Metody v katechezi V.
Transkript
Metody v katechezi V.
5. METODY PRÁCE S OBRAZEM ÚVOD DO DIDAKTICKÝCH A KATECHETICKÝCH METOD Určeno pro katechetický kurz Helena Smyčková, Sr. Siarda Trochtová OBSAH METODY PRÁCE S OBRAZEM …………………… 1 1. Význam obrazu v katechezi a jeho rozbor ………… 1 1.1 Audiovizuální řeč v katechezi ……………………. 1 1.2 Čtení obrazu ……………………………………… 1 1.3 Výklad obrazu ……………………………………. 6 1.4 Místo obrazu ve vyučovací hodině ……………… 7 1.5 Úloha obrazu v katechezi ……………………….. 9 1.6 Druhy obrazu ……………………………………. 11 1.7 Ikony …………………………………………….. 12 2. Vytváření obrazu …………………………………. 14 Použitá a doporučená literatura ……………………... 17 Křesťanská pedagogika až donedávna kladla velký důraz na intelekt člověka. Nejčastějším prostředkem komunikace pedagoga se žáky bylo slovo. Základní snahou bylo odevzdat vědomosti. V zájmu všestranného rozvoje katechizovaných je ale nevyhnutně potřebné mobilizovat nejen rozum, ale i smysly. Ježíš Kristus se stal člověkem v konkrétní době a na konkrétním místě. Smyslům vrací jejich prvotní poslání: umožnit člověku otevřít se Bohu a bližním. Apelování na smysly pomáhá katechizovanému začlenit svoje tělo do života víry v Ježíše Krista.V katechezi má každý smysl své místo. Ze všech smyslů má však zrak mimořádný význam. Je proto nutné si uvědomit jeho důležitost a hlavně to, co je předmětem jeho vnímání – obraz. Žijeme v kultuře obrazu. Obraz se stal velmi důležitým komunikačním prostředkem. V katechezi je jeho význam často ještě nedoceněn a jestliže je používán, tak převážně pouze jako dekorace textu. Pokusíme se načrtnout nejenom, jak s obrazy pracovat, ale také, jak lze v katechezi obrazy vytvářet. Pro katechezi volíme hodnotná díla, i když to jsou jen reprodukce. Krásné „kýče“ raději nepoužíváme. 1. Význam obrazu v katechezi a jeho rozbor 1.1 Audiovizuální řeč v katechezi Současný člověk žije ve světě obrazu. Audiovizuální řeč je pro něho výborným prostředkem pro ohlašování evangelia, zasvěcování do praktického křesťanského života, života Církve, aby potom mohl svědčit o své víře. Katecheté ve své práci mohou postupovat více cestami: – vyprávět a vizuálně zpřítomňovat – vyjadřovat symbolicky neviditelné – využívat náboženské obrazy – vyzývat k životu z evangelia – vyučovat 1 1.2 Čtení obrazu Důležitým krokem pro vnímání a pochopení obrazu je osvojení si výtvarného jazyka, který je tvořený výtvarnou „abecedou“. Výtvarné umění není jazykem samo o sobě, ale disponuje specifickým jazykem, který slouží k tomu, aby umělec mohl odevzdat zprávu příjemci. Aby příjemce mohl tuto zprávu přijmout, potřebuje tento jazyk znát. Tento jazyk je tvořen tzv. „formálními prvky“. Mezi ně patří: barvy, linie, hledisko, plochy, světlo a stín. 1.2.1 Barvy Jestliže malíř volí tu anebo jinou barvu, dělá to víceméně záměrně. Je si vědom toho, že barvy působí na člověka a mohou v něm vyvolávat určitou náladu. Některé barvy působí přímo pichlavě, jiné hladce, teple. Barvy proto můžeme rozdělit podle působení na člověka na studené a teplé. Mezi teplé barvy patří: žlutá, oranžová, červená, a mezi studené: zelená, modrozelená, modrá a fialová. Symbolická hodnota barev Barvy představují odedávna symbolické významy, které se mohou měnit a mít pro různé kultury odlišný význam. Symbolika barev má v současnosti široké pole uplatnění. Z hlediska západního kulturního světa známe symbolické významy nejběžnějších barev. Červená je barvou symbolizující oheň, krev, nadšení, vzrušení, nebezpečí, život, lásku, teplo, vášně, plodnost – to ve smyslu pozitivním. Ve smyslu negativním je to však i barva války, boje, krve a nenávisti. V křesťanském umění červená barva symbolizuje Boha, oheň Ducha svatého, oddané srdce připravené prolít i krev. Červené kardinálské roucho symbolizuje krev mučedníků. Satan, pán pekel, je zobrazován v červeném jako výraz mučící síly pekelného ohně. Purpurově červená je symbolem královské moci, nádhery, vznešenosti, důstojnosti, spravedlnosti. Je to i barva Božího království. Oranžová je barvou symbolizující teplo, radost, energii, slávu, nádheru, pokrok, světlo. Je barvou zdraví, zralosti. Žlutá je barvou symbolizující zlato, světlo, slunce. Je barvou podzimu, zralosti. Působí jako materiální síla. Vyzařuje bez cíle na všechny strany. V křesťanském umění symbolizuje věčnost, ctnost, rozum, úctu, vznešenost, Boží světlo. Zlatá barva symbolizuje Boží přítomnost. Zelená je barvou symbolizující život, růst, vegetaci, rodící se sílu, rozkvět, čerstvost, pokoj, odpočinek, plodnost, naději, perspektivu, pasivitu. Zelená barva nic nežádá, nikam nesměřuje, je spokojená sama se sebou. Když se blíží ke žluté, stává se životní, mladou a radostnou. Když se blíží k modré, stává se přemýšlející. V křesťanském umění středověcí umělci často malovali kříž zelený jako znak znovuzrození, které přináší Kristus. Modrá je barvou symbolizující nebe, vzdálenost, vodu, a tedy průhlednost, čistotu, osvěžení, věrnost, stálost, chlad, tichost, vážnost, touhu. V křesťanském umění je barvou Boží moudrosti, Boží pravdy, Mariina pláště. Fialová je barvou symbolizující vznešenost, tajemství, delikátnost, vážnost, bohatství, okázalost, strach, smutek, nemoci, smrt. V křesťanském umění je barvou utrpení Krista. V liturgii symbolizuje přísnost, ducha pokání. Je to barva adventu a půstu. Černá je barvou symbolizující smutek, smrt, noc, tmu, chaos, přísnost. Je barvou smutku, pokory, tajemství a zla. Ale je i barvou slavnosti. Používá se jako podklad pro jiné barvy, aby vynikly. Šedá je barvou symbolizující beznaděj, vážnost, závažnost, strohost. 