Vznik rumunštiny

LINGVISTICKÁ PROPEDEUTIKA
RUMUNŠTINA – ROMÁNSKÝ JAZYK NA SLOVANSKÉM
ÚZEMÍ
Izolace latiny ve slovanském prostoru – vznik rumunštiny
Eliška Michlová
Praha, zimní semestr 2014
Úvod
Rumunština je řazena mezi románské jazyky společně se španělštinou,
italštinou, francouzštinou, portugalštinou, katalánštinou, rétorománštinou,
provensálštinou, sardicijštinou a dalmáčtinou. Jako všechny románské jazyky vznikla
oddělením od vulgární latiny, ale narozdíl od zbytku románských jazyků byla
izolována ve slovanském prostoru a značně ovlivněna řečtinou, turečtinou a právě
slovanskými jazyky. Je zajímavá v tom ohledu, že je nejkonzervativnějším dialektem
latiny. Ve srovnání s ostatními se totiž tolik nezměnila. A proto je například podle
lingvisty Al. Rossetiho rumunština souvisle mluvenou latinou na východním území
tehdejší římské říše a to v provincicích Dacie, jižní Panonie, Dardanie a Moesie.
Úvodem je třeba zmínit, že existuje několik teorií o vzniku rumunštiny. První
bere v potaz vznik výhradně na sever od Dunaje, což je ovšem z vědeckého hlediska
nepravděpodobné, jelikož existují rumunské dialekty – meglenorumunština,
istrorumunština, arumunština - jižně od Dunaje. Další teorie zvažuje vývoj na jih od
Dunaje a tvrdí, že Rumuni přišli z Ilyrie. Poslední teorie se zabývá vývojem na
širším území a to jak na sever, tak i na jih od Dunaje, touto teorií se zabývá
Sedmihradská škola a podílel se na ní i český ligvista K. Jireček.
Cílem této práce je pomocí důležitých historických mezníků vysvětlit, jak se
vyvíjela rumunština do dnešní podoby, které jazyky ji ovlivnily, a objasnit udržení
latinského základu na území, kde se mluví převážně slovanskými jazyky.
První kapitolu bych ráda věnovala původu rumunského obyvatelstva a
vymezení rumunského prostoru. V druhé kapitole bych zmínila Řím a zásadní vliv
latiny na jazyk. Dalším zásadním bodem ve vývoji rumunského jazyka byl příchod
Slovanů.
-2-
I. Počátky rumunštiny
Historie rumunského jazyka se začala odvíjet v římských provinciích
jihovýchodní Evropy severně od tzv. Jirečkovy linie, což je imaginární linie, kterou
poprvé pojmenoval český historik Konstantin Jireček v roce 1911, a která rozdělovala
vliv latiny a řečtiny na Balkáně až do konce 4. století.
Pro začátek je třeba zmínit původní obyvatelstvo této oblasti. Prvním
indoevropským, historicky doloženým kmenem na rumunském území byli Dákové.
Žili severně od Nízkého Dunaje v oblasti Karpat a Transylvánie. Vyskytovali se
především v horách v opevněných hradištích. První zmínky o tomto nomádském
kmeni se objevují okolo 4. století př.n.l., například v Dějinách od Herodota či
Thúkydidových Peloponéských válkách. Později se objevují až v 1. století př.n.l. v
Řecku jako otroci (lat. Davos).
Dácký jazyk se dochoval hlavně v podobě jmen, botanických názvů nebo
názvů měst a osad. V dnešní rumunštině máme okolo 300 slov, u kterých se
předpokládá, že pocházejí právě z dáčtiny (např.: balaur = drak; mal = břeh; dácké
séba = starý strom - sevă = míza; brînză = sýr; strugure = hrozny, vatra). Dáčtina je
považována za variaci indoevropštiny úzce příbuzné s thráčtinou, z čehož plyne
velmi často zmiňovaný pojem dáko-thráčtina. Není přesně jasné, jestli jsou to jazyky
pouze příbuzné nebo jeden vznikl z druhého, jedno však jasné je: totiž to, že se
vzájemně ovlivňovaly a že oba kmeny žily v určité symbióze. Zajímavých rozdílů
těchto jazykových variací si můžeme všimnout například při pojmenování měst, kdy
každý jazyk používá jinou koncovku: -dava (dácká koncovka; Dokidava, Singidava,
Ziridava, atd.), -para (thrácká k.; Longinopara, Spinopara), díky kterým také můžeme
vymezit a oddělit thrácké území od dáckého.
