zadusni-predstavy-LR

Vý voj zádušních představ
a pohřebních rituálů
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
jejich civilizace – představy o tom, co se stane s člověkem po jeho smrti.
Jak však nahlížet na pohřeb a vše, co s ním souvisí, v civilizaci, která je již více než 2 000 let „mrtvá“? Ve
starém Egyptě jistě byl tento akt nositelem mnoha významů. Již na počátku 20. století si etnologové povšimli, že v tzv. primitivních kulturách (mezi něž starověký
Egypt počítáme) mají pohřební rituály stejný význam
jako narození jedince nebo jeho uvedení do společnosti dospělých, a společně s nimi je zařadili mezi tzv. přechodové rituály. Každý takový přechod je charakterizován třemi fázemi, jež se někdy překrývají a mnohdy je
lze velmi nesnadno oddělit: rituály a symboly odluky,
pomezí a sloučení. Tato klasifikace v podstatě odpovídá na jednoduchou otázku: O co v přechodových rituálech vlastně jde? O odloučení od původní skupiny, překonání prahu pomocí obřadu a začlenění do skupiny nové.
Poměrně velmi snadno lze jednotlivé fáze rozpoznat
u bohatých pohřebních rituálů, jak je máme doložené například z doby Nové říše: rituály odluky probíhaly v domě zemřelého, příprava těla a mumifikace představovaly pomezí, které bylo ukončeno Otevíráním úst
a vlastním uložením těla do hrobky. Začlenění zemřelého do nové komunity proběhlo až po tzv. posledním
soudu (více viz dále v textu).
Pro staroegyptskou společnost bylo nesmírně důležité uchovat svou celistvou strukturu i poté, co každý
její jednotlivec projde do zásvětí. Můžeme proto klidně
hovořit o zásvětním společenství, v němž bude zemřelý
žít navěky. Podobně jako vesnice či města představovaly
sociální zázemí žijících, zastávaly hřbitovy funkci společenských pospolitostí mrtvých, kteří sídlili v jednotlivých hrobkách. V tomto smyslu nám hrobka chápaná jako dějiště zádušního kultu umožňuje nahlédnout
do sociální struktury světa živých. Z toho důvodu hrají
představy, podle nichž byl svět mrtvých uspořádán, nebývale důležitou roli.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Tajemno, jež obklopovalo smrt a možnou posmrtnou
existenci, vždy poutalo pozornost lidstva. Tento zájem
vyústil ve vznik široké škály náboženských představ
osvětlujících a vykládajících tyto jevy. Podobně jako
jiné národy starověku, shledali i staří Egypťané myšlenku o pomíjivosti lidské existence a pozemského života
a o nevyhnutelnosti smrti jen obtížně přijatelnou. Toto
dilema vyřešili nahlížením na smrt jako na přechod,
pomyslnou „bránu“, z jedné formy existence do další.
Skutečný lidský život se odehrával výhradně na zemi
a byl časově omezený okamžiky zrození a smrti. Naopak posmrtný život byl celistvější, a ačkoli cesta k jeho dosažení byla plná nejistot a nebezpečí, pro ty, kteří se na něj připravili a úspěšně prošli zkouškami, trval
věčně.
Smrt tak byla chápana jako přirozený koloběh života, jako nutný předpoklad pro budoucí znovuzrození
v zásvětí. Nejen lidé byli smrtelní, ale i božská existence
v sobě nesla prvek smrtelnosti – podle mýtů bůh Usir,
dříve než se stal pánem podsvětí, žil na zemi, a dokonce i zemřel. Egypťané pojímali smrt v mnoha jejích fasetách a v různých literárních žánrech a v různých dobách zdůrazňovali vždy rozdílné aspekty: jako odtržení,
nepřítele, sociální odloučení, pomezí, změnu, splynutí, návrat či vycházení a samozřejmě tajemno. A všechna tato zdánlivě rozdílná hlediska téhož se v myslích
Egypťanů skládala do celistvého obrazu jevu, který je
neustále obklopoval.
Kdokoli viděl egyptské pyramidy ze Staré říše v Gíze, hrobky hodnostářů v Sakkáře a Thébách nebo skalní hrobky panovníků 18. – 20. dynastie v Údolí králů, si
musel pomyslet: Proč se tak namáhali? Proč stavěli tak
obrovské hrobky? Co mysleli, že tím získají? V této kapitole se zaměříme právě na ono „proč?“, jež stojí prakticky za všemi známými velkolepými stavbami, jež se ze
starého Egypta dochovaly. Přiblížíme si představy, které byly Egypťanům vlastní a na nichž spočívaly základy
LY
PETRA MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
13
pány v mytickém kontextu (Usir – Hor – Thovt jako
zádušní kněz, spolu s tzv. Velkým Devaterem) a pravidelné obětování sloužilo jako symbol věčného života.
Nejstarší písemné doklady koncepce posmrtné existence panovníka představují Texty pyramid pocházející
z doby vlády panovníka Venise (konec 5. dynastie). Detailní popis Textů pyramid a dalších královských náboženských skladeb z následujících období je podán v kapitole Jiřího Janáka, a proto v této části budou uvedeny
pouze poznámky, jež dokreslí podobu představ vážících
se k panovníkově zádušní existenci a k jejich praktickému použití, tj. ke kultu.
O starobylosti celé náboženské sbírky není sporu,
neboť některá říkání (kapitoly) Textů pyramid obsahují
dokonce narážky na pohřební rituály, kdy tělo panovníka bylo ukládáno přímo do země pod hrobku postavenou ze sušených cihel; jejich vznik lze tedy datovat do
Raně dynastického období.
Recitace: Ó Teti, tvá hlava byla připojena k údům,
tvé údy byly spojeny s hlavou! Nebeská brána se ti otevřela, obě velké závory na dveřích pro tebe byly odsunuty, z velké mastaby (= hrobky) byly odstraněny cihly.
(Texty pyramid, Tetiho pyramida § 144)
Smrt vládce byla pro každou starověkou civilizaci traumatizující zkušeností, neboť do značné míry
oslabila centrální moc a do společnosti vnesla nejistotu. Staří Egypťané na tuto skutečnost reagovali velmi
pružně a snažili se s ní vyrovnat hned v několika rovinách; ponechme stranou politicko-mocenské přístupy
a soustřeďme se na náboženský aspekt. V očích Egypťanů byl žijící panovník ztělesněním sokolího boha Hora;
v okamžiku smrti se však odpoutal od všeho pozemského (tj. i od svého ztělesnění) a přijetím mezi bohy
byl ztotožněn s Usirem, vládcem zásvětí. Ve starověkých textech se ostatně nejčastěji pro skon krále používá termín Hor vystoupal na horizont – výstup vládce
na nebesa ostatně tvoří ústřední téma Textů pyramid.
Avšak tato symbolika se objevuje i v následujících obdobích; nejmladší doklad použití tohoto obratu pochází z Ptolemaiovské doby (smrt Arsinoe II.). V povídce
o Sinuhetovi ze Střední říše je smrt Amenemheta popisována následovně:
Bůh vystoupil na svůj horizont, král Amenemhet vystoupal na nebesa a spojil se s Reem. Tělo boha (tj. Amenemheta) se spojilo s tím, kdo ho stvořil (tj. s Reem).
Na místo zemřelého vládce nastoupil jeho nástupce (= syn), v symbolické rovině Hor. Skon panovníka
je proto v Textech pyramid popsán velmi mytologickým
slovníkem s mnoha náboženskými konotacemi:
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
Literatura: Jan Assmann, Tod und Jenseits im alten
Ägypten, (München, 2001); idem „Das Grab als
heiliger Ort“, http:www.uni-heidelberg.de/uni/
presse/rc8/2.html; Sue D’Aurial – Peter Lacovara –
Catharine H. Roehrig (eds.). Mummies & Magic.
The Funerary Arts of Ancient Egypt, (Boston, 1988);
Arnold van Gennep, Přechodové rituály. Systematické
studium rituálů, (Praha, 1997); Wolfram Grajetzki,
Burial Customs in Ancient Egypt. Life and Death for
Rich and Poor, (London, 2003); Heike Guksch –
Eva Hofmann – Martin Bommas (eds.). Grab und
Totenkult im Alten Ägypten, (München, 2003);
Christiana E. Köhler, „Ursprung einer langen
Tradition. Grab und Totenkult in der Frühzeit“, in:
Heike Guksch – Eva Hofmann – Martin Bommas
(eds.). Grab und Totenkult im Alten Ägypten, 11 – 26;
James Romano, Death, Burial, and Afterlife in Ancient
Egypt, (Pittsburgh, 1990); Alan J. Spencer, Death in
Ancient Egypt, (Harmondsworth, 1982).
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
Z
O
U
Již od samotných počátků egyptské civilizace se nárok
panovníka na posmrtnou existenci a prostředky, jakými jí bylo možné dosáhnout, radikálně lišily od osob
nekrálovského původu. Zjednodušeně by bylo možné
říci, že panovník měl z titulu své funkce – byl to jediný žijící bůh na zemi – garantovaný nárok na zásvětní
existenci. V jeho osobě se však stýkal svět lidí a bohů,
a tak ani on nemohl uniknout pomíjivosti své pozemské existence či dosáhnout zásvětí zcela bez pomoci. Po
smrti panovník za asistence božských textů vystoupal
na nebesa a splynul s ostatními bohy. Splynutí bylo zapotřebí periodicky opakovat, aby se jeho síly neustále
obnovovaly. Právě ve vytvoření zázemí a prostředí pro
nepřetržité opakování rituálů, jež měly v ideálním případě trvat navěky, tkví smysl a důvod existence královských zádušních komplexů – rituálně děj oslavit a zabezpečit. Ačkoli se jejich stavební podoba postupně
měnila, funkce zůstávala stále stejná. Neustálým opakováním totiž nebyla umožněna pouze panovníkova další
existence, ale bylo tím, v přeneseném smyslu slova, posvěceno i bytí egyptského státu jako celku, neboť vládce stál v samotném centru egyptské státnosti. Královské zádušní kulty a jejich existence se tedy staly doslova
„státním zájmem“. Osoby vystupující v zádušním kultu
(otec – syn – zádušní kněz) byly v královské sféře chá-
E
P
R
POSMRTNÁ EXISTENCE
EGYPTSKÝCH PANOVNÍKŮ
14
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
rozporu se starší tradicí: usirovským náboženstvím, přerodem světa mrtvých na „skutečné“ podsvětí, a konečně koncepcí nesmrtelné duše (ba). Zatímco vzrůstající
obliba a význam Usira souvisí s tzv. demokratizací zádušního kultu a osoby nekrálovského původu získávají možnosti a prostředky k dosažení blažené existence,
jež byly původně, v době Staré říše, vyhrazeny pouze
panovníkovi, především od doby vlády Senusreta III.
(12. dynastie) je posilován chtonický koncept chápající svět mrtvých jako hluboko umístěné podsvětí, kde
dochází k regeneraci (půlnoční splynutí Usira s Reem).
Na počátku Nové říše dochází ke kodifikaci těchto
výhradně královských zádušních představ a panovník
dosahuje své kosmické existence periodickým obnovováním cyklů a používáním symboliky protichůdných
dvojic: den – noc, Usir – Re, nebesa – podsvětí. A tato koncepce, byť s úpravami, přetrvala po zbytek egyptské historie.
