Moderní nástroje sociálního bydlení pro mladé rodiny jako nepřímá
Transkript
Moderní nástroje sociálního bydlení pro mladé rodiny jako nepřímá podpora růstu natality Závěrečná zpráva 1 k aktivitě A0901 Autoři: Ing. Mgr. Martin Lux, Ph.D. RNDr. Tomáš Kostelecký, CSc. Ing. Petr Sunega Mgr. Jana Vobecká Mgr. Jan Sládek V Praze dne 20. 1. 2010 OBSAH: ÚVOD ........................................................................................................................................ 3 TEORETICKÝ RÁMEC ......................................................................................................... 6 BYTOVÁ POLITIKA .............................................................................................................. 9 PRONATALITNÍ (PROPOPULAČNÍ) POLITIKA .......................................................... 12 OBECNÉ NÁSTROJE BYTOVÉ POLITIKY VYSPĚLÝCH ZEMÍCH NA ZVÝŠENÍ FINANČNÍ DOSTUPNOSTI NÁJEMNÍHO BYDLENÍ ................................................... 14 NÁSTROJE BYTOVÉ POLITIKY VYSPĚLÝCH ZEMÍCH NA ZVÝŠENÍ DOSTUPNOSTI NÁJEMNÍHO BYDLENÍ SPECIFICKY PRO MLADÉ LIDI/DOMÁCNOSTI ............................................................................................................ 20 VELKÁ BRITÁNIE .................................................................................................................. 21 USA ...................................................................................................................................... 23 FRANCIE ................................................................................................................................ 24 KANADA................................................................................................................................ 25 AUSTRÁLIE ............................................................................................................................ 26 IRSKO .................................................................................................................................... 26 ITÁLIE ................................................................................................................................... 27 NĚMECKO .............................................................................................................................. 27 NIZOZEMÍ .............................................................................................................................. 27 ŠVÉDSKO ............................................................................................................................... 28 NÁSTROJE BYTOVÉ POLITIKY ČR NA ZVÝŠENÍ DOSTUPNOSTI NÁJEMNÍHO BYDLENÍ SPECIFICKY PRO MLADÉ LIDI / MLADÉ RODINY S DĚTMI .............. 29 CENTRÁLNÍ ÚROVEŇ ............................................................................................................. 29 LOKÁLNÍ ÚROVEŇ ................................................................................................................. 32 NÁVRH NOVÝCH NÁSTROJŮ PRO ZVÝŠENÍ DOSTUPNOSTI NÁJEMNÍHO BYDLENÍ SPECIFICKY PRO MLADÉ LIDI / MLADÉ RODINY S DĚTMI .............. 37 CENTRÁLNÍ ÚROVEŇ – NOVELIZACE PRAVIDEL PRO POSKYTOVÁNÍ PŘÍSPĚVKU NA BYDLENÍ . 38 LOKÁLNÍ ÚROVEŇ - CÍLENÁ OBECNÍ GARANCE ...................................................................... 39 ZÁVĚR .................................................................................................................................... 43 LITERATURA ....................................................................................................................... 45 2 Úvod Pro mladé páry hodlající zaloţit rodinu či jiţ vzniklé mladé rodiny s dětmi je problematika dostupnosti stabilního bydlení ponejvíce aktuální, jelikoţ osamostatnění se, zaloţení vlastní rodiny a výchova dětí jsou nutně svázány se zajištěním samostatného, bezpečného, kvalitního a dlouhodobě jistého bydlení. Zaloţení rodiny předpokládá vytvoření prostředí jistoty a bezpečí; opak vede k odkládání zaloţení rodiny nebo rodinným stresům, které mohou negativně poznamenat výchovu dětí. Bydlení pro mladé rodiny představuje po různých krátkodobých formách bydlení (případně spolubydlení) na úplném počátku profesní kariéry druhý krok v tzv. kariéře bydlení. Takové bydlení by sice mělo nabídnout poţadovanou jistotu a bezpečí, na stranu druhou by, vzhledem ke stále nízkému věku partnerů a pravděpodobným změnám místa zaměstnání (z důvodu rostoucích poţadavků flexibility na trhu práce), mělo umoţnit i relativně snadné stěhování. Po roce 1989, kdy stát dramaticky sníţil veřejnou podporu výstavby nájemních bytů a téměř vyloučil nově utvářené domácnosti z moţnosti čerpat ekonomické dotace určené pouze pro bydlící domácnosti (regulace nájemného, zvýhodněná privatizace obecních bytů, státní krytí zvýšených úroků ze „starých“ úvěrů poskytnuté vlastníkům domů a druţstevníkům), dosáhl problém dostupnosti stabilního nájemního bydlení pro mladé domácnosti ve srovnání s vyspělými zeměmi mnohem hlubších rozměrů (Lux 2009). Nově utvářené mladé domácnosti se, na rozdíl od již bydlících domácností rozsáhle chráněných transformační bytovou politikou, octly často v tržním prostředí s velmi slabou ochranou; toto tržní prostředí bylo navíc poznamenané neefektivitami (například trţní nájemné, nezřídka na černém trhu s obecními byty, bylo vyšší, neţ kdyby stát upustil od rigidní formy regulace nájemného vztahující se na dříve uzavřené nájemní vztahy – podrobněji Lux, Sunega 2003). Přes vysokou závaţnost se překvapivě tomuto problému věnovala relativně malá pozornost, coţ bylo pravděpodobně dáno slabou schopností mobilizace mladé generace pro prosazení svých zájmů, větší ochotou nést oběti za změnu totalitního politického reţimu, ale také přeţitím kulturních vzorců výpomoci širší rodiny při zajišťování bydlení části mladých lidí transferem či dědictvím „privilegií„, převodem uţitku z ekonomických dotací na potomky. Mezigenerační výměna „privilegií„ se však netýkala všech („ne kaţdý měl babičku v bytě s regulovaným nájemným„) a bude v budoucnu klesat na intenzitě. Důvodem je jednak sniţování ekonomických dotací (například deregulace nájemného), ale zejména skutečnost, ţe zatímco stávající populace seniorů získává z průběţného systému důchodového pojištění relativně solidní příjem, budoucí generace se budou muset spolehnout daleko více na kapitalizaci svého majetku v důchodovém věku. Vlastnické bydlení se tak často stane formou penzijního pojištění a nebude tak moci být předmětem mezigenerační výměny. Po roce 1990 se objevovala empirickým výzkumem často ne zcela podloţená tvrzení o tom, ţe výrazné sníţení dostupnosti bydlení pro mladé domácnosti je jednou z hlavních příčin radikální proměny reprodukčního chování mladé generace – prudkého sníţení porodnosti. Kostelecký, Vobecká (2009), kteří empiricky analyzovali souvislost mezi dostupností bydlení a reprodukčním chováním mladé generace v jednotlivých okresech České republiky na datech pocházejících z období kolem roku 2001, ukázali, ţe výše zmiňovaná tvrzení mají jen částečnou oporu v datech. Jejich analýza prokázala, ţe regionální rozdíly v porodnosti jsou obecně podstatně menší neţ regionální rozdíly v dostupnosti bydlení – mladí lidé tak rozhodují o počtu svých dětí do jisté míry „navzdory“ vnějším podmínkám, které pro zakládání rodin mají. Souvislost mezi dostupností bydlení a reprodukčním chováním však přesto existuje – dle výsledků analýz problémy s dostupností bydlení v regionech s vysokými 3 cenami bytů ovlivňují spíše časování narození dětí neţ jejich celkový počet. Problémy s dostupností bydlení tak, i když spíše nepřímo, přispívají ke snižování porodnosti; empirické analýzy však nepotvrzují, že by se jednalo o dominantní faktor. Jakkoliv výsledky empirických analýz nakonec potvrdily jen nepřímý vztah mezi dostupností bydlení a reprodukčním chováním mladých lidí, není moţné tento problém marginalizovat. Nízká porodnost můţe mít totiţ fatální následky pro ekonomický rozvoj a sociální soudrţnost celé společnosti, jako například rozklad sociálního systému, zpomalení dlouhodobého ekonomického růstu, sestupná dráha společenského vývoje, nedostatek inovací a flexibility. Dnešní hlavní argumenty pro veřejnou podporu porodnosti a mladých rodin obecně vycházejí z jiných principů neţ argumenty tradiční (viz dále) a daly by se shrnout do těchto cílů (Bernardi 2005): - udrţení funkčnosti současného welfare state, důchodového systému; dát lidem moţnost dovolit si tolik dětí, kolik by skutečně chtěli; zajistit rovnost mezi rodinami s dětmi a bez dětí; zajistit rovnost mezi dětmi. Mezi další důvody uvádí Gauthier a Philipov (2008) problémy s udrţením ekonomického růstu v zemích s příliš nízkou mírou porodnosti způsobující nedostatek pracovní síly a finanční problémy zdravotnických systémů. Nízká míra porodnosti je chápána jako hrozba dlouhodobé udrţitelnosti současného ekonomického a sociálně-ekonomického modelu fungování společnosti. Z toho důvodu se o potřebě zvýšit porodnost, resp. k potřebě přijetí politických opatření vedoucích ke zvýšení porodnosti, vyjadřují i nadnárodní instituce typu Evropská komise (European Commission 2005) nebo Evropská bankovní federace (European Banking Federation 2004, in Lutz, Skirbekk 2005). Zvláštní pozornost věnují Gauthier a Philipov (2008) rozdílu mezi ideálním počtem dětí a skutečným počtem dětí ve společnosti. Ve většině evropských zemí, kde se provádějí pravidelná šetření populačního klimatu, se respondentům pokládají otázky typu: „Obecně řečeno, kolik dětí v rodině povaţujete za ideální?“ nebo „Pokud se týká Vás osobně, kolik dětí povaţujete za ideální počet, který byste chtěl mít, nebo který byste býval chtěl mít?“ Následně je moţno porovnat ideální počty dětí se skutečným počtem narozených dětí. Ideální počet dětí je prakticky vţdy větší neţ skutečný počet dětí – rozdíl se standardně pohybuje v rozmezí 0,5 aţ 0,8 dítěte (Gauthier, Philipov 2008: 6). Tento rozdíl je standardně interpretován jako indikátor existence bariér bránících vyšší fertilitě (Bongaarts 2008, 39-55). Někteří demografové (např. Lutz a Skiebekk 2005) vidí jako nejnebezpečnější skutečnost, ţe dlouhodobější výkyv počtu narozených dětí směrem dolů můţe dostat populaci společnosti na sestupnou dráhu: nízká porodnost vede k nízkému počtu narozených dětí, málo dnes narozených dětí znamená málo budoucích rodičů a ještě méně budoucích dětí… To vede nejen k rychlému stárnutí populace, ale také k přivyknutí obyvatel k malému počtu dětí jako kulturní normě a společenskému standardu, přizpůsobení se společenských institucí k existenci velkého počtu malých domácností. V takovém společenském prostředí je pak velmi obtíţné mít více dětí v rodině, a to dokonce i tehdy, kdyţ si to rodiče přejí. Vztah mezi úhrnnou plodností1 a změnami ve společnosti není lineární – Rindfuss et al. (2004) povaţují úhrnnou plodnost 1,5 za ‚rozhranní„ mezi dvěma odlišnými demografickými reţimy. Dlouhodobější pokles porodnosti pod 1,5 znamená prakticky jistotu budoucího 1 Úhrnná plodnost je hypotetický průměrný počet ţivě narozených dětí připadajících na jednu ţenu v reprodukčním věku za předpokladu, ţe by míry plodnosti podle věku zůstaly neměnné. 4 stárnutí populace a jejího poklesu. Takovému vývoji říkají Lutz a Skirbekk (2005) low fertility trap, past nízké fertility. Důvody pro podporu porodnosti pak spatřují v potřebě vyhnout se takové pasti a proto povaţují za smysluplné pouţití i politik, které ovlivní počet narozených dětí i relativně krátkodobě, resp. ovlivní jen načasování narození dětí. Kaţdé dítě, které se narodí dříve, neţ by se bývalo narodilo bez existence těchto politik, přispívá ke zmírnění problému stárnutí populace. Kaţdé opatření, které zvýší i jen krátkodobě úhrnnou plodnost nad 1,5, můţe přispět k odvrácení pádu do pasti nízké fertility. Je to chápáno jako analogie mimořádného protikrizového opatření v oblasti ekonomiky. Česká republika zůstává v úrovni porodnosti i úhrnné plodnosti i přes uměle proklamovaný baby boom posledních několika let na chvostu Evropské unie a reálně ji hrozí rychlé stárnutí populace, rozklad sociálního systému a zpomalení dlouhodobého ekonomického růstu. Cílem předkládané studie je tak na pozadí mezinárodního vývoje a důsledné analýzy efektivity a efektivnosti definovat takové nástroje v oblasti bytové politiky, které by mohly zvýšit finanční dostupnost, a zejména pak zvýšit stabilitu a sníţit rizika, nájemního bydlení pro mladé rodiny v ČR – v důsledku toho tak nepřímo pomoci sníţit věk rodičů při narození prvního dítěte. Zaměření na segment nájemního bydlení má více důvodů - podpora v oblasti vlastnického bydlení je často příjmově regresivní, nevhodně zacílená a současný rozsah podpory v této oblasti v ČR je jiţ na maximální moţné úrovni. Bytová politika v ČR výrazným způsobem upřednostňuje vlastnický sektor bydlení; naopak podpora v sektoru nájemního bydlení téměř chybí. Nájemní bydlení přitom můţe vzhledem k poţadavkům kladeným na mladou generaci být vhodnějším právním typem bydlení neţ okamţité bydlení vlastnické. Obce mají zpravidla na přidělování jen omezený počet nájemních bytů a přidělování se tak často děje jen po dlouhé době čekání (některé obce byty jiţ v zásadě ţádné nemají). I vzhledem k nepříliš přesvědčivým výsledkům masivních veřejných podpor na výstavbu sociálního nájemního bydlení ve vyspělých západních zemích vedoucích často ke vzniku sociálně vyloučených ghett se tato studie zaměří na takové moderní nástroje sociálního bydlení, které by nebyly nákladné pro veřejné rozpočty, nesouvisely s masovou výstavbou ghett sociálních bytů, nevedly k sociálnímu vyloučení, nevytvářely tržní distorze a naopak mnohem více než dosud zapojily i sektor soukromého nájemního bydlení - ten v posledních 20 letech vyrostl v naší zemi prakticky z nuly díky majetkovým restitucím, drobným a později téţ institucionálním investorům aţ na 12 - 15 % bytového fondu. Mimo to, i ze strany mladých lidí existuje preference příliš neomezovat výběr vhodného bydlení – systém přidělování obecních bytů dává ţadatelům zpravidla jen jeden určitý byt formou „ber nebo odejdi“. Neexistuje svobodná volba, obec nechápe, ţe by domácnost mohla nabídku odmítnout, nakonec jsou obě strany (obec i ţadatel) nespokojeny. Cílem nástroje pomoci mladým lidem by také nemělo být „znásilňovat“ obecnější preference bydlení – pokud chtějí odejít do vlastního bydlení, tak by neměly existovat motivy, které s touto jejích preferencí manipulují. Manipulace preferencemi opět ve výsledku vede k nespokojenosti všech zainteresovaných stran a trţním distorzím (poptávka by se, například, přelila do podporovaného segmentu, kde by došlo k trvalému nedostatku). Cílem intervencí by nemělo být rovněţ násilným způsobem zvyšovat počet nájemních bytů. Jejich účelem je pouze odstranit stávající bariéry vyplývající ze segmentace nájemního bydlení do ‚privilegovaného„ (a rozsáhle chráněného) a ‚neprivilegovaného„ (a téměř nechráněného) nájemního bydlení (Lux et al. 2004). V neprivilegovaném segmentu bydlení jsou uzavírány smlouvy pouze na krátkou dobu (zpravidla jeden rok) a mladé domácnosti tak 5 čelí velké nejistotě ohledně trvání nájmu a vývoje nájemného v následujících letech. Tato nestabilita je jedním z důvodů, proč nájemní bydlení přestalo být pro stabilizaci rodiny reálnou alternativou k bydlení vlastnickému. Cílem zde navrhovaných nástrojů by tak mělo být zachovat prioritu trţního řešení a výpomoci širší rodiny při zajištění bydlení, avšak z důvodu výše zmíněných dysfunkcí pomoci stabilizovat nájemní vztahy. Teoretický rámec Při biografické analýze základních rozhodnutí v ţivotě člověka, kterými jsou rozhodně i odchod z domácnosti rodičů, první formy bydlení a následně téţ manţelství a rodičovství, se vyuţívá teoretických konceptů ţivotního cyklu a ţivotní dráhy. Koncept životního cyklu (life cycle) postuluje (Mulder, Hooimeijer 1999), ţe na základě charakteristik, jako je nejčastěji věk, rodinný stav, počet dětí a jejich věk, je moţné určit, v jaké fázi ţivotního cyklu se jednotlivec/domácnost nachází. Kaţdá fáze je přitom spojena s určitými ţivotními událostmi, přijímanými rozhodnutími, určitými typickými vzorci chování běţné domácnosti. Předpokládá se, ţe se člověk v určité fázi osamostatní od rodičů, v jiné zaloţí rodinu apod. Kaţdá z takových důleţitých ţivotních událostí pochopitelně ovlivňuje i jeho pracovní kariéru a pohyb po dráze bydlení. Podle tohoto konceptu člověk postupně prochází jednotlivými etapami ţivotního cyklu, jednou po druhé, a v souladu s tím postupuje i po dráze bydlení. Winter a Stone (1998) však uvádějí tři hlavní kritiky konceptu ţivotního cyklu. Za prvé, koncept neuvaţuje měnící se strukturu domácností a vznik nového typu domácností v průběhu času (rostoucí počet domácností jednotlivců, domácností svobodných matek, postupný zánik vícegeneračních domácností apod.). Za druhé, identifikace domácnosti v jakékoliv fázi ţivotního cyklu zahrnuje pouze statický popis jejích ţivotních poměrů, ale nevysvětluje, jak se tyto postupem času utvářely (tj. nezahrnuje dynamické aspekty). Za třetí, koncept nepočítá s různorodostí ţivotních zkušeností domácností nacházejících se v téţe fázi ţivotního cyklu. Vzhledem k výše uvedeným nedostatkům byl koncept ţivotního cyklu postupně opuštěn a nahrazen konceptem životní dráhy (life course), který umoţňuje flexibilnější a dynamický přístup při objasňování důvodů důleţitých lidských rozhodnutí. Winter a Stone (1998) uvádějí Kendigovu (Kendig 1990) interpretaci konceptu ţivotní dráhy: „koncept ţivotní dráhy zohledňuje rozmanitost zkušeností, které jednotlivec získal v průběhu ţivota, jednotlivých ţivotních kariér (ve vzdělání, v zaměstnání, v rodině, v manţelství), zkoumá jejich souslednost, kombinace a načasování. Při vysvětlování lidského chování jsou brány v úvahu jak následky předcházejících ţivotních zkušeností, tak momentální okolnosti ovlivňující rozhodování jednotlivce. Přístup rozšiřuje tradiční analýzu ţivotního cyklu o takové problémy, jako jsou rozvody, opětovné uzavření manţelství a migrace.“ (str. 41-42) Koncept ţivotní dráhy je zaloţen na respektování s věkem svázaných sociálních norem, které jsou v dané společnosti rozšířeny a obecně přijímány. Na rozdíl od konceptu ţivotního cyklu zde však neexistuje pouze jedna konkrétní „přípustná„ sekvence ţivotních rolí. Individuální rozhodnutí ohledně migrace je pak „flexibilně„ určováno celou mnoţinou různých faktorů vnějších (podmínky na trhu práce a trhu bydlení) i vnitřních, individuálních (věk, zkušenosti vlastní či zkušenosti a postoje rodičů, postavení pracovního úspěchu v individuálním ţebříčku hodnot, chápání vlastní odpovědnosti vůči rodině, kvalita bydlení a spokojenost s dosavadním bydlením). Koncept ţivotní dráhy pak dal základ pro teoretický koncept dráhy (kariéry) bydlení (housing careers), který v zásadě tvoří jeho podmnoţinu a týká se důleţitých rozhodnutí a změn v ţivotě domácnosti při postupu na tzv. ţebříčku bydlení (housing ladder). Tento koncept se 6 snaţí podchytit a vysvětlit posloupnost změn v kvalitě a kvantitě spotřeby bydlení od mládí do stáří, přičemţ intuitivně předpokládá, ţe ţádoucí (preferovaný) vývoj kariéry je vzestupný, tj. s rostoucím věkem roste kvalita a kvantita spotřeby bydlení (proto také hierarchicky chápaný „ţebříček bydlení“). V této souvislosti je důleţité zmínit, ţe významným kvalitativním aspektem spotřeby bydlení je také právní vztah k uţívanému bydlení – tj. zejména jedná-li se o vztah nájemní či vlastnický. Postup na ţebříčku bydlení pak u mladých lidí, například, normativně předpokládá odchod z domácnosti rodičů do prvního samostatného bydlení (zpravidla určitá forma spolubydlení) a u mladých párů pak po jisté době přestup do stabilního nájemního nebo vlastnického bydlení (normy postupu na ţebříčku bydlení jsou přitom dány zjištěnými preferencemi a sociálními normami). Přechod do vlastnického bydlení nebo nalezení stabilního nájemního bydlení jsou svázány se zaloţením rodiny a narozením prvního dítěte, tedy s jednou z nejpodstatnějších změn na ţivotní dráze – koncept ţivotní dráhy a koncept dráhy bydlení se v tomto bodě stýkají (Clark et al. 1994, 2003). V ČR se výzkumem kariér bydlení zabývala například Vajdová (2000). Přirozeně, moţnost odchodu do sektoru vlastnického bydlení (resp. stabilního nájemního bydlení, například sociálního bydlení) je zejména dána socioekonomickými charakteristikami mladých lidí a jejich rodičů, stejně jako finanční dostupností bydlení a volnou nabídkou dostupného bydlení. Za nejvyšší příčku na ţebříčku bydlení je zpravidla povaţováno vlastnické bydlení – skutečnost, ţe této sociálně determinované normativní mety mnohé domácnosti nedosáhnou, vede ke vzniku nerovností, sociální i prostorové segregace, „tříd bydlení“ (housing classes) jako specifického znaku obecnější sociální diferenciace a stratifikace (Rex a Moore 1967, Kostelecký 2005). Tyto nerovnosti se v čase navíc stabilizují a posilují - ukazuje se, například, ţe vstup do vlastnického bydlení je snadnější pro děti vlastníků bydlení neţ pro děti rodičů ţijících v jiných právních formách bydlení (Heath 1999, Clark et al. 2003). Kariéry bydlení jsou však ve skutečnosti mnohem sloţitější neţ postupný vzestup či sestup v jejích jednotlivých stupních v průběhu ţivotní dráhy. Nezřídka dochází k přerušeným či nestabilním kariérám (z důvodu rozvodu partnerů, změny sociální a příjmové situace domácnosti, jiným rodinným důvodům) a zejména pak kariéry bydlení mladých lidí, hlavní předmět této studie, jsou poznamenány značnou nestabilitou. Ford et al (2002) studující kariéry bydlení mladých lidí ve Velké Británii rozlišují pět různých „cest„ (pathways) podle míry plánování a řízení kariéry, míry výpomoci širší rodiny a rozsahu moţných omezení, kterým mladí lidé čelí: chaotická cesta (charakteristická absencí plánování a rodinné výpomoci a naopak existencí významných socioekonomických bariér – nestabilní epizody v soukromém nájemním bydlení, spolubydlení, častý návrat do domácnosti rodičů, bezdomovectví); neplánovaná cesta (charakteristická absencí plánování a existencí bariér, avšak s určitou výpomocí rodiny – neočekávaný odchod, otěhotnění, unáhlené vytvoření rodiny a pak zpravidla odchod do sociálního bydlení); omezená cesta (charakteristická plánováním, ale do velké míry omezená socioekonomickým postavením – zpravidla odchod do soukromého nájemního bydlení, spolubydlení, při zaloţení rodiny vytouţený odchod do vlastního bydlení, ale z důvodu omezení často přesun do sociálního bydlení); plánovaná (nestudentská) cesta (charakteristická plánováním, rodinnou podporou, zpravidla delší bydlení u rodičů a odchod aţ při zaloţení rodiny, soukromé nájemní bydlení, pokud vůbec, znamená jen dočasný pobyt na cestě k vlastnickému bydlení) a studentská cesta (anticipovaný odchod na vysokoškolská studia, spolubydlení a soukromé nájemní bydlení v průběhu studia, poté moţný chvilkový návrat k rodičům a nakonec téměř vţdy vstup do vlastnického bydlení). 