stara-rise
Transkript
Stará říše – éra stavitelů pyramid (asi 2650 – 2175 před n. l.) LŮ M PETRA MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ ÍM IJ N NPżF 4UżFEP[FNOÓ E K E S T U D .FOEÏT ,ØNFM)JTO 5FMMFM#BTUB ,ØN"CÞ#JMMP "CÞ3BXÈÝ (Ó[B )ÏMJPQPMJT 4BLLÈSB "CÞTÓS .FNmT %BÝIÞS 4ÓMB .ÏEÞN 'BKKÞN .ÏS R Č E N P O U 5FIOB5FIOBFM(BCBM (BCBMFU5ÏS ;ÈXJKJUFM.FJUJO Z 4FSÈCJU FM$IÈEJN )BNNBNÓKB #ÏU$IBMMÈG JE U #BISÓKB "CZEPT T 4JOLJ Ó) B 8È E N NB U NÈ E X 5IÏCZ,BSOBL-VYPS FM,ƉMB FM,ÈC &EGV ,ØN0NCP $IBSHB ,VCCJUFM)BXXB "TVÈO&MFGBOUJOB T E N T %BDIMB O T 2JMMBUFE%BCCB N 4 QPIPżÓ 3. až 6. dynastie, tedy přibližně 2650 – 2175 před n. l. Mnoho památek, které tehdy vznikly, dodnes tvoří jedny z nejznámějších ikon staroegyptské společnosti: monumentální pyramidy v Gíze, slavné Menkaureovy triády či Texty pyramid. Je zcela zřejmé, že Egypt za vlády 3. dynastie (asi 2650 – 2575 před n. l.) vycházel z dědictví Raně dynastického období a jakékoli změny se prosazovaly jen velmi zvolna. Již samotný její počátek, osoba zakladatele a jeho vztah k poslednímu panovníku 2. dynastie nebo pořadí jednotlivých počátečních vládců nejsou zcela jednoznačné. Je však nezpochybnitelné, že zásadní roli zde hrál panovník Necerichet, který je lépe znám pod jménem Džoser. Jeho Stupňovitá pyramida v Sakkáře a k ní přiléhající komplex budov předznamenávají počátek nové éry a jsou právem pokládány za symbolický bod zrodu Staré říše. Dokládají mohutný rozmach hospodářství, státní administrativy a celé společnosti na počátku 3. dynastie. Nicméně po Džoserově smrti nastává z politického hlediska poněkud nejisté období, kdy po sobě vládlo několik panovníků, z nichž nejdůležitější jsou Sechemchet (nástupce Džosera) a Hunej, jenž jako první použil pro zapsání královského jména ozdobný rámeček – kartuši. Nejcharakterističtější znak této etapy představuje používání stupňovitých pyramid jako míst královských pohřbů a postupně se měnící struktura celé egyptské společnosti, jež vyvrcholila s nástupem panovníka Snofrua – zakladatele následující dynastie. Období 4. dynastie (2575 – 2450 před n. l.) je zpravidla popisováno jako vrcholná éra Staré říše – jak po stránce politicko-mocenské, tak kulturní i hospodářské. Kvalitativní posun v královské zádušní architektuře nastal již za Snofrua, o němž víme, že si nechal postavit nejméně čtyři pyramidy (v Médúmu, dále tzv. Lomenou a Červenou pyramidu v Dahšúru a konečně i malou pyramidu v Síle) a stal se tak vůbec největším stavitelem pyramid v dějinách staroegyptské civilizace. Ú Č E Éra „stavitelů pyramid“, jak je někdy Stará říše nazývána, představuje jeden z kulturních vrcholů této starověké civilizace. Z historického hlediska pokrývá vládu LN 106 Mapa Egypta s vyznačenými důležitými lokalitami zmiňovanými v textu této kapitoly 3VEÏ NPżF S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 125 M LŮ Ú Č E ÍM IJ N D U T S E K U Z E 107 Pohled na gízské pyramidy T E N T O T E X T JE U R Č E N P O Během jeho vlády rovněž došlo k ustálení základních stavebních prvků královského pohřebního komplexu, a především k přechodu od tradice stupňovitých pyramid k tzv. pyramidám pravým. Zjednodušeně by bylo možné konstatovat, že když si jeho syn a nástupce Chufu nechal postavit největší egyptskou pyramidu v Gíze, doplnil tuto kvalitativní změnu „pouze“ o kvantitu – tedy velikost. Poměrně velmi dlouhé vlády Snofrua i Chufua a velký počet královských dětí zkomplikovaly otázku nástupnictví v druhé polovině 4. dynastie: především ve starší literatuře se často můžeme dočíst, že Chufuův nejstarší syn a předpokládaný dědic princ Kawab byl zavražděn a z tohoto činu historikové dlouho obviňovali Radžedefa, který po Chufuově smrti nastoupil na egyptský trůn. Jako důkaz uváděli jeho rozhodnutí opustit Gízu, neboť si svůj zádušní komplex nechal postavit v Abú Rawáši. Tento obraz však v žádném případě neodpovídá známým historickým faktům: založením nové královské nekropole v Abú Rawáši Radžetef pouze „pokračoval“ v tradici svého otce (Chufu založil pohřebiště v Gíze) a děda (Snofruovi lze přičíst vznik nekropolí v Médúmu a Dahšúru) a dále to byl Radžetef, který dokončil 126 Chufuův pohřební komplex v Gíze a uložil zde ostatky svého otce. Další dva panovníci, kteří rovněž pocházeli z Chufuovy rodiny – Rachef (jeho syn) a Menkaure (jeho vnuk, Rachefův syn), se opětovně navrátili do Gízy. 4. dynastie končí vládou Šepseskafa, který jako jediný král Staré říše nepoužil jako svou hrobku pyramidu, ale nechal si v jižní Sakkáře postavit obrovskou mastabu ve tvaru sarkofágu. Byl to Šepseskaf a především jeho manželka královna Chentkaus I., kteří umožnili hladký přenos královské moci mezi 4. a následující 5. dynastií. 5. dynastie (2450 – 2325 před n. l.) je charakteristická zvýšenou péčí, kterou panovníci věnovali slunečnímu kultu – někdy je dokonce toto období nazýváno vládou tzv. slunečních králů. Prvních šest vládců této dynastie (Veserkaf, Sahure, Neferirkare, Raneferef, Niuserre a Menkauhor) si totiž nechalo vystavět kromě vlastních pohřebních komplexů i tzv. sluneční chrámy, které byly s královským zádušním kultem dokonce funkčně propojeny. Další podstatný prvek, který je typický hned pro několik vládců 5. dynastie, představuje společné pohřebiště v Abúsíru, kde byli pohřbeni panovníci Sahure, Neferirkare, Raneferef a Niuserre společně S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M existenci od zbytku tehdejší společnosti a především k písemné kodifikaci tohoto nároku v Textech pyramid. (Více o vlastních Textech pyramid viz kapitola Jiřího Janáka.) Od tohoto okamžiku se budou snahy nekrálovských hodnostářů upínat k získání podílu na královském privilegiu či k vytvoření vlastních modelů, jak úspěšně dojít zásvětí – a jejich výsledkem se stanou Texty rakví, jejichž nejstarší doklady pocházejí ze samotného závěru Staré říše. Představy nekrálovských hodnostářů tedy máme možnost zkoumat především díky jejich hrobkám (více viz kapitola Vývoj zádušních představ a pohřebních rituálů). Nekrálovské hrobky prvních dvou dynastií lze popsat jako skutečné „příbytky věčnosti“, v nichž se odrážely tehdejší zádušní představy, přičemž důraz byl kladen především na podzemní prostory (= substrukturu) s množstvím skladovacích a specializovaných místností. Během 3. a na počátku 4. dynastie však došlo k pozvolnému přesunu těžiště zádušní architektury na nadzemní prostory (= superstrukturu). Podzemí postupně ztratilo svůj význam, počty místností se snížily, až se nakonec omezily pouze na jednoduchou pohřební komoru. Tak, jak se zjednodušovala substruktura, architektura nadzemních částí hrobek se naopak rozvíjela. Rozsáhlé milodary, ukládané dříve do podzemních prostor, zmizely, aby se následně objevily na zdobených stěnách kaplí, jež se tak staly skutečným místem udržování posmrtného života majitele hrobky. Kultovní prostory byly trvale přístupné a v jejich reliéfní výzdobě se objevili i další členové rodiny, kteří se nyní mohli na jedné straně podílet na prováděném kultu, tj. symbolicky si pro sebe zajistit podíl z předkládaných obětin, a na druhé straně vyjádřit svou sounáležitost se zemřelým a viditelně přebrat odpovědnost za udržování jeho zádušního kultu. Do centra komunikace mezi oběma světy se dostaly nepravé dveře – kamenná stéla napodobující svým tvarem skutečné dveře. Na nich byly zapsány hlavní tituly a jména majitele hrobky, společně s vyobrazením zádušní hostiny a s běžnými obětními formulemi, jež měly napomoci udržování zádušního kultu. Přes tuto „bránu“ mohl duch zemřelého hodnostáře libovolně procházet mezi světem živých a mrtvých. Tento trend souvisel s celkovou proměnou systému představ o zásvětí, kdy do procesu zajištění posmrtné existence jedince aktivně vstoupil další element – pozůstalí a zádušní kněží (kněží ka). Badatelé hovoří o posunu od ancestrálního kultu (tj. zaměřeného na předky) ke zvýšení odpovědnosti potomků za udržování posmrtné existence, tedy zádušního kultu a jeho trvání T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z s příslušníky svých rodin. Králové 5. dynastie vystupovali aktivně i na poli zahraniční politiky a navazovali čilé obchodní kontakty s velmi vzdálenými oblastmi: s libanonským přístavem v Byblu (Egypťané odtud dováželi cenné cedrové dřevo), s oblastmi hluboko v Núbii (zlato, ebenové dřevo, pštrosí pera, trpaslíci apod.) a dokonce i s tajemnou zemí známou pouze z písemných pramenů – Puntem, odkud získávali ceněnou myrhu a další luxusní předměty a cizokrajná zvířata. Nejcharakterističtější rys egyptské společnosti v 5. dynastii představují změny, které se dotkly snad každé její oblasti: nejvyšší úřady již nezastávali pouze členové královské rodiny; došlo k enormnímu nárůstu počtu úředníků; úřady se začaly dědit z otce na syna, a v provinciích tak vznikly silné úřednické rodiny, jejichž členové byli pohřbíváni v místě svého působení. Rovněž systém představ vážících se k zásvětní existenci urozených i neurozených obyvatel země na Nilu prošel zásadními přeměnami – na konci 5. dynastie se objevují Texty pyramid (nejstarší dochovaný soubor náboženské literatury), které přesně popsaly způsob úspěšného dosažení zásvětní existence pro osobu panovníka; a k hlubokým změnám došlo i v královské a nekrálovské zádušní architektuře. Období 6. dynastie (2325 – 2175 před n. l.) představuje v mnoha ohledech vyvrcholení (především po náboženské a kulturní stránce) Staré říše, ale zároveň se v jeho průběhu postupně projevovaly jednotlivé faktory, které v konečném důsledku vedly až k zániku této historické éry. Na jedné straně se postupně snižovaly centrální pravomoci egyptských králů, zatímco se současně zvyšovala prestiž a moc místních vládců a úředníků. Panovníci se sice snažili zavázat si jednotlivé významné hodnostáře udělováním různých privilegií či sňatky s královskými dcerami, avšak proces již nešel zastavit. I v zahraniční politice se pokles prestiže egyptského panovníka stal nezadržitelný a množily se útoky na jeho obchodníky a vyslance. Na závěr je možné konstatovat, že se smrtí panovníka Pepiho II. skončila i slavná éra stavitelů pyramid. Literatura: Jaromír Málek, „Stará říše (cca 2686 – 2125 př. Kr.)“, in: Ian Shaw (ed.), Dějiny starověkého Egypta, (Praha, 2003), 89 – 117. VÝVOJ ZÁDUŠNÍCH PŘEDSTAV Stará říše hraje ve vývoji zádušních představ zásadní roli, neboť zde poprvé dochází k jasnému oddělení egyptského panovníka a jeho nároku na blaženou posmrtnou S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 127 M LŮ Ú Č E ÍM IJ N D U T S E K E Z U O P N R Č E U JE T E X T O N T E T 108 Příklad nepravých dveří hodnostáře Nefersešema z druhé poloviny 6. dynastie v čase. V této koncepci nekončí život okamžikem smrti, ale jen se přerodí do nové formy, v níž zemřelí i nadále udržují kontakty se svou předchozí existencí. Živí ovlivňují svět mrtvých a mrtví mohou i nadále zasa- 128 hovat do chodu tohoto světa. Jedním z nejvýmluvnějších dokladů o velice úzkém vztahu, který mezi oběma „složkami“ tehdejší společnosti panoval, jsou tzv. dopisy mrtvým (viz kapitola Jiřího Janáka). S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. VÝVOJ KRÁLOVSKÉ ZÁDUŠNÍ ARCHITEKTURY E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M Omezený prostor této kapitoly neumožňuje popsat vývoj královské zádušní architektury doby Staré říše do všech detailů, a proto budou v následujícím textu zmíněny jen nejdůležitější pyramidové komplexy a na jejich příkladech doloženy základní vývojové tendence a trendy. Pohřební komplex panovníka Necericheta/Džosera v Sakkáře, v jehož centru se nachází monumentální Stupňovitá pyramida, by mohl být právem pokládán za jeden ze sedmi divů světa. I sami Egypťané v mladších obdobích toto místo velmi obdivovali, jejího majitele si vážili natolik, že ho pokládali za zakladatele Staré říše, a jejího stavitele Imhotepa, který podle Manéthóna „vynalezl stavění z tesaného kamene“, dokonce povýšili do božského stavu a přiřkli mu dohled nad tvořivostí, léčením a moudrostí obecně. Vlastní pohřební komplex prošel poměrně dlouhým stavebním vývojem, jehož jednotlivé fáze a význam menších staveb v rámci komplexu dosud nebyly plně vysvětleny. Centrální bod představuje panovníkova hrobka – Stupňovitá pyramida, jež symbolizuje božské postavení zesnulého krále. Sama pyramida vznikla v několika po sobě následujících stavebních fázích, kdy byla původní jednoduchá mastaba (M1) postupně rozšiřována (M2, M3), aby byla posléze přeměněna na stupňovitou pyramidu – nejprve o čtyřech (P1) a konečně o šesti stupních (P2). Na této stavbě je unikátní i její půdorys: zatímco M1 byla jedinou egyptskou mastabou se čtvercovým půdorysem, výsledná P2 zase představuje jedinou pyramidu, jejíž základna je obdélná (109 × 121 m, výška 62,5 m). I podzemí této pyramidy je velmi kom- T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z Ve Staré říši panovník jako prostředník mezi světem bohů a lidí představoval jediného garanta úspěšné zásvětní existence všech Egypťanů. Z tohoto důvodu vždy v okolí královských pyramid vznikaly rozsáhlé nekropole s hrobkami hodnostářů, vojenských velitelů a kněží nekrálovského původu. Svět mrtvých tak byl uspořádán podle stejných mocenských principů jako svět živých: v jeho středu stál panovník jako neomezený vládce, v jehož stínu věčně žili a jemu i na onom světě neustále dobře sloužili jeho služebníci. I v tomto aspektu se Stará říše odlišuje od předcházejícího období, kdy byly hrobky na pohřebištích nahodile umisťovány, aniž by bylo bráno na zřetel společenské postavení jejich majitelů. Rozdíl je velmi dobře patrný, porovnáme-li plány tzv. archaického pohřebiště v Sakkáře a například nekropole v Gíze. Topografický vztah mezi královskou pyramidou a nekrálovským hrobem na počátku 4. dynastie odráží nejen centrální úlohu egyptských panovníků, ale i jejich vztah k poddaným. Hodnostáři se v tomto uspořádání nesnažili, aby pouze získali „příbytek věčnosti“ (hrobku), ale především, aby jim bylo přiřknuto místo ve společnosti (tj. v blízkosti) krále. (Více viz úvodní kapitola o vývoji zádušních představ a pohřebních rituálů.) Avšak v průběhu 4. dynastie dochází k revizi této koncepce vycházející z ústředního postavení krále a do volby místa, kde měla být hrobka vystavěna, se opětovně začínají promítat osobní představy a snahy jednotlivých hodnostářů, kteří i nadále považovali hrobku za jeden z projevů svého společenského postavení. A tento model chování se udržel až do konce Staré říše. Literatura: Naguib Kanawati, The Tomb and Beyond. Burial Customs of Egyptian Officials, (Warminster, 2001). 