Racek - Otakar Votýpka

ČTENÍ- duben05
3.3.2005
17:09
Stránka 2
ČINOHERNÍ KLUB OSLAVIL 27. ÚNORA
40. NAROZENINY.
Ladislav Smoček na jevišti uvedl dvě čtené scény, „přídavky“
Podivného odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. Ve scéně Burke a hraběnka vystoupila Ivana Chýlková a Boleslav Polívka, ve scéně
Burke ve vyhnanství Boleslav Polívka s Ondřejem Vetchým.
Táňa Fischerová, Zdenka Boušková a Jan Kačer.
Bronislav Poloczek a Josef Somr, Jana Břežková a Milan Lukeš.
Ladislav Smoček, František Fröhlich, Jiří Zahajský, Helena Fröhlichová,
Jaroslav Vostrý, Zuzana Sílová, Lenka Skopalová a Vladimír Procházka.
Ivana Čepková, Jiří Hálek, Jaroslav Vostrý a Luboš Hrůza.
ČTENÍ- duben05
3.3.2005
17:09
Stránka 4
Premiéry
Georges Feydeau
DÁMSKÝ KREJČÍ
Malá lež je mrzká, ale velká lež, to je umění!
Dvakrát tanec nad propastí
Bořivoj Navrátil, Jiří Hálek a Michal Pavlata.
Ivo Krobot, Kateřina Skalníková, Evelyna Steimarová a Joska Skalník.
Boleslav Polívka a Jiří Hálek.
Režisér Martin Čičvák upravil a v Činoherním klubu režíroval
ranou komedii Georgese Feydeaua Dámský krejčí. Není divu, že
byla úspěšná už při prvním provedení před sto dvaceti lety. Jde
o rozkošnou historii lékaře Moulineauxe, který s neobyčejnou
invencí tají své četné nevěry před důvěřivou manželkou Yvonnou
a podezíravou tchyní. Prolže se až k předstírání, že je dámským
krejčím. To sice na jedné straně ospravedlňuje dámské návštěvy,
ale také vede do jeho nájemného útočiště i skutečné zákaznice,
navyklé na to, že tu byl krejčovský salon. Stavba hry totiž spočívá
na schválném zásahu náhody, která hrdinu příběhu vzápětí usvědčí ze lži, a tím jej nutí, aby si další lží pomohl ze vzniklé situace, z té
je novou náhodou opětovně usvědčen a pokračuje v tanci nad propastí až do smírného konce. Režisér text chytře proškrtal a tanci
nad propastí dodal účinné tempo.
Milan Mikulčík hraje Moulineauxe v rodné slovenštině. Vymýšlí si
s pohotovostí, která prostředkuje jak improvizovaný původ jednotlivých lží, tak jejich přesvědčivost. Pěkně mu sekundují Radek
Holub v úloze přítele Bassineta, který je hned na začátku zneužit
jako domněle umírající, u jehož smrtelného lůžka musel lékař bdít
po celou noc oblečen do fraku, a zejména Jaromír Dulava jako
Aubin. Oba si vybudovali feydeauovsky zjednodušený systém gest
a mimických reakcí, jimiž ostře charakterizují své postavy a vyvolávají vděčný ohlas v obecenstvu. Také Matěj Dadák jako Štěpán
se opřel o jednoduchý a účinný stereotyp zpomaleného počínání
a dobře s ním vystačil na celé představení.
Méně vděčné příležitosti skýtá Dámský krejčí herečkám. Mahulena Bočanová obdařila Yvonninu tchyni výrazným, feydeauovsky
schematizovaným projevem životní zkušenosti, která se sice nedá
snadno obloudit, ale na Moulineauxovy výmysly nestačí. Účinný
gestický stereotyp předvedla i Barbora Seidlová v epizodní roli
Zuzany a Anna Bendová jako Róza. Z obou představitelek Yvonny jsem viděl Zuzanu Norisovou, a ta se podle mě tak výrazného
podání nedobrala.
Nápaditá je scéna Toma Cillera: tvoří ji hladké černé plochy stěn
nepravidelně střídané bílými plochami dveří, přičemž obojí jsou
otáčivé. Reversem černých jsou bílé dveře a bílých stěn zase
černé. Jejich různé kombinace odlišují jednotlivá prostředí.
