obojživelníky - Eva Hradiláková

e
od č
Známý český fotograf a zoolog umožňuje čtenářům prostřednictvím
obojživelníků. Úvodní část publikace se zabývá anatomií, fyziologií a etologií
zvířat. Druhá část je zaměřena na technické a praktické rady pro chovatele,
CHOVÁME OBOJŽIVELNÍKY
Michael Fokt
třetí část se zabývá druhy obojživelníků vhodných k chovu. Nespornou
praktických, v českých podmínkách ověřených zkušenostech.
Grada Publishing, a.s.
fax: +420 220 386 400
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 220 386 401
e-mail: [email protected] www.grada.cz
ra
Michael Fokt
CHOVÁME
této nesporně atraktivní knihy proniknout do tajů správného chovu
předností knihy je vedle nádherných fotografií to, že je založena na
to
o au
skéh
OBOJŽIVELNÍKY
• příručka pro teraristy
• technické a praktické rady
• přehled chovaných druhů
obojživelníků
CHOVÁME
OBOJŽIVELNÍKY
Michael Fokt
Grada Publishing
Poděkování:
Rád bych poděkoval za umožnění fotografování obojživelníků i chovatelských přístrojů či zařízení společnostem Mojeakvarium.cz, Zoopet Sendy a Plaček s.r.o. Můj dík patří také všem soukromým chovatelům či zaměstnancům výše uvedených společností, kteří mi umožnili přístup ke
svým obojživelníkům a přispěli ke vzniku této publikace praktickými připomínkami či postřehy.
Rovněž bych rád poděkoval četným zoologickým zahradám, v jejichž zdech jsem měl možnost
obojživelníky pozorovat i fotografovat.
OBSAH
I. ČÁST
Trocha teorie neuškodí
1. Obojživelníci se představují aneb obratlovci mezi dvěma světy ....................................... 10
2. Kde se tady vzali aneb co víme o původu obojživelníků .................................................... 11
3. Kde všude žijí aneb co by dobrý chovatel neměl podcenit ................................................ 14
Michael Fokt
CHOVÁME OBOJŽIVELNÍKY
Vydala Grada Publishing, a.s.
U Průhonu 22, Praha 7
[email protected], www.grada.cz
tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400
jako svou 3360. publikaci
Odpovědná redaktorka Regina Králová
Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková
Fotografie na obálce Michael Fokt
Fotografie v knize Michael Fokt
Počet stran 144
První vydání, Praha 2008
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.
Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod
© Grada Publishing, a.s., 2008
Cover Design © Eva Hradiláková, 2008
Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
ISBN 978-80-247-2162-0
4. Jak obojživelníci vypadají – anatomie a morfologie ...........................................................
Kožní soustava ..................................................................................................................
Kosterní a svalová soustava ...............................................................................................
Nervová soustava ..............................................................................................................
Smyslové orgány ...............................................................................................................
Oběhová soustava ............................................................................................................
Žlázy s vnitřní sekrecí ........................................................................................................
Dýchací soustava ..............................................................................................................
Trávicí soustava .................................................................................................................
Vylučovací soustava ..........................................................................................................
Pohlavní soustava .............................................................................................................
18
20
21
24
24
28
28
29
29
30
30
5. Životní pochody obojživelníků – fyziologie .........................................................................
Hospodaření s vodou ........................................................................................................
Regulace tělesné teploty ...................................................................................................
Životní cyklus ....................................................................................................................
Přečkávání nepříznivých období roku .................................................................................
Regenerace poškozených tkání a orgánů ..........................................................................
32
32
34
36
40
40
6. Chování obojživelníků – etologie .........................................................................................
Domovské okrsky a teritoria ..............................................................................................
Denní a prostorová aktivita ...............................................................................................
Získávání potravy ..............................................................................................................
Obrana před nepřáteli .......................................................................................................
41
41
42
43
45
7. Rozmnožování – reprodukce .................................................................................................
Období rozmnožování ......................................................................................................
Oplození ...........................................................................................................................
Námluvy a páření ..............................................................................................................
Péče o potomstvo .............................................................................................................
50
50
52
52
54
II. ČÁST
Technické a praktické rady pro chovatele
8. Výběr vhodného terária ........................................................................................................
Terária z různých materiálů ...............................................................................................
Tvar terária .......................................................................................................................
Velikost a umístění terária .................................................................................................
Vnitřní prostředí terária .....................................................................................................
Zvláštní typy terárií ............................................................................................................
