Téma: Za práva zvířat

Tištěná verze: ISBN 1214-9632, online verze: ISSN 1801-0415
www.nesehnuti.cz
Zpra
ých právech
prostr
k
m
s
voda
í
d
n
i
edí a l
j o život
Téma:
Za práva zvířat
– aktuální dění v programech a iniciativních skupinách
– rozhovor s Janem Burianem
dobrovolná
cena
10 Kč
42~43 09
úvod
Milé čtenářky, milí čtenáři!
Tentokrát Vás zveme k četbě na téma
Za práva zvířat. Doufáme, že si z široké
palety článků může vybrat (a přijít
na své) každý. Rozhovory, odborné články, zamyšlení, doporučení.
Veganství, netopýři, žraloci, kormoráni, velkochovy, kožešiny. Lidská
práva, demonstrace, ekopsychologie,
Tirage:
sexismus. Termín „kampaně“ byl nově
nahrazen „programy“ (uprchlíci, ženy,
ekoporadna a hypermarkety) a „iniciativními skupinami“ (zvířata, zbraně a
jídlo místo zbraní) – o jejich činnosti se
dozvíte aktuální informace.
redakce: Kristýna Pešáková, Lenka
Šafránková Pavlíčková, Jaroslava
Šimáková, Milan Štefanec
grafická úprava a sazba:
www.larvagrafik.com
tisk: tiskárna DAPE
Dobré počtení! Vaše redakce
registrace: MK ČR 14790
Vytištěno na recyklovaném papíře
Obsah
Iniciativní skupina v proměnách . . . . . . . . . . . . . .
Protipytlácké kempy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Žijeme v přebytku a zvířata prostě jíst nemusíme . . .
Veganství vs. biovegetariánství. . . . . . . . . . . . . . .
O zvířatech a lidech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
„Dopis z kriminálu – adresát neznámý“. . . . . . . . . .
Žraloci – skutečně nepřátelé člověka? . . . . . . . . . .
Kormorán velký – hledání nových cest . . . . . . . . . .
Omluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Velkochov slepic zblízka aneb „továrny na vejce“ . . .
Jak vnímáte módu nošení kožešin? . . . . . . . . . . . .
Jak to bylo s netopýrem… . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rozhovor s vegankou Žanikou Tužinčinovou . . . . . .
Veggie Pride 09 – zároveň na třech místech v Evropě.
Oslava šedesátého výročí lidských práv . . . . . . . . .
O ekopsychologii: Environmentální identita . . . . . .
Dobrovolník Peter Tkáč. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dobrovolnický víkend NESEHNUTÍ . . . . . . . . . . . .
Čtete rádi? – nové knihy v knihovně NESEHNUTÍ . . .
Zbraně z České republiky opět zabíjely. . . . . . . . . .
Informacemi proti nadvládě marketů. . . . . . . . . . .
Brněnský multikulturní Mikuláš . . . . . . . . . . . . . .
Zprávy z ekoporadny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Občané vzkazují Bauhausu: ruce pryč od Ivanovic! . .
Jak jsme se rozhodly nebát se . . . . . . . . . . . . . . .
Zastavovaly jsme sexismus . . . . . . . . . . . . . . . . .
Myslivkyně, enviromentalista a ochránkyně zvířat. . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.3
.3
.4
.5
.5
.7
.8
.8
.9
10
11
12
12
14
14
15
16
16
17
17
19
20
21
22
23
24
24
Toto vydání ALARMu vyšlo také díky finanční podpoře statutárního města Brna.
2
poznámka redakce:
Ne všechny články musí vyjadřovat
stanovisko NESEHNUTÍ.
Chcete-li dostávat zpravodaj
ALARM, máte dvě možnosti. Pošlete
na brněnskou adresu NESEHNUTÍ
dvacetikorunovou známku (počet
známek – počet čísel ALARMu)
anebo nám napište na adresu
[email protected], kde si můžete
objednat jeho pravidelné zasílání v elektronické verzi. ALARM si
můžete také prohlédnout na našich
internetových stránkách:
www.nesehnuti.cz
Děkujeme Markétě Dvořáčkové
za korektury textů. Za ilustrace
děkujeme Barbaře Zemanové, Janu
Karpíškovi (www.jankarpisek.cz) a
Vrutusovi (www.vrutus.vidurius.cz)
titulní strana: Iveta Neuschlová
téma
Iniciativní skupina v proměnách
Autorka: Magdaléna Navrátilová, koordinátorka iniciativní skupiny Za práva zvířat
Při vzpomínce na minulý rok se musím
jen blaženě usmívat. Ano, vcelku se
povedl. Po roce postupného rozpadávání a dávání dohromady. A když
už mi docházela energie, opět mě to
trochu nakoplo.
Akcí jsme měli jen pár, ale o to byly
více viditelné. Začali jsme stánkem
proti využívání zvířat na kožešiny na
Malinovského náměstí. Pokračovali
pak „protipokusovým“ stánkem. Jeho
umístění u kašny na Náměstí Svobody
bylo velice zdařilé. Lidí se zastavovala
spousta. Četli si z našich materiálů,
umístěných na velkých panelech. Díky
nejmenovaným firmám jsme měli
možnost nabídnout vzorky kosmetiky
netestované na zvířatech, o které byl
velký zájem.
S přicházejícím jarem jsme se rozhodli,
že se pojedeme podívat, jak se dělají
akce jinde ve světě. Naším cílem se stal
Řím a Veggie Pride, která se zde konala
(viz článek v tomhle čísle).
Prázdniny jsme každý trávili někde jin-
de. Užívali si léta a těšili se na podzim,
který byl vždy ve znamení dobrých
akcí.
Školní rok jsme začali trochu netradičně, protestem proti McDonaldu. Jakožto jeden z největších fast-foodových
řetězců spotřebovává velké množství
zvířat na maso. Produkce odpadů je
obrovská. Jídlo zde produkované je
bohaté na tuk, cukr, sůl a chudé na
vitamíny a minerály. Tato strava je nezdravá, tím smutnější je, že jejich reklama je zaměřená především na děti.
Velice příjemná akce bylo promítání na
Skleněné louce v galerii. Hlavně je zde
na místě poděkovat Leošovi a Vojtovi,
kteří se celé akce ujali a dali jí také
potřebnou publicitu. Nesmím taky
zapomenout na výbornou ochutnávku
veganských pokrmů, o které se postarala Laďka. Hlavním filmem večera se
stal Earthlings. Promítání bylo o pár
dní později doplněno stánkem ke Dni
veganství, který je stanoven na 1. listopadu. S naším „létajícím“ stanem,
trochu větru s ním dělalo divy, jsme
nabízeli veganské lahůdky na Náměstí
Svobody. Diskuze byly chvílemi velice
zajímavé. Samozřejmě o právech zvířat, trochu o buddhismu, józe, dokonce
jsme se dostali i k mimozemšťanům
:o) Ale zpátky na zem. Před Vánocemi
jsme opět poukázali na neospravedlnitelnou a nesmyslnou tradici pojídání
ryby. Den po této akci jsme stále měli
spoustu energie na to stoupnout si
před obchod s kožešinami a několik
hodin před ním tiše protestovat. Vše
jsme měli nahlášené, takže nás nezaskočila ani Policie České republiky, kterou na nás majitelka obchodu zavolala.
Nebránili jsme jí v jejím „podnikání“,
pouze jsme chtěli upozornit na to, že je
vykoupené smrtí zvířat.
Rok 2008 jsme pak zakončili vánoční
párty s tím nejlepším cukrovím, jaké
jsem kdy jedla. Pokud chcete okusit
veganské muffiny či tiramisu, napište
nám. A co chystáme dále? Nechci nic
zakřiknout, takže si počkejte a uvidíte.
Protipytlácké kempy
Autorka: Zuzana Candigliota, dobrovolnice iniciativní skupiny Za práva zvířat
U nás v České republice máme svoje
problémy s myslivostí a pytláctvím, ale
jinde se potýkají s něčím trochu jiným.
V některých jižních zemích se totiž
střílí a zabíjí úplně všechno, včetně
všech druhů ptáků, od těch maličkých
až po velké. Lovci používají nejrůznější
kruté metody, jak je chytit a usmrtit,
např. elektromagnetické vábničky, sítě,
nejrůznější druhy pastí. Pták chycený
do sítě či pasti umírá v dlouhé agónii.
Používají i živé vábničky – živí ptáčci
jsou drženi po celý jejich život v miniaturních klecích ve tmě, když je pak
vytáhnou na slunce, začnou hlasitě
zpívat a přilákají své druhy a lovec už
jen střílí. Některé tyto praktiky jsou
legální, některé ilegální. Toto se děje
tradičně v Itálii, např. na severu kolem
regionu Brescia, na ostrovech Sardinie,
Ponza, ale i na Kypru, na Maltě.
Existují skupiny dobrovolníků/ic, které
každým rokem, ve stejnou dobu a se
stejným odhodláním jezdí na protipytlácké kempy. Už od svítání chodí na
dlouhé procházky po polích a lesích
a hledají pasti a sítě, které rozmístili
pytláci. Výskyt pastí se hlásí policii
a lesní stráži, nebo se rovnou odstraňují. Chycené ptáky osvobozují, ty
zraněné ošetřují.
Aby se něco změnilo, chtělo by to politickou vůli, souhlas a snahu veřejnosti,
silnou represi ze strany kompetentních orgánů a kulturní změnu. Jde to
ale velmi pomalu, proto jsou zatím
nutné tyto akce. Vzhledem k tomu,
že je každá ruka dobrá, je možné se
přihlásit, pomoci a zároveň se seznámit s úžasnými lidmi, kterým nejsou
zvířata lhostejná. Některé organizace
proplácejí dokonce cestu a celý pobyt
(obvykle 2 týdny). Zde jsou některé
kontakty:
http://www.birdlifemalta.org/conservation/other_projects/
http://www.lipu.it/
http://www.komitee.de/en/
P. S.: Velmi zvláštní jsou praktiky
italských myslivců. Správní orgány
povolují lov zvířat podle toho, kolik
se vystřílelo v minulých letech. Lovci
tedy mají zájem na tom, aby se zdálo,
že chodí střílet velmi málo a že je
zvěře příliš. Mají povinnost si do svých
průkazů označit každý den, kdy byli na
lovu, ve skutečnosti si to tam „zapomínají“ zapisovat. Po lovecké sezóně se
sečtou čísla a zjistí se, že vlastně lovci
téměř nic nevystříleli a na další období
se jim znovu povolí vysoké odstřely.
3
inter view
Žijeme v přebytku a zvířata
prostě jíst nemusíme
rozhovor s Janem Burianem připravila: Kristýna Pešáková
Pane Buriane, vím o vás, že jste vegetarián,
jak dlouho jím jste?
Brzy to bude dvacet let.
Asi to není první otázka tohoto typu, kterou
jste dostal, ale co právě vás k vegetariánství
vedlo?
Dlouhá léta ve mně zrálo přesvědčení,
že něco neděláme správně. Hnusí se
mi zabíjení zvířat ve velkém, dokázal
jsem ještě tak pochopit třeba sedláka, který své zvíře zabil s úctou, ale
průmyslová výroba masa, to bylo něco
úplně jiného. Žijeme v přebytku a zvířata prostě jíst nemusíme.
Zabýváte se nějak problematikou práv zvířat?
Nezabývám, nejsem na to dostatečně fundovaný. Přistupuji k tomu
spíš podle citu. Ale s lidskými právy
jsem na tom podobně. Hlásím se
k lidem, kteří se v těchto oblastech
angažují, když něco mohu říct, tak
to řeknu nebo napíšu. Ale není to
soustavná činnost…
Nedávno jste vzbudil rozruch pořadem
Burianův den žen, co jste chtěl divákům
a divačkám pořadu sdělit?
Ten pořad jsme natáčeli ještě i na
podzim a od ledna by mělo vysíláno zbývajících 9 dílů. Teď už ovšem
budeme raději uklizeni na ČT2
někam k půlnoci… Považovali jsme
tyto dokumenty s Vítem Klusákem
a Filipem Remundou za jakýsi druh
polemických portrétů, to znamená,
že se člověk s určitými názory na život
ptá různých lidí na to, proč dělají právě to, co dělají, a proč to dělají právě
tím způsobem, kterým to dělají. Chtěli
jsme některým divákům zprostředkovat pohled z trochu jiného úhlu,
než se to běžně dělá, když moderátor
klade opatrné otázky, s úsměvem se
ptá dotyčného na nějaké nezávadné
věci. Chtěli jsme se pokusit odpovědět sami sobě i divákům na nějaké
otázky.
4
Proč jste si vybral právě ženy a podrobil je tak
ostré kritice?
Ženy to měly být zpočátku, muži měli
přijít na řadu později. Není ovšem
o ně zatím zájem. Možná se to časem
změní, nevím.
A čemu říkáte ostrá kritika? To, že se
zpěvačky, která zpívá nesmysly a při
tom je doktorka filozofie, zeptáte, proč
to dělá? Nebo ex-ministryně kultury
se zeptáte, proč odešla z funkce po
14 dnech a proč vám to nechce říct?
Nebo někoho, kdo propaguje zdravý
život, se zeptáte, proč neprodává
ovoce, ale umělohmotné tyčinky? To
nebyla kritika, to byly otázky. Možná
samo jejich vyslovení bylo provokativ-
Jak vnímáte sebe jakožto muže a postavení
mužů v současné době, kdy se více prosazuje
genderová rovnost a řeší diskriminace žen
v různých oblastech?
Já se snažím od jisté chvíle, do které
jsem se deklaroval jako feminista,
daleko víc chápat problémy současné
společnosti komplexně jako problematiku rovnoprávnosti žen i mužů. Ano,
ženy jsou v mnohém diskriminovány,
ale muži také potřebují pomoc. Naše
duše nebo chcete-li identita je v poměrně dezolátním stavu. Snažím se to
ukázat konkrétně svým albem Muži
jsou křehcí. Zdá se mi, že prohlašovat
o sobě dneska, že jsem feminista (či
feministka) znamená věnovat se jen
jedné straně téže mince. Cítím se tedy
spíš jako humanista, respektive člověk,
který touží nikoli po sounáležitosti
s nějakou ideologií, ale po dialogu
a společném řešení našich problémů…
Jak se díváte na roli a postavení neziskových
organizací v české společnosti?
Občas mě děsí arogance těch, kteří
si neuvědomují, jak jsou neziskové
organizace potřebné. Jejich postavení je ale odpovídající stavu celé
společnosti. Pokud je společnost
zmítána touhou po zisku, myslí se
tím zisk materiální, zvláště finanční,
většinou jí unikají zisky duchovní
a všechno je ve velké nerovnováze.
V tomto smyslu ovšem věřím ve
zdárný vývoj věcí. Nasycená společnost postupně zjistí, že to, co jí
chybí, nejsou peníze, ale schopnost
s nimi zacházet tak, aby sloužily ke
štěstí. Rozhodně bych být vámi nebyl v depresi, vaše chvíle přicházejí
koláž: Barbara Zemanová
a přijdou…
ní, ale rozhodně bylo legitimní.
V dílu s Olgou Šípkovou jste kriticky nahlížel
také na hypermarkety a nákupní centra, co
vnímáte jako nejzávažnější problém jejich neustále se zvyšujícího počtu v České republice?
Já myslím, že to všechno vyplývá
z lidské touhy po konzumu. Kdyby to
lidé nechtěli, netoužili místo do parku
chodit se koukat na výlohy a kupovat
a kupovat, tak by ty obchody neexistovaly. Ty jsou jen důsledek. Mně osobně
obchody nevadí, ale nechodím se tam
modlit…
A ještě otázka na závěr: Hodně cestujete,
je nějaká země, která je Vám svou kulturou
a zvyky nejvíce blízká?
To se nedá říct zjednodušeně. Všude,
kam jezdím, se mi něco líbí. Ve Skandinávii třeba úcta k lidskému životu,
solidarita, přesnost. V New Yorku mě
fascinuje multikulturnost, svoboda…
V Dánsku a u nás smysl pro humor.
V Německu se mi líbí pořádek a ve
Francii binec. Jak to říct srozumitelně?
Svět je opravdu zajímavý a krásný
a přes všechny hrůzy a neštěstí věřím
ve smysl naší existence.
téma
Veganství vs. Biovegetariánství
Autorka:
Magdaléna Navrátilová, koordinátorka iniciativní skupiny Za práva zvířat
Už jsem se setkala s různými reakcemi, když se lidé dověděli, že jsem
veganka. Na hloupé připomínky už ani
nereaguji. Naučila jsem se diskutovat
o svých důvodech s nejrůznějšími
lidmi. V dnešní době se však vyskytují dotazy nového druhu, které mě vedou k zamyšlení. S velkým rozmachem
a popularizací ekologického zemědělství se na mě obrací lidé s dotazy, proč
se vyhýbám bio-živočišným produktům? Zvířata v biochovech
se mají mnohem lépe než ta
ve velkochovech, co mi tedy
vadí na tom jíst biovajíčka,
biosýry či pít biomléko, když
zde zvířata netrpí? Biozemědelci musí dodržovat přísné
normy. Jsou však tyto normy
skutečně o tolik lepší? Platíme
skutečně za lepší život zvířat
v biochovech, nebo pouze za nový
módní trend?
Pod pojmem biochov si každý představí šťastná zvířata na louce, kde
mají dostatečný výběh. Čisté budovy
s dostatečným prostorem. Jídlo a pití
vždy k dispozici. Žádné kruté operace,
žádné ucvakávání zobáků či odrohování. Podmínky, které se přibližují přirozenému prostředí. Pojďme se tedy
podívat, jak nám nařízení Rady (EHS) č.
2092/91 tuhle problematiku upravuje.
Hustota zvířat v biochovech musí být
taková, aby umožňovala přirozený pohyb zvířat jako je lehání, otáčení či protahování. Přesné parametry na velikosti
vnitřních i venkovních prostor jsou stanoveny v přílohách. Měly by odpovídat
konkrétnímu využití daného zvířete.
Nejméně místa mají zvířata, která jsou
určena na výkrm, nejvíce pak samice
s mláďaty. Například prase domácí,
pokud má do 110 kg, musí mít vnitřní
prostor minimálně 1,3 m2. Prasnice se
selaty má nárok na 7,5 m2. Drůbeže na
výkrm může být na 1 m2 i 10 jedinců,
nosnic 6. Zvířata nesmí být přivazována. Ovšem z tohoto pravidla existuje
výjimka, a to pokud je přivázání nutné
pro bezpečnost nebo spokojenou exis-
tenci zvířat. Býložravci musí mít přístup
na pastvu, pokud to dané podmínky
umožňují. Drůbež musí ve venkovním
výběhu strávit alespoň třetinu svého
života. Chovatelské budovy musí být
vybaveny čistou a suchou podlahou,
která musí být pevná alespoň z poloviny, druhá polovina podlahy může být
z roštů nebo mříží. U drůbeže musí být
nejméně třetina plochy podlahy pevná
a musí být pokryta podestýlkou.
Reprodukce v biochovech by měla být
prvotně založena na přirozeném rozmnožování. Inseminace je však povolena. Krácení ocasů, krácení zobáku či
odrohování nesmí být v ekologickém
zemědělství systematicky prováděny.
Některé z těchto operací mohou být
přesto z důvodů bezpečnosti, zlepšení
zdraví, pohody nebo hygieny zvířat
povoleny. Kastrace je povolena, aby
byla zajištěna kvalita výrobků.
Výživa zvířat musí být přizpůsobena
různým stádiím vývoje zvířat. Násilné
krmení je zakázáno. Výkrm je však povolen, pokud je kdykoliv možné s ním
přestat. Mláďata musí po stanovenou
dobu dostávat mateřské mléko.
V nařízení je také přesně stanovena minimální doba, které se jateční
drůbež dožívá. 81 dní kuřata, 94 dní
perličky, husy a krůty 140 dní.
Co se týká pokut za nedodržení
zákona (i nařízení), jsou zaměřeny
především na postih klamavého označování výrobků. Za označení výrobku
nepocházejícího z ekologického chovu jako bio může
být uložena pokuta až do 1
milionu korun českých. Menší
částky jsou pak stanoveny za
nedodržení předpisů, které
se týkají zvířat. Za používání
vazného ustájení zvířat, neumožnění přístupu do výběhu
drůbeži nebo neumožnění
přístupu k tekoucí vodě či k rybníku
vodní drůbeži je pokuta až do výše
20 000 korun českých.
