psychoterapeutické přístupy v léčbě psychóz
Transkript
PSYCHOTERAPEUTICKÉ PŘÍSTUPY V LÉČBĚ PSYCHÓZ PSYCHOTHERAPY IN THE TREATMENT OF PSYCHOSES Ján Praško, Jiří Horáček, Lucie Škrdlantová Psychiatrické centrum Praha, Ústavní 91, 181 03 Praha – 8 3.lékařská fakulta UK Centrum neuropsychiatrických studii Souhrn: V posledních 20 letech došlo k významným proměnám koncepce léčby schizofrenie. Jak se hospitalizace stály kratšími a více omezenými, zaměření léčby se posunulo na ambulantní péči a do komunity. Je nyní zřejmé, že kombinace farmakologické léčby s psychosociálními intervencemi přináší výhody ve větší účinnosti, než jedná metoda. Navíc se ukázalo, že psychoterapie orientovaná na vhled je u většiny pacientů trpících schizofrenii neúčinná, dokonce má potenciál ke zhoršení příznaků. Byly vyvinuty novější psychosociální přístupové modely, které zdůrazňují praktická řešení společných sociálních a psychologických problémů schizofrenních pacientů. Protože sociální a interpersonální dovednosti jsou obecně postižené u schizofrenních pacientů, nácvik sociálních dovedností je zaměřený na pomoc pacientovi aby se naučil více přiměřenému chování. Výzkum ukázal, že nácvik sociálních dovedností může významně zvýšit sociální fungování, ale má pravděpodobně minimální efekt na riziko relapsu. Na významu získaly modely, které pracují s rodinou terapii. Obzvlášť důležité je, že mají přímý vliv na množství relapsu. Psychoedukační programy zvyšují kooperaci a komplianci jak pacientů, tak rodiny. Učení se minimalizovat kriticismus a emocionální zahlcování pomáhá snížit stres pacientů a redukovat riziko relapsu. Skupiny, kde se účastní více rodin pracuji účinněji, než intervence s jednou rodinou. Kognitivní rehabilitace je zaměřená na zlepšení fungování informačních procesů jako je pozornost, paměť, bdělost a konceptuální schopnosti. Kognitivní terapie se zaměřuje na změnu chronických halucinací a bludů. Pacienti se učí různé strategie zvládání, od odvedení pozornosti až k testování reality u těchto psychotických fenoménů. Klíčová slova: psychózy, schizofrenie, psychoterapie, farmakoterapie, integrace, nácvik sociálních dovedností, rodinná terapie, psychoedukace, kognitivní rehabilitace, kognitivní terapie Abstrakt: During the past 20 years significant changes have occurred in the way the treatment of schizophrenia is conceptualized. As hospitalizations have become briefer and more restricted, the locus of treatment has shifted to outpatients setting and the community. It is now clear, that combining pharmacologic treatment with psychosocial interventions offers advantages beyond the power of any single approach. Meanwhile, it became clear that insight-oriented psychotherapy was ineffective in most patients with schizophrenia, but had the potential to worsen its symptoms. Newer psychosocial treatment models have been developed that emphasize the practical resolution of common social and psychological difficulties seen in schizophrenic patients. Because social and interpersonal skills are generally deficient in schizophrenic patients, social skills training aims to help the patient develop more appropriate behaviour. Research has shown that social skills training can significantly enhance social functioning, but probably has little effect on risk of relapse. Models involving family therapy have received greater prominence. They are especially important since they have a direct impact on relapse rate. Psycho-educational programs will improve cooperation and compliance of both patient and family. Learning to minimize criticism and emotional overinvolvement will help to decrease the patient’s level of stress, reducing the risk of relapse. Multiple-family groups may work even better than single-family interventions. Cognitive rehabilitation is focused on improving information processing skills such as attention, memory, vigilance, and conceptual abilities. Cognitive therapy approaches are focused on changing the chronic hallucinations and delusions. Patients learn various coping strategies from distraction to reality testing of these psychotic phenomena. Key words: psychoses, schizophrenia, psychotherapy; pharmacotherapy; integration, social skills training, family therapy, psychoeducation, cognitive rehabilitation, cognitive therapy Úvod Psychoterapie patří k nejstarším léčebným přístupům v léčbě psychóz. Pokusy psychoterapeuticky ovlivnit psychotické pacienty však nebyly až do 70. let úspěšné. Psychoterapie, v té době hlavně psychoanalýza, nebyly pro takový účel dost účinné. Přinesly spíše dobové modely pro pochopení psychotického prožívání, než účinné strategie léčby. Až objevem chlorpromazinu v padesátých letech končí „hegemonie“ psychoterapie v léčbě psychóz (Kane 1995). Díky účinným farmakům došlo ke zkrácení hospitalizace a léčba se ve větší míře přesunula do ambulantních podmínek. Důsledkem je větší autonomie pacienta, důraz na rodinné prostředí a na řešení konkrétních problémů pacienta. To vedlo i k posunům v psychoterapeutické péči. Ani vysoce potentní antipsychotické léky totiž neřeší problém psychóz v plném rozsahu. I nadále řada pacientů strádá, má reziduální příznaky, neužívá medikaci, žije v izolaci a často na okraji společnosti. Rovněž samotný prožitek psychózy může být natolik odlišný od běžného konsensuálního prožívání reality, že bez psychoterapeutické pomoci se pacientovi nemusí podařit integrovat ho do života. Psychoterapie pomáhá překonat přechod od nemoci ke zdraví. Psychoterapie tedy nabízí řešení těchto problémů spojených rozvojem a ústupem psychózy. Většina moderních psychoterapeutických přístupů vychází ze zkušeností terapie schizofrenie a je proto přenositelná především na chronicky probíhající psychotická onemocnění. Etiologie psychóz v kontextu možnosti psychoterapeutického ovlivnění Interaktivní model vulnerability a stresu předpokládá, že k psychóze dochází v okamžiku kdy specifická zátěž působí v terénu biologicky i naučeně podmíněné dispozice, tedy vulnerability. Čím více je vulnerabilita vyjádřené, tím menší intenzita zátěže stačí ke spouštění onemocnění. Při léčbě psychóz je tedy nutná kombinace farmakoterapie (postihující biologickou složku-vulnerabilitu) s psychologickými a psychosociálními přístupy, které sanují psychosociální zátěž. Kromě teoretických důvodů však přibývají i empirické důkazy, že kombinovaná léčba má významnější účinky než farmakoterapie samotná. Optimismus ohledně užití psychoterapie u psychóz však kolísá v průběhu let. Základní dělení psychoterapeutických přístupů ke schizofrenii 1. Individuální/ skupinová psychoterapie Podle základního uspořádání léčby se psychoterapie se běžně dělí na individuální a skupinovou. V individuální psychoterapii pracuje jeden terapeut s jedním klientem, ve skupinové psychoterapii pracuje jeden nebo dva terapeuti se skupinou osob. Důležitou roli potom hrají nejen vztah mezi klientem a terapeutem, ale i mezi klienty navzájem. 