AS 6-2006 - Novinky

Transkript

AS 6-2006 - Novinky

AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006
Třeba je právě teď zase čas Hrabala začít
hrát, říká Polenský pábitel Petr Vaněk
Rozhovor připravila Pavlína Schejbalová .................. 29
My volíme Nahlížení! / Lenka Novotná ................... 31
DISKUZE NA TÉMA:
Kde vede hranice mezi amatérským
a profesionálním divadlem?
Jiří Matějček, Ing. Miroslav Houštěk,
PhDr. Jaroslav Vyčichlo .............................................. 3
DIVADELNÍ PŘEHLÍDKY
Krakonošův divadelní podzim 2006
František Laurin ........................................................... 6
Lesk a bída Vysokého / Saša Gregar .......................... 9
Matice českých divadelníků / Saša Gregar .............. 12
POPELKA „slaví“ čtvrtstoletí
Milan Schejbal ........................................................... 13
Rakovnická radost / Jan Císař ................................
Signály z Popelky 2006 aneb O čem
vypovídaly reflexe dětského publika
Bedřich Čermák .........................................................
Popelčiny OŘÍŠKY pomalu ztrácejí svou
kouzelnou moc / Pavlína Schejbalová ......................
O jednom aktu / Jiří Hraše .......................................
Amatérské soubory provokují profesionály
Rozhovor s Ninou Malíkovou, organizátorkou
Přeletu nad loutkářským hnízdem,
připravila Zuzana Vojtíšková .....................................
Pedagogická poema 2006
Vítězslava Šrámková ..................................................
Divadelní sešlost Boleradice 2006
Aleny Chalupové se ptala Lenka Novotná .................
19
19
20
22
POSED aneb POdzimní SEtkání Divadel
ve Svitavách / Jana Mandlová ................................... 33
Faustování / Na otázky odpovídá Štěpán Filcík ....... 34
Natruc Mefistotelovi / Hana Hejduková ................... 34
Jablonecké tančení / Zuzana Smugalová ................. 35
KUKÁTKO DO SVĚTA
10. Mezinárodní divadelní setkání
v Lörrachu / Milan Strotzer ...................................... 36
VČERA, DNES A ZÍTRA
Odměnou je radost / Rozhovor o ochotnickém
divadelním spolku Klicpera Sadská
připravila Simona Bezoušková .................................. 41
Divadlo je pro mě umění, říká režisér
divadla Kámen Petr Macháček
Rozhovor připravil Vladimír Hulec ........................... 43
„Chlapi, nemyslete si, že víte o divadle
všechno!“ / Rozhovor s profesorem
Janem Císařem připravil Jan Šotkovský .................... 46
O nenanebevzetí Jana C. / František Zborník ......... 49
Dopis Janě Urbanové k jejímu
neuvěřitelnému jubileu / Rudolf Felzmann ............. 50
23
Pak doprostřed pověsili splachovadlo
aneb Rebelka Majka K. / Vítězslava Šrámková ...... 51
26
Člověk nemusí všechno vědět, ale musí vědět,
kde to najde, říká František Lorenc ....................... 52
27
O Miroslavu Česalovi / Jan Císař ............................. 53
AMATÉRSKÁ SCÉNA
Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu.
Ročník 43. (Ochotnické divadlo 52.), číslo 6 / 2006.
Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu,
Blanická 4, 120 21 Praha 2.
Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer.
Redakce: Simona Bezoušková, Lenka Novotná, Mgr. Marie Poesová,
Mgr. Pavlína Schejbalová.
Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina
Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek,
MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, Zuzana Vojtíšková
a Ing. Jaroslav Vondruška.
Grafická úprava: Jitka Tláskalová (obálka a loga rubrik),
Simona Bezoušková a Milan Strotzer.
Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P.O.BOX 12 / Blanická 4, 120 2l Praha 2.
Tel.: 221 507 956-7, fax: 221 507 955, e-mail: [email protected].
Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník.
Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r.o., P.O.BOX 732, 111 21 Praha 1,
e-mail: [email protected],
tel.: Callcentrum 234 092 851, Fax: 234 092 813.
Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz).
Cena ročního předplatného 240,- Kč.
Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací.
Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 24.11.2006.
Příští číslo vyjde počátkem března 2007.
© NIPOS PRAHA 2006
ISSN 0002 – 6786. Registrační číslo: MK CR E 4608.
SERVIS / Dramaturgický pozorník
ROZHNĚVANÁ GENERACE – 6. část
Sławomir Mrożek, Václav Havel,
Jan Grossman, Milan Kundera aj.
Vladimír Zajíc ............................................................ 54
HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ
August Strindberg: Holanďan
Milan Strotzer ............................................................ 55
Zprávičky .................................................................. 57
Kalendář akcí / leden - březen 2007 ....................... 59
REPERTOÁROVÁ PŘÍLOHA AS
Divadelní hry prověřené jevištěm
Milan Strotzer ............................................................... I
Dramaturgický pendant
ke hře Marmeláda/ Vladimír Zajíc ............................. I
MARMELÁDA
Petr Macháček ............................................................. II
NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY
Léandre-Alain Baker: Dny se vlečou,
noci taky... / Pavlína Schejbalová ..................... XXVIII
3 AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006
CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA
KDE VEDE HRANICE
MEZI AMATÉRSKÝM A PROFESIONÁLNÍM DIVADLEM?
aneb POKUS O VYMEZENÍ POJMŮ AMATÉRSKÉ DIVADLO,
AMATÉRSKÉ UMĚNÍ, AMATÉRSKÁ DIVADELNÍ TVORBA
AMATÉŘI A PROFESIONÁLOVÉ
NA JEDNOM PŘEHLÍDKOVÉM JEVIŠTI
JE TO PROBLÉM?
Popravdě řečeno, trochu s tím problém mám. Mé představy o amatérském divadelním souboru vycházejí z toho, co znám ze
svého okolí. Lidé se po práci nebo po škole schází v nějakém prostoru a baví se tím, že cvičí a pak předvádějí divadlo. Někdy jen na
čas, mnohdy dlouhá léta. Soubor vede ten nejobětavější, většinou
trochu blázen, který po nocích
přemýšlí co, s kým, s čím, za co
a jak hrát. Ve dne pak po práci
běhá, shání a snaží se realizovat
to, co v noci vymyslel.
Když jsme vyjeli se
souborem v roce 2003 poprvé
do „velkého divadelního světa“, zjistil jsem, že si některé
amatérské soubory vypomáhají
profesionálními herci nebo režiséry. Ale až do letošní Popelky
jsem si myslel, že se to děje spíš
výjimečně. Že tomu tak není, Jiří Matějček. Foto: Milan Strotzer.
se dalo zjistit hned po přečtení
přehlídkové programové brožurky. A když jsem trochu pobrouzdal
po internetu, nestačil jsem se divit. Více než polovina soutěžních
inscenací (včetně obou doporučených do Hronova) vznikla pod
taktovkou profesionálů - vystudovaných a aktivně se divadlem
živících herců, režisérů, scénografů apod.
Jejich studia, znalosti různých divadelních fíglů a zkušenosti z práce v profesionálních souborech by měly být na soutěžní
inscenaci vidět. Často byly (u těch doporučených rozhodně). Někdy méně. A jedna inscenace u mne propadla na celé čáře, byť v
něm nehrál jediný neprofesionál. O dvou souborech vím, že jsou
amatérské v původním smyslu slova, u dvou se mi nepodařil zjistit
opak.
Jakou cenu má potom taková přehlídka amatérského
divadla? Mají se takto rozdílně pojaté soubory utkat v soutěžní
části přehlídky. Mají být ve stejné váhové kategorii? Čím víc o tom
Foto na titulní straně: 25. ročník národní přehlídky amatérského
činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník 2006 se z hlediska kvality
inscenací přiřadil k nejzdařilejším. Nominací na Jiráskův Hronov 2007
bylo oceněno Studio Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary za
inscenaci Čerokí, kterou se souborem připravila Hana Franková na motivy
knihy F. Cartera Škola Malého stromu. Foto z inscenace: Jan Švácha.
přemýšlím, docházím k závěru, že to není tak podstatné. Všichni
účastníci hrají pro potěšení své i jiných. A hraje-li v souboru výjimečně profík? Budiž! A vezme-li režii do rukou někdo zkušenější?
Proč ne! Aspoň je na co se dívat! A jde-li o soubor amatérů bez
valných zkušeností, který se probojoval až na nároďák? Pokud
zcela nepropadne, pak asi klobouk dolů. A pocit, že se v takové
konkurenci úplně neztratíte, není marný. Každopádně by se v ní
neměl ztratit ten profík, a to se po mém soudu párkrát stalo. Na
další Popelku se těší
Jirka Matějček.
PROFESIONÁLOVÉ A AMATÉŘI
HERCI A OCHOTNÍCI
Pominu-li dětská školní představení, začal jsem si s divadlem ve svých sedmnácti letech. Přivedli mě do hronovského
spolku divadelních ochotníků, kterému patřilo krásné Jiráskovo
divadlo. Začal jsem hrát, rozhlížet se kolem sebe a zajímat se o to,
co vlastně to divadlo je a jak se provozuje. Tehdy nebyli profesionálové a amatéři, ale ochotníci a kočovné divadelní společnosti.
My v Hronově jsme byli poněkud výjimeční ochotníci, měli jsme
divadlo, o jakém si mohli herci kočovných divadelních společností
nechat jen zdát. Mé setkání s herci se konalo na konci druhé světové
války, kdy si na týden naše divadlo najala Marečkova divadelní
společnost. Tehdy jsem zjistil, že
se někdo hraním divadla i živí.
Na toto poznání jsem aplikoval
zkušenost z jiných oborů lidského konání: Jestli se někdo něčím
živí, je v tomto oboru vyučen a
má určité zkušenosti, aby mohl
uspokojit požadavky, které na
něho vznášejí zájemci o výsledky jeho práce. Platí toto i v divadelní činnosti? Tehdy to ještě
úplně neplatilo. Nebyly herecké
školy (jen jedna konzervatoř)
a herci kočovných společností Ing. Miroslav Houštěk. Foto: Ivo
získávali své zkušenosti u svých Mičkal.
Foto na zadní straně obálky: POSEDu čili POdzimního SEtkání Divadel ve
Svitavách se v roce 2006 zúčastnily především domácí divadelní soubory.
Přehlídka vyvrcholila premiérou souboru C, který podle textů Danilla
Charmse vytvořil inscenaci nazvanou Fialový vítr. Dramatická školička
vystoupila se svou performancí Potichu i naglass, s níž zaujala letos na
Loutkářské Chrudimi. Foto Dramatičké školičky: Erik Kluka.
AMATÉRSKÁ SCÉNA 6/2006 4
starších a vyzrálejších kolegů, podobně jako učni u mistrů jiných
řemesel. Vysoká škola dramatického umění ještě nebyla. Po válce,
kdy taková škola vznikla a rozšířil se i počet konzervatoří, se změnil i status profesionálního herce. Stal se jím člověk talentovaný ve
svém oboru, vzdělaný a na nejvyšší úrovni dokonce s vysokoškolským diplomem. Vždy jsem pochyboval a pochybuji dodnes, že
hercem se může někdo stát absolvováním školy. Myslím si stále, že
jakým kdo je nebo bude hercem, závisí v prvé řadě na talentu, který
mu byl nadělen odjinud. Odkud? Kdo ví?
Přibližně ve stejné době, kdy vznikaly herecké školy,
začali se vzdělávat i ochotníci. Ve válce a na jejím konci začali
zajíždět do různých souborů známí, oblíbení a zkušení herci z pražských divadel. V různých kurzech a školeních učili chtivé adepty
herectví mluvit, správně dýchat, užívat gest a pohybu. Časem se
z toho vyvinula celá soustava různých školení a seminářů, kde se
nadaní členové divadelních souborů učili nejen divadlo hrát, ale
seznamovali se i s historií divadla a s dramatickou literaturou. Ale
stejně jako profesionální herci ve svých školách, ani ochotníci v
kurzech a v poslední době v divadelních dílnách se nemohli „vyučit
na herce“. Všichni byli vzdělanější, informovanější, lépe ovládali a
využívali divadelní techniku. Rozdíl byl a je v tom, že někteří studují celodenně s cílem být jednou členem profesionálního divadla
a věnovat se tomuto povolání celý život. Ti druzí se školí proto,
aby kvalifikovaněji mohli provozovat svoji zálibu, „hrát divadlo z
ochoty a veřejně vystoupit“, řečeno dnešním jazykem provozovat
„amatérské divadlo“.
Jaký je v tom tedy rozdíl? Samozřejmě, v prvé řadě v podmínkách, ve kterých se divadelní představení uskutečňuje – sály,
výprava, hudba, technické vybavení jeviště, kostýmy, rekvizity a
honoráře. Ale to vše není určující pro herecký výkon, i když mu
může hodně napomoci. To prvotní vždy byl, je a bude „herecký
talent“. Proto jsou výborní herci a průměrní herci a proto jsou i
dobří amatérští herci a amatéři méně dobří. Talent je hodnota, kterou nelze ničím získat. Buď je, a nebo není! S tím je nutno se smířit,
nezávidět těm šťastným, kterých není zase tak mnoho, a poctivě s
mírou svého talentu divadlu sloužit. Je zajímavé, že divadlo se umí
odměnit všem, kdo je s láskou a zaujetím provozují.
Tedy závěrem: profesionál je ten, kdo se v nejvyšší možné míře naučí ovládat všechny disciplíny hereckého povolání, které
mu umožní naplno rozvinout jeho talent. Rozhodne se věnovat
práci v divadle celý svůj život a tato práce ho uspokojuje a živí.
Amatérem je ten, kdo ochotně věnuje svůj čas studiu hereckých
disciplín v kurzech a dílnách a tráví svůj čas dobrovolně na zkouškách, aby mohl uskutečnit veřejné vystoupení, ze kterého cítí vnitřní uspokojení a radost, ale vyučen je v jiné profesi, která ho živí.
Ing. Miroslav Houštěk
PONĚKUD INTUITIVNÍ POKUS
O VYMEZENÍ OBSAHU POJMŮ
AMATÉRSKÝ A PROFESIONÁLNÍ
Přečtením dosud zveřejněných příspěvků na téma zadané
v anketě snadno zjistíme, že všichni diskutující připouštějí, že amatéři (v našem případě konkrétně divadelní ochotníci, ale tento názor
lze extrapolovat na kterýkoli druh umění) dokáží vyprodukovat
umělecké dílo, které nese znaky profesionálního provedení. Také si
to myslím, ale problém není tak jednoduchý. Pokud by každé umělecké dílo neslo znaky dokonalosti, neexistovala by hranice mezi
amatérským a profesionálním a oba tyto pojmy by byly zbytečné.
PhDr. Jaroslav Vyčichlo (uprostřed) na Krakonošově divadelním podzimu ve
Vysokém n. Jiz. 2006 předává ocenění Zlatý odznak J.K. Tyla Jiřímu Šimkovi.
Vpravo přihlíží Ing. Dušan Zakopal. Foto: Ivo Mičkal.
Nemusely by existovat, ale existují, a tak tu nějaká hranice nebo
rozdíl mezi profesionálním a amatérským být musí.
Zdá se, že takovou jednoznačnou hranicí může být skutečnost, zda je autor uměleckého díla za svoji práci placen či nikoli.
Jistě, ten kdo je za svoji uměleckou práci honorován, je profesionál,
kdo ji dělá bezplatně, je amatér. Je to ovšem jen jedno a jediné
celkem jisté hledisko, jeden obsah který oba pojmy nesou. Je to
hledisko zažité, ale velmi formální, nic neříká o kvalitě vzniklého
uměleckého díla, nic o tom, zda vzniklé dílo je dobré, nebo jde o
zmetek. A hledisko kvality oba termíny bezesporu také nesou.
Profesionální = kvalitní, amatérský = vzniklý ze záliby,
bez profesní přípravy, tedy přinejmenším s pochybnou kvalitou
(vlastně proto ty amatéry nikdo neplatí). Jenomže to není pravda.
Jak to tedy vysvětlit?
Co dělá umělecké dílo uměleckým? Domnívám se, že
opravdovost a síla působení společenské reality, která je v díle
umělecky ztvárněna na příjemce, dopad díla především na emocionální složku jeho osobnosti. Kvalita. Troufám si tvrdit, že čím je
tento dopad intenzivnější, čím více je příjemce uměleckého zážitku
„zasažen“, ať už příjemně, nebo nelibě, tím je umělecké dílo kvalitnější. Snad bychom v rámci našich úvah mohli říci, že je profesionálnější. Profesionalitou uměleckého díla bych tedy rozuměl míru
a sílu ovlivnění zejména estetické, citové a etické složky osobnosti
příjemce, chcete-li, konzumenta umění a často a spíše ex post, také
jeho racionální složky osobnosti.
Faktorů, které mohou ovlivnit dopad uměleckého díla na
osobnost příjemce, tedy profesionalitu díla, je celá řada, aniž by bylo
možné s jistotou stanovit jejich důležitost. Bylo by možné je rozdělit
přinejmenším do dvou skupin. Aby umělecké dílo bylo profesionální,
je závislé na faktorech, které ovlivňují jeho vznik „přímo a zevnitř“,
prostřednictvím osobnosti autora, interpretů či ostatních tvůrců, faktorů, které se s časem zásadně nemění nebo v době vrcholné umělecké tvorby dané osobnosti jsou již stabilní či ukončené, totiž na jejich:
•
•
•
•
•
•
•
•
talentu; /1/
všeobecném vzdělání;
speciální (profesní) přípravě;
praxi;
intelektuálním potenciálu;
schopnosti reflektovat realitu společenského bytí a jednotlivé její části syntetizovat v umělecké zkratce v díle;
intuici;
motivaci podněcující vznik díla.
Vedle vyjmenovaných je možné vyhledat i faktory, které
ovlivní kvalitu uměleckého díla „nepřímo a zvenku“. S časem a
situací v níž dílo vzniká jsou tyto faktory velmi a velmi proměnné,
např.:
•
•
•
•
•
•
momentální fyzický stav autora a ostatních tvůrců;
momentální psychické rozpoložení autora a ostatních tvůrců;
zájem na vznikajícím díle;
inspirace;
technické možnosti místa v němž dílo vzniká (v případě
divadla možná více než u mnoha jiných druhů umění);
finanční možnosti za nichž dílo vzniká.
Uvedený výčet faktorů je jen náhodný a jistě ne úplný.
Většina z nich však (podle mého názoru) zabezpečí vyšší či nižší
kvalitu, tedy profesionalitu uměleckého díla. Stejné faktory ale
ovlivňují vznik jak profesionálního, tak amatérského umění.
Rozdíl tu však přece jen je. Umění vznikající mimo profesi má k dispozici pouze některé z uvažovaných faktorů, proto
má (v průměru) méně kvalitní výsledky než umění profesionální.
Jen v případě příznivého souběhu uvedených a dalších faktorů, za
nichž neprofesionální umělecké dílo vzniká, lze mluvit o profesionální úrovni. Z amatérské divadelní praxe si troufnu jmenovat
alespoň jeden případ (i když by jich bylo možné vyjmenovat mnohem více). Případ Petra Lébla, kdy zřejmě díky talentu, intelektuálnímu potenciálu, intuici, motivaci a zájmu především jeho jako
režiséra, ale pravděpodobně stejných dispozic herců, vznikaly na
amatérském jevišti inscenace srovnatelné svým dopadem s profesionálními. Takto maximálně disponovaný jedinec se ale dříve
nebo později začne svým uměním živit a stane se profesionálem.
Kolik profesionálních herců, společensky uznávaných, nemělo
onu školskou profesní přípravu, ale „jen“ talent a praxi. Ukažte
na spisovatele, který by měl „vysokou spisovatelskou“! Tvůrčí
psaní lze nepochybně do jisté míry naučit, ale je třeba vrozené
schopnosti tvůrčím způsobem myslet a zvládnout syntaxi jazyka,
což lze také především díky talentu a praxi. Je úspěšný spisovatel,
původním povoláním např. lékař (Josef Nesvadba nebo Miroslav
Holub) amatér, nebo profesionál? Vytvořil dílo amatérské nebo
profesionální? A je režisér, původním povoláním např. učitel,
amatér, nebo profesionál? Vytváří amatérské, nebo profesionální
dílo?
Značně také záleží na tom, vzniká-li dílo činností a zásluhou jedince (např. beletristické dílo, včetně textu dramatu), nebo jde
o dílo kolektivní (divadelní inscenace). Záleží i na tom, vzniká-li
v kolektivu formálním, kdy členové kolektivu jsou vybráni podle
nějakého předem daného klíče a pracují za mzdu. Jsou tedy „profesionálové“?! Nebo vzniká v kolektivu neformálním, jehož členové
pracují z vlastního zájmu o danou věc, nejsou většinou za takovou
práci placeni a jsou tedy „amatéry“!? Jak a kdy. Obojí může být, a v
konkrétních případech také je, výhoda i nedostatek.
Žádný z výše uvedených faktorů sám o sobě nezaručuje
onu kvalitu díla, kterou bychom mohli nazvat profesionální. /2/
Jeden význam nepodmiňuje druhý, co je profesionální (vytvořené
za mzdu) nemusí být a mnohdy není kvalitní a co je amatérské či
neprofesionální (vytvořené ze zájmu a bezúplatně) nemusí být a
mnohdy není nekvalitní. Právě ve směšování nebo zaměňování
obsahů obou termínů kvalita a profesionalita se zdá být jádro
problému. Výsledkem je ne zcela shodné chápání obsahu obou
termínů různými posuzovateli. Prostě si nerozumíme. A nezáleží
na tom, že příjemce uměleckého díla jeho kvalitu posuzuje na základě stejných faktorů na jejichž základě ji tvůrce syntetizuje, jen
s tím rozdílem, že umělecké ztvárnění reality na rozdíl od autora
vždy analyzuje a porovnává či aplikuje do své reality. Hranici
mezi amatérským uměním a uměním profesionálním nelze odvozovat z obsahů obou pojmů, který jim je přisuzován, ale jen a jen
z intenzity dopadu uměleckého díla na příjemce. A protože tento
dopad je u každého jedince jiný, je i hranice mezi uměním a neuměním různá. Neostrá a individuální. Co je pro jednoho uměním,
je pro jiného kýčem a naopak. Posouzení této hranice vždycky
zůstane zcela subjektivním hlediskem. Nelze-li v umění nalézt
hranici mezi kvalitou a povrchností (nekvalitou), nelze nalézt ani
hranici mezi profesionalitou a amatérismem.
PhDr. Jaroslav Vyčichlo
_____________________________________________________
/1/ Obsahem termínu rozumím psychologickou definici: „Talentem se míní (domnívám se, že především vrozená) a mimořádně
rozvinutá schopnost člověka, která ho činí výjimečně způsobilým k určitému okruhu činností nebo k podávání mimořádných
výkonů při provádění konkrétní lidské činnosti.“
/2/ Domnívám se proto, že při užívání termínů profesionální a
amatérský je často oběma termínům dáván dvojí obsah. Z jazykového hlediska jsou to pak homonyma. (Profesionální = placený, ale také profesionální = kvalitní; amatérský = neplacený,
uskutečňovaný ze záliby, ale také amatérský = nekvalitní; termíny jsou chápány jako homonyma). V jiných případech jsou pak
termíny často chápány naopak jako synonyma. (profesionální
= kvalitní; neprofesionální = amatérský = nekvalitní. (V tomto
případě jsou termíny chápány jako synonyma). A nemá cenu
se s touto skutečností trápit, jde o vlastnost, mnohotvárnost a
barevnost jazyka.
Ochotnický spolek TJ Sokol Pyšely / Ernest Bryl a Kateřina Gärtnerová:
Malované na skle. Foto: Ivo Mičkal.
BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK
Vyňato ze závěrečné zprávy poroty KDP 2006, která vyšla ve zpravodaji
přehlídky Větrník 21. 10. 2006
Hned v úvodu lze konstatovat,
že dramaturgie přehlídky byla pestrá,
uvedené hry dávaly dostatek možností pro
osobitou, režijní a scénografickou práci,
ale také bohatě diferencované situace
umožňující soustředěnou hereckou práci
Z uvedených titulů je patrný mimořádný
podíl českých autorů, což je na divadelních přehlídkách jev ojedinělý. Každá z
her má svoji výraznou kvalitu a přitažlivost dávající šanci na inscenace zábavné
a vzbuzující zájem širokého publika.
Stručně k charakteristice inscenací, v pořadí tak jak se hrály:
KRAKONOŠŮV
DIVADELNÍ PODZIM
Divadelní spolek bratří Mrštíků z Boleradic se opíral o úspěšnou
Foto: Ivo Mičkal
muzikálovou předlohu Zvonokosy Petra
Marka a Jindřicha Brabce. Původní dílo
zkrátil, došel spíše ke zkratkovitým obrazům než k bohatšímu
propojení jednotlivých dějových linií. Inscenace je lapidární, ale
koneckonců vše podstatné se odehrálo. Lidnatý soubor má výborné typové obsazení a prokazuje značnou muzikálnost. Inscenace
je vkusná, režijně dobře organizovaná s různou kvalitou herecké
práce. Často chybí přesná motivace a vědomí okolností, v nichž
postavy jednají. Plnokrevné jsou ovšem scény Ferdy Čupra Stanislava Svobody, Bohdana Macaráta Bořivoje Veselého a Pěšinky
Antonína Korába. Větší část dámského souboru postrádá určitější
proměnu v situacích, kdy mají působit více smysly než rozum.
Smrt Vincka Antonína Vejvančického je silným emocionálním
zakončením inscenace. Věčně zelené Zvonokosy znovu dokazují
svoji aktuálnost postavami politiků bojujících o moc. Ta druhá linie
inscenace, nezávislá na politické situaci, dává naději, že lidé se budou stále milovat, plodit děti, ženy budou přitažlivé, vinice urodí a
víno bude lepší bez ohledu na hodiny, které odměřují náš čas.
Divadelní soubor Žlutičan ze Žlutic zahrál původní novinku Jaroslava Břehového Rejžák z Prahy. Krizí procházejícího
ochotnického souboru se zmocní posedlý režisér z Prahy, který se
rozhodne dovést divadelní spolek k výšinám moderního umění. A
tady začíná boj souboru (zprvu uvěří a chce vyhovět) za záchranu
duševního zdraví. Ukáže se, že režisér režisérem není, jeho vize
není moderní divadlo, ale zmatené pitomosti, které se chtějí tvářit.
Což je ostatně situace na českých jevištích v době postmoderní ne
tak neobvyklá. Soubor nebojuje za zapšklé dřevní divadlo, ale o
divadlo mající postavy, příběh a celkový smysl dávající šanci oslovit diváka. Autor se nesnaží rozehrávat bohatěji vztahy mezi lidmi,
i když zásadní postoje jsou zcela čitelné. Nejvýraznějším kladem
herecké práce je určitá jevištní autenticita a schopnost výborně
pointovat. Z pozoruhodné práce souboru zaujali především Eva
Ivany Bradáčové, Lída Jany Konopíkové, Oto Ivana Michalíka a v
neposlední řadě autor textu Jaroslav Břehový jako posedlý režisér
Borec. Inscenace je chytrá, vtipná a vyvolává v hledišti salvy souhlasného smíchu.
Ochotnický spolek TJ Sokol Pyšely našel silný citový
vztah k hudebnímu zpracování jánošíkovské legendy polských
autorů Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle.
Šťastně použili i přebásnění textů Jaromírem Nohavicou. Autoři
sami odmítali tvrzení, že napsali muzikál (zpívané party jsou řazeny jinak, všechny texty podloženy hudbou, neexistuje dělení na
DS Žlutičan Žlutice / Jaromír Břehový: Rejžák z Prahy. J. Břehový v roli
režiséra Borce. Foto: Ivo Mičkal.
DS bratří Mrštíků Boleradice / Gabriel Chevallier, Petr Markov: Zvonokosy.
Foto: Ivo Mičkal.
čísla, v improvizaci zazní melodie, ostatní se přidají, vše se rodí před
divákem). Soubor šel cestou jinou. Předlohu výrazně zkrátil a inscenaci stavěl na jednotlivých hudebních číslech směřujících k dílčím
potleskům. Zkušený režisér vědomě volil jiný úhel pohledu na situace, protože věkové složení souboru by neumožnilo hrát plnokrevnou
zbojnickou baladu. Inscenace se tak stala velmi citlivým a zaujatým
převyprávěním příběhu, působí spíše jako jevištní koncert hudebně
dramatického díla, kde se soubor přeskupuje do určitých aranžmá
podle potřeby scénického řešení bez výraznějšího hledání situace a
jevištní metafory. Z jednotlivých postav pak nejvíce upoutaly Smrt
Martiny Linhartové, Janík Tomáše Chmátala a Ďábel Tomáše Bartáčka, ale i oba vypravěči. Podstatná je ovšem výborná muzikálnost
souboru, úprava partitury a hudebně pěvecké nastudování Jaroslavem Pařízkem. A to nakonec přineslo i vřelou odezvu publika.
Inscenace souboru Geisslers Hofcomoedianten Kuks,
hry Amor tyran vznikla v roce 2000 při příležitosti festivalu barokního divadla na Kuksu. Podobné texty, většinou morality (dnes
objevované Dr. Bohadlem), se hrávaly v prostředí šlechtických
salonů. Práce souboru stojí na prvcích lidového divadla (realizuje
se samozřejmě jenom část textu), hraje se stylizovaně s množstvím
KRAKONOŠŮV DIVADELNÍ PODZIM / BYLO
zpětná vazba, vznikají mrtvé pauzy a čekání na repliku. Ani rychlejší
tempo řeči nenahradí vnitřní aktivitu. Typově dobře obsazená komedie je hraná se vkusem, snad až příliš decentně, jakoby se spíše hrála
hra ze života s detektivní zápletkou a trochou zábavy.
Z přebohatého díla A. P. Čechova si soubor Divadla nad
kinem z Horní Moštěnice vybral dvě půvabné miniatury - Výročí a
Medvěda. Přes rozdílnost základních situací mají tyto aktovky něco
společného. Každá končí úplně jinak než začíná. V grotesknějším
Výročí se očekává slavnostní
ocenění šéfa banky, v Medvědovi se začíná sporem o to, zda
vrátit, či nevrátit peníze. Výročí
končí naprostým chaosem a
rozvratem. Medvěd pak končí
začátkem šťastného vztahu. A u
obou mezi začátkem a koncem
je veliký oblouk hereckého
jednání, čitelné mikrosituace a
zlomy. Výročí nemělo dostatečně režijně ujasněnou situaci,
probíhá ve volném temporytmu
a souboru se (přes snahu o jistou charakteristiku postav) nedaří situace gradovat, postavy
nejednají se silnou motivací. V Medvědovi
stojí herecké jednání představitelů dvou
hlavních hrdinů na přesné zpětné vazbě,
dialogy mají spád i humor. Je znát i přesné
sledování a vzájemné odhalování vlastních
cílů. Představitel Smirnova Slávek Odložil
působí svým kostýmem, jako by právě přišel
ze salonu, a ne že by objížděl v zoufalém
chvatu své věřitele. Někdy se zdá, že místo
vnitřního procesu reaguje gestem a výraznou
mimikou, jakoby postavu spíše představoval
než ji žil. Nicméně se jedná o výkon suverénní, jevištně nosný. Představitelka Popovové Alena Hošťálková má všechny předpoklady zahrát bohatou škálu proměn této
osamocené a nevyžité vdovičky, má šarm,
humor, ženskou přitažlivost a přesně chápe
DS Geisslers Hofcomoedianten Kuks
oblouk postavy. A ona to byla, která dávala
Anonym: Amor tyran. Foto: Ivo Mičkal.
svým mimořádným výkonem zapomenout
na jinak ne příliš podařený večer.
režijních i výtvarných nápadů, jistá naivita přístupu je kombinována s prvky moderního divadla. Představení je koncipované jako
zkouška přerušovaná režisérem (Petr Hašek je nejenom výrazným
hercem, ale také skutečným režisérem inscenace), se zapojením
diváků do hry. Herci hrají s mimořádným nasazením, nadsázkou a
bohatou pohybovou stylizací, především Vendula Štíchová. Originální soubor přinesl inscenaci poučnou i poučenou, ale především
zábavnou.
Jsou komedie řemeslně dobře napsané, produkčně levné, s
malým obsazením, příběhem pochopitelným širokým vrstvám publika a situacemi, do kterých se může dostat každý. Do této kategorie
patří hra Donalda Churchilla Moje přítelkyně slečna Flintová v
podání DS CHAOS z Valašské Bystřice. Hra je poučena francouzskou fraškou, a tak inscenátoři nemohou opomenout vršení situací,
přesných míst, v nichž se zdá, že není úniku, aby se na chvíli našlo
řešení, které další situace zhatí. A z toho vyplývá proces rychlého
rozhodování a práce s temporytmem. A zde je základní problém inscenace. Představitelé situacemi volně procházejí, konverzují, místo DS Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Barokní hauptakce - anonym: Amor
aby je řešili bohatým hereckým jednáním. A tam, kde není přesná tyran. Foto: Ivo Mičkal.
DS CHAOS Valašská Bystřice / Peter Yeltham, Donald Churchill: Moje
přítelkyně slečna Flintová. Foto: Ivo Mičkal.
Divadlo Nad kinem Horní Moštěnice / A.P. Čechov: Medvěd. Foto: Ivo
Mičkal.
Chvaletické divadlo Jen Tak
oživilo vysockou přehlídku nejen svým
mládím, ale především moderní pohádkou
pro dospělé Ve mlejně, napsanou režisérem souboru Ivanem Loňkem. Hra má
všechny rysy naivního umění (často působí jako román z červené knihovny), které
inscenace v tomto duchu půvabně rozvíjí.
Soubor hrál s viditelnou chutí, postavy
si nepomáhají obecnou charakteristikou,
herci jsou přirození a i ty nejtvrdší slovní
gagy v jejich ústech působí jako nevinné
repliky. V práci souboru se projevila odlišná herecká zkušenost, od jednoduché
přirozené naivity až ke schopnosti postavu
koncipovat v určité jevištní stylizaci a výraznější jevištní kresbě. Radost je pak sledovat především vodníka Martina Vencla
a Billa Jana Bureše. Problém inscenace je
v menší temporytmické výstavbě situací
a celkovém tvaru. Představení je chytré,
zábavné, s přitažlivými dialogy, a navíc
přináší do hlediště i chvíle nečekané lidské upřímnosti.
Divadelní soubor Kolár při TJ Sokol Poniklá uvedením Krvavého románu podle knihy Josefa Váchala vzbuzoval
mimořádnou pozornost. Josef Váchal, ojedinělá a originální
osobnost českého umění, se vyznával z lásky k pokleslému literárnímu braku, ale zároveň v bohaté dějové kompozici odhaloval
i jeho komičnost. Úprava Ladislava Horáčka postihuje základní
tón románu, nicméně jistý odklon od výrazných krvavých situací a jejich propletenců zbavuje inscenátory některých možností
původní předlohy. Režisér Pavel Plichta přesně organizuje inscenaci, okouzluje diváky záměrnou naivitou, jde cestou přiznané
divadelnosti včetně půvabně zpívaných textů na známé melodie.
V herecké složce dochází k určitému rozpětí mezi nechtěnou
naivitou některých představitelů až k jevištně přesné kresbě a výrazné charakteristice především v postavách, které jako kolekci
vytvářejí Jarda Urík a Tomáš Hájek. Inscenace má pozoruhodnou
scénografii, skvěle namalované nápadité prospekty, kostýmy
mají svou přesnou funkci a barevnou estetiku. A nad tím vším
je nakažlivá chuť souboru hrát divadlo nacházející bezprostřední
odezvu hlediště.
Celou přehlídku charakterizovala vyprodaná představení,
zájem širokého publika, a především výrazný kontakt mezi jevištěm a hledištěm ve většině případů.
Nedílnou součástí přehlídky byly i další doprovodné
akce: Rozborové semináře vedené odbornou porotou za účasti
souboru a divadelní veřejnosti, rozborový seminář KDP složený
ze zástupců zde hrajících souborů a dalších zájemců, seminář
KDP dětem určený žákům základních uměleckých škol ze širokého okolí s návštěvou představení, rozborového semináře a
besedou o historii divadla a herectví a tvůrčí seminář Klubu režisérů SČDO. Přehlídku doprovázela výstava v městském muzeu
k výročí občanského sdružení VOBSKOČÁK a další neformální
akce.
Závěrem mi dovolte, abych jménem poroty poděkoval
pořadatelům za skvělé podmínky pro její práci a také všem souborům bez rozdílu za vnímavost a vstřícnost, se kterou se zúčastňovali rozboru svých představení.
František Laurin
DS J.J. Kolár při TJ Sokol Poniklá / Ladislav Horáček podle Josefa Váchala: Krvavý román. Foto: Ivo
Mičkal.
LESK
A BÍDA
VYSOKÉHO
Foto: Ivo Mičkal
V uplynulém roce se hodně vášní rozhořelo kolem pořádání
národní přehlídky venkovských divadel ve Vysokém nad Jizerou. Když
mě Pavlína, dnes Schejbalová, po svém vynikajícím ochotnickém otci
a guru vysockého Krakonoše Morávková, požádala, abych o letošním
Vysokém napsal, neboť jsem přijal pozvání k účasti v porotě tamtéž,
neváhal jsem ni vteřinu. Už proto, že s Vysokým mám nějaké dávné
účty, které bych chtěl vyrovnat.
Osobně nepatřím k těm, kteří fenomén venkovského divadla
považují za národní poklad, jež by měl navíc mít svou vrcholovou
přehlídku. Kdysi jsem téměř potupně musel tuto přehlídku opustit,
protože, coby redaktor Větrníku, jsem podle mého názoru „vtipně“
navrhoval, že usnesou-li se zastánci národních přehlídek venkovských
(dříve vesnických a zemědělských) souborů na tom, že je to soutěž pro
ansámbly žijící převážně venkovským způsobem života a v sídlech do
5 tisíc obyvatel, že tedy já furiantsky navrhuji soutěž souborů obyvatel
sídlišťního charakteru, a to pro obyvatele z činžáků žijících od třetího
patra výše, ochotníci z přízemí že budou vyloučeni. Myslel jsem to
z legrace, ale mnozí to vzali smrtelně vážně, dokonce jako urážku.
Ale ruku na srdce, kdo dnes vlastně žije
venkovským způsobem života a co je sídlo
do 5 tisíc obyvatel? To je dnes, přátelé, městečko, pořádná obec, v české krajině téměř
zglobalizovaná, už má i supermarket. Navíc
je ta velikost trochu mimo rámec teoretické