Literatura: James P. Allen, The Ancient Egyptian
Pyramid Texts, (Atlanta, 2005); Hartwig Altenmüller,
Grab und Totenreich im alten Ägypten, (Hamburg,
1976); Jan Assmann, Tod und Jenseits im Alten
Ägypten, (München, 2001); Miroslav Verner,
„Abúsírské papyrové archivy“, in: Hana Benešovská –
Petra Vlčková (eds.), Abúsír. Tajemství pouště a pyramid
(Praha, v tisku), 90–101.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Ó můj otče, Králi, dveře nebes se pro tebe otevřely,
brána nebeského prostoru ti je otevřena dokořán. Bohové z Pe jsou plni smutku a přicházejí k Usirovi za
zvuků naříkání Esety a Nebthety. Duše z Pe pro tebe
naříkají, bijí se do těl, tleskají svýma rukama, škubají si lokny a volají na Usira: „Odejdi a vrať se! Probuď
se a usni, vždyť ty jsi nadán věčným životem! Vztyč se
a prohlédni si toto, vztyč se a poslechni si to, co pro tebe
vykonal tvůj syn, co pro tebe vykonal Hor! Zničil toho,
kdo ti škodil, svázal toho, kdo chtěl omezit tebe!“ ... Vystoupíš na nebesa a staneš se Vepuaetem a tvůj syn Hor
tě povede po nebeských stezkách. Nebe ti zcela náleží,
země ti zcela náleží, Pole rákosu ti zcela náleží...
Podobu královského zádušního kultu ve Staré říši nám
přibližuje skupina písemných pramenů, jež byla v průběhu 20. století objevena na lokalitě Abúsír (přibližně
30 km jihozápadně od Káhiry). Zde byly objeveny pozůstatky celkem tří chrámových papyrových archivů, jejichž
skladba vedle udržování lokálních královských zádušních
kultů odráží také hospodářské poměry a principy organizování administrativy staroegyptského státu ve druhé
polovině Staré říše. Koloběh zádušního kultu započal po
uzavření královské hrobky: každé ráno a večer přicházeli kněží do kaple, v jejíž západní stěně bylo pět hlubokých nik uzavřených dvoukřídlými dřevěnými dveřmi,
jež ochraňovaly sochy panovníka. Každou niku otevřeli, sochu rituálně omyli a natřeli ji vzácnými oleji a vonnými esencemi; a na počest ducha bylo páleno kadidlo.
Na obětní oltář byly položeny rozmanité obětiny, aby se
duch zemřelého panovníka mohl posilnit. Vše se dělo za
předčítání obětních formulí, které recitoval kněz předčitatel z papyrového svitku. Po skončení rituálu byla kaple
opět očištěna vodou, sochy v nikách byly zapečetěny a zameteny všechny stopy po přítomnosti kněžích. Podobný
rituál následně proběhl i v obětní kapli před nepravými
dveřmi. Rovněž dvakrát denně obešlo procesí kněží pyramidu, pokropili ji vodou, aby ji rituálně očistili.
V zádušních chrámech však nebyli oslavováni pouze
panovníci, svou trvalou přítomnost, skrze nejrůznější
rituály a svátky, zde stvrzovali i jiní bohové, například
Sokar, Re, Vadžet či Hathora. Protože osobu egyptského vládce nebylo možné oddělit od státu, oslavovaly se
v chrámech i důležité události v životě celé země – příchod každoročních životadárných záplav, korunovace nového panovníka nebo královské jubileum (svátek
sed) apod.
Ve Střední říši došlo k výraznému přiblížení královské a nekrálovské zádušní sféry. Toto období je charakteristické především třemi koncepty, jež stojí v příkrém
POSMRTNÁ EXISTENCE
NEKRÁLOVSKÝCH HODNOSTÁŘŮ
Starověký Egypťan nekrálovského původu musel splnit několik podmínek, aby mu byla umožněna posmrtná existence. Nejprve musel strávit svůj pozemský život
naplňováním a dodržováním principů maat. Tyto byly
dány Egyptu do vínku v okamžiku jeho vzniku samotnými bohy a představovaly řád, pořádek a spravedlnost
(ostatně tak lze rovněž termín maat z egyptštiny přeložit). Maat tak tvořil určitý etický kodex, návod, jak se
má jedinec správně chovat. Vypočítávání jednotlivých
principů tvořilo jeden ze základů životopisných nápisů
v hrobkách hodnostářů Staré říše. Ti tak dokládali, že
jsou oprávněni předstoupit před tribunál bohů a obhájit své skutky. Například představený všech královských
prací Nefersešemre uvádí:
Mluvil jsem pravdu a jednal jsem spravedlivě; správně jsem mluvil a opakoval jsem správně. Soudil jsem dva
tak, aby byli spokojeni. Chránil jsem slabšího před silnějším. Dával jsem chléb hladovému a oděv nahému.
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
15
LY
Ú
Č
E
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Kar byl do funkce vezíra povýšen až v samotném závěru
své kariéry, kdy již s dalším postupem nepočítal. Avšak
na druhou stranu známe několik vysoce postavených
hodnostářů, kteří žili dostatečně dlouho, aby si mohli
nechat hrobky postavit, a přesto tak neučinili. Musely
se o ně postarat jejich děti, které pak tento skutek uvádějí ve svých životopisných nápisech – například vezír
Senedžemib Inti sloužící za Džedkarea Isesiho (konec
5. dynastie) či správce nomů Abydos a Dér el-Gebrawí
Džau žijící za Pepiho II.
STAVBA HROBKY
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Další podmínky již byly spojeny se zajištěním materiální stránky posmrtné existence. Bylo především třeba nechat si postavit hrobku, zajistit si pohřební výbavu
a zdroje, z nichž bude zásobován zádušní kult. V zaopatření posmrtné existence staří Egypťané spatřovali
jeden ze smyslů svého pozemského života a v dochovaných egyptských literárních dílech zaujímá téma pohřbu a hrobky významné místo. Tak například mudrc
Hardžedef, žijící v 5. dynastii, ve svém Naučení uvádí:
Vybav svůj dům na pohřebišti a vyzdob své místo na
Západě. Vzhledem k tomu, že nás smrt všechny poníží
a odejme nám život, je tento dům smrti pro život.
Písemné prameny nám bohužel zamlčují, kdy obvykle Egypťané přistupovali ke stavbě svých hrobek.
Avšak moudrý Ani v Nové říši radí svému synu, aby
s přípravou hrobky neotálel a neříkal:
„Jsem příliš mladý, než abych odešel“, neboť smrt
odejme malé dítě z náruče jeho matky stejně jako toho,
kdo dosáhl vysokého věku.
A Anchšešonk v Pozdní době dokonce svého čtenáře naléhavě vybízí:
Neztrácej čas a získej pro sebe hrobku v hoře, neboť
neznáš délku svého života!
Zpravidla se soudí, že hodnostáři zahajovali stavbu svých „příbytků věčnosti“, jak se hrobky ve staroegyptštině nazývaly, až poté, co dosáhli jistého postavení a nepředpokládali již další významnější „kariérní
postup.“ Mnohdy však tomu tak z různých příčin nebylo, a tak máme možnost se setkat s hrobkami, v jejichž výzdobném programu se mění tituly jejich majitele – například v Karově mastabě v jižním Abúsíru (6.
dynastie) je zaznamenán nejvyšší titul, kterého Kar dosáhl (vezír), pouze na vápencovém sarkofágu v pohřební komoře a na druhých nepravých dveřích. Zdá se, že
Í
1 Příklad životopisného nápisu hodnostáře Idua z Gízy
16
V několika písemných pramenech máme zachovány
zmínky o okolnostech vzniku hrobek. Ačkoli na volbu
podoby a výzdoby míst posledního odpočinku mohly
mít vliv význam, prestiž a moc jednotlivých hodnostářů, kteří v hrobkách spatřovali výraz svého společenského postavení, jejich umístění v rámci topografie pohřebiště si nemohli nahodile určovat. Nekropole, tato
„města mrtvých“, byla spravována úředníky a spadala
pod dohled královské administrativy. V několika životopisných nápisech se objevují zmínky, že místo hrobky
bylo hodnostáři přiděleno samotným panovníkem jako
projev uznání jeho kvalit. Irej Tetiseneb ve své hrobce, nacházející se na tzv. Tetiho pohřebišti v Sakkáře,
uvádí:
Co se týká této hrobky, kterou jsem si postavil na pohřebišti, byl to panovník, kdo mi daroval její místo, neboť jsem chválen v přítomnosti krále, (jsem) ten, kdo
činí, co jeho pána těší.
Tato praxe pokračovala i v dalších obdobích egyptské historie, a tak jakýsi Amenemhet byl v Nové říši
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
staveného božské pokladnice společně s posádkou pod
jeho vedením, aby mi tento sarkofág z Tury přivezli.
A on s ním dorazil na velké lodi patřící dvoru společně s nepravými dveřmi, obětním stolem a kamennými
veřejemi.
Když byla na konci 90. let minulého století Veniho
hrobka v Abydu opět nalezena, archeologové skutečně
našli v její pohřební komoře krásný sarkofág z kvalitního turského bílého vápence.
Pouze několika hodnostářům byla panovníkem darována celá hrobka, což svědčí o jejich výjimečném vlivu a přátelském vztahu ke králi. Tato skutečnost pak
zpravidla byla v životopisných nápisech výslovně zmiňována. Jeden z takových případů představovala skalní
hrobka Debeheniho v Gíze a zmíněná autobiografie je
uvedena výše v textu. Ze zcela jiného důvodu získal jistý Sešemnefer, kněz předčitatel a jediný přítel, novou,
již hotovou hrobku na Tetiho pohřebišti jako dar od
panovníka Pepiho I. Původně byla určena pro vezíra
Hesiho, který však z neznámých důvodů upadl v nemilost, hrobka byla „zabavena“, Hesiho postavy a jeho
jména stesána a nahrazena Sešemneferovými. Sešemnefer cítil povinnost tento fakt zaznamenat, aby nebyl nařčen, že si hrobku nezákonně přivlastnil: Tato hrobka je
královská oběť (tj. dar). Pravděpodobně velmi často docházelo ke znovupoužívání starších hrobek, k jejich postupnému rozebírání, neboť představovaly levný zdroj
stavebního kamene. V životopisných nápisech se objevují fráze výslovně uvádějící, že dotyčný nepoškodil jinou hrobku, či nepoužil její části (sarkofágy, nepravé
dveře) pro svou vlastní potřebu. Hodnostáři rovněž tvrdí, že své hrobky postavili na volném místě v nekropoli, kde ještě nestála žádná starší stavba. Je tedy zřejmé,
že ničení hrobek nebylo neobvyklé.
Nedochovaly se bohužel prameny, které by uváděly,
kolik museli hodnostáři vydat za stavbu a výzdobu svého „příbytku věčnosti“. Avšak velmi pravděpodobně na
to museli vynaložit poměrně značný majetek, neboť věnovali velké úsilí tomu, aby vysvětlili jeho nedostatek.
Například nomarcha Džau (6. dynastie) nechal pohřbít
otce ve své vlastní hrobce na Dér el-Gerbáwí a v nápisech vysvětloval, že to učinil z lásky k němu, neboť ho
chtěl na onom světě vídat každý den, a ne pro nedostatek majetku ke stavbě druhé hrobky.