2. Suportivní/ investigativní psychoterapie Psychoterapie se dále rozlišuje na suportivní (podpůrnou) a investigativní, která se také nazývá odkrývající nebo dynamická. Podpůrná a investigativní psychoterapie se liší v cílech i metodách. Cílem podpůrné psychoterapie je znovunavození homeostázy duševního života, rychlá redukce symptomů, posílení psychologických obran a v případě schizofrenie rychlé zasunutí psychotické zkušenosti s časným sociálním kompenzováním. Podpůrná psychoterapie nepracuje se symbolickými obsahy psychotických prožitků, zaměřuje se na okolní realitu, upravuje kontakt 2 pacienta s rodinou a poučuje o medicínském modelu. Posiluje obrany a akceptování léků, buduje pozitivní přenos k terapeutovi a vyhýbá se negativnímu přenosu. Investigativní (odkrývající, dynamická) psychoterapie se snaží o porozumění významu psychotických symptomů a integrování psychotické zkušenosti. Jejím cílem jsou pozitivní osobnostní změny a dozrání jedince. Redukce křehkosti a zranitelnosti by měla předcházet psychotickým relapsům. Hlavním nástrojem dynamické psychoterapie je analytický vztah se snahou o mapování klientova vnitřního světa. 3. Nácvikové psychoterapeutické přístupy a psychosociální intervence Mimo toto základní dělení byly rozvinuty nové nácvikové psychoterapeutické přístupy a psychosociální intervence. Zaměřují se více na praktická řešení sociálních a psychologických problémů. Metody behaviorální terapie, rodinné terapie a psychoedukace se od 70. let úspěšně uplatňují v psychoterapii a rehabilitaci pacientů s chronickým průběhem poruchy (Ayllon a Azrin 1968, Lieberman a kol. 1989). V naprosté většině případů je nutná kombinace s antipsychotickou medikací. V 80. letech se objevily programy rodinné terapie schizofrenie, založené na kognitivně-behaviorálním přístupu (Falloon a kol. 1984, Tarrier a Barrowclough 1992) a byl vytvořen integrovaný program kognitivní rehabilitace pro nemocné se schizofrenií (Brenner a kol. 1992). Konečně v 90. letech 20. století se objevily první terapeutické programy, zaměřené na kognitivní terapii chronických bludů a halucinací (Kingdon a Turkington 1994, Birchwood a Tarrier 1994). Podrobný popis těchto terapeutických programů přesahuje rozsah této publikace, uvedeme si však aspoň stručný popis nejdůležitějších z nich. Současné nálezy umožňují konsensus v tom, že psychosociální intervence hrají důležitou roli v rehabilitaci a při klinickém vedení lidí trpících schizofrenií (American Psychiatric Association 1997, Lehman a Steinwachs 1998, McEvoy a spol. 1999). Platí to nejen v oblasti negativní symptomatologie, ale i při profylaxi relapsů a recidiv onemocnění a nověji i při kontrolování chronické pozitivní symptomatologie a úpravě kognitivních deficitů (Bellack a spol. 1999). Dále psychoterapie může umožnit emoční odbřemenění (zpracování zklamání, snížení pocitů viny, značkování, posiluje aktivitu místo rezignace), podněcuje k výměně zkušeností, brání sociální izolaci, zlepšuje náhled onemocnění i zájem se léčit. Pomáhá nalézt a používat dříve nerealizované potenciály pro optimální psychosociální fungování (posílení pacientovy kreativity a přiblížení se integrované autonomii) (Fierman, 1998). Pomáhá také rodině jako celku. Tabulka č.1 : Základní rozdělení psychoterapeutických přístupů ke schizofrenii: Popis jednotlivých psychoterapeutických přístupů Dynamická psychoterapie Tento psychoterapeutický přístup se snaží o porozumění významu psychotických symptomů a integrování psychotické zkušenosti v rámci zrání jedince v průběhu terapie. Předpokladem je, že se zráním osobnosti dochází ke snížení zranitelnosti, což by v konečném důsledků mělo chránit před relapsy. Hlubinně orientovaná i klasická psychoanalýza se však neukázaly být účinné při léčbě psychotických poruch. Pět randomizovaných kontrolovaných studií neukázalo žádné nebo minimální účinky dlouhodobé individuální dynamické psychoterapie (přehled viz Fenton a Cole 1996). Není ji proto možné všeobecně doporučit pro léčbu psychóz. Někteří autoři ji dokonce 3 pokládají za kontraindikovanou (Mueser a Berenbaum 1990). Na druhé straně celá řada kasuistik ukazuje, že v jednotlivých případech mohla dynamická psychoterapie znamenat významnou pomoc (May a spol. 1981, Gunderson a spol. 1984, Karon 2001). Transpersonální psychoterapie Dynamické psychoterapii je asi nejblíže psychoterapie transpersonální. Ta vychází z předpokladu, že některé psychotické stavy lze uchopit jako v podstatě fyziologický jev, který je důležitou součástí osobnostního zrání člověka. Vlastní léčba spočívá ve snaze o reintegraci prožitku do širšího, nejčastěji spirituálního kontextu a návrat do lepší personální a interpersonální úrovně fungování. Hlavní výhodou je hluboký humanismus a důsledná destigmatizace osob s prožitkem psychózy. Proto se termínu psychóza transpersonální psychoterapie vyhýbá a nahrazuje ho termínem psychospirituální krize. Problémem může být negativní postoj k antipsychotické medikaci. Hlavní indikací jsou pravděpodobně prognózou benigní stavy z okruhu akutních a přechodných psychotických poruch (Rappaport a kol., 1978) event. některé konverzní (disociativní) syndromy imponující jako psychózy. Flexibilní psychoterapie Relativní neúspěšnost psychodynamické psychoterapie při léčbě psychóz vedla k vytvoření pragmatického eklektického přístupu, tzv. flexibilní psychoterapie, založeného na psychodynamickém pohledu a suportivním přístupu, který využívá i další přístupy, jako je edukace, interpersonální a direktivní postupy (doporučení, rady) a flexibilně je aplikuje pro individuálního pacienta (Coursey 1989, Katz 1989). Psychózám je rozuměno na základě modelu vulnerability a stresu (Zubin a Spring 1997). Léčba je ordinována tak, aby minimalizovala efekt vulnerability, posilovala adaptační kapacitu, redukovala rozsah a účinek stresu. Strategie jsou přizpůsobovány fázi nemoci, ve které se pacient nachází. Její efektivita byla prokázána ve dvou studiích (Stanton 1984, McGlashan 1984). Pro flexibilitu v použití různých přístupů je obtížně srovnatelná s přesně definovanými terapeutickými metodami. Tato „flexibilní psychoterapie“ je velmi podobná přístupům, které se vyvinuly u nás v průběhu 70. a 80. let. Podpůrná psychoterapie Podpůrná (suportivní) psychoterapie by měla být vždy součástí vedení psychotického pacienta. Základem je navázání terapeutického vztahu. Cílem pak vytvoření homeostázy duševního života, posílení psychologických obran a zasunutí psychotické zkušenosti. Je snaha o časné sociální kompenzování. Nepracuje se symbolickými obsahy psychotických prožitků, spíše se zaměřuje na okolní realitu, upravuje kontakt pacienta s rodinou a poučuje o medicínském modelu. Posiluje obrany proti regresi a zdůrazňuje akceptování léků. Buduje pozitivní přenos k terapeutovi a vyhýbá se negativnímu přenosu. Jádrem je podpora zdravých části osobnosti. Na to potřebuje terapeut především pochopit, jakým způsobem pacient vnímá svět a co nejvíce porozumět jeho zákonitostem. Při navazování terapeutického vztahu projevuje upřímnou snahu o porozumění a komunikaci, i když někdy to je obtížné a pozvolné. Je potřebné, aby to dal najevo přiměřeným způsobem a naznačil, že pacientovi