HANDOUT č. 1: Terminologie, Historie

Filosofická antropologie
ČZU, ZS 2009/10
Domýšliví lidé reagují na všechno okamžitým „souhlasím!“ nebo „nesouhlasím!“, jako by to nejdůležitější
nebyla věc sama, nýbrž oni sami a co oni si o ní myslí—ať už jí rozumnějí, nebo ne. ... Lidé myslící otázku
souhlasu či nesouhlasu odloží stranou a začnou jinými otázkami. „Co to znamená, co tím myslíte?“ Co vás
k tomu vede, na čem to zakládáte?“ a konečně, „Co to znamená, co z toho vyvozujete?“ Teprve, když
důkladně porozumněli tomu, co slyšeli a četli, obracejí se sami k sobě a kladou si otázku důvodů k
„souhlasu“ či „nesouhlasu“. O souhlas/nesouhlas jim jde až na třetím místě. Na prvním místě jde o
porozumnění, na druhém o důvody.“ E. Kohák, Zelená svatozář, 1998, s. 11
HANDOUT č. 1: Terminologie, Historie
A. Myšlení o člověku mezi mýtem, filosofií, a vědou
Mýtus znamená vyprávění. Lidé si odpradávna vypráví o světě a o sobě – kdo jsme a jak jsme se zde ocitli.
Mýty vyjadřují hluboké touhy a zájmy člověka (např. sumersko-akkadský epos o Gilgamešovi – hledání
nesmrtelnost). Mýty nám pomáhají s orientací v životě. Jsou výsledkem mezigeneračního
„kolektivního“ myšlení, které probíhá jakoby samo, mlhavě, nekriticky a bez snahy o argumentaci. Mýtus není
něco pradávného či omezeného na obyvatele pralesů. I dnes většina lidí žije z mýtů – mýtů o pokroku, mýtů o
relativitě dobra a pravdy, mýtu o věčném zdraví, atd.
Ač si to často necheme přiznat, z mýtů vyrůstá i filosofie a věda. Není zde místo podrobně si rozebírat
co je to filozofie, užitečné je uvědomit si tři mimoběžné úrovně filozofie, které si sami o sobě a
v zásadě neodporují:
(1) filozofie jako tajemná poezie, která rozšiřuje naše vědomí a zkušenost (εκστασις);
(2) filozofie jako poměrně srozumitelné úsilí o jasné nazření a věrné vyjádření běžné zkušenosti (
εμπειρία);
(3) filozofie jako precizní pojmový aparát a systém poznatků, jdoucí za naši běžnou zkušenost
(θεωρία).
Mezi filozofy je celá řada názorů a metod, ale z principielního hlediska není mezi trojím pojetím filozofie rozpor.
Podobně i vědu lze chápat různě:
(1) matematicko-empirické zkoumání, ve smyslu anglické science („jak vyrobit jadernou bombu
je závažná vědecká otázka, zda a na koho ji svrhnout, to je šum, který vědce nezajímá“ Kohák
1998:24)
(2) systematické, převážně deskriptivní, zkoumání založené na obecné ověřitelnosti, ve smyslu
německé Wissenschaft (zahrnuje i humanitní a sociální vědy) – ř. „historia“
(3) zkoumání z příčin, ve smyslu latinského scientia a sapientia (deduktivní věda)
Opět zde není zásadní rozpor mezi těmito třemi pojmy vědy. Je smutné, že od osvícenství se vyskytují mnozí
zastánci science (scientisté), kteří popírají legitimitu ostatních forem zkoumání. Kontrárním opakem zužování
rozumu jsou nesčetné formy iracionalismu (myšlení „proti-rozumu“).
B. Zkoumání člověka – filozofické a empirické vědy
Člověk je sám sobě tajemstvím nejhlubším. Získali jsme klíč k programu biologického života, tušíme základní
struktury hmoty a energie, měříme velikost vesmíru, nicméně co je člověk a smysl jeho života je otázkou
nanejvýš citlivou, obtížnou a kontroverzní. Celá řada našich tvrzení nemají definitivné status; přenášky tedy
budou mít svoji strukturu a vůdčí ideu, ale budou i chvíle opakování, tápání a revize našich stanovisek.
