JakchutnáAmerika - HO Alpa Ostrava

Jak c
hutná
Amer
ika
Martin Krejsa
Následující povídání se týká našeho splněného snu. Mým i Alešovým cílem
bylo
zkusit
oblastech
si
zalézt
amerického
ve
skalních
jihozápadu
a
poznat tamní přírodu, o které jsme zatím
jenom slyšeli nebo četli. Věděli jsme
toho dost, abychom se na tento výlet
těšili a našli v sobě dostatečnou motivaci
celý podnik uskutečnit. Věděli jsme o
odlišné
mentalitě
Američanů
i
o
neskutečných rozměrech tohoto území.
Bylo
nám
však
jasné,
že
spoustu
informací musíme zjistit až na místě a
jelikož se lezením zabýváme převážnou
část našeho života, neoplývali jsme
dostatečnými
finančními
prostředky,
abychom danou cestu podnikli některým
z obvyklých způsobů. Snad proto jsme
Značka dálnice číslo 62 v Joshua Tree
Village, California
toho zažili a viděli tolik ...
Úterý, 18. srpna 1998
Konečně nastal dlouho očekávaný den odjezdu. Po několikaměsíčních
přípravách jsme vše sbalili a odvezli na nádraží do Ostravy - Svinova, kde jsme
rychlíkem v 0:29 odjeli do Prahy. Z tohoto úseku cesty do U.S.A. jsme měli
oprávněné obavy, protože tímto vlakem cestují různá individua ze Slovenska a
z ostatních východních oblastí. Nakonec vše proběhlo hladce a my úspěšně
dovláčeli metrem a autobusem až na letiště v Praze – Ruzyni naše "báglíky"
(každý měl dva asi 25 kg těžké a jeden příruční). Před odbavením jsem ještě
naposledy
zkontroloval,
zda
je
naše
propan-butanová
bomba
dobře
zamaskovaná karabinami a jiným lezeckým haraburdím a pak jsme se nechali
odbavit.
Let do Vídně byl příjemný. Letěli jsme poměrně malým, ale sympatickým
letadlem s dvěma velkými vrtulemi společnosti Tyrolean Airways, která spolu s
Austrian Airlines a Lauda Air tvoří Austrian Airlines Group. Po krátké zastávce
ve Vídni jsme se nalodili do Airbusu A330-200 se jménem Dachstein
-1-
společnosti Austrian Airlines. Je to krásné letadlo s rozpětím křídel 60,3 m;
délkou 60,3 m; výškou 17,9 m; s nejvyšší rychlostí 926 km/hod a s maximální
dosažitelnou výškou 12 530 m. Do letadla se vejde 265 cestujících. Jak jsme se
dozvěděli později, toto letadlo bylo v provozu jenom pár dní a jedná se o jedno
z nejmodernějších letadel na světě.
Seděli jsme s Alešem u okna v předposlední 39. řadě. V každé z řad je
osm sedadel, která jsou oddělena dvěma uličkami tak, že dvě sedadla jsou
vždy u oken a čtyři uprostřed. Každý z cestujících při nástupu dostane deku,
polštářek,
sluchátka,
ponožky
a
skládací
zubní
kartáček
s pastou.
Nejzajímavější je však malá obrazovka na každém opěradle před námi. Na ní
lze sledovat všechno možné – filmy, zprávy, veškeré informace o letadle a této
letecké společnosti, také lze hrát počítačové hry nebo pokud pasažér zasune
do speciálního otvoru kreditní kartu, může zavolat domů. Vše se řídí ovladačem
zabudovaným do opěradla. Nejvíce mne zaujaly dvě věci – pohled palubní
kamerou dolů a dopředu, takže cestující má perfektní přehled o tom, co se děje
pod ním a před ním, a dostává naprosto přesné informace o letu a o krajině nad
níž se nachází. To lze vidět na malé mapce s označením místa, které zrovna
přelétáme. Celý náš let je dlouhý 6 850 km a měl by trvat od 11,30 SEČ asi 8,5
hodiny. Trasa vede přes Norimberk, Frankfurt, Amsterodam, Londýn, pak přes
jižní pobřeží Irska, severní část Atlantického oceánu až k pobřeží Kanady přes
Boston do New Yorku na letiště JFK. Přitom jsme dosáhli nejvyšší výšku 11 300
m (teplota –52°C) a rychlost 830 km/hod.
Během letu jsme dostali několikrát jídlo – jak říkám „kosmickou stravu“ a
také nějaké to pivko a tradiční „pikolík s ledem“. Velkou část letu nad Atlantikem
prospím. Aleš se naučil nové výrazivo : 1. „pretty bumpers“1 a 2. „whiskey on
the rocks“2. Let je báječný. Vychutnávám si příjemné pocity, které se vždy
dostaví, když se vydám na nějakou dalekou cestu. Cestování je krásné.
V New Yorku jsme přistáli ve 14,40 místního času. Oproti našemu je zde o
šest hodin méně. Musíme projít nezbytnou procedurou u imigračního úředníka.
Ten má za úkol prověřit veškeré mimoamerické cestovatele, jestli nejeví
nějakou snahu v U.S.A. zůstat natrvalo. Jeho první otázkou bylo, zda jsme ve
1
„Pěkné nárazníky“ – používá se ve spojení s dámským poprsím
2
Whisky s ledem
-2-
státech poprvé. Jelikož tomu tak je, jsme okamžitě podezřelí. Následuje sprcha
otázek typu: Jaké máme v Čechách povolání, zda máme doma rodinu, atd..
Prostě se snaží zjistit, jak silné jsou naše důvody vrátit se domů. Asi se mu
zdály být dostatečné, neboť nás asi po 5 minutovém výslechu propouští se
vstupním razítkem v pase. Ještě teď vidím jeho spokojený výraz ve tváři, když
jsem mu oznámil, že učím na vysoké škole. Vidina toho, o jaký „džob“ bych
musel přijít, kdybych se tu rozhodl zůstat, ho naprosto uspokojila. Následuje
další nepříjemná záležitost - musíme si vyzvednout naše batohy a absolvovat
s nimi celní prohlídku. Ta už ovšem probíhá celkem v pohodě. Celník se hlavně
snaží zjistit, zda nepřivážíme nějaké potraviny, což je zakázáno. Naštěstí se
spokojí s naším ujištěním, že tak nečiníme a upouští od fyzické kontroly našich
zavazadel. Vše tedy proběhlo naprosto bez problémů.
Letadlo do Los Angeles nám letí až po 22. hodině. Máme dost času, proto
se brouzdáme po místním letišti. Mě i Aleše nejvíce udivilo, jak tady makají
„černí“ a jak je někdo může srovnávat s našimi cigány. Čekání na odlet si
krátíme procházkou po letištní hale. Nakonec nás přece jenom přemáhá únava
a na pár hodin si na zemi schrupneme. Velmi se nám přitom osvědčil polštářek,
který jsme si „vypůjčili“ jako suvenýr z letadla.
Nakonec jsme se dočkali a ve 22,45 odlétáme Boeingem 757 společnosti
Delta směrem do Los Angeles. Hned jsme pocítili rozdíl mezi Evropou a
Amerikou. Jídlo jsme dostali hned při vstupu do letadla v pytlíku a skládalo se
z hamburgeru, čipsů, koly a oplatku. Letadlo bylo skoro prázdné a všichni se
naprosto automaticky natáhli na tři sedadla a usnuli. Letušky si téměř pasažérů
nevšímaly a povídaly si někde vzadu. Chvíli jsem pozoroval noční Ameriku.
Bylo to úžasné. Až z výšky si člověk uvědomí velikost amerických měst. Jejich
osvětlení se promítalo na mráčky pod námi, takže se mi naskytla ohromná
podívaná. Jelikož jsme dnes prožili den minimálně o 6 hodin delší než obvykle,
zbytek letu jsem prospal „po americku“.
Středa, 19. srpna 1998
Časový rozdíl mezi New Yorkem a Los Angeles činí další tři hodiny, takže
jsme oproti našemu času již o 9 hodin pozadu. Před Los Angeles nás v letadle
vzbudil palubní rozhlas. Pohled shora na noční L.A., jak zkráceně Američané
nazývají Los Angeles, stál za to, bylo to jako v pohádce. Letadlo L.A. přeletělo
-3-
až nad moře, tam kleslo a vrátilo se zpět na letiště přímo uprostřed města.
Letištní hala byla velice hezká, všude samá zeleň a dost se lišila od New Yorku,
kde bylo na každém kroku vidět obrovskou frekvenci pasažérů. Vyzvedli jsme
zavazadla a autobus před halou nás asi ve 2:00 odvezl k půjčovně aut Alamo,
ve které jsme měli objednané auto. Cesta byla asi 2 míle dlouhá. Vše klaplo a
za chvíli již vyjíždíme téměř novým Mitsubishi Mirage. Celkem jsme sedli na
zadek – je to bombastické auto s klimatizací a automatickou převodovkou, která
zpočátku činí Alešovi dost velké potíže. Problém tkví v tom, že řadící pákou se
určuje pouze směr dopředu – dozadu, dále se ještě řadí neutrál nebo parkovací
poloha a zbytek spočívá pouze v přidávání rychlosti plynem nebo ubírání
rychlosti brzdou. To vše střídavě pouze jednou nohou – pravou. Aleš zapojil do
jízdy i levou nohu a už jsme byli nalepení na předním skle.
Nakonec vyjíždíme a naší snahou je dostat se rychle ven z tohoto města,
jehož rozloha je pro Evropana těžko představitelná. Naštěstí je ještě noc a také
provoz na los angeleských komunikacích není tím pádem příliš velký. Všechno
je pro nás nové a časový posun je znát. Jsme unavení a máme strach
z nějakého průšvihu z důvodu naší neznalosti amerických poměrů. Také máme
hlad, snažíme se rychle něco nakoupit v některém ze supermarketů, které se
nacházejí hlavně na předměstích. Většina z nich je otevřena 24 hodin denně –
takže s nákupem není žádný problém, snad jedině s tím, že nám odmítli prodat
pivo před šestou hodinou ranní.
Nakonec jsme dojeli po dálnicích číslo 5 a 99 až do Bakerfieldu, městečka
asi 120 mil vzdáleného od L.A.. Už se pomalu začínáme rozkoukávat. Celá síť
amerických dálnic je velmi propracovaná. Každá dálnice má své číslo, což
velice usnadňuje orientaci. Dálnice s lichými čísly mají směr sever – jih, ty sudé
východ – západ. V Bakerfieldu zastavujeme u K-Martu, který nám byl
doporučován jako jeden z levnějších. Tady zjišťujeme nepříjemnou skutečnost
– chybí nám videokamera. Je to záhada, ale oba bychom vsadili boty, že jsme ji
do auta dávali. Je po náladě. Rychle nakupujeme velice levné potraviny (rýže,
těstoviny, konzervy s rajskou omáčkou, konzervy se zeleninou, sůl, sušenky –
vše za 15 dolarů a opravdu toho byl plný vozík). Dále kupujeme čtyři filmy
Kodak na 24 snímků, které jsou tu neskutečně levné (dohromady asi 5 a půl
dolaru), a další nezbytnou pomůcku cestovatele – „Road Atlas“ Severní
Ameriky za 4 a půl dolaru, kde je na každé straně zobrazena podrobná mapa
-4-
jednoho amerického státu. Každý správný cestovatel si ze států přiváží tento
suvenýr, navíc s nepopsatelnou patinou, která vznikne jedině jeho užíváním na
cestách.
Vracíme se do půjčovny. V tamním oddělení ztrát a nálezů sepisují protokol,
nikdo však nic nenašel – je to k zbláznění. Odjíždíme v depresi. Vše přičítám
naší únavě z cesty a z časového posunu. Je pravděpodobné, že v půjčovně
jsme ji neztratili. Funguje tu opravdu pořádek, který byl vidět na každém kroku.
Také zaměstnanci firmy opravdu vypadali, že jim jde o dobré jméno firmy a ne o
vlastní prospěch při nalezení cizího zavazadla. O tom jsem se přesvědčil ve
skladu, do kterého mě zavedli, a kde byly uloženy v regálech veškeré nalezené
předměty: od klíčů a sponek do vlasů, až po osobní počítače. Ztracené věci
uspořádali podle data nalezení, takže můj dojem ze všeho byl, že tady vládne
naprostý pořádek a systém. Jediná možnost, na které jsme se shodli, je ta, že
nám kameru musel někdo ukrást ze zadního sedadla před supermarketem, kde
jsme v noci nakupovali. Nebylo tam moc aut a zdálo se nám, že se kolem
potulují podivné osůbky. Také se nám zpětně zdálo, že jsme zadní dveře našli
otevřené. Nic naplat, nezbývá nic jiného, než se s touto nepříjemnou ztrátou
vyrovnat tak, aby naše cesta nějakým způsobem neutrpěla.
Za L.A. si na malebném a velmi udržovaném odpočívadle vaříme oběd a pak
zastavujeme ve Wal-Martu, kde kupujeme láhev na benzín a další čtyři filmy
také za levnou cenu a vedle v obchodě s jídlem - 30 piv za 15 dolarů a galon3
minerální vody.
Přes
Bakerfield
Sequoia
National
odjíždíme
Forrest.
do
Cesta
ubíhala nejprve ohromným kaňonem
se spoustou zatáček. Na začátku
této úzké a klikaté soutěsky visela
cedule, že od roku 1965 zde přišlo o
život 195 lidí. Bylo vidět, že číselný
údaj
na
obměňuje,
této
tabuli
proto
se
stále
Vjezd do National Sequoia Forrest
pokračujeme
s maximální opatrností. Pak následovalo nádherné jezero Lake Isabela, za
3
1 galon = 3,7854 litru
-5-
kterým jsme si našli nádherné místo na bivak – písčitou louku se spoustou
valounů a borovic s překrásnými asi 20 centimetrů velkými šiškami.
Čtvrtek, 20. srpna 1998
áno je jako vystřižené z nějakého
westernu. Modrá obloha, všude písek
se spoustou velkých oblých valounů a
borovice
se
suchými
stepními
křovinami. Než vyšlo zpoza hřebene
sluníčko, bylo poměrně chladno. Už
asi v 7,45 na nás svítilo se svou
kalifornskou intenzitou a bylo to
Místo našeho prvního bivaku
příjemné. Snídáme rýži se zbytkem
včerejší konzervy, čínskou instantní nudlovou polévku za 19 centů a kávičku a
nemá to chybu. Až do chvíle, než přijel ve svém terénním voze asi šedesátiletý,
již na první pohled, tvrdší „kovboj“. Na náš pozdrav „Good morning“ odpověděl :
„I didn’t say good morning !”4 a ihned nás začal „těpat“ za to, že jsme na jeho
pozemku. Po výměně názorů však diskusi uzavřel tím, že na nás raději
zapomene.
Urychleně balíme a vyjíždíme
směrem do lezecké oblasti Needles
(jehly), o které toho, až na pár fotek
ze starého průvodce, moc nevíme.
Na
fotkách
nás
fascinovala
fotogeničnost tamních věží. Cestu
jsme volili podle autoatlasu a podle
schématu v průvodci. Nejprve jsme
projížděli
kouzelným
Naše Mitsubishi Mirage
údolím
s překrásnou řekou a lesnatými úbočími. Nikde po cestě nebylo žádné
městečko, jenom pár usedlostí ve stylu divokého západu. Překvapilo nás, že
skály jsou dost daleko, čekali jsme menší vzdálenosti. Pořád si nemůžeme
zvyknout na americké poměry. Nakonec jsme je objevili, ale zjišťujeme, že jsme
4
„Žádné dobré ráno !”
-6-
na špatné cestě. Autoatlas i průvodce nebyly úplně přesné. Naše cesta vede
přímo pod skalami, které jsou o pár set metrů výše. Jsou impozantní, jednotlivé
věže mají velmi tajuplné názvy a zdálky také tajuplně vypadají. Hned na kraji se
rozkládá Magician (kouzelník), následují Djin (džin), Charlatan (šarlatán),
Sorcerer, Wizard a Witch (různá pojmenování pro čaroděje nebo čarodějnice).
Celou oblast zakončují Warlock, Demon (ďábel), Sphinx (sfinga) a Voodoo
(čaroděj).
Musíme
se
vrátit
pár
mil
zpátky, alespoň jsme si však věže
vyfotili
z této
strany.
Správná
cesta vede horem a je z ní
nádherný pohled na okolní kopce
a celé údolí. Také po cestě
potkáváme
sekvojí,
několik
které
načervenalou
mohutných
mají
kůru.
krásně
Nakonec
přijíždíme k Ponderosa Store, což
není nic jiného, než osamělý ranč
s čerpací stanicí, hospodou a
obchodem. Nabrali jsme benzín a
o pár set metrů dál odbočili na
lesní cestu vedoucí k Needles.
Cesta
končí
lesním
parkovištěm, kde se dá tábořit, a pokračuje turistickým chodníkem asi 2,5 míle
dlouhým, ale velmi pohodlným.
Nabalili jsme si věci na lezení a
vydali se na pochod. Cesta
vedla téměř po vrstevnici, ze
které byl ohromný pohled na
okolí. Když jsme došli k první
věži – k Magician Needle, byli
jsme z ní úplně vedle. Je to
ohromný
žulový
monolit,
na
Celkový pohled na Needles
-7-
jehož vrcholku je rozhledna a meteorologická stanice. Náš úsudek byl, že se
k dalším věžím dostaneme spodem, proto jsme začali scházet. Nejprve lesem
vedla pěšinka, ale pak se stal terén neprůchodný. Chvíli nám trvalo, než jsme
pochopili, že kdyby byly v Americe takové nástupy, nikdo by na skály nelezl.
Proto jsme se začali vracet a na cestu jsme se vrátili úplně vyřízení.
Nechali jsme si tu věci, vzali si jenom foťáky a
vyrazili alespoň na rozhlednu, podívat se na zbylé
věže shora. Nahoru vede pohodlný chodník a na
úplný vršek věže vedou dřevěné schody, které
jsou přístupné od 9 hodin ráno do 18 hodin večer.
Vrchol je vysoký asi 2 700 m.n.m. a je zde
napsáno, že na ochozu rozhledny mohou být
maximálně čtyři lidé. Více by již totiž toto subtilní
dílko zřejmě nevydrželo. Z ochozu jsou vidět
nejenom všechny věže, ale i nejvyšší hora pohoří
Sierra Nevada a celých Spojených států mimo
Rozhledna na Magician
Aljašky – Mt. Whitney, která je vysoká 4 418
Needle
m.n.m.. Ta nás zklamala, z této strany je moc
placatá a kromě trochy sněhu ji tvoří pouze suť.
Uprostřed rozhledny je meteorologická stanice,
kde pracuje a bydlí velmi sympatická paní. Dovnitř
stanice bylo vidět a musím říct, že je to tam velmi
útulné. Jedná se o místnost s rozměry asi 4 krát 4
metry, kde má obyvatelka věže vše nezbytné
k životu a pro svou práci. Pohledem shora
zjišťujeme, že se ke věžím chodí z místa, kde
začínají schody směrem dolů do sedla a pak
k jednotlivým skalám. Naše nová známá nám dává
první důležité informace o oblasti. Vracíme se
k autu a vaříme večeři. Nezdá se to, ale už je 17
hodin večer. Needles už nám nepřipadají jako
skalky, ale spíše připomínají tatranské lezení.
Pohled z Magician Needle
na ostatní věže
Ve 22 hodin jedeme k Ponderosa Store, kde čepujeme vodu a Aleš
telefonuje domů. Místní automaty jsou zajímavě zařízeny. Aleš si včera koupil
-8-
telefonní kartu a když jsme přišli
k prvnímu automatu, strašně jsme
se divili, že se tam dají házet pouze
mince a karta se nikam nedá
zasunout. Nakonec jsme věci přišli
na kloub. Na kartě jsou vytištěny dva
důležité údaje - telefonní číslo a
číslo
Ponderosa Store
karty.
Když
se
vytočí
to
telefonní číslo, ozve se hlas, který
zjišťuje, jakým jazykem se bude diskutovat. Když se zmáčkne tlačítko „1“ tak
anglicky, „2“ znamená španělsky. Pak se musí vyťukat číslo karty, po jehož
zadání se lze dozvědět, kolik je na daném účtu dolarů. Nyní se zadává druh
hovoru : „1“ znamená hovor do U.S. a Kanady, „2“ do ostatních států. Nakonec
se vytáčí volané telefonní číslo ve tvaru : country code5 (např. 420 do ČR) / city
code6 (např. 69 do Ostravy) / koncové telefonní číslo a po chvíli ticha automat
oznámí, jak dlouho se může hovořit za danou hodnotu účtu. Jako úplně
poslední informace však zazní třeba „Thanks for shopping in Albertson’s”7.
5
volací číslo státu
6
volací číslo města
7
Děkujeme, že nakupujete u Albertson’s.
-9-
Pátek, 21. srpna 1998
Dneska jsme si přivstali, protože chceme jít
lézt. Od místních borců jsme si půjčili průvodce
a ten starší z nich nám některé doporučil. Pod
skály se nám šlo náramně, byla opět modrá
obloha a strašně svěží vzduch.
Když jsme došli pod rozhlednu, už jsme
věděli, že máme odbočit dolů ze sedla.
Chodník byl označen skalními mužíky8 a dost
mi připomínal sestupy v Tatrách. Pak jsme se
dostali do sedla mezi Magician a Djin věží.
Dále
jsme
pokračovali
traversem
až
za
Blockhead
Sorcerer Needle
(hlupák)
dolů
a
mezi
věže Sorcerer
a Witch. Pohled na Sorcerer stál za to.
Absolutně bezchybné umělecké dílo přírody
bylo ozářeno vycházejícím sluncem a my jsme
ani na chvíli nezaváhali, že se o ní musíme
pokusit. Zvolili jsme cestu Thin Ice (tenký led)
– klasiku, kterou nám doporučili.
Začíná lézt Aleš a musím říct, že na něj
vyšla ohromně krásná délka9, byť měla téměř
60 metrů a bylo v ní klíčové místo celé cesty
První délka cesty Thin Ice
8
Skalní mužík je hromádka úhledně na sebe naskládaných kamenů. S jejich pomocí se
označují na horách horolezecké stezky.
9
Cesta se skládá z délek (lezeckých délek), které jsou dány skutečnou délkou lana. Dříve
se lezlo s 40 metrů dlouhým lanem, dneska se používají většinou lana šedesátimetrová.
Krátké cesty na skalky jsou jednodélkové, cesty ve vyšších stěnách vícedélkové, v každé
délce se pak většinou lezci střídají ve vedení.
- 10 -
za 5.10b10. Celá spočívala v prstových spárách,
které braly docela dobře a na nohy byly buď
stupínky vedle spáry nebo přímo v ní, případně se
dalo lézt na tření. Celou délku bylo třeba odjistit na
vklíněncích a frendech11, pouze na štandu12 byly
dva nýty13. Fakt pěkné lezení. Na mě však
v následující délce vyšel kout obtížnosti 5.10a, na
jehož stěnách bylo hladko a uprostřed prstová
spára, do které se mi nemohly vejít mé „prstíčky“ a
která moc nebrala. Ještě, že jsem měl dostatek
frendů, které mě nezklamaly. Kout se dal lézt
částečně jako komín, ale byla to opravdová dřina.
První délka cesty Thin Ice
Na jeho konci jsem byl fakt dodřený a úplně
hotový. Pak následovala docela hezká žábovačka14, na jejímž konci byl odštěp
u něhož jsem zaštandoval. Aleš o mě při lezení této délky hovořil
v superlativech. Nejvíce mu však dal zabrat jeden frend, který nešel vytáhnout,
ale po asi 5 minutách si dal říct. Poslední délka už byla docela dobrá –
žábovačka za 5.9 s možností dobrého zajištění frendy. Nahoře jsme spokojení,
ale trochu přepadlí. Cesta byla podle naší klasifikace pouze za 6+/7- a docela
nás potrápila. Bylo to asi tím, že převážná část výstupu vedla spárami, na které
si musíme teprve zvyknout. Navzájem se fotíme s nádherným pozadím Warlock
10
Každá cesta je oklasifikovaná obtížností. Klasifikačních stupnic je několik, záleží na
lezcích v oblasti, ke které se přikloní. V Americe se používá jednotně klasifikace
Yosemitská, její srovnání s klasifikačními stupnicemi používanými u nás (U.I.A.A., saská
nebo francouzská) je uvedeno v příloze.
11
Zajišťovací pomůcky, sloužící v případě pádu lezce k jeho zachycení. Zakládají se do
nerovností ve skále (spáry, díry) a je jich několik druhů. Do amerických spár jsou nejlepší
frendy. Ty jsou tvořeny různě velkými ozubenými segmenty a jsou opatřeny pružinovým
mechanismem, díky kterému se ve spáře frend „roztáhne“ do potřebné velikosti.
12
Štand – slangové označení jistícího stanoviště, kde jeden lezec jistí druhého a kde se
lezci střídají ve vedení.
13
Trvale osazené jištění ve skále. Umisťuje se do předvrtaných otvorů.
14
Spáry se liší svou šířkou a s tím souvisí i technika jejich překonání. Do spár nejužších
(prstové) se vlezou pouze konečky prstů, do těch širších se již vejde celá dlaň nebo pěst.
„Na žábu“ se leze spára, do které se vleze právě stažená dlaň.
- 11 -
Needles, které známe z titulní strany kalendáře Honzy Žáka. Z vrcholku jsme
slanili15 dvě délky pod nástup. Naši cestu právě začala lézt další dvojka
Američanů, Thin Ice je asi opravdu oblíbený a často lezený výstup. Chvíli
pozoruji prvolezce jak překonává první délku. S patřičným odstupem od stěny
se zdá být linie této cesty ještě úchvatnější a nedostupnější. Docházím pod
nástup pro naše věci. Druhý z lezců mi povídá : „It was a pretty rough way,
didn’t it ?“16 Nezbývá mi než s ním souhlasit!
Na vrcholu Sorcerer Needle
Druhá délka cesty Thin Ice
Co dál ? Vybrali jsme si pro změnu cestu
v plotně
Phosphorescent
Flow
(světélkující
proud), která vede ve spodní části Witch
Needle a je za 5.10a. Než jsme došli pod
nástup, obdivovali jsme cestu od Tony Yanira –
Pyromania z roku 1983, kterou také důvěrně
známe z filmů a fotek. Je úžasná a pro mne
nepochopitelná. Vede téměř pod naší první
cestou na předskalí. Hned vedle jsou ještě dvě
podobné cesty od tohoto autora. Všechny tři
mají společné úzké prstové spáry naprosto bez
stupů
a
občas
jsou
přerušeny
nějakým
Cesta Phosphorescent Flow
15
Pokud se z vrcholu nedá sejít po chodníku, musí se dolů „slanit“ po laně s použitím
slaňovací osmy. Lano se po slanění stáhne dolů.
16
„To byla pěkně drsná cesta, že ano ?“
- 12 -
převisem.
Naše cesta má dvě délky a od začátku nás udivuje spíše vzdálenost mezi
nýty než vlastní obtížnost. První délku tahá Aleš, druhá je moje. Délky jsou
poměrně dlouhé a skála je nádherná. Všude samé lištičky, jamky a nahoře mě
zaujaly zvláštně tvarované výstupky, za které se dalo pohodlně držet. Jako by
je někdo „vykousal“ z perníku. Shora se tři délky slanily přímo pod nástup. Jsme
spokojení a úplně zmožení. Tato cesta se nám už zdála více v pohodě. Bylo to
lezení na jaké jsme zvyklí.
Vypijeme zbytek vody co máme a vydáváme se na návrat. Musím říct, že
jsme s sebou neměli dostatek vody a sluníčko a vzdálenost skal od kempu se
na nás docela podepsaly. Do tábora přicházíme velmi unavení. Naše americká
premiéra se docela zdařila.
Sobota, 22. srpna 1998
Ráno balíme a chystáme se k odjezdu do další lezecké oblasti. S naším
známým kámošem dáváme ještě řeč a taháme z něj rozumy. Jmenuje se Wags
a bydlí kousek od Bishopu. Dal nám své telefonní číslo a spoustu tipů na lezení
v Yosemite Valley, Tuolumne Meadows a Owens River Gorge, což jsou
všechno jeho téměř domovské oblasti. Loučíme se a sjíždíme do nížin.
Zastavujeme u jezera Lake Success, kde se v kempu sprchujeme. Jezero
slouží vodním sportům, je zde
mnoho
motorových
člunů a
vodních skútrů. Pak dojíždíme
do městečka Porterville, kde
dokupujeme
zásoby
a
v
také
Save-Martu
benzín
pokračujeme
k národním
a
směrem
parkům
Sequoia
National Park a Kings Canyon
Vjezd do Sequoia National Park
National Park.
Tyto parky byly založeny jako samostatné chráněné přírodní oblasti, ale
dnes jsou spravovány jako jeden celek. Oblast zahrnuje téměř 3 400
čtverečních kilometrů nedotčené horské přírody „kalifornských Alp“ - pohoří
Sierry Nevady.
- 13 -
Sequoia National Park leží tedy v kopcích, takže stoupáme. Okolní plantáže
se jen hemží citrusy a jiným exotickým ovocem. Při vjezdu do parku kupujeme
za 50 dolarů „Golden Eagle17 Passport“, který umožňuje celoročně volný vstup
do všech národních parků. Je výhodný, protože jen za jeden vstup do
kteréhokoliv národního parku se zaplatí za auto 10 dolarů. Hned za vstupní
branou je dřevěná socha indiána, u které se fotíme. Studujeme mapu a
informační materiály, které jsme tady dostali.
Tento národní park je proslulý zejména díky
mohutným jehličnanům - sekvojím. Sekvojovec
obrovský, jak zní správně biologický název
tohoto druhu obřích stromů, sice nedosahuje
takové výšky jako jeho příbuzný druh –
jedlovec kanadský (anglicky redwood), který
roste severněji, je však daleko mohutnější a
dosahuje
považovány
většího
za
stáří.
největší
Sekvoje
a
nejstarší
jsou
živé
organismy planety. Nejnavštěvovanější část
tohoto parku je Giant Forrest (obří les), kde
rostou
ty
nejvýstavnější
exempláře.
Než
k němu dojedeme, musíme urazit 130 zatáček
Jedna z mnoha sekvojí
s převýšením 1 400 metrů. Dostáváme se do
výšky 1 954 m.n.m., do osady Village, na jejíž
okraji stojí první obři – The Four Guardsmen (čtyři strážci), mezi nimiž se cesta
proplétá. Vyrážíme na prohlídku obřího lesa. Jsem jako v Jiříkově vidění,
připadám si vedle sekvojí jako „šmoula“. V době veleještěrů byly tyto stromy
roztroušeny po celé Zemi, dnes se zachovaly pouze na severoamerickém
kontinentu. Významnější ze sekvojí mají své názvy – Lincoln Tree, Washington
Tree, General Grant Tree nebo McKinley Tree. Zaujala mne velice hrubá kůra,
která byla často ohořelá. Právě díky své 60 centimetrů tlusté kůře jsou sekvoje
schopny přežít časté lesní požáry. Tyto požáry sekvoje dokonce potřebují ke
svému životu, neboť se tím zkvalitňuje půda.
17
Zlatý americký desetidolar
- 14 -
Cestu jsme zakončili u General
Sherman Tree – největší a nejstarší
sekvoje. Parametry tohoto stromu
jsou ohromující – je 83,8 m vysoký,
obvod kmene je 31,3 m a maximální
průměr kmene je 11,1 m. Věk tohoto
stromu se odhaduje na 2 300 až
Největší sekvoj – General Sherman Tree
2 700 let a hmotnost téměř na 1 400
tun. Kousek vedle je řez takovýmto
stromem, na němž je ukázáno, ve kterém období daná část kmene vznikala.
Tato sekvoj byla stará „pouze“ 2 000 let a za svůj život přežila 80 lesních
požárů. Sekvoje mají mohutnou soustavu kořenů; vzrostlý strom denně
spotřebuje až 4 000 litrů vody. Pro představu o jak obrovské stromy jde : na
počátku století zde porazili sekvoj, na jehož pařezu udělali taneční parket pro
36 lidí.
Po této úchvatné podívané
poodjíždíme
do
Lodgepole,
odkud se navečer vydáváme na
asi 3 kilometry dlouhou túru
k vodopádům Tokopah Falls.
Cesta vede nádherným údolím,
které je lemováno skalními štíty
a připomínalo nám tatranské
doliny. Večer vyjíždíme ven
Řez sekvojí
z parku a na jedné z odboček
do lesa zastavujeme k bivaku.
Neděle, 23. srpna 1998
Ráno sjíždíme do městečka Fresno. Jelikož jsme všechno měli nakoupeno,
pouze jím projíždíme. Je tu však plno velmi sympatických obchodů. Dále
pokračujeme po dálnici číslo 41 směrem k Yosemitskému národnímu parku.
Ještě než k němu dojedeme, zastavujeme v Oakhurst, kde dobíráme poslední
levný benzín před vjezdem do parku, který je o 17 mil dál.
Yosemitský národní park je považován za jedno z nejkrásnějších míst v celé
- 15 -
Kalifornii. Národním parkem byl vyhlášen v roce 1864 uprostřed občanské války
prezidentem Spojených států Abrahamem Lincolnem. Park tvoří 3 000
čtverečních kilometrů horské krajiny s hlubokými stržemi, skalními masívy,
šumícími vodopády a hustými lesy.
Nejprve máme namířeno do
části parku, která se jmenuje
Tuolumne Meadows. Tam lze
dojet po hlavní silnici celého
parku,
vedoucí
nejnavštěvovanějším
nejprve
místem
v celých Yosemitech – Yosemite
Valley (Yosemitské údolí). Těsně
před tímto údolím nás zaujala
Yosemitte Valley
Yosemite Mountain Sugar Pine18
Railroad – parní, čtyři míle dlouhá horská železnice. Byla uvedena do provozu
v roce 1987 po rozsáhlé rekonstrukci a jezdí na ní originální parní lokomotiva s
vagóny, které počátkem století jezdily nahoru do údolí a svážely odtud dříví a
vytěžené nerosty. Byla to hezká ukázka místní historie. Vzápětí jsme vjeli do
pár set metrů dlouhého vstupního tunelu, který nás dovedl až do Yosemitského
údolí. U ústí tohoto tunelu se nachází vyhlídka, ze které je celé údolí vidět jako
na dlani. Vlevo El Capitan, na konci údolí Half Dome a vpravo Sentinel Rock a
Cathedral Rock. Legendární skalní údolí, které dokonale známe z knih a
fotografií, máme před sebou a
pořád tomu nemůžeme uvěřit.
Sjíždíme
otáčíme
do
(v
údolí,
údolí
kde
jsou
se
dvě
jednosměrky, jižní vede do údolí
a severní vede zase ven) a
zastavujeme
přestávku
Capitanem.
na
na
louce
polední
pod
Bereme
El
si
Olmstedt Point
18
Cukrová pinie – druh borovice
- 16 -
dalekohled a jdeme si sednout na ostrůvek řeky Merced River, kde střídavě
pozorujeme skály a střídavě se koupeme v poměrně ledové vodě.
Pohled na okolí je úchvatný, připadám si jako v pohádce. Toto údolí objevil
v roce 1868 John Muir a byl také tím, kdo se rozhodující měrou zasloužil o
vyhlášení Yosemitského národního parku. Dříve zde žili indiáni kmene Miwoků.
Ti byli v době zlaté horečky
rozprášeni armádou do údolí.
Z jejich
dochovaly
třeba
Meadows.
dob
se
některé
právě
alespoň
názvy
–
Tuolumne
Také
název
Yosemite prý pochází z věty :
„Yo’ hemite“ – „Vy vrazi!”. Jiná
teorie však praví, že název
Yosemity
přetvořili
běloši
Olmstedt Point
z indiánského slova „uzumate“,
což znamená „medvěd grizzly“.
Odpoledne vyjíždíme z údolí a míříme k Tuolumne Meadows, které je odtud
vzdáleno asi 50 mil a je podstatně výš. Cestou zastavujeme na kouzelném
místě Olmstedt Point, odkud je vidět Half Dome zezadu. Toto místo se mi moc
líbilo, všude byly vidět stopy ledovcové činnosti – hladká žula a spousta
bludných balvanů. Mezi nimi rostou různě tvarované borovice. Odtud je to již
kousek k jezeru Tenaya Lake pod horou Cathedral Peak a k prvním loukám,
z nichž vyrůstají nádherné žulové
bochníky. Tato krajina mě vzala
úplně, je to zatím to nejhezčí co
jsem kdy viděl a to nepřeháním.
Zastavujeme
v lezeckém
obchodě, kde toho moc nemají a
je
to
tam
poměrně
drahé.
Vyjíždíme z parku v sedle Tioga
Pass, které leží ve výšce 3 031
m.n.m.. Je tady nádherná horská
Tioga Pass
- 17 -
krajina, plná modrých jezer, zelených luk a zasněžených vrcholků. Kousek dál
zatáčíme na lesní cestu, vedoucí do Inyo National Forrest, kde přespíme u
jezera Saddlebag Lake v neuvěřitelné výšce 3 074 m.n.m.. Je tu placené
kempování, ale povoleno je i noční parkování – můžete přespat zadarmo, ale
nesmíte postavit stan, na což
dohlíží
správce
tábořiště.
Dnešní den byl bohatý na silné
zážitky. Zvláštní je i to, že jsme
ráno byli téměř v tropech a nyní
se koukáme na sněhové pole
nedalekých
čtyřtisícovek.
Zalézáme tedy do žďáráku19 na
trávník vedle našeho auta a
Pothole Dome
usínáme.
Pondělí, 24. srpna 1998
Ráno byla ve spacáku taková
zima, že jsme všechno rychle naházeli
do
auta
a
sjeli
do
Tuolumne
Meadows.
Nabrali
jsme vodu
a
Pohled z Pothole Dome
Aleš
zatelefono
val domů.
Pak jsme sjeli kousek ke skalám pod skalní bochník
Pothole Dome, který je hned u cesty. Na sluníčku
jsme posnídali a já jsem si vyběhl na vršek
bochníku. Byl z něj krásný pohled na okolní krajinu
v ranním oparu. Nahoru i dolů jsem vyšel po
nejméně nakloněné straně. Na ní ležela spousta
19
Tuolumne Meadows
Žďárského vak – „žďárák“ je bivakovací vodovzdorný vak, ve kterém lze ve stěně přespat
nebo přečkat nepřízeň počasí.
- 18 -
oblých kamenů a také stěna pode mnou ukazovala, čeho je ledovec schopen.
V době ledové byla tato oblast celá pod ledem. Na některých místech se žula
odlupuje, což je zvláštní druh eroze, která nastává poté, co na horninu přestává
působit ohromné zatížení.
Dneska máme v plánu vylézt si nějakou zdejší klasiku. Náš starý známý
z Needles nám doporučil cestu Oz na skálu
Drug Dome v oblasti Mariuolumne Area. Včera
jsme si v obchodě půjčili průvodce a cestu si
obkreslili. Prodavač se nám přitom koukal přes
rameno a souhlasně přikyvoval. Říkal : „Yeah,
It’s one of the best !“20 Jsme zvědaví, co nás
čeká.
Z auta
si
prohlížíme
okolní
skály.
Shodujeme se, že ta před námi je Drug Dome
s naší
cestou.
Smůla
jen,
že
vede
ze
severozápadní strany – bude v ní zima. Nástup
pod
stěnu
si
v ničem
nezadal
s nástupy
v Tatrách. Také skála je podobná. Prohlížíme si
stěnu nad námi. Středem vede mohutný kout
Drug Dome
se spárou – klíč k naší cestě.
První délka je docela dlouhá a vede soustavou spár. Nejtěžší místo bylo za
5.9, ale přelézáme jej celkem v pohodě. Následuje druhá délka v plotně
s nejtěžším
místem
celé
cesty
obtížnosti 5.10d. Je to pikantní lezení
po malých chytech s dobrým jištěním
nýty, které Aleš bravurně přelézá.
Jsme
pod
koutem
se
spárou
uprostřed. Nalézám do něj a zjišťuji,
že si asi začínáme zvykat na spáry.
Dolézám do poloviny kouta a zajišťuji
Druhá délka cesty Ozz
20
u dvou nýtů a jednoho vklíněnce. Bylo
Ano, to je jedna z nejlepších !
- 19 -
to za 5.10a a docela jsem si zalezl. Spára byla široká tak na pěst a docela se
v ní dalo odšlapovat do stran. Zbytek kouta vytahuje Aleš, když přelézá
poměrně převislou, ale dobře beroucí prstovou spáru obtížnosti 5.10c. Oba se
shodujeme, že to bylo úžasné. Jediné co ještě nejsme schopni strávit je jištění.
Třetí a čtvrtá délka cesty Ozz
Je to docela nářez, když se člověk drží ve spáře jednou rukou, která
natéká21 a druhou se snaží založit jakýkoliv vklíněnec. Nepříjemné je také to, že
spáry mají zhruba stejnou šířku na celé lanové délce a my máme s sebou jen 2
sady frendů. Lezení je tedy více dobrodružné,
než technicky obtížné. Poslední délka je už
lehká s čtyřkovým lezením. Sestupujeme po
cestě označené skalními mužíky. Sestup opět
tatranský, až na jedno místo už pod stěnou,
kde jsme málem uvízli v bažině.
Jsme naprosto spokojení a odjíždíme k
Tenaya Lake, kde si užíváme léta a vody. Je to
naprosto
romantické
místo
uprostřed
zaoblených skalních masívů. Když se zvedl
chladný vítr, poodjíždíme k Yosemite Valley a
děláme večeři na moc hezkém místě. Je u
potoka Yosemite Creek, který o pár mil dál tvoří
Yosemite Fall (Yosemitský vodopád), který má
21
Poslední délka cesty Ozz
„Natékat“ – slangový výraz pro pocit únavy ve svalech předloktí vlivem déletrvající
námahy při lezení bez odpočinku. „Nateklé bandasky“ – ze stejného důvodu unavené
svaly předloktí.
- 20 -
výšku 740 metrů a je pátý nejvyšší na světě.
Večer
se
snažíme
najít
místo na přespání. V národních
parcích se většinou nedá volně
spát. Podle toho také vypadají
všechna odpočívadla, kde jsou
umístěny cedule „No camping
or overnight parking“22. Veškeré
lesní
cesty
jsou
zavaleny
balvany po pár metrech tak, aby
Celkový pohled na Tuolumne Meadows a Tenaya
Lake
se po nich nedalo zajet dále do
lesa.
