Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (Buchtyar)

Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie
Petr Buchtyar
Petr Buchtyar (1979) absolvoval v roce 2008 obor dějiny a kultura islámských
zemí na FF UK a v současnosti ukončuje studium etnologie taktéž na FFUK.
Zajímá se především o problematiku Maghribských zemí.
Posudky:
prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc. (Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK)
prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc. (Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK)
Obsah:
1
2
3
4
5
6
Úvod a problematika transkripce ....................................................................................... 2
Historický vývoj oblasti ..................................................................................................... 3
Kmenová a etnická problematika Mauritánie .................................................................... 6
Problematika otroctví v Mauritánii .................................................................................... 8
Vývoj po roce 2000 .......................................................................................................... 10
Ekonomické ukazatele a perspektivy budoucího vývoje Mauritánie............................... 11
Abstrakt:
Tato práce detailně popisuje region Mauritánie s přihlédnutím k současnému politickému a
ekonomickému vývoji v oblasti. Popisuje etnickou stratifikaci země, kmenové struktury i
aktuální společenské a další problémy země. Práce si všímá nejnovějších poznatků nabytých
z valné části terénním výzkumem v oblasti navštívené v období dubna a května roku 2008, a
odráží tak skutečné poměry v zemi. Podrobně popisuje aktuální situaci a analýzou stavu
současné politiky a ekonomických možností země si klade za cíl zaplnit rozsáhlou mezeru ve
výzkumu arabského Maghribu. Vzhledem ke skutečnosti, že se v českých zdrojích prakticky
nevyskytují seriózní informace na téma politického a ekonomického vývoje v severozápadní
Africe, snaží se článek tuto mezeru zaplnit.
Abstract:
This article gives a synthesis on the region of Mauritania, specifically on current political and
economical issues. It concentrates on the ethnic and tribal stratification of Mauritania and
everyday problems that are linked with economy and politics of the country. To gain a deep
first-hand insight I visited different regions of Mauritania, therefore a lot of information used
in this work were gained on ground. This article focuses on current politics, especially
security issues within the country described. As there are almost no serious in-depth analysis
on the political and economical development in Arabic region of Mauritania in Czech
language, this work deals with this issue as well.
Klíčová slova:
Maghrib, Mauritánie, bidan, otroctví, kmenové a etnické uspořádání
-1-
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
1 Úvod a problematika transkripce
Současné práce v češtině na téma aktuálního vývoje v arabském Maghribu se zabývají
především odrazem a vlivem islámu na dění v zemi, méně nebo vůbec se ale věnují zkoumání
ekonomické a politické problematiky dané oblasti. Za účelem získání poznatků a materiálů při
sestavování této práce jsem proto v období dubna a května 2008 navštívil Mauritánii a
důkladně ji procestoval.
Vynikající práce Eduarda Gombára Kmeny a klany v arabském Maghribu, která vyšla
v Čechách roku 2007, sice velice podrobně popisuje aktuální vývoj maghribských zemí, ale
jelikož si příliš nevšímá současné politiky, pokusil jsem se vzniklou mezeru ve výzkumu
zaplnit. V úvodu práce jsem stručně nastínil historické pozadí zkoumané oblasti, které je
nutné pro pochopení vývoje současného dění. V dalších kapitolách jsem se zaměřil na
problematiku kmenového a etnického uspořádání Mauritánie a pokusil jsem se analyzovat i
problémy vyplývající z daného etnického rozložení. V kapitole zabývající se otroctvím
v Mauritánii srovnávám oficiálně proklamovaná prohlášení vládních autorit se skutečnou
situací a případným výhledem do budoucnosti. V poslední kapitole jsem shrnul stěžejní body
vývoje Mauritánie po roce 2000, základní ekonomické ukazatele a perspektivy vývoje
s ohledem na rozvíjející se turismus i bezpečnostní situaci v zemi.
Jazyková otázka
Oblast Mauritánie je jazykově značně pestrá, a proto zvláště v případě přepisu místních jmen
způsobuje jazyková komplikovanost značné problémy. Po konzultacích s odborníky na
arabský jazyk a na základě vlastního uvážení jsem se rozhodl, že většinu názvů budu
přepisovat tak, jak se vyslovují v jednotlivých oblastech, a výslovnost budu uvádět tam, kde
to není zjevné. Jednotlivá jména měst a osobní jména uváděná v práci doposud nemají
v češtině ustálený přepis a domnívám se, že některé výrazy je vhodnější přepisovat podle
místního francouzského standardu.
Region Maghribu je silně ovlivněn francouzštinou, značně odlišnou marockou arabštinou
(dariža), berberštinou, hovorovou mauritánskou arabštinou (hassanija) s místními odlišnostmi
a dále pak také různými africkými jazyky.
Jazyková situace v Mauritánii je poměrně komplikovaná a často nepřehledná. Vzdělaní lidé a
černošské obyvatelstvo, které pochází ze zahraničí, mluví trochu francouzsky, ale většinou jen
muži, a pouze někteří. U ostatního obyvatelstva záleží především na regionální příslušnosti
jednotlivých mluvčích. Snad největší odlišností mauritánské arabštiny je použití hlásky „g“ a
„v“. Vyskytuje-li se ve slově v případě spisovné arabštiny „qáf“, používá hassanija téměř
vždy „tvrdé g“, podobně jako ve většině případů i jihomarocká arabština. Snad největším
rozdílem je velmi časté používání „v“ namísto „f“.
Rovněž arabské spisovné „gh“ se většinou v hassanijské arabštině vyslovuje jako „qáf“ a
naopak slova s „qáf“ jsou často vyslovována jako slova s „gh“ nebo s „tvrdým g“. Spisovné
„dž“ se jako všude v Maghribu vyslovuje jako „ž“. Tohoto přepisu jsem se držel i při přepisu
jmen a názvů.
Například arabsky se hlavní město Mauritánie píše ‫ اآط‬, mělo by se tedy správně vyslovit
-2-
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
Nawákšút. Mezinárodní přepis Nouakchott se vyslovuje Noakšut. Sami Mauritánci vyslovují
své hlavní město Noakšot, ale dle mého mínění bude nejlepší psát název v mezinárodní formě
Nouakchott a výslovnost přidat za jméno, včetně psané spisovné arabštiny.
