zde - Petra Soukupová
Transkript
DVAKRÁT PETRA SOUKUPOVÁ: POD SNĚHEM. HOST, BRNO 2015 TEN TALÍŘ S NAKRÁJENÝM ŘÍZKEM Nejnovější kniha Petry Soukupové Pod sněhem je opět vynikající čtení pro ty, které na románech nejvíce zajímá nitro postav a které Rodinu hodnotí jako téma nosnosti globálního oteplování. Rámec příběhu tvoří cosi v dějinách literatury, filmu a dramatu téměř klasického: rodinná sešlost u příležitosti oslavné hostiny (viz švédské filmové klasiky jako Rodinná oslava nebo Šepoty a výkřiky), kde se všecko zase znovu ukáže a na povrch vyhřeznou promlčené křivdy, ústrky a nepohody z dětství, které – samozřejmě – drží. Dogma je dané. V tomto románu slaví narozeniny ctěný otec rodu a blahopřát mu vyrážejí dospělé dcery Olina, Blanka a Kristýna. Řekne se tedy i Čechov na dlani, neboť sestry jsou modelové a označkované příznačnými atributy: nejstarší Olina má samotu, výkonnostní kariéru a nezvládnutou výchovu synka, prostřední Blanka třímá ukázkovou rodinu, kde to ovšem notně skřípe – a nemůže za to jen zanedbávání zevnějšku, které ke kojení nejmladšího ze tří dětí jednoduše patří –, a nejmladší Kristýna se drží své role milovaného benjamína, kocoviny, vegetariánské ekosvobody a ženatého milence. Postavy-prototypy. Ukáže se také, že ženských figur je tu vlastně víc: kromě sester dostane prostor i maminka a v náznacích také Blančina dospívající dcerka. Volvo XC na cestě, a v něm převážně ženská posádka: ale není to žádná road movie s Thelmou a Louise (mnohem spíše jde o komorní drama na způsob Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové?). Jen autorka použila – dramaturgický – manévr, jak sestry zavřít i s dětmi do nejmenšího bezúnikového prostoru ne nepodobného vězení, a dát tak vypravěčce možnost rozehrát to, co umí nejlíp – líčení povah a hnutí duše v nejbližších, NA VRCHOLU? Petra Soukupová nezklamala. Tímto konstatováním by dozajista mohla začít nebo skončit recenze její čtvrté prózy (odečtu-li loňskou knihu pro děti Bertík a čmuchadlo), která se čte doslova jedním dechem. Vskutku, román Pod sněhem nabízí další brilantní diagnostiku rodinných vztahů, které se zdají na povrchu spořádané a bezproblémové. Rentgenový paprsek tentokrát autorka namířila na tři dospělé sestry, jež s potomky odjíždějí na víkend k rodičům oslavit otcovy narozeniny. Ústřední trojice je momentální životní situací a rodinnou rolí (případně její absencí) dostatečně diferencována, takže třecí plochy mezi sestrami se přímo nabízejí. Naopak je jim společná snaha přesvědčit či spíše obelhat sama sebe, že život každé z nich je lepší a spokojenější než dvou zbývajících a že jej mají pod kontrolou. Ke konfrontaci přispívá klaustrofobní prostředí (sedmimístného) auta, jímž s dětmi cestují. Nejstarší Olga žije sama s rozmazleným synkem Oliverem a považuje se za soběstačnou a milující svobodnou matku, která muže ze své mysli nadobro vytěsnila. Blanka reprezentuje model vzorné pečovatelky v domácnosti. Kulinářské umění a trojnásobné mateřství se podepsalo na její (nad)váze a ta se také stává jedním z důvodů, proč Blanka podezírá permanentně zaměstnaného manžela z nevěry. Svobodná a bezdětná Kristýna by vedla bezstarostný život, kdyby nebyla zamilovaná do ženatého muže, který si sice stěžuje na manželku, avšak z pohodlnosti se rozvést nehodlá. Vzájemná nevraživost, vyvolaná malicherností a nedostatkem tolerance, graduje Kristýniným předčasným návratem do Prahy. příbuzenských vztazích jádrové rodiny. V explozivní – divadelní – atmosféře interiéru auta probíhá 80 % děje, neseného společným kotlem monologů a neznačených dialogů, které činí z knihy čtenářsky náročnější avantgardu spíše mimoděk a skutečně jen po této technicistní stránce. Události ze sdíleného dětství mají povětšinou podobu větších či menších traumat a tato retrospektiva pavoukovitě vybíhá