Když
tak
pomalu
popojíždíme po cestě a nakukujeme do lesa, začíná na nás blikat auto jedoucí
za námi. Zastavujeme a přichází už na pohled divný chlap. Řve po nás jako tur
a je nám jasné, že ho rozčílila naše pomalejší jízda. Máme strach ho poslat do
patřičných míst. Víme, že je zde držení zbraní legální a co kdyby … Když pak
své extempore zakončí větou : „Go back to France !”23, docela se nám uleví.
Cvoci jsou prostě všude na světě.
Nakonec jsme našli prima místo. Na
cestě z Tuolumne Meadows do Yosemite
Valley jsme odbočili na cestu směřující ke
kempu Tamarack Flake a po pár desítkách
metrů jsme zaparkovali u cesty v lese.
Kupodivu jsme zde přespali v naprostém
klidu u auta.
Úterý, 25. srpna 1998
Ráno za rozbřesku jsme se přemístili do
Yosemite Valley a snídáme na Picknic Area
(odpočívadlo určené pro pikniky) pod El
Capem. Dnes máme namířeno na Middle
22
Zákaz táboření a parkování přes noc
23
Vraťte se zpět do Francie !
Middle Cathedral Rock
- 21 -
Cathedral Rock, což je skála přímo naproti El Capitana. Chtěli bychom se
pokusit o cestu Central Pillar of Frenzy (Centrální pilíř záchvatu šílenství)
klasifikace 5.10a. V průvodci je také uvedeno, že se nejčastěji leze pouze
prvních pět délek a pak je to za 5.9. Cesta je z roku 1973 a jejími autory jsou
známé postavy yosemitské lezecké scény : Jim Briwell, Roger Breedlove a Ed
Barry. Byla nám doporučena naším kámošem z Needles. Zalíbila se nám však
již předevčírem, když jsme v ní pozorovali dvě lezecké dvojice. Hlavně nás
zaujala krásná přímá linie vedoucí trhlinou uprostřed impozantní žulové plochy.
Myslíme si, že bude vhodná na rozlezení a na seznámení se se zdejší
specifičností lezení.
Přejíždíme pod stěnu, kde necháváme na parkovišti auto a po chodníčku
docházíme pod nástup. Losujeme kdo půjde první, jsme správně nabuzeni.
Vyhrávám. Lezu tedy první délku, která nebyla zadarmo. Vedla koutem, který
se občas měnil v komín s prstovou spárou uprostřed. Ta se občas ztrácela,
takže jsem musel lézt nahoru jako v klasickém komínu. Skála je velmi oblá, a
proto nohama musím lézt většinou na tření, což je nepříjemné. Žula v tomto
údolí je velmi vyhlazená s nízkým koeficientem tření. Úplně něco jiného než v
Tuolumne, kde je žula krásně drsná téměř jako v Tatrách. Největším
problémem je opět jištění, to si musím zakládat sám. Opět blahořečím frendům
a často používám také ostatní vklíněnce – čoky a půlměsíčky, které se hodí do
těch nejtenčích spár, které jsou pro frendy moc úzké.
Druhá délka je Alešova. Celá vede spárou, která se na konci rozdvojuje.
Byla perfektní a moc se mi líbila. To proto, že jsem ji lezl na tom lepším konci a
nemusel jsem se tedy zabývat
zakládáním jištění - pouze jsem
vychutnával.
Opět je řada na mě. Nad
námi se proplétá žábovačka
celkem slušným převisem. Bojuji
s ní jako chlap. Nacházím v ní
starý frend, který je ve spáře
zaklíněn tak, že už ho nemá
Aleš ve třetí délce cesty Central Pillar of Frenzy
- 22 -
šanci vůbec nikdo vytáhnout.
Jsem klidný, ten se mnou nevypadne. Nakonec dolézám na hranu převisu a
jsem na sebe hrdý. Toto je asi nejtěžší místo cesty, dále už bude jenom pohoda
… . Vyhoupnu se přes hranu převisu a nade mnou – spára „širočina“24. Oblévá
mne studený pot. Volám na Aleše, že to nemám šanci nikdy přelézt. Dobrých
dvacet metrů spára stejné šířky, vlevo i vpravo vyhlazená plotna. Když jsem se
dosyta vynadíval a žádné chyty ani stupy nevykoukal, došel jsem k závěru, že
mi stejně nic jiného nezbývá, než ji vylézt. Nachystal jsem si poslední dva
frendy co mi zbyly a vydal se napospas osudu. Nakonec jsem byl překvapen,
jaký jsem spárař. Vždy, když jsem založil frend, toho druhého pod ním jsem
vybral. Tímto stylem, který mne napadl až zde, jsem dolezl „světe div se“ až na
štand. Když tuhle spáru lezl za mnou Aleš, chrochtal blahem. Říkal: „Kdyby to
lezl Vladimír, uchcával by !“ Vladimír je totiž náš kámoš z Ádru25 – spárař
specialista. Já mu na to odpovídám : „Ale já jsem se tam málem posral !”
Dostává se mi za vyučenou : „To máš za to,
že nelezeš v Ádru !“ Jako kdybych mohl za
to, že se nikdy nedostanu dál než do
„Peňáka“26.
Čtvrtá délka – Alešova je „pro změnu“
opět spára. Je ale moc krásná a vyloženě
vychutnávací.
následující
Zhruba
pátá,
stejně
kterou
už
vypadá
i
vylézám
naprosto v klidu. Má dobrých padesát metrů
a ke konci už mě docela stahovalo lano,
které dost dřelo o skálu.
Šestá délka je nám záhadou. Je totálně
zarostlá mechem a křovím a dost se liší od
naprosto čisťounké a bílé skály, kterou
Pohled na El Capitan z Middle
máme za sebou. Dochází nám, proč se
Cathedral Rocku
leze pouze prvních pět délek a celou cestu
24
Spára, jejíž šířka je větší než pěst.
25
Ádr = Adršpach je pískovcová oblast v severovýchodních Čechách, proslulá svým
spárovým lezením
26
Skvělá lezecká hospoda v Adršpachu
- 23 -
slaňujeme až pod nástup. Jsme velmi spokojení. Toto byla cesta s velkým „C“ –
úplná spárařská škola.
Scházíme k autu, dáváme si jabko a jedeme do nejbližšího kempu, kde se
v umývárně myjeme a holíme. Je to super. Škoda, že je v tomto tábořišti pouze
jedna sprcha, kterou téměř nepřetržitě hlídá správce. Odjíždíme až na konec
Yosemite Valley. Zde jsou tři kempy a fůra turistů. Údolí je celkem úzké a
takové množství lidí tu působí dost nepřirozeně. Je odtud hezký pohled na Half
Dome, krásnou dominantu parku. Poslední zastávkou na naší odpolední
projížďce je vesnice Yosemite Village, kde nakukujeme do sportovního
obchodu, kde nic není. Tady by měl Polda Sulovský otevřít svůj Hudy sport.
Nakupujeme pohlednice a jdeme se podívat do informačního centra, kde je
zajímavá expozice o Yosemitech v minulosti a současnosti. Také navštěvujeme
galerii, kde se nachází prodejní výstava nádherných, ale šíleně drahých
uměleckých
fotografií
yosemitských
skal.
Pak
se
ještě
zastavujeme
v nedalekém Sunnyside kempu, dříve známým pod jménem Camp 4, kde
v padesátých až sedmdesátých letech žila a lezla celá yosemitská lezecká
komunita. Přímo na ploše tohoto kempu je
spousta
balvanů,
na
které
vede
velké
množství méně či více známých boulder
problémů27. Obhlížíme nejslavnější z nich –
Midnight Lightning, který známe dokonale
z filmů. Nemáme s sebou lezečky28 a taky
není moc času. Proto se tu ještě musíme
vrátit. Musím si na něj alespoň šáhnout!
Je večer. Sjíždíme na parkoviště pod El
Capa, kde parkují lezci, když lezou své
vícedenní „big wally“29. Večeříme a jdeme
spát pod stěnu. Pohled nahoru je úžasný.
Takové zdivo jsem v životě ještě neviděl.
Half Dome
27
Bouldering - lezení po balvanech pár metrů nad zemí, řeší se při něm maximální lezecké
obtíže bez zajištění lanem.
28
Lezecké boty
29
Obecný název pro vícedélkové výstupy, které mnohdy trvají i několik dní.
- 24 -
1 100 metrů oblé žuly ční k obloze a je osvětleno zapadajícím sluncem.
Nádherná podívaná. Tak tady se psala historie yosemitského lezení.
V tomto údolí se v minulosti střetávalo mnoho stylů a přístupů k lezení. Byla
zde však patrná snaha najít co nejsportovnější formy. Dá se říct, že tu vzniklo
„volné lezení“30, a to díky pánům jako je Royal Robins, Chuck Pratt, Tom Frost,
Jim Bridwell, Dale Bard či John Bachar. Skupina lezců, obývajících Camp 4, se
vždy snažila posunout hranice možností volného i technického31 lezení. Vznikla
tu technika big wall výstupů i první sportovní cesty – např. Separate Reality. Ta
vede v oblasti Cookie Cliff ve spodních patrech údolí a jedná se o
sedmimetrovou spáru vedoucí napříč stropového převisu. Jejím autorem je Ron
Kauk, který ji vylezl v roce 1978 a ohodnotil ji jako 5.12a. Obdobné sportovní
cesty vedou také například na nedaleký Rostrum.
Téměř všechny skály lemující toto údolí
byly již v 50. letech zdolány. Jediná, která
budila respekt, a proto se o ni nikdo nepokusil,
byl El Capitan – tahle 2 307 m.n.m. vysoká
skála nad námi. První, kdo se rozhodl zkusit
štěstí,
byl
spolulezci Markem
Warren
Harding
Powellem
a
se
Billem
Feuererem. Trasa, kterou si vybrali, vede na
rozhraní jihozápadní a jihovýchodní stěny po
nádherném
pilíři.
Tato
linie
je
naprosto
šokující. Ve zhruba dvou třetinách výšky se
nachází výrazný strop, který se později stal
El Capitan a cesta The Nose
známým jako Great Roof32. Tento převis má
tvar vystupujícího nosu ze stěny, a proto byla
později podle něj pojmenovaná i tato cesta –
The Nose. Trojice se tehdy vydala do stěny 4. července 1957 a po osmi dnech
se vrátila na zem. Dosažená výška 320 metrů. Následovalo mnoho dalších
30
Lezení, kdy se umělé pomůcky (skoby, nýty, vklíněnce) používají pouze k zajištění a
nikoliv k samotnému postupu.
31
Lezení, kdy se k postupu používají běžné i speciální umělé pomůcky.
32
Velký strop
- 25 -
pokusů na podzim 1957 i na jaře 1958, které posouvaly maximálně dosaženou
výšku po pár desítkách metrů. Výstup nakonec dokončilo po několikadenním
obléhání až 12. listopadu 1958 lezecké družstvo Warren Harding, George
Whitmore a Wayne Merry. Cesta sklidila velkou kritiku za množství použitých
nýtů – 125 kusů! Do dnešního dne však patří k nejlezenějším na El Capa, byť
na něj v následujících letech vzniklo množství dalších cest. Většina těchto big
wall výstupů je technických. K postupu se používají umělé pomůcky. V poslední
době je tu však patrná snaha o čisté průstupy těchto cest. Poprvé se to podařilo
v cestě Salathé Wall. V roce 1993 byl poprvé vylezen čistě také Nos. Podařilo
se to za čtyři dny Lynn Hill, která tento výstup ohodnotila jako 5.13b. Podobný
výkon zopakovala o rok později, kdy tento Nos přelezla „čistě“ dokonce za
jeden den. Nejrychlejší výstup na Nos však podnikli v roce 1992 Peter Croft a
Hans Florin, kteří tuto cestu „přeběhli“ za 4 hodiny 22 minut. V praxi to vypadá,
že průměrný čas na zdolání každé z 34 délek činí necelých osm minut. Tak tedy
v kostce vypadá historie lezení v tomto kouzelném údolí.
Téměř za tmy slaňuje dolů z Nosu jedna dvojka a druhá si právě natáhla fixy
na zítřek. Usínáme plni dojmů z tohoto emocemi nabitého večera.
Středa, 26. srpna 1998
Ráno vstáváme a scházíme k autu. Chceme
si také zkusit lezení na El Capa. Chystáme si
věci do stěny – lana, přilby, šplhadla33,
repšňůry34, karabiny, vklíněnce, frendy, věci na
bivak, nějaké jídlo a hlavně hodně vody –
máme celkem patnáct litrů. Vše dáváme do
tahacího báglu. Je to pěkný macek, který má
dobrých 25 až 30 kilogramů.
Vyrážíme. Cestou pod stěnu zjišťujeme
samé nepříjemnosti. Kousek pod námi začíná
hořet les. Víme, že lesní požáry jsou tady
poměrně časté, ale co když se rozhoří a rozšíří
El Capitan
33
Zařízení, které umožňuje lezci šplhat po laně nebo vytahovat na laně batoh.
34
Pomocné lano tloušťky 6 mm, používá se na vytahování batohu nebo při slanění.
- 26 -
se až k našemu autu? Další komplikace – z báglu nám začíná téct voda.
Kupovali jsme ji v marketu speciálně do stěny a kanystry nejsou asi dost
kvalitní. Také náš tahací
bágl není nic moc. První
dvě délky jsou dost lehké,
těchto asi 60 metrů má
obtížnost asi III až IV,
proto lezu s ním. Má dost
vysoko těžiště a pořád se
The Nose
kymácí
ze
stranu.
Ke
úplně
vyčerpaný.
strašně
strany
konci
horko
a
na
jsem
Je
díky
kouři, který se šíří celým údolím, se i velmi špatně dýchá. Aleš tahá další délku
a celkem si zkousl. Je za 5.10d a spočívá v lezení po nakloněné a kluzké plotně
s nic moc jištěním. Já „vozejkuji“35 a Aleš mezi tím vytahuje bágl. Když k němu
dolézám, Aleš hodnotí celou situaci : „Já bych se na to nejraději vysral. Jestli
chceš, dej si ještě délku.“ Zkouším ji, ale moc mi to nejde. Začíná obtížností 5.9
a v polovině přechází v kout s velice tenkou spárou, kde se nedají dát vůbec
žádné vklíněnce. Jsou tu pouze díry po tenkých skobách, které s sebou
nemáme. Další postup znamená lézt bez jištění úsek za 5.11a a na to teď
nemám. Proto opatrně slézám zpět na štand. Jelikož lezeme na dvojitém laně a
batoh taháme na repšňůře, je tu opravdový chaos. K tomu plno materiálu, ve
kterém už pomalu ztrácíme přehled. Pakárna! Slaňujeme dolů. Nejprve Aleš,
pak spouštím batoh a nakonec já. Pod stěnou sedáme na šutr a otvíráme pivka
do stěny. Jsme ze všeho dost přepadlí. Takové lezení jsme nečekali, je to
z větší části hlavně dřina. Také jsme zjistili, že musíme být na zdejší terén více
zvyklí – chce to být na této kluzké žule jistější.
35
Slangový výraz pro postup po laně s pomocí šplhadel.
- 27 -
Smekáme před průkopníky lezení na El
Capa. Sice tady strávili většinu svého
lezeckého života, ale zase měli podstatně
horší vybavení. Vybalujeme batoh, ve
kterém je už slušný bazén. V jednom
kanystru z obchodu je asi pět centimetrů
dlouhá díra. Všechno je na kočku!
Materiál odnášíme do auta a pod stěnu
si naopak bereme karimatky a další pivko.
Pak už naši situaci ani moc nerozebíráme.
Jediné v čem se shodujeme je to, že už o
tuto cestu moc nestojíme. Zkusili jsme si ji a
víme, že už ji nemusíme mít. Bivak je pak
už v pohodě.
Aleš a Nos nad ním
Čtvrtek, 27. srpna 1998
Ráno si vaříme kávičku se sušenkami a jdeme k autu. Na parkovišti
zjišťujeme, že u jednoho zaparkovaného auta někdo násilně vylomil půlku dveří.
Vše je jasné, někdo nechal v autě jídlo a medvědi, kterých je v parku na tři
stovky, si už s otevřením vozidla problémy nedělají. Jenom v loňském roce se
takhle „huňáči“ vloupali do 900 vozů.
Zdá se, že přes noc se
požár uklidnil, když však
začne svítit slunce, opět
se rozhoří. Když jedeme
kolem,
je
vidět
hořící
stromy. Několik desítek
hasičů se průseky snaží
požár oddělit od ostatního
lesa.
Vyjíždíme ke Glacier
Lesní požár pod El Capitanem
Point (Ledovcový bod) -
vyhlídce, ze které je prý vidět čtvrtina Yosemitského národního parku. Je to moc
pěkný vyhlídkový bod s krásným výhledem na Half Dome - 2695 m.n.m.
- 28 -
vysokou dominantu, která vyčnívá 1400 metrů ze dna údolí. Half Dome ledovec
oddělil od protější skály North Dome. Indiáni však vypráví jiný příběh. Podle
jejich legendy se jedná o milence, kteří po hádce zkameněli a změnili se ve dvě
skály obrácené tvářemi k sobě.
Kousek
od
nás
se
prochází opravdu krásná
dívka. U nás by to nebylo
nic zvláštního, ale tady to
byla opravdu první pěkná
Američanka,
viděli.
k nám,
co
Když
jsme
přichází
začne
mluvit
polsky. Smějeme se tomu.
Doma nás totiž všichni
upozorňovali,
že
Half Dome z Glacier Pointu
moc
hezkých holek tady neuvidíme, a když ano, budou to určitě Češky, Slovenky
nebo Polky.
Sjíždíme zpátky do údolí a máme namířeno na Cookie Cliff. Je to oblast
spíše skalkařská, většina cest je maximálně na dvě délky. Leží u staré cesty
dole v údolí, takže už to tak moc nevypadá, že jsou to stále Yosemity. Naproti
přes cestu stojí další skály – Rostrum a Elephant Rock. Na všechny tyto skály
vedou známé cesty. Nejslavnější je asi již zmiňovaná Separate Reality. My
máme doporučenu cestu Catchy klasifikace 5.10d, která je tvořena typicky
yosemitskou spárou. Ve spodní části je tato spára v poměrně členitém terénu,
nahoře již vede hladkým koutem. Lezu první a dolézám do poloviny, kde
cvakám jištění a sjíždím dolů. Je strašně horko, sluníčko má dneska sílu. Skála
je tak vyhřátá, že se na ní pomalu nedá udržet ruka. Černá guma u lezeček je
rozpálená tak, až pálí prsty. Aleš zdolává mnou již vylezený úsek, vybírá
postupně jištění a leze dál. Po několika metrech zakládá frend a pak mu ujede
noha a poprvé ho otestuje. V takovém horku se opravdu nedá lézt, a proto
vyjíždíme opět do údolí a koupeme se v řece Merced River.
Pak se stavujeme do kempu pro vodu a jedeme do obce Yosemite Village
poslat pohlednice domů. Cestou se zastavujeme v muzeu, kde je expozice
obrazů z Yosemitů a ukázky ze života indiánů ve zdejší oblasti. Pak se ještě
- 29 -
zajdeme podívat k nedalekým Yosemite
Falls
(Yosemitským
vodopádům),
nejvyšším vodopádům v Severní Americe a
pátým nejvyšším na světě. Zezdola jsou
úchvatné i když tok potoka Yosemite Creek
není úplně nejvydatnější. Vodopády jsou
samozřejmě nejdivočejší na jaře, když taje
sníh. Tvoří je vlastně tři různé za sebou
jdoucí vodopády : Upper Falls (Horní
vodopády, 435 metrů vysoké), Middle Spill
(Střední přepad, 205 metrů vysoký) a
konečně Lower Cascade (Dolní kaskáda,
97 metrů vysoká). Celková výška vodopádů
je tedy 737 metrů. Tyto vodopády nejsou
Yosemite Falls
v tomto údolí zdaleka jediné. Hned na
začátku údolí se mi velmi líbil nádherný 189 metrů vysoký vodopád Bridalveil
Fall (Vodopád nevěstina závoje). Ten, byť není z nejvyšších, je poměrně
vydatný a když padá z útesu dolů do údolí, vítr jej rozprašuje, takže opravdu
připomíná závoj. Z Glacier Pointu byly také vidět nádherné dva vodopády :
97 metrů vysoký Vernal Fall a 181 metrů vysoký Nevada Fall. Oba jsou
v blízkosti Half Domu.
Naše
brouzdání
údolím končíme v kempu
4 u obrovského balvanu
s nejslavnějším bouldrem
na
světě
-
Lightening.
Midnight
Tuto
cestu
vytvořil v roce 1978 Ron
Kauk
a
její
obtížnost
stanovil na B2. Chci si na
ni alespoň sáhnout. Beru
Bridalveil Fall
si
lezečky
a
pytlík
s magnéziem. U balvanu
již postávají dva borci. Jeden z nich tyto boulder problémy zná naprosto
- 30 -
dokonale a vysvětluje tomu druhému veškeré finty, jak který boulder lézt. Chvíli
jej poslouchám a pak se asi hodinu pokouším alespoň se odlepit od země. V
Midnight Lightening udělám
čtyři tempa a pak končím.
Myslím si, že to ale není
neřešitelné,
chce
to
jen
zkoušet a zkoušet.
Definitivně
se
loučíme
s Yosemity, které na nás
udělaly opravdový dojem, i
když
byly
přeplněné
a
panuje v nich příliš velký
Midnight Lightening
ruch. Snažíme se rychle
zastavit u nějaké levné čerpací stanice, protože v Yosemitech jsme projezdili
celou nádrž benzínu. Odjíždíme směrem na San Francisco. Chceme přespat
někde před ním, podle mapy by to šlo - jsou zde nakreslená prázdná a
neobydlená místa. Kdykoliv však odbočíme z dálnice, přepadne nás strach.
První pokus skončil na kopci plném větrných elektráren. Všude byly samé ploty
s ostnatým drátem a nějaké auto jelo pořád za námi. Pak jsme dojeli až k
nějakému středisku pro jaderný výzkum. Aleš situaci ohodnotil: „Rychle
pojeďme pryč nebo si budou myslet, že jsme nějací teroristi !” Nakonec jsme
zaparkovali před jedním
supermarketem a usnuli
v autě.
Docela
dobře
jsme se vyspali, dokonce
se
k ránu
automatické
spustilo
kropení
trávníku, takže nám to
umylo auto, které už bylo
dost zaprášené. Vždyť už
jsme také ujeli 1250 mil.
Pátek, 28. srpna 1998
Ráno začalo jako z nějakého zpravodajství na TV Nova. Aleš se šel vyčurat.
- 31 -
Já koukám na prázdné parkoviště před supermarketem, po kterém jde nějaký
borec. Kolem projíždí auto, z něhož vyskočí černoch, dá tomu borcovi „do
tlamy“, popadne tašku a zmizí s ní v autě, které rychle ujíždí. Raději rychle
upalujeme taky. Jsme z toho hotoví. Tuto stinnou stránku Ameriky nemusíme
vidět.
Těšíme
se
na
San
Francisco, na jehož předměstí
jsme dneska strávili neklidnou
noc.
Toto
město
bylo
založeno v roce 1776, kdy tu
Juan
Bautista
de
Anza
postavil španělskou pevnost u
strategicky
důležité
zátoky.
K nebývalému přílivu usedlíků
došlo v době zlaté horečky,
Pillar Point Harbor
kdy
se
z nevýznamné
pevnůstky španělských kolonizátorů stalo bohaté město s 250 tisíci obyvateli.
Nám je toto město blízké hlavně tím, že zde vzniklo hipie hnutí a spousta
bigbítových kapel, které hrály a hrají dobrou muziku. Dnes má San Francisco
rozlohu 121 km2 a rozprostírá se na poloostrově vystupujícím do Tichého
oceánu.
Přes
zátoku
San
Francisco Bay k němu vede i
několik mostů, na nichž se
však platí mýtné 2 dolary. My
raději celou zátoku objíždíme
a chceme se k městu dostat
po pobřeží. Zastavujeme na
místě Pillar Point Harbor, kde
jsou lavičky hned u moře.
Jsme poprvé u Pacifiku, ale
San Francisco a nejvyšší budova ve městě –
není to ono. Poprvé během
pojišťovna Transamerica
našeho pobytu je zataženo a
chladno od moře. Včera jsem strávil v horách celý den téměř jenom v trenkách,
teď je mi zima. Narozdíl od včerejška mám na sobě čepici, fleesovou bundu a
- 32 -
goretexovou větrovku. Mrznou mi prsty. Vaříme snídani a chystáme se na
prohlídku San Francisca, které je odtud asi 25 mil daleko.
Jedeme po dálnici, která má čtyři, někdy i pět pruhů a přesto je to málo,
neboť je ranní špička. Občas jedeme krokem. V samotném San Franciscu žije
okolo 800 tisíc obyvatel, v celém zálivu však více než šest miliónů. Jelikož
většina pracovních míst je právě v San Franciscu, je na příjezdových cestách
do města ráno a odpoledne opravdu velká hustota aut. Dojíždíme do něj po
dálnici číslo 1 a jako každý, co nikdy v podobném velkoměstě nebyl, jsme
fascinovaní. Tak jako v ostatních amerických městech je tu pravoúhlá síť ulic.
Na každé křižovatce jsou názvy těch, které se kříží. Je to dost praktické, téměř
nemáme s orientací v tomto velkoměstě problémy. Ty jsou snad jedině
s jednosměrkami.
San Francisco leží na pahorkatině. Je tady 42 kopců, takže spousta ulic je
díky nim dost příkrá. Vyjíždíme na jeden z nejvyšších bodů tohoto města a
sjíždíme po neuvěřitelně strmé ulici, která je v pravidelných intervalech
překřížena několika dalšími. Křižovatky jsou ovšem vodorovné, takže jízda dolů
téměř připomíná sjezd po schodišti. Tyto „schody“ jsou velmi známé z filmů,
často se v nich odehrávají automobilové honičky. I to patří k jedinečné
atmosféře tohoto města.
Parkujeme
na
pobřeží,
odkud je dobrý výhled na
slavnou věznici Alcatraz, ke
které se dá doplout trajektem.
Alcatraz je španělský název
tohoto
ostrůvku
5
hektarů
a
velkého
v překladu
to
znamená „Ostrov pelikánů“.
Věznice
na
něm
byla
postavena v roce 1909 a nejprve sloužila armádě. V letech 1934 až 1963 přešla
do vlastnictví státu, který zde věznil nejtěžší zločince Spojených států. Celkem
zde bylo uvězněno přes 1500 vězňů, nejznámějším byl pravděpodobně
mafiánský boss Alcapone. Alphonse nebo také Alfonso, zkráceně Al Capone,
se stal králem organizovaného zločinu dvacátých let, a to díky ilegálnímu
obchodu s lihovinami. V roce 1919 totiž výrobu a prodej alkoholu ve Spojených
- 33 -
státech nedovolovala prohibice. Capone nejvíce proslul nemilosrdností vůči
konkurenci. Tento nelítostný mafián, který sám několik lidí utloukl k smrti, byl
nakonec usvědčen pouze z daňových úniků a odsouzen na jedenáct let. Z
pověstného Alcatrazu však byl předčasně propuštěn v listopadu 1939 z důvodu
pokročilého stadia syfilidy.
Všimli jsme si, že poblíž je mnoho obchůdků s elektronikou - celá obchodní
čtvrť. Chceme zjistit kolik tady stojí videokamery. V prvním obchodě jsme
narazili na prodavače, který cítil, že by s námi mohl uzavřít slušný obchod.
Začal se nám velmi věnovat. Ukázal nám, jak by měl vypadat rozený
obchodník. Okamžitě pro nás vybral vhodnou videokameru. Málem jsme
neotevřeli pusu a už jsme usmlouvali cenu ze 400 na 269 dolarů. Nakonec jsme
však žádný obchod neuzavřeli. I když to vypadalo na výhodnou koupi, ještě
jsme se chtěli jít podívat jinam. Nechtěli jsme prostě kameru koupit hned
v prvním obchodě, když je jich tu spousta. Bylo obtížné mu vysvětlit, že ji zatím
nechceme. Byl neodbytný a dalo nám to dost námahy se jej zbavit. Nakonec
nám dal pokoj až když jsme mu slíbili, že se pro ni určitě stavíme později. Uf, to
byla dřina.
O kus dál vcházíme do dalšího obchůdku. Je jich tady opravdu mnoho,
určitě několik desítek až stovek. Dá se v nich kromě elektroniky koupit téměř
vše. Hlavním artiklem jsou však suvenýry, tématicky zaměřené na toto město.
Opět se zajímáme hlavně o
ceny
videokamer
našemu
další
zájmu
ukázku
a
díky
sledujeme
správného
obchodování. Tady by se
měli školit naši prodavači. Po
krátkém smlouvání kupujeme
již použitou a téměř stejnou
kameru, jako byla ta naše
původní. Cena - 220 dolarů.
Přikupujeme
k ní
ještě
San Francisco - Oakland Bay Bridge
brašnu za 30 dolarů a jsme úplně „švorc“. Vůbec nás to ale nemrzí. Jsme rádi,
že máme o jeden problém méně, a že můžeme opět filmovat. Myslíme si, že to
byl dobrý kup.
- 34 -
Vracíme se k autu. Chci si ještě koupit pár pohlednic, které jsou vystaveny
na stojanech před krámky. Proplétám se davem turistů a snažím se v té
spoustě pohledů vybrat ty nejpěknější. Podařilo se a vcházím dovnitř - chci
zaplatit. Když v mírném šeru tohoto obchůdku zaostřím, dívám se do nějakého
povědomého obličeje. Patří tomu neodbytnému prodavači, který se mě ptá : „To
už jste si přišli pro tu kameru ?”
Ihned
prohlídku
vyjíždíme
San
na
Francisca.
Jedeme k San Francisco –
Oakland Bay Bridge a fotíme
jej. Jak už název napovídá,
most spojuje San Francisco
s Oaklandem. Jeho stavba
byla dokončena v roce 1936
a je to úchvatná mostní
konstrukce. Její délka je 13,6
Cable Car
kilometru.
Pokračujeme po jedné z nejpříkřejších ulic,
kde mám strach, že se nám auto převrátí na
záda. Tady zastavujeme a pozorujeme místní
tramvaje, jak překonávají strmé „schody“.
Jejich anglický název je Cable Car. Jsou to
vlastně lanovky - tramvaje taženy lanem, které
je umístěno v drážce mezi kolejemi. Tento
tradiční dopravní prostředek má bohatou
historii, která sahá až do roku 1873, kdy byly
uvedeny do provozu tramvaje, které táhly
jedna druhou. Ty dnešní tu jezdí od roku 1984
průměrnou rychlostí 15 km za hodinu. Na
čtyřech linkách je v provozu celkem čtyřicet
vozů.
- 35 -
Lombard Street
Fotíme také okolní mrakodrapy. Kousek odtud se nachází nejvyšší
mrakodrap ve městě. Má typický tvar pyramidy s výškou 260 metrů. V budově
sídlí pojišťovna Transamerica. Kousek od nás se nachází další pamětihodnost
tohoto města - Lombard Street, nejkřivolatější ulice na světě. Převýšení na své
délce překonává díky mnoha zatáčkám. Je to hezká podívaná, zatáčky jsou po
obou stranách lemovány záhony se spoustou hortenzií.
Golden Gate Bridge
Další zastávkou je Golden Gate Bridge (most zlaté brány), na který jsem se
moc těšil. Tento most spojuje San Francisco se severním okrajem zálivu Marin
County a je jedním z nejznámějších mostních konstrukcí na světě. Most je
důležitou dopravní tepnou města, denně přes něj projede ve třech pruzích
v obou směrech přes 100 tisíc aut. Most byl uveden do provozu 27. května
1937 a jeho délka je 2730 metrů. Až do otevření New York’s Verrazano
Narrows Bridge v roce 1964 to byl nejdelší zavěšený most na světě. Vzdálenost
mezi 227 metrů vysokými pilíři je úctyhodných 1 280 metrů. Oba nosné kabely
mají 91 centimetrů v průměru a obsahují 27 572 jednotlivých drátěných
pramenů. Šířka mostu je 27 metrů a výška mostovky nad mořskou hladinou je
67 metrů. Tuto jedinečnou konstrukci navrhl Joseph B. Strauss a její stavba
trvala čtyři roky. Přejíždíme jej zadarmo (!?) a na druhém konci zastavujeme,
abychom si jej z poloviny prošli pěšky a pořádně prohlédli a zdokumentovali.
Most je nádherný. Je natřen červenou barvou, aby byl dobře viditelný i v časté
mlze. Partě dvaceti pěti natěračů to trvá čtyři roky. Poslední zastavení je na
nádherné vyhlídce nad mostem, odkud je vidět San Francisco přes „pavučiny“
tohoto mostu „Zlaté brány“. Město máme před sebou jako na dlani a je to
úchvatné.
Nakonec vyjíždíme z města a po pobřeží si to „hasíme“ po staré dálnici
- 36 -
číslo 1 – Pacific Route směrem na město Eureka na severu Kalifornie. Cesta se
vine jako had těsně kolem mořského břehu a je z ní moc hezký pohled na moře,
ze kterého dost často vystupují skály. Útesy tady vytvářejí četné zálivy a
romantická zákoutí. Vlny neustále narážejí do skalisek, aby je přetvářely do
tvarů podle svých představ. Je dost chladno, což nás udivuje. Mořské proudy
zde přivádějí chlad severního ledového oceánu. Občas vjíždíme do mlhy. Tento
častý jev vzniká střetem chladného vzduchu nad vodami Tichého oceánu s
Večer na pobřeží Pacifiku
teplým vzduchem proudícím z vnitrozemí. Nevlídné počasí však svědčí četným
mořským ptákům, které pozorujeme.
Většinu území tohoto pobřeží tvoří stepní louky a občas zahlédneme
nějakou farmu. Překvapuje nás kontrast zdejší chudé pustiny oproti bohatství
na každém kroku v San Franciscu, které leží jenom pár mil jižněji. Je to však
hezké a nelitujeme toho, že jsme sem jeli. Západ slunce za moře pozorujeme
na pěkné vyvýšenině, kde večeříme. Tichý oceán, ve kterém sluníčko doslova
mizí, odtud vypadá dost divoce.
Pokračujeme v jízdě i v noci. Párkrát zastavujeme, abychom našli místo na
přespání. Všude jsou však ploty nebo soukromé pozemky. Dokonce jsme zajeli
až na útes s majákem, ale taky to nebylo to pravé místo na bivak. Nakonec
zastavujeme u Manchester St. Beach, kam vjíždíme bez placení, neboť tu
v noci již nikdo nevybírá poplatky a na tábořišti si „natvrdo“ stavíme stan.
Sobota, 29. srpna 1998
Brzo ráno vstáváme a rychle balíme. Všude je zatím klid. Vyjíždíme a brzy
jsme ve Fort Bragg, asi největším městečku široko daleko. Je velice hezké,
opět jak vystřižené z nějaké kovbojky. Kupujeme benzín, je však drahý. Nic
- 37 -
jiného nám však nezbývá, už máme prázdnou nádrž. Stejně jsme nikde levnější
neviděli. Galon je tady za 1,35 dolaru, přitom nejlevnější jsme zatím kupovali za
1,07 dolaru. Mají tady většinou tři druhy benzínu – všechny jsou „unleaded36“ a
liší se pouze oktanovým číslem. Také tu mají naftu, ta stojí tolik co nejlevnější
benzín, který kupujeme. Vlastní tankování je také docela dobrodružné, u každé
pumpy se to dělá jinak. Někdy se platí předem, to je tam pak napsáno: „Prepay
First!“ a do auta nateče jenom tolik, kolik je zaplaceno. Také hadice občas
skrývají překvapení, někdy benzín teče až po zmáčknutí nějakého skrytého
tlačítka nebo nadzvednutí stojanu. Ale už to docela umíme, dáváme to už
většinou na OS.37.
Zastavujeme u moře na místě
vyhrazeném kempování a děláme
snídani.
Zdejší
tábořiště
jsou
samoobslužná. Každý kdo přijede
musí vyplnit údaje na obálce, která je
v plechovce u vjezdu. Odtrhne si
kopii a obálku s poplatkem za auto
Krajina na pobřeží Pacifiku
(tři až dvanáct dolarů, nejčastěji však
tak šest) vhodí do kasičky. Jednou za
den chodí ranger kontrolovat, jestli je vše v pořádku provedeno a zaplaceno.
Když si tak vaříme kávičku, přijíždí jeden takový a požaduje, abychom mu
ukázali náš vyplněný formulář. Vysvětluji mu, že jsme se tady zastavili jenom na
snídani, a že za chvíli pokračujeme dále směrem do Oregonu. Čekáme
nepříjemnosti, nic takového se ovšem neděje. Jen mi slušně vysvětluje, že
„Picknic Area“ je kousek vedle, ale že už se tam nemáme stěhovat. Pak popřeje
šťastnou cestu a s úsměvem se rozloučí. Jsme z toho naprosto „paf“, nechci si
představit scény, které bychom zažili při řešení stejného problému doma.
Myslím si, že v tom lepším případě bychom vyvázli s pokutou.
Pokračujeme v cestě. Nejprve po pobřeží, pak chvíli hustým lesem a pak
zase po pobřeží. Je tu dost pustina. Písčité pláže střídají skalnaté útesy
36
unleaded = bezolovnatý
37
OS - On Sight – „Na první pokus“, určuje styl nejčistšího možného přelezení zcela
neznámé cesty, tj. napoprvé, v kuse a bez předchozího nastudování.
- 38 -
vybíhající do moře. Za celou dobu u moře jsme viděli jen mlhu nebo zataženou
oblohu. Dost pochmurná krajina připomíná Skotsko. A člověk by při pohledu na
mapu očekával spíše pláže a sluníčko, stánky s Coca – Colou a holky nahoře
bez… Být tak trosečníkem v Pacifiku, napadá mne při pohledu na tuto
pochmurnou krajinu, plaval bych asi raději do Japonska.
Pokračujeme
na
sever
do
Redwood
National and State Parks. Tyto parky jsou
dalším místem, kde rostou obří stromy,
tentokrát
máme
na
mysli
již
zmiňované
příbuzné sekvojí – stromy „redwoods“, česky
„jedlovce kanadské“. Ty jsou štíhlejší a vyšší
než sekvoje, jejich mohutnost však také
uchvacuje.
Zastavujeme
nejprve
v
Prairie
Creek
Redwoods State Park. Překvapuje nás, že se
zde neplatí vstupné. Pouze po nás chtějí
zaplatit
parkovné.
Sympatické
rangerce
vysvětluji, že se jdeme jenom poinformovat na
Big Tree v Národním parku
Redwood
nějaké zajímavé místo v parku. Dá si říct a
máme na to dvacet minut. Jdeme tedy do
návštěvního centra, kde nám takový starší pán doporučí vyhlídky, které stojí za
to vidět. Pak nás pozve na koláč! Je to příjemné, asi byl rád, že si s námi dobře
popovídal. Silně mi to připomíná příhodu z Arca, z naší oblíbené lezecké oblasti
v Itálii, kde jsme se s kamarádem Jirkou Chýlkem šli načerno osprchovat do
kempu, a při východu jsme se slušně nacpali čipsů a likéru, který nám jakoby
stálým hostům nabídli.
První procházku podnikáme v oblasti Big Tree Wayside, kde stojí 1500 let
starý redwood. Má 6 metrů tlustý kmen v průměru a je 92,5 metrů vysoký.
Oproti „Generálu Shermanovi“ v Sequoa působí subtilněji, je to ale také
pořádný „macek“. Pak zajíždíme do nedalekého Redwood National Park, kde
projdeme asi jednu míli dlouhý okruh obřím lesem v místě nazvaném Lady Bird
Johnson Grove, které je pojmenované podle manželky amerického prezidenta
Lyndona B. Johnsona. Les je moc hezký, jsou zde vidět různě vzrostlé stromy,
ohořelé kmeny i spadlé a mrtvé redwoody. Zastavujeme se také na vyhlídce
- 39 -
Redwood Creek Overlook, kde to trochu vypadá jako pohled na Beskydy
s mračny nad mořem v pozadí. Je zde krásně vidět rozdíl mezi běžnými
jehličnatými stromy a redwoody, které ty první přečnívají o dobrou polovinu. Pak
projíždíme Newton B. Drury Scenic Parkway. To je cesta napříč lesem, kterou
obklopují samé obří stromy a tvoří tak úžasnou alej. Nakonec se zastavujeme
ve vesnici Klamath, kde se jedním redwoodem dá projet, neboť do něj vysekali
průjezd. To ale vzdáváme, protože za to chtějí 2 dolary, což nechápeme, když
návštěva celého parku byla zadarmo.
Večer již ujíždíme přes hranice do
Oregonu,
kde
oficiálně
začíná
americký tichomořský severozápad,
pravděpodobně
nejpůvodnější
a
civilizací nejméně dotčená divočina
na celém pacifickém pobřeží. Je to
náš
druhý
federální
stát,
který
navštěvujeme. Každý z nich má svou
přezdívku, tomuto říkají Beaver State – „Bobří stát“. Jeho rozloha je 251 477
km2 a má 2,85 miliónu obyvatel. Hlavním městem Oregonu je Salem a
největším Portland. Velké části Oregonu jsou pokryty lesy, které také tvoří
základ nejdůležitějšího oregonského hospodářského odvětví – dřevoprůmyslu.
Oregon se stal 33. státem Unie poměrně pozdě, až v roce 1859. Historie
osídlování tohoto území začala příchodem několika obchodníků s kožešinami a
odvážných traperů. Také pozdější zlatá horečka sem přilákala spoustu
dobrodruhů.
Zastavujeme na břehu kouzelného rybníka Troud Shelter38 na kterém
posedává mnoho rybářů. Na bezvadném místě večeříme na lavičkách a pak se
cpeme obrovskými ostružinami, kterých je tady plno, protože je nikdo nesbírá.
Ujeli jsme od moře jen pár desítek mil a je tu opět příjemně teplo. Naše fleesové
bundy opět putují do auta. Inu Pacifik – to je záhada!