Neznáme rovněž délku období, po kterou trvala stavba staroegyptské hrobky. Senedžemib Mehi (5./6. dynastie) uvádí, že dokončil hrobku svého otce za jeden
a [třičtvrtě] roku, zatímco on stále spočíval v místě balzamování, kde se starali o jeho tělo. Doba dvaceti měsí-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
pohřben do země darované panovníkem, do hrobky na
Západě. Asi nejslavnější takový nápis se dochoval ve
skalní hrobce tajemníka ranního domu Debeheniho
v Gíze:
Co se týká této hrobky, byl to král Horního a Dolního Egypta Menkaure, nechť žije, je zdráv a prospívá, kdo mi daroval její místo. Stalo se tak při jeho (inspekční) cestě k pyramidě... Jeho veličenstvo vyčlenilo
50 řemeslníků, aby na ní (tj. na Debeheniho hrobce)
každý den pracovali. Jeho veličenstvo nařídilo vyčistit místo od sutě a postavit hrobku, ... a přivézt kámen
z Tury (lomy na kvalitní bílý vápenec nacházející se na
východním břehu Nilu v oblasti dnešní Káhiry) pro obložení kaple. Společně s nepravými dveřmi s (druhými)
dveřmi pro tuto hrobku, vyrobenými správcem mužstva, dvěma vrchními dohlížiteli řemeslníků, královským tesařem a kameníkem, mi přinesli sochu, jež vypadala zcela jako živá...
Ve stejném nápise dokonce Debeheni uvádí přesné
rozměry své hrobky:
Královský výnos, který byl učiněn pro správce kameníků... o stavbě hrobky dlouhé 100 loktů (1 loket
přibližně odpovídá 52 cm), široké 50 loktů a ... loktů
vysoké...
Avšak obvykle si stavbu hrobky zařizoval sám vlastník. V autobiografiích se pak objevují fráze, v nichž
majitel prohlašuje:
Co se týká všech umělců a řemeslníků, kteří pro mne
vykonávali práce, způsobil jsem, že za mou odměnu děkovali bohům (jak kupříkladu uvádí ve své hrobce v Gíze
jistý Meruka). Remenuka Imej z tzv. Tetiho pohřebiště
v Sakkáře dokonce přesně uvádí, co řemeslníkům dal:
Dostal jsem tuto hrobku výměnou za chléb a pivo, co
jsem dal všem řemeslníkům, kteří postavili tuto hrobku.
Hle, jistě jsem jim dal velmi velké množství látek, o které žádali, a oni za to děkují bohu.
Svým způsobem unikátní je text, který byl nalezen
v cihlové mastabě Ireje Tetiseneba v Sakkáře, v němž se
uvádí: Pracoval jsem na této hrobce vlastníma rukama
společně s mými dětmi a bratry.
Panovník měl možnost jako projev důvěry, ocenění,
či dokonce přátelství darovat určité stavební elementy,
jako například sarkofág z kvalitního vápence, sochu či
zárubně dveří vyrobené z tvrdých druhů kamene, na jejichž těžbu měl monopol. Ve svém životopise Veni řečený Starší, jehož hrobka se nachází v Abydu, popisuje, že
mu král Pepi I. (6. dynastie) daroval sarkofág:
Poté Jeho Veličenstvo nechalo pro mě přivézt vápencový sarkofág z Tury. Jeho Veličenstvo vyslalo před-
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
17
lům půdy říkalo, byly zpravidla uváděny i na stěnách
hrobek – v podobě řad kráčejících žen s košíky naloženými obětinami na hlavách. Pokud byla výzdoba hrobky zcela dokončena, před každou ženou bylo zapsáno
jméno statku, jehož součástí bývalo jméno panovníka,
během jehož vlády byl statek založen. Mudrc Hardžedef k tomu říká:
Vyber pro něj (tj. pro zádušního kněze) místo mezi
svými poli, které je každý rok dobře zavlažováno. Poslouží ti lépe než tvůj vlastní syn. Upřednostňuj ho dokonce i před svým dědicem.
Vymahatelnost takového odkazu byla samozřejmě
v mnoha ohledech závislá na dobré vůli dědiců. Aby
se hodnostáři pojistili, dávali sepisovat poslední vůle.
Avšak ze starších období se takovýchto textů dochovalo jen nepatrné množství. Asi nejzajímavější svědectví poskytla hrobka hodnostáře Vepemnofreta v Gíze (5. dynastie), kde se dochovalo vyobrazení majitele
hrobky, jenž čte synovi svou poslední vůli v přítomnosti patnácti svědků, kteří jsou všichni uvedeni jménem a tituly. Je zcela zřejmé, že reliéfní scéna odpovídá
skutečnému oficiálnímu aktu, k němuž došlo ještě za
Vepemnofretova života a jehož znění bylo úředně zaevidováno v archivech – jak napovídají tituly některých svědků, kteří byli administrátory nekropole a písaři v domě svitků.
Teoreticky, alespoň pro dobu Staré říše, platilo, že
o pohřeb loajálního hodnostáře se měl postarat panovník, který vlastnil veškerý movitý i nemovitý majetek.
Role panovníka byla navíc umocněna začleněním obětních formulí, jež ho zmiňují, do nápisů v hrobkách nekrálovských úředníků. Král se tak stal „praktickým“ garantem zádušního kultu, neboť klasická podoba obětní
formule začínala slovy Oběť, kterou poskytuje král (= tzv.
formule hetep di nisut). V symbolické rovině je možné
konstatovat, že ne na bedrech pozůstalých, ale na panovníkovi spočívala odpovědnost postarat se o pohřeb
a o zajištění zádušního kultu svých loajálních hodnostářů. V tomto ohledu se tato úloha promítla i do epitet, jimiž byl egyptský král popisován, neboť jedno z nich zní
pán obětin. Je však zcela zřejmé, že panovník nemohl
ve skutečnosti zajistit chod zádušních kultů všech svých
služebníků. Jednu z možností jak toho alespoň částečně dosáhnout představovalo přerozdělování obětin, jež
byly nejprve předloženy na oltáře v královských zádušních chrámech a posléze byly poskytnuty zádušním kultům hodnostářů, kteří tomu kterému vládci za života
sloužili.
Aby si ještě více „pojistili“ trvalý přísun obětin, byť
LY
ců se musela součastníkům jevit jako neobvykle krátká
a hodná zapsání na stěny hrobky. Pro srovnání uveďme,
že z Nové říše se dochoval ostrakon uvádějící datum započetí stavby Senenmutovy hrobky v sedmém roce vlády nejmenovaného panovníka a v jiném dokumentu je
dokonce i zmíněno datum jejího dokončení – šestnáctý rok. Stavba tedy trvala devět let... Není se co divit,
že dvacet měsíců se v očích starých Egypťanů podobalo zázraku.
Ú
Č
E
ZAJIŠTĚNÍ ZÁDUŠNÍHO KULTU
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Poté, co byla hrobka dostavěna, vyčlenili bohatí Egypťané část ze své půdy nebo dostali jinou od panovníka
darem, aby část její produkce mohla být použita pro
udržování zádušního kultu jedním nebo více zádušními knězi. Seznamy zádušních statků, jak se těmto dí-
2 Personifikované statky v hrobce soudce Intiho v jižním
Abúsíru (6. dynastie)
18
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
P
R
O
S
T
U
D
3 Poslední vůle hodnostáře Vepemnofreta
zaznamenaná na stěně jeho hrobky v Gíze
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
ti krále, Anupa, který je na své hoře, a velkého boha,
pána Západu.
Starosta města el-Káb Paheri (18. dynastie) ve své
hrobce dokonce návštěvníky upozorňuje, že zatímco je
pronesení obětních formulí nebude nic stát, on z toho
bude mít velký užitek:
Říkám Vám a dávám Vám vědět: je to pronesení
(formulí) bez výdajů, nezchudnete a nepřivede Vás do
potíží, s nikým nezpůsobí spor a není to vymahatelné
na tom, kdo je nuzný. Jde o libou řeč, která povznáší
a srdce se neunaví jejímu naslouchání. Dech úst nelze
sníst, není v něm námaha ani únava. I pro tebe bude
dobré, pokud tak učiníš. Shledáš v tom prospěch a velebení ... Mrtvý (člověk) je otcem toho, kdo vystoupí v jeho prospěch a nezapomene na toho, kdo pro něj učinil
úlitbu. Je pro Vás dobré, abyste si (to) poslechli! Jinými slovy – není nad dobrý skutek, který Vás nic nestojí
a ještě z něj budete mít užitek.
Pro úplnou jistotu, že trvalý přísun obětin bude neustále zajištěn, nechávali si hodnostáři vyzdobit vnitřní prostory svých hrobek seznamy obětin a kultovního
náčiní a především scénami zobrazujícími výrobu jednotlivých součástí pohřebních výbav a potravin a pitiva, porážku dobytka a nekonečné řady nosičů všeho,
co si blažený zemřelý může přát. Po pronesení příslušných formulí v závěrečné fázi pohřebních rituálů tato
T
E
N
T
O
T
E
X
T
v symbolické podobě, začlenili staří Egypťané do výzdoby svých hrobek – zpravidla na fasádu – výčet svých
skutků a úspěchů a prosbu k okolojdoucím, aby jim
v kapli obětovali či alespoň pronesli příslušné obětní
formule. Například Kaaper ze Sakkáry na fasádě své
hrobky láká návštěvníka a slibuje, že miláčkem krále
a oblíbencem Anupa, který je na své hoře, se stane každý člověk nebo zádušní kněz, který půjde touto cestou
... a provede pro mne úlitbu a dá mi chléb a pivo ze svého majetku. Pokud nemá ani chléb ani pivo a vodu ...,
(pak) nechť pronese svými ústy a učiní gesto svou rukou:
tisíc (pecnů) chleba a (džbánů) piva, tisíc husí, ..., tisíc holubů, tisíc přímorožců, tisíc dobytka a čistého kadidla pro představeného dílen, královského komorníka,
představeného velkého dvora, uctívaného v přítomnos-
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
19
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
Z
U
O
P
N
R
Č
E
U
JE
4 Zaznamenání několika částí pohřebního rituálu v Paheriho hrobce v el-Kábu (shora dolů: tažení rakve – tažení kanopické
skříňky – tažení tekenu)
T
E
N
T
O
T
E
X
T
vyobrazení „obživla“ a na onom světě i nadále existovala a plnila svou úlohu. Podobnou funkci měly i kamenné a dřevěné modely řemeslnických dílen, které
se v pohřebních komorách objevily na konci Staré říše
a které jsou tak typické pro První přechodné období
a Střední říši.
I přes důmyslná opatření, která staří Egypťané podnikli pro zabezpečení zádušního kultu, nevíme, jak
dlouho takové uctívání nekrálovských hodnostářů trvalo. Avšak badatelé předpokládají, že zpravidla nepřesáhl
dvě až tři generace. Ve Střední říši patřilo k dobrým
skutkům znovu obnovovat zničené hrobky svých předků, jak například uvádí Chnumhotep I. z Bení Hasanu:
Oživil jsem jména svých otců, která jsem našel zničená nad jejich vchody. Znalý znaků a zběhlý ve čte-
20
ní, nezaměnil jsem jeden znak za jiný. Pohleď, dobrý
syn, jenž způsobil, že jména jeho předků rozkvetla, je
Chnumhotep, Neherův syn, ospravedlněný, vlastník
uctívání.