z hlavní linie vyprávění, jejíž děj se stihne – opět klasicky divadelně – odehrát na ploše jediného dne a noci, do nichž jsou zkoncentrovány životy všech zúčastněných. Výmluvný titul románu směřuje čtenáře k hledání: co vřelého tepe pod sněhovou krustou v rodině, kde nic nelze říct přímo a skutečné emoce probublávají jen ve vnitřních monolozích postav, zjistí až na konci. Bude muset hrabat hluboko. Vnitřní světy hrdinek s nimi sdílí právě jen čtoucí, ostatním postavám jsou neznámé: zato jsme o každém povahovém rysu ujišťováni opakovaně, zas a znovu, trochu dokola. Od takové mistryně náznaku by se dala očekávat větší úspornost: vždyť čtenář(ka) už po pár stránkách přesně ví, jaké sestry jsou, a velmi snadno se s nimi může ztotožnit. Muži v této knize nemají šanci, jsou to jaloví, nemastní-neslaní mrzáci. To z románu ale ještě nedělá feministický manifest. Mohlo by se zdát, že jde v první řadě o líčení vztahů mezi sestrami, ale mám dojem, že podstatnější jsou ještě skrytější emoce a vazby: vztahy žen k jejich mužským protějškům, které jsou určovány osobou, o níž se celou dobu domníváme, že je králem disponujícím absolutní mocí nad svými poddanými. Nakonec se ale ukáže, že panuje někdo mnohem sofistikovanější, rafinovanější a zdánlivě křehčí – královna matka. Myslím, že toto Soukupová vylíčila s obtížně překonatelnou bravurou. Je-li v současné české poezii civilismus na vrcholu, je Soukupová jeho prozaickou představitelkou par excellence: tento román pojednává o nejobyčejnějších a ne zrovna pěkných věcech. Všecko se, dámy a pánové, děje u rodinného stolu, nad talíři a mísami. Sugestivnost nezařizuje elegance komentujících, výkladových partů vypravěče, ale jejich úplná absence. Zmíněná retrospektiva má šanci pouze ve vzpomínkových monolozích postav: a toto extrémně náročné pojetí, které Soukupová zvládla dokonale. Není pravda, že Pod sněhem je nedějová kniha: těžko najít v soudobé produkci něco více enervujícího skrytým dramatem. Navíc celé to obšírné a do otravných podrobností líčené cestování z bodu A do bodu B je záminkou: pečlivým vylíčením charakterů sester Soukupová jen směřuje k vyvrcholení – k tomu, jak sestry snesou, co se stalo s jejich rodiči. Až v tomto momentu se ostatně projeví jejich citlivost, jejich láskyplnost, která se celou dobu tváří mnohem spíš jako nasrané sebestředné nepřátelství. A to je onen celý poklad, k němuž se čtenář prohrabává sněhem a ledem negativismu. Proč v recenzích autorčiných děl tak často padají slova nemilosrdná a nelítostná? Protože spisovatelka Soukupová se tváří přísně a vidí spíš to škaredé, což z jejích skvělých knih vyrábí trpké trnky. Členem takové rodiny být nechcete. Upřímné, hezké mezilidské vztahy jsou asi z planety Neptun. Pokud už se o náklonnost jedná, pak jde nakonec o protekci (zde otec miluje jen nejmladší z tří dcer) nebo o buličí lásku (k dětem) či slepou oddanost (Blančino ignorování manželovy nevěry). Se čtením knih Petry Soukupové je tedy potíž: těžko se smířit s tím, že je vše tak temné, že postavy o sobě navzájem (zde sestry i manželé) smýšlejí tak ohav- ně, že jsou tak strašně sobecké a nezralé. Nevlídnost, ukřivděnost a sebelítost. Hašteřivost, závist a urážlivá přetlačovaná. Nedůvěra, žádná důvěrnost. Minimální rozhled, maximální uzavřenost v interiérech (skutečných či niterných). Nevidět nikam. A potíž druhá: míra drobnopisu, zejména toho zaměřeného na jídlo, jeho přípravu a konzumaci, je na tak velké ploše obtěžující. Jenže Petra Soukupová vyžaduje svého čtenáře, který toto vše uvítá a ocení: a takových má dost a dost. Až dosud jsem se s radostí čtenářsky i recenzentsky věnovala všem titulům Petry Soukupové. V obou rolích jsem přes veškeré výtky jejím věrným příznivcem. Nemyslím, že by Pod sněhem byla kniha lepší než debutní K moři nebo povídkový triptych Zmizet, a