otevřít ve formátu Adobe PDF
Transkript
otevřít ve formátu Adobe PDF
České vtipy s náboženskou tematikou jako druh frazémů „Vtip neboli anekdota je „krátké (často jen ústně šířené) vyprávění humorné příhody, sloužící zpravidla k charakteristice nebo zesměšnění nějaké známé osobnosti, události, doby, rasy, národa, společenské vrstvy, skupiny“ (Slovník literární teorie: s. 21). Podle Františka Čermáka intersubjektové anekdoty a hádanky patří (spolu s korelovanými pozdravy, zdvořilostními frázemi, kontaktovými formulemi a žertovnými reakcemi a replikami) k frazémům/idiomům polypropozičním intersubjektovým, které tvoří přechod do drobných útvarů literárních a folklorních (Česká lexikologie: s. 221-2). V tomto příspěvku se budu snažit na konkrétním materiálu potvrdit, že vtipy s náboženskou tematikou se (stejně jako vtipy s jinou tematikou) dají chápat jako druh frazémů/idiomů. V závěru textu uvádím několik příkladů. Pracuji s materiálem běžně dostupným především z internetových stránek, ale také ze speciální (doposud čtyřdílné) řady knížek „Humor za kostelem“, které vycházely v 90. letech 20. století, a z dalších knih; nejstarším zdrojem je Encyklopedie humoru a vtipu z r. 1888. Nejdostupnější jsou vtipy s křesťanskou a židovskou tematikou, ale nepochybuji o tom, že podobné vtipy existují i v jiných náboženstvích a že kolují už mnohá staletí. Vtipy na internetu jsou mnohdy překladem z angličtiny – odrážejí některé americké reálie, někdy je původ prozrazen špatným překladem. V předkládaném příspěvku jsem se zaměřila na materiál v češtině. Vtipy se dají dělit podle tematiky (tak nakonec bývají děleny i na internetových stránkách), ale je nutné připomenout, že tematika se v nich často prolíná: může jít o kombinaci s tematikou politickou (1), častěji však s tematikou erotickou (2, podotýkám, že příklad je jemnějšího ražení). U vtipů z církevního prostředí se nejčastěji objevují témata: „u nebeské brány“ (někdy se používá pro nás neobvyklý frazeologismus perlová brána, příp. pl. perlové brány – je to kalk z angličtiny?), „v nebi“, „bloudění duší mezi nebem a peklem“, „slabosti kněží“, „nesnesitelnost nejzbožnějších věřících“, „slabosti farníků“, „slabosti jeptišek“, „konfrontace různých náboženství“, „v pekle“. Přitom se ve vtipech odráží aktuální život společnosti, např. podnikání (3), vášeň pro sport – převažuje golf, obliba televizního pořadu „Skrytá kamera“, případně se zde promítají aféry, jako sexuální zneužívání dětí (4) nebo úplatkářství ve sportu; objevují se i vtipy o drogách (5). Novějším vtipům „není nic svaté“ – to se projevuje jak v tematice, tak v jazykovém vyjádření, které kopíruje mluvenostní rysy (5, 6) a obsahuje četné vulgarismy. Starší vtipy jsou z našeho pohledu až naivní a jejich jazyková podoba dnes působí zastarale (7). Co se týká formy, sledované vtipy můžeme rozdělit do dvou skupin. První, stále živou, ale menší skupinu tvoří vtipy ve formě hádanky – obsahují pouze otázku (ta má funkci řečnické otázky) a odpověď (8). Druhou skupinu tvoří dialogy (9), z nichž je vybudován jakýsi minipříběh; základ většinou tvoří hovor zúčastněných osob, v různé míře je přítomna autorská řeč – výjimečně převažuje nad přímou; počet replik bývá od dvou do deseti. Vtipy představují určité stereotypy v našich představách náboženského života a v našem vnímání církevního prostředí. Bývají tedy vykonstruované, ale reálný je i opačný postup – že skutečný příběh se stal základem vtipu (11). Účastníky dialogů jsou nejčastěji sv. Petr, Bůh, satan/ luciper/ čert, kněz/ biskup/ papež/ reverend/ rabín/ kaplan, kostelník, chlap/ chlápek/ muž, ateista, věřící paní. „Pozemské osoby“ bývají charakterizovány povšechně: zbožný věřící, mladá žena/ krasavice, místní/ starý farář, vyskytují se neurčitá označení jeden/ jakýsi, ale mnohdy substantivum zůstává bez přívlastku. Ojediněle se objevují vlastní jména, která jakoby konkretizují zúčastněnou osobu, případně dokreslují typ osoby (Pepíček, zbožný David, paní Macháčková/ Nováková, kněz