I když si zajistili udržování zádušního kultu, museli staří Egypťané čelit ještě jedné hrozbě – zlodějům
a vykradačům hrobek. Hodnostáři se snažili naklonit si
případné návštěvníky hrozbami a sliby. Například ten,
kdo vstoupí do kaple, bude rituálně čistý a přinese obětiny duchu majitele hrobky, může na oplátku očekávat
na pohřebišti jeho podporu a ochranu před čímkoli, co
nenávidí, neboť on (duch) zná všechna tajemství, která
jsou zjevná pouze vynikajícím duchům. A naopak, případné návštěvníky varovali:
Ó vy žijící na zemi, kteří půjdete kolem této hrobky
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
Z
U
O
N
P
5 Výroba jednotlivých součástí pohřební výbavy, sarkofágu a nepravých dveří ve skalní hrobce královny Meresanch III. v Gíze
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
a přejete si mít přízeň krále a úctu Velkého boha, nevstupujte do této hrobky neuctivě a nečistí! Každý, kdo do ní
přesto vstoupí neuctivě, bude se mnou souzen Velkým bohem. (Merire-Meriptahanch, Sakkára, 6. dynastie)
A pokud by snad někdo chtěl hrobku dokonce poškodit, popadnu ho za krk jako ptáka, uvrhnu na něj
svůj hněv, takže všichni duchové a ti, kdo žijí na zemi,
to uvidí a budou se strachovat před mým vynikajícím
duchem, hrozí v nápisech ve své hrobce v Sakkáře lékař Anchmahor. A moudře dodává: Cokoli učiníš proti této hrobce na pohřebišti, bude (později) spácháno
na tvém majetku (tj. hrobce). Je zřejmé, že hrobky se
v Egyptě vykrádaly již od samotného počátku této civilizace. Zatímco jedna část obyvatelstva se snažila zajistit si vše potřebné k věčnému životu, druhá se tyto snahy pokoušela mařit.
Z doby 20. dynastie se dochoval zápis z procesu
s jedním gangem vykradačů hrobek, kteří působili na
západním břehu Nilu v Thébách a kteří dokonce neušetřili ani královské pohřby. Papyry popisují vše do velkých detailů – jak byli zatčeni, vyslýcháni a jak se při
mučení doznali ke svým zločinům. Jsou zde uvedena
jména zlodějů a hrobky, které vykradli; způsoby, jakými se do nich dostali a dokonce i seznamy ukradených
předmětů a rozsah poškození mumií a pohřební výbavy, a nakonec i tresty, kterých se jim dostalo – od uřezání nosu či uší až po smrt. Je ironií osudu, že mnozí z těchto vykradačů zároveň pracovali jako řemeslníci
při výstavbě a výzdobě hrobek, které posléze „poctili“
svou návštěvou.
Šli jsme vykrádat hrobky ve shodě s postupem, tak
jak jsme byli zvyklí. Shledali jsme pyramidu panovníka
Sobekemsafa (17. dynastie) odlišnou od ostatních pyramid a hrobek, které jsme obvykle vykrádali. Vyhrabali jsme zezadu do pyramidy tohoto panovníka tunel.
Do rukou jsme vzali hořící pochodně a sestoupili jsme
dolů. Odstranili jsme suť a nalezli vchod (do pohřební komory) a pak i onoho boha (tj. panovníka) ležícího vzadu. Rovněž jsme našli pohřební místo královny
Nebekhaas, jeho manželky ... Otevřeli jsme jejich sarkofágy a rakve, v nichž spočívali, a našli mumii tohoto
krále ozbrojeného mečem, s velkým množstvím amule-
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
21
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
ní, cesta do Sájí, cesta ze Sájí do Bútó, přijetí průvodu
s rakví v Bútó, cesta do Héliopole, oplakávání – očištění – Otevírání úst a pálení kadidla, tažení rakve, procesí s tekenu, tažení saní s kanopami a přinášení papyrového stvolu, obětování, přinášení pohřební výbavy
a porážka dobytka, uložení rakve do pohřební komory, přinesení soch a konečně provedení ochranných rituálů. Samozřejmě, že ne vždy a v každém období byly
vykonávány všechny rituální úkony – nejkošatější byly
v době Nové říše.
Kromě ikonografických dokladů nám napomáhají i písemné zprávy antických autorů, z nichž nejdůležitější je Hérodotův popis pohřebních rituálů. Je však
nutné mít na paměti, že jeho autorem byl řecký historik žijící v 5. století před n. l., který pocházel ze zcela odlišného kulturního prostředí. Přesto se jeho líčení
obdivuhodně shoduje s výpovědí staroegyptských reliéfů. Avšak nechme promluvit samotného Hérodota:
V případě, že v nějakém domě zemře za jakýchkoli
okolností muž, ženy z domu si posypou hlavu, a někdy
i tváře, popelem, pak ponechají tělo v domě a samy procházejí městem, bijíce se do prsou, s vytaženým oděvem
a odhalenými ňadry. K nim se postupně připojí všechny
ženské příbuzné mrtvého. Muži se bijí do prsou odděleně, rovněž s vytaženým oděvem. Poté začnou připravovat tělo k mumifikaci.
Hérodotovo líčení nám přibližuje okamžiky, které následovaly bezprostředně po smrti každého jedince a jež chybí v dalších, tj. staroegyptských pramenech.
Jedinou výjimku snad tvoří pouze výjev zachycující naříkajícího Achnatona, jeho manželku Neferititi (18. dynastie) u mrtvého těla jejich předčasně zemřelé dcery
Maketaton, který se dochoval v tzv. královské hrobce
v Tell el-Amarně. V reliéfech se objevuje až okamžik,
kdy je tělo vynášeno z domu a je přenášeno do mumifikačního/purifikačního stanu. Nejstarší vyobrazení
pocházejí z doby 6. dynastie a dochovala se nezávisle na sobě v několika hrobkách – v sakkárských hrobkách vezíra Mereruky a hodnostáře Anchmahora, v Gíze u Idua a Kara a rovněž na několika provinciálních
hřbitovech. I z následujících období egyptské historie,
především od Nové říše dále, pocházejí vyobrazení pohřebních průvodů, a i ta budou v textu zmíněna – například v thébských hrobkách Ramoseho a Haremheba
z doby 18. dynastie či na papyrových svitcích. Za současného stavu poznání je v podstatě nemožné přesně
ztotožnit jednotlivá místa, přes která muselo tělo mrtvého projít, s místy zachycenými na reliéfech. Následující popis tak je pouze rekonstrukcí, ne přesným po-
R
Č
E
N
PRŮBĚH POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ 
SVĚDECTVÍ NÁPISŮ A RELIÉFŮ
P
O
U
tů a zlatých šperků kolem krku a zlatou ozdobou hlavy.
Vznešená mumie tohoto boha byla zcela pokryta zlatem
a jeho rakev byla z obou stran vykládána zlatem, stříbrem a všemi druhy drahých kamenů. Sebrali jsme zlato, jež jsme našli na mumii tohoto panovníka společně
s amulety a šperky, které byly kolem jeho hrdla a z rakve, v níž spočíval. Objevili jsme královnu a sebrali jsme
vše, co jsme u ní nalezli. Spálili jsme jejich rakve (poté,
co) jsme odnesli ozdoby, které jsme v nich našli – zlaté,
stříbrné a bronzové předměty – a rozdělili jsme se o ně.
Každý z nás osmi dostal 20 debenů (přibližně 272 gramů), což dohromady dělá 160 debenů. Pak jsme se přeplavili zpátky do Théb.
Avšak vylupování hrobek nebylo omezeno pouze na
oblast Théb a ramessovskou dobu. Australský egyptolog
Nuguib Kanawati se zmiňuje o zlodějských tunelech,
které propojovaly několik pohřebních komor na tzv. Tetiho pohřebišti (doba 6. dynastie) v Sakkáře. Jejich přesnost naznačuje, že je museli kopat lidé velmi dobře obeznámení s uspořádáním tamních podzemních prostor,
kteří snad dokonce ony pohřební komory pomáhali
kopat. Navíc se zdá, že k těmto neblahým událostem
docházelo poměrně záhy po uložení pohřbů. (Více viz
podkapitola Průběh pohřebních rituálů – archeologické
prameny.)
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
Jak již bylo uvedeno výše, smrt byla starými Egypťany chápána jako brána z jedné formy života do druhé.
Avšak jako všechny okamžiky změn, jež byly pro existenci člověka nebezpečné, a proto je nebylo záhodno
ztvárňovat, nenalezneme o posledních lidských okamžicích na tomto světě žádné informace ani v náboženských sbírkách, ani na reliéfních vyobrazeních. Průběh
pohřebních rituálů však lze, alespoň rámcově, rekonstruovat, byť se dochovaly pouze výseky, jež lze složit
do staroegyptské formy určitého komiksu. Zachycené
situace lze rozdělit do tří základních částí: a) smuteční průvod rodiny na cestě z domu do mumifikačního/purifikačního stanu či hrobky; b) rituály týkající se
uložení mumie do pohřební komory; c) průběh pravidelného zádušního kultu probíhajícího v kapli. Dnes
badatelé rozeznávají celkem šestnáct různých typů kultovních činností tvořících dohromady pohřební rituál:
odchod z domu a nesení rakve, průvod doprovázející
rakev do místa mumifikace, obětování v Síni spoje-
22
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
Jedenáct mužů vyobrazených v horním registru rovněž prožívá nezakrytě svůj bol: bijí se do hlavy, zakrývají si obličej, podpírají se ve smutku, či pláčí sedíce
na zemi. V jejich čele je zachycen pravděpodobně nejstarší syn, kterého žal přemohl natolik, že upadl a dva
služebníci mu pomáhají vstát. Na rozdíl od žen je totožnost dvou mužů určena přípisky uvádějícími jejich
jméno a tituly: zádušní kněz Senešbi a dozorce pečetě Ptahšepses. Z Nové říše, z doby 18. dynastie (vláda
Amenhotepa IV.), se v hrobce městského starosty a vezíra Ramoseho (TT 55) dochovalo překrásné vyobrazení skupiny plaček, mezi nimiž jsou zastoupeny nejen
dospělé ženy, ale i mladé dívky.
Před plačkami a lkajícími muži jde oficiální část průvodu – saně s rakví či márami, které doprovází kněz
předčitatel, jenž ze svitků recituje náboženské texty nebo
možná chválí činy a skutky zemřelého. Kromě kněze
předčitatele se zde objevuje i postava popsaná jako vrchní balzamovač, Anupův balzamovač, nosič božské pečeti apod. Zpravidla ho doprovází jedna nebo dvě ženy, jež
snad představují bohyně Nebthet a Eset, které byly po
celou dobu staroegyptské civilizace pokládány za hlavní
plačky při Usirově pohřbu.
Za doprovodu obou hlavních plaček a pravděpo-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
pisem jednotlivých dějů a zastávek na poslední cestě,
kterou musel každý Egypťan vykonat.