2 Historický vývoj oblasti
Původní obyvatelstvo – Bafúrové – byli rybáři a lovci, kteří museli s klimatickými změnami a
rozšiřující se pouští prchat za pastvinami na jih, kde je vytlačovali další berberské skupiny
přesouvající se rovněž na jih. Bafúrové byli předky Soninke i obyvatel zvaných Imraguen,
kteří přežívají již jen v malém počtu na pobřeží Atlantiku. Jednou z berberských
sanhadžských skupin, které dominovaly již v 9. století adrárské oblasti a Hodhu, byly kmeny
Lamtúna. Po užší spolupráci s kmeny Messufa a Džoddala utvořily kmeny sanhadžskou
konfederaci a díky narůstajícímu významu velbloudů se jim podařilo ovládnout ze svého
hlavního města Awdaghoust (založeného asi v 5. století) celou západní větev transsaharského
obchodu (město bylo definitivně opuštěno v 17. století).
Již od samého počátku se ve společnosti projevovala značná sociální stratifikace, rozdělující
obyvatelstvo na dvě odlišné skupiny. Berberská větev udržovala své tradiční náboženství a
nomádský život a druhou skupinu tvořila vzdělaná arabsko-berberská vrstva, jež řídila
karavanní obchod. Západní větev karavanního obchodu, kontrolovaná sanhadžskými Berbery
na jihu, začínala v ghanském hlavním městě Kumbi Sáleh. Později začínala trasa v Timbuktu
a pokračovala až do důležitého centra Sidžilmása na alžírsko-marockých hranicích.
Z Ghany vedla cesta důležitými zastávkami, jako byla starobylá Oualata ( ‫و‬, Walata),
Tichit ( , Tišit), Chinguetti ( , Čingeti) a Ouadane ( ‫ وادان‬, Wadan), které byly
všechny i kulturními centry celé západní oblasti saharské pouště, ale prosperovat začaly až
později. Tento status si města podržela až do konce 16. století, kdy se obchod přesunul na
Evropany ovládanou senegambijskou oblast. Říše obchodovala se severní Afrikou a Evropou
ještě před příchodem muslimů díky velbloudím karavanám obchodujícím se zlatem, solí a
slonovinou.
Původní náboženství vzývalo kult vládce a mytického vodního hada Bidaa. Sami obyvatelé
Soninke (tvořící součást širšího etnika Mandé) říši nazývali Wagadou. V 11. století mělo
město Kumbi Sáleh (v dnešní jižní Mauritánii) asi 30 000 obyvatel a bylo rozděleno na dvě
části 10kilometrovou silnicí, přičemž v severní části žili muslimové a bylo zde vystavěno
několik mešit. Jižní část el Ghaba byla místem, kde sídlil ghanský král, a nacházela se zde i
stromová svatyně a pro diplomatické návštěvy jedna mešita. Město bylo opevněno kamennou
zdí a sloužilo jako centrum obchodu. Mnoho kožených výrobků nalezených později v Maroku
pochází z této oblasti.
Roku 1076 dobyl almorávidský velitel Abú Bakr říši Ghanu. Almorávidé se po podmanění
Džuddálů zasloužili o jisté sjednocení sanhadžské konfederace pod záštitou islámu. Oblast
dnešní jižní Mauritánie a celá širší oblast bývalé říše Ghany se stala součástí říše Mali a oblast
jménem Ghana byla jednou z jejích 14 provincií, respektive podřízených království.
Především Oualata prosperovala jako centrum kultury a vzdělání i jako obchodní překladiště
soli dovážené do maliského hlavního města Niani.
Azalai je maurské jméno pro solné karavany, které dosahovaly tisícového počtu velbloudů a
-3-
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
podle historika z 18. století Sidi Abdullaha al Hadž Brahima měla jedna karavana odcházející
z Chinguetti až 32 000 velbloudů.1 Začlenění Mauritánie do klasických středověkých říší
západní Afriky by nemělo být podceňováno. Badatelé přicházejí teprve nyní na kulturní i
etnické spojitosti s touto oblastí, která byla a je vnímána jako kulturní a etnický most mezi
arabskou a černošskou Afrikou. Právě v tomto období totiž jih Mauritánie představoval
významnou kulturní i obchodní křižovatku rozsáhlého saharského obchodu. Především města
Oualata, Tichit a později také Chinguetti (založená před více než 800 lety) tvořila centra
bohaté obchodní výměny. Jedno z nejstarších měst Afriky Oualata je více než tisíc let staré
město ležící na samém jihovýchodě Mauritánie a dodnes je poměrně obtížně dostupné.
Všechna zmiňovaná města disponují tisícovkami rukopisů, uloženými většinou v rozsáhlých
rodinných knihovnách. Největší a nejstarší rukopisy, pocházející již z 11. století, se nacházejí
v městečku Chinguetti.
Ještě dnes také fungují po celé zemi pouštní školy zvané mahadra, které zajišťují často
jedinou formu vzdělání na rozsáhlém území. Soustředí se především na výuku arabštiny a
četbu Koránu. Dříve tyto školy poskytovaly rozsáhlý vzdělávací systém, kterého se účastnili
odborníci z mnoha oborů. Přepisovali rukopisy, vytvářeli komentáře, nakupovali knihy a
přispívali tak výrazně ke vzdělání obyvatel i odlehlých oblastí.2 Největší a nejdůležitější
knihovnou v Chinguetti je knihovna rodiny Habott, založená v 19. století. Nejstarší rukopis
pochází z 11. století, většinu listin pak představují traktáty o teologii, právu, jazyku,
gramatice, literatuře a jen pět procent je věnováno „prestižním“ odvětvím matematiky,
historie, astronomie, filozofie a medicíny.3 V Tichitu se nachází také obrovská knihovna
šerífa Dade Uld Jdda s více než pěti tisíci rukopisy významných traktátů o historii, medicíně a
přírodních vědách.
Roku 1445 založil portugalský princ Henrique, zvaný Mořeplavec, obchodní stanici na
ostrově Arguin, aby tak mohl Portugalsku dodávat arabskou gumu a ročně téměř 1000 otroků.
Svého obchodního agenta mělo Portugalsko také ve městě Ouadan. Měl dohlížet na
přeorientování karavanních zlatých cest na atlantické pobřeží.4 O 200 let později se
strategického ostrovu zmocnili Holanďané, kteří se o ostrov přetahovali s Francouzi.
