zizekslavoj

,
A
H
I
N
K
A
A
V
VÝSTA
In 1976, when I moved into the St. James Hotel in
London, I bought myself one of the cheapest pocket
cameras available. Fully automatic, with no controls
or settings, it just required a simple slot-in film
cartridge. An idiot could use it – and I did.
I knew I didn‘t want to be like other
photographers, so I chose never to take a black
and white photograph or focus the camera.
Subconsciously I concentrated on the women and
artists at the heart of what would later be known
as ‚punk‘ in London.
Women such as JORDAN, SIOUXSIE, DEBBIE
JUVENILE, TRACIE O’KEEFE, ARI UP, POLY STYRENE
and NICO.
Artists and writers such as MALCOLM MCLAREN,
HELEN WELLINGTON-LLOYD aka HELEN OF
TROY, BERTIE MARSHALL aka BERLIN and DEREK
JARMAN.
The book PUNK’S DEAD is a product of that
camera and those times - my family album
covering the years 1976 to 78. The photos you see
in it were all unplanned, spur of the moment shots
taken by myself for myself and, up until now, with
never a thought given to publication. In over thirty
years, they have only been seen by a handful of
close friends. I used to think they weren’t good
enough to show people. Now I think they are
almost too good.
0
0
:
8
1
.
14.11
V roce 1976, když jsem se přestěhoval do hotelu
St.James v Londýně, koupil jsem si jeden
z nejlevnějších kapesních fotoaparátů na trhu.
Byl plně automatický, bez kontrolek či možnosti
nastavení, stačilo jen vsunout film. Foťák pro idiota
– takže i pro mě.
Věděl jsem, že nebudu běžným fotografem,
a tak jsem se rozhodl, že nebudu dělat černobílé
fotografie nebo zaostřovat foťák. Podvědomě jsem
se soustředil na ženy a umělce – uprostřed dění
pozdějšího londýnského punku.
Fotil jsem ženy jako JORDAN, SIOUXSIE, DEBBIE
JUVENILE, TRACIE O’KEEFE, ARI UP, POLY STYRENE
a NICO.
SIMON BARKER aka SIX
Umělce a spisovatele, mezi nimiž byl například
MALCOLM MCLAREN, HELEN WELLINGTON-LLOYD
alias HELEN OF TROY/ HELENA TROJSKÁ, BERTIE
MARSHALL alias BERLIN a DEREK JARMAN.
Kniha PUNK’S DEAD je výsledkem práce s tímto
foťákem a výsledkem té doby - je to vlastně moje
rodinné album z let 1976 až 1978. Na fotkách je
vidět, že jsou neplánované, vyfocené z náhlého
popudu jen pro mou potřebu; až dosud jsem nikdy
neuvažoval, že bych je publikoval. V průběhu třiceti
let od té doby je viděla jen hrstka blízkých přátel.
Vždycky jsem si myslel, že nejsou dost dobré na to,
abych je ukazoval jiným lidem. Dnes si říkám, že
jsou skoro až moc dobré.
SIX alias SIMON BARKER
NEBOJTE SE CHTÍT TO, PO ČEM TOUŽÍTE!
Z I Z E K SLAVOJ
stř.
16.11.
18:00
SLOVINSKÝ FILOSOF
SVOU OSOBNÍ ÚČASTÍ A VEŘEJNÝM PROSLOVEM
PODPOŘÍ PROTESTNÍ AKCI HNUTÍ PROALT 17.
LISTOPADU 2011 V PRAZE NA VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ.
O DEN DŘÍVE ZAZNÍ V DIVUSU JEHO VELKÁ VEŘEJNÁ
PŘEDNÁŠKA S NÁZVEM „SVOBODA V OBLACÍCH:
HROZBY PRO VEŘEJNÉ UŽÍVÁNÍ ROZUMU“
(FREEDOM IN THE CLOUDS: THREATS TO THE PUBLIC
USE OF REASON). PŘIBLIŽNĚ OD 17:00 SE BUDE
V KNIHKUPECTVÍ NAKLADATELSTVÍ DIVUS KONAT
AUTOGRAMIÁDA, BĚHEM NÍŽ SI PŘÍPADNÍ ZÁJEMCI
BUDOU MOCI ZAKOUPIT A NECHAT AUTOREM
PODEPSAT ČESKÁ VYDÁNÍ JEHO KNIH.
