Svatoprokopské ruchadlo - Březen 2007

Svatoprokopské
ruchadlo 30
časopis pro celou (farní) rodinu
B Ř E Z E N 2007
MŮJ BOŽE, TYS MĚ LÁSKOU PORANIL
PAUL VERLAINE
Můj Bože, tys mě láskou poranil,
Rána se po úderu dosud chvěje
Můj Bože, tys mě láskou poranil.
Zde jsou mé nohy, bídné poutnice,
Teď touží běžet, kam tvá milost volá,
Zde jsou mé nohy, bídné poutnice.
Můj Bože, tys mě bázní zasáhl,
Blesk posud žhne a hřmění nepřestává,
Můj Bože, tys mě bázní zasáhl.
Zde je můj hlas, nevrlý, prolhaný,
Aby si vyčítal a prosil o pokání,
Zde je můj hlas, nevrlý, prolhaný.
Můj Bože, vím, že vše je bez ceny
A jenom sláva tvá mě prostupuje,
Můj Bože, vím, že vše je bez ceny.
Zde jsou mé oči, světla omylů,
Kéž zhasí je mé modlitby a slzy,
Zde jsou mé oči, světla omylů.
Mou duši do vln svého Vína vnoř,
Chléb z tvého stolu kéž mi život dává,
Mou duši do vln svého Vína vnoř.
Běda, můj Bože, který odpouštíš,
Má nevděčnost je jak bezedná studna,
Běda, můj Bože, který odpouštíš.
Zde je má krev, kterou jsem neprolil
A tělo mé, nehodné utrpení,
Zde je má krev, kterou jsem neprolil.
Ty Bože hrůzy, Bože svatosti,
Běda! Jsou temnou propastí mé viny,
Ty Bože hrůzy, Bože svatosti.
Zde je mé čelo, jež se smí jen rdít,
Učiň je podnoží svých božských nohou,
Zde je mé čelo, jež se smí jen rdít.
Ty Bože míru, štěstí, radosti,
Všechnu mou nemohoucnost, všechnu
úzkost,
Ty Bože míru, štěstí, radosti.
Zde jsou mé ruce, práci nezvyklé,
Vlož do nich kadidlo a žhavé uhlí,
Zde jsou mé ruce, práci nezvyklé.
Zde je mé srdce, tlouklo nadarmo,
Ať chvěje se mukami Kalvárie,
Zde je mé srdce, tlouklo nadarmo.
To všechno dobře znáš, to vše, to vše,
Vždyť není větší ubožák v mé době,
To všechno dobře znáš, to vše, to vše
Ale co mám, můj Bože, to dám tobě.
Na úvod
Hurá, dostal jsem dopis!!! Ne že bych dopisy nedostával, ale
tento byl jiný. Proto jsem z něho měl velkou radost. Nebyl to dopis
úřední, ale ani osobní. Byl to dopis s otázkami pro naše Ruchadlo,
tedy zvláštní druh dopisu, který lze zařadit mezi rarity či „chráněné
druhy“. Jeho objevení se je snad příslibem, že nebude poslední, a že
přijdou další, a to nejen s otázkami, ale také s názory a svědectvími o
vašich křesťanských zkušenostech.
Na hlavní otázku dopisu odpovídá v rubrice „Ožehavé
otázky“, která bude mít doufám pokračování v dalších číslech
Ruchadla (ale to záleží na vás!), Karel Skočovský. Je to „mladý
svobodný muž bez kněžského svěcení“, přesně tak, tak jak si to
tazatel přál, ale zároveň také odborník na tuto problematiku, neboť
se studijně a publikačně zabývá „teologií těla“ papeže Jana Pavla II.
Věřím, že jeho odpověď bude zároveň odpovědí dalším mladým
lidem s podobnými otázkami.
Dopis měl však ještě „podotázku“, na kterou odpovím zde.
Tomáš se ptá, zda může ministrovat, když nechodí ke zpovědi.
V krátkosti lze odpovědět – za určitých podmínek ano. Ale je dobré
se ještě trochu nad otázkou zamyslet. Kdo je to ministrant?
V dokumentu Redemptoris sacramentum je řečeno: „Je vhodné, když
zůstane zachován známý zvyk, kdy chlapci, kteří jsou obvykle
jmenováni ministranty, jsou přítomni a podle způsobu akolytů
pomáhají u oltáře. Má se jim dostat odpovídající náležité katecheze o
jejich úloze. Nesmí se zapomenout, že z těchto chlapců v průběhu
staletí vyrostl velký zástup duchovních služebníků Církve.“
Ministrant by tedy měl být nějak jmenován, tedy určen nebo
přijat knězem. Je samozřejmé, že to je pokřtěný katolík Nepokřtění
(ani katechumeni) nemohou během mše vykonávat žádné služby,
protože teprve křest začleňuje člověka do společenství církve.
Ministranti vykonávají vlastně službu akolytů. To je zvláštní služba akolyta je „víc“ než „obyčejný ministrant“- ke které je třeba řádné
přípravy a pověření. Akolytát byl dříve počítán mezi tzv. „nižší
svěcení“. Ministranti by tedy měli svým životem vydávat dobré
svědectví o své víře.
Ministrant při mši je velmi blízko eucharistického Ježíše,
dotýká se posvátných nádob a jiných předmětů, drží misál, je
podobně jako kněz všem na očích… Nejenom jeho chování u oltáře,
ale celý jeho život by měl svědčit o vřelé lásce k Ježíši Kristu. A co
nejlépe svědčí o naší lásce k Pánu, než naše pokání? Všichni jsme
hříšníci, ale ten, kdo často své hříchy vyznává Pánu ve svátosti
smíření, dostává sílu s hříchem bojovat a růst ve víře a lásce. Když
chodíme pravidelně ke zpovědi, a nejsme si jinak vědomi těžkého
hříchu, můžeme také pravidelně přijímat eucharistického Ježíše a tak
se otvírat Jeho lásce a tuto lásku pak předávat dále. Pokud se
pravidelně nezpovídáme, naše víra a láska chladne, stáváme se
vlažní…
Nevím, proč Tomáš nechodí ke zpovědi. Nevím a nechápu,
proč také někteří jiní věřící, i někteří z těch, kteří pravidelně chodí na
nedělní mši, netouží po Ježíšově odpuštění a uzdravení. Každý
katolík má povinnost aspoň jednou v roce se vyzpovídat a přijat
Eucharistii. Ovšem pokud si budeme jen „plnit povinnost“, pak asi
naše láska k Pánu Ježíši nebude příliš vroucí. Představte si dva
zamilované, kteří spolu jen
jednou
za
čas
„z
povinnosti“ hovoří nebo
jdou na rande. Absurdní,
ne? Přece tito lidé chtějí
být spolu, pokud by to bylo
možné, stále. Takovou
lásku máme mít k Pánu.
