou částí Omiše a u jednoho krámku cestovní kanceláře, jsme se dali do řeči s prodejcem zážitkových
zájezdů. Představil se jako
Charlie, že je ze Slovenska a po
krátkém rozhovoru na téma
canyoning a rafting nám
doporučuje několik restaurací
s tím, že na jeho jméno
dostaneme slevu. Najdeme
restaurant
Puljiz,
tu
doporučoval na ryby a
odkazujeme se na Charlieho a
10% slevu. Servírka říká, že
Charlie moc žvaní, že nám
může dát jenom nějaký uvítací
drink.
Souhlasíme
a
objednáváme si plato ryb a
plato chobotnic a olihní a k tomu
místní víno. Vichr až dorazí domu tak přesedlá z piva na víno a z hovězího na mořské plody a začne pít
kávu. Večeře byly Lukulské hody. Navíc bylo i na co koukat, protože to co chodilo kolem, bylo naprosto
proti přírodě. Raději odcházíme do apartmánu. Všichni jsme grogy tak dáme pouze tři partie karet a
jdeme spát.
Skutečná trasa: Cesarice - Omiš. 291 km (181 mil)
Den pátý
Budíček okolo 800. Nechávám kluky spát a dělám pár fotek motorek se zálivem a ostrovem Brač
v pozadí. Vyrážíme dál
na cesty. Ještě se
zastavujeme v Omiši
v
pekárně
pro
snídani a vedle
v baru na ranní kávu
a vyrážíme dál směr
Drvenik. Projíždíme
Mekkou
českých
turistů Makarskou.
Nijak zvlášť mne
nezaujala, nevím, co
na ní turisté vidí.
ElPresidente stále
drží a nic neztratil.
Projeli jsme seriálové
městečko Tučepi a za
pár chvil jsme v Drveniku v přístavišti u trajektu. Dost jsme s tím vyběhli. Koupili jsme si lístky s tím, že
trajekt za 5 minut odjíždí. Předjeli jsme před vjezdová vrata trajektu před auta a botsman na nás mávl,
ať najedeme do trajektu. Zaparkovali jsme motorky a ukázalo se, že všechny vozidla přijedou z té strany
odkud my, potom jedou dál, kde se otočí do protisměru a najíždí na trajekt z druhé strany. Komplet
celou frontu jsme předběhli.
15 minut jízdy trajektem uběhlo jako by nic, i díky příjemnému pohledu na opalovací tým o patro níže.
Vylodili jsme se v Sučuraji a hledali místo, kde se najíst.
Zaparkovali
jsme
před
restaurací a dali si pivko a
mořské potvory k obědu. Nic
jiného už jsme ani na
jídelním lístku nehledali. I já,
který ryby a mořské potvory
nemá rád, jsem si dal olihně
a byly výborné. Vichr se držel
svých chobotnic, Pablo
gigantických
krevet
a
ElPresidente
ryb.
Před
restaurací jsme se dali do
řeči se zkrvavenými českými
manželi, kteří nás vystrašili
historkou, jak ve 20 -ti
kilometrové rychlosti složili
skútr. Varovali nás, že silnice na
Hvaru hrozně kloužou. Za chvíli jsme jim museli dát za pravdu. ElPresidentovi se roztancoval pod
zadkem Karel. Cestou do Stareho Gradu jsme nepřekročili 60 -ti kilometrovou rychlost. Na cestě se
ElPresidente v zatáčce u nějakého stánku pokusil koupit nějaké lokální víno. Prodavačka ho ujišťovala
jak je dobré, ale výraz jeho tváře po ochutnání svědčil spíš o tom, že prodává lokální ocet. Nevím proč
Stary Grad všichni tak vychvalují, když tam není nic. Konstatovali jsme, že tam není vůbec nic
zajímavého, ani žádná stará pevnost nikde na kopci není.
Přejeli jsme do Hvaru, kde
jsme pro změnu nemohli
sehnat ubytování. Všude
bylo plno, a kde bylo
volno, chtěli minimálně
100 euro. Když jsme
argumentovali, že celou
dobu bydlíme do 60 -ti
euro, tak odpovídali „ To
je Chorvatsko, my jsme
Hvar“. Nakonec Pablo
přesvědčil nějakou starou
paní, aby nás za 60 euro
ubytovala. Mně potom
vyhrožovala, že mně
uškrtí. Proč mě, to opravdu
nechápu. Ubytovali jsme se a seběhli se vykoupat a potom jsme vyrazili do víru města.
Hvar byl plný ožralých Angličanů, akorát tam měli noční zastávku v rámci Yacht Week. Plné město bylo
namachrovaných frajerů v bílých hadrech a jejich polooblečených pipinek. My jsme tam byli v černých
tričkách jak pěst na oko. Chvílema to vypadalo i na konflikt. Raději jsme zapadli do boční uličky do
restaurace Casablanca. Seděli jsme venku a tak to vypadalo o dost jinak než na jejich www stránkách.
