Museum Vivum. Ročník VI, 2010. Suplementum.

MUSEUM VIVUM
s u p l e m e n t u m
SBORNÍK VALAŠSKÉHO MUZEA V PŘÍRODĚ V ROŽNOVĚ POD RADHOŠTĚM
ROČNÍK VI
2010
MUSEUM VIVUM
s u p l e m e n t u m
SBORNÍK VALAŠSKÉHO MUZEA V PŘÍRODĚ V ROŽNOVĚ POD RADHOŠTĚM
Sborník příspěvků z celostátního mezinárodního semináře k problematice
lidového stavitelství Památková péče a muzea lidových staveb v přírodě
konaného ve dnech 15.–17. září 2010 v Rožnově pod Radhoštěm
Pořadatelé: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště
v Praze a územní odborné pracovišfě v Kroměříži,
Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm,
Zlínský kraj a Město Rožnov pod Radhoštěm
VI. ročník – suplementum
Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm
Rožnov pod Radhoštěm
2010
4
MUSEUM VIVUM
SBORNÍK VALAŠSKÉHO MUZEA V PŘÍRODĚ V ROŽNOVĚ POD RADHOŠTĚM
VI. ročník – suplementum
Vydalo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm v roce 2010.
Odpovědný redaktor: Ing. Vítězslav Koukal, CSc.
Výkonný redaktor: PhDr. Pavel Bureš, Mgr. Jana Tichá
Redakční rada: PhDr. Sylva Dvořáčková, prof. PhDr. Zdeněk Jirásek, Ing. Vítězslav Koukal, CSc.,
PhDr. Jan Krist, PhDr. Jiří Langer, CSc., PhDr. Ivan Plánka, doc. PhDr. Jiří Šouša,
PhDr. Jaroslav Štika, CSc. (†), Mgr. Jana Tichá, Mgr. Jiřina Veselská, Mgr. Radoslav Vlk, PhD.
Příspěvky neprošly jazykovou korekturou.
Obálka a grafická úprava: sumec+ryšková
Tisk: Grafia Nova s. r. o.
Náklad: 300 ks
ISBN 978-80-87210-35-2
ISSN 1803-1358
Kontakt: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm,
Palackého 147, 756 61 Rožnov pod Radhoštěm, www.vmp.cz
MUSEUM VIVUM 2010
OBSAH
Pavel Bureš SEMINÁŘ PAMÁTKOVÁ PÉČE
A MUZEA V PŘÍRODĚ, ROŽNOV POD RADHOŠTĚM 15.–17. 9. 2010 Zpráva o průběhu
semináře, podněty vzešlé z jednání 7
Věra Kovářů PAMÁTKOVÁ PÉČE A MUZEA
V PŘÍRODĚ – VÝVOJ VZTAHŮ 11
Hana Sluštíková Jana Spathová
VALAŠSKÉ MUZEUM V PŘÍRODĚ V ROŽNOVĚ
POD RADHOŠTĚM – KLADY A ZÁPORY
NÁRODNÍ KULTURNÍ PAMÁTKY 17
Jiří Langer KATEGORIZACE SBÍREK
OBJEKTŮ V MUZEÍCH V PŘÍRODĚ 21
František Ledvinka MUZEA V PŘÍRODĚ
Z POHLEDU PRAKTICKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE
V SOUVISLOSTI SE SOUČASNÝMI PROBLÉMY
25
Václav Michalička MUZEUM V PŘÍRODĚ –
PROSTOR PRO REVITALIZACI TRADIČNÍCH
TECHNOLOGIÍ? 32
Jitka Matuszková POZNÁMKA K ZOBRAZOVÁNÍ
V MUZEÍCH V PŘÍRODĚ 38
Miroslav Madaj Vladimíra Paterová JSOU
MUZEA V PŘÍRODĚ VZOREM PRO MAJITELE
VESNICKÝCH OBJEKTŮ? 41
Dana Motyčková Kateřina Sedlická PRAŽŠTÍ
ARCHITEKTI RODEM Z VALAŠSKA A JEJICH
VZTAH K LIDOVÉMU STAVITELSTVÍ 49
Jana Tichá EVANGELICKÝ TOLERANČNÍ
KOSTEL Z HUSLENEK Rekonstrukce historické
podoby původního objektu a jeho realizace ve
Valašském muzeu v přírodě 57
Lubomír Procházka MUZEUM VESNICKÝCH
STAVEB STŘEDNÍHO POVLTAVÍ VE VYSOKÉM
CHLUMCI U SEDLČAN, POBOČKA HORNICKÉHO
MUZEA PŘÍBRAM 70
Jana Hrabětová POLABSKÉ NÁRODOPISNÉ
MUZEUM V PŘEROVĚ NAD LABEM Historie
a současnost jednoho středočeského regionálního
skansenu 76
SUPLEMENTUM
5
Vladimír Rišlink Dana Přenosilová KOUŘIMSKÝ
SKANZEN OD ZALOŽENÍ K DNEŠKU 83
Jana Svobodová MUZEUM LIDOVÝCH STAVEB
V KOUŘIMI 94
Petra Červinková PROBLEMATIKA ZÁCHRANY
DROBNÝCH PAMÁTEK V MUZEÍCH V PŘÍRODĚ
ZAMĚŘENÁ NA STŘEDOČESKÝ KRAJ 101
Olga Floriánová ZÁMĚR VÝSTAVBY MUZEA
V PŘÍRODĚ ROCHUS V UHERSKÉM HRADIŠTI,
MAŘATICÍCH 108
Tomáš Efler MUZEUM VESNICE V KRAJI HORNÍ
LUŽICE – MARKERSDORF U GÖRLITZ 118
6
Pavel Šmíra Jan Štěpánek PROBLEMATIKA
TERMOSANACE A JEJÍ PRAKTICKÉ VYUŽITÍ NA
PŘÍKLADU SANACE BÝVALÉHO MLÝNA V OBCI
DOLNÍ NĚMČÍ 122
SEZNAM AUTORŮ PŘÍSPĚVKŮ
MUSEUM VIVUM 2010
137
SEMINÁŘ PAMÁTKOVÁ
PÉČE A MUZEA V PŘÍRODĚ,
ROŽNOV POD RADHOŠTĚM
15.–17. 9. 2010
Zpráva o průběhu semináře,
podněty vzešlé z jednání
Ve dnech 15.–17. 9. se v Rožnově pod
Radhoštěm uskutečnil již 25. ročník semináře NPÚ, věnovaný problematice lidové
architektury, tentokrát tématicky zaměřený na památkovou péči a muzea lidových staveb v přírodě. Přednášková část
se konala ve Valašském muzeu v přírodě,
v nově rekonstruovaném polyfunkčním
společenském sálu Janíkovy stodoly.
Jednání semináře bylo rozvrženo do tří
dnů, přičemž druhý den se uskutečnila
celodenní odborná exkurze. Vlastnímu
programu předcházelo krátké slavnostní
zahájení, během něhož účastníky semináře pozdravili zástupci pořádajících organizací – Ing. arch. Věra Kučová, odborná náměstkyně generální ředitelky NPÚ,
Ing. Klára Hodaňová, odborná náměstkyně NPÚ, ÚOP v Kroměříži, Ing. Milan
Gesierich, technický náměstek Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, PhDr. Jana Spathová, vedoucí
oddělení památkové péče odboru kultury
Krajského úřadu Zlínského kraje a Markéta Blinková, místostarostka Města Rožnov
pod Radhoštěm.
Poté byl zahájen úvodní přednáškový blok
příspěvkem PhDr. Věry Kovářů, dlouholeté zkušené pracovnice památkové péče,
zabývajícím se souhrnně historickým vývojem vztahů památkové péče a muzeí
v přírodě i problémy, které jejich vzájemné
soužití provázejí, závěrem se pak autorka
pokusila zformulovat určité kritické závěry
a náměty, jimž by bylo třeba se v budoucnu věnovat. Poté následovalo vystoupení
PhDr. Jany Spathové a Hany Sluštíkové,
pracovnic odboru kultury Krajského úřadu Zlínského kraje, které svůj příspěvek
pojaly jako zamyšlení nad klady a zápory
statutu národní kulturní památky Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod
Radhoštěm z pohledu správního orgánu
státní památkové péče, jež do jisté míry
komplikuje výkon státní památkové péče
a též částečně limituje činnost muzea.
Dalším přednášejícím byl PhDr. František
Ledvinka, vedoucí Souboru lidové architektury Zubrnice (NPÚ, ÚOP v Ústí nad
SUPLEMENTUM
7
8
Labem), který na konkrétních příkladech
z vlastní praxe v SLA Zubrnice poukázal
na problematiku vzájemného prolínání,
využití i diferenciace postupů muzejních
a památkářských v rámci jedné památkově chráněné lokality. Navazující referát
PhDr. Jiřího Langera, v současnosti asi
našeho nejvýznačnějšího odborníka v oblasti muzeí lidových staveb v přírodě, lze
označit jako kritickou úvahu těžící z vlastních zkušeností, připomínající prohlubující
se absenci koncepčně a metodicky podložených a zvládnutých přístupů k budování muzeí v přírodě i nedostatky při vlastní
stavební realizaci muzejních objektů (zejména na příkladech z Valašského muzea
v přírodě). PhDr. Jitka Matuszková (NPÚ,
ÚOP v Brně) věnovala pozornost zobrazování určitého prostředí, historického
období apod. v muzeích v přírodě. Referát
Mgr. Václava Michaličky (Muzeum Novojičínska Nový Jičín) lze charakterizovat jako
kritickou filosoficky zdůvodněnou analýzu
současné nepříliš příznivé situace revitalizace tradičních technologií v souvislosti
se stavebními aktivitami v muzeích v přírodě. Rovněž kritickou reflexí byl příspěvek PhDr. Miroslava Madaje a Ing. arch.
Vladimíry Paterové (NPÚ, ÚOP v Pardubicích a v Josefově), kteří na základě vlastních zkušeností upozornili na nevhodné,
ale i zdařilé příklady stavebních realizací
v muzeích v přírodě (především v SLS
Vysočina a Hlinsko). Podobně Mgr. Petra Červinková (NPÚ, ÚP v Praze) poukázala na chyby při prezentaci drobných
sakrálních památek v muzeích v přírodě
Středočeského kraje. Mgr. Jana Tichá,
zastupující Valašské muzeum v přírodě
v Rožnově pod Radhoštěm, seznámila
posluchače s procesem odborné přípravy
i vlastní výstavby kopie toleranční evangelické modlitebny z Huslenek ve Valašském
muzeu v přírodě a dále v reakci na kritické připomínky v některých přednesených
referátech se pokusila zdůvodnit a objasnit přístupy a reálné možnosti Valašského
muzea v přírodě. Příspěvek vycházející ze
studia archivních materiálů Etnologického
ústavu AV ČR přednesly PhDr. Dana Mo-
MUSEUM VIVUM 2010
tyčková a PhDr. Kateřina Sedlická (Etnologický ústav AV ČR v Praze) a přiblížily
v něm působení pěti pražských architektů původem z Valašska ovlivněné jejich
vztahem k lidovému stavitelství. První den
jednání semináře uzavřel Ing. Pavel Šmíra
prezentací thermosanace, technologie likvidace dřevokazného hmyzu pomocí horkého vzduchu.
Následující den byl jako již tradičně vyhrazen odborné exkurzi. Při prohlídce gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí
(druhou podobnou manufakturu bychom
u nás našli už jen v Jindřichově Hradci)
se účastníci seznámili nejen s technikami
výroby, ale i s restaurováním historických
gobelínů. Další zastávkou byl unikátní dřevěný evangelický toleranční kostel
z roku 1783 ve Velké Lhotě (národní kulturní památka), kde v letech 1875–1895
působil jako farář spisovatel Jan Karafiát.
Následovala prohlídka jedné z posledních
rozsáhlejších a dosud v intaktní podobě
kompaktně zachovalých enkláv tradiční
roubené valašské architektury v osadě
Kychová (místní část obce Huslenky), která byla v roce 2004 prohlášena vesnickou památkovou zónou. V nedaleké obci
Velké Karlovice byla organizátory naplánována návštěva třech pozoruhodných
památek dřevěné architektury. Nejprve to
bylo vzácně autenticky dochované fojtství
z roku 1793 v místní části Bzové (národní
kulturní památka), sloužící dosud svému
původnímu účelu – individuálnímu zemědělskému provozu. Dalším navštíveným
místem bylo Karlovské muzeum situované v historickém středu Velkých Karlovic
v památkově chráněných objektech bývalého kupeckého krámu karlovského fojta a obchodníka Karle Barviče z počátku
19. století. Jeho národopisné a historické
expozice dokládají charakteristický obraz života zdejších obyvatel, výrobu skla
v místních sklárnách i například působení
partyzánské brigády Jana Žižky v odbojovém hnutí za 2. světové války. Poblíž Karlovského muzea se nachází třetí z avizovaných památek – areál kostela Panny Marie
Sněžné, ojedinělá celoroubená barokní
centrální stavba na půdorysu řeckého
kříže z roku 1754 s roubenou farou a hospodářskými budovami z téže doby. Předposlední zastávkou exkurze byla obec Bílá
rozložená v údolí uprostřed hlubokých
lesů Moravskoslezských Beskyd, kde byl
v letech 1873–1874 nákladem olomouckého arcibiskupa kardinála Friedricha z Fürstenbergu postaven architektonicky mimořádně zajímavý a originální dřevěný kostel
sv. Bedřicha. Stavitel Antonín Kybast se
nechal inspirovat skandinávskou sakrální
architekturou, kterou výsledné dílo v celku
i detailech poměrně věrně reprodukuje, ať
už jde o u nás zcela nezvyklou sloupovou
nosnou konstrukci nebo značně komplikované členění, zalamování a průstupy
hmot stavby. Exkurze byla zakončena
výjezdem na známé turistické středisko
Pustevny (1018 m n. m.) a prohlídkou jejich dominanty, národní kulturní památky
Areálu Pusteven. Tento jedinečný soubor,
skládající se ze dvou architektonicky i výtvarně zcela originálních staveb zvaných
Libušín (jídelna – restaurace) a Maměnka
(útulna – hotel) doplněný dřevěnou zvoničkou, byl vybudován v letech 1897–1899
na základě objednávky turistického spolku Pohorská jednota Radhošť stavitelem
Michalem Urbánkem ze Vsetína podle
návrhů významného slovenského architekta Dušana S. Jurkoviče, vytvořených
s nevšední individuální invencí v secesním
stylu obohaceném o osobitě pojaté prvky
tradičního lidového stavitelství rozvinuté
v bohatě stylizovaném dekoru. Značně
zchátralý Areál Pusteven přešel v roce
1995 do správy Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a poté
proběhla jeho postupná komplexní regenerace, dokončená v roce 2003. Po návratu do Rožnova se v Janíkově stodole
uskutečnil společenský večer.
ny objekty postavené v letech 2007–2009
z dotací takzvaných Norských fondů (Finanční mechanismus EHP / Norska) i další
muzejní expozice a stavby, kopie původních nebo získané transferem.
Po návratu následoval závěrečný blok
přednášek, zaměřený především na prezentaci jednotlivých muzeí v přírodě:
Ing. arch. Tomáš Efler (Ústav památkové
péče a renovací FA ĆVUT Praha) informoval o svých poznatcích z Muzea vesnice
v Markersdorfu u Görlitz v Horní Lužici,
Mgr. Olga Floriánová (Slovácké muzeum
v Uherském Hradišti) představila záměr
výstavby muzea v přírodě na vrchu Rochus u Uherského Hradiště propojeného
s dalšími, poněkud spornými společenskými aktivitami, PhDr. Lubomír procházka, CSc. (Hornické muzeum Příbram –
Muzeum vesnických staveb středního Povltaví Vysoký Chlumec) seznámil přítomné
se současným stavem a úspěšně probíhají výstavbou Muzea vesnických staveb
středního Povltaví ve Vysokém Chlumci
u Sedlčan, PhDr. Jana Hrabětová (Polabské muzeum v Poděbradech – Polabské
národopisné muzeum v Přerově nad Labem) podala podrobný výklad o poměrně dlouhé a bohaté historii i současnosti
Polabského národopisného muzea v Přerově nad Labem. Dva závěrečné příspěvky byly věnovány Muzeu lidových staveb
v Kouřimi, jehož existenci od vzniku v roce
1972 provázejí určité rozpory a výhrady
muzeologického i obecně metodického
charakteru – nejprve Mgr. Jana Svobodová (NPÚ, ÚOP středních Čech v Praze)
podrobila kritice současný stav muzea
a absenci teoreticky i prakticky podložené
koncepce, následně Mgr. Vladimír Rišlink
a Mgr. Dana Přenosilová (Regionální muzeum Kolín) prezentovali svoje představy
dalšího rozvoje a směřování tohoto muzea
v přírodě, které ovšem vyvolaly diskusi
V pátek ráno před jednáním semináře byla o jejich reálnosti, efektivnosti a odborné
na programu prohlídka dvou návštěvnic- perspektivnosti.
kých tras Valašského muzea v přírodě
s odborným výkladem. V areálech Valaš- Po odeznění posledního referátu byl semiské dědiny a Mlýnské doliny byly navštíve- nář oficiálně zakončen rozloučením s jeho
účastníky a poděkováním jeho organizá-
SUPLEMENTUM
9
10
torům a spolupořadatelům z Valašského
akce.
muzea v přírodě.
– V rámci možností posilovat kvantitativně i kvalitativně personální vybavení
muzeí v přírodě v oblasti kvantity i kvaliNÁMĚTY A PODNĚTY
ty (zvyšování kvalifikace formou studia,
VZEŠLÉ Z JEDNÁNÍ SEMINÁŘE
kurzů, školení, stáží, výměny zkušenosV průběhu semináře mimo oficiální jednací
tí, pořádáním specializovaných odborbloky probíhaly diskuse, v nichž zazněných seminářů apod.).
ly komentáře a poznámky k jednotlivým
předneseným příspěvkům, k tématu semi- – Pokusit se přispět k zavedení certifikace stavebních a řemeslných firem pranáře obecně i k současné podobě a realicujících pro potřeby muzeí a památkové
zovaným dostavbám ve Valašském muzeu
péče.
v přírodě v Rožnově p. R.
– Pokusit se prosadit požadavky na legislativní úpravu, jež by přinesla změnu
Výsledkem neformálních diskusí a konzulv aplikování platných norem a předpisů
tací ke zvolenému tématu semináře byly
v oblasti stavebního práva na muzejní
i další podnětné názory, které je možno
expoziční objekty (případně na památzformulovat do následujících obecnějších
kové objekty).
závěrů:
– Vytvořit metodické zásady pro realizaci – Posílit výchovné, osvětové a didaktické
působení muzeí v přírodě rozšířenou
expozic muzeí lidových staveb v příroinovovanou publikační a přednáškovou
dě, dbát přitom na odlišnosti různých
činnosti a dále formou specializovaných
typů muzeí (způsob a forma zobrazoprogramů, interaktivních pořadů, názorvání skutečnosti, sběrná oblast, speciných praktických ukázek a dalších kulalizace, způsobu prezentace, situování
turně společenských aktivit pro mládež
a prostorové možnosti apod.).
i širokou veřejnost.
– Organizovat pravidelná setkání odborníků, zabývajících se problematikou – Vytvořit v muzeích v přírodě dokumentační základny, databanky, archivy pomuzeí v přírodě a příbuzných disciplín
znatků o lidovém stavitelství své sběrné
ve formě workshopů, seminářů, témaoblasti shromažďující dostupné údaje
tických konzultací apod.
a doklady získaných na základě vlastní
– Usilovat o zřízení nebo doplnění poradvýzkumné a akviziční činnosti – historicních sborů, vědeckých rad, odborných
ká i současná ikonografie a fotodokukomisí apod. při muzeích v přírodě (řementace, videodokumentace, plánová
šení společných i specifických problédokumentace, tradiční místní stavební
mů, eliminace chyb a nedostatků, opora
zvyklosti a řemeslné postupy atd.
pro rozhodování, formulování koncepčních a metodických materiálů a postupů –Posilovat nezbytnou spolupráci oborů památkové péče a muzeí v příroapod.).
dě na základě vzájemného respektu
–Důsledně dodržovat tradiční technok vlastním specifickým cílům, metodiclogie a užívání původních stavebních
kým principům i způsobům praktické
materiálů a kvalitu prováděných starealizace.
vebních řemeslných postupů a technik
v celku i detailech při výstavbě objektů
v muzeích v přírodě.
PhDr. Pavel Bureš, 6. 12. 2010
–Dbát na důkladnou předprojektovou
technickou i organizační přípravu jednotlivých stavebních akcí v muzeích
v přírodě podmíněnou provedením podrobného průzkumu a dokumentace,
realizovanou v dostatečném časovém
předstihu před zahájením stavební
MUSEUM VIVUM 2010
PAMÁTKOVÁ PÉČE
A MUZEA V PŘÍRODĚ
– VÝVOJ VZTAHŮ
Věra Kovářů
Zvoleným tématem si dovoluji vstoupit
na tenký led společných zájmů i antagonistických střetů pracovníků památkové
péče a muzeí v přírodě. Již jednou, před
cca 12 léty jsme se podobnou problematikou zabývali a to právě zde, ve Valašském
muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, při zasedání národopisné společnosti. Věnovali jsme pozornost otázkám vzájemných vazeb a možnostem součinnosti.
Na tehdejším pracovním setkání zaznělo
to, co chci po létech nejen opakovat, ale
obohatit o nové skutečnosti a poznání.
Domnívám se, že netřeba se zabývat
známými fakty o historii památkové péče
a počátcích zrodu muzeí v přírodě. Snad
nám postačí k rekapitulaci a osvěžení paměti pouze připomenout některé základní
údaje, které jsou zpracovány a rozvedeny
v publikací Jiřího Langera a kolektivu Národopisná muzea v přírodě z roku 1981,
dále v práci z pera téhož autora a Jaroslava Štiky Československá muzea v přírodě,
vydané v roce 1989, v publikaci Lubomíra Procházky a kolektivu České skanzeny
z roku 1994, a zejména v monumentálním
díle Jiřího Langera vydaného v roce 2005
Evropská muzea v přírodě, ale i v četných
dalších dílech. O památkách a památkové
péči pak chci zmínit početné práce Pavla
Bureše, zejména studii Péče o památky
lidového stavitelství a vesnice – historie
a současnost. Za pozornost stojí také jiná
díla z pera tohoto autora a Věry Kučové-Voděrové i jejich předchůdců v Památkovém ústavu v Praze, například Milady
Novákové.
Péče o lidové stavby, jež někteří naši
kolegové s despektem nazývají lidovky
(stejně jako písňový žánr obvykle nevalné
umělecké hodnoty) patří podle mého soudu a celoživotní zkušenosti k nejnáročnějším úkolům památkové péče i muzeí
v přírodě. Jde o dědictví tradiční hmotné
kultury, o dědictví velmi křehké, náročné
na údržbu na místě, nákladné a pracné při
přemisťování. Také prezentování lidových
staveb, a to nejen z hlediska jejich hmotné
podstaty, ale zejména s ohledem na po-
SUPLEMENTUM
11
12
stavení tohoto fenoménu v moderní spo- pisná výstava československá v Praze roku
lečnosti, je velmi nevděčné.
1895, na níž se autorsky podíleli regionální
znalci a vědecké osobnosti (mezi nimi naVesnické či lidové stavitelství je Josefem příklad Lubor Niederle), bylo společným
Vařekou klasifikováno jako „souhrn tradič- kulturním majetkem.
ních stavebních projevů ve venkovském
i maloměstském prostředí, jehož vznik Můžeme považovat za nedozírnou ztrátu,
a formování ovlivňovala především přírodní že úsilí, vložené do tohoto obrovského
a kulturní tradice“. Na vývoj venkovských díla, o němž můžeme hovořit jako o prvním
staveb působily mimo jiné rovněž faktory národním muzeu lidových staveb nebo arsociální i ekonomické a etnické poměry. chitektur v přírodě, zůstalo až na výjimky
Krajové rozdíly byly nepochybně ovlivněny zachováno pouze v písemných, technicregulativy vesnického kolektivu. Výzkum kých a fotografických dokladech.
lidového stavitelství, významného článku
lidové hmotné kultury, je spojen převážně Souběžně se ve stejném čase rodily myšs druhou polovinou 19. století a s našimi lenky a činy směřující k vytváření expozic
předními kulturními veličinami té doby, li- lidové architektury v přírodě (pojmy zaveteráty Boženou Němcovou a Aloisem Ji- dené v pozdějších létech). Stockholmský
ráskem, architekty a malíři Janem Koulou, příklad muzea v přírodě, pojmenovanéJosefem Mánesem, Antonínem Wiehlem ho podle místa, v němž byl umístěn, půa mnohými dalšími.
sobil silně na země stižené postupujícím
civilizačním procesem a industrializací
Pro oba naše obory či discipliny, tehdy venkova. Ovlivnil také naše umělce, braještě nerozvinutou památkovou péči i mu- try Jaroňky, jejichž cílem se stala záchrazejnictví, bylo společné a rozhodující ob- na a seznámení veřejnosti s jedinečnými
dobí příprav Národopisné výstavy česko- doklady valašské roubené architektury,
slovanské roku 1895, tedy léta osmdesátá ohrožených staveb z náměstí v Rožnově
a devadesátá 19. století. Nebyla to pou- pod Radhoštěm. Další tvůrčí postup přize Praha, kde se ve výstavním projektu nesl výstavbu kopie jiné hodnotné stavby,
sdružily síly všech regionálních a zároveň obytné budovy valašského fojtství dopl„národních“ sil a představitelů. Přípravě něné menšími hospodářskými roubenými
výstavní vesnice se věnovaly soustředě- objekty z okolí. Formující se památková
ně mnohé regiony, uvedu alespoň některé péče již na počátku minulého století věz nich: východní Čechy, české i moravské novala pozornost významným objektům
Horácko, Hanou, Slovácko a Valašsko. lidového stavitelství, například také fojtNa rozsáhlém výzkumu spojeném s poři- ské usedlosti z Velkých Karlovic-Bzovézováním podrobné kresebné, fotografic- ho, která byla v té době zaměřena a plány
ké a technické dokumentace se podílely mohly posloužit Jaroňkům při její rekonvýznamné osobnosti té doby, například strukci v muzeu.
Tereza Nováková, Karel Adámek, J. F.
Hruška, Václav Houdek, František Dobiáš, Odhodlání obou bratří, umělců, pustit
Dušan Jurkovič a mnozí další, jejichž výčet se do díla tak náročného, jakým se stalo
by zabral hodně času. Všem ležel na srdci muzeum v přírodě v rožnovském parku,
společný cíl: prokázat obrovské bohatství bezpochyby pramenilo mimo jiné pohnutstavební kultury českého a moravského ky rovněž z úspěchu Valašské vesnice
venkova, rozdílnost typů a výtvarného po- na Národopisné výstavě českoslovanské
jetí jednotlivých usedlostí a dalších staveb v Praze i z regionálních snah na území
hospodářských, výrobních, sakrálních. Valašska (výstava ve Vsetíně roku 1891).
Také dílo, které bylo s výstavou spojeno, Ve valašské vesnici a její hospodě se odeto jest zhotovení kopií a modelů jednotli- hrávaly různé zvykoslovné obřady, mimo
vých staveb a rozsáhlá publikace Národo- jiné valašská svatba a dožatá z Valašské
MUSEUM VIVUM 2010
Polanky, muzikantská vystoupení slavné
Pelárovy kapely nebo ukázky tanečního
a muzikantského umění skupiny z Kozlovic. Skutečnost, že se tyto rekonstruované
doklady lidové stavební kultury nedochovaly, svědčí o politických a společenských
poměrech té doby.
V poválečné či meziválečné době se Valašské muzeum úspěšně rozvíjelo a dařilo se také rozvoji památkové péče, i když
fenomén lidového stavitelství a záchrana
památek venkovské stavební kultury se
nestaly prioritou, pouze zájmovou sférou
vědců a vědeckých či akademických pracovišť té doby. Vzpomněla bych alespoň
dílo Karla Chotka, Viléma Pražáka, výzkumy a dokumentaci Václava Mencla, které
upozorňovaly na jedinečné hodnoty venkovské architektury, na starobylost některých stavebních technik, na vysokou úroveň výtvarných prvků i na nebezpečí ztráty
těchto historických dokladů minulosti české, moravské i slovenské vesnice.
Dovolte mně pokračovat v osudech Valašského muzea v přírodě až k záměrům
a počátkům výstavby muzea vesnice
na Stráni. Jako čerstvá absolventka národopisu s umístěnkou v Krajském muzeu
jihovýchodní Moravy v tehdejším Gottwaldově / Zlíně jsem měla možnost sledovat
záměry tehdejšího vedení. Ředitel Jan
Bečák v součinnosti se svým poradcem
Jaroslavem Fialou a s reprezentanty památkové péče ze Státního památkového
ústavu v Praze, zástupci Národopisného
oddělení Národního muzea a Krajského
vlastivědného ústavu v Gottwaldově / Zlíně vytvářeli koncepci muzea valašské vesnice jako protiklad, či doplnění městečka.
Ale už v této době, to znamená v šedesátých letech, se začínají formovat jisté
rozpory mezi názory již stabilizované památkové péče a mladými etnografy z regionálních muzeí.
Každý z obou oborů, tj. památková péče
a muzejnictví, přistupuje k lidovému stavitelství svým způsobem. Klade důraz
na dokumentaci, záchranu a prezentaci se
všemi klady a zápory, které tato problematika přináší. Proč se tedy liší zásady řešení, když výsledky by měly být společné
a závazné, svědčící o spolupráci na úkolu
tak závažném a stále aktuálnějším?
Rozdělení sféry zájmů a odpovědností je
dáno již začleněním těchto disciplin pod
dva různé odbory Ministerstva kultury ČR.
Dovoluji si spolu s Petrem Bezručem připomenout jeho básnický povzdech: „Tak
málo mám krve a ještě mně teče z úst“.
Máme opravdu ve srovnání s jinými evropskými státy tak nezměrné množství tradičních lidových staveb, že je potřeba jejich
další bytí řídit tak složitě? Tým Slováckého
muzea v Uherském Hradišti, díky grantu
Ministerstva kultury ČR a za podpory Zlínského kraje, provádí výzkum a dokumentaci vesnic na jihovýchodní Moravě. V publikacích Lidové stavby známé a neznámé
dokládají autoři této kulturní mise, že tradiční stavby z vesnic mizí nejen fakticky,
ale také jako fenomén hodný pozornosti
obyvatel a veřejnosti. To znamená, že se
nebývale rychle proměňují postoje venkovského obyvatelstva k dalšímu osudu
dokladů tradiční hmotné kultury. To ostatně pro nás přítomné není nic neznámého,
nové jsou snad jen důvody. Za těchto
okolností je třeba zvážit podíl a možnost
součinnosti obou disciplin, jak muzejní tak
památkářské.
Památková péče, v níž spolupracují erudovaní etnografové s architekty, se věnuje
ochraně kulturních památek. Přitom nejde
jen o památky zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek, ale také o výzkum v terénu a jeho vyhodnocení, který
se stal předpokladem pro přípravu návrhů plošné ochrany vesnických sídel a jejich následného prohlášení památkovými
rezervacemi (vyhláška vlády ČR z května
1995) a památkovými zónami (vyhláška
MK ČR ze září 1995). Tato forma péče
o památky lidového stavitelství je tou nejnáročnější stránkou činnosti památkové
péče. Zatímco v muzeích v přírodě jde
o artefakty, podřízené novému prostředí
SUPLEMENTUM
13
a cílené novému využití, jedná se u plošně
chráněných sídel o situaci mnohem složitější. Jde o vlastnické vztahy a zájmy
a o hledání možností, jak je uspokojit.
V současné době hrají ve struktuře plošně
chráněných území výraznou roli podnikatelské záměry a touha po zisku, a to nejen
u jednotlivců, ale také u některých představitelů samosprávy. Tato situace vede
k žádostem o zrušení plošné památkové
ochrany. Jasněji než dříve se projevuje
snaha o získání prestižního postavení sídla
samotného, žel ne však ve sféře kulturní.
Zdá se, že ohledy na místní tradice a kulturní zájmy ustupují.
14
Je tedy postavení památkové péče mnohem složitější než dříve, vynucující si mnohé kompromisy. Nejde přitom jen o krácení
finančních dotací, ale o celou kulturně politickou a společenskou situaci (například
kolegyně Ilona Vojanová se s podobnými
problémy setkává nejen v muzeu na Veselém kopci, ale také v památkové rezervaci
v Hlinsku a má možnost srovnávat).
Muzea lidového stavitelství v přírodě se
potýkají s jinou problematikou, vyžadující
rovněž kompromisy. Většinou jsou kráceny o finance, nezbytné na údržbu stávajícího muzejního fondu a rozvoj další odborné činnosti, včetně výstavby přemístěných objektů nebo kopií staveb dosud
existujících na původních místech. Muzea
v přírodě však mohou rozvíjení stavební
činnosti na nějakou dobu pozastavit, což
v oblasti památkové péče není dost dobře dlouho- době možné. Na druhé straně
mají muzea v přírodě za určitých okolností
a v případě zodpovědných autorů kvalitně zpracovaného projektu šanci získat finanční prostředky z tzv. norských fondů
(připomněla bych na tomto místě zásluhy
Daniela Drápaly, Jiřiny Veselské a Milana
Gesiericha z Valašského muzea v přírodě).
Dovolte mi, abych se na tomto místě pozastavila nad otázkou, zda je velké množství finančních prostředků vždy přínosem?
Podle některých výsledných realizací i podle kritických výtek některých odborníků
není odborná připravenost často adekvát-
MUSEUM VIVUM 2010
ní velkému objemu financí. Tyto skutečnosti byly konstatovány již na konferenci
o roubených stavbách v Rožnově p. R.
v roce 2002, kdy mnozí poučení specialisté upozorňovali na nevhodnost určitých
stavebních postupů a technologií. Kritické
připomínky byly uváděny v referátech, ale
hlavně v rozpravách. Týkaly se zejména
kvality opracování stavebního dřeva, ale
také kamene, jeho výběru, spojování a používání cementu i vlastní výstavbě kamenných konstrukcí.
Valašské muzeum v přírodě a konečně
i další muzea jsou chápána širokou veřejností jako zdroj širokého poučení, v našem
případě o historii a stavební kultuře Moravského Valašska, respektive západních
Karpat. Těm, kdo se na Valašské muzeum
obrací a navštěvují je, nejde jen o povrchní
poznání a zábavu. Mnohým návštěvníkům
jde také o zjištění a pochopení metodického postupu při obnově tradičních roubených domů, které vlastní. Nejedná se vždy
o památkově chráněné objekty, ale i o další hodnotné domy, usedlosti nebo hospodářské stavby, které se dosud nacházejí
ve vesnicích regionu. Z tohoto aspektu
vyplývá značná odpovědnost pracovníků
muzea v aplikaci používaných tradičních
stavebních postupů a technik v muzejním
areálu.
Odbornými kruhy je Valašské muzeum
považováno za instituci, která by nejen
pro Valašsko, jako region, ale i pro ostatní expozice podobného charakteru měla
plnit poslání vzorového metodického pracoviště a také zastávat funkci praktického
poradenství v této oblasti. Alespoň takový
pokyn jsme v památkových ústavech před
léty obdrželi.
K takovéto náročné činnosti je rovněž třeba kvalitního odborného personálního vybavení, především z řad etnografů, architektů i řemeslníků, zaměřených na tradiční
technologie. Obrátíme-li pozornost k Valašskému muzeu, má v současné době
pouze jednu zkušenou erudovanou etnoložku s dlouhodobější praxí a publikační
činností. Leč podobně jsou na tom i jiná
muzejní pracoviště, o personálním stavu
na památkových ústavech ani nemluvě.
Z toho letmého přehledu vývoje a současné problematiky muzeí v přírodě a památkové péče vyplývá několik okruhů otázek
a problémů, které bychom měli diskutovat
a zaujmout k nim společná stanoviska.
1.Při průzkumech v terénu i v archivních
fondech je žádoucí vzájemná spolupráce při poskytování odborných materiálů
a informací mezi muzei a pracovišti památkové péče.
2. Z hlediska záchrany tradičních staveb,
ať již na místě zejména v plošně chráněných územích nebo přenesením, je
na místě spolupráce obou disciplin při
expozičním využití objektů in situ. Jako
příklad uvádím: Vlčnov – usedlosti čp.
65, 57, Hluk – tzv. Památkové domky,
Dolní Němčí – areál vodního mlýna,
Dolánky – tzv. Dlaskův statek, Rymice
– vybavení usedlostí v Hejnici, Příkazy –
tzv. Kameníčkův grunt a zejména tamní
stodoly, Jasenná – instalace interiéru
fojtství.
3. Výměna poznatků a zkušeností z oboru
tradičních technologií, společné semináře o nových technických možnostech
využitelných pro obnovu, zejména však
respektování a využívání tradičních materiálů s vyloučením cementu a umělých
hmot.
4. Posílení počtu odborných a vědeckých
sil v muzeích v přírodě i v památkové
péči (příklady: Valašské muzeum – etnologové, NPÚ ÚOP Telč – rozšířit úvazek
specialisty na celý úvazek).
5. Vzhledem k nedostatečnému personálnímu vybavení využívat důsledně spolupráci s týmy odborníků v poradních
sborech či vědeckých radách a respektovat společné postuláty a závěry (např.
památková rezervace Betlém v Hlinsku,
Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy
ve Strážnici – výstavba horských objektů a zanedbání dolňáckého regionu,
výstavba vodních děl v místech, kde
nejsou vodní zdroje). Ve vědeckých ra-
dách muzeí v přírodě, ale také památkových pracovišť by měli v prvé řadě
zasedat specialisté, především etnologové, architekti a historikové, jenž
v oboru pracují a o problematice také
publikují, kteří mohou příznivě ovlivnit
rozhodování o výběru objektů, posoudit
způsoby jejich obnovy i prezentace. Žel
jsou mnohdy upřednostňováni zástupci
úřadů, kteří se lidovým stavitelstvím zabývají pouze s ohledem na svoje postavení.
6.Dále navrhuji posílení výchovného působení obou disciplin, ať už formou
publikační (v tomto ohledu mohou být
vzorem muzea v přírodě jak ve Strážnici, tak v Rožnově p. R.), ale také některé
krajské úřady (příkladem je práce Jany
Spathové z Krajského úřadu Zlínského kraje Památky lidového stavitelství
ve Zlínském kraji). Vydávání publikací
je třeba kombinovat s praktickými odbornými semináři pro veřejnost (jak to
činí například vedoucí Souboru lidových
staveb Vysočina Ilona Vojancová).
