cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce
Transkript
Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz! cena: 40 Kč / polovina pro prodejce 307 v prodeji od 16. června 2008 jan kraus Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily EDITORIAL Vážené čtenářky a vážení čtenáři, na obálce sice máme Jana Krause, ale toto číslo není přímo o něm ani o celebritách. I když o nich možná ano. Jan Kraus, jehož rozhovor najdete uvnitř, je nejen celebritou, ale také mužem mnoha řemesel. Právě řemeslu a řemeslníkům jsme věnovali aktuální téma. Řemeslníci jsou totiž rovněž celebritami svého druhu. Mám na ně dvě vzpomínky, které to dokazují. Ta první pochází z půlky 80. let, kdy moji prarodiče měnili střechu. Dva pokrývači přicházeli průměrně o hodinu později a odcházeli o hodinu dříve, než měli. Babička starostlivě doplňovala zásoby lahvového piva, aby jim při práci nevyschlo v hrdlech, vyvařovala a nejrůznější laskominy jim nosila pomalu až na střechu. Práci odvedli mizerně a draze, prarodiče se přesto radovali, že vůbec nějaké pokrývače našli. O více než 20 let později si moji rodiče chtěli nechat zrekonstruovat koupelnu. Než našli firmu, která by měla na tak malou zakázku čas, uběhl měsíc. Máma, dobře pamětlivá nejapných výkonů někdejších melouchářů, se ujala stavebního dohledu – stála ve dveřích a dívala se. „Jestli tady na mě chcete takhle koukat, tak já tady taky nemusím být,“ kontroval mladý řemeslník. A dosáhl svého. Najít novou firmu by totiž trvalo třeba další měsíc. Ze starých ekonomických teorií dobře víme, že poptávka stimuluje nabídku. U řemeslníků to ale neplatí – člověk aby je pohledal. Důvody porušení tržních teorií najdete v textech našich autorů. Pak pro vás máme dvě zprávy, smutnou a veselou. Tou první je, že Jan Jirák po několika letech pravidelného psaní fejetonu dospěl do fáze, kdy se tato aktivita stává vysloveně nadlidskou. Samozřejmě musíme pochopit, že s ohledem na jeho přežití nemůže být nekonečná. Je nám to líto, i my v redakci se na jeho texty vždy těšili. Přejeme mu mnoho štěstí a úspěchů a doufáme, že se časem zase vrátí. Veselejší zprávou budiž, že nám do redakce přibyl nový kolega, Bohdan Bláhovec, čímž ho srdečně vítáme. Už jsme společně naplánovali další témata a vězte, že se máte na co těšit. OBSAH fejeton: rododendron, tuzemsko a loučení téma: ŘEMESLO zlaté ručičky už nechtějí pracovat téma: ŘEMESLO dno a zlaté dno řemesla /Jirák/ /Coufalík/ /Jandourek/ pošli to dál: téma: ŘEMESLO řemesla bez dna /Poláček/ řemeslníci ve „společnosti vzdělání” /Bojar/ 4 – 5 rok po roce: 1955 6 – 7 reportáž: jiná dimenze fotbalu /Šustrová/ /Ujfaluši/ 8 – 9 UNICEF: dokud se barmě nesmělo pomáhat 10 – 11 rozhovor: jan kraus /Bystřičan, Bláhovec/ /Šimberská/ 12 – 13 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ 14 – 15 16 – 17 18 – 20 kultura: LITERATURA kultura: hudba kultura: divadlo /Marečková/ /Veselý/ /Šourek/ /Ptáček/ 21 kultura: film 22 profil: whitefruits... tichá dohoda /Prejdová/ /Staňek/ 25 23 komiks: Samorost 24 uličníci: /Bořutová/ /Bažant, Novák/ křížovka: 26 27 28 – 29 S přáním podnětného čtení, Ivo Bystřičan Foto na obálce: Štěpán Mamula spojení vábnička na příště Redakce Nový Prostor Nádražní 56/740 Praha 5 – Smíchov, 150 00 tel.: 220 199 301 (302) e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz Satelitní městečka jsou povětšinou vnímána jako nešvar naší doby, jako nevkusné a nepraktické enklávy takzvaných zbohatlíků, kteří se chtějí oddělit od ostatních. Přímočaré odsudky však naruší příští číslo. V něm naleznete zasvěcený vhled do každodenního života jejich obyvatel i hlubší pohled na urbanistickou problematiku tohoto populárního typu bydlení. A samozřejmě nejen to. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Jan Jirák Rododendron, tuzemsko a loučení Moje matka dostala jako projev díků rododendron. Poměrně velký keř s f ialovými květy. „To je nezvyklá barva, všichni vám ji budou závidět,“ poučil nás dárce a odporoučel se. Nevím, co je to za divný zvyk dávat jako dar keř, ale už byl jednou náš, tak nezbylo, než se o něj postarat. Nemám rád keře. V rodině zastávám roli sekáče a každý nový keř znamená nové obíhání překážky. Jako by nebylo dost starých. Ideálem sekáče je fotbalový stadion. Kdo kdy vlál za sekačkou, ví, o čem mluvím. I sešla se celá rodina kolem rododendronu a prohlížela si ho se smíšenými pocity. „Někdo bude muset vykopat díru,“ řekla matka. Starší neteř si vzpomněla, že musí jít navštívit kamarádku k sousedům. Odešla brumlajíc, že jiné rodiny jezdí na víkend do Paříže a „my pořád na tu podělanou chalupu, to je život, jéééé“. Připustil jsem, že jámu vykopu. „Někdo bude muset dojít pro trochu hnoje,“ pokračovala matka. Mladší neteř vyděšeně vykřikla, jako by si právě vzpomněla: „Jéžííš, já mám učení! To snad ani všechno nezvládnu.“ A byla tatam. Nepřipustil jsem nic, protože pro hnůj se mi nechtělo. Matka vyhodnotila situaci a prohlásila, že bez hnoje to taky půjde. „A někdo bude muset dojet do zahradnictví pro rašelinu,“ pokračovala. Bratr, otec obou neteří, zabručel, že si přivezl moc práce, a taktně se vzdálil. Inu, strom zpravidla neroste daleko od jablek, která z něj odpadla. Zůstali jsme tam s matkou sami. Vzal jsem krumpáč, rýč a lopatu a jal se hloubit otvor do země v místě, kde by keř co nejméně překážel při sekání. „Tady to nemůže být,“ ozvala se matka. „Na internetu jsem četla, že rododendron má být v polostínu.“ To je tak, když si člověk řekne, že i starší lidé mají zkoušet nové věci, a pořídí na chaloupku připojení k internetu! Devět z deseti žen v generaci mé matky se k internetu otočí zády, a já mám tu smůlu, že stařenka bezostyšně surfuje kyberprostorem a hledá si tam kdeco, včetně toho, jak se sází rododendron! „Co to je polostín?“ zahájil jsem drobný pokus o řízený ústup. „To je třeba tady,“ prohlásila a ukázala doprostřed posledního kusu netknuté trávy. Nakonec jsem to usmlouval na okraj toho kusu a jal se opět hloubit. Když jsem byl po pás v zemi („bal na rododendronu má mít průměr metr, našla jsem si to na internetu“), dostavila se starší neteř. Stoupla si na okraj jámy a zeptala se: „Nechceš pomoc?“ Znám tyhle otázky. Dostavují se ve chvíli, kdy to vypadá, že žádná práce nehrozí a že tazatel vlastně celou dobu chtěl pomoci, ale nikdo mu neuměl říct, co má dělat. „Mohla bys odnést sklo do tříděnýho odpadu,“ zaskočil jsem ji nachystaným úkolem. To je strašný úkol. Jeho ohavnost spočívá v tom, že nutí mladou dámu, aby prošla vesnicí, vystavila se pohledům vilných puberťáků (to by nebylo tak hrozné, to dělá s gustem) a nesla přitom tašku plnou prázdných láhví (což kazí umělecký dojem z vrtivé chůze) a ty pak házela do kontejneru (a to je ponížení k nesnesení). „Jasně, já to pak odnesu,“ utrousila. V naší rodině jsou věty s „pak“ známé tím, že neznamenají to, co říkají. Kupříkladu „já to PAK dojím“ znamená „nechutná mi to, odnesu to do kuchyně a tam to nechám stát na lince a už se k tomu nikdy nepřiblížím“. „Já to PAK odnesu“ se dá přeložit „trhni si nohou, ani mě nenapadne se ti s tím někam tahat“. Jista si tím, že vím, co takové „pak“ znamená, se k otázce pomoci už nevrátila a změnila téma hovoru. „Můžu se tě na něco zeptat?“ Tahle otázka je v jejím případě stejně zbytečná, jako by se člen popravčí čety ptal odsouzeného „Můžu na vás zamířit?“ „Koukaly jsme u Léňi na telku a tam říkali, že hodně českých rodin tráví dovolenou v tuzemsku.“ „Asi je to levnější…“ zkusil jsem trefit směr blížící se otázky. Minul jsem. „Hele, a kde je Tuzemsko? My ho nemohly v atlasu najít…“ Nejdřív jsem se lekl, pak rozesmál a nakonec zkusil celou věc objasnit. „Jo táák,“ protáhla, když jsem skončil. A odploužila se unaveným dospívajícím krokem, brblajíc, že je „děsný bejt v rodině, kde je každej intelektuál a všechno ví“. ¨ Mezitím dorazila matka s rašelinou, zasadili jsme keř a rozhodli se, že nebude špatné dát si trochu piva a rozpálit gril. Kde se vzali tu se vzali, najednou kolem nás byli všichni členové rodiny a halasně chválili, jak je ten keř hezky zasazený… To byla drobná rodinná patálie s rododendronem a tuzemskem, milí příznivci Nového Prostoru. Zbývá ještě zmínit se o třetím slovu v titulku – o loučení. Po dlouhém (obávám se, že až příliš dlouhém!) váhání jsem se rozhodl, že nechám psaní sloupků a že se s vámi rozloučím. Začal jsem v dubnu 2002 a dnešní sloupek má číslo 227. Už to (spolu s některými staršími texty) vydalo na dvě knížky. Ušli jsme spolu hezký kus cesty a já mám nejvyšší čas odejít na odpočinek. Mějte se moc hezky, děkuji vám za přízeň, kterou věnujete Prostoru, a za trpělivost, kterou jste měli s mými povídánky – a možná zase někdy na shledanou. Jan Jirák Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Takzvané veřejné mínění vzešlé z prostoduchých anket se stává hybatelem politických změn čím dál více. Když se výsledkům pestrobarevných grafů začal důsledně přizpůsobovat Jiří Paroubek, novinářům to přineslo téma na dlouhá vtipkování o korouhvičce ve větru bez ucelené vize. Že by odstrašující příklad? Ale kdež, ČSSD nakonec v preferencích notně předstihla ODS. Bodejť by se pražský magistrát nenechal inspirovat, když to vede k úspěchu. Jako první vymetl s divadly, na které nechodí zábavychtivé masy, nyní se chystá na bezdomovce. Samozřejmě v souladu s veřejným míněním v podobě čísel. Ta čísla praví, že drogově závislí lidé a bezdomovci si zaslouží nejmenší podporu z veřejných zdrojů. Bezdomovce jako problém vnímají čtyři pětiny dotázaných a řešit problematiku bezdomovců by podle veřejného mínění měli hlavně sami bezdomovci. Nový „Akční plán řešení problematiky bezdomovců pro rok 2008 a následující období“ z magistrátního pera vyjde veřejnému mínění vstříc účinným a oblíbeným nástrojem – represí. Za prvé, vytvoří se jednotná evidence sociálně slabých osob s detailními osobními údaji. Za druhé se bezdomovci rozdělí na ty, co aktivně spolupracují, a na ty bez zájmu o pomoc. Ti druzí skončí v rukou nově vytvořeného specializovaného týmu městské policie. Co speciálního s nespolupracujícími bezdomovci ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA Bezdomovci, hejbejte se! specializovaný tým udělá, materiál nerozvádí. Spolupracující bezdomovci projdou sítem institucí a detailním monitoringem, spočívajícím v pravidelném vyhodnocování jejich situace, kdy se bude dbát na jejich pokrok v takzvané „resocializaci“. Zároveň se proškrtají dotace na charitativní pečující činnost, zejména na lůžka v ubytovnách. Magistrát má totiž za to, že bezdomovci pomoc jen pasivně přijímají, místo aby se snažili. Podle materiálu bezdo- movci na veřejných prostranstvích nezřízeně konzumují alkohol, kakají a čůrají, obtěžují žebráním, zápachem, zevnějškem a ničí městskou infrastrukturu přespáváním v kanalizaci či kolektorech. Je vcelku nepochopitelné, že po tomto důkladném rozboru magistrát nezařadil do dotazníku přímočarou otázku: „Co by se s bezdomovci v Praze mělo dělat?“ Dozajista by vyhrála varianta „Bít a vyhánět“. A magistrát by se nemusel zdržovat komplikovanými texty, v nichž se namáhavě snaží skrýt, že s těmi, komu se v životě nevede, se tady nikdo párat nebude. Být úspěšný a bohatý je dnes povinnost, v Praze zvláště. ib „Slušnej chlap od rodiny“ Obec Čejetice na Strakonicku zažila v polovině května noc, o které se tu nejspíš bude mluvit ještě dlouho. Začátek byl docela nevinný: dvaadvacetiletý Jakub seděl uprostřed noci s přáteli na místním veřejném prostranství a popíjel pivo. Dlouho se nic nedělo a čas pokojně plynul. Někdy po druhé hodině ranní se však zjevili dva podobně staří skinheadi. „Vykřikovali Židi do plynu a další hesla a hajlovali. Slyšel jsem to naprosto zřetelně. (…)Řekl jsem jim, ať si jdou pořvávat takové nesmysly jinam a jestli vůbec ví, co to křičí a co byly koncentrační tábory. Pak jsme se začali strkat, padlo několik ran a já upadl. Najednou mi zabodl jeden z nich nůž do krku. Vůbec jsem to nečekal, nevěděl jsem, že nůž má. Bodl mě, až když už jsme se neprali,“ vylíčil průběh celého incidentu pro server idnes.cz sám postižený. Ten je nyní částečně ochrnutý, a kdyby mu nepomohl jeho kamarád Stanislav, mohl skončit ještě podstatně hůř. „Nebýt Standy, už by tu vůbec Jakub nemusel být, protože podle lékařské zprávy bylo bodnutí cílené a jednoznačně promyšlené,“ řekla serveru idnes. cz matka poraněného, která nyní doufá v jeho uzdravení. To oba útočníci, které se již podařilo identifikovat, nyní mohou doufat maximálně tak v příslovečnou shovívavost české justice. My v redakci zase věříme, že se s těmito dvěma výtečníky nikdo mazlit nebude. Jeden z nich, přezdívaný Vrána, má údajně v oblibě repliku dýky Hitlerjugend. Rád s ní prý máchal již ve svých domovských Piešťanech, odkud před časem přesídlil na jih Čech. Nyní to vypadá, že snad již konečně domáchal. Zato Jakub i Stanislav mají náš velký obdiv – osvědčili opravdovou statečnost, udělali přesně to, co se má dělat, a zůstali přitom pokorní. „Nejsme žádní aktivisti, ale jen vesničtí kluci, kterým vadilo, co vykřikují. Nebyli jsme opilí, měli jsme každý čtyři piva a věděli jsme, co děláme,“ vysvětlil Stanislav, proč neponechali řádění neonacistů bez povšimnutí. Ne každý byl ale z jejich počínání nadšen. Například starosta obce Pavel Zach se zcela neuvěřitelným způsobem rozpovídal pro týdeník Respekt. V narážce na to, že Jakub je již ve svých dvaa- dvaceti letech otcem, vyslovil mj. tuto větu: „Slušnej chlap od rodiny nemá být ve dvě ráno venku.“ A aby toho nebylo málo, oživil rovněž duchovní odkaz hospodského Palivce a přidal jednu nemístnou analogii: „Vůbec tam neměl co dělat, natož se do něčeho míchat. Povídat si v noci se skiny je stejně chytré jako vyřvávat ve slovenské hospodě, že Jánošík je Maďar.“ Na to se dá říci jediné: máme-li „slušným chlapem od rodiny“ rozumět normalizačního šosáka, který se nikdy nechce do ničeho namočit a vždy dělá jen to, co je zrovna výhodné, potom nás Bůh chraň. Že dezorientovaní a frustrovaní mladí skinheadi mlátí a zraňují lidi, je bezpochyby vážné a politováníhodné, ale nic nového ani šokujícího na tom není. Že však volený reprezentant občanů může ze svých úst vypustit takto ubohá a drzá slova, to je už skutečně na pováženou. Držet se vždy při zdi a potom ještě svou zbabělost povyšovat na „chytrost“ – děkujeme pěkně, pane Zachu, takovéto rady si skutečně nechte. Takhle „slušnej chlap od rodiny“ rozhodně nemluví. tb Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Jaromír Coufalík Zlaté ručičky už nechtějí pracovat „Zlaté české ručičky“, říkalo se vždycky v souvislosti s přednostmi Čechů. V době ekonomického vzestupu se však najednou ukazuje, že chybějí ti, kdo by je chtěli používat k vyloženě manuální práci. Kam se poděli a proč? Snad pro každého je obvyklé, že se ráno umyje v tekoucí vodě, obleče a obuje, sní ke snídani pečivo či jogurt a pak během dne třeba jede autem, povozí malé dítě v kočárku, zajde do obchodu pro nákup, večer se podívá na televizi a tak dále. Při všech těchto činnostech používá řadu věcí, které musel někdo vyrobit, a služeb, které někdo poskytuje. Vždyť už jen sám dům nebo byt a jeho vybavení je výsledkem práce lidí mnoha profesí. Než ho někdo mohl začít obývat, zpravidla tam pracovali například zedníci, tesaři, pokrývači, instalatéři, topenáři, elektrikáři, podlaháři, malíři pokojů, podíleli se na tom truhláři, sklenáři, zámečníci a další řemeslníci. A teď si zkuste představit ty potíže, když zjistíte, že opravář vám může přijít opravit chladničku až za měsíc, švadlena nebo krejčí vám opraví, upraví nebo ušije kalhoty až v dalším čtvrtletí a zedníka seženete až v příštím roce. Odmítání zakázek není projevem šílenství V ještě horší situaci ovšem mohou být šéfové stavebních nebo strojírenských firem nebo třeba pekáren, kterým by jiné podniky rády zadaly velmi výhodné zakázky, ale oni je musí odmítat, protože vědí, že by je v požadované kvalitě, množství a termínech nemohli splnit. Zdají se vám takové představy jen smyšlené? Bohužel se stále více ukazuje, že příliš přehnané nejsou. Jeden generální ředitel strojírenského podniku mi řekl, že v současné době není problém získat pro podnik výhodné zakázky, ale na druhé straně je velký problém sehnat vyučené pracovníky, kteří by byli schopní zakázky splnit. Jak je to možné? Ve všech podnicích se postupem času pracovníci kvůli stárnutí obměňují. Starší odcházejí do důchodu a na jejich místa nastupují obvykle absolventi