migrante, nezlob se příčiny války v gruzii rozhovor s
Transkript
migrante, nezlob se příčiny války v gruzii rozhovor s
MIGRANTE, NEZLOB SE ROZHOVOR S NAČEVOU PŘÍČINY VÁLKY V GRUZII novy_prostor_312.indb 1 26.8.2008 23:29:29 ekolo.cz elektrokola a ekologická doprava novy_prostor_312.indb 2 26.8.2008 23:29:35 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři, titulek na obálce Vás možná zarazil. Psát o Česku jako o nehostinné zemi zavání laciným sebemrskačstvím. Jenže zkušenosti migrantů v Česku hovoří často jasně. Policejní a byrokratické obstrukce ztrpčují život lidem jen proto, že se narodili za našimi hranicemi a teď chtějí žít uvnitř těchto hranic. Naopak české úřady nedokážou účinně čelit obchodu s lidmi, vydírání a vykořisťování, chránit oběti a trestat viníky (viz s. 6-8 a 10-11). Nejde ale jen o úřady – dokáže česká společnost brát někoho, kdo např. neumí plynně česky nebo má jinou barvu pleti, jako rovnocenného? Migrace je složitý jev. Netleskáme přesunům lidí jako „levné pracovní síly“ s cílem snížit náklady místním firmám, přičemž na ně v ubytovnách a na pracovišti čeká leckdy až polovojenský režim. Je třeba sledovat podmínky jejich práce a stavět se proti tomu, aby byla zneužívána. To ale nic nemění na našem přesvědčení, že každý má právo na hledání štěstí a že odlišnosti jsou přínosem, nikoli ohrožením. I proto číslo o migraci. Věříme ale, že si i v tomto čísle najdete také jiná témata. Reportáž jsme v čase prázdnin a dovolených zaměřili na místo, které si jako cíl cesty asi vybral málokdo. Albánie dneška není turistickým rájem, jakým by ho chtěli mít místní i nadnárodní podnikavci. Není ani temným místem nebezpečí, jakým ji vidí převažující stereotyp. Čím tedy je? Dozvíte se na s. 14-15. Rubrika dějiny přítomnosti se věnuje smutně aktuální válce v Gruzii. V Česku má zvláštní osud – čím méně se o jejích příčinách a okolnostech ví, tím hlasitěji k ní kdekdo vyslovuje názor. Zkusili jsme to naopak (s. 16-17). Srdce příznivců alternativní hudby potěší rozhovor s Monikou Načevou (s. 18-20). Rozhovor najdete i v rubrice Uličníci: tentokrát půjde o rozlučku s naší pravidelnou autorkou Evou Bořutovou. Za redakci jí přejeme všechno dobré do jejího literárního i jiného života a těšíme se, že se s jejím svěžím stylem brzy někde setkáme. Hezké babí léto přeje OBSAH fejeton: PŘÍMLUVA ZA ŠKOLU A PŘILEHLÉ POZEMKY ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ: NOVÝ DŮM, VE KTERÉM STRAŠÍ /Stern/ /Harasimowicz/ ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ: ÚŘEDNÍ POSTUPY A VYJMENOVANÁ SLOVA ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ: DVA PŘÍBĚHY BEZ HAPPY ENDU /Pavlíček/ /Vinkelhoferová/ Pošli to dál 4–5 6–8 dějiny přítomnosti: KONFLIKT O OSETII JAKO... reportáž: KDYŽ NA DOVOLENOU, TAK DO ALBÁNIE /Klepárník/ /Porteš, Potfajová/ 12 – 13 ~: LESK A BÍDA NAŠÍ KRÁSY 14 – 15 komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/ /Cozlová/ 9 referát: MIGRANTE, NEZLOB SE 10 – 11 rozhovor: MONIKA NAČEVA /Pospíšil/ /Harasimowicz, Novotná/ 16 – 17 18 – 20 kultura: LITERATURA kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ /Marečková/ /Ptáček/ křížovka 21 22 23 kultura: HUDBA kultura: DIVADLO kultura: FILM /Veselý/ /Šourek/ /Procházka/ 24 uličníci: BOŘUTOVÁ ODCHÁZÍ /Zichar/ 25 26 27 Andrea Novotná Obálka: Slowalk SPOJENÍ VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ Redakce Nový Prostor Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město, 128 00 tel.: 220 199 301 (302) sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz V příštím čísle se dočtete Kam zmizela poezie? Mrtvé básníky známe všichni z hodin českého jazyka a literatury, ale co ti živí? Přijde řeč na pokles významu básníků v dnešní společnosti, přesun básnického vyjadřování do kyberprostoru či do hip-hopu i na aktuální diskuzi o vzdělávání: má mít literatura dosavadní privilegované postavení, nebo se o něj má dělit s dalšími podobami umění? 28 – 29 3 novy_prostor_312.indb 3 26.8.2008 23:29:37 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autor: Jan Stern PŘÍMLUVA ZA ŠKOLU A PŘILEHLÉ POZEMKY Vážení čtenáři, v kurzu „Bezproblémový fejeton za všech časů a režimů“, který jsem absolvoval pod vedením špičkových lektorů ze všech časů a režimů, jsem se na první lekci dozvěděl, že existuje několik témat, které bezproblémový fejetonista nesmí vynechat, neboť v nich nelze šlápnout vedle. Jde o následující soubor témat: 1) potíže se zubní pastou, 2) problematika uvolňování míst k sezení mladšími osobami v městské hromadné dopravě, 3) štrapáce s počasím, 4) „naše rodina si pořídila štěně a co z toho vyplynulo“ (s přihlédnutím k problematice rozkousaných bačkor), 5) zahradní trpaslík (jeho ironické a jiné zhodnocení) a 6) začátek školního roku. Jistě chápete, že vzhledem k situaci v kalendáři dnes dojde na téma posledně jmenované. Musím se přiznat, že jsem kvalitativním výzkumem české populace nabyl dojmu, že tato populace školu nijak zvlášť nemiluje. Hloubková analýza pak ukázala, že školu milují v zásadě jen ti, co už zapomněli, jaké to ve škole vlastně bylo. Toto zjištění mě velmi zamrzelo. Jde o důkaz, že Češi nejsou obeznámeni s nejnovějšími vědeckými poznatky. Špičkové badatelské týmy totiž v poslední době jednoznačně prokázaly přínosnost návštěvy škol všeho druhu. Dovolil jsem si z jejich poznatků vybrat ty nejzásadnější a představit je v následujícím popularizujícím přehledu. Nuže, dříve než ohrnete nad školou nos, uvědomte si, že škola může mít například tyto přínosy: 1) Pohled z okna může inspirovat! Ano, je bezpečně dokázáno, že obtížně ukotvitelnou pozornost lze při vyučování fixovat pohledem z okna. Výjevy takto spatřené mohou mít nejen estetickou kvalitu, ale odborníci upozorňují, že mohou vysloveně inspirovat. Sugestivní výjev na školníkovu zahrádku může probouzet intenzivní vztah k zelenině, což vhodně ovlivňuje stravovací návyky. Je dokázáno, že láska ke sportu u mnoha špičkových sportovců vznikala v součinnosti se zasněným pohledem na školní hřiště během vyučovacích hodin. A nelze pominout ani to, že v blízkosti školních budov se nezřídka nachází zeleň, pohled na niž uklidňuje a zlepšuje zrak. 2) Dlouhé procházky po chodbách. Je to skutečně tak: stačí při vyučovací hodině požádat pedagoga o možnost odskočit si na WC a zdánlivě nudný čas se procházkou po školních chodbách může proměnit v malé dobrodružství. Pouhých dvacet minut denně této činnosti navíc prokazatelně zlepšuje fungování krevního oběhu a působí preventivně ve vztahu k riziku cévních chorob. 3) Škola – ideální přístřešek při špatném počasí. Podzim a zima bývají časem plýskanic, deštů, chladu, ba i mrazu. Těžko nalézt vhodnější úkryt před touto nepřízní, jíž platíme daň za podnebné pásmo naší republiky, než právě prostornou a vytápěnou budovu školy. A co si budeme povídat: i jaro je v našich podmínkách dosti nevyzpytatelné. 4) Škola jako zdroj surovin. Naučit se myslet ekonomicky je rozhodně jednou z podmínek úspěšné seberealizace v naší společnosti. Je třeba si neustále připomínat, že každý kousek toaletního papíru, který člověk spotřebuje ve škole a nikoli doma, uleví rozpočtu vlastní rodiny. Každé spláchnutí ve škole a nikoli doma může ve svém souhrnu znamenat nemalou ušetřenou částku. Nemluvě o tom, že takové cenné suroviny jako jsou kupříkladu křídy, špendlíky či lavice už se dnes nedají sehnat prakticky jinde než právě ve škole. 5) Učebnice mohou být zdrojem zábavy. Mnozí žáci stále ještě podceňují, jak zábavné může být prolistovat některou z učebnic. V mnohých se skrývají vtipné komentáře či karikatury předchozích uživatelů. V jiných učebnicích vaši předchůdci vhodnou úpravou textu dosáhli komických efektů – například vymazáním jednoho písmene ve slově „špička“ apod. Nemluvě o zapomenutých dopisech, tahácích, bankovkách či pornoobrázcích, které se mohou uvnitř učebnic skrývat. Nepřehlédněte tento rys učebních textů, i tyto publikace se mohou stát zdrojem poučení a zahnat hrozící nudu. 6) Pravidelný kontakt s opačným pohlavím. Ano, je to skutečně tak. To je jeden z klíčových bonusů, který školní prostředí přináší. Kontinuální kontakt se spolužačkami umožňuje mnohým žákům kupříkladu sledovat změny ve vývoji sekundárních pohlavních znaků právě v časech, kdy k těmto hmatatelným změnám dochází, což je v budoucnu téměř nemožné. Dlouhé vyučovací hodiny, které se mnohdy zdají být k nepřečkání, jsou také ideálním časem k rozvíjení erotické představivosti a nenápadnému poměřování kvalit jednotlivých dívek. Bez této průpravy hrozí, že mladý chlapec bude volit sexuální objekt bezmyšlenkovitě a nekvalitně. A odborníci radí: nezapomeňte zahrnout do své erotické pozornosti i příslušníky pedagogického sboru. Pozornost vůči generačně vzdáleným spoluobčanům je dobrou přípravou na dobu, kdy bude jedinec institucionálně tlačen věnovat erotickou pozornost i těm objektům, jejichž stárnutí nedokáže zastavit, i kdyby sebevíc chtěl. Myslím, že i tento krátký vhled do nejmodernějších poznatků současné vědy o člověku je prostým důkazem, že do školy se stále ještě vyplatí chodit. Byť křídy jsou bohužel stále více nahrazovány fixy, jejichž počet bývá evidován. 4 novy_prostor_312.indb 4 26.8.2008 23:29:42 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY ČESKÁ TEKNO-ZKUŠENOST NA BULHARSKÉ PLÁŽI Stejně jako v pěti předchozích letech proběhl i letos v srpnu na pláži černomořského pobřeží BulgariaTek. Jedná se o freetekno festival, který se podobně jako mnohé další akce tohoto druhu (např. legendární CzechTek, ale i méně známý SlovTek či RomaniaTek) koná živelně, bez oficiálních organizátorů a bez snahy vydělat peníze – nenajdete zde proto vysoké ploty oddělující vyvolené majitele předražených vstupenek od těch „ostatních“, ani arogantní ochranku s image vysloužilé fašistické gardy, ani pódia nesoucí názvy firem, jež jsou momentálně „trendy“. Naopak. Přijet a zúčastnit se může každý. Rozdíl mezi účinkující „hvězdou“ a účastníkem se stírá k nerozeznání. Tento rok dorazilo na jih Bulharska již více než deset soundsystémů a kolem tisícovky účastníků z celé Evropy (velká část tradičně z České republiky). Možná i díky tomu se akce, která se tradičně koná v „hlukově“ dostatečné vzdálenosti od nejbližší vesnice, poprvé neobešla bez zvýšeného zájmu místní policie, která tentokrát nevystačila s drobným úplatkem. Bylo přitom vidět, že jí se zákroky podobného typu chybí jakékoliv zkušenosti – ať už se jednalo o zmatečné objíždění a „domlouvání“ jednotlivým účastníkům, neustálé stanovování a znovuposouvání termínů, do kterých musí být prostor zaručeně vyklizen, či s roztomilostí hraničící bagrování příkopů na příjezdových cestách, které byly tanečníky znovu a znovu zahazovány případně objížděny. To vše v kombinaci se stále patrnou úctou k „západním“ turistům, kteří jsou navzdory tušenému blahobytu, jež je za běžných okolností staví do role posvátné dojné krávy, nepochopitelně špinaví a vlastně blahobytně vůbec nevypadají, vytvářelo mnohdy takřka tragikomické scénky. Ještě dlouho si určitě budu pamatovat linii bulharských policistů zmateně přehazujících obušky z ruky do ruky, před které napochodoval drobný dredatý Angličan a zapíchl kousek před ně do země velkou pirátskou vlajku, aby se potom v klidu vrátil na křesílko před svým obytným náklaďákem. Po pěti dnech se nakonec podařilo bulharským policistům samovolně končící teknival přeci jen postupně uzavřít. Spíše než triumfálním vítězstvím policie však tento konec byl vyhověním technařů, kteří již beztak pomalu mířili do svého dalšího prozatímního cíle (GreekTek). Hlavním výsledkem předčasného vyklizení pláže tak byly odpadky, které na rozdíl od předchozích let zůstaly částečně na místě – kvůli předčasnému ukončení teknivalu je neměl kdo uklidit. Průběh celé akce a především policejního „zákroku“, který ji provázel, nakonec nemohl nepřipomenout situaci u nás v polovině devadesátých let, kdy se policisté i česká společnost s volně konanými teknoparties teprve seznamovala. Doufejme, že v Bulharsku nezopakují naše chyby. Zuzana Brodilová AKČNÍ PLÁN ZNOVU ZASAHUJE! Nekonečný seriál Dobrodružství Akčního plánu pokračuje dalším dílem a děj je plný zvratů. Naneštěstí stále není jasno, o jaký se jedná žánr, ani bude-li nakonec happyend nebo aspoň mravní ponaučení. Poslední události nasvědčují, že horor se pomalu mění v sitkom až frašku. Magistrát svolal k řešení bezdomovecké problematiky pracovní setkání odborné veřejnosti. Způsobně rozdělena do tematických skupinek zde měla možnost Akční plán připomínkovat a skutečně ho nešetřila. Jeden z nejtvrdších úderů přišel ze zcela nečekané strany. Metodik pražské městské policie se ostře ohradil proti představám radních o strážnících v roli krysařů, vyhánějících z města všechny pochybné živly. Úkolem Městské policie skutečně není vyvážet vagabundy v antonech kamsi do polí, nemá k tomu ani prostředky a oporu v zákoně. Snad si to radní od pana metodika nechají vysvětlit. Zlatým hřebem semináře bylo rozdávání jmenovacích dekretů, kterými se vybraní účastníci stali členy poradní skupiny, mající za úkol formulovat koncepci magistrátní bezdomovecké politiky. Ta prý bude stát nad Akčním plánem. Už teď je ale zřejmé, že oba dokumenty budou zcela neslučitelné. Místo aby, jak velí zdravý rozum, plán vycházel z koncepce, snaží se nám radní zapřáhnout vůz před koně. Do osmého září mají jednotliví členové skupiny odevzdat své vize řešení bezdomovectví. Jak s nimi na radnici naloží,budeme samozřejmě bedlivě sledovat. Alexandr Budka ŘÍŠE POD OCHRANOU POLICIE ČR Zajímavě projevili své vlastenectví češti krajní nacionalisté z organizace Národní odpor a z Dělnické strany, což jsou odpadlíci od republikánů Miroslava Sládka. Kdovíproč právě 16. srpen si vybrali jako „Den svobody“ (název vznikl patrně jako zkratka a v plném znění by mělo být „Den svobody pro ty, kteří chtěji omezit svobodu všech ostatních“). Svou demonstraci uspořádali v Hradci Králové a pozvali na ni řečníky z řad německých neonacistů. Jeden z nich v projevu, patrně aby zalichotil hostitelům, uvedl, že „Česko se nachází v centru Velkoněmecké říše“. Lze jen doufat, že podobným umístěním do centra byli polichoceni nejen účastníci akce, ale i policisté, kteří je hlídali, a úředníci, kteří ji umožnili. Být v centru Velkoněmecké říše je přece tak povznášející – jeden by skoro až zapomněl, že Čechy v této říši svého času měl čekat odsun kamsi na Sibiř a české Židy a Romy vyhlazení… Andrea Novotná 5 novy_prostor_312.indb 5 26.8.2008 23:29:43 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autorka: Marta Harasimowicz Í NOVÝ DŮM, VE KTERÉM STRAŠÍ BUDETE-LI MÍT PŘED SEDMOU HODINOU RÁNO CESTU KOLEM KONĚVOVY ULICE NA PRAŽSKÉM ŽIŽKOVĚ, JISTĚ SI VŠIMNETE PODIVNÉ SKUPINY LIDÍ NERVÓZNĚ POSTÁVAJÍCÍCH VE FRONTĚ, JEJÍŽ KONEC SOTVA UVIDÍTE. Možná zahlédnete prodavačku z oblíbené večerky, třeba i vašeho učitele angličtiny nebo slovenskou doktorku, která vás ošetřovala na pohotovosti. Uvidíte mnoho rodičů s dětmi, nebudou však chybět ani lidé v důchodovém věku. Budou se dívat nevyspanýma očima na hodinky, chaoticky prohlížet papíry, někdo možná zabuší na dveře. V sedm se vchod vedlejší budovy odemkne a dav se začne rázně hrnout dovnitř. V nastalém zmatku už ani nepoznáte, zda mezi