Jáma č. 15 Schacht Nr. 15 - Občanské sdružení Permon

Transkript

Panel 6
Naučná stezka
Lehrpfad
«Ǥͳͷ
Ǥͳͷ
«Ǥͳͷ
Ǥͳͷ
Tato jáma patří spolu s jámou č.7, č.11 a štolou Pichtova Hora do jednoho
závodu – Pichtova hora. Zaražena byla ve IV.Q.1950. Provoz na této šachtě
však byl velice rychle ukončen - již v roce 1953.
Jáma č.15 má dvě patra a dosahuje hloubky 105,1 m. Nadmořská výška
ohlubně jámy je 635,518 mnm. Poddolováno bylo 450 000 m2 plochy a
odvaly pokryly plochu 10 000 m2. Tyto odvaly lze velice snadno nalézt za
touto informační tabulí.
Dieser Schacht gehört gemeinsam mit den Schacht Nr. 11 und den Stollen
Pichtova Hora in einen Betrieb - Pichtova hora. Eingeschlagen wurde sie im
IV.Q.1950. Der Betrieb auf diesem Schacht wurde aber sehr schnell beendet
- schon im Jahr 1953.
Der Schacht Nr. 15 hat zwei Stockwerke und erreicht eine Tiefe von 105,11
m. Die Seehöhe Schachtumfassung ist 635,516 m über dem Meeresspiegel.
Untergraben wurde 450 000 m2 Fläche und die Halden bedeckten eine Fläche
von 10 000m2. Die Halden sind sehr einfach hinter dieser Hinweistafel zu
finden.
Òā

Rozvoj hornictví si i v poválečném období vyžádal co nejnovější záchrannou
techniku. Významnou roli hrálo i výrazné zvýšení pracovníků v podzemí.
Vzrostly nároky na ochranu jejich bezpečnosti a rychlé a kvalitní likvidace
případných havárií. K úpravě došlo vydáním Vyhlášky č.168/1947 Ú.l. ze dne
10.2.1947 o organizaci záchranné služby v hornictví.
Na většině důlních závodů byly zřizovány závodní báňské záchranné stanice,
v nichž byli dobrovolní záchranáři. S vývojem záchranářské techniky byly
báňské záchranné stanice vybavovány dýchacími přístroji české výroby
Chirana.
V Horním Slavkově byly pro činnost záchranářů vyčleněny místnosti na dole
č.3 Barbora.
1.7.1956 byla v Jáchymově zřízena Revírní báňská záchranná stanice s 16
záchranáři, s akčním působením v celém uranovém revíru.
V Horním Slavkově zůstalo břemeno na dobrovolných záchranářích, kteří
zajišťovali tuto práci pro místní doly.
Die Entwicklung des Bergbaus hat in der Nachkriegszeit die neueste
Rettungstechnik gefordert. Eine bedeutende Role hatte auch der markante
Anstieg der Arbeiter im Tiefbau. Es steigerten sich die Ansprüche zum Schutz
ihrer Sicherheit und zur schnellen und hochwertigen Beseitigung eventueller
Pannen. Zur Regelung kamm es mit der Herausgabe der Verordnung Nr.
168/1947 Ú.1. vom 10.2.1947 über die Organisation des Rettungsdienstes
im Bergbau.
Auf den meisten Bergbetrieben wurden Bergretungsstationen errichtet,
in denen freiwillige Rettungsmänner waren. Mit der Entwicklung der
Rettungstechnik wurden die Bergrettungsstationen mit den Atmungsgeräten
tschechischer Herstellung Chirana ausgesstattet.
In Horní Slavkov (Schlaggenwald) waren für die Tätigkeit der Rettungsmänner
Räume in der Grube 3 Barbora ausgegliedert.
1.7.1956 wurde in Jáchymov (Joachimstahl) eine Revier Bergrettungsstation
mit 16 Rettungsmännern errichtet, mit einen Wirkungsbereich im ganzen
Uranrevier.
In Horní Slavkov blieb die Last auf den greiwilligen Rettungsmännern, die
diese Arbeit für die örtlichen Gruben sicherten.
«Ȃï
Ǧ¡
Nedostatek pracovníků, především kvalifikovaných, trval v uranovém
hornictví dlouhou dobu. Velký počet nezkušených pracovníků a jejich
neustálá obměna (ukončení brigády, ukončení výkonu trestu, přeložení do
jiné věznice, odchod zajatců, amnestie apod.), to vše značně ovlivňovalo
pracovní úrazy. Nepřetržitý koloběh zaškolování nových pracovníků byl
velice náročný.
Dalším problémem této práce byla i nedostatečná znalost dlouhodobějšího
působení radioaktivního záření na pracovníky.
První problém se vyřešil postupnou stabilizací pracovního kádru zaměstnanců
a propracovaným systémem jejich vstupního i periodického školení.
Podobně jako v jiných odvětvích hornictví i zde odváděli pracovníci
uranových dolů daň nejvyšší – ztrátu života při smrtelném úrazu. Mimo
obecná nebezpečí byla v Jáchymovském a Hornoslavkovském revíru určitá
specifika. Hlavně to byly práce v blízkosti známých i neznámých stařin,
mnohdy zvodněných.
Mangel der Arbeiter, vor allem der qualifizierten, dauerte im Uranbergbau
eine lange Zeit. Eine große Anzahl von unerfahren Arbeitern und ihre ständig
Abänderung (Beendung der Arbeitsbrigade, Beendung des Strafvollzugs, die
Versetzung in ein anderes Gefängnis), Abgang der Gefangenen, Amnestie
usw., das alles beinflusste bedeutend die Arbeisunfelle. Der ununterbrochener
Kreislauf von einarbeiten neuer Arbeiter war sehr anstrengend.
Das nächste Problem dieser Arbeit waren die mangelhaften Kenntnise der
langzeitigen Wirkung der Radioaktiwenstralung auf die Arbeiter und die
konkreten Folgen.
Das erste Problem wurde mit der allmählichen Stabilisierung des Arbeitskaders
der Arbeiter gelöst und mit einen durchgearbeiteten System ihres Antritts
und periodischen Schulungen.
Ähnlich wie auch in anderen Bereichen des Bergbaus, auch hier haben die
Arbeiter des Uranbergbaus die grösste Steuer abgefürt - den Verlust des
Lebens bei einen Todesunfal. Auser der algemeinen Gefahren waren in den
Jáchymovském und Hornoslavkovském Revier bestimmte Besonderheiten.
Hauptsächlich waren es Arbreiten in der nähe bekanter und unbekanter
abgebauter Orte, häufig voll mit Wasser.
±ÀǷ
ǲ
ǷǦ
ǲ
«Ǧ
ÀǡâÀ
Ǧ
ǡ
1
2
5
S postupem doby se začaly projevovat na pracovnících negativní vlivy
způsobené pobytem v podzemí.
Jednak to byly klasické nemoci související s hornickým povoláním
způsobované hlukem, prachem a vibracemi. Při snižování jejich vlivu se
zde postupovalo stejně jako na jiných rudních revírech – chrániči sluchu,
zlepšování technického stavu zvláště vrtného nářadí apod.
Pak to byla zcela specifická tzv. “jáchymovská nemoc“ – tedy nemoci
způsobené působením radioaktivních materiálů na lidský organismus. V
počátcích uranového dolování však byly tyto poznatky na samém začátku.
Bylo však zřejmé, že přirozená radioaktivita uranových rud vyvolá i zvýšené
požadavky na bezpečnost práce a hlavně hygienu práce. Až do roku 1938
nebyl však vydán žádný předpis, který by toto zohledňoval.
Na základě praktických ověřování pak vydal Revírní báňský úřad v Karlových
Varech dne 8.března 1938 výnos č.1835/1938, kterým se ukládají všem
uranovým dolům opatření zajišťující ochranu zdraví pracovníků.
Výnos ukládal „větrati všechny důlní prostory užívané k dolování“ – hranice
2 Mach. jednotky /litr. Tato opatření týkající se větrání, doplňovalo užívání
vrtacích kladiv s vodním výplachem, jejichž účelem bylo snížit obsah
prachových částic v ovzduší.
Aplikace těchto opatření v praktické těžbě a jejich dodržování v prostředí
tlaku na zvyšování výkonů a překračování plánu byla velmi problematická.
V roce 1951 došlo ke stanovení nových norem pro přípustné koncentrace
radonu v hodnotě 0,27 M.j./l, což bylo snížení z 2 M.j. na 0,27 M.j./l.
Mit der Zeit begannen sich auf den Arbeitern negative Auswirkung zu zeigen,
die von den Aufenthalt in den Tiefbau verursacht waren.
Einerseits waren es klassische Krankheiten die mit dem Bergbauberuf
zusammenhängen, wie Lärm und Vibrationen sind. Bei der Minderung
ihres Einfluses ging man genau so wie auf anderen Erzrevieren vor - mit
Lärmschützern, mit Verbesserungen des technischen Zustands haupsächlich
von den Bohrgeräten usw.
Weiter war es eine ganz specifische sog.“jáchymovská Krankheit“ - eine
Krankheit verursacht durch die Wirkung radiaktiver Materien auf den
menschlichen Organismus. Im Begin der Uran Förderung waren jedoch
diese Erkenndnise am alleinigen Anfang. Es war offensichtlich, dass die
natürliche Radioaktivität des Uranerz auch erhöhte Forderungen auf die
Arbeitssicherheit und besonders auf die Arbeitshygiene auslöst. Bis 1938
wurde aber keine Verordnung herausgeben, welche dieses berücksichtigen
würde.
Auf Grund der praktischen überprüfungen gab das Revier Bergamt in Karlovy
Vary am 8. März 1938 den Erlass Nr. 1835/1938 heraus, mit welchen allen
Uranbergwerken Vorkehrungen zum Schutz der Gesundheit der Arbeiter
augetragen werden .
Der Erlass trägt auf „alle Grubenräume, die zur Förderung genutzt werden,
zu belüften“ - die Grenze 2 Mach. Einheiten/Liter. Diese Maßnahmen die
das Belüften betrafen, ergänzte der Gebrauch von Bohrhammern mit
Wasserspielung, deren Funktion war den Gehalt der Staubteilchen in der
Luft zu senken.
Die Aplikation dieser Maßnahmen in der praktischen Förderung und ihre
Einhaltungen, in der Atmosphähre des Druckes auf Leistungserhöhung und
Übererfüllug des Planes, war sehr problematisch.
Im Jahr 1951 kamm es zur Festsetzung neuer Normen für die zulässige
Konsentration von Radon im Wert 0,27 M.E/L., was eine Senkung von 2 M.E.
auf 0.27 M.E./L. war.
4
12
10
¡
Schwere Arbeit im Schacht forderte Opfer sowohl aus den Reihen von Zivilangestellten als auch von Gefangenen. Dafür gab es mehrere Ursachen, aber die
Hauptsache war gewiss das, dass Leute ohne entsprechende Ausbildung und Erfahrungen auf den komplizierten Arbeitsplätzen arbeiteten. Das betraf die Gefangenen als auch die Aushilfskräfte. Erst im Laufe der Zeit, nach dem Erwerb der Erfahrungen, sank die Zahl der Unfälle.
Pracovní úraz – Arbeitsunfall
civilisté
Zivilisten
1948
1949
Cvičení záchranářů JD (šachta 3) – 1960
Übung der Rettungsassistenten der Joachimsthaler Bergwerke (Schacht Nr. 3) - 1960
Zastřelen na útěku
auf der Flucht
erschossen
Vražda
Mord
Sebevražda
Selbstmord
Bez udání důvodu
ohne Angabe von
Grund
1*
1
1950
1951
vězni
Gefangenen
1
3
3
8
10
1952
7
11
1953
5
14
1954
10
5
1955
6
1
1
1**
3
1
1
1
1956
14
1
1957
6
1
1958
4
1959
1
CELKEM
insgesamt
55
43
15
4
1
3
2
* - platí pro německé válečné zajatce
** - vztahuje se na strážného Jana Guckého (těžké zranění s následkem smrti)
Důl č.15 a č.11
Bergwerk Nr. 15 und Nr. 11
* - zählt für deutsche Kriegsgefangenen
** - bezieht sich auf den Wächter Jan Gucký (schwere Verletzung mit
Todesfolge)
7
9
ÀæÀÀ³
Rok
Jahr
8
6
Těžká práce v dole si vyžádala i oběti z řad jak civilních zaměstnanců, tak i vězňů. Příčin bylo několik, ale hlavní zajisté bylo, že na pracovně složitá místa se dostali lidé bez patřičného vzdělání a bez jakýchkoliv zkušeností. To se týkalo vězňů i brigádníků. Teprve postupem doby, po získání zkušeností, počet úrazů klesal.
Příčina úmrtí – Todesursache
Z
3
Cvičení záchranářů JD (šachta 3) – 1960
Übung der Rettungsassistenten der Joachimsthaler Bergwerke (Schacht Nr. 3) - 1960
11
Panel 7
æâ