109 Rekonstrukce vzhledu Džoserova pohřebního komplexu v Sakkáře S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 129 Z E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M snad lze připsat tajemnému králi jménem Chaba. A tak lze další vývoj královské zádušní architektury vysledovat až v následující 4. dynastii za mocného Snofrua. Během Snofruovy vlády prošla královská zádušní architektura bouřlivým vývojem, jehož nejmarkantnějším projevem byl přechod od stupňovité k tzv. pravé pyramidě. O obtížnosti tohoto procesu svědčí i fakt, že první pyramida, jež byla projektována jako pravá (Lomená pyramida v Dahšúru), byla nakonec dokončena jako lomená. Současně se ustaluje i podoba a umístění dalších součástí královského zádušního komplexu: zádušní chrám se přesouvá ze severní strany pyramidy k východní, objevuje se tzv. satelitní (kultovní) pyramida, vzestupná cesta a údolní chrám. Snofruovi architekti měli poměrně mnoho prostoru na experimentování, neboť panovník si nechal vybudovat nejméně čtyři pyramidy: v Médúmu, Lomenou a Červenou pyramidu v Dahšúru a nakonec i malou pyramidku v Síle, jež však nesloužila pohřebním účelům. Ale postupujme chronologicky. Svou první pyramidu si nechal Snofru postavit v Médúmu, asi 65 km jihozápadně od Káhiry. Stavba, která dnes připomíná spíše mezopotamský zikkurat, byla započata a dokončena nejprve jako „klasická“ stupňovitá pyramida o sedmi/osmi stupních. Zdá se, že poté se pa- T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U plikované – kromě hlavní královské pohřební komory se zde nachází celý věnec chodeb, šachet a bočních skladišť a komor, v nichž měli být pohřbeni členové Džoserovy rodiny a umístěna jejich pohřební výbava. Kromě toho tam bylo uloženo více než 40 000 kamenných nádob, z nichž část nesla jména panovníků prvních dvou dynastií. Džoserův pohřební komplex byl oddělen od svého okolí mohutnou ohradní zdí postavenou z vápencových bloků, jejíž vnější líc zdobila soustava nik, bastionů a čtrnácti nepravých bran. Dovnitř však bylo možné vejít pouze tzv. vstupní kolonádou, jejíž vnější brána byla vytesána do kamene, jako by byla trvale pootevřena, a jejíž strop napodoboval zastropení vyrobené z kulatiny. Tato hra s formou, tj. do kamene převedenou architekturou původně stavěnou z materiálů lehce podléhajících zkáze (dřevo, sušené cihly, rohože aj.), je ostatně pro Džoserův komplex typická. Jednotlivé části uvnitř komplexu představují výběr staveb, které byly pro existenci panovníka na onom světě zásadní: vstupní kolonáda, tzv. Jižní hrobka s vlastní zádušní kaplí, kaple kolem nádvoří sloužícího k oslavě svátku sed, chrám „T“, zádušní chrám se serdabem, Jižní a Severní dům a konečně i tzv. Západní masivy a Jižní nádvoří. Všechny stavby sloužily buď pro udržování zádušního kultu (zádušní chrám) a jeho zaopatření (Jižní hrobka, Západní masivy), stvrzení panovnických pravomocí (Severní a Jižní dům), nebo pro obnovu panovníkových sil na onom světě díky neustálému opakování svátku sed (nádvoří s kaplemi, Jižní nádvoří, chrám „T“). Protože svou funkci měly kaple, domy či chrámy plnit především na onom světě, představovala jejich valná část pouze stavby nepravé – zcela dokončená byla jen jejich fasáda, za níž ležela plná masa zdiva, do které nebyly zapuštěny žádné vnitřní prostory. Jedinou funkční stavbou tak byl pouze zádušní chrám ležící při severním úpatí pyramidy se serdabem, v němž byla objevena původní vápencová Džoserova socha, jež je dnes vystavena v káhirském Egyptském muzeu. Vnější hranici Džoserova pohřebního komplexu představoval tzv. suchý příkop, který je dnes z velké části zavát pískem. Jeho pozůstatky lze pozorovat pouze v prostoru mezi tzv. Jižní hrobkou a pyramidou panovníka Venise. Původně však byl přes 40 m široký a 750 m dlouhý. Podoba stupňovitých pyramid následujících panovníků 3. dynastie není zcela jasná, neboť žádný z pohřebních komplexů nebyl nikdy dokončen: ať již jde o hrobku Džoserova nástupce Sechemcheta v Sakkáře nebo o tzv. Vrstvenou pyramidu v Záwijit el-Arjánu, již 130 110 Půdorys a severojižní řez zádušním chrámem Snofruovy pyramidy v Médúmu S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. IJ N ÍM Ú Č E LŮ M Po určité době (v posledních patnácti letech své vlády) se Snofru rozhodl přestavět i médúmskou pyramidu: nechal ji lehce rozšířit a dokončit v podobě pravého jehlanu (délka stran 144 m, výška 92 m). Vstup do pyramidy se nacházel v severní stěně ve výšce 15 m nad základnou v severojižní ose stavby: dlouhá sestupná chodba se po dosažení úrovně skalního podloží změnila na horizontální a vedla do tzv. první komory, z níž se bylo možné přes vertikální spojovací komín dostat do pohřební komory. Oba prostory měly strop zaklenutý přečnělkovou klenbou (jednotlivé vrstvy bloků vždy o dlaň přečnívaly spodní řadu). V pyramidě však nebyly zjištěny žádné doklady o uložení královského pohřbu. Nakonec nechal Snofru dokončit celý komplex staveb, jež pyramidu v Médúmu obklopovaly: před východní stěnou pravé pyramidy nechal postavit malý zádušní chrám (9,18 × 9 m), který připomíná spíše jednoduchou kapli, celý prostor kolem pyramidy obehnal obvodovou zdí a v jižním křídle takto vzniklého volného prostoru nechal vystavět satelitní (kultovní) pyramidu, někdy též nazývanou jako jižní pyramida. Přes 200 m dlouhá vzestupná cesta spojovala nádvoří kolem pyramidy s údolním chrámem, který však pro vysokou hladinu spodní vody nebyl nikdy odkryt. V Dahšúru si Snofruovi stavitelé nejprve vybrali již- T S E K E T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z novník rozhodl Médúm opustit (kolem patnáctého roku své vlády) a přesunul místo svého budoucího pohřbu do Dahšúru, kde jeho stavitelé začali budovat Lomenou pyramidu, jež již byla projektována jako pravá pyramida. Důvody tohoto přesunu nejsou přesně známy. U D 111 Plán komplexu Lomené pyramidy v Dahšúru 112 Rekonstrukce vzhledu údolního chrámu u Lomené pyramidy v Dahšúru S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 131 T E N T O T E X T JE U R Č E N P 132 E K E S T U ale vystavěny na úrovni původního terénu. I zde byly místnosti zaklenuty přečnělkovou klenbou. V okamžiku Snofruovy smrti již sice byla pyramida dostavěna, ale ostatní součásti královského pohřebního komplexu ne: zádušní chrám musel být rychle dokončen ze sušených cihel, podobně jako ohradní zeď, a kultovní pyramida pravděpodobně nebyla postavena nikdy (je možné, že její funkci symbolicky plnila Lomená pyramida). Rovněž vzestupná cesta nebyla nikdy dostavěna. Přes značnou neúplnost celého komplexu zde pravděpodobně byl Snofru po své smrti ve 48. roce vlády pohřben. Než opustíme Snofruovy pyramidy, je třeba se ještě zmínit o skupině sedmi malých pyramidek, jejichž stavební pozůstatky jsou rozprostřeny po celém území Egypta (lokality Elefantina, Edfu jih, el-Kůla, Kóm Ombo, Sinki, Záwíjit el-Meitín a Síla). Tyto stavby vykazují mnoho společných prvků: mají stupňovitý tvar, nenachází se v nich žádná substruktura, v jejich okolí nebyly zjištěny žádné kultovní prostory, lze je všechny datovat do konce 3. či na počátek 4. dynastie a jejich funkce nebyla dosud plně vysvětlena. Někteří badatelé je považují za označení míst, kde panovník sídlil během svých cest po Nilu (obdoba německých falcí), jiní předpokládají, že označovaly místa, odkud pocházely významné královny či která byla spojena s mytickým bojem bohů Hora a Sutecha. Většina egyptologů se dnes kloní k první variantě. Snofruův nástupce panovník Chufu mohl při plánování své monumentální hrobky (délka stran 230 m, Z O U ní část této lokality. Stavba nejstarší projektované pravé pyramidy (délka stran 188 m, výška 105 m) však doplatila na nekvalitní podloží, které netvoří vápenec, ale pouze ztvrdlé jíly. Když byla pyramida vystavěna do výšky asi 45 m, objevily se v podzemních prostorech trhliny, a proto byli architekti donuceni zredukovat úhel sklonu z původních 55 na 43 stupňů; tím stavba získala svůj konečný tvar, kterému vděčí i za moderní pojmenování – Lomená pyramida. Podivuhodné jsou i vnitřní prostory, které jsou uspořádány do dvou vzájemně propojených systémů: severního a západního. Veškeré místnosti uvnitř pyramidy jsou zaklenuty přečnělkovou klenbou. Podobně jako u médúmské pyramidy, i zde se u východního úpatí nacházela malá zádušní kaple s obrovským obětním stolem a dvěma stélami a jižně od hlavní pyramidy i tzv. kultovní pyramida. Nezastropená vzestupná cesta spojovala prostor kolem pyramidy s nejstarším prozkoumaným údolním chrámem. Chrám měl obdélný, severojižně orientovaný půdorys a byl postaven z kvalitního bílého vápence. Jeho stěny byly zdobeny reliéfy zachycujícími procesí královských statků (domén). Při budování druhé Snofruovy pyramidy v Dahšúru se stavitelé poučili z nesnází, jimž museli čelit u předchozí stavby, proto je sklon Červené pyramidy (délka stran 220 m, výška 105 m) méně příkrý (43 stupňů). Za své jméno vděčí načervenalému zbarvení bloků svého jádra postaveného z místního kamene. Vstup do podzemí se nachází v severní stěně, asi 28 m nad základnou. Vnitřní prostory nebyly vytesány v podloží, D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M 113 Rekonstrukce vzhledu zádušního chrámu u Červené pyramidy v Dahšúru S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. E X M LŮ Ú Č E ÍM IJ N D U T S E K E T JE U R Č E N P O U Z výška 146 m) v Gíze využít bohatých zkušeností, které architekti získali za jeho předchůdce. Jeho pyramida je navíc téměř dokonale orientována vůči čtyřem světovým stranám: odchylka od severu činí nepatrných 5 stupňů. I plán vnitřních prostor udivuje svou monumentalitou: tři komory jsou někdy vykládány jako důsledek postupného rozšiřování pyramidy a změn jejího plánu a tzv. velká galerie představuje největší zaklenutý prostor ze Staré říše. Aby architekti rozložili obrovské tlaky, které působily na sedlový strop královské pohřební komory, vystavěli nad ní pět odlehčovacích komor se žulovými překlady vážícími 40 tun. O co působivější je samotná pyramida, o to zanedbatelnější jsou pozůstatky dalších staveb pohřebního komplexu: ze zádušního chrámu, který se rozkládal u jejího východního úpatí, se dochovaly jen pozůstatky čedičové dlažby; z kultovní pyramidy v jihovýchodním rohu zbyla v podstatě jen substruktura a pyramidion (vrcholek pyramidy) a ze vzestupné cesty pouze základové bloky. Celý komplex ještě doplňuje pět jam pro uložení lodí (ve dvou byly nalezeny původní lodě – jedna byla rekonstruována a je vystavena v tzv. Muzeu bárky), a především tři malé pyramidy Chufuových královen (G1 a – c) seřazené do řady jihovýchodně od panovníkova zádušního chrámu, z nichž každá měla drobný zádušní chrámek a vlastní jámu pro pohřební bárku. Pohřební komplexy dalších dvou panovníků, kteří si je nechali vystavět v Gíze – Rachefa a Menkaurea, v podstatě ve značně zjednodušené formě napodobo- T E N T O T 115 Rachefův zádušní a údolní chrám s chrámem Sfingy 114 Rekonstrukce Chufuova zádušního chrámu v Gíze valy Chufuův model. Rachefova pyramida (délka stran 215 m, výška 143 m), jejíž spodní část byla obložena bloky červené asuánské žuly, byla postavena na nejvyšším místě gízského plata, a tak se zdá opticky vyšší než Chufuova. Na stavbu poměrně dobře dochovaného zádušního a údolního chrámu byly použity obrovské vápencové bloky a v zádušním chrámu se poprvé uplatnilo pět základních prvků, které jsou posléze zastoupeny v každém královském pohřebním komplexu: vstupní místnost, rozlehlý otevřený sloupový dvůr, kaple s pěti nikami pro sochy panovníka, pět skladů pro kultov- S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 133 M LŮ Ú Č E 117 Řez pohřebním komplexem královny Chentkaus I. v Gíze E X T JE U R Č E N P O U Z E K E S T U D IJ N ÍM vzestup úcty k Usirovi. I její spodní část byla obložena bloky asuánské červené žuly. Podobně jako v Rachefových chrámech, i Menkaure použil na stavbu svých kultovních prostorů tzv. megalitické zdivo a velkolepou sochařskou výzdobu – mezi nejznámější příklady patří Menkaureovy triády zobrazující panovníka v doprovodu dalších dvou bohů. V souvislosti s Gízou musíme zmínit ještě dva pohřební monumenty: hrobku královny Chentkaus I. a skrýš s částí pohřební výbavy královny Hetepheres I. Hrobka královny Chentkaus I. (dcera Menkaurea, pravděpodobně žena panovníka Šepseskafa a nositelka unikátního titulu, který lze číst dvojím způsobem „matka dvou králů Horního a Dolního Egypta“ nebo „král Horního a Dolního Egypta, matka krále Horního a Dolního Egypta“) je někdy označována jako tzv. čtvrtá gízská pyramida (délka stran 45 m, výška 17,5 m). Celý komplex vznikl ve dvou následných fázích: nejprve byla z vápencového podloží vysekána velká mastaba, kolem níž snížili kameníci úroveň okolního terénu o 10 m. Na tuto mastabu bylo z kamenných bloků postaveno druhé patro a celá stavba byla obložena vápencovými bloky. Kaple a prostory pro uložení pohřbu byly vytesány do východní fasády. Nakonec byla postavena široká vzestupná cesta spojující Chentkausinu kapli s Menkaureovým údolním chrámem, jež však byla záhy plánovitě zastavěna obydlími pro zádušní kněze. Když George A. Reisner prováděl výzkumy na tzv. východním poli mastab, objevil velmi zvláštní skrýš označovanou G 7000x, v níž byla uschována část pohřební výbavy královny Hetepheres I., jež byla manželkou panovníka Snofrua a matkou Chufua. V komoře nacházející se na dně 25,5 m hluboké šachty byl uložen prázdný travertinový sarkofág, zapečetěná kanopická skříňka N T O T 116 Menkaureův zádušní a údolní chrám po dokončení za vlády Šepseskafa T E ní výbavu chrámu a konečně obětní kaple s nepravými dveřmi. Avšak proslulost si Rachef vysloužil především díky nálezu kamenných soch zobrazujících panovníka, z nichž nejslavnější zobrazuje sedícího Rachefa na trůnu, jehož hlavu zezadu chrání rozepjatými křídly bůh Hor v podobě sokola. Ačkoli třetí pyramida v Gíze, patřící panovníku Menkaureovi, je nápadně menší (délka stran 104,6 m, výška 66 m), její podzemní prostory lze připodobnit originalitou k Chufuově hrobce a v rozložení prostor je patrný 134 S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. M LŮ Ú Č E IJ N ÍM 119 Půdorys Veserkafova pohřebního komplexu v Sakkáře bez vzestupné cesty a údolního chrámu O U Z E K E S T U D Poslední panovník 4. dynastie Šepseskaf byl jediným vládcem Staré říše, který odvrhl pyramidu jako místo svého posledního spočinutí a naopak si nechal v jižní Sakkáře postavit obří mastabu, jež svým vnějším tvarem napodobovala sarkofág (základna 99,6 × 74,4 m, výška 18 m). Dnes je tato stavba nazývána Mastabat Faraún, Faraonova mastaba. Vykazuje výraznou podobnost s Menkaureovým a Chentkausiným komplexem, které byly pravděpodobně dokončeny za Šepseskafa: spodní část hrobky byla také obložena červenou asuánskou žulou, rozložení vnitřních prostor je velmi podobné a i strop pohřební komory je stesán do podoby nepravé valené klenby. Před východní stěnou byl postaven malý zádušní chrám a celý prostor byl obehnán dvojitou ohradní zdí. Dlouhá vzestupná cesta ani údolní chrám dosud nebyly prozkoumány. Zakladatel 5. dynastie panovník Veserkaf si nechal postavit hrobku (délka stran 73,3 m, výška 49 m) v těs- R Č E N P 118 Rekonstrukce vzhledu komory s částí pohřební výbavy královny Hetepheres I. v Gíze T E N T O T E X T JE U s pozůstatky vnitřností, pozlacená nosítka a baldachýn, množství zlatých šperků a bohatý soubor kamenných nádob. Po vlastních tělesných pozůstatcích královny se však nenalezla žádná stopa. Nález dosud nebyl zcela objasněn: byla sem část pohřební výbavy přenesena a pietně uložena poté, co byl původní pohřeb porušen? 