7.S rozmyslem a s požehnáním vědeckých rad čerpat pro transfer, obnovu, rekonstrukci nebo vědecké kopie finanční
prostředky získané z evropských, norských nebo ministerských fondů. Závažným problém představuje v tomto
případě požadavek na vyčerpání často
značného objemu poskytnutých prostředků v určeném, poměrně krátkém
časovém úseku, bez ohledu na potřebnou odbornou přípravu. V tomto dosti
překotném úsilí hrozí nebezpečí chyb
a nedostatků, z hlediska uchování památkové podstaty a historických i architektonických hodnot konkrétního objektu často neodstranitelných. Uváděním
příkladů bych si mnohé znepřátelila, ale
všichni je známe.
Na závěr mně dovolte, milí přátelé, abych
několika větami zdůvodnila moji odvahu
pronést kritická slova do našich vlastních řad. Domnívám se, že mne k tomu
opravňuje moje dlouholetá pracovní činnost v památkové péči, jíž předcházelo zaměstnání v regionálním a posléze
SUPLEMENTUM
15
16
Moravském zemském muzeu. Dalším
podnětem byly výsledky mého postgraduálního studia muzeologie na brněnské
univerzitě ukončené diplomovou prací
na téma Muzea v přírodě v evropských zemích. Díky pozornosti a zájmu některých
z Vás, přítomných, jsem měla možnost
pracovat v poradních sborech a grémiích
ve Slovenském národním muzeu v Martině, Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy
ve Strážnici, v Souboru lidových staveb
Vysočina a konečně nyní ve Slováckém
muzeu v Uherském Hradišti. I když mně
nebylo umožněno pracovat v poradním orgánu Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R., zdejší problematiku
i stavební kulturu Valašska znám ze svých
výzkumů a terénní práce od univerzitních
studií až po dnešek a stále se k ní vracím.
Příspěvek jsem zpracovala na vyžádání
jako úvod do dalšího jednání, kde Vy, milí
kolegové rozvinete nastíněná témata.
MUSEUM VIVUM 2010
VALAŠSKÉ MUZEUM
V PŘÍRODĚ V ROŽNOVĚ
POD RADHOŠTĚM
– KLADY A ZÁPORY NKP
Hana Sluštíková
Jana Spathová
Specializované expozice lidové architektury v přírodě jsou místem, kde se muzejníci a památkáři – „lidovkáři“ potkávají asi nejčastěji a uplatňují metodické
přístupy a praktické zkušenosti z oblasti
svého působení. Je to místo, kde dochází
ke vzájemné spolupráci, byť samozřejmě
s ohledem na zaměření obou oborů se
teoretické i metodické přístupy liší a bývají často v praxi předmětem i ostřejších
diskuzí. Tříbení názorů samozřejmě nemusí být na škodu věci, pokud se vzájemný
dialog vede v konstruktivním duchu a nemizí ze zřetele priorita, kterou by měla být
za všech okolností záchrana lidové architektury, která tvoří nejohroženější část našeho kulturního dědictví. A situace v oblasti péče o památky lidové architektury je
dlouhodobě neuspokojivá. Je to problém,
který nenechává lhostejným již celou řadu
let jak obec památkářskou, tak pracovníky
muzejních institucí. Není to ale problém jenom takříkajíc náš, český, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale trápí všechny
evropské státy, které se, stejně jako my,
nechtějí smířit s tímto „mizejícím světem“
a s výhledem na úplný zánik lidových staveb. Vždyť tyto stavby tvoří nejenom výraznou kulturní hodnotu, ale jsou i neodmyslitelnou součástí prostředí vesnických
sídel s jejich neopakovatelnou atmosférou. Je-li ochrana památek obecně neobyčejně náročným úkolem, pak ochrana
lidové architektury je ještě daleko obtížnější i přes to, že reprezentuje jedinečné
urbanistické, architektonické, historické
a estetické hodnoty.
My všichni jsme se narodili do století, pro
něž jsou charakteristické obrovské změny.
V dobách před 20. stoletím takové změny, vyjma změn zaviněných válkou a přírodními katastrofami, přicházely relativně
pomalu a ve vztahu ke svému okolí probíhaly relativně harmonicky. Dnes, když
sledujeme dění v oblasti lidové architektury vidíme, že změny jsou příliš převratné,
existuje tu pocit ztráty, který se bohužel
stal všeobecnou zkušeností. Je to realita,
před kterou nelze zavírat oči.
SUPLEMENTUM
17
18
Vedle klasické formy ochrany staveb in
situ existuje samozřejmě specifická forma
ochrany lidové architektury, a tou je budování muzeí v přírodě na zelené louce z objektů transferovaných nebo provedených
jako vědecké kopie. Velmi často se i dnes
staví tyto formy ochrany do protikladu a je
jen na škodu věci, nedojde-li k dohodě
mezi památkáři, hájícími zpravidla klasickou formu ochrany na místě, a muzejníky,
kteří prosazují muzea v přírodě. Z praxe
víme, že obě tyto formy mají své klady
i zápory. V každém případě je třeba nahlížet na celý problém v jeho komplexnosti
a neustále si uvědomovat, že v případě
lidových staveb hrozí často velmi aktuálně nebezpečí z prodlení. Muzea v přírodě
nemohou ale pochopitelně řešit problém
péče o památky lidové architektury samy
o sobě. Praxe ovšem ukázala, že obě formy, pokud jsou uplatněny na správném
místě a v pravý čas, důsledně respektují
regionální specifika, plní důležitou úlohu
záchrany komplexním způsobem, který
se navzájem doplňuje. Jejich výsledné cíle
jsou odlišné, ale ne v protikladu, ba právě
naopak. Obě formy totiž mají společný cíl
a tím je záchrana a uchování památky v jejím historickém prostředí. Odlišnosti pak
spočívají v jejím funkčním využití. Jsme
svědky častého prolínání obou forem, ale
kulturně výchovné využití formou expozice
stále zůstává doménou muzeí s přístupem
s výraznými dokumentačními a didaktickými rysy. Jednotlivé stavby jsou součástí
rozlehlé muzejní expozice situované pod
širým nebem. Přitom je zřejmé, že k této
formě ochrany přistupujeme až v případě
nemožnosti ochrany staveb na původním
místě. Příčinou jsou často výrazně negativní zásahy do krajiny. Např. Deklarace
světové muzejní organizace ICOM z roku
1956 doporučovala budování muzeí v přírodě, ale přenášení staveb uznávala až
jako nejzazší výjimečnou možnost jejich
záchrany. Takzvané původní prostředí většiny sídel se však mezitím změnilo
a památky lidové architektury rychle zanikaly. V muzeích je prezentovali jako výplod technického a výtvarného umění, bez
ohledu na prostředí, z něhož pocházely.
MUSEUM VIVUM 2010
Až do 2. poloviny 60. let 20. století existovalo u nás vlastně jediné skutečné muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
V roce 1977 se muzeum stalo i metodickým centrem na úseku muzeí v přírodě
u nás. O trvalých a pozitivních výsledcích
muzea za dobu jeho existence nelze pochybovat. Na druhé straně ale ne každá
záchranná akce, transfer, nebo výstavba
kopie přinesla žádoucí a očekávané výsledky. Každá stavba, byť by byla sebeunikátnější, ztrácí na své sdělovací schopnosti jak při změně prostředí in situ, tak při
převezení do muzea v přírodě, zůstane-li
bez rehabilitace svého historického prostředí. Rovněž každá stylizace i v detailu
snižuje pramenné hodnoty přenášených
staveb. Právě budování kopií zanikajících
objektů namísto jejich záchrany má často za následek nízkou míru autentického
materiálu a řemeslného zpracování. Koncepční obsah, náplň a správa muzejního
sbírkového fondu je to, co muzeum v přírodě odlišuje od jiných forem záchrany
památek lidové architektury. Nejvýraznějším kladem muzeí v přírodě je veřejné
zpřístupnění obytných i hospodářských
interiérů staveb. V jejich prostorách jsou
zpravidla instalovány tematicky zaměřené
sbírky dokládající způsob života a hospodaření určité společenské doby.
Názory na budování muzeí v přírodě u nás
se různily. Na první celostátní poradě
o ochraně lidového stavitelství v muzeích,
uskutečněné v květnu roku 1958 v Rožnově pod Radhoštěm, pracovníci státní
památkové péče vyjadřovali rezervovanost vůči názorům muzejních pracovníků.
Avšak všichni si uvědomovali, že v probíhající socialistické výstavbě se neobyčejně zrychlil proces vyrovnávání rozdílů
mezi městem a vesnicí, a že národopisná
muzea v přírodě mohou podat nejkomplexnější obraz vývoje kultury a způsobu
života lidu v minulosti a stát se novodobými vzdělávacími středisky, významně
přispívajícími k formování historického
povědomí společnosti. Významným přínosem jsou v tomto ohledu závěry z dílčího
úkolu Státního plánu základního výzkumu
č. VIII-4-8, který pod názvem Národopisná
muzea v přírodě – výzkumná a teoretická
příprava podkladů pro realizaci, řešili pracovníci muzeí v Martině, v Rožnově pro
Radhoštěm a ve Strážnici. Především zde
byla formulována podstata rozdílu mezi
muzeologickým a monumentologickým
pojetím budování národopisných muzeí
v přírodě: zatímco památková péče usiluje
především o zachování maximální autenticity objektů, muzeum usiluje o maximální
indentitu objektů s teoretickým modelem
představované skutečnosti. Autoři chápou
národopisná muzea v přírodě jako speciální muzejní zařízení, usilující o vědecky
podloženou interpretaci života lidu v minulostí a nezáleží na tom, zda tento teoretický model života společnosti se předává
veřejnosti v přenesených objektech lidových staveb nebo ve vytvořených kopiích
a rekonstrukcích.
Víme, že státní muzea v přírodě jsou organizačně nejednotná a oscilují mezi přístupem muzejním a přístupem památkové
péče. Obecně lze konstatovat, že zde chybí jasná metodika. Areál Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm byl prohlášen za NKP nařízením vlády č. 262/1995
Sb. Podmínky ochrany podle § 4 odst. 1
zák. č. 20/1987 Sb., stanoveny nebyly,
nebylo vydáno ani nařízení vlády podle § 4
odst. 2 cit. zákona o stanovení obecných
podmínek zabezpečování státní památkové péče o NKP. Tyto skutečnosti následně
způsobují, že provoz skanzenu, jako sbírkotvorné instituce, se zákonitě dostává
do určité kolize se standardními postupy,
uplatňovanými orgány státní památkové
péče z hlediska účelu zákona č. 20/1987
Sb. Památková péče ve smyslu uvedeného zákona se snaží o postihnutí a zachování maximální autenticity objektů, což
nemusí být vždy v souladu se zaměřením
muzea v přírodě, které se snaží o vytvoření maximální identity s teoretickým modelem, pro což je obvykle současná autenticita překážkou. Pro památkový přístup je
cílem zachování jednotlivých objektů, případně jejich souborů, které si sice částečně uchovávají hmotné znaky svého vlast-
ního vývoje, ale v podstatě představují
jeho poslední období, funkčně již vzdálené
společenským důvodům pro jejich záchranu. Tyto jednotlivé stavby pak existují bez
vztahu ke svému funkčnímu obsahu a bez
vztahu k celku, jehož byly součástí. Jednou ze základních zásad zákona o ochraně nemovitých památek je totiž neoddělitelnost památky od prostředí, v němž
vznikla. Právo na přemístění památky má
společnost jen tehdy, jde-li o nenahraditelný objekt, který je bezprostředně ohrožen a jehož ztrátou nebo znehodnocením
původního prostředí by bylo ochuzeno národní kulturní bohatství. Tyto zásady však
nelze realizovat v oboru ochrany lidových
staveb, neboť roubený dům krytý šindelem
nebo hliněný dům krytý doškem se stal už
na konci 19. století synonymem chudoby
a nízkého společenského postavení a proto při přestavbě současných vesnic nutně
dochází k likvidaci nevyhovující zástavby,
její kulturně historický význam se dnešním
stavebníkům jeví jako zanedbatelný. Tento
proces se nedá zastavit, ale nelze nechat
beze stopy zaniknout svědectví minulého
života.
Komplexnost muzejního přístupu by měla
garantovat správné hodnocení každé součásti prostředí, včetně jednotlivých staveb, neboť je zpětně vkládá do systému
v němž vnikl a fungoval. V tomto systému
může sloužit velmi účinně, neboť podává
vědecky podložený výklad společenských
jevů ve vztahu k jejich vývoji.
Krajský úřad Zlínského kraje, který plní
úkoly státní památkové péče vůči této národní kulturní památce a vykonává rovněž
dozorovou činnost při její obnově z hlediska státní památkové péče, se až doposud
vždy snažil vyřešit tyto problémy v rámci
svého správního uvážení, aniž by se svým
postupem odchýlil od účelu zákona, neboť ne všechny problémy, které vznikají se
dotýkají památkové péče. Ke zkvalitnění
práce muzea přispívá i odborný personál
muzea a existující vědecká rada, která se
snaží o předcházení možným problémům
a o řešení odborných i praktických otázek.
SUPLEMENTUM
19
20
Krajně problematickým jevem ovšem stále zůstává posuzování záměrů pořizování
dalších staveb v areálu, neboť jde o aktivitu, která je na památkově chráněných
územích a areálech zejména na úrovni
NKP zpravidla hodnocena jako nežádoucí. Nově pořizované stavby v areálu muzea
v přírodě pak samozřejmě nejsou součástí
NKP, což situaci z hlediska státní památkové péče nemálo komplikuje. Souhlasné
postoje orgánu státní památkové péče
k těmto záměrům pak vyvolávají nežádoucí tlaky stavebníků, místních samospráv
a dalších subjektů, aby tímto způsobem
bylo přistupováno k záměrům zřizování
novostaveb a různých novotvarů i v jiných
lokalitách, které jsou na rozdíl od skanzenu zcela rozdílné povahy a jejich kulturně historická hodnota vyplývá z jiných
vlastností. Dalším nemalým problémem je
pak kvalita provedení replik jednotlivých
staveb – historická a dokumentační věrohodnost, užité řemeslné a technologické
postupy, zasazení do prostředí a samotná úprava tohoto prostředí. Názor a přístup odborného garanta památkové péče,
správního orgánu, vlastníka, zřizovatele,
poskytovatele grantu i vědecké rady nebývá k této problematice vždy jednoznačný, je poplatný úhlu pohledu každé strany, vstupující do tohoto procesu. Ne vždy
jsou, z nejrůznějších důvodů (vlastnických,
finančních, názorových), respektovány výzkumy, takže nově vzniklý objekt se originálu podobá jen zdánlivě „na první pohled“. Prakticky neřešitelným problémem
jsou i transferované stavby, které jsou již
celá léta v muzeu uložena a čekají na své
„znovuvzkříšení“.
Vzhledem k tomu, že z pochopitelných důvodů nelze počítat do budoucna se zavedením jakéhosi „stop stavu“ a konzervace
Valašského muzea v přírodě ve stávající
podobě, jeví se jako účelné korigovat rozsah památkové ochrany, který byl na tuto
výjimečnou a z hlediska státní památkové
péče výrazně atypickou lokalitu uvalen poněkud neuváženým způsobem. Z různých,
nejen prestižních důvodů ovšem není žádoucí zrušení statutu NKP. Východiskem
MUSEUM VIVUM 2010
by proto měla být redukce památkové
ochrany na úrovni NKP v souladu s dikcí
§ 4 odst. 1 citovaného zákona na nejcennější autentické objekty, jejichž soubor
by i nadále požíval památkové ochrany
na této úrovni. Zásadně je ovšem třeba
zrušit památkovou ochranu pozemků, a to
jak na úrovni NKP, tak KP (jejich kulturně
historická hodnota je ostatně problematická a váže se vlastně jen k relativně „moderním“ dějinám skanzenu), kterou by bylo
možné nahradit vymezením ochranného
pásma podle § 17 citovaného zákona,
jehož podmínky by byly stanoveny takovým způsobem, že by zajišťovaly ochranu
prostředí NKP a zároveň ponechávaly dostatečný prostor pro aktivity sbírkotvorné
instituce.
KATEGORIZACE
SBÍREK OBJEKTŮ
MUZEÍ V PŘÍRODĚ
Jiří Langer
V letech 1957–1958, kdy se vytvářely
poválečné zákony o muzeích a galeriích
a o památkové péči, v Československu
existovalo jenom jediné muzeum v přírodě jako dědictví rožnovského muzejního
spolku. Ani jeden z uvedených zákonů
s formou muzea v přírodě nepočítal. Následně v roce 1958 byla do Rožnova p. R.
svolána konference památkové péče, která měla řešit záchranu lidové architektury
v Československu a dospěla ke koncepci
tzv. záchranných skansenů, do kterých se
měly odkládat památky, které nelze chránit na tzv. původním místě. Měly tam přežít
do té doby, než se bude stavět centrální
tzv. československý skansen, kam by se
pak znovu přenesly. Rožnov byl vybrán
jako první takové místo, a proto se měl
jeho areál rozšířit na Petřekovu stráň. Dílo
rožnovského muzejního spolku zdědilo
tehdejší krajské Muzeum jihovýchodní Moravy se sídlem v Malenovicích a podle muzejního zákona mělo i v Rožnově budovat,
hodnotit a prezentovat sbírky vědeckými
metodami. Ale o objektech tohoto muzea
se mělo rozhodovat podle památkového
zákona, který chránil především tzv. PŮVODNÍ HMOTU přenášených objektů. Tehdy
se tomu nevěnovala velká pozornost, ale
jakmile od poloviny 60. let u nás začala
vznikat další muzea v přírodě, dostala se
do rozporu památkářská koncepce s muzejní koncepcí, která vyžadovala prezentovat návštěvníkům PŮVODNÍ ARCHITEKTURU objektů. Svědčí o tom jedna z prvních
přenesených staveb do zdejšího muzea,
dům z Lužné. Je cenný tím, že ho původně postavili na zeleném drnu při vzniku
Mališovy paseky nad dědinou kolem roku
1740, že měl 3 m vysokou archaickou jizbu a že vázání stěn na prosté přeplátování mělo jištění třímetrové výšky nárožním
přesahem závěry oken. V poslední generaci zvětšili okna a tím museli přeřezat
závěrový trám, tak ztratil svoji statickou
funkci. Podle památkářské metodiky se
musely objekty přenášet do Valašského
muzea v takovém stavu, v jakém byly nalezeny v terénu, proto nebylo možné zrekonstruovat původní okna, jejichž vnější
sloupky pod obložením zůstaly původní,
SUPLEMENTUM
21
Dům č. 12 v Trojanovicích na původním
místě s netesanými půlenými trámy nejméně
ve třech stěnových věncích, s jedním prahovým
trámem, pěti stěnovými
trámy světnice a šesti
stěnovými trámy síně.
22
MUSEUM VIVUM 2010
ani obnovit tektoniku jejich závěrového
trámu. Návštěvník je tedy mystifikován,
když vidí nefunkčnost konstrukce vysokého srubu tak vzácné stavby.
Nově vznikající muzea v přírodě po polovině 60. a na začátku 70. let 20. století
narážela na podobné problémy, které se
promítaly do schvalovacích řízení studií
a projektů a do inspekcí přicházejících jak
z památkových středisek, tak z odborů
kultury ONV a KNV. Současně se vytvářela skupina převážně muzejních etnografů
a na Slovensku také architektů památkové
péče úzce spolupracujících s muzei, kteří
získávali informace o muzeích v přírodě ze
zahraničí a první zkušenosti s koncepčními problémy. Nevraceli jsme se k názorům, které převládaly v době vzniku Hazeliova Skansenu nebo Gustiho Muzeul
Satului, naše nároky stoupaly k poučení
tehdejšími studiemi např. Paula Niedermeiera v Sibiu, názory Hany Pieńkowské
a Jerzeho Czajkowského v Polsku a jiných, rozšiřujících zkoumané prvky o prvky urbanistické a sociální struktury. Nejpodstatnější ale byly společné debaty budovatelů muzeí v přírodě z celého tehdejšího Československa. Podle obsahových
celků jsme v letech 1977–1980 uspořádali
čtyři semináře, na nich se formulovaly metodické zásady, ty byly publikovány roku
1981 (Národopisná muzea v přírodě-teoretická a metodická východiska k realizaci)
a staly se normou, kterou se řídila všechna
KNV při zajišťování rozvoje muzeí v přírodě a inspekčních kontrolách. Dospělo se
k definici expozice muzea v přírodě jako
rekonstrukce historického životního prostředí, a to jak jejího urbanistického vzhledu, objektů a jejich interiérového vybavení,
tak biologických prvků, až po rekonstrukci
familiárních struktur konkrétních obyvatel
vybraných domů v minulých dvou stoletích, rekonstrukce historických činností
hospodářských i duchovních s důrazem
na jejich vědecký výzkum a dokumentaci.
Rozeznávaly se sbírkové a pomocné předměty, objekty a biologické prvky a přesně
se definovaly jejich kategorie: ORIGINÁL
(stav nalezený v terénu ve funkčním sta-
23
Replika domu č. 12 z Trojanovic ve VMP, nároží
s plnými tesanými trámy ve stěně svetnice.
vu), KOPIE ČÁSTEČNÁ VĚDECKÁ (připouštěla výměnu jednotlivých prvků) a KOPIE
ÚPLNÁ VĚDECKÁ (výstavba objektu z nového materiálu s konečnou exteriérovou
úpravou původního vzhledu podle přesné
dokumentace originálu), REKONSTRUKCE ČÁSTEČNÁ VĚDECKÁ (vytvoření objektu
na základě širokého vědeckého výzkumu
včetně využití analogických objektů v terénu existujících) a REKONSTRUKCE ÚPLNÁ
VĚDECKÁ (v terénu neexistují ani analogické objekty, pouze se využijí archivní ikonografické, projektové a písemné doklady),
ÚČELOVÁ KOPIE NEBO REKONSTRUKCE (se
zásahem do vnitřní dispozice nebo dvora
objektu vzhledem ke specifice jeho poslání).
Na půdě Asociace evropských muzeí
v přírodě se nejobtížnější diskuse soustředily na problém kopií a rekonstrukcí objektů. My jsme naši koncepci prezentovali
na konferenci v roce 1990 zde, v Rožnově
p. R., a vyvolala velkou pozornost kolegů
SUPLEMENTUM
Replika domu č. 12 z Trojanovic ve VMP s dvěma
prahovými trámy a pěti
tesanými, jak ve stěně
světnice, tak i síně.
24
širokou diskusí o možnostech rekonstrukce rožnovského náměstí. Této tematice
na metodické úrovni se Asociace věnovala v roce 1994 na mimořádné konferenci
v Detmoldu. Tam po bouřlivé diskusi byly
přijaty částečné kopie a tolerovány účelové kopie a rekonstrukce (např. tzv. pedagogické). Podstatou problému je ale vždy
míra šířky a hloubky vědeckého výzkumu.
Mluvím o tom proto, že jsem v loňském
roce zjistil, že výsledkem realizace norského grantu ve Valašském muzeu vznikly
stavby, jaké nelze zařadit do uvedených
kategorií. Mají jiný vzhled trámů netradičním opracováním, netradiční způsoby jejich nárožního vázání a jiné prvky svědčící
o nedostatku odborně poučeného projektování a dohledu na realizaci. Označil jsem
je jako REPLIKA BEZ VZTAHU K PODSTATNÝM
ZNAKŮM KONSTRUKCE a podle mého názoru do muzea v přírodě nepatří. Ve snaze
zabránit průniku těchto informací k bulvárnímu tisku a k norským partnerům jsem
požádal pana ředitele o řešení. Když jsem
nedostal odpověď, obrátil jsem se na ministerstvo kultury. To mi po půlroce odpovědělo, že mám sice pravdu ve svých
zjištěních, ale že na: „... řadu Vašich připomínek neexistuje jeden odborný názor.
Všichni oslovení volají po odborné dis-
MUSEUM VIVUM 2010
kusi, v níž by se názory tříbily, není nám
znám žádný důvod, proč taková diskuse
už dávno neproběhla...“ Po 50 letech práce na budování muzeí v přírodě jsem měl
pocit, že moje generace pracovala nadarmo. Svoje jsem si už před více než 30 lety
oddiskutoval a nerad se opakuji. Ještě
při založení Asociace muzeí a galerií ČR
jsem se angažoval v legislativní komisi se
snahou, legalizovat formu muzeí v přírodě
a existenci expozičních objektů. Poslední
slovo právníků, které ukončilo všechny
diskuse, sjednotilo druhy muzejních sbírek
včetně objektů muzeí v přírodě pod název
věc a komise byla rozpuštěna. Ani jsem si
nestačil uvědomit, že právně tyto „věci“
nespadají ani pod stavební zákon a ani
pod požární předpisy.
Přeji vám tedy, milé kolegyně a kolegové,
aby vás po dalších třiceti letech vaši nadřízení nepřesvědčovali, že to, co jste vytvořili, vlastně neexistuje.
MUZEA V PŘÍRODĚ
Z POHLEDU PRAKTICKÉ
PAMÁTKOVÉ PÉČE
V SOUVISLOSTI SE
SOUČASNÝMI PROBLÉMY
František Ledvinka
Lidová architektura patří v současné době
k nejvíce ohroženým památkám u nás.
Bez lidové architektury bychom si těžko
dovedli představit naší krajinu i dosud ještě malebné vesnice. Výraznější úbytek lidových staveb by se určitě negativně projevil i v turistickém ruchu. Naše republika
by začala být pro zahraniční návštěvníky
stále méně přitažlivá.
Dnes si již nikdo nedovolí likvidovat zámecké stavby či kostely, jak bývalo běžné za minulého režimu. Bohužel vesnická
architektura, vzhledem ke své subtilnosti
a využití k běžným bytovým či rekreačním účelům, je velmi zranitelná a permanentně ohrožena stálými úpravami či
snahami po nepatřičných modernizacích.
Kde chalupáři byli dříve zárukou i nositeli
památkové osvěty na vesnicích, panuje
dnes někdy i opačný stav. Z existenčních důvodů i vysokému pracovnímu
vytížení majitelů chalup dochází často
k rozsáhlejším majetkovým změnám, při
kterých se často i velmi cenné objekty dostávají do rukou zámožných osob,
odmítajících se uskromňovat v prostých
podmínkách
chalupářského
bydlení.
Pro pohodlí a mnohdy i z touhy po re-
SLA Zubrnice, mlýn Týniště 28, roubený objekt z Homole.
SUPLEMENTUM
25
26
prezentaci najímají architekta a stavební
firmu k realizaci svých specifických, náročných a k památce necitlivých požadavků,
většinou i s podmínkou velmi krátkých termínů realizace. Architekt, ve snaze zasloužit si svůj honorář, slepě plní někdy i zvrácená přání a do architektonické studie
vkládá často i mnoho nových netradičních
řešení, degradujících památkovou podstatu objektu. Stavební firma, převážně bez
kvalifikovaných řemeslníků, většinou se
svými zaškolenými gastarbeitry, nedokáže
poškozené prvky pouze citlivě opravit, ale
raději volí výměny celých konstrukcí, takže
v lepším případě z objektu zůstane jen kýčovitá replika a v horším mění objekt i svůj
původní vzhled. Při takto velkém tempu
rekonstrukce památkáři mnohdy nedokáží
ani včas reagovat, často i z důvodů nedostatečného zastoupení lidovkářských specialistů na památkových ústavech.
Dnes již není samozřejmostí, co bývalo
v minulosti běžné, že pro nedostatek stavebních kapacit a finančních prostředků
si chalupář dlouhé roky všechny opravy,
často totálně zdevastovaných objektů určených už k demolici, prováděl sám. Během té doby se mnohým řemeslům téměř
vyučil a získal i dostatečný časový prostor
k pochopení ducha stavby, čímž se dopouštěl méně prohřešků vůči památkovým zásadám než je dnes běžné.
Dalším velmi častým ohrožením lidových
památek jsou developerské zájmy o pozemky pro moderní bytovou výstavbu či
jiné komerční účely. Dobře známe otřesné
případy příměstských satelitních sídlišť,
ve kterých ze staré zástavby zbylo jen nepatrně. Z původních vesnic majících svého genia-loci, ještě s dobře patrným historickým jádrem, se stala sídliště s unifikovanou, nevkusnou a téměř globalizovanou
architekturou.
V těchto případech je odborný transfer
jedinou možností záchrany ohrožených
lidových staveb. Pouze tak lze předejít
snaze některých majitelů úmyslně objekt
zanedbávat a čekat na jeho přirozený
MUSEUM VIVUM 2010
rozpad s následným vyjmutím ze státního
seznamu, završeným výhodným prodejem
pozemku. Tam, kde již památková ochrana vyčerpala všechny své možnosti je
transfer posledním řešením. Právě z nutnosti záchrany ohrožených staveb narůstá
dnes význam muzeí v přírodě. Ty tam jsou
již dávné rozpory památkářů – lidovkářů
s odborníky z muzeí v přírodě, kdy památkáři měli, někdy možná i oprávněné obavy
z transferů převážně nejhodnotnějších lidových staveb do skanzenů. Praxe v posledních letech ukázala, že ohrožených
staveb, kde transfer je jediným řešením,
je mnohem více, než dostačují kapacity
a především finanční možnosti skanzenů.
Dalo by se říci, že proto se v poslední
době začala objevovat řada nových skanzenů vznikajících buď z iniciativy různých
nadšenců či z komerčních důvodů. Opak
je však pravdou. Především u komerčních
skanzenů se nejedná o záchranu ohrožené lidové architektury a již vůbec ne
o osvětové působení. Je to jen obyčejný
byznys využívající a snad i zneužívající
velký zájem veřejnosti o vše staré a snad
i romantické, co na vesnicích v minulosti
bylo. Tyto také tzv. skanzeny, nebo spíše
disneylandy, jsou pouze snůškou diletantismu, necitlivosti a snad i vědomých lží
při prezentaci lidové architektury a lidové
kultury. Chybí jim odborná koncepce, odborné vědecké vedení a především kvalitní
tradiční stavební řemesla. Bohužel běžný
návštěvník často nerozezná co je v nich
pravdivé a co ne. Proto mohou výrazně
ovlivnit vkus veřejnosti a poskytnout velmi
nevhodné příklady pro možné postupy při
údržbě lidových staveb. Protože v dnešní době nelze omezovat,
nebo dokonce zakazovat svobodné podnikání, měli bychom se alespoň všemi
dostupnými prostředky od těchto nevhodných organizací a aktivit distancovat. Měli
bychom nějakým způsobem prezentovat
jakousi známku kvality našich oficiálních
institucí, které se snaží o vědeckou interpretaci života a kultury lidu v minulosti
formou specializovaných expozic ve volné
Skanzen Bad Windsheim, přenášení celých
stěn transferovaných
objektů.
27
přírodě. Mohla by k tomu sloužit buď hlavička Českého svazu muzeí v přírodě, či
nějakým způsobem i Národního památkového ústavu. Do této tzv. první ligy by se
mohly dostat jen dobře a odborně pracující stávající instituce a přísně vybraní a průběžně sledovaní začátečníci, kteří mají
pro svou činnost alespoň nějaké odborné
zázemí včetně kvalifikovaných pracovníků. Bez problémů jsou existující a nově
vznikající archeoskanzeny a technické
skanzeny, které jsou zásadně budovány
odborníky. S přijetím do této skupiny bych
měl asi velký problém s Muzeem lidových
staveb v Kouřimi, kde původně bohulibý
záměr soustředění ohrožených staveb ze
zátopové oblasti Želivky byl nesmyslně
rozšířen na dokumentaci stavebních technik z celé republiky. Jak tato nová koncepce, tak i ne příliš vysoká kvalita řemeslnických prací jistě nezapadá do koncepce běžných muzeí v přírodě. Proto jsem
tento skanzen při exkurzích využíval jako
odstrašující příklad, jak se to dělat nemá.
Za dobrými příklady vědeckých přístupů
a špičkové řemeslnické práce můžeme
jít do sousedního Německa. Z nejbližších
velkých skanzenů doporučuji navštívit
především Fränkisches Freilandmuseum
v Bad Windsheim, ležící nedaleko za Norimberkem. Je jedním z nejvýznamnějších
dokumentačních pracovišť v Evropě; dokumentuje a prezentuje historické formy
SUPLEMENTUM
28
staveb od 14. do 20 století.
Bohužel, ač se to nenosí, musím vzpomenout na staré časy, kdy koordinátora
a metodika pro muzea v přírodě pro celou
Českou republiku plnil rožnovský skanzen. Což dávalo určitou záruku odbornosti a především účelného vynakládání
finančních prostředků, kterých byl vždy
nedostatek. Začínajícím byly poskytovány
průběžné odborné rady i možnosti krátkých stáží přímo v Rožnově. Domnívám
se, že proto v dnešní době vzniká často,
až živelně, mnoho rádo by skanzenů, kde
i přes určitou snahu a dobrá předsevzetí,
převládá diletantismus a kde jsou zbytečně a neúčelně promrhávány finanční prostředky z různých zdrojů. Jakési odborné
zastřešení skanzenů by poskytovalo zřizovatelům (krajům, obcím, nebo i různým
fondům) záruku účelně vynakládaných
prostředků.
Z osobní zkušenosti znám a poněkud jsem
Naštěstí nerealizované návrhy pro „skanzen“ i sledoval vznik tzv. Podkrušnohorského
v ZOOparku Chomutov.
skanzenu v chomutovském ZOOparku,
který se veřejnosti prezentuje jako dokumentační centrum Krušnohorského
lidového řemesla. Kromě několika větších zemědělských strojů, zakoupených
MUSEUM VIVUM 2010
ve starožitnostech ve Spomyšli, žádné
sbírky nemají. Velmi podivným a řemeslně diletantským způsobem jsou stavěny
jakési objekty, nemající s Krušnohorským
regionem pranic společného. Původní záměr prezentace domestifikovaných zvířat
Evropy ve svém prostředí byl nesmyslně
rozšířen o úkol, který je nad síly a odborné
možnosti jinak kvalitní zoologické zahrady. „Odborný“ punc celému tomuto snažení dává jakýsi místní architekt. Určitou
legitimnost dílu dávají také památkové
orgány, při souhlasu, možná i s vlastní iniciativou, pro umisťování drobných plastik
a malých sakrálních objektů z obcí likvidovaných důlní činností do jejich prostoru. Tyto artefakty by měly jistě důstojnější
umístění v muzejním lapidáriu něž v tomto
disneylandu.
ní především v péči o sbírkové předměty
a aktivní akviziční činnost v dané sběrné
oblasti.
O serióznosti celého projektu svědčí i fakt,
že zde není zaměstnán, ani nespolupracuje žádný odborník. Nedovedu si ani
domyslet, že sem někteří neznalí návštěvníci začnou přinášet různé vybavení. Jak
budou tyto sbírky dokumentovány a ošetřovány? Snad jen na dokreslenou se současná ředitelka alespoň trochu snaží některé zásadní nedostatky řešit, je to však
rozjetý vlak, který už lze jen těžko ubrzdit.
Vrcholem velkorysého a drahého projektu
je záměr na stavbu repliky renesančního
ahníkovského zámku, ze kterého zůstalo
jen trochu pískovcových fragmentů některých článků. Ústecký kraj i město Chomutov jsou na svůj „skanzen“ patřičně pyšní.
Co smysluplného by se dalo v zubrnickém
skanzenu jen za část zde utracených miliónu udělat.
Výhodou především dvou těchto větších
památkářských skanzenů (Veselý Kopec
a Zubrnice) je autentické historické prostředí a pro technické stavby především
původní konfigurace terénu, kde u mlýnů
jsou dochovány původní historické vodoteče – náhony s akumulačními nádržkami,
odvody vody apod. Zde nemusí být nákladně a složitě vytvářen potřebný umělý
reliéf krajiny a složité vodní systémy, které
nikdy nedokáží dokonale napodobit historickou předlohu.
Samozřejmě bych se měl zmínit také
o některých muzeích v přírodě, které jsou
součástí Národního památkového ústavu.
Představitelé památkového ústavu jsou
na název muzeum alergičtí a raději slyší
na ne zcela správný název skanzen. Nejlépe jim v uších lahodí oficiálně používaný,
avšak návštěvníkům ne příliš srozumitelný název „soubor“. Obrovskou předností
těchto skanzenů je spojení obou metodik, jak památkové, tak i muzejní. Muzej-
Základem těchto skanzenů jsou objekty in-situ ležící v původním historickém
prostředí, tedy v obci, nebo v extravilánu
původní krajiny. Doplňováním těchto objektů o další přenesené stavby dokážeme
mnohem lépe rekonstruovat sídelní krajinu
určitého časového období, ve které může
skupina usedlostí tvořit charakteristickou
ukázku vztahu celého sídla včetně odpovídající plužiny. Nebo alespoň doplňováním
nedochovaných hospodářských objektů
rekonstruovat původní hospodářský celek organickým spojením budov včetně
autentické zeleně, popřípadě i s pozemky
náležející k původní usedlosti.
Především v Zubrnicích se shodou náhod
podařilo získat za obcí, podél Lučního potoka, více jak 20 ha pozemků, téměř nezasažených negativními civilizačními vlivy.
Na necelých dvou kilometrech potoka
stávalo pět mlýnů, přičemž k nejstaršímu
z nich patřila i vodní pila a lisovna oleje,
takže ve dvou lednicích vedle sebe byla
tři vodní kola. Pouze jediný z původních
mlýnů se dochoval téměř v původní podobě. Ostatní byly po válce likvidovány.
U nejstaršího z nich se již podařilo vykopat a zachránit původní suterénní části,
na které byla postavena roubená budova
mlýna z Homole a uvnitř se osazuje strojní
zařízení malého uměleckého mlýna. Takže
tímto způsobem byly zachráněny a v jedno spojeny tři památky. Je předpoklad,
SUPLEMENTUM
29
30
SLA Zubrnice, zahájení rekonstrukce uměleckého složení.
že se naleznou finanční prostředky i k rekonstrukci vodní pily s lisovnou oleje, což
by bylo v rámci republiky velmi zajímavé
a téměř unikátní. Ostatní tři mlýny si na rekonstrukci musí počkat snad až jednu
generaci. Pro jejich přiblížení a popularizaci chceme kolem nich vytvořit alespoň
mlynářskou naučnou stezku s informační
tabulí u každého z nich. Stezka povede
po původních obnovených cestách.
Při této souvislosti je třeba se i zmínit, že
celý tento prostor je již několik let svépomocí upravován do původní podoby odpovídající polovině 19. století, přesně dle
map stabilního katastru. Začínáme likvidací náletů, kultivací původních políček a výsadbou tradičních místních odrůd ovocných dřevin (zásadně jen vysokokmeny)
a samozřejmě i obnovou původních cest.
Celé toto území má být chápáno jako malé
ekomuzeum, ve kterém je přesně dle původní skutečnosti rekonstruována historická plužina. Tak velká koncentrace vodních staveb na jednom místě, neporušená
členitá krajina i pěkné přírodní prostředí je
z hlediska evropských skanzenů unikátní.
Zubrnický skanzen tím má obrovský po-
MUSEUM VIVUM 2010
tenciál k dalšímu rozvoji.
Bohužel velkou nevýhodou skanzenů pod
památkovým ústavem je jejich podfinancování, jak z hlediska stavební činnosti,
tak i nedostatkem mzdových prostředků.
