Umění akce

Umění akce
akce jako radikální prostředek sebevyjádření (nejen) ve výtvarné výchově
Vladimír Havlík
Katedra výtvarné výchovy, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
V kontextu této studijní opory se budeme akčním uměním zabývat ve smyslu inspirace pro
praktickou činnost. Nejde nám tedy o historicky objektivní, ucelené podchycení vývoje těchto
uměleckých disciplín, ale spíše o jakýsi mozaikovitý dotek, provokující k vlastní práci. Pokud si
chce čtenář informace rozšířit, může použít internetové zdroje nebo čerpat z bohaté literatury,
uvedené na závěr studijního materiálu.
Petr Šprincl: Poslední večeře pro bezdomovce, 2006
Performance je pojem, který se používá od 70. let 20. století a označuje tělesnou akci,
prezentovanou před publikem. Na rozdíl od happenigu, jehož otevřená forma vybízí účastníky
k aktivní účasti, není performance příliš závislá na přímé aktivitě diváků. Termín se zpětně
aplikuje i na akce umělců 60. let (stejně tak se setkáme s pojmy body art, event či piece).
V takto širokém kontextu je pak možné vtáhnout do daného pojmového pole antropometrie
Yvese Kleina, audiovizuální produkce Johna Cage, akce japonské skupiny Gutai nebo
mezinárodní skupiny Fluxus (Yoko Ono, Yayoi Kusama, George Maciunas, Dick Higgins,
Allan Kaprow, Ben Vautier, Milan Knížák a další). Za předchůdce performerů se považují
šamani, svérázní filozofové převádějící své myšlenky do absurdních názorných akcí
(Diogenes), králové karnevalu či majálesu. V uměleckém kontextu pak především dadaisté,
futuristé a surrealisté, kteří v rámci svých veřejných produkcí objevili řadu performativních
postupů a technik.
Pro performanci je typický koncentrovaný psychofyzický prožitek místa a času umocněný
nevypočitatelnou reakcí okolí. (Na druhé straně připouštějí někteří historici umění, jako
např. RoseLee Goldberg, blízký vztah performance k výtvarnému divadlu, výrazovému tanci či
audiovizuální produkci experimentálních hudebních skupin.) Řada performancí má výrazně
sociálně a politicky kritický obsah. V 70. letech se často setkáváme s fenoménem „oběti“,
absolutním fyzickým nasazením, jež hraničilo se sebedestrukcí (Chris Burden se například
nechal ukřižovat na kapotě Volkswagenu, Vito Acconci realizoval řadu osobních akcí na
principu opakování jednoduchých pohybů či gest, dvojice Abramovičová–Ulay zkoumala
psychické a fyzické limity v dialogických, vztahových performancích. Petr Štembera si
narouboval větvičku do žíly, aby metaforicky vyjádřil absolutní spojení člověka a přírody).
Performance reprezentující individuální mytologii, opírající se o fabulaci magického (tajemného)
příběhu umělce realizoval Joseph Beuys. Humor vnáší do akčního umění Gilbert and
George, kteří pózují na veřejném prostranství coby živé sochy. Absurdní akce Bas Jan Adera,
jako pád ze střechy nebo pád do vodního kanálu při jízdě na kole, jsou zaznamenány v podobě
prostých filmových dokumentů bez postprodukčních zásahů. Výrazně kontroverzní podobu
měla činnost, která vešla ve známost pod názvem vídeňský akcionismus (Günter Brus,
Otto Muhel, Hermann Nitsch, Rudolf Schwarzkogler). V představeních Orgien Mysterien
Theater se vídeňští akcionisté pokoušeli vtáhnout diváka do „očistného rituálu“ pomocí
přímého fyzického kontaktu s těly zabitých zvířat, s jejich vnitřnostmi či krví. Jednoduchá gesta
používal ve své práci zabývající se vztahem těla a prostoru Klaus Rinke. Feministický aspekt
můžeme nalézt v performancích Giny Pane, Valie Export nebo Carolle Schneeman. Politická
a sociální kritika je ústřední rovinou performancí mexického umělce Guillerma Gomeze Peňi.
