Disertační práce - Institut sociologických studií UK FSV

Univerzita Karlova v Praze
Fakulta sociálních věd
Institut sociologických studií
Disertační práce
2009
Vypracoval: PhDr. Lukáš Linek
Univerzita Karlova v Praze
Fakulta sociálních věd
Institut sociologických studií
Zrazení snu?
Struktura a dynamika postojů k politickému režimu
a jeho institucí a jejich důsledky
Vypracoval: PhDr. Lukáš Linek
Školitel: Prof. PhDr. Jiří Kabele, PhD.
Čestné prohlášení
Prohlašuji na svou čest, že jsem tuto disertační práci vypracoval samostatně s použitím
uvedených pramenů a literatury.
V Praze 12.2.2009
Jméno doktoranda
Obsah
1.kapitola
Politické postoje k režimu, jeho institucím a aktérům: kontext,
teorie, měření a struktura publikace
1.1. Stručná politická historie České republiky
1.2. Konceptuální rámec knihy
1.3. Metodologie
1.4. Představení práce
l
3
7
11
16
Část 1
Dimenze postojů k politickému režimu, jeho institucím a aktérům:
úroveň, vývoj a zdroje
19
2.kapitola
Rekonceptualizace postojů k politickému režimu, jeho institucím a
aktérům
2.1. Legitimita politického režimu jako stav mysli
2.2. Legitimita politického režimu vs. spokojenost s držiteli moci aneb
difúzní a specifická podpora
2.3. Ne/Legitimita režimu, politická nespokojenost a politické odcizení
2.4. Legitimita, nespokojenost a odcizení I: empirické prozkoumání
2.5. Legitimita, nespokojenost a odcizení II: rekonceptualizace a
empirické prozkoumání
2.6. Závěr
20
42
3.kapitola
Legitimita demokracie v ČR: zdroje a motivace
3.1. Legitimita demokracie v české společnosti
3.2. Jak je legitimita demokracie vysvětlována?
3.3. Legitimita demokracie v jednotlivých podskupinách společnosti
3.4. Zdroje podpory demokracie
3.5. Závěr
44
44
50
55
60
65
4.kapitola
Nárůst nespokojenosti s politikou a nedůvěry v politické instituce v
letech 1996–2006
4.1. Politická nespokojenost – konceptuální charakteristiky
4.2. Vývoj důvěry v politické instituce v letech 1996–2006
4.3. Spokojenost s politikou v letech 1996–2006
4.4. Spokojenost s politikou v letech 1996–2006 – vývoj v jednotlivých
podskupinách
4.5. Co způsobuje politickou nespokojenost?
4.6. Politická nespokojenost v jednotlivých podskupinách společnosti
4.7. Zdroje politické nespokojenosti
4. 8. Závěr
67
5.kapitola
Institucionální odcizení a individuální odcizení od politiky v letech
1996–2006
5.1. Koncept politické efektivity
5.2. Vztah politické efektivity k politickému odcizení
5.3. Struktura postojů politické efektivity
5.4. Stabilita postojů politické efektivity v čase
5.5. Co způsobuje pocit politické efektivity?
21
25
28
29
35
67
70
73
77
80
82
85
87
89
90
93
96
101
104
5.6. Politická neefektivita v jednotlivých podskupinách společnosti a její
zdroje
5.7. Závěr
6.kapitola
107
112
114
Zdroje jednotlivých postojových dimenzí: legitimita režimu,
politická nespokojenost, institucionální a individuální odcizení
6.1. Shrnutí výsledků dvourozměrných analýz
6.2. Shrnutí výsledků vícerozměrných analýz
6.3. Závěr
114
118
122
Část 2
Důsledky postojů k politickému režimu a jeho institucím a aktérům
124
7.kapitola
Důsledky jednotlivých postojových dimenzí: legitimita režimu,
politická nespokojenost, institucionální a individuální odcizení
7.1. Důsledky ne/legitimity demokracie
7.2. Důsledky institucionálního a individuálního odcizení
7.3. Důsledky politické nespokojenosti – statický pohled
7.4. Srovnání důsledků postojů k politickému režimu a jeho institucím
7.5. Závěr
125
126
129
132
136
139
8.kapitola
Proměny stranické identifikace
8.1. Co je to stranická identifikace?
8.2. Měření stranické identifikace
8.3. Význam stranické identifikace v České republice
8.4. Stranická identifikace jako pravděpodobnost hlasování pro stranu
8. 5. Vývoj stranické identifikace v České republice v letech 1996–2006
8.6. Závěr
140
142
146
149
153
154
159
9.kapitola
Důsledky nárůstu politické nespokojenosti a institucionálního
odcizení ve volebním chování v letech 1996–2006
9.1. Vztah politické nespokojenosti a stranické identifikace, volební
účasti a volby strany
9.2. Závěr
161
167
Závěr: Zrazení snu?
10.1. Postojové dimenze: stabilita, mírné změny a variabilita
10.2. Politická nespokojenost: lék nebo nemoc?
10.3. Zrazení snu o demokracii?
168
169
173
175
10.kapitola
Literatura
Příloha 1
161
177
Informace o analyzovaných datových souborech
193
1. Politické postoje k režimu, jeho institucím a aktérům:
kontext, teorie, měření a struktura publikace
V české společnosti probíhala od politického převratu v listopadu 1989 rozsáhlá politická,
ekonomická a sociální transformace. Při postupném odklonu od státně administrativního
řízení společnosti a ekonomiky k tržním a demokratickým principům byly v českém
případě zdrojem tohoto procesu především pravicové politické strany, které byly a jsou
radikální ve smyslu předkládání návrhů tohoto odklonu a způsobů řešení, zatímco
levicové strany jsou spíše konzervativní brzdou ve prospěch zachování statu quo.
Politickou
proměnu
brzdily
Komunistická
strana
Československa
a
následně
Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), zatímco ostatní větší hnutí a strany
politickou transformaci požadovaly. V oblastech jako jsou regulace hospodářství a
poskytování veřejných sociálních služeb je situace mnohem komplikovanější, nicméně
základní vzorec přetrvává: hlavními radikálními silami byla Občanská demokratická
aliance (ODA) a Občanská demokratická strana (ODS) a největšími obránci existujícího
způsobu regulace či jeho rozšíření byli komunisté a Česká strana sociálně demokratická
(ČSSD). Tento vzorec přetrvává i v současnosti.
V Česku se již vystřídaly pravicové a levicové vlády, jež všechny s různou mírou
odhodlání a elánu prováděly reformy. Dokonce i za vlád s dominantní sociálně
demokratickou stranou docházelo k postupnému zavádění tržních mechanismů do dříve
veřejně zajišťovaných služeb. Tyto deregulace a privatizace byly různě zdůvodňovány a
spočívaly například na tvrzení, že stát vykonává služby špatně a že privatizace či
proklientský přístup založený na tržních principech je schopen mnohem lépe zajišťovat
požadované služby, nebo na alibistickém tvrzení, že takové kroky je nutné udělat kvůli
integraci do EU či globalizaci. Zajímavé je, že deregulace a privatizace je velkou části
politické elity legitimována nedůvěrou ve stát: stát neumí hospodařit, stát pořádně
nedohlíží na svá práva, soukromý sektor je efektivnější než veřejný, stát je zkorumpovaný.
Lze oprávněně očekávat, že tento slovník – vycházející z teorie veřejné či racionální volby
a následně i tzv. nové pravice – může formovat postoje veřejnosti k politickým institucím
a aktérům.
Česká i zahraniční odborná literatura se věnovala velké části proměn politických,
ekonomických a společenských institucí a jednání (z českých například Jonáš 1997;
Kabele 1998; Matějů, Vlachová a kol. 2000; Mlčoch 1997; Pšeja 2005; Švejnar 1997;
1
Večerník 1998; Tuček 2003). Tyto publikace popisují v politické oblasti rekonstrukci
základních politických institucí, ať už v podobě pravidel a organizací, v hospodářské
oblasti rozsáhlé proměny vlastnických struktur a začleňování do evropských a světových
trhů, a ve společenské oblasti proměny v sociální stratifikaci a souvisejících hodnotách
jako jsou distribuční ideologie či politické postoje. V návaznosti na tyto transformační
procesy se od druhé polovině 90. let začalo Česko připravovat na vstup do Evropské unie.
Tato příprava znamenala – v té viditelné části – rozsáhlé změny v oblasti práva a
v budování kapacity státu jej vymáhat (Černoch 2003; Kubát 2001; Kabele, Linek 2006).
Vstupem do EU na první pohled tato velká proměna skončila, bude ale pokračovat – byť
především v podobě rozpočtových a ně navazujících reforem – minimálně do doby přijetí
společné evropské měny, k čemuž se Česko zavázalo v přístupové smlouvě.
Na tyto výzkumy a publikace nepřímo navazujeme v tom smyslu, že našim cílem je
analýza proměn postojů a chování v delší časové perspektivě transformační a posttransformační společnosti. Tématem této publikace jsou postoje veřejnosti k politickému
režimu, jeho institucím a politice v letech 1996–2006, tedy to, co sociální vědy označují
pojmem politická kultura. Krátce po revolucích roku 1989 Ralf Dahrendorf tvrdil, že
právně-politická transformace proběhne v řádu šesti měsíců, hospodářská transformace
v období do šesti let, ale k proměnně politických hodnot veřejnosti dojde až v horizontu
šedesáti let (Dahrendorf 1991). Hodnotové změny měly probíhat pomaleji než změny
pravidel, institucí a vlastnických práv. Na jedné straně je Dahrendorfova teze v mnohém
pravdivá a proměny základních hodnotových stereotypů jsou velmi pomalé. Zároveň ale
ke změně hodnot a postojů nedochází pouze generační výměnou, jak nepřímo
Dahrendorfovo časové určení naznačuje, ale i zkušeností, přesvědčováním či manipulací.
Jednou z hlavních tezí této publikace je, že v průběhu krátkého období mezi lety 1997–
2000 došlo k výrazné proměně toho, jak se čeští občané vztahují k politice. Velmi
zjednodušeně lze tuto změnu popsat jako přechod z naivního demokratismu první
poloviny 90. let do fáze kritického a nespokojeného demokratismu počátku 21. století.
Česká veřejnost je stále přesvědčena o tom, že demokracie je nejlepší možný systém a
nepožaduje jeho změnu. Paradoxně lze dokonce i říci, že legitimita demokratického
režimu v Česku je mnohem silnější než v polovině 90. let. Zároveň ale došlo
k vystřízlivění: naivní důvěra v demokratický proces, politiky a politické strany byla
vystřídána výraznou kritičností a nespokojeností velké části společnosti nejen s politickou
elitou a politikou obecně, ale i se způsobem, jak se u nás demokracie provozuje. Tato
nespokojenost se projevuje nedůvěrou v základní politické instituce jako vláda a
2
parlament a nespokojeností s jejich fungováním, což se následně projevuje rozvolněním
vazeb na politické strany, nižší volební účastí a dokonce i poklesem hlasování pro strany
na základě programu. K těmto změnám došlo podle nás v důsledku tří významně
propojených událostí v české politice, jež se objevily v krátkém období let 1997 a 1998.
Byly jimi: (1.) rostoucí obtíže českého hospodářství, jež nabouraly mýtus o úspěšné
transformaci a neomylnosti ODS v čele s Václavem Klausem; (2.) skandály při
financování stran, jež naznačovaly existenci korupce v privatizačním procesu, který byl
jedním ze stavebních prvků transformace; a (3.) podpis dohody o spolupráci ČSSD a ODS
známé pod označením opoziční smlouva. Přestože tyto události již odezněly, je možné
stále registrovat tento jejich efekt. Nechceme tvrdit, že by k takovéto proměně postojů
veřejnosti k politice nikdy nedošlo. S velkou pravděpodobností by k ní dříve nebo později
došlo, neboť velká část západoevropské a severoamerické odborné produkce poukazuje na
obdobné trendy v tradičních demokraciích. Nicméně uvedené události byly katalyzátorem
toho, že k této proměně došlo v Česku skokově v oněch několika málo letech.
1.1. Stručná politická historie České republiky
Postoje k režimu, jeho politickým institucím a aktérům se neustavují a neproměňují ve
vzduchoprázdnu. Důležité mohou být na jedné straně prožitky či zkušenosti lidí a na
druhé straně zprostředkovávané informace, které mohou mít charakter přesvědčování či
manipulace politických stran, korporací či médií. Proto ještě než přistoupíme
k představení způsobu, jakým o proměně politických postojů české veřejnosti uvažujeme a
budeme v knize referovat, považujeme za nutné přiblížit kontext, v němž se tyto postojové
změny
odehrávaly.
Nechceme
reprodukovat
politickou
historii
transformačního
Československa a České republiky, ale pouze upozornit na některé důležité okamžiky
studovaného období. Politický vývoj totiž nabízí výrazné podněty pro interpretaci
fenoménů, jež v knize popisuje.
Rok 1989 znamenal v tehdejším Československu – obdobně jako v jiných východo- a
středoevropských zemích – pád komunistického režimu. Hlavním subjektem v tomto
období bylo Občanské fórum, sebedefinované jako hnutí, které zastřešuje občany a jiné
politické strany, jejichž cílem je demokratizace a rekonstrukce společnosti. Veřejností
bylo OF pojímáno jako záruka budoucího demokratického vývoje společnosti, čehož bylo
symbolicky dosaženo v prvních porevolučních svobodných volbách v červnu 1990, které
OF vyhrálo se ziskem téměř poloviny hlasů ve volbách. Ostatní politické strany vznikaly
3
v Česku po listopadu 1989 různými způsoby, především transformací stran existujících
jako součást Národní fronty, kterou ovládala Komunistická strana Československa,
obnovou historických stran jako třeba Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), nebo
založením. Způsob vzniku stran se promítnul do zdrojů, kterými strana disponovala, a
pohlédneme-li na hlavní čtyři strany, které mají od počátku 90. let pevné místo v českém
stranickém systému, zjistíme, že se jedná o strany, které měly vždy výrazné počáteční
zdroje. Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) a Křesťanská-demokratická unieČeskoslovenská strana lidová (KDU-ČSL) pokračovaly ve své činnosti v době komunismu
a před tím a mohly tak využít existující organizaci, početné členstvo a majetky. ČSSD
navázala na meziválečnou (a krátce poválečnou) historii i na kontakty se sociálně
demokratickými
stranami
Rakouska
a
Německa
a
spolupracovala
se
sociálnědemokratickým exilem. Občanská demokratická strana (ODS) zdědila významné
finanční a personální zdroje po Občanském fóru.
Stranický systém České republiky procházel postupnými fázemi formování, krystalizace,
stabilizace a postupné redukce relevantních stran (podrobněji viz Kostelecký 2002; Fiala,
Mareš, Pšeja 1998). Tyto fáze se shodovaly s jednotlivými funkčními obdobími
Poslanecké sněmovny, resp. s volbami do ní. Proměny stranického systému nepřinášely
pouze volby, ale i období mezi nimi, pro než byly typické dynamika ve voličských
vazbách na politické strany, vnitrostranické procesy (štěpení Občanského fóra v roce 1991
a ODS v roce 1997/1998) a stranická spolupráce (především zformování Čtyřkoalice jako
důsledek uzavření Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR mezi
největšími stranami ČSSD a ODS). Pro období od pádu komunismu do voleb v červnu
1990 byl charakteristický eruptivní vznik politických stran, v době voleb tu existovalo 77
registrovaných politických stran a dalších 27 stran čekalo na registraci. Následující období
do voleb 1992 lze charakterizovat jako proces krystalizace, kdy mizí široká politická hnutí
a do parlamentu se dostávají jen strany s pevnější organizační strukturou. Tehdy došlo k
diferenciaci politické scény a postupně se ustavovalo pravo-levé spektrum politických
stran. V Poslanecké sněmovně se ve volebních obdobích následujících po roce 1992
objevily pouze dvě nové strany: Unie svobody (US-DEU), která vznikla v roce 1998
odštěpením části ODS, a Strana zelených (SZ), která získala zastoupení v PS v roce 2006.
Následující období 1992–1996 je obdobím krystalizace politických stran, na úrovni
parlamentu lze zaznamenat dynamický pohyb mezi poslaneckými kluby. Toto období
končí volbami 1996, s nimiž začalo období stabilizace. Počet stran zastoupených v PS
díky volebním výsledkům v roce 1996 klesl z 8 na 6, aniž by se do PS dostala nová strana.
4
Po volbách 1998 nastává období postupné redukce relevantních stran, neboť výraznou
volební podporu již nezískala krajně pravicová strana Sdružení pro republikuRepublikánská strana Československa (SPR-RSČ). V současnosti je stranický systém
relativně stabilní: od roku 1998 jej tvoří pouze 5 stran. Dominantní pozici s volebním
ziskem v rozmezí 25–35 % mají levostředová ČSSD, která byla v letech 1998–2006 ve
vládě, a pravicová ODS. Doplňkovou roli mají středo-pravé strany KDU-ČSL a SZ (USDEU) a levicová KSČM.
Volby do PS v roce 1996 jsme v předchozím odstavci označili za počátek období
stabilizace stranického systému. Zároveň ale byly tyto volby prologem ke třem
propojeným událostem v české politice z 1997 a 1998 (hospodářská krize, skandály
ohledně financování stran, tzv. opoziční smlouva), které následně ovlivnily politické
postoje české společnosti. Do těchto voleb vstupovala ODS jako strůjce úspěchu
hospodářské transformace, což mělo dokumentovat volební heslo Dokázali jsme, že to
dokážeme (Klíma hovoří dokonce o ideologii úspěchu a premiantství, která panovala
v Česku do roku 1996, Klíma 1999: 179), nicméně již krátce po volbách se začínaly
objevovat hospodářské problémy, jež vedly k přijetí reformních opatření v průběhu roku
1997. Zároveň tyto neúspěchy a opatření jakoby dávaly za pravdu opozičním kritikám
transformačního procesu: ODS, její předseda Klaus a vláda najednou ztrácely punc
neomylnosti a byly nuceny přiznat chyby. Skandály ohledně finančních darů politickým
stranám od fiktivních osob či firem pak jen utvrdily část veřejnosti, že celá privatizace
byla podvod.
Volby v roce 1996 zároveň znamenaly neúspěch pravicových stran. Nejenže měla ČSSD
pouze o tři procentní body menší zisk než ODS, ale pravicovým a středo-pravicovým
stranám ODS, ODA a KDU-ČSL se nepodařilo získat většinu mandátů v Poslanecké
sněmovně. Slabost vládní koalice přispěla mimo jiné i k tomu, že bylo mnohem snazší pro
menší strany jí opustit. Zároveň úspěch ČSSD znamenal pro KDU-ČSL otevření možnosti
účastnit se na vládě s jiným koaličním partnerem, což také její loajalitu k vládě oslabilo.
Menší koaliční strany využily své nepostradatelnosti a vynutily si na ODS paritu ve
vládním kabinetu, čímž výrazně přispěly k tomu, že dvě velké strany ODS a ČSSD po
volbách do PS v roce 1998 našly cestu k dohodě o změně volebního systému s cílem
eliminovat menší strany.
Povolební situace v červnu 1998 nabízela více variant vládního uspořádání, a to dokonce
většinových. Řešení v podobě menšinové vlády ČSSD, jež se při klíčových hlasováních
5
opírala o podporu ODS1 či její neúčast na hlasování, bylo překvapivé, zvl. v kontextu
odmítavých deklarací o společné spolupráci obou stran v době před volbami. Smlouva o
vytvoření stabilního politického prostředí v ČR, jinak též opoziční smlouva, garantovala
vládnoucí ČSSD to, že ODS nevyvolá a nepodpoří hlasování o nedůvěře vládě. Tím se de
facto ODS vzdala hlavního cíle opozice: svrhnout vládu a dostat se k moci.2 Výměnou za
to získala významné politické posty, právo konzultace s vládou o důležitých otázkách a
právo sestavit vládu v případě volebního vítězství v příštích volbách. Navíc se obě strany
shodly na ústavních změnách a zavedení většinových prvků do volebního systému. Krátce
po jejím podpisu si lidé tzv. opoziční smlouvu přejmenovali na o pozicích smlouvu
(Wikipedie 2008). Vcelku to bylo realistické hodnocení vzhledem k personálním
výměnám na ministerstvech, ve státní správě a státem kontrolovaných firmách (viz
například Tabery 2006: 40–43).
Reakcí na aktivity dvou velkých stran byla v prvé řadě spolupráce menších
středopravicových a pravicových stran v projektu Čtyřkoalice. Zároveň ale ve veřejnosti
rostla nespokojenost s politickými stranami a objevovaly se různé aktivity, jež
upozorňovaly na uzavírání stran veřejnosti či na jejich aroganci, korupční chování a
ovlivňování státní správy (Impuls 99, Děkujeme, odejděte či Česká televize – věc
veřejná); tyto aktivity navíc získávaly vysokou podporu veřejnosti (viz Tabery 2006;
Dvořáková 2003). Publikace novinářů o této době popisují různé korupční případy či
lobbying hraničící s korupcí, propojení organizovaného zločinu s politikou, obsazování
státní správy straníky, účelové manipulace, vyrábění kompromitujících materiálů apod.
(Tabery 2006; Kubík, Slonková 2001; Kmenta 2007, 2008). Při zpětném pohledu lze
veřejnost pouze chápat, že politikům začala více nedůvěřovat a být s politikou
nespokojená.
Ke konci funkčního období Poslanecké sněmovny již obě hlavní strany signalizovaly, že
se od systému opoziční smlouvy distancují. Zvláště nový předseda ČSSD Špidla
naznačoval, že spolupráce s ODS mu je a bude cizí. Volby do PS 2002 ukázaly důsledky
opoziční smlouvy ve velmi extrémní podobě: volební účast pouhých 58 % a více než 18 %
hlasů pro KSČM. Přesto tyto volby znamenaly návrat do klasiky české politiky: koaliční
1
Pouze výjimečně v období 1998–2002 hlasovaly ČSSD a ODS v PS společně bez toho, aby takovýto návrh
podpořily i jiné strany. Tyto zákony ale patřily k nejdůležitějším: zákony o státním rozpočtu, novely Ústavy a
volebního zákona, energetický, telekomunikační a mediální zákony, tedy zákony, jež určovaly pravidla politické
hry a finančně zajímavých státem regulovaných sektorů trhu (viz Linek 2000; Linek, Rakušanová 2005).
2
Zajímavě interpretuje opoziční smlouvu Michal Klíma (1999), který označil tuto spolupráci ČSSD a ODS za
„skrytou tichou velkou koalici“. Jeho argument mimo jiné využívá jednu z vět smlouvy, v níž ČSSD uznává
právo ODS na to být vládě opozicí. Dalším podpůrným bodem jeho argumentace je zákaz koalice s jinou stranu.
6
způsob vlády a dominance levo-pravé ideologické soutěže. Následující volby do PS v roce
2006 můžeme považovat za souboj, který byl zbaven přímého dědictví opoziční smlouvy
(a dalších událostí, které přispěly k nárůstu politické nespokojenosti v druhé polovině 90.
let).
1.2. Konceptuální rámec knihy
Cíl knihy je popsat a analyzovat různé dimenze postojů k politickému režimu, jeho
institucím a aktérům, ukázat, jaké dimenze těchto postojů se v Česku od poloviny 90. let
proměňovaly a jaké zůstaly stabilní, a vysvětlit, proč v Česku došlo od poloviny 90. let
k poklesu důvěry v politiku a politiky a nárůstu nespokojeností s ní (a nikoli ke změnám
v další dimenzích postojů k režimu a jeho institucím). Zároveň chceme ukázat, jaké mají
tyto změny v postojích důsledky v jednání lidí. V oblasti jednání se zaměřujeme na
formální stránku demokratické politiky, tedy na volební spojení občanů a jejich
reprezentantů. Vycházíme z toho, že volby jsou základní institucí demokratického procesu
a že politické strany hrají ústřední pozici ve volbách (a následně organizaci politické moci
v institucích státu). Proto se na straně důsledků postojů a jejich změny zaměřujeme na
volební účast, výběr strany a stranickou identifikaci. Časově spadá analyzované období
mezi roky 1996 a 2006: rok 1996 představuje období před výše uvedenými třemi
událostmi, jež přispěly k nárůstům politické nedůvěry a nespokojenosti, a rok 2006 je
rokem voleb do Poslanecké sněmovny, které už probíhaly bez přímého dědictví těchto
událostí, především opoziční smlouvy. Zároveň v letech 1996 a 2006 v Česku probíhala
dotazníková šetření ISSP – Role vlády, která nám umožňují provádět některá časová
srovnání.
Uvedené procesy poklesu důvěry v politické instituce a politiky či spokojenosti
s fungováním demokracie se objevují přibližně od 70. let ve většině tzv. tradičních
demokracií. V odborné literatuře byly prezentovány různá vysvětlení těchto procesů, které
buď zdůrazňují (1.) idiosynkratické národní faktory; nebo (2.) všeobecná vysvětlení.
V případě vysvětlení, která využívají vliv národních faktorů, se ukazuje, jak například
časově souvisí pokles/vzestup hodnot politické spokojenosti či důvěry s konkrétními
událostmi jako jsou například korupční skandály, změny vlád, konkrétní vládní rozhodnutí
či změny hospodářských podmínek (například Miller 1974a, Citrin 1974; Converse 1972).
Druhý typ vysvětlení se zaměřuje na obecná vysvětlení a mezi hlavní vysvětlení patří: (1.)
teorie výkonnosti hospodářství a politického systému; (2.) teorie politické kultury a/nebo
7
sociálního kapitálu; (3.) teorie hodnotové změny a kognitivní mobilizace; (4.) vliv médií
(přehledově je prezentuje Dalton 2004: 62–74).
Obdobně jako v případě vysvětlení změny postojů i v případě druhé oblasti našeho zájmu,
jimiž jsou důsledky politických postojů jako volební chování a stranická identifikace,
existují dva základní přístupy k vysvětlení změn. Na jedné straně někteří autoři upozorňují
na skokové změny, spíše než na lineární a postupné proměny vztahu občanů ke státu a
politice. Schmitt a Holmberg (1995) například identifikovali takový skokový pokles
stranické identifikace ve Velké Británii v 70. letech, v USA na přelomu 60. a 70. let,
v Německu od poloviny 70. let do začátku 80. let, ve Švédsku v 60. letech a pak zas v 80.
letech či v Dánsku v roce 1973. Jedná se o časově specifické poklesy stranické
identifikace. Jejich vysvětlení uvedených změn spočívá v důrazu na politizaci konfliktu ve
společnosti: pokles politické polarizace a ideologického a tematického konfliktu vede
k nižší stranické identifikaci.
Na druhé straně mezi všeobecná vysvětlení poklesu volební účasti a stranické identifikace
a nárůstu volatility volebního chování spadají především: (1.) teorie poklesu významu
politických stran (party decline thesis) a (2.) teorie poklesu stabilního voličského chování
(dealignment). První typ vysvětlení je založen na zjištěních ohledně rozšiřování jiných
forem zprostředkování zájmů než skrze politické strany, a to přibližně od 70. let minulého
století. Tato změna oslabuje roli stran ve společnosti a jejich schopnost organizovat
politický konflikt a ovlivňovat a motivovat volební chování a politickou participaci
obecně (například Reiter 1989; Dalton, Wattenberg 2002). Teorie poklesu stabilního
voličského chování upozorňuje na ztrátu společenských vazeb politických stran, jež dříve
reprodukovaly stabilní elektorát stran (ohledně třídního hlasování v Evropě a ČR viz
například Vlachová, Řeháková 2007; pro USA viz například Nie, Verba, Petrocik 1976).
Oba typy vysvětlení jsou založeny na dlouhodobých společenských a hodnotových
změnách.
Tato publikace využívá takové vysvětlení proměn politických postojů a volebního
chování, jež zdůrazňuje roli specifických národních faktorů. Vysvětlit a interpretovat
významné změny, k nimž došlo v druhé polovině 90. let totiž není ani možné jiným
způsobem. Základní naší tezí je, že hospodářská krize, finanční skandály politických stran
v letech 1997 a 1998 a podepsání tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, měly
významný vliv na postoje české veřejnosti k politickým stranám, politikům a politice
obecně. Jsme přesvědčeni, že tyto události mají trvalý vliv na některé postoje a chování.
8
Přímý důkaz pro takovéto tvrzení nelze předložit, ale je možné jít cestou dílčích důkazů a
poukázání na vztahy mezi jevy, které lze chápat jako nepřímý důkaz.
V této knize vycházíme ze základní premisy, že lze odlišit čtyři základní dimenze postojů
k politickému režimu, jeho institucím a aktérům: ne/legitimita, politická nespokojenost,
institucionální odcizení a individuální odcizení od politiky (viz Gunther, Montero 2006;
Montero, Gunther, Torcal 1997; a rekonceptualizace jejich přístupů v druhé kapitole této
knihy). Tyto postoje pojmenováváme v negativním smyslu s výjimkou ne/legitimity,
v jejímž případě budeme v knize hovořit o legitimitě, nedostatku legitimity apod. První
dimenze odkazuje k hodnocení režimu jako legitimního, tedy v českém případě hodnocení
demokracie jako nejlepšího možného režimu. Druhou dimenzí je hodnocení toho, jak tento
režim funguje. Jedná se především o hodnocení jeho výstupů a do této skupiny postojů
spadá především spokojenost s činností vlády a s vývojem hospodářství, v jehož případě
hraje velkou roli to, že občané jsou přesvědčeni o vládní odpovědnosti za jeho vývoj.
Zároveň do postojové dimenze politické nespokojenosti spadá důvěra v základní politické
instituce, jež tvoří základ stranické politiky v zemi: politické strany, parlament
(Poslanecká sněmovna) a vláda. Třetím souborem postojů je institucionální odcizení, jež
spočívá v negativním hodnocení responzivity systému a jež je měřeno pomocí pocitu
vnější politické efektivity. Poslední dimenzí postojů je individuální odcizení od politiky,
které zahrnuje hodnocení toho, nakolik se jedinec cítí vzdálen či odcizen politice, tedy to,
nakolik je jedinec schopen rozumět a participovat efektivně v politice, ale zároveň i to,
zda je ochoten a má zájem porozumět politice a participovat na ní; jako indikátory slouží
v tomto případě pocit vnitřní politické efektivity a zájem o politiku.
Existence obdobné verze dimenzí politických postojů byla prokázána ve Španělsku a
Portugalsku (Gunther, Montero 2000, 2006; Montero, Gunther, Torcal 1997; Magalhaes
2005) s tím rozdílem, že tito autoři hovořili o třech dimenzích: legitimita, nespokojenost a
odcizení. Ve druhé kapitole nicméně ukazujeme, že je přesnější hovořit o čtyřech
postojových dimenzí. Mnohem důležitější jsou ale tři charakteristiky tohoto rozčlenění
postojů: (1.) odlišné zdroje těchto postojových dimenzí; (2.) odlišná míra stability a
dynamiky uvedených postojových dimenzí; (3.) odlišné důsledky těchto postojů v
politickém
jednání.
První
charakteristika
souvisí
s tím,
že
dimenze
politické
nespokojenosti je z velké části určována stranictvím jedinců: stoupenec či volič vládní
strany je mnohem spokojenější s činností vlády a vyjadřuje i větší důvěru v politické
instituce. Naopak na další dimenze stranictví takový vliv nemá. Zároveň některé postoje
jsou více závislé na politické socializaci, jiné zase na identitách či emočních vazbách
9
k minulosti, motivaci nebo materiálních či kognitivních zdrojích. Proto je zřejmá i druhá
charakteristika, která upozorňuje na odlišnou stabilitu těchto postojů. Odborná literatura
upozorňuje na to, že postoje k politickému režimu a individuální odcizení od politiky jsou
velmi stabilní, zatímco zbylé dvě postojové dimenze jsou náchylné ke krátkodobým
změnám. Proto může docházet v uvedených postojových dimenzích k odlišným pohybům
v úrovni jejich zastávání. Třetí důsledek se týká korelátů těchto postojových dimenzí na
úrovni jednání: politicky odcizení občané se v mnohem menší míře účastní politických
aktivit, zároveň ale nepožadují změnu režimu; nespokojení občané se buď voleb účastní a
častěji podporují opoziční strany nebo se voleb neúčastní; občané, kteří nepovažují režim
za legitimní, se angažují v aktivitách, jež jsou zaměřené a změnu systému, minimálně
v hlasování pro anti-systémové strany (viz schéma 1.1).
Schéma 1.1. Koncepty postojů k politickému režimu, jeho institucím a aktérům,
jejich indikátory a důsledky
Zdroj: autor.
V politice platí pořekadlo, že politické postoje a preference jsou důležité pouze tehdy,
když se překlopí do konkrétních požadavků a jednání. Jsme přesvědčeni, že v období,
které analyzujeme, tato věta platí. V publikaci se snažíme ukázat, že na konci 90. let došlo
k dramatickému nárůstu politické nespokojenosti, zatímco postoje k legitimitě režimu a
institucionální a individuální odcizení zůstaly na přibližně stejné úrovni. V druhé polovině
10
sledovaného období (přibližně od roku 2001) došlo ke zpětnému nárůstu spokojenosti,
nicméně hodnoty se již nikdy nevrátily na úroveň, jakou měly v první polovině 90. let.
Tyto sinusoidní proměny politické nespokojenosti jsou podle nás především důsledkem
hospodářské krize, finančních skandálů politických stran v letech 1997 a 1998 a podepsání
tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. V důsledku nárůstu politické nespokojenosti (a
institucionálního odcizení) v Česku v druhé polovině 90. let došlo k poklesům volební
účasti, úrovně stranické identifikace a tematického hlasování. Zároveň vzrostl počet lidí,
kteří dobrovolně a soustavně absentují ve volbách do PS z 20 procent na 30 procent
populace. V důsledku nárůstu trvalých nevoličů a stabilizace politických stran neroste
volatilita hlasování na individuální úrovni jako projev větší politické nespokojenosti.
Častější hlasování pro opoziční strany se nicméně promítlo do zvýšení podpory KSČM,
neboť pro část občanů se volba této strany stala vyjádřením nespokojenosti s fungováním
politického systému (nikoli nutně legitimity režimu).
1.3. Metodologie
Tato publikace je především knihou o postojích občanů a o vlivu určitých postojů (či
jejich změny) na chování. Tímto zaměřením se pohybujeme na pomezí sociologie,
politologie a sociální a politické psychologie. Naše analýzy a interpretace stojí na řadě
předpokladů, které souvisí se zaměřením na zkoumání postojů a jejich důsledků. Za prvé
předpokládáme vazbu mezi postoji a chováním, tedy že poznání postojů umožňuje
zformulovat víceméně platné předpoklady o budoucím jednaní jedince. Tato vazba – a
především explanační síla postojů při vysvětlování jednání – je také s velkou
pravděpodobností důvodem velké popularity zkoumání postojů (Výrost 2008: 127). Za
druhé předpokládáme, že postoje a chování lze měřit pomocí dotazníkových šetření. Oba
tyto předpoklady lze kritizovat, a proto se nyní stručně pokusíme tyto předpoklady
vysvětlit.
V sociální psychologii byl postoj zpočátku téměř bezvýhradně chápán jako predispozice
k jednání, což se projevovalo mimo jiné i tím, že tato jeho charakteristika sloužila jako
součást definic postoje. Minimálně od doby publikace textu Allana Wickera (1969) se
začalo zpochybňovat zavedené paradigma, které spojovalo postoje s chováním. Wicker
totiž shrnul výsledky množství výzkumů z dané oblasti tvrzením, že postoje častěji nemají
nebo mají jen slabý vztah k aktuálnímu chování (Výrost 2008: 131). Na druhé straně řada
sociálních psychologů považuje tyto důkazy za důsledek metodologických nedostatků
11
těchto analýz a slabou vazbu mezi jednáním a postoji označují za „pseudo-inkonzistenci“
(Oskamp, Schultz 2005: 266). Zvláště po Fishbeinově a Ajzenově (1975) teoretické
inovaci v podobě teorie odůvodněného chování je v sociální psychologii hlavního proudu
přijímán vztah mezi postoji a chováním, o němž se uvažuje pravděpodobnostně, neboť do
hry vstupují v roli zprostředkovatelů ještě záměry a normy (viz též Výrost 2008; Oskamp,
Schultz 2001: kapitola 12). Oprávněnost předpokladu vztahu postoj-jednání potvrdila
Krausova metaanalýza 88 studií o vztahu postoj-jednání, jež prokázala významnou
schopnost postojů předpovídat jednání s průměrnou hodnotou korelace mezi postojem a
jednáním na úrovni 0,38. (Kraus 1995). Navíc výzkumy záměrů volební účasti a volby
strany ukazují relativně vysokou míru přesnosti.
Druhým naším předpokladem je, že postoje a chování lze měřit pomocí dotazníkových
šetření. K tomu, aby bylo možné něco měřit, musí to nejprve existovat. Klasický přístup
k měření postojů tvrdil, že jedinci mají a zastávají postoje a že dotazníková šetření jsou
pasivními nástroji na změření těchto postojů: odpověď respondenta, že preferuje postoj A
je popisem toho, že ještě před dotazem respondent preferoval A (Zaller, Feldman 1992:
579). Jedná se o přístupy, jež spadají do tzv. teorie skutečného názoru (true-opinion
theory), u nichž se – minimálně implicitně – předpokládá, že názory respondentů jsou
dány předem (Feldman 1995: 252). Tato teorie byla v 60. a 70. letech dvakrát doplněna
s cílem vyhnout se problémům s nestabilitou postojů a s efektem otázek na odpovědi
(response effect).
Nestabilitu postojů popsal Converse (1964), když odhalil, že určitá skupina veřejnosti
odpovídá na některé otázky nahodile. Tyto odpovědi označil jako tzv. nepostoje. Converse
totiž ukázal, že část lidí nemá na určité otázky žádný názor, ale v dotazovací situaci nějak
odpoví. Jedná se sice o reálné odpovědi na otázku v dotazníkovém šetření, ale bez
reálného významu. Pro teorii skutečných postojů Conversova zjištění znamenají pouze to,
že tato teorie platí pouze pro část veřejnosti, neboť zbylá část postoje nemá. Naopak
problém efektu otázek na odpovědi spočíval v poznatku, že i při malé změně znění otázky
či odpovědí (anebo jejich počtu) dojde ke změně toho, jak respondenti odpovídají
(Schuman, Presser 1981). Proto jakékoli měření postojů může zahrnovat chybu měření,
jež je způsobena pouze dotazníkem (Achen 1975). O této chybě měření se předpokládalo,
že je náhodná a nezávisí na charakteristikách jedince.
Tyto modifikace teorie skutečných postojů nemohly zabránit tomu, že řada výzkumů
poukazovala na neudržitelnost jejího předpokladu ohledně existence skutečných postojů a
navazujících dílčích předpokladů jako například náhodnost chyby měření. Především
12
zjištění z oblasti vlivu otázek na odpovědi (viz Tourangeau, Rasinski 1988; Tourangeau et
al. 1989) upozorňují na to, že otázky v dotazníkových šetřeních jednoduše neměří veřejné
mínění, ale že jej utvářejí tím, jak rámují témata, nabízejí alternativy odpovědí a obecně
vytvářejí kontext odpovídání. Dotazníková šetření totiž pouze neodhalují dříve existující
postoje, ale zároveň pomáhají respondentům si tyto postoje vytvořit v míře, jež závisí na
typu otázky (Bishop, Oldendick, Tuchfarber 1984).
Na rozdíl od klasického přístupu již nové teorie nepředpokládají měření předem
připraveného postoje, ale hovoří o tom, že odpovídání na otázku v dotazníkovém šetření je
výběrem z distribuce postojů (belief-sampling model); tento model představil Zaller
(1992) a Zaller, Feldman (1992), obdobně viz Tourangeau, Rips a Rasinski (2000: 178–
185). Důsledky této perspektivy jsou: (1.) respondenti neodpovídají na otázky tím, že si
vybaví svůj předpřipravený postoj a podle něj odpoví; naopak, o měřených postojích se
uvažuje jako o distribuci úvah, jež se objeví v mysli respondenta v situaci dotazování; (2.)
informace, které respondenti používají při zodpovídání otázek, nejsou fixní a systematicky
se odlišují v různých situacích.
Konkrétně si můžeme tento přístup k odpovídání na otázky v dotazníkovém šetření
představit na Zallerově modelu (Zaller 1992; Zaller, Feldman 1992), který explicitně
odmítá teorii skutečných postojů (Zaller, Feldman 1992: 580). Zallerův model není teorií
postojů, ale teorií odpovědí na otázky v dotazníkovém šetření (theory of survey response),
jež vedle zjištění z oblasti výzkumu veřejného mínění absorbuje množství poznatků ze
sociální psychologie ohledně využívání paměti, zpracovávání informací, organizace
myšlenek v mysli a používání kognitivních schémat. Zaller svou teorii označuje jako
model obdržení informace, jejího přijetí a výběru (Recieve–Accept–Sample (RAS) model).
Zjednodušeně lze Zallerův model popsat tak, že měřené postoje odrážejí (1.) různé úvahy
a myšlenky, s nimiž se člověk setkal například tím, že o nich četl či je slyšel; (2.) přijetí
těchto úvah na základě například toho, že jsou konzistentní s původními názory; a (3.)
jejich vybrání z paměti v procesu odpovídání při dotazníkovém šetření. V průběhu života
se různé úvahy a myšlenky dostávají do naší paměti na základě procesů zpracování
informací a v situaci dotazu jsou tyto úvahy mobilizovány a vybírány na základě
momentální důležitosti.
Zallerův model ukazuje, jak si jedinci vytvářejí postoje a názory v reakci na stimul
v podobě otázky v dotazníkovém šetření. Nebyl první, kdo řekl, že dotazníková šetření
vytvářejí postoje, ani kdo pojmenoval a naznačil jednotlivé fáze tohoto procesu utváření
postojů (viz například Tourangeau, Rasinski 1988) či hovořil o postojích jako o dočasných
13
konstruktech, vytvořených dotazovacím procesem (viz například diskuse v Petty,
Wheeler, Tormala 2005). Zallerův přínos je nicméně jedinečný v tom, že spojil poznatky
sociální psychologie a teorie výzkumu veřejného mínění, poskytl jednoduchá vysvětlení
uvedených poznatků ve formě tří tvrzení/axiomů a dokázal je na datech. Model spočívá
v třech jednoduchých axiomech: (1.) axiom ambivalence – většina lidí uvažuje o velké
části témat protikladně a tyto úvahy je mohou vést k odlišným postojům k daným
tématům; (2.) axiom odpovědi – lidé odpovídají na otázky v dotazníkovém šetření tak, že
zprůměrují různé úvahy, jež jsou v momentě odpovídání důležité (a důležitost je určena
axiomem přístupnosti); (3.) axiom přístupnosti – přístupnost každé úvahy závisí na
pravděpodobnostním výběrovém procesu, kdy úvahy z poslední doby mají větší
pravděpodobnost, že budou vybrány (Zaller, Feldman 1992: 585–586).3 Lidi podle Zallera
s Feldmanem na některé postojové otázky odpovídají to, co je napadne (top-of-the-head
considerations). Tyto axiomy autoři rozšířili do 17 propozic/hypotéz, z nichž všechny až
na jednu byly potvrdili (1992: 608).
Model odpovídání na otázku v dotazníkovém šetření v podobě výběru z distribuce postojů
má následující důsledky pro měření postojů a jeho přesnost: (1.) dotazníková šetření
nemohou být přesným měřením skutečných postojů, neboť odpovědi v šetření jsou
inherentně nestabilní; (2.) v závislosti na měřeném postoji lze očekávat odlišnou míru
nestability a zkreslení. V tomto kontextu je užitečná teorie variability odpovědí (theory of
response variability) Alvareze a Brehma (2002), kteří vysvětlují, proč odpovědi na
některé otázky sou stabilní a na jiné variabilní. Podle těchto autorů lidé, když odpovídají
na otázky (o politických tématech) využívají to, co vědí o politice, a to, čeho si cení,
pozitivně hodnotí či čemu věří. Zjednodušeně řečeno v závislosti na tom, zda odpověď
vyžaduje více informací a uvažování, se rozlišují lehké a těžké otázky. Těžkou otázkou je
například volba prostředků k dosažení nějakých cílů (je lepší nižší inflace nebo
nezaměstnanost), zatímco lehkou například hodnocení politických cílů, jež mají delší
historii a váží se k symbolům (demokracie); obdobně rozlišují i Carmines a Stimson
(1980).
Postoje lze měřit i na základě přijetí modelu výběru z distribuce postojů, nicméně člověk
si musí být vědom obtíží a automaticky nepovažovat naměřené hodnoty jako reprezentace
postojů veřejnosti na danou otázku, neboť konkrétní otázky mohou být respondenty
3
V Zallerově knize (1992: 42–49) jsou prezentovány 4 axiomy: dva shodné a dva odlišné. Jedná se o axiomy:
recepce, rezistence, přístupnosti a odpovědi. Axiomy recepce a rezistence popisují to, jak lidé získávají
informace, jež v různé míře vedou k ambivalentnosti jejich úvah. Proto je možné tyto dva axiomy zredukovat na
axiom ambivalence, jak to provedli Zaller s Feldmanem (1992).
14
chápány různě (viz například diskuze o tom, co měří otázka na důvěru v politické instituce
v kapitole 4 a 5). Na významu získávají různé pokusy validizovat měření a porovnávat
strukturu odpovědí s teoretickými očekáváními. I po přistoupení na předpoklad
měřitelnosti postojů, lze v literatuře zaznamenat kritiku měření jednoho postoje: legitimity
režimu. Základní výtkou je předpoklad, že legitimita demokratického režimu musí být
hodnocena agregací individuálních hodnocení legitimity obdobně, jako jsou sčítány hlasy
ve volbách (Barker 1990: 15; Schneider, Nullmeier, Hurrelmann 2007). Legitimita režimu
je podle těchto autorů vztah, který nemá pro jednotlivé aktéry stejnou významnost;
především aktéři disponující mocí a statusem na ní mají největší zájem. Proto se i tito
aktéři budou snažit, aby se režim udržel i za situace, když mu nevyjadřuje podporu většina
obyvatelstva. Ač je tento argument relevantní a pravdivý, jsme přesvědčeni o oprávněnosti
měření legitimity režimu. To totiž slouží i k dalším účelům než jen k tvrzením, že režim je
nelegitimní (viz kapitola 3 a 7).
Ještě banálněji může znít náš předpoklad o měřitelnosti jednání, v našem případě
především volebního chování. Vždyť jaký je problém v tom, když se zeptáme člověka,
jestli se voleb zúčastnil či pro jakou stranu hlasoval. Velký. Existuje totiž řada studií,
které ukazují obtížnost a nepřesnost měření, když se lidí ptáme, zda a jak hlasovali ve
volbách do parlamentu, které se konaly například před týdnem. Tyto studie ukazují
nepřesnost odpovědí na základě tzv. validizačních studií, jež využívají informace o
individuálním chování z volebních místností. Nejenže se setkáváme s nadhodnocováním
volební účasti, ale běžné jsou i deklarace hlasování pro vítěznou stranu při dotazování
krátce po volbách (například Granberg, Holmberg 1999; Stocké, Stark 2007; Swaddle,
Heath 1989; Wright 1993). Platí, že čím později po volbách se ptáme, tím nepřesnější
odpovědi jsou (Belli, Traugott, Young, McGonagle 1999; Belli, Moore, VanHoewyk
2006). Navíc, když se ptáme na volební chování v době před například čtyřmi lety, jsou
nepřesnosti ještě větší.
Všechny koncepty používané v této monografii jsou nahlíženy z pohledu jedince, neboť
považujeme za důležité to, jak jedinec svůj svět pojímá. Postoje sice mohou být
důsledkem konkrétní situace či sociálně strukturních charakteristik, ale vždy jde o to, jak
člověk tyto vnější události a charakteristiky vnímá a interpretuje. V tomto procesu totiž
hrají velkou roli jedincovy postoje, hodnoty, identity, ideologie apod. Příkladem našeho
přístupu může být koncept odcizení. Ten je možné pojímat na základě objektivních
kritérií; například marxismus považoval odcizení za objektivní charakteristiku danou
výrobním vztahem, takže jedinec v určité výrobní pozici byl odcizený. Nicméně v této
15
knize odcizení chápeme v psychologickém smyslu jako stav mysli. Totéž se týká
například stranické identifikace: jestliže jedinec deklaruje takovouto vazbu na stranu, již
pro nás není důležité, zda tento člověk pro ní také opakovaně hlasuje ve volbách.
Vztahy mezi proměnnými a koncepty, jež v publikaci prezentujeme, na první pohled
vypadají jako kauzálně snadné, jako například tvrzení, že nespokojenost s vládou vede
k hlasování pro opoziční strany. Není to tak. Uvedenou kauzalitu musíme pouze
předpokládat a teoreticky odvozovat, pakliže nepoužijeme data z panelových šetření.
Z řady výzkumů je naopak zřejmé, že vztahy mezi většinou námi zkoumaných
proměnných a konceptů jsou rekurzivní. Například často se hovoří o tom, že pocit vnitřní
politické efektivity4 způsobuje, že lidé jsou ochotni ve větší míře se podílet na činnosti
politických organizací a účastnit se voleb. Na druhé straně málokdy se píše o vlivu
samotné účasti na politických aktivitách na zvýšení pocitu politické efektivity či vnímání
legitimity režimu (viz například Finkel 1987). Obdobně Welch a Clark (1975) na
panelových datech ukázali vliv politické participace a zapojení do politiky (ale nikoli
hlasování ve volbách) na nárůst pocitu vnitřní politické efektivity. Tento problém nemá
v naší situaci řešení jiné než pozornost a obezřetnost při interpretaci analýz a zjištění.
Při našich analýzách se nemůžeme opřít o panelová šetření, která by problém kauzality
mohla pomoci částečně řešit. Základním zdrojem dat pro zkoumání se stalo šetření ISSP
2006 – Role vlády IV, jehož česká vlna byla doplněna o řadu proměnných, které byly
nutné pro měření některých postojových konceptů. Tato data byla z velké části
porovnávána s daty z šetření ISSP 2004-Občanství a ISSP 1996-Role vlády III. Druhým
významným zdrojem dat se stala pravidelně opakovaná měsíční šetření CVVM při
Sociologickém ústavu AV ČR, v.v.i., jež bylo možné využít ke zkoumaní proměn
některých uvedených postojů v čase.
1.4. Představení práce
Knihu členíme do dvou částí, z nichž v první představujeme čtyři základní dimenze
postojů k politickému režimu, jeho institucím a aktérům a zkoumáme jejich úroveň v čase
a socio-demografické a postojové zdroje a determinanty. Ve druhé části se zaměřujeme na
důsledky těchto čtyř postojových dimenzí v jednání lidí, resp. na důsledky proměn těchto
postojů. Nyní stručně představíme obsah jednotlivých kapitol.
4
Pocit politické efektivity je překladem anglického sense of political efficacy. Traxlerová a Rabušic (2008)
zmiňují obdobný problém s překladem tohoto pojmu v kontextu pocitu bezmocnosti či pocitu možnosti vlivu a
upozorňují, že v češtině používané slovo pocit je v angličtině překládáno pomocí slov sense a feeling. Protože
čeština tyto dva významy neodlišuje, používáme trošku neobratné vyjádření pocit politické efektivity.
16
Ve druhé kapitole se věnujeme postojům k politickému režimu a jeho institucím a detailně
představuje základní teorie legitimity politického režimu v kontextu měření legitimity
pomocí dotazníkových šetření. V návaznosti na poznatky komparativních analýz
politických postojů v Evropě a Americe nejprve rozlišujeme podporu politického režimu a
spokojenost s jeho fungováním a činností jeho hlavních institucí. Následně od
nespokojenosti s fungováním institucí odlišujeme dvě dimenze odcizení: institucionální a
individuální. Cílem této kapitoly je pochopit, v jakých dimenzích občané o politickém
režimu a jeho institucích uvažují, a proto nakonec rozlišuje čtyři postojové dimenze
k politickému režimu a jeho institucím: legitimitu politického režimu, politickou
nespokojenost, institucionální odcizení a individuální odcizení.
Následujících pět kapitol postupně zkoumá uvedené postojové dimenze, a to jak
z hlediska vývoje v čase, tak z hlediska jejich socio-demografických a postojových zdrojů.
Ve třetí kapitole zkoumáme legitimitu demokracie, ve čtvrté spokojenost s politikou,
v páté pocit politické efektivity, který používáme jako indikátor institucionálního a
individuálního odcizení. Všechny kapitoly mají obdobnou strukturu. Nejprve je
představen koncept, jenž je předmětem kapitoly. Následně je popsán vývoj v čase u
konkrétních indikátorů daného konceptu, případně pouze stav v roce 2006, jestliže nejsou
dostupné srovnatelné informace pro dřívější období. Poté prezentujeme teoretická
vysvětlení daného konceptu. V obecné rovině využíváme u většiny konceptů k jejich
vysvětlení následující teorie: teorie politické socializace, vzdělanosti, sociálního statusu,
hospodářské a politické výkonnosti5, stranické identifikace, sociálního kapitálu a politické
efektivity. Následně prezentujeme četnosti indikátorů v jednotlivých podskupinách české
veřejnosti z hlediska socio-demografických charakteristiky a politických postojů. Nakonec
provádíme vícerozměrnou analýzu indikátorů daných konceptů. Tyto analýzy prezentují
výsledky pouze těch proměnných, které jsou teoreticky zdůvodněné; v případě, že by
nějaká jiná proměnná měla vliv na vysvětlovaný koncept, tak bychom jí do modelu také
zařadili a její efekt se snažili vysvětlit. Cílem těchto kapitol je popsat vývoj těchto postojů
v čase a zjistit, zda jsou zdroje uvedených čtyř postojových dimenzí odlišné či nikoli.
Šestá kapitola obsahuje shrnutí zjištění o zdrojích těchto postojových dimenzí a umisťuje
je na škále stability postojů.
Ve druhé části knihy se věnujeme důsledkům uvedených postojů a jejich změn. Vzhledem
k tomu, že k nejdůležitějším změnám došlo v dimenzi politické nespokojenosti, je této
5
Anglický termín performance překládáme jako výkonnost či výkon.
17
dimenzi věnován větší prostor. Nejprve v sedmé kapitole popisujeme odlišné důsledky
v politickém jednání, jež způsobují čtyři analyzované postojové dimenze, a to na základě
analýz v dvou časových bodech. Protože v dimenzi politické nespokojenosti došlo
k největším změnám mezi roky 1996–2006, zaměřujeme se v dalších dvou kapitolách na
její vliv na volební chování. Nejprve v osmé kapitole představíme koncept stranické
identifikace a její úroveň v letech 1996–2006 a poté v deváté kapitole ukazujeme vliv
politické nespokojenosti na úroveň stranické identifikace, volební účasti a volby strany.
V závěru shrnujeme zjištění a zamýšlíme se nad důvody proměny politických postojů a
důsledky těchto změn v kontextu demokratizace, politické soutěže a představ veřejnosti o
demokracii.
18
Část 1:
Dimenze postojů k politickému režimu,
jeho institucím a aktérům:
úroveň, vývoj a zdroje
19
2. Rekonceptualizace postojů k politickému režimu, jeho
institucím a aktérům
Jednou ze základních premis společenskovědního výzkumu politických režimů je
minimálně od dob Maxe Webera představa, že výkon politické moci musí být v delším
časovém horizontu legitimní (Weber 1997: 61–64; Lipset 1981; Habermas 2000). Weber
uvažoval o legitimitě jako o problému ospravedlnění výkonu moci, a přestože na
legitimitu pohlížel spíše optikou vládnoucích v tom smyslu, že „každá moc má snahu se
ospravedlňovat“, je pro něj legitimita vlastností vládních institucí, kterou jim připisují
jednající subjekty (Weber 1997: 55, 62). Obdobně jako Weber chápal legitimitu i
Seymour Martin Lipset, podle nějž zahrnuje legitimita schopnost režimu vytvořit a
udržovat přesvědčení, že existující politické instituce jsou nejvhodnější pro společnost
(Lipset 1981: 64). Juan Linz definuje legitimitu jako přesvědčení o tom, že i přes některé
nedostatky jsou dané politické instituce lepší než jakékoli jiné, které by mohly být
ustaveny (Linz 1988: 65). Uvedené definice naznačují, že o legitimitě režimu se uvažuje
jako o agregaci postojů veřejnosti k režimu a legitimita je vlastně pozitivní postoj
veřejnosti k institucím, které jsou považovány za nejvhodnější formu vlády.
Legitimita demokratického režimu v ČR se z tohoto hlediska zdá být relativně pevná, i
když některá dotazníková šetření naznačují – v závislosti na způsobu měření legitimity
režimu – podporu demokratického způsobu vládnutí pouze přibližně u tří čtvrtin
veřejnosti; tyto hodnoty zaostávají za těmi v západoevropských zemích.6 Zároveň je už
delší dobu přibližně polovina populace nespokojena s fungováním demokracie v Česku a
ještě více lidí nedůvěřuje základním politickým institucím jako je vláda, parlament či
politické strany. Podle Lipseta (1981: kapitola 3) je legitimita režimu založena také na
jeho výkonnosti a fungování, dosahování výstupů či též efektivitě vládnutí (obdobně též
Easton 1965, 1975; Miller 1974a). Demokratický režim tak může být v dlouhodobém
horizontu ohrožen tím, že malá část veřejnosti je spokojena s jeho fungováním a
6
Na druhé straně například Vlachová (2001) situuje hodnocení legitimity demokracie v ČR mezi totožná
hodnocení z většiny evropských zemí s použitím dotazníkového šetření Evropské studie hodnot (European Value
Survey – 1999). Při dichotomizaci odpovědí na otázku o podpoře / nepodpoře demokracie je legitimita
demokracie mezi českými občany totožná jako v západoevropských demokraciích. Struktura odpovědí na otázku
o podpoře demokracie v ČR je obdobná jako v Portugalsku či Španělsku, tedy zemích, jež přešly k demokracii o
přibližně patnáct let dříve. Naopak při srovnání s většinou dlouhodobých demokratických zemí Západní Evropy
zarazí nižší zastoupení v kategorii nejvyšší podpory demokracii. Údaje v textu Vlachové naznačují, že
demokracii považuje za legitimní 93 procent českých občanů; vezmeme-li v úvahu i chybějící odpovědi, sníží se
ale podpora na 88 procent. Obdobně vysoké hodnoty uvádí Brokl a Mansfeldová (2002) za použití Světové
studie hodnot (World Value Survey – 1998).
20
nedůvěřuje jeho hlavním aktérům a institucím. V této kapitole se zaměříme na
zodpovězení otázky, nakolik tvoří tyto různé postoje k politickému režimu a jeho
institucím odlišné a nezávislé postojové dimenze. V druhém plánu tak vlastně budeme
řešit otázku, zda může být legitimita české demokracie ohrožena nízkou spokojeností
s jejím fungováním či nízkou důvěrou v základní politické instituce státu.
Abychom mohli zodpovědět tyto a další otázky, představíme v této kapitole nejprve různé
způsoby uvažování o legitimitě a na ně navazující konceptualizace legitimity politického
režimu. Následně ukážeme, jaké další koncepty postojů jsou vztahovány k legitimitě
režimu, především koncepty, které v sobě obsahují hodnocení fungování režimu a jeho
hlavních politických institucí, především v teoriích Eastona (1965, 1975) a Gunthera,
Montera a Torcala (1997) a Torcala a Montera (2006). Mezi tyto koncepty patří důvěra
v politické instituce, spokojenost s politikou a s fungováním demokracie a pocity vnitřní a
vnější politické efektivity. Na základě analýz dat z dotazníkových šetření ukážeme, že
doposud užívaná odlišení a členění postojových dimenzí jsou nedostatečná a představíme
vlastní rekonceptualizaci struktury těchto postojů; tu zároveň prokážeme na datech.
V následujících kapitolách pak ukážeme, že tyto postojové dimenze mají nejen odlišné
zdroje a stabilitu vývoje v čase, ale i důsledky pro jednání.
2.1. Legitimita politického režimu jako stav mysli
Koncept legitimity politické režimu spadá mezi množství konceptů ve společenských
vědách, u nichž panuje neshoda a diskuze o tom, co představují (Connolly 2008; Galie
1956). Navíc se jedná o koncept důležitý, neboť se vztahuje na jedné straně
k normativním požadavkům subjektů moci na vládu/stát či obecně na vládnoucí, aby
vládnutí probíhalo podle požadovaných pravidel, a na druhé straně k požadavkům
vládnoucích na respekt a poslušnost od příslušníků daného politického systému. Zároveň
je legitimita propojena s dalšími důležitými pojmy politické sociologie jako moc, autorita,
práva a povinnosti, souhlas či stát. Jeden z důvodů obtížnosti uchopení pojmu legitimita
může spočívat ve výše naznačené dvojakost: na jedné straně se jedná o přesvědčení o
správnosti politických institucí a vládnutí, které zastávají jedinci/subjekty moci, a na
druhé straně zdání o správnosti, jež prezentují a požadují vládnoucí či se jej snaží vzbudit
(Barker 1990: 58–59). Pro sociální vědce způsobuje nesnadnost uchopení konceptu
legitimity i to, že se jedná z principu o normativní koncept: legitimita je vyjadřována na
základě nějakých hodnotících kritérií (Hurrelmann, Schneider, Steffek 2007: 3). Dalším
21
důvodem je obtížnost odlišit normativní základy poslušnosti či respektu k institucím od
jiných motivací. Tento problém se ale týká především empirických přístupů ke zkoumání
legitimity. Naopak pro normativní přístup, který je typický především pro politickou či
sociální filozofii, se o tak velký problém nejedná (Ansell 2001; Barker 1990; Beetham
1991).
Normativní přístup se snaží identifikovat kritéria či standardy, podle nichž by měl být
politický režim hodnocen jako legitimní. Ač se jedná většinou o činnost politických
filozofů a jiných odborníků, kteří hledají ideální politický režim či jen způsob politického
rozhodování a reprezentování, i běžní lidé si někdy mohou pokládat podobné otázky. Ať
v odborném či laickém diskursu je legitimita politické moci nahlížena jako důsledek
kognitivního procesu. Legitimita je tak podle tohoto přístupu ustavována rozumovým
procesem, uvažováním o pravidlech politické hry.7 Naopak empirický přístup se nezabývá
normativními kritérii, ale zkoumá, proč a kdy lidé poslouchají či respektují konkrétní
režimy a vlády. Jde tedy především o zkoumání toho, zda jsou naplněna normativní
kritéria, jež lidé mají a jež mohou být jakákoli, resp. zda si lidé myslí, že jsou tato
normativní kritéria naplněna. I v tomto případě se očekává relativně velké kognitivní úsilí
na straně jedinců. Ale legitimita režimu může být i důsledkem pouhého postojového
souhlasu s pravidly režimu bez jejich konkrétní znalosti a jejich promýšlení; tento souhlas
může být důsledkem socializace, indoktrinace či dokonce nezájmu. Navíc kromě
vyjádření podpory režimu v podobě hodnotového či postojového souhlasu, který může mít
i podobu odpovědi na otázku v dotazníkovém šetření, existuje možnost vyjádřit legitimitu
režimu jednáním, resp. nejednáním: například podvolením se rozhodnutí státu a
nekonáním nic proti jeho rozhodnutím a institucím v případě, že s nimi nesouhlasím.
Uvedené rozlišení podob vyjádření legitimity odráží již klasické členění Davida Eastona
(1957), který při svých úvahách o legitimitě režimu rozlišil dva druhy podpory režimu:
(1.) jednání aktéra ve prospěch režimu; nebo (2.) pozitivní orientace k cílům, zájmům a
jednání dané instituce.8 V prvním případě se tato podpora manifestuje otevřenou akcí
7
Rozlišení legitimity jako (1.) důsledku kognitivní orientace, (2.) postojového souhlasu; a (3.) souhlasu daného
jednáním poskytla Stryker (1994; 2000). Tyto zdroje legitimity lze zjednodušeně popsat jako souhlas po
zhodnocení principů a zvážení výhod a nevýhod – (nezvažovaný či automatický) souhlas – nicnedělání. S tímto
rozlišením legitimity souvisí i způsoby jejího zkoumání, které lze rozlišit na (1.) zkoumání postojů pomocí
dotazníkových šetření; (2.) zkoumání diskursivních praktik; (3.) zkoumání jednání (viz Schneider, Nullmeier,
Hurrelann 2007).
8
V textu používáme pojmy podpora a legitimita zaměnitelně. David Beetham nicméně rozlišil mezi legitimitou a
podporou režimu na základě toho, že podpora režimu může být krátkodobá a může se týkat dlouhodobě
nelegitimního uspořádání, například když armáda dočasně převezme v krizové situaci moc (viz Beetham 1993;
opačně O’Kane 1993). Zde se opět jedná o lipsetovské rozlišení legitimity a efektivity.
22
například hlasováním ve volbách či účastí na demonstraci. Naopak v druhém případě se
podpora navenek nemusí vůbec projevovat, neboť se jedná o Eastonovým slovníkem
„vnitřní formy jednání v podobě orientace či stavů mysli“. Tyto podporující orientace jsou
hluboko vkořeněné soubory hodnot a predispozic či dokonce připravenosti jednat na
podporu daného režimu. Tuto formu podpory máme na mysli, když říkáme, že člověk je
loajální ke straně nebo demokracii. Nevyžaduje otevřenou akci, nicméně implikací je, že
jedinec bude konat konzistentně s těmito postoji. V této kapitole a celé knize nás zajímají
především tyto postojové orientace k režimu.
Legitimitu režimu budeme v této studii chápat jako přesvědčení velké části populace o
tom, že existující politické instituce jsou správné a vhodné. Pravidla vládnutí se
v legitimním režimu staly tzv. jedinými reálnými, podle nichž političtí aktéři hrají (viz
v angličtině běžné slovní spojení the only game in town). V takovém režimu panuje shoda
nad pravidly hry, na základě čehož lidé podporují a dodržují rozhodnutí, která jdou i proti
jejich zájmům. Koncept legitimity jako postoje v sobě nicméně skrývá dualitu, o níž jsme
již hovořili. Na jedné straně se hovoří o tom, že legitimita režimu je souhlas s pravidly
politické hry, které jsou chápány jako správné. Tím je myšleno hodnocení normativních
základů režimu bez ohledu na realitu a fungování (normativní dimenze); jedná se o jakoby
deontologizované pojetí legitimity. Na druhé straně lze o legitimitě režimu uvažovat i na
základě toho, jaké služby poskytuje a jak řeší problémy, jimž čelí (viz například Lipsetovo
členění na legitimitu a efektivitu vládnutí). Tato druhá dimenze legitimity v sobě obsahuje
prvek hodnocení fungování režimu (instrumentální dimenze).9 Zároveň je toto členění
velmi podobné rozlišení legitimity na ex ante a ex post. V prvním případě se jedná o
legitimitu jako souhlas s pravidly vlastně ještě před tím než začnou platit, zatímco
v druhém případě se jedná o hodnocení skutečného fungování režimu (podobně viz
Barkerovo členění na normativní a sociální legitimitu, Barker 1990).