7 Zvyšující se nestabilita kariér bydlení mladých lidí v posledních desetiletích do velké míry pramení z širších změn na trhu práce (a speciálně na trhu práce pro mladé lidi vyţadující mnohem větší flexibilitu v místě vykonávání i objemu práce), v oblasti vzdělání (rostoucí poţadavky na úroveň vzdělání) a sociálního zabezpečení (obecně radikální změny v rozsahu sociálních výhod daných změnami sociální politiky vyspělých států, resp. politiky státu blahobytu). Profesní a nakonec i rodinné kariéry mladých lidí jsou dnes méně neţ kdykoliv dříve „předepsané„ normami, společenským konsensem a stabilními očekáváními trhu práce (danými dříve jiţ od chvíle nástupu do sekundární úrovně vzdělávání). Tato zásadní změna mladým lidem na jednu stranu umoţňuje větši svobodu při plánování a realizaci svých kariér (či uskutečnění případných změn v jejich průběhu – například vykonávání profesí vzdálených od zaměření jejich sekundárního či terciálního vzdělání, pokud je daná profese přestane uspokojovat), na stranu druhou je však vystavuje nutnosti vlastního rozhodování a logicky téţ i převzetí plné odpovědnosti za rizika, která z těchto rozhodnutí vyplývají. Mladí lidé v „rizikové společnosti“ (risk society) současnosti tak formálně získávají daleko větší svobodu volby při realizaci svých ţivotních drah, potaţmo drah bydlení, neţ jejich rodiče, ale jsou vystaveni také před povinnost volby a nutnost převzít plnou odpovědnost za své rozhodnutí, nutnost hrát aktivní roli při kontinuálním budování vlastních biografií „volby‟ (Beck 1992), vlastní individuality a nezávislosti, a nutnost monitorovat a hodnotit rizika vyplývající z jejich rozhodování (Giddens 1991). Standardizované tradiční biografie ranného vstupu na trh práce, ranného partnerství a brzkého rodičovství, jakkoliv stále patrné mezi mladými lidmi s niţší úrovní vzdělání, jsou postupně nahrazovány destandardizovanými biografiemi „volby„ (Beck 1992), biografiemi neustálých adaptací na rychle se měnící okolní podmínky. „Mladí lidé čelí méně jistému, více nespojitému a delšímu období přechodu z dětství do dospělosti.“ (Kemp, Rugg 2001, 689). Formálně vyšší svoboda volby zůstává však fakticky omezena obecnějšími poţadavky na trhu práce (flexibilita, vysoký výkon, zvyšování vzdělání, diskriminace podle pohlaví, národnosti či etnika) a socioekonomickým postavením mladých lidí, resp. socioekonomickým postavením jejich rodičů (moţnost finanční výpomoci rodiny, vzdělání rodičů, stabilita rodinných poměrů) – tato omezení přispívají k nestabilitě a chaotickému vývoji kariér (ţivotních i bydlení) současných mladých lidí (Ford et al. 1997, 2002). Rozsah bezdomovectví mezi mladými lidmi je dnes v poválečné historii vyspělých zemí bezprecedentní – a to i z důvodu prohlubování sociálních nerovností a sociální segregace, rostoucích sociálních problémů souvisejících s rozpadem rodiny, uţíváním drog a antisociálním jednáním nezaměstnaných mladých lidí v sídlištních ghettech sociálních bytů (Rugg 1999). Teoretický koncept „volby„ tak bývá při analýze ţivotních drah mladých lidí mnohými sociology kritizován a nahrazován teoretickým konceptem „omezení„ (constraints); blíţe v Heath (1999). Ve srovnání s generací „otců„ signifikantně vzrostl počet mladých domácností jednotlivců, kohabitujících bezdětných párů (nesezdaného souţití) a mimomanţelské plodnosti;2 stabilita kohabitace, a to i v zemích jako Švédsko, je významně niţší neţ stabilita manţelských vztahů (Wiik 2009). V oblasti bydlení se výrazným způsobem zvýšil fenomén „spolubydlení“ a různé tranzitivní formy bydlení (dočasné bydlení, ubytovny – Rugg 1999). Mladí lidé při odchodu z domácnosti rodičů vstupují na trh bydlení charakteristický rychlými změnami, mobilitou, spolubydlením, přechodností; častěji se také stává, ţe se do domácnosti rodičů po krátkém období samostatného bydlení vrací. Důvodem odchodu z domácnosti rodičů je mnohem více, neţ kdy dříve, vedle tradičních důvodů jako zaloţení rodiny či odchod za vyšším vzděláním či 2 Demografové rozšíření těchto netradičních forem souţití interpretují jako jednu ze známek „druhé demografické revoluce“. 8 prací, prosté osamostatnění se (Aassve et al. 2002);3 na druhou stranu dochází téţ ve vyspělých zemích k posunutí věku odchodu mladých lidí z domácnosti rodičů (Billari et al. 2001), ponejvíce v zemích jihoevropských (coţ můţe být způsobeno jak překáţkami ve formě nízké či sniţující se finanční dostupnosti samostatného bydlení, tak ovšem také vlastní volbou pohodlného zabezpečení v domě rodičů, který dnes více neţ dříve nabízí soukromí i dostatek prostoru; či psychologickým selháním mladých lidí při osamostatnění se od rodičů).4 Jak ukazují výzkumy provedené ve vyspělých zemích, během posledních desetiletí se výrazným způsobem zvýšil podíl mladých lidí ţijících v soukromém nájemním bydlení5 – tento trend stojí také v pozadí zvýšené poptávky po soukromém nájemním bydlení a tudíţ i určité stabilizace této právní formy bydlení (po prudkém poklesu jejího významu v poválečné historii). Tato právní forma bydlení umoţňuje mobilitu, flexibilitu, rychlou realizaci změny preferencí (co se týká lokalizace bydlení, velikosti bytu, velikosti výdajů na nájemné), a odpovídá nárokům flexibilního trhu práce; na stranu druhou je často pouze přechodnou formou bydlení.6 Přechodnost, slabé záruky (bezpečí trvalosti) a nedostatek soukromí brání vytvoření pocitu „domova„ a zaloţení rodiny (existují však velké rozdíly mezi zeměmi v míře ochrany nájemců soukromých bytů a v některých systémech, jako například Německo nebo Švýcarsko, existují dostatečné jistoty umoţňující zaloţení rodiny). Bytová politika Bytová politika může do nestabilních, přechodných, nejistých či zpožděných kariér mladých lidí ‘rizikové‘ společnosti přinést určité prvky stability a motivace, například posílit jejich pro-rodinné a reprodukční chování (zakládání rodin, sňatečnost, porodnost či sníţit věk rodičů při narození prvního dítěte), a to například zvýšením finanční dostupnosti bydlení pro mladé lidi (Lauster 2008, Andersson 2002, Glazer 1967, Mulder 2006). Rindfuss a BraunerOtto (2008) upozorňují, ţe ve většině zemí západního vyspělého světa existují normy společenského chování, které dávají do vztahu získání bydlení a narození dítěte. Ve „společensky předpokládaném“ scénáři ţivotní dráhy mladého člověka získání samostatného bydlení zpravidla následuje za získáním vzdělání a předchází zaloţení rodiny. Nemoţnost nebo neschopnost získat samostatné bydlení je povaţováno za znak nepřipravenosti na zaloţení rodiny; potíţe se získáním bydlení by tak mohly, byť často nepřímo, ovlivnit natalitní chování. Tento nepřímý vztah (v kontextu dalších opatření podporujících mladé rodiny s dětmi) byl prokázán studiemi ve Švédsku a v USA (Haurin et al. 1993, Hughes 2003, Lauster 2006, vše in Rindfuss a Brauner-Otto 2008). 3 Přehled moţných prací dokumentujících tuto změnu v různých vyspělých zemích uvádí Fukuda (2008, 735). Ve Španělsku se, například, mezi roky 1980 a 2000 zvýšil podíl mladých lidí ve věku 20-24 let ţijících v domě svých rodičů o 8 procentních bodů a pro mladé lidi ve věku 25-29 let se tento podíl zvýšil dokonce o 21 procentních bodů (Ayllón 2008). 5 V Anglii, dle Survey of English Housing, ţilo v roce 1984 v soukromém nájemním bydlení 33 % mladých lidí ve věku 20-24 let a 17 % mladých lidí ve věku 25-29 let; v roce 2006 zde ţilo 52 % mladých lidí ve věku 20-24 let a 33 % mladých lidí ve věku 25-29 let. Podle Giorgi et al. (2001) ţilo v roce 1997 v Německu 8 z 10 domácností s přednostou ve věku do 30 let v soukromém nájemním bydlení. Dle Burke et al. (2002) ţilo v roce 2001 v Austrálii 61 % osamostatněných 20-letých a 51 % 24-letých mladých lidí v soukromém nájemním bydlení. 6 Zvýšená poptávka po soukromém nájemním bydlení můţe být téţ dána menší dostupností sociálního nájemního bydlení, jeţ souvisí s reformou podpory bydlení ve většině vyspělých zemích směrem od podpory nabídky k podpoře poptávky (viz níţe). 4 9 Jak uvádí Kostelecký, Vobecká (2009), přímý a jednoznačně pozitivní vztah mezi dostupností bydlení (jako nezávislou proměnnou) a fertilitou (jako závislou proměnnou) je však pozorován pouze v méně vyspělých zemích nebo zemích, kde je trh s bydlením kontrolován státem (Kolumbie, Izrael či socialistické země před rokem 1989). Ve vyspělých demokratických zemích tento přímý pozitivní vztah, zejména pak v průběhu posledních dekád, zdaleka není jednoznačný! Simon a Tamura (2009), kteří se zaměřili na analýzu vztahu mezi výší nájemného a fertilitou v USA na datech mezi lety 1940-2000 (tedy na velmi dlouhém období), svou studii uzavírají tím, ţe cena bydlení má jen malý, i kdyţ statisticky ještě významný, dopad na porodnost. Lauster (2008) provádějící přehled studií o vztahu mezi bytovou politikou a demografickým jednáním mladých lidí poukazuje na práce, které dokonce upozorňují na obrácený vztah – zvýšení finanční dostupnosti bydlení můţe vést naopak ke sníţení finančních tlaků na utvoření rodiny a tak zvýšení počtu domácností jednotlivců, neúplných rodin s dětmi a kohabitujících párů, či dokonce zvýšení pravděpodobnosti rozvodu (rozchodu) partnerů.7 Curtis (2004) například názorně ukázal, jak v USA růst maximální výše zvláštní dávky pro potřebné rodiny (tzv. temporary assistance to needy families) a alokace potravinových poukázek (food stamps benefits) významně zvýšily pravděpodobnost, ţe matka bude spíše ţít sama neţ společně se svým partnerem (obdobně tomu bylo v lokalitách s vyšší nabídkou sociálního bydlení). Daňové znevýhodnění pracujících matek ţijících v sezdaném souţití oproti matkám ţijícím bez partnera zde rovněţ prokazatelně vedlo k odsouvání data sňatku (Alm, Whittington 1995). Miron (1989) hodnotící kanadskou bytovou politiku uvádí, proč byla neúspěšná v obecném zvýšení finanční dostupnosti bydlení, tedy ve sníţení podílu příjmu domácností vydaném na náklady související s bydlením – částečně tomu bylo i proto, ţe se jako odpověď na státní intervence zvyšující dostupnost bydlení a sniţující výdaje na bydlení sníţila i velikost domácnosti, a průměrné zatíţení domácností výdaji na bydlení (podíl nákladů na bydlení na příjmu domácnosti) tak v úhrnu zůstalo stejné nebo se dokonce v čase zvýšilo. V této souvislosti se rovněţ mluví o vytěsnění soukromých investic (crowding out hypothesis) v tzv. neúplné formě, kdy výstavba státem podporovaných bytů sniţuje počet nově postavených soukromých bytů z důvodu nejen přímého vytěsnění soukromých investic, ale také z důvodu zvýšení počtu jednočlenných domácností a saturace „uměle vytvořené“ poptávky; tato hypotéza byla empiricky potvrzena například Sinai a Waldfogel (2005), kteří ukazují, ţe výstavba 100 podporovaných bytů v USA vedla fakticky z důvodu sníţení velikosti průměrné domácnosti a „umělému“ zvýšení počtu domácností k posílení bytového fondu pouze o 30 bytů. Ellen a O„Flaherty (2007) ukázali, ţe vedle regulace nájemného či jiţ zmíněné výstavby státem podporovaných bytů i příspěvek na bydlení (rent voucher) sniţuje očekávanou velikost domácnosti v New Yorku z 1,94 na 1,70; jen v New Yorku tak existence a alokace příspěvku na bydlení zvyšuje „uměle“ poptávku po malých bytech o přibliţně 12 000 bytů. Negativní efekt zvýšení finanční dostupnosti bydlení na pro-rodinné a reprodukční chování mladých lidí potvrzuje ostatně i zjištění, ţe mladí lidé, kteří díky vyššímu socioekonomickému postavení či vyššímu socioekonomickému postavení jejich rodičů nemají problém s finanční dostupností bydlení, odkládají zaloţení rodiny mnohem déle neţ mladí lidé s niţším socioekonomickým postavením; vyšší úroveň materiálního bohatství a potaţmo vyšší finanční dostupnost bydlení zvyšuje věk utvoření prvního stabilního partnerství a rodičovství (Wiik 2008). Obecné zvýšení finanční dostupnosti bydlení mladých lidí by tak mohlo mít i zcela opačný efekt neţ očekávané posílení pro-rodinného a reprodukčního chování! 7 Jak uvádí Ellen, OFlaherty (2007, 391): „Jestliţe bude bydlení menších domácností snadnější, lidé tak učiní.“ 10 Negativní vliv státní sociální politiky na pro-rodinné chování prokázala i v českém prostředí Hamplová ed. (2007). Spojení příjmů obou partnerů (tedy vytvoření rodiny či souţití) totiţ systém státní sociální podpory penalizuje; a to jiţ tím, ţe pro větší rodiny zpravidla předpokládá úspory z rozsahu (sdílení fixních nákladů) a tudíţ „na osobu“ domácnosti vypočítává niţší sociální dávku (například příspěvek na bydlení). Moderní formy kohabitace (souţití) a nemanţelského rodičovství jsou v českém prostředí spíše důsledkem státní sociální politiky zvýhodňující neúplné rodiny neţ důsledkem vývoje kulturních norem a preferencí občanů (Hamplová ed. 2007). Podobně paradoxní, jako v případě vazby mezi bytovou politikou zaměřenou na zvýšení finanční dostupnosti bydlení a pro-rodinným jednáním, jsou i výsledky studií zabývajících se zvýšením fyzické dostupnosti bydlení v rodinných domech – na jednu stranu existuje celá škála prací vztahujících se převáţně k situaci v USA8 o pozitivním vlivu zvýšené nabídky bydlení v rodinných domech na pro-rodinné chování mladých lidí, na stranu druhou existují práce poukazující na izolaci rodin v rodinných domech lokalizovaných v suburbiích a zvýšené nároky na údrţbu a úklid domu pro rodinné příslušníky, které vedou k většímu stresu, tenzím a rozpadům rodiny. V neposlední řadě paradoxní jsou i výsledky studií týkajících se vlivu veřejné podpory na pořízení vlastnického bydlení – investice do vlastního bydlení můţe partnery sblíţit společným závazkem, ale prvky rizika s ní související mohou, na druhou stranu, partnerský vztah destabilizovat a vést k rozpadu rodiny. Lauster (2008) tak uzavírá, ţe vliv bytových politik na pro-rodinné jednání je jednak kulturně podmíněný (daný sociálními normami a očekáváními v jednotlivých societách) a jednak ani v rámci jedné kultury není univerzální – zatímco pro některé mladé páry může vést daná politika k založení rodiny, pro jiné naopak k jejímu rozpadu či odkladu založení rodiny. Na konkrétním kulturním prostředí Švédska přitom empiricky prokázal, ţe zvýšení finanční dostupnosti bydlení spíše vede k posílení stability souţití (manţelského svazku), a to, coţ je velmi důleţité v kontextu hlavního cíle této práce, zejména v případě zvýšení finanční dostupnosti nájemního bydlení (pro vlastnické bydlení se ukázal tento vztah slabší). Přirozeně, jak poukazují mnozí sociologové či sociální antropologové, mezi různými kulturními prostředími nadále zůstávají významné rozdíly v kariérách bydlení (i ţivotních drahách obecně) – čas a způsob odchodu z domácnosti rodičů, osamostatnění se, jsou stále do velké míry dány tradicí a historií kultury, ve které se mladí lidé pohybují, včetně historie daného reţimu státu blahobytu (Newman, Aptekar 2007), historie utváření a síly rodinných vazeb (Reher 1998). V Evropě je patrné rozdělení demografického chování tzv. osou „severjih“, které je do velké míry dané právě rozdílnou silou (vlivem) mezigenerační výměny kulturních a hodnotových vzorců. Tyto rozdíly není moţné marginalizovat a stejně tak ani není vhodné do nich jakýmkoliv zásadnějším způsobem zasahovat – jedná se o vývoj specifických, unikátních kulturních vzorců etnik a národů, jejichţ potlačení (či manipulace) by mohla vést k tragickým vyvrcholením. Jak také ukázal výše uvedený přehled, státní intervence v oblasti bytové politiky zvyšující finanční dostupnost bydlení můžou i nemusí vést k větší stabilitě rodinných vztahů a motivaci k pro-rodinnému, reprodukčnímu chování; jejich efektivita může být i relativně nízká (vzhledem k vynaloženým veřejným prostředkům). Forma nastavení případné podpory je tak zcela zásadní pro úspěšné naplnění jejích cílů. 8 Nikoliv výhradně v USA, například ve Finsku tento vztah prokázal Kulu a Vikat (2007). 11 Pronatalitní (propopulační) politika Jiným způsobem, jak je moţné podpořit reprodukční chování mladých lidí, je i obecnější pronatalitní (propopulační) politika státu. Tradiční důvody těchto politik byly nacionalistické nebo náboţenské. Podpora porodnosti z nacionalistických důvodů byla vedena snahou větším počtem dětí zvětšit význam a sílu národa ve světě (v případě nízké porodnosti bránit postupnému zániku národa). Podpora porodnosti z náboţenských důvodů byla vedena snahou naplnit náboţenské povinnosti (ploďte se a množte se…). Toto byly hlavní argumenty propopulačních politik v období mezi válkami, a to zvláště ve fašistických zemích, do jisté míry i v SSSR. Oba tradiční důvody pro státní podporu porodnosti i nástroje k jejich prosazení (ceny pro zaslouţilé matky, zvláštní daně pro bezdětné, zpřísnění potratové politiky, omezování antikoncepce a jiné) jsou díky historickým okolnostem dnes jiţ zdiskreditované. Dnešní mainstreamoví evropští politici aţ na výjimky výše uvedené argumenty nepouţívají a také nenavrhují podobné typy nástrojů (Bernardi 2005).9 Ideologické spojení pronatalitních politik s praxí totalitních reţimů v 1. polovině 20. století vedlo k prudkému odklonu od těchto politik v poválečném období. Kromě ideologických důvodů byly ještě dva důvody „technické“. Během poválečného baby boomu byla porodnost vysoká, takţe nebyla potřeba ji podporovat. Následný pokles porodnosti se ve věkovém sloţení obyvatel neprojeví hned – i dlouhá doba nízké porodnosti zprvu neznamená váţné problémy, protoţe se nedostatek dětí hned nepromítne do úbytku ekonomicky aktivní populace. Naopak, aţ do 70. let přibývalo ekonomicky aktivních lidí díky přílivu dětí narozených v dobách poválečného baby boomu (Caldwell et al. 2002). Vlády mají tendenci nereagovat na problémy, které nejsou bezprostřední. První politická reakce na nízkou porodnost byla zaznamenána aţ v roce 1983, kdy z popudu Francie přijal Evropský parlament rezoluci vyjadřující potřebu zabývat se populačními trendy (Gauthier 1993: 149, in Caldwell et al. 2002); později v souvislosti s prohlubováním demografických problémů se diskuse kolem pronatalitní politiky států vrátila zpět „na pořad dne“.10 V poválečném období byla v praxi vyzkoušena celá řada propopulačních politik, především ve Francii a v zemích bývalého komunistického bloku. Tyto politiky zahrnují „porodné, rodinné a dětské přídavky, placená mateřská a rodičovská dovolená, placená péče o nemocné dítě, daňové úlevy pro rodiče dětí, daňové úlevy pro lidi pečující o děti (nejen nutně rodiče), dotovaná zařízení péče o malé děti, právo na flexibilní pracovní dobu matek s malými dětmi, povinnost zaměstnavatele drţet místo matce na mateřské dovolené, rekvalifikační programy pro matky vracející se do práce z mateřské dovolené, příspěvky na bydlení pro rodiny s dětmi a příspěvky na vzdělávání dětí“ (Caldwell at al.2002, 10). Caldwell et al. (2002) došli při bliţší analýze poválečných pronatalitních politik ke třem závěrům: 9 Demokratické vlády v předválečném období také zaváděly politiky, které měly pronatalitní efekty, ale u nich není moţné říci, jestli jejich hlavním záměrem bylo zvýšit porodnost nebo zlepšit sociální postavení znevýhodněných rodin (Caldwell et al 2002). 10 Pronatalitní politiky jsou obecně zaměřeny na zvýšení porodnosti. To není jediný parametr demografického chování, který se mohou vlády snaţit politikami ovlivnit. Problémy ve společnosti nezpůsobuje samotný niţší počet narozených, ale především nepříznivá struktura populace podle věku, přesněji její stárnutí. Na budoucí věkovou strukturu společnosti mají vliv historicky zděděná věková struktura, úmrtnost, porodnost, a migrace (Lutz, Skirbekk 2005). Zděděnou věkovou strukturu nemohou politiky nijak ovlivnit. Úmrtnost lze ovlivnit, ale společensky akceptovatelné jsou jen politiky, které sniţují úmrtnost, zvyšují délku ţivota, a tudíţ přispívají ke zvětšování problému se stárnutím populace. Fakticky tedy lze problém stárnutí populace omezit jenom politikami zvětšujícími imigraci a politikami podporujícími porodnost. 