Klikněte pro stažení, nebo zobrazení zpravodaje
Transkript
VOJENSKÉ SDRUŽENÍ REHABILITOVANÝCH AČR ZPRAVODAJ č 3/2010 Zprávy od pramene 3 / 2010 Je 20. srpna a já sedám k napsání třetích „Zpráv od pramene“ v letošním roce. Mám toho mnoho jak se říká na srdci. Právě jsem se vrátil z naší radnice, kde jako zastupitel pomalu končím 12. rok své práce pro naše město a spoluobčany a jako radní města jiţ osmý rok provádím také svatební obřady v naší překrásné svatební obřadní síni. Dnes jsem oddával 3 mladé svobodné páry. Řeknu je to takový zvláštní pocit stát před mladými snoubenci, hledět jim do očí a pozorovat jejich reakci na celé dění v doprovodu hry varhan, které navozují slavnostní atmosféru a snad i celoţivotní nezapomenutelný okamţik o coţ se velice snaţím. Dnešní den správněji řečeno nastávající noc na 21. srpna stejně jako pro nás členy Vojenského sdruţení rehabilitovaných je j i pro mne černou můrou, na kterou se nedá zapomenout. Určitě tu dnešní noc na 21. srpna po dvaačtyřiceti letech nebudu klidně spát. A věřím ţe nebudu sám. Kdo z nás členů Vojenského sdruţení rehabilitovaných by mohl být klidný, kdyţ si připomeneš noční okupaci naší země pěti armádami v čele se sovětskou armádou. Dodnes vidím při vzpomínce ty pologramotné zdivočelé vojáky prvních sledů, kteří se ţenou naší zemí na jistou smrt, očekávající za kaţdým rohem svého nepřítele, kterého přijíţdí zlikvidovat. V takové neklidné „historické noci“ spí dobře většinou ti, co mají jak se říká „krátkou paměť“ a léta bolševické normalizace proţili v klidu na plukovnických a generálských funkcích ve stovkách kancelářích v budovách Ministerstva národní obrany nebo na pracovištích Generálního štábu, v útvarech na místech, které se našim vyhazovem uvolnily většinou pro neschopné a kariéristy, nebo na vysokých školách, ze kterých jsme byli vyloučeni a kam se v normalizaci dostaly jen děti s dobrým kádrovým posudkem otce nebo mámy a kam se dostaly jen děti prověřených komunistů nebo známých osobností národně frontovních politických stran. Dvacet roků v ţivotě člověka je dlouhá doba. A je-li to dvacet let před důchodem, je to doba dvojnásobná. Poškození v letech, kdy člověk má za sebou mnoho ţivotních zkušeností, dorůstají jeho děti a jak se říká má předpoklady přinést své vlasti, je-li ve státních sluţbách nejlepší výsledky svých ţivotních zkušeností. Člověk si na vrcholu svého ţivota teprve uvědomí, ţe se blíţí ku konci jeho ţivotní kariéra. To vše máme za sebou a víme, co nám ještě zbývá v našem ţivotě, který nám připravil historický vývoj našeho státu a světa. Kdyţ se blíţí pomalu osmdesátka, normálně myslící člověk rekapituluje. Snad i trochu té lidské moudrosti má kaţdý z nás v sobě a proto se bráníme kaţdému ublíţení od lidí, kteří nemají naše ţivotní zkušenosti a mnozí mají toho bahna, kterým prošel náš stát ve druhé polovině 20. století na sobě daleko více neţ by se zdálo. My jsme jako vojáci nezradili, zradili jiní a mnozí z nich nás dnes ještě poučují, protoţe se jim podařilo přeţít v klidu a vyuţít lidské zapomínání. Dvacet roků bolševické 2 normalizace byla pro ně veliká ţivotní škola, jak zneuţít vše co se dalo. My jsme nezradili a s tím poznáním nyní opouštíme tento náš zamilovaný svět. Vážení, nemohu nevzpomenout na poslední dny minulého měsíce, kdy odešel z našich řad na věčnost člověk, který překonal o pár měsíců hranici 88 let. Generálporučík v.v Ing. Stanislav Procházka, bývalý velitel Západního vojenského okruhu v době pro naši vlast před 42 lety nejkrutější. Znal jsem pana generála od roku 1956 a po dlouhé přestávce v letech našeho velikého národního a ţivotního poníţení jsem se s ním shledal opět v našem sdruţení a proţil jsem s ním opět několik krásných roků spolupráce a osobního přátelství. Jeho konečný odchod z našeho středu v době, kdy se snad naznačuje v nových personálních podmínkách vedení Ministerstva obrany moţné řešení našeho problému, byl pro mne strašný šok. Jen člověk, který se s ním znal taková léta, jen ten komu byl nejen velitelem, ale i osobním přítelem a rádcem, měl právo a povinnost se s ním jménem nás všech rozloučit. Tu úlohu jsem na sebe vzal a musím říci, bylo to pro mne velice těţké. Téměř týden jsem přemýšlel, psal a škrtal, připravoval jsem se hlavně psychicky k rozloučení. Byl jsem v neustálém spojení s jeho manţelkou paní Alenou, která mu byla v létech nejtěţších jeho ţivota v normalizaci člověkem nejbliţším. Znal jsem i jeho první ţenu se kterou velice často jezdil do Janovic nad Úhlavou na návštěvy do rodiny velitele tamního protiletadlového oddílu sušické divize plk. Nováka, bydlícího 50 metrů od nás, který ho spolu se svým politrukem zradil v době hledání kontrarevolučních sil v armádě a udal na nejvyšších armádních stranických místech. Stejným způsobem se Novák významně podepsal i na mně. Po své špinavé práci se Novák stal náčelníkem krajské vojenské správy v Ostravě. Pro Standu bylo velikým ţivotním šokem prohlášení své první manţelky ţe s vyvrhelem společnosti nemůţe ţít a proto se s ním rozvedla. Taková to byla doba – doba bolševické normalizace, vlády pokřivených charakterů, která s námi zatočila jako s úhlavním nepřítelem lidstva. Standa nemohl dlouho jako kaţdý z nás sehnat práci. Proţil sloţité trestní vyšetřování na svobodě v Ruzyni, které mělo končit osmiletým vězením. Ministr Dzúr poţadoval Standovo degradaci na vojína. Šel jako jeden z nás aţ ke dnu. Díky pochopení prezidenta Ludvíka Svobody byl generál Procházka omilostněn a neskončil ve vězení. Člověk vlasteneckých a morálních kvalit jakým byl Stanislav Procházka nemohl být po takových skutcích za současné situace povýšen, protoţe nebyl podle nového zákona válečným veteránem. Třikrát jsem předkládal návrh na jeho povýšení na armádního generála. Nebyl nikdy návrh vzat v úvahu. Zkrátka, dnes vládne ve státě síla, která nedovolí, aby voják – velitel, který stál neohroţeně v čele takového bojového uskupení, jako byl Západní vojenský okruh pod velením generála Stanislava Procházky, plně obsazeného a vyzbrojeného pro boj s nepřítelem na hranici který se zprotivil jako československý vlastenec okupantům a československým normalizátorům v letech 1968 -1989, který jim dokázal říci, jak mám ve svých dokumentech svědectví jeţ mě Standa na památku věnoval z nichţ cituji: „Vzhledem k tomu, ţe velitelství ZVO bylo obklíčeno tanky a obrněnými transportéry, ţádal jsem, aby okamţitě byly staţeny a odjely. Na základě gen. Koţanova byly odvolány. Po 21. 8. 1968 jsem nařídil poskytnout pomoc při zaloţení televizního a rozhlasového studia v Kolíně. Poskytli jsme úkryt osobám pronásledovaným KGB a StB, kteří se obrátili o pomoc na velitelství ZVO. S velitelem 9. brigády Pohraniční stráţe jsem se domluvil, poskytnout moţnost odchodu některých pronásledovaných osob do Spolkové republiky Německo, jako např. redaktorovi Toskovi a jiným. 