120 Rekonstrukce vzhledu pohřebního komplexu panovníka Šepseskafa v jižní Sakkáře S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 135 ním místě, tj. u paty východní stěny, neboť se právě zde nacházel zasypaný suchý příkop. Veserkafovi architekti proto přesunuli zádušní chrám k jižní stěně a upravili i posloupnost jednotlivých místností. Na jeho umístění se rovněž mohl podepsat vzmáhající se kult slunečního boha Rea (Veserkaf jako první nechal vystavět tzv. sluneční chrám v Abú Ghurábu), neboť chrám by tak byl celý den vystaven očistným slunečním paprskům. Vzestupná cesta ani údolní chrám dosud nebyly prozkoumány. Právě přítomnost Veserkafova slunečního chrámu v Abú Ghurábu mohla ovlivnit dalšího panovníka 5. dynastie Sahurea, aby si nedaleko postavil svou vlastní hrobku a tak dal vzniknout nové královské nekropoli v Abúsíru. Sahureův pohřební komplex představuje skutečný milník ve vývoji královské zádušní architektury, neboť se zde poprvé dosáhlo harmonicky vyváženého půdorysu, rozmanitosti použitých druhů kamene na stavbu (čedič na dlažbu, vápenec na reliéfní stěny, dále kvarcit, travertin nebo červená žula) tematicky velmi bohaté reliéfní výzdoby vysoké kvality (panovník lovící v poušti, návrat vojska z výpravy proti Libyi s bohatou kořistí, návrat loďstva z Byblu apod.). Reliéfy tu pokrývaly neuvěřitelných 10 000 m2. Zároveň došlo ke kodifikaci architektonické podoby základních součástí zádušního chrámu, které se poprvé objevily již u Menkaurea (vstupní síň, otevřené sloupové nádvoří, příčná chodba, kaple s pěti nikami, skladištní prostory a obětní místnost). Další významný vývoj v královské zádušní architektuře nastal za Niuserrea, který si rovněž nechal postavit hrobku v Abúsíru. Tento panovník musel dostavět z velké části nedokončené pohřební komplexy svých rodičů (panovníka Neferirkarea a královny Chentkaus II.) a staršího bratra Raneferefa. Jeho architekti se rozhodli základy vzestupné cesty a údolního chrámu původně určené pro hrobku jeho otce využít pro své vlastní potřeby. Rovněž podoba jeho zádušního komplexu se poněkud odlišovala, neboť na rozdíl od starších chrámů, které se podobaly písmenu „T“, měl Niuserreův chrám z důvodu existence starších staveb podobu písmene „L“ – nicméně obsahoval všechny základní prvky. Navíc se zde objevilo několik novinek. První z nich je malá místnost čtvercového půdorysu, jejíž strop je podpírán jedním pilířem – tzv. antichambre carrée (francouzsky „čtvercová předsíň“). Byla vestavěna mezi kapli s pěti nikami a obětní místnost a od této doby se stala standardní součástí všech královských zádušních chrámů – až do Senusreta I. Další novinkou bylo umístění O U Z E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M né blízkosti Džoserovy Stupňovité pyramidy v Sakkáře – mezi severovýchodním rohem jeho ohradní zdi a ramenem tzv. suchého příkopu. Této volbě podřídil i uspořádání jednotlivých částí svého pohřebního komplexu: zádušní chrám nemohl být postaven na tradič- N P obětní kaple R Č E kaple s 5 nikami U sklady T E N T O T E X vstupní síň T JE otevřený sloupový dvůr příčná chodba 121 Půdorys Sahureova pohřebního komplexu v Abúsíru bez celé vzestupné cesty 136 S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. M LŮ Ú Č E ÍM IJ N D U T S E K U Z E 122 Půdorys Niuserreova zádušního a údolního chrámu v Abúsíru 123 Půdorys Venisova pohřebního komplexu v Sakkáře bez vzestupné cesty a údolního chrámu T E N T O T E X T JE U R Č E N P O hlubokého výklenku s velkou sochou lva z červené žuly do příčné chodby a konečně i mohutné věžovité stavby v severovýchodním a jihovýchodním rohu chrámu, které jsou pokládány za prototypy pozdějších chrámových pylonů. Ačkoli je Venisova pyramida nejmenší královskou hrobkou 5. dynastie (délka stran 57,8 m, výška 43 m), její význam pro poznání vývoje zádušní architektury je nesmírný. Poprvé v dějinách staroegyptské civilizace byly stěny královské pohřební komory vyzdobeny nápisy – Texty pyramid, jež měly usnadnit cestu panovníka na onen svět. Strop komory byl ozdoben žlutými hvězdami na modrém pozadí a celý prostor tak představoval onen svět, z něhož myticky znovuzrozený panovník vystoupal na nebesa, aby se připojil ke svým předkům a bohům. Půdorys zádušního chrámu vycházel ze vzorů 5. dynastie – chybí jen věžovité stavby v jeho rozích. Analýzou bohatého výzdobného programu chrámu se podařilo zjistit, že staří Egypťané používali tytéž schematické motivy po poměrně dlouhou dobu – bylo zde nalezeno vyobrazení tzv. hladovějících beduínů, které bylo dlouho vysvětlováno jako doklad vysychání pouštních oblastí. Nedávné archeologické výzkumy v Abúsíru však prokázaly, že zcela totožný motiv (včetně vysvětlujících přípisků) je zachycen již na reliéfech pocházejících ze Sahureovy vzestupné cesty. Zádušní komplexy panovníků následující 6. dynastie prakticky vycházely ze vzorů pozdní 5. dynastie (bez věžovitých staveb) a jejich vnitřní prostory byly zdobeny Texty pyramid. Největší změnou tak zůstává poměrně úzké propojení mezi královskými komplexy a hrobkami členů panovníkovy rodiny a vysoce postavených nekrálovských hodnostářů; nejlépe je tento vztah patrný S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 137 na tzv. Tetiho pohřebišti, kde jsou hrobky vezírů Kagemniho a Mereruky umístěny blíže královské pyramidě než místa posledního odpočinku Tetiho manželek. Ještě výrazněji je toto sepětí patrné na rodinné nekropoli nacházející se jižně a jihozápadně od pyramidy Pepiho I. v jižní Sakkáře. Hrobky královen a královských dětí zde tvoří jednotný celek, který je v mnoha ohledech na panovníkově komplexu nezávislý. Změněné postavení královských žen v závěrečné fázi 6. dynastie dokládá i použití Textů pyramid – do té doby výlučně královské privilegium – v podzemních prostorách jejich hrobek (královny Anchesenpepi II., Neit a Iput a Vadžebten). Literatura: Mark Lehner, The Complete Pyramids: Solving the Ancient Mysteries, (London, 1997), 84 – 163; Miroslav Verner, Pyramidy. Tajemství minulosti, (Praha, 1997), 105 – 372; Zahi Hawass (ed.). Pyramidy. Magické symboly starého Egypta, (Praha, 2004), 78 – 263. Tab. 3 Zádušní komplexy panovníků Staré říše s rozřazením do jednotlivých dynastií a geografickým umístěním Dynastie Panovník Lokalita 3. dynastie Necerichet/ Džoser Sechemchet Sakkára Chaba (?) Záwijit el-Arján Hunej (?) 3./4. dynastie Hunej, Snofru (?) 4. dynastie Snofru Elefantina, Edfu jih, el-Kůla, Kóm Ombo, Sinki, Záwijit el-Meitín a Síla Médúm Dahšúr, Lomená pyramida Dahšúr, Červená pyramida Gíza Abú Rawáš Gíza Záwijit el-Arján Gíza jižní Sakkára Gíza Sakkára Abúsír Abúsír Abúsír Abúsír (?) Abúsír Sakkára Sakkára Sakkára (?) jižní Sakkára jižní Sakkára jižní Sakkára T E N T O T 6. dynastie 138 M LŮ Ú Č E ÍM IJ N D U T K E S VÝVOJ NEKRÁLOVSKÉ ZÁDUŠNÍ ARCHITEKTURY E Vývoj nekrálovské zádušní architektury Staré říše vychází plně ze stavebních tradic raně dynastického Egypta. Tehdy se objevily nejstarší mastaby – tedy nejběžnější typ staroříšských nekrálovských hrobek. Hrobky již nesestávaly pouze z podzemních prostor (substruktury), ale již měly i nadzemní části (superstruktury) postavené ze sušených cihel či posléze i z lokálního vápence. Nadzemní část nesloužila jen pro zakrytí vstupu do vertikální šachty (šachet) vedoucí(ch) do pohřební komory (komor), ale především k umístění prostor určených pro zádušní kult. Superstruktura sestávala z masy cihlového zdiva s lehce ukloněnými stěnami. Právě podoba stěn nadzemních prostor záhy odlišila dva základní typy mastab: jednoduchou hrobku s nezdobenými stěnami a dvěma otevřenými místy pro zádušní kult, umístěnými ve východní fasádě (hlavní kultovní místo se vždy nacházelo v jižní části hrobky); a mastabu se stěnami zdobenými nikami (palácovou fasádu). Avšak již během Raně dynastického období došlo ke zjednodušení nik a posléze k omezení jejich výskytu jen na východní průčelí hrobek, až nakonec tento výzdobný prvek mizí. V době 3. dynastie došlo k významnému zvětšení a rozšíření superstruktur mastab a do té doby nezastřešené kultovní pro- Z U O P N R Č E U JE E X T 5. dynastie Chufu Radžedef Rachef Nebka (?) Menkaure Šepseskaf Chentkaus I. Veserkaf Sahure Neferirkare Raneferef Šepseskare Niuserre Džedkare Venis Teti Veserkare Pepi I. Merenre Pepi II. Sakkára S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. P O U 124 Schematický nákres typické mastaby z doby 4. dynastie s vyznačením jednotlivých funkčních prvků Z E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M vané sochy majitelů hrobek v nadživotní velikosti, pilířové dvory, východozápadně orientované kaple, několikanásobné sklady apod. Do jejich stavební podoby se promítalo mnoho činitelů, a tak nenalezneme dvě vzájemně si odpovídající hrobky. Nejznámějším příkladem těchto velkolepých hrobek je mastaba vezíra Ptahšepsese z Abúsíru, zetě krále Niuserrea. Podobné hrobky byly vystavěny i v 6. dynastii na rezidenčním pohřebišti v Sakkáře (např. vezíři Kagemni, Mereruka – viz příslušná podkapitola). Současně s nástupem tzv. velkých mastab se objevuje i další nový typ nekrálovské zádušní architektury – tzv. rodinné hrobky, které odrážejí proměnu egyptské společnosti, k níž došlo během 5. dynastie. S nárůstem státní administrativy vzrostl i počet úředníků a postupně docházelo k dědění určité funkce či úřadu v rámci jednotlivých rodin. Pocit rodinné soudržnosti se v zádušní architektuře projevil zvláštními hrobkami, v nichž bylo pohřbeno více příslušníků jedné rodiny. Tyto stavby byly zpravidla postaveny z cihel, měly jednoduchý, obdélný půdorys a nejdůležitějším elementem byla dlouhá chodbová kaple, v jejíž západní stěně se nacházely niky – místa provádění zádušních kultů. Za nimi se často v několika řadách otevírala ústí nehlubokých šachet, které poskytovaly přístup do prostých pohřebních komor, jež mnohdy připomínaly spíše jen výklenky. Reliéfní výzdoba hrobek nekrálovských hodnostářů prodělala během Staré říše poměrně bouřlivý vývoj. Ačkoli si i nadále udrželo privilegované postavení vyobrazení hodnostáře sedícího u obětního stolu obloženého všemi obětinami, jež mrtvý očekával na onom světě, jeho pozice se postupně během 3. dynastie měnila. Nejprve se objevilo na vnějších stěnách hrobek v okolí vchodu, kde mělo přitáhnout pozornost návštěvníků, aby vešli do kaple a obětovali duchu majitele (hrobka Hetepiho, viz podkapitola Abúsír). Posléze se přeneslo do kultovních prostor hrobky, aby nakonec „vstoupilo“ na centrální panel nepravých dveří, jež tvořily komunikační „bránu“ mezi světem živých a mrtvých. Tato scéna byla postupně doplňována dalšími náměty vycházejícími z různých lidských činností, například průběh zemědělského roku, výjevy z řemeslnických dílen, jež sloužily pro ilustraci úkolů, které oddaní hodnostáři vykonávali ve jménu panovníka. Podzemní prostory naopak v podstatě neprošly žádným vývojem a byly i nadále přístupné vertikální šachtou, z jejíhož dna vybíhala krátká horizontální chodbička ústící do pohřební komory, rozkládající se zpravidla T E N T O T E X T JE U R Č E N story, které přiléhaly k východní stěně, začaly být zapouštěny do nitra staveb. Zatímco v Raně dynastickém období a ve 3. dynastii byly hrobky stavěny především z cihel, od počátku 4. dynastie se ve stále větší míře prosazuje používání kamene. Nejstarší doklady nového typu hrobek představují mastaby, které byly určeny pro potomky panovníka Snofrua v Médúmu. A tak zatímco byla superstruktura mastaby vezíra Nefermaata (syna Snofrua) ještě stále postavena ze sušených cihel, stěny kultovní kaple, zapuštěné do masy zdiva u jihovýchodního rohu, byly obloženy vápencovými bloky, jež byly navíc zdobeny reliéfy (viz podkapitola Médúm). Postupně docházelo ke zvyšování počtu vnitřních místností v hrobce a z jediného kultovního prostoru (kaple) se postupně stala sekvence na sebe navazujících kaplí, skladů a chodeb. V průběhu 5. dynastie došlo k dalšímu rozvoji: i nadále byly stavěny malé hrobky, ale bohatí a mocní hodnostáři si nechávali stavět velkolepé, tzv. velké mastaby, jež dispozicí vnitřních prostor připomínaly zádušní chrámy panovníků – byly v nich zakompono- S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 139 T E N T O T E X T JE U R Č E N P 125 Schematický nákres skalní hrobky z doby 4. dynastie (královna Rechetra, dcera Rachefa) s vyznačením jednotlivých funkčních prvků: a – vchod, b – předsíň, c – podlouhlá síň, d – kaple, e – přístavek se vstupem do podzemí, f – pohřební komora s kamenným sarkofágem 140 E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M vou skalní stěnu upravenou, aby připomínala průčelí mastab, a nad vlastním průchodem do kaple byl umístěn dveřní překlad se jménem a tituly majitele hrobky. Krátkou vstupní chodbičkou návštěvník vešel do vnitřních prostor, které sestávaly z jednoduché kaple či z několika vzájemně propojených místností. V závislosti na významu a společenském postavení vlastníka byly stěny vyzdobeny malbami, kolorovanými reliéfy a sochami, rovněž vytesanými ze skály. Hrobka mohla být vybavena i serdabem – nepřístupnou místností spojenou s kaplí průzory, kam byly umisťovány sochy majitele. V západní stěně kaple pak byly vsazeny nepravé dveře, jež spolu se sochami představovaly hlavní kultovní centrum. V podlaze před nimi ústila šachta či sestupný koridor vedoucí do pohřební komory. V jedné hrobce se tak mohlo nacházet i více šachet, v nichž byli pohřbeni i další členové rodiny. Jako příklad takového ideálního uspořádání lze uvést skalní hrobky hodnostáře Debeheniho (viz příslušná podkapitola) či královny Meresanch III. v Gíze Badatelé předpokládají, že vznik skalních hrobek na pohřebišti v Gíze souvisí s celkovou proměnou přístupu starých Egypťanů k posmrtné existenci a jejímu zajištění, k níž došlo na přelomu 3. a 4. dynastie. Tento typ nekrálovských hrobek je tak spojován s trendem ekonomizace a snahou zefektivnit stavbu „příbytků věčnosti“ a provádění zádušních kultů. Nelze však zjednodušeně prohlásit, že skalní hrobky představovaly další vývojovou fázi mastab. Poté, co se etablovaly na memfidských nekropolích, rozšířily se po celém území Egypta a na mnoha pohřebištích byly nadále oba typy hrobek používány současně. V Egyptě lze vysledovat dva základní okruhy výskytu skalních hrobek, které se od sebe odlišují geografickým rozmístěním, dobou svého vzniku i použitými architektonickými postupy: jde o memfidský a hornoegyptský okruh. Masové rozšíření skalních hrobek v oblasti Horního Egypta bylo podmíněno především přírodním prostředím, které poskytovalo dostatek vhodných skalních stěn pro hloubení vnitřních prostor. Zejména v provinciích docházelo k prolínání skalních hrobek a mastab a vznikl tam svébytný typ skalních mastab. Z O U na jih od přístupové šachty. Stěny komor mohly být buď jen prostě vytesány do skály, nebo byly obloženy vápencovými bloky, někdy namalovanými na červeno s černými body – tato výzdoba měla napodobovat červenou žulu. V jihovýchodním rohu komory bývala v podlaze vysekána prohlubeň, kam se vkládaly kanopy s vyjmutými vnitřnostmi. Kamenný sarkofág přiražený k západní stěně byl popsán tituly a jménem majitele hrobky. Nejstarší mastaby byly původně určeny pouze pro pohřeb jediného jedince, tj. měly jen jedno místo kultu a jeden podzemní systém, ale v průběhu 3. dynastie se začínaly prosazovat hrobky, v nichž mohli být uloženi dva zemřelí – zpravidla majitel hrobky a jeho žena. V podstatě šlo o dvě mastaby propojené do jedné: v každé části byla dvě kultovní místa (hlavní na jihu a „doplňkové“ na severu). Ačkoli nejstarší dochované mastaby tohoto typu pocházejí z tzv. archaického pohřebiště v Sakkáře (například S 3518 nebo S 2407), nejznámějším příkladem je osm velkých dvoumastab na tzv. východním pohřebišti v Gíze, kde byli pohřbeni členové Chufuovy rodiny (viz obr. 129). Dalším typem nekrálovské zádušní architektury, běžným ve Staré říši, byly tzv. skalní hrobky, jejichž kultovní a pohřební prostory byly zcela vyhloubeny ve skalním podloží. Nejstarší doklady pocházejí z poloviny 4. dynastie v Gíze a byly určeny pro členy královských rodin Rachefa a Menkaurea. Představíme-li si ideální podobu skalní hrobky, pak tato měla vchodo- Během dlouhé vlády Pepiho II. došlo k výraznému omezení přístupu i vysoce postavených hodnostářů k bohatství, což se projevilo i na architektonické podobě jejich hrobek. Postupný rozklad centrální královské moci umožnil rozvoj místních stavebních tradic, S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 126 Základní tvary hrobek pozdní Staré říše na sakkárské nekropoli pohřební komora odlehčovací klenba LŮ M pohřební komora D vápencová „stèle maison“ IJ N ÍM Ú Č E kultovní nika 28 cm K E S T U 46 cm O U Z E 53 cm T E N T O T E X T JE U R Č E N P především v Horním Egyptě, typických pro jednotlivé nekropole, například na Kubbit el-Hawwě, v Bení Hasanu či Dendeře. Zatímco pro memfidská pohřebiště je charakteristická snaha po jednoduchosti a miniaturizaci superstruktur hrobek, pro provincie je naopak typická jejich monumentalizace – mnohdy se v nich dokonce objevují základní prvky typické pro královskou zádušní architekturu (údolní chrám/vstupní kaple – vzestupná cesta/dromos – zádušní chrám/kaple – pyramida/pohřeb). Nejvýrazněji se tato snaha projevila ve skalních hrobkách na Kubbit el-Hawwě (viz příslušná podkapitola). Důležitými charakteristikami hrobek na memfidských nekropolích byly jejich malé rozměry a důraz kladený na podzemní prostory. Pohřební komory byly sestavovány z kamenných bloků a jejich plochý strop byl chráněn odlehčující cihlovou klenbou – tento rys se ojediněle objevuje již na konci 5. dynastie. Architektura komory rovněž doznala proměn: nika v jižní stěně, do níž byly dříve ukládány kanopy či kanopické skříňky, byla