Holanďané byli v polovině 17. století v obchodu s arabskou gumou nejúspěšnější. V druhé
polovině 17. století se Francouzům podařilo Holanďany vyhnat tak, že vytvořili v dnešním
Senegalu strategický bod Saint Louis a tím se zmocnili obchodu v oblasti, kde již několik let
úspěšně operovala obchodní společnost Compagnie Française du Sénégal.
Ačkoli berberské kmeny dlouze odolávaly arabizaci, začaly se v 17. století prosazovat silné
arabské jemenské manilské kmeny, které ničily západosaharský obchod. Prosperující města se
vylidňovala a obchod se začal odklánět více na východ. V letech 1644 až 1674 probíhaly
šarbubské války (mauritánské třicetileté války), vedené lamtunským sanhadžským
berberským imámem Nasr ad Dínem proti maqilským arabským kmenům, především pak
proti kmenu Beni Hassan. Poražení Berbeři pak platili daně (tzv. horma) a museli se podřídit
marabutským kmenům nebo kmenu Zawija5 či Znaga. Důsledkem této podřízenosti byly
zárodky dodnes trvající etnicko-sociální stratifikace mauritánské společnosti, jíž dokázali
francouzští kolonisté skvěle využít.
1
Chambar, B.: Sur la Route du Sel et du Savoir, Paris 2005, str. 14.
www.saudiaramcoworld.com/issue/200306/mauritania.s.manuscripts.htm
3
Chambar, B.: Sur la Route du Sel et du Savoir, Paris 2005, str. 53.
4
http://lcweb2.loc.gov/cgi-bin/query/r?frd/cstdy:@field(DOCID+mr0018)
5
Zawíja - v hassanijské arabštině značí střední kastu vzdělanců pocházejících často ze sanhadžských berberů
2
-4-
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
Již od poloviny 18. století se emirát Trarza podílel na zprostředkování obchodu s arabskou
gumou, navazoval kontakty s Francouzi a zároveň zasahoval do vývoje oblasti podél řeky
Senegal, kde se snažil výpady narušovat tamější ekonomicko-politické struktury. Roku 1825
došlo k francouzsko-trarzské válce, ve které Francouzi zvítězili a začali pronikat hlouběji do
mauritánského území.
Roku 1855 Francouzi porazili spojené síly království Waalo, emirát Trarza a Brakna, a mohli
tak dále stavět opevněné posty na řece Senegal a přebírat kontrolu nad obchodem s arabskou
gumou. Roku 1901 začal francouzský koloniální administrátor Xavier Coppolani (narozený
korsickým rodičům v Alžírsku) pomalu uskutečňovat plán mírového pronikání do Mauritánie.
Snažil se o utvoření protektorátu nad zawijskými (Francouzi nazývanými marabutskými)
kmeny, které tak získaly garantovanou bezpečnost před konfederací Hassane.
Na jihozápadě měl největší autoritu marabut šajch Sidja Baba, na jihovýchodě šajch Saad Bu
a v Adráru a částečně i na území dnešní Západní Sahary šajch Ma al Ajnajn.
Proti postupující moci Francouzů a jižních zawijských šajchů se postavil šajch Al Ajnajn,
který měl podporu i marockého krále a na oplátku mohl marocký král uplatňovat nároky na
svrchovanost nad určitými územími Mauritánie. Coppolani byl roku 1905 zastřelen v Tidjikje
příslušníkem militantní gudfijjské odnože qádiríje šajcha al Ajna. Do roku 1912 byly však
celý Adrár i jižní Mauritánie zpacifikovány plukovníkem Gouraudem a navíc byla zajištěna
politika francouzské podpory zawijských kmenů proti válečnickým kmenům Hassane.
Na konci roku 1920 se Mauritánie stala součástí širší oblasti Francouzské západní Afriky.
S výjimkou Alžírska nebyla Francouzská západní Afrika nikdy usídlenou kolonií, neboť
z celkového množství lidí, čítajících asi 15 000 000, bylo v oblasti usazeno jen 26 000
Francouzů. Až kolem roku 1920 se Francouzům podařilo zpacifikovat neklidné nomádské
bojovné kmeny. Boje probíhaly ve velmi obtížných podmínkách a vojenské a policejní akce
trvaly až do 30. let 20. století. Jeden z posledních nepokojných kmenů – kmen Reguibat – se
podařilo zlikvidovat do roku 1934. Guvernéři jednotlivých provincií Francouzské západní
Afriky byli každé dva nebo tři roky měněni, aby tak nemohli dosáhnout politické moci nebo
nezávislosti na francouzském kabinetu, který v podstatě právně kolonii řídil.
Pacte Coloniale de facto znamenal, že všechna důležitá politická i finanční rozhodnutí byla
činěna v Paříži a sloužila jen francouzským zájmům. Koloniální ekonomika tak sloužila
francouzskému trhu i francouzským obchodníkům, a nikdy ne místnímu obyvatelstvu. Není
tajemstvím, že skupina obchodníků známých jako Ces Messieurs Afrique ovlivňuje již od 50.
let 20. století v podstatě do dneška významnou měrou rozhodování v nejužších kruzích kolem
francouzských prezidentů.6 Francouzskou správou byli vybíráni i prominentní členové
emírských rodin emirátů Trarza, Brakna a Adrár. Prestižní Škola islámských studií v
Boutilimitu byla Francouzi svěřena do rukou šajcha Sidija z trarzské oblasti.
Nová francouzská ústava z roku 1946 považovala zemi za francouzské zámořské teritorium a
Mauritánie rovněž přestala být administrativně součástí Senegalu. Roku 1957 byla malá
rybářská vesnice Nouakchott zvolena za hlavní město první mauritánské vlády. O tři roky
později se Mauritánii podařilo dosáhnout nezávislosti a 28. listopadu 1960 získala země i
prvního prezidenta Moktara Ould Daddah ( ‫"ر و داد‬#$% , Mochtar Uld Dada), který pocházel
6
Vine, V. T. L.: Politics in Francophone Africa, London 2004, str. 272.
-5-
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
z významné zawíjské rodiny z Boutilimitu a byl prvním Mauritáncem s vysokoškolským
titulem a zároveň i prvním mauritánským právníkem. Považoval se za schopného vyjednavače
mezi černými, bílými Maury a černými Afričany, tedy třemi nejdůležitějšími etnickými
skupinami v zemi. Roku 1964 předložil novou ústavu a také návrh vlády jedné strany, neboť
podle jeho vlastních slov země ještě nebyla na západní demokratický režim připravena.