rozumí. Vzhledem k tomu, že psychotičtí pacienti mohou být citliví na projevy nekongruence a křehce vnímat emocionální podtóny druhých lidí, je důležité, aby svůj zájem terapeut nepředstíral. Předstírání, byť v dobrém úmyslu, často pacient chápe 4 jako zradu. Terapeut si potřebuje být vědom možného protipřenosu - zejména svých vlastních reakcí na pacienta - a usilovat o zachování objektivity. Tabulka č 2: Základní zaměření podpůrné psychoterapie u psychóz Zdá se však, že podpůrná psychoterapie nesnižuje dostatečně intenzitu a počet symptomů ani počet hospitalizací a nezvyšuje přizpůsobivost nemocných (GomezSchwartz 1984). Jiní autoři ji přiznávají "inkonsistetní a „mírný efekt" (Heinrichs a Carpenter (1981). Její použití však výrazně humanizuje práci s pacientem. To, že v kombinaci s léky je pokládána za účinnější než dynamická psychoterapie může souviset s neúčinnosti dynamické terapie v této indikaci. V srovnávacích pracích chybí kontrolní soubor psychoterapii neléčených nemocných (Gunderson a spol. 1984, Stanton a spol. 1984, Mueser a Berenbaum 1990). Rodinná psychoterapie a intervence Význam rodiny pro terapii schizofrenie je podstatný. Přibližně 65% nemocných se po propuštění z nemocnice vrací do původní rodiny. Lehčí ataky se dokonce léčí bez hospitalizace, buď ambulantně, nebo v denním sanatoriu. Pacient pak bydlí se svými příbuznými. Pro nemocného je velmi potřebné, aby v rodině bylo vytvořeno "příznivé klima" bez prudkých emocí, výčitek, mentorování nebo hádek. To bývá někdy obtížné, protože je v lidské přirozenosti, hledat viníka odpovědného za psychotickou krizi mezi sebou. Většina příbuzných není připravena na problémy, které psychóza přináší. Proto nevědí, jak nejlépe reagovat na onemocnění. Následkem toho mnozí pacienti ztrácejí kontakt se svojí rodinou. Příbuzní potřebují podporu profesionálů, často informace, rady nebo psychoterapii. Pacient, který v důsledku nemoci přišel o mnohé sociální dovednosti se je v rodinném podpůrném prostředí snáze naučí. Rodinní příslušníci jsou mnohdy první, kdo správně a včas rozpoznají počínající relaps onemocnění. Psychoedukační přístupy Ze studií rodin vychází koncepce vyjadřování emoci (expressed emotion), která zdůrazňuje tři aspekty negativní rodinné interakce – kritiku pacienta, hostilitu k pacientovi a nadměrnou spoluzodpovědnost za pacienta. V rodinách s vysokou emoční expresivitou dochází k častějším recidivám schizofrenie, než v rodinách s nízkou emoční expresivitou (Leff a Vaughn 1985, Gamble a Midence 1994). Od 70. let bylo po celém světě provedeno přes 26 studií zkoumající emoční expresivitu (Kavanagh 1992). V naprosté většině z nich byl počet recidiv v katamnézách signifikantně vyšší u pacientů s rodinami vyšší emoční expresivitou. Podobné je to i u pacientů s depresivní a bipolární poruchou Tabulka č.3: Základní charakteristiky rodin podle úrovně vyjádřených emocí Koncepce vyjadřování emocí v rodinách podnítila zájem o rodinnou psychoterapii a psychoedukaci jako prostředek pomoci pacientům a jejich rodinám. Ve vývoji psychosociálních přístupů v léčbě a rehabilitace schizofrenie se v posledních 20 letech prosadil jako velmi úspěšný zejména psychoedukační přístup zaměřený na celou rodinu pacienta. Bylo vypracováno a testována několik různých modelu rodinné psychoedukace (Falloon a spol. 1984, Bellack a Mueser 1993, Dixon a Lehman 1995). Všechny však mají společné základní elementy: jsou založené na modelu vulnerability a stresu, zohledňují výsledky výzkumu s emoční expresivitou, zdůrazňují spolupracující respektující vztah k pacientovi a členům jeho rodiny, podávání 5 informaci o schizofrenii a její léčbě, zdůrazňují užívání medikace, monitorování příznaků recidivy, snaží se odbourat nedorozumění, předsudky a pocity viny, učí rodiny jak méně stresujícím a konstruktivnějším způsobem zvládat komunikaci a řešit problémy. Přesto, že jsou psychoedukační programy do určité míry založené na medicínském modelu, je jejich cílem podpořit nezávislost a sebekontrolu. Řada kontrolovaných studii ukázala, že pacienti v rodinách, které absolvovali psychoedukaci má méně relapsů než pacienti, jejichž rodiny ji neměli a že členové edukovaných rodin se cítili daleko méně stresovaní (Wykes a spol. 1998, PitschelWalz a spol. 2001). Ovšem to platí zejména pro rodiny z vysokou emoční expresivitou; u pacientů z rodin s nízkou emoční expresivitou nebyl počet relapsů psychoedukaci ovlivněn a rodiny se naopak cítily být více stresovány, než kontroly (Linszen a spol. 1998). Skupinová rodinná psychoedukace, kde najednou participuje více rodin s pacienty, bývá pokládána ze účinnější, než psychoedukace jedné rodiny (McFarlane a spol. 1995). Tabulka č.4: Komponenty psychoedukačních rodinných programů Kognitivně behaviorální přístupy Kognitivně-behaviorální terapie je forma léčby zaměřená na celkové zklidnění pomocí přijetí nemoci, odstranění úzkostného způsobu myšlení, úpravy vzorců maladaptivního chování a relaxace. Kognitivně behaviorální terapie se soustředí zejména na nemocné s dlouhodobým postižením. Učí je zbavovat se residuálních příznaků a trénuje dovednosti potřebné pro sebeobstarání a život ve společnosti. Program žetonového hospodaření Tyto programy se objevily v průběhu 60.let na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben. Cílem bylo ovlivnit chování psychotických pacientů a zlepšit jejich péči o sebe. Pacienti byli za žádoucí chování systematicky odměňováni žetony, za které pak mohli získat určité výhody (např. vycházky mimo oddělení či zboží v místním bufetu) (Ayllon a Azrin 1968). Ukázalo se, že tímto způsobem lze zmírnit řadu nežádoucích projevů i u chronických nemocných, zlepšit jejich chování a péči o sebe a že celková atmosféra na oddělení s tímto programem se výrazně zklidnila a zlepšila. Slabinou těchto programů však bylo to, že dosažené změny se nepřenášely do prostředí mimo oddělení a že pacienti upadali do starých způsobů jednání jakmile přestali být žetony odměňováni (Hall a Barker, 1973). Nácvik sociálních dovedností U velké části pacientů bývají sociální a interpersonální dovednosti nedostatečné pro běžné fungování mezi lidmi. Nácvik sociálních dovednosti je léčebnou strategií, která klade důraz na správné porozumění sociálním komunikativním signálům i na jejich správné vysílání. V 70.letech vypracoval Liberman komplexní program nácviku sociálních dovedností pro pacienty se schizofrenii, zaměřený na nemocné, kteří žijí ve svém přirozeném prostředí a jsou v remisi. Jde o systematický nácvik komunikace a komplexních sociálních dovedností, který postupuje od jednoduššího ke složitějšímu a je šit na míru potřebám pacienta. Zpravidla probíhá ve skupině 6-8 pacientů a typicky používá instrukce, hraní roli, modelování, nácvik sociální citlivosti a komunikace. Pacienti jsou adresně posilování na každém kroku. Učí se zvýšit svoje sociální kompetence; tj. schopnosti zacházet s druhými lidmi a řešit mezilidské problémy (Lieberman a spol. 1987). Základní dovednosti, které se nacvičují jsou: 6 ■ Dovednosti příjemce (cvičení zaměřené na vnímání