Kmeny na balkánském poloostrově koexistovaly do druhé poloviny 1.století
př.n.l. vedle rozpínající se římské říše. Okolo roku 60 př.n.l. se začala římská říše víc
a víc rozpínat a dobyla ilyrské území a pobřeží Adriatského moře. Za nástupu
vojevůdcovsky nadaného císaře Trajána došlo i na Dáky. Trajánovi nestačilo území,
které měl a rozhodl se ho rozšířit dál na východ tj. o území dácké. V roce 101 podnikl
první kroky proti tehdejšímu dáckému králi Decebalovi, které se proměnily
-3-
v pětiletou válku končící dáckou kapitulací a jmenováním nové římské provincie, tzv.
Dacia Felix.
II. Romanizace
Od roku 106 n.l. se v Dácii zdržovaly legionáři a pomocné římské jednotky za
účelem udržení kontroly nad místním obyvatelstvem. Ustanovením kolonií se
zajistilo upevnění římských zákonů v dané oblasti a díky relativně dlouhému
mírovému období tzv. Pax Romana1, které trvalo až do konce 2. století, mohlo dojít k
procesu zvanému romanizace.
V tomto období docházelo ke standardizaci jazyka, zvyků, architektury, kultury
a technologií. Dělo se tak právě díky oněm vojákům, kteří měli na starosti ohlídat
správný běh v provincii. (Illyrské a další jazyky se v téměř neporušené podobě
udržovaly až do 4.století). Římská vláda hlavně trvala na přizpůsobení se tamního
obyvatelstva a jeho aktivní zapojení do fungování říše, které by všem přinášelo určité
benefity – mladí Dákové se mohli integrovat do římských jednotek, vláda vycházela
vstříc obyvatelstvu a otevřela Dácii ostatním svobodným občanům, kteří ze
sousedních provincií přicházeli za bohatsvím země - takže můžeme říct, že
kolonizace probíhala velmi organizovaně. Díky tomuto naléhání na integraci
obyvatelstva v Dácii se zformoval rumunský národ, který disponoval římsko-dáckou
kulturou.
Po dobytí jihovýchodní Evropy Římany se začala rozšiřovat psaná (klasická)
latina a vulgarní latina, která se průběžně začala standardizovat, protože byla
expresivnější a běžnější mezi obyčejným lidem.
Latina se na tomto území udržela díky tomu, že to byl jediný společný jazyk,
kterým všichni hovořili. Správní a ostatní oficiální dokumenty byly z vyšších sfér
psány latinsky, římské jednotky a příchozí obchodníci mluvili také latinsky, takže
místnímu obyvatelstvu nezbylo nic jiného, než se jazyk naučit, pro vlastní přežití. V
roce 212 již byla latina natolik zažitá mezi dáko-římským národem, že císař Caracall
1 Pax Romana je pojem, který zavedl britský historik Edward Gibbon a má označovat období, kdy neměla římská říše
žádného protivníka, období v přeneseném slova smyslu vynuceného míru ovládaného politickou mocí
-4-
prohlásil toto obyvatelstvo právoplatnými občany římské říše.
Některé latinské spisy dokazují, že vývoj latiny v této oblasti pokračoval až do
3. století, stejně jako ve zbytku Evropy.
Co se vlivu na jazyk týče, rumunština z latiny zdělila například rody a
koncovky (vyjma středního rodu, který je slovanský, protože latina střední rod nemá),
spoustu přídavných jmen, komparativ, určitý člen, vzory ohýbání sloves, modální
slovesa nebo číslovky. Díky historickému vývoji jazyka má rumunský fonetický
systém specifické znaky, kterými se rumunština postupně odlišovala od latiny. Z
původních latinských slov například zmizely hlásky, docházelo k redukci hlásek b či
v (caballus – cal = kůň, ovis - oaie = ovce, hiberna – iarnă = zima), těsně před
vniknutím slovanských slov do rumunštiny proběhla velmi důležitá změna v
intervokalickém ohledu a to (ráčkování) transformace l na r (gula – gură = obžerství;
sole – soare = slunce), dentály t, d, s se ve většině případů palatalizovaly na ț a ș
(tenem – ține, sedere – ședea, deus – zeu). Další změna proběhla také například z ct,
cs na pt, ps (lacte – lapte = mléko, nocte – noapte = noc). Během 3.-5. století našeho
letopočtu také došlo ke vzniku nových hlásek ă a j a to ze semiokluzivních č, gˇ, ț.