To je oproti jiným skanzenům velký hendikep, který je v nepoměru k jejich kvalitám i odborné práci, potažmo i zájmu veřejnosti. Další nevýhodou těchto skanzenů
v živých vesnicích a původním prostředí
je nemožnost jejich provozního oddělení
od běžného života obce, popřípadě i dopravního provozu. Klade to větší nároky
na průvodcovskou činnost (provádění
všech návštěvníků od objektu k objektu)
a jsou tu i rušivé vlivy při velkých akcích,
kdy nám někdy nekulturní motoristé projíždí návsí během vystoupení souborů.
Závěrem svého vystoupení bych rád oprášil a mladším kolegům připomněl metodický materiál z roku 1981, zpracovaný
předními českými a slovenskými odborníky, vydaným v rožnovském skanzenu
pod názvem Národopisná muzea v přírodě
– teoretická a metodická východiska k realizaci. Bez drobného politického balastu
v úvodu, který byl v tehdejší době povinnou úlitbou, aby byla akce podporována,
a po doplnění závěrečných části o novou
legislativu by mohl v plném znění platit nadále. Proto bych se plně přimlouval
za to, aby po výše uvedených drobných
úpravách byl znovu vydán, nejlépe rožnovských skanzenem či Českým svazem
muzeí v přírodě a samozřejmě i ve spolupráci s Národním památkovým ústavem,
aby tak jeho metodické působení pokrylo
celé spektrum zabývající se budováním
a provozem skanzenů.
Právě důsledné využívání a akceptování metodických pokynů z této publikace
může být i dobrým vodítkem nejen pro
správy skanzenů, ale i pro jejich řídící orgány, či eventuální velké sponzory. Zde
se především dozví, že muzeum v přírodě
musí usilovat o vědeckou interpretaci života a kultury v minulosti formou specializované expozice ve volné přírodě. Už touto první definicí vypadne ze skupiny muzeí
v přírodě mnoho pouze komerčních či diletantsky vytvářených institucí. Kde jinde se
dozví, co je v daném případě rekonstrukce
sídelní krajiny, co skupina expozičních objektů, jakou funkci zde plní zeleň a jakou
krycí zeleň, jak rekonstruovat biotop, co
je pomocný sbírkový fond apod. Zde také
nalezne odpověď na to, co si představujeme pod pojmem originál a kopie, vědecká
rekonstrukce (částečná nebo úplná) a co
pod pojmem účelová kopie nebo účelová
rekonstrukce. Zde se rovněž dozví, co má
předcházet výstavbě muzeí v přírodě, tedy
nejprve ujasnění koncepce, jak z hlediska
regionálních předpokladů, tak typového
zařazení, historického vymezení a určení
tématického zaměření. Mimo vlastní koncepci je nutné zvážit i odborné vědecké
podmínky realizace, přírodní podmínky
realizace, ekonomicko-technické podmínky (garance návštěvnosti), organizační
podmínky, poté nastanou přípravné práce
výstavby, úkoly při vlastní výstavbě, úkoly provozu a v závěru pak už jen vlastní
programová náplň v souvislosti s velkými
akcemi, programy pro školy atd. Dost obsáhlá a z hlediska správy majetku důležitá
je i pasáž se zásadami pro správu sbírek.
Při koncipování expozic v přírodě nutno
také rozlišovat obecný model, teoretický
model či model expoziční. Prostor je také
věnován vytváření informačního systému
v těchto muzeích. V dnešní době by asi
už neobstál, tam prezentovaný návrh sítě
muzeí v přírodě. I když jeho myšlenka byla
velmi potřebná, nelze dnes již direktivně
určovat co kde ano a co ne. Dnes vše
vzniká dle místních podmínek, finančních
možností a mnoha dalších faktorů.
Jsem hluboce přesvědčen, že nepatrně upravené opětovné vydání publikace
Národopisná muzea v přírodě v dnešní
době nedostatku finančních prostředků
by mohlo výrazně ovlivnit hospodárné nakládání s financemi při tvorbě a provozu
expozic v přírodě.
31
SUPLEMENTUM
MUZEUM V PŘÍRODĚ –
PROSTOR PRO
REVITALIZACI
TRADIČNÍCH
TECHNOLOGIÍ?
Václav Michalička
32
Tento příspěvek je koncipován nejen jako
teoretické zamyšlení nad některými možnostmi poslání etnografických muzeí v přírodě, ale také trochu jako úvaha nad mírou
pravdivosti, kterou jsou schopny v sobě
obsáhnout.
Etnografická muzea v přírodě představují
a prezentují zaniklé skutečnosti v takovém
prostředí a takové podobě, která vyvolává
dojem původní reality. Nutně zde však již
po desetiletí vyvstává mnoho otázek o poslání a smyslu těchto specifických institucí. Několik takových základních otázek
například zní: Musí být v muzeu v přírodě
zobrazena pravda? Nebo stačí v rámci
prezentace tradičního prostředí a způsobu
života vizuální shoda s historickou předlohou? Budou v budoucnu dostačovat pouze fotografie, plány, popisy lidových staveb a jejich hospodářského zázemí – nebo
je třeba zachovat přímo celkovou situací
i s technologickými postupy pro budoucí
generace?
Při výstavbě i provozu muzeí v přírodě je
třeba mít na paměti, že jejich prezentační
forma umožňující sugestivní vjemový návrat do minulosti se může velice snadno
stát ošidným nástrojem hry s iluzí. Zcela
jistě už nelze opětovně vytvořit konkrétní
již zaniklou realitu historického životního
prostředí a to co se v muzeích v přírodě
uskutečňuje je fakticky nová přenesená
metarealita vycházející z historických skutečností.
K provedení obrazu kompletnějšího historického životního prostředí nemohou dnes
postačovat pouze originální objekty, neboť
představují jenom torza původních situací
a tak pokud se nespokojíme při tvorbě
muzea v přírodě výhradně s tezaurem autentických staveb a chceme vytvořit mnohem celistvější a čitelnější obraz minulosti
v širším kontextu – musíme zákonitě přistoupit k rekonstrukcím zaniklých jevů.
Jsou ovšem tyto rekonstrukce v muzeích
v přírodě opravdu možné? Rekonstrukce
– to je vlastně pouhé hledání odpovědí
na otázky, jsou to hypotézy, možnosti –
MUSEUM VIVUM 2010
nikdy ne skutečná realita. Pokud se ovšem muzeum v přírodě vydá právě cestou
rekonstrukce historického životního prostředí, mělo by se zároveň stát i jakýmsi
experimentálním střediskem, jehož snahou a náplní bude revitalizace tradičních
technologií, které byly nedílnou součástí
historické reality a de facto jí vytvářely.
Tezaurus originálních objektů obsahující
zachované autentické výpovědi má zcela
jistě vysoký, ačkoliv již neúplný informační
obsah a paměťové využití. Jaký informační
potenciál ale v sobě mají obsahovat nově
provedené kopie a rekonstrukce? Mají
rovněž plnit paměťovou funkci? Nebo jejich budování je pouhou vizualizací celkové situace, která by jinak pohledově zůstala neúplná a torzovitá?
Budování novostaveb může lehce sklouznout i do tvorby jakýchsi historických kulis, nebo se také vydat cestou kombinace
tradičních postupů a materiálů s technologiemi a materiály moderními. Tato kombinovaná možnost je v současné době
v českých i slovenských muzeích v přírodě
patrně nejvíce používána. Cílem je zajištění nově vystavěným objektům mnohem
delší životnost, která je ovšem velmi sporná a navíc stavby ztrácí výrazným způsobem interpretační a informační schopnosti
vypovídající o historických skutečnostech.1 Pokud se nedodrží tradiční technologie a materiály, dochází k odrazu
minulosti v hodně pokřiveném zrcadle.
Jaký má ale takovýto zdeformovaný obraz
společenskou a kulturotvornou úlohu? Je
tak vlastně vědomě prezentována nepravda a z etického hlediska by tyto moderní
technologie i materiály měly být znatelně
přiznány a odlišeny od těch tradičních. Vědomá lež se totiž v takovýchto institucích
kulturně-paměťového typu stává z etického hlediska velice problematickou a diskutabilní záležitostí.
Autentické objekty lidové architektury dosud stojící na svém původním místě jsou
schopny mnohých výpovědí, které obohacují významnou měrou právě kulturní
paměť naší společnosti. Tyto stavby však
nutně podléhají konečnému zániku a jejich přímá výpověď mizí. Sdělení v nich
zakódovaná se tak vytrácejí, čímž dochází
ke ztrátě informací o specifických činnostech spjatých s lidskou kulturou. A ačkoliv
tedy objekty velice snadno mohou podlehnout zkáze, původní technologie mají
určitou šanci na zachování pro další generace. Touto šancí je jejich cílená revitalizace – tedy smysluplné oživení a předávání
znalostí dále. Základem a primárním východiskem úspěšné revitalizace tradičních
technologií by mělo být jejich důkladné
poznání, ze kterého teprve následně může
vycházet případné oživení. Oživení již neznámé či značně pozapomenuté technologie předchází rekonstrukce požadovaných
výrobních postupů, při jejímž provádění se
nutně dostáváme do roviny experimentu,
neboť výsledek odpovídající historické realitě často musíme pracně a opakovaně hledat. Experiment či spíše řada mnoha experimentů a následně provedená rekonstrukce mají za úkol potvrdit, ověřit, dokázat či
vyvrátit teorie, a vytvořit tak podmínky pro
obnovení znalostí technologií. Uskutečněné experimenty a úspěšná rekonstrukce
ještě rozhodně nemusí být revitalizací. Tou
by se mělo stát až aktivní účelové používání technologie pro konkrétní poslání. Zrekonstruovanou a experimentálně ověřenou
technologii je možné se pokusit revitalizovat vhodným aplikováním.
Cíl provedených rekonstrukcí technologií
by měl být především v hodnotové rovině,
tak aby tyto hodnoty vědeckého, historického a kulturního rázu se podílely na již
zmiňovaném zachování a oživení paměti.
Hledání odpovědí na mnohé otázky a rekonstrukce zaniklých jevů je vlastně procesem poznání určitých principů vlastní
(lidské) kultury, který následně zcela zákonitě vede v konečném důsledku i k jistému sebepoznání a sebeidentifikaci. A právě uvědomění si své kulturní podstaty je
velice důležité při hledání identity jednotlivce či společenství. Revitalizaci tradičních technologií pak můžeme chápat jako
specifickou formu animace lidské kultury.
SUPLEMENTUM
33
K znovuoživení archaických technologií se
v praxi přistupuje z různých příčin a potřeb, klíčovým faktorem je ovšem snaha
o uchování znalostí před definitivním
zapomněním. Aby však nová společenská poslání technologií měla opravdové
opodstatnění v rovině kulturní paměti,
musí bezpodmínečně vycházet z prokázané a ověřené historické reality. Důležitou
otázkou se tak stává výsledná podoba
revitalizace, a zda bude provedena v plně
funkční formě, neboť se zde objevuje reálné nebezpečí pouhých reminiscencí
na tradiční stavitelství, tradiční rukodělnou
výrobu a podobně.2
34
Etnografická muzea v přírodě jsou skutečně svébytnými zařízeními orientujícími
se na kulturní paměť, která se však vymykají běžné praxi muzejní i památkové
peče. Jejich podstatu tvoří objekty, jejichž
reálná historická výstavba byla tradičními
technologiemi provedena. Muzea v přírodě jsou tedy s tradičními stavebními postupy a technikami zákonitě propojena.
Nezbytná přítomnost archaických technologií v těchto institucích přímo předurčuje
potenciálnost jejich aktivní, úspěšné revitalizace. Technologie v muzeu v přírodě
tak zapojením do kulturotvorného procesu
získávají svou novou společenskou funkci a opodstatnění. Muzea v přírodě proto svými možnostmi představují určitou
eventualitu uskutečnění kvalitní a celistvé
revitalizace tradičních technologií.
Muzea v přírodě lze zjednodušeně chápat
jako určitou formu zhmotnělé paměti lidské společnosti, která je jistým záchranným bodem v hledání sama sebe v složitém a částečně odosobněném světě. Coby
svébytné paměťové instituce uchovávající
specifické a konkrétní prvky určitých lidských činností by měly poskytovat možnosti poznání, uvědomování si a ztotožňovaní se skutečnostmi spjatými s lidskou
kulturou. Východiskem pro budování muzeí v přírodě byly a jsou autentické objekty, kdy snahu o jejich záchranu a uchování
zcela logicky doplňuje i úsilí o záchranu
a uchování informací o lidské společnos-
MUSEUM VIVUM 2010
ti v nich obsažených.3 Dekódování těchto
informací, jejich vyhodnocení a následné
využití je patrně jedinou možnou cestou
k znovuoživení již nepoužívaných, zapomenutých a zaniklých technologií.
Jak již bylo nastíněno, nedostatek autentických objektů v terénu vhodných
k transferu do muzea v přírodě vedl v poslední době k výraznému navýšení počtu
výstavby kopií a vědeckých rekonstrukcí.
Tyto tendence jsou v plné míře patrné
i u muzeí v přírodě na území České republiky. A opět se zde vracím k otázce, jaká je
vlastně jejich úloha vedle autentických (ač
samozřejmě mnohými instalačními zásahy, opravami, rekonstrukcemi, konzervací
atd. již částečně modifikovaných) přenesených objektů? Je to pouze role substitutů, které mají nahradit nedostávající se
autentický materiál, aby podávaný obraz
historických skutečností byl v co největší
komplexnosti, se zachovanými logickými
hospodářsko-ekonomicko-společenskými vazbami? Nebo zde dochází právě
k oné revitalizaci tradičních technologií,
aby byly znovu v identické podobě oživeny a opět sloužily lidské kultuře?
Muzea v přírodě, u nichž je patrná snaha o rekonstrukci historického životního
prostředí, se pokoušejí o znovuoživení již
neexistujícího zaniklého světa.4 Vytvořená
nová realita odpovídající či se přibližující
historické realitě vybízí k dalším aplikacím, a to nejen z oblasti materiální kultury založené na konkrétních technologiích,
ale také z oblasti duchovní kultury – vše
ve vzájemné provázanosti a symbióze.
Velká atraktivita vytvořeného prostředí
ovšem hrozí značným rizikem komerčního
zneužití. Při rekonstrukci historického životního prostředí je opravdu výrazné také
nebezpečí upuštění od výrobních postupů shodujících se s autentickými postupy
a technologiemi a přistoupení k pouhému
přizpůsobení těch novodobých vizuální podobě původních. To je patrně cesta
k definitivní ztrátě těchto znalostí a vytvoření důmyslné lži. Může tak dojít k falešné
rekonstrukci provedené úmyslně takovým
způsobem, aby pozorovatel byl ošálen
a předkládanou lež nerozpoznal.5 Získané poznatky pak v tomto případě neslouží
k realizaci přenesené historické „metareality“, ale jakési historické „pseudoreality“.
Vytvářený obraz minulosti může být snadno pokřiven, znehodnocen a revitalizace
tradičních technologií tak ztrácí na významu a poslání. Bohužel mnohá muzea v přírodě se nejednou vydají touto cestou, kdy
rekonstruované objekty slouží spíše jako
kulisy pro komerčně atraktivní programy
a pořady.6
ekonomické, byrokratické a komerční vlivy tuto revitalizaci natolik znemožňují, že
muzea v přírodě jsou nucena vydávat se
cestou, která nesplňuje odborné vědecké
nároky. Tím dochází k falešné prezentaci
historické reality a pokřivení kulturní paměti s nezanedbatelným negativním společenským dopadem.
Muzea v přírodě svým charakterem sice
splňují podmínky experimentálních center,
která jsou jedinečnou šancí, jak revitalizovat tradiční technologie v co nejreálnější
a historicky identické podobě, ale mohou se těmito experimentálními středisky
skutečně stát? Finanční mechanizmy nutí
k rychlé a pokud možno trvalé výstavbě,
což vede k jejímu svěřování subdodavatelským stavebním firmám, které nejsou
a ani nemohou být plnohodnotnými nositeli znalostí a dovedností tradičních technologií. Navíc k zadaným pracím přistupují
jako k běžné stavební termínované zakázce závislé na čase a financích a ne jako
k vědeckému experimentu.7 Tímto přístupem se muzea v přírodě víceméně vzdávají možnosti stát se mezigenerační spojnicí a nositelem tradičních a archaických
technologií a vydávají se cestou efektní vizualizace ne nepodobné filmové digitálně
tvořené iluzi.
35
Na závěr je třeba si ještě jednou položit
onu otázku, zda jsou funkční revitalizace
tradičních technologií v muzeích skutečně
možné a zda je i následná výstavba a provozovaní těchto institucí na základech zrekonstruovaných a znovuoživených znalostí a dovedností opravdu reálná a uskutečnitelná? Osobně se ovšem domnívám,
že tato klíčová otázka je jen velmi těžko
zodpověditelná. Muzea v přírodě již ze
své podstaty v sobě potenciál pro kvalitní,
společensky a kulturně prospěšnou revitalizaci tradičních technologií určitě obsahují. Bohužel současné stavební normy,
SUPLEMENTUM
POZNÁMKY
1
Zkušenosti z výstavby muzeí v přírodě již
prokázaly, že mnohé moderní technologie nezajišťují dlouhou životnost, ale naopak výhledově
způsobují velmi nákladné problémy z údržbou
a těžkosti s odstraněním vzniklých vad a poruch.
36
LITERATURA
BUREŠ, Pavel. Národopis a památková péče.
Národopisný věstník XXVI (68), 2009, č. 1, s.
221–229.
BRANSTETTROVÁ, Marie – LANGER, Jiří. Věrohodnost a pravdivost prezentování lidové kultury v expozicích muzea v přírodě. Národopisné
2
Srov. DRÁPALA, Daniel. Předpoklady etno- aktuality, roč. 7, č. 3/4, s. 193–197.
grafických muzeí v přírodě k prezentaci lidové
kultury. Muzeum: Muzejní a vlastivědná práce, DRÁPALA, Daniel. Předpoklady etnografických
roč. 47, 2009/1, s. 7–8.
muzeí v přírodě k prezentaci lidové kultury.
Muzeum: Muzejní a vlastivědná práce, roč. 47,
3
Úloha autentických originálních objektů, 2009, č. 1, s. 3–18.
coby klíčového pramene je pro muzea v přírodě
nezastupitelná a nelze ji v žádném případě pod- KIRIPOLSKÝ, Milan. Špecifiká prezentačních foceňovat ani opomíjet. Srov. LANGER, Jiří. Mu- riem v múzeu v prírode. Múzeum 1992, č. 1, s.
zeum v přírodě jako forma tezaurace památek 12–15.
lidového stavitelství. Národopisné aktuality, roč.
13, 1976, s. 179–180.
LANGER, Jiří. Atlas památek. Evropská muzea
v přírodě. Praha 2005.
4
Charakter muzeí v přírodě se k takovémuto
přístupu a snahám svou podstatu již sám nabízí, LANGER, Jiří. Aplikace zahraničních zkušeností.
což ale při jejich budování rozhodně není samo- In Rožnovská konference: Místo a poslání muzeí
zřejmostí, neboť možností a rozmanitě pojatých v přírodě v socialistické kultuře. Ostrava: Krajkoncepcí je mnohem více. Srov. LANGER, Jiří. ské kulturní středisko, 1979, s. 70–77.
Atlas památek. Evropská muzea v přírodě. Praha
2005, s. 7–16.
LANGER, Jiří. Muzeum v přírodě jako forma tezaurace památek lidového stavitelství. Národo5
Slova „však on návštěvník nic nepozná“ za- pisné aktuality, roč. 13, 1976, 179–184.
znívající od některých současných tvůrců muzeí
v přírodě jsou neopominutelným a závažným LANGER, Jiří. Generační aspekt prezentace lidovarováním výmluvně vypovídajícím o některých vé výroby v muzeích v přírodě. In Lidová výroba.
dnešních přístupech.
Její dokumentace a prezentace. Vsetín: Okresní
vlastivědné muzeum Vsetín, 1995, s. 4–13.
6
Muzea v přírodě často tradiční způsob života prezentují formou pořadů pro návštěvníky. MICHALIČKA, Václav. Využití a smysl „experiOvšem pouhé ukázky, byť jsou pro veřejnost mentální“ a „aplikované“ etnografie. Národopisatraktivní, informativní a poučné, nelze pova- ný věstník XXVI (68) 2009, č. 1, s. 227.
žovat za rekonstrukci a znovuoživení zaniklých
jevů.
MONTANER, Josep Maria. New Museums. New
York 1991.
7
Experiment totiž potřebuje neustálé ověřování a konfrontaci, a to pro stavební firmy jako SEVAN, Olga. Na puti k muzeju 21. veka. Muzeipodnikatelské subjekty, není možné, neboť se zapovedniki. Moskva, 1991.
předem nedají stanovit náklady, dodržet množství materiálu a odhadnout konkrétní pracovní RENTZHOG, Sten. Open air museums (The hisúkony
tory and future of a visionary idea). Carlsson,
Jamtli, 2007.
MUSEUM VIVUM 2010
SCHEUFLER, Vladimír. Národopisná i jiná muzea v přírodě (skanzeny). Český lid 82, 1995, č.
4, s. 336–340.
SOUČEK, Jan. Zkušenosti ze spolupráce muzeí
a památkové péče. In Rožnovská konference.
Místo a poslání muzeí v přírodě v socialistické kultuře. Ostrava: Krajské kulturní středisko
1979, s. 60–69.
ŠULÉŘ, Petr. Autenticita – identita, aneb o potřebě užitečného napětí. Národopisné aktuality 17,
1980, č. 2, s. 73–75.
WOITSCH, Jiří. K2CO3 + 894°C + 138,2G/mol +
experiment = Podivínství aneb legitimní výbava
historika? In IX. sjezd českých historiků, Pardubice 6.–8. září 2006, Sv. II, Historie v kontextu
ostatních vědních disciplin. Brno – Pardubice – Praha – Ústí nad Labem: Sdružení historiků
České republiky (Historický klub 1872) 2006, s.
443–453.
37
ZÁVADA, Antonín. Prezentace techniky a technologie v expozicích muzeí v přírodě. In Museum
vivum I. Konference muzeí v přírodě 28.–30. 9.
1983. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm 1985,
s. 93–104.
SUPLEMENTUM
POZNÁMKA
K ZOBRAZOVÁNÍ
V MUZEÍCH V PŘÍRODĚ
Jitka Matuszková
38
Jako studentka etnografie jsem před léty
neuznávala takové projevy lidové kultury,
které nebyly autentické, v kontextu přirozeného prostředí a přirozeného času.
Jako začínající památkářka jsem oceňovala jen ty stavby, které se dochovaly in situ.
Muzea v přírodě – to pro mě byly uměle
vytvořené vesnice, v lepším případě autentické stavby vytržené ze svého přirozeného prostředí, v horším více či méně zdařilé kopie. Popudem k postupné změně
názorů byla počátkem sedmdesátých let
návštěva bulharské památkové rezervace
Boženci, která se nachází v horském údolí jižně od města Veliko Tarnovo a slouží
také jako muzeum v přírodě.1 Procházka uličkou řemeslnických dílen, v nichž
kováři, řezbáři, barvíři, tkáči, provazníci,
kovotepci apod. provozovali své řemeslo
v přirozeném prostředí, ve mně vzbudila
silný zážitek, dodnes nezapomenutelný.
Fascinace tím, jak také může vypadat přirozená a živá prezentace v muzeu pod širým nebem.
Památkářská praxe pak ukázala, že přes
veškerý památkářský fundamentalismus
je obtížné, ba někdy nemožné uchovat
lidové stavby in situ v neporušené podobě a s použitím tradičních technologií. To
ostatně zaznělo již nejednou na těchto seminářích. V prvním případě je třeba vycházet z toho, že lidovým dům, pokud je trvale
obydlen, se chová jako živý organismus,
který se přizpůsobuje stále náročnějším
obytným potřebám uživatelů a hospodářskému provozu. Užití tradičních technologií
a materiálů zase naráží na platné normy,
neznalost těchto technologií stavebními
firmami a scházející odpovídající stavební
materiál (zaniklé hliníky, nedostatek hašeného vápna).2 Ani v případě, že památku vlastní obec a slouží reprezentaci této
obce (muzeum, výstavní prostory), se vždy
nedaří uplatnit tradiční technologie, protože investor vyžaduje pokud možno bezúdržbový provoz a na popud projektanta
a stavební firmy dá přednost současným
materiálům a technologiím, např. sanačním omítkám (dům čp. 155 v Lanžhotě,
okr. Břeclav). Na základě těchto zkušenos-
MUSEUM VIVUM 2010
tí si stále silněji uvědomuji význam muzeí
v přírodě, která jediná mohou shromáždit
celou sociální a typologickou škálu lidových staveb v jejich historické podobě,
jsou jakýmisi strážci genofondu. A měla by
při jejich údržbě, případně rekonstrukcích
důsledně uplatňovat tradiční technologické postupy a materiály. Při počtu státních
muzeí v přírodě u nás a jejich různorodých
potřebách stran stavebních technik a postupů (dřevěné stavby, hliněné, hrázděné,
kamenné a jejich kombinace) a na druhé
straně ohraničeném množství finančních
prostředků – ostatně stát a státní instituce
jsou vesměs špatnými hospodáři s náročnou a drahou administrativou – a požadavků na to, co by stát měla financovat je více
než peněz – je nemožné, aby každé z těchto muzeí živilo specializovanou skupinu,
která bude studovat a oživovat tradiční
technologie. Muzea by měla shromažďovat sumu poznatků, ale jejich, někdy experimentální, převádění do praxe vidím spíše
jako příležitost pro spolupráci s:
1. dobrovolníky (sem lze zařadit např.
kolegy z pardubického a josefovského ústavu, kteří již několik let pořádají
Hliněné dny ve Rtyni v Podkrkonoší, při
nichž se dobrovolníci podílejí na vlastním zpracování hlíny a zkoušení pytlovaných omítek při obnově konkrétní
památky a následném vyhodnocování
nejvohdnějších postupů),
2.mecenáši – např. pan Vlček z Lysovic,
který začal experimentovat s hlínou
jako stavebním materiálem při obnově
svého domu, vyzkoušel všechny známé
techniky a postupy, což zdokumentoval
Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.3 Zkušenosti a poznatky s hliněnými
technologiemi nadále využívá ve své
živnosti,
3.specializovanými firmami (tesařskými,
pokrývačskými – došek, šindel aj.),
4.občanskými sdruženími, např. Sdružení hliněného stavitelství4 již několik
let marně usiluje o zařazení hliněných
technologií do osnov příslušných odborných škol a učilišť (opět otázka platných norem), proto samo organizuje
placené kurzy práce s hlínou a nemá
o zájemce nouzi. Také svou činností
posouvá hlínu jako stavební materiál
k potřebám dnešního člověka a jejímu
užití v dnešní stavební praxi.
Mají-li být muzea skutečnými strážci genofondu staveb, musí být jimi prezentované stavby pravdivé, to znamená užívat jen
tradiční materiály a odpovídající stavební
technologie a postupy, jinak neuchovají
sumu poznání a stanou se z nich komerční
pasti na turisty.
39
SUPLEMENTUM
POZNÁMKY
1
LANGER, Jiří. Evropská muzea v přírodě.
Praha: Baset, 2005, s. 33.
Více o tom srov. např. MICHALIČKA, Václav.
Některé aspekty revitalizace tradičních technologií lidového stavitelství. Národopisná revue 20,
2010, č. 2, s. 79–83.
2
Projekt videoedice Lidová řemesla a lidová
umělecká výroba, II. řada – díl II. Hliněný dům.
Strážnice 2003. Doprovodnou publikaci napsala
Věra Kovářů.
3
40
4
Cíle: Nepálená hlína je uznávaným materiálem jak pro své přednosti spojené s energetickými úsporami, tak i pro příznivé působení
na zdraví člověka. Sdružení hliněného stavitelství sdružuje zájemce o nepálenou hlínu a další přírodní materiály, podporuje užití nepálené
hlíny v nových stavbách a podporuje ochranu
a záchranu existujících hliněných staveb jako
součásti našeho kulturního dědictví. Viz: http://
www.hlina.info/, staženo 14. 9. 2010.
MUSEUM VIVUM 2010
JSOU MUZEA V PŘÍRODĚ
VZOREM PRO MAJITELE
VESNICKÝCH OBJEKTŮ?
Vladimíra Paterová
Miroslav Madaj
Muzea v přírodě (skanzeny) by měly být
příkladem pro vlastníky vesnických objektů, měly by v péči o objekty lidové architektury důsledně aplikovat vzorové principy péče o vesnickou architekturu. V praxi
však často dochází k takovým realizacím,
při nichž se ve skanzenech objevují zcela
nevhodné přístupy, pracovní postupy i nepřijatelné materiály, které nejsou v souladu
s odbornou metodikou památkové péče.
Pro náš příspěvek jsme si vybrali skanzen
lidového stavitelství Veselý Kopec na Vysočině, vesnickou památkovou rezervaci
Hlinsko a památkovou zónu Svobodné
Hamry, na kterých chceme ilustrovat přístupy, které by se ve skanzenech a muzeálních objektech lidové architektury neměly aplikovat.
Skanzen Veselý Kopec i uvedená plošně
chráněná území jsou každoročně navštěvovány tisíci návštěvníky, z nichž je velké
množství vlastníků památkově chráněných objektů nebo objektů na územích
s plošnou památkovou ochranou, kteří
zde hledají inspiraci a praktické zkušenosti. Bohužel zde však často nachází zcela
nevhodné příklady péče a aplikaci nepřijatelných postupů. Připravili jsme prezentaci
nevhodných i těch lepších příkladů z praxe. Nechceme v žádném případě snižovat
zásluhy o zachování objektů umístěných
ve skanzenu na Veselém Kopci nebo
v Hlinsku. Je zcela nesporné, že bez osobní iniciativy pracovníků památkové péče
by došlo k zániku objektů lidové architektury v centru Hlinska. Jedná se nám hlavně o zlepšení situace v řešení některých
detailů a upozornění na materiály, které
by se ve skanzenech objevovat neměly.
Cílem našeho příspěvku je zlepšení spolupráce mezi pracovníky skanzenu a specialisty Národního památkového ústavu.
Za zcela tristní považujeme stav, kdy se
nepřijatelné postupy objevují v zařízení,
jehož provozovatelem je právě Národní památkový ústav a doufáme, že tento
náš kritický příspěvek bude podnětem pro
zlepšení situace.
SUPLEMENTUM
41
Veselý Kopec, skanzen
LA, „přenesený“ objekt
byl postaven z pěnosilikátových tvárnic. Nejedná se o příklad vhodný
následování – při provádění kopie ve skanzenu
by mělo být respektováno i původní materiálové
složení domu.
Veselý Kopec, skanzen
LA, při použití omítek
pro spárování dřevěných
konstrukcí dochází k odtržení spáry od dřeva
a následně k vypadnutí.
Zde snaha o doplnění
spár v hliněné vymazávce je chybná – zcela
zřejmě nebyly doplněny
plevy a sláma a hmota
obsahovala velké množství vody, po vyschnutí
rozpraskala.
42
Veselý Kopec, skanzen
LA, pálená krytina byla
u historických objektů
vždy dotažena až k líci
štítu bez přesahu a bez
plechování závětrné lišty, s podmazáním krajní
řady bobrovek.
MUSEUM VIVUM 2010
43
Veselý Kopec, skanzen LA, opět zcela nepochopi- Veselý Kopec, skanzen LA, způsob provedení
telná kombinace omítaného a kamenného zdiva, svodu z materiálu poplastovaný plech není určitě
navíc velmi špatně provedeného ve stylu „divo- vhodný.
činy“.
Veselý Kopec, skanzen LA, použití „vznášejících se“ šambrán kolem oken.
Vždy musí být respektovány zásady tektoniky – sloupky šambrány nesoucí nadpraží musí být podepřeny. Zde tedy chybí podokenní římsa. Je
to zcela běžný jev u soudobé rádoby architektury.
SUPLEMENTUM
Veselý Kopec, skanzen
LA, kamenné ostění by
mělo být opatřeno nátěrem v barevnost shodné
s barevností ploch objektu. Použití plechově
působícího nátěru není
vhodným příkladem pro
majitele památek – vhodné je použití vápenného
nátěru klasickým vápenným nátěrem!). Dochází
k rozpadu pískovcových
desek na zápraží.
Veselý Kopec, skanzen
LA, zcela nepřijatelný
pokus o analytismus –
na jiném místě je zřejmé,
že objekt je vyzděn z pěnosilikátových tvárnic.
44
Veselý Kopec, skanzen
LA, další zcela nepřijatelný pokus o analytismus – na jiném místě je
zřejmé, že objekt je vyzděn z pěnosilikátových
tvárnic.
MUSEUM VIVUM 2010
Veselý Kopec, skanzen LA, poměrně dobře vyzděná zeď z kamenného materiálu, ačkoliv řádky by měly být přísně vodorovné, použity by
měly být i menší kameny. Zásadním nedostatkem je však skutečnost,
že v tomto případě by měla být zeď vždy opatřena omítkou, kamenné
zdivo nebylo určeno pro prezentaci. Opět černo-bílé barevné provedení
roubených konstrukcí je nevhodné.
Veselý Kopec, skanzen LA, nevhodné je zejména osazení velkého okna ve štítě objektu.
SUPLEMENTUM
45
Hlinsko, památková rezervace Betlém, patrná
snaha o autenticitu –
vhodné je použití dřevěného šindele a barevně
natřených oken, nevhodný je způsob očištění
roubených konstrukcí
od bílých vápenných
nátěrů, kterém byly pro
dřevěné stavby typické.
Hnědo-bílé provedení
vnějšího vzhledu není
vhodné. Další závadou je
vybetonování kamenné
podezdívky bez respektování původního způsob zdění.
46
Hlinsko, památková rezervace Betlém, špatně
provedená vyzdívka podezdívky s použitím
betonu. Způsob vyzdění
nerespektuje historické
kladení kamenů nasucho
s minimálními spárami
a s použitím drobných
kamínků.
MUSEUM VIVUM 2010
Hlinsko, památková rezervace Betlém, prezentace polystyrénové
izolace ve spárách roubení není nejvhodnějším
příkladem respektování
původního stavu. Kvůli
špatné nosné konstrukci
vymazávky ve spárách
(optimálně by měly být
použity dubové kolíčky
nebo hustší síť drátů
mezi hřebíky) dochází
k vypadávání vymazávka.
Hlinsko, památková rezervace Betlém, zde je
patrná degradace omítky
vlivem zatékání a vlivem
použití špatného nátěrového systému – akrylátové neprodyšné barvy.
47
Hlinsko, památková rezervace Betlém, zde je
patrná degradace omítky
vlivem zatékání a vlivem
použití špatného nátěrového systému – akrylátové neprodyšné barvy.
SUPLEMENTUM
Hlinsko, památková rezervace Betlém, nepřijatelné je použití nopové
fólie, která je viditelná. Barevnost objektu
v sytě červeném odstínu neodpovídá historické pravdě – při použití
vápenných nátěrů byly
odstíny vlivem vápna
pastelové.
Veselý Kopec, skanzen
LA, kamenný podokenní parapet je proveden
z řezaného pískovce.
Měl by být opatřen nátěrem v barvě fasády,
ale čistě vápenným materiálem (z „kýble“).
48
MUSEUM VIVUM 2010
PRAŽŠTÍ ARCHITEKTI
RODEM Z VALAŠSKA
A JEJICH VZTAH
K LIDOVÉMU
STAVITELSTVÍ
Kateřina Sedlická
Dana Motyčková
Příspěvek vznikl v rámci výzkumného záměru
EÚ AV ČR, v. v. i., AV0Z90580513.
Příspěvek vychází z materiálů Zaměřovací
akce České akademie věd a umění, o které
jsme na minulých seminářích již referovaly.1 Probíhala v letech 1941–1946 a za cíl si
kladla měřením, kreslením a fotografováním
zachytit regionální typy lidového domu.2 Již
na druhé schůzi Komise pro vědecký výzkum, soupis, zpracování a vydávání památek české lidové kultury byl vysloven požadavek na přednostní měření roubených staveb v oblasti Valašska. Pracovní potenciál,
který byl do oblasti Valašska směrován,
odpovídal nutnosti zachytit tradiční stavby,
které v terénu velkou rychlostí mizely obvykle bez nejzákladnější dokumentace.
Ve svém příspěvku jsme se tentokrát zaměřily nejen na samotnou oblast Valašska, ale především na architekty, již zde
zpracovávali své elaboráty pro Zaměřovací akci, kteří byli svým rodištěm a středoškolským studiem úzce spjatí s Valašskem.
V oblasti okresů Vsetín a Zlín3 intenzivně
pracovali při několika výjezdech do terénu
Hutisko – údolí Za Kopcem, pohled na pasekářskou usedlost, 1943, foto V. Hilský.
SUPLEMENTUM
49
v letech 1941 a 1942 architekti Václav Hilský a Rudolf Jasenský, Richard F. Podzemný a Antonín Tenzer a ve skupině studentů pražské Uměleckoprůmyslové školy
– posluchačů školy architektury profesora
Pavla Janáka – se na zaměřování podílel
také Oldřich Skalík.
Václav Hilský
50
Richard F. Podzemný
Antonín Tenzer
MUSEUM VIVUM 2010
VÁCLAV HILSKÝ se narodil 6. září 1909
ve Valašském Meziříčí. Zde absolvoval
na odborné škole pro zpracování dřeva
a rok pracoval jako kreslič na Zemské
gobelínové škole. Od roku 1928 pracoval jako konstruktér v Praze a byl přijat
na UMPRUM do školy architektury prof. O.
Novotného. Absolvoval v roce 1935. Věnoval se především projektování (ovlivněn
konstruktivismem a funkcionalismem).
K jeho raným pracím patří regulační plán
Valašského Meziříčí. Svou znalost lidové
architektury rodného Valašska, doplněnou
poznatky z terénních prací na Zaměřovací
akci, později zúročil i publikačně.4
RUDOLF JASENSKÝ (*19. prosince 1905
v Dolní Vsi u Fryštáku) byl také absolventem odborné školy pro zpracování dřeva
ve Valašském Meziříčí (1923–1926), poté
studoval pražskou UMPRUM – všeobecnou školu kreslení (1926–1928) a speciální
školu architektury profesora Pavla Janáka
(1928–1931). Byl blízkým spolupracovníkem Hilského. Se svými spolužáky z meziříčské odborné školy (Hilským, Podzemným a Tenzrem) vyhrál řadu architektonických soutěží. Projektoval v Praze a Kladně. Za svou ilegální odbojovou činnost byl
2. května 1945 popraven.5
RICHARD F. PODZEMNÝ (*16. března 1907
v Křivé, obec Podlesí u Valašského Meziříčí), rovněž absolvoval na meziříčské
odborné škole pro zpracování dřeva
(1922–1925). V Praze nejprve pracoval
v kancelářích pražských architektů, v roce
1926 vstoupil do všeobecné a roku 1928
do speciální školy pro architekturu na UMPRUM, kde v roce 1931 u profesora Janáka absolvoval. Jako projektant zpracovával mnoho úkolů pro Prahu i další města,
kromě jiných také pro rodné Valašské Me-
51
Velké Karlovice čp. 23 – fojtství, celkový pohled, 1942, foto R. F. Podzemný.
ziříčí (projekt divadla a úprava hřbitova).