2 Bílá je barvou symbolizující světlo, čistotu, něhu, nevinnost, dokonalost, pokoj. Může vyvolávat představu absolutna, začátku, konce a jejich setkání. Je symbolem „duševna“ a „abstraktna“. Je používána v obrazech představujících narození, svatbu, iniciaci. V křesťanském umění je symbolem zmrtvýchvstání, duchovnosti. Andělé a svatí jsou oblečeni v bílé. Stejně tak novokřtěnci. Kristovo roucho v čase proměnění bylo bílé jako sníh. Bílé oblečení nevěsty a noviců představuje nevinnost a panenství. Hnědá je barvou symbolizující vážnost, serióznost, odpočinek, zem, lidské podmínky. 1.2.2 Linie – čáry Mezi „formálními prvky“ patří linie k těm nejdůležitějším. Ve výtvarném umění jsou chápány jako stopy po kreslicím nástroji. Jsou buď reálné, tedy skutečně vepsané do obrazu nebo optické. Ty jsou v představách člověka, jehož oko přechází z jednoho bodu na druhý. Liniemi anebo čárami jsou: horizontály, vertikály, diagonály, křivky a lomené čáry. Každá z těchto linií může vyjadřovat i svou symbolickou hodnotu. Pro čtení obrazu je velmi důležité poznávat tyto symbolické hodnoty. Horizontální linie Úlohou horizontální linie je rozdělovat, dělit obraz na rozdílné části. Např. horizontála často odděluje oblohu od země nebo oblohu od vody. U moře můžeme vnímat dvě nádherné linie. Jedna odděluje zem od vody a druhá vodu od oblohy. Horizontála je oporou vertikál. Horizontály vyjadřují: - pokoj, ticho, vyrovnanost, pohodu, dojem šířky, pokračování - smrt, odpočinek, pasivitu, nízkost, lásku Vertikální linie Úlohou vertikální linie je také dělit, oddělovat, prostor. Je to vztyčená linie, vsazuje se do horizontály, která jí slouží jako opora. Je možné také říci, že má za úkol zdvihat, anebo vyvolávat dojem hloubky. Čte se totiž zdola nahoru anebo shora dolů. Je to linie aktivní, má tendenci stoupat a překročit i samotný rám. Vyzývá vnímat i jiné skutečnosti. V konstrukci našich kostelů můžeme také pozorovat horizontály. Po vstupu do kostela upoutají náš pohled sloupy a potom se zdvihá zrak směrem ke klenbě symbolizující nebe. Náš pohled vystupuje k Bohu….“Svou duši pozvedám k Bohu…“ – duchovní výstup, duchovní nanebevstoupení. Vertikálu můžeme také číst shora dolů: „Bůh přichází k lidem“. Shora sestupuje Boží požehnání. Za vertikálu můžeme považovat i vzpřímené lidské tělo, které symbolizuje odchod, boj, touhu po setkání. Vertikály vyjadřují: - touhu, elán, výzvu, dynamismus, proudění, zrod, stoupání vzhůru - nadřazenost, nekompromisnost, nesmiřitelnost, tvrdost 3 Křivka Tato linie lahodí pohledu, neboť už nemá strohost předcházejících linií, je spíše měkká a zjemňující. Obrazy, které zachycují vodu, vlasy, cesty, hady, plameny, tancující děvčata i samotné lidské tělo, jsou přeplněné křivkami. V současné architektuře je křivka málo přítomná. Je to vidět i na našich sídlištích. Paneláky jsou tvořené horizontálními a vertikálními plochami, které působí stroze. Křivka je náročná na ztvárnění. Lidé se cítí lépe v architektuře přírody – plné křivek, které jsou liniemi něhy, jemnosti – než v architektuře našich sídlišť. Křivky vyjadřují: - otevřenost, přijetí, plnost, jemnost, fantazii, sen, představivost - podle formy hnutí – únik, nejistotu, uzavřenost, tajemnost Diagonála Diagonála rozděluje obraz napříč na trojúhelníky. Jsou to linie velmi dynamické, přivádějící oko do pohybu. Můžeme říci, že jsou všude, kde je pohyb. Pohled se pohybuje zleva doprava anebo zprava doleva, shora dolů anebo zdola nahoru. Podle toho, zda ve vztahu ke kontextu stoupají anebo klesají, vyvolávají dojem lehkosti anebo těžkosti. Často vnášejí do výtvarného projevu nepokoj. Diagonály vyjadřují: - odchod, pohyb, přemisťování, potřebu následovat - opozici, napadání, ztrátu rovnováhy Lomené čáry Lomené čáry dělí obraz na nepravidelné plochy. Jsou také dynamické, pohled se pohybuje různým směrem. Lomené čáry vyjadřují: - explozi, prasknutí, touhu žít, výbuch radosti, moc - boj, násilí, roztříštěnost, trápení, muka, krutost 1.2.3 Světlo a stín Světlo a stín patří mezi další „formální prvky“ obrazu. Světlo je především nástroj vnímání. „Stín skrývá, světlo odhaluje. Vědět, co odhalit a co skrýt a v jaké míře – na respektování této zásady závisí celá práce umělce.“ (Josef von Sternberg). Při pohledu na jakýkoliv obraz nebo fotografii můžeme říci, že neexistuje ani jeden obraz bez světla. Zdrojem je buď slunce, anebo umělé osvětlení. Vnímání světla a stínu Kdo mluví o světle, mluví o vztahu „světla a stínu“. Stín je nepřítomný – vše je ponořené do světla, které vychází ze slunce anebo z umělého osvětlení. Žádný kontrast, život je samá jasnost. Zdá se, že vše vychází z bytí, ze země. Často to můžeme pozorovat v některých filmech, kde věci anebo lidé září. Stín je přítomný – slouží k tomu, aby vytvořil reliéf, určitou plastičnost. Stín je přítomný jako znak 4 – znak času a hodiny, – znak smutku a smrti, – znak temných sil, – znak tajemství věcí a bytí. Stín je rozpínavý, dobyvačný – zabírá téměř celý obraz. Světlo se zdá být ohrožené, člověk se noří do tmy. Stín je ohrožený – světlo způsobuje jeho porážku a stává se vítězem. Můžeme to vidět na tváři člověka, který vystupuje ze stínu a tmy. Cítit se světlem Radost, něha, smích, uvolnění, pokoj - takovouto atmosféru způsobuje světlo jemné, všude rozšířené. Světlo šedého nebe, světlo tlumené clonou anebo nepřímé osvětlení. Napětí, dramatičnost, násilí - nešetrné světlo bez rozptylovacího stínidla, agresivní světlo, které přerušuje kontrastní osvětlení, vytvářející skvrny světla a stínu. Tajemství, romantická atmosféra - osvětlení na způsob Rembrandta – šerosvit. Umístění předmětu proti světlu. Jestliže fotografujeme objekty proti světlu, vytrháváme je z banálnosti a dáváme jim poetický výraz. Důraz není kladen na detaily, ale na formu anebo objem. Fantastičnost - osvětlení násilné až agresivní, zbavující předmět barvy, zbavující tvář člověka lidskosti. Takové světlo způsobuje odstranění materiálních věcí. Směr světla Zepředu – světlo dopadá na předmět, osvětluje ho a odhaluje našim očím. Způsobuje dojem plochého předmětu. Potlačuje reliéf. Z profilu – světlo přichází z jedné strany a druhou nechává ve tmě. Zezadu – světlo dopadá na předmět zezadu, stírá detaily, ale zvýrazňuje formu a obsah osob a věcí. Zdola – zdroj světla je umístěný níže, než je samotný předmět. Světlo vrhá dlouhé stíny směrem nahoru. Dochází k „znepokojení“, k dramatizaci, vytvářejí se fantastické, neskutečné tvary Shora – vytvářejí se dlouhé stíny, které zvětšují objem a snižují zřetelnost rysů Běžné, frontální osvětlení – světlo dopadá na předmět v úhlu okolo 45° a vytváří dokonalý dojem objemu a hloubky. Takovýto druh osvětlení se používá nejčastěji na zachycení tvaru modelu, vzhledu a fyziognomie světa. 