Došlo také například k diftongizaci e a o (sole – soare, cera – ceară, persica piersică) nebo jotizaci na začátku slov (herba – iarbă).
Od latiny se v 7. století ve východořímské, tehdy již byzantské říši, ustupuje
z důvodu gregizace (nájezdy Arabů měly za příčinu vnitřní změny ve státě, zejmnéna
co se obrany týká, a začal se uplatňovat řecký systém). Řečtina obohatila rumunštinu
četnými přejatými slovy. Zajímavé je, že rumunština byla kromě italštiny jediným
románským jazykem, který měl s řečtinou tak úzký vztah, a to díky poměrně krátké
vzdálenosti. Řečtina nejvíce pronikla do arumunského dialektu, méně pak do
meglenorumunštiny a nejméně do istrorumunštiny, kde se dochovalo pouze slovo
frică = strach.
Podle různých lingvistů se rumunština jako taková vyvíjela a oddělovala
během VI.-IX. století. Podle lingvisty Ovida Desunsiana, který je také zastáncem
teorie, že se rumunština vyvíjela na jihu od Dunaje (poblíž území dnešní Albánie a
Dalmácie), se rumunština vyvíjela do X. století a po prostoupení slovanským vlivem
-5-
si zachovala téměř nezměněnou strukturu dodnes.
III. Stěhování národů - Slované
Traianova Dácie byla Římany opuštěna - šli jižně od Dunaje do Aurelianovy
Dácie, která vznikla z Moesie - okolo roku 270 n.l. v důsledku invazí germánských
kmenů. Nicméně psané zdroje uvádějí používání latiny až do konce 6. století
(Hunové v 5. století mluvili latinsky, ale dělalo jim problém mluvit řecky; Rusticius z
Moesie mluvil směsí latiny, hunského jazyka a gótského jazyka; o století později se
objevuje spis o člověku narozeném v řecké oblasti ovládajícím latinu; 395 n.l. byla
říše rozdělena do dvou částí – latina zůstává oficiálním jazykem až do konce 7. století
ve východní části; dokonce i v kronikách se píše, že když byl jmenován nový říšský
vládce, byl provoláván v latině; východní římská moc na Balkáně padla definitivně za
vlády Heraklia (610 – 641 n.l.); důkazem používání latiny je například také
Justinianova kronika, která je psána latinsky).
Gótové byli prvním kmenem, který přešel dácké území. Objevují se ve II. a III.
století společně s dalšími kočovnými kmeny, jako jsou například Markomani či
Gepidové, kteří zůstali na tomto území až do zániku Gepidského státu v roce 566.
Dalším kmenem byli ve III. a IV. století Hunové, kteří Dácii velmi zpustošili, a
přechodně i Longobardi nebo Avaři. Pouze slovanské kmeny zanechaly na území
Rumunska značnou stopu. Je to nejspíš dáno počtem Slovanů a jejich schopností
přizpůsobit se, protože ostatní kmeny nebyly až tak početné a velmi rychle se zase
přesunuly dál. Slované přišli do Podunají okolo roku 570 n.l. Některé prameny tvrdí,
že v té době nebyli Slované příliš vyspělé kmeny, věděli toho o zemědělství málo a
spoustu věcí je prý naučilo tamní rumunské obyvatelstvo. Slované se usadili a
asimilovali s místním obyvatelstvem v Karpato-dunajské oblasti.
Vliv Slovanů na Rumuny se začal projevovat až okolo IX. a X. století, kdy se
z dunajské latiny již stala rumunština. Byzanc v té době ztratila kontakt s Dákorumuny. Na Balkáně se začala objevovat slovanská liturgie, kterou šířili žáci Cyrila a
Metoděje a která na území Rumunska proniká z Bulharské říše. Liturgické texty byly
psány ve staroslověnštině nebo prabulharštině, a tak rumunština zdědila mnohé knižní
-6-
výrazy (staruycu – starej = opat, kalugeru^ - călugăr = mnich) a díky čemuž je právě
Stará slovanská církev jedním z důvodů rozsáhlého slovanského slovníku v
rumunštině, jehož podíl se pohybuje okolo 15%.