Opička, doktor Svoboda, v židovských anekdotách nejčastěji Mojše), nebo představují skutečnou osobu (Jan Pavel II., trenér Cipro, Henry Ford, Stalin, Hitler a další politici), jejíž zesměšnění je pochopitelně pikantnější než zesměšnění anonymní osoby. Je zajímavé, že zatímco postava Boha vystupuje ve vtipech velmi často (někdy bývá metonymicky představen jako silný/ mohutný hlas shůry), Ježíš se objevuje méně často a Duch svatý jako třetí božská osoba se ve zkoumaném materiálu neobjevuje vůbec. Našla jsem jen po jednom vtipu, ve kterém figuruje Marie (6), Mojžíš, anděl; kromě sv. Petra se ve vtipech nevyskytuje jiný svatý. Zemřelí jsou představováni jako živé osoby, nikoliv jako duše či nebožtíci; jejich stav pochopíme podle místa („Skupina jeptišek stojí před nebeskou branou…“) nebo úvodní pasáže („Chlap umře a přijde do pekla…“). Typické bývají kombinace osob – sv. Petr vs. nebožtík, sv. Petr vs. Bůh, kněz vs. kaplan/ jeptiška/ věřící, učitel/ katecheta vs. žák. Kromě přímých řečí obsahuje vtip autorskou řeč, která uvádí místní, výjimečně časové okolnosti, a charakterizuje děj/ činnost osob. Důležité je tedy topické určení: dialog bývá zasazen do prostředí, kterým je místo před nebeskou branou, nebe, kostel, zpovědnice, fara, peklo, ale také domácnost, škola. Konkrétní časové zařazení děje se neobjevuje; občas se používají obecné úvodní formule „to se takhle/ jednou, jednoho dne, jednou takhle“; většinou vtip bezprostředně začíná dějem. Téměř v polovině případů se objevují prézentní formy (pohybových) sloves: přijde chlapík, sedí dva faráři, chlápek se dostane do nebe, Bůh a sv. Petr hrají golf, terorista z Ira umře a stojí před nebeskou branou, dva kamarádi se vysekají v autě a jdou do nebe; první sloveso může být v minulém čase, ale druhé už má prézentní formu (4); méně často je celý vtip se slovesy v minulém čase. Prézentní formy (ať nedokonavých, či dokonavých sloves) naznačují zasazení do aktuální přítomnosti, tedy jakousi všeobecnou platnost, atemporálnost příběhu a případného poučení z něj. Doba vzniku vtipu se dá odvodit nepřímo – např. před jistým rokem by se satan ve vtipu nemohl ptát: „Tak co, ty smrade: Chceš do socialistickýho pekla, nebo do kapitalistickýho?“ Nekonkrétnost osob, prostředí a času – faktografická nenáročnost – „zpřístupňuje“ vtip většímu počtu lidí; takové vtipy jsou tedy určeny spíše laikům – osoby pohybující se v prostředí církve znají další vtipy, které jsou však srozumitelné jen menšímu okruhu lidí, protože předpokládají teologické vzdělání a znalost konkrétních osob a konkrétního prostředí (10). Nekonkrétnost, ale také nadpřirozenost osob a prostředí, časová neurčitost a běžné využití principu tří (tři státníci zahánějí ďábla; papež se třikrát představuje u nebeské brány; žid si stěžuje kamarádovi, rabínovi, Bohu; pastor, kněz a rabín hráli karty; hipík má tři přání; sv. Petr nabízí Bohu dovolenou postupně na třech planetách; sv. Petr tři měsíce shání v nebi kněze, který by mohl oddat snoubence) dodávají vtipům s náboženskou tematikou pohádkové magičnosti. V pohádce soupeří dobro a zlo, v závěru vítězí dobro; ve vtipu jsou kritizovány lidské nešvary, v závěru dochází ke vtipnému rozuzlení (a případnému poučení). Frazémy (v Čermákově pojetí) předpokládají ustálenou kombinaci minimálně dvou prvků, z nichž alespoň jeden nefunguje stejným způsobem v jiné kombinaci. Anomální kombinace nacházíme v křesťanských vtipech jak v jejich formě, tak v jejich obsahu. Forma vtipu-hádanky je sevřenější než forma vtipu-minipříběhu, kombinuje pouze otázku a odpověď: ovšem už významová absurdita otázky signalizuje, že se jedná o vtip, podobně logicky nesmyslná může být i odpověď; tato nelogičnost může být vystavěna na homonymii. U formy dialogu, minipříběhu je důležitý úvod, který na základě představení postav a děje opět jasně signalizuje, že se nejedná o běžnou komunikaci, ale o vtip, který je jakýmsi výsekem (pomyslného) děje s částečně anonymizovanými postavami, prostředím, časovým zařazením. Text vtipu může působit zcela reálně – na jeho interpretaci jako vtipu se podílí i anomálnost použití – zasazení tohoto minipříběhu do úplně jiné situace; nakonec vtip může být uveden i známou frází „A tenhle znáte?