ANTONÍN TENZER (*22. prosince 1908 v Kašperských Horách).6 Jako všichni předchozí
byl absolventem odborné školy ve Valašském Meziříčí. Také v Praze na UMPRUM
studoval s předešlými kolegy na škole architektury Pavla Janáka a především s R.
Podzemným úzce spolupracoval, např.
na regulačních plánech Přerova a Valašského Meziříčí, projektu divadla ve Valašském Meziříčí a jiných.
O několik let mladší OLDŘICH SKALÍK (*16.
ledna 1918 v Horní Bečvě) byl, stejně jako
jeho starší kolegové a rodáci, absolventem odborné školy pro zpracování dřeva
ve Valašském Meziříčí, UMPRUM studoval
v letech 1939–1943. K lidové architektuře
se váže jeho ideový projekt vlastivědného
muzea v Rožnově pod Radhoštěm a projekt vzorného statku.7
tech 1941 až 1943. V srpnu roku 1941 vedla studijní cesta prvních dvou jmenovaných
do Valašských Klobouků (čp. 71, 79 a 345),
Návojné (čp. 87), Nedašovy Lhoty (čp. 27),
Střelné (čp. 28, 29, zvonice), Francovy
Lhoty (čp. 67 a 163), Horní Lidče (čp.18),
Lidečka (fojtství), Jasenné (fojtství). V roce
1942 zaměřovali objekty v obcích: Půlčín
(čp. 47), Hutisko (čp.72 a čp. 15 – fojtství),
Solanec (čp. 37), Velké Karlovice (čp. 62,
174, 229), Léskové (čp. 525), Hážovice (čp.
23). V následujícím roce pracovně navštívili
Nový Hrozenkov (čp. 11, 10, 60, 423, 424,
32, salaš č. 666), Bratřejov (čp. 26) a Lutoninu (čp. 46).
V roce 1941 podnikli Podzemný a Tenzer studijní cestu do Tylovic (čp. 39 a 41)
a Velkých Karlovic (čp. 23 – fojtství), v roce
1942 do Valašské Bystřice (čp. 185, čp. 30
– Buřov), Mikulůvky (čp. 15), Oznice (čp. 2),
Nového Hrozenkova (čp. 532 – Bzové, 545
– Soláň), Velkých Karlovic (čp. 16 – Bzové,
Skupina architektů, rozdělená do dvou 37 – údolí Jezerné), Křivého (čp. 62), Vedvojic – V. Hilský s R. Jasenským a R. F. selé (čp. 70), Valašské Bystřice (čp. 188)
Podzemný s A. Tenzrem – pracovala v le- a Ostravice (čp. 102 – o. Frýdek-Místek).
SUPLEMENTUM
52
Solanec – začlenění lidových staveb do krajiny paseky pod Čartákem, 1943, foto V. Hilský.
Studentské výpravy na Valašsko byly
dvě. První se zúčastnilo šest posluchačů
(V. Hradil, M. Libra, Z. Musil, S. Rudolf,
O. Skalík a A. Zikmund) a proběhla v září
roku 1941. Během dvou týdnů zaměřili objekty v Horní Bečvě (čp. 10, 49, 381,
402 – Na Gruni, 357 a 439 – V Kobylské,
433 – Bečovice, 363 – Pod Vysokou, 5 –
V Dolině). Druhá cesta trvala od 15. července do 20. srpna 1942 a zaměřování
prováděli jen čtyři studenti (Hradil, Libra,
Rudolf a Skalík). Práce byla soustředěna
do vzdálených samot a zdokumentovala
objekty v Horní Bečvě (čp. 179 – Na Karlově), Solanci (čp. 19), Prostřední Bečvě
(čp. 112 – Na Kopečku, 107 – Na Skále,
98 – Kněhyně, 36 a 132 – V Jámě, 82 a 84
– Na Suché) a Starých Hamrech (čp. 92).
Tuto velkou cestu doplnil v září téhož roku
průzkum v Prostřední Bečvě (čp. 37 a 38
– Na Zavadilce, 13 – V Gruni) a na Hutisku
(čp. 77 – Za Kopcem), který provedli již jen
dva studenti – Hradil a Skalík.
Stavebně technická a kresebná dokumenVelké Karlovice čp. 131 – Hanzlova osada, pec tace získaná zaměřením 69 objektů (resp.
čísel popisných) přinesla více než 350 lisv jizbě, majitel J. Holčák, 1943, foto V. Hilský.
MUSEUM VIVUM 2010
tů výkresů převážně velikosti formátu cca
A2 a A1. Technické výkresy standardně
zachycují půdorys stavby, řez (obvykle
podélný a příčný) a pohledy na venkovní
průčelí (vždy na štítové, mnohdy na dvorní
a zadní) v měřítku 1 : 20, popřípadě 1 : 50.
Většinou jsou kresleny také detaily, vypracované v měřítku 1 : 10 až 1 : 1. Kresby
představují jak interiéry (především pohledy do světnic, převážně na topeniště), tak
i vnější pohledy na stavení (včetně krajinných vedut). Jsou provedeny tužkou, popřípadě rudkou, převažují však barevné
akvarely. V několika případech byly pořízeny tužkové otisky letopočtů ze stropních
trámů ve světnicích (například Horní Bečva čp. 10 – 1824, čp. 49 – 1837, Solanec
čp. 19 – 1848). Zajímavé, i když ojedinělé, jsou portrétní studie místních obyvatel
(mužů a děvčete – jejich autory jsou Miloš
Lidečko – fojtství, pohled na štítové průčelí,
Libra a Zdeněk Musil).
1941, kresba V. Hilský, R. Jasenský.
O způsobech, jakými bylo zaměřování
prováděno, hovoří písemné zprávy z výzkumů, které byly mnohde samozřejmou
součástí elaborátů. Studenti vypracovávali
celý výkres přímo na místě: „Velké vzdálenosti zaměřovaných objektů (…) vyžádaly
si neobvyklý pracovní postup. (…) Ráno se
vrhli všichni účastníci na objekt, rozdělili si
práci a navečer odnášeli zaměřený objekt
domů.“ A dále: „Cesty k jednotlivým objektům trvaly 2–5 hodin (…) v horách jsme
cestovali pěšky s veškerou výzbrojí na zádech. (…) Postupovali jsme tak, že všechny objekty byly kresleny přímo na místě, Lidečko – fojtství, pec v kuchyni, 1941, kresba
čímž jest zaručena přesnost a pravdivost V. Hilský, R. Jasenský.
přenášené skutečnosti.“ 8
ce u Vlárského průsmyku, odkud jsme šli
Ze studia průvodních zpráv vyplývá, že cestou podél slovenských hranic do Hutě
architekti vypracovávali v terénu kótova- Sv. Sidonie a do Sv. Sidonie. Zde jsme
né podrobné skici, které vynášeli sice již nalezli několik starých objektů, které jsme
v místě pobytu, ale po případném doplně- však nemohli zaměřiti pro blízkost hranice.
ní a upřesnění výkresu v terénu dokončo- Přes Huť (…), Bylnici a Brůmov jsme došli
vali práce až v atelieru v Praze.9 O vynalo- dne 8. srpna do Návojné. (…) Dne 9. srpna
ženém úsilí a o nasazení, s jakým přistu- jsme prohlédli obec Nedašov a Nedašovu
povali k danému úkolu, nejlépe vypovídá Lhotu. (…) Druhého dne přešli jsme horský
zpráva o studijní cestě V. Hilského a R. masiv a přes Požár jsme došli do Střelné.
Jasenského: „Na studijní cestu po Valaš- (…) 13. srpna večer jsme dorazili do Fransku vydali jsme se 6. srpna 1941. Výcho- covy Lhoty (…).“ Dále pokračuje výčet
diskem nám byla poslední železniční stani- navštívených lokalit, obsahující samozřej-
SUPLEMENTUM
53
Studentská skupina při své první cestě
na podzim roku 1941 nepořídila pro špatné počasí žádnou fotodokumentaci. Z písemných pramenů vyplývá, že při druhé
studijní cestě byla fotodokumentace pořízena, avšak v souboru fotografií inventovaných v Generálním katalogu fotografií
v EÚ tyto uloženy nejsou.
54
Valašská Bystřice – židle s vyřezávaným opěradlem z usedlosti čp. 188 z roku 1760, 1942, foto
R. F. Podzemný.
mě informace o objektech zaměřovaných
během cesty. Způsob práce popisují následovně: „Za 26 dnů zaměřili jsme 13 různorodých objektů, které jsme na místě vynesli a v Praze v dalších 20 dnech dokreslili
(…) Cesta, kterou jsme pěšky vykonali činí
cca 140 km. Pracovali jsme bez ohledu
na svátky a neděle. Mimo velmi špatné
deštivé počasí měli jsme velké ubytovací
i zásobovací potíže a často jsme se setkali
se značným nepochopením majitelů chalup, které jsme zaměřovali.“
Součástí dokumentačních prací bylo pořizování fotografických snímků, zachycujících nejen zaměřené objekty. Velký soubor
pochází především od architektů Hilského
a Jasenského (na 380 fotografií), menší
množství fotografií pořídili také Podzemný
(na 40 snímků) a Tenzer (na 65 snímků).10
MUSEUM VIVUM 2010
Obraz výzkumem zachycených staveb
plasticky doplňují písemné průvodní zprávy, které se snaží poskytnout informace
o jejich stáří, stavebnících a stavitelích,
popisují konstrukci, materiál, prostorové
členění a využívání staveb, nezapomínají
ani na popis detailů a výzdoby, mnohde
se věnují také místní terminologii. Vedle
popisu vnitřního vybavení někde podávají
například informace o hygienických poměrech. Především průvodní zprávy architektů jsou poměrně obsažné, je v nich
dáván prostor pro slovní vyjádření skutečností, které nejsou zachyceny stavebně
technickou dokumentací – detailní popis
materiálu roubených objektů, způsobu
zakládání staveb (podezdívky), typů krovu
a krytiny, materiálu a způsobu provedení
podlah, stropů, popis topeniště a další.
Některé písemné elaboráty obsahují také
souhrny, přinášejí i kritický pohled na další vývoj tradičního stavitelství, jehož zánik
autoři vidí jako neodvratný. Zamýšlejí se
i nad možnostmi ochrany nejcennějších
staveb a na jejich způsobu využití.11
ZÁVĚREM
Při studiu fondu, zvláště části materiálu
získaného v letech 1941–1943 pro region Valašska, nalézáme skupinu architektů, kteří se zcela programově soustředili
na tuto oblast. Můžeme dedukovat, že
jejich zájem vycházel z určité znalosti terénu, ke kterému měli blízko nejen svým
rodištěm, ale i společným studiem na odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Patrně právě proto se
jejich profesionální činnost architektů průběžně vracela do rodného kraje. Odrazila
se například ve vypracování regulačního
plánu Valašského Meziříčí, v projektu divadla či úpravě hřbitova pro toto město.
Ze studia tradičního vesnického stavitelství vznikly články Václava Hilského o lidové architektuře na Valašsku. Richard
Podzemný prosazoval v urbanistické tvorbě návrat k filozofii jednoduchosti a součinnosti s přírodním prostředím. Lidová
architektura na Valašsku zůstala inspirativní rovněž pro Oldřicha Skalíka, který se
podle dostupných publikovaných zpráv
účastnil na ideovém návrhu vlastivědného
muzea v Rožnově pod Radhoštěm.
POZNÁMKY
1
SEDLICKÁ, K. – MOTYČKOVÁ, D. Obrazová
a písemná dokumentace hospodářských objektů v jižních Čechách ve fondu Zaměřovací akce
ČAVU (1941–1946). Zpřístupnění fondu a možnosti širokého badatelského využití. In Historické
hospodářské stavby venkova, realita a perspektivy. Praha: NPÚ, ústřední pracoviště v Praze,
2005, s. 29–35; SEDLICKÁ, K. – MOTYČKOVÁ,
D. Kresebná, fotografická a písemná dokumentace vesnického stavitelství na Olomoucku
ve fondu Zaměřovací akce ČAVU (1941–1946).
In Vesnická architektura 1. poloviny 20. století.
Výzkum, dokumentace, ochrana. NPÚ, územní
odborné pracoviště v Praze a Olomouci, 2008,
s. 52–55, 8 obr.; SEDLICKÁ, K. – MOTYČKOVÁ, D. Datované roubené domy na Vsetínsku
a Zlínsku v plánové dokumentaci fondu ČAVU.
In Vesnické stavitelství 1. poloviny 19. století.
Dokumentace, průzkum, památková péče. NPÚ,
ústřední pracoviště v Praze – NPÚ, územní odborné pracoviště v Plzni 2009, s. 50–53.
Podrobnosti o Zaměřovací akci ČAVU viz literatura: PROCHÁZKA, L. Národopisná komise při
České akademii věd a umění a její činnost v letech 1941–1946. (Příspěvek k dějinám české etnografie za 2. světové války). Ročníková práce,
FF UK Praha, 1980, 42 s. (rukopis uložený v EÚ
AV ČR, Praha); PROCHÁZKA, L. Zaměřovací
akce ČAVU na Jičínsku. Listy starohradské kroniky 10, 1987, č. 3, s. 81–83; PROCHÁZKA, L.
Zaměřovací akce ČAVU na Benešovsku v letech
1941–1942. (Příspěvek k dějinám české etnografie za 2. světové války). In Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 29, 1988, s. 249–265;
PROCHÁZKA, L. Zaměřovací akce a její fond
(význam těchto akcí pro studium lidového stavitelství na Chrudimsku). In 15 let SLSŘ Vysočina. Sborník příspěvků ze semináře. Pardubice,
KSSPPOP Vč. kraje, 1989, s. 32–41; PROCHÁZKA, L. Zaměřovací akce ČAVU a dokumentace lidové architektury na okrese Příbram a Benešov.
Podbrdsko 10, 2003, s. 143–166; SEDLICKÁ,
K. – MOTYČKOVÁ, D. Fotografie jako součást
dokumentace Zaměřovací akce České akademie
věd a umění (1941–1946). In Fotografie jako
dokumentační pramen. 20. sympozium ve Strážnici, 15.–16. 9. 2004, s. 83–90.
2
SUPLEMENTUM
55
Začlenění obcí je provedeno podle územně lí Bzové, Na Dolině, údolí Podťaté, údolí Milaňov,
správního uspořádání ČR platného do 31. 12. údolí Buřanov, údolí Na Kubáni), Doubravy, Jasenná, Neubuz, Nový Hrozenkov (Raďkov, údolí
2002.
Stanovnice, údolí Bzové), Nový Hrozenkov, Vse4
Lidová architektura na Valašsku. In Sborník tín-Jasenka, Malé Karlovice, Hutisko, Hážovice,
Vsetín. Vsetín 1946; Lidová architektura na Va- Liptál – nyní Lipová, Valašské Klobouky, Lužná,
Návojná, Horní Lideč, Lidečko, Střelná, Nedašolašsku. Dolina Urgatina 5, 1951, s. 22–32.
va Lhota, Francova Lhota, Tylovice, Veselá, Kři5
Viz Naše architektura bojující. Architektura vé, Valašská Bystřice, Valašská Bystřice-Bůřov,
Oznice, Mikulůvka, Frenštát p. R., Prostřední
ČSR 1959, s. 195–202.
Bečva, Bratřejov, Lutonina, Trojanovice, Drslavi6
Tato informace o rodišti viz TOMAN, P. Nový ce, Martinice, Važany, Malé Karlovice, Ublo.
slovník československých výtvarných umělců.
Praha 1947; FABIÁN, J. Slovník osobností kul- 11 Viz písemné zprávy dvojice Hilský a Jasenturního a společenského života Valašska. Valaš- ský. Fond ZA ČAVU, dokumentační sbírky EÚ AV
ské Meziříčí: Kulturní zařízení města Valašské ČR, v. v. i.
Meziříčí, 1998.
V průvodní zprávě k zaměřeným objektům
(Fond ZA ČAVU, zpráva z 5. 11. 1941, ulož.
v dokumentačních sbírkách EÚ AV ČR, v. v. i.)
Tenzer uvádí, že jeho otec je „odborný učitel v.v.
ve Valašském Meziříčí“. Časopis Naše Valašsko,
roč. 9, 1945 ve zprávě o soutěži na obnovu Lidic
na s. 48 uvádí: „… V. Hilský – R. F. Podzemný –
A. Tenzer. Všichni jsou rodáci z Valašska.“
3
56
Osobní data architektů zejména viz TOMAN,
P. Nový slovník československých výtvarných
umělců. Sv. 1. Praha 1947; Sv. 2, 1950; TOMAN,
P. – TOMAN, P. H. Dodatky ke slovníku československých výtvarných umělců. Praha 1955; Slovník českých a slovenských výtvarných umělců.
Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 1998–2005
(dosud 13 sv.); FABIÁN, J. Slovník osobností
kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí: Kulturní zařízení města Valašské
Meziříčí 1998.
7
8
Průvodní zprávy ze září 1941 a srpna a září
1942. Fond ZA ČAVU, dokumentační sbírky EÚ
AV ČR, v. v. i.
TENZER, A. Průvodní zpráva k zaměření z 5.
11. 1941. Fond ZA ČAVU, dokumentační sbírky
EÚ AV ČR, v. v. i.
9
Fotograficky jsou zachyceny obce: Pulčín,
Všemina, Biskupice, Luhačovice, Rožnov p. R.,
Starý Hrozenkov, Slušovice, Vidče, Solanec,
Březnice, Velké Karlovice, Velké Karlovice (Hanzlová, Jezerní údolí, Leskové, údolí Tišnavy, údo10
MUSEUM VIVUM 2010
EVANGELICKÝ
TOLERANČNÍ KOSTEL
Z HUSLENEK
Rekonstrukce historické
podoby původního objektu
a jeho realizace ve Valašském
muzeu v přírodě
Jana Tichá
„Dům můj dům modlitby slouti bude“
Bible kralická, Izaiáš 56/7, Matouš 21/13
V sobotu 20. června 2009 zpřístupnilo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod
Radhoštěm (dále VMP) návštěvníkům slavnostní bohoslužbou za přítomnosti synodního seniora Českobratrské církve evangelické – Mgr. Joela Rumla novou expozici
evangelické toleranční modlitebny / kostela
z Huslenek a dnes je živým bohoslužebným
stánkem. Stavba byla realizována v rámci
projektu Muzeum v přírodě a lidová kultura v nových formách prezentace kulturního
dědictví, podpořeného grantem z Norska
prostřednictvím Norského finančního mechanismu. Tento grant vychází z Dohody
o účasti České republiky v Evropském
hospodářském prostoru (EHP).
Příprava projektové dokumentace (v roce
2004) a realizace samotných stavebních
prací (v letech 2007–2009) však přišly
v období, jež muzejnímu pojetí prezentace lidové kultury prostřednictvím zejména
objektů lidového stavitelství, ve smyslu
vědecky podložené interpretace lidského
života v historických a geografických vazbách, příliš nepřeje.
V roce 1995 bylo VMP prohlášeno za Národní kulturní památku, což se samozřejmě
Nákres pohledu huslenské toleranční modlitebny od Dušana Jurkoviče z roku 1892.
SUPLEMENTUM
57
Nákres půdorysu a vybavení huslenské toleranční modlitebny od Dušana Jurkoviče z roku 1892.
58
promítá už do počínající legislativy k vyřízení stavebních povolení, k němuž je pak
zapotřebí množství nadstandardních závazných stanovisek, v tomto případě vyjádření dalších dotčených orgánů – Odboru
památkové péče Krajského úřadu Zlínského kraje a Národního památkového ústavu
v Praze. Památková péče ve smyslu příslušného zákona usiluje primárně o postihnutí a zachování maximální současné
autenticity objektů, respektive v jejich posledním vývojovém stádiu, což nemusí být
vždy v souladu s komplexním přístupem
muzeí v přírodě. Ta jsou pak v souladu se
svou legislativou nucena vždy upřednostňovat jejich společenský dosah a funkční
vazby v různých časoprostorových vrstvách v co nejširším kontextu, neboť právě
ony představují často důvody pro jejich
záchranu.
K složitosti legislativy a následným vynuceným kompromisům přispívá taktéž
lokace VMP v I. zóně Chráněné krajinné
oblasti Beskydy, na jejímž základě potřebujeme nejen vyjádření Odboru životního
prostředí Krajského úřadu Zlínského kraje (ad ochrana ovzduší, lesního a vodního
hospodářství, zemědělského půdního fondu, odpadové hospodářství…), ale i sa-
MUSEUM VIVUM 2010
motné Chráněné krajinné oblasti Beskydy,
respektive Ministerstva životního prostředí, které se provádí formou nařízení vlády.
Provádění stavby jako takové, s pochopitelným požadavkem po udržení tradičních
technologických postupů, je komplikováno taktéž nutností její kolaudace před
samotným předáním k užívání. Muzejní
stavař je tak až nesmyslně kontraproduktivně postaven před platné stavební zákony a zákony o protipožární ochraně, a to
i v situacích, jedná-li se ‚pouze‘ o transfer
originálu. Muzejní provozovatel pak řeší
praktické otázky státem požadovaného
pojištění a s tím např. souvisejících zabezpečovacích systémů, u nichž vstupní
investice často přesáhne hodnotu samotného objektu.
Systémovým problémem se ukazuje i samotné čerpání prostředků z nadnárodních
finančních mechanismů, s často nešťastně nastavenými pravidly, která se v reáliích české společnosti validně dodržují
jen obtížně; v našem případě např. upřednostnění externích dodavatelů (nejlépe
jednoho) na úkor kvality odborných prací,
výběrová řízení zacílená zejména u stavebních firem na nejlevnější nabídky, ne-
počítající už v prvopočátcích s kontrolními
mechanismy nad validitou jejich finančního nacenění, zejména u tradičních technologií a rukodělných prací (ad restaurátorské a konzervační práce, výroba kopií
historických artefaktů apod.)…
V souladu s dlouhodobě naplňovanou
koncepcí dostavby VMP, tj. rekonstrukcí
historických forem osídlení Valašska, včetně technických, hospodářských a společenských staveb, a vzhledem ke stavebnímu typu v zástavbě VMP dosud nezastoupenému, byla pro expozici areálu vesnických staveb ve Valašské dědině vybrána
rekonstrukce původní roubené stavby
z Huslenek, aby zde zastoupila doposud
scházející sakrální okrsek. V protipólu
ke katolickému kostelu sv. Anny v areálu
městských staveb Dřevěného městečka
tak v historickém kontextu reprezentuje
druhé nejrozšířenější vyznání obyvatel Valašska, respektive svatostánek místních
protestantských sborů. Návrh expoziční
stavby odpovídá z historicko-religionistického hlediska nejzajímavějšímu úseku
vývoje protestantských církví na Valašsku,
a to období 80. let 18. století – vydání Tolerančního patentu v roce 1781.
59
Dne 13. října 1781 vyhlásil rakouský císař
Josef II. Toleranční patent, v českých zemích tak po mnoha staletích výrazné rekatolizace dosáhli mezi jinými tolerance svého vyznání. Od tohoto data si směli zakládat sbory, a to v případě, že se na daném
panství přihlásilo k nekatolickému vyznání
alespoň 100 rodin či 500 osob.
Toleranční patent na Valašsku završil
bouřlivé období protihabsburských povstání v průběhu třicetileté války a bouří v následných stoletích, snahy ‚skryté‘
evangelické církve o náboženskou svobodu i ‚náboženský neklid‘, vyvolaný z jara
1777 tzv. falešným tolerančním patentem.
Z jara roku 1777 se tři katoličtí misionáři
– Jan Kořiska, Petr Jiříček a Petr Sašina
– pokusili zjistit skutečný stav skryté evan- Hliněná makovice s kohoutem pocházející z půgelické církve na Valašsku. Po kázáních vodní huslenské modlitebny, deponována v Muse uchylovali k falešné informaci, že císa- zeu regionu Valašsko ve Vsetíně, foto J. Tichá.
SUPLEMENTUM
řovna Marie Terezie po předchozím zamítnutí nyní skutečně udělila náboženskou
svobodu. Pro větší důvěryhodnost ukázali
zástupům na Hostýně pergamen s domnělou císařovninou pečetí. Falešný toleranční patent pak spustil lavinu masivního
se přihlašování k evangelické víře (ve výsledku cca 15 000 osob na Valašsku), což
vedlo ze strany moravského zemského
gubernia a císařovny ke zřízení zvláštních
vyšetřovacích komisí, následnému zatýkání, věznění a týrání hlavních představitelů,
v některých obcích i k tragickým úmrtím.
Připomeňme si však, že Toleranční patent
nepřestavoval žádný manifest náboženské svobody. Zajišťoval jen trpění s mnoha omezeními, tzn. vědomí, že člověk
nemá být stíhán pro své nekatolické vy-
znání (tj. popraven, fyzicky týrán, posílán
do vyhnanství apod.). Ačkoliv z hlediska
občanského práva všechny osoby formálně zrovnoprávnil, byli valašští evangelíci nuceni stále žít s vědomím druhořadé
existence, ztráty svobody rozhodování
a podřízení se kontrole římskokatolické
církve a státu.
Toleranční patent mimo jiné definoval také
podmínky výstavby samotných svatostánků: …Co se týče modlitebny, nařizujeme
výslovně, aby kde toho ještě není, taková modlitebna neměla žádného zvonění,
žádných zvonů, věží ani veřejného vchodu
z ulice, jenž by představoval chrám, jinak
však mohou ji vystavět z jakékoliv hmoty
chtějí, též posluhování jejich svátostmi
a vykonávání služeb Božích jak v místě
Pamětní deska pocházející z původní huslenské modlitebny, deponována v Muzeu regionu Valašsko ve Vsetíně,
foto J. Tichá.
60
MUSEUM VIVUM 2010
samém, tak přenášením jich nemocným
v přináležejících filiálkách, potom veřejné
pohřby s průvodem jejich duchovního mají
býti úplně dovoleny.1
Evangelický kostel z Huslenek tak reprezentuje specifický rys sakrálního stavitelství, i v rámci moravského Valašska. Jeho
stavbou se snažíme prezentovat období
obohacení náboženského života na Valašsku výrazně zastoupených protestantských obcí. Jednoduchá halová konstrukce roubené stavby s valbovou lomenou střechou, absence věže se zvony
jako bezprostřední součásti stavby, užití
levných stavebních materiálů (minimální zastoupení kamene a kovu), druhotné
využívání dřeva z ‚bouraček‘ a samotné
umístění na okraji vesnice jsou dokladem
architektonického objektu, jehož realizace
byla i přes reformní snahy omezena řadou
politicko-náboženských příkazů a zákazů;
taktéž nepříznivou ekonomickou situací
horských obcí Valašska. Katolická konsistoř by mimo jiné nepovolila žádné sakrální označení; taktéž veliká okna by budila
zvenčí pozornost.
Byť i výstavba roubených venkovských
kostelů podléhala módním vlivům slohové
architektury, tyto TZV. TOLERANČNÍ EVANGELICKÉ KOSTELY, respektive modlitebny, iniciovali převážně kazatelé přicházející v 80.
letech 18. století ze Slovenska, tedy z Uher.
Využívali architektonických vzorů tamějších
ARTIKULÁRNÍCH KOSTELŮ, pro jejichž stavbu
byla stanovena přísná kritéria. Musely stát
na okraji obce, na stavbu nesmělo být použito kamene ani železa, často ani v podobě hřebíků, kostely nesměly mít věže ani
zvony aby výškově nepřesahovaly okolní
zástavbu, vchod nesměl být situován přímo z ulice.2 Vzhledem k historickému kontextu se zde promítnul taktéž vliv architektury pruského Slezska, Pobaltí a inovační
tradice z Holandska přenášené během 17.
století švédskou cestou, odkud získávali
uherští protestanti hmotnou podporu.
Cínové liturgické nádobí pocházející z původní
huslenské modlitebny, ze sbírek VMP, foto M.
Knápek.
za definitivní řešení, neboť kultovní stavba
od dob raného středověku ‚měla být‘ zděná. Kdykoliv se naskytla příležitost, nahrazovala se dřevěná stavba budovou zděnou
či se alespoň ‚dávala do kožichu‘. Taktéž
barokní iluzionismus napomáhal zejména
v interiérech stírat rozdíly mezi dřevěnou
a kamennou stavbou. Většina dřevěných
tolerančních modliteben tak ‚doplatila‘
např. na tzv. protestantský patent v roce
1861, kdy došlo ke zrušení veškerých diskriminačních omezení, a tím k hromadnému budování reprezentativnějších staveb.
Ačkoliv i lidové sakrální stavitelství s příchodem baroka reaguje intenzivněji
na podněty přijímané ze slohové architektury, v odlehlejších částech habsburské
monarchie se i nadále u dřevěných kostelů setkáváme více méně s archaickými
jednolodními typy s pravoúhlým či polygonálním závěrem. Lidová stavební tradice
využívá tutéž stavební techniku jako při
stavbách profánních, jelikož se však zde
prolíná s požadavky církevního universaVe střední Evropě nebyly nikdy dřevěné lismu, je přinucena reflektovat náročnější
kostely z církevního hlediska považovány požadavky v oblasti konstrukce a tek-
SUPLEMENTUM
61
toniky, prostorovém řešení a umělecké
výzdobě. Etnické prvky jsou u dřevěných
kostelů druhotné, hlavní zřetel je kladen
na konfesijní požadavky.
62
Do dnešních dnů se v originální podobě
dochovala na Valašsku pouze jediná dřevěná toleranční modlitebna, a to ve Velké
Lhotě; na rozdíl od modlitebny huslenské
však adaptovaná pro potřeby sboru reformovaného (helvetského). V samotných
Huslenkách musela být stavba, využívaná
jako modlitebna od roku 1786, pro špatný technický stav stržena už na konci 19.
století. K bohoslužbám se přestal užívat již
v roce 1892, neboť se huslenští evangelíci přesunuli do chrámu nového, byť ještě
nedokončeného, při cestě „Na Darebni“.
I přes podstatné úpravy v polovině 19.
století, zejména po vydání tzv. protestantského patentu v roce 1861 můžeme
za typ modliteben toleranční doby označit
i zděné kostely vsetínského horního sboru, Liptálu a Pržna, jejichž původní podobu
však neznáme. Jako toleranční byl koncipován původně i kostel v Hošťálkové,
k němuž byla v roce 1857 přistavena věž.
O výstavbě samotné modlitebny v Huslenkách z doby toleranční nemáme mnoho
zpráv. Ani v Hovězí (Huslenky jeho součástí až do roku 1949) ani na Vsetíně nebyla psána kronika, data matriční i pro Hovězí byla vedena v matrikách vsetínských.
Jedinými konkrétními záznamy jsou data
1786 a 1818 na pamětní desce zavěšené
v původním kostele na stropě, dnes uchovávané ve sbírkovém fondu Muzea regionu Valašsko ve Vsetíně. Ještě na přelomu
19. a 20. století zaznamenal farář Gustav Adolf Říčan mezi místními evangelíky pověst o možné výstavbě modlitebny
hned u řeky Bečvy ‚Na Darebni‘, kam se
již původně snad i dřevo začalo navážet.
Na odpor se tehdy ale postavil katolický
majitel gruntu (pozdější Riesova hospoda,
dnes restaurace ‚Pod Černým‘), a tak se
stavba začala realizovat na odlehlém pozemku Kneblově v huslenském údolí. Naopak z návštěvy mladého architekta Dušana Jurkoviče v Huslenkách v roce 1892
MUSEUM VIVUM 2010
se nám dochoval záznam vyprávění, že
budova byla vystavěna původně jako sýpka ještě v časech předtolerančních a v následných letech sloužila jako modlitebna
zejména stoupencům Jednoty bratrské.
Sám Jurkovič považuje tuto domněnku
za pravděpodobnou pro „… odlehlosť
místa a sešlosť dřeva i na místech, jež zlobě času nebyly příliš vystaveny…“
Taktéž díky Jurkovičově kresebné dokumentaci z roku 1892 se zachovaly nákresy
kostela – jeho podoby a vnitřního uspořádání alespoň ze závěrečného údobí jeho
existence. Při rekonstrukci původní podoby z konce 18. století jsme využili další
možné archivní prameny (textové i ikonografické materiály), kontext historické situace (politické a náboženské podmínky)
a analogické prvky obdobných staveb
tohoto druhu v zemích bývalého habsburského mocnářství.
Ačkoliv hovězští, respektive huslenští,
evangelíci žádali již 24. ledna 1783 o svolení ke stavbě vlastní modlitebny, byli krajským úřadem odkázáni na vyšší instanci –
na gubernium. Teprve až roku 1786 začali
se stavbou na Kneblově pozemku v osadě Huslinná, na návrší v otevřeném poli,
kde později v roce 1857 vzniká i hřbitov
‚Na Pletánkách‘.
Z hlediska historicko-náboženského kontextu (ad Toleranční patent) bylo záhodno
realizaci rekonstruovaného architektonického objektu toleranční modlitebny dislokovat excentricky na okraj Valašské dědiny, se vstupní částí odkloněnou od přístupových komunikací a centra vesnice.
Vzhledem k časovému zařazení jsme se
taktéž při vytváření exteriéru soustředili na dojem obtížně přístupného lesního
kostelíka bez hřbitova.
Jak již bylo řečeno výše, huslenská toleranční modlitebna představuje nenáročnou jednolodní halovou dřevěnou stavbu
roubenou, svázanou bez výrazných mezer
přeplátováním rovným úplným bez zhlaví. Ve srubové konstrukci jsme se i dnes
vzhledem k původnímu zalesnění horského Valašska pokusili upřednostnit jedlové
dřevo a kvůli požadované délce trámu
jsme využili střídavého kladení disproporčně nerovnoměrných profilací a nestejných (kónických) zakončení. U tesařských
prací bylo požadováno hrubé opracování
trámů bez výrazného hranění a minimalizace konečných úprav dřevěných prvků. Konstrukci obdélníkového půdorysu,
tj. s pravoúhlým zakončením, okótoval
v roce 1892 architekt Dušan Jurkovič rozměry 13,07 na 7,93 m. Její stěny popisuje
jako omšeny a vyskulinovány, uvnitř obhozeny vápennou maltou a zabíleny, z venku pobity šindelem. Z důvodu osazení
objektu do období jeho vzniku, tj. konce
18. století, jsme se omezili na vyspárování
mezitrámových prostor mechovou masou
bez využití krycích lišt (stěnek / spárinek),
s možností vložení tyčoviny do rozměrnějších spár. V interiéru bylo záhodno prostory mezi trámy dokrýt směsí z jemné jílovité hlíny s vysokým obsahem vymlácené
slámy a příhodnější hliněnou omazávkou
s následnou vápennou výmalbou. Vzhledem k časovým požadavkům na realizaci
konstrukce jsme mezery zalištovali stěnkami a provedli prostou výmalbu přímo
‚na trám‘. Pobití šindelem, zřejmé z Jurkovičova zaměření, představovalo na sklonku 19. století s největší pravděpodobností
již pouze překrytí výrazně poškozených
trámů v čelní návětrné severní stěně. Z tohoto důvodu jsme ho zcela vynechali.
pokud možno větších rozměrů, kladených
do štěrkopískového lože; spáry jsou domazávány opět hlínou.
Z Jurkovičova nákresu je zřejmé, že huslenská modlitebna si na rozdíl od velkolhotské s mansardovým typem střechy
nesla střechu valbovou, tedy čtyřokapovou, s podlomením, typicky osazenou
na podkrovnicích / pozednicích. Samozřejmá je absence věže se zvony jako
bezprostřední součástí stavby. Z důvodu
vědecké rekonstrukce jsme se na základě analogií s obdobnými většími stavbami
na Valašsku z 2. poloviny 18. století (např.
sýpkami apod.) rozhodli realizovat nejvíce
rozšířenou podepřenou hambálkovou konstrukci; z důvodu statického zajištění – plnou vazbu s využitím stojaté stolice jako
nosné soustavy, kombinovanou s případnými věšadly či sloupky. Římsy nesoucí
‚štítové‘ strany valbových střech jsme
podepřeli kráčaty. Krytinu jsme zvolili obvyklou – ručně štípaný jedlový či smrkový
šindel, nabíjený na jednoduché latění (odpadové latě kombinované s odkorněnou,
přitesávanou tyčovinou).
Oba výběžky hřebenu jsou ozdobeny dvěma makovicemi věžovitého tvaru zhotovenými z pálené hlíny – kameniny polévané
nejčastěji glazurou v zelené / hnědé / černé barvě, zastupujícími chybějící věžičky. Často je nalezneme v oblastech, kde
se vyskytovaly cihelny, případně z nich
pocházeli cihlářští dělníci, kteří si touto
činností přivydělávali. Vedle Jurkovičovy
nezřetelné skici byl dohledán nákres jedné z původních bání, která byla již jako
huslenský artefakt vystavena na Národopisné výstavě ve Vsetíně v srpnu 1892, se
zakótovanou výškou 65 cm (CL II, 1892).
S největší pravděpodobností se jedná
o tutéž, jež je dnes exponována ve výstavních prostorách Muzea regionu Valašsko
ve Vsetíně a stala se předlohou pro vytvoření muzejních kopií.
Původní dřevěná srubovnice byla zřejmě
usazena bez jakéhokoliv základového
zpevnění přímo na půdní skrývce. V současných náročných expozičních podmínkách jsme se rozhodli ke kompromisnímu založení jednoduchého základového
obvodového pásu z místního lomového
slepencového či pískovcového kamene
ve 2–3 vrstvách, široce loženého, částečně zpevněného hliněnou maltou. U kamenů jsme zachovávali tvarovou a velikostní
rozmanitost, s minimální mírou opracování. Podlahu lodě tvoří dlažba z minimálně Autentičnost jejich užití v místní lokalitě
opracovaných nepravidelných plochých dokládají další obdobné nálezy hliněných
štípaných kamenných desek (tzv. šled), „baněk“ z kozubů také starých huslen-
SUPLEMENTUM
63
64
Interiér expoziční stavby huslenské toleranční modlitebny, realizované ve VMP, fotoarchiv VMP.
ských chalup. Jejich běžnou součástí,
stejně tak tomu je i v našem případě, jsou
malé plastiky kohoutů; též z pálené hlíny.
Na rozdíl od kohoutů apotropeického charakteru s ochranným významem před požáry na valašských dřevěných chalupách,
na evangelických chrámech se užívají
jako připomínka biblického apoštola Petra, který – než kohout dvakráte zakokrhal
– třikráte zradil Krista (Mk 14/26-31, 6672). Zmiňovaný biblický příběh ovlivnil mj.
užívání motivu kohouta u větrný korouhví
(… kam vítr, tam plášť…).