pár stovkami lidí není i váš instalatér. Je ráno. Na cizinecké policii začíná další den. K 31. květnu 2008 evidovala tato instituce na území ČR přes čtyři sta tisíc cizích státních příslušníků. Evidovaní cizinci tvoří nejpočetnější skupinu migrantů v ČR. I tato skupina se ovšem dá rozdělit do podskupin – podle země původu a typu uděleného povolení k pobytu. Máme tedy v Česku přistěhovalce z členských státu Evropské unie (nejvíce ze Slovenska a Polska) a z tzv. „třetích zemí“ – mimo EU (největší skupinu tu tvoří Ukrajinci, pak Vietnamci a Rusové), dále cizince s trvalým pobytem na území ČR (má ho zhruba 40 % všech evidovaných cizích státních příslušníků), s různými typy dlouhodobých pobytů (přechodné pobyty občanů EU, povolení k dlouhodobému pobytu či dlouhodobá víza občanů třetích zemí) a azylanty. Z hlediska právní a sociální situace se tyto podskupiny mezi sebou podstatně liší – v žádném případě nelze brát legální migranty jako jednu společenskou vrstvu. Důvody, proč se tito cizí státní příslušníci rozhodli žít v Česku, jsou různé. Většinu migrantů přivádí ke změně státu perspektiva vyšších výdělků a lepšího zaměstnání. Platí to především pro v ČR nejpočetnější skupiny přistěhovalců, kteří přicházejí ze středoa východoevropských zemí. Zároveň je třeba zdůraznit, že ne všichni cizinci pobývající v Česku za účelem práce mají stejný přístup: někteří plánují zůstat, jiní (podobně jako např. Češi ve Velké Británii) berou svůj pobyt spíše jako krátkodobější příležitost finančně si polepšit a chtějí se po čase vrátit do své vlasti. FOTO: HZA BAŽANT DĚLNICE, STUDENTI, MANŽELKY Významnou skupinu tvoří zahraniční studenti, kteří do ČR přicházejí kvůli vzdělávání na českých školách (dle statistik ČSÚ tvoří 7,5 % všech českých studentů). Dalším možným motivem migrace do Česka je podnikání (často přitom sociální situaci podnikajících cizinců v praxi jen těžko odlišíme od zaměstnaných migrantů – což je vidět na příkladu migrantů z Vietnamu), dále rodinné a společenské vazby s migranty, kteří již žijí v ČR. Podstatnou skupinu přistěhovalců tvoří také migranti motivovaní politickými nebo společenskými důvody. V mnoha případech se tento faktor překrývá i s ekonomickými motivy (např. u migrantů z bývalých sovětských republik či z Mongolska). CVIČÁKY VŠEDNÍHO DNE Ačkoli počet cizích státních příslušníků trvale žijících v České republice roste, jejich integraci pořád stojí v cestě mnohé problémy. Jde jednak o nepříliš vstřícný přístup českých 6 novy_prostor_312.indb 6 26.8.2008 23:29:44 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY občanů k imigrantům, jednak o způsob, jakým se k rostoucí imigraci přistupuje ve veřejné debatě – a potažmo i ve veřejné správě či v legislativě. Bohužel, česká společnost stále nepatří k nejpohostinnějším. Setkání s projevy rasismu (ať už viditelného nebo skrytého) bývá jednou z prvních zkušeností migrantů na českém území. Dalším problémem, se kterým se mnozí přistěhovalci těžko vyrovnávají, je také nezájem Čechů o navazování bližších osobních vazeb s cizinci (mají s tím problém zejména přistěhovalci vychovávaní v kulturách více založených na komunitních vztazích). Budování pozitivního obrazu cizince u českých občanů nenapomáhá ani obecný mediální přístup, ve kterém nejsou vzácné projevy netolerance nebo stereotypního myšlení (naopak docela běžné je strašení veřejnosti údajnými negativními následky multikulturalismu v západní Evropě, aniž by si publicisté používající tento rétorický nástroj uvědomili, že situace v ČR má k vývoji na Západě hodně daleko). Za vystižnou alegorii vztahu Česka k cizincům ať poslouží cizinecká policie. Kromě dlouhých front a strkanic u dveří se tam klienti mohou vždy těšit na spoustu dalších nepříjemných zážitků. Arogantní chování úředníků, z nichž mnozí připomínají spíše vojenské cvičitele (včetně hojného používání nástrojů jako řev nebo oslovování tykáním), jejich nedoinformovanost (stane se, že na konkrétní otázku položenou více úředníkům dostanete několik odlišných odpovědí) a mnohdy velmi slabá jazyková výbava (nemluvíš perfektně česky? tak to si najdi tlumočníka nebo se vrať domů!) jsou bohužel běžnou součástí fungování této instituce. Když k tomu přidáme ne moc vstříc- Od chvíle, kdy jsem přijela do ČR, jsem stále nucena odpovídat na otázku: „A kdypak se vrátíš domů?“ Do jakéhopak domu, přemyšlím, ptám se snad já vás, zda budete dneska přespávat u sebe v Holešovicích? Samozřejmě ale jde o Polsko – zemi, z níž pocházím. Mé snahy vysvětlit, že do Polska se vracet neplánuji, že můj „dům“ (a spousta s tímto pojmem spojených věcí) se teď nachází v Praze, ne vždy účinkují. Dokonce občas vyvolávají smích. Netuším, co může být na tom, že chci zůstat v Česku, legračního, a tak se sama nikdy nesměji a tuhle otázku upřímně nenávidím. Stejně jako nemusím i některé další věty, pronášené lidmi při setkání se mnou: „Ty asi budeš věřící?“ „Tuhle jsem byl ve Varšavě – moc se mi tam nelíbilo.“ „Vy tak směšně šišláte!“ „Spolubydlící bratra přítele mé kadeřnice je také Polák, to vás musím seznámit.“ Sama si myslím, že je na mně tisíc zajímavějších věci než země původu... Diskriminace nespočívá jen v čistě negativních reakcích – mnohdy už jen přílišná excitace „cizinectvím“ migranta dokáže být hodně nepříjemná... nou politiku českého státu vůči migrantům, odneseme si dost pesimistický dojem. Od vstupu ČR do Evropské unie se pochopitelně zpřísnila pravidla udělování víz a povolení k pobytu státním příslušníkům třetích zemí. Ani situace občanů členských státu EU se ale v této otázce příliš nezlepšila. Neexistuje pro ně už sice ohlašovací povinnost (teoreticky by přistěhovalec ze země EU mohl pobývat v ČR i několik let, aniž by ho evidovaly orgány ministerstva vnitra) ani institut pracovního povolení – stále se však z mnoha důvodů (zdravotní pojištění, využívání služeb veřejných institucí, zdanění a úlevy na daních, někdy i zaměstnání) i pro tuto skupinu přistěhovalců víc vyplatí mít oficiální status. Pravidla udělování trvalého pobytu (nižší status dlouhodobého pobytu dává občanům třetích zemí jen málo výhod, v případě občanů EU se jedná dokonce o téměř nic neměnící formalitu) se ovšem zpřísňují. Dnes je udělován po pěti letech od získání přechodného nebo dlouhodobého pobytu (oproti dřívější lhůtě tří let) – ale jen v případě, že dlouhodobý pobyt byl udělen za účelem zaměstnání nebo podnikání. V případě, že cizinec studuje nebo je v ČR „jen“ jako rodinný příslušník Čecha či druhého ohlašeného cizince (což se týká žen v domácnosti, dětí nebo důchodců pobírajících důchod v jiném státu), počítá se jeden skutečný rok pobytu jako půl roku. Navíc byla 20. prosince 2007 – přes protesty lidskoprávních organizací – schválena novela cizineckého zákona, která zpřísňuje pravidla udělování trvalého pobytu na základě sňatku s českým občanem (údajným důvodem je zabránit fiktivním sňatkům): kdysi byl v takové situaci pobyt udělován automaticky, teď je třeba čekat jeden až dva roky. PŘESTÁVKA V ŽIVOTĚ Představte si tvrz uprostřed lesa, vzdálenou několik kilometrů od nejbližší civilizace, do níž se nedostanete jinak než se speciálním povolením, ve které jsou – v několika desítkách maličkých místností – ubytovány stovky lidí. Vězení? Samá voda, je to jedno z českých zařízení pro uprchlíky... Každý žadatel o azyl je povinně umístěn v takovémto zařízení na dobu tří týdnů až šesti měsíců karantény (po uplynutí této lhůty se většina žadatelů přesouvá do jiného druhu pobytových středisek). I když pro mnohé uprchlíky je chvíle příchodu do uprchlického tábora první, ve které se nemusí obávat o svůj život a zdraví, odnést si z toho pobytu milé vzpomínky je velmi těžké. Odcizení, špatné ubytovací podmínky (donedávna většina uprchlických středisek nenabízela ani tak prozaické vybavení jako elektrické zásuvky na jednotlivých pokojích), stísnění se spoustou lidí na malém prostoru... Pro mnohé žadatele je doba čekání na rozhodnutí o udělení azylu časem úzkosti a deprese. Žadatelé o azyl se v Česku nemohou legálně zaměstnat, a tak jsou (nemají-li v ČR rodinu nebo přátele, kteří by je finančně podporovali) odkázáni na pomoc státu (ubytovaní v uprchlickém zařízení mají nárok jen na malé kapesné) nebo na přivýdělek prací v táboře. Obojí však nestačí na zajištění alespoň částečné samostatnosti. Navíc i možnosti přivýdělku ( jedná se nejčastěji o úklid, vaření nebo drobné opravy) bývají velice omezené a neodpovídají počtu zájemců. Také soustředění velkého počtu lidí pocházejících z různých kultur, mluvících odlišnými jazyky, různého věku a s různými životními zkušenostmi způsobuje každodenní 7 novy_prostor_312.indb 7 26.8.2008 23:29:45 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY konflikty a nenapomáhá ani tomu, aby se sžili s českou kulturou a společností. K tomu ještě přidejme nejistotu trvající občas i několik let – od roku 1990 český stát vyhověl jen necelým 4 % žádostí o mezinárodní ochranu. Co však po získání azylu? Zkušenosti mnoha úspěšných žadatelů vypovídají o tom, že tím problémy nekončí. Potíže s uznáváním průkazu azylanta jako plnohodnotného dokladu, nemožnost vzít si úvěr v bance či koupit něco na splátky – konečně i další běžné problémy migrantů s integrací ve společnosti... „Troufám si tvrdit, že mnohá práva existují jen na papíře. Ve skutečnosti se opakovaně setkáváme s tím, že jsme vnímáni jako lidé jiné kategorie, se kterými se v této zemi nepočítá,“ píše na stránkách migraceonline.cz azylantka z Čečenska, paní Raisa Edilbieva. HON NA NELEGÁLNÍHO Zabývali jsme se zatím jen situaci evidovaných, tedy legálních migrantů. Vedle legální migrace existuje ale v ČR i obrovská migrace neregulérní. Jen v roce 2006 zaregistrovala policie 10 793 takových případů, lze ale předpokládat, že je to pouhá špička ledovce. Pod pojmem nelegální migrace si hned představíme cizince, kteří se neoprávněně dostali na území státu. Problém se ovšem spíše týká migrantů, kteř í př išli o oprávnění k pobytu (např. př ijeli na turistické vízum, které vypršelo, než se jim podařilo najít legální zaměstnání). S neoprávněným pobytem je úzce spojen problém práce načerno (která k nabytí povolení k pobytu neopravňuje, ba naopak – jakožto ilegální činnost – bývá překážkou). Jen málokdy je nezákonný pobyt a práce v ČR záměrem migrantů. Nejčastěji se do takové situace dostávají shodou náhod: kvůli problémům s nalezením řádného zaměstnání, bydlení či jiným formálním záležitostem. Jedná se většinou o přistěhovalce motivované ekonomickými důvody, kteří jen málokdy ovládají češtinu, často také v Česku nemají žádné sociální zázemí. Nezvládají se orientovat se v českých právních předpisech. Obávají se (především kvůli nedostatečné jazykové výbavě) obrátit přímo na úřady či jiné oficiální zdroje, a tak čerpají informace týkající se pobytu v ČR hlavně ze zdrojů neformálních: od spolupracovníků, známých nebo zpro- středkovatelů práce. Není těžké představit si, jak moc takové podmínky př ispívají ke zneužití. Každodenní život neregulérního migranta je poznamenán strachem před odhalením – ilegálové se snaží vyhýbat možným konfrontacím s policií. Proto také nenavazují společenské vztahy, nevyužívají zdravotní péči, pohybují se jen mezi domovem a prací. I to z nich dělá snadné oběti vykořisťování, vydírání, podvodů a jiné trestné činnosti, včetně obchodování s lidmi. Přestože se jedná o celospolečenský problém – pro některá odvětví průmyslu a služeb je práce ilegálů zaměstnávaných zprostředkovateli dokonce dominantní formou zaměstnání – policii se podaří odhalit jen malou část tohoto druhu trestné činnosti. Nejčastějším nástrojem, jaký v boji proti ní používá, je vyhoštění. To ovšem znamená, že trest dopadne na oběti – zatímco většina zprostředkovatelů zůstává beztrestných. Vzpomeňme si znovu na byrokracii, problémy ze získáním trvalého pobytu, zamítnuté žádosti o azyl. Těžko vyhnout se dojmu, že kdyby státní orgány část energie věnované zbytečnému obtěžování migrantů daly do lepší prevence proti opravdové trestné činnosti kolem přistěhovalectví, kdyby se uvolnily podmínky pro obyčejné migranty a získání potřebných dokladů nepředstavovalo křížovou cestu, neexistovalo by mnoho dnešních problémů a migrace by snad přestala být strašákem pro veřejnost. Autorka je studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Co mají společného Jan Ámos Komenský, Josef Boleslav Pecka, Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Masaryk, Edvard Beneš, Jiří Voskovec, Hugo Haas, Josef Škvorecký, Yvonne Přenosilová, Arnošt Lustig, Milan Kundera a Karel Kryl? Všichni byli migranti. 8 novy_prostor_312.indb 8 26.8.2008 23:29:46 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autorka: Markéta Vinkelhoferová ÚŘEDNÍ POSTUPY A VYJMENOVANÁ SLOVA DOSTALI V ČESKU AZYL A NEJISTOTA PRO NĚ ZDÁNLIVĚ SKONČILA. JAK VSTŘÍCNÁ SE ALE VŮČI NIM UKÁŽE ČESKÁ SPOLEČNOST? TUTO OTÁZKU ŘEŠÍ ŘADA RODIN, VYBRALI JSME SI DVĚ Z NICH. Po několika vlnách uprchlíků – zejména v době konfliktů na Kavkaze – od roku 2003 počet žadatelů o azyl (neboli mezinárodní ochranu) u nás klesá. Snížil se i počet pobytových zařízení pro uprchlíky. Pozornost se přesouvá z prvotní pomoci utečencům na otázku, jak těm, kteří obdrželi azyl, či těm, kteří na něj čekají, ale mohou si již legálně vydělávat na živobytí mimo uprchlické tábory, zjednodušit integraci do naší společnosti. Obdržením azylu či pracovního povolení těžkosti pro cizince v Česku nekončí, právě naopak. „Byla jsem šťastná, když jsme konečně opustili tu jednu místnost v táboře. Měla jsem psychické problémy, které byly spojením strachu z toho, co by se nám bývalo mohlo stát, kdybychom neodešli, a zároveň velkého stesku po domově,“ líčí matka čtyř dětí z jedné muslimské středoasijské země. Rodina se ocitla téměř bez prostředků. Matka kvůli psychické nemoci nemohla pracovat a otcův plat vystačil tak tak na živobytí. Díky pomoci solidárních lidí, kteří se jim věnovali již v táboře, se pro ně nicméně podařilo najít levné bydlení. Taková pomoc však není nekonečná, nemluvě o tom, že muslimové z asijských zemí jsou vesměs velmi hrdí lidé, kteří by nejraději pomocnou ruku nepřijali. Zejména pro muže je nemožnost uživit rodinu nedůstojná. Uvedená rodina z našeho příběhu se po nějaký čas protloukala, všechny čtyři děti (ve věku od osmi do osmnácti let) začaly chodit do školy a velmi brzy měly vynikající výsledky. Pro děti se zdá být integrace mnohem snazší než pro rodiče – velmi rychle se naučí česky a mohou být výbornými studenty. Otázkou však zůstává, jak se srovnají s odlišným sociálním prostředím. Z rodiny jsou vedeni k víře v boha, udržují zvyky a tradice (včetně jazyka) své rodné země, a zároveň se ve škole či mezi českými kamarády snaží „zapadnout“. Pokud mluví plynnou češtinou jako rodilí Češi, jde to mnohem snadněji. Někdy mohou mít problémy s odlišnou barvou pleti, nicméně situace v českých školách je dnes v tomto ohledu jistě lepší než v prvních letech po roce 1989 – s českými dětmi sedí v lavicích nejen děti uprchlíků, ale i mnoho vietnamských dětí či potomků ze smíšených manželství. Je však ještě brzy na to posuzovat, jak se budou děti uprchlíků mít jako dospělí lidé a jaký na ně má integrace v dětském věku vliv. Daleko složitější situaci mají jejich