Pokračujeme v jízdě i za tmy. Zdejší vzdálenosti si to vyžadují. Projíždíme
větším městem Grants Pass, které svítí všemi možnými reklamami. Pak jedeme
kousek po dálnici číslo 5 a nakonec odbočujeme do Rogue River National
38
Pstruhová skrýš
- 40 -
Forest. Les je to velmi hustý, máme problémy najít místo na přespání.
Zastavujeme proto v jednom z tábořišť. Po zjištění, že nikoho nezajímáme,
stavíme stan a jdeme spát.
Neděle, 30. srpna 1998
Ráno kolem našeho stanu projíždí krokem nějaké auto a vůbec je tu nějaký
podezřelý shon. Raději rychle balíme a odjíždíme. Na tachometru už máme
přes dva tisíce najetých mil. Máme namířeno do národního parku Crater Lake,
který byl založen v roce 1902. Park se rozkládá na rozsáhlém sopečném území,
jehož sopečná aktivita již dávno ustala. Asi před půl miliónem let se začaly
vytvářet magmatické kužely. Na největším z nich se asi před 7 700 lety ulomil
při výbuchu vrcholek a vytvořil se ohromný kráter. Při této erupci byl zničen
veškerý život v okruhu 50 kilometrů. Kráter vyplnila dešťová voda a voda
z tajícího sněhu a vzniklo tak nádherné jezírko, které se vyznačuje nádherně
průzračnou vodou s neuvěřitelnou modří. To proto, že z dopadajícího světla
pouze modré spektrum urazí cestu na dno a zpět na hladinu. Jezero je široké
šest mil a je nejhlubším jezerem v U.S.A. - největší hloubka se udává 589
metrů. Na jeho severním okraji leží sněhové pole, jsme totiž dost vysoko.
Hladina jezera má průměrnou nadmořskou výšku 1 882 m.n.m., okraj kráteru je
vysoký
m.n.m..
minimálně
Přitom
2 150
nejvyšší
vrcholek této vyhaslé sopky
s názvem Mt. Scott má
dokonce
2 721
Krajina
je
to
m.n.m..
velmi
netradiční a ohromně se
nám tu líbí. Zastavujeme
v osadě Rim Village, která
leží na jižním okraji kráteru
a na „Picknic Area“ si
Crater Lake
děláme speciální snídani –
rýži s včera natrhanými ostružinami. Je to pochoutka. Pozorujeme neskutečnou
krásu tohoto jezírka, které máme před sebou jako na dlani. Kousek od nás
uprostřed jezera vystupuje nad hladinu sopečný ostrůvek Wizard Island.
- 41 -
Jedeme kousek po okraji kráteru a pak sjíždíme dolů do údolí. Je zde
zvláštně, všude okolo je jen černý sopečný tuf a občas les. Z roviny se k obloze
tyčí různě velké sopečné kužele. V dálce je jeden asi tři tisíce metrů vysoký. Na
něm je neuvěřitelné sněhové pole ležící na jeho jižní straně.
Máme namířeno do městečka Bend, do kterého se dostáváme po dálnici
rovné jako pravítko. Zastavujeme u supermarketu Albertson’s, který nám
doporučoval náš kamarád Jirka Leskovjan, zvaný Leskoš. Mají prý super ceny,
což za chvíli zjišťujeme a do konce našeho pobytu už těmto potravinovým
obchodům zůstáváme věrni. Nakupujeme jídlo na 14 dní za 28 dolarů. Také zde
nabízeli k ochutnání dobré oplatky. Měli jich plný talíř. Stačilo však s vozíkem
párkrát objet „markáč“ a byl prázdný. Také jsme navštívili konkurenční Foot 4
Less, ten nás ale trochu zklamal. Ceny měl srovnatelné s Albertson’s a neměli
tam nic k jídlu.
Naše cesta pokračuje
přes Redmond do státního
parku
Smith
světoznámými
Rock
až
se
150
metrů vysokými lezeckými
terény. V minulosti se tady
lezlo převážně technicky
s umělými
dodnes
pomůckami
jsou
zde
a
cesty
ohodnocené stupněm A5.
Smith Rock Group
V osmdesátých letech se
však začaly dělat cesty shora stejně jako ve Francii. Díky této volnosti ve
vytváření
prvovýstupů
tu
vznikla
spousta
těžkých
sportovních
cest
srovnatelných s těmi nejtěžšími v Evropě.
Při jízdě po dálnici 97 jsou již skály vidět z dálky. Je to krásný divoce
rozeklaný skalní hřeben, tvořený magmatickou horninou proměnlivě nažloutlé
barvy – přeměněným sopečným tufem39. Je to v podstatě vulkanický prach, na
který působily v době vzniku velké teploty a tlaky. Skalám na příjezdové straně
39
Anglicky „Welded Tuff“
- 42 -
dominuje známá věž Monkey Face40 se svou pověstnou východní stěnou.
Krásu tohoto skalního útvaru dokresluje řeka Crooked River, která protéká
kaňonem okolo věží.
Zdejší krajina je převážně tvořena množstvím zemědělských farem, které
jsou dost důkladně oploceny, takže přístupy ke skalám nelze minout. Cesta
končí parkovištěm u skal již na území státního parku, takže se platí denní
parkovací poplatek tři dolary. Těsně před parkovištěm je kemp za čtyři dolary na
osobu a ještě dál lezecký obchod. Ten je prima, jenom prodavač, když zjistí, že
nemáme peníze, začne být nepříjemný. Dokonce nám ani nedovolí parkovat
před obchodem, jak nám doporučoval Leskoš. Zastavujeme proto v kempu, kde
je navíc sprcha. Pro nebydlící v kempu je za dva dolary, při „vyhmátnutí“ hrozí
pokuta 52 dolarů. Riskujeme a vychází nám to. Vyjíždíme z kempu a hledáme
místo na bivak. Leskošovy rady selhaly, všude jsou cedule s „No
Trespassing“41. Jsme zoufalí, všude kolem cesty jsou ploty a nikde žádná
odbočka. Když je nejhůř, objevuji zcela náhodou v jednom z plotů díru a za ní
na mapě i ve skutečnosti naprosto neoznačený kemp v Crooked River National
Grassland, kde se nemusí platit. Okamžitě se nám spravuje nálada a tak
otvíráme pivka.
Pondělí, 31. srpna 1998
Dneska jsme se prima vyspali. Děláme si v našem kempu snídani a
vydáváme se vzhůru za lezením. Do skal je to asi 12 mil. Nedá se jinak a
zastavujeme na oficiálním parkovišti. Je tu automat, který za 3 dolary vytiskne
lístek, který dáváme na palubní desku za volant. Je to jediná možnost jak
zaparkovat. Myslíme si, že to ale stojí za to - můžeme si v klidu lézt, jsou tady
lavičky, voda a záchody se zásuvkou, kde dobíjíme baterii do naší kamery.
Chystáme věci na lezení a scházíme dolů k řece Crooked River, přes kterou
vede dřevěná lávka. Řeka je dost špinavá a stejně je v ní touto dobou zákaz
koupání. Podél řeky vede chodník, z něhož odbočují schůdky k jednotlivým
sektorům. Tyto odbočky jsou opatřeny přehlednými směrovkami s názvem
daného sektoru, zabloudit se tady téměř nedá. Skály vypadají velmi pevně a
40
Opičí tvář
41
Nevstupovat na cizí pozemek
- 43 -
členitě. Cesty vedou buď přes dírky jako v Juře42, přes vystouplé kamínky jako
na Súlově43 nebo spárami. Opravdu to tu je parádní. Podle stop magnézia na
skále lze poznat atraktivnost cest, místní spáry se podle toho moc nelezou.
Jištění ve stěnách je perfektní, v pravidelných intervalech jsou dost blízko sebe
trvale osazené nýty . Ve spárách se jistí tradičně vklíněnci.
Hned
po
příchodu
pod
skály nás zaujala centrální
stěna oblasti Morning Glory
Wall,
ve
které
lezou
dvě
dvojky. Půjčujeme si od nich
průvodce a studujeme lezecké
možnosti. Jeden z borců nám
nakonec doporučuje skvělou
stěnu s krásným lezením a se
Morning Glory Wall
stínem po celé dopoledne.
Jmenuje se Cocaine Wall a nachází se v oblasti The Wooden Ships Area ležící
východně od Morning Glory Wall v úzké soutěsce. Přístup pod tuto stěnku je
trošičku náročný, musí se nepříjemně podlézt pod obrovským balvanem. Stojí
to ale za to! Stěna se doleva zužuje, vpravo jsou cesty delší. Vylezli jsme tady
tři cesty:
Chicken McNuggets
5.10b (6+/7-)
Flash44
Toto byla prima rozlézačka. Začala krátkou spárou, po níž následovala
jemná a mírně převislá stěnka, kde to bylo nejtěžší. Další úsek byl položený a
dalo se v něm odpočinout. Cesta končila svislou stěnkou „za odměnu“. Byly v ní
krásné díry a velké vystupující kameny.
42
Frankenjura – oblíbená lezecká vápencová oblast v Německu
43
Súlov – naše téměř domovská lezecká oblast u Žiliny,
44
Flash – obdobné ohodnocení čistoty sportovního přelezu jako OS, lezec cestu musí
vylézt bez pádu na první pokus, může však využít již nacvakaných expresek. O cestě již
může mít nějaké informace, které získal třeba tím, že v cestě již viděl někoho lézt nebo
mu je někdo poradil.
- 44 -
Bound in Bogota
AF45
5.11a (7/7+)
Toto byla dost nevyrovnaná cesta s jedním bouldrovým místem. Spodní část
po druhou expresku46 byla v pohodě, pak následují asi tři přešahy po minilištách
a s téměř žádnými stupy. Dobrá díra, ze které se cvaká třetí jištění, a pak už je
to lehké až k pátému poslednímu jištění. Nahoře je to trochu zvětralé. Špatně si
nalézám do těžkého místa a protože mám opačně ruce, sedám si.
Powder Up the Nose
5.10d (7)
Flash
Toto byla naprosto skvělá cesta, co neměla chybu. Naprosto vyrovnaná,
s krásným lezením po dírkách a vystouplých kamíncích. Nejjemnější to bylo
uprostřed. Jelikož byla dost dlouhá, nahoře už mi docela „natýkalo“.
Potkali jsme v této oblasti dva perfektní borce, kteří lezou vedle nás. Dole
pod skálou mají puštěné rádio, na kterém mají stále naladěnu nějakou místní
stanici se starým dobrým bigbítem. Je to moc příjemné a po chvíli tady cítíme
téměř domovskou atmosféru. Kluci se strašně diví, že téměř všechny písničky
znám, nemohou pochopit, že někde v srdci Evropy se také poslouchá Sugar
Magnolia od Grateful Dead. Můj učitel bigbítu a znalec hudby 60. a 70. let
(pouze do roku 1973, pak už prý vznikaly jenom „sračky“) Tom Kupka
přezdívaný „Děkan“ by měl ze mne radost, jakou jsem nám udělal reklamu.
Naši noví kamarádi nám nakonec doporučili skálu, kde se dá lézt ve stínu po
poledni : Phoenix Buttress v oblasti Smith Rock Group Area. Tento sektor má
trošičku jinou strukturu horniny. Je tmavší, dírky jsou ostřejší a více to klouže.
Tady jsme vylezli také tři perfektní cesty :
Fred on Air
5.10d (7)
Flash
Jednalo se o stěnovou cestu po lištách a dírkách s těžkým začátkem u
prvního a druhého jištění. Nahoře byl hezký a položený závěr cesty.
Phoenix
5.10a (6+)
Flash
Toto byla nejpěknější cesta v tomto sektoru. Nejprve vedla spárou a končila
krásným koutkem s dírkami a lištami.
45
AF - Alles Frei - nejméně sportovní čisté přelezení cesty bez použití umělých pomůcek k
postupu. Odpočívání v nich je povoleno, po odpočinku se pokračuje z místa přerušení.
46
Expreska – krátká smyčka opatřená na koncích karabinami. Její zapnutí do jištění je
velmi rychlé a šetří tak energii prvolezce.
- 45 -
Licence to Bolt
TR47/Flash
5.11b (7+/8-)
Už mě bolely prsty, tak jsem si tuto cestu vylezl na druhém konci lana.
Nejtěžší to bylo přes první dvě jištění, kde byl takový boulder problém. Aleš mi
ale dobře poradil, tak jsem tuto cestu vylezl v kuse na první pokus. Líbil se mi
hlavně závěr cesty, lezlo se dost na tření a levou rukou jsem se přitom držel
nejprve spáry a pak dírek a pravou oblé hrany.
Už jsme dost unavení, a proto si dáváme přestávku. U auta si vaříme
polévku a trochu odpočíváme. Pak zkoušíme
ještě jednu cestu – Overboard za 5.11c přímo
na Morning Glory Wall. Tato cesta nás
upoutala ráno. Vypadá lezitelně a bude spíše
vytrvalostní. Jak se později ukazuje, lezitelná
opravdu byla, až na jedno místo asi ve třech
čtvrtinách, kde jsme se ani jeden nechytali.
Nemám rád takové nevyvážené cesty.
K autu docházíme až za tmy. Nad námi
vychází hvězdy a měsíc bude za pár dnů
v úplňku. Myjeme se u kohoutku s vodou a
jedeme do našeho tábořiště. Jsme s naší
oregonskou
premiérou
spokojeni.
Vaříme
kolínka a jdeme spát.
Smith Rock Group a Phoenix
Buttress
Úterý, 1. září 1998
Opět je krásné ráno. Ale já uvařím slabé kafe a Aleš zase sladkou rýži
s jablečným protlakem, která je slaná. Ale jinak je vše O.K..
Přijíždíme do Smith Rocku a opět kupujeme parkovací lístek za tři dolary.
Automat překvapuje a tiskne nám ji s datem 32. srpna. Asi chtěl dětem udělat
delší prázdniny. Myjeme se, dobíjíme baterku a pozorujeme rangerku jak
kontroluje zaparkovaná auta. Jedno auto je bez lístku a tudíž rangerka vypisuje
pokutu, kterou nechává za stěračem.
Jdeme lézt na stěnu Morning Glory Wall, která nám učarovala, a kterou jsme
47
TR – top rope – přelezení cesty s lanem shora, s horním jištěním. Tento způsob zcela
potlačuje psychickou složku výkonu.
- 46 -
již zkoušeli včera večer. Přelézáme zde dvě cesty, které byly úžasné a naprosto
skvělé :
Light on the Path
5.9 (6)
OS
To byla rozlézačka pro dnešní den. Vede po „ementálových dírách“, krásně
beroucích. Tato cesta je poměrně dlouhá, má 30 metrů a je naprosto
vyrovnaná. Super bomba!
Gumby
5.10d (7)
OS
Tento výstup měl nejprve těžký začátek přes dvě jištění po malých lištách.
Pak následoval krátký úsek přes pás „ementálových děr“ a na závěr nabízí
parádní lezení po dírkách a lištách, které není zadarmo. Opět poměrně dlouhá,
má asi 28 metrů. Také paráda.
Cesta Gumby 5.10d
Je zhruba poledne a dost šílené horko. Dáváme pauzu, ve které vaříme
polévku a chladíme se pod studenou vodou z kohoutku u parkoviště. Když se
nám už zdá, že teplota polevuje, jdeme se podívat do oblasti The Dihedrals
Area, kde jsou jedny z nejtěžších cest nejenom Smith Rocku, ale i celé
Ameriky. Obdivujeme cestu To Bolt or not to Be klasifikace 5.14a/b, svého času
nejtěžší výstup v Americe. Je to absolutně hladká plotna, přes kterou vede
středem zcela nepochopitelně za sebou jdoucí řada nýtů. Cestu poprvé vylezl
v roce 1986 skvělý francouzský lezec Jean Baptiste Tribout. Tehdy to byla první
cesta obtížnosti 5.14 v Americe. Druhé opakování této cesty se podařilo o rok
později Američanu Scottu Franklinovi, který na tento úspěšný pokus potřeboval
16 dnů nacvičování. Dalšími lezci, kteří se mohou pyšnit přelezením této
superlinie jsou Angličan Jerry Moffat a Ron Kauk, oba cestu vylezli v roce 1988.
Mně se ohromně líbí cesta Chain Reaction obtížnosti 5.12c, která vede
- 47 -
efektní převislou hranou. Před léty ji vylezl Petr „Bobuláč“ Čermák a její fotka se
pak objevila v časopisech. Také ji znám z filmu „Arrowhead“ s Patrickem
Edlingerem. Je tu asi hodně populární, permanentně v ní visí expresky a také je
v ní vyfocen borec na titulní straně místního lezeckého průvodce.
Aleš zkouší cestu Heinous Cling, která vede hned vedle. Má dvě délky, ta
první je za 5.12a a visí v ní na stálo expresky. Druhá délka je za 5.12c, ale ta se
moc neleze. Cestu vytvořil místní lezec Alan Watts a je považována za jednu
z nejhezčích těžkých stěnových cest v Americe. Aleš bojuje, ale končí u třetí
expresky od konce. Tam je to nejtěžší a i vzdálenost mezi jištěním je delší. Já
vybírám hned vedle cestu :
Wedding Day
5.10b (6+/7-)
OS
Začíná se celkem tvrdým bouldrovým nástupem a pak se pokračuje lezením
po velmi bolestivých ostrých dírkách. Nakonec se přechází na hranu a po ní až
nahoru. Není to ta nejpěknější cesta co jsme tady vylezli.
Docela nám odešly prsty, u
kterých
nás
bolí
hlavně
sedřené bříška. Také je pořád
dost horko. Dáváme pauzu a
jdeme
se
vedlejšího
podívat
sektoru
do
The
Christian Brothers. Tady vede
další
místní
Scarface
pomník:
klasifikace
The
5.14a.
Jedná se o první cestu této
Aleš v cestě Wedding Day
obtížnosti,
kterou
otevřel
Američan. V březnu roku 1988 se to po mnohatýdenních pokusech podařilo
Scottu Franklinovi. Tuto cestu také známe z filmu „Masters of Stone I.“. Je to
absolutně šílená cesta. Aleš ji popisuje poměrně přesně : „Dlouhé přešahy po
mizerných dírkách v ohromném převise a ještě k tomu hovno na nohy“. To
celkem odpovídá skutečnosti.
Jdu se projít až do sedla Asterisk Pass, ze kterého je vidět na další sektory
na druhé straně hřebene. Scházíme pod Morning Glory Wall, asi nejpěknější
zdejší oblasti. Když zajde slunce za hřeben, vylézáme ještě dvě super cesty :
- 48 -
Slum Time
5.10a (6+)
OS
Cesta vede v pravé části Morning Glory Wall po stejných „ementálových
dírách“ jako Light on the Path. Nelze ji přehlédnout. Je to krásné a pohodové
lezení přes pět jištění.
Magic Light - 1.délka
5.11a (7/7+)
TR/Flash
Tato linie se Alešovi moc líbila a chtěl si ji zkusit. Leze se většinou první
délka. Je to dlouhá vytrvalostní cesta po poměrně velkých chytech a je naprosto
vyrovnaná. Nacházíme tady vše – díry, dírky, lišty i spáry. Skvělé. Jsem už dost
unavený, proto ji lezu na druhém konci lana a v klidu ji dávám v kuse.
Jsme naprosto spokojení. Jdeme ke kempu, kde vaříme. Dáváme řeč
s jedním klukem z Turnova, kterého jsme potkali. Říká si „Bojsa“ a je tu se svou
holkou již třetí týden. Za tmy dojíždíme k našemu stanu a jdeme spát.
Středa, 2. září 1998
Dnes je opět krásné ráno s blankytně modrou oblohou. Tradičně jedeme do
skal a zastavujeme v kempu, kde vaříme. Přijíždí k nám divný borec
v obrovském bouráku a v obleku. Už na první pohled je nějaký podezřelý, něco
na něm není v pořádku. Je nesmírně vlezlý a jeho chování se po chvíli dá
zařadit mezi obtěžování. Pořád se na něco vyptává a už přemýšlíme o tom, že
ho „vyfakujem“. Nakonec tak činíme, když vytahuje „Watchtower“48 a vše se
vyjasňuje – je to Jehovista.
Dneska jsme tu poslední den. Jsme už trochu unavení, přesto zkoušíme lézt
na Cocaine Wall, kde máme vyhlédnutou cestu :
Vomit Launch
5.11b (7+/8-)
AF (škoda!)
Je to super cesta. Aleš ji dává na OS. Začíná nepříjemným a nejištěným
převisem na jehož hraně je první jištění. Pak je chvíli pohodové lezení a za ním
začínají neskutečné „šachy“. Poměrně dobré díry, dírky a lišty se musí chytat
ve správném pořadí tak, aby se dalo lézt dále. Dost kličkování a hlavně námaha
pro hlavu. Celá cesta vede mírně převislou stěnou, kde pomalu, ale jistě natéká
a natéká. Celá linie obsahuje 9 jištění a končí krátkou, asi 2 metry dlouhou a
dobře beroucí spárou. Začátek cesty přelézám v naprostém klidu a s
48
Strážná věž
- 49 -
přehledem. S přibývajícími metry však začínám stále více cítit bandasky, které
nemilosrdně natékají. V závěru se už s touto cestou rvu jako lev. Při výlezu do
vrcholové spárky, téměř už nahoře u předposlední expresky, však padám. Na
jednom malém stupu mi ustřelila noha a už jsem neměl sílu na to udržet se. I
tak mám z tohoto celkem vydařeného pokusu radost. Je to opravdu moc hezká
cesta. Vzpomínám na všechny mé kamarády, kterým by se určitě také líbila.
Začíná být opět nesnesitelné vedro, a proto jdeme k nám dobře známému
Phoenix Buttress, kde lezeme :
Drill ‘Em and Fill ‘Em
5.10a (6+)
OS
Toto byla moc milá cesta. Zpočátku vedla spárou a pak se lezlo po velkých
chytech až na vrchol. Maximální pohodička.
Jdeme k autu a u laviček vaříme polévku. Chladíme si těla pod tekoucí
vodou a ve stínu čekáme, až bude možné opět lézt.
Když se dočkáme, máme namířeno do oblasti The Wooden Ships, kde na
východní stěně lezeme dvě perfektní a moc hezké cesty :
Blue Light Special
5.11a (7/7+)
Flash
Tak toto byla bomba cesta, jedna z doporučovaných. Skála je opět trochu
jiná než v jiných sektorech. Občas je převislá, je méně členitá a hladké plochy
mají po obvodu různé římsy, vaničky a jamky. Začíná se v obrovském převise,
kde se jde rukama na spoďáka49. Na posledním z takovýchto chytů se musí
hodně našlapat nohama a levou rukou se pak chytám nic moc beroucí římsy,
která je opravdu dost daleko. Pravou přehmatávám do lepšího chytu a levou
opět do horšího. Pak následuje dynamický a elegantní skok pravou rukou do
„lavoru”. Zbytek cesty je technický, je to opravdová vychutnávačka po
bočácích50. Bylo tady 6 jištění a byl to opravdu skvělý zážitek.
More Sandy than Kevin
5.10d/5.11a (7/7+)
Flash
Jednalo se o podobnou cestu jako ta předchozí. Byla však méně převislá s
malé lišty. Také parádní cesta.
Na závěr dne jsme si dali závěrečný bonbónek v oblasti Christian Brothers :
49
Spoďák – chyt, který se bere zespodu. Většinou musí lezec dobře nastoupat, aby chyt
začal brát.
50
Bočák – chyt, který se bere z boku. Tělo musí být vytočeno do strany, aby bočák fungoval
jako chyt.
- 50 -
Irreverence
5.10a (6+)
OS
V levé části tohoto sektoru se nachází dva na sebe položené skalní bloky.
Vpravo od nich je výrazná věž, jejímž středem vede tato cesta. Čím jsem výš,
tím je lehčí, protože se skála pokládá a chyty se zvětšují. Leze se hlavně po
vystouplých kamíncích, ale je tu i pár dobře beroucích děr. Uprostřed je vosí
hnízdo. Když jsem ho míjel, začalo kolem mne několik vos kroužit. Snažil jsem
zachovat klid a nedělat žádné prudké pohyby, a tak mi daly pokoj. Bylo to moc
hezké plotnové lezení, něco na způsob Velké stěny na Kružberku51. Parádní
cesta.
Slunce pomalu zapadá a nám končí tento třídenní pobyt na Smith Rocku.
Bylo to tu skvělé. Vládla tu perfektní atmosféra a opravdu úžasně jsme si tady
zalezli. Lezení je tady hodně. Průvodce uvádí něco kolem tisícovky cest a co je
hlavní od lehkých až po např. Just Do It – cestu klasifikace 5.14c od „Jibé“
Tribouta z roku 1992, která byla donedávna považována za americkou jedničku
se čtyřmi úspěšnými přelezy. Naše návštěva byla příliš krátká. Chtělo by to zde
pobýt více dnů a nějakou těžkou cestu si tady i nazkoušet.
Jedeme do kempu a sprchujeme se. Jeden vždy hlídá, zda nepřijíždí
kontrola ze strany rangerů. Povečeříme a vydáváme se vstříc další oblasti.
V Redmondu doplňujeme zásoby benzínu a vyjíždíme na dálnici 26. Ta vede
opět zajímavou pustinou. Projíždíme neosídleným údolím, kolem něhož se tyčí
samé sopečné kopce. Párkrát přejíždíme přes sedla s nadmořskou výškou
zhruba 1 500 m. Na úseku asi 150 mil dlouhém míjíme jenom tři osady.
Absolutní pustina. Zastavujeme asi ve 23,30 hod na perfektním místě. Sjíždíme
z cesty za Dixie Pass (1 609 m.n.m.) a kousek poodjíždíme. Pak stavíme stan u
auta a jdeme spát.
V noci nás probouzí šílený řev. Kousek od našeho stanu začíná výt kojot.
Měsíc bude za pár dnů v úplňku, takže kojoti začínají pořádat noční koncerty.
Přitom samotné vytí mělo nádhernou ozvěnu, vše se opakovalo tak 6 až 8 krát.
Aleš prodělal v noci krizi – musel jít na záchod, ale neodvážil se jít dál než dva
kroky od stanu.
Čtvrtek, 3. září 1998
51
Oblíbená cesta na skalách, kde jsme začínali.
- 51 -
Vstáváme v 7,30 a sjíždíme do
údolí, které je hodně suché a rostou
v něm
pouze
stepní
keře.
Zastavujeme po asi 20 mílích u Unity
Lake State Park. Uprostřed vyprahlé
země se nachází tohle jezero, na
jehož břehu roste krásně zelený
trávník a na něm lavičky a vzadu čistotou se lesknoucí toalety – prostě paráda.
Vaříme snídani a provádíme ranní hygienu. Pak pokračujeme v jízdě. Cesta
vypadala jako z nějaké americké reklamy – na obzoru hory, kolem samá poušť
a cesta rovná jako pravítko. Dojíždíme do Ontaria, posledního města v Oregonu
a vjíždíme do státu Idaho, který má rozlohu 213 497 km2. V tomto státě žije
pouze jeden milión obyvatel. Díky rozsáhlému území, které zůstává i dnes
neobydlené, připadá na jednu čtvereční míli pouze 10 obyvatel. Idaho se také
nazývá „Gem52 State“, protože se zde drahokamy nejen vyskytují, ale i
zpracovávají a také úspěšně prodávají.
Na dálnici je „Welcome Center“53, kde dostáváme zdarma mapu státu Idaho.
Po 50 mílích dojíždíme do Boise, hlavního a zároveň největšího města Idaha.
Nakupujeme benzín a navštěvujeme Albertson’s. Kupujeme oregonská pivka
značky „Milwaukee’s The Best“ za rekordní cenu 3,69 dolaru za balení 12-ti
plechovek a rekordní byly také čipsy – 2 balení po 400 g za 3 dolary. Pak ještě
kupujeme 1,81 kg těžký pytel kolínek za 2,59 dolaru a nějaké ovoce. Objíždíme
ochutnávky, u kterých vždy stojí nějaká prodavačka. Jedna nabízí skvělé
sušenky a druhá zase slané preclíky. Když už je nám to blbé si před nimi pořád
brát, napadla mě taková malá finta. Ptám se jedné z nich, kde mají těstoviny. A
protože ten obchod je opravdu obrovský, nevěděla to a musela se jít zeptat
kolegyně a já šel s ní. Mezitím si však Aleš naplnil kapsy preclíky. Také tam
měli moc dobrou kávičku, tak jsem si dal čtyři kousky. Jak říkám - Albertson’s
doporučuji všem cestovatelům.
Také mě zde zaujaly místní SPZ-ky, které se tady nazývají „Licence Plate“ a
mají trochu jiný význam než u nás. Jsou tady pojaty trochu i jako reklamní
52
Gem - drahokam
53
Uvítací středisko
- 52 -
plocha. V Kalifornii tam kromě čísla auta byla většinou adresa nějakého
obchodu. V Oregonu byl na většině z nich namalovaný les s jedním velkým
stromem uprostřed jako symbolem dřevařského průmyslu. A v Idahu mě SPZky pobavily nejvíce. Nahoře je obloha, dole obrys krajiny a na ní je napsáno
„Idaho – Famous Potatoes“54. Hned jsem si tuto reklamu představil v našich
poměrech - jak po Ostravě jezdí auta s „Fajne ostravske kobzole“ nebo
„Ostrava - prvotřídní uhlí“.
Rovněž mě na dálnici, vedoucí do Boise, upoutal jeden nadměrný náklad.
Truck vezl, no nekecám, půl rodinného domku. Hned jsem si pomyslel : „Tak
takhle se lidi rozvádějí v Americe“. Nebyla to však pravda – byla to spíše
„stíhačka“, protože o kus dál jsme potkali i druhou půlku baráku.
Na cestě z Boise do Twin Falls zastavujeme na odpočívadle, kde vaříme již
tradiční polévku. Zjišťujeme, že je 101°F (tj. zhruba 38°C) a je o hodinu více. To
proto, že jsme změnili časové pásmo z „Pacific Time Zone“ na „Montana Time
Zone“. Všude kolem je pouze rovina a poušť a jenom na jihu v dálce pár
obláčků.
Cesta je několik mil bez nejmenší zatáčky. U nás by na takové cestě člověk
jel tak 130 km za hodinu, ale tady ne. Maximální dovolená rychlost je tu různá,
jednak to záleží na státu, kterým zrovna projíždíme, jednak podle velikosti
silnice. Nejrychleji se zatím mohlo jet právě v Idahu, na největší dálnici – tzv.
„freewayi“, to bylo 75 mil za hodinu (120 km/hod), ale nejčastější maximum je
65 mil za hodinu (104 km/hod) nebo 55 mil za hodinu (88 km/hod). Nejhorší na
tom je to, že rychlost všichni dodržují. Asi taky proto, že tu radar má téměř
každé policejní auto a dálniční patroly pravidelně projíždějí přiděleným úsekem
dálnice. V Kalifornii dokonce některé cedule u cesty vyhrožovaly, že se zde
měří rychlost z vrtulníku.
Pravidla silničního provozu jsou zde vůbec zvláštní (určitě jenom pro
cizince). Na naše poměry tu téměř neexistují dopravní značky tak jak je známe.
Jediná a nejčastější značka je tady stopka a je dost důležitá. Pokud na
křižovatce chybí, jste na hlavní. Pokud jsou křižující se komunikace stejného
významu, pak je stopka na všech příjezdových cestách. To pak nejdříve jede
ten, kdo na křižovatku přijel jako první. Toto je podle mne pravidlo, které by u
54
Idaho – slavné brambory
- 53 -
nás bylo absolutně nepoužitelné. Kolik řidičů by se pohádalo, kdo přijel dříve …!
Všechny ostatní dopravní značky jsou nahrazeny nápisy. Tak třeba „Do not
Pass“ – nepředjíždět, „Do not Enter“ – zákaz vjezdu do jednosměrky, „One
Way“ – jednosměrka, „Pass with Care“ – předjížděj opatrně. Pak jsou velmi
časté různé zákazy parkování – „No Parking“, „No Parking Any Time“ neparkujte nikdy nebo „No Overnight Parking“ – neparkujte po celou noc, to se
nás dotklo nejvíce. Také jsou velmi časté značky s „Do not Turn Left (Right)“ –
zákaz odbočení doleva či doprava, ale ty jsem občas viděl i jako obrázek. Jedny
z nejpoužívanějších jsou však „Speed Zone Ahead“ – bude změna rychlosti a
„Max Speed 35 MPH“55 – omezená rychlost na uvedenou hodnotu v mílích za
hodinu.
Obdivuhodné je jejich omezení předjíždění - je maximálně bezpečné. Všude,
kde není cesta úplně rovná, je nepřetržitě dvojitá plná čára, často doplněná o
hrbolaté odrazky. Téměř se zde nepředjíždí, v pravidelných intervalech jsou
však silnice opatřeny rozšířenou krajnicí („Turn Out“), kde může pomalejší
vozidlo zastavit a pustit rychlejší dopředu nebo dvojím pruhem („Pass Zone“),
kde pomalejší vozidlo musí jet v tom pravém („Slow Traffic Must Turn Right“).
Zdejší řidiči jsou moc vychovaní. Pokud se jim někdo nalepí na zadek, na
dalším „Turn Out-u“ dotyčný uhne.
Maximální rychlost se zde překračuje maximálně o 10 mil za hodinu.
Nedivím se, když Američan přijede do Evropy a je úplně hotový z rychlosti třeba
u nás na dálnici. Přitom zdejší vzdálenosti mezi městy nemají obdoby a ono se
opravdu jede po naprosto rovné silnici třeba 55 mil za hodinu.
Dost nás také pobavily semafory – všechny mají čidla. To se nám stalo
v San Franciscu v noci. Chtěli jsme odbočit doleva a spletli jsme si pruhy –
zařadili jsme se do přímého. Nikde žádné auto a už to vypadalo, že budeme
čekat na zelenou do rána. Pak nás napadlo, jestli to náhodou nesouvisí s naším
špatným zařazením. Zařadili jsme zpátečku, vjeli do správného pruhu a zelená
tam byla hned!
Přijíždíme do města Burley, kde odbočujeme na Oakley. Krajina se tu trochu
začala zelenat, všude se pole zavlažují a pěstují se zde hlavně Famous
Potatoes. Za Oakleyem jsme našli šipku City of Rocks a ta nás dovedla až na
55
Miles Per Hour – mil za hodinu
- 54 -
„polňačku“ z ujeté hlíny v poušti se samými stepními křovinami a kaktusy, kde
když člověk projede, zůstane za ním oblak prachu. Po této cestě jedeme asi
20 mil, které byly opravdovou zkouškou tlumičů našeho auta. Nakonec vjíždíme
do údolí, kde zůstáváme stát naprosto fascinovaní. V zapadajícím slunci na nás
koukaly věže jako v Ádru, ale nižší a baculatější a z granitu. Je jich tady asi 60
a jsme z nich úplně hotoví. Moc pěkná oblast. Jediná nevýhoda je ta, že
spousta věží leží za plotem na soukromé půdě, a proto se na ně neleze. Je to
škoda. Spát se dá asi na 60-ti parcelách vyhrazených pro stany přímo ve
skalách, ale za poplatek 7 dolarů za auto.
Jdeme se podívat na
první
vjezdu
velkou
do
skálu
skal
–
při
na
Elephant Rock, kde lezou
nějací kluci. Půjčujeme si
od nich průvodce a některé
cesty
na
zítřek
si
necháváme doporučit. Pak
projedeme
celé
„skalní
město“ po polní cestě až na
Elephant Rock
její konec. Protože je již
tma, zastavujeme na místě,
které je jako stvořené pro náš stan a riskujeme bivak bez placení.
Pátek, 4. září 1998
Spaní nám vyšlo podle našich
předpokladů. Ráno v 8 hodin
balíme a sjíždíme dolů k první
velké skále Elephant Rock. Tady
na jednom z velkých balvanů
vaříme snídani. Okolo 9. hodiny
přijíždí rangerka a když nás míjí,
Na vrcholu Elephant Rocku
usměje se na nás a ještě zamává.
Vůbec chování Američanů je pro nás záhadou. Každý se s námi hned dává do
řeči. Odkud jsme, jak se nám leze a když už nic jiného, tak alespoň „Hi, How
- 55 -
Are You ?“56 I třeba v „markáči", při placení, je toto první věta a pak se odvíjí 5-ti
minutová konverzace na téma : jak se mám já a proč a pak jak se má ona atd..
A úplně vždy nechybí pravý nefalšovaný americký úsměv. Třeba ve skalách se
stačí jenom podívat po nějaké slečně a už se na mě směje. A třeba ve Smith
Rocku byla jedna za řekou a když viděla, že jsme se na ní podívali, tak na nás i
zamávala. Mává se tady hlavně při jízdě autem, nebo když se míjí dvě vozidla
ve skalách a dneska při snídani u cesty na nás mával i ranger, i když jsme se
na něho vůbec nedívali. Asi to má v popisu práce. Taky nás asi třikrát míjel
borec v náklaďáku a vždycky vztyčil palec. No, je to tady moc zajímavé a
docela příjemné.
Jdeme lézt. Nejprve máme na programu dne lezení na Elephanta, kde
lezeme dvě cesty. Je to asi 60 metrů vysoká skála, která z boku opravdu
vypadá jako takový sloní obřík.
The Bummie
5.10a (6+)
Flash
Na začátek jsme si dali krásně zaoblenou a položenou hranu vedoucí
slonovi na zadek. Je perfektně zajištěná nýty a celá se leze nohama - je to
typický „rajbas"57. Skvělá cesta, vysoká 30 metrů.
Prepare For Soaring Seagulls
5.10d (7)
TR/Flash
Tato cesta vede přes tři nýty na předskalí. Jedná se opět o rajbas. Pak
následuje kolmá hrana, kde se dá pořád něčeho držet. Po 30-ti metrech se dá
sjet dolů od řetězu. My jsme však lezli dál - až na sloní hlavu. Celkem to bylo
vysoké poctivých 60 metrů. Když se leze slonovi na záda, je to nádherně
miskovitá skála. Na vrcholku skály je díra a v ní je jezírko. Je odtud parádní
výhled na celé skalní město. Dolů jsme sešli druhou stranou, kde je to
položené.
Pak jsme se přesunuli ke druhé velké skále - k Bath Rocku. Na straně
odvrácené k silnici vedou prima cesty a jsou více převislé.
56
Ahoj, jak se máš?
57
Slangový výraz pro cesty, které vedou položeným terénem. Lezou se speciální technikou,
kde hlavní úlohu hrají nohy a ruce pouze udržují rovnováhu.
- 56 -
Loch Ness Monster
PP58
5.11a/b (7+)
Tuto cestu tvoří impozantní hrana, která vystupuje ze stěny. Nad ní je převis
a pak plotna a v ní spára. Je v ní prostě všechno. Nejprve ji zkouším já, a
protože se leze vlevo od hrany a já to zkouším vpravo, padám jako zralá
hruška. Poprvé na tomto zájezdu. Cestu dolézám a po mě to Aleš dává v kuse.
Zkouším to ještě jednou a vychází to. Na hranu se nalézá mírně vlevo a horní
část se leze obkročmo. Převis se překonává takovými podivnými pohyby nejprve bočák vlevo i vpravo, pak dvě mizerné lišty a pak se jde oběma rukama
do vodorovné spáry na žábu. Nakonec následuje dobrá sokolíková59 spára, ale
není tu nic na nohy. Tady už jsem se musel kousnout, nevzdal jsem se však. Je
to super cesta, dost si ji cením.
Gemini
5.12a (8/8+)
TR/AF
Tato linie vede vpravo od té předchozí. Vypadá zajímavě a zdá se, že bude
jednodušší, neboť není tak převislá. Aleš si ji chce zkusit. Prostřední úsek je
velmi těžký, jsou zde pouze malé lišty a bočáky a vůbec nic na nohy. Aleš tady
2-krát padá, dolézá však až nahoru. Zkouším ji s horním lanem a vylezu ji s
dvojím odsednutím. Cesta se mi líbí, chtělo by ji nacvičit.
Collosus
5.10c (7-)
OS
Tahle cesta se nachází v levé části této stěny a rovněž vypadá moc hezky.
Nejprve se leze přes převis po dobrých chytech. Cesta pak pokračuje po hraně
a končí dalším převisem s nejtěžším místem, kde jsou poměrně jemné chyty.
Skvělé lezení - lahůdka.
Celé dopoledne je pod mrakem (!) a teď začíná dokonce kapat. Jdeme uvařit
polévku a trochu si i odpočinout. Přece jenom jsme cosi vylezli. Po obědě
jdeme ke skále The Incisor. Tam lezeme nádhernou cestu :
Fall Line
5.10c (7-)
OS
Nástup je poměrně nevýrazný, ale pak následuje nádherná, mírně převislá
58
PP - Pink Point - styl sportovního přelezu. Cesta je přelezena tímto stylem, když ji lezec
překoná po nacvičení čistě, v kuse a bez pádu. Přitom v cestě mohou být nacvakány
expresky z předchozích pokusů. Pokud si při přelezu lezec jištění zapíná, jedná se o styl
RP - Rot Punkt, Red Point.
59
Lezení „sokolíkem“ – speciální spárařská technika. Lezec se drží hrany spáry a vykloní
se do boku. Nohama se vzpírá proti tahu rukou. Velmi namáhavá, ale účinná technika.
- 57 -
plotna s nádhernými chyty, zakončená převisem s „ementálem". Super. Cesta
Skyline (5.8), která vede po hraně hned vedle, musí být ještě hezčí. Zajišťuje se
ale frendy, které máme v autě.
Vracíme se k autu. Kousek od parkoviště nás ještě zaujala krásná a asi 60
metrů vysoká hrana, vedoucí na věž Parkinglot Rock, kterou chtě-nechtě
musíme také vylézt :
Delay of Game
5.8 (5+/6-)
TR/Flash
Jedná se o klasický rajbas, který vede po impozantní, hladké a položené
hraně, kterou lezci jdoucí do skal nemůžou minout. Není na něm ani jeden chyt
a celý se leze na tření nebo po vodou vymletých mělkých jamkách. Nádherné
lezení, které je ideální pro holky.
Nemůžu již zvednou ruce nad hlavu. Už jsme toho dneska vylezli mnoho.
Aleš má pořád ještě málo. Zkouší cestu She's the Bosh 5.11a/b, která vede na
věž Window Rock. Je na západní straně, má asi 45 metrů a 16 jištění. A to
„zvíře“ to dalo na OS. Až pak dává pokoj a jdeme k autu něco navařit. Cesta
vypadá moc hezky, je vytrvalostní, ale musí počkat na příště.