Dovoluje to bleskurychlou proměnu a šťastně podbarvuje Feydeauův hravý a zjednodušený svět spřízněný s komikou němého
filmu. Na příjemném večeru se podílí živě znějící překlad Michala
Lázňovského. (…)
Milan Uhde, Divadelní noviny 22. 2. 2005
ČTENÍ- duben05
3.3.2005
17:09
Stránka 6
(…) Čičvák vzal do ruky hřebelcovací kartáč a Feydeaua do růžova i do černa vyhladil pěkně proti srsti. Situace rozbil do bravurní
koláže vztahového zemětřesení - od obláčků umíněnosti až k bouřím à la tchyně. Nebál se vybavit inscenaci nefraškovitými kostýmy
(Nina A. Stillmarková). Hercům vtiskl do kytičky příběhu jejich
individuální schopnosti: Milan Mikulčík (záletný Moulineaux) předvádí akrobatické kousky čerpající z grotesky, Radek Holub, bez
kterého už začínalo být na pražských jevištích smutno, v dominantní roli nenapravitelného blba Bassineta srší zase nenapodobitelnými dovednostmi mimickými. Na čtyřlístek doplňují ty dva ještě
Jaromír Dulava (plačtivými depresemi trpící Aubin) a Matěj
Dadák (sluha Štěpán s akutními záchvaty spavé nemoci). (…)
Jiří P. Kříž, Právo 4. 2. 2005
(…) Herecky se výrazněji prosazuje čtveřice pánů. Nejsou typově
vymezeni kostýmem ani maskou, jejich postavy vycházejí z perfektní stylizovanosti zdůrazňující divadelnost jednání a herecký
výraz. Neodolatelné jsou téměř klaunské výstupy Radka Holuba
v roli komického hňupa Bassineta. Slovenský herec Milan Mikulčík obdařil nevěrníka Moulineauxe mrštností, která zvýrazňuje
ztřeštěnost neúspěšných pokusů o záchranu jeho pověsti. Matěj
Dadák jako sluha Štěpán je jeho protikladem – s pomalou přitroublostí zvládá či spíš nezvládá ani vlastní ranní oblékání
a usíná doslova kdykoli a kdekoli. Jeho výstupy se tak stávají
významným rytmickým ozvláštněním představení. Jaromír Dulava je v Aubinovi prototypem omezeného namyšleného ješity.
Z dam nejvíce zaujme Anna Bendová jako Róza, milka více pánů
a hledaná manželka Bassinetova, a Mahulena Bočanová v roli
fešné, ale ostré tchyně.
Činoherní klub tak přichází s inscenací, která není jen jakousi
povinnou ukázkou vyčpělého žánru, ale vskutku skvěle baví a přesvědčuje diváka o tom, proč se klasická Feydeauova fraška označovala termínem „dobře udělaná hra“.
Vítězslava Šrámková, Týdeník rozhlas 3. 2. 2005
Martin McDonagh
PAN POLŠTÁŘ
Pillowman
Premiéra v květnu 2005
Režisér Ondřej Sokol po
úspěšném uvedení hry Osiřelý
západ v Činoherním klubu
v březnu 2002 přeložil a režíruje další McDonaghovu hru.
Světová premiéra hry PillowMcDonagh v kresbě W. J. Hintona
man se uskutečnila v National
Theatre v Londýně v roce 2003
a v následujícím roce získala Cenu Laurence Oliviera za nejlepší
novou hru. Přestože britské Národní divadlo varovalo diváky před
brutálně směšným a značně znepokojivým příběhem, který rozhodně není vhodný pro děti, hraje se Pillowman nadále ve Spojeném
království, v Japonsku, v USA, v Dánsku, ve Švédsku, v Nizozemí,
na Slovensku...
Ke spolupráci na inscenaci „Pan Polštář“ Ondřej Sokol přizval
herce Osiřelého západu Jaromíra Dulavu, Marka Taclíka a Michala Pavlatu. Roli spisovatele Katuriana hraje Ondřej Vetchý.
Hluboce znepokojivá a dosti morbidní hra Martina McDonagha
vyvolává rozpolcené reakce. Jeho vynalézavá imaginace a cit pro
naturalistický dialog budí úctu a pozornost jako vždy, ovšem nad
sílou líčených hrůz netuhne krev v žilách jen těm nejotrlejším náturám. McDonagh je mistr černé komedie. V žádné jiné hře nezašel
tak daleko jako v tomto příběhu zasazeném do bezejmenného
totalitního státu, kde se scény překroucených bratří Grimmů prolínají s ortonovskými prvky.