V tzv. východním bloku se performanční umění odehrávalo na neoficiální scéně.
V Československu 80. let se uskutečnily důležité performance autorů Jana Mlčocha, Petra
Štembery, Karla Milera, Jiřího Kovandy či později Tomáše Rullera. Důležitou roli sehrálo
akční umění také v Rusku (Collective Actions, Oleg Kulik, Alexander Brenner a další).
Mohutný rozvoj zaznamenává performance v současném čínském umění.
Postmoderní performance nastupující od konce 80. let jsou většinou směsí nejrůznějších
obsahů míchajících „vysoké umění“ se světem popkultury (často je využívána práce s již
existujícími kulturními produkty, jež jsou apropriovány, citovány ve změněných kontextech,
přeskupovány či samplovány), a forem (kombinace tělové akce a nových médií). Jejich vyznění
má často ironickou, humornou či absurdní polohu (Laurie Anderson, Mathew Barney,
Katarzyna Kozyra). U nás jsou to například absurdní kvazipřednášky Josefa Daňka nebo
pseudopopové „estrádní“ akce Jiřího Surůvky, vystupujícího většinou v kostýmu Batmana.
Na druhé straně se do současného umění performance vrací politická a sociální
angažovanost. Akce ve veřejném prostoru navazují na happeningy a performance druhé
poloviny minulého století, jejich obsah je však adresnější, cílí přímočaře na určitý společenský
problém (např. postavení žen, rasismus, sociální nerovnost) nebo se ostře vyjadřují k politice
(zneužívání moci, korupce atd.). Po formální stránce využívají umělci v daleko větší míře
nových technologií (video, digitální fotografii, internet), díla jsou charakteristická „remixovou
estetikou“, mícháním stylů, známých z dějin umění, populární kultury, reklamy, designu, módy
atd. Razantními akcemi na poli uměleckého aktivismu jsou u nás známé např. skupiny Rafani
(Spálení české vlajky vyvedené v šedých barvách na Václavském náměstí), Podebal
(Intervence do veřejného prostoru pomocí kvazi-reklamních strategií), Guma Guar
(manifestační zahájení výkopových prací na tunelu Svoboda) a další. Do mediálního prostoru
výrazně zasáhla skupina Stohoven, jíž se podařilo falešným atomovým výbuchem nabourat do
vysílání České televize. Tento kontroverzní čin měl následně dohru u soudu. Za
přemalováváním reklamních billboardů či nelegálním záběrem veřejného prostranství je mladý
umělec tvořící pod přezdívkou EPOS 257. Vtipnými zásahy do veřejného prostoru proslul
i brněnský writer Timo.
Řada uměleckých aktivit se váže na konkrétní místo. Čerpá z jeho specifických vlastností –
geografických, architektonických, sociálních, politických, historických, spirituálních atd.
Hovoříme o tzv. site-specific umění. Akce koncipovaná pro takovéto konkrétní místo je
nepřenosná, neboť se k němu ve všech rovinách (umělecké, sociální, psychologické aj.) váže.
Oživení kontextu, historie, sociálních vazeb vybrané lokality je imanentní součástí site-specific
projektu. Oslovení lidí, kteří na daném místě žijí nebo jsou k němu nějakým způsobem vázáni,
je základem práce. Otevření komunikace a vtažení do děje je prostředkem realizace.
Site-specific je pojem, který se týká více druhů umělecké činnosti (divadla, hudby, tance),
v případě výtvarného umění jde o „zviditelnění“ situace, vytvoření jakési vizuální mapy, která se
stává svého druhu komunikační metaforou (například akce Kateřiny Šedé).
Propojení performance s novými médii se označuje pojmem digitální performance (australský
umělec Stelarc se například snaží učinit techniku součástí svého těla, francouzská performerka
Orlan se rozhodla přiblížit ideálu ženské krásy pomocí řady plastických operací, jejichž průběh
je streamován na internet).
Vladimír Havlík, Pokusná květina, 1980
(Namísto dlažební kostky jsem zasadil narcis.)