3 Mezi 22. 8. a 23. 8. 1968 mě navštívil kurýr z Prahy s fotografií generála Sachra s poţadavkem, jestli by byla moţnost zajištění zbraní a munice. Odpověděl jsem, ţe poţadavek můţe být splněn. Další setkání s gen.Koţanovem bylo v Plzni u 19. msd. Na štábu 24. 8. 68 na jeho ţádost. Při jednání mi ukázal rozkaz MO SSSR maršála Grečka, okamţitě zastavit vysílání plzeňského rozhlasu. Gen. Koţanovovi jsem vysvětlil, ţe kolem rozhlasu jsou rozmístěni studenti, kteří budou rozhlas bránit, jestli chce konflikt, tak aby to dobře zváţil, protoţe tankový pluk je v pohotovosti na Borech a můţe okamţitě zasáhnout. Odpověděl, ţe za nesplnění rozkazu bude odvolán z funkce velitele 6.tankové armády. Já jsem na to řekl, ţe budu také odvolán z velení ZVO. Také jsem mu ukázal fotografie retranslační stanice Krašov, která byla nová a byla úplně rozstřílená, jestli tam byla kontrarevoluce? Na to odpověděl, ţe to provedla sousední pěší armáda gen. Naumenkova. Koţanov byl skutečně odvolán, velení převzal náčelník štábu.“ Tolik fakta o skutečné situaci, coţ dnešní mocní odmítají posoudit jako odboj nebo odpor proti okupantům. Chci touto cestou poděkovat členům a funkcionářům našeho VSR za přítomnost na posledním rozloučení s panem generálem v Mladé Boleslavi. Chci poděkovat za přítomnost na rozloučení zástupci Náčelníka Generálního štábu AČR panu generálovi Bečvářovi, který přivezl věnec náčelníka GŠ arm. generála Picka a jménem MO představitele KVV Středočeského kraje a za věnec ministerstvu obrany. Chci poděkovat plk. Ing. Jiřímu Novotníkovi z Brna, ţe vystoupil v telemostu na ČT 24 se svým svědectvím o ţivotě a práci Stanislava Procházky v den jeho pohřbu. O sjednání tohoto přenosu se zaslouţil pplk. Ing. Václav Weiss z Kladna. Díky za iniciativu. Odešel vlastenec, statečný a dobrý člověk. Nedočkal se svého ţivotního ocenění. Byl nechtěným svědkem vlastizrady v tehdejším vedení Československé lidové armády a nepravd, které jsou vypouštěny pro veřejnost často ještě v současné době.. Pro mnoho současných chytrých byla zrada a okupace naší země v roce 1968 vyjádřena heslem: „A přijely tanky“ takové heslo se hodí tak pro děti v mateřské školce. Dodnes se mnozí bojí pouţít slovo okupace. Mnohdy dodnes zaznívá pojmenování ţe šlo o vstup spřátelených vojsk na naše území za normalizace a ještě dodnes přeţívá často několik klíčových výrazů, coţ postačilo k vyjádření potvrzení přijetí jazyka normalizační moci při tehdejším studiu na našich Vysokých školách na Katedrách marxismu-leninismu. Stačilo nahradit slovo invaze výrazem internacionální pomoc a bylo „po ftákách“, mohl se stát takový vystudovaný právník váţeným člověkem normalizace. A dnes můţe zastávat vysoké poslanecké nebo senátorské místo, neboť podle Nejvyššího správního soudu politické postoje náleţí do soukromé sféry člověka a informační zákon se na ně nevztahuje. . V posledních dnech se často připomíná hrdinský čin Jana Palacha. Je to oprávněné a správné. Jan Palach nesmí být zapomenut protoţe je součástí naší pravdivé historie minulého století. Narodil se 11. srpna 1948. Občan Všetat na Mělnicku. Naše Vojenské sdruţení rehabilitovaných prostřednictvím Územní organizace VSR Mělnicka je členem Společnosti Jana Palacha ve Všetatech. 14. srpna 2003 ve spolupráci s našim VSR Společnost Jana Palacha uloţila k 55. výročí jeho narození pamětní desku Jana Palacha a Jana Zajíce na Václavském náměstí v Praze pod sochou Svatého Václava. Tam jsem tenkrát proslovil projev k 35. výročí okupace naší země v srpnu 1968. Při koncertním vystoupení Vojenské hudby 4 Praţské posádky se shromáţdilo mnoho lidí této vzpomínky, která byla krátce přerušena průtrţí mračen, která však neodradila přítomné zúčastnit se celé vzpomínky. Můj projev byl přijat velmi srdečně návštěvníky Václavského náměstí, protoţe nám byl z Lidového domu zapůjčen rozhlasový vůz. Hned druhý den přijel do České republiky na návštěvu premiér Japonska a poloţil spolu s předsedou vlády ČR Vladimírem Špidlou věnce úcty k památce Jana Palacha k tomuto novému památníku. Tehdy přítomný náš místopředseda Ústřední rady Dr. Karel Jícha zhodnotil moje vystoupení, kdy jsem se tehdy veřejně kriticky vyjádřil k tehdejšímu ministru obrany Jaroslavu Tvrdíkovi. Slovy: „Mirku bylo to dobrý a dovolil sis toho aţ moc“. Moje reakce byla, pronesl jsem pravdivá slova. V loňském roce jsme 19. ledna 2009 na Mělníku u příleţitosti 40. výročí smrti Jana Palacha jako Společnost Jana Palacha za spolupráce s městem Mělník a našim VSR za účasti pana prezidenta, předsedy Senátu MUDr. Přemysla Sobotky, členů vlády mj. mpř. vlády Alex.Vondry, mnoha zahraničních hostů odhalili památník s názvem Pocta Janu Palachovi před budovou tehdejšího gymnázia, kde Jan studoval. Blíží se 3. září, den kdy v roce 1948 zemřel prezident Československé republiky Dr. Edvard Beneš narozený 28. května 1884. Domnívám se, ţe bychom měli v našich organizacích vzpomenout tohoto našeho významného politika po boku T. G. Masaryka a jeho následovníka na prezidentském místě. Krátce připomenu úryvek z projevu Dr. Edvarda Beneše v Čejči v roce 1936. za přítomnosti T. G. Masaryka. „Dobrá politika je především dobrou spoluprácí lidí… Dobrá dělba práce - to znamená vzájemná loajálnost, vţdy čestnost a poctivost, vzájemná oddanost a lidskost – to byla naše spolupráce s Masarykem. Proto byla úspěšná. Snaţte se vţdy tak politicky pracovat o ve svých obecních a okresních věcech a snaţme se jíti těmito cestami v celém světě… To je vzkaz a přání Masarykovo.“ Blíží se 28.říjen… a vzpomínka na Tomáše Garrigua Masaryka. Z projevu T.G.Masaryka u příleţitosti 10.výročí vzniku Československé republiky: „Je tomu deset let, co vykoupený národ vzal do svých rukou správu věcí svých; je tomu deset let, co se ukončil odboj nikoliv čtyřletý, ale staletý – odboj proti cizovládě, nesvobodě; odboj, který byl částí obecného zápasu o lepší, svobodnější, demokratičtější řád světa. Nemůţeme dnes nevzpomenout na všechny ty, kdo před námi národ budili a byli nám za rakousko-uherského utlačení vzorem odrakouštění… Zbudování republiky opravdu demokratické je akt velké víry: víry v právo a spravedlnost, víry v dějinné poslání, víry v budoucnost. Tu víru máme a proto můţeme oţivit ducha radosti a lásky, se kterou jsme před desíti lety stanuly na prahu vlastního domova….Tehdy jsme viděli před sebou ráj na zemi: ale ráj na zemi není nikdy hotov a ukončen, je v nás jako dobrá vůle, jako vzájemná sluţba, jako ţízeň po spravedlnosti a především jako láska, účinná láska k našim spoluobčanům a ke všem lidem dobré vůle.