nahrazena prohlubní v podlaze; podobně byl zapuštěn pod úroveň komory i sarkofág, jehož stě- ny byly často zdobeny reliéfně provedenými nepravými dveřmi; a hlavní komora byla často doplněna o přístavek. Superstruktura hrobek byla naopak opomíjena a často měla podobu malé mastaby se zaobleným, vypouklým stropem (8,4 × 5,5 m). Kultovní prostory se zpravidla omezovaly pouze na jednoduchou niku s nepravými dveřmi a obětním bazénkem zasazeným u jejich paty. Dochovaly se především víceprostorové mastaby, které se zdánlivě podobaly rodinným hrobkám. V jejich pohřebních komorách byli uloženi nejen příslušníci jedné rodiny, ale i členové určité profese či držitelé stejného úřadu. Demografie hrobek tak odrážela změněnou společenskou strukturu konce Staré říše. Jejich nadzemní část byla často redukována pouze na překrytí ústí jednotlivých pohřebních šachet. V jižní Sakkáře v okolí pyramidy Pepiho II. se archeologům podařilo objevit a prozkoumat skupinu hrobek vysoce postavených hodnostářů tohoto panovníka. Klasickým příkladem je hrobka Idej-Tepemkaua (M III), jejíž nadzemní část tvořila čtvercová mastaba (délka strany 24,2 m). S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 141 M LŮ Ú Č E ÍM IJ N D U T S E K E Z U O P N R Č E U JE N T O T E X T 127 Celkový plán gízské nekropole s vyznačením jednotlivých jejích částí a významných staveb – Chufuova pyramida (1), Rachefova pyramida (2), Menkaureova pyramida (3), Sfinga (4), chrám Sfingy (5), hrobka Chentkaus I. (6), tzv. západní pole mastab (7), tzv. východní pole mastab (8), centrální pohřebiště (9), pohřebiště v Menkaureových lomech (10), jižní hřbitov (11), pohřebiště en échelon (12), hrobka Senedžemibovy rodiny (13), Debeheniho skalní hrobka (14), skalní hrobky Kara i Idua (15) T E Na tradičních staroříšských pohřebištích (Gíza, jižní Sakkára) se navíc objevily zcela miniaturní hrobky (1,8 × max. 2,5 m) postavené ze sušených cihel nebo znovupoužitých kamenných bloků, jejichž superstruktura sloužila pouze k překrytí ústí pohřební šachty. Místo zádušního kultu bylo redukováno pouze na jednoduché malé nepravé dveře vsazené do východní fasády, před nimiž byl umístěn obětní bazének. Je zřejmé, že takové „trpasličí“ mastaby mohly být vystavěny jen po uložení pohřbu. V jižní Sakkáře archeologové objevili skupinu po- 142 hřebních památek, jež představují vyvrcholení trendu miniaturizovaných hrobek – tzv. domkové stély (francouzsky stèles maison). Jde o miniaturní stély (0,5 × 0,3 × 0,5 m) vytesané z jednoho kusu vápence, jejichž tvar skutečně napodobuje superstrukturu malých hrobek se zaoblenou horní částí. Jedna z delších stěn na sobě nese vyobrazení majitele sedícího u obětního stolu, jeho stojící postavu a hrubě provedené nepravé dveře. Jednoduchá řádka nápisu uvádí klasickou obětní formuli, tituly a jméno majitele. S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. Literatura: Hellmut Brunner, Die Anlagen der ägyptischen Felsgräber bis zum Mittleren Reich, (Glückstadt, 1936); Peter Jánosi, Die Gräberwelt der Pyramidenzeit, (Mainz, 2006); Regina Hölzl, „Privatgräber und Pyramidenfriedhöfe des Alten Reiches“, in: Christian Hölzl (ed.). Die Pyramiden Ägyptens. Monumente der Ewigkeit, (Wien, 2004), 181 – 189. LŮ M MEMFIDSKÉ NEKROPOLE D IJ N ÍM Ú Č E Ve Staré říši na západním břehu Nilu postupně vznikl souvislý pás pohřebišť sloužících obyvatelům tehdejšího hlavního města – Memfidy. Území se táhlo od Abú Rawáše na severu po Médúm na jihu. V současnosti badatelé rozlišují v této oblasti několik významných archeologických lokalit: již zmiňovaný Abú Rawáš a Médúm, dále pak Gízu, Abúsír, Sakkáru a konečně i Dahšúr. Staří Egypťané však žádné rozdělení nepoužívali a západní břeh prostě považovali za „Usirovo království“ – panství zemřelých. T U 128 Půdorys a řez tzv. Cavingtonovou hrobkou v Gíze K E S hřbitově G 6000 na západním pohřebišti. Bez nadsázky je možné konstatovat, že Chufu svým rozhodnutím postavit si zádušní komplex v Gíze a v jeho těsném sousedství vystavět rozlehlé, avšak přísně organizované pohřebiště pro členy královské rodiny a vysoce postavené hodnostáře začal psát novou epochu ve vývoji nekrálovské zádušní architektury. Avšak představa, že v Chufuově době architekti pracovali „na zelené louce“, je scestná – v jižní části Gízy existovalo poměrně rozsáhlé pohřebiště z doby 3. dynastie, jehož nejznámějším pozůstatkem je anonymní hrobka označovaná podle svého výkopce jako Cavingtonova. Mohutná stavba (61,7 × 34,5 m, původně vysoká téměř 10 m) postavená ze sušených cihel se složitou výzdobou vnějších stěn v podobě palácové fasády naznačuje, že její majitel musel patřit k nejvyšší vrstvě tehdejší egyptské společnosti. Stejně velkolepé jako nadzemní část bylo i podzemí rozložené do dvou úrovní. Pohřební komora se nachází v hloubce téměř 22 m a vychází z architektonických tradic 2. dynastie se složitým systémem chodeb, skladů a schodišť chráněných kamennými portkulisy (zábranami). Ve vykradené pohřební komoře archeologové nalezli zlomky keramických, kamenných a měděných nádob, dřevěných skříněk a štípané industrie. Zdá se, že již na počátku výstavby Gízy existoval plán s rozvržením hlavních součástí pohřebiště: hrobky vytvářely řady a byly odděleny ulicemi, až by bylo možné hovořit o určitém urbanismu celé nekropole. Mastaby U Z E Gíza T E N T O T E X T JE U R Č E N P O Gíza se nachází na západním břehu Nilu a dnes již v podstatě splynula s jedním z káhirských předměstí. Ve starověku však toto místo bylo známo pod označením Achet-Chufu, „Chufuův horizont“ – podle zakladatele celého pohřebiště, panovníka 4. dynastie Chufua, syna Snofrua. Gíza se svými monumentálními pyramidami vždy přitahovala pozornost badatelů, kteří záhy začali pracovat i na rozsáhlých pohřebištích s nekrálovskými hrobkami. Novodobé poznání vývoje gízské nekropole je neodmyslitelně spojeno s osobou amerického archeologa George A. Reisnera, který jako vedoucí expedice Harvardovy univerzity na lokalitě dlouhodobě pracoval. Pro lepší orientaci byla celá plocha rozdělena na menší celky – pohřebiště/pole: západní pohřebiště (na západ od Chufuovy pyramidy), východní pohřebiště (na východ od Chufuovy pyramidy), jižní hřbitov (na jih od Chufuovy pyramidy) a centrální pole (jižně od Rachefovy vzestupné cesty). V rámci těchto částí pak byly vytyčeny ještě menší hřbitovy, jež jsou označené čísly, například G 6000 (= Gíza, hřbitov 6000) a jednotlivé hrobky nesou pojmenování, jež vždy začíná příslušným číslem: například hrobka Neferbauptaha je označená G 6010, z čehož je zřejmé, že se nachází na S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 143 M LŮ Ú Č E ÍM IJ N D U S T 129 Půdorys jedné z dvoumastab (G 7440 a G 7430) na východním pohřebišti v Gíze T E N T O T E X T JE U R Č E N P 144 E K E které však záhy byly pospojovány do osmi tzv. dvojmastab. Jejich kultovní kaple byly postaveny z kamene a stěny bohatě zdobeny reliéfy. Mezi nejznámější zde pohřbené osobnosti patří princ Kawab – nejstarší Chufuův syn – a jeho žena princezna Meresanch III. (hrobka G 7010/7020). Po Chufuově smrti došlo k určitému uvolnění situace a setření do té doby jednoznačného plánu nekropole. Za Rachefa a Menkaurea již byly mastaby a skalní hrobky rovnoměrně stavěny po celé gízské plošině a hrobky nekrálovských osob se nacházely v těsném sousedství královských potomků – avšak ještě stále bylo uznáváno plánovité rozvržení staveb (tehdy například vznikl tzv. jižní hřbitov či pohřebiště en échelon na západním poli mastab). V následující 5. a 6. dynastii byly dokonce postupně zastavovány i volné „ulice“ mezi staršími hrobkami, k nimž byly připojovány malé přístavky. Tehdy se začalo stavět i na tzv. centrálním poli či v prostoru Menkaureových lomů. V následujícím textu se zaměříme pouze na několik nejvýznamnějších hrobek, které byly v Gíze postaveny a jež jsou, pokud možno, trvale přístupné. Každý návštěvník, který dnes do Gízy přichází, musí projít kolem monumentální hrobky, kterou si na severním okraji skalního plata, při severovýchodním rohu Chufuovy pyramidy, nechal na konci 5. dynastie vystavět vezír panovníka Džedkarea Senedžemib Inti (G 2370). Kolem Z O U vystavěné za Chufua vykazují několik společných znaků: především jejich výstavba podléhala silnému vlivu panovníka a jeho administrativy, který zamezil vlastním hodnostářům zasahovat do stavby. Všechny byly postavené z kamene nebo měly jádro vyplněné odpadním materiálem ze stavby pyramidy, hlavní kultovní místo se nacházelo v jižní části východní fasády a představovala ho vnější víceprostorová kaple postavená ze sušených cihel. Silný dohled panovníka znemožnil hodnostářům zapojit do kultovních prostor serdaby (místnosti pro sochy), volně stojící sochy a dokonce ani nepravé dveře. Zádušní kult se tak odehrával před jednoduchou obdélníkovou deskou (slab stelae) zasazenou do východní fasády, na níž bylo v jemném reliéfu vytesáno vyobrazení majitele/majitelky hrobky sedícího/sedící u obětního stolu a nad jeho/její hlavou tituly, jméno a obětní formule. I podzemí bylo výrazně zjednodušeno: ze dna vertikální šachty hluboké asi 10 m vedla krátká horizontální chodba do pohřební komory, při jejíž západní stěně stál sarkofág bez jakýchkoli ozdob či nápisů a v podlaze byla vyhloubena jáma pro uložení kanop. (Typický příklad takové hrobky viz obr. 124) Ze zde načrtnutého obrázku poněkud vybočují hrobky postavené pro Chufuovy děti, které tvoří jádro východního pohřebiště označovaného jako G 7000. Původně zde stálo dvanáct velkých mastab (ve třech řadách po čtyřech), typických pro Chufuovu vládu, S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M 130 Půdorys hrobky Senedžemiba Intiho v Gíze poměrně rozlehlého dvora, jehož severní straně dominuje Senedžemibova mastaba, se nacházejí hrobky čtyř generací jeho rodiny, jejíž členové zastávali vysoké úřady v pozdní 5. a v 6. dynastii. Rozložení vnitřních míst- ností této téměř čtvercové hrobky (22,8 × 20,9 m) je poměrně jednoduché a umožňuje ji zařadit do skupiny tzv. velkých mastab. Hlubokým portikem (I) s dvojicí sloupů, jehož stěny jsou zdobené reliéfy a nápisy obsa- S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 145 M LŮ ÍM Ú Č E T E N T O T E X T JE U R Č E N P 146 E K E S T U D Oba dopisy končí ujištěním o stálé panovníkově přízni: Vykonal jsi nepočítaně skutků takovým způsobem, že Mé veličenstvo by tě mělo milovat a ty jistě víš, že tě miluji. Již bylo řečeno v úvodní části, že nejstarší skalní hrobky v Gíze byly vytesány do stěn kamenolomu, který byl používán pro stavbu Rachefovy a Menkaureovy pyramidy, a dnes lemují Rachefovu vzestupnou cestu. Jejich majitelkami jsou manželky Menkaurea – královny Persenet a Chamerernebty I. a jejich synové, princové Nebemachet a Nikaure. Zdá se, že skalní hrobky v Gíze byly vyprojektovány tak, aby vyhovovaly jak kvalitě skalního podloží, tak možnostem a přáním jejich vlastníků. Proto nelze nalézt dvě hrobky, které by byly totožné. Avšak nejznámější skalní hrobkou Gízy, která je i trvale přístupná turistům, je stavba patřící hodnostáři Debehenimu (LG 90), jež se nachází jihovýchodně od Rachefova zádušního chrámu na tzv. centrálním poli. Nejen že se jedná o jednu z největších staveb v této části nekropole, ale společně s hrobkou královny Meresanch III. představuje i vrchol v použití vázaných soch (tj. soch vytesaných do skalního podloží) ve výzdobě skalních hrobek. Pouze ve východní stěně je například umístěno třináct vázaných soch vytesaných do jedné společné niky, jež se od sebe odlišují použitým typem oděvu; další tři sochy byly vytesány do pilířů a dalších stěn předsíně. Hrobka je datována do druhé poloviny 5. dynastie, ale její architektura a výzdoba byla velmi poničena venkovany, kteří zde uctívali místního Z O U hujícími i mimořádně historicky cenné dopisy panovníka Džedkarea svému vezírovi, se vstupuje do chodby spojující téměř všechny místnosti v hrobce. Vlevo se nachází předsíň (II) a vpravo lze projít do obdélné síně (V) se stropem podepřeným osmi pilíři uspořádanými do dvou řad. Chodba ústí do jednoduché místnosti – vestibulu (III), z níž se přímo vstupuje do východozápadně orientované obětní kaple (IV) s nepravými dveřmi vsazenými do západní stěny. Za nimi se otevírá ústí šachty poskytující přístup do pohřební komory hodnostáře. Mimo to mastaba obsahuje ještě další šachtu, snad pro Senedžemibovu ženu, a dva rozlehlé serdaby spojené průzory s místnostmi III a V. Ačkoli jsou stěny Senedžemibovy mastaby poměrně výrazně zvětralé a poškozené, přesto lze rekonstruovat její výzdobu, do níž jsou především zakomponovány dva unikátní královské dopisy adresované vezírovi. Týkají se chrámových staveb, na jejichž výstavbu a výzdobu Senedžemib dohlížel – kaple bohyně Hathory v palácovém okrsku a dalšího nespecifikovaného chrámu souvisejícího s přípravami na oslavy královského jubilea (tj. svátku sed). Velmi pravděpodobně se jedná o přepis skutečných dopisů, neboť oba dokumenty začínají tradiční „hlavičkou“ obsahující adresáta a odesilatele: Královský dopis vrchnímu soudci, vezírovi, představenému písařů královských záznamů a představenému všech královských prací Senedžemibovi. Moje veličenstvo si přečetlo tvůj dopis, v němž jsi Moje veličenstvo informoval o všech skutcích, které jsi učinil při přípravě výzdoby Isesiho Hathořiny kaple, která se nachází v palácovém okrsku. IJ N 131 Půdorys Debeheniho hrobky v Gíze a pohled na západní a východní stěnu kaple S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. světce Sidi Hámida es-Sammana, jenž v ní přebýval. Do vnitřních prostor lze vstoupit úzkým průchodem, který ústí do první ze dvou velkých místností – do předsíně (g, 7,8 × 3,9 × 3,9 m). U její západní stěny se nacházejí dva pilíře vytesané do skály, jež posloužily jako opěry pro upevnění vápencových desek, které tak vytvořily dva malé serdaby. Mezi pilíři se nachází vchod do další, nedokončené místnosti (d), v jejíž podlaze se otevírá ústí sestupné chodby vedoucí do pohřební komory. Vlastní kaple (b, 7,7 × 4,8 × 3,9 m), se stěnami obloženými vápencovými deskami zdobenými jemnými reliéfy a dvěma nepravými dveřmi zasazenými do západní stěny, byla od předsíně oddělena příčkou vystavěnou z vápencových bloků. Proslulost si vysloužila svou reliéfní výzdobou, jež zachycuje poslední fázi pohřebních rituálů, kdy je socha vytažena na střechu hrobky a zde T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M je jí poprvé obětováno (viz kapitola Vývoj zádušních představ a pohřebních rituálů). Jako příklad hrobek, jež vznikaly na gízské plošině v době 6. dynastie, lze uvést skalní hrobky Kara (G 7101) a Idua (G 7102), jež se nacházejí na severním okraji tzv. východního pohřebiště. Ačkoli se nadzemní části obou hrobek nedochovaly, lze předpokládat, že se mohly podobat hrobce bratří Nianchchnuma a Chnumhotepa v Sakkáře (viz příslušná podkapitola). Dodnes se však dochovaly jen do skály vytesané kaple. V obou případech se do nich vstupovalo z otevřeného dvora, jehož stěny byly zdobeny krásně provedenými reliéfy. Pro dodržení chronologické souslednosti se nejprve věnujme Karově kapli, jež vznikla v době vlády Pepiho I., neboť Kar byl pravděpodobně Iduův otec. V jižní stěně otevřeného dvora (C) se nacházel vstup do 132 Půdorysy hrobek Kara a Idua v Gíze S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 147 T U Abúsír E K E S Ačkoli byl Abúsír dlouhou dobu egyptology opomíjen, výzkumy, jež zde od 60. let provádí Český egyptologický ústav (pod vedením prof. Miroslava Vernera), jasně prokázaly jeho obrovský potenciál pro doplnění našich poznatků o vývoji královské i nekrálovské zádušní architektury během Staré říše (viz obr. na s. 116 v předcházející kapitole). Dosud nejstarší stavbou odkrytou v Abúsíru je cihlová mastaba „správce královských věcí a královského herolda se silným hlasem“ Hetepiho, který žil v době 3. dynastie. Jeho hrobka dominuje severnímu úbočí mělkého wádí dělícího jižní Abúsír od severní Sakkáry. Její historicky nejcennější