Uvedené dimenze legitimity je možné odlišit pouze ve specifických situacích: například
v době ustavování nového režimu je zřejmé, že jeho legitimita musí být založena na
normativní a ex ante legitimitě (tato legitimita může být mimo jiné i důsledkem strachu
z návratu minulého režimu a nadějí na vybudování dobrého režimu, viz Mishler, Rose
1996). Na druhé straně v době konsolidace režimu už je velmi obtížné obě dimenze
9
Inglehart a Welzel (2005: 268–270) rozlišují, zda lidé podporují demokracii na základě jejích hodnot jako
takových (podpora demokracie jako správného a nejlepšího režimu) nebo instrumentálně jako efektivní režim
(podpora demokracie, protože není nic lepšího a režim poskytuje určité výstupy). Ukazují navíc, že
v postkomunistických státech je legitimita demokracie dosahována spíše na základě instrumentality, zatímco
v západní Evropě na základě hodnot, nicméně bez jakéhokoli důsledku pro nestabilitu režimu.
23
odlišit. Juan Linz (1988) dokonce tvrdil, že v zemích s významnou rolí státu
v hospodářství je obtížné hovořit o politické legitimitě odděleně od legitimity založené na
dosahování cílů společnosti a řešení problémů. Většina autorů, kteří se věnují
problematice politické legitimity, klade důraz především na schopnost režimu vládnout a
řešit problémy. V tomto smyslu podle Lipseta udržení legitimity režimu závisí nejen na
jeho podpoře ve veřejnosti, ale i na jeho výkonnosti a fungování, dosahování výstupů či
též efektivitě vládnutí10, tedy plnění základních funkcí vlády tak, jak si to představuje
většina populace a silné skupiny uvnitř ní (Lipset 1981: kap. 3). Tato schopnost režimu
uspokojovat zájmy je pro Lipseta součástí širšího komplexu požadavků na politický režim,
kterým je v obecné rovině schopnost vládnout – tedy nejen schopnost přijmout
rozhodnutí, prosadit jej a implementovat, ale i mocenská a znalostní kompetence k řešení
problému. Linz na druhé straně upozornil, že zdrojem stability demokracie jsou
vykazované schopnosti jejich reprezentací řešit hlavní rozvojové problémy doby, uvádět
politiky a rozhodnutí v život a vypořádat se s neloajální opozicí (Linz 1978). Linz tak
tvrdí, že demokratické režimy musí mít minimálně schopnost přesvědčit veřejnost o tom,
že efektivně vládnou.
Ať už jsou zdrojem legitimity vykazování a přesvědčování občanů nebo naplnění určitých
objektivních kritérií, jako důležité se ukazuje rozlišení mezi hodnocením režimu a
hodnocením činnosti vlády (a politických institucí obecně). Lipset (1981) při zkoumání
důvodů pádu některých evropských režimů v době mezi válkami ukázal, že v době, kdy
schopnost vlád řešit problémy klesla, pouze některé režimy zůstaly demokratické – a to ty,
jejichž občané považovali režim za legitimní a jediný správný a neodvozovali jeho
legitimitu pouze z instrumentálního hodnocení dosahování cílů. Hodnocení legitimity
politického režimu by tedy mělo být autonomní a nezávislé na hodnocení aktuální činnosti
vlády. Legitimita režimu by měla být založena nejen na hodnocení jeho výkonnosti, ale i
principů, svobod a práv, které ztělesňuje a poskytuje. Politický režim nemusí ohrožovat
hospodářské problémy a krize, politický pesimismus, politické skandály či nepopularita
vlády a jejích opatření, dokud tyto fenomény nejsou interpretovány jako důsledek špatné
konstrukce politického režimu (opačně Weatherford 1987; Fuchs, Klingemann 1995).
Toto tvrzení vychází nejen z teoretického předpokladu, že existují odlišné hierarchicky
uspořádané úrovně (Eastonovým slovníkem objekty) politické podpory, jež jsou
10
Anglický pojem performance překládáme jako výkonnost či fungování, přestože český termín úplně přesně
nevystihuje podstatu originálu, v němž je zároveň důraz jak na výstupy, tak na výkonnost.
24
politologové schopni analyticky separovat11, ale i ze zjištění, že laická veřejnost je
podobného rozlišování také schopna.
2.2. Legitimita politického režimu vs. spokojenost s držiteli moci aneb
difúzní a specifická podpora
Základní směr úvahám o legitimitě politického režimu a jeho institucí vis-a-vis
konkrétním držitelům moci založil David Easton (1965, 1975), který rozlišil podporu třem
různým úrovním politických objektů: politické komunitě, režimu a autoritám.12 Politická
komunita odkazuje k národu či politickému systému v širším významu. Easton definoval
politickou komunitu jako „skupinu lidí, kteří se spojili, aby vytvořili ústavu, která bude
regulovat jejich politické vztahy. Konkrétní struktura vztahů se může měnit, členové
systému mohou být politicky různě odstupňováni, členěni a přeskupováni tak, že může
dojít k zásadní změně struktury vládnutí. Nicméně dokud členové skupiny dávají najevo
spojení k celé skupině (…) podporují existenci stejné a pokračující komunity“ (Easton
1965: 178). Komunita byla pro něj kulturní entitou, jež transcenduje jednotlivosti
formálních vládních struktur a jež zahrnuje základní identitu skupiny, která tvoří
politickou jednotku. Důvod analytického vyčlenění této úrovně spočívá v přesvědčení, že
žádný politický systém nemůže existovat bez toho, že by jeho členové byli ochotní
podporovat jeho existenci, řešení sporů a prosazovat společná rozhodnutí. Členové musí
být pozitivně orientováni k sobě, musí spolu chtít žít v jednom státě či zřízení. Podpora
politické komunity vychází ze společného skupinové pocitu například na základě
národnosti, území, občanství či příbuzenství. Existence takového pocitu je vlastně
vyjádřením podpory politické komunitě.
Pro naše úvahy o legitimitě české demokracie je podpora společné komunitě svým
způsobem bezpředmětná, neboť od rozdělení Československa v roce 1992 není společná
státní existence zpochybňována. Naopak další dvě úrovně politických objektů jsou již
mnohem důležitější. Pro Eastona se politický režim skládá ze všech uspořádání, která
regulují způsob, jímž jsou požadavky na systém uspokojovány a rozhodnutí prosazována.
Jedná se vlastně o pravidla hry, na jejichž základě jsou jednání členů politického systému
legitimována a přijímána velkou částí členů jako autoritativní a závazná. Pokud neexistuje
minimální shoda v postojích ohledně podpory těchto základních pravidel (ústavních
11
Přehled konceptů a jejich operacionalizací, jež se týkají politické legitimity či podpory, podává Westle (2007).
Odlišení podpory režimu a konkrétním autoritám u Eastona je podobné Parsonovu odlišení podpory politické
autority (instituce režimu) a politické moci (konkrétní držitelé) (viz Parsons 1963).
12
25
principů), nebude existovat dostatečná harmonie v jednání členů systému. Easton rozlišil
mezi různými prvky režimu: principy, normami a procedurami, a institucemi. Principy
režimu definují široké parametry, v nichž politický systém funguje; to znamená volbu, zda
politické vztahy budou organizovány jako demokratické, autoritářské či jakékoli jiné.
Normy a procedury jednání (pravidla hry) zahrnují specifická pravidla, neboť demokracii
lze organizovat různě (majoritně-konsociativně, reprezentativně-s referendy apod.).
Politické instituce zahrnují parlament, vládu, soudy apod.
Od politického režimu a jeho institucí odlišuje Easton konkrétní vládní či jiné držitele
politické moci, tedy premiéry, ministry, poslance apod. Hodnocení současných držitelů
moci se může výrazně odlišovat od hodnocení instituce samotné, neboť držitelé moci jsou
hodnoceni na základě konkrétních výstupů a s krátkodobou perspektivou; tuto podporu
držitelům moci označoval jako specifickou podporu. Na druhé straně difúzní podpora
politickým institucím a principům, na nichž jsou ustaveny, odkazuje k rezervoáru
pozitivních postojů, jež umožní občanům akceptovat či tolerovat výstupy, s nimiž
nesouhlasí či jdou proti jejich zájmům (Easton 1965: 273).13 Easton (1965: 215)
požadoval, aby ve správně fungujícím systému občané podporovali nejen komunitu a
principy (difúzní podpora), ale i držitele moci (specifická podpora). Důvodem tohoto
požadavku bylo Eastonovo přesvědčení, že jestliže má politický systém zvládat konfliktní
požadavky, musí členové systému nejen podporovat společné řešení problémů a řešení
podle určitých pravidel hry, ale musí podporovat také vládu, neboť ta je odpovědná za
konkrétní jednání při vyjednávání těchto řešení. Takovouto podporu může vláda získávat
manipulací, přesvědčováním, silou i dobrovolnou poslušností, ale v dlouhodobém pohledu
by jí podle Eastona měla získat.
To, že lze analyticky rozlišit jednotlivé úrovně podpory, neznamená, že v konkrétních
případech je lze odlišit a že jsou nezávislé. Teprve po významné diskuzi v americké
politologii v 70. letech mezi Arturem Millerem a Jackem Citrinem (Miller 1974a, b; Citrin
1974) je tento Eastonův požadavek na souběžnou podporu režimu a konkrétních držitelů
moci považován za překonaný, neboť politický režim si může udržovat vysokou míru
podpory bez toho, aby konkrétní politici měli vysokou míru důvěru a podpory veřejnosti
(viz například Dalton 1998; Dalton 2004; Listhaug 1995). Tato diskuze tedy ukázala, že
13
Easton ve svém pozdějším textu (1975: 446–453) považoval legitimitu – tedy přesvědčení o tom, že je správné
a vhodné přijímat a poslouchat politickou autoritu – za jeden ze zdrojů difúzní podpory společně s důvěrou, že
zájmy jedince vezmou politické autority v potaz.
26
podpora politickému režimu, jeho principům, procesům a institucím, může přetrvávat a
jakoby transcendovat jednotlivé politiky-dočasné držitele moci či správce politické obce.
Důvody, proč nemůže nespokojenost či nízká podpora držitelů moci zasahovat do
legitimity demokratického režimu, spočívají v jedné ze základních charakteristik
demokracie: pravidelně konaných volbách. Zde spočívá základní zdroj schopnosti
demokratických režimů dlouhodobě přetrvávat, neboť volby jako hlavní způsob
obsazování politických postů umožňují uzávorkovat podporu režimu od krátkodobých
problémů a nespokojenosti s držiteli moci. Nespokojenost s vládní stranou či stranami je
možné v následujících volbách vyjádřit a zbavit se vlády, aniž by došlo k ohrožení režimu.
Demokracie totiž mají možnost a schopnost se obrnit vůči nespokojenosti, protože „volby
jsou vždy na dohled, což slibuje vytvoření alternativního společensko-hospodářského
programu a alternativní vlády bez toho, aby se musel měnit režim“ (Linz, Stepan 1996:
79). Personální a stranické výměny pak pomáhají institucionalizovat demokratickou
legitimitu. Volby tak mohou mít z hlediska podpory režimu ozdravující účinek, neboť
vláda je tu na určitou dobu a pak se může změnit. Je-li s vládou veřejnost nespokojena,
hlasuje pro jiné strany a kandidáty, do nichž vloží důvěru (i když potenciálně už s určitou
skepsí). Hodnocení legitimity demokracie tak nemusí být vůbec zasaženo.
O vztahu legitimity politického režimu a podpory konkrétním institucím, držitelům moci a
jejich rozhodnutím lze uvažovat jako o dvou na sobě nezávislých postojích či jako o
podmíněných nebo alespoň vzájemně souvisejících postojích. Podmíněnost obou postojů
se objevuje ve studiích řady autorů, nejen u Eastona, ale například i u raného Lipseta
(1981; na druhé straně v pozdějších textech (například Lipset 1983) od podmíněnosti obou
postojů ustupuje). Zároveň množství jiných autorů odmítalo členění těchto dvou dimenzí
buď proto, že tyto koncepty a z nich odvozené postojové dimenze jsou dvojznačné a
zmatečné (Kaase 1988), jejich měření obtížné (Loewenberg: 1971) nebo dokonce, že je
jedinci nejsou schopní rozlišit (Muller, Jukam 1977). Na druhé straně příklady reálných
demokratických režimů, s nimiž byli jejich občané dlouhodobě nespokojeni (například
Itálie, viz Segatti 2006), ukazují, že legitimita demokracie a nespokojenost s jejím
fungováním jsou relativně autonomní koncepty (viz Dogan 1998). Navíc od poloviny
devadesátých let se daří autorům, kteří zkoumají vztahy mezi těmito postoji v nově
demokratizovaných zemích, přesvědčivě ukazovat nezávislost nejen těchto dvou dimenzí
postojů, ale existenci třetí významné dimenze postojů k politickému systému: politické
odcizení.
27
2.3. Ne/Legitimita režimu, politická nespokojenost a politické odcizení
Richard Gunther, José Montero a Mariano Torcal od poloviny 90. let ukazují, že ve vztahu
k politickému režimu a jeho institucím existují tři odlišné dimenze postojů s odlišnými
důsledky pro politické chování (Gunther, Montero 2000, 2006; Montero, Gunther, Torcal
1997; v případě Portugalska viz Magalhaes 2005).14 První dvě dimenze se shodují
s Eastonovým rozlišením na difúzní a specifickou podporu, zatímco třetí dimenze se týká
odcizení od politiky.15 Podpora demokratického režimu či jeho legitimita odkazuje
k přesvědčení, že současné (demokratické) instituce představují nejlepší možný způsob
vládnutí. Má se jednat o stabilní a dlouhodobou orientaci, jež je imunní vůči popularitě
vlád a jejich stranickému složení; proto by neměla ani v čase variovat. Na druhé straně by
bylo naivní předpokládat, že na otázky, které jsou velmi abstraktní (například souhlas
s myšlenkou demokracie), lidé neodpovídají i s využitím vlastní zkušenosti. Proto ti, kteří
zažili autoritářský či totalitní režim, jsou schopní rozlišovat mezi diktaturou a
demokratickým režimem a legitimitu režimu od jeho efektivity. Důsledkem odmítání
demokratického režimu má být v politickém jednání lidí hlasování pro protisystémové
strany.
Postoje tvořící dimenzi politické nespokojenosti jsou důsledkem srovnání toho, co jedinec
získává, s tím, co by mohl získat. Politická nespokojenost se podle těchto autorů týká
hodnocení fungování systému, například vlády, hospodářství či demokracie v zemi. Jedná
se o negativní hodnocení fungování a činnosti politických institucí. Do této dimenze
postojů spadají i hodnocení hospodářství či důvěra v politické instituce a aktéry. Proto by
se politická nespokojenost měla v čase měnit v závislosti na činnosti vlády, výkonnosti
hospodářství apod. Hodnocení politických institucí a aktérů je navíc ovlivněno podporou
politických stran: pozitivně je hodnotí stoupenci vládních stran a negativně opozičních.
Politická nespokojenost je tak částečně definovaná stranictvím, jež slouží k interpretaci
činnosti politických institucí a jejich hodnocení. Politická nespokojenost je proto logicky
spojena s hlasováním proti vládním stranám (teorie ekonomického hlasování odráží tato
zjištění, neboť ti, kteří hodnotí stav ekonomiky pozitivně, hlasují pro vládní strany,
14
Dalton (2004) a Klingemann (1999) se věnují podobnému problému, nicméně jejich postojové dimenze se
týkají politické komunity, politického režimu a politických institucí (držitelů moci). Využívají pro své modely
především dotazníkové šetření World Value Survey.
15
Především v americké literatuře lze zaznamenat silný proud, který předpokládá a dokazuje existenci postojové
dimenze, kde na jedné straně je legitimita režimu a na druhé straně odcizení jedince od režimu a politiky (viz
například Muller, Jukam 1977; Seligson 1983). S tímto přístupem nesouhlasíme jak z teoretických důvodů, tak
proto, že pro něj nelze nalézt oporu v datech. Tomuto přístupu se podrobněji věnujeme v sedmé kapitole.
28
přehledově viz například Duch, Stevenson 2008; Tucker 2006). Politická nespokojenost
nicméně nepředstavuje hrozbu pro demokracii, neboť přežití demokracie závisí na
postojích k legitimitě režimu.
Třetí dimenzi postojů k politickému systému označují Montero, Gunther a Torcal jako
politické odcizení. Tento soubor postojů znamená negativní postoj k politice obecně,
nicméně bez toho, aniž by jejich zastávání ohrožovalo politický režim. Představuje postoje
jako vzdálenost od politiky, dobrovolná rezignace na politiku, nezájem, pocit vlastní
neschopnosti a bezmoci, cynismus, nedůvěra, frustrace, odmítání a lhostejnost. Podle
uvedených autorů sem spadá nejen pocit vnitřní politické efektivity (přesvědčení o
vlastních schopnostech chápat a participovat na politice), ale i pocit vnější politické
efektivity (přesvědčení o tom, že politici a instituce reagují na požadavky občanů).
Důvody, proč by pocit vnější politické efektivity měl být odlišný od legitimity režimu a
politické nespokojenosti, spočívají podle Magalhaese (2005: 977–978) v tom, že na rozdíl
od nich se nejedná o hodnocení režimu a jeho fungování, ale jde o hodnocení vztahu
jedince a politického systému. Politické odcizení vede k politické pasivitě, kterou lze
registrovat nízkými hodnotami psychologického zapojení do politiky (nezájem o politiku)
a aktuálního zapojení do politického procesu, ať už formou členství v různých politických
a nepolitických organizacích či klasickými formami politické participace, jako je účast a
hlasování ve volbách, sledování politiky v médiích či diskuze s rodinou a přáteli (Gunther,
Montero 2006). Zároveň by odcizení jedinci vzhledem k jejich nezájmu o politiku měli
mít i nižší politickou informovanost než ostatní.
2.4. Legitimita, nespokojenost a odcizení I: empirické prozkoumání
V předchozích dvou částech této kapitoly jsme nastínili tři základní způsoby uvažování o
postojích veřejnosti k legitimitě režimu a jeho institucím: (1.) jednodimenzionální přístup,
kdy nedůvěra politickým institucím znamená i nelegitimitu režimu (Miller 1974a, b); (2.)
dvojdimenzionální přístup, který odlišuje nelegitimitu a nedůvěru (Easton 1965, 1975;
Citrin 1974); a (3.) trojdimenzionální, který odlišuje nelegitimitu, nespokojenost a
odcizení (Montero, Gunther, Torcal 1997; Gunther, Montero 2006). Jako nejlepší
východisko úvah o postojích veřejnosti k politickému režimu a jeho institucím
považujeme trojdimenzionální přístup, protože rozlišuje různě stabilní a odlišnými faktory
podmíněné skupiny postojů. Ty sice mohou v některých případech souviset, ale typickou
situací je jejich nezávislost a nepodmíněnost. Proto tento přístup využijeme jako
29
východisko pro zkoumání dimezionality postojů české veřejnosti k politickému režimu a
jeho institucím.
Uvedené tři dimenze postojů byly v zahraničí analyzovány pro jihoevropské země
Portugalsko a Španělsko (viz Magaleans 2005; Montero, Gunther, Torcal 1997) a pro další
země z tzv. třetí vlny demokracie (Gunther, Montero 2006). V těchto zemích autoři
ukázali, že se jedná o odlišné skupiny postojů s odlišnou dynamikou vývoje a tedy i
stabilitou. Tito autoři odlišili: (1.) postoje k legitimitě demokracie, (2.) ne/spokojenost
s jejím fungováním a s politikou obecně a (3.) odcizení od politiky. Zatímco měření
legitimity demokracie se zdá být relativně neproblematické při použití správných
indikátorů, je měření zbylých dvou postojových dimenzí obtížnější, neboť jsou
konceptuálně přetížené. Navíc výše uvedené studie používaly částečně odlišné indikátory,
jejichž shrnutí obsahuje tabulka 2.1. Tato tabulka prezentuje zároveň i statistické metody
analýzy, problémové proměnné a země, v nichž zkoumání proběhla.
Empirické prozkoumání existence těchto tří postojových dimenzí v České republice bude
sledovat následující postup. Nejprve provedeme souhrnnou replikaci analýz uvedených
v tabulce 2.1. Na základě jejich výsledků upozorníme na problematické okruhy, jež
spočívají především v zahrnutí otázky na spokojenost s fungováním demokracie. Následně
budeme argumentovat ve prospěch upravení teorie a operacionalizace dimenzí politické
nespokojenosti a politického odcizení. Nakonec budeme prezentovat analýzy, jež ukazují
existenci celkem čtyř dimenzí postojů k politickému režimu a jeho institucím. Výsledky
těchto analýz vycházejí vstříc množstvím zjištění z odborné literatury, jež nebyly v teorii
Gunthera, Montera a Torcala zohledněny. Takto upravená teorie postojů k politickému
režimu a jeho institucím poskytuje přesnější nástroj ke zkoumání proměn postojů
veřejnosti, neboť nesměšuje různé typy postojů s odlišnou dynamikou a zdroji do stejných
dimenzí.
30
Tabulka 2.1. Přehled výzkumů dimenzí postojů k politickému režimu a jeho
institucím
Montero, Gunther, Torcal
(1997)
Magalhaes (2005)
Gunther, Montero (2006)
Legitimita
Demokracie je nejlepší
Demokracie vs. autoritářství Demokracie vs. autoritářství
(LEG2)
(LEG1)
(LEG1)
Bez stran není demokracie
Demokracie je nejlepší
(LEG2)
Parlament neužitečný
Nespokojenost
Spokojenost s fungováním
Spokojenost s fungováním
Spokojenost s fungováním
demokracie (SPOK4)
demokracie (SPOK4)
demokracie (SPOK4)
Spokojenost s hospodářstvím Spokojenost s hospodářstvím Spokojenost s hospodářstvím
(SPOK2)
(SPOK2)
(SPOK2)
Spokojenost s vládou
Spokojenost s vládou
Spokojenost s politikou
(SPOK3)
(SPOK3)
(SPOK1)
Spokojenost s politikou
(SPOK1)
Odcizení
Politika je komplikovaná
Politika je komplikovaná
Politika je komplikovaná
(EFF-IN6)
(EFF-IN6)
(EFF-IN6)
Zájem o politiku
Zájem o politiku
Politici se nezajímají (EFF(POLZAJEM)
(POLZAJEM)
EX4)
Politici se nezajímají (EFF- Politici se nezajímají (EFF- Lidi nemají vliv (EFF-EX1)
EX4)
EX4)
Lidi nemají vliv (EFF-EX1)
Metody
PCA (varimax)
PCA (varimax)
PCA (varimax)
korelační analýza (Pearson)
korelační analýza (Tau-b)
konfirmační FA
Problémové proměnné
EFF-EX4
POLZAJEM
SPOK4
EFF-EX1
Země
Španělsko
Portugalsko
Španělsko, Portugalsko,
Řecko, Maďarsko,
Bulharsko, Chile, Uruguay
Poznámka: Přesně znění otázek viz studie uvedených autorů; dostupné a tedy použité otázky
jsou zmíněny v textu.
Souhrnná replikace analýz uvedených v tabulce 2.1 využila dotazníkové šetření ISSP 2006
– Role vlády IV, v němž jsou obsaženy všechny potřebné proměnné. Nyní stručně
představíme
operacionalizaci
těchto
postojových
konceptů.
Dimenzi
legitimity
demokratického režimu jsme měřili pomocí dvou otázek, které jsou v tabulce 2.1
označeny jako „demokracie vs. autoritářství“ a „demokracie je nejlepší“. Další dva
indikátory, které používal Magalhaes (2005), jsme neměly k dispozici.
31
•
LEG1: „Se kterým z následujících tvrzení souhlasíte? 1. Demokracie je systém
vlády, který je lepší než jakýkoli jiný systém; 2. Za určitých okolností je
autoritářský režim nebo diktatura lepší než demokracie; 3. Pro lidi jako jsem já je
jedno, jaký režim vlády existuje“.
•
LEG2: „Demokracie je nejlepší způsob vlády pro zemi, jako je ta naše.“
Dimenze politické nespokojenosti je měřena pomocí otázek, jež jsou všechny založeny na
evaluaci fungování politického systému, jeho výstupů a důvěře v hlavní politické
instituce. Do tohoto souboru postojů jsou zařazeny jak hodnocení činnosti vlády, politické
a ekonomické situace, tak fungování demokracie v zemi.
•
SPOK1: „Do jaké míry jste spokojen/a s politickou situací v zemi?“
•
SPOK2: „Do jaké míry jste spokojen/a s ekonomickou situací v zemi?“
•
SPOK3: „Do jaké míry jste spokojen/a s dosavadní činností vlády?“
•
SPOK4: „Jak jste celkově spokojen/a s fungováním demokracie v zemi?“
Dimenze politického odcizení je měřena pomocí otázky na zájem o politiku a pomocí tří
indikátorů pocitu politické účinnosti.
•
POLZAJEM: „Jak moc se Vy osobně zajímáte o politiku?“
•
EFF-IN6: „Někdy se politika zdá být tak komplikovaná, že lidé jako já nemohou
opravdu rozumět tomu, co se děje.“
•
EFF-EX4: „Politici se zajímají pouze o získání hlasů občanů, a nikoli o jejich
názory.“
•
EFF-EX1: „Hlas lidí jako jsem já nemá v tom, co dělá vláda, žádnou váhu.“
Odlišnost těchto postojových dimenzí prozkoumáme pomocí analýzy hlavních komponent
(PCA), jež umožňuje zjistit, zda výše naznačené tři dimenze postojů existují16 a jaké jsou
vazby mezi těmito dimenzemi. PCA totiž umožňuje nahradit více vzájemně spjatých
proměnných menším počtem nepřímo pozorovaných faktorů (komponent či dimenzí). Ty
lze chápat jako latentní proměnné, jež stojí v pozadí analyzovaných proměnných. Tyto
latentní faktory mohou či nemusí být zkorelované. Hlavním výstupem PCA je tabulka,
která ve sloupcích obsahuje nově vypočtené faktory a jejich vztah k původním
proměnným. Tento vztah reprezentuje tzv. faktorová zátěž, která je Pearsonovým
korelačním koeficientem mezi původní proměnnou a nově vytvořeným faktorem. Čím se
16
Field (2003: 447) upozorňuje, že výsledky PCA není možné zevšeobecňovat na celou populaci. Pro
zevšeobecnění je nutné provést více sběrů dat. Vzhledem k neplnění většiny předpokladů pro statistickou
inferenci v sociálně vědním výzkumu, nás tento argument neznepokojuje a troufáme se zobecnit zjištění na celou
populaci, a to na základě totožných výsledků z let 2004 a 2006.
32
tato faktorová zátěž blíží hodnotě plus či mínus 1, tím více konkrétní proměnná s daným
faktorem souvisí; hodnoty nula znamenají nezávislost. Jestliže umocníme hodnotu
faktorové zátěže, získáme měřítko substantivního významu dané proměnné pro faktor (viz
Field 2000; Hendl 2004).
Výsledky analýzy hlavních komponent shrnuje tabulka 2.2, jež částečně potvrzuje
předchozí zjištění o existenci tří různých postojových dimenzí. První dvě proměnné měří
úroveň podpory demokratickému režimu (koncept legitimity režimu). Další čtyři proměnné
měří podporu či spokojenost s těmi, kteří zastávají vládní funkce, a s výstupy jejich
činnosti (koncept politické nespokojenosti). Poslední čtyři proměnné měří nezájem o
politiku, pocit nízké responzivity politického systému, vlastní pocit nedostatečnosti a
neschopnosti ovlivňovat politiku (politické odcizení). Některé proměnné nicméně netvoří
pouze jednu postojovou dimenzi. Jedná se především o spokojenost s fungováním
demokracie v zemi (SPOK4) a zájem o politiku (POLZAJEM). Toto zjištění není
náhodné, opakovalo se i při replikaci této analýzy na datech z roku 2004 (ISSP 2004 –
Občanství) a naznačily je i předchozí analýzy jiných autorů (viz tabulka 2.1).
Tabulka 2.2. Dimenze politických postojů k politickému režimu a jeho institucím
v roce 2006: replikace souhrnného modelu Gunthera, Montera, Torcala a
Magalhaese (výsledky PCA s rotací varimax)
legitimita ne/spokojenost
odcizení
LEG1
0,01
0,10
0,81
LEG2
0,02
0,03
0,86
SPOK1
-0,01
0,03
0,85
SPOK2
0,30
0,06
0,71
SPOK3
0,00
0,10
0,81
SPOK4
0,03
0,63
0,39
POLZAJEM
-0,09
0,37
0,50
EFF-IN6
-0,02
-0,09
0,70
EFF-EX4
0,18
0,16
0,62
EFF-EX1
-0,11
0,32
0,58
Vysvětlená variance (celkem=57,3 %)
20,7
21,7
14,9
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
Poznámka: Tučně jsou označeny hodnoty položek, které tvoří jednotlivé faktory. Prezentována
je tzv. rotované matice komponent (rotated component matrix). Výběr případů do analýzy
metodou LISTWISE. Míra KMO = 0,71.
Analýzy Gunthera s Monterem (2006) – obdobně jako naše replikace – ukazovaly
ambivalentní pozici proměnné SPOK4 mezi dimenzemi legitimity režimu a politické
nespokojenosti. Důvodů této ambivalence je několik. Zaprvé tato otázka směšuje dvě věci:
ideál fungování demokracie a hodnocení ideálu vůči současnému stavu. Proto může nastat
33
situace, kdy stejný režim hodnotí idealista negativně a realista pozitivně, protože každý
používá odlišný standard pro hodnocení (viz též Rose, Mischler, Haepfner 1998: 100).
Důsledkem je skutečnost, že není možné říci, zda osoba, která je nespokojena
s fungováním demokracie, preferuje jiný režim než ten současný, a tím pádem, zda je
ohrožena legitimita režimu nebo ne.
Zadruhé tato proměnná měří také reakci lidí na konkrétní politické procesy v jejich zemi a
je tudíž silně ovlivněna hodnocením vlády (Anderson et. al. 2005; Anderson, Guillory
1997). Za třetí tato proměnná musí jakoby z principu být částečně ve vztahu
s proměnnými, které měří legitimitu režimu: spokojenost s fungováním demokracie
v zemi totiž mohou vyjadřovat obtížně ti respondenti, pro něž je demokracie nelegitimní
režim. Proměnná spokojenost s fungováním demokracie (SPOK4) proto neměří ani
difúzní, ani specifickou podporu, neboť se snaží podchytit hodnocení fungování režimu,
jež překračuje činnost jednotlivých vlád, ale toto hodnocení je vždy zkreslené hodnocením
vlády (Linde, Ekman 2003; Canache, Mondak, Seligson 2001). Podle Westle dokonce tato
proměnná měří difúzní-specifickou podporu (2007: 115–119). Proto by neměla být
využívána pro měření postojové dimenze politické nespokojenosti, ani legitimity
demokracie.
Druhá proměnná, jež měla také ambivalentní pozici mezi dvěmi postojovými dimenzemi,
měřila zájem o politiku (POLZAJEM). Obdobné výsledky zaznamenal již Magalhaes
(2005), naopak Montero, Gunther a Torcal (1997) nikoli. Využití této proměnné pro
konstrukci dimenze politické odcizení se proto může zdát sporné na základě uvedených
analýz dat. Na druhé straně silný vztah zájmu o politiku s indikátory pocitu vnitřní
politické efektivity naznačují, že bychom se takto snadno této proměnné neměli zbavovat.
Mnohem relevantnější muže být námitka, že proměnná POLZAJEM ve skutečnosti neměří
postoj, ale spíše politické jednání či predispozici pro něj (spor o považování zájmu o
politiku za formu politické participace viz například Allum 1995: 128–131; Uhlaner 2001;
Rosenstone, Hansen 2003). Tato diskuze z našeho hlediska není relevantní, neboť postoje
považujeme za predispozice jednání. Zároveň považujeme za nerelevantní argument, že
zájem o politiku vyjadřuje formu politické participace; argumentace zastánců této teze
považuje totiž za formy politické participace psychologické stavy či sledování politiky
v médiích.
Montero, Gunther, Torcal se museli vypořádat ještě s jedním významným zdrojem
nečistoty v empirickém naplnění jejich teorie: položky, které měřily pocit vnější politické
účinnosti výrazně korelovaly s indikátory postojové dimenze politická nespokojenost
34
(Montero, Gunther, Torcal 1997: 143). Zatímco v dalších studiích (Magalhaes 2005;
Gunther, Montero 2006) problém s těmito indikátory nebyl výrazný, výsledky našich
analýz naznačily, že především otázky, které měří vnější pocit politické efektivity,
zároveň sytí postojovou dimenzi politické nespokojenosti. Analýzy na datech ISSP 2004 –
Občanství potvrdily ještě výrazněji dvojitou orientaci těchto otázek. Považujeme tedy za
správné začít uvažovat o uvedených třech postojových dimenzích částečně jiným
způsobem, který využívá zjištění celé řady autorů o odlišnosti pocitu vnitřní a vnější
politické efektivity a o odlišných důsledcích těchto postojů (Weatherford 1987, 1992;
Craig, Niemi, Silver 1990). Z toho důvodu považujeme za chybné slučovat tyto dvě
dimenze do jedné (politické odcizení), a navrhujeme proto rekonceptualizaci Guntherovy,
Monterovy a Torcalovy teorie postojů k politickému režimu a jeho institucím a jejího
měření.
2.5. Legitimita, nespokojenost a odcizení II: rekonceptualizace a
empirické prozkoumání
Gunter a Montero (2006: 16) zacházejí dosti volně především s dimenzí politického
odcizení, jež podle nich zahrnuje jak vnitřní a vnější pocit politické efektivity, tak důvěru
v politické instituce, ať už v klasické evropské podobě či ve verzi, kterou začala
používat michiganská škola volebních studií. Tato konceptualizace má nedostatek v tom,
že považuje důvěru v politické instituce za indikátory, které nejsou ovlivněny stranictvím
respondenta a držitelů moci, resp. že ovlivněny být mohou, ale v zanedbatelné míře. Tento
směr uvažování o důvěře v politické instituce byl s velkou pravděpodobností způsoben
tím, že michiganská škola volebních studií začala používat otázky, jež označila jako
indikátory institucionální důvěry, přestože tyto otázky fungují spíše jako indikátory
politické efektivity. Naopak evropský směr měření důvěry v politické instituce používá
přímý dotaz na míru důvěry v konkrétní instituce, čímž dochází ke směšování důvěry
s hodnocením činnosti instituce (podrobněji viz Lyons v kapitole 5).
Mnohem důležitější nicméně je, že Gunter a Montero (2006) rozlišují dvě poddimenze
politického odcizení: institucionální odcizení (institutional disaffection) a odpojení od
politiky (political disengagement). Tento krok je správný, neboť bere v potaz odlišnost
pocitu vnitřní a vnější politické efektivity (přehled konceptů a indikátorů podává tabulka
2.3). Jsme nicméně přesvědčeni o tom, že o obou těchto poddimenzích je nutné uvažovat
jako o svébytných a konstitutivních dimenzích postojů k politickému režimu a jeho
35
institucím. Proto naše rekonceptualizace spočívá v rozlišení 4 dimenzí postojů
k politickému režimu a jeho institucím: (1.) nelegitimita, (2.) nespokojenost, (3.)
institucionální odcizení a (4.) individuální odcizení od politiky. Oprávněnost tohoto
rozlišení může potvrdit nejen analýza hlavních komponent, o níž budeme referovat v této
kapitole, ale především navazující analýzy vývoje, stability a zdrojů jednotlivých
postojových dimenzí, jimž se věnujeme v navazujících kapitolách.
Důvody, proč nelze směšovat obě poddimenze politického odcizení, jsou dva. Zaprvé mají
tyto dimenze politického odcizení odlišné objekty, k nimž se hodnocení vztahuje.
Základní rozlišení objektů postojové orientace při zkoumání obecných politických postojů
představili na počátku 60. let Gabriel Almond a Sydney Verba (1963). Ti odlišili
všeobecný objekt (typ politického systému), objekty na vstupu a výstupu politického
systému (politické instituce a aktéry) a jedince (občany) (v češtině, viz Skovajsa 2006).
Zatímco institucionální odcizení je důsledkem hodnocení responzivity politického
systému a týká se tedy především politických stran, politiků, parlamentu a vlády, tak
individuální odcizení od politiky se týká především pozice jedince vůči systému, resp. role
v politice, o níž si každý jedinec myslí, že by měl či je schopný hrát. Institucionální
odcizení se vztahuje ke stejným objektům hodnocení jako postoje, jež tvoří dimenzi
politické nespokojenosti, tedy důvěra jednotlivým politickým institucím, hodnocení
činnosti vlády, stavu ekonomiky a politiky obecně.
Zadruhé mají tyto dimenze politického odcizení odlišné zdroje, stabilitu a důsledky, což je
mimo jiné důsledkem toho, že se liší v objektu hodnocení (detailně se těmto odlišnostem
věnujeme v kapitolách 7 a 8). V tuto chvíli nastíníme pouze teoretické argumenty pro
existenci těchto odlišností v případě důsledků těchto postojů, k čemuž využijeme teorii
Alberta Hirschmana o tom, jak se jedinci vypořádávají s nespokojeností s fungováním
organizací (Hirschman 1970). Hirschman v knize Exit, Voice, and Loyalty rozlišil dvě
základní strategie reakce na nespokojenost s fungováním dané organizace: strategii
vyjádření názoru či odchodu. Základní princip reakce záleží na dostupnosti strategie
odchodu: jestliže je možné snadno ze vztahu odejít, je strategie vyjádření názoru méně
často používaná. Do hry ale vstupuje i loajalita, neboť ovlivňuje zvažování nákladů obou
strategií. Jestliže je člověk k organizaci loajální, pravděpodobnost použití strategie
odchodu klesá. V případě politického systému lze tedy o konceptech politické
nespokojenosti a politického odcizení uvažovat jako o dvou způsobech reakce na
nespokojenost s fungováním politických institucí (nikoli režimu): změnit vládu nebo
36
rezignovat. Tato reakce je umožněna a zprostředkována stranictvím, resp. využitím
opozičních stran k vyjádření nespokojenosti ve volebním procesu.
Obě dimenze politického odcizení (institucionální odcizení a individuální odcizení od
politiky) se ale liší v tom, jakého objektu se hodnocení týká. V případě institucionálního
odcizení se jedná o vztah k politickým institucím a aktérům, zatímco individuální odcizení
od politiky se týká jedince. Proto důsledkem institucionálního odcizení není pouze odchod
a neúčast na politických aktivitách, ale i strategie vyjádření nespokojenosti hlasováním
pro opoziční strany. Hodnocení responzivity politického systému totiž částečně závisí na
tom, která strana je vládě a která v opozici. V tomto smyslu je institucionální odcizení na
pomezí mezi politickou nespokojeností a individuálním odcizením od politiky (o tom, že
institucionální odcizení má blízko k dimenzi politické nespokojenosti, svědčí korelační
koeficienty mezi postojovými dimenzemi, prezentované v tabulkách 2.4 a 2.5).
Využití členění objektů politických postojů dle Almonda a Verby (1963) a reakcí na
nespokojenost Hirschmana (1970) umožňuje rekonceptualizovat Guntherovu, Monterovu
a Torcalovu teorii postojů k politickému režimu, jeho institucím a aktérům (viz tabulka
2.3). Základní změna spočívá v rozšíření počtu postojových dimenzí ze tří na čtyři. Toto
rozšíření se týká původní dimenze politické odcizení, kterou nově pojímáme jako
složenou z dvou dimenzí. Zároveň považujeme důvěru v politické instituce za proměnnou,
jež hodnotí výkonnost daných institucí a jako taková je silně definována stranictvím.
Nejen naše analýzy naznačují, že je oprávněnější považovat důvěru v politické instituce za
proměnnou, jež tvoří dimenzi politická nespokojenost (Craig, Niemi, Silver 1990). Na
základě argumentace v předchozí části také nepoužíváme otázku na spokojenost
s fungováním demokracie v zemi (SPOK4), neboť směšuje dva odlišné způsoby
hodnocení. Tabulka 2.3 prezentuje jednotlivé postojové dimenze, jejich operacionalizaci a
důsledky.
37
Tabulka 2.3. Rekonceptualizace postojů k politickému režimu a jeho institucím
Gunther,
1
2
3
Montero (2006)
legitimita režimu politická
politické odcizení (institucionální
Postojová
nespokojenost
odcizení a odpojení od politiky)
dimenze
nízká legitimita nespokojenost s nízká úroveň pocitu vnitřní a vnější
Postojové
demokratického vládou, politikou politické efektivity, nedůvěra v
indikátory
režimu
a hospodářstvím politické instituce, nezájem o
politiku
Linek
1
2
3
4
legitimita režimu politická
politické
politické
Postojová
nespokojenost
odcizení
odcizení (osobní
dimenze
(institucionální odpojení od
odcizení)
politiky)
nízká legitimita nespokojenost s nízká úroveň
nízká úroveň
Postojové
demokratického vládou, politikou pocitu vnější
pocitu vnitřní
indikátory
režimu
a hospodářstvím politické
politické
a nedůvěra v
efektivity
efektivity a
politické
nízký zájem o
instituce
politiku
všeobecné
objekty na
objekty na
jedinec
Postojová
objekty
vstupu a výstupu vstupu a výstupu
orientace
(Almond, Verba
1963)
vyjádření
odchod a
odchod
Strategie reakce –
nespokojenosti
vyjádření
na nespokojenost
nespokojenosti
(Hirschman
1970)
ano - v případě
ano - velká
ano - minimální ne
Role stranictví
dostupnosti
organizované
alternativy
hlasování pro
hlasování pro
neúčast na
neúčast na
Důsledky pro
protirežimní
opoziční strany konvenčních
konvenčních
jednání
strany
politických
politických
aktivitách a
aktivitách
hlasování pro
opoziční strany
Zdroj: autor.
Na základě této teoretické rekonceptualizace provedeme empirické zhodnocení členění
těchto tří postojových dimenzí na dvou datových souborech z let 2004 a 2006, které
obsahují dostatečné množství indikátorů jednotlivých postojových dimenzí (ISSP 2004 –
Občanství a ISSP 2006 – Role vlády IV). Bohužel ne všechny otázky byly použity
v jednom šetření, a proto provedeme analýzy na obou datových souborech zvlášť. Tyto
analýzy se budou lišit v tom, že používají pouze některé proměnné a jiné ne. Nyní stručně
38
představíme operacionalizaci těchto čtyř postojových dimenzí. Koncept legitimity režimu
měříme pomocí dvou již dříve zmíněných proměnných LEG 1 a LEG 2, k nimž přidáme
ještě třetí.
LEG 3: „Raději bych žil/a v našem současném systému vlády než jakémkoli jiném.“
Dimenzi politické nespokojenosti měříme pomocí již výše zmíněných proměnných
SPOK1, SPOK2 a SPOK3 a pomocí důvěry ve dvě politické instituce. Důvěru v politické
instituce budeme měřit pomocí následující otázky: Zhodnoťte prosím na sedmibodové
škále, kde 1 označuje velkou nedůvěru a 7 znamená velkou důvěru, do jako míry Vy
osobně důvěřujete následujícím lidem, institucím a organizacím:
•
TRUST-G: „Vláda.“
•
TRUST-P: „Parlament.“
Třetí soubor postojů, který označujeme institucionální odcizení, měříme pomocí pocitu
vnější politické efektivity. K tomu použijeme tři proměnné, jež podle našich analýz
nejlépe sytí tento postoj (podrobněji viz kapitola 7):
•
EFF-EX4: „Politici se zajímají pouze o získání hlasů občanů, a nikoli o jejich
názory.“
•
EFF-EX5: „Obecně řečeno, ti, které zvolíme do veřejných úřadů, ztrácejí velmi
rychle kontakt s občany.“
•
EFF-EX8: „Nemyslím si, že se vláda zajímá o to, co si myslí lidé jako já.“
Čtvrtý soubor postojů (osobní odpojení od politiky) měříme pomocí zájmu o politiku
(POLZAJEM) pocitu vnitřní politické efektivity. K tomu použijeme tři proměnné, jež
podle našich analýz nejlépe sytí tento postoj (podrobněji viz kapitola 7):
•
EFF-IN1: „Mám pocit, že docela dobře rozumím důležitým politickým problémům
naší země.“
•
EFF-IN3: „Domnívám se, že bych byla/a stejně úspěšná ve veřejné funkci jako jiní
lidé.“
•
EFF-IN4: „Považuji se za dostatečně kvalifikovaného/ou k účasti v politice.“
Nejprve provedeme analýzu hlavních komponent na datech za rok 2006 a následně i na
datech z roku 2004, kdy k analyzovaným 13 proměnným přidáme ještě 2 další proměnné,
jež měří důvěru ve vládu a parlament. Vzhledem k tomu, že v roce 2006 dotazníkové
šetření ISSP 2006 – Role vlády VI neobsahovalo dotaz na míru důvěry v politické
instituce, je nutné k tomu, abychom prokázali, že důvěra v politické instituce je součástí
postojové dimenze politická nespokojenost, provést obdobnou analýzu na datech z roku
39
2004. Na druhé straně nemůžeme pro analýzy z roku 2004 použít proměnnou LEG 1,
protože nebyla dotazována. Tabulka 2.4 obsahuje výsledky analýzy hlavních komponent,
z nichž je vidět zřetelná existence čtyř dimenzí postojů. Při replikaci úplně stejné
specifikace modelu v roce 2004 jsou výsledky velmi podobné (viz tabulka 2.5). Tyto
výsledky naznačují vysokou stabilitu tohoto členění postojů. Zároveň tyto výsledky
potvrzují, že důvěra ve vládu a důvěra v parlament je součástí skupiny postojů, kterou
označujeme politická nespokojenost. Tato zjištění potvrzujeme a dále rozšiřujeme
v kapitole 5, v níž se věnujeme zdrojům důvěry v politické instituce.17
Tabulka 2.4. Dimenze politických postojů k politickému režimu, jeho aktérům a
procesům v roce 2006 (výsledky PCA s rotací varimax)
institucionální
individuální
nelegitimita nespokojenost
odcizení
odcizení
LEG1
-0,03
0,09
0,10
0,79
LEG2
0,02
-0,03
0,15
0,86
LEG3
0,20
-0,04
0,03
0,67
SPOK1
-0,01
0,13
-0,01
0,85
SPOK2
0,22
0,10
0,12
0,72
SPOK3
0,01
0,15
0,04
0,82
EFF-EX4
0,01
0,12
-0,01
0,81
EFF-EX5
0,00
0,11
-0,01
0,80
EFF-EX8
0,01
0,11
0,11
0,72
EFF-IN1
-0,02
0,00
0,09
0,81
EFF-IN3
0,08
0,06
-0,01
0,71
EFF-IN4
0,09
0,10
0,04
0,82
POLZAJEM
0,17
-0,01
0,00
0,76
Vysvětlený rozptyl
(celkem=63,5 %)
12,8
17,1
10,2
23,5
institucionální
individuální
Korelace faktorů
nelegitimita
nespokojenost
odcizení
odcizení
(při rotaci oblimin)
nelegitimita
0,15
0,02
0,21
nespokojenost
0,26
0,10
institucionální
odcizení
0,08
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
Poznámka: Tučně jsou označeny hodnoty položek, které tvoří jednotlivé faktory. Prezentována
je tzv. matice vzorců (pattern matrix). Výběr případů do analýzy metodou LISTWISE. Míra
KMO = 0,73.
17
Na pomezí postojové dimenze politické nespokojenosti a institucionálního odcizení spadá vnímání politické
korupce, jemuž se věnujeme v šesté kapitole. Tyto výsledky neprezentujeme.
40
Tabulka 2.5. Dimenze politických postojů k politickému režimu, jeho aktérům a
procesům v roce 2004 (výsledky PCA s rotací varimax)
institucionální
individuální
nelegitimita nespokojenost
odcizení
odcizení
LEG2
0,11
-0,12
0,10
0,83
LEG3
0,27
0,05
-0,01
0,77
SPOK1
0,11
0,09
0,03
0,82
SPOK2
0,02
0,14
0,11
0,78
SPOK3
0,07
0,13
0,05
0,84
TRUST-G
0,21
0,24
-0,03
0,72
TRUST-P
0,24
0,36
-0,02
0,58
EFF-EX4
-0,04
0,23
0,03
0,77
EFF-EX5
-0,08
0,19
-0,02
0,80
EFF-EX8
0,05
0,13
0,06
0,76
EFF-EX1
0,05
-0,02
0,00
0,69
EFF-EX3
-0,07
0,03
-0,03
0,82
EFF-EX4
-0,09
0,15
0,04
0,82
POLZAJEM
0,28
-0,02
0,07
0,66
Vysvětlený rozptyl
(celkem=63,6 %)
7,2
28,7
11,8
15,9
institucionální
individuální
Korelace faktorů
nelegitimita
nespokojenost
odcizení
odcizení
(při rotaci oblimin)
nelegitimita
0,27
0,05
0,09
nespokojenost
0,40
0,07
institucionální
odcizení
0,04
Zdroj: ISSP 2004 (vážená data).
Poznámka: Tučně jsou označeny hodnoty položek, které tvoří jednotlivé faktory. Prezentována
je tzv. matice vzorců (pattern matrix). Výběr případů do analýzy metodou LISTWISE. Míra
KMO = 0,78
Uvedené faktory nejsou na sobě úplně nezávislé (viz hodnoty korelace faktorů mezi sebou
při rotaci oblimin na konci tabulek 2.4 a 2.5), přestože studie Magaleanse (2005) a
Guntera a Montera (2006) prezentovaly postojové dimenze jako na sobě nezávislé.18
Ohledně korelace faktorů považujeme model pro data z roku 2006 za přesnější, neboť
v modelu pro rok 2004 jsou využity dva indikátory politické legitimity, které částečně
měří i spokojenost s reálným fungováním demokracie; tato poznámka se týká především
proměnné LEG3 (viz kapitola 3).19 Proto s velkou pravděpodobností v modelu pro rok
2004 silně souvisejí dimenze politické legitimity a politické nespokojenosti. Naše analýzy
18
Důvodem je s velkou pravděpodobností skutečnost, že uvedení autoři prezentovali výsledky na základě PCA
s varimax rotací, jež předpokládá nezávislost extrahovaných faktorů. Při rotaci oblimin se umožňuje, aby faktory
byly zkorelované. Gunther a Montero (2006) prováděli zároveň konfirmační faktorovou analýzu, která potvrdila
relativní nezávislost faktorů, neboť nejvyšší hodnota korelace mezi dvěma z uvedených tří faktorů byla 0,07.
19
Na druhé straně vynecháme-li v modelu pro rok 2006 proměnnou LEG3 a použijeme-li pouze proměnné
LEG1 a LEG2, korelace mezi faktory se nezmenší.
41
dále ukazují, že dimenze legitimity politického režimu částečně souvisí s individuálním
odcizením od politiky a politickou nespokojeností a že politická nespokojenost souvisí
s institucionálním odcizením.
Ohledně vztahu mezi politickou nespokojeností a institucionálním odcizením jsou tyto
výsledky očekávatelné; v této kapitole jsme naznačili teoretickou souvislou mezi oběma
postojovými dimenzemi. Vztah mezi legitimitou režimu a individuálním odcizením od
politiky (v modelu pro rok 2006 byla korelace 0,21) může znamenat, že psychologické
odcizení od politiky s velkou pravděpodobností vede k pocitu, že současný režim je
nelegitimní, resp. že přesvědčení o nelegitimitě režimu vede k rezignaci na politiku. Vztah
mezi postojovými dimenzemi legitimity demokracie a politickou nespokojeností (hodnoty
Pearsonova korelačního koeficientu mezi oběma faktory dosahují 0,15 a 0,27) může mít
dvě interpretace. Korelace obou postojových dimenzí může být způsobena tím, že
nespokojenost s politikou souvisí s odmítáním demokratického režimu, a zároveň tím, že
spokojenost s politikou částečně souvisí s vyjadřováním legitimity současnému režimu.
Dokonce lze uvažovat v duchu lipsetovské logiky o kauzálním vztahu, že nespokojenost
s politikou a fungováním hlavních politických institucí vede k poklesu legitimity režimu.
Zároveň je ale obtížné si představit člověka, který odmítá demokratický režim a zároveň
důvěřuje vládě či parlamentu nebo je spokojen s politikou.
2.6. Závěr
V této podkapitole jsme ukázali odlišnost čtyř dimenzí postojů k politickému režimu a
jeho institucím: legitimitu politického režimu, politickou nespokojenost, institucionální
odcizení a odpojení od politiky. Na základě teoretické argumentace, jež odlišuje legitimitu
politického režimu a hodnocení efektivity jeho fungování a jež ukazuje určitou
nekonzistentnost v konceptualizaci uvedených postojových dimenzí (například u Gunthera
a Montera 2006), jsme přistoupili k jejich částečné teoretické rekonceptualizaci. Ta
spočívá zaprvé v rozčlenění dimenze politické odcizení na dvě dimenze: institucionální
odcizení a individuální odcizení od politiky, a zadruhé v odlišné pozici, kterou
přisuzujeme konceptu důvěry v politické instituce, konkrétně ve vládu a parlament.
Z metodologického hlediska tato kapitola demonstrovala, že některé otázky používané
v dotazníkových šetřeních, o nichž se běžně předpokládá, že měří legitimitu a podporu
politickému režimu, měří ve skutečnosti spokojenost s politikou a fungováním
konkrétních politických institucí. Toto zjištění se týká především otázky na spokojenost
42
s fungováním demokracie v zemi, o jejíž schopnosti měřit míru podpory režimu ve
veřejnosti již dříve někteří autoři pochybovali (Anderson et. al. 2005; Anderson, Guillory
1997; Linde, Ekman 2003).
Existenci čtyř odlišných postojových dimenzí k politickému režimu a jeho institucím
využijeme ve zbývajících kapitolách knihy, v níž se zaměříme na jednotlivé typy těchto
postojů. Konkrétně se budeme věnovat legitimitě demokratického režimu, politické
nespokojenosti, důvěře v politické instituce jako vláda, prezident či parlament a pocitům
vnější a vnitřní efektivity, jež reprezentují institucionální odcizení a individuální odcizení
od politiky. Ukážeme nejen úrovně zastávání těchto postojů v české veřejnosti, ale i
zdroje těchto postojů a to, jaké mají důsledky pro jednání. Právě při pohledu na důsledky
těchto postojů v politickém jednání vyplyne důležitost teoretického a empirického
rozlišení těchto postojových dimenzí.
43
3. Legitimita demokracie v ČR: úroveň, zdroje a motivace
O legitimitě demokracie v České republice po roce 1989 je obtížné pochybovat nejen
kvůli postojům, jež vyjadřují veřejnost a politické elity, ale i vzhledem k marginální
podpoře aktivit souvisejících se snahou změnit demokratický režim v ČR. Od počátku
transformačního procesu vyjadřuje více než 70 procent celé populace souhlas
s demokracií jako nejlepším vládním režimem (Mansfeldová 2003; Vlachová 2001).
Delegitimizace jiných způsobů vládnutí než demokratického a tím pádem neexistence
žádné
alternativy
k demokracii
působí
nepřímo
jako
legitimizace
současného
demokratického režimu sama o sobě (o roli delegitimizace ostatních alternativ vládnutí
pro legitimitu demokratických režimů, viz Fukuyama 1992). Navíc ani české politické
elity demokratický režim nezpochybňují. Zároveň ale část politických elit a veřejnosti
nedůvěřuje Komunistické straně Čech a Moravy (KSČM) a není přesvědčena o tom, že
tato strana by v případě převzetí moci respektovala demokratická pravidla hry.
Zjednodušeně lze říci, že v závislosti na politickém postoji hodnotitele je KSČM
přisuzován cíl změny demokratického režimu v socialistický či komunistický ať už
násilnou změnou či demokratickým přechodem. Komunisté jsou údajně demokraté jen
proto, že se jim to v novém režimu hodilo a hodí, především v jejich boji proti zákazu
jejich vlastní strany.
V předchozí kapitole jsme ukázali odlišnost dimenzí čtyř typů politických postojů
k politickému režimu a jeho institucím a demonstrovali jsme, že některé otázky, o nichž se
běžně předpokládá, že měří legitimitu a podporu politickému režimu, měří ve skutečnosti
spokojenost s politikou, s činností vlády či fungováním konkrétních politických institucí.
Této skutečnosti využijeme v této kapitole, v níž se budeme věnovat úrovni legitimity
demokracie v Česku a jejím zdrojům. Proto nejprve představíme úroveň legitimity
demokracie v ČR a následně ukážeme, které skupiny veřejnosti považují demokracii za
legitimní politický režim. Konkrétně se zaměříme na postoje voličů KSČM ve vztahu
k legitimitě demokracie a spokojenosti s jejím fungováním v ČR. Nakonec představíme
model vysvětlení politické legitimity.
3.1. Legitimita demokracie v české společnosti
Úroveň podpory demokratického režimu v české veřejnosti variuje v rozmezí 70 až 90
procent v závislosti na způsobu položení otázky a také v závislosti na tom, jak analytik
44
zachází s tzv. chybějícími odpověďmi. Podle Vlachové například v roce 1999 souhlasilo
s tvrzením, že demokracie má možná své problémy, ale je lepší než kterákoli jiná forma
vlády, téměř 93 procent veřejnosti (Vlachová 2001: 30). Na druhé straně Mansfeldová
(2003) pro rok 2001 zjistila, že při dotazu, zda se respondent domnívá, že demokracie je
nejlepší formou vlády nebo že existuje nějaký jiný způsob vládnutí, který je lepší,
považuje demokracii za nejlepší formu vlády pouze 70 procent. Zároveň záleží i na tom,
kdy je podpora režimu zjišťována, neboť předpokládat stabilitu podpory demokratickému
režimu od politické transformace na přelomu let 1989 a 1990 do současnosti by bylo
velmi troufalé. Navíc některá opakovaná měření legitimity demokracie v dotazníkových
šetření naznačují částečné proměny postojů veřejnosti. Původní hodnocení politického
režimu nejsou fixní, neboť podpora režimu je získávána svým způsobem v iterativním
procesu učení.
Rozdílnost otázek, jež měří koncept legitimity demokracie a jež byly v Česku používány
od roku 1990,
neumožňuje představení trendu vývoje podpory demokracie. Proto
v následující diskuzi úrovně podpory demokracie zhodnotíme úroveň legitimity
demokracie pouze selektivně. Jednou z mála možností jak popsat vývoj podpory
demokratického režimu v ČR od počátku devadesátých let do současnosti a alespoň
částečně při tom zabránit směšování legitimity se spokojeností s fungováním demokracie
je využití konceptu, který rozvinul Richard Rose se svými kolegy (Rose, Mishler,
Haerpfer 1998; též Mishler, Rose 1996).
Rose vyšel z předpokladu, že občané nejsou politology, aby odlišovali mezi jednotlivými
úrovněmi podpory tak, jak je stanovil například Easton (1965, 1975). Rozostření rozdílu
mezi jednotlivými objekty a typy podpory také znamená, že nové režimy jsou nahlíženy
holisticky; jejich podpora je podle Rose nedělitelná. Občané nemusí být schopni
rozlišovat mezi režimem a vládou. Proto je podpora režimu v nových demokraciích
založena na srovnávání současného a minulého režimu, neboť tyto režimy každý občan
daného státu zažil. Volba na základě zkušenosti je volbou mezi komunistickým režimem a
demokratizujícím se režimem současnosti. Abstraktnější a jemnější hodnocení se mohou
vyvinout později. Nový režim je tak hodnocen na základě srovnání s komunistickým
režimem, nikoli na základě abstraktních ideálů.
Jako svůj argument využívá Rose výrazné časové omezení, které neumožnilo občanům
postkomunistických států odlišit specifickou a difúzní podporu. Především kvůli časovým
omezením občané v postkomunistických státech na počátku 90. let ještě neznali alternaci
vlád, resp. nemusí umět rozlišit změny v rámci režimu a změny režimu. Zároveň tyto nové
45
režimy nemají dostatečný rezervoár legitimity, který mají etablované režimy jako důsledek
lhostejnosti, přijímání a známosti. Konsolidace nové demokracie je podle Rose, Mishlera a
Haerpfera dovršena tehdy, když skončí soutěž mezi režimy a nový režim získá monopolní
pozici, neboť jej podporuje jak veřejnost, tak elity (1998: 91–92). Proto otázka, kterou
pokládají respondentům v dotazníkovém šetření, směřuje na skutečné režimy a nikoli na
abstraktní ideály či symboly. Zároveň jeho otázka umožňuje porovnat demokratický a
nedemokratický režim. Nevýhodou tohoto způsobu tázání nicméně je, že všechny
potenciální nedemokratické alternativy směšuje s bývalým komunistickým režimem
(důkladnější kritika Rosova přístupu s empirickými příklady, viz Westle 2007: 107–114).
Přes jeho určité nedostatky využijeme Rosovy otázky na zhodnocení politického režimu
současného i komunistického, a to na škále od mínus sto do plus sto. Údaje v tabulce 3.1
ukazují, že na počátku 90. let byla podpora současného demokratického režimu vyšší než
v současnosti, a to o 8 procentních bodů v případě srovnání hodnot z roku 1991 až 1993 a
dokonce 15 procentních bodů při srovnání hodnoty z roku 1994 se současnými. Zároveň
došlo k postupnému zvýšení podílu pozitivních hodnocení komunistického režimu z 23 na
35 procent. Rozdíl mezi pozitivním hodnocením současného demokratického režimu a
bývalého komunistického se zmenšil z 48 na 28 procent. Mezi lety 2004 a 2006 navíc
došlo k poklesu průměrného hodnocení: na škále mezi plus 100 a mínus 100 kleslo
průměrného hodnocení současného demokratického režimu z hodnoty 18 na 2, zatímco
mírně vzrostlo negativní hodnocení komunistického režimu z hodnoty 29 na 32.20 Jedna
s možných interpretací poklesu podpory současného politického režimu může spočívat
v tom, že tento indikátor podpory režimu spíše než jeho legitimitu měří spokojenost s jeho
fungováním. Tuto interpretaci navíc podporuje výrazný pokles v pozitivním hodnocení
současného režimu od roku 1998 (obdobný trend v politické spokojenosti, viz kapitola 4).
Na podobný problém u jiných proměnných jsme narazili již v předchozí kapitole.
Tabulka 3.1. Hodnocení fungování politického režimu v ČR v letech 1994, 2004 a
2006 (procenta pozitivních odpovědí)
1991 1992/3 1994 1995 1998 2004 2006
Komunistický režim
23
29
23
24
31
31
35
Současný demokratický režim
71
71
78
77
56
69
63
Rozdíl
48
42
55
53
25
38
28
Zdroj: Rose, Haerpfer 1998: 27 a 29 (pro roky 1991 až 1998), CVVM 2004-12, ISSP 2006.
20
V letech 1994 a 2004 byla použita škála v rozmezí mínus 100 až plus 100, zatímco v roce 2006 škála
s rozmezím 0 až 10; pro výpočty průměrného hodnoty podpory režimu byla škála 0 až 10 transformována na
hodnoty mínus 100 až plus 100.
46
Souběžné použití více indikátorů legitimity režimu v dotazníkových šetřeních ISSP 2004 a
2006 nám umožňuje prozkoumat, zda je opravdu problém ve směšování měření konceptů
či zda dochází k poklesu legitimity politického režimu. Můžeme tak uvažovat o validitě a
reliabilitě měr legitimity demokracie. Analýzy dat ISSP z roku 2006 naznačují, že otázky
na legitimitu režimu, jež používal Richard Rose, jsou spíše indikátory spokojenosti
s fungováním demokracie než indikátory legitimity. Ukazují to především korelační
koeficienty mezi hodnocením současného demokratického režimu a proměnnými, jež jsme
používali v předchozí kapitole pro zjištění různých dimenzí politických postojů
k politickému režimu a institucím. Nejvyšších hodnot korelačního koeficientu Tau-b
nabývá ve vztahu se spokojeností s fungováním demokracie v ČR (0,41), teprve následně
s indikátory legitimity: LEG1 (0,31), LEG2 (0,34) a LEG3 (0,27). Roseova
operacionalizace tak s velkou pravděpodobností vypovídá nejen o legitimitě režimu, a
proto bychom neměli z tabulky 3.1 usuzovat, že oproti počátku 90. let došlo k poklesu
legitimity demokratického režimu v ČR; spíše došlo k poklesu spokojenosti s fungováním
demokracie v zemi (více viz kapitola 9). Na druhé straně je přirozené, že legitimita
demokratického režimu pozitivně koreluje se spokojeností s fungováním demokracie,
neboť se částečně tyto postoje vylučují (ten, kdo považuje režim za nelegitimní, může být
jen obtížně spokojen s jeho fungováním či s činností vlády).
V obou šetřeních ISSP 2004 a 2006 se opakovaly tři otázky, jež podle výsledků analýzy
hlavních komponent měří latentní koncept legitimity demokratického režimu. Záměrně
jsme tyto otázky na podporu demokracie formulovali na základě relativního hodnocení a
nikoli absolutního. Jejich odlišnost spočívá v tom, že druhé hodnocení považuje za
legitimní takový režim, který je nejlepší možný, zatímco první hodnocení ten, který je
nejméně špatný ve srovnání s ostatními. Z hlediska stability či zachování režimu je
nejdůležitější relativní hodnocení, neboť v případě, že všechny ostatní alternativy jsou
považovány za horší, jen obtížně si lze představit nějakou změnu ve způsobu vládnutí.
Z tohoto hlediska se jedná o realistické uvažování o legitimitě politického režimu (jako
opak vůči idealistickému uvažování). Toto relativní hodnocení má ještě jednu důležitou
dimenzi, totiž to, že hodně souvisí s tím, jaké alternativy jsou jedincům nabízeny.
Nabídková strana hraje totiž klíčovou roli. Tuto úvahu rozvedl Adam Przeworski, který
považuje za kritické pro stabilitu režimu nikoli to, že někteří jeho členové považují jiné
alternativy za vhodnější, ale až to, že tato alternativa bude kolektivně organizovaná
(Przeworski 1991). Naopak absolutní hodnocení legitimity režimu se týká ideálního
47
způsobu vládnutí, tedy principů a pravidel, které mají být nejlepší možné. V případě
absolutního hodnocení režimu se vlastně jedná o agregaci poptávky po ideálním režimu.
Úroveň podpory demokracie je podle těchto indikátorů poměrně nízká, kolem 70 až 80
procenty v roce 2006 a ještě nižší pro rok 2004 (viz tabulka 3.2). Žádný režim není plně
legitimní v očích všech občanů, nicméně podpora demokracie u pouhých tří čtvrtin
veřejnosti je zarážející. Vyloučíme-li z analýz odpovědi v kategorii „nevím“, nejenže se
zvýší úroveň podpory demokracie, ale i hodnoty z obou let se vzájemně přiblíží.