“…. Blíží se 12. Celostátní konference našeho VSR Pro některé je tato zpráva nic neříkající, ale pro většinu naší silně zmenšené členské základny vlivem velké úmrtnosti, je to vţdy událost, která je plna očekávání, jak dopadne naše sebehodnocení za uplynulé dva roky, co bylo očekáváno a čeho bylo dosaţeno. K vyslovení očekávaného a dosaţeného je nutná pravdivá informovanost oproštěná od unáhlených soudů.nebo křivého pohledu. Od našeho předsednictva ÚR jako výkonného orgánu Ústřední rady je očekáváno náročné 5 sebehodnocení a samozřejmě otevřené vyjádření k problémům, které za uplynulé dva roky byly řešeny. Máme poměrně bohatou dokumentační činnost, zprávy od krajských rad jsou většinou k dispozici. Naše internetová doména přispěla k většímu vzájemnému poznání a snad i pochopení. Předsednictvo ÚR má příslib od nového pana ministra obrany Alexandra Vondry, ţe bude přijeto k jednání ještě před 12. CK. Naší snahou je dosáhnout, aby nový pan ministr obrany navštívil naší 12. CK. Do listopadu ještě vydáme podrobné informace našim delegátům. PhDR. Miroslav Pavlík, předseda ÚR VSR V Neratovicích 22. srpna 2010 Ústřední rada Vojenského sdruţení rehabilitovaných Armády České republiky plk. v.v. PhDr. Miroslav Pavlík, předseda ÚR Karla Hynka Máchy 1284, 277 11 Neratovice Dne: 13.července 2010 Vážený pan RNDr. Alexandr Vondra ministr obrany České republiky Tychonova 1 160 01 PRAHA 6 Váţený pane ministře obrany, dovolte, abych Vás jménem Vojenského sdruţení rehabilitovaných Armády ČR v den Vašeho jmenování do funkce ministra obrany České republiky upřímně pozdravil a vyjádřil Vám upřímné blahopřání našeho významného armádního sdruţení. Jste v pořadí patnáctý ministr obrany od poráţky komunistické totality v naší zemi. Jste však první ministr obrany, který má za sebou osobní drastické zkušenosti z občanské a politické perzekuce z doby komunistické totality za Vaší činnost v disentu. Proto jste byl řádně soudně i mimosoudně rehabilitován. Vykonával jste dodnes s vysokou odpovědností významné politické a státnické funkce. Chceme Vás ujistit naší trvalou podporou ve Vaší náročné nové funkci. Kaţdé jmenováni dosavadních porevolučních ministrů obrany bylo pro nás rehabilitované poznamenáno značným očekáváním spravedlivého naplňování rehabilitačních zásad s vyuţitím skutečných moţností armádního organismu. Veřejně stále opakované zásady nápravy křivd jako „co bylo ukradeno, musí být navráceno, co bylo svévolně způsobeno, musí být poctivě nahrazeno." Jako lidé většinou jiţ staršího věku jsme se z radosti nad poráţkou totality snaţili pochopit sloţitost materiálního odškodnění. Viděli jsme, jak bylo zacházeno se skutečným vysoce hodnotným vojenským majetkem, viděli jsme, jak a kdo rozkrádá miliardové vlastnictví armády a trvale jsme s těţkým srdcem poznávali způsob, jak docházelo pro nás k nepochopitelnému vyplácení různých statisícových částek těm, kteří celou normalizaci podporovali bolševický systém a při nuceném skončeni jejich sluţby v 6 armádě byli zabezpečeni a dodnes mají moţnost vyuţívat všechny sluţby stravováni, sociální a zdravotní sluţby na úrovni válečných veteránů ve svých dřívějších vojenských posádkách. Nelze se divit, ţe v našich řadách stále existuje pocit křivdy a bezmoci. Dodnes se nám po 20 letech od poráţky komunismu nepodařilo zabezpečit zákonem částečné finanční odškodnění kompenzačním příspěvkem za léta tvrdé perzekuce, kdy jsme byli protiprávně na počátku 70. let potrestáni ztrátou svého dřívějšího zaměstnání a ztrátou sociálního a společenského postavení. Známe dodnes jediný argument Ministerstva obrany, ţe nemá finanční prostředky. Náš poţadavek pro naše ještě ţijící členy, aby byla přijata kompenzace představující měsíční příspěvek 15 Kč za měsíc vyhození z armády, coţ pro ještě ţijící naše důchodce a vdovy představovalo před rokem částku stále sestupnou vlivem rapidního postupu naší úmrtnosti počínaje 100 milionů za rok s předpokladem, ţe nesmí být kompenzační příspěvek větší neţ 2.500Kč měsíčně a u vdov 1250 Kč. Nyní stačila jedna předvolební kampaň nového politického sdruţení Věci veřejné s jasným poţadavkem, aby armáda dotovala výplaty učitelů miliardovými částkami. Najednou se peníze našly v resortu obrany země. Váţený pane ministře, z dosavadního našeho vyjádření vyplývá, ţe od Vás právem očekáváme Vaši podporu k prosazení částečného odškodněni za naši ţivotni újmu minimálně 2.500Kč měsíčně jako kompenzaci za protiprávní mnohaletou ztrátu zaměstnání z politických důvodů a ztrátu sociálního postaveni. Váţený pane ministře, dovolte, abych Vás poţádal o krátké seznamovací přijeti našeho pětičlenného předsednictva Ústřední rady a v případě zlepšeni zdravotního stavu téţ pana generálporučíka Ing. Stanislava Procházky, bývalého velitele Západního vojenského okruhu ČS armády v době vojenské okupace Československa v srpnu 1968. Chceme Vás seznámit s prací našeho Vojenského sdruţení rehabilitovaných a informovat Vás aktuálně o našich záměrech a konáni 12. Celostátní konference VSR v Praze na Valech dne 16. 1istopadu od 10 hodin a poţádat Vás o Vaši účast a vystoupení na tomto našem celostátním setkáni. S hlubokou úctou a s pozdravením Plk. v.v. PhDr. Miroslav Pavlík v.r. předseda ÚR VSR AČR 7 8 My rehabilitovaní v Plzni (redakčně upraveno, zkráceno) Účast na jubilejních Slavnostech svobody 2010 k 65. výročí osvobození Plzně byla jako vţdy našimi členy velmi navštívená. V Plzni byla letošní největší celorepubliková vojenská přehlídka s účastí historických bojových vozidel, jakoţ i nejmodernější techniky včetně americké. K těmto slavnostem samozřejmě patří jiné doprovodné akce, např. slavnostní kladení věnců u pomníku „Díky Ameriko“, nebo tzv. Plzeňské rozhovory, vernisáţe. Pro nás je účast ve slavnostních vojenských stejnokrojích samozřejmostí. Záţitkem pro účastníky byla účast na akci Na křídlech svobody. Tuto akci zorganizovala naše sympatizantka Iveta Irvingová, dcera po zemřelém gen. Jiřím Irvingovi, která pořádala kaţdoročně na jeho počest a na počest všech zahraničních letců v blízkých Úhercích vzpomínkové akce. Letošní akci pořádala v Praze – Černém Mostě pod záštitou primátora Pavla Béma a starosty zmíněné místní části Prahy. Proč právě na Černém Mostě? Tato čtvrť je světovou raritou, protoţe nikde jinde na světě není tolik (31) ulic pohromadě pojmenováno po zahraničních vojácích. Byli jsme zvláště jmenováni mezi VIP účastníky a zároveň jsme se pochlubili vystoupením kapely „ Pětatřicátého pěšího pluku- Foligno“. Svou činnost samozřejmě neorientujeme jen na výše uvedené akce, ale staráme se např. i o zvýšení počítačové gramotnosti našich členů počítačovými kurzy. Na jejich organizaci má hlavní zásluhu předseda plzeňské ÚO plk. Ing. Jan Kabát se svojí manţelkou, za to jim patří velký dík absolventů těchto kurzů. Univerzita třetího věku není tak navštěvovaná jako předešlý kurz. Starost o naše nemocné a nemohoucí je podle našich moţností na slušné úrovni. Nikdo z našich členů přímo hmotně nestrádá, ale zaslouţené přilepšení k nízkým důchodům bychom uvítali všichni. Dočkáme se konečně? Protoţe nejsme jen uzavřená komorní společnost, dotýkají se nás v plné míře i celorepublikové problémy nás rehabilitovaných zvlášť, armády a společnosti vůbec. Připojili jsme se k slušné části akce proti poslanci Kafkovi, který 2. 