rodiče. „Vystudovala jsem historii a dnes jsem ráda, že mohu pracovat jako uklízečka a přivydělat si vařením,“ líčí mladá matka dvou dětí z jedné kavkazské republiky. Jelikož umí rusky, čeština pro ni není takový problém jako u první ženy ze Střední Asie. Jejímu manželovi se však neustále nedaří sehnat pořádnou práci. Také studoval humanitní obory, ale v Česku se s tím neuplatní. V době, kdy měla celá rodina statut žadatelů o azyl, první rok pobytu nemohl ani jeden z nich legálně pracovat. Žít z dvanácti korun pro dospělého a šesti korun pro dítě na den v uprchlickém táboře jim připadalo pod lidskou důstojnost, a otec proto – jako mnozí jiní – vyrážel na občasné „fušky“ (jak tomu říkají) načerno. Poté, co již mohli legálně pracovat, odešli z tábora a chvíli bydleli u přátel. „Sami jsme si nemohli dovolit pronajmout byt, tak nás ubytovali naši krajané u sebe. Někdo je též vzal předtím k sobě, než se trochu zmohli,“ vysvětluje muž z Kavkazu. „Dnes již naštěstí máme azyl, sehnat slušnou práci na pracovní smlouvu je však stále problém. Ještěže moje žena má práci. Stejně neustále řešíme dilema: Co dřív pořídit? Něco dceři do školy, nebo synkovi do školky? O nějakých drobných výdajích na zábavu či dovolenou si můžeme nechat jenom zdát,“ posteskne si. Jsou ale rádi, že bydlí „ve svém“. Měli štěstí, že jim, cizincům, pronajali byt za únosnou cenu a bez velké kauce. Rodině ze Střední Asie pomohli přátelé získat byt v rámci státního integračního programu, kde stát přispívá určitou částkou na nájem, ne však přímo azylantovi, nýbrž nepřímo – formou dotace tomu kterému obecnímu úřadu. Obecní úřad však musí nejprve projevit zájem o zapojení do státního integračního programu. Procedura byla proto velmi složitá a nebýt záruky od českých přátel a neziskových organizací zabývajících se integrací cizinců, nedokázala by si rodina takový byt zařídit a nadlouho by zůstala co se týče bydlení odkázaná na pomoc přátel. „To by jen zhoršovalo naše vztahy s našimi českými přáteli, na kterých jsme byli závislí. Cítili jsme, že jim pomalu dochází trpělivost a my jsme byli ve velkém napětí. Nechtěli jsme být na obtíž…“ vysvětluje žena ze Střední Asie. V rodině Kavkazanů nyní oba rodiče pracují a starší dcera má ve škole velmi dobré výsledky. Také díky dobrovolníkům z neziskové organizace, kteří s ní občas procvičují vyjmenovaná slova či psaní velkých písmen a lákají ji k četbě českých pohádek. S mladším bráškou mezi sebou mluví česky, on se tu totiž už narodil. Občas musejí být do večera sami doma, dokud se rodiče nevrátí z práce. „Uvidíme, na jak dlouho tuhle práci budu mít. Musím si ji udržet, abychom naspořili nějaké peníze, rádi bychom si s ženou založili malou firmičku – bistro nebo tak něco. Abychom měli aspoň něco svého,“ svěřuje se muž z Kavkazu. Je patrné, že příchozí cítí velkou nejistotu, kterou by mohly překonat lepší podmínky pro uplatnění se na pracovním trhu, vstřícnější postoj českých úřadů, stejně jako chápavější postoj české veřejnosti. Autorka působí v občanském sdružení Berkat. 9 novy_prostor_312.indb 9 26.8.2008 23:29:48 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autor: Martin Pavlíček DVA PŘÍBĚHY BEZ HAPPY ENDU DMITRIJ A ANJA BY MOHLI BÝT KLIDNĚ SOUSEDY Z JEDNOHO MALÉHO MĚSTA, PŘÁTELI, KTEŘÍ SE Z EKONOMICKÝCH DŮVODŮ ROZHODLI ODJET VYDĚLÁVAT DO ČESKÉ REPUBLIKY. TO, CO JE ALE VE SKUTEČNOSTI SPOJUJE, JE TO, ŽE SE STALI DVOJITÝMI OBĚŤMI – OBĚŤMI TRESTNÉHO ČINU, KTERÝ NA NICH SPÁCHALI JEJICH KRAJANÉ, A SYSTÉMOVÝMI OBĚŤMI ČESKÉ IMIGRAČNÍ POLITIKY. DMITRIJ Stavební inženýr Dmitrij potřeboval uživit ženu a děti, proto se rozhodl najít si v Česku práci jako dělník. Věřil, že se mu později podaří založit si vlastní firmu a přivede svoji rodinu do Čech. Při zajišťování práce se Dmitrij obrátil na svého souseda, tak jak bylo na maloměstě zvykem. Za zprostředkování mu dal 1000 Euro. Bylo to rychlejší a jistější než jet do Kyjeva a pokoušet se pracovní vízum získat na české ambasádě. Stejně by se nakonec musel spokojit s tamějším prostředníkem, což bylo daleko nejistější než věřit, že sousedův příbuzný spolehlivě zajistí práci na stavbě v Česku. Při schůzce se zprostředkovatelem Dmitrij trval na tom, že chce pracovní vízum a zdravotní pojištění. Dostalo se mu ujištění, že vše bude zařízeno po příjezdu. Dmitrije na nádraží vyzvedl Ilja. Dmitrij věřil, že se dostal k dobrému klientovi. (Pozn.: slovo klient označuje zprostředkovatele práce, který osobám z bývalého východního bloku v České republice zprostředkovávají téměř vše, od povolení k pobytu, přes ubytování až po shánění práce. Klientský systém se pak užívá novy_prostor_312.indb 10 jako označení pro soubor neformálních vztahů, které mezi jednotlivými klienty a mezi klienty a „zaměstnanci“ vznikají). Brzy ale poznal, jak moc se mýlil. Ilja odvezl Dmitrije a další tři muže, se kterými cestoval, z nádraží rovnou na stavbu na okraji Prahy. Už na nádraží vylákal Ilja z Dmitrije jeho pas s tím, že ho potřebuje k jakémusi řízení na úřadu práce a k vyřízení pracovního víza. Dmitrij byl rád, že se dohody plní a že bude mít pracovní povolení, a proto mu pas předal. Po skončení práce byli dělníci převezeni na polorozpadlou ubytovnu, plnou dalších Ukrajinců, Moldavanů a Mongolů. Dmitrij se dozvěděl, že cena za ubytovnu 4500,- měsíčně mu bude strhávána ze mzdy. Další dny Dmitrij tvrdě pracoval 10-12 hodin denně šest dní v týdnu na různých stavbách v Praze. Každý týden dostal Dmitrij zálohu na jídlo ve výši 500,- Kč. Po dvou měsících začal Dmitrij po Iljovi požadovat slíbený plat. Ilja si stěžoval, že doba je těžká, investoři neplatí. Sám však přijížděl na stavbu a ubytovnu v luxusním osobním autě. Po dalším měsíci došla Dmitrijovi trpělivost, manželka volala z Ukrajiny, že rodině docházejí peníze, a Dmitrij znovu žádal Ilju o výplatu. Ilja oznámil dělníkům, že se druhý den stěhují na stavbu za Prahu a že jejich novým šéfem bude Alexandr. Večer téhož dne byl Dmitrij a několik dalších dělníků svědkem rozhovoru mezi Iljou a Alexandrem, ze kterého vyplynulo, že dělníci byli jako námezdní síla koupeni v ceně 30 000,- za jednoho. Dmitrij se cítil ponížen a rozhodl se ze stavby odejít a protlouct se sám. Ráno tedy Iljovi oznámil, že odchází, a požadoval po něm pas. Ilja se mu vysmál, kam že si Dmitrij myslí, že bez platného povolení k pobytu dojde a kde bude bez pracovního povolení pracovat. Tak se Dmitrij dozvěděl, že naletěl podvodníkům, že vízum v pase je pouze turistické, že jej na pracovní z území ČR změnit nejde a že žádné pracovní povolení nikdy neměl. Ačkoli tedy od začátku chtěl v České republice pracovat legálně, dostal se podvodem do postavení ilegálně pracujícího migranta. Byl v pasti. Dmitrij řekl Iljovi, že trvá na tom, aby mu vyplatil dlužnou mzdu a zajistil jeho pobyt, jinak že na něj podá trestní oznámení na policii. Ilja se smál a ptal se, jestli Dmitrij ví, co se může stát jemu nebo dokonce jeho ženě a dětem. Dmitrij tedy ještě několik týdnů pracoval na stavbě pouze za jídlo a ubytování na špinavé ubytovně. Pak se ještě jednou pokusil s Iljou vyjednávat o dlužné mzdě. Druhý den ubytovnu, kde bydlel, navštívila cizinecká policie na anonymní udání. S Dmitrijem, který v Čechách pobýval již druhý měsíc bez povolení, zacházela jako se zločincem. Na policejní stanici se v Dmitrijovi cosi zlomilo. Věděl, že se stal obětí trestné činnosti. Nejen že byl podveden, ale Ilja a další osoby zapletené do vztahů kolem stavby a ubytovny s ním zacházeli jako s nevolníkem, vydírali jej a vyhrožovali jemu a jeho rodině. „To se již nesmí opakovat,“ rozhodl se Dmitrij a chtěl na cizinecké policii podat trestní oznámení. Po určitých dohadech byl Dmitrij vyslechnut zástupci specializovaného policejního útvaru, který má na starosti obchodování s lidmi. Policisté zjišťovali podrobnosti, vypadalo to, že Dmitrijův případ není ojedinělý a že osoby, které zneužívaly Dmitrije, byly zapleteny do široké sítě podvodníků a vykořisťovatelů. Policisté také přislíbili Dmitrijovi, že bude-li s policií spolupracovat, Česká republika mu legalizuje pobyt. Novela cizineckého zákona totiž umožnila, aby cizincům, kteří se stanou obětí obchodování s lidmi a spolupracují s policií, byl udělen dlouhodobý pobyt za účelem ochrany. Dmitrij s policií spolupracovat chtěl, domníval se také, že by jej návrat na Ukrajinu mohl ohrozit, a proto přivítal i možnost zůstat v Česku. Jedinou vadou na kráse jeho příběhu byla skutečnost, že cizinecká policie Dmitrijovi udělila správní vyhoštění. Během spolupráce s policií a trvání dlouhodobého pobytu za účelem ochrany sice nemohlo být toto vyhoštění vykonáno, ale jeho vykonatelnost po skončení trestního řízení visela nad Dmitrijem jako Damoklův meč. Dmitrij ve spolupráci s právníkem, kterého si sehnal přes českého známého, zjistil, že správní 26.8.2008 23:29:49 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY vyhoštění může být zrušeno, pokud kriminální policie potvrdí, že jeho svědectví přispělo k odhalení trestného činu obchodování s lidmi. Dmitrij jásal, budoucnost si vysnil v růžových barvách: „Proti podvodníkům bude svědčit, je to sice nebezpečné, ale za to, co udělali jemu a dalším lidem, musí tvrdě pykat. Policie určitě vydá potvrzení o tom, že s ní spolupracuje, vždyť si přece policisté pochvalovali, jak jeho svědectví krásně zapadá do celého případu a je důležité pro odhalení špiček překupnického gangu. Cizinecká policie mu na základě potvrzení zruší správní vyhoštěn a Dmitrij si najde práci a přiveze ženu a děti do Čech. Měl by je opravdu rád tady u sebe, protože výhrůžky, kterými jej častoval Ilja, nebral opravdu na lehkou váhu.“ Deziluze přišla, když žádal kriminalisty o vydání potvrzení, že s nimi spolupracuje. Ukázalo se, že policie nemá dostatek důkazů, že se jedná o obchodování s lidmi. Státní zástupce přikázal policistům případ odložit. Příběh Dmitrije a dalších jako by se nikdy nestal. Podle Dmitrijova právníka byly ve vyšetřování patrné určité formální chyby, Dmitrij se v tom ale příliš nevyznal a hlavně řešil úplně jiný problém. Žádné potvrzení o spolupráci s policií nedostane, svědectví, které podal proto, aby pomohl odhalit osoby, které zneužívají, vykořisťují a obchodují desítky cizinců a poškozují českou ekonomiku a sociální systém neodváděním povinných daní a pojištění, bylo úplně zbytečné. Pokud si Ilja a další přečtou Dmitrijovu výpověď, může si být téměř jist, že se pomstí jemu nebo jeho rodině. Když bylo trestní řízení definitivně ukončeno, bylo Dmitrijovi oznámeno, že musí do deseti dnů opustit Českou republiku. V očích cizinecké policie se tím, že se stal obětí trestného činu, tím, že mu jiný znemožnil včas si prodloužit vízum, stal nežádoucím cizincem, podvodníkem a kriminálníkem, kterému bude na tři roky znemožněno vstoupit na území České republiky a schengenského prostoru. Pro Dmitrije a jeho rodinu bude mít tento zákaz fatální důsledky, z chudoby, z níž si snažil pomoci poctivou prací na území jiného státu, se následujících několik let nedostane. Dmitrij se cítil podveden a zneužit dvakrát. Ten druhý podvod ho mrzel mnohem víc, přišel totiž ze strany, ze které by to nečekal, od státních orgánů, na které se obrátil v situaci, kdy nutně potřeboval pomoci a se kterými spolupracoval, protože věřil, že jsou tu od toho, aby chránily slabší a vykořisťované. Místo toho se stal obětí české restriktivní imigrační politiky, která sice provedla Směrnici upravující pobyt osob, které se staly oběťmi obchodování s lidmi, ale tak formalistickým a podmínkami zatíženým způsobem, že předně zkoumá, zda se obchodovaná osoba na území České republiky nenachází nelegálně, a pak jí teprve dochází, že právě ilegalita je jedním z nástrojů, kterým obchodníci s lidmi drží své oběti v šachu. ANJA Absolventka zdravotní školy Anja nemohla dlouho sehnat slušně placenou práci. Jednou ji zaujal inzerát shánějící pomocný zdravotnický personál v pražských nemocnicích. Anja cestovala do Česka prostřednictvím pracovní agentury, také ona za zprostředkování zaplatila nemalou finanční částku. Ještě na Ukrajině podepsala zprostředkovatelskou smlouvu o budoucím zaměstnání v nemocnici, legálnímu výdělku již nemohlo stát nic v cestě. Možná jeli Anja s Dmitrijem stejným autobusem, který je dovezl na pražskou Florenc. Anju zde vyzvedla zprostředkovatelka, odebrala jí pas a odvezla ji do soukromého bytu v centru města. Ráno jí zde její noví šéfové všechno vysvětlili. Za zprostředkování cesty a „práce“ Anja dluží 3 000 dolarů, které musí splatit z peněz, které vydělá poskytováním sexuálních služeb zákazníkům tohoto utajeného privátního bytu. Kdyby chtěla utéct, může se jí stát něco velmi velmi ošklivého nebo něco podobného může potkat její příbuzné na Ukrajině. Anja ani nepotřebovala přesně popsat co, jedna z dalších žen, které obývaly byt, si právě zakrývala make-upem modřiny. Po několika týdnech, kdy byla Anja nucena k prostituci, bylo s ní zacházeno jako s předmětem bez vlastní vůle, nemohla svobodně opustit byt, telefonovat ani dát někomu o sobě zprávu, se jí podařilo přesvědčit jednoho ze zákazníků, aby zaplatil za to, že s ní bude moci jít z bytu ven na kávu. Z kavárny pak jednoduše utekla do rušných pražských ulic. Na policii detailně popsala trauma, které byla nucena v minulých týdnech prožít. V očích cizinecké policie, kterou obvodní policisté neprodleně uvědomili, však na území České republiky pobývala nelegálně, turistické vízum, které pro ni zařídila fiktivní agentura, totiž vypršelo čtrnáct dní poté, co Anja přicestovala do Prahy a byla zavřena v klubu. Jako nelegálně pobývající cizinka byla umístěna do zařízení pro zajištění cizinců společně s dalšími cizinci, kteří pobývali v Česku nelegálně nebo s těmi, kteří úmyslně zapírali svoji totožnost, aby nebyli z území České republiky vyhoštěni. V zařízení pro zajištění cizinců byla Anja navštívena kriminální policií. A podobně jako Dimitrij dostala nabídku, že pokud bude spolupracovat s policií a bude vypovídat proti pachatelům trestné činnosti, může jí být udělen dlouhodobý pobyt za účelem ochrany. Jinak bude vzhledem k nelegalitě svého pobytu vyhoštěna. Anja dostala lhůtu na rozmyšlenou, třicet dní se za dvojitým ostnatým drátem, denně kontrolována ostrahou a bez trochy soukromí. Mohla se dobrovolně a svobodně rozhodnout, zda s policií bude spolupracovat či nikoli. Vystresovaná souhlasila se svojí rolí svědka, žádala však utajení své totožnosti. Kriminalisté zprvu chápali Anjiny obavy, později však její žádost o utajení zamítli s tím, že pachatelé trestné činnosti Anju podle výpovědi stejně poznají. Marně Anja argumentovala svým obrovským strachem o svůj život a zdraví. Pár měsíců po svém útěku z bytu, kde byla nucena k prostituci, stanula osobám, které její ponížení způsobily, tváří v tvář v soudní síni. Trest pro pachatele trestné činnosti byl vyměřen ve výši tří let. Situaci psychicky nevydržela a zhroutila se. Stala se obětí podruhé. VZPOMÍNKA NA DOŽIVOTÍ Když Dmitrij odjížděl na dlouhé tři roky z České republiky, říkal svým přátelům: „Naučil jsem se tu mnoho zajímavých věcí, uvažuji, že si příště otevřu podobně výhodný byznys jako Ilja. Nic mi totiž ze strany české policie nehrozí.