Přiznám se, že taková opatření mě
skutečně neuspokojují. Ne, já skutečně
nechci podporovat, aby drůbež trávila
2/3 svého života zavřená v budovách,
kde má podestýlku jen na třetině plochy. Nepřipadne mi, že pro spokojenou existenci zvířat je nutné je někdy
přivazovat. A 10 slepic na 1m2? Teď
jsem ještě více přesvědčena, že veganství se biovegetariánstvím skutečně
nahradit nedá.
nařízení Rady (EHS) č. 2092/91
zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém
zemědělství
Ilustrace: Vrutus
O zvířatech a lidech
Autor: Jiří Koželouh, koordinátor Ekologické poradny NESEHNUTÍ
Na sever od řeky Dyje se rozkládá
úrodná rovina od pravěku obývaná
lidem, zpočátku lovecko-sběračským
a později pastevným a rolným. Teplé,
suché klima tu dá vyrůst i náročným
plodinám z Nového světa a té nejlepší
píci pro dobytek. Mezi úrodnými lány
se skví malebné vesničky… nebo ne?
Z dálky vidíme velké bloky orné půdy
geometricky uspořádané a kontras-
tující s malými pásy polí za blízkými
hranicemi s Rakouskem. Přibližujeme
se a vidíme úzké rovné silnice a vesnice, které už ze své malebnosti
během kolektivizace venkova
5
téma
ztratily mnohé. Na kraji vesnic i ve
volné krajině se objevují nízké dlouhé
budovy – co se asi skrývá uvnitř? A co
je to za zápach? Už víte? Levná kuřata
na nedělní oběd, výživné vepřové
řízky. Stále nic? To je přece ta slavná
živočišná výroba, kde místo strojů
vyrábí zvířata své vlastní maso. To, co
není k snědku, hodíme do kontejneru,
ať se to tady neválí, trochu to hnije, ale
nevadí. Někdo dostane k oběhu maso,
někdo zápach…
I. B. Singer kdysi napsal: „Ve vztahu
ke zvířatům jsou všichni lidé nacisty,
pro zvířata je to zde věčnou Treblinkou.“ Jedna taková Treblinka se
rozkládá i nedaleko města Hrušovany
nad Jevišovkou. Mezi obcemi Velký
Karlov, Hrádek, Dyjákovice, Šanov,
Božice, Jaroslavice a další stojí mnoho
budov s miliony brojlerů, desítkami
tisíc prasat a krav. Každý rok proudí
k zákazníkům několik desítek milionů
chlazených kuřat a tuny vepřového
a hovězího masa. Zbytky jako krev,
kosti, nepoužitelné maso pro změnu
končí ve velké bioplynové stanici Velký
Karlov nebo prostě na okolních polích.
Velký Karlov – odvrácená
strana českého venkova
Oblast Velkého Karlova a okolí představuje typickou ukázku toho, že práva
zvířat, práva lidí a příroda spolu úzce
souvisí. Zemědělství v této oblasti
produkující obilí, kukuřici a píci pro
dobytek v místních velkochovech má
negativní dopad na krajinu i přírodu.
Velké lány polí geometrických tvarů
vytvářejí krajinu příliš otevřenou na
to, aby byla útulná pro člověka, a příliš
obdělávanou na to, aby poskytovala
útočiště dostatku volně žijících druhů.
Velké bloky polí s kukuřicí jsou náchylné vodní a větné erozi, a dochází tak ke
ztrátám nenahraditelné půdy, která se
vytvářela přírodními procesy po tisíce
let. Velkochovy dobytka staví zvířata
do nepřirozených a krutých podmínek
a produkují emise skleníkových plynů,
znečišťují ovzduší škodlivými látkami
a zatěžují obyvatele pachem. Stejný
dopad má i kafilérie (oficiálně nazývaná bioplynovou stanicí) zpracovávající
zdechliny a zbytky z jatek (krev, kosti,
nepoužitelné maso apod.). Kruh je
6
tedy uzavřen a všichni ztrácí: zvířata,
místní obyvatelé i místní příroda a krajina. Kdo získává? No přece investor,
zemědělský podnikatel… A co úřady?
Mlčí nebo nemohou nic udělat…
Dva případy z mnoha
NESEHNUTÍ se v oblasti zabývalo
dvěma případy v rámci podpory místní
iniciativy pana Bohumila Nejezchleba,
který je jedním z mála, jimž na tomto
postiženém kraji ještě záleží. Pomáháme panu Nejzchlebovi s aktivitami
proti výstavbě další okázalé ukázky
lhostejnosti k přírodě a zvířatům – krokodýlí farmy, která má být výkrmnou
až pro 700 jedinců krokodýla nilského,
z něhož má získávat luxusní suroviny
na výrobu luxusního zboží a jídel.
O případu jste se mohli dočíst již
v předchozích ALARMech. Nově se na
tomto místě zmíním o druhém případu, který tak trochu propojuje všechny
ty velkochovy, výkrmny, jatka, farmy
apod. v širokém okolí Velkého Karlova.
Jedná se o zmíněnou bioplynovou
stanici Velký Karlov, která je údajně
největším zařízením svého typu ve
střední a východní Evropě. V době, kdy
byla navržena, byla vítána s velkými
nadějemi, neboť měla zajistit zpracování velkého množství chlévské mrvy,
kejdy, slámy, sena a dalších odpadů
z intenzivní zemědělské činnosti (které
zatěžují životní prostředí) a zároveň vyrábět digestát na hnojení a elektrickou
energií teplo z obnovitelných zdrojů.
Nápad je to výborný, ale v podání místního zemědělského gigantu Agrodružstva Jevišovice se zcela minul účinkem.
Bioplynová stanice byla prověřena
ve zjišťovacím řízení dle příslušného
zákona (30. 6. 2005), v němž bylo
konstatováno, že půjde o provoz zpracovávající senáž, siláž, prasečí kejdu
a drůbeží slamnatý hnůj v celkovém
objemu 25 000 tun/rok. Závěr zjišťovacího řízení zněl, že záměr nebude dále
posuzován v režimu řízení EIA (posuzování vlivů na životní prostředí).
Stavba bioplynové stanice byla
povolena stavebním povolením ze
dne 2. 8. 2005, které vydal Stavební
úřad Jaroslavice, a byla zkolaudována
dne 14. 6. 2006. V tomto kolaudačním
rozhodnutí již byl objem zpracovávaného materiálu stanoven na 90 000
tun/rok a stanoven neuzavřený výčet
možného zpracovávaného materiálu
(zmíněna v této fázi již byla i masokostní moučka). To byla již předzvěst
problémů. Stanice začala fungovat
a okolím se začal šířit zápach. Jedním
z důvodů je pravděpodobně to, že
zpracovává větší množství materiálu,
než bylo stanoveno ve zjišťovacím
řízení. Pan Nejezchleb se tedy rozhodl
podat žádost o přezkum kolaudačního
rozhodnutí. Tuto žádost však krajský
úřad zamítl s tím, že: „Záleží, zda již
u původce je materiál evidován jako
odpad nebo např. jako hnojivo. Je tedy
možné, že i při celkové kapacitě vstupní suroviny je 90 000 tun/rok nebude
zpracováváno více než 30 000 tun/rok
odpadů.“ Velmi zajímavá věc, a velmi
chytrá, jde ovšem o obcházení smyslu
zákona. Z hlediska vlivu na životní
prostředí je přece jedno, jestli stejný
materiál označíme jako hnojivo nebo
jako odpad. Pokud by investor přiznal
skutečný objem materiálu, hned by
musel projít procesem EIA…
Biolynová stanice? Ne. Kafilérie!
Nejhorší překvapení však obyvatele
okolních obcí ještě čekalo. Do bioplynové stanice začaly proudit náklady
zbytků z rozsáhlých zvířecích popravišť
zemědělského družstva a také mrtvá
kuřata spolu s podestýlkou. Za současného nedodržování hygienických
předpisů, které konstatovala Česká
inspekce životního prostředí (ČIŽP)
i Krajský úřad Jihomoravského kraje,
bylo dílo zkázy na světě. Odporný puch
je cítit na míle daleko (jak se měl autor
toho článku k újmě svého městského
nosu možnost přesvědčit), kontejnery
s hnijícími mrtvolami prasat zdobí okolí a přeplněné vlečky traktorů každou
chvíli poctí místní komunikace sprškou
kuřecích hlav, vepřových vnitřností
a podobných pozorností.
Provozovatel nelegální kafilérie se
ovšem nezalekl odporu lidí a vesele
požádal o integrované povolení (IPPC)
na provoz bioplynové stanice. Povolení IPPC nebylo Krajským úřadem
Jihomoravského kraje vydáno a toto
nevydání bylo potvrzeno i v odvolacím řízení Ministerstvem životního
prostředí ČR. Důvody byly zřejmé,
fatální nedostatky v provozu, který
téma
ohrožuje životní prostředí, a to nejen
zřejmým zatížením ovzduší, o němž
„vědí“ obyvatelé, ale také znečišťováním podzemních vod tekutým
odpadem z nezajištěných kontejnerů
a skladů zpracovávaných „materiálů“.
Tento stav se zatím neúspěšně snaží
řešit ČIŽP udílením milionových pokut.
Provozovatel však tvrdí, že nemá
peníze a neplatí. Zástupci obcí Božice,
Hevlín, Hrabětice, Hrádek, Krhovice
a Šanov odeslali otevřenou výzvu
ministru životního prostředí a ředitelce ČIŽP a žádají učinění efektivních
kroků k zastavení současného provozu bioplynové stanice. Mezi signatáři bohužel chybí volení zástupci
nejvíce dotčené obce Velký Karlov.
Další otevřenou výzvu proto zaslalo
i sdružení Za životní prostředí Velkého
Karlova v čele s panem Nejezchlebem.
Ve Velkém Karově také vznikla petice,
kterou podepsalo 85 % domácností.
Po těchto akcích ohlásili vrcholní představitelé MŽP svoji vůli situaci řešit,
a proto doufám, že vám budu moci
v příštím čísle ALARMu sdělit první
dobré zprávy o vývoji případu této
bioplynové stanice.
Souvislosti souvislostí
Ani zlepšení situace ve Velkém Karlově
však nepřinese ztracenou důvěru lidí
v záměry nových bioplynových stanic
na jižní Moravě a možná v celé České
republice. Otřesný případ Velkého
Karlova již dost možná způsobil nesouhlasná stanoviska krajského úřadu
k záměrům výroby bioplynu, které
mohly být míněny poctivě a mohly
mít pozitivní ekologické i ekonomické dopady. Setkáváme se také v naší
ekoporadně s prosbami o pomoc se
zastavením záměrů bioplynových stanic, které by za jiných okolností možná
byly vítány a musíme lidem vysvětlovat pozitivní aspekty tohoto způsobu
výroby energie z obnovitelných zdrojů
a zároveň musíme být opatrní – co
když zase někdo zkouší podvést místní
komunity i samosprávy a vytvořit
utajeně kafilérii?
A už vůbec nepřinese případné vítězství v jednotlivých případech jako
je krokodýlí farma nebo bioplynová
stanice změnu postoje lidí ke zvířatům, který je přece v pozadí celého
problému. Kdyby lidé respektovali
práva zvířat a zavrhli zrůdnou myšlenku velkochovů, omezili své masité
potřeby a pohlédli na okolní krajinu
nejen jako na zdroj materiálního
blahobytu, pak by nebylo potřeba
řešit taková množství odpadů z jatek,
odpadů z chlévů.
„Dopis z kriminálu – adresát neznámý“
Autor: Nox ([email protected])
Tak to jsem já… Mé bezejmenné
a bezvýznamné – malé „já“. Začínám
svůj do nekonečna se opakující den
novým ránem. Klasika v „domě hrůzy“,
jak tuto budovu – věznici s ostatními
obyvateli mé cely nazýváme. Odkopu
se z pelechu a rozespalý se doplazím
k misce s blafem, který jsem dostal od
„dozorců“. Zbytek dne se klepu v rohu,
protože nevím, co mne čeká. Každý
den pro mne může být svým způsobem vysvobozením… ačkoliv… Kdo ví
na toto určitou odpověď?
Neptejte se mne, jak jsem se sem
dostal. Vlastně si již nepamatuji ani své
jméno. Asi to bude znít jako klišé, ale
jsem tu s ostatními takovým živoucím
důkazem Kafkova Procesu. Jsme zde,
nikdo neví, co jsme udělali, nikdo
nám nic neřekne, a jediné, co nás
pojí k téhle budově, ve které trávím
podstatnou část svého života, je cedule připevněná na dveřích, kde jsou
napsány evidenční čísla mne a mých
spolubydlících. Dokážete si to představit? Včera odsud vytáhli devět set
třicet osmičku, a už se nevrátil. Nějak
se neobtěžovali říci, kam ho vlečou,
a co udělal. Ale co… třeba ho pustili
na svobodu. Koneckonců… nemůžou
nás tu bez nějakého důvodu držet
kdovíjak dlouho… Ačkoliv… čemu už
mám tady vlastně věřit? Těm čtyřem
stěnám bez okna a mřížím, co jsou
všude, kam se podívám? Nebo snad té
doktorce, co nás jednou za měsíc vezme na kontrolu, a já mám vždycky tak
nějak pocit, že to nerozdýchám...? Teď
vážně… opravdu. Kdybych nechtěl
urazit hovězí pokolení, nazval bych ji
korunovanou krávou. Na stránku druhou, kdyby se přestěhovala do Indie,
zřejmě by skončila jako svatá, a to
téhle ženské opravdu přát nebudu.
Minulý týden se ostatně zase vytáhla.
Přivezli… jak tu u nás v lochu říkáme… nové maso. Do jednoho to byli
takoví mladí zajdové. Do hluboké noci
plakali bolestí a strachem. Pamatuji si
jako dnes, že jsem byl přesně takový.
Vyplašený… měl jsem tehdy pocit, že
se mi srdce musí nutně rozskočit. Ani
se mi popravdě nechce moc popisovat, jak vypadala vstupní prohlídka.
Tak se tomu tady říká, když někoho
přivezou a bodnou do něj pár jehel,
aby zjistili, jestli tu nějakou dobu
vydrží…
Ti, co vydrží (když vydrží), dostanou
pelech devět set třicet osmičky…
nebo prostě kohokoliv jiného, kdo
aktuálně vyklidí pole. Ti, co nevydrží…
Vlastně ani nevím, co se s nimi děje. Po
pravdě řečeno… nechce se mi o tom
ani moc přemýšlet. Stejně všichni
říkají, že myšlení je pro nás příliš
namáhavé.
Stejně si ale myslím, že jsem musel
provést něco opravdu strašného.
Kdybych byl vrah, nejspíše bych teď
lepil pytlíky. Ale já? Jsem zde s ostatními spolubydlícími, z jejichž tváří se
již dávno vytratilo něco jako naděje.
Máme před sebou pouze smutnou
představu chvíle, kdy nás zase vytáhnou z klece, a udělají na nás pár
testů… Možná nemám právo být
pesimistický. Koneckonců říká se, že
pro krásu se musí trpět. Nějak raději
nepřemýšlím o tom, že jde o krásu jiných. Ostatně…, jsem přece jen němá
tvář. Králík… Ti přece nemají právo
na bezbolestný život, ne?
7
téma
Žraloci – skutečně nepřátelé člověka?
Autorka: Kristýna Pešáková, obdivovatelka žraloků a vegetariánka
Žralok, zkuste si to slovo vyslovit. Jistě se řadě z vás vybaví krvelačná bestie, kvůli které se cítíte nejistí/é, když se koupete v moři. Řadou lidí je žralok
vnímán jako obávaný predátor, který své volné chvilky netráví ničím jiným,
než tím, že útočí na koupající se lidi či serfaře/ky. Je tomu ale skutečně tak?
Pokud se o žralocích chcete dozvědět trochu více a nezvolíte cestu shlédnutí filmů typu Čelisti, budete překvapeni/y:
Velká část žraloků je naprosto plachá
a na člověka by nezaútočila.
Např. největší ze žraloků, žralok obrovský, je naprosto mírumilovný a klidný
a můžete si s ním zaplavat, pokud
máte to štěstí a v moři ho potkáte.
Riziko, že člověk zemře následkem
napadení žralokem, je ve srovnání
s jinými příčinami úmrtí téměř zanedbatelné.
Např. na Havaji, kde je počet napadení
žraloky mnohem vyšší než jinde na
světě a miliony lidí zde pěstují vodní
sporty, potápějí se, loví ryby či jinak
přichází do styku s mořem, za celý rok
1996, kdy byla provedena statistika
úmrtí, nezemřel ani jeden člověk na
útok žraloka. Během tohoto roku došlo
ke dvěma útokům žralokům na člověka, které však neskončily smrtí. Počet
smrtelných napadení žraloky je nejvyšší
v Austrálii, kdy za rok zemře následkem
útoku žraloka průměrně jeden člověk.
Poměříte-li to s jinými statistikami
úmrtí v oblastech, kde je moře, je zde
nesrovnatelně větší pravděpodobnost,
že zemřete z důvodu utonutí nebo nákazy HIV, než následkem útoku žraloka.
Žraloci jsou inteligentní tvorové.
Na rozdíl od obecně rozšířeného názoru může relativní velikost mozku žraloka docela dobře soupeřit s relativní
velikostí mozku ptáků či savců. Mozek
žraloků nicméně nebyl ještě dostatečně prozkoumán. Prozkoumáno (leč
ne zcela vysvětleno) bylo ale sociální
chování u některých druhů žraloků.
Např. u kladivounů se vyskytuje specifické chování samců, hrozí-li jejich
skupině nebezpečí a existuje zde také
hierarchie mezi žraloky příslušejícími
ke skupině. Hierarchie také existuje
např. u různých druhů žraloků, kteří žijí
u útesů. Kladivouni se potom shlukují
v obrovských hejnech u útesů, tato hejna mají složitou strukturu a mezi žraloky probíhá důmyslné sociální chování,
které ještě nebylo zcela vysvětleno.
Žralok, to není jenom žralok bílý,
kterého nejčastěji vidíme v dokumentech a filmech.
Nejčastěji zobrazovaným žralokem je
žralok bílý, který je považován za nejnebezpečnějšího ze žraloků. Nemluví
se ale už o tom, že žraloků je přibližně
350 druhů. A to různých velikostí. Existují žraloci, kteří dorůstají do pouhých
20 centimetrů, naproti tomu žralok
obrovský může mít třeba 14 metrů.
Řada žraloků rodí živá mláďata.
Samice většiny druhů ryb vypouštějí
tisíce (nebo dokonce miliony) drobounkých jiker, které jsou ve vnějším prostředí oplodňovány samci. Samice žraloků
produkují jen malý počet velkých vajec,
která jsou samci oplodněna uvnitř
jejich těla. Embryonální vývoj žraloků je
tak mnohem podobnější vývoji savců
(včetně lidí). Většina žraloků je živorodá.
Žralok není zabijákem lidí, mnohem
spíše je tomu naopak.
Od roku 1990 do roku 1996 napadli
žraloci na celém světě 344 lidí, z čehož
44 jejich útok nepřežilo – v průměru
tedy „ulovili“ něco přes 6 lidí ročně (na
celém světě!). Naproti tomu lidé jen
v jediném roce 1991 ulovili nejméně
12 672 000 žraloků. Pravděpodobně je
ale počet ulovených žraloků mnohem
vyšší. Vzhledem ke složité reprodukci
žraloků (samice většinou mají velmi
dlouhou dobu březosti – u některých
druhů žraloků až dva roky a rodí malý
počet mláďat), jsou tak žraloci rybolovem velmi zásadně ohroženi.
Žraloci jsou člověkem silně ohroženi
a jejich populace klesá.
Žraloci jsou loveni pro potravu, na výrobu léčiv, na výrobu obuvi, pro výrobu
brusných kotoučů apod. Snad nejhorší
je potom lov žraloků pro ploutve, kdy
je žralokovi ploutev zaživa uříznuta
a ještě živý je vrácen do moře, kde pak
pomalu umírá. Populace žraloků je silně ohrožena jednak díky nadměrnému
rybolovu, jednak díky zhoršení stavu
životního prostředí (globální oteplování, ubývání ozonu, znečištění vody,
kácení porostů a špatné hospodaření
s půdou, necitlivé pozorování a filmování žraloků, to vše a mnoho dalšího
má na žraločí populaci negativní vliv).