sociální situace, neverbální komunikaci, aktivní naslouchání, empatii, shrnutí projevů druhého apod.) ■ Pozitivní aserce (pochvala, kompliment, ocenění) ■ Zahájením, udržování a ukončení krátkých rozhovorů ■ Projevení negativní emoce přiměřeným způsobem ■ Sebeprosazení (obhájením vlastních práv, odmítnutí neoprávněných požadavků) ■ Dovednost najít kompromisní řešení ■ Nácvik řešení problémů Terapeut sloužil jako vzor, poskytoval zpětnou vazbu, oceňoval a podporoval pacienty v jejich úsilí. Mezi sezeními plnili pacienti domácí úkoly, spočívající v praktickém uplatnění toho, co si v sezení vyzkoušeli „na nečisto“. Lieberman ve svém programu využívá názorných pomůcek, nápovědy, učení podle vzoru, řetězení, formování a dalších behaviorálních metod (Lieberman a spol. 1987). Účinnost tohoto programu byla ověřena několika studiemi (viz Bellack 2001). Nácvik velmi výrazně zlepšuje sociální dovednosti, má bohužel jen malý dopad na prevenci relapsu (Marder a spol. 1996). Nácvik sociálních dovedností vede ke zlepšení sociální adaptace v sebehodnocení i v objektivním hodnocení (Schooler a Keith 1993). Benton a Schroeder ve své meta-analýze 4 srovnávaných studií z roku 1990 popsali nesignifikantní léčebný efekt nácviku sociálních dovedností na redukci psychopatologie (Benton a Schroeder 1990). Hogarty a spol. (1991) popsali pozitivní vliv nácviku psychosociálních dovedností na počet rehospitalizací ve sledovaném období jednoho roku. Podle Corriganova přehledu 9 studií je efekt mírný, ale nacvičené sociální dovednosti nenahrazují plně maladaptivní chování psychotických nemocných (Corrigan 1991). Nacvičené psychosociální dovednosti vedou ke snížení anxiety, zejména sociální (Tarrier a spol. 1993) a zlepšují celkový skór BPRS výrazněji nežli podpůrná psychoterapie. Tato metoda tedy vykazuje již signifikantní efekt. Problémem zůstává, že ke zlepšení dochází asi na dobu jednoho roku a po 2 letech se účinek postupně ztrácí (Hogarty a spol. 1991). Meta-analytické studie uzavírají, že efekt generalizace nacvičených způsobu chování do praktického života jako mírný (Benton a Schroeder 1990) nebo střední (Corrigan 1991) s tím, že metodická a klinická významnost jejich zdrojových studií je často sporná (Halford a Hayes 1991). Pacienti jsou schopni v praxi užívat nacvičených sociálních dovedností převážně v situacích, které jsou podobné situacím tréninkovým (Donahoe a Driesenga 1988). Do praktického života lépe generalizují jednoduché topografické dovednosti (např. motorické) nežli komplexní typy chování (Wallace a spol. 1980). Kognitivní terapie I přes adekvátní farmakologickou léčbu mohou někteří pacienti trpět chronickými halucinacemi a bludy. Od poloviny 80.let se objevily první zprávy o úspěšném psychoterapeutickém ovlivnění bludů a halucinací pomocí kognitivně-behaviorálních metod (Birchwood a Tarrier 1992, Tarrier a spol. 1993, Wykes a spol. 1998, Haddock a kol., 1996). Chadwick a spol. (1994, 1996) popsali zásady kognitivní terapie „hlasů“, jejímž cílem je snížit míru nepohody, kterou „hlasy“ u pacientů způsobují a snížit jejich vliv na jednání pacienta. Při přetrvávajících sluchových halucinacích se pacienti učí techniky odvedení pozornosti v kombinaci s vlastními uklidňujícími komentáři. Při chronických bludech se pacient postupně učí rozlišovat mezi vnímáním 7 a interpretací, učí se vést sám se sebou sokratický dialog ke zpochybnění vlastních předpokladů, stanoví vlastní alternativní hypotézy, testuje přesvědčení v realitě. Zároveň je posilována kapacita ještě normálního myšlení a vnímání (Knigdom a spol. 1994). Kingdon a Turkington (1994) popsali řadu kasuistik, v nichž ukázali, jakým způsobem lze s pacienty diskutovat o pravdivosti jejich bludného přesvědčení a oslabit sílu a vliv těchto bludných přesvědčení na jednání pacientů. Kahraman a Kraemer (2002) v otevřené studii s chronickými pacienty ukázali, že kromě výrazného poklesu chronických bludů a halucinací dochází po kognitivní terapii také ke snížení počtu relapsu v sledovaném období jednoho roku. Při zpochybňování bludných přesvědčení zdůrazňují tito autoři, že jejich obsah není tak nepřístupný logickým argumentům, jak se často uvádí. Terapeut se ovšem nesmí dostat s pacientem do konfrontace a přesvědčovat jej o své pravdě, ale spíše trpělivě oslabovat přesvědčivost bludu. Autoři doporučují tzv. „periferní dotazování“, tj. ptát se na méně významné složky bludného přesvědčení (např. nezpochybňovat, že je pacient sledován, ale ptát se, kolik lidí je do toho zapojeno a zda si je jistý, že některé z nich nepodezřívá neoprávněně) a jen postupně se propracovávat až k jádru bludu. Dále doporučují společné „testování reality“, kdy si pacient vede písemné záznamy o událostech, které svědčí ve prospěch jeho bludného přesvědčení a spolu s terapeutem pak zkoumá, zda tyto události lze vysvětlit i nějak jinak. Terapeut by se měl také zaměřit na emoční význam bludu pro klienta a pomoci mu, aby se dokázal vyrovnat s pocity úzkosti či deprese i bez pomoci bludného přesvědčení. I když kognitivně-behaviorální postupy, popsané v uvedených publikacích, nejsou dosud ověřené na větších skupinách pacientů a dosavadní studie ukazují, že jsou účinné jen asi u poloviny pacientů (Haddock a Slade 1996), přesto jde o nový nadějný směr uplatnění KBT v oblasti, která byla donedávna považovaná za výhradní doménu biologických metod. Kognitivní rehabilitace Schizofrenie je spojená s různou mírou neurokognitivního poškození, které má pak významný vliv na sociální fungování pacienta. Toto poškození je jen částečně ovlivněno medikací. Proto byly v posledních 10 letech rozvinuty programy kognitivní rehabilitace, které se zaměřili na zlepšení kognitivních dovedností: zlepšení kapacity paměti, pozornosti, dovednosti konceptualizovat a zvýšení úrovně řešení problémů (Brenner a spol. 1990, 1992, Wykes a spol. 1999). Řada těchto přístupů používá opakovaná počítačová neurokognitivní cvičení. Výsledky ukazují, že tyto přístupy vedou ke zlepšení výkonu, ale zatím není jasné, nakolik se zlepšením kognitivních funkcí dochází také ke generalizaci efektu do fungování v komunitě (Penn a Mueser 1996, Bellack a spol. 1999). Individuální kognitivní terapie s kognitivní rehabilitaci významně ovlivňuje také negativní symptomatologie a sociální fungování (Baier a spol. 2001). Nejpropracovanější program vytvořili Brenner a spol. (1992) a nazvali jej Integrovaný psychologický program pro schizofreniky (IPT). Tento program sestává z pěti dílčích programů o vzrůstající náročnosti. Jde o postupný nácvik: ■ Kognitivní diferenciace, ■ Sociální vnímání, ■ Verbální komunikace, ■ Sociální dovednosti a 8 ■ Řešení problémů. Program se uskutečňuje ve skupině 4-8 pacientů se 2 terapeuty. Koná se 2 až 5krát týdně. Jedno sezení trvá 30 až 90 minut. Celková délka programu je několik měsíců. Podle míry svého postižení jsou pacienti zařazováni do různě náročných podprogramů a po zvládnutí jednoduššího podprogramu přecházejí do podprogramu náročnějšího. Celý program je vysoce strukturován, využívá názorných pomůcek, hraní rolí, nácviku