Už před získáním nezávislosti byl Ould Daddah velkým advokátem anexe území Západní
Sahary, ale vzhledem k tomu, že Maurové a Sahrawijci jsou si etnicky i jazykově velmi
blízko, idea se nesetkala s přílišným ohlasem a tisícovky Mauritánců se připojily k Frontě
Polisario v oblasti Tindoufu. Po Madridské dohodě z listopadu 1975 Mauritánie získala jižní
část Západní Sahary, nyní zvanou Tris al Gharbija, ale slabá mauritánská armáda nedokázala
odolat guerillové taktice Polisaria, které roku 1976 dokonce napadlo Nouakchott. Vojenský
převrat roku 1978 ukončil Daddahovu vládu a k moci se na rok dostal plukovník Mustafa
Ould Salek & "' ‫)( ا‬% ‫* و‬+,-( ‫ا‬. Ould Daddah zemřel roku 2003 v exilu v Paříži.
Vojenské vlády s menšími úspěchy ovládaly zemi až do roku 1984. Od roku 1984 do roku
2005 byl prezidentem Mauritánie Maaouya Ould Sid Ahmed Taya ( ./", ‫( ا‬0‫ أ‬2 ‫ و‬3/‫"و‬4% ,
Maauja Uld Sid Ahmed Tája), narozený v Ataru. Předtím působil jako náčelník štábu a
ministerský předseda a roku 1984 se za nepřítomnosti vojenské hlavy státu Ould Hajdala
chopil moci. Pokračoval v politice svých předchůdců a dával přednost bílým Maurům. Roku
1991 se začal pomalu přiklánět k civilní vládě s větším množstvím politických stran a rok
poté byl zvolen (jako kandidát nově zformované strany Parti Républicain Démocratique et
Social – nyní et Renouvellement) prezidentem v prvních vícestranných prezidentských
volbách. V prezidentských volbách vyhrál i roku 1997. Jeho vláda se vyznačovala tvrdým
postupem proti islamistické opozici. Postupně také ochladl Hajdalův vstřícný postoj
k iráckému diktátorovi Saddámovi Husajnovi a ke konci 90. let se začal zaměřovat na
zlepšování vztahů se Západem a především pak s USA. Roku 1999 se také Mauritánie jako
třetí arabská země rozhodla navázat plné diplomatické vztahy s Izraelem.
3 Kmenová a etnická problematika
Mauritánie
Část dnešního obyvatelstva Mauritánie, tedy Soninkové a Imraguen, jsou potomky původních
bafúrských zemědělců, kteří se postupným rozšiřováním Sahary přesouvali čím dál více na
jih, kde byla výnosnější půda. Dnes žije na Sahaře celkem asi milion Soninke, obývajících jih
Mauritánie. Soninke přijali jako první velké etnikum a zakladatelé říše Ghana islám a stavěli a
dekorovali především ve Oualatě domy bidanů, jež jsou dnes na seznamu UNESCO.
Etnikum Imraguen (berbersky značící „rybáři“) obývá pobřeží Atlantského oceánu. Je jich
pouze několik tisíc a žijí v rybářských vesnicích v oblasti dnešního Banc d’Arguin. Imraguen
jsou vlastně sanhadžští Berbeři promísení s černošskou populací. Hovoří jazykem hassanija,
ale starší generace používá i původní jazyk. Imraguen byli často považováni za „znaga“, tedy
nejnižší kastu v sahrawijsko-maurské společnosti, sloužící vyšším kastám, jimž platili daň ve
formě horma (dobytek, zboží nebo služby různého charakteru) v podstatě za ochranu, protože
jim nebylo dovoleno nosit zbraně. Jakožto potomci sanhadžských Berberů tvořili Imraguen
početné etnikum ještě před příchodem dominantních arabských maqilských kmenů ve 12.
století.
-6-
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
Maqilská kmenová konfederace byla původem z Jemenu, odkud putovala přes Egypt na
západ. Jejich potomci v Maghribu se pak zasloužili o arabizaci a islamizaci celé oblasti
severozápadní Afriky. Jedním z nejdůležitějších kmenů maqilské konfederace byl kmen Beni
Hassan, který v podstatě vytvořil na území dnešní Mauritánie a Západní Sahary válečnickou
vládnoucí elitu a převzal kontrolu nad sanhadžskými Berbery po třicetiletých šarbubských
válkách. Benihassanský dialekt arabštiny je vlastně předchůdcem dnešní hassanije.
Další kmeny:
Kmen Oulad Delim – 5 ‫د د‬6‫ – أو‬jeden ze sahrawijských podkmenů Beni Hassan.
Dominuje oblasti kolem města Dakhla s rozsáhlými kmenovými vztahy se
severomauritánskými kmeny.
Sanhadža – byla v minulosti jedna z největších kmenových konfederací na Sahaře.
Sanhadžové kontrolovali rozsáhlá území Maroka a Alžírska až do 12. století.
Banu Hilal – ‫ل‬8‫ ه‬: – kmenová konfederace, která v 11. století přesídlila do Maghribu
z Arabského poloostrova. Zasloužila se o arabizaci a nomadizaci podmaněných území.
Igawen – hassanijský název pro grioty – potulné vypravěče, básníky a tradenty historie.
Zawíja – střední kasta vzdělanců pocházejících často ze sanhadžských Berberů.
Kunta – významná arabsko-berberská sahrawijská skupina žijící v severním Mali a jižní
Mauritánii. Tato městská elita usazená ve významných vědeckých centrech, jako Oualata
nebo Tombouctou (Timbuktu), pochází zřejmě ze zenátských Berberů, kteří se do severní
Afriky dostali v 8. století. V Mauritánii získávali větší vliv od 11. století. Na konci 15. století
založil ve Oualatě šajch Sidi Ahmed al Bakkai qádiríjskou zawíji (súfijský řád), jejíž
příslušníci postupně obsazovali významná centra obchodu a vzdělání na Sahaře. Na přelomu
18. a 19. století sjednotil Sidi al Muchtar al Kunti rozhádané frakce a kuntské skupiny dosáhly
na obrovském území velkého vlivu v obchodě a vzdělání.