“ Dmitrij se přitom sice smál, ale byl to úsměv, u kterého mrazí, mrazí z důsledků, které jednomu obyčejnému člověku přineslo rozhodnutí udělat správnou věc. Anja pomohla české policii proto, aby nemusela dlouhé týdny žít za mřížemi detenčního střediska, které více než cokoli jiného připomíná koncentrační tábor. V intencích platného cizineckého zákona se svobodně ve lhůtě na rozmyšlenou rozhodla spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení na odhalení trestné činnosti. Doufala, že policie pochopí, jak traumatické je vyprávět znovu a znovu o otřesných zážitcích z nucené prostituce, že pochopí, jak nebezpečné je vypovídat proti osobám zapleteným do výhodného obchodu, který se točí kolem nucené prostituce. Nepochopila. Anja se vrátila na Ukrajinu, pět měsíců o ní nemá její rodina žádné zprávy. (pozn. Dmitrijův a Anjin příběh je kompilací příběhů několika cizinců, kteří byli oběťmi obchodování s lidmi a pobývali v posledních letech v České republice. Veškerá jména jsou fiktivní.) Autor je právník. 11 novy_prostor_312.indb 11 26.8.2008 23:29:50 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autor: Vít Klepárník KONFLIKT O OSETII JAKO… JIŽNÍ OSETIE, GRUZÍNSKÝ REGION, KTERÝ ALE JIŽ DLOUHO POD ZÁŠTITOU RUSKA EXISTUJE SAMOSTATNĚ, SE STAL DĚJIŠTĚM VÁLKY. TA BÝVÁ VNÍMÁNA JAKO BOJ DOBRÝCH „DEMOKRATICKÝCH GRUZÍNCŮ“ PROTI AUTOKRATICKÉMU „RUSKÉMU MEDVĚDOVI“, NEBO NAOPAK JAKO VÁLKA „NAŠICH SLOVANSKÝCH BRATŘÍ“ PROTI „KAVKAZSKÉMU BARBARSTVÍ“. V TOMTO ČLÁNKU NENABÍZÍME PODOBNĚ JASNÉ A ZAVÁDĚJÍCÍ ODPOVĚDI, CHCEME VÁLKU VNÍMAT V RŮZNÝCH VRSTVÁCH, KTERÉ MÁ, A SE ZŘETELEM K JEJÍM HISTORICKÝM KOŘENŮM. NABÍZÍME NĚKOLIK „JAKO“, PODLE NICHŽ LZE VÁLKU CHÁPAT A JEJICHŽ SPOJENÍM JÍ LZE POROZUMĚT. Shrňme si krátce nedávné události. V červenci a na počátku srpna se Gruzie i Jižní Osetie navzájem obviňovaly z vyprovokování pohraničních ozbrojených konfliktů. Sedmého srpna uzavřely příměří, v noci na pátek 8. srpna však gruzínské jednotky zahájily útok. V důsledku masivního nasazení vojenské techniky – tanků, raketometů a také letectva – obsadily během pátečního dopoledne řadu jihoosetských vesnic a dosáhly předměstí správního centra Cchinvali. Ruské jednotky reagovaly a ještě téhož dne večer jejich jednotky vstoupily zpět do města. Během konfliktu označovaného někdy jako „víkendová válka“ Rusové vytlačili gruzínské jednotky z regionu a boj přenesly na vlastní gruzínské území. Ruské jednotky se z regionu postupně stahují, ale až do data redakční uzávěrky se nestáhly úplně. Rusko se přiklonilo k možnosti držet určitou malou část gruzínského území („nárazníková zóna“) jako nástroj strategie a vyjednávání. JAKO ETNICKÝ KONFLIKT Dnešní Gruzínci a Osetinci jsou potomky dvou odlišných národů či národností, které dnešní území osídlily hluboko ve středověku. Předchůdci gruzínských kmenů zde žili již v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Osetinci se považují za potomky alanských a skýtských kmenů, kteří údajně žili na témže území ve stejné době jako Gruzínci. Ve skutečnosti pravděpodobně přišli Osetinci do oblasti dnešní Severní Osetie teprve ve středověku po zničení jejich říše v Asii Mongoly. Kdy došlo k migraci části z nich na jih, zůstává dodnes předmětem velkých debat, pravděpodobně to však bylo někdy mezi 17. a 19. století. Gruzíncům to nabízí argument, že z tohoto důvodu mají na území větší právo. Tyto úvahy sice mohou obsahovat určitou část historické pravdy, ale z hlediska historie a politické reality (a uplatnění) jsou absurdní. Ukazuje to i izraelsko-palestinský konflikt (mají mít právo na stát pouze ti, kteří před třemi tisíciletími osídlili území „jako první“?). Dokonce i my bychom si mohli položit otázku, zda máme právo na tento stát, neboť jsme nebyli prvními historickými obyvateli středoevropského prostoru. Etnicky a nábožensky rozmanitý Kavkaz s desítkami kmenů, národů a nárůdků usilovali moskevští vládci zkolonizovat už od konce vlády cara Petra I. (přelom 17. a 18. století). Severní Osetie se stala součástí ruské říše patrně roku 1774. Region Jižní Osetie a Gruzie si Rusko podrobilo roku 1801. Ve druhé polovině 19. století projevovali Gruzínci větší snahy o emancipaci ze sociálního, národního a náboženského nátlaku. Bylo tvrdě potlačeno jejich chystané spiknutí, které usilovalo o vytvoření samostatného státu. Ani Osetinci však nepřijímali ruskou nadvládu vstřícně. Zlomem v dosavadním vývoji byly ruské revoluce v roce 1905 a zejména v roce 1917. Události roku 1917 umožnily Gruzii se na krátké čtyři roky osamostatnit. Menševická gruzínská vláda přitom Osetince nařkla ze spolupráce s bolševiky. V letech 1918-1920 došlo k několika osetským povstáním, proti kterým v roce 1920 krutě zasáhla gruzínská Národní garda (3000 mrtvých). Střety Osetinců a Gruzínců ukončila až invaze Rudé armády v roce 1921. Gruzie se spolu s Osetií – přes určité integrační snahy na Kavkaze na přelomu dvacátých a třicátých let – staly až do roku 1991 prostřednictvím Gruzínské ASSR součástmi Sovětského svazu. Přičlenění Severní Osetie do Ruské federace a Jižní Osetie do gruzínské svazové republiky definitivně potvrdilo rozdělení Osetinců jako národa či národnosti. 12 novy_prostor_312.indb 12 26.8.2008 23:29:51 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Sami Jihoosetinci se však během sovětské éry cítili znevýhodněni, protože na rozdíl od Severní Osetie resp. Abcházie, které měly statut autonomních republik (v rámci Ruské federace resp. Gruzínské SSR), byla jižní Osetie pouze gruzínskou autonomní oblastí. Gruzínci naopak považovali postavení Jižní Osetie za nepřiměřeně privilegované (někteří dokonce ještě dnes rozhořčeně prohlašují, že „na všech možných pozicích velel vždy Osetinec“). O status autonomní republiky začali Osetinci usilovat ještě za existence Sovětského svazu, jejich snahy však Gruzínce od počátku popuzovaly. Většina Gruzínců, Jihoosetinců (a také Abcházců) – navzdory dlouhodobému silnému vlivu osmanské říše – vyznává stejné náboženství, pravoslaví. Osetinci však nemluví gruzínsky, ale rusky. JAKO STÁTOPRÁVNÍ KONFLIKT Státoprávní rozměr gruzínsko-osetinského konfliktu vyjadřuje známá otázka: „Má mít každý národ vlastní stát?“ Gruzínská a osetská kauza jsou si v určitém smyslu podobné. Ani jedno z etnik se nemůže opřít o silnou tradici soudobé státnosti. Obě tak nedávno sáhly k tomu, co můžeme označit jako „vymýšlení dějin“ a tradice. Osetinci se tak např. v jedné ze svých učebnic označují za „nejvzdělanější a nejkulturnější kavkazský národ“. Gruzínci ve snaze se vymezit vůči své historii v rámci Sovětského svazu označují Rusko za „dějinného nepřítele“ vedle Iránu a Turecka. Celé období sovětské historie pak hodnotí jako éru ponižování, okupace, útlaku a rusifikace a odkazují na krátkou existenci vlastní „demokratické“ republiky po první světové válce. Gruzínská státoprávní i národní tradice sahá hluboko do historie (a je zjevně starší než státoprávní a národní tradice ruské říše), sami Gruzínci ji však nyní do značné míry zneplatňují úpornou snahou dokázat historickou a kulturní převahu nad Ruskem. Už za předchozího prezidenta Ševarnadzeho slavili tři tisíce let vlastní státnosti. Od roku 1991 odmítají připomínat Den vítězství; prezident Michail Saakašvili předloni odmítl navštívit oslavy šedesátého výročí vítězství druhé světové válce s tím, že to „není náš svátek“. Gruzii po rozpadu Sovětského svazu (1991) státy všeobecně uznaly, to už však Jižní Osetie směřovala k odštěpení. Gruzínská Gamsachurdiova vláda v létě 1990 zakázala regionální strany, zrušila výsledky regionálních voleb a vyhlásila výjimečný stav. Od ledna 1991 do léta 1992 probíhaly boje, do nichž se v závěru zapojili i Rusové. Příměří podepsané prezidenty Gruzie a Ruska Ševarnadzem a Jelcinem vymezilo jižně od Cchinvali bezpečnostní koridor a přivedlo sem Společné mírové síly (Gruzie, Osetie a Ruska). Jižní Osetii de facto vládla samostatná administrativa podporovaná Ruskem. Pozici této vlády, v jejímž čele stojí od roku 2001 bývalý funkcionář oficiální komunistické mládeže Eduard Kokojev, se však Gruzie pokusila zviklat s pomocí režimu Dmitrije Sanakojeva, který sídlí ve městě Kurta a ovládá několik osetských vesnic. Sami Osetinci se již několikrát po roce 1990 vyslovovali k možnosti osamostatnit se. Již v roce 1992 se obyvatelstvo vyjádřilo pro odtržení od Gruzie a spojení s Ruskem. Stanovisko vzešlo také z referenda a de facto jihoosetských prezidentských voleb v roce 2006. Vyplynulo z nich, že údajně 98 % obyvatel podporuje Kokojevovu administrativu; pro-gruzínské sčítání skončilo v témže roce s podporou 94 % obyvatel pro Sanakojeva („referendům“ nebyli přítomni zahraniční pozorovatelé anebo je provázely právní pochyby). Jedním z nejpalčivějších problémů regionu zůstávají utečenci. Podle sčítání obyvatel z roku 1989 žilo na území Gruzie (vyjma Jižní Osetie) kolem sto tisíc Osetinců, v roce 2005 jich zde bylo již necelých čtyřicet tisíc a dnes existuje již minimální šance, že se vrátí. To stejné platí o gruzínských uprchlících z Osetie. Státoprávní problémy Gruzie a Osetie jednoznačně neřeší ani mezinárodní právo. Zásada práva národa na sebeurčení jednoznačně podporuje věc Osetinců. Princip, podle kterého nelze měnit hranice státu bez souhlasu tohoto státu, naopak podepírá gruzínské argumenty. Případ Kosova sice není s Osetií totožný, ale uznání Kosova Německem, Francií, Velkou Británií, USA a posléze i Českou republikou nepochybně vytváří silný argument pro právo Osetinců na svrchovanost. Velikost, počet obyvatel, ekonomická síla i malá schopnost získat podporu Jižní Osetii patrně přinutí usilovat o určitou formu autonomie v rámci Ruska. dnešnímu převažujícímu mínění přinesl rozpad SSSR řadu negativních důsledků, s nimiž se bude i tento region vyrovnávat řadu let. Je třeba kritizovat jak gruzínský útok, jehož tragické důsledky v Cchinvali zůstaly stranou pozornosti řady světových médií, tak i nepřiměřené a vypočítavé akce ruských vojsk v některých částech Gruzie. Válka nebyla ale pouze mocenským střetem Gruzie a Ruska, Davida a Goliáše. Je konfliktem dvou diametrálně odlišných vizí o uspořádání v Evropě a v jejím nejbližším okolí. Je proto nutné spojit místní historické souvislosti s procesem rozpadu Sovětského svazu a rozšiřování NATO. Evropská bezpečnost spočívá víc než šest dekád na úspěšné spolupráci pěti mocností, USA, Německa, Velké Británie, Francie a Ruska. Proces rozšiřování NATO, který pohání americká domácí politika, tuto shodu přinejmenším v posledních deseti letech podkopává. NATO prosazuje takové pojetí bezpečnosti, která se vymezuje proti vnější hrozbě a Rusko se pak stává tím nejpravděpodobnějším rivalem. Německo, Francie a Velká Británie se na dubnovém summitu NATO v Bukurešti postavily proti pozvání Gruzie a Ukrajiny do tzv. akčního plánu členství v NATO. Jejich rozhodnutí je však pouze dočasné a konflikt kolem Osetie činí budoucí kroky ještě dramatičtějšími. Autor je historik a politolog. INZERCE JAKO BOJ ZA DEMOKRACII Úsilí Gruzie za územní suverenitu vykládají někteří žurnalisté jako střet demokratické Gruzie a autoritářského/autokratického Ruska. To ale v rusko-osetinsko-gruzínském konfliktu výrazně kulhá. Problémy s právním státem a demokratizací veřejného života má totiž většina postsovětských států (pokud ne všechny). Rusko značně diskvalifikuje to, že je považováno za dědice Sovětského svazu, stejně jako Putinův tvrdý kurz. Gruzie ale pro změnu bývá některými autory kritizována jako polovojenský režim, lidskoprávní organizace upozorňují na potlačování opozice a kontrolu médií a sám gruzínský prezident Saakashvili proslul výrokem o možných původcích nepokojů proti jeho vládě: „na takové lidi nebudeme šetřit kulkami“. JAKO GEOSTRATEGICKÝ KONFLIKT K pochopení osetinsko-gruzínského (a ruského) konfliktu nestačí rozumět etnicko-národnostním rozporům, snahám Jihoosetinců o sebeurčení a úsilí Gruzínců o územní svrchovanost ani upřít pozornost k ruské politice. Navzdory 13 novy_prostor_312.indb 13 26.8.2008 23:29:51 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autorství: Petr Porteš, Katarína Potfajová , U O N E L O V O D A KDYŽ N E I N Á B L A O D K TA Jako z pohlednice vypadají hory kolem Valbone ALBÁNII SI NEJDE PŘEDSTAVOVAT JAKO NEBEZPEČNÝ RÁJ ZLOČINU, JAK VELÍ NÁŠ STEREOTYP. VHODNOU CESTOU K JEJÍMU POZNÁNÍ NENÍ ALE ANI PROPAGAČNÍ SPOT ALBÁNSKÉHO MINISTERSTVA CESTOVNÍHO RUCHU – JAKO VYSTŘIŽENÝ ZE SBÍREK FOLKLORISTICKÉHO KÝČE. MALEBNÁ RYBÁŘSKÁ VESNIČKA „Kdo vám prosím vás doporučil, abyste přijeli zrovna sem?“ ptala pokojská hotýlku v Shengjin, do něhož jsme po několika dnech pěstění vzhledu otrlých cestovatelů zavítali smýt prach z cest. „Vždyť tady není nic, co by stálo za vidění,“ pokračovala. Marně jsme se dovolávali tvrzení nejmenovaného průvodce, že tady někde nás čeká malebná rybářská vesnička. Pokrčila rezignovaně rameny a s milým úsměvem Albánců nám popřála hodně štěstí. Ani pohled z balkónu nám najít vesnici nepomohl. Přímo naproti hotelovému vstupu čněly stříbrné věže rafinerie ropy, která se svým hukotem připomínala až do zítřejšího rána… Jak jsme viděli cestou, Albánie se za poslední roky změnila. Za okny furgonu (minibusu v soukromém vlastnictví, který zde představuje nejčastější způsob hromadné dopravy) se střídaly rozestavěné budovy menších hotelů a vil, prach a hlína ze zakládacích prací tvořily umělý reliéf desítek hektarů podél silnice. Když chceme vystoupit v centru vesnice, řidič k našemu překvapení zastavuje uprostřed opuštěného staveniště. Betonové skelety nedostavěných vysokopodlažních hotelů, zrezivělé armatury betonových konstrukcí porůznu zpola zakryté pískem, pohozené obaly od stavební chemie s částmi zrezivělého nářadí tvoří nepřirozenou kulisu pro nízké domky, obchůdky a malé provozovny původní zástavby krčící se v dlouhých pravoúhlých stínech sousedních velikánů. Prodíráme se džunglí betonových monster, ozdobených nezbytnou vlaječkou nadnárodní společnosti, která hotelovou výstavbu financovala, směrem k pláži. Od místních obyvatel se později dovídáme, že tato část pobřeží byla vytipována jako místo pro vybudování turistického letoviska. Masový příliv turistů se ale nekonal. Zahraniční investoři odešli stejně rychle, jako se rozplynuly jejich marketingové kalkulace, a zanechali po sobě torza megalomanské výstavby s nápisem Shitet (Na prodej) a velkoplošné tabule s počítačovými vizualizacemi budoucích hotelových komplexů ostře kontrastujícími s jejich nynějším stavem. Přesto se na bývalá staveniště vrací život. Betonové základy zarůstají trávou a tvoří ohrádky pro pasoucí se krávy a kozy místních obyvatel, které za soumraku okupují opuštěné pláže a nacházejí pamlsky ve všudypřítomných odpadcích. Železobetonové skelety nedostavěných hotelů jsou zase příhodným místem pro sušárnu prádla. Stísněná realita někdejší rybářské vesnice se na optimismu a dobrosrdečnosti shengjinských obyvatel, jak se zdá, nijak nepodepisuje. Dál provozují svoje malé, přívětivé kafetérie, holičství a obchůdky se zeleninou a typickým burkem, improvizované myčky aut a opravny všeho druhu. Prožitá zkušenost v nás ale zanechává nepříjemný pocit, že na „albánské rybářské vesničky“ ohrožené megalomanskými turistickými projekty čekají nejisté časy. HOST DO DOMU – BŮH DO DOMU Toto rčení ve světě individualit a rozpadu