Amanda Hodges, London Theatre Guide
Ideální herec M. T.
Když jsem seděl už hodinu u počítače a nenapsal nic, došlo mi, že
tu nechci rozebírat Marka Taclíka jako herce, protože s ním mám
v úmyslu udělat ještě hodně inscenací a nebudu nikomu dávat
svoje know-how. Probral jsem se tedy diářem. Snažím se najít ty
zápisy, které se týkají Marka. Tohle je pár z nich:
Letíme s Lálou Dulavou a Markem Taclíkem do Londýna na Pillowmana, tvrdneme na Heathrow u přepážky, protože imigrační úřednice
se bojí pustit Marka do Spojeného království, jelikož nevěří tomu,
co se dá udělat z cestovního pasu za salát…
Marek vystoupil na Picadilly Circus na kašnu a začal zpívat I Feel
Good, zřejmě z radosti, že ho sem pustili. Londýn se zastavil. Takovéhle vydání Jamese Browna myslím nikdo z nich ještě neviděl.
Potom se ještě Marek vyfotí z nějakou italskou rodinou (proti vůli
celé italské rodiny) do jejich alba a radši se stahujeme pryč…
ČTENÍ- duben05
3.3.2005
17:09
Stránka 8
Večer před představením si
Marek při třetím zvonění vzpomněl, že půjde radši na
záchod. Stále se ohlížím, jestli
to stihne, ale to nemusím
dělat, poznám i podle zvuku,
kdy jde: do zhasínajícího se
sálu se Marek, který špatně
došlápnul (asi ta proklatá kolena), od horních dveří skutálí až
k nám do druhé řady. Celý sál
se na nás dívá, pár diváků zřejmě přemýšlí, jestli je to ten
James Brown z Picadilly…
Po přestávce jde Marek znovu
na záchod. Ve chvíli, kdy mě
napadne, jak by to mohla být
vtipná historka, kdyby… se Marek skutečně ZNOVU skutálí stejnou
cestou až k nám do řady. Tohle je pro mě ideální herec. Za prvé: jen
režiséra něco napadne, už to udělá, a za druhé: je to jeden z hrstky českých herců, kteří si už svým prvním vystoupením podmanili
celé londýnské Národní divadlo…
Marek je pro mě ideální herec ještě z několika důvodů. Je to jeden
z těch šťastných herců, kterým na jevišti i jejich nectnosti jsou ku
prospěchu. Marek je typ. Při Osiřelém západu jsme mu s Míšou
Pavlatou pořád říkali, že my s jeho držkou už jsme dávno v Hollywoodu. Marek má ale to štěstí, že není jenom ten typ. Tenhle neohrabaný přisprostlý primitiv, který se umí podívat něžně jako čtyřleté dítě (vše míněno na jevišti), je velice pracovitý herec. Půl hodiny
před představením už ho nenajdu v šatně, protože se za scénou
soustředí. Zažívám zvláštní pocity štěstí, když se po představení
věčně s Lálou hádají a rozkopávají koše a rozbíjejí dveře, protože
cítím, jak jim o to představení jde.
Největší poklonou je, uvědomuji si, asi to, že když teď čas od času
dělám obsazení nějaké komedie, neříkám si: Tohle by mohl hrát Taclík,
říkám si: Tohle musí hrát někdo, jako je Taclík. Takže už nejsi pro mě
jeden z herců. Už jsi herecká kategorie.
Marku, pokud jsi to dočetl až sem, zapomeň, co jsi četl, nebo s tebou
už zase nebude k vydržení.
ČINOHERNÍ KLUB 1965 – 2005
H. Pinter: Narozeniny (7. 12. 1967); Jiřina Třebická, Leoš Suchařípa.
NEBEZPEČÍ ČÍHÁ ZA DVEŘMI
(…) V repertoáru Činoherního klubu zapůsobí Narozeniny na první
pohled trochu výlučným dojmem a ve snaze najít spojovací prvky
se ponejprv rozpomínáme na dávnou premiéru aktovky Edwarda
Albeeho. Je to však opravdu jen prvotní dojem, neboť na tento
absurdní akcent klade divadlo nemenší důraz i v Gogolově satirické grotesce i ve hře Aleny Vostré, psané speciálně pro tuto scénu,
takže kontaminace realismu a absurdity tu není žádnou novinkou.
