Sk 13,13-18.32-33a.37-39.42-52 „Z Páfu se Pavel se svými průvodci

Sk 13,13-18.32-33a.37-39.42-52
„Z Páfu se Pavel se svými průvodci plavil do Perge v Pamfylii. Ale Jan se od nich oddělil a vrátil
se do Jeruzaléma. Přes Perge šli dál do Pisidské Antiochie. Když nastala sobota, vešli do synagógy a
posadili se. Po čtení ze Zákona a Proroků vybídli je představení synagógy: "Bratří, máte-li slovo povzbuzení, promluvte k lidu." Tu povstal Pavel, pokynul rukou a řekl: "Muži izraelští a s nimi vy, kteří
ctíte jediného Boha, slyšte mne! Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše praotce, učinil z nich za
jejich pobytu v Egyptě silný národ a vyvedl je odtud svou velkou mocí. Celých čtyřicet let trpělivě snášel jejich chování na poušti,
A my vám přinášíme radostnou zprávu, že slib, daný našim praotcům, splnil Bůh nám, jejich dětem, a vzkřísil Ježíše. Ten však, kterého Bůh vzkřísil, se neobrátil v prach. Budiž vám tedy známo,
bratří, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon. Ale v něm je ospravedlněn každý, kdo věří.
Když Pavel a Barnabáš vycházeli ze synagógy, všichni je prosili, aby k nim o tom všem znovu
promluvili příští sobotu. Shromáždění se rozcházelo a mnoho židů i obrácených pohanů, kteří ctili
jediného Boha, doprovázelo Pavla a Barnabáše; ti s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby se drželi
Boží milosti.Příští sobotu přišlo skoro celé město slyšet Boží slovo. Když židé viděli tolik lidí, naplnila
je závist a začali Pavlovým slovům odporovat a rouhat se. Ale Pavel a Barnabáš směle prohlásili:
"Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k
ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Vždyť Pán nám přikázal: `Ustanovil jsem tě, abys byl
světlem pohanům a nesl spásu až na sám konec země.´ Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili
slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. A slovo Páně se šířilo po celé krajině.
Ale židé pobouřili vznešené ženy, které také ctily jediného Boha, pobouřili i přední muže toho města,
podnítili tím proti Pavlovi a Barnabášovi nepřátelství a vyhnali je ze svého kraje. Oni na svědectví
proti nim setřásli prach s nohou a odešli do Ikonia. Ale učedníci byli naplnění radostí a Duchem svatým.“
Když se Pavel s Barnabášem, vysláni svým domovským sborem v syrské Antiochiii, vydali na
svou první misijní cestu, jejich první kroky vedly na ostrov Kypr, do Barnabášova rodiště. Když ostrov prošli, ocitli před otázkou: Co dál? Vrátit se a znovu obejít křesťany v místě usazené, povzbudit je
a posílit v jejich víře, pracovat mezi nimi, nebo se vydat jinam? A když jít jinam, tak kterým směrem?
Nakonec se rozhodli, že půjdou dál, a to do Malé Asie, z Kypru byla celkem snadno dosažitelná; jenže
je také velká. Kam zamířit, kde v ní s misijní prací začít, která místa navštívit?
Možná si říkáme, že nejlepší by bylo jít od jednoho městečka ke druhému, od jedné vesnice ke
druhé, aby opravdu všichni měli možnost slyšet o Kristu. Tak to přece Ježíš před svým odchodem
k nebeskému Otci kladl učedníkům na srdce: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky...“,
říkal jim. (Mt 28,19) Vidíme ale, že Pavel, který zřejmě teď převzal iniciativu, má jinou strategii. Míří
do velkého obchodního střediska oblasti, ve které přistáli, totiž do Antiochie Pisidické. Ležela ve vnitrozemí a z Perge, kde přistáli, museli jít zhruba 8 dní hornatou a nebezpečnou krajinou. Pavel ale
věděl, co dělá, měl věc důkladně rozmyšlenou. Věděl, že z obchodního střediska se křesťanství roznese po okolí mnohem rychleji, než kdyby se stavovali v každé vesnici.