Dali jsme si nějaké ražniči a bylo to nejslabší, co jsme zatím jedli. Ani kávu neměli. Cestou k ubytování
jsme se zastavili v baru na kávu, u které jsme probrali celosvětově zásadní témata, smysl, ekonomickou
stabilitu a budoucnost Evropské unie.
Před spaním jsme si u
whisky dali ještě pár
partiček karet, aby
Japonská část dala
šanci
trochu
se
srovnat té Americké
části. Nakonec se
Japonská i Americká
ekonomická situace
srovnala. V 0100 jsme
zapadli chrnět.
Skutečná trasa: Omiš - Hvar. 158 km (98 mil)
Den šestý
Ráno jsme s Pablem poprvé vstávali až po Americké sekci gangu. V 900 jsme vyskočili z postelí sežraní
od komárů. V Chorvatsku jsou nějaký zákeřní, ani moc nebzučí, zato o to víc štípou. Kluci než jsme
vstali, si zatím doběhli koupit snídaní, tak jsem je napodobil a zakoupil snídani sobě i Pablovi. Koblížky
už nechci minimálně rok vidět. Paní domácí nám k tomu udělala výbornou kávu, silnou a sladkou. Tak
jsme jí k snídani vysrkli, rozloučili se a vyrazili do přístavu.
Cestou k trajektu jsme se trochu rozdělili, protože před tunelem kluci stihli předjet jednoho hrocha
v autě, já už ne. Tak jsem se za tím autem táhl až do přístavu k trajektu. U trajektu nás hned zařadili na
první místa v čekací frontě. Koupili jsme si lístky, já vybral a pro Vichra začala fungovat DadlyBank. Sedli
jsme si na kávu a pivko před restauraci, obojí bylo s přístavní přirážkou. Za půl hodiny nás nahnali na
trajekt a vyrazili jsme na plavbu směr Split.
Na trajektu jsme si našli
klimatizovanou kabinu,
kde kluci vytuhli jak
mimina. Já mezitím
zkontroloval motorky a
udělal zápis do kroniky.
Cesta trvala dvě hodiny
a pak nás čekalo cca
230 km cesty po
pobřeží až na ostrov
Pag.
Při
výjezdu
z
trajektu
Pablo
40
prohlásil „ je 13 a my
máme najeto 18 km“.
Projeli jsme po známých cestách
a odbočili směrem na Pag. Už
začátek Pagu nás uchvátil.
Nádherná
panoramata,
moře
a krajina. Dojeli
jsme na Paški most spojující
pevninu s ostrovem. Potkali jsme tam
dvě slovenské rodiny, tak jsme se nechali od
nich vyfotit a ještě chvíli jsme se kochali pohledem na okolí.
Dojeli jsme na konec ostrova do
Novalji, kde jsme plánovali
přespat.
Sehnat
normální
ubytování bylo nad naše síly.
Hlad nás donutil se vrátit
zpátky na kraj Novalje do Bistra
Novalja, kde vonělo grilované
sele. Tentokrát zůstaly mořské
potvory nedotčeny. Všichni jsme
si objednali sele. Porce, které
nám
donesli,
byly
gargantuovské. Při placení jsme
si spočítali, že každý jsme měli
0,4 kg masa. No nic se nedalo
dělat – nic nezůstalo ani pro tu
kočku co na nás hladově koukala.
Vyrazili jsme zpět do města shánět ubytování. Dojeli jsme ke kempu Straško. Bylo to megahogofogo.
Ceny výrazně vyšší, než apartmány. Pokusili jsme se ještě optat místního taxikáře, který tam postával,
jestli by neuměl sehnat něco levnějšího, taxikáři umí sehnat vše, ale ani ten nic nesehnal, ani po
telefonu s nějakým kamarádem. Zato nám vysvětlil, že se v Novalje koná Hideout Festival 2015 a že je
tam patnáct tisíc lidí. Při čekání na telefon ohledně ubytování se nás ptal, odkud jsme, a když zjistil, že
jsme Češi, okamžitě se začal shánět po trávě. Ubytování nevyšlo, a když jsme se s ním loučili tak nás
zrazoval, ať tam zůstaneme a jdeme na pláž, že je tam cituji „Thousands of crazy white, black pussies“
Toto nás nemohlo zlákat a tak jsme vyrazili k trajektu, který měl dle jízdního řádu jet ve 2200. Jízdní řád
byl úplně jiný než skutečnost. Jeden trajekt jel v 2130, ten nám o 4 minuty ujel a další až v 2300. Rozhodli
jsme se, že přespíme na druhé straně moře, někde v okolí Karlobagu, kde jsme již jednou spali. Při
čekání na trajekt jsme zavolali do
„OK“ restaurantu a jeho majitel
nám přislíbil zajistit ubytování.