Zdroj: TRICAS, T. C. a kol. Žraloci a rejnoci. Praha:
Nakladatelství Svojtka, 2006.
Kormorán velký – hledání nov ých cest
Autorka: Vlasta Škorpíková, ornitoložka
Co spojuje kormorána velkého s krkavcem velkým, bobrem evropským nebo
vydrou říční? Všechno jsou to druhy,
jejichž populace se díky důsledné
ochraně zvedly z minimálních stavů
na tak vysoké počty, až to vyvolává
8
problémy. Řešení se však nedotýká
jen jich samých, může mít velmi široký
dopad a nečekané souvislosti.
Kormorán velký doplácí na to, že jeho
skoro výhradní potravou jsou ryby,
o které má zájem i člověk. Je tedy
chápán jako konkurent a jako takový
pronásledován a potlačován. To vedlo
k tomu, že se v řadě zemí svého areálu
stal druhem vzácným a ohroženým.
Nejinak tomu bylo i v České republice. Pro kormorány tu zbývá životní
téma
prostor jen v rámci některých zvláště
chráněných území. Celá situace je
navíc velmi nepřehledná díky tomu,
že někteří kormoráni jsou „naši“, tj.
hnízdí u nás a vyvádějí mláďata, jiní
naší zemí jen prolétají během tahu
na jih, když jim domovské vody
zamrznou, a na jaře pak zpět, další
u nás tráví zimu. Během roku jejich
počty silně kolísají. Nejméně jich je na
našich vodách v tuhých zimách, kdy
jsou schopni nalézt nějakou potravu
jen v nezamrzlých úsecích větších
řek. Nejvíce jich naopak bývá v době
jarního a podzimního tahu, kdy se
na rybníky plné snadno dostupné potravy slétají i stohlavá hejna
těchto černých lovců. V hnízdní době
se kromě pár desítek nehnízdících
jedinců v naší krajině vyskytují i ptáci
hnízdící. Kormoráni jsou společenští,
hnízda umisťují na stromy (někdy ale
i na zem či stožáry vedení vysokého
napětí) blízko sebe. V České republice
známe početnější hnízdní kolonie jen
z jižních Čech a jižní Moravy. Některé by čítaly i stovky párů, ale jejich
početnost bývá i dnes regulována tak,
aby bylo dosaženo přijatelné rovnováhy mezi zájmy rybářských organizací
a zájmy ochrany přírody.
Určitým artefaktem z minulosti zůstává v našem právním řádu zakotvená
ochrana kormorána velkého. Je řazen
mezi druhy zvláště chráněné v kategorii ohrožených. Účinným krokem
k jeho praktické ochraně by bylo
zakotvení možnosti náhrady škod,
které způsobuje hospodářským, tedy
rybníkářským organizacím. Stát to
sice každoročně stojí miliony korun,
ale pro orgány ochrany přírody je to
účinná zbraň proti neustálým snahám
dosáhnout plošného, nejlépe celoročního povolení lovu tohoto druhu.
Problémem je, že kormorán dnes již ohrožen
není. Jeho počty jsou
vysoké, pravidelně úspěšně hnízdí, populace v Evropě jsou
stabilní, někde stále ještě rostoucí.
Opakovaně se objevuje odborně zcela
opodstatněná snaha tento druh z legislativní ochrany vyjmout. A v této
situaci jsou největším zastáncem
jeho ochrany paradoxně právě rybníkáři. Vazba mezi zvláštní ochranou
tohoto druhu a vyplácením náhrady
škod je totiž jasná. Co by se stalo,
kdyby kormorán přestal být zvláště
chráněným živočichem? Stát by ušetřil
za vyplácení náhrad škod. Zároveň by
se ovšem silně zvýšil tlak rybníkářů
na povolování odstřelu kormoránů,
jelikož odstřel je všeobecně vnímán
jako jediná účinná obrana rybích obsádek před tímto predátorem. Orgány
ochrany přírody, kterými by se místo
dnešních krajských úřadů staly úřady
obcí s rozšířenou působností, tzv. malé
okresy (kromě správ CHKO a národních parků), by měly velmi těžkou
pozici. Vždyť jak obhájit to, že stát
nepovolí vlastníkovi účinně bránit svůj
majetek, který legálně získal a legálně
užívá? Dá se očekávat, že úřady tlaku
spíše podlehnou, odstřel bude obecně
povolován, a to i v hnízdní době. Ne-
gativní důsledky
na další druhy
ptáků obývající rybniční soustavy budou
dalekosáhlé.
Závěrem se dá říci,
že vyřazení kormorána velkého ze zvláštní
ochrany není ani v zájmu
ochrany přírody ani v zájmu
rybníkářů. I když by principiálně bylo správné. Východiskem
je rozšíření zákona o náhradě škod
způsobených zvláště chráněnými
živočichy o možnost proplácet i škody
způsobené druhy dalšími. Vždyť podle
dnešní právní úpravy jsou velmi přísně
chráněni všichni ptáci. Tak proč za ty
„škodící“ neplatit, když si to teď stát
může ekonomicky dovolit, odstranilo
by to nesystémovost zařazení hojného
druhu mezi zvláště chráněné a vyslalo
jasný signál, že o přítomnost těchto
„problematických“ druhů stojíme,
i když je to drahé. Jsou přece přirozenou součástí naší přírody a my za ně
neseme svůj díl zodpovědnosti.
Omluva
Autorka: Magdaléna Navrátilová, koordinátorka iniciativní skupiny Za práva zvířat
Musím Vás zklamat, moji milí. Jako
předešlé dva roky, ani tento rok se
nám nepodařilo vymýtit z českých
domácností zvyk pojídání ryby na
Vánoce. Stáli jsme v mrazu na Malinovského náměstí 19. 12. 2008, kolemjdoucím nabízeli letáky o právech
zvířat, lákali je na výborné sušenky
a buchty. Veganské recepty si všichni
ochotně brali. Většina se nám však
přiznala, že na štědrovečerní večeři si
dají rybu.
Mrzí nás to, milí kapříci, sumci i pstruzi.
Naše snaha byla upřímná. Dali jsme
do toho hlavu i srdce. Objevili jsme se
v několika novinách i v České televizi.
Určitě si pár desítek, stovek lidí náš
názor přečetlo, poslechlo. Trochu se
zamyslelo nad životem i umíráním. My
víme, že vy cítíte bolest, máte strach,
potřebujete k životu prostor, vodu
i vzduch. V přeplněných kádích trpíte
a umíráte. Nemluvě pak o chlorované
vodě, která Vás dusí.
Chceme s tím už jednou provždy skoncovat. Nejsme tak naivní, abychom vě-
řili, že se nám to podaří z roku na rok.
Věříme ale, že každá akce má smysl.
Ukázat lidem pár obrázků nebo rozdat
články, zamýšlející se nad českou
„tradicí“ kapra na Vánoce, nám přece
tolik času a energie nezabere. A stále
si můžeme říkat, že tím zachraňujeme
vaše životy. Minuta ticha pro zemřelé
ryby by byla možná směšná, ale hlavně se za tu dobu dá něco udělat. Takže
netruchleme, i malými krůčky se dá
dostat k cíli.
9
téma
Velkochov slepic zblízka aneb „továrny na vejce“
Autor: Martin Hyťha, místopředseda Dětí Země, vede kampaň za lepší životních podmínek průmyslově chovaných zvířat
Dnešní velkochovy nejsou žádné hotely pro zvířata. Vypadají spíš trochu
jako pracovní tábory – životní podmínky ubytovaných jsou mizerné, ekonomika provozu skvělá a zápachu si člověk obvykle všimne nejen uvnitř, ale
i v okolí. O tom, jak řeší aktivisté Dětí Země provoz jedné takové „továrny“
na výrobu vajec, pojednává tento článek.
Blížíme se po úzké, klikaté a děravé
silnici k obci Velký Malahov u Horšovského Týna. Nejezdí sem žádný
autobus, a tak musíme jet autem. Velkokapacitní drůbežárna vypadá zdálky
jako nějaká továrna nebo sklad, těžko
si lze zvenku představit, že v hale žijí
desetitisíce zvířat. Moji tři kolegové
z Dětí Země sem jedou poprvé, a ačkoliv znají klecové velkochovy z fotek
a filmů, nevědí přesně, co je čeká. Je to
jedna z těch věcí, které dobře poznáte teprve ve chvíli, kdy je uvidíte na
vlastní oči.
Povinně jsme se navlékli do bílých
ochranných plastikových plášťů, čepic
a návleků na boty. Procházíme třídírnou kolem pohyblivého pásu plného
vajec a vstupujeme do haly. Pozorujeme nekonečné řady klecí všude kolem
nás, vdechujeme vzduch otrávený
čpavkem uvolňujícím se z trusu a vnímáme neustálé hlasité kdákání, které
prozrazuje, že v klecích jsou opravdu
zavřené živé slepice. A není jich málo
– v každé kleci kolem dvaceti, v celé
hale pak necelých 210.000. Viděli jste
už někdy 210 tisíc slepic najednou?
Tady jsou všechny v jedné místnosti.
Dokonalá noční můra všech opeřenců.
V uličce občas běží volně slepice,
některé se dokonce dostaly dolů do
trusného sklepa. „Utíkají vám slepice,“ snažím se upozornit. „Aspoň mají
svobodu, to vy přece chcete, ne?“
odpovídá intelektuálně nesmělý zřízenec drůbežárny a fakt, že slepice „na
útěku“ bude mít těžko přístup k vodě
nebo krmení, ho vůbec nedojímá. Filozofický problém, jestli je víc stresovaná
slepice v kleci nebo mimo ni, je v této
situaci spíš k pláči.
Nejsme tady na exkurzi – ostatně kdybychom se sem chtěli jako běžní lidé
podívat, zřejmě bychom měli smůlu.
Cílem naší výpravy je kontrola závazků
Jako v hororu. Chov nosnic ve Velkém Malahově. Slabé červené světlo utlumující aktivitu nosnic neumožnilo pořízení lepších fotografií.
ilustrační foto: Martin Hyťha
10
vyplývajících ze smlouvy, kterou Děti
Země s Českou drůbeží, firmou provozující toto zařízení, před několika lety
uzavřely. Smlouva vznikla po mnoha
letech lítých sporů o výstavbu farmy
a mimo dalších významných závazků se Česká drůbež zavázala k jedné
docela prosté věci – dodržet vyhlášku
o technických požadavcích na stavby
pro zemědělství.
Podle této vyhlášky má každá slepice
nárok na 600 centimetrů čtverečních
tzv. „využitelné plochy“ klece. To je
plocha o něco menší, než list papíru
A4. Do každé zde nainstalované klece
se tak v souladu s vyhláškou vejde
maximálně 20 slepic. Chceme tedy
zkontrolovat, jestli někde není slepic
víc, a jestli tím Česká drůbež neporušuje smlouvu.
Spočítat slepice v klecích není nic
jednoduchého – hala je osvětlená jen
slabými červenými žárovkami, slepice
se vrtí a lezou přes sebe, navíc do některých pater se lze dostat jen šplhem
po železné konstrukci baterie klecí.
Boty v igelitových návlecích kloužou
po okrajích kovového koryta a v klecích
více vzdálených od žárovek není vidět
skoro nic. Slepice jsou tak vystresované,
že jim vadí i naše prostá přítomnost,
ačkoliv se snažíme je neplašit.
Velkochov jede na maximální kapacitu. To znamená, že každý rok do klecí
„naskladní“ tolik mladých nosnic, kolik
je dvacetinásobek počtu klecí. Kontrola probíhá nedlouho po zahájení nového „turnusu“, a tak se na počtech slepic
nestačí projevit úmrtnost. Je zřejmé,
že zaměstnanci farmy nejsou schopni
při plnění klecí odpočítat 20 nosnic
a tak je někde 16 slepic, jinde třeba 25.
Po objevení několika takových klecí
opouštíme halu a svlékáme si igelity,
ale moc se nám neulevuje. V kanceláři
dáváme s vedoucím farmy inženýrem
Červeným a jeho sekretářkou dohromady zápis. Upozorňujeme na to,
že firma Česká drůbež nedodržením
vyhlášky porušuje i smlouvu a kromě
nápravy závadného stavu bude muset
zaplatit smluvní pokutu.
Červený se rozčiluje: „V průměru jsou
anketa
ty limity dodržené, při takovém počtu
slepic je jasné, že je jich občas někde
o pár víc nebo míň. Jste vy vůbec
normální?“ Je pravda, že při kontrole
smluvních závazků jsme opravdu
důslední, ale v tomto případě se odpověď nabízí sama: „Je normální chovat
živá zvířata tímto způsobem?“
Po navazujících jednáních nakonec
Česká drůbež zvířata přeskladnila tak,
aby chov odpovídal vyhlášce a zaplatila smluvní pokutu 100.000 Kč. Na místě
je otázka, proč chovatele, který porušil
předpisy, místo aktivistů z Dětí Země
nepokutovaly příslušné státní orgány?
Krajská veterinární správa, která má
ochranu zvířat ze zákona na starosti,
přichází do hry o rok později, a to
v úplně opačné roli, než by důvěřivý občan očekával. Před ohlášenou
kontrolou Dětí Země vydává „veterina“
pro Českou drůbež stanovisko, že kvůli
epidemii ptačí chřipky do chovu nesmí žádné nepovolané osoby. Celá věc
se shodou okolností řeší při kolaudačním řízení (velkochov byl totiž zatím
jen ve zkušebním provozu). Veterinář
Chromý z Domažlic sice nemá žádné
silné argumenty, zato je neoblomný.
Snaha diskutovat s ním o počtech
slepic v klecích pak padá na zcela
neúrodnou půdu.
Ptačí chřipka je zjevně zástupný důvod, proč nás do haly nepustit. Celkem
přísná mimořádná opatření proti ptačí
chřipce, která vydala Státní veterinární
správa, totiž návštěvu osob v chovech
drůbeže nijak neomezují. Na jednání
je cítit zdejší přátelská venkovská
atmosféra – vždyť i žoviální vedoucí
stavebního úřadu oslovuje vedoucího
velkochovu „Petře“ a vesele kolauduje
stavbu, aniž by do ní vůbec vkročil.
Po následných jednáních s vedením
krajské veterinární správy se daří prosadit alespoň přísný režim, za něhož
veterináři kontrolu velkochovu jednou
ročně dovolí. Letos se při kontrole
objevuje znovu problém s více než
dvaceti slepicemi v kleci, Česká drůbež
to však tentokrát řešit nehodlá a nereaguje ani na doporučeně zaslanou
předsoudní výzvu. O věci tedy zřejmě
bude muset rozhodovat soud...
Více o řešených kauzách velkochovů:
www.detizeme.cz/zvirata
Více o velkochovech drůbeže:
www.detizeme.cz/drubez
Jak vnímáte módu nošení kožešin?
Jaké odpovědi a názory jsme našly v ulicích města Brna na otázku:
Jedny z prvních, které jsme potkaly
v ulicích, byly dvě mladé studentky (17).
Na otázku odpověděly: „Nošení kožichu mi přijde zbytečné, zvířata trpí
a lidé utrácejí zbytečné peníze.“
Vzápětí na nás narazil Petr (20), student JAMU. Jeho odpověď byla rychlá
a krátká: „Kožich se mi nelíbí, proto nosím jen umělý.“
Ve středu města jsme zastavily starší dámu, které se
vinul kolem krku límec z kožešiny. Odpověď byla trochu
rozpačitá… Paní ospravedlnila svůj módní výstřelek tím,
že se jí líbil hlavně kabát a tak
ho koupila i s kožešinou.
Poté dodala, že normálně
by nemusela. Co tím vlastně
myslela? Snad si uvědomila
závažnost otázky…
Sympatická prodavačka
kožené obuvi nám sdělila, že
neví, co má říct, ale kožich
nenosí a nemá ho ráda. (Na
boty z kůže jsme se už raději
neptaly.)
S rozpačitým úsměvem nám odpověděli dva středoškoláci: „Já asi nemám
názor, kožešiny nenosím, takže to
neřeším.“ Odpověď kamaráda byla
obdobná, po kožešině prý netouží.
Zajímavou odpověď jsme získaly v obchodním středisku. Odpověď muže
starší generace byla, že naše otázka je
obligátní. : „Jsem zelený. Stačí vám
to?“ dodal, vzdalujíc se na eskalátoru.
Mladá slečna pracující jako pečovatelka
nesouhlasí s týráním zvířat: „Nikdy jsem
kožešiny nenosila a ani nosit nebudu.“
Další tři respodenti byli námi osloveni
právě před obchodem s kožešinami:
S chladnou hlavou nám postoj objasnila dáma středních let: „Já to vnímám kladně, protože to je přirozený
výběr… a zvířata se chovají proto,
aby z nich byla kožešina. Tak jako
se jí maso, tak se nosí kožešina“,
vysvětlila.
Další dotazovaný vnímá kožešiny jako běžnou část oděvu a je to pro něj normální,
jestliže nejde o cizokrajná
či ohrožená zvířata. Pokud
je to z hovězího dobytka
nebo z prasat, nevidí to jako
problém.
Názor jedné paní byl takový,
že nošení kožešin není
nutností. Domnívá se, že
zvíře, které umře přirozenou
cestou, může být využito
tímto způsobem.
Existuje mnoho pohledů na
osud zvířat. Jsou lidé, kteří
nacházejí lítost nad němými
tvářemi, ale i lidé lhostejní.
V dnešní době je však soucit
ke zvířatům nedostatečným
gestem, pokud jim opravdu nepomůžeme.
Anketu připravila Jana Gottfriedová,
ilustrace Jan Karpíšek
11
téma
Jak to bylo s netopýrem…
Autorka: Hanka Chalupská, vedoucí ekologické poradna Veronica, Brno
Ekologická poradna Veronica oslavila
v roce 2008 sedmnáct let své činnosti.
Poradna nabízí veřejnosti aktuální
a objektivní informace o životním prostředí a jednou ze specializací poradny
je péče o hendikepované živočichy.
Nejčastěji se poradci a poradkyně
setkávají s ježky, ptáčaty a netopýry.
Kolonie netopýrů jsou již tradičně zabydlené u porodnice na Obilním trhu
nebo například v půdách a domech
v oblasti ulic Bayerova a Botanická.
Netopýra se mnohdy bojí i dospělý
statný údržbář. Na bezradný telefonát
provozních ve firmách či institucích, ale
i obyvatel brněnských bytů reaguje poradna tak, že do terénu vyrazí poradce
vybaven krabičkou s kouskem prokladu na vajíčka, do kterého si zpravidla
netopýr zaleze. Důležité jsou rukavice.
Rozčilený netopýr zpravidla kouše, co
může a rány bývají hluboké, s rizikem
přenosu vztekliny. Poradce pak na
místě leze po stolech či šmátrá do
větracích šachet, klimatizací, nebo do
spár v domě či bytě a snaží se „okřídlenou myš“ opatrně rukavicí přepravit do
krabičky. V Domě ochránců přírody pak
netopýr projde vyšetřením u Mojmíra
Vlašína, který posoudí, o jaký druh se
jedná, jak je na tom fyzicky a psychicky
a co s ním dál. V nejlepším případě
skončí netopýr v některé ze štol, na které je brněnské podzemí bohaté a kde
netopýr snadno najde své příbuzné.
Osud netopýra, kterého jsem dostala na
podzim na starosti, nebyl tak pohádkový. Netopýr hvízdavý, ač mladý, velmi
potrhaný jak na křídle, tak na boku dva
dny urputně překonával mezery v krabičce a snažil se prozkoumat zákoutí
poradny. Chytnete-li netopýra dobře,
náležitě se rozčiluje a máte tak možnost
mu do otevřené tlamičky nakapat vodu
nebo podstrčit moučného červa. Zraněný nebo vystresovaný netopýr dostává
pár kapek turecké kávy – na povzbuzení
krevního oběhu, eliminaci šoku. Můj
netopýr kávu neocenil, stačila mu voda
a neuvěřitelná chuť prozkoumávat, po-
hybovat se a provlékat se uchem jehly.
Chodil se mnou na přednášky o ekopsychologii, spal ve sklepě.
Zranění byla otevřená, a proto jsme
požádali o pomoc a léčení pracovníky přírodovědecké fakulty, katedry
zoologie. Již během předávání pak
doktor z katedry naznačil nízkou šanci
netopýra na přežití. A měl pravdu, odhodlanost poznat a navštívit všechno
kolem nakonec nepřekonala fyzické
poškození svalů a čtvrtý den v zajetí
byl pro netopýra dnem posledním.