Říkají, že jsme zkrachovalci, ale skuteční zkrachovalci sedí tam dole na Wall Street. Jejich dluhy
byly sanovány za miliardy z našich peněz. Říkají,
že jsme socialisté, ale socialismus mají tam dole
- socialismus pro bohaté. Říkají, že nemáme úctu
k soukromému vlastnictví. Během finanční krize
v roce 2008 bylo ale zničeno více těžce vydobytého
soukromého vlastnictví, než kolik bychom ho dokázali zničit všichni, co jsme tady, a to i kdybychom
tak činili dnem i nocí po celé týdny. Říkají vám, že
jsme snílci. Skutečnými snílky jsou však ti, kteří
se domnívají, že to do nekonečna půjde tak jako
doposud. Nejsme snílci. Naopak se probouzíme ze
snu, který se pomalu začíná měnit v noční můru.
My nic neničíme. Pouze přihlížíme tomu, jak systém ničí sám sebe. Všichni známe klasickou scénu
z kreslených filmů: Kocour dojde na okraj propasti,
dál ale pokračuje v chůzi, protože mu uniká skutečnost, že pod nohama nemá nic. Teprve když
pohlédne pod sebe a všimne si toho, zřítí se dolů.
A přesně to zde děláme. Říkáme těm lidem tam
dole na Wall Street: „Hej, mrkněte pod sebe!“
POKRAČOVÁNÍ NA ZADNÍ STRANĚ
DIVUS, JIŽNÍ KŘÍDLO, BUBENSKÁ 1, PRAHA 7, [email protected], WWW: PRAGERKABARETT.CZ, +420 602 269 888
Budova bývalých Elektrických (později dopravních) podniků nad stanicí metra Vltavská - vchod od magistrály. VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ
I DON’T WANT
TO BE LIKE
ANYONE ELSE
ON THE PHOTOGRAPHY
OF SIMON BARKER
(AKA SIX)
The youth cultural phenomenon known
as punk, the extent of which purists now
date as having lasted in the UK for little more than fourteen months, between
1976 and 1977, can be seen in retrospect
to have held a mirror up to the expectations and ambitions of all those whom
it touched. To some, punk was Class
War and the fight of Left against Right
– a re-run of the Spanish Civil War in the
brutalist and deliquescent Britain of the
pre-Thatcher 1970s; to others, it was an
avant-garde fashion parade: a damply
British reclamation of the Zurich Dada or
the Ballets Russes. And to yet others it
was the gleeful and determined desecration of rock music’s Church of Authenticity, in which was worshipped the sanctity of the Blues. To Malcolm McLaren,
speaking shortly before his death in 2010,
if punk could have any claim on historical
or historic status, it would best be remembered as “like doing the Twist in a ruin.”
All of these definitions have iconoclasm
and confrontation at their heart, and also
the causes of youth and newness. And
from this punk acquires a further definition: that in its games with acceleration
and deceleration, in its perverse fusions
of tradition, English quaintness and science fictional strangeness, it appeared to
confront the stagnation of cultural consumerism – by describing, in a cartoonlike language of self-parody, the notion
of modernity itself reaching critical mass
and, unsurprisingly, imploding. Hence
perhaps the slogan above of the door of
the ‘SEX’ boutique at 430 Kings Rd. Chelsea: ‘Modernity Killed Every Night’.
For Howard Devoto – co-founder of
Mancunian punk pioneers, Buzzcocks
– the question was both more emotional
and more philosophical: the movement
had been a device for ‘trouble-shooting
modern forms of unhappiness.’ While
for the artist and film-maker Derek Jarman, in his uneasy punk fantasy ‘Jubilee’ (a non-punk film that included some
punk people) the violence of punk was
filmically related to both the lineage of
Leftist cinema (the political allegories of
Lindsay Anderson) and the neo-Romantic
‘Englishness’ conjured up in the films of
Michael Powell and Emeric Pressburger.
These are all strong and emotive
themes; and clearly, for all its assertion
of nihilism, negativity and pantomime
anarchy, punk was also richly creative,
pro-intellectual, politically aware and
more inclined towards elitist and exclusive romanticism than a socialist dream
of the culturally orthodox. And in this lay
punk’s vitality as a catalyst – enabling the
conversion of disaffection into a multi-allusive individualism, which by definition
was always going to be short-lived.