Nanejvýš dalším důkazem, že leckterá zdánlivě absurdní záležitost
je jenom odrazem ne zcela normální reality.
Jaroslav Vostrý touto inscenací debutoval jako režisér; v Činoherním
klubu má však přes spolupráci znamenitých režisérských individualit
Ondřej Sokol (k rozhovoru Marka Taclíka), Divadelní noviny 28. 12. 2004
Doušky
• Ladislav Smoček nyní režíruje ve Velkém divadle J. K. Tyla v Plzni
Chiarelliho Masku a tvář, Ondřej Sokol v Divadle pod Palmovkou
Čechovův Višňový sad a Martin Čičvák zkouší v Národním divadle
inscenaci Tisíc a jedna noc, ve které hostuje také Matěj Dadák.
• Emília Vášáryová byla nominována na cenu Český lev za hlavní
ženský herecký výkon ve filmu Horem pádem.
• Jindřich Bonaventura oslaví 5. března 75. narozeniny.
H. Pinter: Narozeniny; Petr Čepek, Josef Somr.
ČTENÍ- duben05
3.3.2005
17:09
Stránka 10
tak jako tak hlavní slovo herec. Jestliže se tedy debut Vostrého nijak
zvlášť neodlišuje od ostatních inscenací, je to dobré vysvědčení pro
obě složky. Vostrý, přenechávaje hlavní slovo hercům, bez obvyklé
snahy debutantů o režisérskou okázalost, vychází ze specifika
absurdního textu, banálnostmi někdy až přízemními podtrhává
nesmyslnost příběhu; na bytelně realistické scéně se pohybují realistické postavy a přece jejich v detailech zcela reálné jednání
dostává v celkovém kontextu pachuť něčeho nepostižitelného,
pachuť nepochopitelného, rozkotaného světa, v němž se pohybují
bezelstně se tvářící žoviální kati.
Těmi katy jsou tu Josef Somr a Petr Čepek, první v úloze uhlazeného, laskavě krutého lovce, sledujícího oběť s pobaveným ironickým úsměvem a občasným nádechem sentimentu, druhý jako
představitel mladistvě humpolácké, intelektuálně omezené drsnější síly. Jan Kačer hraje Stanleyho jako nevlídného, vnitřně zlomeného morouse; je vlastně už od počátku vybaven nevyléčitelnou
slabostí a tak je předurčen stát se obětí. Svým civilním projevem
s lehce ironizující patinou do souboru dobře zapadá i Leoš Suchařípa v roli pana Bolese a kočkovitá Lulu v podání Táni Fischerové. Ve vytřeštěnou dětinskou paničku se z nepoznání změnila Jiřina Třebická. V nevinných, nechápavých do široka otevřených
očích je něco z Giulietty Masinové: zestárlá naivka, ochotná sednout komukoliv na lep, ve svém slepičím mozečku nechápající
smysl ničeho. (…)
Pavel Grym, Lidová demokracie 9. 12. 1967
(…) Jejich herecký arzenál je úžasný. Všichni mají ohromné charakterizační schopnosti, všichni jsou doma na tenkém laně grotesky.
Ani v Anglii se Pinter nehraje tak, aby byl zároveň komický i hrůzný… Vostrý dává zelenou nejdříve zábavě. Nezastrašuje své diváky dvojsmysly nebo záhadnou hrozbou předčasně. Pak ale vystupňuje atmosféru příšernosti, aniž pustí ze zřetele komiku. Pražané si
tuto anglickou hru o imanentní agresi tak vesele herecky osedlali,
že se člověk nejdřív jen směje, až najednou cítí téměř nepozorovatelně čísi palec na hrdle. Pak už rychle nabírá morálka této tajemné hry na hrozivosti. Inscenace je přímo přeplněna nápady, aniž
s nápady spekuluje. Divák žasne. (…)
A. Vostrá: Na ostří nože (4. 12. 1968); Petr Čepek, Jiří Hálek, Jiří Hrzán, Josef
Vondráček, Táňa Fischerová, Věra Galatíková.