část představuje malá kaple nacházející se poblíž jihovýchodního rohu mastaby. Tři ze čtyř jejích stěn byly obloženy nezdobenými vápencovými bloky, zatímco čtvrtá, západní, byla zničena vykradači hrobek. Podle soudobých analogií lze předpokládat, že se zde nacházela hluboká nika se sochou majitele hrobky, která byla chráněna dvoukřídlými dřevěnými dveřmi. Právě toto uspořádání stálo u zrodu centrálního bodu zádušního kultu, tj. nepravých dveří. Vstup do kaple byl rovněž obložen vápencovými deskami, do nichž byla provedena výzdoba – jedna z nejstarších dochovaných na abúsírsko-sakkárské nekropoli. Severně od vchodu se nachází vyobrazení majitele hrobky sedícího u obětního stolu s nařezanými chleby. Další obětiny, jejichž přísun Hetepi na onom světě očekával, obklopují stůl. Nad hlavou sedícího hodnostáře jsou do Z O P N R Č E U JE T E X T O N T E T 148 D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M Vývoj Gízy v samotném závěru Staré říše je obdobný jako vývoj dalších lokalit. I zde byly budovány tzv. „trpasličí“ mastaby z lokálního kamene či sušených cihel. Zpravidla těsně přiléhaly ke starším stavbám a postupně zaplnily téměř všechny volné prostory (ulice) mezi staršími hrobkami. Literatura: Edward Brovarski, The Senedjemib Complex, Part I, (Boston, 2000), 37 – 110; Peter Jánosi, Giza in der 4. Dynastie. Die Baugeschichte und Belegung einer Nekropole des Alten Reiches, (Wien, 2000); Peter der Manueliean, „Hrobky vysoce postavených hodnostářů v Gíze“, in: Zahi Hawass (ed.), Pyramidy. Magické symboly starého Egypta, (Praha, 2004), 190 – 223; George A. Reisner, A History of the Giza Necropolis I, (Harvard, 1942); William Kelly Simpson, The Mastabas of Qar and Idu, (Boston, 1976). U předsíně (D), jež již byla vytesána ve skále. Z ní bylo možné vstoupit do dalších dvou místností: do kaple (E) ležící na západ od předsíně a do skladiště (F) ležícího na východ. V námětech reliéfní výzdoby dvora i vnitřních kaplí zabírají výrazné místo sekvence z pohřebního rituálu (viz kapitola o vývoji zádušních představ) – jsou přinášeny obětiny a součásti pohřební výbavy, kněz-předčitatel opěvuje skutky zemřelého, jsou prováděny úlitby vody a na počest Kara je páleno kadidlo. Na jižní stěně předsíně se dochovalo reliéfní vyobrazení okamžiku, kdy pohřební průvod opouští dům zemřelého – ženy projevují svůj smutek pozdvižením dolních cípů svých šatů. Stěny předsíně (D) byly navíc zdobeny sedmi do skály vytesanými postavami Kara (tzv. vázanými sochami). Výzdobě kaple (E) dominují vyobrazení Kara v rodinném kruhu a řeznické scény. Místnost F nebyla nikdy dokončena ani vyzdobena. Iduova hrobka má velmi prostý půdorys, avšak i přesto je velmi zajímavá. Z otevřeného dvora lze vstoupit přímo do malé chodbové kaple, nad jejímž vchodem otevírajícím se v jižní stěně dvora se v úplnosti dochoval architráv s nápisem: Oběť, kterou poskytuje král, a oběť, kterou poskytuje Anup, nejpřednější z božských svatostánků, ten, který je nad svou horou, ten, který je v místě balzamování, vládce posvátné země, pán dokonalého pohřbu na nekropoli; a oběť, kterou poskytuje Usir. Nechť mu (tj. Iduovi) je dopřán krásný pohřeb v jeho hrobce, jež je na západě, nechť cestuje po dobrých stezkách a nechť je doprovázen svými ka a jeho ruku ať uchopí velký bůh a ať je veden po skvělých cestách, po nichž cestují jen ti zaopatření a nechť je pozvednut k velkému bohu jako ten, který je zaopatřený, kterého velký bůh miluje... Malá skalní kaple (1,3 × 4,2 m), jejíž stěny jsou zdobeny reliéfy a vázanými sochami, má strop upravený do podoby nepravé valené klenby. Unikátní je především výzdoba severní zdi, jež se věnuje průběhu pohřebního rituálu (viz kapitola Vývoj zádušních představ a pohřebních rituálů) – je zde zachyceno oplakávání Iduovy smrti, průvod nosičů obětin a pohřební výbavy a průvod s tělem nejprve do purifikačního stanu a posléze k balzamovačům. Do východní stěny bylo vytesáno šest vázaných soch, jež zobrazují Idua a jeho malého syna. Jižní stěna nese reliéfní vyobrazení, jejichž náměty souvisí s pohybem – tančící dívky za zvuků hudby a hrající si a vzájemně bojující hoši. Centrálním prvkem výzdoby západní stěny jsou nepravé dveře, v jejichž spodní části je do skály vytesán trup a hlava Idua, mezi jehož rukama spočívá obětní stůl v podobě značky hetep. S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M 133 Půdorys Ptahšepsesovy mastaby v Abúsíru s naznačením tří základních fází výstavby E jující kapli s dalšími prostory a na němž probíhala i část zádušního kultu. Pohřební komora, dnes nezastropená, se nacházela v původní, nejstarší části mastaby. Jsou v ní umístěny dva kamenné sarkofágy: pro Ptahšepsese a jeho manželku, princeznu Chamerernebty, nejstarší dceru panovníka Niuserrea. Původně byla komora zastřešena sedlovým stropem, který také představuje prvek převzatý z královské zádušní architektury. Celý komplex doplňují tři skupiny skladů, obrovská prázdná místnost, jejíž severní stěna je podobná lodnímu kýlu a snad tak symbolicky zastupuje pohřeb lodě (jež rovněž tvoří součást královských hrobek). Zdá se, že Ptahšepsesův zádušní kult probíhal na několika místech v hrobce a velký podíl na něm měly jeho sochy – i původ tohoto prvku lze hledat v soudobém královském prostředí. Dosud nejmladší hrobky z doby Staré říše se dochovaly v jižní části lokality – jde o pohřební komplex vezíra Kara, jeho syna, soudce Intiho a dalších členů rodiny, kteří všichni žili během vlády 6. dynastie. Nejstarším doloženým členem je vezír Kar, který si nechal postavit hrobku na jižním úbočí nehlubokého wádí. Jeho mastaba je zajímavá tím, že se v ní nacházejí dvě kaple s dvojicí nepravých dveří, z nichž oboje nesou nápisy uvádějící stejné jméno, doprovázené však jinými tituly. Tuto anomálii lze vysvětlit neočekávaným po- T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z dvou řádků zapsány jeho tituly a jméno. Výzdobný motiv zdobící jižní část průčelí je pouze načrtnut černou barvou a zachycuje stojící postavu Hetepiho, před nímž kráčejí dva jeho synové a správce jeho statků. Monumentální Ptahšepsesova mastaba (56 × 42 m) – jedna z největších nekrálovských hrobek Staré říše – představuje pravděpodobně nejvýznamnějšího představitele tzv. velkých mastab, jež do své architektury zapojily prvky typické pro královské zádušní stavitelství. Stavba prošla třemi hlavními vývojovými fázemi odrážejícími postupně se zvyšující společenské postavení a prestiž jejího majitele. Do hrobky se vstupovalo velkolepým portikem, jehož strop byl podpírán dvojicí téměř 7 m vysokých sloupů s hlavicemi v podobě svazku osmi dohromady svázaných papyrových stvolů s dosud neotevřenými květy. Stěny kaple, dnes veřejnosti nepřístupné, byly zdobeny reliéfy čerpajícími z tradičních témat: plavba po Nilu, vyobrazení Ptahšepsese v rodinném kruhu, výroba jednotlivých součástí pohřební výbavy či průvod nosičů obětin. Unikátním rysem jsou tři hluboké niky v zadní stěně kaple, v nichž původně stály Ptahšepsesovy sochy. V současné době nejnápadnější prvek celé hrobky představuje prostorný (16 × 16 m) otevřený pilířový dvůr, který slouží jako základní komunikační bod spo- S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 149 M LŮ Ú Č E ÍM IJ N D U T S E K E Z U O P N R Č E JE U 134 Rekonstruovaná podoba průčelí Intiho hrobky T E N T O T E X T výšením, které se Karovi dostalo na konci jeho života, kdy byl dosazen do funkce vezíra. Určitý spěch při zhotovení výzdoby je vidět na poměrně nekvalitním provedení reliéfů v druhé kapli, jejichž motivy se omezují pouze na řeznické scény, průvod nosičů obětin a jejich seznam, a konečně i defilé Karových synů. Nejvýznamnějším synem vezíra Kara byl soudce Inti, jehož hrobka přiléhá od jihu k mastabě jeho otce. Jeho mastaba byla celá postavena ze sušených cihel, pouze důležité části – vstup a kaple – byly obloženy bloky z kvalitního vápence. Do vnitřních prostor se vstupuje od severu portikem, jehož obě strany jsou zdobeny kráčejícími postavami soudce Intiho doprovázého svými syny provádějícími rituální úkony. Nad Intiho hlavou je umístěn životopisný nápis. Úzká vstupní pasáž spojuje portikus s otevřeným dvorem, v jehož západní 150 stěně se otevírá hluboká kultovní nika s plně dochovanými nepravými dveřmi. Stěny niky jsou zdobeny jemnými reliéfy znázorňujícími Intiho sedícího u obětního stolu, jenž je doprovázen svou ženou Merut a oblíbeným psem Idžemem. K soudci směřuje průvod nosičů obětin, jenž je veden Intiho syny. Na severní stěně je mimo jiné vyobrazena i scéna dvou harfenistů, kteří zpívají milostnou píseň – jde o nejstarší dochovaný text tohoto žánru ze starého Egypta. Jižně od dvora se otevírají ústí pěti pohřebních šachet, v nichž byli uloženi členové Intiho rodiny. Nejzajímavější nálezy pocházejí z nejjižnější šachty, v jejíž pohřební komoře se podařilo objevit část pohřební výbavy in situ. Literatura: Miroslav Bárta, Osudy staré 4500 let (Brandýs nad Labem, 2000); idem, „Nekrálovské hrobky Staré říše v Abúsíru“, in: Hana Benešovská – S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 135 Půdorys a průřez hrobkou Hesirea v severní Sakkáře ŠACHTA SCHODIŠTĚ UKRYTÉ NIKY LŮ M VNITŘNÍ CHODBOVÁ KAPLE Ú Č E VNĚJŠÍ CHODBOVÁ KAPLE metrů T J E K E S S O U Z Petra Vlčková (eds.), Abúsír. Tajemství pouště a pyramid, (Praha, v tisku), 122 – 145; Jaromír Krejčí, „Ptahšepsesova mastaba“, in: Hana Benešovská – Petra Vlčková (eds.), Abúsír. Tajemství pouště a pyramid, 146 – 151. U D IJ N ÍM SERDAB metrů N P Sakkára O T E X T JE U R Č E Sakkára s Gízou patrně představují dvě nejznámější pohřebiště ze Staré říše. Ačkoli zde již od 19. století probíhá neustálý archeologický výzkum, zůstávají mnohé stránky vývoje této lokality nepoznané. Z nepřeberného množství sakkárských hrobek budou v následujícím textu zmíněny pouze ty nejznámější či nejvýznamnější, které jsou, pokud možno, přístupné turistům. Z počátku 3. dynastie (doba vlády Džosera) pochází hrobka „představeného královských písařů, velkého z Bútó a jednoho z deseti velkých Horního Egypta“ Hesirea, která se nacházela v prostoru tzv. archaického pohřebiště v severní Sakkáře. Její nadzemní část byla vystavěna ze sušených cihel. Během dvou dalších fází pak byla postupně rozšiřována, až dosáhla rozměrů 43 × 23 m. Každá následná fáze však dodržovala prostorovou dispozici starší podoby hrobky. Hesireova mastaba se vyznačuje existencí dvou chodbových kaplí – dlouhých, severojižně orientovaných prostor, v jejichž západních stěnách byly ve zdivu vymodelovány hluboké výklenky; niky v západní stěně vnitřní T E N T SCHODIŠTĚ chodbové kaple pak původně obsahovaly dřevěné panely (viz dále v textu). Na její východní stěně se navíc dochovaly zbytky malované výzdoby zachycující části pohřební výbavy umístěné v otevřených dřevěných skříňkách. V závěrečné stavební fázi byla hrobka znovu rozšířena a před její východní fasádu byla představena dlouhá, úzká chodba a serdab, v němž se v podlaze do- S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 151 v Gíze. Je velmi problematické postihnout celý architektonický vývoj sakkárské nekropole v době 5. a 6. dynastie, neboť se zde mísily dvě stavební tradice – starší sakkárská, jež preferovala obětní kaple s půdorysem ve tvaru kříže, a mladší gízská, která spíše používala kaple ve tvaru písmene L. Mastaby z tohoto období se v Sakkáře soustřeďují ve skupinách v širším okolí kolem pyramid králů, kterým hodnostáři sloužili, ale rovněž jsou roztroušeny volně po celé lokalitě. Ve srovnání s mastabou vezíra Ptahšepsese (viz podkapitola Abúsír) představuje hrobka jeho současníka Ceje, jenž se pyšnil tituly „hlavního královského kadeřníka“ a kněze několika slunečních chrámů, v severní Sakkáře tradiční místo posledního odpočinku vysoce postaveného hodnostáře druhé poloviny 5. dynastie. Architektonická podoba Cejovy hrobky byla výrazně ovlivněna prostorovými možnostmi v této části sakkárské nekropole a následkem toho má nadzemní část podobu monumentálního písmene L. Dominantou vstupní části celé hrobky je monumentální pilířový portikus a prostorný otevřený pilířový dvůr (12,2 × 14,4 m), jejichž stěny jsou zdobeny nebývale kvalitními reliéfy. Hlavní obětní kaple je se dvorem spojena dlouhou úzkou chodbou, jejíž stěny rovněž pokrývají reliéfy zobrazující například tažení saní s Cejovými sochami, tančící ženy či plavbu po Nilu. Strop kaple podpírají dva vápencové pilíře namalované na červeno, jako by byly zhotoveny z ceněné červené asuánské žuly. V západní stěně se otevírají průzory do dlouhého serdabu, v němž byly uchovány kamenné sochy zobrazující Ceje – pravděpodobně to jsou ony sochy, jejichž tažení je zachyceno na stěnách dlouhé chodby. Centrem celé hrobky jsou dvoje nepravé dveře zasazené do severní stěny, před nimiž se nachází kamenný obětní stůl. Reliéfní výzdoba kaple je nesmírně bohatá: vidíme zde průběh zemědělského roku, pastevce převádějící stádo skotu přes brod, výrobu kamenných i dřevěných soch, kamenných a měděných nádob, truhláře zhotovující nejen jednotlivé kusy nábytku, ale i části sestavovaných lodí – a to vše se děje pod bedlivým dohledem samotného Ceje. Východní stěně dominuje velkolepá scéna plavby papyrovou houštinou, v jejímž přirozeném prostředí je zachycena bohatá nilská fauna a flóra. Na stěnách boční komory, jež snad plnila úlohu skladiště, jsou při své práci zachyceni hrnčíři, pivovarníci a pekaři. Návštěvníka na reliéfech ve vnitřních prostorách uchvátí nejen živost zachycených výjevů, ale především dochovaná barevnost, díky níž byla hrobka v minulosti často nazývána „divem Sakkáry“. Pohřební komora je přístupná klesa- T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M chovaly otisky podstavců tří Hesireových soch. Dokonce i stěny úzkého koridoru byly zdobeny malovanými výjevy zachycujícími např. přechod stáda dobytka přes brod, kde ho ohrožuje krokodýl, aj. Podzemní prostory této hrobky byly rozděleny do tří úrovní. Ta nejhlubší se nachází v hloubce 23 m, nicméně prostory obou spodních úrovní vykazují prvky značné nedokončenosti (nejspodnější úroveň je vysoká jen 1 m) a někteří badatelé jsou přesvědčeni, že nepatří k původnímu plánu. Navíc uspořádání prostor v horním podlaží naprosto odpovídá hrobkám 3. dynastie – kromě skladů, sýpek a kuchyně se zde ve východním rohu nachází i toaleta či koupelna. Proslulost si Hesire vydobyl šesti skvěle dochovanými dřevěnými panely, které byly zasazeny do nik ve stěně vnitřní chodbové kaple. Původně bylo těchto panelů jedenáct (115 × 40 × 8 cm) a na jemně provedených reliéfech je zachycen sedící, stojící a kráčející majitel hrobky s odznaky svých úřadů – písařskou paletou přehozenou přes rameno a úřednickou holí v ruce. Ve 4. dynastii došlo na sakkárské nekropoli k potlačení všech významnějších stavebních prací a těžiště činnosti se přesunulo na sever, do Gízy. Další významné hrobky se zde začaly stavět až na počátku 5. dynastie, ve chvíli, kdy panovníci definitivně opustili pohřebiště 136 Půdorys hrobky hodnostáře Ceje v severní Sakkáře. 