12 1) efektivita pronatalitních politik je sporná; státy komunistického bloku dávaly na propopulační politiky relativně nejvyšší částky z veřejných rozpočtů a stejně nebyly počty dětí nikterak vysoké; 2) lze těţko rozlišit, co jsou sociální politiky a co jsou propopulační politiky. Jednotlivé politiky mají často „sociální“ cíl a propopulační efekty jsou jenom jejich „byproduct“; 3) finanční prostředky na propopulační politiky mají tendenci se sniţovat, protoţe státy obecně omezují veřejné výdaje. Obecně se soudí, že efektivita pronatalitních politik je velmi nízká (Berelson 1974: 788, Council of Europe 1978: 242-244, Cliquet 1991: 137-138, Gauthier 1991: 30, vše in Caldwell et al 2002). Za protipříklad smysluplnosti pronatalitních politik jsou dávány anglosaské země, kde je takových politik minimum, ale porodnost není nejniţší. Pozitivní efekt propopulačních politik na porodnost v bývalých komunistických zemích se povaţuje za zřejmý, ale zpravidla dlouhodobě neudrţitelný (Frejka 1980: 87, Monnier 1990: 127-132, vše in Caldwell 2002). Některé studie analyzující situaci v demokratických zemích se snaţí dokázat pozitivní efekt propopulačních politik; efekt je v kaţdém případě však relativně malý. To platilo pro situaci ve Francii (Hohn 1988: 467-468, in Caldwell 2002), ve Švédsku (Hoem and Hoem 1996: 1516, in Caldwell 2002), Itálii (Boccuzzo et al. 2008) nebo v Austraílii (Lun nand Wilson 2008, in Gauthier, Philipov 2008). Některé studie dokládají schopnost pronatalitních politik zvětšit počet narozených dětí, ale upozorňují na vysoké náklady s tím spojené (Kim 2007, Milligan 2002, in Gauthier, Philipov 2008). Politiky tedy mohou být v některých případech účinné, ale z hlediska nákladů do nich vloţených nejsou efektivní. Problém nízké účinnosti, respektive dlouhodobé neudržitelnosti, pronatalitních politik je způsoben do jisté míry i tím, že existuje vždy celá kombinace faktorů, která vede lidi k rozhodnutí mít nebo nemít děti. Kaţdá z pronatalitních politik, která se soustřeďuje na jediný aspekt v rozhodování lidí (např. pracovní trh), má omezenou účinnost, protoţe ostatní faktory mají tendenci „vracet situaci do původního (normálního) stavu“. Většina efektů je proto krátkodobých (Gauthier 2007), případně politiky působí jen na některé skupiny obyvatel – například lidi s niţším vzděláním (Boccuzzo et al 2008). Časté jsou případy, ţe politiky ovlivní fertilitu lidí, kteří uţ chtěli děti mít, takţe ve svém důsledku změní místo celkového počtu narozených dětí jenom načasování doby jejich narození. Účinnost propopulačních politik velmi ovlivňuje to, zda jsou stabilní a pro jejich potenciální cílové skupiny předvídatelné. Jak upozorňují Rindfuss a Brauner-Otto (2008) při rozhodování o narození dítěte nejde jen o samotné narození dítěte, ale především o budoucí péči o dítě po narození. Jde o plánování budoucnosti v horizontu mnoha let, proto je stabilita přijatých opatření na léta dopředu důleţitým parametrem v rozhodování rodin. Existují určité pronatalitní politiky, které byly zatím uvaţovány pouze v teoretické rovině. Skirbekk, Kohler a Prskawetz (2004) analyzovali efekt věku v době ukončení školní docházky na věk při narození prvního dítěte. Dospěli k závěru, ţe čím niţší je věk při dokončení studia, tím dříve mají lidé děti. To platí i tehdy, porovnávají-li se jen lidé se stejným stupněm vzdělání, a dokonce i v případě, ţe jsou srovnáváni spoluţáci různého věku absolvující školu ke stejném datu. Věk při narození prvního dítěte je tak nejenom funkcí samotného biologického věku, ale i funkcí sociálního věku, daného dokončením vzdělávání. Lutz a Skirbekk (2005) proto doporučují uvaţovat o sníţení věku, ve kterém lidé ukončí svoje vzdělání. To je moţné udělat buď zahájením studia dříve (dřívější nástup do základní školy), zkrácením celkové doby studia při zachování jeho kvality, nebo zpřísněním podmínek pro studenty, kteří studují déle, neţ je obvyklé. Existuje několik návrhů jdoucích tímto směrem – 13 např. návrh německých průmyslníků (!) na sníţení věku nástupu do základní školy (Lenzen 2003 in Lutz a Skirbekk 2005). Lutz a Skirbekk (2005) modelovali hypotetický efekt sníţení věku ukončení školní docházky demografickou strukturu. Modelování prokázalo významný potenciální vliv tohoto opatření i při zachování stejné úrovně úhrnné plodnosti (lidé mají stejné celkové počty dětí, ale protoţe je mají dřív, generace se „vystřídají“ za kratší dobu, tudíţ společnost stárne pomaleji). Další z takových potenciálních politik by mohla spočívat ve vyuţití efektu tikajících „biologických hodin“. Průměrný věk matek při narození prvního dítěte se postupem času posunul za hranice, které jsou optimální z hlediska biologického. Část potenciálních matek si to uvědomuje, coţ vytváří tlak na alespoň další nezvyšování jiţ tak z biologického pohledu vysokého věku matek při prvním porodu (Rindfuss a Brauner-Otto 2008). Tento typ pronatalitní politiky by mohl spočívat v šíření informací o rizicích rození dětí ve vyšším věku. Obecné nástroje bytové politiky vyspělých zemích na zvýšení finanční dostupnosti nájemního bydlení I přes skutečnost, ţe intervence bytové politiky zaměřené na zvýšení finanční dostupnosti bydlení pro mladé lidi nemusí nutně vést k posílení pro-rodinného a reprodukčního jednání, výše uvedený přehled ukázal, ţe opatření v této oblasti by přece jen mohly mít větší efektivitu neţ obecnější pronatalitní politiky státu. Bydlení představuje často hlavní bariéru na cestě k zaloţení vlastní rodiny - a tak přesto, ţe zvýšení finanční dostupnosti bydlení mladým lidem obecně můţe paradoxně u mnohých z nich vést k odloţení zaloţení rodiny a zvýšení počtu jednočlenných domácností (či neúplných rodin s dětmi), je-li tato intervence vhodně a správně zacílena, pak by mohla být efektivnější neţ obecně „draţší“ pronatalitní politika státu. V segmentu nájemního bydlení by mohly mít dle dostupných pramenů na odkládání porodů do vyššího věku (s výše uvedeným omezením efektu a kulturní podmíněnosti) vliv vysoké nájmy, malá výše příspěvků na nájemné, neexistence regulace zvyšování nájemného, nejistota ohledně délky nájmu či neexistence daňové podpory nájemního bydlení (Aasve et al. 2007, Haffner 2002, Haffner and Oxley 1999, Stephens 2000, 2003, Holdsworth and Solda 2002, vše in Rindfuss a Brauner-Otto 2008). V evropských zemích má bytová politika se zaměřením na mladé lidi obecně několik podobných rysů. Prvním je, ţe přes deklarace o důleţitosti této cílové skupiny většinou absentují konkrétní na ni přímo zacílené nástroje podpory, vynecháme-li programy zaměřené na mladé lidi bez domova. O podporu se tak dělí v soutěţi s jinými skupinami, zejména pak se všemi typy nízko-příjmových domácností. Platí také, ţe lokální systém podpory je často provázán se státní a regionální úrovní, takţe obce většinou hrají jen roli administrátorů programů schválených na vyšších úrovních. Obce převáţně poskytují sluţby jako pomoc při hledání přiměřeného bydlení, finanční poradenství (např. sestavování měsíčního rozpočtu) či mediaci sporů mezi nájemníky a pronajímateli. Jsou si vědomy toho, ţe mladí nájemníci jsou pronajímateli vnímáni často jako riziková skupina, takţe se snaţí dát pronajímatelům různé typy záruk. V následující části uvedeme přehled základních forem veřejné podpory v oblasti nájemního bydlení, jejich klasifikaci i obecnější hodnocení vzájemným srovnáním; tento přehled je nutný pro bliţší popis nástrojů směřujících ke zvýšení stability a finanční dostupnosti nájemního bydlení specificky pro mladé lidi a mladé rodiny uvedený v další kapitole. 14 Podporu nabídky v oblasti nájemního bydlení tvoří zejména podpora směřující k výstavbě veřejně podporovaných nájemních bytů, v mnoha zemích nazývaných ne zcela přesně sociální bydlení. Sociálním bydlením rozumíme zpravidla neziskové nájemní bydlení, kde uplatňovaná výše nájemného se díky veřejné podpoře nachází pod úrovní trţního nájemného (je tedy určitým způsobem regulována, zpravidla na nákladové úrovni), a které je přidělováno přednostně domácnostem, jeţ by si nemohly z důvodu své příjmové, sociální či zdravotní situace pořídit bydlení na volném trhu (Lux (ed.) 2002, Lux et al. 2004). Provozovatelem sociálních bytů můţe být veřejný sektor (obce, stát), neziskové organizace (bytové asociace, bytová druţstva) nebo výjimečně za splnění určitých podmínek téţ soukromí pronajímatelé (Boelhouwer, van der Heijden 1992, Priemus 1997, Donner 2000 a další). Do segmentu sociálního bydlení se tak, teoreticky, řadí státní a obecní nájemní byty (včetně chráněných bytů, bytů na půl cesty, azylových bytů, bytů pro matky s dětmi, bytů v domech s pečovatelskou sluţbou a další), byty ve vlastnictví neziskových organizací (opět včetně azylových bytů, ubytoven pro bezdomovce, azylových bytů a jiné) a, za určitých okolností, téţ byty bytových druţstev či vybrané byty soukromých pronajímatelů. Sektor sociálního bydlení bychom našli v téměř všech starých členských zemích Evropské unie, přičemţ zastoupení sociálního bydlení na bytovém fondu stejně jako systém jeho fungování se významně mezi jednotlivými zeměmi liší (podrobnější popis lze nalézt v Lux (ed.) 2002, ale také v mnoha jiných studiích, ze kterých autoři zmíněné reference čerpali). Veřejná podpora má ponejvíce charakter přímé veřejné podpory při výstavbě sociálních bytů, a to formou úrokových dotací, kvalifikovaných úvěrů nebo nevratných grantů rozdělovaných provozovatelům sociálních bytů; méně často téţ formu podpory provozu sociálního bydlení, tedy provozních dotací vypočítaných jako rozdíl od vybraného nájemného a provozních nákladů (tato forma podpory se vyskytuje zejména v zemích, kde je výše nájemného v sociálním bydlení odvislá od výše příjmu nájemníka a nikoliv od hodnoty či nákladů výstavby bytu, jako například v Portugalsku, Irsku, Kanadě či Belgii). Je velmi časté, ţe veřejná podpora kryje pouze část celkových nákladů výstavby sociálního bytu a ţe se kombinují různé formy veřejné podpory (například doplnění o podporu ze strany obce, která můţe zpravidla nabídnout pozemek pro výstavbu bytů zdarma). Nájemné v sociálních bytech je regulováno zákonem či dle konkrétní projektové dohody mezi státem a provozovatelem sociálního bydlení; zpravidla je nájemné určeno ve výši tzv. nákladového nájemného, tj. nájemného kryjícího náklady na výstavbu (pořízení) i provoz sociálního bydlení po odečtu případných veřejných subvencí a podpor, nebo je určeno ve vztahu k příjmu domácnosti (tzv. k příjmu vztaţené nájemné). Vývoj nájemného v čase je zpravidla indexován k vývoji nákladů (inflace, index cen stavebních prací) nebo můţe, jako v případě originálního a ojedinělého systému „přechodného“ sociálního bydlení v Německu, být nájemné zvyšováno razantněji s cílem po určité době (například po 10 letech) dosáhnout trţního nájemného. Byty jsou alokovány prioritně mezi potřebné skupiny domácností, zejména pak v závislosti na výši příjmu domácnosti; v některých zemích jsou tyto skupiny explicitně definovány nebo je definována maximální výše příjmu domácnosti pro moţnost ţádat o přidělení bytu (Velká Británie, Francie, Německo a jiné), v jiných ţádná centrální omezení alokace bytů neexistují, jakkoliv jsou priority implicitně pomocí různých bodovacích systémů uplatňovány v praxi přímo lokálními správci a vlastníky sociálních bytů (neziskovými organizacemi či obcemi; Švédsko, Nizozemí). Prioritní skupinu při přidělování sociálních bytů tvoří bezdomovci a domácnosti s nízkými příjmy; v rámci druhé skupiny pak zejména mladé rodiny s dětmi (úplné i neúplné), domácnosti s handicapovanými členy, domácnosti imigrantů a domácnosti starobních důchodců. Naopak svobodní mladí lidé či nesezdané páry mladých lidí mají zpravidla omezené moţnosti pro získání sociálního bydlení. Ve většině systémů sociálního 15 bydlení tak existuje velmi významný rozdíl v postavení mladých lidí bez dětí a mladých rodin s dětmi – zatímco mladé rodiny s dětmi tvoří jednu z prioritních skupin při přidělování sociálního bydlení, svobodní mladí lidé či nesezdané páry naopak skupinu relativně nejméně upřednostňovanou. Podporu poptávky v oblasti nájemního bydlení představuje zejména příspěvek na bydlení (na nájemné), který minimálně od 90. let minulého století přestal být nahlíţen pouze jako jedna z dávek státní sociální podpory, ale jako jeden z pilířů bytové politiky; z toho důvodu je nastavení příspěvku v některých zemích v kompetenci resortů odpovědných za bytovou a nikoliv sociální politiku (Francie, Velká Británie). Příspěvek na bydlení je příjmově testovanou dávkou, jejíţ cílem je zvýšit finanční dostupnost bydlení prostřednictvím zvýšení příjmů a koupěschopnosti domácností, přičemţ vyuţití není omezeno pouze na sociální bydlení, ale je také, či především, poskytován domácnostem, které ţijí v soukromém nájemním bydlení. Ve starých členských zemích EU byl příspěvek zaváděn postupně od 60. let minulého století (Německo), ponejvíce pak v 70. letech minulého století (Velká Británie, Francie a jiní). Z terminologického hlediska lze rozlišit příspěvky na bydlení a příspěvky na nájemné; v mnohých zemích totiţ je příspěvek poskytován pouze domácnostem ţijícím v nájemním bydlení a nikoliv domácnostem ţijícím ve vlastním bydlení. Principem nástroje je zpravidla poskytnout oprávněné domácnosti příspěvek kryjící rozdíl mezi skutečným zatíţením výdaji na bydlení (podílem výdajů na bydlení na příjmu domácnosti) a normativně určeným maximálním zatíţením výdaji na bydlení, přičemţ i skutečné výdaje na bydlení započítávané do výše příspěvku podléhají určitým normativům „přiměřenosti“ (velikost bytu by měla být odpovídající velikosti domácnosti a nájemné by mělo odpovídat výši nájemného v průměrně atraktivním bydlení v dané obci). Příspěvek na bydlení je poskytován buď výhradně ze státního rozpočtu, nebo je spolufinancován z obecních rozpočtů. Při výpočtu výše příspěvku na bydlení v zemích EU se zohledňují zpravidla tři základní faktory (v některých zemích pouze některé z nich): příjmy, výdaje na nájemné/bydlení a počet osob domácnosti (někdy téţ celková obytná plocha bytu nebo počet obytných místností bytu nebo domu, v němţ domácnost ţije). Příjmy vstupující do výpočtu příspěvku jsou často očišťovány o nejrůznější odčitatelné poloţky. V německém modelu se od celkových příjmů odčítají, například, přídavky na děti, nezdanitelné částky určené specifickým skupinám osob, v určitém rozsahu náklady na zajištění zákonné vyţivovací povinnosti; příjmy jsou dále sníţeny o paušální částku, jejíţ základní výše činí 6 %, maximální 30 %, z příjmů. Ve Finsku jsou do základu pro výpočet příspěvku zahrnuty všechny příjmy domácnosti včetně transferů, ve Velké Británii celkové týdenní příjmy včetně všech sociálních transferů sníţené o odčitatelné poloţky zohledňující sloţení a velikost domácnosti. Rovněţ do výdajů se v různých systémech zahrnují různé poloţky. Například v Německu je to čistý nájem a náklady na spotřebu studené vody, na odpad a společné osvětlení. Ve Finsku se do výdajů na bydlení vedle čistého nájemného započítávají i výdaje na topení a spotřebu vody pro domácnosti; naopak ve Velké Británii se do výdajů domácností na bydlení započítává pouze čisté nájemné, většina výdajů za sluţby je vyloučena. Některé modely příspěvku berou v úvahu i výši majetku domácnosti, kvalitu a stáří bytového fondu, typ rodiny (úplná, neúplná, s dětmi, bezdětná) nebo fázi ţivotního cyklu (důchodce, student). Z hlediska logiky fungování příspěvku lze odlišit kontinentální a britský model. Kontinentální model se vztahuje k zemím jako Finsko, Německo, Holandsko, tj. zemím kontinentální 16 Evropy, v jejichţ systémech lze nalézt určité společné principy, které se výrazněji odlišují od zásad, na kterých je postaven britský příspěvek na nájemné. Kontinentální model příspěvku na bydlení (nájemné) je postaven na následujících třech principech: a) princip minimálních nákladů – neznamená v zásadě nic jiného neţ to, ţe příspěvek nikdy nepokrývá výdaje domácnosti na bydlení v plné výši, ale část z nich si domácnost hradí z vlastních zdrojů. V případě, ţe nemá ţádný vlastní příjem, ze kterého by tak mohla činit, je odkázána na dávky sociální pomoci. b) princip marginálních nákladů – říká, ţe s růstem výše výdajů domácností na bydlení roste také míra participace domácností na úhradě těchto nákladů. Jinými slovy, přestěhuje-li se domácnost do kvalitnějšího či většího bytu, za který platí vyšší nájemné, není jí toto zvýšení nájemného plně hrazeno příspěvkem, ale sama si hradí stále větší část takto rostoucích nákladů na bydlení. Domácnosti by tak měly být motivovány k vyhledávání jejich moţnostem přiměřenějšího bydlení. K naplnění principu marginálních nákladů slouţí institut tzv. maximálního nájemného, coţ je s ohledem na velikost domácnosti a lokalitu, ve které domácnost ţije, tarifně stanovená maximální výše nájemného. Rozdíl mezi výší skutečně placeného a tarifně stanoveného maximálního nájemného vůbec nevstupuje do výpočtu výše příspěvku, hradí jej plně samotná domácnost. c) princip normativní míry zatížení – normativní míra zatíţení udává, jakou minimální část ze svých příjmů musí domácnost vynaloţit na úhradu svých výdajů na bydlení (zpravidla se uvádí v procentech). Je obvykle stanovena s ohledem na výši příjmů, velikost domácnosti a výši výdajů na bydlení (s růstem příjmů obvykle roste nebo zůstává na stejné úrovni, s růstem výdajů roste, s rostoucím počtem členů naopak obvykle klesá). Britský model příspěvku na nájemné má oproti kontinentálnímu některá specifika. Prvním z nich je absence principu minimálních nákladů. Pokud příjem britské domácnosti nedosahuje minimální úrovně (ţivotního minima), jsou její výdaje na nájemné plně hrazeny příspěvkem. V kontinentálních modelech si domácnost vţdy určitou minimální část výdajů na bydlení hradí sama. Do roku 1996 v britském systému neplatil ani princip marginálních nákladů. Znamenalo to, ţe kaţdé zvýšení nájemného bylo při konstantních příjmech domácnosti plně kryto zvýšením příspěvku. I dnes se však omezení dotýká pouze nájemného v soukromém nájemním sektoru (nikoliv sektoru sociálního bydlení, kde je růst nájemného zpravidla stále plně kompenzován růstem příspěvku). Logika britského modelu je následující: pokud je domácnost bez jakýchkoliv příjmů (resp. má příjmy do výše ţivotního minima), pak příspěvek hradí celé nájemné a domácnost na nájemné neplatí nic; jakmile se však příjem zvýší nad hranici ţivotního minima, byť jen o malou část, výše příspěvku prudce klesá vysokou mírou regrese (65 %). Jinými slovy, jakmile příjmy domácnosti překročí úroveň ţivotního minima, z kaţdé další vydělané libry musí domácnost vynaloţit 65 pencí na úhradu výdajů na nájemné. Takto rychlý pokles výše příspěvku můţe vést k tomu, ţe domácnosti nejsou dostatečně motivovány usilovat o dosaţení vyššího příjmu (situace známá jako tzv. past chudoby, poverty trap). Další podrobnosti k různým systémům příspěvků na bydlení lze nalézt v Lux ed. (2002) a Kemp ed. (2007). Obecně se uvádí, ţe veřejná podpora nabídky (výstavba a provoz sociálních nájemních bytů) má v relaci k veřejné podpoře poptávky (příspěvek na nájemné) v oblasti nájemního bydlení tyto komparativní výhody (Maclennan 1982, Fallis 1985, Barlow, Duncan 1994, Laferrére, Le Blanc 2004, Oxley, Smith 1996, Wilcox, Meen 1995; Boelhouwer, Van der Heijden 1992): 17 v některých případech můţe stát (obec) reagovat na očekávané změny v budoucnu nebo i aktuální náhlý deficit v oblasti bydlení formou podpory nabídky flexibilněji neţ trh, a to jednoduše proto, ţe budoucí rizika lze obtíţně odhadnout a v případě dlouhodobé bytové výstavby v oblasti nájemního bydlení jsou rizika soukromých investorů relativně vysoká; v některých případech můţe být nabídka nájemního bydlení omezená a rozdíl mezi koupěschopností populace a náklady bytové výstavby tak výrazný (například z důvodu ekonomických krizí či regionálně vymezených ekonomických problémů na straně jedné a „světových“ cen stavebních materiálů na straně druhé), ţe bez podpory nabídky by nedošlo ani k bytové výstavbě ani k zajištění bydlení pro příjmově či sociálně slabé domácnosti; stát (obec) má moţnost relativně rychle zajistit nízké náklady bytové výstavby, například v podobě poskytnutí pozemku pro výstavbu zdarma či pomocí dotačních titulů z oblasti podpory nabídky; přímá podpora bytové výstavby přímým způsobem zvyšuje nabídku bydlení na trhu a tak přímo vytváří tlak na sníţení (stagnaci) nájemného v soukromém sektoru; jestliţe cenová elasticita nabídky na trhu bydlení je nízká (přičemţ je prokazatelně nízká minimálně v krátkém období), pak volný trh odpoví na náhlé poptávkové šoky v podobě zvýšení nájemného; na rozdíl od soukromých pronajímatelů však provozovatelé „sociálních“ bytů (tedy bytů postavených s veřejnou podporou v oblasti nájemního bydlení) této neefektivity nezneuţijí k náhlému zvýšení nájemného, tedy k realizaci „ekonomického“ (tedy vyššího neţ normálního) zisku plynoucího z krátkodobého nedostatku; často uváděný „efekt vytěsnění“ (crowding out effect) soukromých investic investicemi veřejnými je zřejmě v oblasti poskytování bydlení pro příjmově slabší a sociálně potřebné domácnosti velmi slabý, protoţe soukromý sektor nemá velký zájem o pronajímání kvalitativně standardního (tedy zdravotně nezávadného, sociálně nevyloučeného a hygienickým normám odpovídajícího) bydlení rizikové skupině uţivatelů, a to často ani v případě, ţe by tyto domácnosti mohly vyuţít podporu poptávky (příspěvek na bydlení). Podpora nabídky v