regionalistiky (ta za vesnické osídlení pokládá aglomeraci s max. třemi tisíci obyvatel,
nespojenou v jeden urbanistický řád). Chceme si snad namlouvat, že Horšovský Týn je vesnice? Že ořechovský
soubor žije venkovským způsobem života? Že legendární Bednárikův
soubor ze Zelenče byl skvělý svým venkovským původem?
Ale proč vlastně tento úvod o věcech, které jsou dávno projednány a prodiskutovány (a zapomenuty)? Dušan Zakopal mi na to
téma vždycky říká, nevracej se! Milý Dušane, milá Artamo, musím
se vrátit. Protože bitva o Vysoké není dobojována. Je-li vůbec jaká,
vlastně se neví, kdo s kým a o co bojuje. Do Vysokého nad Jizerou
jezdí tradiční soubory, tradiční společnost, občas se vloupá nějaká
nová tvář (a je okouzlena, viz letošní Geisslers Hofkomedianten).
Výběr na přehlídku má svůj standard, existují zavedené regionální
přehlídky venkovských divadel, dostávají i granty MK ČR. A to i bez
ohledu na loňské a letošní nedorozumění, co je to vlastně postupová a
nepostupová přehlídka a má-li přehlídka, exponující ve své preambuli postup na Vysoké,
právo na standardní grant (tehdy 10 tis. Kč),
nebo nic.
Nikdy jsem na poslání vysocké
přehlídky nezměnil názor – byla skutečně
výtečná a výjimečná v době, kdy se všelijak
se soubory zacházelo. Pán bůh zaplať přírodě, v tomto případě totalitnímu ministerstvu
zemědělství, tehdejšímu vyhlašovateli, které
chtělo mít tuto přehlídku coby povzbuzovatele a výkladní skříň kulturní úrovně naší
socialistické vesnice. Že se tento „ďábelský“
záměr bolševikům vymkl už v zárodku, za
to mohou osvícení divadelníci, Láďa Lhota,
Petr Pešek a další. Vysocká přehlídka poté
zrodila jak zmíněné Ořechovské divadlo,
tak Láďu Valeše, Ludvíka Němce a další, i
Vobsokočák, kde se to hemží Pražáky, Karlovaráky, Brňáky, Hradečáky, jakož i dalšími vesničany, Sejkorák se možná už dostal
do Encyklopedie Brittanica.
Chvaletické divadlo Jen Tak Chvaletice / Ivan Loněk: Ve mlejně. Foto: Ivo
Mičkal.
Za ta léta (Krakonošův divadelní podzim bude mít za chvíli
40leté výročí !) víme, že se tady na „národní úrovni“ hraje především
činoherní divadlo jistého okruhu souborů. Má často i hudební složku,
ale o muzikálu bych se neodvážil mluvit, to jsou jen zbožná přání
těch, co si tento žánr stále pletou s operetou či hrou se zpěvy. Ovšem,
takoví Furianti z Boleradic, to je lahůdka! Jde tu o druhově přesně vymezené divadlo, což samozřejmě nebrání tomu, aby tu občas nebylo
něco, co jako výjimka potvrdí pravidlo. Vysoké vzpomíná i na výtečné a špičkové soubory vybavené talentovanými herci a kumštovními
režiséry - zbytek by zřejmě neobstál na žádné regionální přehlídce
tzv. nevesnického(!) amatérského divadla, vůbec ne už v Třebíči
nebo Poděbradech. To by bylo lomení rukama - „kdo to sem proboha
poslal!“ I úroveň porot soutěží venkovských souborů v regionech nebývá valná. To je pochvalých slov a pozitivních recenzí, těch floskulí
a „odborných“ přívlastků… Stačí ocitovat z letošních posudků regionálních porot, ani se neodvážím jmenovat jména souborů, natož posuzovatelů. Čteme tu např. – „půvab nastudování spočívá v uvolněné
divadelnosti, která nabízí osobitý zážitek diváků a zkušenost v novém
rejstříku výrazových prostředků členů souboru…“ nebo „…nejen
obětavý oponář, ale i herci by měli projevit lepší smysl pro návaznost
a spád jednání…“ nebo „…toto představení porota hodnotila jako
Hostujcí Ořechovské divadlo Ořechov u Brna / J. Voskovec, J. Werich, J.
Ježek: Nebe na zemi. Foto: Ivo Mičkal.
Seminář Krakonošova divadelního podzimu, tzv. Půdičky vedl Mgr. Vladimír
Zajíc (druhý zleva). Foto: Ivo Mičkal.
HOTOVÉ představení, kterému, mimo několika drobných detailů nelze mnoho dodat.
Hodnocení poroty bylo velmi kladné, počínaje scénou, která je vymyšlená, funkční,
propracovaná, přes hudební nastudování a
provedení, ozvučení, kostýmy, hereckou
práci, hudební doprovod …“ nebo „právě
především herectví, výsostné herectví je
silnou stránkou … souboru. Tento večer se
pro mě (píše porotce, pozn. aut.) stal malou
divadelní slavností, ne že by nešlo souboru
něco vytknout, zvláště v první aktovce by
se nějaké chybičky na lopatku nametly,
ale jistá dávka herecké suverenity mě brala
dech…, ale přicházejícím postavám na jevišti by bylo jistě možné dopřát z pohledu
paní režisérky… více akčního prostoru
nebo případné rekvizity, které by vytvořily
další potřebnou atmosféru… nebo „…(XY)
dovede svoji postavu namíchat z okázalého
smutku, ženské rozhodnosti a vzplanuvšího milostného citu a tuto ingredienci nám
podává s přirozeným půvabem a notnou
dávkou talentu. Jen více těchto vdov! Bude
více zamilovaných mužů…“ nebo z jiné
doporučující recenze: „… brzy jsme nabyli dojmu, že se herci na
jevišti dokáží vzájemně poslouchat a vytváří potřebné situace, které
pak poslouží potřebnému tempu. Ke škodě je však, že někdy padá
v tempu řemen, a to při změně prostředí, ale ve srovnání s nespornými
kvalitami tohoto představení je to pouze kosmetická vada, která je
lehce odoperovatelná…“ A už toho nechme!
Tak, co s tím vápnem, pane Werich? Letošní Vysoké přineslo dvě zajímavé inscenace. Jedna je ze skutečného amatérského
prostředí, a to autorsky, tématicky, herecky a režijně – totiž autorské
dílko Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy. Žlutičtí si vtipně zahráli
sami sebe, přiblížili tématicky prostředí ochotnického divadla a diváky pobavili báječným svébytným humorem ochotnických divadelních
šaten. Nic tu nebylo přes čáru ani pod ní – především byli Žlutičtí tou
výjimkou, která potvrzuje pravidlo, že totiž české „masové“ amatérské divadlo současnosti nemusí být jen opakováním profesionálních
bulvárních hitů.
Druhé představení, které se povedlo a ozdobilo Krakonoše,
přivezli Geisslers Hofcomoedianten z malé zapomenuté vesnice, o
níž dnes intelektuálnější lidé ví, že se na protilehlém svahu rozkládá
známý sporckovský Hospital, Braunovy sochy atd. Hofkomedianti
kolem režiséra Petra Haška a hudebního vědce Stanislava Bohadla
přivezli rekonstrukci barokní hry, hráli ji venku před Krakonošem v
obrovském nasazení spoře oblečených chlapců i dívek na čerstvém
vysockém povětří… Prostě venkovský ochotnický soubor, který se
schází povětšinou u příležitostí festivalu barokního divadla Kuks.
Tvoří ho dílem mladí profesionálové (herci, hrající režisér), dílem divadelní a hudební vědci a pouze zlomek dělá divadlo pro osobní „volnočasovou“ zábavu. Ovšem podstata je amatérská, a to přístupem i
formou, tedy další z výjimek! Půvab jejich Amora Tyrana, který tak
výrazně oslovil letošní Vysoké, je zřejmě i v tom, že ostatní představení by na jiné národní přehlídce byla skutečně pouhým „béčkem“.
Bohužel i očekávaný boleradický opus Zvonokosy
postrádal dávnější invenci specifických zvláštností spolku, který
diriguje organizačně schopná a talentovaná režisérka, paní Chalupová.
Trochu podlehli představě, že škádlení na francouzské návsi musí být
„stylově“ jiné než je před jejich boleradickým kostelíkem. A taky
sokolské představení Malované na skle od Pyšelského souboru bylo
zábavné – bohužel neuvěřitelnou insitností a nechtěnou „poetikou“
Seminář Klubu režisérů SČDO pracoval s předlohou Zpěvy staré Francie. Jeho lektorem byl Mgr. Jiří
Hraše (vpravo). Foto: Ivo Mičkal.
OS Vobskočák měl v sídelním městě nejen výroční valnou hromadu, ale i
výroční výstavu, na níž byly mj. vystaveny poklady Vobskočáku. Bylo to veselé,
jak je patrno z úsměvu starosty vysockého spolku Krakonoš Jana Vaverky, ale
i všech kolem. Foto: Ivo Mičkal.
Pohled ke stolu poroty při rozborovém semináři jednoho ze soutěžních
představení. Zleva Mgr. A. Gregar, stojící prof. Mgr. Fr. Laurin, Mgr. M.
Caltová, Mgr. J. Hraše, Mgr. P. Kolínský a gestikulující tajemník poroty ing.
D. Zakopal. Foto: I. Mičkal.
vyplývající z totální neznalosti principů dnes už legendární předlohy
Bryla a Gärtnerové, byť by se v inscenaci našly i pěkné herecké a
pěvecké výkony. Ale samba a kankán v beskydských (či tatranských)
hvozdech, pokud nejde o groteskní žert, jako že nešlo, není ani
kouzlem nechtěného, spíš je to „jinakost“ psána s tvrdým „y“!
Zaujal i Krvavý román, původně zábavná „show“ Ladislava Horáčka z litomyšlského nakladatelství Paseka, propagátora
díla Josefa Váchala. Soubor z Poniklé jej nastudoval v rámci svých
možností vtipně a možná lépe než původní litomyšlský Filigrán,
tedy v duchu typického sousedského divadla, kterému více rozumí
spřízněné duše. Filigrán oproti ponikelským byl více „intelektuálně“
neohrabaný. Musíme vzít v úvahu, že ani Horáčkova, ani ponikelská
inscenace nemá za cíl „dramatizaci“ Krvavého románu, tedy jeho
podstatu a příběhy, je sice napájena z jeho předlohy a v duchu „kramářských písní – na známou notu“, ale předváděna pro zábavu svou
a bližních…
A to je vlastně vše. Ale není to málo, když si prohlédneme
vysocký program, který do soutěže povolal pouhých osm představení. Z nich by na celostátní úrovni, tedy třebas na Hronově, mohl být
s klidem přijat, byť s řadou výhrad, Rejžák z Prahy a určitě Amor Tyran. Nad ostatním, jak to v České kotlině bývá zvykem, by hronovští
šakali ohrnuli nos. Říkám to při vší úctě k nasazení souborů a jejich
úpřimné snaze vytvořit divadelní inscenaci.
A tady jsem u bídy Vysokého, která je, samozřejmě, velmi
relativní - to co pobaví vysocké publikum, tvořené převážně místními
diváky a diváky z širokého okolí od Jilemnice, Poniklé a snad i ze Semil, tedy diváky zvyklými na vysockou přehlídku jako na svátek divadla a bouřlivě aplaudující každému výkonu - to nemusí být zajímavé
z hlediska rozvoje amatérského divadla. Povaha vysockého publika je
skutečně mimořádná, žádná přehlídka podobného druhu není tvořena
převážně místním publikem, které vysoko převažuje nad skalními a
notorickými „divadelními turisty“ putujícími za ochotnickou formulí
1, o zahraničních nemluvě.
Soubory tohoto „vysockého“ typu tedy nejsou povětšině
inspirativní na hladině národního významu. Jsou samozřejmě součástí typicky českého amatérského divadla, vzorkem jeho tradiční
běžnosti (např. na rozdíl od slovenského usilování, kde soubory mají
svou národní přehlídku her s „dědinskou tématikou“ a velmi pilně a
často úspěšně se věnují slovenské hře z konce 19. a z první poloviny
20. století - zažil jsem to již několikrát jako člen poroty na Martinské
divadelní žatvě). Stačí analyzovat dramaturgii Krakonošova podzimu 2006 – nehrála se tu žádná česká nebo slovenská nebo světová
klasika, jen jeden tradičně amatérsky exploatovaný Čechov (Výročí
a Medvěd), jedna předloha z bulvárního profesionálního divadla
(Moje přítelkyně slečna Flintová), dva původně profesionální muzikály (Malované na skle a „první český“ muzikál Zvonokosy), taky
dvě vlastní autorské předlohy (Rejžák z Prahy a Ve mlejně), jeden
svébytný a mimořádný projekt (Amor Tyran) a jedna přenesená amatérská práce (Krvavý román). Na první pohled by to bída nemusela
být, ale jak jsem již poznamenal, kromě Rejžáku z Prahy a Amora,
by ostatní inscenace na jiné regionální přehlídce činoherního divadla těžko obstály - pokud by se tam vůbec dostaly. To říkám se vší
vážnosti a přesto, že si výkonů všech ostatních cením a obdivuji je v
různých složkách. Ovšem obrozenské cítění u mě nehledejte, sousedské divadlo mám rád jako fenomén a užívám si ho především přímo
v domácím prostředí souboru, kdy slyším a vidím ty úžasné reakce
místního publika - ne nepodobného publiku vysockému, které každý
soubor bere za vlastní. V tom je dnes převážný smysl ochotnického
pinožení a existence amatérského divadla bez ohledu na současný
mediální svět!
Bída je ale v tom, že se stále snažíme vysockou přehlídku
stavět na jakýsi piedestal divadla určitého typu! Těžko potom hledáme šuplíčky a kritéria a domnívám se, že je to cesta zhoubná. České
amatérské divadlo, které se např. „nepáře“ se starými texty jako to
slovenské, má dnes stejný smysl jako v minulosti. Je stále, kromě
výjimek, divadlem sousedským - v moderních sousedských vztazích,
ale často strašně nemoderní a dokonce nesoučasné v chápání současné divadelnosti, pokud není programově skanzenem či muzeální
instalací. A že je buď činoherní, včetně jeho hudebních odnoží, nebo,
s odpuštěním, experimentující s vůní Šrámkova Písku, tedy činoherní jinak… Kritici jistě namítnou, že zjednodušuji, ale to je na jinou
diskuzi.
Prostě a stručně – vysocká přehlídka svým téměř čtyřicátým
ročníkem patří do rejstříku významných českých aktivit neprofesionálního divadla. Je neopakovatelná historickými konotacemi, tedy
divadlem na Vysocku a jeho tradičním diváckým ohlasem. Měli by
se tu scházet přátelé a třeba si i rozdávat ceny za nejrůznější výkony
(letos jich porota a pořadatelé rozdali skoro třicet!). Ale neměli bychom z Vysocké přehlídky dělat něco, co ovlivňuje chápání českého
ochotnického divadla, inspirující zdroj pro Jiráskův Hronov. Protože
k tomu Krakonošův divadelní podzim není. Samozřejmě lze nějakou
zajímavost „poslat“ i na Hronov, stejně jako třeba něco poutavého, co
přinesou přehlídky typu Každý jsme Afričanem nebo next wave nebo
neslyšících divadelníků. Konečně, rád se příští rok pojedu podívat i na
národní přehlídku sokolských divadel…
Saša Gregar
VÝSLEDKOVÁ LISTINA
XXXVII. KRAKONOŠOVA
DIVADELNÍHO PODZIMU2006
Na návrh odborné poroty byla udělena tato čestná
uznání:
Stanislavu Svobodovi za roli Ferdy Čupra v inscenaci hry
Zvonokosy;
Bořivoji Veselému za roli Bohdana Macaráta v inscenaci hry
Zvonokosy;
Antonínu Vejvančickému za roli Vincka v inscenaci hry Zvonokosy;
Janě Pagáčové za roli Inky v inscenaci hry Rejžák z Prahy;
Ivanu Michalíkovi za roli Ota v inscenaci hry Rejžák z Prahy;
Tomáši Bartáčkovi za roli Ďábla v inscenaci hry Malované
na skle;
Tomáši Chmátalovi za roli Janíka v inscenaci hry Malované
na skle;
Martině Linhartové za roli Smrti v inscenaci hry Malované
na skle;
Martinu Bohadlovi za herecký výkon v inscenaci Amor tyran;
Jirkovi Řehořkovi za herecký výkon v inscenaci hry Krvavý
román;
Tomáši Hájkovi za herecký výkon v inscenaci hry Krvavý
román.
Na návrh odborné poroty byly uděleny tyto ceny:
Antonínu Korábovi za roli Bartoloměje Pěšinky v inscenaci
hry Zvonokosy;
Ivaně Bradáčové za roli Evy v inscenaci hry Rejžák z Prahy;
Janě Konopíkové za roli Lídy v inscenaci hry Rejžák z Prahy;
Jaromíru Břehovému za autorství, režii a roli Borce v inscenaci Rejžák z Prahy;
Janu Linhartovi za pěvecký výkon v inscenaci hry Malované
na skle;
Jaroslavu Pařízkovi za hudebně pěvecké nastudování inscenace hry Malované na skle;
Vendule Štíchové za herecký výkon v inscenaci hry Amor
tyran;
Petru Haškovi za režii a roli režiséra v inscenaci hry Amor
tyran;
Aleně Hošťálkové za roli Jeleny Ivanovny Popovové v inscenaci hry Medvěd;
Martinu Venclovi za roli vodníka v inscenaci hry Ve mlejně;
Janu Burešovi za roli Billa v inscenaci hry Ve mlejně;
Ivanu Loňkovi za autorský scénář inscenace Ve mlejně;
Jardovi Uríkovi za návrh kulis a herecký výkon v inscenaci
hry Krvavý román;
Pavlu Plichtovi za režii inscenace hry Krvavý román;
Divadelnímu souboru Žlutičan ze Žlutic za inscenaci hry
Rejžák z Prahy;
Souboru Geisslers Hofcomoedianten;
za inspirativní ztvárnění objevné dramaturgie inscenace hry
Amor tyran;
Souboru Geisslers Hofcomoedianten za inscenaci hry Amor
tyran.
Na návrh odborné poroty byla doporučena do programu Jiráskova Hronova 2007 tato představení bez udání
pořadí:
Rejžák z Prahy v provedení divadelního souboru Žlutičan ze
Žlutic;
Amor tyran v provedení divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu.
MATICE ČESKÝCH DIVADELNÍKŮ
NA SCÉNĚ KOORDINAČNÍ SVAZ
DIVADELNICKÝCH SDRUŽENÍ
Ve Vysokém nad Jizerou podepsaly (zatím) tři celorepublikové organizace amatérského divadla, tedy Svaz
českých divadelních ochotníků, Volné sdružení východočeských divadelníků a Občanské sdružení divadelních ochotníků
smlouvu, jíž vytvořily svaz občanských sdružení, Matici českých divadelníků.
Smlouva o součinnosti vyplývá z § 16, odst. 4. zák. č.
83/1990 Sb., O sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů. Cílem založeného svazu - Matice českých divadelníků
- je spolupráce, koordinace činností a ochrana zájmů českých amatérských divadelních organizací s celorepublikovou působností, občanských sdružení založených dle zák.
č. 83/1990 Sb., které sdružují individuální členy a právnické
osoby v nadregionálním územním celku a jejichž hlavním
posláním je podpora a rozvoj amatérské divadelní činnosti.
Občanská sdružení, která podepsala smlouvu o součinnosti
nadále uplatňují svou právní subjektivitu, a to na základě
vlastních stanov, vlastního hospodaření a vlastních aktivit.
Matice ve smyslu smlouvy svou vlastní právní subjektivitu
nemá, ve svém jednání bude vystupovat v rámci právních
norem svazových organizací. (Viz příloha d´ARTAMAn,
str. 45.)
V současné době Matice českých divadelníků, reprezentuje 667 členů fyzických osob a 44 členských souborů,
právnických osob z celé České republiky. Na prvním jednání
statutárních zástupců sdružení, dne 16. října 2006, byl jednatelem Matice českých divadelníků na období 2006-2008
pověřen Mgr. Alexandr Gregar, předseda VSVD.
Matice českých divadelníků, která by měla být
nástrojem k jednotícímu partnerství k vnějšímu jednání o
budoucnosti i současnosti českého amatérského divadla, se
obrací na další občanská sdružení (v dikci smlouvy) s nabídkou vstupu do tohoto svazu.
Další informace a
kontaktní adresa Matice českých divadelníků je: Okružní 1130, 500 03 Hradec
Králové, tel. 775 135 115,
e-mail: [email protected],
www.vsvd.cz (do doby zavedení samostatné webovské
adresy).
Saša Gregar
POPELKA RAKOVNÍK / BYLO
Divadlo Polárka Brno
K.J. Erben: Kytice
Foto: Milan Strotzer
POPELKA „SLAVÍ“
ČTVRTSTOLETÍ
Na skutečnosti, že činoherní
divadlo pro děti patří k nejproblematičtějším oblastem celého amatérského
divadla, letošní ročník Popelky Rakovník v zásadě nic nezměnil. Přesto si
nemyslím, že jsme byli svědky, v souvislosti s ročníky nedávno minulými,
přehlídky podprůměrné nebo špatné.
Ba naopak, domnívám se, že celková
úroveň soutěžních inscenací byla, řekněme, mírně nadstandardní, a hlavně
jejich přínos pro současné činoherní
divadlo pro děti byl nezanedbatelný.
Národní přehlídka činoherního divadla pro děti proběhla ve dnech 8. – 12.
listopadu 2006 tradičně v Rakovníku,
a to již po pětadvacáté.
Je více než potěšitelné, že se
již tvůrci inscenací snad definitivně,
myslím tím na této vrcholné úrovni
národní přehlídky, vyrovnali s absencí dostatečného množství kvalitních
textových předloh a zaobírají se jen
těmi nejhodnotnějšími, popřípadě ty
problematičtější radikálně upravují, a
není dnes žádnou výjimkou, že vznikají mnohé texty přímo v autorských
dílnách samotných souborů. Konstatuji to s velkou radostí, neboť tento trend
byl nastartován před několika lety a
díky úsilí všech zainteresovaných se
oblast dramaturgie v posledních letech postupně zcela proměnila, což je
prokazatelné na několika předchozích
ročnících Popelky. Letos jakoby toto
úsilí vyvrcholilo, neboť ani v jednom
z devíti soutěžních představení jsme
nezaznamenali realizaci předlohy bez
autorského podílu inscenátorů.
Takřka u poloviny soutěžních
inscenací jsme byli svědky dramatizací původně nedramatických textů.
Mám na mysli tituly Kocourkovská
radnice aneb S Kocourkovem se roztrhl pytel (dramatizace Zdeněk Říha
dle Ondřeje Sekory), Veselá dobrodružství Aničky a zvířátek (Lenka
Kalousová podle Erica Thompsona),
Čerokí (Hana Franková na motivy
F. Cartera) a Něco o Edovi (kolektiv
souboru na motivy poezie Edwarda
Leara). V této souvislosti nás může
jen mrzet, že se z důvodu onemocnění
nemohlo představit Divadlo Malá scéna Zlín s inscenací U nás v Nesvárově
na motivy loutkové hry Bedřicha Svatoně. Tuto inscenaci jsem měl možnost
zhlédnout na regionální přehlídce a dle
mého názoru by jistě obohatila celé
soutěžní klání. Nepopiratelný autorský
vklad, který mnohdy zasáhl až do samé
struktury původních předloh zaznamenaly i inscenace Brekeke Radoslava
Dubanského, Jak čarodějka k ženichovi přišla Pavla Doležala, Pasáček
vepřů Františka Pavlíčka na motivy
H.Ch. Andersena a Átreovci Pavla Trtílka a Marka Mojžíška. Zcela původní
text autorů Luďka Horkého a Martina
Písaříka Pověsti pro štěstí, vzniklý pro
potřeby dané inscenace pak přivezl
DDS Ty-já-tr Praha.
Daleko větší problémy než
v dramaturgii však vidíme v samotném inscenování, které je třeba chápat
v prapůvodním smyslu jako „vědomé
vkládání do prostoru“. Zdůrazňuji
v této souvislosti slovo VĚDOMÉ,
neboť nezřídka jsme byli svědky nahodilostí v dění
na jevišti, a to
jak při tvorbě
mizanscén, tak
v motivacích a
jednání dramatických postav
a dokonce i
v kauzalitě samotného příběhu. Je, dle
mého názoru, i zde nutné si uvědomit,
že jen promyšlená, svébytná a tvůrčí
režijně-herecká práce může vést ke kýženému výsledku. Nemůžeme si přece
vystačit s tím, že, myšleno v nadsázce,
pochválíme herce, že se naučí text a
nepošlapají se navzájem na jevišti. Nemělo by tomu tak být nikdy, o národní
přehlídce ani nemluvě.
Zmíněná nahodilost se promítla ve své nahotě již v úvodním
soutěžním představení Brekeke Divadelního souboru M+M Hranice
s podtitulem jevištní klaunerie pro dva
vodníky a štiku Růženku. Samotná
prostinká zápletka Dubanského předlohy o setkání a sbližování dvou vod-
níků slouží otci a synovi Mikanovým
jen jako odrazový můstek k rozvinutí
řady jevištních spíše slovních skečů,
než situací, ve kterých je počítáno
s aktivní účastí dětského diváka. Ten
je však zapojován nikoli podle autentických dětských reakcí, ale podle
libovůle účinkujících podle vzoru „ber
kde ber, hlavně, že je legrace“, takže
se inscenace (přes nesporné herecké
kvality protagonistů) rozpadá do sledu
stále méně vtipnějších čísel pokleslého
kabaretu, kde jsou jakoby důležitější
„dospělácké“ fórky než smysluplný
tvar směřující k dětem.
Výpravná scéna, bohaté kostýmy a autorské písně rozhodně zaujmou
v inscenaci Divadelního spolku Václav Zábřeh Jak čarodějka
k ženichovi přišla autora
DS Václav Zábřeh / Pavel Doležal:
Pavla Doležala. Režisér (Jiří
Jak čarodějka k ženichovi přišla
Matějček, který se zároveň
Foto: Jan Švácha
pokusil o textovou úpravu) i
herci jsou však zrazováni nelogičnostmi původní textové
předlohy, jež nutí diváka
k otázkám, proč se stalo právě to či ono. Řada motivů má
sice v textu odůvodnění, ale
tato jsou nahodilá či slabá
a neobstojí. Nejpůsobivěji
vyznívá inscenace tam, kde
se daří uplatnit herecká nadsázka a kde se prosadí režijní
invence (zjevení kostlivce,
proměna Krákorky v princeznu). Z vyrovnaného hereckého kolektivu na sebe
více upozornila dámská část,
především pak Soňa Švubová (Ježaňa) a Veronika Matějčková (Krákorka).
DS M+M Hranice
R. Dubanský: Brekeke
Foto: Jan Švácha
Divadelní soubor J.K. Tyl
České Budějovice zvolil pro své jevištní zpracování dvě kocourkovské
anekdoty (o tom, jak radní loví světlo
do nově postavené radnice a o tom,
jak se radní pokouší pozvat knížete
pána na její slavnostní otevření) pod
názvem Kocourkovská radnice aneb
S Kocourkovem se roztrhl pytel. Za
režisérem Zdeňkem Říhou (rovněž
autor dramatizace) stojí jasně čitelný
a srozumitelný rukopis – stylizované
herectví vykazující známky karikatury, jednoduchá nápaditá scénografie,
skvěle použitá hudba, cit pro detail,
místy dobře vystavěné gagy (Řimbaba s provazem, hádka paní starostové
atd.), vyrovnané herecké výkony.
Co je to však vše platné, když schází
jeden z rozhodujících stavebních kamenů anekdoty, tj. čas. I anekdota (ta
snad ještě více než ostatní žánry) musí
mít pro to, aby byla jevištně účinná,
své přesné tempo a rytmus. Absence
temporytmu způsobila ve výsledku u
budějovického představení spíše monotónnost a neúměrnou rozvláčnost,
včetně rozmělnění point, než směřování k hořké grotesce.
Pro svůj režijní debut si Lenka Kalousová z Divadelní společnosti
Jitřenka Ostrava vybrala tři příběhy z Thomsonovy knihy Kouzelný
kolotoč. Zaujalo ji téma přátelství a
ochoty si pomáhat, autorova fantazie a
suchý anglický humor. Vybrané části
(Ztracené vousy, Motýli a Hory) proto
zdramatizovala pod souhrnným názvem Veselá dobrodružství Aničky a
zvířátek a sama sebe obsadila do role
Aničky, která společně se zvířátky (mimochodem kostýmově velmi zdařilá)
DS J.K. Tyl České Budějovice
Ondřej Sekora, Zdeněk Říha:
Kocourkovská radnice
Foto: Jan Švácha
DS Jitřenka Ostrava / J. Emmerová podle E. Thompsona:
Veselá dobrodružství Aničky a zvířátek
Foto: Jan Švácha
prožívá veselá dobrodružství. V jejím
režijním pojetí přitom není podstatné
Aničku jakýmkoli způsobem ze zvířecího světa vyčleňovat, neboť netouží
na zvířecí svět nahlížet z perspektivy
lidí, a režijní záměr se neděje ani naopak, tj. svět lidí nazírat očima zvířat. A
právě zmíněná neujasněnost, jakou že
optikou se máme na jednotlivé příběhy
dívat, způsobuje jisté rozpaky nad celkovým jednotícím smyslem inscenace
a pointy jednotlivých příběhů vyznívají poněkud do prázdna.
Členové
Studia
Divadla
Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary snad ani nehrají divadlo.
Především se vypráví příběh Malého
Stroma, jak jej napsala Hana Franková na motivy knihy F. Cartera a
nazvala ho Čerokí (Nominace na
Jiráskův Hronov 2007). A vypráví se
sugestivně, v kruhu, předávají si ho
mezi sebou jako dýmku míru. A příběh
indiánského chlapce spojuje všechny,
diváky i herce. Mladý Strom je vytržen ze své půdy, odtržen od babičky
a dědečka a přesazen do jiného světa
–do sirotčince. Vše se nakonec v dobré
obrátí. Sentiment se však nekoná. Jedna z klíčových vět „Dědečku, já chci
domů“ zaznívá věcně, o to však intenzivněji. Druhá klíčová věta „Jsme sví“
vyjadřuje sounáležitost a patří všem,
kteří mezi sebou našli porozumění.
Při soutěžním představení patřila všem
zúčastněným, těm na jevišti i těm
v hledišti. Kéž by tak bylo vždy!
Soubor
l.
neratovická
divadelní společnost Neratovice
disponuje výrazným a nezaměnitelným inscenačním stylem. Tím, kdo
onen styl zakládá a definuje, je režisér,
scénograf, kostýmní výtvarník i choreograf Miroslav Král. Zmíněný styl lze
charakterizovat maximálním důrazem
na vnější režijní podobu inscenace,
zejména pak na její složku výtvarnou
a hudební. Na druhé straně je rovněž
charakteristický malým důrazem na
budování situací a vztahů mezi postavami – pokud už k tomuto budování
dojde, děje se tak maximálně vnějškově expresivním, jakoby „operním“
režijním gestem. Nejinak tomu bylo i
při inscenování textu Pasáček vepřů
autora Františka Pavlíčka na motivy
H.Ch. Andersena. Zvolený režijně-scénografický přístup v tomto případě
způsobil, že pohádka byla připravena
o velmi důležitou polohu – o emoce.
Režijní stylizace nebyla totiž naplněna vnitřním obsahem postav a nedělo
se tak ani v dramatických situacích.
Světlou výjimkou byl pouze herecký
výkon Elišky Junkové ml. v roli Princezny Mirel, která svým osobnostním
vkladem dokázala řečené nástrahy
překonat.
Textová volba pro inscenaci
Átreovci Divadelního souboru Masarykova gymnázia Vsetín rozhodně
DS J.K. Tyl České Budějovice
O. Sekora, Z. Říha:
Kocourkovská radnice
nepatří k těm obvyklým. Předloha
nedávných absolventů JAMU Pavla
Trtílka a Marka Mojžíška představuje ambiciózní pokus vyrovnat se
s náměty antických dramat soudobým
divadelním jazykem. Autoři se však
nesnaží apokryfním způsobem převrátit známé podoby mýtů či je naplnit novým obsahem. V zásadě respektují situační a charakterové rozvržení
známé ze zachovaných antických her.
Režisér Miroslav Urubek si je dobře vědom, jakou látku má v ruce a
inscenaci také směřuje ve vedení
mladých herců v zásadě správným
směrem. Vyžaduje spíše demonstraci
než prožitek, jednoznačný postoj než
charakterizaci, znakovost na úkor realistické kresby. Ne vždy se mu to daří
realizovat beze zbytku, neboť postupně se v hereckých výkonech začíná
stále častěji objevovat nepatřičná
psychologizace a prožívání. Problematické se nám rovněž jeví znakové
řešení celé inscenace, které místy trpí
nedůsledností, protože porušuje již
nastolený systém, a tím může dojít
i ke zcela protichůdnému výkladu.
Přes uvedené vady na kráse přinesla
dle mého názoru vsetínská inscenace
do rakovnické přehlídky asi nejpodnětnější a neinspirativnější příspěvek
ve smyslu hledání nových možností
jevištního vyjádření směrem k mladému divákovi.
Pražský DDS TY-JÁ-TR se
ve své inscenaci Pověsti pro štěstí
(doporučení k výběru pro Jiráskův
Hronov 2007) dopustil ironizujícího,
lehkovážného a zábavného pohrávání
si s mýty českých dějin. Stvořil si
pro tento účel fiktivní cestovní kancelář „Bejvávalo“ – motiv
cestování v čase tak spojuje
několik vybraných českých
bájí do polohy jakéhosi
„scénického comicsu“ a
otevírá tak prostor pro jejich
pojednání v rovině hravé
nadsázky a jistého odstupu. Tento styl vyžaduje od
herců především vzájemnou
souhru, schopnost improvizace, smysl pro zmíněnou
nadsázku, muzikální vybavenost. Tím vším je soubor
režiséra a autora Luďka
Horkého v dostatečné míře
1. neratovická divadelní společnost Neratovice / František vybaven, což již v minulosti
Pavlíček na motivy H.Ch. Andersena: Pasáček vepřů. Foto: několikrát prokázal. Velmi
Milan Strotzer.
zdařilý výsledek podtrhla i
DS Ty-já-tr Praha / Luděk Horký, Martin Písařík: Pověsti pro štěstí. Foto:
Jan Švácha.
vynalézavá hudební stránka, která je
dílem Martina Písaříka.
S jistě oceněníhodným pokusem přiblížit dětskému publiku dílo
významného básníka anglického nonsensu Edwarda Leara jsme se setkali
v inscenaci Něco o Edovi DS DODO
Praha. Kreace trojice hereček nás
v inscenaci, která vykazovala známky
tzv. divadla na divadle a měla spíše
intimnější charakter, uvedla do světa
anglické společnosti 19. století, Learova životopisu i jeho imaginativní
básnické tvorby. Bohužel vztah těchto
tří poloh inscenace, jakož i to, která
z nich by pro ni měla být určující a
sjednocující, nebyl zjevný. Zjevný a
vyjádřený také nebyl vztah inscenátorek a hereček k ústřední figuře Edy. Je
to škoda, neboť vybavenost a invence
souboru je zřejmá a inscenace vykazuje jinak nepochybné divadelní kvality.
Jak vyplývá z celkového pohledu na soutěžní představení, existují i v činoherním divadle pro děti
z hlediska základního inscenačního
vyjadřování v zásadě dva zcela odlišné přístupy či principy, jež vedle sebe
existují již řadu let. První bychom
mohli označit jako tzv. iluzivní či
chcete-li interpretační, kde je základem pro budoucí inscenaci řekněme
pravidelná textová předloha, kterou
inscenátoři s větší či menší mírou
osobitosti a tvořivosti interpretují, a
kde je nositelem ústředního tématu
samotný příběh (např. Átreovci, Pasáček vepřů atd.); druhý bychom mohli
nazvat tzv. antiiluzivní či noninterpretační, kde text jako takový tvoří pouze
Studio Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary / Hana Franková
na motivy knihy F. Cartera Škola Malého stromu: Čerokí. Foto: Jan Švácha.
1. neratovická divadelní společnost
Pasáček vepřů. Foto: M. Strotzer
DS Masarykova gymnázia Vsetín / Pavel Trtílek, Marek Mojžíšek: Átreovci.
Foto: Milan Strotzer.
jakýsi rámec či se stává katalyzátorem
k rozehrávání jednotlivých situací a
kde se nositelem ústředního tématu
inscenace stává samotná hra či pohrávání si s jednotlivými motivy, často
i za aktivní účasti dětského diváka
(např. Pověsti pro štěstí, Něco o Edovi
atd.). Nemohu se zbavit dojmu, že na
tento druhý způsob vyjadřování začíná
hřešit stále více divadelníků tvořících
pro děti, a to pod dojmem, že je vlastně
v „divadle na divadle“ dovoleno vše a
že tento princip vše také omlouvá. Pod
rouškou zdánlivé hravosti a „blbnutí“
na jevišti se pak snaží ukrýt jisté neumětelství a neschopnost vytvořit celistvý divadelní tvar. Dejme si pozor, aby
se slovíčko „hravost“ nestalo pouhým
synonymem naší vlastní bezradnosti.
A kdo si myslí, že dětem je to stejně
jedno, jen když je „veselo“, nechť jim
je varováním právě letošní Popelka.
Je nutné zmínit ještě jednu
důležitou a velmi pozitivní skutečnost. Pro několik posledních ročníků
rakovnické přehlídky je rovněž příznačné, že tvůrci se ve svém dramaturgickém uvažování nespoléhají jen
na klasické pohádkové příběhy, ale
že látky hledají i v jiných teritoriích.
Výrazným počinem v této oblasti byla
letos inscenace Átreovci, inspirovaná
antickou mytologií, ale stejně tak
můžeme hovořit i o inscenacích Kocourkovská radnice, Čerokí či Něco
o Edovi.
Bez reflexí
skupin
dětských
diváků si již rakovnickou přehlídku
nedokážeme představit. O potřebnosti
této zpětné vazby snad dnes již nikdo
nepochybuje – o vystupující souborech
ani nemluvě. Rád bych touto cestou
poděkoval těm, kteří nám zážitky dětí
zprostředkovávali - PhDr. Marcele
Škábové, Evě Kodešové, Marii Poesové, Lence Novotné a v neposlední řadě
Bedřichu Čermákovi.
Odborná porota, která letos
pracovala v omlazeném složení, velmi
ocenila vstřícnost a ochotu k diskuzi u
všech soutěžních souborů a stejně tak
uvítala zařazení třech inspirativních
představení dvou profesionálních souborů – Naivního divadla Liberec a Divadla Polárka Brno. Složení odborné
poroty bylo ryze mužské: Vladimír Fekar, Petr Michálek, Pavel Purkrábek,
Milan Schejbal a Jan Šotkovský.
Za tradičně vstřícné domácí prostředí pro všechny účastníky bez výjimky
nelze než poděkovat (pokolikáté již?!)
pracovníkům KC Rakovník, a zejména
Aleně Mutinské a také všem členům domácího souboru Tylova divadla.
Tak Popelce je letos pětadvacet! Divadelníci, je nejvyšší čas se o ni
ucházet. Ale pozor, je to již šarmantní
dáma, která se nenechá jen tak opít
rohlíkem. A bude hůř! Doufejme…
Milan Schejbal
VÝSLEDKOVÁ LISTINA 25. NÁRODNÍ PŘEHLÍDKY
AMATÉRSKÉHO ČINOHERNÍHO DIVADLA PRO DĚTI
POPELKA RAKOVNÍK
2006
Odborná porota Národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník udělila tato čestná
uznání:
Soně Švubové za roli Ježani v inscenaci Jak čarodějka k ženichovi přišla;
Veronice Matějčkové za roli Krákorky v inscenaci Jak čarodějka k ženichovi přišla;
Elišce Junkové ml. za roli Princezny Mirael v inscenaci Pasáček vepřů;
Hereckému kolektivu Divadelního souboru J.K. Tyla České Budějovice za hereckou souhru v inscenaci Kocourkovská radnice aneb S Kocourkovem se roztrhl pytel;
Divadelnímu souboru Masarykova gymnázia Vsetín za herectví v inscenaci Átreovci
Divadelnímu souboru J.K. Tyl České Budějovice za objevnou dramaturgii;