V Antiochii pak jejich první kroky vedly, jako i jinde, do synagogy. Žila tam totiž, jak se dozvídáme od Lukáše, celkem silná a v mnoha ohledech vlivná židovská menšina. Lukáš nás ale také informuje, že do tamější synagogy přicházelo i hodně pohanů; byli přitahováni Hospodinem, Bohem,
který se tak výrazně lišil od božstev pohanských. Pavel s Barnabášem samozřejmě synagogu navštívili, a jako hosté – tak to bývalo v synagogách zvykem - dostali příležitost promluvit. „Po čtení ze Zákona a Proroků je vybídli představení synagógy: Bratří, máte-li slovo povzbuzení, promluvte k lidu.“
A tak Pavel promluvil, a Lukáš jeho kázání zaznamenal.
Já jsem ho nečetla celé, můžete si ho v klidu přečíst doma; na čtení tady je trochu dlouhé. Jen řeknu, že v něm Pavel položil důraz na velké činy Boží, počínaje vyvolením Izraele a vyvedením
z Egypta, pokračujíc přes krále Davida a Jana Křtitele až po dar Ježíše Krista. To kázání, jak Lukáš
píše, posluchače velice zaujalo. Bylo úplně jiné než na jaké byli zvyklí; zasáhlo je, oslovilo a zatoužili
si ho vyslechnout ještě jednou. „Když Pavel a Barnabáš vycházeli ze synagógy, všichni je prosili, aby
k nim o tom všem znovu promluvili příští sobotu.“ A příští sobotu bylo v synagoze narváno, „přišlo
skoro celé město“, píše Lukáš. Což je nádherné. Ten příběh nám připomíná, že Boží slovo má opravdu
velkou moc! Rozhodně v Pisidické Antiochii přitáhlo davy.
Možná nás ale právě tato skutečnost nutí se ptát: „Proč je tedy nepřitahuje i dnes?“ Přáli bychom si
to, toužíme po tom, jenže ty davy nevidíme, a to nejen mezi sebou, ale ani jinde v naší vlasti. Nejspíš
proto, že Boží slovo nepůsobí automaticky, nevnucuje se jako dnes reklama, mluví tichým hlasem a
chce součinnost člověka. Musí prostě najít srdce, které je ochotno naslouchat, o slyšeném přemýšlet,
které touží po slovu.
V Antiochii to Pavlem tlumočené slovo o spáse v Kristu ta otevřená srdce našlo, ale ani tam nebyli
úplně všichni nadšeni, i tam byli lidé, které to slovo popouzelo a vedlo ke vzdoru. A kupodivu takových bylo nejvíc mezi členy vlastního Božího lidu, tedy mezi těmi, u nichž by člověk čekal, že budou
Božímu slovu otevřeni. Vždyť mu neustále naslouchali! Ale popravdě, ten vzdor nejzbožnějších není
zas tak překvapivý, stává se, že ti nejzbožnější slyší nejméně, jistě proto, že mají pocit, že už dávno
všechno o Bohu vědí, tak co jim bude kdo vykládat.
Víte, na jednu stranu těm židům, kteří se proti Pavlovi postavili, docela rozumím. Byli zaběhaní
v tom svém chápání Božího slova, tak jako jsme v něm zaběhaní i my. Kdyby přišel Pavel mezi nás,
bojím se, že by v mnohém taky narazil. Taky máme své zvyky, své stereotypy myšlení a výkladů Písma, a tak nevím nevím, jestli bychom dovedli přijmout člověka, který by přišel s úplně jiným pohledem na Boží zaslíbení, nebo zcela netypickým výkladem. Pavel byl v očích těch židů prostě sektář!
Problém byl, že se nespokojili jen tím, že prostě Pavlovi s Barnabášem přestali naslouchat, oni šli v té
své nespokojenosti mnohem dál: popudili proti nim představitele města a ti je vyhnali.