oblasti nájemního bydlení je naopak často spojována s následujícími komparativními nevýhodami: vysoká pravděpodobnost nízké efektivnosti při přidělování veřejně podporovaných nájemních (dále sociálních) bytů, zejména z důvodů, ţe provozovatelé sociálních bytů (například obce řízené politickou reprezentací) mohou upřednostňovat určitou skupinu obyvatel a přidělování samotné můţe být svázáno s korupcí či klientelismem; nebezpečí nízké efektivnosti programů sociálního bydlení v dlouhém období, jelikoţ zpravidla dochází k situaci, ţe domácnost v průběhu času zvýší svou ţivotní úroveň, ale jednou přidělený sociální byt (včetně nízkého nájemného) není nucena opustit; v případě výstavby celých bytových domů pro účel sociálního bydlení akutní nebezpečí sociálního vyloučení (ghettizace) příjmově slabších a sociálně slabých domácností; výrazné omezení výběru bydlení, jelikoţ příjemce této formy podpory můţe vyuţít jen zpravidla velmi omezený počet nabídnutých sociálních bytů a nenaplní tak plně své preference v oblasti bydlení; vysoká pravděpodobnost nízké efektivity výstavby sociálních bytů z důvodu chybějícího konkurenčního prostředí, zneuţívání veřejných zakázek, předraţování výstavby hrazené z veřejných zdrojů; 18 sníţení mobility domácností (včetně pracovní mobility) z důvodu „uvěznění” domácnosti v přiděleném sociálním bytě a nemoţnosti získat snadno podobný sociální byt v jiném místě; nebezpečí vytvoření umělého nedostatku bytů, jelikoţ se většina domácností snaţí získat výhodné sociální bydlení, a to i v případě, kdy by si mohla dovolit pořídit bydlení na volném trhu; nebezpečí vzniku černého trhu se sociálním bydlením, a to zejména v případech, kdy je rozdíl mezi trţím a sociálním nájemným vysoký. Podpora poptávky je v oblasti nájemního bydlení spojována zejména s následujícími komparativními výhodami: vzhledem k tomu, ţe se jedná o příjmově testovanou dávku, jedná se, minimálně v krátkém období, o efektivní nástroj bytové politiky, který by měl za určitých okolností vést k veřejným úsporám; na rozdíl od administrativního přidělování sociálních bytů poskytování příspěvku na bydlení neomezuje příjemci výběr bydlení (lokality i typu bydlení) a tímto způsobem zvyšuje jeho uţitek ze spotřeby bydlení; vysoká efektivnost podpory (příspěvek je poskytován v závislosti na výši potřeby) a vysoká flexibilita ve výši podpory v případě, ţe se změní situace domácnosti; příspěvek na bydlení přispívá k mobilitě domácností (včetně mobility pracovní), jelikoţ se jedná o přenosnou dávku, o kterou lze ţádat kdekoliv; správně nastavený příspěvek na bydlení stimuluje domácnosti k vyhledání přiměřeného bydlení a tak zabraňuje situaci známé jako „nadspotřeba“ bydlení (tj. například bydlení málo členné domácnosti v příliš prostorném bytě). Nejčastěji uváděné komparativní nevýhody podpory poptávky jsou následující: stimulace poptávky po bydlení prostřednictvím příspěvku na bydlení můţe vést ke zvýšení nájemného, inflačním tlakům, a to z důvodu nízké cenové elasticity nabídky minimálně v krátkém období; standardní nevýhody všech příjmově testovaných dávek jako stigmatizace, osobní deprivace z nutnosti ţádat o dávku v pravidelných intervalech, často téţ byrokracie při vyřizování ţádostí; nikoliv nevýznamné veřejné administrativní náklady (přímé i nepřímé) spojené s výplatou příspěvku; je-li příspěvek na bydlení vyplácen přímo oprávněné domácnosti (a nikoliv pronajímateli), existuje nebezpečí, ţe bude, byť jen částečně, vyuţit i pro jiné formy spotřeby, včetně například pro spotřebu alkoholu či uţívání drog; podobně jako jiné dávky státní sociální podpory můţe i příspěvek na bydlení mít antistimulační efekt na pracovní trh a vést k situaci „pasti chudoby“; výhradní orientace na podporu poptávky často vede k akceleraci procesu sociálního vyloučení příjmově slabších domácností v méně kvalitním a periferním bytovém fondu. Již od druhé poloviny 80. let minulého století probíhá v mnoha evropských zemích reforma veřejných podpor v oblasti nájemního bydlení projevující se zejména odklonem od podpory nabídky ve prospěch podpory poptávky. Hlavním explicitně uváděným důvodem těchto změn je snaha o dosažení úspor na straně veřejných výdajů; vedle toho též nespokojenost s výsledky podpory nabídky (zneuţití přidělování sociálních bytů, vznik sociálně vyloučených 19 ghett sociálního bydlení). Je nutné však zmínit, ţe tato reforma, jakkoliv na výjimky ve vyspělých zemích téměř univerzální, však dosud neprošla hloubkovým „finančním auditem“ a dosud prováděné cost-benefit analýzy veřejných výdajů nebo jejich efektivnosti opomíjí dodatečné nezamýšlené, ale z hlediska veřejných rozpočtů rovněţ velmi nákladné, konsekvence. Jakkoliv reforma bytové politiky ve prospěch podpory poptávky můţe vést k veřejným úsporám, tyto úspory mohou být realizovány pouze v omezené oblasti (bytové politiky), zatímco v jiných oblastech (sociální politiky) si naopak taková reforma můţe vyţádat výrazné navýšení výdajů. Jak ukazuje i výše zmíněné srovnání, ani jedna z možných orientací podpory (na poptávku či nabídku) není bezproblémová, ideální, optimální; každá z nich má své určité výhody i nevýhody a proto se jeví jako nejvhodnější účelová kombinace obou přístupů (jen masová výstavba sociálních bytů je dnes, zdá se, jiţ zcela opuštěna; a to i z toho důvodu, ţe je jednou z příčin sociální a prostorové segregace). I v oblasti soukromého nájemního bydlení dochází v posledních dekádách k rychlé a výrazné strukturální změně poptávky. Soukromí pronajímatelé se dnes více než dříve zaměřují i na nižší segment trhu, tedy domácnosti dříve bydlící v sektoru sociálního nájemního bydlení. Toto jejich zaměření je podpořeno jednak rostoucím významem příspěvku na nájemné (který se v mnoha vyspělých zemích stal po výše popsaných reformách hlavním nástrojem bytové politiky a umoţnil tak příjmově slabším domácnostem hradit trţní nájemné), ale také inovativními a relativně efektivními neziskovými modely pomoci příjmově slabším domácnostem formou tzv. prostřednictví. Tyto modely, kdy nezisková (či veřejná) organizace „zprostředkovává“ pronájem bytu pro cílovou potřebnou domácnost se soukromým pronajímatelem (za dlouhodobý nájemní poměr získává soukromý pronajímatel zpravidla od dané organizace garanci na platbu nájemného) nebo kdy si tato organizace od soukromých pronajímatelů byty najímá a dále je podnajímá cílovým potřebným domácnostem (a garance platby nájemného je tak implicitní), jsou velmi inspirativní i pro české prostředí. Nástroje bytové politiky vyspělých zemích na zvýšení dostupnosti nájemního bydlení specificky pro mladé lidi/domácnosti Veřejná podpora dostupnosti bydlení mladých lidí, stejně jako výzkum této problematiky, má dva základní rozměry: podpora mladých jednotlivců/bezdětných párů a podpora mladých rodin (kohabitujících párů) s dětmi. Zatímco podpora mladých rodin s dětmi je ve vyspělých zemích zajištěna hlavními transfery sociálních politik (daňové odpočty, přídavky na děti, sociální příspěvky, rodičovské příspěvky, mateřská a jiné) i hlavními pilíři bytových politik (systémem sociálního bydlení a příspěvkem na bydlení), podpora mladých jednotlivců a kohabitujících párů je jednak znatelně niţší a jednak mnohem proměnlivější, strukturovanější a cílená na řešení konkrétních sociálních problémů (odchod z ústavní péče, bezdomovectví, návrat z výkonu trestu, oběti rodinného násilí, imigranti, mladí lidé s mentálním či fyzickým handicapem). Ve většině vyspělých zemích existuje koncepce rodinné politiky a určitá forma, jakkoliv fragmentované, obecnější politiky pro mladé lidi (youth policy) – přehled uvádí Williamson (2002). V mnohých zemích také existují formální struktury sdruţující mladé lidi a lobující za jejich zájmy (Finsko, Švédsko a jiné). Existuje konsensus, ţe podpora mladých lidí musí reflektovat skutečnost, ţe rozhodnutí v oblasti bydlení jsou více neţ u kohokoliv jiného provázány s volbou zaměstnání a vzdělání; podpora nerespektující tuto vazbu a nesplňující poţadavky flexibility, které z této vazby nutně vyplývají, pak můţe být neefektivní. 20 Vzhledem k výše uvedeným poznatkům (kulturní podmíněnost úspěchu podpor směřujících ke zvýšení porodnosti, hrozba nízké efektivity, obecná neúspěšnost pronatalitních politik) jsme se zaměřili spíše na doplňkové nástroje v oblasti nájemního bydlení, a to z následujících důvodů: podpora musí respektovat specifické poţadavky mladé generace na flexibilitu v zaměstnání i vzdělání; rostoucí podíl mladých lidí, pro které je i v budoucnu zůstane vlastnické bydlení finančně jen obtíţně dostupné (a to i přes značné veřejné výdaje na podporu vstupu do vlastnického bydlení); efektivnější zacílení pomoci v oblasti nájemního bydlení neţ v oblasti vlastnického bydlení. Z důvodu nepřesvědčivých výsledků masivní podpory nabídky ve vyspělých zemích i z důvodu stále se tenčící zásoby obecních bytů v ČR jsme se při mezinárodní komparaci věnovali zejména moţnostem zapojení sektoru soukromého nájemního bydlení, a to ponejvíce prostřednictvím příspěvku na nájemné, ale také nových forem sociálního bydlení. Následující přehled konkrétních nástrojů bytových politik je pouze orientační, provedený ze snadno dostupných zdrojů; nejedná se zdaleka o přehled vyčerpávající. Jeho smyslem je spíše postihnout hlavní trendy v oblasti podpory bydlení mladých domácností neţ uvést vyčerpávající a podrobnou charakteristiku všech existujících nástrojů. Velká Británie Hlavní formu podpory pro mladé rodiny s dětmi tvoří prioritní alokace sociálních nájemních bytů, která se v posledních letech ještě více posílila – podíl sociálních bytů přidělených mladých rodinám s dětmi (úplným i neúplným) se zvýšil z 29 % v roce 1989/90 na 41 % v roce 1996/97. Mladé rodiny tak představují významnou část rezidentů sociálního bydlení. V roce 2006 byl zaveden National Youth Homelessness Scheme podporující pořízení či výstavbu podporovaného bydlení ve vlastnictví obcí či neziskových bytových asociací pro mladé lidi. Bydlení má nejčastěji podobu ubytovny (hostelu) či zařízených jednopokojových bytů s přístupem do společného pokoje. Ubytovací sluţby jsou doprovázeny sociálními sluţbami (učením samostatného bydlení). Z inspirace programu podpory výstavby a provozu „foyers“ vzniklým ve Francii (viz níţe) existovalo v roce 2004 ve Velké Británii 120 foyers nabízejících 4600 pokojů pro ubytování přibliţně 10 000 mladých lidí ročně. Tento program navazuje a doplňuje práci charitativních organizací aktivních v oblasti poskytování domů na půl cesty pro mladé lidi a mladé bezdomovce, jako například YMCA nebo YWCA. Bytová korporace rozdělující kapitálové dotace na výstavbu sociálních bytů tak poskytuje rovněţ granty na výstavbu foyer – ţadateli mohou být pouze neziskové bytové asociace. Foyer mají poskytovat bydlení, vzdělání a podporu při hledání zaměstnání na jednom místě. Příspěvek na nájemné (housing benefit) je specifický v rámci EU. Pokud příjem britské domácnosti ţijící v nájemním bydlení nedosahuje stanovené minimální úrovně (ţivotního minima - income support, resp. podpory v nezaměstnanosti – jobseeker allowance), jsou její výdaje na nájemné plně hrazeny příspěvkem. Pokud domácnost má příjem vyšší neţ minimální úroveň, výše příspěvku je vypočtena jako výše nájemného mínus 65 % rozdílu mezi jejím příjmem a minimální úrovní příjmu. Výše nájemného je omezena lokálními podmínkami (mediánovými průměrným nájemným v dané obci určeném místním „rent officer“). Jiţ několik let se uvaţuje o reformě příspěvku – příspěvek by měl být vyplácen bez ohledu na výši nájemného v plošné výši (bude-li pak nájemné ve skutečnosti niţší, rozdíl by si domácnost ponechala a mohla pouţít na jiné účely). Dosavadní výsledky testování tohoto modelu příspěvku (local housing allowance) však nejsou přesvědčivé a reforma se proto odkládá. Státní příspěvek na nájemné je doplněn o moţnost dodatečné dávky ze strany obce v případě, ţe obec povaţuje dodatečnou pomoc s výdaji na bydlení za nezbytnou – Discretionary Housing Payment. Zvýhodnění mladých rodin s dětmi je v příspěvku relativně 21 slabé a pouze nepřímé – a to přes stanovení minimální úrovně příjmu (je logicky vyšší pro rodiny s dětmi) a maximálního přiměřeného nájemného (u větších rodin se předpokládá větší byt). Toto „zvýhodnění“ je logické a vyskytuje se ve všech systémech příspěvku na bydlení/nájemné; britský model tak nemá ţádné zvláštní zvýhodnění mladých rodin s dětmi nebo mladých lidí obecně (zřejmě z důvodu, ţe se očekává, ţe rodiny s dětmi budou prioritně uspokojeny v sektoru sociálního bydlení). Naopak, od roku 1996 platí politika Single Room Rent Policy (SRR), která omezuje výši příspěvku na bydlení pro mladé lidi ve věku do 25 let na místně přiměřenou výši nájemného za jeden pokoj v bytě (domě) se sdílenou kuchyní, sociálním zařízením a (od roku 2001) téţ obývacím pokojem. U mladých lidí do 25 let se tak předpokládá spolubydlení; tato politika měla za cíl sníţit počet jednočlenných domácností (a tak i přetlak poptávky po pronájmu malých bytů na trhu). Jakkoliv existuje tlak z různých stran na zrušení tohoto ustanovení, ani pozdější vláda Labour Party tuto politiku nezrušila s odůvodněním, ţe zrušení tohoto ustanovení by vedlo k nespravedlivému postavení těch, kteří o příspěvek neţádají, a musí náklady svého samostatného bydlení plně hradit z vlastních zdrojů. Vedle standardních přístupů se objevily i nové modely „prostřednictví“ angaţující pro bydlení „rizikových“ domácností (tedy i mladých lidí a mladých rodin s dětmi) více soukromý nájemní bytový fond - Private Sector Leasing (PSL). PSL je program, prostřednictvím kterého neziskové bytové asociace a obce získávají byty soukromých pronajímatelů pro sociální účely. Na základě tohoto programu je jen v Londýně v současnosti pronajímáno okolo 40 000 bytů. Prostředníkem pro uzavření nájemního vztahu (prostředník se stává nájemníkem a cílová domácnost pak podnájemníkem) jsou v tomto případě obce, bytové asociace nebo společnosti specializující se na správu rezidenčních nemovitostí, jako například Orchard & Shipman. Soukromí pronajímatelé, kteří se zapojí do programu, získají následující výhody: Garance příjmu z nájmu. Bez ohledu na to, zda je byt skutečně pronajat nebo ne, prostředník platí pronajímateli měsíční nájemné. Žádné administrativní poplatky. Pronajímatel neplatí ţádné poplatky spojené s hledáním nájemníků a správou nájemních smluv. Tyto ušetřené prostředky jsou však vyváţeny niţší úrovní nájmů. Minimální náklady na údržbu. Pronajímatel neplatí téměř ţádné výdaje spojené s běţnou údrţbou bytu a zároveň případné poškození bytu je odstraněno na náklady prostředníka. Minimální náklady spojené s nuceným odstěhováním nájemníka. Jestliţe se nájemník odmítne odstěhovat na konci nájmu, prostředník podnikne legální kroky k odstěhování, avšak pronajímateli je stále hrazeno nájemné. Etická stránka. Mnoho pronajímatelů pociťuje osobní uspokojení nad tím, ţe pomáhá poskytovat bydlení skutečně potřebným. Pomoc s rekonstrukcí. Některé obce poskytují půjčky a granty na rekonstrukci prázdných bytů za účelem pronájmu v rámci tohoto programu. Délka nájemní smlouvy se obvykle pohybuje okolo 3-5 let. Příjem z nájmu je pro pronajímatele obvykle o 10-15 % niţší, neţ je výše trţního nájemného, ovšem niţší výnos z nájmu vyvaţují niţší náklady. Při výzkumu Young people’s housing transitions (2008, respondenti ve věku 16-30 let) provedeném jako série focus groups zaměřených na nezávislé bydlení mladí lidé deklarovali zájem o tzv. podpůrné pracovníky, konzultanty, kteří by jim pomohli při přechodech mezi různými typy bydlení. Účastníci také kritizovali obce za 22 nedostatečnou informační kampaň a malé vyuţití internetu při pomoci mladým v řešení bydlení. Spontánně zmínili systém, ve kterém si obec najímá byty od soukromého vlastníka a tyto dále pronajímá mladým, se zárukou půlroční výpovědní doby a asistence při hledání náhrady za bydlení v případě výpovědi. USA Jedna třetina obyvatel USA ţije v nájemním bydlení. Hlavním programem podpory poptávky je příspěvek na nájemné (rent voucher, Housing Choice Voucher Program, Section 8), který hradí výdaje na nájemné převyšující 30 % příjmu domácnosti (od roku 1974). Program umoţňuje pronájem přiměřeného a kvalitativně standardního soukromého nájemního bydlení, avšak příspěvek není nárokový a existují čekací listiny na jeho přidělení (v současnosti jen okolo ¼ oprávněných domácností získalo příspěvek). Oprávnění pro moţnost získání příspěvku je dáno zejména výší příjmu domácnosti – příjem musí být niţší neţ 80 % mediánového příjmu domácnosti v dané oblasti. Přiděluje se chronologicky podle pořadí na čekací listině, přičemţ od roku 1998 platí limit, ţe minimálně 75 % nově rozdělených příspěvků v dané oblasti musí být kaţdý rok rozděleny mezi ţadatele s příjmem niţším neţ 30 % mediánového příjmu domácnosti v dané oblasti. Soukromí pronajímatelé nabízející bydlení pro lidi s příspěvkem musí uzavřít zvláštní kontrakt s místním odborem bydlení - domácnost pak platí nájemné ve výši 30 % svého čistého příjmu a zbytek doplácí pronajímateli místní odbor bydlení. Tento systém ţádným zvláštním způsobem nezvýhodňuje rodiny s dětmi ani mladé lidi (ostatně pouze 2 % amerických domácností fakticky dostávají příspěvek), i kdyţ je pravděpodobné, ţe v případě úpravy nárokování příspěvku na státní či lokální úrovni dochází někdy ke zvýhodnění rodin s dětmi (kratší čekací doba). V oblasti podpory nabídky existuje překvapivě velká škála komunitních (community development corporations, CDC) a veřejných projektů sociálního bydlení (neziskové organizace, komunity, sousedské asociace, obce); do financování projektů se stále více zapojují jednotlivé státy. V roce 2001 finance států určené na výstavbu sociálních bytů dosáhly 3,6 miliardy dolarů oproti 837 miliónům dolarů před 20 roky; 37 států zaloţilo a řídí housing trust funds kumulující prostředky pro další projekty sociálního bydlení. V roce 1999 byl například státem Kalifornie zaveden Multifamily Housing Program, který alokoval státní prostředky na dlouhodobé nízko-úročené úvěry pro developery nájemního bydlení pro nízkopříjmové domácnosti (30 % bytů v projektu musí být finančně dostupných pro domácnosti s příjmem niţším neţ 60 % mediánu příjmů domácností státu), přičemţ byty musí mít status dostupného bydlení na období 55 let. Jak se ukazuje, oproti cliché o přísně liberální zemi zaměřující se zejména na podporu poptávky dochází v USA naopak k růstu forem i rozsahu podpory nabídky; i kdyţ růst je patrný zejména na úrovni jednotlivých států. Soukromí developeři musí téţ v některých státech povinně (či dobrovolně na základě dodatečných motivací jako tvz. density bonus – tj. moţnost postavit více bytů na daném pozemku, neţ je povoleno územním plánem) postavit v rámci svého projektu určitý počet (10 – 20 %) dostupných nájemních bytů (inclusionary housing, inclusionary zoning) určených spíše pro horní vrstvu příjmově slabých domácností – s příjmem ve výši 50 – 80 % mediánového příjmu domácnosti v dané lokalitě. V některých případech si developeři mohou zvolit, zda-li postaví poţadovaný počet dostupných nájemních bytů nebo namísto toho zaplatí poplatek obci, která jej pouţije na vlastní výstavbu sociálních bytů. Tyto poplatky, společně s výnosem z prodeje obecních pozemků, splátkami některých úvěrů a dotacemi se zpravidla soustředí v Housing Trust Fund, který je vyuţíván na uhrazení nákladů výstavby či modernizace sociálních bytů. 23 V některých státech existují i příspěvky na stěhování (na pokrytí výdajů na zařízení nábytkem, splátku depozitu pronajímateli – tzv. start-up allowance) či dokonce příspěvky hradící výpadek platby nájemného od spolubydlícího v případě spolubydlení, pokud se spolubydlící odstěhuje – tzv. roommate vacancy allowance. Jak příspěvek na bydlení, tak nájemní byty různých forem sociálního bydlení, jsou však rozdělovány prioritně podle příjmového klíče; mladí lidé nebo mladé rodiny s dětmi tak obecně (mimo některé specifické lokální programy) nejsou v USA v přístupu k těmto veřejným podporám ţádným jiným dodatečným způsobem zvýhodněny; rozhodujícím faktorem zůstává výše příjmu domácnosti. Francie Francouzský systém sociálního bydlení HLM je relativně rozsáhlý a principy jeho fungování a financování jsou sloţité; jednou z prioritních skupin při přidělování sociálních bytů tvoří mladé rodiny s dětmi s niţšími příjmy (i kdyţ i zde je nárok zejména určen příjmem a nikoliv typem domácnosti). I příspěvek na bydlení zvýhodňuje rodiny s dětmi; od svého zavedení byl speciální příspěvek ALF (Allocation de Logement á Caractére Familiale) zaměřen prioritně na rodiny s dětmi ţijící v nájemním bydlení v soukromém nájemním bytě (vedle něj existuje příspěvek ALS pro penzisty a mladé jednotlivce a příspěvek APL pro domácnosti ţijící v sociálním bydlení, kterým ani niţší nájemné v sociálních bytech nepostačuje na zajištění dostupného bydlení). Příspěvek ALF je vyplácen nájemníkům (narozdíl od APL vypláceném pronajímatelům sociálních bytů) a výrazně zvýhodňuje rodiny s více dětmi – koeficientem participace na výdajích na bydlení (normativní mírou zatíţení), výší maximálního nájemného a částek dalších výdajů spojených s bydlením započitatelných do kalkulace příspěvku. Zvláštním programem pro mladé lidi je výstavba a provoz „foyer“ zaměřených na skupinu mladých lidí ve věku 16-25 let jako integrovaný přístup k uspokojení potřeb mladých lidí při jejich osamostatnění propojující bydlení, vzdělání a zaměstnání. V roce 2003 