Antonii Urbancové a Zdeňku Říhovi za scénografické řešení inscenace
Kocourkovská radnice aneb S Kocourkovem se roztrhl pytel;
Pavle Radové, Michaele Spurné a Slávce Stojančevové za kostýmy
k inscenaci Veselá dobrodružství Aničky a zvířátek.
Odborná porota Národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník udělila tyto ceny:
Hereckému kolektivu Studia Divadla Dagmar a Pedagogické školy
Karlovy Vary za hereckou souhru v inscenaci Čerokí;
Hereckému kolektivu Divadelního souboru Ty-já-tr Praha za herecké autorství a souhru v inscenaci Pověsti pro štěstí;
Miroslavu Královi za scénografické řešení inscenace Pasáček vepřů;
Divadelnímu souboru Masarykova
gymnázia Vsetín za dramaturgii inscenace Átreovci;
Divadelnímu souboru DODO Praha
za svébytné přiblížení světa Edwarda
Leara dětskému divákovi;
Miroslavu Urubkovi za režii inscenace Átreovci;
Studiu Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary za inscenaci
Čerokí;
Divadelnímu souboru Ty-já-tr Praha
za inscenaci Pověsti pro štěstí.
Odborná porota Národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník do programu Jiráskova
Hronova 2007 doporučila:
Inscenaci Pověsti pro štěstí Divadelního souboru Ty-já-tr Praha.
DS DODO Praha / Na motivy poezie Edwarda Leara: Něco o
Edovi. Foto: Milan Strotzer.
Odborná porota Národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník do programu Jiráskova
Hronova 2007 nominovala:
Inscenaci Čerokí Studia Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy
Vary.
RAKOVNICKÁ
SIGNÁLY Z POPELKY 2006
RADOST
aneb O ČEM VYPOVÍDALY
REFLEXE DĚTSKÉHO PUBLIKA
Do Rakovníka na Popelku jsem jel proto, abych s panem
Šotkovským udělal pro AS rozhovor. Protože jsme nenašli jindy čas,
V roce 2001 jsem byl poprvé účastníkem národní
tak jsme se dohodli, že přijedu na dva dny na Popelku do Rakovníka
přehlídky
amatérského divadla pro děti – Popelky v Rakova tam to provedeme. Moc se mně nechtělo, neboť se bojím národní
níku.
Tehdy
slavila přehlídka své dvacetiny. Na přehlídce
přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti. Kdysi jsem se
jsem
pracoval
jako arteterapeut se členy „dětské poroty“,
účastnil takové přehlídky ve Stráži pod Ralskem, vedl jsem tam jakýsi dramaturgický seminář a měl jsem pocit, že se čas posunul zpátky, dětmi ve věku od 13 do 15 let. Tehdy jsem zaznamenal, že
že jsem tak někde v českém amatérském divadle třicátých let 19. děti byly s problematikou divadelních postupů velmi dobře
století. Napsal jsem tam o tom článek do místního zpravodaje, který seznámení. Byly dokonce schopné mluvit režisérům, drase jmenoval Divadelní skanzen. Nicméně jsem do Rakovníka na Po- maturgům, zvukařům, osvětlovačům i hercům do jejich výpelku – kde jak ze svrchu řečeného vyplývá – nikdy nebyl, vyrazil. A konů a jejich poznámky byly formulovány až profesionálně
dobře jsem učinil.
kritickým žargonem. Pozastavil jsem se tehdy nad tím, jak
Už sama budova rakovnického divadla a celé prostředí pře- tyto „poučené“ děti mnohdy neoslovily vztahy jednotlivých
hlídky bylo pro mne milým překvapením. Včetně času věnovaného postav na jevišti, příběh který se před nimi odehrával, ale
seminářům, což na žádné národní přehlídce, jichž se jako porotce účast- dávaly přednost jednotlivým symbolům, rekvizitám, věním, nezažívám. V Rakovníku nebyl žádný spěch, žádná časová tíseň, cem. K předváděné hře, iluzi reálného světa, se chovaly
o všem se dalo hovořit zevrubně. Jenže těch, kteří by mohli přispět se jako k dalšímu novému supermarketu, „obchoďáku“, který
svou troškou do mlýna, řekněme odborné divadelní veřejnosti, na těch nabízí nové a nové výrobky, předměty a ony si jen vybraly
diskuzích zase tak moc nebylo. Rozhodně jich bylo v době hodnocení ten, který je zaujal.
více v přilehlých kuloárech, kde se dobře bavili. Vypadalo to, že je ta
Věková skupina dětí, které absolvují poslední ročnípřehlídka především příležitostí k tomu, aby se amatéři sešli. Nedivím
ky ZŠ, má samozřejmě jiný přístup k iluzivnímu světu nežli
se, to příjemné prostředí přímo k takovému společnému a společenskémladší ročníky. Tzv. „iluzivní období“ (Piaget) opouští a
mu posezení láká. Jenže je to také pro mě potvrzením toho, co říkám
snaží se porozumět světu konkrétních operací, situací, věcí.
v rozhovoru s panem Šotkovským, který, doufám, vyjde v tomtéž čísle
Souvisí to s bořením iluzí, zlehčováním, ironií a výsměchem,
AS jako tato glosa: že nevím jestli má smysl dnes porotovat amatérské
divadlo - a když ano, tak se asi dříve nebo později bude muset položit pohrdáním, nadsázkou, a nedůvěrou. Zvláště herci tzv. „školních představení“ mají s tímto přístupem starších dětí nejednu
otázka jak.
Ale: tohle není v této glose prvořadé. Nejpodstatnější je, že nepříjemnou zkušenost. Tím více vystupuje do popředí odpojsem viděl 3 – slovy tři – představení, která mne potěšila a zaujala. Aby vědnost práce dramaturga, tím větší by měl být kladen důraz
bylo jasno: nebyla bez problémů, také se o nich na seminářích hodně na vymezení cílové skupiny inscenace.
Mladší skupiny dětí se k předváděným inscenacím
mluvilo. Ale mně se zařadila do toho proudu, který mne dnes v amatérzachovaly
vstřícněji, malovaly postavy a také jejich vzájemné
ském divadle zajímá nejvíce. Proudu, který se trápí s tím jak to divadlo
dělat, přemýšlí o tom jak dokázat, aby bylo současné a něco říkalo vztahy, barevnost kostýmů, scénu na které se pohybovaly, vydivákům. Nacházím tohle divadlo na Šrámkově Písku, jistá část tvořila jadřovaly zážitek z hudby. Jejich výpovědi o vlivu inscenace
program předposlední Loutkářské Chrudimi – a najednou se s takový- na dětského diváka byly podnětné a autoři, inscenátoři, herci i
mi představeními sejdu na národní přehlídce amatérského činoherního režiséři mohli (pokud chtěli) z jejich reakcí čerpat.
divadla pro děti. Dvě byla – řekněme to tak
– z rodu autorského divadla: Pověsti pro štěstí
Divadlo Polárka Brno
DS Ty-já-tr a Něco o Edovi DS DODO, třetí
Louisa May Alcottová, Martin Františák:
bylo vskutku „velkým“ činoherním divadlem
Malé ženy. Foto: Milan Strotzer.
DS Masarykova gymnázia ze Vsetína, které
se pokoušelo interpretovat text Pavla Trtílka a
Marka Mojžíška Átreovci. V každém případě,
při vší rozdílnosti a při všech jejich problémech, v těchto představeních šlo o jakési
myšlení divadlem a myšlení o divadle, nejen o
méně nebo více obratnou snahu udělat divadlo
pro děti. O to je to pro mne cennější, že se tento
trend objevil právě v tomto typu divadla.
Vím, že ta tři představení jsou jenom třetina soutěžních vystoupení, že v těch
zbývajících šesti mohla některá být velmi,
velmi nízké úrovně. Ale ta třetina mi způsobila největší rakovnickou radost. Takže mně
Rakovník způsobil řadu příjemných zážitků
všeho druhu. A za to děkuji.
Jan Císař
BYLO / POPELKA RAKOVNÍK
Problematikou cíleného zaměření inscenace pro určité
publikum se lze zabývat (pokud nám jde o emoční, morální či
edukativní dopad), nebo na tento fenomén rezignovat. Může
nás uspokojit naplněné hlediště, množství repríz, ohlasy v médiích. Bez ohledu na to, jestli část diváků neměla šanci porozumět našemu sdělení, a je jedno zda chyba je na straně jeviště,
či hlediště.
Před pěti lety jsem se v diskuzi s realizátory jedné
inscenace podivil nad pragmatičností, se kterou jednoznačně
preferovali počet repríz, potlesky a ocenění a výběr diváka,
adresáta jejich sdělení nechávali zcela na starosti obchodnímu
oddělení divadla. Primárním cílem byl ÚSPĚCH.
Letošní Popelka byla již dvacátá pátá. Podle vyjádření PhDr. Milana Strotzera se amatérské divadlo po určitém
propadu a stagnaci opět rozjíždí. Dokládá to řádově na 800
inscenací v krajských kolech přehlídek pro Jiráskův Hronov.
DS Masarykova gymnázia Vsetín
Pavel Trtílek, Marek Mojžíšek:
Átreovci
Foto: J. Švácha
Dá se tedy odvodit, že se Popelka dožije nejméně třicítky. A to
je věk dospělosti. Amatérské divadlo odráží bezesporu situaci
na společensko-politické scéně. A to jak v kladném, tak i v záporném slova smyslu. Pokud naše společnost stagnuje, projeví
se to na amatérské scéně sice se zpožděním několika let, ale o
to zřetelněji. Pokud společnost prosperuje, stabilizují se nově
utvořené normy, i to se odrazí na divadle. Také s několikaletým
zpožděním.
Tentokrát bylo k vidění na XXV. Popelce 12 inscenací, z toho dvě inspirativní a jedno pohostinné. Dětská porota
byla rozdělena do dvou skupin, seminářů. První, mladší, tvořilo10 dětí ve věku od 7 do 11 let, 6 dívek a 4 chlapci. Druhou
skupinu pak 8 dětí ve věku 11 – 15 let, 5 dívek a tři chlapci.
Měl jsem možnost pracovat s oběma skupinami. Děti verbálně
reagovaly na viděné, ale také malovaly, stejně jako před pěti
léty. Opět bylo záměrem organizátorů přehlídky zaznamenat
autentické reflexe dětského diváka na inscenace, které mu realizátoři předkládali.
Starší seminář se k předvedeným inscenacím zachoval prakticky stejně jako jejich předchůdci před pěti léty. Do
výtvarného zpracování se děti sice vrhly z nadšením, ale zaujetí jim nevydrželo dlouho, postupně jejich zájem o neverbální
reflexi vyprchával. Závěrem jim stačilo abstraktní vyjádření,
často únikového obsahu, bez konkrétních reálií, bez vztahů,
rekvizit, osob. Zvláště problematické se zdálo přijetí/nepřijetí
nadsázky, ironie, nonsensu. Týkalo se to jak inspirativní inscenace „Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla“, hrané
profesionály z naivního divadla z Liberce, tak „Kocourkovské
radnice aneb S Kocourkovem se roztrhl pytel“, předváděné
divadelním souborem J.K. Tyl z Českých Budějovic, „Pověstí
pro štěstí“ divadelního souboru Ty-já-tr Praha, a zvláště pak
„Něco o Edovi“ divadelního souboru DODO z Prahy.
Realizátoři obhajovali své vidění inscenace, šířku
cílové skupiny pro kterou je určena. Bagatelizovali její nepochopení určitou věkovou skupinou a hledali a jmenovali viníky
široko-daleko. Diskuze akcelerovala natolik, že se hovořilo o
tak vážných věcech jako národ, vlastenectví, bytí-nebytí, lidská
malost, vláda a podobně. A to vše v souvislosti se schopností
divadelníků taková témata smysluplně inscenovat a schopnostech diváka je srozumitelně přečíst, vnímat tak, jak byly
míněny.
Výtvarné reflexe dávaly zcela zřetelně najevo, že dětský
divák z takovýchto „umocněných“ témat (zazněl tam hezký příměr: ironie, nonsens = téma na druhou, na třetí) zaznamená v určitém věku pouze takové podněty, které odpovídají jeho stupni
poznání. Ostatní, pro něj nesrozumitelné, pomine, nebo je zařadí
do své vlastní kategorie, nezávislé na přání a záměru autora.
Největším překvapením pro mne, arteterapeuta, byly
reflexe mladší skupiny. Věkově odpovídala dvěma skupinám
dětské poroty z prvního stupně ZŠ před pěti léty. Rozdíl byl
v tom, co z inscenací děti považovaly za významné, co potřebovaly prostřednictvím malby sdělit. Před pěti léty reflektovaly
děti různé aspekty sledovaných inscenací. Jak jsem se již zmínil výše: kostýmy, zvukovou stránku, scénu, zážitek z hudby,
jednotlivé postavy, jejich vzájemné vztahy, rekvizity, dokonce i příběh jako takový. Letošní dětští diváci jsou už „jiného
ražení“. Jejich reflexe se týkají převážně vlastní osoby. Ať se
jednalo o klasickou pohádku, grotesku či zábavnou šou, děti
malovaly s velkou převahou jednu jedinou figuru, se kterou se
mohly (chtěly) ztotožnit. Zcela pomíjely ostatní figury, neakceptovaly ani
minimální náznak vzájemných vztahů,
nepotřebovaly jeviště, nepotřebovaly
symboly. Stačila jim vlastní osoba.
Potřebovaly k takové sebeprezentaci
dokonce větší formát (A0) a ve svém
úsilí nepolevily až do konce přehlídky,
do posledního představení. Toto zviditelňování vlastní osoby
(možná projekce?) považuji za významný signál a odvozuji
z něj, že nastupuje generace na sebeprosazení zaměřená. Spoléhající jen na vlastní schopnosti, vrhající se do konkurenčního
prostředí s úsilím dát o sobě vědět, být viděn i slyšen a nenechat
se odstrčit.
Je to na jednu stranu optimální posun, vítaná změna,
děti jsou samostatnější, osobitější, více si důvěřují, na stranu
druhou narůstá nebezpečí bezohledných, prospěchářských a
pragmatických řešení. Tyto děti se dívají na svět kolem sebe
jinak, nežli si jejich rodiče představují, nežli si přejí. Patrně
se dívají i na témata, hodnoty a „posvátné krávy“ z jiného
úhlu, nežli ti, kteří jim je (byť s dobrým úmyslem) předkládají.
Zopakuji, těm dětem letos bylo 7 – 11 let. Před pěti léty jejich
vrstevníci na obrázky umístily ještě ostatní postavy. Letos je
děti už nepotřebovaly. Na jevišti.
Shodou okolností píši tento článek v den výročí „sametové“ revoluce, 17. listopadu 2006.
Bedřich Čermák
KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO
děti využívat vůbec, zejména pokud nejde
cíleně o texty pro nejmenší děti, ale spíše
o dramatiku „pro celou rodinu“, za níž
oba výše oceněné texty považuji, a kde
si každá věková kategorie „odečte svou
vrstvu“). Nicméně, zůstaneme-li konkrétně u dramatiky pro děti, pak stále platí,
že základem úspěchu je poutavý příběh,
přehledný, ale ne primitivní, napětí, dramatické situace, ve kterých se jedná a ne
pouze mluví, hrdina, se kterým se mohu
ztotožnit, se kterým mohu „jít“ dějem, o
kterého se mohu bát a na konci vydechKOUZELNOU
nout úlevou, jasně odlišené dobro a zlo,
postavy, z nichž každá má svůj význam,
je uvěřitelná a ne „jen do počtu“, jazyk,
který dítě nepodceňuje, nenásilně podané
poučení a upozornění na skutečné životní
hodnoty… Jako bonus můžeme „přihodit“
humor a pokud zvolíme antiiluzivní prostředky – tj. například vzetí dítěte do hry,
4. ROČNÍK AUTORSKÉ SOUTĚŽE
připomenutí, že jsme na divadle tady a teď, tak na to jdeme inteliOŘÍŠKY PRO POPELKU
gentně a znovu – dítě nepodceňujeme! Je jasné, že na to všechno
nestačí sebelepší předloha, pokud její interpretace pokulhává
NIPOS-ARTAMA Praha ve spolupráci s organizátory či přímo drhne. Nenechme se ukolébat tím, že „děti vezmou
národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti všechno“. Vezmou, protože jsou vděčné za prostor a čas, který
POPELKA Rakovník v dubnu roku 2005 vyhlásila již čtvrtý jim věnujeme, ale divadlo a umění vůbec bychom jim přece měli
ročník autorské soutěže Oříšky pro Popelku. Záměrem soutěže nabízet s tím, že právě tak máme možnost dítě kultivovat, nabízet
je iniciovat a podpořit vznik nových textových předloh pro čino- mu víc než prostý konzum. Nabízet mu prostor ke skutečnému
herní divadlo pro děti a rozšířit tak nevelký rezervoár kvalitní zážitku a růstu. Tohle už dávno řekl a napsal mnohý přede mnou,
dramatiky určené dětskému publiku. Do čtvrtého ročníku, jehož všichni to víme a zní to přece tak snadně! Tak proč je dobrých
vyhodnocení a vyhlášení výsledků proběhlo na rakovnické PO- textů a dobrých inscenací pro děti pořád tak málo?
PELCE 2006, se přihlásilo pouze sedm textů. Ty porota, jenž
Kromě dvou oceněných textů bychom rádi zmínili ještě
pracovala ve složení Alena Urbanová, Kateřina Fixová a Mgr. dva, a to hru Planeta XY autorky Lenky Ackermanové a hru
Pavlína Schejbalová, pečlivě přečetla, a aniž by znala autora, Kouzelná knížka od Soni Klementové. Oba texty evokují práci
na společné schůzce prodiskutovala a vyhodnotila. K úsměvům dětských skupin v dramatickém souboru či v hodině dramatické
a nadšení se bohužel důvod nenašel. Většinu textů totiž ani nelze výchovy ZŠ. A pokud z takového prostředí nevzešly jako záznam
označit za dramatický útvar, jejich kvalita je spíše podprůměrná, práce (protože soutěž je anonymní a autory a okolnosti vzniku
stejně jako jejich jazyková úroveň. Paní Alena Urbanová, která textů během hodnocení neznáme), pak by v něm rozhodně mohly
je v oblasti divadla pro děti ceněnou kapacitou, dokonce navrh- být využity jako pracovní materiál. Obě hry totiž rozvíjejí hru
la, aby se další ročníky soutěže už nevyhlašovaly, neboť vzhle- skupiny dětí nad jedinou myšlenkou, možná bychom mohli říci
dem ke stále klesající úrovni a počtů přihlášených textů pomalu až didaktickou tezí. Shodou okolností je tato výchozí teze v obou
ztrácí svůj význam.
textech podobná a s trochou nadsázky je možno ji shrnout svěráPři posuzování odbornou porotou obstály pouze dva texty. kovským „Neopouštěj staré známé pro nové…“.
Na druhém místě byl poctěn cenou text Jana Šváchy z Rakovníka
V Planetě XY dívka zapomíná na bratra a na kamarádnesoucí název Slepičí intermezzo. Vítězným textem soutěže byla ky z basketbalového oddílu, utíká do samoty a studia astronomie.
hra Petra Lněničky z Prahy Tutanchamonův návrat. S oběma Obdivuje vesmír a mimozemské civilizace. A protože ostatním
texty seznámíme čtenáře Amatérské scény v následujících číslech dětem to není jedno, domluví se a sehrají na dívku „habaďůru“
časopisu (v č. 1 a 2 / 2007), kde budou otištěny a nabídnuty tak – návštěvu mimozemšťanů. Dívka při komunikaci s „ufony“
pozornosti potenciálních inscenátorů.
zjišťuje, že žije natolik mimo realitu, že cizincům nemá ze svého
Přes všechny zjevné odlišnosti jsou si oba oceněné texty světa co nabídnout, jak ho představit. Její kamarádky a bratr ji
zároveň v mnohém podobné. Onou podobností jsou parametry, tímto otvírají oči a upozorňují na to, že jsou ještě i jiné věci, než
které textům zajistily nejen ocenění v soutěži, ale hlavně důvod, astronomie.
proč oba přiřazujeme k tomu nejlepšímu, s čím jsme se v posledV textu Kouzelná knížka jde v podstatě o totéž. Kolekní době v dramatice pro děti setkali. A jsou to parametry dávno tiv dětí v dětském domově se zlobí na jednu z dívek, která se jich
a dávno prověřené, prověřené zejména jevištěm a nejsou samo- straní a neustále si čte v „kouzelné knížce“, na jejich vkus se přízřejmě platné pouze pro dramatiku pro děti, ale pro dramatické liš „vytahuje“ a říká nesmysly. Tím mezi dětmi vznikají neustálé
texty vůbec (pochopitelně s tím, že existují specifické prostředky spory, které musí řešit a trestat vychovatelka. V tomto případě
„čitelné“ jen pro dospělého diváka - jako ironie, satira aj., které jde u hlavní postavy o útěk do světa fantazie (což je, pravda,
dítě „nepřečte“, což ovšem – jak už jsem rovněž výše zmínila trochu problematické vnímat jako zápor). Teprve až když se
- neznamená, že se takové prostředky nedají v dramatice pro dívka dostane do světa kouzel, jeho královna dívku potrestá, aby
POPELČINY
OŘÍŠKY
POMALU
ZTRÁCEJÍ
SVOU
MOC
si uvědomila svou chybu a napravila ji – nabídla ostatním dětem
vhled do světa kouzel také.
Není cílem tu rozebírat problémy, které oba texty nesou
z hlediska jevištně-inscenačního a které částečně i z výše uvedeného vyplývají. Cílem bylo pouze upozornit na to, že obě hry by
bylo možno využít jako výchozí situaci třeba i pro strukturované
drama. Počet postav v obou hrách lze libovolně varírovat, jednotlivé dialogy široce rozvíjet, obohacovat o vlastní zkušenosti
aktérů atp.
Pro jeviště se oba texty naopak jeví jako problematické právě pro svou „jednostrunnost“ (vedle dalších problémů
v motivech a motivacích atp.). Sledování poměrně přímočarého
řešení jediného problému je pro divadlo trochu málo, výsledek je
lehce odhadnutelný a divákovi by žádné další obohacení, kromě
ústřední myšlenky, nepřinesl.
Pavlína Schejbalová
O JEDNOM
AKTU
Divadlo R.K.N. Kuřim
René de Obaldia: Velkovezír
Foto: Vladislav Branda
O jednom aktu byly hry, které se sešly v Holicích
4.11.2006 na národní přehlídce, kterou letos pořádal Svaz českých
divadelních ochotníků. (Střídá se v tom s Amatérskou divadelní
asociací, která bude vypisovat národní přehlídku příští rok.) Protože se ze zdravotních důvodů tři soubory omluvily, bylo na přehlídce šest soutěžních představení. Zato přibyla dvě mimo soutěž.
Holičtí hostitelé přidali jeden humorný a vtipně rozehraný skeč a
dalším mimosoutěžním představením přispěl soubor Amadis z Brna (F. Veber: Blbec k večeři).
DS Karel Čapek z Děčína své představení tentokrát
omezil na vyplnění úkolu formulovaného předlohou Egona E.
Kische Nanebevstoupení Tonky Šibenice. Ve volně probíhajícím představení vynikla zemřelá Tonka svým temperamentním
a odvázaným projevem. Zdařilo se jí překročit hranici pouhého
tlumočení autorova textu a zazářila několika znamenitými výstupy
(herecké čestné uznání E. Svobodové).
Divadlo bez střechy z Ostravy přivezlo osobitou hru
Františka Janečka Dědictví, která je postavená na šermířských
schopnostech jeho herců. Inscenace je postavena na jednoduché
zápletce sporu dvou dědiců o majetek. Postavy se odvolávají na
harlekýna a kapitána z commedie dell´arte. Tomu také odpovídá
svými narážkami text. Hlavním způsobem projevu je obratně stupňovaná a přesně sehraná akce, ať s mečem, kýtou nebo pokličkou
a pánví. Právě za to se oběma představitelům, F. Janečkovi a P.
Spurnému, dostalo čestného uznání.
Hříčku Jacquese Préverta Roura k rouře pasuje aneb
Vzorně svorná rodina přivezly z Karlových Varů Studio divadla Dagmar a Pedagogická škola. Absurdní fraška už od doby
svého vzniku ztratila mnoho ze svého pobuřujícího náboje. Hana
Franková (cena za režii) ji uchopila jako vděčný podklad rozehrávky jevištního humoru. Realizuje jej výraznou stylizací mluvního
projevu ve stylu přehnané deklamace a výrazně nadsazenou intonační křivkou s odpovídajícím přehnaným pohybem. Režii a souboru se podařilo dosáhnout jednotného výrazu, nicméně jedenkrát
se objevila výjimka. Představitelka Gertrudy nejen naplnila režijní
záměr a zvýraznila svůj projev ve shodě s ostatními, ale navíc ještě
ve stylizaci vymazala odstup a přijala postavu zcela za svoji (čestné uznání M. Hniličkové za herecký výkon).
Lyrickou hru Antonína Přidala Pěnkava s loutnou
provedlo Divadelní studio D3 z Karlových Varů. Hra téměř
postrádala příběh, pokud jím nemyslíme lehce nahozenou situaci
s neurčitě naznačeným prostředím i časem a s jediným rozvíjeným
konfliktem. V takovém představení není nic, co by nemusel sdělit
herec. Navíc v obtížných podmínkách potlumeného (funkčně!)
osvětlení. Režisérka Anna Ratajská rozehrála pohyb v naznačeném terénu i dialog ve střídavém strachu a uvolnění výraznými,
lehce nadýchnutými prostředky. A obě herečky – E. Huberová
a L. Weinlichová – přijaly svůj úkol zcela za svůj osobní výraz
a naplňovaly ho sytým a přitom cudným projevem. Obě dostaly
cenu za herecký výkon. Zvláštní korekturu předlohy provedla režisérka záměnou Přidalovy ženské osoby za osobu mužskou. Je to
nezvyklé, ale představitel J. Weinlich tuto koncepci v představení
obhájil. Síla inscenace je v syntéze všech jejích složek, které staví
společně napětí a gradaci představení v neumdlévající akci. (Cena
za nejlepší inscenaci a doporučení k výběru na Jiráskův Hronov.)
I diváci, převážně kolegové z ostatních souborů, hru spontánně
ocenili.
ING Kolektiv DS Čtyřlístek z Frýdku-Místku, který
se proslavil svým autorským „Uhlem“, přivezl opět vlastní tvorbu
Věrni zůstaneme aneb Kapitoly z odboje domácího od Františka Vlčka. Realizoval svoji hříčku týmž osvědčeným systémem
nadsazených typů. Provedení naplnilo záměr, byť ještě nedosáhlo
samozřejmé bravury Uhla. Herci jsou vzájemně partnersky velmi
citliví, v postavě důslední a stateční v podhrávání svých partů,
Divadlo bez střechy Ostrava
František Janeček: Dědictví
Foto: Vladislav Branda
které jim vynáší živou reakci v hledišti. Byli oceněni čestným
uznáním za autorský nápad.
Aktovku Velkovezír Reného de Obaldii přivezlo z Kuřimi Divadlo R.K.N. Tato hra ve hře a zároveň hra-nehra, představení a zkouška na představení zároveň, předváděné osudy napůl
a civilními prožitky má všemožné odstíny, ale ani jeden nesouvisí
s realismem. Je to náročná hra několikanásobné složitosti, v níž je
nesnadné se úplně orientovat. Zatímco manželka se svým civilním
projevem jakoby nebyla z této hry, oba interpreti mužští (král J. Bartoně a sluha V. Jakubce) hrají v maximální stylizaci, kombinují obě
polohy – civilní i hranou – či lépe: zkoušenou, s mrštností okamžité
proměny v plném nasazení (cena oběma za herecký výkon).
Jak je ze stručného přehledu zřejmé, přehlídka proběhla
v převážně veselém tónu, nepřinesla žádný propadák, naopak
každá inscenace něčím zaujala až strhla, šlo převážně o náročné
úkoly a nekonvenční projev. Zatímco okolo holického kulturního
domu vládla nepohoda, uvnitř naopak jak v sobotních soutěžních
blocích, tak v nedělním semináři vládla zjevná pohoda. Přispěli
k ní i vlídní a vstřícní pořadatelé.
Jiří Hraše
První ročník Přeletu nad loutkářským hnízdem se konal
v roce 1991. Jak přehlídka vznikla?
Byl to nápad Luďka Richtera, který byl tehdy předsedou
českého střediska UNIMA a chtěl, aby tato organizace nebyla jen
formálním spolkem, který se sejde jednou za rok na schůzi. Přelet se
prvně konal v Žižkovském divadle, což tehdy umožnila Doubravka
Svobodová, a byl takovou podzimní replikou Loutkářské Chrudimi,
radostným víkendovým setkáním těch, kteří se tři měsíce od Chrudimi neviděli. V době těsně po revoluci byly podmínky Přeletu „spontánně skautské“, řada účastníků například spala ve spacích pytlích
na jevišti… Neříkám, že by umělecká úroveň tehdy nebyla dobrá,
ale šlo spíš skutečně o přátelské setkání amatérů a důraz byl kladen
především na jejich tvorbu.
Zajímali se profesionálové v začátcích Přeletu o účast na
přehlídce?
Program se odvíjel především od toho, že Luděk Richter
organizoval také Loutkářskou Chrudim a pohyboval se v oblasti
amatérského divadla. Záměrem od začátku
sice bylo ukázat jak práci amatérských, tak
nezávislých a profesionálních souborů, ale
profesionálové byli zprvu nedůvěřiví, měli
svou Skupovu Plzeň a libereckou Mateřinku
a Přelet nebrali příliš vážně. Spíš pejorativně
jako takový amatérský festival… Luďka stálo
pět let úsilí než přehlídku vyprofiloval a festival zakotvil. Jeden z povedených Přeletů byl
v původním Minoru na Senovážném náměstí,
kam přehlídku pozval tehdejší ředitel Karel
Makonj. Přelet se uskutečnil jako prolog
setkání zemí Visegradské čtyřky, které se
v Minoru tenkrát konalo.
AMATÉRSKÉ SOUBORY PROVOKUJÍ
PROFESIONÁLY
Neměla moc ráda loutky, nevěřila v jejich sílu a poslání. Její otec Jan Malík, významný český loutkář, se jim totiž
plně věnoval a mořil tak s nimi bezděčně celou rodinu. Nina
Malíková se začala o loutkové divadlo zajímat až po otcově
smrti, postupně si vybavovala některé zážitky z dětství, vyhledávala literaturu, zhlédla mnohá představení u nás i v zahraničí, setkávala se s významnými loutkáři a začala se zajímat o
možnosti loutkového divadla. Dnes přednáší dějiny loutkového
divadla na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU,
je odpovědnou redaktorkou časopisu Loutkář a předsedkyní
českého střediska UNIMA, mezinárodní loutkářské unie. Právě
proto letos už po jedenácté organizovala Přelet nad loutkářským hnízdem. Šestnáctý ročník oborové přehlídky loutkových
divadel, která je otevřená širokému spektru skupin, tedy nejen
statutárním divadlům, ale i nezávislým skupinám a amatérským
souborům, proběhl 3. – 5.11.2006 v pražských divadlech Minor
a Studio Ypsilon.
Tlupatlapa Svitavy – Potichu a naglass
Foto: Michal Drtina
ROZHOVOR
S NINOU MALÍKOVOU,
ORGANIZÁTORKOU
PŘELETU NAD LOUTKÁŘSKÝM HNÍZDEM
Nina Malíková
Foto: M. Drtina
Vy osobně organizujete Přelet už deset let, jak jste se k této
práci dostala?
Luděk Richter se velmi překvapivě a náhle vzdal vedení
české sekce UNIMA. Předsedkyní jsem se stala já a bylo to jako v té
pohádce o Plaváčkovi. I když to nebylo nikde psáno, zdálo se, že je
povinností předsedy UNIMA organizovat Přelet. Protože se festival
v roce 1996 už zcela zařadil mezi české divadelní přehlídky, měla
jsem pocit, že jeho organizování musím skutečně vzít na sebe. S Kateřinou Knappovou jsme tehdy připravily první Přelet v nové podobě
v divadle Minor.
Dnes je přehlídka spjatá s divadlem Minor, ale nebylo
tomu tak vždycky, kudy Přelet v předcházejících letech prošel?
Za Luďka to bylo Žižkovské divadlo, Divadlo Na zábradlí a
Dejvické divadlo. Pak se konal třikrát v Minoru a na přelomu století
začal skutečně přelétávat z místa na místo. Krušná léta v tomto směru zažila Kateřina Čejková, která se spolu se mnou ujala organizace
přehlídky. Vystřídali jsme Divadlo v Dlouhé, pak se hrálo v Alfrédovi ve dvoře, ale některá představení byla i v Pidivadle a Komedii,
další rok jsme byli v Kulturním centru Novodvorská… Nakonec se
přehlídka v roce 2002 zase vrátila do Minoru. Loni jsme vytvořili
k jubilejnímu 15. ročníku mapu Přeletu, která skutečně vypadala jako
nějaká orientační hra. V Minoru jsme se zprvu setkali s určitou nedůvěrou… Atmosféra se změnila, když tamní soubor dostal cenu Erika,
kterou si vystavil, a byl na ni pyšný. Divadlo vzalo Přelet za svůj a
otevřelo nám velkoryse všechny své prostory Zároveň s Minorem
jsme začali využívat Ypsilonku, protože nám chyběl další sál. Teď,
když vznikla Malá scéna Minoru, může být všechno na jednom místě
a mám pocit, že Přelet do Minoru už patří.
Cenu Erika obestírá trochu tajemství, od kdy se udílí?
Je to putovní cena, kterou vymyslel Karel Šefrna ze souboru C Svitavy, protože mu vadilo, že loutkářství nemá žádného Oscara
ani cenu Thálie. Vymýšleli jsme, jak by měl takový loutkový Oscar
vypadat a nakonec jsme se shodli, že by měl být podobný významnému českému loutkáři, kritikovi, teoretikovi a pedagogovi Eriku Kolárovi. Zeptali jsme se paní Kolárové, jestli ji taková věc neurazí, a
když jsme se dozvěděli, že bude naopak potěšena, vytvořil výtvarník
a řezbář Jaroslav Doležal sošku šroubovacího rozkládacího ptáčka
s výrazným nosem, který připomíná nos Erika Kolára. Od roku 1997
ji uděluje předsednictvo českého střediska UNIMA na základě ankety o nejpodnětnější, nejzajímavější a nejinspirativnější inscenaci.
Ovšem Erik je cenou putovní, co to znamená?
Ano, je to opravdu taková partizánská skupinová hra…
Chtěli jsme mít jen jednoho Erika, ne rozdělovat nespočet Oscarů.
Zpočátku se uvažovalo také o tom, že by se vítězným souborům udělovala zlatá vajíčka, někdo navrhoval připevňovat na Erika štítky se
jmény výherců a tak podobně. Nakonec je tedy soška jenom jedna, je
unikátní, protože nemá žádnou kopii. Vítězné soubory si ji předávají
a jsou to vždycky šílené nervy, protože se často na poslední chvíli
neví, jestli ji soubor přinese nebo ne. Letos jsme trnuli obzvlášť, protože DNO z Hradce Králové, které mělo Erika a dokonce s ním hrálo,
dva dny před začátkem Přeletu oznámilo, že jim cenu někdo ukradl…
Nakonec se soška našla a šťastně se dostala do rukou Tomáše Froydy,
ředitele plzeňského divadla Alfa.
Kdo má právo v anketě o cenu Erika udělit hlas?
Původně to byli jen členové UNIMA, ale řekli jsme si, že je
to málo a oslovili jsme 30 vytipovaných odborníků, kteří měli tvořit
jakousi „akademii“. Jenže někteří nám anketní lístky vraceli nevyplněné, protože toho mnoho neviděli. Dnes tedy mohou hlasovat lidé,
kteří mají vztah k loutkovému divadlu a pohybují se v této oblasti.
PŘELET
NAD LOUTKÁŘSKÝM HNÍZDEM
3. – 5.11.2006
16. ročník oborové přehlídky loutkových divadel
Pořádá České středisko UNIMA a Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář ve spolupráci s Divadlem Minor a Studiem Ypsilon, za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Hlavního
města Prahy.
PÁTEK 3.11.
Pohádka o srdci z kamene - Naivní divadlo Liberec
Bruncvík a lev - Divadlo Minor Praha
SOBOTA 4.11.
Ententýky - Divadlo Drak Hradec Králové
Kašpárkův týden - Loutky bez hranic Praha
Jan za chrta dán - LS V boudě Plzeň
Oříšková chaloupka - Hana Voříšková Choceň
Potichu a naglass - Soubor Tlupatlapa Svitavy
Autumn Portraits - Sandglass Theatre USA
Písničky s lidojedem - KALD DAMU Praha
Vyhlášení vítěze ankety UNIMA o cenu Erik
Křest publikace Czech puppet theatre yesterday and today
NEDĚLE 5.11.
Popelka - Teátr Víti Marčíka
Schůze Českého střediska UNIMA
Tři mušketýři - Divadlo Alfa Plzeň
Tajný deník Adriana Molea - Divadlo Drak Hradec Králové
Nejvýznamnější ocenění českých loutkářů, putovní cenu Erika, získalo v roce
2006 Divadlo Alfa z Plzně za inscenaci Tři mušketýři. Na snímku Michala
Drtiny je ředitel Alfy Tomáš Froyda při převzetí ceny, v pozadí za Erikem je
usmívající se duchovní otec Přeletu Luděk Richter.
Jaká je dnes celková podoba festivalu po všech různých
peripetiích, které jste popsala?
I když je dost momentů, kdy mě bolí žaludek a mám obavu,
co se přihodí, musím říct, že mě Přelet pořád ještě baví. K prestiži
festivalu přispělo, že jsme mohli pozvat zahraniční hosty a to především jako pozorovatele, kteří na Přeletu objevili, že u nás máme ještě
jiné soubory než jen Naivní divadlo a Drak, takže některá představení
i nakoupili. Díky tomu se dostalo do zahraničí třeba divadlo Líšeň
nebo Teátr Víti Marčíka. S poměrně značným úspěchem se setkala
také loňská diskuze o stavu současného loutkového divadla, kterou
bychom chtěli ještě někdy uspořádat, budeme-li na to mít síly.
Jaký je v současnosti podíl amatérských souborů na Přeletu?
Letos jich bylo kupodivu méně než jich zpravidla bývá.
Potýkáme se hodně s tím, že soubory nemohou přijet v daném termínu, členové mnohých skupin se po prázdninách rozprchnou na různé
školy po celé republice a u dětských souborů se zase stává, že herci
vyjdou z dané školičky. Druhá věc je, že nemůžeme moc zvát tvůrce
z Moravy, protože nemáme peníze na ubytování. Jinak v posledních
letech bývaly amatérské soubory určitou provokací a motivací pro
profesionály, protože jejich práce byly v mnohém inspirativnější.
Letos se ovšem nějakou zvláštní shodou náhod podařilo udělat dost
PUTOVNÍ LOUTKÁŘSKOU CENU
dobrých inscenací v profesionálním divadle, takže jich byla převaha.
Mám pocit, že se profesionální loutkové divadlo trochu probudilo.
Je tedy stále z čeho vybírat, tvoří se pořád dobré loutkové
ERIKA
divadlo?
Je to každý rok jiné, dokonce jsem už začala být hrozně
ZA NEJLEPŠÍ INSCENACI SEZÓNY
skeptická a měla jsem pocit, že se vybírat nic moc nedá, že se bude
na Přeletu hrát, co se kde posbírá. Ve světě si loutkové divadlo hledá
víc nové a jiné cesty než se o to snažíme my. Jsme jaksi opatrnější.
ZÍSKALI…
A taky stále žijeme dojmem, že naše loutkové divadlo mělo před lety
úžasnou úroveň. Zdá se mi, jako by nová ekonomická situace stávající divadla strašně zaskočila, najednou nemají tolik možností experi- 1997 – Divadlo C Svitavy za vlastní úpravu pohádky R. Těsnomentovat, protože je potřeba sázet na jistotu, aby přišli diváci a bylo hlídka Bystrouška, liška
