o posledním soudu

Poslední neděle církevního roku, 23. 11. 2014, Blahoslavův dům, sh
„O POSLEDNÍM SOUDU“
čtení Písma sv.: Ez 34,11-22
písně: ž 100, 690, 689, 673, 568
text kázání: Mt 25,31-46
Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny
všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici.
Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od
založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se
mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu
mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy
jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve
vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých
nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného
ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali
jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpovědí i
oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme
ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A
půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“
Mám ráda obrazy. Obrazy obecně i obrazy ztvárňující biblická témata a příběhy. Nejsem na ně rozhodně žádný odborník,
ale někdy mám pocit, že mi dokážou text, příběh, v tomto případě podobenství, ukázat z jiného pohledu než samotné
čtení. I výjevy z Ježíšova podobenství o posledním soudu byly mnohokrát přeneseny na plátna obrazů slavných mistrů:
možná si vybavíte zatracené hříšníky, kteří jsou čerty a ďábly trápeni ve věčných ohních. Jeden takový obzvlášť působivý
obraz jsem viděla na vnější stěně kostelíku v jednom klášteře v Makedonii. Čerti tu do „prokletých“ kozlů po levici po
různu šťouchají vidlemi, drží je jakoby pod krkem, že není úniku a celý ten výjev ještě pro jistotu požírá mořská příšera
Levjátan. A je to prosím, všecko pečlivě vymalováno přímo nad malým vstupem do kostela! Hříšníku, bacha, takhle
skončíš! Člověk se otřepe i ve slunném letním dni, natožpak na prahu zimy, u konce církevního roku. To otřepání je tedy
asi záměr, Matoušův, umělcův, církevních otců, kteří ten text pro dnešek vybrali. Tak dobře, otřepeme se.
Poslední soud totiž není jen obrazem, ale skutečností. Skutečností, které se prostě nevyhneme. Ať už žijme svůj život s
vědomím, že budeme jednou souzeni, anebo na to nemyslíme raději vůbec. Boží soud je tím rozhodným okamžikem, kdy
budou odděleni spravedliví od nespravedlivých. A jak jsme slyšeli: ti ne-spravedliví půjdou do věčných muk, ale
spravedliví do věčného života.
Nejprve na scénu (nebo chcete- li na plátno) vstupuje Syn člověka. Ježíš tentorkát nesahá po obrazu z reálného života lidí
kolem sebe, používá však k přirovnání apokalyptickou představu, která byla mezi lidmi široce rozšířená. A mám za to, že
je i dnes. Možná ne tolik nebo po různu zkreslená, ale představa meloucích Božích mlýnů a posuzování života člověka je i
v pohádkách. U Matouše je to skutečně velkolepé: Syn člověka přichází obklopen zástupy andělů a posadí na trůn své
slávy. My v něm poznáváme toho, kdo přichází soudit živé i mrtvé. Svého Pána, Ježíše Krista. Pravého krále i nejvyššího
soudce. Před jeho trůn jsou shromážděny všechny národy. To znamená: všichni lidé vůbec. Lidé všech věků, ras,
náboženství. Je to majestátní scéna, při které panoramata slavných malířů blednou. Celý svět je shromážděn k soudu,
králové, císaři, vojevůdci, ale i církve se svými hodnostáři a čelnými teology. Všichni. Člověk napjatě čeká, jak to dopadne.
Možná čekáme, že se nyní dozvíme, jak to všechno doopravdy bylo a je a kdo měl kdy pravdu. Který národ je vyvolený,
která církev je ta pravá… Nyní - kdy jindy - se to přece musí ukázat!
Prásk! Najednou se ten obraz změní a z velkolepé scény soudu národů světa jsme uprostřed obrazu večera na vsi, kde
pastýř rozděluje zvířata: černooký bača třídí mezi ohradníky ovce od kozlů. Ovečky pěkně doprava, kozlíci do leva. Vypadá
to jako venkovská idyla. Kdyby to ovšem stále nebyl ten samý obraz posledního soudu a kdybychom ovečkami a kozlíky
netušili bázlivě a zmateně pobíhat sami sebe… Nejhorší e, že vůbec nevíme, do které z těch z dvou ohrádek vlastně
patříme. Poslední soud se zdá být tím pravým okamžikem, kdy to má být rozhodnuto. Jenže Matoušův 2. obraz vypadá
trochu jinak - ten černooký bača má o tom, jak se zdá, dopředu jasno. A jen odděluje jedny od druhých. Ovce doprava,
kozlové do leva. Jedni do věčného života, druzí do věčného trestu... Nic se nesoudí, nic moc se nerozebírá, dokud se
spravedlivé ovečky trochu nevěřícně nezeptají: KDY a podle ČEHO se to rozhodlo?
A najednou jsme jakoby zpět v realitě, zpět v přítomnosti, a přitom sami koukáme na Syna člověka s otevřenou pusou.
Bééé?! Nebo méé?! Všimněte si, prosím, že místo smyslu národních dějin, místo věroučných sporů se tu řeší soukromá
sféra jednotlivců a to ještě její detaily! Zdánlivé prkotiny jako kdo kdy dal kus chleba bezdomovci nebo si koupil Nový
prostor, kdo přihodil v Lidlu do kasičky u pokladny nebo koupil o dvě mouky navíc pro kohosi v azylovém domě a kdo se
na to vykašlal, kdo lámaně vysvětloval cizinci cestu nebo kdo se ušklíbnul, že tu nemá co dělat... Tedy ne velké a zásadní
věci, ne tzv. skutky udatenské, jak se říká u nás doma, ale maličkosti všedního dne, které si člověk už dávno nepamatuje.