odborných škol. Počty mladých absolventů učilišť, kteří mají nahradit odcházející kvalifikované dělníky a řemeslníky, však u nás stále klesají, takže nestačí nahrazovat ty odcházející starší. Kromě toho ovšem dochází i k zakládání zcela nových a velkých podniků takříkajíc na zelené louce jako třeba TPCA v Kolíně nebo Hyundai v Nošovicích a takové podniky potřebují přijmout v poměrně krátké době značné počty nových pracovníků. O příz- Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF 2x foto: souplzen.cz Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Raději dělat dealera polévek nivém vlivu takových případů na zaměstnanost se obvykle nepochybuje, ale o tom, zda vůbec bude možné nové pracovníky získat, se příliš nemluví. Stále se prohlubující nedostatek kvalifikovaných dělníků a řemeslníků má několik příčin. V porodnicích plno, ve školách prázdno První z nich je, že absolventi středních škol, mezi které patří i absolventi učilišť, patří v současné době ke slabým populačním ročníkům. V dobách, kdy se narodili, se u nás rodilo méně dětí. Proto dnes přichází do středních škol méně absolventů základní školy a proto jich také ze středních škol méně vychází. Ostatně zprávy o tom, že se někde některé střední školy sloučily kvůli menším počtům žáků, lze slýchat docela často. I když se v poslední době počty narozených dětí opět začaly zvyšovat, důsledky tohoto dobrého vývoje se zatím projevují spíše v porodnicích, zatímco ve středních školách se projeví teprve asi až za patnáct let. Počty žáků vstupujících do středních škol však neklesají u všech těchto škol stejně. V ČR máme tři druhy středních škol: gymnázia, střední odborné školy (to jsou například průmyslovky nebo obchodní akademie) a střední odborná učiliště. Na prvních dvou druzích škol vzdělání končí maturitou, na učilištích se skládá závěrečná učňovská zkouška. Žáci, kteří končí základní školu, a především pak jejich rodiče většinou chtějí, aby jejich děti získaly maturitu. Zájem o vzdělání na středních školách se tak soustřeďuje na gymnázia a střední odborné školy, kam se dnes hlásí nejvyšší podíl absolventů základní školy a kde se úbytek počtu dětí nijak výrazně neprojevuje. Naopak zájem o vyučení již řadu let klesá. Na učilištích tak počty žáků ubývají nejen kvůli menšímu počtu absolventů základní školy, ale i kvůli klesajícímu zájmu o vyučení. Proč však vlastně zájem o vyučení klesá? To má své širší důvody. V souvislosti s vývojem hospodářství a velkými změnami, k nimž v hospodářství došlo, se výrazně zvýšila prestiž některých do té doby podceňovaných oborů a profesí. Za příklad mohou posloužit manažeři, pracovníci bank, právníci, obchodníci, účetní nebo pracovníci výpočetní techniky. Nejenže se zvýšila jejich prestiž ve společnosti, ale také se výrazně zvýšily jejich platy. Proto se zvedl zájem mladých lidí pracovat v bance, v obchodním podniku nebo být třeba účetním, takže se více hlásili a hlásí na školy, které pro tyto činnosti připravují. Je to vidět třeba na velkém zájmu o obchodní akademie. Druhou stránkou takového vývoje byl ovšem pokles prestiže řemeslných profesí či vůbec profesí kde se „pracuje rukama“ nebo profesí, kde se „nepracuje v kanceláři“ a s tím související i pomalejší zvyšování mezd u těchto profesí. To se pak odrazilo v malém zájmu o vyučení u mladých lidí a jejich rodičů. Kromě toho docházelo a i nadále dochází k tomu, že vyučený obráběč kovů nebo absolvent strojírenské průmyslovky po ukončení školy raději začne pracovat jako dealer polévek v prášku než jako kvalifikovaný technik. Protože absolventů učilišť je zejména v případě řemeslných oborů stále méně, na trhu práce jich chybí stále víc. Na úřady práce se obrací stále víc podniků se žádostí o takové pracovníky, ale ony nemohou jejich poptávku uspokojit, protože mladí řemeslníci jsou stále vzácnější. Řada podniků už začala na místech dělníků a řemeslníků zaměstnávat cizince, jejichž počty se rychle zvyšují. Zaměstnávání cizinců zajisté může v řadě případů podnikům pomoci, avšak má i své negativní stránky, například vyšší fluktuaci, problémy vyplývající z neznalosti češtiny a někdy i odlišných kulturních návyků. Z dlouhodobějšího hlediska nelze náhradu českých pracovníků cizinci považovat za vhodné řešení. absolventi tak totiž mají možnost poznat své povolání lépe. Třeba pokrývači lépe poznají své řemeslo přímo na stavbě než na jedné cvičné střeše v učilišti, pokud ji vůbec škola má. Další důležitou předností je, že podniky, v nichž mladí lidé absolvují praktickou výuku, je poznávají a mohou si mezi nimi předem vybírat své budoucí zaměstnance. Učňové si zase dovedou představit, do jakého zaměstnání by nastoupili. U nás učiliště s podniky svého oboru sice spolupracují, avšak zaměstnavatelé nejsou za vzdělávání v učilištích spoluodpovědni, jako je tomu v řadě zemí. Proto se zaměstnavatelé ani výrazněji nesnaží ovlivnit rozhodování absolventů základních škol a jejich rodičů, aby se do učilišť hlásilo víc uchazečů. Dokonce kritizují učiliště, že nemají víc žáků, jako by za to učiliště mohla. V lepší situaci jsou podniky, které mají vlastní učiliště, jako třeba Škoda Auto v Mladé Boleslavi. Vynakládají sice na vzdělávání ve svém učilišti vlastní finanční prostředky, ale za to nemají problémy, na které naráží jiné podniky. Mít vlastní učiliště sice nemůže každý podnik, zejména ne malý, ale pokud by zaměstnavatelé byli za vzdělávání v učilištích spoluodpovědní, vzdělávalo by se v učilištích zřejmě víc mladých lidí, než je tomu dosud. V příštích letech lze očekávat další prohlubování zmíněných problémů, protože počty vzdělávaných mladých lidí v učilištích se stále snižují a kromě diskusí není zatím na obzoru zásadnější řešení. Nepřipravuje se ani ve školství, ani na straně zaměstnavatelů. Pomohou k tomu zákonitosti trhu (čeho je málo, to je drahé) tím, že řemeslníci budou v budoucnosti lépe placení než třeba úředníci? Těžko říci. V každém případě se raději připravme na to, že v blízké budoucnosti budou čeští řemeslníci stále vzácnější. Autor je konzultantem Národního vzdělávacího fondu. Cvičná střecha nestačí Za důležitou příčinu malého zájmu mladých lidí o vyučení považuji i slabé sepětí učilišť s podniky. Když se mladí lidé vzdělávají na učilišti, mají oproti jiným druhům středních škol mnohem více praktické výuky. To je pochopitelné, protože oni se musí naučit základy svého oboru nejen teoreticky, ale na rozdíl od jiných středních škol i prakticky. O vyzdění rovné příčky nebo o připojení radiátoru nestačí jen umět mluvit, ale je potřeba to i udělat. Proto zhruba třetinu celkového vyučovacího času zaujímá na učilištích odborný výcvik. Praktická výuka budoucích kvalifikovaných dělníků nebo řemeslníků probíhá na našich učilištích většinou v odborných učebnách školy nebo ve školních dílnách, zatímco jen v menší míře v podnicích. V zahraničí je tomu většinou obráceně, což má řadu výhod. Budoucí Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Dno a zlaté dno řemesla Jedna historka říká, že když Tomáš Baťa přišel se svou masovou výrobou obuvi, nechal jeden švec zabalit celou svou dílnu do beden, poslal ji Baťovi a pak spáchal sebevraždu. Už nebyl schopen konkurovat strojové výrobě. Celá jeho živnost, možná děděná z generace na generaci, se najednou propadla do nicoty. Budoucnost patřila strojům a odosobněným postupům, nikoli řemeslníkům, kteří zkoumají každou nohu zvlášť, aby zákazník dostal to nejlepší zboží. S trochou ironie bychom mohli říci, že řemeslo už náhle nemělo zlaté dno, ale přivedlo člověka na dno. Jenomže na druhou stranu dnes slyšíme, že řemeslníků se nedostává. V době obrovských továren a kosmických technologií se v Evropě vede spor o „polského instalatéra“. Jsou to snad nadnárodní korporace, koho se děsí odbory ve starých zemích Unie? Ale kdepak. Bojí se až iracionálně řemeslníka. Ať už je příběh o Baťovi a ševci pravdivý nebo ne, ukazuje obrovský zlom, který se dotkl světa lidské práce. KDYŽ TO NIKDO JINÝ NEUMÍ Jako řemeslníka si představujeme člověka pracujícího rukama, který zvládne celý pracovní proces od začátku do konce. Ten, kdo stojí u výrobního pásu, není řemeslník. Jenomže od chvíle, kdy si miliony lidí řeknou, že chtějí boty, není jiná možnost, jak jim obuv poskytnout. Je třeba opustit verpánky a postavit továrny. Poskytnete službu jedněm a zničíte živnost druhých. Ano, boty a dokonce i automobily můžete vyrábět kusově, ale bude to luxusní zboží, na které většina z nás nikdy nedosáhne. Přes tragické osudy některých řemeslníků se však zdá, že řemeslo stále žije a žít ještě dlouho bude. Prostě proto, že některé práce nikdo jiný udělat neumí. Slovo řemeslo v češtině nic nepřipomíná. Podle jedné teorie je odvozené od sanskrtského slova rem. Rem je opakem toho, co je válečné, znamená tedy něco jako mírový. Jako by předkové věděli, že válčení je jedna věc a normální život a práce věc druhá. (Nechme stranou, že i boj se stal svého druhu řemeslem. Žoldnéř byl řemeslníkem války. Taky to byla těžká práce, která vyžadovala nějakou kvalifikaci. Jen při ní nevznikaly žádné hmatatelné hodnoty.) Jaký byl rozdíl mezi řemeslníkem a třeba zemědělcem? Zemědělec také pracoval vlastníma rukama a byl u všeho od začátku až do konce. I nástroje si musel mnohdy vyrábět a opravovat sám. Jenomže jemu přece jen rostla produkce „pod rukama“. Jeho úkol byl nepřekážet přírodě. To není samozřejmě jednoduché a lidé se to učili tisíce let. Řemeslník však musí všechno vytvořit sám. VIDĚT VÝSLEDEK SVÉ PRÁCE Charakteristické je i to, že počet kusů, které řemeslník vyrobil, byl z dnešního hlediska malý. Když se podíváme na svět zaplavený třeba čínským zbožím, je nám jasné, že něco podob- Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Jan Jandourek ného by ani mravenčí práce mnoha jednotlivců nezvládla. Miliardy lidí chtějí konzumovat. To, na čem se dříve pracovalo několik dní, dnes vznikne jedním úderem lisu. Že je to na výsledku znát? Ano. Jenomže když si máte vybrat mezi tím, jestli budete mít průměrné boty nebo žádné, vyberete si průměrné. Filozofové, především marxističtí, s ohledem na tyto skutečnosti přišli s pojmem odcizené práce. Co to znamená, nejlépe vidíme, když sledujeme dělníka u pásu, třeba jak ho známe z Chaplinovy Moderní doby. Když to hodně zjednodušíme, odcizená práce je taková, ke které už nikdo nemá konkrétní vztah, protože nevidí jasný výsledek svého úsilí. Můj tehdy pětiletý syn pozoroval pána, který na ulici leže na dece pod podvozkem cosi montoval na dost obstarožním autě. „Ten pán chce ze starého auta udělat nové,“ pravil syn. Muž vylezl ven a řekl: „Konečně někdo, kdo pochopil, o co mi jde.“ Pro onoho muže bylo důležité, že sleduje proces obnovy auta od začátku do konce. Kdyby stál u montážní linky a osm a půl hodiny denně a jen přidělával jeden kus k jinému kusu, tento zážitek by neměl. Systém cechů byl z našeho hlediska velmi nepružný a nemohl přežít. Bránil technologickým změnám, stanovoval počet tovaryšů, byl překážkou konkurence. Přesto se ještě několikrát objevily snahy o jakési jeho obnovení. Někteří intelektuálové snili o tom, že je možný návrat k „hřejivějším“ formám vlastnictví a podnikání. A tak čteme různé romantické texty o prvorepublikových kampeličkách, malých rodinných podnicích, zaměstnaneckých akciích a podobně. Objevovaly se ideje korporativního státu, které slavily úspěch především ve fašistických zemích. Citově je ta touha po pospolitosti pochopitelná. Sotva však můžeme očekávat, že by další vývoj lidstva šel převážně tímto směrem. BEZ MISTRA TO NEJDE K řemeslu také patří „zasvěcení“. Kdo zná knihu Adolfa Branalda Vandrovali vandrovníci, ví, oč jde. Vandr, to byla cesta, kdy se tovaryš vydával na zkušenou. Odchod, cesta a návrat, to byly nutné stupně, kterými musel učedník projít. Učedník má mistra. Jaký je rozdíl mezi mistrem a „školením“ není nutné zdůrazňovat. Mistr je osobnost, není to jen chlap, který předává informace a dává technologické návody, působí i tónem hlasu, tím, jak vypadá, jak žije. V umění to tak funguje dodnes. Je zajímavé, jak se proměňovalo chápání řemesla v historii. Tak například pro nás je sochař umělec. Ve starověku to však byl řemeslník. Herec je dnes poměrně ceněná profese, ale na počátku našeho letopočtu to byla podezřelá existence, na kterou se lidé dívali skrz prsty. Ne samozřejmě v divadle, tam jeho služby všichni rádi využili. Pojetí umělce jako vyhraněné a svobodné osobnosti je pozdní, objevuje se až s příchodem novověku. CECHY PATŘÍ MINULOSTI Je jasné, že řemesla nebyla jen individuální záležitostí. Pracovníci různých oborů se shromažďovali do cechů nebo gild. Slovem gilda se označovalo především seskupení obchodníků. Cechy poskytovaly od středověku lidem možnost, aby mohli společně hájit své zájmy a hlídat úroveň nabízené práce. V 18. a 19. století pak zanikají, protože charakter výroby se změnil a cechy by bránily vzniku konkurence. Dodnes však některé živnosti mají „cechovní“ charakter, především ty, které vyžadují zvláštní kvalifikaci a kde se určitá skupina lidí brání tomu, aby do jejich řad pronikli nezvaní vetřelci. INSTALATÉR JAKO V BAVLNCE Přes všechny otřesy však řemesla nezaniknou. V oblasti umění nebo služeb by mohl řemeslníka sotva někdo zastoupit. Některé práce je prostě třeba udělat „od začátku do konce“ a na míru zákazníka. I v době, kdy – jak říkal Miloš Jakeš – „jsme to s tou socializací trochu přehnali“ a všechno bylo proorganizované a zestátněné, byl řemeslník pánem. Každá společnost je totiž tržní, jenom si tak třeba neříká. Vždy platí, že je něco za něco a některé věci a činnosti mají větší hodnotu než jiné. Několik desetiletí tak u nás trval stav, že pracovníci určitých profesí měli na růžích ustláno. Pokud jde o řemeslníky, byli to třeba instalatéři, zedníci, automechanici, elektrikáři. Důvod byl prostý. Ti všichni byli třeba k zajištění každodenního života a centrálně regulovaná ekonomika nebyla schopná služby poskytnout dostatečně rychle a v dostatečné kvalitě. Částečným řešením bylo, že se lidé sami přeškolili na řemeslníky. Učitelka mateřské školy tak obsluhovala míchačku, zatímco její manžel elektroinženýr zdil na stavbě rodinného domku. Míra českého kutilství byla zřejmě nadprůměrná a mnozí Češi dokázali cokoliv. Ti, co to nemohli zvládnout, však byli odkázáni na milost expertům. Koncem 60. let vycházel v týdeníku Ahoj na sobotu kreslený seriál o životě rodiny Kosovy. Jednou měli Kosovi problém s kapajícím kohoutkem. Pozvali si tedy protekčního instalatéra, uvařili mu luxusní oběd, paní Kosová si vzala průhlednou blůzku. Pak došlo na opravu, která spočívala ve výměně jakéhosi těsnění v ceně několika desítek haléřů. Kosovi jsou typický příklad lidí vydaných napospas expertovi. ZAŽÍT VZNIK HODNOTY Dnes žijeme v situaci, že naprostá většina služeb funguje na základě nabídky a poptávky. Když něco potřebujete, najdete si člověka, který vám to za peníze poskytne. Mnoho našich potřeb je velmi osobních a není možné vytvořit nějakého robota, který je může uspokojit. Vývoj posledních let spíše ukazuje, že pokud chce někdo vsadit na jistotu, není volba perspektivního řemesla vůbec špatná. Těžko očekávat, že by se ještě někdy oživilo vorařství nebo že by se masově rozšířili lampáři, kteří zažíhali po ulicích plynové lampy, ale pokud jde o truhláře, kováře nebo krejčí, tam bych hůl nelámal. Kromě toho nesmíme zapomínat na další věc, o které se málo mluví, totiž řemeslo jako hobby. Jsou lidé, kteří se živí něčím jiným, ale povedlo se jim dosáhnout značných dovedností v různých činnostech. Máme tak třeba lidi, kteří dovedou ve svém volném čase rekonstruovat desítky let staré letadlo nebo vytvářet náročné intarzie či vypalovat keramiku. Můj strýc se takto věnoval třeba čalounění a sadařství. Pokud tomu věnujeme energii, můžeme si dělat, co chceme. Vyrábět stoly, šperky, letadla a chovat včely. Nikde není řečeno, že se tím uživíme, ale naší odměnou bude to základní, co provází řemeslo od jeho vzniku – vidíme, jak vzniká nějaká hodnota od začátku do konce. Autor je sociolog a publicista. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Vít Poláček Řemesla bez dna Řemeslo má zlaté dno, praví známé české pořekadlo. I když dnes již druhý odkaz po zadání hesla „řemeslo“ do internetového vyhledávače vyhodí odkaz na stránku s nadpisem „Nejstarší řemeslo“, která se věnuje prostituci v Tel Avivu, stále jako by platilo: umět řemeslo a držet jej v rodině se vyplatí. Jak ale k tomu přijdou dědicové řemesel dávno foto: prazdroj.cz zaniklých? Těch, která označujeme za zaniklá nebo dávno zapomenutá… cechu. Často si k výrobě a opravě kol a vytváření dřevěných součástí vozů přibírali i konstrukci povozů a kočárů samotných. Z kolářské dílny založené v roce 1895 Josefem Sodomkou ve Vysokém Mýtě se vyvinula dokonce továrna na autobusy značky Karosa… KOLOMAZNÍCI A SMOLAŘI A JÁ POŘÁD, KDO TO TLUČE A já pořád, kdo to tluče a on to bednář na obruče, zpívá česká píseň a pokračuje nepříliš pochvalně: A já pořád, kdo to je, kdo mi nedá pokoje. Navzdory této lidové tvořivosti bylo bednářství váženým řemeslem. Můj praprapradědeček byl za svůj život vyznamenán dvakrát. Poprvé za účast v bitvě u Solferina v roce 1859, podruhé o desítky let později za dlouholetou práci bednářskou. České bednářství má dlouhou tradici. Výroba beden, necek nebo sudů byla potřeba v každém městě. Například takový Tábor měl v roce 1432 čtrnáct takových řemeslníků. A v Litoměřicích dokonce bečváři (bednářští specialisté na sudy a bečky), vědomi si patrně své důležitosti, vstoupili v roce 1514 do stávky a oznámili, že „nebudou sousedům nic pracovat“. Stávka byla odvolána až potom, co bylo vyplaceno sto kop českých, což nebyla nijak nízká částka. Ručně pracující bednář byl zodpovědný za přípravu sudu do posledního detailu: připravoval si dřevo, ze kterého odstranil nejprve dužninu. K práci používal řadu speciálních nástrojů, už proto, že stavba nebyla jednoduchá. Po důkladné přípravě nastalo ohýbání dužin, které se dělo za horka a neustálého kropení dýh. Když byly dýhy ohnuty do patřičného tvaru, nasazovala se obruč, nejdřív dřevěná, později ze železa. Větší nádoby měly čep na vypouštění (například piva). Na závěr byly stěny sudu ještě upraveny škrabáním. 10 Dnes už se pivo dává do sudů kovových, přesto se s posledními bednáři setkáme v pivovaře. Ve skanzenu Plzeňského Prazdroje stále působí bednáři, i kvůli porovnání chuti piva ze sudu dřevěného a kovového. OD KOLEČEK KE KAROSE I když by se to mohlo zdát logické, nezmizelo ještě definitivně kolářství, i když je „řemeslo zabývající se hotovením dřevěných součástí pro vozy, kočáry a hospodářské nářadí, jako pluhy, brány, válce, trakaře, kolečka, radvance atd.“, jak jej definuje Ottův slovník naučný, zcela jistě na ústupu a počty kolářů nedosahují těch minulých. A že jich bývalo všude dost. V roce 1432 tak bylo v Táboře pět kolářů, což je sice nižší číslo než v případě bednářů, ale i tak je to velký počet. Čtyři koláři byli dokonce v 16. století mezi konšeli na Malé Straně, dva na novoměstské radnici. Řemeslo se – stejně jako jinde – předávalo z otce na syna. Tak máme doklady o rodu Janderů zabývajících se kolářstvím v České Třebové či o rodu Koblížků, kteří ještě v roce 1922 drželi živnost v Klášterci nad Ohří. Koláři mívali své dílny u cest, a byli tak vlastně jakýmsi servisem cestovatelů. I oni ohýbali dřevo pomocí napařování, i oni dbali na kvalitu dřeva, které nesmělo mít vadu. I oni vyztužovali kola železnými obručemi. K okování si často zvali kováře, s nimiž bývali nezřídka uváděni v jednom S kolářstvím trochu související bylo i další dnes už naprosto neznámé řemeslo: kolomaznictví a smolařství. Kolomazník a smolař se (jak už jeho název napovídá) zabýval výrobou kolomazi a sběrem a tavením smůly, což byly často vedlejší produkty výroby dřevěného uhlí. Smůlou se vylévaly sudy a dřevěné nádobí, kolomaz sloužila k mazání mechanismů, jak její název napovídá nejčastěji u kol, ale používala se také jako impregnace v koželužnictví. Kolomaz se vyráběla v pecích, které se nejčastěji stavěly v lese (snad i proto bývá kolomaznictví řazeno mezi lesní řemesla). Pec se naplnila dřevem, všechny otvory až na jeden, kterým utíkal kouř, se utěsnily a začalo se topit. Teplem vznikly dřevěný ocet a dehet (ano, to je ta kolomaz), které se jímaly korytem ven. Kolomaz se musela operovávat i poté, neboť na vzduchu rychle tuhla, takže jí prodávající kolomazník musel ředit olejem. Kvalita kolomazi odpovídala použité kvalitě dřeva. Kolomazníci fungovali ještě v 19. století, pak se výroba maziv industrializovala a ke slovu se dostala i chemie, ale největším faktorem, který vedl ke konci tohoto řemesla, byla stoupající cena dřeva a fakt, že vozy dostaly železné nápravy. Zmizeli i sekerníci zabývající se stavbou mlýnů a mlýnských kol, zmizeli i tkalci, kteří sedíce za svými stavy, tkali látky, zmizeli dráteníci spravující staré nádobí pomocí drátu. Některé nahradila zmechanizovaná výroba, některé naopak zničila klesající poptávka po jejich službách a obecně levnější zboží z továren. Asi je to logické… Jen by mě zajímalo, která profese dnešních dní zmizí jako první a kdo se nad jejím zmizením bude pozastavovat. Bude to P. R. manažer nebo account asistent? Autor studuje kulturní historii a scenáristiku. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Tomáš Bojar Řemeslníci ve „společnosti vzdělání“ V tzv. „společnosti vzdělání“ se občas dějí zajímavé věci. Ve Španělsku se například před pár lety dostalo do módy studium sociologie a univerzity záhy začaly chrlit jednoho sociologa za druhým. Ukázalo se však, že zdaleka ne všichni mohou zůstat v oboru, neboť pro ně jednoduše není místo. Řada z nich se proto nakonec přeškolila na instalatéry, zahradníky či opraváře ledniček. Je to zajímavá představa: pozvete si do bytu instalatéra, aby vám opravil vodovod, a nad kapajícím kohoutkem se z rázu rozjede disputace o rozdílu mezi společností a společenstvím. Ale i kdyby se nerozjela – přeci jen jde stále především o kohoutek – stále by to bylo příjemné. Jednat s kultivovaným člověkem, který umí naslouchat a srozumitelně se vyjadřovat, je mnohem snazší než nadbíhat nějakému oprsklému, neotesanému hulvátovi, který na vás jen huláká a přemýšlí, jak by vás přechytračil. Potíž je, že samo univerzitní vzdělání žádnou automatickou zárukou kultivovanosti není (například autor těchto řádků již kolem sebe viděl celou řadu univerzitně vzdělaných barbarů), pouze o něco zvyšuje její pravděpodobnost. Mnoho lidí v této zemi si například nechalo opravit střechu nebo posekat trávu ukrajinským doktorem filosofie. Ve velké většině případů byli mile překvapeni, jak dobře se své práce zhostil a jak inteligentně, slušně a pokorně přitom vystupoval. KARIÉRA TRUHLÁŘE? KDEPAK! Ne všichni se ale chovají jako španělští sociologové. Ve Francii, která poslední roky ekonomicky stagnuje, je rovněž poměrně značný nadbytek vzdělaných. Narozdíl od Španělů ovšem Francouzi nechtějí slevovat ze svých nároků a o „podřadnější“ práci se nehlásí. Když museli tak dlouho a tvrdě studovat (francouzské školy patří v Evropě mezi ty nejpřísnější a nejkvalitnější), přeci nyní nebudou pracovat v servisu vysavačů… To raději dále pokračují ve studiu a získávají stále vyšší diplomy. Jestliže nemohou nalézt uplatnění ani pak, svou zem houfně opouštějí. K žádné zásadnější renesanci tradičních, osvědčených řemesel tu však nedochází, jelikož řemesla jsou stále vnímána jako něco nižšího a méně žádoucího. Země už se dávno nebojí polských instalatérů – naopak je cíleně láká, neboť těch francouzských není dostatek – ale zástupy mladých, vzdělaných Francouzů zůstávají bez práce. „Udělat kariéru“ dnes pro většinu mladých lidí znamená získat místo ve velké bance, prestižní advokátní kanceláři nebo Evropském parlamentu. Vybudovat fungující truhlářskou dílnu, stát se krejčím nebo založit zahradnictví, to je možná hezké, ale říkat tomu „kariéra“ – kdeže! Co na tom, že kolikrát jde o práci mnohem zajímavější a skutečnější… VZDĚLANEC ŘEMESLNÍKEM I ze vzdělaných lidí se totiž v dnešním systému stávají vlastně jen sofistikovanější řemeslníci. Zvláště patrné je to u technických oborů, ale pozadu nezůstává ani právo nebo ekonomie. Průměrný právník dnes například nemá daleko k soustružníkovi: podle určitého mustru soustruží smlouvu ke spokojenosti klienta, podle jiného mustru zase připravuje vklad do katastru nemovitostí. Univerzity jsou dnes chápány především jako přípravné tábory pro další kariéru, kde získáte potřebné praktické dovednosti. Firmy, které s vysokými školami spolupracují stále těsněji, pak už provedou jen drobné korekce… V této souvislosti si je půvabné připomenout původní význam starořeckého slova schólé. Není to zaměstnání, to ani v nejmenším, ale jsou to naopak prázdniny – prázdniny od starostí každodenní obživy a příklon ke zcela „neužitečným“ úvahám o spravedlnosti, ctnosti nebo kráse. Duch platónské akademie, kde se na lehátcích učí mladí lidé rozlišovat, získávat jemný smysl pro věci a otevírat se Božskému hlasu, má k duchu většiny dnešních poslucháren dosti daleko. Mnohem spíše jsme dnes dědici mužných, praktických Římanů, kterým „řecké žvatlání“ lezlo pořádně na nervy. Římští aristokraté sice často svěřovali své syny do rukou řeckých pedagogů, ale tato módní praxe byla opakovaně kritizována – třeba i samotným Katonem. Ten vycházel z přesvědčení, že čtením Homéra se Řím nájezdníkům neubrání, ale mečem možná ano. Svého syna proto vedl k „poctivému“ vojenskému řemeslu a dbal na to, aby si osvojil i základy zemědělství a obchodu. Když dnes rodiče směrují své děti ke studiu ekonomie, je to velmi podobné. Čím byl pro Katona zemědělec, tím je pro většinu dnešních rodičů „senior manager“. Zdaleka každý se ale nehodí k tomu, aby se z něj stal „senior manager“ či expert přes „lidské zdroje“, jak zní jeden z nejodpudivějších termínů soudobého newspeaku. Někoho by bavilo opravovat auta nebo motorky, ale pro jeho rodinu je to jednoduše málo. A tak se moří s diferenciálními rovnicemi a pomalu spěje k žádoucí kariéře. Přitom ani není jasné, zda byli jeho rodiče zvláště prozíraví. Za deset patnáct let už nemusí být zdaleka tolik „senior managerů“ potřeba, ale auta nebo záchody se budou spravovat dál. I v opěvované informační společnosti totiž platí slova jednoho jadrného instalatéra: „Kdepak, mobilem ten hajzl neopravíš!“ 11 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Petruška Šustrová 1955 Utváří se třetí svět „Sestry a bratři! Naše doba je úžasně dynamická! Národy a státy se probudily ze staletého spánku,“ prohlásil indonéský prezident Achmed Sukarno na konferenci v Bandungu, která se konala od 18. do 24. dubna 1955. A pokračoval: „My, národy Asie a Afriky, jež počtem daleko převyšujeme polovinu světového obyvatelstva, zorganizujeme takzvané mravní násilí národů ve prospěch míru.“ Bandungská konference Konference v Bandungu se zúčastnilo třiadvacet nezávislých států z Asie a čtyři z Afriky a také Zlaté pobřeží a Súdán, které měly záhy nezávislost získat. Ke dvěma částem rozděleného světa, kapitalistickému Západu a totalitárnímu sovětskému bloku tedy přibyl „třetí svět“. Na konferenci byla založena organizace takzvaných nezúčastněných států, i když o skutečné nezávislosti či neutralitě těchto zemí vůči „prvnímu“ a „druhému“ světu lze pochybovat, uvážíme-li, že jedním ze tří hlavních protagonistů konference byl premiér komunistické Číny Čou En-laj. Jeho hlavními partnery byli indický ministerský předseda Džavaharlál Nehrú a egyptský prezident Gamál Abdul Násir. K této skupině nezúčastněných se počítala také Jugoslávie Josipa Broze Tita. Tito sice sám na konferenci nebyl, ale Nehrú a Násir navštívili Jugoslávii, aby to s ním projednali. Mezinárodní politické uspořádání se v těch letech jevilo jako bipolární, neboť se veškerá moc jako železné piliny přitahované magnetem sbíhala ve Washingtonu a v Moskvě. Ve skutečnosti ale obě supervelmoci zjišťovaly, že je stále obtížnější ovládat menší mocnosti, ať už šlo o spojence nebo o neutrály ve studené válce, slabí objevili možnost postavit se silným. Povaha moci se změnila, protože tradiční strach z moci se zmenšoval. Nezúčastněnost poskytovala vůdcům třetího světa možnost přiklonit se, a přitom se neskácet. Cílem bylo neangažovat se ani na jedné straně fronty studené války, ale nechat si takovou možnost otevřenou. Tak se mohla menší země, pokud na ni jedna supervelmoc vyvíjela příliš velký tlak, bránit pohrůžkou, že přeběhne na druhou stranu. Statut supervelmoci studené války tedy nezaručoval Moskvě ani Washingtonu, že za všech okolností prosadí svou. Možnosti sekýrování menších států měly své hranice, protože ty mohly vždycky přeběhnout k nepříteli nebo tím aspoň pohrozit. Právě křečovité úsilí, s jakým se Spojené státy a Sovětský svaz snažily přitáhnout tyto státy do svých gravitačních polí, jim poskytoval prostor k úniku. A tak 12 Indický ministerský předseda Džavaharlál Nehrú a jugoslávský prezident Josip Broz Tito, zástupci dvou důležitých států „třetího světa“. se i za zdánlivě nepříznivých okolností stávala autonomie dosažitelným cílem. John Lewis Gaddis, Studená válka Německo Pětadvacátého ledna Nejvyšší sovět Sovětského svazu oficiálně ukončil válečný stav s Německem. Zdá se to poněkud pozdě, deset let po válce, nicméně zejména pro tisíce německých zajatců v sovětských táborech to byla určitě dobrá zpráva – mohli se vrátit domů. Po Sovětském svazu ukončily válečný stav i jeho satelity ve východní Evropě, konkrétně Československo to učinilo 3. února 1955. V Západním Německu byl 27. února po ostré parlamentní debatě přijat zákon, kterým Německo přijímalo takzvané pařížské smlouvy. Proti byli zejména levicoví poslanci SPD, kteří však byli přehlasováni. Pařížské smlouvy jednak umožňovaly vstup Západního Německa do NATO, a jednak stanovily konec okupačního režimu na území Západního Německa – okupační jednotky měly napříště nahradit jednotky spojenecké. Při desátém výročí konce 2. světové války byl 5. května oficiálně ukončen okupační režim a z dosavadních komisařů západních velmocí se stali řádní velvyslanci. O čtyři dny později, 9. května 1955, byla Spolková republika Německo přijata do NATO. Tím ovšem jednání na nejvyšší úrovni nekončila. 23. července proběhla v Ženevě schůzka nejvyšších představitelů čtyř velmocí: USA, Velké Británie, Francie a SSSR. Jednalo se na ní znovu o Německu, o evropském bezpečnostním systému a o odzbrojení. Představitel SSSR Nikolaj Bulganin prohlásil, že největší překážkou sjednocení Německa je remilitarizace Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily pracovištích stojí mladí z vratimovského tábora svým nadšením v čele. Uplatnili se při vysoké peci jako na blokovně, uplatňují se na ocelárně jako na konticáglovně. O jejich pracovních úspěších i tady, kde výkony nad 100 % jsou jakousi čestnou samozřejmostí, je nutno hovořit s opravdovým uznáním. Přišli sem svazáci s nejrůznějším povoláním – a zde student, dělník, rolník, všichni vytvořili pracovní kolektiv, který se musel prokousávat nezvyklostí práce v prvních dnech a který dnes pracuje údernicky. V každé četě a ve většině brigád jsou ustaveny politické kroužky. Velký úspěch mají také kroužky čtenářské, které se připravují na splnění Fučíkova odznaku. A právě práce v těchto kroužcích je velmi záslužná, vždyť mnoha mladým soudruhům se teprve tady otevřely oči, teprve na Stavbě pochopili plytkost všelijakých těch detektivek, kovbojek a jiných škvárů, které dříve četli, teprve tady pochopili pravé hrdinství a pravou hodnotu v literatuře. 