Po smrti tedy bylo tělo vyneseno z domu – snad již
přímo v rakvi či na márách, a za doprovodu plaček, příbuzných a přátel bylo doneseno k břehu Nilu. Na několika reliéfech (Anchmahor ze Sakkáry, Idu z Gízy)
je tento akt velmi emotivně zachycen. A je nutno poznamenat, že reliéfy velmi věrně dokreslují Hérodotovo vyprávění. V Anchmahorově hrobce vychází průvod z budovy naznačené jednoduchým půdorysem a je
složen z žen i mužů, kteří jsou rozděleni do dvou registrů. Celá scéna je označena jako vycházejí do domu
věčnosti na krásném Západě. Grafické oddělení mužů
od žen pravděpodobně naznačuje oddělené prožívání
smutku – jak to zaznamenal i Hérodotos o téměř 3 000
let později. Ve spodním registru je velmi emotivně zachyceno patnáct žen (egyptsky džerjet, plaček?) ve stavu silného smutku: některé se bijí do tváří, zakrývají si
obličej, jedna si dokonce pozvedá oděv. Některé byly
tak přemoženy smutkem, že se musí vzájemně podpírat, a jiné dokonce upadly na zem a jejich doprovod
jim musí pomoci vstát. Dvě ženy, které dosud setrvávají v domě – snad dcera a manželka, naříkají: Ó můj
otče, můj pane, můj milovaný...
Z
E
6 Panovník Achnaton s rodinou oplakává smrt své dcery, princezny Maketaton.
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
23
LY
Ú
Č
E
Í
N
Z
E
P
R
O
S
T
U
Cesta přes Nil a po přilehlých kanálech zpravidla
symbolizovala plavbu do dvou hlavních kultovních center spojených s pohřebním rituálem – do Sájí a Bútó,
jež se obě nacházejí v deltě Nilu. Kořeny obou rituálů
je třeba hledat hluboko v minulosti, neboť jejich nejstarší doklady pocházejí z počátku 1. dynastie. Vysvětlující přípisky z Nové říše popisují děj takto:
Recitace kněze předčitatele. Učinění zastávek v Anupově božské síni a v Síni sloučení. Přivést N (= jméno
zemřelého) k chlebu, pivu, dobytku, drůbeži a všem
dobrým věcem v Síni sloučení. Příjezd do Sájí, k místu,
kde dlí velký bůh. Je pravděpodobné, že veškeré plavby a návštěvy náboženských center se odehrávaly pouze v symbolické rovině. Některá vyobrazení ztotožňují Sáje s ibu (viz níže) a Bútó s vlastním pohřebištěm.
Avšak předtím, než mohl zemřelý vstoupit na posvátnou půdu pohřebiště, muselo jeho tělo projít očistným a mumifikačním procesem. V nápisech jsou místa,
kde k těmto úkonům dochází, označena jako ibu či vabet, „purifikační stan“. Jejich funkce ani přesná poloha
nebyly dosud určeny. Mezi egyptology rovněž nepanuje shoda, kde probíhaly jednotlivé součásti pohřebního
rituálu, avšak předpokládá se, že očištění těla a vyjmutí
vnitřností proběhlo v ibu, zatímco dlouhodobá mumifikace, tj. obložení těla balíčky s natronovou solí, mohlo probíhat ve vabetu.
Ibu je zpravidla znázorněno jako lehká konstrukce
z dřevěných kůlů a rohoží, jež ohraničovaly pravoúhlý prostor, který se pravděpodobně nacházel u vody či
v její blízkosti a do něhož bylo možné vstoupit či z něj
vystoupit z obou stran. V případě královských pohřeb-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
dobně i dalších pozůstalých byla rakev naložena na loď
a zemřelý hodnostář podnikl svou poslední plavbu po
Nilu či po jeho kanálech, jež protkávaly oblast na západním břehu. Již od samotného počátku egyptské civilizace měly Nil a po něm se plavící lodě obrovský význam nejen pro jednotlivce, ale pro celou společnost,
a jeho vliv se dotýkal snad všech oblastí života. Lodě
umožňovaly směnu zboží a vládci a jejich úředníci se
na nich plavili po a proti proudu řeky a tak spravovali dané území. Na reliéfních vyobrazeních znázorňujících průběh pohřebních rituálů jsou často vidět lodě,
na jejichž palubách byla zpravidla umístěna dřevěná
svatyně, která ochraňovala rakev či máry s tělem a naos
(= svatostánek) se sochami.
D
IJ
7 Vyobrazení počáteční fáze pohřebního průvodu zachyceného v hrobce Anchmahora (6. dynastie) v Sakkáře
8 Skupina plaček v Ramoseho hrobce v Thébách (18. dynastie,
TT 55)
24
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
U
D
IJ
N
Í
procesu – ani v jednom z 28 prozkoumaných údolních
chrámů se totiž nenašly vhodné prostory k provádění
mumifikace.
O
S
T
CESTA DO HROBKY
Z
E
P
R
Mumifikované a očištěné tělo bylo uloženo do rakve,
naloženo na sáně a taženo k místu svého trvalého odpočinku, tj. k hrobce. I v tomto průvodu se objevují
plačky a zádušní kněží. Je velmi pravděpodobné, že po
dobu, kdy tělo zemřelého bylo připravováno na posmrtný život, vrcholily i přípravy jeho hrobky a pohřební
výbavy, jež odrážela bohatství a společenské postavení
zemřelého. Součástí této závěrečné cesty je i tzv. tažení tekenu, které pro starověké Egypťany představovalo jednu z nejdůležitějších součástí pohřebních rituálů.
Bohužel, jeho přesný význam nebyl dosud objasněn.
Badatelé se domnívají, že snad šlo o jakousi rituální
postavu ležící či dřepící na saních. Doprovodné texty
děj popisují jako Tažení tekenu. „K Západu, k Západu, zemi s příjemným životem, k místu, kam náležíš!“
Doprovodné texty popisují tuto závěrečnou fázi pohřebních rituálů následujícími slovy:
Velmi krásné překročení nebeské klenby, vystoupení na vrcholek hory na pohřebišti, uchopení jeho ruky
od jeho otců, jeho ka a každé ctěné bytosti, učinění invokační oběti pro něj na vrcholku jeho pohřebního místa v jeho domě věčnosti, poté co dosáhl vysokého věku
před Usirem. Či velmi krásné sestoupení do jeho domu,
nechť může být uctíván před Anupem, nejpřednějším ze
Západních, pánem posvátné země, poté co pro něj byla
vykonána invokační oběť na vrcholku jeho pohřebního
místa. Byl sem převezen přes jezero, byl uctěn knězem
předčitatelem, neboť je uctíván před velkým bohem.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
ních rituálů se často kladou paralely mezi ibu a údolními chrámy, především panovníka Rachefa v Gíze
(4. dynastie) či Pepiho II. v jižní Sakkáře (6. dynastie).
Před oběma stavbami byl archeologickým výzkumem
zjištěn volný prostor s malými stavbami s blíže neurčenou funkcí. Co tedy lze o ibu říci? Pravděpodobně šlo
o stavby dočasného charakteru (nekrálovská zádušní
architektura), jejichž funkci mohly symbolicky přebrat
určité prostory v údolních chrámech (královská zádušní architektura).
Z ibu bylo tělo přeneseno, opět v procesí, do purifikačního stanu (vabet), kde proběhla mumifikace
(o vývoji mumifikačních technik viz následující kapitola). Ve skalní hrobce Pepiancha, Černého Heniho
v Méru (6. dynastie) je toto místo označováno i jako
(rituálně) čisté místo zavinování. V egyptologické literatuře je často vabet překládán jako „zádušní dílna“ a je
pokládán pouze za místo mumifikace. Dlouhodobějšímu charakteru této stavby by odpovídaly i přípisky
v hrobkách nekrálovských hodnostářů, kteří uvádějí,
že těla v ní spočívala po delší dobu, například v hrobce
Idua v Gíze se uvádí: Vabet po určitou dobu. Na základě reliéfů v Iduově hrobce si můžeme udělat představu o jeho architektonické podobě: obsahoval tři hlavní místnosti lemované po jedné straně dlouhou, slepou
chodbou a po druhé sklady.
V královské zádušní architektuře je vabet někdy chápán jako hospodářské a administrativní zázemí, které
umožňuje existenci hrobek, tj. dílny různého zaměření vyrábějící různé předměty posléze používané pro zádušní kult. Zároveň však není vyloučeno, že část vabetu
byla vyhrazena přípravě královského těla pro posmrtnou existenci. Tomu by odpovídala i představa, že vabet by se měl nacházet v okolí údolních chrámů, kde by
posléze došlo „pouze“ k symbolickému stvrzení celého
Ú
Č
E
LY
9 Eset a Nebthet
jako hlavní Usirovy
plačky. Překresleno
podle reliéfu z chrámu
v Dendeře.
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
25
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
Z
E
P
R
O
S
a před tebou půjdou zpěvačky. U vchodu do hrobky pro
tebe zatančí muu a dostaneš přiděleny obětiny pro zádušní oltář a hleď, vedle oltáře pro tebe bude učiněna
oběť.
Téměř totožnými slovy je popisován rituál prováděný v hrobce generála Džehutiho, žijícího v době 18. dynastie v Thébách.
Závěrečná fáze pohřebních rituálů, tj. příchod k hrobce a započetí vlastního zádušního kultu, je vyobraze-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Na reliéfech se objevují saně s rakví a sochami tažené služebníky nebo dobytkem; a toto procesí bylo doprovázeno tanečnicemi a zádušními zpěvačkami. Podobný obrázek je popisován i v povídce o Sinuhetovi
ze Střední říše, kde je líčen jeho pohřeb, pokud se navrátí do Egypta:
V den pohřbu pro tebe bude vypraven pohřební průvod, se zlatou rakví s hlavou z lapisu lazuli a nebem
nad tebou; spočineš na saních tažených silnými voly
11
Tažení tekenu
na saních,
Ramoseho
hrobka, Théby
(18. dynastie)
26
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
S
O
R
P
E
Z
U
R
Č
E
N
P
O
U
na na stěnách gízských hrobek Debeheniho a Mecaua
(5. dynastie), či Kaihepa-Cetiho v el-Hawawíši v Horním Egyptě (6. dynastie). Průvod vycházející z mumifikačního stanu došel až na střechu hrobky, kde se otevíralo
ústí pohřební šachty. Zde pokračovaly rituály uctívání –
kněz předčitatel nadále oslavoval zemřelého a proběhl
i tzv. rituál Otevírání úst (viz dále), po němž bylo tělo
spuštěno do pohřební komory. Nakonec byla na střechu hrobky vytažena socha zemřelého v dřevěném svatostánku (nau), byly provedeny poslední rituály související s uzavíráním pohřební komory a následovala
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
10 Vyobrazení další
fáze pohřebního
průvodu zachyceného
v hrobce Kara
v Gíze. A – ibu,
B – vabet, 1 – plačky,
2 – balzamovač/
mumifikátor, 3 – kněz
předčitatel
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
12 Vyobrazení závěrečné fáze pohřebního rituálu
dochovaného v Debeheniho skalní hrobce v Gíze
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
27
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
mace, avšak bezesporu již tehdy tvořil důležitou součást
závěrečné fáze pohřebních ceremonií. Texty ze 6. dynastie hovoří pouze o osmdesáti mužích, kteří pomáhají usadit víko sarkofágu na své místo. Je možné, že
číslovka se vztahuje k celkovému počtu dělníků, kteří se různým způsobem podíleli na uložení těla, neboť
žádná z pohřebních komor ze Staré říše není dostatečně
velká, aby v ní mohlo efektivně pracovat takové množství lidí.