Cesta Fall Line 5.10c
Cesta Loch Ness Monster 5.11a/b
Scházíme k autu a po cestě dolů pozorujeme toto pozoruhodné skalní
město. Skoro to tady vypadá jako v našem Skaláku, věže jsou však baculatější
a o něco nižší a některé nám připomínají pasoucí se dinosaury. Jsou tvořeny
granitem, který je hodně členitý a krásně beroucí. Je to oblast budoucnosti. Na
spoustu věží dosud vede jenom pár cest a možností pro další projekty je, podle
našeho názoru, ještě spousta. Přitom zde již působila spousta lezeckých es,
která zde vytvořila velice kvalitní cesty. Ty nejtěžší má na svědomí Tony Yaniro,
pro něhož City of Rocks představuje domovskou oblast. Pochází ze 100 mil
vzdáleného Sun Valley a v nedalekém městečku Burley pracoval v místní
- 58 -
nemocnici jako chemický laborant až do roku 1992. Tony zde vytvořil extrémy
jako jsou Boogiman obtížnosti 5.13d/5.14a z roku 1989, Remora klasifikace
5.13d/5.14a a Calypso 5.13d, které vylezl v roce 1990. Je znám jako jeden z
nejlepších spárových lezců na světě. Právě Boogiman, původně technická
spára ve stropovém převise klasifikace A3, představuje to nejtěžší ze
spárového lezení.
Náš další úmysl je přespat tady ve
skalách
opět
načerno
a
ráno
pokračovat v další cestě. Píšeme v
klidu u parkoviště deníky, jíme čipsy
a spokojeně popíjíme pivko. Přijíždí
nějaké
auto
a
vystupuje
z
něj
vysmátý ranger. Představuje se nám
a ptá se odkud jsme a zda tady
budeme spát. Já mu odpovídám, že
Celkový pohled na City of Rocks
jsme právě dolezli, teď si zapisuji
vylezené cesty a pak hned odjíždíme. On na to, že je to škoda, že rangeři
dneska pořádají „pařbu", a že jsme mohli pokecat. Aby nám to nebylo líto,
věnoval nám alespoň mapku City of Rocks. Nic naplat, byl moc sympatický a
milý, ale my teď musíme zvedat kotvy.
Vyjíždíme za soumraku a nikde po cestě není vhodné místo na přespání.
Kolem cesty jsou samé ploty, a když je v nich náhodou cesta, vede vždy k
nějakému domku. Nakonec dojíždíme k dálnici 84, která vede do Utahu. Ten je
už nedaleko. Na hranicích dobíráme benzín a lámeme rekord. Galon toho
nejlevnějšího 85-ti oktanového stojí
pouze 1,01 dolaru.
Vjíždíme do Utahu, který bývá
přezdíván "Beehive60 State". Žije zde
1,75 miliónu obyvatel a rozloha činí
219 932 km2. Utah je bohatý na
přírodní krásy, ale není tady mnoho
60
Úl
- 59 -
zeleně ani bohatá naleziště zlata. Snad proto byl Utah pro kolonisty a zlatokopy
celkem nezajímavý, a jelikož je protkaný mnoha nepřístupnými kaňony, byl
osídlen až později. Místní indiánské kmeny Utů, Šošonů a Pajutů zde díky tomu
žily dlouhá léta v míru. Hlavním a zároveň největším městem Utahu je Salt Lake
City.
Pokračujeme v jízdě a nakonec zastavujeme na polní cestě někde pod
horami u Brigham City. Noc nebyla nic moc, protože tu bylo neskutečně mnoho
komárů. Aleš to vzdal asi po 15-ti minutách a jde spát do auta. Já si přes hlavu
přehazuji mikinu a zkouším to vydržet. Ve spacáku je mi ohromně horko a
stejně jsem ráno celý poštípaný. Zatím nejhorší noc.
Sobota, 5. září 1998
Dnešní den bychom chtěli odpočívat. Kupodivu se nám to od rána daří.
Sjíždíme zpět k dálnici 84, kde po pár mílích zastavujeme u Rest Area
(odpočívadla) a turistického centra. Na WC dobíjíme baterii od kamery a
provádíme ranní hygienu. Pak venku
u
kohoutku
s
pitnou
vodou
naplňujeme všechny naše kanystry a
láhve. V parčíku je plno laviček a
stolů, tudíž vaříme snídani - kávu a
skvělou rýži s jablečným protlakem. V
8 hodin otvírá paní turistické centrum
a my si vybíráme bezplatně mapky a
Mormonské centrum na Mormon Square
letáky, které se nám mohou hodit.
Máme namířeno do nedalekého
Salt Lake City, o kterém se zde dovídáme, že v roce 2002 tu budou zimní
olympijské hry. Trochu tomu nevěříme, protože se nám zdá, že tu snad nikdy
nemůže padat sníh, ale při pohledu na mapu zjišťujeme, že na východ od Salt
Lake City jsou hory s výškou nad 3000 m.n.m.. Také v turistickém centru je
spousta fotek se zimními sporty. Takže je tady pravděpodobně teplé léto a tuhá
zima.
- 60 -
Nejnavštěvovanějším místem v Utahu je historické náměstí Temple Square
s
mormonským
centrem
Mormon
Tabernacle
Headquarters.
O
tomto
náboženství toho moc nevím, občas jsem se se slovem mormon setkal při
četbě knih o osidlování Divokého západu a znělo to skoro jako nadávka. I proto
jsme se rozhodli toto místo navštívit. Auto jsme zaparkovali o dvě ulice dál a ke
vstupní bráně jsme došli pěšky. Celý areál kláštera je vklíněn mezi výškové
budovy, uprostřed je malé náměstí s vlajkou, kde se s vámi určitě dá do řeči
nějaká slečna, která má na hrudi jmenovku s titulem "Sister"61. My jsme chytli
takovou menší mulatku, která byla dost zvědavá, ale na rozdíl například od
jehovistů dost milá. Samozřejmě ji nejvíce zajímalo odkud jsme a jestli se
chceme na něco zeptat. Také nám nabízela asi půl hodiny trvající prohlídku
celého areálu. My jsme nejprve odmítli, ale byla fakt dost milá, tak jsem se jí
zeptal, kolik tu má sourozenců (myslím tím sester). Odpověděla, že 140 a jedna
je i od nás. Jestli prý chceme, že ji sežene a ta nás pak provede. Z části,
protože nevěříme, zčásti ze zvědavosti souhlasíme. Natož bere do ruky mobil a
za pět minut se u nás hlásí sestra Dana z Brna. Je taky moc milá, hodně se
vyptává a starostlivě se nám věnuje a
dost často zvedá palec jako správná
Američanka.
Je
francouzštiny
a
do
učitelkou
kláštera
se
dostala na základě výběru už před 18
-ti
měsíci.
přednášku
Nejprve
o
historii
nám
a
dělá
podstatě
mormonského náboženství a pak nás
Sestra Dana
provede celým areálem.
Tato náboženská sekta byla založena v roce 1830 Josephem Smithem ve
Fayettu. Její název zněl The Church of Jesus Christ of Latter-Day Saints,
známější však byla pod jménem mormoni. Náboženství vychází z bible, ale má i
své učení - The Book Of Mormons - kniha Mormon. Léta pronásledování
mormonů nakonec vyústila v zavraždění Josepha Smithe v Illinois v roce 1844.
Jeho následník a jeden z duchovních vůdců sekty Brigham Young se proto na
západě poohlédl po území, o které nikdo nestál a počátkem roku 1847 odvedl
61
Sestra
- 61 -
skupinu svých přívrženců do Utahu na místo, které předpověděl. Za nimi přišly
tisíce mormonských rodin, které z východního území prošly prérií téměř 2 000
kilometrů. Tak vzniklo v roce 1847 Salt Lake City, jediné město v U.S.A., které
řídí náboženská sekta. Bylo v dost nehostinné krajině, první usedlíci tam museli
nejprve vybudovat zavlažování a pak se začali věnovat zemědělství.
V čele mormonů stojí prorok a má pod
sebou apoštoly, kteří mu pomáhají šířit toto
náboženství.
Hlavní
myšlenka
tohoto
náboženství je založena na rodině, která je
základem všeho. Já jsem si myslel, že mormoni
mohou mít i více žen. To prý šlo před 150 lety,
ale dneska to již není pravda. Při osidlování
divokého západu a ve válce zahynulo mnoho
mužů, kteří po sobě zanechali své rodiny.
Manželství s více ženami bylo dovoleno asi u 3
% majetnějších mormonských mužů, kteří se
tímto způsobem mohli postarat o pozůstalé.
Naše první zastávka byla samozřejmě u
Salt Lake Temple, dovnitř ale mohou pouze
Památník rackům Seagull
příslušníci sekty. Tento klášter byl postaven z
Monument
žulových kvádrů asi z 32 kilometrů vzdálené oblasti. Jeho stavba začala v roce
1853 a trvala 40 roků. Chrám byl vybudován ve strohém gotickém slohu, téměř
bez ozdob a se šesti velkými a špičatými věžemi. Je 57 metrů dlouhý a 36
metrů široký. Základová zeď je silná
4,9 metru a nejvyšší východní věž je
vysoká 64 metrů. Na kostelní špičce
této věže je usazena 3,8 metru
vysoká soška anděla Moroni, který se
prý zjevil Josephu Smithovi a ukázal
mu zlaté desky, na nichž byla vyryta
kniha Mormon.
Uvnitř The Assembly Hall
Menší kostel The Assembly Hall
jsme prošli i zevnitř a byl moc hezký.
Jelikož byli mormoni chudí, vnitřní vybavení je strohé, většinou ze dřeva, zčásti
- 62 -
ručně obarvené, připomínající mozaiku mramoru. Kostel slouží hlavně
bohoslužbám. Před tímto kostelem je dvojice památníků. Seagull Monument z
roku 1913 je věnován rackům a
vypráví se o něm tato legenda: Když
první
osadníci
v
roce
1848
vypěstovali životně důležitou úrodu
obilí,
jejich
pole
bylo
napadeno
hejnem žravých cvrčků. Zachránili je
však rackové, kteří se objevili právě
včas a byť se cvrčky neživí, tohoto
škůdce sezobali. Mormoni v této
události
spatřovali
ruku
Socha Handcart Monument
boží.
Handcart Monument zobrazuje rodinu, jak s ručním povozem putuje prérií z
východního pobřeží do Salt Lake City. Nejzajímavějším objektem však je The
Tabernacle, 76 metrů dlouhý a 46 metrů široký sál auditoria postavený v roce
1863, sloužící až 6000 věřícím. Vyznačuje se skvělou akustikou. Jedna
mormonská sestra nám ji demonstrovala tak, že nejprve trhala noviny na
proužky a pak pouštěla tři špendlíky a jeden hřebík na stůl a vše bylo v tomto
ohromném prostoru i bez jakékoliv elektroniky nádherně slyšet. Nalézají se tady
také páté největší varhany na světě, které obsahují 10 746 píšťal a tak se zde
každý den pořádají varhanní
koncerty a občas zde také
zpívá
sbor
Tabernacle
Mormon
Choir.
Píšťaly
varhan vypadají jako by byly z
kovu, balkón z mramoru a
kostelní lavice z dubového
dříví. Ve skutečnosti je vše
zhotoveno
z
borovicového
dřeva, které je opět tak zručně
Uvnitř The Tabernacle
pomalováno,
že
je
k
nerozeznání od skutečného materiálu.
Tato prohlídka byla nesmírně zajímavá, nicméně jsme se rozloučili a
pokračovali k Velkému slanému jezeru - Great Salt Lake, největšímu
- 63 -
vnitrozemskému jezeru západně od Mississippi. Toto slané jezero je dlouhé 116
kilometrů a široké 54 kilometrů, maximální hloubka činí 15 metrů. Jezero je
pozůstatkem jezera Bonneville, kdysi obrovské vodní plochy, která se však
zčásti odpařila a díky tomu dnešní jezero obsahuje až 27% soli.
Zastavujeme
na
nejznámější
vyhlídce Saltair Beach a jdeme se
projít
na
pláž.
Jsme
však
rozčarovaní. Voda je dost špinavá a
také to tady páchne. Krajina je však v
okolí moc krásná. V nedaleké Solné
poušti,
která
ale
není
přístupná
veřejnosti, se provádí pokusy aut o
Velké slané jezero
překonání maximální rychlosti po
zemi jedoucího vozidla. Je tady malá
expozice o těchto pokusech a vystavují zde jedno rekordní vozidlo, které
překonalo v roce 1964 rychlost 440 mil za hodinu.
Pokračujeme v jízdě a snažíme se nalézt lepší místo pro odpočinek u vody,
neboť tady to opravdu není možné. Jedeme po dálnici 15 do městečka Orem,
kde odbočujeme k Deer Creek Lake,
což
je
zdejší
Všechny
hezké
rekreační
pláže
oblast.
jsou
za
poplatek, ale nakonec najdeme také
jednu bez placení. Je to nádherné
místo.
Koupeme
se,
pereme
a
vaříme a nad námi jsou vysoké
kopce i se sněhem. Je nám tak
dobře, že se rozhodujeme na pláži
Na břehu Deer Creek Lake
přespat...
Neděle, 6. září 1998
Na břehu jezera se mi spalo báječně, jenom Aleš mi prozradil, že na nás v
noci někdo svítil ze člunu. Pravděpodobně ranger, ale asi byl moc hodný, když
nás nechal dospat.
- 64 -
Vracíme se zpět do Orem a přes Pleasant Grove dojíždíme po dálnicích 146
a 92 do American Fork Canyon. U vchodu se platí
vstupné, ale kupodivu tu platí i náš Golden Eagle
Passport. Zajíždíme k nejbližší Picknic Area a
děláme snídani. Kaňon na nás moc lezecky
nepůsobí, je lesnatý a jen občas tu a tam
vykukuje nějaká skála porostlá vegetací. Leskoš
nám doma doporučil oblast Bilboard. U vchodu
nám jeden ranger půjčuje průvodce, podle něhož
jsme si cestu k Bilboardu nastudovali. Dvakrát
jsme vyšli a dvakrát skončili v naprosté džungli.
Skála má být asi 30 minut vzdálená z hlavní cesty
a už to nás dost překvapuje. K tomu začíná dost
intenzivně pršet, takže pomalu ztrácíme trpělivost
Lezení v American Fork
i chuť do lezení.
Vracíme se k autu a za řekou vidíme pár místních borců jak lezou po dost
převislé skále, která se jmenuje The Membrane. Jdeme se tam podívat a
nakonec tam vylezeme parádní tři cesty :
Caress of Steel
5.10a (6+)
OS
Zezdola vypadala škaredě, ale nakonec byla moc a moc hezká. Vedla po
levé straně převislé jeskyně po velmi dobrých dírách. Byla celkem dlouhá a
vzdušná.
Riptide
5.11a (7/7+)
OS
Obdoba předchozí cesty, ale je tady více jemných chytů. Vede pro změnu
po pravé straně jeskyně. Pouští v pohodě a shodli jsme se, že nebyla tak
hezká.
Licence to Thrill
5.11c (8-)
PP
Tato cesta už na pohled vypadá hezky. Je to nejvíce převislá cesta na této
skále. Zkouším to nejprve já, ale když člověk ty dírky pořádně nezná, snadno
zabloudí. Sedám si proto a zbytek cesty dolézám asi se třemi odsednutími.
Dost mě bolí ruce. Alešovi radím a ten ji dává Flash. To mě dost nabudilo a po
krátkém odpočinku ji zkouším znova. Spodní část po stropový převis vede po
dírkách. Pod převisem je dobrá spára a nad ní v převise velká díra, ze které se
- 65 -
„natahuji" až do madla nad převisem. Až sem jsem to téměř přeběhnul. Zatím
žádný problém. Paráda. Následuje jemný úsek, kde už mi začalo pořádně
natékat, a pak poslední převisek, kde už mi to skoro vyteklo. Poslední expresku
jsem již cvakal z posledních sil. Hryznul jsem se ale. Po spuštění na zem mě
tak bolely bandasky, že si ani nepamatuji, kdy mě bolely více. Jsem nadšený.
Cesta je moc fotogenická a i v průvodci psali, že to je jedna z místních „The
Best". Také s naší rostoucí výkonností, která se oblast od oblasti vylepšuje,
jsem spokojen.
Přidává se k nám jeden místní borec, který nemá parťáka. Bere nás na
jednu skálu nad The Membrane, která je poměrně nová a v průvodci o ní ještě
není nic psáno. Aleš vylézá jednu 5.11d a já to po něm přelézám na druhého s
dvěma odsednutími. Náš kámoš pak přelézá 5.12a a Aleš to po něm marně
zkouší. Moc se nám to tady ale nelíbí a ani celá vápencová American Fork
nestojí za to, aby sem člověk jel přes půl Ameriky.
Večeříme a pokračujeme v jízdě. Projíždíme večerním a krásně osvětleným
Salt Lake City a po dálnici 80 míříme do Wyomingu. Po této silnici se dá jet
75 mil za hodinu, takže cesta celkem rychle ubíhá a zanedlouho přejíždíme
státní hranici.
Vjíždíme do "Equality State and
Cowboy State" (státu rovnosti a
kovbojů). Rozlohu má 251 393 km2 a
má jen 456 tisíc obyvatel. V tomto
státě lze najít krásnou a téměř
nedotčenou přírodu, které vévodí
národní
parky
Grand
Teton
a
Yellowstone.
Již ve Wyomingu zastavuji v noci na odpočívadle Little America, abych
zavolal domů, kde je ráno. Mamka to zvedne a povídá: "Ahoj, zrovna jsem na
tebe myslela !" Je to moc prima pocit. Pokračujeme v cestě ještě asi hodinu.
Před Rock Springs odbočujeme z dálnice a za chvíli ve stepi nacházíme bezva
místo na spaní. Stavíme stan a jdeme spát.
Pondělí, 7. září 1998
Spal jsem jako špalek. Ráno nás vzbudil podivný zvuk dost velkého stroje.
- 66 -
Aleš vykukuje ze stanu a zjišťuje, že spíme asi 100 metrů od železniční tratě,
kde začínají jezdit samé nákladní vlaky. Je zajímavé, že v noci z nich nejel ani
jeden a teď tak jeden každých pět minut.
Vyjíždíme a zastavujeme o kus dále na Bitter Creek Rest Area. Vaříme ranní
kávičku a rýži s kukuřicí. Krajina jižního Wyomingu, kde se nacházíme, je zase
trochu jiná než v předchozích státech. Je vyprahlá a rovná, ale na obzoru jsou
často vidět skalní útesy. Obloha je modrá a jen tu a tam je mráček. To v
severním Utahu jsme byli překvapeni. Bylo tam zataženo a asi třikrát nám
krátce sprchlo. Skoro hned se však vyjasnilo - dost rychle se tam měnilo počasí.
Bylo to asi blízkostí hor nad Salt Lake City.
Pokračujeme v jízdě na
východ. Zastavujeme až v
městečku
Laramie,
kde
kupujeme
benzín
za
neuvěřitelných 0,97 dolaru za
galon. Ptáme se na cestu do
skalní oblasti Vedauwoo, která
má být nedaleko. Dozvídáme
se, že je to ještě asi 20 mil na
východ po dálnici 80, a že
Skupina skal The Nautilus
skály uvidíme přímo z ní. A
opravdu. Po 20 mílích se nám naskytl pohled na neuvěřitelné útvary.Tyto
zaoblené žulové masívy dosahují až šedesátimetrové výšky. Mezi nimi je
spousta balvanů nepravidelně roztroušených po krajině. Nejvíc mě zaujaly asi 3
metry vysoké skalní hříbky.
Kousek od parkoviště, kde jsme zajeli, se nachází krásná skupina skal The
Nautilus. Vidíme tam někoho lézt, proto bereme věci na lezení a vydáváme se
tímto směrem. Dva kluci nám dávají stručný výklad místních specialit. Lezou se
tu zejména spáry a to většinou široké. Zdejší žula je velmi málo členitá a
hrubozrnná, obsahuje spoustu ostrých krystalků křemene různé velikosti, a ty
jsou ostré jako žiletky. Proto se zde leze ve speciálně odolných plátěných
kalhotách, připomínající naše montérky. Dlaně musí být oblepeny silnou vrstvou
pásky. Jištění ve spárách se dává pouze vlastní.
Hmmm, říkáme si, pěkné skály, ale asi nic pro nás. Po prostudování
- 67 -
průvodce nacházíme i pár cest plotnových, které mají také jištění.
Stand and Deliver
5.10a (6+)
OS
Tato cesta vede právě v oblasti The Nautilus na pravém okraji
severozápadní strany na asi deset metrů vysoký oblý balvan. Nejhorší je
začátek, protože jak už to u balvanů chodí, není při nástupech vidět na nohy.
Na celé délce není jediný normální chyt ani stup. Za ty tady slouží pouze asi
jeden centimetr velké a ostré křemenné krystaly, vystupující z hladké plotny.
Bylo to pikantní lezení přes čtyři jištění na vrcholek balvanu.
Pak jsme se přemístili pod
skalní
masív,
který
je
naproti
Nautilu. Je to největší skála v
dohledu a vedou na ni spáry i
rajbasy. My jsme si opět vybrali
plotnové lezení - rajbasy. Žulová
plotna, kde jsme lezli, nebyla už
tak krystalická. Vylezli jsme dvě
cesty, které měly obtížnost 5.7 a
Aleš v cestě Stand and Deliver 5.10a
5.9 a zvlášť ta druhá byla dost
hladká a mně připadala i těžká. Vedla nejprve traverzem přes tři nýty na
hladkou hranu a po ní přes sedm jištění na vrchol. Obtížný byl hlavně začátek,
tak asi tři metry bez stupů i chytů. Bohužel se nám nepodařilo zjistit názvy
těchto cest. Bylo tu dost lezců, nikdo však u sebe neměl průvodce. Řekli nám
pouze obtížnost.
Skály jsou to opravdu moc
hezké, ale lezení je tu velmi
netradiční, na které nejsme moc
zvyklí. Působí tu hlavně místní
lezci a z těch známějších k nim
patří hlavně Todd Skinner a Paul
Piana, kteří žijí v jiné části
Wyomingu u města Lander. Byť
je jejich nejoblíbenější lezeckou
Skupina skal naproti Nautilu
oblastí domácí Wild Iris, i zde ve
- 68 -
Vedauwoo vytvořili spoustu cest, jako je například New Mutant obtížnosti 5.12d.
Díky hezké přírodě stojí za to tyto skály navštívit, i když večer lezci neodchází
od skal s vytahanýma rukama. My jsme dnešek brali odpočinkově a vůbec
nejsme zklamaní.
Odjíždíme a zdejší zakulacené žulové útvary jsou ve světle zapadajícího
slunce načervenalé. Nádherný pohled. Po cestě do Cheyenne je vidět ještě
spousta obdobných skal. Zdejší krajina je lesnatá a velmi mi připomíná jižní
Čechy.
V hlavním a největším městě
Wyomingu - Cheyenne odbočujeme
na Denver a po pár mílích jsme již v
Coloradu.
Tento "Centennial State"62 má
rozlohu 268 544 km2 a 3,3 miliónu
obyvatel. Hlavní město Denver leží
přesně uprostřed mezi Atlantickým a
Tichým oceánem. Na území Colorada leží Skalnaté hory nabízející pohled na
snad nejúchvatnější panoráma ve Spojených státech: Rocky Mountains.
"Rockies" jsou nejvyšším pohořím na severoamerickém kontinentu. Pro
kolonisty znamenaly téměř nepřekonatelnou překážku. Tito dobrodruzi, kteří se
snažili dostat se v době zlaté horečky na západ, se tehdy řídili heslem : "Pikes
Peak or Bust!"63.
Také my máme nejprve
namířeno do Rocky Mountains
National
Park,
takže
zanedlouho odbočujeme na
Estes Park a po chvíli již
jedeme v pustém kaňonu.
Před
Estes
Parkem
zastavujeme kousek od cesty
v lese a naprosto skvěle se
Lezecká oblast Lumpy Ridge, Sundance Buttress je
62
Stoletý stát
63
Překonat hory nebo zahynout!
úplně vpravo
- 69 -
vyspíme. Byl zde moc silný a voňavý horský vzduch, tak asi proto.
Úterý, 8. září 1998
Při prvních slunečních paprscích vstáváme a dojíždíme do Estes Parku.
Tady snídáme na lavičkách u jezera, na jehož břehu posedává spousta rybářů.
V tomto městečku, asi 70 mil od Denveru, v nádherném údolí Estes Valley, se
nachází vchod do Národního parku Skalnaté hory. Estes Park byl pojmenován
po Joelu Estesovi, jednomu z prvních bělochů v této oblasti, který sem dorazil v
polovině 19. století.
Navštěvujeme informační středisko a jeden starší pán se nám velmi věnuje.
Vysvětluje nám na mapce, kde se dá všude lézt. Pro podrobnosti si však
musíme zajít do Colorado Mountain School a půjčit si průvodce. Rozhodujeme
se pro cestu The Nose klasifikace 5.10b, která vede na skálu Sundance
Buttress. Tuto cestu nám doporučil náš kamarád z American Fork. Skála leží
v nedaleké oblasti Lumpy Ridge, z Estes Parku je to autem jenom asi pět minut.
Zastavujeme na parkovišti a nad námi ční spousta žulových útvarů. Některé
jsou nízké, některé vysoké až několik set metrů. Průměrnou výšku skal v oblasti
odhadujeme na 300 metrů. Naše cesta vede na skálu, co má nejdelší nástup.
Balíme věci na lezení a vyrážíme. Je průzračné dopoledne a kolem nás je
krásná příroda Skalistých hor. Při vstupu do skal se z cedule dovídáme, že tady
žijí také horští lvi a je zde také uvedeno jak se chovat při setkání s nimi. Myslím
si však, že když už bychom je potkali, jakékoliv rady jsou už dost zbytečné. V
dálce se jasně rýsuje nejvyšší hora národního parku Rocky Mountains - Longs
Peak.
Nástup pod naší cestu je vskutku
tatranský. Nejprve jdeme asi hodinu
po turistickém chodníku, ze kterého
pak odbočuje lesní pěšina s poměrně
velkým převýšením. Ta nás dovede
až pod skálu. Na ní není úplně zřejmé
kudy vede naše cesta. Skála je
neolezená
a
místy
porostlá
lišejníkem. Aleš tahá první délku,
Nejtěžší úsek cesty The Nose – traverz ve
- 70 -
třetí délce
která má bezmála 60 metrů. Objevuje štand, pak pokračuji já a lezu krásnou
délku s pilířem, převisem a spárou. Třetí délka je nejdelší a vede nahoru pod
převis - "nos", přes něj a pak vzdušným traverzem po hraně tohoto stropového
převisu v ohromné expozici. Je to rajbas přes čtyři nýty po plotně, kde je místy
nepříjemný lišejník a místy se skála drolí. Na konci nevíme, kterým směrem
cesta pokračuje. Střídavě to zkoušíme vlevo i vpravo, ale skála je nelezená a
vůbec se nám nelíbí. Na vrchol by to měla být jenom jedna lehká délka.
Nakonec se rozhodujeme, že na vrchol kašleme a cestu zase proslaňujeme.
Moc nás toto lezení neuchvátilo. Nějak na ty nosy nemáme štěstí.
Když scházíme cestou k autu nad Longs Peakem je černo. Blýská se a hřmí.
Než dojdeme k autu, začíná pršet i tady. Nic naplat, jsme v horách. Přitom
kousek dále v dolině je slunečno. Je to ohromná podívaná pozorovat tyto hory v
rozmarech počasí. Obdivujeme hru barev. Střídavě od žluté, přes blankytně
modrou až po tmavě šedou.
Je podvečer. Sjíždíme dolů do
města a na poště ještě píšeme a
posíláme pár pohledů domů. Snad
dojdou než se vrátíme. Přestává
pršet. Vracíme se ke skalám a
vaříme večeři. Dneska byla fakt
skvělá.
Tradiční
čínská
nudlová
polévka s dvěma vejci a rýže s
Čtvrtá délka cesty The Nose
tuňákem z konzervy. Pozorujeme
skály nad námi, jak s končícím dnem
mění své barvy. Je to moc hezká podívaná. I když jsme lezením nebyli moc
nadšení, spokojeně vychutnáváme blížící se konec dnešního dne.
Idylka pokračuje, v přístřešku si natahujeme karimatky a zalézáme do
spacáku. Vychutnáváme pohodičku. Idylka končí. Přichází ranger a velice
slušně nás odkáže na nejbližší kemp. Když mu slíbíme, že se přemístíme, ještě
poděkuje. Přemisťujeme se na místo včerejšího bivaku a trávíme tu klidnou
noc.
Středa, 9. září 1998
Vstáváme a jedeme do Rocky Mountain National Park, který byl zřízen v
- 71 -
roce 1911. Je v něm chráněno 1 070 km2 nedotčené přírody. Patří k ní 78
horských vrcholů vyšších než 3 600 m.n.m., které jsou součástí hřebene
Skalnatých hor, táhnoucího se od Kanady až do Nového Mexika.
Vstup do tohoto parku je
ještě uzavřen, sami si tedy
bereme
mapu
parku
a
informační leták. Chceme se
podívat
k
(Medvědímu
Bear
jezeru).
Lake
Po
cestě se zastavujeme na
jedné kouzelné vyhlídce, kde
je krásný pohled na celé
Masív Longs Peaku v Rocky Mountains
Rocky Mountains v ranním
světle. Longs Peak se svou
pověstnou stěnou Diamond máme jako na dlani. Tato 4 345 m.n.m. vysoká
hora je nejvyšším bodem v národním parku. Na její jižní straně, která byla
dlouho nepřelezená, se psaly dějiny coloradského lezení. Tato stěna se skládá
ze dvou 300 metrů vysokých stupňů, které jsou odděleny terasou zvanou
Broadway. Nižší část byla poprvé zlezena v roce 1959 Rayem Northcuttem a
Laytonem Korem cestou Diagonála, klasifikace V, 5.9, A3. Horní stěna,
legendární Diamond, byla poprvé přelezena o rok později yosemitskými lezci
Robertem Kampsem a Davidem Rearickem (V, 5.7, A4). Druhou cestu přes
Diamond udělal v roce 1962 opět Layton Kor, vůdčí osobnost Coloradských
lezců a v šedesátých letech pravděpodobně nejlepší horolezec ve Státech.
Koncem šedesátých let zde již vedlo
9 lezeckých cest. Oblast je náročná
také počasím. V létě se zde přižene
téměř každý den bouřka. O tom se
přesvědčujeme i my.
Zastavujeme na krásně zelené
louce s potůčkem, kde si na lavičce
vaříme kávičku a kolínka s cukrem.
Je to moc hezké místo uprostřed
- 72 -
Medvědí jezero
Skalistých hor. Kolem nás se potuluje plno zvířat, králík a hejno strak klidně
dojdou nebo doskáčou až k nám.
Vyjíždíme po serpentinách k Bear Lake do výšky 2 888 m.n.m.. Ve
Skalnatých horách se projevil vliv sopečné a tektonické činnosti, eroze a
ledovců, díky kterým zde vznikla překrásná jezera, jako je třeba toto Medvědí.
Velké parkoviště se jenom hemží lidmi - je to zřejmě hodně navštěvovaná
oblast. Kousek dále vede chodník okolo jezera, po kterém se jdeme projít.
Procházíme nádherným kouskem přírody, převážně lesem, a proto odtud není
moc vidět na okolní horské štíty.
Vracíme se zpět do Estes Parku, fotíme Lumpy Ridge a pak pokračujeme v
cestě směrem k městu Boulder. Nad horami už se zase stahují mračna a chystá
se pravidelná odpolední bouře. Rocky Mountains je nádherný národní park s
poměrně nedotčenou přírodou. Myslím si, že by jej měl navštívit každý, kdo má
vztah k přírodě .
Kousek pod horami zastavujeme u čerpací stanice a kupujeme benzín za
opět rekordní cenu 0,94 dolaru za galon. Jestli to tak půjde dále, za chvíli jej
budou čerpat zadarmo. Další zastávku podnikáme již u města Boulder. Na
odpočívadle si děláme na oběd už naše tradiční jídlo - čínskou polévku s dvěma
vejci, kávičku a každý si ještě dopřává půlku pomeranče. Pak vjíždíme do
Boulderu, který založili roku 1858 bílí kolonisté. Město se nám velmi líbí, vypadá
totiž se svými zděnými domky dost evropsky. Skoro na každém rohu stojí
Boulder Sherif a udržuje pořádek.
Na ulici Canyon Street odbočujeme na západ a vyjíždíme za město, kde se
nachází rekreační oblast Boulder Canyon. Jsou zde chodníky vedoucí podél
potoka, po kterých jezdí na kole spousta lidí a taky spousta jich běhá. Ranní
běh je tady vůbec častá činnost, dost dobře ji nechápeme. Říkáme si, že
kdybychom si šli ráno zaběhat, den by pro nás skončil zbytečně brzy. Tady ne,
Američané jsou „poměrně“ obézní a ráno chodí běhat a pokud "pivas" nedovolí
běhat, tak alespoň rychle chodit, na což je docela legrační pohled.
Boulder Canyon má na svých svazích lesy, louky a také plno skal. Ty však
působí dost rozlámaně. Viděli jsme lézt dvě lezecké dvojice na jediných dvou
skalách, co se nám líbily a to si myslím, je dost málo. Přímo za městem je park
rozléhající se na vršíčku, ze kterého je moc hezký výhled na město. Vidíme
také pár skalek a na nich stopy po magnéziu. Je jich ale opravdu jenom pár,
- 73 -
nestojí to skoro za řeč. Přitom zde působil John Gill, zakladatel boulderingu,
takže by mne docela zajímalo, kde trénoval. Buď jsme tu hlavní oblast s jeho
boulder problémy nenašli, anebo musel lézt jinde. Vždyť třeba ve Vedauwoo
bylo balvanů rozeseto po lese spousta.
Co nás na městě Boulder zaujalo je množství mladých lidí. Boulder je
univerzitní město, sídlí zde University of Colorado. Všude je plno studentů,
třeba v parku je jich spousta a většina z nich maluje obrázky. Dokonce jedna
skupinka studentů u vchodu do parku hrála docela zajímavou muziku. Je nám
to velmi sympatické a jinde jsme zatím podobnou atmosféru nezažili.
Když se slunce schylovalo k obzoru, vyjíždíme Boulder Canyonem zpět do
Skalistých hor. Je to paráda, za 20 minut může být člověk o 1 000 metrů výše a
může tak vyměnit zalidněné město za horskou pustinu úplně s přehledem.
Nacházíme lesní cestu. Za první zatáčkou zastavujeme a stavíme stan.
Trávíme klidnou noc a perfektně se vyspíme.
Čtvrtek, 10. září 1998
Ráno nás budí zima, tak jak je to na hory obvyklé. Sjíždíme dolů do údolí. Je
zajímavé pozorovat, jak typické žluté "School Buses"64 sváží děti do školy. Na
každé větší zatáčce čeká nějaký školák až mu zastaví ten jeho autobus.
Vjíždíme do Boulderu a odbočujeme na
highway 36 a po pár mílích měníme směr na
západ na Eldorado Canyon. Je to známá
lezecká oblast, která leží z části ve státním
parku. Před vstupem do tohoto parku je pár
obydlí, kolem kterých je neskutečný bordel.
Všude samé vraky aut a cesta z uježděné
hlíny, plná děr. Nestačíme se divit. Při vjezdu
do parku se vybírají poplatky. Za auto 4 dolary
na den nebo 2 dolary za osobu. Park lze
navštívit pouze ve dne. Poplatky se vybírají
samoobslužným způsobem. U brány jsou
obálky s průklepovým papírem, kde se napíše
64
Naked Edge
Školní autobusy
- 74 -
datum, číslo auta a stát. Do obálky se pak vloží poplatek, "průklepák" se utrhne
a dá za volant a obálka se vhodí do schránky. Obdobným způsobem to funguje
i v některých kempech. Tento způsob placení vybízí k mnoha spekulacím (jako
třeba kdy vybírají schránku s penězi), dneska však neriskujeme a platíme 4
dolary. Píše se zde o 40-ti dolarové pokutě a ta by mohla vážně ohrozit náš
rozpočet.
Vjíždíme do parku a zastavujeme u návštěvního centra. Nejprve stavíme
stan, aby se na sluníčku usušil, protože v horách se silně orosil a navlhnul. To
nenechalo místní rangerku v klidu, hned přiběhla s tím, že se tu nesmí stanovat.
A my již zkušeně : "We are not crazy, it's just a drying !"65 Okamžitě pochopí a s
provinilým úsměvem se začne omlouvat.
Vaříme na lavičkách snídani - kávičku a rýži s povařenými jablky, která jsme
natrhali včera v Boulder Canyonu. Bylo to moc dobré. Hned potom jsme si v
Restroom umyli zuby a dobili baterku do kamery. Pak jsme zašli za naší již
známou rangerkou, zda nemá lezeckého průvodce. Byla strašně ochotná.
Půjčila nám na chvíli lezeckého průvodce a věnovala mapku oblasti se
zakreslenými nejznámějšími cestami.
Chtěli bychom se pokusit o cestu "Naked Edge"66 klasifikace 5.11a, kterou
nám každý doporučuje, a která patří k místním legendám. Vede na skálu Red
Garden Wall - Tower Two. Obkreslili jsme si z průvodce schéma a jdeme lézt.
První tři délky jsou rozlézací, i když v té třetí byl docela těžký výlez z jeskyňky.
Čtvrtá délka je má. Celá je
spárová a vede hladkým koutem.
Uprostřed je malý stup a vypadá
to, že za ním by to již mohlo jít.
"Hryznul" jsem se a až po tento
stup to dávám v kuse. Zjišťuji
však, že dále to bude také pěkná
"prekérka".
Nejsme blázni, pouze sušíme!
66
Holá hrana
se
mi
do
prstové spáry nechtějí vejít mé
Spára ve čtvrté délce
65
Jednak
prstíčky a jednak vlevo i vpravo je
- 75 -
hladká plotna. Spára se navíc dá lézt částečně sokolíkem, kdy to člověku
natéká rychleji a vlastně ještě nevím, jak mám přitom zakládat jištění, když do
spáry nevidím. Po usilovném boji, kdy mi pomáhaly všechny čoky a malé
frendy, se dostávám na štand. Bylo to hodně těžké. Aleš to na druhém konci
lana dává se zaťatými zuby v kuse. Jištěním se přitom moc nezdržuje a vždy je
jen jedním pohybem vytahuje ze spáry.
Další délka je parádní. Jedná se o pohodové
lezení po vroubkované a nakloněné hraně,
zakončené svislým koutkem s jemnými chyty.
Šestou délku tahám zase já a je také pohodová,
ale už ne tak pěkná. Takové tatranské lezení v
občas rozbitém terénu. Expozice narůstá, auta
jedoucí po cestě pod stěnou se pořád zmenšují.
Sedmá délka - Alešova by měla být opět těžká
- klasifikace 5.11a. Je to plotna s převisem po
levé straně a mezi
tím spára. Ta byla
ještě lezitelná, ale
Sedmá délka
pak se ze spáry
nalézalo
do
komínu "hlaďasu", který Aleše třikrát "vyplivuje".
Aleš je však velký bojovník a komín nakonec
přelézá
stejně
jako
závěrečný
převisek.
Štanduje a nemůže ani mluvit. Celý den na nás
svítí slunce a je dost horko. Už se nám jazyk
lepí suchem na patro. Lezu já a komín vyplivuje i
mě. Ujíždí tu nohy. Jsem rád, že ode mne vede
lano nahoru. Pomáhám si expreskou a dolézám
Aleš na konci Naked Edge
na štand.
Čeká mě poslední délka - také za 5.11a. Nejprve převislá prstová spára a
když zalezu za roh, kouká se na mě žábovačka v slušně převislém břichu. Pode
mnou je absolutní expozice, koukám se dolů na celou naší stěnu. Tuto délku
lezu strašně dlouho. S vypětím všech sil a s pomocí všech širokých frendů, žab
a pěstí dolézám na konec spáry. Na vrchol mne už čeká jen lehká, ale pěkná
- 76 -
hrana s vymletými jamkami za odměnu. Dobírám Aleše a jsme úplně, ale úplně
hotoví. Pomalu nemůžeme ani mluvit. Mám však štěstí, našel jsem tu tři mince
po 25 centech.
Sestup vede na druhou stranu. Nejprve musíme slézat sice lehkým, ale
nepříjemným rajbasovým terénem a pak suťovým žlebem. Když docházíme k
autu, jsme docela rádi, že už to máme za sebou. Byla to velmi těžká cesta.
Zdejší hornina je dost podobná
té na našem Kružberku. Vedou tu
cesty lehké i těžké, průvodce
uvádí, že je jich tady asi 500.
Určitě si tady zaleze každý. Z
lehkých cest se mi už na pohled
velmi líbila spára na Bastila Tower
- věž, na kterou jsme se dívali
shora celý den, protože je na
Bastila, vlevo počátek Naked Edge
druhé
straně
kaňonu
přesně
naproti té naší. Připomíná svým tvarem středověkou pevnost. Škoda, že na její
zlezení již nezbyl čas - je už podvečer.
Kousek za nástupem do naší cesty Naked Edge je oblast těžkých a
převislých cest. Jsou tu samé lezecké legendy - Kloeberdanz klasifikace 5.11a,
Fire And Ice klasifikace 5.12a a Psycho za 5.12d. O těchto cestách jsem toho
hodně četl, a proto se na ně dívám jako na kus historie. Všechno pozoruju od
potoka, kde se večer koupeme. Nakonec vaříme večeři - čínskou polévku s
dvěmi vejci a kolínka s rajskou omáčkou z konzervy.
Odjíždíme do Denveru, největšího města v Coloradu, kterému se přezdívá
Mile-High City, protože patnáctý schod místního kapitolu leží přesně ve výšce
1609 m.n.m., tedy přesně ve výšce jedné míle nad mořem. Navštěvujeme
Albertson's, ale večer tu už nic moc nemají. Myslím tím ochutnávky
samozřejmě! Dáváme si alespoň kávičku. Kupujeme vajíčka, pivka, jablečný
protlak a konzervu s tuňákem. Projíždíme Denverem. Je to velice rozlehlé
město, ve kterém je plno supermarketů, obchodů a obchůdků. V centru města
stojí obří mrakodrapy a nad městem ční kopce, kterých je v Coloradu spousta.
