6. Barokní literatura v Evropě au nás – protireformace

6.
Barokní literatura v Evropě a u nás – protireformace
Evropa
Baroko probíhalo od poloviny 16. století do 17. století. Rozvíjelo se v literatuře, výtvarném umění a stavitelství.
Stavěny kostely, chrámy, znak: křivky, vlnění, oblouky, kopule, mohutnost, akustika, velkolepost; vnitřní
výzdoba – obrazy v zlacených rámech, mramor, spousta ozdob, sochy, mramorové sloupy na náměstích;
Krištof a Kilián Dienzenhoferové (Loreta, chrám sv. Mikuláše);
Sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, křečovitost – Matyáš Braun, Ferdinand Brokoff;
Malířství: šerosvit (kontrast světla a stínu) – Rubens, Rembrandt, Karel Škréta, Brandl
Literatura: aktualizace typických středověkých žánrů: legenda, duchovní píseň, epos, traktát, reflexivní lyrika,
využití obraznosti, alegorie symbolů.
Období válek (třicetiletá válka 1618-1648) a nejistot, proto pocity marnosti, pomíjivosti pozemského světa.
Odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru, pocity bezmocnoti, utrpení, bolesti, snaha ohromit člověka –
důraz na citovost, vnitřní napětí, dramatičnost
John Milton (1608-1674) – Anglie - ve svých duchovních eposech postavil člověka mezi síly zla a dobra
(Satan a Bůh) Ztracený ráj a Ráj znovu nabytý - duchovní epos na biblické téma (o Adamovi a Evě, o
prvotním hříchu)
Torquato Tasso (1544-1595) – Itálie – Osvobozený Jeruzalém – nábožensko-hrdinská epopej, téma
křížové výpravy
Pedro Calderon de la Barca (1600-1681) – Španělsko – autor filosofických a symbolických her
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1621-1676) – Německo – Dobrodružný Simplicius
Simplicissimus – román, obraz hrůz třicetileté války z pohledu prosťáčka
U nás
po porážce na Bílé Horě 1620 – potrestáni pčastníci odboje, konfiskace majetku, nucený exil; hospodářský
rozvrat – utužení nevolnictví; rekatolizace, germanizace
Emigrantská literatura: (nekatolická inteligence)
Jan Ámos Komenský (1592-1670)
vedle Husa další osobnost světového významu. Narodil se na jižní Moravě, studoval na bratrských školách
v Přerově a ve Střážnici, pak na německých protestantských universitách. Po návratu se stává učitelem v Přerově,
pak ve Fulneku. Byl to poslední biskup jednoty bratrské, filosof, pedagog, historik a překladatel. Věnoval se
výchově a vzdělání. Zemřel v Nardenu
před odchodem z vlasti: Labyrint světa a ráj srdce (2 části) – satirická alegorie světa (jako města) s postavou
poutníka – vzdělance (=autor). Průvodci jsou Všezvěd Všudybud (usiluje poznat svět) a Mámení
(přizpůsobuje se nedostatkům). Prohlížejí všechny stavy a zaměstnání – realistický obraz doby a smýšlení
lidí. Ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, podvody, války). 2.část – návrat do vlastního
srdce a k Bohu (=záchrana)
Pedagogické práce: Velká didaktika (Didactica magna) – zásady moderního vyučování a výchovy (vyučování pro
všechny a zdarma v mateřském jazyce; důraz na praxi, na tělesnou výchovu, názornost vyučování, kázeň).
Spis obsahuje i názor na rozdělení vzdělání do 4 stupňů po 6 letech: předškolní (v rodině), v obecné škole,
latinské (gymnázium), na universitě (doplněno cestováním)
Informatorium školy mateřské – pro matky, výchova v předškolním věku
Svět v obrazech (Orbis pictus) – 1. obrázková učebnice na světě
Brána jazyků otevřená – učebnice latiny
Škola hrou (Schola ludus) – rozvíjí smyslové schopnosti
Pavel Stránský: O státě českém – latinsky psaný spis
Pavel Skála ze Zhoře: Historie církevní – české dílo z dějin nekatolických církví.
Domácí literatura
psali hlavně latinsky a historická díla.
Bohuslav Balbín – nejcennější dílo psané latinsky je Učené Čechy, které je věnované českým kulturním a
literárním dějinám.
Rozprava na obranu jazyka slovanského obzvláště českého – obsahuje kritické poznámky o společenském
životě a politických poměrech
Do Čech byli zváni cizí duchovní, kterým byla svěřena protireformační a rekatolizační práce v zemi. Tím do Čech
přiváděli ohlasy španělské a italské litaratury a vedle toho ještě katolické a německé. Hlavní tvorba byla
náboženská literatura.
Bedřich Briedel – básník; Co bůh? Co člověk? – mystická úvaha – konfrontoval zde s bohatou obrazností
nicotu lidské existence a hodnotu existence boží.