společenství ztrácí lesk. Ne však v Albánii, kde je postavení hosta výjimečné. Kanun – kodifikace tradičního zvykového práva, jehož kořeny sahají až do ilyrských časů a jímž se dosud řídí život zvláště v horských oblastech severu Albánie, hovoří o vztahu hosta a příslušníků rodiny domu, do kterého je pozván, jasně. I když Kanun už dnes přísně dodržuje jen málokdo, základní pravidla stále platí. Host je opravdu polobohem a stát se jím může každý, kdo zaklepe na dveře, nebo je pozván obyvateli domu. V okamžiku, kdy se nejskromnější pocestný svěří se rodině jako 14 novy_prostor_312.indb 14 26.8.2008 23:29:52 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY host, stává se mimořádnou a nedotknutelnou osobností. Přímých zkušeností s albánskou pohostinností máme několik a nebylo možné si po nich Albánce nezamilovat. Každá návštěva je fascinujícím, hlubokým prožitkem. V Albánii se nikdo nepodivuje na otázkou dvou ušpiněných turistů s batohem, zda si mohou postavit stan na jeho pozemku. Naopak je vám zpravidla okamžitě nabídnuto vstoupit a požívat albánského pohostinství. Milé úsměvy s lehkými rozpaky z jazykových bariér, lahodné jídlo připravené z místních produktů, které bez dalšího zkoumání snesou, zvláště v horských oblastech, přísná kritéria BIO potravin, nezbytná rakije či albánský koňak a káva rozptylují jakékoliv obavy. Albánci jsou v pohostinnosti velice nenucení. Když nám docházela témata v rámci velice omezené slovní výbavy (co děláme, odkud jsme a že Albánie je „míre“ – dobrá), strávili jsme několik hodin se zážitky jednotlivých členů rodiny. Albánci, se kterými jsme se setkali, prokazovali neuvěřitelnou schopnost vyjádřit i složitější příběhy, aniž by použili nám srozumitelného jazyka, a tak dochází (po vypití několika albánských koňaků) k diskuzi o pověstné krevní mstě. Večer nám hostitelé nabídli svoje vlastní postele a nedbaje našich protestů si odnesli matrace do jiné místnosti. Do noci se bavili diskuzí o dvou pocestných s batohem z Česka a Slovenska... Pohostinnost se projevovala i jinak. Snaha Albánců vám pomoci, i přes jazykovou bariéru zjistit, co potřebujete, hledáte, kam jdete a pomoci vám s řešením situace má často za následek, že kolem vás stojí asi půl vesnice místních, kteří se zuřivě domlouvají, jak nejlépe váš problém vyřešit. Když v jednom obchodě nemají něco, co potřebujete, sami vás zavedou ke „konkurenci“. Taxikář, kterého služby jsme odmítli, protože jsme neměli dost peněz, nám sám zastavil furgon a vyjednal dobrou cenu. V ALBÁNII NIC NENÍ PROBLÉM „Hallo“,“ How are you?“, „Where are you from?“, „Anglez?“ ptají se s zájmem Albánci různého věku, nebo jen tak nenuceně mávají na pozdrav, aby se vrátili ke svojí partii šachu, koňaku Skenderbeu a zakysanému jogurtu. Vůbec nejsou překvapení z toho, že ani jeden z nás Angličan není a že v kontrastu s jejich čistým zevnějškem zrovna nevoníme. Zvyknout si na to, že v Albánii jsou všechny problémy řešitelné, pro nás znamenalo menší kulturní šok. Chcete se vrátit skrz polovinu Albánie za jediný den, protože zjišťujete, že vám docházejí peníze? Není problém. Každý vám nabízí různé možnosti, jak cestu uskutečnit. Všudypřítomné malé mikrobusy a dodávky (furgony) jezdí sice bez jízdních řádů, ale za to pokrývají snad všechny kouty Albánie. Stačí jen přijít na shromaždiště nebo si ho stopnout po trase, dojednat si případné odchylky od trasy a cenu za odvoz. Pro Albánce je dohadování o ceně a umísťování pasažérů do dodávky společenskou zábavou, které je třeba nechat volný průběh. V Albánii se nespěchá. Že je cestujících v dodávce víc, než by mělo? Nevadí. Volně položené plastové stoličky rozšíří kapacitu míst k sezení. Přetahování se o cestující mezi řidiči skončilo vždy smířlivým poplácáním po ramenou a nezbytnými vtípky. V autokarech jste okamžitě vtaženi do bouřlivých diskuzí mezi cestujícími, kteří se jinak neznají, a řidičem o tom, jakou hudbu budeme v průběhu cesty poslouchat, jestli zapneme klimatizaci, kdo se kde chystá vystupovat, nebo naopak, co dělal ve místě, kde se rozhodl nastoupit. Nic není od počátku jisté a vše se ustavuje v průběhu konkrétních situací. Nestandardní situace jsou v Albánii standardem. Odbočování do protichůdných jízdních pruhů pro nákup paprik v místním stánku se zeleninou či kuřácké zastávky v průběhu jízdy nikoho významně nevzrušují. Řidiči zastavující v různých směrech, aby si v dopravní zácpě vzájemně popovídali o životě, nevyvolávají v ostatních účastnících silničního provozu návaly mrtvice, ale poskytují čas k zapálení další cigarety a k nové historce. Problém s umístěním často přesouvaných zastávek státních autobusových linek je tématem, do kterého se zapojí veškeré osazenstvo kafetérie. Než po nezbytné poradě a diskuzi o aktuálnosti jednotlivých zkušeností získáte konečný verdikt, odcházíte s několika darovanými cigaretami nebo s chlazeným nápojem. Všudypřítomné muly a chodci vstupují do vozovek stejně nenadále, jako jsou místní řidiči schopni rychle reagovat na jejich přítomnost. Nad tímto včelím úlem dohlíží nepříliš přísně působící policista s píšťalkou, kterou užívá nejčastěji k tomu, aby pozdravil projíždějícího známého a na chvíli znovu zabetonoval průjezd silnicí prohozením několika veselých poznámek přes stažené okýnko. Albánie je oproti jiným oblastem Balkánu také až nezvykle nábožensky tolerantní. Existence mešity v těsném sousedství katolického kostela a pravoslavného chrámu nikoho neudivuje a vzájemné volné střetávání různých náboženských kultur a jejich soužití, jak se zdá, posiluje. „Malebná rybářská vesnice“ Shengjin novy_prostor_312.indb 15 Albánci jsou nábožensky vlažní, ale otázky na naše vyznání měli často. Zkuste jim ale říct, že jste ateista, a dostane se vám přednášky zakončené otázkou „A v co věří tvoji rodiče?“. Odpověď, že otec je katolík, vyloudí na jejich tvářích vítězoslavný úsměv. „No vidíš, tak ty taky,“ kontruje veselým poplácáváním muslim, se kterým cestujeme do hor. PLÁŽ DHERMI, TAK TROCHU Z(A)TRACENÝ RÁJ Sjíždíme z dvoutisícových hor k pláži Dhermi, neboli Drymades – nejkrásnější jižní části albánského pobřeží. Průzračná voda, bílé oblázky, lávové vyvřeliny, žádné hotely a frajeři ve sporťácích… Ale i tady se už rozmohl stavební ruch, který má z kdysi panenského kusu pobřeží stvořit turistický „ráj“. Nepochopil jsme ale pro koho. Počet návštěvníků, které jsme za tři dny potkali, by se dal spočítat na prstech několika rukou. Plážová lehátka nové restaurace zela prázdnotou, v jinak příjemném kiosku na pláži, kde kdoví proč koupíte jen produkty zahraničních značek, posedávalo asi dvanáct lidí a s nudícími se barmany jsme si krátili čas testováním soudržnosti boxovacího pytle. Na otázku, jestli do Dhermi jezdí víc lidí než ti, kteří momentálně polehávají kolem kiosku, nám barman odpoví, že přes víkend to tady bývá „really crazy“, a tak zvědavě vyčkáváme do pátečního večera. Nával se ale nekonal. V půl třetí ráno nás vzbudilo hlasité disko z nově otevřené restaurace. V očekávání nejhoršího je odcházíme požádat, aby se to otravné a lehce ubíjející duc duc pokusili ztlumit. Na prakticky opuštěné pláži a v ještě opuštěnějším baru to nebyl problém. Albánci se zřejmě raději rekreují na bulvárech a na plážích lehce ušmudlaného Vlore a o podobně i někteří zahraniční turisté. A dobře jim tak. Jestli má jejich vkus udržet alespoň část jižního albánského pobřeží relativně nedotčenou, jen ať v něm zůstanou. Dhermi ale jeho budoucnost zřejmě přece jenom dostihne. Autor je student Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity. Autorka působí v Hnutí Duha. 15 26.8.2008 23:29:54 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY 16 novy_prostor_312.indb 16 26.8.2008 23:29:55 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY 17 novy_prostor_312.indb 17 26.8.2008 23:30:00 18 novy_prostor_312.indb 18 26.8.2008 23:30:02 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autor: Petr Pospíšil JSME JEDEN KMEN ROZHOVOR SE ZPĚVAČKOU MONIKOU NAČEVOU MONIKU NAČEVU ZNAJÍ STOUPENCI ALTERNATIVNÍHO ROCKU VELMI DOBŘE. V KAVÁRNĚ JSME SI S NÍ POVÍDALI O JEJÍM VZTAHU K TEXTŮM JÁCHYMA TOPOLA, O ZKUŠENOSTECH S HRANÍM V NĚKOLIKA KAPELÁCH I O NÁZORECH.. ČEKALI ZPĚVÁKA Jak jste se vlastně dostala k hudbě, k dráze zpěvačky? Jaké byly vaše začátky? Když jsem byla teenager, tak jsem moc nepřemýšlela o tom, co budu dělat, neměla jsem žádné plány. Spíš jsem hodně seděla na stromě a fantazírovala. V šestnácti jsem začala hrát ochotnické divadlo a v osmnácti dělala zkoušky na DAMU, kam jsem se nedostala. Odešla jsem do Prahy, živila se jako uklízečka a začala hrát v A-studiu Rubín. Potom jsem chvíli pracovala v České televizi, kde jsem se seznámila s Lexou Guhou, který měl happeningovou skupinu Hloupý přítel. S nimi jsem hrála pár představení, kde jsem už zpívala. Jedno z představení viděl David Vávra a já začala hrát se Sklepem. Rok před revolucí a za revoluce jsem hrála v Ha-divadle v Brně s Arnoštem Goldflamem. Potom jsem se vrátila do Sklepa. O zpěvačce jsem začala přemýšlet, až když mi zavolal jeden známý, že shání do kapely Něžná žláza zpěváka. Domluvili jsme se, a tak jsem začala zpívat. Jakou zkušeností byla první kapela? Jaké tam byly vztahy, jak to bylo s očekáváním, že chtěli původně zpěváka a nakonec měli zpěvačku? Hned jsme si začali rozumět. Když začnu něco dělat, tak se do toho vrhnu po hlavě, jsem emocionální typ, hned tomu dám úplně všechno. Takže si myslím, že měli radost, že jim přišel do kapely takovýhle živel. Začali jsme převzatýma věcma, např. od Doors nebo Patty Smith, takže to bylo hodně divoké. Hráli jsme hlavně na různých večírcích a svatbách, například i v sutích začínající Akropolis. Kolem roku 1994 jsem potkala kytaristu Tadeáše Verčáka, který mě seznámil s Michalem Pavlíčkem. Zrodil se plán natočit můj debut. A tak vzniklo mé první album Možnosti tu sou... Z té desky potom vznikl delší, dlouhodobý projekt, spolupráce na dalších deskách? Během natáčení jsme dali dohromady kapelu Načeva a s ní nějakou dobu vystupovali. Mělo to veliký úspěch... o to větší zklamání přišlo, když jsem kapelu rozpustila. Chtěla jsem něco syrovějšího, temnějšího, psychedeličtějšího a hlavně osobnějšího. Začala jsem hledat nové muzikanty. A našla jste? Našla jsem v Havířově členy z rozpadlé kapely Masomlejn a oni se odstěhovali do Prahy. Přibrali jsme ještě jednoho a pustili se do práce. Bylo to super… dali jsme dohromady nové věci přes jamy, naprosto mi taková práce vyhovovala. Rodila se nová deska Nebe je rudý, na které už více spolupracujeme s Jáchymem Topolem. Já ho vůbec neznala. V rámci dělání nových věcí v kapela Něžná žláza někdo přinesl samizdatovou sbírku Miluju tě k zbláznění a tam mě nadchla báseň Udržuj svou ledničku plnou… Hned mi sedla její poetika, bylo to nadčasové, o člověku, o jeho vnitřním světě, o jeho myšlení. Takže jsem si ho vyhledala, byl redaktorem v začínajícím Respektu, a požádala ho o svolení. Musím říci, že Jáchym Topol je doteď můj nejoblíbenější žijící český spisovatel. A jak on se díval na to, že slyšel ty básně zhudebněné úplně jiným způsobem, než jakým je svého času zhudebňoval on? Když jsme letos vydali s Respektem v reedici Možnosti tu sou..., Jáchym napsal o té době mimo jiné do bookletu: „...Netušil jsem, že končím s novinařinou na spoustu let a že pravděpodobně ta práce na textech mě vykopne do prózy...“ Byla jsem šťastná, když jsem to četla, tohle jsem ani netušila. UNDERGROUND JE DŮLEŽITÝ Jaká to byla spolupráce? Jáchym Topol měl sám v osmdesátých letech svůj hudební projekt Národní třída, několik svých textů, které jste zhudebnila, on nazpíval úplně jinak... A nepoznala jste se v některé postavě z jeho románu Sestra nebo jiné knihy? Sestru mám moc ráda a pořád se k ní vracím... i na poslední desku jsem použila text Ohnivá voda. Jáchym psal svůj první román 19 novy_prostor_312.indb 19 26.8.2008 23:30:06 protože jsme se plížily lesem a nesměly jsme natrefit na policii. Bylo to dobrodružství, byli jsme v zakázaném území... myslím, že děti si to budou pamatovat. Sestra ve stejné době jako většinu textů, takže je to určitě propletené. Vy ale máte k undergroundu z dob minulého režimu celkový vztah, jednou jste řekla, že vaše tajné přání bylo zahrát si s Mejlou Hlavsou. Přitom to byla starší generace než vy, která měla třeba i jiný pohled na svět. Dnes tvoří většinu vašich posluchačů spíš mladší generace, která zase vyrůstá s jiným pohledem A jakou mělo to vystoupení atmosféru? Na místě, kde má stát radar, Greenpeace postavili dřevěný most a my všichni, co tam byli, jsme chodili naproti sobě a na vrcholku toho mostu jsme se potkali a podali ruce v tichém souhlasu s přáním zastavit všechny války. Ty děti tam byly jako taková naděje… bylo to silné. A pak jsme zahráli s Justinem Lavach. Chodili tam i místní lidé , třeba nějaký pán s ochočeným kancem, nebo přijely holky na ponících. Jsem moc ráda, že jsem to zažila. Byla bych nejraději, kdyby mou muziku poslouchaly všechny generace, tak jako já poslouchám muziku všech generací. A o undergroundu si myslím, že je důležitý v každé době, protože v něm vznikají nejzajímavější věci a hlavně odtud přichází něco nového. Člověk by měl vyjít se svojí aktivitou ze sebe, z hloubky, nenechat se ovlivnit, najít si pravdu sám. Naštěstí je jen jedna! A s Mejlou Hlavsou jsem si nakonec i zazpívala svou nejblíbenější píseň Magické noci. V září budete hrát na koncertu pro uprchlíky. Co vás přivedlo k podpoře nevládek, které se jim snaží pomoct? Jsem kosmopolita, mám ráda lidi a nenapadlo by mě přemýšlet o tom, že támhleten je odtamtud, tamten vypadá takhle, takže bych o něm měla smýšlet nějak jinak. Jsme jeden kmen, a proto bychom si měli pomáhat. Tomuhle rozdělování vůbec nerozumím a nikdy rozumět nebudu a nechci. Sama jsem napůl Bulharka a napůl Češka. Moje děti mají jednu půli rozdělenou mezi Čechy a Bulharskem a druhou polovinu mají z Anglie... a proč ne, ať se to všechno mísí. A umíte bulharsky? No, já jsem tam dlouho nebyla, ale chystáme se tam. Jako malá jsem hodně času trávila v Bulharsku v hornaté části za Sofií s mým dědou – pastevcem ovcí. Mám v paměti dlouhé sezení pod stromem, mlčení a pozorování ovcí, jejich klidu. Ten klid mám v paměti, takže pro mě dodnes není problém sedět pod stromem, nic nedělat... Bulharštinu jsem pak dlouho nepoužívala. Ale nedávno jsem byla v rámci festivalu Jeden svět na bulharském filmu a rozuměla jsem všemu, takže bych se do toho asi dostala, mám to pořád v sobě. PLÍŽILI JSME SE LESEM Nedávno jste hrála v „nezávislém státě“ Peaceland, který vyhlásila organizace Greenpeace na místě, kde má stát americký radar. Co vás k tomu přivedlo? Mám ráda organizace Greenpeace a když mě o něco požádají, tak do toho většinou jdu. Už jsem pro ně uváděla nějaký koncert. A s umístěním radaru také nesouhlasím... Vzala jsem sebou obě děti, takže měly velký zážitek, Už hrajete šestnáct let, když se za tím ohlédnete, co vám to dalo a co vzalo? Uvažujete o tom někdy? Monika Načeva (1966) zpěvačka, v letech 1992-1994 ve skupině Něžná žláza, 1994-1997 ve skupině Načeva, dále pod svým jménem. Vydala Možnosti tu sou... (1994), Nebe je rudý (1996), Mimoid (1998), Fontanela (2001), singl na vinylu Tyhle dny (2006), Mami (2007, zatím poslední album společně s Michalem Pavlíčkem a Djem Five) a reedici Možnosti tu sou... (2008). Udržuj svou ledničku plnou… Text: Jáchym Topol Máš to rád když den posype tě popelem Jó mám to rád když mi popeláři končej den Tím rachotem jo tím rachotem Máš to rád když den posype tě popelem A duše na talíři rozprostřená je jak lágr Sebe si nesu svůj otrok sebenegr A duše na talíři rozprostřená je jak lágr Sebe si nesu svůj otrok sebenegr A co seš shrbenej co to taháš A co seš shrbenej Každej si hledá svý kam sebe vrazit každej si hledá svý Každej si hledá svý kam sebe vrazit každej si hledá svý Nejsem temný jsem jemný v hezkým svetru Jsem sekáč všech svejch rodin Udržuju svou ledničku plnou Se sousedy nekomunikuju kontempluju Udržuju svou ledničku plnou Nevzalo mi to nic, naopak! Jsem šťastná, že dělám to, co mě baví, co chci dělat a co má pro mě smysl. Moje písně jsou takovým mým deníkem. Je pár písní, které se povedly, tím, že překročily osobní výpověď. Z toho mám největší radost. Přeji všem, aby se jim podařilo najít práci, kterou budou dělat od srdce a s láskou a nadšením. To je důležité. Na co se teď chystáte vedle koncertu pro uprchlíky v září? Chtěla bych pořádat takový cyklus koncertů, kde chci představit hudební projekty z různých končin světa a s kterýma chci společně vystoupit na dvojkoncertě. První bude v Lucerna music baru 15. 