1. května 1955 byl v Praze odhalen Stalinův pomník, největší mimo Sovětský svaz. Spolkové republiky, čímž narážel především na přijetí Spolkové republiky do NATO. Zároveň požadoval stažení všech amerických jednotek z Evropy. Americký prezident Eisenhower měl jinou představu jak docílit lepšího mezinárodního soužití a jak odstranit nebezpečí, že se studená válka promění v horkou: navrhoval vzájemnou nerušenou kontrolu vzdušného prostoru, takzvané „otevřené nebe“, open sky. Trochu škodolibě se dá podotknout, že Eisenhower částečně otevřené nebe měl, jeho špionážní letouny přelétaly nad okraji Sovětského svazu a časem zalétaly i hluboko nad sovětské území, což bylo nebezpečné a také se to nakonec Američanům nevyplatilo. Konference v Ženevě však skončila neslaně-nemastně, velmoci se v podstatě na ničem nedohodly a ani dohodnout nemohly – požadavky každé strany byly jiné. V květnu došlo ke zvratu v jugoslávsko-sovětských vztazích: do Bělehradu přiletěl sovětský první tajemník Nikita Chruščov. Tato návštěva a novinové snímky – na nich komunisté sovětského bloku viděli, jak se Chruščov a Tito objímají – byla pro ně přímo bomba. Úžas vyvolávala i slova, kterými Chruščov Tita na letišti pozdravil: „Drahý soudruhu Tito“. Už tedy žádný „krvavý pes“, žádný „přisluhovač imperialismu“. Z mezinárodně politického hlediska byla Chruščovova cesta cestou do Canossy, jistou omluvou či pokáním. Tito však na žoviálnost reagoval poněkud rezervovaně, samozřejmě nezapomněl na nadávky, jimiž ho sovětský tisk ještě před nedávnem častoval. Důvodem návštěvy a smíření byla snaha Sovětů přetáhnout Jugoslávii v konfliktu se Západem na svou stranu. Podle názoru Sovětského svazu – a ostatně i podle názoru Spojených států – neměli být žádní „nezúčastnění“. Uvolňování a Varšavská smlouva Československé stavby mládeže Sovětský svaz dával najevo, že usiluje o „uvolňování“ vztahů se Západem a zároveň se snažil posílit své dosavadní zisky a dát jim právní rámec. Tento rámec se připravoval od konce roku 1954 průběžnými konzultacemi SSSR, Polska, Československa, Maďarska, Rumunska, Bulharska a Albánie. Od 11. do 14. května se ve Varšavě konala konference těchto států, která byla zakončena podpisem smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, jež byla později nazvána Varšavskou smlouvou. Smlouva v 5. článku předpokládala vytvoření jednotného velitelství a v 6. článku vznik poradního politického výboru. Předpokládaly se konzultace ohledně „všech důležitějších mezinárodních záležitostí“ a okamžitá pomoc „v případě, že by v Evropě došlo k ozbrojenému útoku na jeden nebo několik smluvních států“. Ani československá propaganda nezahálela: 2. dubna končila kampaň Vídeňské výzvy Světové rady míru proti přípravě atomové války. Ze třináctimilionového Československa podepsalo tuto výzvu devět a půl milionu občanů – údajně dobrovolně a z vlastní iniciativy. 1. května 1955 byl v Praze odhalen největší Stalinův pomník mimo Sovětský svaz. Místopředseda vlády Václav Kopecký při té příležitosti mimo jiné prohlásil: „Pro věky je určen tento památník československo-sovětského přátelství, který se zdvihá nad Prahou.“ A 23. června 1955 začala první celostátní spartakiáda, která nahradila někdejší sokolské slety a také se jimi téměř dokonale inspirovala. Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro ČRo 6 připravili Petruška Šustrová a Petr Koura. Mládežnické budovatelské hnutí vzniká v Československu po druhé světové válce: mládež se zapojila do budování pohraničí a později do „dvouletky“, podílela se například na budování nových Lidic nebo na takzvaném „koldomě“ v Litvínově. Po roce 1948 mládež stavěla Trať mládeže nebo Trať družby do Sovětského svazu, přehrady a průmyslové kombináty jako na Ostravsku. A ze stavby mládeže u Vratimova poblíž Ostravy pochází ukázka vybraná z časopisu určeného účastníkům staveb mládeže: Na jednom z dřevěných domečků svazáckého města ve Vratimově uvidíte heslo: My stavíme stavbu, stavba staví nás! Z hlavní brány tábora vycházejí časně ráno, odpoledne i v noci na ranní, odpolední a noční směny průvody chlapců a děvčat se svazáckou vlajkou v čele a s písničkou na rtech. Dvacet minut chůze dělí tábor od staveniště. Na Indonéský prezident Achmed Sukarno 13 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Robin Ujfaluši Jiná dimenze fotbalu V roce 2006 se v Berlíně v rámci fotbalového mistrovství světa uskutečnil historicky první „světový šampionát“ fotbalově-sociálních projektů. Letos – krátce před fotbalovým EUREM – na to navázalo obdobně zaměřené „mistrovství“ v celoevropském měřítku. Dvanáct týmů z bývalé Jugoslávie a k tomu dvanáct fotbalově-rozvojových projektů ze zbytku Evropy. Že se z vítězství nakonec radovalo mužstvo Černé Hory, zdaleka není to nejdůležitější. Když naše letadlo začalo klesat směrem k sarajevskému letišti a proniklo vrstvou mraků, otevřel se nám panoramatický pohled na Bosnu a Hercegovinu. Byl to zážitek a překvapení v jednom. Kam až oko dohlédne horizonty kopců, hor a údolí, jimiž se vinou řeky a silnice, spojující jednotlivé vesničky a města. Země nekonečné zeleně, kterou přeruší čas od času jen hrozen lidských obydlí laděný do hněda či oranžova, to podle zabarvení střech. Podobný pohled se mi v životě naskytl snad jen jednou, ve zcela jiných zeměpisných šířkách. Rwanda, země stejného krajinného rázu, si shodou okolností zhruba ve stejné době, tedy asi před 15 lety, prošla podobně děsivým obdobím. Válka 14 v takovém terénu je především bojem o palebné posty na vrcholcích kopců. A v hustě osídleném prostoru se tato logika musí měnit v noční můru pro civilní obyvatelstvo. Po přistání do Sarajeva si to uvědomíte zcela jasně, ač jste tu třeba nikdy během 90. let nebyli. Česká výprava, zastupující projekt Fotbal pro rozvoj, byla jednou ze čtyřiadvaceti, které se do Bosny a Hercegoviny sjely z celé Evropy. Měly tu reprezentovat své země a projekty, v nichž se fotbal využívá jako hlavní nástroj k jiným, obecně prospěšným cílům – ať už jde o integraci znepřátelených etnik po válce (bývalá Jugoslávie) či sociálně vyloučených ghett na městských předměstích (Sport dans la ville, Lyon), drogovou prevenci (Streetleague, Londýn) nebo vzdělávací aktivity pro školy a veřejnost (Strassenfussbal fur Toleranz, Berlín). FOTBAL JE POTŘEBA – NA BALKÁNĚ I V IRSKU Bývalá Jugoslávie coby místo konání nebyla vybrána náhodou. Křehká stabilita po válce a výjimečná popularita fotbalu dělá z tohoto sportu účinný nástroj integrace a usmiřování, zejména skrze projekty orientované na mládež. Je přitom pozoruhodné, že se této činnosti zdaleka nevěnují jen sociální pracovníci a pedagogové, ale často i bývalí špičkoví fotbalisté a lidé z nejvyšších pater balkánského fotbalu. Jeden Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily příklad za všechny: Metin Dalip, zakladatel projektu Pouliční fotbal za toleranci v makedonském Skopje, je bývalý národní reprezentant a později špičkový fotbalový trenér. Svými aktivitami se dle vlastních slov pokouší „redefinovat pouliční život ve městech od netolerance, nenávisti a národnostních střetů k vzájemnému respektu, dialogu a možnostem mírového soužití“. Fotbal jako nástroj společenské proměny má ale své místo i v mnohem lépe prosperujících částech Evropy. Dobrým příkladem je Irsko. S ekonomickým boomem v 90. letech se tato země stávala vysněnou destinací pro stále více imigrantů a žadatelů o azyl. A jak rostla (svým původem) neirská populace, rostl i počet rasistických incidentů. Frank Buckley, vedoucí irského projektu Sportem proti rasismu, vzpomíná na prvotní impuls: „V roce 1993 mě z televize zastihla zpráva o bombovém útoku ve Warringtonu, při němž zemřeli dva nevinní kluci ve věku 9 a 12 let. Šokovalo mě to a rozhodl jsem se, že udělám něco na jejich památku.“ Frank tehdy pracoval jako producent hudebních skupin. Využil svých rozsáhlých kontaktů a o šest týdnů později uspořádal v Dublinu velký vzpomínkový koncert Expressions of Sympathy. O 15 později je Frank se svým hnutím mnohem dál. V roce 1995 rozjel první lokální komunitní projekt s mládeží, o dva roky později založil SARI (Sport against Racism Ireland). Každoročně pořádá sportovně-společenský festival Soccerfest, jehož se účastní 48 týmů reprezentujících kolem 50 zemí – jsou zastoupeny všechny irské minority. Kromě toho SARI systematicky spolupracuje s irskou vládou, sportovními svazy a školami, organizuje vzdělávací semináře, připravuje kampaně a propagační materiály. Před 2 lety byl Frank Buckley v Irsku oceněn jako Sociální podnikatel roku. „SARI, to jsem já. Mám kolem sebe nějakých 120 schopných a vzdělaných lidí, kteří mi dobrovolnicky pomáhají. Z oficiálních míst nemáme jisté ani euro, žijeme z pouličního prodeje losů. Když už to finančně nejde dál, obvolám pár kamarádů, jestli by mi nedali pár babek. Takto fungujeme 11 let. Sport je pro mě prostředek, který mi pomohl pochopit, kdo jsem, a tím být svobodný. Sám jsem v mládí takovou příležitost neměl a chci, aby na tom dnešní mládež byla líp,“ dodává Buckley. I přes řadu úspěchů a ocenění si ale zdaleka nemyslí, že by jeho projekt byl u konce: „Zajděte si v Irsku na fotbalu – na jedné tribuně sedí bílí, na druhé zbytek. Zeptáte se fotbalových bossů a oni jen pokrčí rameny. Je to systémově akceptovaná segregace a diskriminace. My v tom žijeme, je to všude kolem nás.“ KDYBY STEJNĚ FUNGOVALY KULIČKY… Berlínská centrála Streetfootballworld zaštiťuje po celém světě více než 80 podobných projektů na pěti kontinentech. Každá z těchto aktivit působí ve velmi odlišném prostředí a s vel- mi odlišnými cíli, jedno je jim ale společné – využívají společenského potenciálu, který v sobě fotbal má. V nairobských slumech je využíván k tomu, aby poskytl mladým lidem v prostředí na hranici absolutní chudoby alespoň elementární příležitost, jak na sobě pracovat. V Izraeli propojuje Mírová nadace Šimona Pereze palestinské a izraelské školy a na společných setkáních a fotbalových turnajích posiluje interakci mezi znesvářenými stranami. Londýnská Streetleague zase systematicky pracuje s drogově závislými mladými lidmi a skrze pravidelné tréninky a zápasy se snaží vnést do jejich každodennosti rytmus a motivaci k návratu do většinové společnosti. Celé hnutí je tedy založeno na paradoxu: stojí na fenoménu jménem fotbal a zároveň veškerým svým úsilím směřuje k tomu, že jsou na světě důležitější věci než jen kopaná. Za všechny to v Bosně vyjádřil Henrique Pinto, vedoucí portugalského týmu CAIS a vydavatel místního pouličního homeless magazínu: „Mě ani tolik nezajímá samotný fotbal, zajímají mě možnosti, které skýtá. Kdybych zjistil, že podobně fungují šipky nebo třeba cvrnkání kuliček, vrhnu se na to. Faktem ale je, že fotbalu se v tomto ohledu nic nevyrovná – v Portugalsku ani celosvětově.“ ně zkušeností. Už třeba proto, že tu jako při každém klasickém streetfotbalovém zápase chyběl rozhodčí. Základní obecná pravidla byla daná, na prvním místě pravidlo fair-play, každý hráč hlásí svůj faul. Ale jednotlivé úpravy si týmy domlouvaly před zápasem samy podle svých potřeb. „Nejbouřlivější diskuse se vždy rozvinula ohledně děvčat. Asi polovina našich soupeřů, narozdíl od nás, holky v týmu neměla. Většinou se nám podařilo dohodnout mírné zvýhodnění, že dívčí góly platily za dva, některé týmy však byly neústupné a na žádný kompromis nepřistoupily. O to větší byla naše motivace je porazit,“ hodnotil předzápasové vyjednávací rituály gólman a kapitán českého týmu Lukáš Klíma. Už v základní skupině čekala českou výpravu, reprezentující projekt Fotbal pro rozvoj pestrá směsice soupeřů – z Anglie, Polska, Německa, Černé Hory, Makedonie a Bosny a Hercegoviny. Český výběr postoupil s přehledem ze třetího místa, leč v další fázi narazil na o poznání kvalitnější soupeře čistě pánského složení (z Lotyšska, Srbska a Bosny) a do závěrečných vyřazovací bojů se neprosadil. Přesto – tým nezklamal a patřil mezi nejlepší smíšené týmy. Závěrečnou fázi turnaje pak ovládla mužstva z bývalé Jugoslávie – tři její zástupci se probojovali do semifinále a finále už bylo čistě balkánskou záležitostí. Černohorský Nikšič zdolal po taktickém výkonu bosenskou Zenicu 1:0. KDYŽ FOTBAL NENÍ JEN FOTBAL FOČA 08 A stejné je to i v Bosně. Asi třicetitisícové regionální centrum Foča, kde se streetfotbalový šampionát odehrával, hostilo dlouhá léta mládežnický turnaj nejtalentovanějších balkánských celků, než tuto tradici začátkem 90. let přervala občanská válka. Cestou na hřiště míjely jednotlivé týmy i vypálené a polorozpadlé domy tehdejších pohlavárů – pro polovinu účastníků to byla připomínka nedávno minulé každodennosti v dnes už stabilním regionu, pro druhou polovinu svědectví „z jiného světa“. Hrálo se na malých hřištích se čtyřmi hráči a brankářem na každé straně, kluci a holky ve věku od 14 do 18 let smíšeně. Desetiminutové zápasy, hokejové střídání, rychlá hra a hodně gólů garantovaly atraktivitu hry. Samotný turnaj v sobě obsahoval obdobný paradox, který je příznačný pro celé hnutí. Na jedné straně se hrálo neoficiální streetfotbalové mistrovství Evropy a průběh pětidenního setkání určovaly tabulky, rozlosování, výsledky, vítězství a porážky. Na druhé straně vítězství nemělo být tím nejdůležitějším, šlo především o příležitost k setkání a k výmě- Streetfotbaloví šampióni tak byli korunováni, ale vlastní smysl spočíval v něčem jiném. V těch 5 dnech a za účasti 14 zemí se krásně ukázalo, jak pestrá umí být Evropa a jak pestrý umí být fotbal. Nešlo jen o obligátní fotbalové styly – i když ty se též během turnaje jasně odlišovaly, ať už to byl zarputilý britský, hravý portugalský či kombinačně nápaditý jugoslávský. Mnohem víc šlo o to dát mladým lidem z nejrůznějších sociálních sfér a koutů Evropy příležitost se potkat, podělit se o zkušenosti – a oslavit jinou dimenzi fotbalu. Autor je koordinátorem česko-keňského projektu Fotbal pro rozvoj. Fotbal pro rozvoj je rozvojově-vzdělávací projekt realizovaný o. s. INEX-SDA a hrazený Ministerstvem zahraničních věcí. V jeho rámci přijíždí každý rok v červnu do České republiky na tři týdny smíšený mládežnický fotbalový tým z nairobských slumů a absolvuje různorodý program v různých regionech ČR – fotbalové a kulturní akce pro veřejnost, vzdělávací semináře na středních školách, promítání filmů s diskusemi, bydlení v místních rodinách atp. Letos projekt zavítá do Prahy, Olomouce, Mostu a na Bruntálsko. Více informací na www. fotbalprorozvoj.org. 15 foto: © UNICEF/ HQ08-0334/Brian Jensen Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Rosa Šimberská Dánsko: Pracovník centrálního skladu UNICEF v Kodani při nakládání zásilky humanitární pomoci pro lidi postižené ničivým cyklonem v Barmě. Dokud se Barmě nesmělo pomáhat Cyklon Nargis, který v sobotu 3. května zasáhl pobřežní oblasti Barmy za sebou zanechal desetitisíce mrtvých a stovky tisíc lidí bez domova. Oficiální statistiky hovoří o 80 000 obětí na životech a dalších desítkách tisíc nezvěstných – čtyřicet procent z nich tvoří děti. Katastrofou je postiženo na 2,4 milionu obyvatel, z toho je téměř 1 milion dětí. Když jsi tady, maminko „Když jsi tady, maminko, už se mi nemůže nic stát?“ To byla první slova čtyřleté The Su Wai, když po úderu Nargis znovu uviděla svoji matku. Vysoká vlna, která se s velkou silou převalila vesnicí, v níž její rodina žila, smetla všechno, co jí stálo v cestě – chatrče, stromy, osázená pole, domácí zvířata, lidi. Malou The Su Wai zachránil hodně silný strom, na kterém se zachytila. Jak je u dětí, které přežily podobnou katastrofu časté, i ona se teď bojí vody a deště. „Kdykoliv začne pršet, moje malá sestra se začne třást a vzlykat a honem se běží schovat k matce do náručí, ať je kdekoliv,“ říká její starší sestra Ei Ei Nyein. Rodina The Su Wai i sousedé, kteří přežili, přišli o všechno. Přesto ale v troskách vesnice zůstávají – chtějí si vystavět novou chatrč a žít jako dřív. 16 Jak pomoci Příspěvkem na sbírkový účet UNICEF ČR: 11771177/0300, v.s. 800, nebo odesláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS UNICEF na číslo 87777 (Cena DMS je 30 Kč, UNICEF od Vás na pomoc dětem obdrží 27 Kč). Hodiny, co rozhodují o životech UNICEF v Barmě působí trvale od roku 1950. V době úderu cyklonu Nargis měl v zemi 131 pracovníků a v záložních skladech pohotovostní zásoby léků, terapeutické výživy, tablet na čištění vody, moskytiér na ochranu proti malárii, nepromokavých plachet, přikrývek, nádob na vodu a nádobí, potřeb na vaření a hygie- nických potřeb. Díky své trvalé působnosti v Barmě byl UNICEF jednou z mála organizací, které mohly začít s distribucí humanitární pomoci okamžitě po katastrofě. UNICEF v Barmě zajišťuje distribuci životně důležité humanitární pomoci dětem a jejich rodinám ve všech postižených oblastech od Yangonu a až po deltu Irrawaddy. I v době, kdy humanitární pomoc zvenčí nebyla of iciálně povolena, uskutečňoval své dodávky pomoci – první let UNICEF s nákladem 3 milionů tablet na čištění vody přistál v Barmě v pátek 9. května v 8.45 ráno tamějšího času. Celý náklad byl převezen do humanitárního skladu, odkud byl v průběhu následujících dvou dnů ve spolupráci místních pracovníků a barmského Červeného kříže distribuován Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Ivo Bystřičan přímo do postižených oblastí. V sobotu 10. května byl z centrálního skladu UNICEF v Kodani vypraven další let s léky a prostředky první pomoci pro 300 tisíc lidí. Hned 11. května se uskutečnil charterový let z Paříže s terapeutickou výživou a sušeným mlékem, v úterý 13. května přistálo v Yangonu letadlo s nákladem rodinných souprav na čištění vody, 20 velkými stany a základními léky. Další lety následovaly. Cyklon rozbil rodiny Jednou z priorit