V případě první otázky zůstane rozdíl pouze dvou procentních bodů (84 procent v roce
2004 a 86 procent v roce 2006); u dalších položek je na úrovni deseti procentních bodů.
Rozdíly především u zbylých dvou otázek zůstávají relativně velké a nad úrovní
statistické chyby.
Dotazování s totožnými otázkami v zahraničí nám poskytuje vnější kritérium pro uvedené
hodnoty. V případě první otázky byla v letech 1993 až 2000 zaznamenána podpora
demokracie na úrovni 88 procent v Uruguayi, 87 procent v Řecku či 79 procent ve
Španělsku a Chile, zatímco nižší hodnoty než v ČR byly zjištěny v Maďarsku (72 procent)
a Bulharsku (57 procent) (dle Gunther, Montero 2006: 51). Z tohoto hlediska nejsou
hodnoty podpory demokracie v ČR výrazně nízké a jsou vyšší než v jiných
postkomunistických zemích a blíží se hodnotám v jiných tzv. nových demokraciích.
Tabulka 3.2. Úroveň legitimity demokracie v ČR v letech 2004 a 2006 (řádková
procenta)
2004
2006
ano
ne neví
ano
ne neví
Demokracie je nejlepší způsob vlády pro
zemi, jako je ta naše (LEG 2)
77
14
8
81
13
6
Raději bych žil/a v našem současném systému
vlády než jakémkoli jiném (LEG 3)
65
26
9
73
18
9
Ať má jakékoli chyby, stávající způsob vlády
je pro nás nejlepší (LEG 4)
56
34
11
69
25
7
Zdroj: ISSP 2004 a 2006 (vážená data); míra souhlasu byla zjišťována na pěti-bodové škále
se střední hodnotou, v sloupci ano jsou sloučeny hodnoty středové a souhlasných kategorií.
Koncept legitimity politického režimu odkazuje k dlouhodobým politickým postojům, jež
nejsou závislé na aktuálních politických či ekonomických problémech nebo na tom, kdo
zastává vládní funkce. Proto je oprávněné očekávat stabilitu v míře legitimity, resp.
odmítání demokracie. S výjimkou první otázky tomu tak není. Důvod může spočívat
s velkou pravděpodobností v tom, že všechny položené otázky obsahují odkaz na
48
současný systém/způsob vlády a mohou odkazovat k reálnému fungování politických
institucí. Tato skutečnost by především druhou a třetí otázku přibližovala dimenzi
politické spokojenosti (viz kapitola 2). Tím by bylo možné vysvětlit nejen relativně nižší
než očekávané hodnoty podpory demokracie, ale i relativně vysokou míru fluktuace jejích
hodnot v rozmezí pouhých dvou let (rozdíl 65 a 73 procentních bodů, resp. 56 a 69
procentních bodů; viz tabulka 3.2).21
Dotazníkové šetření ISSP Role vlády z roku 2006 nám nicméně umožňuje porovnat tyto
tři otázky s jinou otázkou, která je běžně v zahraničí používána k měření legitimity
demokratického režimu (Morlino, Montero 1995; Montero, Gunther, Torcal 1997;
Gunther, Montero 2006; Linz, Stepan 1996: 160–161; Lagos 2003; Bratton, Mattes 2001).
Tato otázka vychází z Linzova tvrzení, že v situaci přechodu mezi režimy jsou občané
buď loajální, pololoajální nebo neloajální k novému režimu (1978: 24–27). Respondentům
jsme nabídli možnost vybrat, se kterým z následujících tvrzení souhlasí: (1.) Demokracie
je systém vlády, který je lepší než jakýkoli jiný systém; (2.) Za určitých okolností je
autoritářský režim nebo diktatura lepší než demokracie; (3.) Pro lidi jako jsem já je jedno,
jaký režim vlády existuje (otázka LEG1). Ti, kteří souhlasí s myšlenkou demokracie a
požadují demokratický systém vlády, by měli vybrat první nabízené tvrzení. Tato otázka
dává do kontrastu dva typy vládních režimů (demokracii a diktaturu) a nabízí i únikovou
odpověď pro rezignované občany.
Celkem 57 procent obyvatel ČR souhlasí s tvrzením, že demokratický systém je lepší než
jakýkoli jiný (údaje prezentuje tabulka 3.3), zatímco 11 procent by za určitých okolností
souhlasilo s diktaturou a 20 procentům je jedno, jaký režim existuje.22 Oproti dříve
zmíněným třem otázkám tato otázka snižuje podíl lidí, kteří považují demokratický režim
za legitimní. Téměř šedesátiprocentní podporu demokratickému režimu v ČR můžeme
porovnat
s podporou
demokracie
v zahraničí,
neboť
tato
otázka
byla
použita
v Eurobarometru v letech 1988, 1992 a 1997 a pravidelných šetřeních v zemích Latinské
Ameriky. V roce 1997 byly obdobné míry podpory demokracie zaznamenány v Maďarsku
a Bulharsku. Na druhé straně občané všech západoevropských států podporují demokracii
21
Další argument ve prospěch toho, že otázky LEG 3 a LEG 4 jsou zároveň mírou hodnocení spokojenosti
s fungováním vlády lze nalézt ve stranické podmíněnosti odpovědí. Zatímco v roce 2004 častěji odpovídali
negativně (tedy vyjadřovali nelegitimitu) voliči ODS, jež byla v opozici, než voliči ČSSD, jež vládla, tak v roce
2006 byl vztah obrácený. V případě otázky LEG 2 takováto podmíněnost neexistuje.
22
Je možné namítnout, že nízké hodnoty podpory demokracie jsou způsobeny tím, že dotazování probíhalo na
podzim roku 2006, kdy bylo obtížné sestavit vládu a občané byli hodně nespokojeni s politikou. Proti této
námitce nabízíme pro srovnání údaje z prosincového šetření CVVM z roku 2004, v němž byla položena totožná
otázka. V roce 2004 souhlasilo s tvrzením, že demokracie je lepší systém než jakýkoli jiný 54 procent
respondentů, 20 procent by souhlasilo s diktaturou a 22 procentům respondentů bylo jedno, jaký režim existuje.
49
mnohem více. Například v Dánsku byla úroveň podpory 93 procent, v Norsku 88 procent
a v Západním Německu 84 procent, tedy minimálně o 20 procent vyšší než v Česku v roce
2006. Ve Španělsku v době deseti až dvaceti let od transformace jejich režimu (tedy
v době, jež by odpovídala prvnímu desetiletí 21. století v případě Česka) se pohybovaly
hodnoty podpory demokracie v rozmezí 70 až 80 procent (Montero, Gunther, Torcal 1997:
128).
Relativně nízká podpora demokracie v ČR na počátku 21. století může být zarážející,
zvláště ve srovnání s vysokými hodnotami, které prezentovali Vlachová (2001) a Brokl a
Mansfeldová (2002). Odlišné míry podpory demokracie mohou být způsobeny pouze jinou
podobou otázky a uváděné vysoké hodnoty naměřené v šetřeních, o nichž referují
Vlachová a Brokl s Mansfeldovou, můžeme považovat za určitou formu falešného uznání
poskytovaného pojmu demokracie. Na druhé straně můžeme argumentovat, že od
provedení šetření, o nichž uvedení autoři referují, došlo k určitým posunům ve vztahu
k demokracii, které mohly souviset s obdobím tzv. opoziční smlouvy v letech 1998–2002.
Určité srovnání prodemokratických orientací v čase umožňují dotazníková šetření
Konsolidace demokracie, která proběhla v ČR v letech 1990 a 2001. Na otázku, zda
považují volby za nejlepší způsob výběru vlády, odpovědělo v roce 1990 kladně 84
procent respondentů, zatímco v roce 2001 pouze 72. K ještě většímu poklesu došlo u
odpovědí na otázku, zda potřebujeme parlament k tomu, aby se věci vyvíjely dobře: z 88
procent v roce 1990 na 63 procent v roce 2001.23 Tyto poklesy jdou nad rámec výběrové
chyby a naznačují, že podpora demokratickému režimu není tak automatická a široká, jak
by bylo možné očekávat.
3.2. Jak je legitimita demokracie vysvětlována?
Protože demokracii nepodporuje celá česká společnost a naopak podle různých indikátorů
existuje přibližně 10–30 procent občanů, kteří o potřebnosti demokracie nejsou
přesvědčeni, považujeme za důležité zjistit, které skupiny demokracii podporují a které
ne. Ještě než přistoupíme k dvou- a vícerozměrné analýze zdrojů legitimity demokracie,
představíme teoretická vysvětlení legitimity režimu. Z teoretického hlediska podporu
demokratickému režimu můžeme vysvětlit několika způsoby, především pomocí teorie
(1.) politické socializace, (2.) vzdělanosti, (3.) sociálního statusu; (4.) teorie hospodářské
23
Z analýzy jsou vyloučeny chybějící hodnoty, neboť nelze v první vlně identifikovat, zda jsou způsobeny
odpovědí „nevím“ nebo tím, že respondent odmítl odpovědět či ukončil rozhovor. V případě jejich zahrnutí by
došlo k poklesu podílu kladných odpovědí přibližně o 10 procentních bodů.
50
výkonnosti a (5.) teorie stranické identifikace (viz Rose, Mishler a Haerpfer 1998 pro
částečně odlišný přístup, který je založen na vysvětlování podpory demokracii krátce po
přechodech).
Klasické teorie politické socializace říkají, že se lidé tím, jak stárnou, stávají
konzervativnějšími (podrobněji viz Linek 2008). Z hlediska společnosti, jež absolvovala
před 18 let přechod od komunismu k demokracii je obtížné určit, co by oním
konzervatismem mělo být: zda udržení hodnot z období komunismu či příklon
k demokratickým hodnotám a jejich zastávání. Navíc je naivní předpokládat, že prodemokratické hodnoty začali lidé v postkomunistických státech zastávat až v době
přechodu. Proto by oním konzervatismem mohlo být i udržení demokratických hodnot.
Opakem konzervatismu starších generací je radikalismus mladších. Výzkumy naznačují,
že mladí lidé jsou nakloněni politické změně mnohem více než starší, mají méně
zakotvených hodnot, které mohou působit jako brzda, a mají také mnohem méně co ztratit
(Weil 1989). Sara Schatz ukázala, jak mladší generace v postkomunistických státech
mnohem více podporovaly přechod k demokracii (Schatz 2002).
Obdobně jako dokáže teorie politická socializace vysvětlit existenci pro-demokratických
hodnot v postkomunistických společnostech, poskytuje i vysvětlení podpory nějaké formě
nedemokratického režimu. Zahraniční výzkumy přesvědčivě ukázaly, že difúzní podpora
režimu odkazuje k hodnotám a postojům, které jsou hluboko usazené, jsou socializovány
v raných částech života a je obtížně je změnit (Easton, Dennis, Easton 1969; Kornberg,
Clarke 1983; Muller, Jukam 1977). Jestliže byla velká část české společnosti politicky
socializována v komunistickém režimu, je oprávněné očekávat vliv věku na podporu
demokracie; ta by měla být nižší u nejstarších skupin občanů, neboť ti byli nejdéle
socializováni komunistickým režimem, navíc v dobách jeho budovatelského období.
Zároveň lze u této skupiny oprávněně očekávat i větší podporu komunistickým idejím a
případné re-instalace komunistického režimu. Naopak ty generace, které vyrůstají
v demokratickém režimu, by komunistický režim neměly podporovat vůbec. Zde může
hrát výraznou roli i školní výuka, jež je organizovaná státem a jež jak v komunistickém,
tak demokratickém režimu slouží mimo jiné i transmisi základních hodnot režimu. Navíc
lze s velkou pravděpodobností očekávat, že dokud budou žít generace socializované za
komunistického režimu, bude minulost živá především ve vztahu podpora KSČModmítání demokracie (obdobně naznačuje Rose 1998: 207).
51
Kromě teorií politické socializace lze na obdobně obecné úrovni uvažovat o vlivu
vzdělanosti.24 Základní myšlenkou této teorie je, že vyšší mentální schopnosti vedou
občany k více informovaným rozhodnutím a zároveň zastávání hodnot souvisejících
s individuálním rozvojem jedince, který z logiky věci komunistický režim (na rozdíl od
demokratického) neumožňuje (například Inglehart 1990). Vysokoškolská vzdělanost rostla
již v komunistickém období, kdy se podíl vysokoškoláků v populaci zvýšil z 1 na 7
procent mezi lety 1950 a 1991 a podíl středoškoláků s maturitou z 5 na 23 procent
(odhlédněme od důrazu na technické středoškolské vzdělání a politicky zabarvené
vysokoškolské vzdělání). Navíc od počátku 90. let dynamicky roste podíl vysokoškolsky
vzdělaných občanů v populaci (ČSÚ 2003: 7). Argumentem pro pozitivní vliv vzdělanosti
na podporu demokracie může být zjištění, že už v roce 1968 považovali vysokoškolsky
vzdělaní občané pluralitní soutěž více stran o moc za záruku demokracie (Brokl a kol.
1999: 28–29).
Třetí vysvětlení poskytuje teorie sociálního statusu (někteří autoři hovoří o teorii sociální
deprivace25, viz Rose, Mischler, Haerpfer 1998). Základním argumentem je, že skupiny
s nevýhodným statusem ve společnosti, jejichž základní životní potřeby jsou jen obtížně
uspokojovány, mají menší zájem na pokračování systému, v němž se jejich postavení
nelepší. Naopak jedinci s vyšším statusem jako například bohatší, vzdělanější a z vyšších
společenských tříd podporují režim mnohem více, neboť jeho pokračování je v jejich
zájmu. Jedním ze základních indikátorů sociálního statusu je socioekonomický status jako
shrnující charakteristika postavení lidí s ohledem na jejich schopnost vytvářet a
konzumovat společností ceněné statky (Hauser, Warren 1997; dle Kreidl, Hošková 2008:
133). Znevýhodnění se ale nemusí nutně týkat pouze ekonomického zabezpečení, tedy
příjmů, životních nákladů, vzdělanosti, zaměstnanecké pozice či pozice na trhu práce, ale i
sociálních charakteristik. Obyvatelé měst se například snadněji identifikují s moderním
způsobem života a změnami, které transformace přináší, zatímco lidé z venkova se
24
Vliv vzdělanosti na podporu demokratického režimu částečně souvisí s procesem kognitivní mobilizace, který
byl popsán pro západoevropské společnosti (Dalton 1984; Inglehart 1990). Na Západě tento proces nesly dvě
postupné strukturální změny: (1.) nárůst vzdělanosti, zvláště vyššího vzdělání, které pomáhá lidem získat a
zpracovat velké množství informací a poskytuje schopnosti pro kontextuální rozhodnutí; (2.) snížení nákladů na
získání informací vzhledem k rostoucí dostupnosti tištěných a elektronických médií. Vzhledem ke své obecnosti
by s velkou pravděpodobností mohl proces kognitivní mobilizace částečně fungovat i v komunistických a
postkomunistických společnostech. Za komunismu byl sice přístup k informacím velmi omezen a cenzurován,
nicméně po roce 1989 proces snižování nákladů na získávání informací probíhal obdobně jako na Západě,
posílen dalším technologickým vývojem. Vzdělanost společnosti rostla jak za komunistického režimu, tak po
něm.
25
V klasickém sociálně politickém diskursu je deprivace chápána jako stav neuspokojení potřeb v důsledku
nedostatku zdrojů; v obecnější rovině se jedná o nevýhodný status ve společnosti (Mareš 1999: 70–74).
52
vypořádávají hůře se změnami (viz Rose, Mischler, Haerpfer 1998: 133–138). Proto lze
očekávat, že i při kontrole socioekonomického statusu budou lidé z venkova a menších
měst podporovat demokracii méně než lidé z měst.26
Toto vysvětlení se může blížit teorii vítězů a poražených v transformačním procesu (viz
například Plasser, Ulam, Waldrauch 1998). Skupiny poražených bývaly ve studiích
„vítězů a poražených“ většinou definovány životním standardem, připisovanými
sociálními charakteristikami jako zaměstnání ve státním sektoru, důchodci, ti s nízkým
vzděláním (v opozici vůči mladým, vzdělaným a zaměstnaným v soukromém sektoru) či
hodnocením zlepšení/zhoršení vlastní situace v době transformace (Tucker, Pacek,
Berinsky 2002). To jestli se lidé považují za vítěze a poražené transformace, závisí ale na
časové perspektivě. Jsme přesvědčeni, že používat téměř dvacet let po revoluci a přibližně
10 let od konce hlavní fáze transformace spojení o vítězích a poražených transformace je
již velmi neperspektivní. Nejenže lidské zkušenosti uplynulých dvaceti let zahrnují i jiné
procesy než transformaci společnosti, ale i proto, že už téměř polovina práceschopné
populace před rokem 1989 nepracovala. Proto považujeme za vhodnější hovořit o teoriích
sociální deprivace či třídních vysvětlení.
Čtvrté vysvětlení poskytuje lipsetovská argumentace, podle níž je legitimita režimu
určována také hodnocením jeho fungování (Lipset 1981). Tuto argumentaci jsme
představili v předchozí kapitole a jejím základním tvrzením je, že politický režim
dlouhodobě nemůže získávat podporu svých členů, pokud jim neposkytuje základní
potřeby, které jsou ve své době považovány za standardní. Nejčastěji se hovoří o tom, že
hospodářské výsledky mají vliv na podporu demokracie (Citrin et al. 1975; Dalton 1994;
Przeworski 1991); na druhou stranu Chu, Bratton, Lagos, Shastri a Tessler (2008) ukazují,
že hodnocení výkonnosti hospodářství má minimální vliv na podporu demokracie.
Rozporuplné výsledky analýz naznačují, že vztah legitimity demokracie a hodnocení
vývoje hospodářství není deterministický a ani snadno definovatelný. Mezi oběma postoji
může být vztah, ale z hlediska stability demokracie je vhodné, aby tento vztah nebyl velký
(znamenalo by to, že podpora režimu je spíše instrumentální než hodnotová). Pokles
spokojenosti s vývojem hospodářství by pak mohl ohrozit instrumentální podporu režimu.
26
Rose, Mishler a Hearpfer (1998) argumentovali i ve prospěch vlivu náboženství na legitimitu režimu.
Komunistický režim totiž omezoval víru a její praktikování. Proto lze očekávat, že věřící budou novému režimu
nakloněni především proto, že jim zajišťuje svobodu vyznání. V tomto případě by nábožensky založení lidé byli
za komunismu deprivovaní a po revoluci by byli jako vítězi procesu. Efekt náboženství na postoje k režimu ale
nebyl systematicky prokázán a konkrétně v Česku neexistuje.
53
Hodnocení vývoje hospodářství může být ovlivněno socioekonomickým statusem jedince,
nicméně jeho efekt by měl být přítomen i při kontrole statusu. Literatura o ekonomickém
hlasování rozlišuje tzv. sociotropické či egocentrické hodnocení, tedy to, zda respondent
hodnotí vývoj hospodářství z hlediska státu/společnosti či z hlediska sebe. Většina studií
ukazuje, že sociotropické hodnocení ekonomiky je důležitější z hlediska vlivu na volbu
strany, a to i při kontrole socioekonomickým statusem. Obdobně Rose, Mishler a Haerpfer
(1998: 172–178) ukazují větší význam sociotropického hodnocení z hlediska vysvětlení
podpory novému demokratickému režimu. Proto lze očekávat, že hodnocení vývoje
hospodářství z obecného (společenského) hlediska ovlivňuje vnímání legitimity režimu i
při kontrole socioekonomickým statusem.
Poslední vysvětlení podpory demokratického režimu nabízí teorie stranické identifikace.
Stranická identifikace představuje silnou a pozitivní vazbu na stranu. Na jedné straně je
tato identifikace (s pro-demokratickými stranami) umožněna podporou demokracii ze
strany jedinců. Stranictví tak nepřímo vyjadřuje souhlas a podporu politickému režimu,
který je založen na vládě politických stran a jejich soutěži (Dennis 1975; Holmberg 2003).
Identifikací se stranou, která v daném politickém systému soutěží o moc, se jedinec
současně identifikuje s tímto politickým systémem. Ačkoli někteří autoři upozorňují na to,
že by pokles stranické identifikace mohl vést k erozi přesvědčení o potřebnosti stran pro
demokracii a souběžně k poklesu podpory demokracii založené na politických stranách,
vazba mezi stranickou identifikací a legitimitou politického režimu zůstává stejná:
pozitivní a lineární.
Na druhé straně ale stranická identifikace nezávisle ovlivňuje úroveň podpory demokracii
díky tomu, že umožňuje internalizaci hodnot politických stran mezi jedinci. Stranictví
totiž umožňuje stranám komunikovat své postoje do společnosti, především ke svým
straníkům; stranictví lze chápat jako médium pro stranické přesvědčování a zároveň jako
nástroj usnadňující orientaci v politice (Koch 2003). Warren Miller v tomto kontextu
hovořil o tom, že existence skupiny s jasným vedením, které artikuluje skupinové hodnoty
a interpretuje skupinové zájmy v politice, je klíčová pro schopnost jedince vztahovat se
k širšímu světu.27 Stranická identifikace orientuje jedince v tom, co je správné, v co věřit a
co prosazovat (Miller 1976: 22). Proto je vliv stranické identifikace na legitimitu režimu
zprostředkován tím, ke které straně se jedinec vztahuje. Není možné směšovat efekt
stranické identifikace s na jedné straně prorežimní a na druhé straně protirežimní stranou;
27
O vlivu stranické identifikace na politické postoje k roli vlády v hospodářství a vazby mezi nimi, viz Linek,
Lyons (2008).
54
oprávněně lze očekávat, že jedinci, kteří se identifikují se stranou, jejíž program neguje
demokracii, budou mít odlišný postoj k legitimitě demokratického režimu (obdobně
ukazuje pro postkomunistické státy Paskeviciute 2006).
Proto lze v českém případě očekávat, že podpora demokratického režimu bude nízká mezi
těmi, kteří se identifikují s KSČM (a hlasují pro ni), a vysoká mezi těmi, kteří se
identifikují s ostatními parlamentními stranami. Míra podpory režimu ze strany voličů
neparlamentních stran a nevoličů by měla být někde mezi těmito oběma póly. Russel
Dalton ukázal při srovnání politických postojů východních a západních Němců, že
stoupenci východoněmecké komunistické SED zůstávají nedemokraty, a proto je
pochopitelná i jejich nižší podpora demokratickému režimu (Dalton 1994). Na druhé
straně proti vlivu identifikace s komunistickou stranou hovoří zjištění Rose a jeho kolegů,
kteří ukázali, že ti, kteří byli členy komunistických stran, se téměř vůbec neodlišují od
zbytku populace z hlediska podpory demokratických režimů (Rose, Mishler, Haerpfer
1998: 146).
Zkoumání zdrojů postojů, jež podporují či odmítají demokracii považujeme za důležité
nejen z teoretického, ale i z praktického hlediska udržení stability režimu. Současné
hodnoty podpory demokracie, či dokonce ještě nižší, nemusí být problémem, pokud
nejsou protidemokratické hodnoty politicky organizovány. Adam Przeworski ukázal, že
pro stabilitu režimu či jeho pád je důležitá přítomnost kolektivně organizované
alternativy. Komunistické režimy byly pro své občany ve velké míře nelegitimními, ale
jejich stabilitu to neohrožovalo. Jakmile ale došlo k ustavení kolektivního projektu
alternativní budoucnosti, byl režim ohrožen; izolovaní jedinci totiž získali možnost
politické volby (Przeworski 1991: 54). Jsou-li nedemokratické postoje kumulovány
v určité sociální skupině či dokonce politické organizaci, může se tak jednat o potenciální
hrozbu režimu.
3.3. Legitimita demokracie v jednotlivých podskupinách společnosti
Podporu demokracie v české společnosti mezi jednotlivými skupinami můžeme zkoumat
pomocí celkem čtyř otázek (LEG1 až LEG4), nicméně analýza hlavních komponent
v předchozí kapitole, korelační analýza těchto položek a analýzy v první části této
kapitoly naznačují, že pouze některé se k tomuto účelu hodí. U otázek LEG3 a LEG4 je
zřejmé, že částečně měří i koncept politické nespokojenosti; navíc kontingenční
koeficienty těchto otázek se zbylými dvěma otázkami dosahují hodnot pouze kolem 0,3.
55
Ze srovnání otázek LEG1 a LEG2 vyplývá, že mezi těmi respondenty, kteří souhlasí
s tvrzením, že demokratický systém je lepší než jakýkoli jiný (LEG1), je 97 procent těch,
kteří vyjadřují predemokratickou orientaci v případě LEG2. Naopak pouze 74 procent
z těch, kteří souhlasí s tvrzením, že demokracie je nejlepší způsob vlády pro zemi, jako je
ta naše (LEG2), vyjadřují demokratickou orientaci v otázce LEG1; zbylých 9 procent
preferuje diktaturu a 18 procentům je jedno, jaký režim existuje. Tvrzení „demokracie je
systém vlády, který je lepší než jakýkoli jiný systém“ (LEG1) tedy s velkou
pravděpodobností měří koncept legitimity mnohem přesněji než ostatní tvrzení.
Na druhé straně otázka LEG1 dosahuje nižších hodnot legitimity demokracie než otázka
LEG2 (rozdíl je přibližně 20 procent). Ryan Carlin (2006: 55) upozornil na to, že
v zemích, které prošly transformací z autoritářského režimu na demokracii, otázka LEG1
neměří stejné hodnoty jako v zavedených demokraciích. Typickým případem, na který
upozornil, je Chile, v němž je odpověď na tuto otázku ovlivněna hodnocením Pinochetova
režimu, hodnocením současné vlády a sebezařazením na levo-pravé škále. Obdobný
vzorec vlivů na odpovědi na danou otázku nacházíme i v Česku (viz dále). Tato otázka
s velkou pravděpodobností dokáže odhalit přetrvávající sentimenty k minulému režimu,
které nejsou brány v potaz tehdy, když respondenti odpovídají na otázku po tom, zda
demokracie je nejlepší způsob vládnutí (například otázka LEG2). Proto považujeme LEG1
za lepší indikátor demokratičnosti respondentů.
V následující části proto zkoumáme podporu demokracie mezi podskupinami společnosti
pomocí otázky LEG1, která vybízí respondenty k tomu, aby si vybrali ze dvou uspořádání
politického režimu (demokracie vs. diktatura), či z možnosti, která vyjadřuje
respondentovu rezignaci na to, jaký režim funguje.28 Výsledky v podobě řádkových
procent prezentují tabulky 3.3 a 3.4. Sociální charakteristiky s výjimkou pohlaví relativně
výrazně ovlivňují podporu demokracie. Mladší generace narozená po roce 1976 podporuje
demokracii o dvacet procentních bodů více než generace narozená před rokem 1956. Tyto
nejstarší generace prošly primární politickou socializací před rokem 1968 a větší podpora
nedemokratických režimů může být vysvětlena jejich socializací a pozitivními, často
emocionálními, vazbami na komunistické období.
28
Použití jiné otázky jako například LEG2 vede k totožným závěrům, což se týká nejen vztahů mezi dvěma
proměnnými, ale i vícerozměrných modelů.
56
Tabulka 3.3. Podpora demokracie v jednotlivých sociálních skupinách společnosti
(řádková procenta)
A
B
C
D
N
Celkem
57
11
20
11
1202
Pohlaví
muž
59
12
19
9
588
žena
55
10
21
13
613
Věk
18–29 let
69
9
14
8
257
30–49 let
60
9
19
11
415
50 let a více
49
13
24
13
523
Vzdělání
základní nebo žádné
50
14
21
14
139
střední bez maturity
47
12
27
14
466
střední s maturitou
64
10
18
9
422
univerzitní
78
7
5
9
164
Příjem domácnosti
do 14 tisíc Kč
48
12
23
17
221
od 14 do 20 tisíc Kč
49
14
27
11
228
od 20 do 30 tisíc Kč
59
12
20
9
261
nad 30 tisíc Kč
77
8
11
4
157
Sociální třída (EGP)
pracovníci v zemědělství
36
23
27
14
44
nekvalifikovaní dělníci
46
11
29
14
219
kvalifikovaní dělníci
49
14
26
11
213
drobní vlastníci
55
12
22
10
58
rutinní nemanuální
56
11
20
13
203
odborníci
69
8
16
7
299
Sociální postavení (subjektivní míra)
nižší
46
15
25
14
518
střední
66
8
17
8
488
vyšší
80
7
12
2
128
Velikost bydliště
do 5 tisíc obyvatel
51
13
24
12
447
od 5 do 50 tisíc obyvatel
53
12
24
11
368
nad 50 tisíc obyvatel
68
8
13
11
384
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
Poznámka: Sloupec A obsahuje souhlas s tvrzením „Demokracie je systém vlády, který je
lepší než jakýkoli jiný systém.“, sloupec B s tvrzením „Za určitých okolností je autoritářský
režim nebo diktatura lepší než demokracie., sloupec C „Pro lidi jako jsem já je jedno, jaký
režim vlády existuje.“, sloupec D odpovědí „nevím“ či odmítnutí odpovědět a sloupec N počet
případů.
Tabulka by měla být čtena následujícím způsobem: 59 procent mužů podporuje demokracii,
12 diktaturu, 19 procentům je jedno, jaký režim funguje, a 9 procent mužů nemá na danou
otázku názor.
Různé charakteristiky sociálního statusu a třídy (ať už objektivní charakteristiky jako
vzdělání, příjem domácnosti a zaměstnanecké zařazení podle kategorizace EGP, či
57
sebezařazení respondenta na škále sociálního postavení) mají systematický vliv na výši
podpory demokracie. Zatímco mezi občany se středoškolským vzděláním bez maturity a
nižším je podpora kolem padesáti procent, tak mezi vysokoškoláky dosahuje téměř
osmdesáti. Velmi podobné hodnoty produkuje i příjem domácnosti. Relativně velký vliv
má i míra urbanizace, jež naznačuje, že města jsou oproti venkovu více prodemokratická.
Náboženství
nemá
na
míru
podpory
demokracie
žádný
vliv
(tyto
výsledky
neprezentujeme) a s velkou pravděpodobností tak přestala fungovat teze z období počátku
90. let, kdy nábožensky založení občané podporovali demokracii více než ostatní,
především proto, že jim nový demokratický režim poskytl svobodu víry. Výsledky
ohledně vlivu urbanizace a náboženství jsou v kontrastu se zjištěním Rose a jeho kolegů,
kteří ukázali opačný vliv těchto charakteristik (viz Rose, Mischler, Haerpfer 1998: 133–
138).
Řada odborníků upozorňuje na to, že vzdělanostní struktura starší generace je odlišná od
mladší generace, neboť dříve nebylo vysokoškolské a středoškolské tak rozšířené. Tudíž
to, co se zdá jako efekt věku na podporu demokracie, může být způsobeno nižší
vzdělaností starších generací. Prozkoumání tohoto vztahu umožňuje graf 3.1. Vliv věku na
podporu demokracie je zachován i při kontrole vzdělání, i když jeho vliv byl redukován.
Především mezi vysokoškolsky vzdělanými došlo k redukci vlivu věku. Mezi méně
vzdělanými skupinami způsobuje vliv věku rozdíl přibližně patnácti procentních bodů
v podpoře demokracie.
Graf 3.1. Podpora demokracie dle věku a vzdělanosti (sloupcová procenta)
100
90
80
70
60
50
40
30
20
10
0
18-29 let
30-49 let
základní a střední bez maturity
střední s maturitou
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
58
50 let a více
vysokoškolské
Vliv politických postojů na legitimitu demokratického režimu prezentuje tabulka 3.4.
Hodnocení vývoje hospodářství koreluje s podporou demokracie: čím větší spokojenost
s ekonomickou situací, tím větší podpora demokracie. To (společně s třídní podmíněností
podpory demokracie) naznačuje, že existuje prostor pro klasickou lipsetovskou
argumentaci o podpoře režimu v závislosti na jeho schopnosti dosahovat určité cíle.
Neuvádíme vliv spokojenosti s fungováním vlády a spokojenosti s politikou, neboť
poskytují velmi obdobné rozdělení společnosti jako hodnocení hospodářství.
Stranická identifikace ovlivňuje podporu demokracii podle očekávaného vzorce: čím vyšší
identifikace se stranou, tím větší podpora demokracii. Ti občané, kteří se cítí blízko
KSČM, povětšinou odmítají demokratický režim, a proto jsme provedli výpočty, které
toto berou v potaz. Můžeme vidět, že po vyloučení občanů, kteří se cítí blízko KSČM,
ovlivňuje stranická identifikace podporu demokracie ještě více. Vliv na podporu
demokracie nemá intenzita stranické identifikace: demokracii podporuje necelých
osmdesát procent jak těch, kteří se cítí straně velmi blízko, tak těch, kteří mají vazbu na
stranu slabou. Teoreticky důležité je i sledovat, zda zdroje nelegitimity souvisejí
s levicovou či pravicovou orientací občanů. Proto prezentujeme vztah mezi podporou
demokracie a sebezařazením na levo-pravé škále. Tato vazba je výrazná, neboť pouze 34
procent občanů s levicovou orientací podporuje demokracii, zatímco mezi pravicovými
občany jich demokracii podporuje 80 procent. Vícerozměrná analýza musí odhalit, zda
existuje nezávislý vliv levicovosti na odmítání demokracie či je to důsledek komunistické
identifikace této skupiny nebo pozitivního hodnocení komunistického režimu.
Pocit politické efektivity je vzhledem k dostupnosti širokého spektra indikátorů
(podrobněji viz kapitola 5) možné operacionalizovat různým způsobem. První možností je
využít celé portfolio položek, jež měří vnitřní a vnější dimenzi pocitu politické efektivity.
Druhou možností je využít po třech indikátorech každé dimenze, jež byly použity
v předchozí kapitole. Třetí možností je použít po dvou indikátorech každé dimenze, jež
používáme v kapitole 5 pro srovnání politické efektivity v letech 1996 a 2006. Při použití
jakékoli strategie se výsledky téměř neliší v případě vnitřní dimenze, zatímco v případě
vnější dimenze se výsledky částečně liší.29 Z důvodů jednotnosti používaných
operacionalizací jsme se rozhodli pro operacionalizaci, kterou používáme v páté kapitole
29
Při použití operacionalizace politické efektivity jako ve druhé kapitole, kdy jsme využili tři proměnné pro
každou dimenzi, a to na základě toho, jak dobře sytily dimenze politické efektivity (viz kapitola 7), je vliv pocitu
vnější politické efektivity na legitimitu minimální. Tento výsledek pouze potvrzuje zjištění prezentovaná
v kapitole 2 o tom, že postojové dimenze legitimity režimu a institucionálního odcizení, jehož indikátorem je
pocit vnější politické efektivity, spolu skoro vůbec nesouvisí. Toto zjištění považujeme za artefakt toho, že více
než 70 procent respondentů spadá do kategorie neefektivních.
59
(pocit vnější efektivity pomocí proměnných EFF-EX1 a 2 a pocit vnitřní efektivity pomocí
proměnných EFF-IN1 a 2). Obě dimenze pocitu politické efektivity mají očekávaný vliv
na podporu demokracie. V obou případech je nárůst podpory od skupin s nejnižší
hodnotou pocitu efektivity ke skupinám s nejvyššími hodnotami výrazný: od přibližně 50
procent mezi skupinami s nejnižšími hodnotami efektivity až po 75 procent a více u
skupin s nejvyššími hodnotami efektivity.
Tabulka 3.4. Podpora demokracie v jednotlivých skupinách společnosti definovaných
politickými postoji (řádková procenta)
A
B
C
D
N
Celkem
57
11
20
11
1202
Spokojenost s ekonomickou situací
(SPOK2)
nespokojenost
50
13
24
11
608
ani spokojenost, ani nespokojenost
63
10
19
9
342
spokojenost
73
10
14
2
228
Stranická identifikace
žádná
50
11
26
14
746
malá a střední
69
11
12
7
352
malá a střední (bez KSČM)
78
7
10
5
302
velká
70
15
8
7
104
velká (bez KSČM)
78
12
6
4
83
Sebezařazení na levo-pravé škále (0–10)
levice (0–2)
34
29
24
13
108
střed (3–7)
59
11
22
8
620
pravice (8–10)
80
7
8
6
278
Pocit vnitřní politické efektivity
nízký
47
10
23
20
230
střední
58
12
21
9
711
vysoký
75
9
11
5
193
Pocit vnější politické efektivity
nízký
51
12
25
12
632
střední
67
9
14
10
487
vysoký
79
10
5
5
39
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
Poznámka: Viz tabulka 3.
3.4. Zdroje podpory demokracie
Výše zmíněná vzájemná podmíněnost věku a vzdělání při vysvětlování podpory
demokracie ukazuje, že je potřeba využít vícerozměrné metody pro odlišení nezávislého a
zprostředkovaného vlivu jednotlivých proměnných. Proto provedeme regresní analýzu,
v níž závislá proměnná (LEG1) bude mít charakter dichotomické proměnné, neboť jsme
60
transformovali odpovědi jiné než podporující demokracii do kategorie ostatní.30 Ač
statistická literatura doporučuje použít binomickou logistickou regresní analýzu,
používáme klasickou regresní analýzu za použití metody nejmenších čtverců z důvodů
jasnější prezentace výsledků (ty se neliší od těch, kterých lze dosáhnout za použití
logistické regrese).31 Regresní analýza ukazuje nezávislý vliv každé z proměnných při
kontrole vlivu ostatních.
V tabulce 3.5 prezentujeme celkem čtyři modely. Modely se odlišují operacionalizací
socioekonomického
statusu
a
počtem
celkově
zahrnutých
proměnných
(socio-
demografické vs. politické). První model využívá vzdělání a sebezařazení respondenta na
deseti-bodové škále sociálního postavení. Druhý model využívá kompozitní index
socioekonomického statusu (SES), jenž byl vytvořen pomocí analýzy hlavních komponent
ze tří proměnných (vzdělání v letech studia, sebezařazení respondenta na deseti-bodové
škále sociálního postavení a zařazení respondenta v kategorizaci ISEI).32 První a druhý
model nejprve ukazují vliv socializace, vzdělanosti a socioekonomického statusu. Třetí a
čtvrtý model obsahuje další proměnné, kam jsme vedle proměnných souvisejících s teorií
stranické identifikace (identifikace se stranou, sebezařazení na levici a pravici) a teorií
výkonnosti (SPOK2) zařadili i další tři proměnné: pocit vnitřní a vnější efektivity a
hodnocení komunistického režimu.
První dva modely obsahují základní sociální charakteristiky, jež zároveň indikují vliv
socializace, vzdělanosti a socioekonomického statusu. První model obsahuje proměnné
věk, pohlaví, vzdělání a sebezařazení na škále sociálního postavení (použití EGP
kategorizace, příjmu i sebezařazení na škále sociální třídy vede k horším výsledkům).
Model vysvětluje 7 procent variability v podpoře demokracie. Druhý model vedle věku a
pohlaví obsahuje souhrnný index socioekonomického statusu a vysvětluje 9 procent
variability dat. V obou modelech mají proměnné očekávaný efekt. Statisticky významný
vliv má vzdělání (čím je člověk vzdělanější, tím více podporuje demokracii), sebezařazení
30
O této závislé proměnné můžeme uvažovat buď jako o ordinální a seřadit tři tvrzení hierarchicky za sebou
(analýzy nicméně ukázaly nemožnost tohoto seřazení, neboť není zřejmé, zda méně demokratická je podpora
autoritářského režimu či rezignovanost), nebo jako dichotomickou proměnnou, v níž figuruje demokracie vs.
ostatní tvrzení.
31
Tento způsob obhajuje a doporučuje například Cees van der Eijk a Erik Oppenhuijs (1996). Hlavní důvody
spočívají ve snazší prezentaci a interpretaci výsledků a minimální odlišnosti výsledků dosažených na základě
běžné regresní analýzy a binomické logistické regresní analýzy.
32
Kreidl a Hošková (2008) ukazují různé způsoby operacionalizace socioekonomického statusu v sociálně
vědním výzkumu zdrojů zdravotního stavu; mimo jiné zmiňují i námi použité strategie operacionalizace jako
běžné (viz též Matějů, Vlachová 2000).
61
na škále sociálního postavení a socioekonomický status (čím má člověk vyšší status, tím
více podporuje demokracii).
Věk má vliv na podporu demokracie v prvním modelu (čím je člověk starší, tím méně
podporuje demokracii), nicméně ve druhém – při použití kompozitního indexu
socioekonomického statusu – ztrácí statistickou významnost. S velkou pravděpodobností
je důvodem této ztráty vlivu věku použití kompozitního indexu SES, který využívá mimo
jiné i proměnnou ISEI (mezinárodní index socioekonomického statusu povolání), který je
možné vytvořit pouze pro osoby, které již pracují nebo pracovali. Proto je z analýzy
vyloučena významná část nejmladší věkové skupiny, jež ještě studuje. Tato skupina má
zároveň postoje velmi prodemokratické (viz tabulka 3.3).
V tabulce 3.5 neprezentujeme další proměnné, které mohou souviset se socializací a
sociálním statusem (religiozita a urbanizace), neboť nemají žádný vliv na podporu
demokracie. Obdobně jsme zkoušeli kontrolovat efekt dalších identifikačních proměnných
jako rodinný stav či četnost návštěv kostela. Ty ale neměly žádný vliv, a protože se
nevztahují k v předchozí části zmíněným vysvětlením podpory demokracie, do modelu je
nepřidáváme a tím pádem neprezentujeme.
Třetí a čtvrtý model zahrnuje vedle základních sociálních charakteristik i politické postoje
a orientace, díky čemuž se zlepšila predikční schopnost modelu, který nyní vysvětluje 21
procent rozptylu dat. Ve třetím modelu používáme vzdělání a sebezařazení na škále
sociálního postavení a ve čtvrtém kompozitní index sociálního statusu. Přestože predikční
schopnost kompozitního indexu sociálního statusu byla lepší než separátní použití
vzdělání a sebezařazení na škála sociálního postavení, je důvodem prezentace obou
modelů odlišný efekt věku, které produkují. I v modelu s politickými proměnnými má
stále statisticky významnou roli socioekonomický status (měřený pomocí kompozitního
indexu), jenž je druhou nejvýznamnější vysvětlující proměnou podpory demokracie:
zvýšením statusu z nejnižší na nejvyšší úroveň dojde ke zvýšení podpory demokracie o 7
procentních bodů. Naopak v případě použití separátních měr sociálního statusu není jejich
efekt statisticky významný. Na druhé straně ale ve třetím modelu zůstává významný efekt
věku, což poskytuje částečnou oporu pro platnost teorie politické socializace.
Do modelu jsme zařadili hodnocení vývoje hospodářství, které má odhalit, zda je
legitimita režimu závislá na hodnocení jeho hospodářských výkonů či nikoli. Sice dochází
k mírnému snížení legitimity s negativním hodnocením vývoje hospodářství, ale tento vliv
62
není statisticky významný.33 Význam hodnocení hospodářství pro legitimitu režimu může
variovat v závislosti na kontextu a výkonnosti ekonomiky. Například na příkladu
Německa ukázal Dalton (1994), že hodnocení ekonomiky má ve vícerozměrné analýze
vliv na podporu demokracie, ale příjem a vzdělání vliv ztrácejí. Na základě
neprezentovaných analýz víme, že efekt hodnocení hospodářství částečně vyeliminoval
socioekonomický status; částečně pak další proměnné v modelu. Dohromady dokáží
socioekonomický status a hodnocení vývoje hospodářství vysvětlit 10 procent variability
dat, což naznačuje, že podpora demokracie závisí na tom, zda člověk patří mezi ty, kteří
se za daného režimu mají materiálně dobře.34 Nízké sociální postavení a nespokojenost
s vývojem hospodářství jsou charakteristiky těch, kteří se považují v daném systému za
periferní občany.
Vliv stranické identifikace na podporu demokracie měříme pomocí dvou proměnných:
nejprve jako intenzitu vazby k jakékoli straně obecně a poté jako intenzitu vazby ke
KSČM. Z předchozí části této kapitoly totiž víme, že vztah k demokracii u těch, kteří mají
vazbu ke KSČM, je opačný než v případě ostatních stran. Tento vztah je potvrzen i poté,
co kontrolujeme efekt ostatních proměnných, přestože v případě vlivu identifikace
s KSČM není vliv statisticky významný. Zároveň jsme zkoušeli zjistit, zda je podpora
demokracie větší mezi pravicovými občany než mezi levicovými (vzhledem k náklonnosti
levicových voličů ke KSČM), resp. zda sebezařazení na levý kraj levo-pravé škály
neprodukuje menší podporu demokracie při kontrole stranické identifikace s KSČM.
Tento předpoklad se nepotvrdil. S největší pravděpodobností je nižší podpora demokracie
mezi levicovými občany důsledkem jejich vazby na KSČM, nikoli samotné levicovosti.
Naopak občané, kteří se zařazují na pravici, mají mnohem více demokratické postoje.
Efekt stranické identifikace byl mnohem větší před tím, než jsme do modelu
zakomponovali hodnocení komunistického režimu, jež využívá nápad a způsob
operacionalizace, který použil Richard Rose se svými kolegy (viz například Rose,
Mischler, Hearpfer 1998). Podle nich požívají nové režimy negativní tolerance jako
důsledku veřejného odmítnutí starých komunistických režimů a strachu z jejich
případného návratu. Základní kvalitou nového režimu je pro občany to, že není
komunistický a ustaven sovětskými vojsky. Jeho legitimita vychází částečně z ostudy,
33
Tato zjištění částečně potvrzují zjištění Rose (1998: 177), který ukazuje, že ekonomické faktory (situace
jedince v minulosti, nyní a v budoucnu, hodnocení minulého, současného a budoucího ekonomického systému,
nezaměstnanost a příjem) mají menší vliv na podporu režimu, než politické proměnné. Navíc vliv politických
proměnných je nezávislý na ekonomických.
34
Nárůst významu hodnocení hospodářství a třídních či statusových charakteristik na podporu demokracie lze
očekávat s tím, jak bude ubíhat doba od revoluce a postupně bude klesat trpělivost a víra ve zlepšení.
63
kterou utržil minulý režim; minimálně po dobu, co vzpomínky na starý režim bude živé.
Rose se svými kolegy naznačil zajímavý paradox, že jestliže etablované režimy získávají
podporu jak na základě toho, co jsou a co dělají, tak nové režimy v postkomunistických
státech mají podporu pro to, co nejsou a co nedělají. Navíc existuje očekávání, že nové
režimy jsou hodnoceny také na základě očekávání toho, jaké budou v krátké budoucnosti.
Občané mohou mít jistou dávku trpělivosti se současnými podmínkami pokud si udrží
víru v to, že se politické a ekonomické podmínky zlepší. Kvůli krátké historii, jíž by
veřejnost ohromily, musí nové režimy spoléhat na podporu občanů na základě strachu
z minulosti a důvěry v budoucnost. Negativní hodnocení komunistického režimu
v modelech 3 a 4 zvyšuje podporu demokracie a opačně pozitivní hodnocení minulého
režimu legitimitu demokracie snižuje. V této souvislosti nepřekvapí pokles významu
stranické identifikace s KSČM, neboť pozitivně komunistický režim hodnotí především
voliči KSČM a ti, co se s ní identifikují.
Tabulka 3.5. Podpora demokracie (OLS regrese; beta koeficienty)
konstanta
socializace, vzdělanost a
sociální status
věk
pohlaví (žena)
vzdělání
subjektivní sociální status
index SES
výkonnost
negativní hodnocení
hospodářství
politická efektivita a stranická
identifikace
stranická identifikace
stranická identifikace KSČM
levice
pravice
institucionální odcizení
individuální odcizení
hodnocení komunistického
režimu
pozitivní hodnocení
komunistického režimu v ČR
R2
N
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
model 1
model 2
model 3
model 4
0,47
0,65
1,01
1,05
-0,10 **
0,00
0,12 ***
0,15 ***
-0,04
0,00
-0,08 **
0,02
0,08 *
0,05
0,28 ***
0,17 ***
-0,04
0,09
-0,06
-0,02
0,11
-0,09
-0,07
-0,05
*
**
**
*
-0,21 ***
0,07
1016
0,09
875
64
-0,04
0,02
0,21
899
0,09 *
-0,07
-0,01
0,11 **
-0,07 *
-0,05
-0,19 ***
0,21
783
Třetí a čtvrtý model obsahují také pocit politické efektivity, a to jak jeho vnitřní, tak
vnější dimenzi. Pocit vnější politické efektivity má statisticky významný vliv na to, zda
člověk podporuje demokracii (změna postoje z nejvíce politicky neefektivního a na
nejvíce politicky efektivní vede ke zvýšení podpory demokracie o 5 procentních bodů),
zatímco pocit vnější politické efektivity má vliv menší a statisticky významný pouze
v modelu 3. To je s velkou pravděpodobností způsobeno vysokou vysvětlující schopností
třídních či statusových proměnných, které jsou silným prediktorem vnitřního pocitu
politické efektivity.
Poslední dva modely vysvětlují 20 procent variability proměnné LEG1, což je ve srovnání
s jinými modely, které chtějí vysvětlit legitimitu režimu, relativně vysoké číslo. Důvod,
proč výše vysvětlené variability bývá nižší, spočívá buď na jedné straně v tom, že je velmi
malá variabilita v závislé proměnné (hodnoty legitimity dosahují v některých zemích i
více než 90 procent), nebo na druhé straně v tom, že se jedná o skutečně difúzní podporu
režimu, kterou lze obtížně vysvětlit nějakými proměnnými (Magalhaes 2005: 981).
3.5. Závěr
V této kapitole jsme se zaměřili na zkoumání úrovně legitimity demokracie v Česku a
jejím zdrojům. Úroveň podpory demokracie v ČR závisí mimo jiné na tom, jaká otázka je
respondentům v dotazníkovém šetření položena, proto její podpora variuje v rozmezí 60
až 90 procent v závislosti na otázce a způsobu zacházení s tzv. chybějícími odpověďmi.
Pro analýzy v této kapitole jsme nejčastěji používali otázku, která nabízí respondentům tři
možnosti odpovědi na to, jaký režim by měl v zemi fungovat, z nichž jednou z alternativ
je demokracie, druhou nějaká podoba autoritářského režimu či diktatury a třetí možností je
odpovědět, že respondentům je jedno, jaký režim funguje. Tuto otázku považujeme za
nejlepší pro odhalení skutečných stoupenců demokracie na rozdíl od jiných otázek, které
generují podporu demokracie u více než 90 procent populace, a odpovědi na ně jsou jen
falešným/neupřímným souhlasem.35
Pomocí této otázky jsme zkoumali zdroje podpory demokracie a odhalili jsme, že
legitimita demokracie je určována především sociální třídou (podstatně méně již
hodnocením vývoje hospodářství) a tedy v obecné rovině tím, zda daný režim umožňuje
jedinci náležité materiální zabezpečení. Zároveň se mezi důležité zdroje podpory
demokracie řadí i pocit vnitřní a vnější efektivity, které měří to, nakolik člověk považuje
daný režim za responzivní, nakolik si myslí, že může politiku ovlivnit a že vůbec politice
35
Termín falešný/neupřímný souhlas je nevystihujícím překladem anglického lip-service.
65
rozumí. Třetím důležitým zdrojem podpory demokracie je stranická identifikace, která je
indikátorem vazby občanů na základní instituce volební soutěže v demokracii. Se
stranickou identifikací souvisí i role pravicového sebezařazení jedince na levo-pravé
škále, neboť pravicoví občané podporují demokracií více i když kontrolujeme vazbu na
KSČM a pozitivní hodnocení komunistického režimu. To naznačuje, že nekomunističtí
voliči na levici nemusí být oddanými stoupenci demokracie.
Čtvrtým významným zdrojem podpory demokracie je politická socializace. Ti občané,
kteří byli politicky socializovaní před rokem 1968, identifikují se s KSČM a pozitivně
hodnotí komunistický režim, podporují demokracii minimálně; uvedené proměnné mají
všechny nezávislý vliv na úroveň podpory demokracie. Tato zjištění potvrzují rozšíření
odmítání demokracie mezi stoupenci KSČM, což naznačuje potenciální problém české
demokracie. V obecné rovině by klidně mohla být úroveň podpory demokracie ještě nižší
než v současném Česku a stabilitu politického režimu by to vůbec nemuselo ohrozit.
Adam Przeworski nicméně upozornil, že pro stabilitu režimu či jeho pád je důležitá
přítomnost kolektivně organizované alternativy. Komunistické režimy totiž byly pro své
občany ve velké míře nelegitimními, ale jejich stabilitu to neohrožovalo. Jakmile ale došlo
k ustavení kolektivního projektu alternativní budoucnosti, byl režim ohrožen; izolovaní
jedinci totiž získali možnost politické volby (Przeworski 1991: 54). KSČM se zdá být
takovouto kolektivně organizovanou alternativou alespoň z hlediska politických postojů
občanů, kteří ji podporují. Na úrovni politického programu strany totiž podpora
nedemokratického režimu nemusí vůbec existovat.
66
4. Nárůst nespokojenosti s politikou a nedůvěry v politické
instituce v letech 1996–2006
Ve druhé kapitole jsme vysvětlili a prokázali odlišnost čtyř postojů k politickému režimu
a jeho institucím: legitimitu režimu, politickou nespokojenost, institucionální odcizení a
individuální odcizení od politiky. V předchozí kapitole jsme prozkoumali první z těchto
postojů, kdy jsme sledovali úroveň a zdroje podpory demokracie. V této kapitole
přikročíme k druhému z uvedených postojových souborů: politické nespokojenosti.
Především v případě tohoto souboru postojů dochází v Česku k nejdynamičtějším změnám
a největším propadům. Zatímco v polovině 90. let byla s politikou spokojena přibližně
polovina veřejnosti, tak na konci roku 1997 to bylo kolem deseti procent a od té doby
hodnota spokojenosti málokdy překročila třetinu společnosti. Dynamika změn těchto
postojů je logická, neboť daný soubor postojů tvoří většinou ty, které zahrnují krátkodobé
hodnocení činnosti a výkonnosti jednotlivých politických institucí, jako jsou vláda,
parlament, politické strany či obecně politika a politici. Naopak skutečnost, že v Česku
došlo v oblasti těchto postojů k největším propadům, již tak logicky z povahy těchto
postojů nevyplývá a je důsledkem některých událostí především z období konce 90. let.
V této kapitole se věnujeme dvěma postojům - konceptům, jež spadají do postojové
dimenze politické nespokojenosti: důvěře v politické instituce a spokojenosti s politikou.
Tyto postoje jsme nevybrali náhodou. Nejenže splňují tu podmínku, že spadají do uvedené
postojové dimenze, ale jsou v Česku dlouhodobě měřené v pravidelných dotazníkových
šetřeních, která organizuje CVVM při Sociologickém ústavu AV ČR, v.v.i. To nám
umožňuje popsat a analyzovat vývoj důvěry v politické instituce a spokojenost s politikou
v čase, konkrétně v časovém období 1996–2006. Nejprve vyjasníme obsah konceptu
politické nespokojenosti. Poté popíšeme proměny důvěry v politické instituce a
spokojenosti s politikou v čase a ukážeme, v jakých obdobích rostla politická
nespokojenost. Následně představíme, jaké podskupiny české veřejnosti jsou nejvíce
nespokojené s politikou a zda proměny nespokojenosti probíhaly souběžně ve všech
podskupinách. Nakonec budeme modelovat zdroje politické nespokojenosti.
4.1. Politická nespokojenost – konceptuální charakteristiky
Koncept politické nespokojenosti odkazuje k Eastonovu rozlišení hodnocení politického
režimu (s jeho principy, normami, procedurami a institucemi) a držitelů moci, tedy těch,
67
kteří obsazují politické instituce státu. Easton teoreticky předpokládal existenci odlišných
hierarchicky uspořádaných úrovní politické podpory. Ve druhé kapitole jsme ukázali, že
toto analytické rozlišení není pouze záležitostí konceptuálního zjemňování ze strany
sociálních vědců, ale že i veřejnost dokáže separovat tyto dimenze postojů k politickému
režimu a jeho institucím. V důsledku tato zjištění znamenají, že politický režim nemusí
ohrožovat negativní hodnocení fungování politických institucí a těch, kteří v těchto
institucí působí. Eastonovými slovy: nedostatek specifické podpory neohrožuje difúzní
podporu režimu.
V odborné literatuře se rozvolnění vazeb mezi podporou režimu a spokojeností
s fungováním jeho institucí projevuje novotvary jako kritičtí občané (Norris 1999) či
nespokojení demokraté (Hofferbert, Klingeman 2001). Tato označení naznačují, že
kritičnost k politickým elitám lze spojit s hodnotami demokratického občanství a
nespokojenost s hodnotami demokracie. Nově Dalton (2008) hovoří o nových normách
občanství, jež se objevují mezi mladou generací. Tito jedinci jsou silnými stoupenci
demokracie, ale stejně energicky kritizují její fungování a činnost klasických politických
institucí (politické strany a vláda) a aktérů (politici). Koncept politické nespokojenosti
umožňuje pochopit, proč je možné nedůvěřovat vládě či s ní být nespokojený a zároveň ji
respektovat a poslouchat.
Americká politologie řešila uvedenou otázku v polovině 70. let, kdy došlo v důsledku
vietnamské války a aféry Watergate k poklesu důvěry v politické instituce (diskuzi
shrnuje Abramson 1983: 195–206). Artur Miller na základě těchto údajů tvrdil, že
v americké společnosti začíná převládat rozsáhlá nespokojenost a odcizení od politiky,
jejímž důsledkem může být radikální politická změna (1974a: 951, 971).36 Jack Citrin
(1974) na to reagoval odlišnou interpretací indikátorů důvěry v politické instituce. Jeho
článek je vlastně studií konstruktové validity otázek na důvěru v politické instituce, neboť
ukazuje vazbu těchto otázek k hodnocení prezidenta, volbě strany a stranické identifikaci.
Nárůst nedůvěry podle něj není ohrožením systému vlády, neboť je sycen třemi zdroji:
(1.) nespokojeností s těmi, kteří zastávají politické úřady (především s prezidentem); tato
nespokojenost je stranicky definovaná; (2.) ritualizovanou kritikou politiky a politiků; a
(3.) skutečným odmítáním politického systému (Citrin 1974: 978). Citrin tak dokázal, že
36
Hlavním tématem Millerova článku byla polarizace americké společnosti ve vztahu k jednotlivým politickým
tématům a vliv této polarizace na politickou nedůvěru (více se tomuto problému věnujeme v části, kde
představujeme vysvětlení politické nespokojenosti na základě výkonnosti režimu, viz tzv. mezera
v reprezentaci). V článku Miller nicméně dramaticky hovořil o důsledcích klesající důvěry v politické instituce.
68
existuje dimenze postojů k politickému systému a jeho institucím, jež nesouvisí s jeho
legitimitou.
V našem pojetí jsou postoje tvořící dimenzi politické nespokojenosti důsledkem srovnání
toho, co jedinec získává, s tím, co by mohl získat (Montero, Gunther, Torcal 1997: 130),
resp. jako důsledek srovnání toho, jak režim a vláda funguje a jak by mohl fungovat.
Politická nespokojenost se týká hodnocení fungování systému, například vlády,
hospodářství či demokracie v zemi. Toto hodnocení probíhá na určitém kontinuu
(definovaném například jako důvěra, spokojenost, podpora či známkování aktérů, institucí
či fungování systému), které lze zredukovat na nejsrozumitelnější úroveň politická
spokojenost – nespokojenost. Tato nespokojenost je založena na krátkodobém hodnocení
institucí, politiků, jejich jednání a fungování systému, a proto se může v čase relativně
rychle měnit v závislosti na činnosti vlády, výkonnosti hospodářství apod. Při zkoumání
politické nespokojenosti mohou být používána množství indikátorů z dotazníkových
šetřeních, jež jsou určené k hodnocení politiky. Ve druhé kapitole jsme ukázali, že do
tohoto souboru postojů spadají hodnocení činnosti vlády, hodnocení ekonomiky a
politické situace a důvěra v politické instituce jako vláda a parlament. Zároveň tam mohou
spadat hodnocení spokojenosti s veřejnými politikami v jednotlivých sektorech, hodnocení
korupce politiků či politických stran.
Výraznou charakteristikou tohoto souboru postojů je vazba na ty aktéry, kteří disponují
vládní mocí. Tito aktéři bývají hodnoceni i při dotazech, které se jich přímo netýkají
(například důvěra v parlament se netýká vlády, ale je hodnocením vlády podmíněná). Ač
se jedná o různé dimenze fungování demokratického systému, jsou respondenty
v dotazníkových šetřeních chápány a interpretovány tak, že hodnotí výkon a fungování
vlády. Nepřímo tak skrze hodnocení vlády vstupuje do hry politické stranictví, resp.
podpora stran, jež jsou ve vládě nebo opozici. Ti občané, kteří podporují opoziční strany,
vyjadřují větší nespokojenost než občané, kteří podporují vládní strany (na obdobném
principu fungují teorie ekonomického hlasování, přehledově viz například Duch,
Stevenson 2008; Tucker 2006). Důvody tohoto vztahu mohou být v principu dva: (1.) na
základě ne/spokojenosti došlo ke změně volební preference; (2.) stranická preference
poskytuje interpretační vodítko pro hodnocení držitelů moci.
Vazba politické nespokojenosti na držitele moci zároveň umožňuje, aby se úroveň
spokojenosti měnila v souvislosti s vládní změnou a konáním voleb. Volby hrají
z hlediska konceptu politické nespokojenosti důležitou úlohu. V prvé řadě dochází v době
voleb ke snižování politické nespokojenosti (Banducci, Karp 2003). V době voleb totiž
69
strany a kandidáti nabízejí své řešení politických problémů společnosti a dochází k silné
mobilizaci voličů: vládní strany přesvědčují o své úspěšnosti vládnout a řešit problémy a
opoziční strany zase o kvalitě svých alternativ k vládním politikám. Zadruhé umožňují
volby vyjádřit nespokojenost s vládní stranou či stranami a zbavit se tak vlády, aniž by
došlo k ohrožení režimu. Demokracie tak mají schopnost se proti politické nespokojenosti
bránit tím, že pravidelně konané volby umožňují tuto nespokojenost kanalizovat do
legálního, konvenčního a režim neohrožujícího chování. Legitimita režimu je tak
uzávorkována před nespokojeností s jednáním politiků a jejich rozhodnutími. Tato
nespokojenost je navíc většinou krátkodobá a je katalyzátorem změny, ať už stran nebo
politiků v rozhodovacích pozicích.
4.2. Vývoj důvěry v politické instituce v letech 1996–2006
Ve druhé kapitole jsme pomocí analýzy hlavních komponent ukázali, že postojová
dimenze politické nespokojenosti zahrnuje jak důvěru ve vládu a parlament37 (viz
proměnné TRUST-G a TRUST-P v tabulce 2.5 v kapitole 2), tak i spokojenost s politikou.
Data z pravidelných každoměsíčních dotazníkových šetření CVVM umožňují zjistit, jak se
v čase vyvíjí důvěra v jednotlivé politické instituce, nejen ve vládu a obecně definovaný
parlament. CVVM se respondentů totiž táže, zda důvěřují prezidentovi republiky, vládě,
Poslanecké sněmovně, Senátu, svému krajskému zastupitelstvu a obecnímu zastupitelstvu
(Otázka zní: „Řekněte, prosím, důvěřujete prezidentovi republiky, Vládě ČR, Poslanecké
sněmovně ČR, Senátu ČR, Vašemu krajskému zastupitelstvu, Vašemu obecnímu
zastupitelstvu?“). Možnosti odpovědí jsou: „rozhodně důvěřuji“, „spíše důvěřuji“, „spíše
nedůvěřuji“, „rozhodně nedůvěřuji“ a „nevím“. Uvedená otázka je vždy pokládána
nedlouho po zahájení interview a výslovně se týká důvěry či nedůvěry v danou instituci.
Vývoj důvěry v celkem šest politických institucí v letech 1996 až 2006 ukazuje graf 4.1.
Prezentované výsledky upozorňují na celkem tři důležité fenomény. Zaprvé existuje
zřetelná hierarchie v úrovni důvěry v politické instituce, kdy některé instituce získávají
systematicky mnohem více důvěry než jiné. Zadruhé, důvěra ve všechny politické
instituce v čase variuje, a to dosti podobným způsobem, což naznačuje, že politické a
hospodářské procesy ovlivňují vyjadřování důvěry pro více institucí zároveň. Zatřetí lze
zaznamenat velmi mírný pokles v důvěře v základní politické instituce státu jako jsou
vláda a Poslanecké sněmovna.
37
Do stejného souboru postojů spadala ještě například důvěra v politické strany, o níž jsme v textu nereferovali.
70
Graf 4.1. Vývoj důvěry v jednotlivé politické instituce v letech 1996 až 2006
(procenta rozhodně a spíše důvěřujících)
Zdroj: vlastní výpočty na základě dat CVVM.
Poznámka: Prezentována jsou procenta celkového počtu respondentů, kteří rozhodně anebo
spíše důvěřují dané instituci. Údaje jsou agregované na jednotlivá čtvrtletí.
Zaměříme-li se nejprve na hierarchii v úrovni důvěry v politické instituce, má nejvyšší
důvěru veřejnosti prezident republiky a za ním následují obecní a krajská zastupitelstva.
Výsadní pozice prezidenta byla narušena pouze v posledním roce funkčního období
prezidenta Václava Havla; s nástupem Václava Klause do úřadu vzrostla důvěra
v prezidenta nad hodnoty 70 procent. Nižší úrovně důvěry zaznamenává vláda, Poslanecká
sněmovna a Senát. Jedinou výjimkou bylo období po ustavení krajských samospráv, kdy
důvěra ve vládu převyšovala důvěru v krajská zastupitelstva. Toto pořadí naznačuje, že ty
instituce, které jsou obsazovány na základě výsledku celostátních voleb, mají nejnižší
úroveň důvěry. Na druhé straně nejvyšší důvěru mají ty instituce, které jsou občanům
nejblíže a zároveň nejsou zodpovědné za politické rozhodování na úrovni státu.
Analyzované časové období je zajímavé mimo jiné i proto, že v dané době vznikly dvě
politické instituce: Senát vznikl v roce 1996 a kraje v roce 2000. Výsledky analýz ukazují,
že podíl respondentů, kteří byli schopni a ochotni vyjádřit názor na důvěru v krajské
zastupitelstvo, vzrostl z 55 procent v prvním čtvrtletí roku 2001 na 80 procent na konci
roku 2005. Souběžně s tím i důvěra v krajská zastupitelstva vzrostla z původních 22 na 45
71
procent. Byl to především nedostatek informací o fungování krajů, který způsobil nízký
podíl odpovědí s názorem a tudíž i nižší důvěru v instituci. Na druhé straně schopnost
vyjádřit názor na důvěru v Senát vzrostla z 68 na 94 procent, ale důvěra v Senát v dané
době oscilovala stále kolem 20 procent. Skutečnost, že v případě těchto dvou nových
institucí můžeme zaznamenat odlišné trendy, odráží to, jak veřejnost vnímá, co dané
instituce dělají. Větší důležitost krajských zastupitelstev z hlediska občanů (a tím pádem i
důvěra v ně) vychází z toho, že do jejich náplně činnosti patří lokální praktické záležitosti
související s dopravou, školstvím či zdravotnictvím. Naopak Senát je nahlížen jako
„chudý příbuzný“ mocensky silnější Poslanecké sněmovny a vlády, což se odráží v
souběžných proměnách důvěry v tyto instituce.