vyprodáno. K tomu mám pocit, že studentské a amatérské soubory,
které nemusejí tolik myslet na ekonomickou stránku, si ještě neu- 1998 – Divadlo DRAK Hradec Králové za hru I. Peřinové Tři
vědomily, že by mohly více experimentovat a zkusit udělat nějaký zlaté vlasy děda Vševěda (režie Josef Krofta)
nezvyklý jednorázový projekt. Myslím, že tady jsou určité rezervy.
Rozhodně bychom se neměli uzavírat světu a třeba i na Chrudim by 1999 – Vítězslav Marčík a jeho Divadlo Studna z Hosína za inbylo dobré přizvat zajímavé zahraniční soubory. Studenti by zase scenaci Zlatovláska
měli mít možnost víc vyjíždět ven, abychom tu neseděli pořád v tom
našem loutkářském hnízdě, které si tak štěbetá to, co umí, a nic jiného 2000 - Divadlo Líšeň z Brna za poetickou inscenaci stínového
divadla Sávitrí
nepřijímá…
Na Přelet zvete v posledních letech zahraniční loutkáře,
2001 – Divadlo DNO z Hradce Králové za Variace na slavné
jaké hosty vybíráte?
Snažíme se na každý ročník přivést zahraničního hosta, téma Cyrano
bohužel z finančních důvodů si nemůžeme dovolit pozvat velký
ansámbl, a tak vybíráme kvalitní sólisty, aby se ukázalo, že práce 2002 – Divadlo Minor Praha za inscenaci Kabaret Tlukot a
s loutkou může být pro současné tvůrce zajímavá a má všelijaké bubnování aneb Veliké putování (režie Jan Jirků)
možnosti. Často se jedná o inscenace i filozoficky laděné. Na Přeletu hrál například Ivan Martinka ze Slovenska, Michael Vogel z 2003 – posluchači katedry alternativního a loutkového divadla
Německa, Maďar András Lénárt a letos Eric Bass, který přiletěl z DAMU Praha za ztvárnění pohádky Dlouhý, Široký a BystroUSA. Jeho představení je sice 25 let staré a některým se zdálo, že zraký (režie Filip Jevič a kol.)
už takovou produkci dávno viděli, ale je to jedno z jeho prvních
představení, na kterém si pořád vnitřně trvá, protože vyjadřuje jeho 2004 – Divadlo Buchty a loutky z Prahy za inscenaci Rocky IX.
určité krédo. Řeší v něm velmi osobní problémy, střet kultur v návaznosti na to, že odešel z Německa do Ameriky, využívá hodně 2005 – Divadlo DNO z Hradce Králové za dojemnou grotesku
prvků židovské kultury a podobně. Velmi pěkně pracuje s loutkou v šapitó Cirkus
– manekýnem, v mnohém se nechal inspirovat orientálním diva2006 – Divadlo Alfa Plzeň za inscenaci Tři mušketýři
dlem.
Co kromě představení Erica Basse letos lákalo diváky?
hodli jsme představit naše loutkářství jako
Z těch dvanácti inscenací, které
celek, rozšířit některá připravovaná hesla
se v listopadu v rámci Přeletu odehrály,
a využít je jako základ nové knihy. Výběr
měla úspěch marionetářská hra z rytířského
osobností byl tedy daný zájmem zvnějšku,
středověku Jan za chrta dán, kterou s příjemnení to žádná encyklopedie nejvýznamnějným nadhledem připravilo Divadlo v Boudě
ších českých loutkářů v abecedním pořádku
z Plzně. Kdo neznal práci Hanky Voříškové,
ani vyčerpávající seznam nezávislých skutoho zaujala její loutkářská miniatura, a dále
pin a představení současného loutkářského
se jak mladí, tak starší diváci nasmáli při
spektra. Zařadili jsme do knihy spoustu
Třech mušketýrech divadla Afla z Plzně,
barevných fotografií a vytvořili jakéhosi
které získalo letos Erika. A vyprodán byl
průvodce historií a současností loutkovéi Tajný deník Adriana Molea divadla Drak
ho divadla, přehled institucí, které se mu
z Hradce Králové.
věnují, muzeí, sbírek, webových stránek a
V rámci Přeletu byla pokřtěna
podobně.
anglicky psaná publikace Czech Puppet
Takže po všech svých zkušenosTheatre, která představuje české loutkové
tech můžete dnes říct, že věříte v loutkové
divadlo, z jakého popudu vznikla a co se
divadlo?
v ní lze dočíst?
Překvapují mě stále jeho možnosti,
Připravujeme encyklopedii loutale protože mě teď pohlcuje opravdu od rána
kového divadla, kterou má vydat UNIMA,
do večera, už vlastně ani o vztahu k němu
ovšem publikace stále nevychází a my
nemám čas přemýšlet.… Mám ráda dobré
máme spoustu materiálů. Jelikož se lidé
divadlo a není pro mě zase tak úplně rozhov zahraničí neustále ptají na tytéž věci,
které se týkají našeho loutkového divadla, a Hana Voříšková z Chocně / Oříšková chaloupka. dující, čím a kým je hrané.
Rozhovor připravila Zuzana Vojtíšková
traduje se spousta mýtů a nepřesností, roz- Foto: Michal Drtina.
PEDAGOGICKÁ
POEMA 2006
Pavouček Pája gejzír tvořivých nápadů, podložených bohatou představivostí a výraznou schopností sdělovat, Alice Machová z Prahy
zase dokázala s pozoruhodným nasazením a s výraznou imaginací
vystavět příběh povídky Stephana Leacocka Kterak si vypůjčit
sirku. Při závěrečném udělování cen pak mohli naštěstí všichni účastníci přehlídky ocenit dvě vystoupení: Kamila Šťastná z Litomyšle
precizně a s velkou představivostí zpracovala anglickou pohádku
O malilinké stařence a malilinké kosti, přičemž skvěle využila a
sdělila její originální humor. Zuzana Poláčková ze Znojma naplnila
literárně rozpačitou předlohu Vladimíra Dvořáka Růžový monolog
natolik výraznými a autentickými představami a pocity,
že si okamžitě získala sympatie diváků.
Ondřej Macháček
18 recitátorů (tolik škol se v Poemě předz Nové Paky
stavilo) přednášelo poezii a dá se říci, že si své texty
vybrali dobře, někdy až originálně. V první kategorii,
určené přednesu pro děti předškolního a mladšího
školního věku, si diváci poslechli např. básně Daniely
Fischerové, Emanuela Frynty, I.M. Jirouse či Pavla
Šruta, ve druhé – přednes pro mladé a dospělé - texty
plné metafor (Jan Skácel), formálně náročné (Václav
Hrabě, Jakub Deml), nádherně lyrické a košaté (František Hrubín) či písňové (Jan Vodňanský). Bylo jistě
Foto: Archiv SPgŠ Karlovy Vary.
Poema, 39. ročník přehlídky v uměleckém přednesu
poezie, prózy a improvizovaném vyprávění, v němž poměřují své
síly žáci středních pedagogických škol, v tomto roce doputovala do
Karlových Varů. Porotci společně s ostatními účastníky znovu – už
po šesté - zalitovali, že soutěže v uvedených disciplínách musely z
úsporných důvodů opět proběhnout v jediném dni. Studenti tak mají
omezenou příležitost vidět ostatní soutěžící a inspirovat se jejich
výkony. Přitom zkušenosti z předchozích let dokládají, že pracovní i
finanční vklad do přehlídky se brzy zúročí, má navíc profesní dopad:
jejími frekventanty jsou budoucí učitelky mateřských škol, vychovatelé a sociální pracovníci, kteří jednou budou mluvním vzorem pro
své svěřence a budou je i učit vztahu ke knize. Soutěž je tedy nástrojem proti klesající schopnosti mladých porozumět psanému textu,
jež ohrožuje naši vzdělanost a prokázalo ji mezinárodní srovnání
OECD.
Magdaléna Hniličková z Karlových Varů - cena
za interpretaci poezie v I. kategorii. Foto: Archiv
SPgŠ Karlovy Vary.
Zuzana Poláčková ze Znojma - cena za interpretaci
prózy ve II. kategorii. Foto: Archiv SPgŠ Karlovy
Vary.
V uměleckém přednesu prózy soutěžilo 18 interpretů. Ve
výběru textů převládli osvědčení domácí autoři (Macourek, Nepil,
Šrut, Fischerová apod.), ve čtyřech případech přednašeči sáhli po
světové klasice (Leacock, Atwoodová, Thurber, anglická lidová pohádka v překladu Pavla Šruta). Jediným vyloženým dramaturgickým
omylem byl nešikovný úryvek z povídky Petra Šabacha Bellevue.
Ve většině přednesů bohužel převládal „diktátový“ styl „ozvučení“
textů, tedy důsledné gramatické členění vět, nerespektující obsah
sdělení a přirozenou podobu řeči. Interpreti se často soustředili pouze na hledání vnějšího ozvláštnění a do značné míry rezignovali na
důkladnou obsahovou analýzu textu a na jeho vlastní autentickou reflexi. Výkony tak byly sice zvukově zajímavé a u textů určených malým posluchačům dokonce kreativně pracující s hudební rekvizitou
a jevištní akcí, ale posluchač se jen stěží orientoval, chybělo sdělení
myšlenky, představy či pocitu. K tomu se v obvyklé – tedy poměrně
značné – míře přidávaly i obecně rozšířené mluvní chyby.
Z nastíněného obrazu se vydělily především výkony Martiny Jarošové z Prachatic, která předvedla na textu Pavla Šruta
Kamila Šťastná z Litomyšle - cena za interpretaci
prózy v II. kategorii. Foto: Archiv SPgŠ Karlovy
Vary.
také zásluhou učitelů, kteří recitátory vedli, že zvolená dramaturgie
byla přiměřená schopnostem a zkušenostem interpretů.
Diváci si mohli poslechnout celou škálu rozmanitých, více
či méně přesvědčivých výkonů. Škoda, že mnohým chyběla vnitřní
představa a vlastní zaujetí přednašeče pro sdělení, bez tohoto vkladu totiž jakékoli vystoupení podstatně ztrácí schopnost zapůsobit.
Naštěstí jsme byli svědky i recitací přesvědčivých a inspirativních.
Velmi působivé byly Magdalena Hniličková z Karlových Varů
s textem I.M. Jirouse Povídala Františce Marta a Ludmila Haladová z Čáslavi se skladbou z textů Emanuela Frynty. V kategorii
druhé byli za nejpozoruhodnější výkony oceněni Michaela Daňková z Kroměříže za citlivý přednes básně Ernsta Jandla „klo“,
Jakub Vitko z Litoměřic za dobře vystavěnou kompozici z básní
Františka Halase a Pavla Dostálová z Přerova za přednes dvou
interpretačně obtížných básní Diany di Prima.
Improvizované vyprávění je považováno za sice atraktivní, ale také velmi náročnou disciplínu Poemy. Soutěžící musí na
základě inspirace zadaným podnětem – tentokrát to byly nejrůznější
páry bot a botiček, půvabných, ale i obnošených či notně sešlých
– vymyslet krátký příběh, který má hlavu a patu, o něco v něm jde,
nechybí mu emoce, ale také z něho nasládle nebo sentimentálně
neodkapávají. Oceňuje se originalita fabule, pochopitelně humor
a nadhled, schopnost navázat kontakt s posluchačem. Jak ukázaly
už první výstupy, i překonat trému dá větší práci než při předem
připraveném výkonu. Vnitřní nejistota často svádí ke klišé a výrazivo prozradí i fakt, že čtenářská zkušenost vypravěče se často
omezuje na povrchní bulvární časopisy. Obecným problémem
je mizivá kultivace mluveného projevu. Přesto i v této kategorii
byla slušná skupina pozoruhodných výkonů. Spojovala je především energie, kterou soutěžící
do svého vystoupení vkládali,
Cena za improvizované
vyprávění ve II. kategorii.
tedy vlastně chuť vyprávět.
V pořadí soutěžích o tom jako
první přesvědčil Ondřej Macháček z Nové Paky, v jehož
příběhu se dětské tenisky ze
své malosti a malosti „své vesničky“ dostaly tvrdou dřinou,
kterou vynaložily na cíl vyhrát
velký závod. Ani pak „nevěřily vlastním tkaničkám“, že
se to povedlo. Litoměřická
Jana Bauerová v krátké hutné
zkratce s ironickým nadhledem a přesnou pointou nastínila příběh „šestnáctky“ – zklamání hrdinky nad botaskami
od vietnamských obchodníků
mimochodem vypovídalo i o
problematickém rodinném zá-
zemí. Velmi nápaditě přitom
byly využity variace na říkanku Paci, paci, pacičky… Petra Žaluda z Čáslavi chlapské
gumové holinky inspirovaly
k werichovsky zemitému příběhu, který okořenil absurdním humorem. Tři uvedení soutěžící
se stali nositeli cen, ale hranice mezi nimi a Zbyňkem Pechrem,
Filipem Chludem, Anetou Mazancovou a Adamem Kubesou,
kteří získali čestná uznání, byla jen velmi tenká. A ocenění jen o
kousek uteklo Adamu Knopovi a Sabině Skácelové, kteří mají
vypravěčský talent, ale nevystihli – každý jinak – míru užitých
výrazových prostředků.
Každoročně je pro účastníky velkým přínosem účast
žáků z královéhradecké SPgŠ pro sluchově postižené, jejich mimosoutěžní vystoupení jsou velkým zážitkem. Proto se poroty i
tentokrát rozhodly ocenit vystoupení Lukáše Baborovského, jenž
strhujícím způsobem prostřednictvím znakové řeči převyprávěl
příběh Wernera Holzwartha O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se
mu vykakal na hlavu, a Josefa Sergeje Bovkuna, který s velkou
nadsázkou a humorem znakově vyprávěl o své cestě na Poemu do
Karlových Varů.
(Zpracováno s využitím hodnocení přednesu poezie
a prózy z pera porotců Evy Willigové a Libora Vacka.)
Vítězslava Šrámková
DIVADELNÍ SEŠLOST
BOLERADICE 2006
První říjnový týden patří v Boleradicích již tradičně
Divadelní sešlosti. Letos se začalo už 28. září ve čtvrtek, a to
slavnostní vernisáží obrazů malířky Marie Novákové. Výstava je
umístěna v klubovně divadla a byla otevřena pro diváky po celou dobu Sešlosti. Nejedná se o divadelní přehlídku vyhrazenou
určitému druhu divadla, žánru či oblasti. Záměrem je představit
domácímu publiku svoje přátele a známé z velké rodiny ochotníků a ukázat mu, jak se „dělá“ divadlo jinde... Z původně malé
akce, kterou bylo setkání dvou, tří souborů se z Divadelní sešlosti
stala přehlídka, která se již dostala do širšího povědomí divadelníků. AS připravila rozhovor s Alenou Chalupovou, která patří
do organizačního týmu a je režisérkou boleradického souboru
bratří Mrštíků.
Letos proběhl 12. ročník regionální přehlídky ochotnických souborů Divadelní sešlost Boleradice 2006. Jak vlastně vznikl ročník první, kdo se o něj přičinil a jaký byl tenkrát
hlavní důvod.
V Kloboukách u Brna se konala každoročně Okresní
přehlídka amatérských divadelních souborů, která skončila
v roce 1989, protože jeviště i sál, kde se soutěže konaly, byl už
v havarijním stavu. Poslední ročník měl jen tři účastníky, a tak
toto setkání dostalo název Divadelní sešlost a bylo rozhodnuto,
že další ročníky po dobu adaptace klobouckého jeviště budou
v Boleradicích.
Přehlídka se postupem času stále rozrůstá, přijíždějí
další a další soubory. Narůstá také počet diváků? Kdo se vlastně kolem přehlídky a její organizace nyní pohybuje?
Počet diváků rok od roku narůstá, zvláště po rekonstrukci divadelní budovy. Kapacita našeho sálu je 150 míst a
letos jsme měli kromě dvou představení vše vyprodáno. Diváci nejsou jen místní, ale přijíždějí z blízkého i vzdálenějšího
okolí (autobusové zájezdy ze Židlochovic, Břeclavi i Brna),
a to nejen na Sešlost, ale i na Jarní předplatné (5 představení
v lednu až květnu) a předplatné „Rodiče s dětmi do divadla“
(4 představení v listopadu až květnu). Hlavní organizátorkou
přehlídky i obou předplatných je Iva Hrabcová. Jedná se
DS bratří Mrštíků Boleradice / Gabriel Chevallier, Petr Markov, Jindřich
Brabec: Zvonokosy. Foto: Ivo Mičkal.
DS Vojan Libice n. C.
J.B. Molière: Lakomec
Foto: Jiří Janda.
DIVADELNÍ SEŠLOST
BOLERADICE
PROGRAM
soubory, sestavuje program a zařizuje
vše potřebné. Při realizaci jednotlivých
představení (technika, uvádění, služby
v šatně, občerstvení, úklid divadla) pomáhají samozřejmě členové divadelního
spolku.
Od roku 2000 se uděluje na Divadelní sešlosti zvláštní speciální cena.
Můžete prozradit o jakou cenu jde a jak
ji soubor získá?
Do roku 2005 jsme udělovali
recesní cenu „Boleradický Voskar“ (soška pierota z keramické dílny manželů
Šemorových), kterou bylo možné získat
za „průšvih“ na jevišti (přebrept, shození
kulisy, hlasitá nápověda, …)
DS Basta Fidli Valtice
F. Tomanová, E. Lotjanu, J. Doga:
Cesta do nebe
Foto: Jiří Janda
Také k vám jezdí soubory ze
Slovenska, přehlídka je tedy mezinárodní - plánujete i jiné zahraniční hosty
- vzdálenější?
Slovenské soubory z Partizánského a Tlmáč jsou již pravidelnými hosty naší přehlídky a myslím, že tuto tradici
nebudeme přerušovat. O pozvání souboru
ze vzdálenější země zatím neuvažujeme,
především z finančních důvodů.
Máte právě čerstvě po letošním
ročníku. Jak se vydařil? Co byste vzpomněla a máte v čerstvé paměti?
Letošní ročník, podle mého soudu, byl velmi úspěšný, představilo se deset
souborů, z toho dva domácí. Pamatovali
pátek 29. září 2006
P. Markov, J. Brabec: Zvonokosy
DS bratří Mrštíků Boleradice
sobota 30. září 2006
J.B. Molière: Lakomec
DS Vojan Libice nad Cidlinou
neděle 1. října 2006
Z. Egressy: Portugália
DS Hľadanie Tlmače, Slovensko
pondělí 2. října 2006
D. Jandová: Soví princezny
Divadelní kroužek DDM Polná
P. Dostál – V. Hartlová: Klášterní tajemství
aneb David a Dominika
DS Dostavník Přerov
úterý 3. října 2006
F. Tomanová, E. Lotjanu, J. Doga: Cesta do
nebe
DS Basta Fidli Valtice
Středa 4. října 2006
H. Němcová – V. Vedral: Matěj a
čarodějnice
DS bratří Mrštíků Boleradice
J. Havlásek: Nepožádáš o manželku bližního
svého
DS Kadet Starovičky
čtvrtek 5. října 2006
A.P. Čechov: Medvěd / Výročí
Divadlo Nad kinem Moštěnice
pátek 6. října 2006
M. Kundera: Jakub a jeho pán
DS Na Štaci Němčice nad Hanou
jsme i na děti s pohádkami Soví princezny
(DDM Polná) a Matěj a čarodějnice (DS
Boleradice). Slavnostnější bylo letos vítání souborů Janem Adamem z Víckova a
jeho ženou Marianou (historické postavy
místních dějin) s doprovodem cimbálové
muziky. Pro ochotníky z nevinařských
krajů bylo určitě zajímavé posezení u vína
nebo burčáku v místních sklípcích.
E-mailový rozhovor s Alenou Chalupovou
podnikla Lenka Novotná
HRABALOVA
OSTŘE SLEDOVANÁ
POLNÁ
TŘEBA JE PRÁVĚ TEĎ
ZASE ČAS
HRABALA ZAČÍT HRÁT,
ŘÍKÁ V ROZHOVORU POLENSKÝ PÁBITEL
PETR VANĚK
V posledním říjnovém víkendu, od 27. do 29. října 2006
proběhl na Vysočině druhý ročník přehlídky Hrabalova ostře sledovaná Polná. Divadelní soubor DUHA Polná v rámci ní přivítal
na svém jevišti šest hostujících divadelních souborů a jejich představení a sehrál jedno vlastní. Zdá se, že vzniká nová tradice! Jak a
koho vlastně napadlo uspořádat v Polné přehlídku, ptám se Petra
Vaňka, režiséra a herce, vůdčí osobnosti divadla v Polné.
Váš soubor má přece dost jiných aktivit a Ty s kolegyní
Jitkou Smejkalovou ještě víc – hrajete pro děti po celé republice a
snad i v zahraničí. Tak proč tedy?
Nápad uspořádat přehlídku vznikl při plánování „Divadelní
soboty“ v roce 2004 a název „Hrabalova ostře sledovaná Polná“? To
vyslovil jednou takhle večer můj starší syn Radim a nedalo se tomu
odolat. Takže se dá říct, že nejdříve vznikl název a potom přehlídka.
Co se týče našeho souboru Divadlo DUHA Polná, když
budu úplně upřímný, tak právě přehlídka „Hrabalovka“ je právě teď
jeho nejdůležitější aktivitou, ale už se blýská na lepší časy, a začneme snad pravidelně zkoušet a hrát.
A my dva s Jitkou? Máme práci jako každý jiný, vlastně
celý rok a že to je zrovna divadlo? To je prima ne? Naše práce s dětským souborem je taky prima. A náš velký mateřský soubor? Ten je
konečně také koníčkem, co se dá dělat, ach
jo, ale je také prima.
Proč se přehlídka jmenuje právě
Hrabalova? Jaká je tu souvislost s Hrabalem? A kdo všechno se na její organizaci
nakonec podílí?
Název nevznikl jenom tak nějak,
ale Bohumil Hrabal v Polné žil, jako malé
dítě. Otec pracoval v pivovaře a matka
podle historických pramenů u nás v Polné
hrála ochotnické divadlo. Po přestěhování
do Nymburka sem do Polné ještě několik let
jezdili „hostovat“ a malý Bohoušek Hrabal
dostal ve svých pěti letech první divadelní
příležitost a 16. května 1918 účinkoval
s místními ochotníky v dramatu Aloise Jiráska Vojnarka.
Tyto okolnosti nevyužít by byl
přece hřích! A tady je právě prostor pro
zdravý patriotismus. Na to jsme vsadili a asi
jsme se trefili, protože všude jsme se setkali s velkým pochopením,
jak na radnici, tak u sponzorů.
Hlavním organizátorem je nicméně Divadlo DUHA, ale dá
se říci, že se kolem přehlídky pohybuje kolem 30 lidí a ne všichni
jsou členové našeho souboru.
Kdybych měl upřímně říct, kdo letos věnoval přehlídce
nejvíce úsilí a času, tak bych chtěl jmenovat Marii Vaňkovou – mou
manželku, která na přípravě pracovala intenzivně asi dva měsíce,
stejně jako Jaroslav Jekl, náš ekonom, hospodář a osvětlovač souboru, který má na starosti (jak já říkám „na bábovce“) nejenom celou
ekonomickou stránku přehlídky, osvětlení, ale také technické zázemí
pro všechny soubory.
Získali jsme na přehlídku dva granty, jeden je z Ministerstva kultury a druhý z Fondu Vysočiny. Z toho je patrno, že i tyto
instituce si uvědomují, že Bohumil Hrabal je jako spisovatel pro
českou kulturu opravdu pojem.
Jaká má vaše „Hrabalovka“ pravidla? Vystupují tu například jen určité soubory s určitým druhem divadla atp.? Podle
čeho vybíráte soubory a kdo je hlavní dramaturg?
Pravidla přehlídky jsou pevně daná. Vybíráme to, co se
nám líbí a co si myslíme, že se bude líbit i našim divákům. Máme
jedno kritérium, které jsme si stanovili vlastně sami pro sebe: Nejméně jeden večer bude věnován tvorbě Bohumila Hrabala, tedy
inscenaci hrabalovského textu nebo textů, které tématicky s jeho
tvorbou korespondují.
A tady bych chtěl vyzvat divadelní soubory: HRAJTE
HRABALA!!! A přijeďte k nám do Polné na divadelní přehlídku
– budete mít přednost!!
Ale mimo to vybíráme představení jak pro děti, tak pro dospělé diváky, ale i pro starší generaci (v odpoledních hodinách).
Jaká je, Petře, tvoje funkce v organizaci přehlídky?
Hlavní dramaturg – my ho jmenujeme „táta přehlídky“– byl
určen mnou a jsem to já. „Když sis to vymyslel, tak si to udělej!!!“
Přehlídka není postupová, přesto udělujete nějakou
cenu? Co si soubory odvezou?
Žádné ceny vlastně neudělujeme, ale snažíme se aby si
hostující soubory odnesli nejenom malý dárek (letos to byl džbánek
s logem přehlídky, materiály o polenském regionu nebo polenský
sýr), ale hlavně pocit, že to bylo příjemné setkání a že budou chtít
zase přijet. Letos byly opět mrkvánky a příště budou také!
Jaký byl podle tebe letošní ročník?
Letošní přehlídka… z původního programu vlastně nezůstal kámen na kameni, ale snad se povedla. Dokonce i mě to
Divadlo Duha Polná / Podle povídky Bohumila Hrabala: Sextánka. Foto: Archiv PV.
Ztracená existence Praha
A. Guha: Dentální rapsódie
vyburcovalo, protože původně slibované hrabalovské inscenace
prostě nedopadly. Každý totiž není takový kamarád jako Milan
Schejbal, který na první ročník Hrabalovky přijel s bývalým ANEBDIVADLEM. Na jeho Pábitele vzpomínali diváci i letos. Takže ještě
jednou, Milane, díky.
Proto jsme za čtrnáct dní (za dvě zkoušky) předvedli první
večer aktovku „Sextánka“. Dramatizaci povídky z Hrabalova Krasosmutnění. Moje kamarádka Jana Křenková, která přijela ze Žďáru
nad Sázavou řekla:„Moc dobrý nápad, až se to pořádně nazkouší, tak
to bude hezké“.
Jaká chystáte vylepšení, resp. bude další ročník?
Mohu hrdě prohlásit a myslím si, že letošním II. ročníkem
Hrabalovy ostře sledované Polné určitě nikdo nebyl zklamán, a
dokonce bylo o něco víc diváků než na l. ročníku. III. ročník bude!
Zatím nechceme nic příliš vylepšovat. Jenom bychom zase chtěli
polenského diváka něčím překvapit. Když se nám to povede jako
letošní rok na II. ročníku – TAK HURÁÁ!!
Má přehlídka vedle představení nějaké doprovodné
akce?
Doprovodné akce… zatím nejsou, ale vlastně ano, prohlídka města, výstup na věž. Také sbírání hub (většinou jen mírně
organizované).
A teď, Petře, trochu o Tobě. Mnohdy mi připadáš jako
takový hrabalovský „pábitel“ – co ty na to? Co myslíš, jsi spíš Strýc
Pepin nebo Číšník Dítě?
Hrabalovský „pábitel“? Je mi velkou ctí. Jaký jsem – to
je otázka jako žiletka (jak říká klasik humoru). Já jsem rozkřičený
ba přímo rozeřvaný, tichý, cholerický, protivný, milý, ohleduplný,
velkorysý, nesnesitelný, snesitelný, příjemný, nepříjemný, melancholický, srdečný, alergický, pracovitý, líný, mazaný, naivní, nenapravitelný, napravitelný, poslušný, neposlušný, neúnavný i hrozně
unavený.
Takže mohu klidně být strýc PEPIN, ČÍŠNÍK, DÍTĚ...
Vím, že se v drtivé většině věnuješ divadlu pro děti. Proč
myslíš, že se Bohumil Hrabal této tvorbě prakticky nevěnoval?
Já si myslím, že Bohumil Hrabal sám byl dítě až do konce
svého života. Jeho pohled na svět byl čistý a nezkažený, neovlivněný
konvencemi. Já mám na dětech nejraději otázky. Myslím tím, když
se děti ptají. Hrabal si tyto otázky dovedl klást a sám si odpovídat.
Kdybych uměl psát jako Hrabal, taky bych nepotřeboval dotazy dětí,
ale já to neumím, a proto pro děti alespoň hrajeme divadlo.
A také si myslím, že některé Hrabalovy knihy mohou číst i
děti. Třeba nemám pravdu, ale myslit si to můžu???
Jaké jsou tvoje jevištní zkušenosti s Hrabalem?
První jevištní zkušenost byla na letošním festivalu, ale
hrozně mě to láká.
Myslíš, že osobité Hrabalovo literární dílo lze vůbec dobře
převést na jeviště? A jaká to má úskalí?
Určitě to jde, ale asi to nechce příliš experimentovat, myslím v nějakých myšlenkových posunech nebo aktualizacích. To by
se asi vzepřelo.
Které Hrabalovo dílo je ti nejbližší a které jevištní zpracování považuješ za nejzdařilejší?
Asi Ostře sledované vlaky.
A proč se v roce 2006 nesetkáváme s jeho dílem na jevišti
tak často, jako např. v 80. a 90. letech?
Také se nad tím pozastavuji, ale opravdu nevím, třeba je
právě teď zase čas Hrabala začít hrát.
Co by sis od přehlídky, kterou jste stvořili, přál? Co vlastně dává tobě takováhle akce?
Já tady v Polné chci nejen divadelní nadšence z celé republiky, ale také divadelníky spřízněných duší. Chtěl bych, aby se
stály fronty na účast na našem festivalu a také fronty na vstupenky
u pokladen, protože když je plné hlediště a divák se baví, tak je to
nejlepší, co může být. A to mi to dělá dobře na duši.
Kdybys měl tu možnost, které osobnosti současného českého divadla bys rád na přehlídce tohoto typu viděl?
Bylo by jich hodně, kdybych měl tu možnost. Ale když
uvažuji o těch doprovodných akcích, tak asi Jiřího Schmitzera, že by
tady mohl zahrát a zazpívat. A z těch budoucích osobností - příští rok
prý přijede Alžběta Schejbalová s rodinou.
Nejen to, i s celou suitou. Ale řekni mi raději ještě: koho
považuješ za typického hrabalovského herce, který svým naturelem
dokáže nejlíp interpretovat Hrabalovy texty?
Typického hrabalovského herce neznám. Snad režisér
Krejčík, ale to zase není herec. Takže vlastně nejvíc záleží na režisérovi. A už dost, protože já tomu sám vůbec nerozumím!
Rozhovor připravila
Pavlína Schejbalová
Tyl Rakovník
Saturnin
Foto: I. Mičkal
MY VOLÍME NAHLÍŽENÍ!
Právě o víkendu, kdy se všichni z celé republiky se
zápalem, rozhořčením nebo nadšením hrnuli k volebním urnám,
hrnula se stovka lidí do divadelních prostor v Kulturním středisku města Bechyně za účelem trochu jiným. Naštěstí většina
z nich pro svůj věk neměla volebních práv. O ně bohužel hrstka
dospělých přišla vinou Celostátní dílny středoškolské dramatiky
a mladého divadla – Nahlížení, málokdo ale litoval.
K této přehlídce řadu let neodmyslitelně patřil Pepa
Brůček jako ředitel Kulturního domu v Bechyni, nyní už je z něj
spokojený důchodce, jenž si letos Nahlížení zaslouženě užíval
v diváckých řadách. Jeho mladým nástupcem se stal Štěpán
Ondřich.
Divadelní studio Časumálo Praha
A.T. Averčenko: A ven!
Foto: Lenka Novotná
Nahlížení je ve věku radostném, mladém, krásném…
letos se dočkalo sedmnáctého roku života. Konečně je přehlídce
zhruba tolik let, kolik je zde většině účastníků. Sedmnáct bylo
také Jakubu Hulákovi, když byl na Nahlížení poprvé, ještě jako
mladý divadelník. Dnes zaujímá roli organizátora přehlídky.
Spolu s Jiřím a Jaroslavem Provazníkovými a Hanou Budínskou
tvoří tým, který je odpovědný za dramaturgii akce, kterou všichni
chválí. Ano, letos byla opravdu velmi dobrá, i když organizátoři
všem obdivovatelům programu s úsměvem sdělovali, že pořadí
představení vzniká tak trochu náhodou. Účastníci měli možnost
vidět osm představení, o kterých se náruživě debatovalo. Zbylý
čas byl věnován dílnám. Pracovní skupiny se utvořily z členů
souborů a těch, kteří přijeli na Nahlížení „jen tak“, mohli by si
říkat Nahlížeči.
Ve čtvrtek 19. října byli všichni rozděleni do osmi dílen,
nebylo to ale obyčejné rozdělení, bylo to rozdělení takřka pohádkové. Každý účastník dostal program, na kterém byl z druhé
strany úryvek z knih různých autorů, např. E.A. Poea, J. Arbese, J.
Durycha, J. Verna, K.H. Máchy, K. Čapka L. Fukse ad., všechny
pojilo společné téma – prostor. Texty měly pomoci k utvoření
skupin a zároveň měly inspirovat.
Představte si, jak zhasne světlo v sále a různě po prostoru
se rozsvítí osm stolních lamp, u kterých postupně vznikají osvětlené
ostrovy mladých lidí, kteří se dávají dohromady podle textů na prográmcích, které si poté nahlas předčítají. Na znamení, že jsou hotovi,
zhasínají ostrůvky postupně své lampo-majáky, až je úplná tma. Do
té začne svým charismatickým hlasem mluvit Tomáš Žižka o prostoru… a potmě předá slovo Haně Frankové. Spolu se na letošním
Nahlížení objevili v rolích lektorů při diskuzích, které moderoval
Jiří Provazník. Podle jeho úvodních slov jsou zde diskuze nahlížením do práce jednotlivých souborů. Setkání se soubory a povídání o
představeních se uskutečnilo čtyřikrát, pokaždé bylo velice ojedinělé.
Mladí účastníci nejen chodí na diskuze v úctyhodném počtu, ale také
se ve stejné míře vyjadřují. Nestane se, že
by nepadlo několik názorů na představení,
pochválení souboru nebo dotazy na tvůrce. V
Bechyni jako by měli účastníci připravenou
půdu pro svobodné vyjádření.
Ve čtvrtek večer zahajoval Nahlížení soubor Navostro o.p.b., VOŠP a
SPgŠ Litomyšl s vedoucí Anetou Kopeckou představením Čarovná růže. Soubor
vycházel ze hry F. Hrubína Kráska a zvíře.
Ukázalo se, že i když přijel soubor s věcí
částečně rozpracovanou, bylo „povídání
o“ plné zajímavých připomínek a nápadů.
Objevily se zajímavé scénografické prvky
např. rámy fungující jako postel a zároveň
jako zvířecí zámek. Líbilo se použití masek
– zrcadla. Problém působily přestavby, které se stále opakovaly a vznikající atmosféru
shazovaly. Určitě by se daly redukovat,
hlavně ke konci. Co se týká hudby, někomu
chybělo hudební podbarvení. Mluvilo se o
obecném problému zpracovávání pohádek a
také o tom, že může být zajímavější postup,
než produkt.
Pohled do foyeru bechyňského kulturního domu, kde probíhaly diskuze k
představením za přítomnosti lektorů Hany Frankové a Tomáše Žižky. Jejich
moderátorem byl Jiří Provazník (na snímku zcela vpředu). Foto: Lenka
Novotná.
Magda Johnová přivezla na Nahlížení hned dvě představení. První se souborem Pan Chicitos, ZUŠ Žerotín Olomouc, a
to R.U.R. Karla Čapka. Soubor se zabýval věcmi, které je tíží, mj.
politikou (přemýšleli i o Farmě zvířat). Na prázdniny dostali všichni
úkol přečíst si knihu R.U.R. Celý soubor byl nadšený pro věc. Pouhé
škrtání v textu zabralo půl roku. Zajímavé bylo řešení scény, která
byla rozdělena plastovou deskou, za kterou byli všichni aktéři. Proměňovali se z lidí v roboty obléknutím se do tílek s červeným křížem
z leukoplasti a naopak. Někteří za deskou jen čekali… zkrátka bylo
vše vidět. Tomáš Žižka ocenil nápad, jen mu na začátku chybělo
vyčištění plastové zdi, která by se postupně v průběhu hry ohmatala
a zaplnila šmouhami. Mluvilo se o nadčasovosti Čapka, konfliktu
techniky a člověka.
Na představení Víc a víc souboru Unisex Uničov, ZUŠ
Uničov, pásmu povídek P. Trauba, se podílel celý kolektiv. Z diskuze se ozývaly hlasy nadšení, vesměs se představení líbilo. Vulgarismy, které se staly hlavním tématem debaty, přijala polovina lidí
„v rámci věci“. Ohlasy sklidilo odpočítávání příběhů pomocí hry se
si představení vybrali a dělali sami a byla s nimi na jevišti stále energie. Podle Hany Frankové si oba protagonisté s Charmsem výborně
rozuměli. Jako cizí element vstupuje v průběhu do děje třetí postava
– dívka. Na diskuzi „přišla“ na Tomáše Žižku myšlenka, že právě ona
by na sebe mohla vzít „roli celé výpravy“. Právě výtvarnou stránku
někteří postrádali.
A ven!, různé povídky A.T. Averčenka do sebe zajímavě
propletené zahrálo Divadelní studio ČASUMÁLO z Prahy pod
vedením Hany Vondrákové. Oceněné byly přestavby řešené servírkou
uklízející kavárnu a zároveň upravující scénu. V kavárně od začátku
visí prázdné rámečky, které pro spoustu diváků nemají na jevišti svůj
význam, pouze v závěru se do nich vpasují všechny postavy z konkrétních povídek. Mluvilo se o délce představení. Hanka Franková zmínila,
že pokud představení zabere hodinu a půl, musí se udělat všechno proto, aby se v konečné podobě zkrátilo na hodinu čistého času.
Soubor z Gymnázia L. Jaroše Holešov a vedoucí Vladimíra Dvořáková se pustily do Williama Shakespeara a po svém
upravily jeho hru pro inscenaci nazvanou Kartónová komedie noci
svatojánské. Hra samotná je plná záměn a
v tomto případě došlo k záměně na druhou,
ZUŠ Jindřichův Hradec
protože ženské postavy hráli muži a naopak.
Jan Werich: Tři sestry a jeden prsten
Mluvilo se o žánru, někteří vnímali předstaFoto: Lenka Novotná
vení jako pokleslou zábavu typu školní besídky, kde se za sebe poskládají různé vtipy.
Hlavní linka byla plná „bublin na příběhu“.
Tématem se stala otázka, nakolik to byl záměr souboru a nakolik kouzlo nechtěného.
Soubor ZUŠ Jindřichův Hradec s vedoucí Zuzanou Jirsovou zakončil
přehlídku inscenací podle předlohy Jana
Wericha Tři sestry a jeden prsten. Mluvilo se o stylu divadla. Soubor se pokusil
aplikovat na Werichův text brechtovské
zcizovací principy, což umožnilo zachování
autorova jazyka. Na Tomáše Žižku působilo
představení příliš kultivovaně, na někoho
trochu chladně.
Co se pracovních skupin týče,
bylo jich nakonec devět. Úkolem každé
z nich bylo najít si vhodný prostor. Takový,
který skupinu nějakým způsobem osloví
nebo zaujme, a ten pak akcí oživí. Jedna ze
skupin „vylezla na světlo“ s ukázkou už v sobotu večer a to kvůli nutžidlemi (tzv. židlovaná). Na koho nezbyla židle - vyprávěl příběh.
né tmě, kterou zapojila při své práci a využila na navození atmosféry
Tento způsob měl pevnou strukturu, ale protagonistky jej zahrály tak
v nádražním depu, kde se skutečně „ducha místa“ podařilo objevit.
dokonale, že si většina lidí myslela, že není pevně dáno, kdo jakou
Nedělní dopoledne pak padlo na ukázky všech ostatních skupin, které
povídku vypráví. Rámcem se staly příběhy lidí, kteří vypadnou z kola
se inspirovaly prostorem a našly si a pro sebe zabraly různá zákoutí
ven... Mluvilo se o pestrosti rejstříku postav a budoucnosti souboru.
v budově, venkovní schody, borovici nebo lavičku v parku, ale také
Představení, o kterém se asi nejvíce, nejdéle a nejvášnivěji
hlediště a v jednom případě i jeviště.
diskutovalo, má na svědomí DS HOBIT při Gymnáziu Jihlava.
Nahlížení 2006 uzavřela debata patřící ukázkám a jejich
Vedoucí Zdeněk Krásenský vybral text M. Crimpa Pokusy o její
reflexi. Probíralo se, jak může nebo nemusí fungovat práce ve skuživot proto, že ho zaujal vynikající překlad a že v něm nefigurují
pině, kde jsou jen účastníci bez lektorů. Diskutovalo se o tom, zda
žádné postavy a repliky se dají volně přiřadit komukoli (v souboru
je dobré, že účastníci dílny pracují sami či nikoli. Názory se různily,
je přes dvacet lidí). Tato hra patří do tzv. coolness dramatiky, módní
pro někoho by bylo příjemné malé pošťouchnutí v začátcích, protože