Co mě na té situaci zaujalo, bylo, jak Pavel na přístup těch nepřátelsky naladěných židů reagoval.
Nehádal se s nimi, jak bychom třeba čekali, nepřesvědčoval je o své pravdě; on prostě z města odešel,
aniž by se trápil nad tím, jestli tam to jeho působení k něčemu bylo, a jestli se ti, kteří uvěřili, nakonec
nenechají od Krista odradit tím nepřátelstvím židů. Říkala jsem si: Pavel prostě rozhodil semeno Božího slova do prostoru a ostatní nechal na Bohu, v jistotě, že se Boží slovo nemůže ztratit, že dříve
nebo později vykoná, k čemu bylo posláno.
Pavel byl zkrátka tím rozsévačem z Ježíšova podobenství. Jeho úkolem nebylo proměňovat lidská
srdce, činit z nich úrodnou půdu, jeho úkolem bylo rozhazovat semeno Božího slova. Že to semeno
padne do různé půdy, věděl Ježíš moc dobře z vlastní zkušenosti, věděl, že nejsou všechna lidská srdce
ochotná a připravená slyšet, schopná Boží slovo přijímat, se mu otevřít. Ale některá toho schopná
jsou, ano dokonce na to slovo čekají, touží po něm, ví Ježíš. A ví i to, že si to do prostoru rozhozené
Boží slovo tahle srdce najde. A to i dnes.
Není v naší moci donutit lidi Bohu naslouchat, je ale v naší moci rozhazovat zvěst o Boží lásce,
milosti, odpuštění, naději; rozhazovat svými činy i svými slovy, ale ne kazatelskými, nýbrž běžnou
řečí. V každém našem slově, v každém našem projevu, našem postoji by měla být vidět naše víra, náš
postoj k životu, naše naděje v Kristu, důvěra v Boha, jistota, že všichni lidé jsou milovanými dětmi
Božími. To si myslím, že je naše poslání: žít svou víru lidem na očích, žít jim na očích svou naději do
budoucnosti, svůj pokoj, otevřenost, laskavost. Tohle všechno rozhazovat do svého okolí bez zkoumání či očekávání výsledků; v jistotě, že Boží slovo si tu cestu k člověku najde.
Sledujeme společně misijní práci apoštola Pavla, práci, která by měla být vlastní každému křesťanovi, každý z nás by měl být takovým misionářem. Těžko ale tady budeme konat klasickou misijní
práci jako ten Pavel, protože žijeme na stále stejném místě a jsme obklopeni stále stejnými lidmi;
s těmi novými nepřijdeme tak často do styku. Rozhazovat kolem sebe důvěru v Boží moc a lásku ale
můžeme vždycky. V naději, že se najdou lidé, kteří za to budou vděční; dnes, zítra, po mnoha letech.
Není naším posláním se s lidmi o víře dohadovat, k něčemu je nutit, naším posláním je mít otevřené
srdce a žít svou víru, lásku a naději svému okolí na očích.
To byla jedna věc, o které jsem nad tím dnešním příběhem přemýšlela. Nebyla jediná. Přemýšlela
jsem taky nad tím, kolik lidského v naší víře je, kolik je v ní našich osobních ambicí, jak se dovede do
naší víry promítnout naše vnitřní nejistota, rozpolcenost, strach, nespokojenost, ale i touha po moci,
aniž jsme si toho vědomi. Vidíme to v tom našem příběhu na těch antiochejských židech. Jsou to určitě lidé zbožní, přitahují své pohanské okolí. A proti Pavlovi se nepostavili hned, nečteme, že by s ním
hned polemizovali.
Určitě pro ně jeho slovo bylo překvapením, a nijak zvlášť s ním nesouhlasili, přece jenom, jak už
jsem řekla, Pavel byl v jejich očích sektář. Jenže se proti němu postavili až ve chvíli, kdy se skoro celé
město vydalo si ho poslechnout; ne dřív. „Teprve když židé viděli tolik lidí, naplnila je závist a začali
Pavlovým slovům odporovat“, čteme v tom příběhu. Jejich zloba pak končí tím, že „proti nim podnítili
nepřátelství a vyhnali je ze svého kraje“.