Všichni netopýři jsou chráněni zákonem. Teď mnohdy zejména ti mladí
za oblevy vylézají ze skrýší a přerušují
zimní období spánku a klidu výlety do
ulic a mnohdy své síly přecení. A jak už
víte – stačí krabička a rukavice. Rozčilený netopýr vydává zajímavé zvuky
a strávit s takovým stvořením noc je
neobvyklý zážitek – to pro případ,
že bude už v poradně zavřeno, jinak
přijďte, rádi se o tak vzácnou návštěvu
vždycky postaráme.
Rozhovor s vegankou Žanikou Tužinčinovou
Připravily: Zora Javorská a Kristýna Pešáková
V červnu minulého roku proběhl Večer s NESEHNUTÍm
na téma Veganská rodina. Během Večera bylo možné
besedovat s Žanikou Tužinčinovou, vegankou, která
provozuje server www.nasezdravi.ic.cz
Lidé se stávají vegany/vegankami
z různých důvodů, někteří z důvodů
etických, jiní z důvodů zdravotních,
některým vadí chov zvířat ve velkochovech a jiným maso a živočišné
produkty prostě nechutnají. V následujícím rozhovoru uvidíte zase jiný,
nezvyklý přístup k veganství:
Prosím stručně popiš, jak ses ty (tvoje rodina)
dostala k veganství…
Jelikož jsem k vegánství byla vždy
vedena, tak mohu říct, že jsem to jaksi
„zdědila“ po své mamince. Ačkoliv,
když jsem se narodila, tak maminka
o takové změně stravy vůbec neuvažovala. Za pouhých pár měsíců
12
se však dostala
do velmi těžkých
zdravotních problémů, byla jí zjištěna
leukémie, a jelikož byla studentkou medicíny, moc
dobře si byla vědoma, o co se jedná.
Jako věřící žena prosila o Boží pomoc
a moudrost, i když jí lékaři nedávali
naději. A pak se dozvěděla o možnosti
přírodní léčby, zvláště pak o změně
stravovacích návyků. Zjistila, že vlastně
všechny živočišné produkty ji nedělaly dobře, a když se za krátkou dobu
seznámila s manželi Červenými (pan
Karel Červený stál u založení české
vegetariánké společnosti a jako první
zde hned po revoluci spolu s mou maminkou vydávali časopis Salvo nejen
o veganství, založili v Ostravě vegetariánskou restauraci…, tak načerpala
inspiraci i odvahu navzdory nevstříc-
nému okolí i nevhodným podmínkám a začala „vegetařit“, jak se tehdy
říkalo. A víra spolu s činy přinesla své
výsledky.
I když za minulého režimu nebyly
nejen informace, ale ani praktické produkty, přesto maminka byla schopna
mně a mé starší sestře péct domácí
celozrnný chleba, dělat sojové mléko,
tofu, sejtan… zkrátka jsem nebyla
ve stravě nikdy o nic ochuzena ani
chuťově. A protože maminka byla plná
nadšení, šířila to i dál, dělala přednášky, ochutnávky, což v počátku devadesátých let v Ostravě, kde jsme bydleli,
bylo něco naprosto nového. Pamatuji si, že za maminkou k nám domů
chodívali lidé, dívali se, jak maminka
vaří, ptali se na recepty, přírodní léčbu,
různé rady a maminka vždy ochotně
všem, co mohla, pomohla. No a na
mne se to vše jaksi tak automaticky
téma
během těch let „nalepilo“. Prostě ne
nadarmo se praví, jaká matka taková
Katka. A ono se to „nalepilo“ i na maminčinu maminku a sestru s rodinou,
takže jsem moc ráda, že jako rodina
i ze strany manžela také v tomto jdeme jedním směrem.
Pro mne je vegánství vlastně normální
styl života, nedovedu si představit,
že bych měla někdy jíst jinak. Protože
čím jsem byla starší, tím víc jsem mohla zjišťovat, že naše maminka pro nás
opravdu vždy myslela jen to nejlepší.
A teď, když mám čerstvě za sebou
už čtvrtstoletí, tak jsem moc ráda, že
jsem měla tu obrovskou přednost
poznat tu krásu přirozené chuti ovoce
a zeleniny a nemusím se k tomu
pracně dopracovávat s velkými boji až
jako dospělá.
Byla jsi vychovávaná jako veganka, neměla jsi
chuť se proti tomu někdy vzepřít?
Tak tohle mne opravdu nikdy ani
nenapadlo. Jak jsem již psala, maminka nás nikdy nijak neochuzovala. Když
se k nám poprvé krátce po revoluci
dostala například avokáda, kešu oříšky
a podobně, tak maminka, i když byla
samoživitelka, nešetřila a kupovala
nám i zdánlivě ne zrovna nutné, ale
zato velmi zdravé dobroty.
Vím, že máš děti. Zajímalo by mě, jak si řešila
veganství v těhotenství a s dětmi?
Vegánství mi přijde opravdu tak
normální, že mne v 1. těhotenství
nijak nenapadlo, že by to měl být
nějaký problém. Až pak někteří známí
se ptali, zda nemám problémy, tak
jsem si jen přečetla nějaké informace,
abych se ujistila, že sebe a hlavně
miminko nijak neochuzuji. Budoucí
maminky se mne často ptají, co na to
moje gynekoložka. Po pravdě řečeno
v 1. těhotenství mne opravdu ani nenapadlo, proč bych ji měla sdělovat,
co jím a co ne. Copak jiné maminky
popisují svůj jídelníček, když je vše
v pořádku? A pak jsem tomu byla
i ráda, protože jsem zjistila, že bych
akorát musela poslouchat ne příliš
příjemná často naprosto nelogická
a nepravdivá tvrzení proti a taky
podstupovat různé kontrolní testy
a odběry, což k radosti a zdraví moc
nepřidá. Takže jsem nic neříkala ani
při druhém těhotenství. A vše bylo
naprosto v pořádku. Díky Bohu se
narodili silní zdraví chlapci, z mého
mléka sílili ještě více a mohu říct, že
naše obvodní paní doktorka (byla
i mou dětskou lékařkou) se nikdy ani
slovem „problému“ vegánství nedotkla, protože neměla co vyčítat.
No a co se týká dětí nyní, když mají
pět a tři roky, mohu opravdu jen opět
děkovat Bohu, že jsme taková jednotná rodina i s našimi přáteli a tudíž nemusím řešit obavy, že babičky budou
cpát za mými zády do kluků aspoň ten
salámek, nebo že na návštěvě nám
někdo předloží polévku z masového
vývaru.
U svých dětí se snažím nejen omezovat to špatné, ale zahrnovat je bohatě
i tím dobrým. A to neplatí jen v jídle.
Jakou máš zkušenost s reakcemi okolí?
Reakce okolí? Jelikož bydlíme na samotě a ve vesnici jsme minimálně, tak
ani pořádně nevím. Jen vím, že všichni
ví, že jsme nějací jiní, a tak, když potřebují, tak se ptají na rady, recepty – no
možná někdy jen ze zvědavosti.
A jinak, jak jsem již psala, reakce rodiny a přátel je jen pozitivní.
S negativním reakcemi jsem se setkala
vždy jen při pobytu v nemocnici, když
jsem uvedla, že chci vegetariánskou
stravu, která se žel také nedala většinou jíst. Ale snažím se být připravena na všechny velmi „moudré“, žel
ne pravdivé argumenty, a nebát se
s úsměvem na rtech obhájit si vyjímečnost svého stravování.
Jak bys řešila situaci, když tě v zahraničí někdo
z místních pozve k sobě domů a pohostí tě
neveganským jídlem?
V realitě jak v Česku, tak i v zahraničí
mi ještě nikdo nikdy nepředložil maso.
Nepatřím mezi lidi, co by často navštěvovali lidi za účelem sednout si a najíst
se. A když, tak jen u dobrých přátel,
jak jsem se již zmínila, kteří stejně jí to
samé. Ale jednou za rok se třeba stane,
že navštívíme vzdálenější příbuzné,
kteří ví, že maso nejíme, ale předloží
třeba buchtu s vajíčkem nebo zákusky... řeším to tak, že se vždy najde něco,
co si mohu ze stolu dát, např. ovoce,
dobrý čaj či domácí šťávu a to pochválit a projevit svou vděčnost za pohostinnost. Často dojde řeč na to, proč
ostatní nejím, a nikdy se mi nestalo,
že by to někdo pochopil špatně. Právě
naopak to jen vyvolalo vždy zájem
a pozitivní diskusi o aktuálních zdravotních problémech a jak to přírodně
léčit. A pokud by mi měl být servírován
oběd, tak bych to stihla i kdyby těsně
předtím, si mile s hostitelem promluvit, že já si vystačím klidně bez oběda,
nebo třeba jen se salátem, protože
prostě jsem nikdy nic takového nejedla
a ani si to prostě nedovedu představit
to jíst. Ale rozhodně bych nečekala, až
je to na talíři, a pak se začít vymlouvat,
že mi je špatně, nebo že už jsem jedla
apod. Zjistila jsem, že otevřeností
a laskavým, milým přístupem člověk
udělá více, než horlivým vědeckým
vysvětlováním, které vyzní pro většinu
lidí akorát povýšenecky a nadřazeně.
Veganská sladkost:
Brownies
Doba přípravy: 20 minut plus čekání. Čas vaření
35–40 minut.
Budete potřebovat klasický velký plech na buchtu
a mixér.
1/3 hrnku mouky; 2/3 hrnku studené vody; 2 balení tofu natural; 1 hrnek čokoládových veganských;
čipsů či kousků hořké čokolády; 1 a 1/3 hrnku
cukru (možno nepatrně více); ¾ lžičky soli; 2 lžičky
vanilkového cukru; ½ hrnku oleje; ¾ hrnku kakaa;
1 a ½ hrnku mouky; ¾ lžičky prášku na pečení
Instrukce
Rozmixovat tofu, mouku a vodu na pyré. Nalít do
hrnce a vařit v hrnci za nízké teploty, až to
zhoustne. Nemělo by to celé vařit, když se bude
blížit k varu, ztlumit plamen. Celé nahříváme cca
10 minut. Odstavíme, přimícháme čokoládu či
čokoládové čipsy, sůl, vanilku a cukr. Dáme opět na
plamen, občasně zamícháme a počkáme, dokud
se čokoláda nerozpustí. Směs odstavíme, dáme na
chladné místo a počkáme, až to vychladne. Ideální
dát vychladit do ledničky.
Troubu předehřejeme na 150 stupňů.
Když je směs dostatečně studená, zamícháme do
ní olej.
1 a ½ hrnku mouky, kakao a kypřící prášek smícháme dohromady. Přidáme tofu směs a smícháme.
Vylijeme na vymazaný a moukou vysypaný plech
a pečeme asi 35–40 minut.
13
téma
Veggie Pride 09 – zároveň na třech místech v Evropě
Autorka: Zuzana Candigliota, dobrovolnice iniciativní skupiny Za práva zvířat
Chtěli bychom vás pozvat na Veggie Pride v Praze, na jehož organizaci se
budou podílet aktivisté a aktivistky NESEHNUTÍ. V sobotu dne 16. května
2009 kolem 13. hodiny začne pochod Prahou, na Palackého náměstí jsou v
plánu informační stánky, ochutnávky veganských jídel a živá hudba, večer
after-party. Praha se tak poprvé připojí k akci, která už má mnohaletou
historii ve Francii a od minulého roku také v Itálii. Tento rok se ve stejný den
bude pouliční oslava konat v Lyonu, Miláně a s naším úsilím i v Praze.
Co je vlastně cílem této akce? Jak vypovídá anglický název, jde tady o jakousi
veganskou a vegetariánskou „hrdost“.
Troufám si však tvrdit, že název trochu
mate. Hlavními cíli této mírové akce je
povzbudit vegany a vegetariány, aby
veřejně ukázali svoji existenci a aby
se stali silným hlasem pro zvířata.
Chceme ukázat, že jsme vegany hlavně
kvůli zvířatům, které chápeme jako
své přátele, ne věci. Chceme vystoupit
proti vege-fobii, proti časté diskriminaci veganů a proti všudypřítomné
konzumaci mrtvých zvířat a zneužívání
zvířat k různým účelům. Chceme, aby
se veřejnost zamyslela nad otázkou
práv zvířat, bytostí, které mohou cítit
a trpět stejně jako my.
Poprvé se Veggie Pride konal v Paříži v roce 2001, organizátoři tehdy
všechno připravili během pouhých
dvou měsíců. Zúčastnilo se asi 200
lidí a akce měla velký mediální ohlas.
Od té doby se každoročně opakuje.
V minulém roce jsme se spolu s další
aktivistkou NESEHNUTÍ jely podívat
na Veggie Pride v Římě v Itálii. Přesto,
že byl organizátorům umožněn pouze
krátký pochod od Kolosea, bylo pří-
tomno odhadem 700 lidí. Aktivisté/ky
měli různé výstižné transparenty a cedule s jedinou tématikou – nesouhlas
s násilím na zvířatech. Jedna dívka do
megafonu vysvětlovala citlivým způsobem, co je špatného na konzumaci
masa a zneužívání zvířat a poukazovala na to, že zvířata ve velkochovech se
neliší od domácích zvířat, která mnozí
z nás mají doma. Všude na nás doléha-
la pozitivní energie a nadšení účastníků pochodu. Proto jsme si i s dalšími
lidmi řekli, že je nejvyšší čas veřejně
ukázat veganskou kulturu i v ČR.
Přestože jsme tým dobrovolníků z různých organizací, akce bude stejně jako
jinde nezávislá, jde totiž o myšlenku, ne
o prezentaci organizací. Ty ale budou
mít prostor na infostáncích. Zatím se
scházíme a rozdělujeme si jednotlivé
úkoly. Právě se připravují webové informační stránky o akci. Budeme rádi za
každého, kdo nám bude chtít pomoci
s organizací akce, nebo ji alespoň podpoří svou účastí. Připojit se může každý,
kdo souhlasí s hlavními myšlenkami.
Webové stránky zahraničních organizátorů:
www.veggiepride.org, www.veggiepride.it
foto: Zuzana Candigliota (veggiepride.it)
Oslava šedesátého v ýročí lidských práv
Autor: Milan Štefanec
V Paříži 10. prosince 1948 částečně
v reakci na hrůzy II. světové války
přijala Organizace spojených národů
(OSN) Všeobecnou deklaraci lidských
práv. Pro přijetí Deklarace hlasovalo
48 zemí, osm států vč. tehdejšího
Československa se hlasování zdrželo. Na přípravě Deklarace se podíleli
odborníci z různých zemí, kultur, náboženství. K připravovanému textu
14
se vyjadřoval například i představitel
indického hnutí za nezávislost Mahátmá Gándhí, libanonský filosof Charles
Malik, francouzský náboženský myslitel
a vědec Pierre Teilhard de Chardin
nebo čínský diplomat Peng-Čun Čang.
Při hlasování o deklaraci však nebyly
zastoupeny země, které v době přijetí
stále zůstávaly pod koloniální správou,
stejně jako země, které nesly vinu za
rozpoutání druhé světové války. Přesto
přijetí deklarace otevřelo prostor pro
prosazování lidských práv na mezinárodní úrovni. Od roku 1948 bylo v OSN
sjednáno na šedesát smluv a deklarací
o lidských právech. Rok 2008 však nebyl jen 60. výročím příjetí Deklarace lidských práv, ale také 10. výročím přijetí
Deklarace OSN o zastáncích lidských
práv. Tento dokument uznává nejen
programy
význam a legitimitu a potřebu ochrany
lidských práv, ale také jejich ochránců.
Ve dnech 5.–12. prosince jsme si
v Brně výročí přijetí Všeobecné
deklarace lidských práv připomněli
uspořádáním již šestého ročníku
festivalu Týden lidských práv. Na přípravě programu se vedle NESEHNUTÍ
podílely organizace Amnesty International a Liga lidských práv. A program
byl vskutku velkolepý – pět veřejných
besed, panelové diskuse, literární večery, vernisáže, interaktivní workshop.
Vedle toho v rámci festivalu proběhly
akce s dětmi a pro děti z uprchlického
tábora v Zastávce. První akci pro malé
uprchlíky iniciovala skupina studentů
a studentek z gymnázia v Brně-Řečkovicích. V jeho prostorách se uskutečnila mikulášská besídka pro děti z Kazachstánu, Běloruska, Angoly, Čečenska
a dalších zemí. Další akce pak proběhla
přímo v uprchlickém táboře Zastávka,
kde se konala výtvarná dílna.
Program festivalu odstartovala beseda
pod názvem Radar USA – hrozba či
záruka lidských práv? V ní se bývalá tisková mluvčí občanské iniciativy Ne základnám zabývala nejen informacemi
spojenými s plánovanou stavbou amerického radaru v ČR, ale především
zhodnotila (často i kriticky) několik let
fungování širokého občanského hnutí
proti americké vojenské základně v ČR.
Na téma vztah občan vs. mocné státní,
vojenské či policejní struktury navázala druhý den i diskuse se zástupcem
sdružení Iuridicum Remedium Filipem
Pospíšilem. Ten na konkrétních příkladech – sledování mailové a telefonické
komunikace, stále masovější používaní
sledovacích kamer, monitoring aktivit
občanů pomocí čipů apod. – upozornil
na rizika, které moderní technologie
přinášejí a jak technika nasazovaná se
zdůvodněním, že chrání občany, svými
dopady narušuje jejich soukromí
a lidská práva.
V programu festivalu bylo možné také
najít řadu dalších významných jmen
lidí, kteří přijeli do Brna diskutovat
a přednášet. V rámci literárního čtení
měli návštěvníci možnost se sejít s novinářkou Petruškou Šustrovou, panelové
diskuse o významu Všeobecné deklarace lidských práv se zúčastnila ředitelka
kanceláře Amnesty International Dáša
van der Horst či ředitelka Českého helsinského výboru Anna Šabatová.
Multikulturní festival Týden lidských
práv poskytl prostor také představitelům národnostních menšin žijících
v ČR. O složité situaci v oblasti jižního
Kavkazu po vojenském konfliktu v jižní
Osetii hovořil s návštěvníky zástupce
gruzínské komunity „Samshoblo“ v ČR
Jimi Dabrundashvili a diskutoval o vývoji na Kavkaze s nezávislým zbrojním
expertem Karlem Dolejším.
Letošní ročník festivalu neopomněl ani
téma práv sociálních. O složité situaci
organizací, poskytujících sociální
služby velmi otevřeně hovořil Dušan
Dvořák, zakladatel a ředitel bezbarierového Ateliéru Alf. Mluvil o krachu
řady sociálních zařízení, o sociální
politice státu i o problémech s evropskými dotacemi. Závěr festivalu patřil
akcím pořádaným Ligou lidských práv,
která se zaměřila na souvislost mezi
prosazováním lidských práv a českým
předsednictvím v Radě EU, na práva
pacientů při poskytování zdravotní
péče u lékaře a v nemocnici a na problematiku vzdělávání romských dětí.
Festival doprovodila výstava českého
fotografa Jiřího Tondla nazvaná Mizející Čína: život mezi paláci a chu-tchungy. Na akcích Týdne lidských práv pak
měli návštěvníci a návštěvnice možnost napsat dopisy na podporu obětí
porušování lidských práv ve světě celkem z festivalu zamířila do různých
koutů světa takovýchto dopisů stovka.
Zájem o festival u veřejnosti byl velmi
kolísavý. Zatímco některé akce zaplnily
posluchárny do posledního místa, jiných
se zúčastnilo jen několik posluchačů,
takže z veřejné přednášky se stala vcelku
neformální (a velmi otevřená) diskuse
o dané problematice, trvající i několik
hodin po oficiálním ukončení akce.
O ekopsychologii: Environmentální identita
Autorka: Marie Zachovalová, dobrovolnice
Téma ekopsychologie přilákalo v jeden listopadový večer dohromady
lidi z oboru, ale i ty, kteří přišli ze zvědavosti dozvědět se, co se skrývá
za spojením psychologie a ekologie. Přednášku připravil odborník na
tuto oblast, Honza Krajhanzl, sociální psycholog, pedagog a samozřejmě
ekopsycholog.