On je s námi stále a stále se
nám
nabízí.
Chce,
abychom Ho stále (nejlépe
při každé mši sv.) přijímali
a stále Mu říkali o svých
hříších
a
slabostech
(každodenní
zpytování
svědomí a měsíční svátost
smíření) a nechali se Jím
uzdravovat.
4
Tedy, kdo „nechodí ke zpovědi“, může (a měl by) klidně
„začít chodit“. Je tu jen jedna výjimka. Pokud člověk trvale žije ve
stavu těžkého hříchu (nejčastěji se to týká rozvedených a znovu
civilně oddaných), pak sice ke zpovědi může jít, ale pokud nemůže
změnit svůj život, tak nemůže dostat rozhřešení. Nemůže tedy také
přijímat Eucharistii. Ale i tyto lidi Pán miluje a nabízí jim odpuštění
a řešení jejich situace, i když to řešení může přijít až později. Pokud
budou žít v pokání, tak jim jistě neodepře své milosrdenství.
Kéž tato doba postní je pro nás všechny pobídkou k pokání a
kéž všichni s důvěrou ve svátosti smíření složíme své hříchy a
břemena na Ježíšova zbičovaná ramena a tak budeme moci přijat
Jeho Tělo a Krev.
o. František OSBM
Úmysly apoštolátu modlitby na březen
1. Abychom pozorněji naslouchali Božímu slovu, o něm
uvažovali, je milovali a prožívali.
Učení církve vychází z Písma a Tradice. Sv. Jeroným hlásal,
že „neznalost Písma je neznalost Krista“. Jít cestou evangelia
znamená jít cestou lásky. Ta dokáže proměnit myšlení a jednání
člověka k dobrému. Jan Pavel II. nás neustále nabádal, abychom měli
především velké srdce, a tak se stali nástroji v Božích rukou. Pak
budeme schopni o Lásce svědčit a předávat ji dál. (1 Kor 9,16: „Že
hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako
povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal.“)
2. Aby se ti, kdo jsou zodpovědni za mladé církve, pečlivě starali
o přípravu laiků ke službě evangelia.
V mnohých misijních krajinách je nedostatek kněží. Bez laiků
a jejich evangelizační a katechetické služby zde jen těžko může
církev růst a rozvíjet se. Melský biskup Luis del Castillo Estrada
např. řekl, že v Uruguayi je dnes úloha laiků klíčová. V hlásání
evangelia jsou důležitá hlavně oni. Země má dlouhou historii
klerikalismu a kněží je nedostatek. Ve venkovských oblastech laici
5
vedou bohoslužby slova, vyučují náboženství a vystupují v rozhlase.
Dále také katechizují rodiče před křtem jejich dětí.
Nejde o to, aby laici zastoupili kněze v jejich nezastupitelné
úloze slavit eucharistii a udílet další svátosti. Mají být tak
zformováni, aby v čase nepřítomnosti kněze vedli ostatní ke Kristu a
připravili je na přijetí dalších svátostí. Na tichomořském souostroví
Kiribati křesťané čekali několik let na příjezd kněží. Laickými
evangelisty byli katechizováni, křtěni a stále povzbuzováni k živé
víře a očekávání na svátostného Ježíše Krista. Když po několika
letech připlul kněz, celé společenství ho slavnostně vítalo a
s radostnou a živou vírou pak slavili mši sv.
3. Aby užívání internetu vedlo k duchovnímu rozvoji.
(Z vyjádření papežské rady pro hromadné sdělovací
prostředky, Vatikán 22.2.2002 –zkráceno.)
Mezi specifické problémy, které internet vytváří, patří
webové stránky, které očerňováním hanobí a napadají náboženské a
etnické skupiny. Katolická církev je terčem některých z nich.
Podobně jako pornografie a násilí ve sdělovacích prostředcích jsou
tyto internetové stránky projevem nejtemnější dimenze lidské
přirozenosti zasažené hříchem. Přestože respektování svobody
projevu může do jisté míry vyžadovat toleranci dokonce i vůči
nepřátelským hlasům, měla by autocenzura, a je-li třeba i zásah
veřejné autority, stanovit a položit rozumné hranice tomu, co lze říci.
K přinejmenším chaotickým situacím dochází v případě, kdy
není odlišeno autentické stanovisko církve od výstředních naukových
interpretací, přepjatého praktikování zbožnosti a ideologických
prohlášení, která si přisvojují nálepku “katolický“.
Je důležité, aby lidé ve všech církevních oblastech užívali
internet tvůrčím způsobem a dostáli tak vlastní odpovědnosti a
rozvíjeli církevní působení. Je nepřípustné ustoupit do pozadí ze
strachu před technologií nebo z jiného důvodu, především vezmemeli v úvahu řadu pozitivních možností, které internet nabízí. Metody
pro usnadnění komunikace a dialogu mezi jejími členy mohou posílit
pouto jednoty. Bezprostřední přístup k informacím umožňuje církvi
prohloubit dialog s dnešním světem.
6
Internet je otevřená brána do fascinujícího a vzrušujícího
světa s velikým formačním vlivem. Ne všechno, co existuje za touto
bránou, je zdravé, jisté a pravdivé. Povinností lidí je užívat internet
správně s ohledem na sebe, přátele, pastýře církve a v neposlední
řadě z poslušnosti k Bohu.
Rozbor úmyslů: V. Kekulová a o. František
!!!!Ožehavé otázky!!!!
Proč Bůh zakazuje sex před svatbou?
„Chtěli jsme se zeptat, proč Bůh zakazuje sex před svatbou?
Náš učitel říká, že je to základní fyzická potřeba. Byli bychom
nejradši, kdyby nám odpověděl někdo, kdo nemá kněžské svěcení a je
svobodný.“ Tomáš a spol.
Milý Tomáši a spol.
Jako svobodný mladý muž bez kněžského svěcení se Ti
pokusím odpovědět. Otázka, kterou kladeš, je velmi důležitá. Týká se
totiž celého Božího plánu s lidskou sexualitou.