Tehdejší rumunské obyvatelstvo však přijalo částečně křesťanství už dříve a to
po Konstantinově2 zavedení křesťanství jako oficiálního náboženství v říši ve IV.
století, což nám dokazují některá slova pocházející z latiny (crux – cruce = kříž,
presbitrum – preot = kněz, domeni/deus – dumnezeu = bůh).
Mimo církevní pojmy v něm navíc můžeme nalézt například slova z domácího
prostředí, sociálních a politických vztahů (război – válka) zemědělství nebo vegetace
(potcoavă - podkova, morcov - mrkev, știucă – štika).
Navzdory znalosti rumunštiny Slované upřednostňovali používání vlastních
slov emotivního charakteru, jelikož jim lépe rozuměli, proto existuje v rumunštině
taková škála slov z tohoto okruhu (dragoste – láska, prieten – přítel, a
logodi=zasnoubi, nevasta = nevěsta).
Hláskové změny latinských a slovanských slov mají mezi sebou pouze jediný
vztah: to, co se změnilo v latině ve slovanském jazyce, většinou zůstalo nezměněno, a
naopak. Takže slova, ve kterých máme hlásky b a v si tyto hlásky ponechala (iubi,
slavă, poveste) a dentály t, d, s nepalatizovala (grădină, silă). Ze slovanských jazyků
přišla do rumunštiny také například i předpona ne- a přípona -iță. V průběhu vývoje
jazyka také začalo v rumunštině docházet k jotizaci: el, eram, este, ele, ei [jel, jeram,
jeste...].
Co však rumunština z latiny nezdědila je laringála h, která se do rumunštiny
dostala právě díky Slovanům.
2 Konstantin I. Veliký, římský císař v letech 306-324, Edikt milánský (313) – ukončil pronásledování křesťanů a
zavedl svobodu náboženství
-7-
IV. Středověk
Slované nebyli zdaleka jediným kmenem který se ve středověku vystřídal na
rumunském území a ovlivnil jeho obyvatele. Začátkem 10. století docházelo k prvním
střetům s ugro-finskými kmeny Maďarů. Koncem 9. století se totiž tyto kmeny začaly
přemisťovat z oblasti Uralu do Panonské nížiny, na území Transylvánie
(Sedmihradska), kde v té době existovala určitá forma rumunského feudálního státu.
Samotná kolonizace Transylvánie začala díky maďarskému panovníkovi Gézovi II.,
který přesídlil do této oblasti germánské kmeny, které už dříve pomáhaly
s udržováním jihovýchodních hranic říše. Hlavním kmenem byli Sasové. (Později
v 18. století i Švábové v Banátu). Tyto kroky vedli k rozšíření maďarského a
germánského vlivu na rumunskou kulturu a jazyk.
Co se germánského vlivu týče, první etapu jsme zaznamenali již s příchodem
Gótů ve 3.století. Další etapou potom bylo již zmiňované 18.století v Banátu, ale i po
zbytku území, kdy tam pronikali řemeslníci z Čech a Rakouska. Se zbožím se
k rumunskému obyvatelstvu dostala i slovní zásoba (okolo 560 přejatých slov).
Rumunština mluvená v Moldavsku - bývalé Moldavské SSR (Besarábie) –
moldavština (moldavský jazyk), byla silně ovlivněna ruštinou. Teprve v roce 1989
byla moldavština uzákoněna jako úřední jazyk a psaná forma jazyka přešla na latinku.
(Do té doby byla používána cyrilice - azbuka.)
V. Novověk
Roku 1541 celý Balkánský poloostrov a část Maďarska padl pod nadvládou
Osmanské říše. Jediné země, které si zanechaly určitou nezávislost byly knížectví
Moldavsko, Transylvánie a Valašsko, spadaly sice pod říši, ale byly vnitřně
autonomní. Z této nadvlády se do rumunštiny dostala samozřejmě i turecká slova.
Ačkoliv byla turecká kultura a civilizace značnou dobu součástí kultury
na Balkánském poloostrově, její vliv se na té rumunské nepodepsal tolik, jako vliv
Říma nebo Slovanů a to právě díky určité nezávislosti, kterou Rumuni měli. Jistý vliv
-8-
tam ale byl a ten můžeme rozdělit do dvou fází: turecko-tatarské a osmanské. Většina
slov převzatých z turečtiny se týká jídla, obydlí nebo obchodu (dulap – polička,
papuci – pantofle, papuče, bacșiș – spropitné, úplatek, baclava – baklava, cafea káva, capac - přikrývka, chef - oslava, murdar - špinavý, sufragerie – jídelna).