Simon Barker was a key witness and
participant within the immediate pre-history and originating energy of punk. His
photographs share with Nan Goldin’s early
studies of the New York and Boston subcultures of the 1970s, a profound and still
joyously audacious sense of youth going
out on its own into new freedoms and new
possibilities. In this, Barker’s photographs
from this period capture a moment when
the tipping point between innocence and
experience has yet to be reached. The
model and sub-cultural celebrity Jordan, for example, is photographed as
a self-created work of art – her features
a nigrescent Picasso, her clothes more
post-war English county librarian. The incisive provocation of her image remains
untamed and unassimilated, nearly forty
years later; and within her surrealist pose
there is the triumph of art made in the medium of sub-cultural lifestyle.
The sites of punk’s war with the world
are now well trodden, and histories proliferate – most particularly in an oral
and anecdotal form. There is the sense
that punk was a moment of raised consciousness for those who were caught
in its cyclone and, as such, the move-
NECHCI BÝT
JAKO
VŠICHNI OSTATNÍ
NA FOTKÁCH
SIMONA BARKERA
(AKA SIX)
JORDAN
Jordan hovers over the first days of punk like Tinkerbell. She made
a design on her face; it became her costume. It wasn’t a mask. It was
a daring, broken De Stijl apparatus that allowed her to appear as if behind a Mikado fan, except that the degree to which the design obscured
or revealed the true thoughts and emotions of the woman whose face
this was, was entirely up to the viewer. It was you who fluttered the fan,
out of fear, curiosity, amusement, bafflement, not her.
Jordan said: this is my face. So it changed by circumstance, decoration, make-up, color, but the design didn’t change, because it had
been applied to her face as if it had, in fact, appeared upon it: punk
stigmata, which Punk, then, was ordinary life as something you invented. You still had to go out among other people, engage in everyday
transactions but, in this case, no one could take you for granted. People stared. People pretended not to. Some people could not talk to the
lines on – in? – Jordan’s face. Others loved the chance to do so.
You can see Poly Styrene in Jordan’s face: Lora Logic, Marlene
Marder, Viv Albertine; but finally the face wasn’t transferable or something anyone could appropriate. It was one woman’s way of sharpening her gaze, of making the world come to her.
seného uvědomění pro ty, které zachytil
jeho cyklon, a jako takové se hnutí stalo
jednak symbolem celé generace a jednak
předmětem historické fascinace. Jak je
možné, že pozdně postmoderní, obrazy
přesycená kultura může objevit neosobně
nápaditou střídmost, devastaci a úpadek,
jež spojily inspiraci a nepřátelské prostředí agresivní modernosti punku? Fotografie
Simona Barkera z tohoto období jsou vzácným a intimním výčtem schopnosti punku
vytvářet novost. A ve svém vlastním smyslu jsou také portréty mládí – dobrodružství
blízko domova a chladný klid zdánlivého
života po skončení dějin.
JORDAN
ment has become both a rallying point for
a generation and a subject of historical
fascination. How might the image-satiated
culture of late post-modernity rediscover
the cold bright sparseness, dereliction and
decay that comprised both the inspiration
and the host environment of punk’s aggressive modernity? Simon Barker’s photographs from this period are a rare and
intimate account of punk’s ability to mint
newness. They are also in their way classic portraits of youth – adventures close to
home, and the cool stillness of seeming to
live beyond the end of history.
Jordan přemítá nad prvními dny punku jako Tinkerbell. Svou tvář
měla jako designovou značku, byl to její kostým. Nebyla to maska.
Byl to odvážný nástroj, jakýsi rozbitý De Stijl, který jí umožňoval
objevovat se jakoby za vějířem, jen míra, do níž tento design zahaloval či vyjevoval opravdové myšlenky a emoce ženy, jíž tvář náležela,
byl čistě na divákovi. Byl to on, ne ona, kdo pohyboval vějířem, ze
strachu, zvěddavosti, pro zábavu, z rozpaků.
Jordan prohlásila: tohle je moje tvář. A ta se měnila podle okolností, dekorací, make-upu, barvy, ale design se neměnil, prootože byl
nanesen na její tvář, jako by se tam objevil sám od sebe: punková
stigmata, kterými se Punk stává každodenním životem, který jste si
vymysleli. I tak bylo potřeba chodit ven mezi lidi, věnovat se každodenním činnostem, ale v tomto případě vás nikdo nerespektoval.
Lidé zírali. A dělali, že nezírají. Někteří lidé nemohli mluvit s Jordan,
nedokázali mluvit s čarami na - nebo v? – její tváří. Jiní byli nadšení,
že mají tu možnost.