podle vzoru, zpětné vazby atd. Podrobný popis tohoto programu je v knize Brenner a kol.: Schizofrenie (1993) a využívá se v některých psychiatrických zařízeních u nás (např. ESET Praha). IPT podle Brennera vede k signifikantnímu zlepšení v řešení kognitivních úloh, v pozornosti, schopnosti abstrakce a všeobecné slovní pohotovosti (Brenner a spol. 1992). Pozitivních výsledků je dosahováno především metodami přímého nácviku, hraní rolí a naturalistického sledování situací. Udržení vlivu IPT není dosud jasně prokázáno a sám Brenner udává toto zjištění založené pouze na jedné studii (Brenner a spol. 1992). Pacient je schopen uchovat nacvičené cílové chování především v případě, že je ve stejných podmínkách, za jakých toto chování nabyl a při použití stejných hodnotících procedur. Programy kognitivně behaviorální rodinné terapie u schizofrenie Programy kognitivně-behaviorální rodinné terapie schizofrenie vznikly v 80. a 90.letech na základě výzkumů, které prokázaly významný vliv rodinného prostředí na průběh schizofrenie. Tyto programy rodinné terapie schizofrenie zaměřily na to, jak pomoci rodině vytvořit atmosféru klidného soužití a jak zvládat stresující události tak, aby to mělo na pacienta co nejmenší dopad. Ukázalo se, že aby bylo možné tohoto cíle dosáhnout, je třeba, aby program rodinné terapie trval nejméně 9, ale lépe 12 nebo až 24 měsíců. Některé týmy pracovaly s rodinami přímo u nich doma (Falloon a kol., 1984), jiné s nimi pracovaly na klinice (Tarrier a Barrowclough, 1992). Všechny programy obsahovaly některé základní součásti: na počátku bylo nutno podrobně zjistit vzájemné vztahy mezi členy rodiny, jejich názory na příčiny duševního onemocnění, jaké mají současné problémy a jakými způsoby je zvládají. Po tomto vyšetření a zformulování základních problémů a předností každé rodiny byli členové rodiny poučeni o povaze schizofrenie, jejich předpokládaných příčinách, průběhu a způsobech léčení. Zdůrazněn byl nepříznivý vliv stresu na průběh schizofrenie. Tyto informace byly v průběhu celé léčby podle potřeby opakovány. Další obsah léčebného programu se u jednotlivých týmů poněkud lišil. Falloon a kol. (1984) se v dalších 12 sezeních zaměřili na nácvik konstruktivní komunikace mezi členy rodiny. Formou scének a příkladů z každodenního života učili členy rodiny si navzájem naslouchat, sdělovat si pozitivní i negativní pocity, požádat druhého o změnu určitého chování. Když členové rodiny tyto dovednosti zvládli, zaměřili se v dalších 12 sezeních na nácvik řešení problémů podle D’Zurilly a Goldfrieda. Postupem po jednotlivých krocích se rodina učila řešit své každodenní problémy tak, aby přitom nedocházelo k hádkám a napětí. Tento program rodinné terapie Falloona a kol. trval 24 měsíců a podařilo se dosáhnout toho, že jen u 17% pacientů došlo během tohoto období k relapsu akutních schizofrenních příznaků, zatímco ve skupině kontrolních rodin došlo k relapsu u 83% pacientů. V jiné studii se Tarrier a kol. (1992) po úvodní edukační části zaměřili na zlepšení schopnosti rodiny zvládnout každodenní stres: každou situaci, kterou rodina vnímala jako stresující, terapeuti s rodinou podrobně rozebrali a snažili se určit, zda lze ovlivnit okolnosti, které stres způsobují, nebo zda je třeba změnit reakci rodiny na tyto okolnosti. Poté se spolu s rodinou zaměřili na vypracování plánu, jak stresující situaci co nejlépe překonat. Ve druhé části rodinné 9 terapie se důraz přesunul na zkoumání toho, jak mohou jednotliví členové rodiny zlepšit svůj život tak, aby se cítili spokojenější a méně stresovaní. Zabývali se tedy potřebami všech členů rodiny (nejen pacienta!) a hledali možnosti, jak je uspokojit. Tento program rodinné terapie schizofrenie trval 9 měsíců a ukázalo se, že během 12 měsíců došlo k relapsu akutních psychotických příznaků u 12% pacientů, zatímco v kontrolní skupině došlo k relapsu u 43% pacientů. Další studie Mueser a spol. (2001) ukázala, že kromě snížení počtu relapsů ve srovnání s kontrolní skupinou, dochází také k výraznému zlepšení rodinné atmosféry, snížení stresu pro pacienta i ostatní rodinné příslušníky a zvýšení sociálního fungování pacienta (Mueser a spol. 2001). Individuální a skupinový režim psychoterapie Individuální psychoterapie pomáhá obnovit důvěru ve svět a vytvořit si pevnou vztahovou osobu, které můžete důvěřovat v krizových situacích. Výhodou individuální psychoterapie je především větší objem času, který je klientovi terapeutem věnován. Skupinová psychoterapie pomáhá ujasnit si svojí situaci ve světě, porozumět způsobům, jakým se člověk vztahuje k druhým a uvědomit si formy chování, které vedou ke stresu. Pomáhá také v tom, že člověk si uvědomuje to, že druzí prožívají mnohdy podobné věci, učí se od nich, jak se s psychózou vyrovnat i jak řešit každodenní problémy. Skupinová psychoterapie v akutním stádiu psychózy má malý efekt a zasycení nemocného vnějšími stimuly může být přehnaně zatěžující. V době odeznění akutních příznaků může podpůrně vedena skupinová psychoterapie velmi pomoci v začlenění se mezi lidi vůbec. Skupinová psychoterapie probíhá zpravidla ve skupině 8-12 osob a bývá užívána u ambulantních i hospitalizovaných psychotických pacientů a to včetně nemocných v akutním a subakutním stavu. Vedou ji nejčastěji dva psychoterapeuti, nejlépe muž a žena. Jednotlivá sezení zpravidla trvají l hodinu. Skupinové dění je dáno vztahy lidi mezi sebou a jejich navyklými způsoby chování. Cílem léčby je poznat souvislosti mezi chováním jedince a jeho problémy a nemocí a pak pomoci tyto vzorce změnit. V uzavřené skupině zůstává složení skupiny konstantní a meziosobní interakce jsou hlubší. V otevřené skupině jsou průběžně přijímání noví pacienti. Jednotlivé skupiny jsou orientovány buď na jedince, nebo na interakci mezi členy skupiny, nebo na skupinu jako celek. Otevírání jednotlivých členů při skupinové terapii má za následek vznik atmosféry důvěry, otevřenosti, sympatie a spoluúčasti. V akutním stádiu psychózy má skupinová terapie malý efekt na vlastní symptomatiku, přesycení nemocného vnějšími stimuly může být až přehnaně zatěžující a vést ke zhoršení stavu (Mosher a Keith 1980, Schooller a Keith 1993). Tradiční skupinové přístupy, které zdůrazňují sebeexploraci a vypracovávání náhledu tedy působí většinou kontraproduktivně (Kanas 1985). Aby mohla být skupinová psychoterapie u této skupiny nemocných účinná, je potřebné, aby byla jasně strukturovaná, byla definována cílová složka chování, která má být sezením ovlivněná a na řízení musí mít výrazně vyšší podíl terapeut než je obvykle u skupinové psychoterapie neurotických poruch (Yalom 1983). V době odeznění akutních příznaků může podpůrně vedená skupinová psychoterapie pomoci v začlenění se mezi lidi vůbec. Skupina zvyšuje interpersonální citlivost a učí i efektivnímu sebevyjádření. Pacient si může uvědomit, že druzí prožívají mnohdy podobné věci, učí se od nich, jak se s psychózou vyrovnat i jak řešit každodenní problémy. Zvyšuje sebevědomí a sebe-přijetí, umožňuje testování reality, zlepšuje sociální dovednosti, pomáhá