vlny, která přišla z Anglosaska, proto nedokážeme dekódovat některé
třeba nemá šanci se sám prosadit. Někteří navrhovali, aby společně
znaky, které sebou nese. Diskuze se zabývala otázkou, proč si tak
s lektorem proběhl jen úvod do dílny – seznamovací hry. Jiní by
mladí lidé vybrali tak „hnusnou věc“ se spoustou nechutností. Soubor
byli pro zavedení „rychlé lektorské pomoci“, která ale na Nahlížení
se hájil tím, že svět je takový, a že všude je možné vidět takové věci
funguje, jen není příliš skupinami využívána. Většina účastníků však
(např. v televizi). Někteří s tím naopak neměli žádný problém a vulbyla se samostatností spokojená. Skupiny měly podobný vývoj při
garismy brali jako podbarvení významu. Mluvilo se o nutné zralosti,
práci. Nejdříve bylo více motivů, ale většinou se z nich dlouho nekterá chybí mladým hercům. A o tom, zda je možné hrát něco, v čem
dalo nic vytvořit, pak přišel nápad a šlo to samo… až ke konečným
chybí vlastní zkušenost, pochopení.
ukázkám.
Soubor ZUŠ Jindřichův Hradec s vedoucí Zuzanou JirsoHodně nápadů a ať jde všechno skoro samo!
vou zpracoval texty D.I. Charmse a nazval představení Příběhy. Na
Lenka Novotná
diskuzi všichni děkovali za pozvednutí nálady a chválili herce, kteří
Stromáčik Banská Štiavnica
Noha k nohe
POSED aneb POdziní SEtkání Divadel
SVITAVY 2006
První POSED aneb Podzimní Setkání Divadel vymyslel a v roce 1986 také
uspořádal jičínský soubor Baret S v hospodě
ve Vitiněvsi.
Původní POSEDy byly myšleny
především jako divadelní dílna. Oslovené
spřátelené soubory (Céčko Svitavy, Čmukaři Modřišice, VHS Vsetín, Jirka Polehňa
z Hradce Králové, MLS Semily a další ) dostaly dopředu daný text nebo téma a po čtvrt
roce práce přivezly na POSED výsledek
svého snažení. Někdy jen v podobě scénáře,
jindy ukázkou práce, často však uceleným
divadelním tvarem. První zadaným domácím úkolem byl autor S. Leacock, v dalších
ročnících to byl text Jiřího Wolkera Pohádka o listonošovi, následoval J. Prévert a W.
Shakespeare. (Céčku ze Svitav- a možná
nejen jemu POSED nechtěně tvořil i jakousi
dramaturgii souboru, protože všechna zadaná témata POSEDu se promítla i do jeho budoucích inscenací: J. Wolker - ...Jako pel?,
Shakespeare, Buchlovan - Hamlet, J. Prévert
-Trakař aneb Velké vynálezy).
Pak přišla sametová revoluce. To
bylo téma samo o sobě. A nešlo o divadlo.
Režisérem Tvůrčí skupiny Baret S
a duchovním otcem POSEDu byl Petr Mohr,
který poté, co se po revoluci přiženil do Svitav, oživil myšlenku POSEDů také v tomto
městě. Pravda, musel se trochu přemlouvat.
Posedy dostaly jinou podobu. Místo dílny se
staly divadelní přehlídkou, jejímž tématem
po celá léta zůstalo především SETKÁNÍ
DIVADEL. A to setkání svitavských souborů se soubory nejen tuzemskými, ale i ze
spřátelených měst z Nizozemí, Slovenska
nebo Francie. Přehlídky bývaly doplněny
výstavami, koncerty, večery zpěvu, povídání..., jak kdy.
V posledních letech se stále častěji objevuje tendence souborů po odehrání
vlastního představení z přehlídky odjet.
Bez zájmu o druhé inscenace, o setkání,
povídání, blízkost. Osobně jsem proto velmi ráda, že se POSED v loňském roce po
Foto:
Jana Mandlová
mnoha letech znovu vrátil k původní myšlence divadelní dílny. Tématem té loňské
se stala Hudba jako východisko. Pozvání
Dramatické školičky přijaly středoškolské
soubory z Prahy, Roztok u Prahy, Žamberka a Bas-les-Pattes z Francie. A aby hudba
nebyla jen východiskem, doplnili jsme
POSED o koncerty Petra Váši a jeho Těch
Syčáků, koncertem Rudy Linky, Fekete
Seretlek, DJ Mateřídouška atd. Kromě pidipřehlídky domácích úkolů na dané téma
jsme pro zúčastněné soubory zorganizovali
následnou tvůrčí dílnu za lektorského vedení Petra Váši a Matěje Šefrny. A opět se
potvrdilo to, co před lety u Céčka. Představení Dramatické školičky Potichu i naglass
nebo Jack n´ Jill vzešly z POSEdu a staly
se v následujícím roce plnohodnotnými
inscenacemi nové sezony.
V letošním roce oslav 750. výročí první písemné zmínky o městě Svitavy
opustil Petr Mohr myšlenku divadelní
dílny a POSED se opět stal ve dnech 20. 21.10.2006 přehlídkou svitavských souborů.
Doufám, že dočasně. Nemám nic proti přehlídkám, navíc ta letošní byla opravdu vydařená. Jediné co chybělo, byli diváci. V pátek
20.10. zahájili POSED v divadle Trám hosté
ze Slovenska - soubor Stromáčik z Banské
Štiavnice pásmem textů Noha k nohe.
Další soubory byly domácí. Dramatická
školička Svitavy se představila se dvěma
již zmíněnými autorskými incenacemi Jack n´ Jill souboru Idy a Otík a Tlupatlapa
s představením Potichu i naglass.Večer
zakončil v kinokavárně koncert Trstěnické
stezky s hudbou Matěje Šefrny.Večer hezký, poklidný. Diváků asi dvacet. Celkem.
V sobotu 21.10. to bylo s diváckou
účastí mnohem lepší, už proto, že nás čekaly
hned dvě svitavské premiéry. Dramatická
školička se představila s obnovenou premiérou Světlovské balady, kterou po mnoha
letech připravila Tlupatlapa jen z čisté
recese a pro jedno jediné předvedení na
POSEDU. Plánované představení Noso-
rožci souboru Bedřich Dramatické školičky
se pro nemoc na poslední chvíli nekonalo,
situaci však velmi šťastně zachránili Michal
Kadlec a Pavla Pokorná se svým improvizovaným písňovým pořadem.
Skutečným vrcholem přehlídky
pak byla premiéra souboru C Svitavy
s představením Fialový vítr podle textů
D. Charmse. Silné, působivé představení.
Koho z něj mrazilo, mohl se rozehřát v kinokavárně na koncertu Kaderus blues.
Letošní malý zájem diváků napovídá, že bychom se měli zamyslet nad
koncepcí POSEDu. Osobně se přikláním k
tvůrčí dílně. V ní vidím budoucnost. Bude-li
jaká. Ať už však bude koncepce POSEDu
jakákoliv, ztrácí svůj smysl, pokud se vytratí
to nejcennější – POSED jako místo SETKÁNÍ. Skutečné setkání lidí, kteří chtějí
být spolu, vidět se, povídat si, tvořit. Lidí,
kteří si mají co říct.
Protože o blízkost jde především....
Jana Mandlová
LS Idy a Otík Dramatické školičky Svitavy / Kolektiv souboru: Jack n´ Jill. Foto: Jana Mandlová.
FAUSTOVÁNÍ
2006
V tom slově je jakési „dělání“ a
zajisté se odvozuje od doktora Johannesa
Fausta – tajuplné staro-středověké postavy,
jejíž osud zpracovala řada autorů, včetně pozoruhodných loutkářských zpracování. Ale
čím je a co má za cíl aktivita tímto názvem
označená není na první pohled zřejmé. Proto
jsme se na to zeptali Štěpána Filcíka, pracovníka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu. V útvaru ARTAMA
má na starosti amatérské loutkářství a také
tuto aktivitu.
Kdy a jak vzniklo Faustování?
Faustování vymyslel můj předchůdce v NIPOS-ARTAMA Luděk Richter. První
se konalo v roce 1991 ve Svitavách, v následujícím roce se neuskutečnilo a od roku 1993
se pravidelně konalo v Bechyni, ve spolupráci
s ředitelem místního kulturního domu Josefem
Brůčkem. Letos se poprvé uskutečnilo sice
opět v Bechyni, ale již bez otců zakladatelů,
Luďka Richtera i Pepíka Brůčka, čerstvého
důchodce, kterého v ředitelském křesle vystřídal Štěpán Ondřich, a tak byl učiněn pokus
zorganizovat vše trochu jinak. To mělo své
důvody. Faustování bylo nejprve přehlídkou
loutkářských inscenací určených dospělému
publiku, plus dílna. Jedinečností byla možnost
zúčastnit se s „načrtnutou“ inscenací. V dílně
pak bylo možné načaté dílo rozebírat, zkoumat a hledat jeho možný další vývoj. V době
největší slávy se účastnilo Faustování až 80
lidí a celá řada souborů si tam odzkoušela své
nové opusy, ze kterých se pak staly známé
inscenace.
Používáte minulý čas, takže… ?
Když jsem nastoupil v roce 2003
do NIPOS-ARTAMA, na Faustování jezdilo
už velmi málo účastníků. Hned ten první rok
to byly dvě maminky se třemi dětmi. Přesto
to byla dílna velmi pěkná. Ovšem rozdělané
inscenace žádné a divácký zájem – jen rodiče
s malými dětmi v sobotu odpoledne. Takže
každý rok zkoušíme něco trochu jinak, abychom nalákali nové účastníky. Také už dnes
nemluvíme o přehlídce, ale o dílně s inspirativními představeními.
Letos jsme se pokusili nabídku nejen obměnit, ale i rozšířit. Zvolili jsme téma
a nabídli možnost prozkoumat ho postupy
loutkového, pohybového a výtvarného divadla. Jak to dopadlo si můžete přečíst v článku
jedné z účastnic.
Ve zmiňovaném článku je v závěru
otazník – bude Faustování 2007?
Na tom se musíme ještě domluvit
se spolupořadatelem, tedy s kulturním domem
v Bechyni. Letos se například přihlásilo dvanáct zájemců, ale nakonec přijeli dva (přesněji
řečeno dvě). Takže je jasné, že pokud nebude
o tuto dílnu dostatečný zájem, nemá asi smysl
ji pořádat. Na druhou stranu vím, že v zemích
českých je celá řada potencionálních zájemců
o loutkářské či výtvarné divadlo, kteří se o této
možnosti nedozvěděli. Přitom jednovíkendová dílna je pro mnohé ideálním prostorem, na
rozdíl od jiných našich vzdělávacích aktivit,
které jsou časově daleko náročnější. Takže
bychom se měli asi pokusit oslovit úplně jinou
skupinu potencionálních zájemců, než jsou již
zavedené loutkářské soubory, nebo najít jiné
formy propagace, a pak uvidíme.
Rozhovor připravil Tomáš Pavel
NATRUC
MEFISTOFELOVI
V předvečer svátku svatého Václava
se do Bechyně v jižních Čechách mělo sjet na
dvanáct přihlášených účastníků workshopu
Faustování, pořádaného letos již popatnácté.
Mefistofeles však hned v úvodu rázně zakročil. Nejenže se pořadateli, místnímu kulturnímu domu, nepovedlo zajistit žádné inspirativní představení, ale kvůli nemocem, rodinným
i dalším důvodům výrazně prořídly účastnické
řady – dorazily pouze dvě studentky. K překvapení všech přítomných se dvojice lektorů
Štěpán Filcík a Robert Smolík rozhodla dílnu
nezrušit a workshop uskutečnit. Původní plány však musely stranou.
„Tak co byste nejraději dělaly? Máte
tu výhodu, že si můžete říct. Jsme tu pro vás,“
vybídl studentky hned v úvodu čtvrtečního
dopoledního bloku Š. Filcík z NIPOS ARTAMA, které je od počátku spolupořadatelem
Příprava papírového plesu prince Girolama
na bechyňském Faustování 2006.
Foto: Štěpán Filcík.
a odborným garantem akce. „Na přání“ tak
improvizovaně, spolu s výtvarníkem divadla
Minor či Buchet a loutek Robertem Smolíkem
provedl exkurz do dějin českého i světového
loutkového divadla a pustil několik videoukázek. Pak se celá čtveřice pokusila o dramaturgicko-režijní výklad textu Michaela Endeho O
kouzelném zrcadle, úryvku z knihy Děvčátko
Momo a ukradený čas. Tato zdánlivá pohádka
umožňovala dvojí čtení, buď jako metaforické
vyprávění jednoduchého příběhu ze života
dvou obyčejných lidí, nebo rovinu symbolickou – coby složitě vrstvený komplikovaný
text. Čtveřice pracovala s oběma variantami a
do poslední chvíle semináře se rozhodovala,
který výklad vybrat.
Pro ztvárnění zvolila postup stínového divadla kombinovaného s jednoduchými
loutkami a kamerou obskurou. S tou si vyhráli
také lektoři. Seminaristky se učily pochopit
princip svícení, či si vyrobit jednoduchou
stínovou loutku. Preferoval se dostupný materiál, převládal papír v mnoha podobách; od
celofánu po karton, dále alobal, dráty nebo
pet-lahve (potencionální inscenaci by bylo
možné vypravit v řádech stovek Kč). Během
tří dnů se zúčastněným podařilo načrtnout
všechny situace textu, na jejich detailní realizaci však prostor dílny nemohl stačit.
Prodloužený víkend v Bechyni se
odlišoval od původních představ faustujících.
Nebyl totiž ani tolik dílnou, jako spíše setkáním čtyř lidí, kteří si spolu hráli a dohromady
strávili denně kolem čtrnácti intenzivních
hodin plných nejen praktického divadla, ale
i jeho reálií a názorů na něj svěřovaných nad
půllitrem, talířem či úžasným výhledem na
podzimně babí město. Natruc Mefistofelovi
se Faustování v Bechyni opět uskutečnilo. Ale
jak, kde a jestli příští rok?
Hana Hejduková
Bechyňské Faustování 2006. Stínohra, světlohra
a kamera obskura. Foto: Štěpán Filcík.
JABLONECKÉ
TANČENÍ
ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary
Petra Blau: Sorini
Foto: Pavel Jasanský
Když končí říjen, je ten pravý
čas podívat se do Jablonce na Nisou.
Už několik let se zde koná přehlídka
završení práce neprofesionálních tanečních souborů. Letos to byla již XX.
celostání přehlídka scénického tance
mládeže a dospělých nazvaná Tanec,
tanec…2006.
Tradičního přivítání se dostalo
souborům ve čtvrtek 26. října, kdy se však
neotevřely brány divadla, nýbrž se příchozí
účastníci usadili do hlediště v obnoveném
kostele sv. Anny. Tomu zde ovšem předcházela vernisáž nevidomých výtvarníků a
jejich uměleckých děl vytvořených Axmanovou technikou modelování pro zdravotně postižené.
Následně se na kostelním jevišti
představil kubánský tanečník žijící částečně v Evropě Guillermo Horta. Charismatický umělec vystupoval v improvizovaném představení Hedvábný červ. Jeho
performance připomínala chvílemi rituální
obřad plný dramatických zvratů, proměn,
interakcí. Používal množství rekvizit, zpěv,
slovo i moderní techniku, jako je například
digitální záznam obrazu. Jeho představení
publikum plné tanečníků zcela nadchlo.
Guillermo Horta se objevil v České republice poprvé a velice se mu zde zalíbilo.
Nejen že zůstal do konce celé přehlídky,
ale v blízké budoucnosti plánuje i další
představení v Praze.
Pátek a sobota patřily přehlídkovému programu, a to nejen v Městském
divadle v Jablonci nad Nisou (kde se samozřejmě odehrávala přehlídková představení), ale druhým domovem přehlídky se
pro letošek stalo i nově otevřené Eurocentrum, které poskytlo zázemí interpretačním
workshopům, účastníkům minisympozia
a (letos nově) dvěma rozborovým seminářům. Nelze samozřejmě nevzpomenout
výborný dvouhodinový koncert hudební
skupiny J.A.R., který se zde v rámci přehlídky uskutečnil v sobotu večer.
Workshopy byly naplánovány
tak, aby každý soubor měl možnost vyzkoušet všechny lektory: Daniela Račka,
Jožu Fručka a Radka Mačáka. Kdo se více
než vlastním interpretačním schopnostem
věnuje pedagogice, navštívil minisympozium, v letošním roce zaměřené na teorii
tréninku. Jeho lektoři Marie Kinsky, Anna
Sedlačková a Jiří Mařánek se teoreticky i
prakticky snažili upozornit na chyby, které
se vyskytují u studentů tance, a zabývali se
tím, jak je co nejefektivněji odstranit.
Zatímco se tanečníci i jejich vedoucí vzdělávali, v divadle se pilně zkoušelo na večerní představení těch nejlépe
hodnocených choreografií, které vzešly ze
sezóny 2005-2006.
Dvacet čtyři nedlouhých tanečních čísel bylo velice rozmanitých jak
tematicky, tak zpracováním, ale výrazný
experiment se letos nekonal. Převládal
skupinový tanec (Mezi – ZUŠ J. Pravečka
Lanškroun, Křehkost vztahů – ZUŠ Nový
Jičín, O nás – ZUŠ Hronov, Příběhy jedné
lavičky – ZUŠ Sezimovo Ústí, Astrakan
café – Intro Postřelmov, Uvnitř zvonu
– Okolo ZUŠ Ústí nad Labem, I slzou –
NoTa ZUŠ Bedřicha Smetany Plzeň, Za
zrcadlem – TS ZUŠ Litvínov, Vita et Mors
– T.I.K. ZUŠ Jilemnice, Roztoklaty –
FIMaFÁRUM TS při ZUŠ Charbulova
Brno. Našlo se místo na různě zaměřené
duety, například trochu retro zpracování
jednoduchého příběhu pařížské žebračky
La Chasonette – Proměny Sušice. Na
hranici žánru pohybového divadla úspěšně
balancovalo duo Zadní Vepřové Praha
s choreografií Srstnatý banán. Naopak poměrně kontroverzní se publiku zdál Divnej
sen TS Impuls Praha. Sóla prezentovala
choreografie S trny v kůži hledám krásu
růží - Intro Postřelmov a expresivní a
vyspělá tanečnice a choreografka Alžběta
Daňková (Zrovna královna - Bla bla du
Praha). Jinak byly soubory nečekaně až
nezvykle početné, ovšem většinou ne na
úkor řemeslné taneční kvality. Poměrně
dobrá technická úroveň přinesla poměrně
pěkné tancování (Labutí - Legarmm TS
při ZUŠ Klášterec nad Ohří, Tlukot
-ZUŠ J. Pravečka Lanškroun a C-Dance
Ústí nad Orlicí, Kyrie - Pop Balet Praha)
s více či méně zdařilou choreografií. A
tam, kde nebyla technická rovina těžištěm
práce, se více dbalo na výtvarnou (Obrazně řečeno, Není k nalezení – Parau
Parau Jablonec nad Nisou) či dramatickou stránku jevištního tance (Nekončící
dialog – Tyrando TMS Praha). Pokud
bychom hledali mezi tím rovnováhu, nalezli bychom ji v choreografii Petry Blau
Sorini (ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary), která
měla nejen dobře zpracovaný příběh, ale i
vtip a techniku. Zajímavě svou tvůrčí práci
prezentoval i soubor GEN ZUŠ Žďár nad
Sázavou (Čeleď můrovitý, Já a stín, stín
a já).
Ač byla atmosféra přátelská,
na jevišti to tolik vidět nebylo. Na všech
účastnících byla znát velká snaha předvést
se co nejlépe, někdy až ke škodě věci. A
tak nejvíce uvolnění přineslo vtipné moderování členů uskupení Banda, které se
vtipem a nadsázkou neslo v duchu pohybového divadla, vyplňovalo mezery a vůbec
bavilo diváky nejen při přehlídce samotné,
ale například i na dražbě obrazů.
Abstraktní malba, která byla
dražena první přehlídkový večer, vznikla
v rámci programu, který XX. celostátní
přehlídku scénického tance mládeže a
dospělých předcházel. Byl to menší, ale
neméně zdařilý festival scénického tance
a pohybového divadla, tentokrát již V.
ročník Podzimní fantazie. Velice slušný
výtěžek dražby putoval na pomoc zrakově
postiženým lidem. Páteční přehlídkový večer byl vůbec nabit důležitým programem.
Ještě před začátkem celé přehlídky byla
udělena Cena ministra kultury v oblasti
neprofesionálního umění za rok 2005 Janu
Schmidtovi, uměleckému vedoucímu souboru Banda. A pokud někdo ještě neměl
uměleckých zážitků po dražbě dost, mohl
jít na poetický program opět v kostele sv.
Anny, nazvaný Hudba poezií. Týmovou
elektroakustickou kompozici doprovázenou pohybem vytvořili studenti HAMU.
Zatímco se v sále dramaticky
dražilo, odborná porota ve složení Dorota
Gremlicová, Elvíra Němečková, Anna
Sedlačková, Zuzana Hromadová, Gustav
Skála, Pavel Žur a Jan Schmidt konzultovala své poznatky z představení. Ty
pak předávala i s komentářem a dotazy
choreografům a tanečníkům na sobotním
rozborovém semináři. Vzhledem k tomu,
že byla možnost zopakování jevištního
výkonu pomocí videa, což všichni zúčastnění velice ocenili, rozdělil se lektorský
sbor do dvou skupin podle vlastního uvážení. Drobným nedostatkem bylo, že každá skupina byla jednotně názorově vyhrazena, a tím neposkytovala velký prostor
pro ideovou opozici. Nicméně jistě obě
předaly mnoho důležitých detailů, které
pomohou zdokonalit účastníkům jejich
budoucí práci. Druhý rozborový seminář
se konal v neděli dopoledne a udělal tak
definitivní tečku, za letošním jabloneckým
tančením.
Zuzana Smugalová
Parau Parau Jablonec nad Nisou / Kolektiv souboru: Není k nalezení. Foto: Pavel Jasanský.
10. MEZINÁRODNÍ
DIVADELNÍ SETKÁNÍ
V LÖRRACHU
Město Lörrach, ležící v cípu
Německa, kde se stýkají hranice Německa, Švýcarska a Francie, je svou
polohou jakoby předurčeno k setkání
různých kulturních oblastí. Není tudíž
asi pouhou náhodou, že se právě zde
koná každoročně Mezinárodní divadelní setkání (Internationaler Theatertreff), pořádané městem Lörrach a jeho
kulturním zařízením Nellie Nashorn
(Nosorožec Nellie), v jehož čele stojí
paní Ingrid Weinmannová-Zöllinová.
Uměleckým ředitelem festivalu je pan
Václav Špirit, kterého pamětníci znají
z divadelního působení v Říčanech u
Prahy a ve Středočeském kraji a mladší
generace jako lektora hronovských
seminářů, respektive jako režiséra na
Jiráskově Hronově po dvakráte hostujícího souboru Gut & Edel. Na Václavu
Špiritovi především leží odpovědnost
za výběr pozvaných divadelních souborů a programová skladba festivalu,
jež se v roce 2006 uskutečnil již podesáté. Soubory nejsou zvány jen ze sousedních zemí, ale i z končin vzdálenějších. Nejednou zde vystoupily soubory
z České republiky, ze Slovenska, Itálie,
Belgie atd. Ostatně, desátý ročník hostil vedle šesti německých souborů a
dvou francouzských divadla z Velké
Británie a Maďarska. Pozváno bylo
dokonce taneční divadlo ze vzdáleného
íránského Teheránu s inscenací režiséra souboru Elake Sultana s názvem The
Fog (Mlha).
K setkání s íránským divadlem bohužel nedošlo, neboť soubor
těsně před zahájením festivalu svou
účast odvolal, a to nejspíše proto, že
nesehnal prostředky na cestu. Patrně
to divadlo nemá jednoduché ani v tak
bohaté zemi, jakou je Írán. Škoda, protože anotace inscenace a fotografie z
představení v programové brožuře lörrašského divadelního setkání slibovaly
zajímavý divadelní zážitek. Z původních dvanácti inscenací mohli návštěvníci vidět o jednu méně. Programový
výpadek nahradil francouzský soubor
Le Troupô dvojím uvedením svého
festivalového představení. Běžně hraje
každý soubor v Lörrachu pouze jedno
představení.
KUKÁTKO DO SVĚTA
KONCEPCE FESTIVALU
Václav Špirit koncipuje festival
především jako setkání divadelníků z
různých zemí, ale také jako příležitost k
prezentaci nejzajímavějších divadelních
inscenací, především amatérských a
poloprofesionálních divadelních souborů. Nevyhýbá se však ani představením
souborů či jednotlivců, která vznikla v
profesionálních podmínkách. Nahlédneme-li do programů minulých ročníků
setkání, musíme konstatovat, že se mu
tento záměr daří naplňovat měrou vrchovatou, neboť není snad mezinárodně
věhlasné inscenace amatérského divadla,
která by minula Lörrach. Mimo to však
Václav Špirit dbá na to, aby se v každém
ročníku festivalu prezentovala divadla
studentská a aby v programu nechyběla
představení určená dětskému publiku. V
programu bývá pamatováno na prezentaci souborů z pořádajícího místa, ať již
jde o v Nellie Nashorn domovský soubor
Gut &Edel či místní studentská divadla.
Evidentní je i usilování o druhovou a žánrovou pestrost.
Vybrané soubory, které
potvrdí účast na festivalu,
mají za účastnický
poplatek 70 € za
osobu zajiš-
těno ubytování, stravování
a volný přístup na všechna
představení, ale také povinnost zúčastňovat se všech
představení a diskusí o nich.
Dopravu si soubory zajišťují
ze svých či vlastními silami
získaných prostředků.
Festival má k dispozici různé hrací prostory,
včetně komorní scény v
Nellie Nashorn, která byla v
roce 2006 využívána pouze k
Central Youth Theatre
Wolverhampton, Velká Británie
Doris. M. Day: Setkání holubic
Tempes fugit Lörrach
Samad Behrangi: Malá černá ryba
Les Hippotames Nancy, Francie
a Junges Theater Nellie Nashorn
Lörrach: Paris 1900
diskuzím o představeních.
Letos se hrálo na velké
scéně městského divadla v
Burghofu, v menším divadelním prostoru zřízeném
ve staré vodárně, na jevišti
vytvořeném v městském
evangelickém kostele a v
středně velkém pěkném
divadelním prostoru, který
skýtá aula gymnázia Hanse-Thomy v Lörrachu.
CHUDÁK HEBEL
Zahajovací představení 10. ročníku lörrašského divadelního setkání
bylo atypické. Šlo o produkci městského divadla
Burghof realizovanou v
profesionálních podmínkách v režii Václava Špirita. Ten byl také autorem
KUKÁTKO DO SVĚTA
ničemu. Mezinárodní festivalové publikum mohlo pochopit pouze to, co se dělo
neverbálně, a sice sestoupení Hebela z
piedestálu a některé situace v hraných
sekvencích. Milovníci balad si mohli
užít jejich hudební interpretace. Těžiště
v povídkové tvorbě, zprostředkované
hvězdou německé televize Ninou Hoger,
mu však zůstalo utajeno, zatímco místní
publikum se dobře bavilo.
STUDENTSKÉ DIVADLO
Junges Theater
Nellie Nashorn Lörrach
F.K. Waechter:
Čert se třemi zlatými vlasy
Foto: M. Strotzer
scénáře revue, založené na textech Johana Petera Hebela, německého básníka,
rodáka z nedaleké Basileje. J.P. Hebela
postihl osud našeho Aloise Jiráska v tom
smyslu, že byl, podobně jako náš mistr,
zprofanován a prostřednictvím povinné
školní četby odcizen nejširšímu okruhu
čtenářů. Václavu Špiritovi a souboru,
který byl pro inscenaci Chudák Hebel! Variace jednoho básníka (Armer
Hebel! Variationen über einen Dichter)
vytvořen na půdě Burghofu, se podařilo
pro místní znovuobjevit J.P. Hebela jako
autora velice zajímavého a neotřelého,
zejména v jeho povídkové tvorbě. Hudbu k inscenaci vytvořila zpěvačka Anne
Ehmke, která se ujala také interpretace
písňových textů v dialektu, kterým Hebel
své texty psal. Dialekt je to tak výrazný,
že kolegové z Drážďan nerozuměli téměř
Le Troupô Nancy
Odchod M. Anselma
Foto: M. Strotzer
Le Troupô Nancy
Odchod M. Anselma
Central Youth Theatre z
Wolverhamptonu z Velké Británie
uvedlo inscenaci podle předlohy Doris
M. Day Setkání holubic (A Gathering of
Dowes). Hra vypráví příběh z občanské
války v severním Irsku, který se udál
před 32 lety. Dojde v něm ke spojení žen
znepřátelených stran ve snaze ukončit krveprolití, zajistit mír a lepší budoucnost.
Do irského příběhu inscenátoři projektují reálie z nedávné bosensko-srbské
občanské války. Členky souboru totiž
pochází z bývalé Jugoslávie. Působivá
filmová projekce a závažné téma však
nejsou v inscenaci podpořeny režijním
zpracováním situací ani herectvím velice mladičkých interpretek. Inscenace
zůstává více méně v rovině sociálního a
protiválečného apelu, jemuž však chybí
patřičná estetická dimenze, která by
vpravdě zasáhla diváky.
Spojené soubory Les Hipppotames z francouzské Nancy a Junges
Theater Nellie Nashorn z Lörrachu
vytvořily kolektivní autorskou úsměvnou
podívanou na soupeření francouzských a
německých sportovců na Olympijských
hrách v předminulém století s názvem
Paris 1900. Prostředky studentské recese
si vzaly na mušku neschopnost, technickou nevybavenost a smůlu provázející
sportovní klání, a nejen je. Jinak sympatické představení mělo všechny klady
a zápory studentské recese – spontaneitu
účinkujících na jedné straně, absenci
selekce mezi nosným a nadbytečným,
nedostatečnou schopnost divadelně vystavět a načasovat gag.
INSCENACE URČENÉ DĚTEM
Foto: M. Strotzer
Pro děti se hrály tři inscenace, z
toho dvě velice pěkné. Soubor Tempes
fugit z Lörrachu uvedl hru Malá černá
ryba (Der kleine schwarze Fisch) podle
stejnojmenné pohádky Samada Behran-
giho. Moderními hereckými prostředky,
podpořenými výraznou zvukomalebnou
složkou, zprostředkoval tříčlenný soubor
putování malé rybky, která si nevážila
svých rodičů, sourozenců a přátel a
vydala se na tajemnou cestu, plnou lákavých dobrodružství, ale také nebezpečí.
Objevování nového světa probíhalo od
počáteční dětské naivity k nabývání
potřebných životních zkušeností, byť za
cenu riskování života.
Dresdner Figurentheater je
loutkové divadlo jedno herce – Jörga
Bretschneidera. Ten si napsal - podle v
Německu známých a oblíbených příběhů
o podivínském vynálezci Petterssonovi
- scénář pro svou loutkářskou inscenaci
nazvanou Ohňostroj pro lišku (Ein
Feuerwerk für den Fuchs). Příběh o vytrestání lišky za její choutky na slípky
Petterssonem a jeho domácími zvířátky
je zpracován s vtipem a vynalézavostí
loutkářských fajnšmekrů. A to nejen v
rovině technické, ale i obsahové. Lstivá
liška není potrestána ledajakým způsobem, natož pomocí síly. Pettersson a jeho
zvířecí přátelé lišku přelstí, což je pro
ni největší trest.
Do třetice všeho
dobrého i zlého byla
pro děti uvedena
souborem
Junges
KUKÁTKO DO SVĚTA
Dresdner Figurentheater
Jörg Bretschneider:
Ohňostroj pro lišku
Foto: M. Strotzer
Theater Nellie Nashorn z Lörrachu
pohádka F.K. Waechtera Čert se třemi
zlatými vlasy (Der Teufel mit den drei
goldenen Haaren). Waechterův přepis
pohádky bratří Grimmů je sice kvalitativně výše než u nás nechvalně proslulá
dramatizace Gernetta Schulzeho, ale má
jeden podstatný háček. Tím je forma
pohádky na ruby à la Josef Lada, která
klade na inscenátory úkoly, které jsou na
divadle sotva splnitelné. No, nepodařilo
se, a to tou měrou, že bychom u nás volali: Kdo to sem vybral!
INSCENACE PRO DOSPĚLÉ
Hitchcockovo Psycho přepsal
pro Dresdner Figurentheater Jörga
Bretschneidera Holger Böhme. Známý
příběh z kultovního filmového hororu je
zachován. Je obohacen o některé motivy
a rámec vypravěče – psychiatra. O této
loutkářské produkci Jörga Bretschneidera platí to, co o jeho již zmíněné inscenaci
Ohňostroj pro lišku. Vyniká loutkářskou
vynalézavostí a vtipem v řešení nejedné
scény. Jen si nejsem jistý, zda je přínosem to, že díky těmto jinak pozitivním
atributům opustila žánr hororu a zkomplikovala divákovo vnímání.
Soubor Le Troupô z Nancy ve
Francii hrál v Lörrachu již poněkolikáté.
Na 10. ročník divadelního setkání přivezl
další ze série příběhů o rodině Anselmových. Tyto příběhy patří ke kmenovému
původnímu autorskému repertoáru souboru. Hra Léo Turona a Helène Merlinové Odchod M. Anselma (L´ Exode
de M. Anselme) líčí osudy lékárnické
rodiny Anselmových. Tentokrát je rodina
A. Hitchcock: Psycho
Foto: M. Strotzer
A. Hitchcock: Psycho
Foto: M. Strotzer
KUKÁTKO DO SVĚTA
za války nucena odjet před leteckým
náletem z místa svého bydliště. Na cestě
potká zraněného vojáka, který přináší
zprávu, že se musí vrátit za zraněným
panem Anselmem, patriarchou rodiny.
Humorný nadhled nad lidskými nízkými vlastnostmi a chováním v mezní
situaci, stejně jako scénická vynalézavost a obrazivost jsou nepochybnými
devizami tohoto souboru. Oproti minulým Anselmovským příběhům (viz AS
č. 6/2004 - článek L. Valeše Divadelní
setkání v Lörrachu, v němž doporučuje
Le Troupô pozornosti pořadatelů Jiráskova Hronova) přibylo slov na úkor
scénického jednání a akcí. V diskuzi k
představení soubor vyjádřil, že si tento
posun uvědomuje jako problém a chystá
se soustředit v příští inscenaci na upřednostnění nonverbálních prostředků sdělování. Přesto bylo z představení souboru zřejmé, že se jedná o originální a
kolektivní autorskou tvorbu, pro kterou
Le Trupô nalezlo svébytnou poetiku,
realizovanou prostředky syntetického
divadla, lecčíms připomínající Radošinské naivné divadlo.
Janusovo univerzitní divadlo
z Pešti z Maďarska uvedlo hru Lájose
Kassáka Já, Lájos Kassák. Prostřednictvím autobiografického životního příběhu maďarského básníka a spisovatele se
autor vyrovnává s osudy a historií Maďarska v období obou světových válek,
souručenstvím se socialistickým blokem
kontrolovaným SSSR, tzv. maďarskými
událostmi v roce 1956 a v letech následujících až po současnost. Herecky i režijně
zvládnutá inscenace je z rodu encyklopedických her, jež mohou zasáhnout
nejvíce ty, o nichž se hraje. Pro detailně
nezasvěcené zůstává vjem v jakési obecné rovině, byť se jedná o líčení velice
blízké např. osudům naší země a našeho
vyrovnávání se s historií.
Spielbrett Dresden, soubor,
který známe i z Jiráskova Hronova 2004,
kde uvedl Shakespearova Othella. V
Lörrachu jsme měli vidět další z adaptací Shakespearových her – jak soubor
deklaruje prostředky inteligentního lidového divadla – a sice Oko za oko (Maß
für Maß). V průběhu festivalu se však
vyskytla překážka znemožňující uvedení
ohlášeného titulu. Spielbrett ale operativně nasadil náhradní titul a v závěru
festivalu sehrál konverzační komedii Neila Simona The Sunshine Boys, která je
známá i z českých divadelních jevišť pod
Theatro piccolo Stuttgart
Martin Seeger:
Dobré pobřeží / Příběhy od moře
názvy Vstupte... či Sunny Boys. Inscenaci zdobily výborné herecké výkony.
VELKÉ PLÁTNO MALÉHO
DIVADLA
Vrcholem lörrašského festivalu
bylo představení Theatra piccolo ze
Stuttgartu, které uvedlo inscenaci svého
režiséra Martina Seegera Dobré pobřeží / Příběhy od moře (STRANDgut /
Geschichten vom Meer). Podobně jako
vyprávěla Šeherezáda své příběhy tisíce a jedné noci či florenští v morovém
ohrožení své příběhy v Boccacciově Dekameronu, vypráví Theatro piccolo, inspirované tragédií způsobenou ničícími
vlnami tsunami, příběhy lidí z mořského
pobřeží. Jeho vyprávění je vpravdě velkým plátnem o sedmnácti zastaveních.
Je to poutavá podívaná, byť trvá plné
dvě hodiny. Představení začíná obrazem lidí zapletených do rybářských sítí.
Vzápětí se ocitáme na hřbitově v obci na
mořském pobřeží, kde se pozůstalí nemohou odloučit od svých blízkých, kteří
se stali obětí katastrofy, již na ně seslalo
moře. Na jevišti je silná vrstva drobného bílého štěrku evokujícího mořský
písek. V navršených hromádkách písku
– hrobech jsou zapíchnuty kříže vytvořené z naplaveného, vodou ohlazeného a
sluncem vyběleného dřeva. Procházení
aktérů hry štěrkem budí dojem mořského
přílivu. Inscenátoři pracují vydatně se
světly a s projekcí. Herectví je úsporné
ve slovech i v nonverbálních výrazových
prostředcích, zato však přesné, jednající.
Režie a scénografie za pomoci přesného
hereckého výrazu předkládá divákům
Janusovo univerzitní divadlo Pešť, Maďarsko
Lájos Kassák: Já, Lájos Kasák
výmluvné a působivé obrazy. Jako červená nit se představením line myšlenka
o tom, že je nutné se rozejít, abychom se
mohli znovu sejít. Jinými slovy, musíme
se vydat na cestu, abychom mohli předat
štafetu života od těch, kteří o život přišli,
těm, kteří ji ponesou dál. Moře je přitom
zrcadlem života lidí. Vlny přicházejí a
odcházejí, je to obraz nekonečného bytí.
V závěru inscenace se části křížů z prvního obrazu promění v rašící ratolesti, z
hrobů se stává rodící půda. Žádná ničivá
vlna není s to ukončit život. To, co se
zde snažím pochytit z inscenace slovy,
je přirozeně pouhopouhý zlomek toho,
co podívaná Theatra piccolo ze Stuttgartu nabízí a asociuje. Vrcholem festivalu
jsem ji označil zejména pro mimořádné
využití výrazových prostředků a jejich
bohatost při zachování stylové jednoty. Nemohu však současně nevyjádřit
pocit, který mne při sledování tohoto
velkého plátna provázel, a sice, že bych
byl vděčný za méně příběhů od moře,
které bych byl s to vnímat v kauzalitě
či jiném spojení tak, abych byl zasažen
dohlédnutelnými souvislostmi v čase
představení. Vedle výraznějšího
racionálního vjemu, by se
tak mohl dostavit i
účinek emocionální.
THEATERTREFF RESUMÉ
Theatertreff není jen výraz pro
setkání divadla. Theatertreff je možné
chápat i jako zásah divadlem, zásah do
černého, do srdce. Letos to bylo víc o
setkání. To je asi osud jubileí.
Milan Strotzer
ODMĚNOU JE RADOST
ROZHOVOR O OCHOTNICKÉM
DIVADELNÍM SPOLKU
KLICPERA SADSKÁ
Ochotnický divadelní spolek
Klicpera Sadská patří k nejstarším
v Čechách, letos v říjnu oslavil již 190.
výročí. První objevená zmínka uvádí,
že „již v roce 1815 též v Sadské vznikla tzv. ochotnická družina, začínající
provozovat svou činnost divadelní, ku
prospěchu a blahu obecnímu“. Za tu
dobu soubor, kterým prošlo 105 členů,
nastudoval neuvěřitelných 340 inscenací. Proto jsem se vydala do Sadské,
kde jsem v místní pizzerii hledala
vedoucí souboru paní Evu Serbusovou – tedy dámu v červeném svetříku
s brýlemi, jak jsme se po telefonu domluvily. Samozřejmě, že jsem se před
naším setkáním seznámila s jinou nic
netušící paní, která si ten den náhodou oblékla červený svetřík a na stůl