1 – otevřený pilířový dvůr, 2 – předsíň, 3 – kaple, 4 – serdab, 5 – vstup do podzemních prostor 152 S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. TFSEBC QPSUJLus S Ú Č E LŮ M TLMBE QDzFETÓǪ PUFWDzFOâEWǾS TLBMOÓLBQMF ǏÈTUISPCLZWZUFTBOÈWFTLÈMF LBNFOOÈNBTUBCB IJ N ÍM 138 Půdorys skalní mastaby bratří Nianchchnuma a Chnumhotepa v Sakkáře E X T JE U R Č E N P O U Z E K E S T U D náhod se nám dodnes dochovala krásně zdobená skalní hrobka „představeného řezníků“ Irukaptaha či skalní mastaba bratrů Nianchchnuma a Chnumhotepa. Specifickým rysem sakkárských skalních hrobek byl menší a podlouhlý otevřený dvůr, který již byl částečně vytesán ve skále. Pravděpodobně sloužil jako shromaždiště pozůstalých při vzpomínkových rituálech. V jeho zadní stěně se otvíral vchod do poměrně malé chodbové kaple, v jejíž podlaze ústily jednotlivé pohřební šachty. Ačkoli Irukaptahova skalní hrobka skutečně nedosahuje velkých rozměrů – chodbová kaple měří pouze 13,5 × 2,5 m, pyšní se unikátní výzdobou. Její stěny zdobí devatenáct vázaných soch v různém stupni dokončení, jejichž barevnost, ač částečně zničena, dodnes udivuje svou živostí. Tato hrobka nám, mimo jiné, poskytuje důležité informace o procesu vzniku vázaných soch: nejprve byla na hrubě ohlazený skalní povrch načrtnuta postava a obrysy niky. O jistých nejasnostech v rozvržení svědčí provedené trojnásobné opravy červenou a černou barvou. Poté byly sochy a niky vytesány do skály, jejich povrch ohlazen a na něj byla nanesena vrstva jemné omítky, do níž byly nakonec provedeny závěrečné úpravy a celá kompozice byla pestře pomalována. Avšak bezesporu nejznámější stavbu v této části sakkárské nekropole představuje skalní mastaba bratří Nianchchnuma a Chnumhotepa, která byla při konstrukci Venisovy vzestupné cesty zcela zničena a teprve nedávno skončila její obnova. Oba bratři zastávali úřad „manikuristů paláce“ a zároveň sloužili jako kněží slunečního chrámu a zádušního kultu panovníka Niuserrea. Jejich hrobka sestávala ze dvou částí: do skály vytesané kaple a před ní představené kamenné mastaby, v níž N T O T 137 Půdorys Irukaptahovy skalní hrobky v Sakkáře: otevřený dvůr (A), skalní kaple (B), jednotlivé pohřební šachty (I–V) T E jící chodbou, jejíž ústí se otevírá v dlažbě dvora. Kromě pohřbu Ceje hrobka obsahuje další tři vedlejší šachty, v nichž byli pochováni Cejovi synové a manželka. V místě bývalého kamenolomu, odkud získávali stavitelé Džoserovy Stupňovité pyramidy stavební materiál, vznikl v době 5. dynastie poměrně rozsáhlý hřbitov se skalními hrobkami (dosud jich bylo objeveno a prozkoumáno dvacet). Avšak ještě v průběhu 5. dynastie byl celý prostor zasypán, neboť tudy měla vést vzestupná cesta k Venisově pyramidě. Díky této šťastné shodě S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 153 se nacházela vstupní část – hluboký portikus se dvěma pilíři, předsíň, sklad a otevřený dvůr, v jehož jižní stěně se otvíral vstup do vlastní skalní kaple. Boční prostor, oddělený od kaple jednoduchým pilířem, obsahuje dvoje nepravé dveře. Stěny všech místností v hrobce jsou pokryty velmi kvalitními reliéfy, jež zahrnují veškerá tehdy obvyklá výzdobná témata: průběh zemědělského roku, pastevce dobytka, řemeslnické scény, plavbu po Nilu i výrobu součástí pohřební výbavy. Avšak nejsou to obecné náměty, které přitahují pozornost návštěvníků, spíše jednotlivé roztomilé až dojemné detaily – žena pečící chléb si před žárem chrání obličej pozdviženou rukou, jeden z lodníků se z dlouhé chvíle rýpe prstem v nose a oba bratři ruku v ruce kráčejí vstříc blaženému zásvětí... Hrobky vezírů Mereruky a Kagemniho na tzv. Tetiho pohřebišti v severní Sakkáře představují pravděpodobně obecně nejznámější příklady tzv. velkých mastab s mnoha místnostmi z doby 6. dynastie. Lze snad dokonce říci, že v Mererukově mastabě vyvrcholil vývoj nekrálovské zádušní architektury Staré říše, neboť téměř celá její superstruktura je vyplněna třemi vzájemně propojenými systémy chodeb, místností, kaplí a skladišť, jež sloužily zádušnímu kultu nejen samotného vezíra, ale i jeho manželky princezny Vacetchethor (dcery panovníka Tetiho) a jejich syna Meritetiho. Každý ze tří systémů by vlastně mohl fungovat jako samostatná jednotka a dohromady vytváří jakousi „superhrobku“. Struktura vnitřních prostor je příliš komplikovaná pro zjednodušený popis, a proto se zde zaměříme pouze na nejdůležitější architektonický element Mererukovy hrobky – na jeho pilířovou síň, jejíž strop je podpírán šesti pilíři uspořádanými do dvou řad. Síň obsahuje sochu Mereruky v lehce nadživotní velikosti umístěnou v hluboké nice. Vezírova hrobka však představuje vrchol i po umělecké stránce provedení reliéfů, ačkoli nebyly dokončeny v celém prostoru mastaby. Nejznámější vyobrazení zachycují různé scény z řemeslnických dílen, písařské školy či provádění zádušního kultu na sochách. Kagemniho hrobka má naopak poměrně jednoduchou vnitřní strukturu: z předsíně, do níž ústí i místnost se schodištěm vedoucím na střechu mastaby, se vstupuje do podlouhlé síně, jejíž strop podpírá trojice pilířů. Síň představuje jakousi komunikační tepnu hrobky: lze z ní vstoupit do pěti skladů (ležících na západ) a přes lomenou chodbu do obětní kaple, v jejíž západní stěně jsou zasazeny nepravé dveře. Místnosti jsou doplněny ještě serdabem a dvěma nepřístupnými prostorami, jejichž tvar se podobá lodím. Stěny vnitř- IJ N ÍM Ú Č E LŮ M A T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z E K E S T U D B 139 Půdorysy hrobek vezírů Kagemniho a Mereruky na tzv. Tetiho pohřebišti v Sakkáře. A: mastaba vezíra Kagemniho, 1 – předsíň, 2 – pilířová síň, 3 – spojovací chodba, 4 – serdab, 5 – pohřební šachta. B: mastaba vezíra Mereruky, 1 – předsíň, 2 – část hrobky vyčleněná manželce, 3 – pilířová síň, 4 – pohřební šachta, 5 – velká pilířová síň, 6 – část hrobky vyčleněná synovi 154 S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 140 Plán Dahšúru s vyznačenými hlavními stavbami ISPCLZ[/PWÏżÓÝF QZSBNJEB4FOVTSFUB*** TFWFSOÓ%BIÝÞS Ú Č E LŮ M WâLPQZ+EF.PSHBOB QZSBNJEB-FQTJVTŘ TLBMOÓISPCLZ NPEFSOÓDFTUB IJ N ÍM ėFSWFOÈ QZSBNJEB QZSBNJEB"NFOFNIFUB** U D EÓMOZ K E S OJMTLÏÞEPMÓ T NBTUBCZ[F4UBSÏżÓÝF TÓEMJÝUŞEŞMOÓLƉ /FDFSBQFSFG P O U Z E DFOUSÈMOÓ%BIÝÞS QZSBNJEB"NFOFNIFUB*** -PNFOÈQZSBNJEB T JE U R Č E N 4OPGSVPWPÞEPMÓ ż SÏ UB T OÓL ÓÝF %B IÝÞ STL âS T E QZSBNJEB"NFOJ ,FNBVBEZO ZC O KJäOÓ%BIÝÞS 4 [F CZ UB BT N T [F 4UBSÏżÓÝF N E X NBTUBCZ S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 155 141 Půdorys hrobky prince Neceraperefa a kamenná stéla uložená v káhirském Egyptském muzeu pohřební komora šachta hlavní kultovní nika stéla (ztracená) LŮ stéla M severní kultovní nika S T U D IJ N ÍM Ú Č E oltář K E nika na kanopy E N T O T E X T JE U R Č E N P T Dahšúr Dahšúr, ležící přibližně 50 km jihozápadně od dnešní Káhiry, představuje pro pochopení vývoje jak královské, tak nekrálovské zádušní architektury lokalitu prvořadého významu. V Dahšúru, kde se nacházejí památky pocházející snad ze všech historických období egyptské civilizace, pracovalo mnoho významných archeologů 156 E a egyptologů. V současnosti v prostoru staroříšských nekrálovských hřbitovů dlouhodobě provádí archeologické práce expedice berlínské Freie Universität pod vedením Stephana Seidlmayera; Německý archeologický ústav v Káhiře (pod vedením Rainera Stadelmanna) se zase věnoval průzkumu okolí obou Snofruových pyramidových komplexů a v oblasti kolem královských hrobek panovníků Střední říše pracují japonští a američtí badatelé. Počátky Dahšúru jsou spojovány s rozhodnutím panovníka Snofrua opustit Médúm a postavit si nový pohřební komplex právě v Dahšúru (viz podkapitola o vývoji královské zádušní architektury). Tímto rozhodnutím byla stvrzena pozice výše zmíněné lokality jako významného dynastického pohřebiště. V dostatečné vzdálenosti od královských hrobek byly založeny i nekropole pro významné hodnostáře Snofruovy vlády a členy jeho rodiny. Pravidelným uspořádáním mastab a masivním použitím kamene jako převládajícího stavebního materiálu předznamenal Dahšúr vývoj, jenž vyvrcholil v založení a způsobu organizace gízského pohřebiště. Avšak na rozdíl od Gízy, kde byly hrobky členů královské rodiny i osob nekrálovského původu umístěny v těsném sousedství královských staveb, převážila při určování prostorového uspořádání dahšúr- Z O U ních prostor hrobky pokrývají reliéfy s rozsáhle dochovanou původní barevností a náměty, které čerpají z tradičních témat – chov dobytka, průběh zemědělského roku, lov v papyrové houštině, průvod nosičů obětin apod. V mastabě se nachází i jedna původní šachta vedoucí do pohřební komory. Literatura: Peter Jánosi, Die Gräberwelt der Pyramidenzeit, (Mainz, 2006), 23 – 28, 100 – 103, 134 – 141; Jean-Philippe Lauer, Saqqara. Die Königsgräber von Memphis, (Gladbach, 1977); Anne McFarlane, The Unis Cemetery at Saqqara I. The Tomb of Irukaptah, (Warminster, 2000); James Quibell, Excavations at Saqqara (1911 – 12). The Tomb of Hesy, (Cairo, 1913); Georg Steindorff, Das Grab des Ti, (Leipzig, 1913). S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M bících v pyramidovém městě panovníka Snofrua, kteří se starali o udržování chodu královského zádušního kultu a jeho organizaci. Jejich jednoduché mastaby postavené ze sušených cihel se soustřeďují především do prostoru kolem Červené pyramidy. Jde o tzv. hrobky rodinného typu s mnoha šachtami a jednoduchými kultovními prostorami v podobě chodbové kaple, v jejíž západní stěně bylo umístěno několik nik a obětní bazénky. Ačkoli jejich výzkum neposkytl spektakulární nálezy, archeologové z berlínské Freie Universität pod vedením Stephana Seidlmayera z něj získali zásadní informace o demografii tehdejší společnosti. Literatura: Nicole Alexanian – Stephan Seidlmayer, „Die Nekropole von Dahschur. Forschungsgeschichte und Perspektiven“, in: Miroslav Bárta – Jaromír Krejčí (eds.). Abusir and Saqqara in the Year 2000, (Praha, 2000), 283 – 304; idem, „Die Residenznekropole von Dahschur. Erster Grabungsbericht“, Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Abteilung Kairo 58 (2002), 1 – 28; Nicole Alexanian, Dahschur II. Das Grab des Prinzen Netjeraperef. Die Mastaba II/1 in Dahschur, (Mainz, 1999). E Médúm Médúm, nacházející se přibližně 65 km jihozápadně od dnešní Káhiry, stál na počátku vývoje královské i nekrálovské zádušní architektury Staré říše. Tato lokalita po dlouhou dobu byla, a do značné míry ještě je, badate- T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z ské nekropole představa jisté výjimečnosti místa, kam byly uloženy ostatky egyptského panovníka. Tato výlučnost souvisela s pojetím královské moci charakteristickým pro Raně dynastické období, které přetrvalo ještě během 3. dynastie a k jehož modifikaci došlo až v dynastii následující. Nekrálovské hrobky se proto nacházejí v poměrně velké vzdálenosti od Snofruových pyramid (přibližně 1 km). Hrobky členů Snofruovy rodiny se nalézají přibližně uprostřed prostoru vymezeného na severu Červenou a na jihu tzv. Lomenou pyramidou. Celkem bylo identifikováno 26 mastab uspořádaných do čtyř řad orientovaných severojižním směrem. Nejvýznamnější stavbou na zdejším pohřebišti je hrobka prince Neceraperefa (35 × 19 × 5 m), jehož vápencová stéla, zdobená reliéfy a nápisy zmiňujícími jméno a tituly hodnostáře, je vystavena v káhirském Egyptském muzeu. Celá hrobka byla vystavěna z vápencových bloků a stavební sutě vzniklé při stavbě královských pyramid. Ve východní fasádě byly zapuštěny dvě hluboké niky s nepravými dveřmi, z nichž jižní představovala hlavní místo zádušního kultu. Z nepálených cihel k ní byla představena vnější kaple (7,7 × 3,2 m), v níž se nacházel i oltář a dvě vysoké stély (z nichž ta jižní je dnes vystavena v Egyptském muzeu). Podzemí bylo přístupno vertikální šachtou (hlubokou 9,1 m), z jejíhož dna směřovala k jihu krátká horizontální pasáž ústící do pohřební komory (2,9 × 2 × 2,2 m) doplněné o hlubokou niku pro uložení kanop. V mladší fázi Staré říše byla postupně plocha Dahšúru zastavována menšími hřbitovy hodnostářů půso- 142 Plán Médúmu s vyznačením nejdůležitějších staveb S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 157 M LŮ Ú Č E ÍM IJ N D U T S E K bě královské pyramidy, bylo obehnáno obvodovou zdí ze sušených cihel a vyplněno stavebním odpadem (kamennou drtí a úlomky vápence). V jihovýchodním rohu se dochovala základová plošina pro dnes již neexistující kapli, jež byla obložena vápencovými deskami zdobenými reliéfy. Hrobka prince Nefermaata vykonávajícího funkce „vezíra a představeného všech královských prací“ (královského architekta) a jeho ženy se nachází na Severním pohřebišti. Z pozice své funkce byl pravděpodobně odpovědný za stavbu médúmské pyramidy a částečně T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U li opomíjena. Na rozsáhlých médúmských pohřebištích pracoval především William M. F. Petrie (1909 – 12), Ludwig Borchardt (1926) a v 80. letech zde provedla revizní archeologický výzkum několika hrobek expedice Egyptské památkové správy pod vedením inspektora Aliho el-Khouliho. Právě tuto lokalitu si vybral zakladatel 4. dynastie panovník Snofru pro stavbu svého prvního pohřebního komplexu. Ačkoli byla stavba záhy opuštěna (byť posléze dokončena) a král se rozhodl nechat si vystavět svou hrobku v nedalekém Dahšúru, vzniklá pohřebiště členů královské rodiny i osob nekrálovského původu byla používána i nadále. Mezi nejznámější médúmské stavby patří hrobky Snofruových synů – vezíra Nefermaata s jeho ženou Atetou (mastaba 16), prince Rahotepa s jeho ženou princeznou Nofretou (mastaba 6) a především anonymní hrobka označovaná jako tzv. mastaba 17. Anonymní mastaba 17 se nachází u severovýchodního rohu panovníkovy pyramidy a díky své poloze, nálezu pozůstatků mužského skeletu v pohřební komoře a zejména monumentalitě nadzemní části (105 × 52,4 × 10 m) je přisuzována významnému, snad dokonce nejstaršímu královskému synu – nástupci, který bohužel zemřel dříve než jeho otec. Jádro hrobky, která vznikla při stav- Z E 143 Pohled na anonymní hrobku označovanou jako mastaba 17 158 144 Půdorys Nefermaatovy a Atetiny hrobky v Médúmu S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. M LŮ Ú Č E ÍM IJ N D U T S E K E Z O U 145 Ukázka unikátní reliéfní výzdoby kaple T E N T O T E X T JE U R Č E N P i za tzv. Lomenou pyramidu v Dahšúru. Při stavbě jeho hrobky použili stavitelé neobvyklý postup výstavby podzemí: nejprve byla vykopána široká stavební jáma, do níž byla z vápencových bloků vestavěna pohřební komora, přístupová chodba i šachta, a volný prostor byl posléze vylit nilským bahnem, které po zaschnutí vytvořilo neproniknutelnou bariéru. Podobný postup byl použit i na konstrukci nadzemní části, kde bahno zadržovala několikanásobná obvodová zeď ze sušených cihel (120 × 68 × 10 m). Avšak rituálně nejdůležitějším místem byly dvě hluboké kaple zapuštěné do východní fasády hrobky, jejichž stěny byly obloženy kvalitním vápencem a zdobeny reliéfy rovněž provedenými neobvyklou technikou: nejprve byla vyobrazení vysekána do stěn a zahloubené části byly posléze vyplněny barevnou hmotou, v níž byly provedeny i jednotlivé detaily. Vlastní realizace však nepředstavuje jediný unikátní rys této výzdoby – v jednom z nápisů v kapli své ženy Nefermaat prohlašuje: 146 Vápencové sochy prince Rahotepa a jeho ženy princezny Nofrety, jež byly nalezeny v podzemí jejich hrobky v Médúmu. (Egyptské muzeum v Káhiře) S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 159 LŮ Ú Č E ÍM IJ N N T O T E X T JE U R Č E N P T S E K E Z O U Pohřbívání v deltě Nilu se vyznačovalo specifickými rysy, které odlišovaly zdejší pohřební ritus od zbývajících částí starověkého Egypta. Kvůli vysoké hladině spodní vody nebylo možné zahloubit pohřební komory a přístupové šachty hluboko pod úroveň okolního terénu, a docházelo tedy k hledání alternativních řešení. Přírodní prostředí tak umožnilo rozvoj svébytných pohřebních zvyklostí, které charakterizovaly pohřbívání v Deltě po celou historii starého Egypta. Typický prvek představuje použití kamenných pohřebních komor minimálně zahloubených pod úroveň okolního terénu, uložení pohřbů na povrchu pod cihlovou mastabu a podsypání těl vrstvou písku. Na lokalitách v Deltě, na nichž byly prozkoumány hrobky z doby Staré říše, převažují památky především ze 6. dynastie; z nejznámějších jmenujme například Mendés, Kóm Abú Billo (jihozápadní okraj Delty), Héliopolis (severní předměstí Káhiry) či Kóm el-Hisn (západní okraj Delty). U D DELTA T E Mendés (Tell el-Rubáa) Tato lokalita nacházející se ve střední Deltě byla ve starověku centrem 16. dolnoegyptského nomu. Během archeologického průzkumu, který zde v 70. letech prováděl Institute of Fine Arts z univerzity v New Yorku, bylo objeveno i několik (minimálně sedm) hrobek pocházejících z druhé poloviny Staré říše, jež lze časově rozdělit do dvou fází. Starší skupině, datované pravdě- 