Union des Foyers de Neunes Travailleurs (UJFT) spravovala více neţ 36 000 bytů v zařízeních nabízejících od 30 do 200 pokojů; ubytování či sociálních sluţeb Foyer vyuţívalo v roce 2003 okolo 200 000 mladých lidí. Foyer nabízí dočasné bydlení pro mladé lidi, kteří z různých důvodů nejsou schopni si zajistit bydlení na volném trhu. Byty jsou stavěny a vlastněny neziskovými organizacemi HLM a následně jsou pronajímány příslušným organizacím, jako například UJFT. Ubytování má charakter jak malých samostatných bytových jednotek, tak pokojů v ubytovně; dělí se do několika typů podle cílových uţivatelů, kvality jednotek i doprovodných sociálních sluţeb. Tento způsob ubytování však postupně ztrácí na atraktivitě pro mladé zaměstnané lidi - zatímco v roce 1980 bylo 82 % jejích rezidentů v zaměstnání, v roce 2000 to jiţ bylo pouze 20 % (přičemţ 40 % tvořili imigranti bez pracovního povolení, 10 % nezaměstnaní a 20 % studenti). Změna sociální struktury obyvatel prohloubila nespokojenost mladých lidí ve vztahu k tomuto projektu. Dalším relevantním a rozšířeným nástrojem pro mladé domácnosti je Garantie Loca-Pass státní záruka za platbu nájemného pro tzv. „smluvní pronajímatele“. Garanci lze vyuţít pro všechny typy pronájmů a garance zaručuje maximálně 18 měsíčních plateb nájemného včetně poplatků v maximální měsíční výši 2300 € a maximálně na dobu 3 let. Pro soukromé pronajímatele je podmínkou pro zapojení do programu uzavření smlouvy s Agence national de l´habitat (ANAH). Na základě této smlouvy mohou vedle částečné úhrady nákladů rekonstrukce bytu pronajímatelé získat další výhody - daňový základ pro daň z příjmu z nájemného se jim můţe sníţit o 30 %, resp. 60 %. Výše příjmu domácnosti a z ní vyplývající úroveň maximálního nájemného je přitom rozhodující pro určení, zda-li daňový 24 odpočet dosáhne 30 % či 60 % výnosu z nájemného. Mimo to, jestliţe se pronajímatel zapojí do tohoto programu, můţe čerpat další subvence na rekonstrukci nemovitosti. Jsou definovány přesně typy rekonstrukcí, které mohou být podporovány. Podpora je realizována formou úhrady části nákladů (aţ do výše 70 %, podle toho v jaké smluvní formě s ANAH pronajímatel je). V případě této podpory se pronajímatel zavazuje zůstat v programu po dobu 9 let. Jiným nástrojem je půjčka na kauci (L´Avance Loca-Pass), o kterou mohou ţádat všechny domácnosti vstupující do nájemního bydlení. Jedná se o bezúročnou půjčku na úhradu kauce (depozitu), jeţ je splatná v průběhu následujících 36 měsíců (začátek a rychlost splácení si příjemce určuje sám). Maximální výše půjčky je 2300 €. Ve Francii také existují nástroje pro mobilní, tedy převáţně mladou populaci. Takovým nástrojem je půjčka na zmírnění dopadů změny bydliště z důvodu stěhování za prací určená pro zaměstnance privátního sektoru (mimo zaměstnance v zemědělství), kteří se stěhují nebo ztratili zaměstnání v důsledku restrukturalizace, nebo kteří čelí v místě nového bydliště nájmu vyššímu neţ v předchozí lokalitě o více neţ 20 %. V případě zvýšení nájmu o více neţ 20 % v důsledku stěhování je moţné na toto zvýšení získat půjčku na maximální dobu 12 měsíců. Strop poskytované částky je 17 600 € v zóně 1 (Paříţ, atp.) a 11 200 € v zóně 3. Francie se zaměřuje také na podporu bydlení formou poskytování informací, konzultantských sluţeb a zprostředkování při uzavření nájemní smlouvy. Jedním z nástrojů této politiky je tzv. ADIL (Association départementale d’information sur le logement), tj. poměrně hustá síť poboček/poraden, na kterou jsou mladí lidé často odkazováni při řešení problémů s bydlením, a to včetně asistence při ţádání o formy příspěvků se státních programů. Kanada Hlavní podporu státu tvoří příspěvky na nájemné a sociální nájemní bydlení, kde je nájemné určováno podle příjmu domácnosti (rent-geared-to-income assistance). Existují dvě základní formy příspěvku na nájemné: housing allowance a rent supplement. Housing allowance je příspěvkem reprezentujícím pravidlo stanovené Canada Mortgage and Housing Corporation, a to ţe dostupné nájemné by mělo činit maximálně 30 % příjmu domácnosti. Oprávněnou domácností jsou pouze rodiny s dětmi (pokud se nejedná o domácnosti penzistů), resp. v domácnosti musí ţít alespoň jedno dítě do 21 let věku; tímto způsobem kanadský příspěvek výraznějším způsobem napomáhá mladým rodinám s dětmi oproti jiným sociálním skupinám. Příspěvek je pak roven rozdílu mezi nájemným v soukromém nájemním bydlení a 30 % čistého příjmu domácnosti; je vyplácen rovnou pronajímateli. Specifický doplňkový rent suplement je vyplácen pouze domácnostem, které mají nárok na přidělení sociálního bytu, ale jsou ještě na čekací listině; maximální období výplaty příspěvku je 3 roky (pro úplné rodiny), resp. 5 let (pro bezdětné domácnosti), příspěvek je vyplácen přímo pronajímatelům (soukromým, neziskovým, druţstvům), a to pouze těm, které vybere lokální manaţer programu. Nájemník nesmí být v příbuzenském vztahu s pronajímatelem a ani si nemůţe sám vybrat pronajímaný byt – ten je mu přidělen manaţerem programu. Nájemné je určeno opět ve výši 30 % příjmu domácnosti, zbytek hradí příspěvek. Maximální výše příspěvku je 300 dolarů měsíčně pro rodiny s dětmi, resp. 250 dolarů měsíčně pro bezdětné domácnosti; skutečná výše příspěvku je dána příjmem domácnosti a výší nájemného. Výše nájemného v bytě zařazeném do programu nesmí být vyšší neţ průměrné měsíční trţní nájemné v dané oblasti. Nájemní smlouva je uzavírána mezi ţadatelem o 25 příspěvek a pronajímatelem – lokální manaţer programu nebo obec není v nájemním kontraktu smluvní stranou (pouze přímo pronajímateli zasílá příspěvek, na který má ţadatel/nájemník nárok). Jakmile je přidělen sociální byt, ţadatel ztrácí nárok na výplatu příspěvku; pokud ţadatel odmítne dva nabídnuté sociální byty, rovněţ ztrácí nárok na výplatu příspěvku. Limity pro nárok na příspěvek i sociální bydlení, stejně jako průměrné měsíční trţní nájemné v jednotlivých oblastech, jsou určovány Canada Mortgage and Housing Corporation (CMHC) – obecně jsou oprávněni ţádat o přidělení sociálního bytu všechny domácnosti, pro které výdaje na nájemné představují více neţ 30 % hrubého příjmu domácnosti. Sociální bydlení však tvoří jen 5 % bytového fondu. Prioritní přidělení sociálního bytu se vztahuje zejména na rodiny s dětmi. Austrálie V Austrálii působí National Youth Coalition for Housing (NYCH) jako komunitní organizace zastřešující devět teritoriálních asociací (Youth Housing Coalition) zaměřených na ubytování mladých lidí. Tyto asociace jsou tvořeny zástupci ubytovacích kapacit pro mladé lidi, mladými lidmi a sociálními pracovníky. Pro mladé lidi/rodiny existuje zejména nabídka veřejného bydlení (Commonwealth/State Housing Agreement), komunitního bydlení (Community Rent Scheme) a příspěvek na nájemné (Rent Assistance) – pouze 5 % bytového fondu však tvoří veřejné a komunitní bydlení; na druhou stranu 25 % bytů je soukromně pronajímaných. Pro studenty, nezaměstnané (hledající práci) a mladé lidi kombinující studium a práci ve věku do 25 let ţijící v soukromém nájemním bydlení existuje zvláštní příspěvek youth allowance; pro ostatní pak rent assistance. Při hodnocení nároku na získání youth allowance i rent assistance se zjišťují také příjmové a majetkové poměry rodičů (reflektuje vládní filozofii, ţe prvotně by při zajištění bydlení mladých lidí měla napomoci rodina). Příspěvek na nájemné je vyplácen pouze v segmentu soukromého nájemního bydlení (nikoliv sociálního bydlení) a pouze pro domácnosti s příjmem niţším neţ ţivotní minimum (income support) nebo pro domácnosti, které spadají pod legislativu vztahující se k podpoře rodin, tedy například domácnosti pobírající příspěvky na děti (tedy domácnosti pracujících členů, byť s nízkým výdělkem, nemají nárok na příspěvek na nájemné, pokud se nejedná o rodinu s dětmi) – toto ustanovení výrazně zvýhodňuje rodiny s dětmi. Příspěvek se vypočítává jako 75 centů z dolaru nad úroveň minimálního nájemného, přičemţ existuje maximální úroveň nájemného i maximální úroveň příspěvku; i tato maxima a minima jsou dána v závislosti na počtu dětí domácnosti. Ve výsledku 38 % příjemců příspěvku tvoří rodiny s dětmi (avšak pouze 14 % příjemců jsou úplné rodiny s dětmi). Irsko Stejně jako jinde i zde tvoří páteř pomoci mladým rodinám a mladým lidem obecně příspěvek na bydlení a sociální bydlení. Z hlediska zaměření této studie je však inspirativní nový program (zavedený v roce 2005) nazvaný Rental Accomodation Scheme (RAS) pro lidi/domácnosti, kteří pobírají příspěvek na bydlení (obvykle déle neţ 18 měsíců) a nutně potřebují dlouhodobé permanentní bydlení. Program je aplikován obcemi a spočívá v tom, ţe obec nalezne pro ţadatele vhodné soukromé nájemní bydlení a uzavře sama s pronajímatelem nájemní smlouvu. Obec pak platí pronajímateli celé nájemné a ţadatel/nájemník hradí nájemné obci (přičemţ nájemník má nadále nárok na příspěvek na bydlení). Tímto způsobem 26 se snaţí obce zajistit záruku dlouhodobého nájemního bydlení; cílem programu je také zvýšit kvalitativní standardy soukromého nájemního bydlení. Jestliţe jiţ ţadatel bydlí v pronajatém bytě a je s ním spokojen, pak soukromý pronajímatel tohoto bytu můţe zaţádat o zařazení do programu, pokud byt splňuje kvalitativní kritéria stanovená obcí a pokud je pronajímatel registrován v databázi Private Residential Tenancies Board. Jestliţe ovšem ţadatel odmítne tři nabízené byty v tomto programu, ztrácí nárok na příspěvek na bydlení na období 12 měsíců. Zařazení do programu neomezuje moţnost zaţádat o přidělení obecního bytu. Itálie Většina domácností bydlí ve vlastním bydlení, nicméně 17-18 % bytového fondu tvoří soukromé nájemní bydlení (téměř výhradně ve vlastnictví institucionálních investorů jako penzijní fondy nebo pojišťovací společnosti) a jen přibliţně 5-6 % sociální bydlení (ve vlastnictví obcí nebo obcí vlastněných neziskových organizací). Jelikoţ velká část domácností bydlí v soukromém nájemním bydlení, důleţitou formou pomoci je rovněţ příspěvek na nájemné poskytovaný nově od roku 1998 – podle této koncepce mohou být nájemní byty zařazeny do dvou typů programu: byty s volným trţním nájemným a byty regulované specifickou smlouvou mezi pronajímatelem a lokálním sdruţením nájemníků na období maximálně 3 let. V prvním případě si můţe pronajímatel odepsat z příjmu z nájemného při zdanění 15 % příjmu z nájemného; ve druhém případě (kontrolovaného nájemného) si můţe z příjmu odepsat 45 % příjmu z nájemného a navíc získá 30% redukci na registrační dani a moţné sníţení daně z nemovitosti (toto sníţení je jiţ v kompetenci jednotlivých obcí). V obou případech můţe nájemník získat příspěvek na nájemné – ten ovšem není nárokový a pravidla pro poskytování stanoví příslušný region; financování příspěvku je jen částečně hrazeno ze Sociálního fondu státu, částečně je hrazeno regiony a obcemi. Německo Ještě větší podíl na bytovém fondu neţ v Itálii tvoří soukromý nájemní bytový fond v Německu, proto je i zde nejdůleţitějším nástrojem podpory mladých domácností příspěvek na bydlení; jeho výše odvisí i od velikosti domácnosti. Pro kaţdou kombinaci geografické zóny, doby výstavby a úrovně vybavení bytu je tarifně stanovena výše maximálního započitatelného nájemného za m2. Pro výpočet konkrétní výše maximálního nájemného pro danou domácnost je částka maximálního nájemného za m2 násobena normativně stanovenou velikostí bytu, která závisí na počtu členů domácnosti. I normativní míra zatíţení je stanovena trojrozměrně, coţ znamená, ţe pro kaţdou úroveň nájemného je diferencována podle počtu členů domácnosti a současně pro daný počet členů podle výše celkových příjmů. V německém modelu jsou tak explicitně zvýhodněny vícečlenné domácnosti (rodiny s dětmi) – jejich normativní míra zatíţení se zvyšující se úrovní nájemného roste, ve srovnání s méně početnými domácnostmi, pomaleji. Nizozemí Hlavní cílovou skupinu při přidělování sociálních nájemních bytů, které v této zemi tvoří více neţ 35 % bytového fondu (!), tvoří právě mladé rodiny s dětmi; nájemné v sociálních bytech je zpravidla niţší neţ trţní nájemné a doba nájmu je neomezená. Vedle toho jsou zde rodiny s dětmi ţijící v nájemním bydlení významně zvýhodněni i nastavením příspěvku na bydlení. Pro účel výpočtu výše příspěvku jsou rozlišeny následující typy domácností: domácnosti s mladým přednostou (osobou v čele) ve věku do 23 let, domácnosti jednotlivců, dvoučlenné domácnosti, vícečlenné domácnosti (domácnosti s více neţ dvěma členy) a domácnosti 27 seniorů (s přednostou starším 65 let). V prvním kroku je určena výše minimálního nájemného, tj. taková výše nájemného, kterou by domácnost měla hradit ze svých vlastních zdrojů. Pro kaţdou minimální výši nájemného (odstupňovanou dle výše příjmů a typu domácnosti) je v dalším kroku stanovena další hranice nájemného, tzv. quality discount limit. Rozdíl mezi výší minimálního nájemného a tímto quality discount limit je všem výše vyjmenovaným typům domácností hrazen ze 100 %. Pro domácnosti v čele s přednostou ve věku do 23 let se zároveň jedná o maximální hranici nájemného, jejímţ překročením domácnost ztrácí nárok na příspěvek na bydlení. Pro ostatní typy domácností existuje další, tzv. limitní výše nájemného (capping limit), která je stanovena diferencovaně v závislosti na velikosti domácnosti (pro domácnosti s více neţ dvěma členy je vyšší). Rozdíl mezi limitní výší nájemného (capping limit) a quality discount limit je příspěvkem hrazen uţ pouze ze 75 %. Konečně, poslední hranici výše nájemného představuje maximální nájemné – jedná se o takovou výši nájemného, jejímţ překročením domácnost ztrácí nárok na výplatu příspěvku na bydlení. Rozdíl mezi maximálním nájemným a limitním nájemným (capping limit) jiţ příspěvkem není pokryt vůbec s výjimkou domácností s přednostou nad 65 let. Zvýhodnění rodin s dětmi je tak relativně významné v jednotlivých parametrech příspěvku. Švédsko I ve Švédsku mají příspěvky na bydlení zvýhodňující zejména rodiny s dětmi dlouhou tradici. Uţ v roce 1936 byla zavedena příjmově testovaná dávka určená domácnostem s alespoň třemi dětmi, která jim měla pomoci krýt náklady na bydlení (resp. jejich část). V současnosti ve Švédsku fungují v zásadě tři odlišná schémata příspěvku na bydlení: příspěvek na bydlení pro domácnosti s dětmi, příspěvek na bydlení pro mladé domácnosti a příspěvek na bydlení pro domácnosti seniorů (důchodců). Nárok na příspěvek na bydlení pro rodiny s dětmi závisí na: - počtu osob ţijících v domácnosti; výši rozhodného příjmu domácnosti; výši výdajů na bydlení; podlahové ploše domu/bytu (plocha započitatelné pro účely výpočtu výše příspěvku závisí na počtu závislých dětí). Výše příspěvku se vypočte podle následujícího vzorce (níţe uvedený vzorec platí pro domácnosti s jedním závislým dítětem, pro domácnosti s více závislými dětmi se mění hranice výdajů na bydlení stanovené v absolutních částkách a výše příspěvku na děti stanovená absolutní částkou): Příspěvek na bydlení = 0,75 * (24 000 SEK započitatelné výdaje na bydlení 36 000 SEK) + 0,5 * (36 001 SEK započitatelné výdaje na bydlení 63 600) + 7 200 SEK (příspěvek na 1 dítě) – [0,2 * (rozhodný příjem – 117 000 SEK) pro osamělého rodiče] nebo [0,2 * (rozhodný příjem – 58 500 SEK na osobu) pro úplné rodiny] PB - roční částka příspěvku na bydlení. Příspěvek na bydlení pro mladé domácnosti je určen domácnostem s přednostou domácnosti ve věku 18 – 28 let (včetně studentů) a jeho cílem je umoţnit této cílové skupině dosáhnout na bydlení přiměřené kvality za cenu, která nebude představovat nerozumné zatíţení pro jejich rozpočty. Výše příspěvku na bydlení pro mladé domácnosti jednotlivců se určí dle následujícího vzorce: 28 PB = 0,75 * (21 600 SEK započitatelné výdaje na bydlení 31 201 SEK) + 0,5 * (31 200 SEK započitatelné výdaje na bydlení 43 200 SEK) – 1/3 * (rozhodný příjem – 41 000 SEK) Příspěvek na bydlení určený rodinám s dětmi pobíralo v roce 2004 (Ahrén 2004, 225) 121 251 neúplných rodin (rodin s jedním rodičem) a 33 991 úplných rodin (rodin s oběma rodiči bez ohledu na typ souţití); celkově příspěvek pobíralo více neţ 20 % švédských rodin s dětmi. Příspěvek na bydlení pro mladé domácnosti pobíralo v roce 2004 37 958 domácností. V roce 2003 pobíralo příspěvek na bydlení celkem 632 000 domácností (zhruba 20 % z celkového počtu švédských domácností), výdaje na příspěvek na bydlení představovaly 0,58 % HDP. S výjimkou nepřímých forem podpory prostřednictvím daňového systému tvořily výdaje na výplatu příspěvků na bydlení 89 % z celkového objemu výdajů veřejných rozpočtů na bydlení. Nástroje bytové politiky ČR na zvýšení dostupnosti nájemního bydlení specificky pro mladé lidi / mladé rodiny s dětmi Centrální úroveň V ČR mimo podporu vstupu do vlastnického bydlení existuje na státní (centrální) úrovni z perspektivy moţné podpory mladých lidí / mladých rodin s dětmi v oblasti nájemního bydlení příspěvek na bydlení,11 který spravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV)12 – v něm ale mladí lidé a dokonce ani rodiny s dětmi netvoří specifickou skupinu (ve výši příspěvku se velikost domácnosti odráţí pouze nepřímo, viz dále); a omezená grantová podpora pro výstavbu vstupních podporovaných bytů poskytovaná ze zdrojů Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) - ta však doznala významné změny zacílení a dnes se jiţ fakticky nejedná o podporu mladých lidí nebo mladých rodin s dětmi. V aktuální koncepci bytové politiky MMR13 je konstatováno, ţe vedle domácností s niţšími příjmy jsou skupinou s omezenou moţností získat samostatné (nikoliv tedy nutně vlastní) bydlení také mladí lidé. Za hlavní příčinu tohoto problému je povaţována malá finanční dostupnost bydlení a jako znepokojivý trend je vnímán také nárůst cen energií. MMR zdůrazňuje odliv mladých lidí z venkovských oblastí a šanci spatřuje mj. v programech regionálního rozvoje14 a evropské fondy – tam ale mladí lidé opět netvoří specifickou skupinu; lze je pouze zahrnout, například, pod programy podporující rozvoje lidských zdrojů.15 Veřejná podpora dostupnosti nájemního bydlení mladých lidí a mladých rodin s dětmi na centrální úrovni, i přes formální ustanovení koncepcí bytové politiky, tak fakticky neexistuje. Hlavním nástrojem podpory poptávky v oblasti nájemního bydlení je v ČR, podobně jako ve vyspělých zemích, příspěvek na bydlení. Od 1.1.2007 došlo k zásadním úpravám příspěvku 11 http://www.hypoindex.cz/clanky/statni-prispevek-na-bydleni-od-noveho-roku-opet-vzrostl/ http://www.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/_s.155/708?POSTUP_ID=616&PRVEK_ID=443 13 http://www.mmr.cz/Bytova-politika/Koncepce-Strategie/Koncepce-bytove-politiky-(1)/Zakladni-vychodiskakoncepce-bytove-politiky 14 http://www.mmr.cz/Pro-media/Tiskove-zpravy/2005/Nezemedelske-podnikani-na-venkove--rozvoj-obci-a-p 15 http://www.mmr.cz/Pro-media/Tiskove-zpravy/2006/Pomahame-mladym--rika-ministr-Martinek 12 29 na bydlení v rámci systému státní sociální podpory (SSP),16 a to v souvislosti se změnou koncepce ţivotního minima (ŢM)17 a přijetím zákona o jednostranném zvyšování nájemného z bytu.18 Původně dvousloţkové ţivotní minimum bylo změněno na ţivotní minimum jednosloţkové. Počínaje 1.1.2007 tak ţivotní minimum nově vymezuje potřebu finančních prostředků pouze na výţivu a ostatní základní osobní potřeby. Částky vyjadřující náklady na bydlení (do konce roku 2006 byly obsaţeny v části ŢM vyjadřující částku potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost) byly ze ţivotního minima vyloučeny s tím, ţe ochrana v oblasti bydlení je řešena v rámci systému SSP poskytováním nově koncipovaného příspěvku na bydlení a v systému hmotné nouze19 doplatkem na bydlení. Podle zákona má na příspěvek na bydlení nárok vlastník nebo nájemce bytu (nikoliv však podnájemce bytu), který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliţe: a) jeho náklady na bydlení jsou vyšší neţ 0,3násobek rozhodného příjmu rodiny (0,35násobek rozhodného příjmu rodiny na území hl. m. Prahy) a současně b) 0,3násobek rozhodného příjmu rodiny (na území hl. m. Prahy 0,35násobek rozhodného příjmu rodiny) není vyšší neţ částka normativních nákladů na bydlení. Rozhodným příjmem je příjem za předcházející kalendářní čtvrtletí a započítávají se do něj rovněţ přídavek na dítě a rodičovský příspěvek (pokud na ně vzniká ţadateli ze zákona nárok). Náklady na bydlení se stanoví jako jejich průměr za kalendářní čtvrtletí bezprostředně předcházející kalendářnímu čtvrtletí, na které se nárok na výplatu dávky prokazuje, popřípadě nárok na dávku uplatňuje. Do nákladů na bydlení je zahrnuto: a) u nájemních bytů (bytů uţívaných na základě nájemní smlouvy) nájemné a náklady za plnění poskytovaná s uţíváním bytu (nejsou-li tyto náklady zahrnuty do nájemného); b) u druţstevních bytů a bytů vlastníků „srovnatelné“ náklady. Jejich výše je diferencována dle počtu osob ţijících v bytě a hlášených v bytě k trvalému pobytu. Jejich výše je stanovena zákonem jednotnými částkami diferencovanými dle počtu osob v rodině; c) náklady za plyn, elektřinu, vodné, stočné, odvoz odpadu a centrální vytápění nebo za pevná paliva (náklady za pevná paliva se započítávají pevnými částkami stanovenými v zákoně opět diferencovaně v závislosti na počtu osob v rodině – jedna, dvě, tři, čtyři a více osob). Normativní náklady na bydlení zahrnují pro nájemní byty částky nájemného v souladu se zákonem o nájemném; dále jsou do nich zahrnuty ceny sluţeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou dle MPSV propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících (výše těchto normativů ovšem není známa). Jsou stanoveny pevnými částkami uvedenými v zákoně. U bytů uţívaných na základě nájemní smlouvy jsou diferencovány podle počtu osob v rodině (jedna, dvě, tři, čtyři a více osob) a současně podle velikostní kategorie obce (Praha, více neţ 100 000 obyvatel, 50 000 – 99 999 obyvatel, 10 000 – 49 999 obyvatel a obce s méně neţ 9 999 obyvateli). Výše příspěvku na bydlení se vypočítá podle vzorce: PB = min (NB, NN) – k * max (P, ŽMR) 16 Dle zákona 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v platném znění. Dle zákona 110/2006 Sb. o ţivotním a existenčním minimu, v platném znění. 