Ve 2300 jsme se nalodili na
poloprázdný trajekt, kde si
Pablo opět dal šlofíka. Za
15minut jsme byli na druhé
straně v Prižně. Pak už jen 15
km dobrodružné noční jízdy,
kdy jsme se všichni báli, aby
nám
někde
neuklouzly
motorky. U restaurace nás
čekal majitel a předal nás
k ubytování sousedovi. Fofrem
jsme se ubytovali, vyrazili na
noční koupání a potom na pár
pivek, pokec s majitelem
restaurace a spát.
Punk’s not dead.
Skutečná trasa: Hvar - Karlobag. 315km (195mil)
Den sedmý
Po klobáskách, polévce a omeletě k snídani jsme vyrazili směr Rijeka. Pan domácí nám sice tvrdil, že
bude pršet, ale byla to zásadní chyba v odhadu.
Peklo se ten den zhmotnilo. Vzduch okolo 40o C, silnice ještě o
10o C víc. Ukrajovali jsme kilometry ve snaze se
aspoň trochu ochladit.
Notný kus cesty jsme strávili
v
koloně,
protože
v Chorvatsku na silnici se
prostě
motorkám
neuhýbá. Jen Pablo se
párkrát projel, pokaždé na
nás někde počkal a tak
některé loudaly předjel
dvakrát.
Těsně
před
Rijekou jsme se museli u
pumpy schladit, protože
vedro už bylo k nevydržení.
Cestou
ElPresidente
navrhuje, že pojedeme
zítra ještě na
Grossglockner, když máme
čas a náskok oproti
plánované
cestě.
Mě
s Pablem se moc nechce, ale
nakonec to odsouhlasíme, že
tedy jedem. Pokračujeme dál cestou
do Slovinska k Bledskému jezeru. Pablo cestou vypadá, že každou chvíli na motorce usne.
Dojížíme do Bledu k jezeru, kde hledáme ubytování.
Americká sekce jede do města, my s Pablem ke kempu.
Lidi chtějí za apartmán 30 euro za osobu což nejsme
ochotni dát. Nakonec se ubytováváme za slušné peníze
v kempu Bled. Postavíme pro formu jeden stan, aby
bylo kam dát věci – stejně zůstal nedotčený. Vyrážíme
do kempové restaurace Restavracija Camping Bled,
kde dáme si jídlo a pivko, pak si koupíme nějaké pivko
sebou a vracíme se zpět do tábořiště. Cestou má
zbytek gangu ze mne srandu, protože říkám, že pokud
tedy chceme jet na ten Grossglockner, tak by jsme měli
vstát v 630 a v 700 už vyjet. Říkají mi, že jsem jak
důchodce, nemůžu spát a ještě s tím otravuju.
Pablo po příchodu do tábora okamžitě usíná, Vichr
vzápětí.
Chvíli
s
ElPresidentem
probíráme
nesmrtelnost chrousta a Vichr nám do toho brumlá ze
spaní a ještě tvrdí, že nespí a ze spaní nemluví.
Skutečná trasa: Karlobag - Bled. 313km (194mil)
Den osmý – A big final
Budím se v plánovaných 630 a po ranní hygieně začnu balit a u toho dělat trochu rachot, abych vzbudil
zbytek gangu. Vůbec se to nedaří, ale nakonec v 730 vstávají. K snídani Cola, sušenky a chipsy a vyjíždíme
k Mekce motorkářů do Rakouska směrem na Grossglockner. Cestou absolvujeme klasickou snídani u
pumpy a pokračujeme dál. U mýtné brány se Pablo pokusil srazit ze zadu Vichra z motorky. Měl plné
ruce pěněženky, karet, účtů apod, takže nedosáhl na brzdu a brzdil nohama a zabrzdil až o Vichra.
Potom už to mažeme bez problémů po dálnici směrem na Vilach a Salzburg. Sjíždíme sjezdem na Lienz.
Hned po sjezdu začne
být
směr
na
Grossglockner
značený. Přijíždíme
do podhůří Alp,
zastavujeme
u
WasserWunderWeg
Jungfernsprung a dál
pomalu
stoupáme
směrem k Großglockner Hochalpenstraße. Při vjezdu zaplatíme denní poplatek 27 euro a můžeme
stoupat vzůru. Před námi se rozložilo panorama Alp s vysokohorskou silnicí. Ta je bohužel plná
motorek, aut, autobusů, lidí a i brutálů na kolech. Nahoře na Grossglockneru jsme pořídili několik
fantastických fotek, koupili
suvenýry a vyrazili zpět na
druhou stranu směrem na
vyhlídku
Edelweissspitze.