Po šarbubských válkách se na jihu Mauritánie ustavily emiráty Trarza, Brakna a Tagant a na
severu i Adrar. Války zanechaly společnost rozdělenou na kasty a skupiny podle etnické
příslušnosti. Na vrcholu společnosti stály válečnické maursko-sahrawijské aristokratické
klany Hassane, které pocházely z jemenských „čistých“ maqilských kmenů. Pod ně spadaly
marabutsko-zawijské kmeny, jež byly chráněny klany Hassane výměnou za náboženské
služby a Zawije dodávaly dobytek a potraviny jakožto daň horma.
Na nejnižším žebříčku stály znaga, mezi něž patřili rybáři Imraguen, kováři Mallemin a grioti
Igauwen. Všechny výše zmiňované skupiny se řadí mezi „bidan“ neboli „bílé“.
Nejpočetnější skupinou mauritánské společnosti jsou haratinci – předpokládá se, že jejich
potomci dnes tvoří asi 40 % celkové mauritánské populace. Haratinci jsou černošským
obyvatelstvem, které bylo v minulosti využíváno bělochy (bidany) k práci, a je možné, že tyto
praktiky přetrvávají dodnes (viz kapitola věnovaná otroctví v Mauritánii). Dělení obyvatelstva
na černé a bílé (haratince a bidany) je však velmi nepřesné a nebezpečné a dnes je takovéto
rasové a etnické členění vlastně nemožné.
-7-
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
Sociální rozdělení mauritánské společnosti
Základem maurské společnosti byla a zůstává rodina; pokrevně spříznění členové utvářejí
kmeny, které poskytují určitou kulturní a sociální identitu jednotlivým členům. Marabuti a
válečníci stojí na vrcholu sociální hierarchie a dominují všem ostatním skupinám. Mezi další
významné kasty se řadí umělci včetně kovářů a zpracovatelů kůže a grioti (vypravěči a
básníci). Haratinci jsou z otroctví již osvobození obyvatelé, k nimž se ještě před zrušením
otroctví řadili také otroci – abid. Příslušníci nižší kasty znaga musí platit poplatky a nesmí
nosit žádné zbraně. Jsou to individuální osoby nebo skupiny, jež byly v bitvách poraženy
jinou, dominantnější skupinou. Přestože se tito pastevci dobytka mohou volně pohybovat,
vždy byli společností vnímáni jako ta nejpodřadnější skupina lidí.
K černým Mauritáncům nezotročeným bidany patří různá etnika roztroušená po celém jihu
země. Patří k nim především Soninke, Wolof, Fulbové a Bambara. Nejpočetnější jsou
Fulbové a Soninke. Politická síla se soustředí na většinové bidany, případně na bidany
a haratince, tvořící většinu politických uskupení. V současnosti se ale zdá, že černí Mauritánci
začínají nad bidany převažovat. Průzkumy z 60. let sice označují za většinové bidany, ale
například v 70. letech nebylo uveřejněno obdobné sčítání patrně právě proto, že černošská
komunita postupně převážila – a to se pro zachování prestiže vládnoucí elity nehodilo.
4 Problematika otroctví v Mauritánii
Specifickým problémem Mauritánie zůstává nedořešená otázka otroctví tzv. černých Maurů –
haratinců – sloužících tzv. bílým Maurům – bidanům. Ačkoli oficiálně bylo v zemi otroctví
zrušeno roku 1981 a vláda je popírá, předpokládá se, že v zemi působí stovky tisíc otroků,
kteří jsou místními obyvateli vnímáni zcela jinak, než je tomu v západních zemích. Některé
mauritánské organizace proti otroctví vyvíjejí nepříliš úspěšnou iniciativu. Vláda Mauritánie
zatím odmítá dialog s organizací Amnesty International a zamítá jejím pracovníkům vstup na
mauritánské území.
Francouzský zákon z roku 1848 zakázal otroctví ve všech francouzských koloniích a zákon z
roku 1905 rozšířil nařízení taktéž na území, jež se stalo později Mauritánií. Právě v Mauritánii
ale dodržovali Francouzi zákon nejméně, jelikož usilovali o to, aby si bidani udrželi
politickou moc v zemi, a nenarušovali tak tradiční uspořádání. Roku 1981 bylo otroctví
v zemi zrušeno za vlády prezidenta Chouna Ould Hajdala poté, co mezi lidmi vypukly
nepokoje související s veřejným prodejem ženy Mbarka na trhu ve městě Atar. Několik let
poté navštívil zemi expert pracující pro OSN, který konstatoval, že otroctví bylo v zemi
opravdu zrušeno, ale je pochopitelné, že v rozsáhlých pouštních oblastech, které vlastně tvoří
celou zemi, může přetrvávat, což nebylo nikdy mauritánskými úřady vyvráceno. Podle údajů
amerických úřadů je vysoce pravděpodobné, že velké množství bývalých otroků v odlehlých
oblastech země pracuje za jídlo, léky, bydlení, a otroctví tím tak do určité míry přetrvává.
Vládní úředník v roce 2000 informoval OSN, že otroctví v zemi kdysi existovalo, ale nemělo
žádný rasový kontext. Faktem je, že se někteří Mauritánci cítí být otroky, i když nejsou nikým
vlastněni, protože jejich předci byli někým vlastněni a oni se tak cítí i po následující generace.
Novější výzkumy naznačují, že jistý druh kontaktů mezi bývalými majiteli a otroky trvá i
nadále, a přestože bývalý otrok žije ve vlastním domě mimo své bývalé působiště, na obou
stranách často přetrvává vztah otrok–pán. Bývalí otroci jsou také často vnímáni jako součást
-8-
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
rodiny ve vztahu otec–syn.7 Rozlišovat proto pojmy otrok a osvobozený otrok je velmi těžké.
Zpráva z roku 2001 informuje, že se na místní úřad v jihomauritánském Kaedi přihlásil
Mbareck Ould Bilal Ould Braikat, který v dubnu téhož roku údajně utekl z otroctví. Případ se
již dál neřešil, ale v zemi byli opakovaně zatýkáni aktivisté pracující pro neziskové
organizace a brojící proti otroctví. Roku 1997 prezident Ould Taya prohlásil, že lidé
zainteresovaní v případu se snažili pošpinit dobré jméno Mauritánie a zároveň byli údajně
členy skupiny, jež usilovala o svržení režimu.