VI. Národní obrození
Během 19.století se lingvisté, spisovatelé a dramatici po celé Evropě snažili
obhajovat a opěvovat svůj jazyk. V případě těch rumunských to byla relatinizace
rumunštiny. Velmi dobrým zdrojem jsou nám v tomto případě knihy z té doby, kde
nám autoři popisují nespokojenost se slavismy a se slavistickým vlivem vůbec. Jeden
ze známých autorů té doby, Negruzzi, například připodobňuje rumunštinu ke kabátu
vyrobenému z ošklivých neupravených nití, a to právě kvůli slovanskému vlivu.
VII. Vliv západu a neologismy
Na přelomu XVIII. a XIX. století se v rumunštině začala objevovat také slova
vypůjčená z italštiny nebo francouzštiny (avion = letadlo, bureau /kancelář/ - birou =
stůl), jejíž vliv vyvrcholil před druhou světovou válkou. Slova francouzského původu
pochází hlavně z oblasti politického, hospodářského, vědeckého života, ale objevují
se také úplně nová slova jako např. imprimantă – tiskárna k počítači. Ve XX. století
se objevuje značný vliv angličtiny (jam – gem = džem, cake – chec = dort, sandwich
– sandviș – sendvič).
-9-
Závěr
Rumunština je jazyk velice komplexní, který prošel zdlouhavým a pestrým
vývojem, netypickým pro ostatní jazyky, které vznikly z latiny. A jak jsem již
zmiňovala na začátku, rumunština se jeví jako velmi konzervativní jazyk, protože
většina latinské gramatiky zůstala ve stejném stavu, ačkoliv vykazuje posun ke
složenému perfektu a futuru. Jenomže právě díky všem těmto vlivům je to jazyk
nadmíru zajímavý.
Jedním z důvodů izolace latiny na rumunském území byla izolace geografická
- střed rumunského území pokrývají Karpaty, což je docela nepřístupné území. Další
geografický faktor by zde určitě hrála pozice, protože co se Evropy týče, většina
důležitých věcí se udála na západě nebo ve střední Evropě. Co se vlivů ze západní
Asie týče, Rumunsko bylo zase až moc v Evropě a na západě. Vždy to byla jedna z
nejzazších hranic a ty jsou těžko udržitelné. Navíc v Rumunsku nikdy nebylo žádné
strategicky důležité místo, o které by se vedly boje, jako například o různé přístavy
nebo města na pobřeží Středozemního moře.
Dalším z důvodů je právě ona Trajánova kolonizace, v důsledku jejíž existence
vznikl rumunský národ, který původně neměl moc na výběr, ale postupem času začal
být hrdý na svůj jazyk. Lidé, kteří sem přicházeli, pak většinou zůstali a asimilovali
se s místním obyvatelstvem. Také nikdy nepřišli s prázdnou, vždy přispěli svojí
troškou do mlýna. A panu Negruzzimu nemohu dát za pravdu a připodobnit
rumunštinu k ošklivému, špatně zpracovanému kabátu, plnému zvláštních
vykukujících nitek, jelikož je to spíše krásná tapiserie, plná barev a výjevů z historie.
Právě všechny zmíněné vlivy dělají rumunský jazyk o to zajímavějším a jedinečným,
protože to byla právě rumunština a rumunské obyvatelstvo, kdo s grácií ustál nátlak
všech těchto civilizací a kultur.
-10-
Bibliografie
1. Mallory J.P., Adams Douglas Q. (eds.), Encyclopedia of Indo-European
Culture, London: Fitzroy Dearborn Publishers 1997, Dacian language s.145146
2.
Macrea D., Probleme de lingvistică română, București: Editura Științifică
1961, Originea și structura limbii române
3. Renwick, Vowels of Romania, disertační práce
4. Schultze, Romanian studies – language and linguistic, Daco-romanian
varieties in Romania
5. Taralunga Tamura, Elena, On the origins of the Romanian people
6. History of Romanian historical writing, Brief cronology of the Carpatho
Region, s. 132 7. Tejchman, Miroslav, Dějiny Rumunska, Praha: Carolinum 1997
8. Božetěch, David, Utváření rumunského národa a jazyka
/http://www.rumunstina.eu/rumunstina.html#_Toc249359692/
9. Gibbon, Edward, Úpadek a pád římské říše, Praha: Odeon 1983
-11-