1.2.4 Plochy vytvářené liniemi a jejich symbolika Kruh je jedno z nejrozšířenějších symbolických znamení. Obyčejně se staví do protikladu se čtvercem. Čára kruhu se sama vrací k sobě a všechny body na ní jsou stejně vzdáleny od středu; zde není nic před jiným nebo za jiným, takže zde máme nejjednodušší symbol všeho do sebe uzavřeného, neohraničeného, věčného. Proto je kruh symbolem jednoty, dokonalosti, absolutna a v souvislosti s tím také symbolem nebe a ducha v protikladu k zemi a hmotě. Jako nekonečná, k sobě se vracející čára, znamená čas také věčnost. Někdy dostává kosmický prakruh podobu hada, který se kouše do ocasu. V magických praktikách platí kruh jako prostředek chránící před zlými duchy. V křesťanské symbolice se někdy označují soustřednými kruhy různé hierarchické stupně duchových bytostí nebo jednotlivé stupně stvoření. Také Nejsvětější Trojice se symbolicky zobrazuje třemi vzájemně se protínajícími kruhy. Čtverec je symbolickým protikladem kruhu, na rozdíl od kruhu označuje pozemský a materiální svět. Kruh vyjadřuje Boha a nebe, čtverec zem a člověka. Proměna kruhu ve 5 čtverec se stejnou plochou vyjadřuje úsilí člověka změnit vlastní podstatu v podstatu božskou. Čtverec též symbolizuje čtyři světové strany. Trojúhelník je jeden z nejjednodušších geometrických symbolů. Je to dokonalý, nerozkládající se tvar, jeho tři strany jsou stejné. Rovnostranný trojúhelník představuje Boha a též harmonii. V křesťanství představuje Trojici a od 17. stol. se používá i v kombinaci s rukou, hlavou, okem nebo se jménem Boha. Mandorla – je svatozář ve tvaru mandle; je to eliptické orámování celé postavy ve zlatě nebo v duhových barvách. Má stejnou symboliku jako mandle, podle které má název. Křesťanští umělci ji dávají jen Božímu Synu, "jedinému pravému Slunci". Když se objevuje v mandorle také Madona, je to proto, že Kristus se stal člověkem v lůně Panny Marie, takže tato pocta patří spíše Dítěti, které Maria drží v rukou. Mandle je měkký plod nacházející se v tvrdé slupce. Symbolizuje ducha ukrytého v nějakém zevnějšku. Je symbolem Krista, protože jeho lidská přirozenost skrývá božskou. 1.3 Výklad obrazu K tomu, abychom obraz uměli správně číst, je důležité mít průvodce. Průvodce vede, usměrňuje a upozorňuje na věci, které bychom jinak přešli bez povšimnutí. Takovými průvodci mohou být lidé, ale i kvalitní literatura. Při vnímání obrazu je důležité nechat se vést těmito průvodci, ale nesmíme zapomenout na určitý prostor svobody. Existuje jednoduché pravidlo: „Když vnímáte něco určitým způsobem, věřte tomu bez ohledu na to, co říkají jiní. Jestliže nejste schopni vnímat, co se vám předkládá, nevěřte tomu.“ Každý má právo vnímat umělecké dílo ze svého úhlu pohledu a podle vlastní zkušenosti a zážitku a nepřijmout to, pro co se sám nerozhodl. Při vnímání uměleckého díla – obrazu se totiž promítá vlastní zkušenost a poznatky každého pozorovatele. Jelikož každý člověk má svou vlastní historii, svou vlastní zkušenost, působení obrazu bude na každého jiné. Každý pozorovatel bude v obraze odhalovat něco jiného z malířovy zakódované zkušenosti. Něco, co ho osloví. Může se dokonce stát, že příjemce dekóduje v uměleckém díle něco úplně jiného, než co tam zakódoval sám autor. 1.3.1 Základní etapy při rozboru obrazu S obrazem v katechezi můžeme pracovat různým způsobem. Můžeme ho použít pouze jako motivaci nebo skrze něj podávat informace anebo může obraz sloužit k meditaci. Při předávání informací, které se týkají pravd víry, je důležité zachovat určité etapy postupu při práci s obrazem. 1) Etapa přípravy – etapa uvolnění, vytvoření ticha. – krátké uvedení obrazu několika slovy: „Nyní se budeme dívat na mistrovské dílo. Hodně lidí se na něj chodí dívat do muzea. Jeho autorem je XY.“ – celkový pohled na obraz bez komentáře katechety i žáků. „To, co nyní mluví, je obraz sám.“ V této fázi necháme obraz působit na žáky. Můžeme použít meditativní hudbu, aby došlo k vytvoření určité atmosféry pro vnímání obrazu. Je potřebné dát pozor při výběru hudby. Mohla by totiž odvádět od tématu nebo evokovat jiné skutečnosti. 2) Etapa hlubšího proniknutí do obrazu – vždycky začínáme otázkou: „Co vidíme?“ – vyjmenováváme prvky obrazu, předměty, postavy, prostředí, všechny skutečnosti přítomné v obraze. 6 – hledáme linie, plochy, barvy, symboly… – jak obraz působí na naše smysly? – jaké emoce a pocity v nás vyvolává? 3) Etapa syntézy – jaké poselství můžeme z obrazu vyčíst? Připomíná mi to... Je to historie... – jaké poselství chtěl odevzdat sám autor? 4) Etapa aktualizace – jestliže pracujeme s obrazem zachycujícím např. biblickou scénu, můžeme hledat název pro obraz, pokud jsme to neučinili již při představování obrazu. – hledáme místo v Písmu svatém, které inspirovalo autora. – zajímavou prací může být vkládání slov, vět a výroků do úst postav zachycených na obraze. – můžeme tvořit jiný obraz se stejným námětem, ale s použitím jiné techniky (např. koláže). 