UNICEF na místě je také identifikace opuštěných a osiřelých dětí, aby co nejdříve mohlo začít vyhledávání jejich původních rodin, případně náhradních opatrovníků. V nejvíce postižené oblasti delty Irrawaddy UNICEF doposud registroval 558 dětí, které byly po úderu cyklonu odděleny od svých rodin, a dalších 24 dětí, u nichž zatím není znám osud jejich rodičů. Rodiny dětí UNICEF vyhledává pomocí kampaně v rozhlase a vyvěšováním fotografií ztracených dětí v dočasných táborech pro lidi bez domova. UNICEF také intenzivně pracuje na zajištění mobilních školních stanů a vyučovacích souprav „škola v krabici“ tak, aby co nejvíce dětí mohlo pokračovat ve školní docházce od 1. června, kdy v Barmě začíná nový školní rok. Podle odhadu UNICEF bylo v postižených oblastech zničeno nebo vážně poškozeno 90 procent škol. V zasažených oblastech tvoří děti 40 procent populace – ty, které řádění cyklonu Nargis přežily, ztratily většinou domovy, mnohé z nich i rodiče. Pokud můžete, pomozte dětem v těžce zkoušené Barmě vrátit se do normálního života a znovu prožívat dětství. Kolik stojí pomoc 100 Kč – 500 tablet na čištění vody v humanitárních krizích (1 tableta stačí na vyčištění 4-5 litrů vody) 150 Kč – teplá přikrývka pro 1 dítě 450 Kč – iontová směs, která může zachránit život až deseti dětem při průjmovém onemocnění 600 Kč – proočkování jednoho dítěte proti šesti hlavním infekčním onemocněním, včetně injekčních stříkaček 1000 Kč – směs UNIMIX pro 20 dětí na týden (UNIMIX je speciální směs kukuřice, cukru a oleje pro děti postižené těžkou podvýživou) 2500 Kč – ORT (orální rehydratační terapie) pro záchranu života 625 dětí postižených těžkým průjmem a dehydratací 4080 Kč – základní rodinná souprava pro krizové situace (obsahuje kanystry na vodu, kbelíky, nádobí, mýdlo a tablety na čištění vody pro 20 rodin) Život je jediná priorita Rozhovor s Pavlou Gomba, ředitelkou UNICEF ČR Kolik peněz lidé přispěli na pomoc v Barmě prostřednictvím UNICEF? Během čtyř týdnů po katastrofě na náš sbírkový účet a prostřednictvím DMS přibylo na pomoc v Barmě 430 534,60 Kč. Tato částka je velmi nízká ve srovnání s tím, co lidé v případě humanitárních katastrof na programy UNICEF obvykle přispějí. Za loňský rok jsme poslali na pomoc v rozvojových zemích 50,6 milionů Kč. V případě Barmy jsme se však mohli spolehnout pouze na podporu lidí, se kterými můžeme komunikovat přímo, protože naše výzva, zprávy o situaci na místě ani fotografie z terénu se nikde v médiích neobjevily. Je škoda, že veřejnost nevěděla o možnosti přispět organizaci, která byla ihned po úderu cyklonu v místě katastrofy a humanitární pomoc distribuovala bez zbytečných zdržení. Znamená to, že spolupracujete s barmským režimem? V žádném případě ne. UNICEF je zcela nepolitická organizace – jenom díky tomu můžeme pracovat v tak obtížných podmínkách, jako jsou právě v Barmě nebo v Severní Koreji, Somálsku nebo Iráku. V Barmě UNICEF pracuje trvale od roku 1950 – to znamená, že bez dodatečných nákladů jsme mohli začít s pomocí postiženým okamžitě během několika hodin po úderu cyklonu. Humanitární pomoc v žádném případě nepředáváme vojenskému režimu. Jak distribuce humanitární pomoci vypadá na místě? Jaké jsou problémy? Spolupracujeme hlavně s barmským Červeným křížem, máme přímý kontakt také s místními zdravotnickými centry, kam UNICEF i před katastrofou dodával vakcíny, soupravy pro bezpečný porod a základní léky. Do dnešního dne UNICEF do postižených míst vyslal celkem 118 mobilních týmů humanitárních pracovníků. Kromě obvyklých potíží, jako jsou nánosy bahna, spadané stromy a zničené cesty, jsme doposud nezaznamenali žádný zásadní problém – a snad to tak i zůstane, protože na naší pomoci závisí životy desetitisíců dětí a jejich rodin. Říkáte, že jste na pomoc v Barmě vybrali málo. Nemůže to ale být tím, že Češi UNICEFu, který je součástí OSN, nedůvěřují a raději podporují nevládní organizace? UNICEF sice je součástí OSN, ale není z rozpočtu OSN financován. Všechno, co děláme, závisí pouze na dobrovolných příspěvcích. Podle průzkumu Factum Invenio 76 % Čechů UNICEFu důvěřuje. Myslím, že lidé by měli mít možnost zvážit, kdo zajistí, že se jejich pomoc dostane k potřebným bez zbytečných zdržení – a podle toho rozhodnout, komu svoje prostředky svěří. Neměly by humanitární organizace spíše spolupracovat, než mezi sebou soupeřit, kdo vybere více peněz? Mluvíme tady o situaci, kdy statisíce lidí bez střechy nad hlavou, bez jídla, léků a pitné vody čekají na pomoc, která jim zachrání život. Například bez vody člověk umírá za tři až pět dnů. Tady není místo pro nějakou konkurenci nebo národní zájmy. Tady jde opravdu o život. A ten může zachránit spíše někdo, kdo má v terénu záložní sklady s humanitární pomocí a více než 100 pracovníků – místních lidí, kteří se na místě dokonale vyznají a mluví místním jazykem. Spíše než jeden jediný Čech, který ani neví, jestli a kdy se do Barmy dostane. Při katastrofě takového rozsahu, jako byla v Barmě, existuje pouze jedna jediná priorita: zachránit co nejvíce lidských životů. To ale neznamená, že by všichni měli dělat všechno. Jaké jsou tedy právě teď vaše priority v postižených místech? I když se teď do země dostává humanitární pomoci více, stále ještě není vyhráno. V deltě Irrawaddy existují místa, která jsou doposud nepřístupná. Bez přístřeší zůstává více než 300 tisíc lidí, v táborech je reálné riziko šíření infekčních nemocí. UNICEF se kromě distribuce léků, tablet na čištění vody, terapeutické výživy a podobně stará také o děti, které se během katastrofy ztratily nebo dokonce osiřely. Ve městě Labutta jsme zřídili centrum, kam se mohou obrátit rodiče, jejichž děti se ztratily. Pátráme také po osudu 56 dětí, které se v této oblasti pohřešují. A kromě toho se snažíme, aby co nejvíce dětí mohlo opět usednout do školních lavic – byť v tomto případě to jsou spíše podložky na podlaze školních stanů, které UNICEF v podobných situacích používá. 17 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorství: Ivo Bystřičan, Bohdan Bláhovec Byli jsme tuze zvědaví, zda je břitkost Jana Krause jen způsobem vystupování nacvičeným pro populární televizní pořad „Uvolněte se, prosím“. Před natáčením jeho dalšího dílu jsme se s Janem Krausem sešli v kavárně divadla Ponec, abychom si porozprávěli o pořadu i veřejnoprávní televizi. A musíme se přiznat, že se nám rozhovor ani nechtělo končit. TALK SHOW V ČECHÁCH JE FUŠKA Váš pořad „Uvolněte se, prosím“ patří mezi dlouhodobě nejpopulárnější pořady veřejnoprávní televize... Sám se tomu divím. Čím si diváckou úspěšnost vysvětlujete? Takzvaných talk shows je přece řada. To teda není. U nás, v Čechách, je to spíš pořád samá talk a žádná show. Zvykli jsme si vyloženě na to, že se nějak pokládají otázky a nějak se na ně odpovídá, že je v podstatě jedno, jaký je moderátor. Že by se toho účastnil, vkládal do toho něco, dělal tu „show“? To teda moc ne. Kdyby tam místo něho seděl hadrový panák a otázky jely z nějakého displeje, bylo by to skoro jedno. Tady byla několik desetiletí ta tradice, že se v televizi povídaly historky, nejlépe veselé, když už byly nějaké otázky, tak musely být uctivé a dobromyslné. To první už nejde, historky se vyčerpaly a nové už nějak nejsou. Důležitý je ale ten formát. Součástí talk show musí být zábava, ta show v tom prostě musí být. Když tam není, jsou to jenom ty kecy. Vzniklo to za komunismu, kdy se v televizi nesměly objevit žádné narážky. A pro ty funkcionáře bylo narážkou všechno, co nepochopili. Takže když se dneska něco takového objeví v televizi, je z toho haló, protože na to lidi nejsou vůbec zvyklí. Taky začalo být „Uvolněte se“ populární až později, nebylo to hned ze začátku. Museli si na tu změnu chvíli zvykat. Oproti americkým late shows je to ale pořád mírné, vcelku taková selanka. Však říkám, tam ta tradice trvá přes padesát let. Souvisí to taky s otevřeným vyjadřováním. Tady lidi mlčí jako zařezaní a spíš to z nich musíte dolovat. Nikdo se nějak zvlášť nerozpovídá, takže oproti Američanovi máte daleko víc práce a musíte furt kecat vy, protože jinak by bylo ticho. Takže když tady děláte show, ve srovnání s takovou Amerikou je to fakt pořádná fuška, člověk si ani na chvilku neodpočine, protože uplyne chvilička a host zase mlčí. Další věc je, že sama ta televize má nějaký problém s tím, když je to nedostatečně uctivé, když humor není takzvaně laskavý. Jeden čas snad vymýšleli kritéria pro to, jaké formy humoru jsou vhodné pro jejich pořady, aby ta legranda nikomu neškodila. 18 Takže se v těchhle podmínkách snažit vyrovnat americkým show je trochu těžké, protože ty podmínky jsou dost jiné. U nás jsou například dost zaprděné. To vůbec nehrozí, aby se tu do něčeho šilo. A být to třeba před patnácti lety, tak se všichni pominou. Kdysi jste ale dělal pořad „22“, který byl docela ostrý, velmi satirický a politicky zaměřený. Co se s ním stalo? No co by se stalo. Zakázali ho. Pan Puchalský, teprv třicet let, ale už cenzor, ho prostě zrušil. Bylo to něco, co tu předtím nebylo, koneckonců pak už taky vlastně ne. Prostě to ukončili. Dneska už by něco takového asi možné nebylo, aspoň si to moc nedovedu představit. Ten bugr v televizi totiž nedělají ani tak politici, jak si asi většina lidí myslí, ale hlavně ti pánové zevnitř, kteří se ještě ke všemu berou a tváří jako nějací obroditelé. A hraje se na tu nesmyslnou vyváženost, což je naprostá debilita ve smyslu minutu nacisty a pak minutu Žida, nebo minutu policajta a minutu zloděje a je z toho objektivita. Z toho se stalo zaklínadlo a všechno, co je jakože nevyvážené, je problém, protože je to kontroverzní a někdo by se mohl urazit. Hlavně, aby to bylo korektní. Vy sám ale inklinujete ke komentování politické sféry, ke kritice jejího fungování, napsal jste hodně úderných článků, zároveň děláte talk show. Nemrzí vás, že podobnou kritiku nemůžete v plné míře realizovat i ve vašem pořadu „Uvolněte se, prosím“? Tak to se pletete. Já se realizuju tím, co dělám, a docela mi to stačí. Třeba filmem Městečko jsem dostatečně vyjádřil svůj postoj k přechodu od komunismu do kapitalismu. Já nemusím být v televizi za každou cenu, to není žádná nutnost. Já tady nejsem od toho, abych dělal všechno, co ta televize nedělá, a měla by dělat. Třeba „Uvolněte se, prosím“ není pořad, který by měl chytit všechny zajíce. Je to určitý formát a to je potřeba pochopit. Není to tak, že by se do toho dalo vetknout všechno, co jinak v televizi chybí. Jestli vás zajímá, proč v televizi chybí kritika a vůbec nějaké věci, co jdou k jádru, tak si zajeďte na Prahu 4, na Kavčí Hory, nechejte si zavolat pána, co se jmenuje Janeček, a zeptejte se ho a těchhle hochů, ať vám to řeknou. Já to nevím, a taky by mě to zajímalo. Na začátku toho pořadu ale vždy krátkými glosami komentujete události uplynulé periody na základě novinových titulků. To taky není velká hloubka a spíš to působí jako svérázné švejkování, které zrovna nepomáhá proniknout do problému. To je ale součástí formátu toho pořadu, což je potřeba pochopit. Odvíjí se to od toho amerického modelu, je to tam běžné a podezírat ze švejkování třeba Američany asi zrovna moc nejde. Ten pořad má za cíl zábavu, nemá suplovat jiné pořady, které by se politickými událostmi zabývaly prvotně. A ještě ke všemu, vodit si tam politiky, no tak ti lidi jdou od televize. Nezajímá je to a to já teda moc dobře chápu. ZÁBAVA BY MĚLA BÝT NA POSLEDNÍM MÍSTĚ Vy jste předsedou FITES (Filmový a televizní svaz), kterého se hodně týká to, jak dneska veřejnoprávní televize funguje. Jak by podle vás měla vypadat? Úplně klíčové je, aby byla nezávislá, to je první věc. Za druhé, měla by mít těžiště ve zpravodajství, to by mělo být to hlavní, co nabízí. Pořádné zpravodajství, které jde do hloubky. Vždycky se zmiňuje BBC a to si myslím, že je dobrý model. Pak se o tom dá mluvit jako o veřejné službě. Komerční televize ať si dělají, co chtějí, to je jejich věc. Veřejnoprávní médium by ale mělo plnit tu roli nositele kvalitního zpravodajství. Taky je jediné, kdo si to může dovolit. Komerční televize a noviny nebudou vysílat a psát o tom, že ČEZ má nějaký průšvih, bodejť, když u nich ten ČEZ za těžké prachy inzeruje. No a zábava, ta by ve veřejnoprávní televizi měla být na posledním místě, jako ta nejmíň důležitá součást. Veřejnoprávní televize by měla být nekomerční a alternativní, přinášet kvalitní informace a ne dělat akorát tak zábavu. Čím si vysvětluje to, že zábava, která by ve veřejnoprávní televizi měla být na posledním místě, je dneska na prvním? Ona není na prvním, to tak třeba vypadá jen pro vás. Mluvíme o dramaturgickém schématu ČT. foto: štěpán mamula Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Samá talk, žádná show 19 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily To je ovšem potřeba. Ta televize má dva kanály. Vezměte si, že 100 % koncesionářů platí poplatky a vy nemůžete říci těm 100 % lidí: „Vy budete financovat zábavu tady těm 3 %.“ Takže první kanál se snaží bavit většinu koncesionářů a ten druhý zase jiné skupiny – ať už elitní nebo nějaké specializované. Ten první je určitá obhajoba pro koncese, které musí platit všichni. Ten druhý je výdobytek, na který platí taky všichni, ale i když nemají ty specifické zájmy, uspokojí je první kanál. Ovšem ČT má řadu problémů ve vnitřní struktuře, protože se tam za velké peníze rozhoduje o dramaturgických koncepcích a rozhoduje to málo lidí. Vede to k úzkému spektru vkusu. Výsledkem je, že nejsou žádné alternativní zábavy, nejsou žádné věci provokativního charakteru, nic. Veřejná televize má také testovat publikum tím, že převezme pořad z jiné televize. Já jako příklad dávám „Komparz“ na HBO. Vezměte „Komparz“ a pusťte to. Polovina lidí omdlí. Neprošel by, skončil by zastavením s argumenty, že to narušuje výchovu dítěte, porušuje ústavní práva, uráží nemocné, je to rasistické, protože oni ironii chápou neironicky, čili jako urážku. Často se ale používá argument, že není legitimní, aby veřejnoprávní kanál nebyl pro masy, když si ho masy platí z koncesionářských poplatků. To je hloupost. Například dobré zpravodajství je zásadní věc. Investice 120,- korun do pořádného a kvalitního zpravodajství vůbec není moc, to je úplný pakatel a vyplatí se to mít. Vždyť telefon, který mlčí, stojí měsíčně 300,-. To by zrovna nikoho nemuselo moc mrzet, kdyby to tak bylo, je to dobrý kšeft. Ono se operuje s čímkoli. Vždycky, když se vyrábí a vysílá nějaká blbost, tak se řekne, že je to pro mladší diváckou skupinu, že mladí to tak chtějí a je to na ně zaměřené. Ale o jakých mladých se to tady mluví? Jestli jsou mladí blbí, tak se jim v tom má veřejnoprávní televize přizpůsobit? Mě blbí mladí teda vůbec nezajímají, mně je osobně daleko milejší například starší primář. Tady se ale ani nehledají noví lidi, nové talenty, nové způsoby, prostor pro alternativu, místo pro provokaci. Myslíte, že ke změně přispěje nástup digitálních televizí? Myslím si, že se to zlepší, protože vznikne konkurence. Abyste měli představu, tady si ti tři ředitelé brnknou: „Hele, Jarda mě naštval, tak ho neber taky“, a je to. Jsou tři! Takže kdyby jezdily tři autobusy, jednomu řidiči řeknete „Ty jsi kretén“ a oni vám ti dva do smrti nezastaví. Když jezdí tři autobusy ve městě, jste vyřízení. Proto si myslím, že se to trochu zlepší. Vznikne alespoň určitá iluze trhu. Nebude to žádný velký trh, ale nějací lidé se budou přetahovat a také budou přicházet noví. 20 Jan Kraus se narodil v roce 1953 v Praze. Vystudoval gymnázium. Působí jako herec, moderátor, publicista, dramatik a režisér. Během devadesátých let soukromě podnikal. Od dětství hrál ve více než šedesáti filmech. Debutoval v roce 1966 ve filmu Dva tygři. V poslední době je znám jako moderátor populárního pořadu Uvolněte se, prosím v České televizi. Jako pohotový a výrazný moderátor si získal publikum v televizních talkshow Sauna, Další, prosím!, O.K. - Občan Kraus a Přesčas. Spolu s Jiřím Ornestem byl autorem a protagonistou provokativního pořadu Dvaadvacítka. Vystupuje rovněž v rádiích a publikuje v tisku. V březnu 2002 se stal předsedou Filmového a televizního svazu (FITES). Jan Kraus má čtyři děti. Nebije se trochu vaše předsednictví ve FITES a práce pro Českou televizi? Bije nebije. Když v rámci FITES jdeme s něčím proti České televizi a podobně, novináři píšou, že „Kraus podává trestní oznámení na Lamberta“. Což je úplně mimo, protože to zahrnuje celý svaz a