Strop jsme zvolili plochý, jednoduchý trámový záklopový; prkna jsou kladena přes
stropnice na sraz, spáry jsou kryty lištami.
Ve středu byla původně umístěna oválná
pamětní deska nesoucí letopočty 1796
a 1818, což potvrzuje i Jurkovičova dokumentace z roku 1892, která nabízí její
zjednodušenou perokresbu. Pro muzejní
prezentaci byl dohledán původní artefakt
desky ve sbírkách, respektive expozici,
Muzea regionu Valašsko ve Vsetíně. Tak
se podařilo zrekonstruovat ovál z měkké-
MUSEUM VIVUM 2010
ho, převážně lipového dřeva, lemovaný
oblým profilovaným rámkem. Malba stylizovaných zelených ratolestí s červenými
poupaty je vyvedena na světlém křídovém
podkladu a vymezuje plochu pro letopočty
1786 a 1818, které se vztahují k zahájení
výstavby modlitebny a pravděpodobně
k jejímu dokončení či případné renovaci.
Všechny otvory ve stavbě jsme osadili
masivními trámovými zárubněmi obdélníkového tvaru na drážku v zárubni a pero
ve stěnových trámech. Okenní tabule
jsou složeny z jednotlivých osmihranných
kousků, spojovaných pomocí olověných
pásků. Zasklívání oken po vzoru vyšších
tříd pronikalo pomalu na venkov už od 16.
století. Pro vzácnost skleněných terčů,
později malých destiček různých tvarů,
spojovaných olověnými pásky a upevněných do dřevěných rámků – však nejdříve pouze do zámožných usedlostí. Ještě
z počátku 20. století máme i v Karpatech
doklady o tom, že tyto dřevěné rámky bývaly v okenních otvorech zasazeny napevno. Okna se otevírala zcela výjimečně, a to
65
Expoziční stavba huslenské toleranční modlitebny, realizovaná ve VMP, fotoarchiv VMP.
vyjmutím celého rámku. Větralo se většinou otevřenými dveřmi, méně častěji též
posuvnými skleněnými tabulkami, později
se otvírala jen některá z tabulek. Od 18.
století se sice v našich zemích vyskytují
i okenní křídla pohybující se na otáčivých
kovových okenních závěsech a zavíraná
kličkami, jsou však typická pro vyspělé
zejména městské oblasti. Okenní rámy
zůstávají dřevěné, nejstarší jsou malé
čtvercové, později se zvětšují, respektive
zvyšují. Dá se předpokládat, že v chudé oblasti valašského venkova jsou ještě
v průběhu 18. století okna jednoduchá,
zasazená do roviny se stěnou, upevněná
kovanými obrtlíky. Vzhledem k náročným
klimatickým podmínkám (zatékání dešťové vody, sníh aj.) jsme u okenních otvorů
vsadili z venkovních stran parapetní desky
z tvrdého dubového dřeva.
Dveře jsou šalované, kování je těžké, zdobené… Ve shodě s Jurkovičovým popisem
jsme jako předlohy pro rekonstrukci využili
vstupních dveří velkolhotského evangelického kostelíka, včetně osazení trámového
ostění do srubu. Podobně jako u okenních
otvorů jsme vzhledem k návštěvnické náročnosti vložili do dveřních trámových zárubní práh z dubové fošny. Veškerá kování – hřeby, dveřní závěsy, vstupní úchyty,
kliky, zámky a západky bylo zapotřebí vyrobit řemeslně jako ruční kovářskou práci.
Vchod do huslenské modlitebny je dále
nadkryt samonosnou pultovou stříškou
bez bednění, krytou šindelem.
Interiér modlitebny luterské (augšpurské)
církve zachovával převážně podélnou dispozici s oltářem (zde scházejícím) a stolem Páně na užší straně proti vchodu, což
spíše odpovídalo luterskému pojetí tzv.
svátostného prostoru v popředí kostela.
Na rozdíl od katolických chrámů, jejichž
architektonický plán většinou představoval bohatě zdobenou symbolickou cestu
od smrti k věčnému životu – k oltáři jako
znaku života Kristova, protestantské modlitebny dávají přednost charakteru auditoria, často prostého, minimálně zdobeného.
Více než na oltář se pozornost soustředí
na kazatelnu a stůl Páně jako symbol, že
SUPLEMENTUM
středem bohoslužebných shromáždění
trpěné církve byla kázání s výkladem Písma a večeře Páně pod obojí způsobou.
Na stole nalezneme Písmo svaté – Bibli,
upozorňující na základ v kázání, a kalich
jako znamení obecenství při svátosti eucharistie. Odkazy na čtení Písma nalezneme i v citátech z Bible kralické na plechových tabulích po stranách.
Špatná ekonomická situace protestantských sborů na Valašsku se promítla
i do ‚podomácky‘ vyráběného vybavení,
včetně samonosné kazatelny, pavlače
a lavic po stranách. Při stolařských pracích byl kladen důraz na aplikaci starších
technologií, viz spoje ‚na ozub‘, čepování,
dřevěné kolíky atd.
66
Kostra kazatelny představuje samonosnou
konstrukci bez podpůrného sloupu, upevněnou na čelní zdi. Ornamentální výzdoba je provedena ve stejném duchu jako
pavlače; dle Jurkovičových poznámek by
však měla náležet k nejzdobnějším prvkům celého inventáře. Ke kruhové základně (dle možností částečně hraněné) přiléhá kolmo konstrukce zábradlí ze svislých
desek, jejichž spáry překrývají lištiny článkované jako u pavlačí, zde však jemněji
a detailněji propracované, ve spoji (v horní
i spodní části) s ‚postranicemi‘ s polokruhovými výřezy doplněné o hlavice, hraněné do tří stran (napodobujíce architráv).
Horní postranici překrývá deska vyřezávaná ‚ještěrčím‘ ornamentem, která přiléhá
pod závěrečnou římsu, tvořenou dvěma
silnějšími články. Spodní postranice přechází odstupňovaně prostřednictvím ‚klobáskového‘ mezičlánku na první desku
s ‚hadovým‘ výřezem, poté na desku druhou s výřezem opět ‚ještěrčím‘. Obdobně
je stupňována a vyřezávána i lícnice přístupového schodiště – opět jednoduché
s trámkovými schodnicemi a stupni ze zapuštěných fošen, bez podstupnic.
Ve snaze o dokonalé využití prostoru je
v huslenském kostele vestavěna podél
vstupní a dvou bočních stěn po celé délce
pavlač / empora / kruchta; v kostelech to-
MUSEUM VIVUM 2010
hoto typu bývá konstruována zcela samostatně. Čtveřice sloupů nese dva podélné
trámy, na nichž za pomoci krátkých příčných stropniček (přes ně kladených a zapuštěných do kapes srubu) je položena
fošnová podlaha. Dle Jurkovičova nákresu
jsou sloupky v 1/6 své horní výšky a do poloviny své výšky spodní hraněné do čtvercového profilu, prostřednictvím několika
odstupňovaných oválů poté přecházejí
ve středové části z obou stran do nepravidelného osmihranu. Kostra pavlačového
zábradlí je kolmo / svisle osazena deskami,
u vrchu je připevněna postranice s půlkruhovými výřezy, ve své horní části překrytá
lištou, která zároveň ukončuje římsu pavlače. Spodní nosný trám je zčásti překryt
další postranní deskou s půlkruhovými výřezy v části horní, ve spodní části zdobenou ‚ještěrčím‘ ornamentem. Půlkruhové
výřezy obou postranic spojují článkované
lištiny, jež zároveň překrývají spáry desek
z pažení. Patro s přízemím propojuje co
nejjednodušší jednoramenné schodiště
s trámkovými schodnicemi a stupni ze zapuštěných fošen, bez podstupnic; spodní
pohledovou část tvoří základní podélné
podbití z nehoblovaných desek
K usazení farníků sloužily lavice z jedlového (případně smrkového) dřeva s plnými opěradly a ozdobně profilovanými
bočnicemi (viz Jurkovič). Poněkud zdobněji byly vyvedeny pouze ty přední – pro
představené obce a staršovstvo – jedna
napravo pod pavlačí pro kněze, dvě levé
pro další hodnostáře církevní. Ostatní lavice (dle Jurkovičova zaměření v počtu 23
kusů) po obou stranách hlavního vchodu
si s největší pravděpodobností vyráběla
každá rodina podle vzoru prvních sama
pro sebe. Veškeré lavice v přízemí jsou
osazeny ve zpevňující trámové konstrukci,
případně na vyvýšených pódiích.
Na pavlači byly s největší pravděpodobností umístěny lavice jednodušší, cca
20 ks lavic bez opěradel taktéž ve smrkovém, respektive jedlovém provedení, různorodých rozměrů a konstrukčních řešení
(viz rozličně profilované plné bočnice či
naopak rozbíhavé nohy…), opět charakteru podomácké výroby. Zde sedávali
převážně muži, což jsme se snažili doložit v patře na stěnách po celém obvodu
mezi okenními otvory věšáky na klobouky
– z minimálně opracovaného laťoví s dřevěnými háky, které bylo doporučeno při
výmalbě kostela zabílit. K upevnění bylo
doporučeno využít kovaných hřebíků.
U tvarosloví jsme opět čerpali z artefaktů
tolerančního kostela ve Velké Lhotě.
Oltářní stůl neboli stůl Páně měl dle Jurkovičova popisu charakter obyčejného
nezdobeného stolu z tvrdého dřevěného
masivu s plnými profilovanými bočnicemi, usazeného na vyvýšeném dřevěném
pódiu.
Kontextu situace odpovídají taktéž další příslušné liturgické atributy (textilie,
svícny, pokladničky apod.), včetně minimalizace výzdobných prvků. Jedinými
artefakty, doloženými skutečně původní
materiální předlohou, jsou hliněné makovice s kohouty na střeše a pamětní deska
s datacemi na stropě (viz výše). Jejich originály jsou deponovány v Muzeu regionu
Valašska ve Vsetíně. Pro rožnovskou expozici se přímo z původní huslenské modlitebny podařilo získat liturgické cínové náčiní a sametový pytlík ‚zvonek‘ k vybírání
milodarů. Taktéž množství dobové náboženské literatury nám po svých předcích
věnoval huslenský sbor. Pozlacený kalich
s paténou jsou přesnými kopiemi liturgického nádobí, nalezeného v 70. letech 20.
století při rekultivačních pracích na polích
v nedaleké Kychové, kde byly pravděpodobně uschovány v době rekatolizační.
na plat katolického faráře. Bohoslužebná
shromáždění se však zde mohla odbývat
za účasti i neordinovaných kazatelů. To
znamená zpěv, modlitby a čtení Písma.
Luterská tradice na Vsetínsku využívala klasické zpívané luterské liturgie Jiřího
Třanovského, což bylo vedle špatné finanční situace valašských tolerančních
sborů důvodem, proč ani zde nenalezneme varhany či harmonium. Pokud šlo
o kázání, někteří předčítali ze sbírek kázání (např. Arndtova postila), jiní připojovali ke čtení Písma a předčítaným kázáním
vlastní komentář. Z provozních důvodů,
které pravděpodobně neumožní rozmístění kancionálů a modlitebních knížek přímo
v lavicích, jsme zhotovili uzamykatelnou
(prosklenou) policovou skříň v částečné kopii původního (?) inventáře ze staré
modlitebny, deponovaného dnes na faře
v Huslenkách.
Pohřební obřady se konaly u domu nebo
u kostela, pochovávalo se však na společný hřbitov u kostela katolického. Teprve
v roce 1857 si huslenští evangelíci založili
vlastní hřbitov u kostela ‚Na Pletánkách‘
a byl to hřbitov společný pro obě evangelická vyznání. Tato skutečnost se vedle tolerančního normativu stala důvodem, proč
jsme v našich podmínkách v rámci muzejní expozice k jeho realizaci nepřikročili.
V Huslenkách doby toleranční se bohoslužby se konaly každou třetí neděli v měsíci a svátosti přijížděl vysluhovat vsetínský duchovní. I tak se před vykonáním
funkce pastora musela napřed zaplatit
štola katolickému faráři. Katolické církvi
museli evangeličtí církevníci odvádět také
poplatky robotní a obilní, stejně jako věřící katoličtí. Kromě platu svého duchovního tak přispívali huslenští protestanti
SUPLEMENTUM
67
POZNÁMKY
LITERATURA
Viz MELMUKOVÁ, E. Patent zvaný toleranční. VÁCLAVEK, M. Hejtmanství valašsko-meziříčské. Historicko-topografický nástin. Valašské
Praha: Mladá fronta, 1999, s. 32–34.
Meziříčí: Fr. Vaněk, 1883.
2
Artikulární kostely jsou jedním z výsledků kuruckého protihabsburského povstání roku 1678 JURKOVIČ, D. S. Dřevěný kostel na Huslénkách.
pod vedením evangelického velmože Imricha Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v OloThökölyho z Kežmaroku. Na sněmu v Šoproni mouci 9, 1892, 33 (únor), s. 1–4.
v roce 1681 si tehdy povstalci na rakouském
císaři Leopoldovi I. vynutili svolení se stavbou VÁCLAVEK, M. Národopisná výstava na Vsetíně
38 evangelických kostelů, po jednom v každém ve dnech 14.–28. srpna 1892. Český lid II, 1892,
královském městě a po dvou v každé župě. s. 485–486.
Do dnešních dnů se jich na Slovensku v nezměněné podobě dochovalo pouze pět: Leštiny ŠKABRADA, J. Dřevěné kostelní stavby v zemích
(1774), Istebné (1686, 1730), Svätý Kríž-La- českých. Praha: Jan Štenc, 1927.
zisko, resp. Velká Paludza (1693, 1774, 1781),
Kežmarok (1681), Hronsek (1725–1726). Tato VAVROUŠEK, B. Kostel na dědině a v městečku.
výsada se zakotvila ve sněmovních usneseních Praha: Kvasnička a Hampl, 1929.
ve článcích čili artikulech č. 25 a 26, jež daly
počátek tomuto termínu a staly se mj. prece- BEDNÁŘ, F. Prameny k dějinám tolerančního padentem pro povolování staveb nekatolických tentu. Praha, s. n., 1931.
kostelů v jiných habsburských državách.
BEDNÁŘ, F. – HREJSA, F. Toleranční patent, jeho
vznik a vývoj. Praha: Knihovna Svazu národního
osvobození, 1931.
1
68
BURIAN, B. Toleranční kazatelé na Valašsku
(1781–1861). Valašské Meziříčí: Bohuslav Burian, 1938.
Okres Vsetínský. Obraz přírodní, kulturní a hospodářský. Vsetín: Okresní Sovovo museum,
1938.
SIČYNŚKYJ, V. Dřevěné stavby v Karpatské oblasti. Praha: Slovanský ústav, Orbis, 1940.
MIKULENČÁK, J. Huslenky – nová obec. Dolina
Urgatina 3, 1949, 1, s. 45.
ZUBER, R. Původci nepokojů na Valašsku v roce
1777. Vlastivědný věstník moravský 38, 1966,
s. 164–167.
Národopisná muzea v přírodě. Teoretická a metodická východiska k realizaci. Rožnov pod
Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 1981.
[Red. J. Langer.]
MUSEUM VIVUM 2010
BURIAN, B. – BURIAN, I. Dějiny protestantismu PRAMENY
na Vsetínsku. Vsetín: Horní sbor českobratrské Moravský zemský archiv v Brně, Archiv Gubercírkve evangelické 1993. ISBN 80-900025-4-4
nia, Moravské místodržitelství, Církevní oddělení, signatura 9/2, karton 636 – Stavby kostelů
MELMUKOVÁ, E. Patent zvaný toleranční. Pra- a far.
ha: Mladá fronta, 1999. ISBN 80-204-0741-3
Moravský zemský archiv v Brně, Archiv GuberKŘIVOHLAVÁ, K. – KŘIVOHLAVÝ, P. Dřevěný nia, Moravské místodržitelství, Církevní oddětoleranční kostel ve Velké Lhotě. Velká Lhota: lení, signatura 96, karton 1216 – karton 1220
Občanské sdružení Dům na skále, 2003.
– Církve evangelické.
MATUŠŮ, J. Vitajte na Hovězí. 500 let obce Ho- Státní okresní archiv Vsetín, Archiv obce Hovězí
vězí 1504–2004. Sborník článků a vyprávění 1677–1945, inventární číslo 51, signatura II/4.
z dávných i nedávných časů. Hovězí: Obecní
úřad 2004. ISBN 80-239-2589-X
Státní okresní archiv Vsetín, Okresní úřad – podací deníky, kartony k 18. a 19. století.
ŠOTOLA, J. Role jezuitů v náboženských nepokojích na Valašsku v roce 1777. Vlastivědný Soukromý archiv Fr. Halaše z Huslenek, Kniha
věstník moravský 56, 2004, s. 382–385.
přístupů a Kniha odstupů s rkp. přílohou Dějiny
evang. církve A. V. v Hovězí.
69
SUPLEMENTUM
MUZEUM
VESNICKÝCH STAVEB
STŘEDNÍHO POVLTAVÍ
VE VYSOKÉM CHLUMCI,
POBOČKA HORNICKÉHO
MUZEA PŘÍBRAM
Lubomír Procházka
70
MUSEUM VIVUM 2010
Skanzen Vysoký Chlumec, jedna ze čtyř
poboček Hornického muzea Příbram,
příspěvkové organizace Středočeského
kraje, je zařízení záchranného typu, s cílem uchovat cenné památky venkovské
architektury od 18. století do počátku 20.
století, ohrožené na svém původním místě
zánikem.
V roce 1998 odkoupilo Hornické muzeum
Příbram od rodiny Lobkowiczů pozemek
na katastru obce Vysoký Chlumec o rozloze 3 ha. Tato lokalita se nachází 35 km
východně od Příbrami v malebné krajině
středního Povltaví.
Roku 1999 byl vykoupen za 135 580 Kč
poloroubený dům z Obděnic, roku 2000
přenesen do skanzenu, 2001 stavebně
dokončen a roku 2002 zpřístupněn veřejnosti. Celkové náklady na tuto akci, včetně částky na vykoupení objektu, činily
5 815 326 Kč. V rámci zachování co nejvyšší míry autentičnosti stavby došlo k unikátnímu transferu v tzv. bloku klenby černé
kuchyně a části komína o hmotnosti 30 t,
což byl v té době republikový rekord.
Roku 2001 byly postaveny dva roubené
špýchary z Počepic, které se podařilo odkoupit od původních majitelů za celkovou
částku 30 000 Kč. Stavba i s touto částkou
vyšla na 693 552 Kč.
Roku 2001 získalo Hornické muzeum Příbram za 25 000 Kč složené zařízení vodní
pily. Do roku 2002 byl stavebně dokončen
objekt k tomuto zařízení, v roce 2004 instalováno technologické zázemí a v roce 2005
realizován přívod vody. Pila představuje
v pořadí druhé zařízení podobného typu
prezentované v českých muzeích. Náklady
na stavbu dosáhly částky 1 664 253 Kč.
71
V roce 2003 se uskutečnila stavba celoroubeného domu transferovaného z Arnoštovic v celkové výši 3 730 587 Kč,
z toho částka na vykoupení objektu činila 100 000 Kč. Zároveň došlo k vybudování roubeného dvouprostorového Poloroubený dům z Obděnic a transfer bloku
špýcharu z Ratiboře u Chyšek, který byl klenby černé kuchyně.
získán za částku 10 000 Kč; stavba stála
668 718 Kč.
Roku 2004 se podařilo do míst bývalých
sádek v areálu skanzenu transferovat část
mohutného dřevěného potrubí pocházejícího z hráze rybníka u obce Kladrubec.
V letech 2004–2005 došlo k rozebrání,
transferu a následně ke stavbě dosud nejstaršího objektu (datovaný do roku 1739),
pocházejícího z Mašova. Stavba vyšla
na 5 075 097 Kč, z toho vlastní objekt byl
vykoupen za částku 40 000 Kč. Jeho černá
kuchyně s klenbou a částí komína o hmotnosti 32 t byla opět transferována v tzv.
bloku – došlo tím k překonání předcházejícího republikového rekordu z roku 2000 Vodní pila.
SUPLEMENTUM
(transferovaný dům z Obděnic).
V roce 2005 byl situován do areálu skanzenu cenný historický včelín pocházející ze
Sedlčan. Do majetku Středočeského kraje byl získán bezúplatně, jeho demontáž,
transfer a postavení stálo 59 430 Kč.
Ve stejném roce 2005 se podařilo umístit v areálu skanzenu další hospodářský
objekt – dřevěnou kolnu pro vozy pocházející z Arnoštovic, kterou muzeum vykoupilo za 20 000 Kč a stavbu pořídilo
za 116 600 Kč.
V letech 2007–2008 proběhlo rozebrání, transfer a znovupostavení rozsáhlého
špýcharu z Olbramovic-Městečka, jehož
pořizovací cena byla 2 522 794 Kč, z toho
za vykoupení samotného objektu muzeum
zaplatilo 60 000 Kč.
Roku 2007 se Hornické muzeum Příbram
rozhodlo využít čerpání prostředků z evropských fondů v rámci operačního programu ROP NUTS 2 Střední Čechy, z oblasti podpory Veřejná infrastruktura a služby
cestovního ruchu. Přípravu projektu, která
započala na konci roku 2007, muzeum realizovalo vlastními silami. Dne 28. 2. 2008
byla žádost zaregistrována, dne 30. 7. 2008
byl projekt schválen Výborem Regionální
rady regionu soudržnosti Střední Čechy
k financování. Dne 1. 9. 2008 došlo k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace.Vlastní realizace projektu začala vyhlášením
výběrového řízení na zhotovitele stavby. Nejvýhodnější nabídku předložila firVčelín ze Sedlčan.
72
Roubené špýchary z Počepic.
MUSEUM VIVUM 2010
Dům z Arnoštovic.
ma S-B s.r.o. Sedlčany, jíž bylo dne 1. 4.
2009 předáno staveniště. Přenesení čtyř
objektů a jejich znovupostavení v areálu
skanzenu podle projektové dokumentace ing. arch. Petra Dostála bylo zahájeno
dne 6. 4. 2009. Celkové výdaje projektu
činily 26 840 000 Kč, z toho dotace z Evropských fondů 23 879 254 Kč, zbylou
část poskytl ze svého rozpočtu zřizovatel
Hornického muzea Příbram, Středočeský
kraj. V rámci tohoto projektu byla finan- Kůlna z Arnoštovic.
cována stavba transferovaného vodního mlýna z Radešic (datovaného rokem
1724), který byl vykoupen za 100 000 Kč,
a jehož obnova stála 9 100 000 Kč, dále
roubeného domu z Jiví (z konce 18. století) odkoupeného za 100 000 Kč a znovupostaveného za 5 600 000 Kč, roubené
stodoly z Mašova (ze 70. let 17. století) zakoupené za 90 000 Kč a obnovené za cenu
5 100 000 Kč a nakonec roubeného seníku
(stodoly z přelomu 18. a 19. století) z bývalého katastru obce Záběhlá ve Vojenském
újezdu Brdy, pořízeného za symbolickou částku 5 000 Kč a rekonstruovaného Dům z Mašova z roku 1739.
za 5 300 000 Kč. Stavba těchto objektů
byla dokončena ke dni 31. 5. 2010, její
úspěšné završení kolaudací proběhlo dne
17. 6. 2010.
73
Špýchar z Olbramovic-Městečka.
SUPLEMENTUM
Stodola z Mašova ze 70.
let 17. století.
Vodní mlýn z Radešic
z roku 1724.
74
Vodní mlýn z Radešic
z roku 1724.
MUSEUM VIVUM 2010
Seník ze Záběhlé (Vojenský újezd Brdy) z přelomu 18. a 19. století.
Roubený dům z Jiví
z konce 18. století.
75
Roubený dům z Jiví
z konce 18. století.
SUPLEMENTUM
POLABSKÉ
NÁRODOPISNÉ MUZEUM
V PŘEROVĚ NAD LABEM
Historie a současnost
jednoho středočeského
regionálního skansenu
Jana Hrabětová
V pozůstalosti dr. Milady Novákové, vedoucí odboru lidového stavitelství Národního památkového ústavu (která se shodou náhod ocitla v archivu Polabského
muzea), je k lidové architektuře Nymburska jen několik málo poznámek. Na jednu
malou kartičku si asi před padesáti lety
známá památkářka připsala: „Přerov nad
Labem, objekt č.p.19 zvaný ‚staročeská
chalupa‘ je a zůstane jen památkou místního významu“. Sama však později uznala,
jak se mýlila. V několika následujících desetiletích totiž vzniklo kolem zmíněné „staročeské chalupy“ národopisné muzeum,
které dnes patří k nejnavštěvovanějším
muzeím svého druhu u nás.
Historie polabského národopisného muzea ve formě kroniky, sledující jeho počátky, čtyřicetiletý vývoj do roku 2007
i malý nástin dalšího rozvoje, byla publikována ve Vlastivědném zpravodaji Polabí,
v ročníku 2007–2008. Z textu vysvítá, že
i ve skrovných materiálních podmínkách
bývalého okresního muzea se díky orga-
76
„Staročeská chalupa“ na dobové pohlednici, vydané kolem roku 1920, fotoarchiv Polabského muzea.
MUSEUM VIVUM 2010
Závěrečné
stavební úpravy „staročeské chalupy“ před otevřením
v roce 1967, fotoarchiv
Polabského muzea.
Bývalá panská myslivna z roku 1840, stav
při převzetí Polabským
muzeem v roce 1972,
fotoarchiv Polabského
muzea.
nizačním schopnostem a odborným znalostem podařilo několika zainteresovaným
pracovníkům dát základ takovému národopisném oddělení, na které nedosáhla
ani větší a významnější vlastivědná muzea.
Přispělo k tomu i několik příznivých okolností, které se tehdy Polabskému muzeu
podařilo využít. Bylo to v první řadě převzetí „staročeské chalupy“ s čtvrthektarovým okolním pozemkem přímo uprostřed
typické polabské vesnice. Pozemek se
postupně rozšiřoval a měnil v areál s více
než čtyřiceti objekty a už dávno překročil
hranice „památky místního významu“.
77
Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem bylo slavnostně otevřeno
pro veřejnost 26. dubna 1967. V dramatickém období před Pražským jarem 1968
se stal jeho protektorem a kmotrem rodák ze sousední Velenky, ministr lesního
a vodního hospodářství a tehdy populární
politik Josef Smrkovský. Ovšem hlavní zásluhu na obnovení tohoto malého muzea
v přírodě měli dva muži – dlouholetý konzervátor pro lidovou architekturu Středočeského kraje arch. Ladislav Štěpánek
a ředitel poděbradského muzea Svatopluk
Šebek, do jehož sběrné oblasti „staročes-
SUPLEMENTUM
ká chalupa“ patřila. Architekt Štěpánek už
dříve podrobně zdokumentoval a publikoval historii objektu a k propagaci nového
muzea nemálo přispělo i jeho zjištění, že
v Přerově na konci 19. století vzniklo první
regionální národopisné muzeum v přírodě dokonce na světě, které se zachovalo na svém původním místě do dnešních
časů (viz srovnání s norským Lillehammerem).
Bývalá panská bednárna, upravená na výstavní
prostory v roce 1980, současný stav, fotoarchiv
Polabského muzea, foto J. Hrabětová.
78
Průhled horní částí muzea ke „staročeské chalupě“, současný stav, fotoarchiv Polabského muzea, foto J.Hrabětová.
Okolnosti vzniku malého místního národopisného muzea souvisely s kulturními
zájmy tehdejšího majitele přerovského
panství, vědce a cestovatele, arcivévody Ludvíka Salvátora Toskánského. Ten,
zřejmě inspirován „českou chalupou“
na pražském výstavišti, koupil v roce 1895
bývalou kovárnu a rychtu, stojící vedle
zámku, nechal ji upravit do současného
stavu a po pražském vzoru v ní vystavit
národopisné památky, sebrané v obci
a nejbližším okolí. Chalupa dostala také
oplocení, přibyl přístřešek na vozy, studna a zvonička. Od té doby se otvírala vždy
o poutích a příležitostně na požádání a to
až do roku 1939. Ale v souvislosti s budováním německého vojenského cvičiště
v Milovicích sem byli dočasně vystěhováni
obyvatelé z okolních vesnic. Všechny národopisné sbírky se tenkrát narychlo převezly do muzea v Českém Brodu, kde už
zůstaly.
„Staročeská chalupa“ byla konfiskátem
po Habsburcích. Na přerovskou obec ji stát
převedl v roce 1951 a od obce ji Polabské
muzeum získalo až v roce 1976. Architekt
Štěpánek se jako krajský konzervátor zasloužil nejen o památkovou obnovu objektu
a novou interiérovou expozici, ale i o přestěhování dalších drobných a v terénu ohrožených lidových památek. V první sezóně
1967 tu mohli návštěvníci vidět i „babiččinu
zahrádku“, několik úlů, sušárnu na ovoce,
pololidovou sochu sv. Jana Nepomuckého
a roubenou studnu. V následující sezóně
sem byl s nepatrnými náklady přenesen
Průčelí roubených chalup z Chvalovic a Draha, dvouprostorový roubený špýchar z Vlkavy,
přenesených v letech 1973 a 1974, fotoarchiv určený pro krátkodobé výstavy, dále sloupový holubník, roubené chlívky, kolem pak
Polabského muzea, foto J. Hrabětová.
MUSEUM VIVUM 2010
Průhled dolní částí muzea v roce 2010, fotoarchiv Polabského muzea,
foto J. Hrabětová.
vysázeny staré ovocné odrůdy a okrasné
keře. Stavební rozvoj Polabského národopisného muzea v následujících letech je
uveden ve stručném přehledu.
Díky Štěpánkově důvěrné znalosti cenných a zajímavých lidových staveb
na Nymbursku a díky tomu, že přerovské muzeum bylo uznáno jako záchranný
skansen pro střední Polabí, nebylo těžké
vytipovat nejvhodnější dostupné a v terénu ohrožené objekty. Z těch prvních, které
se nepodařilo přenést, byla to za tím účelem zdokumentovaná roubené kovárna ze
Starého Bydžova, která se později ocitla
v kouřimském skansenu a chalupa z Kovanic, do skansenu stěhovaná až v roce
1984. Je velká škoda, že se v této době
(bohužel ani později) nepodařilo vytvořit
ochranné pásmo kolem budoucího skansenu a tak si poměrně brzy po roce 1968
postavili naproti muzeu místní hasiči nevzhlednou patrovou hasičskou zbrojnici,
Jednota typickou okachlíčkovanou samoobsluhu a staré zemědělské usedlosti
i s barokními branami přímo proti „staročeské chalupě“ nahradily „jezeďácké“
bytovky. Naopak pozitivním počinem bylo
v roce 1972 převzetí zchátralé bývalé panské myslivny s hospodářskými budovami,
dvorem a přilehlou zahradou. Do jejího
rohu byl záhy přenesen unikátní patrový
chmelařský špýchar z nedalekých Mrzek,
z myslivny se stala správní budova s depozitáři a bytem správce, jedna z bran
do dvora byla upravena jako kopie památkově chráněné brány z Kout a druhá brána
původem z Kozovaz zrekonstruována jako
ukázka klasicistního vjezdu. Na dvůr u myslivny se později stěhoval další zachráněný objekt - roubený špýchar od fary z Křince. Z chalup se architektu Štěpánkovi
podařilo zdokumentovat a přenést v roce
1973 ojedinělou roubenou dvoutraktovou
chalupu z osady Draho, datovanou rokem
1765, zatím bez zděných chlévů.
Když vedení muzea po Svatopluku Šebkovi převzala v roce 1975 archeoložka
dr. Hedvika Sedláčková, orientovala se
v odborných věcech na pražský Ústav
pro etnografii a folkloristiku. Spolupráce
s předními etnografy v čele s dr. Josefem
Vařekou, ale zejména úzké kontakty s tehdejším ředitelem prof. dr. Antonínem Robkem se projevily především v novém ideologickém nasměrování nových expozic
a výstav, ale také v mnohem velkorysejším
budování skansenu. Po roce 1976 byla
stavebně dokončena a zpřístupněna chalupa z Draha, celá dostavěna a zpřístupněna chalupa z Chvalovic a přestěhován
špýchar z Mcel, z něhož se stala pokladna. Součástí skansenu se stala i bývalá
SUPLEMENTUM
79
Roubená chalupa čp. 65 v Oskořínku, původní stav z počátku 20. století, fotoarchiv Polabského
muzea.
80
panská bednárna s přilehlými zahradami.
Severní polovina bednárny s výstavním
sálem musela být prakticky postavena
znova, zatímco druhou jižní část budovy se
starou školou, chodbou přísálím se podařilo zachovat. Na nově získané půlhektarové ploše pod bednárnou se mohl od roku
1983 naplňovat nový záměr – předvést kus
staré polabské návsi, sestavené z několika modelových usedlostí z různých částí
Nymburska. Do roku 1989 se podařilo
do dolní části skansenu za minimálních nákladů a pomocí čtyř dělníků, vyčleněných
z místního JZD, přenést menší chalupu
z Dymokur jako ukázku obydlí bezzemka, velkou robenou chalupu ze Střihova,
roubený špýchar ze sousední obce Vinice, z nedaleké Záhornice roubené chlívky
a z blízkých Chotěšic sloupy od vrat a plotu. Přibyla také zmíněná chalupa z Kovanic
a k ní malá chaloupka výměnkáře z Pojed na Rožďalovicku, která měla patřit už
k další plánované velké usedlosti ze severu
Nymburska. Za tím účelem se stěhovala
do sousedství i zajímavá dřevěná stodola
z Jabkenic. Bohužel ve změněných poměrech po listopadu 1989 se už nedalo tímto způsobem v přenášení plánovaných či
ohrožených objektů pokračovat a to z celé
řady příčin. Jen s velkými administrativními
a personálními potížemi se v roce 2000 po-
MUSEUM VIVUM 2010
dařilo přenést darovaný roubený špýchar,
zbylý po dávno zaniklé usedlosti z obce Vinice (která se mezitím stala památkovou
zónou). Posledním transferem byl dvouprostorový špýchar ze Všejan, darovaný
do muzea v roce 2008.
Samostatnou kapitolou v historii skansenu byl pokus o vybudování druhého návštěvnického centra, které měl tvořit velký
památkově chráněný zděný statek č.p.
13 a sousední hospoda Na růžku č.p. 14
s hospodářským zázemím, rovněž památkově chráněná. Statek získalo Polabské
muzeum jako odúmrť v roce 1978. Zaměření a projekt na rekonstrukci objektu
provedli projektanti SURPMO, konkrétně
architekt Jiří Škabrada. S úpravami se sice
začalo brzy, ale pro nedostatek peněz se
stavební práce do nekonečna protahovaly. Teprve v roce 1985 byla celá usedlost
stavebně hotova a v obytné části s velkou
slávou otevřena „Síň tradic“ místního JZD.
Rozlehlé hospodářské zázemí pak bylo
upraveno na depozitáře zemědělského
nářadí a strojů. Sousední hospodu Na růžku koupilo Polabské muzeum v roce 1989.
Při běžném provozu skansenu trvalo celé
čtyři roky než byl objekt postupně vyklizen
a provedena nejnutnější údržba. Na rekonstrukci plánované staročeské hospo-
Dobový obrázek hospody „Na růžku“ čp. 14
z roku 1907, fotoarchiv
Polabského muzea.
Statek čp. 13 před zahájením rekonstrukce
v roce 1978, fotoarchiv
Polabského muzea.
81
Kovárna z Jíkve, současný stav, fotoarchiv
Polabského muzea, foto
J. Hrabětová.
SUPLEMENTUM
Pohled na prostor v dolní části muzea, připravený k přenesení dalších objektů, fotoarchiv
Polabského muzea.
82
dy, krámu, bytu hospodského a řezníka
včetně hospodářského zázemí se už ale
finanční prostředky nenašly. Před koncem
minulého století bylo jasné, že nikdy nebude v silách Polabského muzea zprovoznit
toto druhé návštěvnické centrum, oddělené od skansenu zámeckým areálem a rybníkem. Nezbylo, než nabídnout oba objekty k pronájmu a když se nájemce nenašel,
tedy k prodeji. Bývalou hospodu koupila
v roce 2002 podnikatelka Jana Kubešová a o statek č.p. 13 projevil zájem místní
velkopěstitel ranných brambor a zeleniny
Ing. Miloš Špitálský pro kanceláře. Za skoro stejnou sumu, kterou Špitálský zaplatil
za rozlehlou a celkem udržovanou usedlost, koupilo od něho Polabské muzeum
půlhektarový pás pozemků po celé délce západní strany skansenu, pokračující
za zámeckým valem až k vodoteči. Byl to
výhodný prostor pro budoucí rozšiřování
muzejního areálu.
Při budování dolní časti skansenu se totiž
pro nedostatek místa nepočítalo se stodolami a nyní se naskytla možnost vše napravit – za každou stávající chalupu nějakou
typickou stodolu přenést a zrekonstruovat
nebo postavit vhodnou repliku. Na základě vypracovaných návrhů bylo už koncem
roku 2002 vydáno příslušným stavebním
odborem v Lysé nad Labem územní rozhodnutí o rozšíření Polabského národopis-
MUSEUM VIVUM 2010
ného muzea o celkem sedm historických
objektů. O zpracování projektu na konečné dobudování muzea a odbornou pomoc
byl požádán dlouholetý externí spolupracovník Ing. arch. Jan Pešta. V současné
schválené verzi se nyní počítá mimo jiné
také s vybudováním provozuschopné repliky kovárny z Jíkve, s rekonstrukcí návesní kapličky, s přenesením památkově
chráněné chalupy čp. 65 z Oskořínka, se
stavbou typické vesnické hasičské zbrojnice, třemi typy stodol, s různými přístřešky a kůlnami. Realizaci Peštových projektů
si vzal za své současný ředitel Polabského
muzea PhDr. Jan Vinduška.
Přerovský skansen, skromně založený
a skromnými náklady budovaný, si po více
než čtyřiceti letech od svého znovuotevření vydobyl zařazení mezi uznávaná muzea
v přírodě nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Díky svým zakladatelům, pokračovatelům i podpoře nadřízených orgánů má
nyní dostatečně pevný základ, na němž
se může po všech stránkách zdárně rozvíjet. A protože se historie dá jen těžko
opakovat, je teď na další generaci muzejníků a památkářů, aby pokračovali novými
cestami k záchraně a uchování lidových
památek ve středním Polabí.