Proč Bůh zakazuje sex před svatbou? První odpověď jde
přímo k jádru věci: Protože nás miluje. Bůh stvořil nás, naše tělo,
naši sexualitu i manželství. Sexualita a manželství jsou tedy skvělé
Boží dary, se kterými má Bůh svůj plán. Pokud Bůh něco označuje
za zlo a hřích (jako například předmanželský sex, pornografii a
podobně), nedělá to proto, že by nám chtěl odpírat něco, na co máme
nárok, ale proto, aby nás chránil před zlem a přivedl nás k sobě.
Přijetí Boží vůle v oblasti sexuality je pak projevem naší důvěry
k němu. Skutečně věříme, že je Bůh nekonečně dobrý, milující Otec?
Byl ochoten bez nejmenšího zaváhání za nás obětovat vlastního syna.
Potřebujeme ještě nějaké další důkazy?
ALE, můžeš říci, jak můžeme s jistotou vědět, že Bůh
skutečně považuje předmanželský sex a jiné projevy sexuální
nečistoty za zlo? Jak Bůh nám lidem sděluje svůj plán se sexualitou?
7
Známe 3 hlavní způsoby: skrze Písmo svaté, skrze posvátnou tradici
církve a skrze učitelský úřad církve (tj. skrze shromáždění biskupů
v čele s papežem).
(1.) Písmo na mnoha místech používá pro sexuální nečistotu
(včetně předmanželského sexu) pojem smilstvo. A dává jednoznačně,
často pro naše uši tvrdými slovy, najevo, že smilstvo narušuje vztah
mezi člověkem a Bohem. Píše o tom například sv. Pavel v Prvním
listě Korinťanům:
„Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk
dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší
proti vlastnímu tělu. Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha
svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami
sobě!“ (6,18-19) Všimni si závěrečné věty: „Nepatříte sami sobě!“
Se svým tělem si nemůžu dělat, co chci, protože moje tělo patří
tomu, kdo ho stvořil a který s ním má svůj plán: „Tělo (…) není pro
smilstvo, nýbrž pro Pána“ (6,13). A svatý Pavel pokračuje: „Proto
svým tělem oslavujte Boha“ (6,20). Z toho plyne, že to, co se svým
tělem dělám, nemá být smilstvo, ale oslava Boha, bohoslužba.
Sexualita může Boha oslavovat pouze a jenom v manželství: „Abyste
se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého
muže“ (7,2).
(2.) Tradice církve jednohlasně smilstvo odsuzuje.
Nenajdeme jediného církevního otce či učitele církve, který by tvrdil,
že předmanželský sex je „v pohodě“.
(3.) Naprosto stejně pak hovoří i papežové, koncily a konečně
i náš nový Katechismus. Stačí si přečíst články č. 2353 a 2390 (moc
doporučuju si to najít).
Z výše uvedeného plyne, že máme naprostou jistotu, že
odsouzení předmanželského sexu je výrazem Boží vůle. Pokud
věříme, že Bůh je dobrý, mělo by nám to k vysvětlení stačit.
ALE, můžeš říci, já bych rád slyšel důvody, PROČ je
předmanželský sex špatný. Máš pravdu. Znát důvody tohoto učení je
důležité: pomáhá nám to v dobách zkoušek a můžeme také učení
církve učit druhé a obhájit ho před jinými. Tyto důvody jsou
závažné.
8
Naše víra má tu vlastnost, že v ní „všechno souvisí se vším“.
Bylo by tedy třeba vysvětlit řadu předpokladů, na nichž učení církve
o sexualitě a manželství stojí. Teď na to není místo. Rád bych Ti ale
doporučil pár knížek, které by Ti mohly pomoci všechno hlouběji
pochopit: Christopher West: Teologie těla pro začátečníky (stojí
opravdu za přečtení), Jan Balík: Máš na víc, Joshua Harris: Ani ň. A
to by pro začátek stačilo :o) Teď se pokusím ve stručnosti shrnout
důvody, proč je předmanželský sex špatný.
Vlastně nejdřív musíme zjistit, proč vlastně existuje sexualita
a manželství. Manželství Bůh stvořil proto, aby s ním mohli lidé
spolupracovat na předávání lidského života, aby jeden druhého
obdarovávali a přiváděli k Bohu a aby tomuto světu ukazovali, že
Bůh (protože je to Trojice) je stejně jako rodina společenstvím lásky
a
života.
Manželství
je
také svátost: to,
jaké manželství
je (tj. výlučné:
jeden muž a
jedna
žena,
nerozlučitelné a
věrné: na celý
život, a otevřené
životu:
tj.
nevylučující
děti)
je
viditelným
znamením
(symbolem)
toho, jaký je
Bůh (viz výše).
Manželé k tomu
dostávají
od
Boha milost, tj.
posilu,
aby
v manželství (i
skrze sexualitu)
mohli oslavovat
Boha
a
dosáhnout tak svatosti a věčného života.
Sexualita pak existuje proto, aby vyjádřila symbolickým
způsobem („řečí těla“) skutečnost, že ti dva jsou manželé. Pohlavní
styk je vzácný a důležitý symbol s duchovním významem. Má sloužit
k vyjádření a obnově manželské přísahy: odevzdávám se ti a
přijímám tě jako manžela/manželku. Co to znamená? Odevzdávám
se ti jako muž/žena, na celý život, se vším co jsem a co mám, tedy i
se svou plodností – odevzdávám se ti jako ten, skrze kterého se
můžeš stát matkou/otcem. A stejně tak tě přijímám. Tohle vyjadřují
snoubenci při svatebním slibu. A totéž pak o svatební noci a kdykoli
9
potom mají říkat svými těly. Pokud jejich pohlavní styk vyjadřuje
symbolicky, že jsou na duchovní úrovni jedním tělem a že se jeden
druhému dávají jako ten, skrze kterého se ten druhý může stát
rodičem, pak se jedná o pravý manželský akt. A protože tak vlastně
jednají jako manželé („vysluhují“ svátost manželství podobně jako
kněz při mši), je pro ně takový pohlavní styk zdrojem milosti a
posvěcení. Pokud však mají pohlavní styk lidé, kteří nejsou manželé
(kteří se nedali jeden druhému výlučně a na celý život), jejich řeč těla
je jenom lež, smilstvo, znesvěcení. Jejich tělo říká něco jiného, než si
ti dva slíbili, než ti dva představují.
Podobně však svým tělem lžou i manželé, kteří třeba
používají antikoncepci nebo konají sexuální praktiky, kdy se
nestávají jedním tělem (tedy způsobem, jakým se nepředává život).
Chci jen říci, že s předmanželským sexem se ještě často pojí další
hřích: používání antikoncepce. Ale o tom snad někdy příště.