Tato cesta byla ještě lepší než
příjezd. Problém bylo to, že
by jsme mohli zastavovat
každých 100 metrů a fotit
stále nové a nové obrázky.
Cestou dolu všem začali být
pěkně cítit brzdy, jak jsme
všichni brzdili. Zajímavé je, že
každá zatáčka na cestě má
své číslo a uvedenou
nadmořskou výšku. V údolí
ElPresidente
zastavil
a
prohlásil, že dál nejede, že už
má hlad. Tak jsem zapadli do
první restaurace za mýtnou bránou Gasthof Lukashansl & Wildlife park filelds. Najedli jsem se a vyrazili
jsme dál směrem k dálnici. Díky odbočce na Grossglockner jsme se vyhnuli platbě mýtného za průjezd
tunelem u St. Michael. Cestou se okolo nás, během 8 -mi sekund, prohnalo asi 50 miliónů. Začalo to
sportovním Audi, pokračovalo to třemi Ferrari, Porsche a dalšími sporťáky. O kus dál kluci předjeli
nějakého moulu v Opel Zafira, který mně buď chtěl za kluky potrestat, nebo mě prostě přehlédl a
přeslechl. Z ničeho nic začal lít vodu z okénka. Troubil jsem na něj, klepal si na helmu, ale bylo mi to
houby platné. Najeli jsme na dálnici a dál se vařili ve vlastní šťávě.
Nakonec jsme bez významných událostí dojeli ve 2000 až do Čech. Na pumpě tank ONO v Dolním
Dvořišti tankujeme a domlouváme se, jak budeme pokračovat. ElPresidente tentokrát pro změnu ztrácí
šátek,
je
to
nenapravitelný
případ.
Domlouváme
se, že to už
dotáhneme až
do
Břežan.
Pablo
se
odpoutává a
jede na Plzeň
za rodinou na
chalupu
do
Vrtba. Vichr si
kupuje
bílé
brýle, aby ve
tmě něco viděl,
a vyrážíme na
cestu.
Na konci dálnice máme štíty zasviněné od much, že už nevidíme ani Ň. Mouchy a různý další hmyz asi
měly v Čechách nějakou sešlost. Zajímavé je, že za celou motodovolenou jsme neměli na štítech tolik
hmyzu, jako za 80 km od hranic. U McDonalda si dáme pozdní večeři a kávu a vyrážíme směr Praha.
ElPresidente je jako ohař, celou cestu jede klidně, ale jakmile se blíží k domovu tak zrychluje, jako honící
pes který cítí kořist.
Do Břežan dojíždíme ve třech v 003. Snažíme se
nikomu neprobudit děti, zajíždíme ke garáži a
slézáme z motorek.
Za chvíli přichází
Marťas
tak
se
vítáme, dáváme si
pivko a líčíme mu
rychle pár zážitků
z cest. Po dojezdu
máme všichni trochu nepřítomné
výrazy, ale co by taky člověk mohl čekat po takové
štrece.
Skutečná trasa: Bled – Grossglockner – Panenské Břežany. 740 km (460 mil)
Skutečná trasa Pablo: Bled – Grossglockner – Vrtbo. 735 km (456 mil)
Závěr
Všechny motorky vydržely bez technických problémů, nikdo se nikde nevysekal. Suma sumárum 8 dní,
2 967 km (1 841 mil), jeden mrtvý pták, jeden mrtvý had, dvě žihadla.
Veskrze úspěšná motodovolená.
Škoda, že jsme nejeli kompletní gang, mohlo to být za 100 %.
Nejsme si jisti, že něco tento zážitek vyrovná. Cesta obsahovala všechno, co si lze představit, jízda
v dešti, jízda v horku, jízda v noci, všechna roční období během několika dnů. Super silnice, klouzavé
silnice, roviny, hory, koulování se v červenci, prostě samý super zážitek. Tak uvidíme, co nás čeká
v budoucnu. Doufáme, že už konečně příští rok vyjde ta vysněná Francie v celém gangu a uvidíme, co
přinese za zážitky.
Tak za rok zase ahoj.
Video dokumentace (pouze v elektronické podobě)
http://www.youtube.com/playlist?list=PLlHCvZA277rgbEOaPRXvAvDA1btEXmJNq
http://youtu.be/OxMbOGIUKuE
http://youtu.be/t_smNJ9bOfk
http://youtu.be/MT-BewrRSzs
http://youtu.be/NAxFGi_Ya9g
http://youtu.be/EJ5pkIslcp0
http://youtu.be/LOn0HTQ9ucA
http://youtu.be/r-K1ErbUYXk
http://youtu.be/Nl-lRPxyYEc
http://youtu.be/v84syjKOwME
http://youtu.be/rn5uybQnYgE