60
60
62
63
65
69
AXOLOTLOVITÍ (Ambystomatidae) ................................................................................... 113
Axolotl mexický (Ambystoma mexicanum) .................................................................. 113
Axolotl tygrovaný (Ambystoma tigrinum) .................................................................... 114
9. Zařízení vnitřního prostoru terária .....................................................................................
Zadní stěna .......................................................................................................................
Větve na šplhání ...............................................................................................................
Substrát dna a úkryty ........................................................................................................
Rostliny v teráriu ...............................................................................................................
71
71
73
73
74
10. Technické vybavení terária ..................................................................................................
Předcházení úrazům elektrickým proudem ........................................................................
Vytápění ...........................................................................................................................
Osvětlení ..........................................................................................................................
Udržování vlhkosti, čistoty vody a větrání v teráriu ............................................................
77
77
78
79
80
11. Základy chovu obojživelníků ..............................................................................................
Pořízení obojživelníků .......................................................................................................
Podle čeho vybírat ............................................................................................................
Transport obojživelníků .....................................................................................................
Karanténa .........................................................................................................................
Čistota a provoz terária .....................................................................................................
Kontrola vnitřních podmínek v teráriu ...............................................................................
Manipulace s obojživelníky ................................................................................................
83
84
85
86
87
87
89
90
PIPOVITÍ (Pipidae) ............................................................................................................ 118
Drápatečka krátkonohá (Hymenochirus cultripes) ...................................................... 118
Drápatka vodní (Xenopus laevis) ................................................................................ 119
12. Rozmnožování obojživelníků .............................................................................................. 91
Určení pohlaví a sestavení chovných párů .......................................................................... 91
Odchov larev obojživelníků ................................................................................................ 92
ROPUCHOVITÍ (Bufonidae) .............................................................................................. 121
Ropucha obrovská (Bufo marinus) ............................................................................. 121
Ropucha jihoasijská (Bufo melanostictus) .......................................................................... 122
13. Krmení obojživelníků ........................................................................................................... 93
Krmení larev obojživelníků ................................................................................................ 93
Krmení dospělých obojživelníků ........................................................................................ 94
Chytání krmného hmyzu v přírodě .................................................................................... 98
Smýkání ............................................................................................................................ 99
Prosévání .......................................................................................................................... 99
Vitaminy a minerální látky ................................................................................................. 100
Vitaminové přípravky a jejich podávání .............................................................................. 100
Umělé krmení ................................................................................................................... 101
ROSNICOVITÍ (Pelodryadidae) .......................................................................................... 123
Rosnice siná (Pelodryas caerulea) ............................................................................... 123
ČERVOŘI (GYMNOPHIONA) ...................................................................................................... 115
ČERVOROVCOVITÍ (Typhlonectidae) ................................................................................ 115
Červorovec zploštělý (Typhlonectes compressicauda) ................................................. 116
ŽÁBY (ANURA) ......................................................................................................................... 117
KUŇKOVITÍ (Bombinatoridae) .......................................................................................... 117
Kuňka východní (Bombina orientalis) ......................................................................... 117
BLATNICOVITÍ (Pelobatidae) ............................................................................................ 119
Pablatnice nosatá (Megophrys montana) ................................................................... 120
HVÍZDALKOVITÍ (Leptodactylidae) ................................................................................... 120
Rohatka Cranwellova (Ceratophrys cranwelli) ............................................................ 120
ROSNIČKOVITÍ (Hylidae) .................................................................................................. 124