1.4 Místo obrazu ve vyučovací hodině Hodina náboženství probíhá různým způsobem. Záleží na tom, o jakou třídu, školu, ale i skupinu jde. V zásadě by měla hodina náboženství obsahovat tyto části: vstup do tématu, rozbor a prohloubení, biblická fáze a aplikace. V každé z těchto částí je použití obrazu nejenom možné, ale je i velmi užitečné a může být velkou pomocí. 7 Jak lze obrazu použít si ukážeme na katechezi č. 16 „Ježíš uzdravuje“ z publikace „Rozsévač vyšel rozsévat“ od Jozefa Šelingy. 1) Vstup do vyučovací hodiny Pro tuto katechezi je nutné zamyšlení nad tématem: „Zlo, se kterým se člověk setkává a boj proti němu.“ Ke vzbuzení pozornosti žáků a zamyšlení nad tématem použijeme tento obrázek: 1. etapa: Co vidím? Kresba je vsazená do okrouhlého rámu, ve kterém vidíme obrysy světadílů. Ve středu je postava muže se skloněnou hlavou. Má chatrné oblečení a vedle sebe má položenou misku. 2. etapa: Co můžeme vyčíst z jeho nitra, z jeho psychiky? 8 Jeho výraz je velmi smutný. Utrpení je pro něho těžkým břemenem. Ještě ale není úplně na pokraji zoufalství. Projev touhy můžeme vidět v gestě pravé ruky… 3. etapa: Co může tato kresba symbolizovat? Autor chtěl vyjádřit, že naše země nosí kromě krásy i bídu. Muž je symbolem vší bídy a utrpení, s kterým se člověk může střetnout. Jaká jsou největší zla ve světě, která působí takový stav? Katecheta dále pokračuje podle biblického listu „Ježíš uzdravuje“. 2) Rozbor a prohloubení tématu Tato fáze hodiny má za cíl rozebrat téma a jít co nejhlouběji do problematiky. V našem případě by tato fáze mohla začít otázkou: Která zla existují ve světě a způsobují takový stav člověka, který je vidět na obrázku? Je to znovu obraz, který žákům pomáhá postupně si uvědomovat jednotlivá zla přítomná ve světě. Jmenujeme každé zlo a připojíme k němu krátký komentář. Např. ke zlu chudoba světa bychom mohli uvést následující komentář: „Francouzská televize představila svět jako jednu vesnici, která má tisíc obyvatel. Je to udivující, ale je to tak. Taková vesnice světa by potom měla 210 Evropanů, 85 Afričanů, 140 Američanů, 565 lidí z Asie a Oceánie. Z těchto tisíc obyvatel je 300 bílé pleti, 300 křesťanů, 700 neumí číst a 500 křičí „mám hlad“. 3) Biblická etapa hodiny Po uvědomění si zla, které působí na člověka, po živé diskusi a výměně názorů následuje fáze biblická, která by měla být těžištěm setkání. Samozřejmě, že v této etapě je text Písma svatého prvořadý, ale i ten může být vyjádřen formou kresby. Jde o zpřítomnění Ježíše, kterému žádné zlo není lhostejné. Během svého působení bojoval proti všem formám zla. Základem by mohl být text sv. Marka 1,29-39. Kresba v pracovním listu zachycuje událost uzdravení Šimonovy tchyně a též uzdravení, která vykonal v Galileji i na jiných místech a o kterých čteme v Písmu svatém. Kresby nechtějí být jen obrazovým vyjádřením zázraku, ale mohou být předmětem hlubšího uvažování, např.: Ježíš uzdravuje němého, slepého, chromého... V obrazném slova smyslu chce Ježíš i dnes realizovat stejná uzdravení. 4) Osobní aplikace Výklad předcházející části Písma vede žáky k tomu, aby vnímali Ježíšovy postoje. V této fázi půjde o to, aby se i oni sami snažili jednat podobně. Snahou katechety je vzbudit anebo podpořit určité rozhodnutí žáků odstraňovat formy zla v jejich prostředí. I tato fáze aplikace může být realizována kresbou. Např. vytvoříme kruh s nadpisem: Naše město (viz. bibl. list). Žáci uvažují o tom, s jakými formami zla se mohou ve městě setkat a jak by mohli proti němu bojovat. Anebo pohled žáků nasměrujeme na obraz realizovaný v druhé fázi a vedeme je k vyslovení krátkých modliteb, např. „Pane, v dnešní den tě zvlášť prosím za..., který propadl drogám; za..., který je nemocný; za..., který je obětí nehody. Ať je nemoc, nehoda nebo jiné neštěstí nevzdálí od tebe, ale naopak, ať objeví, že je miluješ.“ 1.5 Úloha obrazu v katechezi Probouzí zájem – motivuje Ti, kteří katechizují, z vlastní zkušenosti vědí, jak důležitý je vstup do hodiny. Správná motivace je začátkem úspěchu. Výborným pomocníkem pro dobrý začátek vyučovací hodiny je obraz. Jestliže chceme například hovořit s katechizovanými o smrti, můžeme jim ukázat 9 obraz, na kterém je zachycený pohřební obřad, pomník nebo hřbitov. Tím, že komentují obraz, velice často hovoří i o svých postojích a zkušenostech s touto realitou. Vychovává pohled Katechizovaní pracují tak, že poznávají to, co obraz skutečně zachycuje. Mezi sebou i spolu s katechetou si ověřují, zda je na obraze to, o čem hovoří. Podstatné je, aby každý vnímal i detaily nacházející se na obraze. Tak jako poslouchat ještě neznamená slyšet, ani dívat se ještě neznamená vidět. Vychovávat pohled dětí je velmi důležité. Učíme je vnímat zrakem realitu, s kterou se běžně v životě střetávají (radostné oči matky, starostlivou tvář otce, strach anebo obava přítele, utrpení bezdomovce…) Uvádí do modlitby Jsou obrazy, které vedou člověka ke vzpouře, jiné k pokoji. Jsou takové, které dovedou vzbudit pocit radosti, údivu anebo různé touhy. Jestliže je obraz silně symbolický, jeho pozorování může vést člověka k modlitbě, k meditaci a kontemplaci. Škola modlitby má proto v obraze výborného pomocníka. Katecheta ukazuje různé obrazy a motivuje děti k modlitbě. Dítě například vidí obraz s vojenskou technikou a modlí se např.: „Pane, dej, aby vojenské základny nemusely více existovat.