KOUŘIMSKÝ SKANZEN
OD ZALOŽENÍ K DNEŠKU
Vladimír Rišlink
Dana Přenosilová
Muzeum lidových staveb v Kouřimi bylo
založeno v roce 1972 Regionálním muzeem v Kolíně jako záchranný skanzen
stavebních památek ze zátopové oblasti přehrady Želivka. Vzápětí byla sběrná
oblast rozšířena nejprve na jihovýchodní
část Středočeského kraje (koncepce Aleny Pospíšilové),1 od roku 1975 dokonce
na celou oblast českých zemí (koncepce
Milady Novákové). Do areálu tak byly postupně převezeny různé památky lidové
architektury ze středních, východních, severních a západních Čech, a dokonce i jeden objekt z oblasti východní Moravy. Tím
byl položen základ v českých zemích ojedinělému „celonárodnímu“ skanzenu. V této
souvislosti je třeba zdůraznit, že kouřimské
muzeum bylo v původních představách budováno jako skanzen provizorní, prozatímní, s tím, že celonárodní skanzen měl být
ve své konečné podobě realizován v oblasti pražské Šárky. Z přenesených objektů se však do přelomu 80. a 90. let 20. století v muzeu podařilo znovu postavit pouze
Pohled na centrální část muzea – socha sv. Donáta ze Svatbína, rychta z Bradlecké Lhoty a kovárna
ze Starého Bydžova, stav v roce 2010.
SUPLEMENTUM
83
z oblasti středních, východních a severních Čech, umístěných v prostředí starého
ovocného sadu. Středočeský region je zastoupen stavbami ze širší oblasti Posázaví,
Benešovska a povodí Berounky. Unikátní stavbou je devítiboká roubená stodola
z Durdic u Votic, postavená v roce 1648,
která je nejstarší zachovanou památkou
tohoto typu na území Čech. Z Posázaví
pochází poloroubená chalupa a špýchar
z Budče a malý roubený špýchar z Hrádku, objekty z konce 18. století, které byly
do muzea přeneseny ze zátopové oblasti
přehrady Želivka. Oblast povodí Berounky
reprezentuje roubený obytný dům statku
z Týřovic u Rakovníka z druhé poloviny 17. století, který byl do své současné
podoby přestavěn v roce 1807. Z oblasti středního Polabí na pomezí středních
a východních Čech pochází pozoruhodná
celoroubená kovárna ze Starého Bydžova,
postavená roku 1774.
84
Rychta z Bradlecké Lhoty a stodola ze Želejova, Východočeský region je v současnosti
stav v roce 2010.
zastoupen dvěma památkami z Podkrkonoší, roubenou rychtou z Bradlecké Lhoty
některé, ostatní zůstaly v různém stupni na Semilsku a dvanáctibokou stodolou ze
zachování uloženy v depozitářích, a v ně- Želejova u Hořic. Rychta z Bradlecké Lhoty
kterých případech začaly pozvolna pod- s bohatě členěnou lomenicí novopackého
léhat zkáze. Na počátku 90. let 20. století typu pochází z konce 17. století, želejovdošlo Daliborem Hoblem k další změně ská stodola vznikla v roce 1660, a společkoncepce, což vedlo k zúžení sběrné ob- ně se stodolou z Durdic náleží k našim nejlasti muzea na samotné historické území cennějším památkám lidové architektury.
Čech. Ve výstavbě však nebylo pokračo- Z oblasti severních Čech pochází patrový
váno v důsledku uplatňování restitučních polohrázděný dům z Jílového u Děčína,
nároků na pozemky skanzenu, což vyús- postavený na počátku 19. století.
tilo v devatenáct let trvající soudní spory.
V roce 1996 byl areál prohlášen kulturní Všechny objekty jsou vybaveny interiéropamátkou České republiky. Dodnes pro- vými expozicemi, které dokumentují bybíhají jednání s rodinou restituentů po- dlení a hospodářství na venkově od 18.
zemků, které tvoří podstatnou část areá- do první poloviny 20. století. Ve statku
lu. Snahou současného vedení muzea je z Týřovic se nachází hospoda Na Hrázce.
najít kompromisní řešení pro obě strany.
Středočeský kraj jako zřizovatel muzea Větší objekty doplňuje několik drobných
zároveň usiluje o získání dalších pozemků stavebních památek z 18.–20. století. Jedve východním sousedství areálu, na nichž ná se především o pískovcová boží muka
by bylo možné rozvíjet další koncepci do- sv. Prokopa z Kostelce nad Černými lesy
z roku 1897, roubenou rumpálovou studstavby skanzenu.
nu z Kozojed u Ratají nad Sázavou, kopie
V současné době muzeum představuje dřevěné zvoničky Církve československé
devět větších památek lidové architektury husitské z Býchor u Kolína a kříže z Něm-
MUSEUM VIVUM 2010
čic u Kolína, barokní sochu sv. Donáta
ze Svatbína u Kostelce nad Černými lesy
z roku 1764 a studnu s dřevěnou pumpou
ze Zalán u Rožmitálu pod Třemšínem.
dnes památky vnímáme ve zcela odlišném
prostorovém kontextu (statek z Týřovic,
stodola z Durdic, kovárna ze Starého Bydžova aj.). V průběhu následné údržby
objektů pak zejména od druhé poloviny
Při znovupostavení uvedených objektů 90. let docházelo ke mnoha nevhodným
v 70. a 80. letech 20. století byly památ- zásahům, které jsou rozporu se zásadami
ky do plochy areálu umisťovány bez zře- památkové péče.2
telných urbanistických vazeb, přičemž
byl jen v některých případech brán ohled Současná vize rozvoje skanzenu je forna podobu prostředí, v němž se původně mulována v projektu Regionálního muzea
nacházely. Kromě vcelku zdařilých řešení v Kolíně s pracovním názvem Muzeum
(například chalupa z Budče a rychta z Bra- české vesnice, který v daném prostředí
dlecké Lhoty) tak bohužel došlo k něko- přináší nový náhled na koncepci prezenlika závažným pochybením, díky nimž tace památek lidové architektury.3 Jeho
Dům z Jílového, 2010.
85
Chalupa z Budče.
SUPLEMENTUM
Vizualizace předpokládané budoucí podoby muzea – pohled na centrální část areálu od jihu.
86
hlavním cílem je vytvořit prostředí, které
by návštěvníkům přiblížilo život na českém
venkově od raného novověku do poloviny
20. století včetně jeho sociálních a regionálních specifik. Tato koncepce je realizována na několika úrovních: Ztvárněním
prostoru „české vesnice“, respektujícím
hustotu a skladbu zástavby, urbanistické vazby a hierarchii uspořádání objektů,
vytvořením regionálních uskupení v rámci
nově plánované zástavby, využitím krajinotvorných prvků a v neposlední řadě
vytvořením zázemí pro lektorské a jiné
doprovodné programy, které by návštěvníkům detailně přibližovaly každodennost
života na české vesnici.
Základem expozice zůstává devět zmíněných větších památek lidového stavitelství, vzniklých v průběhu 17.–19. století,
které byly do muzejního areálu přeneseny
v 70.–80. letech 20. století. Toto vymezení
je určující pro tvorbu nové koncepce, která
v první fázi z dalšího rozvoje muzea vylučuje zbývající regiony (jižní a západní Čechy), a umožňuje tak reálné zúžení sběrné
oblasti v kontextu s omezenými prostorovými možnostmi areálu.
strukturu a charakter tradiční vesnické
zástavby. Hlavním prvkem je vytvoření
vesnické návsi přimykající se k budově
kostela se zvonicí a farou. Zástavba mírně
graduje k hornímu cípu návsi a je uzavřena areálem hospody ze Středočeské pahorkatiny a budovou školy. Kdekoli je to
možné a vhodné, snaží se návrh respektovat a znovu vytvářet kontext, v němž se
budovy nacházely ve svých původních
lokalitách. Do celkové koncepce území je
zahrnut také pozemek se Ždánickým potokem. Zde je plánováno umístění vodního mlýna z Českobrodska a zřízení mlýnského náhonu se sestavou dvou rybníků.
Výše na potoce bude obnoven zaniklý
rybník Vodák, který pocházel ze 16. století, a jehož stopy se dodnes v terénu zachovaly. Další nově navržený menší rybník
bude bezprostřední součástí mlýnského
vodního díla.
Soubor objektů je rozdělen do tří základních regionálních celků: Střední Čechy,
Východní Čechy a Severní a severovýchodní Čechy.
Těžištěm navrhované expozice se stává
lidová architektura středních Čech a PolaZákladním kritériem pro tvorbu nové ur- bí. Ta bude soustředěna okolo již existubanistické koncepce je snaha evokovat jících budov – chalupy a špýcharu z Bud-
MUSEUM VIVUM 2010
Vizualizace předpokládané budoucí podoby muzea – pohled na centrální část areálu od západu.
če, statku z Týřovic, a kovárny ze Starého
Bydžova v prostoru nově navržené návsi.
Stávající dům z Jílového se stane těžištěm
expozice lidové architektury ze severních
Čech a bude doplněn o další objekty. V jihovýchodním cípu pozemku budou soustředěny stavby východočeské architektury včetně přenesené polygonální stodoly
ze Želejova a stávající rychty z Bradlecké
Lhoty. Na návrší za těmito objekty bude
rekonstruován větrný mlýn z Borovnice
u Trutnova s menší obytnou budovou.
V rámci celkové koncepce dostavby muzea je plánováno postupné doplnění areálu o přibližně třicet dalších objektů.
V současnosti je k rekonstrukci a opětovnému sestavení připraveno deset staveb,
přenesených z různých regionů středních,
východních a severních Čech.4
Farní kostel sv. Jana Křtitele z Dolních Kralovic (okres Benešov) byl jednou z nejcennějších středověkých sakrálních památek
na středočeském venkově. Pozdně románská stavba z poloviny 13. století byla
po polovině 14. století přestavěna v gotickém slohu a vyzdobena nástěnnými malbami. Ke konci 15. století došlo k pozdně
gotické úpravě, v první polovině 18. století
k přestavbě barokní, pseudogoticky byl
kostel opraven koncem 19. století. Jednolodní obdélníková stavba s polygonálním
presbytářem, západní hranolovou věží,
severní sakristií s panskou oratoří zanikla
v roce 1975 v souvislosti s výstavbou vodního díla Švihov (Želivka).5 Do kouřimského skanzenu byly v témže roce přeneseny
všechny cenné stavební prvky. Navzdory
skutečnosti, že se jednalo o jeden z prvních objektů, který byl do muzea krátce
po jeho založení přemístěn, nedošlo dosud k jeho znovupostavení. V 70. a 80.
letech 20. století nebyla rekonstrukce památky možná z ideologických důvodů, neboť ze strany zástupců tehdejšího režimu
přicházely obavy, že by se znovupostavený kostel mohl stát „nežádoucím poutním
místem“ věřících z oblasti Posázaví. Byla
proto zvažována možnost rekonstrukce
pouhého středověkého krovu, a za tímto
účelem vznikly dvě studie, které navrhovaly různé způsoby prezentace tohoto
architektonického torza.6 K jejich realizaci
naštěstí nedošlo, a tak bylo mimoděk zabráněno uskutečnění počinu, který by byl
v rozporu s dnešními zásadami památkové péče. Projekt dostavby muzea předpokládá stavbu kopie kostela s osazením
všech dochovaných prvků (tj. gotických
konstrukcí krovů dendrochronologicky datovaných do doby po roce 1476, architek-
SUPLEMENTUM
87
tonických článků kleneb, západního portálu, fragmentů středověkých nástěnných
maleb apod.) včetně možnosti navrácení
existujících částí původního mobiliáře.
88
Rychta č. p. 1 z Kamenice u Dobrého
nedaleko Dobrušky (okres Rychnov nad
Kněžnou), byla výstavná selská usedlost
z přelomu 16. a 17. století, na území Čech
nepochybně vůbec jedna z nejcennějších
památek lidové architektury. Základem byl
roubený patrový objekt s podstávkou a pavlačí na dvorní straně, krytý sedlovou doškovou střechou. V přízemí spojovala obytnou a hospodářskou část domu průchozí
síň. Obytnou část, konstrukčně odkazující
na středověké dymné jizby, tvořila v čele
domu umístěná velká světnice s výškou
téměř 4 m, propojená se světničkou a doDolní Kralovice, kostel sv. Jana Křtitele – pohled datečně vloženou průchozí klenutou zděnou černou kuchyní. Hospodářskou část
od severu.
tvořil chlév a menší spížní komora. Patro
mělo složitější dispozici se středovou síní
a soustavou několika komor. Na zadní štít
domu navazovala nižší hospodářská část
s průjezdní kolnou a dvěma zděnými sklepy. Areál doplňovala samostatně stojící
roubená stodola. V roce 1981 byly z neudržovaného a silně zchátralého objektu
do kouřimského skanzenu přeneseny některé hodnotné architektonické detaily.
Projekt dostavby skanzenu předpokládá
výstavbu kopie památky s osazením zachovalých původních prvků.
Roubený dům č.p. 19 ze Starostína (okres
Náchod) byl jednou z nejzajímavějších památek lidové architektury na Broumovsku,
vzniklou v 18. století. K bočnímu průčelí
domu přiléhal v pravém úhlu patrový komorový přístavek, k jehož štítu byla dodatečně přiložena jednoduchá zvonička
z druhé poloviny 19. století. Vnější průčelí
domu doplňovala pozoruhodná malířská
výzdoba, stavbu kryla vysoká, strmá došková střecha. K zadnímu štítu domu byla
později přistavěna nevelká zděná stodola
krytá pálenou taškovou střechou. Středem
domu procházela prostorná síň s otevřeDolní Kralovice, kostel sv. Jana Křtitele – pohled nou, klenutou černou kuchyní, topeništěm
od východu.
chlebové pece a dělící zděnou stěnou.
MUSEUM VIVUM 2010
Kornatice, špýchar v usedlosti čp. 3.
V přední části se nacházela rozlehlá, druhotně přepažená světnice se sedmi okny,
v zadní části byly dva hospodářské prostory, chlév a podsklepená spížní komora. Dodatečně byly některé části domu
přezděny a pec odstraněna. Dům se v 70.
letech 20. století nacházel ve velmi zanedbaném stavu, proto byl demontován,
a jeho části posléze v roce 1982 přeneseny do kouřimského skanzenu, kde dále
degradovaly. Projekt dostavby skanzenu
předpokládá kopii objektu s použitím zachovalých prvků.
Mlýn z obce Borovnice u Staré Paky
(okres Trutnov) byl posledním zachovalým
sloupovým větrným mlýnem v Čechách.
Postaven v roce 1841, byl v provozu ještě
ve 40. letech 20. století. Celodřevěný patrový mlýn sloupové konstrukce, umožňující jej otáčet podle směru větru, náležel
ke kdysi velmi rozšířenému typu, nazývanému německý nebo moravský. Z jeho
zadní stěny vystupovala vodorovná hřídel,
k níž byly připevněny čtyři mohutné lopatky. Vnější plášť mlýna tvořilo svisle kladené bednění, stavbu zakončovala sedlová,
na jedné straně zvalbená šindelová střecha. V prvním patře mlýna byla umístěna
Kamenice, rychta čp. 1.
89
moučnice, moučná truhla a obsluha brzdicího zařízení, v druhém se nacházelo
vlastní mlecí zařízení. Mlýn, v roce 1966
poškozený úderem blesku, byl po dílčí
opravě roku 1968 snesen. Teprve v roce
1982 byly jeho již silně poškozené části po několika převozech na různá místa
přeneseny do kouřimského skanzenu, kde
však jejich degradace dále pokračovala.
Větrný mlýn z Borovnice je dnes bohužel nutno považovat za zaniklý. Projekt
dostavby skanzenu předpokládá stavbu
kopie památky bez použití dochovaných
částí.7
Obytné stavení tvořící součást usedlosti
„Šperkovna“ čp. 41 ve Strašicích (okres
Rokycany) sloužilo v minulosti jako rychta a hospoda. Nízký celoroubený přízemní
dům s mohutnou polovalbovou střechou
krytou šindelem, typická ukázka dřevěné
venkovské architektury na Podbrdsku,
pocházel pravděpodobně z druhé poloviny 18. století. Dům měl složitou půdorysnou dispozici, která odpovídala jeho
funkci. V čele domu se nacházela rozlehlá
světnice s plochou téměř 54 m2. K jejímu
boku přiléhala menší světnička, z níž byla
později vydělena nevelká komora. Obě
SUPLEMENTUM
90
Starostín, dům čp. 19.
světnice byly původně vytápěny kachlovými kamny. Zadní trakt domu tvořila síň
se schodištěm do podstřeší, na kterou
navazovala průchozí černá kuchyně s mohutným dymníkem, ze které byla obsluhována kamna ve světnicích i chlebová pec
a udírna. Za černou kuchyní byla komora, která později sloužila jako kuchyňské
zázemí hospody. Usedlost byl zbořena
v roce 1978 a obytné stavení bylo přeneseno do kouřimského skanzenu, kde dodnes čeká na své znovupostavení.
Celoroubený špýchar, pocházející pravděpodobně z 18. století, tvořil součást
usedlosti čp. 3 v Kornaticích (okres Rokycany). Představoval velmi cennou součást
souboru lidové architektury na Podbrdsku.
Dřevěná konstrukce jednokomorového
špýcharu spočívala ve zvýšené poloze
nad polozahloubeným sklepem s valenou
klenbou. Vlastní komora byla původně přístupná po krátké pavláčce, která však byla
později odstraněna. Hlavní konstrukční zajímavostí bylo užití starobylého typu roubené klenby, opatřené hliněnou omazávkou.
MUSEUM VIVUM 2010
Přímo na jejím rubu pak byla položena lehká konstrukce krovu, kterou bylo možné
v případě požáru snadno odstranit, a zabránit tak výraznějšímu poškození stavby.
Z protipožárních důvodů byly hliněnou
omazávkou opatřeny také všechny stěny
srubu. Do kouřimského skanzenu byl přenesen v roce 1977. Konstrukce stavby je
dodnes zachována ve velmi dobrém stavu,
takže obnovu bude možné provést s využitím velkého počtu autentických prvků.
Obytný dům usedlosti čp. 2 v Masojedech
u Českého Brodu (okres Kolín) náležel
k nejhodnotnějším a nejzajímavějším památkám lidové architektury na Českobrodsku. Původně celoroubená stavba pocházela pravděpodobně z druhé poloviny 18.
století. Její štítové průčelí se sdruženými
okny vrcholilo bohatě skládanou a vyřezávanou lomenicí, kterou podpírala rovněž
ozdobně vyřezávaná podstávka. Tento pro
Českobrodsko kdysi obvyklý, avšak dnes
již in situ nezachovalý architektonický detail nejspíše vznikl prostorovou redukcí
podsíně, která je typickým znakem dřevě-
né lidové architektury v severněji položené
oblasti středního Polabí. Nevelký dům měl
jednoduchou trojprostorovou dispozici
s průčelní světnicí, síní, z níž byla původně
vydělena černá kuchyně, a zadní komorou.
Na obytnou část navazovaly později přezděné chlévy. Celek kryla jednotná sedlová střecha pošitá došky. Areál usedlosti uzavíral nezachovalý roubený špýchar
a zděná stodola. Do dvora se vcházelo pilířovou bránou a brankou. Roubená obytná
část chalupy byla v roce 1987 zbořena,
do skanzenu byly přeneseny všechny hodnotné detaily včetně lomenice, podstávky
a ostění oken. V budoucnosti je v kouřimském skanzenu předpokládána stavba
kopie této zaniklé památky s osazením zachovalých původních prvků.
rakteristickou ukázkou jednoduššího typu
lidové architektury z Podještědí a podhůří Lužických hor. Chalupa na podezdívce z pískovcových kvádrů, v přední části
s jednoduchou podstávkou, byla dodatečně v levé boční stěně lemována otevřenou
besídkou a k zadnímu průčelí přistavěnou
nevelkou průjezdní stodolou se zděnou
boční stěnou. Stavbu kryla sedlová břidlicová střecha se dvěma páry podlouhlých
vikýřů nazývaných štičí tlama. V přízemí
byla průchozí podsklepená síň, v přední
štítové straně se nacházela nízká světnice, původně vytápěná pecí, s pěti okny.
V zadní části domu byly umístěny komora
a chlév. Silně poškozená stavba byla darována muzeu, demontáž všech hodnotných
architektonických prvků a jejich převezení
financoval zřizovatel muzea, Středočeský
Poslední větší památkou lidové architektu- kraj. Projekt dostavby skanzenu předpory, přenesenou do skanzenu v roce 2010, kládá zhotovení kopie objektu s použitím
je roubená chalupa č. e. 1 z osady Nová dochovaných prvků.
Starost u Rynoltic (okres Liberec). Nevelké
stavení nejspíše z konce 18. století je cha- V minulosti byly do muzea kromě toho
Masojedy, dům čp. 2.
SUPLEMENTUM
91
92
přeneseny a dosud nesestaveny také dvě skanzenu. Projekt dostavby muzea předpozoruhodné kamenosochařské památky. pokládá obnovu památky s využitím všech
původních dochovaných prvků.
Goticko-renesanční brána někdejšího
panského dvora čp. 14 v Tismicích u Čes- Důležitou součástí projektu dostavby je
kého Brodu (okres Kolín) byla jednou ze také zcela nové řešení dnes již naprosto
vzácně zachovalých ukázek předbělo- nevyhovující podoby vstupní části areálu
horské profánní architektury na středo- skanzenu. Projekt posouvá vstup na hračeském venkově. Brána společně s při- nici pozemku muzea a vytváří tak nástupní
lehlou brankou pro pěší byla postavena prostor s parkováním pro návštěvníky se
roku 1506 zřejmě nákladem tehdejších zdravotním postižením, veřejnými toaletadržitelů vesnice, členů rodu Vrbíků z Tis- mi a zázemím pro cyklisty, situovaný před
mic. Ostění obou půlkruhově ukončených objektem nově navržené vstupní budovy.
portálů má velmi jednoduchou profilaci Vlastní vstupní budova podle návrhu arse zkosenou vnější hranou, klenák brá- chitektky Ireny Hrabincové je uvažována
ny nese vročení a ryté iniciály „P“ a „G“. jako moderní stavba se sedlovou střePatrně ve druhé polovině 18. století byla chou, využívající tradiční materiály a konbrána ukončena obloukově zvlněnou řím- strukční technologie (tesařský dřevěný
sou s prejzovou krytinou. Původní masiv- krov, došková krytina), s otevřenou disponí vrata byla v 19. století nahrazena lehčí zicí, vytvářející prostor vhodný pro využití
výplní s laťovou konstrukcí v horní části. skupinami návštěvníků i jednotlivci. Její
V roce 1970 byla brána stržena projíždě- součástí bude multifunkční sál pro pořájícím traktorem, a poté co selhalo veškeré dání přednášek, vzdělávacích programů
úsilí tehdejších orgánů památkové péče či společenských akcí. Objekt nabídne
prosadit její obnovu na původním místě, návštěvníkům také občerstvení a muzejdošlo k rozebrání stavby a jejímu přenese- ní obchod. Současně bude rovněž slouní do kouřimského skanzenu.
žit i vlastním provozním potřebám areálu,
bude v něm umístěna kancelář muzea se
Mariánský sloup z Konárovic (okres Kolín) zázemím zaměstnanců.
byl postaven v rozmezí let 1856–1870 nákladem tehdejších majitelů konárovického Projekt dostavby skanzenu v dalších fápanství hraběte Jana Nepomuka Františka zích své realizace navrhuje stavbu dalších
z Harrachu a jeho manželky Marie Markéty objektů, počítá s transferem ohrožených
Harrachové z Lobkovic. Byl vytvořen do- památek dosud stojících v terénu a stavsud neznámým kameníkem, který v po- bou kopií zcela zaniklých objektů, k nimž
lovině 19. století pracoval pro rodinu Ha- se zachovala odpovídající dokumentace.
rrachů. Základ statue tvořil hranolový sokl
se zkosenými horními rohy, zdobenými Konkrétní kroky realizace celého projektu
rostlinným ornamentem. Na něm spočíval dostavby skanzenu a jeho případné další
vlastní sloup, skládající se z profilované korekce jsou samozřejmě závislé na zíspatky, osmibokého dříku a mohutné ka- kání definitivního pozemku a finančních
lichovité hlavice, zdobené bohatým reli- zdrojů. Součástí projektu dostavby skanéfním ornamentem s motivy plodů a listů zenu je i nové pojetí stálých expozic. Závinné révy. Na dříku byl osazen alianční kladním východiskem nově připravované
erb rodu Harrachů a Lobkoviců, celek vr- koncepce vytvoření muzea vesnice v Čecholil sochou P. Marie s Ježíškem. Sloup chách, je spojení vysoce odborného příse nacházel v prostoru konárovické návsi stupu s návštěvnicky přitažlivou podobou.
do roku 1981, kdy byl těžce poškozen Cílem koncepce je komplexně evokovat
nákladním automobilem. Jeho fragmenty život venkovského obyvatelstva předebyly poté předány Regionálnímu muzeu vším v období od poloviny 19. do poloviny
v Kolíně a uloženy v areálu kouřimského 20. století. Jednotlivé objekty budou vy-
MUSEUM VIVUM 2010
baveny pokud možno autentickým mobiliářem nebo jeho replikami, odpovídajícím
sociální a pracovní charakteristice stavby,
typickým pro danou sběrnou oblast a určité období, který bude trvalou expozicí svého druhu. Rovněž bude přiblížena historie
jednotlivých objektů a životní osudy jejich
vlastníků. V rámci těchto expozic budou
vedle ostatních předmětů vystaveny také
příslušné typické oděvní součástky. Obdobně bude řešeno i okolí jednotlivých
objektů, včetně osázení typickými rostlinami a plodinami. Další trvalé plánované
expozice, respektující obsahově i typologii objektů, budou především věnovány
historii kouřimského skanzenu, historii
lidové architektury, lidovému oděvu, lidovým výročním zvykům, zemědělskému
náčiní a strojům, lidovým řemeslům. Další expozice budou věnovány historickým
procesům, které zásadně ovlivnily podobu
a funkci vesnice ve společnosti, sociálním dějinám venkova, obecní samosprávě
apod.
POZNÁMKY
1
Výstavba muzea lidových staveb v Kouřimi
/ návrh realisace. Regionální muzeum Kolín,
1972, uloženo v archivu Regionálního muzea
v Kolíně.
2
Nápravu těchto nedostatků považuje současné vedení muzea za jeden z hlavních úkolů pro
nejbližší období rozvoje skanzenu.
Vize rozvoje je formulována v urbanistické
studii Dipl. Arch. Ireny Hrabincové z roku 2010.
Garanci tomuto materiálu společně s příslušnými podklady poskytli autoři tohoto článku, kteří
jsou za odborné konzultace zavázáni PhDr. Jiřímu Langerovi, CSc.
3
Kromě těchto objektů je v depozitáři muzea uložen také roubený dům ze Štramberka
(okres Nový Jičín), převezený do Kouřimi v roce
1978. Jeho znovupostavení není do současné
koncepce rozvoje zahrnuto, a je třeba uvažovat
o rekonstrukci památky na jiném vhodnějším
místě. V roce 1980 byl do muzea dále převezen
roubený dům z obce Hořejší Krušec (okres Klatovy), jehož pozůstatky se bohužel při nedávné
inventarizaci nepodařilo identifikovat, a kromě
fotografií z doby transferu se nebyla dohledána
ani příslušná plánová dokumentace.
4
5
Nejnověji se osudy této památky zabývá
VICHROVÁ, Veronika. Zánik kostelů v důsledku
výstavby přehradních nádrží na příkladu kostela
sv. Jana Křtitele v Dolních Kralovicích. Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně
v Ústí nad Labem, bakalářská práce, 2009.
Příslušné dokumenty se vztahem k transferu
kostela sv. Jana Křtitele z Dolních Kralovic a studie řešící způsob prezentace jeho architektonických prvků jsou uloženy v archivu Regionálního
muzea v Kolíně.
6
O znovupostavení mlýna na původním místě
v Borovnici v současné době usiluje občanské
sdružení Větrák, které svůj záměr podpořilo řadou popularizačních aktivit.
7
SUPLEMENTUM
93
MUZEUM
LIDOVÝCH STAVEB
V KOUŘIMI
Jana Svobodová
94
Obr. 1 – stodola z Durdic v nevhodném umístění.
MUSEUM VIVUM 2010
Muzeum lidových staveb v Kouřimi je
jedním ze čtyř muzeí v přírodě nacházejících se na území středních Čech. Leží
ve východní části kraje a od počátku je
součástí Regionálního muzea v Kolíně.
Vznikl na přelomu 60. a 70. let 20. století
jako záchranný skanzen. Prvním objektem, který sem byl převezen, byla roubená
polygonální stodola z Durdic na Benešovsku, datovaná do roku 1648. Následovaly
tři objekty z Havlíčkobrodska, z obcí, jež
byly posléze zatopeny nádrží Želivkou.
První etapu existence muzea uzavřelo přenesení a vyzdvižení domu čp. 1 z Týřovic
v povodí Berounky. Druhá etapa započala
v roce 1976, kdy bylo muzeum otevřeno
pro veřejnost a zároveň byla změněna jeho
koncepce: ze záchranného skanzenu se
stalo muzeum stavebních technik se sběrným územím po celých Čechách. V tomto
období byly do Kouřimi převezeny další
objekty – ty znovu postavené jsou stodola
ze Želejovic, kovárna ze Starého Bydžova a rychta z Bradlecké Lhoty. Posledním
znovu postaveným objektem je hrázděný
dům z Jílového u Děčína, přenesený
do Kouřimi v roce 1986. Kromě staveb,
které byly ve skanzenu opětovně vyzdviženy, však byla přenesena i řada dalších,
jež se obnovy nikdy nedočkala, v některých případech byla z důvodu krajně nevhodného uložení dokonce zničena.
Od konce 80. let stojí tedy v Kouřimi devět větších objektů, kromě jednoho areálu
samostatné, navzájem nesouvisející stavby z různých částí Čech. V roce 1990 byla
proto změněna koncepce na muzeum základních regionálních typů lidové architektury. V této době také vznikl návrh na dostavbu skanzenu. Než však byly změny
realizovány, staly se pozemky, na nichž se Obr. 2 – špýchar z Hrádku, původní stav.
muzeum nachází, předmětem restitučních
sporů, které na dalších 15 let znamenaly
pozastavení jakéhokoliv vývoje. Od roku
1986 tak ve skanzenu nedošlo k obnovení
žádné stavby a skanzen dodnes existuje
v nedokončené podobě z doby před téměř čtvrt stoletím. V roce 1996 bylo muzeum jako celek prohlášeno za kulturní památku, a zvlášť byly prohlášeny jednotlivé
stojící objekty.
Důvodem, proč jsem se Kouřimskému
muzeu rozhodla věnovat je poměrně tristní stav zde umístěných památek, částečně vysvětlitelný složitým vývojem muzea
Obr. 3 – špýchar z Hrádku, současný stav.
a rychlostí, s níž se v některých obdobích
rozvíjelo, částečně však zaviněný nevhodným způsobem údržby a neodpovídajícím
přístupem k objektům.
Devítiboká stodola z Durdic na Benešovsku, pocházející z roku 1648, je nejstarší
dochovaná stavba tohoto typu v České
republice (obr. 1). V Kouřimi hraje roli reklamního poutače před vchodem do muzea, je proto vzdálená od ostatních objektů a usazena v nevhodném terénu, který
by v reálu znemožňoval její hospodářské
využívání. Na původním místě byla krytá
došky, které byly po převezení do Kouřimi
nahrazeny dřevěným šindelem.
Na prohlídkové trase následují dva špýchary – z Hrádku a z Budče. V Kouřimi Obr. 4 – špýchar z Budče, současný stav.
SUPLEMENTUM
95
Obr. 5 – areál z Budče,
původní stav.
Obr. 6 – areál z Budče
po obnově.
96
jsou situované samostatně, bez návaznosti na další stavby. Při porovnání s fotografiemi z původního umístění je patrná značná změna jejich podoby – v obou
případech došlo ke změně materiálu střechy a vápnem obílené stěny byly nahrazeny tmavým nátěrem trámů (obr. 2 a 3).
O špýcharu z Budče dokonce mluví katalog muzea z roku 1982 v tom smyslu, že
stavba má „zajímavý pevnostní charakter
a připomíná staré hospodářské stavby
západní Sibiře“. Částečné rehabilitace se
tento špýchar dočkal až po více než třiceti
letech – v roce 2009 bylo roubení včetně
zárubní vstupů nabíleno v souladu s původním stavem vápnem (obr. 4). Přestože
ještě chybí omítnutí zděné části a úprava
MUSEUM VIVUM 2010
štítu, lze tuto úpravu považovat za první
vykročení správným směrem.
Jediný komplex, který je v rámci Kouřimského muzea v přírodě umístěn, je areál
chalupy z Budče se stodůlkou a špýcharem. Na rozdíl od některých dalších
případů se tuto usedlost podařilo dobře
usadit do terénu, avšak chalupa i špýchar,
původně (a ještě po vyzdvižení v Kouřimi)
kryté došky, mají dnes střechu šindelovou
a původně vápnem bílené stěny chalupy
byly nahrazeny kombinací černých trámů
a bílých pruhů vymazávek (obr. 5 a 6).
V případě domu čp. 1 z Týřovic je závažnější nevhodný způsob usazení do terénu
– zatímco původně se ke komunikaci kolmo otáčela světnice domu, na níž navazovala branka a brána dvora (obr. 7), v Kouřimi byla světnice otočena směrem od komunikace dolů po svahu. K příchozímu se
tak usedlost obrací svým hospodářským
koncem, ke kterému v původním umístění
nebyl vůbec přístup.
Postavením Týřovického domu se uzavřela 1. etapa existence muzea – po jeho vyzdvižení bylo otevřeno pro veřejnost. Další
stavby, které v muzeu byly stavěny, patřily
do etapy, kdy se skanzen deklaroval jako
Muzeum stavebních technik. Jako první
v tomto období byla v Kouřimi vystavěna
průjezdná polygonální stodola ze Želejova. Byla umístěna samostatně do středu
louky s třešňovkou, bez vztahu k některému jinému objektu, což vynikne zejména
ve srovnání s fotografií zachycující původní stav v těsném sousedství obytného
domu (obr. 8).
Že změna koncepce muzea neměla svůj
odraz v praxi dokládá i další stavba – kovárna ze Starého Bydžova. Stejně jako
jeden z předchozích objektů měla v původním umístění odlišný vztah ke komunikaci a stejně jako v dalších případech
neodpovídala původní situaci ani její vnější
úprava. Nejstarší fotografie ukazuje stavbu jako omítanou, na mladších snímcích je
už pouze nabílená – v Kouřimi však namísto obnovy původních úprav dostaly stěny
kovárny černo-bílé pruhování (obr. 9).
Obr. 7 – dům čp. 1,
původní stav.
97
Obr. 8 – stodola ze Želejova, původní stav.
SUPLEMENTUM
Obr. 9 – kovárna ze Starého Bydžova, současný stav.
Obr. 10 – rychta z Bradlecké Lhoty, původní
stav.
98
Nejzávažnějším dokladem nevhodného
přístupu pracovníků muzea k památkovým stavbám je předposlední objekt, který
byl v Kouřimi vyzdvižen v roce 1981 – roubená rychta z Bradlecké Lhoty. Její umístění v terénu je volené poměrně dobře,
přestože světnice domu původně přiléhala přímo ke komunikaci bez předzahrádky
(obr. 10). Za opravdu problematický lze
však označit způsob údržby. Koncentrují
se zde všechny chyby zmíněné na předešlých stavbách, a ještě se k nim řada dalších přidává. Exteriér objektu byl pozměněn nejen nahrazením eternitu dřevěnými
šindely, ale hlavně povrchovou úpravou
stěn, které jsou z nevhodně opracovaných trámů ošetřených hnědými lazur-
MUSEUM VIVUM 2010
ními nátěry několika odstínů. Spáry mezi
trámy byly natřeny modrým primalexem
a pro výzdobu štítu byly zvolené výrazné
netradiční barvy. Příchod k objektu vede
po vybetonovaném zápraží kolem stěny
izolované lepenkou, jež nebyla zarovnána
s roubením a její okraj je tak dobře viditelný. Roubení této stěny poškozené tesaříkem bylo opraveno žlutou montážní pěnou
a přetřeno hnědým nátěrem do barvy trámů, následně však byla pěna poškozena
hmyzem a tak je tento způsob obnovy nepřehlédnutelný (obr. 11).
Úplně poslední stavbou realizovanou
dosud v Kouřimském skanzenu je dům
z Jílového u Děčína přenesený roku 1986
a stavěný ještě na počátku 90. let. I v jeho
případě se opakují již několikrát zmíněné
prohřešky. Jako jediný v Kouřimi je zčásti hrázděný, ostatní objekty jsou roubené.
Další typy materiálů a jejich konstrukčního
řešení se v Kouřimi nevyskytují, vůbec nejsou zastoupeny stavby hliněné, jen minimálně se objevují zděné stavby, a to vždy
jen v podobě kamenné, nikdy cihelné.
tuaci panující v Kouřimském muzeu a stav
tamních památkových objektů je potřeba
změnit, sporné může být jak. Z pohledu
památkové péče je nejzákladnějším a prvořadým krokem navrátit zde stojícím
stavbám dřívější podobu a odstranit novodobé nevhodné doplňky a úpravy. To
v případě většiny staveb znamená odstranit tmavé nátěry a nechat dřevo přirozeně
Odhlédneme-li od stavebních a odborných témat, rezignovalo muzeum i na další položku, utvářející charakter objektů –
tedy minimalizování rušivých novodobých
prvků. Ve všech objektech jsou instalována nevhodná svítidla, požární hlásiče, někdy hasicí přístroje, v případě domu z Jílového i reflexní pruhy na schodech a další
bezpečnostní prvky a cedule, vytvářející
„půvabná zákoutí“ (obr. 12). Kromě jednotlivých staveb je v Kouřimi problémem
i prostranství jako takové – prohlídková
trasa je vedena po asfaltové silnici, lemované odpadkovými koši, zcela zbytečnými
ukazateli směru, přístřešky, rozvodnými
skříněmi, lavičkami, ale také bez kontextu
umístěnými drobnějšími exponáty – zvoničkou, Božími muky atd.
99
Důvodem výše uvedených problémů je
skutečnost, že přes deklarované koncepce
byla až dosud pozornost pracovníků muzea věnována jiným složkám tradiční kultury, než stavitelství, ať už výbavě interiéru Obr. 12 – dům z Jílového, novodobé prvky.
v rámci každodenního života nebo duchovní kultuře. Stavby byly chápány jen jako
prostory umožňující konání výstav, kulturních akcí a trhů, jako kryté haly a ne jako
samostatné muzejní exponáty a zároveň
vysoce hodnotné památkové objekty. Při
tom muzea ve velké míře formují vztah lidí
k památkovým objektům a kulturnímu dědictví vůbec, a přístup, jaký panuje v Kouřimi, určitě nepřispívá k prosazování tohoto
druhu hodnot. Zároveň jsou muzea veřejností chápána jako hlavní autorita „přes
všechno staré“ – majitelé objektů se velmi
často jezdí do skanzenů podívat na to či
ono, a pak opakují chyby, které tam vidí.