Z roku 2001 je znám případ uprchlého otroka z oblasti města Kaedi na jihu země, který
sloužil společně se svými příbuznými rodině kmene Kunta větve Zahora. Utekl, aby se vyhnul
případnému trestu, protože se mu ztratila jedna ovce. Případ byl předán místní policii –
gendarme, která jej nechala být, a zachovala tak status quo. Dotyčný se nicméně musí
schovávat při všech návštěvách, nesmí se stýkat s haratinci, kteří se starají o velbloudy a
krávy, a bývá často slovně napadán.
Velmi často se také stává, že osoba, která uvrhne někoho do otroctví, tvrdí před soudem, že je
otcem dětí, které tak nemohou odporovat a musí dál sloužit svému pánu. Přestože bylo
otroctví v Mauritánii zrušeno již před mnoha lety, není znám ani jediný případ, kdy by byla
osoba zodpovědná za uvedení někoho do otroctví potrestána. Tato skutečnost představuje
největší slabinu současné mauritánské politiky týkající se otroctví. Mohamed Lemine Ahmed,
pozdější ministr spravedlnosti, popsal ještě jako student na počátku 80. let praktiky soudců –
qádí, kteří často nejsou kvalifikováni v jiném než málikovském soudním právu (islámské
právo dle málikovského mazhabu) a mnohdy sami vlastní otroky. Jejich nestrannost je tak
lehce napadnutelná.
Jelikož otroctví v zemi oficiálně neexistuje, jsou případy otroctví vnímány jako domácí
záležitosti a postupovány soudům nižší instance. U těchto soudů mají qádí výcvik pouze
v islámském právu, které pochopitelně vnímá otázku otroctví jinak než evropské soudní
právo. Korán otázku otroctví příliš nerozpracovává, jen se zmiňuje o tom, že by otrokům
nemělo být ubližováno, ale morální problematice otroctví se nevěnuje. Prominentní imám
nouakchottské mešity el Hassen Ould Benjamine nicméně prohlásil, že je otroctví plně
v souladu s Koránem, a jakékoliv negativní zmínky o něm jsou tedy rouhačstvím.
Otroci také často museli za své propouštění zaplatit, aby tak kompenzovali svému pánu ztráty.
Z konce 90. let 20. století je znám případ bývalého otroka, který zaplatil svému pánovi 10
datlových stromů, aby tím zlegalizoval svůj nový status a stvrdil, že již otrokem definitivně
není. V polovině 90. let si pak jeden bývalý otrokář činil nárok na vlastnictví svého bývalého
otroka, jenž byl propuštěn z otroctví, odjel do Senegalu, žil zde 30 let a po návratu zemřel v
Mauritánii. Podobný případ je znám i z roku 2000, kdy si několik žen nárokovalo právo na
vlastnictví bývalých otroků, kteří zemřeli a které podle svých vlastních slov ženy nikdy
nepropustily z otroctví. Místní qádí (soudce) předal případ vládě, která rozhodla v neprospěch
žalující strany, a majetek si rozdělili příbuzní otroka. Oficiální vládní komise pověřená
vypracováním zprávy týkající se údajného otroctví tvrzení naprosto popírá.
Otroci se v minulosti nabírali z černošských etnik a status otroka se dědil po matce. Například
komunita haratinců se sama dělí na 3 skupiny: chadharas (bývalí otroci osvobození před
7
Sám mohu potvrdit z praxe v jihomauritánské Oualatě.
-9-
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
mnoha generacemi), haratinci (osvobození v nedávné době nebo v generaci otce) a abid, kteří
zůstávají stále v otroctví. V komunitě etnika Fulbů se mezi nejdůležitější skupiny řadí toorobé
(marabuti), sebbé (válečníci), džaawmbé (poradci) a subalbé (rybáři). Za nimi následují kasty
griotů, kovářů a zpracovatelů kůže. Třetí kategorii tvoří maccubé (doslova ti, kteří ztratili
svou cestu), což jsou potomci otroků.
Sociální struktura společnosti Soninke je stratifikována podobně: urození se nazývají hooro,
umělci niaxamala, potomci otroků komo (ti dnes jako jediní mohou např. ve Francii
připravovat jídlo).
5 Vývoj po roce 2000
V červnu roku 2003 přežil prezident Maauja Uld Sid Ahmed Tája pokus o atentát, kterému
předcházely dva dny intenzivních bojů v hlavním městě Nouakchott. O necelý rok později byl
dopaden vůdce povstání a roku 2005 odsouzen k doživotnímu trestu. V listopadu 2003 se ve
městě konaly prezidentské volby, ve kterých Tája zvítězil, ale byl nařčen opozicí z podvodu.
Prezident má v Mauritánii poměrně velké pravomoci, především pak v zahraniční politice, a
to i přesto, že ústava převedla řadu kompetencí na premiéra a na parlament.
Roku 2003 se Mauritánie stala spolu s Nigerem, Čadem a Mali středem zájmu americké
administrativy. Projekt „Pan Sahel Initiative“ se zaměřil na podporu a spolupráci lokálních
vlád v boji proti terorismu, mapoval lokace pohybu lidí a snažil se navázat bližší spolupráci se
zeměmi tohoto obrovského pouštního regionu. V roce 2003 pak asistovaly americké speciální
jednotky (10th Special Forces Group) spolu s místními vojsky výcviku i vojenským operacím
na Sahaře.
Roku 2004 zarazila mauritánská vláda další pokus o puč, ale zatímco se Tája na začátku srpna
2005 účastnil pohřbu saúdského krále Fahda, proběhl v Mauritánii úspěšný převrat. Skupina
pod názvem Vojenská rada pro spravedlnost a demokracii 3;‫(<ا‬/ ‫ وا‬3 ‫ا‬4= ‫'?<ي‬4 ‫=@ ا‬A( ‫ا‬
provedla 3. srpna převrat, který přenášela také média. Nová vojenská vláda stanovila, že
povede dočasně Mauritánii (maximálně po dobu dvou let), než dojde ke spravedlivým,
demokratickým volbám. Tája při návratu z pohřbu přistál v Nigeru a prostřednictvím Gambie
se rozhodl dočasně usadit v Kataru. Oznámil, že až se situace stabilizuje, vrátí se do země i do
politického dění.