“ a signalizován změnou nonverbálních protředků. Vtip je tedy jednoznačně ohraničen. Jeho textová sevřenost včetně krátkosti (tedy i zapamatovatelnosti) umožňuje jeho opakování, což je také vlastnost frazému. Vtipy se opakují, vyprávějí (a čtou) znovu – svědčí o tom jejich ne ojedinělé varianty (8, 9 dokonce přechod mezi první a druhou skupinou). Vtip můžeme pojímat jako krátký narativní žánr, který se vyznačuje stručností, atemporálností, využitím znaků běžné mluvy, případnou přítomností mystického prvku tří, ale rozhodně komickou pointou, která v křesťanských vtipech bývá založena na profanaci. Vtipy mají ustálené a opakující se osobité rysy (výběr osob a jejich kombinace, výběr prostředí, použití sloves pohybu a prézentních forem), je pro ně charakteristická určitá modelovost ve výstavbě textu, především dialogičnost (i když jim chybí ustálená syntagmata), jsou ohraničeným útvarem s omezenou mírou obměňování textu při opětovných interpretacích – tedy z hlediska paremiologického vtip můžeme (ve shodě s Fr. Čermákem) chápat jako útvar mající charakter frazému/idiomu, jehož tematické zařazení je dáno přítomností typické osoby (kněz, bůh atd.) nebo prostředí (nebeská brána, kostel atd.). BOGOCZ, I. Dzisiaj tam byłem, wczoraj wróciłem, czyli o czasie i przestrzeni w bajce. Literatura Ludowa, 1993, č. 4-6, s. 79-92. ISSN 0024-4708. FILIPEC, J. a ČERMÁK, F. Česká lexikologie. JÍLEK, L. Humor za kostelem III. Rosice: Gloria, 1998. ISBN 80-86200-10-8. LIFSCHITZ, D. Třistakrát z židovského humoru. Praha: Portál 2001. ISBN 80-7178564-4. Lorenzovy moderní kapesní slovníky. [Praha]: [po roce 1909]. Bez ISBN. Protektorát se směje: doklad českého optimismu a protiněmeckého odboje v druhé světové válce. [Praha]: ilegální tisk, 1944. Bez ISBN. RASKIN, V. Humor. In Concise Encyclopedia of Pragmatics. Ed. Jacob L. Mey. Amsterdam: Elsevier, 1998. ISBN 0-08-042992-0. ŠLÉDROVÁ, J. Stereotypy v českých anekdotách. Čeština doma a ve světě, 2003, 1-2, s. 73-76. VLAŠÍN, Š. Slovník literární teorie. 2. rozš. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. Bez ISBN. WUNSCH, H. Encyklopedie humoru a vtipu. Praha: Jos. R. Vilímek, 1888. Bez ISBN. www.neser.cz/indesx.php/cat/vtipy [2004-09-03]. www.legrace.cz [2004-11-22]. www.ftipky.cz [2004-09-03]. 1. Přijde k nebeské bráně jakýsi vousáč a hlásí se jako sv. Petr. To pravého Petra rozčílilo a jde si stěžovat k Pánu Bohu. Ten ho chlácholí a říká: „To ještě není tak velká drzost, tenhle má alespoň pořádné vousy. Ale tam dole v Německu je chlapisko, které má pod nosem jenom takový malý černý kartáček a vydává se za mne!“ 2. Mladá krasavice se slzami v očích vypráví knězovi, že spí v jiné ložnici, protože přistihla ve vlastní posteli manžela se sousedkou. Když domluví, vrhne se svatému muži kolem krku. Ten ji otcovsky pohladí po vlasech a povídá: „Mé dítě, je tvojí povinností mu odpustit.“ Pojednou v reakci na těsný kontakt pevného poprsí a oblých boků knězovo objetí zesílí a z jeho úst se ozve: „Ale nechtěla bys to tomu mizerovi nejdřív oplatit?“ 3. Na papežské konferenci se sejdou všichni kardinálové s papežem, který si vzal slovo: „Vážení kardinálové. Zkontaktovala mě firma Coca-Cola a nabídla naší církvi veliký sponzorský dar, pokud změníme slova „chléb náš vezdejší“ na „cocacola naše vezdejší“. Tedy se vás ptám: kdy nám končí smlouva s pekárnami???“ 4. Jeden kněz trpěl silným, suchým kašlem. Po několika vyšetřeních mu lékař říká: „Je mi líto, otče, nedokážu si to nijak vysvětlit, ale podle výsledků z laboratoře máte AIDS a pravděpodobně brzy zemřete.“ „To je hrozné.“ „Vím, jak je to pro vás těžké, ale člověk vašich duševních kvalit by se s tím měl vyrovnat…“ „No, musíme tam všichni… ale hrozné je to, že jsem si vždycky myslel, že ministrantům se dá věřit!