vytvořit náhled nemoci (Selzer a spol. 1992). Důraz ve skupině pro psychotické pacienty je kladen na současnost, nikoliv na minulost. I u 1 0 ambulantní skupinové psychoterapie psychóz však chybí zřejmější důkazy o tom, že by vedla k redukci psychopatologie nebo ke snížení počtu relapsů (Parloff a Dies 1977) Má však efekt na alespoň dočasné zlepšení sociálního a pracovní fungování nemocných (Mosher a Keith 1980). Pozitivní efekt je popisován zejména u sociálně velmi špatně adaptovaných nemocných (Schooller a Keith 1993). Klinická účinnost psychoterapie Při hodnocení účinnosti psychoterapeutických a psychosociálních přístupů v léčbě a rehabilitaci psychóz (zejména schizofrenie) bylo provedeno několik desítek studií. Zde se zaměříme se na závěry meta-analýz jejich výsledků. Meta-analýza Muesera a Berenbauma z roku 1990 shrnuje výsledky 4 kontrolovaných studií. Závěry jsou následující: ■ psychodynamická terapie nevykazuje žádný efekt samotná ani v kombinaci s farmaky (možná „toxicita“ dynamické psychoterapie). ■ na realitu orientovaná psychoterapie je výhodnější nežli dynamická psychoterapie v počtu rehospitalizací a v zlepšení sociální a pracovní adaptace. Neliší se však navzájem v redukci symptomů. Chybí však kontrolní skupiny neléčených osob. V rozsáhlé meta-analýze 31 kontrolovaných studií (celkem zahrnovala 2161 pacientů) od Wunderlicha a spol. (1996, citováno podle Hell a spol. 1997), byla poměřována účinnost různých psychosociálních intervencí v terapii pacientů, kteří zároveň užívali antipsychotika. Šlo o kognitivní skupinovou psychoterapii, behaviorální nácvik sociálních dovedností, psychoedukaci rodin, sociální terapii a psychoanalytickou léčbu. Nejlepší výsledky dosáhla kognitivní terapie a psychoedukace, nejnižší psychoanalytická terapie. Tabulka č.5: Metaanalýza účinnosti psychosociálních terapeutických přístupů kombinovaných s medikamentózní léčbou – porovnání s medikamentózní léčbou samotnou (Wunderlich a spol. 1996 citováno podle Hell a spol. 1997) Revizí 14 kontrolovaných studií zkoumajících vliv rodinné terapie bylo zjištěno, že počet relapsů u intervenovaných pacientů je mezi 6-23%, zatím u pacientů, kteří pouze užívali medikaci mezi 40-53% (Carpenter 1996). Pitschel-Walz a spol. (2001) revidovali 25 studii zaměřených na psychoedukaci rodin schizofrenních pacientů. Efekt rodinné psychoedukace vedl ke snížení počtu relapsů o 20% proti kontrolním skupinám, pokud psychoedukace trvala déle než 3 měsíce. Rector a Beck (2001) revidovali 7 randomizovaných kontrolovaných studii zaměřených na kognitivní terapii bludů a halucinací. Kognitivní terapie se ukázala být významně účinnou nejen na pozitivní, ale také na negativní symptomatologie chronických schizofrenních pacientů. Závěr V posledních 30 letech byla vyvinuta celá řada psychosociálních přístupů k léčbě a rehabilitaci či resocializaci lidí trpících schizofrenii. U části z nich byla jejich efektivita na sociální fungování, kontrolu relapsu a celkové snížení distresu pro pacienta i jeho blízké potvrzená kontrolovanými výzkumy, další ještě na potvrzení nebo zavržení čekají. Je však velmi pravděpodobné, že přes obrovský vývoj farmakologické léčby bude potřeba dále intenzivně rozvíjet psychoterapeutické a psychosociální přístupy, které zlepší neurokognitivní funkce, naučí nemocné, jak se vyrovnat s handicapy a pomohou zlepšit jejich psychosociální fungování a kvalitu života. Ke shrnutí lze říci: 1 1 ■ Psychoterapeutické a psychosociální programy umožňují další pomoc pacientům léčených antipsychickými léky. Užívání medikace je však základní podmínkou při léčbě schizofrenie a dalších chronicky probíhajících psychóz. ■ Dynamická psychoterapie je pro většinu pacientů trpících psychózou neúčinná, neli toxická. Výjimkou jsou případy nemocných v remisi s dobrou stabilizací, kdy dynamická psychoterapie může pomoci porozumět psychotickému prožitku a integrovat ho. ■ Efekt podpůrné psychoterapie je mírný, co se týče zlepšení psychopatologie a sporný z hlediska rizika relapsu i zlepšení psychosociálního fungování. Zlidšťuje však přistup k nemocnému a zlepšuje spolupráci pacienta. ■ Skupinová psychoterapie vykazuje rovněž mírný efekt u pacientů v remisi na zlepšení sociálního fungování; vhodná je spíše terapie zaměřená na realitu. ■ Největší význam mají programy zaměřené na nácvik dovedností a psychoedukační programy zaměřené na celou rodinu pacienta. ■ Zdá se, že psychoedukační programy zaměřené na rodinu pacienta, snížení emoční expresivity a řešení problémů mohou významně snížit počet relapsů. ■ Nácvik psychosociálních dovedností vede k mírné redukci psychopatologie a je účinný při zvyšování sociálních dovednosti. Efekt je však časově omezený a ohraničený pouze na některé parametry. Sociální dovednosti je potřebné s psychotickými pacienty nacvičovat opakovaně. ■ Rozvíjejí se nové slibné programy, které jsou zaměřené na kognitivní rehabilitaci a práci s reziduálními pozitivními příznaky, jako jsou bludy a halucinace. Jejich efektivita však potřebuje další ověření. ■ Následná psychoterapeutická léčba u nemocných, kteří prodělali psychotickou epizodu může trvat i několik let, někdy je potřebné pokračovat celý život. Tabulka č.6: Význam psychoterapeutických intervencí v jednotlivých problémových oblastech psychotických pacientů Literatura 1. American Psychiatric Association: Practice guidelines for the treatment of patients with schizophrenia. Am J Psychiatry 1997; (suppl): 1-63. 2. Ayllon, T., Azrin, N.: The token economy: a motivational systém for therapy and rehabilitation. Appleton Century Crofts, New York, 1968 3. Baier J, Takats I, Westermeier C: Efficacy of individualized cognitive-behavioral therapy for schizophrenic patients with negative symptoms and social disabilities. A controlled trial. Zeitschrift Klinische Psychologie Psychotherapie 2001; 30: 268-278. 4. Bellack AS: Rehabilitative treatment of schizophrenia. In Lieberman JA, Murray RM (eds.): Comprehensive Care of Schizophrenia: A Textbook of Clinical Management. London, UK: Martin Dunitz; 2001. 5. Bellack AS, Gold JM, Buchanan RW: Cognitive rehabilitation for schizophrenia: problems, prospects, and strategies. Schizophrenia Bull. 1999; 25: 257-274. 1 2 6. Bellack AS, Mueser KM: Psychosocial treatment of schizophrenia. Schizophrenia Bull. 1993; 19: 317-336. 7. Benton,MK, Schroeder HE: Social skills training with schizophrenics: A meta-analytical evaluation. J.Cons.Clin.Psychol. 1990; 58:741-747. 8. Birchwood M, Tarrier N, eds.: Innovations in the Psychological Management of Schizophrenia. New York, NY: Wiley; 1992. 9. Birchwood, M., Tarrier, M.: Psychological management of schizophrenia. J.Wiley, London, 1994. 10. Brenner HD, Kraemer S, Hermanutz M, Hodel B: Cognitive treatment in schizophrenia. In: Straube E, Hahlweg K (eds.): Schizophrenia: Models and Interventions. New York, NY: Springer Verlag; 1990: 161-191. 11. Brenner HD, Hodel B, Genner R, Roder V, Corrigan PW: Biological and cognitive vulnerability factors in schizophrenia: Implications for treatment. Br.J. Pychiatry 1992; 161(suppl18): 154163. 