Lidé, kteří nejsou manželé, nejsou připraveni přijmout dítě
(žádná kontrola početí není stoprocentní). Jsou vzájemně nahraditelní
(jejich vztah není výlučný a celoživotní). Jejich vztah není obrazem
vztahu Krista a církve, úplně se z něho vytratil duchovní rozměr. A
to platí i o jejich sexualitě.
Co se týče názoru Tvého pana učitele (že sex je „základní
fyzická potřeba“), stálo by za to se ho zeptat, co tím vlastně myslí.
Pokud se domnívá, že člověk sex potřebuje jako jídlo a pití a že bez
něho umře nebo onemocní, pak o sexu neví vůbec nic. Všichni lidé,
kteří spokojeně prožívají svoji sexualitu podle Boží vůle před
manželstvím i v manželství a celibátu, jsou živoucím důkazem o
tom, že sex je sice silná touha lidského srdce, ale že člověk je
obdařen svobodou. Svoboda je totiž nutná k tomu, aby mohla
existovat láska. Láska neexistuje bez svobody. Pokud nedokážu své
sexualitě říct ne, co pak znamená mé ano? Když mám s někým sex
jenom proto, abych uspokojil svou „základní fyzickou potřebu“,
nedělám se sebe spotřebitele a z druhého spotřebič? Je tohle svoboda
Božích dětí, ke které nás osvobodil Kristus? Je tohle úcta
k druhému? Je to oslava Boha naším tělem, v němž přebývá Duch
svatý?
10
A na závěr se zkus vcítit do pozice dívky, která chce žít svou
sexualitu podle Boží vůle. Když ztratí panenství před svatbou,
nebude ji to pak mrzet, až přijde svatební noc? Jen si představ, jaká
to musí být věc, když její panenství o svatební noci vyjadřuje přesně
to, co říká její srdce: „Čekala jsem ty dlouhé roky na tebe. A to
nejdražší, co mám, jsem si nechala pro tuto chvíli a přináším to jako
svůj svatební dar.“ A její novomanžel jí může odpovědět podobně.
Nemusí pak ze své mysli po celou dobu manželství vyhánět
vzpomínky na všechny dívky, se kterými spal před tím. Bude jen ta
jediná - jeho žena. Nevyplatí se opravdu počkat?
A na úplný závěr: trochu mne překvapila Tvoje prosba, aby
Ti odpověděl někdo svobodný a nevysvěcený na kněze. Možná tomu
nebudeš věřit, ale každý kněz byl taky jednou mladý a svobodný a
pořád zůstává normálním chlapem se všemi touhami a zápasy. :o)) A
kdo jiný by měl hovořit o Božích plánech pro náš život, než ten,
koho Pán povolal a pomazal svou svátostí, aby se stal jeho hlasem?
Celibát kněze nediskvalifikuje, když jde o sexualitu. Spíš naopak.
Tak Ti přeju, ať Tě provází radost z poznávání Božích plánů
pro Tvůj život. Věř mi, nikdy se nebudeš nudit. Bůh má ohromný
smysl pro humor.
Karel
Sv. Basil Veliký o pohoršení
Krátká pravidla, otázka 64.
Pán Ježíš Kristus řekl: „Kdo by svedl k hříchu jednoho
z těchto nepatrných … pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk
mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Mt 18,6). Co je to
pohoršení a jak se vyhneme tomuto strašnému výroku?
Odpověď:
Pohoršení dává ten, kdo slovem nebo skutkem přestupuje
zákon a svádí k přestupku druhého, jako had Evu a Eva Adama;
anebo ten, kdo překáží jinému v splnění Boží vůle, jako Petr Pánovi,
když řekl: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“, a který
uslyšel: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé
smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ (Mt 16,22-23).
11
Anebo také ten, kdo svým příkladem tak ovlivňuje slabého, že
se nakloní k zakázaným skutkům, podle slov apoštola: „Když někdo
tebe, který máš poznání, uvidí za stolem v pohanském chrámě, zda
tím nepřivedeš svědomí toho slabého bratra k tomu, aby také jedl
maso obětované modlám?“ (1 Kor 8,10). Trochu dále dodává: „A
proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst
maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu“ (1 Kor 8,13).
Existují různé příčiny pohoršení, buď ze strany toho, kdo
pohoršuje, anebo toho, kdo je pohoršený. A i v těchto případech je to
z různých důvodů: buď z podlosti, nebo z nevědomosti těch anebo
jiných věcí. Stává se tedy, že se při řeči nebo při skutcích, které jsou
v souladu s Božím slovem, projevuje zvlášť silně podlost lidí, kteří se
pohoršují. Někdo se totiž pohoršuje, když vidí, jak druhý plní příkaz
Boží anebo koná podle svého práva. V Evangeliu je zaznamenáno, že
se tak pohoršovali farizeové nad tím, že Kristus konal a hovořil podle
vůle nebeského Otce.
Když se lidé pohoršují nad tím, co je podle Božího zákona,
třeba pamatovat na odpověď Pána učedníkům, kteří se ptali: „Víš, že
se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?“ On jim odpověděl:
„Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude
vykořeněna. Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého,
oba spadnou do jámy“ (Mt 15,12-14). A mnoho podobných
ponaučení se nachází v Evangeliu a u apoštola Pavla.
Když se někdo pohoršuje nad tím, co je naším právem a co
smíme dělat, tehdy si musíme připomenout slova, která řekl Pán
Petrovi: „Synové jsou tedy svobodni. Ale abychom je nepohoršili, jdi
k moři, hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a
najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe.“ (Mt 17,26). Také
musíme pamatovat na slova sv. apoštola Pavla ke Korinťanům: „A
proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst
maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu“ (1 Kor 8,13), a na jiném
místě: „Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je
tvému bratru kamenem úrazu“ (Ř 14,21).
Jakou strašnou věcí je nic si nedělat z toho, že pohoršujeme
bratra tím, co pokládáme za naše právo, ukazuje příkaz Kristův:
„Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto
12
maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v
blízkosti mého nebeského Otce“ (Mt 18,10). Totéž učí apoštol:
„...raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen
úrazu a nepůsobili pohoršení“ (Ř 14,13); a na jiném místě ještě
důrazněji: „Když někdo tebe, který máš poznání, uvidí za stolem v
pohanském chrámě, zda tím nepřivedeš svědomí toho slabého bratra
k tomu, aby také jedl maso obětované modlám? Jenže tak bude ten
slabý tvým poznáním uveden do záhuby - bratr, pro kterého Kristus
zemřel! Když takto hřešíte proti bratřím a ubíjíte jejich slabé
svědomí, hřešíte proti Kristu. A proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro
mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra
k pádu“ (1 Kor 8,10-13). A na jiném místě po těch slovech: „To snad
jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí?“ (1 Kor 9,6)
nakonec dodává: „Přesto jsme tohoto práva nepoužili, raději snášíme
nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu
evangeliu“ (1 Kor 9,12).