“ Uvádí do styku s Bohem Biblické náměty tvoří jádro obrazů, které se používají v katechezi. Jde o obrazy zachycující události dějin spásy. Jestliže je používáme, tedy proto, aby se staly „spásonosnými“, aby tedy vedly žáky do vztahu s Bohem. Důležité je uvědomit si tuto skutečnost: „Písmo svaté není souhrn dějinných událostí zapsaných tak, jak se udály. Jsou to „památky“, tedy dějinné události pochopené a vyprávěné z hlediska smyslu, který mají pro spásu. Událost se stává radostnou zvěstí, jestliže v ní naslouchající objeví Boží úmysl, její spásonosný rozměr, tedy její smysl pro současného člověka. Člověk je pozvaný pozorovat událost a objevit v ní neviditelné. Právě proto každý obraz, který chce být spásonosný, jinými slovy, který chce uvést člověka do vztahu a styku s Bohem, nemůže být čistě popisný. Má být symbolický, tedy prostřednictvím znaků má uvést člověka do vztahu s vyšší, neviditelnou skutečností. Slouží jako vhodná pedagogická pomůcka Děti jsou velice často zvědavé. Mají radost z toho, že mohou něco nového poznat. Dívání se na obraz může napomáhat těmto důležitým skutečnostem: – děti mají poměrně malou slovní zásobu, proto komunikujeme-li s nimi pouze prostřednictvím mluveného nebo psaného slova, mají problém vstoupit do komunikace. Nemůžeme je tedy vždy obviňovat z pasivity. Obraz je jiný druh komunikace. Ulehčuje dětem vstoupit do dialogu, tedy projevovat se a vyjadřovat. Může žáky vést až k aktivnímu kladení otázek. – když jde o chování žáků v hodinách náboženství, katecheté se většinou setkávají s dvěma základními postoji. Na jedné straně je to velká pasivita. Na druhé straně však až neovládaná aktivita. Řešení nabízí aktivní pedagogika, jejímž cílem je povzbuzovat ty, kteří jsou pasivní, a aktivní správně usměrňovat. Právě obraz je pro takovou práci výborným prostředkem. – obraz zůstává v paměti o hodně déle než samotný text. Člověk si zapamatuje asi pouze 10% nebo 20% z toho, co slyšel. Ale 40% až 50% z toho, co slyšel a viděl. – samotný obraz pomáhá připomenout si text. Jestliže dětem přečteme nějakou událost z Písma svatého a po přečtení ji mají zopakovat, mnohem lehčeji tak učiní, měly-li možnost událost vnímat i vizuálně. 10 Umí posloužit jako kulisa Divadelní kulisy mají velký význam, neboť vytvářejí anebo dotvářejí atmosféru představení. V chrámech můžeme najít skleněné vitráže, symboly, obrazy. Jejich cílem není ani tak zachytit nějakou událost z Bible, z dějin Církve nebo ze života světce, ale prostřednictvím těchto děl tvůrci chtěli vytvořit atmosféru sakrálního prostředí. I v prostorách, kde katecheze probíhá, můžeme umístit plakát anebo jiný druh obrazu, který nevstupuje do katecheze, ale pomáhá k vytvoření potřebné atmosféry. S takovýmito dekorativními obrazy se setkáváme i v učebnicích náboženství. Jejich úlohou je pozvat, dodat chuť, provokovat k touze pracovat s knihou. 1.6 Druhy obrazu Obraz-reportáž Reportážní obraz zachycuje konkrétní událost, kterou pomáhá zpřítomňovat. Osoby a události jsou vsazené do přesného prostoru a času. Tato realita k nám přichází prostřednictvím očí fotografa. Reportážní obraz musí odpovídat na otázky: Kdo? Co? Kdy? Kdo je svědkem události? Pro koho? Protože pozorovatel není v čase a v prostoru určité události, umožňuje mu tuto realitu poznat svědek, který „viděl a slyšel“. Důvěřovat svědkovi je nezbytným prvkem v poslání, které plní reportážní obraz. Tato podmínka je nezbytná proto, aby byl obraz přijatý jako autentický. Ideogram Ideogram je obraz, který je speciálně vytvořený proto, aby vyjádřil určitou myšlenku. Myšlenka v ní hraje prvořadou úlohu. Narativní obraz Narativní obraz chce vyprávět nějakou událost anebo příběh. V něm vystupují osoby, které konají nějakou činnost v určitém čase a prostoru. Osoby, činnost, čas a místo jsou pro narativní obraz důležité skutečnosti. Samotný obraz není v přímém kontaktu s realitou. Je pouze její interpretací. Osoby, činnost, čas i prostor však nemusí být reálné. Z toho vyplývá, že kresba je lepším prostředkem než fotografie, protože zachycuje pouze prvky, které zajímají autora. Narativní obraz slouží k odevzdání určitého poselství prostřednictvím vyprávění. Za pomoci narativního obrazu vypravěč poukazuje na hodnoty určité skupiny (např. křesťanů), a to náznakovým způsobem anebo „přesvědčováním“, a vede posluchače k tomu, aby tyto hodnoty poznal, anebo jestliže je zná, aby si je oživil a ve větší míře se s nimi ztotožnil. Zprostředkování nějakého poselství prostřednictvím obrazu a určitého vyprávění předpokládá: - jednoho vypravěče, který se ztotožňuje s tím, co vypráví, a přizpůsobuje formu poselství svým posluchačům, - jednoho anebo víc posluchačů, kteří jsou „osloveni“ předkládaným poselstvím. To se děje tehdy, když se obraz a vyprávění spojí s jejich představami a umožňují jim nacházet novou životní zkušenost pro jejich další růst. Obraz se symbolickým kódováním Je to obraz, ve kterém je nahromaděno velké množství symbolických prvků. Obrazy se symbolickým kódováním se neredukují pouze na ikony, i když jsou jejich klasickým 11 příkladem. Jsou adresované určité skupině lidí (např. křesťanům) a komunikují jisté pravdy. Pozvat žáky ke čtení takových obrazů vyjadřuje jejich zájem porozumět křesťanské symbolice. Postup při rozboru obrazu se symbolickým kódováním: a) „občanský průkaz“ obrazu – určení autora, skupiny, doby, místa..., b) podrobné čtení obrazu – vyjmenování toho, co vidíme, c) označení prvků, které „říkají více, než pouze to, co můžeme vidět“. Při postupu hledáme odpovědi na otázku, jaký smysl dal autor jednotlivým prvkům i celému obrazu. Obraz-dokument Obraz-dokument (corpus delicti) slouží k podpoře slova, textu anebo jiného obrazu. Musí být proto provázený legendou (kdy, kde, kdo...). Při použití obrazu jako dokumentu je důležitý postup: označení, vytvoření hypotézy a její ověření pomocí konfrontace. Dekorativní obraz Dekorativní obraz slouží k vytvoření příjemného prostředí. V chrámech se používá k vytvoření sakrálního prostředí. Dekorativní obraz apeluje na grafické prvky, ale zároveň i na ty, které se používají v oblasti symboliky. I narativní obraz a obraz-dokument mohou sloužit jako dekorace. Vklad: vytváří klima, prostředí – zprostředkovává chuť vidět a číst, pracovat... Je jakoby vzduchem, který dýcháme. I když ne vždy si uvědomujeme, že je zde, přece je pro život nezbytný. Použití: je potřebné, aby animátoři skupin používali dekorativní prvky v prostorách, které se využívají k meditaci, při slavnostních shromážděních apod. Těmito prvky mohou být nástěnky, fresky, květy, osvětlení a malba anebo jiné techniky. 