12. 2009 svým vystoupením v Parlamentě nám znemoţnil dosáhnout na spravedlivé odškodnění za příkoří, kterého se nám dostalo od vedení rezortu obrany. Následné parlamentní obstrukce jakousi minimální naději pohřbily úplně. Takţe znovu, ale jak? Plzeňská krajská rada velmi účelně a smysluplně vyuţila dotaci ministerstva obrany pro loňský rok. Přidělená finanční částka byla pouţita na opravu a úpravu hrobů vůdců Rumburské vzpory 1918, Plzeňáků Stanko Vodičky v Plzni – Lobzích a Františka Nohy na Plzeňském ústředním hřbitově. Tato dotace a dotace poskytnuta hejtmankou plzeňského kraje paní MUDr. Miladou Emmerovou byla řádně a včas vyúčtována. Pro tento rok máme příslib z hejtmanství poloviční dotace oproti loňskému roku. Je hezké, ţe MO se podle moţností stará o válečné vyslouţilce z druhé světové války a domácího odboje, ale nezodpovědné, ţe z této péče vyloučilo nás postiţené vyhazovem z armády po roce 1948 z politických důvodů. Z toho mála co nám ještě zůstalo podle nařízení vlády 145/2005 , nám ještě KVV ukrajuje švejkovským plněním nesmyslných kriterií o vypisování konkurzů a veřejných zakázek apod., coţ se projevuje např. převáţením dárků k ţivotním výročím z Hradce Králové do Brna, přistavování autobusů vzdálených dopravců na zájezdy pro naše členy apod. MO 9 šetří na nepravém místě a na nepravých lidech (výdajích). Hlavně zdravíčko, kamarádi. Plk. v.v. Rudolf Patrovský předseda KrR VSR Plzeň Moje vzpomínky na konec druhé světové války Je tomu 65 roků od konce druhé světové války. Nám osmdesátníkům se v těchto dnech vracejí vzpomínky na ty dny. Byly to dny napětí, vzrušení, ale také strachu a hrůzy. Narodil jsem se v Plzni – Boţkově. Po velkém a nesmyslném nočním náletu amerických bombardérů 25. dubna na plzeňskou Škodovku rodiče naloţili nejnutnější věci na čtyřkolový vozík a námi, třemi dětmi se pěšky vydali na chatu do lesa poblíţ vesnice Srby u Nepomuku, 35 km vzdálené od Plzně. Do školy jsme uţ nechodili, ta byla beztak plně obsazena tzv. „národními hosty“ – Němci z rozbombardovaných německých měst a také těmi, kteří prchali před sovětskou armádou na západ. Nebyli jsme sami. Na silnici se pohybovalo mnoho povozů a lidí, kteří utíkali před dalšími očekávanými nálety. Asi na poloviční cestě pod kopcem Vlčtejn se nad námi přehnaly tři nízko letící řvoucí stíhačky – „hloubkaři“ a zároveň se ozval rachot palubních kulometů. Okamţitě jsme leţeli v příkopu, nosem zarytí v trávě. Mysleli jsme, ţe střelba patří nám, ale letci zatím likvidovali vojenský konvoj z protější strany kopce. Na chatě jsme zůstali asi měsíc, do konce války zbývalo asi 14 dní a pak asi ještě 14 dní, neţ začaly jezdit vlaky. Otec odjel na kole do práce a tak jsem jako nejstarší syn převzal jeho roli, abych chránil své dva mladší sourozence a maminku. Skoro všechny chaty byly obsazené, neboť jejich majitelé, stejně jako my, utekli před nálety na Plzeň. Lesy byly plné německých vojáků, kteří prchali do zajetí k Američanům. Chatu jsme měli tehdy asi 2 km o samotě od vesnice a asi 300 m od ostatních chat. Ţe jsme se báli, nemusím ani psát. Přeţili jsme tu dobu do 5. května, kdy jsme z rádia slyšeli, ţe Američané osvobodili Plzeň. Maminka rozstříhala prostěradlo, červené trenýrky a modrou košili a ušila malou československou vlajku. Ţe modrá měla trochu jiný odstín nám ani moc nevadilo. Sedmého května do chat dorazila zpráva, ţe v Nepomuku jsou američtí vojáci a ţe jsou tam i černoši. O černoších jsme věděli jenom z obrázků a ze školy, proto jsme se druhý den ráno, samozřejmě bez svolení rodičů, vypravili do sedm kilometrů vzdáleného Nepomuku. Šlo nás dvanáct a cesta lesem a polními cestami nám nedělala potíţe. Poprvé v ţivotě jsme viděli černochy a stálo to za to. Zubící se a vysmátí, jakoby nepoznali válku, která právě tady, v tomto kraji, skončila. Dostali jsme čokoládu, ţvýkačky a drobné dárky. Prohlédli jsme si jejich stany, jejich zbraně, auta, tank a jiné zajímavosti. Po návratu domů jsme to my starší pořádně schytali. Američané však v Nepomuku zůstali jen asi 10 dnů. Pak byla stanovena demarkační čára Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice a americká vojska se stáhla blíţe k Plzni. Na jejich pozice se nastěhovala armáda sovětská. A jejich vojáci vynikali zvláště v chytání ryb. Nechytali na udici, ale pomocí granátů, panzerfaustů a dalších trhavin. Řeka Úslava byla na konci jejich pobytu téměř bez ryb. 10 Koncem května, kdyţ začaly jezdit vlaky, jsme se vraceli zpět do Plzně. Vagóny byly dřevěné – tzv. dobytčáky bez osvětlení, bez toalety a uvnitř jen osm dřevěných lavic. V Nezvěsticích se přejíţděla pomyslná demarkační čára. Vlak zastavil na jiţní straně nádraţí. Do vagónu nastoupil sovětský voják s nakrouceným knírem v hodnosti staršiny v pověstných „půllitrech“ a s lucernou z koňského povozu. Kaţdému cestujícímu posvítil do obličeje a kontroloval doklady. Znal sice jenom azbuku, ale kontroloval. Především kulaté razítko. Běda tomu, kulaté razítko neměl. Musel z vlaku ven. Po provedené kontrole si staršina sedl na koleje před lokomotivu, ubalil si machorku a kouřil. Teprve potom vstal a vlak se mohl pohnout. Ujel jen několik desítek metrů na severní stranu nádraţí, kde do vagónu nastoupil americký serţant v naţehlené uniformě, kapesní svítilnou přejel vnitřek vagónu a po slovech „all right“ dal výpravčí stanice signál k odjezdu vlaku. Odbavení vlaku trvalo půl hodiny, někdy i mnohem déle, kdyţ „nebylo kulaté razítko“. Jako kluci jsme to nechápali, většinou jsme ve vlaku usnuli. Aţ později jsme mohli srovnávat obě armády. Tehdy jsme ještě věřili, ţe nás Plzeňáky osvobodila americká armáda. Později nás přesvědčovali, o něčem jiném - ţe nás osvobodila armáda sovětská a Američané nás pouze obsadili. „Skutečného osvobození jsme se dočkali 21. srpna 1968!