Předpokládá se, že nejprve byl rituál prováděn na
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
zádušní hostina. V textech je tažení sochy označováno
jako cesta do Abydu – nejvýznamnějšího centra souvisejícího se zádušním kultem. Obliba Abydu jako kultovního centra postupně rostla, avšak ve výzdobě hrobek
se toto téma prosazuje až od Střední říše dále.
Na Debeheniho reliéfu pohřební průvod (zde je
zastoupen řadou nosičů obětin) vystupuje na střechu
hrobky, nosiči obětin přinášejí jídlo, jsou porážena posvátná dobytčata a k tomu tančí tanečnice. Závěrečné
rituály jsou označovány jako přinášení potravin a kromě popsané činnosti zahrnovaly i zametání stop a další
pálení kadidla a očistné úlitby.
Nejstarší doklady ilustrující ukládání pohřbu do pohřební komory pocházejí až z doby Nové říše – na ostrakonech z Dér el-Medíny, vesnice řemeslníků zdobících hrobky panovníků v Údolí králů, je vidět zjednodušený průřez
podzemím hrobky, kam sestupuje kněz pomocí řady výklenků ve stěnách. O to více zde vyniká svědectví archeologických výzkumů, k nimž výrazným způsobem přispěla i práce českých egyptologů v jižním Abúsíru (viz níže).
Jídlo podávané u ústí šachty bylo v symbolické rovině pokládáno za první potravu zemřelého na onom
světě a podával ho kněz předčitatel. Toto vysvětluje přípisky u mnohých řeznických scén, kde jeden řezník napomíná svého pomocníka:
Pospěš si! Odnes kus (masa), který požaduje kněz
předčitatel... nebo Pospěš si, kamaráde! Musíš tento kus
hovězího masa položit na oltář dříve, než přijde kněz
předčitatel provést rituál.
Ú
Č
E
LY
13 Cesta do Abydu
a zpět – malba
z hrobky Veserhata
(Théby, 19. dynastie,
TT 51)
RITUÁL OTEVÍRÁNÍ ÚST
O podobě a průběhu rituálu Otevírání úst ve starších
obdobích (před Novou říší) nemáme téměř žádné infor-
28
14 Jedno z ostrak z Dér el-Medíny zachycující ukládání
mumie do pohřební komory
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
Z
U
O
P
N
R
Č
E
15 Kněz provádí rituál Otevírání úst na antropoidní rakvi (papyrus Hunefera).
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
soše, posléze na antropomorfní soše či rakvi – od Nové
říše. Otevírání úst mělo umožnit zemřelému obnovit
jeho tělesné funkce a tak ho připodobnit Usirovi. Oči,
uši, nos a ústa byly pomazány posvátnými oleji a kněz
předčitatel se jich dotýkal speciálním nástrojem připomínajícím teslici. Plného rozsahu dosáhla ceremonie
v době Nové říše, kdy mohla trvat až několik dnů. Kromě mnoha kněží se zde objevuje manželka zemřelého
zastupující bohyni Esetu a jeho nejstarší syn představujícího boha Hora. Tato symbolika přisuzovala zemřelému roli Usira. Aby se zajistila kontinuita obnovování schopností zemřelého i na onom světě, byl již od
Staré říše do pohřebních komor přikládán symbolický soubor nástrojů používaných při Otevírání úst. Po
vykonání závěrečných rituálů a pronesení odpovídajících formulí byly tento soubor a spolu s ním i všechny předměty uložené do podzemí hrobek či vyobrazené
na jejích stěnách probuzeny „k životu“ a mohly svému
majiteli na onom světě bezezbytku sloužit.
Z Nové řiše se dochovalo znění textu, jež se mělo
pronášet při vykonávání tohoto rituálu:
Říkání pro Otevření úst N (zde bylo uvedeno jméno majitele hrobky), pro něj na nekropoli. On říká:
Má ústa otevírá Ptah, bůh mého města uvolňuje pouta mých úst. Přichází Thovt, plně vybaven zaříkáními,
aby uvolnil Sutechova pouta z mých úst. ... Má ústa mi
byla dána, má ústa otevírá Ptah s touto teslicí z kovu,
s níž otevřel ústa bohů. Jsem Sachmet-Vadžetou dlící
na západě nebes, jsem Sahetou mezi dušemi v Onu. Co
se týče jakéhokoli říkání proneseného proti mně, povstanou proti němu bohové, celé Devatero, celé Devatero!
(Kniha mrtvých, kapitola 23)
ZAPOČETÍ ZÁDUŠNÍCH RITUÁLŮ
Německý egyptolog Hermann Junker celkem posbíral sedmnáct dokladů různých rituálních úkonů, jež na-
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
29
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
16 Různé kultovní
úkony doložené
na reliéfech
v hrobkách z doby
Staré říše
T
lezl v hrobkách nekrálovských hodnostářů z doby Staré
říše, které mohl ztotožnit s úkony doloženými v Textech pyramid: rituální omývání vodou, nakuřování myrhou, obdarování látkami, obětování dobytka a drůbeže
apod. Vše samozřejmě bylo doprovázeno soubory říkání, modliteb a obětních formulí, jež měly ve svém důsledku napomoci přeměně zemřelého v blaženého nebo
mocného ducha (egyptsky achu). Jejich složitost a různé významové roviny, kterých již ve Staré říši dosáhly, se
30
odrážejí i v prominentním postavení specifické skupiny
zádušních kněží, označovaných v textech jako tzv. kněží předčitatelé, kteří dohlíželi nad správným průběhem
pohřebních rituálů a kteří se na reliéfech objevují na
počátku 5. dynastie. Po skončení pohřebních ceremonií přebírali hlavní zátěž chodu zádušního kultu kněží
označovaní jako zádušní, tzv. hemu-ka, služebníci ka.
Potraviny a pití předkládané na oltář, jež tvořily
hlavní součást běžného denního provozu zádušního
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
POSLEDNÍ SOUD
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
Asi nejdůležitější překážku, kterou musel zemřelý při
cestě na onen svět překonat, představoval tzv. poslední
soud. Nejucelenější popis tohoto procesu se nachází ve
125. kapitole Knihy mrtvých, jež zároveň patří k nejdelším kapitolám této náboženské sbírky a je často zobrazována na papyrech ukládaných do hrobek (více viz kapitola Jiřího Janáka). Její děj se odehrává v Síni Obou
pravd pojmenované po tribunálu 42 bohů-soudců,
kteří zastupují různé aspekty maat – pravdy, pořádku
a spravedlnosti. Božstva jsou rozesazena v síni do dvou
řad, vždy čelem proti sobě. Celému soudu předsedá
Usir jako pán podsvětí a zemřelý je před tribunál předveden Anupem.
Celý soud začíná proslovem zemřelého, kterým se
obrací na boha Usira:
Nechť žiješ, velký bože, pane Obou pravd! Přišel
jsem k tobě, můj pane, byl jsem k tobě přiveden, abych
spatřil tvou krásu. Znám tě a znám jména 42 bohů,
kteří jsou s tebou v Síni Obou pravd...
Poté následuje nejdůležitější část soudu, kdy zemřelý prohlašuje, že nespáchal žádné vážné přestupky proti
maat. Tato pasáž je v egyptologické literatuře označována jako tzv. negativní zpověď, neboť zemřelý v ní pouze
popírá provinění, nikoli sám popisuje přečiny.
Nespáchal jsem přečiny proti lidem.
Netýral jsem dobytek.
Nezhřešil jsem v Místě pravdy.
Nevěděl jsem, co nemělo být věděno.
Nespáchal jsem žádné zlo.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
kultu, byly ve staroegyptských textech nazývány invokačními obětinami, tj. obětinami hlasu (doslova oběť
pronášená). Tento termín v sobě obsahuje i jejich dvojí význam: na jednu stranu šlo o akt slovního přivolání
zemřelého k jeho obětnímu stolu, aby mohl přijmout
přinesené obětiny (tj. pronesení obětních formulí),
a zároveň tak byla popisována i samotná činnost, tedy
vlastní provedení aktu obětování. Text obětní formule
byl často zapisován na fasády hrobek, aby ho mohli kolemjdoucí přečíst:
Oběť, kterou přináší panovník, oběť, kterou přináší
Anup, nejpřednější z posvátné země: jeho pohřeb v Západní pustině a invokační obětina chleba, piva, dobytka a drůbeže (u příležitosti) svátku Nového roku, Thovtova svátku, slavnosti vag a při každém svátku a každý
den pro písaře pokladnice Anchhafa. (Anchhaf, Gíza,
4. dynastie)
Vlastní průběh obětního rituálu je často zaznamenán na stěny zádušních kaplí. Kněží přistupují k majiteli hrobky sedícímu u obětního stolu (samozřejmě
v symbolické rovině), nejprve provedou očistnou úlitbu, aby rituálně očistili (a připravili) sami sebe a kapli k obětování. Kněz předčitatel čte z papyrových svitků
a jsou předkládány obětiny. Na závěr je páleno kadidlo
a konečně poslední kněz, který kapli opouští, za sebou
koštětem zametá stopy.
Literatura: Hartwig Altenmüller, „Bestattungsritual“,
Lexikon der Ägyptologie I, (Wiesbaden, 1975),
745 – 765; Naguib Kanawati, The Tomb and Beyond.
Burial Customs of Egyptian Officials, (Warminster,
2001).
17 Ideální průběh zádušního kultu (řada sedmi kněží v horním registru nad hromadou obětin)
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
31
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
Z
E
P
R
Neopomíjel jsem dny obětování masa.
Nezadržoval jsem dobytek patřící bohu.
Nezastavil jsem boha při jeho procesí.
Jsem čistý, jsem čistý, jsem čistý, jsem čistý.
Jsem čistý jako volavka v Hnes ...
Žádné zlo na mně neulpí v této zemi, v této Síni
Obou pravd, neboť já znám jména bohů, kteří jsou
v ní, následovníků velkého boha.
Celá zpověď pokračuje prohlášením, kdy se zemřelý obrací jednotlivě na všech 42 bohů-soudců a vždy je
nejprve nazve jejich jménem, připojí místo, odkud pocházejí a pak uvede, že nespáchal čin, který spadá do
kompetence toho kterého z nich:
Ó Širokého-kroku, který pocházíš z Onu, nespáchal
jsem zlo. Ó Pojídači-stínů, který pocházíš z jeskyně, nekradl jsem. Ó Divoké-tváře, který pocházíš z Rasetau,
nezabil jsem.
Poté se obrací na bohy a opět vyhlašuje svou rituální
čistotu, morální bezúhonnost a znalost příslušných říkání a žádá je o ochranu:
Přišel jsem, abych dosvědčil maat, abych udržel váhu v její správné pozici (a tedy úspěšně prošel soudem)
mezi mrtvými. Ó vy, kteří jste vysoko nad svými standartami, ... ochraňte mne před svými posly způsobujícími rány... V samotném závěru ho bohové postupně
dvakrát po sobě zkoušejí ze znalostí božských textů, aby
prokázal svou cenu.
Po celou dobu soudu zemřelý mluví, zatímco jeho
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Nezačal jsem den větším vymáháním, než byla má
povinnost.