1.3 Ikony Řecké slovo ikona znamená obraz. Ikona je obraz, který vypovídá o tajemství Boha. Svým stylem malby a symboly barev nás chce do tohoto tajemství uvést. Ikony můžeme rozdělit do dvou kategorií: ikony jednotlivých osob a ikony skupin. Jako jednotlivé osobnosti jsou zobrazováni nejprve Kristus, Panna Maria anebo Jan Křtitel a různí jiní svatí. Mezi skupinové se řadí ikony několika svatých a ikony událostí. 1.3.1 Duchovní význam ikon Východ se dívá na ikony ze čtyř stanovisek: a) Svatost ikon Ikona je pro východního věřícího darem církve k získání náboženského poučení a nadpřirozené milosti. Nazírání ikon má svou podobnost s kontemplativním životem. Základní zásadou tohoto umění je vyjádřit ne slovy, ale v obrazech církevní učení tím, že jsou představeny jednotlivé události posvátných dějin a je možné zachytit nepochopitelná tajemství, která sama o sobě jsou mimo dosah lidského chápání. Ikony ukazují vnitřní smysl dějin, a to především lidem, kteří nedovedou číst. V prvních dobách je řeč ikon vyjádřena co nejjasněji, velmi střídmě, bez zbytečných podrobností. Pozdější ikony se stále více zaplňují různými detaily, které si vyžadovala zvídavost věřících a které umožňovala zvýšená technická schopnost malířů. 12 Milost, kterou ikona, často zázračná, ukazuje, přichází na přímluvu zobrazených svatých. Vzbuzuje ve věřících, kteří se před ní modlí, důvěru, že jejím prostřednictvím obdrží tu pomoc a ochranu, které mají pro sebe nebo pro druhé zapotřebí. Ikona je srovnávána s písemným Zjevením, a stejně jako Ono se považuje za náboženskou činnost, pocházející z Božské inspirace. Stejně jako v Písmu je i tady hlavním autorem Duch svatý, jemuž malíř propůjčuje jen své technické schopnosti. b) Ikona jako symbol Ikona se snaží vyjádřit city – vyvolává je nebo je vyjadřuje opisem, symbolem. Snaží se znázornit tři základní postoje člověka: – zachování rovnováhy – to je základní postoj – vzestupné symboly – vstávat, držet se zpříma, mít moc - symboly žezlo, meč, ležící pták vztyčený strom – symboly sestupné – strachu c) Zařazení ikon do liturgie Pro byzantského věřícího představuje chrám velkou ikonu, království nebeské na zemi, které rozdává náboženské poučení a milost Boží, vede lid do nebe a v liturgii poskytuje první příchuť nebe. V chrámech se nachází ikony Krista Pantokratora, Panny Marie, hierarchů a biskupů,a také scény z Nového a Starého zákona. Věřící, obklopeni těmito obrazy, tak snadněji zapomenou na světský hluk ulic za stěnami chrámu a pomocí liturgických zpěvů se ponořují při svých modlitbách do světa nadpřirozeného. d) Schválení úcty svatých obrazů Ikona se dostala poměrně pozdě do kultu církve. Souvisí to především s obrazoboreckou krizí. Církev ve středověku vedla dlouhý a krvavý zápas o to, zda je možné uctívat obrazy. Souvisí to se starozákonním zákazem proti modloslužbě a zobrazování. Až II. nicejský sněm rozhodl, že věřící mohou uctívat obrazy Krista, Panny Marie, andělů a svatých, protože se neklaní obrazu jako hmotnému předmětu, ale osobě na ní zobrazené. 1.3.2 Umělecký původ ikon Byzantské ikonografické umění nenavazuje na starokřesťanské umění, jaké můžeme najít na freskách v katakombách. Toto umění používalo především symboly přejaté z pohanských vzorů. Ikona však brzy upouští od hmotných a živočišných symbolů a přechází k zobrazování lidské podoby jako nejvznešenějšího Božího stvoření. Člověk je navíc obraz Boží a svým životem směřuje ke spasení. Takový spásonosný hlas musí být jasný. Odtud jasné tóny barev, žádné stíny ani mraky. Na ikoně není žádný zdroj světla, protože ona sama má vyzařovat světlo, stejně jako nic neosvětluje slunce. Ikona představuje svět zcela jiný než náš, a to prostor tajemný. Vytváří svůj svět nezávislý na podmínkách přírody. Vládne v něm jiná perspektiva než naše. Osvobozuje se od váhy, objemu a hmotnosti, jež brání cestě ke spasení. Těla jsou proniknuta paprsky zbožňující a duchovní energie, jež se má zprostředkovat tomu, kdo ikony uctívá. 1.3.3 Estetický aspekt ikony Studium východní křesťanské ikonografie je stále ještě ve vývoji. Rozlišuje ikony jedné, dvou nebo tří osob. Dále se rozlišují ikony skupiny svatých, určité oblasti nebo určitého kláštera. Největší obdiv vzbuzují ikony Páně, Panny Marie a svatých, a to pro svůj vzhled, který je prostoupený hlubokou lidskostí. To se odráží zvláště v jejich pronikavém pohledu, obráceném, stejně jako celá tvář, obyčejně k věřícímu, kterého tím vybízí k odpovědi, jež spočívá ve zbožné, vroucí modlitbě, v meditaci nad zobrazeným svatým nebo jiným tajemstvím, protože sama ikona, vytvořená pod vlivem Ducha svatého není pouhou ilustrací, nýbrž hlubokou meditací nad tím, co zobrazuje. 