nejenom mě, jenže to jim je úplně jedno. Znají třeba akorát mě a FITES ne. U České televize je to ale ohledně mého pořadu úplně jedno. RODINA JAKO REPUBLIKA V audiovizuální sféře působíte od dětství. Od socialismu jste však neměl stabilní zaměstnání či angažmá. Proč? Protože to bylo důležité. Jednak jsem měl velké podezření, že v těch závodních jídelnách něco sypali lidem do jídla. Já nechtěl, aby mi to také sypali do hlavy. Taky jsem nechtěl mít žádné šéfy v tom rudoarmejském světě, protože u většiny šéfů byla velká pravděpodobnost, že to bude idiot. Pak jsem se od roku 1990 až do půlky 90. let věnoval podnikání, žádné audiovizi a ničemu takovému jsem se nevěnoval. Dělal jsem stavební veletrhy a to docela dobře. Proč jste toho tedy nechal? Protože mě to už nudilo, ty faktury. Protože to jsou jenom faktury. Najednou zjistíte, že celý váš život je jenom vydělávání prachů, a já zase tak na prachy nejsem. Pořád jenom vydělávat je trošku málo. Buď se vám to hromadí, nebo vám to ubývá, jinak se tam celkem nic neděje. Vedete k podobné nezávislosti i své děti? Já nevím, to oni vedou rodinu. Když já byl dítětem, bylo nás doma pět a dva rodiče a myslím si, že my jsme byli výtečná republika. Republika? Rodina sama je vlastně takový stát. Proto se jí říká základ státu. Kvalitní monarcha je lepší než zpackaná demokracie. A vy jste byli republika? My jsme určitě nebyli monarchie, protože tam byli ti dva rodiče a byli poměrně vyvážení. Vedli nás k tomu, že život by člověk, pokud možno, v rámci možností měl žít svobodně. Nezapomeňte, že můj otec tím, že žil v lágru, považoval socialismus za relativně svobodný režim. Všecko porovnával s Osvětimí. On bral socialismus jako velmi kvalitní tábor. Ale jinak ty principy u nás doma vycházely vždycky z lidské přirozenosti, jejíž součástí je právo silnějšího – a tím vždycky byl rodič. On je silnější tím, že vám zajišťuje existenci a tak dále, ale to je oblast jiná než názorová. Názorově jsme vždycky vyrůstali v ohromně širokém rozpětí, někdy to byly velké hádanice. A názor měl tedy každý a má dodnes každý jiný. Nás bylo hodně, takže těch názorů bylo taky hodně. Přesto to vždy končilo tím názorem, který určovali rodiče. Vaši sourozenci emigrovali, vy jste naopak zůstal v Čechách a to přes silnou kritičnost vůči tuzemským poměrům. Proč? Za prvé tu někdo musel zůstat s rodiči, kdo by se tady o ně staral. A druhá věc je, že když jsem chtěl, tak mě nepustili. Tak jsem tu zůstal, ale já byl vlastně rád. Já bych tam byl úplně vyřízený. Proč myslíte? Já jsem nějak hodně na Česko fixovaný, na řeč i na krajinu, více než asi byli mí sourozenci. Já jsem chtěl být doma, já chtěl být na Letné v parku. Jsem jezevcovitý typ, žádný světoběžník. Pro mě by to v emigraci bylo moc těžké. Říkal jsem si, jaký by to mělo smysl pro moje děti. Taky by tam mohli skončit, že jeden bude v autoopravně, druhý číšník a to si pak člověk říká: „Tos mohl být klidně také doma.“ Člověk nemá být takhle blbý, což já nebyl, shodou náhod. Dětem takhle často nic nepřidáte. Ovšem moje matka všecky poslala ven, aby se mohli uplatit, a jim se to povedlo. Jste na volné noze a nezávislý, ale máte zároveň nějakou hranici, kde byste nevystupoval a neúčinkoval? Tak to je velmi jednoduché – čím odpornější, tím dražší. To je nejlepší recept. Čím více vám je něco odporné, tím větší cenu si říct. Když vám to pak dají, přestane to být tak hnusné. Oni vám to ovšem většinou nedají a je pokoj. Ale za hnus se platí, to je docela dobrá reciprocita. Ale jsou věci, které bych nedělal, hlavně některé reklamy na nějaké druhy výrobků. Musí to být také spojené s tím, jaký je to výrobek, z jakého oboru. Třeba na prezervativy bych reklamu nedělal, na prací prášek také ne. Toto si ale každý určuje sám a já bych si nikdy nedovolil říci: „Já to dělám správně, ty to děláš blbě.“ Tohle ať si každý dělá, jak chce. Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Jiří Ptáček Řídký (původně hustý) provoz Za „Hustý provoz“ prohlásila Galerie hlavního města Prahy, v čele s dramaturgyní Olgou Malou, záměr věnovat svůj prostor na Staroměstské radnici výstavám mladých umělců. Jenže stačila jedna chyba a „provoz“ začal řídnout. Kvůli předčasnému uzavření výstavy Groupe Guma Guar odřekla účast významná část umělců i hostujících kurátorů. Výstava aktivisticko-umělecké Groupe Guma Guar (GGG) Meze tolerance byla teprve třetí v řadě výstav plánovaných na letošní a příští rok. Jejím základem ovšem nebyla „autorská tvorba“, nýbrž transparenty, letáky a další materiály zapůjčené od zakázaného Komunistického svazu mládeže. GGG tím chtěla upozornit na omezování svobody projevu a galerii využít jako místo, kde lze předložit důkaz, jak jsou v demokracii umlčovány ideologie neakceptované většinou. Od tradičně antikomunisticky naladěné české společnosti si GGG vysloužila odsudek. Odhlédneme-li od internetových diskuzí, jejichž vulgarita je nedílnou součástí komunikace na síti, byly některé reakce k zamyšlení. Například Jiří Přibáň skupině vytkl, že „tady nikdo politiku nevyužíval k řešení uměleckých problémů, ale pouze se podbízel politice tím, že její jazyk a symboliku bez dalšího nechal volně působit v rámci konkrétní kulturní instituce“. Seriózní analýzy a dokonce i sprosťárny na internetu každopádně patří k častým formám společenské diskuse. Naproti tomu neobvyklou reakcí byla akce skupiny mladíků, která 1. května vrhla do galerie a výstavu poničila. V ten okamžik bylo třeba výstavu uzavřít. Nemusely ale následovat další kroky, které instituce galerie podnikla. Kurátor výstavy Karel Srp nepovažoval za nutné autory o útoku informovat a ti se o něm dozvěděli s několikadenním zpožděním. Ani poté s nimi kurátor nekomunikoval. Ředitelka galerie Petra Hoftichová je zase dlouho odmítala vpustit a nevyhověla ani jejich žádosti výstavu znovu otevřít. Na webu se objevilo pouze stručné sdělení, že prostor byl uzavřen z technických důvodů. Vše nahrávalo domněnce, že nastalý problém slouží jako záminka jak se zbavit nepohodlné akce odehrávající se přímo v centrálním mozku politické moci hlavního města. Neočekávaná vzpoura Lidé z galerie každopádně neodhadli, co jejich jednání vyvolá. Nejdříve se výstavního termínu vzdaly Sláva Sobotovičová a Patricie Fexová. Následovali je skupina Ládví, Filip a Matěj Smetanovi, Dušan Záhoranský a Pavla Sceránková a také hostující kurátoři Vjera Borozan, Michal Pěchouček a Václav Magid. Důvody spontánní solidarity snad nejlépe shrnuli bratři Smetanové ve svém písemném prohlášení: „Výstava byla zastavena, aniž by její kurátor nebo jiná kompetentní osoba včas podala smysluplné vysvětlení autorům a veřejnosti. Domníváme se, že jde o selhání vedení projektu Hustý provoz (…). Neztotožňujeme se s konceptem výstavy skupiny Guma Guar, chceme vyvolat diskusi ohledně koncepce celého projektu. Vedení výstavního cyklu je zodpovědné za jednání pana Karla Srpa, který v roli kurátora kontroverzní výstavy (…) není ochotný nést následky a adekvátně řešit situaci.“ Ač jde o rozsahem malý bojkot, jeho význam může být velký. Naznačuje totiž, že mladí umělci odmítají trpnou úlohu „vystavovaných“ a chtějí aktivně modelovat své vztahy k institucím. Zatímco léta pouze upozorňovali, že jsou velkými galeriemi přezíráni, teď dodávají, že podmínkou spolupráce je plnění partnerské role. Chtějí být vystavováni, jenže také chápáni, podporováni i bráněni. Po uzávěrce tohoto čísla NP se ještě uskuteční schůzka Olgy Malé s odstoupivšími umělci a kurátory. Ta se je pravděpodobně pokusí přesvědčit, aby změnili stanovisko. Rebelanti se ovšem shodují, že jim vznesený nárok na spoluzodpovědnost a partnerství připadá důležitější než příležitost ukázat se veřejnosti. V Galerii hlavního města Prahy se tak budou muset zamyslet nad tím, proč s mladými neumějí vyjít a jaká pravidla musejí dodržovat, aby si napravili reputaci. Je na čase ! DIE GEHILFEN Je podivuhodné, co všechno zmůže jediný člověk na správném místě. V Galerii Klatovy/Klenová se šťastně rozhodli, když zaměstnali kurátorku Edith Jeřábkovou, protože právě ona se ukázala být takovým člověkem. Umí si vybrat schopné vystavující a její výstavy mají vysokou úroveň. O klatovské galerii se díky ní opět mluví s respektem. Novou výstavu Die Gehilfen Jeřábková přichystala spolu s umělcem Michalem Pěchoučkem a pozvali na ni autory, kteří se z různých stran přibližují ke geometrii a minimalismu. Pochopitelně nejde o historickou výstavu, ale o mapování možností, jak je zavedený jazyk geometrie obohacován o prvky designu, retra nebo příběhu. Die Gehilfen. Galerie U Bílého jednorožce (Galerie Klatovy/Klenová, www.gkk.cz), náměstí Míru 149/I, Klatovy. Výstava potrvá do 27. července. 21 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Tereza Marečková Perpetum mobile houpacího křesla Bez mužů to jde taky. Možná, že pro někoho to jinak než bez mužů prostě nejde. Námořníci se bez přístavu neobejdou. A co přístav bez námořníků? Neokázale průzračná próza mladé ženy popisující hledání muže a pokoušení se o dohlédnutí na dno jeho i své vlastní OSVÍCENÍ VŠEDNOSTÍ Kulisy přímořského maloměstečka v Dánsku, kde v panelákovém bytě odkapává život sester Jany a Tiny, působí velmi neutěšeně. Paneláky ošlehané prudkým větrem, chladný přístav s obřími plechovými trajekty, jediná věčně zavřená restaurace – kraj světa. A k dokonale bezpodnětnému prostředí se ještě přidá rutina práce na trajektech houpajících se na moři mezi Německem a Dánskem. Tina sehnala práci Janě ve stejné „lodní“ parfumerii, kde pracovala před mateřskou dovolenou. Muži sem chodí kupovat rtěnky, voňavky a sprchové gely špičkové kvality, aby jimi voněly ženy, které na ně čekají. Mezi všemi těmi prefabrikovanými atributy ženství se Jana seznamuje s mnoha cestujícími opačného pohlaví, především ale sama se sebou. V podstatě už od titulní stránky, na níž je napsaný tak prostince jednoduchý název knihy, čtenáře zaráží zdánlivě věcný a pevný styl, který by bylo možno s trochou stereotypu označit za „neženský“. Nepopisuje žádné bouře citů a pocitů ženského světa trpícího bez opory rodového protipólu. Jazyk autorky totiž svým ukázněným a přesným popisem skutečnosti tyto city raději vyvolává. Jazyk Helle Helle je pobídkou k dialogu a „dovypravování si“. Nevyhýbavě, slovo vedle slova, tapetuje konkrétnost panelákového pokoje, jeho strohost i útulnost. Zároveň už se nesnaží předžvýkávat, co by takové prostředí mohlo předznamenávat. Věcně staví do světla svých vět prostor, v němž se odehrává všední život jejích hrdinek. Právě všednost se díky tomu povyšuje na téma. Mistrně a ukázněně se banalita proměňuje v zážitek. Kouzlo autorčina stylu také vyvěrá z chytré vnímavosti pro detail, který rázem pointuje celou situaci. Nenápadně se tak do na první pohled střídmé a dokumentární plochy textu rozsvěcí zadní plán obrazivých souvislostí. ZA MAMINKU A ZA MAMINKU Jako by se v Ženách bez mužů odehrával proces protikladný romantickým tendencím odvržení kruté skutečnosti na pomyslném konci světa. Naopak, zkoumá se jev nevídaný a vzácný. Přijetí vlastní i všeobecné všednosti jako daru, chápání sebe sama v horizontálních i vertikálních souřadnicích. Janina sestra má malou holčičku. Je úplně přirozené, že je na výchovu sama. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Malá trápení přicházejí občas pozdě v noci, ale nemůžou ochromit koloběh práce, péče a pečení. Dokonce ještě znásobují vděčnost za pomačkaný zákusek z lodní kantýny nebo jen slovo navíc, prohozené na rozloučenou po práci. Tak jako matka matky a možná ještě kdosi hlouběji v čase, chová Tina svou Ditu nejspíš pro stejný úděl. Babiččini muži nebyli dost zajímaví, aby se s nimi dalo žít déle než půl roku, matčini muži, otcové sester, vpodstatě odešli po jedné podstatné noci. Kniha ale zdaleka není žádnou lamentací. Nehraje se hra na dobré a zlé, jen na muže a ženy. Za sestrami do bytu už dlouhá léta dochází nepatřičně křehký a málomluvný mladík Bo. V průběhu celého děje se tragikomicky pokouší opravit staré polámané houpací křeslo, v němž se sestry mimoděk a z nouze meditativně prohoupávaly k praženské podstatě svého bytí. Jeho opravářská práce je ovšem spíš záminkou k tomu, aby mohl být v jejich blízkosti. Další Helle Helle – místy zakalené hlubiny, kam by snad jednou měla být spuštěna kotva. Ženy bez mužů PA S E K A z řady mužů, který stále znovu selhává, který potřebuje opatrovat a utěšit a kterému samosebou není co vyčítat. Po zklamáních z opačného pohlaví i z velkého světa na druhém břehu moře přichází jako deus ex machina setkání se smrtí, nepatetické a věcné, ukotvující opět vše do pravidelnosti a poklidu. Nevyhlížet stále na břehu, sklapnout dalekohled a jen se radovat z každodenních spolehlivých a blízkých maličkostí, může být s trochou dobrovolné skromnosti i osvobozující. Helle Helle – Ženy bez mužů přeložila Helena Březinová vydala Paseka, 2005 Novinky na knihkupeckých pultech: 22 Růže pro Miladu Básník Ticho, vydala Concordia 2008. Hranice Cormac McCarthy, přeložil Tomáš Hrách, vydalo Argo 2008. Squaterský román pro ty, kteří se již někdy s touto tajemnou a svůdnou setkali. Ti, co tu čest neměli, se tímto prostřednictvím mohou dotknout lemu její bývalé slávy. Hranice je součást McCarthyho volné trilogie, kterou kromě tohoto románu tvoří ještě prózy Tahle země není pro starý a Krásní koně. Je situována na jih Ameriky, kam patří tvrdí hoši a jejich ještě tvrdší pravidla. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Karel Veselý Písničkář nachází spásu Americký písničkář Bonnie „Prince“ Billy je příliš nevypočitatelný na to, aby se mohl stát zbožňovaným folkovým bardem. Jak ale ukazuje na aktuální kolekci Lie Down in the Light, umí natočit i desku pro tradicionalisty. Mezi konzervativními americkými folkaři je Will Oldham zvláštním úkazem. Místo čistoty stylu si hýčká své postmoderní výstřelky a chlubí se ortodoxně punkovým přístupem k natáčení desek bez sebemenšího zkoušení. Se svým volnomyšlenkářským přístupem k žánrům tak mohl natočit desku s postrockovými Tortoise, spolupracoval s Björk či Sun Kill Moon, hraje v klipech rappera Kanye Westa a na posledním EP Ask Forgiveness si dokonce dovolil vystřihnout suverénní coververzi r‘n‘b hitu R Kellyho. Ve svých sedmatřiceti letech je přesto za oceánem uctíván jako jeden z vůdců nezávislé folkové scény, společně například se Sufjanem Stevensem. Jeho desky z konce 90. let slouží jako důkaz živoucí síly současné podoby dřevní americké hudby v časech digitální revoluce. Jeho nejnovější studiové album Lie Down in the Light, podepsané uměleckým jménem Bonnie „Prince“ Billy, nabízí kolekci smířlivých písní. Ty patří mezi nejoptimističtější, jež ve své kariéře napsal. NEJVĚTŠÍ PUNKER MEZI FOLKAŘI Na začátku své kariéry vydával Oldham každou desku pod jiným jménem. Prý se tak snažil nespadnout do pasti předvídatelnosti. Byla to zbytečná starost. Už jedenáct let hraje skoro výhradně pod jménem Bonnie „Prince“ Billy a žádná ze sedmnácti jeho desek rozhodně tuctová není. Apokalypticky temné album I See a Darkness z roku 1999 je dodnes považováno za milník obrody amerického indie folku a slouží jako vzor pro jeho následovníky jako jsou Iron & Wine či Bon Iver. K temným obrazům blížící se zkázy se Oldham vrátil na zatím poslední dlouhohrající desce Letting Go z roku 2006. Aktuální kolekce však vysílá výrazně pozitivnější signály. Na albech Bonnie „Prince“ Billyho ještě nikdy nebylo tolik vlivů country. Snad za to může producent Mark Nevers, který dříve spolupracoval s kapelami Lambchop či Calexico, které se ke svým country kořenům hrdě hlásí. Doprovodnou kapelu navíc z většiny tvoří zkušení muzikanti z Nashvillu. Jejich tradiční instrumenty, jako housle, flétna či banjo, dodávají Oldhamově písničkářství rurální nádech. Na stejnou notu hraje i vřelý projev zpěvačky Ashley Webber. Ta zastává v polovině písní druhý hlas. V „You Want That Picture“ sehrála roli protějšku v partnerské hádce, ale i ta nakonec vyznívá jen jako hra. Album pak uzavírá „I‘ll Be Glad“. Tato coververze starší písně Shannon Stephens se místo meditace o smrti proměňuje v chvalozpěv s prostou, ale silnou melodií. JE TO TAK SNADNÉ Tradiční folk a country jako kdyby svým lpěním na konzervativních hodnotách ani nepatřili do naší ironické éry. Bonnie „Prince“ Billy se dosud úspěšně vyhýbal žánrovým klišé, a když k „starým americkým hodnotám“ na Lie Down in the Light nakonec došel, nejsou to barvotiskové kopie