Naučná stezka
Lehrpfad
±ÀǷ
ǲ
ǷǦ
ǲ
ȂâÀ
Ǧò
ÀāÀ³

Na fotografiích je vidět, jak byl rybník Ebmet využíván občany Slavkova i
Krásna. V té době stál poblíž Hubu tzv. Jahnheim, dříve administrativní
centrum hornických provozů, které bylo po zániku dolů přestavěno na
turistickou ubytovnu. Nedaleký rybník poskytoval pro turisty a cestující
příjemné osvěžení.
Po zániku rybníku Ebmet hledali občané Horního Slavkova i Krásna něco
podobného. Nejdříve byly využívány i přes svou odlehlost Komáří rybníky.
Byly doby, kdy se na Komáří rybníky jezdilo autobusem, bylo tam i občerstvení
a plánovala se zástavba rekreačními chatami, ale po skončení činnosti JD
přestal jezdit autobus a veškeré iniciativy ustaly.
Potřeba však zůstala dále, a proto vybudovaly v rámci ozdravných opatření
ve zdevastované krajině Jáchymovské doly na Ottově louce pod bývalým
Tichtelhofem vodní plochu, která se stala městským koupalištěm. Svou
funkci vykonává dodnes, i když nároky na kvalitní koupání jsou nyní trošku
jiné něž dříve.
Auf den Fotos sieht man, wie der Teich von den Bürger aus Slavkov
(Schlaggenwald) und Krásno (Schönfeld) genutzt wurde. Zu der Zeit stand
in der Nähe von Hub das sog. Jahnheim, früher das Verwaltungszentrum
der Bergmannsbetriebe, welches nach der Schließung der Gruben zu einer
touristischen Hütte umgebaut wurde. Der Teich in der Nähe leistete den
Touristen und Reisenden eine angenehme Erfrischung.
Nach der Erlöschung des Teiches Ebmet haben die Bürger von Horní Slavkov
(Schlaggenwald) und Krásno (Schönfeld) etwas ähnliches gesucht. Zuerst
wurden trotz der großen Entfernung die Komáří rybníky (Mückengrund Teich,
Neue Teich) genutzt. Es gab Zeiten, wo man mit den Bus hingefahren ist, es
war auch ein Inbiss dort, und es wurde eine Bebauung mit Wochenenhäusern
geplant, aber nach den beenden der Tätigkeit von JD, fuhr kein Bus mehr hin
und damit hörten alle Initiativen auf.
Der Bedarf blieb aber weiter und so, im Rahmen der Sanierungsmaßnahmen
in der devastierten Landschaft, errichteten die Jáchymovké doly auf der
Ottova louka, unter den einstigen Tichtelhof, eine Wasserfläche, welche
zum Stadfreibad wurde. Seinen Zweck dient es bis heute, auch wenn die
Ansprüche auf hochwertiges Baden zur Zeit etwas anders sind, als früher.
S vodou měli trápení v Horním Slavkově již od samého počátku. Bylo to
způsobeno tím, že první prospektoři na těžbu cínu šli podél potoků, na
jejichž březích cín rýžovali. Vodu potřebovali k jeho úpravě.
Hlavním zdrojem pitné i užitkové vody byl Slavkovský potok.
Dalším zdrojem pitné vody byl potůček vyvěrající pod Ležnicí, který napájel
tři městské rybníky, když ze třetího z nich byla odvedena část do tlakového
vodovodu, který procházel Ležnickou ulicí a byl přerušen vývěrem do vodních
nádrží s přepadem, až nakonec po průtoku kašnami na náměstí skončil ve
Slavkovském potoce.
Západní část města byla zásobována vodním přivaděčem z rybníka Ebmet a
vyvěrající v kamenném korytu pod dřívější chlapeckou školou.
Při těžbě primární rudy pak vodu potřebovali pro pohon důlních strojů a
mechanizmů. Počátkem 16.století, kdy zde nastal rozmach těžby, bylo
zjištěno, že voda daná přírodou zde nestačí. Pro vylepšení vodní bilance byla
nejdříve vybudována, v letech (1512 – 1514) Puškařovská strouha (původně
Ebmetgraben), která v délce 6 km přiváděla vodu z vybudovaných Komářích
rybníků pod Krudumem do rybníků na Hahnu.
Těžba rudy nadále rostla, vzrostly nároky na dostatek vody, a to jednak
pro zvýšení těžby, ale též z důvodů zavedení mokrého drticího procesu ve
stoupách.
Z těchto důvodů dal Jan Pluh příkaz k revizi stávajících vodních přivaděčů na
jižní straně revíru a měřič Rosmeisel vyměřil nový kanál, nazvaný Flossgraben,
zvaný později Dlouhá stoka, který sloužil i jako plavební kanál pro tolik
potřebné dříví.
Tento přivaděč vyžadoval jak vybudování sběrných rybníků po trase, tak
i akumulačních rybníků v samotném revíru, aby všechna voda mohla být
efektivně využita pro potřeby dolů. Provoz Stoky se řídil vlastním provozním
řádem a jeho porušení bylo postihováno.
Ještě počátkem 20. století byla na Stoku napojena řada výrobních areálů,
které využívaly cca 230 kW výkonu vody. Do doby zavedení elektrické energie
to byl hlavní zdroj pro pohon většiny strojů.
Mit dem Wasser haben sie in Horní Slavkov (Schlaggerwald) von Begin an
Sorgen gehabt. Es war dadurch verursacht, das die ersten Prospektoren für
Zinngewinnung entlang der Bäche, auf deren Ufern sie Zinn ausgewaschen
haben, gegangen sind. Wasser brauchten sie zu seiner Bearbeitung.
Die Hauptquelle des Trink und Nutzwassers war der Slavkovský potok
(Schlaggerwald Bach).
Die weitere Quelle des Trinkwassers war ein kleiner Bach der unter Ležnice
entsprang, welcher drei Stadtteiche versorgte, als von den dritten ein
Teil in die Druckwasserleitung, welche unter der Ležnická Str. führte und
unterbrochen wurde durch das Hervorquellen in die Wasserbehälter mit
Überlauf, abgelenkt wurde, bis er zuletzt nach den Brunnen Durchfluss auf
den Marktplatz in den Schlaggenwald Bach endet.
Der Westteil der Stadt wurde versorgt mit einer Wasserzuleitung aus den Teich
Ebmet und entspringt in der Steinrinne unter der früheren Knabenschule.
Bei der Gewinnung des Primärenerzes brauchten sie Wasser für den Antrieb
der Bergwerkssmaschinen und Mechanisation. Am Anfang des 16. Jh., wo
ein Aufschwung der Gewinnung eingetreten ist, wurde festgestellt, das die
Mänge Wasser welche die Natur gibt, hier nich reicht. Für die Verbesserung der
Wasserbilanz wurde zuerst in den Jahren 1512 - 1514 die Puškařovská struha
(Ebmetgraben errichtet), welcher in der Länge 6 km das Wasser aus den erbauten
Teichen (Komáří rybníky) unter Krudum in die Teiche auf Hahn brachte.
Die Erzgewinnung stieg weiter, es wuchsen dei Ansprüche auf genügend
Wasser, einerseits zur Erhöhung der Gewinnung, aber auch aus Gründen der
Einführung der Nassenschlagung in den Pochwerken.
Aus diesen Gründen gab Jan Pluh den Auftrag zur Revision der bestehenden
Wasserzuleitungen auf der Südseite des Reviers und der Vermesser Rosmeisel
hat einen neuen Kanal vermessen, der den Namen Flossgraben bekamm,
später wurde er Dlouhá stoka bennant, welcher auch zum Holzflößen für
das so erforderliche Holz diente.
Diese Zuleitung erfordete die Schaffung neuer Sammelteiche auf der Strecke,
so auch der Akkumulationsteiche im Revier selbst, damit all das Wasser, für
den Gebrauch der Gruben, efektiv genutz werden konnte.
Der Betrieb des Kanals wurde mit einer eigenene Betribsanordnung gerichtet
und ein Verstoß wurde ergrifen.
Noch am Anfang des 20 Jh. war eine Reihe Herstellunsgelände an den Kanal
angeschlossen, welche eine Leistung des Wassers von 230 kW nutzten. Bis zur
Einführung der elektrischen Energii war es die Hauptquelle für den Antrieb
der meisten Maschinen.
1

ȋȌ
V roce 1531 -1536 byla vybudována Dlouhá Stoka (Flosgraben), která přiváděla
vodu z Kladské a přes náhony ji rozdělovala do později vybudovaných
rybníků. Voda Dlouhé stoky začíná svou pouť ve Velkém, neboli Kynžvartském
rybníku ( o objemu 268 400 m3 vody a rozloze 14 ha), ležící na Kladské v
nadmořské výšce 814 mnm. Voda pak pokračuje po vrstevnicích, pokud
možno s co nejmenším sklonem (spád cca 0,35 m na 100m), původně dva
metry širokým korytem pod 35 mostky a 14 stavidly Slavkovským lesem v
délce 24 km až nad Krásno, kde docházelo k základnímu rozdělení přitékající
vody do dvou hlavních větví celé vodní soustavy.
První větev do Hájů zásobovala vodu rybníky Dlouhý a Starý.
Druhá větev protékala Krásnem a na jeho konci byla odvedena tzv. Heinzovým
příkopem k rybníku Ebmet (79 000 m3). Na Heinzově příkopu se nacházel
Horní a Dolní Heinzův rybník.
In den Jahren 1531 - 1536 wurde der Flosgraben errichtet, welcher das
Wasser von der Kladská (Glatzen) zuleitete und über die Antriebe in die
später errichteten Teiche verteilte. Das Wasser des Flosgraben beginnt
seine Reise im Großen, also Kynžvartském rybníku (Königswarter Teich mit
einem Umfang von 268 400 m3 und einem Ausmaß von 14 ha), er befindet
sich im Ort Kladská (Glatzen) 814 Meter über dem Meerespiegel. Das Wasser
fliest dann weiter über die Höhenlinien mit einer wie nur möglich kleinen
Neigung (die Falhöhe cca 0,35 m auf 100 m¨, das ursprünglich zwei Meter
breite Flussbett unter 35 Stegen und 14 Schleusen Slavkovským lesem (durch
den Kaiserwald) in einer Länge von 24 km bis nach Krásno (Schönfel), wo
es zu einer Einteilung des zufließenden Wassers in zwei Grundzweige des
ganzen Wassersystems kamm.
Der erste Zweig nach Háje, wo er mit Wasser die Teiche Dlouhý (Langer) und
Starý (Alter) versorgt hat.
Der zweite Zweig durchflieste durch Krásno (Schönfeld) und an seinem Ende
wurde er durch den Heinz Graben zum Teich Ebmet (79 000 m3) abgelenkt.
Auf den Heinz Graben befand sich der Oberer und Untere Heinz Teich.
Pojmenování nádrže
Kynžvartský čili Velký Pluhovský
Nový čili Malý bečovský
Horní Heinzův
Dolní Heinzův
Mückenberský
Nový (při Mückenberském)
Ebmet
Dlouhý
Starý
CELKEM
Plocha ve
vídeňských sázích
9 000 000
1 800 000
60 000
80 000
1 300 000
1 500 000
3 000 000
200 000
3 000 000
19 940 000
Plocha v m2
32 400 000
6 480 000
216 000
288 000
4 680 000
5 400 000
10 800 000
720 000
10 800 000
71 784 000
Mimo zde uvedených rybníků sem patřil i tzv. Sackgraben Teich a rybníčky
na výtoku z něj ke Slavkovu.
Celá vodní soustava pro potřeby slavkovských dolů měla 9 větších rybníků s
rozlohou téměř 72 ha. V roce 1552 poháněla 77 mlýnů na rudu a pochverků.
Bennenung des Beckens
Kynžvartský čili Velký Pluhovský
Nový čili Malý bečovský
Horní Heinzův
Dolní Heinzův
Mückenberský
Nový (při Mückenberském)
Ebmet
Dlouhý
Starý
CELKEM
Fläche in Wiener
Klafter
9 000 000
1 800 000
60 000
80 000
1 300 000
1 500 000
3 000 000
200 000
3 000 000
19 940 000
Fläche
32 400 000
6 480 000
216 000
288 000
4 680 000
5 400 000
10 800 000
720 000
10 800 000
71 784 000
Auser der hier genanten Teiche gehören hierher auch noch der sog.
Sackgraben Teich und die kleinen Teiche daraus, die sich auf dem Auslauf
Richtung Schlaggenwald befanden.
Das ganze Wassersystem für die Gruben um Schlagerwald waren 9 größere
Teiche mit einem Ausmaß von fast 72 ha. Im Jahr 1552 trieb es 77 Mühlen für
Erz und Pochwerk an.
ÀͳͻͶͷ
Geologové, kteří přišli hledat rudu, potřebovali vrtat, dělat rýhy, razit štoly a
šachtice, aby mohli říci, kde je ruda. Horníci pak potřebovali razit šachty pro
těžbu a stavět různá technická zařízení k zajištění těžby. Potřebovali také
velké prostory na odvaly hlušiny a haldy. U všech těchto činností však vodní
plochy a vodoteče vadily.
Z městské kroniky:
“Důlní činnost zaznamenala rozhodný a nepříznivý zásah do hydrogeologických
poměrů. Došlo ke ztrátě vody v obci Ležnička, Ležnice, Háje, Nadlesí i ve vlastním
Slavkově. Vyschly rybníky na Ležnici, Puškařově, Bošířanech, v Hájích i Nadlesí.
Dotčeno bylo i rašeliniště u Litrbach – Čisté, a tím se omezila vydatnost přítoků do
Krudumských jezírek. Zmizel potůček od šachty č. 7 napájející rybníky Gazerva i
rybníky pod šachtou č. 11. Oslaben zůstal pramen pod šachtou č. 14, vyvěrající
od nepaměti a zásobující Čistý potok….
…z Puškařovské strouhy od jámy č. 8 vedla voda potrubím až k nádraží pro
napájení lokomotiv. Systém byl zlikvidován, když se šachta č. 8 prostřelila
komínem rovnou do vodojemu.
Na Puškařovské stoce ležel rybník Ebmet a byl slavkovským koupalištěm. Jeho
plocha čítala téměř 4 ha, měl písčité dno a dostatečnou hloubku. Křišťálová
voda, krásná poloha i dostatečné zázemí bylo nenahraditelné a zrušení celého
systému a režimu vod v oblasti tvoří největší závadu celého města.”
Dále se v kronice píše:
“Krudumská jezírka – Komáří a Nový rybník mají dlouhou historii – téměř 500 let.
V jejich okolí se dle zpráv starců rýžovalo i zlato. Po válce spadly do Vojenského
Újezdu Císařský les. Byly bohaté na ryby. Velké množství ryb, hlavně pstruhů, se
stalo vítaným zpestřením vojenské kuchyně zvláště při památném vojenském
cvičení, při kterém byly uplatněny všechny prvky moderní války na ostro. Při
tomto cvičení byly zcela zničeny Litrbachy – Čistá. Konec rybního bohatství
jezírek znamenal zásah střelmistra JD Uhra, který zajistil vypuštění jezírek “po
jáchymovsku” – odstřelem čepu.
Tím byla zlikvidována i plovárna na Ebmetu.”
Průběh Puškařovské strouhy na kolorované mapě okresu Sokolov z roku 1893 s vyznačením místa,
na kterém se nacházíme.
V levé části mapy jsou vidět dva Komáří rybníky (Muckengrund Teich, Neue Teich) ze kterých vytéká
Puškařovská strouha, obtéká vrch Svárov (dříve Zankholz), a po vrstevnicích jako Ebmet Graben až
do rybníku Ebmet, dále obtéká Putzenhof a končí v rybníku Sackgraben, nyní neexistující.
Uprostřed mapy v její horní části jsou rybníčky na Stříbrném potoce, v místě pozdější jámy č.7 a
ještě pozdější rekreační osady „Sedmička“.
Der Verlauf der Puškařovská strouha (Graben) auf der kolorierten Landkarte des Kreises Sokolov aus
dem Jahre 1893, der Ort, wo wir uns befinden, ist markiert.
Auf der linken Seite der Landkarte sind die zwei Mückenteiche ( Muckengrund Teich, Neue Teich) zu
sehen, aus denen der Graben- Puškařovská struha herausläuft, er flieβt um der Berg Svárov (früher
Zankholz), über die Höhenlinien als Ebmet Graben bis in den Teich Ebmet, weiter flieβt er um den
Putzenhof und endet im Teich Sackgraben, der jetzt nicht mehr besteht.
In der Mitte der Landkarte in ihrem oberen Teil sind kleine Teiche am Silberbach, auf dem Ort wo
später der Schacht Nr. 7 war und noch später die Erholungorschaft „Sedmička“ (Die Sieben).
Koupající se na břehu rybníka Ebmet, asi v roce 1936. Je vidět, že návštěvnost byla dosti značná
Die Badenden auf dem Ufer des Ebmet Teiches, um des Jahr 1936. Es ist zu sehen, das die Besucherzahl beträchtlich war
Ebmet 1936
2
5
Z
3
4
8
6
7
12
9
Přehledný náčrt trasy Dlouhé stoky
Eine übersichtliche Skizze der Strecke des Flosgabens
10
11
ͳǤÀ³
ͳǤ
Nalézáme se v mělkém údolíčku mezi jámou č.15 a č.11.
Velké zahuštění šachet a jejich rychlé hloubení působily
velmi negativně na vodní soustavu celého území. Docházelo
k poškození hydrogeologické situace území.
Voda však byla důležitá jak v minulosti v historických
revírech, tak i v přítomnosti uranové těžby.
Nyní zde protéká drobná vodoteč, na některých mapách
označovaná jako Puškařovská stoka. Ještě v padesátých
letech minulého století byla tato vodoteč bezejmenná. Po
devastaci celého vodohospodářského systému slavkovska,
včetně stržení Puškařovské strouhy do rybníčků nad
Sedmičkou, získal tento potůček její jméno.
Nad současným městským koupalištěm se vlévá do
Stříbrného potoka, čímž jeho pouť končí. Stříbrný potok
pak protéká místy, zvanými Am Seifen, tedy něco jako „Na
prádle“, kde se v 15. a 16.století rýžoval cín a těžilo stříbro.
Svědectví o tomto využívání území dává dodnes samotný
Stříbrný potok, který zde mizí v zemi, aby se opět probral
k životu v místě zvaném „U čtyř pramenů“. Toto místo bylo
zasvěceno Panně Marii a konaly se zde lesní pobožnosti.
Prvotním úkolem Puškařovské strouhy byl přísun
dostatečného množství vody právě pro toto dolování. Až
později se k tomu přidalo zásobování rybníku Ebmet.
Wir befinden uns in einem kleinen untiefen Tal zwischen den
Gruben Nr. 15 und Nr. 11. Die große Verdichtung der Gruben
und ihre schnelle Grabung haten eine negative Wirkung
auf das Wassersystem des ganzen Gebietes. Es kamm zu
Beschädigungen der Hydrogeologischen Situation des
Gebietes. Das Wasser war wichtig wie in der Vergannenheit
in den historischen Revieren, so auch in der Gegenwart der
Uran Förderung.
Jetzt durchfließt hier ein kleines Bächlein, auf manchen
Karten als Puškařovská stoka bezeichnet. Noch in den
fünfziger Jahren des vorigen Jahrhunderts war dieses
Bächlein namenlos. Nach der Devastation des ganzen
wasserwirdschaftlichen Systems von slavkovsko (Gebiet von
Schlaggerwald) einschließlich den Abriss der Puškařovská
strouha in den Teich über der Sedmička (sieben), bekamm
der Bach ihren Namen.
Über den gegenwärtigen Stadtbad mündet er in den
Stříbrný potok (Silberbach), womit seine Pilgerfahrt endet.
Der Stříbrný potok (Silberbach) durchfließt danach Orte
genannt Am Seifen, wo man im 15. und 16. Jahundert Zinn
gewaschen hat und Silber gefördet wurde. Zeugnisse über
diese Nutzung des Gebites gibt es bis heute, der Stříbrný potok
(Silberbach), der hier in der Erde verschwindet, damit er sich
wieder ins Leben meldet am Ort gennant „U čtyř pramenů“
(Bei den vier Quellen). Dieser Ort wurde der Heiligen Maria
eingeweiht und es fanden hier Waldandachten statt.
Die ursprüngliche Aufgabe der Puškařovská strouha war
die Zufur einer ausreichenden Menge von Wasser für die
Förderung. Erst später kamm die Versorgung des Teiches
Ebmet dazu.
ͳͻͶͷ
Geologen, die gekommen sind um Erz zu suchen, mussten bohren, Rillen
machen, Stollen und Schächte graben, damit sie sagen konnten, wo Erz ist. Die
Bergmänner brauchten Schächte treiben für die Förderung und sie mussten
verschiedene technische Vorrichtungen zur Sicherung der Förderung bauen.
Sie brauchten auch große Flächen für die Halden. Bei all diesen Tätigkeiten
hinderten die Wasserflächen und Bäche.
Aus der Stadtchronik
„Der Bergbau vermerkte einen ausschlaggebenden und ungünstigen Eingrif in
die hydrogeologischen Verhältnise. Es kamm zum Wasserverlust in den Orten
Ležnička, Ležnice, Háje, Nadlesí und auch selbst in Slavkov. Teiche in Ležnice,
Puškařově, Božíčany, Háje und Nadlesí sind ausgetrocknet. Betroffen wurde auch
der Torfgrund bei Litrbach - Čistá, und damit wurde der ergiebige Zufluss in die
Krudumer Teiche eingeschränkt. Es verschwand der Bach von dem Schacht Nr. 7,
welcher die Teiche Gezerva und unter dem Schacht Nr. 11 versorgte. Geschwächt
blieb auch die Quelle unter dem Schacht Nr. 14, die dort seit Menschengedenken
entspringt und den Čistý potok (Bach) versorgt...
...aus den Ebmetgraben von der Grube Nr. 7, führte das Wasser durch die
Rohrleitung bis zum Bahnhof, um die Lokomotiven mit Wasser zu versorgen.
Das System wurde liquidirt, als der Schacht Nr. 8 durch den Kamin direckt in den
Wasserturm durchgesprengt wurde.
Auf dem Ebmetgraben lag der Teich Ebmet, welcher als Freibad von
Schlaggenwald diente. Seine Fläche war fast 4 ha, er hatte einen Sandboden
und eine ausreichende Tiefe, Kristallreines Wasser, eine schöne Lage und ein
ausreichendes Umfeld, das alles war unersetzlich und die Auflösung des
ganzten Systems und Wasserregimes in den Gebiet, bildet den größten Mangel
der ganzen Stadt.“
Weiter wird in der Chronik geschriebe:
„Die Krudumer Teiche - Mücken und Neuer Teich haben eine lange Geschichte
- fast 500 Jahre. In ihrer Umgebung wurde nach den Erzelungen der Greise
auch Gold gewaschen. Nach dem Krieg sind sie in das Militergebiet Kaiserwald
garaten. Sie waren reich an Fischen. Die große Menge Fische, hauptsächlich
Forellen, wurden eine wilkommene Abwechslung der Millitersküche, besonders
bei der denkwürdigen Millitersübung, bei welcher alle Elemente des modernen
Krieges scharf angewendet wurden. Bei dieser Übung wurde der Ort Litrbachy Čistá ganz zerstört. Ein Ende der Fischreichheit der Teiche brachte der Einschlag
des Sprengmeisters von JD Uhra, der das Auslassen der Teiche nach der
„Joachimstahler Art“ besorgte - mit der Sprengung des Bolzen.
Damit wurde auch das Freibad auf Ebmet liquidiert.
Dlouhá stoka
Puškařovská strouha
Panel 8
Naučná stezka
Lehrpfad
«Ǥͳͳ
Ǥͳͳ
±ÀǷ
ǲ
ǷǦ
ǲ
«Ǥͳͳ
Ǥͳͳ