18 Zákon 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 19 Dle zákona 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, v platném znění. 17 30 kde: PB NB NN k P ŽMR – měsíční výše příspěvku na bydlení; - náklady (skutečné) na bydlení; - normativní náklady na bydlení; - výše koeficientu, kterým se násobí rozhodný příjem rodiny (0,35 pro hl. m. Prahu a 0,3 pro zbytek ČR); - výše rozhodného příjmu rodiny; - výše ţivotního minima rodiny. Jak bylo uvedeno výše, i po reformě příspěvku na bydlení v roce 2007 vykazuje model deficity z hlediska zajištění efektivní pomoci mladým lidem / mladým rodinám s dětmi: odstupňování částek normativních nákladů na bydlení podle velikosti obce v kombinaci s počtem osob v rodině (pro bydlení v bytech uţívaných na základě nájemní smlouvy), se jeví jako nedostatečné. Regionální rozdíly ve výši nájemného v různých městech spadajících do stejné velikostní kategorie jsou poměrně výrazné, příspěvek však tyto rozdíly nemusí reflektovat v situaci, kdy skutečné náklady na bydlení jsou vyšší neţ normativní (například města České Budějovice a Ústí nad Labem spadají do velikostní kategorie 50 000 – 99 999 obyvatel, ale podle údajů IRI, s.r.o., činilo v roce 2008 průměrné měsíční trţní nájemné v Českých Budějovicích v bytě o podlahové ploše 68 m2 s průměrným opotřebením 6743 Kč, v Ústí nad Labem pak pro stejný byt v průměru 5922 Kč); výše normativních nákladů na bydlení stále v plné míře nereflektuje úroveň tržního nájemného (jakkoliv se výše normativních nákladů na bydlení má v roce 2010 podle návrhu MPSV výrazně zvýšit a tudíţ přiblíţit úrovni trţního nájemného) – mladé domácnosti hradící často trţní nájemné tak dosud byly fakticky zcela vyloučeny z moţnosti získat odpovídající příspěvek na bydlení; u domácností s více než čtyřmi členy předpokládá příspěvek v zásadě stoprocentní úspory z rozsahu – s pátým členem (případně dalšími členy) domácnosti se výše normativních nákladů jiţ nezvyšuje a výše příspěvku se za předpokladu konstantních příjmů nemění, případně sniţuje (pokud se s počtem členů zvyšuje rozhodný příjem domácnosti). Příspěvek tak rodiny s více dětmi v tomto bodě dokonce znevýhodňuje; ve vzorci pro výpočet příspěvku není odstupňována výše normativní míry zatížení (tj. koeficientu, kterým se násobí výše rozhodného příjmu rodiny – pro Prahu v současné době nabývá hodnoty 0,35, pro zbytek ČR pak 0,30). Výše normativní míry zatíţení by mohla poněkud znevýhodňovat (být vyšší) jednočlenné domácnosti (zejména pak jednočlenné domácnosti mladých lidí zhruba ve věku do 25 let, u nichţ se předpokládá moţnost „spolubydlení“) a naopak zvýhodňovat (být niţší) pro vícečlenné domácnosti, zejména pak rodiny s dětmi; v okamţiku, kdy dojde k vyrovnání úrovně regulovaného a trţního nájemného, je hodnota normativní míry zatíţení (0,35, resp. 0,30) relativně nízká a nabízí se otázka, zda příspěvek nebude „zneuţíván“ i tou částí populace, která tuto dávku fakticky nepotřebuje; o příspěvek na bydlení nemohou žádat domácnosti v podnájemním vztahu. 31 Lokální úroveň Nejrozšířenějším nástrojem lokální politiky bydlení se zaměřením na mladé lidi a mladé rodiny s dětmi jsou tzv. startovací/startovní byty. Uţ nejednotnost v názvu20 upozorňuje na roztříštěnost podmínek; definice a podmínky, zejména délka smlouvy a kritéria pro přidělení startovacího bytu, jsou ve výlučné pravomoci obcí. Různorodost v pojetí a poskytování startovacích bytů lze najít i na území Prahy - jednotlivé městské části se liší jednak počtem nabízených bytů, ale také podmínkami pro ţadatele a formou výběru. Vybrané obce, které tento druh bydlení nabízejí, byly telefonicky kontaktovány s ţádostí o zhodnocení nástroje. Níţe uvádíme některé příklady: Městská část Praha 2 Program startovacích bytů existuje od roku 2001. Obec nové byty nestaví a v programu vyuţívá uvolněné nájemní byty v obecních domech. Většinou se jedná o byty malometráţní (1+1 a 2+1; do 60 m2). Větší a kvalitnější nájemní byty obec pronajímá za trţní nájemné obálkovou metodou. Podmínky pro udělení startovacího bytu jsou následující: musí se jednat o mladé manţelství do věku 35 let včetně a to u obou manţelů; alespoň jeden z manţelů musí mít občanství ČR; alespoň jeden z manţelů musí mít trvalý pobyt na území MČ Praha 2 minimálně po dobu 3 let (nutno doloţit potvrzení o délce pobytu); manţelé musí prokázat bytovou nouzi ke dni vyhlášení výběrového řízení přeplněnost bytu (méně neţ 25m2/osobu po dobu minimálně jednoho roku s výjimkou narozených dětí do této lhůty) a neexistence ţádného nájemního či vlastnického práva k jinému bytu, s výjimkou práva nájmu k bytu za smluvní nájemné vyšší neţ 100 Kč/m2/měsíc (nutno doloţit doklady o platbě nájemného za poslední 3 měsíce); musí předloţit doklad banky nebo jiné finanční instituce o tom, ţe alespoň jeden z manţelů dlouhodobě spoří (minimálně po dobu 2 let) s cílem vyřešit svou bytovou situaci, eventuelně strukturované prohlášení o způsobu řešení bytové situace po uplynutí sjednané doby nájmu. Tabulka 1: Výše nájemného ve startovacích bytech, MČ Praha 2 Doba nájmu 1. až 5. rok 6. rok 7. rok 8. rok Cena za m2 z bytu o ploše 50m2 I. kategorie 37,07,-Kč/m2 74,14,-Kč/m2 148,28,- Kč/m2 185,35,- Kč/m2 Výše měsíčního nájemného 1854,-Kč 3707,-Kč 7414,-Kč 9.268,-Kč Smlouva je uzavírána na 5 let za nájemné ve výši 37 Kč/m2, dále můţe být prodlouţena za nájemné v místě a čase obvyklé (trţní), viz tabulka 1. Praha 2 měla k 31.12.2008 v majetku 4360 nájemních bytů. Kvóta na přidělení startovacích bytů jsou 3 ročně (ovšem v letech 2003 a 2008 nebyl přidělen ţádný). V roce 2009 byl přidělen pouze 1 byt (2+1, 56m2). O startovací byty údajně není zájem. Jako důvod byla ze strany zástupců MČ Praha 2 uvedena přísnost 20 Pod stejným názvem nabízí – bez explicitní orientace na specifickou skupinu – byty i soukromí developeři, jako např. http://www.opus-praha.cz/reality/225/startovaci-byty-krejcarek/ či http://www.fato.cz/bytovavystavba-detail.php?stavba=56 ; startovací byty ale přiděluje např. i Univerzita Karlova http://www.cuni.cz/UK3277.html 32 podmínek a krátká délka programu, ale nijak hlouběji se tímto problémem nezabývají. Je rovněţ moţné, ţe se lidé do tohoto programu nehlásí proto, ţe o něm neví (výzva je zveřejňovaná nepravidelně tak, jak se uvolňují byty, neexistuje ţádný pořadník). Je také moţné, ţe Praha 2 v současné podobě (nabídka sluţeb, klidu a zeleně) není v očích mladých lidí ideálním prostředím pro rodinný ţivot. Městská část Praha 11 - Jižní Město V roce 2005 byl zrušen pořadník ţadatelů o byt, protoţe vzhledem k velikosti bytového fondu vlastněného obcí by stejně zájemce nebylo moţné uspokojit. Místo toho obec definovala politiku přidělování uvolněných obecních bytům prioritním skupinám. V současnosti obec vlastní 3671 bytů; nové byty nestaví. V roce 2006 byla aplikována směrnice programu startovacích bytů pro mladé rodiny; podle ní platí následující podmínky: délka nájmu - dva roky; v případě řádného plnění závazků, plynoucích ze smlouvy o nájmu bytu, prodlouţení dodatkem (řešeno individuálně); výběr nájemce - uchazeč o uzavření smlouvy o nájmu bytu bude vybrán radou MČ na základě doporučení bytové komise, bytová komise vybere ze zájemců splňujících kritéria losem; budoucí nájemce: o musí být fyzická osoba, starší 18 let a mladší 35 let (včetně), s trvalým pobytem na území hl. m. Prahy, v případě manţelů musí splňovat alespoň jeden z nich; o musí být občan ČR, v případě manţelů musí splňovat alespoň jeden z nich; o nesmí mít v ČR nájemní nebo břemenné nebo vlastnické či spoluvlastnické právo k uţívání jiného bytu, nebo domu, nebo objektu k individuální rekreaci s výjimkou případů, kdy jde o vlastnictví nemovitého majetku jen nízké hodnoty, který není vyuţitelný pro bydlení anebo zajištění bydlení vlastními prostředky uchazeče (vyjma bytu v majetku hl. m. Prahy nebo v majetku hl. m. Prahy, svěřeného MČ Praha 11, který v případě pronájmu bytu hodlá pronajímateli vrátit), nebo nesmí být společníkem ve společnosti s ručením omezeným, kde vlastnictví obchodního podílu je spojeno s právem uţívat byt; smlouva o nájmu bytu: o bude uzavřena s uchazečem o pronájem bytu, jehoţ nabídka byla vybrána jako první v pořadí a schválena radou MČ. Pokud tento uchazeč do 15 dnů ode dne doručení oznámení neuzavře z vlastní viny smlouvu o nájmu bytu, můţe být vyzván uchazeč, který se umístil jako druhý, případně další v pořadí; o Smlouva o nájmu bytu se zpracovává podle vzoru smlouvy o nájmu bytu pro tuto kategorii; o základní měsíční nájemné bude stanoveno ve výši, která byla uvedena na záměru pronájmu tohoto bytu a dále bude zvyšováno dle rozhodnutí rady MČ podle zákona stejným způsobem, jako u ostatních srovnatelných bytů v témţe domě. První vyhlášení výběrového řízení na startovací byty proběhlo v roce 2008 a přidělovalo se 9 bytů 1+1 a 2+1 o velikosti mezi 42 m2 aţ 62 m2. Byty byly zrekonstruované a byl o ně velký zájem (na jeden byt připadalo přibliţně 100 zájemců!). Mezi zájemci splňující kritéria probíhá výběr losováním. Druhé vyhlášení výběrového řízení proběhlo v červenci 2009 a přidělovalo se 5 bytů. Tyto byty nebyly po rekonstrukci a nabízely se za nájemné ve výši 80 Kč/m2. Zájem byl menší, ale poptávka stále převyšovala nabídku. 33 Městská část Praha 17- Řepy Praha 17 před 7 aţ 10 lety získala dotaci na výstavbu nástaveb na stávající domy. Postavila za ně 20 malometráţních startovacích bytů. Nájemní smlouvy u těchto bytů jsou uzavírány na 5 let a nájem je fixovaný na 35 Kč/m2. Podmínky, které musí splnit ţadatel pro přijetí ţádosti o startovací byt, jsou následující: státní občanství ČR; manţelé, oba ve věku do 35 let (i bezdětní), nebo ţadatel ve věku do 35 let s alespoň jedním dítětem ve vlastní péči; trvalé bydliště v MČ Praha 17 po dobu alespoň 3 let alespoň u jednoho z manţelů; ani jeden ze ţadatelů není nájemcem jiného bytu, drţitelem členského podílu v bytovém druţstvu, ani majitelem/spolumajitelem bytu či nemovitosti slouţící k bydlení; doloţení o výši příjmu; deklarace snahy o řešení bytové situace (např. doloţení smlouvy o uzavření stavebního spoření po dobu nejméně 2 let); sdělení, jakým způsobem bude po 5 letech řešena bytová situace ţadatelů; sdělení, jak v případě rozvodu manţelů bude řešena bytová situace (tj. který z manţelů se zaváţe bez nároku na jakoukoliv bytovou náhradu či náhradní ubytování opustit startovací byt před uplynutím doby určité). Převyšuje-li počet ţadatelů počet nabízených bytů, provede se výběr budoucích nájemců veřejným losováním. O byty je zájem. V prvním kole byl zájem větší neţ ve druhém kole, ale i tak na jeden byt připadalo přibliţně 15 - 20 přihlášek. Ačkoliv je program jiţ v druhé pětileté vlně, neměla obec s vystěhováním první vlny nájemníků po vypršení pětileté lhůty ţádné potíţe. Obec Štětí Obec Štětí vystavěla nové byty určené jako startovací bydlení. Postavila celkem 39 bytů s celkovou výší dotace z fondu ve výši 15 milionů korun v letech 2002 - 2003. Byty jsou o velikosti 2+0 aţ 2+1; přibliţně 45 - 50m2. Startovací nájemné se poskytuje na maximální dobu 5 let. První vlna nájemníků jiţ tedy doběhla. Dle zástupce obce nebyl opět problém s tím, ţe by někdo odmítal opustit byt po vypršení smluvní doby. Spíše se v některých případech stalo, ţe si lidé nenašli jiné lepší ubytování a přesunuli se do ubytoven. Někteří lidé se také k pronajímanému majetku nechovali nejlépe. Obec jiţ další podobný projekt výstavby neplánuje. O byty je velký zájem (jak v prvním, tak ve druhém kole přidělování bytů poptávka výrazně převyšovala nabídku). Byt je přidělen na základě pořadníku ţadatelů dle následujících kritérií:21 cílové skupiny jsou definovány následovně: a) mladí manţelé, oba ve věku do 35 let s dětmi i bezdětní, nebo b) druh a druţka (pár) pečující společně o dítě (děti), oba ve věku do 35 let, nebo c) matka s dítětem (dětmi) nebo otec s dítětem (dětmi), nebo d) páry ţijící ve společné domácnosti, oba ve věku do 35 let, nebo 21 http://www.steti.cz/content/view/714/222/ 34 e) svobodní jednotlivci do věku 35 let mezi další podmínky patří: o trvalé bydliště v městě Štětí po dobu alespoň posledních 3 let u jednoho z ţadatelů; o snaha o řešení stávající bytové situace (např. doloţení smlouvy o uzavření stavebního spoření po dobu nejméně 2 let); o sdělení, jakým způsobem bude po 5 letech řešena bytová situace ţadatelů. kritéria hodnocení jsou tato: o datum podání ţádosti; o sociální poměry ţadatele; o snaha o zajištění vlastního bydlení po ukončení nájemní smlouvy (uzavřené stavební spoření apod.). Kadaň22 Program startovacích bytů je v platnosti od 1.6.2009 a od tohoto dne přidělili jiţ 6 bytů o velikosti 1+1, 3+1, 1+0. Na kaţdý byt vţdy vypisují samostatné výběrové řízení. O garsonku údajně nikdo neměl zájem, o byt 1+1 byli pouze dva zájemci, o větší byty byly desítky zájemců. Nájemné činí 20 Kč/m2. Obecní bytová politika je silně orientovaná na podporu mladých lidí. V Kadani zprivatizovali jiţ 2/3 bytového fondu a ze zbývajících bytů bude ještě polovina privatizována později a polovinu (600 bytů) si obec ponechá; z nich 70 %, tj. asi 400 bytů, bude určeno jako startovací byty pro mladé lidi a zbylých 30 % bude určeno pro další prioritní skupiny. Startovací byty jsou pronajímány maximálně na 10 let a jsou určeny všem mladým lidem do 35 let (bez podmínky manţelství, rodičovství). Město Kadaň se tak snaţí udrţet mladé lidi a přitáhnout zpět vysokoškoláky, kteří zvaţují návrat po ukončení studií. V podmínkách pro přidělení startovacího bytu z května 2009 je startovací byt definován jako „byt ve vlastnictví města, který nemá sníţenou kvalitu a který se uvolní po předchozím nájemci“. Podmínky k přijetí ţádosti jsou následující: ţadatelem o startovací byt můţe být pouze fyzická osoba (osoby) mladší 35 let, která má trvalý pobyt a případně zaměstnání (pracoviště) ve správním obvodu Kadaň; ţadatel nevlastní nemovitost určenou k bydlení / bytovou jednotku ani není drţitelem členského podílu v bytovém druţstvu; nájemní smlouva je uzavírána vţdy na dobu určitou jednoho roku, před ukončením nájemního vztahu je nájemce povinen poţádat o obnovení nájemní smlouvy o 1 rok; nájemní smlouva bude obnovena pouze v případě řádného uţívání a plnění povinností plynoucích z nájemní smlouvy; celková doba nájmu můţe činit nejvýše 10 let; nájemce nesmí po celou dobu smluvního vztahu přihlásit k trvalému pobytu do bytu ţádné další osoby kromě manţela, manţelky a vlastních nezletilých dětí. Nový Jičín Aktuální podoba programu startovacího bydlení existuje v obci od roku 2004. V roce 1992 obec vlastnila 4,5 tisíc bytů (tj. asi 20% celkového bytového fondu), dnes jí zbývá 1147 bytů (včetně bytů v domech s pečovatelskou sluţbou). Obec nestaví nové nájemní byty, ale přiděluje byty ze stávajícího uvolněného bytového fondu. Byty přiděluje ve třech kategoriích: 22 http://www.mestokadan.cz/user_data/zpravodajstvi/obrazky/File/pdf/zasady/Zasady_pro_hospodareni_s_prostory_v_majetku.pdf 35 1) sociální byty – byty s nízkým standardem (v r. 2009 přiděleno 15); 2) startovací byty (v roce 2009 přiděleno 20); 3) byty za trţní nájemné (v r. 2009 přiděleno 15). Startovací byty jsou přidělovány na základě pořadníku. Systém je následující. Ţadatel je podle své rodinné situace (počet členů domácnosti) a při splnění níţe uvedených kritérií zařazen do pořadníku k velikostní kategorii bytu (jedna osoba = garsonka, atd.). Uvolněný byt v dané velikostní kategorii bytu získá ten ţadatel, který je v pořadníku nejdéle. Pro představu: na garsonku je 193 ţadatelů, nejstarší je v pořadníku od roku 1997; na 1+1 je 71 ţadatelů, nejstarší je z roku 2001. Město má mnoţství stanov pro rozličné sociální skupiny, nicméně samotná ustanovení pro startovací byty jsou stručná: cílová skupina: občané města Nového Jičína potřebující překonat počáteční a časově omezenou bytovou krizovou situaci, zejména mladé rodiny; evidence ţádostí a jejich vyřízení: ţádost si můţe podat pouze fyzická osoba starší 18 let způsobilá k právním úkonům s trvalým bydlištěm na území města Nového Jičína na formuláři vydaném odborem sociálních věcí; délka nájemní smlouvy: doba určitá (jeden rok) s moţností pětinásobného prodlouţení do celkového úhrnu šesti let. Kaţdé prodlouţení je podmíněno plněním podmínek nájemní smlouvy i závazků vůči městu a jím zřízeným organizacím. V období 12 – 6 měsíců před uplynutím výše uvedeného celkového úhrnu nájmu ve startovacím bytě si můţe nájemce podat ţádost o zařazení do skupiny standardních bytů a prodlouţení doby nájmu. O tomto prodlouţení rozhodne rada města. Na toto prodlouţení není právní nárok; výše nájemného: první tři roky základní nájemné, čtvrtý aţ šestý rok ekonomické nájemné při pouţití inflační doloţky. V případě změny druhu bydlení na standardní byt se stanoví trţní nájemné. Vedle těchto bytů nabízí Nový Jičín také speciální startovací byty pro mladé, kteří ukončili pobyt v dětských domovech a ústavní výchovu, případně pobyt v chráněném bydlení. Lokální programy zaměřené na zvýšení dostupnosti nájemního bydlení pro mladé lidi a mladé rodiny s dětmi v ČR (programy startovního/startovacího bydlení) jsou charakteristické velkou roztříštěností podmínek; výběr pro přidělení startovacího bydlení v převážné většině probíhá ad hoc a nikoliv na základě průběžně doplňovaného pořadníku, kam by se žadatel mohl zapsat v libovolnou chvíli (výběrové řízení je zpravidla vyhlášeno jen jednou za rok a domácnost tak musí studovat pečlivě a průběţně úřední desku; navíc je otázkou, do jaké míry se vůbec cílové domácnosti o vyhlášení takového programu mohou dozvědět, resp. jak je pravděpodobné, ţe se o něm dozví); a ve většině případů převažuje poptávka po těchto bytech nad jejich nabídkou (poněkud zvláštní, aţ nepochopitelný nebo podezřelý, případ tvoří MČ Praha 2, kde dle vyjádření pracovníků městské části údajně mladí lidé o zvýhodněné nájemné v centru Prahy vůbec nemají zájem!). Z rozsahu přidělených bytů je zřejmé, že se jedná jen o velmi omezenou nabídku a pomoc; předpokládá dlouhou čekací lhůtu nebo soutěž s jinými zájemci, navíc jde o pomoc spíše krátkodobou a tudíž nevhodnou pro stabilizaci či založení rodiny, výchovu dětí. 36 Návrh nových nástrojů pro zvýšení dostupnosti nájemního bydlení specificky pro mladé lidi / mladé rodiny s dětmi Zacílení našeho návrhu na nájemní bydlení a specificky téţ na soukromé nájemní bydlení bylo odůvodněno výše - podpora v oblasti vlastnického bydlení je často příjmově regresivní, nevhodně zacílená, současná rozsah podpory v této oblasti v ČR je jiţ na maximální moţné úrovni a pořízení vlastního bydlení není nejvhodnější pro mladé lidi na začátku profesní kariéry očekávající od mladých lidí větší míru flexibility; z důvodu nízkého obratu nájemníků v obecních bytech a obecně relativně nízkého počtu obecních bytů po jejich privatizaci převaţuje poptávka po obecních bytech nad nabídkou, coţ vede k dlouhým čekacím lhůtám a nejistotě, soukromé nájemní bydlení přitom tvoří dnes jiţ pravděpodobně hlavní formu nájemního bydlení v ČR (z důvodu rozsáhlé privatizace obecních bytů). Nabídka sociálních (obecních) nájemních bytů je nedostatečná, neexistuje celostátní koncepce sociálního bydlení ani konsensuální oficiální definice prioritních skupin. Mladí lidé u nás nejsou dostatečně organizováni na to, aby je nějaká nátlaková skupina při moţné přípravě koncepce sociálního bydlení výraznějším způsobem zvýhodnila; mimo to masivní veřejná podpora nabídky v oblasti nájemního bydlení vedla ve vyspělých západních zemích často ke vzniku ghett sociálního bydlení a proto je dnes opouštěna ve prospěch cílenějších a méně nákladných nástrojů bytové politiky. I ze strany mladých lidí existuje preference příliš neomezovat výběr vhodného bydlení – systém přidělování obecních bytů dává ţadatelům zpravidla jen jeden určitý byt formou „ber nebo odejdi“. Neexistuje svobodná volba, obec nechápe, ţe by domácnost mohla nabídku odmítnout, nakonec jsou obě strany (obec i ţadatel) nespokojeny. Cílem nástroje pomoci mladým lidem by také nemělo být „znásilňovat“ obecnější preference bydlení u mladých lidí – pokud chtějí odejít do vlastního bydlení, tak by neměly existovat motivy, které s touto jejích preferencí manipulují (například ţe by si výrazně pohoršili tím, ţe by ztratili finanční výhody vyplývající z regulovaného nájmu atd.). Manipulace preferencemi opět ve výsledku vede k nespokojenosti všech zainteresovaných stran („mně se ten byt nelíbí, ale copak bych ve vlastním měl takové výdaje na bydlení?..