konzervativních hesel. Přirozeně vyrůstají z pochyb a vnitřních bojů, jež sváděl na předchozích deskách. Pevné body našel ve víře, v rodině, přátelích a své práci. Tucet intimních písní nové desky nabízí jakousi regulovanou radost ze života. Spíše než rozjuchané veselí se jimi však vine pocit vyrovnanosti. Ten doprovází vědomí křehkosti tohoto duševního stavu a kdo chce, uslyší v nich i podprahovou melancholii. „Spása přijde k těm, kteří ji nehledají,“ zpívá Bonnie „Prince“ Billy na albu. Po všemožných úletech našel na Lie Down In the Light svoji spásu v čistém písničkářství. Svým posluchačům vzkazuje, že recept ke štěstí je vlastně jednoduchý: milujte svoji rodinu, buďte hodní na ostatní a věřte ve věčnost. Jde to tak snadno, jak se zpívá v úvodní skladbě „Easy Does It“, až je to někdy podezřelé i autorovi. Bonnie „Prince“ Billy : Lie Down In the Light, Drag City / Domino, 2008. P.S: Bonnie „Prince“ Billy vystoupí 23. června v pražském Lucerna Music Baru. MATMOS SE CHYSTAJÍ STIMULOVAT ARCHU ! Sampler je něco jako stroj na zázraky. Nakrmí se originálními zvuky a najednou máte v ruce ten nejsvobodnější hudební nástroj ze všech. Málokdo si ale této svobody dokáže užít tak jako americká dvojice Matmos. Svoji navýsost pozoruhodnou hudbu vytváří ze zvuků, které nachytali na operačním sále, v muzeu občanské války nebo mezi podmořskými živočichy. Nepohrdnou ale ani historickými syntezátory, jež plně využili na aktuální desce Supreme Baloon. Nečekejte ale seriózní a škrobené akademiky. Svoji laboratorně mikroskopickou práci se zvuky dovedou proměnit v zábavnou zvukovou klauniádu. Příležitostní spolupracovníci Björk dorazí do Prahy poprvé a na koncertě, jež proběhne v rámci průběžného festivalu Stimul, s nimi zahraje také ukrajinská experimentátorka Zavoloka. Stimul: Matmos (USA) + Zavoloka (Ukr.), 18. června v 20:00 - Divadlo Archa, Praha 23 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Petr Šourek éú éú éú éú ropa ropa pá pa pa Nové představení Jiřího Adámka Evropané je jako vtip bez humoru. Kam se poděl esprit prvních pokusů nadaného režiséra? Že by i nejmladší generace tvůrců chtěla mít ještě jednou divadlo jako vzdělávací instituci? Na samém sklonku uplynulého století HansThies Lehmann ve své knize Postdramatické divadlo kanonizoval divadelní experimenty 70. let 20. století. Tato kniha zakrátko získala status učebnice nového divadla. Postdramatické divadlo stejně jako i jiná post se u nás ovšem objevilo mnohem později. Je tedy přirozené, že příslušníci poslední generace českých divadelních tvůrců touží tento handicap vyrovnat a najít vlastní postdramatický výraz. Jedním z nich je i režisér Jiří Adámek, který si za své zvolil hudební divadlo čili tzv. théâtre musical. Bravurním kouskem zvoleného žánru bylo jeho Tiká, tiká politika, které vytvořil se čtveřicí herců v roce 2006 v divadle Alfred ve dvoře. Starší generace kritiků, zvyklá vše odvozovat z domácích tradic, v Adámkově důmyslné hře se slovy spatřila voiceband E. F. Buriana. Sám autor ale poukazoval na své zahraniční vzory: řeckofrancouzského skladatele Jorgose Asperghise či na scénické koncerty Heinera Goebbelse. Adámek však nepracuje s hudebním aparátem nové opery jako oba jmenovaní. Jeho partitury mají blíže k poezii slovních hříček a dvojsmyslů, jak ji pěstoval rakouský básník Ernst Jandl (1925-2000). Sám sobě laťkou Tiká, tiká politika si zaslouží všechnu chválu. Je to představení krátké, rychlé, svěží, překvapivé a zábavné. Nový kus Evropané je dlouhý, pomalý, tuhý, dokonale předvídatelný a nudný. Nejlepší pasáž, věnovaná rokování Evropského parlamentu, nápadně připomíná právě Tiká, tiká, tentokrát však vsazenou na pole mezinárodní politiky. Těsnou návaznost na úspěšný kus a trochu opakování bych režisérovi rozhodně neměl za zlé. Naopak. Takto se tříbí rukopis. Evropané úspěšně parodují komické stránky bruselské glossolalie. V této scéně vidíme mluvící hlavy vybavené tlumočnickými headsety a vůbec nám nevadí statičnost scény. Herecky zde vynikají Anna Synková a Pavol Smolárik. Každý ovšem trochu jinak. Synková vystupuje ze stylizace mluvící hlavy a strhává emocemi. Smolárik naopak přísně dodržuje styl mluvící hlavy. Tato nejednotnost však přispívá k tomu, že jednotlivé epizody nakonec vyznívají jako série etud, školních cvičení a nácviků prstokladu. Mezi umně vygradovanými sóly, duety a duely diváka čeká nekonečné obřadné nastavování výšky mikrofonu. Potencionální pětačtyřicetiminutovka se natahuje na hodinu a půl mikrofonního obřadu. Inspirovali se autoři parlamentními zasedáními nebo rituály koncertů vážné hudby? Vypadá to, že silnější byla inspirace kulturním provozem. Daří se vyvolat silný dojem, že sle- dujeme umění či snad koncert. Máme kulturní zážitek. Cítíme, že jsme vzděláváni a vychováváni kulturou v koňských dávkách. S politikou a sjednocenou Evropou tato kulturní seance však nemá nic společného. Výhodou briskního kolotoče zvuků v Tiká, tiká politika bylo, že se zabývalo pouze zvukovou stránkou politiky. Vycházelo z jednoduchého pozorování, že politici často hloupě žvaní a sem tam se podřeknou. V třikrát delších Evropanech se s impulzivním odporem selského rozumu vůči politickému žvanění dalo jen stěží vystačit. Odkazy na terorismus a Spojené státy působí naivně a pouze reprodukují každodenní dávku infotainmentu. Tvůrci vypadají, jako by mohli radit americkému prezidentovi i Evropské komisi, jen si své cenné rady nechávají pro sebe. Svou vlastní ženou a Divadlo Letí Pavol Smolárik exceluje v sólo hře amerického dramatika a scénáristy Douga Wrighta Svou vlastní ženou (I Am My Own Wife, 2003). Tu uvádí na malé scéně Divadla pod Palmovkou Divadlo Letí. Tato one (wo)man show líčí dramatický životní příběh proslaveného německého transvestity Lothara Berfelda alias Charlotty von Mahlsdorf. Zavraždil svého otce a na vysokých podpatcích prošel ve Východním Berlíně dvěma nejrepresivnějšími režimy, jaké kdy dějiny poznaly –nacismem i komunismem. 17. a 19. června v Divadle pod Palmovkou 24 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Dominika Prejdová KULIČKY BEZ TVARU Olga Dabrowská dlouho spolupracovala s Petrem Zelenkou, mimo jiné na Knoflíkářích a Samotářích. Kromě toho je i autorkou několika scénářů psaných pro televizi. Její debutový povídkový film Kuličky vypráví o tom, jakými způsoby ženy všech věkových skupin manipulují s muži. Říká se, že povídky jsou autorsky nejtěžší. Je nutné rychle a přitom dostatečně jasně charakterizovat postavy, vyklenout příběh, vytvořit a udržet pevnou formu i styl. U Kuliček se to bohužel potvrzuje. Ve filmu Dabrowská vychází ze svého pozorovacího talentu. Každá ze čtyř etud obsahuje několik přesně vystižených scén každodennosti. Režisérka navíc objevuje nové a neokoukané herecké tváře, které přispívají k jistému dojmu autentičnosti. Dramaturgicky je film členěn podle věku. Úvodní povídka zachycuje formou prologu dětskou hru, během níž holčička sekýruje svého novopečeného manžílka. Další dvě jsou už prostorově i námětově rozsáhlejší variace na téma, co všechno je žena schopna pro své účely udělat. Film pak končí krátkým epilogem, jenž pár načrtnutými tahy vykresluje dusivou péči manželky v dlouholetém vztahu. Jinak jsou jednotlivé povídky rozdílné stylově i přístupem k vyprávění. Úvodní nazvaná Svatba působí jako rodinné video. Maminčin andílek se nese v pseudodokumentární poloze a zaměřuje se na vykreslení životního stylu současné mládeže v kulisách technoparty. Třetí povídka Mravní imperativ je napůl parodickou protináboženskou agitkou, jež zobrazuje uzavřené společenství křesťanské komunity. Poslední Pomalu, ale stárnu je intimní studií stereotypů dlouholetého manželství. Koulení po povrchu Různorodost povídek a jejich prakticky nulová návaznost vlastně nevadí. Spíše je problémem jejich obsahová slabost a také to, že žádná z povídek hlouběji nepropojuje styl s tématem. Ten tak ztrácí své opodstatnění a postupně dráždí. V Maminčině andílku funguje odcizené prostředí technopárty, jehož zobrazením se film vysloveně kochá, spíše na efekt. V rozvinutí příběhu totiž nehraje žádnou roli. Není souvislost mezi jím a jednáním hrdinek, protože tak, jak je vyprávěn, by se mohl odehrát prakticky kdekoli. Neopodstatněně působí i drsná mluva hlavních hrdinek. Autorka se dál nezabývá tím, proč jsou mladí takoví, jak je zobrazuje. Její ambice něco osvětlit tak nepřesáhnou pozorovací komentář. Z toho hlediska je vlastně nejvydařenější úvodní dětský skeč, který ve svém přiznaném rámci funguje dobře. V povídce o křesťanské komunitě autorka podivně kolísá mezi vážností a parodií. Divák si tak není jistý, jak příběh vlastně vnímat. Na jedné straně se celkem vážně pojímají hlavní postavy faráře a jeho svůdkyně ve svých potřebách a zmatcích. Naproti tomu v zobrazení prostředí křesťanské komunity je zesílen parodický tón. Ten koresponduje i s vykonstruovanou zápletkou. Podobný kontrast je i u postav. Zatímco ty hlavní jsou naprosto bezbarvé, vedlejší křesťanské figurky působí jako panoptikum nesvéprávných jedinců. Člověk se občas zasměje, ale spíš náhodně a s rozpaky. Parodie komunity není vykreslená tak, aby k něčemu opravdu odkazovala, ale spíše zneužívána pro laciný efekt. Stylová nevyhraněnost není problémem u závěrečné povídky. Zde se žádný přístup výrazně neprosazuje. Povídka však, více než ostatní, dojíždí na slabý děj. Je sympaticky založená na drobných, psychologicky přesných pozorováních vztahového boje. Na silnou etudu to však nevystačí. Stejně jako ostatní nesahá nad rámec odpozorované reality a dává jí jen lehce ironický komentář. Mimo důlek Svébytný svět f ilm nevytváří, stejně jako neformuluje vlastní názor. U jeho sledování tak postupně narůstá pocit lhostejnosti. Kuličky jsou tedy z těch filmů, u nichž si pořád uvědomujete, že sedíte sami za sebe v kině. Občas se vás z plátna něco letmo dotkne, ale nikdy dostatečně na to, aby byl film opravdu zážitkem. Novinky na DVD V červnu vycházejí v distribuci HCE dva mimořádné filmy na DVD. Prvním z nich je Lady Chatterley (2006), zřejmě nejlepší adaptace slavného románu D. H. Lawrence. Francouzská režisérka Pascale Ferran za něj obdržela několik filmových cen včetně ceny César za nejlepší francouzský film roku. Film vychází z původní, ne příliš známé verze knihy. Popisuje sexuální vztah jako proměnu vnímání sebe sama i lidského života. Adaptace vyniká citlivostí a něhou, s níž vznik vášně zobrazuje. Druhým snímkem je film francouzského režiséra Arnauda Desplechina Králové a královna (2004). Desplechin je u nás znám svými předešlými sníky Učená pře aneb můj pohlavní život nebo Esther Kahn. Králové a královna pojednávají o složitostech mezilidských vztahů i o rodičovství jakožto rozhodnutí. 25 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: František Staněk WHITEFRUITS… tichá dohoda Dvojice mladých českých designérů, kteří uvedli vlastní značku výstavou v Českém centru ve Stockholmu v roce 2006, vstoupila na scénu domácího designu potichu. Žádné halasné proklamace, více tajemna než sebechvály. Ač mají Gabriel Vach a Antonín Tomášek velmi odlišné výrazové prostředky, tvoří v naprosté symbióze. Vach je tvůrce, jehož nápady mohou na někoho působit jako jednoduché až prvoplánové, ale vzhledem k tomu jak pracuje s detaily, je evidentní, že přemýšlí mnohem hlouběji, než se na první pohled zdá. Vše, co navrhne a vytvoří, povýší dokonalým zpracováním a vlastně vás neustále drží v napětí, kde koncept jeho výrobku začíná a jestli vůbec někde končí. Někdy lze nabýt pocitu jakési vypjaté konstrukce za každou cenu, ovšem funkčnost a především jemný vtip řešení přesvědčuje o opaku. Ani jeden z tvůrců nevyniká rozmáchlou a sebestřednou razancí projevu, nešvarem některých současných designérů z titulních stran křídových magazínů. O to upřímnější je jejich výtvarný projev. Nepřímočará zkratka Anonín Tomášek je designér, jehož výtvarný projev je ještě subtilnější než principy jeho kolegy. Obrysy jeho produktů často splývají s prostorem a jakoby vystupující z mlhy provokují pozorovatele či konzumenta ke zkoumání. 26 To mají oba autoři společné. U obou se vyplatí hledat a tím pádem i nalézat to, co je jinde na první pohled zřejmé a snadno okoukatelné. Tím se dostávám k hlavní přednosti designérské dvojice. Whitefruits se nikdy nepodbízí, nikdy nevolí povrchní zkratku za účelem „bezproblémové komunikace“. Pokud dojde, a většinou tomu tak je, výchozí koncept při realizaci určitého zjednodušení, často vynuceného možnostmi materiálu či konstrukčním řešením, nikdy se nejedná o zkratku vykalkulovanou. Pokud Whitefruits zvolí zdánlivou zkratku, koncentrovanou esenci ideje, můžete si být jisti, že půjde o „nábližku hlubokým lesem“. Nejen, že vám nic neusnadní, ale naopak vás donutí pátrat po smyslu a původním záměru, znovu hledat cestu, zcela jistě se něco dozvíte o sobě a možná i o autorech. Zcela nové měřítko Tvůrčí proces Whitefruits není snadné definovat a popsat, a od designérů samých nelze čekat žádnou nápovědu. Ovšem netřeba se bát, protože výsledky jejich práce jsou předměty denní potřeby veskrze praktické, splňující kritéria běžného užívání. Nebo jsou naopak tak krásné, že mohou být použity jako dekorace, zcela nové měřítko, kterému je třeba se přizpůsobit. Umí tedy působit stejným dojmem jako práce jejich povrchnějších vrstevníků. Navíc je v každém produktu, který Whitefruits pustí „do oběhu“, zatavena stopa i emoce dlouhého tvůrčího procesu. Vnitřní světlo jinak „mrtvých mteriálů“ září jemně, ale téměř neomezeně. Text jsem uvedl slovy „tichá dohoda“ a lze jej uzavřít konstatováním, že výstižnější by asi bylo pojmenování „velmi tichá dohoda“, ale to už nechám na vás. Neslibuji, že si budete jisti jakou dohodu a s kým přesně jste uzavřeli. Ovšem pokud ji stvrdíte tím, že si koupíte nějaký „kousek“ z dílny Whitefruits, určitě ji budete vnímat jako dohodu pro sebe výhodnou. Výjimečné kvalitě totiž zatím neodpovídají velice příznivé ceny, za které lze vázy a vázičky, hrnky, misky, talíře i dekorativní předměty získat. Vzhledem k tomu, že Whitefruits v nedávné době zahájili provoz ve své nové dílně v pražských Nuslích a ta se postupně stává i místem setkávání mladých umělců a tvůrců, máme naději, že bude vznikat více nových kolekcí. I když možná právě množství a široká škála kolekcí a produktů není to, po čem tvůrci touží. WHITEFRUITS – Gabriel Vach se narodil ve Vimperku a Antonín Tomášek v Ostrově nad Ohří. Společnou značku založili roku 2006 a od té doby se účastní akcí jako je Designblok (2006, 2007) nebo Supermarket (2007). V současnosti jsou jejich díla součástí výstavy Křehký by Czech Republic uvedené na loňském Designbloku, která putuje po Evropě i v zámoří Účastnili se také nedávného designérského projektu studia Tai2 (Školní) židle 1+6. Jejich výrobky lze koupit v obchodech Futurista www.futurista.cz, HardDecor www.harddecor.cz nebo přímo na www.whitefruits.cz Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily „Když se ti někdy zdá, že je život příliš těžký, zkus trochu napodobit klauna, kterému sice srdce pláče, ale který přece se smíchem...“ (dokončení v tajence) Vyluštění tajenky z čísla 306: Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo. (Ruth Rendellová) Tajenku posílejte na e-mail [email protected] a uveďte svou poštovní adresu. Vylosujeme tři výherce. Ceny do soutěže – 3x 4CD Grahama Greena – Lidský faktor – špionážní román v hl. rolích s Jiřím Adamírou a Hanou Maciuchovou – poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2. 