Tato jáma patří stejně jako č.7, 15 a Pichtova štola do jednoho důlního závodu.
Zaražena byla v srpnu roku 1950, poblíž nevelké vyvýšeniny, která je na
starých mapách označována jako Fichtelberg.
Jáma č. 11 má tři patra. Celková hloubka je 162,7 m. Nadmořská výška ohlubně
je 640,177 mnm. Poddolování zasahuje téměř 360 000m2 a odvaly zabírají
plochu 35 000m2.
Dne 14. 2. 1956 byla vyhlášena likvidace jámy č. 11. V likvidačním protokolu
pro jámu č. 11 a 15 je napsáno následující:
Dieser Schacht gehörte genauso wie die Schächte Nr. 7 und Nr. 15 und der
Stollen Pichtova zu einem Bergwerk.
Dieser Schacht wurde im August 1950 in der Nähe einer kleinen Anhöhe, die
auf den alten Landkarten Fichtelberg genannt wird, angebrochen.
Der Schacht Nr. 11 hatte drei Sohlen. Die Gesamttiefe war 162,7 Meter über
dem Meeresspiegel und die Tiefe der Hängebank war 640,177 Meter über
dem Meeresspiegel. Das Unterbauen nimmt eine Fläche von fast 360 000
m2 ein und die Halden bedecken eine Fläche von 35 000 m2.
Am 14. Februar 1956 wurde die Liquidation des Schachts Nr. 11 bekannt
gegeben. Im Liquidationsprotokoll für die Schächte Nr. 11 und Nr. 15 wird
wie folgt geschrieben:
Jako každý podnik velikosti Jáchymovských dolů, tak i závod Horní Slavkov
musel mít svůj vlastní časopis. Byl jím „Kahan“, jehož první číslo vyšlo 28.
srpna 1957.
Úlohou tohoto časopisu bylo informovat hlavně pracovníky JD o plnění
plánu a jeho zajištění, ale nesloužil jen pro ně. Byly to vlastně místní noviny,
protože JD hrály ve městě prim. Mimo údajů a zpráv ze šachet se dovídáme o
všem podstatném, co se ve městě dělo. Události z kultury, sportu, problémy
zajištění služeb, popř. kvalita obsluhy v restauracích či váznoucí dodávky
spotřebního zboží do místních prodejen.
Nemalou část obsahu jednotlivých čísel tohoto časopisu byl věnován satiře.
Byly zde tepány nešvary mezilidských vztahů a také nešvary v pracovním
jednání a vztahu zaměstnanců k podniku a hospodaření se společným
majetkem.
Některé věci jsou k pousmání, některé k zamyšlení i dnes.
Wie jedes Unternehmen der Größe von Joachimsthaler Bergwerke so auch
der Betrieb Schlaggenwald musste seine eigene Zeitschrift haben. Es war
die Zeitschrift „Kahan“, deren Erstausgabe am 28. August 1957 erschien.
Die Rolle dieser Zeitschrift bestand vor allem darin, um die Mitarbeiter der
Joachimsthaler Bergwerke über die Umsetzung des Plans und über dessen
Sicherstellen zu informieren. Die Zeitschrift war nicht nur für die Mitarbeiter
geeignet, sondern auch für die Bürger der Stadt. Die Zeitschrift war
eigentlich eine lokale Zeitung, weil die Joachimsthaler Bergwerke sehr stark
das Leben in der Stadt beeinflussten. Außer den Angaben und Berichten
aus den Schächten, erfahren wir über allem Wesentlichen, was in der Stadt
geschah. Man schrieb über Ereignisse von Kultur und Sport, über Probleme
der Dienstleistungen und über Qualität der Bedienung in den Restaurants
und auch über die Versorgung der lokalen Geschäfte.
Ein beträchtlicher Teil des Inhalts dieser Zeitschrift wurde der Satire
gewidmet. Unfug der zwischenmenschlichen Beziehungen als auch des
Arbeitsverhaltens und Beziehungen der Arbeitnehmer zum Betrieb und die
Verwaltung des gemeinsamen Eigentums wurden hier kritisiert.
Manche Sachen sind zum Lächeln, einige sind auch heutzutage zum
Nachdenken.
1
„Dobývací prostor šachet č. 11 a 15 neskýtá již žádných perspektiv pro těžbu
radioaktivních surovin. Stupeň průzkumu je dostatečný, aby bylo lze vyloučit
možnost přírustku zásob, který by zaručil další rentabilní provoz dolu.“
V těchto likvidačních protokolech byly zaneseny všechny údaje, které měly
nějakým způsobem vliv na proběhlou těžbu, a také konstatovaly současný
stav na chodbách a pracovištích v podzemí.
Důkazem je i níže uvedený zákres průběhu žíly J-II-B, s uvedením převažujících
hornin a mineralizace. Takové zápisy doplňovaly geologické mapy, které
umožnily situování popisovaného místa i prostorově.
„Der Abbauraum der Schächte Nr. 11 und Nr. 15 ist nicht mehr in der Lage, die
Aussichten für die Gewinnung von radioaktiven Stoffen zu leisten. Das Niveau
der Erkundung ist ausreichend, um möglichen Zuwachs der Rohstoffvorräte
auszuschließen, die einen weiteren einträglichen Betrieb des Bauwerkes
sicherstellen würden.“
In diesen Liquidationsprotokollen wurden alle Daten eingetragen, die auf
irgendwelche Weise Einfluss auf die verlaufende Gewinnung hatten. Auch
der aktuelle Stand in den Strecken und Arbeitsstätten im Untertag wurde
eingetragen.
Der Beweis dafür ist ebenfalls die angeführte Aufzeichnung des Verlaufens
der Gänge J-II-B mit der Angabe der dominierenden Gesteine und der
Mineralisierung. Solche Einschreibungen ergänzten geologische Karten, die
die Lage des Ortes auch räumlich zu bestimmen ermöglichten.
³ā