Vysvětlili jsme, jak strašné je pohoršit bratra skutky, které
máme právo konat. Co potom říct o těch, kteří pohoršují jiné
zakázanými skutky a slovy a zvlášť, když ten, kdo pohoršuje, vyniká
většími vědomostmi nebo obdržel některý ze stupňů kněžství. On má
povinnost představovat sebe jiným jako pravidlo a vzor. Proto když
zanedbá třeba jen maličkost z toho, co je napsáno, udělá něco
zakázaného, nesplní něco nařízeného anebo bude mlčet k hříchu, už
tím samotným si zasluhuje takové odsouzení, že budou požadovat
krev hříšníka z jeho rukou (por. Ez 3,18).
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
POZNÁVÁ-LI ČLOVĚK BOHA, ANIŽ BY ZNAL SVOU
VLASTNÍ BÍDU, PROPADÁ PÝŠE. POZNÁVÁ-LI SVOU BÍDU,
ANIŽ BY POZNAL BOHA, PROPADÁ ZOUFALSTVÍ.
POZNÁNÍM JEŽÍŠE KRISTA SE VŠAK DOSTÁVÁME DO
STŘEDU, NEBOŤ TAM NACHÁZÍME BOHA PRÁVĚ TAK,
JAKO SVOU VLASTNÍ BÍDU.
Blaise Pascal
13
SVĚDECTVÍ
"
!"
Rád bych se podělil o to, „kterak jsem poznal Boha“.
Doufám, že budu schopen vyjádřit vše alespoň zhruba tak, jak to
cítím...
Jmenuji se Radek (v rodném listě je sice Radovan, ale
mnohem raději jsem, když mě lidi oslovuji Radku:), je mi 22 a
studuji v Hradci Králové na Univerzitě Fakultu Informatiky a
Managementu. Vyrůstal jsem v podstatě ateistické rodině. Pouze
babička z mamčiny strany občas mluvívala o „Pánbičkovi“, že tam
„někde nahoře“ sedí a pozoruje nás. Taky jsem až teprve před
týdnem zjistil, ze právě babička, mamka i teta jsou všechny křtěné,
což pro mě byl celkem šok (vzhledem k ateistické výchově).
Čili jsem vyrůstal (a vyrůstám:) v nevěřící rodině, kde
existenci Boha nikdo nepřipouštěl. Když mi bylo asi osm let, rodiče
se rozvedli a já žil dál s mamkou. Byl jsem zlobivé dítě,
neposlouchal jsem, chyběla mi otcovská ruka, která by mě „srovnala
do latě“... Co ze týče Boha, dnes věřím, že byl po celou dobu se
mnou a byl mi otcem, jen jsem ho nevnímal. Nevnímal jsem ho, když
jsem chodil do školy, když jsem chodil do hudební školy, když jsem
dokázal odposlouchat z televize nebo radia nějakou melodii a druhý
den ji zahrát na klavír. Nevnímal jsem ho, když jsem začal chodit na
střední školu a zakusil svou první lásku. Nevnímal jsem ho ani ve
chvíli, kdy jsem dával své první lásce sbohem...
Nevnímal jsem ho dokonce ani tehdy, když jsem potkal
svou poslední „životní“ lásku. Jak jsem řekl, vyrůstal jsem v nevěřící
rodině a mé srdce bylo Bohu na míle daleko... Proto jsem byl velmi
zaskočen, když jsem zjistil, ze Ivča (má „životní láska“ :), je
katolička. Sice jsem postupem času, během svého dospíváni a tříbení
si pohledu na svět, začal připouštět existenci určité „nadpřirozené“
síly, kterou jsem nazýval osudem, nicméně zjištěni, ze má partnerka
je katolička, mě opravdu zaskočilo.
14
Každopádně byla to ona, kdo mi otevřel oči. Po relativně
krátké době jsem s ni začal chodit v neděli do kostela a postupně se
naučil mši skoro nazpaměť, naučil jsem se, kdy si mám sednout, kdy
vstát, ale dost dlouho trvalo, než jsem byl schopen přijmout na
vědomí fakt, že v kostele nejsem „vetřelec“. Ostatně, mám-li byt
upřímný, toho pocitu jsem se nezbavil až do chvíle, kdy jsem pocítil
Boží přítomnost, ale o tom až za chvíli, všechno pěkně popořadě :)
Dva roky jsme šťastně žili, já jsem postupně pronikal do
„tajů“ křesťanské víry, nejprve z pocitu určité „povinnosti“, posléze
z vlastního zajmu. postupně jsem zjišťoval, ze víra není nic špatného,
zbavoval jsem se jednoho předsudku za druhým (obrázek
„ctihodného otce s kolárkem“ asi zná každý nevěřící:) Upřímně
řečeno, začal jsem do kostela chodit docela rád, byť mě nedělní ranní
vstávání občas dělalo potíže :)
Asi před dvěma měsíci se náš vztah s Ivčou radikálně
změnil a dá se říci, ze jsme se od sebe odloučili (nemám pro to
správné slovo a „odloučili“ je asi nejblíž)... Uzavřel jsem se do svého
světa, přestal jsem komunikovat s okolím, škola šla úplně stranou, do
práce jsem chodil snad jen ze setrvačnosti... Jen do kostela jsem
zavítal vždy z vlastní vůle a nejenom v neděli.. Byl tam klid a ticho,
tolik potřebné pro přemyšleni... A asi před třemi týdny jsem byl na
nedělní mši, a pocítil jsem něco, co jsem do té doby vůbec neznal...
Byl to pocit naprosté sounáležitosti, pocit, že v tu chvíli patřím právě
tam, kde jsem, tj. do poslední lavice vlevo v kostele Nanebevzetí
Panny Marie. Byl to tak silný pocit, že jsem naprosto nevnímal, co se
kolem mě děje, jen jsem hleděl na oltář a v srdci mel úžasný klid a
mír...
Bůh si mě nakonec našel a dal mi najevo, že mu na mě
záleží, ze mě má rád, se všemi klady i zápory. Od této zkušenosti je
můj život prozářený sluncem, i když je venku zamračeno nebo prší.