Obr. 11 – rychta z Bradlecké Lhoty, obnova rouPřestože jistě není pochyb o tom, že si- bení montážní pěnou.
SUPLEMENTUM
zastárnout resp. natřít roubení vápenným
nátěrem, v případě kovárny ze Starého
Bydžova omítnout stavbu hliněnou omítkou a až následně nabílit. V rámci údržby
je potřeba provést základní úpravy, například odstranit trčící lepenky, barevně sjednotit s okolím protipožární signalizační zařízení a vyměnit zničené konstrukční prvky
za kopie způsobem, jaký památková péče
běžně vyžaduje od vlastníků památkových
objektů. Dalším krokem by měla být rehabilitace střešních plášťů staveb, odstranění nedoložených případně nesmyslných
prvků jako jsou předzahrádky, ploty v místech, kam nepatří, atd.
100
Tyto úpravy by měly být provedeny v co
nejkratším čase, bez ohledu na další kroky připravované v rámci obnovy skanzenu
(jako například doplňování staveb a vytváření areálů). Jedná se totiž o základní
předpoklad rehabilitace muzea, o nutnost,
bez jejíž realizace by skanzen neměl dále
fungovat jako muzejní expozice.
MUSEUM VIVUM 2010
PROBLEMATIKA
ZÁCHRANY
DROBNÝCH PAMÁTEK
V MUZEÍCH V PŘÍRODĚ
ZAMĚŘENÁ
NA STŘEDOČESKÝ KRAJ
Petra Červinková
Svůj příspěvek jsem rozdělila do několika
částí, ve kterých se pokusím co možná
nejkomplexněji podchytit problematiku
drobných památek v muzeích v přírodě
a přispět k jejich pochopení a péči o ně.
Vybrala jsem čtyři významná muzea v přírodě ve středních Čechách, kde jsem sledovala četnost a instalaci drobných památek z hlediska jejich funkce, s přihlédnutím k možnostem muzeí v přírodě. Jde
o tato muzea: Kouřim, Vysoký Chlumec,
Třebíz památková rezervace spadající pod
národopisné muzeum Slaný a Přerov nad
Labem. Pro ucelenou představu uvedu
krátkou charakteristiku vybraných muzeí.
Nejstarší národopisné muzeum v Čechách
je Přerov nad Labem, rozkládá se na ploše
2,5 ha a jsou zde více než tři desítky unikátních objektů ze středního Polabí.
Prvotním impulsem pro vznik skanzenu
v Kouřimi byla záchrana památek lidového stavitelství ze zátopové oblasti vodní nádrže Želivka v 70. letech 20. století,
Obr. 1 – Přerov nad Labem, hraničníky a mezníky.
SUPLEMENTUM
101
avšak najdeme zde stavby také ze severních a východních Čech. V současnosti je
snaha muzeum lidových staveb dostavět
v koncepci České vesnice.
Nejmladším muzeem v přírodě je Vysoký
Chlumec, kam jsou stěhovány ohrožené
historické stavby zejména z oblastí Sedlčanska a středního Povltaví.
Vesnická památková rezervace s jedinečně dochovanou návsí se nachází v západní části středních Čech v Třebízi, která je
součástí národopisného muzea Slánska.
Po krátkém úvodu a specifikaci muzeí
v přírodě bych se věnovala drobným památkám z hlediska jejich výskytu v krajině,
funkci a významu.
102
Obr. 2 – Třebíz.
Obr. 3 – Přerov nad Labem.
MUSEUM VIVUM 2010
Pokud vnímáme krajinu jako kulturní fenomén, tak nám představuje základní kulturně-historický rámec národní identity,
jelikož lidská sídla svým umístěním v te-
rénu respektovala rozmanitost krajinného
reliéfu, lišila se daným územím, krajovými
zvyklostmi, hospodářskými potřebami,
dostupným stavebním materiálem a sociální i technologickou zdatností stavitelů (Matuszková 2005). Podle uvedeného
pestrého výčtu vlivů na charakter památek
je proto podstatné určit u těchto kulturních
památek jejich původ a funkci, abychom
mohli pochopit kulturně-společenské
klima v historickém kontextu. Podstata
drobných památek spočívá v příběhu, který je v nich uložen a který souvisí s okolní
krajinou. Místo (lokalizace), kde je dílo vybudováno, má často vazbu na zřizovatele
či událost, která je s místem spojena. Současně v řadě případů ukazovaly v krajině
dnes již zaniklou nebo nepoužívanou síť
cest a stezek (např. k poutním místům).
Drobná památka i mimo jiné vypovídá jak
se daná oblast vypořádala s epidemiemi –
stavbou kaplí i morovými sloupy, přírodními katastrofami, válečnými událostmi
etc.Do muzeí v přírodě jsou deponovány
drobné památky, které jsou nějakým způsobem ohroženy, ať již tím, že stojí na „nevhodném“ místě, kudy povede dálnice
nebo jsou již v tak havarijním stavu, že
ohrožují okolí či z nich zbývají pouhá torza,
kterých si pocestný povšimne a donese je
do muzea či na ně upozorní, aby se nestaly opět součástí přírody.
Pochopitelně největší podíl památek pochází z okolí těchto muzeí, avšak z časového, prostorového anebo z nedostatku
finančních prostředků jim není věnována
taková pozornost, jakou by si podle mého
názoru zasloužily. Přesto si myslím, že
i tyto památky, které byly vytrženy z kontextu kulturní krajiny by měli mít zachován
svůj funkční a ikonografický potenciál.
Z pohledu výtvarného tvarosloví představují drobné památky pestrý a různorodý soubor, pokud chceme památky lépe
pochopit měli bychom znát jejich historii
a funkci, tato znalost nám pak umožní vybrat odpovídající místo při jejich nové instalaci.
103
Obr. 4 – Kouřim.
Z toho to důvodu bych Vám představila
drobné památky z hlediska jejich funkce
a upozornila Vás na důležitý aspekt na zachování jejich ikonografie.
Drobné památky můžeme rozdělit do několika základních skupin podle jejich funkce:
– DROBNÉ PAMÁTKY
PRÁVNÍHO CHARAKTERU
Skupina památek právního charakteru je různorodá a i nejpočetnější. Patří
do ní hraničníky, které určovaly zemské hranice, hranice panství, gruntů,
lesních dílů etc. Dále mezníky z měření
stabilního katastru (katastry: 1. Berní
rula 1653–1656, 2. Tereziánský katastr 1757, Josefinský katastr 1785–1789
a poslední Stabilní katastr z let 1826
až 1843). Právní památky (hraničníky,
mezníky) byly opečovávány ze všech
drobných památek nejvíce. Při každé
revizi hranice kontrolovali majitelé jejich stav a poškozené buď opravili nebo
nahradili novými. Tato obnova byla důležitá při sporech o hranici. Díky péči
SUPLEMENTUM
104
Obr. 5 – Přerov nad Labem.
Obr. 6 – Třebíz.
a četnosti hraničníků a mezníků v krajirozumíme kapličky, kříže, sochy (obr.
ně jsou v muzeích v přírodě v celku hoj4), boží muka, svaté obrázky a skalní
ně zastoupeny, avšak nejvíce jich nareliéfy s náboženskými motivy. Droblezneme v Přerově nad Labem (obr. 1).
ná sakrální památka je jen do jisté míry
Kromě hraničníků do drobných pamáovlivněna slohovým uměním, hlavně se
tek právního charakteru patří i památky,
do ní promítají potřeby jednotlivce, ktekteré již v krajině téměř neobjevíme jsou
rý je součástí určité společnosti v urto např. pranýře, které patří do trestního
čitém časovém úseku. Tyto památky
soudnictví a smírčí kříže, které naopak
vznikaly v minulosti z nejrůznějších důbyly postaveny na principu mimosoudvodů a naštěstí je můžeme stále objevit
ního vyrovnání.
i v současné krajině.
– PAMÁTKY PIETNÍ
Stavěly se většinou u silnic, polních
Tvář naší krajiny v podobě drobných
a lesních cest nebo poutních tras, vypamátek (převážně krucifixů), které se
jadřovaly zbožnost místních obyvatel
dochovaly do současnosti ovlivnily vála některé připomínaly šťastné události
ky, zejména 30. letá válka (1618–1648),
(např. díkuvzdání za uzdravení) anebo
válka o rakouské dědictví (1740–1763)
naopak různá neštěstí – avšak to jsme
a Napoleonské války z počátku 19. stose vrátili k pietním památkám. Někdy je
letí a první a druhá světová válka (obr.
těžké přesněji stanovit, zda památka je
2, 3).
pietní či sakrální, nezřídka se stávalo,
– SAKRÁLNÍ PAMÁTKY
že památka pietní se postupem času
Drobné sakrální památky, dle mého
stala sakrální.
názoru tvoří nejrozmanitější a nejpů- Pochopitelně nemůžeme opominout
sobivější složku naší kulturní krajiny.
i podíl soukromé zbožnosti na dotvářePod pojmem drobné sakrální památky
ní kulturní krajiny (např. – krucifixy, ex
MUSEUM VIVUM 2010
vota) a nesmíme vynechat ani zázračná
zastavení. V neposlední řadě velkou roli
v duchovním životě dané lokality hrála
náboženská bratrstva, později i organizované sbory (např. požární).
Sakrální památky jsou zastoupeny
ve všech muzeích v přírodě ve středních Čechách, avšak rozsáhlou sbírku
litinových a umělecky zajímavých kovaných křížů nalezneme v muzeu v přírodě v Přerově nad Labem (obr. 5).
– PAMĚTNÍ ČI OSLAVNÉ PAMÁTKY
Pamětní či oslavné památky tvoří nápisy i výtvarně výpravná díla např.
varianty obelisků a plastik válečných
pomníků. Tato skupina drobných památek není příliš rozšířena v muzeích
v přírodě, avšak památník Václava Beneše Třebízského najdeme ve vesnické
památkové rezervaci v Třebízi (obr. 6).
IKONOGRAFIE DROBNÝCH PAMÁTEK
Velice důležitý aspekt památek je jejich
propojení s autentickým stanovištěm,
někdy se stává, že pro neznalost příběhu a ikonografie jednotlivých památek je
„nepoučení“ zachránci stěhují tam „kde by
to bylo hezčí“. Avšak každým přesunem
dochází k obsahové proměně památky.
A proto podobnost místa, kde památka
byla dříve umístěna novému stanovišti zachová alespoň částečně její identitu.
Podrobněji se vraťme k památkám sakrálním, jejichž ikonografie, která se váže
na konkrétní krajinu či chcete-li lokalitu
je složitější. Pochopitelně v tomto ohledu má jedinečnou výhodu (jako ve všech
směrech) vesnická památková rezervace
Třebíz, jelikož není možné abychom v muzeích postihli regionální či územní zvláštnosti vztahující se na určitou oblast např.
je nereálné propojení zasvěcení drobné
památky a lokálního působiště zbožného bratrstva, či se zasvěcením kostela,
návaznost na kostelní stezky etc. Avšak,
co můžeme při transferu památky ovlivnit
je umístění drobné sakrální památky, tak
abychom zachovali alespoň spojitost s její
legendou. Například sv. Jan Nepomucký
byl většinou situován u řeky, potůčku či
rybníku, byl ochráncem proti vodě. Sv.
Antonín Paduánský byl stavěn u cest jako
ochránce pocestných, s ohledem na dřevěné stavby na vesnicích i ve městech byl
nepostradatelný ochránce proti požáru sv.
Florián etc.
Špatnou instalací můžeme původní charakter drobné památky úplně změnit,
i když původní snahou jí bylo zachránit.
Nabízí se nám otázka co je v tomto případě lepší neodborně provedená „záchrana“
či ponechat osud díla přírodě?
Jako příklad bych uvedla zkrácený příběh
zaznamenaný kolegyní Natálií Belisovou
z Benešova nad Ploučnicí. „Snad nejsmutnější příběh z Děčínska představuje
záchrana sousoší Kalvárie v Benešově nad
Ploučnicí… Pater Wilkomitzer dále v kronice připsal noticku, že to, co předci s velkou
námahou vybudovali, nechávají jejich potomci spět k zániku. Kamenný krucifix zanikl již v 19. století, byl nahrazen dřevěným
s plechovou siluetou Krista. Ve 20. století
došlo k ulomení hlav Panny Marie a učedníka Jana (obr. 7). Hlavy byly deponovány
na zámku v Benešově nad Ploučnicí. V 90.
letech 20. století se poprvé objevila myšlenka představitelů města, podporovaná
kastelánem, přemístit toto sousoší k zámku... Transfer byl zdůvodňován havarijním
stavem plata, na kterém sochy stály…
Jednoho dne byly převezeny sochy Panny Marie, sv. Jana a Máří Magdalény před
vstupní bránu k hornímu zámku a došlo
k jejich restaurování (osazení hlav)… Dřevěný kříž zůstal na ‚řítící se‘ skalní terase
bez jakéhokoliv ošetření. Kamenné sochy,
nainstalované před vstupem k zámku, působily nesmyslně – ve svých zoufalstvím
zhroucených postojích (jejichž dominantní
objekt žalu zůstal na starém místě) evokovaly zdálky obraz nešťastných návštěvníků,
kteří kolabují o pondělcích před pokladnou
zklamáním, že se otevření zámku nedočkají… (obr. 8). Až po několika letech se město
rozhoupalo k dokončení ‚záchrany‘ a přesunulo k zámeckým vstupním adorantům
i krucifix, aby bylo neznalým návštěvníkům srozumitelné k čemu se trojice soch
SUPLEMENTUM
105
OBNOVA A PÉČE O DROBNÉ PAMÁTKY
Každá památka deponována do muzea je
v současnosti více či méně opečovávána, avšak jistou inspiraci můžeme čerpat
i v minulosti. Zejména v níže uvedených
pramenech často nalezneme důležité informace k historii či podobě památky, které jsou základním kamenem k pochopení
a restaurování díla. O drobné památky se
v minulosti pečovalo různě.
Největší péče náležela památkám, které
souvisely s majetkem zřizovatele jsou to
mezníky a hraničníky, jak už jsme uvedli.
Tyto objekty s vyrytými nápisy a znameními jsou někdy doplněny novými značkami
a letopočty roku kontroly.
106
Obr. 7 a 8 – Benešov nad Ploučnicí.
tak upíná. Na konzervaci či zrestaurování
krucifixu však již nezbylo sil… Tak se státní zámek Benešov nad Ploučnicí rozrostl
o výtvarně působivou, nicméně nelogickou
dekoraci.“ Na závěr autorka poznamenává, že původní místo, kde Kalvárie stála
„je sice zarostlé a neupravené, nikoliv však
staticky porušené…“ (Belisová 2008).
MUSEUM VIVUM 2010
Fundátoři čili zřizovatelé u objektů pietní,
pamětní a sakrální povahy nebyl nikdo
nucen k jakékoliv péči. U sakrálních památek nastal zlom v benevolentní údržbě
v 30. letech 19. století (1935), kdy došlo
v rámci biskupských konzistoriálních kurend nařízení zaevidovat a zabezpečit
správu drobných náboženských památek. Soupisy měly mít jednotný charakter
a pokud objekty byly důsledně zpracovány vznikla velmi precizní pasportizace objektu. Kromě získání přehledu o drobných
památkách měla tato akce získat patrony
ke každé památce. Zastavení, která vznikla po tomto roce měla již svého fundátora, který musel předem požádat o zřízení
nové památky a složit finanční kapitál.
Z úroků uloženého kapitálu vznikl tzv. fond
údržby a obnovy památky. Bez splnění
těchto náležitostí neměla být památka náležitě vysvěcena. Někdy péče o drobnou
památku byla zapsána jako věcné břemeno na gruntu. Ani tato nařízení nedokázala
ochránit všechny památky, a tak hodně
záleželo na diplomatickém umění konkrétního faráře. Přesto řada objektů získala
své patrony a jejich rodiny se o kříže a sochy staraly až do roku 1945. Na konci 20.
století se zájem o drobné památky opět
obnovil. Začalo se pátrat po jejich historii
a současně se lidé začali starat o jejich záchranu i obnovu (Belisová 2008).
STRUČNÉ SHRNUTÍ
Jak už jsme uvedli velice důležité je ctít
původní funkci a smysl objektu a nevnutit
mu novou prezentací charakter, který mu
nenáleží a ohrozí jeho souvislost i z ikonografického hlediska. Nejdůležitější je snaha o zachování autenticity díla a nesmíme
zapomenout, že součástí drobné památky
je také úprava přilehlého okolí.
LITERATURA
BELISOVÁ, N. Chraňte památky … půjčte jim
na zimu svetr. In Sborník příspěvků ze semináře Obnova drobných památek v krajině, Děčín
2008, s. 5–12.
BELISOVÁ, N. Putování po duchovním panství
Krásnolipska. Krásná Lípa 2005, s. 199.
CÍLEK, V. – LOŽEK, V. – MUDRA, P. Vstoupit
Návštěvník z řad široké veřejnosti či bada- do krajiny: o přírodě a paměti středních Čech.
tel jistě ocení popis památky a určení její Dokořán 2004, s. 112.
původní lokality například pomocí mapky.
JUŘÁK, P. Drobné nemovité památky sakrálního
Pochopitelně nejvýhodnější postavení charakteru na Frýdecko-Místecku. In Almanach
a nejjednodušší řešení zároveň je, kdy konference Kaplička na návsi, křížek v polích.
památky mohou být zachovány v jejich Česká Lípa 2006, s. 42–55.
původním prostředí, které poskytuje Třebíz vesnická památková rezervace náro- MATUZSKOVÁ, J. (ed.). Kulturní krajina. In
dopisného muzea ve Slaném. Ale všichni Památková péče na Moravě 10. Brno 2005,
víme, že to vždy není možné – jinak by ne- s. 5–9.
vznikala muzea v přírodě, kam se všichni,
okouzleni životem našich předků, tak rádi NUSEK, J. Historické struktury krajiny a obnova drobných památek. In Almanach konference
vracíme (obr. 9).
Kaplička na návsi, křížek v polích. Česká Lípa
2006, s. 77–79.
RYBÁŇSKÝ, J. Svaté obrázky ze sbírky Muzea
Varnsdorf. In Mandava 2008 – sborník Vlastivědného čtení z Varnsdorfu a Šluknovského výběžku. Varnsdorf 2008.
Obr. 9 – Vysoký Chlumec.
SUPLEMENTUM
107
ZÁMĚR VÝSTAVBY
MUZEA V PŘÍRODĚ
ROCHUS V UHERSKÉM
HRADIŠTI, MAŘATICÍCH
Olga Floriánová
108
Město Uherské Hradiště za podpory Zlínského kraje a výrazné podpory soukromého investora, společnosti holdingu Synot,
přistoupilo k realizaci ojedinělého projektu – vytvoření tzv. Parku Rochus, komponované krajiny v oblasti vrchu Černá hora
s dominující poutní kaplí sv. Rocha, zvedající se nad Mařaticemi, částí města Uherské Hradiště. Tato příměstská krajinná lokalita byla původně vojenským cvičištěm.
V současné době hledalo město Uherské
Hradiště možnosti jejího dalšího využití a rekultivace. Zvláště, když část území
byla vyhlášená přírodně významnou lokalitou Natura 2000. Jistě i sousední blízkost
mařatických vinohradů s koncentrovanou zástavbou výjimečných sklepů vedla
k myšlence vybudovat zde areál přírodně
komponované krajiny, jehož součástí by
bylo také muzeum v přírodě, volně navazující na danou vinohradnickou lokalitou.
Impuls k takto pojatému řešení podal majitel společnosti Synot, který k participaci
na daném rozsáhlém a ambiciózním projektu přizval město Uherské Hradiště, Zlín-
Celková situace areálu Parku Rochus, komponované krajiny v širších vztazích, Ateliér List v Uherském Hradišti, Alena Soušková.
MUSEUM VIVUM 2010
Celková situace Parku Rochus, komponované krajiny s půdorysným zakreslením muzea v přírodě,
Ateliér List v Uherském Hradišti, Alena Soušková.
Plocha určená pro muzeum v přírodě s celkovými pohledy do krajiny – na město Uherské
Hradiště a panorama
pohoří Chřiby, foto Olga
Floriánová.
ský kraj a později také Slovácké muzeum
v Uherském Hradišti. Autorem ideové studie tohoto u nás ojedinělého krajinářského
záměru nazvaného Komponovaná krajina
Rochus se stal ing. Ivar Otruba ve spolupráci s jeho studenty Vysoké školy zahradní architektury v Lednici, investiční záměr
rozpracovala Arvita P., spol s.r.o., a ateliér
List z Uherského Hradiště zabývající se
architektonicko-urbanistickými projekty.
Ideovou a koncepční studii muzea v přírodě jako významné součásti celého areálu,
zhotovil tým pracovníků Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Její odbornou
část, samotné pojetí muzea, vypracovali
PhDr. Ivo Frolec, ředitel SM, a Mgr. Olga
109
Floriánová. Garantem architektonických
prací se stala arch. Edita Vlčková. Pro
konzultaci odborné problematiky přípravy
muzea byla z odborníků na problematiku
lidového stavitelství a muzeí v přírodě sestavena Expertní skupina Muzea v přírodě
Rochus, je v ní zastoupen například dr. Jiří
Langer, dr. Jan Souček nebo dr. Lubomír
Procházka.
Myšlenka výstavby muzea v přírodě
v Uherském Hradiště není zcela nová.
V minulosti bylo učiněno několik pokusů
k jeho realizaci. První z nich pochází z 30.
let 20. století, kdy návrh na jeho zřízení podal první vědecký pracovník Slováckého
SUPLEMENTUM
110
Jedna z variant návrhu plánu muzea v přírodě, malba Ludmila Štefánková.
muzea v Uherském Hradišti, pozdější profesor etnografie brněnské univerzity, Antonín Václavík. Kvůli nastupujícím válečným
událostem však k zahájení výstavby nedošlo. Další koncepci muzea v přírodě navrhl
na úpatí lokality Rochus v roce 1959 pozdější ředitel Slováckého muzea PhDr. Josef Jančář, Csc. (s podporou tehdejšího
ředitele PhDr. Viléma Jůzy). Ani tento záměr se však nepodařilo zrealizovat. V roce
1965 Slovácké muzeum podává nový,
rozsahem umírněnější návrh výstavby muzea v přírodě, a to v sousedství muzea,
ve Smetanových sadech. Ten však také
nedošel svému naplnění. V roce 1972 se
objevil materiál Návrh na zřízení rezervace
lidové architektury na území města v příměstské rekreační oblasti v trati Soví hora,
který vzešel z průzkumu ochrany památek
lidové hmotné kultury na území města. Zásluhu na jeho vypracování měli ing. arch.
Jaroslav Vajdiš, později ing. arch. Jiří
a Zuzana Syrových. Chráněn měl být soubor vinohradnických staveb i objekty sem
přenesené z jiných částí města. Ani záměr
na zřízení rezervace lidové architektury se
nepodařilo uskutečnit.
MUSEUM VIVUM 2010
V současnosti, v souvislosti s revitalizací
bývalého vojenského cvičiště v lokalitě
Rochus a přípravou komponované krajiny,
myšlenka na zbudování muzea v přírodě
znovu ožila. Slovácké muzeum, jako odborný garant jeho přípravy, bylo vyzváno
k vypracování ideové studie. Pro plnění daného úkolu bylo Slovácké muzeum
do značné míry připraveno. Předcházel
mu plošně pojatý terénní výzkum ve všech
sídelních lokalitách okresu Uherské Hradiště zaměřený na vyhledávání a dokumentaci dochovaných objektů původního
vesnického stavitelství. Projekt byl realizován v roce 2007 týmem řešitelů, jenž
tvořili PhDr. V. Kovářů. PhDr. J. Spathová, Ing. arch. J. Novosad, PhDr. A. Prudká, Jan Kačer, Mgr. O. Floriánová, pod
manažerským vedením PhDr. Ivo Frolce,
ředitele Slováckého muzea, jako součást
čtyřletého grantového úkolu ministerstva
kultury Identifikace a dokumentace tradičního lidového stavitelství ve Zlínském
kraji, v jehož rámci se postupně prováděl
výzkum a fotodokumentace podle členění
na okresy ve všech lokalitách Zlínského
kraje, kromě Uherského Hradiště i v okre-
Vizualizace centra návesního prostoru s kaplí
P. Marie z obce Javorovec a již zaniklé usedlosti z Mařatic a pohledu
na část usedlosti čp. 54
z Hradčovic, vizualizace
Pavel Procházka.
Vizualizace dolní části
muzea s rozvolněnou
zástavbou domkářských
objektů, hasičskou zbrojnicí z obce Jankovice,
hřbitovem a pohledem
na část stavby stodoly
z Veletin, vizualizace Pavel Procházka.
111
Vizualizace horní části muzea se štítovými
objekty, nadsklepními
domy a zástavbou vinohradnických búd s vinohrady nad nimi, vizualizace Pavel Procházka.
SUPLEMENTUM
112
se Zlín, Vsetín a Kroměříž. Výzkum přinesl
bohatý dokumentační materiál. Z něho vycházely i každoročně vydávané publikace
Lidové stavby známé neznámé. Zlínský
kraj – Uherskohradišťsko (2008), Zlínsko
(2009), Vsetínsko (2010) a Kroměřížsko
(vyjde do konce roku 2011) jako výstupy
z jednoho zpracovaného okresu. Dokumentační materiál z terénního výzkumu
obcí okresu Uherské Hradiště posloužil
jako základna pro výběr vhodných staveb
do připravovaného muzea v přírodě Rochus. K němu se připojuje také podrobOkapově orientovaná usedlost čp. 54 z Hradčonější historicko-etnografický výzkum a dovic, foto Olga Floriánová.
kumentace, kterou v Mařaticích prováděla
PhDr. Věra Kovářů. Výsledky prezentovala v roce 2009 v samostatné publikaci
Mařatice – Vinohrady. Ze života vinařské
vesnice. Dokumentaci současného stavu
lidového stavitelství doplnily shromážděné archivní obrazové doklady, především
z fotoarchivu Slováckého muzea a přehled
stavebně zakreslených objektů z okresu
Uherské Hradiště z tzv. Kuriálova archivu
uloženého ve Valašském muzeu v přírodě
v Rožnově pod Radhoštěm.
Prvotní ideou hlavního iniciátora bylo vyDlouhá, okapově orientovaná, původně celo- tvořit v lokalitě, místně zvané Rochus,
lánická usedlost čp. 15 z Kněžpole, foto Olga muzeum v přírodě z oblasti Uherskohradišťska se zaměřením na vinohradnickou
Floriánová.
kulturu. Bylo možné vycházet z několika
variant územně sběrné oblasti:
1. z celého okresu Uherské Hradiště, který v sobě zahrnuje několik etnografických subregionů,
2.z celé oblasti okresu Uherské Hradiště
s vyloučením horské oblasti s karpatskou kulturou moravských Kopanic,
3. pouze z dolňáckých lokalit Uherskohradišťska s tradicí vinařské kultury.
Vybrána byla střední varianta zahrnující
širší sběrné území umožňující větší výběr pro prezentaci staveb a uplatnění
Stavení čp. 27 z Hradčovic s patrovou komorou, rozmanitějších typů objektů především
foto J. Spathová.
z uherskohradišťského Dolňácka a Uherskobrodska. Místo, které bylo pro výstavPozn.: Fotografie představují výběr staveb za- bu muzea v přírodě určené, tvoří svahochycených v terénu v roce 2007, které přicházejí vitý terén vrchu lokality Rochus, odkud
v úvahu pro realizaci v muzeu v přírodě.
se nabízejí působivé výhledy do krajiny
MUSEUM VIVUM 2010
Nadsklepní domy v Boršicích u Buchlovic, archiv Slováckého muzea
v Uherském Hradišti.
uherskohradišťského Pomoraví s městem
Uherské Hradiště a panoramatem pohoří
Chřiby s dominantou hradu Buchlova. Muzeum budou tvořit dvě samostatné části.
První z nich vytvoří uzavřený, samotný
expoziční areál muzea s pevnou provozní dobou; druhým bude volně přístupný
vstupní areál, kde bude situováno technicko-provozní a správní zázemí muzea či
služby návštěvníkům.
DĚDINU – EXPOZIČNÍ ČÁST (SAMOTNÉ MUZEUM) bude tvořit model vesnice z Uherskohradišťska svou urbanistickou strukturou představující typ návesní „ulicovky“,
charakteristické pro sídla této oblasti. Záměrem je vytvořit model původní vesnice
ve všech jejich funkčních souvislostech
prezentující nejen původní architektonickou a urbanistickou strukturu vesnické
zástavby z dané oblasti, ale i prostředí,
které ji dotváří, tj. dvory, ovocné zahrady
za domy – humna s tradičními odrůdami
stromů a hospodářskými stavbami, které
zde bývaly umístěné – stodoly, seníky,
sušírny na ovoce apod., louky se seníky,
pole, vinohradní tratě, sady se sušírnami
ovoce, včelíny a úly, předzahrádky domů
s tradiční výsadbou květin i stromů, drobné vodní plochy, cesty, příkopy – jako způsob odvodu povrchové vody, krajinotvorné prvky, jako např. skupinová výsadba
zeleně, solitérní stromy, drobné sakrální
objekty apod. Tradiční obraz vesnice dotvoří i další drobné objekty – studny, pumpy, tradiční formy oplocení atd.
Model vesnice by měl ve své zástavbě
odrážet i sociální stratifikaci obyvatel (zastoupeny budou velké usedlosti gruntů
i menší usedlosti drobných zemědělců či
domkářská stavení nemajetných obyvatel vesnice). Časově je zvoleno situování
zástavby do poměrně širokého rozpětí:
přibližně konec 19. století až poloviny 20.
století. To umožní představit doklady ještě doznívající tradiční hliněné zástavby 19.
století ve srovnání s výraznými proměnami výstavby, které se na vesnicích udály
v první polovině 20. století. Z tohoto období je dnes v terénu dochováno nejvíce
staveb a přestaveb objektů tradičních.
V jejich architektonickém výrazu, zvláště
ve ztvárnění fasád, se často odráží slohové vlivy. V této oblasti především secesní, klasicistní či empírové. Prezentace
stavebních vývojových tendencí a inovací
může návštěvníkovi nabídnout nejen poučení, ale i pestrost a rozmanitost expozic.
Zastoupeny by měly být RŮZNÉ TYPY OBJEKTŮ. Obytné, okapově orientované
usedlosti typického hákového půdorysu
s hospodářským zázemím chlévů ve dvoře i štítově orientované objekty. Uplatní se
různé formy obytných stavení v závislosti
SUPLEMENTUM
113
Usedlost na návsi v Mařaticích z roku 1892, archiv Slováckého muzea
v Uherském Hradišti.
114
na časovém období, místě původu stavby dílna, vzhledem ke značnému zastoupení
keramických dílen v regionu.
i sociálním postavení majitelů.
Hospodářské stavby budou představovat
např. chlévy ve dvorech, stodoly v humnech – jejich různé typy, jenž se zde budovaly (hliněné, kamenné i dřevěné) různě situované – na koncích nebo uprostřed humen či na rozhraní dvora a humna, seníky
– obvykle dřevěné, situované na koncích
humen nebo soustředěné u polních cest
při výjezdu z obcí, v blízkosti luk (vytvářející tak někde soubory staveb), dále to jsou
sušírny na ovoce v ovocných zahradách
nebo sadech, mohou to být i samostatně
stojící komory aj. Souborem staveb budou
prezentovány vinohradnické stavby – řada
vinařských sklepů z různých vinařských
obcí Uherskohradišťska. Zastoupeny by
měly být formy sklepů s přízemními objekty lisoven, tzv. búdy či pouhá čela sklepů
zapuštěných do svažitého terénu. Za nimi
se bude zvedat model vinohradnické hory
s ukázkami pěstování a různých druhů vinné révy charakteristických pro tuto oblast.
Technické stavby budou zastoupeny především provozovnami obvyklými v dané
oblasti: kovárna, pálenice, větrný mlýn.
V rámci usedlostí pak budou zařízeny dílny
řemeslníků, např. ševcovská, sedlářská,
tkalcovská i jiné, nebude chybět hrnčířská
MUSEUM VIVUM 2010
Veřejné stavby bude prezentovat škola,
hospoda, hasičská zbrojnice, v některých
z objektů je možné i zařízení obchodu či
obecní nebo poštovní úřadovny.
Sakrální objekty jsou nezbytnou součástí extravilánu i intravilánu každého sídla.
Prezentují zbožnost místních obyvatel,
jsou hmotným dokladem jejich duchovního život, představují výrazný krajinotvorný
prvek. Charakteristické v tomto kraji jsou
především kaple se zvonicí v návesním
prostoru, ale objevují se prakticky všechny
typy drobných sakrálních objektů: kříže,
sochy světců, boží muka, kapličky a svaté
obrázky. Uplatní se uvnitř zástavby, u polních cest, na křižovatkách komunikací,
ve vinohradech apod.
Ostatní drobné objekty, jako například
včelíny, úly, studny, pumpy, udírny, ploty,
zídky apod. dotvoří charakteristický ráz
vesnice.
Centrální expoziční část muzea bude
představovat náves se zástavbou soustředěnou v jednotné frontové linii těsně vedle
sebe stojících usedlostí s tradiční zástavbou dvorů, rámované zelení ovocných
zahrad, humen, za nimi. Dominantu vytvoří
uprostřed stojící kaple se zvonicí obklopená vzrostlými stromy. Nebude chybět ani
zdroj pitné vody, rumpálová studna. Tradiční atmosféru návsi podpoří i předzahrádky s oplocením, nájezdy do usedlostí,
příkopy či ovocné stromy před domy.
V horní části se návesní prostor zúží do ulice se zástavbou nadsklepních domků
charakteristických především pro vinařské
obce v oblasti Chřibů. Tato zástavba přirozeně přejde ve vinohradnickou expozici se
sklepy a vinohradem s ukázkou místních
odrůd a různého způsobu pěstování vinné révy. Na vinohrad naváže ovocný sad
se starými odrůdami ovocných stromů, se
sušírnou na ovoce a prezentací různých
typů úlů a včelínů. Doprovodná expozice
zaměřená na sadařství a včelařství bude
instalována v nejbližším vhodném objektu.
Úzké pásy drobných políček umístěných
pod vinohrady umožní prezentaci tradičního způsobu zemědělského hospodaření.
Obě agrikulturní expozice od sebe oddělí
polní cesta. V této části muzea bude situován také větrný mlýn holandského typu.
Větrné mlýny vytvářely zajímavé dominanty na vyvýšených místech zvláště nad obcemi v oblasti pod Chřiby.
Okapově orientovaná usedlost s jemnou ornamentální výzdobou z Traplic, foto Olga Floriánová.
115
Kovárna Pavlackých z Vlčnova, foto Olga Floriánová.
Dolní část návesního prostoru přejde v rozvolněnou zástavbu domkářkou, situována
zde bude i kovárna a hasičská zbrojnice.
V krajní poloze se bude nacházet menší hřbitov s márnicí a domkem hrobníka,
v němž bude instalována expozice eschatologická, která představí tradiční způsob
pohřbívání a úcty k zemřelému. V této
části muzea je naplánována také drobná
vodní plocha, jež může sloužit k různým
zajímavým prezentačním programům, například ukázky praní prádla, máčení konopí apod. Vesnici v dolní části bude uzavírat
luční hospodářství – louky se seníky soustředěnými podél cesty.
Seník v humně usedlosti čp. 56 v Kněžpoli, foto
Olga Floriánová.
Předpokládá se, že Dědina bude „živou“
expozicí muzea v přírodě prezentující tra- Pozn.: Fotografie představují výběr staveb zadiční život na slovácké vesnici v oblasti chycených v terénu v roce 2007, které přicházejí
Uherskohradišťska ve všech jeho souvis- v úvahu pro realizaci v muzeu v přírodě.
SUPLEMENTUM
Řada štítově situovaných stavení s předzahrádkami z Popovic, foto Olga Floriánová.
116
lostech kultury hmotné i duchovní. Prostřednictvím expozice architektonicko-urbanistické a ukázek bydlení a hospodaření
chce prezentovat běh tradičního způsobu
života, jak se odvíjel v pravidelném ročním zemědělském i zvykoslovném cyklu
– ukázky zemědělských i řemeslných činností, obyčejů a zvyků rodinných i výročních, způsoby hospodaření, předpokladem je chov domácích zvířat, prezentace
bytové kultury, odívání, folkloru apod. Důraz bude kladen především na místní vinohradnickou tradici.
NÁVES – VSTUPNÍ ČÁST (ZÁZEMÍ MUZEA).
Zde se soustředí služby návštěvníkům:
vstupní objekt s pokladnou a dalším zázemím pro návštěvníky, průvodcovskou
službou apod. Na tento vstupní objekt
naváže vesnická hospoda, nabízející místní tradiční speciality, a k ní přiléhající sál,
který umožní konání programů (koncerty, taneční produkce, výstavy, rukodělné kurzy apod.). Nebude zde chybět ani
prodejna tradičních výrobků nebo objekt
správy muzea, hospodářsko – stavebního dvůr, konzervační dílna a depozitáře.
Do budoucna se počítá i s vybudováním
Usedlost čp. 24 z Kněžpole, foto Olga Floriánoreplik tradičních stavení, jež budou slouvá.
žit k zážitkovému typu ubytování. Kromě
mnoha jiných pořadů a aktivit se návštěvníkům nabídnou i výukové programy, při
nichž se návštěvníci během pobytu budou
moci naučit například některé z tradičních rukodělných technik, lidovým tancům
apod., mohou využívat všechny možnosti
areálu – kulturní, přírodovědné, sportovní,
i nabídku celého regionu Uherskohradišťska bohatého na kulturní památky i jiné
turistické zajímavosti (např. vodní cestu
na Baťově kanálu a řece Moravě, turistiku
v oblasti Chřibů nebo Bílých Karpat, kvalitní síť cyklostezek atd.)
Hasičská zbrojnice na návsi v Jankovicích, foto Součástí areálu se stane také přírodní amfiteátr situovaný ve vstupní části do muzea
Olga Floriánová.
a určený nejen pro folklorní programy, ale
Pozn.: Fotografie představují výběr staveb za- i koncerty, divadla či provoz letního kina.
chycených v terénu v roce 2007, které přicházejí Samostatným projektem bude řešen plánovaný objekt enviromentálního centra.
v úvahu pro realizaci v muzeu v přírodě.
MUSEUM VIVUM 2010
Výstavba muzea bude probíhat etapovitě.
V první etapě vznikne centrální část návsi
s kapličkou a se vstupním prostorem s pokladnou tak, aby vytvořila menší, ale smysluplný celek, který se bude podle finančních možností postupně rozvíjet do konečné podoby, stejně jako se postupně
rozšiřovala skutečná vesnická sídla.