160 podobně do 5. dynastie, dominuje mastaba ze sušených cihel (16,5 × 11,3 × 4 m) „kněze beraního boha z Mendétu“ Ahapuba, jež byla objevena nevykradená. Její vnější fasáda byla zdobena mělkými nikami a hlavní kultovní místo s nepravými dveřmi nalezenými in situ a obětním oltářem se nacházelo poblíž středu stěny. Na dochované části textu se můžeme dočíst, že syn Ahapuba jménem Neferšutba věnoval do hrobky svého otce kamenné dveře. Vlastní pohřeb byl překryt menší cihlovou konstrukcí připomínající včelí úl, která byla posléze zcela ukryta v tělese mastaby. Tělo Ahapuba bylo původně uloženo v dřevěné rakvi potažené štukem a pohřební výbava sestávala pouze ze dvou keramických nádob a dvou měděných břitev. Pohřeb spočíval na tenké vrstvě písku, která ho snad měla ochránit před vzlínající vlhkostí. V jižní části hrobky se nacházela malá šachta nedosahující ani podloží, která měla svést zloděje ze stopy. Hrobky z mladší skupiny vykazují několik pozoruhodných rysů. Bohužel, nelze říci nic podrobnějšího o jejich nadzemních částech, neboť se dochovaly pouze pohřební prostory, do nichž se vstupovalo skrze strop. Na stěnách pohřebních komor sestavených z vápencových bloků se místy dochovala malovaná výzdoba, jež vykazuje silné provinciální rysy umění samotného závěru Staré říše. Nejznámější stavbou mladší fáze pohřbívání je tzv. malovaná hrobka (1MB 17). Pohřební komora (3,10 × 1,27 × 1,05 m) byla sestavena z pěti velkých vápencových bloků, na jejichž vnitřních stranách se dochovaly pozůstatky barevné malované výzdoby a nápisů. Avšak následkem agresivního prostředí (velmi výrazné zasolení půdy) se podařilo identifikovat scény pouze na několika místech. Na severní stěně bylo vymalováno průčelí sýpky se sloupy a okny, nad nímž kolem dokola komory obíhal řádek s tituly a jménem (nedochovaným) majitele hrobky. Na severním konci východní stěny se zachovalo vyobrazení nepravých dveří s bohatými geometrickými motivy a seznam obětin a pohřební výbavy. Původně byla komora přístupná shora otvorem, který byl vysekán do jednoho stropního bloku. Na její podlaze se podařilo najít pouze několik zlomků kostí. Rozbor pozůstatků reliéfní výzdoby umožnil datování této památky do doby vlády Pepiho II., tj. na samotný konec Staré říše. Literatura: Donald P. Hansen, „I. Excavations at Tell el-Rub‘a“, Journal of the American Research Center in Egypt 6 (1967), 5 – 16. M Je to on (tj. Nefermaat), kdo vyrobil tyto božské obrazy (tj. reliéfy) způsobem, který nikdo nezná. Hrobka posléze prošla složitým stavebním vývojem, jenž nakonec vyústil v uzavření nádherně zdobených kaplí a jejich přeměnu na serdaby (místnosti pro sochy), v nichž mohly být uloženy sochy podobné těm, které zobrazují prince Rahotepa a jeho ženu Nofretu, dnes uložené v káhirském muzeu. Myšlenkové koncepty či stavební důvody, které stály za několikanásobnou přestavbou této největší staroříšské nekrálovské hrobky, dosud nebyly plně osvětleny. Literatura: Yvonne M. Harpur, The Tombs of Nefermaat and Rahotep at Maidum, (Oxford, 2001); Peter Jánosi, Die Gräberwelt der Pyramidenzeit, (Mainz, 2006), 35 – 45; William M. F. Petrie, Medum, (London, 1892). S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. JE U R Č E N P O U Z E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M 147 Zjednodušený plán části pohřebiště v Mendétu s nejdůležitějšími hrobkami – Teti-ištefa, Setnet-Pepi a Pepi-Ima T ÚDOLÍ NILU T E N T O T E X Vývoj nekrálovské zádušní architektury v údolí Nilu byl během Staré říše velmi dynamický. Poté, co se skalní hrobky v průběhu 4. dynastie etablovaly jako druhý nejvýznamnější typ pohřebního místa pro staroegyptské hodnostáře, rozšířilo se jejich používání především v Horním Egyptě, který skýtal příhodné přírodní podmínky. Avšak i nadále se v provinciích stavěly „klasické“ mastaby a lze říci, že oba hlavní typy existovaly vedle sebe a dále se samostatně vyvíjely. Bohužel skalní hrobky v údolí Nilu často postihl nepříznivý osud – v pozdní antice sloužily jako příbytky křesťanských eremitů, kteří ničili jejich výzdobu, jež pro ně znamenala pouze „pohanské symboly“. V novověku byly pak hrobky, velmi často se nacházející v blízkosti kamenolomů, po- užívány jako skladiště trhavin či prostě padly za oběť vlastní těžbě. A v současnosti ztěžuje průzkum mnoha lokalit skutečnost, že se nacházejí ve vojenských zónách. Celkem lze konstatovat, že v Horním Egyptě byly skalní hrobky z mladší fáze Staré říše zjištěny přibližně na dvou tuctech lokalit. Hlavní rozdíl mezi pohřebišti rozkládajícími se v okolí starověké Memfidy a v provinciích tkví v jejich odlišném postavení vzhledem k toku Nilu a světovým stranám, neboť většina nejvýznamnějších lokalit se v provinciích nachází na východním břehu Nilu. Tato skutečnost výrazným způsobem ovlivnila uspořádání a orientaci vnitřních prostor hrobek. Návštěvník vstupující do nitra hrobky totiž postupoval od západu na východ, což stálo v úplném protikladu vůči do té doby dodržovaným náboženským tradicím, které vyžadova- S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 161 Tehna (Tehna el-Gabal) ly, aby cesta hrobkou končila u nepravých dveří zasazených v západní stěně. Kultovní centrum hrobek (nepravé dveře) tak muselo být přeneseno na vstupní stěnu prostoru, tj. z geografického hlediska na západ. Zároveň došlo i k přeložení vlastního pohřebního místa, které se již z principu mělo nacházet západně od nepravých dveří. Výše nastíněné problémy s rozložením a vzájemným propojením jednotlivých funkčních součástí skalních hrobek vedly na některých nejstarších pohřebištích (například v Tehně, Hammamíji či na Gabal et-Téru) ke vzniku tzv. skalních mastab. Ze skalního masivu byl pomocí bočních chodeb „oddělen“ blok, s nímž bylo dále zacházeno jako s „klasickou“ mastabou. Dlouhá chodba ležící na východ od „mastaby“ pak zpravidla sloužila jako kaple. V následujícím textu jsou jednotlivé lokality uspořádány podle své geografické polohy – směrem od severu k jihu. Zcela na závěr je pak přiřazena podkapitola týkající se pohřebiště v Qillat ed-Daba v oáze Dachla. T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M Toto pohřebiště nomarchů (správců) 16. hornoegyptského kraje, někdy označované jako tzv. Fraserovy hrobky, se rozkládá na východním břehu Nilu, přibližně 20 km severně od dnešní Mínie. Ačkoli lokalita není přístupná turistům, pro pochopení vývoje skalních hrobek v provinciích má prvořadý význam. Nikaanch, kněz místního kultu bohyně Hathory, který byl do svého úřadu uveden Veserkafem, zakladatelem 5. dynastie, si zde nechal vystavět jednu z nejstarších skalních mastab. Kameníci nejprve ze skalního masivu uvolnili pomocí tří nezastropených chodeb velký blok. V tělese takto vzniklé „mastaby“ pak byla vyhloubena jednoduchá kaple se dvěma nepravými dveřmi pro majitele hrobky a jeho ženu. Její stěny byly vyzdobeny nejen reliéfy, ale především vázanými sochami, na nichž byl zachycen Nikaanch a další členové jeho rodiny – manželka, oba rodiče a jeho děti. Literatura: Hellmut Brunner, Die Anlagen der ägyptischen Felsgräber bis zum Mittleren Reich, (Glückstadt, 1936), 14 – 18, 78; George Fraser, „The Early Tombs at Tehna“, Annales du Service des Antiquités de l’Égypte 3 (1903), 67 – 76, 122 – 130. 148 Půdorys Nikaanchovy skalní mastaby v Tehně 162 Mér Lokalita Mér se rozkládá na východním břehu Nilu a sloužila jako pohřebiště nomarchů a jejich služebníků spravujících tehdejší hlavní centrum 14. hornoegyptského nomu. Počátky nekropole sahají do Staré říše a byla používána s různě dlouhými přestávkami až do Řecko-římského období. Celkově je však nutné říci, že naše znalosti o Méru ve Staré říši jsou velmi kusé, neboť pohřebiště bylo v minulosti velmi poničeno a dokumentace archeologických prací se převážně soustředila na krásně zdobené hrobky z doby Střední říše (viz následující kapitola). V Méru se skalní hrobky nacházejí na pěti základních polohách, které jsou uspořádány v severojižním směru a jsou označeny písmeny A – E. Nejvýznamnější hrobky ze Staré říše se nacházejí ve skupině A, kde jsou především pohřbeni představení kněží bohyně Hathory, paní Kúsai – tedy představení lokálního náboženského centra. Původní architektura hrobek ve skupině A byla bohužel hodně poničena pozdějšími zásahy. Přesto však lze rozeznat jejich plán: průčelí skalní stěny bylo upra- S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. místnost H S místnost G S = šachta místnost F Ú Č E LŮ M metry místnost A S T U D místnost D vchod do hrobky Pepiancha – Černého Henyho (A2) IJ N místnost C ÍM místnost E E K E místnost B N P O U Z místnost D R Č E místnost B vchod do hrobky Nianchhepiho (A1) E X T JE U místnost C místnost A T 149 Půdorys hrobky Pepiancha – Černého Henyho z Méru T E N T O veno, stesáno a vyrovnáno, aby připomínalo mastaby. Krátkým průchodem se vstupovalo do předsíně, jejíž strop mohl být (ale nemusel) podpírán dvěma až třemi pilíři. Ze síně se případně vcházelo do dalších místností (kaplí) nebo do ní ústily prostory se specifickou funkcí (serdaby). V podlahách síně i kaplí se otevírala ústí pohřebních šachet. Hrobku s nejpropracovanějším půdorysem si ve Staré říši v Méru nechal postavit Pepianch zvaný též Černý Heny (A2), který vykonával úřady kancléře krále Dolního Egypta a představeného kněží za dlouhé vlá- dy Pepiho II. Jeho stavitelé doplnili strukturu o další prostory, niky pro sochy a všechny místnosti kromě předsíně nechali vyzdobit. Především na severní stěně se dochovalo velmi detailní vyobrazení průběhu zádušního rituálu: kněží zde provádějí rituální úlitbu čisté vody, pálí vonné kadidlo na počest ducha zemřelého hodnostáře, a přinášejí obětiny potravin – hovězí kýty, drůbež a plné koše ovoce a zeleniny. I další scény v místnosti A se vztahují k zaopatření pohřbu – jsou na nich dokončovány Pepianchovy sochy a vyráběny jednotlivé důležité součásti pohřební výbavy, jako napří- S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 163 M LŮ Ú Č E ÍM IJ N D U T S E K E Z U O P N R Č E U JE T E N T O T E X T 150 Půdorys a řezy hrobkou K1 v Bét Challáfu. A, B, C, D – umístění řezů, E, F, G –schodiště, H – šachty pro kamenné portkulisy, f – místnost obložená kamennými deskami, g – obilnice, k – sklady s kamennými nádobami, m, n, p – sklady pohřební výbavy klad kamenné a keramické nádoby či dřevěné lůžko. V místnosti F je dokonce zobrazena Pepianchova mumifikace a průběh jeho pohřbu. Literatura: Aylward Manley Blackman, The Rock Tombs of Meir 1 – 3, (London, 1914-1915); Aylward M. Blackman – Michael Apted, The Rock Tombs of Meir 5, (London, 1953). 164 Bét Challáf Lokalita Bét Challáf se nachází na západním břehu Nilu pouze několik kilometrů severně od Abydu. Rozlehlá předdynastická a raně dynastická pohřebiště zde na počátku 20. století prozkoumal anglický archeolog John Garstang. Jeho nejvýznamnějším objevem bylo pět mo- S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. ky, místnosti s kamennými nádobami, spíže aj. Celkem byly v podzemních prostorách objeveny stovky kamenných nádob vyrobených z různých druhů kamene, dále pak keramika a předměty ze dřeva i mědi, jež všechny vykazovaly známky záměrného poničení. Literatura: John Garstang, Mahasna and Bêt Khallâf, (London, 1903); Peter Jánosi, Die Gräberwelt der Pyramidenzeit, (Mainz, 2006), 21 – 23. LŮ M Abydos E K E S T U D IJ N ÍM Ú Č E Abydos (egyptsky Abdžu), nekropole nejstarších historicky doložených králů (viz předcházející kapitola) vždy přitahovala pozornost Egypťanů. Ve Staré říši se Abydos stal významným lokálním centrem, v němž krátce sídlil i tzv. jižní vezír – nejvýše postavený hodnostář spravující Horní Egypt. Svého vrcholu Abydos dosáhl během 6. dynastie, kdy se do popředí zájmu dostal pán podsvětí Usir, hlavní abydoské božstvo. Památky z doby Staré říše se v Abydu soustřeďují především do prostoru tzv. středního pohřebiště (viz mapa na s. 88 v kapitole Předdynastické období – od nejstarších Egypťanů k prvním králům). Mezi nejvýznamnější památky ze Staré říše, které pocházejí z Abydu, patří dlouhý autobiografický nápis vezíra Veniho, který žil v době vlád několika panovníků 6. dynastie a z něhož historikové často čerpají informace o politickém vývoji tehdejšího Egypta. Nápis byl nalezen Augustem Mariettem v 60. letech 19. století ve Veniho mastabě v Abydu, avšak poté byla poloha hrobky opět zapomenuta a podruhé byla stavba objevena až v roce 1996 týmem vedeným Janet Richardsovou. Hrobka tohoto vysoce postaveného hodnostáře byla obehnána mohutnou ohradní zdí silnou 3 m a přes 5 m vysokou, která ohraničovala čtvercový prostor o délce strany 29 m. Uvnitř ohrady byla vyhloubena Veniho pohřební šachta, další dvě vedlejší pro členy jeho domácnosti a konečně i serdab nacházející se v jihovýchodním rohu, jenž v okamžiku nálezu ještě obsahoval více než 30 dřevěných podstavců pro sochy a části kamenných modelů původně zobrazujících výrobu piva. Po uložení pohřbu byl celý prostor zasypán pískem a zastropen; vznikla tak velkolepá mastaba, která jistě dominovala svému okolí. Ačkoli v nehluboké nice v severní stěně byly umístěny vápencové nepravé dveře, hlavní zádušní kaple ze sušených cihel byla postavena před východní fasádou ohradní zdi. Její stěny byly obloženy vápencovými deskami, do nichž byla vyryta re- T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z numentálních mastab ze sušených cihel pocházejících ze 3. dynastie. Z historického hlediska je Bét Challáf důležitý vysokým počtem nalezených otisků pečetí, na nichž jsou zmíněni panovníci 3. dynastie – Džoser, Sanacht a matka královských dětí, královna Nimaathap (Džoserova matka). Díky monumentální architektuře, bohatosti pohřební výbavy a početnosti otisků pečetí s královskými jmény se Garstang a po něm i další badatelé domnívali, že zde byli pohřbeni králové 3. dynastie či členové jejich rodin. Nejvelkolepější stavbu na lokalitě představuje mastaba známá pod označením K 1. Její superstruktura pokrývá plochu 85 × 45 m a mírně ukloněné stěny se dodnes vypínají do výšky 8 m nad okolní terén. Sklon stěn zvyšoval stabilitu celé stavby a tomu napomáhal i způsob výstavby celé nadzemní části, kde jsou cihly uloženy do vrstev ukloněných do centra hrobky. Je velmi zarážející, že vnější stěny hrobky jsou prosty jakékoli výzdoby v podobě tzv. palácové fasády, a především, že chybí i sebemenší náznak existence kultovního prostoru, kde by probíhaly zádušní rituály. Nabízí se tedy hypotéza, že stavitelé ani neměli v úmyslu zde zádušní kult provozovat a že celou stavbu lze chápat jako obdobu královského kenotafu, který manifestoval trvalou přítomnost panovníka v této oblasti Egypta. Vstup do podzemních prostor se otevíral na střeše hrobky, kam bylo možné vystoupat po rampě, jež přiléhala k východní fasádě hrobky. Zalomené schodiště přecházelo na úrovni okolního terénu do sestupné chodby, která byla na několika místech přerušena kamennými portkulisy, jež měly zabránit nežádoucímu vstupu vykradačů. Po dosažení hloubky 15 m se sestupná chodba změnila na horizontální a do ní pak ústily rozsáhlé skladovací prostory. Složitá substruktura se vědomě podobala příbytku, v němž měl zemřelý sídlit na onom světě. Podobně jako tomu bylo u královských hrobek raně dynastického Egypta, i zde je pohřební komora hodnostáře umístěna v centru a kolem ji obkružují sklady. Komora vlastně nepředstavuje samostatnou místnost, ale jen rozšíření přístupové chodby, jejíž stěny byly obloženy nezdobenými vápencovými bloky. Strop prostory je opracován do podoby jednoduché valené klenby a celá komora tak připomíná konstrukci starobylé svatyně označované jako per-wer (= velká doména). I tento detail jen podtrhuje výjimečnost této stavby v rámci vývoje zádušní architektury na počátku Staré říše. Ačkoli byla hrobka ve starověku vykradena, na základě pozůstatků pohřební výbavy se podařilo určit funkce několika skladištních prostor: obilné sýp- S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 165 kaple Ú Č E LŮ M šachta