položila brýle. Ale vše nakonec dobře
dopadlo, s paní Serbusovou, přesnou
jak hodinky, jsem se setkala a při kávě
si příjemně povídala.
Historie vašeho spolku je
dlouhá a bohatá. Můžete čtenářům
Amatérské scény popsat, jak vypadá
dnešní ODS Klicpera Sadská?
V současné době máme 31
členů z toho je 22 aktivních. Věková
skladba je různorodá od 16 do 79 let.
V poslední době do souboru přišlo
několik mladých a musím říci, že jsou
zapálení. A i když třeba momentálně
nehrají, pomáhají s čím se dá, a tak se
postupně učí vše, co je u divadla potřeba. Zázemí máme v místním kině,
které vlastní soukromý majitel, ale
město s ním má podepsanou smlouvu.
V kině se odehrává většina našich aktivit - od zkoušek přes představení až
po oslavy. To vše s požehnáním ředitelky Kulturního centra Sadská. V kině
skladujeme i kostýmy a rekvizity, jen
kulisy máme uskladněné v jiném prostoru, ale ten není od kina daleko, takže s převozem nemáme problémy. Co
se her týče, můžu říci, že jsme zkoušeli
snad všechno – klasiku, moderní hry i
pohádky, se kterými máme asi největší
úspěch. Naši dospělí diváci však mají
nejraději klasické komedie, navíc je
máme rádi i my, rádi je hrajeme a při
jejich zkoušení se bavíme.
Letos jste oslavili 190. výročí.
Jak oslavy probíhaly?
S přípravou jsme začínali už
loni. V srpnu tohoto roku před posvícením jsme otevřeli výstavu mapující
historii souboru. Návštěvníci tak mohli
vidět například divadelní plakáty z roku 1915, 1918, fotografie z roku 1921,
vzácnou oponu z roku 1870, kterou
přemaloval místní rodák František
Krátký. Na výstavu se podařilo shromáždit tolik materiálu, že se nám všechen do výstavních prostor ani nevešel. Výstava se nám, myslím, povedla.
Dokonce ji nenavštěvovali jen místní,
ale přijeli se na ni podívat i zájemci
z Prahy, Mělníka nebo Kladna, odkud
přijeli potomci naší bývalé členky, která momentálně žije v Austrálii.
Přímo v den oslav jsme začali
naší nejhranější pohádkou Ženich pro
čertici a na odpoledne jsme připravili
pásmo sestavené z úryvků a nejoblíbenějších scén našich inscenací hraných
v období 1974-2005. Večer jsme odehráli představení Čert na zemi, národní báchorku J.K. Tyla, kterou jsme
nazkoušeli právě ku příležitosti oslav
190. výročí. A potom se samozřejmě
slavilo, byl to moc hezký večer.
Každým divadelním souborem s takovouto historií prošlo několik osobností, které jsou jeho duší a
soubor někam směrují. Kdo byly tyto
osobnosti v Sadské?
Soubor založil Jan Jakub
Němeček, v druhé polovině 19. století
se na rozvoji souboru podílela rodina
Paroubkova. Během těch mnoha
let se vystřídala spousta osobností.
V posledních několika letech to byl
především Aťka Řehák, toho jsem
v souboru osobně zažila. A právě
on mě všemu naučil – co je inspice,
nápověda, jak chodit po jevišti, jak
mluvit. Momentálně asi ani žádnou
výraznou osobnost nemáme. To, co dnes
umíme, nás naučil on. Snažíme se dělat
věci tak, jak by je dělal Aťka. Stále na
něj vzpomínáme a snažíme se jít v jeho
šlépějích.
V současné době jste vedoucí
souboru vy. Co všechno máte na starosti?
Je pravdou, že nevybírám hry
a nerežíruji, protože to neumím. Na to
jsou jiní. Já jen donutím ty, kteří toto mají
na starosti, aby něco vybrali, obsadili a
nazkoušeli. K tomu ještě děláme i mimodivadelní činnost. Připravujeme dětský
den a mikulášskou a to vše se musí nějak
připravit, domluvit a zorganizovat. Navíc
musíme zajistit i pravidelný úklid jeviště
a šaten.
Váš soubor každoročně pořádá i krajskou postupovou přehlídku
venkovského divadla s postupem na
Krakonošův divadelní podzim.
Ano, náš soubor byl v letech
1976-1989 spolupořadatelem okresní
divadelní přehlídky. Po roční odmlce se
rozhodl přehlídku obnovit a byla mu tehdy
nabídnuta možnost pořádání krajské přehlídky středočeských venkovských souborů. A tak se tohoto úkolu chopil. V minulém roce se v Kulturním centru střídaly
ředitelky, takže organizace zbyla na mě. Je
to starost, starost, starost. Začínáme rozesláním přihlášek a pozvánek, zajištěním
programu, staráme se o hrající soubory od
jejich přivítání až po jejich odjezd. Dále
zajišťujeme hrací prostor, techniku, občerstvení, topení a další potřebné záležitosti.
V tom všem máme prsty a je to tak každý
rok. Účast na přehlídce kolísá podle toho,
kolik souborů nazkouší nové inscenace.
Někdy se stane, že soubory nejsou, jindy
jich je víc. Letos jsme přivítali dokonce i
tři nováčky. Přehlídku děláme rádi, je to
pro nás vždycky sláva.
Takhle to vypadá, že jsou to
jen samé starosti a nepříjemnosti. Ale
přesto to všechno děláte dobrovolně a
asi i ráda...
Dobrovolně to dělám, to je
pravda a ráda taky. A odměnou za to
všechno je radost z toho, když se něco
povede. To je pro mě to nejdůležitější.
Co vy sama považujete za největší úspěch souboru?
Rozhodně to bylo, když jsme se
s inscenací Druhá míza dostali do Vysokého nad Jizerou. To je asi pro všechny
amatéry velká událost. Ale velkou radost
mám samozřejmě z každé povedené
inscenace.
Z vašeho vyprávění je jasné,
že se můžete spolehnout na podporu
místního Kulturního centra. Jak vám
vycházejí vstříc další instituce?
DS Klicpera Sadská
Vl. Venclík: Druhá míza
Foto: Ivo Mičkal
Město nám fandí. V jednu dobu
jsme měli problém s tím, že pan Šubrta
se rozhodl prodat kino, kde sídlíme, a
budovu dokonce za vcelku nízkou cenu
nabídl městu. Ale město na koupi bohužel nemělo finanční prostředky. Naštěstí
se ale našel nový majitel, který nás také
podporuje a fandí nám, takže jsme o
střechu nad hlavou nepřišli. Kdykoli se
na paní starostku obrátím, vždycky nám
vyjde vstříc, ať už se jedná o finanční
podporu nebo třeba zapůjčení auta na
DS Klicpera Sadská
Vl. Venclík: Druhá míza
Foto: Ivo Mičkal
převoz kulis. Sponzory si sháníme sami.
Našim letitým sponzorem je jeden větší místní podnik, podporují nás i další
drobní podnikatelé a místní obchodníci.
Pravdou je, že značnou částkou přispívá
i Středočeský krajský úřad.
Co momentálně zkoušíte? Jaké
máte do budoucna plány?
Momentálně máme na repertoáru tři pohádky a již zmiňovaného Čerta
na zemi. Teď se začala zkoušet nová
současná komedie a od nového roku plánujeme Sněhurku. S oběma inscenacemi
bychom se rádi představili i na krajské
přehlídce.
Přeji hodně štěstí a dalších
úspěchů a děkuji za rozhovor.
Rozhovor připravila
Simona Bezoušková
mě obrazy, sochy, literatura i hudba, i když
tu možná znám nejmíň. Přesto první silný
umělecký zážitek, na který si vzpomínám,
jsem měl z právě z ní – z Elvisových Blue
Suede Shoes. Najednou do mě narazila ta
energie vycházející z magnetofonu B4, kde
jsem měl Presleyho nahraného. Posledních
deset let chodím rád, i když bohužel málo, do
galerií. Hlavním impulsem k některým mým
hrám jsou právě obrazy nebo sochy.
Proč jste nazval svůj soubor Kámen?
To se tak vyvinulo. Naše první hra
se původně jmenovala Mramor. Potom jsme
přišli na to, že ten je přece jen až moc vyleštěný a ušlechtilý. Změnili jsme to na Kámen.
Až na základě této první hry jsme se rozhodli,
že budeme dělat divadlo trochu pořádně, a to
jméno jsme si nechali pro pojmenování celého souboru. Až postupně se nám zdá, že je to
celkem dobrý název, že popisuje naši strnulost, jistý náš minimalismus a umanutý druh purismu.
Na JH jezdíte pravidelně už několik let. Kdy jste tam byl
poprvé a co rozhodlo, že jezdíte stále?
Poprvé jsem se tam byl podívat asi před pěti lety a měl jsem
smůlu. To, co jsem viděl, se nepovedlo. Přesto jsme si tam chtěli
zahrát. Hráli jsme v off i v základním programu. Líbí se mi, že JH je
jediný festival amatérského divadla, který znám a který snese název
„festival“. Přijede tam spousta lidí a divadlo je zajímá. Je taky dobře,
že je off program.
Jak JH jako festival hodnotíte?
Myslím, že za těch pět let, co JH sleduju, se festival lehce
vyvíjí - jak off, tak „in“ program. I v hlavním programu je větší procento odvážných, netradičních věcí. Nelíbí se mi, že festival je jakoby
uzavřený... Amatérské divadlo si hraje na tom svém písku, písečku,
písíčku. Například tam neexistuje něco jako tisková konference nebo
alespoň klubové rozhovory s lidmi z divadel, které tam hrají a kteří
by mohli vyvolat třeba daleko větší a zajímavější diskuzi, než jaké se
tam – aspoň na oficiálních setkáních – odehrávají. Místo toho je pozornost soustředěna na „hodnocení poroty“, která jsou sice zajímavá,
ale nutně je to jen jeden z mnoha pohledů. Často bych měl rád možnost veřejně promluvit, diskutovat s lidmi, kteří tu inscenaci udělali,
a ne jen s těmi, kteří ji hodnotí.
A myslím, že ani denní divadelní program není dostatečně
bohatý. Když přijede někdo na dva dny, uvidí jen několik představení, a chce-li si žánrově vybírat, má naději často tak na jedno, které by
ho skutečně zajímalo. To je myslím škoda. Tohle je lepší například
na Šrámkově Písku, kde jde jedno
představení za druhým a jsou žánrově určenější.
Nabídl byste programové radě či městu nějaké řešení?
Možná je problém v
tom, že Hronov je na největší
festival amatérského divadla v
DIVADLO JE PRO MĚ
UMĚNÍ,
Foto:
Milan Strotzer
ŘÍKÁ
AUTOR
A REŽISÉR
DIVADLA
KÁMEN
PETR
MACHÁČEK
Narodil se 15. 2. 1968 v Praze. Divadlem ani jinými druhy
umění se profesionálně nikdy nezabýval. Pracoval různě, dlouhý čas
se živil procesním a aplikačním softwarovým poradenstvím. Jak sám
říká, „byl takovým tím konzultantem ve filcovém kabátu a s kravatou,
který se tváří, že toho hodně ví“. Dnes se živí překládáním komerčních textů, smluv, manuálů a podobně, z angličtiny, francouzštiny a
němčiny. A intenzivně se zabývá divadlem: Petr Macháček, vedoucí
a dosud výhradní režisér a autor Divadla Kámen, jehož inscenaci
Marmeláda jste mohli zhlédnout v hlavním programu letošního Jiráskova Hronova (JH). Patřila k nejvíce ceněným, získala dokonce
neoficiální cenu festivalového Zpravodaje Zlatý Alois. Na JH ale
nebyl Macháček se svým souborem poprvé. Loni tu uvedl autorskou
inscenaci Mlejnek, před dvěma lety Rakvičky Lotte Ingrischové, a
ještě předtím (v rámci off-programu) osobité zpracování Karkulky.
Pokud vím, k divadlu jste se dostal náhodou. Říkal jste,
že vás zajímá jako „problém“, jak některé životní otázky a formální principy řešit. Že vás nezajímá obsah, ale forma. Lépe řečeno,
že formou chcete sdělit obsah. Mohl byste svou cestu k divadlu a
k těmto úvahám popsat?
Citujete věci, které jsem řekl a kterými jsem se zabýval před
rokem či víc. Základní problém těchto mých složitějších úvah je, že
jakmile něco řeknu, uvědomím si i druhý aspekt svého výroku, který
bývá skoro stejně silný jako ten první, který jsem chtěl vyslovit... Teď
si například ani nemyslím, že jsem se k divadlu dostal náhodou a že
mě zajímá pouze a jedině forma... V poslední době mě na divadle
vzrušuje zvláštní napětí, které lze v každé inscenované situaci vytvořit, a jeho proměny zkoušku od zkoušky, představení od představení
a okamžik od okamžiku.
Přicházíte ze světa počítačů, businessu a technokratického stylu života. Proč vás vůbec začalo zajímat umění? Formovalo
vás v tomto směru něco – divadlo, muzika, literatura, výtvarné
umění, film?
Umění mě zajímá. Myslím, že jsem schopen alespoň několik
jeho druhů intenzivně vnímat a jako „přijímatel“ i prožívat. Fascinují
Petr Macháček. Foto: I. Mičkal.
roce malý a festival krátký. Hrát by se mělo na více místech, měla by
být větší kapacita a možnost ubytování, třeba i v campech. A délka by
měla být nejméně dvojnásobná.
Na druhou stranu vím, že je to idealistická představa, že už
ani takhle se tam všechno technicky nevejde, mnoho lidí bydlí daleko
mimo město, k dispozici jsou jen dva velké divadelní sály a jeden či
dva menší. Ale proč ne zase sokolovna a k tomu třeba nějaká stodola
či industriální prostor? Jo, lehko se to kritizuje. Jinak samozřejmě
díky bohu za Hronov.
Má dnes, v éře digitálních médií, divadlo ještě nějaký
smysl? Jaký?
Věřím, že někdy zase přijde vlna divadla, které je digitálními i analogovými médii prostě nenahraditelné. Lidé přijdou na to, že
technika se vyčerpá a není schopna přenést opravdový lidský zážitek.
Já osobně své kamarády sedící u DVDček a obdivující technickou
dokonalost nechápu. Větší rozlišení a dokonalé modelování mi nic
neříká. Je to banální: divadlo je tady a teď, DVD ne. Z jeviště sálá
energie herců, DVD je kus plechu.
Ale vaše otázka má i druhý aspekt: divadlo – aspoň to
české, jiné skoro neznám – by mělo být lepší. Měli bychom ho dělat
upřímněji, pořádně a hlouběji. Potom by ten propastný rozdíl mezi
divadlem a technickými médii ostřeji vynikl.
Vraťme se k úvodní otázce. Jste známý tím, že vysoce dbáte na divadelní formu. Proč?
Forma je pro mě tak neoddělitelně spjata s obsahem, že
se v tom ve vlastní práci nevyznám. Ale ještě dřív, než jsem začal
dělat divadlo, se mi zdálo, že v mnohých - ve většině - divadel, která
jsem tenkrát viděl, se lidé přehrabovali v hromadách metafyzických
otázek nebo produkovali humor, a forma, která je podle mého názoru
základní podmínkou skutečného umění, stála stranou, zanedbaná a
vedlejší. Asi proto jsem ji začal zdůrazňovat. Ale od té doby jsem
v divadle už viděl dost inscenací zdůrazňujících formu, zdařilých i
nezdařilých, takže v poslední době bych o rozdílu mezi formou a
obsahem raději moc nemluvil.
Mimochodem, když říkám forma, myslím tím formu v
širokém smyslu slova, nejen herecký výraz. Zásadními prvky formy
jsou pro mě rytmus, tempo, světlo, linie vztahů, energetické impulsy
mezi herci, timing replik. Když uvažuji o formě a když ji používám
při vzniku inscenace, zabývám se těmito prvky odděleně, aby se mi
celek neslil do nepřehledného propletence.
Jak vznik vaší inscenace tedy vypadá?
Nejprve se snažíme vybrousit scénář, který přinesu. Ten
pak ještě dolaďujeme při zkouškách, a stejně to většinou není ono.
Divadlo Kámen Praha
Petr Macháček: Marmeláda
Foto: M. Strotzer
S žádným svým textem nemohu být spokojený. Nejen samotný
text, opakování či postupné destruování různých replik jsou pro nás
důležité, ale samozřejmě i samotný příběh. Někdy se nechám svést
k výrokům typu „příběh mě nezajímá, zajímá mě provedení“, ale
to je omyl. Není-li silné téma, nejsou motivy, potom nejsou silné
situace a všechna forma je přinejlepším prázdná a většinou se celá
rozsype. Myslím ale, že příběh může být velmi jednoduchý, nemám
rád rafinované příběhy, které diváka různě matou a vydávají to za
přednost.
Tento rozhovor vychází u příležitosti vydání vašeho textu
Marmeláda. Mohl byste ke vzniku, obsahu a vlastně i formě jak
textu, tak jeho zpracování říct něco bližšího?
Byl to pro nás experiment s „hustým“ textem obsahujících
mnoho slov. Do té doby jsme byli v textu minimalističtí, teď jsme
naopak text nafoukli tak, že většina je vlastně balast. Tento textový
balast se měl stát v Marmeládě hlavním rytmickým prvkem, a tak
i jedním z hlavních prvků formy. Další novou věcí pro nás byla
permanentní přítomnost kolem pěti postav na jevišti, a tím určitý
zmatek ve vztazích a mezi nimi působících silách. I přitom jsme
ovšem chtěli zachovat jasnou prostorovou strukturu hlavních sil.
Obsahově - v mnohých ohledech i formálně - je text motivován
hrou Jacquese Sternberga „Kriss l‘emballeur“ (Kriss balič), při jejímž čtení mě zaujal dojem jakéhosi stálého neřešitelného zmatku
na jevišti; říkal jsem si, že zmatek a naše uspořádanost by se mohly
dobře doplňovat.
Text v jistých ohledech navazuje na absurdní dramatiku.
Dokonce – aspoň mně – připomíná hry Václava Havla (Zahradní
slavnost, Vyrozumění, Audience, Pokoušení). Jste si toho vědom?
Jak se díváte na Havlovy texty? Nechtěl byste nějakou jeho hru
inscenovat?
Ano, asi navazuje, i když to věřím není absurdní drama.
Havlovy hry znám, pro mě jsou to nejlepší české hry. Nejvíce obdivuji Ztíženou možnost soustředění, a vlastně bych ji i rád někdy
zkusil udělat.
Pokud vím, inscenoval
jste dosud jediný cizí text - Rakvičky Lotte Ingrischové. Proč jste
si ho vybral? Lákají vás vůbec
cizí hry? Jaké?
Myslím, že pro výběr
textu je rozhodující, abych jako
režisér měl po jeho přečtení
jasnou a velmi konkrétní vizi,
jak ho chci udělat. Abych to prostě viděl na
jevišti. To se mi stalo u několika cizích textů
a rád bych se k nim někdy dostal. Na druhou
stranu mám a jako Divadlo Kámen máme
silně vyhraněný styl a přístup k práci, což se
s většinou textů tluče, dokonce i když to na
první přečtení nevypadá. Například nároky na
rytmus textu, rytmus střídání situací, rytmus
napětí. Jsou tam různé skryté dramaturgické
pasti, které nás překvapí. Například neumím
příliš pracovat s rozvětvenými nebo postupně se odhalujícími motivy. Rakvičky jsme
podle mě trochu dobře uchopili až nedávno,
až několik let po premiéře. Kromě toho naše
Rakvičky vždycky byly a stále jsou úplně
jiné než Rakvičky autorky, i když text je v
podstatě doslovný. Když je viděla, ne že by
je nepoznala, ale byla velmi překvapena tím,
že to není komedie a že se to hraje 40 minut
místo 20.
Formou mě snad ještě víc než Marmeláda zaujal váš předchozí text Mlejnek, hlavně jeho inscenační zpracování. Moc by mě
zajímalo, jaké otázky jste si kladl při jeho vzniku, jaké problémy jste
si vytkl a jak jste s výsledkem spokojen. Přišel jste na něco, o čem by
stálo za to uvažovat, diskutovat, rozvádět dál? Anebo je to pro vás
jen mezistupeň k dalším otázkám? Jakým?
U Mlejnka jsem netypicky vyšel spíš z obsahu než z
formy... Jednou jsem měl při práci puštěnou televizi s Komisařem
Moulinem a ačkoli jsem to skoro nesledoval, hrozně mě to pobouřilo.
Ten člověk měl prostě motorku, helmu, pistoli a věrnou snoubenku
a dělal si, co chce... Ani nešlo o nějaké zločiny, ale hlavně o to, že se
vyspal s cizí ženskou a lhal a potom by ho měl divák ještě litovat, že
byl chudák svedenej a že za nic nemůže a že na to chudák doplatil.
Přišlo mi to absurdní, ale ne dokonale, tak jsem to převyprávěl tak,
aby to bylo absurdnější a podle mě pravdivější. Střídání časových rovin asi přirozeně vyplývá z toho, že předlohou je film. Narozdíl třeba
od Marmelády jsem si předem nevytkl žádné cíle, Mlejnek je prostě
dílo jednoho večera, kdy je člověk naštvaný - samozřejmě s následnou prací na vylaďování. Postupně jsem si uvědomil, že pro Divadlo
Kámen je to první hra, která je dlouhá a technicky náročná a stala
se z toho pro nás taková zkouška. Když to zvládneme, nemusíme se
ničeho dalšího náročného bát, můžeme si věřit, že máme dost lidí,
kteří to zvládnou. Výsledek je pro mě doklad provázanosti obsahu a
formy, protože ačkoli jsem výjimečně začal od obsahu, na výsledku
se lidé všímají hlavně té zvláštní formy, která se z toho přirozenou
cestou vyklubala.
Jaký má divadlo smysl? Obecně a pro vás? Proč se jím stále ještě zabýváte a jak dlouho ještě chcete? Co chcete dále divadlem
zkoumat? Vydržíte u toho? Proč?
Na smysl divadla nemám žádný originální názor, opakoval bych všeobecně známé pravdy. Ale vždycky jsem ho chtěl
dělat, protože mě fascinuje, nevím přesně proč. Zní to velkohubě
a zprofanovaně, ale nemohu a nechci se tomu vyhýbat: divadlo
je pro mě umění. Dobré divadlo je pro mě jako každé jiné umění
jisté zkoumání a prožívání toho, co nemůžeme suše popsat, setkání
s transcendentnem a tak dále. Když sleduji nějaké představení a
začne to být aspoň na chvíli víc než pokus nebo řemeslo nebo podobně, jsem nadšený a dává mi to energii a štěstí. Asi není zásadní,
jestli něco zkoumám, zásadní je, jestli prostě přeskočí jiskra a začne
to být fascinující, potom se myslím zkoumá něco samo, i když třeba
nevím co.
Divadlo je stejně jako jiná práce tak hluboké i široké, že
nemám obavu, že bych neměl stále kam jít a co hledat, takže doufám,
že u toho vydržím ještě dlouho. Pokud mě tedy neuondá a nesemele nesmyslný systém kulturních dotací a vůbec kulturní politiky v
Čechách, který dělá z nezávislého divadla skoro něco na pomezí
ilegality...
Rozlišujete amatérské a profesionální divadlo?
Ne. Rozlišuji mezi kvalitou a odfláknutostí, upřímností a
podvodem, profesionalitou a diletantismem, vkusem a nevkusem,
hloubkou a povrchností, odvahou a hrou na jistotu a podobně. Když
si někdo umí zařídit granty na to, aby vedle divadla nemusel pracovat, přeji mu to. Stejně tak přeji jiným lidem svobodu amatérského
prostředí.
Jak si vybíráte herce?
Důležité jsou jejich oči - něco silného v očích - náboj nebo
napětí nebo naopak výrazný klid a podobně.
Jak váš soubor existuje?
Zkoušíme v Karlínském Spektru, hrajeme hlavně v Žižkovském divadle a v Divadle v Celetné. Existujeme díky grantům a sponzorům a samozřejmě díky tomu, že to všichni děláme trochu pořádně
a zadarmo. Herce – vedle očí – vybíráme hlavně podle vážnosti jejich
zájmu o divadlo obecně a o naše divadlo speciálně. Samozřejmě přihlížíme i k typům a věku, ale to spíš okrajově. Máme celkem stabilní
Divadlo Kámen Praha
Lotte Ingrisch: Rakvičky
Foto: Ivo Mičkal
skupinu lidí, alespoň těch, co to dělají vážně. Se mnou i s některými
dalšími je těžké vyjít, takže je zázrak, že to funguje. Myslím, že k
tomu přispívá i to, že se nevyhýbáme konfliktům, takže rozpory
se nedusí. Hlavní možná bude, že lidé divadlo, které jim nabízím,
opravdu chtějí dělat, a proto vydrží i to, co by jinak považovali za
nesnesitelné.
Věříte v autoritu? Koho? Boha? Je vůbec Bůh? Kde?
Ano. Vztaženo k divadlu: věřím, že bez autority a disciplíny může vzniknout opravdové dílo jen náhodou a velmi málo kdy.
Anarchie vede k nicotě. Ta autorita samozřejmě nesmí být restriktivní a pitomá. A na ní navazující loajalita nesmí znamenat přiškrcení
svobody.
Nejsem schopen pracovat s hercem, který mi jako režisérovi nevěří nebo který pořád hledá opačné možnosti proto, aby prosazoval svou nezávislost nebo neformálnost nebo který se cítí okázale
nezávislý - protože on ani režisér z principu nezávislí nejsou. Na
druhé straně se těžko něco dělá s člověkem, který se jen snaží splnit
mé přání a na všechno říká „ty jsi režisér, nebudu ti do toho mluvit“.
Naštěstí mám dost pozitivních zkušeností s tím, že svobodná tvorba a
autorita nebo tvůrčí rozlet a disciplína nejsou neřešitelné protiklady.
Jaké další hry chystáte? Jakým směrem se budete vydávat?
V posledních hrách jsme zkoumali, osahávali jsme si,
něco jako meze naší poetiky - z hlediska proveditelnosti, únosnosti,
zajímavosti. Teď chceme jít víc „dovnitř“ té poetiky a místo mezí
zkoumat její podstatu. Jedna z našich snah je eliminace nadbytečných
divadelních prostředků a prvoplánovosti. Chtěl bych zkoumat tento
směr. Oproti téměř všem svým dosavadním hrám bych chtěl nakousnout i skutečně závažná témata - nebát se jich, a přitom je samozřejmě neodfláknout, nezprznit - bude to boj.
Vladimír Hulec
(s využitím materiálu pro hronovský Zpravodaj č. 4/2006)
„CHLAPI, NEMYSLETE SI,
ŽE VÍTE O DIVADLE VŠECHNO!“
ROZHOVOR S PROFESOREM
JANEM CÍSAŘEM
navštíví přehlídku krajskou, je-li dobrý, pak
i tu národní a mezitím neslyší nic. A to je
ještě otázka, kolik času se dostává na nějaký
podrobný rozbor na přehlídce, která musí
obsáhnout velký počet představení.
Aby mi bylo dobře rozuměno,
já nikomu nezazlívám, že nechce takové
rozbory slyšet, jenom konstatuji, že se doba
prostě změnila. Soubory chtějí uspokojit
svého diváka a od poroty očekávají posouzení, zda je výsledek jejich práce lepší
nebo horší, zda se jim dílo zdařilo víc nebo
„Do Rakovníka jsem přijel jenom kvůli vám, pane
Šotkovský!“, pravil prof. PhDr. Jan Císař, CSc., nekompromisně
hned úvodem našeho rozhovoru. Byla to pravda, neboť nikde jinde
jsme se nemohli z časových důvodů setkat a tak profesor Císař kvůli
jubilejnímu interview pro AS zavítal poprvé na rakovnickou Popelku.
Měl jsem představu, že se tam kdesi v útulném koutku usadíme a já
se ho budu ptát tak, jak si redakce Amatérské scény přála – coby
mladý a začínající porotce staršího a zkušeného kolegy. „Mladý
možná, ale začínající, pane Šotkovský, už rozhodně nejste“, bryskně odmítl tuto premisu tázaný. Připraven četbou páně profesorovy
knihy Práce porotce amatérského divadla jsem se těšil na otázky a
odpovědi na to, jak se za více něž dvě desetiletí od jejího napsání
míň. O takové to vzdělávající porotování „aby byli lepší“ asi řada
souborů moc nestojí. A pokud o to stojí, nevím přesně, co jim říkat.
Víte sám dobře, co je Třebíč a Poděbrady, jaké je tam minimum
času na všechno, jak se to valí. Co tedy za necelou hodinu, a někdy
ještě méně, jednou nebo dvakrát ročně, těm kdo přišli na rozborový
seminář, vykládat?
Zkrátka, jsem silně nejistý v tom, zdali vlastně nevycházíme z minula a jestli bychom neměli souborům položit otázku, co od
porot chtějí slyšet. Tím neříkám, abychom zrušili systém postupových přehlídek, ten chtějí i mnohé soubory. Já jenom nevím, jak tam
porotovat. Zda by vlastně nestačilo, abychom jako porota vyřkli jistý
verdikt, zásadně řekli, jak se nám úroveň představení – i v kontextu
náhled pana profesora na porotování proměnil. Hned po příjezdu
do Rakovníka mi však profesor Císař oznámil, že na téma „Má dnes
smysl porotovat? A pokud ano, tak jak?“ si už připravil celý proslov
a ať mu tyto otázky položím hned. Nebylo možno odmítnout. Začal
jsem se na proslov těšit.
Má se tedy, pane profesore, ještě dnes porotovat?
To je klíčová otázka. Když jsem před dvaceti lety vzpomínanou knížku psal, existoval v amatérském divadle velmi silný
proud, který byl posedlý něco sdělovat, a všechny soubory, které
do něho patřily, se chtěly dozvědět něco o divadle proto, aby to
sdělení lidi zajímalo a aby šlo přes rampu. A tato skupina souborů
(nebyly to samozřejmě všechny) dychtila po vzdělání. Porotovalo
se hojně, rozhovory s porotou dostávaly charakter úvah o podstatě
divadla. Na Lidové konzervatoři v Hradci Králové dokonce vznikla
- s představou, že se takto zvýší kvalita těchto úvah - přímo třída pro
porotce; unikátní to záležitost. Čili bylo přáním řady souborů dojít
k jisté divadelní kvalitě, aby dokázaly lidem cosi přitažlivě říci. Já
si vůbec nejsem jistý, zda současné amatérské, zejména a hlavně
činoherní divadlo, má ještě dnes touhu dovídat se o divadelní tvorbě,
aby bylo mocné něco účinně sdělovat. Tehdy byly soubory porotami
školeny a vzdělávány soustavně a dlouhodobě, kdežto dnes soubor
přehlídky – jeví, a nešli do žádných detailů a nekladli si za cíl vzdělávací funkci, protože opravdu nevím, zda dnes ještě platí a funguje
to, co před lety.
Podle mého se změnil smysl amatérského divadla. Je omyl
říkat, že amatérské a profesionální divadlo jedno jsou a že je jen
divadlo dobré a špatné. Amatér dělá divadlo z úplně jiných příčin a
i jeho společenské zázemí je úplně jiné než u profesionálů, a my to
musíme jako porotci vzít v úvahu. Byl jsem například v jedné vesnici, kde hospodyně napečou buchty a cukroví, dají v hospodě na stůl
bílé ubrusy a pak hrajou hrozné divadlo. Ale to plně uznávám, protože pro ně je to svátek. Tahle činnost plní úplně jiné funkce než má na
zřeteli profesionální divadlo! Tady se nedá vyrukovat s divadelními
kritérii. A tak to musíme vždycky brát. Když jdu dnes porotovat, je
pro mne prvotní a fundamentální otázka: proč tenhle soubor hraje
divadlo, a přemýšlím o tom pořád! Proč si toto amatérské divadlo
vybralo právě tuto hru, z čeho vyrůstají, kam směřují, jaký to má pro
ně smysl?! U profesionálů si říkám, jste profíci, hrejte! A dobře! Ale
u amatérů si kladu úplně jiné otázky.
Namnoze se dnes hrají různé veseloherní texty, většinou
převzaté z profesionálních divadel, amatérské soubory se s tím nějak
vyrovnají, nějakým způsobem to udělají, aby se zavděčily svým
divákům, o žádnou velkou interpretaci jim nejde. Chtějí vůbec,
abychom si s nimi potom sedli a říkali, co všechno udělali špatně?
Tehdy, v 70. a 80. letech, to fungovalo proto, že šlo v první řadě o
sdělení! O to jde dnes na Písku, ne vždy samozřejmě, ale většinou.
To jste mi nahrál na smeč, s kterou se vám vlomím do
proslovu, já totiž v jednom rozhovoru s vámi četl, že pro vás byl
letošní Písek větší zážitek než Hronov, a chtěl jsem se vás na to
zeptat, protože jsem měl vždycky pocit, že nejste zrovna příznivcem
této přehlídky…
Já na Písku nebyl léta letoucí, a přitom jsem tam začínal
jako porotce tzv. malých forem s Ivanem Vyskočilem a Pavlem
Boškem. Až po smrti Jirky Beneše mě přešoupli do činohry. Tak
jsem si letos říkal, že se podívám, kam se tahle část amatérského
divadla pohnula. Na Šrámkově Písku je samozřejmě řada věcí velmi
problematických, velmi zvláštních, ale baví mě, protože mám o čem
přemýšlet. Já se vám přiznám, že když vidím řadu těch „provozních“ – říkám jim provozní, protože udržují provoz, soubor může
hrát a má pro koho hrát - činoherních představení, tak v nich pro
sebe nenacházím žádnou duševní potravu. A na Písku jde často o
šílenosti, ale o něco v nich jde. Nejde jenom o diváka, o to, aby se
udržel „provoz“.
A vy nejste divák?
Ale jsem, jenom nemohu chodit pouze na to „provozní“ divadlo! A ještě o něm jako porotce soustavně mluvit. Budu naprosto
upřímný – jeden z důvodů, proč jsem přestal jezdit do Vysokého nad
Jizerou byl ten, že tam se toto pojetí amatérského divadla prosazuje
už nějaký rok. To je dnes už totiž čistě komediální festival. A já
na to koukám týden a už k těm komediím nemám co říct. To týden
opakujete v drtivé většině „neumíte mluvit, nehrajete konverzačku“.
Znovu říkám, že tenhle trend plně chápu, doba je taková a soubory
chtějí udržet své diváky, ale co s tím já jako porotce mám celý týden
dělat?
Čili to, co jste řekl v závěrečném proslovu na letošní
Divadelní Třebíči, že se české činoherní amatérské divadlo stává
usedlým a uhlazeným, vidíte jako dlouhodobější trend.
Já se prognózám vyhýbám, ale myslím, že se takový
trend projevuje. Co mě letos opravdu zaujalo, to byl v Třebíči
stochovský Velký styl. Mě ta inscenace při všech nedostatcích
zajímala; to, jak se rvou o něco, co není dramaturgicky běžné. Jak
se musí snažit o aktuální scénickou interpretaci. To si pak můžu za
tím porotcovským stolem o tom i nahlas přemýšlet. Naproti tomu
například už nevím, jak porotovat Obraz, protože tam se můžete
nejvýš bavit o tom, jak kdo hraje jakou postavu, a jinak je všechno
pořád dokola. Uznávám při tom, že je to špičkový bulvár, s pěti
hvězdičkami. Mě ostatně štve v mnoha případech i dramaturgie
českých profesionálních divadel, to neustálé protáčení stejných
zručně napsaných textů.
V citované knize o práci porotce na závěr píšete, že byste
mohl napsat obsáhlou studii na téma „Je porotce člověk?“ Co by
bylo jejím obsahem?
Dneska je to už asi trošku jinak, ale tenkrát… Já jsem
článek toho názvu skutečně napsal, do Amatérské scény. A psal
jsem tam o tom, že tváří v tvář souborům, které nejsou zvyklé na
něco kritického, tváří v tvář souborům, které vůbec nechtějí slyšet
jakékoli připomínky, se porotce ocitá v roli člověka, který pro ně
zcela ztrácí lidskou podobu; je to ďábel, který je přišel zničit – a
navíc nerozumí vůbec amatérskému divadlu. Já to kdysi párkrát
zažil, teď už dlouho ne. Jednou mi dokonce ruply nervy, řekl jsem,
že tam nemusím být, odešel jsem a doporotovali to kolegové. To
je takové to „Co ty nám tady budeš vykládat?“ Já si často říkám,
když se dívám do sálu na lidi, kteří nás poslouchají, kolik z nich má
tenhle pocit? To jsem také kdysi slyšel. „Co nám nějakej kandidát
věd z Prahy bude vykládat? My to tady hrajem! On ne!“
Já vím, že každá kritika bolí, konečně ani nerad někomu
říkám, že je špatný. Profíkům jsem to pravda i psával, ale to je něco
jiného, ti se s tím musí smířit, ti jsou od toho, aby byli dobří a tím to
končí. Ale amatéři jsou tu vždycky ještě od něčeho jiného. Většina
z nich nakonec umí kritiku přijmout a přebrat si to, ale je i řada takových, kteří si myslí, že jim kritické připomínky nemáme říkat. A
jsme u toho, o čem jsem začal…
Vy jste napsal proslulá dvoudílná skripta, která jsou
věnována divadlu činoherního typu, které stojí na bázi dramatičnosti. A nedávno jsem četl v časopise DISK váš článek o Hamletovi
v Dejvickém divadle, kde píšete o tom, že se dramatičnost z divadla
valem vytrácí a stejně se vytrácí situace a jednání jako ustavující
prvky dramatu. Berete to s nostalgií, jako fakt, nebo jste zvědav na
to, co přijde v divadle dál?
Já vám na to odpovím velmi jednoduše. Já samozřejmě
vyrostl na dramatu, vypracoval jsem jakousi metodu, jak vyučovat
rozboru dramatu a vyvozovat z toho podněty a důsledky pro inscenaci, to ano. Jenže doba je dneska úplně jinde. Nebyl jsem nikdy
programový kritik nebo teoretik, pro mě je myšlenková lahůdka zaFotografie Ivo Mičkala na této dvoustraně představují profesora Císaře v
různých pozicích, místech a časech. Zleva: Závěrečné hodnocení poroty na
Divadelní Třebíči 2004; Problémový club na Jiráskově Hronově 2005, porota
na Divadelní Třebíči 2004; nakonec tamtéž o rok později.
bývat se něčím novým a přemýšlet o tom. A ono se nám to divadlo
někam výrazně posouvá, s tím už nehneme a s tím se mění i vztah
scénování k textu. Já se s tím potýkám u řady inscenací. S tím
Hamletem to pro mě bylo i citově složité, Hamleta miluju, mám
ho mockrát přečteného od A do Z, rozebíral jsem ho se studenty.
Jenže zas nemůžu říct, ať s tím jdou v Dejvicích do háje, tohle není
můj Hamlet. Cítím v té inscenaci poctivý a upřímný pokus přečíst
text Hamleta dnešníma očima, a navíc vidím, že to není děláno
ledabyle, není to diletantství schované za postmoderní pokus. Tak
to přece nemůžu zabít. Takže netrpím nostalgií, spíše mám velké
problémy. Protože, když stojí člověk tváří v tvář takové inscenaci
a chce k ní být poctivý a najít k ní cestu, tak o tom musí dlouze
bádat a hledat k ní přístup. A mne baví, že na to není šablona.
Je jasné, že jsou mezi porotci – kolegy – takoví, kteří vás
„podrží“ v kritických situacích, s kterými je porotování tvořivější
a harmoničtější než s jinými. Zkusil byste jmenovat někoho,
s nímž jste porotoval s oblibou?
Neobyčejně jsem rád porotoval s Milanem Obstem, bohužel již není mezi námi. Byli jsme takříkajíc na stejné vlně, což
neznamená stejný názor, ale takové to „jsme jedné krve, ty i já“. I
když se proti názoru jednoho druhý ostře ozval, tak to nebylo posílání do háje. My si dovolovali i to, že jsme se vůbec neradili, šli
jsme před soubor a porotovali jsme; hledali stanoviska. Já se musím připravit sám, všechno si utřídit. Po mě je ideální, když vidím
osobnosti. Já jsem jednou na Vysokém, když tam byla nějaká