Než si řekneme více, bylo by vhodné
zmínit, čím se ekopsychologie zabývá.
Vynechme však složité definice a nakousněme jenom otázky, na které by
měla umět odpovědět: Co ovlivňuje
vztahy k přírodě? Proč někdo chrání životní prostředí a jiný ne? Jak usnadnit
řešení environmentálních konfliktů?
Jak se utváří vztah k přírodě u dětí?
Vlastní přednáška byla na téma environmentální identity, tedy o identitě
ekologicky smýšlejících osob. Naťukly
se i rozdíly mezi kladným vztahem
k přírodě, který má každý turista,
cestovatel, myslivec, a chutí chránit ji,
chovat se k ní šetrně, která je typická
právě pro ekology.
Identitu představil Honza zajímavým
způsobem na vzhledu stromu. Rozdělil
popis identity na tři části a přirovnal je
ke kmenu, kořenům a koruně. Kmen
reprezentoval projevy. Například jak
ovlivňuje tato identita život člověka
nebo v jaké pozici je osoba v envi-
ronmentálních konfliktech. Kořeny
stromu představovaly skryté a neviditelné okolnosti. Zajímá nás, kde má
identita svůj původ, jak vzniká a jak se
utváří, je v ní nalezený smysl života.
A nakonec koruna, za tou se skrývaly
rizika a výzvy. Třeba riziko samoty
nebo vyhoření.
Závěr přednášky patřil diskusi v živé
přátelské atmosféře. Povídalo se
o tom, jaké je to být ekologem, jakým
konfliktům s okolím ekolog čelí, jak
vlastní environmentální identita ovlivňuje výběr blízkých přátel a práce.
Zájemcům o toto téma doporučuji
stránky Českého portálu ekopsychologie www.vztahkprirode.cz, jehož
autorem je právě Honza Krajhanzl.
15
dobrovolci
Peter Tkáč
Připravila: Kristýna Pešáková, dobrovolnická koordinátorka NESEHNUTÍ
I v tomto čísle Alarmu vám představíme jednoho dobrovolníka, který NESEHNUTÍ výrazně pomáhá. Stejně jako minule upozorňujeme, že samozřejmě
není možné představit všechny naše dobrovolníky a dobrovolnice, proto je
součástí této rubriky zároveň poděkování všem, kteří/které nám pomáhají!
V tomto čísle vás seznámíme s Peterem Tkáčem, aktivistou, který NESEHNUTÍ pomáhá už dlouho, a to třeba v kampani Zaostřeno na hypermarkety
nebo Zbraně, nebo lidská práva? Kdykoliv se chystá nějaký důležitý happening nebo demonstrace, Peťo na ní nechybí.
Peťo, co studuješ nebo případně pracuješ
někde?
V tomto roku dúfajme úspešne ukončím
štúdium archeológie na Filde (FF MU).
Proč ses rozhodl dobrovolně pomáhat právě
NESEHNUTÍ?
Páči sa mi, že jak už z názvu vyplýva,
Nese sa venuje jak sociálnym, tak aj
Jak nám pomáhá?
• účastní se happeningů (např. proti hobbymarketu
v Ivanovicích)
• pomáhá nám na informačních stáncích na akcích
(např. na letním festivalu Buben v Ostravě)
• pomáhá nám s přípravou různých akcí (např.
v rámci kampaně Zaostřeno na hypermarkety)
• výborně nafotil akci ženskoprávního programu
a mnoho dalšího.
Přestože jsme se dnes měli možnost seznámit s Peterem, který nám pomáhá, má NESEHNUTÍ i další
dobrovolníky a dobrovolnice, kteří/které nám navrhují grafiku webových stránek či plakátů, pomáhají nám při akcích, koordinují naše kampaně apod., proto i jim patří náš nesmírně velký dík!!!
Dobrovolnický víkend NESEHNUTÍ
Autorka: Alena Augustová, dobrovolnice
Zaměstnanci NESEHNUTÍ uspořádali
ve dnech 7.–9. 11. vzdělávací a seznamovací víkend pro své dobrovolníky.
Celá akce proběhla na Lesní škole
Jezírko, odloučeném pracovišti Lipky –
centra pro enviromentální výchovu. To
se nachází kousek za Soběšicemi.
V pátek se nás tam sjelo asi patnáct.
Začali jsme krátkou seznamovací hrou
a pak už následovalo představování
jednotlivých kampaní NESEHNUTÍ
a debaty o jejich průběhu a úspěšnosti.
Sobotu zahájila snídaně – veganská
– stejně jako zbytek jídel, který se na
této akci podával. Ačkoliv jsem poctivá „masožroutka“, na všech jídlech,
včetně zmrzliny a veganského mléka,
jsem si pochutnala. Po snídani
16
už přišel na řadu první program, a to
přednáška Milana Štefance, který
nás seznámil s tím, co je to kampaň
a jak ji vlastně zorganizovat. Během
dopoledne jsme si zkusili svou vlastní
kampaň vymyslet a také přijít na to,
jak ji technicky zrealizovat. Odpolední program byl věnován médiím
a komunikací s nimi, teoretický úvod
nám opět zajistil Milan, následující
praxi potom všichni organizátoři akce.
A my, dobrovolníci, jsme si vyzkoušeli
rozhovor s vlezlým novinářem, tiskovou konferenci i to, jestli si dokážeme
poradit s otravným spoluobčanem
u informačního stánku. Posledním bodem programu byla přednáška Lenky
Kukurové z Greenpeace o tom, jak se
ekologickým problémom. Zároveň sa
v Nese kombinuje výborná teoretická
znalosť tej ktorej tematiky s ochotou
ísť do priamej akcie, s ochotou konať.
Které téma, kterým se NESEHNUTÍ zabývá, je
ti nejbližší?
Všetky témy, ktorými sa Nese zaoberá,
sú dôležité, mňa však najviac zaujíma
kampaň „Zbrane nebo lidská práva“,
najmä s ohľadom na letné udalosti na
Kaukaze a najnovší vývoj na Blízkom Východe. Nemenej zaujimavá je kampaň,
ktorá sa viac týka každodenného života
Brňákov, a to kampaň „Zaměřeno na hypermarkety“. Nese medzi prvými začali
upozorňovať na negatívne dôsledky
ich divokej nekontrolovatelnej výstavby a bojuje proti nej jak právne, informovaním verejnosti a keď si to situácia
vyžiada, tak aj priamou akciou.
Toto téma Alarmu je věnované tematice práv
zvířat. Jak se ty osobně k této problematice
stavíš?
Myslím, že za spôsob, akým sa dnes
chováme k zvieratám, nás generácie
po nás budú považovať za tyranov
a barbarov. Za ľudské práva sa bojovalo po stáročia (a ešte sa neskončilo),
je načas začať bojovať za tie zvieracie.
(ne)chovat na veřejných akcích. Neděle se nesla ve znamení peněz a ekologie pod taktovkou Jirky Koželouha.
Zjistili jsme, že fundraisingové aktivity
nejsou až taková legrace, a že u žádání o dotace se asi člověk pěkně
zapotí. Naopak ekologie v kanceláři,
kterou se zabývala další přednáška, je
oproti takovému fundraisingu hračka.
Dokonce i ten až přehnaně ekologicky znějící kompostér není až taková
věda. Po přednášce už jsme se vrhli na
úklid Jezírka, likvidaci oběda a během
odpoledne se rozjeli domů.
Během tohoto víkendu jsem se
dozvěděla spoustu nových a zajímavých informací, o kterých se třeba ve
škole nikdo nezmíní. Ale hlavně jsem
poznala zajímavé, pro věc nadšené
lidi. S účastníky tohoto víkendu byla
radost spolupracovat a na celovečerní
debaty o všem možném i nemožném
budu ještě dlouho vzpomínat.
bibliotéka
Čtete rádi? – nové knihy v knihovně NESEHNUTÍ
Autorka: Hana Hobstová, dobrovolnice
Knihovna v Nesehnutí opět nastřádala pár horkých
novinek. Jako první
uvádíme Křišťálovou
noc s podtitulem
Předehra záhuby.
Autorem je Martin
Gilbert, který na
základě osobní
korespondence
s více než padesáti
očitými svědky
a živých novinářských a diplomatických zpráv vytvořil
vynikající pečlivě
probádaný a naprosto nesmlouvavý popis noci, která předznamenala nadcházející strašnou válku, spoluurčila podobu druhé polovině
dvacátého století a nepřestává nás znepokojovat ani po
sedmdesáti letech.
Dalším titulem je Berlínská zeď od Fredericka Tailora. Berlínská zeď byla snad nejvýmluvnějším symbolem studené
války, dělící rozdělené město v rozdělené zemi na rozděleném evropském kontinentě. S příběhem berlínské zdi jsou
spojeny osudy a tragédie mnoha lidí, strategické i taktické
úvahy a rozhodnutí předních světových politiků. Frederick
Taylor její příběh pečlivě prozkoumal v mnoha archivech
a strhujícím způsobem popsal. Kniha je mimořádně zdařilým pokusem celou událost všestranně vylíčit a zhodnotit.
Obraz proslulého města, jeho obyvatel i jeho osudu.
Posledním vynikajícím titulem, z široké řady nových děl, je
zcela jistě Živá pochodeň na stadionu desetiletí. Vypráví o 8.
září 1968, kde se na varšavském Stadionu Desetiletí polil
rozpouštědlem a zapálil na protest proti účasti polských
jednotek na okupaci Československa Ryszard Siwiec. Devěta-
padesátiletý úředník z Přemyšle svůj čin pečlivě připravil – na
magnetofonový pásek namluvil poselství, v němž obvinil
Sovětský svaz z imperialistických záměrů a snahy rozpoutat
novou světovou válku. Své krajany vyzval k odporu proti totalitnímu režimu. Na stroji napsal letáky a notářství zaslal svoji závěť. Získal vstupenku na centrální oslavy dožínek, které
se na stadionu odehrávaly za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení Polské lidové republiky. Kulturnímu
programu přihlíželo okolo sta tisíc osob, u nichž však šokující
protest nevyvolal výraznější reakci. Po uhašení byl Siwiec
odvezen do nemocnice, kde za čtyři dny zemřel. Po celou
dobu jej zde hlídala tajná policie, které se před širší veřejností
podařilo jeho tragický čin utajit. Tento čin úzce souvisí s českými dějinami i s letošním výročím Palachovy smrti.
Tento výčet je pouze kapkou v moři, všechny nové tituly
naleznete již tradičně v on-line katalogu, který je nově zaveden i v češtině s jednodušším vyhledáváním.
Tímto bychom chtěli poděkovat za skvosty z dílny překladatelky Petrušky Šustrové, kterými nás pravidelně obdarovává.
1) Knížky a brožury se půjčují nejdéle na dobu 30 dnů.
Časopisy také na dobu 30 dnů.
2) Knížky/brožury půjčujeme najednou max. 3 kusy.
Časopisy max. 5 kusů.
3) Při každém vypůjčení knížek se platí záloha 50,– Kč,
která bude čtenáři/ce vrácena zpět po včasném vrácení knih/časopisů.
4) Se zájemcem/kyní o vypůjčení je vyplněna evidenční
čtenářská karta, která je součástí databáze NESEHNUTÍ. Uvádí se zde jméno, adresa, datum narození,
telefon (pevný/mobil), e-mail (= kontaktní údaje pro
případ nevrácení knih). Čtenář/ka zároveň podepíše
souhlas s výpůjčními podmínkami a zpracováním dat.
Těšíme se na vás v knihovně NESEHNUTÍ v pondělí a ve středu vždy
od 10 do 12 hodin a odpoledne od 16 do 18 hodin.
Zbraně z České republiky opět zabíjely
Autor: Milan Štefanec, iniciativní skupina Zbraně, nebo lidská práva?
V minulém ALARMu jsme se mohli
dočíst o aktivitách NESEHNUTÍ proti
pokračující okupaci Iráku. Ačkoliv by
bylo příjemné napsat, že další činnosti
v oblasti antimilitaristických aktivit nebylo třeba, situace ve světě se bohužel
vyvíjela zcela opačně. V době, kdy
velká část světa žila zahájením olympijských her v Pekingu a velká část
tuzemské populace si užívala prázdnin a dovolených, začala na Kavkaze
zatím poslední válka. Na začátku srpna
se zostřily vzájemné přestřelky mezi
gruzínskými a jihoosetskými vojáky.
V noci na 8. srpna pak gruzínská armáda zahájila útok na město Cchinvali,
které je hlavním městem neuznané
republiky Jižní Osetie. Ostřelování
města proběhlo dělostřeleckými
systémy českého původu. Zbraně
dodané z ČR v minulých letech Gruzii
se podílely na ničení města, na smrti
civilistů i na dalším ozbrojeném násilí
v oblasti. Naše země totiž patří mezi
největší dodavatele zbraní do Gruzie.
Navíc z oficiálních zdrojů ruských,
gruzínských i OSN vyplývá, že vý-
17
programy
Ruský bitevní vrtulník Mi-24P nad správní hranici Jižní Osetie. Zdroj: www.iran-daily.com
znamnou část zbraní dodaných Gruzii
nemá nadále tato země v držení a lze
se jen dohadovat, kde skončily.
NESEHNUTÍ v minulosti opakovaně
upozorňovalo na to, že zbrojními
dodávkami do oblasti Česká republika
nejen porušuje Kodex EU pro vývoz
zbraní, ale že hrozí riziko použití
dodaných zbraní v eskalaci existujících
konfliktů. Zadostiučinění z toho, že
naše varování bylo oprávněné, však
pociťovat nelze.
Konflikt v průběhu několika srpnových
dnů eskaloval do otevřené vojenské
konfrontace mezi Gruzií a Ruskem,
které vojensky (nejen) podporuje
neuznanou vládu Jižní Osetie. Oběťmi
těchto bojů se staly stovky mrtvých
civilistů, příslušníci mírových jednotek
a desetitisíce lidí nucených opustit
své domovy (bez faktické možnosti
návratu). Podle zpráv lidskoprávních
organizací (Human Rights Watch,
Amnesty International, Memorial) se
v průběhu konfliktu dopouštěly porušování mezinárodního práva i lidských
práv všechny bojující strany konfliktu.
Ruská i gruzínská strana v průběhu
konfliktu použila tzv. kazetové bomby,
jejichž oběťmi jsou převážně civilisté,
obě strany mučily zadržené osoby,
jihoosetské síly se často s vědomím
ruské strany dopouštěly ničení gruzínských vesnic a vyhánění gruzínských
obyvatel (Human Rights Watch v této
souvislostí mluví o etnických čistkách). V důsledku vyhánění obyvatel
z gruzínských vesnic se zvýšil počet
gruzínských uprchlíků o minimálně
20 000 osob, gruzínský útok na Jižní
Osetii znamenal smrt minimálně pro
200 osob, odhady počtů osetských
uprchlíků se pohybují v řádech tisíců
až desetitisíců. Celá oblast, o kterou
se v létě roku 2008 bojovalo, se
18
i po několika měsících po skončení
války nachází v situaci humanitární
katastrofy, ve velké míře je zničena
infrastruktura, v kavkazské zimě byli
tamní obyvatelé dlouhodobě nuceni
žít bez dodávek plynu z Gruzie, velká
část z nich navíc zůstala kvůli válce bez
střechy nad hlavou. Konflikt se částečně přenesl i do další odtrženecké
oblasti Gruzie – do Abcházie. I zde byly
použity zbraně z naší země, tentokráte
však na straně abcházských vojenských sil, které československý cvičný
letoun L-39 Albatros použily proti
gruzínské armádě jako lehký bombardér. O tom, jak jej získali, se spekuluje,
pravděpodobně jde o letouny ještě
z dob SSSR, které se do Abcházie dostaly z Čečenska.
Po vypuknutí konfliktu o něm velká
část českých médii jednostranně
informovala jako o souboji „demokratického režimu Gruzie s ruským
medvědem“. Snažili jsme se tedy diskuse o konfliktu obohatit o informaci,
že Česká republika také nese za jeho
eskalaci svoji odpovědnost, že porušování lidských práv se dopouštějí obě
válčící strany a že kromě jiného tento
konflikt ukázal potřebnost mezinárodní kontroly obchodu se zbraněmi.
Materiál, který jsme k tématu vydali,
zaujal nejen alternativní média, ale
projevila o něj zájem i Česká televize,
která ve svém zpravodajství zprostředkovala krátkou diskusi zástupce
NESEHNUTÍ s představitelkou českého
ministerstva zahraničních věcí. Při této
příležitosti jsme medializovali také
fakt, že Česká republika i v minulosti
dovezla zbraně do zemí, které jsou
různým způsobem zapojeny do řady
ozbrojených konfliktů (Srí Lanka,
Libanon, Izrael, Sýrie, Uzbekistán) a že
i v roce 2007 vyvezla zbraně do dalších
problematických destinací. Dvaceti
bojových vozidel pěchoty (BVP) se například dočkala Rovníková Guinea, kde
od roku 1979 vládne vojenská junta
v čele s penzionovaným brigádním
generálem Teodoro Obiang Nguema
Mbasogoem, který se dostal k moci
vojenským pučem (při němž nechal
popravit předchozího vládce a svého
strýce). Tento vládce bývá řazen mezi
nejhorší diktátory světa, vedle severokorejského Kim Čong-ila či súdánského Omara Bašíra.
Po skončení žhavé části konfliktu na
Kavkaze jsme také vydali tiskovou
zprávu vyjadřující se k použití kazetových bomb. Upozornili jsme na fakt,
že v květnu 2008 zástupci více než
sta zemí světa (vč. ČR) přijali v irském
Dublinu Dohodu o kazetové munici
(The Convention on Cluster Munitions), která zakazuje používání, výrobu,
skladování a obchodování s tímto
typem bomb. Je smutnou skutečností, že její největší výrobci a uživatelé,
jakými jsou USA, Čína, Rusko, Indie,
Pákistán a Izrael, dohodu nepřijali.
V konfliktu o Jižní Osetii Rusko použilo vlastní kazetové bomby, Gruzie
použila kazetové bomby z Izraele. Ke
kavkazskému konfliktu jsme se vrátili
Gruzinští vojáci, konflikt s Jižní Osetií, 9. 8.
2008, Gori, Gruzie. Zdroj: www.iran-daily.com
i na konci roku 2008, kdy v rámci Týdne lidských práv proběhla diskuse pod
názvem „Válka na jižním Kavkaze“.
Vedle zpracovávání informačních
materiálů ke kavkazskému konfliktu
a jejich medializaci i v uplynulém
období fungovala aktivita Jídlo místo
zbraní. Díky existenci a spolupráci více
brněnských skupin vyvíjejících podobnou činnost (rozdávání jídla lidem bez
domova a poukazování na propojenost
sociálních problémů s militarismem)
funguje nyní v Brně pravidelné poskytování vegetariánského jídla brněnským bezdomovců každou sobotu.
Aktivitě Jídlo místo zbraní vydatným
způsobem pomáhá i místní restaurace,
která pravidelně daruje vydatné porce
na sobotní rozdávání. Činnost skupiny
Jídlo místo zbraní při NESEHNUTÍ také
doplnila distribuce benefečních veganských baget a gulášů na koncertech
hudebních skupin, které tuto kampaň
podporují, šíření tématických informačních materiálů a prezentace výstavy
o smyslu aktivity Jídlo místo zbraní.
programy
Informacemi proti nadvládě marketů
Autor: Milan Štefanec, koordinátor programu Zaostřeno na hypermarkety
V roce 2007 zaplatily nákupní řetězce v ČR za svoji reklamu více než 2,5
miliardy korun. Přes 95 % českých domácností dostává do schránek reklamní letáky obchodních řetězců. Celá třetina z nich přiznává, že se jimi řídí
a nakupují podle nich. V roce 2008 lidé v těchto nákupních centrech utratili
rekordních 312 miliard korun.
To je jen několik statistických údajů
o obrovské síle reklamy řetězců. Proto
vedle kampaně namířené proti plánu
postavit velký hobbymarket v brněnské městské části Ivanovice (o ní
podrobně informuje ve svém článku
Jiří Koželouh) jsme se zaměřili především na informační aktivity programu
Zaostřeno na hypermarkety s cílem
aspoň částečně vyvážit jednostrannou
sebeprezentaci marketů.