12. Carpenter WT: Maintenance therapy of persons with schizophrenia. J Clin Psychiatry 1996; 57(suppl 19): 10-18. 13. Chadwick, P. and Brichwood, M. The omnipotence of voices:a cognitive approach to auditory hallutinations. Br.J.Psychiatr. 164:190-201, 1994. 14. Chadwick P, Birchwood M, Trower P: Cognitive therapy for delusions, voices and paranoia. Chichester: Wiley 1996. 15. Corrigan PW: Social skills training in adult psychiatric populations: A meta-analysis. J Nebav Ther Exp Psychiatry 1991; 22:203-210. 16. Coursey RD: Psychotherapy with persons suffering from schizophrenia: the need for a new agenda. Schizophrenia Bull 1989; 15: 349-353. 17. Dixon LB, Lehman AF: Family intervention for schizophrenia. Schizophrenia Bull 1995; 21: 631643. 18. Donahoe CP, Driesenga SA: A review of social skills training with chronic mental patients. In: Progress in Behavior Modification.Vol 23, edited by Hersen M, Eisler RM and Miller PM Newbury Park, CA: Sage Publications 1988; 131-164. 19. Falloon IRH, Boyd JL, McGill CW: Family care of schizophrenia. New York: Guilford 1984. 20. Fenton WS, Cole SA: Psychosocial therapies of schizophrenia: individual, group and family. In: Gabbard GO, Atkinson SD (eds.): Synopsis of treatments of psychiatric disorders, Sekond ed. American Psychiatry Press, Washington, DC: 1996; 425 – 445. 21. Gamble C, Midence K: „Schizophrenia Family Work: Mental Health Nurses Deliver Innovative Service.“ J Psychosocial Nursing 1994; 32: 13-16 22. Gomes-Schwartz, B. Individual psychotherapy of schizophrenia. In: Schizophrenia: Treatment, Managemant and Rehabilitation, edited by Bellack, A. New York: Grune & Stratton, 1984 ; 307335. 23. Gunderson JG, Frank AF, Katz HM, Vannicelli ML, Frosch JP, Knapp PH: Effects of psychotherapy in schizophrenia: II: Komparative outcome of two forms of treatment. Schizophrenia Bull 1984; 10: 564-598. 24. Haddock, G., Slade, P.D (eds.): Cognitive-behavioural interventions with psychotic disorders. Routledge, London, 1996. 25. Haddock, G., Bentall, R.P., Slade, P.D: Psychological treatment of auditory hallucinations: focusing or distraction? In: G.Haddock, P.D.Slade: Cognitive-behavioural interventions with psychotic disorders. Routledge, London, 1996. 26. Halford WK, Hayes R: Psychological rehabilitation of chronic schizophrenic patients: Recent findings on social skills training and family psychoeducation. Clin. psychol. Rev. 1991; 11: 23-24. 1 3 27. Hall J, Barker R: Token economy systems: breakdown and control. Beh Res Ther 1973; 11: 253 – 263. 28. Heinrichs, D.W. and Carpenter, W.T,Jr. The efficacy of individual psychotherapy: A perspective and review emphasizing controled outcome studies. In: The American Handbook of Psychiatry, edited by Arieti, S. and Brodie, H.K. New York: NY:Basic Books, 1981, p. 586-613. 29. Hell D, Fischer-Felter M: Schizofrénia: Základy pro porozumenie a orientáciu. Přel. Jozef Hašto – Trenčín: F, 1997, 113s. 30. Hogarty GE, Anderson CM, Reiss DJ, Kornblith SJ, Greenwald DP, Ulrich RF and Carter M: Family psychoeducation, social skills training, and maintenance chemotherapy in the aftercare treatment of schizophrenia: II. Two-year effects of a controlled study on relapse and adjustment. Arch Gen Psychiatry 1991; 48:340-347. 31. Kahraman B, Kraemer S: Cognitive behavioral psychotherap of a schizophrenic patient with persistent auditory halucinations.Verhaltenstherapie 2002; 12: 54-62. 32. Kanas N: Inpatient and outpatient group therapy for schizophrenic patients. Am J Psychother 1985; 39: 431-439. 33. Kanas, N. Group therapy with schizophrenics: A review of controlled studies. Int.J.Group Psychotherapy 1986; 36:339-351. 34. Kane, J.M. and McGlashan, T.H. treatment of schizophrenia. Lancet 346:820-825, 1995. 35. Katz HM: A new agenda for psychotherap of schizophrenia: response to Coursey. Schizophrenia Bull 1989; 15: 355-359. 36. Kavanagh DJ: Recent developments in expressed emotion and schizophrenia. Br J Psychiatry 1992; 160: 601-620. 37. Knigdon, D.G., Turkington, D.: Cognitive-behavioral therapy of schizophrenia. Guilford Press, New York, 1994. 38. Knigdom, D., Turkington, D. and Carolyn, J. Cognitive behaviour therapy of schizophrenia:the amenability of delusions and halutinations to reasoning. Br.J.Psychiatr. 164:581-587, 1994. 39. Leff, J., Vaughn, C.: Expressed emotions in families. Guilford Press, New York, 1985. 40. Lehman AF, Steinwachs DM: Translating research into practice: The schizophrenia patient outcomes research team (PORT) treatment recommendations. Schizophrenia Bull. 1998; 24: 1-10. 41. Lieberman RP: Social skills training. In: Liberman RP (ed): Psychiatric rehabilitation of chronic mental patients. American Psychiatric Press, Washington DS, 1987; 147-198. 42. Lieberman, R.P., DeRisi, W.J., Mueser, K.T: Social skills training for psychiatric patients. Pergamon Press, New York, 1989. 43. Linszen DH, Dingemans PM, Lenior ME, Scholle WF, Goldstein M: Early family and individual interventions and relapse in recent-onset schizophrenia and related disorders. Italian J Psychiatr Behav Sci 1998; 8: 77-84. 44. Marder SR, Wirshing WC, Mintz J a spol.: Two-year outcome of social skills training and group psychotherapy for outpatients with schizophrenia. Am J Psychiatry 1996; 153: 1585-1592. 45. May PRA, Thuma AK, Dixon WJ: Schizophrenia – a follow up study of the results of five forms of treatment. Arch Gen Psychiatry 1981; 38: 776-784. 46. McEvoy JP, Scheifler PL, Frances A, eds: The Expert Consensus Guidelines Series: Treatment of schizophrenia 1999; 60 (suppl. 11). 47. McFarlane WR, Lukens E, Link B a spol.: Multiple family groups and psychoeducation in the treatment of schizophrenia. Arch Gen Psychiatry 1995; 52: 679-687. 48. McGlashan, T.H. The Chestnut Lodge follow-up study.II: Long term outcome of schizophrenia and affective disorders. Arch. Gen. Psychaitry 41:564-598, 1984. 49. Mosher, L.R. and Keith, S.J. Psychosocial teratment: Individual, group, family and community support approaches. Schizoph Buill 1980; 6:10-41. 1 4 50. Mueser KT, Berenbaum H: Psychodynamic treatment of schizophrenia: is there a future? Psychol Med 1990; 20: 253-262. 51. Mueser KT, Sengupta A, Schooler NR, Bellack AS, Xie H, Glick ID, Keith SJ: Family treatment and medication dosage reduction in schizophrenia: Effects on patient social functioning, family attitudes, and burder. J Consult Clin Psychol 2001; 69: 3-12. 52. Parloff, M.B. and Dies, R.R. Group psychotherapy outcome ressearch: 1966-1975. Int J Group Psychoth 1977; 27:281-319. 53. Penn DL, Mueser´KT: Research update on the psychosocial treatment of schizophrenia. Am J Psychiatry 1996; 153: 607-617. 54. Pitschel-Walz G, Leucht S, Baumnl J, Kissling W, Engel RR: The effect of family interventions on relaps and rehospitalization in schizophrenia – A meta-analysis. Schizophrenia Bull 2001; 27: 73-92. 55. Rector NA, Beck AT: Cognitive behavioral therapy for schizophrenia: An empirical review. J Nerv Ment Dis 2001; 189: 278-287. 