V Jordanině tváři můžete vidět Poly Styrene: Loru Logic, Marlene
Marder, Viv Albertine; ale ve skutečnosti ta tvář nebyla přenosná,
nebyla něčím, co by někdo mohl vlastnit. Byla to cesta jedné ženy,
která si tak chtěla zostřit pohled na svět a přivolat si jej k sobě.
PRAGER KABARETT
GALERIE, BAR A KNIHKUPECTVÍ
OTEVŘENO MIMO NEDĚLE OD 11 DO 22 HODIN
GALLERY, BAR AND BOOKSHOP
OPEN WITHOUT SUNDAYS FROM 11AM TO 10PM
NAKLADATELSTVÍ DIVUS, DESIGN STUDIO,
TISK A REDAKCE ČASOPISU UMĚLEC
PŘÍMO NAD KABARETEM
DIVUS PUBLISHING HOUSE, DESIGN STUDIO,
PRESS & UMELEC MAGAZINE OFFICE
JUST ABOVE THE CABARET
?
VÍCE O PROGR AMU NALEZNETE NA
WWW.PRAGERKABARETT.CZ
W W W. P U N K S D E A D . C O M
W W W. S I X . CZ
Kulturní fenomén mladistvých známý
jako punk, jehož trvání ve Spojeném
království datují skuteční puristé na pouhých 14 měsíců mezi lety 1976 a 1977,
může být ve zpětném pohledu vnímán
jako nastavení zrcadla očekáváním
a ambicím všech tehdy zainteresovaných. Pro některé byl punk třídní válkou
a bojem levice proti pravici – opakováním španělské občanské války v tyranské a rozpouštějící se Británii předthatcherovských 70. let; pro jiné to byla
avantgardní módní přehlídka: natvrdlá
britská revitalizace curyšského Dada či
Ballets russes. A pro další to bylo škodolibé a zarputilé znesvěcení jediného
pravého náboženství rockové hudby,
v níž byla uctívána posvátnost blues.
Malcolm McLaren řekl krátce před svou
smrtí v roce 2010, že kdyby punk mohl
získat nějaký historický či historiografický status, jeho nejlepší definice by byla
“tančit twist v troskách.”
Všechny tyto definice mají ve svém základu obrazoborectví a konfrontaci, ale
také mladistvý náboj a novost. A z nich
punk získává svou další definici: v jeho
hrách se zrychlením a zpomalením, svým
zvráceným spojením s tradicí, anglickou
starobylostí a vědecko-fantastickou cizostí, došlo na vyrovnání se s ustrnutím
kulturního konzumerizmu – tím, že popisuje komiksovým sebeironickým jazykem pojem modernosti, která dosahuje
své kritické míry a – celkem očekávaně
– imploduje. Odtud pak může pocházet
slogan nade dveřmi butiku “SEX” na adrese 430 Kings Rd. Chelsea: “Modernost
zabíjena každou noc”.
Pro Howarda Devoto – spoluzakladatele
pionýrů manchesterského punku, kapely Buzzcocks - byla tato otázka emocionálnější a filozofičtější: hnutí bylo prostředkem, jak nalézt “řešení moderních
forem nespokojenosti.” Pro umělce a filmaře Dereka Jarmana v jeho nesnadné
punkové fantasii “Jubilee” (nepunkový
film, v němž vystupovali představitelé
punku) bylo násilí punku filmově blízko
rodokmenu levicového kina (politické
alegorie Lindsay Andersona) a neoromantické “anglickosti”, podobně jako
ve filmech Michaela Powella a Emerica
Pressburgera.
Jsou to silná a emotivní témata; a je
jasné, že i přes veškeré utvrzování o nihilismu, negativitě a typickou pantomimickou anarchii byl punk také velmi
kreativní, pro-intelektuální, politicky
uvědomělý a inklinoval k elitářskému
a exkluzivnímu romantismu spíše než
k socialistickému snu kulturně ortodoxních mladých. A v této laické vitalitě působil punk jako katalyzátor – umožňoval
přeměnu ztráty důvěry na víceznačný
individualismus, který už ze své definice
měl mít jen krátkou životnost.