současně jsem si jista, že je zdařilejší než Marta v roce vetřelce. Je to čtenářsky velmi atraktivní, koncentrovaná pitva institutu Rodina, až úmorně detailistická. Kniha o tom, jak jsme již od dětství hotovi, vyhotoveni jádrovou rodinou: jednou provždy definuje naši vztahovou budoucnost. Pod sněhem svědčí o tom, že autorčin charakteropisný um se cizeluje spolu s jejím ostře řezaným, takzvaně punkovým vyprávěcím stylem. Soukupové si vážím za to, jak celou svou dosavadní tvorbou ukazuje, že do sebe uzavřené intimní mezilidské vztahy mají v literatuře stejnou dramatickou váhu jako celospolečenské problémy povšechného lidstva, které spisovatelka nechává s klidem stranou. Chladnost podání pochopitelně ukazuje na opak, stejně jako ledabylost a nenucenost odrážejí náročnost, s níž jich bylo dosaženo. Svou tvorbou Soukupová opakovaně dokládá, že dobrá, skličující literatura a bestseller jsou slučitelné. Roman je strukturován do tří částí, jejichž názvy popisují průběh dne: Cesta (zahrnující ovšem i přípravy na ni), Přestávka (vynucená defektem) a Cíl. Části se skládají z kapitol, které zajišťují nepravidelné střídání vyprávěcích perspektiv. O čí perspektivu půjde, většinou signalizuje již název kapitoly („Co ví Olga o vztazích s muži“, „Blanka na to není sama“), případně to můžeme odvodit z kontextu („Trápení s láskou“ náleží Kristýně). Změny hlediska ovšem probíhají i v rámci kapitol, jejich název tedy označuje pouze dominantního reflektora děje. Přítomnost je výjimečně prokládána jednohlasými prostřihy z dětství hrdinek, jež jsou navíc vybaveny podtitulem nesoucím jméno vypravěčky. Naopak kontinuální historii rodinného „štěstí“ přináší part maminky Marie, který tvoří – opatřen jejím jménem a odlišen kurzivou – apendix některých kapitol. Matka v něm líčí svoje manželství od seznámení pres porod děvčat a jejich dětství i dospívání. Svým příběhem vysvětluje i aktuální napjatou situaci mezi rodiči. Přestože v předchozích prózách prokázala Soukupová vypravěčskou empatii, když dovedla autenticky nahlédnout fikční realitu z mužské, respektive chlapecké perspektivy (zvlášť v souboru Zmizet, 2009), tentokrát se rozhodla výhradně pro ženské hlasy. Kvartáda hrdinek představuje dostatečně variabilní reflexi totožných událostí, přesto se můžeme ptát, co prozaička absencí mužského pohledu sleduje. Vedle záměru ponechat ryze ženské vnímání světa bez genderově protichůdné korekce tím dosáhla efektu ztajení některých faktů. Nemám na mysli jen latentní nevěru Blančina muže; jakkoliv k ní vede nejedna indicie, nejspíš jde o paranoidní představu. Mnohem podstatnější je nepří- tomnost otcova hlediska, která by zajišťovala protiváhu matčiny interpretace jejich nerovnocenného vztahu. Přestože všechny dcery tatínka oddaně milují, on o ně ani o jejich potomky nejeví zájem, v průběhu vlastní oslavy odchází do své (bývalé) pracovny, čte si noviny a opakovaně usíná v křesle. Působí sice smířeně, ale do jeho nitra nikdy nenahlédneme. Kolem jeho postavy tak vzniká jakási mysteriózní aura. Tomu odpovídá kdysi dlouho udržovaný zákaz vstupu do jeho pracovny, jak je pojmenována jedna ze vzpomínkových kapitol. Je výjimečná tím, že jsou v ní v těsném sousedství konfrontovány pohledy všech sester. Román je budován na půdorysu cesty obdobně jako v případě Soukupové oceňované prvotiny K moři (2007). Rozdíl spočívá v cíli i důvodu cesty – zatímco tehdy se mířilo do Středomoří na „vysněnou“ dovolenou, nyní se jede do rodného domu na „běžnou“ oslavu – a především v čase vyprávění. Jestliže debut zahrnoval kromě samotného pobytu také situaci ústředních postav po návratu domů, a dokonce i prospektivní náčrt jejich života v dlouhém časovém horizontu, příběh posledního románu je koncentrován do jednoho dne, od probuzení po ulehnutí ke spánku. Intenzitu vyprávěného děje podporuje