Druhým důležitým výsledkem analýzy časových řad důvěry jednotlivých politických
institucí byla souběžná proměna důvěry v případě některých institucí. Na první pohled je
zřejmé, že důvěra ve vládu a Poslaneckou sněmovnu prochází stejnými změnami, i když
na trochu odlišné úrovni podpory. Jednoduchá korelační analýza, jejíž výsledky jsou
obsaženy v tabulce 4.1, odhalila, že vztah mezi důvěrou ve vládu a Poslaneckou
sněmovnu je docela silný (hodnota Pearsonova korelačního koeficientu 0,67), zatímco
vztah mezi důvěrou ve vládu a Senát je nižší (0,49). Vysoká je i hodnota vztahu mezi
důvěrou v obě komory parlamentu (0,64). Překvapivě nejvyšší korelace existuje mezi
důvěrou v prezidenta a krajská zastupitelstva (0,85). Tato korelace je způsobena
souběhem nárůstu důvěry v prezidenta po nástupu Václava Klause na post a nárůstu
důvěry v krajská zastupitelstva s tím, jak se s nimi občané postupně seznamovali.
Samozřejmě že důležitou roli hraje i stranictví, neboť obě instituce byly do roku 2008
dominantně obsazeny představiteli ODS. Zjistit, zda se jedná pouze o klamnou korelaci
způsobenou třetím faktorem (stranictvím) či něčím jiným, může pouze řádné
ekonometrické modelování časových řad, což není cílem této kapitoly.
Tabulka 4.1. Korelační koeficienty mezi hodnotami důvěry v politické instituce
agregované na čtvrtletí mezi lety 1996–2006 (Pearsonův korelační koeficient)
Vláda
PS
Senát
Krajská
zastupitelstva
Obecní
zastupitelstva
Prezident
0,24
0,09
Vláda
0,67
PS
Senát
Krajská zastupitelstva
Zdroj: vlastní výpočty na základě dat CVVM.
0,35
0,49
0,64
0,85
-0,17
-0,22
0,05
0,28
0,19
0,28
0,32
0,54
72
Třetím zřetelným trendem, který lze vyčíst z grafu 4.1, je mírný, ale setrvalý pokles
důvěry v základní politické instituce: vládu a Poslaneckou sněmovnu. Spojnice na grafu
opisují jakoby sinusoidy s nejvyšším bodem v době voleb do Poslanecké sněmovny, resp.
krátce po nich (v grafu 4. 1 jsou volby vyznačeny svislou čarou). Jak vláda, tak
Poslanecká sněmovna mají nejvyšší důvěru v době krátce po svém ustavení. Toto zjištění
naznačuje, že volby mají charakter očistného mechanismu, který zajistí personální
výměnu či alespoň obměnu nepopulárních institucí. Zároveň ale postupně klesá ona
nejvyšší hodnota důvěry, kterou lze zaznamenat v době konání voleb. V případě PS jsou
hodnoty důvěry měřené v červnových či červencových šetřeních vždy po volbách
následující: 40 (1996) – 41 (1998) – 31 (2002) – 31 (2006). V případě vlády dosahuje
důvěra měřená v zářijových šetřeních hodnot: 53 (1996) – 44 (1998) – 47 (2002) – 27
(2006).38 S drobnými výchylkami je trend poklesu zřejmý a potvrzený i průměrnými
hodnotami důvěry za celé funkční období jednotlivých vlád a sněmoven. V případě vlády
průměrná hodnota důvěry ve vládu v období leden až červen 1996 dosáhla 50 procent,
v období 1996–1998 byla 39 procent, v období Zemanovy vlády 34 procent a od roku
2002 do roku 2006, kdy se vystřídaly Špidlova, Grossova a Paroubkova vláda, 35 procent.
V případě Sněmovny se jedná spíše než o pokles o setrvale nízké hodnoty: 26, 23, 25 a 25
procent.
4.3. Spokojenost s politikou v letech 1996–2006
Vedle důvěry v politické instituce spadají do souboru politických postojů tvořících
koncept politické nespokojenosti i otázky, jež zjišťují spokojenost občanů s vývojem
hospodářství, s činností vlády či s politickou situací (viz tabulky 2.2, 2.4 a 2.6 v kapitole
2).
Díky
pravidelnému
pokládání
otázky
na
spokojenost
s politickou
situací
v dotazníkových šetřeních CVVM se můžeme podívat na vývoj spokojenosti s politikou
v čase mezi lety 1996 až 2006. Otázka, kterou pokládá CVVM zní: Zamyslíte-li se nad
celkovou současnou politickou situací v České republice, řekl byste, že jste s ní (1.) velmi
spokojen; (2.) spíše spokojen; (3.) ani spokojen, ani nespokojen; (4.) spíše nespokojen;
(5.) velmi nespokojen. Pouze v detailech se tato otázka liší od té, která byla použita
v šetření ISSP 2006 – Role vlády. Srovnáme-li četnosti odpovědí v šetřeních CVVM
38
V případě roku 2006 se jedná o hodnotu důvěry v Topolánkovu vládu, která nakonec nezískala důvěru
Poslanecké sněmovny (zjišťováno v říjnovém šetření). Důvěra ve vládu byla sledováno i krátce po volbách
v povolebním dotazníkovém šetření Česká volební studie 2006 a důvěra ve vládu byla 45 procent (jednalo se
spíše ale o důvěru v Paroubkovu vlády).
73
dosažených v době konání dotazníkového šetření ISSP 2006 – Role vlády, nezjistíme
odchylky větší než tři procentní body, což může být odchylka způsobená chybou výběru.
CVVM pokládá uvedenou otázku od března 2003. Stejnou otázku pokládalo i mezi lety
1996–2003, nicméně kategorie odpovědí byly čtyři: (1.) velmi spokojen; (2.) spíše
spokojen; (3.) spíše nespokojen; (4.) velmi nespokojen. Aby bylo možné srovnávat vývoj
spokojenosti s politikou v čase, transformovali jsme odpovědi pro období 2003–2006.
K tomu jsme využili experiment s rozděleným souborem, který CVVM provedlo v březnu
2003, kdy polovině respondentů položili otázku se 4 starými kategoriemi a druhé polovině
s 5 novými kategoriemi. Přidání střední kategorie vedlo k poklesu zastoupení odpovědí
v ostatních kategoriích a nebylo možné srovnávat odpovědi v kategoriích označených jako
„velmi spokojen“ či „spíše spokojen“, případně jejich součet. Například v uvedeném
březnovém šetření v roce 2003 bylo velmi a spíše spokojených 20 procent v případě 5
kategorií a 31 procent v případě 4 kategorií. Proto jsme se rozhodli střední kategorii
rozdělit na dvě části (spíše spokojen – spíše nespokojen) v závislosti na poměru odpovědí
v sousedních kategoriích (spíše spokojen a spíše nespokojen). Tuto strategii ospravedlňuje
skutečnost, že se proporce odpovědí „spíše spokojen“ a „spíše nespokojen“ v obou
případech – tedy jak ve verzi se střední hodnotou, tak bez ní – skoro rovnaly (40 procent a
37 procent). Tato transformace vedla k tomu, že podsoubor, který byl dotazován na
spokojenost s politikou pomocí otázky s 5 kategoriemi odpovědí, vykazoval více
spokojených respondentů (36 procent) než podsoubor, ve kterém bylo dotazováno
s otázkou se 4 kategoriemi odpovědí (31 procent).
Vývoj spokojenosti s politikou v čase prezentuje graf 4. 2. V době kolem voleb do
Poslanecké sněmovny v roce 1996 dosahovala spokojenost s politikou padesáti procent.
Krátce po volbách a v průběhu celého roku 1997 spokojenost klesala až téměř k hodnotám
deseti procent. V tomto období se zhoršovaly nejen ukazatele výkonnosti české
ekonomiky, na něž vláda reagovala schválením reformních a restriktivních opatření, jež
jakoby negovaly relativně široce sdílený pocit především mezi voliči vládních stran, že
transformace se v Česku podařila. Na konci roku 1997 se navíc hlavní vládní strana ODS
přiznala k tomu, že příspěvky od podnikatele Šrejbra, jež z velkou pravděpodobností byly
odměnou za příznivé privatizační rozhodnutí, vydávala za dary neexistujících a mrtvých
osob ze zahraničí (detailně viz například Tabery 2006: 16–22). Toto období označuje
v grafu 4.2 svislá přerušovaná čára.
Na počátku roku 1998 dosahovala spokojenost nejnižších hodnot, jimž se přiblížila
v průběhu celého období již pouze po volbách do PS v roce 2006. V lednu 1998 už druhá
74
Klausova vláda byla v demisi a vládu sestavoval bývalý guvernér České národní banky
Josef Tošovský. Krátce poté došlo k nárůstu spokojenosti s politikou. Ta nicméně opět
klesla krátce po volbách do PS v roce 1998 po uzavření tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD
a ODS. Od roku 2000 nastává druhý nárůst spokojenosti s politikou, který pozvolně
pokračoval až do počátku roku 2003. Nicméně i v době nejvyšší hodnoty spokojenosti
s politikou se jednalo pouze o jednu třetinu společnosti. Následoval další pokles
spokojenosti, který skončil v polovině roku 2005 a s velkou pravděpodobností souvisí
s ukončením politické kariéry Stanislava Grosse a nástupem Jiřího Paroubka do vedení
ČSSD a především do funkce předsedy vlády. Strmý pokles spokojenosti s politikou po
volbách do PS v roce 2006 s velkou pravděpodobností souvisí s nerozhodným výsledkem
voleb a nemožností jak pravicové ODS, tak levicové ČSSD ustavit vládu s dostatečnou
podporou poslanců.
Graf 4.2. Vývoj spokojenosti s politikou a důvěry ve vládu a Poslaneckou sněmovnu
v letech 1996 až 2006 (procenta rozhodně a spíše důvěřujících a rozhodně a spíše
spokojených)
Zdroj: vlastní výpočty na základě dat CVVM.
Poznámka: Prezentována jsou procenta celkového počtu respondentů, kteří rozhodně anebo
spíše důvěřují dané instituci či jsou rozhodně a spíše spokojeni. Údaje jsou agregované na
jednotlivá čtvrtletí.
75
Dynamické změny ve spokojenosti s politikou a především dramatický pokles na konci
90. let jsou s velkou pravděpodobností důsledkem politických událostí a skandálů: (1.)
hospodářské obtíže v počátku druhé poloviny 90. let a s tím související pokles důvěry
v transformační jedinečnost prezentovanou Václavem Klausem a rostoucí kritičnost
českých médií vůči politikům; (2.) skandály s financováním stran; (3.) uzavření opoziční
smlouvy. Na druhé straně mohou být vysoké hodnoty nespokojenosti důsledkem
verbalizace ve veřejnosti běžného a až ritualistického negativismu vůči politice a
politikům (obdobně viz Citrin 1974: 975). Tento negativismus může také souviset
s kritikou veřejného sektoru z pozic neoliberalismu, který interpretuje veškeré kroky
státních úředníků a politiků jako vedené vlastním zájmem a lobbyingem silných korporací
a zájmových skupin (viz Hay 2007: kapitola 3). Tímto interpretačním rámcem podmíněná
nedůvěra může být spíše než opravdovou nespokojeností pouze vyjádřením všeobecné
skepse k politikům a politice.
Obdobně jako u indikátorů politické důvěry, tak v případě spokojenosti s politickou
situací je obtížné přesně určit, jakým způsobem respondenti na tyto otázky odpovídají a na
jaký impulz respondenti reagují: vyjadřují spokojenost s vládou nebo s celkovou situací či
s tím, jak režim funguje? Při hledání odpovědi na tuto otázku může pomoci graf 4.2, který
ukazuje nejen úroveň spokojenosti s politikou, ale i míru důvěry ve vládu a v Poslaneckou
sněmovnu v období let 1996–2006. Můžeme vidět, že spokojenost s politikou od roku
1997 téměř kopíruje linii reprezentující důvěru v Poslaneckou sněmovnu (Pearsonův
korelační koeficient je 0,67). Spokojenost s politikou a důvěra ve vládu mají sice odlišnou
úroveň, neboť vláda je hodnocena přibližně o 10 až 15 procentních bodů pozitivněji, ale
vztah mezi oběma indikátory je ještě těsnější (Pearsonův korelační koeficient je 0,80).
Přibližně od roku 1999 všechny tři indikátory sledují obdobné vzorce.
Respondenti jsou v uvedených otázkách tázáni zaprvé na důvěru v instituce bez ohledu na
jejich představitele a zadruhé na spokojenost s politikou, což je také velmi obecná otázka
bez personálního obsahu. Vysoká variabilita v pozitivních/negativních odpovědích na tyto
otázky v čase naznačuje, že se nejedná o de-personalizované odpovědi, ale naopak, že
respondenti při formulování odpovědí na tyto otázky zvažují současné představitele dané
instituce a v případě spokojenosti s politikou mají respondenti na mysli s velkou
pravděpodobností vládu. Analýza individuálních dat z šetření ISSP 2006 – Role vlády IV
ukazuje silný vztah mezi spokojeností s politickou situací a hodnocením činnosti vlády,
neboť korelační koeficient Tau-b měl hodnotu 0,54. Navíc se zdá, že odpovědi na tyto
otázky jsou silně ovlivňovány hodnocením hospodářství: mezi hodnocením politické
76
situace a vývoje hospodářství existuje také silný vztah, kdy korelační koeficient Tau-b
mezi oběma proměnnými dosahoval 0,41. Obdobně i činnost vlády bývá hodnocena
primárně prizmatem hospodářského vývoje (v roce 2006 dosahoval korelační koeficient
Tau-b mezi oběma proměnnými hodnoty 0,38).
Tento vztah mezi hodnocením hospodářství, politické situace a činnosti vlády na
individuální úrovni se reprodukuje i na agregované úrovni při srovnání vývoje
jednotlivých indikátorů v čase. Jednoduchá analýza časových řad naznačila, že nejlepší
vysvětlení spokojenosti s politikou poskytuje proměnná důvěra ve vládu: s každým
zvýšením důvěry ve vládu o jedno procento vzroste spokojenost s politikou o 0,6
procenta. Důvěra ve vládu navíc sama o sobě vysvětluje 35 procent variability
spokojenosti
s politikou.
Vzhledem
k vzájemné
závislosti
důvěry
v Poslaneckou
sněmovnu a ve vládu lze použít k vysvětlení spokojenosti s politikou i důvěru v PS,
nicméně s horšími výsledky (28 procent vysvětlené variability). Použití hospodářských
ukazatelů jako růst HDP, inflace či nezaměstnanosti model výrazně nezlepšuje, i když
úroveň nezaměstnanosti sama o sobě vysvětluje 25 procent rozptylu hodnot spokojenosti
s politikou. Tyto výsledky naznačují, že hodnocení vlády je částečně podmíněno
ekonomickými výsledky (především úrovní nezaměstnanosti), resp. že obsahuje výrazný
komponent hodnocení ekonomického vývoje.
4.4. Spokojenost s politikou v letech 1996–2006 – vývoj v jednotlivých
podskupinách
Nyní se zaměříme na to, zda poklesy a vzestupy spokojenosti s politikou probíhají
relativně homogenně napříč společností, či jsou určité skupiny, u nichž se proměňuje
hodnocení politické situace odlišným způsobem. Analýzy jsme prováděli na souborech
spojených pro jednotlivé roky a poté porovnávali hodnoty za jednotlivé roky. Z hlediska
klasických identifikačních charakteristik jsme sledovali vývoj spokojenosti s politikou
v podskupinách definovaných pohlavím, vzděláním a věkem. Překvapivě si tyto
podskupiny udržují pořadí ohledně spokojenosti s politikou po celé období, pouze
minimálně mezi nimi variují rozdíly a celkově kopírují trend vývoje spokojenosti
s politikou v celé společnosti. Je až zarážející, jak neměnná zůstává struktura spokojenosti
s politikou z hlediska těchto kategorií. Politické a ekonomické vlivy tak z hlediska
spokojenosti s politikou působí s velkou pravděpodobností rovnoměrně na všechny
skupiny.
77
Z hlediska pohlaví respondentů existují minimální rozdíly mezi muži a ženami.
Kontingenční koeficient mezi pohlavím a spokojeností s politikou varioval v rozmezí
0,04–0,06, což naznačuje téměř neexistenci vztahu. Rozdíl mezi muži a ženami byl
většinou jeden či dva procentní body s tím, že do roku 1998 byli muži více spokojení
s politikou a od roku 1999 jsou přibližně o jeden procentní bod spokojenější ženy.
V případě žen lze zaznamenat méně častější využívání krajních kategorií (rozhodně
spokojen či nespokojen) než u mužů, což může na jedné straně naznačovat méně radikální
přístup k hodnocení politiky a na druhé straně neexistenci jasného postoje.
V případě vzdělání je vztah již o něco silnější a kontingenční koeficient dosahoval
zpočátku hodnot 0,15 a postupně klesal a od roku 2003 dosahuje pouze 0,06-0,07.
Zároveň se jedná o vztah lineární s tím, že s úrovní vzdělanosti roste i spokojenost
s politikou. Vztah mezi vzděláním a spokojeností se nicméně postupně rozvolňoval.
Zatímco v roce 1996 byl rozdíl mezi občany s vysokoškolským a těmi se základním
vzděláním vyšší než 20 procentních bodů, tak od roku 2004 nedosahuje více než 5
procentních bodů. Proto jsou hodnoty spokojenosti u lidí se základním vzděláním a
středoškolským bez maturity obdobné a někdy se i promění jejich pořadí s tím, že
nejméně spokojení jsou středoškolsky vzdělaní jedinci bez maturity. Rozvolnění vztahu
mezi vzděláním a spokojeností je s velkou pravděpodobností způsobeno závislostí
spokojenosti na stranictví respondenta a strany ve vládě. S nástupem ČSSD do vlády
v roce 1998 začali být s politikou spokojeni i její voliči, kteří jsou ve srovnání s voliči
pravicových stran méně vzdělaní. Proto došlo k poklesu rozdílu ve spokojenosti mezi
vzdělanými a méně vzdělanými skupinami české veřejnosti.
Vztah věku a spokojenosti s politikou je velmi obdobný jako v případě vzdělání (viz graf
4.3). Vztah je lineární, kdy nejvíce spokojení jsou nejmladší a nejméně spokojení jsou
nejstarší občané. Kontingenční koeficient se trvale pohybuje v rozmezí 0,11–0,15.
Nicméně na rozdíl od vzdělání se v případě věku rozdíl mezi podskupinami v čase
proměňuje. Z počátku byl 14 procentních bodů, poté klesl a až do roku 2002 byl v rozmezí
osmi až deseti procentních bodů. Od roku 2003 se opět zvětšil až k 15 procentním bodům.
Důvodem této variace je s velkou pravděpodobností stranicky podmíněné hodnocení
spokojenosti s politikou, které výrazně souvisí s tím, zda člověk podporuje stranu vládní
či opoziční. Jelikož od roku 1998 byla ve vládě ČSSD, jejíž voliči jsou starší, došlo ve
starších věkových skupinách k relativnímu nárůstu spokojenosti ve srovnání s mladšími
skupinami, jež více podporují ODS (k věkové struktuře volebního chování viz Linek
78
2008; Lebeda, Linek, Lyons, Vlachová 2007). Vztahu stranictví a spokojenosti s politikou
se budeme věnovat v kapitolách 7 a 9.
Sledování vývoje spokojenosti s politikou v čase u věkových skupin umožňuje sledovat
nejen vliv událostí, ale existenci kohortního efektu. V případě věkové skupiny 18 až 29 let
se v roce 2006 jedná o skupinu, která vůbec nebyla v roce 1996 v grafu reprezentována,
neboť nedosáhla věku 18 let. V průběhu sledovaného období se skupina nově vstoupivších
do této kategorie postupně zvětšovala. Vzorec spokojenosti s politikou u věkové skupiny
18–29 let naznačuje existenci kohortního efektu, neboť tato skupina se postupně od
ostatních věkových skupin vzdalovala tím, že byla mnohem více spokojenější s politikou.
Zatímco v roce 1996 byl rozdíl mezi 18–29letými a 30–39letými pouze 2 procentní body,
tak v roce 2006 už byl 8. Minimální rozdíly mezi staršími kategoriemi byly zachovány
v čase.
Graf 4.3. Vývoj spokojenosti s politikou v jednotlivých věkových skupinách
(procenta rozhodně a spíše spokojených)
Zdroj: vlastní výpočty na základě dat CVVM.
Poznámka: Prezentována jsou procenta celkového počtu respondentů, kteří jsou rozhodně a
spíše spokojeni. Údaje jsou agregované na jednotlivé roky.
79
4.5. Co způsobuje politickou nespokojenost?
Poté, co jsme prezentovali vývoj spokojenosti s politikou a důvěry v politické instituce
přistoupíme k představení základních teorií, které vysvětlují politickou nespokojenost.
V odborné literatuře bývá nespokojenost s politikou vysvětlována dvěma odlišnými
způsoby: (1.) idiosynkratické národní faktory, které dokáží vysvětlit specifické pohyby ve
změnách hodnot indikátorů politické nespokojenosti; (2.) všeobecná vysvětlení. V případě
vysvětlení, která využívají vliv národních faktorů, se ukazuje, jak například časově
souvisí pokles/vzestup hodnot politické spokojenosti či důvěry s konkrétními událostmi
jako jsou například korupční skandály, změny vlád, konkrétní vládní rozhodnutí či změny
hospodářských podmínek. Jedná se o přístup, který jsme částečně použili v předchozích
částech. Dáváním do vztahu konkrétních událostí s hodnotami politické nespokojenosti se
vlastně ukazuje kauzální vztah: událost ovlivňuje politickou nespokojenost. Naopak
v případě tzv. všeobecných vysvětlení jsou někteří autoři dokonce tak opatrní, že ani
nehovoří o zdrojích nespokojenosti, neboť je obtížné určit kauzální vztahy při využití
běžných dotazníkových šetření. Místo toho hovoří o korelátech, tedy vztazích k jiným
proměnným a konceptům (viz například Dalton 2004: kapitola 3).
Všeobecná vysvětlení politické nespokojenosti zahrnují řadu teorií, z nichž pouze některé
lze prozkoumat s typem dat, který máme k dispozici. Jsou to především teorie: (1.)
hospodářské výkonnosti; (2.) politické výkonnosti; (3.) sociálního statusu; (4.) politické
kultury (či též sociálního kapitálu). Další dvě teorie (teorie hodnotové změny a teorie
vlivu médií) nemůžeme testovat, nicméně v případě teorie hodnotové změny je možné
alespoň částečně prozkoumat její relevantnost pomocí nepřímých indikátorů (přehledově
prezentuje teorie Dalton 2004: 62–74).
Teorie hospodářské výkonnosti vychází ze základní charakteristiky demokratického
procesu, kdy vlády získávají podporu výměnou za to, že v obecné rovině zajistí určitou
míru prosperity a budou řešit problémy vývoje společnosti a v konkrétní rovině dodrží
sliby dané před volbami. Jestliže vláda nesplňuje uvedená očekávání, její podpora klesá.
Nejmarkantněji se tento vztah projevuje v případě hodnocení výkonu hospodářství,
nicméně někteří autoři – především ti, kteří pracují s časovými daty za delší období –
tento vztah odmítají (Nye, Zelikow 1997). Vztah mezi hodnocením vlády a fungováním
hospodářství se proto nejvíce projevuje ve vztazích na individuální úrovni a nikoli na
agregovaných datech analyzovaných za delší časové období.
80
Z obdobné argumentace vychází teorie politické výkonnosti. Činnost vlády a obecně
politického režimu může být totiž hodnocena i na základě jiných kritérií než jen čistě
ekonomických, například na základě výkonu vlády v oblasti zdravotnictví či zacházení
s menšinami apod. Základní argument v této oblasti tvrdí, že vlády provádějí většinou
takovou politiku, která nereprezentuje jedince s extrémními názory (Miller 1974a; Borre
2000; Borre, Andersen 1997; King 1997). V tomto kontextu se hovoří o tzv. mezeře
v politické reprezentaci (representation gap), čímž je myšlen rozdíl v preferencích mezi
jedincem a vládními politikami. Při použití ideologické levo-pravé škály lze argumentaci
představit následovně: protože vlády provádějí středovou politiku, resp. levo-středou či
pravo-středou, tak se ti jedinci, kteří se řadí na okraje ideologické levo-pravé škály,
nemohu cítit politicky reprezentováni. Proto by i tito jedinci měli být politicky
nespokojeni.
Třetí vysvětlení má velmi blízko k teoriím výkonnosti, neboť jeho základem je tvrzení, že
za rostoucí nespokojenost s politikou může sociální nerovnost, především nerovnost
v příjmech a majetku, resp. že občané s nízkým socioekonomickým statusem a na periferii
trhu práce jsou méně spokojení s politikou (Dalton 2004: 64). Jestliže politici a konkrétně
vláda nejsou schopní zajistit, aby jedinci s nízkým socioekonomickým statusem získali
základní zajištění a mohli uspokojit své základní potřeby, nemohou si od nich získat
podporu; tito lidi budou vládu považovat za reprezentanta jiných skupin. Pro toto
vysvětlení není důležitá absolutní míra chudoby či socioekonomického statusu, ale
relativní ve vztahu k standardu dané doby a společnosti. Obdobně jako v případě
vysvětlení legitimity režimu hovoří tato teorie i o dalších indikátorech nižšího sociálního
statusu: bydliště na venkově a ženské pohlaví.
Poslední
vysvětlení
nárůstu
politické
nespokojenosti,
které
budeme
podrobněji
prozkoumávat, vychází z Putnamovy teze o poklesu sociálního kapitálu a jeho vlivu na
klesající důvěru ve společnosti a v politické instituce (Putnam 1993; 2000). Putnam
pojímá sociální kapitál především jako neformální vztahy mezi lidmi vyjádřené jejich
dobrovolným sdružováním. Tyto vztahy umožňují formálním institucím nejen kvalitně a
efektivně fungovat, ale jsou základem pro mezilidskou důvěru a zprostředkovaně i pro
důvěru politickou. V důsledku větší mobility a modernizace nicméně dochází dle Putnama
k poklesu sociálního kapitálu tím, jak se rozvolňují vazby jedince na skupiny a komunity;
proto klesá i důvěra v politické instituce (v češtině viz například Šafr, Sedláčková 2006).
Další dvě vysvětlení politické nespokojenosti nemůžeme na námi využívaných datech
testovat, i tak je ale stručně přiblížíme. Teorie hodnotové změny je založená na rozlišení
81
materiálních, smíšených a postmateriálních hodnotových orientací (Inglehart 1977; 1990;
česky viz Rabušic 1990, 2000). S rostoucím bohatstvím kapitalistických společností se
jejich občané více orientují na hodnoty mimo materiální produkci a bezpečnost, například
na ochranu životního prostředí, participaci na rozhodování nejen v politice, ale i v
zaměstnání, sebeuplatnění či volbu životního stylu. Postmaterialistické hodnoty způsobují
i změny ohledně obsahu politiky a – z našeho hlediska především – ohledně očekávání
občanů ve vztahu k tomu, jak by měl demokratický politický proces fungovat a co by měl
občan dělat. Postmaterialisté (především mladší a vzdělanější generace) často kritizují
hierarchické struktury a klasické organizace politické reprezentace jako politické strany a
zároveň si jsou více vědomi svých politických práv a požadují individualismus (podrobně
Dalton 2008). Podle Ingleharta navíc zahrnují postmaterialistické hodnoty i liberální či
libertariánský prvek, kdy jedinec neuznává autoritu (Inglehart 1999). Proto jsou
postmaterialisté více nespokojeni s politikou a nedůvěřují politikům, stranám a politickým
institucím.
Poslední vlivná interpretace důvodů poklesu politické spokojenosti hovoří o vlivu médií,
jež divákům a čtenářům prezentují většinou negativní hodnocení politických elit a stran.
Tato negativita souvisí s kritickým sledováním politického rozhodování ze strany médií a
odhalování politických skandálů (Pharr 2000; Della Porta 2000). Další způsob, jak média
přispívají k negativnímu vnímání politiky, může spočívat v jejich permanentním pokrytí
debat či rozhodování v parlamentu, kdy to, co politikům připadá jako normální politická
strategie,
představuje
pro
veřejnost
nechutné
tahanice,
politikaření,
ustupování
z volebních slibů či bezzásadové přistupování na kompromisy.
4.6. Politická nespokojenost v jednotlivých podskupinách společnosti
Uvedená vysvětlení budeme selektivně prozkoumávat na datech z šetření ISSP 2006 Role vlády IV. Tato data umožňují vybrat si z více možností závislou proměnnou.
V kapitole 2 jsme ukázali, že do souboru postojů, které vyjadřují politickou nespokojenost
spadá množství postojů-indikátorů. Jako nejoptimálnější se jeví použití proměnné
spokojenost s politikou (SPOK1). Jednak je její zaměření obecné bez odkazu ke konkrétní
instituci či osobě a jednak jsme tuto proměnnou zkoumali v předchozích částech za
využití dat CVVM. Navíc v následující kapitole prozkoumáváme zdroje důvěry
v politické
instituce.
Nejprve
prozkoumáme
82
hodnoty
nespokojenosti
s politikou
v jednotlivých podskupinách a následně v další části přistoupíme k vícerozměrné analýze
zdrojů politické nespokojenosti.
Spokojenost s politikou je ve velmi malé míře asociována s klasickými sociodemografickými charakteristikami (jež jsme prezentovali například v tabulce 3.4), jak
jsme ostatně částečně ukázali při analýze dlouhodobého vztahu pohlaví, vzdělání a věku
na spokojenost s politikou. Rozdíl v míře nespokojenosti mezi krajními kategoriemi
proměnných věk, vzdělání, pohlaví, urbanizace, příjem a sebezařazení do sociální třídy či
na škále sociálního postavení byl menší než pět procentních bodů (pouze v případě
kategorizace subjektivní sociální třídy do 3 kategorií byl rozdíl mezi krajními hodnotami 7
procentních bodů). Nepřímo tak lze uvažovat o tom, zda je Daltonovo tvrzení ohledně
vyšší nespokojenosti s politikou mezi postmaterialisty platné i v Česku. Postmaterialisté
jsou socio-demograficky definováni jako vzdělanější a mladší skupiny občanů, nicméně
mezi nimi neregistrujeme vyšší hodnoty nespokojenosti (obdobně ani voliči SZ nebyli
nadprůměrně nespokojení s politikou). S velkou pravděpodobností u nás tato teze neplatí.
Teorie hospodářské a politické výkonnosti je možné prozkoumat pomocí politických
proměnných. Vliv hodnocení výkonnosti systému na spokojenost s politikou je možné
sledovat i z hlediska spokojenosti s vývojem hospodářství, kde je vidět relativně silný
vztah mezi oběma proměnnými (viz tabulka 4.2). Míru toho, jak se respondent cítí
reprezentován politickým systémem a rozhodnutími vlády, může ukazovat vztah krajních
kategorií sebezařazení na levo-pravé škále k politické spokojenosti. Předpokladem je, že
jak na krajní levici, tak krajní pravici se koncentrují občané nespokojení s politikou.
Levicoví občané jsou nicméně s politikou nespokojení o 13 procentních bodů více než
pravicoví občané. S velkou pravděpodobností je tento rozdíl způsoben zastoupením
komunistických voličů na krajní levici, u nichž je výrazně větší nespokojenost, než u
zbytku veřejnosti. Dalším důvodem této kumulace nespokojených občanů na levici může
být jejich nižší sociální status; tyto vzájemné vlivy by měla odhalit vícerozměrná analýza.
Síla vazby k politické straně snižuje nespokojenost s politikou, ale pouze mírně. Důvodem
je skutečnost, že mezi občany se stranickou identifikací je řada voličů KSČM, kteří jsou
s politikou výrazně nespokojeni. V případě, že z analýzy vyloučíme ty, kteří se
identifikují s KSČM, se síla vztahu zvětší, ale i tak zůstává rozdíl mezi krajními
kategoriemi pouze 9 procentních bodů v případě nespokojenosti (sloupec C v tabulce 4.2).
Obdobně slabý vztah produkuje i sociální zakotvení jedinců, kdy sice ti, kteří se v průběhu
běžného dne stýkají s více lidmi, jsou více nespokojeni s politikou, ale rozdíl není více
83
než 10 procentních bodů. Sociální izolovanost tak nepřispívá k větší nespokojenosti
s politikou.
Tabulka 4.2. Politická nespokojenost (SPOK1) v jednotlivých skupinách společnosti
definovaných politickými postoji (řádková procenta)
A
B
C
D
N
Celkem
8
19
71
2
1202
Spokojenost s ekonomickou situací
(SPOK2)
nespokojenost
2
8
88
2
607
ani spokojenost, ani nespokojenost
6
38
55
1
340
spokojenost
25
26
49
0
229
Sebezařazení na levo-pravé škále (0–10)
levice (0–2)
5
16
78
2
108
střed (3–7)
7
20
72
1
621
pravice (8–10)
14
21
65
0
278
Stranická identifikace
žádná
7
18
71
3
746
nízká a střední
9
21
69
1
352
nízká a střední (bez KSČM)
10
21
68
1
301
vysoká
13
20
66
1
104
vysoká (bez KSČM)
13
23
62
1
82
Počet lidí, s nimiž je respondent v
kontaktu v běžný den
0–4 lidi
6
25
65
3
216
5–19 lidí
8
21
70
2
653
20 a více
9
13
75
3
319
Pocit vnitřní politické efektivity
nízký
6
14
75
5
229
střední
9
23
68
1
711
vysoký
8
14
77
1
194
Pocit vnější politické efektivity
nízký
5
15
77
3
632
střední
11
24
64
1
487
vysoký
13
36
51
0
39
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
Poznámka: Sloupec A zahrnuje odpovědi „rozhodně spokojen a spíše spokojen“, sloupec B
odpovědi „ani spokojen, ani nespokojen“, sloupec C „spíše nespokojen a velmi nespokojen“,
sloupec D odpovědi „nevím“ a sloupec N počet případů.
Tabulka by měla být čtena následujícím způsobem: 2 procenta respondentů nespokojených
s vývojem ekonomiky jsou spokojena s politikou, 8 procent není s politikou ani spokojeno, ani
nespokojeno, 88 procent je s politikou nespokojených, a 2 procenta nemá na danou otázku
názor.
V případě pocitu vnitřní politické efektivity vztah mezi proměnnými neexistuje, naopak
v případě pocitu vnější politické efektivity je vztah silný (pocit vnější efektivity
operacionalizujeme pomocí proměnných EFF-EX1 a 2 a pocit vnitřní efektivity pomocí
84
proměnných EFF-IN1 a 2). Tato zjištění podporují tvrzení, jež ukazují souvislost mezi
pocitem vnější politické efektivity a politickou nespokojeností (více viz kapitola 6).
Zároveň v kapitole 2 jsme ukázali, že dimenze politické nespokojenosti a institucionálního
odcizení spolu zčásti souvisejí. To, jak respondenti hodnotí responzivitu systému, tedy
ovlivňuje spokojenost s politikou.
4.7. Zdroje politické nespokojenosti
Vícerozměrná analýza dokáže odhalit, zda vliv některých charakteristik není souběžný a
způsobován pouze jednou z nich. Proto pro odhalení zdrojů politické nespokojenosti
použijeme regresní analýzu se závislou proměnnou SPOK1. Tato proměnná má sice
charakter ordinální proměnné a z toho důvodu by statisticky optimálnější byla varianta
použití ordinální logistické regresní analýzy, nicméně z důvodů jasnější prezentace a
substantivně stejných výsledků budeme prezentovat výsledky lineární regresní analýzy.
Dalším důvodem může být i charakter závislé proměnné, která je sice ordinální, ale lze
předpokládat stejné rozdíly mezi jednotlivými kategoriemi odpovědí; tím pádem by
použití klasické regresní analýzy bylo bezproblémové.
V tabulce 4.3 prezentujeme celkem čtyři modely, jež se – stejně jako ve třetí kapitole –
odlišují operacionalizací socioekonomického statusu a počtem celkově zahrnutých
proměnných (socioekonomické vs. politické). První model využívá vzdělání a
sebezařazení respondenta na škále sociálního postavení. Druhý model využívá kompozitní
index SES, jenž byl vytvořen pomocí analýzy hlavních komponent ze tří proměnných
(vzdělání v letech studia, sebezařazení respondenta na škále sociálního postavení a
zařazení respondenta v kategorizaci ISEI). První a druhý model nejprve ukazují vliv
socializace, vzdělanosti a socioekonomického statusu. Třetí a čtvrtý model obsahuje další
proměnné, kam jsme vedle proměnných souvisejících s teorií stranické identifikace
(identifikace se stranou, sebezařazení na levici a pravici) a teorií výkonnosti (SPOK2,
KORUPCE) zařadili i další tři proměnné: pocit vnitřní a vnější efektivity a množství
kontaktů, které má jedinec průměrně za den.
Model 1 a model 2 obsahuje základní socio-demografické charakteristiky a celkem tři
různá hodnocení třídní situace respondenta (vzdělání, sebezařazení do sociální třídy a
souhrnný index socioekonomického statusu). Tyto charakteristiky nemají skoro žádný vliv
na politickou nespokojenost a jsou schopné vysvětlit maximálně jedno procento
variability dat. Mnohem důležitější je sledovat, zda větší efekt má vzdělání či
socioekonomický status. Zatímco vzdělání a souhrnný index socioekonomického statusu
85
mají pozitivní vliv na politickou nespokojenost (čím je člověk vzdělanější a má vyšší
sociální zařazení, tím je nespokojenější), tak efekt sebezařazení na škále sociálního
postavení je opačný. S velkou pravděpodobností lze říci, že efekt souhrnného indexu
socioekonomického statusu je z velké části způsoben vzděláním.
Tabulka 4.3. Politická nespokojenost (OLS regrese; beta koeficienty)
model 1
model 2
model 3
model 4
konstanta
4,14
4,01
1,77
3,98
socializace, vzdělanost a sociální
status
věk
-0,03
0,00
0,00
0,03
pohlaví (žena)
-0,03
-0,02
-0,04
-0,03
vzdělání
0,07 *
0,08 **
subjektivní sociální status
-0,08 *
0,00
index SES
0,02
0,10
výkonnost
negativní hodnocení
hospodářství
0,42 ***
0,43
vnímání korupce
0,07 *
0,08
politická efektivita a stranická
identifikace
pocit vnitřní politické
neefektivity
-0,08 **
-0,09
pocit vnější politické
neefektivity
0,16 ***
0,18
stranická identifikace
-0,04
-0,02
stranická identifikace KSČM
0,04
0,03
levice (0-3)
-0,01
0,00
pravice (7-10)
0,03
-0,01
množství kontaktů denně
0,06
0,06
R2
N
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
0,01
1111
0,00
953
0,26
957
**
***
*
**
***
0,29
829
Do modelů 3 a 4 zařazujeme indikátory hodnocení výkonnosti politického systému a další
politické charakteristiky respondentů. Nárůst vypovídací schopnosti modelu je výrazný, a
to až k vysvětlení 30 procent variability dat. Efekt jednotlivých proměnných je stabilní
bez ohledu na to, jak operacionalizujeme socioekonomický status. Ukazuje se, že
nespokojenost s politikou je výrazně určována nespokojeností s vývojem hospodářství;
jedná se o proměnnou s největším vlivem na politickou nespokojenost. Významný je i
efekt vnímání korupce politiků. S těmito postoji souvisí i přesvědčení o responzivitě
politického systému, které měříme pomocí pocitu vnější politické efektivity; proto má tato
86
proměnná druhý největší vliv na politickou nespokojenost. Naopak pocit vnitřní politické
efektivity souvisí s politickou nespokojeností méně, a to navíc opačným směrem: ti, kteří
mají vysokého hodnoty politické efektivity, jsou nejvíce nespokojeni. Toto zjištění
naznačuje, že čím méně se člověk o politiku zajímá, tím více s ní může být spokojen, resp,
tím méně jej trápí, není pro něj důležitá, a proto ani nevyjadřuje výraznou nespokojenost.
Naopak sebezařazení na levici či pravici vliv nemá, a tedy myšlenka o tom, že občané,
kteří se zařazují na kraje levo-pravé škály a tedy jejich politické postoje jsou minimálně
reprezentovány vládními politikami (tzv. mezera v reprezentaci), budou více nespokojení,
se nepotvrdila. Obdobně i efekt sociálního kapitálu, který jsme operacionalizovali pomocí
množství lidí, s nimiž je průměrně člověk denně v kontaktu, je téměř nulový. V případě
stranické identifikace jsme očekávali existenci vlivu, především v případě identifikace
s KSČM, neboť dvourozměrné analýzy naznačovaly významně vyšší politickou
nespokojenost u voličů KSČM a těch, kteří se s ní identifikují. Nicméně analýzy ukázaly,
že tento efekt byl způsoben nějakou jinou proměnnou, s velkou pravděpodobností
socioekonomickým statusem a hodnocením hospodářství a responzivity systému.
Klíčovým zjištěním této vícerozměrné analýzy je, že politická nespokojenost je primárně
určována hodnocením ekonomického vývoje a hodnocením toho, jak je politická
reprezentace responzivní vůči požadavkům voličů (pocit vnější politické efektivity).
Minimální vliv na politickou nespokojenost lze zaznamenat u věku, pohlaví, stranické
identifikace, sebezařazení na levo-pravé škále či u množství sociálních kontaktů. Tato
zjištění o primárním vlivu hodnocení výkonnosti systému z hlediska ekonomických
výsledků a politické responzivity potvrzují zjištění Lyonse (2009) o zdrojích důvěry.
4. 8. Závěr
V této kapitole jsme se věnovali postojové dimenzi, kterou nazýváme politická
nespokojenost. Na základě analýz časových řad indikátorů politické nespokojenosti jsme
ukázali její proměnlivost v letech 1996–2006. Důvěra v politické instituce, především ve
vládu a Poslaneckou sněmovnu, v průběhu tohoto desetiletí postupně klesala, i když lze
zaznamenat časově omezené vzestupy v důvěře, které souvisejí s mobilizací v době voleb.
Obdobné vzorce variace lze zaznamenat i u spokojenosti s politikou, nicméně v jejím
případě jsou propady mnohem větší než u důvěry institucím. Spokojenost s politikou
klesala nejvíce v letech 1997–1999, kdy došlo k poklesu výkonnosti české ekonomiky,
87
zveřejnění sponzorských skandálů v případě stran ODS a ODA a nakonec k podpisu tzv.
opoziční smlouvy, jež zajistila podporu a stabilitu menšinové vládě ČSSD.
Politická nespokojenost je relativně difúzně rozšířena v české populaci a jen velmi obtížně
lze hledat sociální či demografické charakteristiky, které by ovlivňovaly nespokojenost.
V malém rozsahu ovlivňuje nespokojenost věk, vzdělání a třídní charakteristiky, kdy
mladší, vzdělanější a bohatší občané jsou s politikou spokojenější. Mnohem větší roli hrají
politické charakteristiky jako stranictví, počet sociálních kontaktů a pak především
hodnocení výkonnosti politického a ekonomického systému. Vícerozměrná analýza
ukázala, že téměř pouze tato dvě hodnocení výkonnosti politického systému ovlivňují
spokojenost s politikou.
88
5. Institucionální odcizení a individuální odcizení od politiky
v letech 1996–2006
V případě nespokojenosti s politikou, ať už celým politickým systémem, či činností a
výkonem vlády, parlamentu a jednotlivých politických stran a politiků, se občanům
nabízejí různé alternativy. Člověk může považovat systém za nelegitimní a požadovat jeho
změnu. Mnohem častěji bývá ale přesvědčen o tom, že režim je v pořádku, ale že je
potřeba vyměnit politické vedení země; proto hlasuje pro opoziční strany. Jinou reakcí
může být rezignace na politiku: nikoli nespokojenost s vládní stranou a jejími politikami,
ale nezájem o to, co dělá vláda a co se v politice děje, a záměrná neochota na tomto
nezájmu a neznalosti cokoli změnit. Ve druhé kapitole jsme teoreticky nastínili, že tyto
reakce mohou popsat čtyři odlišné dimenze postojů k politickému režimu a jeho
institucím, jež jsou na sobě relativně nezávislé. Těmito dimenzemi jsou: (1.) politická
legitimita, které odkazuje k podpoře politického režimu, (2.) politická nespokojenost,
která odkazuje k jednání politických institucí a aktérů, (3.) institucionální odcizení, které
představuje přesvědčení o tom, že politické instituce nejsou responzivní k požadavkům
lidí, a (4.) individuální odcizení od politiky, jež představuje rezignaci na politiku. Poté, co
jsme prezentovali zjištění o dynamice a zdrojích prvních dvou dimenzí, se v této kapitole
věnujeme dalším dvěma dimenzím: institucionálnímu odcizení a individuálnímu odcizení
od politiky.
Tyto dvě postojové dimenze považujeme za soubory postojů, které jsou indikovány dvěma
koncepty, jež od 60. let tvoří základ uvažování politických sociologů o vztahu jedinců a
politického systému: pocit vnitřní a vnější politické efektivity. V zásadě by mnohem
jednodušší bylo používat stejné označení jak pro postojové dimenze, tak pro jejich
indikátory. Nehovořili bychom pak o institucionálním odcizení, ale pouze o pocitu vnější
politické neefektivity a jeho indikátorech. Rozhodli jsme se nicméně pro odlišení názvů
postojových dimenzí a indikátorů ze tří důvodů. Zaprvé, do souboru postojů, které tvoří
individuální odcizení, patří i indikátor zájem o politiku, který netvoří pocit vnitřní
politické efektivity. Zadruhé lze v literatuře zaznamenat i další proměnné, jež tvoří
uvedené postojové dimenze: Gunther a Montero (2006) zmiňují proměnnou měřící
důležitost politiky pro jedince, jež má být také indikátorem individuálního odcizení od
politiky. Navíc je možné v budoucnu ukázat, že s těmito postojovými dimenzemi souvisejí
i jiné koncepty a indikátory. Jejich současný název tak nebude vadit budoucím doplněním
89
indikátorů jednotlivých postojových dimenzí. Zatřetí považujeme za správné ponechat
otevřené, zda v jiných společnostech nemohou být tyto postojové dimenze syceny i jinými
proměnnými (viz například důvěra v politické instituce, o níž hovoří v kontextu
institucionálního odcizení Gunther a Montero (2006) a Craig, Niemi a Silver (1990)).
V této kapitole budeme konkrétně hovořit o pocitech vnitřní a vnější politické efektivity,
ale naše závěry vztahujeme k obecnějším postojovým dimenzím institucionálního odcizení
a individuálního odcizení od politiky. Oběma dimenzím politické efektivity se v této
kapitole budeme věnovat souběžně. Důvody pro tuto strategii jsou především dva: (1.)
data z dotazníkových šetření ISSP Role vlády nám umožňují srovnat vývoj v obou těchto
dimenzích mezi lety 1996 a 2006 a použít tak stejnou strategii výpočtů a prezentace; (2.)
řada autorů (Magaleans 2005; Gunther, Montero 2006) ukazuje, že obě tváře pocitu
politické efektivity společně tvoří postojovou dimenzi politické odcizení. Zároveň
v případech, kdy to bude možné, zakomponujeme do analýz zájem o politiku
(POLZAJEM).
V této kapitole nejprve představíme koncept politické efektivity a jeho dvě dimenze:
vnitřní a vnější. Ve druhé části nastíníme vztah pocitů vnitřní a vnější politické efektivity
ke konceptu odcizení. Ve třetí části budeme diskutovat jeho různé operacionalizace a
interpretace a provedeme analýzy dimenzionality pocitu politické efektivity v Česku.
V další části prozkoumáme stabilitu politické efektivity v čase a představíme úroveň
politické neefektivity v Česku mezi lety 1996 a 2006. Následně shrneme různá vysvětlení
pocitu politické efektivity. V šesté části budeme sledovat, zda a v jakých skupinách
společnosti došlo ke změnám v daných postojích, a přistoupíme k analýze zdrojů politické
efektivity ve vícerozměrné analýze.
5.1. Koncept politické efektivity
Koncept politické efektivity byl poprvé využit při zkoumání volebního chování v 50.
letech v USA a stal se základem výzkumných nástrojů používaných michiganskou školou
volebního chování a výsledků prezentovaných v publikacích jako The Voter Decides či
The American Voter. Tento koncept měl měřit pocit, že politické jednání jedince má nebo
může mít vliv na politický proces, tedy že má smysl vykonávat občanské povinnosti jako
například hlasování ve volbách (Campbell, Gurin, Miller 1954: 187–194; Campbell,
Converse, Miller, Stokes 1960: 89–115). O tomto postoji se předpokládalo, že je
dlouhodobý, stabilní a obtížně změnitelný. Operacionalizace tohoto konceptu využívala
90
zpočátku pět a později více otázek a od počátku výzkumu politické efektivity bylo zřejmé,
že lze uvedené otázky vzhledem k jejich vzájemným vazbám sloučit do škály. Již od
počátku bylo dokazováno, že pocit politické efektivity významně ovlivňuje politickou
participaci, a to i po kontrole vzdělání (viz Abramson 1983: 135–6; 298).39
Americký politolog Lane nicméně již v roce 1959 tvrdil, že koncept politické efektivity ve
skutečnosti zahrnuje dvě dimenze: přesvědčení o tom, že vláda je responzivní, a
přesvědčení, že jedinec má schopnost politiku chápat a ovlivňovat jí (Lane 1959).
Odborné veřejnosti trvalo ale více než deset let, než na tuto výtku zareagovala. Na
počátku 70. let Converse (1972) ukázal, že události mohou měnit strukturu odpovědí na
otázky na politickou efektivitu a že tedy stabilita konceptu může být v některých situacích
či obdobích pouze předpokládaná. Důležité ale bylo, že tato změna ve struktuře odpovědí
byla systematická v tom smyslu, že k poklesu docházelo pouze v případě některých
otázek. V ten okamžik se představa o jednodimenzionalitě konceptu stala neudržitelnou.
Empirický důkaz dvoudimenzionality poskytl Balch (1974), který rozlišil vnitřní a vnější
pocit politické efektivity tak, že vnitřní dimenze odkazuje k přesvědčení jedince, že
disponuje nástroji vlivu na vládu, a vnější dimenze odkazuje k přesvědčení, že režim či
vláda na pokusy o ovlivnění reagují (1974: 24); v podobném duchu Craig (1979) hovořil o
dimenzích vstupu a výstupu. Pro některé evropské země prokázali existenci obou dimenzí
Hayes a Bean (1993). Význam obou dimenzí pomáhá interpretovat i jejich souvislost
s jinými charakteristikami. Balch (1974) prokázal, že pouze pocit vnější politické
efektivity je zkorelován s důvěrou v politické instituce, zatímco pocit vnitřní politické
efektivity nikoli. Balch zároveň ukázal, že vnitřní dimenze politické efektivity souvisí se
zájmem o politiku, politickými znalostmi a aktivismem. Abramson tato zjištění doplnil
tím, že pouze pocit vnější politické efektivity souvisí se změnami v obsazení postu
prezidenta, a tedy že tato dimenze je částečně určována stranictvím (1983: 176–177;
obdobně Gant, Luttbeg 1991: 142–148). Tyto odlišnosti obou dimenzí politické efektivity
jsou podle nás důvodem toho, že obě dimenze indikují odlišné dimenze postojů
k politickému režimu a jeho institucím.
Pocit politické efektivity je především hodnocením politického systému jedincem. Obě
uvedené dimenze politické efektivity odkazují k přesvědčením o vztahu jedince a jeho
politické participace k politickému systému, nicméně každá z nich představuje odlišné
39
V průběhu druhé poloviny 50. let a v letech šedesátých se objevilo v americké literatuře množství
rekonceptualizací politické efektivity. Například Almond s Verbou (1963) hovořili o subjektivním pocitu
politické kompetence (přesvědčení, že člověk může ovlivňovat místní politické záležitosti).
91
vysvětlení přítomnosti pocitu efektivity. Pocit vnitřní politické efektivity reprezentuje
přesvědčení o potenciálním vlivu jedince na politický proces jako důsledku schopností,
zájmu a sebedůvěry jedince. Odkazuje ke schopnosti jedince rozumět a efektivně
participovat na politice, ale zároveň i k ochotě a zájmu jedince jí porozumět a participovat
na ní. Naopak pocit vnější politické efektivity představuje přesvědčení o vlivu jedince na
politický proces jako důsledku responzivity politických institucí na požadavky lidí.
V tomto smyslu je opakem pocitu vnější politické efektivity pocit bezmoci jedince vis-avis politickým institucím, kdy jedinec vnímá a hodnotí politické instituce a aktéry jako
neresponzivní, a tudíž nemožné je ovlivnit (Sullivan, Riedel 2001: 4353–4354). Obě
dimenze mohou, ale nemusejí spolu souviset. Jedinec, který je přesvědčen o vlastní
schopnosti rozumět politice a participovat na ní, může být zároveň velmi kritický k tomu,
jak politická sféra reaguje na požadavky lidí. Navíc jedinec, který politice nerozumí a
nezajímá se o ní, může být přesvědčen o tom, že politické instituce dostatečně reagují na
požadavky jedinců.
Od počátku se předpokládalo, že pocit politické efektivity je dlouhodobým postojem.
Skutečnost, že pouze vnější dimenze pocitu politické efektivity částečně souvisí se
stranictvím a obsazením politických postů (Sullivan, Riedel 2001: 4354), naznačuje, že by
tomu tak mělo být; a především pocit vnitřní politické efektivity by měl být dlouhodobý a
relativně stabilní postoj. Spíše než spoléhat na teoretickou konstrukci konceptu je lepší
empiricky prozkoumat toto teoretické očekávání. Analýza agregovaných hodnot politické
efektivity v USA od 50. let ukazuje, že dochází k minimálním změnám hodnot a že trendy
jsou rozdílné pro obě dimenze. Zatímco vnitřní dimenze je relativně stabilní, tak v případě
vnější dimenze dochází od 60. let k setrvalému poklesu, a to i přesto, že obě dimenze jsou
výrazně spojeny s úrovní vzdělání a že na základě generační výměny dochází k nárůstu
vzdělanosti americké veřejnosti, jež by měla zvyšovat úrovně obou dimenzí politické
efektivity (Abramson 1983: 182–189).
Abramson na základě přehledu výzkumů stability těchto postojů, které byly založeny na
panelových studiích, ukázal, že obě dimenze jsou stabilní (procentní shoda zařazení do
stejné buňky v tabulce 3x3 je v rozmezí 50–60 procent při dvouletém intervalu), ale méně
než například stranická identifikace. Oproti očekávání jsou obě dimenze přibližně stejně
stabilní. Výzkumy naznačují relativně malý vliv spokojenosti s vládní politikou a
hlasování pro konkrétní stranu ve volbách na změnu pocitu politické efektivity. Zároveň
byly zaznamenány krátkodobé změny v pocitu politické efektivity před volbami a po nich.
Celkově Abramson svou studii uzavírá tvrzením, že pocit politické efektivity je stabilní
92
postoj, a to především u lidí s nižšími hodnotami (typicky u dětí a afroameričanů, a to i po
kontrole vzdělání). Zároveň ale významné události dokáží změnit úroveň politické
efektivity, neboť v jejich důsledku lidé přehodnocují vlastní schopnost ovlivňovat běh
veřejných záležitostí či politické lídry (Abramson 1983: 166–172).
5.2. Vztah politické efektivity k politickému odcizení
Koncept politického odcizení není v literatuře jednoznačně vymezen. Není divu vzhledem
k jeho mnohodimenzionální povaze, kvůli čemuž bylo dokonce navrženo, aby spíše než o
koncept šlo o perspektivu nahlížení společnosti (viz Traxlerová, Rabušic 2008: 8; Gant,
Luttbeg 1991). Odcizení může totiž nabývat různých podob a může se vztahovat k různým
objektům. Navíc Seeman (1959, 1972) definoval celkem šest typů odcizení: bezmocnost,
bezesmyslovost, beznormovost, kulturní odcizení, sociální izolaci a sebeodcizení.40
Z hlediska našeho zkoumání jsou nejdůležitější první dvě podoby odcizení, jak je
definoval Seeman, a to (1.) bezmocnost, která je definována jako očekávání jedince, že
jeho chování nemůže ovlivňovat dosažení výsledků nebo cílů, o než usiluje; bezmocnost
v této podobě se kryje s pocitem vnější politické efektivity, ale i s cynismem a
negativismem vůči politickým institucím a elitám; a (2.) bezesmyslnost, která znamená
neexistenci smyslu a pocit nesrozumitelnosti sociálních záležitostí a událostí, jejichž
dynamice člověk nejenže nerozumí, ale ani není schopen předvídat jejich budoucí vývoj;
bezesmyslnost se v této podobě kryje s pocitem vnitřní politické efektivity. Ostatní typy
odcizení se týkají vztahu jedince a společnosti, spíše než jeho vztahu k politice a
politickému systému; beznormovost může částečně odkazovat k odmítání legitimity
politického režimu; to je podle nás ale už moc velké rozšiřování konceptu anomie.
Vedle typů odcizení lze rozlišovat i objekty odcizení, tedy to, od čeho se jedinec cítí
vzdálen. V oblasti politiky lze rozlišit tři základní objekty: odcizení od režimu, odcizení
od politických institucí/aktérů a odcizení od politiky. Tyto objekty odcizení jsou ve vztahu
k typům odcizení (viz tabulka 5.1). Odcizení ve smyslu bezmocnosti, tedy pocit
nemožnosti ovlivňovat politická rozhodnutí, se vztahuje především k režimu a jeho
40
Seeman definuje odcizení (alienation, estrangement) jako (1.) bezmocnost – očekávání jedince, že vlastní
chování nemůže ovlivňovat dosažení výsledků nebo cílů, o než usiluje; (2.) bezesmyslnost (neexistence smyslu)
– pocit nesrozumitelnosti sociálních záležitostí, událostí, jejichž dynamice člověk nerozumí a jejichž budoucí
vývoj není schopen předvídat, vlastní nedostatečnost; (3.) beznormovost – jde vlastně o pocit anomie,
přesvědčení, že sociálně neschvalované prostředky jsou nezbytné pro dosažení cílů, jedná se o odmítání hodnot a
neukotvenost; (4.) sociální izolace – pocit vyloučení, osamělosti; (5.) kulturní odcizení – pocit vzdálenosti
hodnotám společnosti, myšleno spíše jako pocit odlišnosti; (6.) sebeodcizení – rozluka mezi činností a emocemi
(dle Traxlerová, Rabušic 2008; upraveno).
93
institucím. Tento typ odcizení vystihuje především postojová dimenze institucionálního
odcizení, neboť její indikátory jsou zaměřeny na hodnocení politiků, stran a politických
institucí především z hlediska jejich respektování volebního procesu, jenž je v demokracii
považován za hlavní mechanismus ovlivňování politiky. Na druhé straně odcizení ve
smyslu bezsmyslnosti se vztahuje k politice jako takové. Jedná se o pocity
dezorientovanosti v politice, vlastní nedostatečnosti ji pochopit a vzdálenosti jejích
rozhodnutí od života člověka; politika je něco, co se člověka netýká. Jedinec s takovýmito
pocity je vlastně bez afektu či citové vazby k politice; dokonce se může jednat až o apatii
ve vztahu k politice. Politika pro tyto jedince nemá smysl, význam a nepovažují ji za
důležitou pro svůj život. Jsme přesvědčeni, že pocit vnitřní politické efektivity a zájem o
politiku tento typ odcizení vystihují nejlépe. Nakonec odcizení ve smyslu beznormovosti
se může vztahovat k politickému režimu a jeho hodnotám; proto jej nelépe vystihuje
dimenze legitimity režimu.
Tabulka 5.1. Vztah objektu, typu odcizení a dimenze postojů k politickému režimu a
jeho institucím
Objekt / typ odcizení
bezmocnost
bezesmyslnost
beznormovost
ne-legitimita
ne-legitimita
režim
legitimita režimu
legitimita režimu
instituce
vnější ne-efektivita
institucionální odcizení
vnitřní ne-efektivita
individuální odcizení
politika / jedinec
Zdroj: autor.
Důsledkem toho, že odcizení lze vztahovat k různým objektům, je to, že především
v americké politologii a sociologii se objevuje řada přístupů, které chápou odcizení
takovým způsobem, že jej staví na kontinuum legitimita režimu – odcizení. V tomto
případě politické odcizení znamená odcizení od politického režimu a jeho hodnot (ve
skutečnosti se jedná spíše o nesouhlas s režimem). Odcizení má být dlouhodobá negativní
reakce nikoli na konkrétní politické lídry a držitele moci či na politiku jako takovou, ale
na základní principy a instituce systému (typicky Citrin, McClosky, Shanks, Sniderman
1975; Muller, Jukam 1977; Seligson 1983). Odcizení je tak chápáno jako opak
přesvědčení o legitimitě systému. Nejde tedy jen o to, že odcizení je považováno za
určitou vzdálenost od systému, do nějž člověk jakoby nepatří a tento systém je pro něj
94
cizí. Zároveň takový člověk touží po změně režimu. Naopak osoba na druhé straně
kontinua se cítí součástí systému, a to nejen legálně/právně, ale především psychologicky.
Problém s tímto způsobem konceptualizace spočívá v tom, že směšuje odcizení od
politiky s odcizením od režimu. Nebere tak v potaz možnost, že člověk může být odcizen
od politiky a zároveň nepožadovat změnu režimu a třeba ani vlády. Politika takového
člověka nejenže nezajímá, ale má k ní odstup, je mu dokonce cizí, nedotýká se jej, nechce
se o ní bavit a nerozumí jí. Výše uvedená konceptualizace ale takovéto personální
odpojení od politiky vůbec nepřipouští, protože odcizení je pro ni pouze důsledkem
racionálního, kognitivního nesouhlasu s politickým uspořádáním; neuvažuje například
vůbec o roli zájmu, resp. nezájmu jako zdroji odcizení.41 Tento přístup tak směšuje dva
objekty odcizení, resp. zaměňuje pocit nelegitimity režimu s odcizením.
Především v evropské politologii a sociologii se můžeme setkat s přístupy, které chápou
politické odcizení širším způsobem, a to nejen konceptuálně, ale i operacionalizací.
Gunther a Montero (2006: 47) definují – obdobně jako my – politické odcizení jako
syndrom odcizení či odpojení od politických institucí a politiky. V jejich pojetí politické
odcizení zahrnuje jak to, co my označujeme jako institucionální odcizení, tak to, co
označujeme za individuální odcizení. Mezi indikátory tohoto syndromu postojů patří
zájem o politiku, pocit vnitřní politické efektivity, pocit vnější politické efektivity a
důvěra v politické instituce (Gunter, Montero 2006; Torcal 2006; Magalhaes 2005).42
Tento přístup je oprávněný a nevidíme problém v použití souhrnného pojmu politické
odcizení pro jeho dvě dimenze, které odlišujeme. Na druhé straně přístup, který tito autoři
prosazují, je podle nás založen spíše na selektivních výsledcích statistických analýz dat
než na promýšlení vztahů a obsahu indikátorů. V případě použití odlišných indikátorů
pocitu vnitřní a vnější politické efektivity lze totiž dosáhnout odlišné výsledky než
prezentují Gunther a Montero. Westholm a Niemi (1986) totiž na příkladu švédské
mládeže ukázali, že pocit vnitřní a vnější politické efektivity může tvořit společnou
dimenzi, a to pouze tehdy, když indikátory vnější politické efektivity obsahují slovní
spojení „lidé jako já“ a naopak indikátory vnitřní politické efektivity obsahují spojení
41
O jiném případu, kdy kognitivní paradigma dominuje nad jinými vysvětleními založenými na zájmu, se
zmiňují Linek a Lyons (2008: 107–109) v případě přístupu ke zkoumání vazeb mezi politickými postoji a obecně
konzistence postojů.
42
Možným důvodem této operacionalizace je částečná změna v konceptualizaci politického odcizení, kterou
provedli uvedení autoři v knize z roku 2006 (Torcal, Montero 2006). V této monografii považují politické
odcizení za pocit bezmocnosti, cynismu a nedůvěry k politickému procesu, politikům a demokratickým
institucím. Zároveň se snaží diferencovat anglické pojmy political alienation a political disaffection, s tím, že
používají ten druhý. Jako překlad by bylo namístě spíše politické odpojení.
95
„většina lidí“ či „ostatní“ (viz například v našem případě indikátory EFF-EX1 a EFFIN2).
V této a předchozí části jsme vysvětlili, proč považujeme pocit vnějšího politického
odcizení za indikátor institucionálního odcizení a pocit vnitřní politické efektivity za
indikátor individuálního odcizení. K pocitu vnitřní politické efektivity je nutné přiřadit
ještě zájem o politiku, který přidává komponent nezájmu, lhostejnosti a apatie.
V následujících částech využijeme tohoto rozlišení a ukážeme, nakolik jsou obě dimenze
odcizení odlišné, jak se v čase vyvíjejí a jaké mají zdroje.
5.3. Struktura postojů politické efektivity
V předchozích částech této kapitoly jsme ukázali, že zahraniční literatura člení pocit
politické efektivity na dvě dimenze: vnitřní a vnější (toto členění jsme již využili ve druhé
kapitole), a že tyto dimenze považujeme za indikátory individuálního a institucionálního
odcizení. V této části prezentujeme důvody a důkazy tohoto členění. Dotazníková šetření
ISSP standardně obsahují několik položek k měření politické efektivity, jež jsou zaprvé
početně vychýleny ve prospěch pocitu vnější politické efektivity a zadruhé obsahují
některé položky, které jsou v zahraničí považovány za zastaralé a nepřesně měřící daný
koncept.43 Proto byly v českých verzích šetření v letech 2004 a 2006 použity další otázky,
které mnohem lépe slouží k měření a diferenciaci uvedených dimenzí politické efektivity
(viz americké povolební studie ANES, jejichž baterie otázek na politickou efektivitu byly
analyzovány například v Craig, Niemi, Silver 1990).44 Strategie prezentace v této části
využije šetření z let 2004 a 2006 k prokázání dvou separátních dimenzí pocitu politické
efektivity a nakonec bude prezentovat obdobné analýzy na datech z roku 1996, 2000, 2004
a 2006, které budou pouze doplňkové vzhledem k nízkému počtu položek sytících obě
dimenze. Cílem těchto analýz je ukázat existenci a stabilitu uvedených dvou dimenzí
v čase.