Hlavní vůdce převratu, plukovník Ely Ould Mohamed Vall ‫"ل‬B ()% ‫ و‬C=D‫( إ‬Ely Uld
Muhammad Vál), byl velitelem policie a dlouholetým spojencem vlády Táji. Přestože
vojenská junta plánovala demokratické volby na polovinu roku 2007, nebylo vůbec zřejmé,
kam vlastně mauritánská politika směřuje. V referendu o ústavě z června roku 2006 rozhodla
naprostá většina Mauritánců mimo jiné i o jasně daném období vlády budoucího prezidenta,
aby se tak zamezilo dlouhému vládnutí jednotlivých režimů. Kontakty s Izraelem zůstaly
zachovány, ale převrat vedl k vyřazení Mauritánie z Africké unie.
V březnu roku 2007 se uskutečnily prezidentské volby, ve kterých zvítězil Sidi Ould Cheikh
Abdallahi ( F‫ ا‬GD H ‫)( و ا‬% ‫ى‬2 , Sidi Muhammad Uld šejch Abdulahi). Narodil se
v Alegu a vystudoval v Senegalu a ve Francii. V 80. letech pracoval v Kuvajtu jako poradce
při Kuvajtské nadaci a stejnou pozici si udržel i v Nigeru, kde více než 10 let žil. Roku 2007
se setkal v New Yorku s představiteli delegace Sil pro africké osvobození v Mauritánii, které
- 10 -
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
usiluje o zlepšení práv v zemi.
Dne 6. srpna 2008 proběhl v zemi zatím poslední coup d’état, ve kterém byl svržen dosavadní
prezident Šajch Abdullahi vysoce postavenými důstojníky armády. Převrat proběhl v režii
jednoho z bývalých nejbližších spolupracovníků – generála Muhammada Ould Abdulazíze.
Generál osobně založil elitní prezidentskou ochranku zvanou BASEP (Bataillon de la Sécurité
Présidentielle) a působil jako její nejvýše postavený člen. Abdallahi byl spolu s předsedou
vlády a ministrem vnitra odvlečen do prezidentského paláce v Nouakchottu. Vláda poté přešla
do rukou jedenáctičlenného týmu v čele s Abdulazízem. Abdulazíz je členem prominentního
Šorfa (šarífského) kmene Oulad Bou Sbaa. Také byl velitelem jednotky, která se podílela na
odchytu a likvidaci teroristů, již zabili v Alegu několik francouzských turistů. Na konci roku
2008 byl po více než čtyřech měsících domácího vězení propuštěn bývalý prezident Šajch
Abdallahi. Francouzská i americká pomoc byla po převratu zmrazena a mezinárodní
společnost volala po znovuobnovení pořádku.
6 Ekonomické ukazatele a perspektivy
budoucího vývoje Mauritánie
Přestože zemi postihla v 70. a 80. letech obrovská sucha, zůstává naprostá většina obyvatel
závislá na zemědělství a chovu dobytka. Zemědělství tvoří spolu s těžbou nerostů a
rybolovem hlavní oporu mauritánské ekonomiky. Značně problematickým se jeví nevhodné a
drsné pouštní klima, které opakovaně dezertifikuje půdu, způsobuje erozi a nedostatek vody v
zemi. Sektor rybolovu je pak limitován konkurencí řady jihoevropských zemí, které mají
zakoupená práva na rybolov a disponují mnohem kvalitnějším vybavením lodí, čímž snižují
šance mauritánských rybářů na úspěch, přestože mauritánské pobřeží patří k nejbohatším na
světě.
Těžba železné rudy představuje kolem 40 % celkového vývozu země; ročně dosahuje přes 10
milionů tun a tvoří 10 % celkové evropské spotřeby. Ačkoliv je místní železná ruda vysoce
kvalitní, počítá mauritánská strana s jejím obohacováním, neboť těžba a export surové rudy
jsou značně nerentabilní. Do budoucna se počítá s rozvojem těžebního hospodářství, dále pak
s vodohospodářstvím a využitím solárních i větrných elektráren. Výnosná jsou taktéž
naleziště fosfátů a zlata v zemi. Jedním z podstatných rysů současné ekonomiky je privatizace
státních podniků.
Podle odhadů mezinárodních firem z roku 2005 se pohybují zásoby ropy v Mauritánii
minimálně kolem jedné miliardy barelů s možným dalším nárůstem. Ropa se stala od roku
2006 hlavním motorem růstu HDP v zemi. Zhruba dvě třetiny ze 75 000 barelů vytěžené
denní produkce vyváží země do zahraničí. Roku 2001 australská firma Woodside Petroleum
oznámila objev rozsáhlého naleziště cca 800 metrů pod hladinou oceánu, asi 80 km na
jihovýchod od Nouakchottu. Naleziště bylo pojmenováno Chinguetti oil field, podle
významného kulturního a náboženského centra na severozápadě země.8 Přestože
předpokládané naleziště není co do rozsahu těžby a budoucího využití příliš velké, jedná se o
významný krok při prozkoumávání možností těžby ropy na pobřeží Mauritánie. V oblasti byla
8
http://www.offshore-technology.com/projects/Chinguetti/index.html#Chinguetti3
- 11 -
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
objevena ještě tři další naleziště: Tevet, Banda a Tiof.
Roku 2004 se Woodside rozhodlo investovat 600 milionů amerických dolarů na rozvoj
projektu Chinguetti, ale v únoru roku 2006 informovala Válova nová vláda o smluvních
nedostatcích, které byly formulovány vládou Táji a mohly by prý každoročně připravit
Mauritánii o 200 milionů dolarů. Firma, která do mauritánského projektu investovala jednu
miliardu dolarů, byla obžalována z korupce, ale v květnu roku 2008 byla osvobozena.
K hlavním bodům spolupráce Mauritánie s Evropskou unií patří především součinnost při
financování projektů přes evropské rozvojové fondy, přičemž v roce 2008 by měl vstoupit
v platnost strategický dokument pro 10. kolo evropského rozvojového fondu, ve kterém se
počítá s urychlením procesu probíhajících hospodářských a politických reforem a také s
posílením konkurenceschopnosti mauritánského trhu po objevech ropných zásob při pobřeží.
Španělsko a Francie se finančně podílejí na školení specializovaných týmů zaměřených na
potírání nelegální migrace, pro kterou slouží Mauritánie jako tranzitní země, především pro
migranty ze Senegalu.