Ke zvýšení výkonů sloužila tzv. socialistická soutěž, která měla dopad na výši
mzdy horníků, popř. výhody ve zvýšených dávkách potravin či jiného zboží.
Soutěžili jednotlivci i kolektivy šachet. V Horním Slavkově byla pro
zveřejňování výsledků plnění plánu a porovnávání výkonů jednotlivých
šachet zbudována zvláštní zděná stěna, která stávala na křižovatce při
výjezdu z nového náměstí. Byla zbořena až v devadesátých letech minulého
století.
Absurditou doby bylo, že tzv. socialistické soutěže se účastnili i političtí vězni
slavkovských lágrů.
Pracovníci byli oceněňováni Řádem Rudé hvězdy práce, Řádem Rudého
praporu práce, vyznamenáním Za pracovní věrnost, tzv. Zlatou přilbou,
popřípadě Zlatým odznakem. Podobná vyznamenání dostávaly i kolektivy.
Mnohdy však odměnou bylo vyfotografování horníka v pracovním oděvu s
věnováním Odborové organizace.
Um die Leistungen der Bergleute zu erhöhen, gab es den so genannten
sozialistischen Wettbewerb, der einen Einfluss auf die Höhe der Löhne der
Bergleute, oder auf die Vorteile in erhöhten Dosen von Lebensmitteln oder
von anderen Gütern hatte.
Sowohl die Einzelnen als auch die Kollektive der Schächte nahmen an dem
Wettbewerb teil. In Schlaggenwald wurde zum Zweck der Veröffentlichung
der Ergebnisse des Plans und zum Vergleich der Leistungen der einzelnen
Schächte eine spezielle Mauer gebaut, die an der Kreuzung an der Ausfahrt
aus dem neuen Marktplatz stand. Sie wurde erst in den 90er Jahren des 20.
Jahrhunderts abgerissen.
Absurdität der Zeit ist auch die Tatsache, dass auch die politischen Gefangenen
aus den Lagern im Schlaggenwalder Gebiet an dem sozialistischen
Wettbewerb teilnahmen.
Den Arbeitern wurde der Orden des Roten Sterns der Arbeit, der Orden der
Roten Fahne der Arbeit verliehen, oder sie bekamen die Auszeichnung Für
Arbeitstreue, das so genannte Goldfahrhütchen bzw. das Goldabzeichen.
Ähnliche Auszeichnungen bekamen auch die Kollektive.
Oft wurden jedoch das Fotografieren des Bergmanns in der Arbeitskleidung
und die Widmung der Gewerkschaftsorganisation zur Belohnung.
Sídliště – socialistický realismus (Soreal)
Wohngebiet – im Baustil des sozialistischen Realismus (Abkürzung: Soreal)
ýÀ³
ϐ
Konec II. světové války a odsun německého obyvatelstva byl výrazným
zásahem do stavebního života města. Počet obyvatel Horního Slavkova klesl
na pouhé tři tisíce. Domy, které byly po celá staletí opravovány dle možností
majitelů, byly této péče zbaveny.
Od doby výstavby města v 16. století prakticky nedošlo, vyjma několika let
počátkem 20. století, k výrazným zásahům do zástavby. Střed města zůstal
stále výrazným reprezentantem městské renesanční architektury. Z tohoto
důvodu byl Slavkov v roce 1952 prohlášen Městskou památkovou rezervací.
V roce 1950 se započalo s těžbou a do města začali přicházet brigádníci a
dobrodruzi. Jak řekl tehdejší kronikář v duchu ideologie: “Do města přichází
neustálý proud brigádníků. Je potřeba vydobýt odkryté žíly, razit nové příkopy,
hloubit zaražené jámy a těžit tisíce, tisíce tun horniny, aby byl zlomen atomový
monopol imperialismu.“
Nově příchozí bylo zapotřebí někam ubytovat. Zpočátku bylo vystavěno
dřevěné městečko podobné zlatokopeckým městečkům na Aljašce. Na
počátku padesátých let se však plánovalo, že počet obyvatel Horního Slavkova
vzroste na 20 000!! V roce 1951 se započalo s výstavbou hornického sídliště.
Nejdříve byly postaveny dva bytové domy pro příslušníky strážních jednotek.
Další výstavba probíhala ve dvou etapách, kdy první etapa byla dokončena
na přelomu let 1952/1953 a druhá etapa byla dokončena až v roce 1959.
V první etapě bylo postaveno 12 dvouletkových domů na Kounici a 45 na
sídlišti. Ve druhé etapě bylo postaveno dalších 16 domů a stavby občanské
vybavenosti jako například mateřská škola, jesle a stavby na dnešním náměstí
– obchodní dům, hotel a Hornický kulturní dům.
Při výstavbě jednoznačně preferované bytové výstavby pro pracovníky JD
se nějak zapomnělo, že je nutná i infrastruktura k zajištění činnosti města. V
první fázi toto zajišťovaly úřadovny umístěné ve staré části Horního Slavkova.
Protože tato část města byla z větší části neobydlena, byly provozovny
postupně stěhovány za obyvateli na sídliště.
Das Ende des Zweiten Weltkriegs und die Vertreibung der deutschen Bevölkerung
beeinflusste den Aufbau und die Entwicklung der Stadt. Die Zahl der Bevölkerung
in Schlaggenwald sank auf dreitausend. Häuser, die schon seit Jahrhunderten
nach den Möglichkeiten der Besitzer rekonstruiert wurden, blieben verlassen.
Seit dem Aufbau der Stadt im 16. Jahrhundert kam es praktisch zu keinen
erheblichen Eingriffen in die Bebauung, außer ein paar Jahren zu Beginn des
20. Jahrhunderts. Das Zentrum der Stadt war immer noch ein starker Vertreter
der städtischen Architektur der Renaissance und aus diesem Grund wurde die
Stadt Schlaggenwald im Jahre 1952 zu einem Stadtdenkmalschutzgebiet erklärt.
Im Jahre 1950 begann man mit der Gewinnung und in die Stadt kamen
Aushilfskräfte und Abenteurer. Wie ein damaliger Chronist im Geiste der Ideologie
sagte: „In die Stadt strömen ständig die Aushilfskräfte. Es ist nötig, die freiligenden
Gänge vollständig abzubauen, neue Gräben vorzutreiben, angebrochene Gruben
abzuteufen und Tausende und Tausende Tonnen des Gesteins gewinnen, um
atomares Monopol des Imperialismus zu brechen.“
Es wurde erforderlich, die Neuankömmlinge irgendwo unterzubringen. Zunächst
wurde eine Holzstadt gebaut, die den goldgräberischen Städten in Alaska
ähnelten. Zu Beginn der fünfziger Jahre wurde jedoch prognostiziert, dass die
Zahl der Bevölkerung von Schlaggenwald bis auf 20 000 zunehmen wird! Im
Jahre 1951 begann man mit dem Aufbau eines bergmännischen Wohngebietes.
Zuerst wurden zwei Wohnhäuser für die Mitglieder der Wacheinheiten gebaut.
Der weitere Aufbau erfolgte in zwei Etappen. Die erste Etappe wurde um die
Jahrwende 1952/1953 beendet und die zweite im Jahre 1959. In der ersten
Etappe wurden 12 Häuser, Herbergen für Aushilfskräfte im Stadtviertel Kounice
und 45 Häuser im Wohngebiet gebaut. In der zweiten Etappe wurden weitere
16 Häuser und andere öffentliche Einrichtungen wie Kindergarten, Kinderkrippe
und Gebäude auf dem heutigen Marktplatz (Kaufhaus, Hotel, Bergmännisches
Kulturhaus) gebaut.
Bei dem Aufbau des bevorzugten Wohnungsbaues für die Mitarbeiter der
Joachimsthaler Bergwerke wurde irgendwie vergessen, dass eine Infrastruktur
der Stadt erforderlich ist. Zuerst wurde die ökonomische und soziale Sicherung
durch die Büros im alten Stadtviertel des Schlaggenwaldes durchgeführt, aber
weil das alte Stadtviertel zum größeren Teil unbewohnt blieb, wurden die Büros
allmählich in das Wohngebiet umgesiedelt.
Tabule výsledků jednotlivých důlních závodů.
Tafel der Ergebnisse der einzelnen Bergwerke
Psali o nás v novinách …
Man schrieb über uns in der Zeitung …
Poukázky
Scheine
Výstavba Horního Slavkova
Aufbau der Stadt Schlaggenwald
Příkladný závazek šachet č. 8 a 11
Beispielhafte Verpflichtung der
Schächte Nr. 8 und 11
JD-HS_Zlatá přilba
Joachimsthaler Bergwerke - Schlaggenwald_
Goldfahrhut
2
5
Z
3
4
8
7
6
12
9
10
11
Dům kultury – soreal (socialistický realismus)
Kulturhaus – im Baustil des sozialistischen Realismus (Abkürzung: Soreal)
ý
À³

Sídliště Horní Slavkov patří k lokalitám, na nichž je patrný vliv
nejvýznamnějšího urbanistického a architektonického směru
poválečného Československa - architektury socialistického
realismu.
Velmi výrazná podobnost mezi socialistickým realismem v
Ostrově a Horním Slavkově je způsobena tím, že plánováním
i výstavbou se zabývaly Jáchymovské doly.
Socialistický realismus je architektonický styl, který vznikl
ve třicátých letech v Sovětském svazu. V padesátých letech,
po příklonu ČSSR k Sovětskému svazu, vliv sovětské tvorby
zesílil natolik, že se stal základním principem celé tvorby.
Je nutno poznamenat, že monumentalismus (včetně
pseudolidové zdobnosti v detailech) se týkal v drtivé většině
pouze budov určených k veřejným službám. Obytné budovy
byly spíše funkcionalistické, s drobnými okrašlujícími detaily,
zpravidla s lidovými motivy či jejich náznaky.
Centrum nového města má obvykle pravidelný geometrický
tvar. V Horním Slavkově se jedná o čtverec, s uzavřeným
obvodem.
Tomuto náměstí pak dominuje Kulturní dům, k jehož stavbě
byl slavnostně položen základní kámen v roce 1954, který je
i ve vnitřním uspořádání doplněn řadou architektonických,
sochařských i výtvarných prvků v tomto stylu. Na Den
horníků 1956 byla tato stavba slavnostně otevřena. V novém
kulturním domě bylo kino s šesti sty místy, kavárna, klubové
místnosti, malý promítací sál, velké otočné jeviště, taneční
sál, přednáškový sál, konferenční místnost, restaurace a
knihovna. Obrovské suterénní prostory měly sloužit jako
případný kryt pro obyvatele a návštěvníky náměstí.
Doplňuje jej protilehlý trakt původně Obchodního domu
Brigádník, kombinace prodejen a obytného celku.
Výrazným prvkem náměstí je průjezd se symbolickou trojicí
vstupních otvorů (někdy též nazývaný „Brána borců“).
V otevřené části náměstí dominuje bývalý hotel Tatran
dokončený v roce 1960. Po dlouhá další léta byl jediným
veřejným ubytovacím zařízením ve městě. Jedná se o
čtyřpodlažní budovu s třípodlažními bočními křídly.
Dalšími stavbami občanské vybavenosti byla mateřská škola
a jesle. Tyto objekty se nacházejí mimo náměstí. Mateřská
škola svému účelu dodnes slouží.
Doprovázející výstavba obytných domů je ve strohém
kasárenském stylu, jen někde a někdy doplněna
pseudolidovými prvky.
Cenné je, že v Horním Slavkově bude dalším generacím
předán organický celek, nejen jednotlivé budovy.
Das Wohngebiet Schlaggenwald gehört zu solchen
Lokalitäten, an denen wir den offensichtlichen Einfluss
der bedeutendsten urbanistischen und architektonischen
Richtung der Nachkriegszeit in der Tschechoslowakei
sehen können, und zwar die Architektur des sozialistischen
Realismus.
Sehr starke Ähnlichkeit zwischen dem sozialistischen
Realismus in der Stadt Ostrov und Schlaggenwald ist durch
die Tatsache verursacht, dass sich mit der Planung und mit
dem Bau die Joachimsthaler Bergwerke beschäftigten.
Der sozialistische Realismus ist ein Architekturstil, der in
den dreißiger Jahren in der Sowjetunion entstand. In den
fünfziger Jahren, nach der Neigung der Tschechoslowakei
zu der Sowjetunion, verstärkte sich der Einfluss der
sowjetischen Gestaltung so, dass er zum Grundprinzip der
ganzen Gestaltung wurde.
Es ist nötig anzumerken, dass der Monumentalismus,
einschließlich der Pseudovolksornamentik im Detail, in der
überwiegenden Mehrheit nur solche Gebäude betraf, die
für die öffentlichen Dienstleistungen geeignet waren. Die
Wohngebäude waren eher funktionalistisch, mit kleinen
dekorativen Details, meist mit volkstümlichen Motiven oder
mit denen Anzeichen.
Das Zentrum der neuen Stadt hat gewöhnlich eine
regelmäßige geometrische Form. In Schlaggenwald handelt
es sich um ein Viereck mit geschlossenem Umkreis.
Dominierend auf dem Marktplatz ist das Kulturhaus. Der
Grundstein wurde im Jahre 1954 feierlich gelegt. Die äußeren,
genauso wie die inneren Räume sind durch eine Reihe
von architektonischen, skulpturalen und künstlerischen
Elementen in diesem Stil ergänzt. Das Gebäude wurde
am Tag der Bergleute im Jahre 1956 feierlich eröffnet. Im
neuen Kulturhaus gab es Kino mit 600 Sitzplätzen, Café,
Clubraum, kleinen Vorführsaal, große Drehbühne, Tanzsaal,
Vortragssaal, Konferenzraum, Restaurant und Bibliothek. Die
riesigen Kellergeschosse sollten als potenzielle Deckung für
Bewohner und Besucher des Marktplatzes dienen.
Auf dem Marktplatz steht ein gegenüberliegender
Gebäudeteil des ursprünglichen Kaufhauses Brigádník, eine
Kombination von Geschäften und Wohneinheiten.
Ein ausgeprägtes Merkmal des Marktplatzes ist die Durchfahrt
mit symbolischem Trio von Eintrittsöffnungen (manchmal
auch als „Tor der tollen Kerle“ genannt).
Dem offenen Teil des Marktplatzes dominiert das ehemalige
Hotel Tatran, das im Jahre 1960 fertig gebaut wurde. Für
viele Jahre war es die einzige öffentliche UnterkunftEinrichtung in der Stadt. Es ist ein vierstöckiges Gebäude
mit dreistöckigen Seitenflügeln.
Außerhalb des Marktplatzes befindet sich noch das Gebäude
des Kindergartens und der Kinderkrippen. Der Kindergarten
dient auch heute noch seinem Zweck.
Der begleitende Aufbau der Wohngebäude ist im strengen
Kasernenstil, nur sehr gering durch Pseudovolksornamente
ergänzt.
Wertvoll ist die Tatsache, dass an die zukünftigen
Generationen organisches Ganzes weitergegeben wird und
nicht nur einzelne Gebäude.
Panel 9
Naučná stezka
Lehrpfad