K odlišení pocitu vnitřní a vnější politické efektivity jsme využily analýzy hlavních
komponent (PCA), kterou jsme představili v druhé kapitole v části 2.4. PCA umožňuje
43
Nepřesnost se týká především položky „Volby jsou dobrým způsobem, jak přimět vládu k tomu, aby věnovala
pozornost názorům lidí“ (v ISSP 1996 jako otázka 14E). Na problematičnost této položky upozornil již Converse
(1972). Autoři, kteří se věnují vývoji pocitu politické efektivity v čase, ji používají (například Abramson 1983),
ti, co využívají položky politické efektivity k časově omezeným analýzám, ji nepoužívají, jako například Wright
(1976). V případě jiné otázky došlo k nepřesnému překladu do češtiny, kdy public officials byli přeloženi jako
veřejní úředníci (v ISSP 1996 jako otázka 14H); to snižuje schopnost dané položky přesně měřit požadovanou
dimenzi.
44
Různé kritiky klasického měření pocitu politické efektivity shrnuje Seligson (1980), který také navrhuje
odlišné měření, které spočívá v otázkách na řešení problému jedince, je díky tomu situační a kontextové.
96
nahradit více vzájemně spjatých proměnných menším počtem nepřímo pozorovaných
faktorů (komponent či dimenzí). Ty lze chápat jako latentní proměnné, jež stojí v pozadí
analyzovaných proměnných (v našem případě pocit vnitřní a vnější politické efektivity,
resp. individuální a institucionální odcizení). Obdobně jako v případě modelování dimenzí
postojů k politickému režimu a jeho institucím ve druhé kapitole, budeme provádět tyto
analýzy na datech z let 2004 a 2006. Hlavním důvodem opakování těchto analýz je
v případě stability dimenzí větší důvěryhodnost v uváděné výsledky (viz pozn. pod čarou
11 v kapitole 2). V roce 2004 bylo dotazováno 17 položek na měření politické efektivity a
v roce 2006 dokonce 18, z nichž pouze 15 bylo použito souběžně v obou dotazníkových
šetřeních. Pro analýzu se tedy hodilo celkem 15 položek, z nich 6 mělo teoreticky sytit
pocit vnitřní politické efektivity a 9 pocit vnější politické efektivity. Jedná se o tyto
proměnné:
•
EFF-EX1: „Hlas lidí jako já nemá v tom, co dělá vláda, žádnou váhu.“
•
EFF-EX2: „Ti (lidé), které jsme zvolili do veřejných funkcí, se obvykle snaží plnit
sliby dané v průběhu voleb.“
•
EFF-EX3: „V našem systému vlády mají občané hlavní slovo v určování
směřování země, ať je u moci kdokoli.“
•
EFF-EX4: „Politici se zajímají pouze o získání hlasů občanů, a nikoli o jejich
názory.“
•
EFF-EX5: „Obecně řečeno, ti, které zvolíme do veřejných úřadů, ztrácejí velmi
rychle kontakt s občany.“
•
EFF-EX6: „Je možné důvěřovat většině politiků, že dělají to, co mají, aniž jsou
neustále kontrolováni.“
•
EFF-EX7: „Pokud hovoří čelní představitelé vlády k českým občanům v televizi
nebo v novinách, říkají většinou pravdu.“
•
EFF-EX8: „Nemyslím si, že se vláda zajímá o to, co si myslí lidé jako já.“
•
EFF-EX9: „Pokud se politici nezajímají o to, co občany zajímá, neexistuje žádný
způsob, jak je přimět naslouchat.“
•
EFF-IN1: „Mám pocit, že docela dobře rozumím důležitým politickým problémům
naší země.“
•
EFF-IN2: „Myslím si, že většina lidí je o politice a o tom, co dělá vláda,
informována lépe než já.“
97
•
EFF-IN3: „Domnívám se, že bych byla/a stejně úspěšná ve veřejné funkci jako jiní
lidé.“
•
EFF-IN4: „Považuji se za dostatečně kvalifikovaného/ou k účasti v politice.“
•
EFF-IN5: „Často se cítím nejistý/nejistá, když hovořím s ostatními lidmi o
politice.“
•
EFF-IN6: „Někdy se politika zdá být tak komplikovaná, že lidé jako já nemohou
opravdu rozumět tomu, co se děje.“
Vzhledem k nižším korelacím s ostatními položkami a nakonec i kvůli nižším faktorovým
zátěžím v celkovém modelu, byla jedna položka, která měřila pocit vnější politické
efektivity, vyloučena z analýz (EFF-EX9); její korelace s faktorem pocitu vnější politické
efektivity byla pouze 0,45. Analyzovali jsme tedy nakonec 14 otázek. Výsledky PCA
prezentuje tabulka 5.2, jež obsahuje koeficienty jak pro rok 2004, tak pro rok 2006.
Uváděné výsledky jsou založené na analýze, v níž jsme specifikovali požadavek vytvořit
dva faktory (dimenze), neboť to byl náš teoretický předpoklad. Základním zjištěním
těchto analýz je, že v české společnosti lze přesně identifikovat obě postojové dimenze,
které se dlouhodobě objevují ve společnostech USA a západní Evropy. Navíc položky,
které mají měřit pocit vnější politické efektivity, jej měří, a totéž lze říct o pocitu vnitřní
efektivity. Druhým základním zjištěním je stabilita měření vnitřní a vnější dimenze
daného konceptu v čase. Všechny použité položky sytí pouze jednu dimenzi a navíc mají
relativně vysoké hodnoty faktorových zátěží (minimální hodnota je 0,50).
Z hlediska toho, jak v modelu fungují jednotlivé položky, si dovolíme dvě poznámky. Dvě
položky, jež sytí pocit vnější politické efektivity (EFF-EX8 - „Nemyslím si, že se vláda
zajímá…“ a EFF-EX1 - „Hlas lidí jako já…“) mají v čase trošku odlišné hodnoty
faktorových zátěží (0,69 a 0,55 v prvním případě a 0,64 a 0,50 v druhém případě).
S velkou pravděpodobností je to způsobeno tím, že tyto položky obsahují slovo vláda, jež
v době šetření v roce 2006 odkazovalo nejen k obecné instituci-vládě, ale i ke
konkrétnímu složení vlády, jež ale bylo v té době předmětem dlouhých povolebních
jednání. Navíc v duchu poznámky Westholma a Niemiho (1986) se můžeme zaměřit i na
to, jak v modelu fungují položky, které obsahují v případě vnější dimenze slovní spojení
„lidé jako já“ a vnitřní dimenze spojení „většina lidí“ či „ostatní“ (EFF-EX1, EFF-EX8 a
EFF-IN2). U těchto položek má docházet k sycení obou faktorů s nepříliš vysokými
hodnotami faktorových zátěží. Údaje v tabulce 5.2 tyto předpoklady potvrzují.
98
Tabulka 5.2. Vnitřní a vnější pocit politické efektivity v letech 2004 a 2006 (výsledky
PCA s rotací varimax)
2004
2006
vnější
vnitřní
vnější
vnitřní
EFF-EX5
-0,02
0,08
0,72
0,66
EFF-EX4
0,05
0,07
0,71
0,66
EFF-EX8
0,06
0,15
0,69
0,55
EFF-EX1
0,19
0,30
0,64
0,50
EFF-EX6
0,01
-0,04
0,61
0,69
EFF-EX2
0,06
0,04
0,57
0,66
EFF-EX7
-0,04
-0,01
0,56
0,63
EFF-EX3
0,01
0,07
0,55
0,67
EFF-IN3
0,03
0,07
0,73
0,66
EFF-IN4
0,16
0,15
0,73
0,74
EFF-IN5
-0,02
-0,01
0,63
0,63
EFF-IN1
-0,02
0,10
0,62
0,74
EFF-IN6
0,21
0,15
0,61
0,54
EFF-IN2
0,02
-0,02
0,46
0,54
POLZAJEM
-0,05
0,04
0,56
0,76
23,6
16,9
26,2
16,9
Vysvětlená variance (%)
40,5
43,1
Vysvětlená variance celkem (%)
0,11
0,20
Korelace faktorů (při rotaci oblimin)
Zdroj: ISSP 2004 a 2006 (vážená data).
Poznámka: Tučně jsou označeny hodnoty položek, které tvoří jednotlivé faktory. Prezentována
je tzv. rotovaná matice komponent (rotated component matrix). Výběr případů do analýzy
metodou LISTWISE. Míra KMO = 0,80 (2004) a 0,83 (2006). Položky jsou seřazeny podle
hodnoty faktorové zátěže v modelu pro rok 2004.
Obě dimenze politické efektivity jsou v čase velmi stabilní, faktorové zátěže jednotlivých
proměnných jsou přibližně stejné (s výjimkou těch, v nichž se odkazuje na vládu),
vysvětlená variabilita dat je v obou případech téměř totožná a korelace obou faktorů
v případě rotace oblimin je také obdobná. Tato zjištění posilují důvěru v to, že uvedené
dimenze nejsou nahodilostí dat, ale že se jedná o obecnější strukturaci postojů české
veřejnosti. Naším cílem v této kapitole je nejen ukázat odlišnost dimenzí politické
efektivity, ale také ukázat jejich úroveň, stabilitu a zdroje. Proto využijeme výsledků
ohledně strukturace postojů politické efektivity k vytvoření škál těchto dimenzí, které
použijeme v dalších částech kapitoly jako závislou proměnnou.
První z možností je využití analýzy hlavních komponent a na základě modelu dvou
dimenzí získat nové proměnné. Druhou možností je sloučit šest proměnných tvořících
škálu vnitřní efektivity a dalších osmi, jež tvoří škálu vnější efektivity. V takovém případě
je reliabilita škál v pořádku, neboť Cronbachův koeficient alpha, jenž vyjadřuje
škálovatelnost a jednodimenzionalitu položek, byl v roce 2006 v případě vnějšího pocitu
99
politické efektivity 0,79 a v případě vnitřního 0,80 (pro rok 2004 byly hodnoty mírně nižší
– 0,78 a 0,74). Tato zjištění nás opravňují k vytvoření součtového indexu pocitu vnější
politické efektivity a vnitřní politické efektivity.45
Vzhledem tomu, že naším cílem je porovnávat politické odcizení v čase, preferujeme
takovou škálu, která vezme v potaz otázky, které byly použité v šetření ISSP 1996 - Role
vlády III. To obsahovalo pouze 6 položek, které měřily politickou efektivity, a z nich
pouze 4 byly použity ještě v letech 2000, 2004 a 2006. Abychom mohli tyto čtyři
proměnné využít pro vytvoření škály, musíme zjistit, zda kopírují dimenzionalitu
prokázanou na čtrnácti otázkách. Do PCA vstoupily pouze 4 proměnné, z nichž dvě mají
tvořit dimenzi vnější a dvě vnitřní. Výsledky PCA prezentuje tabulka 5.3, z níž můžeme
vyčíst výraznou stabilitu uvedených dimenzí, jak z hlediska výše faktorových zátěží, tak
z hlediska vysvětleného rozptylu a korelace faktorů. To nás opravňuje využít tyto
proměnné k vytvoření sumačních indexů pro následné analýzy.
Tabulka 5.3. Pocit vnitřní a vnější politické efektivity v letech 1996, 2004 a 2006
(výsledky PCA s rotací varimax)
1996
2000
2004
2006
vnější
vnitřní
vnější
vnitřní
vnější
vnitřní
vnější
vnitřní
EFF-EX1
0,16
0,27 0,72
0,27
0,31
0,73
0,67
0,67
EFF-EX2
0,00
-0,13
-0,13
0,84
0,84 -0,10 0,84
0,85
EFF-IN1
0,26
0,06
0,35
0,73
0,75 0,04
0,72
0,65
EFF-IN2
-0,06
-0,07
-0,12
0,86
0,81 0,06
0,81
0,86
26,1
25,9
36,3 27,0
35,1
37,6
26,8
Vysvětlený rozptyl (%) 39,0
Vysvětlený rozptyl
65,1
62,3
62,0
64,4
celkem (%)
Korelace faktorů
0,19
0,16
0,12
0,16
(při rotaci oblimin)
Zdroj: ISSP 2000, 2004 a 2006 (vážená data), ISSP 1996 (nevážená data).
Poznámka: Tučně jsou označeny hodnoty položek, které tvoří jednotlivé faktory. Prezentována
je tzv. rotovaná matice komponent (rotated component matrix). Výběr případů do analýzy
metodou LISTWISE. Míra KMO = 0,55 (1996), 0,50 (2004) a 0,55 (2006).
Výsledky prezentované v tabulkách 5.1 a 5.2 vybízejí ještě k jedné poznámce. V kapitole
2 jsme replikovali analýzy Gunthera a Montera (2006), Magalhaese (2005) a Montera,
Gunthera a Torcala (1997) a ukazovali jsme, že jimi používané tři indikátory pocitu
politické efektivity – jedna položka vnitřní dimenze (EFF-IN6) a dvě položky vnější
dimenze (EFF-EX1 a EFF-EX4) – tvoří v našich analýzách společně dimenzi politického
45
Srovnání obou způsobů vytvoření indexu ukázalo téměř absolutní shodu, neboť Pearsonův korelační koeficient
mezi oběmi způsoby vytváření indexu byl 0,99 (N=973).
100
odcizení stejně jako v jejich (viz tabulka 2.2). Důvody tohoto společného sycení faktoru
odcizení spočívají v tom, že dvě z těchto tří položek částečně měří i druhou dimenzi.
Zaprvé, položka EFF-EX1 sytí jak dimenzi vnější, tak částečně i vnitřní (viz tabulky 5.2 a
5.3). Zadruhé, položka EFF-IN6 vedle toho, že sytí dimenzi vnitřní, částečně přispívá i
k vnější dimenzi (viz tabulka 5.2).
S touto znalostí lze replikovat analýzy Gunthera a Montera (2006), Magalhaese (2005) a
Montera, Gunthera a Torcala (1997) a nahradit tyto dvě položky (EFF-EX1 a EFF-IN6)
jinými, a to těmi, které sytí nejlépe dimenzi vnitřní a vnější (například EFF-EX4/5 či EFFIN4). Výsledky PCA potom zřetelně ukazují očekávaný výsledek: ty položky, které mají
měřit pocit vnější politické efektivity, spadají do dimenze politické nespokojenosti, a ty
položky, které mají měřit pocit vnitřní politické efektivity, spadají do dimenze politického
odcizení. Konstrukce modelů a jejich teoretické ospravedlnění je v případě Gunthera,
Montera, Torcala a Magalhaese s velkou pravděpodobností způsobeno tím, že do analýz
zařadili takové položky, které ne úplně přesně měří vnitřní a vnější dimenzi pocitu
politické efektivity.
5.4. Stabilita postojů politické efektivity v čase
Poté, co jsme definovali vnitřní a vnější dimenzi politické efektivity a určili indikátory
těchto dimenzí, můžeme přistoupit k analýze úrovně politické efektivity nejen staticky
v jednom časovém okamžiku, ale i v časové perspektivě. Nejprve prozkoumáme stabilitu
pocitu politické efektivity, resp. neefektivity v čase. Následně u položek, které se
opakovaly v letech 1996, 2000, 2004 a 2006 ukážeme stabilitu v čase pro všechny
kategorie odpovědí.
Tabulka 5.4. prezentuje procenta odpovědí na otázky ohledně politické efektivity, jež jsou
transformovány tak, aby prezentovaly podíly neefektivních (odcizených) respondentů.
Tabulka obsahuje celkem 17 položek, z nichž 11 měří pocit vnější politické efektivity a 6
pocit
vnitřní
politické
efektivity.
Několik
důležitých
zjištění
vyplývá
z údajů
prezentovaných v tabulce z hlediska stability těchto postojů. Hodnoty indikátorů politické
efektivity jsou stabilní. Při srovnání hodnot mezi lety 1996 a 2006 je největší rozdíl
v případě položky EFF-EX2, a to 8 procentních bodů.46 Ve většině případů jsou rozdíly do
5 procentních bodů, což, v případě, že by oba sběry dat probíhaly ve stejný časový
46
Otázka EX-EFF2 vykazuje pro rok 2006 nárůst oproti roku 2004 dokonce o 10 procentních bodů. V případě
této položky lze spekulovat o vlivu povolební situace v roce 2006, kdy se politici nedokázali dohodnout na
složení vlády, na nárůst hodnot negativních odpovědí u této otázky.
101
okamžik, bychom mohli považovat za statistickou chybu. Tato zjištění potvrzují poznatky
z USA o stabilitě pocitu politické efektivity v čase. Obdobně jako v USA můžeme
zaznamenat větší stabilitu v čase v případě pocitu vnitřní politické efektivity než v případě
vnější politické efektivity.
Při srovnání celkem čtyř položek, které se opakovaly ve všech 4 šetření (EFF-EX1 a 2,
EFF-IN1 a 2), jsme zjistili obdobně vysokou stabilitu odpovědí. Čeští občané jsou
přesvědčeni o tom, že politické instituce nejsou responzivní vůči požadavkům občanů.
Průměrná hodnota pocitu vnější politické neefektivity (institucionálního odcizení), tedy
přesvědčení o tom, že politické instituce nejsou responzivní k požadavkům lidí, byla 63
procent v roce 1996, 68 v roce 2000, 60 v roce 2004 a 65 procent v roce 2006 (průměr ze
všech indikátorů pocitu vnější politické efektivity). Individuální odcizení od politiky je
v české veřejnosti méně četné a s velkou pravděpodobností se týká jedné třetiny
veřejnosti. Hodnoty této postojové dimenze jsou velmi stabilní: 34 procent v roce 1996,
40 procent v roce 2000, 33 v roce 2004 a 2006.
Průměrné hodnoty politické neefektivity jsou velmi stabilní s výjimkou hodnot pro rok
2000, v němž registrujeme nárůst politické neefektivity. Obdobný nárůst vykazuje i
nezájem o politiku: z 32 procent na 41 vzrostl podíl lidí, kteří se o politiku nezajímají.
Tyto změny hodnot s velkou pravděpodobností souvisejí s událostmi, které považujeme za
zdroj nárůstu politické nespokojenosti ve druhé polovině 90. let (hospodářská krize,
skandály s financováním stran a aranžmá opoziční smlouvy). Efekt těchto událostí na
pocit politické efektivity byl ale s velkou pravděpodobností krátkodobý, neboť při
srovnání jsou hodnoty z let 1996 a 2006 obdobné.
Informace, které jsme dosud prezentovali, vyjadřují pocit politické neefektivity jako
součet odpovědí rozhodně a spíše (ne)souhlasím. Obdobně vysokou úroveň stability
vykazují i netransformované odpovědi. Provedli jsme totiž srovnání netransformovaných
odpovědí, které z důvodu místa neprezentujeme. Největší změna se týká podílu počtu
chybějících odpovědí a odpovědí „nevím“, především mezi lety 2000 a 2004 došlo ke
snížení tohoto typu odpovědí. Další větší pohyby se týkaly položky EFF-EX1, kdy klesl
podíl velmi neefektivních respondentů o 13 procentních bodů a souběžně s tím lineárně
rostl podíl efektivnějších respondentů.
102
Tabulka 5.4. Úroveň pocitu vnitřní a vnější politické neefektivity v letech 1996, 2000,
2004 a 2006 (procenta neefektivních odpovědí)
Zkratka
Směr Znění položky
1996 2000 2004 2006
Hlas lidí jako jsem já nemá v tom, co dělá
74
73
69
68
EFF-EX1
S
vláda, žádnou váhu.
Lidé, které volíme do parlamentu, se snaží
53
62
51
61
EFF-EX2
N
dodržet sliby, které dali ve volební kampani.
V našem systému vlády mají občané hlavní
–
–
67
65
EFF-EX3
N
EFF-EX4
S
EFF-EX5
EFF-EX6
S
N
EFF-EX7
N
EFF-EX8
S
EFF-EX9
S
EFF-EX10
N
EFF-EX11
N
EFF-IN1
N
EFF-IN2
S
EFF-IN3
N
EFF-IN4
N
EFF-IN5
S
slovo v určování směřování země, ať je u
moci kdokoli.
Politici se zajímají pouze o získání hlasů
občanů, a nikoli o jejich názory.
Obecně řečeno, ti, které zvolíme do
veřejných úřadů, ztrácejí velmi rychle
kontakt s občany.
Je možné důvěřovat většině politiků, že
dělají to, co mají, aniž jsou neustále
kontrolováni.
Pokud hovoří čelní představitelé vlády
k českým občanům v televizi nebo
v novinách, říkají většinou pravdu.
Nemyslím si, že se vláda zajímá o to, co si
myslí lidé jako já.
Pokud se politici nezajímají o to, co občany
zajímá, neexistuje žádný způsob, jak je
přimět naslouchat.
Průměrný občan má u nás na politiku
značný vliv.
Většině státních úředníků lze důvěřovat, že
dělají pro tuto zemi to nejlepší.
Mám pocit, že docela dobře rozumím
politickým problémům naší země.
Většina lidí je o politice a o tom, co dělá
vláda, informována lépe než já.
Domnívám se, že bych byl/a stejně
úspěšný/á ve veřejné funkci jako jiní lidé.
Považuji se za dostatečně
kvalifikovaného/ou k účasti v politice.
Často se cítím nejistý/nejistá, když hovořím
s ostatními lidmi o politice.
Někdy se politika zdá být tak komplikovaná,
že lidé jako já nemohou opravdu rozumět
tomu, co se děje.
Jak moc se Vy osobně zajímáte o politiku?
Pocit vnější neefektivity (EFF-EX1 a 2)
Pocit vnitřní neefektivity (EFF-IN1 a 2)
–
–
71
74
–
–
71
71
–
–
56
59
–
–
46
52
–
–
66
66
–
–
58
57
74
79
–
74
51
60
–
54
37
47
36
39
31
32
30
27
–
–
47
41
–
–
60
57
–
–
24
25
–
–
49
57
EFF-IN6
S
POLZAJEM S
32
41
–
35
EFF-EX
53
57
49
53
EFF-IN
19
24
19
19
Zdroj: ISSP 2000, 2004 a 2006 (vážená data), ISSP 1996 (nevážená data).
Poznámka: Směr položky znamená, zda souhlas (S) či nesouhlas (N) představuje neefektivní
odpověď. Respondenti byli vyzváni, aby s jednotlivými položkami vyjádřili souhlas na škále,
kde 1 znamenala rozhodně souhlasím a 5 znamenalo rozhodně nesouhlasím. Prezentujeme
součet pozitivní či negativních odpovědí dle směru otázky (rozhodně a spíše souhlasím nebo
nesouhlasím).
103
Vzhledem k tomu, že některé položky byly formulovány tak, že souhlas znamená
vyjádření neefektivity (například EFF-EX1), a jiné tak, že vyjádření neefektivity
představuje nesouhlas s položkou (například EFF-EX2), označujeme v tabulce 5.4 směr
otázky, aby bylo zřejmé, zda prezentujeme procenta souhlasících či nesouhlasících.
Z literatury, jež se věnuje způsobu odpovídání na otázky v dotazníkových šetření, je
známé, že respondenti mají tendenci souhlasit s nabízenými tvrzeními spíše než
nesouhlasit (tzv. acquiescence bias nebo agreeing-response bias); podrobně tento
fenomén popisují například Schuman a Presser (1996: 203–230; 346). Vypočítali jsme
proto průměrnou úroveň politické neefektivity pro jednotlivé typy otázek dle jejich směru.
V roce 2006 byla průměrná hodnota pocitu vnější politické neefektivity u souhlasných
otázek 67 procent a u nesouhlasných 61 procent. V případě pocitu vnitřní politické
efektivity byl vztah obrácený: 36 procent u souhlasných a 45 procent u nesouhlasných.
Stejný vzorec hodnot platil i v roce 2004. Samozřejmě, že tyto výpočty nemohou
vypovídat o ne/existenci tendence souhlasit s nabízenými odpověďmi, neboť to by
vyžadovalo srovnání hodnot u stejné otázky. Jedná se přesto o podpůrný důkaz pro
tvrzení, že vysoké hodnoty institucionálního a individuálního odcizení nejsou způsobeny
pouze tím, že otázky jsou formulovány tak, že respondenti souhlasně kývají na tvrzení o
tom, jak jsou politici špatní.
5.5. Co způsobuje pocit politické efektivity?
Poté, co jsme ukázali velkou stabilitu v odpovědích na indikátory politické efektivity
v čase, můžeme přistoupit k vysvětlení těchto postojů. Mezi základní vysvětlení pocitu
vnější a vnitřní politické efektivity lze zařadit teorie: (1.) politické socializace; (2.)
vzdělanosti; (3.) sociálního statusu; (4.) výkonnosti (dle Abramson 1983: 152–164;
přepracováno a upraveno). Teorie politické socializace vychází ze zjištění, že základní
politické hodnoty jsou předávány a socializovány do věku 14 let. V USA se řada výzkumů
týkala toho, jak se ustavují pocity vnitřní a vnější politické efektivity a nakolik hrají
v tomto procesu roli rodiče a obecněji socializace. Easton a Dennis (1967) ukázali, že
pocit politické efektivity se formuje někdy kolem 8 až 9 let. Nicméně hlavním zjištěním
jejich studie bylo, že na rozdíl od stranické identifikace nedochází k transmisi politické
efektivity z rodičů na děti. Určitá závislost mezi pocitem politické efektivity rodičů a dětí
existuje pouze tehdy, když oba rodiče mají buď nízký či vysoký pocit politické efektivity.
104
Tato zjištění byla potvrzena i dalšími výzkumy vztahu politické socializace a pocitů
politické efektivity (dle Abramson 1983: 137–149).
Mnohem více než na samotné socializaci v rodině záleží na tom, zda jedinec vyrůstá
v demokratickém nebo nedemokratickém režimu. Tato skutečnost může způsobovat část
nekonzistentnosti ve zjištěních ohledně vztahu politické efektivity a věku. Ve společnosti,
v níž funguje demokratický režim bez přerušení, jako například v USA, je běžné, že
mladší jedinci mají vyšší hodnoty politické efektivity. S velkou pravděpodobností klesá
pocit politické efektivity v období kolem přelomu šedesáti a sedmdesáti let: v případě
pocitu vnitřní politické efektivity dochází k menším poklesům, zatímco hodnoty pocitu
vnější efektivity klesají výrazněji (Abramson 1983: tabulky 10.3 a 10.4). Na druhé straně
Citrin, McClosky, Shanks a Sniderman (1975) ukázali, že mladí lidé v USA mají nižší
hodnoty efektivity, a zdůvodnili to tím, že ještě není důvod, aby se o politiku zajímali.47
Obdobně i Hayes a Bean (1993) na základě vícerozměrné analýzy dokázali, že mladší lidé
v USA se cítí méně politicky efektivní a naopak že v Německu se cítí méně efektivní
starší generace. V Německu tento vzorec zdůvodnili socializací starších skupin
v nacistickém systému. Proto obdobně jako v případě zkoumání legitimity demokracie
očekáváme, že věkové skupiny narozené po roce 1976 budou mít demokratičtější hodnoty
a v tomto případě budou mít i vyšší hodnoty pocitu vnitřní a vnější politické efektivity.48
Druhý typ vysvětlení vychází ze zjištění o nárůstu politické efektivity souběžně s růstem
vzdělanosti. Vztah mezi oběma proměnnými se objevuje od počátku používání konceptu
politické efektivity a zůstává přibližně stejný – měřeno korelačním koeficientem – po
celou dobu (viz Campbell, Gurin, Miller 1954: 191; Campbell, Converse, Miller, Stokes
1960: 479; Abramson 1983). V literatuře se objevují tři vysvětlení vlivu vzdělání na pocit
politické efektivity. Zaprvé, vzdělanější lidé vědí, jak ovlivnit vládu a mají více
kognitivních schopností k jejímu ovlivňování a pochopení. Zadruhé, méně vzdělaní lidé
mají nižší sociální status, což může vést k přesvědčení, že daný režim a instituce se
zajímají pouze o ty s vyšším statusem (k tomuto vysvětlení viz dále). Třetí důvod může
spočívat v tom, že vzdělanější lidé se díky formálnímu vzdělání naučí přijímat normu, že
lidé mají schopnost ovlivnit politiku (tedy méně vzdělaní mají v tomto pojetí realističtější
pohled na svět). Abramson (1983) k tomu doplnil, že jestliže vzdělání vyjadřuje to, co se
člověk naučí, pak by se změnou struktury vzdělanosti mělo dojít i ke změnám pocitu
47
Citrin et al. (1975) použili odlišné indikátory a jejich tvrzení se tedy nevztahují přímo k pocitům efektivity, ale
spíše politické nespokojenost (v jejich případě tento postoj nazývají odcizení).
48
Zde vycházíme ze zjištění, že období rané politické socializace končí kolem 14 let (viz Linek 2008).
105
politické efektivity. Naopak vyjadřuje-li vzdělání spíše sociální status, pak ke změnám
nemusí docházet.
Jestliže má vzdělání pozitivní vliv na pocit politické efektivity, tak by bylo oprávněné
očekávat nárůst těchto pocitů v důsledku generační výměny, jako roste podíl
vzdělanějších lidí ve společnosti (proto je při analýzách nutné kontrolovat vliv věku
vzděláním). V USA nicméně agregované hodnoty pocitu politické efektivity klesají. Na
druhé straně v případě, že by nebyla brána v potaz generační výměna, klesaly by ještě
více. V režimech, jejichž část žijící populace zažila vzdělávání v nedemokratickém
režimu, může být navíc efekt průměrně nižšího vzdělání u starší generace násoben, neboť
skupiny socializované a vychovávané za komunistického režimu byly – minimálně
formálním vzdělávacím systémem – vzdělávány do nedemokratického režimu.
Třetí typ vysvětlení vychází z teorie sociálního statusu, podle níž mají lidé z nižších
sociálních tříd a chudších skupin nižší sebevědomí, považují se za vyloučené ze systému a
se systémem tím pádem nejsou spokojeni. Socioekonomický status lidí odráží kumulativní
vliv jejich zkušeností, které tvarovaly hodnoty, postoje a identity. Ty mohou souviset
s pocity méněcennosti či ponížení a mohou jedince směřovat pryč od systému, jelikož si
myslí, že většinová část společnosti jej nepovažuje za plnocenného člena. Ekonomicky
znevýhodněné a deprivované skupiny mohou mít navíc méně zájmu na systému, z něhož
nemá takový jedinec zisky (obdobně viz Citrin et al. 1975; Hayes, Bean 1993).
Tato argumentace o vlivu socioekonomického statusu se týká především pocitu vnitřní
politické efektivity, protože hovoří o pocitu odcizení od společnosti jak v důsledku
zacházení dominantních skupin, tak v důsledku nezájmu o pokračování fungování
systému. Naopak pocit vnější politické efektivity nemusí být v žádném vztahu
k socioekonomickému statusu nejen kvůli tomu, že v mnohem menší míře souvisí s rolí
sebevědomí, ale proto, že skupiny s nižším socioekonomickým statusem mohou hodnotit
efektivitu a responzivitu systému lépe než ti bohatší například proto, že vládne levicová
strana. Proto lze očekávat, že příjem, sociální postavení a zaměstnání souvisejí především
s pocity vnitřní politické efektivity. Zároveň může do hry vstupovat hodnocení vlastní
situace či vývoje hospodářství. Hayes a Bean (1993) hovoří o vlivu pohlaví, kdy ženy
většinou deklarují nižší pocit politické efektivity; to může souviset jak s podceňováním
vlastních schopností u žen, tak s jejich nižším zájmem o politiku. Ženy ale zároveň
pozitivněji hodnotí responzivitu politického systému.
Čtvrtý typ vysvětlení lze označit jako teorie výkonnosti. Toto vysvětlení vychází ze
základní charakteristiky demokratického procesu, podle níž vlády získávají podporu
106
výměnou za to, že v obecné rovině zajistí určitou míru prosperity a budou řešit problémy
rozvoje společnosti a v konkrétní rovině dodrží sliby dané před volbami (podrobněji viz
kapitola 4). Hodnocení výkonnosti se může týkat jak hodnocení výkonu hospodářství, tak
hodnocení politické reprezentace (tzv. mezera v politické reprezentaci, čímž je myšlen
rozdíl v preferencích mezi jedincem a vládními politikami). Ti občané, kteří se zařazují na
kraje postojových škál, se budou cítit politicky méně efektivní. Tento vztah by měl být
mnohem silnější ve vztahu k pocitu vnější politické efektivity, kdy se lidé na okrajích škál
nebudou cítit reprezentováni středovými politikami vlád. Zároveň ale u krajně levicových
občanů můžeme očekávat větší úroveň pocitu neefektivity, neboť tyto skupiny méně
podporují demokratický režim s kapitalistickou ekonomikou (obdobně Citrin, McClosky,
Shanks, Sniderman 1975).
5.6. Politická neefektivita v jednotlivých podskupinách společnosti a její
zdroje
Význam jednotlivých vysvětlení prozkoumáme nejprve pomocí dvourozměrné analýzy,
kdy budeme sledovat vztah mezi pocitem politické neefektivity a jednotlivými
proměnnými, které jej vysvětlují, a to i v čase. Pocit politické neefektivity je v tomto
případě měřen pomocí celkem čtyř proměnných, jež jsou prezentovány v tabulce 5.3
(EFF-EX1 a 2 a EFF-IN1 a 2). Tyto proměnné byly vždy v dané dimenzi sečteny a
následně sloučeny do tří kategorií tak, aby odpovídaly členění na respondenty efektivní,
ani efektivní-ani neefektivní a neefektivní. V tabulce 5.5 prezentujeme podíly
neefektivních osob dle základních socio-demografických charakteristik, k nimž přidáváme
i dvě politické charakteristiky. Výklad bude sledovat prezentaci teorií, které vysvětlují
politickou efektivitu, a proto nejprve začneme vlivem věku, vzdělání a nakonec se budeme
věnovat vlivu socioekonomického statusu a politických charakteristik.
Vliv věku na politickou efektivitu není výrazný, nicméně v průběhu období mezi lety
1996 a 2006 došlo k mírné změně ohledně jeho vlivu. Při velmi hrubé kategorizaci věku
na tři skupiny byl v roce 1996 vliv věku zaoblený, kdy nejnižší hodnoty neefektivity měly
generace středního věku mezi lety 30–49; v roce 2006 byl již vliv věku lineární. Tato
proměna vlivu věku na odcizení se týká obou dimenzí, nicméně zatímco v případě pocitu
vnější politické efektivity se starší občané považují za méně efektivní, tak v případě
vnitřní dimenze jsou efektivnější. Nejmladší skupina měla jak v roce 1996, tak v roce
2006 nejnižší hodnoty efektivity ze všech; zároveň však tato skupina byla v roce 2006
107
nejvíce přesvědčena o responzivitě systému. Při detailnějším pohledu můžeme
zaregistrovat dílčí podporu existence vztahu, který popisuje americká literatura: zlom
v pocitu politické efektivity na přelomu 60 a 70 let. Zatímco v případě pocitu vnitřní
neefektivity můžeme u nejstarších skupin vidět skokový nárůst na přelomu 60 a 70 let
v obou letech 1996 a 2006, tak v případě pocitu vnější efektivity takovou změnu
registrujeme pouze v roce 2006. Vztah věku a politické efektivity je nekonzistentní a v
řadě případů odlišný pro jednotlivé dimenze.
Jen omezený důkaz lze najít pro vliv socializace v demokratickém systému. Zatímco
v případě vnější efektivity má v roce 2006 skupina 18–29-letých nejvyšší hodnoty, tak
v případě vnitřní dimenze je nejmladší skupina nejvíce neefektivní. Zároveň je obtížné
vystopovat nějaký kohortní efekt. V případě, že simulujeme, jaká by byla úroveň politické
efektivity v případě, že by nedocházelo ke generační výměně (v datovém souboru za rok
2006 porovnáme hodnoty politické efektivity za celou populaci a za ty s věkem 28 let a
více), potvrdíme minimální vliv věku, kdy pouze v případě jedné položky (EFF-EX1) by
došlo k nárůstu neefektivity o 2 procentní body; v ostatních případech by ke změně vůbec
nedošlo. Generační výměna a rostoucí vzdělanost společnosti mají minimální vliv na
politickou efektivitu občanů.
Druhý typ vysvětlení staví na vlivu vzdělanosti na politickou efektivitu občanů. Podle
našich analýz se méně vzdělané skupiny systematicky cítí nejméně politicky efektivní;
v případě vnitřního pocitu efektivity je tento vztah nejvýraznější. To může potvrzovat jak
argument vyšších kognitivních schopností, tak vysvětlení třídní a nakonec i argument
větší indoktrinace normou demokracie. Vliv výše příjmů na pocit politické efektivity je
tak velký, že podporuje tezi o vlivu socioekonomického statusu. Navíc se efekt vlivu
příjmu v čase zvýšil, což potvrzují vyšší hodnoty korelačních koeficientů. Obdobný efekt
můžeme pozorovat i u sebezařazení do sociální třídy: do čím vyšší sociální třídy se
jedinec zařazuje, tím vyšší má hodnoty politické efektivity.49 Velmi silný je i rozdíl mezi
muži a ženami v případě vnitřní politické efektivity; naopak v případě vnější dimenze
politické efektivity žádné rozdíly mezi pohlavími nejsou. Tento rozdíl odráží větší zájem
mužů o politiku, zatímco ženy se cítí politice více vzdáleny. Vícerozměrná analýza ukáže,
zda je zdrojem této odlišnosti skutečně pohlaví nebo třídní, vzdělanostní či postojové
charakteristiky. Naopak vztah mezi velikostí bydliště a pocitem politické efektivity téměř
49
Neprezentujeme třídění dle sebezařazení do skupiny sociálního postavení, neboť v roce 1996 nebyla tato
otázka použita. Jedinou srovnatelnou otázkou je sebezařazení do sociální třídy. Obě otázky vedou k totožným
závěrům. O podobnosti těchto měr socioekonomického statusu, viz Krejčí, Matějů (2000).
108
neexistuje. Z proměnných, o nichž nereferujeme v tabulce, má zaznamenatelný vliv ještě
rodinný stav jedince: větší pocity vnitřní efektivity mají lidí, kteří s někým žijí v páru.
Tabulka 5.5. Pocit vnitřní a vnější politické neefektivity v letech 1996 a 2006
v jednotlivých sociálních skupinách společnosti (řádková procenta)
Vnější pocit politické
Vnitřní pocit politické
neefektivity
neefektivity
1996
2006
1996
2006
Celkem
53
53
19
19
Pohlaví
muž
51
52
12
15
žena
54
54
26
23
Věk
18–29 let
56
47
27
24
30–49 let
48
53
16
18
50 let a více
55
55
19
18
Vzdělání
základní nebo žádné
54
56
28
29
střední bez maturity
60
58
23
21
střední s maturitou
45
51
15
17
univerzitní
43
40
4
10
Příjem domácnosti
do 14 tisíc Kč
51
60
24
26
od 14 do 20 tisíc Kč
60
55
18
19
od 20 do 30 tisíc Kč
52
54
19
15
nad 30 tisíc Kč
48
45
15
10
Sociální třída (subjektivní míra)
nižší
59
68
27
33
střední
49
49
14
15
vyšší
34
36
11
13
Velikost bydliště
do 5 tisíc obyvatel
54
55
25
19
od 5 do 50 tisíc obyvatel
53
53
19
21
nad 50 tisíc obyvatel
51
49
14
18
Stranická identifikace
žádná
58
59
27
23
střední a nízká
53
46
18
14
vysoká
45
34
11
7
Sebezařazení na levo-pravé škále
levice
64
54
18
15
střed
57
55
21
17
pravice
40
42
15
15
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data), ISSP 1996 (nevážená data).
Spodní část tabulky 5.5 ukazuje vliv politických charakteristik jedinců na politickou
efektivitu. Podle očekávání má stranická identifikace pozitivní vliv na pocit politické
efektivity. Ti občané, kteří se identifikují s nějakou stranou, se pouze minimálně cítí
109
individuálně odcizení politice a jsou také více přesvědčeni o tom, že systém reaguje na
požadavků občanů. Vliv stranictví na přesvědčení o responzivitě systému se projevuje i
ohledně vlivu levicového či pravicového zaměření člověka. Jelikož pravicové strany
tvořily v první polovině 90. let v ČR vlády, lze pochopit, že v roce 1996 měli levicoví
občané mnohem menší hodnoty pocitu vnější politické efektivity než pravicoví. Naopak
v roce 2006 se rozdíly snížily a nejméně efektivní se cítili středoví občanů; levicoví
občané, kteří podporují ČSSD a KSČM mohou pociťovat větší responzivitu i proto, že od
roku 1998 do roku 2006 byla ve vládě ČSSD.
Vzhledem k tomu, že otázky měřící politickou nespokojenost nebyly dotazovány v roce
1996, neprezentujeme v tabulce hodnoty neefektivity pro jednotlivé kategorie dle politické
nespokojenosti. Omezíme se stručně na vztah politické efektivity a nespokojenosti v roce
2006. S politickou nespokojeností souvisí pouze pocit vnější politické efektivity. Ať
zvolíme jakékoli hodnocení (politiky, vlády či hospodářství), nabývají hodnoty
korelačních koeficientů středních hodnot v rozmezí 0,22–0,25 (Kendalovo Tau-b).
Naopak v případě pocitu vnitřní politické efektivity variují hodnoty kolem nuly, kdy
pouze spokojenost s vývojem hospodářství měla statisticky významný vztah s hodnotou
koeficientu Kendalova Tau-b 0,09.
Dvourozměrná analýza naznačila, že obě dimenze pocitu politické efektivity jsou závislé
na socioekonomickém statusu, vzdělání a stranické identifikaci. Z hlediska vnější dimenze
jsou důležité postoje tvořící dimenzi politické nespokojenosti, tedy ty proměnné, které
měří výkonnost systému. Naopak z hlediska vnitřní dimenze politické efektivity se jako
významné strukturující proměnné jeví pohlaví a věk. Ve vícerozměrné analýze zjistíme,
nakolik jsou zdroje obou dimenzí odlišné a zda tyto odlišnosti mohou být také důvodem
jejich odlišné stability a vazby na jiné dimenze postojů k politickému režimu, jeho
institucím a aktérům.
Tabulka 5.6 prezentuje výsledky regresních analýz, v nichž jsou závislou proměnnou
součtové indexy pocitu vnější a vnitřní politické efektivity. Ty byly vytvořeny z dvou
proměnných, které byly použity v analýzách prezentovaných v tabulkách 5.3 a 5.5.
Důvodem pro použití takto konstruované proměnné je možnost srovnat obdobné modely i
pro rok 1996. Toto srovnání může být nicméně velmi omezené, neboť nemůžeme použít
ani indikátory výkonnosti, ani hodnocení komunistického režimu či počet kontaktů.
Nevyužili jsme tak možnosti, kterou nabízelo šetření z roku 2006: vytvořit indexy
politické efektivity na základě 6 indikátorů vnitřní efektivity a 8 indikátorů vnější
efektivity. Jejich použití nevede k odlišným závěrům s výjimkou opačného vlivu
110
urbanizace v obou modelech a nárůstu vlivu věku v případě pocitu vnější politické
efektivity. Celková interpretace tak v obou případech zůstává stejná.
Tabulka 5.6. Politická neefektivita v roce 2006 (OLS regrese; beta koeficienty)
pocit vnější
pocit vnitřní
politické efektivity
politické efektivity
model 1
model 2
model 3
model 4
konstanta
4,14
2,95
3,65
3,84
socializace, vzdělanost a
socioekonomický status
věk
0,00
0,03
-0,11 ***
-0,11
pohlaví (žena)
0,04
-0,01
0,20 ***
0,15
urbanizace
-0,03
0,00
-0,14 ***
-0,10
vzdělání
0,02
0,06
-0,11 **
-0,09
subjektivní sociální status
-0,21 ***
-0,15 ***
-0,14 ***
-0,09
výkonnost
negativní hodnocení
hospodářství
0,17 ***
0,04
vnímání korupce
0,23 ***
-0,07
politická efektivita a stranická
identifikace
stranická identifikace
-0,20 ***
-0,23
stranická identifikace KSČM
-0,01
0,02
levice (0-3)
-0,01
-0,02
pravice (7-10)
-0,06
-0,05
množství kontaktů denně
-0,01
-0,06
hodnocení komunistického
režimu
pozitivní hodnocení
komunistického režimu v ČR
0,08 *
0,02
R2
N
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
0,05
949
0,21
949
0,12
927
**
***
**
**
**
*
***
0,19
927
Strategie prezentace výsledků je obdobná jako v předchozích kapitolách. Nejprve
ukazujeme vliv základních socio-demografických proměnných a následně k nim
přidáváme politické charakteristiky. Základní odlišností vnější a vnitřní dimenze politické
efektivity je vliv socio-demografických proměnných. Zatímco v případě vnější dimenze
politické efektivity vysvětlují pouze 5 procent variability dat, tak v případě vnitřní
dimenze vysvětlují 12 procent. Navíc v případě pocitu vnitřní politické efektivity jsou
statisticky významné všechny použité proměnné: odcizení klesá u starších, vzdělanějších a
lidí s vyšším socioekonomickým statusem, u mužů a u lidí, kteří žijí ve větších městech.
Pocit vnější politické efektivity vysvětluje ze socio-demografických charakteristik pouze
111
socioekonomický status. Provedli jsme srovnání zdrojů politické efektivity i pro rok 1996
z hlediska stejných socio-demografických charakteristik. Výsledky jsou skoro totožné,
pouze v případě vnitřního pocitu politické efektivity se snížil význam věku.
Z politických charakteristik má konzistentní vliv pouze stranická identifikace: čím více se
člověk cítí být blízko nějaké straně, tím větší pocit efektivity má. V tomto kontextu je
důležité, že nehraje roli to, zda se člověk identifikuje s KSČM či ne. Stranická
identifikace tak posiluje efektivitu bez ohledu na stranictví. Je možné namítnout, že
zahrnutí pozitivního hodnocení komunistického režimu do modelu přebíjí efekt
identifikace s KSČM. I když ale do modelu nezahrneme hodnocení komunistického
režimu, identifikace s KSČM nemá žádný vliv na politickou efektivitu. Vliv hodnocení
výkonnosti politického systému je důležitý pouze z hlediska pocitu vnější politické
efektivity. Jak negativní hodnocení vývoje ekonomiky, tak vnímání korupce mezi politiky
zvyšuje přesvědčení lidí o tom, že politické instituce a politici nereagují na požadavky
jedinců. Naopak v případě pocitu vnitřní politické efektivity je vliv těchto hodnocení buď
minimální nebo statisticky nevýznamný.
5.7. Závěr
V této kapitole jsme se detailně věnovali konceptu pocitu politické efektivity a jeho
dvěma dimenzím: vnitřní a vnější. Jejich indikátory jsou zároveň indikátory širších
postojových souborů, které v této práci označujeme jako individuální odcizení a
institucionální odcizení. Zjištění, ke kterým jsme v této kapitole dospěli, je tak možné
vztáhnout na tyto širší postojové dimenze. V prvé řadě jsme zjistili, že přibližně třetina
české populace se cítí být odcizená od politiky. Navíc přibližně 60 procent veřejnosti je
přesvědčeno o tom, že politické instituce a politici dostatečně nereflektují požadavky lidí
a že jakmile jsou politici zvoleni, sledují vlastní zájmy a nikoli zájmy lidí. Úroveň
odcizení české veřejnosti od institucí je ve srovnání s hodnotami v západní Evropě
vysoká.
Zároveň jsme prokázali, že tyto postoje jsou stabilní a jen pomalu se mění. Tato zjištění
nejsou tolik překvapivá u individuálního odcizení, a to ze dvou důvodů. V prvé řadě
zahraniční literatura popisuje vyšší stabilitu této dimenze politické efektivity. Zadruhé pak
vícerozměrná analýza ukázala vysokou závislost této dimenze na socio-demografických
charakteristikách, jako jsou jako pohlaví, vzdělání, věk, socioekonomický status či míra
urbanizace. Tyto charakteristiky jsou obtížně měnitelné. Ovlivňují-li tedy úroveň pocitu
politické efektivity, pak je logické, že tyto postoje by měly být stabilní. Naopak v případě
112
institucionálního odcizení byla stabilita postoje v čase překvapivá, a to nejen proto, že
zahraniční výzkumy upozorňují na větší nestabilitu těchto postojů, ale i proto, že hlavními
vysvětlujícími proměnnými této postojové dimenze jsou dvě hodnocení výkonnosti
politické systému: spokojenost s vývojem hospodářství a vnímání politické korupce. Tyto
postoje jsou z části závislé na stranictví jedince a vlády, a proto jsou v čase proměnlivě
(viz kapitola 4, 7 a 9). Stabilitu tohoto postoje proto s velkou pravděpodobností zajišťují
další proměnné jako socioekonomický status, stranická identifikace a pozitivní hodnocení
komunistického režimu.
113
6. Zdroje jednotlivých postojových dimenzí: legitimita režimu,
politická nespokojenost, institucionální a individuální odcizení
Předchozí kapitoly prezentovaly úroveň, vývoj v čase a zdroje jednotlivých postojových
dimenzí k politickému režimu a jeho institucím. Ještě než přikročíme k prozkoumání
důsledků těchto postojů a jejich proměny v letech 1996 až 2006, shrneme zjištění
z předchozích kapitol ohledně toho, jaké socio-demografické a politické charakteristiky
vysvětlují jednotlivé postojové dimenze a jaká teoretická vysvětlení v případě
jednotlivých dimenzí platí. Základním cílem této kapitoly je ukázat odlišnost zdrojů
jednotlivých postojových dimenzí. Tato odlišnost způsobuje to, že některé z dimenzí
mohou být na sobě nezávislé. Důsledkem této nezávislosti je to, že například snížení
úrovně pozitivních hodnocení v jedné dimenzi neovlivňuje úroveň postojů v ostatních
dimenzích. Například nárůst politické nespokojenosti neovlivňuje podíl lidí, kteří považují
demokratický režim za legitimní, ani těch, kteří se cítí od politiky odcizení.
Shrnutí výsledků zkoumání zdrojů jednotlivých postojových dimenzí v předchozích
kapitolách bude mít následující strukturu. Nejprve ukážeme odlišnost zdrojů na základě
dvourozměrných analýz, přičemž využijeme šest proměnných, jež měly vliv na některé
z postojových dimenzí. Následně porovnáme výsledky vícerozměrných analýz, v nichž
závislou proměnnou byly indikátory jednotlivých postojových dimenzí. Tyto výsledky
budeme prezentovat v kontextu hlavních teorií, jež jsme využívali pro vysvětlení zdrojů
těchto postojových dimenzí.
6.1. Shrnutí výsledků dvourozměrných analýz
Výsledky předchozích analýz shrnujeme pro čtyři dimenze postojů k politickému režimu,
jeho institucím a aktérům: ne/legitimitu režimu, politickou nespokojenost, institucionální
odcizení a individuální odcizení od politiky. Závislé proměnné pro prezentaci shrnutí
výsledků se neliší od těch, jež jsme již dříve používali. Odmítání legitimity současného
demokratického režimu měříme pomocí odpovědí na otázku LEG1, v níž měli respondenti
vyjádřit souhlas s jedním z těchto tvrzení: (1.) Demokracie je systém vlády, který je lepší
než jakýkoli jiný systém; (2.) Za určitých okolností je autoritářský režim nebo diktatura
lepší než demokracie; (3.) Pro lidi jako jsem já je jedno, jaký režim vlády existuje. Jako
odmítání legitimity považujeme druhou a třetí odpověď. Politickou nespokojenost měříme
pomocí otázky SPOK1, v níž respondent vyjadřuje míru spokojenosti s politickou situací
114
v zemi; jako vyjádření nespokojenosti považujeme odpovědi rozhodně a spíše nespokojen.
Institucionální a individuální odcizení měříme pomocí součtového indexu složeného vždy
ze dvou odpovědí na otázky, jež měří pocit vnější politické efektivity v případě
institucionálního odcizení (EFF-EX1 a 2) a pocit vnitřní politické efektivity v případě
individuálního odcizení (EFF-IN1 a 2). Jako pocity odcizení považujeme ty odpovědi, kdy
respondent vyjádřil pocit neefektivity v obou otázkách.
Nezávislé proměnné v těchto analýzách jsou věk, vzdělání, socioekonomický status,
hodnocení vývoje hospodářství, sebezařazení na levo-pravé škále a hodnocení fungování
komunistického režimu. Dvourozměrné analýzy vztahů mezi závislými a nezávislými
proměnnými prezentujeme v grafech 6.1 až 6.6. Při popisu síly vztahu mezi jednotlivými
proměnnými budeme v textu používat ještě kontingenční koeficient, a to i přesto, že
většina vztahů se týká proměnných, jež mají ordinální charakter a nikoli nominální.
Důvodem je srovnatelnost těchto koeficientů napříč jednotlivými analýzami, a to přesto,
že kontingenční koeficient nemusí postihovat linearitu vztahu mezi proměnnými; tu však
lze kontrolovat pohledem na grafy.
Věk ovlivňuje systematicky pouze postoje k legitimitě režimu, kdy mezi nejmladšími
skupinami občanů nepovažuje demokracii za legitimní režim 25 procent občanů ve věku
18–29 let, zatímco ve skupině obyvatel nad 70 let a více je to již téměř 50 procent.
Kontingenční koeficient má hodnotu 0,16. V případě dalších postojových dimenzí již
efekt věku tak silný není a pouze v případě institucionálního odcizení můžeme registrovat
mírné zvyšování odcizení s růstem věku. Naopak u individuálního odcizení lze
zaregistrovat zaoblený efekt: nejvíce odcizení pociťují nejmladší a nejstarší skupiny.
Zatímco u nejmladších je tento pocit odcizení způsoben především nezájmem o politiku,
tak v případě starších je to především pro vyjadřovanou složitost a nepochopení politiky.
V případě vzdělání a socioekonomického statusu můžeme registrovat podobný směr vlivu
na postoje k režimu a jeho institucím. Důvodem je s velkou pravděpodobností to, že obě
proměnné jsou indikátorem socioekonomického statusu (viz Matějů, Vlachová 2000;
Kreidl, Hošková 2008). I když v případě vzdělání lze uvažovat o separátním vlivu
kognitivních schopností, které formální vzdělanost také měří, jejich vliv je minimální (s
velkou pravděpodobností se týká pouze individuálního odcizení od politiky). Zatímco
politická nespokojenost není vzděláním a socioekonomickým statusem vůbec ovlivněna,
tak v případě ostatních dimenzí postojů k režimu a jeho institucím tomu tak je. S růstem
vzdělanosti
a
socioekonomického
statusu
klesá
jak
odmítání
demokracie,
tak
institucionální a individuální odcizení. Kontingenční koeficienty vztahů mezi vzděláním a
115
socioekonomickým statusem na jedné straně a nelegitimitou, institucionálním a
individuálním odcizením jsou v rozmezí 0,20 až 0,23.
Grafy 6.1. – Graf 6.6. Nelegitimita režimu, politická nespokojenost, institucionální
odcizení a individuální odcizení od politiky z hlediska šesti socio-demografických a
politických charakteristik
Graf 6.1. Věk
Graf 6.2. Vzdělání
100
100
nelegitimita
inst. odcizení
nespokojenost
ind. odcizení
nelegitimita
inst. odcizení
80
80
60
60
40
40
20
20
nespokojenost
ind. odcizení
0
0
18-29 let
30-39 let
40-49 let
50-59 let
60-69 let
ZŠ
70 let a více
Graf 6.3. Socioekonomický status
SŠ bez mat
SŠ s mat
VŠ
Graf 6.4. Hodnocení vývoje ekonomiky
100
100
nelegitimita
inst. odcizení
nelegitimita
inst. odcizení
nespokojenost
ind. odcizení
nespokojenost
ind. odcizení
80
80
60
60
40
40
20
20
0
0
nízký
střední
rozhodně
spokojen
vysoký
Graf 6.5. Sebezařazení na levo-pravé škále
spíše spokojen
ani spokojen, ani spíše nespokojen
nespokojen
rozhodně
nespokojen
Graf 6.6. Hodnocení komunistického režimu
100
100
nelegitimita
inst. odcizení
nelegitimita
inst. odcizení
nespokojenost
ind. odcizení
nespokojenost
ind. odcizení
80
80
60
60
40
40
20
20
0
0
velmi špatně
levice
levý střed
střed
pravý střed
pravice
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
116
špatně
ani špatně, ani
dobře
dobře
velmi dobře
Další tři nezávislé proměnné, jejichž vliv prezentujeme v grafech 6.4 až 6.6, měří
politické postoje jedinců. Hodnocení vývoje hospodářství má silný vliv především na
politickou nespokojenost. V tomto případě není divu, neboť obě hodnocení spadají do
stejné dimenze postojů (viz kapitola 2). Zatímco lidé, kteří jsou rozhodně spokojeni
s vývojem hospodářství, jsou s politikou nespokojeni ve 22 procentech případů, tak ti,
kteří jsou s hospodářstvím rozhodně nespokojeni, jsou nespokojeni s politikou v 97
procentech. Kontingenční koeficient (KK) dosahuje hodnot 0,63. Síla vlivu hodnocení
vývoje hospodářství hierarchicky klesá od politické nespokojenosti, přes institucionální
odcizení (KK=0,25), nelegitimitu (KK=0,17), až po individuální odcizení (KK=0,14). I
když v případě vlivu hodnocení hospodářství na postoje k demokracii je vliv už relativně
malý, v případě změny hodnocení hospodářské situace z nejvíce pozitivní na nejvíce
negativní dochází k více než zdvojnásobení odmítání demokracie z 22 na 50 procent.
Sebezařazení na ideologické levo-pravé škále ovlivňuje především postoje k politickému
režimu. Podpora demokracie výrazně souvisí s ideologií jedince: levicoví občané až v 60
procentech případů odmítají demokracii, zatímco pravicoví pouze v 16 procentech případů
(KK=0,37). Naopak politická nespokojnost a institucionální odcizení pozvolna klesají
s tím, jak se sebezařazení jedince na levo-pravé škále mění od levice přes střed až na
pravici. Tento vztah může být důsledkem toho, že na pravici se řadí spíše jedinci s vyšším
vzděláním a socioekonomickým statusem a na levici spíše jedinci s nižším vzděláním a
statusem, často již v důchodovém věku.
Vztah mezi sebezařazením na levo-pravé škále a individuálním odcizením je teoreticky
velmi důležitý. Na grafu 6.5 totiž můžeme zaregistrovat nárůst individuálního odcizení
mezi jedinci, kteří se zařazují do středu. Pro středové občany je politika méně
pochopitelná a neorientují se v ní. Sebezařazení na střed je vlastně vyjádřením nezájmu na
politickém konfliktu, který se v Česku odehrává především podle levo-pravé osy.
Obdobný vztah, kdy středoví občané vyjadřují malé vazby k politice, lze zaznamenat i
v případě stranické identifikace: ti občané, kteří se zařazují na okraje levo-pravé škály,
mají vysoké hodnoty stranické identifikace, zatímco středoví občané jsou většinou bez ní.
Nakonec na grafu 6.6 můžeme vidět vztah mezi postoji k politickému režimu a jeho
institucím dle hodnocení fungování komunistického režimu. Toto hodnocení ovlivňuje
především postoje k režimu a částečně i pocity institucionálního a individuálního
odcizení, zatímco na politickou nespokojenost nemá vliv skoro vůbec. S růstem
negativních hodnocení komunistického režimu roste podíl jedinců, kteří jsou přesvědčeni
o tom, že demokracie je nejlepší možný politický režim, a naopak. Tento vztah je středně
117
silný (KK=0,37), oproti tomu vztahy mezi oběma typy odcizení a hodnocením
komunistického režimu jsou slabší, ale také v očekávaném směru: ti, co hodnotí
komunistický režim pozitivně, jsou více odcizení.
Nyní můžeme přistoupit ke srovnání zdrojů jednotlivých postojových dimenzí. Zatímco
postoje k legitimitě režimu ovlivňuje všech šest prezentovaných proměnných, tak
politickou nespokojenost pouze hodnocení vývoje ekonomiky. Institucionální odcizení
ovlivňuje především hodnocení ekonomiky, méně již socioekonomický status, vzdělání,
sebezařazení na levo-pravé škále a hodnocení komunistického režimu. Individuální
odcizení ovlivňuje pouze vzdělání; v případě věku a sebezařazení na levo-pravé škále
můžeme registrovat zaoblený vztah. Tyto předběžné závěry naznačují, že jednotlivé
postojové dimenze se z hlediska svých zdrojů výrazně odlišují. Tato odlišnost zaráží
především v případě institucionálního a individuálního odcizení, které jsou obdobným
konceptem (viz koncept politické efektivity v kapitole 5) a které jsou některými autory
považovány za jediný koncept – politické odcizení (Torcal, Montero 2006).
6.2. Shrnutí výsledků vícerozměrných analýz
Předchozí analýzy naznačují odlišnost zdrojů jednotlivých postojových dimenzí, nicméně
tyto výsledky se týkaly pouze dvourozměrných vztahů. Proto nyní přikročíme ke shrnutí
výsledků vícerozměrných analýz. Nejedná se o přesné shrnutí výsledků analýz
prezentovaných v předchozích kapitolách, neboť prezentované shrnutí využívá takové
modely, které byly z hlediska nezávislých proměnných pro všechny závislé proměnné
stejné. Například v kapitole o politické nespokojenosti jsme v části věnované jejím
zdrojům nereflektovali vliv hodnocení komunistického režimu, neboť jeho vztah na
politickou nespokojenost byl statisticky nevýznamný; obdobně jsme nebrali v potaz vliv
stranické identifikace, neboť neexistuje dostatečný teoretický argument, proč by stranická
identifikace měla ovlivňovat politickou nespokojenost. V následujícím shrnutí nicméně
bereme v potaz všechny proměnné, které jsme využili pro vysvětlení alespoň jedné
z postojových dimenzí. Cílem tohoto shrnutí je ukázat, která vysvětlení jednotlivých
dimenzí postojů k politickému režimu a jeho institucím platí a která ne. Tabulka 6.1
prezentuje směr vlivu a statistickou významnost jednotlivých proměnných. Následující
diskuze zjištění bude nejprve porovnávat, nakolik se změnily oproti dvourozměrné
analýze zdroje jednotlivých postojových dimenzí, a poté se zaměří na teoretické
vysvětlení těchto zjištění.
118
Tabulka 6.1. Nelegitimita režimu, politická nespokojenost, institucionální odcizení a
individuální odcizení od politiky z hlediska jednotlivých teorií
teorie
Proměnná
1
2
3
4
politická socializace
věk (starší)
ano
ano
ano
ne
pozitivní hodnocení
komunistického režimu
ne
ano
ano
ano
stranická identifikace s KSČM
ano
ano
ne
ano
vzdělanost
vzdělání (nízké)
ano
ano
ne
ne
sociální status
sociální status (nízký)
ne
ano
ano
ano
urbanizace (venkov)
ano
ne
ne
ano
pohlaví (žena)
ne
ne
ne
ano
výkonnost politická /
levice
ano
ano
ne
ne
ideologie
pravice
ne
ne
ne
ne
výkonnost politická
vnímání korupce (hodně)
ne
ano
ano
ne
výkonnost ekonomická negativní hodnocení hospodářství
ano
ano
ano
ano
stranická identifikace
stranická identifikace (žádná)
ano
ano
ano
ano
sociální kapitál
kontakty s lidmi (žádné)
ano
ano
ano
ne
politické odcizení
individuální odcizení
ano
–
–
ne
institucionální odcizení
–
–
ano
ano
2
R
0,21
0,29
0,21
0,18
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
Poznámka: Prezentovány jsou závěry vícerozměrné analýzy (OLS regrese). Znění buněk
označuje, zda proměnná posiluje (ANO) či oslabuje (NE) závislou proměnou. Tučně označená
buňka určuje, že se jedná o vliv statisticky významný.
Sloupce označují jednotlivé postojové dimenze: 1. nelegitimita, 2. politická nespokojenost, 3.
institucionální odcizení,4. individuální odcizení od politiky.
Tabulka by měla být čtena následujícím způsobem: odmítání legitimity demokracie se zvyšuje
s věkem (statisticky nevýznamně), pozitivním hodnocením komunistického režimu (statisticky
významně), nízkým sociálním statusem (statisticky významně) atd.
V případě nelegitimity demokratického režimu jako statisticky významné figurují sociální
status, stranická identifikace, hodnocení komunistického režimu, zařazení jedincem na
pravici a institucionální odcizení.50 Všechny tyto proměnné mají očekávaný směr:
k odmítání demokracie vede nižší sociální status, neidentifikace se stranou, pozitivní
hodnocení komunistického režimu, jiná než pravicová orientace a institucionální odcizení.
Řada dalších proměnných měla očekávaný směr působení bez statistické významnosti. To
byl případ věku, identifikace s KSČM, vzdělání, urbanizace, sebezařazení na levici,
hodnocení hospodářství a individuální odcizení.
50
Institucionální odcizení a individuální odcizení od politiky jsme zařadili pouze do modelů nelegitimity a
politické nespokojenosti, neboť tyto koncepty tvoří zbylé dvě závislé proměnné.
119
Uvedené výsledky naznačují, že postoje k legitimitě demokracie jsou určovány především
politickou socializací v době existence komunistického režimu. Toto vysvětlení podporuje
nejen statistická významnost pozitivního hodnocení komunistického režimu, ale i směr
vlivu dalších proměnných, jež s politickou socializací souvisejí, jako jsou věk,
identifikace s KSČM a sebezařazení se na levici. S velkou pravděpodobností se jedná o
hluboce zakořeněné postoje vytvořené v období primární politické socializace. Tato
zjištění poskytují podporu pro Tajfelovo (1978) tvrzení, že postoje, které si osvojíme, jsou
významně ovlivněny sociální identitou a sounáležitostí se skupinou. Jedinci si totiž
hluboce zvnitřňují své členství ve skupinách, které pak tvoří důležitou část sebeúcty (dle
Hayesová 1998: 99). Tato sociální identifikace starší populace s komunistickým režimem
je podle nás hlavním zdrojem jejich nedemokratického myšlení.
Zároveň je podpora demokracie ovlivněna socioekonomickým statusem, což znamená, že
jedinci s nízkým statusem (především nízkopříjmové skupiny a nezaměstnaní, ale
v souvislosti s vlivem věku i důchodci) nepovažují současný demokratický režim v Česku
za svůj a souhlasili by s jeho změnou. Třetím významným zdrojem nesouhlasu
s demokratickým režimem je přesvědčení, že politické instituce nereagují na požadavky
občanů (institucionální odcizení).