Díky tomuto našemu úsilí si nyní můžete objednat již čtvrté aktualizované
vydání letáku „Hypermarkety – příliš
drahá sleva“. Vytvořili jsme také zbrusu
nový materiál nazvaný „Nákupní centra – zahraniční zkušenosti“, ze kterého
se dozvíte nejen kdy a kde bylo postaveno první velké nákupní centrum či
jaký dopad na podobu obchodu měla
snaha rakouského emigranta oživit
předměstí amerických měst, ale především jak se země převážně západní
Evropy vyrovnávají s negativními vlivy
obřích obchodních center a jaká na
ně uvalují regulační opatření. Společně s novými infomateriály jsme také
vyrobili zcela novou putovní výstavu,
která se od té předchozí liší především
novými a aktuálními informacemi, ale
také slušivou grafikou a odlehčeným
provedením, takže k jejímu transportu
již není třeba osob schopných přenášet 25 kg balík neuchopitelného
formátu. Výstavu i nové infomateriály
si můžete od nás objednat, či si je
prohlédnou v elektronické podobě na
www.hyper.cz.
Publikačně jsme využili také výstupy
našeho semináře ze začátku roku
2008, díky čemuž vznikl sborník textů
nazvaný „Nákupní řetězce – nové
výzvy“. Sborník je určen těm, kteří
hledají informace o stavu zaměstnaneckých práv v nákupních řetězcích,
o vztahu nákupních center k územnímu plánování a které zajímá, jaké jsou
trendy v maloobchodu v ČR či nákupní
zvyklosti českých zákazníků a zákaznic.
Pokud nevíte, co je to lokální multiplikátor, jak se počítá či jak souvisí
s vlivem nákupních řetězců na region,
kde působí, najdete odpověď právě
v novém sborníku. Vedle uvedených
témat pak sborník obsahuje několik
případových studií, kdy se veřejnost dostala do konfliktu s plány na
výstavbu marketů a také návod, jak se
mohou občané a občanky zapojit do
procesů, ve kterých se o výstavbě center rozhoduje. Poslední uvedené téma
je detailně rozvedeno i v nejčerstvější
publikaci NESEHNUTÍ. Už její název „Jak
na nákupní centra – praktický manuál“
naznačuje, jaký je její obsah a smysl. Na
25 stranách textu se dozvíte, jak krok
po kroku postupovat, když si např. váš
městský park, dětské hřiště či místní
mokřad vyhlédne za místo svého budoucího působiště některý z provozovatelů super či hypermarketů. Manuál
je určen především občanům a jejich
iniciativám, kterým radí, jak se dá
založit občanské sdružení, jak získávat
informace od úřadů, jaké možnosti jim
skýtá územní plánování, proces posuzování vlivu staveb na životní prostředí
či územní a stavební řízení. Uvedená
témata jsou spojena právě s další
expanzí nákupních center, ale užitečná
budou všem, kteří se chystají sestavit
petici, uspořádat místní referendum či
medializovat problém, kterým se zabývají. Publikaci uzavírají opět případové
studie (tentokráte ty, kdy ve sporu
s marketem zvítězili občané) a zkušenosti občanského sdružení Lidé proti
Lidlu z jeho veřejné kampaně.
Na začátku roku 2009 pak vydáme aktualizaci výzkumu expanze nákupních
center za rok 2008 a připravujeme
analýzu rozvoje prodejen obchodních řetězců v ČR za roky 2002–2008.
V první polovině roku vytiskneme
také novou publikaci se zajímavými
informacemi a překlady textů o působení velkých řetězců v zahraničí –
např. o čem píše německá Černá kniha
Lidlu, jak se projevuje moc diskontů
v Německu, jaké jsou společenské
dopady supermarketů ve Velké Británii či jejich vliv na životní prostředí
přesahující hranice států, kde působí.
Při popisu zahraničních zkušeností
s řetězci neopomineme ani největšího
z nich- americký Wal-Mart. Objednat
si od nás také můžete DVD s českou
verzí dokumentu o úspěšném boji
zaměstnanců v Polsku působícího
diskontního řetězce Biedronka se
svým zaměstnavatelem.
Kromě vydávání informačních materiálů a účasti v kampani proti výstavbě
hobbymarektu v Brně-Ivanovicích proběhlo za naší účasti několik přednášek
Praktický manuál „Jak na nákupní centra“
Obsahuje texty a návody pro veřejnost o tom, jak se účastnit celé škály posuzovacích a rozhodovacích
procesů o expanzi nákupních řetězců. V manuálu NESEHNUTÍ využilo své mnohaleté zkušenosti s informačními, vzdělávacími i poradenskými aktivitami zaměřenými na negativní dopady nákupních center na životní
prostředí a účast veřejnosti, ale také s přímými kampaněmi proti konkrétním záměrům.
Obsahem manuálu jsou kapitoly o získávání informací a orientaci v záměrech a stádiích rozhodování, plánování, posuzování a správních řízeních, problematice vlastnictví pozemků a vedení veřejných kampaní. Publikace je doplněna třemi případovými studiemi a přílohou s rozcestníkem a sadou kontaktů a odkazů. Manuál
má rozsah 28 stran + příloha, formát A5 a je vytištěn na recyklovaném papíře. Je také bohatě ilustrovaný.
Manuál si můžete objednat na e-mailu: [email protected] nebo na telefonu 543 245 342. Pro neziskové
organizace, místní iniciativy či úřady je manuál zdarma. Uvítáme zejména další šíření. Manuál je také možné
si stáhnout v elektronické podobě na: http://ekobrana.cz/index.shtml?apc=2142811p-1.
19
programy
a besed v různých částech republiky.
Putovat začala i nová informační výstava, vydali jsme sérii tiskových zpráv,
nadále shromažďujeme informace pro
naše webové stránky a pro náš inter-
netový registr obchodních řetězců.
S jeho přípravou nám můžete pomoci
i vy – najdete-li zajímavý článek, statistiku, analýzu, výzkum apod. týkající
se nákupních center (jak v ČR, tak
i v zahraničí), budeme rádi, když nám
jej pošlete na e-mail [email protected]. Budete-li se chtít přímo zapojit
do některé z aktivit programu, napište
nám na adresu [email protected].
Brněnský multikulturní Mikuláš
Autorka: Barbora Zavřelová, dobrovolnice programu Bezpečí pro uprchlíky
Je 5.12. 2008, 13:30 hod. a já spolu se dvěma dobrovolnicemi přijíždím
autobusem číslo 405 do Zastávky u Brna. Po zdlouhavém podupávání v autobuse jsme velmi rády, že následující pendlování mezi Zastávkou a Brnem
absolvujeme už jen autobusem, který nám byl poskytnut Správou uprchlických zařízení.
Přebíháme koleje, po bahnitém kopečku se kloužeme ke garážím a po pár
minutách se před námi rýsuje známá
bílá budova. Navzdory naší domluvě,
že na každou rodinu, která přislíbila účast na Mikulášské, zaklepeme,
jakmile zařídíme vše nezbytné pro
výjezd z tábora, aby nemuseli zbytečně mrznout, čekají na nás v plném
počtu před táborem a svorně mrznou.
Naštěstí se ale na všech zčervenalých
tvářích zračí natěšenost na mikulášské
odpoledne. Jediný pan řidič se zdá být
nepatrně otrávený čekáním. Rychle
proto naskáčeme do autobusu a jedeme směr Brno.
Při nástupu se ke mně řidič otáčí se
slovy: „A do těch Řečkovic mě nasmě-
rujete, já se v Brně nevyznám!“ Má
vize pohodové jízdy naplněné štěbetáním s dětmi bere s tím vykřičníkem
za své. Většinu cest, které podnikám,
trávím totiž na zadním sedadle,
s očima spíše v knize než na ubíhající
krajině. Lehce vystresovaná si tedy
sedám vedle řidiče, bedlivě sleduji informační tabule podél cesty a snažím
se navigovat.
Před 15. hodinou přijíždíme na Gymnázium Terezy Novákové (uf ). Stoupám si do středu silnice, abych všem
zaručila bezpečný přechod. Nakonec
i já bezpečně přecházím a už vidím
nastrojeného pana učitele Vojtu, jak
všechny vítá a zve dovnitř.
Ve škole na nás čekají studenti nej-
Momentka z mikulášské oslavy pro malé uprchlíky a uprchlice.
20
foto: Ondřej Zvěřina
vyššího ročníku, jež se po krátkém
přivítání chápou dětí a jdou jim předvést, co si pro ně připravili. U holčiček
má největší úspěch výtvarná dílna,
u kluků počítačové hry. Maminky sedí
na chodbě a vykládají a vykládají.
Asi po hodince hraní přijíždí televize a trochu nám komplikuje situaci,
jelikož se svou aparaturou potřebnou
k natočení rozhovorů a srdcebolných
záběrů dětských uprchlíků zabírá polovinu výtvarné dílny. Pak přijíždí další
televize… Po 16. hodině je Mikuláš
připraven a svolává se svými dvěma
pomocníky děti. Já se dovnitř nedostanu – dva štáby, mikulášská trojice
a třicet dětí zabírají každý centimetr
místnosti. Po několika písničkách
a pár slovech děti nadšeně vybíhají
ven a trhají nadité balíčky, takže předpokládám, že vše proběhlo, jak nejlíp
mohlo.
Některé děti se předhánějí v konzumaci dobrůtek, jiné si nechávají
nedotčený balíček „na pak“. Po chvíli
už všichni hrají hry v tělocvičně a uřícení se přibíhají občerstvit. Vždy co
nejrychleji, aby mohly zase rychle za
ostatními.
Už se ale blíží 18. hodina a paní uklízečka s mopem v ruce nervózně přešlapuje poblíž tělocvičny. Pobereme
tedy všechny balíčky, zakryjeme krky,
ruce, uši a jdeme se rozloučit. Pan
učitel i studenti nám děkují, že jsme
přijeli, a přejí nám šťastnou cestu.
Vycházíme ze školy a pátráme po
autobuse. Stojí za školou a už nás
očekává. S Klárou se loučíme s dětmi
i rodiči, moc jim děkujeme za krásné
odpoledně a na totéž odpovídáme, že
není zač. S úsměvem na rtech máváme odjíždějícímu autobusu. Pak už se
vydáváme domů, kde si nad horkým
čajem pochvalujeme, jak jsme to
zvládly.
programy
Zpráv y z ekoporadny
Autor a autorka: Jiří Koželouh a Zora Javorská, Ekologická poradna NESEHNUTÍ
I v roce 2009 pokračuje práce ekologické poradny. Na nedostatek dotazů si
rozhodně nemůžeme stěžovat. Případy opět zahrnovaly celé spektrum témat
od odpadů až po ochranu přírody, ale jako vždy bylo nejvíce dotazů z oblasti
územního plánování a stavebního řádu a účasti veřejnosti v těchto procesech.
Aktivity pokračující i nové
Nové impulzy dostala naše internetová stránka http://ekobrana.cz , kde
přibylo mnoho nových dokumentů,
odkazů a také nový případ – bioplynová stanice ve Velkém Karlově na
Znojemsku (o tomto a souvisejících
případech se dozvíte více v samostatném článku o environmentálních
problémech a velkochovech v okolí
Velkého Karlova). Na tomto místě
bych rád upozornil na nově zpracované sekce EIA (hodnocení vlivu na
životní prostředí) v Jihomoravském
kraji a IPPC (proces povolování zdrojů
znečišťování prostředí) ve stejném
kraji. Sekce se dočkaly nového designu
a přehledných návodných textů pro
aktivní občany a občanky, jež chtějí
uvedené procesy na Jižní Moravě
připomínkovat.
Nesmím zapomenout i na pokračující aktivity k územnímu plánování,
v jejichž rámci proběhlo další připomínkování nově připravované Politiky
územního rozvoje ČR a účast zástupců
nevládních organizací (včetně NESEHNUTÍ) na veřejném projednávání
Politiky. V rámci ekoporadenství nám
také klíčí nová sekce zaměřená na problematiku žen a životního prostředí,
která umožní poskytování praktických
rad (zdaleka ne jen pro ženy) týkajících
se k přírodě šetrných dámských hygienických potřeb, antikoncepce, dětských plen apod. O tomto tématu se
dočtete více v dalších ALARMech nebo
také na webu www.zemezena.cz.
Z propagačních aktivit je také důležité
zmínit, že na podzim 2008 proběhla
propagační vlna. Informace o naší ekoporadně, tipy na zapojení veřejnosti, či
informace o důsledcích antikoncepce
a alternativních dámských hygienických potřebách by měly být dostupné
na všech hlavních místech v Brně
i Jihomoravském kraji. Kdyby vám
kdekoli chyběly, dějte vědět, rádi Vám
je pošleme, nebo si pro ně přijďte do
naší nové kanceláře, naproti té staré,
na tř. Kpt. Jaroše 18!
Zelené úřadování
Přesto, že NESEHNUTÍ se již dlouho
snaží omezit dopady své každodenní
činnosti na životní prostředí, nemělo
dosud sepsané přesné zásady. Vše
se zatím řídilo zvyklostmi a vychází
z přesvědčení lidí v NESEHNUTÍ, že je
potřeba životní prostředí chránit nejen
navenek, ale také při činnosti uvnitř
organizace. Čím dál více si však začínáme uvědomovat, že je dobré mít
sepsány zásady něčeho, čemu se dnes
říká „zelené úřadování“ (upozornění:
tento proces nemá nic společného
s úřadováním Strany zelených). Jednak
proto, že jistě povedou k větší citlivosti
každé/ho z nás ke sledování a hodnocení vlastního počínání (od používání
potištěných papírů, přes separaci odpadu, po vypínání monitorů při delším
odchodu od počítače) a tím i snižování
ekologické stopy NESEHNUTÍ. Zásady
šetrného úřadování mají i pozitivní
vzdělávací efekt navenek.
Zelené úřadování nechceme brát jako
něco neměnného a strnulého a počítáme s tím, že budeme zásady dále
pilovat a nikdy vlastně nebudeme mít
finální produkt prodchnutý světovou
pravdou, ani to nejde. A proto, že více
hlav víc ví, a my nechceme omezovat
vstup myšlenek do připravovaných
zásad, nabízíme vám jejich pracovní
znění k připomínkám, kritice či doplňování. Pět prvních účastníků a účastnic připomínkování bude odměněno
atraktivní plackou NESEHNUTÍ proti
kácení stromů. Tady je tedy náš návrh
čekající na vaše podněty:
Zacházíme šetrně s papírem – omezujeme množství tisku, používáme
papíry z obou stran, malé chyby opra-
vujeme ručně, používáme recyklovaný
kancelářský papír a tiskopisy, toaletní
papír apod. též z recyklovaného papíru. Informační materiály tiskneme na
recyklovaný papír.
Kancelářské potřeby – používáme
výrobky s dlouhou životností, vyměnitelné náplně psacích potřeb, recyklujeme tonery. Vyhýbáme se výrobkům
z PVC, hliníku a výrobkům obsahujícím
barviva, těžké kovy a organická rozpouštědla. Přednost dáváme přírodním materiálům a recyklovanému
papíru. Nepoužíváme zbytečně „esteticky“ upravené kancelářské potřeby.
Zařízení interiéru – nábytek preferujeme z FSC dřeva, případně z lepenky
a dřevotřísky bez toxických látek. Vyhýbáme se PVC a snažíme se nahradit
plasty, hliník a další kovy. Používáme
přírodní nátěry.
Úklid a čištění – v první řadě čistíme
primárně mechanicky a snižujeme potřebu čistících prostředků. Chemické
prostředky dávkujeme podle návodů
nebo používáme úsporné rozprašovače. Vyhýbáme se prostředkům
obsahujícím chlór (SAVO apod.). Používáme čistící prostředky s certifikátem
„Ekologicky šetrný výrobek“.
Hospodaření s vodou a energií – používáme úsporné splachování WC, nádobí neumýváme pod tekoucí vodou,
pokud možno používáme úsporné vodovodní baterie. V kanceláři odstraňujeme tepelné ztráty (vhodně umístěný
nábytek, větrání apod.). Nakupujeme
úsporné spotřebiče, mající energetický
štítek A. Pokud je to možné, preferujeme přímo ze sítě napájené spotřebiče
a dobíjecí akumulátory. Používáme
úsporné zářivky a zhasínáme při odchodu z místnosti.
Odpady – v první řadě se vyhýbáme
PVC a dalším plastům, hliníku, nápojovým kartonům a obecně omezujeme
nákup výrobků v nevratných obalech,
rozbité věci se snažíme opravit, nepotřebné věci nabízíme k dalšímu využívání. Sami znovu využíváme již někým
vyhozené věci, které se nám hodí.
Vzniklé odpady třídíme na papír, PET,
ostatní plasty, sklo, železo, hliník
21
programy
a barevné kovy, spotřebiče, nebezpečný odpad. Dále separujeme bioodpad.
Kancelářská technika – preferujeme
energeticky co nejúspornější (jak při
chodu, tak při pohotovostním režimu)
techniku. Při odchodu z kanceláře vypínáme přístroje a příslušenství, které
nebude nadále používáno (mimo
server). Monitory vypínáme v případě
plánované nepřítomnosti 30 minut
a více a máme nastaveno automatické
přepínání do úsporného režimu.
Doprava a nakupování – používáme šetrnou dopravu, nejlépe pěší,
cyklistickou a veřejnou hromadnou.
V případě individuální automobilové
dopravy se snažíme efektivně využít
kapacitu vozidla a preferujeme vozidla
s nižší spotřebou a alternativními
pohony. Pokud možno nenakupujeme v prodejnách typu hypermarket
a ani v supermarketech a drobných
prodejnách nadnárodních nákupních
řetězců.
Tisk a kopírování – Při tisku infomateriálů preferujeme světlejší barvy,
vylučujeme tmavé plochy. Při kopírování používáme co nejsvětlejší tisk.
Tiskneme na materiály šetrné k životnímu prostředí.
Aktivity – na akcích NESEHNUTÍ podáváme veganské občerstvení (eventuálně
vegetariánské), minimálně balené, přednostně místní či české výroby a pokud
možno v kvalitě BIO a Fair trade. V rámci
všech aktivit propagujeme podle
možností standardy zeleného úřadování, zásady ochrany životního prostředí,
ochranu lidských práv a práv zvířat.
V případě společných akcí s jinou organizací se snažíme dosáhnout stejného
standardu nebo alespoň kompromisu.
Občané vzkazují Bauhausu: ruce pryč od Ivanovic!
Autor: Jiří Koželouh, koordinátor Ekologické poradny NESEHNUTÍ
Dávno tomu již, co jste si mohli
v ALARMu poprvé přečíst o plánované
výstavbě Hobby marketu v Brně-Ivanovicích. Pro ty, kdo si již nevzpomínají: Jde o projektovaný areál
hypermarketu s domácími a řemeslnickými potřebami Bauhaus s budovou o rozloze přibližně 20 000 m2
doplněnou o dalších více než 20 000
m2 zpevněných ploch pro komunikace a 488 parkovacích míst. V areálu je
také 14 000 m2 volné plochy využitelné v budoucnosti pro další nákupní
centrum. Pro výstavbu mají být provedeny výrazné terénní úpravy na ploše
8 hektarů, investor plánuje vztyčit až
40 metrů vysoký reklamní pylon. Do
areálu má denně přijet 1 500 osobních
a 10 těžkých nákladních vozidel.
Od července 2005 proti tomuto záměru vystupuje aktivně také NESEHNUTÍ,
které již vydalo řadu tiskových zpráv,
zpracovalo připomínky, podněty,
námitky k několika správním řízením,
podalo několik stížností, návrhů soudu
i žalobu. NESEHNUTÍ také vydalo tři
informační letáky pro občany a občanky, sehnalo prostředky na provedení
výzkumu veřejného mínění, zorganizovalo happening, veřejnou besedu…
a je toho ještě mnohem více.
Na podzim 2008 měli díky NESEHNUTÍ
foto: Ondřej Zvěřina
22
obyvatelé a obyvatelky městské části
Brno-Ivanovice další možnost vyjádřit
svůj nesouhlas s výstavbou obřího
hobby marketu Bauhaus v blízkosti
svých domovů. Do svých poštovních
schránek dostali informační letáky
s připojenou pohlednicí. Leták popisuje aktuální stav záměru a upozorňuje
na hlavní negativa z hlediska vlivu na
životní prostředí a kvalitu bydlení. Připojená pohlednice apeluje na zástupce
firmy Bauhaus, aby respektovali názory
a práva občanů a od stavby v Ivanovicích odstoupili. Zároveň jsme rozjeli
e-mailovou akci, kde mohl každý/á
odeslat protestní e-mail zástupcům
Bauhausu. Cílem pohlednic i e-mailů
bylo, aby každý/á obyvatel/ka Ivanovic
(ale i jejich sympatizanti/ky mimo Ivanovice) mohl/a vyjádřit svůj případný
nesouhlas s výstavbou hobby marketu
v katastru obce, a to přímo investorovi
celé stavby, firmě Bauhaus. Pohlednice
docházely nejdříve na adresu NESEHNUTÍ. V listopadu jsme pak uspořádali
předávací akci firmě Bauhaus.