±ÀǷ
ǲ
ǷǦ
ǲ

âÀ

Tábor Prokop byl nejstarším slavkovským táborem, jeho existence je zmiňována již v roce 1946, určitě
však z ledna 1948. Původně byl tento tábor určen pro německé válečné zajatce.
Pro zajatce pracující v JD v Horním Slavkově platila repatriace stejně jako pro ostatní. Proto byli zajatci
staženi do Jáchymova a odtud vysídleni. Vězni přicházeli právě do tábora Prokop, který byl centrálním
táborem na Slavkovsku. Jeho krycí název bylo T.
Jako tábor pro vězně byl oficiálně otevřen 2. 7. 1949. V prvé fázi měl tábor obsazení 250 vězňů. Později
měl i 2 300 vězňů a byl druhým největším táborem JD vůbec.
Das Lager Prokop war das älteste Lager im Schlaggenwalder Gebiet. Seine Existenz ist schon im Jahre
1946 datiert. Ursprünglich wurde das Lager für deutsche Kriegsgefangenen bestimmt.
Für die Gefangenen, die in den Joachimsthaler Bergwerken in Schlaggenwald arbeiteten, galt die
Repatriierung (Heimschaffung) genauso wie für die anderen. Deshalb wurden sie nach Joachimsthal
übergeführt und von hier aus wurden sie ausgesiedelt. Das Lager Prokop war Zentrallager im
Schlaggenwalder Gebiet. Sein Deckname war T.
Als Gefangenenlager wurde es offiziell am 2. Juli 1949 geöffnet. In der ersten Etappe war die Kapazität
des Lagers 250 Gefangenen, später 2300 und es war das zweitgrößte Lager der Joachimsthaler
Bergwerke.
Po příchodu do lágru byl kontrolní nástup. Vězeň se pak musel vysvléknout donaha a byl ostříhán
dohola. Pak byl zasypán práškem DDT a prošel prvním politickým školením o nepřátelích lidu. Před
soumrakem bylo každému přiděleno vězeňské číslo a vyfasoval táborový mundúr. Později následovalo
přidělení do jednotlivých táborů a baráků. Majetkem mukla se stala papírová krabice s osobními
věcmi.
Každý tábor byl naprosto samostatnou jednotkou. Každý si zajišťoval vše potřebné a záleželo na
veliteli, jak tábor vypadal.
Podstatnou část tvořily ubytovací baráky. Ty byly většinou dřevěné. Palandy stály po dvou. Mimo
postelí byla ve světnici ještě kamna, ale ta se používala jen při zvláště tuhých mrazech. Na trvalejší
topení nebylo dostatek dříví ani uhlí.
V táboře nechybělo ani vězení, kterému se říkalo korekce. Součástí korekce zpravidla byla i speciální
část zvaná „bunkr“, což byla jakási nora pro zostřené tresty.
V táboře musel být prostor pro nástupy, tzv. „apelák“. Mimořádným nástupům se říkalo „filcunk“.
Filcunk byl legálně povoleným šikanováním vězňů.
Jednotlivé baráky nebo světnice měly své „patrony“. Přes patrony byly odesílány dopisy a přicházely
i odpovědi. Ovlivňoval svým doporučením i udělení návštěv nebo povolení balíčků.
Nach der Ankunft ins Lager folgte der Kontrollantritt. Der Gefangene musste sich dann nackt
ausziehen und seine Haare wurden abgeschnitten. Er wurde mit dem DDT-Pulver bestreut und dann
absolvierte er die erste politische Schulung über die Feinde des Volkes. Vor der Dämmerung wurde
jedem Gefangenen eine Gefangenennummer zugeordnet und jeder bekam eine Lageruniform. Später
folgte die Zuordnung in die einzelnen Lager und Baracken. Der Besitz des Gefangenen bestand aus
einer Papierschachtel mit persönlichen Sachen.
Jedes Lager war eine völlig separate Einheit. Jeder besorgte sich alles Nötige und wie es im Lager
aussah, lag an dem Kommandanten des Lagers.
Wesentlichen Teil des Lagers bildeten die Gefangenenherbergen. Diese waren meist aus Holz. Im
Zimmer gaben es zwei Etagenbetten und außerdem gab es noch einen Heizofen, aber dieser wurde
nur während besonders steifen Frosts benutzt, denn man hatte Mangel an Holz und Kohle.
Im Lager gab es sogar das so genannte Korrektionslager (eine Art von Strafanstalt). Einen Teil der
Korrektion bildete gewöhnlich ein spezieller Raum, der „Bunker“ genannt wurde. Dieser Raum war
eine Art von Loch für strenge Strafen.
Im Lager musste ein Platz für Appelle sein. Außerordentliche Appelle wurden „filcunk“ genannt und
es bedeutete legale Schikane der Gefangenen.
Einzelne Baracken oder Zimmer hatten ihre „Paten“. Über die Paten wurden Briefe geschickt und die
Antworten kamen an. Durch seine Empfehlung wurden Erteilungen von Besuchen oder Erlaubnisse
der Pakete beeinflusst.
Tábor byl zrušen k 14. květnu 1955.
Das Lager wurde am 14. Mai 1955 aufgelöst.
- cesta pro příchod muklů na šachtu, široká cca 5 m (na pětistup) a ohrazena třímetrovým
drátěným plotem, na jehož horní hraně byl na ocelovém plocháči ostnatý drát.
Protože koridory byly naprosté přímky, bez ohledu na stav terénu, bylo velmi obtížné po nich chodit,
zvláště v zimě. Vězni si zhotovovali tzv. koridorky, což byl ohnutý plech s bodci připevněný na botách,
který usnadňoval chůzi v koridorech po namrzlém terénu.
Zajímavostí koridoru byly „šraňky“, řešící jeho přechod přes civilní komunikaci.
Koridory prakticky znesnadňovaly volný pohyb po krajině, která byla vlastně naprosto neprostupná.
ǷeÒǲǤ
Ƿǲ
– ist ein Weg für den Zugang der Gefangenen in den Schacht, etwa 5 Meter breit, durch
einen 3 Meter langen Drahtzaun umzäunt, an der oberen Kante der Stahlfläche ist ein Stacheldraht
Da die Korridore absoluter Geraden waren, unabhängig vom Zustand des Geländes, war es sehr
schwierig auf ihnen zu gehen, vor allem im Winter. Die Gefangenen erzeugten so genannte „koridorky“,
es war gebogenes Blech mit Spitzen, das an den Schuhen angebracht wurde. Mit solchen Schuhen
war der Gang auf dem rutschigen Gelände in den Korridoren einfacher.
Das Interessante an den Korridoren waren Schranken, die den Übergang der Gefangenen durch eine
Zivilstraße ermöglichten.
Durch die Korridore wurde es praktisch unmöglich, sich in der Landschaft frei zu bewegen, denn sie
wurde ganz undurchdringlich.
Denní řád v táboře byl stanoven obecně přijatým předpisem. Vypadal asi následovně:
budíček: 5.20 h
odchod na ranní směnu: 7.00 h
oběd: 11.30 h
odchod na odpolední směnu: 12.30 h
večeře: 17.00 h
Nejhorší zážitky z lágru byly obecně zdlouhavé eskorty ze směn na lágr, jakož i dlouze trvající nástupy
ke sčítání konané 3x denně a mnohdy, když nesouhlasil stav, nastal rozchod a nástup se opakoval.
V případě, že stav nesouhlasil a bylo-li podezření na útěk, stálo se na apelplace dlouho, často se z
tohoto důvodu nechodilo ani na práci do dolů.
A – Koridor je uzavřen a po silnici se mohou pohybovat civilisti.
B – Vrata koridoru se otevřou, silnice je uzavřena, mohou přejít muklové.
Červené šipky ukazují směr provozu. Taková zařízení (šraňky) byly v Horním Slavkově dva. Na koridoru z tábora Prokop na jámu č. 3 Barbora a z téhož tábora na jámu č. 8.
A – der Korridor wurde geschlossen und die Straße konnten Zivilisten benutzen
B – das Tor des Korridors wurde geöffnet, die Straße wurde geschlossen und die Gefangenen konnten durchgehen
«À
Vycházelo z původní výstroje hitlerovského Wehrmachtu. Tzv. „Halina“ se skládala s blůzy, kalhot a
čepice pískové barvy. Doplňovaly ji dlouhé spodky, košile bez límečku, vesta ze stejného materiálu
jako „Halina“ s pruhovanými rukávy, onuce a bagančata.
Tento mundůr byl označen zpravidla na zádech, a to křížem, kruhovým terčem, popř. třemi pruhy
červené barvy. Kdo se pokusil o útěk a zůstal v lágru, byl označen na levém rukávu zelenou barvou.
Takovým se mezi vězni říkalo „horští myslivci“ popř. „saharská policie“.
Die roten Pfeile zeigen die Richtung des Verkehrs. Solche Anlagen gab es in Schlaggenwald zwei:
Am Korridor aus dem Lager Prokop in den Schacht Nr. 3 Barbara und aus dem gleichen Lager in den
Schacht Nr. 8.
æ³
Teoreticky měl každý mukl nárok na návštěvu jednou za půl roku. Někdy se jí však nedočkal za celých
deset let. Zvláště u těch vzpurnějších se vždy našlo dost důvodů k tomu, aby se návštěva nemohla
konat.
Návštěvy byly dle „zásluh“. 1x až 3x ročně a uskutečňovány byly v dřevěném baráku v Lokti. Návštěva
trvala asi 15 minut. K účelu návštěvy byl propůjčován tzv. vycházkový mundůr, tmavý a s modrou
košilí, který se ihned po skončení návštěvy vracel.
l³³Òõ

V letech 1949 – 1959 se z vězeňských táborů celkem 584 vězňů pokusilo o útěk. Zastřeleno jich bylo
31. Strach však vyvolávaly hlavně pokusy o hromadné útěky.
K většímu útěku došlo v Horním Slavkově dne 24. července 1949, kdy utíkalo 19 vězňů.
V říjnu 1950 se chystali uprchnout vězni z baráku č. 2 tábora Ležnice. Vězni se rozhodli utéci
vybudovaným podkopem. Na výkopu pracovali několik týdnů. Útěk byl prozrazen na udání.
Při procesu u Státního soudu v březnu 1951 bylo souzeno celkem 21 lidí a byli odsouzeni v rozmezí
od 2 do 20 let.
Další útěk se odehrál 25. července 1951. Ve čtvrt na deset se podařilo 5-ti „muklům“ vypnout elektrické
osvětlení, prošli nehlídanou bránou a pustili se lesem pryč od šachty. Po krátké chvilce začali reagovat
bachaři a byly vystřeleny první osvětlovací rakety.
Z „muklů“ utekl jen jeden, ostatní byli vráceni do lágru.
Na Ležnici se odehrál i útěk 31. ledna 1953. Dva vězni měli utéci v huntech zasypáni hlušinou. Asi po
měsíci oba útěkáři dopadeni.
4. listopadu 1953 se konal soud v Karlových Varech, který vynesl tento rozsudek – Obviněný Vrána a
Hamerník jsou odsouzeni za protistátní činy a k útěku z lágru na tři a tři a půl roku. Další spolupracující
dostali tresty nižší.
Po nastalých represích klesl počet útěků. Bonzáci mezi vězni však dále informovali své chlebodárce a
tak jen v roce 1952 bylo uváděno 490 chystaných útěků.
In den Jahren 1949 – 1959 versuchten insgesamt 584 Gefangenen aus den Gefangenenlagern zu
entkommen. 31 von ihnen wurden erschossen. Die Angst lösten vor allem Versuche der Massenfluchten
aus.
Am 24 Juli 1949 kam es zu einer größeren Flucht in Schlaggenwald, als 19 Gefangenen flüchteten.
Im Oktober 1950 hatten die Gefangenen aus dem Haus Nr.2 des Lagers Ležnice vor zu fliehen. Die
Gefangenen beschlossen, durch ein gebautes Unterstecken zu fliehen. An dem Aushub arbeiteten
sie einige Wochen lang.
āÀ³Òõ
Sociální složení vězňů bylo různorodé, ne všichni vězni byli retribučáci, kriminálníci či protistátní
živly. Do lágru se dostali i komunisti, kteří udělali průšvih, který se nedal zakrýt, popř. někomu výše
postavenému šlápli v nevědomosti či naivitě na kuří oko. Ti zatvrzelí přes všechny lapálie prožité v
lágru nadále věřili konečnému vítězství komunismu pod taktovkou Sovětského svazu. Charakterizuje
to výrok jednoho bývalého důstojníka a komunisty: „Vy jste protistátní zločinci, ale mne strana jen
zkouší.“ Jan Hus by určitě poznamenal – „Sancta simplicitas“.

Kázeňský řád představoval škálu trestů – omezení dopisů, návštěv, balíčků atd. až umístěním vězně
do tzv. korekce. Korekce byly betonové, nevytápěly se, vězňové nedostávali přikrývky….
Zu einer weiteren Flucht kam es am 25. Juli 1951. Um 21.15 Uhr gelang es 5 Gefangenen die elektrische
Beleuchtung auszuschalten. Sie gingen durch ein unbewachtes Tor aus dem Schacht weg in Richtung
Wald. Nach einer kurzen Weile reagierten die Wachen und es wurden die ersten Leuchtsignale
geschossen.
Einer von den Gefangenen entkam und die anderen wurden ins Lager zurückgegeben.
Im Lager Ležnice kam es zu einer Flucht am 31. Januar 1953. Zwei Gefangenen verschüttend mit
taubem Gestein sollten in einem Lastwagen entfliehen. Etwa nach zwei Monaten wurden sie gefangen.
Am 4. November 1953 hat das Gericht in Karlsbad die Beschuldigten Vrána und Hamerník für drei
und dreieinhalb Jahre für Flucht aus dem Lager und staatsfeindliche Taten verurteil. Die anderen
Mitarbeiter erhielten niedrigere Strafen.
Erst nach den Repressionen sank die Zahl der Fluchten. Die Denunzianten unter den Gefangenen
informierten weiterhin ihre Brotgeber und so wurde nur im Jahre 1952 über 490 geplanten Fluchten
1
Tagesordnung im Lager
Die Tagesordnung im Lager sah etwa so aus:
Weckruf: 5.20 Uhr
Frühschicht: 7.00 Uhr
Mittagessen: 11.30 Uhr
Spätschicht: 12.30 Uhr
Abendessen: 17.00 Uhr
Die schlimmsten Erfahrungen aus dem Lager waren im Allgemeinen sowohl die langwierigen Eskorten
in den Lagern als auch die langfristigen Appelle der Gefangenenzählung, die manchmal dreimal
am Tag durchgeführt wurden und wenn der Stand der Gefangenen nicht übereinstimmte, müssten
sie abtreten und der Appell wurde wiederholt. Falls der Stand nicht übereinstimmte oder wenn es
Verdacht auf Flucht gab, müssten sie lange am Appellplatz stehen und aus diesem Grund gingen sie
sogar nicht zur Arbeit in die Schächte.

Die Bekleidung basiert auf der ursprünglichen Ausrüstung Hitlers Wehrmacht. Die so genannte.
„Halina“ bestand aus sandfarbigen Hemd, Hose und Mütze. Dazu gehörte lange Unterhose, Hemd
ohne Kragen, Weste mit gestreiften Ärmeln aus dem gleichen Material wie „Halina“ und Stiefel.
Die Uniformen wurden auf dem Rücken mit einem Kreuz, einer kreisförmigen Zielscheibe eventuell
mit drei roten Streifen markiert. Wer zu fliehen versuchte und im Lager blieb, der wurde auf dem
linken Ärmel grün markiert. Solche Gefangenen wurden unter den Gefangenen als „Gebirgsjäger“
oder „Sahara Polizei“ genannt.