vršení nejběžnějších denních úkonů pro autorku typickým hutným stylem, který se vyznačuje parataktickým větným spojením, neznačenou přímou řečí, používáním slovesné elipsy či infinitivními tvary. Ve výsledku vznikl text, u nějž se čas potřebný k přečtení překrývá s časem příběhu, není-li dokonce delší. To je v současné próze poměrně vzácný případ. Název románu podle všeho nemá (doslovně) symbolizovat zimní počasí, které přinese útěchu a zklidnění, ale naopak marný pokus nejblíže spřízněných osob najít ztracené, jestli vůbec kdy existující porozumění. Tak jako příběh negraduje žádnou katarzí, pointou ani dějovým vyústěním, jen prostě končí náročný den v životě několika obyčejných lidí, nemůže ani sněhová pokrývka snést milosrdenství do jejich odidealizovaných vztahů. Mohlo by se pokračovat dalším dnem, týdnem či rokem (jak si to autorka vyzkoušela v předešlé próze Marta v roce vetřelce, 2011), ale nic podstatného by se v rodině nezměnilo. To mě přivádí k přirovnání autorského vývoje Soukupové ke shodou okolností rovněž čtvrté próze Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. Novela se stala bezpochyby prozaikovou nejslavnější knihou, jakkoliv kritika upozorňovala na Fuksovo opakování uměleckých postupů a jejich extrapolaci. Příznačný je titul recenze Milana Suchomela „Meze metody“, konstatující vyprazdňování jednou zvolené literární strategie, jež už pozbývá smysluplné funkce a stává se mechanickou manýrou, což vede ke ztrátě napětí ve významové struktuře díla. Jsem zvědav, zda autorka objeví i jiné přednosti svého nesporného talentu a pokusí se proměnit svoji poetiku podobně, jako to učinil Fuks v následujícím románu Myši Natálie Mooshabrové. Mám za to, že bude-li Petra Soukupová pokračovat v nastoupené cestě minuciózní a neúprosné analýzy pokřivených vztahů mezi nejbližšími, mohou být její následující texty vnímány jako vykrádání, ne-li dokonce jako parodie metody, kterou přivedla k jisté dokonalosti. Netroufám si soudit, jaký vliv má na ustrnutí jejího psaní scenáristická praxe, jisté však je, že je na čase ho překonat. Erik Gilk Olga Stehlíková tvar 12/15/3
Podobné dokumenty
prázdniny 2011 - Činoherní klub
Podnět k napsání hry Kosmické jaro prozrazuje Ladislav Smoček
v úvodní poznámce:
„To je Týn nad Vltavou, ale hlavně Ejpovice. Komu asi patřil dům,
který bylo vidět z vlaku, jak pomalu vzniká; jak r...
režie: Jan Antonín Pitínský 3. díl projektu Smějící se bestie
Nebohá paní Mooshabrová celý život hraje hru – s ostatními, a možná i sama se sebou (ať již vědomě či nevědomě). Lidská duše je záhada. Je to hlubina. Je to nepostižitelné, leč fascinující fluidum....
PDF - ČCE Teplá
Nejsou to nijaké zásluhy, není to příslušnost k církvi, není to ani nějaké dávné přijetí Pána Ježíše do srdce, nebo že jsme byli
pokřtěni či konfirmováni. Je to život s Bohem, život s Kristem Pánem...
Fama. The Politics of Talk and Reputation in Medieval Europe
jako běžné vědění, které mělo výraznou právní
hodnotu, ale stejně tak i sociální, neboť veřejnost
byla místem, kde se právě toto vědění vytváří.
Kuehn reflektuje vztah mezi sociální a právní
dimen...
martin scorsese
Koncem 80. let Scorsese natoèil dvì reklamy pro Armaniho, klip pro hit
Michaela Jacksona Bad a jeden segment snímku Povídky z New Yorku (1989), aby
v roce 1990 opìt ohromil kritiky i diváky gangste...
září 2016 - Střední průmyslová škola stavební a Obchodní akademie
A nyní názvosloví, které mnohým dělalo problém až do čtvrťáku. Jedná se o patro a o tzv. nadzemní
podlaží (NP). Později zjistíte, že orientovat se (a domlouvat si přestávková rande) je jednoduší po...
Pripad-stastnych
„Zase vás jednou zklamali lidé ve vašem okolí, že?“
„Proč?“
„Protože pořád vidíte život z té druhé, horší stránky. Máte co
dělat s darebáky a s lidmi, kteří mají ty nejhorší úmysly. Dnes
přicházím ...