“), trţním distorzím (poptávka by se přelila do podporovaného segmentu, kde by došlo k trvalému nedostatku, zatímco jiné segmenty bydlení, jako např. výstavba nových bytů na komerčním základě, by zápasily s nedostatkem poptávky) a vzniku neţádoucích lobbistických tlaků ze strany sdruţení klientů systému, které by nejen stávající výsady chtěli zachovat „na neurčito“, ale zejména by časem ţádali jejich další úpravy, další veřejné výdaje, a pro tento účel by vyuţívali mediální manipulace a „slabosti demokracie“ (předvolební populismus). Hlavním smyslem nástrojů by mělo být odstranění stávajících bariér vyplývajících ze segmentace nájemního bydlení do ‚privilegovaného‘ (rozsáhle chráněného) a ‚neprivilegovaného‘ (a téměř nechráněného) nájemního bydlení. Vzhledem k deregulaci nájemného je moţné očekávat razantní ústup z původních privilegií, přičemţ právní úprava zatím nepřináší ţádný jiný efektivní systém nové a trhu bliţší formy ochrany nájemníků (minimální délka uzavření nájemní smlouvy, růst nájemného v průběhu trvání nájmu). Cílem navrhovaných nástrojů by tak mělo být zachovat prioritu trţního řešení a výpomoci širší rodiny při zajištění bydlení, avšak z důvodu výše zmíněných dysfunkcí pomoci stabilizovat nájemní vztahy - tj. podpořit uzavírání nájemních smluv se soukromými pronajímateli za niţší neţ trţní nájemné, a to na relativně dlouhé období (umoţňující zaloţení rodiny dříve neţ po případném vstupu do vlastního bydlení) a s jasně stanoveným vývojem nájemného v průběhu tohoto období (posílení jistoty ohledně výdajů na bydlení). Z důvodu, ţe podpora dostupnosti bydlení by u mladých lidí mohla paradoxně vést k opačnému neţ pro-rodinnému jednání, je 37 nutné klást velký důraz na její formální pravidla – zacílení podpory musí být zřetelně na mladé páry/rodiny, u nichţ se očekává narození dětí (či jiţ k narození dítěte došlo). Aby nedošlo k neefektivnímu vyuţití, podpora by měla směřovat pouze k těm mladým lidem, kteří si, alespoň prozatím, nemohou dovolit splácet úvěr na pořízení vlastního bydlení; zároveň však nesmí omezit flexibilitu a svobodu rozhodování potřebnou při realizaci budoucích ţivotních a profesních kariér. Centrální úroveň – novelizace pravidel pro poskytování příspěvku na bydlení Výše byly zmíněny některé deficity současné úpravy příspěvku na bydlení v naší zemi. Jakkoliv se jedná, podobně jako v jiných zemích, o moderní nástroj umoţňující flexibilně reagovat na měnící se podmínky bydlení, rodinného ţivota i zaměstnání, a jakkoliv se jedná i o nástroj velmi efektivní, tj. z důvodu příjmového testování správně zacílený na domácnosti, které by si nemohly dovolit pořízení vlastního bydlení, vzhledem k některým deficitům znevýhodňujícím mladé rodiny či obecně rodiny s dětmi navrhujeme, aby došlo k následujícím úpravám: maximální (normativní) náklady na bydlení by měly reflektovat skutečné regionální rozdíly v úrovni tržního nájemného a zejména pak by měly reflektovat i samotnou existenci vyššího tržního (neregulovaného) nájemného u soukromě pronajímaných bytů (velká část mladých lidí nemá moţnost dědit „privilegia„ od svých rodičů či prarodičů a trţní nájemní sektor je charakteristický právě tím, ţe je obydlen převáţně mladými lidmi); sociální politika MPSV by si měla dnes, mnoho let od změn reţimu, uvědomit, ţe poskytovat podporu jiţ podporovaným (příspěvek na bydlení pro lidi v regulovaném nájemném nebo pro lidi v hypotékou nezatíţeném vlastním bydlení!) a naopak odmítat podporu těm, kterým se ţádné nedostává a přitom by ji nutně potřebovali (mladí lidé hradící i několikanásobně vyšší nájemné za srovnatelné bydlení), jde přímo proti smyslu moderního liberálního státu (namísto rovnosti před zákonem vytváří privilegia „vyvolených„) a proti logice jakékoliv formy sociální spravedlnosti (jelikoţ takovým aktem posiluje sociální napětí a nerovnosti ve společnosti, namísto toho, aby je sniţovala); normativní míra zatížení (koeficient, kterým se násobí rozhodný příjem rodiny) by měla být odstupňován podle věku žadatele a zejména pak podle počtu nezaopatřených členů domácnosti (pro jednotlivce do 25 let by byla výše koeficientu vyšší – např. 40 – 50 %, jelikoţ by příspěvek předpokládal spolubydlení; pro rodiny s dětmi by byla výše koeficientu naopak niţší – např. 28 %, 25 % a 20 % podle počtu nezaopatřených dětí). Tato změna by vedla k efektivnějšímu zacílení příspěvku na vícedětné domácnosti, tedy domácnosti více ohroţené nedostupností bydlení a sociálním vyloučením; Příspěvek na bydlení by nemusel být vůbec poskytován vlastníkům bytů/domů, protoţe domácnosti vlastníků mají vzhledem ke svému majetku jiné postavení neţ domácnosti nájemníků (příspěvek je v mnoha vyspělých zemích poskytován pouze domácnostem ţijícím v nájmu; v ČR mají domácnosti vlastníků po splacení hypotečního úvěru výrazně niţší výdaje na bydlení neţ nájemníci a jejich výši mohou také lépe neţ nájemníci přizpůsobit); tato změna by nejen posílila efektivitu příspěvku, ale mohla by přinést výraznější veřejné úspory a tak posílit zacílení příspěvku na pomoc jen těm domácnostem, které jsou skutečně ohroţeny finanční nedostupností bydlení; 38 Jak v případě příspěvku na bydlení, tak doplatku na bydlení, by měly být jasně stanoveny kvalitativní parametry bytu, na který je žadateli příspěvek na bydlení nebo doplatek na bydlení možné poskytnout. Cílem tohoto opatření je zabránit poskytování doplatků na bydlení, které je kvalitativně substandardní, ale přitom za relativně vysoké nájemné (soukromé ubytovny); taková situace vede k plýtvání veřejných zdrojů určených na pomoc lidem v sociální nouzi. Lokální úroveň - cílená obecní garance Cílená obecní garance se zdá být velmi efektivním lokálním nástrojem vzhledem k výše uvedeným zjištěním, podmínkám a omezením. Poskytování obecních garancí nepředpokládá vysoké veřejné výdaje, neomezuje výběr mladých lidí na často nevyhovující obecní byty, nevede ke ghettizaci příjmově slabších rodin s dětmi v určitém bytovém fondu či lokalitě (prostorovému a sociálnímu vyloučení), je pro-tržním řešením a nahrazuje neexistující legislativní ochranu nájemního bydlení. V rámci tohoto nástroje by obce poskytovaly garance splácení nájemného soukromým pronajímatelům; byty do programu by vybíraly obce z dobrovolné nabídky ze strany soukromých pronajímatelů. Garance by obsahovala garanci splácení nájemného, garanci proti poškození bytu mimo běţné opotřebení a garanci nákladů spojených se soudní výpovědí. Poskytnutí garance by bylo vázáno na úroveň nájemného, délku nájmu a princip vývoje nájemného v průběhu nájemního poměru. Nájemní smlouva by byla uzavřena rovnou mezi soukromým pronajímatelem a cílovou domácností, přičemţ soukromý pronajímatel i cílová domácnost by uzavřeli separátní unifikovanou dohodu o podmínkách poskytnutí garance s obcí. Jakkoliv by v rámci tohoto nástroje bylo poskytováno nájemní bydlení za niţší neţ trţní nájemné, nástroj sám o sobě souvisí spíše se stabilizací trvání nájemního poměru a jistotou snadné kalkulace budoucích výdajů na bydlení, neţ s finanční dostupností nájmu zajištěnou lépe novelizovaným příspěvkem na bydlení. Tento nástroj tak doplňuje centrální politiku příspěvku na bydlení. Soukromí pronajímatelé, kteří by se chtěli účastnit garančního programu, by museli souhlasit s následujícími podmínkami: byt bude splňovat minimální kvalitativní poţadavky sociálního bydlení stanovené zákonem a minimální kvalitativní poţadavky pro bydlení rodin s dětmi stanovené obcí (zastupitelstvem, bytovým odborem); výše nájemného bude nejméně o 10 % pod úrovní obvyklého trţního nájemného pro srovnatelný byt ve stejné lokalitě o a nesmí převyšovat medián trţního nájemného v dané obci; hodnocení úrovně a přiměřenosti nájemného, stejně jako fyzickou inspekci bytů, bude provádět komise pracovníků bytového odboru obce a na její doporučení bude zařazení bytů do programu schvalovat rada obce; akceptace plného znění nájemní smlouvy předloţené obcí, jeţ bude uzavřena mezi pronajímatelem a cílovou domácností, garantující cílové domácnosti: 1) dobu nájmu nejméně na 5 let; 2) změnu výše nájemného v budoucích letech pouze na základě obcí navrţeného systému (fixní nájem, růst dle vývoje CPI vyhlašovaný ČSÚ, růst dle vývoje indexu cen stavebních prací vyhlašovaný ČSÚ); 3) udělení výpovědi ze strany pronajímatele pouze v důvodech taxativně vymezených v zákoně; akceptace znění garanční smlouvy, jeţ bude uzavřena mezi pronajímatelem a obcí, stanovící vedle výše uvedených podmínek (znění nájemní smlouvy, kvalitativní standardy bytů, úroveň nájemného) téţ povinnost udělit na ţádost obce výpověď z nájmu cílové domácnosti (nájemníkovi), jestliţe nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě nebo nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, ţe nezaplatil nájemné 39 a úhradu za plnění poskytovaná s uţíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s uţíváním bytu. V takovém případě by pronajímatel mohl sice uplatnit u obce svou garanci, ale zároveň by byl povinen dát, jak mu dovoluje zákon, výpověď z nájmu, pokud obec nerozhodne v konkrétním případě jinak - při porušení tohoto ustanovení ze strany pronajímatele by obec mohla vypovědět povinnosti vycházející z poskytnutí garance; umoţnit cílové domácnosti nahlásit se v bytě k trvalému bydlení. Do programu by se mohli zapojit všichni pronajímatelé v obci bez omezení (s výjimkou omezení maximální výše přiměřeného nájemného), aby nedošlo k distribuci nedovolené veřejné podpory. Systém by mohl fungovat v reţimu Rozhodnutí Evropské komise (2005/842/ES) ze dne 28. listopadu 2005 o pouţití čl. 86 odst. 2 Smlouvy o ES na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné sluţby poskytované určitým podnikům pověřeným poskytováním sluţeb obecného hospodářského zájmu. V případě, ţe by garance za úhradu nájemného pronajímateli byla definována jako sluţba obecného zájmu a pokud by se takto „zaručené“ byty definovaly jako sociální bydlení, pak by mohl veřejný poskytovatel (obec) takovou záruku poskytnout. Zároveň by bylo nutné postupovat podle Sdělení Komise o pouţití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory ve formě záruk ze dne 20. června 2008. Podle tohoto evropského předpisu je přínosem plynoucím z veřejné záruky to, ţe riziko spojené se zárukou nese veřejný poskytovatel (obec). Za takové riziko nesené veřejným subjektem by se obvykle měla zaplatit příslušná prémie. Jestliţe se veřejný subjekt části nebo celé prémie vzdá, těţí z toho subjekt, jemuţ je ručeno (pronajímatel). I kdyţ se ukáţe, ţe obec v rámci poskytnuté záruky nic nezaplatí, můţe se přesto jednat o veřejnou podporu podle čl. 87 odst. 1 Smlouvy. Tato veřejná podpora je však vzhledem k jiným formám podpory malá a pokud by splňovala výše uvedené poţadavky, pak by měla být hladce kodifikována Evropskou komisí. Cílovou domácnost by tvořily mladé sezdané páry bez dětí, mladé rodiny s dětmi, mladé kohabitující páry s dětmi či mladé kohabitující páry očekávající narození dítěte, jejichţ příjem a majetek nepřekročí obcí určené limity, zejména pak neexistenci vlastního bydlení ze strany ani jednoho z partnerů (tímto testem by procházely domácnosti pouze jednou, a to při poskytnutí garance; dále by jiţ majetkové a příjmové poměry zkoumány nebyly). Bezdětné páry by mohly ţádat o zařazení do programu pouze jako sezdané; kohabitující páry pak pouze při očekávání narození dítěte (těhotenství partnerky). Minimálně věk ţadatele by byl 18 let, věk obou partnerů by přitom nesměl překročit 35 let. Ţadatel-domácnost by musela souhlasit s následujícími podmínkami: obec má právo zkoumat její příjmové a majetkové poměry při uzavření nájemní smlouvy, které budou následně k datu zkoumání explicitně uvedeny ve smlouvě o poskytnutí garancí uzavřené mezi cílovou domácností a obcí, včetně uvedení sankcí v případě nepravdivé výpovědi (okamţité zrušení smlouvy, sankce a náhrada škody); výběr bytu z nabídky pouze těch soukromých pronajímatelů, kteří jsou uvedeni v obecní databázi a kteří se na základě jiţ uzavřených smluv s obcí účastní garančního programu – nemohou si vybírat jakýkoliv byt zcela podle své vůle, ale nabídka bytů od soukromých pronajímatelů můţe být relativně široká; pronajímatel a ţadatel nejsou v ţádném příbuzenském vztahu; pokud nemají členové domácnosti trvalé bydliště v obci, pak by si na základě zařazení do programu museli trvalé bydliště přehlásit do příslušné obce; akceptace znění nájemní smlouvy předloţené obcí a smlouvy o poskytnutí obecní garance uzavřené s obcí. Smlouva o poskytnutí obecní garance bude obsahovat 40 podmínky poskytnutí garance (příjmové a majetkové poměry, věk partnerů, bezdluţnost, kladné reference od dřívějších pronajímatelů) a ustanovení o formě úhrady dluhu za nájemné, dojde-li ke dluhu a případné výpovědi z nájmu (standardní garanční smlouva). Pronajímatelé i cílové domácnosti by byly registrovány obcí a cílové domácnosti by si mohly vybrat vhodného pronajímatele (nikoliv naopak). Cílovou domácností by nebyly mladí lidé/rodiny v akutní situaci bytové nouze (pro které by nadále byly určeny spíše obecní byty či jiná azylová zařízení), jako spíše ty domácnosti, které mají historii výdělečné činnosti a v okamţiku podání ţádosti má alespoň jeden ze ţadatelů trvalý pracovní poměr nebo je osobou samostatně výdělečně činnou s prokázanou historií výdělků doloţenou kopií daňového přiznání za poslední dva roky. Jakkoliv se jedná o domácnosti, které si zejména z důvodu domácí péče o dítě jedním z rodičů (ať aktuální nebo očekávané) nemohou dovolit pořízení vlastního bydlení, její příjmy spolu se sociálními transfery (včetně příspěvku na bydlení) dostačují na úhradu výdajů na nájemné v trţním nájemním bydlení. Nejedná se o domácnosti, které nemají dostatečnou kompetenci k udrţení nájemního bydlení (neplatiči nájemného, domácnosti lidí závislých na alkoholu či drogách) nebo domácnosti dlouhodobě nezaměstnaných; nejedná se v zásadě ani o domácnosti, kterým byla dříve dána výpověď z nájmu z důvodu neplacení nájemného nebo závaţného porušení pravidel souţití, pokud neprošli tréninkovým bydlením k osvojení chybějících kompetencí a tato kompetence je stvrzena příslušnými sociálními pracovníky obce či angaţovaných neziskových organizací. Obce by se proti rizikům vyplývajícím z poskytnuté cílené garance (riziko neplacení nájemného, riziko škody na majetku pronajímatele a riziko soudních výloh souvisejících s výpovědí) pojistili v rámci nového komerčního pojistného produktu vyvinutého v součinnosti se státem. Obce by tak platily pojistné ve výši dle vlastních moţností a vlastního rozhodnutí (celkové náklady by byly snadno kalkulovatelné); při pojistné události by však měla existovat určitá míra spoluúčasti (aby obce motivovala k odpovědnému poskytování garancí). V případě, ţe dojde ke dluhu na nájemném, uplatnil by pronajímatel nárok na škodu přímo u pojišťovny a obci by nevznikla, mimo stanovenou spoluúčast, ţádná další škoda ani ţádná další povinnost; v případě naplnění podmínek pro výpověď (dluh v zákonné výši) by pronajímatel na základě garanční smlouvy dal domácnosti výpověď (pokud by nájemník nenavrhl splátkový kalendář a obec by s ním souhlasila), vyuţil zákonné moţnosti zvláštního příjemce příspěvku na bydlení a musel se postarat o zákonné vystěhování domácnosti ve lhůtě do jednoho roku od výpovědi (delší lhůta by nebyla kryta z garance, aby nedošlo k úmyslnému prodluţování stavu ze strany pronajímatele). Je těţké nyní odhadnout výši pojistného pro poskytnutí garance (ta bude diskutována se zástupci pojišťoven), ale předpokládejme pojistné roční garance ve výši jednoho měsíčního nájemného. Pak by, například, při předpokladu nájemného bytu 2+1 ve výši 7000 Kč 5-letá garance, tedy stabilizace jedné mladé rodiny, stála obec 35 000 Kč za celé období 5 let. Minimální investiční náklady spojené s výstavbou jednoho vstupního (startovního, startovacího) obecního bytu stejné velikosti se při předpokladu zabezpečení obecního pozemku zdarma pohybují okolo 1 250 000 Kč (byt 50 m2, náklady výstavby 25 000 Kč/m2); po odečtení maximální státní dotace MMR na výstavbu podporovaného bytu ve výši 550 000 Kč by činila anuitní splátka úvěru na krytí nákladů výstavby bytu nekrytých státní dotací, resp. náklady obětované příleţitosti obce v případě vlastního financování (700 000 Kč, doba splatnosti 20 let, úroková sazba 6 %) přibliţně 61 000 Kč ročně, 305 000 Kč za 5 let. Po odečtení maximálního nájemného vybraného z podporovaného bytu (pro byt 50 m2 ve výši 2635 Kč měsíčně, 31 620 Kč za rok, 158 000 Kč za 5 let) a přičtení minimálních nákladů (bez 41 osobních nákladů) správy/údrţby bytového fondu připadající na jeden byt (500 Kč měsíčně, 6000 Kč ročně, 30 000 Kč za 5 let) by činily náklady 177 000 Kč, tedy veřejné náklady obce by byly minimálně 5krát vyšší neţ v případě poskytnutí garance. Jakkoliv by ve druhém případě obec disponovala vlastním bytem, za stejnou částku veřejných prostředků by bylo možné za využití soukromého nájemního bytového fondu uspokojit ne jednu, ale pět mladých rodin, přičemž obec by již měla pojištěna rizika proti nesplácení nájemného i poškození bytu (ve svém vlastním bytě by náklady spojené s tímto rizikem dodatečně hradila ze svých zdrojů), nemusela by pečovat o vlastní bytový fond (řešit stíţnosti, provádět údrţbu, mít významné osobní náklady, nezapočtené do výše uvedené kalkulace, spojené se správou bytů) a nenesla další rizika (ale také výnosy) vyplývající z vlastnictví bytů. Pokud by namísto výstavby nového bytu obec byt koupila ze stávajícího bytového fondu a následně pak uplatnila stejné nájemné jako soukromý pronajímatel (protoţe by nebyla vázána podmínkami dotačního programu), pak při stejné ceně staršího bytu s pozemkem (1 250 000 Kč) by činila anuitní splátka úvěru, resp. náklady obětované příleţitosti (1 250 000 Kč, doba splatnosti 20 let, úroková sazba 6 %) přibliţně 110 000 Kč ročně; po odečtení příjmu z nájemného (84 000 Kč ročně) a přičtení minimálních nákladů správy/údrţby bytu (6000 Kč) by činily náklady 32 000 Kč ročně a 160 000 Kč za 5 let – tedy opět téměř 5krát více než při využití garance a soukromého nájemního bytového fondu. Přirozeně, obec můţe vyuţít pro tento účel, stejně jako to mnoho obcí činí dosud, i byty z vlastního existujícího bytového fondu, coţ je varianta jistě nejlevnější, ale tu není moţné srovnávat s výše uvedenými příklady, které se vztahují na získání nového bytu pro sociální potřeby obce, rozšíření sociálního bytového fondu o nové jednotky. Takové rozšíření nabídky vždy něco stojí a pokud by obce disponovaly dostatečným bytovým fondem pro uspokojení žadatelů, pak by přirozeně nebylo nutné; problémem však je, že v převážné většině obcí poptávka převyšuje nabídku a obce, stejně jako stát, jednou ponesou důsledky „pasti nízké porodnosti“ z důvodu nedostatečné pomoci mladým rodinám, resp. neschopnosti zajistit jisté, bezpečné a dostupné nájemní bydlení. Mimo to, vyuţití „cizího“ bytového fondu umoţňuje obcím přejít ze spíše podřadné role přímého pronajímatele (ke kterému si chodí nájemníci stěţovat a který musí řešit velké mnoţství problémů spojených se správou bytového fondu) do role porotce vybírajícího vhodného pronajímatele bez přímé odpovědnosti za správu bytů! Systém obecních cílených garancí je určen zejména obcím potýkajícím se s úbytkem mladé generace a obcím s nejniţší finanční dostupností bydlení (tedy s nejdraţším bydlením). Přínos (a to i finanční, z hlediska příjmů obce) přistěhování nových mladých lidí u obcí potýkajících se s úbytkem obyvatel daleko překračuje moţné náklady. Nadále by obce měly vyuţít stávající nástroje ve formě „startovací bytů“ z jejich vlastního bytového fondu. Ani v tomto případě se nejedná o nástroj pro „nepřizpůsobivé“, „sociálně problémové“, „nezaměstnané“ či „nezaměstnatelné“. Primární cílovou skupinou jsou sociálně dobře integrované mladé páry z niţších aţ středních sociálních vrstev, kteří by splnili stejné poţadavky jako ţadatelé pro garantované soukromé nájemní bydlení. Výše nájemného by měla odpovídat sociálnímu charakteru pronájmu, ale mohla by být i trţní (při zajištění příspěvku na bydlení). 