Theoretisch hatte jeder Gefangene einmal in sechs Monate Anrecht auf einen Besuch. Manchmal
jedoch, hatte er zehn Jahre lang keinen Besuch. Besonders für die Widersetzlichen fand man immer
genügend Gründe, um ihren Besuch nicht bewilligen.
Besuche nach „Verdienst“, hieß es. Der Besuch fand einmal oder dreimal im Jahr statt, und wurde in
einer Holzhütte in Loket (Elbogen) durchgeführt. Der Besuch dauerte etwa 15 Minuten. Zum Zweck des
Besuches wurde den Gefangenen eine Ausgangsuniform geliehen - dunkle Weste und dunkelblaues
Hemd, die unmittelbar nach dem Besuch zurückgegeben wurde.

Die soziale Zusammensetzung der Gefangenen war verschiedenartig, nicht alle Gefangenen waren
kriminelle oder staatsfeindliche Elemente. Ins Lager gerieten auch Kommunisten, die im Schlamassel
steckten oder die in Naivität und Unwissenheit einem Hochgestellten auf das Hühnerauge traten.
Einige Kommunisten glaubten trotz den Erlebnissen und Erfahrungen aus dem Lager an den
endgültigen Sieg des Kommunismus unter der Leitung von der Sowjetunion. Charakteristisch dafür
ist der Ausspruch eines ehemaligen Offiziers und Kommunisten: „Ihr seid staatsfeindliche Verbrächer
und Kriminelle, aber ich bin von der Partei nur geprüft.“ Jan Hus würde sicherlich bemerken - „Sancta
Simplicitas“.

Die Disziplinarordnung präsentierte eine Skala von Strafen – Einschränkungen der Briefe, Besuche,
Pakete usw. bis zur Platzierung der Gefangenen in die so genannte Korrektion.
Die Korrektion war eine Art von Loch für strenge Strafen, hier wurde nicht geheizt, die Gefangenen
erhielten keine Decken....
2
5
Z
3
4
8
7
6
12
9
Barák obytný měl velikost 42,5 x 12,5 m.
Die Baracken waren 42,5 x 12,5 Meter groß.
10
11
õ

Vězeňské tábory byly obehnány dvojitým oplocením z ostnatého drátu o výšce
2,5 až 3,5 m. Mezi vnějším a vnitřním oplocením byl prostor široký 1 až 1,5 m. Vně
táborů byly v rozích oplocení postaveny dřevěné strážní věže, tzv. špačkárny,
vysoké kolem 6 m. U táborů podélného tvaru byla navíc strážní věž postavena
uprostřed každé z dlouhých stran.
Strážní měli k dispozici světlice.
Z vnitřní strany oplocení bylo vyměřeno 6 metrů široké a pískem vysypané
pásmo, vyznačené nízkou překážkou z ostnatého drátu. V tomto prostoru se bez
vyzvání střílelo.
Vězni byli ubytováni v typizovaných přízemních dřevěných barácích. V nočních
hodinách nesměli opouštět své ubikace. Některé doly byly v podstatě umístěny
v táborech (např. Bytíz, Eliáš, Prokop, Ležnice), do jiných museli vězni docházet.
O rozměrech táborových baráků si můžeme udělat představu na základě
stavebního programu JD na rok 1948, kde jsou popsány různé modifikace těchto
Die Gefangenenlager wurden durch einen doppelten Stacheldrahtzaun mit einer
Höhe von 2,5 bis 3 Meter umgeben. Zwischen dem äußeren und inneren Zaun
gab es eine Raumfläche von 1 bis 1,5 Meter groß. Außerhalb der Lager wurden
in den Ecken der Umzäunung hölzerne Wachtürme (so genannte špačkárny)
gebaut, die etwa 6 Meter hoch waren. In den Lagern länglicher Form wurde
auch ein Wachturm in der Mitte jeder der langen Seite gebaut.
Die Wachen hatten Leuchtsignale zur Verfügung.
Von der inneren Seite der Umzäunung wurde eine sechs Meter breite mit Sand
bestreute Zone ausgemessen. Die Zone wurde durch eine niedrige Barriere aus
Stacheldraht markiert. In dieser Raumfläche wurde ohne Warnsignal geschossen.
Die Gefangenen wurden in typisierten Holzbaracken untergebracht. In der
Nacht durften sie ihre Wohnhäuser nicht verlassen. Einige Schächte wurden im
Wesentlichen in den Lagern platziert (wie z.B. in Bytíz, Elijah, Prokop, Ležnice). In
die anderen Schächte mussten die Häftlinge antreten.
Über die Größe der Baracken können wir uns aufgrund des Bauprogrammes
von Joachimsthaler Bergwerke aus dem Jahre 1948 eine Vorstellung machen.
In dem Bauprogramm sind die verschiedenen Modifikationen dieser Baracken
baráků, a to speciálně pro Horní Slavkov.
beschrieben, speziell für Schlaggenwald.
â±ïÀ
À