V případě politické nespokojenosti můžeme zaznamenat také pět statisticky významných
proměnných: hodnocení hospodářství, institucionální odcizení, vzdělání, množství
kontaktů s lidmi a individuální odcizení od politiky; z nichž ale pouze první dvě
v očekávaném směru. Dvourozměrná analýza odhalila, že pouze hodnocení hospodářství
má silný efekt, zatímco v případě ostatních proměnných je vliv malý. Skutečnost, že
vzdělání, počet kontaktů a individuální odcizení mají – oproti teoretickým předpokladům
– opačný směr vlivu na politickou nespokojenost, naznačují, že teoretická vysvětlení
související s těmito proměnnými nemusí být vždy pravdivá. Teorie sociálního kapitálu,
teorie socioekonomického statusu a teorie individuálního odcizení od politiky tak pro
vysvětlení politické nespokojenosti mohou být pravdivým popisem reality v jedné zemi
v určitém kontextu, nicméně v odlišném kontextu, době či jiné zemi tato vysvětlení platit
nemusí. Při srovnání schopnosti jednotlivých teorií vysvětlit politickou nespokojenost je
třeba vzít v potaz i to, že velká část studií nezařazuje hodnocení vývoje ekonomicky do
modelu.
Naše analýzy ukazují, že politická nespokojenost je určována především hodnocením
výkonu politického systému, a to jak přímo skrze hodnocení responzivity politických
institucí, tak nepřímo hodnocením vývoje hospodářství; vliv hodnocení ekonomiky na
120
politickou spokojenost s největší pravděpodobností souvisí s tím, že veřejnost považuje
vládu za odpovědnou za výkon ekonomiky. Toto jsou primární důvody vysoké variability
politické nespokojenost v období 1996 až 2006. Politickou nespokojenost totiž
nestabilizují proměnné, které souvisí s politickou socializací či sociálním statusem, tedy
proměnné, jejichž úroveň lze obtížně měnit.
Institucionální odcizení je statisticky významně ovlivňováno hodnocením výkonu
hospodářství, socioekonomickým statusem a stranickou identifikací. Efekt vzdělání je
opačný oproti očekávání, ať už z hlediska teorie socioekonomického statusu či teorie
vzdělanosti. Institucionální odcizení lze tedy na jedné straně vysvětlit teorií výkonnosti,
především hospodářské, a na druhé straně teorií socioekonomického statusu. Tato zjištění
naznačují, že institucionální odcizení je střednědobý postoj, který lze měnit v závislosti na
hodnocení výkonnosti hospodářství. Analýzy tohoto postoje v kapitole 5 ukázaly, že se
jedná o postoj stabilní, minimálně na agregované hodnotě za celou společnost: jak pro rok
1996, tak rok 2006 jsme identifikovali více než polovinu společnosti, která deklarovala
institucionální odcizení. Na druhé straně bylo možné zaznamenat pohyby ohledně sociální
struktury institucionálně odcizených občanů, a to z hlediska příjmu a vzdělání, což
naznačuje změny na individuální úrovni. Obdobně i proměny podílů institucionálně
odcizených občanů z hlediska sebezařazení na levo-pravé škále naznačují, že tento typ
odcizení je částečně stranicky podmíněn. S tím, jak ČSSD byla od roku 1998 do roku
2006 ve vládě, klesl podíl institucionálně odcizených občanů na levici. Zároveň ale došlo
k nárůstu institucionálně odcizených občanů mezi roky 1996 a 2000 (viz tabulka 5.4).
Poslední analyzovanou postojovou dimenzí je individuální odcizení od politiky, které je
primárně ovlivňováno obtížně měnitelnými charakteristikami jedinců jako je pohlaví, věk,
socioekonomický status a velikost místa bydliště (téměř stejné zdroje pro Portugalsko
popisuje Magalhaes 2005: 980). Pátou statisticky významnou vysvětlující proměnnou
individuálního odcizení je stranická identifikace. Archetypálním jedincem, který je
odcizen od politiky, je mladá žena s nízkým statusem, která žije na venkově a je bez
stranické
identifikace.
Individuální
odcizení
lze
vysvětlit
především
teorií
socioekonomického statusu a teorií stranické identifikace. Individuální odcizení je proto
dlouhodobým postojem, což už ukázaly analýzy v kapitole 5. Z hlediska sociodemografických třídících charakteristik jako věk, vzdělání, socioekonomický status totiž
došlo mezi lety 1996 a 2006 k minimálním posunům ohledně podílu individuálně
odcizených občanů.
121
V průběhu interpretace jsme již naznačili, že jednotlivé dimenze postojů k politickému
režimu a jeho institucím lze seřadit podle toho, jak hluboce zakořeněné ve společnosti
jsou. K tomu můžeme využít kontinuum, kdy na jedné straně jsou postoje určovány
socializací a socioekonomickým statusem a na druhé straně aktuálním hodnocením
výkonnosti (viz graf 6.7). Postoje, které jsou určovány socializací a socioekonomickým
statusem, se pomalu a obtížněji mění, což potvrzují naše zjištění o stabilitě postojů
legitimity a individuálního odcizení od politiky (viz také kapitoly 3 a 5). Na druhé straně
kontinua lze umístit ty postoje, které jsou primárně založeny na hodnocení výkonnosti
režimu a jeho institucí; tyto postoje jsou rychleji a snadněji měnitelné, což potvrzují
analýzy politické nespokojenosti v kapitola 4 a důvěry v politické instituce (Lyons 2009).
Někde mezi oběma krajními body spočívá institucionální odcizení, jež ovlivňuje jak
hodnocení výkonnosti hospodářství, tak socioekonomický status.
Graf 6.7. Dimenze postojů k politickému režimu a jeho institucím z hlediska jejich
dlouhodobosti a zdrojů
Zdroj: autor.
6.3. Závěr
Cílem této kapitoly bylo shrnout zjištění, jež byla předkládána v průběhu třetí až sedmé
kapitoly ohledně zdrojů celkem čtyř postojových dimenzí k politickému režimu a jeho
institucím. Postupně jsme ukázali odlišnosti zdrojů jak pomocí dvourozměrné analýzy, tak
i vícerozměrné analýzy. K roztřídění zjištění jsme využívali především teorie
prezentované v kapitolách, které jsme věnovali jednotlivým dimenzím těchto postojů.
Následně jsme tyto interpretace zdrojů postojových dimenzí členili z hlediska jejich
trvalosti. Naše úvahy jsme směřovali k otázkám po tom, zda jsou jednotlivé postojové
dimenze hluboce zakořeněné v politické kultuře země, určované socializací, ať už
politickou či v rodinách, nebo zda se jedná spíše o postoje určované hospodářskými a
122
politickými změnami. Nakonec jsme jednotlivé postojové dimenze umístili na kontinuum
dlouhodobosti postojů v následujícím pořadí: postoje k legitimitě režimu – individuální
odcizení od politiky – institucionální odcizení – politická nespokojenost.
Postoje k legitimitě demokratického režimu jsou dlouhodobé postoje, hodně ovlivněné
ranou politickou socializací. Ta odlišuje na jedné straně mladé demokraty a na druhé
straně staré „nostalgiky“ po komunistickém režimu. Vliv politické socializace naznačují
zlomy v odmítání demokratického režimu či v podpoře komunistického režimu a KSČM,
které lze nalézt při detailních analýzách vlivu věku na volbu KSČM (viz Linek 2008).
Tyto analýzy naznačují významný vliv událostí v roce 1968 (okupace sovětskými vojsky)
a v roce 1989 (demokratický převrat) na podporu KSČM. V tomto případě se jedná o
kontextově specifickou socializaci, která bude generační výměnou změněna. Interpretace
stability těchto postojů v duchu politické socializace nemusí být jediná správná a velkou
roli může hrát i socializace v rodinách. Pro takovouto interpretaci ale nemáme dostatečná
data a význam událostí naznačuje spíše roli politického kontextu. Naopak výkonnost
politického režimu, ať už v rovině ekonomické, či z hlediska vnímání politické korupce,
mají minimální význam pro hodnocení legitimity režimu v Česku.
Individuální odcizení od politiky je primárně záležitostí nedostatku zdrojů, především
materiálních, kognitivních a motivačních (socioekonomický status, ženy, mladí). Nemusí
se nutně jednat o postoje, které jsou určovány socializací v rodinách; vždyť i studie
založené na panelových dotazníkových šetřeních v USA ukazují malý vliv socializace
v rodině na přenos postojů indikujících individuální odcizení. Spíše se jedná o důsledek
statusové situace, kterou je pro jedince obtížné změnit. Naopak institucionální odcizení je
vedle socioekonomického statusu určováno hodnocením výkonnosti politického systému,
a v tomto smyslu se blíží dimenzi politické nespokojenosti. Nakonec dimenze politické
nespokojenosti je primárně určována hodnocením výkonu vlády v řízení hospodářství a je
hodně podmíněná stranickou příslušností vlády a jedince. Proto můžeme být svědky
změny těchto postojů v krátké časové době i několika měsíců, kdy po volbách dochází ke
změně stranického složení vlády. Jedinec, jenž byl stoupencem strany, která byla ve vládě,
a tudíž byl spokojen s politikou, se rázem stane nespokojený v situaci, kdy se jeho strana
dostane do opozice. Na druhé straně poklesy politické spokojenosti k hodnotám nižším
než pětina společnosti naznačují, že ani stranictví vlády, resp. jedince nemusí být
dostatečné pro generování politické spokojenosti.
123
Část 2:
Důsledky postojů k politickému režimu
a jeho institucím a aktérům
124
7. Důsledky jednotlivých postojových dimenzí: legitimita
režimu, politická nespokojenost, institucionální a individuální
odcizení
Ve druhé kapitole jsme ukázali odlišnost postojů k politickému režimu a jeho institucím,
které jsme v jejich negativní verzi pojmenovali nelegitimita režimu, politická
nespokojenost, institucionální odcizení a individuální odcizení. Důležitost tohoto odlišení
spočívá ve dvou základních charakteristikách těchto postojových dimenzí. Zaprvé jsou
některé z těchto postojových dimenzí na sobě téměř nezávislé. Z toho plyne, že například
snížení úrovně pozitivních hodnocení v jedné dimenzi neovlivňuje úroveň postojů
v ostatních dimenzí. Například nárůst politické nespokojenosti neovlivňuje podíl lidí, kteří
považují demokratický režim za legitimní, ani těch, kteří se cítí od politiky odcizení. Tato
nezávislost některých dimenzí plyne z toho, že tyto dimenze mají odlišné sociální a
postojové zdroje (viz analýza zdrojů těchto postojů v předchozí kapitole). Za druhé tyto
postojové dimenze mají nejenom odlišné zdroje, ale měly by mít i odlišné důsledky
v politickém jednání. Zatímco úrovni a zdrojům těchto postojových dimenzí jsme se
věnovali v kapitolách 3 až 6, nyní se zaměříme na důsledky těchto postojů.
Jedním z našich základních předpokladů v této knize je, že postoje mají důsledky pro
jednání lidí. Ačkoli v sociální psychologii existovala pochybnost o vztahu postoje →
chování, v posledních letech – i přes stále existující diskuze – se tento vztah zdá relativně
bezproblémový a je především empirickou otázkou (Výrost 2008; Oskamp, Schultz 2005).
Na druhé straně lze předpokládat i opačný vztah mezi postoji a jednáním, a to takový, kdy
jednání ovlivňuje postoje. Některé studie upozorňují na reciproční vztah mezi postoji a
jednáním (ohledně politických postojů viz například Finkel 1987 či Welch, Clark 1975).
Většinou tyto studie ale ukazují minimální vliv jednání na postoje, jestliže jsou
kontrolovány postoje v době před jednáním. S dostupnými datovými soubory v Česku
nicméně nemůžeme ani tyto – teoreticky malé – vlivy jednání na postoje sledovat.
Spokojíme se tudíž s předpokladem o vlivu postojů na jednání.
Konkrétně v této kapitole budeme řešit otázku, která ze čtyř analyzovaných postojových
dimenzí má vliv na měřitelné politické jednání typu volební účast či volba strany? Vede
politická nespokojenost k hlasování pro opoziční strany nebo k volební neúčasti? A jaká je
role odmítání legitimity demokratického režimu? Vede k hlasování pro protisystémovou
stranu nebo k neúčasti ve volbách? A jaký je vliv těchto postojů na angažovanost v
125
politických a zájmových organizacích? V této kapitole prozkoumáme odlišnosti důsledků
čtyř postojových dimenzí na politické jednání lidí, konkrétně na volební účast, volbu
strany, členství v zájmové organizaci a politickou informovanost (to především v kontextu
institucionálního a individuálního odcizení).51 Částečně se zaměříme i na postoje k
protivládním činnostem jako jsou demonstrace, protesty a stávky, a k aktivitám skupin, jež
nesouhlasí s demokratických uspořádáním. Nejprve prozkoumáme důsledky postojů
k legitimitě režimu, následně důsledky individuálního a institucionálního odcizení a
nakonec politické nespokojenosti, v jejímž případě využijeme i časových řad z měsíčních
dotazníkových šetření CVVM.
7.1. Důsledky ne/legitimity demokracie
Na základě zahraniční literatury lze předpokládat, že podpora demokracie souvisí s větší
aktivitou v konvenční politice, nicméně z hlediska podpory jednotlivých stran ve volbách
by neměla hrát roli s výjimkou podpory stran, které požadují změnu režimu. Lidé, kteří
odmítají demokracii by se měli v menší míře účastnit voleb, nicméně za situace, kdy
existuje strana, jež požaduje změnu režimu, by se měli účastnit voleb a hlasovat pro tuto
stranu. V českém politickém systému nicméně od počátku politické transformace v roce
1989 působí KSČM, která je nástupnickou stranou strany, jež vládla čtyřicet let
za komunismu a jež jen neochotně proměňuje vlastní program a ideologii (viz například
Kubát 2006). KSČM má navíc významnou volební podporu v rozmezí 10–20 procent a
tedy i kontinuální parlamentní zastoupení. Proto lze předložit hypotézu, že jedinci, kteří
nepodporují demokracii, budou ve větší míře hlasovat pro KSČM. Vzhledem k existenci
KSČM by zároveň z hlediska volební účasti neměl existovat rozdíl mezi těmi, kteří
demokracii podporují, a těmi, kteří ne: volební účast by měla být přibližně stejná jak pro
stoupence, tak pro odpůrce demokracie.
Přítomnost KSČM zároveň ztěžuje stanovení hypotéz k dalším důsledkům postojů
k legitimitě režimu pro politickém jednání. Zahraniční studie totiž ukazují méně časté
členství v zájmových organizacích mezi odpůrci demokracie. Budeme-li ale chápat
členství v politické straně jako členství v zájmové organizaci, pak vzhledem k početnému
členství v KSČM (viz Linek 2004) bude obtížné prokázat západní zjištění. Ohledně
51
Politická informovanost není ani jednáním, ani postojem. Jedná se o kognitivní schopnosti jedince. Politická
informovanost může být různého typu. Především se jedná o znalost politických faktů (občanské politické
znalosti) nebo znalost zařazení stran na levo-pravé škále (ideologické politické znalosti). Někteří autoři řadí mezi
politickou informovanost i konzistenci postojů (ideologická či politická sofistikovanost). Podrobněji tyto
koncepty přibližují Linek a Lyons (2008).
126
postojů k protivládním činnostem a aktivitám skupin, jež nesouhlasí s demokracií, lze
předpokládat, že lidé, kteří nesouhlasí s demokracií, budou více nakloněni těmto
aktivitám; tento postoj má vycházet z jejich vlastního zájmu na činnosti organizace či
hnutí, jež stojí proti demokracii. Jaké jsou tedy vztahy mezi podporou režimu a politickým
jednáním?
Z hlediska volební účasti existuje mezi občany systematický a statisticky významný
rozdíl, kdy se stoupenci demokracie mnohem častěji účastní voleb do PS. V roce 2006 se
voleb účastnilo 66 procent stoupenců demokracie a 48 procent jejích odpůrců. Totožný
vzorec platí jak pro účast ve volbách do PS v roce 2002, tak i v případě konání
hypotetických voleb v době dotazování (viz tabulka 7.1; ta – obdobně jako ostatní tabulky
v této kapitole – prezentuje údaje v opačném směru než v předchozích kapitolách, neboť
se snažíme dodržet argument postoj → jednání). Z hlediska volby konkrétních stran se
reprodukuje závislost, o níž jsme již referovali v kapitole 3, kdy jsme hovořili o tom, že
levicoví občané podporují demokracii mnohem méně než pravicoví. Mezi voliči ODS,
KDU-ČSL a SZ je více než 70 procent těch, kteří považují demokracii za nejlepší režim
vládnutí. Tabulka 7.1 ukazuje, že podíl demokratů na elektorátu těchto stran je vyšší, než
je průměrný podíl voličů těchto stran v populaci. Naopak stoupenci levicových stran
ČSSD a především KSČM podporují demokracii mnohem méně. V případě voličů ČSSD
se objevuje nadprůměrný podíl jedinců, kteří jsou ochotni preferovat diktaturu či
autoritářský režim. Pouze přibližně čtvrtina voličů KSČM podporuje demokracii. Nejedná
se o náhodný případ z roku 2006, ale jedná se o hodnotu, která je běžná i v jiných letech,
například pro volby do PS v roce 2002.52
Největší část voličů KSČM buď preferuje nějakou formu autoritářského režimu či
diktaturu nebo jim je jedno, jaký je režim. Nedemokratický charakter voličů KSČM se
tedy ustavuje především proto, že většina voličů KSČM se zařazuje do skupiny těch
jedinců, kteří považují autoritářský režim či diktaturu za lepší řešení než demokracii.
Zároveň další pětina voličů KSČM na danou otázku ohledně preferovaného režimu
nedokáže odpovědět. Tato zjištění podporují argument Kubáta (2006) o antisystémovém
postavení KSČM, a to z hlediska preferencí voličů této strany. Zároveň by ale neměla
uniknout pozornosti skutečnost, že mezi voliči, kteří nepovažují demokracii za nejlepší
52
Lze argumentovat tím, že informace o vztahu mezi podporou stran v roce 2002 a legitimitou demokracie byla
zjišťována na základě šetření z roku 2006, a tedy, že informace o volbě strany v roce 2002 je nespolehlivá a
z velkou pravděpodobností zkreslená volbou strany v roce 2006 a problémy s rozpomínáním o volbě strany
v roce 2002. Tato zjištění ale potvrzuje šetření CVVM z prosince 2004, v němž byla použita otázka na legitimitu
demokracie LEG1 a volba strany v případě, že by se konaly volby do PS v době dotazování. Mezi voliči ODS
byla podpora demokracie 77 %, u voličů ČSSD 59 %, u voličů KSČM 16 % a voličů Koalice 61 %.
127
možný režim, jich volí KSČM čtvrtina, zatímco další čtvrtina volí ČSSD a přibližně pětina
ODS. Vliv postojů k demokracii na volbu strany a volební účast má relativně velký vliv
na volební chování díky tomu, že odpůrci demokracie podporují KSČM a neúčastní se
voleb.
Tabulka 7.1. Důsledky podpory demokracie (sloupcová procenta)
A
B
C
T
Celkem N
689
133
243
1202
Účast ve volbách do PS v době
dotazování
účast
73
65
48
66
neúčast
27
35
52
34
celkem
100
100
100
100
Hlasování ve volbách do PS v době
dotazování
ODS
48
26
19
41
ČSSD
18
19
31
20
SZ
15
7
9
13
KSČM
4
33
22
10
KDU-ČSL
9
5
6
8
celkem
100
100
100
100
vláda
48
26
19
41
opozice
52
74
81
59
celkem
100
100
100
100
Zdroj: ISSP 2006 (vážená data).
Poznámka: Podpora režimu je měřena pomocí proměnné LEG1. Sloupec A obsahuje souhlas
s tvrzením „Demokracie je systém vlády, který je lepší než jakýkoli jiný systém.“, sloupec B
s tvrzením „Za určitých okolností je autoritářský režim nebo diktatura lepší než demokracie,
sloupec C „Pro lidi jako jsem já je jedno, jaký režim vlády existuje.“, sloupec T uvádí
procento sloupcových četností za celý soubor.
Tabulka by měla být čtena následujícím způsobem: 73 procent lidí, kteří podporují
demokracii, se zúčastnilo voleb, pouze 27 nezúčastnilo. Mezi stoupenci diktatury se jich 65
procent účastnilo voleb.
Další proměnnou, pomocí níž sledujeme vliv podpory demokracie na jednání lidí, je
organizovanost v zájmových skupinách, jež členíme na politické strany a zájmové
organizace. Druhá z těchto proměnných je výsledkem součtu odpovědí na celkem čtyři
otázky na členství v různých organizacích (odbory, zaměstnavatelská organizace, profesní
komora a asociace zemědělců). V případě, že respondent je členem alespoň jedné z těchto
organizací,
náleží
do
kategorie
členů.
Překvapivě
vysoké
procento
lidí
s nedemokratickými postoji má členství jak v politické straně, tak zájmové organizaci.
Důvodem je členství velké části členů politických stran v KSČM/KSČ (viz Linek 2004;
128
Linek, Pecháček 2007) a v případě zájmových organizací v odborech. V případě těchto
skupin (stejně jako u zemědělských organizací) je podpora demokracie nízká.
Nakonec jsme sledovali to, jak souvisí podpora demokracie s tolerantním postojem
k protivládním činnostem jako jsou demonstrace, protesty a stávky, a k aktivitám skupin,
jež nesouhlasí s demokratických uspořádáním. Výsledky odhalily, že ti, kteří podporují
demokracii, jsou mnohem více tolerantní k politickým aktivitám, jež mají protestní
charakter nebo jsou organizovány skupinami, jež mají extrémní a protirežimní názory.
Předpokládat,
že
respondenti,
kteří
demokracii
nepodporují,
budou
souhlasit
s organizováním nekonvenčních politických aktivit, se ukazuje jako mylné. Pro další
výzkum tak zůstává otevřena otázka po zdrojích netolerance u těchto skupin obyvatel. Ty
totiž s velkou pravděpodobností souvisejí s jejich odmítáním demokracie, jež je mimo jiné
založena i na soutěži různých alternativ a toleranci k jinakosti.
Při zkoumání důsledků podpory demokracie jsme odhalili, že ti občané, kteří podporují
demokracii, se účastní voleb častěji, hlasují spíše pro pravicové strany a jsou zároveň
tolerantnější k organizování protivládních a protirežimních akcí. Rozšíření odmítání
demokracie mezi voliči KSČM naznačuje potenciální problém české demokracie. Adam
Przeworski totiž ukázal, že pro stabilitu režimu či jeho pád je důležitá přítomnost
kolektivně organizované alternativy. Komunistické režimy totiž byly pro své občany ve
velké míře nelegitimními, ale jejich stabilitu to neohrožovalo. Jakmile ale došlo k ustavení
kolektivního projektu alternativní budoucnosti, byl režim ohrožen; izolovaní jedinci totiž
získali možnost politické volby (Przeworski 1991: 54). KSČM se zdá být takovouto
kolektivně organizovanou alternativou alespoň z hlediska politických postojů občanů,
kteří ji podporují.53
7. 2. Důsledky institucionálního a individuálního odcizení
Ve druhé kapitole jsme nastínili odlišné důsledky pro institucionální a individuální
odcizení. Základní rozdíl mezi oběma typy odcizení má spočívat v tom, že individuální
odcizení způsobuje mnohem nižší volební účast než institucionální odcizení. Zároveň
individuální odcizení vede k nižší politické angažovanosti, tedy například členství
v zájmových organizacích či politických stranách. Naopak institucionální odcizení má
53
Kubát upozornil na anti-systémovost KSČM i z hlediska projevů jejích představitelů (Kubát 2003: 90–102;
obdobně Drda, Dudek 2006). Anti-systemévá strana se navenek nemusí vůbec projevovat nedemokraticky
z různých důvodů. Především je pro ní obtížné se otevřeně o svých úmyslech projevovat navenek, zvláště
v demokratickém režimu, v němž se musí alespoň navenek chovat podle pravidel demokracie. Navíc se tak
nemusí projevovat z taktických důvodů.
129
částečnou vazbu na hodnocení politiky a vlády, a proto lze očekávat mírný vliv na
hlasování pro vládní, resp. opoziční strany; v případě individuálního odcizení mezi těmito
volbami neexistuje rozdíl (viz Abramson 1983: 298–301). Tyto teoretické předpoklady
budeme analyzovat s využitím informací prezentovaných v tabulkách 7.2 a 7.3.
Institucionální odcizení má vliv na všechny sledované politické aktivity. Vliv na volební
účast je v roce 2004 malý, nicméně v roce 2006 je větší, alespoň to naznačují sloupcová
procenta v tabulce (korelační analýza tak velký rozdíl nepotvrdila; viz dále). Naopak
v případě individuálního odcizení je vztah mezi oběma proměnnými stabilně velký: rozdíl
ve volební účasti mezi odcizenými a neodcizenými se pohybuje v obou analyzovaných
letech kolem 40 procentních bodů. Větší vliv individuálního odcizení potvrzuje i korelační
analýza, která naznačuje obdobný vliv individuálního odcizení na volební účast jako
v případě podpory režimu.
Tabulka 7.2. Důsledky institucionálního odcizení v letech 2004 a 2006 (sloupcová
procenta)
2004
2006
A
B
C
T
A
B
C
T
Celkem N
67 519
653 1239
39
488 632 1159
Účast ve volbách do PS nyní
účast
58
57
51
54
97
74
55
65
neúčast
42
43
49
46
3
26
45
35
celkem
100 100
100 100 100
100 100
100
Hlasování ve volbách do PS nyní
ODS
36
39
31
34
51
40
38
40
ČSSD
15
18
17
17
21
21
21
21
SZ
–
–
–
–
5
13
14
13
KSČM
5
13
22
17
10
9
13
11
KDU-ČSL
21
9
9
10
8
11
5
8
ostatní strany
23
20
21
21
5
7
9
8
celkem
100 100
100 100 100
100 100
100
vláda
36
28
26
27
51
40
38
40
opozice
64
72
74
73
49
60
62
60
celkem
100 100
100 100 100
100 100
100
Zdroj: ISSP 2004 a 2006 (vážená data).
Poznámka: Institucionální odcizení je měřeno pomocí kategorizovaného součtového indexu
složeného z EX-EFF1 a EX-EFF2. Sloupec A obsahuje institucionálně neodcizené
respondenty, sloupec B ani neodcizení, ani odcizené, sloupec C respondenty institucionálně
odcizené a sloupec T uvádí procento sloupcových četností za celý soubor.
Tabulka by měla být čtena následujícím způsobem: v roce 2004 bylo 58 procent
institucionálně neodcizených respondentů ochotno se zúčastnit voleb, 57 procent ani
neodcizených, ani odcizených respondentů bylo ochotno se zúčastnit voleb, 51 procent
institucionálně odcizených respondentů bylo ochotno se zúčastnit voleb a 54 procent všech
respondentů vyjadřovalo ochotu se voleb zúčastnit.
130
Tabulka 7.3. Důsledky individuálního odcizení v letech 2004 a 2006 (sloupcová procenta)
2004
2006
A
B
C
T
A
B
C
T
Celkem N
236 767
248 1251 194
712 229 1135
Účast ve volbách do PS nyní
účast
74
53
40
54
81
64
49
64
neúčast
26
47
60
46
19
36
51
36
celkem
100 100
100 100 100
100 100
100
Hlasování ve volbách do PS nyní
ODS
38
34
24
33
46
39
35
40
ČSSD
17
16
22
17
19
22
15
20
SZ
–
–
–
–
11
13
18
13
KSČM
17
20
17
19
12
11
12
11
KDU-ČSL
9
10
16
10
8
7
12
8
ostatní strany
19
21
21
20
4
9
8
8
celkem
100 100
100 100 100
100 100
100
vláda
26
26
38
28
46
38
35
40
opozice
74
74
62
72
54
62
65
60
celkem
100 100
100 100 100
100 100
100
Zdroj: ISSP 2004 a 2006 (vážená data).
Poznámka: Individuální odcizení je měřeno pomocí kategorizovaného součtového indexu
složeného z IN-EFF1 a IN-EFF2. Sloupec A obsahuje individuálně neodcizené respondenty,
sloupec B ani neodcizené, ani odcizené, sloupec C respondenty individuálně odcizené a
sloupec T uvádí procento sloupcových četností za celý soubor.
Tabulka by měla být čtena následujícím způsobem: v roce 2004 bylo 74 procent individuálně
neodcizených respondentů ochotno se zúčastnit voleb, 53 procent ani neodcizených, ani
odcizených respondentů bylo ochotno se zúčastnit voleb, 40 procent individuálně odcizených
respondentů bylo ochotno se zúčastnit voleb a 55 procent všech respondentů vyjadřovalo
ochotu se voleb zúčastnit.
Vliv obou typů odcizení na podporu vládních nebo opozičních stran se také liší. Zatímco
v případě institucionálního odcizení mají vládní strany v obou případech větší podporu
mezi neodcizenými voliči, tak u individuálního odcizení se vztah mezi jednotlivými lety
proměnil. Důvody této rozdílnosti spočívají v tom, že oba dva typy odcizení v odlišné
míře reagují na změny vlády, resp. oba typy jsou v odlišné míře závislé na hodnocení
vlády (viz předchozí kapitola). Proto v obou letech institucionálně odcizení voliči
podporovali ve větší míře opoziční vlády, protože nepovažovali vládní strany za
responzivní vůči jejich požadavkům. Naopak individuálně odcizení voliči v roce 2004
podporovali nadprůměrně vládní strany, v roce 2006 zase opoziční.
Skutečnost, že hlavními zdroji individuálního odcizení jsou socio-demografické
charakteristiky, socioekonomický status a stranická identifikace, tedy vlastnosti, jež se
obtížně a pomalu proměňují, vede k tomu, že změna ve stranickém složení vlády může
ovlivnit směr vlivu individuálního odcizení. Individuálně odcizení voliči jsou totiž
131
stabilně více kumulováni u voličů SZ, KDU-ČSL a KSČM. Na druhé straně závislost
institucionálního odcizení na hodnocení politiky vede k tomu, že můžeme sledovat
proměny vztahu mezi institucionálním odcizením a volbou konkrétních stran, jež změnily
svůj vládní status. To je případ KDU-ČSL, jejíž voliči se v roce 2006 po ukončení
vládního zastoupení stali více odcizenými, a ODS, jejíž voliči se po vstupu strany do
vlády v roce 2006 cítili méně institucionálně odcizení.
Teorie politického odcizení předpovídá, že především individuální odcizení silně
ovlivňuje politickou angažovanost lidí (například Torcal, Montero 2006). U lidí, které
politika nezajímá, je jim vzdálená a nerozumí jí, je logické, že se budou v menší míře
politicky angažovat. Institucionálně odcizení jedinci by se naopak neměli angažovat kvůli
tomu, že si myslí, že politické instituce nereagují na požadavky lidí; mnohem větší
aktivitu takto odcizených lidí očekáváme v případě členství v zájmových skupinách než
v politických stranách. Není totiž logické, aby se jedinci, kteří jsou přesvědčeni o
neresponzivitě institucí, angažovali v politických stranách. Všechna tato očekávání byla
daty potvrzena.
Nakonec jsme sledovali to, jak souvisí odcizení s tolerantním postojem k protivládním a
protidemokratickým činnostem, jako jsou demonstrace, protesty, stávky či vydávání knih
s nedemokratickými názory. Vztah mezi analyzovanými proměnnými je většinou malý, a
dokonce neexistuje žádný vztah mezi oběma typy odcizení a tolerancí k aktivitám lidí a
skupin, které nesouhlasí s režimem. Tolerantnější postoj zaujímají ti jedinci, kteří nejsou
individuálně odcizení, a ti, kteří jsou institucionálně odcizení. Tato odlišnost s velkou
pravděpodobností souvisí s tím, že individuální odcizení má částečnou vazbu na postoje
k režimu. Individuální odcizení od politiky tak může souviset s odmítáním demokracie a
tím pádem, jak jsme naznačili v předchozí části, s netolerantními postoji.
7.3. Důsledky politické nespokojenosti – statický pohled
Politická nespokojenost (a obecně i další postoje spadající do tohoto souboru postojů jako
nedůvěra v politické instituce, negativní hodnocení činnosti vlády či vývoje hospodářství)
podle zahraničních studií výrazně souvisí především s hlasováním ve volbách, kdy vede
k větší pravděpodobnosti hlasování pro opoziční strany, zatímco na volební účast má mít
vliv minimální (například Citrin 1974; Abramson 1983; Norris 1999; Magalhaes 2005;
Hofferbert, Klingeman 2001). V duchu konceptuálního rámce představeného ve druhé
kapitole by bylo oprávněné hovořit o tom, že nespokojenost s politikou a činností vlády je
132
primární a že na základě této nespokojenost nastává určitá reakce, v tomto případě ono
Hirschamanovo pozvednutí hlasu, tedy hlasování pro opoziční stranu. Nicméně výsledky z
výzkumů oblasti politického stranictví ukazují, že stranictví slouží jako zdroj hodnocení
činnosti vlády a politik obecně, tím pádem je nespokojenost nutné chápat zároveň jako
důsledek podpory konkrétní strany. Při uvažování o podobě vztahu těchto proměnných je
tedy obtížné hovořit o kauzalitě. Vede spokojenost s politikou k hlasování pro vládní
strany nebo naopak stoupenci vládních stran pozitivně hodnotí politický vývoj? Politická
nespokojenost může způsobovat hlasování pro opoziční strany, ale zároveň může být
způsobena negativním hodnocením vlády a politiky ze strany voličů opozičních stran.
Vztah mezi politickou nespokojeností nejprve prozkoumáme v této části na základě dat
z dotazníkových šetření ISSP 2006 – Role vlády a ISSP 2004 – Občanství. V následující
části využijeme měsíčních dotazníkových šetření CVVM, která jsme analyzovali již
v kapitole 4. Začneme vlivem politické nespokojenosti na volební účast, který by podle
zahraničních studií měl být malý. To potvrzují analýzy, jež prezentuje tabulka 7.4.
Politická nespokojenost ovlivňuje v menší míře volební účast, kdy se voleb účastní častěji
spokojenější občané. Zatímco nespokojení občané a ti, kteří nejsou ani spokojeni, ani
nespokojeni, se v malé míře odlišují od průměrných hodnot volební účasti, tak skupina
spokojených občanů má mnohem větší pravděpodobnost účasti ve volbách. Tento vztah
platil především v roce 2004, v mnohem menší míře i v roce 2006.
Z hlediska volby jednotlivých stran lze zaznamenat odlišnou úroveň podpory pro opoziční
a vládní strany. Tato odlišnost je opět větší v případě roku 2004 než v roce 2006. Oproti
průměrné hodnotě podpory vládních stran na úrovni 27 procent v roce 2004 je mezi
spokojenými voliči podpora vládních stran 49 procent (nárůst o 22 procentních bodů).
Naopak v případě opozičních stran registrujeme pokles z průměrných 73 procent na 51
procent mezi spokojenými voliči (pokles o 22 procentních bodů). Tento rozdíl je způsoben
kumulací spokojených voličů mezi stoupenci vládních stran ČSSD a KDU-ČSL. U
opozičních stran je rozdíl způsoben především voliči KSČM a ostatních menších stran,
zatímco rozdíly v podpoře ODS mezi jednotlivými skupinami voličů z hlediska jejich
spokojenosti jsou malé. V roce 2006 jsou tyto rozdíly podstatně menší: rozdíl v podpoře
vládních stran mezi spokojenými a celkovou průměrnou hodnotou spokojených
respondentů je 4 procentní body. Voliči vládní ODS jsou – oproti roku 2004 – mírně
spokojenější. Téměř neexistující vliv spokojenosti na podporu stran lze zaznamenat u
ČSSD, SZ, KDU-ČSL a ostatních stran. Pouze stoupenci KSČM se systematicky rekrutují
z nespokojených voličů.
133
Důvody odlišnosti vlivu politické nespokojenosti v letech 2004 a 2006 jsou podle nás
způsobeny především tím, že v roce 2004 byla vláda v polovině svého funkčního období a
nespokojení voliči mohli svou volební podporu přesouvat z hlasování pro vládní strany ve
prospěch hlasování pro opoziční strany, případně nehlasovat vůbec. Naopak v roce 2006
se konalo dotazníkové šetření krátce po volbách v situaci, kdy nebylo zřejmé, jaké složení
bude mít vláda. Dokonce označení ODS jako vládní strany může být pro období podzimu
2006 zpochybnitelné, neboť tato strana nebyla schopná získat podporu pro prezidentem
jmenovanou menšinovou vládu. I z tohoto důvodu lze tvrdit, že část jejích voličů byla
nespokojená s politikou, a to především proto, že se straně nedařilo vytvořit vládu. Navíc
rozložení politické nespokojenosti ve veřejnosti bylo výrazně vychýleno ve prospěch
nespokojených občanů, což výrazně omezilo variabilitu dat, a tedy i viditelné rozdíly mezi
voliči jednotlivých stran. Nespokojení totiž byli skoro všichni.
Tabulka 7.4. Důsledky politické nespokojenosti v letech 2004 a 2006 (sloupcová
procenta)
2004
2006
A
B
C
T
A
B
C
T
Celkem N
216 386
682 1284
96
232 845 1173
Účast ve volbách do PS nyní
účast
69
50
50
53
71
67
63
64
neúčast
31
50
50
47
29
33
37
36
celkem
100 100
100 100 100
100 100
100
Hlasování ve volbách do PS nyní
ODS
32
27
39
34
44
37
40
40
ČSSD
32
16
11
17
21
26
19
20
SZ
–
–
–
–
15
12
13
13
KSČM
8
14
26
19
4
8
13
11
KDU-ČSL
17
13
5
10
7
13
6
8
ostatní strany
11
31
18
20
9
4
9
8
celkem
100 100
100 100 100
100 100
100
vláda
49
29
16
27
44
37
40
40
opozice
51
71
84
73
56
63
60
60
celkem
100 100
100 100 100
100 100
100
Zdroj: ISSP 2004 a 2006 (vážená data).
Poznámka: Sloupec A obsahuje spokojené respondenty, sloupec B ani spokojené, ani
nespokojené, sloupec C nespokojené respondenty a sloupec T uvádí procento sloupcových
četností za celý soubor.
Tabulka by měla být čtena následujícím způsobem: v roce 2004 bylo 69 procent spokojených
respondentů ochotno se zúčastnit voleb, 50 procent ani spokojených, ani nespokojených
respondentů bylo ochotno se zúčastnit voleb, 50 procent nespokojených respondentů bylo
ochotno se zúčastnit voleb a 53 procent všech respondentů vyjadřovalo ochotu se voleb
zúčastnit.
134
O tom, jak funguje vazba mezi politickou nespokojeností a volbou strany se přesvědčíme
ještě na jiném příkladě. V roce 2004 probíhalo dotazníkové šetření ISSP 2004 –
Občanství, v němž byli respondenti dotazováni na to, jak by v případě konání voleb do PS
příští týden hlasovali, a na to, jak hlasovali ve volbách do PS v roce 2002. V roce 2002
byla ustavena vláda složená ze stran ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Z uvedených dvou
otázek můžeme získat informaci o tom, kolik a kterým směrem se přesunulo voličů od
vládních stran. Vzhledem k malému počtu případů pro ostatní strany (a navíc společnému
kandidování KDU-ČSL a US-DEU pod názvem Koalice) se zaměříme pouze na voliče
ČSSD z roku 2002. O těchto voličích nás zajímají pouze čtyři informace ohledně
volebního chování v roce 2004: (1.) zda by volili dále ČSSD; nebo (2.) by volili ODS jako
hlavní opoziční stranu, (3.) hlasovali by pro jinou politickou stranu; (4.) nešli by
k volbám. V těchto 4 skupinách se podle teorie politické nespokojenosti mají odlišovat
úrovně spokojenosti. Nejnižší by měla být u těch voličů ČSSD, kteří straně zůstali věrní,
nejvyšší naopak u těch, kteří se voleb v roce 2004 nehodlali účastnit. Zatímco mezi
loajálními voliči ČSSD byla průměrná hodnota spokojenosti 2,8 (na škále od 1-rozhodně
spokojen do 5-rozhodně nespokojen), tak u ostatních skupin byla vyšší: přesun k ODS
(3,5), k jedné z ostatních stran (3,8) a mezi nevoliče (3,9). Je zřejmé, že hodnocení
politiky významně ovlivňuje rozhodnutí o volbě mezi vládní či opoziční stranou.
Vedle vlivu na volební chování jsme sledovali i vliv politické nespokojenosti na
politickou aktivitu. Z hlediska členství v politické straně neexistují mezi občany rozdíly
z hlediska jejich spokojenosti. Naopak členové v zájmových organizací se výrazně
rekrutují ze spokojených občanů. Tento výsledek je velmi zarážející, zvláště při srovnání
s výsledky analýzy vlivu postojů k legitimitě režimu, v jejímž případě se velká část členů
v zájmových organizacích rekrutovala spíše z odpůrců demokracie.
Ohledně tolerance k protivládním činnostem, jako jsou demonstrace, protesty a stávky, a
k aktivitám skupin, jež nesouhlasí s demokratických uspořádáním, lze očekávat, že
nespokojení občané budou souhlasit s aktivitami namířenými proti vládě. Předpokladem
je, že by se občané nespokojení s politikou měli účastnit nekonvenčních politických
aktivit, resp. že by měli být k těmto aktivitám tolerantnější a přístupnější. Naopak ohledně
postoje k protidemokratickým aktivitám některých skupin odborná literatura nenaznačuje
žádný vztah. Hypotéza o vztahu nespokojenosti a tolerance k protivládním činnostem byla
částečně potvrzena, neboť nespokojení občané souhlasí s protivládními aktivitami více
než spokojení; vztah je ale slabý a statisticky nevýznamný (Kendallovo Tau-b má hodnotu
0,07).
135
Politická nespokojenost tedy nevede k aktivitám, které by vystupovaly proti politickému
režimu a jeho institucím. Naopak se zdá, že se z velké části kanalizuje volebním
procesem, neboť vyšší nespokojenost se projevuje především v odlišné míře volební účasti
a hlasováním pro vládní/opoziční strany. To souvisí s velkou pravděpodobností s tím, že
politická nespokojenost je výrazně určována hodnocením politické a hospodářské
výkonnosti systému, za něž je podle lidí odpovědná především vláda.
7.4. Srovnání důsledků postojů k politickému režimu a jeho institucím
Poté, co jsme pomocí procentních údajů srovnali politické důsledky jednotlivých
postojových dimenzí, přistoupíme ke shrnutí těchto zjištění. K tomu nám poslouží tabulka
7.5, která obsahuje korelační koeficienty (Kendalovu Tau-b) mezi jednotlivými
postojovými dimenzemi a politickým jednáním, a to jak na základě analýz pro rok 2006,
tak pro rok 2004. Při shrnutí budeme nejprve postupovat po jednotlivých formách
politického jednání a poté výsledky shrneme za jednotlivé postojové dimenze.
Volební účast je ovlivňována všemi postojovými dimenzemi, nicméně pouze v případě
individuálního odcizení a nelegitimity demokracie je vliv konzistentní a středně silný.
Mnohem slabší je vliv institucionálního odcizení a politické nespokojenosti (Abramson
(1983) ukazuje, že v USA je pokles institucionálního odcizení důvodem dlouhodobého
poklesu volební účasti). Vliv všech postojových dimenzí na volební účast dává zjištění
smysl, neboť volební neúčast je důsledkem mnoha odlišných postojů a motivů. Neúčast
totiž může být vyjádřením odcizení, nespokojenosti, neznalosti, demobilizace, nedůvěry či
neparticipace na režimu, který jedinec odmítá, resp. rezistence vůči systému (Seligsen
1983). Tato zjištění o důsledcích jednotlivých postojových dimenzí zapadají do našich
analýz důvodů volební účasti ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Tehdy
jsme upozornili na to, že primárním zdrojem neúčasti ve volbách byly nedůvěra a
nespokojenost s politikou, individuální odcizení od politiky (nezájem a neznalost) a
institucionální odcizení (hlasování nemá význam) (viz Linek, Lyons 2007: 73–83).
Z hlediska volby strany již takovou jednotu ve vlivu pozorovat nemůžeme. Především volbu
strany neovlivňuje individuální odcizení a minimální vliv má institucionální odcizení.
Naopak odmítání demokracie výrazně zvyšuje podporu KSČM; jedná se o nejsilnější vliv
prezentovaný v tabulce. Zároveň na opačném pólu ideologické levo-pravé škály můžeme
pozorovat
nadprůměrné
koncentrace
stoupenců
136
demokracie
mezi
voliči
ODS.
137
Tento vzorec vlivu na volbu strany je stabilní bez ohledu na to, která strana je u vlády
(vzhledem k nedotazování otázky LEG1 to potvrzuje analýza z otázkou LEG2 v roce
2004). Na rozdíl od odmítání demokracie má politická nespokojenost z hlediska volby
strany proměnlivý vliv, a to v závislosti na jejich vládním statusu. Především v roce 2004
můžeme vidět nadprůměrné hlasování spokojených občanů pro vládní strany ČSSD a
KDU-ČSL. Zároveň lze zaznamenat opakovaný vliv nespokojenosti na volbu KSČM. O
tom, že dotazování v roce 2006 bylo ve specifických podmínkách, jsme již hovořili. Vliv
politické nespokojenosti na volbu stran jsme proto ukázali v delším časovém horizontu let
1996 až 2006, čímž jsme dostatečně prokázali tvrzení o tom, že politická nespokojenost
vede k hlasování pro opoziční strany.
Členství v politických stranách a zájmových organizacích závisí především na tom, zda se
jedinec cítí politice odcizen či nikoli. Vliv na členství v politických stranách má i postoj
k legitimitě demokratického režimu (kvůli vysokému počtu členů KSČM, kteří převážně
odmítají demokracii) a institucionální odcizení (smysl členství v politické straně spočívá
mimo jiné v ovlivňování politických rozhodnutí, proto by mělo být negativně zkorelováno
s institucionálním odcizením). Tolerance aktivit, jejichž cílem je vyjádřit negativní postoj
k vládě či některým jejím rozhodnutím, souvisí s postojem k režimu a oběma typy odcizení.
Žádný vliv nemá politická nespokojenost, jež je hodně ovlivňována evaluací vlády.
Nakonec
se
věnujeme
politické
informovanosti,
jež
je
významně
podmíněna
individuálním odcizením od politiky a postojem k režimu. Můžeme zaznamenat i vliv
institucionálního odcizení. Vztah politických znalostí a odcizení je mnohem silnější
v případě individuální dimenze: logicky souvisí neznalost politiky mnohem více
s odcizením jedince od politiky než s přesvědčením, že politický systém je responzivní.
Ve všech případech vede nicméně odcizení či odmítání demokracie k nižší politické
informovanosti: je-li člověk odcizen, ať už politice, institucím či režimu, nesleduje
politiku natolik, aby o ní měl nějaké informace.
Po srovnání vlivu jednotlivých dimenzí na různé politické jednání odlišíme jednotlivé
dimenze postojů k politickému režimu a jeho institucím podle jejich vlivu na politické
jednání.
Podobnost
můžeme
registrovat
mezi
dimenzemi
odmítání
legitimity
demokratického režimu a individuálního odcizení, neboť oba postoje vedou k nižší
volební účasti, nižší nevolební politické participaci a nižší politické informovanosti.
Odlišují se nicméně v tom, nakolik vysvětlují volbu anti-systémové strany. Institucionální
a individuální odcizení spojuje vliv na nižší volební účast, nižší nevolební politickou
138
participaci a politickou informovanost (ve všech těchto případech je nicméně efekt
institucionálního odcizení slabší). Dále je spojuje neexistence vlivu na hlasování pro
vládní či opoziční strany, nicméně u institucionálního odcizení můžeme pozorovat vazbu
na hlasování pro KSČM. Politická nespokojenost se nejvíce odlišuje od ostatních
postojových dimenzí: způsobuje sice jako ostatní dimenze nižší volební účast a častější
hlasování pro KSČM, zároveň ale vede k nižší podpoře vládních stran a na ostatní
politické jednání nemá žádný vliv. Odlišnosti vlivu těchto postojů na politické jednání
jsou dalším potvrzením jejich distinkce a v některých případech dokonce nezávislosti.
7.5. Závěr
V české společnosti jsou negativní postoje k politickému režimu a jeho institucím docela
rozšířené. Přibližně deset až patnáct procent veřejnosti je ochotno vyměnit demokracii za
diktaturu či nějakou podobu autoritářského systému a dalším dvaceti procentům
společnosti je jedno, jaký je režim. Zároveň více než polovina společnosti je odcizená od
politických institucí a nedůvěřuje jim. Navíc minimálně dvacet procent lidí je trvale
odcizeno od politiky, nezajímá je, nesledují ji a nakonec jí ani nerozumí, a přibližně 80
procent českých občanů je nespokojeno s politikou. Toto jsou docela vysoké hodnoty
postojových syndromů negativního naladění vůči politickému režimu a jeho institucím.
V této kapitole jsme se zaměřili na to, jaké jsou přímé důsledky těchto postojů na volební
chování, nevolební participaci, politickou informovanost a toleranci k protivládním a
protidemokratickým aktivitám. Kromě pozitivního vlivu těchto dimenzí na volební účast
se nám podařilo ukázat odlišnosti v důsledcích jednotlivých postojových dimenzí.
Zatímco odmítání demokracie vede k většímu hlasování pro KSČM a nižší politické
informovanosti, tak individuální odcizení způsobuje vedle nižší politické informovanosti
taky nižší členství v politických a zájmových organizacích. Vliv institucionálního
odcizení vede k nižší politické informovanosti a členství v organizacích (ale v mnohem
menší míře než individuální odcizení), zároveň ale částečně snižuje pravděpodobnost
hlasování pro vládní strany. Nakonec politická nespokojenost ovlivňuje pouze to, zda
jedinec bude hlasovat pro vládní či opoziční stranu.
Vzhledem k tomu, že při analýze vývoje postojových dimenzí v letech 1996 až 2006 jsme
ukázali, že nejdynamičtějším procesem procházela politická nespokojenost (a částečně i
institucionální a individuální odcizení), budeme se především jejímu vlivu na politické
jednání věnovat v následujících dvou kapitolách.
139
8. Proměny stranické identifikace
Dosud jsme ukazovali vliv čtyř postojových dimenzí k politickému režimu a jeho
institucím na volební chování v obecnější rovině. V analýzách jsme používali spíše
statický pohled v jednotlivé časové okamžiky. Nyní přistoupíme k detailnímu časovém
srovnání, které využije souběžné porovnávání hodnot jednotlivých proměnných v čase.
Největší variability ve sledovaném období vykazovala politická nespokojenost. Proto se
nyní zaměříme na její vliv na volební účast, volbu strany a úroveň stranické identifikace.
Částečně se dotkneme i vlivu mírných poklesů v dimenzích institucionálního a
individuálního odcizení na konci minulého století. Ještě před tím, než budeme analyzovat
souběžné proměny volebního chování a stranické identifikace v návaznosti na politikou
nespokojenost, představíme v této kapitole koncept stranické identifikace a proměny
intenzity této vazby ke stranám mezi lety 1996–2006. Důvodem tohoto kroku je
skutečnost, že stranická identifikace je koncept, který mimo jiné motivuje jedince k volbě
strany: intenzitu vazby na stranu lze totiž chápat jako pravděpodobnost hlasování pro
konkrétní stranu a tedy i volební účasti (Converse 1969:143).
Teorie stranické identifikace54 je v odborné literatuře používána především pro vysvětlení
stability volby strany. Původní konceptualizace totiž hovoří o dlouhodobé psychologické
vazbě ke straně, která zajišťuje loajální volební podporu straně ve volbách různého typu.
Stranická identifikace neznamená hlasování pro stranu ve volbách, ale ovlivňuje jej.
Zároveň ale neznamená ani formální členství ve straně či nějaké jiné aktivní spojení se
stranickou organizací, i když s ním může souviset. Jedná se totiž o psychologickou vazbu
a z našeho hlediska je důležité, že stranická identifikace znamená především vazbu
pozitivní.
Úroveň této vazby ve společnosti může být mimo jiné indikátorem toho, jak veřejnost
důvěřuje politickým stranám či nakolik je lidé považují za své reprezentanty v politickém
systému (Miller, Listhaug 1990). Někteří autoři upozorňují, že pokles stranické
identifikace může signalizovat politickou apatii či rozšíření protestního chování (Kaase,
Barnes 1979). Ve většině případů stranická identifikace podporuje legitimitu režimu a
54
V této kapitole (a v celé knize) používáme pojem stranická identifikace, který považujeme za český překlad
pojmu, jenž vychází především z americké literatury s jejím termínem „party identification“. Zároveň se jedná o
ne úplně přesný překlad pojmu „party attachment“, jenž je více běžný v Evropě (viz například Schmitt,
Holmberg 1995: 95); důvod používání pojmu attachment místo identification spočívá v tom, že stranická
identifikace bývá popisována či definována jako psychologická vazba (psychological attachment). V češtině se
někdy používá pojem „blízkost ke straně“, jenž považujeme za jiný způsob pojmenování a operacionalizace
klasického konceptu stranické identifikace.
140
politickou důvěru a integruje občany do politického systému (Schmidt, Holmberg 1995).
Na druhé straně identifikace s nedemokratickou stranou může vést k opaku (viz kapitoly 3
a 7). Stranická identifikace ale není pouze vazbou ke straně, ale i k systému demokracie,
který je založen na soutěži politických stran (Dalton, McAllister, Wattenberg 2002).
Identifikace se stranou tak indikuje vazbu ke klíčové instituci, jež integruje jedince do
systému politické reprezentace. Jestliže se jedinec silně identifikuje se stranou, lze
oprávněně očekávat, že je spokojen s programem strany, jeho prosazováním a obecně
chováním strany a jejích představitelů. Zároveň nemůžeme pochybovat o psychologickém
zapojení do politiky u takového člověka.
Přestože je stranická identifikace považována především za afektivní vazbu ke straně,
slouží zároveň jako kognitivní mechanismus pro orientaci v politice (Campbell et al.
1960). Jedná se vlastně o heuristický nástroj, pomocí něhož si jedinci interpretují
informace, utvářejí postoje a organizují je do politických hodnotových systémů (o vztahu
stranické identifikace a konzistence politických hodnotových systémů, viz Linek, Lyons
(2008)). Stranická identifikace tak slouží jako prostředek hodnocení hodnocení činnosti
politických stran a zároveň posiluje v jedincích interpretace politiky a politických střetů
v pojetí a dimenzích, které prezentuje strana, s níž se identifikují. Stranictví totiž stranám
umožňuje komunikovat své postoje do společnosti, především ke svým straníkům –
stranictví lze chápat jako médium pro stranické přesvědčování. Miller (1976: 22) hovořil o
tom, že existence skupiny s předsedou, jež artikuluje skupinové hodnoty a interpretuje
skupinové zájmy v politice, je klíčová pro schopnost jedince se vztahovat k širšímu světu.
Stranická identifikace orientuje jedince v tom, co je správné, v co věřit a co prosazovat.
V této kapitole nejprve představíme koncept stranické identifikace, jeho používání v USA,
recepci v Evropě a problémy s konceptualizací stranické identifikace ve vícestranických
systémech. Poté budeme diskutovat různé způsoby operacionalizace stranické identifikace
a ty, které využijeme v této kapitole. Ve třetí části této kapitoly srovnáme dva využívané
způsoby
měření
stranické
identifikace
z hlediska
jejího
věcného
obsahu
a
nad/podhodnocování její úrovně. Následně ukážeme, že o stranické identifikaci lze
uvažovat jako o pravděpodobnosti, že se jedinec zúčastní voleb a že bude hlasovat pro
stranu, s níž se identifikuje. Nakonec popíšeme vývoj stranické identifikace v ČR v letech
1996–2006 za pomocí různých způsobů operacionalizace stranické identifikace.
141
8.1. Co je to stranická identifikace?
O stranické identifikaci poprvé psali Angus Campbell a George Belknap v roce 1952 a
považovali ji za synonymum hlasování pro stranu ve volbách (Belknap, Campbell 1952).55
Jejich studie byla především o tom, jak identifikace se stranou (vyjádřená a měřená tím,
pro kterou stranu by respondent hlasoval ve volbách) ovlivňuje postoje. Campbell a
Belknap tak otevřeli téma, které zkoumání stranické identifikace prolíná do současnosti:
stranická identifikace jako mřížka, pomocí níž jedinec (selektivně) vnímá a interpretuje
události. Campbell s Belknapem si už tehdy byli vědomi toho, že stranická identifikace je
mnohem více než jen volební preference a že má různou intenzitu; může znamenat silný
pocit spojení se symboly a programem strany, pocit skupinové příslušnosti či dokonce
zapojení do stranických aktivit (Belknap, Campbell 1952: 622). V obdobném duchu –
stranická identifikace svázaná s výběrem strany ve volbách – o stranické identifikaci
uvažoval Campbell se svými kolegy o dva roky později, kdy jí definovali jako pocit
osobní vazby, který jedinec cití ke skupině, jíž volí (Campbell, Gurin, Miller 1954: 89).
Klasickou definici stranické identifikace podali autoři knihy The American Voter, když
hovořili o obecné a přetrvávající psychologické orientaci ke stranám v systému. Inspiraci
si vzali v sociálně psychologické literatuře, jež se věnovala vztahu jedince ke skupině,
především v teoriích referenčních skupin a malých skupin. Stranickou identifikaci
definovali jako „afektivní orientaci jedince k důležitému skupinovému objektu v jeho
prostředí… politická strana je skupinou, k níž si jedinec může vytvořit identifikace různé
intenzity, pozitivní či negativní, “ (Campbell et al. 1960: 121). Klíčové aspkety definice
jsou následující. Stranická identifikace je vztah ke straně, který je: (1.) psychologický,
nikoli behaviorální, takže identifikace se nerovná hlasování pro stranu, ačkoli je s ním
významně spojena; (2.) subjektivní a definovaný jedincem. Identifikace navíc může
nabývat (3.) pozitivní a negativní podoby; a (4.) různé intenzity.
Stranickou identifikaci tito autoři chápali jako produkt socializace jedince v rodině a ve
společnosti či komunitě. Nejprve jedinec získává stranickou identifikaci od rodičů
v období zvaném raná fáze politické socializace, časově řazeném do období dospívání.
Nicméně v době dospívání a rané dospělosti se jedinci o politiku moc nezajímají a jsou
k ní z větší části lhostejní; proto není stranická identifikace v této věkové skupině velmi
rozšířená. Důsledkem je i nižší volební účast v této věkové skupině. Jakmile se ale občané
blíží věku třiceti let, narůstá mezi nimi podíl stranicky identifikovaných; tento vzestup
55
V jedné větě dokonce psali o tom, že existovaly rozdíly “mezi těmi, kteří řekli, že hlasovali pro Demokraty, a
těmi, kteří se identifikovali s Republikány” (Belknap, Campbell 1952: 602).
142
kulminuje kolem věku 60 až 65 let. Důvody nárůstu zájmu o politiku a potažmo i nárůstu
stranické identifikace hledají uvedení autoři zaprvé v socializační roli společenských
skupin s politizovanými zájmy, s nimiž se jedinec setkává především skrze organizace
jako odbory či jiné zájmové skupiny, zadruhé ve větší integrovanosti do komunity, za třetí
ve vlivu velkých historických událostí jako hospodářská krize nebo válka či osobních krizí
jako ztráta zaměstnání nebo neúroda (Campbell et al. 1960: 93–4).
Tento model rozpracoval Converse ve vývojovém modelu stranické identifikace, v němž
popisuje způsob získávání stranické identifikace jedincem pomocí dvou základních
procesů: proces učení a proces transmise (Converse 1969: 148).56 Podle Converse
získávají jedinci stranickou identifikaci od svých rodičů, nicméně stranická identifikace
získaná v rodině je omezena na relativně malou část mladých voličů (přestože jejich
rodiče měli stranickou identifikace mnohem intenzivnější). Teprve v dospělosti se jí učí a
posilují s tím, jak se účastní voleb. Věk do této vazby vstupuje nepřímo, byť je volební
zkušenost v dlouhodobých demokraciích téměř lineární funkcí věku.
Po dobu dvou desetiletí od publikace knihy The American Voter klesala v USA absolutní
míra stranické identifikace, což bylo doprovázeno souběžným poklesem volební účasti
(Nie, Verba, Petrocik 1979: 47). To vedlo některé autory k reinterpretaci konceptu
stranické identifikace. Morris Fiorina představil revizionistický koncept stranické
identifikace, jenž vychází z teorie racionální volby a je více zaměřen na politická témata.
Fiorina chtěl vysvětlit změny úrovně stranické identifikace v čase, a proto nemohl využít
sociálně psychologickou interpretaci, jež variabilitu v čase nepředpokládá. Jeho
interpretace stranické identifikace je založena především na voličově permanentním
znovuhodnocení toho, jak se politické strany chovaly, když byly ve vládě (running tally of
retrospective evaluations). Jeho model zahrnuje jak jedincovu zkušenost a hodnocení
stran, tak sekundární faktory jako socializaci a vliv stranickosti rodičů (Achen 2002;
Fiorina 1981: zvl. model na straně 189).57
Významná teoretická výzva konsensu ohledně dlouhodobé komponenty stranické
identifikace, kterou sdílejí jak klasická, tak revizionistická verze, se v americkém
kontextu objevila v průběhu 80. let v souvislosti s analýzou tzv. makro-stranictví (macropartisanship), tedy změn v relativních proporcích voličů jednotlivých stran mezi všemi
56
Converse specifikoval ještě dva další procesy: proces rezistence a zapomínání. Tyto dva procesy reprezentují
mechanismy, jež zabraňují vývoji stranické identifikace a nejsou z našeho hlediska podstatné.
57
Ačkoli původně byla stranická identifikace definována jako nezávislá, exogenní proměnná, jež ovlivňuje
širokou řadu politických procesů jako například hodnocení politiků či postoje k tématům (Campbell et al. 1960:
136), tak ve Fiorinově modelu se již jednalo o endogenní proměnnou, jež kovariuje s dalšími faktory a nejenže
ovlivňuje volební chování a hodnocení témat a kandidátů, ale je jimi zpětně ovlivňována.
143
občany. Analýzy časových řad za použití agregovaných dat z dotazníkových šetření
odhalily, že stranická identifikace se systematicky mění v krátkých i dlouhých časových
horizontech (MacKuen, Erikson, Stimson 1989, 1992; Erikson, Stimson, MacKuen 2002).
Konkrétně jde o to, že v dlouhodobém horizontu lze změny v míře stranické identifikace
vysvětlit fluktuací v popularitě prezidenta či objektivními hospodářskými indikátory jako
nezaměstnanost či inflace. Znamená to, že trendy v makro-stranictví podkopávají
předpoklad teorie stranické identifikace o vysoké stabilitě tohoto postoje v čase (kritika
konceptu makro-stranictví, viz Green, Palmquist, Schickler 1998).
Tato zjištění o proměnlivosti úrovně stranické identifikace naznačují, že v měření
stranické identifikace jsou přítomné dvě klíčové postojové složky: kognice (hodnocení
stran a kandidátů a tedy proměnlivost úrovně identifikace) a afekt (psychologické členství
a tedy stabilita úrovně identifikace).58 Steven Greene ukázal, že tato souběžnost je
logická, neboť stranická identifikace není pouze postojem ke stranám, jak naznačuje
revizionistická verze, ale zároveň skupinovým psychologickým členstvím, jak říkala
klasická verze. Stranická identifikace proto podle Greena může být formou sociální
identity; obdobně jako se člověk identifikuje s náboženskou či etnickou skupinou, se
člověk identifikuje s politickou stranou. Tato silná forma identity nemusí platit pro
všechny jedince. Stejně tak jako se kognitivní forma stranické identity nevztahuje na
celou populaci (Greene 1999, 2002, 2004).59
Původ konceptu a jeho operacionalizace v USA s jeho dvoustranickým systémem vedl
k tomu, že koncept byl kritizován jako neaplikovatelný ve vícestranických systémech
Evropy (Budge, Crewe, Farlie 1976).60 Povaha stranické identifikace v západní Evropě
bývá v literatuře charakterizována jako z principu odlišná od té v USA. Mezi hlavní
důvody se řadí: (1.) vícestranické systémy v Evropě oproti ryze dvoustranické soutěži
v USA; (2.) charakter stranické soutěže v Evropě, jež je založena spíše na společenských
štěpeních a třídách (ty jsou zároveň zakomponovány do obecného levo-pravého
ideologického rámce); (3.) prezidentský systém v USA a obecněji větší personalizace
58
Přehled výzkumu stran, stranictví a stranické identifikace v USA v posledních čtyřiceti letech podal Fiorina
(2002).
59
Je-li stranická identifikace chápána jako sociální identita, má stranictví charakter pozitivního vnímání vlastní
skupiny a negativního vnímání ostatních skupin. Proto je nedílnou součástí i negativní identifikace s ostatními
stranami. Zkoumat negativní stranickou identifikaci pak postrádá smysl, neboť je důsledkem pozitivní vazby,
bez níž by nemohla vzniknout. Pro volební chování je důležitá primárně pozitivní vazba. Negativní postoj či
afekt ke straně může ovlivňovat volební chování v tom smyslu, že redukuje výběr.
60
Přehled výzkumu stranické identifikace v Evropě nabízí například studie Schmitta a Holmberga (1995),
v obecné rovině studie Holmberga (2007).
144
politiky v USA. Politické systémy odlišné od toho amerického nemají charakteristiky, jež
dávají konceptu stranické identifikace v USA takovou analytickou sílu a schopnosti.
Evropské vícestranické systémy z principu neumožňují o stranické identifikaci uvažovat
jako o jednodimenzionálním konceptu jako v USA, kde se běžně používá sedmibodová
škála od přesvědčených Demokratů přes nezávislé po přesvědčené Republikány (viz
poznámka pod čarou 8). Navíc koncepce konfliktních štěpení v evropských stranických
systémech od počátku způsobovala to, že stranická identita byla chápána jako derivát
subkulturní identity jedince (dělníka, farmáře, vlastníka, katolíka, protestanta apod.) a
jeho lokace v stratifikačním systému. Výzkumníci se proto domnívali, že nemá smysl
zkoumat tento derivát, ale spíše to substantivní, tedy štěpení a jeho zdroje.
V USA je zároveň vzhledem k personalizaci voleb prezidenta a členů Kongresu možné
odlišit dlouhodobou stranickou loajalitu od krátkodobé volební preference v konkrétních
volbách. Naopak v parlamentních systémech je obtížné odlišit volbu strany od stranické
identifikace. Butler a Stokes v tomto smyslu zjistili, že existuje výrazný rozdíl mezi USA
a Velkou Británií, co se týče klasické stranické identifikace. Svou studii uzavřeli tím, že
„dominantní způsob politické změny v USA spočívá v zachování stabilní stranické
identifikace, již doprovází změna ve volební preferenci. Naopak ve Velké Británii
dominuje souběžná změna stranické identifikace a voličské preference“ (Butler, Stokes
1969: 133; obdobně i Clark et al. 2004: 39–78, 316). Holmberg uvádí, že korelace mezi
volbou strany a stranickou identifikací je nad hodnotou 0,9 (Holmberg 2007: 559). Navíc
v USA je běžné používat spojení stranický nezávislý (partisan independent), což je osoba,
která se neidentifikuje s žádnou ze stran, ale jedna jí je bližší.