REŽIE JAROSLAVA VOSTRÉHO V ČINOHERNÍM KLUBU
Harold Pinter: NAROZENINY (1967)
Alena Vostrá: NA OSTŘÍ NOŽE (1968)
Voltaire: CANDIDE (1971)
J. M. R. Lenz: VYCHOVATEL (1972)
Leonid Leonov: ZLATÝ KOČÁR (1972)
Friedrich Luft, Die Welt 11. 3. 1969
(…) Nejděsivější je Goldberg Josefa Somra. Žoviální a dobrácký,
tak trochu užvaněný, s otcovským vztahem ke své oběti. Somrovo herectví je tu ukázkově promyšlené, s uváženou intonací
každé věty. Rovnocenný je i výkon Jiřiny Třebické, jejíž Meg je
až dojemně naivní a důvěřivá – prototyp šťastného člověka, kterému hranice jeho poznání neumožňují, aby si připustil ohavnosti
života. (…)
I. Rapoš, Práca 30. 9. 1970
Jaroslav Vostrý je spoluzakladatelem Činoherního klubu.
V letech 1965 – 1972 byl uměleckým šéfem Činoherního klubu
v rámci Státního divadelního studia a v letech 1990 – 1993
uměleckým šéfem a ředitelem Činoherního klubu. Je autorem
knihy Činoherní klub 1965 – 1972 / Dramaturgie v praxi.
Voltaire: Candide; Věra Galatíková, Jiří Hrzán, Evelyna Steimarová.
ČTENÍ- duben05
3.3.2005
17:09
Stránka 12
inoherní klub uvádí:
Sir Artur Conan Doyle – Václav Klapka
PES BASKERVILLSKÝ
Pekelně nechutná blata, nebesky čistá láska, každých deset minut
nová vražda…
Neděle 13. března 2005
Ve Smečkách 26, Praha 1
Divadelní klub Jirásek Česká Lípa / Režie Václav Klapka / Hrají
Karel Bělohubý, Václav Klapka, Pavel Landovský, Josef Pecha,
Cyril Grolmus, Dita Krčmářová, Jana Kolářová, Vlastimil Vik.
Anton Pavlovič Čechov
RACEK
Racek je společenský a hlučný pták, často
se ozývá chraptivým hlasem „krrjé kverr kekek“.
Neděle 17. dubna 2005
Divadelní klub Českokrumlovská scéna / Překlad Leoš Suchařípa / Režie René Vápeník / Výprava Petr Kolínský / Hudební
spolupráce Otakar Votýpka / Technická spolupráce Jiří Krtek /
Hrají Jaroslava Chánová nebo Jaroslava Dominová, Roman
Mařík, Vladimír Voldřich, Jarmila Maříková, Jiří Pokorný, Jana
Procházková, Vendula Koželuhová, Jan Vozábal, Petr Kronika,
Jaroslav Šakal Jílek, Petty Procházková – Pokorná.
Čím to, že můj racek jal se usednout na sedlovou střechu českokrumlovského divadla? Vždycky jsem snil o tom dát dohromady jihočeskou
„sebranku“ dobrých hráčů a vždycky tomu něco stálo v cestě… Až,
jakoby náhodou, jsem o touze Racka hrát a hrát a hrát mluvil se svými
Zborníky a Kubeši v době, kdy připravovali krumlovské slavnosti se
„sebrankou“ okolo Českokrumlovské scény, která se pak stala základnou mého racčího hejna. Nedostávalo se však osobností vzhledem
odpovídajících konvenci vnějšího ztvárnění postav vyššího věku. Oslovil jsem tedy některé z kolegů, kteří mě před devatenácti lety učili divadelní základy – konkrétně manžele Pokorných a Procházkovy. A jako
má Quentin Tarantino Umu Thurman, mám já svou Jarušku Chánovou,
která byla vždycky pro mě Arkadinou. Pak zbývalo už jen nabídnout
spolupráci ikoně budějovického „Déčka“ Vláďovi Voldřichojc… Tím
pádem už pár měsíců startujeme z vyšehradské skály, od Šemíka
poblíž Masných krámů, ze stavidla vodňanského rybníka a zavěšujeme
se do vzdušných proudů nad Vltavou meandrovitě spěchající pod
krumlovskými střechami… A tak jsem se vrátil ke svému divadelnímu
jezeru… Námět na krátkou povídku…
René fRacek Vápeník
Redakce Činoherního čtení: Roman Císař, Petra Honsová a Radvan Pácl.
Foto: Pavel Nesvadba, Lucie Nováková, Miloň Novotný.
Grafická úprava: Kateřina Skalníková.
Mahulena Bočanová
a Radek Holub / DÁMSKÝ KREJČÍ
DUBEN 2005