Na jednom z nich svítí vysílač. Je to moc hezký pohled a město vypadá
pohádkově.
- 77 -
Vyjíždíme z města po dálnici 70 a asi po 50 mílích ji opouštíme. Sjíždíme na
cestu k nějakému městečku a po pár desítkách metrů zajíždíme na lesní cestu,
kde stavíme stan a jdeme spát. Jsme dost utahaní.
Pátek, 11. září 1998
Vstáváme a vracíme se na dálnici. Všude v okolí jsou nádherné hory. Je
dost zima. Dálnice se proplétá
horami a překonává dvě sedla,
z nichž jedno mělo přes 3 350
m.n.m..
Také
jedním
velmi
tunelem.
Po
se
projíždí
dlouhým
cestě
jsou
nádherné výhledy na Skalnaté
hory, lesy, skály a jezera.
Projíždíme zimními středisky,
Rifle Mountain Park
kde je spousta lanovek a
sjezdovek. V zimě tady musí být nádherně. Pod horami zastavujeme na jednom
z odpočívadel a vaříme snídani - kávičku a rýži s jablečným protlakem.
Pokračujeme po dálnici 70 až do města Rifle. Velice ochotná paní nám v
informačním středisku vysvětluje, jak se dostaneme do zdejší vápencové
lezecké oblasti, která je vyhlášená těžkými sportovními cestami. Severně za
městem jsou čtyři městské parky a leze se pouze v jednom z nich - v Rifle
Mountain Park. Vstupné do parku jsou 4 dolary za vozidlo a lze se tu i utábořit.
V zadní části parku je kemp za 7 dolarů na noc.
Seznamujeme se s touto oblastí. Prozatím nic neplatíme a údolím pouze
projíždíme. Je dlouhé asi dvě míle a po obou stranách je lemováno
vápencovými útesy, většinou převislými. Na konci skal je již zmiňované
tábořiště a za ním už park končí. Zde začíná tři míle dlouhý úsek White River
National Forest, kde se dá také na jednom místě tábořit, ovšem za 10 dolarů.
Za tímto lesem je však nikomu nepatřící les a dá se tu spát zadarmo.
Zastavujeme u hezkého místa u potoka, kde už táboří velice sympatický
borec. Pomáhá nám postavit stan a půjčuje nám lezeckého průvodce.
Doporučuje nám fůru cest, které jsou na těchto skalách v převážné většině těžší
než za 5.10d.
- 78 -
Vaříme polévku a pak sjíždíme na parkoviště před začátkem parku u rybí
farmy. Bereme věci na lezení a jdeme do skal pěšky. Vybíráme si stěnu Meat
Wall, kde lezeme dvě cesty :
Eighty Feet of Meat
5.11b (7+/8-)
Flash
Cesta má bezmála 30 metrů a jde pořád mírně do převisu. Má deset jištění,
poslední jedenácté je vrcholový řetěz. Je vyvážená a nemá nejtěžší místo. Leze
se po poměrně dobrých lištách, hranách a bočácích. Nejsou tady vůbec dírky.
Stupy jsou dost oklouzané, vápenec je velmi podobný tomu v Moravském krasu
a tudíž se rychle oleze. Pod vrcholem je bezva místo, kde když si lezec
dřepne, může si v klidu vytřepat bandasky a načerpat sílu na poslední úsek.
Cesta je docela hezká a asi dost typická pro Rifle.
James Brown's Wild Ride
5.11d (8)
TR/AF
Nástup na tuto linii začíná kousek vpravo od té předchozí. Asi u čtvrtého
jištění je těžký bouldrový krok "natahovák" (pravou rukou se chytá spoďák,
nohama se musí nastoupat do výše pasu a levá ruka pak bere malou lištu) a
pak už jenom natýká a natýká, až pod vrcholem úplně vyteče. Oba v ní
odsedáváme. Není to moc vyvážená cesta.
Pak jdeme pod Sapper Wall, kde
Aleš vyvádí cestu Rumor Has It
klasifikace 5.11a. Je dlouhá a Aleš
vychvaluje hlavně závěr. Když dolézá
k vrcholovému řetězu, začíná průtrž
mračen, a proto vybírá materiál a já
rychle
nosím
věci
pod
převis
nedaleké jeskyně. Až déšť ustane,
utíkám pro auto a jedeme ke stanu.
S naším
novým
Cesta Eighty Feet of Meat 5.11b
kámošem
prodebatujeme celý večer. Radí nám a doporučuje spoustu cest v oblastech,
které chceme ještě navštívit. Pozdě v noci jdeme spát.
Sobota, 12. září 1998
Celou noc usilovně prší. Ráno vykoukneme ze stanu a je vysloveně psí
- 79 -
počasí. Mlha, déšť a bláto. Chtěli jsme si dneska na skalách ještě zalézt, ale
zůstat zde pozbývá smysl.
Lezecká oblast Rifle je poměrně nová a cest zde ještě není mnoho. Lezou
se tu hlavně převisy po vytrvalostních a dlouhých cestách, které jsou velmi
dobře odjištěné. Vápenec má takovou kostkovou strukturu a jak již bylo řečeno
dříve, má tendenci se olézt. Těch pár cest, které jsme vylezli, jsou velmi
oblíbené a lezené. Jenom kvůli Rifle jet do Ameriky je nesmysl, v Evropě je
takových
oblastí
daleko
více
a
lepších, ale když už má člověk cestu
kolem, určitě by se tu měl zastavit.
Jedeme po dálnici 70 až do města
Grand Junction. Pod stříškou v Rest
Area si chystáme snídani. Z ničeho
nic se však přihnala šílená ulicha.
Všechno
začalo
lítat
-
pokličky,
příbory a dokonce i Alešův hrnek s kávičkou. Než stačíme všechno naházet do
auta, jsme mokří na kost. Odjíždíme do Utahu a vychutnáváme zajímavý
pohled na zmoklou poušť, jak se mění v ohromné bahniště.
Z
dálnice
odbočujeme
směrem na městečko Cisco,
které
tvoří
jenom
pár
barabizen jako ze špatného
filmu, a za ním sjíždíme na
silnici 128. Po 21 mílích jízdy v
nenápadném
kaňonu
podél
řeky Colorado odbočujeme k
Fisher's Towers a po prašné
Sušení věcí pod Fisher Towers
silnici dojíždíme na obzvlášť
kouzelné místo.
Řeka protékající tímto údolím vytvořila v měkkém červeném pískovci
nejenom několik set metrů vysoké útesy, ale i věže. Jsou nádherné a mají
někdy bizardní a nepochopitelné tvary. Pískovec je místy měkký, občas zase
tvrdší, a to se projevilo na různě se zužujících a zase rozšiřujících se věžích a
věžičkách. Pískovec přitom obsahuje spousty oblázků, které z věží občas
- 80 -
vystupují. Opravdu nádherné místo, které stojí zato
navštívit. Však sem tyto věže přilákaly mnoho
filmařů. Jak se dovídáme později, vznikly tady
záběry do asi 30 filmů - např. Rio Grande, Warlock,
Comancheros nebo Geronimo.
Tam, kde končí prašná cesta, zastavujeme u
laviček. Jelikož je pořád téměř zataženo, jsme ještě
trochu nervózní. Po chvíli se však obloha začíná
definitivně
protrhávat,
vytahujeme
všechny
vylézá
mokré
sluníčko
věci
z
a
auta
my
a
rozvěšujeme je po okolí. Pár kolemjdoucích Amíků
se baví a s úsměvem nám říkají, že se to tady v
Největší z věží Fisher
září občas stává.
Towers - Titan
V klidu si konečně vaříme kafe a rýži s kukuřicí
a jdeme se podívat blíže k věžím. Jde se po cestě,
která je označená skalními mužíky a kličkuje
soutěskami a mezi věžemi. Po asi jedné míli
přicházíme pod první z větších věží. Pískovec na
jejím úpatí opravdu není z nejpevnějších a také
výše měkčí vrstvy vytvořily na stěnách věže
neuvěřitelný reliéf. Veškerý zvětralý červený písek
tvoří dno údolí. Rostou tady převážně stepní
křoviny,
kaktusy
a
krásně
suché
stromy
s
namodralými plody. Docházíme k nejvyšší ze
zdejších věží - k necelých 300 metrů vysoké věži
Fisher Towers
Titan. Z informačního letáku zjišťujeme, že byl v
roce 1962 zlezen třemi muži z Colorada. Nechápeme, jak se jim výstup na toto
napohled měkké, nestabilní a erozí nahlodané skalisko mohl podařit.
Scházíme k autu a pokračujeme v cestě. Řeka Colorado, která kaňonem
protéká a všechny tyto neuvěřitelné útvary vytvořila, má teď po dešti krvavě
červenou barvu. To díky množství červeného písku, který déšť splavil až sem
do řeky. Ještě nikdy jsem podobně zbarvenou řeku neviděl.
Po asi 20 mílích jízdy údolím Castle Valley přijíždíme do městečka Moab,
kde kupujeme benzín za 1,13 dolaru za galon. Pak se kousek vracíme a
- 81 -
vjíždíme
parku
do
Arches,
národního
který
byl
založen v roce 1971 a leží
na ploše 300 čtverečních
kilometrů, asi osm kilometrů
severně od Moabu. Tento
národní park je znám díky
svým
skalním
mostům
a
branám,
obloukům,
kterých je tu několik stovek
Řeka Colorado v Castle Valley
a
tvoří
tak
největší
seskupení skalních oken na severoamerickém kontinentu. Je tu ale také mnoho
skalních věží a jiných zajímavých přírodních výtvorů.
Dostáváme tradiční mapku s letákem a vydáváme se po asi 30 kilometrů
dlouhé silnici, která vede celým parkem a občas z ní odbočí pěší turistická
cesta nebo panoramatická a vyhlídková trasa pro auta ke všem zajímavostem v
parku. Pár mil za vjezdem je první skalní útvar, kvůli kterému stojí za to
vystoupit z auta: Three Gossips - Tři klepny.
Nejznámějším
určitě
Delicate
obloukem
Arch
-
je
tu
Delikátní
oblouk, který se stal symbolem Utahu.
V průvodci se píše, že nejvhodnější
dobou k focení tohoto oblouku je
pozdní odpoledne. Protože je právě
půl páté odpoledne, vydáváme se
právě tam. V místě zvaném Salt
Valley odbočujeme k parkovišti, ze
Tři klepny
kterého se dá k této královně skalních
oblouků dojít po trase dlouhé 4,8 kilometru s převýšením 146 metrů. Pár
desítek metrů od parkoviště se nachází Wolfe Ranch. Jedná se o dvě
polorozpadlé dřevěnice, ve kterých žil se svým synem v letech 1888 až 1910
John Westey Wolf ze státu Ohio, veterán z Občanské války. Jeho polorozpadlý
ranč tady stojí dodnes jako jedna ze zajímavostí parku. Není však udržovaný,
takže nás - pravidelné návštěvníky Valašského skanzenu v Rožnově - to
- 82 -
narozdíl od fascinovaných
Amíků
nechává
v
naprostém klidu.
Cesta
skalním
označena
pokračuje
úbočím
a
je
kamennými
mužíky. Po obou stranách
cesty
se
překrásné
okolní
nám
naskytují
výhledy
skalní
na
Delikátní oblouk
útvary.
Sluníčko neúprosně hřeje.
Celkový dojem z této neuvěřitelné podívané kazí pouze spousta lidí, která se po
naší cestě pohybuje. Ve chvíli, kdy si nedočkavě říkáme, že už bychom tam
mohli být, vycházíme zpoza jedné z
věží a tuto královnu oblouků máme
před sebou, jako bychom se na ni
dívali
z
nějakého
amfiteátru.
Delikátní oblouk - most je 13 metrů
vysoký a má rozpětí 10 metrů. My si
vedle něj připadáme jako trpaslíci. Je
to
Dva mosty
nádhera
téměř
umocněná
čtyřtisícových
sousedního
Mountains,
vrcholků
pohoří
které
řetězcem
La
jsou
vidět
Sal
na
obzoru za obloukem. Vstřebáváme
pohádkovou
atmosféru.
Delicate
Arch fotíme ve světle zapadajícího
slunce, které oblouk zabarví do
charakteristického
žluto
až
červenooranžového odstínu, a já se
Balanced Rock
pokouším udělat „most“ tak, aby Aleš
vyfotil oblouk i můj most zároveň.
Nikdy bych nevěřil, že je to tak namáhavé.
Vracíme se a pozorujeme, jak skály mění barvu ze žluté na červenou. Ještě
- 83 -
zastavujeme u skály - viklanu Balanced Rock67, která nás zaujala bizardním
tvarem. Hlava této skalní věže má velikost rodinného domku a spočívá na
neuvěřitelně štíhlém a navíc excentrickém krku. Začíná být tma, a proto
prohlídku dalších částí parku necháváme na ráno.
Zajíždíme zpátky do Castle Valley, kde v Public Landu u řeky Colorado
stavíme stan. Na obloze je spousta hvězd. Je krásný večer a jedinečné zážitky
dnešního dne zakončuje skvělá večeře - kolínka a Cambellova žampiónová
polévka.
Neděle, 13. září 1998
Dneska
upalujeme
si
do
přivstaneme
Arches
a
nafilmovat
skály ve světle vycházejícího slunce.
Vjíždíme do parku a skály se začínají
vybarvovat na východní straně do
červena a s přibývajícím slunečním
svitem
červená
přechází
přes
oranžovou do žluté.
Opět se zastavujeme u Three
Delikátní oblouk z Delicate Arch Viewpoint
Gossips, které ráno vypadají zvlášť
kouzelně. Pak zajíždíme na Delicate Arch Viewpoint, kde je po asi 15 minutách
chůze vidět Delikátní oblouk z východní strany. Je to hezká podívaná, ale z této
strany již oblouk nevypadá tak monumentálně.
Nakonec se zastavujeme až v Devil's Garden - Ďáblově zahradě, kde v
Landscape Arch
67
Balancující skála
- 84 -
Picknic Area sušíme stan, který v noci navlhnul vlhkým vzduchem od řeky
Colorado. Také vaříme ranní kávičku a rýži s jablečným protlakem.
Po snídani se vydáváme na překrásnou procházku po nedalekých obloucích.
Pohodlná cesta mezi pískovcovými stěnami nás dovede až k největší skalní
bráně v tomto parku - Landscape Arch. Je to naprosto nepochopitelný skalní
útvar. Svým rozpětím 89 metrů se tento skalní oblouk řadí k největším na světě.
Současně je také jeden z nejtenčích, v nejužším místě má šířku pouhé 2 metry.
Co nás s Alešem, jako statiky, zarazilo je tvar tohoto oblouku, který není
klenbový, ale poměrně přímý a plochý. Aleš tento oblouk zhodnotil stručně:
"Ten už tady dlouho nebude !" Opravdu nad ním zůstává rozum stát.
Zajímavá je příčina vzniku těchto oblouků. Vrstva pískovce, z něhož jsou
vymodelovány tyto útvary, je téměř 1 000 metrů tlustá. Pod ní je vrstva soli, jako
pozůstatek prehistorického moře. Sůl rozrušuje a trhá pískovec a zbytek
dokoná erozivní činnost vody, ledu a větru. Známky přítomnosti této soli jsou
dost často vidět na skalách, kde lze spatřit bílé skvrny nebo dokonce celé pásy.
To jsou pak skály krásně pruhované.
Cesta pokračuje trochu divočejší stezkou,
vedoucí po skalních žebrech a je opět značená
skalními mužíky. Kousek u cesty je vidět oblouk
Wall Arch, který se tak jmenuje proto, že je
vytvořen v tenké obdélníkové skále a vypadá
opravdu jako by byl „ve zdi“ nějaké obytné
místnosti. Trasa prochází impozantní scenérií.
Jde se po hřebenu, tvořeném opět pískovcovým
masívem, v dost velké výšce nad okolím po
nejvyšších patrech tohoto parku, který leží v
nadmořské výšce 1 200 až 1 700 m.n.m.. Je
dobrý výhled na všechny strany. Viditelnost je
skvělá a neodvažuji se tipovat na kolik kilometrů,
Double O Arch
ale stovka by to mohla být. V dálce je vidět pás
mraků nad horami a mezi nimi a námi jen pustina. Nádherné. Docházíme k
Double O Arch68, kde jsou v pískovcové mase vybroušeny dva oblouky nad
68
Oblouk dvojitého O
- 85 -
sebou. Je také zajímavý.
Vracíme se k autu a sjíždíme do
poslední velké oblasti oblouků, ve
které
jsme
ještě
nebyli
-
The
69
Windows Section . Zde dominují dvě
velké skalní brány vedle sebe - South
Window a North Window70. Kousek
dále je brána Turret Arch, která má
zajímavý tvar - její klenba je zubatá.
Turret Arch a South Window v pozadí
Tato brána mi trochu připomíná
opevněný středověký hrad. Poslední
známý oblouk je Double Arch71, obrovská dvojitá skalní brána, jako když se
dálnice na mostě rozdvojuje. Pod ní se vytvořil zvláštní prostor, který lze
přirovnat ke katolické katedrále.
Jsme již docela zmoženi touto turistikou. Jsme však spokojeni, že jsme viděli
vše podstatné z tohoto jedinečného národního parku. Moc se nám tu líbilo.
Ještě jednou se zastavujeme u Balanced Rock, kde jsme již byli včera a který
už tu také dlouho nebude.
Pak sjíždíme ke vchodu do
parku,
kde
dobíráme
se
umyjeme
pitnou
Obdivujeme
čistotu
a
vodu.
a
vzorný
pořádek, který panuje ve všech
parcích.
Svědčí
fungujícím
to
systému
o
dobře
správy
a
pořádku. Každou oblast tady totiž
obhospodařují rangeři a jejich
Double Arch
pomocníci,
což
je
částečně
pořádková policie s právem vybírat pokuty, částečně parta na údržbu a čištění
nádherně uklizených umýváren a záchodů. Další jejich povinností je udržovat
69
Okna
70
Jižní a Severní okno
71
Dvojitý oblouk
- 86 -
chodníky a zábradlí pod stěnami, chránit zvěř a rostliny, poskytovát první
pomoci, hlásit a hasit požáry … Představa, že by naše Městská policie
zametala také chodníky, je nám k smíchu.
Další zastávku podnikáme v Moabu, kde dokupujeme jídlo. V tomto městě
není Albertson's, tak zastavujeme v Leskošem také doporučovaném City
Marketu. Kupujeme rýži, kolínka a čínské polévky za 6 dolarů. Ceny jsou však o
něco dražší než v Albertson's a nemají tu ochutnávky. Vyjíždíme z města a
směřujeme
na
jih.
Na
nejbližším odpočívadle si
vaříme polévku s vejci a
kávičku.
Je
naprostá
pohoda.
Pokračujeme v jízdě na
jih
po
dálnici
191.
Na
jednom místě u dálnice
byla cedule Wilson Arch a
za zatáčkou se u cesty
objevil
ukázkový
Wilson Arch
skalní
oblouk. Tady je to snad samý "Arch". Fotíme jej s modrou oblohou v pozadí a s
typickým truckem na silnici. Pravý americký kýč!
Na další odbočce zabočujeme doprava na dálnici 211. Máme namířeno do
národního parku Canyonlands. Po několika desítkách mil zastavujeme u
zajímavého skalního útvaru.
Nazývá se Newspaper Rock Novinová skála a leží přímo u
silnice v rezervaci Newspaper
Rock
State
Historical
Monument. Na tuto skálu v
minulosti
před
2000
lety
indiáni vyrývali různé výjevy a
piktogramy
např.
lovecké
scény, takže jim skála sloužila
Newspaper Rock
jako vývěska pro předávání
aktuálních zpráv nebo vlastně jako „první noviny“.
- 87 -
Pokračujeme v jízdě údolím. Zanedlouho po pravé straně vyrůstají skalní
útesy a v nich vedou různé spáry, které jsou oblíbeným lezeckým terénem. Celá
oblast je široká několik mil a lezou se v ní spáry všech možných šířek v pískovci
červené barvy, který je někde měkký, jinde má pevnost žuly. Nejslavnější ze
spár je bezesporu Supercrack - Superspára, jejíž fotky jsou známy po celém
světě.
Zanedlouho vidíme ranč, kolem něhož se rozkládá nádherně zelená plocha
se zemědělskými plodinami. Za ním se tyčí po levé straně „skalní dvojčata"
Sixhooter Peaks, což jsou pouštní věže na suťových kuželech, které tvoří
dominantu tohoto údolí.
Po asi deseti mílích vjíždíme do národního parku Canyonlands, který byl
založen až teprve v roce 1964. Park je nesmírně rozsáhlý a zaujímá rozlohu
1365 čtverečních kilometrů. Tvoří jej soustava kaňonů, které vymodelovaly
zdejší řeky - všudypřítomná Colorado a Green River. Právě tyto dvě řeky
rozdělují park do tří od sebe oddělených částí: severní Island in the Sky72,
západní The Maze73 a východní The Needles74.
Do parku vedou dva dost od sebe vzdálené vjezdy - severní a jižní. Cesty
většinou končí pár mil za nimi a pak už se mohou návštěvníci dostat dál pouze
pěšky, na kole nebo terénním autem. Oblast je to nádherná a její rozměry
umožňují dobrodruhům všeho druhu ztratit se zde i na několik týdnů a prožít si
tak
svá
dobrodružství.
monumentální
rozkládají
mohutné
krajině
hluboká
skalní
V
se
údolí,
útesy
a
velkolepé skalní věže. Je to
jeden
z
nejdivočejších
a
nejnepřístupnějších parků ve
Spojených státech, kde v 19.
století nalezli bezpečný úkryt i
Wooden Shoe Arch v Národním parku Canyonlands
72
Ostrov na obloze
73
Bludiště
74
Jehly
- 88 -
bandité
Butch
Cassidy
a
Sundance Kid.
My vjíždíme do parku jižním vstupem a pohybujeme se v části tohoto parku,
která se nazývá The Needles. Tuto část Canyonlands tvoří divoce členitá
pískovcová plošina, z níž se tyčí zajímavé skalní útvary - nejtypičtější jsou lesy
krémově bíle až oranžovo-růžově horizontálně pruhovaných skalních věží - The
Needles, které vidíme hlavně na jižním horizontu.
Zastavujeme se na vyhlídce na
skalní útvar Wooden Shoe75 Arch,
což je mohutná skála na pískovcové
plošině ve tvaru dřeváku s dírou
přesně u podpatku. Je to vlastně
naprosto přesná kopie dřeváku s
obřími rozměry. Další zastávkou je
Pothole
Point
-
místo
zajímavé
Pothole Point
zejména po dešti. Potholes jsou totiž
vířivě
tvarované
prohlubně
v
pískovci, které se po dešti zaplní vodou a vytvoří tak malá jezírka. V těchto
"kalužích" si chladíme naše uchozené nohy. V okolí je neskutečné množství
kaktusů a překrásný výhled na všechny strany. Všude kam oko dohlédne jsou
obří útesy nikde nekončících kaňonů.
O kousek dále je Big Spring
Canyon Overlook - vyhlídka ve výšce
1 487 m.n.m. do naprosto pustého
údolí, plného divoce rozeklaných věží
často hřibovitých tvarů. Zde také
končí silnice a dále se dá jít pouze
pěšky k nedalekému soutoku řek
The Needles z vyhlídky Big Spring Canyon
Colorado a Green River.
Vracíme se zpět a pozorujeme
Overlook
západ slunce a tradičně se měnící barvy skalních útvarů. Zastavujeme kousek
za rančem uprostřed kaňonu. Vaříme večeři - kolínka s rajskou omáčkou z
konzervy a pozorujeme vycházející hvězdy. Toto je ten nejfantastičtější večer,
75
Dřevák
- 89 -
který jsme zde dosud zažili, plný měnících se barev. Otvíráme proto pivka Old
Milwaukee Red, která jsou opravdu úplně červená, stavíme stan a jdeme spát.
Pondělí, 14. září 1998
Ráno se probouzíme a otvíráme stan. Slunce již vyšlo, ale údolí ještě tone
ve tmě, pouze nad ním je oranžový
opar. Necháváme otevřeno a ze
spacáku
podívanou
pozorujeme
uprostřed
nádhernou
mírumilovné
krajiny, kdy se skály na nejvyšších
místech údolí zabarvují do červena a
tato barva je světlejší a světlejší, až
se
špičky
skal
rozsvítí
ranními
Náš stan v Canyonlands, v pozadí „dvojčata“
paprsky slunce. Osvětlený pás se
pak rozšiřuje směrem dolů a údolí se
pomalu probouzí.
Čekáme až sluníčko dorazí až k nám,
teprve pak vylézáme ze spacáku. Necháváme
na sluníčku uschnout věci, které přes noc
stačily navlhnout a vaříme v tomto krásném a
mírumilovném prostředí snídani - kávičku a
rýži s jablečným protlakem. Je naprostá
pohoda a už padly řeči, že nám bude doma
chybět.
Dneska se chceme pokusit o Supercrack.
Aleš je vyškolený spárař z Ádru a tato proslulá
spára na žábu je jeho sen. The Supercrack of
the Desert76, jak zní úplný název cesty, leží v
kaňonu Indian Creek. Poprvé byla přelezena v
Aleš v cestě Supercrack
roce
1976
Bryanem
Beckerem
a
Edem
Websterem a to díky frendům, které byly
vynalezeny právě v té době. Včera jsme zjistili, že to nebude až tak jednoduché
76
Pouštní superspára
- 90 -
tuto cestu najít. Severní strana silnice je lemována útesy, které jsou dlouhé
alespoň 10 kilometrů a v nich je vidět strašně moc spár, které se všechny lezou.
Která je však ta pravá? Máme jednoduchý plánek a fotku, musí to stačit.
Odměřujeme
na
tachometru
vzdálenost od ranče 3,3 míle/5,3
kilometru a zastavujeme se přesně
pod
nástupem.
Fotografie
i
skutečnost souhlasí - paráda. Pod
nástup je to kousek po suti a hned
se může lézt. Spára má obtížnost
5.10 a je dlouhá 30 metrů. Dole je
malé předskalí, z něhož vybíhá po
Supercrack
celé délce naprosto stejně široká
spára tak asi 6 centimetrů šířky, jako podle pravítka. Nalevo i napravo od spáry
je pouze hladká plotna, jen ve čtvrtině této cesty je malý stropový převis - pro
zpestření. Z cesty jde strach.
Aleš
si
bere
s
sebou
všechny frendy číslo tři a čtyři,
co tady máme a jde na věc.
Výlez na předskalí mu trochu
nesedí, ale pak se zhluboka
nadechne a já se nestačím
divit.
Celou
spáru
doslova
"vyběhne" asi za tři minuty a
po
cestě
jej
zdrží
pouze
Supercrack
zakládání pěti frendů. Jeho
"kraulování" ve spáře dává tušit, že to je přesně jeho parketa. Ani se nestačím
vzpamatovat a Aleš se už chlame celý vysmátý u slaňovacího řetězu.
Ale co já? Nikdy jsem podobnou spáru nelezl, žábu dát do spáry umím, ale
30 metrů? No nic naplat, musím to zkusit. Předskalí tvoří nepříjemný asi 5
metrů vysoký koutek s prstovou spárou, která se výše rozšiřuje, takže se musí
lézt sokolíkem. Tento úsek přelézám v pohodě, přece jenom je výhoda mít lano
shora. Nalézám do vlastní spáry Supercracku. Kupodivu to jde. Pískovec je
jemný a velmi příjemný a moc nebolí. K mému překvapení dolézám v kuse asi
- 91 -
pět metrů nad převis a tam si
sedám do lana. To už mě
bandasky vyloženě bolí - to
kvůli mému špatnému stylu.
Aleš
mě
seshora
instruuje:
"Palec nahoru, žába co nejdále
do spáry. Nohy nakopnout do
spáry a zapáčit, stát zpříma.
Hodně nastoupat a založit další
Supercrack při pohledu z cesty
žábu. A tak pořád dokola, moc
se nezdržovat a "kraulovat" nahoru!" Jemu se to mluví o kraulu, ale já umím
jenom prsa a ruce od loktů dolů už mám pěkně nateklé a dodřené. Párkrát ještě
odsedávám, ale nakonec se nahoru přece jenom dostávám. Mám pocit, že už
to trochu umím.
U řetězu jsem celý hotový a odřený, ale neskutečně šťastný. To byl teda
zážitek s velkým "Z". Jeden z nejsilnějších, co jsem kdy zažil. A to jsem toho už
zkusil dost. Aleš mi ještě nahoře musí slíbit, že mně nějakou podobnou vytáhne
v Ádru.
Sjíždíme dolů a scházíme k autu. Oba jsme naprosto spokojení a je to na
nás vidět. Naprostá pohoda. Tak to přece na správné dovolené má být, ne?
Sjíždíme na dálnici 191 a za městečkem Monticello nacházíme úplně osamělé
jezírko, kde se koupeme, pereme si věci a vaříme. No co asi? No přece skvělou
čínskou polévku z Albertson's s dvěma "AA Medium" vajíčky také z Albertson's
a kávičku. Dnešní den fakt nemá chybu.
Zanedlouho zastavujeme v městečku Blanding, kde kupujeme benzín. Je
dost drahý - 1,27 dolaru za galon, proto ho kupujeme pouze za 4 dolary.
Pokračujeme směrem na jih. Zanedlouho dojíždíme k odbočce do National
Bridges National Monument, kam máme namířeno. Také se však z cedule u
silnice dovídáme, že je tato přírodní zajímavost v důsledku rekonstrukce
příjezdové silnice uzavřená. Nevadí, přece nás také čeká Monument Valley
(Monumentální údolí), na které se oba moc těšíme. Než k němu dojedeme,
projíždíme ještě vesnicí Mexican Hat (Mexický klobouk), která se jmenuje podle
skalní věže za vesnicí, která má na vršku skalní pokličku přesně ve tvaru
mexického klobouku.
- 92 -
Když se blížíme k hranicím s Arizonou je vidět scenérie, kterou již dokonale
známe. Rovná silnice mezi ohromnými skalními masívy. Nad námi modré nebe
s pár fotogenickými obláčky - dokonalý kýč. Arizona je státem Grand Canyonu Velkého
kaňonu,
který
tvoří
asi
největší přírodní zajímavost tohoto
státu, jehož rozloha je 294 205 km2.
Počet obyvatel je 3,7 miliónu a
značnou
část
obyvatelstva
tvoří
indiáni. Hlavním a také největším
městem je Phoenix. V minulosti zde
žili lidé prehistorické indiánské kultury
Anasazi, Hohokam a Mogolon, kteří po roce 1100 n.l. záhadně zmizeli. V 16.
století tu přišli španělští dobyvatelé a hledači zlata, kteří do konce 17. století v
této oblasti založili mnoho španělských osad. V roce 1821 získalo Mexiko
nezávislost a tím mu připadla i Arizona. Začalo tady proudit mnoho osadníků,
traperů a obchodníků, což se projevilo na vzrůstajícím počtu konfliktů mezi
bělochy a domorodci, indiánskými kmeny Apačů, Papagů a Pimů. Čtyřicátým
osmým federálním státem Spojených států amerických a šestým největším se
Arizona stala až teprve v roce 1912. Byla zde objevena bohatá naleziště mědi,
která státu vynesla také přezdívku Měděný stát. Od roku 1940 se počet
obyvatel Arizony více než ztrojnásobil.
Přímo na hranicích Arizony a
Utahu
odbočujeme
doleva
do
Monument Valley Tribal Park a po
pár mílích dojíždíme ke vstupu do
tohoto parku. Platí se zde 2,5 dolaru
za osobu, ale protože je již večer,
neplatíme nic - není komu. Dojíždíme
k návštěvnímu centru, kde asfaltová
cesta končí. Dále lze pokračovat
Gouldings Lodge v Monument Valley
vlastním autem po krátké, prašné okružní cestě, ale ta je již večer uzavřena. V
tomto údolí se nacházejí pravděpodobně nejznámější skalní útvary amerického
západu. Protože tyto pískovcové masívy vypadají jako středověké hrady, říká
se jim také někdy "pouštní gotika". Nejvyšší věže mají přes 300 metrů, vznikly
- 93 -
vodní a větrnou erozí. Celým údolím se všemi zajímavostmi lze projet terénním
autem s indiánským průvodcem po 27 kilometrů dlouhé cestě Valley Drive.
Taková projížďka však vyjde minimálně na 30 dolarů, které samozřejmě
nemáme.
Monument
Valley
Tribal
Park, jak zní úplný název
údolí,
není
systému
začleněn
národních
do
parků
Spojených států, ale je pod
správou Navažského národa,
který údolí považuje za místo
svého původu. Navahové toto
území osídlili okolo roku 1400
Panorama v Monument Valley
n.l. a přišli sem z území
dnešní Kanady. Dnes však Monument Valley považují za svou pravou vlast.
Tento kraj jim americké úřady ponechaly dodnes ve formě indiánské rezervace,
která byla založena v roce 1878. V této rezervaci dnes žije 200 000 Navahů a je
to největší indiánský kmen na severoamerickém kontinentě. Navahové jsou
blízce spřízněni s kmeny Apačů a Hopiů, jejich jazyk patří ke stejné jazykové
skupině. Celý národ Navahů se dnes živí převážně turistickým ruchem,
prodávají suvenýry a třeba zde nabízejí právě své průvodcovské schopnosti a
služby. Vůbec nevypadají jako ve filmech, část z nich vypadá zpustle a mnoho
jsme jich viděli pod "parou".
Údolí je kouzelné. Je tu několik
zajímavých skalních monumentů Mitchell
Butte,
Merrick
Butte,
Elephant Butte, Three Sisters, Totem
Pole, The Thumb a Camel Butte.
Nejznámější jsou však "rukavice" Left and Right Mitten Buttes.
Monument Valley
Toto
přilákalo
ojedinělé
mnoho
panorama
filmových
tu
tvůrců
westernů. Prvním z nich byl John Ford - režisér, který tu natočil sedm filmů, z
nichž pravděpodobně nejlepším byl Stagecoach - Dostavník z roku 1939.
- 94 -
Během natáčení tohoto filmu utratil Ford v tomto údolí 200 tisíc dolarů. Na
důkaz díků dostal od Navahů jméno Natani Nez - Velký voják a rovněž z něj
udělali čestného náčelníka svého kmene. K jeho následovníkům patří například
tvůrce špagetových westernů italský režisér Sergio Leone. Také tady se poprvé
objevil v herecké roli mladý kovboj John Wayne, tuto roli pak musel opakovat po
celý zbytek života …
Tento
působí
kraj
na
přímo
mne
mysticky.
Když si pomyslím jak tady
asi Navahové bydleli a žili
před několika sty léty …
Určitě se do tohoto údolí
musím někdy vrátit a celé
údolí
podrobně
poznat.
Pozorujeme "rukavice" jak
Rukavice ve světle zapadajícího slunce
mění
barvy
zapadajícího
ve
světle
slunce
a
vrhají na údolí stále delší a delší stín. Indiáni celé území považují za posvátnou
zem. To vše spolu s nádhernou podívanou na mne působí obzvlášť tajemně.
Za šera odjíždíme. Máme namířeno do indiánského města Kayenta a je to
dost vidět - všude jsou samé chatrče nebo obytné přívěsy, zčásti bez stěn, kde
dnešní indiáni bydlí.
Kupujeme plnou nádrž benzínu za 1,2 dolaru za galon a snažíme se za
městem najít místo na bivak. Je to dost těžké, všude okolo cesty jsou ploty a
pokud je v něm vjezd, za plotem je většinou nějaká chatrč plná indiánů.
Nechceme riskovat, abychom neskončili někde u mučednického kůlu. Nakonec
nacházíme místo kousek u cesty. Stavíme stan u auta, vaříme skvělá kolínka s
rajskou omáčkou a jdeme spát. Byl to moc hezký den.
Úterý, 15. září 1998
Noc nebyla nic moc, ale nikdo nás neskalpoval, takže je vše O.K.. Časně
ráno balíme a jedeme do Navajo National Monument, kde se nacházejí zbytky
starých indiánských vesnic „Pueblos". My se chceme jít podívat na ruiny puebla
Betatakin. Ty lze vidět i z vyhlídky kousek za vstupním střediskem. Není to však
- 95 -
ono, pueblo je daleko a detaily nejsou moc vidět. Naštěstí se toto jeskynní
indiánské obydlí dá prohlédnout i zblízka. To je ovšem možné jen v doprovodu
indiánské rangerky a pouze v omezeném počtu 25 lidí denně. Dostane se
pouze na dříve příchozí.
Přijíždíme o půl osmé a je
to optimální doba, protože
vstupní středisko se otevírá v
osm hodin. Mám pořadové
číslo 6. Ve čtvrt na devět
výprava
začíná.
musíme
Nejprve
poodjet
autem
kousek ke kaňonu a pak
začíná 4 kilometry dlouhá
cesta
s
převýšením
Pohled na Betatakin Ruins z vyhlídky
200
metrů. Cestu nám zpříjemňuje naše průvodkyně, která se občas zastaví a udělá
nám přednášku o historii, geologii a botanice. Pochází z tohoto kaňonu, takže
jej dokonale zná. Ukazuje nám téměř všechny rostliny a keře, které zde rostou
a ihned dodává, co z těchto rostlin dělají indiáni. Roste tu hlavně pelyněk,
jalovec, juka a opuncie. Těchto rostlin se hlavně užívalo k léčebným účelům.
Indiánka nám hned vysvětluje, na které nemoci jsou dobré. Cesta takto
příjemně ubíhá a přicházíme k ohromné jeskyni pod skalním převisem.
Domečky jsou tu na sebe nalepené jako vlaštovčí hnízda.
Pueblo Betatakin Ruin postavili
někdy
kolem
příslušníci
roku
1250
starověkého
n.l.
kmene,
který se později nazýval Kayenta
Anasazi. Ovšem již za 50 let tato
obydlí
dodnes
opouštějí.
zcela
Důvod
jasný.
není
Naše
průvodkyně nám vyprávěla několik
variant, které se od sebe dost
Betatakin Ruins
lišily.
Historikové
tvrdí,
že
pravděpodobnou příčinou byla celková neúrodnost zdejších polí, způsobena
tehdejším obdobím sucha. Indiáni tvrdí, že kmen obývající toto pueblo byl velmi
- 96 -
vzdělaný, hlavně v oblasti lékařství, a proto se vydal šířit své vědomosti dále
mezi ostatní indiánské kmeny. O 100 let později však území obydluje kmen
Navahů, který tento kraj obývá dodnes. Navahové však s vesnicemi ve skalních
jeskyních nemají historicky nic společného. To spíše indiánský kmen Hopi,
který žije nedaleko a s Navahy nejsou moc zadobře.
Betatakin znamená v překladu „Dům u hor“
a byl znovuobjeven v roce 1909 Byronem
Cummingsem a Johnem Wetherillem. V roce
1917 celé pueblo restauroval Neil Judd.
Vesnice měla dříve asi 150 obydlí a je velmi
důmyslně
postavena.
Klenba
jeskyně
je
otočena na jih a v létě, kdy je slunce vysoko,
zde moc nesvítí a vzniká tak příjemný chládek.
Naopak v zimě, kdy je slunce níž, sluneční
paprsky se dostanou až do zadní části
jeskyně. V zimě tu však teplota zřídka klesá
pod 10°C. Extrémně nízké teploty tady byly prý
naměřeny v padesátých letech a bylo to okolo
Betatakin Ruins
nuly.
Moc
zajímavé.
Naše
indiánská
průvodkyně připojuje historky ze života jejího
dědečka a vůbec se překonává ve vyprávění.
Zpáteční cestu k autu už jde každý sám svým tempem, cesta se pohybuje v
nadmořské výšce 2 000 až 2 200 m.n.m. a je tu dost horko. Asi v 11 hodin jsme
zpátky a konečně je čas na ranní kávičku, ke které vaříme kolínka s cukrem.
Po poledni se vracíme do Kayenty a pokračujeme po dálnici 160 až na
odbočku se silnicí, která nás přes rozmanité kaňony dovede do městečka
Chinle. Tady právě skončila škola, takže ze školních bran vyjíždí spousta
školních autobusů, které rozvážejí indiánské školáky po okolí. Mají to tu docela
dobře zařízeno. Autobus zastaví u nějakého osamělého stavení, rozsvítí se
blikající reflektory "Stop" a ještě se na boku autobusu vysune značka se
"Stopkou". Všechna auta v obou směrech se pak zastaví a čeká se, až školák
přejde cestu a dojde domů.
V tomto indiánském území je spousta potulných psů, kteří s klidem
Angličana vejdou do cesty. Však jich hodně leží kolem cest přejetých. Dáváme
- 97 -
si pozor a vždy, když se u cesty objeví nějaké zvíře, raději brzdíme. V Chinle
jsme však překvapeni úplně. Na světelné křižovatce, kde jsou v každém směru
dva pruhy, se prochází kráva. A opět v naprostém klidu.
Východně od tohoto navažského
městečka se rozkládá Canyon De
Chelly National Monument, který
byl v roce 1931 prohlášen za
národní památku. Kaňon vytvořila v
pískovci meandrující řeka Chelly.
Navahové
se
na
tomto
území
usídlili okolo roku 1700. V 19.
Canyon de Chelly
století
se
kaňon
stal
dějištěm
krvavých střetů mezi bělochy a
indiány. Navahové opakovaně přepadávali karavany bělochů, což byl jediný
způsob obrany proti loupení jejich území. Americké úřady zorganizovaly
trestnou vojenskou výpravu, vedenou smutně proslulým Christopherem Kitem
Carsonem. Po desetiletém tažení proti Navahům se vojákům podařilo indiány
obklíčit a vyhladověním je donutit, aby se vzdali. Dosáhli svého, když Navahům
spálili úrodu, zničili jejich obydlí a plantáže broskvoní v kaňonu, vybili jim stáda
dobytka a koní. Osm tisíc indiánů, kteří to vše přežili, byli roku 1864 Kitem zajati
a vydali se na 500 kilometrů dlouhý pochod prérií do internačního tábora ve Fort
Sumner. Tam nakonec čtvrtina zemřela hlady a na různé nemoci. Návrat zpět
do kaňonu byl Navahům povolen až později v roce 1868.