10. a jde o kapelu JAHCOOZI, jehož členové pocházejí z Londýna, Tel Avivu a Kasselu v Německu a jejichž frontmanka pochází ze Srí Lanky. S nimi vystoupí raper RQM narozený v Polsku, žijící ve Španělsku. A jaké další kapely plánujete představit? Dalším koncertem této série bude představení londýnské skupiny My Toys Like Me, jehož hvězdou je Lazlo LaGeezer, který mi v roce 1998 produkoval CD Mimoid a zvláštní představení Načevy, Pavlíčka & DJ Five, kde se jako host objeví anglický elektronik Tim Wright. Poslední otázka: Žila jste v Praze a odstěhovala jste se z ní… Odstěhovala, kvůli dětem. Mně jde jejich výchova mnohem líp mimo město, je tam prostor, vzduch a jsou tam víc cítit základní věci. Vždycky si říkám, že děti si to stejně zažijí, odejdou tam a čím později, tím pro ně lépe. Jsem ráda, že odmalička vědí, jak se sázejí brambory a chodí pro mléko, chodí pro vajíčka a pro jahody… vidí, že, to co jíme, někde roste a učí se jak. Navíc tam zažívám úplné ticho a klid, což mi dělá dobře k vyvážení mé práce. Děkuji za rozhovor. 20 novy_prostor_312.indb 20 26.8.2008 23:30:08 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autorka: Klára Cozlová LESK A BÍDA NAŠÍ KRÁSY O TOM, ŽE BLONDÝNY TO MAJÍ V ŽIVOTĚ LEHČÍ, ČI ŽE TO JSOU NAOPAK BRUNETKY, KTERÉ JSOU KRÁSNĚJŠÍ, SE VEDOU V MNOHA ŽENSKÝCH MAGAZÍNECH SPORY. PŘESTO MAJÍ JEDNU VĚC VŠECHNY TYTO ČLÁNKY SPOLEČNOU – A TO, ŽE KRÁSA JE PRO ŽENU VLASTNĚ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ. JE TOMU ALE OPRAVDU TAK? KVŮLI ČEMU, PROČ, NAČ A ZAČ? Na negativní stránky, stíny krásy zbude trocha pozornosti tehdy, když se v médiích spustí otázka anorexie, vyhublých modelek, kolapsu z nedostatku výživy. Jsou to však jen ojedinělé výkřiky, krátké epizody, které se dále nevyvíjí. Nic to nemění na způsobu, jakým se ženy zobrazují a jak v médiích vystupují. Vlastně se nad tím ani nikdo nezamýšlí. Ale možná to za zamyšlení stojí. Skutečnost, že se více zobrazují ženy a ženská těla v reklamě, televizi i umění, je často obhajována tím, že nejen muž se rád podívá na ženské tělo, ale i žena raději uvidí ženskou nahotu. Ženské tělo se představuje jako přirozeně krásné – ovšem i přirozenosti je evidentně třeba pomoci. Nejen že je téměř každá fotografie upravená počítačem (retušovaná), ale téměř každá žena má vlasy obarvené, s melírem či přelivem. O malování a make-upu ani nemluvě. Než vznikne fotka či záběr v televizi, dotyčná projde rukou kadeřnic a kadeřníků, stylistek, vizážistů a vizážistek. Pokud je žena ŽENSKÉ TĚLO PRODÁ COKOLIV Udělám si to sama! Ty naše kozičky české.... Vychutnej si svého kozla! To všechno jsou reklamní slogany, které byly doprovázeny vyzývavou fotografií ženy. Bylo to ale potřeba? A proč se neobjevují také všude nahá či polonahá těla mužů? Jeden čas jsme téměř na všech reklamních poutačích viděli spíše tělo ženy. Tím, že se užívá k prodeji jakéhokoli produktu, ztrácí vlastní obsah. Oblíbeným sloganem marketingových expertů a expertek bylo heslo: nahé ženské tělo prodá vše! Proto se objevovaly reklamy na nožířství s nahou figurou ženy či reklama na barvy a laky s ženou s velkými ňadry. To naštěstí dnes není tak běžné. Společnost se mění a s ní i to, co je ochotná akceptovat. Na druhou stranu se evidentně heslo marketingu nezměnilo, jen se stalo trochu záludnější – dnes se již ženské tělo jen nevystavuje, dnes se i vyfukuje a z ženy již není ani objekt k dívání, ale věc (viz nejmenovaná reklama na alkoholický nápoj) odsouzená k umlčení. odhalená, není většinou vidět ani gram tuku, záhyby kůže, znaménka, vrásky či povislá prsa. Jistě držela dietu a co dieta nezvládla, zvládl fotoeditor. Kam se tedy všechna ta přirozená krása poděla? OBJEKTEM POHLEDU Jestliže se věnujeme kráse, nutně narazíme i na přitažlivost. Musíme si ale také říci, jak působí. Je za vším biologie a pouhá touha po rozmnožování? Pokud bychom se přiklonili k tomuto názoru, degradovali bychom lidský druh na „pouhá zvířata“ se zájmem jen o zachování druhu. Na touhu po kráse lze pohlížet také kulturně. Ten, kdo umí užívat vládnoucí normy, získává plus v podobě moci. Pokud přijmeme skutečnost, že o ženskou krásu jde prvotně, zjistíme, že je také pro někoho určena. Ve společnosti, kde jsou jasně rozděleny role žen a mužů a kde jsou očekávány nejen způsoby chování, ale i způsoby prezentace na veřejnosti, není divu, že se ten/ta, který/á chce uspět, těmto požadavkům přizpůsobuje. V tu chvíli se ale žena ze subjektu stává objektem. Již není jen ona – ona, která rozhoduje, ale je to ona – objekt, jenž je pozorován, na nějž „se dívá“, potažmo na nějž se dívá muž. sklop oči a rychle pryč. Co kdyby... Ve zdravé společnosti však žena zůstává i subjektem, protože o veškerých svých aktivitách si může rozhodnout a může se jim i vyhnout. Nikdo jiný nemá právo o ní rozhodovat, rozhodovat o tom, co svým zjevem myslela. Nikdo jiný by také neměl mít právo určovat, jak má vlastně vypadat. Kdy byla jen krásná a kdy byla již vyzývavá. Krása je relativní pojem. V průběhu dějin se mění a vyvíjí. To, že nejsme všechny stejné a ani nebudeme, jistě může změnit i budoucí normy. A možná je nejvyšší čas. TEN POHLED SE ŽENĚ PŘECI LÍBÍ! Ano, samozřejmě z pohledu mužů žena i získává. Nedá se zamaskovat, že sexualita je do určité míry (hlavně u mužů) spojena s vizuální stránkou. Žena tak může svým vzhledem získat určitou moc nad člověkem, který se na ni dívá. Někdy jí to i dělá dobře, potěší ji to a zvýší sebevědomí. Na druhou stranu i v této poloze zůstává pouhým objektem, navíc omezeným na objekt sexuální touhy. Na ženu „se dívá“, protože to lze. Protože je všude a protože tělo ženy je krásné... Kam tato logika vede? Na ženu se i píská, protože jí to vlastně „dělá dobře“. Na ženu si lze sáhnout, protože tu je pro dotyk… Ne, nemusí to být takto vyhrocené. Ale může a mnohdy je. Jistě i vy máte tu zkušenost, kdy jste si samy říkaly – nedívej se mu/jim do očí, 21 novy_prostor_312.indb 21 26.8.2008 23:30:18 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Dokončení citátu Billyho Wildera „Mnozí, kdo promilovali třeba celý život, dovedou...“ naleznete v tajence. Vyluštění tajenky z čísla 311: „Touha státi se nepostradatelnými jest pákou pokroku. Ale brzdou pokroku je naše touha zůstati nepostradatelnými.“ (Tomáš Baťa), Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Blanka Belzová (Brno-Lesná), Žofie Kvasničková (Praha 2), Ondřej Slačálek (Praha 6) Ceny do soutěže – 3x CD ve formátu MP3: Pro každého nebe od Květy Legátové – v hl. rolích rozhlasové nahrávky z r. 1991 se představili Václav Postránecký a Karel Pospíšil – poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2. 22 novy_prostor_312.indb 22 26.8.2008 23:30:19 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autor: Jiří Ptáček TŘEBA SE JEDNOU VRÁTÍ SLAVNÍ START POINT ZAČAL JAKO MALÁ SOUTĚŽNÍ VÝSTAVA PRO ABSOLVENTY ČESKÝCH UMĚLECKÝCH ŠKOL. BĚHEM ŠESTI LET SE ROZROSTL VE VELKOU MEZINÁRODNÍ PŘEHLÍDKU, KVŮLI NÍŽ GALERIE KLATOVY/KLENOVÁ MUSÍ UVOLNIT VŠECHNY SVÉ PROSTORY: GALERII U BÍLÉHO JEDNOROŽCE, KOSTEL SV. VAVŘINCE V KLATOVECH A SÝPKU NA KLENOVÉ. NEBEZPEČNÍ DIPLOMANTI Je víc než pravděpodobné, že účastníci Start Point neměli při přípravě diplomových prací myšlenky na nějaké soutěžení, natož kdesi v západních Čechách. Nic proti Klatovům, jen se nedá předpokládat, že o nich diplomanti ze čtrnácti evropských zemí někdy slyšeli. Ambicí klatovské galerie ale je, aby se o nich dozvěděli. Kurátoři Pavel Vančát, Marcel Fišer a Edith Jeřábková objeli osmadvacet akademií a v každé vybrali jednoho diplomanta. Vítězi a držitelům čestných uznání pak nabídli měsíční rezidenční pobyty. Vítězi rovněž uspořádají výstavu a vydají katalog. Když se podíváme na krásně vypravený katalog loňské laureátky Petry Herotové, je zřejmé, že právě to je největší odměnou. Málokdo by si podobně nákladnou publikaci mohl dovolit tak krátce po ukončení studií. Pořadatelé se musejí připravit na riziko, že některá škola mohla mít neplodný rok a jiná naopak plodný přespříliš. Na některých školách je diplomantů málo, na jiných zase člověk musí požádat o předběžný výběr těch „nejlepších“. Klatovští kurátoři přiznávají, že si někde situaci ulehčili a „nejlepší“ si nechali vytipovat. Pokud to ale bylo v jejich silách, prohlédli si maximum. Nejspíš díky tomu je přehlídka vyrovnaná a třebaže neboří žádné hranice, výslovně slabých děl je na ní jen malý zlomek. ČERNÁ SKŘÍŇKA Pracovní pobyt, výstava a katalog letos připadly Danielu Permanetterovi z mnichovské Akademie der Bildenden Künste. Do jeho instalace divák musí strčit hlavu a zjistit, že střešním okénkem nahlíží do auta převráceného na střechu. Zšeřelým interiérem zní rozhovor unaveného řidiče s Bobem Dylanem. Končí hlasitou havárií. Diváka může napadnout, že je vtažen do paměti vozu, poslouchá jeho černou skříňku, na kterou se shodou okolností zaznamenalo přemítání o osamělosti a strachu ze tmy. Komisi je možné dát za pravdu, že Permanetterova instalace patří k nejsilnějším dílům výstavy. Mimořádné jsou také jemné akvarely a poetická 3D animace od Michiko Isogai, Japonky studující v Helsinkách, hravé objekty Adély Svobodové vycházející z absurdní logiky quinessovských rekordů, nebo video Nicolase Sancheze z Valencie, který svůj aktivistický postoj metaforicky vyjádřil sběrem odložených věcí z městských planin a jejich následnou přestavbou ve vor, na němž nakonec odpluje po řece. Do přehlídky je začleněna i malá výstava Petry Herotové. V duchu mimimalistické estetiky na ní přeskupila bílé a barevné papíry formátu A4 uvnitř balení, jaká svým kopírkám a tiskárnám kupujeme v papírnictvích. Je ovšem dobré podívat na autorčin katalog, abychom ucítili sepjetí těchto formálních variací s její posedlostí kresbou. Tentokrát se Herotové zdálo zajímavější nakládat přímo s materiálem, na nějž obvykle kreslí, a odlišně využít postup z její loňské diplomové práce. Tehdy rozkreslila pohyb nohy při spinningu, jenže nakonec kresby poskládala do jednoho sloupce na sebe. Člověk si mohl prohlédnout jen tu svrchní a důvěřovat, že je pokreslený i zbytek. Akce koncipované podobně jako Start Point nemohou vnášet do umění nové, zásadní myšlenky. Nevadí, když připomínají koloniál s rozličnými druhy zboží. Rozhodující je, jestli nabízené zboží nemá prošlou záruční lhůtu. Letos není na Start Pointu co reklamovat. Talentovaných osobností je zde víc, než bylo jmenováno. S řadou bychom měli počítat do budoucna. Je dobré, když i oni získají ponětí o malé středoevropské zemi. Třeba se do ní jednou vrátí. Start Point 2008. Galerie Klatovy/Klenová (www.gkk.cz). Výstava potrvá do 29. září. CENA OD VLADIMÍRA SKREPLA Před rokem se umělci Dominik Lang a Michal Pěchouček dohodli, že by bylo dobré, aby mladí kurátoři, galeristé a umělci dali najevo, kdo je ve starší generaci inspiruje. Nejdříve požádali umělce Jiřího Kovandu, aby nultému ročníku ceny propůjčil své jméno a hned nato oslovili stovku kolegů, aby nominovali po dvou kandidátech. Nejčastěji jmenovaní se dostali do finále a celkovým vítězem se stal malíř a pedagog pražské AVU Vladimír Skrepl. Od organizátorů dostal, co si přál – kytarové kombo – a jako jediný občan ČR je držitelem Ceny od Jiřího Kovandy. Letošní ročník ceny se právě rozjíždí. Cena se však letos jmenuje po Skreplovi a příští rok se bude jmenovat po čerstvém držiteli. www.laureat.cz 23 novy_prostor_312.indb 23 26.8.2008 23:30:21 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autor: Tereza Marečková STRASTI A SLASTI SKROMNOSTI KDO NETOUŽÍ PO NÁVODU. RECEPTY, POKUD NÁS NEVODÍ ZA NOS, JSOU OBLÍBENÝMI RÁDCI NA CESTÁCH DUCHOVNÍCH I POZEMSKÝCH. OBÉ NEPŘÍMO PROPOJUJE NOVÁ KNÍŽKA: „PRAKTICKÉ A VYZKOUŠENÉ NÁVODY PRO EKOLOGICKY CITLIVĚJŠÍ PÉČI O DOMÁCNOST A OSOBNÍ HYGIENU.