Mé jméno se nedoneslo k bárce mocného vládce.
Nerouhal jsem se proti bohu.
Neokradl jsem chudého.
Nečinil jsem to, co bohové zakazují.
Nehaněl jsem služebníka u jeho pána.
Nezpůsobil jsem bolest.
Nezpůsobil jsem pláč.
Nezabil jsem.
Nenařídil jsem zabít.
Nikdo kvůli mně netrpěl.
Nepoškodil jsem obětiny v chrámech.
Neochudil jsem chleby bohů.
Neukradl jsem chleby zemřelým.
Nesouložil jsem ani jsem se neukájel.
Nesnižoval jsem ani jsem nezvyšoval míry.
Nezmenšoval jsem arůry (tj. plošné míry).
Nepodváděl jsem na polích.
Nepřidával jsem závaží na váhy.
Nefalšoval jsem olovnici na měřidle.
Neodjímal jsem mléko od úst dětí.
Nepřipravoval jsem dobytek o krmivo.
Nechystal jsem sítě na ptáky v božských houštinách.
Nechytal jsem ryby v jejich rybnících.
Nezadržoval jsem vodu při záplavách.
Nestavěl jsem hráze na proudící vodě.
Neuhasil jsem potřebný oheň.
O
S
18 Poslední soud a vážení srdce (papyrus Hunefera)
32
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
O
U
Z
19 Pohřební komora soudce Intiho v jižním Abúsíru
Literatura: Raymond O. Faulkner, The Ancient
Egyptian Book of the Dead (ed. Carol Andrews), (New
York, 1972); Jiří Janák, Staroegyptská kniha mrtvých,
kapitola 105, (Brno, 2003).
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
srdce, podle starých Egypťanů sídlo rozumu, vůle a paměti, spočívá na misce vah, kde ho vyvažuje pero bohyně Maat. Aby byl uznán hodným vstupu do zásvětní říše Usira, musí jeho srdce zůstat lehčí než toto pero.
Pokud se prokáže, že se nějakým způsobem provinil, sežere jeho srdce bohyně-démon Amemait, nazývaná též
Velká požíračka. Na vyobrazeních vážení srdce je zobrazena pod vahami v podobě zvířete složeného z krokodýlí hlavy, předních nohou lva a hroších zadních.
Závěrečný verdikt vyslovují všichni bohové-soudci:
Slova pronášená Velkým Devaterem, které sídlí v Hermopoli: Co jsi řekl, je pravda. Usir N (= jméno zemřelého), ospravedlněný, je nevinný. Nespáchal žádný zločin
ani nejednal proti nám. Amemaitě nebude dovoleno
nad ním zvítězit. Nechť mu jsou poskytnuty obětiny, jež
jsou předkládány Usirovi a nechť na věky získá půdu
v Poli obětin, neboť je následovník Hora.
Výrok soudu zapíše Thovt, božský písař, na svitek
papyru.
Tímto je zemřelý prohlášen „ospravedlněným“ a je
mu dovoleno vstoupit do Usirova zásvětního království
a připojit se k blaženým zemřelým. Jeho dlouhá pouť
skončila...
PRŮBĚH POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ 
ARCHEOLOGICKÉ DOKLADY
V posledních desetiletích neustále přibývá archeologických dokladů o průběhu pohřebních rituálů, které poměrně výrazným způsobem pozměnily naše poznání.
Vypovídají totiž o zcela jiném „světě“, než jaký ukazují „oficiální“ texty dochované na stěnách hrobek hodnostářů, popisující a vyobrazující ideální stav a podobu rituálů, jež však ve skutečnosti nemusely být, a také
nebývaly, dodržovány. Archeologie nám tak odkrývá
„lidský“ rozměr zamýšleného ideálního stavu. A pro
nás má obrovský význam, že se na rozšíření poznatků
výrazným způsobem podepsala i česká egyptologie a její výzkumy v Abúsíru.
Téměř výlučně se tyto nálezy pojí se závěrečnými fázemi pohřebních ceremonií, tj. s ukládáním těla a výba-
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
33
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
písaře Inti-Pepiancha, jehož přesný vztah k rodině soudce Intiho dosud nebylo možné přesně stanovit – snad
šlo o benjamínka, nejmladšího syna, který se narodil až
po dokončení reliéfní výzdoby otcovy kaple. Pohřební
výbava se soustředila v severní části komory a připravila archeologům skutečnou pastvu pro oči: dvanáct vápencových schrán na potravinové milodary (dva chleby,
pět kusů drůbeže – husy, kachny a holoubátka – a pět
kusů hovězího masa – žebírka, lopatky a kýty), keramické a měděné nádoby i jejich miniatury, měděný oltář, kamenné nádobky původně obsahující vonné masti
a esence, měděné nástroje a konečně i na dvě stě miniaturních vápencových nádobek a misek. Je až s podivem, že i zde pracovali zloději, kteří „vyklidili“ jižní část
pohřební komory, vlámali se do kamenného sarkofágu,
vytáhli tělo pohřbeného Inti-Pepiancha a ve snaze najít
šperky a amulety ho roztrhali na kusy a poházeli po povrchu zásypu komory. Výbava v ní nalezená představuje
dosud nejbohatší soubor tohoto typu v Abúsíru.
Tento nález nám rovněž umožňuje poodhrnout roušku tajemství kryjící myšlenkový koncept stojící za takto
bohatou pohřební výbavou z konce Staré říše. Pro Egypťany bylo nesmírně důležité dosáhnout rituální i skutečné čistoty, neboť pouze „očištěný“ zemřelý mohl bezpečně vstoupit do zásvětí. Nejhmatatelnější prostředek
představovaly skutečné měděné nádoby používané pro
očišťovací rituály i v běžném životě starých Egypťanů,
které se nacházely podél severovýchodní části sarkofágu, tj. u obličeje zemřelého. Rituální čistota byla navíc
umocněna přítomností tzv. tabulky sedmi posvátných
olejů, jež symbolicky zastupovala rituál Otevírání úst,
při němž byly posvátné oleje používány. Kromě měděných nádob používaných pro očistu a tabulky sedmi
posvátných olejů zde byly umístěny i travertinové nádobky obsahující masti a vonné esence – vše prostředky používané v zádušním kultu pro přípravu sochy
(= těla zemřelého) pro přijetí obětin, tj. pro svou zádušní hostinu. Na základě reliéfů je zřejmé, že se tato měla
skládat z obětních chlebů, kusů masa a drůbeže. V Inti-Pepianchově pohřební výbavě jsou obětiny potravin
zastoupeny dvanácti dvojitými vápencovými schránami, jež v okamžiku nálezu dosud obsahovaly kosti předkládaných zvířat. Bylo zde zastoupeno vše, co si mohl
blažený zemřelý přát – hovězí maso, drůbež i chleby. Obětované předměty zde byly zastoupeny vlastně
dvakrát – jednou „skutečně“, v podobě reálných kusů
masa, drůbeže a chlebů (po nich se bohužel nedochovaly žádné stopy), a podruhé v jejich stálé, tj. kamenné
podobě, jež vydržela navěky a mohla být neustále ob-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
vy do podzemí hrobky a s provozem zádušního kultu.
Obecně lze konstatovat, že po uložení těla do pohřební komory byla přístupová šachta zasypána a v kapli začal zádušní kult. Ačkoli o této fázi – zasypávání
šachet – nemáme žádné písemné zprávy, je zcela zřejmé, že ho rovněž musely doprovázet rituály a pronášení formulí. O jejich vnějších projevech nás informuje
právě archeologie – v pohřební šachtě soudce Intiho v jižním Abúsíru (6. dynastie) byl nalezen soubor
předmětů, jež zde musely být umístěny při jejím zasypávání záměrně a s velkou péčí, neboť jedním z nich
byly i dvě nevypálené chlebové formy, které by se při
neopatrném zacházení rozpadly. Jakkoli by se tedy zdálo – a archeologové to i předpokládali – že šachta nebyla porušena zloději, pohřební komora byla nalezena
vykradená, do sarkofágu byl vysekán otvor a mumie
soudce byla roztrhána na kusy. Co však bylo nejdůležitější: k tomuto „znesvěcení“ muselo dojít před zasypáním šachty, tj. před rituálním uzavřením hrobky.
Navíc, v okamžiku, kdy vykradači prohledávali mumii, aby nalezli cenné amulety a šperky, její měkké
spoje ještě držely pohromadě, tedy muselo k tomu dojít záhy po mumifikaci. A tento nález není na abúsírsko-sakkárské nekropoli ojedinělý.
Nabízí se tedy poměrně neradostná představa: zatímco zádušní hostina pomalu končí, pozůstalí a hosté odcházejí a v kapli probíhají přípravy pro započetí
zádušního kultu, pod pláštěm noci v šachtě, zasypané
snad jen do určité výšky, pracují zloději. Nemají mnoho času, jen do svítání, a tak proklouznou do pohřební komory, odnesou veškeré cenné kusy z pohřební výbavy, vlámou se do sarkofágu a zničí mumii zemřelého
soudce. Po opuštění komory zahladí všechny stopy po
své přítomnosti a nechají nic netušící dělníky příští
den dokončit zasypání šachty. A snad nebudeme příliš
popouštět uzdu naší fantazie, budeme-li předpokládat,
že se vše dělo za vědomí strážců pohřebiště a snad i samotných kněží, kteří za úplatu, všudypřítomný „bakšiš“, přivřeli obě oči. Náboženské důsledky tohoto aktu
byly, alespoň pro soudce Intiho, nedozírné a nezvratitelné. Zničením mumie mu totiž byla odepřena možnost dosáhnout blažené existence v zásvětí – a dovedeme-li tuto myšlenku do konečných důsledků, vlastní
zádušní kult se tak vlastně stal nepotřebným...
Na otázku, jak mohla vypadat původní, nedotčená, pohřební výbava soudce Intiho, nám odpověděl výzkum nejjižnější šachty v jeho hrobce a její pohřební
komory. V roce 2002 zde čeští egyptologové našli částečně dochovanou pohřební výbavu připravenou pro
34
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
ných zvířat (zpravidla jednou hovězí kýtou). I v zásypu jejich přístupových chodeb byly objeveny pozůstatky rituálů – pivní džbány či chlebové formy naplněné
nilským bahnem, vhozené do šachty (viz níže). Jinak
nebylo u těchto pohřbů objeveno nic. Je tedy nutné
předpokládat, že „chybějící“ části byly nahrazeny recitováním příslušných obětních formulí. Pronesené slovo,
po němž bohužel nemáme žádné archeologické doklady, tak v pohřebním kontextu získalo další významovou
rovinu, neboť se pro zemřelého stalo „hmatatelné“, skutečné, a zastupovalo tak nezbytné součásti pohřební výbavy, jichž se však v reálu nedostávalo.