Maryša, o níž jsme se přeli a Klub praktické režie tam přednášel
svá stanoviska, udělal takový žert, že všichni vědí, že Maryša
otrávila Vávru, jenom na Klubu praktické režie to neví. A bylo
z toho zle. Pavel Bošek by to řekl a všichni by se srdečně zasmáli,
protože k němu to patřilo. Já ho měl strašně rád a učil jsem se od
něho, že se jako porotci nesmíme brát moc vážně. Když jsme měli
pocit, že říkáme velká moudra, tak nás vždycky srovnal nějakým
tím „Chlapi, chlapi, nemyslete si, že víte o divadle všechno.“ To
byla pro mě lekce. Říkám-li něco, musím si za tím stát, ale musím
vědět, že se klidně můžu mýlit.
Pavel samozřejmě jezdil jen do Písku, do Poděbrad atp.,
do činohry se nepletl. Jeho pole bylo zkrátka autorské divadlo. Na
něm se suverénně pohyboval a měl neoddiskutovatelnou autoritu.
V té době každý chtěl dělat právě tento typ divadla. Porotoval
jsem Šrámkův Písek s ním a Ivanem Vyskočilem, jenž se posléze
stal guru autorského divadla v rámci celé republiky. Ivan byl jiný,
programový kritik s postojem „tohle je jedině správné divadlo,
takhle se to má dělat“. Nic proti tomu, velmi si ho vážím. Patří
totiž k lidem, kteří prorážejí cesty, byť jsou svou zaťatostí někdy
nesnesitelní. Ale Pavel žertoval, sem tam něco prohodil vážně a
zase žertoval, všechno bral s nadhledem.
Pane profesore, baví vás ve vašem věku ještě chodit s takovou pravidelností do divadla, střídat to, že jeden den jste – když
Profesor Jan Císař při rozborovém semináři na Divadelní Třebíči 2006. Foto:
Ivo Mičkal.
Profesor Jan Císař při závěrečném projevu předsedy poroty na Divadelní
Třebíči 2006. Foto: Ivo Mičkal.
inscenaci, jdu do postele, ráno si to ještě rozebírám ve sprše a při
snídani a pak jdu před soubor. To je moje příprava. Jinak jsem rád
porotoval s řadou lidí, nemohl jsem jenom s těmi, kteří se rozplakávali nad tím, jak je krásné, že nám ti chlapci nechodí do hospod.
Víte, já si myslím, že se s amatéry má jednat krajně ohleduplně,
ale ne se sentimentem. Když jde někdo s divadlem ven, před lidi,
tak při vší úctě a ohledech musí počítat s tím, že mu třeba řeknu, že
má umět text nebo že vůbec nepochopil, o čem ta hra je.
Jeden z porotců, kterým jste již in memoriam svou knihu věnoval, byl Pavel Bošek, který by počátkem příštího roku
oslavil své 75. narozeniny. Na něho řada lidí v amatérských kruzích vzpomíná nejen jako na výjimečného člověka, ale i jako na
výjimečného a specifického porotce, který měl „něco“, co většina
porotců nemá. Co bylo to „něco“?
Pavel Bošek si samozřejmě mohl při svém druhu
humoru a při své pověsti humoristy, ať už v psaní nebo na jevišti,
dovolit některé věci, které když si dovolím já, tak se někdo šíleně
namíchne. Ono se to bralo tak, že ta ironie a žertování patří k jeho
to přeženu – na Festivalu divadla německého jazyka v Praze a
druhý den na krajské přehlídce v Červeném Kostelci?
Víte, já už nechodím na nic, co mě nezajímá. Mám velmi specifická kritéria, ne že bych si vybíral bonbónky, já jsem
ochoten jít i na absolutní blbost, když mě něčím zajujme. Ale
některé věci, na které se hrnou všichni, ty už nemusím, protože
už je nějakým způsobem znám. Takto - něčím se zabývám, něco
mě zajímá jako téma, třeba Richard III., tak se zvednu a jedu do
Uherského Hradiště a zůstanu stát s otevřenou pusou, hrají toho
Richarda velice slušně. Nebyl jsem tam desítky let, bývalo to
kdysi hrozné divadlo, ale jedu se podívat na představení kvůli
tomu, že mě zajímá Richard III. jako zrod shakespearovského
hrdiny a jako problém v souvislosti s tou dejvickou inscenací
Hamleta. Přemýšlím si o tom a pak to třeba i napíšu. Ale řadu
věcí, který vy musíte vidět, pane Šotkovský, protože vy musíte
vědět, kde divadlo dneska je, tak ty už vidět nemusím. Já už nemusím být „in“.
Rozhovor připravil Jan Šotkovský
O NENANEBEVZETÍ JANA C.
(místo gratulace k životnímu výročí)
Když Velký Jan pocítil ve své
duši a těle sto roků, seznal, že nadešel
jeho čas. Shromáždil tedy své dílo a
učinil z něj tři hromádky. K té největší
připsal pro svou ženu Miroslavu pokyn
– k okamžitému a stálému užití, na druhou, o něco menší pak – s tímhle počkej,
teď by mě měli za blázna utopistu, ono
k tomu dojde, a konečně na třetí, úplně
drobné, stálo – s tím se nechlub, to je jen
vzpomínka. Přehlédl hromádky a vida,
že dílo je to nemalé a že se tedy v životě
jen tak zbůhdarma nepoflakoval, vydal
se spokojeně na poslední cestu. Protože
za ty decimálky let se jeho profesí stala
zvídavost, docela se těšil. Zaklepal tedy
na nebeskou bránu v rytmu známého hitu
a čekal. Dobře věděl, že mezi očekáváním
a realitou, byť v tomto případku rajskou,
bývá nebetyčný rozdíl a že tedy česká
představa o nebeském dveřníku sv. Petrovi jako blahobytně vyhlížejícím, přísně
spravedlivém, nicméně umluvitelném
chlápkovi, nemusí odpovídat do puntíku,
ale že mu přijde otevřít Láďa Lhota, to
opravdu nečekal. Láďa postřehl Janovy
rozpaky, přehodil si plátěnou tašku z levé do pravé a povídá: „Svatej Petr je jen
taková role, alternujeme v ní tři. Typově
nejvíc sedí Pepku Hlinomazovi, ale v jednom kuse hraje Franta Filipovský. Ten je
na fermanu pořád, Pán Bůh ví, jak to dělá.
Já jen, když mi hnáta dovolí. Tak nestůj
v tom průvanu a vejdi.“
Jan vešel a hleděl. Bylo nač. Vespolné jednání postav, napadlo ho. Snad
proto, že ten starší solidní muž vlekoucí
divoce pomalované štafle byl dozajista
profesor Zich. Tamhle sedí na obláčku
Josef Kajetán a vzrušeně diskutuje s Hillarem, Mistr Jirásek se chechtá nějakému
Werichovu fóru, až se láme v pase, cvikr
mu už už padá k nohám, kdyby jej Jarka
Ježek nezachytil v letu, tuhle listuje Krejča v nějaké bichli a kdože mu to nakukuje
přes rameno? Paní Čejchanová.
„Tohle je divadelní paradýs“,
poznamená Láďa přes rameno, „ale on to
tak ouplně paradýs není, takový předstupeň, řekl bych.“
Jan rozpozná v tom davu hemžících se lidiček obzvláště milou postavu:
„Radoku!“ Režisér Alfréd se otočí, rozjasní zachmuřenou tvář napůl schovanou
do mohutné šály: „Janku, tebe mi sem
poslalo samo nebe!“ Vyndá z kapsy saka
divadelní text Hamleta. „S tímhle se teď
peru. Všechno mi je jasné, ale s tím člověkem není řeč. Že mi pomůžeš?“ Janek
sáhl hladově po knize, ale Lhota ho zarazil,
káravě se zahleděv na Radoka: „Neznáte
pravidla? Žádné mezičlánky.“ Pak se otočil k Jankovi s vysvětlením. „Tady mluví
rejža rovnou s autorem, k čemu pak dramaturg, že jo?“ Radok zavrtěl hlavou. „Ale
s Vilémem není řeč. Trvá na blankversu
v každičké replice. Copak to se dneska
dá? Dejte pozor!“ Zahartusil bez předělu
na kulisáky, kteří vlekli dvoukolák s rekvizitami, byli divní, vesele pokřikovali
a nebylo z nich cítit pivo ani rum. Radok
se k nim bez rozloučení přidal, prohlížeje
zaujatě harampádí na dvoukoláku.
„Co dáváte?“ Kývl Janek za
vozítkem.
„Největší novinku. Godota. Ale
ten Becket je ti divnej chlap.“
Jan zvedl obočí. Blahé paměti
by si vyměnil jedny brýle za druhé, natáhl
kouř z cigárka a začal by - No jo, přátelé,
jenže Becket není žádná novinka, Becketa
já umím, o tom bych tu mohl dlouze rozprávět…- ani však necekl, protože tu něco
časově nehrálo, a bylo na Láďovi, aby to
vysvětlil. „To víš, Janku, nebe, to je poslední štace, tady už se žádné zásadní hledání nečeká, tady je všechno prověřené,
zjištěné, prokoumané. Tady už je to jen na
takové drobnosti. Taková „charleyovka“.
Proto jsme tu v tom našem komediantství
z boží vůle trochu zpožděni. O Godotovi
už se ví vše, tak je na programu. Já se taky
těším na Havla, jenže s tím se tam dole
ještě napotýkáte, totiž napotýkají, než tu
na něj dojde řada.“ Vida Janovo zděšení,
řekl to podstatné: „Povídal jsem, že on to
tu ještě není úplný a čistý paradýs, spíš
takový předstupeň, takový očisteček. Mě
taky svrbí ruce, ty vodníky z Lucerny ještě nemám do detailu dořešený, ale s Lojzíkem jsme se k tomu ještě nedostali.“
Janovi náhle zvlhlo čelo.
„Becket, říkáš, takže postmoderna a post-
postmoderna ještě…“ Láďa jen máchl rukou. „To si počkáme. Vždyť dole si s tím
nevědí rady dodnes.“
Co tu budu dělat? Napadlo
Velkého Jana. Nikdy ho nebavilo mluvit
o vyřešeném. Naopak dráždil ho pohyb,
zlobil ho současně a snad i lekal, prudilo
jej, kam se to všechno ubírá, ale také cítil,
že bez těch dravých proudů, bez té ztráty
pevných skalisek pod nohama, by se mu
žilo hůř a nějak neúčelně. Vzpomněl si na
tu druhou hromádku svého odkazu a náhle
silně zatoužil se k ní vrátit a přidělat k ní
ještě cosi, co se mu rodilo v hlavě. Podvědomě si sáhl na brýle, zatracené bifokály,
ruce svrbí po práci s rekvizitou, aby mozek řádně vřel, a tyhle novinky...
„Láďo“, zašeptal, „já nikdy nemluvil proti SČDO, tak co kdybys ty zas
na oplátku…“.
„Teď na to koukám“, povídá
Lhota, listuje v papírech, „ty jsi tu omylem, profesore, o 25 let ses předběhl. Že
ty ses neporadil s Mirkou?“
„Měl jsem pocit, cítil jsem se na
sto…“ hlesl Jan. „To občas všichni už od
dvacítky. Tak se koukej vrátit dolů, než
mi na to někdo přijde, že mám bordel
v evidenci!“ Láďa odemkl bránu a vystrčil nezvaného hosta ven. Veliký Jan
sklouzl mezi beránky a obloukem kolem
kopule Svatého Mikuláše přistál bezpečně
ve svém pokoji.
„Janku, tys usnul!“ školený
Mirčin hlas byl proti předchozímu zážitku opravdový ráj. Znělo to ale spíš jako
– tebe to psaní dneska moc nebaví, co?
Odpověděl také jen pro sebe: Baví, Mirko, ani nevíš, jak mě vlastně baví se s tím
divadlem rvát. Ale nahlas řekl: „Nevíš,
kde mám ty své staré brýle?“
„Které? Na dálku, nebo na čtení?“
„Obojí, ženo, obojí,“ zahlaholil
rozverně a na rtech se mu na okamžik
zastesklo po cigaretě. Jen na okamžik přirozeně, když vám bude za pětadvacet let
stovka, už máte dost rozumu, abyste pro
staré prohřešky neoslabil vášně, které se
neodvratně blíží.
První, druhá, ale i třetí hromádka
spisů se nedočkavě zachvěly. Jedna z nich
brzy povýší. To se ví, že se ví, která …
František Zborník
DOPIS
JANĚ URBANOVÉ
K JEJÍMU
NEUVĚŘITELNÉMU
JUBILEU
Milá Jano, nebo přesněji bych Tě
měl oslovit, jak jsme všichni zvyklí: Milá
Janinko! Jenže kdo Tě nezná, tomu se
může zdát toto mladické oslovení nevhodné
pro zasloužilou dámu při příležitosti takového jubilea.
Doufám, že k tomuhle mému
psaníčku připojí redakce fotografii, o niž
jsem požádal kolegu Mičkala, když přišel
na Jiráskově Hronově 2006 zaznamenat,
jak vypadají účastníci rozborového semináře SČDO. Je pravda, že nás tam bylo i
několik, co pamatujeme dávnější doby (můj
bože, vždyť jsme se narodili v první polovině minulého století!), ale asi málokdo bude
věřit, že na téhle fotografii je právě naše
jubilantka. Jenže my, kteří Tě alespoň maličko známe, velice dobře víme, že kromě
okouzlujícího vnějšího „značně dívčího“
půvabu také v sobě neseš ohromný poklad,
a ten můžeme obdivovat bez rozdílu věku.
To se pak spolu s Tebou i třeba posunujeme v čase do dimenzí, o nichž vypráví
slavná Čapkova Makropulos (to abychom
zůstali v divadelním světě!). Jenže Ty nepotřebuješ žádný tajemný elixír.
A teď ještě k tomu Hronovu.
Při přípravě semináře jsme rozdělovali,
kdo bude o kterém představení referovat.
Tehdy jsme dohodli, že Tobě přidělíme
inscenaci Bílí andělé pijí tesavelu. „Cože,
tuhle surovost jen pro otrlé diváky jste
zadali Janince?“ v úžasu zvolali někteří,
neboť si neuměli představit jak křehká a
poeticky niterná žena může vydržet ten nápor fotbalové a alkoholické smrště z jeviště.
Ty sama jsi mi do telefonu decentně naznačila, že nemáš jistotu, zda jsi dostala úkol
blízký svému divadelnímu cítění. A pak jsi
uplatnila to, co na Tobě všichni obdivujeme, ať s tebou spolupracujeme jako herci
s režisérkou, či jako recitátoři s lektorem
nebo jako porotci s tajemnicí poroty. Tvé
kouzlo je ve schopnosti vcítění se do duše
druhého. A tak jsi překonala poněkud
šokující hradbu chrapláctví v herectví
Černých šviháků, abys svým jemnocitem
prozkoumala rafinované předivo té zvláštní
hry. Myslím, že i autor Pepa Tejkl se zaujetím naslouchal jemné kultivované dámě,
která lahodně zvonivým hláskem decentně
pojmenovávala jednotlivé kameny, z nichž
se skládala nahlučená suť zpochybněných
hodnot mužského světa.
Vždycky jsem si říkal, co to ta
Jana ovládá, že už celá desetiletí drží dohromady divadelní soubor v Krupce, nevelkém severočeském městě, jehož obyvatelé
zrovna neoplývají místním patriotizmem,
kde není lehké shánět herce, zkušebnu
a pak i jeviště. Vždyť znám některé Tvé
herce a vím, že andílkové to nejsou, a ty
je zvládneš, dokonce vybíráš repertoár,
který jim dává pořádně zabrat. Nikdy jsem
Tě neslyšel zesílit hlas, nikdy jsem Tě neviděl rozzuřenou. Jak je tedy zvládáš, jak
celou tu grupu dáš dohromady, aby vznikla
dobrá inscenace? Ty se totiž umíš vcítit do
jejich hrubší duše a tak dlouho se je snažíš
pochopit, že i ten nejodolnější se poddá a
poslouchá. A pokud něco přece jen zvoře?
Ty mu řádně nevynadáš, ty řešíš, jak a proč
se mohlo stát, že se něco nevedlo, že se vydal mylným směrem.
Tahle
důsledná
vytrvalost
umocněná důvěrou je zbraní natolik
spolehlivou, že snad každý podlehne. Ta
schopnost naslouchat a pak formulovat
přesvědčivé důvody, aniž bys cokoli
vnucovala, je silnou zbraní, která však
obvykle mívá podobu chápajícího úsměvu
a laskavého gesta. A kde takové vnitřní
bohatství nejlépe zazáří? Zdá se, že
v uměleckém přednesu. Tví žáci (spíš se ale
hodí říci Tví přátelé), s nimiž jsi pracovala
nad literárními díly, nebyli vedeni vnější
cestou po intonacích a prázdných gestech,
vždy jsi od nich požadovala, co sama skvěle
ovládáš. Natolik se ponořit do textu, odhalit
jeho duši, myšlenku i formální strukturu a
teprve pak hledat prostředky, jak to vše slovy
básníka sdělit. Možná proto Tě tak uznávají
ti, kteří Tvou „školou“ prošli. Ačkoli dnes
už sami jsou zralými osobnostmi (literáti,
redaktoři, překladatelé, ale i zdatní odborníci
v oblastech značně vzdálených humanitním
oborům), stále se k Tobě vracejí, dělí se s
Tebou o své úspěchy i konzultují své další
cíle či momentální nejistoty.
Oslavy jubilea mohou být někdy
nebezpečné, neboť ohlédnutí nazpět se
měnívá v pohled do prázdna. Ty, Janinko, se toho obávat nemusíš, kamkoli se
Jana Urbanová. Foto: Ivo Mičkal
ohlédneš, tam najdeš řady těch, kterým jsi
dala schopnost prožít potěšení z kumštu a
zároveň si určovat vysoké cíle. Nu, Emilia
Marty nám spálila onen recept na zázračný
elixír, ale Jana Urbanová ho nepotřebuje,
jejím elixírem je optimizmus a důvěra v ty,
které má za své přátele.
A tak Ti za všechny přeji jen to nej
a nej a nejlepší!
Tvůj Ruda Felzmann
JUDr. Pavel Bošek,
satirik, spisovatel, divadelní autor a herec, lektor
mnoha přehlídek a seminářů autorského divadla a malých jevištních forem,
redaktor časopisů Ochotnické divadlo
a Repertoár malé scény a posléze
Amatérské scény, jíž dělal po řadu let
i vedoucího redaktora, odešel na věky v
listopadu 1980 sotva osmačtyřicetiletý
uprostřed svých tvůrčích sil a plánů.
Dne 31. ledna 2007 vzpomeneme 75.
výročí jeho narození. Byl o pouhé tři
dny mladší než pan profesor Jan Císař,
který ho vzpomíná v rozhovoru na předešlých stránkách tohoto čísla Amatérské scény. (MS)
Foto z léta 1979: Pavel Štoll.
vyznačovala erotickou odvážností textů, tak
si ještě před přehlídkou pečlivě pročetli scénář a Koudelové a Riziku zakázali účast na
přehlídce z mravnostních důvodů. A honem
to oznámili do Varů.
Tam se ovšem „věci“ děly v opačném gardu. Důvodem k zákazu činnosti
souboru se přece jen stalo politikum, tedy
inscenace Eliota. Stojí zato (už kvůli šťastným nepamětníkům normalizace) ocitovat
Majka Kotisová, členka a posléze až v Kapse u Vráti Bartůňka. Vzdorovitost kousek z oficiálního zdůvodnění: „…T. S.
vedoucí celé řady malých karlovarských mě ovšem ani tehdy neopustila. Ale už jsem Eliot, anglický básník, patří k představitelům
scének, členka odborné rady ARTAMA pro chtěla dělat divadlo. Na DAMU jsem se po moderní reakční poezie. Dvojí stránka Elioamatérské divadlo a nejrůznějších divadel- maturitě dostala celkem bez problémů. A tovy poezie – problémové meditace a vytváních porot, lektorka mnoha seminářů, včetně kvůli divadlu jsem se i tvrdě pohádala se ření imaginárních charakterů – spojily se u
dílen Klubu (nejen) mladých divadelníků na svým otcem. Když řekl: „Buď toho necháš, něho v moralitu o mučednické smrti canterJiráskově Hronovu, oslaví v druhé polovině nebo půjdeš z domu,“ tak jsem samozřejmě burského arcibiskupa Tomáše Becketa, který
ledna 2007 kulaté jubileum, které nevyzý- odešla z domova a myslela si, že to nějak v mocenském sporu mezi monarchií a církví
vá pouze ke gratulacím a darům, ale také zvládnu. No, nezvládla jsem to, navíc přišel byl na královu výzvu zabit. Eliot v dramatu
k ohlédnutí za tím, čemu se říká „života osmašedesátý rok a zdálo se, že jsou důle- smlčuje skutečný předmět sporu a oslavuje
běh“.
žitější věci než dokončit školu. Nedokončila Becketa jako muže, který neustoupí od duševní povinnosti ani za cenu života. Mezi
jsem ji. A můžu si za to.“
Poznala jsem ji v dávnověku poloByla pak nějaký čas v angažmá meditace o zásadních duchovních principech
vkládá autor satirický výpad proti politikům
viny 60. let jako středoškolačku, která hrála v karlovarském divadle…
v karlovarské Kapse. Majku Koudelovou ne- V roce 1969 založila divadlo poezie Riziko, středověku i dneška. Navíc poslání divadelní
bylo možno přehlédnout: byla talentovaná, které se vyznačovalo značnou dramaturgic- činnosti má být vyjádřením vztahu kolektisebevědomá a taky vzpurná a osobitá. Pak se kou i názorovou otevřeností a mladistvou vů i jednotlivců ke KSČ, zejména k jejímu
objevila v kabaretní skupině Známí neznámí, rozhořčeností, což v době počátků norma- 50. výročí založení. Z těchto hledisek není
a když ta se rozdělila na dva soubory – kaba- lizace nemohlo zůstat bez odvety. Na Wol- vhodné Vás a Vaši činnost ve městě nadále
retní Kočku a poetičtější Existenci -, volila krově Prostějově 1970 Riziko zabrnkalo na podporovat.“
Asi rok po zrušení Rizika Majka
sobě bližší Existenci. Po pár letech jsem se nervy okresním stranickým dohlížitelům ino ní dovídala od recitátora a rozhlasového scenací T. S. Eliota Kázání ohně, ale členům připravila pořad z poezie Ladislava Nováka
redaktora Mirka Kováříka, s nímž spolupra- poroty se ještě podařilo situaci „uhrát“ tak, nazvaný dle jedné z jeho básní Pocta Jackcovala na nejednom pořadu. Byli si blízcí ne- že nedošlo k dalším „postihům“, byť jimi sonu Pollockovi. Na generálku se přišel
jen vztahem ke stejným autorům, které v tu papaláši hrozili. Ale Riziko a Koudelová už podívat sám krajský inspektor pro kulturu,
chvíli pro většinu posluchačů objevovali (od byly podezřelé veličiny. A tak když měl sou- který ho zakázal poté, co zkoušku zastavil
Hraběte, přes beatníky, Whitmana, Eliota, bor o rok později přijet s pořadem ze sbírky pro nemravnost po verších: „Ó, ano, ó, ano,
až po autory domácí, jejichž básnické sbír- Pootevřený anděl sice „povoleného“ anga- má čtenářko panno, i když jsi panna, i když
ky do té doby nemohly vyjít tiskem - např. žovaného autora Karla Síse, která se ovšem cudně kolínka svíráš, přece pronikám do
Zahradníčka), ale i expresívním,
tebe, přece se spolu milujeme.“
naléhavým stylem projevu.
„A od toho okamžiku jsem si už
Kde se v Majce to rebelantství
ve Varech ani nebrnkla,“ říká
vzalo? Sama o tom říká:
po letech Majka Kotisová.
„Začala jsem recitovat
Podobné
příhody
asi v devíti letech a na svou první
Majčin život lemovaly vskutku
soutěž jsem přišla s Erbenovou
bohatě, když pak ještě jezdila
Polednicí. Připadala jsem si strašpo vlastech českých a slovem
ně důležitá a asi jsem byla hrozně
provázela kapelu dlouholetého
afektovaná, když jsem tak plandakamaráda (také bývalého člena
la po pódiu a strašila lidi. Všimly
Kapsy) Ládi Gerendáše, měli
si mě z poroty Věra Šmakalová a
dokonce na sebe nasazeného
Soňa Pavelková a v přesvědčení,
„hlídače“.
že objevily talent, mě začaly učit.
Ale také se vdala a
Zvláště Věra. Vydřela mě tak, že
narodily se jí dvojčata Sandra
jsem nosila ceny ze všech soutěží,
a Linda.
takže se ze mě stal prominentní
V druhé polovině 80. let se jí
fracek: škola mě všude posílala
podařilo sehnat práci v Kula vystrkovala dopředu. Pochoturním středisku v nedalekém
pitelně to byl dobrý důvod, aby
Chodově, kde dostala za úkol
mě ostatní děti nesnášely. Když
založit učňovský soubor. Tak
jsem to pochopila, tak aby mě
vznikl soubor Jen tak, s nímž
měly rády, začala jsem se vzpou- Majka Kotisová na Jiráskově Hronově 2006 mezi frekventanty semináře několikrát za sebou získala
zet, dokonce jsem na čas přestala DRH, tj. Dramaturgie – Režie - Herectví, jemuž byla lektorkou spolu s Mgr. ocenění na celostátní rezortní
recitovat. Vrátila jsem se k tomu Vladimírem Zajícem. Foto: Ivo Mičkal.
přehlídce SOU strojírenského
PAK DOPROSTŘED
POVĚSILI SPLACHOVADLO
aneb REBELKA MAJKA K.
Majka Kotisová coby lektorka Jiráskova Hronova
2005. Foto: Ivo Mičkal.
průmyslu. Což jí bylo málo platné, když po
90. roce do střediska místo tehdejšího slušného ředitele, který navíc ani nebyl komunista, odložili bývalého normalizátora, „aby
neškodil“. Navzájem o své minulosti věděli,
tak musela jít. I s divadýlkem.
Šla zpět do Varů, kde získala zpátky bývalou Kapsu, sálek, který počátkem 70.
let přeměnili na agitační středisko. Zdevastovaný prostor spolu s mladými brzy zrenovovali a vybavili kvalitní technikou, dokonce
vybudovali jeviště zapuštěné do podlahy a
elevaci hlediště. S dvěma kolegy, herečkou
Dášou Pošovou a se svým bývalým učitelem
a vedoucím Kapsy Vráťou Bartůňkem, tu
otevřela dramatickou školičku, v níž působila skupina dětí, jedna skupina teenagerů
a soubor, který nesl název Znovu jen tak a
Znovu jen tak v Kapse. Když se ředitelem
karlovarského divadla stal filmový producent
Čestmír Kopecký, získal Kapsu pro divadlo
jako malou scénu (od karlovarské knihovny,
která ji do té doby spravovala). Asi by se nic
nedělo, ale rozhodl se dosavadní, rok staré
a těžce vybudované zařízení vyházet, zlikvidovat a vybudovat to nově a lépe. V té chvíli
měl peníze a nedal si to vymluvit. Věčný
„protestant“ Kotisová se rozhodla, že už je
toho dost, a úplně všechno se členy souboru
odvezla a zlikvidovala sama. Pak už jen jako
výraz svých citů doprostřed prázdného sálu
pověsili splachovadlo…
Ne, neskoncovala se vším, jak si
v tu chvíli předsevzala. Mladí si ji znovu našli, pracovala s nimi v bývalých kasárnách…
A když přede dvěma lety vedla s Vladimírem
Zajícem v Klubu (nejen) mladých divadelní-
ků na Jiráskově Hronově seminář Od slova
k jevištnímu tvaru, sešli se v něm frekventanti, kteří měli strašnou chuť pokračovat v práci
i po skončení festivalu, aby se to „načaté“
dodělalo. Přesvědčili lektory a díky společné
práci o víkendových soustředěních, která si
sami platí a organizují, dovedli k inscenaci
Gogolovu Ženitbu a chystají další…
Protože jde o ohlédnutí, ptám se
Majky Kotisové, co jí amatérské divadlo
dalo a co vzalo.
„To věčné divadelní kodrcání mi
vzalo čas, a proto samozřejmě manželství,
rozvedla jsem se. Možná jsem mohla být někde v pohodě zaměstnaná, ale abych mohla
dělat divadlo, byla jsem vždycky všude tak
na půl nohy, finančně jsem si tedy život moc
nezajistila, to je pravda. Ale dalo mi to, co mi
dává pořád: sílu do života. Taky přátelství,
spoustu kamarádství. A s těmi mladými,
kteří se sjíždějí z nadšení pro společnou
divadelní práci, zažívám znovu entuziasmus
a radost. V mládí jsem je taky intenzivně
prožívala a teď ve svém věku mohu obdobné
pocity trošku jinak, z jiné strany prožívat
znovu. A protože se obě mé dcery ´pomamily´ a studují divadelní vědu, tak si s nimi i
kvůli tomu divadlu pořád skvěle rozumím.“
Vítězslava Šrámková
ČLOVĚK NEMUSÍ VŠECHNO VĚDĚT,
ALE MUSÍ VĚDĚT, KDE TO NAJDE,
ŘÍKÁ FRANTIŠEK LORENC
Úctyhodných padesát let u divadla
oslavil letos pan František Lorenc, divadelník neodmyslitelně spojený se souborem
v Žebráku. Sedmdesátiny oslaví zanedlouho,
9. ledna.
Činnost v žebráckém divadle spojuje pan Lorenc ve vzpomínkách s mnoha
jmény těch, kteří mu v začátcích pomáhali
a zároveň těch, které naopak on k divadelní
práci získal. Jeho samotného „přitáhl“ k divadlu dlouholetý režisér žebráckého souboru
Josef Junek, který mu v roce 1954 nabídl roli
Jana Skalníka ve Šrámkově Létě. V té František Lorenc podnikl své první kroky na divadelních prknech. Divadlu se o něco později,
od roku 1956, začal věnovat naplno a věnuje
se mu bez přerušení. V 56. roce nastudoval
roli Radúze ve hře Radúz a Mahulena, opět
v režii Josefa Junka, a u něj pak následovaly
další role.
Souběžně s herectvím se pan Lorenc v divadle vždy věnoval i práci výtvarné,
která byla podpořena jeho profesí výtvarníka.
Od roku 1956 do současnosti vytvořil pro domovský soubor 63 návrhů a realizací scén.
V roce 1962 začal František Lorenc
také režírovat. Ke spolupráci jej vyzval právě
pan režisér Junek a společně nastudovali Irkutskou historii a Svatbu sňatkového podvodníka. Práce výtvarníka a režiséra pokračovala
až do roku 1981. Za tu dobu nastudoval pan
Lorenc se svým souborem více než 20 titulů
(jmenujme alespoň Hadriána z Římsů, Únos
Sabinek, Třetí zvonění, Lucernu, Strýčka
Váňu, Léto, Srpnovou neděli, Ženitbu, Evženii Grandetovou aj.). Teprve v osmdesátých
letech se na jeviště vrátil znovu i jako herec.
„To bylo období, kdy jsem pocítil v divadelní
práci dvě možnosti a potřeby. Možnost, že
jsem obklopen takovou řadou herců, díky
jejichž zkušenosti, schopnosti i spolehlivosti si
mohu proto dovolit potřebu znovu si zahrát…
!“ A tak se činnost režijní a výtvarná nadále
rozšířila o činnost hereckou. Z her, které
František Lorenc režíroval a zároveň si v nich
zahrál připomeňme Naše furianty (První radní
Bušek), Dům na nebesích (Montér Carda),
Lumpacivagabundus (Lumpáci – malíř), Ryba
ve čtyřech (Sluha Rudolf) aj., celkem bychom
napočítali téměř tři desítky titulů.
Ve výčtu bohaté divadelní činnosti
nelze opomenout existenci žebráckých přehlídek. V roce 1968 přijali žebráčtí nabídku
z krajských kulturních institucí v Praze a
přehlídku uspořádali. Zpočátku pod názvem
Středočeské divadelní hry, v roce 1970 to
pak byla Národní přehlídka vesnických a zemědělských souborů, po prvním ročníku přesunuta do Vysokého nad Jizerou. V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let proběhly
v Žebráku také tři ročníky Festivalu stoletých
a starších divadelních souborů. V současnosti se žebrácký soubor může pochlubit tím,
že uspořádal 38 ročníků přehlídky, která do
amatérsko-divadelního povědomí vešla jako
Erbenův Žebrák. František Lorenc neodmyslitelně patří k jejich nejaktivnějším organizátorům. Jeho snahou zároveň vždy bylo
účastnit se se svými inscenacemi přehlídek
v jiných místech republiky, a tak se soubor
může pochlubit dlouhým výčtem měst, kam
se svými představeními zavítal. V roce 1990
se Žebráku podařilo postoupit ze soutěžní
přehlídky v Libici nad Cidlinou na Národní
přehlídku do Vysokého n.J. s hudební veselohrou Podskalák.
Divadelní práce a účast na přehlídkách umožnily panu Lorencovi za ta
dlouhá léta také řadu setkání s významnými
hereckými osobnostmi-profesionály. Rád
vzpomíná zejména na pány Vojtu, Kemra,
Růžka, Menšíka, Podskalského, Filipovského a další. U příležitosti premiéry Domu na
nebesích se setkal i s autorem Jiřím Hubačem
a herečkou Jiřinou Bohdalovou. Na všechna
tato setkání vzpomíná František Lorenc nejen
jako na příjemná, ale také přínosná a povzbuzující pro další divadelní práci.
Zmínku si zaslouží i práce pana
Františka Lorence s dětským divadelním
souborem, se kterým od roku 1998 nastudoval pět inscenací, aby pak fungující soubor
předal do rukou jeho současné vedoucí.
A na závěr, z trochu odlehčenějšího
soudku, připomeňme, že pan František Lorenc
je ve svém okolí znám jako geniální vynálezce
tzv. divadelních taháků. Je prý schopen umístit
tahák kamkoli – od bočních horizontů přes stropové sufity, okraje ubrusů, vnitřků klobouků až
po klávesnici pianina a vlastní zápěstí. „Já ale
tvrdím, že tahák v pravý čas a na pravém místě
umístěný není nic špatného, ba naopak. Vycházím totiž ze známé pravdy, že člověk nemusí
všechno vědět, ale musí vědět, kde to najde.“
Přejeme panu Lorencovi k sedmdesátým narozeninám, aby i v budoucnu vždy
věděl, kde najít to co právě hledá, a to nejen
na divadle!
/red./
O MIROSLAVU
ČESALOVI
* 6.12.1926
O Miroslavu Česalovi by se měla
napsat studie. Napsal bych ji u příležitosti
jeho nedožitých osmdesátin rád. Mirek byl
můj kamarád. Navíc si myslím, že jeho práce
se nedá z dějin českého loutkářství škrtnout.
Mirek se pohyboval na poli historickém,
kritickém, teoretickém, ale také publicistickém (byl dlouhá léta vedoucím redaktorem
Československého loutkáře) i pedagogickém jako profesor dramaturgie na katedře
loutkářství pražské divadelní fakulty, v jejímž čele také jako její vedoucí delší dobu
stál. Protože píšu do časopisu pro amatéry,
musím zvlášť vytknout jeho bohatou účast
na mnoha akcích pro amatérské loutkáře; od
působení v porotách Loutkářské Chrudimi
přes všemožná školení a vzdělávací kursy
až po publikace, které pro amatéry psal. To
vše dělal v rozsahu tehdejšího federativního
Československa, tedy na Slovensku stejnou
měrou jako v Čechách. Sám jsem s ním byl
na několika akcích profesionálních a amatérských na Slovensku a vždycky jsem obdivoval jeho informovanost a znalost událostí
minulých i současného dění i lidí.
Jádro té studie o Miroslavu Česalovi by ovšem bylo v pokusu pojmenovat a
vymezit jeho postavení a význam v českém
myšlení o loutkovém divadle. Patřil do
etapy, která byla spojena s prolamováním
dosavadních norem a konvencí, v jejichž
rámci a na jejichž půdě české loutkové
František Lorenc
při zahájení
Erbenova Žebráku,
přehlídky divadelní klasiky
v roce 1989. Foto: Pavel Štoll.
divadlo udržovalo tradici, která tkvěla
v hlubokém principiálním přesvědčení, že
loutkové divadlo je především a vlastně
pouze pro dětského diváka, jehož schopnost vnímat jen na jisté úrovni určuje jeho
možnosti a podobu. Na tomto procesu se
podíleli od přelomu padesátých a šedesátých let minulého století mnozí: především
tvůrci, ale i kritikové přicházející někdy i
z jiných druhů divadla. Jeden z nich, dr.
Josef Träger, formuloval v závěrečném
referátu na brněnské přehlídce loutkových
divadel v roce 1963 smysl tohoto procesu
jako úsilí o to dospět s loutkami k divadelnímu umění. Na tomto snažení se vytrvale
a bez přestání podílel Mirek Česal. V chrudimských porotách patřil k těm, kteří se
amatérům pokoušeli říci, že hlavní zásluha
není v tom, že hrají pravidelně pro děti, ale
že jsou i jiné motivace a jiné cíle, pro něž
stojí zato dělat loutkové divadlo. Nebylo to
lehké a jednoduché, vstoupil jsem do chru-
Miroslav
Česal
dimských porot dávno po tom, co se tyto
tendence v nich začaly prosazovat, ale i tak
diskuze na verandě hotelu Slavia znovu a
znovu svědčily o tom, že ne zdaleka všichni
je přijali. Mirek, žák Jana Mukařovského,
byl muž osvícený a samozřejmě dobře věděl o cestách, jimiž se může ubírat teorie
umění – tj. i loutkového divadla. Jestliže
jsem do tohoto hájemství vstoupil, pak jen
a jen díky Mirkovi. Nabídl mně k publikování stránky Československého loutkáře,
byť jsem nahlížel loutkové divadlo z pozic
ryze neloutkových, pozval mne přednášet
na loutkářskou katedru a umožnil napsat
teoretická skripta.
O tom všem by měla být ta velká
studie. Jenže od Mirkova pohřbu, kam nás
přišla jen malinká hrstka nejvěrnějších a
nejbližších, tuším, že nad teoretiky, kritiky,
pedagogy se bleskově zavře voda zapomnění. Tak alespoň těchto pár řádek, aby se
nezapomnělo úplně...
Jan Císař
SERVIS / DRAMATURGIE
ROZHNĚVANÁ GENERACE
ANGRY YOUNG MEN
ALBERT CAMUS: OTÁZKA PO SMYSLU ŽIVOTA
JE NEJNALÉHAVĚJŠÍ ZE VŠECH OTÁZEK.
6. ČÁST
Vlna generačního roztrpčení nad tím, jakou podobu
na sebe bere společenské uspořádání poválečné Evropy a
vůbec atlantská civilizace, se - jak bylo řečeno v první dílu
- projevovala v celé kulturní sféře, země za Železnou oponou
nevyjímaje. Jak se zpětně ukazuje, nelze pominout ani některé
orientální země, i když jejich divadelní vyjadřovací prostředky pro nás mají obtížnější, méně zřejmý znakový systém,
jímž vytvářejí svébytnou obraznost ke komunikaci s diváky.
K tomu navíc přistupuje jiný způsob vyprávění, vnímání a
transpozice příběhů, přes které témata sdělují. Příkladem budiž třeba celá paleta divadelních a posléze filmových zpracování Opičího krále a rozsáhlé spektrum střetů démonů světla a
tmy, což vše patří do základních mýtů Asie, ovšem mýtů stále
platných a životnějších než třeba u nás řecké.
V divadle se hněv a vzdor nejpregnantněji projevily
v Anglii, odkud se vlna kruhovým efektem šířila dál. Nakonec
i absurdní drama, které se rodilo ve stejném čase, posléze ve
svém vývoji společenské rozhořčení akceptovalo. Jde o směr
zobrazující život ovládaný stereotypy a směřující k nivelizaci
individuality moderní civilizací. Následkem je likvidace plnohodnotné osobní i společenské komunikace, takže vše směřuje
k nepřehlednosti a neúplnosti vztahů. Základním tématem je
tudíž odcizení člověka, osamělost, úzkost, ztráta životních
jistot, pocit nesmyslnosti existence. Se zásadní proměnou
obsahu se logicky proměňuje i forma, jíž je prezentován, to
jest, mění se dosavadní výstavba dramatu. Mizí souvislý děj,
charakteristika postav je nulová, neboť motivace jsou nečitelné, a tedy nedešifrovatelné (podtext je zásadně záležitostí
interpretace - především vizuální), deformuje a vyprazdňuje
se jazyk, který ztrácí sdělovací/označující funkci. Skoro lze
říci, že dialog už není komunikací, ale pouze proudem frází a
floskulí, prostě jde o plkání už samotnou svou podstatou zcela
vyprázdněné. Co se inscenování tohoto proudu dramatiky týče
však vždy platí, že podstatu absurdity je možné sdělit pouze
přes realistické jednání, a ne vršením rádoby „absurdního jednání“, které ve skutečnosti pak jednáním nebývá, ale stává se
pouhým popisem podivného chování se, což se skutečným jevištním jednáním dramatických osob nemá nic společného.
Nejvýznamnějšími představiteli jsou Samuel Beckett, Harold
Pinter, Eugène Ionesco, Jean Genet, Sławomir Mrożek, Václav Havel, Edward Albee, Arthur Adamov. Neměli bychom
však zapomenout ani na Fernando Arrabala, který navazuje na
postupy surrealismu a Artaudovo divadlo krutosti a vytvoření
svébytné estetiky známé jako panické divadlo.
Dovolím