Idej/Nachti IJ N ÍM Veni T U D Imveni vedlejší mastaby N P O U Z E K E S S R Č E 151 Půdorys Veniho hrobky v Abydu a jejího okolí E Edfu N T O T E X T JE U liéfní výzdoba a především již zmiňovaný autobiografický text, jenž původně zdobil fasádu kaple. Literatura: Janet Richards, „Text and Context in Late Old Kingdom Egypt: The Archaeology and Historiography of Weni the Elder“, Journal of the American Research Centre in Egypt 39 (2002), 75 – 102. T Edfu (egyptsky Džeba), jež bylo od Staré říše pokládáno za metropoli 2. hornoegyptského nomu, se nachází na východním břehu Nilu, přibližně uprostřed mezi Luxorem a Asuánem. Ačkoli v současnosti lokalitě dominuje ptolemaiovský chrám boha Hora, město a s ním spojené pohřebiště, jež se na tomto místě rozkládalo, zde existovalo již v 5. dynastii. Význam tohoto místa podtrhovala i skutečnost, že z něj vycházely kara- 166 vanní cesty spojující údolí Nilu nejen s oázou Charga, ale i s oblastmi lomů ve Východní poušti a rudomořským pobřežím. Pohřebiště ze Staré říše, jež dosud nebylo zcela prozkoumáno, se v současnosti nachází jihozápadně od Horova chrámu. Nejvýznamnější stavby na pohřebišti představují cihlové mastaby dvou správců tohoto kraje, tj. nomarchů – Kara a Isiho. Mastaba (20,8 × 10,4 m) nomarchy Kara Merirenefera, jenž žil na počátku 6. dynastie, se nachází jihozápadně od tzv. domu zrození. Jde o klasickou hrobku postavenou z cihel s kamenným pláštěm. Ve východní části se dochovaly tři kultovní prostory, v jejichž rozvalinách byly nalezeny zlomky nepravých dveří a na kusy rozbité dvě sochy majitele hrobky původně umístěné v kamenném nau (svatostánku; 1. pád naos). Na stěnách niky, do níž byly nepravé dveře zasazeny, se dochovaly fragmenty životopisného nápisu tohoto hod- S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. Isiho mastaba Ú Č E LŮ M Karova mastaba K E S T U D IJ N ÍM S T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z E 152 Plán Edfu s vyznačením poloh Isiho a Karovy mastaby a půdorysu Karovy hrobky nostáře, který v něm chválí především své schopnosti a kvality: Za časů krále Tetiho jsem byl chlapec se stužkou ve vlasech. Byl jsem poslán ke králi Pepimu (I.), abych byl vzděláván s dětmi hodnostářů a za Pepiho (I.) jsem se stal jediným přítelem a představeným úředníků paláce. Jeho Veličenstvo Merenre mne poslalo na jih do Edfu jako představeného jižní obilnice a představeného kněží pro mou znamenitost a důstojnost v očích Jeho Veličenstva. ... Já jsem způsobil, že dobytek tohoto kraje předčí ostatní a že mé stáje jsou nejlepší z celé jižní země. Shledal jsem, že žádný dřívější nomarcha tohoto kraje nic podobného neučinil, neboť jsem bdělý a má správa účinná pro (královskou) Rezidenci. Byl jsem to já, kdo byl důvěrníkem všech záležitostí, které se staly u brány Elefantiny a v jižní zemi... V mastabě se nacházejí i dvě pohřební komory, v nichž se podařilo objevit částečně dochovanou pohřební výbavu. V kamenném sarkofágu umístěném v severní komoře spočívala kostra staršího muže, jež byla obklopena mnoha předměty – vápencovou podhlavničkou, několika měděnými a travertinovými nádobami, měděným zrcadlem a miniaturními nástroji. Dále je zde cihlová mastaba (17 × 13 m) nomarchy Isiho ze 6. dynastie, jenž byl později za Střední říše uctíván jako místní „svatý“. Půdorys původní Isiho hrobky je poměrně problematické určit, neboť v důsledku uctívání prošla stavba ve Střední říši rozsáhlou „rekonstrukcí“ a do stávajících stěn byly zasazeny stély dalších hodnostářů. Hlavní kultovní prostorou však i v době S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 167 25/26 Ú Č E LŮ M Staré říše byla pravděpodobně vnitřní kaple, přístupná ze dvou stran tzv. průchody. V pohřební komoře hodnostáře a v okolí jeho hrobky byla nalezena část původní pohřební výbavy, jíž dominují miniaturní modely nádob vyrobené z téměř průsvitného travertinu, vystavené dnes v Britském muzeu; ale i měděné nádoby či zrcadla. Literatura: Maurice Alliot, Rapport sur les fouilles de Tell Edfou (1932), (Le Caire, 1932), 28 – 41; idem, Rapport sur les fouilles de Tell Edfou (1933), (Le Caire, 1933), 8 – 21. IJ N D U T S E K E Z 34 E X T JE U R Č E N P O U Na této lokalitě nacházející se při samotné historické jižní hranici Egypta u prvního nilského kataraktu došel koncept skalních hrobek v době Staré říše svého vrcholu. Do skalnatého úbočí na západním břehu Nilu byly v několika úrovních vytesány skalní hrobky správních úředníků, vůdců obchodních karavan a posléze i nomarchů spravujících záležitosti 1. hornoegyptského kraje. Pocházejí nejen z pozdní Staré říše, ale lokalita byla používána i v dalších obdobích (viz následující kapitola ). Typickým prvkem skalních hrobek na Kubbit el-Hawwě pocházejících ze Staré říše je kaple, jejíž delší osa je příčná k ose vchodu; v případě Mehuovy a Sabniho hrobky je příčná i k celkové orientaci komplexu. Rovněž výzdoba vykazuje mnohé shodné rysy, neboť její nejdůležitější součásti – životopisné nápisy – jsou umístěny na skalních fasádách a vnitřní prostory hrobek zůstávají buď zcela nezdobené, nebo se výzdoba omezuje pouze na několik nepříliš kvalitně provedených reliéfů. Na jižním konci hlavní řady skalních hrobek se nachází dvojhrobka Mehua a jeho syna Sabniho (hrobky 25 a 26), kteří oba žili za vlády panovníka Pepiho II. a na jeho příkazy vedli několik výprav do nitra zlatonosné Núbie. Proslulost stavby zajistil Sabniho autobiografický nápis, v němž uvádí, že z jedné výpravy přivezl zpět do Egypta tělo svého otce, jenž zemřel v Núbii, a nechal ho pohřbít ve vlastní hrobce. Není na závadu poznamenat, že Sabniho syn ve svém životopise, který se dochoval v jeho hrobce, uvádí, že i jeho otce nakonec potkal stejný osud. Skalní plošina před průčelím hrobky byla upravena do podoby poměrně rozsáhlého dvora, kam od východu ústila strmá cesta se schodištěm (dromos), jež vedla k nilskému břehu s malým přístavištěm. Toto uspo- ÍM Elefantina – Kubbit el-Hawwa T E N T O T 35 168 153 Zjednodušené plány hrobek Sabniho a Mehua (25/26), Harchufa (34) a Pepinachta (35) na pohřebišti Kubbit el-Hawwa. Hrobky nejsou zobrazeny ve stejném měřítku. S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. E S T U D IJ N ÍM Ú Č E LŮ M ka, Pygmeje, na nějž se malý vládce (dopis je datován do 2. roku vlády, kdy Pepimu II. bylo asi osm let) velmi těšil: Ihned přijeď na sever do (královské) Rezidence! Pospěš si a vezmi s sebou toho Pygmeje, kterého jsi přivedl ze země obyvatel na horizontu, živého a zdravého, aby tančil bohům a potěšil a uspokojil srdce krále Neferkarea (Pepiho II.), nechť žije navěky! Když s tebou popluje na lodi po proudu, obklop ho na palubě důvěryhodnými muži, aby nespadl do vody! Když v noci usne, obklop ho ve stanu důvěryhodnými muži! Desetkrát za noc se o tom sám přesvědč! Moje Veličenstvo si přeje vidět toho Pygmeje více než všechny dary ze Sinaje a ze země Punt! Harchufova kaple je rovněž příčně položená na osu hrobky a její strop podpírají čtyři pilíře. Vchod do podzemních prostor se nachází přímo proti vchodu do kaple. Literatura: Hellmut Brunner, Die Anlagen der ägyptischen Felsgräber bis zum Mittleren Reich, (Glückstadt, 1936). E K Dachla, pohřebiště Qillat ed-Dabba T E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z řádání vzdáleně připomíná královský zádušní komplex s údolním chrámem, vzestupnou cestou, zádušním chrámem a vlastní hrobkou. Skalní fasáda byla velmi pečlivě opracována a vstup do obou vzájemně propojených kaplí lemovaly dva menší obelisky. V Mehuově kapli podpírá strop osmnáct do skály vytesaných sloupů bez hlavic, zatímco Sabni se „spokojil“ se čtrnácti tradičními pilíři čtvercového průřezu. Přibližně uprostřed kaple otce se dochoval obětní oltář složený z kamenných desek. V obou prostorech se hlavní kultovní místo, tj. nepravé dveře, nachází v hluboké nice, v jejíž blízkosti byl umístěn i serdab (Mehu) či nika pro sochu (Sabni). Kromě jediného reliéfního vyobrazení zachycujícího Sabniho při lovu v papyrové houštině nejsou vnitřní prostory kaplí nikterak zdobeny. Ústí pohřebních šachet, jež dosud nebyly prozkoumány, se otevírají v podlaze kaplí při západní stěně. Monumentální, byť poměrně jednoduchý architektonický plán této hrobky byl porušen mladšími zásahy, během nichž bylo do stěn kaplí vytesáno několik menších komor. V kapitole věnované Střední říši je v souvislosti s Elefantinou uváděna i tzv. Hekaibova svatyně. Avšak jedinec zde uctívaný (Pepinacht, zvaný Hekaib) žil v samotném závěru Staré říše a je pohřben na Kubbit el-Hawwě v hrobce 35. Je až s podivem, že úcta, kterou tomuto úředníku z doby vlády Pepiho II. prokazovali jeho následovníci, se žádným způsobem nedotkla jeho poměrně jednoduché hrobky. Úzkým průchodem se vstupuje přímo do příčné kaple, jejíž strop je podpírán dvěma pilíři vysekanými do skály. V podlaze, téměř uprostřed západní stěny, se otevírá sestupný koridor po pohřební komory, jež byla nalezena vyrabovaná. Nejdůležitějším prvkem ve výzdobě je historicky nesmírně cenný nápis umístěný na fasádě, který po obou stranách lemuje vchod do kaple. V něm Pepinacht podává zprávu o dvou výpravách, které na králův rozkaz vedl do Núbie, a jedné trestné vojenské výpravě proti Asijcům, která měla ztrestat vrahy stavitele lodí Anenachta, jenž byl vyslán postavit lodě pro cestu do země Punt, a jeho oddílu. Zdá se, že právě úspěchy, kterých Pepinacht ve službách Pepiho II. dosáhl, položily základ pro jeho uctívání v době Střední říše. Z historického hlediska je ještě zajímavá skalní hrobka Harchufa (hrobka 34), jež se v mnohém podobá Pepinachtově. I zde se na fasádě hrobky dochoval historicky cenný životopisný nápis, který navíc obsahuje dva dopisy adresované Harchufovi od samotného Pepiho II. V jednom ho panovník nabádá, aby si pospíšil a ze své cesty do nitra Núbie mu bezpečně přivezl trpaslí- Pohřebiště Qillat ed-Dabba představuje hlavní nekropoli oázy Dachla ve Staré a Střední říši. Nachází se mezi dnešními vesnicemi Balat a Bašendi a v minulosti sloužilo obyvatelům rozlehlého města rozkládajícího se u Ain Asílu. V honosných hrobkách (celkem sedmi) zde byli pohřbíváni nejen guvernéři oáz, ale i na nich závislí úředníci a služebníci. První archeologický výzkum na lokalitě provedl egyptský archeolog Ahmed Fakhry a od 70. let minulého století zde pracuje stálá mise Francouzského institutu orientální archeologie (IFAO), která postupně odkrývá nejen pohřebiště, ale i sídliště v Ain Asílu. Dosud byly prozkoumány mastaby guvernérů Medunefera (mastaba V, vláda Pepiho II.), Ima-Pepiho I. (mastaba II, vláda Pepiho I.), Ima-Pepiho/Merirea II. (mastaba I, vláda Pepiho I.) a Chentiky (mastaba III) a přilehlá pohřebiště jejich služebníků (více než 180 pohřbů). Rozsáhlé pohřebiště v Qillat ed-Dabbě lze rozdělit na dvě základní zóny: na prvním pahorku (kómu), táhnoucím se v severovýchodním směru, se nachází sedm hlavních mastab uspořádaných do dvou řad. Ačkoli se velké hrobky guvernérů od sebe odlišují v jednotlivých detailech, je možné určit několik společných rysů: jsou postaveny výhradně ze sušených cihel a kámen je použit S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 169 154 Celkový plán pohřebiště v Qillat ed-Dabba s jednotlivými významnými stavbami LŮ M mastaba V Medunefer IJ N ÍM Ú Č E mastaba IV Chentika-Pepi T E E N T O T E X T JE U R Č E N P O U Z mastaba II Ima-Pepi I. K E S T U D mastaba III Chentika 170 mastaba I Ima-Pepi II. S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. T E N T O T E X T JE U R Č E N P O D U T S E K E U Z pouze na stavebně namáhané (ostění dveří, konstrukce pohřebních komor a jejich zastropení) či kultovně důležité prvky (nepravé dveře, obětní bazénky apod.). Jejich superstruktura má čtyřúhelníkový půdorys a je vymezena ohradní zdí, za níž leží dvě po sobě následující otevřená nádvoří. První bylo zpravidla používáno pro pohřby nejbližších služebníků a členů guvernérovy rodiny, zatímco na druhém již probíhal zádušní kult hlavního vlastníka hrobky. Stěny cihlové mastaby, jež na západě ukončovala nádvoří, byly zdobeny jednoduchými nikami. Podzemí těchto hrobek bylo stavěno dvojím způsobem: za pomoci mohutného otevřeného příkopu či ekonomičtěji pomocí dvou obdélných šachet, jež byly na dně spojeny tunelem. V prvním případě, kdy byly pohřební komory s přilehlými místnostmi sestaveny z dovezených kamenných bloků na dně otevřeného příkopu, bylo třeba přemístit obrovské množství vykopané zeminy. U některých, například u mastab guvernérů Chentiky a Ima-Pepiho, se podzemí hrobky navíc skládalo z poměrně rozsáhlého komplexu vzájemně propojených komor, skladišť, hlubokých nik a sestupných koridorů. V druhém případě (mastaby guvernéra Ima-Pepiho II. a Medunefera) byly pohřební komora, předsíň a dvě skladištní prostory vystavěny na dnech šachet a spojujícího tunelu. V pohřebních komorách, byť byly vykradeny již ve starověku, se dochovaly poměrně bohaté pozůstatky původních pohřebních výbav: četné nádoby vyrobené z téměř průsvitného travertinu (dříve nazývaného egyptský alabastr) nalezené u Ima-Pepiho II., jeden z nejstarších dokladů Textů rakví z dřevěné rakve Medunefera, množství šperků, ozdob a předmětů IJ N ÍM Ú Č E LŮ M 155 Rekonstrukce hrobky guvernéra Ima-Pepiho II. 156 Pohled do odkrytého nitra mastaby guvernéra Chentiky na pohřebišti v Qillat ed-Dabba denní spotřeby či pozůstatky malované výzdoby na stěnách pohřební komory guvernéra Chentiky. Druhá zóna sestává ze tří kómů jihozápadně orientovaných v celkové délce 130 m. Hrobky zde nalezené jsou spíše menších rozměrů a pocházejí z období od konce Staré říše po počátek Druhé přechodné doby (viz následující kapitola). Celkově lze na Qillat ed-Dabbě rozlišit čtyři základní chronologické úseky, během nichž bylo pohřebiště používáno: konec Staré říše a samotný počátek Prvního přechodného období (tato kapitola), První přechodné období (viz následující kapitola), závěr Prvního přechodného období a 11. dynastie (viz následující kapitola) a konečně sajsko-perské období (26. a 27. dynastie). Literatura: Georges Castel – Laure Pantalacci – Nadine Cherpione, Balat V. Le mastaba de Khentika. Tombeau ď un gouverneur de l’Oasis à la fin de l’Ancien Empire, (Le Caire, 2001); Michel Valloggia, Balat IV. Le monument funéraire d’Ima-Pepy / Ima-Meryrê, (Le Caire, 1998). S TA R Á Ř Í Š E É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D ASI 26502175 PŘED N. L. 171
Podobné dokumenty
sylabus_2015_05 (967450) - Petra Marikova Vlckova
Nadzemní část: prostor vymezuje ohradní zeď – otevřená nádvoří: zádušní kult majitele
hrobky a členů jeho rodiny – mastaba s hlavním pohřbem. Podzemí: poměrně komplexní
– několik propojených prosto...
PYRAMIDOVÉ KOMPLEXY KRÁLOVEN NA ABÚSÍRSKÉM
Dominantou tûchto souborÛ staveb byla hrobka ve tvaru pyramidy, ve
které byly uloÏeny ostatky zesnulé královny. Pfii porovnání pyramidov˘ch
komplexÛ panovníkÛ a královen vyvstanou nûkteré podstatné ...
stredni-rise-LR - Petra Marikova Vlckova
v prostředí elity ve středním Egyptě právě během Prvního přechodného období. K jeho kodifikaci sice došlo až během 12. dynastie, ale původ jednotlivých říkání a myšlenkový svět v nich obsažený je mn...
archaicke-obdobi-LR - Petra Marikova Vlckova
Chasechema/Chasechemueje se totiž dočítáme o potlačení povstání v Dolním Egyptě s přesným počtem pobitých nepřátel.
Politická nestabilita Egypta se promítla i do volby
královského pohřebiště: Hetep...
skalnõ hrobky ve star… řõši
AËkoli nÏkterÈ skalnÌ hrobky v provinciÌch byly datov·ny do 4. dynastie, hlavnÌ obdobÌ jejich rozkvÏtu spad· do 5. a 6. dynastie. Na poË·tku
stavitelÈ hledali zp˘sob, jak p¯enÈst klasick˝ typ nekr·...
zadusni-predstavy-LR
zádušní kněz, spolu s tzv. Velkým Devaterem) a pravidelné obětování sloužilo jako symbol věčného života.
Nejstarší písemné doklady koncepce posmrtné existence panovníka představují Texty pyramid po...
U3V_2015_12_01 - Petra Marikova Vlckova
týkající se stavby
hrobky
Reliéfy dokládající
závěrečnou fázi
pohřebního rituálu