13 Styl Staré ikony mohou na první pohled budit dojem jakési deformace, přitom jim však nechybí určitá harmonie, jež z nich dělá skutečné umělecké dílo. Můžeme to vysvětlit tím, že byzantské umění opustilo plasticitu a staré kánony krásy klasického umění řeckého a římského a rozměry lidského těla jsou pozměněny tak, aby mu dodávaly duchovnější vzhled (protáhlé figury, malé hlavy, zkroucená těla). Aby zdůraznili dojem prostoru mimo tento svět, užívali zvrácené perspektivy, kde důležitější osoby, i když postavené v pozadí, jsou větší než ostatní a budovy se zdají být v neúměrném postavení. A protože ikona se chce vyjadřovat nadpřirozenou mluvou, její symbolika je vyjádřena zvláštními prostředky. Barvy mají svůj zvláštní symbolický význam a hory, budovy, rostliny a mnohdy i zvířata dostávají schematické, nepřirozené, až geometrické tvary, které zprostředkovávají smysl nekonečna. Symbolika barev Bílá jasná barva symbolizuje světlo, a tím také čistotu. Z nepochopitelných důvodů je symbolem duševní čistoty i barva fialová, která je jinak výrazem královské hodnosti. Barva černá naopak znázorňuje mystickou hloubku nebo utrpení. Modrá má dva odstíny, z nichž ten sytý, (jako opak horečné činnosti červené), znázorňuje chlad či svěžest, a proto i panenství s jeho jasností a průhledností. Azurová modř objevující se na nebi jako by vyzývala a přitahovala stejně jako záblesky nebeského světla. Barva červená, barva slunce při západu, jehož paprsky prorážejí atmosféru, představuje energickou činnost až k horlivosti a ohnivému zápalu mystické podstaty. Zeleň je barvou neutrální, klidnou, vzorem naděje a odpočinku. Ostrá žlutá představuje Boží slávu a jas. Zlato jako záblesk nebeského světla má transcendentální až abstraktní rozměr, který nahrazuje náš obyčejný třetí rozměr. Není tak oživená jako ostatní barvy a symbolizuje vyšší svět, Boží milost a moc. Používá se zvláště na roucha Spasitele. Veškerá tato symbolika vyjádřená technikou malby, užíváním zlatých a modrých pozadí, která uvádějí do prostředí nebeského, ale především nedostatek třetího rozměru, stínů nebo mraků, svědčí o pronikání světa nadpřirozeného, jehož je svět pouhým stínem. Tento svět je obýván Bohem, mocnými tvory, anděly, dokonalými lidmi, jimiž jsou svatí, biblickými událostmi, jež nám zprostředkují spásu a životy svatých, jež dokládají jejich velikost. 2. Vytváření obrazu V této části se nebudeme zabývat výtvarnými metodami, které byly představeny ve skriptu Katechetické metody IV., ale ukážeme zde jiné možnosti, jak obrazy vytvářet. 2.1 Flanelogram (flanelograf) Metoda flanelogramu je založená na přilnavosti látek a jako základní podložka slouží látka flanel, vhodně uchycená např. na dva pruhy dřeva s háčkem, který lze zavěsit na tabuli. Biblické starozákonní příběhy můžeme vyprávět pomocí obrázků, které pokládáme na zavěšenou flanelovou látku. Obrázky namalujeme a vystřihneme z papíru. Z rubové strany nalepíme kousek skelného papíru. Velice kvalitní flanelografy Betty Lukens,barevně tištěné na tenké plstě, nabízí křesťanská organizace Samuel (www.samuelcz.com). Velký soubor obsahuje 182 biblických lekcí. Malý soubor obsahuje totéž, co velký soubor, liší se pouze výškou postav (přibližně 16 cm) a přiměřeně tomu i velikostí ostatních obrázků a pozadí. Organizace má v nabídce i barevné flanelové knížky s biblickými příběhy. 2.1.2 Látková skládanka 14 Soubor se skládá z geometrických tvarů pěti základních barev, ze kterých se dají jednoduše skládat postavy a dekorace k různým biblickým textům. Základním materiálem pro výrobu těchto tvarů je látka flauš, který má tu přednost, že je velice příjemný na dotek a je dostatečně přilnavý. S jedním souborem doporučujeme pracovat ve skupině nejvýše pěti dětí. Soubor můžeme použít v hodinách, kdy se pracuje s biblickým textem. Děti mohou látkovým souborem ztvárnit podstatnou myšlenku z biblického příběhu nebo to, co je nejvíce zaujalo. Mladší děti vymodelují situaci názorně a konkrétně, starší děti můžeme vést k symbolickému vyjádření podstaty příběhu. Můžeme také během vyprávění příběhu, buď sami nebo za pomoci dětí, skládat danou biblickou scénu, popř. ji obměňovat podle probíhajícího děje. Mimo již zmíněný flanelogram můžeme jako podložku zvolit jakoukoliv jednobarevnou plochu (lavici, koberec, šátek). Pozn.: Praktické příklady práce s látkovou skládankou lze obdržet na KKC Olomouc nebo ve starších číslech Katechetických listů a to v roč.2000/01 v číslech 3,4,5 a v roč. 2001/02 v číslech 7,8,9. 2.2 Výkladový materiál Zatímco látková skládanka je poměrně jednoduchá a také naučit se s ní pracovat není složité, výkladový materiál obsahuje již mnohem více prvků a také možností, jak s ním pracovat. Používáme ho pro tvořivé znázornění světa, který okolo sebe vnímáme, i biblických textů. Snažíme se najít podstatu, kterou vyjadřujeme symbolicky. Tím dostanou obrazy všeobecnou platnost, nezávislou na historickém čase. Poznání spočívá ve vidění očima, rozumem a srdcem. Naše poznání postupuje: - od viditelného k neviditelnému - od vnějšímu k vnitřnímu - od materiálního k duchovnímu V dětech je tedy potřeba rozvíjet: - asociativní myšlení a rozvíjení představivosti - chápání symbolů a znamení - schopnost vyjádřit navenek to, co v nitru prožíváme (řečí, pohybem, tvořivým ztvárněním) - najít v události či v textu podstatu - pěstování vztahů - starostlivost, opatrnost, něžnost, pozorné zacházení s věcmi, přírodou a lidmi - vážit si života a všeho živého - pravdivost, pravdomluvnost, přímost a upřímnost - poslušnost vůči tomu, co má smysl 2.2.1 Výběr materiálu Kritériem pro výběr výkladového materiálu je přirozenost, tj. předměty z přírody a přírodního materiálu (šišky, bukvice, žaludy, mušle, kamínky, semínka aj.), materiál musí být kvalitní a kvalitně zpracovaný, jednoduše krásný. Naší úlohou je vzbudit k těmto věcem vztah, vzbudit o ně zájem. Výkladový materiál má převážně okrouhlé formy. Kruhy, kola, koule anebo alespoň hladce opracovaný povrch. S dětmi (a s psychicky nemocnými lidmi v každém věku) hodně pracujeme s hlínou (malé děti nejprve plastelína a modurit), Další důležitou skutečností při výběru materiálu je barva. Šišky, mušle, kamínky, dřevo, mají svou přirozenou barvu. I většina vykládacího materiálu je z přírodního dřeva. Je to tzv. pedagogický materiál. K tomu máme i umělé, hladké a barevné kamínky, dřevěné perličky nejen v různých barvách, ale i tvarech. Do světa barev patří i textilie. Základem jsou 15 barevné šátky. Do materiálu počítáme i barevné provázky.Když nemáme textilie, použijeme papírové ubrusy a ubrousky. Potřebujeme bílé, ale i barevné výkresy, a z nich nastříhaná kola, srdce, ovály a čtverce, kosočtverce a obdélníky. Hodnotný materiál potřebuje i hodnotné „nádoby“, ve kterých ho uchováváme. Nejvhodnější jsou ze dřeva a košíkoviny nebo keramické a skleněné a jen v krajním případě nádoby z umělé hmoty. 