Dne 28. 4. 1951 vydal ministr národní bezpečnosti ustanovení o pohraničním
charakteru oblastí těžby uranových rud, byla zřízena oblast Jizera, která
zahrnovala území kolem Jáchymova, Horního Slavkova i Příbrami.
Toto rozhodnutí bylo důvodem pro vytvoření uzavřeného území Horní Slavkov,
které se sestávalo z těchto obcí – Bošířany, Dvory, Háje, Horní Slavkov, Kfely,
Krásno, Ležnice, Ležnička, Nadlesí, Údolí, Bečov nad Teplou, Hlinky, Milešov a
Vodná.
Na všech užívaných veřejných cestách, které vedly do uzavřeného území, byly
zřízeny buď uzamykatelné závory (na cestách méně používaných), nebo závory
kyvadlové (na cestách frekventovaných). Na lesních cestách byly umístěny
mnohosetkilogramové betonové triangly, aby se do této oblasti nedalo vjet ani
po těchto neužívaných cestách.
Občané s trvalým bydlištěm a pracovištěm na uzavřeném území měli tzv.
povolenku pro trvalý pobyt v uzavřeném území. Pro přechodný pobyt byla
vystavována tzv. propustka. Jen pro průjezd uzavřeným územím po železnici
povolení být nemuselo.
Am 28. April 1951 wurde von dem Minister für Nationale Sicherheit Bestimmung
über den Grenzcharakter der regionalen Uranerzgewinnung erlassen und das
Gebiet Jizera wurde errichtet. Dieses Gebiet schloss die Gebiete um Joachimsthal,
Schlaggenwald und Pribram ein.
Diese Bestimmung war der Grund für die Errichtung des gesperrten Gebietes
Schlaggenwald, das die folgenden Gemeinden – Poschitzau, Maierhöfen,
Rabensgrün, Schlaggenwald, Gfell, Schönfeld, Ležnice, Ležnička, Nallesgrün,
Údolí, Petschau, Leimgruben, Müllersgrün und Vodná – einbezog.
Auf allen öffentlich benutzten Straßen, die zu dem gesperrten Gebiet führten,
wurden entweder abschließbare Schranken (auf den weniger benutzten
Straßen) oder Pendelschranken (auf den stark befahrenen Straßen) errichtet.
Auf die Waldwege wurden dreieckige, über hundert Kilo schwere Betonblöcke
platziert, um die Einfahrt in das Gebiet zu verhindern.
Die Bürger mit ständigem Wohnsitz und Arbeitsplatz im gesperrten Gebiet
hatten die so genannte Daueraufenthaltserlaubnis im gesperrten Gebiet.
Zur befristeten Aufenthaltserlaubnis wurde der so genannte Passierschein
ausgestellt. Durch das gesperrte Gebiet war nur die Eisenbahndurchfahrt ohne
Erlaubnis möglich.
Toto uzavřené území bylo zrušeno až 25. 4. 1956.
Dieses gesperrte Gebiet wurde am 25. April 1956 abgeschafft.
Nástup vězňů
Antreten der Gefangenen
berichtet.
Pohled na tábor Prokop v roce 1956
V pravém horním rohu obrázku je vidět baráky deskosídliště pro brigádníky. V
levé části obrázku je vidět trafostanice a pod ní jsou vidět již částečně zarostlé
haldy hlušiny z jámy
č. 2 Prokop.
V samotném táboře vidíme již rozhrnutou haldu hlušiny ze šachty č. 1 Zdař
Bůh.
Zřetelně chybí oplocení, což dokazují cestičky pro pěší, po kterých chodili zaměstnanci, ale zato je vidět ještě koridor na jámu č. 3 Barbora a téměř zmizelý
koridor na jámu č. 8.
V levém dolním rohu vidíme zbytky statku Putzenhof – Puškařov a také velmi
zřetelný vodní kanál mezi rybníkem Ebmet a dolním Heinzovým rybníkem, který již byl překryt hlušinou.
Foto zobrazuje část ostrahového pásma se špačkárnou. Šipkami je označen směr tunelu a vzdálenost od plotu.
Světnice č. 27, z které byl tunel ražen. Mimo místa je vidět strohé vybavení ubytovací místnosti. Je
vidět použité nářadí a také vstup do tunelu.
Das Foto zeigt den Teil der Bewachungszone mit dem Wachhaus. Die Pfeile markieren die Richtung
des Tunnels und die Entfernung des Zauns.
Das Zimmer Nr. 27, aus dem der Tunnel getrieben wurde. Sie können auch die schroffe Ausrüstung
des Zimmers, das verwendete Werkzeug und den Eingang zum Tunnel sehen.
Koridory mezi lágry a šachtami.
Koridory byly zvláštností Horního Slavkova. Pro Jáchymov byl představitelem tzv.ruský (lidský) autobus, pro Horní Slavkov to byly koridory.
Korridore zwischen den Lagern und Schächten
Die Korridore waren Besonderheit des Schlaggenwaldes. In Joachimsthal waren es die so genannten
russischen (human) Busse, in Schlaggenwald waren es die Korridore.
„Ať žije Komunistická strana Československa inspirátorka a realizátorka“ ….
A pak už to není ke čtení, ale již samotný začátek transparentu, s ohledem na jeho umístění je výmluvný!!!
„Es lebe die Kommunistische Partei der Tschechoslowakei Inspiratorin und Realisatorin“ …
Und weiter kann man es nicht mehr lesen, aber schon allein der Anfang des Spruchbands, mit Rücksicht auf seine Platzierung ist vielsagend!!!
Flugaufnahme des Lagers Prokop im Jahre 1956
In der oberen rechten Ecke des Bildes sind die Häuser des Plattenwohngebietes für die Aushilfskräfte zu sehen. Links sehen wir den Transformator und unten können Sie zum Teil verwachsene Halden des Taubgutes aus dem Schacht
Nr. 2 Prokop sehen.
Direkt im Lager sehen wir bereits eine auseinandergezogene Halde des Taubgutes aus dem Schacht Nr. 1 Zdař Bůh.
Ganz deutlich können wir sehen, dass die Umzäunung fehlt. Der Beweis dafür sind die Fußgängerwege für die Angestellten. Sichtbar ist immer noch der
Korridor zum Schacht Nr. 3 Barbara und der fast verschwundene Korridor zum
Schacht Nr.8.
In der linken unteren Ecke sehen wir den Rest von Putzenhof (Puškařov) und
auch den Wasserkanal zwischen dem Teich Ebmet und unterem Teich Heinzův,
der bereits mit dem Taubgut überdeckt wurde.
Panel 10
e«Ǥͺͺ
Ǥͺͺ
e«Ǥͺͺ
Ǥͺͺ
Obě tyto šachty patřily do jednoho závodu – Zdař Bůh. Do tohoto závodu dále
patřily šachty č. 1 Zdař Bůh, č. 2 Prokop a č. 12. Poblíž těchto jam byly v roce
1949 zjištěny a zkoumány žíly P-9 a P-9d s bohatým uranovým zrudněním a
na jejich otvírku byla v roce 1950 zaražena jáma č. 8. V roce 1952 ji doplnila
ještě jáma 8a.
V roce 1953 byla zorganizována v Horním Slavkově na šachtě č. 8 první
rychloražba v hloubení. Při nepřetržitém provozu bylo za 24 dní vyhloubeno
a vyztuženo 64 m jámy, což bylo v té době světovým rekordem při ražbě
obdélníkových jam.
Hornické práce byly ukončeny k 1. březnu 1959 a vlastní zatápění dobývacího
prostoru celého revíru začalo v červenci 1962 zastavením čerpadel na jámě
č. 8.
Šachta č. 8 byla největší šachtou celého závodu. V době nejvyššího rozsahu
těžila jáma č. 8 tolik, co všechny ostatní šachty dohromady.
Po ukončení těžby v roce 1962 přešel celý areál do majetku Stalinových
závodů Záluží u Mostu a byl zde vybudován jejich pobočný strojírenský
závod.
Beide diese Schächte gehörten zum Betrieb Zdař Bůh. Zu diesem Betrieb
gehörten auch die Schächte Nr. 1 Zdař Bůh, Nr. 2 Prokop und Nr. 12. Unweit
dieser Schächte wurden im Jahre 1949 die Gänge P-9 und P-9d entdeckt und
untersucht. Die Gänge waren an Vererzung reich und bei dem Ausrichten
im Jahre 1950 wurde der Schacht Nr. 8 angebrochen. Im Jahre 1952 wurde
dann noch der Schacht Nr. 8a angebrochen.
Im Jahre 1953 wurde der erste beschleunigte Vortrieb in Abteufen in
Schlaggenwald organisiert. Im Verlauf von 24 Tagen wurden 64 m des
Schachts in Dauerbetrieb ausgeschachtet und versteift. Diese Tatsache
wurde damals zum Weltrekord in Vortrieb von Rechteckschächten.
Die bergmännische Tätigkeiten wurden am 1. März 1959 beendet und das
Ersaufen des Abbaugebietes des Reviers begann im Juli 1962 durch Abstellen
der Grubenpumpe des Schachts Nr. 8.
Der Schacht Nr. 8 war der größte Schacht des ganzen Betriebs. In der Zeit
des höchsten Bereichs wurde im Schacht Nr. 8 so viel abgebaut, wie in allen
anderen Gruben zusammen.
Nachdem die Gewinnung im Jahre 1962 beendet wurde, kam das ganze
Gelände in das Eigentum von Stalin Betriebe Záluží u Mostu. Hier wurde
deren Niederlassung des Maschinenbaubetriebs aufgebaut.
Naučná stezka
Lehrpfad
±ÀǷ
ǲ
ǷǦ
ǲ
1
2
5
4
Číslo šachty
Nr. des Schachts
1.
2.
8.
Název dolu
Name des Schachts
Zdař Bůh
Šikmá jáma
Zdař Bůh
Abfallschat
Prokop
Šikmá jáma
Prokop
Abfallschacht
-
-
Ruda
Erz
U, Pb.
Uran, Blei
U
Uran
U, Pb
Uran, Blei
U
Uran
Léta provozu
im Betrieb
1946 – 1958
1946 – 1959
1950 – 1959
1952- ?
50. – 60. Léta
50er – 60er Jahre
Způsob těžby
Gewinnungs-verfahren
Hlubina
245m
5 pater
Tiefbau
245 Meter
5 Bausohlen
Jen průzkum
53,5 m
1 patro
Nur Erkundung
53,5 Meter
1Sohle
Hlubina
339,2 m
6 pater (FB)
Tiefbau
339,2 Meter
6 Bausohlen (FB)
Hlubina
287,6 m
5 pater
Tiefbau
287,6 Meter
5 Bausohlen
Jen průzkum
49,5 m
1 patro
Nur Erkundung
49,5 Meter
1 Sohle
Ohlubeň
Hängebank
634,9 m n. m. úklon 73°
634,9 Meter über dem
Meeresspiegel
Fall 73°
645,9 m n. m.
úklon 77,5 °
Meeresspiegel
Fall 77,5°
652,1 m n. m.
Meeresspiegel
Poddolování
Unterbauen
650 000 m2
20 000 m2
1 875 000 m2
1 250 000 m2
Odvaly
Halden
70 000 m2
2 500 m2
80 000 m2
-
8a. (1)
652,2 m n. m.
Meeresspiegel
8
7
6
12
9
10
Na tomto obrázku jsme se vrátili o 140 let zpět. Zcela vpravo je Kaple sv.Jakuba na Hubu, nad ní je
vidět tzv.Jahnheim, sídlo báňského úřadu a horní správy v období činnosti slavkovských dolů – roku
1820. Rytině dominuje vrch Špičák. Můžeme porovnat, k jakým změnám za ta léta došlo.
Auf diesem Bild sind wir um 140 Jahre zurückgegangen. Auf der rechten Seite befindet sich die Kapelle St. Jakobus der Hub, darüber sehen wird das so genannte Jahnheim, den Sitz des Bergamtes
und der Oberverwaltung in der Zeit des Bergbaues im Gebiet Schlaggenwald - im Jahre 1820. Dominierend ist der Hügel Špičák. Wenn wir die beiden Bilder vergleichen, können wir sehen, zu welchen Änderungen es im Laufe der Jahre gekommen ist.
æ
¡
Z
3
Panoramatický pohled na areál pozdějšího dolu Zdař Bůh. V dolní části je vidět bývalá porcelánka
Sommer & Matschak, pozdější autodoprava, vpravo nad ní je vidět pozůstatky rybníčků napájených
dříve z rybníku Ebmet a Sackgrabenteich. Ještě výše vidíme mohutný rozsah hald vytěžené hlušiny,
za kterými jsou vidět siluety těžních jam č. 8 a 8a.
Vlevo je vidět vrch Špičák.
11
Důl č. 8
Schacht Nr. 8
Panoramatischer Blick auf das Gelände des späteren Schachts Zdař Bůh. Am unteren Rand ist die
ehemalige Porzellanfabrik Sommer & Matschak, spätere Autospedition, zu sehen und direkt darüber
kann man die Reste der Teiche sehen, die früher aus den Teichen Ebmet und Sackgrabenteich gespeist wurden. Noch höher sehen wir die Halden des abgebauten Taubgutes, hinter denen die Silhouetten der Schächte Nr.8 und 8a zu sehen sind.
Auf der linken Seite können Sie den Hügel Špičák sehen.
12. (2)
Letecký pohled na jámu č. 8 (1952)
Fluganblick auf den Schacht Nr. 8 (1952)
Odstrojené věže jam č. 8 a č.8a (1961)
Abgerüstete Schachttürme der Schächte Nr. 8 und Nr. 8a (1961)
619,0 m n. m.
Meeresspiegel
~ýâõ
âõ
Tento byl situován do západní části rudního pole, v nadloží jižního zlomu. Je
společný i pro závod Pichtova hora, který těžil některé z jeho žil.
Jednotlivé žíly byly prozkoumány v délce 2 km a šířce 1,5 km.
Celkem bylo otevřeno přes 210 žil a odžilků, z nichž deset mělo významné
zrudnění. Na těchto deseti žilách se soustředilo 75 % těžby, na celkem 21
dobývkách většího rozsahu. Žíly měly názvy - P-9, P-9G, P-56, P-28, P-9D, Bx,
P-7, P-41, ZB a P-4.
Der Gangknoten befindet sich im westlichen Teil des Erzfeldes im
Überlagerung des südlichen Bruchs. Dieser Gangknoten ist auch für den
Betrieb Pichtova hora gemeinsam, der einige von diesen Gängen abgebaut
hat.
Individuelle Dislokationen und perspektive Gänge wurden in der Länge von
2 km und der Breite von 1,5 km erkundet.
Insgesamt wurden über 210 Gänge und Gangadern aufgeschlossen, 10 davon
waren von bedeutender Vererzung. An diesen 10 Erzgängen wurde 75% der
Gewinnung konzentriert, insgesamt an 21Abbauen größeren Umfangs. Man
nannte die Erzgänge P-9, P-9G, P-56, P-28, P-9D, Bx, P-7, P-41, ZB-und P-4.
Povrchová situace u jámy č. 8 a jámy č.8a. Vedle hlavní přístupové cesty ještě chybí vstup koridorem pro vězně z tábora Prokop.
Oberﬂächliche Gliederung am Schacht Nr. 8 und am Schacht Nr. 8a. Neben dem Hauptzugangsweg fehlt noch der Eingangskorridor für die Gefangenen aus dem Lager Prokop.
1 – Putzenhof – Puškařov
2 – Lager für Holz und Hüttenmaterial
3 – Lager für Karbid und Druckflaschen
4 – Umkleideraum
5 – Kesselhaus
6 – Umkleideraum
7 – Büros
8 – Druckluftanlage
9 – Schlosserwerkstatt
10 – Elektrowerkstatt
11 – Schmiedewerkstatt
12 – Lampenraum
13 – Pförtnerhaus
14 – Wagenumlauf
Vyzdobené průčelí Závodu Zdař Bůh (asi 1958)
Verzierte Fassade des Betriebs Zdař Bůh (etwa 1958)
Těžní věž a strojovna, již bez těžních lan.
Schachtturm und Maschinenhaus, bereits ohne Schachtseile.
Zemědělsko-hornické zátiší pod haldami jámy č. 8
Landwirtschaftlich – bergmännisches Stillleben unter den Halden des Schachts Nr. 8
15 – Schacht Nr. 8
16 – Maschinenhaus des Schachts Nr. 8
17 – Wasserbehälter
18 – Schacht Nr. 8a
19 – Turm des Dispatchings
20 – Hilfslager
21 – Hilfslager
Panel 11
Naučná stezka
Lehrpfad
«Ǥͳǡʹ
Ǥͳǡʹ
e«Ǥͳâõ
«Ǥʹ
Ǥͳâõ
Ǥʹ
Uranové hornictví nebylo první, které se v Horním Slavkově provozovalo.
Koncem středověku se zde prioritně doloval cín a stříbro, v období I. světové
války wolfram a teprve po II. světové válce se začalo s těžbou uranu.
Těžba uranu zcela pochopitelně navázala na těžbu stříbra. Průzkum ve
Slavkově začal přebíráním starých hald. Protože průzkum byl úspěšný,
začalo se zde, na tzv. Hahnu, kde se kdysi dolovalo převážně stříbro a byla
zde situována jáma Vierfund - Čtyřnálezná, také s dolováním uranu. Jednou
z prvních rudních struktur, která zde byla objevena, byla žíla Zdař Bůh.
Zaražena byla šachta č. 1 Zdař Bůh a šachta č. 2 Prokop. Jednalo se o úklonné
jámy.
Nicméně využití slavkovského uranu má starší datum. Již počátkem 19.
století se z místních hald vybíral černý uraninit a posílal se na zpracování na
barvy do Jáchymova. K přímému dobývání však nedošlo.
V roce 1946 se však hornictví ve Slavkově neprovozovalo. Pár horníků v
nedalekém Krásně dobývali cíno-wolframovou rudu, jejíž těžba byla vedena
pomocí válečných zajatců i v době II. světové války, ale bylo jich málo.
Jáma č. 1, o úklonu 73°, měla 5 pater a její ohlubeň byla v úrovni 634,9 m n.
m. Jáma č. 2, s úklonem 77,5°, dosáhla hloubky 53,5 m a měla jen 1 patro.
Těžba zde však poměrně brzo skončila, neboť se přešlo na bohatší žíly tohoto
uzlu a směrem na východ byly zaraženy další jámy č. 3 a dále pak č. 4, 5 a 6.
Později byla v okolí jam č. 1 a č. 2 zaražena ještě jáma č. 7 a č. 8.
Die Urangewinnung war nicht die erste, die in Schlaggenwald betrieben
wurde.
Am Ende des Mittelalters wurde hier vor allem Zinn und Silber gewonnen und
während des Ersten Weltkriegs Wolfram. Erst nach dem Zweiten Weltkrieg
begann man mit der Urangewinnung.
Die Urangewinnung knüpfte verständlicherweise an die Silbergewinnung
an. Die Erkundung in Schlaggenwald begann mit Klaubarbeiten der alten
Halden. Weil die Erkundung erfolgreich war, begann man hier, auf dem so
genannten Hahn, wo einst hauptsächlich Silber gewonnen wurde, und wo
der Schacht Vier-Fund (Čtyřnálezná) situiert wurde, auch mit der Gewinnung
des Urans. Eine der ersten Erzstrukturen, die hier entdeckt wurde, war der
Erzgang Zdař Bůh.
Es wurde der Schacht Nr. 1 Zdař Bůh und der Schacht Nr. 2 Prokop
angebrochen. Es handelte sich um Abfallschächte.
Jedoch liegt die Nutzung des Urans von Schlaggenwald in einem älteren
Zeitraum. Bereits zu Beginn des 19. Jahrhunderts wurde das schwarze
Uraninit aus den örtlichen Halden herausgenommen und wurde zur
Farbenverarbeitung nach Joachimsthal geschickt. Zu der direkten Gewinnung
kam es aber nicht.
Im Jahre 1946 wurde der Bergbau in Schlaggenwald jedoch nicht betrieben.
Ein paar Bergleute in unweiten Schönfeld gewannen Zinn-Wolfram-Erz,
dessen Gewinnung von den Kriegsgefangenen auch während des Zweiten
Weltkriegs durchgeführt wurde. Die Zahl der Kriegsgefangenen war jedoch
gering.
Der Schacht Nr. 1 mit dem Fall 73 hatte 5 Abbausohlen und die Hängebank
lag in der Höhe von 634,9 Meter über dem Meeresspiegel. Der Schacht Nr.
2 mit dem Fall 77,5, erreichte eine Tiefe von 53,5 Meter und hatte nur eine
Abbausohle.
Die Gewinnung wurde hier ziemlich bald beendet, denn es wurde zu den
reicheren Gängen dieses Knotens übergegangen und in der Richtung Osten
wurden weitere Schächte angebrochen. Schacht Nr. 3 und dann Schacht Nr.
4, 5 und 6. Später wurde noch der Schacht Nr. 7 und Nr. 8 in der Umgebung
des Schachtes Nr. 1 und Nr. 2 angebrochen.

ȂǤe«Ǥͻ«ǤͳͲ

ȂòǡǤͻǤͳͲ
Někdy v roce 1949 nebo počátkem roku 1950 byla na základě příznivých
geologických výsledků v poli Barbora – jih zaražena v dobývacím prostoru
Horní Slavkov III, šachta č. 9. Byla hluboká 144,7 m a měla tři patra. Ohlubeň
byla 658 m n. m.
O něco dále byla zaražena dne 26. srpna 1950 šachta č. 10, jak se později
ukázalo, naprosto bezvýznamná. Byla hluboká 98,5 m a měla jen dvě patra.
Ohlubeň byla 660,6 m n. m.
Tyto dvě šachty tvořily jeden důlní závod – Barbora – jih. Součástí závodu byly
ještě 2 průzkumné štoly. Štola zvaná Drážní, vzdálena 550 m severozápadně
od jámy č. 9. Ve vzdálenosti 300 m od této jámy byla další štola – Okťabrskaja.
Závod existoval jen do roku 1953.
Důl č. 9 byl v roce 1958 předán Rudným dolům Příbram a dlouhá léta pak
sloužil jako pomocná jáma. Na úrovni 425 m n. m. byla tato jáma později
propojena s dolem Huber.
Irgendwann im Jahre 1949, spätestens aber zu Beginn des Jahres 1950 wurde
der Schacht Nr. 9 aufgrund der positiven geologischen Ergebnisse im Feld
Barbora – Süden im Revier Schlaggenwald III angebrochen. Dieser Schacht
war 144,7 Meter tief und hatte drei Abbausohlen. Die Hängebank lag in der
Höhe von 658 Meter über dem Meeresspiegel.
In der Nähe des Schachtes Nr. 9 wurde am 26. August 1950 der Schacht
Nr. 10 angebrochen. Wie sich später herausstellte, war dieser Schacht
völlig bedeutungslos. Der Schacht war 98,5 Meter tief und hatte nur zwei
Abbausohlen. Die Hängebank lag in der Höhe von 660,6 Meter über dem
Meeresspiegel.
Diese beiden Schächte bildeten das Bergwerk Barbora – Süden. Zu dem
Bergwerk gehörten noch zwei Erkundungsstollen. Der Stollen, der Drážní
genannt wurde, befand sich 550 Meter nordwestlich des Schachtes Nr. 9.
Etwa
300 Meter von dem Schacht gab es einen weiteren Stollen, der Okťabrskaja
genannt wurde.
Dieses Bergwerk bestand nur bis das Jahr 1953.
Der Schacht Nr. 9 wurde im Jahr 1958 den Erzbergwerken Pribram übergeben
und lange Jahre wurde der Schacht dann als Hilfsschacht benutzt. Auf der
Ebene von 425 Meter über dem Meeresspiegel wurde später dieser Schacht
mit dem Bergwerk Huber verbunden.
±ÀǷ
ǲ
ǷǦ
ǲ
±â³ā³