Na základě této zkušenosti z Boží přítomnosti jsem byl schopen se
usmířit sám se sebou, přijmout realitu se vším, co přináší. A hodně
mi v tom pomohla i Ivča, už jen tím, že mi naslouchala. A byla to
ona, kdo mě donutil zajít na děkanství a začít se u Zdeňka Macha,
jáhna připravujícího se na kněžské svěcení, připravovat na křest.
15
Nyní jsem opravdu šťastný, jsem si vědom Boží přítomnosti,
mé dny jsou naplněny štěstím, neboť jsem pocítil Boha...
Doufám, že jsem to nenapsal moc nesrozumitelně, to, co
jsem za poslední dva měsíce prožil, lze jen těžko vyjádřit slovy...
Přál bych všem lidem zažít ten úžasný pocit, kdy k člověku sestoupí
Bůh, protkne celé jeho srdce svou láskou a dobrotou a vnukne
člověku myšlenku, ze člověka miluje a že chce, aby člověk Boha
následoval...
Bůh se mi dal poznat... Díky Bohu!
Radek
Převzato z: www.katolik.cz
Očištění Kristovou krví
Zlomení člověka je prvním krokem na cestě k probuzení.
Přináší vítězný život a umožňuje naplnění Duchem svatým.
Kdybychom teď měli povědět, zda jsme naplněni Duchem svatým,
kolik z nás by mohlo říci své „ano“? Naplnění Duchem svatým - to je
ryzí dílo Boží a je nám dáno z milosti. Na nás jenom je, abychom
předstoupili před Pána Boha zlomeni v naprosté prázdnotě a On se už
postará o to, abychom byli naplněni. Andrew Murray říká: „Tak jako
voda vniká do nejnižších míst, tak Pán Bůh vlévá svoji slávu a moc
do srdcí ponížených a vyprázdněných.“ Naše srdce je podobno
kalichu, který máme podat Pánu Ježíši s upřímnou touhou, aby On jej
naplnil vodou života. Murray líčí Pána Ježíše jako toho, do nosí zlatý
džbán s vodou života. Když jde kolem, podívá se do našeho kalichu a
jestliže je prázdný a čistý, naplní jej vodou života tak, že až přetéká.
Protože Pán Ježíš stále chodí kolem nás, může náš kalich stále
přetékat. To je to, nač myslel David, když napsal: „Kalich mi po
okraj plníš“ (Ž 23,5). Tu dochází k duchovnímu obživení, protože v
našich srdcích začne vítězit Boží pokoj. Náš život bude zaplaven
mnohým požehnáním a my se rádi budeme o ně sdílet s druhými.
Lidé se domnívají, že umřít sám sobě znamená ochuzení a
znehodnocení života. Skutečností je pravý opak. Neochota umřít sám
sobě ochuzuje lidský život. Smrt s Kristem vždycky vede k životu s
ním, a kde je život s Kristem, tam je přirozeně i pokoj a radost. Tam
16
kalich života přetéká, jedním proudem k hynoucím duším ve starosti
o jejich spasení, druhým proudem k našim věřícím přátelům v
hluboké touze býti jim k požehnání.
Jestliže Pán Ježíš nenaplní náš kalich, pak je toho jedinou
překážkou náš hřích. Ten se může projevit tisícerým způsobem.
Musíme si zde uvědomit, že Pán Ježíš nikdy nenaplní špinavé
nádoby. Všechno, co prýští z našeho sobeckého srdce, je hřích. Může
to být často jen velice nepatrná, chatrná věc. Samolibost ve službě
nebo snaha vyniknout nad druhé je hříchem. Ohled na sebe ve
zkouškách a nesnázích, prosazování sebe v křesťanské práci,
přecitlivělost, nedotknutelnost urážlivost, vznětlivost, nezpůsobilost
snésti urážky či pohanu, žárlivost, výhrady, zloba, závist, strach, toto
vše pramení z našeho převráceného srdce a je hříchem. Někteří lidé
namítnou, že takové věci, jako ohled na sebe, výhrady, či strach
nelze kvalifikovat jako hřích. Navrhují jiné výrazy: povahová
slabost, nezpůsobilost a podobně. Je to však omyl. Jestliže tyto věci
nejsou hříchem, pak se musíme smířit s tím, že nás budou provázet
po celý život a že se nevymaníme z jejich pout. Jestliže je však
odhalíme jako hřích, pak je tu k disposici studnice na obmytí všech
hříchů, a tou je Kristova krev. Kdykoliv cítíme jakýkoliv hřích,
můžeme přijít k této studnici a dosáhnout očištění svých vin.
Všechny naše hříchy byly uvrženy na Pána Ježíše. On musel
vypít přehořký kalich našich vin a Golgota potvrzuje, že vypil tento
kalich až do dna. Jestliže přijdeme k Pánu Ježíši a ukážeme mu vše,
co je v našem kalichu, jestliže mu jej vydáme s prosbou, aby jej
vyčistil a znovu naplnil vodou života, pak můžeme být jisti, že tak
učiní, protože jeho svatá krev dodnes prýští pro všechny hříšníky.
Krev Pána Ježíše je nám dána k disposici ke stálému
očišťování. Může se nám stát, že Pán Ježíš vyčistí náš kalich, naplní
jej tak, že bude až přetékat, ale najednou proběhne srdcem nějaká zlá
myšlenka anebo se ukáže projev závisti. Co se stane? Tvůj kalich se
rázem zašpiní a přestane přetékat. Jestliže takto stále prohráváme,
pak náš kalich nikdy nebude přetékat.
17
Jestliže chceme prožívat stálé probuzení, pak se musíme
starat o to, aby naše kalichy byly stále čisté. Pán Bůh nikdy nechce,
aby probuzení přestalo a vešlo do dějin jen jako záležitost jednoho
roku, či krátkého časového úseku. Boží vůlí je, aby probuzení trvalo.
Proto musí být
každý hřích hned v
zárodku likvidován.
Může to být jen
nepatrná věc, jíž
ďábel jako několik
kapek jedu nakape
do našeho kalichu.
Jestliže se však
naučíme přicházet se
svým hříchem, hned
jakmile se objeví, ke
kříži Kristovu a
necháme se očistit
mocí jeho předrahé
krve,
odhalíme
tajemství toho, jak
uchovat svůj kalich
stále čistý a stále
přetékající.