Z těchto důvodů argumentovali někteří odborníci, že koncept stranické identifikace
nemůže fungovat v Evropě. Důkazy z Nizozemska prokázaly, že stranická identifikace je
méně stabilní než volba strany (Thomassen 1976) a že voliči mohou mít více než jen
jednu stranickou identitu, například dvě či více (Schmitt v tisku; Van der Eijk, Niemöller
1983). Tím padly dva základní předpoklady teorie stranické identifkace: předpoklad
stability, jenž zpochybnili již revizionisté, a jedinečnosti. Zároveň autoři upozornili na
existenci negativní stranické identifikace (Garry 2007; Rose, Mishler 1998; Weisberg
1999). Proto v Evropě zároveň došlo k revizi způsobu měření stranické identifikace a
začala se používat operacionalizace, kterou využívá výzkumný program CSES (dvě
otázky na směr identifikace a jedna na intenzitu). Toto odlišné měření bylo mnohem
úspěšnější než jeho klasická verze, jak dokázaly studie ve Velké Británii, Francii,
Německu, Nizozemsku a Švédsku (Schmitt, Holmberg 1995: 98).
145
Výzkum stranické identifikace v západní Evropě byl dosti extenzivní a jeho hlavní zjištění
lze shrnout následovně. Zaprvé, stranická identifikace klesá ve většině států západní
Evropy od šedesátých let a tento proces je doprovázen podobným poklesem volební účasti
a členství ve stranách (Norris 1999; Dalton 2004: 31–4; Linek, Lyons 2007: 149–152).
Zadruhé, stranická identifikace je větší mezi levicovými voliči než mezi pravicovými a
mezi voliči z pracující a nižší střední třídy, jež podporují křesťansko-demokratické,
konzervativní a sociálnědemokratické či socialistické strany (Schmitt, Holmberg 1995:
117–21).
V postkomunistických státech se rozvinula debata ohledně smysluplnosti použití konceptu
stranické identifikace při studiu volebního chování. Argument spočívá na tvrzení, že
jelikož zde stranické systémy existují kratší dobu, je loajalita ke stranám v po sobě
následujících volbách spíše důsledkem zkušenosti voličů se stranami a jejich politikami
než důsledkem socializačního procesu. Z těchto důvodů někteří analytici přestali používat
standardní míry stranické identifikace, neboť jsou – ve srovnání s jinými postojovými či
behaviorálními otázkami – považovány za neefektivní (Brader, Tucker 2001: 72). Tento
argument snižuje význam socializace mimo rodinu, jež má v klasické konceptualizaci své
výrazné místo a jež je zdrojem stranické identifikace především v pozdějším období
života.
Zatímco stranická identifikace v postkomunistických státech může být nízká, je
každopádně přítomná (viz například Linek 2008 ohledně voličů KSČM). Představa, že
někdo je loajální volič KSČM či KDU-ČSL, má určitou logiku, neboť tyto strany zde
existovaly s nepřetržitou časovou historií a vztah k těmto stranám může mít i jiné než
kognitivní zdroje. Naopak v případě ostatních stran, jejichž původ je časově situován
převážně do období po roce 1989, se argumentuje tak, že identifikace s těmito stranami
nemohla ještě vzniknout. Sociální psychologie nicméně ukazuje, že získat identifikaci
s určitou skupinou může být relativně rychlé. Tato zjištění naznačují, že v
postkomunistických státech je stranická identifikace sycena jak sociální identitou, tak
racionálními a kognitivními zdroji. Jedinci, kteří se identifikují se stranou, nejsou stejní a
důvody a povaha této identifikace také nemohou být stejné.
8.2. Měření stranické identifikace
Vzhledem k tomu, že stranická identifikace znamená psychologickou vazbu jedince na
stranu, nelze jí měřit jinak než na základě toho, jak o sobě respondent uvažuje, ke které
146
straně svou vazbu vyjádří a za jak intenzivní jí označí (Campbell et al. 1960). Protože
identifikace neznamená chování, je nevhodné používat způsoby měření, jež vycházejí
z jednání. Ty totiž měří důsledky identifikace, nikoli koncept samotný. Proto výzkumníci
spoléhají na přímé otázky na směr a míru stranické identifikace.
V odborné literatuře nicméně existují rozpory ohledně toho, jak měřit stranickou
identifikaci, ať už interpretovanou jako afektivní dlouhodobou orientaci voličů k politické
straně či jako důsledek znovuhodnocení jednání stran a politiků. Již dříve jsme zmínili, že
jedna z kritik konceptu stranické identifikace, upozorňuje na potenciální mnohost
stranické identifikace: jedinci se údajně mohou identifikovat s více politickými stranami
než jen s jednou. Další z kritik upozorňuje na to, že stranická identifikace má jak
pozitivní, tak negativní dimenzi. Podle toho, jaký ze způsobů konceptualizace stranické
identifikace si člověk vybere, by měl upravit jeho operacionalizaci. Vedle základních
konceptuálních otázek závisí i na kontextu výzkumu, především struktuře stranického
systému a zavedenosti jmen politických stran. V USA či Velké Británii tak mohou
pokládat otázku, v níž zmíní jména dvou (tří) hlavních stran s dovětkem, že člověk nemusí
být identifikován s žádnou ze stran (v angličtině „independent“).61
Základní figura otázky na stranickou identifikaci spočívá v dotazu, zda se jedinec
považuje nebo cítí některé straně blízko; poté následuje otázka na to, ke které straně a jak
moc blízko se jedinec cítí. Ještě před několika lety odborníci netušili, k jakým rozdílům
v odpovědích může vést použití odlišného uvozujícího slova (považovat se vs. cítit se).
Burden a Klofstad na základě experimentu ukázali, že použití slova „považovat se“ vede
k vyššímu zastoupení identifikujících se s demokraty, zatímco použití slova „cítit se“
způsobuje vyšší zastoupení identifikujících se s republikány (Burden, Klofstad 2005: 875–
876).
V důsledku různých konceptualizací stranické identifikace se používají další doplňky
těchto otázek. Výše naznačená klasická figura se týká pozitivní identifikace se stranou,
kterou je možné doplnit dotazem na stranu, s níž by se jedinec nikdy neidentifikoval (viz
například operacionalizace Garryho 2007). Zároveň je možné dotaz na pozitivní
identifikaci doplnit otázkou po více stranách, s nimiž se respondent identifikuje (viz
61
Znění otázky používané v American National Election Study: „Generally speaking, do you usually think of
yourself as a Republican, a Democrat, an Independent, or what?“. Těm, kteří se označí jako Demokrati nebo
Republikáni, je položena otázka: „Would you call yourself a strong Democrat (or Republican) or a not very
strong Democrat (or Republican)?“. Těm, kteří se v první otázce označili jako nezávislí, je položena otázka: „Do
you think of yourself as closer to the Republican or Democratic Party?“. Respondenti, kteří se v první otázce
označili za nezávislé a ve druhé, že mají blíže k některé ze stran, jsou označování za tzv. inklinující ke straně
(leaners). Z těchto otázek bývá utvořena sedmibodová škála od přesvědčených demokratů přes nezávislé
k přesvědčeným republikánům.
147
modul I a II CSES). V některých výzkumech se používala tzv. absolutní či relativní verze
dotazu, jejichž odlišnost spočívá v tom, že v prvním případě se zjištuje blízkost k některé
straně a v druhém případě větší blízkost k některé ze stran než k jiným stranám. Relativní
verze vede k vyššímu počtu respondentů se stranickou identitou než v případě absolutní
otázky (o rozdílu absolutní a relativní verze a jejich vlivu na úroveň stranické identifikace
viz Sinnott (1998); Linek, Lyons (2007)). Poslední odlišnost operacionalizace stranické
identifikace může spočívat v kategorizaci odpovědí. Většinou se používají 3 nebo 4
kategorie vyjadřující v obecné rovině sílu vztahu (velmi blízko, docela blízko apod.), ale
někdy se používají i popisné kategorie jako například přesvědčený přívrženec strany,
s něčím se stranou souhlasí a s něčím ne apod. Přehled možných alternativ a vlastně i
jednotlivých rozhodnutí při konceptualizaci stranické identifikace přibližuje tabulka 8.1.
Tabulka 8.1. Různé způsoby konceptualizace stranické identifikace
dimenze
směr
typ afektu / kognice síla dotazu
intenzita
jedna
2–4 kategorie
pozitivní
strana
cítit se
absolutní
síly
↕
↕
↕
↕
↕
negativní
více stran
považovat se /
relativní
2–4 kategorie
uvažovat o sobě
významu
Zdroj: autor.
Poznámka: Seřazení různých způsobů konceptualizace do řádku neznamená, že v případě, kdy
se výzkumník rozhodne konceptualizovat stranickou identifikaci pouze jako pozitivní, musí
zároveň použít absolutní formu dotazu či dvě kategorie intenzity. Horní řádek nicméně
prezentuje způsob operacionalizace otázky dle CSES verze.
V této kapitole používáme celkem dvě různé operacionalizace stranické identifikace. Pro
zkoumaní vývoje stranické identifikace v čase využíváme otázky používané CVVM. Ty
jsou postavené – trošku nestandardně – na otázce po volbě strany v hypotetických volbách
do Poslanecké sněmovny. Po uvedení jména strany je respondent vyzván k odpovědi na
to, jak silný je jeho vztah ke straně. Tato otázka spojuje stranickou identifikaci s volbou
strany. Vzhledem k výsledkům některých výzkumů v západní Evropě se nemusí jednat o
velké omezení, neboť je v Evropě pro voliče vzhledem k významné roli politických stran
při volbách obtížné odlišit volbu strany a identifikaci se stranou. Nevýhodou této otázky
může být, že respondentům – na rozdíl od abstrakních kategorií definujících míru –
vnucuje obsah stranictví. Naštěstí tento vztah definuje především v intencích shody
s programem či názory strany (kognitivní dimenze) a nejintenzivnější kategorii definuje
pomocí spojení „přesvědčený přívrženec“, jež naznačuje mix kognitivní a afektivní
148
dimenze. Naopak výhodou této otázky je zachování stejného formátu dotazování pro celé
období našich analýz.62
Pro detailnější analýzy využíváme standardní formát otázky, který byl použit v
povolebních dotazníkových šetřeních v letech 1996, 2002 a 2006 a jež mají standardní
formát programu CSES. Na rozdíl od klasické otázky na stranickou identifikaci jsme
v českém znění otázky obětovaly odkaz na dlouhodobost vazby. V anglickém originále je
u první otázky použito slovo obvykle, čímž se naznačuje pravidelnost a dlouhodobost
daného afektu. Studie ve Velké Británii ukázaly, že si toho respondenti nevšímají a otázku
interpretují jako dotaz na volební preferenci (Bartle 2003); v Česku dané slovo z důvodů
nesrozumitelnosti nepoužíváme. Zároveň tato otázka využívá tzv. pocitu blízkosti ke
straně. Použití slov cítíte se blízko (v originále zároveň považujete se, uvažujete o sobě)
umožňuje respondentům snadněji vyjadřit vazbu na stranu než použití slova identifikovat
se.63 Přestože kvůli absenci odkazu na dlouhodobost vazby je obtížné odlišit tento nástroj
od volby strany, umožňuje tento způsob operacionalizace zachytit blízkost vztahu ke
straně. V obou otázkách (CVVM, povolební studie) musí respondent určit stranu, s níž se
identifikuje. Jedná se o vyvolání jména strany z paměti respondenta, což je kognitivně
obtížnější proces než když je respondentovy jméno strany nabídnuto jako v ANES verzi
(Huber, Kernell, Leoni 2005: 368).
8.3. Význam stranické identifikace v České republice
Ještě před tím, než přistoupíme k představení základních trendů vývoje stranické
identifikace v ČR, ukážeme vztah obou výše uvedených způsobů operacionalizace stranické
identifikace. V povolebním dotazníkovém šetření v roce 2002 byly totiž předloženy
respondentům oba způsoby operacionalizace, což umožňuje jejich přímé srovnání. Nejprve
prezentujeme, jak otázka využívající předchozí dotaz na volbu strany (ať už skutečnou nebo
hypotetickou), který používá CVVM, nadhodnocuje podíl jedinců, kteří deklarují nějakou
stranickou identifikaci. Poté ukážeme substantivní význam abstraktních měr stranické
identifikace (CSES otázky) pomocí porovnání s kategorizací používanou CVVM
62
V roce 1999 došlo k částečné změně ve formátu otázky, neboť mezi dotaz na výběr strany v hypotetických
volbách a sílu vztahu ke straně byla vložena otázka po tzv. stranické sympatičnosti. Respondenti, kteří v této
nové otázce uvedou některou stranu, jsou následně vyzvání k určení síly vztahu k této straně, stejně jako
respondenti, kteří odpověděli již dříve, že budou hlasovat pro některou stranu. Pro zachování srovnatelnosti
nebereme tuto vloženou otázku v potaz.
63
Barnes et al. (1988) porovnávali tradiční operacionalizaci stranické identifikace používanou v ANES a otázku,
jež byla následně používána v CSES. Mezi oběma existovala vysoká korelace na úrovni minimálně 0,85
(srovnávano dvakrát) a vztahy k jiným proměnným byly obdobné.
149
(přesvědčený přívrženec - většinou souhlasí se stranou, ale na něco má jiný názor - má
blízká stanoviska, ale v mnohém má jiný názor - vadí nejméně ze všech).
Výše stranické identifikace závisí na tom, jak se na ní ptáme. Tabulka 8.2 prezentuje
procentní údaje o stranické identifikaci měřené dvěma zde používanými způsoby. Podle
verze, jíž používá CVVM, bylo možné o 58 procentech veřejnosti v době voleb do PS v
roce 2002 říci, že mají nějakou formu stranické identifikace (sloupec A); ne náhodu tato
hodnota odpovídá hodnotě účasti ve volbách do PS. Tento údaj ale vychází z předpokladu,
že kategorie odpovědi „vadí nejméně ze všech“ znamená nějakou formu pozitivního
vztahu ke straně (o tom, že se nejedná o formu stranické identifikace, viz dále). V případě,
že tuto kategorii sloučíme s těmi bez stranické identifikace, tak 58 procent klesne na 47
(sloupec B). Tato hodnota se již blíží té, kterou vykazuje použití CSES verze otázky (35
procent populace mělo v roce 2002 stranickou identifikaci; 40 procent v případě, že mezi
jedince se stranickou identifikací přiřadíme i ty respondenty, kteří využili relativní a
nikoli absolutní verzi otázky na stranickou identifikaci).
Již menší odlišnosti můžeme sledovat v jednotlivých kategoriích odpovědí, jež již nějakou
podobu pozitivního vztahu vykazují (první tři kategorie).64 Můžeme zaznamenat vyšší
údaje o nejsilnější podobě stranické identifikace dle způsobu měření CVVM (12 ku 7
procentům); obdobně i u nejslabší podoby stranické ideitnfikace (13 ku 5 procentům).
Naopak prostřední hodnota (většinou s ní souhlasí, cítí se docela blízko) dosahují
shodných hodnot. Nadhodnocování u verze CVVM se týká především celkové hodnoty
stranicky identifikovaných; k analýze trendů vývoje stranické identifikace bychom měli
přistupovat s vědomím toho, že hodnota stranické identifikace je pravděpodobně nižší.
Tabulka 8.2. Úroveň stranické identifikace v roce 2002 (sloupcová procenta)
CVVM verze
A B CSES verze
C D
je přesvědčeným přívržencem
12 12 velmi blízká
7
7
většinou s ní souhlasí, ale na
něco má jiný názor
22 22 docela blízko
23 23
má blízká stanoviska, ale v
mnohém má jiný názor
13 13 ne moc blízko
5 10
vadí nejméně ze všech
10
bez stranické identifikace
42 53 bez stranické identifikace
65 60
celkem
100 100 celkem
100 100
Zdroj: Povolební dotazníkové šetření 2002; data jsou vážena, N = 941.
64
Podle z-testů shody podílů ve dvou nezávislých výběrech se podíly v kategoriích sloupců B - C a B - D neliší
na hladině pravděpodobnosti minimálně 95 procent s výjimkou skupiny respondentů bez stranické identifikace
(počítáno v programu STATA pomocí příkazu prtesti).
150
Porovnáním obou měr stranické identifikace můžeme získat představu jak o tom, co
znamenají jednotlivé abstraktní kategorie verze CSES, ale i o tom, zda a proč hodnoty
měřené pomocí CSES verze považujeme za přesnější a proč CVVM verze otázky
nadhodnocuje úroveň stranické identifikace. Tabulka 8.3 prezentuje sloupcová a řádková
procenta kontingenční tabulky s oběma způsoby měření. Kategorie „velmi blízká“
minimálně ze tří pětin odpovídá kategorii „přesvědčeného přívržence“; překvapivě se ale
deset procent těchto velmi identifikovaných respondentů nezúčastnilo voleb (u těchto
jedinců hrají při neúčasti roli především okolnostní faktory). Kategorie „docela blízká“ má
mnohem obtížnější interpretaci, neboť ani z více než jedné poloviny neodpovídá některé
ze substantivních kategorií CVVM verze otázky. Být docela blízko některé straně
znamená většinou s ní souhlasit, ale zároveň se s ní rozcházet v názorech na některé věci;
rozsah této neshody ale variuje.
Reziduální kategorie „ne moc blízká“ s největší pravděpodobností nemá pro voliče jasný
význam a jsou v ní rovnoměrně zastoupeni jak nevoliči, tak ti, kteří hlasovali pro stranu,
protože představovala nejmenší zlo, i ti, kteří se stranou souhlasí, dokonce i ve většině
případů. Naopak ti, co se neidentifikují s žádnou stranou, nechodí více než v polovině
případů k volbám. U posledních dvou kategorií je zarážející, že přestože se jedná o
jedince s nízkou nebo žádnou identifikací se stranou podle CSES verze otázky, tak způsob
měření dle CVVM řadí některé tyto respondenty mezi silně identifikované. Důvodem
může být to, že otázka CVVM nutí všechy účastníky voleb definovat svůj vztah k volené
straně.
Jiný úhel pohledu než sloupcová procenta v tabulce 8.3 poskytují ta samá data
prezentovaná pomocí řádkových procent. Tak lze získat informaci o tom, co představují
kategorie odpovědí CVVM verze. První dvě kategorie reprezentující nejvyšší míru
identifikace dle CVVM verze částečně odpovídají stranické identifkaci dle CSES verze.
Třicet čtyři, respektive čtyřicet procent, členů těchto kategorií se zařazuje do
odpovídajících kategorií i podle CSES verze. Zaujme ale vysoký podíl respondentů, kteří
– ač jim CVVM verze otázky přisuzuje i vysokou míru stranické identifikace – podle
CSES verze otázky nemají žádnou identifikaci se stranou. Mezi přesvědčenými přívrženci
je takovýchto respondentů 40 procent, mezi těmi, kteří se stranou většinou souhlasí, ale
mají někdy jiný názor, už 45 procent, a mezi těmi s blízkými, ale často odlišnými názory,
dokonce 53 procent.
Důvody tohoto nepřesného zařazení jsou podle nás v tom, že respondenti, kteří se voleb
zúčastnili, byly v CVVM verzi otázky automaticky žádáni po zhodnocení vztahu ke
151
straně. Snadno si lze představit dotazovací situaci, kdy respondent řekne, že hlasoval pro
určitou stranu, a při následném dotazu na sílu jeho vztahu k ní se mu nechce říci, že danou
stranu volil, protože mu vadí nejméně. V tabulce označená šedá pole vyznačují ty oblasti,
kde dochází k nepřesnému zařazení: (1.) voliči se silnou identifikací dle CVVM jí mají
slabou dle CSES; (2.) voliči se silnou identifikací dle CSES jí mají slabou dle CVVM.
Tyto skupiny jsou nestejně velké; zatímco v první je zastoupeno 155 respondentů, v druhé
pouze 67. V procentním zastoupení se jedná v prvním případě o 48 procent respondentů
s vysokou identifikací dle CVVM verze otázky a v druhém případě pouze o 24 procent
respondnetů s vysokou identifikací dle CSES verze otázky (dominantní část této skupiny
tvoří respondenti s vysokou identifikací, kteří se nezúčastnili voleb).
Zajímavé zjištění přináší i porovnání rozložení odpovědí u druhé a třetí a u čtvrté a paté
kategorie dle CVVM (řádková procenta). Ti, kteří většinou souhlasí se stranou, a ti, kteří
s ní souhlasí méně často, se velmi obdobně zařazují do kategorií dle CSES verze (četnosti
v buňkách s nejvyššími hodnotami jsou 43 ku 36 a 45 ku 53). Obdobnou podobnost
vykazují hodnoty pro nevoliče a ty, kteří hlasují pro stranu, protože vadí ze všech
nejméně. Přibližně v 80 procentech případů jsou podle CSES verze otázky tito respondenti
mezi těmi, kteří nemají žádnou stranickou identifikaci. Tato výrazná shoda obou kategorií
naznačuje, že kategorie „vadí ze všech nejméně“ nemá nic společného s pozitivním
vztahem ke straně. Proto i v dalších analýzách toto zjištění využijeme.
Tabulka 8.3. Vztah mezi dvě měřeními stranické identifikace v roce 2002 (sloupcová
a řádková procenta)
velmi
blízká
je přesvědčeným přívržencem
62
34
většinou s ní souhlasí, ale na
něco má jiný názor
má blízká stanoviska, ale v
mnohém má jiný názor
vadí nejméně ze všech
13
24
22
7
40
5
1
13
2
7
23
77
4
11
100
54
83
100
5
13
100
13
30
N
63
220
47
Zdroj: Povolební dotazníkové šetření 2002; data jsou vážena, N = 941.
152
10
19
100
22
100
53
9
13
100
16
21
21
12
100
45
8
6
10
celkem
23
20
celkem
8
40
5
36
2
nevoliči
6
3
43
3
bez
ne moc
stranické
blízká identifikace
docela
blízká
42
100
100
65
100
100
610
941
8.4. Stranická identifikace jako pravděpodobnost hlasování pro stranu
Na základě analýz v předchozí části už víme, jak chápou jednotlivé abstraktní kategorie
odpovědí respondenti, a také to, jak se od sebe dvě různé míry stranické identifikace liší.
V této části ukážeme, že míra stranické identifikace znamená pravděpodobnost hlasování
pro konkrétní stranu. Podle klasické verze stranické identifikace by měla být volba strany
a stranická identifikace stejná v případě, že krátkodobé volební faktory nemají vliv na
voliče. Converse označil tuto dlouhodobou predispozici pro volbu konkrétní strany jako
tzv. normální hlasování (normal vote) (Converse 1966). Volba strany a stranická
identifikace nicméně nejsou totožné, neboť krátkodobé volební vlivy vedou některé voliče
k volbě jiné strany nekonzistentně s jejich identifikací. Vliv faktorů, které vedou voliče
k volbě odlišné strany než té, se kterou se identifikuje, klesá s úrovní identifikace: čím
větší identifikace, tím menší vliv krátkodobých faktorů.
K prokázání této teze využijeme informace o volební účasti a výběru strany na jedné
straně a úrovni stranické identifikace na druhé straně. Stranickou identifikaci měříme
pomocí CSES otázky, v níž nejprve respondent odpoví pozitivně na otázku, zda se některé
straně cítí blízko, následně musí uvést jméno této strany a míru identifikace (viz sloupec C
v tabulce 8.2; obdobně viz tabulka 8.3). Pravdivost tvrzení, že úroveň stranické
identifikace odkazuje k pravděpodobnosti volby strany a tedy volební účasti, ukážeme na
třech volbách do Poslanecké sněmovny v letech 1996, 2002 a 2006.
Údaje v tabulce 8.4 ukazují, že existuje silná vazba mezi volbou strany a velmi silnou
stranickou identifikací (v roce 1996 hlasovalo 93 % občanů se silnou stranickou
identifikací pro stranu, s níž jsou identifikováni; v roce 2002 to bylo 86 procent a v roce
2006 dokonce 95 procent). S poklesem intenzity stranické identifikace klesá i síla vazby
mezi oběma proměnnými: klesá podíl konzistentních voličů a roste podíl jak
nekonzistentních voličů, tak nevoličů. Tabulka 8.4 zřetelně ukazuje, že nekonzistence
volby či neúčast ve volbách je spojena s nízkou či neexistující stranickou identifikací.
Důležitým zjištěním z této tabulky navíc je, že v čase roste podíl konzistentních voličů,
tedy těcht, kteří hlasují pro stranu v duchu své identifikace. V roce 2006 už dokonce více
než dvě třetiny voličů hlasovali konzistentně se svou stranickou identifikací (viz hodnotu
45 procent v posledním sloupci tabulky 8.4 ve vztahu k 19 procentům). Zbylá třetina
hlasujících ve volbách byli buď ti, kteří hlasovali nekonzistentně se svou stranickou
identifikací, nebo ti, kteří žádnou identifikaci se stranou neměli. Občané bez stranické
identifikace tvoří největší část voličů (více než 90 %), jež označujeme jako
153
nekonzistentní. Souběžně s nárůstem konzistence hlasování klesá podíl těch voličů, kteří
hlasují buď proti své identifikaci nebo jsou bez stranické identifikace, ale voleb se
zúčastní. Tyto výsledky naznačují, že psychologické stranictví významně ovlivňuje
konzistenci hlasování.
Tabulka 8.4. Konzistence hlasování pro stranu dle vyjádřené míry stranické
identifikace v letech 1996, 2002 a 2006 (sloupcová procenta)
ne moc
docela
velmi
žádná
silná
silná
silná
celkem
1996
Nekonzistentní volič
66
6
5
2
42
Konzistentní volič
–
75
89
93
34
Nevoliči
34
19
6
5
24
Celkem
100
100
100
100
100
2002
Nekonzistentní volič
47
19
7
5
21
Konzistentní volič
52
72
86
37
–
Nevoliči
53
29
21
9
41
Celkem
100
100
100
100
100
2006
Nekonzistentní volič
48
4
2
2
19
Konzistentní volič
76
87
95
45
–
Nevoliči
52
20
10
3
35
Celkem
100
100
100
100
100
Zdroj: Česká volební studie 1996, 2002 a 2006.
Poznámka: Tabulka je vytvořena na základě kontingenční tabulky volby strany ve volbách do
PS v roce 2006 a míry stranické identifikace. Všechny sloupce tvoří dohromady sto procent,
nicméně některé sloupce vzhledem k zaokrouhlování nemusí dávat dohromady sto procent.
Data by měla být interpretována následujícím způsobem. V roce 1996 hlasovalo 75 % voličů,
kteří mají ne moc silnou stranickou identifikaci, pro stranu, s níž se identifikovali, mezi voliči
s docela silnou identifikací to byli 89 % a mezi voliči s velmi silnou identifikací dokonce 93
procent.
Termín „nekonzistentní volič“ označuje ty občany, kteří mají určitou míru stranické
identifikace k některé z politických stran, ale ve volbách hlasovali pro jinou stranu. Ti voliči,
jež označujeme jako nekonzistentní voliče bez stranické identifikace (první řádek, první
sloupec), jsou v literatuře známi též jako fluktuující voliči. Tito voliči mají motivaci zúčastnit
se voleb a vybrat si konkrétní stranu, nicméně nemají žádnou loajalitu k dané straně.
Konzistentní volič je ten, jehož stranická identifikace a volba strany je stejná (například
ČSSD, KDU-ČSL apod.).
8. 5. Vývoj stranické identifikace v České republice v letech 1996–2006
V předchozích částech jsme ukázali vztah dvou způsobů operacionalizace a naznačili
limity měření stranické identifikace dle CVVM. Zároveň jsme ukázali, že míra stranické
identifikace znamená pravděpodobnost účast ve volbách a konzistence hlasování se
stranou, s níž se jedinec identifikuje. Proto nyní můžeme přistoupit k představení
154
základních trendů vývoje stranické identifikace v ČR. Stranická identifikace byla v České
republice již několikrát studována (Kunštát 2006; Linek, Lyons 2007; Vlachová 2000;
2001; 2003). Při interpretaci jejich zjištění je nutné vědět, že jak Kunštát, tak Vlachová ve
svých studiích používaly relativně nestandardní operacionalizaci konceptu stranické
identifikace, jež vycházela z předchozího dotazu na volbu strany (v některých případech
dokonce pouze zamýšlené volby). Tento typ operacionalizace může vycházet ze zjištění
některých studií v Evropě, že stranická identifikace a volba strany se neliší.
Vlachová (2000; 2001; 2003) ukázala pokles stranické identifikace v České republice
mezi lety 1996 až 2000. Podíl občanů se stranickou identifikací klesl z 26 % na 18 % a
podíl občanů bez stranické identifikace vzrostl z 32 na 53 % (Vlachová 2003). Z hlediska
voličů jednotlivých stran Vlachová ukázala, že nejvíce identifikované voliče měla KSČM,
následovaná ODS a KDU-ČSL a nejslabší vztah ke straně měli voliči ČSSD a US. V čase
bylo možné zaznamenat určité posuny v míře identifikace u jednotlivých stran. Zatímco
v případě ČSSD a ODS docházelo k poklesu vazby ke straně, u voličů KDU-ČSL došlo
k mírnému zvýšení této vazby a voliči KSČM si zachovali přibližně stejnou míru
identifikace.
Na výzkumy Vlachové částečně navázal Kunštát (2006), jenž při měření stranické
identifikace vycházel z otázky na zamýšlenou volbu v parlamentních volbách a z otázky
po typu vztahu ke straně (verze CVVM otázky). Tento vztah je zjišťován pomocí
kategorizace míry souhlasu s programem strany. Výhoda Kunštátovy studie spočívá
v jejím časovém rozpětí, neboť tento typ otázky byl v dotazníkových šetřeních používán
pravidelně od roku 1995. Proto mohl ukázat, že v období let 1996 až 1999 došlo
k významnému poklesu úrovně stranické identifikace mezi českými občany (přibližně o
patnáct procentních bodů). Z hlediska struktury voličů jednotlivých stran jsou jeho závěry
obdobné jako v případě Vlachové (nejslabší vazba v případě voličů ČSSD, pak následují
ODS a KDU-ČSL a nejsilnější je vazba u voličů KSČM), nicméně zmiňuje rozvolnění
vazby oproti 90. letům v případě voličů ODS a KDU-ČSL.
Kunštátova zjištění ohledně poklesu stranické identifikace jsou obdobná těm, jaká přinesla
Vlachová; Kunštátova analýza nicméně ukazuje, že se od roku 2000 míra stranické
identifikace nevrátila k původním vyšším hodnotám. Kunštátova studie má zároveň jedno
velké omezení, jež spočívá v tom, že jím prezentované změny v úrovni identifikace se
stranou se týkají těch, kteří deklarovali hlasování pro některou ze stran v hypotetických
volbách do PS. Proměny úrovně stranické identifikace zvyšuje tím, že z analýzy vylučuje
nevoliče, čímž se směr změn zvýrazňuje. Přesnější je tvrdit, že jeho závěry se týkají nikoli
155
úrovně stranické identifikace populace, ale spíše povahy vazby voličů na vybranou stranu.
V této části využijeme možnost, kterou nám nabízí dostupné datové soubory a ukážeme
vývoj stranické identifikace v letech 1996 až 2006 pomocí dvou typů dat, z nichž první
jsou pravidelná dotazníková šetření CVVM (CVVM verze otázky, kterou používal
Kunštát) a druhá povolební dotazníková šetření z let 1996, 2002 a 2006 (CSES verze
otázky).
Data z pravidelných šetření CVVM umožňují sledovat trend vývoje stranické identifikace
v letech 1996–2006. V průběhu desetiletého období došlo k několika změnám formátu a
filtru otázky a dvakrát dokonci i ke změně kategorizace odpovědí. Pro srovnání v čase
využíváme takový formát otázky, který je společný pro celé období, tzn. formát používaný
v letech 1996–1998. Tato operacionalizace je jediná možná, která umožňuje srovnání
v čase. Její nevýhodu jsme již v předchozích částech zmínili, a to, že se je konceptu
stranické identifikace relativně vzdálená. Podle teorie totiž nemá být operacionalizace
stranické identifikace vázána na volbu strany. Teorie stranické identifikace totiž
předpokládá i jedince, který se identifikuje se stranou, ale nehlasuje pro ni ve volbách,
neboť není spokojen s její činností. Z analýz pro rok 2002 víme, že CVVM verze otázky
na stranickou identifikaci nadhodnocuje podíl stranicky identifikovaných občanů přibližně
o polovinu; stejně tak nadhodnocuje podíl nejvíce identifikovaných.
Vývoj stranické identifikace v letech 1996 až 2006 popíšeme pomocí grafu, jenž obsahuje
informace o třech typech jedinců: (1.) nevolič; (2.) vlažný volič; a (3.) přesvědčený volič.
Prvním typem je „nevolič“, mezi něž spadají respondenti, kteří na dotaz o účasti
v hypotetických volbách do PS odpoví, že se rozhodně a spíše nezúčastní či že neví, a dále
ostatní respondenti, kteří nejsou schopni jmenovat stranu, pro níž by hlasovali či nejsou
schopni popsat vztah k této straně. Druhým typem je tzv. „vlažný volič“, který svůj vztah
označí jako „máme blízká stanoviska, ale v mnohém má jiný názor“ a „vadí mi (strana)
nejméně ze všech“. Třetím typem je „přesvědčený volič“, jenž zahrnuje tyto kategorie
odpovědí na sílu vztahu k volené strany: „přesvědčený přívrženec“ a „většinou s ní
souhlasí, ale na něco má jiný názor“. Graf 8.1 ukazuje vývoj v čase, k čemuž využíváme
sloučená data za více šetření v daném roce.
K největším změnám v úrovni stranické identifikace došlo v letech 1997–2000. V prvé
řadě došlo k poklesu podílu tzv. přesvědčených voličů z hodnot nad 45 procent v roce
1996 na 35–37 procent v roce 1997. Následně sice v době volební mobilizace se počet
přesvědčených voličů dostal na úroveň čtyřiceti procent, ale hodnotám z doby voleb
v roce 1996 se již nepříblížil. Po volbách v roce 1998 nastal druhý pokles a podíl
156
přesvědčených voličů dosahoval v druhé polovině roku 1999 a v roce 2000 nejnižších
hodnoty na úrovni 27–30 procent. V tomto období byly zveřejněny problémy
s financováním v té době vládních stran (ODS, ODA a KDU-ČSL), jež naznačovaly
korupční chování. Zároveň dvě hlavní strany po volbách do PS v roce 1998 podepsaly tzv.
opoziční smlouvu, která umožnila vládnout menšinové ČSSD; toto vládní uspořádání bylo
mezi veřejností nepopulární. Od roku 2000 se podíl přesvědčených voličů postupně
zvyšoval, až v době voleb do PS v roce 2002 dosahoval podíl přesvědčených voličů
hodnot kolem 37 procent. V období mezi volbami do PS v letech 2002 a 2006 došlo
k mírnému pokles a v době voleb do PS v roce 2006 vzrostl k hodnotám kolem 42 procent
a dosáhl tak přibližně stejných hodnot jako před deseti lety.
Graf 8.1. Vývoj stranické identifikace v letech 1996 až 2006 (procenta)
Zdroj: CVVM, vlastní výpočty.
Podíl vlažných voličů, tedy těch, kteří mají se stranou „blízká stanoviska, ale v mnohém
jiný názor“ a kterým vadí „nejméně ze všech“ rostl v průběhu let 1997 – 2001 souběžně
s tím, jak klesal podíl přesvědčených voličů. Od té doby byl stabilní a od roku 2005 klesl
k úrovním, kterých dosahoval před deseti lety. Graf 8.1 ukazuje, že vazba voličů ke
stranám procházela výraznými změnami, ač je identifikace se stranou koncipována jako
dlouhodobá vazba. Změny v těchto letech naznačují, že se s velkou pravděpodobností
157
nejedná o tak dlouhodobou vazbu, jak odborníci především z michiganské školy
očekávali. Na druhé straně lze namítnout, že operacionalizace konceptu nebyla optimální.
Proto popíšeme vývoj stranické identifikace ještě pomocí klasické CSES verze.
V tabulce 8.5 prezentujeme podíly různých kategorizací stranické identifikace pomocí
dvou operacionalizací: CVVM verze a CSES verze. Sběr dat v případě CVVM verze
stranické identifikace probíhal v poslední předvolební šetření v daném roce (většinou
červnová šetření). Naopak sběr dat s otázkou CSES probíhal krátce po konání voleb do
PS; tato otázka byla součásti povolebních dotazníkových šetření. Oba způsoby
operacionalizace stranické identifikace ukazují stejné změny. V letech 1998 a 2002 došlo
k poklesu úrovně stranické identifikace: v případě CVVM z 48 na 39 a 37 procent a
v případě CSES z 39 na 35 procent. Klesaly i podíly v kategorii nejvíce identifikovaných
občanů: v případě CVVM z 15 na 11 a 12 procent a v případě CSES z 10 na 7 procent.
Druhým významným zjištěním vyplývajím z této tabulky je, že první dvě kategorie otázky
CVVM, jež v kombinaci vytvářejí kategorii přesvědčený volič, se hodnotami blíží
podílům, které produkuje CSES otázka (součet tří kategorií odpovědí).
Proměny v úrovni stranické identifikace, které jsou prezentovány v tabulce 8.5 nejsou
výrazné.
S velkou
pravděpodobností
je
tomu
tak
proto,
že
podíl
stranicky
identifikovaných kolem 30 procent populace odráží skupinu lidí, která stranicky uvažuje a
se stranou se silněji identifikuje. Toto jsou s velkou pravděpodobností ti jedinci, o nichž
uvažovali autoři, kteří koncept v 50. a 60. let v USA vytvořili. Zvláště operacionalizace
pomocí CSES verze otázky vede k relativně stabilní odhadům.
Abychom mohli registrovat pohyby ve vazbách na strany i u lidí, kteří mají tuto vazbu
slabou, rozšíli jsme CSES operacionalizaci stranické identifikace i o další kategorii. Jedná
se o respondenty, kteří v první otázce sice neodpoví, že se cítí některé straně blízko, ale
při druhém vyzvání, jestli se cítí některé straně blíž než jiné, už pozitivně odpoví. Tito tzv.
vlažní straníci jsou zkombinováni s těmi, kteří deklarují, že se straně cítí ne moc blízko.
Tento způsob operacionalizace vede k tomu, že možnost vyjádřit svou stranickost mají i
jedinci se slabší vazbou na stranu. V takovémto případě vidím extrémně vysoké změny
mezi roky 1996 a 2002. Výrazně klesl podíl lidí s nějakou podobou stranické identifikace
z 71 na 40 procent. Tento propad byl způsoben poklesem podílu lidí se slabou vazbou na
stranu. Naopak narostl podíl lidí bez stranické identifikace z 29 na 60 % mezi lety 1996 a
2002; v roce 2006 se počet lidí bez identifikace snížil na 49 %. Hlavním zjištěním této
analýzy je, že k nejvýraznějším změnám dochází v případě CSES verze otázky u vlažných
forem identifikace a v případě CVVM verze otázky k u přesvědčených straníků.
158
Tabulka 8.5. Úroveň stranické identifikace dle různých kategorizací v letech 1996 až
2006 (sloupcová procenta)
1996
1998
2002
2006
CVVM verze
Přesvědčený volič
48
39
37
42
totální souhlas
15
12
11
12
většinou souhlas
33
27
26
30
Vlažný volič
18
23
24
21
často nesouhlas
13
12
12
13
nejmenší zlo
6
11
12
8
Bez stranické identifikace
34
38
39
38
Celkem
100
100
100
100
CSES verze I
Velmi blízko
10
–
7
6
Celkem blízko
26
–
23
29
Ne moc blízko
3
–
5
3
Bez stranické identifikace
61
–
65
62
Celkem
100
–
100
100
CSES verze II
Přesvědčený straník
36
–
30
36
Vlažný straník
36
–
10
18
Bez stranické identifikace
29
–
60
47
Celkem
100
–
100
100
Zdroj: Česká volební studie 1996, 2002 a 2006; CVVM 1996-05, 1998-06, 2002-06, 2006-06 .
8.6. Závěr
V této kapitole jsme představili teoretické zázemí konceptu stranické identifikace a
ukázali jeho různé operacionalizace. Na základě povolebního dotazníkového šetření
z roku 2002 jsme měli možnost porovnat míry stranické identifikace dvou způsobů její
operacionalizace. Tato srovnání ukázala, že operacionalizace pomocí klasické tzv. CSES
verze otázky vede k nižším odhadům stranické identifikace, jež se v časovém rozpětí let
1996 až 2006 ukázala relativně stabilní. Na druhé straně operacionalizace pomocí tzv.
CVVM verze otázky vede k vysokým hodnotám stranicky identifikovaných občanů, což je
způsobeno vazbou této operacionalizace na volbu strany. Jsme přesvědčeni, že
operacionalizace CSES vede k přesnějším odhadům.
Zobecníme-li uvedená zjištění, naše analýza ukázala, že přibližně dvě třetiny českých
občanů nemají žádnou vazbu ke straně. Zbylá třetina občanů má relativně pevnou vazbu
na stranu, jež vede minimálně v 80 procentech případů k hlasovaná pro stranu, s níž se
jedinec identifikuje. Nejvíce proměnlivá co do počtu je skupina lidí, kteří se s nějakou
stranu identifikují, ale velmi slabě. O těchto lidech hovoříme jako o vlažných stranících.
159
Variabilita podílu tohoto typu lidí naznačuje, že jeho úroveň je závislá na kontextu
politické situace a nemá žádný jednoduchý lineární trend vývoje. Analýza časových řad
naznačuje, že k poklesu podílu těchto lidí došlo v období mezi roky 1996 a 2002.
Klasická definice stranické identifikace hovořila o tom, že stranictví je v prvé řadě otázka
sebe-definice: člověk je straník, protože si myslí, že je straník a že myslí jako straník, ne
proto, že má jednu stranu radši než jinou či že hlasuje pro konkrétní stranu (Campbell et
al. 1960). Tato konceptualizace stranické identifikace má konkrétní behaviorální
důsledky. Takovéto stranictví vede ke specifickému jednání a myšlení: hlasování pro
stranu a uvažování ve stranických dimenzích, tedy s využitím ideologie dané strany a
využitím jejích hodnot. Proto v následující kapitole dáme do souvislosti tato zjištění o
stranické identifikaci s tím, jak se proměňuje volební účast a výběr strany v kontextu
s výrazným nárůstem politické nespokojenosti a mírným nárůstem institucionálního a
individuálního odcizení v období let 1997–2002.
160
9. Důsledky nárůstu politické nespokojenosti a institucionálního
odcizení ve volebním chování v letech 1996–2006
Ohledně vlivu politické nespokojenosti jsme dosud prezentovali ne úplně přesvědčivé
závěry. V analýzách volebního chování v letech 2004 a 2006 byl vliv politické
nespokojenosti na hlasování pro opoziční strany silný pouze v prvním případě a relativně
slabý byl v roce 2006. Hlavním důvodem podle nás byla skutečnost, že v roce 2006 se
konalo dotazníkové šetření v době, kdy byla vytvářena vláda (podporu v Poslanecké
sněmovně získala vláda teprve v lednu 2007). Proto hodnocení politické situace a vlády
bylo touto situací hodně podmíněné a vzorce vlivu, které jsme predikovali, se neprojevily
ve své úplnosti. V této kapitole se budeme věnovat důsledkům politické nespokojenosti
pro volební chování, konkrétně pro volební účast, volbu strany a stranickou identifikaci.
Využijeme k tomu dynamickou perspektivu, kterou nabízejí měsíční dotazníková šetření
CVVM z období 1996–2006, jež jsme pro tyto analýzy sloučili (více viz Příloha 1).
Nejprve se zaměříme na vztah politické nespokojenosti a stranické identifikace.
V předchozí kapitole jsme ukázali, že intenzita stranické identifikace představuje
pravděpodobnost, s jakou se respondent zúčastní voleb. V případě velmi silné identifikace
tato pravděpodobnost v letech 1996 až 2006 nabývala rozmezí 86 až 95 procent. V případě
docela silné identifikace se tato pravděpodobnost pohybovala v rozmezí 72 až 89 procent.
Postupně s klesající intenzitou pravděpodobnost klesá, až nakonec ti bez stranické
identifikace měli pravděpodobnost volební účasti v rozmezí 34 až 53 procent. Proto lze
uvažování o vztahu politické nespokojenosti a stranické identifikace předřadit analýzám
vlivu nespokojenosti na volební účast a volbu strany. Bude-li totiž docházet k poklesu
stranické identifikace souběžně s nárůstem politické nespokojenosti, bude oprávněné
očekávat podobný pokles i v případě volební účasti.
9.1. Vztah politické nespokojenosti a stranické identifikace, volební
účasti a volby strany
V průběhu let 1996 až 2006 byly otázky na politickou nespokojenost a stranickou
identifikace dotazovány v pravidelných šetřeních CVVM pouze 23-krát. Navíc časově tato
šetření nebyla pravidelně rozmístěna a většinou se kumulovala v předvolebním období. I
tak tato šetření poskytují unikátní možnost prozkoumat vzájemnou závislost těchto
proměnných. V grafu 9.1 prezentujeme informace o podílech celkem tří skupin
161
respondentů: (1.) přesvědčený volič; (2.) vlažný volič; (3.) s politikou spokojený občan.
První dvě skupiny jsme již představili v předchozí kapitole. Tzv. „přesvědčený volič“
zahrnuje následující kategorie odpovědí na sílu vztahu k volené strany: „přesvědčený
přívrženec“ a „většinou s ní souhlasí, ale na něco má jiný názor“. Druhou skupinu
představuje tzv. „vlažný volič“, který svůj vztah k volené straně označil jako „máme
blízká stanoviska, ale v mnohém má jiný názor“ a „vadí mi (strana) nejméně ze všech“.
Občan spokojený s politikou je takový, který na dotaz o spokojenosti s politikou situací
v zemi odpověděl, že je rozhodně a spíše spokojen.
Graf 9.1. Vztah politické nespokojenosti a stranické identifikace v letech 1996–2006
Zdroj: vlastní výpočty na základě dat CVVM.
Z grafu vyplývají následující tři poznatky. Zaprvé, hodnoty intenzivní stranické identifikace
(přesvědčený volič) se zvyšují v době volební kampaně (šedé přerušované čáry označují
dobu, kdy se konaly volby do PS v roce 1998 a 2002; volby do PS v letech 1996 a 2006
reprezentují krajní hodnoty). Zadruhé s tím, jak roste spokojenost s politikou, roste i podíl
lidí, kteří mají k volené politické straně velmi blízko. Pearsonův korelační koeficient má
v případě těchto dvou proměnných hodnotu 0,32. Tento vztah je silný i na individuální
162
úrovni. Zatřetí, podíl tzv. vlažných voličů není skoro v žádném vztahu k spokojenosti
s politikou (Pearsonův korelační koeficient nabývá hodnoty 0,06). Na základě těchto zjištění
lze očekávat nárůst volební účasti v dobách, kdy bude vyšší spokojenost s politikou.
Souvislost mezi volební účastí a politikou nespokojeností by měla být podle poznatků ze
západní Evropy malá.. Základním zjištěním teorie politické nespokojenosti o jejím vlivu na
volební účast je, že spokojenost s politikou by neměla mít vliv na úroveň volební účasti, a
nebo když už, tak velmi malý (Citrin 1974; Abramson 1983; Norris 1999; Hofferbert,
Klingemann 2001). Toto tvrzení minimálně v případě Česka úplně neplatí. Ti, co v České
republice byli spokojeni s politikou, v mnohem větší míře hlasovali ve volbách. Tento vztah
byl nejsilnější v polovině 90. let a časem se částečně snižoval. Zatímco v roce 1996 byla
mezi spokojenými občany deklarovaná volební účast 78 procent a mezi nespokojenými 55
procent (rozdíl 23 procentních bodů), tak v roce 2006 byla mezi spokojenými občany
volební účast 76 procent a mezi nespokojenými 61 procent (rozdíl 15 procentních bodů).
Sbližování hodnot volební účasti v obou skupinách je možné pozorovat přibližně od roku
2002. S velkou pravděpodobností kontext a doba uplynulá od demokratizace ovlivňují vztah
mezi těmito proměnnými: s délkou doby od transformace politického režimu dochází k
homogenizaci chování spokojených a nespokojených občanů z hlediska volební účasti.
Tabulka 9.1. Korelační koeficienty mezi hodnotami důvěry v politické instituce,
volební účastí a volbou konkrétních stran agregované na čtvrtletí mezi lety 1996–
2006 (Pearsonův korelační koeficient)
ČSSD
ODS
KSČM KDU-ČSL Volební účast
Nespokojenost
-0,32
-0,04
0,29
0,05
-0,57
ČSSD
-0,15
-0,37
-0,16
0,68
ODS
0,11
-0,17
0,32
KSČM
-0,33
-0,24
KDU-ČSL
-0,12
Zdroj: vlastní výpočty na základě dat CVVM.
Poznámka: Podpora jednotlivých stran je považována za podporu mezi celkovým počtem
oprávněných voličů. Vzhledem k malému počtu případů (N=44) neprezentujeme statistickou
významnost korelačních koeficientů. Na pětiprocentní hladině významnosti začíná být
korelační koeficient s tímto počtem případů statisticky významný od hodnoty 0,3.
Obdobný pohled ohledně efektu politické nespokojenosti na volební účast poskytuje
korelační analýza hodnot obou charakteristik agregovaných za čtvrtletí: čím větší je
politická nespokojenost, tím nižší je volební účast (viz tabulka 9.1). Síla vztahu je docela
velká (hodnota Pearsonova korelačního koeficientu je –0,57) a hodnoty nespokojenosti
dokáží vysvětlit téměř třetinu variability hodnot volební účasti. Obdobný důsledek má i
163
důvěra ve vládu, v jejímž případě platí, že je sycena obdobnými faktory jako politická
nespokojenost (viz Lyons 2009). Souvislost mezi důvěrou ve vládu a volební účastí
vyjádřená hodnotou Pearsonova korelačního koeficientu je dokonce 0,68.
V případě vztahu politické nespokojenosti s volební účastí se jedná o vztah relativně
nekomplikovaný, mnohem větší obtíže nastávají v situaci, kdy chceme analyzovat vztah
mezi politickou nespokojeností a volbou konkrétní strany. Podívejme se nejprve na vztah
mezi spokojeností a hlasováním pro vládní či opoziční stranu. Nespokojení občané ve
větší míře nejenže méně často hlasují, ale výzkumy v zemích západní Evropy ukazují, že
když už hlasují, tak hlasují mnohem častěji pro opoziční strany, především pro
demokratickou loajální opozici (viz například Hofferbert, Klingemann 2001). Na grafu 9.2
můžeme vidět obdobný vztah: bez ohledu na složení vlády v průběhu let 1996 až 2006
byli stoupenci vládních stran (černá tlustá čára na grafu 9.2) spokojenější s politikou než
stoupenci opozičních stran (tlustá šedá čára). Tato zjištění potvrzují poznatky z předchozí
části o tom, že podpora strany, která je ve vládě, ovlivňuje hodnocení politické situace,
resp. že hodnocení politické situace a volba strany se vzájemně ovlivňují.
Graf 9.2. Vývoj spokojenosti s politikou mezi jednotlivými voličskými skupinami
(procenta rozhodně a spíše spokojených)
Zdroj: vlastní výpočty na základě dat CVVM.
Poznámka: Prezentována jsou procenta počtu voličů dané strany, kteří jsou rozhodně a spíše
spokojeni. Údaje jsou agregované na jednotlivé roky.
164
Vzhledem k nastíněné závislosti prodělal vliv politické nespokojenosti na volbu
jednotlivých stran v daném období proměny, a to na základě přítomnosti dané strany ve
vládě: jakmile se strana dostala do vlády, její voliči hodnotili politickou situaci
pozitivněji. Zároveň došlo k celkovému poklesu spokojenosti s politikou, a proto můžeme
vidět, jak se v průběhu deseti let sblížily úrovně spokojenosti mezi voliči jednotlivých
stran. Zatímco rozdíl mezi voliči ODS a KSČM z hlediska spokojenosti byl v roce 1996
téměř 60 procentních bodů, tak v roce 2006 byl rozdíl mezi ODS a KSČM pouze 15
procentních bodů (v případě voličů ČSSD, kteří byli v roce 2006 nejspokojenější, to bylo
20 procentních bodů).
S výjimkou trvale opoziční KSČM se podíl politicky spokojených voličů jednotlivých
stran silně proměňoval. Pouze voliči KSČM měli konstantně nejnižší úroveň spokojenosti
s politikou, a to vždy pod úrovní 20 procent spokojených. Trendy spokojenosti
komunistických voličů kopírují celospolečenské trendy: pokles v průběhu roku 1997, poté
mírný nárůst až do roku 2002 a následně další pokles. Vedle nejnižšího podílu
spokojených voličů ze všech větších stran je KSČM jedinou stranou, jejíž podpora se
zvyšuje
s rostoucí
politickou
nespokojeností.
Korelační
analýza
hodnot
obou
charakteristik agregovaných za čtvrtletí ukazuje, že čím větší je politická nespokojenost,
tím větší je podpora KSČM v populaci (viz tabulka 9.1).
Podpora stran pro výpočty vztahů v této tabulce je založena na podpoře v celé populaci,
proto je toto zjištění robustnější než v případě, kdy by podpora stran byla založena na
podpoře mezi těmi, kteří se zúčastní voleb. Důvodem je negativní vztah mezi volební
účastí a politickou nespokojeností. V dobách nespokojenosti s politikou klesá volební
účast a tudíž i podpora všech stran, je-li vypočítávána jako podpora v celé společnosti
(nevoliči jsou totiž také bráni v potaz při výpočtu). Síla vztahu mezi podporou KSČM a
politickou nespokojeností – měřená Pearsonovým korelačním koeficientem – dosahuje
0,29; v případě odlišného výpočtu podpory strany jako podílu na počtu účastnících se
voličů je dokonce 0,42. V případě druhé levicové strany (ČSSD) zaujme skutečnost, že
míra spokojenosti jejích voličů kopíruje míru spokojenosti voličů vládních či opozičních
stran. Do roku 1998 byla míra spokojenosti voličů ČSSD podobná jako voličů opozičních
stran a od roku 1999 je již shodná s mírou spokojenosti voličů vládních stran.
Voliči dvou pravicových stran (ODS a KDU-ČSL) vyjadřovali ve sledovaném období
podobný vzorec míry spokojenosti, kdy voliči ODS byli přibližně o 10 procentních bodů
spokojenější než voliči KDU-ČSL s výjimkou období let 2002–2006. Tehdy byla KDUČSL ve vládě a její voliči byli první polovinu funkčního období vlády dokonce
165
spokojenější než voliči ODS; v druhé polovině tohoto období byli o pár procentních bodů
spokojenější voliči ODS. Důvod trvale větší spokojenosti voličů ODS spočívá ve vazbě
hlasování pro ODS na věk a vzdělání, kdy nejmladší a nejvzdělanější občané vyjadřují
větší spokojenost. Na úrovni spokojenosti voličů ODS je pozoruhodná jedna skutečnost:
v době vlády menšinové ČSSD, kterou podporovala ODS na základě aranžmá opoziční
smlouvy, vyjadřovali voliči ODS totožnou míru spokojenosti jako voliči vládní ČSSD.
Teprve od roku 2001 vyjadřují voliči ODS nižší míru spokojenosti než voliči ČSSD. Tyto
výsledky naznačují, že voliči ODS relativně dobře přijali systém opoziční smlouvy.
Údaje agregované na jednotlivé roky skrývají pozoruhodné proměny nálad, které lze
sledovat v letech, kdy se konají volby do Poslanecké sněmovny a dochází ke změně ve
složení vlády. Tak například v roce 1998 od ledna do června vyjadřovalo pouze 10
procent voličů ČSSD spokojenost s politikou, nicméně od vstupu ČSSD do vlády bylo
spokojeno s politikou 34 procent jejích voličů. Obdobně pak v roce 2006 byli voliči ČSSD
v první polovině roku nejspokojenější, když 43 procent voličů ČSSD vyjadřovalo
spokojenost, zatímco po volbách to bylo pouze 12 procent. Obdobné, ale nikoli tak
výrazné, proměny lze zaznamenat v případě KDU-ČSL v roce 2002 a ODS v roce 2006.
Tyto proměny v souvislosti se změnou složení vlády naznačují velkou souvislost tohoto
indikátoru s hodnocením vlády a s jejím stranickým složením.
Dostupná data nám nedovolují testovat vliv námi používaných konceptů a jejich
operacionalizací na volební účast a volbu strany. K tomu by bylo nutné, aby povolební
studie obsahovala potřebné otázky. I to by ale nemuselo stačit, neboť otázky na politickou
nespokojenost jsou silně kontextově podmíněné. Povolební situace, v níž by respondent
odpovídal, se může dramaticky odlišovat od předvolební, která ovlivňovala jeho volební
rozhodnutí. Proto jen naznačíme, jaký může být efekt politické nespokojenosti a
institucionálního odcizení na volební účast.
V tabulce 9.2 prezentujeme hodnotu volební účast pro volby do PS v letech 1996, 2002 a
2006. Zároveň tabulka obsahuje podíly osob, kteří jsou nespokojeni s fungováním
demokracie v zemi (v kapitole 2 jsme ukázali, že tato otázka je napůl indikátorem
legitimity režimy a napůl politické nespokojenosti), kteří jsou přesvědčeni, že nezáleží na
tom, kdo je u moci, a že jejich hlas nemůže nic změnit (tyto otázky lze považovat za
indikátory institucionálního odcizení, viz Bandurci, Karp 2003). Prezentované četnosti
zřetelně ukazují nárůst nespokojených a institucionálně odcizených lidí mezi roky 1996 a
2002, tedy v době, kdy došlo k nejvýraznějšímu poklesu volební účasti. Efekt těchto
indikátorů politické nespokojenosti a institucionálního odcizení na volební účast
166
zvýrazňují rozdíly v jejich hodnotách mezi roky 2002 a 2006. S tím, jak došlo
k opětovnému zvýšení podílu osob, kteří se nepovažují za institucionálně odcizené, došlo
k nárůstu volební účasti.
Tabulka 9.2 zároveň prezentuje informaci o jednoduché logistické regresní analýze, v níž
závislou proměnnou byla volební účast a nezávislými proměnnými uvedené tři indikátory
politické nespokojenosti a institucionálního odcizení. Prezentujeme pouze schopnost
těchto tří proměnných vysvětlit volební účast. Postupně dochází ke zvyšování efektu
těchto proměnných na volební účast (z hodnot Nagelkerke R2 z 0,15 na 0,35). Uvedené
hodnoty ukazují silný efekt těchto proměnných na volební účast. Proto lze usuzovat, že
v důsledku
nárůstu
institucionálního
odcizení
a
politické
nespokojenosti
došlo
k dramatickému poklesu volební účasti mezi lety 1998 a 2002.
Tabulka 9.2. Úroveň volební účasti a jednotlivých indikátorů politické
nespokojenosti a institucionálního odcizení (v procentech)
1996
2002
2006
volební účast
76,4
58,0
64,5
nespokojenost s demokracií
40
49
48
nezáleží na tom, kdo je u moci
5
21
16
hlas nemůže nic změnit
15
26
19
Výsledky logistické regrese
Správně zařazeno
79
70
79
Nagelkerke R2
0,15
0,19
0,35
Zdroj: Česká volební studie 1996, 2002 a 2006 (vážená data); ČSÚ pro hodnoty volební
účasti.
9.2. Závěr
V této kapitole jsme ukázali, jaké důsledky má politická nespokojenost na stranickou
identifikaci, volební účast a volbu strany. Analýzy ukázaly výraznou závislost především
silného stranictví na politické nespokojenosti: s nárůstem nespokojenosti klesá podíl silně
stranicky identifikovaných občanů. Obdobně dochází k poklesu volební účasti s politikou
nespokojeností. Volba strany je také částečně podmíněná politickou nespokojeností:
hlasování pro opoziční strany je pro nespokojené jedince způsob, jak tuto nespokojenost
vyjádřit. Tyto výsledky potvrzují základní tvrzení řady teorií demokracie o tom, že volby
slouží k tomu, aby se voliči zbavili těch politiků, s nimiž už nejsou spokojeni. Zároveň
jsme ukázali, že snížení volební účasti mezi lety 1998 a 2002 bylo s velkou
pravděpodobností způsobeno nárůstem politické nespokojenosti a institucionálního
odcizení.
167
10. Závěr: Zrazení snu?
„While we were dreaming they stole our lives. They stole our hope for
living. They stole our eyes. They stole our dreams of future. They stole
our nights. While we were dreaming.“
Písnička Skyline Fucker od skupiny Coliseum
z desky No Salvation (2007)
Přechody od nedemokratických režimů ve střední a východní Evropě na počátku 90. let
byly doprovázeny (a způsobeny) vysokou mobilizací obyvatelstva. Bez jejich vysoké
účasti na demonstracích a stávkách by jen obtížně vládnoucí komunistické strany
přistoupily na přeměnu režimu a předání moci. Tato mobilizace se zpočátku projevovala
účastí na aktivitách politických hnutí jako bylo Občanské fórum v Česku, či na jím
spoluorganizované generální stávce na podporu změny režimu (Glenn 2003). Následně se
projevovala vysokou volební účastí v prvních volbách do parlamentu, která v českém
případě dosáhla téměř stejné úrovně, jaké bylo dosahováno povinnou účastí ve volbách
v komunistickém režimu; ve všech postkomunistických státech se prvních voleb účastnily
minimálně čtyři pětiny oprávněných voličů.
Po této mobilizaci zaměřené na změnu režimu došlo ve všech těchto státech k poklesu
volební účasti a v západní literatuře se stalo běžné označovat postkomunistické
společnosti jako politicky neaktivní (Barnes 2006; Bernhagen, Marsh 2007). Mishler a
Rose
(1997)
dokonce
hovořili
o
politické
apatičnosti
občanů
v těchto
nově
demokratizovaných státech, zatímco jiní hovořili o nedostatečně rozvinuté občanské
společnosti (Howard 2003). Komparativní analýzy ukazují, že pokles masové participace
z počátečních let transformace je běžný ve všech postkomunistických a postautoritářských
zemích (Inglehart, Catterberg 2002); tito autoři hovoří dokonce o tzv. efektu ukončených
líbánek (post-honeymoon effect).
Tato zahraniční literatura se pokouší vysvětlit důvody poklesu volební účasti
v postkomunistických zemích v obecné rovině. Otázka po tom, co se v Česku stalo mezi
lety 1998 a 2002, že došlo k tak dramatickému poklesu volební účasti, který se už zpět na
úroveň přes 70 procent nevrátil, byl na počátku i našich úvah před psaním této publikace.
Souběžně s poklesem volební účasti jsme ale v České republice byly svědky posílení
volební podpory krajně levicové strany KSČM, která v období 1998 až 2002 narostla až
k hodnotám 20 procent, a i když později klesla, tak už nikoli k hodnotám kolem deseti
procent, ale na přibližně 13 až 15 procent (podrobněji viz Linek 2008). Tyto dva základní
168
projevy volebního chování byly doprovázeny narůstající nespokojeností s politikou a
fungováním demokracie v zemi. Jediné rozumné řešení souběhu těchto událostí se zdálo
ve využití teorie postojů k politickému režimu a jeho institucím pro vysvětlení proměn
volebního chování české veřejnosti. Nabízí se otázka, co může přinést studie jedné
společnosti
pro
pochopení
trendů,
jejichž
obdobu
můžeme
sledovat
v dalších
postkomunistických státech. Odpověď lze především tím, že takováto studie může
obohatit existující analýzy o dlouhodobější a dynamický pohled. Navíc teoretické
uchopení problému, jež prezentujeme v této publikaci, je v současné literatuře ojedinělé.
10.1. Postojové dimenze: stabilita, mírné změny a variabilita
V první části této publikaci jsme se zaměřili na analýzu postojů českých občanů
k politickému režimu a jeho institucím mezi lety 1996 a 2006. Ukázali jsme odlišnost čtyř
dimenzí postojů k politickému režimu, jeho institucím a aktérům, které jsme v negativní
verzi označovali jako: (1.) nelegitimita režimu; (2.) politická nespokojenost; (3.)
institucionální odcizení; a (4.) individuální odcizení. Tyto postoje jsme popisovali nejen
z hlediska jejich struktury a zdrojů, ale i – tam, kde to bylo možné – z pohledu dynamiky
vývoje jejich zastávání. V průběhu analyzovaných deseti let došlo k výrazné proměně
postojů pouze v jedné z těchto dimenzí – politické nespokojenosti. V ostatních dimenzích
k tak výrazným proměnám nedošlo, i když bylo možné zaznamenat zvýšení hodnot
institucionálního a individuálního odcizení mezi lety 1996 a 2000.
Podpora demokracie ve veřejnosti, tedy její legitimita, je považována velkou částí odborné
veřejnosti, jež se věnuje transformaci politických režimů či demokratizaci, za klíčovou
proměnnou pro stabilitu a udržení systému (Linz, Stepan 1996: 6; Przeworski et. al. 1995:
59). Demokracie se v Česku zdá být institucionálně (a neexistencí veřejných zpochybnění
demokracie) pevně zakotvená, nicméně postoje české veřejnosti tak prodemokratické
nejsou. Úroveň podpory demokracie v ČR závisí mimo jiné na tom, jaká otázka je
respondentům v dotazníkovém šetření položena. Její podpora se proto pohybuje v rozmezí
60 až 90 procent v závislosti na otázce a způsobu zacházení s tzv. chybějícími
odpověďmi.
Pro analýzy v této publikaci jsme nejčastěji používali otázku, která nabízí respondentům
tři možnosti odpovědi na to, jaký režim by měl v zemi fungovat, z nichž jednou
z alternativ je demokracie, druhou nějaká podoba autoritářského režimu či diktatury a třetí
možností je odpovědět, že respondentovi je jedno, jaký režim funguje. Tuto otázku
169
považujeme za nejlepší pro odhalení skutečných stoupenců demokracie na rozdíl od jiných
otázek, které generují podporu demokracie u více než 90 procent populace, a odpovědi na
ně jsou s velkou pravděpodobností jen falešným souhlasem. Tato otázka generuje
opakovaně pouze 60 procent prodemokratických odpovědí, přestože totožná otázka
v západoevropských demokraciích produkuje minimálně 80-ti procentní podporu
demokracie a v některých zemích dokonce i podporu nad 90 procent. Podpora demokracie
v Česku nedosahuje takových hodnot, jako ve stabilizovaných demokraciích Západní
Evropy.