42 Závěr Pro mladé páry hodlající zaloţit rodinu či mladé rodiny s dětmi je problematika dostupnosti stabilního bydlení ponejvíce aktuální, jelikoţ výchova dětí nutně předpokládá existenci samostatného, bezpečného, kvalitního a dlouhodobě jistého bydlení. Bydlení pro mladé rodiny představuje po různých krátkodobých formách bydlení na úplném počátku profesní kariéry druhý krok v kariéře bydlení. Takové bydlení by sice mělo nabídnout poţadovanou jistotu a bezpečí, na stranu druhou by, vzhledem ke stále nízkému věku partnerů a poţadované flexibilitě na trhu práce, mělo umoţnit i snadné stěhování. Přes vysokou závaţnost se překvapivě tomuto problému věnovala relativně malá pozornost, coţ bylo pravděpodobně dáno slabou schopností mobilizace mladé generace pro prosazení svých zájmů, větší ochotou nést oběti za změnu totalitního politického reţimu, ale také přeţitím kulturních vzorců výpomoci širší rodiny při zajišťování bydlení části mladých lidí. Kostelecký, Vobecká (2009) přitom empiricky prokázali i v českém prostředí souvislost mezi dostupností bydlení a reprodukčním chováním mladé generace – mladí lidé sice rozhodují o počtu svých dětí do jisté míry „navzdory“ vnějším podmínkám, které pro zakládání rodin mají, avšak problémy s dostupností bydlení v regionech s vysokými cenami bytů, při kontrole ostatních moţných faktorů, ovlivňují časování narození dětí; věk rodičů u porodu prvního dítěte. Tato skutečnost je závaţná – jak ukázali výše citované studie z vyspělých zemí, dřívější narození prvního dítěte můţe výhledově ovlivnit i představu o celkovém ţádoucím počtu dětí partnerů a i bez tohoto moţného efektu pozitivně ovlivní celkovou demografickou strukturu společnosti (lidé mají stejné počty dětí, ale protoţe je mají dřív, generace se „vystřídají“ za kratší dobu, tudíţ společnost stárne pomaleji). Česká republika zůstává v úrovni celkové i úhrnné porodnosti i přes uměle proklamovaný baby boom posledních několika let na chvostu Evropské unie a reálně ji hrozí rapidní stárnutí populace, rozklad sociálního systému, zásadní sníţení ţivotní úrovně části seniorů a zpomalení dlouhodobého ekonomického růstu. Podle upravovaných prognóz ČSÚ by mělo, při nezapočítání efektu zahraniční imigrace, dojít k celkovému poklesu počtu populace a raketovému růstu podílu penzistů – tento vývoj by měl logicky vést k sestupné trajektorii celé společnosti. Cílem předkládané studie tak bylo na pozadí mezinárodního vývoje a důsledné analýzy efektivity a efektivnosti definovat takové nástroje v oblasti bytové politiky, které by mohly zvýšit finanční dostupnost, a zejména pak zvýšit stabilitu a sníţit rizika, bydlení pro mladé rodiny v ČR – v důsledku toho tak nepřímo pomoci sníţit věk rodičů při narození prvního dítěte. Ukázali jsme, ţe bytová politika zaměřená pouze na zvyšování finanční dostupnosti bydlení obecně či pro mladé lidi obecně můţe být v tomto ohledu i velmi neefektivní – namísto posílení reprodukčního a pro-rodinného jednání vedla v mnohých vyspělých zemích naopak k niţší úrovni porodnosti, větší rozvodovosti, zvýšení počtu jednočlenných domácností a bezdětných párů. Ukázali jsme rovněţ, ţe ještě více neefektivní (vzhledem k vynaloţeným prostředkům) můţe být obecná pronatalitní politika; její krátkodobé efekty vedly pouze ke zvýšení volatility v reprodukčním chování neţ k dlouhodobě udrţitelnému růstu reprodukčního chování mladé generace. Jinými slovy, moţnosti státu napomoci dlouhodobě udrţitelnému posílení reprodukčního chování mladé generace by se v ţádném případě neměly přeceňovat (manipulovat preferencemi lze vţdy jen krátkodobě); konkrétní nástroje politik by také měly být jasně zacíleny i formulovány s ohledem na výzkumem zjištěná omezení. 43 Tato studie se vzhledem k rostoucí potřebě flexibility v zaměstnání kladenou na současnou generaci mladých lidí více, neţ tomu bylo u předcházejících generací, zaměřila na novelizaci stávajících a tvorbu nových nástrojů bytové politiky v oblasti nájemního bydlení. Zaměření na segment nájemního bydlení má více důvodů - podpora v oblasti vlastnického bydlení je často příjmově regresivní, nevhodně zacílená a současný rozsah podpory v této oblasti v ČR je jiţ na maximální moţné úrovni. Bytová politika v ČR výrazným způsobem upřednostňuje vlastnický sektor bydlení; naopak podpora v sektoru nájemního bydlení téměř chybí. Rizika vlastnického bydlení byla, aţ do nedávné globální krize trhů bydlení, výrazně podceňována; a to nejen v českém prostředí. Vzhledem k nepříliš přesvědčivým výsledkům masivních veřejných podpor na výstavbu sociálního nájemního bydlení ve vyspělých západních zemích vedoucích často ke vzniku sociálně vyloučených ghett, a také z důvodu tenčící se zásoby obecních bytů pouţitelných pro systém sociálního bydlení v ČR, se studie zaměřila na takové moderní nástroje sociálního bydlení, které nejsou nákladné pro veřejné rozpočty, nevedou ke koncentraci a sociálnímu vyloučení, nevytváří trţní distorze a naopak mnohem více neţ dosud zapojují i sektor soukromého nájemního bydlení - ten v posledních 20 letech vyrostl v naší zemi prakticky z nuly díky majetkovým restitucím, drobným a později téţ institucionálním investorům aţ na 12 - 15 % bytového fondu. Mimo to, i ze strany mladých lidí existuje preference příliš neomezovat výběr vhodného bydlení – systém přidělování obecních bytů dává ţadatelům zpravidla jen jeden určitý byt; navíc často po velmi dlouhé době čekání. Jak ukázal orientační výzkum mezi vybranými českými obcemi uplatňující alespoň nějaký model startovního/startovacího bydlení, poptávka po obecním nájemním bydlení ze strany mladých rodin, aţ na nepochopitelné výjimky, výrazně převyšuje nabídku. Navíc neexistuje svobodná volba z větší škály bytů a celý systém pomoci je tak zastaralý a rigidní; vede často k nespokojenosti na obou stranách (jak ze strany obce-pronajímatele, tak ze strany mladé domácnosti-nájemníka). Cílem moţných nových nástrojů pomoci mladým lidem by také nemělo být „znásilňovat“ obecnější preference bydlení – pokud chtějí odejít do vlastního bydlení, tak by neměly existovat motivy, které s touto jejích preferencí manipulují. Cílem navrhovaných změn je pouze odstranit stávající bariéry vyplývající ze segmentace nájemního bydlení do ‚privilegovaného„ (a rozsáhle chráněného) a ‚neprivilegovaného„ (a téměř nechráněného) nájemního bydlení. V neprivilegovaném segmentu bydlení jsou uzavírány smlouvy pouze na krátkou dobu (zpravidla jeden rok) a mladé domácnosti tak čelí velké nejistotě ohledně trvání nájmu a vývoje nájemného v následujících letech. Tato nestabilita, vedle vychýlené hodnoty trţního nájemného z důvodu regulace nájemného v ‚privilegovaném‟ segmentu nájemního bydlení, je pravděpodobně jedním z důvodů, proč nájemní bydlení přestalo být pro stabilizaci rodiny reálnou alternativou k bydlení vlastnickému. Z výše uvedených důvodů navrhujeme zásadnější novelizaci stávajícího příspěvku na bydlení na centrální úrovni bytové politiky a aplikaci modelu obecních cílených garancí na lokální úrovni bytové politiky. Smyslem novelizace příspěvku na bydlení je odstranit deficity vyplývající z nedostatečného zohlednění trţní úrovně nájemného a nedostatečného zohlednění regionálních diferencí v trţní úrovni nájemného v normativních nákladech pouţívaných pro výpočet příspěvku – zvýšené veřejné náklady související s touto změnou by měly být zejména kompenzovány tím, ţe by na příspěvek na bydlení neměly mít vůbec (nebo jen na jeho velmi omezenou část) nárok domácnosti ţijící ve vlastním bydlení. Hlavním cílem navrhovaných změn však je posílit jeho zacílení, efektivitu – zvýšením normativní míry zatíţení pro mladé 44 jednočlenné domácností a naopak sníţením míry zatíţení pro rodiny s dětmi by se mohla, v zásadě za stejných celkových veřejných nákladů, výraznějším způsobem posílit motivace reprodukčního chování (i kdyţ motivace neznamená konečný efekt). Na lokální úrovni navrhujeme vytvoření systému cílených obecních garancí – sociálním bytem by tak mohl být byt kteréhokoliv pronajímatele, který by vyhovoval celostátně (zákonem o sociálním bydlení) a lokálně stanoveným podmínkám s nájemným niţším neţ trţním – pronajímatel by za dlouhodobý pronájem bytu cílové domácnosti za jasně stanovených podmínek vývoje nájemného v budoucích letech mohl získat garanci kryjící náklady z případného neplacení nájemného, poškození bytu a soudních jednání souvisejících s výpovědí z nájmu. Garance by poskytovali obce a proti jejich plnění by se mohly pojistit prostřednictvím komerčně vyvinutých pojistných produktů (za moţné asistence státu). Ukázali jsme, ţe získání potřebných bytů pro stabilizaci nájemního bydlení mladých rodin tímto způsobem je pro obec výrazně levnější neţ výstavba vlastních sociálních či podporovaných bytů (a to i po započetí státní dotace) nebo koupě starších bytů. Tato forma podpory dokáţe uspokojit aţ 5krát více zájemců neţ jiné tradičnější způsoby získávání bytů obcemi; mimo to můţe nabídnout širší nabídku, větší flexibilitu a snadno kalkulovatelné náklady. Jako taková se také jiţ vyskytuje v mnoha vyspělých zemích. Tato studie slouţí jako podklad pro diskusi a potenciální přípravu nástrojů bytové politiky zaměřených na podporu reprodukčního a pro-rodinného jednání mladých lidí. Nabídla-li potřebnou inspiraci, splnila svůj účel. Literatura Aassve, A., Billari, F., Mazzuco, S., Ontari, F. 2002. „Leaving home: a comparative analysis of ECHP data“, Journal of European Social Policy 12: 259-275. Aassve, A., M. A. Davis, M. Iacovou, and S. Mazzuco. 2007. “Does Leaving Home Make You Poor? Evidence From 13 European Countries.” European Journal of Population 23: 315-38. Ahrén, P. 2004. “Housing allowances” in M. Lujanen (ed.) Housing and housing policy in the Nordic countries. Nord 2004, vol. 7. Copenhagen: Nordic Council of Ministers. Alm, J., Whittington, L.A. 1997. Income taxes and the timing of marrital decision, Journal of Public Economics 64: 219-240. Andersson, G. 1999. “Childbearing trends in Sweden, 1961–1997,” European Journal of Population 15(1): 1–24. Andersson, R. 2002. „Some reflection on housing and family well-being,“ Housing Studies 17: 27-31. Ayllón, S. 2008. „Poverty and living arrangements among youth in Spain, 1980-2005,“ Demographic Research 20: 403-434. Barlow, J., Duncan, S. 1994. Success and failure in housing provision. European systems compared. Oxford: Pergamon. Beck, U. 1992. The Risk Society: Toward a New Modernity. London: Sage. Berelson, Bernard (ed.). 1974. Population Policy in Developed Countries. New York: McGraw-Hill. Bernardi, F. 2005. “Public policies and low fertility: rationales for public intervention and a diagnoses for the Spanish case”, Journal of European Social Policy, 15 (1), 27-42. Billari, F.C., Philipov, D., Baizan, P. 2001. „Leaving home in Europe: the experience of cohorts born around 1960,“ International Journal of Population Geography 7: 339-356. 45 Boccuzzo, G., Caltabiano, M., Dalla Zuanna, G. and Loghi, M. 2008. „The impact of the bonus at birth on reproductive behaviour in a lowest-low fertility context: Friuli-Venezia Giulia (Italy), 1989-2005.“ Vienna Yearbook of Population Research 2008, pp. 125-147. Boelhouwer, P.J., van der Heijden, H.M.H. 1992. Housing Systems in Europe. Delft: Delft University Press. Bongaarts, John, 2008. „What can fertility indicators tell us about pronatalist policy options?“ Vienna yearbook of population Research 2008, pp. 39-55. Caldwell, John C., Caldwell, Pat; McDonald, Peter 2002. „Policy responses to low fertility and its consequences: a global survey.“ Journal of Population Research 19 (1): 1-24. Clark, W.A.V., Deurloo, M.C., Dieleman, F.M. 1994. „Tenure changes in the context of micro-level family and macro-level economic shift,“ Urban Studies 31: 137-154. Clark, W.A.V., Deurloo, M.C., Dieleman, F.M. 2003. „Housing careers in the United States, 1968-93: Modelling the sequencing of housing states,“ Urban Studies 40: 143-160. Cliquet, R.L. (ed.). 1991. Desirabilities and Possibilities of a Fertility Recovery at Replacement Level in Europe. Amsterdam: Swets and Zeitlinger. Council of Europe. 1978. Population Decline in Europe: Implications of a Declining or Stationary Population. London: Edward Arnold. Curtis, M. 2004. The impact of benefit levels and local economic conditions on the living arrangement sof mothers. New York: Columbia University. Donner, Ch. 2000. Housing Policies in the European Union. Vienna. Ellen, I.G., O„Flaherty, B. 2007. “Social programs and household size: evidence from New York city,” Population research and policy review 26: 387-409. European Banking Federation. 2004. Letter No. 15 (July). Brussels: The European Banking Federation. Dostupné on-line na http://www.fbe.be. European Commission 2005. Green Paper "Confronting demographic change: a new solidarity between the generations". Brussels: Commission of the European Communities. Fallis, G. 1985. Housing Economics. Toronto: Butterworths. Ford, J., Quilgars, D., Burrows, R., Pleace, N. 1997. Young people and housing. Salisbury: Rural Development Commission. Ford, J., Rugg, J. and Burrows, R. 2002. „Conceptualising the contemporary role of housing in the transition to adult life in England“, Urban Studies 39: 2455–67. Frejka, Tomas. 1980. Fertility trends and policies: Czechoslovakia in the 1970s. Population and Development Review 6(1): 65–93. Gauthier, A.H. 1991. Family policies in comparative perspective. Discussion Paper No. 5. Oxford: Centre for European Studies, Nuffield College. Gauthier, A.H. 1993. Towards renewed fears of population and family decline? European Journal of Population 9: 143–167. Gauthier, A.H. 2007. „The impact of family policies on industrialized countries: a review of the literature.“ Population Research and Policy Review 26 (3): 323-346. Gauthier, A.H., Philipov, D. 2008. „Can policie enhance fertility in Europe?“ Vienna yearbook of population Research 2008, pp. 1-16. Giddens, A. 1991. Modernity and Self-Identity: Self and Society in the Late Modern Age. Cambridge: Polity Press. Giorgi, L., A. Kofler, D. Avramov. 2001. European Housing Policies Compared. ICCR Working Papers, No. 507. Vienna: ICCR. Glazer, N. 1967. „Housing policy and the family,“ Journal of Marriage and the Family 29: 140-163. Haffner, M. E. A. 2002. “Dutch Personal Income Tax Reform 2001: An Exceptional Position for Owner-Occupied Housing.” Housing Studies 17( 3): 521-34. 46 Haffner, M. E. A. and M. J. Oxley. 1999. “Housing Subsidies: Definitions and Comparisons.” Housing Studies 14(2): 145-62. Hamplová, D. (ed.) 2007. Děti na psí knížku? Mimomanželská plodnost v ČR. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Haurin, D. R., P. H. Hendershott, and D. Kim. 1993. “The Impact of Real Rents and Wages on Household Formation.” The Review of Economics and Statistics 75(2): 284-93. Heath, S. 1999. “Young adults and household formation in the 1990s,” British Journal of Sociology and Education 20: 545-561. Hoem, Brita, Jan M. Hoem. 1996. Sweden‟s family policies and roller-coaster fertility. Journal of Population Problems 52: 1–22. Höhn, Ch. 1988. Population policies in advanced societies: pronatalist and migration strategies. European Journal of Population 3: 459–481. Holdsworth, C. and M. I. Solda. 2002. “First Housing Moves in Spain: An Analysis of Leaving Home and First Housing Acquistion.” European Journal of Population 18: 1-19. Hughes, M. E. 2003. “Home Economics: Metropolitan Labor and Housing Markets and Domestic Arrangements in Young Adulthood.” Social Forces 81(4): 1399-429. Chesnais, Jean-Claude. 1996. Fertility, family, and social policy in contemporary Western Europe. Population and Development Review 22(4): 729–739. Kemp, P., J. Rugg. 2001. „Young people, housing benefit and the risk society,“ Social Policy and Administration 35: 688-700. Kemp, P.A. (ed.) 2007. Housing allowances in comparative perspective. Bristol: Policy Press. Kendig, H. 1990. A Life Course Perspective on Housing Attainment, in Myers, D. (ed.), Housing Demography. Madison: University of Wisconsin Press. Kim, Y.-I. A. 2007. Impact of Birth Subsidies on Fertility: Empirical Study of Allowance for Newborn Children, a Pronata Policy. Available online: «http://home.uchicago.edu/~kimyia/Kim%20(2007).pdf». Kostelecký, T. 2005. “Postoje obyvatel k situaci na trhu bydlením a bytové politice, existují v České republice “housing classes”?,” Sociologický časopis/Czech Sociological Review 41: 256-270. Kostelecký, T., Vobecká, J. 2009. "Housing Affordability in Czech Regions and Demographic Behaviour – Does Housing Affordability Impact Fertility?" Czech Sociological Review/Sociologický časopis 45: 1191-1213. Kulu, H., Vikat, A. 2007. „Fertility differences by housing type: the effect of housing conditions or of selective moves?,“ Demographic Research, 17: 775-802. Laferrére, A., Le Blanc, D. 2004. „How do housing allowances affect rents? An empirical analysis of the French case‟, Journal of Housing Economics 13: 36‒67. Lauster, N. T. 2006. “A Room of One‟s Own or Room Enough for Two? Access to Housing and New Household Formation in Sweden, 1968-1992.” Population Research and Policy Review 25: 329-51. Lauster, N.T. 2008. „Better homes and families: housing markets and young coule stability in Sweden,“ Journal of Marriage and Family 70: 891-903. Lenzen, D. 2003. Bildung Neu Denken! (Rethink Education!). Munich: Verlag Leske + Budrich for the Vereinigung der Bayerischen Wirtschaft. Lunn, S. and L. Wilson. 2008. “Time to rethink baby bonus.” The Australian. March 14. Available Online: «http://www.theaustralian.news.com.au/story/0,25197,233719632702,00.html». Lutz, W., Skirbekk, V. 2005. „Policies Addressing the Tempo-Effect in Low Fertility Countries.“ Population and Development Review 31 (4): 699-720. Lux, M. (ed.). 2002. Bydlení – věc veřejná. Praha: SLON. 47 Lux, M. 2009. Housing policy and housing finance in the Czech Republic during transition. Amsterdam: Delft University Press. Lux, M. et al. 2004. Standardy bydlení 2003/2004: Bytová politika v ČR - efektivněji a cíleněji. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Lux, M., P. Sunega, T. Kostelecký, D. Čermák, P. Košinár 2004. Standardy bydlení 2003/2004: Bytová politika v ČR: efektivněji a cíleněji. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Lux, M., P. Sunega. 2003. „Modelování rovnováţné úrovně nájemného a důsledků aplikace vybraných nástrojů bytové politiky“, Finance a úvěr 53: 31-59. Maclennan, D. 1982. Housing Economics. London, New York: Longman. Milligan, K. 2002. Quebec’s Baby Bonus: Can Public Policy Raise Fertility? Backgrounder, C.D. Howe Institute, January, 2002. Miron, J.R. 1989. „Household formation, affordability, and housing policy,“ Population Research and Policy Review 8: 55-77. Monnier, Alain. 1990. The effects of family policies in the German Democratic Republic: a reevaluation. Population 2: 127–140. Mulder, C. H., P. Hooimeijer 1999. Residential relocations in the life course. In: Van Wissen, L. J., P. A. Dyksta (eds.) Population issues: an interdisciplinary focus. New York: Plenum. Pp. 159-186. Mulder, C.H. 2006. “Population and housing: a two sided relationship”. Demographic Research 15 (13): 401-412. Newman, K.S., V. Chen 2007. “The Missing Class: The Near Poor,” Poverty and Race 16: 38 Oxley, M. & Smith, J. 1996. Housing Policy and Rented Housing in Europe. London: Chapman and Hall. Priemus, H. 1997. „Growth and Stagnation in Social Housing,“ Housing Studies 12: 549-561. Reher, D. S. 1998. “Family ties in Western Europe: persistent contrasts,” Population and Development Review 24: 203-234. Rex J., R. Moore 1967. Race, Community, and Conflict. London/New York: Oxford University Press. Rindfuss, R., M. K. Choe, L. L. Bumpass, and N. O. Tsuya. 2004. “Social networks and familychange in Japan,” American Sociological Review 69(6): 838–861. Rindfuss, R.R., Brauner-Otto, R.R. 2008. „Institutions and the transitions to adulthood: Implications for fertility tempo in low-fertility settings.“ Vienna yearbook of population Research 2008, pp. 57-87. Rugg, J. (ed.) 1999. Young people, housing and social policy. London, New York: Routledge. Simon, C.J, R. Tamura 2009. „Do higher rents discourage fertility? Evidence from U.S. cities, 1940-2000,“ Regional Science and Urban Economics 39: 33-42. Sinai, T, J. Waldfogel. 2005. „Do low-income housing subsidies increase the occupied housing stock?,“ Journal of Public Economics 89: 2137-2164. Skirbekk, V., Kohler, H.-P., Prskawetz, A. (2004) “Birth month, school graduation and the timing of births and marriages”, Demography 41 (3): 547-568. Stephens, M. 2000. “Convergence in European Mortgage Systems Before and After EMU.” Journal of Housing and the Built Environment 15: 29-52. Stephens, M. 2003. “Globalisation and Housing Finance Systems in Advanced and Transition Societies.” Urban Studies 40(5-6): 1011-26. Vajdová, Z. 2000. “Dráhy bydlení realizované prostřednictvím trhu,” Sociologický časopis/Czech Sociological Review 36: 57-66. Wiik, K. A. 2009. „You would better wait. Socio-economic background and timing of first marriage versus first cohabitation,“ European Sociological Review 25: 139-153. 48 Wilcox, S., Meen, G. 1995. The Cost of Higher Rents. London: National Federation of Housing Associations. Williamson, H. 2002. Supporting young people in Europe. Strasbourg: Council of Europe Publishing. Winter, I., W. Stone 1998. Housing Careers in a Risk Society. Family Matters 51. 49
Podobné dokumenty
Moderní nástroje sociálního bydlení pro mladé rodiny jako nepřímá
opačný efekt na pro-rodinné a reprodukční chování. Ukazuje se, že správné nastavení podpory (zacílení) v oblasti bydlení je nutnou podmínkou úspěšného naplnění cíle, tj. pozitivního vlivu nástroje ...
Podpora dostupnosti bydlení pro lidi akutně ohrožené sociálním
faktor fyzické a finanční dostupnosti vhodného bydlení tak ostatní faktory překračuje.
Bezdomovcem není pouze ten, kdo ztratil nebo opustil svůj domov, svůj byt, své ubytování;
v širším smyslu lze ...
Pytle na skákání a chůdy
kráčedla se děti učí synchronizaci pohybů, protože se musí pohybovat společně
a jednotně. Tím plní kráčedlo i výchovnou funkci, neboť zapojuje děti do skupinové hry
a tak jejich učí spolupracovat. ...
30-PattaIng-Ivo
vyšší o jednu třetinu. Na rozdíl od České republiky, kde jsou základem finanční podpory
sociální dávky (navíc striktně navázané na životní minimum), jsou ve Francii rovnoměrněji
využity všechny for...
Komplexní rodinná politika jako priorita státu aneb je ČR státem
Zvyšoval a zvyšuje se věk při narození 1. dítěte. Svou roli zde hrál a hraje s postupem let i sílící
trend neplodnosti.
Navzdory skutečnosti, že politická intervence do oblasti reprodukčního chován...
vzorova stranka
úroveň porodnosti závisí zejména na fekunditě (plodivosti) – schopnost muže
a ženy rodit děti
výsledný efekt plodivosti se označuje jako fertilita (plodnost) – počet
narozených dětí
počet dětí, kte...
jako jediný soubor - Czech POPIN Site
Dřívější model demografického chování obyvatelstva byl podobně jako v ostatních socialistických
zemích podmíněn výrazným státním paternalismem, značnými sociálními podporami v různých oblastech
a e...