2.2.2 Profesionální sada Profesionální sada výkladového materiálu může obsahovat: - velké gymnastické kruhy („hula – hop“), - dřevěné kolečka a kroužky, kotouče v různé velikosti, - dřevěné paličky různé velikosti, drsnosti a barvy, - dřevěné „perličky“ různých forem a barev, - malá dřívka (zápalky bez hlavičky), - barevné tyčinky, - dřevěné kolíčky na věšení prádla, - ovální i okrouhlé kruhy i jiné formy z barevného papíru, - semena slunečnic, dýní, jablk apod., - ořechové skořápky a popř. i ořechy, oříšky, tvrdé plody, - kaštany, šišky, žaludy, bukvice, - mušle, - kamínky (oblé, hladké), - velké i menší kameny, - barevné (umělé) kamínky ze skla či umělé hmoty, - barevné textilie různých tvarů, - provázky, motouzy, švihadla, a vlněná klubíčka ve více barvách, - košíky pro uchování a rozdělování materiálu, - stavebnicové kostky a malé cihličky vypálené z hlíny (pro malé děti). Pozn.:kurzívou označené věci jsou součásti výkladového materiálu, který již lze zakoupit. 2.2.3 Tvorba obrazů pomocí výkladového materiálu I když si děti s novým materiálem umí poradit, přece začínáme tak, jako kdyby ho neznaly. Děti vědomě vytvářejí obraz k danému tématu. Pracují v kruhu. Jednotlivě nebo častěji ve skupinkách vytvářejí jednotlivé části mozaiky (vlastní symbolické výpovědi k tématu), ze kterých se celý obraz skládá. I když pracují individuálně, má to vždy vztah k celku, jediné, velké společné práci. Vrcholem je vytvoření jednoho společného obrazu, což vyžaduje plán, dohodu. Vytvořit dobrý společný obraz je možné až po mnohých zkušenostech, např. na konci školního roku. Materiál rozložíme v místnosti. Zprvu začínáme jen s jedním druhem výkladového materiálu, později s více druhy (platí zde pedagogická zásada – od jednoduchého ke složitějšímu). Učitel - katecheta nechá děti samostatně tvořit. Prochází mezi nimi a vytváří pozitivní atmosféru. Děti může během práce usměrnit, aby se držely zadaného tématu. Starší děti nebo dospělí mají větší volnost a používají více druhů materiálu při tvorbě obrazu. Je vhodné práci podbarvit jemnou hudbou. Vytvořené dílčí obrazy nerozebíráme hned. Necháme čas pro tiché pozorování, abychom mohli obrazy vstřebat. Nejprve se k obrazu vyjadřují ostatní účastníci ("Co vidím?"), potom teprve autor připojí své myšlenky. Nakonec obrátíme pozornost k celému společnému obrazu a jeho výpovědi. 16 Každý obraz poukazuje na svět, který člověk vidí, a je zároveň výrazem jeho vnitřního života a životních zkušeností. Bůh, který stvořil tento svět a se kterým spolupracujeme, nás vede k sobě a učí nás postupně objevovat jeho vnitřní krásu. Naší odpovědí je spontánní modlitba, která tryská z našeho srdce a prohlubuje náš vztah ke Stvořiteli, našemu Otci. Příklady: - Ztvárněte pomocí výkladového materiálu jednotlivé články víry (Věřím v Boha). - Vytvořte obraz Eucharistie, na které jste účastni. - Letnice - seslání Ducha svatého. - Vytvořte jednotlivá tajemství růžence. - Pomocí výkladového materiálu vytvořte obraz Emauzských učedníků podle následujících etap: 1. Prázdný hrob. (Pána Ježíše ukřižovali a pochovali. Ježíš vstal, hrob našly ženy prázdný. Je neděle, první den týdne.) 2. Dva na cestě. (Dva Ježíšovi učedníci odcházejí plní smutku a zklamání, že Ježíš se světu neukázal jako jeho Pán, který zničí všechny nepřátele a přemůže zlo.) 3. Tři na cestě. (Na cestě se k nim přidává neznámý člověk a dává se s nimi do rozhovoru. Ukáže se, že zná Písmo nazpaměť a umí ho i vysvětlit.) 4. Došli do Emauz. (Zvou cizince, aby šel s nimi na večeři. Cizinec přijímá pozvání. Ve chvíli, kdy u stolu láme chléb a podává jim ho přesně tak, jako to dělal Ježíš, pochopí, že je to On sám.) 5. Ježíš jim zmizel z očí. (Zmrtvýchvstalý Ježíš je jiný. A nedá se připoutat. To nevadí. Hlavně, že žije a oni ho směli vidět! Vždyť ženy viděly jen prázdný hrob, ale oni viděli Ježíše!) 6. Plni radosti nesou zvěst apoštolům do Jeruzaléma. (Všem vyprávěli, co zažili.) Použitá a doporučená literatura: PLEŠKOVÁ, E. Panna Mária v katechéze. PLEŠKOVÁ, E. Teória katechetickej metodiky. Bolligen, 1990. PLEŠKOVÁ, E. Vykládací materiál a jeho použitie při vyučovaní naboženstva. PLEŠKOVÁ, E. Vzťah k Ježíšovi. Bolligen, 1996. ŠELINGA, J. Obraz a jeho úloha v katechéze. Nitra, 1998. TROCHTOVÁ, L. Úvod do didaktiky. Olomouc, 2002. 17
Podobné dokumenty
příručce - Využití křesťanského dědictví ve výuce
kterých je postavena naše civilizace. Tyto svátky také stále znovuvyprávějí příběhy,
které korespondují se životem každého člověka. V nich mohou lidé hledat poselství
o naplňování lidství ve svém ž...
Červen - Nedělní listy
Pro někoho jako jsem já, zlomeného
a zdrceného hříchem a hanbou, není jen
dobrou volbou. On je jediným možným
Zachráncem. Hnaná a svévolná. Myslela
jsem si, že jsem zapálená, ale před tímto
vel...
2/2007 - Apoštol Božího Milosrdenství
Je vidět, že od pravěku platí zásada: kde jsou lidé, tam jsou také problémy. A pokud jsme
věřící a věříme učení Církve o prvním hříchu, který pokazil člověka, tak se není čemu divit.
Všichni jsme „...