“ NAŠE DUCHOVNÍ BYTOST SE PO POČÁTKU PRAXE V KNIZE POPISOVANÉ ZBAVÍ ZNAČNÉ ČÁSTI ZDUŘELÉ EKOLOGICKÉ STOPY, NAŠE KARMA NÁS V PŘÍŠTÍM ŽIVOTĚ S VĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ NEPŘESUNE DO OBŘÍ TŘÍDÍRNY ODPADU. VYKROČIT ZPĚT Řečeno bez nadsázky: přítulná, na nechlorovaném papíře tištěná příručka je skvělým přírůstkem na poličku v kuchyni vedle kuchařek. Nelže a skutečně nabízí velmi konkrétní a srozumitelné nápady na údržbu domácnosti i jejích obyvatel v přirozené, nikoli hysterické čistotě. Alchymistické postupy v ní popisované nejsou nijak krkolomné a nabízejí prostor i pro vlastní nápady a různé kolektivní kejkle. Když se do výroby domácího gelu na praní zapojí celá rodina, může se z nudné uklízecí rutiny stát povedená taškařice. Škoda jen, že v této kapitole chybí zmínka o teplotách, při kterých je dobré to které prádlo prát. To totiž hraje velkou roli v šetrnosti provozu pračky a spotřeby energie. Většina těchto pokrokových postupů, jak sama autorka uvádí, jsou osvědčené a tradiční metody našich pra- nebo babiček, na které se jaksi pozapomnělo, když lidé začali podléhat sugesci, že jejich byt i tělo musí být totalitaristicky vyčištěné a nadto ukrutánsky voňavé. Leckdo si v kapitole o osobní hygieně vzpomene, jakým býval v dětství ekologem, když ještě smrkával do obyčejných bavlněných kapesníků. Dnes je mnohde člověk po vytažení této vymoženosti ohrožen sociálním vyloučením, podobně jako děvče s neoholenými lýtky. V Sebezpytu se dočtete, jakým nešetrným a hrubiánským procesem přicházejí na svět krásné a vybělené papírové kapesníčky na jedno použití… Péče o domácnost i sebe sama je v podání Kalistové skutečně tvořivým procesem. Po domě pak nepochoduje armáda Mr. Musclů a jiných tajemných agresorů, kteří jdou přes mrtvoly už při výrobě, nemluvě pak o horách odumřelých přátelských bakterií pokojně usídlených ve spárách koupelnových dlaždic. Tato cesta vyžaduje samozřejmě víc času a energie, než stisknutí tlačítka na prostředku na čištění oken. Záleží na tom, zda člověk chce podléhat vychytralé propagandě jedů obalených v syntetických vůních. ROZŘEDĚNÉ SDĚLENÍ Při očividně tak vážně míněném sebezpytování nadané autorky snad jen zarazí, že se nerozhodla jít ve svém hledačství do všech nabízejících se i skrytých souvislostí. V knize se poměrně soustavně objevují výrobky zahraničních ekologicky šetrných značek, jako je Ecover nebo Lavera. Jejich dovážení, ale i celkový způsob prezentace obávám se nabádají spíše k „zelenému konzumu“, jak o něm píše socioekoložka Hana Librová. Místo těchto kamionových návštěvníků z Belgie a jiných bašt environmentálně šetrných výrobků se na našem trhu dají nalézt v některých případech i lépe fungující české produkty a značky. (Viz spotřebitelské testy na webových stránkách časopisu Ekolist, kde se Ecover rozhodně neumisťuje na prvních příčkách.) A zde je pravděpodobně jádro vnitřního sporu celé knihy: souboj mezi duší ekologa a tvořivým nutkáním grafika. Je pravda, že i ekologicky citlivější přístup ke světu se musí umět prodat, aby pronikl k veřejnosti, na oltář efektnosti ovšem padá tolik bolestně prázdného místa! Názornosti a přesvědčivé obrazové prokomponovanosti by jistě dosáhla i na skromnější a uživatelsky praktičtější rozloze. Na nejplýtvavější stránku začal dokonce můj muž neovladatelně vpisovat poznámky o tom, že forma je přece obsah a že takováto kniha podprahově popírá své vlastní poselství… Osobní sdělení Magdaleny Kalistové tedy působí trochu rozředěně. Zachovává si ale příjemnou věcnost a osobní tón, díky němuž cítíme za suchými návody příběh a také to, že není lehké přisvojit si tuto dobrovolnou skromnost. Můj domácí sebezpyt Magdalena Kalistová Revolver revue, 2008 NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH: Vážná známost Karel Šiktanc Karolinum, 2008 Zik a Cháta Petr Šmalec a Markéta Šimková Baobab, 2008 Nakolik vážnou známost navázal Karel Šiktanc s poezií, je možné zjistit ve sbírce, v níž jsou soustředěny verše z let 2003–2007. V bibliofilském vydání je doprovázejí ilustrace výtvarníka Jana Koblasy. Bylo nebylo, za devatero horami kdysi kdosi začal vyprávět pohádku o kohoutkovi a slepičce. Nyní se dostává do tvůrčí dílny, z níž už se zrodila například Šmalcova Abeceda, a noří se z ní v naprosto novém hávu a s překvapivým rozuzlením… 24 novy_prostor_312.indb 24 26.8.2008 23:30:23 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autor: Karel Veselý ORIGINÁL, JEŽ NEZKOPÍRUJÍ SLÁVA HIPHOPOVÝCH SAMURAJŮ WU TANG CLAN UŽ JE NEJSPÍŠE VĚCÍ MINULOSTI. GZA THE GENIUS VŠAK NA SVÉM NOVÉM SÓLOVÉM ALBU PRO TOOLS PŘESVĚDČUJE, ŽE JEŠTĚ MÁ KE STAVU SOUČASNÉHO HIP HOPU CO ŘÍCT. Přesně před patnácti lety vydal newyorský kolektiv Wu Tang Clan své debutové album Enter the Wu-Tang (36 Chambers). Osm rapperů z Long Island tehdy natočilo milník hiphopové historie, jež je měřítkem kvality dodnes. Jejich pouliční mytologii, která si vypůjčuje z kung-fu či samurajských filmů nebo třeba numerologie, skvěle zachytil Jim Jarmusch ve filmu Ghost Dog: Cesta samuraje. V našem desetiletí se rappeři z Wu Tang věnují svým vlastním kariérám a celý klan se schází jen příležitostně. Loňské společné album 8 Diagrams bylo sice mírně schizofrenním počinem, přesto ale dokázalo rozčeřit vlny zájmu a naznačilo, že nejslavnější newyorská hiphopová skupina ještě pořád může promlouvat do aktuálního dění. Potvrzení teď přináší jeden ze zakladatelů Wu Tang Clan – Gary Grice alias GZA alias The Genius na své sólovce Pro Tools. RECYKLACE KONKURENTŮ GZA natočil své první album už v roce 1990, ale deziluze z nahrávacího průmyslu ho přiměla k tomu, aby se svými bratranci The RZA a Ol‘ Dirty Bastard založili Wu Tang Clan a vydali se vlastní cestou. Po průlomu s Enter the Wu-Tang natočil GZA sólové album Liquid Swords, které bývá – stejně jako zmíněný debut klanu – zařazováno mezi nejlepší hiphopová alba všech dob. GZA si udělal jméno jako skvělý rapper a výtečný textař v dobách, kdy to ještě něco znamenalo. V novém tisíciletí sláva Wu Tang Clan a jeho rapperů postupně uvadala, revoluční minimalismus jejich tracků se ohrál a v žebříčcích je vystřídala nová párty generace reprezentovaná svalovcem 50 Centem. Právě jemu GZA nedávno věnoval hořkou litanii Paper Plate, která newyorskou hvězdu obviňuje z vyprázdnění obsahu hip hopu na pouhé líbivé ódy na gangsterský život, které ještě navíc nemají nic společného se skutečnos- tí. Papírový talíř v názvu skladby je metaforou recyklovatelnosti rýmů 50 Centa. Na Pro Tools GZA místo hitových refrénů a popových melodií servíruje syrové pouliční příběhy do jednoduchých, ale maximálně účinných beatů sestavených ze smyček soulových samplů. Přesně takové mu před léty ukuchtil na Liquid Swords producent RZA a byla to vítězná kombinace. Šéf Wu Tang Clan tentokrát připravil jen dvě skladby (včetně výtečné Life Is A Movie), zbytek desky ale měli na starost mladší producenti ze sdružení Wu-Elements. Ty si RZA vychoval, a tak je jeho starý styl cítit z každé skladby. A to dokonce i ze 7 Points, kterou pro desku napsal detroitský talent Black Milk. WU TANG NAVĚKY GZA se na předchozích albech pokoušel reagovat na aktuální komerční proudy, nedopadlo to ale příliš dobře. Teprve tři roky staré album GrandMasters natočené s DJem Muggsem z Cypress Hill ho nasměrovalo zpět k dřevnímu zvuku ranných devadesátých let. GZA strávil letošní rok na cestách s koncertním programem postaveným kolem své klasiky Liquid Swords a Pro Tools se také vezou na současné vlně nostalgie po zlatých časech newyorského rapu. Její vzestup je samozřejmě reakce na zaměnitelné teenagerské hvězdičky, které plní současné žebříčky. Imitovat sound prvního albu Wu Tang Clan se dnes v undergroundu pokouší spousta rapperů a producentů, ale GZA před nimi vždy bude mít obrovský náskok. On je totiž originál. Ačkoliv nemá rád teenagerský rap, GZA má na desce také jednoho mládežníka. Je jím jeho syn Justice, který hostuje ve dvou skladbách. Možná se syn jednou potatí, zatím ovšem drážkám desky neohroženě vládne jeho otec. Jeho přednes připomíná parní válec a texty je často potřeba poslouchat několikrát, než z nich vystoupí příběh. Pro Tools se paradoxně jmenuje stejně jako sofistikovaný software používaný dnešními hudebními producenty, jež se stal synonymem zaměnitelnosti současné popové produkce. Nové Album GZA je jejím přesným opakem. Pro Tools, GZA, Babygrande CONOR OBERST – KLUK Z MYSTICKÉHO ÚDOLÍ Do klubu Roxy přijede z americké Nebrasky zahrát Conor Oberst, jeden z nejvýraznějších hudebníků na současné americké indie-rockové scéně. Mozek kapely Bright Eyes je srovnáván s Bobem Dylanem a nestraní se politických témat. Často hraje na akcích pro organizaci PETA a otevřeně podporuje Baracka Obamu. Ze zástupu současných písničkářů ho však vydělují především poetické texty a cit pro melodii. Do Prahy přijede představit nové bezejmenné album. Doprovází ho na něm kapela The Mystic Valley Band a soudě podle desky můžeme čekat folk říznutý rockem. www.conoroberst.com Conor Oberst & The Mystic Valley Band (USA), 10. 9., Roxy, Praha 25 novy_prostor_312.indb 25 26.8.2008 23:30:25 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autor: Petr Šourek VIRULENTNÍ PERFORMANCE NA INTERNETU SE OBJEVIL NOVÝ ŽIVOT. V POČÍTAČOVÝCH SÍTÍCH SE SAMOVOLNĚ ŠÍŘÍ SOFTWARE. POČÍTAČOVÉ VIRY MUTUJÍ, MNOŽÍ SE A VŠE NASVĚDČUJE TOMU, ŽE TAKÉ DOKÁŽOU HRÁT DIVADLO. Čas od času se objeví zpráva, že v tom nebo onom koutě světa bylo otevřeno první internetové divadlo. V únoru letošního roku to byl například první polský projekt www.nettheatre.pl. Ti, co byli před ním, svou činnost již většinou opět ukončili. Odkaz vás dovede na stránku divadla, kde máte možnost většinou z archivu, občas i živě sledovat představení v zoufalé kvalitě. Polský projekt umožňuje interakci s jevištěm v podobě chatu, jiná internetová divadla se spokojí s přímým přenosem po internetu. Streamování či divadelní chat je vedle nízké kvality obrazu postižen také častými problémy se spojením a zpožděním, se kterým zpětná vazba od diváků dorazí k hercům. Je tak naprosto přirozené, že se dosavadní pokusy streamovat a chatovat divadelní představení nesetkaly s větším ohlasem. ROBOTI BEZ ROBOTY Internet již prokázal svou schopnost přetvářet lidskou společnost a vytvářet nová společenství lidí a strojů. Každému z nás nabízí množství identit a spolu s nimi možnost vyzkoušet vlastní herecké schopnosti a fantazii. Prostřednictvím avatarů můžeme žít jiný život ve virtuálním prostředí, s jiným nebo žádným pohlavím, s odlišnými nebo žádnými vlastnostmi a zálibami. Ve virtuálních světech se již uskutečnily koncerty popových hvězd před zraky stejně virtuálních fanoušků. Ve virtuálním světě, na chatech nebo v e-mailové korespondenci se můžeme setkat také s roboty, kteří jsou na první pohled k nerozpoznání od lidí komunikujících ve stejném prostředí. Mezi nejslavnější chatterboty patří ELIZA, která funguje jako automatický psychoanalytik a zároveň i jako parodie psychoanalytických stereotypů. Firmy vyvíjející umělou existenci již zjistily, že se virtuální světy znamenitě hodí pro softwarové testování jejich výtvorů. Nejsou totiž o nic méně komplexní než skutečný svět a robot se nemusí složitě maskovat do lidského hardwaru. Robot Edd v Second Life tak testuje své zatím omezené konverzační schopnosti. NEZÁVISLÝ ŽIVOT SOFTWARU Nezávislý život softwaru ještě tradičními prostředky naznačuje instalace Extraordinateur. Programy, nebo lépe řečeno jejich funkce tu mají lidskou podobu. Na scéně stojí Mister Processor, pošťák E-mail ve žlutém plášti mu přiveze zprávu na kole… Softwarově zajímavější je instalace Milenci Snehy Solankis, ve které jeden počítač nakazí druhý milostným románem. Debata počítačů postupně ztrácí logiku. Obdobný, sebevražedný efekt předvádí v hardwarové podobě robot v performanci To je kola (Coke Is It) od SWAMP. Robot je naprogramován tak, že na sebe lije Coca colu tak dlouho, až si rozleptá spoje. A pak jsou ty počítačové viry. Když první z nich, zvaný Creeper, utekl v roce 1970 Bobu Thomasovi do sítě, musel ho pronásledovat dalším – Reeperem. Od té doby je stále zřejmější, že počítačové viry vedou nezávislou existenci. Dokážou se totiž samy překódovat tak, že je pronásledovatel již nerozpozná. Starší viry žijí a množí se v symbióze s imunizovanými operačními systémy. Jiné viry vznikají samovolně, některé v inkubátorech. Většinou jsou zcela neškodné a hravé. Jako dva milenci jménem Yazna a ++, kteří bloudí po internetu. Pokud navštíví váš počítač, zjistí pouze, jestli u vás není jejich protějšek, a pak se opět smažou a putují dál. Protože se nemnoží, nejspíš se nikdy nepotkají, ale právě oni ukazují, jak by mohli vypadat herci skutečného internetového divadla. POTKALI SE VE VAŠEM POČÍTAČI? Dva viry se milují a hledají po celém webu. Možná, že už Yazna nebo ++ byli na Vašem počítači. Jejich přítomnost je krátká a přechodná. Oba viry žijí v dočasných a rychle přepsaných souborech vašeho počítače. ++ chvíli čeká, jestli se neobjeví Yazna. Yazna ale nejspíš čeká na docela jiném počítači. Byli nebo jsou u Vás? Zamilované viry vytvořil italský umělec Luca Bertini, informace na http://runme. org/project/+ViCon/, kde se právě nacházejí, se ovšem nedozvíte. HIC SUNT LEONES 2008 V sobotu 13. září od 13 hodin se koná v Bohnické psychiatrické léčebně již 5. ročník mezinárodního festivalu bezdomoveckých divadel HIC SUNT LEONES 2008. Tento festival probíhá ve spolupráci s festivalem Babí léto, který již tradičně pořádá sdružení Unijazz. Vystoupí bezdomovecké divadelní společnosti ze Slovenska, Maďarska a pořádající divadelní společnost Ježek a čížek, která kromě legendární Potopy světa uvede premiéru loutkové verze kultovního komixu Pixy. Vstupné 80 Kč. 26 novy_prostor_312.indb 26 26.8.2008 23:30:27 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autor: Petr Procházka PROSÍME, PŘETOČTE FANTAZIE, HRAVOST, NADŠENÍ A UMĚNÍ FILMOVÉ ZKRATKY BEZ OMEZENÍ HRANIC ŽÁNRU – TO JSOU ZBRANĚ, JIMIŽ JE VYZBROJEN FRANCOUZSKÝ REŽISÉR MICHEL GONDRY, KTERÝ SE PROSLAVIL VIDEOKLIPY PRO RADIOHEAD, BJÖRK NEBO ROLLING STONES. Už přecpané projekce a vřelé divácké přijetí Prosíme, přetočte na festivalu v Karlových Varech naznačily, že Gondryho díla padají v Česku na úrodnou půdu. Ale nejen u českých fanoušků je tento Francouz zapsán fantaskně snovými kreacemi i elegantními nápady, jejichž přitažlivost spočívá v jednoduchosti a kde se originalita snoubí s řemeslnou kvalitou. Za spletitý dějový vír řešení vztahové agónie vymazáním určitého člověka z mozku ve filmu Věčný svit neposkvrněné mysli si spolu s renomovaným scenáristou Charlie Kaufmanem (např. Adaptace) odnesli Oscara za scénář. Další dílo Nauka o snech – podivínský výlet do kolážové říše divů, která je vyrobena z papíru, celofánu a představ, odehrávající se v chaotickém mozku hlavního hrdiny – tento úspěch jen prodloužilo. ŠVÉDOVÁNÍ Prosíme, přetočte je opět originální. A také vyrazně vybočuje z Gondryho dosavadní tvorby. Jerry (Jack Black) a Mike (Mos Def) jsou kámoši už od dětství. Jerry je mechanik, pracuje na skládce a žije v karavanu poblíž elektrárny. Mike bydlí a pracuje ve videopůjčovně, kde se snaží zachránit skomírající obchod. Žádný div, že se uprostřed jejich nudných a nicotných životů zrodí v Jerryho hlavě paranoidní představa, že mu elektrárna ničí mozek. Jednoho dne se tedy rozhodne, že na elektrárnu spáchá sabotáž. Plán mu nevyjde, ale cosi šíleného se opravdu stane. V továrně utrpí úraz elektrickým výbojem, je ozářen a jeho zmagnetizovaný mozek vysíláním elektromagnetických vln začne v Mikově videopůjčovně mazat kazety. Jak tuhle katastrofu odvrátit? Protože nechtějí hrstku posledních zákazníků zklamat, nenapadne je nic lepšího, než s pár dolary v kapse vzít kameru a filmy „přetočit“. Nejlepším zákazníkem je osmdesátiletá babička s příznaky demence, jejíž oblíbené filmy jsou Křižovatka smrti, Krotitelé duchů, Návrat do budoucnosti, Řidič slečny Daisy, Vesmírná Odyssea, Robocop nebo Lví král. Dvojice vyřeší nastalou situaci s nervákem, ale elegantně ve stylu generace YouTube. Rodí se tak nové, většinou dvacetiminutové amatérské verze hollywoodských hitů. Celý proces nazývaný „švédování“ pozvolna profesionalizují. Z nouze udělají ctnost. Po jejich svérázných předělávkách se strhne poptávka, časem do natáčení zapojí celou místní komunitu a dozví se o nich i právní zástupci mediálních korporací, které zde zastupuje Sigourney Weaverová, jejíž role čarodějky byla pár scén předtím „našvédována“. Prosíme, přetočte sice na první pohled vypadá jako nejvíc ukotvená v realitě, zde v realitě maloměsta Passaic, odkud je to do tepajícího New Yorku jen přes řeku, Gondry je však příliš hravý na to, aby se držel ve vymezených hranicích. Příběh umístěný na pomezí fantaskního a iluzorního je možno vnímat jako kontra způsobu, jakým je nakládáno s filmovou historií, jak je digitálně upravována, pozměňována, přerušována reklamami či ořezávána televizním formátem. Na druhé straně si autor pohrává s myšlenkou demokratizace filmu a nostalgicky volá po ztraceném světě VHS, který reprezentuje autenticitu a sdílení filmových fanoušků. Historie mizí nejen proto, že není zaznamenávána, ale i proto, že není sdílena. Nadšení je to, co poznamenává vyznění filmu nejvíce. Jakmile se snímek dostane za vtipnou část „švédování“, v níž se skvěle propojuje excentrická Jerryho komika a Mikova