V souladu s programem Mezinárodního měnového fondu svádí Mauritánie od roku 1999
poměrně úspěšný boj s chudobou a v součinnosti s donátorskými zeměmi provádí řadu
reforem k liberalizaci ekonomiky. Problematickým se ukazuje především nedostatek
kvalifikované pracovní síly a především pak vysoké ceny elektřiny a vody. Přestože
Mauritánie představovala před tisíci lety centrum vzdělanosti celé Sahary, přetrvává
v současnosti celkově velmi nízká úroveň vzdělání.
Hlavními ekonomickými partnery Mauritánie zůstávají již řadu let Itálie, Francie, Belgie,
Španělsko a Velká Británie. Do těchto zemí pak směřuje vývoz železné rudy ze zásob v okolí
Zouératu ( ‫<ات‬/‫و‬K ‫ا‬. , Zuerat). S ohledem na ekonomické vztahy s Českou republikou projevila
Mauritánie zájem především o vodohospodářský průmysl, využití těžební techniky a
instruktory odborného školení a vzdělávání v oblasti turistiky. Během roku 2008 by měla být
otevřena zóna volného obchodu mezi členskými státy Společenství pro rozvoj jižní Afriky,
jehož členem je i Mauritánie, a uvažuje se i o zavedení celní unie do roku 2010 a měnové unie
před rokem 2016.
Počátkem 21. století se v Mauritánii vyskytla v mnoha směrech řada zajímavých příležitostí
souvisejících s turismem. Mauritánské turistické možnosti lze rozdělit do tří oblastí: města
Nouakchott a Nouadhibou, kde probíhají setkání na mezinárodní úrovni, neboť jinde to ani
není technicky proveditelné, středověká centra vzdělanosti v poušti Oualata a Chinguetti, kde
lze spatřit vzácné rukopisy i výjimečnou architekturu, a v neposlední řadě pak samotné
mauritánské pobřeží, lákající svou odlehlostí i rozměry k široké škále sportovního užití.
Při prvních náznacích zkvalitnění infrastruktury lze počítat s mohutným rozvojem výstavby
sítí hotelů i kongresových komplexů, kterých má země prozatím citelný nedostatek. Se
stoupajícím počtem návštěvníků ze zahraničí souvisí také iniciativy volající po uchování
kulturního dědictví starých center vzdělanosti. Atraktivní saharská turistika zahrnuje návštěvy
kulturně-náboženských center středověkých měst, která patří na seznam památek UNESCO
(především Chinguetti , Ouadan ‫ وادان‬, Tichit a Oualata ‫) و‬. Přetrvává ovšem
problém nedostatečné turistické infrastruktury; v zemi například funguje pouze jediný
automat pro mezinárodní platební karty (konkrétně pouze pro kartu Visa), který se nachází
v hlavním městě Nouakchott.
- 12 -
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
Se vzrůstajícím turismem v zemi souvisí bohužel rovněž bezpečnostní rizika v Mauritánii a
hrozba terorismu. Podle zprávy z července roku 2008 mělo být souzeno několik osob za
teroristické činy. Někteří z nich byli obžalováni z přípravy vražd francouzských turistů v
Alegu v prosinci roku 2007.
Bibliografie:
Abu Talib, M.: A Basic Course in Moroccan Arabic, Washington D.C. 2003
Ade Ajayi, J. F.: General History of Africa, volume VI, Berkeley 1998
Adu Boahen, A.: General History of Africa, volume VII, Berkeley 1990
Ali Mazrui, A.: General History of Africa, volume VIII, Berkeley 1999
Beránek, O.: Mauritánie a problematika lidských práv, Mezinárodní politika 2003, č. 8
Beránek, O.: Západní Sahara – příběh nekonečného referenda, Mezinárodní politika 2004, č.
9
Bovile, E. W.: The Golden Trade of the Moors, Princeton 1999
Brett, M.: The Berbers, Oxford 2004
Chambar, B.: Sur la Route du Sel et du Savoir, Paris 2005
Gilber, A.: L’Atlas du Monde Diplomatique, Paris 2003
Gombár, E.: Kmeny a klany v arabském Maghribu, Praha 2007
Hanchey, S.: Peace Corps Handbook – Mauritanian Arabic, Brattleboro 1979
Hinnebush, R.: The Foreign Policies of Middle East States, London 2002
Hrbek, I.: General History of Africa, volume III, Berkeley 1992
Kamrava, M.: The Modern Middle East, Berkeley 2005
Keenan, J.: V srdci Sahary, Brno 2004
Ki-Zerbo, J..: General History of Africa, volume IV, Berkeley 1997
Kropáček, L.: Súfismus, dějiny islámské mystiky, Praha 2008
Lapidus, I. M.: A History of Islamic Societies, Cambridge 2002
McKissack, P.: The Royal Kingdoms of Ghana, Mali, and Songhay, New York 1994
Meredith, M.: The Fate of Africa, New York 2005
Ogot, B. A.: General History of Africa, volume V, Berkeley 1999
Shelley, T.: Endgame in the Western Sahara, London 2004
Ujsoná, M. B.: A History of Art in Africa, London 2001
Vidrovitch, C. C.: The History of African Cities South of the Sahara, Princeton 2005
Vine, V. T. L.: Politics in Francophone Africa, London 2004
Internetové zdroje:
Afrol.com – vynikající čerstvé zprávy z celého afrického kontinentu, sídlí v Lesothu
Ami.mr – mauritánské stránky zaměřené na moderní politické události
Arso.org – stránky zaměřené na Západní Saharu ve francouzštině, španělštině a angličtině
Businessinfo.cz – český ekonomický portál pro podnikání a export
Cia.gov – sekce zemí vypracované americkou Ústřední zpravodajskou službou
Diplomatie.gouv.fr – francouzské všeobecné stránky
Ec.europa.eu – stránky Evropské komise v mnoha jazycích
En.wikipedia.org – všeobecná encyklopedie vhodná pro všeobecný přehled a odkazy,
vynikající historické mapy
Fpif.org – americké stránky Foreign Policy in Focus
- 13 -
Petr Buchtyar. Politicko-ekonomický vývoj Mauritánie (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 15 (30.6.2009)
France-mauritanie.mr – zaměřeno na francouzsko-mauritánské vztahy především politického
charakteru
Jamestown.org – americké publikace Terrorism Focus a Terrorism Monitor zpracovávané
odborníky, většinou orientalisty
Jeuneafrique.com – africké francouzské stránky s širším politicko-ekonomickým zaměřením
Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z
prostředků specifického výzkumu na rok 2009, číslo projektu GRANTY/2009/224126.
- 14 -