Simon Barker byl klíčovým svědkem
a účastníkem bezprostředního dění a prvotní energie punku. Jeho fotografie mají
– podobně jako Nan Goldinové rané studie subkultur New Yorku a Bostonu v 70.
letech – hluboký a přesto vesele neohrožený smysl pro vnímání mladých lidí, jak
vyráží sami za hledáním nové svobody
a nových možností. Barkerovy fotografie
z tohoto období zachycují okamžik převratu, kdy musí být překonán bod přechodu od nevinnosti ke zkušenosti. Například modelka a celebrita subkultury
tehdejší doby, Jordan, je fotografována
jako jí samou vytvořené umělecké dílo
– její rysy jsou jako načernalý Picasso,
její oblečení připomíná venkovskou knihovnici z poválečné Anglie. Její vzhled
je sžíravou provokací, zůstává nezkrocen a neintegrován i nyní, téměř o 40 let
později; a jeji surrealistická póza je triumfem umění v prostředí subkulturního
životního stylu.
Místa, kde probíhala punková válka
s celým světem, jsou dnes dobře prochozená, a historie se šíří dál – především
v ústní a anekdotické podobě. Vzniká
dojem, že punk byl okamžikem povzne-
originální projekt značky
Budweiser Budvar na podporu
původní tvorby a městské kultur
PODPORUJÍ:
úte.
1.11.
18:00
THE KITCHEN LECTURES VOL. I
LENKA DOLANOVÁ, PŘEDSTAVÍ SVOU KNIHU V RÁMCI
PRVNÍ ZE SÉRIE PŘEDNÁŠEK. „NAŠE REALITA BY MĚLA
BÝT TAKOVÁ, O NÍŽ MŮŽEME SNÍT JAKO O UTOPII. TO
CELÉ JE PARADOX, PROTOŽE JÁ NEVÍM, PROČ TĚMTO
STROJŮM SLOUŽÍM, A ZCELA JISTĚ NECHCI, ABY
ONY SLOUŽILY MNĚ. OCHOTNĚ SE VŠAK PODROBUJI
TOMUTO PROCESU PRÁCE S NIMI, NECHÁVÁM JE
MLUVIT, NECHÁVÁM JE ŽÍT.“ (WOODY VASULKA). KOLÁŽ
Z ARCHIVŮ S & W VASULKOVÝCH, DOKUMENTUJÍCÍ
ŽIVOT SE STROJI, A ŽIVO(S)T STROJŮ.
úte.
8.11.
19:00
EJA KULOVANÝ A JEHO DŘEVOŘEZY
VERNISÁŽ VÝSTAVY GRAFICKÝCH PRACÍ SVÉRÁZNÉHO
AUTODIDAKTA, PŘISPĚVATELE SORRY A ANTIKLERIKÁLA.
NA PŘÁNÍ AUTORA PROBĚHNE HUDEBNÍ VYSTOUPENÍ
DRAMATIKA S.d.Ch.
stř./pát.
9. a 11.11.
20:00
FRUIT SALAD BOUTIQUE
9.11. “VELKÁ DEKONTAMINACE”, PERFORMANCE
A INSTALACE - REAKCE NA PODIVNÉ UDÁLOSTI. MIKI
DISCJOCKEY A NEČEKANÍ AWK TURTLES
11.11. PŘEDNÁŠKA PROF. S. PARRYHO A METHUSELAHA,
VEČEŘE-EPERIMENT JAKO BUFET S KRÁTKOMETRÁŽNÍMI
DOKUMENTÁRNÍMI FILMY I ŽIVÁ HUDBA.
pon.
14.11.
18:00
S I X : P U N K ’ S D E A D (VÝSTAVA A KNIHA)
SIMON BARKER (SIX) SE ÚČASTNIL V SEDMDESÁTÝCH
LETECH ZASEKNUTÍ DĚJIN VELKÉ BRITÁNIE. PORUCHY,
CO SE NĚKDE VE SVĚTĚ PROJEVÍ JEN JEDNOU A JINDE
NIKDY. KRÁLOVNA A CEAUȘESCU UZAVŘELI TEHDY V
LONDÝNĚ DOHODU S PRÁVĚ VZNIKAJÍCÍM PUNKOVÝM
HNUTÍM - ZESMĚŠNÍME HLOUPÝMI ČINY SVĚT VAŠICH
RODIČŮ A ZA TO SE STANEME VAŠÍ IKONOU. IMPÉRIA
TVOŘÍ HISTORII PŘI SVÉM ÚPADKU - ROZKVĚT JE NUDA.