Canyon De Chelly představuje pro indiány posvátné místo. Turisté si proto
mohou kaňon prohlídnout buď z útesů, nebo z vyhlídkového auta v doprovodu
průvodce - to z úcty k náboženskému významu tohoto místa. Je zde jediná
možnost volného pohybu po údolí. Z vyhlídky na jižním okraji kaňonu White
House Ruin Overlook lze sestoupit na dno kaňonu ke zbytku indiánského
puebla.
Vjíždíme do návštěvního centra, kde dostáváme mapku a prohlížíme si
vystavené exempláře ze života indiánů. Hned vedle centra je typické indiánské
obydlí Navahů - hogan - dřevěná stavba utěsněná hlínou a se střechou z
navršené hlíny. Tento příbytek tak v létě chladí a v zimě se dá vytopit kamny
uvnitř. Pro odvod kouře mají hogany ve střeše otvor.
- 98 -
Rozhodujeme se, že vzhledem k pozici sluníčka na obloze a pokročilé době
projedeme všechny vyhlídky na jižním okraji
kaňonu. Údolí je dlouhé asi 20 mil a po jeho délce
jsou krásná vyhlídková místa - Tunnel Overlook,
Tsegi Overlook, Junction Overlook, White House
Overlook, Sliding House Overlook, Face Rock
Overlook a Spider Rock Overlook. Na všech
těchto místech je nádherný výhled do asi 200
metrů hlubokého kaňonu pod námi, který vypadá
ohromně mírumilovně. Všude jsou vidět zelená
políčka, ovocné stromy a stáda pasoucího se
dobytka. Rozhodně to není žádná pustina, ale
úrodné území, do něhož mají přístup pouze
Spider Rock
indiáni.
Nejkrásnější pohled byl z poslední vyhlídky - Spider Rock Overlook. Skalní
útvar Spider Rock77, sídlo mýtické pavouččí ženy, opředené řadou navažských
legend, vypadá odtud naprosto neskutečně. My jej známe hlavně z filmu
Mackennovo zlato z roku 1969 s Gregory
Peckem a Omarem Sharifem v hlavních rolích.
Tyto dva štíhlé obelisky jsou vysoké přes 240
metrů a byť nejsou tak vysoké jako proslulý
New Yorský mrakodrap Empire State Building,
leckdo je k nim přirovnává, snad díky jejich
eleganci. K večeru je vše osvětleno sluncem
do zářivé červenozlaté barvy. Hledíme na
Spider Rock z výšky s němým úžasem a
obdivujeme, čeho je příroda schopna.
Starověká puebla, dnes již ruiny, byly vidět
nejenom z vyhlídky White House Overlook, ale
i ze Sliding House Overlook. Byť byly hluboko
v údolí a nebyly moc vidět detaily, nejsou tak
Spider Rock
77
Pavouččí skála
- 99 -
dochovalé jako Betatakin. Byly vytvořeny stejnými tvůrci - kmenem Anasáziů.
Canyon De Chelly nás naprosto ohromil. Je to skvost uprostřed neúrodné
pouště a jedno z nejkrásnějších míst, které jsme navštívili.
Sjíždíme na začátek kaňonu a vaříme večeři - kávičku a rýži s tuňákem. Pak
podnikáme večerní asi 200 mil dlouhý přesun. Nejprve se ještě stavujeme v
Chinle, kde chceme dobrat benzín. U čerpací stanice už na nás vyčkával
špinavý, poblitý, opilý a již na první pohled odporný indián. Když zastavím,
otevírám nádrž a do ruky beru hadici. V tu chvíli se na mě tento "humusák"
pověsí a spustí : "One dollar, please. I'm hungry!"78 Já na něho koukám a při
pohledu na jeho odporně špinavé ruce nejprve zařvu: "Don't touch me!"79 A pak
už jen opakuji: "I don't give you money. I'm hungry too!"80 Což byla pravda, ale
borec to zřejmě při pohledu na naše Mitsubishi nechápal a posuňky ukazoval,
že chce jíst. Tak jsme se tam těch pár minut, než jsme dočerpali benzín,
přetahovali a já si uvědomil, že mi toho z četby indiánských knížek v dětství
moc nezbylo. Že se už na tyto potomky Apačů nedívám jako na udatné
bojovníky z filmů, ale jako na totálně zdegenerovaný národ, neschopný
běžného života.
Projíždíme celým územím Navahů a částečně Hopiů, nejprve po dálnici 191
a pak 264 až do města Tuba City. Odtud kousek dálnicí 160 a 89 a nakonec po
dálnicí 64 dojíždíme do Kaibab National Forest, kde zajíždíme do lesa a
stavíme stan. Je pozdní večer, skoro už noc. Jsme unavení a jdeme hned spát.
Středa, 16. září 1998
Dneska vstáváme dost brzy, čeká
nás náročný den. Jedeme pár mil na
sever a po pár mílích vjíždíme do
národního parku Grand Canyon. Na
vjezdu do parku je ještě zavřeno,
proto jenom projíždíme a zastavujeme
Grand Canyon
se až po 40 mílích u návštěvního
78
Prosím jeden dolar. Mám hlad.
79
Nedotýkej se mne!
80
Žádné peníze nedostaneš, já mám taky hlad!
- 100 -
centra v Grand Canyon Village.
Grand Canyon je považován za nejhlubší kaňon na světě. Řeka Colorado se
v těchto místech zařezává do krajiny do hloubky 1 500 metrů. Kaňon má přímo
nadpozemské rozměry: je dlouhý 446 kilometrů, šířka kolísá od jednoho do
dvaceti devíti kilometrů a maximální hloubka je 1 600 metrů. Celková plocha
kaňonu
dosahuje
téměř
5 000
čtverečních kilometrů. O zachování
původní
divoké
jedinečném
přírody
kaňonu
se
v
tomto
zasloužil
velkou měrou Theodor Roosevelt,
který v roce 1908 prohlásil Velký
kaňon za národní památku, což
nakonec
vyústilo
ve
vyhlášení
Před sestupem ...
národního parku v roce 1919.
Prvním bílým mužem,
který
přitom
shlédl
toto
úžasné přírodní dílo, byl v
roce
1540
španělský
důstojník Garcia Lopez de
Cardonas, který zde pátral
po
legendárních
městech
Ciboly.
zlatých
O
léta
později sem zavítal jiný
Grand Canyon ze South Kaibab Trail
Španěl,
františkánský
misionář Francisco Tomas
Garcés, který divokou řeku na dně údolí pojmenoval na Rio Colorado - Řeka
zbarvená do červena. Tomuto pojmenování musíme dát zapravdu, červený
odstín řeky již známe z Castle Valley.
Na severním i jižním okraji se nachází spousta vyhlídek, ze kterých lze
obdivovat krásu tohoto srázu. Krásný pohled na celkové panorama tohoto údolí
je hlavně z vyhlídek na jižním okraji Desert View, Lipan Point, Moran Point,
Grandview Point, Yaki Point, Yavapai Point, Hopi Point nebo Pima Point.
- 101 -
V Grand Canyon Village vaříme
snídani a chystáme si věci na dnešní
túru. Chtěli bychom sejít na dno
tohoto Velkého kaňonu, jak zní jeho
český název. K tomuto bodu dole v
kaňonu se dá dojít ze tří míst, dvě
jsou na jižním okraji a jedno na
severním. Nejlepší by bylo uskutečnit
Pohled na dno kaňonu
přechod kaňonu z jihu na sever, ale
to bychom se museli pro auto vracet strašnou dálku. Z jednoho okraje na druhý
je to autem okolo 250 mil. Proto volíme jinou variantu. Auto necháváme u
návštěvního centra a zdejším Shuttle Busem přejíždíme od zastávky Yavapai
Lodge na zastávku Kaibab Trail nedaleko vyhlídky Yaki Point, výchozí bod naší
cesty. Tyto autobusy jezdí v národních parcích zdarma, aby návštěvníci
zbytečně nejezdili na některá místa auty a šetřili tak přírodu.
Nacházíme
se
ve
výšce
2 212 m.n.m. a po této South Kaibab
Trail se chceme dostat až na dno
údolí do výšky 731 m.n.m. k toku
řeky Colorado. Část tohoto kaňonu
se
nachází
Plateau;
Pohled na
Grand vCanyon
zpáteční cestě
Doprava
Grand při
Canyonu
jazyka
na
tento
indiánů
plošině
název
kmene
Kaibab
pochází
z
Pajute
a
znamená "Hora, která leží dole".
Cesta je zpočátku pohodlná a klikatí se v serpentinách nejvyššími patry kaňonu.
Potkáváme poměrně dost turistů, kteří scházejí pouze první část naší trasy a
pak se vrací zpět nahoru. Zanedlouho docházíme do sedla, kde je cedule "Stop,
Heat Kills !"81 a dále již správa parku nedoporučuje pokračovat v cestě přes
poledne a bez vhodného vybavení. Jdeme dále a opravdu citelně ubylo lidí.
Kaňon tvoří několik stupňů, mezi nimiž jsou rovné, suťové úseky. Dole v
údolí je největší rovina, která je uprostřed rozseknuta velice úzkou soutěskou,
kde teče řeka Colorado. Tato poslední úžina je opravdu dost úzká a hluboká,
81
Stůj, teplo zabíjí.
- 102 -
takže řeka není celou cestu dolů vidět a objevuje se až v úplně posledním
úseku. Jde se v pohodě, rovinaté úseky se střídají se serpentinami přes strmé
skalní prahy. Míjí nás kolona mul a mezků, které tady slouží jako jediný
dopravní prostředek. Přenáší náklady
do dolního ranče Phantom Ranch a
také sem vozí bohaté turisty. Jelikož
takovýchto mul bylo poměrně hodně
a cesta je dost úzká, musíme dávat
pozor, abychom nešlápli do jejich
h…n,
kterých
na
cestě
zůstala
spousta. Míjíme ceduli s výškovým
údajem 1 340 m.n.m.. Celé údolí je již
Pohled na dno Grand Canyonu
osvětlováno plnou silou sluníčka.
Je zajímavé sledovat jednotlivé za sebou jdoucí vrstvy hornin, které pokaždé
mají jinou barvu, takže kaňon je krásně pruhovaný. Je to úplná cesta do
geologické minulosti Země. Každá vrstva skály, každá barva odpovídá odlišné
epoše. Řeka Colorado se zde před 4 milióny let zaryla do měkkého pískovce a
od té doby odkryla dvanáct struktur hornin - vulkanické, vápencové, pískovcové
i žulové. Ve skalních stěnách jsou shora dolů uloženy vrstvy šedého vápence
Kaibab a pískovce Coconite, pocházejícího z písečných dun. Další dvě vrstvy
jsou pozůstatky mořských usazenin; jsou tvořeny modrošedým vápencem
Redwall a nazelenalým Muav. Na samém dně se nachází černě se lesknoucí
krystalická
břidlice
Vishnu,
jedna
z
hornin
prapůvodních
Země
z
předkambrického období, která je tedy téměř dvě miliardy let stará a patří k
nejstarším povrchovým horninám na
Zemi. Říká se, že je to dvě miliardy
let starý geologický přehled Země,
který není stále ukončen. Colorado
neustále vymílá stěny skal náhorní
roviny a to přibližně o 2 centimetry za
století. Je to opravdu velice zvláštní
kout
U řeky Colorada
přírody
s
neopakovatelnou
atmosférou.
Poprvé zahlédnu řeku, která má v těchto místech velmi silný proud a
- 103 -
spoustu peřejí. Tato řeka je nejčastěji spojována s Johnem Wesley Powellem,
veteránem z Občanské války, který přišel o paži, ne však o odhodlání
podstoupit dobrodružství spojené s překonáním tohoto toku. Svou první cestu
po proudu řeky Colorado uskutečnil v roce 1869 se čtyřmi čluny a deseti druhy,
a toto dobrodružství zopakoval v roce 1872. Před ním se o totéž pokusil v roce
1826 zálesák James Ohio Pattie, který byl následován v roce 1856 Josephem
Christmasem Ivesem.
Ještě to chvíli trvá a docházíme k
okraji nejnižší soutěsky. Dolů je to
ještě několik set metrů, většinou
strmými serpentinami. Tento úsek
našeho sestupu však už ubíhá
velice rychle - řeka nás přitahuje
magickou silou. Na druhou stranu
řeky
Kaktusy na dně kaňonu
vede
jeden
ze
dvou
zavěšených lanových mostů, Black
Bridge - Černý most. Jižní přístupová cesta na něj byla vysekaná ve skále,
takže se na něj přichází krátkým tunelem. Severní břeh již není tak nepřístupný.
Je tady písčité údolí plné velkých kaktusů - opuncií. Vyhledáváme stín na břehu
potoka Bright Angel Creek, kde odpočíváme a chladíme se v potůčku. Sestup
nám trval asi 3 hodiny. Vaříme si dehydrovanou stravu a dobíráme vodu, která
je zde k dispozici.
Po asi hodinovém odpočinku začínáme výstup, pro který volíme jinou trasu a
to Bright Angel Trail. Ta nejprve vede souběžně s řekou a tak se nám naskýtá
neskutečný pohled na divoký tok řeky
Colorada. Pak cesta pomalu stoupá
údolím, kde zpočátku teče úzký
potůček, takže díky němu je chůze
dost pohodlná - je tu zeleň a občasný
chládek. Stoupá se velmi pozvolna a
jelikož se jde pořád údolím, není zde
skoro žádný výhled. Slunce pálí jako
divé, občas se napiji vody z láhve a
- 104 -
Na konci cesty ...
několikrát svlažuji hlavu v potůčku. Asi v půlce cesty je kemp s další vodou.
Chvíli odpočívám, osprchuji si horní půlku těla a pokračuji. Cesta je pohodlnější
než ta ranní, ale doposud nebyl skoro žádný pěkný pohled na kaňon. Míjím
teploměr, který ukazuje 43°C. O kousek dále je ukazatel cesty. Zbývá mi ještě 7
kilometrů. Cesta se začíná zvedat a začínají serpentiny, které už vydrží až
nahoru. S přibývající výškou začíná být skvělý výhled, ale zase se zatahuje
obloha. Pořád mi to celkem šlape, Aleš je někde za mnou. Dochází mi voda.
Ještě zbývá nahoru kus cesty, ale už je vidět horní stavení na jižním útesu.
Nohy začínají bolet. Chtělo by to doplnit energii, ale už s sebou nic nemám.
Párkrát se zastavuji na vydechnutí, ale okraj kaňonu přitahuje. Ještě jedna
zatáčka a vycházím mezi lidi. Na zadní straně mého batohu je samá sůl z mého
potu a já asi nevypadám lépe. Je 17,30. Nestačím se divit. Výstup mi trval něco
přes čtyři hodiny. Kaňon osvětluje zapadající slunce - nádhera. Rozlévá se ve
mně pocit spokojenosti. Od půl deváté do půl šesté 1 500 metrů dolů a 1 500
metrů nahoru a to ještě ve 40°C vedru, to není špatný výkon, že?
K autu je to ještě 2 kilometry. Kus jdu pěšky a kus se svezu Shuttle Busem,
který zrovna jede kolem. Něco popiji a jedu Alešovi naproti ke konci turistické
trasy, kde na něj čekám. Údolí je už ve tmě, ale na obloze jsou ještě červánky.
Nádherné. Jsem rád, že jsem poznal toto kouzelné a jedinečné místo.
Když už mi čekání na Aleše připadá dlouhé, vracím se k návštěvnímu
centru, kde jsem samozřejmě Aleše objevil. Jsem to ale aktivní blbec. Tato
legrační příhoda však už nemůže zkazit dojem již z tak perfektního dne. Vaříme
kolínka se skvělými fazolemi a pak sjíždíme po dálnici 64 zpět do Kaibab
National Forest, kde nacházíme skvělé místo. Stavíme stan a trávíme pokojnou
noc. Jsme unavení a spíme jako dva špalky.
Čtvrtek, 17. září 1998
Ráno vstáváme. Je poměrně chladno a stan je navlhlý - inu jsme ve výšce
okolo 2 000 m.n.m.. Sjíždíme po dálnici 64 směrem k městečku Williams, ale
před ním zabočujeme ke Kaibab Lake, kde na lavičkách vaříme snídani.
Přichází ne moc sympatický děda a oznamuje nám, že dostane 5 dolarů za to,
že si zde děláme piknik. Hledíme na něj a oznamujeme zase my jemu, že v tom
případě odjíždíme. On zase, že můžeme, ale až zaplatíme. Já s ním diskutuji
na téma, jestli 5 dolarů za 10 minut není moc a Aleš spěšně balí věci. Děda si
- 105 -
dává pauzu, když mu říkám, že jsme Češi a ne borci z Kalifornie, jak si mylně
myslel, a rychle mizíme. Již uvařenou kávičku vypijeme o kousek dál.
Ve Williams bereme plnou nádrž za 0,98 dolaru za galon a uháníme po
dálnici 40 na východ. V Kingman navštěvuje Albertson's, kde kupujeme pivka,
polévky, sůl, cukr, oplatky a nějakou tu konzervu, a také se stavujeme ve WalMartu pro další filmy, které jsou tu o polovinu levnější než v Albertson's.
Pokračujeme v jízdě a míjíme krátké úseky legendární „Route 66“, která se v
těchto místech nacházela. Byla to první transamerická silnice ve Spojených
státech a v době velké hospodářské krize se stala poslední nadějí pro všechny,
kteří se chtěli spasit útěkem z chudého východu do zlaté Kalifornie. Vedla z
Chicaga do Los Angeles. Šestašedesátka byla 4 000 kilometrů dlouhá a
procházela osmi americkými státy, často vedla i přes indiánská území. Na
jihozápadě vedla státy Texas, Nové Mexiko, Arizona a Kalifornie. Celé dílo bylo
dokončeno v roce 1937. Dneska z původní Highway 66 zůstaly pouze některé
dílčí úseky. Primát drží právě Arizona, na jejímž území se dnes nachází nejdelší
sjízdný úsek. Tato legenda mezi dálnicemi je synonymem svobody a štěstí,
spousta nadšenců tento pocit vychutnává i dnes v sedlech silných motocyklů
Harley Davidson.
Vjíždíme na dálnici 93 směr Las Vegas. Zastavujeme se v městečku
Chloride, kde místní obyvatelé musí být dost velcí recesisté. Celé městečko
vypadá jako vystřižené z filmu Limonádový Joe. Banka, Saloon, dokonce tady u
cesty visí oběšenec a kousek dál cedule s vyobrazeními hledaných "Wanted"
zločinců. U cesty opodál se nacházejí dva hrobečky, ze kterých koukají špičky
od bot a u nich cedule s nápisem: Zde leží "Divoký Bill", který roku 1859 běžel
moc pomalu. No je to tady moc legrační.
Jsme unavení a hladoví. Okolní krajina je již téměř pouští, kde rostou
obrovské kaktusy. Začíná být pekelné vedro. Sjíždíme z cesty a přijíždíme ke
kouzelnému místu - Willow Beach na řece Colorado. Je to rekreační oblast, kde
je spousta rybářů, loděk, palem, kaktusů a stupňů na teploměru. Na pláži
vaříme polévku a rýži s jablečným protlakem. Pak poodcházíme trochu bokem
do jedné osamělé zátoky, kde se koupeme a myjeme . Je neskutečné horko,
určitě větší než včera v kaňonu, ale voda je naopak velice ledová. To proto, že
o 10 mil odtud proti proudu Colorada je přehrada Hoover Dam a vodu tam
vypouštějí spodem.
- 106 -
Uklízíme v autě, na toaletách se holíme a ve stínu palem čekáme, až teplota
poleví. Pak se vydáváme po dálnici směrem k Las Vegas, právě přes
Hooverovu přehradu, ke které přijíždíme kolem 17. hodiny. Překvapuje mne
nezvykle čilý turistický ruch. Čekal jsem smělé technické dílo, ale kromě něj zde
kvete tvrdý byznys, a také je zde spousta policajtů. První problém nastal s
parkováním. Na arizonském břehu je poměrně velké parkoviště, které je však
dost daleko od hráze. Za ní je také velké parkoviště, ale za 2 dolary a na
nevadském břehu už není nic. Proto se vracíme na arizonské parkoviště,
bereme foťáky a kameru a jdeme k hrázi.
Pohled z ní je úchvatný. Hráz se směrem dolů zužuje a končí ve velice
úzkém kaňonu. Snad právě proto vypadá tak elegantně. Na druhém břehu je
návštěvní centrum s vyhlídkovou věží, ale vstup dovnitř se nám za 8 dolarů zdá
být příliš drahý. Proto jdeme kousek dál po cestě, kde je také bezva vyhlídka.
Když však přicházíme blíže zjišťujeme, že je tu plot a na vyhlídku je zákaz
vstupu. Říkám si, když už jsem tady, musím ji odtud vyfotit - ať to stojí co to
stojí. Rychle jdu dál - 1. fotka, 2. fotka, záběr kamerou proti proudu a po proudu
a už jsou tu policajti. Takový černý řízek na mě : "Ty nevíš, že jsi v Restriction
Area ?" Já na to : "I know, I'm sorry82" a rychle se pakuju pryč. A on na to
naštěstí:
"O.K."
a
odjíždí.
Zhluboka
si
vydechnu. Opravdu je tenhle mumraj nezvyklý,
nedovedu
si
představit
podobný
zájem
veřejnosti o nějakou zajímavou stavbu u nás.
Přehrada je to opravdu nádherná. Chtěl
jsem ji hned vidět, když jsme sem letěli. Byla
postavena v letech 1931 až 1935 a už jen to je
pro mne překvapující. Vznikla v době, kdy
jediná výpočetní pomůcka projektantů bylo
logaritmické pravítko. Je pojmenovaná podle
Herberta Hoovera - 31. presidenta Spojených
států, který se zasloužil o to, že se přehrada
vůbec začala stavět. Přehrada slouží hlavně k
Hooverova přehrada
82
"Já vím, omlouvám se!"
- 107 -
regulaci řeky Colorado, neboť na jaře v době tání sněhu tu často docházelo k
povodním. Dále je to zásobárna vody pro většinu měst v okolí. Vyrábí se zde
také elektřina v 17 generátorech. Až do roku 1949 to byla největší
hydroelektrárna na světě. Vodní nádrž je také oblíbená rekreační oblast, vodní
sporty lze zde provozovat téměř po celý rok. Toto umělé jezero nese název
Lake Mead National Recreation Area.
Technické údaje této hráze jsou fascinující : výška 221,3 metrů; délka
oblouku 379,2 metrů; šířka hráze nahoře 13,7 metrů a 201,2 metrů dole. Při
stavbě bylo použito 2,6 miliónů m3 betonu. Tato hráz není čistě klenbová, jak
jsem si myslel, jedná se o kombinovanou klenbovo-tížnou hráz. Výkon 17-ti
generátorů činí 2 080 megawattů. Co se týče vodní nádrže, tak obvod činí 885
kilometrů, objem 35,2 miliónů m3 vody a maximální hloubka je 152 metrů.
Plocha celé vodní nádrže je 63 900 hektarů. Zarážející, co? V roce 1994 byla
také
tato
přehrada
Americkým
svazem
inženýrů
zařazena
mezi
sedm nejmodernějších stavebních technických divů Ameriky. Byla také často
vyhledávána filmaři. Když už jsme si vychutnali toto obdivuhodné dílo,
pokračujeme v cestě.
Vjíždíme na nevadský břeh. Nacházíme se už v osmém, námi navštíveném,
státě - Nevadě a na tachometru se nám objevuje již 5 500 ujetých mil. Nevada
je The Silver State - Stříbrný stát s rozlohou 284 274 km2 a s pouze 1,21
milióny obyvatel, neboť většinu území tvoří pouze poušť. Hlavní město Nevady
je Carson City, největším a také nejznámějším nevadským městem je Las
Vegas.
Míjíme Boulder City, které vzniklo
právě při stavbě přehrady a po 20-ti
mílích vjíždíme do města kasin a
nočních podniků - do Las Vegas,
které
se
právě
probouzí,
neboť
slunce právě zapadlo za obzor.
Městem pouze projíždíme a asi
po 10-ti mílích zastavujeme v Public
Landu, kousek od městečka Blue Diamond. Je to skvělé místo uprostřed pouště
pod horami. Stavíme stan a vaříme kolínka a fazole. Otvíráme si k tomu pivo
Milwaukee's Best, co jsme dneska koupili. Večerní idylka, která nemá chybu.
- 108 -
Pátek, 18. září 1998
V noci bylo příjemně teplo. V okolí Las Vegas je velmi teplé klima. Město je
poměrně v malé nadmořské výšce, a s tím souvisí i extrémně vysoké teploty.
Kolem nás je samá poušť, porostlá stepními křovisky a občas tu roste Joshua
Tree. V noci byly vidět krásně hvězdy a za nedalekým kopcem jsme pozorovali
zář nad Las Vegas. Přímo ze stanu nás okouzlil východ slunce a s ním
související změna barev okolní krajiny.
Vaříme si ranní kávičku,
ke které máme oplatky, a
rýži
s
kečupem.
pohodička.
Ranní
Odjíždíme
navštívit
další
lezeckou
oblast Red Rock Canyon,
která
je
oblast
nedaleko.
poskytuje
Tato
možnost
lezení ve spoustě dlouhých
několikadélkových
které
jsou
kaňonech
Canyon
Canyon
cest,
většinou
Black
a
a
Velvet
Oak
mají
v
Creek
poměrně
dlouhé nástupy. Je tu také
množství krátkých jednodélkových cest sportovního charakteru. Máme
doporučeno obojí, dneska zkusíme skalky. Chceme navštívit oblast Second
Pullout, kde je několik skalek,
z nichž některé představují to
nejlepší z lezení v Red Rocku.
Je
krásné
východní
skalní
straně
štíty,
různobarevným
pískovcem
ráno
s
a
jsou
na
vidět
tvořené
pruhovaným
převládající
červenou barvou. Dojíždíme k
Celkový pohled na Red Rock Canyon
- 109 -
vyhlídkové cestě, která vede obloukem kolem našich skal. Za projetí této silnice
se u vstupu platí 5 dolarů. Proto zde na parkovišti necháváme naše auto a
jdeme do asi 300 metrů vzdáleného návštěvního střediska. Tady dobíráme
vodu, dobíjíme baterii do kamery a myjeme se. Pak jdu zjišťovat, zda tu nemají
lezeckého průvodce. Ochotná rangerka mi ho půjčuje a dokonce mi z něj pár
stran okopíruje.
Vracíme se k autu, bereme si věci na lezení a jdeme ke skalám pěšky. Je to
asi 2 míle dlouhá túra. Je ráno, ale sluníčko už má docela sílu. Cesta je
lemována kaktusy a Joshuovými stromy. Nevíme jak se nám při poledních
teplotách poleze. Celý pískovcový masív Calico Hills, který máme před sebou a
kde zhruba uprostřed budeme lézt v Second Pulloutu, je krásně zakulacený,
tvoří jej spousta oblých a různě tvarovaných "bábovek". Co je na něm však
zajímavé, je jeho tříbarevnost. Levá část je žlutá, prostřední červená a pravá
světle fialová. Opravdu moc hezký kopec. Snažíme se tu krásu nafotografovat a
nafilmovat, ale kamera vypovídá službu. Je to k vzteku, to zatracené filmařské
řemeslo mě stálo pět let života.
Jdeme dál. Po pravé straně je parkoviště a za ním jedna z lezeckých oblastí.
My však musíme až k tomu druhému, které je už nedaleko. Z tohoto parkoviště
je krásně vidět na celý náš sektor. Máme namířeno ke skále The Gallery, která
- 110 -
je v levé části masívu. Galerie je již napohled lezeckou lahůdkou, krásně
červená a s pěkným tvarem a profilem. Vlevo je kolmá, čím víc vpravo, tím větší
převis. Na rozlezení si dáme dvě cesty :
Pump First, Pay Later
Running Amuck
5.10b (6+/7-)
Flash
5.10c (7-)
Flash
Tyto dvě cesty jsou si dost podobné a vedou v levé, kolmější části Galerie.
Jedná se o krásné lezení po dobrých římsách, mírně v převisu, a kde v horní
části již trochu natéká. Ta druhá cesta byla těžší snad jedině v tom, že měla
chyty dále od sebe. Dobře odjištěné a opravdu moc a moc hezké.
Po rozlezení dáváme něco těžšího :
Social Disorder
5.11d (8)
AF
Cesta začíná velkým převisem, kde jsou tři expresky. Nad ním je nepříjemný
bouldrový krok přes minilištu do dobrého chytu. Toto místo se nám na OS
nepodařilo přelézt, chtělo si to nejprve vyzkoušet a osahat. Horní úsek linie byl
moc hezký po pěkných chytech v mírně převislé stěnce, dal už se vylézt v kuse.
Můj pokus byl docela dobrý, ale díky tomu nešťastnému těžkému místu je celá
cesta nevyvážená a už ji nechci zkoušet znova.
Yaak Crack
5.11d (8)
AF
Tak toto je poměrně dlouhá (7 expresek), silně převislá, impozantní cesta to nejlepší z lezení na této skále. Hned vedle vede známá cesta The Sissy
Traverse s obtížností 5.13b. Yaak Crack má poměrně těžký spodní úsek přes tři
jištění po malých římsách s nic moc nohama, po kterém už následuje jenom boj
s vlastní vytrvalostí v obrovském převise po krásných a dobrých chytech. Dole
jsem trochu "zazmatkoval" a pak mi díky tomu nahoře chyběla síla. Sedám si
na chvilku u předposledního jištění a pak cestu dolézám. Mohlo to být na Flash.
Škoda, jsem zmatkář. Tato linie je neuvěřitelně krásná, zítra si ji určitě zkusím
ještě jednou.
A Day in the Life
5.11b (7+/8-)
AF
Nádherná cesta v mírném převise po pěkných chytech, které jsou dále od
sebe. Jsou to pěkné "natahováky", po kterých následuje vytrvalostní závěr, kde
dost natéká a odpočinout si lze až dole. Už jsem trochu unavený z rychlého
sledu cest za sebou a cestu dolézám s jedním krátkým odsednutím uprostřed.
Krásná cesta, kterou bych si chtěl také ještě zkusit.
- 111 -
Jdeme se ještě podívat kousek dál vlevo od Galerie za roh, kde je skála Wall
Of Confusion, což je také pěkná stěna. Vlevo je položená, členitá plotna, vpravo
"brutální" převis. Už jsme unavení, ale dáváme si ještě jednu cestu :
American Sportsman
5.10c (7-)
OS
Zde jsme nalezli obdivuhodné lezení po lištách v mírně položené plotně.
Nádherná skála s krásnými kroky. Lahůdka.
Jsme spokojení a nadšení touto oblastí. Celou
dobu fouká příjemný větřík, takže se dá lézt
naprosto v pohodě i přes poledne. Věci máme
vždy za balvanem ve stínu a zjišťujeme, že jemný
písek je pomalu všude - i mezi zuby. Je tu
krásný, pevný a členitý pískovec nádherné barvy,
který neklouže a má moc příjemné chyty. Ty
nebolí a neničí lezcovy prsty. Nachází se zde
spíše vytrvalostní lezení po dobrých chytech s
dlouhými přešahy. Cesty jsou tady všech stupňů
obtížnosti, vybere si každý. Skvělé lezení, oblast
na nás udělala maximální dojem.
Cesta Pump First, Pay Later
5.10b
- 112 -
Scházíme k autu a na cestě je už šílený
pařák. V autě je hotová výheň. Moje karimatka
byla celý den na palubní desce na sluníčku a je
částečně spečená a zdeformovaná. Sjíždíme do
Las Vegas a snažíme se opravit naši kameru. V
jediné opravně ve městě, kterou jsme našli díky
telefonnímu seznamu, nám po prohlídce té naší
"bestie" sdělují, že by to trvalo 5 až 6 dní a stálo
by to odhadem asi 250 dolarů. Poděkujeme a
máme okamžitě náladu pod psa. Jdeme do
Albertson's a kupujeme těstoviny, ovocné šťávy,
vajíčka, kompoty, omáčku a pro spravení mé
nálady asi šestikilogramový meloun za 3 dolary.
Cesta Running Ammuck 5.10c
Ochutnáváme třikrát sušenky, kávičku jsme
nenašli.
Jedeme zpátky do Red Rock Canyonu a zastavujeme kousek od vyhlídkové
silnice na odpočívadle s lavičkami a nádherným výhledem na hory, za kterými
právě zapadá sluníčko. Nádhera. Máme podivnou společnost. Slaví se tu totiž
svatba! Přijelo sem několik bouráků, ze kterých vystoupili svatebčané a zatímco
se ženich s nevěstou fotografují s horami v pozadí, ostatní na lavičku dávají
ubrus, rozlévají šampaňské a připíjejí si. Pak zase vše sbalí a odjíždějí.
Nestačíme se divit. Inu jiný kraj, jiný mrav.
Cesta A Day in the Life 5.11b
Cesta American Sportsman 5.10c
Vaříme polévku a kolínka se skvělou česnekovou omáčkou. Aleš to zapíjí
pivkama a já schroustnu čtvrtinu mého melounu. Docela se mi po něm udělalo
blaze. Zajíždíme do našeho čtyři míle vzdáleného Public Land kempu, kde
- 113 -
stavíme stan a jdeme spát. Dneska toho bylo až moc.
Sobota, 19. září 1998
Opět krásné ráno. Aleš včera doslova "vytuhnul" a ráno mi sděluje, že se tak
stalo při vymýšlení básnického obrazu na Red Rock. Vaříme kávičku a rýži s
ananasovým kompotem. Kolem nás je stále stejný obrázek - modré nebe,
slunce nad obzorem a všude dokola pustá nevadská poušť plná kaktusů a
"Joshuáků". Snažím si tento pohled co nejvíce uložit do paměti, doma na něj
budu určitě moc vzpomínat.
Sjíždíme
k
Red
Rock
Parku, bereme si věci na
lezení
a
u
návštěvního
střediska dobíráme vodu a
myjeme se. Pak pokračujeme
naší
známou
pěšinou
pod
Galerii. Chtěl bych dneska
zkusit
ještě
jednou
Yaak
Crack, mým přáním je tuto
Celkový pohled z cesty na Second Pullout
cestu vylézt v kuse.
Přicházíme pod stěnu a po
krátkých přípravách do ní nalézám. U druhé expresky mi ustřelí noha z malého
stupu a padám. Uspěchal jsem to. Jsem na tuto cestu tak nažhavený, že jsem
se nebyl schopen pořádně soustředit.
Po krátké pauze znovu
nalézám a úplně v pohodě ji
přelézám až po předposlední
expresku na hraně převisu.
Cvakám ji do nýtu a chci
zacvaknout
lano.
Karabina
však nejde otevřít, je úplně
zablokovaná. Zkouším levou
rukou, pak pravou a nic. Za
Celkový pohled na Galerii
sebou mám slušný převis,
bandasky nateklé a teď tohle. Na poslední chvíli se expresky chytám a až pak
- 114 -
se karabina otvírá. Byla zaseklá, asi se do ní dostal písek. Mám já to ale smůlu.
A to je tak se mnou vždy, když se mi má něco podařit. Kolikrát jsem jenom
spadnul na cestách půl metru od konce!? Ale že se mi neotevře karabina při
celkem vydařeném pokusu, to se mi ještě nestalo. Kdyby se mi to alespoň
přihodilo na některém ze spodních jištění, kde jsem ještě při síle, ale ono se tak
stane ke konci cesty, kde už člověk mele z posledního! Chce se mi brečet.
Udělám ještě pár pohybů, cvakám poslední jištění nad převisem a Aleš mě
spouští dolů.
Abych se uklidnil a aby se Aleš rozlezl, dáváme si jednu lehkou cestu :
Gelatin Pooch
5.10a (6+)
Flash
Byla to pěkná cesta po nádherných chytech v levé části Galerie. Je dost
typická pro tuto oblast. Lahůdka. Naše kamarádky by byly určitě nadšené, síla v
ní není to nejdůležitější.
Pak krátce odpočívám a dávám rozhodující pokus na :
Yaak Crack
5.11d (8)
PP
Napadlo mne, že kolem mne krouží zlí duchové, a proto po vzoru Robyn
Erbesfieldové83 odháním mou čepicí zlé síly z prvních chytů a stupů. Aleš
jenom nevěřícně kroutí hlavou, kam až mé nadržení může vést.
Pak nastoupím a dělám jeden již důvěrně známý pohyb za druhým. Cestou
doslova prolétnu. Cvakám poslední jištění a jsem ještě v pohodě. Bandasky mi
ani nestačily natéct.
Konečně jsem spokojený. Za tento pocit, částečně euforii, na vrcholu krásné
a těžké cesty stojí za to lézt. Aleš mne spouští dolů a přitom vybírám naše
expresky. Dole přistávám pěkných pár metrů od nástupu, převis nade mnou je
impozantní.
Aleš jde zkusit cestu Fear And Loathing III na Wall Of Confusion za 5.12a.
Cesta vede přes ohromný převis a je dost dlouhá. Aleš zkouší jednotlivé kroky,
ale není z ní vůbec nadšený. Zkoušet dále ji už nechce.
Já na této stěně zkouším jinou cestu :
Sudden Impact
5.11c (8-)
AF
Tato cesta není moc převislá, a proto očekávám dost jemné chyty. A
83
Bývalá vítězka Světového poháru
- 115 -
skutečně. Nástup spočívá v postavení se na malé římse s pomocí dvou
spoďáků pro obě ruce. Pak následují dvě minilišty, po kterých se cvaká první
jištění, nad kterým na mne čeká bouldrové lezení po 8 malých a velmi
bolestivých římsách. Druhé jištění je docela vysoko a navíc se cvaká ze
špatného chytu. Pokud se mi nepodaří zapnout tahle expreska, hrozí
"zemovka"84. S vynaložením všech sil v mých prstech cvakám do nýtu
expresku, ale lano už nejsem schopen protáhnout. Strašně mě bolí konečky
prstů, a proto se expresky chytám a Aleš mě lanem podrží. Následují dva chyty
a pak strašně dlouhý přešah ze špatné jamky do prvního slušného chytu na této
cestě - je to taková ze stěny vystupující kostka, která se chytá na stisk. Zbytek
cesty je už v pohodě a moc hezký.
Je mi líto mého odsednutí, proto cestu za chvíli zkouším znova. Nejsem
však schopen z tak malých chytů zapnout druhé jištění. Moc těžké to je. Kousek
musím ještě slézt a pak odskakuji. S Alešem se potkávám půl metrů nad zemí dopadlo to dobře.
Chce to asi delší pauzu. Aleš mezitím leze jednu 5.11b hned vedle. Pak
dávám ještě jeden pokus. Těžký úsek s pikantním lezením po minichytech
překonávám v pohodě, ale natahovací krok do kostky už nemám sílu dotáhnout.
Tento velký chyt pouze tečuji a padám. Je to pěkně debilní cesta. Konečky
prstů už vůbec necítím a tak to už dneska vypadá, že jsem dolezl. Dolézám
nahoru a vybírám materiál. Dole mne čeká vysmátý Aleš : "No co, zapomněl jsi
zahnat zlé duchy tak se nediv !"
Aleš chce ještě zkusit nějakou pěknou cestu na jinou skálu. Odcházíme
směrem k parkovišti a pak odbočujeme doleva hlouběji do skal. Vcházíme do
úzké soutěsky, na jejímž konci je na levé straně ve stínu Sweet Pain Wall.
Tato skála vypadá moc hezky. Prsty mne však bolí tak, že mám problémy
přilézt pod její nástup. Aleš tahá jednu z cest klasifikace 5.11b a líbila se mu
tak, že mě hecuje, ať si ji zkusím také. Už jsem dneska opravdu nechtěl lézt,
ale nakonec se nechávám ukecat :
84
Pád až na zem nebo taky občas na podlahu.
- 116 -
Slave to the Grind
5.11b (7+/8-)
Flash
Myslel jsem si, že se neodlepím od země, ale kupodivu to jde. Spodní úsek
je technický, ale po docela dobrých chytech a pár bočácích. Pak pod docela
velkým převisem nacházím "No Hand Rest"85, kde vytřepávám ruce. Následuje
krásně exponovaný převislý úsek po nádherných chytech. Nahoře mi už
natékalo, ale cestu nakonec dolézám v kuse. Strašně mě to překvapuje a
musím uznat, že mi tento nečekaný úspěch silně spravil náladu. Tato linie je
poměrně dlouhá a naprosto boží.
Pro dnešek s lezením končíme, a proto scházíme k autu. Odjíždíme k
našemu oblíbenému místu - k lavičkám. Vaříme polévku a kolínka s omáčkou a
světe div se - přijíždí další svatba. Nechápeme co se to tady děje.
Chtěli bychom se dneska trochu umýt. Projíždíme Las Vegas a zastavujeme
až u vodní nádrže Hooverovy přehrady, která také slouží k rekreaci. Toto jezero
se nazývá Lake Mead a my to zkoušíme na Las Vegas Beach. Tady je to však
přeplněno motorovými čluny a tak odjíždíme pár mil dále, kde nacházíme
skvělé místo přímo u vody. Slunce právě zapadá a my plaveme a myjeme se v
úžasně teplé vodě. Sedáme si na břeh a otvíráme pivka. Naprostá idylka.
Už potmě se vracíme do města. Na jeho předměstí kupujeme benzín - plnou
nádrž za slušnou cenu 1,08 dolaru za galon. Láká nás večerní Las Vegas.
Jméno Las Vegas pochází ze španělštiny a znamená louky. Město vzniklo
kolem roku 1850 jako zbožná osada mormonů, které upoutalo toto malé, trávou
porostlé místo uprostřed nevadské pouště. Horko a útoky indiánů však
Noční Las Vegas
85
Odpočinkové místo, kde lze stát bez pomocí rukou.
- 117 -
mormony odrazovaly, aby se zde usadili jako farmáři, a proto ještě na počátku
století bylo Las Vegas opravdu malé a bezvýznamné městečko. Vše se změnilo
v roce 1931, kdy stát Nevada zlegalizoval jako jediný federální stát hazardní hry
a téměř současně započala stavba nedaleké Hooverovy přehrady. Pro Las
Vegas to znamenalo úžasný rozkvět, neboť tisíce dělníků z obrovského
staveniště sem přicházelo trávit volné chvíle. Toto nejproslulejší kasino na světě
dosáhlo rekordu v roce 1993, kdy přivítalo za rok 22 miliónu návštěvníků.