27 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Eva Bořutová Průřez prodejcem Ivan, Budějovická Jmenuji se Ivan a Nový Prostor prodávám na Budějovické. Prodával jsem dřív na I. P. Pavlova, ale na Budějovické měla moje přítelkyně stánek s párky v rohlíku a já ji chtěl podpořit, tak jsem se přesunul k ní. Teď mě to trochu mrzí, protože na Budějovické prodám méně časopisů. Nový Prostor prodávám úplně od začátku, to se ještě jmenoval Patron. Je to už 8 let. Není moc prodejců, kteří tak jako já pamatují, jak to všechno začalo. Před tím, než jsem začal prodávat Nový Prostor, jsem pracoval v dolech. Pak jsem si našel jinou práci, kopal jsem pro jednu telekomunikační firmu. Kopání ale bylo sezónní, v zimě nebylo moc co dělat. Nakonec jsem skončil bez domova na nádraží v Pardubicích. Přestěhoval jsem se do Prahy, tam jsem potkal svojí novou přítelkyni a taky jsem zjistil, že existují různé charity. Jenže mně charita nestačila, hledal jsem opravdovou práci. Snažil jsem se pracovat na různých brigádách, vykládal jsem třeba kamiony. Nakonec jsem potkal zakladatele dnešního Nového Prostoru a ti mi nabídli, že bych mohl jít prodávat časopis, tak jsem na to kývnul. Nový Prostor prodávám rád, protože lidé mě znají a já s nimi rád komunikuji. Někdy to ale není úplně jednoduché. Mám něco s levou nohou, ani nevím přesně co, snad se to objevilo po těch letech, jak celé dny a hodiny stojím. Není to na první pohled vidět, protože se snažím být vždy čistý, ale pro mě je to problém. Kvůli tomu ani nemůžu vzít nějakou jinou práci, těžko bych mohl pracovat někde na stavbě. Takže lidé si myslí, krásný zdravý chlap, může dělat všechno, ale tak to není. Jindy se mi zase posmívali školáci, že křičím „Nový Prostor“. Tak jsem šel za nimi a povídám: „Kluci, tady máte padesát korun, vy budete hodinu křičet ‚Nový Prostor’ a já budu držet časopisy.“ Takové věci už beru s klidem, sportovně. S přítelkyní jsme se nakonec rozešli (i když se stále vídáme) a já teď bydlím u kamaráda na Kačerově. Výhoda je, že mám svůj pokoj. Horší je, že tam není voda ani elektřina. Koupat se chodím pravidelně každý třetí den do Holešovic, od Nového Prostoru dostáváme poukázky, za které tam můžu jít. Teď jak budou vedra, tak se budu chodit koupat každý druhý den. Ve vedlejším pokoji bydlí můj kamarád lešenář. Dřív bydlel ve stanu, tak jsem ho pozval do kamarádova bytu. Je to dobrý chlap, ale občas moc pije alkohol. To se mi nelíbí, ale chápu ho, má složitou rodinnou situaci. O svojí vlastní rodině toho moc nevím, už dlouho jsem je neviděl. Na Opatově bydlí moje sestra, už je 25 let vdaná, a můj bratr se přestěhoval do Holandska. Otec už nežije. Když mám volno, chodím rád na ryby. Teď už to ale nejde, Vltava je špinavá a navíc nemám rybářský lístek a na černo bych chytat nechtěl. Kdybych si mohl vybrat jakoukoliv práci, chtěl bych dělat detektiva. Zjišťoval jsem si kdysi, jestli by to nešlo, ale tenkrát to znamenalo vstoupit do strany a jít na školu, takže tahle práce pro mě zůstává jen snem. Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti. 28 Uličníci tvoří Úvaha o ženách Když mě napadlo, že napíšu úvahu o ženách, nedošlo mi, jak složité je to téma. Vycházejme tedy z toho, že jako heterosexuál mám ženy prostě rád. Byl jsem dvakrát ženatý a mezi tím měl nějaké ty přítelkyně. Se ženami je to však složité. Ženy totiž myslí jinak. Čím je muž inteligentnější, tím menší má možnost pochopit ženu. Vězte ale milé dámy, že vás tím nehodlám urazit. Zajímavé je, jak to vymyslela příroda. Dříve, vzhledem k vývoji člověka, jako konečně Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily jakéhokoliv jiného živočišného druhu, byla vždy samička předurčena k tomu, aby zajišťovala přirozenou reprodukci. Sameček byl zase předurčen k tomu, aby lovil a postaral se o potravu pro potomstvo, nebyl-li to náhodou sameček kudlanky nábožné, případně pavouka „černé vdovy“. K čemu je ale takové rozdělení dnes? Mnohé ženy mají vyšší postavení než jejich partneři. Mnozí muži pracují v domácnosti a pečují o potomstvo. Možná, že v dnešní době to nikoho ani nepřekvapuje, ale takhle to příroda nevymyslela. Může za to zase jen člověk. Nejsem členem žádné politické strany ani žádné sekty. Nevěřím v boha, protože by církev byla nezničitelnou institucí, ale věřím, že celý vesmír něco řídí. Proto já bohu říkám prostě něco. Ani to něco není dokonalé, tak jak bychom dokonalost mohli chtít sami od sebe? Ženy mám přesto rád. A proč žádnou nemám? Asi proto, že momentálně prodávám Nový Prostor (kterého si mimo jiné velmi vážím). Nejsem proto lukrativní jako samec lovec, živitel a na charakter a srdce se dnes žádná nedívá. Že by to bylo zase o penězích? prodejce Milan, Vltavská Stalo se, že… kojnou matku této rubriky Evu Bořutovou kouslo klíště. To by samo o sobě nebylo nic tak hrozného. V těchto jarních dnech, které se svou kadencí spíše podobají létu, je těchto parazitů všude kolem mnoho.Evino klíště však bylo jedno z těch záludnějších. Takové, kterému nestačí vás pouze připravit o pár mililitrů krve, ale ještě vám navíc vpraví do těla zákeřnou infekci. A tak nebohá Eva leží v těžkých horečkách doma a my všichni doufáme, že se brzy uzdraví. Možná je nasnadě říci, kdo že jsem já a co že tu vlastně dělám. Jsem někdo, kdo se v těchto dnech čerstvě přisál na tělo Nového Prostoru a vstoupil tak do jeho redakce. Ptáte-li se je-li mým cílem infikovat organismus časopisu, dočkáte se kladné odpovědi. Stejně tak však není mým záměrem časopis paralyzovat ani mu odsávat potřebnou krev a doufám, že krev nebudu pít ani vám. Obávám se, že v rámci aktuálního zastupování paní Evy, nebudu schopen její „bridgitjonesovské“ deníkové spontánnosti a tak vlastně ohledávám, z které strany se zakousnout. Co se tedy všechno vlastně stalo ? Stalo se, že český ústavní soud neshledal poplatky u lékaře v rozporu s ústavou. Stalo se, že česká vláda se dohodla na neplacení poplatků u lékaře pro děti a důchodce v ústavech. Stalo se, že český premiér s místopředsedkyní Poslanecké sněmovny a ministrem dopravy strávili týdenní dovolenou ve vile italského premiéra. Stalo se, že francouzský prezident maďarského původu navštívil Polsko. Stalo se, že míroví aktivisté vyhlásili vlastní stát jménem Peaceland, který se rozléhá na místě plánované výstavby amerického radaru. Stalo se, že člen týmu „naši hoši“, olympijský vítěz a hokejista, zabruslil v oranžovém dresu na led předvolební kampaně. Stalo se, že romská kapela složila píseň o vicepremiérovi ČR. Stalo se, že architekt blobu byl vybrán jako sociálnědemokratický poradce pro kulturu. Stalo se, že bulvár informoval o ukončení vztahu mezi pražským radním pro kulturu a Miss World. Stalo se, že manželka českého slavíka porodila dceru. Stalo se, že divadelníci s transparenty a hudebními nástroji vnikli na zasedání zastupitelstva hlavního města. Stalo se, že primátor hlavního Anketa Z JAKÉ VĚCI, KTEROU JSTE KDY VYROBILI, JSTE MĚLI NEJLEPŠÍ POCIT? Když jsem koncem osmdesátých let pracoval jako montér, postavili jsem v Teplicích vodojem. František, Jiřích z Poděbrad Tak to už si nepamatuju. Od roku devadesát s prominutím lezu po držce a jestli jsem někdy něco vyrobil, tak už je to dneska pasé. Pro mě už to neexistuje a je mi to jedno. Zdeněk, Lužiny - Metro Když jsem ležela jako pacient v psychiatrické léčebně v Bohnicích, tak jsem tam ušila polštář z chemlonu. Z toho jsem měla ohromnou radost. Majka, Masarykovo nádraží Byl to ručně vázaný koberec TAPIKO. Dělal jsem ho ještě na škole, někdy začátkem osmdesátých let. Dneska ho má sestra ve svém bytě. Standa, Muzeum Já mám dobrý pocit vždycky, když dobře uvařím, vyperu a tak. Zkrátka z takových těch malých věcí. Hrdá jsem na sebe byla ve chvíli, když jsem dokázala sama opravit synovo kolo. Angelika, Barrandov města opustil zasedání, aby se záhy vrátil s půllitrem piva. Stalo se, že čtyřicetiletý řidič kamionu z Horňácka byl národem prohlášen za popovou hvězdu budoucnosti a obdržel šek na jeden milion korun. Stalo se, že Slovensko získalo jednoznačnou podporu k přijetí jednotné evropské měny. Stalo se, že němečtí farmáři zalévali mlékem stromy. Stalo se, že prezidentovi České republiky byl implantován umělý kyčelní kloub. Stalo se, že protestující hladovkáři se rozhodli svou hladovku na jeden den přerušit. Stalo se, že několik osobností českého kulturního a politického života se rozhodlo držet jednodenní hladovku. Stalo se, že bratr nejhledanějšího teroristy světa naplánoval výstavbu třicetikilometrového mostu, který má spoji Džibuti s Jemenem. Stalo se, že demokratickým kandidátem na prezidenta Spojených států nebude nejspíš žena, ale černoch. Stalo se, že sonda na čtvrté planetě sluneční soustavy pořídila obrázky ledu. Stalo se, že mistrovství Evropy v populární míčové hře bylo zahájeno. Přeji Evě Bořutové brzké uzdravení. Bohdan Bláhovec 29 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily SMS a emaily Maily Vážení přátelé v redakci Nový Prostor, byla jsem celkem věrnou zákaznicí některých vašich prodejců a tedy čtenářkou Nového Prostoru. Lituji, ale váš časopis si již nebudu nadále kupovat, protože jste v čísle 303 přistoupili k intoleranci a nedemokratičnosti a dali jste příležitost v článku »Dekomunizace« jednostranné a hloupé propagandě hnutí, které provozuje aktivity na hraně slušnosti a zákona. Váš časopis se profiloval zejm. jako časopis o nekomerčních tématech, často lidskoprávních, environmentálních, sociálních, zabýval se menšinovými žánry, ochranou minorit, vyloučenými společností apod. Bohužel, do tohoto profilu hrubě nezapadl text napsaný autorem Františkem Staňkem. Projekt Dekomunizace, navazuje-li na projekt Trikem proti komunismu (jak je uvedeno v záhlaví článku), se opravdu nemá čím chlubit. Na návrzích triček, která se od roku 2005 prodávala (či vystavovaly se návrhy), byla vysloveně xenofobní, takřka rasistická hesla, resp. obrázky vyzývající k otevřenému násilí na lidech, kteří se hlásí ke komunistické straně. Výzvy typu INZERCE NOVÉ ČÍSLO K dostání v knihkupectvích, s výraznou slevou v redakci RR nebo jako předplatné: 148 Kč zašlete složenkou na adresu Revolver Revue, Jindřišská 5, Praha 1, 110 00 (III. schodiště), nebo na č. ú. 171178049/0300. Ve „zprávě pro příjemce“ uveďte „RR 71“. Další informace www.revolverrevue.cz, telefon 222 245 801, e-mail [email protected]. Pokud chcete být informováni o novinkách z Revolver Revue, zašlete svůj email na adresu [email protected] 30 „Zabij si svého komunistu!“ apod. nepatří do demokratické společnosti, za kterou se tato pokládá. Mnoho hesel a obrázků bylo vysloveně za hranicí zákona otevřenými výzvami k fyzické likvidaci jedné skupiny obyvatel. Nemluvě již o sprostotě a vulgaritě řady návrhů, resp. hotových triček. (...) Proto mě hluboce zklamalo, že redakce Nového Prostoru sáhla k takovémuto vysloveně xenofóbnímu tématu a dala prostor šíření nenávisti mezi lidmi – nikoli zásahem do minulosti, ale v současnosti. (...) Konstatuji, že tímto článkem jste ztratili pro mě velmi přitažlivý tolerantní, sociální a lidskoprávní charakter a, k lítosti vašich prodejců, si časopis již nadále nebudu kupovat. Asi jste zapomněli, kdo si mimo jiné vaši tiskovinu kupuje – jsou to lidé veskrze sociálního cítění, schopnosti empatie, odpůrci komercionality, samozřejmě i lidé levicového zaměření... Nebo si snad myslíte, že lidé pravicového přesvědčení, kterým jejich mluvčí neustále opakují, že si každý musí ze své šlamastyky pomoci sám a že individualismus je ta správná ideologie, jsou většinovými čtenáři časopisu distrubuovaného lidmi bez domova? S pozdravem, Monika Hoření, Praha 4 (tisková mluvčí KSČM, pozn. red., redakčně kráceno) Vážená paní Hoření, náš časopis se způsobem, který popisujete, profiluje i nadále. Z toho důvodu prvoplánově nestraní žádným ze stávajících politických ideologií a naopak se je snaží demaskovat, rozkrývat jejich podstatu. Můžete si všimnout, že proto poměrně často kritizujeme jednání mnoha tuzemských politických stran a jejich představitelů a nevycházíme přitom z marketingových úvah o voličském složení našich čtenářů. Ty považujeme za inteligentní a předpokládáme, že si po přečtení článků udělají názor na věc i autora sami, byť by třeba byl nesouhlasný. I to totiž může být pro mnohé hodnotné. S výzvami typu „Zabij si svého komunistu!“ se pochopitelně neztotožňujeme, naopak: připadají nám velmi hloupé a nemístné. Jsou produktem naivního radikalismu, který neumí a nechce rozlišovat. Jsme však trochu na rozpacích z toho, že o „jednostranné a hloupé propagandě“ musíme slyšet právě od vás, tiskové mluvčí strany agenta Falmera, bachaře Vondrušky či stalinisty Exnera. Tento rok se KSČM přihlásila k výročí Vítězného února, váš pan předseda dokonce mluvil o ústavně čistém předání moci. To se zdá „na hraně slušnosti“ zase nám. Ani váš nedávný sjezd, na kterém si mladí radikálové z rozpuštěného KSM podávali ruku se starými stalinistickými harcovníky, v nás mnoho důvěry nevzbudil. Tím spíše, že na něm opakovaně zaznívalo cosi v tom smyslu, že „omlouvání se za minulost“ už bylo dost. Dokud budou vaši soudruzi opěvovat třídní boj a bagatelizovat komunistické zločiny jako drobné excesy, varování před „šířením nenávisti mezi lidmi“ nebude z vašich úst znít zrovna přesvědčivě. Až si v těchto věcech uděláte ve straně pořádek, budou vaše slova o poznání důvěryhodnější. S pozdravem, redakce NP Vážená redakce, Chtěla bych reagovat na článek pana Sikory „Brno spletité a nehybné“. Dalo by se říci, že s panem Sikorou souhlasím, i když o mém rodném městě místy nepíše velice lichotivě. Jednu věc však musím opravit, a to autorův odstavec o tzv. Brněnském pochodu smrti, o kterém píše, že se v Brně neslaví. Pan Sikora je asi též „nehybný“, když si ještě nestačil všimnout, že např. Forum pro česko rakouský dialog ve spolupráci se studenty Ústavu germanistiky při FF MU pořádá Měsíc německé kultury v Brně-Deutscher Mai, kde se mohou jak germanisté, tak i veřejnost dát mimo jiné Cestou vyhnaných z Brna do Pohořelic nebo navštívit vernisáž či přednášku. Podrobnosti na www.a-cz-dialog.net. Jinak bych chtěla celé redakci NP a všem prodejcům poděkovat za velice kvalitní čtení a popřát mnoho úspěchů. S pozdravem, K.Ostrčilíková SMS Dobry den, jsem nadsena z noveho pojeti NP. Zajimave cteni od zacatku az do konce. NP si kupuji od prijemneho, slušného prodejce Honzy od Billa Holešovice. Zizkova Zdravim, pani Borutove se opet povedl vyborny clanek (o sestrenici). Jisteze je nadneseny, ale hezky se cte. Stylem pripomina povidky Simka a Grossmana, ale to je v poradku-jen tak dal. Láčis z Blanska Hezky den, chtela bych podekovat panovi, kt. Prodava NP na Zlicine. Je vzdycky moc hodny a mily. Uz jen usmev od nej a prani dobreho dne mne presvedci, ze si NP proste musim koupit i priste:) sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected] Surikata je malá a čiperná šelma. Srst má barvu od pískově zlaté až po svítivě oranžovou.* * Přesvědčte se, kdo je opravdová šelma mezi kulturními časopisy. Každou středu čerstvá literatura, poezie, výtvarné umění, hudba, film, divadlo a společnost. Srst má také svítivě oranžovou. Jistota předplatného na www.send.cz A2 www.tydenikA2.cz Tiráž Kodex prodejce Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00, tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Ivo Bystřičan, redakce: Tomáš Bojar, Bohdan Bláhovec, korektury: Zuzana Josková, art director: Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s. Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR kulturní týdeník Středisko kresťanské pomoci Pardubice Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor. Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu. Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven. Číslo účtu: 1061013598/5500 Spálená guma, brzdová kapalina, exkrementy a krev. Pokud vám to nevoní, netelefonujte za volantem bez handsfree. CRASH The new fragrance for men Kampaň vám přináší T-Mobile a Autoklub ČR.
Podobné dokumenty
Desková hra - Age of Empires III - Chrudimka.cz
došel všechen rum. Navíc jsme i po vylodění měli velké štěstí, protože nás na rozdíl od Španělů
uvítali celkem přátelští indiáni (jak jim říkáme pro změnu podle Kolumbova vzoru). Jejich
náklonnost ...
ceník ke stažení
Dod6-lisi potahovou
lAtkuzAkaznik,jsou
uveden6cenikov6cenyccao 7o/oni25i.
Potiebapotahov6
l6tkynaVELVET:
k i e s l o. . .
. 3 , 5b m
dvojkieslo
PROGRAM KINA AERO NA MĚSÍC červen 2008
za vhodné. Předem totiž neplatíte nic. Po projekci pak dostanete možnost
ocenit čerstvě nabytý zážitek částkou, kterou si sami určíte. A ještě jednu
jistotu máte – pokud přijdete a zjistíte, že jst...
pravé boží pomazání
jemnost, trp livost, mírnost. Je to úplná a naprostá poslušnost. Dokonalým p íkladem pokory byl samoz ejm Ježíš. Byl zcela poslušný
a poddaný Otci.
P emýšlím o tom, jak vzácnou složkou oleje myrha ...
Velký akademický senát zasedne v lednu v novém složení
mám! A od toho, že ho jiní nemají,
se odvíjí mé právní sebevědomí. Vycházím z toho, že dobře vím, že mám
prakticky na všechno právo. Protože
mám právní sebevědomí, které druzí nemají nebo nemohou m...
jaro / podzim 2016
na mini obrazovce s letovou informací ustrnulo letadýlko někde nad indickým poloostrovem
bez jakéhokoli dalšího výrazného posunu směrem sem či tam. V případě toho nejlepšího možného leteckého spoje...