Jesličky – kancionál (písňová poezie).
Dále se v české tvorbě uplatňovala duchovní lyrika: Adam Michna z Otradovic – Česká mariánská
muzika – obsahuje vánoční koledy (Chtíc aby spal), ukolébavky (Hajem můj andílku) a milostné písně (Pod
našima okny).
V próze se tyto umělecké směry rozvíjí hlavně jako forma kázání. Největším odvětvím, které se v této době rozvíjí
je barokní divadlo, které působilo na všechny smysly diváků, hlavně na rozum a city.
Kramářská nebo jarmareční píseň – o zajímavých příhodách (požáry, povodně, nešťastné lásky, vraždy); zpívali je
o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetu a ukazování výjevů na seriálu obrázků; prodávali texty
písní.
Slovní druhy – definice, mluvnické kategorie
Slova jsou ohebná (jdou časovat nebo skloňovat – podle pádů, čísla, rodu, osoby) a neohebná (nemění svůj tvar neskloňují se ani nečasují).
Slova ohebná – jména – jména podstatná, přídavná, zájmena, číslovky a slovesa.
Podstatná jména: názvy osob, zvířat a věcí. Vyjadřují samostatné názvy pro vlastnosti, děje, činnosti a
stavy. Ve větě mají většinou platnost podmětu nebo předmětu. Mění tvary podle pádu a čísla a mají
jeden ze tří rodů (mužský, ženský, střední).
Přídavná jména: označují vlastnosti osob, zvířat, věcí nebo jinak zpřesňují nebo vymezují význam
podstatných jmen. Mění tvary nejen podle pádu a čísla, ale i podle rodu (mužský, ženský, střední) ve
shodě s podstatným jménem, které rozvíjejí nebo ke kterému se vztahují. Přídavná jména lze stupňovat
– mohou vyjádřit různý stupeň vlastností tvořením prvního, druhého a třetího stupně (blbý, blbější,
nejblbější).
Zájmena: zastupují nevyjádřená podstatná nebo přídavná jména, naznačují je, nebo na ně odkazují. Mění
tvary podle pádu a čísla. Některá rozlišují i rod, jako jména přídavná (ten, ta, to; který, která, které)
– jsou to zájmena rodová. Ostatní (já, ty) se nazývají bezrodá.
Číslovky: slova významu číselného – označují počet, pořadí. Ve větě se chovají jako jména podstatná nebo
přídavná, někdy i jako příslovce (třikrát). Většinou mají tvary podle pádů, některá podle čísel a rodu.
Jdou skloňovat (první, prvá, prvé). Někdy mají i tvar přídavných jmen (první). Mohou být i neohebné
(tři, čtyři).
Slovesa: vyjadřují děje – činnost nebo stav podmětu nebo jeho změnu stavu. Mají různé tvary. Ty označují
osobu (první, druhá, třetí), číslo (jednotné, množné), čas (přítomný, minulý, budoucí), způsob
(oznamovací, rozkazovací, podmiňovací), slovesný rod (činný, trpný), a z části i rod (mužský, ženský,
střední). Slovesa mají dvojí vid (dokonavý, nedokonavý). Slovesné tvary, které vyjadřují osobu jsou
tvary určité (ve větě jsou slovesným přísudkem). Neurčité tvary nevyjadřují osobu a způsob – vyjadřují
jen vid a rod (infinitiv – psát, vidět) a časové vztahy (přechodníky a příčestí – vida, vidouc, vidouce)
Slova neohebná – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce.
Příslovce: vyjadřují různé bližší okolnosti dějů, někdy i předmětů (místo, čas, způsob, příčina) nebo stupeň
vlastností nebo míru věcí. Ve větě jsou příslovečným určením, občas neshodným přívlastkem. Svůj tvar
ve větě nemění, ale věcný význam některých příslovcí se může stupňovat tvořením druhého a třetího
stupně (často, častěji, nejčastěji).
Předložky: vyjadřují podobně bližší okolnosti jako příslovce, ale pouze ve spojení se jmény jejichž pád řídí.
Teprve v předložkových pádech uplatňují svůj věcný význam. Tyto pády jsou ve větě příslovečným
určením, řidčeji předmětem nebo neshodným přívlastkem.
Spojky: slova která spojují jednotlivé větné členy nebo věty a vyjadřují vztah mezi nimi (a, nebo, ale).
Částice: slova uvozující věty a označující jejich druh (přací – ať, nechť) a nebo vyjadřují postoj mluvčího
k obsahu věty nebo i k jednotlivým slovům (snad, ovšem, kéž).
Citoslovce: vyjadřují city a nálady nebo vůli mluvčího (ach, oh, uhh) nebo zvuky (mlask, žbluňk).
Citoslovce stojí zpravidla osamotě a nespojují se s jinými slovy do vět.