Zajíždíme do středu města na Main Street a u prvního kasina vidíme ceduli s
"Free Parking"86, tak tam zastavujeme. Paní při vjezdu nám však účtuje dva
dolary a podává bloček. Ptám se jí, zda se toto parkoviště opravdu platí a
ukazuji na ceduli. Ona mi říká, že je opravdu zdarma, ale že ty dva dolary mi
vrátí po předložení tohoto bločku v "Cashier Cage"87 v kasinu. Nerozumím tomu
a v duchu se s našimi dolary loučím.
Jdeme
se
projít
po
neóny
osvětlené ulici. Většina hotelů a kasin
se nachází právě zde - v Downtownu.
Páteří této části města je tzv. Las
Vegas Strip, asi 3 kilometry dlouhý
bulvár, který se stal centrem zábavy.
Všude jsou samá kasina, noční
podniky, hotely, bary a projíždějící
Noční Las Vegas
taxíky a spousta turistů - no prostě
Las Vegas. Nejhezčí ulice byla Fremont Street, jedna z bočních ulic Stripu,
která je zastřešená půlkulatou skořepinou, a kde hraje perfektní country muzika
z ampliónů. Po obou stranách je spousta obchodů, kasin a bordelů s blikajícími
reklamami - pastva pro oči! Bylo tu hodně lidí a nám se zdálo, že na něco čekají
a neměli jsme tušení na co. Ve 21 hodin jsme to zjistili. Všechno zhaslo a
střecha se rozsvítila spoustou malých žárovek, takže to vytvořilo ohromnou
světelnou show, jako bychom byli na koncertě Pink Floyd. Hrály se různé
country písničky a na této asi 300 metrů dlouhé střešní projekční ploše jezdily
dostavníky, vlaky, tancovali tu kovbojové nebo jenom jejich boty a střílely jejich
86
Parkování zadarmo
87
Pokladna
- 118 -
kolty. Nádhera. Moc se mi to líbilo. Všechno trvalo
asi 15 minut. Pak se všechny reklamy znova
rozsvítily a začala hrát živá country kapela. No
věřím, že se tady bude tančit až do rána. Panuje tu
opravdu krásná atmosféra – „Vivat Las Vegas!”
Asi ve 22 hodin se vracíme k autu. No jo, ale co
naše dva dolary? Jdeme tedy to toho podniku, co
nám ta paní vysvětlovala a zůstáváme naprosto na
větvi. Na ploše tak 50 krát 200 metrů jsou samé
hrací stolky s krupiéry, kde se hraje Black Jack,
poker, ruleta a spousta dalších a mně neznámých
hazardních her. Všude sedí spousta vášnivých
hráčů.
Po
bocích
tohoto
kasina
je
Las Vegas Strip
navíc
nepředstavitelné množství hracích automatů - naši "gamleři" by tu asi strávili
zbytek života. Tak z toho tedy žije toto město. Byť jsou dnes hazardní hry
legální již v devíti federálních státech, toto je zřejmě unikát v celé Americe.
Uprostřed toho všeho zmatku je
opravdu
okénko
v
drátěné
místnůstce, kde sedí pokladník, který
nám dává naše peníze. Aleš je chce
okamžitě vrazit do rulety, ale naštěstí
minimální vklad jsou 4 dolary a to už
se mu zdá být moc - v přepočtu se
jedná asi o 12 piv.
Hazard v praxi
Chápu ty čáry s parkovištěm.
Chtěli nás tu nalákat za každou cenu,
a přitom spoléhají, že když uvidíme tento vír hazardu, nevydržíme to a vrátíme
naše milióny do jejich pokladen. Chvíli se procházíme a pozorujeme tento svět
hazardních her, který známe pouze z doslechu a z filmů.
Jdeme k autu a vyjíždíme ven z tohoto kouzelného města s neopakovatelně
bláznivou atmosférou. Vracíme se do kempu a pořád vstřebáváme naše čerstvé
zážitky z místa uprostřed pouště. Je už moc pozdě, stavíme rychle stan a
jdeme spát.
- 119 -
Neděle, 20. září 1998
Ráno je opět jako vystřižené z nějakého
prospektu na krásné počasí. Vaříme snídani kávičku
a
rýži
se
skvělým
ananasovým
kompotem. Přitom si krátíme chvíli prohlížením
časopisů, které jsme večer posbírali v Las
Vegas, kde jsou skoro na každé ulici volně k
mání. Obsahují inzeráty na noční podniky pro
pány i dámy, fotografie a telefonní čísla
různých slečen a tak podobně. Aleš začíná
rozvíjet teorii, co by kdyby - vsadil ty 4 dolary v
ruletě. No celkem se dobře bavíme.
Po snídaní míříme do skal. Tradičně se
myjeme a dobíráme vodu v návštěvním centru
a
pak
šlapeme
po
cestě
ke
Cesta Glitter Gulch 5.11b
druhému
parkovišti. Zastavuje u nás dodávka a nějaký lezec nám nabízí svezení.
Paráda. Poděkujeme a pak se
rozcházíme každý do té své
oblasti. My máme namířeno
ke Sweet Pain Wall, kde jsme
již včera lezli a kde se nám to
moc líbilo. Už jsou zde tři lezci,
kteří se s námi dávají do řeči.
Jeden
nějaké
z
nich
české
loni
poznal
lezce
v
Yosemitech. Je příjemné, když
Aleš v cestě Sweet Pain 5.12a
nás tady berou normálně a ne
jako nějaké exoty. Mezi lezci jsme tu však nikdy nepotkali nějaká paka, vždy na
skalách panovala družná atmosféra. Trochu odpočíváme a pak vylezeme tři
naprosto boží cesty:
Glitter Gulch
5.11b (7+/8-)
Flash
Tuto cestu si dáváme na rozlezení. Je nádherná. Spodní partie je technická
a svislá, ale vymyslel jsem to dokonale a tento úsek pouští naprosto v pohodě.
- 120 -
Závěr cesty je dost převislý a vytrvalostní po nádherných chytech. Cesta je
dlouhá a opravdu nádherná. Moc se mi líbila.
Sweet Pain
5.12a (8/8+)
Flash
Oba máme spadeno na nějakou pět dvanáctku. Už jsme se o několik
pokoušeli a žádná z nich nás nepustila nahoru v jednom kuse. Je to naše přání
si takovou obtížnost odvézt z Ameriky - byl by to ten nejhezčí suvenýr.
Vybíráme si tuto a i místní borci nám ji vřele doporučují. Říkají, že je to jedna
z těch nejhezčích v Red Rocku, a že ji přeleze pouze jeden z nich, protože jsou
v ní potřeba velké svaly, přičemž ukazují na svoje paže a spontánně u toho
gestikulují.
Cesta je velmi převislá, má šest jištění a zespoda vypadá, že buď to půjde
nebo taky ne. Jednotlivá místa vypadají technická i silová zároveň, nelze ze
spodu dost dobře odhadnout jak to půjde.
Nalézá Aleš a cestu postupně odkrokuje88. Jednotlivé úseky přitom vypadají
opravdu dost zajímavě. Byť se jedná o převis, budou zde velmi důležité nohy.
Spouštím Aleše dolů a ten přistává dost velký kus od stěny. "Mám to lano
stáhnout?", ptá se. "Jasně!", odpovídám a ihned se obouvám a madžuju89.
Jsem správně nabuzený, a proto nalézám.
První dvě expresky leží na mírně převislé plotně, kde je toho málo pro nohy
a na ruce jen několik chytů v nic moc beroucí spáře. Nacházím malý stup, ze
kterého v pohodě cvakám druhé jištění. Další úsek je asi nejtěžší z celé cesty.
Nade mnou je stropový převisek na jehož hraně je dobrý chyt, ze kterého se
cvaká třetí expreska. Abych se do něj dostal, musím se chytit takové "hnidy"90
pod převisem a pravou i levou nohou nastoupat co to dá. Je to těžký krok,
nejsou zde téměř žádné stupy. Jsem příjemně překvapen, moje lezečky značky
Kendo od firmy La Sportiva, co jsem je skoro dva roky nemohl rozlézt, začínají
být naprosto skvělé a tento těžký krok v naprostém klidu přelézám. Následuje
88
Odkrokovat – přelézt jednotlivé pasáže cesty po částech s odpočinkem u jednotlivých
jištění za účelem nacvičení a poznání cesty. Následuje druhá fáze – spojení jednotlivých
kroků do souvislého přelezu v kuse.
89
Magnézium, bílý prášek umístěný v pytlíku na zádi, zabraňuje lezci, aby se jeho zpocené
prsty na skále usmekly. Procedura, při které si lezec ruce opráší v pytlíku, se nazývá
slangově „mádžování“.
- 121 -
nádherná lezecká pasáž, která v podstatě končí až na konci cesty. Z chytu na
hraně převisu se jde levou rukou na dobrý bočák, levá noha nad převis a pravá
ruka do dalšího bočáku. Výměna nohou, levá ruka bere nic moc spoďák ve
stropovém převisku a přichází elegantní skok do celkem dobrého chytu, ze
kterého se zapíná čtvrté jištění. Jde to jako po másle a já se začínám divit mým
bandaskám, protože mi ještě vůbec nenatékají. Na tomto chytu vytřepávám a
nalézám do závěrečné pasáže v mírném převisu po malých chytech. Aleš tento
úsek otipoval, že se tady bude lámat chleba. Bez potíží tuto část výstupu
přelézám a cvakám pátou a vzápětí "s prstem v zadku" šestou poslední
expresku.
Jsem štěstím bez sebe a celým údolím zní můj radostný řev. Aleš mě
spouští dolů a můj výkon hodnotí: "Tak Marťas, ty už máš zarobené!" To byla
cesta! To byl můj životní pokus. Fakt bomba. Jsem euforický.
Aleš vzápětí, povzbuzen mým úspěšným přelezením, tuto cestu přelézá
podobným způsobem také. Konečně asi začínáme být rozlezení.
Sister of Pain
5.11c (8-)
OS
Na Sweet Pain Wall si chceme vylézt ještě tuto cestu, která taky vypadá
náramně. Jsme v dobrém rozpoložení, a proto do ní hned nalézám. Začíná se
dost nepříjemným převislým břichem s oblými chyty. První a druhá expreska je
zapnutá a následuje velice hezký technický úsek přes další dvě jištění ve svislé
plotně. Nad ní je úzká římsa, na níž vytřepávám bandasky.
Nade mnou je ohromné břicho, asi největší v této stěně. Vypadá to odtud, že
se přes něj poleze po velkých a nádherných chytech. Ten první je však označen
křížkem, protože je to "lokr"91 a opravdu duní. Volím proto raději dost těžkou
variantu, pomocí níž tento nepoužitelný chyt oblézám.
Závěrečný úsek je naprosto boží, obsahuje lezení po opravdu pěkných
chytech v perfektním převise přes 4 expresky. Tato cesta je také dlouhá a silně
vytrvalostní. Nahoře už mám docela natečeno, ale už se nevzdávám a dolézám
tuto krásnou linii v kuse až nahoru. Dneska se fakt daří. Tři super cesty v super
stěně - nemá to chybu.
Je asi jedna hodina odpoledne a na sluníčku je výheň. Zalézáme proto do
90
Slangový výraz pro malý a špatný chyt
91
Volný chyt
- 122 -
stínu a dáváme si svačinku - každý půl jablka, půl pomeranče a společně
dojídáme zbytek našeho melounu. Odpočíváme, ruce jsou už vytahané.
Rozhodujeme se jít do oblasti kousek za rohem - do The Black Corridor. Je
to kaňon, kde se leze po jeho obou stranách. Je dost úzký, a proto je zde stín
téměř po celý den, takže se tu dá určitě lézt i v tropickém létě. Slézáme do něj a
hned u severního vchodu nás zaujme převislá hrana po dírách "huecos"92:
Rebel without a Pause
5.11a (7/7+)
PP
Tato cesta je dost převislá a čekáme, že hueca budou dost brát. Ale chyba
lávky - všechno jsou to „obláky“93! Linie má pět jištění a když cvakám
předposlední, natéká mi úplně a sedám si. Pak cestu dolézám a chvíli
odpočívám.
Dávám další pokus a v pohodě cestu přelézám. Překvapilo mne však, že je
docela obtížná a rozhodně není tak hezká jako cesty na Sweet Pain Wall.
Docela jsem se vyčerpal.
O kousek níž vybíráme ještě jednu cestu, ale ani ta nás moc neuchvátila :
Nightmare on Crude Street
5.10d/5.11b
RK94
Nad námi se rýsuje řada borháků95, ale stopy od magnézia vedou v huecách
o dva metry vlevo. Lezeme proto jak nám to připadne přirozené. Průvodce
uvádí obtížnost 5.10d (7), ale je zde poznámka, že přímo přes nýty je to za
5.11b (7+/8-). Nahoře je břicho, pod ním jištění, a pak se leze opět vlevo a pod
dalším stropem zase zpátky.
Nade mnou je expreska ještě dost daleko, dole pode mnou také. Lezení je
dost těžké a navíc dost nelogické s úplně pitomým jištěním. Dolézám k
expresce se "staženou prdelí" a chytám se jí. Který mamlas tu osazoval jištění?!
Vždyť tu docela hezkou cestu úplně pokazil.Nechávám se spustit o pár metrů
níž a zbytek cesty už s přehledem dolézám.
92
Velké "ementálové" díry, které jsou pojmenovány podle oblasti "Hueco Tanks" v Texasu,
kde se hojně nacházejí.
93
Slangově zaoblený a špatně beroucí chyt.
94
RK - Rot Kreis - styl sportovního přelezu. Cesta je přelezena tímto stylem, když ji lezec
překoná bez použití umělých pomůcek k postupu a bez odpočívání v nich. V případě
přerušení výstupu pádem nebo chycením se jištění se musí vrátit na nejbližší místo, kde
lze stát bez pomoci rukou. Lano se z již zapnutých jistících bodů nestahuje.
95
Druh trvale osazeného jištění. Stejně jako nýty se umísťuje do předvrtaných děr.
- 123 -
Jsme dneska už grogy. Balíme a scházíme
k
autu.
Odjíždíme
k
našim
„svatebním“
lavičkám a v dost silném větru vaříme kávičku
a polévku. Pak sjíždíme do našeho Public
Landu, kde stavíme stan. Uklízíme v autě a
vaříme si večeři - kolínka s česnekovou
omáčkou. Ještě jednou prožíváme zážitky
dnešního dne a když se setmí jdeme spát.
Pondělí, 21. září 1998
Ten čas ale letí. Začínáme si uvědomovat,
že se pomalu blíží čas odjezdu. No nic, pár
dnů nám ještě zbývá, nebudeme ještě truchlit.
Ráno je opět nádherně - sakra, mají to ti Amíci
Cesta Rebel without a Pause
dobře vymyšlené s tím počasím. Vaříme
5.11a
snídani - kávičku a rýži s kukuřicí a červenou řepou. Pak balíme a odjíždíme si
užít den odpočinku.
Za zády necháváme Red Rock Canyon, lezecký ráj, který naprosto nemá
chybu. Lezci tu najdou cesty přesně podle svého gusta. My jsme se nadchli
zdejšími sportovními cestami, výstupy vícedelkové jsou zde však vyhlášené
také. Na ty už nám ale nezbyl čas. Je to naprosto boží oblast a lezci, kteří
navštíví americké lezecké terény by si do těchto míst měli určitě naplánovat
cestu.
Dneska máme namířeno
do národního parku Zion. Ten
leží na území Utahu, asi 150
mil od Las Vegas severně od
toku řeky Colorado. Jedeme
po dálnici číslo 15 a na
nevadsko-arizonských
hranicích
se
v
uvítacím
středisku myjeme a holíme.
Pokračujeme krátkým úsekem
Celkový pohled na skalní stěny Národního parku
Zi
- 124 -
v Arizoně až přijíždíme do Utahu, kde jsme již potřetí. Projíždíme městečky
St.George a Washington a pak odbočujeme na cestu, která nás asi po 30 mílích
dovede až k národnímu parku Zion, který je plný kaňonů, jeskyní, strmých
skalních stěn a údolí. Jelikož zde byli prvními bělošskými osadníky mormoni,
nejenom název parku, ale i další místní zajímavosti mají biblická jména.
Tento národní park stojí trochu ve stínu věhlasnějších, je ale také moc
hezký. Jeho páteř tvoří asi 1 000 metrů hluboký kaňon, který je poměrně úzký a
tudíž dost úchvatný. Jeho stěny jsou pískovcové a občas z nich vystupuje
nějaká mohutná věž. V poslední době se zde začaly podnikat Big Wall výstupy.
Na první pohled se však zdá, že hornina v tomto parku nebude úplně
nejpevnější. Zastavujeme na Picknic Area Grotto, kde vaříme polévku.
Po této přestávce jedeme na konec údolí do skalního kotle pod věží Temple
of Sinawava. Tady necháváme auto a pokračujeme pěšky po turistické cestě
Gateway to the Narrows, nazývané též Riverside Trail. Ihned od parkoviště se
procházíme mezi úzkými a vysokými červenohnědými pískovcovými stěnami,
kam se sluníčko dostane jen málokdy. Občas z okolních skal vytékají pramínky
vody a vlévají se do kolem protékající říčky Virgin River. Po asi jedné míli se
soutěska zužuje natolik, že cesta končí a pokračovat lze jedině vodou - přímo
říčním korytem. Rozhodujeme se podniknout
toto mokré dobrodružství. U cesty leží hromada
holí, které se pro další postup náramně hodí.
Každý z nás si jednu vybíráme a vyrážíme
vstříc vodnímu toku.
Celý systém soutěsek je velmi rozsáhlý a
lze se v nich ztratit i na více dnů. Nejčastěji se
však chodí pouze první dvě míle až po ústí
Orderwille Canyonu. To je takový velmi úzký
kaňon, kterým do Virgin River přitéká malý
potůček.
Zpočátku jsme dost nesví, neumíme se v
tomto prostředí dost dobře pohybovat. Řeka
Pěší turistika v Národním parku
má dost silný proud a na jejím dně jsou samé
Zion
kluzké balvany. Navíc se občas brodíme místy,
kde je vody po pás. Oceňujeme naše hole, které nám pomáhají udržovat
- 125 -
rovnováhu v proudu a občas také sondovat terén před námi. Chvílemi se totiž
stává, že je písčité dno více vymleté a někdo z návštěvníků šlápne do prázdna.
To jsme viděli naštěstí jen několikrát u kolemjdoucích.
Stěny soutěsky jsou čím dál užší a užší a
mezi nimi je místo jenom pro říčku. Chvílemi je
skála podemletá, jde se často pod skalními
převisy. Je to moc zajímavá a drsná příroda.
Chůze řekou nám už docela jde, ale voda je
dost studená, protože sluníčko zde téměř
vůbec
nesvítí.
Začínáme
být
promrzlí.
Docházíme k cíli naší cesty. V našem kaňonu
jsou již stěny tak blízko, že se můžeme obou
stěn dotknout, když rozpažíme. Nad námi jsou
úzké a vysoké stěny, úžasné a mrazivé
zároveň. Aleš si stěžuje na to, že mu začínají
mrznout prsty na rukou. Okamžitě se vracíme
zpět. Cesta po proudu už ubíhá rychleji. Žene
Pěší turistika v Národním parku
nás dopředu hlavně touha zase být na teplém
Zion
sluníčku. Přicházíme k autu a sjíždíme na místo dnešního oběda, kde na sebe
navlečeme teplejší oblečení a vaříme si kávičku na zahřátí.
Je již večer a okolní stěny jsou osvětleny zapadajícím sluncem. Je to moc
hezký pohled. Vyjíždíme z parku a asi po 10 mílích nacházíme u Virgin River
volné tábořiště, kde je několik stanů. Stavíme ten náš, vaříme kolínka s
česnekovou omáčkou, otevíráme pivko a jelikož je dnes Rest Day96, jdeme
spát.
Úterý, 22. září 1998
Prožili jsme podivnou noc, vedle našeho stanu tábořilo několik podezřelých
individuí, která v noci dost hlučela. Dalo se to však přežít. Chceme si uvařit
snídani, ale pumpička v našem vařiči Šmel III ruské výroby nepumpuje. Celou ji
rozebírám, čistím, vyměňuji těsnění a … funguje to. Vaříme kávičku a rýži s
kukuřicí a s červenou řepou.
96
Odpočinkový den
- 126 -
Balíme a sjíždíme do města St.George, kterým jsme včera projížděli. Toto
městečko se též nazývá Fallout City - radioaktivní město. Západně odtud v
nevadské poušti totiž leží proslulé atomové střelnice z doby studené války s
Ruskem, na nichž americká armáda prováděla své pokusy s nukleárními
zbraněmi. Místní obyvatelé jsou ve zvýšené míře vystaveni nebezpečí vzniku
rakoviny, neboť právě na toto městečko nejčastěji dopadal radioaktivní prach v
důsledku převažujících západních větrů.
V
okolí
lezecké
městečka
terény.
jsou
Naším
kamarádem z Rifle nám byla
doporučena skála s názvem
Chuckawalla Wall, která má
být
kousek
za
městem.
Neznáme podrobnosti, proto
se zastavujeme v lezeckém
obchodě.
Cesta Second Coming 5.12a
Prodavačka
nám
průvodce sice ukazuje, ale
zakazuje nám jakékoliv obkreslování. Máme si jej prý za dvacet dolarů koupit.
Snažím se jí vysvětlit, že je to naše 14. lezecká oblast a kdybych si měl v každé
z nich koupit lezeckého průvodce, stálo by mne to
celkem slušný balík peněz. Je však neoblomná.
Vzniklou situaci řešíme klasicky lezecky - já se
snažím zapamatovat cesty v levé polovině stěny,
Aleš v pravé. Snad to nezapomeneme do chvíle,
než si vše v autě zapíšeme. Když tak do otevřené
knihy upřeně hledíme, jde kolem jiný prodavač,
kterého nenechá v klidu pohled na naše odhodlané
a nadržené obličeje. "Co studujete ?", zeptá se
zvědavě a je na něm vidět, že je to taky lezec a rád
by s námi ztratil nějaké to slovo. Ukazuji mu naši
stěnu a drze to zkouším ještě jednou: "Rádi
bychom si zde zalezli. Můžeme si to obkreslit ?" A
- 127 -
Cesta Pilgrimage 5.12a
on na to: "Are you crazy?"97 a vyrve nám průvodce z rukou a jde nám všechno
okopírovat. Inu Amerika.
Vyjíždíme za město a objevujeme uprostřed pouště bezvadnou skálu. Je asi
20 metrů vysoká, z červeného pískovce plného děr a dírek. Po celé své délce je
převislá. Jsme úplně fascinováni, už na první pohled je to vyložená lezecká
lahůdka. S pomocí našeho nového průvodce tady lezeme postupně 6 cest,
vybíráme si ty nejhezčí :
As the Crows Fly
5.11b (7+/8-)
Flash
Tuto cestu si dáváme na rozlezení. Je dlouhá a po poměrně oblých chytech.
V závěru se její profil zvedá do převisu a tam už docela natékalo. Byla moc
pěkná.
Second Coming
5.12a (8/8+)
PP
Tato linie nás zaujala hned, jak jsme sem přišli. Nejprve vede přes malé
břicho se čtyřmi jištěními a pak přes velký převis, který je zprava useknut
kolmou stěnkou a kde se nachází tři jištění. Osobně mi vzhledem trošičku
připomíná Chain Reaction ze Smith Rocku. Je to nádherná cesta, nejvíce
převislá v této stěně.
Začíná Aleš, protože se zdá být více nadržený. Zjišťuje, že nejtěžší to bude
ve spodní pasáži, kde jsou poměrně malé a oblé chyty. Horní část je sice silně
převislá, ale jsou tu zase velmi dobré chyty. Aleš cestu přelézá s jedním
odsednutím u čtvrté expresky.
Nastupuji já. První tři jištění jsou v pohodě - střídají se zde silové přešahy z
malých obláků do větších oblin, ze kterých se cvakají jištění. Nad třetí
expreskou je dlouhý natahovák pravačkou do malého, ale ostrého bočáku. Pak
musím nastoupat, levou rukou beru jednoprstovou dírku a pravou nic moc
škrabku. Čtvrté jištění zapínám levou rukou a levou nohou stoupám o něco výš.
Levá ruka dělá pohyb do malé lišty, ale vzápětí mi odchází prsty na pravé ruce.
Už to na ně bylo moc dlouho. Sedám si a chvíli vytřepávám ruce. Pak tento krok
dělám v pohodě a pravačkou chytám dobrý chyt. Volám na Aleše: "To čtvrté
jištění se musí zapínat až z této dírky!" A jak se později ukázalo, měl jsem
pravdu. Je nutné trošičku překonat strach a cestu si usnadnit tím, že se v
malých chytech tohoto úseku budeme zdržovat co nejkratší dobu. Další úsek po
97
Jste blbí?
- 128 -
páté jištění je snadný. Dokonce jsem v něm našel místo, kde jsem se mohl
hlavou zaklínit o stropový převis a obě ruce tak uvolnit a vytřepat. Pak už nebyl
problém velmi převislou horní část výstupu přelézt.
Sjíždím dolů. Chvíli odpočíváme a pak Aleš a vzápětí já celou cestu
přelézáme v kuse. Paráda. Jsme ve formě a daří se nám. Navíc to je moc
krásná cesta, která naši radost umocňuje.
Pilgrimage
5.12a (8/8+)
PP
Aleš mě hecuje: "Což takhle zkusit ještě jednu pět dvanáctku, když už nám
to tak jde? Tahle vypadá moc hezky a v průvodci jsou u ní taky tři hvězdičky!" A
než se zmůžu na odpověď, začíná lézt.
U této cesty je nejtěžší spodní, silně převislý úsek se třemi jištěními. Nad
první expreskou se chytají oběma rukama dvě prstové lišty, nastoupá se a
chytá se velký oblý chyt na hraně převisu, ze kterého se zapíná druhé jištění.
Následují dva velmi silové kroky v převise, kde se lezec musí přitáhnout za dva
obláky a až pak se může chytnout lišty, ze které se cvaká další expreska. Aleš
sedá u druhého jištění a po krátkém odpočinku cestu dolézá až nahoru. Cestu
hodnotí takto: těžký a silový spodek, vytrvalostní střední část a velmi jemný
výlez k vrcholovému řetězu.
Nalézám já. Spodní silový úsek přelézám s přehledem, ale nad čtvrtým
jištěním se trochu zamotám a naprosto mi vytékají bandasky. Už toho dneska
bylo dost. Sedám si a mám chuť sjet dolů. Nakonec vytřepávám ruce a
kupodivu cestu dolézám bez problémů až k poslednímu sedmému jištění.
Závěrečný úsek se mi obzvlášť líbil. Jedná se o krásný výlez z převisu po
malých římsách. Aleš mě spouští dolů. Situaci hodnotím: "Jsem už unavený,
ale ještě to jednou zkusím. Potřebuji ale orazit98!" Zalézáme proto do stínu a
každý sníme jeden pomeranč.
Asi po třiceti minutách to zkouším znovu a cestu naprosto v klídku přelézám
v jednom zátahu. Něco se stalo! Kde jsem najednou přišel k takové vytrvalosti?
Asi je to tou Amerikou.
Mecca
5.11c (8-)
Flash
Tato cesta vede hned vpravo od naší první dnešní cesty, kterou jsme lezli
ráno. Je jí také trochu podobná, uprostřed však na nás čeká poměrně těžký
98
Slangově odpočinout.
- 129 -
úsek po oblých a neberoucích dírkách. Závěr cesty je nádherný. Leze se v
parádním převise s dobrými chyty, které jsou schovány opět v dírách. Krásná
cesta.
V závěru dnešního velmi úspěšného dne lezeme dvě lehčí cesty v pravé
části stěny. Ta není tak převislá a má spoustu "ementálových děr" - hueca:
Tombstone Bullets
5.10b (6+/7-)
Flash
Tato cesta nám nabídla krásné lezení po dírách a dírkách. Dole byl menší
převis a v horní části ještě jeden o něco větší, než ten spodní. Lahůdka mňam.
Apostasy
5.10a (6+)
Flash
Obdobná linie jako ta předchozí, jenom ten horní převis chyběl. Byl to velice
chutný zákusek po velmi, ale velmi vydatném lezeckém obědě. Taky mňam.
Pro dnešek končíme. Jsme unavení a naprosto spokojení. Odjíždíme
definitivně z Utahu a na nevadských hranicích dobíráme vodu a provádíme
očistu těla. Pokračujeme po patnáctce a po pár mílích odbočujeme na Overton,
kterým pouze projíždíme. Blížíme se k Lake Mead. Přijíždíme na místo s
názvem Stewarts Point. Je to taková malá vesnička, za kterou se nachází
spousta zátok. Nacházíme tu naši, jsme zde jenom my sami. Zajíždíme autem
pár metrů k vodní hladině a s
rozběhem
skáčeme
do
teploučké vody. Pohádka. Tak
dnešek
vyšel
úplně
super.
Nemá to chybu. Tomu se říká
lezecká dovolená.
Až se dosytosti vyblbneme
a umyjeme, stavíme stan a
vaříme večeři - polévku a
Cesta Tombstone Bullets 5.10b
kolínka s kukuřicí a fazolemi.
Než zapadne slunce za obzor,
ještě jednou si jdeme zaplavat. Pak, jak už to chodí v těchto zeměpisných
šířkách, nastává velice rychle tma a vychází měsíc. Končí den, který byl
ohromný.
- 130 -
Oblast St.George, kterou
jsme dnes navštívili, obsahuje
několik skalních oblastí. My
jsme
poznali
pouze
Chuckawalla Wall, která má z
lezeckého
hlediska
pouze
jedinou chybu - má jenom 14
cest, a tudíž je, v porovnání
třeba se Second Pulloutem v
Red Rock Canyonu, malá.
Náš kemp na břehu jezera Lake Mead
Jdeme spát.
Středa, 23. září 1998
Probouzíme se do krásného rána na břehu neméně krásného jezera Lake
Mead. Vaříme si ranní kávičku a Aleš začíná provokovat poznámkami o
pracovním procesu, který nás čeká již příští týden. Stačil jsem ho však včas
umlčet.
Kousek od nás stojí na břehu jezera rybáři a tahají jednu rybu za druhou.
Kdyby tady s námi byl můj mladší brácha, asi by to s ním střelilo o zem. Je to
totiž vášnivý rybář, který u vody tráví většinu svého volného času. Když však
dělá na konci roku cenovou kalkulaci, na kolik ho přišel 1 kilogram ryb, dostává
se k částce 2 000 korun99.
Na snídani si vaříme kolínka s cukrem. Pak vyjíždíme z naší zátoky a
jedeme po pobřežní cestě kolem jezera až do Las Vegas. Tady dobíráme
benzín za 1,09 dolaru za galon a zastavujeme se v jednom ze tří Albertson's v
Las Vegas pro chybějící potraviny - rýži a jablečný protlak. To vše za dva a půl
dolaru. Já si navíc kupuji čtyři tužky za dva dolary, protože už pomalu nemám
čím psát deník - takový jsem spisovatel!
Vyjíždíme z města po dálnici číslo 95. Na východě je vidět Mt.Charleston,
kde se rozkládají známé vápencové skály. Kámoši nám je však nedoporučovali,
protože tu vedou pouze cesty obtížnosti 5.13 a výše a vápenec je zde prý už
dost olezený a kluzký. Pak už se na obou stranách rozprostírá jenom a pouze
99
Musím však podotknout, že je úspěšnější než já, když si spočtu cenu 1 bodu ze závodů
- 131 -
vyprahlá poušť, kterou tvoří rozpálený štěrkopísek a jen tu a tam nějaké pouštní
křoviny. V dálce jsou na obzoru vidět pustá skaliska. Nikde absolutně žádná
zeleň.
Projíždíme kolem věznice uprostřed této nevadské pouště. U cesty visí
cedule, že je zde zakázáno zastavovat jakýmkoliv stopařům - proč asi?
Přijíždíme do městečka Amargosa Valley, kde si na odpočívadle myjeme zuby
a bereme vodu. Pokračujeme po dálnici 373, na které přejíždíme nevadskokalifornské hranice. Vracíme se opět
do
Kalifornie,
které
se
přezdívá
Golden State - Zlatý stát, asi díky své
úrodnosti. Má rozlohu 403 795 km2 a
má 29,85 miliónu obyvatel. Hlavním
městem je Sacramento a největším
je Los Angeles.
Dojíždíme
po
silnici
190
do
národního parku Death Valley - Údolí smrti. Toto údolí je jedno z
nejnehostinnějších míst v Americe, co jsme navštívili. Jeho název pochází z
minulého století, kdy v době zlaté horečky tudy táhly hordy zlatokopů, toužící
zbohatnout. Někteří z nich však nikdy nespatřili zaslíbenou zemi. Vzali si málo
vody a ve zdejším údolí pak přišli o život. Údolí smrti je chráněným územím od
roku 1933. Je dlouhé 225 kilometrů a jeho šíře dosahuje maximálně 26
kilometrů.
Ve středu parku leží dno
údolí, jehož nadmořská výška se
pohybuje
pod
úrovní
hladiny
moře. Díky tomu dosahují zde
naměřené
teploty
astronomických hodnot. Je tady
totiž jedno z nejteplejších míst na
naší planetě. Nejvyšší známá
naměřená teplota vzduchu ve
stínu je zde 57°C.
Pohled na Death Valley z vyhlídky Zabriskie Point
Vjezd do parku je v nadmořské výšce okolo 1 000 m.n.m., ale pak již
soustavně klesáme. Krajina kolem nás už nejeví žádné známky života, všude je
- 132 -
jen různobarevná suť a jen tu a tam nějaká ta pouštní rostlina. Uvádí se, že
kořenový systém těchto zakrslých rostlin sahá až do hloubky 20 metrů.
Přijíždíme k vyhlídce Zabriskie Point, která je pojmenována podle jednoho
chytrého pána z Wyomingu a je z ní krásný výhled na usazeniny bývalého
jezera na dně údolí a na
Golden Canyon, který je přímo
pod námi. Ročně tu spadne
jen 50 milimetrů srážek. Pokud
zde však zaprší, kaňonem se
valí povodňová vlna. Stopy
takové vlny jsou vidět na dně
Zlatého kaňonu pod námi.
Na dně Údolí smrti nás
čeká jenom tropické vedro s
Na vyhlídce Zabriskie Point
teplotami okolo 45°C ve stínu
a slunce téměř nad hlavou. Je to úmorné, ale dá se to vydržet. Srovnávám toto
klima s podnebím v Pákistánu, kde jsem byl na himalájské expedici s kamarády
vloni. Když jsme se vraceli z hor, bylo již období monzunu. Teploty
nedosahovaly
takovýchto
hodnot
jako zde, byla však stoprocentní
vlhkost, což jsem tenkrát snášel
dost
špatně.
Zdeňkem
S kamarádem
Michalcem
jsme
se
tenkrát snažili přežít zbytek času do
odletu domů na pokoji v jednom
z chudých
hotýlků
v Islamabádu.
Nemuseli jsme se ani moc hýbat a
Golden Canyon
přesto jsme byli stále celí propocení.
Tady je naopak vlhkost téměř nulová a proto se tady cítím podstatně líp.
Jedeme dál a zanedlouho narazíme na odbočku směřující k Bad Water nejníže položenému bodu na západní polokouli. Vydáváme se tímto směrem a
po pár mílích zastavujeme u ústí Golden Canyonu - Zlatého kaňonu, kam se
vydáváme na krátkou procházku. Je to malá soutěska, která je naprosto
vyprahlá. Po obou stranách jsou různobarevné, erozí narušené skály a naváté
- 133 -
písečné duny. Po pár set metrech se vracíme, není tu jediná známka života, jen
šílené vedro a absolutní sucho. Na velkou turistiku to tady opravdu není.
Dojíždíme k Bad Water100, malému jezírku v nadmořské výšce - 86 metrů pod
úrovní moře. Voda je v něm opravdu špatná, jezírko je slané a působí nevlídně.
Půda v jeho okolí je rozpukaná a tvoří ji bizardně tvarovaná solná kůra pozůstatek vyschlého, mělkého a slaného jezera, které tu bylo asi před 10 000
Nejnižší místo na západní polokouli – Bad
Na solném dně Údolí smrti
Water
léty. Fotíme se na sněhobílých nánosech soli, která zůstává na dně vysychající
prolákliny. Nebýt jenom v trenkách, vypadalo by to tady jako v zimě u nás. V
solné kůře jsou občas vyhloubeny asi půl metru hluboké vrty, v nichž je vidět, že
pod solí je doposud spodní voda. Je to tady naprosto šílené místo, úplně vše tu
vypadá nepřirozeně. Obdivujeme však jedinečnost této krajiny.
Horko začíná být nesnesitelné, a proto pokračujeme dále na jih po silnici
178. Vyjíždíme z parku a po několika sedlech se již nacházíme opět ve výšce
1 000 m.n.m.. Přijíždíme do městečka Shoshone, kde vjíždíme na dálnici číslo
127. Přijíždíme do města Baker, kde dobíráme benzín za 1,23 dolaru za galon.
Zjišťujeme, že ještě tady je 35°C ve stínu. Pokračujeme v jízdě na jih. V Kelso
křižujeme velkou železnici, která nás dost překvapila. Několik desítek mil nebylo
nic jiného než suchá a vyprahlá poušť a silnice rovná jako podle pravítka. Když
podjedeme pod dálnicí 40, odbočujeme z cesty a zajíždíme do pouště.
Všude je jen samý písek. Máme strach, abychom do nějaké písečné duny
nezapadli. Stavíme stan a vaříme večeři - rýži s tuňákem. Slunce zapadá a
velice rychle nastává tma. Vychází hvězdy, je absolutní bezvětří a my
nasloucháme zvukům pouště. Zalézáme do spacáků a jdeme spát.
100
Špatná voda
- 134 -
Čtvrtek, 24. září 1998
Probouzíme se do nádherného pouštního rána. Stan máme postavený na
"písečné loučce" a dokola ji lemují asi půlmetrové keříky. Je to docela hezké
místo, ale až na pár mravenců a brouků úplně
pusté. Vaříme si ranní kávičku a kolínka s
jablečným protlakem a vyhříváme se na
sluníčku, které pluje nad obzorem.
Míříme na jih do nedalekého městečka
Amboy, kterým jen projíždíme. Narážíme tady
na kolonu vojenských obrněných aut, které
zanedlouho odbočují do pouště. Je tu asi
vojenské cvičení. Nedaleko odtud je vojenský
prostor a v noci a ráno byly slyšet v dálce
výbuchy.
Po 30 mílích přijíždíme do Twentynine
Palms, což je oáza a výchozí bod do
národního parku Joshua Tree, kam máme namířeno. Navštěvujeme tu Oasis
Visitor Center, kde studujeme mapky, dobíráme vodu a myjeme se. Pak si od
sympatické rangerky půjčuji lezeckého průvodce, který nám oběma vyráží dech.
Má asi 600 stran a jsou v něm popsány mraky skal a cest. V takové spoustě
skal a balvanů se bude těžké orientovat. Opisujeme si několik cest, které nás
zaujaly a vyjíždíme směrem k
parku. Asi 3 míle odtud se
nachází
severní
vchod.
Ukazujeme náš Golden Eagle
Passport a vjíždíme do tolik
očekávaného území.
V tomto parku, který byl
založen
v
roce
1936
a
rozprostírá se na území 226
kilometrů čtverečních, se střetávají dvě pouště, níže ležící Coloradská poušť ve
východní části a výše položená Mohavská poušť v části západní. Navzájem se
liší vlhkostí klimatu. V Coloradské je větší sucho, a proto tam rostou pouze
- 135 -
různé keře a kaktusy. V Mohavské poušti je vlhčeji, což svědčí stromům Joshua
Tree, které dávají tomuto národnímu parku symbolický ráz krajiny. Tyto dřeviny
jsme už viděli na pár místech, například v Red Rock Canyonu, ale tam rostly
velmi ojediněle a byly takové zakrslé, že vypadaly spíše jako kaktusy. Tady
tvoří, dá se říct, celé lesy, a některé jsou poměrně velké s velmi tlustým
kmenem, takže vypadají opravdu jako stromy.
Botanický
název
této
dřeviny
přitom zní Juka krátkolistá a patří do
čeledi liliovitých, což je pro mne
naprosto nepochopitelné. Do této
čeledi totiž patří i lilie, konvalinka,
ocún
a
česnek.
Čas
od
času,
většinou na jaře, vyraší na větvích
této juky bílé květy ve tvaru zvonků a
Joshua Tree zblízka
na jejich místě po odkvetení vypučí
ze stromu v pravém úhlu další větev.
Jak strom postupně roste, přidávají se další a další větve, takže vzrostlý strom
nakonec vypadá jako nějaký podivně zkroucený a gestikulující tvor. Anglický
název tohoto stromu Joshua Tree vznikl na základě legendy, která praví, že
když tuto dřevinu poprvé uviděli mormoni, pojmenovali ji podle biblického
proroka Jozueho, protože jim rozvětvené koruny těchto stromů připomněly
zoufale vztažené ruce tohoto proroka. Pro mě osobně mají tyto rostliny ještě
jedno kouzlo: tyto stromy inspirovaly
mou oblíbenou kapelu U2 ke vzniku
stejnojmenného
alba,
které
tady
máme s sebou a dost často si jej s
Alešem v autě pouštíme.
U vchodu do parku jsme dostali
mapku území a informační noviny,
Hidden Valley Camp
které spěšně studuji. Zjišťuji, že v
celém parku není ani kapka vody, ale
zato je tady 9 tábořišť a platí se pouze na třech z nich. Na těch ostatních to
funguje systémem "First - Come, First - Served" neboli česky "Kdo dřív přijde,
ten dřív mele". Proto nejprve zkoušíme kemp Jumbo Rocks, který je velmi
- 136 -
hezký, ale je poněkud vzdálen od lezeckých oblastí, které chceme navštívit.
Proto zajíždíme až do kempu Hidden Valley, který je zhruba uprostřed skal v
nadmořské výšce 1 280 m.n.m..
Vybíráme si volné místo úplně
vzadu.