Zdroje odmítání demokracie spočívají především v socioekonomickém statusu lidí a jejich
primární politické socializaci. Podle předpokladů teorie socioekonomického statusu se
staví lidé s nižším socioekonomickým statusem (nezaměstnaní, nízkopříjmové skupiny,
důchodci) častěji proti demokracii. Tito lidé nedostávají, co si myslí, že by měli dostat, a
proto současný demokratický režim nepodporují. Naopak v případě role politické
socializace je odmítání demokracie založeno na přijímání alternativního projektu
organizace politické moci. Jedinci, kterým je nad 60 let, kteří se identifikují s KSČM,
pozitivně hodnotí komunistický režim a zařazují se na krajní levici, nepovažují
demokratický režim za svůj. Především mezi voliči KSČM můžeme registrovat výrazně
nadprůměrný podíl těch lidí, kteří by dali přednost nějaké formě diktatury či
autoritářského režimu před demokracií. Ač by se mohlo zdát, že tito voliči budou
z hlediska preference režimu rezignovaní, tj. bude jim jedno, jaký je režim, není tomu tak.
Celkově nelze pochybovat o tom, že velká většina české veřejnosti považuje demokracii
za nejlepší možný režim. Na druhé straně existuje relativně zřetelně definovaná skupina
voličů KSČM, v jejichž případě podpora demokracii dosahuje pouhých 25 procent a velká
část z nich hodnotí minulý komunistický režim mnohem pozitivněji než ten současný.
Tato skupina jedinců, kteří jsou navíc kolektivně organizováni a mobilizováni v politické
soutěži, je jediná, která může potenciálně ohrožovat českou demokracii. Zároveň ale
ohrožení demokratického režimu nějakou jinou alternativou není jedinou hrozbou. Existují
totiž výrazné signály toho, že česká demokracie je kontaminována nízkou podporou
základních politických institucí jako vláda, parlament a politické strany a obecně těch,
kteří tvoří politickou třídu. Souběžně dramaticky klesá spokojenost s fungováním
demokracie v zemi.
Tento postojový syndrom označujeme pojmem politická nespokojenost. Tento koncept
odkazuje k Eastonovu rozlišení hodnocení politického režimu (s jeho principy, normami,
procedurami a institucemi) a držitelů moci, tedy těch, kteří obsazují politické instituce
170
státu. Easton teoreticky předpokládal existenci odlišných hierarchicky uspořádaných
úrovní politické podpory, kdy na jedné straně stojí difúzní podpora, z níž čerpá svou
legitimitu politický režim, a specifická podpora, jež se týká podpory konkrétních držitelů
moci a politických institucí. Toto rozlišení v principu znamená, že politický režim nemusí
ohrožovat negativní hodnocení fungování politických institucí a těch, kteří v těchto
institucí působí. Eastonovými slovy: nedostatek specifické podpory neohrožuje difúzní
podporu režimu.
Politická nespokojenost je totiž důsledkem srovnání toho, co jedinec získává, s tím, co by
mohl získat, resp. srovnání toho, jak režim funguje a jak by mohl fungovat. Politická
nespokojenost se týká hodnocení fungování systému, například vlády, hospodářství či
demokracie v zemi, ale i důvěry v základní politické instituce jako vláda, parlament a
politické strany. Postoje spadající do této dimenze jsou primárně závislé na krátkodobém
hodnocení vlády a vývoje ekonomiky, ačkoli hodnocená instituce může být například
Poslanecká sněmovna či obecně pojímaná politická situace. Důvěra v politické instituce a
spokojenost s politikou postupně klesaly v letech 1997–1999, kdy došlo k poklesu
výkonnosti české ekonomiky, zveřejnění sponzorských skandálů v případě stran ODS a
ODA a nakonec byla podepsána tzv. opoziční smlouvy, jež zajistila podporu a stabilitu
menšinové vládě ČSSD. Sice potom v určitých fázích politického cyklu výše důvěry a
spokojenosti narůstaly (vždy v souvislosti s předvolební mobilizací), nikdy se už ale
nevrátily na předchozí úrovně.
Hlavním zdrojem politické nespokojenosti je hodnocení činnosti vlády, vývoje
ekonomiky, vnímání rozšíření korupce mezi politiky a přesvědčení, že politické instituce
nereagují na požadavky jedinců. Hodnocení výkonnosti systému je tedy primárním
kritériem, které ovlivňuje úroveň politické nespokojenosti. Vliv na toto hodnocení má
stranická příslušnost jedince a vládních stran: stoupenci vládních stran hodnotí situace
mnohem lépe než stoupenci opozičních stran. To jsou také primární důvody, proč dochází
k tak výrazným proměnám úrovně politické nespokojenosti: neexistuje proměnná, která by
ji stabilizovala. Vliv charakteristik jako jsou věk, vzdělání, pohlaví či socioekonomický
status na politickou nespokojenost je minimální.
Politická nespokojenost vždy klesá v době voleb. Nejen to. Dojde-li ke změně stranického
složení vlády, můžeme v okamžiku jednoho měsíce registrovat prudké změny v úrovních
spokojenosti. Jedinci, jejichž strana přejde z vlády do opozice, mění svá hodnocení
z pozitivních na negativní. Díky těmto charakteristikám je tato dimenze postojů důležitá
pro schopnost demokracie obnovovat důvěru občanů v politické instituce demokratického
171
režimu. Volby a s nimi související mobilizace dokáží obnovit důvěru a spokojenost těch,
kteří po minulých volbách byli na straně poražených.
Další dvě analyzované postojové dimenze se týkají institucionálního a individuálního
odcizení od politiky. Jedná se o postoje, které také představují hodnocení politického
systému jedincem. Obě uvedené dimenze odcizení odkazují k přesvědčením o vztahu
jedince a jeho politické participace k politickému systému, nicméně každá z nich
představuje odlišné vysvětlení přítomnosti pocitu odcizení. V případě institucionálního
odcizení se jedná o přesvědčení o vlivu jedince na politický proces jako důsledku
responzivity politických institucí na požadavky lidí. V tomto smyslu je institucionální
odcizení vlastně pocitem bezmoci jedince vis-a-vis politickým institucím, kdy jedinec
vnímá a hodnotí politické instituce a aktéry jako neresponzivní, a tudíž nemožné je
ovlivnit. Naopak individuální odcizení reprezentuje přesvědčení o potenciálním vlivu
jedince na politický proces jako důsledku schopností, zájmu a sebedůvěry jedince. Ve své
negativní verzi odkazuje k neschopnosti jedinci rozumět a participovat efektivně
v politice, ale zároveň i k neochotě a nezájmu porozumět politice a participovat na ní. Obě
dimenze mohou, ale nemusí spolu souviset. Jedinec, který je přesvědčen o vlastní
schopnosti rozumět a participovat v politice, může být zároveň velmi kritický k tomu, jak
politická sféra reaguje na požadavky lidí. Navíc jedinec, který politice nerozumí a
nezajímá se o ni, může být přesvědčen o tom, že politické instituce dostatečně reagují na
požadavky jedinců.
Analýzy časového vývoje těchto postojů odhalily vysokou stabilitu těchto postojů, kdy
institucionálně odcizených je lehce přes polovinu a individuálně odcizených kolem jedné
pětiny veřejnosti. Zjistili jsme nicméně, že mezi roky 1996 a 2000 došlo k nárůstu
odcizení v obou dimenzích a k obdobnému nárůstu nezájmu o politiku. S velkou
pravděpodobností souvisejí tyto posuny v postojích veřejnosti s událostmi v české
politice, které se odehrály v letech 1997 až 1999. Z hlediska zdrojů těchto postojů je
důležitá jejich odlišnost, kdy individuální odcizení vyplývá z socioekonomického statusu,
vzdělání, pohlaví, věku a místa bydliště. Nepřekvapuje, že tyto postoje jsou velmi stabilní,
když je ukotven v sociálních charakteristikách lidí. Naopak institucionální odcizení
ovlivňuje vedle socioekonomického statusu i hodnocení vývoje ekonomiky. V případě této
dimenze je naopak stabilita překvapivá, neboť je částečně závislá na stranictví a
krátkodobých hodnoceních. Hlavním zdrojem stability tak s velkou pravděpodobností je
relativně difúzně rozšířená skepse k politickým elitám, o nichž si velká část veřejnosti
myslí, že jim je vlastně jedno, co lidé požadují, neboť udělají stejně to, co budou chtít.
172
10.2. Politická nespokojenost: lék nebo nemoc?
Na zjištění o struktuře a dynamice postojů jsme navázali zkoumáním důsledků těchto
postojů, při čemž jsme se zaměřili na formální politické aktivity jako volební účast, volba
strany, členství v zájmových organizacích a politickou informovanost. Nejprve jsme
využili statický pohled ve dvou časových okamžicích pro zkoumání důsledků těchto
postojů. Následně jsme přistoupili k dynamickému pohledu, jenž nám umožňoval sledovat
změny v politické nespokojenosti, volební účasti a výběru stran pro každý měsíc mezi lety
1996 až 2006.Jaké jsou tedy důsledky jednotlivých postojů?
Volební účast je ovlivňována všemi postojovými dimenzemi, nicméně pouze v případě
individuálního odcizení a nelegitimity demokracie je vliv konzistentní a středně silný.
Mnohem slabší je vliv institucionálního odcizení a politické nespokojenosti. V této
souvislosti jsme upozornili na to, že vliv všech postojových dimenzí na volební účast dává
smysl, neboť volební neúčast je důsledkem mnoha odlišných postojů a motivů. Neúčast
totiž může být vyjádřením odcizení, nespokojenosti, neznalosti, demobilizace, nedůvěry či
neparticipace na režimu, který jedinec odmítá, resp. rezistence vůči systému (pro volby do
PS v roce 2006, viz Linek, Lyons 2007: 73–83).
Z hlediska volby strany již takovou jednotu ve vlivu pozorovat nemůžeme. Především
volbu strany neovlivňuje individuální odcizení a minimální vliv má institucionální
odcizení. Naopak odmítání demokracie výrazně zvyšuje podporu KSČM. Zároveň na
opačném pólu ideologické levo-pravé škály můžeme pozorovat nadprůměrné koncentrace
stoupenců demokracie mezi voliči ODS. Tento vzorec vlivu na volbu strany je stabilní bez
ohledu na to, která strana je u vlády. Na rozdíl od odmítání demokracie má politická
nespokojenost z hlediska volby strany proměnlivý vliv, a to v závislosti na vládním
statusu stran. Občané spokojení s politikou podporují vládní strany a nespokojení
podporují více opoziční strany. Vzhledem k tomu, že politická spokojenost ovlivňovala
výrazně volbu strany a částečně i volební účast a vzhledem k tomu, že především v této
dimenzi docházelo v letech 1996–2006 k největším pohybům, rozhodli jsme prozkoumat
vztah mezi těmito proměnnými v čase. Vliv politické nespokojenosti na volbu stran,
volební účast a stranickou identifikaci jsme proto ukázali v delším časovém horizontu let
1996 až 2006, čímž jsme dostatečně prokázali tvrzení o tom, že politická nespokojenost
vede k hlasování pro opoziční strany a neúčasti na volbách.
173
Již několikrát jsme uvedli, že největší proměny v zastávání analyzovaných postojů jsme
zaznamenali u indikátorů politické nespokojenosti. Z analýzy trendu vývoje politické
nespokojenosti se zdá pravděpodobné, že jakmile se její hodnoty jednou sníží, už obtížně
se vrací na původní úroveň, i když původní důvody jejího poklesu pominuly. Celkově tak
v rozmezí let 1996 až 2006 vzrostl podíl občanů nespokojených z politikou z 50 na 85
procent (údaje jsou za první čtvrtletí roku 1996 a poslední čtvrteční roku 2006). Obdobně
vysoké hodnoty nespokojenosti jako na konci roku 2006 jsme ale mohli zaznamenat již na
přelomu let 1997 a 1998, v roce 1999 a pak opět v letech 2004 a 2005. Obdobně klesla i
spokojenost s fungováním demokracie v zemi z 55 procent v roce 1996 na 23 v roce 2000
a pak opět vzrostla na 40 (rok 2002) a 45 procent (rok 2006).
Literatura popisující obdobné trendy na Západě hovoří o tom, že do politické arény
vstoupili noví hráči: kritičtí demokraté nebo kritičtí občané (Hibbing, Theiss-Morse 1995;
Klingemann, Fuchs 1995; Klingemann 1999; Norris 1999). Tato označení naznačují, že
kritičnost k politickým elitám lze spojit s hodnotami demokratického občanství a
nespokojenost s hodnotami demokracie. Dalton (2008) dokonce hovoří o nových normách
občanství, které se objevují mezi mladou generací. Tito jedinci jsou silnými stoupenci
demokracie, ale stejně energicky kritizují její fungování a činnost klasických institucí jako
politické strany a vláda a aktérů jako politici. Koncept politické nespokojenosti umožňuje
pochopit, proč je možné nedůvěřovat vládě či s ní být nespokojený a zároveň jí
respektovat a poslouchat.
Zároveň ale autoři jako Dalton, Norris či Klingemann vítají změny v nárůstu
nespokojenosti veřejnosti. Politickou nespokojenost, nedůvěru v politiky a skepsi vítají
s tím, že je to pro demokracii zdravý proces a že demokracie je vlastně založená na skepsi.
Jejich pozitivní hodnocení nárůstu kritičnosti, skepse, cynismu a zároveň realismu občanů
hodně připomíná legitimizaci negativních zjištění o angažovanosti občanů, kterou
provedli Almond s Verbou (1963) a další autoři zkoumající politickou kulturu. Podle nich
totiž nebylo vůbec špatně, že se lidé málo zajímají o politiku a neangažují se v ní, neboť
tato až téměř apatie je výrazem toho, že vše jde správným směrem.
S touto
interpretací
nesouhlasíme.
Naše
analýzy
ukázaly,
že
nárůst
politické
nespokojenosti, nedůvěry v politické instituce, negativního hodnocení fungování
demokracie, nezájmu o politiku a institucionálního odcizení je doprovázeno takovými
důsledky v politickém chování, které lze jen obtížně hodnotit jako pozitivní pro
demokracii. V prvé řadě byl nárůst těchto negativních postojů k politickým institucím
doprovázen poklesem volební účasti. Ukázali jsme, že hlavním zdrojem neúčasti byl
174
nárůst přesvědčení, že je vlastně úplně jedno, kdo je u moci, a že hlasování ve volbách
toho změní pouze málo nebo spíše nic. Pokles volební účasti je tedy důsledkem odcizení
od institucí, které nereagují na to, co si přejí občané. S velkou pravděpodobností byl tento
nárůst institucionálního odcizení způsoben vládním uspořádáním v letech 1998–2002, pro
něž se vžilo označení opoziční smlouva. Zadruhé, nárůst nespokojenosti s politikou vedl
k posílení volební podpory KSČM. Jen obtížně lze jako pozitivní označit nárůst volební
podpory strany, které pozitivně hodnotí komunistický režim a v řadě projevů svých
představitelů se staví proti současnému systému vlády.
10.3. Zrazení snu o demokracii?
Základní tezí této publikace je, že krátce po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996
začalo několikaleté období, které způsobilo mnoha občanů nepříjemné překvapení, až
dokonce rozčarování. V období let 1997 až 2000 došlo k enormnímu nárůstu politické
nespokojenosti v české veřejnosti. Zároveň tomto období došlo k mírnému nárůstu podílu
lidí, kteří se cítili politickým systémem nereprezentováni a kteří na politiku rezignovali.
S velkou pravděpodobností zůstaly postoje k legitimitě režimu těmito změnami
nedotčeny. Tyto významné změny v úrovni postojů k politickým institucím podle nás byly
způsobeny významnými politickými událostmi dané doby. V prvé řadě pokles politické
spokojenosti začal již v průběhu roku 1997 a byl způsoben negativním hodnocením
výkonnosti vlády a hospodářství. Na konci roku 1997 došlo ke zveřejnění šokujících
informací o financování politických stran, které od roku 1992 společně tvořily vládní
koalici. Hospodářské problémy a zveřejnění informací o pravděpodobné korupci
v průběhu privatizace zpochybnili neproblematické a pozitivní hodnocení transformačního
procesu a to, že politici se v demokracii budou chovat jinak než ti komunističtí.
Na počátku transformace měly režimy velkou důvěru, dalo by se dokonce říci bianco
důvěru. Lidé byli naštvaní na předchozí komunistické režimy nejen kvůli jejich represi a
nesvobodě, ale i kvůli neefektivitě. Nový demokratický režim navíc ztělesňoval chtěné
(protikladné vůči komunistům) hodnoty. Počáteční podpora byla založena na očekáváních.
Informace o hospodářských obtížích a korupčním chování vládních politiků znamenaly
pro část veřejností nenaplnění počátečních očekávání a vystřízlivění na základě zkušeností
s fungováním demokratického režimu. Zároveň ale vysoký nárůst politické nespokojenosti
v letech 1997 a 1998 nezpůsobil, že by se občané přestali účastnit voleb, neboť v roce
1998 se voleb do PS zúčastnilo pouze o dva procentní body méně voličů než v roce 1996.
175
Důvody pro volební neúčast přinesly až události, které nastaly po volbách v roce 1998.
Vítězná ČSSD se tehdy dohodla s ODS na řešení vládního aranžmá, pro něž se vžilo
označení opoziční smlouva. Tato dohoda umožňovala, že se ČSSD v klíčových
hlasováních opírala o podporu ODS či její neúčast na hlasování, a garantovala vládnoucí
ČSSD to, že ODS nevyvolá a nepodpoří hlasování o nedůvěře vládě. Tím se de facto ODS
vzdala hlavního cíle opozice: svrhnout vládu a dostat se k moci. V roce 1999 publikoval
Michal Klíma esej o opoziční smlouvě, kterou uzavřel slovy, že dohoda mezi ČSSD a
ODS může vést: (1.) k deziluzi veřejnosti, že politická rétorika a volební kampaň nejsou
nic jiného než nástroje k manipulaci; (2.) k vystupňování nedůvěry vůči politikům a jejich
stranám, že v politice jde jen a pouze o moc, a nikoli o veřejný zájem a blaho; (3.)
k posílení radikálních, až extrémních sil na politické scéně v důsledku deziluze a nedůvěry
vůči demokratickým silám (Klíma 1999: 180).“
Při čtení Klímovi eseje krátce po její publikaci se mohlo zdálo, že se jedná o zbytečně
katastrofický scénář. Závěry, které naše studie přináší, ale většinu z Klímových tvrzení
podporují. Opoziční smlouva totiž vedle k dalšímu nárůstu politické nespokojenosti,
institucionálnímu a individuálnímu odcizení. Tyto proměny v postojích lidí k politice
vedly k více než patnáctiprocentnímu propadu volební účasti v roce 2002 a zároveň
k vysokému nárůstu podpory KSČM. Přestože po roce 2002 se čeští politici vrátili ke
klasickému koaličnímu vládnutí, hodnoty politické nespokojenosti a odcizení se již nikdy
nevrátili k původním hodnotám z poloviny 90. let. V tomto smyslu lze hovořit o tom, že
události let 1997–2000 způsobily u části veřejnosti pád představy o tom, že demokratická
politika se bude dělat s lidmi a pro lidi a jinak, než to dělali komunisté. Představa o
funkčním demokratickém systému, v němž politici řeší problémy lidí a reagují na jejich
požadavky a který je i hospodářsky efektivní, byla těmito událostmi výrazně
modifikována ve prospěch představy o politicích, kteří si dělají, co chtějí bez ohledu na
přání voličů.
Jestliže opoziční smlouva byla označována jako zrada na voličích, tak
celkové události let 1997–2000 můžeme označit jako zrazení snu. Snu o tom, že voliči
budou rozhodovat o tom, kdo vládne a co bude prosazovat.
176
Literatura
Abramson. Paul R. 1983. Political Attitudes in America. Formation and Change. New
York: W. H. Freeman & Company.
Achen, Christopher H. 2002. „Parental Socialization and Rational Party Identification.“
Political Behavior 24: 151-170.
Allum, Percy. 1995. State and Society in Western Europe. Cambridge: Polity Press.
Almond, Gabriel, Sydney Verba. 1963. The Civic Culture: Political Attitudes and
Democracy in Five Nations. Newbury Park: Sage.
Almond, Gabriel, Sydney Verba. 1963. The Civic Culture: Political Attitudes and
Democracy in Five Nations. Newbury Park: Sage.
Alvarez, Michael R., John Brehm. 2002. Hard Choices, Easy Answers: Values,
Information, and American Public Opinion. Princeton, NJ: Princeton University Press.
Anderson, Christopher J., André Blais, Shaun Bowler, Todd Donovan, Ola Listhaug.
2005. Losers’ Consent: Elections and Democratic Legitimacy. New York: Oxford
University Press.
Anderson, Christopher J., Christine A. Guillory. 1997. „Political Institutions and
Satisfaction with Democracy: A Cross-National Analysis of Consensus and
Majoritarian Systems.” American Political Science Review 91(1): 66-82.
Ansell, Christopher K. 2001. „Political Legitimacy.“ Pp. 8704–8706 in Neil J. Smelser,
Paul B. Baltes (eds.). International Encyclopedia of the Social and Behavioral
Sciences. Oxford: Pergamon Press.
Balch, Georgie. 1974. „Multiple Indicators in Survey Research: The Concept „Sense of
Political Efficacy“, Political Metodology 1(1): 1–43.
Bandurci, Susan A., Jeffrey A. Karp. 2003. „Campaigns and the Media: Short Term
Changes in Political Support in the United States, Britain, and New Zealand.“ British
Journal of Political Science 33(3): 443-467.
Barker, Rodney. 1990. Political Legitimacy and the State. Oxford: Clarendon Press.
Barnes, Samuel H. 2006. „The Changing Political Participation of Postcommunist
Citizen.“ International Journal of Sociology 36(2): 76–98.
Barnes, Samuel H., Kent M. Jennings, Ronald Inglehart, Barbara Farah. 1988. “Party
Identification and Party Closeness in Comparative Perspective.“ Political Behavior 10
(3): 215-231.
177
Bartle, John. 2003. „Measuring Party Identification: An Exploratory Study with Focus
Groups.“ Electoral Studies 22: 217-237.
Beetham, David. 1991. Legitimation of Power. Houndmills, Basingstoke: Palgrave
Macmillan.
Beetham, David. 1993. „In Defence of Legitimacy.“ Political Studies 41(3): 488-491.
Belknap, George, Angus Campbell. 1952. „Political Party Identification and Attitudes
Towards Foreign Policy.“ Public Opinion Quartely 15: 601-623.
Belli, Robert F., Michael W. Traugott, Margaret Young, Katherine McGonagle. 1999.
“Reducing Vote Overreporting in Surveys: Social Desirability, Memory Failure, and
Source Monitoring.” Public Opinion Quarterly 63(1): 90–108.
Belli, Robert F., Sean E. Moore, John VanHoewyk. 2006. “An Experimental Comparison
of Question Forms Used to Reduce Vote Overreporting.” Electoral Studies 25(4):
751–759.
Bernhagen, Patrick, Michael Marsh. 2007. „Voting and Protesting: Explaining Citizen
Participation in Old and New European Democracies.“ Democratization 14(1): 44–72.
Borre, Ole, Jorgen Goul Andersen. 1997. Voting and Political Attitudes in Denmark.
Aarhus: Aarhus University Press.
Borre, Ole. 2000. „Critical Issues and Political Alienation in Denmark.“ Scandinavian
Political Studies 23(4): 285–309.
Brader, Ted, Tucker Joshua A. 2001. „The Emergence of Mass Partisanship in Russia,
1993–1996.“ American Journal of Political Science 45 (1): 69–83.
Bratton, Michael, Robert Mattes. 2001. „Support for Democracy in Africa: Intrinsic or
Instrumental?“ British Journal of Political Science 31(2): 447–474.
Brokl, Lubomír, Adéla Seidlová, Josef Bečvář, Petra Rakušanová. 1999. Postoje
československých občanů k demokracii v roce 1968. Praha: Sociologický ústav AV
ČR.
Brokl, Lubomír, Zdenka Mansfeldová. 2002. „Místo České republiky v demokratické
Evropě.“ Pp. 216–243 in Zdenka Mansfeldová, Milan Tuček (eds.): Současná česká
společnost. Praha: Sociologický ústav AV ČR.
Budge, Ian, Ivor Crewe, David Farlie. 1976. Party Identification and Beyond. New York:
Wiley.
Burden, Barry C., Casey A. Klofstad. 2005. „Affect and Cognition in Party
Identification.“ Political Psychology 26: 869-886.
178
Butler, David, Donald Stokes. 1969. Political Change in Britain: Forces Shaping
Electoral Choice. London: Macmillan.
Campbell, Angus, Gerald Gurin, Warren E. Miller. 1954. The Voter Decides. Evanston,
Ill.: Row, Peterson and Co.
Campbell, Angus, Philip E. Converse, Warren E. Miller, Donald Stokes. 1960. The
American Voter. Chicago: Chicago University Press.
Canache, Damarys, Jeffery J. Mondak, Mitchell A. Seligson. 2001. „Meaning and
Measurement in Cross-National Research on Satisfaction with Democracy.“ Public
Opinion Quarterly 65 (4): 506-528.
Carlin, Ryan. 2006. „The Socioeconomic Roots of Support for Democracy and the Duality
of Democracy in Latin America.“ Revista de Ciencia Politica 26(1): 48–66.
Citrin, Jack. 1974. „Comment: The Political Relevance of Trust in Government.”
American Political Science Review 68(3): 973–988.
Citrin, Jack, Herbert McClosky, Merill J. Shanks, Paul M. Sniderman. 1975. „Personal
and Political Sources of Political Alientation“, British Journal of Political Science
5(1): 1–31.
Clarke Herold D., David Sanders, Marriane C. Stewart, Paul Whiteley. 2004. Political
Choice in Britain. Oxford: Oxford University Press.
Connolly, William E. 2008 (1974). „Essentially Contested Concepts in Politics.“ Pp.257–
279 in Chambers, Samuel A., Terrell Carver (eds.): William E. Connolly. Democracy,
pluralism and Political Theory. London: Routledge.
Converse Philips E. 1966. „The Concept of a Normal Vote.“ Pp. 9–39 in Argus Campbell,
Philips E. Converse, Warren E. Miller, Donald E. Stokes (eds.). Elections and the
Political Order. New York: John Wiley & Sons.
Converse, Philip E. 1969. „Of Time and Partisan Stability.“ Comparative Political Studies
2: 139-171.
Craig, Stephen C. 1979. „Efficacy, Trust, and Political Behavior: An Attempt to Resolve a
Lingering Conceptual Dilemma.“ American Politics Quartely 7(2): 225–239.
Craig, Stephen C., Richard G. Niemi, Glenn E. Silver. 1990. „Political Efficacy and Trust:
A report on the NES Pilot Study Items.“ Political Behavior 12(3): 289–314.
Černoch, Pavel. 2003. Cesta do EU: Východní rozšíření Evropské unie a Česká republika
v období 1990–2004. Praha: Linde.
Český statistický úřad. 2003. Úroveň vzdělání obyvatelstva podle výsledků sčítání lidu.
Praha: ČSÚ.
179
Dahrendorf, Ralf. 1991. Úvahy o revoluci v Evropě. Praha: Evropský kulturní klub.
Dalton, Russell J. 2008. The Good Citizen. How a Younger Generation is Reshaping
American Politics. Washington, DC: CQ Press.
Dalton, Russell J. 2004. Democratic Challenges. Democratic Choices. The Erosion of
Political Support in Advanced Industrial Democracies. Oxford: Oxford University
Press.
Dalton, Russell J. 1998. „Political Support in Advanced Industrial Democracies.“ Pp. 57–
77 in Pippa Norris (ed.). Critical Citizens: Global Support for Democratic
Governance. Oxford: Oxford University Press.
Dalton, Russell J. 1994. „Communists and Democrats: Democratic Attitudes in the Two
Germaniem.“ British Journal of Political Science 24(4): 469–493.
Dalton, Russell. 1984. „Cognitive Mobilization and Partisan Dealignment in Advanced
Industrial Democracies.“ Journal of Politics 46: 264-284.
Dalton, Russell, Martin Wattenberg. 2002. Parties without Patisans: Political Change in
Advanced Democracies. Oxford: Oxford University Press.
Dalton, Russell J., Ian McAllister, Martin Wattenberg. 2002. „Political Parties and Their
Publics.“ Pp. 19-42 in Kurt Richard Luther, Ferdinand Müller-Rommel (eds.).
Political Parties in the New Europe. Oxford: Oxford University Press.
Della Porta, Donatella. 2000. „Social Capital, Beliefs in Government and Political
Corruption.“ Pp. 202–228 in Susan J., Pharr, Robert D. Putnam (eds.). Disaffected
Democracies. What’s Troubling the Trilateral Countries? Princeton, NJ: Princeton
University Press.
Dennis, Jack. 1975. “Trends in Support for the American Party System.” British Journal
of Political Science 5: 187-230.
Dogan, Mattei. 1998. „Legitimita režimu a důvěra v instituce.“ Politologická revue 4(2):
111–127.
Drda, Adam, Petr Dudek. 2006. KSČM. Kdo ve Stínu Čeká na Moc. Praha – Litomyšl:
Paseka.
Duch, Raymond M., Randolph T. Stevenson. 2008. The Economic Vote: How Political
and Economic Institutions Condition Election Results. Cambridge: Cambridge
University Press
Duch, Raymond M., Randolph T. Stevenson. 2008. The Economic Vote: How Political
and Economic Institutions Condition Election Results. Cambridge: Cambridge
University Press
180
Dvořáková, Vladimíra. 2003. “Civil Society in the Czech Republic: The Cases of Impulse
99 and Thank You, Time To Go”, Pp. 134– 156 In Petr Kopecký, Cas Mudde (eds.):
Uncivil Society? Contentious politics in post-communist Europe. London and New
York: Routledge.
Easton, David. 1957. „An Approach to the Analysis of Political systéme.“ World Politics
9(3): 383–400.
Easton, David. 1965. A Systems Analysis of Political Life. New York, London, Sydney:
John Wiley & Sons.
Easton, David. 1975. „A Re-Assessment of the Concept of Political Support.“ British
Journal of Political Science 5(4): 435–457.
Easton, David, Jack Denis, Sylvia Easton. 1969. Children in the Political System: Origins
of Political Legitimacy. New York: McGraw-Hill.
Erikson Robert S., Michael B. MacKuen, James A. Stimson. 2002. The Macro Polity.
Cambridge: Cambridge University Press.
Fiala, Petr, Miroslav Mareš, Pavel Pšeja. 1998. ”Vývoj politických stran a jejich systému
po listopadu 1989”, In Jiří Večerník, Petr Matějů (eds.): Zpráva o vývoji české
společnosti. Praha: Academia, str. 269–290.
Field, Andy. 2000. Discovering Statistics Using SPSS for Windows: Advanced Techniques
for the Beginner. London: Sage.
Finkel, Steven E. 1987. „The Effects of Participation on Political Efficacy and Political
Support: Evidence from a West German Panel“ Journal of Politics 49(2): 441–464.
Fiorina, Morris P. 1981. Retrospective Voting in American National Elections. New
Haven: Yale University Press.
Fishbein, Martin, Icek Ajzen. 1975. Belief, Attitude, Intention, and Behavior. An
Introduction to Tudory and Research. Reading: Addison-Wesley.
Fuchs, Dieter, Hans-Dieter Klingemann.1995. „Citizens and the State: A Changing
Relationship?“ Pp. 1–25 in Hans-Dieter Klingemann, Dieter Fuchs (eds.). Citizens and
the State. New York: Oxford University Press.
Fukuyama, Francis. 1992. The End of History and the Last Man. New York: Free Press.
Gallie, Walter Bryce. 1956. „Essentially Contested Concepts.“ Proceedings of the
Aristotelian Society 56: 167-198.
Gant, Michael M, Norman R. Luttbeg. 1991. American Electoral Behavior 1952–1988.
Itasca, Ill.: Peacock Publishers.
181
Garry, John. 2007. „Making 'Party Identification' More Versatile: Operationalising the
Concept for the Multiparty Setting.“ Electoral Studies 26: 346-358.
Glenn, John K. 2003. „Contentious Politics and Democratization: Comparing the Impact
of Social Movements on the Fall of Communism in Eastern Europe.“ Political Studies
51(1): 103–120.
Granberg, Donald, Soren Holmberg. 1999. “Self-Reported Turnout and Voter Validation.”
American Journal of Political Science 35(2): 448–59.
Green Donald, Bradley Palmquist, Eric Schickler. 1998. „Macropartisanship: A
Replication and Critique.“ American Political Science Review 92 (4): 883–9.
Greene, Steven. 2004. „Social Identity Theory and Party Identification.“ Social Science
Quartely 85: 136-153.
Greene, Steven. 2002. „The Social-Psychological Measurement of Partisanship.“ Political
Behavior 24: 171-197.
Greene, Steven. 1999. „Understanding Party Identification: A Social Identity Approach.“
Political Psychology 20: 393-403.
Gunther, Richard, José Ramón Montero. 2000. Political Legitimacy in New Democracies.
Glasgow: Centre for the Study of Public Policy, University of Strathclyde.
Gunther, Richard, José Ramón Montero. 2006. „The Multidimensionality of Political
Support for New Democracies. Conceptual Redefinition and Empirical Refinement.“
Pp. 46–78 in Mariano Torcal, José Ramón Montero (eds.). Political Disaffection in
Contemporary Democracies. Social Capital, Institutions, and Politics. Milton Park,
Aingdon, Oxon: Routledge.
Habermas, Jürgen. 2000 (1973). Krize legitimity v pozdním kapitalismu. Praha: Filosofia.
Hauser, Robert M., John Robert Warren. 1997. „Socioeconomic Indexes for Occupations:
A Review, Update, and Critique.“ Pp. 177–298 in Adrian E. Raftery (ed.) Sociological
Methodology 1997. Cambridge: Basil Blackwell.
Hay, Colin. 2007. Why We Hate Politics. Cambridge: Polity Press.
Hayes, Bernadette C., Clive S. Bean. 1993. „Political Efficacy: A Comparative Study of
the United States, West Germany, Great Britain and Australia.“ European Journal of
Political Research 23(2): 261–280.
Hayesová, Nicky. 2003. Základy sociální psychologie. Praha: Portál.
Hendl, Jan. 2004. Přehled statistických metod zpracování dat. Analýza a metaanalýza dat.
Praha: Portál.
182
Hibbing, John R., Elizabeth Theiss-Morse. 1995. Congress as Public Enemy: Public
Attitudes toward American Political Institutions. Cambridge: Cambridge University
Press.
Hirschman, Albert O. 1970. Exit, Voice, and Loyalty: Responses to Decline in Firms,
Organizations, and States. Cambridge, MA: Harvard University Press.
Hofferbert, Richard I., Hans-Dieter Klingemann. 2001. „Democracy and Its Discontents in
Post-Wall Germany.“ International Political Science Review 22(4): 363–378.
Holmberg, Soren. 2003. “Are Political Parties Necessary?” Electoral Studies 22 (2): 287–
299.
Holmberg, Soren. 2007. „Partisanship Reconsidered.“ Pp. 557-570 in Russell J. Dalton
and Hans-Dieter Klingemann (eds.). The Oxford Handbook of Political Behavior.
Oxford: Oxford University Press.
Howard, Marc M. 2003. The Weakness of Civil Society in Post-Communist Europe.
Cambridge: Cambridge University Press.
Huber, John D., Georgia Kernell, Eduardo L. Leoni. 2005. „Institutional Context,
Cognitive Resources and Party Attachments Across Democracies.“ Political Analysis
13: 365-386.
Hurrelmann, Achim, Steffen Schneider, Jens Steffek. 2007. „Introduction: Legitimacy in
an Age of Global Politics“, Pp. 1–16 in Achim Hurrelmann, Steffen Schneider, Jens
Steffek (eds.). Legitimacy in an Age of Global Politics. Houndmills, Basingstoke:
Palgrave, Macmillan.
Chu, Yun-han, Michael Bratton, Marta Lagos, Sandeep Shastri, Mark Tessler. 2008.
„Public Opinion and Democratic Legitimacy“, Journal of Democracy 19(2): 74–87.
Inglehart, Ronald.1977. The Silent Revolution. Princeton: Princeton University Press.
Inglehart, Ronald. 1990. Culture Shift in Advanced Industrial Society. Princeton, NJ:
Princeton University Press.
Inglehart, Donald, Gabriela Catterberg. 2002. „Trends in Political Action: The
Developmental Trend and the Post-Honeymoon Decline.“ International Journal of
Comparative Sociology 43: 300-316.
Inglehart, Ronald, Christopher Welzel. 2005. Modernization, Cultural Change, and
Democracy: The Human Development Sequence. Cambridge: Cambridge University
Press.
Jonáš, Jiří. 1997. Ekonomická transformace v České republice – makroekonomický vývoj a
hospodářská politika. Praha: Management Press.
183
Kaase, Max. 1988. „Political Alienation and Protest.“ Pp. 114–142 in Mattei Dogan (ed.).
Comparing Pluralist Democracies: Strains on Legitimacy, Boulder: Westview Press.
Kaase, Max, Samuel H. Barnes. 1979. „Conclusion: The Future of Political Protest in
Western Democracies“. Pp. 523–536 in Political Action: Mass Participation in Five
Western Democracies. London: Sage.
Kabele, Jiří, Lukáš Linek. 2006. The Paradox of the Czech Way of Coping with the EU
Accession. The Case of Legislative Planning. Prague Social Science Studies,
Sociology series SOC-005, Praha: FSV UK.
Kabele, Jiří. 1998. Přerody. Principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum.
King, David. 1997. „The Polarization of American Parties and Mistrust in Government.“
Pp. 155 – 178 in Joseph Nye, Philips Zelikow, David King (eds.). Why Americans
Mistrust Government. Cambridge, MA: Harvard University Press.
Klíma, Michal. 1999. “Skrytá tíchá velká koalice.” Politologický časopis 6 (2): 170–182.
Klingemann, Hans-Dieter. 1999. „Mapping Political Support in the 90’s.“ Pp. 31–56 in
Pippa Norris (ed.): Critical Citizens. Oxford: Oxford University Press.
Klingemann, Hans-Dieter, Dieter Fuchs (eds.). 1995. Citizens and the State. Oxford:
Oxford University Press.
Kmenta, Jaroslav. 2007. Kmotr Mrázek. Praha: JKM.
Kmenta, Jaroslav. 2008. Kmotr Mrázek II. Krakatice. Praha: JKM.
Koch, Jeffrey W. 2003. “Political Cynicism and Third Party Support in American
Presidential Elections.” American Politics Research 31 (1): 48-65.
Kornberg, A., Harold D. Clarke. 1983. Political Support in Canada: The Crisis Year.
Durham, NC: Duke University.
Kostelecký, Tomáš. 2002. Political Parties after Communism: Developments in EastCentral Europe. Washington, Baltimore: Woodrow Wilson Centre/John Hopkins
University.
Kraus, Stephen J. 1995. „Attitudes and Prediction of Behavior: A Meta-analysis of the
Empirical Literature.“ Personality and Social Psychology Bulletin 21(1.): 58–75.
Kreidl, Martin, Lucie Hošková. 2008. „Strategie měření socioekonomického statusu a
zdraví v sociologických publikacích.“ Data a výzkum – SDA Info 2(2): 131–154.
Krejčí, Jindřich. 2000. „Informace o analyzovaných datových souborech.“, Pp. 367 – 373.
in Petr Matějů, Klára Vlachová et al. Nerovnost, spravedlnost, politika. Česká
republika 1991–1998. Praha: Slon.
184
Krejčí, Jindřich, Petr Matějů. 2000. „Klasifikace sociálních tříd a statusu.“ Pp. 374–382 in
Petr Matějů, Klára Vlachová et al. Nerovnost, spravedlnost, politika. Česká republika
1991–1998. Praha: Slon.
Kubát, Michal. 2006. „Teorie antisystémovosti a Komunistická strana Čech a Moravy.“
Pp 548–556 In Jan Němec, Markéta Šůstková (eds.): III. Kongres českých politologů.
Praha, Olomouc: Česká společnost pro politické vědy.
Kubát, Michal. 2003. Postkomunismus a demokracie. Politika ve středovýchodní Evropě.
Praha: Dokořán.
Kubát, Michal. (ed.). 2001. Východní rozšíření Evropské unie – východiska, stav,
perspektivy. Brno: MPÚ.
Kubík, Jiří, Sabina Slonková. 2001. Tíha olova. Praha: Pragma.
Kunštát, Daniel. 2006. „Stranická identifikace českých voličů.“ Pp. 139-153 in Daniel
Kunštát (ed.). České veřejné mínění: výzkum a teoretické souvislosti. Praha:
Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.
Lagos, Marta. 2003. „World Opinion: Support for and Satisfaction with Democracy.“
International Journal of Public Opinion Research 15(4): 471–487.
Lane, Robert E. 1959. Political Life: Why and How People Get Involved in Politics.
Glencoe, Ill.: Free Press.
Linde, Jonas, Joakim Ekman. 2003. „Satisfaction with Democracy: A Note on Frequently
Used Indicator in Comparative Politics.“ European Journal of Political Research
42(3): 391-408.
Linek, Lukáš. 2008. “Kdy vymřou voliči KSČM? K věkové struktuře elektorátu KSČM ”,
Politologický časopis 15(4): 318–336.
Linek, Lukáš. 2004. ”České politické strany a jejich členové. K postupné proměně
charakteru členství”, In Jiří Kabele, Martin Potůček, Irena Prázová, Arnošt Veselý
(eds.): Rozvoj české společnosti v Evropské unii I – Sociologie, prognostika a správa,
Praha: Matfyzpress, str. 174–192.
Linek, Lukáš. 2000. “Přes zdánlivé rozepře vítězí v PS pragmatismus.” Parlamentní
zpravodaj 6 (8–9): 2–4.
Linek, Lukáš, Pat Lyons. 2008. Politická informovanost občanů: teorie, měření a role při
zkoumání politických postojů. Sociologické studie/Sociological Studies 01:08. Praha:
Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.
185
Linek, Lukáš, Pat Lyons. 2007. „Povaha a zdroje stranické identifikace.“ Pp. 147-175 in
Tomáš Lebeda, Lukáš Linek, Pat Lyons, Klára Plecitá (eds.). Voliči a volby 2006.
Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.
Linek, Lukáš, Pat Lyons. 2007. „Zdroje a motivace volební účasti“ In Tomáš Lebeda,
Lukáš Linek, Pat Lyons, Klára Vlachová et al.: Voliči a volby 2006, Praha:
Sociologický ústav AV ČR, str. 63–85.
Linek, Lukáš, Štěpán Pecháček. 2007. “Low Membership in Czech Political Parties: Party
Strategy or Structural Determinants?” Journal of Communist Studies and Transitional
Politics 23(2): 259–275.
Linek, Lukáš, Petra Rakušanová. 2005. “Why Czech Parliamentary party Groups Vote
less Unitedly. The Role of Frequent Voting and Big Majorities in Passing Bills”.
Sociologický časopis/Czech Sociological Review 41 (3): 423–442.
Linz Juan J. 1978. Breakdown of Democratic Regimes: Crisis, Breakdown and
Reeqilibration. Baltimore: John Hopkins University Press.
Linz, Juan J. 1988. „Legitimacy of Democracy and the Socioeconomic System.“ Pp. 65113 in Mattei Dogan (ed.). Comparing Pluralist Democracies, Boulder: Westview
Press.
Linz, Juan J., Stepan, Alfred 1996. Problems of Democratic Transition and Consolidation.
Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore, London:
The John Hopkins University Press.
Lipset, Seymour Martin, William Schneider. 1983. The Confidence Gap: Business, Labor
and Government in the Public Mind. New York: Free Press.
Lipset, Seymour Martin. 1981 (1960). Political Man. New York: Doubleday (4. vydání).
Listhaug, Ola. 1995. „The Dynamics of Trust in Politicians.“ Pp. 261-298 in Hans-Dieter
Klingemann, Dieter Fuchs (eds.). Citizens and the State. Oxford: Oxford University
Press.
Loewenberg, Gerhard. 1971. „The Influence of Parliamentary Behavior on Regime
Stability: Some Conceptual Clarifications.“ Comparative Politics 3: 177-200.
Lyons, Pat. 2009. Zdroje důvěry v politické instituce v ČR. Praha: Sociologický ústav AV
ČR (manuskript; nepublikováno).
MacKuen, Michael B., Robert S. Erikson, James A. Stimson. 1989. „Macropartisanship.“
American Political Science Review 83: 1125–42.
186
MacKuen, Michael B., Robert S. Erikson, James A. Stimson. 1992. „Peasants and
Bankers: The American Electorate and the US Economy.“ American Political Science
Review 86: 597–611.
Magalhaes, Pedro C. 2005. „Disaffected Democrats: Political Attitudes and Political
Action in Portugal.“ West European Politics 28(5): 973–991.
Mansfeldová, Zdenka. 2003. Democracy in the Czech Republic. An Assessment of
Attitudes towards Democracy and Democratic Values of the Czech population 1990–
2001. Bremen: Forschungsstelle Osteuropa an der Universität Bremen.
Mareš, Petr. 1999. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: SLON.
Matějů, Petr, Klára Vlachová a kol. 2000. Nerovnost, spravedlnost, politika. Česká
republika 1991–1998. Praha: Slon.
Miller, Arthur H. 1974a. „Political Issues and Trust in Government: 1964-1970.”
American Political Science Review 68(3): 951–972.
Miller, Arthur H. 1974b. „Rojoinder to Comment by Jack Citrin: Political Discontent or
Ritualism?“ American Political Science Review 68(3): 989–1001.
Miller, Warren E. 1976. “The Cross-national Use of Party Identification as a Stimulus to
Political Inquiry.” Pp. 21–31 in Ian Budge, Ivor Crewe, Dennis Farlie (eds.), Party
Identification and Beyond: Representations of Voting and Party Competition. New
York: Wiley.
Miller, Warren E., Ola Listhaug. 1990. „Political Parties and Confidence in Government.“
British Journal of Political Science 29: 357–386.
Mishler, William, Richard Rose. 1997. „Trust, Distrust and Skepticism: Popular
Evaluations of Civil and Political Institutions in Post-Communist Societies.“ Journal
of Politics 59(2): 418–451.
Mishler, William, Richard Rose. 1996. „Trajectories of Fear and Hope. Support for
Democracy in Post-Communist Europe.“ Comparative Political Studies 28(4): 553581.
Mlčoch, Lubomír. 1997. Zastřená vize ekonomické transformace. Praha: Karolinum
Montero, José Ramon, Richard Gunther, Mariano Torcal. 1997. „Democracy in Spain:
Legitimacy, Discontent, and Disaffection.“ Studies in Comparative International
Development 32(3): 124–160.
Morlino, Leonardo, José Ramón Montero. 1995. „Legitimacy and Democracy in Southern
Europe“, The Politics of Democratic Consolidation, Eds Richard Gunther, P. N.
Diamandouros, and Hans-Jurgen Puhle. Baltimore, MA: The Johns Hopkins Press.
187
Muller, Edward N., Thomas O. Jukam. 1977. „On the Meaning of Political Support.“
American Political Science Review 71(4): 1561–1595.
Nie, Norman H.; Sidney Verba, John R. Petrocik. 1976. The Changing American Voter.
Cambridge: Harvard University Press.
Norris, Pippa (ed.). 1999. Critical Citizens: Global Support for Democratic Governance.
Oxford: Oxford University Press.
O‘Kane, Rosemary H. T. 1993. „Against Legitimacy.“ Political Studies 41(3): 471-487.
Oskamp, Stuart, P. Wesley Schultz. 2005. Attitudes and Opinions. Mahwah, NJ: Lawrence
Erlbaum Associates.
Parsons Talcott. 1963. „On the Concept of Political Power.“ Proceedings of the American
Philosophical Society 107(3): 232–262.
Paskeviciute, Aida. 2006. „Party Identification and System Legitimacy in Established and
New Democracies“, text prezentovaný na ECPR Joint Session of Workshops,
Workshop: Beyond Party Identification and Beyond, Nicosia, Kypr, ve dnech 26. 4. –
30. 4. 2006.
Paskeviciute, Aida. 2008. „Partisanship and Systém Support in Established and New
Democracies.“ Pp. 121–141 in John Bartle, Paolo Bellucci (eds.): Political Parties and
Partisanship. Social Identity and Individual Attitudes. London, New York: Routledge.
Pharr, Susan. 2000. „Officials‘ Misconduct and Political Distrust.“ Pp. 173–201 in Susan
J., Pharr, Robert D. Putnam (eds.). Disaffected Democracies. What’s Troubling the
Trilateral Countries? Princeton, NJ: Princeton University Press.
Plasser, Fritz, Peter Ulram, Harald Waldrauch. 1998. Democratic Consolidation in East
Central Europe. New York: St. Martins Press.
Przeworski, Adam. 1991. Democracy and the Market: Political and Economic Reforms in
Eastern Europe and Latin America. Cambridge: Cambridge University Press.
Przeworski, Adam et al. 1995. Sustainable Democracy. Cambridge: Cambridge University
Press.
Pšeja, Pavel. 2005. Stranický systém České republiky. Politické strany a jejich vývoj 1989
– 1998. Brno: CDK.
Putnam, Robert D. 1993. Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy.
Princeton: Princeton University Press.
Putnam, Robert D. 2000. Bowling Alone: The Collapse and Renewal of American
Community. New York: Simon & Schuster.
188
Rabušic, Ladislav. 1990. „Tichá revoluce neboli od materialismu k postmaterialismu.“
Sociologický časopis 26(4): 505–517.
Rabušic, Ladislav. 2000. „Je česká společnost postmaterialistická?“ Sociologický časopis
36(1): 3–22.
Rose, Richard, Christian Haerpfer. 1998. Trends in Democracies and Markets: New
Democracies Barometer 1991–1998. Glasgow: University of Strathclyde.
Rose, Richard, William Mishler, Christian Haerpfer. 1998. Democracy and its
Alternatives. Understanding Post-Communist Societies. Cambridge: Polity Press.
Rose, Richard, William Mishler. 1998. „Negative and Positive Party Identification in
Post-Communist Countries.“ Electoral Studies 17: 217–234.
Rosenstone, Steven J., John M. Hansen. 2003. Mobilization, Participation, and
Democracy in America. Longman, New York.
Segatti, Paolo. 2006. „Italy, Forty Years of Political Disaffection: A Longitudinal
Exploration.“ Pp. 244–275 in Mariano Torcal, José Ramón Montero (eds.). Political
Disaffection in Contemporary Democracies. Social Capital, Institutions, and Politics.
Milton Park, Aingdon, Oxon: Routledge.
Seligson, Mitchell A. 1980. „A Problem-Solving Approach to Measuring Political
Efficacy.“ Social Science Quartely 60(4): 630–642.
Seligson, Mitchell A. 1983. „On The Measurement of Difuse Support: Some Evidence
from Mexico“, Social Indicators Research 12(1): 1–24.
Schatz, Sara. 2002. „Age Cohort Voting Effects in the Breakdown of Single-Party Rule.“
Journal of Aging Studies 16(2): 199–219.
Schmitt, Hermann, Soren Holmberg. 1995. „Political Parties in Decline?“ Pp. 95–133 in
Hans-Dieter Klingemann, Dieter Fuchs (eds.). Citizens and the State. Oxford: Oxford
University Press.
Schmitt, Hermann. (v tisku). „Multiple Party Identifications.“ in Hans-Dieter Klingemann
(ed.). The Comparative Study of Electoral systems. Oxford: Oxford University Press.
Schneider, Steffen, Frank Nullmeier, Achim Hurrelmann. 2007. „Exploring the
Communicative Dimension of Legitimacy: Text Analytical Approaches.“ Pp. 126–155
in Achim Hurrelmann, Steffen Schneider, Jens Steffek (eds.): Legitimacy in an Age of
Global Politics. Houndmills, Basingstoke: Palgrave, Macmillan.
Schuman, Howard, Stanley Presser. 1996 (1981). Questions and Answers in Attitudes
Surveys. Experiments on Question Form, Wording and Context. Thousand Oaks, CA:
Sage (druhé vydání).
189
Sinnott, Richard. 1998. „Party Attachment in Europe: Methodological Critique and
Substantive Implications.“ British Journal of Political Science 28: 627–650.
Skovajsa, Marek. 2006. Politická kultura. Přístupy, kritiky, uplatnění ve zkoumání
politiky. Praha: Karolinum.
Stocké, Volker, Tobias Stark. 2007. „Political Involvement and Memory Failure as
Interdependent Determinants of Vote Overreporting.“ Applied Cognitive Psychology
21(2): 239–257.
Stryker, Robin S. 2000. „Legitimacy Processes as Institutional Politics: Impliations for
Theory and Research in the Sociology of Organizations.“ Research in the Sociology of
Organizations 17: 179-223.
Stryker, Robin S. 1994. „Rules, Resources and Legitimacy Processes: Some Implications
for Social Conflict, Order and Change.“ American Journal of Sociology 99: 847-910.
Sullivan, John L., Eric Riedel. 2001. „Efficacy: Political.“ Pp. 4353–4356 in Neil J.
Smelser, Paul B. Baltes (eds.). International Encyclopedia of the Social and
Behavioral Sciences. Oxford: Pergamon Press.
Swaddle, Kevin, Anthony F. Heath. 1989. “Official and Reported Turnout in the British
General Election of 1987.” British Journal of Political Science 19(4): 537–70.
Šafr, Jiří, Markéta Sedláčková. 2006. Sociální kapitál. Koncepty, teorie a metody měření.
Sociologické studie/Sociological Studies 06:7. Praha: Sociologický ústav AV ČR.
Švejnar, Jiří (ed.). 1997. ČR a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě.
Praha: Academia.
Tabery, Erik. 2006. Vládneme, nerušit. Opoziční smlouva a její dědictví. Praha: Respekt
Publishing.
Tajfel, Henri. 1978. Differentiation between Social Groups: Studies in the Social
Psychology of Intergroup Relations. London: Academic Press.
Thomassen, Jacques. 1976. „Party Identification as a Cross-National Concept: It's
Meaning in the Netherlands.“ Pp. 63–79 in Ian Budge, Ivor Crewe, David Farlie Party
(eds.). Identification and Beyond. London: John Wiley.
Torcal, Mariano, José Ramón Montero. 2006. „Political Disaffection in Comparative
Perspective.“ Pp. 3–19 in Mariano Torcal, José Ramón Montero (eds.). Political
Disaffection in Contemporary Democracies. Social Capital, Institutions, and Politics.
Milton Park, Aingdon, Oxon: Routledge.
Traxlerová, Marie, Ladislav Rabušic. 2008. „Jak měřit bezmocnost: předběžné výsledky.“
Data a výzkum – SDA Info 2(1): 7–29.
190
Tucker, Joshua. 2006. Regional Economic Voting. Russia, Poland, Hungary, Slovakia,
and the Czech Republic, 1990–1999. Cambridge: Cambridge University Press.
Tucker, Josua A., Alexander C. Pacek, Adam J. Berinsky. „Transitional WInners and
Losers: Attitudes toward EU Membership in Post-Communist Countries.“ American
Journal of Political Science 46(3): 557–571
Tuček, Milan a kol. 2003. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí.
Praha: Slon.
Uhlaner, Carole J. 2001. „Political Participation.“ Pp. 11078–11082 in Neil J. Smelser,
Paul B. Baltes (eds.). Encyclopedia of Social and Behavioral Sciences. Amsterdam:
Elsevier.
Van der Eijk, Cees, Broer Niemöller. 1983. Electoral Change in the Netherlands.
Amsterdam: CT Press.
van der Eijk, Cees, Erik Oppenhuis. 1996. „Apendix 2: Variables Employed and Methods
of Analysis“ Pp. 415–334 In Cees van der Eijk, Mark Franclin (eds.): Choosing
Europe? The European Electorate and National Politics in the Face of Union, Ann
Arbor: University of Michigan.
Večerník, Jiří (ed.). 1998. Zpráva o vývoji české společnosti 1989–1998. Praha:
Academia.
Vlachová, K., 2001. „The Legitimacy of Democracy and Trust in Political Institutions in
the Czech Republic.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 9(1): 13–33.
Vlachová, Klára, Blanka Řeháková, 2007. „Sociální třída a její vliv na volební chování“,
in Lebeda Tomáš, Linek Lukáš, Lyons Pat, Vlachová Klára, Voliči a volby 2006,
Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., pp. 133-146.
Vlachová, Klára. 2000. Stranická identifikace v České republice. Praha: Sociologický
ústav AV ČR, v.v.i.
Vlachová, Klára. 2001. „Party Identification in the Czech Republic: Inter-party Hostility
and Party Preference.“ Communist and Post-Communist Studies 34: 479–499.
Vlachová, Klára. 2003. „Dynamika pozitivní a negativní stranické identifikace v České
republice.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 39: 487–508.
Výrost, Jozef. 2008. „Postoje, jejich utváření a změna“ In: Jozef Výrost, Ivan Slaměník
(eds.): Sociální psychologie. Praha: Grada, pp.127–145.
Výrost, Jozef. 2008. „Postoje, jejich utváření a změna“ In: Jozef Výrost, Ivan Slaměník
(eds.): Sociální psychologie. Praha: Grada, pp.127–145.
191
Weatherford, Stephen M. 1987. „How does Government Performance Influence Political
Support?“, Political Behaviour 9(1): 5–28.
Weatherford, Stephen M. 1992. „Measuring Political Legitimacy“, American Political
Science Review 9(1): 5–28.
Weber, Max. 1997. Autorita, etika a společnost. Pohled sociologa do dějin. Praha: Mladá
fronta.
Weisberg, Herbert. 1999. „Political Partisanship.“ Pp. 681–729 in John Robinson, Philip
Shaver, Lawrence Wrightsman (eds.). Measures of Political Attitudes. San Diego:
Academic Press.
Welch, Susan, Cal Clark. 1975. „Determinants of Change in Political Efficacy: A Test of
Two Hypothesis“ Journal of Political and Military Sociology 3: 307–217.
Westholm, Anders, Richard G. Niemi. 1986. Youth Unemployment and Political
Alientation.“ Youth and Society 18(1): 58–80.
Westle, Bettina. 2007. „Political Beliefs and Attitudes: Legitimacy in Public Opinion
Research.“ Pp. 93–125 in Achim Hurrelmann, Steffen Schneider, Jens Steffek (eds.).
Legitimacy in an Age of Global Politics. Houndmills, Basingstoke: Palgrave,
Macmillan.
Wicker, Allan W. 1969. „Attitudes vs. Actions: The Relationship of Verbal and Overt
Behavioral Response to Attitude Object“, Journal of Social Issues 25(1): 41–78.
Wikipedie.
2008.
„Opoziční
smlouva.“,
dostupné
na
:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Opoziční_smlouva
Wright, Gerald C. 1993. “Errors in Measuring Vote Choice in National Election Studies,
1952–88.” American Journal of Political Science 37(1): 291–316.
192
Příloha 1. Informace o analyzovaných datových souborech
V analýzách jsou použity tři skupiny datových souborů. Prvním jsou šetření z české vlny
programu ISSP, druhým jsou povolební studie realizované v Česku a třetím jsou
opakovaná měsíční šetření, která provádí CVVM při Sociologickém ústavu AV ČR, v.v.i.
1. ISSP
ISSP (International Social Survey Programme) je dlouhodobý mezinárodní výzkumný
projekt, který existuje od roku 1983. Dotazníková šetření probíhají každý rok, kdy je
v jednotlivých zemích použit dotazník s jednotným modulem otázek na stanovené téma a
sadou standardních identifikačních proměnných, které se většinou neliší nejen mezi
zeměmi, ale ani v čase. V České republice probíhají tato šetření od roku 1992 a
organizoval je vždy Sociologický ústav AV ČR (podrobněji viz Krejčí 2000). V této práci
používáme 4 šetření z let 1996, 2000, 2004 a 2006.
ISSP 1996 – Role vlády III. Tento modul se týkal postojů k občanským svobodám,
sociálním nerovnostem, sociálnímu zabezpečení a k ekonomické politice vlád. Český
výzkum navíc obsahoval blok otázek zaměřených na měření úrovně anomie (sociální
frustrace), umístění respondentů na pravo-levé a libertariánsko-autoritářské ose
politického spektra a krystalizaci politického spektra. Sběr dat byl proveden metodou
náhodného vícestupňového stratifikovaného výběru. Cílová populace bylo obyvatelstvo
ČR starší 18 let. Data byla sebrána ve dvou vlnách, z nichž první proběhla na konci října a
druhá v první polovině prosince 1996. Celkem byly sebrány odpovědi od 1100
respondentů s návratností 47,6 %. Sběr prováděla agentura STEM. Soubor není doplněn o
váhu, přestože jsou nadprůměrně zastoupeny věkové skupiny nad 45 let, z čehož plyne i
větší zastoupení osob mimo pracovní trh (důchodci) a menší u zaměstnanců.
ISSP 2000 – Životní prostředí. Tento modul navazoval na předchozí šetření Postoje k
životnímu prostředí a k místní politice, které bylo organizováno v roce 1993. Výzkum se
zaobírá širokou paletou témat, týkajících se vnímání životního prostředí, jeho poškozování
a ochrany a role vědy. Český výzkum navíc obsahoval blok otázek zaměřených na roli
vlády. Sběr dat byl proveden metodou náhodného třístupňového stratifikovaného výběru.
Cílová populace bylo obyvatelstvo ČR starší 18 let. Data byla sebrána ve dvou vlnách,
z nichž první proběhla od 1. října do 13. listopadu a druhá od 21. listopadu do 12. prosince
2000. Celkem byly sebrány odpovědi od 1244 respondentů s návratností 55,6 %. Sběr
prováděla agentura SCaC. Soubor je doplněn o váhu, jež je založena na regionu, pohlaví,
193
vzdělání, věk, ekonomické aktivity a velikosti komunity. Váhy jsou odvozeny z dat
Mikrocenzu Českého statistického úřadu 1996. Metoda vážení: raking založena na
loglineárním modelování
ISSP 2004 – Občanství. Tento modul částečně navazoval na šetření Role vlády, které
bylo organizováno v roce 1996. Šetření se věnovalo širokému spektru témat z oblasti
politiky a občanství, konkrétně se zaměřoval na vlastnosti dobrého občana, postoje k
extremismu, politickou participaci, zájem o politiku, roli vlády, důvěru v politiku a
volební chování. Český výzkum navíc obsahoval blok otázek zaměřených na sociální
důvěru, pocit politické efektivity a hodnocení politického režimu. Sběr dat byl proveden
metodou náhodného třístupňového stratifikovaného výběru. Cílová populace bylo
obyvatelstvo ČR starší 18 let. Data byla sebrána v době od 27. září do 29. října 2004.
Celkem byly sebrány odpovědi od 1322 respondentů s návratností 46,9 %. Sběr prováděla
agentura SCaC. Soubor je doplněn o váhu, jež je založena na regionu, pohlaví, vzdělání,
věk, ekonomické aktivity a velikosti komunity. Váhy jsou odvozeny z dat Českého
statistického úřadu. Metoda vážení: raking založena na loglineárním modelování.
ISSP 2006 – Role vlády IV. Tento modul navazoval na šetření Role vlády, které bylo
organizováno v Česku v roce 1996. Šetření se věnovalo širokému spektru témat z oblasti
politiky, konkrétně se zaměřoval na roli vlády v hospodářství, distribuční nerovnosti,
politickou korupci a sociální kapitál, zájem o politiku, důvěru v politiku a volební
chování. Český výzkum navíc obsahoval blok otázek zaměřených na pocit politické
efektivity, hodnocení politického režimu a distribuční ideologie. Sběr dat byl proveden
metodou náhodného čtyřstupňového stratifikovaného výběru. Cílová populace bylo
obyvatelstvo ČR starší 18 let. Data byla sebrána v době od 19. října do 27. listopadu 2006.
Celkem byly sebrány odpovědi od 1201 respondentů s návratností 45,3 %. Sběr prováděla
agentura SCaC. Soubor je doplněn o váhu, jež je založena na regionu, pohlaví, vzdělání,
věk, ekonomické aktivity a velikosti komunity. Váhy jsou odvozeny z dat Českého
statistického úřadu. Metoda vážení: raking založena na loglineárním modelování.
2. Povolební studie (CSES)
CSES (Comparative Study of Electoral Systems) je dlouhodobý mezinárodní výzkumný
projekt, který existuje od počátku 90. let. Dotazníková šetření probíhají vždy po volbách
do parlamentu, případně po prezidentských volbách. Jedná se tedy o klasická povolební
dotazníková šetření. Tato šetření jsou založena na dotazníku s jednotným modulem otázek
a sadou standardních identifikačních proměnných, které se většinou neliší nejen mezi
194
zeměmi, ale ani v čase. Tyto modelu se odlišují podle tématického zaměření, které se
mění přibližně jednou za 5 let. V průběhu historie CSES proběhly již 3 vlny, které
obsahují cca 30 stejných otázek. V České republice tato šetření proběhla v roce 1996,
2002 a 2006. V prvním případě sběr provedl STEM, zatímco další dvě šetření organizoval
Sociologický ústav AV ČR a sběr provedlo CVVM.
Česká volební studie 1996. Sběr dat byl proveden metodou kvótního výběru. Cílová
populace bylo obyvatelstvo ČR starší 18 let. Data byla sebrána v období od 10. do 18. 6.
1996. Celkem byly sebrány odpovědi od 1229 respondentů. Sběr prováděla agentura
STEM. Data byla vážena tak, aby souhlasila s volebními výsledky.
Česká volební studie 2002. Sběr dat byl proveden metodou kvótního výběru. Cílová
populace bylo obyvatelstvo ČR starší 18 let. Data byla sebrána v období od 24.6. do 1. 7.
2002. Celkem byly sebrány odpovědi od 944 respondentů. Sběr provádělo CVVM. Data
byla vážena tak, aby souhlasila s volebními výsledky.
Česká volební studie 2006. Sběr dat byl proveden metodou kvótního výběru. Cílová
populace bylo obyvatelstvo ČR starší 18 let. Data byla sebrána v období od 9. do 21. 6.
2006. Celkem byly sebrány odpovědi od 2002 respondentů. Sběr provádělo CVVM. Data
byla vážena tak, aby souhlasila s volebními výsledky.
3. CVVM
CVVM provádí přibližně každý měsíc dotazníkové šetření české populace. Tato šetření
mají různý obsah, standardně ale obsahují otázku na spokojenost s politickou situací,
pravděpodobnost volební účasti a volby strany ve volbách do Poslanecké sněmovny a
běžné socio-demografické identifikační proměnné. Sběr dat byl proveden ve všech
analyzovaných šetřeních kvótní metodou. Cílová populace bylo obyvatelstvo ČR starší 15
let; pro analýzy jsme vyloučili věkové skupiny 15–17 let. Průměrně každý měsíc obsahuje
datový soubor 900–1000 respondentů. Soubory nejsou váženy. Podrobnější informace o
době sběru dat, počtu respondentů a naplnění kvót obsahují technické informace
k jednotlivým šetřením, které jsou dostupné na internetových stránkách Sociologického
datového archívu při Sociologickém ústavu AV ČR, v.v.i.
Pro velkou část analýz byly datové soubory za jednotlivé měsíce sloučeny nejprve do
souboru pro jeden rok (celkem tedy 11 soubory pro roky 1996–2006). Pro některé analýzy
byly tyto soubory sloučeny do jednoho celkového souboru.
195