Co jim vlastně vadilo, ptala jsem se? Pavlova moc, úspěch? Nebo to, že pohané jeho zvěstí získávají snadnou cestu k Bohu, bez zásluh, bez snahy, jen vírou? Vadí jim, že Pavel na sebe strhává pozornost, kterou předtím měli oni? Protože židovství, jak jsem zmínila na začátku, bylo v Antiochii
přitažlivé. Po Pavlově příchodu je ale najednou zájem jen o Pavla. Lukáš píše, že mu židé záviděli a
tak začali dokazovat, že Pavel nemá pravdu. Přišlo mi, že tu vůbec nešlo o Boží spásu, ale o to, kdo
bude mít větší vliv, kdo bude důležitější.
Není to ani poprvé a bohužel ani naposled, kdy je víra zneužita v boji o moc, jsme toho ve světě
svědky neustále. My tu moc nemáme, ale netoužíme v skrytu po té moci, po vlivu? Není náhodou i v
našich postojích přítomna - skrytě - závist, žárlivost, zloba? To jsou neblahé vlastnosti a jsou-li přítomny mezi křesťany, dovedou poškodit a znevážit celou Kristovu věc, Kristovu církev. Dnes se učíme u Pavla jiným postojům. Pravda, kdysi mu taky šlo o moc, setkání s Kristem ho změnilo. Jak jsme
viděli, v Antiochii klidně vyklidil pozice, nehádal se, nepřel, nebojoval o své postavení, ani tady ani
jinde. V dopise křesťanům ve Filipis dokonce napsal: „Dobře vím, že někteří káží Krista ze závisti a
z řevnivosti, z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, ale proto, že se domnívají, že mi v mém
vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať
upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.“ (1,15-18)
Myslím, že máme o čem přemýšlet.
Modlitba
Pane Ježíši, vyslal jsi své učedníky do světa, aby rozsévali tvé slovo, tvou lásku, tvůj pokoj všude,
kam přijdou. A od nás čekáš totéž, abychom rozsévali. Přiznáváme, že své poslání leckdy chápeme
jinak. Možná chceme víc pěstovat nežli rozsévat; možná se příliš ohlížíme po výsledcích a trápíme se,
že nejsou moc velké, a zklamání z toho nás brzdí v našem poslání. Pane Ježíši, možná směšujeme tvá
očekávání s těmi svými. Pomoz nám je rozlišit!
Abychom se nevyčerpávali marným úsilím a marnými sny, ale konali v plné důvěře to, co od náš
čekáš ty. Posiluj naši důvěru v moc tvého slova, přiznáváme, že upadá. Zajisté vlivem našich zkušeností s dnešním člověkem. Možná ale touží slyšet o tvé lásce, naději, ale my neumíme na jejich touhu
správně odpovědět. Možná jsme moc vzdálení, uzavření. Pomoz nám prosíme najít cestu k lidem, kteří
tě hledají!
Pane Bože, zbav nás marnivosti, pýchy, závisti a samolibosti. Pomoz nám, abychom uměli naslouchat s otevřeným srdcem i jiným názorům a jiným pohledům na tebe, tvé slovo. Vždyť nemáme patent
na pravdu, i když máme občas sklon si to myslet. Ty jsi ale větší nežli jsou naše představy o tobě, každému se dáváš poznat trochu jinak, v jiné podobě; jsi tak mnohotvárný, máš tolik podob, jsi tak bohatý
ve všem. Chválíme tě a velebíme, Pane pro tvou velikost. Zbav nás úzkoprsosti, uč otevřenosti.
Ke svým vyznáním a prosbám pak chceme připojit i tuto společnou modlitbu, kterou nás naučil
tvůj Syn, a tak voláme: Otče náš...
Čtení: 1 K 3,1-10