Dne 13. listopadu 2008 tak od desáté
hodiny dopolední předávali u sídla
hlavní správy Bauhausu v Brně ivanovičtí občané a občanky spolu s aktivisty a aktivistkami NESEHNUTÍ dopisy
apelujícími na tuto firmu, aby upustila
od realizace hobby marketu v městské
části Brno-Ivanovice. Účastníci a účastnice akce drželi cedule s hesly požadujícími respektování názorů obyvatel
a obyvatelek Ivanovic a rozvinuli pás-
programy
ma pohlednic a vytištěných e-mailů,
kterými se lidé v posledních měsících
obraceli na Bauhaus s žádostí o odstoupení od záměru v Ivanovicích. Celkem bylo ivanovickými odesláno 172
pohlednic, protest podpořilo dalších
210 e-mailů širší veřejnosti. Akce navazuje na snahy občanského sdružení
NESEHNUTÍ a místních Sdružení za
rozvoj Ivanovic a o. s. Klidné Ivanovice,
které se účastní správních řízení, vydávají informační materiály a upozorňují
na negativní vlivy daného záměru na
životní prostředí. Firma Bauhaus s nimi
však přes veškerou snahu nekomunikuje a nechá za sebe jednat pouze
developery. Proti výstavbě se v březnu
2006 vyslovilo 72,6 % dotázaných
občanů a občanek Ivanovic. Na akci
zareagovalo několik médií a měla za
následek odeslání dalších 120 e-mailů
Bauhausu. Marketingový vedoucí Bauhausu slíbil schůzku s jednatelem Alešem Pacalem a odpověď na protestní
dopisy. Do uzávěrky tohoto čísla (tedy
po cca 4 měsících) se však Bauhaus
neozval. Navíc Bauhaus pokračuje ve
své zbabělé taktice a tvrdí, že nemá se
záměrem nic společného (oficiálně totiž o povolení žádá jeho dceřiná firma),
což tvrdil i ve chvíli, kdy již instaloval
na koupené pozemky v Ivanovicích
svůj bilboard.
Na konci roku se pak rozjelo několik
správních řízení týkajících se hobby marketu Bauhaus v Ivanovicích.
Nejdůležitějším je stavební řízení na
samotnou budovu Bauhausu, ale probíhá též stavební řízení na parkoviště,
kanalizaci, chodník podél stavby apod.
Všech řízení se NESEHNUTÍ účastní
a podporuje odbornými radami také
místní občany a občanky a jejich
sdružení.
Poslední událostí v případu Hobby
market bylo rozhodnutí soudu. Dne
19. prosince vydal Krajský soud v Brně
rozsudek v kauze plánovaného obřího
hypermarketu BAUHAUS v Brně-Ivanovicích. Soud svým rozsudkem
zrušil rozhodnutí Magistrátu města
Brna, který v září 2006 posvětil územní
rozhodnutí o umístění stavby Bauhausu v Ivanovicích. Proti rozhodnutí
magistrátu podalo v říjnu 2006 žalobu
občanské sdružení NESEHNUTÍ, sdru-
žení Klidné Ivanovice a také městská
část Brno-Ivanovice (prostřednictvím
tehdejší starostky Evy Slavíkové). Žaloba městské části byla stažena novým
vedením radnice. Občanská sdružení
však vytrvala a v těchto dnech se
dočkala úspěchu v podobě vítězství
u soudu. Předmětem žalob bylo nerespektování územního plánu (stavební
úřad povolil stavět na ploše větší, než
umožňuje územní plán) a vyhlášky
o zeleni. Soud však bohužel uznal jen
některé námitky NESEHNUTÍ a sdružení Klidné Ivanovice. I přesto bude
muset Magistrát města Brna znovu
rozhodovat a znovu posuzovat odvolání občanských sdružení z roku 2006.
Podle NESEHNUTÍ je projekt hobby
marketu Bauhaus stále v rozporu nejen s přáním ivanovických občanů, ale
porušuje i platné zákony a vyhlášky,
např. Územní plán města Brna.
Aktivity tedy zdaleka nekončí, naopak
se dají očekávat další a další a to jak
na poli právním, tak na poli veřejných
aktivit a občanského odporu proti
škodlivé stavbě. V dalších ALARMech
budeme o vývoji kauzy informovat.
Jak jsme se rozhodly nebát se
Autorka: Kristýna Pešáková, koordinátorka programu Ženská práva jsou lidská práva
25. listopad, Mezinárodní den proti
násilí na ženách, nás jako již každý rok
nenechal chladnými. Letos jsme ovšem
chtěly „oslavu“ tohoto dne pojmout co
nejvíce tak, abychom v ženách posílily
sebevědomí. Proto se všechny naše
aktivity konaly pod heslem Nechceme
se bát! Naše aktivity nezačaly 25. listo-
foto: Kristýna Pešáková
padu, ale již o hodně dříve, a to kurzem
sebeobrany pro ženy. Do tohoto kurzu
se mohla přihlásit kterákoliv žena
a byl bezplatný, jediným omezením
byla kapacita kurzu, tj. kdo se přihlásil dříve, měl větší šanci. Ženy, které
kurzem prošly, absolvovaly přednášku
o genderových souvislostech násilí
páchaného na ženách, teoretickou část
věnovanou možnostem sebeobrany
a také praktické nácviky v tělocvičně.
Velice nás překvapil velký zájem o kurz
a také pozitivní zpětné vazby účastnic,
takže bychom jej rády v budoucnu
zopakovaly.
Zanedlouho po kurzu sebeobrany
proběhl týden akcí proti násilí na
ženách, který byl výsledkem spolupráce brněnských organizací NESEHNUTÍ
Brno, Persefona, Magdalenium, NORA,
Amnesty International Brno a Domova
Sv. Markéty. Týden začal tiskovou konferencí v Café Práh a veřejnou diskusí na téma „Domácí násilí – černá
23
téma
minulost a světlé zítřky?“. Následoval
happening na ulici Česká. Kolemjdoucí
měli možnost sledovat odložené boty,
u kterých byly příběhy obětí násilí
z České republiky, ze světa i ze zahraničí. Každý pár bot symbolizoval jednu
z obětí. U bot se zastavila řada lidí,
kteří příběhy četli a diskutovali s námi
o problematice násilí páchaného na
ženách, ale také na mužích. Přišlo také
několik žen, které samy byly nebo
jsou oběťmi domácího násilí, aby si
vyzvedly letáčky s kontakty pomoci,
podpořily nás v naší aktivitě, vypovídaly se či si hrdě připnuly placku
upozorňující na důležitost netolerance
násilí. Následoval filmový minifestival v kině Art a neobvykle tematicky
zaměřený workshop chorvatské
aktivistky týkající se násilí a sexuálního
zneužívání v anarchistických a aktivistických komunitách. Celý týden akcí
byl zakončen benefičním koncertem
v klubu Metro. Podařilo se nám vybrat
peníze, které poputují na činnost
občanských sdružení Magdalenium
a Pesefona, které se zabývají pomocí
obětem domácího násilí. U příležitosti
25. listopadu jsme také vydaly noviny
k tématu násilí na ženách, které si můžete zdarma objednat či vyzvednout
v NESEHNUTÍ.
Doufáme, že akce motivovala oběti
k vyhledání pomoci a ostatní k tomu,
aby k násilí ve svém okolí nebyli lhostejní!
Zastavovaly jsme sexismus
Autorka: Kristýna Pešáková, koordinátorka programu Ženská práva jsou lidská práva
Všimli jste si, že ženy se často v reklamách objevují jako bezradné hospodyňky a muži jako odborníci na lecjaké
problémy? Že na velkou část výrobků
dělá reklamu nahé ženské tělo, nejlépe
ještě bez hlavy? Nám takové reklamy už
dlouho vadily. Přijde nám totiž, že jsou
zjednodušující a zobrazují ženy a muže
stereotypně, čímž genderové stereotypy v naší společnosti upevňují. Nahá
ženská těla v reklamách všude kolem
nás nám navíc přijdou urážlivá k ženám, neboť nechceme, aby byly ženy
vnímány pouze jako nahá těla, často
dokonce i bez hlavy. Rozhodly jsme se
tedy něco udělat. Proto jsme uspořádaly happening proti sexismu s následným pochodem centrem města.
Happening začal u billboardu nedaleko autobusového nádraží Zvonařka,
na kterém je nahá žena, lákající k návštěvě zastavárny. Před tímto billboardem jsme rozprostřely transparent
s nápisem Zastavujeme sexismus,
čímž jsme se snažily upozornit na to,
že nahé ženské tělo s reklamou nijak
nesouvisí a že bychom tento sexistický
billboard nejraději „zastavily“. Po symbolickém přeznačení billboardu a projevu do megafonu, který celou akci
vysvětloval, jsme pokračovaly pochodem městem a rozdávaly informační
letáčky o problematice s pozvánkou
na odbornou besedu na téma genderových stereotypů v reklamě.
Cílem našich aktivit ovšem není ani
zakazování reklam a jejich cenzura,
ani tabuizace nahoty. Chceme pouze poukázat na to, proč vnímáme
reklamy jako problematické a vybíd-
nout k novým nápadům v reklamě,
které nebudou stereotypní a urážlivé.
Ani nahota nám nevadí, nicméně se
domníváme, že nahé tělo patří spíše
do reklamy na spodní prádlo než do
reklamy na tmely, auta či zastavárny,
se kterými nijak nesouvisí.
Tato akce ovšem nebyla jen jedním
happeningem, neboť jsme se rozhodly
sledovat stereotypní a urážlivé reklamy a billboardy v našem okolí a upozorňovat na ně, a to nejen happeningovými akcemi, ale také oslovováním
daných firem, které reklamy nechaly
udělat s odkázáním se na etický kodex
reklamy. Víte-li o nějaké sexistické
reklamě, pošlete nám její fotku či informace k ní, vše zveřejníme na našich
webových stránkách www.zenskaprava.ecn.cz a firmu oslovíme.
Myslivkyně, enviromentalista a ochránkyně zvířat
Připravili: Milan Štefanec a Jaroslava Šimáková
Lesníci, myslivci, ekologové, environmentalisté, ochránci zvířat i jejich
práv. Ti všichni se zapojují do diskusí o tom, jak má vypadat ochrana lesů (či
lesní hospodářství) a ochrana (či péče) zvířat v lesích žijících. Škálu pohledů
vám v ALARMu přinášíme dotázáním se tří osob, které se danou otázkou
zabývají. Neškatulkujeme, neznámkujeme a věříme ve schopnost našich
čtenářů a čtenářek utvořit si vlastní názor na daný problém. Věříme, že vás
otištěné názory nenechají v klidu, vyprovokují k přemýšlení a třeba i přimějí
k praktické činnosti na ochranu přírody i zvířat v ní doposud přebývajících.
Rozhovor s Kamilou Štěpánkovou:
Je doktorkou přírodních věd v oboru
chemie, věnovala se výzkumu využití
24
termálních energií, zejména vody – má
několik patentů. Pracovala v brněnských
vodárnách jako technolog kvality vody.
Celý život byla aktivní myslivkyní, žije
v Řícmanicích, kde pomáhá se správou
tamního arboreta (organizace dnů
otevřených dveří, školní výlety). Má ráda
alternativní energie (kolektory na ohřev
vody) a nejen energie – např. teď vymyslela pro děti hru na procvičování čuchu.
1. Média byla asi před rokem zaplavena titulky
oznamujícími, že ekologové chtějí ve velkém
masakrovat zvěř v českých lesích. Proti se
postavila velká část myslivců, ale také někteří
ochránci zvířat. O jaký problém se tehdy jednalo a jaký je váš osobní názor na tuto kauzu?
Neustálá nedorozumění mezi ekology a myslivci již dlouh o nesleduji,
téma
protože mám pocit, že představitelé
obou stran jsou k sobě hluší a nehodlají společnou řeč hledat, natož najít.
Například můj otec původem z chudé
horské vesnice poznal každého ptáka
a již po hlase dokázal říci, co sděluje,
co potřebuje, čeho se bojí. Jemu taky
nikdo nemusel říkat, co je pro rovnováhu v přírodě potřeba. Cit pro potřeby přírody se nedá naučit. V současné
době je pobyt mládeže v přírodě se
znalci bohužel výjimka. Pracovala jsem
dost s dětmi a mládeží. Při prohlídce
arboreta se mě např. zeptaly: „Který
strom je NEJLEPŠÍ?“ „jak to myslíte?“
„No třeba který dává nejvíc kyslíku,
nebo tak… prostě, kterému se má dát
přednost…?!“
2.Před několika týdny se ekologické organizace a organizace vlastníků lesů obrátily
na ministra zemědělství s výzvou k řešení
nejvážnějších problémů české myslivosti. Jaké
problémy jsou tím dle vašeho názor myšleny
a jaká vidíte/navrhujete řešení?
I zde musím říci, že nevím, o čem
zase rokovali, ale protože mám pocit,
že tady vůbec nejde o zvěř a les, ale
o souboj kdo s koho, tak to nesleduji.
3. Ekologičtí aktivisté často vnímají myslivce
jako nepřirozené predátory v českých lesích,
kteří však na rozdíl od těch přirozených (vlků,
rysů, medvědů apod.) nezvyšují kvalitu zvířecí
populace, ale snižují ji, neboť zabíjejí nejlepší
kusy zvířat. Přesto ekologické Hnutí Duha
podepsalo s Českomoravskou mysliveckou
jednotou společnou dohodu o ochraně velkých
šelem. Jak vy vnímáte spolupráci ekoaktivistů
a myslivců a v čem vidíte její přínos, popř.
rizika?
Jsem „organizovaný ozbrojený myslivec“ od doby svých studií, ale za těch
pár desítek let jsem se soustředila více
na myslivost, než na lov. Ačkoliv jsem
chemik, myslivost jsem studovala na
lesnické fakultě. Pak jsem s manželem,
lesníkem z povolání, sdílela myslivecký život. Názor ekologů na myslivce
je asi tak pravdivý, jako když řeknete,
že každý zaměstnavatel je mafián,
nebo že každý ekolog je prospěchář,
který chce mít privilegia ke vstupu
do nedotčené krajiny sám pro sebe.
Dříve myslivec nebyl ten, kdo loví, ale
ten, kdo přemýšlí, jak svému zaměstnavateli (panstvu) zajistit co nejvyšší
množství kvalitní zvěře za optimálních
nákladů a minimálních škod na prostředí. Takže ti, kdo stříleli ty nejlepší
kusy a předháněli se ve výčtu složené zvěře, nebyli nikdy myslivci, ale
majitelé, panstvo. Na myslivcích bylo,
aby stav zvěře přesto, že se střílelo,
odpovídal požadavkům lovu i v dalších letech. Myslivec, který musel
rovnováhu v lese udržet, musel také
lesu a zvěři dobře rozumět. Byla to
prestižní záležitost, a proto byli myslivci z povolání považováni za místní
„honoraci“ s panem učitelem a panem
farářem. A na tom, co střílel myslivec
se poznala jeho kvalifikace. Domníváte se, že jabloň, kterou nikdo neprořeže, neošetří před škůdci, kterou nechá
strádat suchem, vám dá krásná šťavnatá jablka? A pak jen pomlouvejte,
že někdo úrodu sklidí! Tak jako sadař
o stromy, starají se myslivci o zvěř.
Včetně toho průběru. Kvalita českých
a moravských lesníků-myslivců pramenila jak z tradice vztahu k přírodě,
tak i ze všeobecného vzdělání, které
bylo v našich zemích tradiční. Tato
tradice pokračuje v našich zemích
dodnes, jen s tím rozdílem, že někteří
myslivci se ztotožňují s tím panstvem
a jiní s mysliveckým povoláním. Ve
vztahu k lesu je pak jistý problém
specializace profesí( těžba dřeva,
pěstění lesa a péče o zvěř ), které musí
spolupracovat a přitom ekonomicky
svůj svěřený obor neošidit.
V lese se pohybuji více než půl století
a mohu odpřísáhnout, že stavy zvěře
jsou daleko nižší, než před léty, aniž
by les byl tehdy nějak více ohrožen.
Víte třeba, že více zajíců skončí pod
koly aut, než kolik se střelí na jednom
honu v té oblasti? Víte, že divočáci
hravě polknou srnče, přičemž jen tak
utrousí okousanou hlavičku? Víte,
že sojka snadno zabije klovnutím
do hlavy křivku, aby jí vybrala vejce
z hnízda?
A k přikrmování zvěře v zimě bych
jen dodala, že ta se přikrmovala vždy.
Jen zdravá nezesláblá zvěř má zdravé
potomky. Přikrmováním se pak chrání
porosty, které vyhládlá zvěř neničí.
4. Jak hodnotíte aktivity organizací zabývajících se nejen ochranou zvířat jako součástí
ochrany ekosystému, ale akcentující i etický
rozměr našeho přístupu k jednotlivým zvířatům a hovořících o právech zvířat? Jaký je váš
názor na kampaně vystupující proti používání
zvířat v cirkusech, kožešinovém průmyslu, při
pokusech apod.?
Mnozí neznají psychologii zvířat
a v dobré víře jim škodí (např. spor
o klecový a volný chov slepic: samozřejmě se stavím za to, aby měly klece
prostornější, ale slepice se v nich netrápí pocitem ztráty teritoria, které si
v ohromném stresu ve volném chovu
nedokáží ani vytýčit, ani uhájit). Pokud
jde o pokusy na zvířatech, zcela bych
potlačila obory nesouvisející s léčbou
člověka (kosmetika atp.). V oboru
lékařském si myslím, že když je člověk
ohrožen na životě, je rád, když mu je
lék poskytnut, třebaže se musel testovat na zvířatech.
Pokud jde o cirkus, tam jsem staromilec, který chodí do cirkusu hlavně se
podívat na zvířata. Žádné z nich totiž
v cirkuse nestrádá, protože výkon se
násilím nedá vynutit. Podporovala
bych předvádění domácích zvířat,
která jsou pro děti zajímavá (z knížek)
a nejsou tak nákladná na chov. Kdo
má zvířata rád, ten ví, jak se jim úspěch
líbí, že to nedělají jen pro odměnu.
Stejně je jejich „krotitelé“ předvádějí
v činnostech pro jejich druh přirozených. (Když leze na pastvě koza po
stromě, tak proč by to nepředvedla
taky dětem v cirkuse? Podle mě je to
menší „zlo“, než překrmovat psa a nechat ho spávat v posteli.)
Pohrdání kožešinovým materiálem mi
připadá trestuhodné. Pokud jíme vepřové a hovězí, tak by se měly všechny
kůže zpracovat. Na boty, na nábytek,
na oděvy…
Pokud jde o zvěř kožešinovou lesní,
pak doba lovu je většinou směrována
na dobu zimní, kdy mají šelmy kvalitní
srst. Jestliže příroda takovou kvalitu
a krásu vytvořila, je „rouhání“ hodit
kůži do kompostu!!! A králíci? Když je
sníme, tak to už jim přece nevadí, že se
zhodnotí i srst. Zůstává názor na klecový chov kožešinové zvěře. Jen všestranně uspokojené zvíře má kvalitní
kožešinu, a tak není nebezpečí, že by ji
někdo v klecích trápil, protože by pak
nekvalitní kožku neprodal. Je mi moc
líto, že zamezením chovu možná zcela
vyhynou nutrie, nebo jiné, přírodě
nenavyklé druhy zvířat.