“ Bohudík, ţe si uţ dvacet let můţeme zase říkat pravdu! Plk. v.v. Ing. Jan Hrubý, ÚzO Třebíč ÚzO VSR AČR Sokolov uctila památku obětí druhé světové války Sokolovská územní organizace Vojenského sdruţení rehabilitovaných AČR v čele s předsedou plukovníkem v.v. Mgr. Josefem Pulíkem byla 3. května pořadatelem shromáţdění u příleţitosti 65. výročí ukončení druhé světové války. Shromáţdění se konalo za účasti zástupců Českého svazu bojovníků za svobodu, Československé obce legionářské, Krajského sdruţení obětí nacismu, Konfederace politických vězňů, zástupců měst a obcí Sokolovska, v neposlední řadě ředitele Krajského vojenského velitelství plukovníka Ing. Jaroslava Müllera. Slavnostní atmosféru vytvořili harmonikáři sokolovské ZUŠ v čele s učitelem panem Homolkou. Poté se ujal slova historik Mgr. Beran, který se zabýval faktografií příčin vzniku válečného konfliktu, jeho průběhem, podílem zúčastněných států na vítězném ukončení i podílem českých a slovenských občanů. Bylo vzpomenuto všech, kteří přinesli oběť největší a vyjádřena úcta dosud ţijícím, kteří se ve většině podílejí podle svých moţností na organizování veřejného ţivota. Ţel, řadě z nich však vysoký věk neumoţnil účast na tomto slavnostním aktu. Osobními vzpomínkami na účast v odboji nebo na nucených pracech pro nacistické Německo přispěli ve vystoupení zástupce ČsOL pan Cejpek, předseda OV ČSBS pan Makrot, předseda SON pan Ţanda, kterého doplnily členky sdruţení paní Chejlavová a Kvitová. Účastníci pozorně a s pietou vyslechli vzpomínku paní Vlastimily Chalupníkové na manţela, který byl příslušníkem Československého armádního sboru v SSSR a dosáhl hodnosti majora. Na závěr pak zástupce spoluorganizátora a sponzora akce města Sokolova místostarosta Ing. Zdeněk Berka předal přítomným účastníkům II. odboje a občanům nasazeným na nucené práce reprezentativní publikaci o městě Sokolov s věnováním starosty města Ing. Karla Jakobce. 11 Předání publikace s drobnými dárky aktivním účastníkům odboje a nucených prací bylo důstojným zakončením setkání k uctění obětí druhé světové války. Plk. v.v. Bohumil Hetfleiš V neděli dne 13. června 2010 byla uspořádána vedením města Neratovice ve spolupráci s Českou Unií ţidovské mládeţe z Prahy vzpomínka na osud zdejšího lékaře - Ţida MUDr. Bedřicha Klemperera a jeho rodiny v době nacistické okupace. Vzpomínku moderoval pan pplk. Josef Kubias, předseda Územní organizace Vojenského sdruţení rehabilitovaných Armády České republiky Mělnicka. Slavnostní zahájení po státní hymně provedl starosta města Dr. Lid, který svým krásnými slovem přivítal vzácné hosty - dceru pana doktora Klemperera paní Astu Mojţíšovou z Prahy, její rodinu, přítomné zástupce Parlamentu ČR pana poslance PhDr. Robina Böhnische a pana senátora MUDr. Pavla Trpáka, předsedu OV Českého svazu bojovníků za svobodu Mělnicka pana Františka Černického, starostu Sokola Mělník pana Ing. Bohuslava Bubníka, jednatelku Jednoty ČSOL Mělnicka Taťánu Bubníkovou, I. místopředsedu Ústřední rady Vojenského sdruţení rehabilitovaných Armády ČR plk. v.v. RNDr. Miloše Ondráka ze Svobody nad Úpou a členy VSR Mělnicka, představitele ţidovské organizace která zajišťuje akci „Kamenů zmizelých“, zastupitele našeho města, občany města a zástupce ţáků Základní školy Ing, Miroslava Plesingera Boţinova a zástupce učitelského sboru této školy, pamětníka města pana Petra Petrnouška a další přítomné spoluobčany. Po velice srdečných slovech pana starosty byl zasazen odbornou firmou Červinka do chodníku před domem č. 80 pamětní kámen zmizelých. Po přednesení ţidovské básně panem Kubiasem a krásné melodii operní hudby přednesl svojí promluvu radní města PhDr. Miroslav Pavlík, z níţ uvádíme: Hlavní myšlenky přednesené radním PhDr. Miroslavem Pavlíkem při vzpomínce na MUDr. Bedřicha Klemperera u příleţitosti vloţení „Kamene zmizelých“ do veřejného chodníku před domem čp. 80 v Nádraţní ulici v Neratovicích dne 13. června 2010 : Váţená paní Asto Mojţíšová, váţení členové Parlamentu ČR, váţení členové České unie ţidovské mládeţe, váţený pane starosto, váţení zastupitelé našeho města, váţení představitelé organizací druhého a třetího odboje Mělnicka spoluobčané a mládeţi našeho města. Kdyţ jsem si jako radní u pana starosty přečetl dopis paní Mojţíšové s prosbou o vyjádření souhlasu k umístění „Kamene zmizelých“ v těchto místech, odkud její tatínek, jeden z dlouholetých neratovických praktických lékařů mladé Československé republiky, v těţké době následné nacistické okupace Československa jako Ţid odcházel touto cestou ze svého bydliště na jistou smrt, kdyţ se mu podařilo v roce 1939 urychlenou emigrací do vzdáleného Teheránu zachránit ţivot své manţelky a tří dětí, ve kterých byla tehdy malá tříletá tatínkova Astička Klempererová, byl to pro mne signál vstoupit do tohoto případu svojí pomocí. Jaké byly asi psychické pocity tříleté holčičky, která ještě jistě ani netušila, ţe viděla svého milovaného tatínka naposled. Kdyţ později začala chápat a jiţ nikdy tatínka nenašla, určitě si vše proţité vybavovala jakoby pohádku z dětství, coţ ji zřejmě 12 ovlivnilo tak, ţe při hledání vyjádření svého ţivotního kréda, které pro ni bylo dobře zapamatovatelné, pro osobní heslo E- mailové adresy stanovila si heslo pohádkový svět. Jaký byl pro Astu ten v uvozovkách pohádkový svět, mi vyprávěla při mé návštěvě u ní 1. června v Praze. Kdyţ ve svém vzpomínání hovořila o tatínkovi, tak to byly jen ţivotní obrázky ze svého skutečného dětství, nebo co slyšela od své maminky, která pocházela z Neratovic a původně se jmenovala Tausigová a byla druhou manţelkou MUDr. Klemperera. Velice dobře si zde přítomná paní Asta pamatuje, ţe maminka chodila do Sokola spolu s operní hvězdou Národního divadla Marií Podvalovou, sopranistkou, která v Národním zpívala kněţnu Libuši v opeře Bedřicha Smetany a která se při svém onemocnění dostala do péče zdejšího lékaře MUDr. Klemperera. Po zabydlení v Teheránu maminka s dětmi dostala od tatínka počátkem války ještě několik dopisů a pak uţ nic - a nastalo jen čekání, které skončilo aţ po návratu do vlasti v roce 1946, kdy dostala do ruky z ministerstva obrany v Praze protokol o jeho smrti v roce 1944 v polské Osvětimi v plynové komoře v táboře Birkenau. Jakmile slyším koncentrační tábor Osvětim a Birkenau, vidím před sebou nezapomenutelné pohledy a záţitky ze svých sedmnáctých let věku, kdy jsem v roce 1949 jako vyučený tkadlec a student počínajícího druhého ročníku Průmyslové školy textilní ve Vrchlabí byl vyslán do polské Lodţe, abych několik měsíců zapracovával na tkalcovských stavech jejich nové pracovníky v tamních tkalcovnách. Byla to pro mne veliká ţivotní praxe nejen pracovní, ale téţ následně doţivotní zkušenost, co to byla druhá světová válka se svými důsledky, co znamenal koncentrační tábor Treblinka, Osvětim a Birkenau - továrna na smrt - a co čekalo i na náš český národ, nebýt drtivé poráţky Německa vítěznými mocnostmi z Východu i Západu. Podrobné návštěvy těchto míst v doprovodu bývalých vězňů, kteří toto peklo proţili, ovlivnilo i řadu mých budoucích ţivotních rozhodnutí. Viděl jsem, co znamenal a způsobil německý nacismus, fašismus a nepředstavitelná národnostní nenávist. Bylo to hrozné, hrozné a hrozné. Dnešní vzpomínka není určena k rozboru hitlerovského nacismu, ale spíše povaţuji za svoji povinnost hlasitě připomenout v našem městě výsledky nacistického protiţidovského boje, který byl charakterizován nepředstavitelným protiţidovským zločinem, jehoţ pokračováním a vyústěním byl plánovitý a uskutečněný holocaust s nepředstavitelnými následky. Kdyţ jsem před 12 lety po zvolení do našeho zastupitelstva zahájil mnohaleté svobodné bádání o zdejší minulosti, získal jsem mnoho poznatků, o kterých se dlouhá léta nemluvilo, nebo nesmělo mluvit, podrobným ohledáním místních památníků jsem zjistil, ţe zdejší památníky opomíjejí lidské osudy našich bývalých spoluobčanů zvláště ţidovského původu, coţ svědčilo o nemravnosti při pohledu na minulost našeho města. V říjnu 1939 byla nařízena registrace ţidovských obyvatel Protektorátu a zároveň byla likvidována Ţidům základní lidská práva coţ znamenalo: - povinnost Ţidů od 6 let věk nosit na oděvu ţlutou Davidovu hvězdu černě orámovanou s černým nápisem JUDE - všichni museli mít označené občanské průkazy JUDE - dostávali zvláštní potravinové lístky s nízkými příděly - zákaz Ţidů vycházet z domu po dvacáté hodině večerní - zákaz stěhování, zákaz návštěvy hostinců, biografu, divadel 13 zákaz opouštění obvodu obce zákaz nákupu v obchodech jindy neţ od 11- do 13 hodin a od 15 do 17 hod. zákaz školní docházky dětí zákaz nakládat se svým majetkem Ţidé nesměli vykonávat práce ve veřejné správě, školství, soudnictví. Nesmí být advokáty, pracovat jako lékaři, redaktoři, nesmí být členy různých sdruţení spolků a vědeckých ústavů. 20. ledna 1942 bylo v Berlíně na shromáţdění předních nacistů za předsednictví Reinharda Heydricha stanoveno konečné řešení ţidovské otázky, čili likvidace Ţidů. Heydrich řekl: „V rámci konečného řešení evropské ţidovské otázky připadá v úvahu evakuace asi 11 milionů evropských Ţidů na východ, kde budou pracovat na stavbě cest a jiných objektů pod přísnou kontrolou, přičemţ nesporně velká část těchto podlidí vypadne přirozenou selekcí. Během praktického provádění tohoto konečného řešení bude Evropa pročesána od západu na východ. Evakuovaní podlidé projdou nejprve přechodnými ghetty např. v Terezíně, odkud budou transportováni dále na východ“ a pak dodal: „Führer vydal rozkaz k fyzické likvidaci Ţidů!“ Z našeho města včetně tehdejších okrajových součástí bylo evakuováno 38 Ţidů, z nichţ přeţilo pouze 7 Ţidů. V konečné evidenci zdejšího kronikáře jiţ nebyl MUDr. Klemperer, který po všech zákazech pracoval jako pomocný dělník na zdejším nádraţí a byl po udání přemístěn z Neratovic do Oslavan na práci v lomu a nebyl jiţ v místní kronice uveden. Dnešním dnem je tehdejší nepřesnost evidence napravena. Dr. Klemperer byl občanem našeho města aţ do své strašné smrti, kterou bude připomínat dnešní památka „ Kámen zmizelých“. Dnešním dnem vedení města napravuje neúmyslné zapomenutí jména pana doktora v naší poválečné historii města. Idea německého umělce Güntera Demniga, zvaná Stolpersteine, se pro nás stává vhodnou inspirací a ve spolupráci s Českou Unií ţidovské mládeţe zapomenutí svých zavraţděných občanů ţidovského původu v historii města s konečnou platností napravíme. Dovolte mi na závěr své promluvy citovat slova spisovatele Arnošta Lustiga u památníku obětem holocaustu: „Klademe květiny k památce našich mrtvých na místě, z kterého odjíţděli, protoţe nemají hroby. Jejich hrobem je naše paměť!“ Paměť je jako Bůh a ţije v ní všechno co se narodilo, co a jak ţilo a bude ţít. Protoţe paměť je náš hrob a naše nesmrtelnost. Našim mrtvým můţeme vzdát pouze čest a vzpomínku. Dokud ţijeme, jsou s námi !!“ Na závěr mojí promluvy dovolte, abych Vás seznámil s opisem výstřiţku z Lidové demokracie ze dne 27. 9. 1946, který mě zaslala paní Mojţíšová: - „ Důvěrník gestapa na nádraţí v Neratovicích popraven. K trestu smrti byl odsouzen mimořádným lidovým soudem v Praze 43 letý ţelezniční zaměstnanec V. Mysliveček, který podle ţaloby státního zástupce dr. Matuše byl v letech 1941 - 1942 důvěrníkem gestapa na nádraţí v Neratovicích. Tam sledoval a udával sabotáţní činy. Psal do Arijského boje proti Ţidům z okolí a udával je pro různá provinění proti německým předpisům. Udání podával na četnické stanici a protoţe všude o sobě prohlašoval, ţe pracuje pro gestapo, museli četníci jeho udání podávat dále. Vykázal z nádraţí Alfréda a Pavla Schüdka z Tišic, ţe nenosí ţidovskou hvězdu. Ale nadto je sám předvedl na četnickou stanici. Potom byli Schüdkové předvoláni na četnickou stanici, odešli tam bez zavazadel, byli převezeni 14 do Mladé Boleslavi a posláni do koncentračního tábora, kde byli popraveni. Tam zmizel téţ dr. Klemperer, kterého udal obţalovaný, ţe prý se zdrţel přes 22 hod. v bytě jedné ţeny. Udal dále dr. Paška, ţe chodí bez hvězdy okolo nádraţí a nepracuje, četnického stráţmistra J. Jandyse udal, ţe haní německé vojenské transporty a vypravuje, co slyšel v zahraničním rozhlase. Ţelezničáře udal, ţe četli knihu o ruských legionářích. Ţeně Ţida Kellera hrozil udáním, - nedá-li se rozvést protoţe shání pod rukou potraviny. Obţalovaný doznal, ţe ho navštívil třikrát dr. Bethke z kladenského gestapa, ale udavačství popíral. Říkal, ţe v roce 1941 byl sedm měsíců v koncentračním táboře. Byly to však prokázané nádraţní krádeţe. V. Mysliveček byl před senátem vrch. soudního rady dr. Dědourka ve všech případech usvědčen a uznán vinným ze zločinu proti osobám a zločinu udavačství. Poprava byla vykonána v 16,30 hod. na dvoře pankrácké věznice.“ Děkuji za pozornost Závěrem tohoto pietního slavnostního programu poděkovala paní Asta Mojţíšová, za krásný průběh vzpomínky na jejího otce a poděkovala a vyjádřila naději, ţe bude moci být přítomna u dalších vzpomínek na všechny neratovické oběti nacistického holocaustu. Přiloţené fotografie dokumentují toto pietní shromáţdění po dlouhých 65 letech od skončení 2. světové války v našem městě. Několik poznámek k článku „ Výběrové řízení –a co dál ?