Od samého počátku těžby uranových rud byla tato aktivita určována přímou
účastí Rusů. Vše začalo 23. listopadu 1945 podpisem československo-sovětské
smlouvy o těžbě a dodávkách uranové rudy, a to výhradně pro Sovětský
svaz. Kuriozitou smlouvy je, že v textu termín „uran“ není vůbec použit!
Na počátku „spolupráce“ byli ochotní Rusové platit veškeré náklady vzniklé
těžbou a poskytnout ČSR i určitý zisk. Československo bylo v letech 1945 –
1958 formálně demokratickou zemí, ale Sovětský svaz potřeboval uran za
jakoukoliv cenu.
Na špičce řídícího orgánu uranového průmyslu stála smíšená sovětskočeskoslovenská komise, která komunikovala s předsedou vlády. Limitujícím
faktorem byl počet možných pracovních sil.
V roce 1946 zajišťovalo z ruské strany těžbu uranu celkem 67 občanů SSSR.
V roce 1947 ale už přišlo dalších 1194 odborníků!
Jiné to bylo s manuálními pracovníky. Nejdříve byli využiti němečtí váleční
zajatci, později vězni z pracovních táborů.
O tom, jak to vypadalo v Jáchymově v roce 1946, vypovídá výmluvně
Zpravodajské hlášení škpt. pěch. Ludvíka Součka ze dne 20. 12. 1946.
“Společným znakem všech (ruských pracovníků) jest, že nedovedou dobře
pochopit, že se u nás musí říditi platnými zákony, zvláště pak nařízeními
hornopolicejními a předpisy revírního báňského úřadu a že každý závodní dolu
jest odpověden nejen za bezpečnost Čechů, nýbrž i Rusů, Němců a dokonce i
válečných zajatců. Rovněž dobře nechápou, že jest nutno respektovati dekret
presidenta o závodních a podnikových radách a že, při řešení různých otázek
jako např. přijímání a propouštění dělníků a úředníků, stanovení mezd a platů,
nových úkolů, určování práce v neděli a ve svátek atd. - nutno vždy spolupracovati
s podnikovou radou. Často to dá hodně práce je o tomto stavu přesvědčiti a
někdy to pak vypadá, jako by se naši orgánové zásadně stavěli proti jejich
návrhům, ač ve skutečnosti jest zde snaha přizpůsobiti jejich požadavky našim
zákonům a nařízením. Jejich nedůvěra při takovýchto diferujících jednáních je
přímo hmatatelná. Mám dojem, že toto nepochopení vyvěrá z jiných zvyklostí
v SSSR.”
Systém řízení podniku byl v podstatě duální. Pokud byl ředitelem nebo
hlavním geologem Čech, jeho zástupcem byl vždy Rus. Někdy však tato
dvojkolejnost byla problematická, orgány státní správy a kontrolní orgány
mnohdy nevěděly, s kým vlastně mají jednat.
Po vytvoření dostatečných zásob uranu v obou soupeřících světových
soustavách klesl tlak na jeho získání. Sovětský svaz našel uranová ložiska
i na svém území a důležitost českých ložisek klesla. Následkem toho byla
finanční podpora ze strany SSSR stále nižší, až nakonec úplně přestala.
Těžba uranu se následně orientovala na výrobu palivových článků pro
atomové elektrárny.
Von Anfang an wurde die Gewinnung von Uranerz durch die direkte
Beteiligung der Russen bestimmt. Alles begann am 23. November 1945 mit
der Unterzeichnung des tschechoslowakisch-sowjetischen Abkommen über
Gewinnung und Lieferung des Uranerzes, ausschließlich für die Sowjetunion.
Die Kuriosität des Abkommens war die Tatsache, dass in dem Text der Begriff
„Uran“ überhaupt nicht erwähnt wurde!
Zu Beginn der „Zusammenarbeit“ waren die Russen bereit, alle Kosten, die
durch den Bergbau entstanden sind, zu bezahlen und der Tschechoslowakei
einen gewissen Gewinn zu leisten.
In den Jahren 1945 – 1958 war die Tschechoslowakei formal ein demokratisches
Land, aber die Sowjetunion brauchte Uran um jeden Preis.
An der Spitze des Managements der Uranindustrie stand eine
gemischte sowjetisch-tschechoslowakische Kommission, die mit dem
Ministerpräsidenten zusammenarbeitete. Ein limitierender Faktor war die
Zahl der möglichen Arbeitskräfte.
Im Jahre 1946 wurde die Urangewinnung von der russischen Seite durch
67 Bürger der Sowjetunion gesichert. Im Jahre 1947 kamen bereits 1194
Fachleute!
Ganz anders war es mit den Arbeitern. Zunächst wurden die deutschen
Kriegsgefangenen und später die Häftlinge aus den Arbeitslagern eingesetzt.
Darüber, wie es in Joachimsthal im Jahre 1946 aussah, zeugt der
Geheimdienstbericht des Stabskapitäns der Infanterie Ludvík Souček vom
20. 12. 1946.
„Das gemeinsame Merkmal aller (russischen Arbeiter) ist, dass sie nicht
imstande sind, gut zu verstehen, dass sie sich bei uns laut der geltenden Gesetze,
insbesondere dann laut der oberpolizeilicher Vorschriften und der Vorschriften
des Bergamtes richten müssen und dass jeder von den Direktoren des Bergwerkes
nicht nur für die Sicherheit der Tschechen, sondern auch Russen, Deutschen und
sogar Kriegsgefangenen verantwortlich ist. Ebenfalls verstehen sie nicht, dass es
notwendig ist, den Dekret des Präsidenten über die Betriebsräte zu respektieren
und dass sie bei der Lösung verschiedener Themen – wie z. B. die Anstellung
und Entlassung von Arbeitern und Beamten, die Bestimmung der Löhne und
Gehälter, neue Aufgaben, die Bestimmung der Arbeit an Sonn- und Feiertagen,
usw. – immer mit dem Betriebsrat zusammenarbeiten müssen. Oft muss man sich
sehr bemühen, sie von diesem Zustand zu überzeugen und manchmal scheint
es, als ob unsere Behörde grundsätzlich gegen ihre Vorschläge wären, obwohl
es tatsächlich Bemühungen gibt, um ihre Anforderungen unseren Gesetzen
und Vorschriften anzupassen. Ihr Misstrauen an solchen differenzierenden
Verhandlungen ist direkt spürbar. Ich denke, dies ergibt sich aus einem
Missverständnis der anderen Praktiken in der Sowjetunion.“
Das Management-System war im Wesentlichen dual. Wenn der Direktor
oder der Hauptgeologe Tscheche war, war sein Vertreter immer ein Russe.
Manchmal jedoch war dieses Dualsystem problematisch, weil die Behörden
und Kontrollstellen oft nicht wussten, mit wem sie eigentlich handeln sollen.
Nachdem die ausreichenden Uranvorräte in beiden konkurrierenden
Weltsystemen erworben waren, sank der Druck nach dessen Nachfrage. Die
Sowjetunion fand Uranlagerstätte in ihrem Gebiet und die Bedeutung der
tschechischen Lagerstätte ist gesunken. Die Folge dieser Tatsache war, dass
die finanzielle Unterstützung aus der Sowjetunion immer niedriger wurde,
bis sie schließlich ganz aufhörte.
Wie folgt, orientierte sich die Urangewinnung auf die Herstellung der
Brennstoffzellen für die Atomkraftwerke.
1
Pohled z těžní věže jámy č.8a na Horní Slavkov. Vlevo je těžní věž jámy č. 8 a k ní příslušný oběh vozů
zvaný „tobogan“. Vedle věže je možno zahlédnout některé baráky bývalého tábora Prokop a vzadu
vpravo je vidět těžní věž jámy č. 1 Zdař Bůh. Foto asi z roku 1958
Situace v okolí šachty č. 1
Lage in der Umgebung des Schachtes Nr. 1
Der Blick aus dem Schachtturm Nr.8a auf das Gebiet Schlaggenwald. Auf der linken Seite befindet sich der Schachtturm Nr.8 und dazu gehörige Anlage des Wagenumlaufes, genannt „Tobogán“
(„Achterbahn“). Neben dem Schachtturm sind einige Baracken des ehemaligen Lagers Prokop zu
sehen und hinten rechts der Schachtturm des Schachtes Nr.1 Zdař Bůh. Die Fotoaufnahme wurde
etwa 1958 gemacht.
Z
3
4
8
7
6
12
9
10
ÀæÀ
À
Ǧ
Mimo zájmovou oblast Horního Slavkova a Krásna se ověřovaly
zásoby uranové rudy i v blízkém okolí. Týkalo se to lokalit
Smrkovec, Žitná, Prameny, Čistá, Kladská apod.
ǡǡ~
Nejslibněji vypadala lokalita na Smrkovci, a to s ohledem na
výskyt stříbra těženého koncem středověku a také malou
těžbu uranu v období I. světové války, přesto nebylo nikde
nalezeno dostatečné množství rudy pro zahájení těžby.

Koncem padesátých let se v okolí Kladské otevřely čtyři
šachty pro těžbu uranu. Vzniklo nebezpečí, že budou
ohroženy mariánsko-lázeňské minerální prameny, přesto byl
uran důležitější. K 1. 1. 1959 byl zrušen vojenský prostor a
počátkem šedesátých let se zastavila i těžba uranové rudy.
,
V roce 1953 vznikl ve vlastním dobývacím prostoru zcela nový
provoz s vlastní jámou č. 20.
Jáma č. 20 měla jen dvě patra a hluboká byla 115,7 m.
Poddolováno bylo 600 000 m 2 a její odval zabral 30 000
m2. Mohla se ale pyšnit nejvýše položenou ohlubní ze všech
slavkovských šachet a to 811,1 m n. m.
Těžba byla ukončena v roce 1956

Dne 3. srpna 1953 byla založena jáma č. 21 – Krásno.
Tato šachta byla jen průzkumná a dosáhla hloubky 109,3 m
(dvě patra). Poddolováno bylo 500 000 m2 a odval zabral 23
000 m2.
V současné době je důlní voda z této šachty upravována v
úpravně vody na pitnou vodu, ze které je zásobováno město
Krásno.
ÀȂæ«Ǥͳͻ
Nejvzdálenější oblastí, ve které probíhal geologický průzkum,
byl Zadní Chodov. Geologický průzkum tam probíhal již od
roku 1946, ale báňsko-průzkumné práce zde byly zahájeny až
v roce 1948 u obce Drmoul v místě zaniklé obce Cech sv.Víta.
V říjnu 1952 zde začalo hloubení jámy č. 19, později
přejmenovanou na jámu č. 1. Těžní věž jámy č. 19 byla ještě
dřevěná, až později byla přestrojena do železa.
Stejně tak jáma č. 2 měla mít původní číslo 21 v JD Horní
Slavkov, ale po přechodu Zadního Chodova na samostatný
provoz obdržela toto číslo jáma nad Krásnem, poslední jáma
zaražená ve slavkovském revíru.
V roce 1954 pak byla v revíru Zadní Chodov zaražena další
jáma, mající již číslo 3.
Těžká práce
Schinderei
Důlní vozíky byly všude. Na kopci je těžní věž jámy č. 9
Die Förderwagen befanden sich in der ganzen Umgebung. Auf dem Hügel ist der Schachtturm Nr. 9.
2
5
11
¡
é

Ú
Außerhalb des Interessengebietes Schlaggenwald und
Schönfeld wurden die Vorräte an Uranerz auch in der nahen
Umgebung überprüft. Es handelte sich um die Lokalitäten
Schönficht, Rockendorf, Sangerberg, Lauterbach, Glatzen u. a.
Úϐǡǡ
Als vielversprechend schien die Lokalität Schönficht
insbesondere im Hinblick auf das Vorkommen von Silber,
das am Ende des Mittelalters gewonnen wurde. Während
des Ersten Weltkriegs wurde hier geringe Menge von Uran
gewonnen. Trotzdem wurde keine ausreichende Menge des
Erzes für das Anlaufen des Abbaubetriebes in dieser Lokalität
gefunden.

In den fünfziger Jahren wurden vier Schächte für Uranabbau
in der Nähe von Glatzen erschlossen. Es entstand die Gefahr,
dass die Marienbader Mineralquellen gefährdet werden,
trotzdem war die Urangewinnung immer noch wichtiger. Am
1. Januar 1959 wurde das Militärgebiet abgeschafft und zu
Beginn der sechziger Jahre wurde auch die Gewinnung des
Uranerzes eingestellt.

Im Jahre 1953 entstand im Abbaugebiet ein völlig neuer
Betrieb mit dem Schacht Nr. 20. Der Schacht Nr. 20 hatte
nur zwei Abbausohlen und war 115,7 Meter tief. Unterteuft
wurde 600 000 m2 und die Bergehalde nahm eine Fläche von
30 000 m2 ein. Die Hängebank dieses Schachtes war die
höchstliegende Hängebank von allen, die sich im Gebiet
Schlaggenwald befanden. Die Hängebank lag in der Höhe
von 811,1 Meter über dem Meeresspiegel.
Die Gewinnung in Lauterbach wurde im Jahre 1956 eingestellt.
Ú
Am 3. August 1953 wurde der Schacht Nr. 21 Krásno gegründet.
Dieser Schacht war nur ein Schürfschacht und erreichte eine
Tiefe von 109,3 Meter und hatte zwei Sohlen. Unterteuft
wurde 500 000 m2 und die Bergehalde nahm eine Fläche von
23 000 m2 ein.
Gegenwärtig wird das Grubenwasser aus diesem Schacht in
der Wasseraufbereitungsanlage für Trinkwasser aufbereitet.
Mit diesem Wasser wird das Städtchen Schönfeld versorgt.
ȂǤͳͻ
Das entlegenste Gebiet, wo die geologische Erkundung
durchgeführt wurde, war die Gemeinde Hinterkotten. Die
geologische Erkundung wurde hier seit 1946 durchgeführt,
aber die Bergerkundung begann erst im Jahre 1948 in der
Nähe des Dorfes Drmoul im ehemaligen Dorf St. Veits Zeche.
Im Oktober 1952 begann man mit dem Abteufen des
Schachtes Nr. 19. Später wurde dieser Schacht als Schacht Nr.
1 genannt. Der Schachtturm war noch aus Holz, aber später
wurde er in Eisen umgestellt.
Ebenso der Schacht Nr. 2 der Joachimsthaler Bergwerke
Schlaggenwald sollte die ursprüngliche Zahl 21tragen, aber
nachdem als Hinterkotten zu autonomen Betrieb wurde,
erhielt diese Nummer der Schacht unweit des Städtchens
Schönfeld. Dieser Schacht war der letzte Schacht, der im
Schlaggenwalder Revier
angebrochen wurde.
Ein nächster Schacht mit der Zahl Nr. 3 wurde jedoch im Jahre
1954 im Revier Hinterkotten angebrochen.

Jáma č. 15 Schacht Nr. 15 - Občanské sdružení Permon

Transkript

Podobné dokumenty

zde

highlights

kulturni pamatky

Informační panely - tabule 7