SIX ZVEŘEJŇUJE ARCHIV ABY UKÁZAL PUNK VYLEZAJÍCÍ
Z BABIČČINY SKŘÍNĚ S OVESNOU KAŠÍ NA TRIKU.
úte.
15.11.
18:00
T H E K I T C H E N L E C T U R E S V O L . II
DRUHOU PŘEDNÁŠKU ZE SÉRIE PŘEDNESE UMĚLEC,
KRITIK, TEORETIK NOVÝCH MÉDIÍ A PEDAGOG MILOŠ
VOJTĚCHOVSKÝ. „Z ANÁLŮ TAŽENÍ KONSTRUKTÉRŮ
PROTI MIMETISMU V UMĚNÍ A VĚDĚ: NĚKOLIK
PŘÍKLADŮ ZNÁMÝCH I POZAPOMENUTÝCH POKUSŮ
O KONVERGENCI UMĚNÍ A VĚDY V KONTEXTU DÍLA THE
VASULKAS.“
stř.
16.11.
21:00
NATURÁLNÍ DIVADLO
ZCELA VYJÍMEČNÉ VYSTOUPENÍ NEZAMĚNITELNÉHO
NATURÁLNÍHO SOUBORU MIMO OBEC MILOVANICE,
PŘÍMOČAŘÍ DIVADELNÍ NADŠENCI, KTEŘÍ HRAJÍ JEN
POD ŠIRÝM NEBEM A BEZ REPRÍZ, SVOLILI K VYJÍMCE
A V ČELE S PRINCIPÁLEM EJOU KULOVANÝM ZREPRÍZUJÍ
SVOU NEJNOVĚJŠÍ HRU „RYCHLÉ ŠÍPY NA HRADĚ
DOKTORA FRANKENSTEINA ANEB MIRKOVO PRVNÍ
NESLUŠNÉ SLOVO“.
ned.
20.11.
15:00
L E T N Á S O B Ě VYCHÁZKA A WORKSHOP
PRO DĚTI. VÍTE, JAK JE ZAJÍMAVÉ PRAŽSKÉ
VÝSTAVIŠTĚ? CÍLEM JE SEZNÁMIT DĚTI S UNIKÁTNÍM
PROSTOREM A ARCHITEKTUROU. ZKUŠENOST
S PODOBOU VÝSTAVIŠTĚ A ZNALOSTI O JEHO HISTORII
BUDOU VÝCHODISKEM K VLASTNÍ KREATIVNÍ AKTIVITĚ
V KAVÁRNĚ DIVUSU. OD 14: 00 – 18:00 SRAZ PŘED
HLAVNÍM VSTUPEM NA VÝSTAVIŠTĚ V.
pát.
25.11.
19:00
PETR KRUSHA AKA ANTENA
PHILIPPE&NATH CAVALERI
ANTENA, ANNA2V2A 50HZ. ANOALOGOVÁ
AUDIOVIZUÁLNÍ INSTALACE TŘÍ VIDEOSIGNÁLŮ
(ANIMACÍ) V PROCESU TRANSFORMACE DO AUDIA,
DADA/EXPRESIVNÍ TEXTY. CAVALERI JSOU SPÍŠE ZNÁMÍ
JAKO NOISOVÉ SESKUPENÍ „BRUITAL ORGASME“. ZDE
VŠAK PŘEDSTAVÍ SVŮJ VLASTNÍ FILM „FRAGMENTS DE
LUMIÈRE“, KTERÝ JE KOMPOZICÍ 25 TISÍC OBRÁZKŮ
ŽIVĚ DOPROVÁZENÝCH JEJICH HUDBOU. „ZVUKY
BOUŘÍCÍHO MOŘE NEMAJÍ DALEKO K BÍLÉMU HLUKU,
ALE NEPŘÍJEMNÉ ANI RUŠIVÉ SE NÁM NEZDAJÍ,“ ŘÍKAJÍ
SAMI PROTAGONISTÉ.
úte.
29.11.
18:00
THE KITCHEN LECTURES VOL. III
REŽISÉR, DOKUMENTARISTA A FILMOVÝ PUBLICISTA
VÍT JANEČEK V RÁMCI DRUHÉ PŘEDNÁŠKY ZE SÉRIE
„THE KITCHEN LECTURES“ PŘIBLÍŽÍ POSLUCHAČŮM
PROSTŘEDÍ RANNÉHO AMERICKÉHO VIDEOARTU,
V NĚMŽ SE POHYBOVAL I HOST PŘEDNÁŠKY - WOODY
VASULKA.
stř.