“ uveřejněném ve Zpravodaji č. 2/2010 Autor článku z pozice dobrého hospodáře poukázal na konkrétním případě, ţe samo výběrové řízení, pojaté jako antikorupční pojistka, samo o sobě nezaručuje poţadovanou hospodárnost při vyuţívání veřejných finančních prostředků. Dokazuje to na dvou příkladech. Na organizaci zájezdů vojenských důchodců a zajišťování dárkových balíčků v podmínkách Olomouckého kraje. Zavedenou praxi podrobuje vlastní analýze a dovozuje neţádoucí efekty v čerpání značně omezených finančních zdrojů pro rehabilitované VD. Z toho mu vychází, ţe KVD by dokázaly lépe zhodnotit finanční zdroje, pokud by tyto akce mohly pořádat na vlastní odpovědnost. O tom není pochyb. Lze to ale chápat pouze jako tzv. „alternativní“ řešení, protoţe k tomu patrně nemůţe dojít, neboť systém péče o vojenské důchodce, obsahující i poskytování finančních výhod, je pojatý jako nenárokový. A z tohoto titulu vyplývá, kdo je jeho odpovědným správcem – jedině ředitel KVV. A ten je také podle platných směrnic podle určitých podmínek vojenským důchodcům nabízí. To platí pro všechny kraje i kdyţ krajové podmínky mohou být a dozajista i jsou specifické. Osobně nejsem schopen se vyjádřit k problematice olomouckého kraje, protoţe jsem členem ÚzO příslušné pod KVV Praha. Sám jsem se v posledních letech několika pořádaných zájezdů zúčastnil a stěţí bych mohl v tomto ohledu poukázat na některý moment nehospodárnosti. Veškeré náleţitosti účastníků zájezdů jsou příslušníkem KVV respektovány a podmínky předem stanoveny a přísně dodrţovány. Není od věcí podotknout, ţe provedený audit KVV sledoval dodrţování platných směrnic v této oblasti . Za smysluplnou kritiku postupu povaţuji popsaný systém obstarávání dárkových balíčků, kdy jsou dodávány jednorázově v celkovém celoročním mnoţství s následnou potřebou jejich skladování do doby, neţ mohou být rozdány. Není přece nic jednoduššího neţ pro vítěze výběrového řízení stanovit několik termínů dodání balíčků, nebo vytvořit důstojný způsob jejich předání. 15 Autora článku znepokojuje však rozsah korupce obecně. To ho naplňuje starostí. Jeho poznámky k problematice zájezdů a balíčků patrně pouţil k dokreslení svého myšlenkového postupu., který naráţí na určitou bariéru. Ve stručnosti to vyjádřil otázkou „a co dál?“ V tom jsme mnozí z nás s ním zajedno, protoţe dosud slýcháme pouze polemiky. Polemika na téma korupce ve státní správě je v nedávné i současné době velmi rozšířená. Ani současná trojkoaliční vláda není první, která proklamuje boj proti korupci. Zatím se nikomu nepodařilo získat nad ní vrch, protoţe chybí odvaha učinit první nezbytný krok Stačí si poloţit otázku, proč dosud nebyl schválen ţádný protikorupční balíček, nebo tzv.majetková přiznání ? Protoţe je to povaţováno za určitý zásah proti osobní svobodě a to je s hlediska neoliberální ideologie nepřijatelné. Ţe se tato ideologie stává oficielním vládním názorovým obsahem, o tom není pochyb. Důsledkem toho se boj s korupcí překlonil na ideologickou bázi. Poskytování úplatků za zajištění lepšího přístupu k vládním zakázkám je projevem svobodné vůle podnikatele a daňového poplatníka. Z druhé strany, jak rozlišit dvě rovnocenné firmy se shodnými ambicemi na prvenství ve výběrovém řízení, neţ tím jak vysokým % ze zakázky se svobodně rozhodnou podpořit vlastní pozici. To přece nelze povaţovat za vyţadování úplatku. Zhruba řečeno, tak to prostě chodí, protoţe v první řadě vţdy jde o peníze. Tento stav je danou ideologii zakonzervován, jelikoţ na první místo je stavěna svoboda podnikatele, majitele, správce státního majetku a v tom to smyslu jakýkoliv zásah proti daňovým poplatníkům v podobě protikorupčního opatření nutno chápat jako omezování svobody a v současném politickém systému jako neţádoucí a tudíţ neprůchodné. Polemika má pouze navodit stav pomyslného klima příznivého ovzduší pro mediální oblast. Nečasova vláda se prezentuje, jsouc momentálně pod tlakem Věcí Veřejných, jako vláda rozpočtové odpovědnosti, která antikorupční program vydává za svou prioritu. Pokud jsme optimisté, tak tomu věříme, ţe se vzduch přece jen pročistí. Věříme, ale trápit nás to nepřestává a klidu nepřidá, stejně jako autoru článku. V Praze 13. července 2010 Zpracoval předseda ÚzO Praha střed Plk v.v. Karel Nedvídek Výstava Češi v Afghánistánu v Třebíči KVV Jihlava spolu s ÚzO VSR AČR Třebíč a KVD Třebíč uspořádaly ve dnech 6. aţ 22. dubna výstavu nazvanou Češi v Afghánistánu. Vernisáţ výstavy, která je instalována v předsálí divadla Pasáţ v Třebíči, zahájit starosta Třebíče Ing. Ivo Uher za účasti zástupců KVV Jihlava, přímé účastnice mise v Afghánistánu mjr. Introvičové, členů VSR a vojenských důchodců z okresu Třebíč. Jde o výstavu fotografií z působení českého provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar a působení naší vojenské mise v různých částech této, válkou zkoušené jihoasijské země. Návštěvníci výstavy se seznámí s historií země, dozvědí se o jejím současném stavu, o mezinárodních misích a hlavně o pomoci, kterou poskytuje Afghánistánu Česká republika. Plk. v.v. Ing. Jan Hrubý ÚzO Třebíč Spory jsou zažehnány Ve 2. čísle letošního Zpravodaje vyšel příspěvek ÚzO VSR Příbor – „Nic mu není svaté“, který vyvolal velmi negativní reakci tamní odbočky SL ČR. 16 Dne 12. srpna se za mé přítomnosti uskutečnilo v Příboře jednání mezi pobočkou SL ČR a Územní radou VSR Příbor. Spory mezi těmito organizacemi trvaly jiţ několik let, přičemţ většina sporů vznikla na základě pomluv a nedorozumění. Jednání proběhlo v rušné atmosféře, ale se snahou o nalezení rozumné dohody. Většina vzájemných obvinění nebyla prokázána, vţdy se jednalo spíše o závist a pomluvu neznámou osobou. Po vzájemné výměně názorů se obě strany dohodly, ţe se nebudou nadále osočovat, a to obzvláště ne na veřejnosti. Pokud některá ze stran bude chtít zveřejnit svůj názor na určitý problém, tento zámysl spolu prokonzultují a na veřejných vystoupeních se budou vzájemně respektovat. Oběma organizacím přeji hodně úspěchů v jejich činnosti. Plk. Ing. v.v. Vladimír Horák tajemník ÚR VSR AČR Historie Dne veteránů Dne 11. listopadu 1918 v 11.01 hodin podepsal maršál Foche v ţelezničním vagónu v Compiègne na řece Marně příměří s poraţeným Německem císaře Viléma. Tímto příměřím bylo v konečném důsledku rozhodnuto o ukončení 1. světové války – největší a nejstrašnější války, jakou kdy lidstvo poznalo. Toto datum se stalo, na paměť obětem války, v demokratických zemích Evropy, v USA a Kanadě „Dnem veteránů“. Francie iniciovala tento den jako Den padlých nebo Den příměří jiţ v roce 1919. Během krátké doby se pak vzpomínka na padlé rozšířila i v Severní Americe jako Den vzpomínek či Den veteránů. Jedenáctý listopad byl vyhlášen Dnem válečných veteránů a například v Kanadě uctívají tento den jako Remembrance Day na počest vojáků padlých v obou světových válkách. Jako vzpomínku si lidé toho dne dávají do klopy papírový květ máku. V novodobé České republice je datum 11. listopadu jako Den veteránů připomínající oběti válečných konfliktů poprvé vzpomenuto v roce 2001. Hlavní pietní akt se tehdy uskutečnil v Národním památníku v Praze na Vítkově a stejně tak v celé České republice si občané a vojáci připomněli české oběti válečných konfliktů. Den veteránů je pro nás příleţitostí veřejně si připomenout československé vlastence, kteří ve dvou válečných apokalypsách, ohraničených léty 1914 aţ 1918 a 1939 aţ 1945, nezištně a bez váhání nasazovali ţivoty za svobodu své vlasti, za obnovení státní