Ve
chvíli,
kdy zjistíte při sobě
dotek
závisti,
kritičnosti
podrážděnosti,
či
čehokoliv
podobného hned s tím jděte k Pánu Ježíši a poproste ho, aby vás svou
krví očistil. Pocítíte, že hřích byl smazán, radost a pokoj obnoveny a
že váš, kalich znovu přetéká. Čím hojněji budete přicházet k Pánu
Ježíši pro očištění, tím méně hřích se bude při vás objevovat. Toto
očištění je však možné jen tomu, kdo už prožil své zlomení před
Bohem. Chceme-li zakoušet ve svém životě slast stálého očišťování
od hříchů v krvi Pána Ježíše, pak nejprve musíme se před ním
pokořit, přijmout jej do svého srdce, podřídit se jeho vůli a nechat se
cele zlomit. Teprve pak se naučíme přicházet se svými hříchy k Pánu
Ježíši a přijímat jeho odpuštění. Jestliže jsme však už dosáhli očištěni
hříchů, netrapme se již nad nimi. Nemysleme již více na ně, ale
hleďme na svého vítězného Pána. Děkujme mu a chvalme jej za to,
že On stále vítězí!
V Bibli máme napsáno jedno prosté a přitom velice obsažné
slovo, které nám ukazuje, jak se má projevovat naše chození s
Pánem: „Ve vašich srdcích ať vládne Boží pokoj“ (Kol 3,15). Vše, co
rozrušuje pokoj Boží v našich srdcích, je hříchem, ať je to věc malá
či velká. To slovo „vládne“ v přesnějším překladu má význam „budiž
soudcem“. Když při fotbalovém zápase soudce zapíská na píšťalku,
18
znamená to, že došlo k faulu a hra se musí okamžitě přerušit. Když
ztratíme ze svého srdce pokoj, ten nebeský soudce zapíská v našich
srdcích na píšťalku. To je pokyn k tomu, abychom se ihned zastavili
a otázali se svého Pána, aby nám ukázal ten náš „faul“, naše pro
vinění. Pán nám jistě ukáže naše provinění a my je budeme moci
vyznat. On je pak očistí svou krví, a tak znovu získáme pokoj, který
jsme předtím ztratili a náš kalich znovu začne přetékat. Jestliže nám
Pán Bůh nedá svůj pokoj, pak to bude jen proto, že jsme dosud
neprožili své zlomení. Možná, že jsme dosud omlouvali svůj hřích
anebo přičítali vinu za něj druhému. Ztratíme-li však pokoj, pak to
bude zřejmý důkaz toho, že vina je na naší straně. Nikdy nemůžeme
ztratit pokoj s Bohem vinou druhého. Ztrácíme jej vždy jen pro svou
vinu. Pán Bůh nám zjevuje náš hřích, ale jenom tehdy, když se
necháme od něho očistit, můžeme mít v srdci Boží pokoj. Jak velice
žádoucí je nám ten Boží pokoj! S pomocí Ducha svatého můžeme jej
však získat. Dříve jsme chodili po svých starých cestách, žili
sobecky, a nic nám to nevadilo. Když jsme prožili zlomení přede
Pánem a když do našich srdcí vstoupil Pán Ježíš, začali jsme slýchat
hlas jeho píšťalky. Teď je nám každý hřích zjevován a my můžeme
prožívat očištění od něho i vysvobození z něho. Pokoj Boží může již
vítězit v našich srdcích. Kde jsou srdce zlomená, tam se Pán Ježíš
zjevuje ve své milosti a lásce.
Mnozí z nás však nedbali hlasu píšťalky nebeského soudce.
Nakonec jsme ji přestali úplně slyšet. Postupem doby ztrácela se i
potřeba očišťování. Dostavila se neochota dát se zlomit. To je horší
stav, než si dovedeme vůbec představit. Zde může pomoci jen
opravdová touha po obnovení obecenství s Bohem. Procitneme-li
včas k upřímnému volání k Bohu, Pán se nad námi smiluje a dá nám
očištění hříchů v krvi Pána Ježíše. Pomůže nám vstoupit opět na
cestu poslušnosti a zlomení, a tak bude moci býti učiněn první krok k
našemu duchovnímu obživení.
Roy Hession, Cesta kříže
19
Úvahy nad responsoriálními žalmy
Ž 27 – HOSPODIN JE SVĚTLO MÉ A MOJE SPÁSA (2. neděle
postní)
1.část verše 1-7 – důvěra v Hospodina
2.část verše 8-14 – přesvědčení, že Pán člověka vždy přijme
Dříve se biblisté domnívali, že text má dva autory. Pozdější
rozbory však ukázaly, že autor je jeden, ale ve dvou různých
situacích nebo u něj nastala změna nálady.
Pán je mé světlo… Symboliku světla používají Židé poměrně
často. Ve svých modlitbách nazývají Hospodina jako toho, který
tvoří světlo, svým milosrdenstvím ozařuje zemi,prosí o účast na jeho
světle, o osvětlení očí Tórou, často je používán i symbol jitřenky.
V nepřátelích vidí judaismus lidské hříchy - to ale zde není
tak podstatné. Hlavní myšlenkou celého textu je absolutní důvěra a
naděje. Žalm svědčí o naprosté odevzdanosti Bohu. Autor si je zcela
jistý, že ho Pán přijme za všech okolností – „i kdyby mě opustil můj
otec, moje matka.“
V knize „Hvězda života“ od Franze
Rosenzweiga můžeme číst: „Důvěra je velké slovo. Je to semínko, ze
kterého vyrůstá víra, naděje a láska, a plod, který z nich vyrůstá. Je to
to úplně nejjednodušší, a proto současně to nejtěžší. Odvažuje se
každý okamžik nacházet pravdu. Mluvit pravdu. Prostě chodit s tvým
20
Bohem – tato slova stojí nad bránou, která vede z božské svatyně,
kam nemůže vystoupit žádný člověk, aniž by zůstal naživu. Kam se
ale otevírají brány této svatyně? Ty to nevíš? Do života.“
V hebrejském originále žalm končí doslovně dvojí výzvou: kave el
Adonaj – doufej v Pána.
Také Ježíš nás povzbuzuje k důvěře - „Nemějte starost o
život....“ (L 12,22)
Na světě nežijeme proto, abychom si užívali. Máme směřovat
k jedinému cíli – do Božího království. Máme být „světlo světa“(Mt
5-14) a svou vírou a životem svět posvěcovat.
Jako křesťané se opravdu nemáme čeho bát. Náš Pán je Pán
celého světa, o všem ví a bezmezně nás miluje. Nechává nám však
zároveň plnou svobodu. A tak záleží pouze na nás, jestli chceme být
sami nebo jestli chceme žít s Životem, Světlem a Láskou.