30.11.
20:00
VEČER (ELEKTRO)(AKUSTICKÝCH)
PERFORMANCÍ KATEDRY SKLADBY
NA PROGRAMU ZAZNÍ PERFORMANCE Z OBLASTI
ELEKTROAKUSTICKÉ HUDBY A LIVE-ELECTRONICS
SOUČASNÉ AUTORSKÉ GENERACE UMĚLCŮ Z KATEDRY
SKLADBY HUDEBNÍ FAKULTY AMU.
JIŘÍ LUKEŠ - TOMÁŠ REINDL - JAN TROJAN - JAN DUŠEK
- JAKUB RATAJ - TOMÁŠ SÝKORA
pát.
2.12.
20:00
MOTUS 2111. DOMÁCÍ ÚKOLY
SPECIÁL A NÁSLEDNÝ SCI-FI BÁL
MOTUS (PRODUKCE DIVADLA ALFRED VE DVOŘE) SLAVÍ
STO-DESÁTÉ VÝROČÍ A JEJICH ZRAK STÁLE MÍŘÍ DO
BUDOUCNOSTI! UKÁZKY BUDOUCÍCH PŘEDSTAVENÍ,
HUDEBNÍ PROGRAM, POST-POST MODERNÍ
KONFERENCIÉŘI, HUDBA K TANCI. VSTUPENKY
K DISPOZICI NA WWW.ALFREDVEDVORE.CZ.
ZIZEK
V polovině dubna 2011 čínská vláda zakázala
v televizních, filmových a románových příbězích
veškeré narážky na paralelní realitu nebo cestování časem. To je pro Čínu dobré znamení.
Tamní lidé stálé ještě sní o alternativách, a tak
se jim toto snění musí zakázat. Tady u nás žádný
podobný zákaz nepotřebujeme, protože vládnoucí systém v nás dnes potlačil dokonce i naši
schopnost snít. Vzpomeňte si na filmy, na které
se dnes a denně díváme. Představa konce světa
v nich není ničím neobvyklým. Nějaký asteroid
například vyhubí veškerý život na zemi. Konec
kapitalismu si ale představit nedokážeme.
Tak co tu tedy děláme? Dovolte mi, abych se s vámi podělil o jeden výborný starý vtip z komunistické éry. Jednoho muže z Východního Německa
poslali pracovat na Sibiř. Věděl, že jeho pošta
bude cenzurována, a tak svým přátelům řekl: „Na
něčem se dohodněme. Bude-li dopis, který ode
mne dostanete, napsán modrým inkoustem, budu
psát pravdu. Pokud bude napsán červeným inkoustem, je to všechno lež.“ Za měsíc jeho přátelé
obdrží první dopis. Je celý napsán modře. Píše se
tam: „Je to tu všechno báječné. V obchodech je
plno dobrého jídla. V kinech hrají skvělé filmy ze
Západu. Byty jsou prostorné a luxusně zařízené.
Jediné, co tu není k sehnání, je červený inkoust.“
Takový je dnes náš život. Máme veškeré svobody,
po kterých toužíme. Chybí nám ale červený inkoust, jazyk, jímž bychom mohli artikulovat naši
nesvobodu. Způsob, jakým jsme vedeni k tomu,
abychom hovořili o svobodě - válka proti terorismu atd. - je travestií svobody. A přesně tohle tady
teď děláte. Dávát e nám všem rudý inkoust.
Je tu však jedno nebezpečí. Nepropadejte sebelásce. Prožíváme tu nádherné chvíle. Pamatujte
však, karnevaly jsou laciné. Podstatné je, co
bude následovat den poté, až se budeme muset
vrátit k všednodennímu životu. Změní se pak
něco? Nechtěl bych, abychom si tyto dny jednou
připomínali s nostalgickým povzdechem: „Jak
mladí jsme to tenkrát byli a jak bylo všechno
krásné.“ Pamatujte, že naše základní poselství
zní: „Smíme se zamýšlet nad alternativami.“
Pokud bude tato klatba zlomena, znamená to, že
nežijeme v nejlepším možném světě. Máme před
sebou ještě dalekou cestu. Stojí před námi ještě
skutečně obtížné otázky. Víme, co nechceme. Co
ale chceme? Jaké společenské uspořádání může
nahradit kapitalismus? Jaký nový druh vůdců
bychom si přáli mít?