suverenity. Vznik Československé republiky v roce 1918 byl podmíněn nejen politickými jednáními, ale byl také výsledkem bitev legionářů československé dobrovolnické armády u Arrasu v květnu 1915, téměř uţ legendární bitvy u Zborova, která se odehrála o dva roky později, těţkých bojů u francouzské Terrony a Vouziers a dalšími boji československých legionářů na italské frontě. Celá téměř stotisícová armáda čs. legionářů přispěla k ukončení první světové války a tato elita národa pak zákonitě vytvořila základ armády první Československé republiky. Mnozí z nich o dvacet let později nedobrovolně opouštěli svou rodnou zemi, aby za jejími hranicemi v Polsku, Francii, na Blízkém východě, ve Velké Británii, na území bývalého Sovětského svazu, 17 v severní Africe, ale i v jiných částech světa bojovali proti armádám nacistického Německa, fašistické Itálie a jejich spojenců. Více neţ 10 000 vojáků poloţilo svůj ţivot za svobodné Československo. V tento den si připomínáme oběti válek bez rozdílu národností, náboţenství a pohlaví – a proto vzpomínáme rovněţ na 144 000 vojáků Rudé armády, 55 000 příslušníků rumunské armády a 350 vojáků americké osvobozující armády. Skláníme se i před oběťmi francouzských, italských, jugoslávských, bulharských vojáků, ale i před oběťmi vojáků z dalších zemí, kteří se podíleli na osvobození naší vlasti. Zdroj: Vojenský historický ústav 11. listopad – Den veteránů Den 11. listopad je v demokratických zemích dnem vzpomínek a uctěním památky všech válečných veteránů. Toto datum a tato hodina byla stanoveno proto, ţe 11. listopadu roku 1918 v 11.00 hodin byla Německem podepsána kapitulace v ţelezničním vagonu v lesíku u Compiègne poblíţ Paříţe a tímto aktem oficiálně skončila 1. světová válka. První světová válka stála více obětí, neţ tehdy v dějinách lidstva všechny předchozí války dohromady. Druhá světová válka pak svou ničivostí i tento počet obětí dalece překročila. Delegace válčících stran se tehdy sešly, aby podepsaly dohodu o příměří na základě podmínek Spojenců. Jejich delegaci vedl francouzský maršál Ferdinand Foche, německou delegaci poslanec Matthias Erzberger a Spojenci stanovili pro ukončení bojů přísné podmínky. Podepsání příměří znamenalo de facto kapitulaci Německa, ač se všichni přední němečtí politikové tomuto slovu vyhýbali. Císař Vilém II. se ocitl v naprosté izolaci a i mnozí z jeho věrných se od něho distancovali. Ostatně jeho abdikaci oznámil jiţ 9. listopadu říšský kancléř princ Max Bádenský. Celý demokratický svět a tedy i my v tento den a v tuto hodinu věnujeme tichou vzpomínku všem našim hrdinům, padlým, i těm ţijícím. Je to naší povinností. Ti ţijící hrdinové za minulého reţimu v mnoha případech trpěli četná strádání, často i perzekuce a šikanu. Pro zachování důstojné památky na naše hrdiny z druhé světové války jsme jim mnohé dluţni. Nejen těm padlým, ale i těm, kteří ještě mezi námi ţijí. Všichni ti mrtví si zaslouţí naši vzpomínku a ti ještě ţijící naši velkou úctu. Naše republika má i další nové veterány ze současných válečných konfliktů, jichţ se Armáda České republiky účastnila v rámci nových spojeneckých závazků. Přejme si, aby se v budoucnosti lidstvo co nejvíce vyvarovalo dalších konfliktů. .Nakonec i těm padlým z druhé strany válečné fronty a konfliktů poskytněme smíření ve smrti i přes vědomí a nezapomenutelnost všech krutostí a zla. ---------------------------------------------Vážení čtenáři našeho Zpravodaje, z níže uvedeného je velice dobře patrné, že náš Zpravodaj má značně širokou sledovanost. O tom svědčí mimo jiné i toto sdělení náměstkyně policejního ředitele, zaslané autorovi příspěvku v našem druhém čísle letošního ročníku: Vážený pane plukovníku, 18 dovolte, abych Vám jménem Policie ČR Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV poděkovala za poznatek k případu dosud neobjasněné smrti pana ing. K. Koutného. Vaše trestní oznámení bylo naším úřadem přijato a přiděleno k prověření kpt. Bc. Jitce Gotz Krystlové (tel. 974 844 209 ). Trestní věc si bude žádat důkladného archivního šetření, takže k Vašemu výslechu nebude zřejmě přikročeno bezprostředně. V každém případě Vám děkujeme za občanskou vnímavost a aktivitu při podání oznámení. Ujišťuji Vás, že se budeme případu intenzivně věnovat. S pozdravem plk. PhDr.Eva Michálková náměstek ředitele Zpravodaj č. 1/2010 vyšel díky finanční podpoře a přízni ZLÍNSKÉHO KRAJSKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA Zpravodaj č. 2/2010 vyšel díky finanční podpoře a přízni JIHOČESKÉHO KRAJSKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA Zpravodaj č. 3/2010 vyšel díky finanční podpoře a přízni JIHOMORAVSKÉHO KRAJSKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA Redakční kolektiv ţádá všechny přispěvatele, aby své příspěvky do ZPRAVODAJE zasílali pokud možno e-mailem na adresu: [email protected] nebo poštou na adresu: Plk. RNDr. Miloš Ondrák, Rýchorské sídliště č. 122, 542 24 Svoboda nad Úpou. Zpravodaj najdete také s řadou dalších informací na našich webových stránkách: http://rehabilitovani-vojaci.cz Zpravodaj vydává ÚR VSR, vedoucí redakčního kolektivu Miloš Ondrák Otisknuté příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem ÚR VSR ani redakčního kolektivu. Za obsahovou stránku příspěvku ručí autor. Redakční kolektiv si vyhrazuje právo na případné krácení a na jazykovou úpravu. Zpravodaj č. 2/2010 vychází nákladem 540 výtisků Redakční uzávěrka Zpravodaje VSR č. 4/2010 se vzhledem k termínu konání 12. CK předpokládá ke dni 30. listopadu 2010
Podobné dokumenty
červenec
služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel?
Vždyť jsem nebydlil v domě ode dne, kdy jsem vyvedl izraelské syny z Egypta až do
dneška; putoval jsem ve stanové...
Únor 2009 - Infocentrum - Kultura města Mladá Boleslav as
kterou by si chtěl vzít. Sňatku brání Dorotčin otec. Dudák se tedy jednoho dne rozhodne, že půjde do světa vydělat
si peníze, a tím otce obměkčí. Na cestu dostane neobvyklý dar – jeho matka, lesní ...
Klikni pro zobrazení nebo stažení článku ve formátu PDF
zaprodanců naší státnosti a servility k okupantům, vedoucí aţ ke krajním nezákonným mezím, a to i při
tehdejším zákonodárství. Považoval jsem za nutné z práce kolegy E. Bejčka upozornit, že jsou
ná...
výsledky za rok 2009 - v PDF příloze.
Studium obrazového materiálu a jeho příprava pro publikaci formou knihy Zmizelá Opava
(edice „Zmizelá města“, Praha, nakl. Paseka – předpokládané vydání druhá polovina roku
2009). Studium probíhalo...
Časopis Nazdar! březen - Sokol Dvůr Králové nad Labem
Březnové číslo našeho časopisu je již v pořadí třetí. Pokud mohu soudit z ohlasů, které
jsme dostali od členů i od potencionálních autorů a přispěvatelů, byl přijat příznivě.
Bohužel však zřejmě vš...