Existují dvě základní otázky, které si klade filozofická antropologie:
Otázka 1: Co je člověk a jakou má strukturu?
Otázka 2: Co je smyslem lidského života?
Toto jsou některé z názvů disciplín, v nichž se zmíněné otázky probírají:
„antropologie“ – pozor rozlišovat kulturní antropologii (etnografii) a filosofickou a.
„psychologie“ - většinou dnes chápána ve své nefilozofické části.
„filozofie mysli“ a „vědy“: disciplíny v anglosaské filosofii, které často probírají otázku
„filozofie lidské přirozenosti“
Naše terminologická úmluva: Antropologií myslíme filozofickou disciplínu (která sice čerpá z empirických věd,
ale není na ně redukovatelná):
1
Filosofická antropologie
ČZU, ZS 2009/10
Formální a materiální subjekt antropologie:
- materiální: lidé
- formální: esence člověka: to, co je v základu, v jádru všech jevů na člověku
Kromě filosofické antropologie existuje i celá řada specielních disciplín, zkoumajících člověka z různých
hledisek. Člověka lze zkoumat např. co do “granularity”:
macroscopická úroveň: sociální vědy
mesoskopická
- tělesná struktura
- činnosti (vycházející z mohutností)
- vědomí (perspektiva první osoby)
mikroskopická
Z hlediska metody a cíle lze zkoumat člověka:
fenomenálně (jak se jeví; nejen individuálně ale i obecně)
„metafyzicky“ (tj. vč. neempirického vysvětlení; to může zůstávat v rámci „empirických“ věd, např.
teorie sobeckých genů, či nikoli, např. teorie substanční)
Příklady moderních specializovaných empirických věd zabývající se člověkem.
Biologie a lékařství (formální předmět: vegetativní a smyslový život člověka)
Anatomie: formální předmět - stavba organismu (statický pohled)
Fyziologie: formální předmět - organické procesy (dynamický, funkční pohled)
Histologie: materiální předmět – tkáně
Patologie: materiální předmět – nemocné tkáně
Psychologie (formální předmět: poznání a snaživost, jak smyslová, tak rozumová)
Upozornění: dněšní vědy jsou vymezovány poměrně nahodilým způsobem, nikoli přísně podle materiálního a
formálního předmětu. Proto jsou aktuální hranice vágnější, než zde definované.
C) Stručná historie filosofické antropologie
Termín se nevyskytoval, ale filosofický zájem o člověka tu byl od počátku
1) Filozofie Dálného Východu:
2) Starověká antická filosofie:
 Sókratés (469-399) – Platón (427-347): dualismus
 Aristotelés (384-322): hylemorfismus
 helénismus: Stoikové, epikurejci, atd.: hledání dobrého života, ocenění individuality
3) Starověké židovství a křesťanství
 člověk stvořen k obrazu Božímu ALE: pád prvních lidí, ztráta blaženosti
 pomalu se ustavuje víra v nesmrtelnost ALE antropologický monismus spíše než dualismus
 Křesťanství prohlubuje nauku o prvotním hříchu, vykoupení, posunje se více k dualismu,
třebaže trvá na vzkříšení těla (pro Řeky nepochopitelné)
4)Patristika
 amalgám teologie a filosofie, novoplatonismus
 Augustin 354–430: svoboda (proti manichejcům) ALE milost (proti Pelagiovi)
 duše obrazem Trojice: bytí, poznání, život = paměť, rozum, vůle
5) Středověká a post-středověká scholastika
 augustinský odkaz kombinován s aristotelismem, nesmrtelnost duše; pojem vůle; Akvinský,
Suárez
4) Novověká filosofie (Descartes a další racionalisté):
 mechanistická a epistemická revoluce
 pochybnost; dualismus
 působení duše na tělo? => occasionalismus a jiná řešení
5) Současnost:
 kontinentální filosofie: projevuje se větší či menší závislost na Kantovi, fenomenologické
přístupy; anglosaská filosofie: z části rehabilitace metafyziky (ve smyslu neempirického
vysvětlování) ; převládá ale redukcionismus přírodních a společenských věd.
Trvalé inspirační zdroje: hebrejská idea stvořenosti, řecká idea rozumu, římské právo, asijská idea harmonie.
2