Pamatujte, naším problémem není korupce ani
hrabivost. Problém je v systému. To ten vás nutí
ke korupci. Střezte se nejenom svých nepřátel,
ale také falešných přátel, kteří již pracují na tom,
aby tento proces rozmělnili. Stejně jako vám prodávají kávu bez kofeinu, pivo bez alkoholu nebo
zmrzlinu bez tuku, tak se budou i toto pokoušet
vydávat za neškodný, morální protest, protest
zbavený kofeinu. My jsme tu však proto, že už
máme dost světa,
v němž nám recyklace plechovek od Coca-Coly,
pár dolarů věnovaných na charitu nebo cappuccino zakoupené ve Starbucksu, z něhož je
jedno procento odváděno na pomoc hladovějícím dětem někde ve třetím světě, stačí k tomu,
abychom se cítili dobře. Poté, co jsme připustili
outsourcing práce a mučení, a poté, co jsme se
smířili s tím, že seznamovací agentury prakticky
denodenně provádějí outsourcing dokonce i našeho milostného života, si začínáme uvědomovat,
že jsme po dlouhou dobu dovolovali, aby se předmětem outsourcingu stala také naše politická
angažovanost. Chceme ji zpátky.
Nejsme komunisté, pokud má komunismus znamenat systém, jenž se zhroutil v roce 1990. Pamatujte, že dnes jsou tito komunisté těmi nejefektivnějšími, nejbezohlednějšími kapitalisty. V dnešní
Číně existuje odrůda kapitalismu, která je ještě
dynamičtější nežli váš americký kapitalismus, obejde se však bez demokracie. Když tedy kritizujete
kapitalismus, nenechte si vsugerovat představu,
že jste proti demokracii. Sňatek mezi demokracií
a kapitalismem skončil. Změna je možná.
Co dnes pokládáme za možné? Stačí sledovat
média. Na jedné straně, v oblasti technologie
a sexuality se nic nezdá být nemožné. Můžete
cestovat na Měsíc, s pomocí biogenetiky se možná budete moci stát nesmrtelnými, můžete souložit se zvířaty nebo podobně. Podívejte se ale na
sféru společnosti a ekonomiky. Zde je prakticky
všechno pokládáno za nemožné. Chcete o něco
málo zvednout daně pro bohaté? Řeknou vám, že
to není možné. Ztratíme konkurenceschopnost.
Chcete více peněz na zdravotní péči? „To není
možné,“ slyšíte. „To by byl totalitní stát.“ Není
něco shnilého ve světě, kde vám slibují nesmrtelnost, ale kde nemůžete ani o trochu zvýšit výdaje
na zdravotnictví? Možná je na čase vyjasnit si
priority. Netoužíme po vyšší životní úrovni, chceme lepší úroveň života. Pokud se pokládáme za
komunisty, tak jen v tom smyslu, že nám leží na
srdci osud takzvaných commons, obecně sdílených statků přírody, obecně sdílených statků
zprivatizovaného intelektuálního vlastnictví,
obecně sdílených statků biogenetiky. Pouze a jen
kvůli nim bychom měli vést náš boj.
Komunismus selhal na celé čáře, problematika
obecně sdílených statků však neztratila nic ze své
naléhavosti. Říkají vám, že my tady nejsme Američané. Konzervativním fundamentalistům, kteří
tvrdí, že jsou těmi pravými Američany, je však
třeba něco připomenout: Co je to křesťanství? Je
to Duch svatý. Co je Duch svatý? Je to egalitářské
společenství věřících, které navzájem spojuje
láska jednoho k druhému a kteří jsou obdařeni
svobodou a zodpovědností jen proto, aby tak
mohli činit. V tomto smyslu je Duch svatý tady
s námi. A tam dole na Wall Street jsou pohané,
kteří se klaní bezbožným modlám. Potřebujeme
tedy jen trpělivost. Obávám se pouze a jen toho,
že se jednoho dne nakonec rozejdeme domů,
abychom se pak každoročně setkávali, popíjeli
pivo a nostalgicky vzpomínali, jaké báječné chvíle
jsme tu prožili. Slibme si navzájem, že tomu tak
nebude. Víme, že lidé často po něčem touží, ve
skutečnosti to však nechtějí. Nebojte se skutečně
chtít to, po čem toužíte.