Zděné objekty budou realizovány jako vědecké kopie původních staveb s použitím
originálních prvků – výplní okenních otvorů, dveří, vrat, záklopových stropů, dveřních kování apod. U staveb zaniklých, které již v terénu neexistujících, a zachovaly
se pouze jejich archivní fotografie či stavební dokumentace v Kuriálově archivu,
dojde k pokusu o vytvoření jejich vědecké
rekonstrukce. Dřevěné stavby, jako seníky či stodoly, mohou být ve své originální
podobě odborně rozebrány, transferovány
do muzea a zde znovu postaveny, v případech, kde to situace umožní a kde by
stavby na původním místě byly ohroženy
zánikem. V případě účelových staveb, které budou tvořit součást muzejní expozice
– hospoda, pokladna, objekt správce muzea – se předpokládá jejich realizace formou účelových rekonstrukcí.
Akvizice sbírkových předmětů potřebných
pro vybavení vnitřních expozic – nábytek,
nádobí, oděv, věci denní potřeby, hospodářské nářadí a stroje, vybavení dílen
apod. bude prováděna sběrem v terénu
a doplněním ze sbírkového fondu Slováckého muzea.
do krajiny apod.), součástí areálu se stane
i nedaleké vyhlídkové místo s již vybudovanou rozhlednou. Starost o udržování
přírodních ploch a chov zvířat se předpokládá provozem tzv. ekostatku, situovaného samostatně, mimo expozice.
Určitým provozně technickým problémem
se stává těžko přístupná svahová poloha
celého areálu. V konečné podobě bude
přístup do muzea řešit hlavní parkoviště na vrchu Rochusu s podélným stáním
u silnice, aby široké plochy parkoviště nenarušovaly přírodní ráz areálu. Návštěvník
tak bude procházet areál shora dolů. Vedlejší parkoviště umožní přístup ze spodní
strany. Svahový terén bude také jistě problémem pro realizaci dlouhých okapových
usedlostí, s nimiž se bude muset vypořádat architektonické řešení. Výhodou svažité polohy určené pro výstavbu muzea je
terénní plasticita, na které prezentované
stavby lépe vyniknou, a zvláště pak působivé výhledy do okolní krajiny.
Park Rochus vytvořil v současné době
svou vlastní právní subjektivitu jako obecně prospěšná společnost, s odbornou
garancí Slováckého muzea pro realizaci
a provozování Muzea v přírodě Rochus.
Finanční zajištění realizace komponované
krajiny s muzeem v přírodě se předokládá formou grantových dotací, především
z evropských fondů.
Muzeum v přírodě Rochus se stane přirozenou součástí Parku Rochus, komponované krajiny, jejíž přírodovědné expozice,
jako např. krajinné aleje směřující paprskovitě od úpatí hory na její vrchol, k centrálnímu bodu poutní kaple, sady starých
odrůd stromů, expozice tradičních rostlin apod., vytvoří komponované vesnici
přirozený přírodní rámec. Kromě naučně přírodních expozic a muzea v přírodě
nabídne areál návštěvníkům i sportovní
a odpočinkovo-naučné využití (cyklostezky, naučné chodníky, místa s výhledem
SUPLEMENTUM
117
MUZEUM VESNICE
V KRAJI HORNÍ LUŽICE –
MARKERSDORF
U GÖRLITZ
Tomáš Efler
118
Akvarel usedlosti v Markersdorfu z roku 1930.
Pohled do dvora muzea, 2010, foto T. Efler.
MUSEUM VIVUM 2010
Pro oblast severních Čech a přilehlých německých a polských regionů především
oblasti Horní Lužice je charakteristické
dosud relativně velké množství dochovaných objektů a hodnotných souborů venkovských domů s podstávkou, díky nimž
je tento přeshraniční region stále častěji
označován jako „Krajina podstávkových
domů“ (německy Umgebindeland). Důležitým příkladem a vzorem pro individuální
obnovu venkovských chalup v severních
Čechách, spojenou především s fenoménem chalupaření bylo založení, rozvoj
a pokračující aktivity skanzenu v Zubrni-
cích u Ústí nad Labem a také zřízení národopisného oddělení českolipského vlastivědného muzea v mohutné roubené rychtě
v Kravařích-Vísce. Podobně též v oblasti,
přiléhající k naší nejsevernější hranici,
v Horní Lužici, s německými centry v Žitavě (Zittau), Zhořelci (Görlitz), Budyšíně
(Bautzen) a polské Bogatyni, předcházely
současnou velmi rozvinutou činnost dokumentace ochrany a obnovy „podstávkových domů“ a dílčí regionální aktivity jednotlivců a místních spolků, kteří iniciovali
zájem o záchranu a opravu konkrétních
objektů. Mezi ty první patří pozoruhodný
objekt tzv. „Reiterhaus“ v městečku Neusalza–Spremberg poblíž Rumburku, kde
již v roce 1964 byla zřízena vlastivědná expozice („Heimatstube“) a v 80. letech 20.
století proběhla celková oprava pro muzejní expozici. Dodnes tento objekt přibližuje
velmi poutavou formou hodnoty lidové architektury a venkovské kultury této oblasti.
Do 80. let je datován též vznik nevelkého Objekt školy v sousedství usedlosti, 2010, foto
Slezsko – Hornolužického muzea venkova T. Efler.
v Markersdorfu poblíž Zhořelce, jemuž je
stodoly, chlévů a kůlny pocházejí v jádru
věnován tento příspěvek.
jistě nejpozději z 18. století. První dochoLesní lánová ves Markersdorf u Görlitz, le- vaná písemná zmínka o usedlosti je z roku
žící na menším přítoku bájné řeky Sprévy, 1646. Grunt postupně od 18. století patje sice poprvé zmiňována ve 14. století, řil selským rodinám Wünsche, Schulze
avšak četné nálezy ji řadí k prehistorické- a Kliemt a zajímavostí je to, že po smrti
mu osídlení Lužice. Ves protíná význam- posledního sedláka v roce 1984 zdědila
ná historická obchodní cesta Via regia, celý dvorec paní Charlotte Tzschoppe,
vedoucí ze západní Evropy přes Zhořelec která původně v roce 1934 na statek přišla
do Polska a do Evropy východní. Ve stře- do služby jako děvečka a celý život zde
dověku obec patřila mimo jiné pánům pracovala jako pomocnice při hospodářz Gersdorfu, klášteru v Marienthalu i pří- ství. Pozoruhodné je, že k domu patřilo
mo městu Görlitz. Pro nás je zajímavé, že do roku 1830 dědičné právo výroby pápo třicetileté válce se obec výrazně roz- lenky a právo šenkovní, které je dosud
rostla o 53 zahradnických domů českých zřejmé dochovanou klenutou a expozičně
a moravských exulantů, z nichž řada prá- vybavenou místností palírny, sklípku a savě zde ve vesnicích Horní Lužice nachá- mostatné kryté studny. V roce 1987 získal
zela svůj nový domov. Též selský dvorec, dvůr do majetku Kraj Görlitz a objekt byl
ve kterém sídlí muzeum, patřil původně zahrnut pod památkovou ochranu. Statek
se tehdy údajně nacházel ve velmi autenmezi tato zahradnická hospodářství.
tické podobě s posledními úpravami z roku
Jádro zdejšího muzea venkova tvoří in 1922, avšak ve velmi špatnému technicsitu dochovaný uzavřený čtyřstranný dvůr, kém stavu, a tak bylo přikročeno k postupobklopený jednotlivými objekty spojenými né opravě. Nejprve k přeložení či novému
branami a ploty. Hrázděné a zděné ob- pokrytí střech a opravě domku se studnou,
jekty hlavního obytného domu, špýcharu, poté se pokračovalo obnovou objektu
SUPLEMENTUM
119
120
dílny a hrázděných stěn obytného domu.
Později byly na zahradu usedlosti transferovány i další menší objekty. Od roku 1990
byla obnova podporována též spolkovou
zemí Sasko a nakonec bylo 16. května
1992 muzeum otevřeno veřejnosti.
ho hospodářství. V jedné ze dvou komor
hrázděné sýpky umístěných v patře nad
stájí, přístupných ze dvora vnějšími schody na pavlač, je instalována spací komora
čeledína a druhá slouží jako výstavní místnost pro krátkodobé expozice.
Muzeum venkova v této bývalé selské
usedlosti svým pojetím expozice uvádí
návštěvníka zpět do minulosti kolem roku
1915 a snaží se navodit dojem, že hospodář se jen před chvílí vzdálil ze dvora a dobytek se pase na pastvě. Rok byl vybrán
v souvislosti se skutečností, že od roku
1912 byl zaveden do celé vsi a též do této
usedlosti elektrický proud. Jinak nám celkově expozice představuje zemědělské
hospodaření přelomu 19. a 20. století,
charakteristické stále častějším využíváním strojů s parním, dieselovým a elektrickým pohonem. V přízemí hlavního obytného domu ze vstupní síně procházíme
příjemně zabydlenou světnicí, nahlédneme do ložnice i sklepa a seznámíme se
s výrobou pálenky v klenuté palírně. Podobně je zobrazen život na selském hospodářství v horních spacích a hospodářských komorách v prvním patře. V dalších
budovách obklopujících dvůr, jako jsou
stáje, vozová kůlna, stodola a dílna, jsou
názorně představeny zemědělské činnosti
a řemesla související s fungováním selské-
Pozoruhodnou stavbou je na zahradě stojící hrázděný domek s doškovou střechou
na vysoké kamenné podezdívce, který
ukrývá 9 metrů hlubokou studnu s elektrickou pumpou z roku 1912. Dále byl
na zahradu usedlosti, kde nechybí zeleninová a bylinková zahrádka, transferován
původně vejminkářský patrový domek,
v jehož prvním patře je instalována jednotřídní venkovská škola s obytnou komorou učitele a přízemí poskytuje zázemí
pro menší společenská setkání, včetně
kuchyňského zázemí. Pro pořádání svatebních oslav, konferencí a různých slavností slouží v zahradě samostatně stojící
velká hrázděná stodola. V muzeu venkova
jsou pořádány pravidelné jarmarky a různé
vzdělávací programy pro děti i dospělé.
Přestože objekty prošly pravděpodobně
radikálnější obnovou, tak svým umístěním
v areálu usedlosti in situ, zasazené v živé
vesnici, působí tento malý skanzen velmi
přirozeně.
V posledních dvaceti letech vzniklo v tom-
Světnice, 2010, foto T.
Efler.
MUSEUM VIVUM 2010
LITERATURA A PRAMENY
KREISCH, Hubert. Schlesisch-Oberlausitzer
Dorfmuseum Markersdorf. Regensburg: Verlag
Schnell+Steiner GMBH, 1995.
www.oberlausitz-museum.de
Palírna v přízemí obytného domu, 2010, foto T.
Efler.
to regionu Horní Lužice v obcích s bohatým
fondem dochovaných lidových staveb
celá řada menších místních muzeí a obecních expozic, zřízených většinou ve vybraných výjimečných objektech v centru obcí.
Tato menší muzea slouží zároveň jako
místní infocentra, seznamující návštěvníky s regionální historií a hodnotami lidové
architektury. Často jsou v nich umístěny
též obecní setkávací síně či menší občerstvení. Příkladem může být Alte Mangel
v Ebersbachu, Faktorenhaus v Eibau nebo
areál v centru obce Obercunnersdorf.
Též v severních Čechách vznikají v některých obcích podobné místní expozice,
jako např. Živý skanzen v Jindřichovicích
pod Smrkem na Frýdlantsku. Tato forma
seznamování veřejnosti s místní historií
a kulturou našich předků může být velmi
užitečná a posilovat též v místních obyvatelích vztah k svému kraji. Jejich kvalita
a skutečný přínos však závisí na příkladném provedení opravy objektů a odborném pojetí expozic, což bohužel není vždy
samozřejmostí a je výzvou pro spolupráci
odborníků s místními aktivními občany.
121
SUPLEMENTUM
1. HORKOVZDUŠNÁ SANACE – TERMOSANACE
– ZNOVUOBJEVENÁ METODA OCHRANY DŘEVĚNÝCH KONSTRUKCÍ NAPADENÝCH AKTIVNÍM DŘEVOKAZNÝM HMYZEM
1.1. Úvod
Jak již sám název napovídá, spočívá metoda termosanace v nahřívání dřevěných
konstrukcí napadených aktivním dřevokazným hmyzem na teplotu, při níž nenávratně dochází k úhynu škůdců ve všech
jeho stádiích – vajíčko, larva, kukla, brouk.
Tato limitní teplota byla na základě mnohaletých výzkumů stanovena na 55 °C.
Při jejím dosažení totiž nastává koagulace bílkovin, z nichž je tvořen organizmus
dřevokazného hmyzu, a ten hyne. Mezi
nejčastější dřevokazné škůdce patří například tesařík krovový (Hylotrupes bajulus),
Poznámka redakce: Doprovodné grafy a tabulky červotoč proužkovaný (Amonium punctatum), červotoč kostkovaný (Xestobium
byly převedeny z barevné do černobílé verze,
rufovillosum), hrbohlav hnědý (Lyctus
jejich přehlednost a čitelnost tím byla snížena.
brunneus). Aby byla tato podmínka 100 %
splněna, musí se napadnuté dřevěné prvky zahřát na požadovanou teplotu 55 °C
PRINCIP TERMOSANACE
A JEJÍ PRAKTICKÉ
VYUŽITÍ NA PŘÍKLADĚ
SANACE BÝVALÉHO
MLÝNA V OBCI DOLNÍ
NĚMČÍ
Pavel Šmíra
Jan Štěpánek
122
Obr. 1 – Termosanace historického objektu Fojtství v Kozlovicích.
MUSEUM VIVUM 2010
Obr. 2 – Čerstvý požerkový prášek a výskyt
živých jedinců značí
aktivní formu napadení
dřevěných konstrukcí.
123
po dobu minimálně jedné hodiny v celém
svém konstrukčním průřezu. Této teploty
v sanované konstrukci (např. krov, trámové stropy, aj.) se dosahuje regulovaným
vháněním horkého vzduchu o teplotě maximálně 120 °C po dobu několika hodin.
1.2. Rozsah použití
Na základě zkušeností z realizací termosanací, můžeme konstatovat, že likvidace
dřevokazného hmyzu touto metodou má
smysl pouze při aktivním napadení. Jednoznačným důkazem aktivního napadení
dřevěných konstrukcí je nález živých laAčkoliv je horkovzdušná sanace (termosa- rev nebo výskyt brouků. Častým důkazem
nace) v České republice teprve nově za- jsou také akustické zvuky hmyzu, čerstvé
váděnou metodou, v Německu je známa piliny nebo výletové otvory se světlými
okraji. Pokud tyto projevy chybí, nemusí
a úspěšně využívána již od roku 1930.
ještě znamenat, že dřevo není napadeno.
SUPLEMENTUM
124
Metoda má velký význam především u památkově chráněných dřevěných konstrukcí, jelikož při ní není žádným destruktivním
způsobem zasahováno do sanované konstrukce. Lze jí využít pro ošetření složitých
historických krovů, vestavěných podkroví,
těžko přístupných míst, roubených konstrukcí budov apod. Je jí možno aplikovat
také tam, kde byly ze dřeva odstraněny
nátěry nebo z důvodu malého profilu nelze
provést další zeslabení průřezu. Jediným
předpokladem metody je skutečnost, že
horký vzduch musí mít přístup ke každému z prvků ošetřované konstrukce a musí
dosáhnout limitní teploty v nejméně příznivém bodě svého průřezu. Termosanace
je velkým přínosem především po stránce
ekonomické, jelikož i při velkém rozsahu
napadení a včasném zásahu termosanací se nemusí vyměňovat nebo nahrazovat
poškozené prvky za novou konstrukci,
která by přestavovala několika násobek
nákladů potřebných pro horkovzdušné
ošetření.
ření. Na základě odborného posudku,
vyhotoveného zkušenými znalci se provede porovnání a určení rozsahu napadení.
U prvků jejichž únosnost není díky míře
poškození dostatečná je nutno provést
statickou sanaci (např. zesílení pomocí
příložek apod.). Pokud dřevo bylo již dříve
chemicky ošetřeno, musí být zaručeno, že
účinnost nového chemického prostředku
nebude termosanací ovlivněna.
Důležitým faktorem je rovněž seznámení
s technickými podmínkami daného objektu, jako je jeho dostupnost, rozměrové
parametry a materiálová charakteristika
okolních konstrukcí.
1.3.2. Likvidace dřevokazného hmyzu
horkým vzduchem – vlastní termosanace
Před započetím vhánění horkého vzduchu
do sanovaného prostoru je třeba provést
v zájmovém prostoru důkladné odstranění veškerých materiálů a předmětů, které
neodolávají vyšším teplotám a odstranění
všech nečistot, prachu a úlomků dřeva.
Metodu nelze využít v místech, kde se Pro zvýšení účinku horkovzdušné metody
v blízkosti sebe vyskytují materiály citlivé je nutno utěsnit veškeré netěsnosti (vikna působení vysokých teplot.
Je nutno konstatovat, že termosanace
v daný moment zaručí 100 % úhyn dřevokazného hmyzu, nikoliv však jeho opětovné napadení. Z tohoto důvodu musí být
po termosanaci zajištěna ochrana preventivním insekticidním nátěrem dřeva proti
opětovnému napadení některými z biologických dřevokazných škůdců.
1.3. Technické provedení
Technické provedení likvidace dřevokazného hmyzu horkým vzduchem je možno
rozdělit do následujících fází: předsanační
průzkum napadené dřevěné konstrukce,
vlastní termosanaci a preventivní chemické ošetření zasanované konstrukce.
1.3.1. Průzkum dřevěné konstrukce
napadené dřevokazným hmyzem
Vlastní termosanaci musí předcházet dostatečné seznámení s objektem a kon- Obr. 3a, 3b – Měření pomocí elektrického teplostrukcí určenou k horkovzdušnému ošet- měru a ukázka v řezu.
MUSEUM VIVUM 2010
ýře, okna, aj.) například pomocí přírodní
izolace z ovčí vlny. Netěsnosti ve střešním
plášti a otvory (např. vikýře, okna apod.),
které můžou ovlivnit účinek horkovzdušné
metody, je třeba před termosanací utěsnit
(např. pomocí přírodní ovčí vlny).
Aby byla prováděná metoda transparentní,
je při jejím provádění nutno důsledně kontrolovat aktuální teplotu v prostoru sanované konstrukce i přímo jejich sanovaných
prvků. Tento faktor je důležitý jednak jako
důkaz, že termosanací došlo k prohřátí
konstrukce na požadovanou teplotu, tedy
úhynu dřevokazného hmyzu, a jednak
z hlediska požární ochrany. K tomuto účelu Obr. 4 – Poloha bodu měření je totožná s geojsou využívány v České republice pro tyto metrickým středem.
práce specielně vyvinuté moderní a bezpečné elektronické čidla pro měření teploty
(termočidla). Ty mají dokonce menší průměr než klasické kapalinové teploměry používané v západní Evropě a při jejich užití
je možno sledovat aktuální hodnoty teploty
vybraných prvků z bezpečné vzdálenosti
mimo ohřívaný prostor, kde dosahují teploty vzduchu 90 °C až 120 °C.
Výběr míst pro měření se stanovuje v tepelně nejnepříznivějších bodech ošetřovaného dřeva. Tyto body nemusí být vždy
totožné s geometrickým středem. V závislosti na poloze a počtu zahřívaných vněj- Obr. 5 – Nahřívání ze 3 stran (např. podlahový
ších ploch mohou ležet i daleko od tohoto trám).
středu (obr. 5 až 7). Dalšími faktory jsou
poloha místa v rámci sanovaného prostoru, blízkost otvorů či nižší intenzita proudění vzduchu. Doba zahřívání dřevěných
profilů závisí na jejich rozměrech, na počtu
ohřívaných stěn a na venkovní teplotě.
Dosažené teploty musí být protokolovány,
přičemž konečné odečtení by mělo být
provedeno za přítomnosti investora. Protokol o měření by měl být potvrzen osobou
odpovědnou za termosanaci i investorem.
Pokud nelze profil zahřívat ze všech čtyř
stran, ale pouze ze dvou nebo ze tří, odpo- Obr. 6 – Zahřívání ze dvou stran, varianta I: Povídají body měření obrázkům 5 až 7.
loha bodu měření je totožná s geometrickým
středem. Požadované teploty lze dosáhnout při
Doba zahřívání pro dosažení požadované dostatečně dlouhém zahřívání.
SUPLEMENTUM
125
stor zvenčí.
Nezávisle na měření teploty je nutností
pravidelných vizuálních kontrol sanované
konstrukce i přilehlých prostor zodpovědnou osobou.
U obtížně ošetřitelných objektů lze jako
dodatečnou kontrolu a ujištění investora
o efektivitě metody během termosanace
použít vzorky s živými larvami sanovaného hmyzu. Vzorky se umístí do kontrolních
bloků, odpovídající velikosti konstrukčních
prvků, nebo přímo do původního dřeva. Kontrolu úspěšného usmrcení živých
Obr. 7 – Zahřívání ze dvou stran, varianta II: Po- vzorků provádějí nezávislé instituce (viz
loha bodu není totožná s geometrickým středem. ČSN EN 370).
126
teploty při zahřívání ze tří stran je oproti
zahřívání ze čtyř stran výrazně delší. Proto
musí být teplota měřena v těchto místech
(obr. 5 až 7).
Na závěr úspěšně provedené horkovzdušné sterilizace musí být celý tento proces
pro investora náležitě zdokumentován a je
mu vystaven protokol o vlastní termosanaci, ve kterém jsou popsány jednotlivé teploty a body měření v sanovaném objektu.
Bod měření se nachází na chladné straně
1.3.3. Dodatečné chemické ošetření dřeva
v rohu (např. pozednice).
Jak již bylo v úvodu řečeno, termosanací
Počet bodů měření při termosanaci musí nelze dosáhnout preventivní ochrany dřeodpovídat velikosti prostoru a jeho uspo- va. Z toho důvodu je třeba zabránit možřádání. V prostorech do velikosti 200 m3 je nému znovu napadení ošetřených kondoporučeno stanovit alespoň 6 bodů mě- strukcí jejich penetrací vhodným insektiření. Pro každých dalších 200 m3 je nut- cidním chemickým prostředkem. Pokud
no přidat nejméně 2 body. Kromě toho je je termosanací ošetřováno dřevo starší
třeba umístit nejméně 2 čidla pro měření než 60 let je možno upustit od chemické
teploty vzduchu v místech s očekávanou ochrany, protože s postupujícím stářím
nejvyšší teplotou mimo hlavní proud. Při dřeva pravděpodobnost napadení klesá.
zahřívání obtížně přístupných míst je třeba
2. HORKOVZDUŠNÁ SANACE DŘEVĚNÝCH
instalovat další čidla.
KONSTRUKCÍ BÝVALÉHO MLÝNA V DOLNÍM
Z důvodu požární bezpečnosti v sano- NĚMČÍ U UHERSKÉHO HRADIŠTĚ
vaném prostoru je stanoven teplotní limit Praktické využití termosanace můžeme
120 °C, který nesmí horký vzduch na vý- představit na případě historického objektu
stupu překročit. Tomuto kritériu musí být památkově chráněného bývalého mlýna
přizpůsobeny všechny pracovní postupy. čp. 105 v obci Dolní Němčí na UherskoV případě blízkosti tepelně citlivých sta- hradišťsku, jehož dřevěné interiéry a krov
vebních konstrukcí (štukové stropy, omít- byly napadeny aktivním červotočem (čeleď
ky, pásy asfaltové lepenky apod.) je nutno Anubidae) v kombinaci s mimotním napateplotu regulovat a vhánět do sanovaného dením tesaříkem krovovým (Hylotrupes baprostoru teplotu jen mezi 80 °C až 100 °C. julus).
K tomuto účelu je efektivně využívána termokamera, jíž se sleduje nahřívaný pro- 2.1. Zadání
MUSEUM VIVUM 2010
Obr. 8 – Bývalý mlýn
v obci Dolní Němčí.
Obr. 9 – Interiér bývalé obytné části mlýna
s historickými trámovými stropy a interiér podkroví objektu bývalého
mlýna v Dolním Němčí.
127
SUPLEMENTUM
Zadáním požadavku investora (Obec Dolní Němčí) bylo provedení horkovzdušné
sanace trámových stropů a bedněného
záklopu interiéru muzejní expozice a krovu bývalého mlýna, který obci slouží jako
kulturně-společenské zařízení. Podkladem pro zásah proti dřevokaznému hmyzu se stal odborný posudek vyhotovený
Ing. Michalem Kloiberem, Ph.D., ze dne
26. ledna 2011. Investor si vhodně vybral
termosanační metodu vzhledem k památkovému charakteru objektu, nulovým mechanickým zásahům do původní dřevěné
konstrukce krovu kostela a, v porovnání
s ostatními metodami, i k nižším ekonomickým nárokům.
2.2. Dokumentace a rekognoskace
sanovaného objektu
Vlastní termosanaci předcházela detailní
prohlídka sanovaných prostor a okolí mlýna, zaměřená na vizuální stanovení rozsahu poškození dřevěných konstrukcí dřevokazným hmyzem a určení místopisných
možností přístupu termosanační techniky,
na jejichž základě byl zvolen postup prací
pro daný objekt.
2.3. Termosanace
2.3.1. Příprava
Obr. 10 – Čerstvý požerkový prášek prozrazuje
aktivní činnost červotoče.
128
Obr. 11 – Výletové otvory a čerstvý požerkový prášek upozorňuje
na aktivitu červotoče.
MUSEUM VIVUM 2010
Přípravným pracím vlastní termosanace
předcházelo důkladné vyčištění a vysátí
sanovaného prostoru od všech předmětů
a nečistot, které neodolávají teplotám nad
80 °C, a které by mohly zapříčinit nepříjemné víření či vznícení.
2.3.2. Instalace horkovzdušných přístrojů
a potrubí, instalace měřidel
Vzhledem k rozsahu a členitosti sanovaných prostor byly termosanační práce
rozděleny na dvě etapy nahřívání – samostatně v jedné fázi bude nahříván interiér
1. NP a 2. NP s trámovými stropy a bedněným záklopem a ve druhé samostatně
krov na objektem.
První etapa byla zahájena 16. června 2011
rozmístěním tří horkovzdušných strojů (Nolting s výkonem horkého vzduchu
7 500 m3 / h k vyhřívání 2. NP a 2 × stroje Nolting s výkonem horkého vzduchu
4 500 m3 / h k vyhřívání 1. NP) a instalací Obr. 12 – Horkovzdušné přístroje rozmístěné
rozvodů horkovzdušného potrubí do inte- před objektem pro jednotlivé etapy nahřívání.
riérů 1. a 2. NP tak, aby bylo dosaženo
co nejpříhodnějšího proudění vháněného vzduchu – nahřívání. Součástí příprav
byla i pečlivé zaizolování všech míst, kudy
hrozil únik vzduchu či poškození konstrukcí horkem. Následovalo rozmístění
elektronických teplotních čidel na základě
předpokladů nejlépe a nejhůře nahřívatelných míst v konstrukcích. Rozmístěno
bylo celkem 6 ks termočlánků do masivu
dřevěných trámů v 1. NP a 5 ks ve 2. NP
a 5 ks pro měření teploty vzduchu v 1. NP
a ve 2. NP. Součástí příprav byla i instalace elektronického tenzometru pro měření
rozevírání stávajících prasklin (viz. schéma č. 1 a 2). Všechny termočlánky umístěné do dřevěných masivů trámů, byly
po svých obvodech pečlivě zaizolovány,
aby bylo zamezeno ovlivnění výsledků
horkým vzduchem z vnějšího okolí.
Podobným způsobem byla po skončení
1. etapy termosanace připravena i druhá
etapa. Stroje pro nahřívání byly rozmístěny tak, aby každý vháněl horký vzduch přibližně do jedné třetiny prostoru podkroví. Obr. 13 – Ukázka rozmístění horkovzdušného
Pro tuto etapu bylo rozmístěno celkem 13 potrubí v interiéru a v podkroví objektu.
SUPLEMENTUM
129
termočlánků do masivu dřevěných trámů
a 3 pro měření teploty vzduchu v prostoru podkroví. Součástí příprav byla i instalace dvou elektronických tenzometrů pro
měření rozevírání stávajících prasklin (viz
schéma č. 3).
130
Obr. 14 – Ukázka el. termočlánku.
2.3.3. Vlastní horkovzdušná sanace krovu
Samotná horkovzdušná sanace 1. etapy
byla zahájena 17. června 2011 spuštěním všech tří strojů a elektronického měření v 7.00, při jasném počasí a venkovní
teplotě 16 °C. Ta se přes den vyšplhala
až na 26 °C. Teplota interiéru na počátku
zahřívání byla v rozmezí 21–23 °C. Tytéž teploty měly i dřevěné prvky. Měřené
konstrukce se na základě údajů z el. termočlánků podařilo prohřát na teploty min.
55 °C po dobu 1 hodiny ve 14.00. Ihned
po skončení byla zahájena montáž a příprava 2. etapy, která byla zahájena tentýž
den v 19.30. Podnětem přistoupení ke 2.
etapě ještě týž den byla vysoká míra zahřátí konstrukcí krovu v důsledku jeho
stoupání z prostor v přízemí mlýna. Termosanace 2. etapy byla dle positivních
hodnot získaných z elektronických termočlánků ukončena ve 3.20 18. června 2011,
kdy noční teplota exteriéru dosáhla 15 °C.
Níže uvedené tabulky a grafy dokládají
průběh nahřívání obou sanovaných etap
a dosažení požadovaných teplot ve všech
místech termosanace.
Obr. 15 – Osazený el. tenzometr.
MUSEUM VIVUM 2010
a)1. etapa termosanace
Tabulka č. 1 představuje hodnoty teplot
naměřených pomocí online měřících elektronických termočidel pro 1. etapu termosanace, tedy pro nahřívání dřevěných
konstrukcí v 1. a 2. NP. Teplota 11–29
představují jednotlivá termočidla. Modře
jsou vyznačeny hodnoty teplot získané
pomocí termočidel měřících teplotu uvnitř
sanovaných dřevěných konstrukcí ve 2.
NP, bíle hodnoty teplot měřených uvnitř
dřevěných konstrukcí v 1. NP a žlutě hodnoty teplot vzduchu v sanovaném prostoru (světle žlutá 1. NP, tmavší žlutá 2.
NP) – (viz schéma č. 1 a 2). Šedé hodnoty
představují vývoj teploty na jednotlivých
Schéma 1 a 2 – 3D znázornění situace v 1 NP
a 2. NP (pohled přibližně od západu, 1. NP
obrázek nahoře) pro
1. etapu termosanace
– oranžově jsou vyznačeny el. termočlánky umístěné v masivu
dřevěných konstrukcí,
modře měřící teplotu vzduchu a červeně
umístění tenzometru.
131
Schéma 3 – 3D znázornění situace krovu (přibližný pohled od východu) pro 2. etapu termosanace
– oranžově jsou vyznačeny el. termočlánky umístěné v masivu dřevěných konstrukcí, modře měřící
teplotu vzduchu a červeně umístění tenzometrů.
SUPLEMENTUM
Tabulka 1 – Tabulka hodnot teplot naměřených pomocí elektronických termočlánků pro 1. etapu
termosanace.
132
Graf 1 – Graf dokládající vývoj a dosažení teplot nad 55 °C na všech elektronických termočláncích
uvnitř dřevěných prvků v 1. etapě termosanace.
termočidlech po celkovém ukončení 1.
etapy termosanace. Červeně zvýrazněné
hodnoty dokazují, že na všech měřených
místech dřevěných konstrukcí bylo dosaženo teploty 55 °C a vyšší po dobu minimálně 1 hodiny a je tedy možno termosanaci označit za úspěšně provedenou.
představují jednotlivá termočidla. Bíle jsou
vyznačeny hodnoty teplot získané pomocí
termočidel měřících teplotu uvnitř sanovaných dřevěných konstrukcí krovu, žlutě
hodnoty teplot vzduchu v sanovaném prostoru (viz schéma č. 3). Červeně zvýrazněné hodnoty dokazují, že na všech měřených místech dřevěných konstrukcí bylo
b) 2. etapa termosanace
dosaženo teploty 55 °C a vyšší po dobu
Tabulka č. 3 představuje hodnoty tep- minimálně 1 hodiny a je tedy možno terlot naměřených pomocí online měřících mosanaci označit za úspěšně provedenou.
elektronických termočidel. Teplota 11–29
MUSEUM VIVUM 2010
Graf 2 – Graf vývoje teplot měřených elektronickými termočlánky v 1. etapě termosanace.
133
Graf 3 – Graf znázorňující průběh sevření a rozevření stávající praskliny v dubovém trámu naměřených el. tenzometrem v 1. etapě termosanace.
Tabulka 2 – Tabulka hodnot rozevření (sevření) stávající praskliny v historickém nosném dubovém
trámu naměřených el. tenzometrem v 1. etapě termosanace.
Tabulka 4 – Tabulka hodnot rozevření (sevření) stávajících prasklin ve vazné trámu (č. 1) a v krokvi (č. 2) ve 2. etapě termosanace.
SUPLEMENTUM
Tabulka 3 – Tabulka hodnot teplot naměřených pomocí elektronických termočlánků ve 2. etapě
termosanace
134
Graf 4 – Graf dokládající vývoj a dosažení teplot nad 55 °C na všech elektronických termočláncích
uvnitř dřevěných prvků ve 2. etapě termosanace.
Graf 6 – Graf znázorňující průběh sevření a rozevření stávajících prasklin ve vazné trámu (č. 1)
a v krokvi (č. 2) ve 2. etapě termosanace.
MUSEUM VIVUM 2010
Graf 5 – Graf vývoje teplot měřených elektronickými termočlánky ve 2. etapě termosanace.
Z výše uvedených tabulek č. 2 a 4 a grafů
č. 3 a 6 vyplývá, že v důsledku zahřívání sanovaných prostor docházelo zprvu
k mírnému sevření stávajících prasklin,
následovalo ustálení a po přesměrování
přímého proudu horkého vzduchu se rozevření praskliny vrátilo takřka na svou
nulovou výchozí pozici. Po skončení sanace a vypnutí agregátů došlo setrvačností
k mírnému konečnému rozevření praskliny
o hodnoty do 0,5 mm což nepředstavuje
pro historickou konstrukci výraznou závadu. Sledování procesu chování dřeva při
realizaci termosanace slouží jako doklad
její nezávadnosti pro vzhled daných sanovaných prvků.
ný úklid. Z důvodu prevence ošetřených
konstrukcí před opětovným napadením
dřevokazným hmyzem byl proveden dvojnásobný nátěr všech těchto konstrukcí
chemickým přípravkem Bochemit Optimal – fungicidní a insekticidní přípravkem
na ochranu dřeva proti biologickým škůdcům. Vzhledem k historické hodnotě především konstrukcí trámových stropů byl
zvolen přípravek transparentní, bezbarvý.
2.5. Závěr a shrnutí
Závěrem lze na základě výše uvedených
postupů, popsaných krok po kroku, uvedených tabulek a grafů, představující hodnoty a vývoj teplot ve sledovaných dřevěných konstrukcích, konstatovat, že termosanace byla provedena řádně a ve všech
sledovaných místech bylo dosaženo
požadovaných teplot min. 55 °C po dobu
min. 1 hodiny. Toto je garance kompletního úhynu dřevokazného hmyzu ve všech
jeho stádiích.
2.3.4. Termokamera
Jako doplňující metody měření tepla, teplotních změn a anomálií vnějšího okolí
sanovaného prostoru bylo využito měření
pomocí infračervené termografie, veřejnosti známé jako měření termokamerou.
Pro měření byla použita termokamera typu
FLIR B425.
Na závěr je třeba zopakovat, že metoda
horkovzdušné sanace krovů a konstrukcí
2.4. Závěrečné práce a prevence
napadených dřevokazným hmyzem předchemickým ošetřením
stavuje efektivní a rychlou nedestruktivní
Po úspěšně provedené termosanaci a vy- metodu, která při dodržení přesně stanopnutí horkovzdušných agregátů byly pro- vených pracovních postupů a podmínek
story otevřeny, vyvětrány a provedena dokáže zaručit jistotu úhynu likvidovaného
kompletní demontáž všeho zařízení a zpět- dřevokazného škůdce.
SUPLEMENTUM
135
136
Obr. 16 – Snímky pořízené termokamerou z realizace termosanace dřevěných konstrukcí bývalého
mlýna v Dolním Němčí.
KONTAKT
Thermo Sanace s.r.o.
Ing. Pavel Šmíra, Ing. Jan Štěpánek
Chamrádova 475/23
718 00 Ostrava-Kunčičky
mobil: + 420 602 714 382, +420 604 861 591
tel.: +420 596 237 251
[email protected]
www.thermosanace.eu
LITERATURA
Směrnice 1-1,87 WTA vypracoval Dr. G. Grosser
Mnichov, A. Weisbrodt Borgholzhausen.
DIN 68 800 část 4, listopad 1992 – Ochrana
dřeva.
Směrnice 1-1 z 06 2008/D – Horkovzdušná metoda likvidace živočišných škůdců dřeva v konstrukcích.
[ČSN EN 370]
MUSEUM VIVUM 2010
SEZNAM AUTORŮ
PŘÍSPĚVKŮ
Červinková Petra, Mgr., NPÚ, ústřední
pracoviště v Praze
Efler Tomáš, Ing. arch., Ústav památkové
péče a renovací FA ČVUT
Floriánová Olga, Mgr., Slovácké muzeum
v Uherském Hradišti
Hrabětová Jana, PhDr., Polabské muzeum
v Poděbradech – Polabské národopisné
muzeum Přerov nad Labem
Kovářů Věra, PhDr., emeritní specialistka
NPÚ
Langer Jiří, PhDr., emeritní specialista Valašského muzea v přírodě
Ledvinka František, PhDr., NPÚ, územní
odborné pracoviště v Ústí n. L.
Madaj Miroslav, PhDr., NPÚ, územní odborné pracoviště v Josefově
Matuszková Jitka, PhDr., NPÚ, územní
odborné pracoviště v Brně
Michalička Václav, Mgr., Muzeum Novojičínska
Motyčková Dana, PhDr., EÚ AV ČR
Paterová Vladimíra, Ing.arch., NPÚ, územní odborné pracoviště v Josefově
Procházka Lubomír, PhDr., CSc., Hornické muzeum Příbram – Muzeum vesnických staveb středního Povltaví Vysoký
Chlumec
Přenosilová Dana, Mgr., Reginální muzeum Kolín, MLS Kouřim
Rišlink Vladimír, Mgr. Regionální muzeum
Kolín
Sedlická Kateřina, PhDr., EÚ AV ČR
Sluštíková Hana, KÚ Zlínského kraje
SUPLEMENTUM
137
Spathová Jana, PhDr., KÚ Zlínského kraje
Svobodová Jana, Mgr., NPÚ, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze
Šmíra Pavel, Ing., Thermo Sanace s. r. o.
Štěpánek Jan, Ing., Thermo Sanace s. r. o.
Tichá Jana, Mgr., Valašské muzeum v přírodě v Rožnově p. R.
138
MUSEUM VIVUM 2010
139
SUPLEMENTUM