Přitom přesně ty se počítají, přesně na těch záleží. Je to tak zvláštní, že to zaskočí i ty spravedlivé. A obzvlášť dobře si
všimněte, že se neřeší dokonce ani to, kdo z těch kozlů a ovcí je „věřící“ nebo „nevěřící“. To je teprve síla!!!
To podobenství je dlouhé a má jeden zvláštní rys: výčet těch podstatných skutků milosrdenství, podle kterých se dělí na
ovce a kozly, se opakuje celkem 4x. Syn člověka jím laskavě ujistí spravedlivé, kteří to po něm nevěřícně opakují, a pak jím
i sekne ty ne-spravedlivé, kteří to stejně nevěřícně, témeř v plném znění papouškují už počtvrté. Člověk už trochu
nervózně klepe nohou, ale no jo, to už jsme přece slyšeli! Ale to je právě záměr! Aby si posluchač pořádně zapamatoval,
o čem se tu mluví, aby se mu to vrylo pod kůži.
Vryté to mám. A tak jen bezradně stojím a přemýšlím, do které ohrádky mě nakonec poženou... Do ohně se mi vůbec
nechce. Matouš, který si tak trochu libuje ve tvrdých soudech a temných koncích, ho líčí úsporně, ale hrozivě. Myslím, že
to dělá schválně, abychom Ježíšovy výzvy nebrali vůbec na lehkou váhu. Ten oheň nejsou ale na prvním místě muka, jako
spíš totální konec, něco, co nemá budoucnost. Je to myšlenka na likvidaci zla, které nemůže povstat z popela, protože
oheň nedohoří. Žádní čerti, co pošťuchují hříšníky a obsluhují oheň. Nene, v této představě i oni sami zanikají v ohni, aby
už nemohli nikoho trápit – na nebi, na zemi ani pod zemí. To už je o něco schůdnější představa, ale do toho ohně se mi
pořád nechce. Vždyť v něm nemám nárok na žádnou budoucnost!
Čtu si ten text opakovaně a pořád mi nahání strach. Kde je v tom nějaké evangelium, nějaká dobrá zpráva?
Nacházím trojí povzbudivou notu: za prvé, nezáleží na „velkých“ věcech. Nejsem žádná hrdinka a nejspíš nikdy nebudu,
ale evidentně to ani není třeba. Záleží na maličkostech. Za druhé, je to podobenství o posledním soudu, ne poslední soud
sám. Ještě to nenastalo a já to slyším předem. A můžu se podle toho zachovat. Mám náskok, ještě si na vlčí kůži snad
stihnu natáhnout overal z roucha beránčího. Nevím, kolik času zbývá, může to přijít nečekaně jak zloděj v noci, ale taky
se to může protáhnout natolik, že mě to ukolíbá k spaní. Nene, 10 družiček velí trpělivě čekat, podobenství o hřivnách
ten čas čekání ukazuje jako čas vyhrazený činnému jednání a to poslední v řadě, o posledním soudu, naznačuje, CO mám
dělat, CO je skutečně důležité. Celou tu Ježíšovu dlouhou řeč slyšíme předem. Naštěstí.
Za třetí, i kdybych byla heretik jako hrom, i kdybych byla malověrná, dokonce i kdybych byla bezvěrec jako poleno, to, co
se počítá, jsou skutky milosrdenství. Takže starosti o to, jestli se správně modlím, jestli dostatečně věřím a jestli té Bibli
dobře rozumím, můžu (alespoň pro tentokrát) nechat stranou. Jde o to prokázat milosrdenství těm nejmenším,
nejzanedbanějším, nejnepatrnějším.
To docela zavání skutky, že? Rozhodují tedy právě ony? A co víra? Bez urážky vůči všem velkým hlavám církevních dějin
mám pocit, že vyhnaná do extrému je ta otázka trochu falešná. Skutky bez víry? Ale jděte... A víra bez skutků?
Pokrytectví... Mám za to, že i v tom dnešním podobenství se ukazuje, že jde v prvé řadě a především o vztah. Vztah, který
máme k onomu černookému bačovi, kterého ale spíš nazýváme dobrým pastýřem, Synem člověka, Králem slávy, či prostě
Pánem, Ježíšem Kristem. V tomto vztahu je celkem zbytečné (a zároveň nemožné) oddělovat víru od skutků.
Jeden z mesiášských titulů je Immanuel – Bůh s námi. Přišel jako chudé děcko, zemřel jako buřič na kříži, vstal z mrtvých a
znovu přijde. Byl ve světě jako král, který slouží a znovu přijde jako král slávy. Čekáme na to. Nastává advent, čas
příchodu. Jde o to všimnout si, že k nám Kristus přichází jako nejmenší z maličkých. Jde o to nepřehlédnout člověka v
nouzi, protože ho možná jednou překvapivě potkáme na nebeském trůnu, obklopeného anděly. Jde o to nezištně pomoci
tomu, kdo na naši pomoc čeká. Amen.
modlitba
Pane, prosíme tě, nauč nás vidět – lidi v nouzi, podstatné věci, tebe ve světě. Skládáme naději ve víře, že jsi nepřišel do
světa, abys jej soudil, ale aby skrze tebe byl svět spasen. Amen.