56. Rappaport, M., Hopkins, H.K., Hall, K., Belleza, T., & Silverman, J. Are there schizophrenics for whom drugs may be unnecessary or contraindicated? Int. pharmacopsychiat. 1978; 13: 100-111. 57. Stanton, A.H., Gunderson, J.G., Frank, A., Vannicelli, M.L. and Schnitzer, R. Effect of psychotherapy in schizophrenia: I. Design and implemantation of a controled trial. Schizoph.Buill. 10:520-563, 1984. 58. Schooler, N.R. and Keith, S.J. Healt care Reform for Americans With Severe Mental Illnesses: Report of the National Advisory Mental Health Council, Washington,DC:U.S.Government Printing Office, 1993; 2-30. 59. Selzer MA, Grimaldi JAR, Kulchyncky S: The pre-alliance group: a new strategy for working with treatment – resistant schizophrenic. New Dir Ment Health Serv 1992; 55: 35-45. 60. Stanton AH, Gunderson JG, Frank A, Vannicelli ML, Schnitzer R: Effect of psychotherapy in schizophrenia: I. Design and implemantation of a controled trial. Schizoph Buill 1984; 10:520563. 61. Tarrier, N., Barrowclough, C.: Families of schizophrenic patients. Cognitive behavioural interventions. Chapman&Hall, London, 1992. 62. Tarrier N, Beckett R, Harwood S, a spol. A trial of two cognitive-behavioral methods of treating drug-resistant psychotic symptoms in schizophrenic pacients, I: outcome. Br J Psychiatry 1993; 162: 524-532. 63. Wallace CJ, Nelson CJ, Liberman RP, Aitchison RA, Lukoff D, Elder LP, Ferris C: A review and critique of social skills training with schizophrenic patients. Schizoph Bull 1980; 6: 42-63. 64. Wykes T, Tarrier N, Lewis S, eds.: Outcome and innovation in Psychological Treatment of Schizophrenia. New York, NY: Wiley. 1998. 65. Wykes T, Reeder C, Corner J, Williams C, Everitt B: The effects of neurocognitive remediation on executive processing in patients with schizophrenia. Schizophrenia Bull. 1999; 25: 291-307. 66. Yalom ID: Inpatient group psychotherapy. New York, Basic Book 1983. 67. Zubin J, Spring B: Vulnerability – a new view of schizophrenia. J Abnorm Psychol 1997; 86: 103-126. Podpořeno projekty CNS LN00B122 MŠMT ČR a IZ NIV No.5/1999: 00000023752 MZ ČR 1 5 Tabulka č.1 : Základní rozdělení psychoterapeutických přístupů ke schizofrenii: Podle počtu účastníků: individuální a skupinová Podle zaměření a metod: 1) Investigativní (odkrývající) psychoterapie: Dynamická psychoterapie, Transpersonální psychoterapie, flexibilní psychoterapie (kombinuje metody podpůrné psychoterapie) 2) Podpůrná (suportivní, na realitu orientovaná) psychoterapie 3) Psychosociální intervence a nácviková psychoterapie: behaviorální terapie, rodinná terapie a intervence, psychoedukace, kognitivně-behaviorální terapie, psychosociální intervence, Program žetonového hospodaření, Kognitivní rehabilitace, Nácvik sociálních dovedností. 1 6 Tabulka č 2: Základní zaměření podpůrné psychoterapie u psychóz ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ pomoci pacientovi porozumět tomu, co se s ním děje vytvořit pocit bezpečí a kontroly nad svým životem oddělit zdravé prožívání od nemocného omezit a ohraničit patologické prožitky posilovat sebeúctu pacienta najít cesty, jak překonat součastné životní problémy vytyčovat nenáročné, praktické a dosažitelné cíle obnovit žebříček hodnot nalézt přiměřenou a přirozenou důvěru v sebe i svět kolem vyhýbat se extrémně nadměrné nebo nedostatečné stimulaci podporu rodiny opírat spíše o kognitivní než o emocionální prvky při řešení specifického problému posilovat u pacienta pocit vlastního zvládání koordinovat práci lékaře, personálu a rodiny podporovat pacientovo sebe-obstarání vnímat pacienta jako celistvou bytost, ne jako soubor příznaků 1 7 Tabulka č.3: Základní charakteristiky rodin podle úrovně vyjádřených emocí Rodiny s vysokou úrovní vyjádřené emocionality ■ Časté změny v chování k pacientovi; od nadměrně přijímajícího k odmítajícímu ■ ■ Rodiny s nízkou úrovní vyjádřené emocionality ■ Hluboká účast, nadměrná úzkost a nadměrné zaobírání se pacientem Chování k pacientovi jasné, předvídatelné, s vyjádřením nevtíravého zájmu ■ Pohoršování se nad pacientovou potřebou se sociálně distancovat Zájem a účast, ale nikoliv přehnaná zaobírání se pacientem ■ Respekt k pacientově autonomii i potřebě se sociální stáhnout ■ Akceptování pacienta jako skutečně nemocného ■ Spíše tolerantní, trpělivý a věcný postoj k chování pacienta ■ Posuzující pacienta jako simulanta ■ Netolerantní, netrpělivý a kritický postoj k chování pacienta 1 8 Tabulka č.4: Komponenty psychoedukačních rodinných programů ■ informace o psychóze, jejich příznacích a léčebných možnostech ■ antipsychotická léčba, její význam, limitace, trvání ■ varovné příznaky recidivy ■ snížení emoční expresivity v rodině ■ nácvik řešení problémů v rodině 1 9 Tabulka č.5: Metaanalýza účinnosti psychosociálních terapeutických přístupů kombinovaných s medikamentózní léčbou – porovnání s medikamentózní léčbou samotnou (Wunderlich a spol. 1996 citováno podle Hell a spol. 1997) Efektivita R % zlepšení k experimentální skupině Terapeutický přístup (Léky a specifická psychosociální intervence) % zlepšení v kontrolní skupině (pouze léky a klinické vedení) Kognitivní terapie 0,28 64 36 Behaviorální terapie 0,20 60 20 Psychoedukativní rodinná terapie 0,28 64 36 Sociální terapie 0,12 56 44 Psychoanalytická léčba 0.08 54 46 R = síla efektivity transformovaná do korelace 2 0 Tabulka č.6: Význam psychoterapeutických intervencí v jednotlivých problémových oblastech psychotických pacientů Přístup Zmírnění akutní symptomatologie Snížení počtu relapsu Zlepšení sociálního a pracovního fungování Zmírnění chronické pozitivní symptomatologie Zmírnění kognitivního deficitu Dynamická psychoterapie - - - - - Podpůrná psychoterapie + - + - - Flexibilní psychoterapie + - - - - Skupinová psychoterapie - - + - - Psychoedukace - ++ - - - Nácvik sociálních dovedností + + ++ - - Kognitivní terapie - - - ++ - Kognitivní rehabilitace - - - - ++ Rodinná KBT - ++ ++ - - + mírný efekt ++ výrazný efekt 2 1
Podobné dokumenty
Klinická část - Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví
adolescence a časné dospělosti, kdy se osamostatňuje. V těchto souvislostech používané pojmy: kognitivní
dysmetrie, vulnerabilita, snížený práh vulnerability.
Terapie
Antipsychotika jako medikace z...
znalecký posudek - Soudní exekutor Mgr. Martin Slavata Mladá
V lokalitě je rozvod vody, elektřiny a kanalizace. Rozvod plynu v obci není.
Short description property / stručný popis majetku:
Rodinný dům č.p. 164:
Rodinný dům č.p. 164 je stavba situovaná na po...
Mé revizionistické metody
nám. Titulek zněl „Auschwitz: La Mémoire du Mal” [„Osvětim: Vzpomínky zla”]. Na straně
Ekonomie a životní prostředí – nepřátelé, či spojenci?
téměř bezvýhradně aplikován. Otázkou pro environmentální ekonomy tak nadále není, jak jsou vytvářeny (nebo jak mají být vytvářeny) cíle pro ochranu životního prostředí, ale jakým způsobem naplnit c...
Nechirurgická onkologie
stav, Subjective Global Assessment a dotazník kvality
života Evropské organizace pro výzkum a léčbu rakoviny (EORTC, European Organisation for Research and
Treatment of Cancer). Nutriční poradenstv...