“ 5. Sedí takhle Ježíš v nebi a kouří trávu. Přijde k němu Bůh a povídá: „Hele, synu, koukej toho nechat, jestli tě ještě jednou nachytám, tak tě vyhodím dolů na zem.“ Ježíš vydrží nekouřit hodinu, pak začne být nervózní, po dvou hodinách si začne hryzat nehty a po dvou a půl si zase zapálí. Za chvilku ho nachytá Bůh a shodí ho dolů na Zem. Ježíš padá a padá, a nakonec spadne v horách před osamocenou salaší. Vejde dovnitř, tam sedí bača a u stropu visí obrovská otep marihuany. No netrvá dlouho a bača Ježíši nabídne a za pár chvil jsou oba pěkně vysmátí. A Ježíš říká: „Ty, bačo, já se ti musím k něčemu přiznat, já jsem Ježíš Kristus.“ Bača se jen zašklebí a říká: „Síla, co?“ 6. Jednou takhle sv. Josef ráno leze z postele a jde na záchod. Ve dveřích křísne hlavou do futra a zařve: „Ježíši Kriste!“ A z postele Marie volá: „No vidíš, to je jméno! A ne nějaký René!“ 7. Pekař, který prodával špatný chléb, potkal místního faráře, který jej takto oslovil: „Já jsem velice nespokojen s vámi, neboť chci-li koupiti dobrý chléb, musím poslati do města.“ „Tak se mně také vede,“ odvětil pekař, „chci-li slyšeti pěkné kázání, tedy musím jíti také do města.“ 8. (víte) „Která není svatá, a přece je spasena?“ „Tráva.“ 9. Ptá se cvrček trávy: „Proč se nemodlíš?“ Tráva mu odpovídá: „Protože nechci být spasena“. 10. (víte) „Proč Bůh nemá titul Ph.D.?“ „Protože má jenom jednu známou publikaci. Protože nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech. Protože první dva studenty vyhodil, jelikož se naučili něco navíc. Protože konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě na vrcholku hory.“ (existuje 15 odpovědí) 11. Dítě se ptá katechetky: „Jestlipak také náš pan farář čurá?“ Katechetka je ve velkých rozpacích, ale nakonec se odhodlá k odpovědi: „Ano, ale jen trošičku.“ (podle prof. Savického, odposlechnuto na jedné nedělní bohoslužbě v jednom polském katolickém kostele) Anotace: Příspěvek se zabývá tematickým i jazykovým rozborem vtipů s náboženskou tematikou. Tyto vtipy je možné rozdělit do dvou skupin – na vtipy-hádanky a vtipyminipříběhy založené na dialogu. Převládá druhá skupina. Pro ni jsou typické postavy (sv. Petr, Bůh, satan, kněz) a prostředí (nebeská brána, nebe, kostel, peklo), i když oba tyto prvky jsou značně anonymizovány. Děj je nedůležitý, podstatná je vtipná pointa upozorňující na některé lidské slabosti. Modelovost výstavby vtipů, jejich relativní stručnost, jejich opakovatelnost a s ní souvisící variantnost jsou rysy, které umožňují chápat je jako typ frazému/idiomu – tak jak to uvádí F. Čermák. Abstrakt: The article offers thematic and linguistic analysis of jokes with religious thematic focus. Those jokes can be divided in two groups – jokes-riddles and jokes-mini stories based upon dialogue. The second group predominates. There are typical characters (Saint Peter, God, Satan, priest) and typical settings (Heavens’ door, Heaven, Hell) even if both elements are mostly anonymous. The plot is not important, the witty sting pointing at human weaknesses is important. The standard structure of the jokes, their relative brevity, their repeatability and corresponding variability are attributes that enable to perceive them as a specific type of idiom (according to František Čermák).
Podobné dokumenty
Konec sezóny 2010/2011
Jednotlivá představení se konají formou site-specific přibližující brněnskému publiku méně známá
a přitom zajímavá městská zákoutí.
Dramaturgem projektu je Hasan Zahirović, uměleckým garantem Jiří ...
The Baptist Tabernacle of Los Angeles
On by byl první, kdo by vám řekl, že udělal ve svých raných dnech boje proti hříšnosti a nevěře
některé chyby. Ale přes to vše zůstal věrný poselství a praktikám Božího slova...Já oceňuji a obdivuj...
Buďte pravdiví! 11. 9. 2016 1. čtení: 2K 1:17
Hospodin nezakázal - ale předstírá svou nevědomost. Úmyslně si vymýšlí. Eva se chytne jako vosa na
bonbon. A odpovídá hadovi: Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Ano, to je pravda. Ale pak Eva
po...