si jen lehce nadsadit, když řeknu,
že
společenská
angažovanost v
tom nejlepším slova smyslu proti manipulaci s lidmi (nejen
v totalitě), se nejsilněji projevuje u autorů absurdních dramat
v tehdejším východním bloku. Prvé místo určitě náleží polskému Sławomiru Mrożkovi, který virtuózně vytváří nečekané obrazy časoprostorů, k nimž jako nosiče používá stejně
nečekané „příběhy“, v nichž a přes ně se absurdita bytí řeší.
Zacházení s výsostnou metaforičností, důsledné používání paradoxu a schopnost stavět gagy, činí jeho styl zcela unikátním.
Náš Václav Havel je, řekněme, literárnější ve smyslu lexika a
syntaxe, ale i co se příběhů týče. Ovšem, pokud se rozhodnete
inscenovat Zahradní slavnost (1963) pak vás při přípravě koncepce odkazuji na to, co řekl Charles Marowitz: Klasika má
mnoho vrstev, ale ukazuje jen tu svrchní. Konvence vyžaduje,
aby různí režiséři přejímali různé výklady, ale mě zajímalo
především se dobrat ke dřeni hry, k mýtům, bájím a všemu, co
na autora působilo... (in AS 5/2006), neboť máte možnost na
tuto hru aplikovat staré dobré pohádky o Hloupém Honzovi,
což není vůbec od věci. Přinejmenším díky jim překonáte
či pochopíte některé momenty, které samozřejmě souvisí
s dobou reálného socialismu, ale v gruntu jsou archetypální,
tedy mají svůj předobraz v mýtech a jejich světské podobě
- pohádkách.
Zůstaneme už v Čechách. Dalším mužem své doby
byl literární a divadelní kritik, ale především režisér a šéf
činohry Divadla Na zábradlí v letech 1962–68 Jan Grossman. Uváděn je zde po právu vzhledem ke svým inscenacím
absurdní dramatiky, které se v podstatě staly ne snad normou,
ale vzorem, jak tyto texty inscenovat. Hlasů, že tomu tak skutečně je, že on jediný jevištně postihl grunt výpovědi, se mu
nedostalo od kritiků ale od samotných autorů.
Poslední zastavení v českém divadelním luhu patří
textu Milana Kundery Ptákovina, dílku ojedinělému a poněkud nespravedlivě zapomenutému - především vzhledem
ke stále dokola se opakujícím mocenským situacím v České
republice. Každé žánrové zařazení jak známo pokulhává, ale
v duchu článků v AS na toto téma lze Ptákovinu číst jako
hru, ve které se míchá poetika Brendana Behana a Sławomira
Mrożka, napsaná ovšem čirou, hutnou a bohatou češtinou.
Hra o různých podobách moci a ovládání má velezajímavou
zápletku. Hrdinou je Ředitel školy, neomezený diktátor, který
zachází s učiteli jako s retardovanými žáky, kontroluje jim
kapsy, tělesně je trestá, a pod. Jeho krédo zní: „Já vůbec nevím, kolik má naše škola tříd, nevím vůbec nic. Ale o to jde:
Nic nevědět a přitom tvrdě vládnout“. Jednou, pouze sobě pro
radost, nakreslí na tabuli ideogram ženského přirození, klasický kosočtverec. Ve škole propukne skandál a kosočtverec
- jak plukovní prapor ve vitríně - začne hlídat stráž složená
z žáků. Sám pachatel = Ředitel vytvoří vyšetřující komisi a
ještě se mu podaří obrázek vylepšit rovnítkem a svým jménem. Jan Císař ke hře podotýká: Ředitel je celý už jenom spo-
lečenským fenoménem, neboť z onoho (t.j. svého) rozkošnictví
učinil filosofii moci. A moc - jak známo - je záležitost krajně
politická, dotýkající se nejširšího společenského kolektivu.
Kundera staví vedle sebe extrémní jednání, dvě jako by spolu
nesouvisející polohy jedné postavy: krutého diktátora a hravého, klukovsky žertujícího uličníka... Jestliže ovšem uličník
a diktátor jsou jedna osoba, potom se tento dvojí vztah ke
skutečnosti jeví jako princip výsostně divadelní: člověk je sám
strůjcem svého jednání, je naprosto svobodný ve svých činech.
Ovládl mechanismus moci, aby se od něho osvobodil. Poroučí
sám sobě, aby ovládal jiné. Je to hra na moc, jejíž skutečný
půvab je v tom, že také je skutečnou mocí. Dále platí, že nad
celou hrou - nad textem i interpretací - se vznáší kosočtverec,
který má více tematických významů: od hanlivého k výsostně
životadárnému. Ředitel je ale též velký svůdce žen a když je
nadřízeným Předsedou požádán, aby prověřil věrnost jeho
Snoubenky, se sybaritskou rozkoší ji svede, aby se Předsedovi
svým způsobem pomstil. Jenže nastupuje chvějivá a temná
krása paradoxu, neboť Snoubenka Ředitele začne vydírat a on
s ní musí spát zcela proti své vůli, a navíc celý milostný akt
probíhá v děsivě perverzní podobě, který ona pojmenovává
takto: Před manželem budu vždy krásná, připravená a upravená. Chci v tom dřevu vzbudit něco... Ale ty mne najdeš vždy
neupravenou, neumytou, hnusnou a sprostou. Moc je nejsladší, kdy je úplně nepřiměřená. Kdy blbec vládne moudrému,
slabý silnému, ohavná krásnému. Nuže, Ptákovina je zcela
určitě text své doby, text z časů hněvu, ale zároveň text, který
by si zasloužil opět zazářit se ve světle ramp?
Jestliže jsem se v prvním díle zmínil o projevech
rozhněvané generace v angloamerické hudbě, především
ve směru psychedelic & rock, pak si na závěr opět dovolím
vstoupit do rozvichřených vod české hudby té doby. Konkrétně jde o legendu českého blues a psychedelic rocku 60.
let a o hvězdy 1. a 2. Československého beatového festivalu v
pražské Lucerně z roku 1967/68. Je to skupina The Primitives
Group. Ruku na srdce, kdo ji dnes zná? Kdo si ji ještě ze starší
generace pamatuje? Kdo si vzpomene, že jako jediná se nikdy
nesklonila a nestala středním proudem bez chuti a zápachu,
jako třeba Matadors, Rebels, etc.. Tato nezkrotná a zcela svébytná formace stvořila pro posluchače a kritiky učebnicový
příklad obrovského šoku: hudebníci vystupovali skoro nazí a
prováděli věci, které tenkrát u nás nebyly vůbec zvykem. Co
se týká vzdoru a hněvu pak platí, že s The Primitives Group
se u nás vůbec poprvé zjevil fenomén skutečného undergroundu jako hnutí, které vytváří alternativu proti zavedené
společnosti, vytváří vlastní svébytný svět s jiným vnitřním nábojem, jinou estetikou a v důsledku toho i jinou etikou. Svou
orientací na psychedelic sound pak celkem úspěšně na svých
vystoupeních dokázali vybudit u posluchačů takový stav mysli, který lidskou bytost aspoň krátký časový úsek osvobozuje a
ve vnímání pro ni obnažuje primární grunt podstaty bytí: tedy
to, co nazýváme stavem rozšířeného vědomí či transem. To
vše vznikalo na koncertech pomocí účinku auditivních a fyzikálních postupů (nové možnosti vybuzení zvuku, jeho různé
efekty, vibrace), ale též pomocí vizuálních jevů: rozličné prvky a postupy scénické prezentace od rytmu světel přes kouř,
vodní tříšť, ohně až ohňostroje a podobně. Kdo je kdy viděli
či spíše zažili, si zajisté vybaví neobvyklé hudební a scénické
exhibice, při nichž The Primitives Group používali bezprostředního působení základních živlů. Byla to slavná óda na
DRAMATURGIE / SERVIS
vodu FISH FEAST a dále BIRD FEAST na vzduch ve spojitosti s letem (jasně, že ve smyslu volnosti pohybu a volnosti jako
takové), kdy plály ohně a duněl rytmus, který vstupoval do
vědomí rezonancí přes tep krve. Vzhledem k jevištní podobě
jejich produkcí je nutné tyto koncerty a komponované pořady
označit jako paradivadelní, i když nelze pominout ani postupy
převzaté z výtvarného umění nebo z hnutí happeningu. Na
dokreslení o jaké osobnosti šlo, snad toto: Frontman kapely
Jiří Hajniš po okupaci Československa Sovětským svazem
emigroval do Švédského království a hrál spolu s pink floyd,
kteří tehdy ještě nebyli Pink Floyd, a můžeme jen odhadovat,
jakou inspirací Britům přispěl tento svérázný Čech.
Jaromír Tůma napsal: Primitives Group byla jedna
z prvních v pražském beatovém dění, která byla považována
za kultovní. Skupina soustředila roku 1967 hudebníky ovlivněné hnutím hippies a psychedelickou hudbou amerického
západního pobřeží, byly pro ni příznačné provokující happeningy, vizuální experimenty, ohně a kouřové efekty, divadelní stylizace hudebníků.... Z jejich bohaté produkce se však
zachovalo jen několik amatérských snímků a filmový záznam
z vystoupení na 2. Československém Beat Festivalu. Svou činnost ukončili v květnu 1969.
A touto vzpomínkou bych si dovolil skončit šestidílného průvodce po době Angry Young Men, která sice vykvetla v Albionu, ale kořeny má v celé atlantské civilizaci.
Vladimír Zajíc
HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ
AUGUST STRINDBERG
HOLANĎAN
Překlad: Dagmar Hartlová ze švédského originálu Holländarn vydaného nakladatelstvím Norstedts a Stockholmskou
univerzitou, Stockholm 1988-1996. Na překladu veršů spolupracoval Milan Richter. Středník (;) v pasážích napsaných
volným veršem označuje rytmický předěl.
Osoby: 2 muži (Holanďan, asi 40 let + Ukko, asi 40 let), 2
ženy (Lilith, asi 20 let + Matka, asi 60 let) a vedlejší postavy
( Amélie, asi 25 let, němá role + minimálně 2 muži středního
věku, němé role).
Místa děje: Náměstí v přímořském městě. Sál v bohatém
domě, vybavený jako malířský ateliér.
Po sedmi letech plavení po mořích, ztroskotání a zachránění se ocitá Holanďan na náměstí přímořského města, kam
měl přijít na schůzku, aniž by věděl s kým. Setká se zde
se svou matkou. Ta jej vyzývá, aby i po šesti neúspěšných
pokusech najít ženu – životní partnerku, podstoupil další
pokus – zkoušku a opakoval jej tak dlouho, dokud neobstojí. Holanďan se tomu vzpírá a líčí své špatné zkušenosti se
ženami. Matka naléhá a současně prověřuje synův charakter
a jeho chování k ženám. Nakonec mu vrátí iluze a chuť žít s
příslibem toho, že bude moci poprvé utvářet život dle svých
představ.
SERVIS / DRAMATURGIE
Holanďan zůstává sám uprostřed noci: „Jsou dvě po půlnoci,
hodina duchů minula. Šťastní tam nahoře začínají snít. Kdyby
tak člověku bylo třicet, měl mladou krásnou ženu, malé dítě
a byt s okny na sluneční stranu – a k tomu malý kapitál.“ V
bytě nového domu se rozsvítí světla. Je vidět velkou místnost,
zařízenou jako ateliér. Uprostřed místnosti stojí mladá žena,
oblečená za nevěstu. Holanďan spočine v údivu a okouzlení.
Pokoj s nevěstou potemní a obraz se ztrácí. Až teď si Holanďan povšimne Ukka, který spal na schodech domu a právě
se probouzí. Ukko je neúspěšný malíř. Pozná v Holanďanovi
slavného malíře a nabídne se, že mu bude sloužit. Holanďan v
rozhovoru s Ukkem pochopí, že nový dům s nevěstou Amélií
je jeho, že je slavným, váženým a bohatým malířem. S novým
ránem vítá nový život, boj a radost.
Holanďan se svými vlivnými přáteli ovládá město a veřejné
mínění jako pevný uzavřený šik. Ukko jej varuje: „...a přesto
stačí, aby se objevila jedna drobounká ženuška a jednoho z
vás uchvátila, a řetěz se trhá.“ Má přitom na mysli krásnou
mladou malířku Lilith, bydlící v sousedství, jejíž práce a zjev
Holanďana zaujaly, ba uchvátily. Holanďan očekává návštěvu
svých vlivných přátel. Ty předejde Lilith a prosí Holanďana o
přijetí. Ten po dvakráte odmítá, ale napotřetí přivolí k návštěvě, když uviděl Lilith plačící před domem. Ukko ho varuje,
prosí na kolenou, aby ji nepřijímal. Ale Holanďan jinak nedá
a posílá Ukka, aby Lilith přivedl. Ten to komentuje slovy: „V
tom případě už mám lepší kus života za sebou. A vy taky.“
Lilith přichází. Je smutná z toho, že sundali její kresby, které
byly ještě včera součástí výstavy obrazů a očekává Holanďanovu přímluvu, aby byly její práce znovu instalovány.
Holanďan jí přislíbí nápravu. Dají se do hovoru. Lilith se od
Holanďana dostane uměleckého uznání jejích kreseb. Lilith
vyjeví, že touží ovládnout umění barev. Holanďan přislíbí,
že jí předá své zkušenosti a jako jedinému člověku prozradí
tajemství barev za podmínky, že bude moci malovat její tvář.
Lilith souhlasí a považuje to za čest. Současně poznamená,
že ji prý již maloval, že se jí Viviane na jeho slavném obraze
Merlina velice podobá. Holanďan se chápe palety a štětce,
ale nemůže malovat Lilith hned. Žádá, aby neodcházela, že
si musí vtisknout do paměti její rysy. Zavelí Ukkovi, aby
vyřídil přátelům ať přijdou jindy. Poté zahalí Lilith do bílé
římské tógy se zlatým lemováním a korunuje ji démantovým
diadémem.
Holanďan: Teď, dítě půvabné, jsi královnou mou a já tvým
králem. Totiž korunovaný tvým otrokem. Ty jsi mi darovala
moc, kterou vládnu, neboť teprv s tebou získal můj život hodnotu. Cti vyšší neznám než s tebou sedět tu. Jsi pro mne víc
než kulatého stolu všichni mí rytíři dohromady.
Lilith: Nemluvte tak! Vy jste mistr a já jen bezvýznamný tovaryš.
Holanďan: Co ode mne se můžeš naučit ty, cos mi první
otevřela oči pro krásu. – Mluv jen, dítě, usmívej se. Tvůj hlas
zní jako píseň, a když se usměješ, modré nebe vidím, mládí
a louky rozkvetlé, pak klesám časem zpět tam, kde život celý
den byl hrou a noc tak strašně dlouhá, temná, že jsem každé
ráno vítal slunce, jež zvalo nás k radovánkám.
Lilith: Vy žijete jen ve vzpomínkách. Musíte ale žít teď, teď,
teď!
Holanďan: Okamžik, který pomine, se rázem stává vzpomínkou. A jen to, co bylo, je a platí. Když tě ve vzpomínce
vidím tu noc, když jsi mě políbila, tehdy existuješ. Když jsem
tě za závěsem viděl jít za nevěstu, tehdy jsi žila. A když jsi
před chviličkou hláskem dítěte krásně promluvila o svém
otci a matce, nazvala je jmény tak láskyplnými, jak já je nikdy neznal, tak tehdy... ne, teď, teprve teď se krása v mysli
vybavuje, to čarovné zrcadlo, co neukáže ošklivost. Pohleď,
už teď žijeme ze vzpomínek, co stihli jsme jich nasbírat snad
celou klenotnici. Příště si budeme povídat o téhle noci; budeme vzpomínat, co jsme si tehdy řekli a na co mysleli jsme.
Každou příhodu rozebereme a sbírat budeme uvolněné nitky,
spřádat tu svou přízi dál. Co je to minuta; jež uplynula? Co
je to teď, na které myslíš? Co ještě není hotové; to vlastně
ani není. Kdybych tě políbil, nezemřu blažeností, zato když v
mysli vybavím si polibek, cos poslala mi vzduchem, chce se
mi blahem zemřít!
Nepiji víno, k opojení stačí mi jeho barva pod paprsky slunce; jenž slupka hroznu láme, částečky éteru zhutnělé v té jeho
vůni. Mé krvi vína netřeba, má přece tebe. Teď pohleď, obětuji ohni; i tvému štěstí, tedy našemu... Co je to štěstí, řekni?
Dvojče smrti; vždyť štěstí jednou končí, stejně jako život...
Lilith: Zdá se mi, že tě osud tíží. Kdo jsi, že chvíli mě poutáš,
pak hned od sebe mě pudíš?
Holanďan: A ty se ptáš? Ach, neptej se mě! Poutám tě; říkáš.
Ne, chci být jen tvým otrokem. Řekni, že smím! Sám budu
sobě vězením. Řekni své ano – Herkules ti k nohám složí lví
kůži i svou palici. Vše mé si vem, mou svobodu, um, jméno;
čest. I moc nade mnou si vem a nikdy nezapomeň, že já ti to
dal darem. Jestli dar promarníš, tvá vláda padne.
Lilith: Ty jsi dal darem? Moc, již dostaneš; už žádnou mocí
není. Neboť vládnout; je znát svou vlastní sílu.
Holanďan: Královno, skvělé, zrozena jsi vládnout. Tvé pohyby i slova sluší choti Caesarově. Jsi stvořena pro diadém. Tak
chop se vlády nad svou říší!
Lilith: Budiž, nicméně přijímám to jako daň a ne jako dar z
tvé milosti.
Holanďan otevírá Lilith svůj dům. V dalším obraze je Lilith
paní domu, přestaví nábytek, na oko pečuje o květiny, vše
je však jako ve zlaté kleci. Lilith a Holanďan žijí sami pro
sebe, ale nejsou šťastní. Opuštěni přáteli jsou tíženi samotou.
Holanďan, který upadl do nečinnosti a není s to malovat ani
Lilith, to vystihuje slovy: Plníš můj život po okraj, a přesto
je prázdný... Jsi mi tak blízko, že tě nevidím, jako kdybych tě
držel v náručí.“
Holanďan nabízí Lilith, že jí svěří všechno o svém tajemství
barev. Lilith to odmítá, chce objevit vlastní, byť budou horší.
Vzala by si je od kohokoliv jiného, jen ne od něj. Lilith ubezpečuje Holanďana, že jej miluje, současně mu však oznámí,
že musí odejít, protože jsou spolu jak ve vězení. Holanďan
ji chce od jejího záměru odvrátit a použije příměru dvojčat:
„Když jedno zemře, zemře i druhé s ním.“ Lilith nevěří a Holanďana opouští. Ten, byť nevěřil, že by mohli žít jeden bez
druhého, svobodně vydechne a teprve teď cítí, že může Lilith
namalovat. Chápe se palety, ale vzápětí ji odloží a povolá
Ukka, aby s Amélií přestavěli nábytek.
Holanďan: Proč myslíš, že chtěla mít nábytek tak divně rozmístěný?
Ukko: Když teda odešla, tak vám to řeknu. Protože co vám se
nelíbilo, pane, to jí přinášelo radost.
Holanďan: To bylo podlé, co jsi řekl.
Ukko: Podlé, co udělala, to máte na mysli.
(Pauza.)
Holanďan: Víš, kdo byla ta žena, co teď odešla?
Ukko: A vy to nevíte?
Holanďan: Nevím.
Ukko: Ví to celé město.
Holanďan: To je mi jasné. Možná je milost nevědět.
Ukko: ???
Konec.
POZNÁMKA KE HŘE
Jde o nedokončené drama z července 1902, které je pro
snovou výstavbu a sevřenost považováno za předchůdce
komorních her. Bezprostředním popudem k tomuto dílu o
ženské kráse a proradnosti bylo Strindbergovo zoufalství nad
rozpadem manželství s Harriet Bosseovou, která ho i s novorozenou dcerkou toho roku v létě opustila.
Autor váhal, zda se pustit do dramatu, pohádky, nebo románu.
V konečné podobě tvoří zhruba čtvrtinu fragmentu řeč vázaná, tří- až pětistopý nerýmovaný jamb, kde předěly veršů jsou
místy, ne však důsledně, označeny středníkem nebo velkým
písmenem. Fragment samotný byl poprvé publikován až po
autorově smrti v roce 1918. Vrcholná část dramatu, báseň o
nadpozemské kráse ženského těla, vyšla samostatně v prvním
vydání básnické sbírky Slovní hříčky a umělecké drobnůstky
roku 1902. Někdy koncem roku 1904 Strindberg napsal pro
nové vydání této sbírky další dvě Holanďanovy písně. Jedna z
nich zachycuje Holanďana na moři a jeho vylodění v přístavu,
druhá vyslovuje cynický a hořký závěr: „Jsem opět muž a ty
jen malá zlostná žena.“
Pověst o bludném Holanďanovi zaujala Strindberga nejednou
předtím a objevuje se toho roku mimo jiné i ve Hře snů. V
dopisech z té doby, adresovaných Harriet, autor sám o sobě
mluví jako o Holanďanovi. Strindberg používá jednak motivy z lidové pověsti, kde je holandský kapitán Vanderdecken
odsouzen, aby se věčně plavil po moři, a jeho černá loď s
krvavě rudými plachtami a dopisy pro dávno zesnulé se objevuje tam, kde bouře zuří nejhůře, a vedle toho i motivy ze
zpracování Heinricha Heina, u něhož smí Holanďan jednou
za sedm let vystoupit na souš a pokusit se získat lásku věrné
ženy. Ze světa mýtů pocházejí i dvě další postavy dramatu,
Holanďanův ženský protějšek Lilith, v hebrejské tradici první
Adamova žena před Evou, která byla vyhnána z ráje, druhou
je sluha Ukko, finský bůh známý z Kalevaly.
Drama zůstalo fragmentem, manželé Strindbergovi se nakrátko 19. července usmířili. Podle strindbergovského znalce
Gunnara Olléna zamýšlel autor i čtvrté dějství, odhalující
Lilithinu morální pokleslost, a Holanďan měl být opět vyslán
na moře, jak zachycuje třetí Holanďanova píseň.
Ve Švédsku byl Holanďan poprvé hrán 5. dubna 1923 v Göteborgu v divadle Lorensbergsteater, ve Stockholmu až roku
ZPRÁVIČKY
1937 v Nya Teatern (Novém divadle). Od té doby byl uveden
na scénu mnohokrát, jednou dokonce jako televizní opera.
Roku 1947 bylo drama v režii Ingmara Bergmana s úspěchem
provedeno pro společné severské vysílání jako rozhlasová hra
a totéž se v novém obsazení a Bergmanově nastudování zopakovalo roku 1953. V Německu byla hra uvedena na divadle
roku 1923 v Jeně. Česky vyšla hra poprvé až v roce 2004 a
nebyla dosud na českých jevištích uvedena.
Herbert Grevenius našel jednoduché řešení závěru – za poslední repliku „Možná je milost nevědět.“ zařadil scénickou
poznámku a pár veršů ze třetí Holanďanovy písně:
(Teď se rozezní spousta zvonů a stejně jako prve různými hlasy odbíjejí druhou. Kostelní zvony na věži odpovídají. Lodě v
přístavu oznamují další půlhodinu hlídky.Vítr sílí.)
Holanďan: A zase dál. Uplynul rok, nezapomenutelný – a
všemu je konec! V přístavu kotví má loď a už sebou cloumá. Touží po moři stejně jako já. – Pryč námořníku! Ven na
moře!
Text hry vyšel knižně, vydal jej Divadelní ústav Praha v roce
2004 v souborném vydání her Augusta Strindberga nazvaném
Hry II. Lze jej objednat na adrese: Divadelní ústav, knihkupectví Prospero, Celetná 17, 110 00 Praha 1, tel./fax: 224 809
156, e-mail: [email protected], http://www.divadlo.cz/
prospero. Cena 320,- Kč.
S použitím poznámky ke hře od Dagmar Hartlové
dramaturgický pozorník připravil Milan Strotzer
VYBRÁNO
Z DATABÁZE
NIPOS
BRNO (368 tis. obyv.): Dne 28.8.
byl v Brně zahájen 8. ročník festivalu pouličního divadla nazvaného
Na prknech, dlažbě i trávě. Na 5
jevištích ve 30 představeních zahrály např. soubory Circus Jopie z
Utrechtu, Teatr A z Gliwic, Túlavé
divadlo z Trnavy, Černí šviháci
z Kostelce nad Orlicí, Divadlo
Uličník z Teplic, Teatar Joakim
Vujuic z Kragujevace, Divadlo
ŠUS z Prahy a brněnští Monadria
poligamica a Komedianti na káře.
(Divadelní noviny, č.15, 2006)
ČESKÁ LÍPA (40 tis. obyv.):
Divadelní klub Jirásek v České
Lípě připravil na dny 23. – 25.
listopadu 2006 již 30. ročník divadelní přehlídky Českolipský
divadelní podzim. Pozval na něj
soubory DeFactoMimo z Jihlavy s inscenací Groteska, Právě
začínáme z Horních Počernic
s Hrou lásky a náhody, Docela
velké divadlo z Litvínova s Pohádkami v kočárku a sám uvedl
svou novou inscenaci s názvem
Holmesiáda. Součástí přehlídky
byl slavností večer k 80. výročí
založení Divadelního klubu Jirásek v České Lípě. (MS)
CHLUMEC NAD CIDLINOU
(5000 obyv., okres Hradec Králové): Od 28.9. je otevřeno nové
divadlo Klicperův dům v Chlumci nad Cidlinou. Scéna byla vybudována na troskách bývalého
kina Panorama. Nové kulturní
zařízení bude kromě divadla
sloužit pro přednášky, koncerty
či projekce filmů. Rekonstrukce
začala již v r. 2005 a stála cca
33 mil. Kč. Sál má 229 sedadel.
(Svitavský deník, 29.9.2006)
JAROMĚŘ (13 tis. obyv.,
okres Náchod): V Jaroměři se ve
ZPRÁVIČKY
dnech 6.-8.10. konala přehlídka
činoherního ochotnického divadla. Svou inscenací komedie
Přes přísný zákaz dotýká se
sněhu ji zahájil domácí soubor.
Poté se představili ochotníci
z Poděbrad, Hronova, Úpice
a dalších měst. (MF Dnes,
6.10.2006)
JINDŘICHŮV HRADEC (23
tis. obyv.): V Základní umělecké škole Vítězslava Nováka v
Jindřichově Hradci se konaly v
rámci 5. divadelního festivalu
Dadainspirační dny taneční dílna
Lekce pohybu Jany Vašákové-Hanušové a dílna autorského
divadla vedená asistenty Ivana
Vyskočila (30.9.). V rámci
programu se představili např.
pohybové divadlo Veselé skoky
a Ivan Vyskočil. (Jindřichohradecký deník, 29.9.2006)
KLADNO (72 tis. obyv.): Divadlo V.A.D. v Kladně sehrálo
10. listopadu 2006 v kladenském
Divadle Lampion benefiční
představení své nejnovější inscenace Tajemný vad v Karpatech.
O zdvojnásobení výtěžku ze
vstupného se postarala Nadace
Divoké Husy. Takto získané
finanční prostředky ve výši 66
tis. Kč jsou určeny ku pomoci
ohroženým dětem. Akci pořádalo Středisko pomoci ohroženým
dětem Rosa ve spolupráci se
Středočeským divadlem v Kladně. (MS)
KLÁŠTEREC NAD OHŘÍ (16
tis. obyv., okres Chomutov): Od
28.10. do 4.11. se v Klášterci
nad Ohří konal 4. ročník přehlídky nazvané Klášterecké pivní
divadelní žně. V jejím programu
se představily soubory DS Klas,
Divladlo, DK Krupka Olympie,
Homotronní neškvor, Divadlo
Navenek, Rádobydivadlo Klapý
a DS Karel Čapek Děčín. Na
závěr v kulturním domě vystoupilo Divadlo Bez angažmá a jeho
hosté. (MF Dnes, 3.11.2006)
LOUNY (19 tis. obyv.): Ve
dnech 28. a 29.10. se ve Stálém
loutkovém divadle v Lounech
konal 9. ročník loutkářské přehlídky nazvané Raškovy Louny, na kterém svá pohádková
představení zahrálo 7 souborů z
ČR (např. LD Kováček Praha,
Klubíčko Cvikov). (Žatecký a
lounský deník, 21.10.2006)
I. Vyskočil aj. (Lidové noviny,
30.8.2006)
PRAHA: Dne 25.9. začal v
Praze 13. ročník divadelního
festivalu
„příští
vlna/next
wave“. Byl mimořádný svým
rozsahem, trval více než 14 dní,
ale také programem, který vyvrcholil hostováním nejnovější
inscenace legendárního režiséra
Petera Brooka v Divadle Archa.
První část přehlídky přinesla
průřez inscenacemi Divadla
Continuo na Střeleckém ostrově. Organizátoři festivalu už
chtěli opustit koncepci mozaiky
inscenací z oblasti alternativního divadla a rozhodli se jednotlivé večery tematizovat. Byly
to hry na téma žena a intimita
nebo mystifikace a hra. Inscenace jedenaosmdesátiletého P.
Brooka seznámila návštěvníky
s moderní africkou hrou. (MF
Dnes, 22.9.2006)
PRAHA 20 – HORNÍ POČERNICE: Po náročné, rok trvající
přestavbě se v pátek 13. října
2006 uskutečnilo slavnostní
otevření nového Divadla Horní
Počernice. První představení
sehrál domácí divadelní soubor
Právě začínáme, který uvedl v
režii Vladimíra Stoklasy přestavení hry Pierra de Marivauxa
Hra lásky a náhody. Amatérské
divadlo má v Horních Počernicích dlouholetou tradici. Od
začátku minulého století až do
současnosti zde působila celá
řada ochotnických souborů,
které však neměly stálou scénu.
V roce 1970 vybudovala skupina nadšených příznivců divadla
v areálu svépravické školy
Divadlo v přírodě, kde se každoročně od května do června koná
divadelní festival, letos už 36.
ročník. V roce 2003 byla uzavřena budova kina a po menších
stavebních úpravách přestavěna
na divadlo pro dva místní divadelní soubory. Stavba nového
divadla byla zahájena 20. října
2005 a byla oficiálně ukončena
30. srpna 2006. Hlavním investorem byla Městská část Praha
20 – Horní Počernice, generálním dodavatelem firma Sapros,
a. s. Náklady na stavbu činily
37 mil. Kč, přestože původní
odhad ve výběrovém řízení
činil 41 mil. Kč. Díky promyšlenému koncepčnímu využívání
investic doznala budova divadla a její provozní a technické
zázemí řady změn. Zcela nový
je exteriér i interiér: kavárna,
šatny, kulisárna, garderobiérna,
kotelna, osvětlovací a audiovizuální technika, vnitřní vybavení a dispoziční řešení zázemí
divadla, počítá se i s výstavní
činností ve foyeru. K dispozici
je 174 míst, čtyři pro invalidy,
přístup do divadla i sálu je bezbariérový. Součástí rekonstrukce
byla rovněž montáž kompletní
jevištní technologie, scénického osvětlení, elektroakustiky a
počítačového vybavení. Velkou
PRAHA: Divadlo Na zábradlí
a časopis Svět a divadlo připravily na 9. a 10.9. nový festival
Ohromné maličkosti. Název
byl inspirován stejnojmennou
knížkou krátkých próz G.K.
Chestertona, kde jde hlavně o
paradox zdání, že to, co se jeví
jako zašlé, nehezké a malé,
může být ve skutečnosti nové,
plné barev a ohromné. Ambicí
festivalu je podle iniciátora
- šéfredaktora časopisu Svět a
divadlo K. Krále - aplikovat tuto
myšlenku právě dnes, kdy se ctí
věci velké, mocné a oslňující. Ve
všech prostorách divadla budou
prezentovány produkce různého
rázu v délce maximálně 30 minut. Představili se např. „salonní
loutkářka“ Hana Voříšková
z Chocně, maďarský loutkář
A. Lénárt, I. Trojan s hrou na
bezdotykový hudební nástroj z
inscenace hry Teremin, zástupci slovenského alternativního
divadla Stoka a GUnaGu, soubor Buchty a loutky, muzikant
samouk J. Konvrzek, Lakomé
Barky s P. Niklem, J.H. Krchovský, K. Lišková-Boková, Recyklovaná skupina Vpřed, nestor
a guru české alternativní scény
PRAHA: Ve dnech 1. až 10.9.
se na pražském Vyšehradě konal
3. ročník festivalu Vyšehrátky,
přehlídky nejzajímavějších projektů domácí nezávislé loutkové
scény. Mimo jiné se představil
soubor DNO z Hradce Králové.
(Hradecké noviny, 30.8.2006)
úlohu při realizaci přestavby
divadla sehrála podpora místního zastupitelstva a vedení obce,
především místostarosty ing.
Tomáše Kádnera, který byl společně s ředitelkou divadla Hanou
Čížkovou iniciátorem a hlavním
motorem celé stavby. (MS)
SÁZAVA (3800 obyv., okres
Kutná Hora): Každý pátek od
22.9. do 27.10. vystoupil na 6.
ročníku přehlídky amatérských
divadel Voskovcova Sázava jeden ze 6 vybraných divadelních
souborů z celé ČR - Divadlo Dostavník Přerov, DS Kollár Police
nad Metují, DS Tyl Rakovník,
Blanenské divadlo či místní Divadelní soubor Jiřího Voskovce,
který je organizátorem této akce.
(Benešovský deník, 19.9.2006)
TŘEBOŇ (9000 obyv., okres
Jindřichův Hradec): Informační a kulturní středisko města
Třeboně připravilo tříměsíční
Třeboňský divadelní festival,
na kterém mimo jiné vystoupil
místní soubor Kajetán a s hrou
Motýli Vojta Kotek, Klára Jandová a Valérie Zawadská. Akci
zakončila 11.9. komedie Klára a
Bára s Evou Holubovou, Ivanou
Chýlkovou a Mojmírem Maděričem. (Listy Jindřichohradecka,
31.8.2006)
VŠERADICE (410 obyv., okres
Beroun): Ve Všeradicích se 2.9.
konal 1. ročník divadelního a
hudebního festivalu Všeradování, na kterém vystoupilo např.
Divadlo Studna z Českých
Budějovic, kapely Nebojsa, Navzájem, skupina Nadoraz a další.
(Berounský deník, 4.9.2006)
ZLÍN (79 tis. obyv.): Od 24.8.
se ve Zlíně-Malenovicích konal
třídenní multižánrový festival
HRAnDĚNÍ, na kterém vystoupili amatérští divadelníci a
hudebníci, např. Divadlo Mim-No, Divadlo Prkno, skupiny
Šílení panici a Nohama nahoru.
(Valašský deník, 24.08.2006)
ŽATEC (20 tis. obyv., okres
Louny), LOUNY (19 tis. obyv.):
V Městském divadle Žatec se
18.10. konal 4. ročník Festivalu
malých divadelních forem nazvaného Náš svět 2006. Zúčastnilo se ho 120 dětí a dospělých s
mentálním postižením. Přehlídka
tanečních, pěveckých a pohádkových vystoupení pokračovala
19.10. v Lounech. (Žatecký a
lounský deník, 19.10.2006)
KALENDÁŘ
2. – 4.3.
2. – 4.3.
LEDEN – BŘEZEN 2007
31.12.
Liberec, Naivní divadlo – Uzávěrka
autorské soutěže o nejlepší divadelní hru
pro děti předškolního věku
leden
Mělník – Divadlo dětem, přehlídka divadla
- březen
pro děti (neděle)
12. – 14.1. Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova pro
současnou školu 2005 – 2007 a 2006 - 2008, základní
třísemestrální kurz pro učitele dramatické výchovy
13.1.
Hradec Králové – Krajská přehlídka divadelních
monologů, dialogů a individuálních výstupů
s loutkou Pohárek SČDO a divadla jednoho herce
Královéhradeckého kraje
2. – 4.2.
Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova pro
současnou školu 2006 – 2008, základní třísemestrální
kurz pro učitele dramatické výchovy
2. - 4.2.
Bechyně – Bechyňské Perlení, přehlídka a dílna
amatérských divadelních souborů všech kategorií,
zejména těch, které nemají ambice konfrontovat
výsledky své práce na oficiálních postupových
přehlídkách
Brno, CVČ Ulita – Popelec,
nesoutěžní festival divadla hraného dětmi
8. - 9.2.
9.2.
17.2.
Boleradice – Boleradický divadelní kandrdásek,
oblastní kolo soutěže monologů a dialogů
dětí a mládeže
Horšovský Týn – Západočeská
oblastní přehlídka divadla jednoho
herce a soutěž divadelních monologů,
dialogů Kandrdásek a Pohárek SČDO
22. – 23.2. Hradec Králové – Krajská postupová přehlídka
uměleckého přednesu (jednotlivci)
23. – 24.2. Český Krumlov – Krumlovská prima sezóna,
jihočeská krajská postupová přehlídka studentského
divadla
23. – 24.2. Ostrava, DDM Mariánské Hory - Kandrdásek,
krajské kolo soutěže divadelních monologů
a dialogů dětí a mládeže
23. – 25.2. Turnov – Modrý kocour, krajská postupová přehlídka
studentského a experimentujícího divadla Libereckého
a Ústeckého kraje
23.2.
Praha – Pražský kalich,
pražská postupová přehlídka uměleckého
přednesu a divadel poezie
24.2.
Brno, Divadlo Radost – O Pohárek
SČDO, oblastní kolo soutěže
divadelních monologů a dialogů,
memoriál Tomáše Dosedly
24.2.
Brno, Divadlo Radost – Brněnský
divadelní kandrdásek, oblastní kolo
soutěže monologů a dialogů dětí a mládeže
28.2.
– 4.3.
Slavičín – Valašské křoví, krajská postupová
přehlídka činoherního a hudebního divadla
a činoherního divadla pro děti Zlínského kraje
2. – 4.3.
Dačice – Dačické kejklování, jihočeská krajská
postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla
a experimentujícího divadla
3.3.
Lomnice nad Popelkou - Krajská postupová přehlídka
činoherního a hudebního divadla Libereckého kraje
(Jizerská oblast)
Vyškov – Trdlinky, 7. ročník nesoutěžní přehlídky
dětského divadla
Jihlava, Horácké divadlo – Krajská postupová
přehlídka uměleckého přednesu a divadel poezie
3.3.
Hradec Králové – Valná hromada
Volného sdružení východočeských divadelníků
6. – 10.3.
Hodonín – Divadelní hoblík, krajská postupová
Hodonín – Mumraj, přehlídka studentského divadla
6. – 10.3.
8. – 9.3.
9. – 11.3.
9. – 11.3.
Ostrava, DDM Mariánské Hory – Přehlídka školních
divadel Ostravy a okolí
Horažďovice – Západočeská krajská postupová
(pro Plzeňský a Karlovarský kraj)
Sokolov – Krajská postupová přehlídka činoherního
a hudebního divadla a činoherního divadla pro děti
Karlovarského kraje
9. – 11.3.
Louny – Krajská postupová přehlídka činoherního
a hudebního divadla Ústeckého kraje
9. – 11.3.
Praha – Stodůlecký píseček, pražská krajská
postupová přehlídka studentského a experimentujícího
divadla
9.3.
Ústí nad Labem – Krajská postupová přehlídka
uměleckého přednesu a divadel poezie
10. – 11.3. Louny – Raškovy Louny, krajská postupová přehlídka
amatérských loutkářů Ústeckého kraje
10. – 24.3. Třešť – Třešťské divadelní jaro, krajská postupová
a činoherního divadla pro děti
10.3.
Uzávěrka přihlášek na Pohárek SČDO, národní kolo
soutěže divadelních monologů a dialogů ve Velké
Bystřici
12. – 16.3. Brno, CVČ Domeček – Prima sezóna, jihomoravská
krajská postupová přehlídka studentského divadla
13. – 18.3. Kojetín - Krajská postupová přehlídka činoherního
a hudebního divadla
15. – 17.3. Brno, CVČ Ulita a Stará Hasička – Jarní divadelní
festival, jihomoravská krajská postupová přehlídka
experimentujícího divadla
15. – 18.3. Praha (ADA) – Pražská postupová přehlídka
činoherního a hudebního divadla
15. – 18.3. Červený Kostelec – Krajská postupová přehlídka
činoherního a hudebního divadla a činoherního divadla
pro děti Královéhradeckého kraje
15.3.
Liberec - Krajská postupová přehlídka uměleckého
15.3.
Pardubice – Krajská postupová přehlídka uměleckého
16. – 18.3. Praha, DDM Spektrum – Karlínská tříska, pražská
postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla
a činoherního divadla pro děti
16. – 18.3. Nové Strašecí – Prima setkání ve Strašecí,
středočeská krajská postupová přehlídka studentského
a experimentujícího divadla
16. – 18.3. Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova pro
současnou školu 2006 – 2008, základní třísemestrální
kurz pro učitele dramatické výchovy
17.3.
Brno – Jihomoravská krajská postupová přehlídka
uměleckého přednesu a divadel poezie

AS 6-2006 - Novinky

Transkript

Podobné dokumenty

Afrika – země protikladů

AS 2-2005 - Novinky

Výtah z výroční zprávy 2005 - Hasičská vzájemná pojišťovna

Museum Vivum. Ročník VI, 2010. Suplementum.

I. Psaní čárky v souvětí 1 Souřadné spojení vět spojkami a, i, ani

AS 6-2008 - Novinky

Sbírka případových studií

Co není napsáno, jako by se nestalo

AS 2-2006 - Novinky

51/2010 - Psí víno

15 / 2012

časopis mensa únor 2015 1