RNDr. Kamila Štěpánková, myslivkyně, Brno
25
téma
Tentýž rozhovor
s Vasilem Hutníkem:
Vzděláním lesník, od roku 1992 lesní správce „na volné noze“ (OSVČ),
v současnosti spravuje lesy v majetku
města Solnice. Myslivostí se zabývá
od roku 1978, od 1989 fungoval jako
myslivecký hospodář. Po zjištění, že se se
současnou myslivostí nemůže ztotožnit,
svoje aktivity postupně omezoval a loni
je ukončil úplně. S Hnutím Duha začal
spolupracovat v devadesátých letech
v jejich kampani Lesy. Bylo to v místní
skupině Doudleby n. Orlicí. Po odchodu
jejího koordinátora tuto funkci převzal
a je jím dosud. Skupina změnila název
na Hnutí DUHA Podorlicko a věnuje se
hlavně vzdělávání v oblasti ochrany
lesů a přírody. Zapojil se také do činnosti
Forest Stewardship Council (FSC) ČR a to
hlavně do tvorby Českého standardu
pro certifikaci lesního hospodářství
v systému FSC. V současnosti se podle
možností na certifikaci a její propagaci
podílí.
1. Média asi před rokem zaplavily titulky oznamující, že ekologové chtějí ve velkém masakrovat zvěř v českých lesích. Proti se postavila
velká část myslivců, ale také někteří ochránci
zvířat. O jaký problém se tehdy jednalo a jaký
je váš osobní názor na tuto kauzu?
Šlo o klasickou ukázku toho, jak lze
překroutit dobrou myšlenku. Několik
vlivných enviromentálních organizací
zabývajících se lesní ekosystémy tehdy
žádalo opatření vedoucí ke snížení
stavů některých přemnožených druhů
zvěře. Shodou okolností jsou to zvířata
mezi myslivci nejoblíbenější – jeleni,
srnci a další tzv.spárkatá zvěř. Odpor
myslivců byl proto očekávaný. Mezi
ochránci zvířat to vadilo těm, pro
něž je jakékoliv zabíjení nepřijatelné.
A proč enviromentalisté požadují
navýšit lov? Lesy v České republice
jsou v nedobrém stavu a jednou z jeho
příčin je přemnožení zmíněné spárkaté zvěře. Srnky dokáží úplně spást
semenáčky listnatých dřevin a jedle,
tedy těch stromů, které jsou nutné pro
ozdravení českých lesů. Jeleni navíc
ještě ze stromů loupou kůru a mohou
tak umožnit vniknutí hniloby do kmenů. Stromy se pak lámou a někde tak
dochází k úplnému rozvratu lesních
porostů. Navíc ochrana proti vzni-
26
ku těchto škod (většinou nadto ne zcela účinná) jde z kapes nikoliv myslivců,
ale vlastníků lesů, ať už soukromníků,
obcí nebo státu. Pokud chceme zdravé
lesy a nehodláme miliardami (ano,
částky jsou v řádech miliard) sponzorovat myslivce, je nutné stavy zvěře
snížit. Opakuji snížit, nikoliv je vyhubit.
2. Před několika týdny se ekologické organizace a organizace vlastníků lesů obrátily
na ministra zemědělství s výzvou k řešení
nejvážnějších problémů české myslivosti. Jaké
problémy jsou tím dle vašeho názoru myšleny
a jaká vidíte/navrhujete řešení.
Zmiňovaná výzva byla podle mě příliš
mírná, zaměřila se v podstatě jen na
řešení jednoho z mnoha problémů,
a to přemnožení spárkaté zvěře. Je to
pochopitelné, jde o problém s nejhorším ekonomickým dopadem. Česká
myslivost si však zaslouží radikální
změnu. Neplní totiž ani další úkoly,
které na ni společnost a příroda kladou. Myslivci mají pečovat o všechna
zvířata, tedy i o šelmy a dravce. Tito
tvorové jsou navíc ve velké většině
chráněnými druhy. Myslivci jim nejen
nepomáhají (už někdo slyšel o jejich
přikrmování?), ale část z nich loví i ty
chráněné, jak oni říkají hájené, druhy.
Pytláci (a z nich většina je legálním
držitelem zbraně) téměř vyhubili rysy
v Jeseníkách a trvale snižují jejich
počet v Beskydech a Pošumaví. A počty
střelených dravých ptáků nikdo asi
nedokáže odhadnout. Na druhé straně
myslivci nedokáží zabránit snižování
počtů ani těch zvířat, které jsou jejich
oblíbenci. Je tím myšlena drobná zvěř,
to jsou zajíci, koroptve a bažanti. Zajícům zatím sice nehrozí vymření, zato
u koroptví a bažantů je tato hrozba na
mnoha lokalitách aktuální. Takže shrnutí: problémem je uměle udržované
přemnožení velkých býložravců (zvěř
spárkatá), neschopnost zvýšit stavy zajícovců, hrabavých ptáků (zvěř drobná)
a ilegální lov predátorů (zvěř “škodná”).
A řešení? Myslivost se musí změnit
z chovu a lovu zvěře na management
živočichů.
3. Ekologičtí aktivisté často vnímají myslivce
jako nepřirozené predátory v českých lesích,
kteří však na rozdíl od těch přirozených (vlků,
rysů, medvědů apod.) nezvyšují kvalitu zvířecí
populace, ale snižují ji, neboť zabíjejí nejlepší
kusy zvířat. Přesto ekologické Hnutí Duha podepsalo s Českomoravskou mysliveckou jednotou
společnou dohodu o ochraně velkých šelem. Jak
vy vnímáte spolupráci ekoaktivistů a myslivců
a v čem vidíte její přínos, popř. rizika?
Za přínos považuji už to, že se o spolupráci někdo pokouší. A rizika při takto
jednoúčelové spolupráci nevidím.
Osobně ji chápu jako pokus vedoucích
představitelů obou stran o sblížení se
v alespoň z pohledu zákona nejméně
rozporuplné oblasti. Je-li něco chráněno zákonem, měl by to chránit ekoaktivista i myslivec. Jak však znám obě
strany (přes 30 let jsem byl myslivec,
10 let myslivecký hospodář a považuji
se za enviromentalistu), dokáží se na
úrovni jedinců (členů a aktivistů) jen
težko pochopit.
4. Jak hodnotíte aktivity organizací zabývajících
se nejen ochranou zvířat jako součástí ochrany
ekosystému, ale akcentující i etický rozměr našeho přístupu k jednotlivým zvířatům a hovořících
o právech zvířat? Jaký je váš názor na kampaně
vystupující proti používání zvířat v cirkusech,
kožešinovém průmyslu, při pokusech apod.?
V této oblasti zastávám umírněný
postoj. „Ekluje“ se mi pohled na paničku s pudlem v oblečku Santy Clause
a zároveň odsuzuji zabíjení býků pro
pobavení návštěvníků corridy. Člověk
by měl zacházet se zvířaty jako se sobě
rovnými, na druhé straně je jejich chov
trvale udržitelným a nenahraditelným
zdrojem produktů pro člověka. Jinak
řečeno, hnusí se mi “koncentráky” pro
slepice, prasata či krávy, pokud však
žijí v biochovech (řádně kontrolovaných samozřejmě), pak na požívání vajec, mléka či masa nevidím nic zlého.
Ani použití kůží těchto tvorů není zavrženíhodné, ale naopak je smysluplným
využitím přírodního zdroje. Rozhodně
také obnáší menší dopad na přírodu
než výroba oděvů z ropy a obávám se,
že i z bavlny. Podobně, pokud lovec
uloví zvíře, které je přemnožené (v ČR
např.liška, která zde nemá přirozeného
predátora), není důvod jeho kožešinu
nevyužít. Umělý chov kožešinových
zvířat ale již jako problém vidím. Většinou se totiž nápadně podobá výše
zmíněným „koncentrákům“. Chov zvířat v cirkusech a zoologických zahradách by měl být důsledně kontrolován
z pohledu na potřeby jednotlivých
druhů. A pokusy? Pro potřeby ověřo-
téma
vání léčiv – ano. Pro potřeby kosmetického průmyslu – ne.
Vasil Hutník, environmentalista, Hnutí Duha
Tentýž rozhovor
se Zuzkou Candigliotou:
Studentka 4. ročníku Právnické fakulty
MU. Pracuje na poloviční úvazek v Lize
lidských práv, kde se zabývá právy
pacientů. Veganka, propagující život bez
krutosti, vyznávající hodnoty „animal,
earth and human liberation“. Maminka
skoro šestiletého kluka.
1. Média byla asi před rokem zaplavena titulky
oznamujícími, že ekologové chtějí ve velkém
masakrovat zvěř v českých lesích. Proti se
postavila velká část myslivců, ale také někteří
ochránci zvířat. O jaký problém se tehdy jednalo a jaký je váš osobní názor na tuto kauzu?
Problém vidíme v tom, že myslivci mají
určité zájmy stejně jako ekologové, ale
ani jedna skupina nemá zájem respektovat zvířata. Zjednodušeně: myslivci
chtějí co nejvyšší stavy zvěře, aby mohli hodně střílet, což podporují např.
přikrmováním včetně podávání léčiv,
ekologové zase chtějí nízké stavy zvěře,
aby nebyly ničeny stromky. I když se
lze více přiklonit na stranu ekologů než
na stranu myslivců, stejně i nad názory
ekologů mrazí v zádech. Zvířata jsou
cítící živé bytosti stejně jako my lidé.
Člověk má jenom jiné vlastnosti, než
například divočák nebo srna, neznamená to však, že je lepší. Proto lze
nápad ekologů snížit stav zvěře jejich
usmrcováním hodnotit asi stejně jako
nápad vystřílet lidi. Názory ekologů
stejně jako názory myslivců vycházejí
z nepřijatelného vyvyšování se člověka
nad zvířata a považování je za věci.
2. Před několika týdny se ekologické organizace a organizace vlastníků lesů obrátily
na ministra zemědělství s výzvou k řešení
nejvážnějších problémů české myslivosti. Jaké
problémy jsou tím dle vašeho názor myšleny
a jaká vidíte/navrhujete řešení?
Vlastníkům lesů zcela určitě vadí, že si
myslivci v podstatě dělají velkochov
zvěře na cizích pozemcích. Určitě jim
rovněž vadí právní úprava, která dává
příliš mnoho práv myslivcům na úkor
vlastníků. Také jim jistě vadí poškozování lesů kvůli vysokým stavům zvěře.
Na druhou stranu nelze nevidět, že
sami lesníci si spoustu problémů
zaviňují sami, a to např. nevhodnou
skladbou vysazovaných stromků
(jehličnaté monokultury), způsob
hospodaření apod. Pokud by byla
respektována přirozená skladba lesa,
nebylo by uměle zasahováno do stavů
zvěře, případně pokud by se mladé
výsadby chránily oplocením a umožnil by se návrat šelem, tak by nebylo
vůbec nutné dosahovat „rovnováhy“
střílením zvěře.
Rozhodně by se lesníci měli bránit
žalobami, Evropský soud pro lidská
práva již v jiných státech dal zapravdu
vlastníkům pozemků, kteří byli omezeni právem lovců.
Problémů je ale mnohem víc, než
na které upozorňují lesníci. Existují
i problémy, o kterých se příliš nehovoří. Například o znečištění životního
prostředí jedovatým olovem, kterého
myslivci každým rokem do přírody rozptýlí velké množství. To se pak dostává
na dno vodních toků a dochází k nebezpečným intoxikacím. Více známý je
fakt, že myslivci jsou nebezpeční nejen
sobě, ale i dalším lidem ve svém okolí,
kteří s myslivostí nemají a třeba ani
nechtějí nic mít společného. Každým
rokem dochází k mnoha případům,
kdy myslivci zastřelí nebo zraní lidi.
3. Ekologičtí aktivisté často vnímají myslivce jako
nepřirozené predátory v českých lesích, kteří však
na rozdíl od těch přirozených (vlků, rysů, medvědů apod.) nezvyšují kvalitu zvířecí populace,
ale snižují ji, neboť zabíjejí nejlepší kusy zvířat.
Přesto ekologické Hnutí Duha podepsalo s Českomoravskou mysliveckou jednotou společnou
dohodu o ochraně velkých šelem. Jak vy vnímáte
spolupráci ekoaktivistů a myslivců a v čem vidíte
její přínos, popř. rizika?
Myslivce lze vnímat negativně nejen
kvůli zásahům do „kvality“ zvířecí
populace. I když o jaké kvalitě se to
vlastně hovoří, o kvalitě z hlediska lidí?
Myslivci především narušují přirozenou rovnováhu v lesích a zasahují
do ekosystémů, které pak logicky
nefungují, jak by měly. Je například
známé, že lidi, kteří střílí rysy, patří do
řad myslivců. Dostalo se to i přes jejich
nelibost do večerníčku... A kdo nastražuje otrávené maso dravcům? Těžko
to bude úředník, který ve volném čase
hraje fotbal.
Je nutné si uvědomit, že člověk má na
rozdíl od zvířat morální cítění a soucit
(tedy zřejmě ne všichni), proto by ho
měl využívat. A to nejen vůči lidem,
ale i vůči zvířatům. Pokud člověk má
rád psy, ale do divočáka klidně střelí,
tak trpí předsudky a rasismem vůči
zvířatům. Vždyť ten divočák je naprosto totéž – živá bytost.
Nic neospravedlňuje kruté a násilné
chování ke zvířatům, nic neospravedlňuje dělání rozdílů mezi nimi. Lidé,
kteří se kvůli „zábavě“ a „tradici“ dopouští násilí na bezbranných zvířatech,
se mnohem pravděpodobněji dopustí
téhož i na člověku. Psychologové
potvrzují toto zjištění na dětech, které
páchají krutosti na zvířatech a později
se dopouští asociálního chování. Myslivci jsou pro nás z morálního hlediska
totéž co pytláci, akorát je rozdíl mezi
tím, co zákon považuje za povolené
a co už ne. Bohužel si myslivci ani
neuvědomují, že páchají zlo. A co spolupráce Hnutí Duha s myslivci? Hnutí
Duha dělá mnoho dobrého (např. právě ochrana šelem), ale ve spolupráci
s myslivci se s nimi neztotožňujeme.
4. Jak hodnotíte aktivity organizací zabývajících
se nejen ochranou zvířat jako součástí ochrany
ekosystému, ale akcentující i etický rozměr našeho přístupu k jednotlivým zvířatům a hovořících
o právech zvířat? Jaký je váš názor na kampaně
vystupující proti používání zvířat v cirkusech,
kožešinovém průmyslu, při pokusech apod.?
Je součástí našich aktivit upozorňovat
na etický rozměr vztahu člověka ke zvířatům. A to je určitě to nejdůležitější,
protože to zůstává v lidech. Na druhou
stranu jsou důležité i důvody ekologické a zdravotní, kvůli kterým se mnoho
lidí odvrací od zneužívání zvířat.
Domníváme se, že pokud mají přirozená práva lidé, tak je mají i zvířata.
Zneužívání zvířat v cirkusech, kvůli
kožešinám, při pokusech, ale i při jídle
říkáme jednoznačně NE. Snažíme se
lidem představit veganství jako životní
styl bez krutosti vůči zvířatům. Důvod
je jednoduchý: Zvířata máme rádi a respektujeme je. Jejich životy jsou pro
nás důležitější, než předsudky. Pokud
nemusíme, tak nikomu neubližujeme,
ani lidem, ani zvířatům, ani přírodě.
Zuzana Candigliota, dobrovolnice iniciativní
skupiny Za práva zvířat NESEHNUTÍ
27
Pozvánky na nejbližší akce NESEHNUTÍ:
17.–18. dubna – Den Země na hradu Špilberk v Brně
24. dubna – informační stánek NESEHNUTÍ na NGO marketu v Praze
19. červen – oslava Dne pro rovné příležitosti žen a mužů
Zapojte se!
Zaujaly vás naše aktivity? Máte chuť se k nám přidat a stát
se dobrovolníkem-icí NESEHNUTÍ? Zde jsou aktuální možnosti, jak se můžete zapojit:
Pomoc s přelepem letáků
Prosíme o pomoc s přelepem letáků (přelepení starého
účtu novým číslem na materiálech NESEHNUTÍ). Možno
přijít dělat k nám do kanceláře nebo si vzít domů a donést
až hotové. Moc byste nám pomohli!
Uprchlický bazárek – hledáme dobrovolníky/ice
Od 30. 3. do 3. 4. 2009 proběhne na Fakultě sociálních
studií benefiční uprchlický bazárek. Výtěžek z akce půjde na
volnočasové aktivity v uprchlickém táboře Zastávka u Brna.
Hledáme dobrovolníky/ice na pomoc s touto akcí. Pomoci
můžete také darováním věcí do bazárku (přinést můžete
prakticky cokoliv – látky, oblečení, knížky, sošky, šperky…).
Schůzka pro zájemce/kyně o časopis PŘES
8. dubna v 18 hod. Proběhne schůzka pro zájemce a zájemkyně o časopis o uprchlictví PŘES.
Redakční rada časopisu Alarm
Máte zájem společně s námi vytvářet zpravodaj o životním prostředí a lidských právech Alarm? Přijďte na schůzku redakční rady – 10. dubna v 1330 hodin v prostorách
NESEHNUTÍ. Pomoci můžete s grafikou časopisu, obsahem,
ilustracemi k článkům, psaním textů, nápady na zajímavé
články apod.
Hledáme poutníky a poutnice na Den Země
NESEHNUTÍ hledá dobrovolníky/ice na pomoc v rámci Dne
Země na Špilberku. 17. a 18. dubna budeme potřebovat lidi,
kteří se budou ochotni převléci do poutnického kostýmu
a budou provázet návštěvníky a návštěvnice Dne Země po
jednotlivých stanovištích. Ideálně 5–10 lidí. Dobrovolníky-ice hledáme také na pomoc na informačním stánku NESEHNUTÍ na této akci (18. dubna).
Schůzka – program Zaostřeno na hypermarkety
Zajímá vás toto téma? Přijďte na další z pracovních schůzek k
tématu – 21. dubna 2009 v kanceláři NESEHNUTÍ od 18 hod.
Kampaňová schůzka
28. dubna 2009 proběhne v kanceláři NESEHNUTÍ od 1700
hod. další kampaňová schůzka. Kdo se chce více dozvědět
o realizovaných i plánovaných aktivitách NESEHNUTÍ, je
srdečně zván.
Pomoc v kanceláři
Hledáme dobrovolníky a dobrovolnice na malou výpomoc
v kanceláři. Potřebujeme dovyplnit naši databázi dobrovolníků a dobrovolnic (přecházíme z excelové tabulky na
internetovou inteligentní databázi). Nejde o nic složitého,
jenom vyplňování údajů. Moc byste nám pomohli!
Aktivita Jídlo místo zbraní potřebuje nadále pomoc
Aktivita Jídlo místo zbraní se potýká s nedostatkem dobrovolníků a dobrovolnic. Nyní jde zejména o nedostatek lidí
na pravidelné vaření bezdomovcům a bezdomovkyním.
Vaří se každou první sobotu v měsíci na Hnutí Duha na
Bratislavské ulici cca od 12 hodin. Rozdávání jídla probíhá
od půl čtvrté v parku na Kolišti u lávky do IBC.
Program Ženská práva jsou lidská práva
Zde se můžete zapojit např. do nově vzniklé kampaně proti
sexismu v ulicích.
Iniciativní skupina Za práva zvířat
Můžete se připojit k přípravám na chystaný pochod na podporu vegetariánství a veganství – Veggie Pride.
Iniciativní skupina Zbraně, nebo lidská práva?
V květnu se můžete zapojit do protestů proti veletrhu zbraní IDET a proti militarismu.
Výzvy k zapojení a více informací o dobrovolnictví naleznete
také na www.dobrovolne.nesehnuti.cz . Máte-li další otázky,
kontaktujte dobrovolnickou koordinátorku NESEHNUTÍ Kristýnu Pešákovou na [email protected] .
NESEHNUTÍ Brno se prestehovalo!!!
Upozorňujeme na novou adresu kanceláře a knihovny NESEHNUTÍ:
třída Kpt. Jaroše 18 – 1. patro (naproti původní kanceláři) Brno 602 00
telefonické kontakty zůstávají nezměněny (543 245 342, Ekologická poradna: 543 214 144)
V nových krásných prostorách můžete v pondělí a ve středu 1000–1200 a 1600–1800 hod. navštívit Knihovnu NESEHNUTÍ, ve
stejných hodinách v pondělí také Informační centrum pro rovné příležitosti žen a mužů a ve středu Ekologickou poradnu.
Nebojte se s sebou vzít i svého potomka (potomky), v prostorách knihovny pro ně máme nachystané hračky, které je
mohou zabavit, zatímco budete listovat novými zajímavými tituly v naší knihovně.