Za
zaoblenou
zády
skálu,
máme
před
krásně
námi
se
rozprostírá les Joshuových stromů, z
něhož vyčnívají další krásné skály a
balvany. U místa pro stan jsou
lavičky se stolem a nad tou vší
krásou
modré
nebe
a
hřejivé
Jeden balvan z desetitisíce...
sluníčko. "Ty Aleši, neměli jsme po
cestě autonehodu?", ptám se. "Proč
proboha?", čumí na mne Aleš. "No protože mám pocit, že jsem se právě dostal
do lezeckého ráje!", odpovídám mu a raději se pořádně porozhlédnu kolem
sebe, jestli tu náhodou nebouldruje Güllich101 a neprochází se kolem skal
Mallory102 s kloboukem a v saku. To je boží místo, fakt. Lezení tu bude hodně
těžké, samé spáry a hlaďasy, ale ta koncentrace cest a ta nádherná příroda, to
je teda něco.
Stavíme stan a vaříme polévku. Pak chvíli odpočíváme a poté se jdeme
seznámit se skálami. Orientace je tu hodně náročná, je to tady skoro samá
skála, a přitom všechny vypadají podobně. Ptáme se nějakého místního borce
a ten nám ukazuje cestu ke skále Sports Challenge Rock, kde lezeme :
Clean and Jerk
5.10c (7-)
AF
Tuto cestu nám opět doporučil náš kámoš z Rifle. Vypadá docela lezitelně.
Stříháme si s Alešem, kdo ji zkusí první a Aleš vyhrává. Jedná se o "tradiční"
cestu, kde si lezec zakládá jištění sám. Začíná se lezením obtížnosti 5.10c na
101
Wolfgang Güllich je autorem cesty Action Direct, která je stále považovaná za nejtěžší
cestu na světě. Zanedlouho po jejím vylezení zahynul při autohavárii.
102
George Mallory byl účastníkem anglických expedic na Mt.Everest ve dvacátých letech
tohoto století. Na té poslední v roce 1924 byl naposledy spatřen během vrcholového
útoku se svým spolulezcem Irvinem ve výšce 8600 m.n.m. asi 200 metrů pod vrcholem.
Od té doby jsou nezvěstní a dodnes se vedou spory, zda oni nebyli prvními lidmi, kteří
stanuli na vrcholu nejvyšší hory světa.
- 137 -
které navazuje asi 20 metrů dlouhá spára za 5.9.
Spodní partii Aleš přelézá s přehledem, ale spára mu moc nesedí a vrací se.
Zkouším to já. Začíná se asi osmimetrovou stěnkou s vodorovnými lištami, na
jejímž konci zakládám malý vklíněnec. Na začátku spáry nechal Aleš velkého
frenda a já asi o dva metry výše přidávám dalšího. Spára je v tomto místě dost
vyčerpávající, není tu nic na nohy a všechno držím jenom na rukou, které jsem
zarazil co nejhlouběji do spáry. Velice rychle mi natéká a dost nešťastně
odskakuji, poprvé do frendu. Koukám na něj a nestačím se divit. Drží perfektně
a já si uvědomuji, že to je pro mne dost důležitý okamžik, neboť od této chvíle
frendům začínám bezmezně důvěřovat.
Znovu nalézám do spáry a rvu se s ní jako chlap. Těžké místo překonávám
a pokračuji komínem a soustavou tří převisků s kouty s prstovou spárou.
Zakládám v nich pár vklíněnců a několik frendů a po usilovném boji dolézám na
vrchol, kde doberu Aleše.
Cesta se mi docela líbila. Spáry ještě moc lézt neumím, ale dost mě baví a
nějaký pokrok by tu přece jenom už byl.
Slaňujeme dolů a Aleš vybírá pro změnu vynýtovanou cestu na skálu
Tumbling Rainbow Formation, která je nedaleko, ale musí se k ní dojít nesmírně
složitým bludištěm na sebe postavených balvanů.
Run for Your Life
5.10b (6+/7-)
TR/Flash
Tato cesta vede nakloněnou plotnou přes šest nýtů. Je to krásný asi
třicetimetrový rajbas, který vyvádí Aleš, a jelikož zde na vrcholech skal
neexistují slaňáky, dobírá mě shora.
Spodní část této cesty je snadná a hezká - chuťovka. Střední úsek se začíná
zvedat a je velmi delikátní. Nejobtížnější metry z celé cesty byly ty poslední - to
už byl poctivý rajbas. Je to nádherná cesta v plotně.
Sestup je opět náročný na orientaci. Dolů se schází tak, že se postupně
přelézá několik skal za sebou, kdy se lezec dostává stále níž a níž. Na jedné z
těchto skalek lezou dva Němci krásnou vynýtovanou cestu v převisu. Chceme
si ji také zkusit. Němka, velice sympatická, stojí pod skálou a jak nás
poslouchá, ptá se jestli jsme z Čech. Čumíme na ní a nechápeme. To jsou první
- 138 -
Němci, co jsme v Americe potkali, kteří nám nejenom odpověděli na pozdrav,
ale dokonce se s námi dali do řeči. Chvíli se s ní bavíme anglicky. Necháváme
si tady věci a scházíme pro batohy.
Po cestě se zdravíme s druhou
Němkou, která jde zatím nahoru.
Když přicházíme s batohy zpátky, už
to na nás sype: "Odkud jste kluci? Já
jsem původem Češka!" No to je prima
překvapení. Jsou to moc sympatičtí
lidé,
kteří
spí
kousek
od
nás.
Slibujeme, že se k nim večer stavíme.
Na vrcholku Sports Challenge Rock
Scházejí dolů a my jdeme lézt jejich cestu na skále Solosby Face :
Bebop Tango
5.11b (7+/8-)
Flash
Toto je již napohled krásná cesta. Nejprve vede přes dobře beroucí díry, ze
kterých se cvaká první a druhý nýt. Pak následuje malá lišta a po ní velká
římsa, nad níž je velice jemný úsek po šupinách k dalšímu velkému chytu, ze
kterého se zapíná třetí jištění. Nad ním je nejtěžší místo po nic moc beroucích
lištách a šupinách, až do docela dobrého bočáku, ze kterého se cvaká čtvrtá
expreska. Nad ní je dobrý chyt, ale nad ním už jenom rajbasový výlez, ve
kterém už není absolutně nic.
Cesta je dost převislá a v tomto chytu už mi dost natékalo. Snažil jsem se
vymyslet způsob, jak se dostat nahoru, ale času nebylo nazbyt. Nakonec jsem
vše vyřešil jednoduše. Nohu jsem nakopnul vysoko hned vedle rukou a pak se
na ni překulil tak, že jsem se přitom přidržoval jenom dlaní na tření. Uf! Můj
způsob přelezení tohoto místa asi dost připomínal valivý styl ve skoku vysokém.
Vyšlo to však a mám z tohoto úspěchu oprávněnou radost.
Scházíme k autu a odjíždíme ke stanu. Vaříme si večeři - kolínka s rajskou
omáčkou z konzervy. Pak jdeme na návštěvu. Alena, jak se naše nová
kámoška jmenuje, nás hned pohostila pivkem a čipsy. Byla moc ráda, že si
může po čase opět popovídat česky a bylo to na ní opravdu vidět. Povídali jsme
si dobré dvě hodiny. My o tom, co je u nás nového a ona zase o jejím životě v
Německu. Piv a různých dobrot bylo více a nakonec jsme si půjčili jejich
lezeckého průvodce. Loučíme se a děkujeme za pěkný večer.
- 139 -
Ležíme ve stanu a studujeme z průvodce, co
by se zde dalo ještě hezkého přelézt. Nakonec
usínáme. Myslím přitom na tuto nádhernou
oblast,
kde
trávíme
poslední
dny
našich
lezeckých prázdnin.
Pátek, 25. září 1998
V noci bylo docela chladno, musel jsem
zalézt hluboko do spacáku. Jsme sice v poušti, v
zimním období však tady teplota dokonce klesá i
pod bod mrazu. Probouzíme se do překrásného
rána. Čekáme, až se oteplí. Aleš začíná vařit
snídani a já jdu vrátit průvodce. S Alenou si
Aleš v cestě Bebop Tango
vyměňujeme kontakty, snad jí její pomoc budu
moci někdy vrátit. Na snídani máme kávičku a kolínka s jablečným protlakem, to
vše pak zakončíme sladkou tečkou. Včera jsme od Aleny dostali americký
chleba, který jim nechutná. Má chuť jako naše vánočka a nám připadá skvělý. S
máslem by však byl lepší.
Balíme věci na lezení a sjíždíme na parkoviště Barker Dam. O kousek dále
je totiž stará přehrada, kterou
si kdysi postavili farmáři. V létě
je ale téměř vyschlá. Dnešní
cesty vybíral Aleš a dneska
dostal
chuť
na
několikadélkové cesty vedoucí
na věže South and North Astro
Domes v oblasti Wonderland
Valley. Toto území se nachází
v údolí za přehradou, ale vstup
Joshua Tree
do této dolinky se nám zdá být
neprostupný. Zkoušíme tam tedy dojít přes vedlejší údolíčko, což se nám
nakonec podařilo. Musíme však přitom překonat dost velkou vzdálenost a
mnoho překážek - balvany, kaktusy a křoví.
Na tyto věže lezeme dvě cesty - první na jižní věž a druhou na severní :
- 140 -
Such a Savage
5.11a (7/7+)
TR/AF
Jedná se o dvoudélkovou cestu, z nichž ta první je nejtěžší. Je zajištěna
nýty a je vyloženě rajbasová - Alešova parketa. Mně tato cesta moc nesedí.
Jednou si v první délce sedám, protože je poměrně chladno a mám na ty
miniaturní chyty dost zkřehlé prsty. Je to divné, jsme na poušti a je nám
vyloženě zima. To proto, že obě cesty jsou ve stínu a navíc fouká chladný vítr.
Nakonec mi ještě na jednom pidistupu ujede noha.
Druhá délka je už pohodová. Shora je nádherný výhled na okolní skály,
kterých je pod námi úplné moře. Sestup je opět náročný, vede úplným
bludištěm mezi balvany.
Figures on a Landscape
5.10a (6+)
TR/Flash
Tato cesta se Alešovi líbila, mně moc ne. Proto si ji také vytahuje. Jedná se
o lezení v žulové plotně po šupinkách, s nic moc nohama. Uprostřed je docela
zajímavý traverz s rukama na spoďáka zprava doleva a kousek nad ním zase
zpět po docela dobrých lištách.
Cesta má ještě dvě délky, ale ty jsou dost nelezené a vypadají zvětrale.
Slaňujeme dolů. Moc nás tato cesta neuchvátila.
K přehradě se vracíme už správnou cestou. Pozorujeme opravdu hezkou
krajinu kolem nás. Všude plno balvanů, úplně kulatých a zaoblených, písek,
kaktusy a nad tím naprosto
modrá
autu
obloha.
a
Scházíme
sjíždíme
ke
k
stanu.
Vaříme si polévku a kávičku.
Pak
odpočíváme.
Dnešní
turistikou naplněný den nás
docela zmohl. Hrajeme šachy a
pak vaříme večeři - kolínka s
rajskou
omáčkou.
Navečer
sjíždíme do Twentynine Palms
Joshua Tree
dobrat vodu a benzín do vařiče.
Aleš pak volá domů. Ke stanu se pak vracíme až v noci. Jdeme spát, a když
lezu do stanu, zdá se mi, že kolem něj proběhlo něco jako pes.
- 141 -
Sobota, 26. září 1998
Byl to kojot - divoký pes. To jsme poznali za chvíli, když vyšel měsíc a kojoti
snad z celého parku začali svůj noční koncert.
Až do rána se pak s kratšími či delšími
přestávkami ozývala "kojotí sóla".
Opět nastává krásné ráno. Vstáváme a
vaříme kávičku a rýži s jablečným protlakem.
Pak poodjíždíme do oblasti Real Hidden Valley
(Skutečně neviditelné údolí), kde jsme lezli
předevčírem. Pokračujeme úzkou stezkou, po
níž
dojdeme
přes
zakrytou
štěrbinu
do
nádherného údolíčka. To je ze všech stran
lemováno hradbou skal, takže z vnějšího okolí
není vůbec vidět. Toho v minulosti využívali
zloději dobytka a lupiči, kteří přepadávali
dostavníky. Tady se skrývali se svým lupem.
Cesta Solosby 5.10b
Od nich také pochází název tohoto údolí.
Jdeme opět pod skálu Solosby Face, pod kterou rostou "pichlavé" juky, které
nám občas znepříjemňují život. Lezeme tu dvě super cesty:
Solosby
5.10b (6+/7-)
PP
Vždycky jsem chtěl umět lézt spáry a nějakou pěknou si vylézt v kuse na
prvním konci. Tahle se mi zdála být moc hezká a tak padla volba na ni. Spodní
část je celkem snadná a vede po "huekách" v mírně převislé plotně. Následuje
kousek prstové spáry, která se hned rozšíří na žábovačku, a ta vede nejprve
přes převis, a pak ve svislé stěně. Nahoře se dokonce mírně pokládá, ale
rozšiřuje se tam na šířku pěsti a pak ještě více.
Pod převis se dostávám v pohodě, zakládám nejmenší frend do "prstovky" a
nalézám do převisu. Chci založit další frend. Tipuji ho na velikost 5. Visím v
převise za žábu a lovím tuhle velikost v chumlu na sedáku. Když ho najdu hned
ho cpu do spáry. Je však velký a nikam nepasuje. Proto stejnou proceduru
opakuji ještě s frendem o číslo menším. Ten už do spáry zapadá jako ulitý. Za
tu dobu jsou už moje bandasky v háji. A tak je to tu s lezením ve spárách.
Sedám si a vytřepávám ruce. Pak pokračuji dále a postupně zakládám do spáry
- 142 -
frendy číslo 3, 4, 5 a ještě jednou 5. Vylezu nahoru celý dodřený. Jsem
naštvaný na to odsednutí, ale jsem rozhodnutý tuhle spáru vylézt v kuse.
Scházím proto pod nástup, stahuji lano a cestu v naprosté pohodě dávám
ještě jednou - tentokrát v jednom zátahu. Díky již založeným frendům ve spáře
jsem se vůbec nezdržoval a spáru jsem vylezl za zlomek času, který jsem
potřeboval na první pokus. Díky tomu mi také tato cesta připadala podstatně
lehčí. Teď jsem už spokojený a moje dušička je v klidu. Můj tajný sen se mi
konečně splnil!
Latin Swing
5.11c (8-)
PP
Uprostřed stěny vede docela zajímavá cesta. V průvodci píší, že se leze
stejně, jako mnoho dalších cest v Joshua Tree s horním lanem, čemuž
odpovídá i jištění. Na dvacetimetrové cestě je pouze jeden nýt uprostřed. Cesta
se nám však líbí, proto si nahoře cvakáme lano a jdeme ji zkoušet.
Nejprve lezu já. Po nýt cesta vede v mírném převisu po dobře beroucích
"huekách". Tento úsek je poměrně snadný, ale nad nýtem začíná nářez vyloženě bouldrové místo. Levá ruka drží takové ojeté "hueko" na bočáka,
nohama se musí strašně moc vysoko nastoupat a pravá ruka bere
dvouprstovou dírku. V tomto okamžiku se musí vyměnit nohy a levou rukou se
přidržet takového minichytu na hrance. Levou nohu dávám strašně vysoko do
díry a levou rukou beru velice mizerný bočák. V této pozici jsem však hodně
roztažený a nemohu se pustit ani levou ani pravou rukou, protože by mě to
"otevřelo". Proto dynamicky skáču pravou rukou do dobrého bočáku a z něj
následuje skok levačkou do velké kapsy. Tady by se dal založit vklíněnec.
Závěr cesty je už technický. Nastoupat nohama a rukama jít ve spáře na
sokola. Dolézám k dobrému chytu. Vytřepávám a pokračuji spárou na žábu až
téměř pod vrchol, kde musím ještě udělat dvě tempa v rajbasu. Dolézám k horní
expresce. Byla to pěkná cesta, ale na prvním konci bych se asi p….l! Přitom
jsem nebyl schopen to těžké místo nad nýtem přelézt v kuse. No nic, teď to
zkusí Aleš a já to pak ještě jednou zkusím. Mít to tak alespoň v kuse s horním
lanem.
Aleš si u nýtu také posedí a cestu odkrokuje. Pak nalézám já, ale ani
tentokrát jsem nebyl schopen to těžké místo přelézt v jednom kuse. Aleš sbírá
odvahu a zkouší to znova - na prvního! Stahujeme lano a Aleš začíná lézt. V
- 143 -
pohodě cvaká nýt, pak plynule přelézá těžké místo, zakládá vklíněnce a za
chvíli ho už slyším cvakat vrcholovou expresku. Spouštím Aleše dolů a jeho
úspěšný pokus mi dodává energii.
Také stahuji lano, navazuji se a obouvám si lezečky. Ještě mádžuji a už
nalézám do této nepoddajné cesty. V klidu dolézám k nýtu a cvakám ho.
Nalézám do těžkého místa a kupodivu v klidu dělám i tyto kroky a úspěšně
přelézám těžký úsek nad nýtem. Teď ještě jeden skok, druhý a … míjím to
ohromné madlo. Již téměř v letu střemhlav dolů instinktivně dělám ještě jeden
pohyb rukou a … držím ho. Jsem to ale nešika. Cvakám vklíněnec, lezu dál a
pro jistotu si pod vrcholem zakládám do spáry ještě jednoho frenda, co mám s
sebou. Vylézám na vrchol a jsem nadmíru spokojený. Nemá to lezení ale
logiku. Na druhém konci lana to nejsem schopen vylézt dvakrát za sebou a na
prvním ano. Inu, na tom prvním se asi dokážu více vyhecovat.
Jsme spokojení a scházíme k autu. Odjíždíme ke stanu a vaříme si polévku
a kafe. Chvíli odpočíváme, přece jenom jsme si mákli a pak popojíždíme do
Echo Tee Area, kde se chceme pokusit vylézt na Echo Rock jednu
doporučovanou cestu:
EBGB's
5.10c (7-)
TR/AF
Tato linie vede na obrovský balvan na asi dvacetimetrovém skalním
podstavci. Je vidět přímo od našeho stanu. Na první pohled je zřejmé, že to
bude rajbas jako řemen.
Těžký je už nástup. Musíme se proplést obrovským bludištěm balvanů a
ještě kousek skály vylézt. Nastupuje Aleš. První krok je nesmírně obtížný,
protože se musí postavit na plochý stup na tření téměř bez pomoci rukou. Pak
následuje traverz doleva a po plotně přes nýty nahoru téměř po ničem. Aleš
cestu po houževnatém boji, kdy mu tenhle rajbas kladl tuhý odpor, vylézá.
Lezu na druhém konci a jsem za to Alešovi nesmírně vděčný. Zvlášť úsek
pod čtvrtým jištěním je výživný. Nahoru se ale dostávám. Obdivuji autory této
cesty, kteří museli cestu nejenom vylézt, ale zároveň osadit jištěním. Z vrcholku
je krásný výhled na večerní skály.
- 144 -
Slaňujeme a jdeme k autu. Odjíždíme na vyhlídku Keys View asi 9 mil
vzdálené od našeho stanu. Z ní je krásně vidět poušť pod námi, hory na obzoru
a zapadající sluníčko. Zpátky do
tábora již dojíždíme za tmy. Vaříme
večeři - kolínka s fazolemi a také
otvíráme pivka. To je už úplná tma.
Chvíli vychutnáváme hezký večer v
poušti, pozorujeme měsíc a pak
jdeme spát.
Neděle, 27. září 1998
Cesta EBGB 5.10c
Ráno jsem docela rozlámaný a
bolí mě bříška na prstech. Díky zdejší drsné žule už mám na nich "sjetý
vzorek". Vaříme tradiční ranní kávičku a rýži s ananasovým kompotem. Je
bezvětří, nad námi je opět úplně modrá obloha bez jediného mráčku a sluníčko
začíná hřát. Na začátek dne máme vyhlédnutou krásnou spáru, která se
Cesta Illusion Dweller 5.10b
nachází na skále The Sentinel v oblasti Hidden Valley:
- 145 -
Illusion Dweller
5.10b (6+/7-)
TR/Flash
Je to nádherná, asi 30 metrů dlouhá a doprava ubíhající spára, která je
zakončena převisem. Vyvádí ji Aleš a bez problémů ji přelézá. Oproti jiným
spárám má tato výhodu - vklíněnce se dají zakládat z docela příjemných pozic,
ve kterých nenatéká.
Nastupuji já. Spára má proměnlivou šířku - od "prstovky" až po "žábovačku".
Dost si v ní zalezu a vychutnávám jednotlivé šířky spár. Už mi to docela jde.
Síla se dá dost ušetřit správným odšlapováním do stran. Konec této délky tvoří
břicho, které se však neleze jako spára, nýbrž klasicky po chytech. Na konec
cesty už zbývá vylézt pouze krátký komín. Pokračuji v lezení a vystupuji na
vrchol, kde dobírám Aleše. Byla to super cesta, úplná spárařská škola.
Nyní se přemisťujeme zpět k našemu kempu. Tady zkoušíme další super
spáru na Old Woman Rock :
Double Cross
5.7 (5+)
OS
Vyvádím tuhle krásnou cestu s plným počtem hvězdiček v průvodci.
Žábovačka od zdola až nahoru. Zpočátku vede přes mírný převis a pak se
pokládá. Občas se dá brát i nějaký ten chyt mimo spáru, stejně se dá i postavit.
Vychutnávačka. K zajištění lze použít frendy od velikosti 3 nahoru. Je to
opravdu krásná a pohodová třicetimetrová cesta s vrcholovým řetězem u
slaňáku.
Slaňujeme a jdeme ke stanu, kde vaříme polévku a odpočíváme. Mám dost
olezené prsty a dodřená kolena, které si raději ošetřuji desinfekcí. Zdejší žula je
nesmírně drsná a stačí o ni jenom kolenem zavadit, a hned je na světě
odřenina jako hrom.
Aleš ještě nemá dost, a proto jdeme ještě k Echo Cove Formation, kde
lezeme poslední dvě cesty našeho amerického dobrodružství:
- 146 -
Cesta Double Cross 5.7
Effigy Too
5.10a (6+)
TR/Flash
Halfway to Paradise
5.10a (6+)
TR/Flash
Obě tyto cesty jsou si dost podobné. Vedou hodně členitou stěnou, kde se
leze po žulových výstupcích. Obě jsou zakončeny spárou. Z vrcholu se musí
přejít celý žulový masív až na druhou stranu a pěšky okolo této skály zpět, pod
nástup. Přitom by stačilo osadit na konec každé cesty borhák nebo řetěz, ze
kterého by se dalo slanit zpět pod nástup.
Prsty mám úplně olezené a při
sebemenším
kontaktu
se
skálou
vyloženě bolí. Splnila se Alešova
slova, že z Ameriky musíme odjíždět
s tím, že se na skály nebudeme moci
ani podívat.
Moje odřené končetiny ...
- 147 -
Jdeme k autu a odjíždíme ke stanu. Děláme pořádek ve věcech a balíme
lezecký materiál. Pak jdeme nafotit pár snímků Joshuových stromů ve světle
zapadajícího slunce tak, jak to dělá většina fotografů, kteří tento park navštíví.
Nakonec děláme večeři - kolínka s kečupem a otvíráme poslední pivko.
Chystáme se k zítřejšímu odjezdu. Je to naše poslední noc ve skalách. Naši
pouť jsme zakončili v národním parku Joshua Tree a mám pocit, že to byla
skvělá
tečka
po
lezeckých
dnech
strávených
skalních
22-ti
ve
zdejších
terénech.
Tato
oblast se vyznačuje velmi
těžkým
Převažují
lezením
tu
v
žule.
cesty
ve
spárách a cesty plotnové,
které jsou odjištěny nýty.
Výstupy
jsou
ve
všech
stupních obtížnosti ve velmi vysoké koncentraci. A to vše v nádherné přírodě.
Bez větších debat tuto oblast hodnotíme jako jednu z nejlepších, co jsme
navštívili.
Pondělí, 28. září 1998
Ráno vstáváme a dobalujeme naše věci. Pak si vaříme poslední ranní
kávičku a rýži s ananasovým kompotem. Sjíždíme k návštěvnímu středisku, kde
se v Restroom snažíme umýt co možná nejvíce a také se holíme. Nabíráme
vodu na cestu a zastavujeme se u informací, kde si prohlížíme průvodce a námi
vylezené cesty. Naše stará známá rangerka se s námi ihned dává do řeči. Je
moc milá, je samý úsměv a samý šprým. Loučíme se s ní a ona nám málem
přikazuje, že zase máme přijet. Inu, v Americe je to v tomto ohledu jako u nás,
jsou zde lidé dobří i zlí a těch druhých jsme sice pár potkali, ale naštěstí jich
nebylo až zas tak moc.
Jedeme po dálnici 62 na západ a projíždíme městy Joshua Tree a Yucca
Valley, kde je to samý kaktus a Joshua. Sjíždíme do údolí po dálnici 10 a okolní
kopce jsou obsypány větrnými elektrárnami. Vrtulí je tady opravdu moře a
nevím jestli se mi taková krajina líbí.
- 148 -
Aleš by se chtěl ještě vykoupat, proto zajíždíme na sever, kde jsou na mapě
vyznačeny nějaká jezera. Aleš si ale nevšimnul jejich nadmořské výšky, která je
něco přes 1 800 metrů. Je to moc zajímavá krajina. V podstatě pár mil od moře
je za Los Angeles strmý sráz asi 1 500 metrů vysoký, z něhož je super výhled a
na něm téměř horská příroda.
Na koupání je ale už dost zima, proto zase sjíždíme dolů na předměstí Los
Angeles, kde se ještě stavujeme v K-martu. Bohužel, Albertson's jsme v
Kalifornii neviděli ani jeden. Kupujeme si něco k jídlu na dnešní večer - housky,
rybičky, dressing, oplatky a slané sušenky za posledních 5 dolarů co jsme měli.
Pak už si to svištíme po čtyřproudé dálnici napříč Los Angeles, z rádia nám
hraje místní rozhlasová stanice 93 FM starý bigbít a my se nestačíme divit
zdejším dálničním uzlům, které mnohdy tvoří i čtyři až pět mostů nad sebou.
Dojíždíme do naší půjčovny aut, kde jsme odbaveni velice rychle a
dostáváme účet na 1 391 dolarů. Ještě se jdu zeptat do ztrát a nálezů, zda je
něco nového s naší kamerou, ale výsledek je negativní. To se dalo čekat!
Na letiště nás dopravuje autobus z půjčovny. Tam přijíždíme okolo 18.
hodiny. Ochotná paní nám zarezervovala místa v letadle, ale batohy nám může
odbavit až ráno. Sedáme si na sedadla v zadní části haly a večeříme. Pak se
brouzdáme po letištní hale a nakonec na sedačkách zabivakujeme a čekáme
na ráno.
Úterý, 29. září 1998
Poslední let letecké společnosti Delta Air Lines startuje dnes v 1:55 a další
pak až v 6:10. V této době letištní hala úplně osiří, vtrhne tu četa uklízeček,
která předvádí úplný koncert uklízečského umění a také pár "homelessáků",
kteří se spokojeně usadí vedle nás. Střídavě "klimbáme", nejprve Aleš a pak já
a čekáme, až se asi o půl páté ráno zase vše rozjede.
Necháváme si odbavit naše zavazadla. Věnuje se nám postarší černoch,
který strašně huhlá a já mu „prd“ rozumím. Dávám na váhu kabelu plnou
šutráků a ta se zastaví na čísle 73. Orosí se mi čelo, že bych tu tak zesílel? Klid
Marťas, to jsou libry103, ale přece jenom není to moc? Borec něco zahuhlá.
103
Jednotka hmotnosti. 1 libra = 0,45359237 kilogramu
- 149 -
Nerozumím mu ani slovo. "Any problem?"104 "No!", a zase zopakuje změť
hrdelních a částečně břišních zvuků. "Too big?"105 "No!" Tak co tedy chce ten
mamlas? Píše mi to na papírek a já zjišťuji, že chce jenom vyplnit jmenovky na
naše zavazadla. Uleví se mi a zbytek už probíhá v pohodě. Nejhorší operace
zpáteční cesty je za námi. Uf!
Jdeme k bráně 63, ale nejprve musíme projít osobní prohlídkou. Za ní už
jsou krásná kožená křesílka a hraje prima muzika. No, je tu podstatně
příjemnější prostředí. Provádíme ranní hygienu a čekáme na odlet.
Kolem 7. hodiny nás vpouštějí do letadla, které je poměrně velké, neboť z
New Yorku pak pokračuje přes oceán do Říma. Jeho typové označení L-1011500 nám však bohužel nic neříká. Asi ve tři čtvrtě na osm startujeme. Letadlo
vzlétá nad moře, kde se obrací, a přelétá nad Los Angeles a pak dále nad Las
Vegas, nad kaňony a Denverem - prostě nad místy, která důvěrně známe.
Nejkrásnější pohled byl na Red Rock Canyon, z výšky jsme viděli téměř každý,
nám známý detail. Pak let pokračoval již neznámou krajinou. Z výšky vypadala
nudně rovná a placatá.
Letuška nám přináší snídani, kterou tvoří hlavně ovoce - kousky jablka,
pomeranče a grepu, k tomu houska s kouskem klobásy a vaječná omeleta.
Opět taková kosmická strava. Na adresu této letecké společnosti však musíme
vznést ještě jednu podstatnou stížnost. Za pikolíka whisky tady chtějí 4 dolary a
za pivko tři, takže tady trapně sušíme. Ještě štěstí, že tímhle letadlem neletíme
až do Říma.
Pod námi začíná být zataženo, takže není nic vidět. Na projekčním plátně
dvě řady před námi běží nějaký nudný film a do New Yorku zbývají necelé tři
hodiny letu. Zkoušíme proto usnout. Když se probudíme, jsme už někde nad
Chicagem a pod námi vidíme jezera na americko-kanadských hranicích. Detroit,
Cleveland, Apalačské hory a už se blížíme k New Yorku. Při přistání dělá
letadlo nad New Yorkem oblet, takže vidíme celý Manhattan jako na dlani Socha svobody, Empire State Building, World's Trade Center i Chrysler jsou
krásně vidět. Je tu takové množství mrakodrapů, že město z výšky vypadá jako
jehelníček. Nikoliv ve 12:30, ale o tři hodiny později - tedy v 15:30, dosedáme
104
Nějaký problém?
105
Příliš velké?
- 150 -
po necelých 5 hodinách letu na přistávací ploše letiště JFK.
Naše zavazadla letí přímo do Prahy, o ty se už nemusíme starat, ale
musíme si zde vyzvednout palubní lístky na oba následující lety. Pak si sedáme
k bráně 10, máme necelé dvě hodiny času. Sedíme na sluníčku u oken a
pozorujeme okolí letiště a startující letadla. Je tu opravdu slušný provoz.
Asi v 18 hodin vstupujeme na palubu Airbusu A310. Když rolujeme po
ranveji je tma a v dálce jsou krásně vidět osvětlené mrakodrapy na Manhattanu.
Ihned po startu nám velice sympatická letuška nosí pivka a Johnyho Walkera
s ledem a vždy se nás neopomene zeptat, jestli už jsme v nebi. Je z New
Yorku, krásně se na nás usmívá a my na ní - to jsme ve státech dokonale
odkoukali. Jsme ji zřejmě sympatičtí, neboť pivko-whisková smršť pokračuje i
po výtečné večeři - kuře na zelenině, zákusek a ovoce.
Letíme nad pobřežím Kanady, pod námi je nádherně osvětlené neznámé
kanadské městečko. Snažím se ho ukázat Alešovi a ale ten pod „vlivem“
vykřikuje: "Hele, letadlo!", a myslí tím blikající světlo na našem křídle. Inu,
sranda musí být.
Letíme ve výšce 10 000 metrů, maximální rychlostí 1 020 kilometrů za
hodinu. Na závěr tohoto dne se promítá bezvadný film City of Angels s
Nicolasem Cagem v hlavní roli. Toho mám nesmírně rád a film byl opravdu
skvělý. Je noc a tak se zachumlávám do deky, pod hlavu si dávám polštář a
usínám spánkem spravedlivých.
Středa, 30. září 1998
Probouzím se a venku již svítí sluníčko. Jsme nad Evropou, která však není
vidět, neboť se venku rozlilo mlíko. Naše letuška nám přináší výbornou snídani
- teplé housky, šunka, máslo a ovocný salát. K tomu studený pomerančový
džus - hasíme požár. Dnešní noc byla kratší o šest hodin, ale stála za to.
Blížíme se k Vídni a na pravém boku, kde sedíme jsou vidět nádherně
zasněžené Alpy. Aleš si pobrukuje písničku od Vlasty Redla "Letadlo z ráje
přilétá …", kterou jsme si v Americe pouštěli a dost vystihuje naši náladu. Je
fajn. V devět hodin přistáváme po sedm a půl hodinovém letu. Letuška se s
námi loučí a říká, že ji bylo potěšením nás mít na palubě.
Ve Vídni máme jenom chvilku na přeběhnutí a po desáté odlétáme do
Prahy. Letíme opět s Tyrolean Airways, tím samým vrtulovým letadlem, jako
- 151 -
před šesti týdny z Prahy. Při vstupu do letadla se vrháme na české noviny a
hltáme zprávy z domova - Mečiar padl ve volbách na Slovensku, Lux odstoupil
z funkce kvůli leukémii a dolar je za 30 korun. To jsou novinky! Málem jsme
nezaregistrovali, že dvě letušky oblečené po tyrolsku roznášejí svačinu.
Jestlipak má taky pilot kožené kraťasy s padacím mostem a "tralalák"?
Za necelou hodinu přistáváme v Praze. Voláme domů a bez problémů
vyzvedáváme batohy a procházíme pasovou a celní kontrolou. Čeká nás
klíčový úsek na trase Los Angeles - Ostrava, totiž přesun z letiště na Hlavní
nádraží. Nejprve autobusem a pak metrem, s obrovským batohem na zádech a
s taškou v jedné a s batůžkem v druhé ruce se snažím vměstnat do městské
hromadné dopravy a čelím tak nelibosti Pražáků. V metru se se mnou dává do
řeči anglicky mluvící slečna s úsměvem na tváři a ptá se odkud cestujeme. "Z
Ameriky!", prozrazuji. "Really?106 Já jsem také z Ameriky!", odpovídá. No není
to paradoxní a symbolické? První normální člověk u nás a Američan. (Abych tak
moc nekřivdil Čechům, jedna slečna mi chtěla pomoci do metra!) Nakonec
dojíždíme na nádraží, kde kupujeme lístky na rychlík do Varšavy ve 13,31 a
Aleš ještě stačí koupit pivka a párek a už jedeme domů.
A tak skončilo naše nevšední dobrodružství. Bylo to perfektní a určitě na něj
budeme dlouho vzpomínat. Chtěl jsem se podělit o zážitky formou této knížky,
ale teď si uvědomuji, že jsem zapomněl napsat o tom, že Američané jsou hodně
obézní, a že každá potravina má na obalu tabulku s nutričními hodnotami proto,
aby se zbytečně nepřejídali, a přitom jsou schopni všude dojet autem a
například v národním parku Arches ujde průměrný návštěvník jenom 100 metrů
od svého vozidla107. A také, že ten jejich americký úsměv bude velmi
pokrytecký (i když je moc sympatický). Když jsem totiž míjel jednu vyčerpanou
turistku při výstupu z Grand Canyonu, neopomněla zvednout palec a připojit
úsměv od ucha k uchu na způsob „No problem“, i když jsem zdálky viděl, že už
nemůže udělat ani krok. A také, že se Amíci nechávají hodně tetovat, hlavně u
mladých lidí byla často vidět "kérka" na paži, lopatce nebo několika slečnám
lezla na zadečku z kalhotek. A že se v Americe dodržují veškeré předpisy a
106
Opravdu?
107
Připadá mi legrační, když muselo po naší návštěvě odhadem 100 lidí zůstat sedět v
autě.
- 152 -
nařízení, takže když v poušti napíšou, že si má každý s sebou vzít půl galonu
vody, je pak vidět, jak si všichni vzorně nesou tu svou „láhvinku" vody v ruce108.
A také, že lezci jsou v Americe perfektní, a že mi připadalo sympatické, když
někteří z nich po úspěšném vylezení cesty ještě dali jeden pokus s horním
lanem, při kterém po sobě zubním kartáčkem čistili chyty a stupy od magnézia.
A také že … a víte co? Zajeďte si tam taky a prožijte si to vaše dobrodružství
sami. (A dejte o tom pak přečíst!)
108
Čekal jsem, že v této řadě objevím nějakého Čecha podle "láhváče".
- 153 -
Statistiky, seznamy, přehledy a hodnocení ...
Navštívené státy U.S.A.
1.
California
2.
Oregon
3.
Idaho
4.
Utah
5.
Wyoming
6.
Colorado
7.
Arizona
8.
Nevada
Navštívené lezecké oblasti
Oblast
Stát
Hodnocení
1.
The Needles
California
****
2.
Tuolumne Meadows
California
****
3.
Yosemite Valley
California
****
4.
Smith Rock
Oregon
*****
5.
City of Rocks
Idaho
*****
6.
American Fork
Utah
**
7.
Vedauwoo
Wyoming
***
8.
Lumpy Ridge
Colorado
**
9.
Boulder Canyon
Colorado
*
10.
Eldorado Canyon
Colorado
***
11.
Rifle
Colorado
***
12.
Canyonlands
Utah
***
13.
Red Rock Canyon
Nevada
*****
14.
St.George
Utah
****
15.
Joshua Tree
California
*****
Stupnice hodnocení
***
It’s nice
*
Shit jak cyp
****
It’s very nice
**
It’s O.K.
*****
It’s very very nice
- 154 -
Navštívené národní parky
1.
Sequoia National Park
2.
Yosemite National Park
3.
Redwood National Park
4.
Crater Lake National Park
5.
Rocky Mountain National Park
6.
Arches National Park
7.
Canyonlands National Park
8.
Navajo National Monument (Betatakin Ruins)
9.
Canyon de Chelly National Park
10.
Grand Canyon National Park
11.
Zion National Park
12.
Death Valley National Park
13.
Joshua Tree National Park
Celkový počet procestovaných mil / kilometrů
Praha - Vídeň
173 mil / 278 km
Vídeň – New York
4.281 mil / 6.850 km
New York – Los Angeles
2.471 mil / 3.954 km
Jízda autem po JZ U.S.A.
7.037 mil / 11.260 km
Los Angeles – New York
2.471 mil / 3.954 km
New York – Vídeň
4.281 mil / 6.850 km
Vídeň – Praha
173 mil / 278 km
Celkem
20.890 mil / 33.424 km
Bigwallové výstupy
Název cesty
Klasifikace
Oblast
Thin Ice
5.10b
Sorcerer / The Needles
Oz
5.10d
Drug Dome / Tuolumne Meadows
Central Pillar of Frenzy
Naked Edge
5.9
5.11a
Middle Cathedral Rock / Yosemite Valley
Red Garden Wall – Tower Two / Eldorado Canyon
- 155 -
Seznam nejhodnotnějších výstupů
Název cesty
Klasifikace
Styl
Oblast
Sweet Pain
5.12a
Flash Sweet Pain Wall / Red Rock Canyon
Second Coming
5.12a
PP
Chuckawalla Wall / St. George
Pilgrimage
5.12a
PP
Chuckawalla Wall / St. George
Yaak Crack
5.11d
PP
The Gallery / Red Rock Canyon
Sister of Pain
5.11c
OS
Sweet Pain Wall / Red Rock Canyon
Mecca
5.11c
Licence to Thrill
5.11c
PP
The Membrane / American Fork Canyon
Latin Swing
5.11c
PP
Solosby Face / Joshua Tree
Eighty Feet of Meat
5.11b
Flash Meat Wall / Rifle Mountain Park
Slave to the Grind
5.11b
Flash Sweet Pain Wall / Red Rock Canyon
Glitter Gulch
5.11b
Flash Sweet Pain Wall / Red Rock Canyon
As the Crows Fly
5.11b
Flash Chuckawalla Wall / St. George
Bebop Tango
5.11b
Flash Solosby Face / Joshua Tree
Loch Ness Monster
5.11a/b
PP
Bath Rock / City of Rocks
Riptide
5.11a
OS
The Membrane / American Fork Canyon
Blue Light Special
5.11a
Rebel without a Pause
5.11a
More Sandy than Kevin
5.10d/5.11a Flash The Wooden Ships – The Gullies / Smith Rock
Gumby
5.10d
Powder Up the Nose
5.10d
Flash Cocaine Wall / Smith Rock
Fred on Air
5.10d
Flash Phoenix Buttress / Smith Rock
Flash Chuckawalla Wall / St. George
Flash The Wooden Ships – The Gullies / Smith Rock
PP
OS
The Black Corridor / Red Rock Canyon
Morning Glory Wall / Smith Rock
Spáry
Solosby
5.10b
PP
Solosby Face / Joshua Tree
Double Cross
5.7
OS
Old Woman Rock / Joshua Tree
- 156 -
Jídelníček
Ráno
-
káva + smetana v prášku + cukr
-
rýže na sladko (s jablečným protlakem, s kompoty, s
čerstvým ovocem) nebo kolínka s cukrem
-
občas sušenky
Poledne
-
čínská polévka s nudlemi + 2 vejce
Večer
-
kolínka nebo rýže (s tuňákem, s kečupem, s dresingem,
s kukuřicí, s fazolemi, s červenou řepou, s rajskou omáčkou
z konzervy nebo Cambellovou polévkou)
-
pivko (Budweisser, Milwaukee’s Best, Old Milwaukee Red)
Celková statistika výdajů
Náklady na jídlo pro oba
135,50$
Náklady na pivo pro oba (celkem 120 piv)
49,90$
Celkem strava pro oba
188,40$
Náklady na benzín
222,10$
Ujeto 7.037 mil, průměrná cena na 100 mil 3,16 $ tj. cca 0,63 Kč / 1 km
Cena letenky Praha – Vídeň – New York – Los Angeles a zpět
Cena za půjčení auta
22.250 Kč/os.
1.391$
Celkem 40 dní a 15 hodin, tj. cca 34,25$ / 1 den
Další nutné výdaje
Golden Eagle Passport (roční permanentka do všech národních parků
50$
pro 1 auto)
Autoatlas Severní Ameriky
4$
Parkování ve Smith Rocku (3$ za den pro 1 auto)
9$
Vstup do Eldorado Canyonu (za 1 auto)
4$
Náklady pro jednu osobu celkem
22.250 Kč a 934,25$
- 157 -