Žl 103 – DOBROŘEČ MÁ DUŠE HOSPODINU (3. neděle postní)
Celý žalm je děkovnou písní člověka, který byl zachráněn
z nějakého nebezpečí. Vznikl zřejmě po návratu Izraele
z Babylónského zajetí. První dva verše jsou verše vděčnosti, třetí
poděkování za odpuštění vin a uzdravení. Ve starozákonním chápání
je nemoc následkem hříchu. (Tuto myšlenku vyvrací až Ježíš - J 9,3.)
Následuje úvaha o hříšnosti a Božím milosrdenství, o Boží
slitovnosti, shovívavosti, věčnosti a naopak lidské křehkosti a
pomíjivosti pozemského života. Boží dokonalé odpuštění se zjevilo
v Ježíši Kristu. „…abychom - ospravedlněni jeho milostí – dostali
jako dědictví vytoužený věčný život“ (Tit 3,4-7). Lidský pozemský
život je plný trápení ale Ježíš nám pomáhá náš kříž nést, protože my
sami jsme velmi slabí (verš 14). On nám dodává naději a odvahu.
Žl 34 – DOBROŘEČIT BUDU HOSPODINU V KAŽDÉM ČASE
(4. neděle postní)
Žalm si rozdělme na čtyři oddíly – 1. chvála (verše 1-4), 2.
osobní zkušenost s Boží pomocí (5-8), 3. povzbuzení k důvěře(9-11),
4. náčrt dobrého života - povzbuzení k e spravedlnosti (12-23).
Oddíly 1-3 bezmezná důvěra a láska k Hospodinu.
21
Na příkladu sv. Augustina si ukažme v čem vlastně spočívá
láska k Bohu: „Co vlastně miluji, když miluji Tebe, Bože? Nikoliv
krásu těla, ani rytmus času, který kráčí dopředu; ani třpyt světla,
které je tak příjemné očím; ani sladké melodie světa hudby; ani
květiny, masti, krásné vůně. Ani manu ani med. Ani části těla, které
v objetí lásky zakouší blaho: nic z toho nezakouším, když miluji
svého Boha. A přesto miluji světlo a líbezný zvuk a vůni dobrého
pokrmu a objetí, když miluji svého Boha: Světlo a zvuk a vůni
pokrmu a objetí v nitru mého vlastního já. Tam se zjevuje v mé duši
to, co nemá žádný prostor; tam je to, co nemůže zničit žádný čas, tam
voní to, co žádný vítr nemůže odvát; tam ústí to, co žádná sytost
nemůže přijmout; tam objímám to, co nemohu obejmout v tomto
světě.“ (kniha Vyznání)
Ve čtvrtém oddílu žalmista poučuje – nabádá k usilování o
dobro, Boží pokoj a hledání Boží vůle. Neslibuje ale spravedlivým
lehký a bezstarostný život. Právě naopak. Vzbuzuje však naději, že je
nakonec Bůh zachrání a věčně oslaví (srov. verš 13-17 s 1Pt 3,8-17).
Žl 126 – KDYŽ HOSPODIN ÚDĚL SIJÓNU ZMĚNIL (5. neděle
postní)
Žalm obsahuje 3 verše radosti a naděje a 3 verše prosebné.
Ve SZ se několikrát opakuje 1. přátelství s Bohem, 2. odklon
až odpad od Boha, 3. Boží trest, 4. obrácení, pokání a prosby Izraele,
5. a konečně opět odpuštění nevěrnosti a záchrana. To naznačuje
lidskou pýchu, slabost a hříšnost, které člověka odvádějí od Boha ke
zlému a vysvobodit (zachránit) z otroctví (hříchu) ho může jen Boží
milost.
V prvních verších je vzpomínka na Boží milosrdné skutky,
oslava Boží velkodušnosti. 4. verš - srovnání lidí s potoky na jihu
země – na jihu Palestiny poušť Netev – mění se neustále objem
protékající vody (vysychání). Bůh dokáže z vyprahlé země (žízeň po
Bohu) utvořit úrodnou půdu, protože je Živá voda. Pláčem je
myšlena lítost a pokání, uznání své hříšnosti a dobrovolné vydání se
Pánu Bohu do rukou, aby mohl na člověku pracovat. Samozřejmě za
spolupráce s ním.
Připravila V. Kekulová
22
Pro děti
23
VELIKONOČNÍ BOHOSLUŽBY
1.4. Květná neděle
Mše sv.
830 – Rataje 1030 – Sázava
5.4. Zelený čtvrtek - Sázava
Mše sv. 1900
Svátost smíření 1800
6.4. Velký pátek - Sázava
Křížová cesta 1615
Velkopáteční obřady 1700
7.4. Bílá sobota - Sázava
Velikonoční vigilie 2000
8.4. SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ
Mše sv. a svěcení pokrmů 830 – Rataje 1030 – Sázava 1400 – Úžice
Modlitební společenství v kryptě kostela 2000-2100 - Sázava
9.4. Velikonoční pondělí
Mše sv.
830 – Rataje 1030 – Sázava
" Každý první pátek v měsíci je na faře od 1900 biblický kurz při
kterém probíráme základní pravdy křesťanství. Zván je každý, kdo
chce blíže poznat křesťanství, včetně těch, kteří se neúčastní
pravidelně bohoslužeb. Pozvěte své známé!
" Každý pátek od 20 do 21 hod je modlitební setkání (volná
modlitba, písně) v kryptě kostela. Také tato setkání jsou otevřená pro
všechny.
" Kdo se chce zapojit do modlitební stráže, ať se přihlásí u
duchovního správce farnosti. Modlitební stráž spočívá v modlitbě za
aktuální úmysly v průběhu 10-ti dní v měsíci (1 hodina ve zvoleném
čase + čas od 20 do 21 hod.).
" Každou druhou neděli od 17.00 je setkání pro manželské dvojice
(katecheze s tématem rodina, sdílení a modlitba).
" Každou třetí sobotu od 18.00 je biblická hodina pro mládež.
Svatoprokopské ruchadlo
Vydává Římskokatolická farnost Sázava-Černé Budy.
Adresa: Černé Budy 75, 285 06 SÁZAVA, tel. 776 141 827,
e-mail: [email protected], web: www.svprokop-sazava.cz.
Čekáme na vaše svědectví, podněty a připomínky!
Pán Bůh zaplať všem, kdo se svou pomocí, dary a modlitbami
podílejí na přípravě tohoto časopisu!
24