civilnost, jako bychom přetočili do jiného filmu... Všiml jsem si, že se usmívám. HANK A MIKE NÁŠ VŮDCE Oba pracují jako velikonoční králíčci pro Velikonoční korporaci. Do práce chodí jednou za rok, ale výplatu pobírají celoročně. Když jeden z parťáků nedoručí velikonoční vejce, následuje výpověď. Protože však nikdy nedělali nic jiného, stane se pro ně návštěva úřadu práce hotovou pohromou. Ultranezávislý film těží ze syntézy reálného života a absurdního povolání ovládaného zlou organizací spravující veřejné svátky. Středoškolský učitel má za úkol během týdne vysvětlit studentům princip života v diktátorském režimu. K neobvyklému pokusu hry na hrůzy fašismu jsou žáci zprvu neteční, ale výuka se brzy vyvine překvapivým směrem a ve třídě se začnou dít věci, které by nikdo nečekal. Hank a Mike (Kanada-USA, 2008, r.: Matthiew Klinck, 86 min.) Náš vůdce (Něm., 2008, r.: Dennis Gansel, 110 min.) 27 novy_prostor_312.indb 27 26.8.2008 23:30:28 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autor: Martin Zichar OSVALDE SBOHEM, BOŘUTOVÁ ODCHÁZÍ KDYŽ PŘED JAKÝMKOLIV PRODEJCEM ŘEKNETE JMÉNO EVA BOŘUTOVÁ, NASKOČÍ MU NA TVÁŘI ŠIBALSKÝ ÚSMĚV. JEJÍ ZPŮSOB PSANÍ JE OBDIVOVÁN I ZATRACOVÁN – CHLADNÝ VŠAK NEZŮSTANE NIKDO. EVA BOŘUTOVÁ JE POJEM, KTERÝ JE NEROZLUČNĚ SPJAT SE STRÁNKAMI ULIČNÍKŮ V NOVÉM PROSTORU. I PŘESTO LOUČENÍ BUDE, A TO SE TÝKÁ NEJEN PRODEJCŮ, ALE TAKÉ ČTENÁŘŮ, KTEŘÍ BUDOU MUSET SNÉST ZTRÁTU NENAPODOBITELNÝCH FEJETONŮ STALO SE, ŽE... Evo, ty odcházíš z Nového Prostoru. Končí tedy nejen tvé psaní do NP, ale také tvůj kontakt s prodejci. Jaké máš ty sama s prodejci zkušenosti? Jací jsou? Prodejci jsou různí. Někteří nesnesitelní, jiní v pohodě a pak je tu několik prodejců, kteří jsou naprosto kouzelní a když se na ně koukáte, tak vám je jasné, že tenhle svět je fakticky nespravedlivý, protože umí kvalitním lidem vzít vlastně všechno. A trošku se stydíte, protože ti prodejci to občas v té hlavě mají srovnané mnohem víc než my. V čem? Mají priority. Vědí, že v pondělí musí někde sehnat teplou vodu a na příští měsíc pokoj nejlépe bez plísně, jídlo, několik kamarádů a v zimě pokud možno hrubé ponožky. To my jsme často takoví zmatení, protože toho máme mnohem víc a nemáme čas definovat cíle a požadavky, které na ten svůj život máme. a já se ho ptala, proč to dělá a on mi řekl, že chce vypadat jako Johny Depp. A z toho šílím. Ovlivňují média tebe osobně? Jasně, že jo. Nejvíc mě berou reklamy na deodoranty, auta a dětské piškoty. V tomhle to ti prodejci mají zase o něco jednodušší, protože díky tomu, že nemají peníze, tak o takových věcech nepřemýšlejí. A proto jsou svobodnější. My zabíjíme životy v obchodech, kde si tři hodiny vybíráme mobilní telefony, potom plazmovou televizi a den zakončíme na poště, kde stojíme dvě hodiny, abychom zaplatili složenku za byt. Jde to snad udělat jinak? Jde. Právě že člověk musí mít odvahu postavit se před zrcadlo a říct sám sobě: Takže se smiř s tím, že budeš bílá a tlustá a nebudeš mít luxusní byt a auto a nebudeš pracovat celé dny a tvůj manžel nebude Johny Depp. No a co? Však se sám koukni, na čem je ten svět postavený. Společnost od tebe vyžaduje, abys pracoval jako magor a za to ti dá peníze, který ty pak vložíš do dovolené, tedy zpět do společnosti, protože jsi Podobáš se ty sama v tomhle spíš prodejcům nebo „těm ostatním“? Já mám jasno. A tvé priority? Bůh, můj muž, moje rodina, několik přátel a ještě si chci začít pravidelně lakovat nehty. Na nohách. Když už jsme u těch nehtů – často jsi ve svých fejetonech psala o vzhledu, boji člověka sama se sebou a vztahu k názorům většinové společnosti. Je to tvoje téma? Píšu o tom, protože mě to štve a vím, že jiné ženské taky. Prostě nemám ráda, jak nás média tlačí do nějaké formy, že my ženy musíme vypadat všechny stejně. Musíme být opálené a štíhlé a kupovat si vložky nad čtyřicet korun, protože ty lépe sajou a nepáchnou a když si koupíme levnější, tak jsme prostě prasátka. A to platí i o chlapech. Minulý týden jsem se brzo ráno probudila a můj muž cvičil s činkami, dělal kliky a nevím co ještě 28 novy_prostor_312.indb 28 26.8.2008 23:30:30 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY To zní jako touha po usedlejším životě... Já bych to nazvala „touhou po opravdovém životě“. Vím, že máš několik rozepsaných rukopisů. Pracuješ na nějaké knize? Snažím se pracovat alespoň tak, že z nich pravidelně utírám prach. Ale mám plán je jednou z té složky vyndat a dopsat je, alespoň jednu. Trošku se bojím, co tam bude. Přece jen člověk roste a to, co napsal včera, se mu už nelíbí. Tvoji čtenáři tě buď milují, nebo tě nemohou vystát. Jaký máš vztah ke svému publiku ty sama? Eva Bořutová s prodejkyní Majkou a Borisem Hybnerem udřený k smrti. To je začarovaný kruh. Angličané tomu říkají „krysí závod“, „rat race“. Znám ale několik lidí, kteří dokázali z toho kruhu vyskočit a být v pohodě. Co vlastně teď po odchodu z NP budeš dělat? Ještě nevím. V minulosti jsi dostala několik literárních cen, tvoji tvorbu jsme mohli slyšet na Českém rozhlase, dostudovala jsi literární akademii, takže tvůj směr je jasný, ne? Hmm... no… chci konečně pořídit ubrus do kuchyně a závěsy do pokoje a snídat a číst si na Kampě a mít čas čekat v nemocnici, než mé matce vytrhají všechny zuby. To je můj směr. Věnovat se věcem, které mají smysl. Když napíšu skvělý fejeton, u kterého se směje několik tisíc čtenářů, ale nedokážu doma rozesmát svého vlastního muže, pak je něco špatně a je úplně jedno, kolik je za to peněz. Stránky Uličníků s fejetonem Stalo se, že... byly speciální objednávkou redakce Nového Prostoru. Tehdejší šéfredaktorka Erika Hníková mi řekla: Evo, chceme dvě stránky, které budou naprosto jiné a originální a budou křičet, že do Nového Prostoru nepatří. No a ony pravdu křičí. Když vyšly loni první fejetony, stalo se mi, že jsem nastoupila do tramvaje a posadila se naproti moderně oblečenému muži, který si četl Nový Prostor a já se nemohla dočkat, až dojde na uličnické stránky a až se začte do mého fejetonu a bude to jako ve filmu – on se bude smát až k slzám a já se k němu vrhnu a vykřiknu: To jsem napsala já... a mezitím ten muž opravdu otočil list na uličnické stránky, dal oči v sloup a přelistoval rychle na rubriku o literatuře. Ale mě to nevzalo. Po tom, co mě v jedenácti letech vyhodili z klavíru se slovy, že mě rodiče mají dát raději na trubku, se mně už máloco dotkne. Na druhou stranu je hodně lidí, kteří čtou rádi to, co píšu. Vím určitě o třech. Já jsem četl některé tvé texty a popravdě řečeno, ne všechny tvé práce jsou humorné a odlehčené. To se týká zvláště tvé poezie. Já myslím, že to je normální. Každý člověk je občas děsně nešťastný a brečí a jde na most a tam skočí nebo jde zpátky a zase brečí. No a já taky vždycky brečím a jdu na most, ale po cestě se zastavím u nějaké výkladní skříně a mají tam krásné boty nebo čerstvé croissanty a tak si to všechno koupím a skok odložím na zítra. No a takhle mi to funguje už přes dvacet let. Ale je jasné, že v tom psaní se to musí projevit. Takže jo, někdy jsem děsně nešťastná. Já bych se ještě rád vrátil k tvým fejetonům Stalo se, že... Asi každý jejich čtenář si někdy položil otázku, jestli sis všechny ty příhody vymyslela nebo se opravdu staly. Jak to tedy je? Hranici mezi realitou a smyšleným světem jsem ztratila už v dětství, kdy jsem až do svých sedmnácti let tvrdila rodičům, že náš soused je zakletá princezna. A hrozně mě to bavilo. Hermann Hesse navíc řekl, že jakýkoli příběh je pravda ve chvíli, kdy je vyřčen nebo napsán. No a já to s Hermannem vnímám stejně. Takže všechno je pravda. Osvald, matka a my všichni. Ve svých fejetonech často píšeš o své matce. Proč? Mám k tomu několik důvodů. Za prvé moje matka je skutečně sama o sobě výborná literární postava, má všechny náležitosti a vytváří sama kolem sebe příběhy tím jak vypadá, mluví, chodí, vším. Kdybych psala o někom jiném, musela bych sama příběh vymyslet a taky udělat na té osobě hodně změn, ale matka je už hotová. Za druhé je zvyklá na černý humor a to, jak píšu Stalo se, že..., to je běžná komunikace, jakou jsme se vždycky bavily doma, a proto když píšu, tak nemusím myslet na to, jestli už to není přehnané... Není. A za třetí, moje matka miluje to, jak píšu, a je spokojená, když ji řádně vykreslím. Zato Osvald, ten oplakal každý fejeton. Osvald zůstane s tebou, ale co prodejci a tví čtenáři? Až bude zima, ať mi prodejci napíšou na email ([email protected]), protože jsme zvyklí spolu pít čaj a já přijdu. A pokud bude zima i nějakým čtenářům, tak taky přijdu. Autor je publicista. Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti. 29 novy_prostor_312.indb 29 26.8.2008 23:30:32 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ČESKO – NEHOSTINNÁ ZEMĚ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY OBJEDNEJTE SI PŘEDPLATNÉ NOVÉHO PROSTORU A STAŇTE SE ČLENY KLUBU PŘÁTEL NP Neprodává se ve vašem městě Nový Prostor nebo nemáte cestu místy, kde můžete zastihnout naše prodejce? www.novyprostor.cz/casopis nebo na telefonech: 774 150 552; 220 199 302. Nevadí. Nový Prostor si můžete také objednat v rámci akční nabídky předplatného. Výhody , které jsme pro vás připravili: Polovina částky, kterou při přímém prodeji obdrží naši prodejci, tak poputuje na sbírkový účet. Prostředky, které se sem dostanou, využíváme na mimořádné výdaje našich prodejců, jako například poplatky za léky, ošetření u lékaře a podobně. VÝHODY PRO ORGANIZACE • 20% sleva při zadání inzerce v časopise Nový Prostor • Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny • 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce, kterou pořádá Nový Prostor Můžete si vybrat z těchto variant předplatného: • Půlroční předplatné (6 měsíců, čili 12 čísel) za 480,- + první číslo zdarma (obdržíte od nás tedy 13 čísel) • Roční předplatné (12 měsíců, čili 24 čísel) za 960,- + první dvě čísla zdarma (obdržíte od nás tedy 26 čísel) VÝHODY PRO JEDNOTLIVCE • Zdarma drobná soukromá inzerce (seznamka, bazar) do 4 řádků • Přednostní zpracování námětů na články a příspěvků od čtenářů do klubové rubriky v časopise Nový Prostor • Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny • 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce, kterou pořádá Nový Prostor Objednávejte e-mailem: [email protected] Do e-mailu napište: své jméno a příjmení, adresu, kam chcete časopis zasílat. A samozřejmě také délku předplatného. Více informací naleznete na našich webových stránkách v části Předplatné: VÝHODY PRO DROBNÉ PODNIKATELE (Živnostníky) • Platí kombinované výhody obou předchozích skupin. POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO: Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet: 1061013598/5500 Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI. Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru. Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo. SMS A E-MAILY Dobry den, 311. chci Vam podekovat za cislo Noveho prostoru. rna Krome clanku pana Ste ry o updatu ces tiny, kte sim byl opravdu ‚cool‘, mu nk y pochvalit zajimave cla a ru lva bu a ach o celebrit fiku. hlavne povedenou gra atymi S titulni str anou a ‚sv obrazky ‘ Gotta a jinych e celebrit jste si ev identn ji za vyhrali a vysledek sto to. Pripravili jste mi pri e dve posezeni u dobreho caj y. din ho ne ave str prijemne Zdrav im Pavel Franc 30 Dobrý den, zdravím pana Jaroslava, prodejce z Náměstí Republiky a děkuju za vzkaz, který pro nás, čtenáře, vkládá do Nového Prostoru. Je to milé a potěší to. Jana Matulíková Pisete velmi dobre o roznych aktualnych komunalnych a politickych problemoch. Myslite ale, ze sa to dostane do ruky aj kompetentnym uradnikom? Nechceli by ste skusit presvedcit napriklad magistrat, aby si Novy Prostor predplatil? Tych 80 Kc za mesiac ich nezabije a zhliadnutie ineho nazoru by im iba prospelo. Petra Nahalkova Vážení přátelé v redakci Nového prostoru, Váš list považuji za kvalitní nejen pro tématickou šíři, ale i vyváženost a věcnost. Z toho, bohužel, velmi vybočila reportáž Petra Pospíšila „Tenkrát poprvé“ v NP 309. Co mi připadá v Pospíšilově textu neprofesionální a nefér, je směšování reportáže – popisu brněnské akce – se záměrem propagovat homosexualitu za cenu devalvace, bagatelizace a zesměšňování těch, kdo s její propagací nesouhlasí. S přáním sil a všeho dobrého, Irena Pulicarová, Plzeň Ahoj redakce NP poslední číslo je prima, jsem z něho nadšená. Koupila jsem ho včera na nám. J. z Poděbrad, sympatičt í manželé. Děkuji, Hanka z Liberce Zdravim! Dlouho jsem se tak nezasmal jako nad fejetonem Jana Sterna, tak vam to hned musim napsat. Petr z Plzne sms: +420 774 789 079 / e-mail: [email protected] novy_prostor_312.indb 30 26.8.2008 23:30:34 Deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví TIRÁŽ KODEX PRODEJCE Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha - Nové Město, 128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Petr Procházka, Andrea Novotná, Zuzana Brodilová, korektury: Petr Pospíšil, art director: Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s. NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR ISSN 1213-1792 Středisko kresťanské pomoci Pardubice PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor. Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu. Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven. Číslo účtu: 1061013598/5500 novy_prostor_312.indb 31 26.8.2008 23:30:45 UNIJAZZ VE SPOLUPRÁCI S HL. M. PRAHOU, PL BOHNICE, O. S. JEŽEK A ČÍŽEK, ZA FINANČNÍ PODPORY MINISTERSTVA KULTURY ČR POŘÁDÁ V P S YC H I AT R I C K É L É Č E B N Ě 19. ROČNÍK FESTIVALU HUDBY A DIVADLA V RÁMCI TÝDNŮ PRO DUŠEVNÍ ZDRAVÍ S O B O T A 13. ZÁŘÍ 2008 O D 1 3 H O D I N BUDOÁR STARÉ DÁMY / UŽ JSME DOMA / FOOLK (SK) / JIŘÍKOVO VIDĚNÍ /SM LOMOZ / JIŘÍ BÍLÝ & BAND ZAUM / DEVEROVA CHYBA / SPORTO / LYSSA /ARAN EPOCHAL / AGÁVE 9 / ZABLOUDILA BIRDS BUILD NESTS UNDERGROUND / 01 / TORZE POSTIŽENÉ OBLASTI / RUINU / MAHAUT / DIVADLO V OKOVECH PT DIVADLO / PADNI JAK PADNI / LACHTANÍ DIVADLO HONZY KOVAŘÍKA 5. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU BEZDOMOVECKÝCH DIVADEL DIVADLO AHA SZÍNPAD (HU) DIVADLO BEZ DOMOVA (SK) DIVADLO JEŽEK A ČÍŽEK (CZ) BDS PRAHA (CZ) DÁLE: PSYCHOHRÁTKY / PSYCHOPORADNY / CHRÁNĚNÉ DÍLNY / ZÁŽITKOVÉ KOUTY / ŠACHOVÉ SOUBOJE / VÝROBA ŠPERKŮ / DESKOVÉ HRY / KELTSKÁ VESNIČKA / VÝTVARNÉ DÍLNY OBCHOD FAIR TRADE A MNOHO DALŠÍHO ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA VSTUPNÉ POUZE 80 KČ! novy_prostor_312.indb 32 np 210x297.indd 1 W W W. U N I J A Z Z . C Z 26.8.2008 23:30:48 26.8.2008 17:03:28
Podobné dokumenty
Dostaň se do rytmu stylu!
detailů účesu aplikujte na suché vlasy.
Look 2: Když omrzí rovná ofina, což takhle
zkusit ji jednou na stranu? Z extravagantní dámy
se rázem stává romantička.
Look 3: Jak rychle vyměnit uhlazené...
mlha 2/II*2000
„V tom okamžiku, kdy jsme se postavili, se staly dvě
věci. Za prvé se zadní část těla musela vyvinout do nové
podoby. Potřebovali jsme lépe vyvinuté svaly na zadnici,
abychom se udrželi zpříma. Tyt...
cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce
Redakce Nový Prostor
Nádražní 56/740
Praha 5 – Smíchov, 150 00
tel.: 220 199 301 (302)
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz