Juda a Támar (Gen 38) Díl I : Juda Gen 1

Juda a Támar
Díl I :
Juda
(Gen 38)
Gen 1 - 11
Od 12. kapitoly jsou obsahem knihy Genesis příběhy praotců Abrahama, Izáka a Jákoba.
Jsou tu barvitě a zemitě líčeny jejich životy i životy jejich rodin, jejich zápasy o existenci i
víru, zápasy se sebou a se svou věrností/nevěrností Hospodinu, čteme tu o mnohých lidských
pádech i o Božím slitování a pomoci, jsou tu epizody plné nenávisti i násilí, nad jehož krutostí
se tají dech. Čteme o ohavnostech, incestech, křivopřísežnictví, zradě a úskocích, ale i o
statečnosti, vytrvalosti a snaze o posilování a rozvíjení rodových a rodinných svazků a tradic,
o důvěře a poslušnosti Hospodinu. Čteme zde i o nedověře, neposlušnosti a – pokud ne přímo
o službě – pak alespoň o pošilhávání po cizích bozích a bůžcích, ne tak náročných a přísných,
nabízejících mnohé radovánky a rozkoše …
Ale kdybychom zůstali jen u toho, zůstali bychom na půl cesty. Pisatel nás zve, abychom za
všemi těmi příběhy viděli dál a hlouběji, než je samotný děj, jakkoli literárně mistrovsky
podaný a napínavý pro čtenáře starověkého i dnešního. Svatopisec chce prostřednictvím
příběhů praotců vydat svědectví o tom, že „za“ a hlavně „nad“ tím vším je to Hospodin, který
je konečným pánem lidských osudů a že má se svými vyvolenými a se svým lidem své plány,
a že si je nenechá od nikoho překazit či nabourat.
Dokonce ještě víc : Hospodin není a nechce být lhostejným či „neutrálním “ absolutnem,
přehlížecím ze svých výšin to lidské hemžení, tou dobrou zprávou je, že On je Pánem
milostivým a svůj lid milujícím. Příběhy praotců nelze číst a nelze jim rozumět jinak než jako
svědectví o nepřetržité Boží milosti, o Božích dobrých skutcích, které Hospodin svým
vyvoleným a vyvolenému lidu prokazuje navzdory jejich nevěrnosti.
Hlásí-li se potom Izrael v celých svých dalších dějinách k Hospodinu jako k Bohu
Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, připomíná si tím nejen svůj rodokmen, nýbrž současně a
hlasitě „rodokmen“ Boží milosti, „rodokmen“ Božích zaslíbení, která Hospodin věrně plní.
Loni na podzim a letos zjara jsme se zamýšleli nad jedním z příběhů, které jako na dlani
ukazují, že žádná lidská zloba neprosadí svou, bude-li při svém vyvoleném stát Hospodin..
Příběh jsme pro jeho bohatost nemohli dokončit a ani dnes nebudeme pokračovat. Jistě si
pamatujete si, že jsme Josefa opustili ve chvíli, kdy – zatímco otec Jákob svého milovaného
syna oplakává - je Josef odvlékán jako otrok do Egypta. A právě zde (na konci 37. kapitoly),
právě v takovém napínavém okamžiku, přerušuje svatopisec své vyprávění o Josefovi a (ve
38. kapitole) vkládá – na první pohled zcela neorganicky - příběh o Judovi a Támar. Příběh,
který by mohl být vyprávěn na kterémkoli jiném místě, kde by nepřerušil souvislý tok líčení
Josefových osudů.
Je to proto, že si pisatel nevěděl příliš rady, kam tuto – v porovnání s rozsáhlou novelou o
Josefovi – epizodu zařadit, anebo chtěl něco podstatného naznačit již tím umístěním
doprostřed Josefova příběhu ?
Rád i s pokorou vyznávám, že hledání odpovědi na otázky tohoto typu je klopotné, občas i
velmi klopotné, často nás ta otázka přímo „pronásleduje“ kudy chodíme, vracíte se k Písmu
v různých překladech, ke komentářům, biblickým slovníkům a encyklopediím, prosíte Pána
Boha o otevření očí, a „ono“ to nakonec přijde a najednou je to tak prosté a zalije vás taková
zvláštní radost a
vděčnost , že vám bylo dáno – i když z velké dálky - alespoň trošičku se dotknout toho
obrovského poselství, které Písmo obsahuje. A nedá vám to, a vy se o to musíte rozdělit
s těmi, kteří jdou s vámi jako poutníci za světlem …
Všechno svědčí o tom, že zařazení příběhu Judy a Támary do „zlomového“ okamžiku
příběhu Josefa chce připomenout, že je tu ještě jedna linie „dějin spásy“, snad ještě
významnější než záchrana vyvoleného lidu před jedním hladomorem, což je podstatou
Josefova údělu. Tou druhou linií je dědická linie Hospodinova požehnání v prvorozenecké
posloupnosti.
Prvorozenství bylo v Izraeli zvláštní/významnou kategorií, která souvisela s výrazně
dominantním postavením otce v rodině. Otec nebyl jen ploditelem a nejvyšší pozemskou
instancí v rodině se soudcovskou pravomocí , až i hrdelní.
Postavení otce jako obětníka bylo ještě významnější : byl prostředníkem mezi rodinou a
Hospodinem. K jeho povinnostem a současně i výsadám patřilo nejen zplodit syna – syny,
ale také svého prvorozeného uvést do postavení budoucí světské i náboženské hlavy rodiny
a tedy i nositele Hospodinova rodového požehnání. Podle Mojžíšova zákona všechno
prvorozené patřilo Hospodinu. Proto prvorozenství znamenalo nejen zvláštní důstojnost, ale i
mimořádnou odpovědnost a „vzorovou“ poslušnost před Hospodinem. Odevzdání
prvorozeného Hospodinu činíval otec zvláštním - pro tento úkon tradičním – požehnáním
prvorozeného skládáním rukou . Toto požehnání bylo „nezvratné“ a nebylo je možno „vzít
zpět“.
Nebyli bychom to však my lidé, abychom i do tohoto – téměř sakrálního - vztahu nevnesli
pořádný kus člověčiny : na jedné straně závist (“druhorozených“), na druhé nevážnost
prvorozeného končící kupčením s tímto důstojenstvím. Z prvorozenství se mohl syn sám
vyloučit spácháním zjevné ohavnosti, věrolomnosti či krutosti . Písmo otevřeně svědčí i o
tom. Z určitého hlediska bychom mohli dokonce říci, že příběhy praotců jsou dějinami zápasů
o Hospodinovo požehnání, kde své významné místo mají zápasy o prvorozenské požehnání.
Problémy neměl Abraham, protože měl jen jednoho „legitimního“ syna. Ale „začalo to“ hned
u Izáka : už v nedělní škole jsme slyšeli o tom, k jak neblahým koncům – až k bratrovraždě –
mohla vést Ezaova nerozvážnost a matkou vzbuzená a podporovaná ctižádost jejího favorita
Jákoba .
K nejhoršímu, pravda, nedošlo, ale co bolesti, nenávisti a strachu, končícího Jákobovým
útěkem z rodiny to vyvolalo, a až po jak dlouhé době se bratři mohli setkat tváří v tvář …
A jako by Jákob za svůj mladický „ svatokrádežný“ podvod platil celý život: po všechny
své dny více méně na útěku, nikde se dlouho nezdržel, nikde se necítil opravdu doma, ani
zemřít mu nebylo dopřáno v zemi otců, smrt ho zastihla v Egyptě a až jeho hrob byl
v Kenaanu, zemi odpradávna zaslíbené.
Jákob měl 12 synů. A tady to s prvorozenstvím bylo opravdu složité: nejstarší, Ruben, se
z něho vyloučil odhaleným cizoložstvím s otcovou „druhou“ manželkou Bilhou, Šimon a
Lévi křivopřísežnictvím, věrolomností a nebývalou krutostí. Věkově dalším, čtvrtým
v pořadí, byl Juda (česky : Vyznavač). Na něm a na jeho rodové linii mělo tedy spočinout
Hospodinovo požehnání a zaslíbení vzrůstu ve velký národ, který bude jednou požehnáním
pro všechny ostatní národy.
A jak to tedy s Judou bylo ? Unesl své poslání prvorozeného ? Byl si dostatečně vědom
toho, že ted´ „je to na něm“ ? Svatopisec chce na Judovi jako svým způsobem pandánu
k Josefovi ukázat, jakými zkouškami musí projít Hospodinův vyvolený, než bude připraven,
než „uzraje“ ke svému úkolu nést odpovědnost za svou rodinu a lid.
Ve 38. kapitole Genese je velmi hutně a snad až příliš věcně a střízlivě, bez zbytečných
literárních příkras, s mnoha nápověd´mi a zkratkami popsána jedna z epizod Judova života
(odlišnost stylu od barvitosti a květnatosti vyprávění o Josefovi !), avšak epizoda zcela
zvláštního průběhu a vyznění, v níž se Juda nakonec - ale opravdu až nakonec - osvědčil a
Hospodin se k němu a jeho rodové linii přiznal a Judův rod zachoval, takže v době Pána
Ježíše to byl jediný zbylý Izraelský rod.
Příběh Judy nezačíná šťastně. Začíná vlastně velmi nedobře, jako by Juda pokračoval
ve zlých stopách svých starších bratrů : opouští rodinu a hledá – řečeno s našimi klasiky
„přes pohádky“– štěstí ve světě. Neodchází daleko co do místa, ale daleko co do náboženství kultu, kultury, zvyků a pravidel, jimiž se řídil celý společenský život. A nějak se mu tam
zalíbilo: brzy se spřátelí, a časem i velmi důvěrně, s jedním z kenaanských usedlíků, zahledí
se do krásné domorodky (řídí se tím, co je před očima) - a bez průtahů se s ní ožení. V bibli
se o Judově manželce hovoří jako o dceři jakéhosi Šúa, její jméno není uvedeno (opět
příklad, že se svatopisec nezabývá - pro tehdejší dobu nepodstatnými – detaily). Juda poruší
tímto činem vědomě rodovou tradici, podle níž vybírá nevěstu otec, a své odloučení od
rodiny tím dále prohlubuje. Juda však musí mít nástupce – dědice – nositele Hospodinova
zaslíbení pro svůj rod a neohlíží se na to, že jeho matkou a matkou příp. dalších dětí bude
ctitelka Baale. V tuto chvíli si s náboženskou jinakostí své ženy nedělá starosti.
Má tři syny. To bývalo tehdy chápáno jako Boží požehnání . Dosud tedy jde vše hladce.
Problémy nastávají, když dva starší synové dospějí.
První podmínka – existence syna, dokonce synů – pro „předání dědictví“ je splněna. Juda se
však začíná rozpomínat na tradice svého lidu, věděl, co se událo mezi jeho otcem a strýcem a
je si vědom, jak klikatě k prvorozenství přišel sám, a tak se s jeho udělením nechce ukvapit.
Nejstaršího syna - a tedy nejžhavějšího kandidáta prvorozenství – je třeba nejprve oženit.
Chce se dožít pokračovatele svého syna a nemíní nic riskovat. Na rozdíl od toho, jak to udělal
sám, vybere pro svého syna nevěstu on. Volba nevěsty patří k jeho nejšťastnějším –
nejsvětlejším – okamžikům v celém životě. Támar byla dívkou zřejmě mimořádnou. Žel, její
manžel, Judův syn Er, jejích kvalit zdaleka nedosahoval. Od svatopisce se nedovídáme, čím –
jakými konkrétními zlými skutky či selháními - rozhněval Hospodina , že ho „zabil“. Už jsme
upozornili, že v celém příběhu je mnoho „zkratek“ a nápovědí. Svatopisec se důsledně
soustřeďuje na hlavní linii příběhu a její klíčové výpovědi. Jako by se řídil zásadou „Minima
non curat praetor“. Tamar tedy ovdoví. Neví, že ji to čeká ještě jednou.
Podle pravidel levirátních sňatků (podle švagrovského práva) ji Juda, který cítí
odpovědnost nejen za ni, ale především za pokračování rodu, promptně provdá za svého
druhého syna – Onana. Druhé věci však byly horší prvních.
Onan se dopouští něčeho, co je „v očích Hospodinových zlé“ : nechce se podrobit levirátnímu
právu, nechce zplodit syna, který by byl právně pokračovatelem jeho bratra, a jeho samého,
Onana, tak vyřadil z prvorozenecké linie. Učiní tak způsobem, jímž zneuctí Boží dar plodivé
síly a znehodnotí a poníží krásu prožitku jedinečného tělesného splynutí muže a ženy na
pouhý sex. Toto počínání bylo – čteme – v očích Hospodinových zlé. Následuje
nevyhnutelný trest : smrt. Támar ovdoví po druhé. Juda má ovšem třetího syna – Šelu. O něm
víme jen to, že byl v době líčených událostí ještě nedospělý a na ženění nezralý. Ale i kdyby
byl : není to nějak divné až podezřelé, když mladá žena tak rychle za sebou pochová dva
muže ? Aniž by se Juda opravdu snažil přijít věci na kloub, dává přednost tušení, že za tím
může být Támar . Nedospělost Šely se mu hodí jako záminka, aby ji poslal zpět – vrátil-do
otcovského domu, aby své vdovství nesla tam. Prostě ji vyhodí. Příslib, že jeho rodina dodrží
levirátní závazek, až Šela dospěje, nebral vážně, nechtěl riskovat, že přijde o syna do třetice.
Však ono se něco najde, abych jí ho pak nemusel dát , ale Šelu neohrozí !
Hlavou mu najednou projde i to, čeho si předtím pořádně nevšiml, protože nebyl důvod :
Támar znamená „Palma“ , „Palmička“, a palma byla strom zasvěcený bohyni Aštartě,
uctívané v dobách praotců východně od Jordánu..
Bohyně Aštarta (Aštoret) byla bohyní plodnosti a plození a časem se stala ženským
protějškem Molocha. A ještě hůř : podle některých pramenů bylo tenkrát její obětí
považováno za smrtelné, běda muži, kterého se zmocnila ! Juda nechce ani domyslet možné
souvislosti ! V každém případě se Támar zbavil a může ji ze svého života a ze života své
rodiny jednou provždy vyloučit /odepsat. Tak si to alespoň myslí. Hospodin však má s Judou
i s Támar své záměry, které jejich životní cesty za velmi dramatických okolností opět spojí a
zařadí je do svých plánů spásy světa.
A jak to bylo dál a jak to všechno nakonec dopadlo ? To si povíme příště, ale snad
můžeme přijmout, co z našeho textu vyplývá pro nás už dnes :
1. Opustit rodinu, širší příbuzenstvo a společenství víry – což bylo v dobách praotců
prakticky totéž - nese sebou mnohá úskalí ba nebezpečí. Člověk je tvor, který nemůže žít
sám. Vytrhne-li se z prostředí, kde měl – at´ si to připouštěl nebo ne – své kořeny, musí je
zapustit někde jinde. Jaké látky, jaké živiny a jakou vláhu bude pak z nové půdy čerpat, jak a
jakým směrem to ovlivní jeho život, jeho růst ? Nezapomene na zásady, pravidla a hodnoty,
které jej utvářely a nepřijme rychle a hladce pravidla, zvyky a zásady nového prostředí ?
Obstojí jeho víra v konfrontaci s „příjemnějším“ náboženstvím ? Co když selžu, bude tu
někdo, kdo mne přivede zpět ? Určitě by se náboženská „cizina“ snášela jinak, měl-li by
Juda - ale samozřejmě, že nejde jen o něj – oporu v manželce téže víry. Oženit se
s jinověrkou – to je (jak bychom dnes řekli) významný risikový faktor.
2. Rodiče bývají někdy příliš rychle hotovi s hodnocením partnerů svých dospělých dětí a
selhání jejich rodin jsou připraveni připisovat především jim. Ne vždy mají tolik poctivosti,
aby věc dokázali nepředpojatě posoudit a vidět příčiny i na straně svých dětí. Juda nechtěl
vidět, že by jeho synové byli schopni něčeho nekalého, a pokud by to pod tlakem faktů
připustil, tak byl ochoten to „přehlédnout“ . Kdo to nepřehlédl, byl Hospodin, ale jeho se Juda
neptal a jeho trest nepochopil. Raději se zbavuje Támar, které tím hrozně ublíží. Támar má
ovšem velkého a spravedlivého ochránce, samotného Hospodina, i když sama nepatří svým
„původem“ k Jeho lidu. Další krásný příklad, že Hospodin zastává spravedlnost i „proti
svým“ .
Celá 38. kapitola Genese je nadepsána Juda a Támar. Pro oddíl od 12. verše, od kterého
přejímá iniciativu Támar, by byl výstižnější nadpis Támar a Juda. Ale to je také jen náš
lidský pohled. Nesmíme ztratit z očí, že nad tím vším je zde Boží milost a trpělivost a
zastávání pravdy a spravedlnosti až věky.
Amen
Díl II : Támar Gen 38, 12 - 27
Judu a Támar jsme minule zanechali ve chvíli, kdy se zdálo, že se Judovi podařilo zbavit
se Támar a slibem, kterému sám nevěřil, zachovat zároveň jisté dekórum před levirátním
zákonem.
Čteme pak že „uplynulo mnoho dní“. Třetí syn – Šela – už pravděpodobně dospěl a přišel
čas, aby Juda splnil svůj slib a dal mu Támar, vdovu po obou jeho bratřích, jak předepisoval
zákon, za ženu. Juda se však k tomu dvakrát nechystá. Je to pro něj zapeklitá situace : svému
– ted´už jedinému synovi – Támar přivést zpět do rodiny z přetrvávajících obav nechce a
jinou nevěstu s ohledem na zákon mu přivést nemůže. A tak nedělá nic a čeká, že snad čas
něco ukáže. Ale čas přinesl Judovi jen další ránu: zemřela jeho manželka, dcera Šúova; ani
ted´se nedovídáme její jméno. Nová situace ovšem nabízí Judovi další možnost, jak řešit
problém s Támar, který tu stále – sice jakoby v pozadí - ale přece jen existoval a mohl Judovi
přinést řadu nepříjemností : ted´ji mohl přijmout za manželku on sám a tak se i pokusit o
následnictví v rodině. Žel, zdá se, že statut vdovce začal Judovi vyhovovat a tak nekoná. Jako
by ani nepozoroval, že se začíná zpronevěřovat svému prvorozeneckému poslání od Jákoba,
totiž zajistit pokračování této linie rodu, linie, která je nositelem Hospodinova požehnání.
Čteme, že když se utěšil (dodržel předepsaný smutek), chystal se se svým dlouholetým
přítelem Chírou na střiž svých ovcí do Timny („Timna“ není v bibl. slov. ani v konkordanci)
Střiž ovcí byla pro majitele stád významnou událostí – odpovídala zhruba žním (snad lépe :
dožínkám) u pěstitelů obilovin. Množství a kvalita vlny byly rozhodující pro růst nebo pokles
bohatství rodiny a hospodáři nelitovali ani delší cesty, aby na celou proceduru mohli osobně
dohlížet. Můžeme připomenout, že Jákob už měl se střižem ovcí jistou zkušenost : využil
Lábanovy nepřítomnosti při střihu ovcí k pokusu o útěk z nerovného postavení, do kterého byl
svým tchánem zatlačen.
Střiž ovcí nebyla jen hospodářsko-technologická operace, nýbrž i velká společenská událost,
ze které se časem stala i náboženská slavnost. A že v Kenaanu slavit uměli, o tom není
nejmenších pochyb. Přičtěme k tomu i to, že se vzhledem k rozlehlosti pastvin konaly tyto
slavnosti zpravidla na odlehlejších místech, takže se muži octli mimo bezprostřední dohled
manželek a rodiny vůbec. Z dalších pramenů pak můžeme usoudit, že i když šlo o událost
z pracovního hlediska ryze mužskou, ženský prvek tam nechyběl.
Juda se na střiž ovcí zřejmě docela těšil, proč také ne : snad mu to dá alespoň na chvíli
zapomenout na rodinné starosti, vždyt´ nakonec – kam pospíchat ? Nechme starosti zítřku …
Juda se tak jako vdovec propadá do odevzdané pasivity a přestává být nositelem –
hybatelem děje. Prostě resignuje…
Ale je tu někdo, kdo neresignuje - ani na své právo, ani na svou budoucnost. Svým tchánem
zavržená Támar, která měla v dosavadním průběhu úlohu spíše předmětu než aktivního
činitele děje. Tak to tenkrát s postavením žen prostě bylo. A už vůbec nebylo obvyklé, aby se
sama vdova začala aktivně angažovat pro svou budoucnost. Právě tím, že se sama rozhodla
domoci práva, tím, že se nechtěla smířit s údělem bezdětné stárnoucí vdovy, se kterou už
nikdo nepočítá a která bude jednou odkázána jen na milosrdenství, tím vším potvrzuje Támar
svou výjimečnost . Problém je v tom, jaké „operační možnosti“ ve svém postavení měla. Ty
byly pro „otevřený zápas“ velmi malé, jakkoli bylo právo na její straně. Už tenkrát asi platilo,
že mít na své straně právo je podmínka nutná, zdaleka nikoliv však postačující.
Musela na to jinak. Můžeme se dnes pohoršovat, může nás morálně pobuřovat, jak na to
Támar šla, ale ona jinou možnost než lest prostě neměla.
A to je také typické : chlap se dopustí
svinstva, ale jede se dál. Žena se proti tomu
svinstvu bude bránit, ano, připust´me,
že ne čistě, a moralisté padají do mdlob, ale
ne nad tím chlapem, ale nad tou bránící se
ženou …
Musela připravit plán, jak toho zatvrzelého tchána přinutit, aby svůj závazek vůči ní splnil.
Támar si musela být přitom vědoma, že pro uskutečnění svého záměru nemá jiné prostředky
než čistě „ženské“ , že se bude moci spolehnout výhradně na sebe, že nemůže mít žádného
pomocníka ani důvěrníka, že plán musí „vyjít“ napoprvé, že ho nebude moci zopakovat, a že
je to plán od začátku do konce krajně riskantní. Plán Támar byla hra „vabank“. Támar je
však připravena všechna risika a nebezpečí podstoupit. Ve hře jde o příliš mnoho.
Ted´nezbývá než čekat na situaci, aby mohla svůj plán spustit.
Příležitost se naskytla, když se dozvěděla, že se Juda se svým nerozlučným přítelem Chírou
chystá na střiž ovcí . Na cestu se Juda vydává zřejmě ochotně i proto, aby při bujaré veselici
přišel na nové myšlenky a alespoň na chvíli zapomněl na všechny strasti a ztráty, které jej
stále a stále pronásledují. Vždyt´od chvíle, kdy se „udělal pro sebe“, je to jeden řetěz trápení.
A tak není divu, porozhlédne-li se po nějakém tom povyražení.
Pro Támar přišla chvíle činu. Převlékla se za kultovní (chrámovou) prostitutku a na svého
tchána si na cestě počkala. Vybrala si vhodné místo a svou roli sehrála dokonale. Juda ji
nepoznal, ale neodolal. Svůj zájem dává najevo sice zdvořile („Dovol, prosím …), ale jinak
dost neomaleně, tak, jak se s prostitutkami (včetně chrámových) zřejmě jednalo. Domnělá
prostitutka odpovídá ryze obchodně : „Co mi za to dáš ?“
Cena, kterou Juda nabízí, potvrzuje, že se domníval, že jedná s chrámovou prostitutkou: kůzle
byla obvyklá odměna, kterou Aštařiny kněžky- prostitutky vybíraly pro její svatyně, nikoli
pro sebe (tím se lišili od „běžných“ profesionálek). Juda tedy přesně věděl, s kým a o čem
jedná. Kůzle však při sobě neměl a tak začíná jednat o úvěru, tehdy pravděpodobně také
v podobných situacích běžném.
A to byla chvíle, na kterou Támar čekala : s „úvěrem“ souhlasí, ale chce zástavu. Ani to
nebylo asi neobvyklé, neobvyklé však bylo, jakou zástavu požadovala. Pečetidlo se šňůrkou a
hůl. Tyto předměty plnily tenkrát podobnou funkci, jako dnes plní občanský průkaz. Juda, nic
netuše, souhlasí. K naplnění obchodu tedy dojde a Juda a Támar jdou dál svou cestou jakoby
nic.
Po návratu ze slavností, spojených se střiží, chce Juda svůj dluh vůči Aštařině kněžce
splatit, to se přece sluší, a kromě toho je dluh „jištěn“ významnou zástavu. Problém je v tom,
že nezná ani její jméno, ani přesné bydliště. Ví jen, kde k jejich setkání a následnému
naplnění „obchodu“ došlo. To není sice mnoho, ale přece jen něco, podle čeho by se domnělá
kněžka mohla najít, aby se zástava „vyplatila“. Ale je to nepříjemná situace - poptávat se
s kůzletem v náručí, komu že ho dlužím, když každému, koho potkám, je nad slunce jasnější,
oč jde. Není divu, že se Judovi do takové trapnosti moc nechce.
Ale má přece kamaráda, který by to pro něj mohl udělat : taková choulostivá situace se „třetí
osobě“ řeší podstatně snáze. A Chíra je opravdu dobrý kamarád: ujme se toho a začne se na
uvedeném místě vyptávat. O žádné kněžce však nikdo z místních mužů nic neví. Chíra se tedy
i s kůzletem vrací s nepořízenou a Judovi popravdě referuje. Juda bere situaci na vědomí
klidně: našel – nenašel, nic nenadělám, hlavní je, že jsme prokázali dobrou vůli. Nikdo nám
nemůže nic vyčítat. A ta zástava ? At´ si ji nechá, k ničemu jí stejně nebude …
Tak vida : závazek vůči chrámové prostitutce bere Juda se vší vážností, udělá první
poslední, aby mu dostál a zatáhne do toho i svého přítele. Závazek ze zákona vůči vlastní
snaše ho zřejmě tak moc netrápí.
Náš příběh spěje ke svému vyvrcholení. Juda dostane ještě jednu šanci, aby se před
Hospodinem osvědčil jako ten, na němž a na jehož rodu může spočinout Boží požehnání.
Čeká ho snad vůbec nejzávažnější zkouška jeho dosavadního života. Příběh, jak si ho tu
vyprávíme, spěje k vrcholu, kde jeden jediný postoj, jeden jediný soud/rozsudek rozhodne o
životě či smrti nejen souzeného, ale i o hodnotě soudcova života před Hospodinem.
Rozkřikne se, že je Támar těhotná. A jak jinak k tomu mohlo dojít než smilstvem ? To je,
panečku, sousto pro všechny sousedy a sousedky : Kdo by to do ní řekl ? To že je počestná
vdova ?
A všichni čekají, jak na to zareaguje její tchán, týká se to vlastně jeho rodiny, i když to byl
on, kdo Támar zapudil k jejímu otci. A Juda se ke své snaše najednou zná, najednou vystupuje
jako hlava rodiny se soudní pravomocí a v této roli se chce předvést jako vzor neúchylné
spravedlnosti: zaslouží smrt, at´ je upálena ! Juda je tady krutější než zákon: za cizoložství
bylo trestem ukamenování, upálení byl rozsudek pro čarodějnice ! Můžeme se jen domnívat ,
ale nemůžeme vyloučit, že Juda do tohoto rozsudku „zakalkuloval“ možné čáry, kterými ho
Támar připravila o dva syny. A ještě jeden aspekt : Támar mu nedala jediného „legálního“
vnuka, a najednou otěhotní - a kdo ví s kým: Juda si musí připadat jako hlupák.
Snad proto ta nečekaná krutost.
Drama Judy a Támar, ted´ spíš Támar a Judy však dostane nečekaný obrat. Již na cestě na
popraviště, v té nejposlednější z posledních chvil vytáhne Támar své trumfové eso a pošle
Judovi zástavu, kterou u ní jako u domnělé chrámové prostitutky bohyně Aštarty nechal na
odměnu za kultovní sexuální službu … A to je ona rozhodující chvíle : pro Támar, protože
ted´ jí jde doopravdy o život, a pro Judu, který musí během krátké chvíle volit : bud´
spravedlnost, ale to by musel přiznat svůj podíl viny, nebo : justiční vražda, která by tu
trapnou záležitost se snachou-nesnachou sice definitivně ukončila, ale za cenu
vědomého/záměrného popření práva a spravedlnosti. Ted´je to jen a jen na Judovi. Stačí, když
bude mlčet.
Zástava, jeho zástava, kterou ted´drží v ruce, se kterou se rozloučil s lehkým srdcem , protože
: k čemu by komu byla ? se k němu vrací způsobem nejen nejneočekávanějším, ale zároveň
nejvýmluvnějším : je svědectvím o tvém selhání, nezpochybnitelný corpus delicti, milý Judo:
moc dobře víš, že tvůj lid si nesmí nic začínat s Aštartinými kněžkami, to je pohrdnutí Boží
láskou , ty jsi dal přednost Aštartě před Božím náručím, to je smilstvo! To všechno projde
Judovi hlavou, bohudíky, že všechno pochopil, že pochopil i to, že to s ním šlo s kopce,
jakmile opustil svůj lid, že to nezvládl se svými dvěma nezdárnými syny, že se nespravedlivě
zachoval ke své snaše, že se po smrti své manželky jako by utrhl z řetězu , až mohl i
nenávratně skončit v náručí Aštartině. Ale byla tu Támar, která se nedala a bojovala za oba a
spolehla se na to dobré a čestné v Judovi, na to, že se Juda rozpomene na Hospodina
milujícího spravedlnost a nezklamala se a nakonec je oba zachránila: sebe před smrtí a Judu
před pádem do propasti, a nejen to: otevřela mu cestu zpět, cestu k naplnění poslání
prvorozeného – nositele Božího požehnání v generační posloupnosti Izraele.
Juda tedy v jedné z nejtěžších zkoušek ve svém životě nakonec obstál. Je to stejně
pozoruhodné, koho si Hospodin povolává, aby nesl Jeho zaslíbení : Juda byl všechno, jen ne
vzor ctnosti a poslušnosti.
To je jedna z Božích výsad, že si může dovolit vložit velké úkoly svých plánů se svým lidem
i světem na ramena tak chatrných lidiček jako byl Juda a jací jsme i my. Máme-li občas
nějakému vážnému tazateli vyložit, co míníme Boží všemohoucností , kterou vyznáváme v
Apostoliku (dokonce dvakrát), pak jednou z odpovědí může být vyznání, že Pán Bůh své
plány na tomto světě uskutečňuje prostřednictvím i tak slabých, paličatých, nespolehlivých a
do sebe zahleděných lidiček jako jsme my všichni a že svou vůli (za níž se modlíme) nakonec
dříve či později prosadí, že zlo má jen omezenou vládu, omezenou v prostoru i času, protože
všechna moc byla svěřena tomu, kdo nad zlem a smrtí zvítězil, i když ještě není zcela
dobojováno.
Judovi a Támar a jejich potomkům se nakonec dostalo té výsady, že byli zapsáni do
rodokmenu Ježíše Krista (viz Mat 1).Jeho příchod – odedávna slíbený – znamená přelom časů
a začátek rodokmenů jeho následovníků, rodokmenů svědků, rodokmenů ne podle těla, ale
podle víry, rodokmenů, jejichž linii sledujeme nikoli „proti času“, zpětným pohledem, ale
kterým Kristovo spasitelné dílo otevírá bránu do budoucna. Všem, kteří se za ním do služby
jeho království vydají, tedy i nám. Pán nás na této cestě provázej !
Amen