Jedním z hlavních cílů egyptských zádušních představ bylo zajistit zemřelému na onom světě přísun základních životních potřeb, tj. především potravin. Během
Raně dynastického období proto byly do podzemních
prostor ukládány bohaté potravinové milodary. Tyto
postupně nahradila symbolická pohřební výbava a reliéfní vyobrazení na stěnách kaplí. V pohřebních komorách na několika pohřebištích z doby Staré a Střední
říše se však dochovaly uzavřené keramické zásobnice –
pivní džbány a vinné amfory, v nichž již nebyl původní
obsah, jak by se dalo podle zapečetění očekávat, nýbrž
nilské bahno. Skrývá se za těmito nálezy snaha starově-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
novována. Po ukončení obětování byl celý prostor opět
rituálně očištěn – v pohřební komoře byla pro tento
„účel“ nalezena měděná kadidelnice, jejíž svrchní část
byla vymazána jemnou hlínou nesoucí stopy opálení,
tj. skutečného upotřebení, byť k němu došlo pravděpodobně pouze jednou. Další doklady rituálů se nacházely bohužel v jižní, zničené části pohřební komory –
kamenné modely zobrazující výrobu chlebů a piva,
jejichž konzumace musela správnou zádušní hostinu
doprovázet. Podle ojedinělých zlomků pivních džbánů
byla existence i těchto komodit zajištěna dvojím způsobem – skutečnými nádobami a jejich kamennými modely. Byť částečně dochovaná, přesto pohřební výbava
písaře Intiho-Pepiancha poskytuje hmatatelný „otisk“
pohřebních představ ze závěru Staré říše.
V jižním Abúsíru byly rovněž objeveny pohřby úředníků nacházejících se na opačném konci společenského
žebříčku: v jejich stísněných pohřebních komorách, jež
nezřídka představovaly pouze výklenek v západní stěně přístupové šachty, bylo objeveno tělo bez jakýchkoli známek mumifikace uložené do skrčené či natažené
polohy, s hlavou k severu a obličejem k západu. Jejich
pohřební výbava byla omezena pouze na několik málo
keramických nádob, doprovázených kostmi obětova-
Z
E
20 Částečně dochovaná pohřební výbava v šachtě Intiho-Pepiancha nacházející se v hrobce soudce Intiho v jižním Abúsíru
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
35
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
jít“ ze zásvětí symbolizovaného sarkofágem a šachtou
vystoupat vzhůru. V její západní stěně, na úrovni podlahy obětní kaple, pak byla vymodelována jednoduchá
nika, jež mu umožnila vstoupit přímo do serdabu (uzavřeného prostoru se sochami zemřelého) nacházejícího
se západně od šachty. Úzkým průduchem pak mohl zemřelý sledovat zádušní kult odehrávající se v kapli před
nepravými dveřmi, „být přítomen“.
Vlastní zádušní kult je v archeologických pramenech
doložen především nálezy keramiky, na níž byly duchu
zemřelého hodnostáře předkládány příslušné obětiny.
Miniaturní misky a nádobky, nacházející se ve velkém
množství na všech staroegyptských pohřebištích, měly
trvale zastupovat potraviny, jež byly, alespoň v případě výše postavených hodnostářů, pouze předloženy na
oltář a posléze rozděleny mezi sloužící zádušní kněze.
Hrst obilných zrn tak zastupovala chléb, malé kousky
masa celé hovězí kýty či drůbež a nepatrné množství
nápojů pivní džbány a vinné amfory. Svět živých tak
ještě více prohluboval vliv na svět mrtvých a vznikala
zde oboustranná závislost. Bez kněží by zemřelý nedostával obětiny, které by poté nemohly být převedeny na
kněží.
Je tedy možné shrnout, že archeologické výzkumy
poodhalily roušku skutečného průběhu pohřebních rituálů. Staří Egypťané měli možnost výběru z několika
variant: u panovníků či v případě bohatých hodnostářů bylo ukládání těla a výbavy do pohřební komory doprovázeno recitováním příslušných formulí, které,
v symbolické rovině, dokončovaly odloučení zemřelého
od pozemské komunity a umožňovaly jeho přechod do
zásvětí. U středně postavených úředníků byly předměty pohřební výbavy do značné míry nahrazeny modely
(kamenných, měděných i keramických nádob a nástrojů), jejichž funkce byla stvrzena a „posvěcena“ pronesením příslušných formulí – možná i v upravené podobě. U velmi chudých pohřbů musela postačovat jedna
až dvě keramické nádoby či dokonce žádná a zemřelý
byl odkázán pouze na kněze předčitatele, jenž pronesl
formule magicky zajišťující tolik žádaný dostatek.
Na závěr této kapitoly je nutné zmínit ještě jednu
podstatnou skutečnost: základní podmínkou zajištění
zásvětní existence staroegyptských hodnostářů představovalo neustálé připomínání jejich jmen, skutků, činů
a zásluh. Přesto převážná část hrobek a jejich výzdoba zůstala nedokončena; na provinciálních hřbitovech
je tento rozdíl ještě patrnější než v případě nekropolí
v okolí Memfidy. Například na lokalitě Hawawíš (pohřebiště starověkého Achmímu) v Horním Egyptě bylo
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
kých Egypťanů „ušetřit“ na zemřelých, jinými slovy ekonomizovat zádušní sféru? Proč ukládat do pohřebních
komor pivo nebo víno, když zde stačí umístit zástupný
symbol, tj. nádoby, v nichž byly nápoje vždy skladovány. Podobný přístup byl doložen i z Nové říše: v Tutanchamonově pohřební komoře byly mezi vinnými amforami nalezeny nádoby, jejichž obsah pocházel, podle
nápisů, ještě z doby vlády Thutmose III., tj. měl značně prošlou záruční lhůtu... Je například možné, že byly
nalezeny ve skladech královské rezidence a do hrobky
uloženy jen proto, aby se nemusely vyhodit? Navíc, použití nilského bahna v sobě mohlo skrývat hlubší náboženské konotace, neboť symbolizovalo i neustále se
obnovující sílu přírody – boha Usira, s nímž chtěl být
zemřelý ztotožňován.
O „protokolu“ závěrečné fáze pohřebních rituálů
a zádušního kultu nám poskytly informace výzkumy
tzv. nepravých šachet, které se nacházely v jižní či jihozápadní části mnohých hrobek z konce Staré říše. Tyto
šachty byly menší než pohřební, nedosahovaly velkých
hloubek (maximálně pár metrů), a především nevedly
do pohřebních komor. Archeologové zde našli specifickou skupinu keramických nádob (s kvalitním, červeným leštěným povrchem), útržky obinadel, zlomky
dřevěných skříněk, roztříštěné kosti a pozůstatky organických materiálů. Jak lze tyto nálezy vysvětlit? V písemných pramenech se objevují zmínky o tzv. rozbíjení
červených nádob – rituálu, jenž byl součástí závěrečné fáze pohřebních ceremonií. Nádoby používané při
mumifikaci a přípravě rituálů byly na konci pohřbu
rozbity, tj. rituálně zabity – symbolizovaly tak veškeré nepřátelské síly, jež by mohly majiteli hrobky uškodit. Další předměty nalezené v šachtách lze vysvětlit
jako součásti zádušní hostiny, která pohřeb ukončovala. Z náboženských důvodů nebylo možné nádoby ani
zbytky po hostině odnést, neboť již „vstoupily“ na posvátnou půdu pohřebiště – bylo je tedy nutné rituálně „pohřbít“.
Avšak archeologické výzkumy přispěly i k poznání obecnějších komunikačních vztahů v hrobkách. Pro
celé období egyptské historie platí, že po smrti mohl zemřelý volně procházet mezi světem mrtvých a živých –
vyšel ze sarkofágu (rakve) a skrze nepravé dveře „vstoupil“ do našeho světa. Avšak díky výzkumům českých
egyptologů se podařilo představu „putování“ zpřesnit.
V pohřební komoře soudce Intiho se podařilo objevit
malou kamennou stélu, jež napodobovala tvar nepravých dveří, těsně přiléhající k jeho vápencovému sarkofágu. Díky nim mohl duch (ka) soudce skutečně „vy-
36
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
R
Č
E
N
21 Socha písaře Nefera z jižního Abúsíru nalezená
před vchodem do kaple soudce Intiho.
P
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
tění sochy služebníka v hrobce jeho pána. V prostoru
před vchodem do Intiho kaple v jižním Abúsíru byla
na malém podstavci ze sušených cihel nalezena vápencová socha soudního písaře Nefera, jenž majiteli hrobky pravděpodobně sloužil za svého života na zemi. Snad
očekával, že každý návštěvník přicházející do kaple obětovat duchu soudce Intiho pronese před jeho sochou
obětní formule, a on tak bude moci žít i nadále.
Co se však dělo s 95 procenty staroegyptské populace, která si nemohla dopřát dokonce ani malou hrobku,
ať již zdobenou či nikoli? Tito prostí zemědělci, řemeslníci nebo sluhové byli jednoduše uloženi do neoznačených pohřebních jam kdesi na okraji pouštního plata – a zapomenuti. Jak ale vypadaly jejich možnosti na
dosažení blaženého zásvětí? Ve svých životopisných nápisech hodnostáři velmi často uvádějí, že pohřbili toho,
kdo nemá syna – byla to však pravda? Skutečně se tímto způsobem starali o své služebníky? Či se prohlášení
vztahovalo pouze na osoby odpovídajícího postavení?
Na tyto otázky pravděpodobně nebudeme nikdy znát
uspokojující odpovědi...
Dříve než přikročíme k jednotlivým kapitolám zabývajícím se vývojem zádušních představ a architektury v jednotlivých historických obdobích, podívejme se
trochu blíže na problematiku mumifikace a posmrtného zacházení s lidským tělem obecně a na zádušní literaturu.
Literatura: Miroslav Bárta, „Funerary Rites and Cults
at Abusir South“, in: Nikol Kloth – Karl Martin –
Eva Parday (eds.), Es werde niedergelegt als Schriftstück.
Festschrift für Hartwig Altenmüller zum 65. Geburtstag,
(Hamburg, 2003), 17 – 30; Miroslav Bárta – Kamil
Voděra, Osudy staré 4500 let, (Brandýs nad Labem,
2002); Filip Coppens (ed.), Abusir and Saqqara
in the Year 2001, Archiv Orientální 70/3 (2002);
Petra Vlčková, „‚Great Beard has shaved this Pepy’s
head and Sothis has washed this Pepy’s arm...‘ The
Earliest Attestation of ‚Grooming Model Implements‘
from the Old Kingdom“, in: Miroslav Bárta – Filip
Coppens – Jaromír Krejčí (eds.), Abusir and Saqqara
in the Year 2005, (Praha, 2008), 399–410; Harco
Willems (ed.), Social Aspects of Funerary Culture in the
Egyptian Old and Middle Kingdoms, (Louvain, 2001).
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
celkem nalezeno 884 hrobek, z nichž pouze 60 mělo
vnitřní prostory vyzdobeno. U zbývajících staveb chybí jakékoli doklady o přítomnosti nápisů identifikujících majitele... Je samozřejmě možné, že některé mohly
obsahovat volně stojící stélu v podobě nepravých dveří, ale přesto jich drtivá většina zůstala anonymní. Tento nedostatek byl částečně kompenzován vyobrazením
služebníků v hrobkách jejich pánů, kteří jsou v mnoha
případech označeni tituly a jmény. Pokud probíhal kult
v hrobce jejich pána, všichni jmenovaní z něj mohli
mít užitek.
Podobný případ „zádušního parazitismu“ – ovšem
nákladnější ze strany přiživujícího se – představuje umís-
V Ý V O J Z Á D U Š N Í C H P Ř E D S TAV
A POHŘEBNÍCH RITUÁLŮ
37