Listovnice červenooká (Agalychnis callidryas) ............................................................. 124
Rosnička bělopruhá (Hyla cinerea) ............................................................................. 125
Rosnička včelí (Phrynohyas resinifictrix) ...................................................................... 125
14. Ochrana obojživelníků ......................................................................................................... 101
PAROSNIČKOVITÍ (Microhylidae) ..................................................................................... 126
Parosnička rajská (Dyscophus antongilii) .................................................................... 126
Parosnička nádherná (Kaloula pulchra) ...................................................................... 127
Systematický přehled chovaných druhů obojživelníků (amphibia)
PRALESNIČKOVITÍ (Dendrobatidae) ................................................................................. 128
Pralesnička azurová (Dendrobates azureus) ................................................................ 128
Pralesnička tříbarvá (Epipedobates tricolor) ................................................................ 129
Pralesnička pruhovaná (Phyllobates vittatus) .............................................................. 130
III. ČÁST
15. Druhy obojživelníků vhodné k chovu ................................................................................ 106
OCASATÍ (CAUDATA) .............................................................................................................. 106
SURÝNOVITÍ (Sirenidae) .................................................................................................... 106
Surýn úhořovitý (Siren lacertina) ................................................................................. 106
VELEMLOKOVITÍ (Cryptobranchidae) ............................................................................... 107
Velemlok americký (Cryptobranchus alleganiensis) ...................................................... 107
PAMLOKOVITÍ (Hynobiidae) ............................................................................................. 108
Pamlok henanský (Pachyhynobius shangchengensis) ................................................... 108
MLOKOVITÍ (Salamandridae) ............................................................................................ 109
Čolek východní (Cynops orientalis) ............................................................................. 109
Žebrovník Waltlův (Pleurodeles waltl) .......................................................................... 110
Taricha kalifornská (Taricha torosa) ............................................................................. 111
Čolek mramorovaný (Triturus marmoratus) ................................................................. 112
Trnočolek bradavičnatý (Tylototriton verrucosus) ......................................................... 112
RÁKOSNIČKOVITÍ (Hyperoliidae) ..................................................................................... 130
Rákosnička madagaskarská (Heterixalus madagascariensis) ........................................ 130
Kasina skvrnitá (Kassina maculata) ............................................................................. 131
SKOKANOVITÍ (Ranidae) ................................................................................................. 132
Hrabatka drsná (Pyxicephalus adspersus) ................................................................... 132
MANTELOVITÍ (Mantellidae) ............................................................................................ 133
Mantela madagaskarská (Mantella baroni) ................................................................ 133
LÉTAVKOVITÍ (Rhacophoridae) ........................................................................................ 134
Létavka obecná (Polypedates leucomystax) ................................................................ 134
Rejstřík
...................................................................................................................................... 136
Doporučená literatura ................................................................................................................... 140
Webové stránky ............................................................................................................................ 141
I. ČÁST
Trocha
teorie
neuškodí
POPIS
POPIS
POPI
8
9
C H OVÁ ME OBOJŽIVELNÍKY
I . ČÁST – Tro ch a t eo r i e n eu š ko d í
1. KAPITOLA
OBOJŽIVELNÍCI SE PŘEDSTAVUJÍ
ANEB OBRATLOVCI MEZI DVĚMA SVĚTY
Pod heslem „obojživelník“ najdeme ve slovníku, že to je …obratlovec žijící jako larva ve
vodě, v dospělosti na suchu… a tato charakteristika plně vystihuje nejvýznačnější rys celé
skupiny: podivuhodný dvojaký způsob života.
Obojživelníci jsou starobylou skupinou
obratlovců, kteří se jako první ve velmi dávné minulosti Země učili obývat souš. Pevninu
prvohorních prakontinentů dobývali spolu
s bezobratlými živočichy v době rozmachu
prvních pralesů složených převážně ze stromových přesliček, plavuní a kapradin. A dodnes
opakuje většina obojživelníků tento přelomový proces přechodu voda – souše ve svém
individuálním vývoji: během proměny neboli
metamorfózy se u vodních larev obojživelníků vyvíjejí orgány nutné k suchozemskému
způsobu života. Obojživelníci jsou tak jedinou
skupinou čtvernožců, která má dodnes ve
svém životním cyklu stadium vodní larvy.
V anatomii obojživelníků najdeme pestrou
směsici znaků upomínajících na jejich dávné,
rybám podobné předky a moderních vlastností, které jim umožňují přežití mimo vodní
Vajíčka obojživelníků se musejí vyvíjet ve vodě
nebo vlhku, protože jejich slizový obal propouští
vodu.
prostředí. Tělo většiny dospělých obojživelníků
podpírají čtyři kráčivé končetiny dovolující
pohyb bez pomoci vodního vztlaku. Schopnost dýchat vzdušný kyslík je nutným předpokladem života na souši, evoluční novinkou
je jeho vstřebávání v plicích. Protože však
obojživelníci nemají uzavřený hrudní koš,
nemohou dýchat stejně jako ostatní čtvernožci, spíše vzduch do plic „polykají“. Velmi důležitý je pro ně i další způsob dýchání
Pralesničky ozdobné (Epipedobates pictus) pečují
o vajíčka na souši. Musejí tedy snůšku pravidelně
zvlhčovat, aby zárodky nezaschly.
– holou kůží. Ruku v ruce s vývojem dýchání
a plic přicházejí i změny v oběhové soustavě a uspořádání srdce se dvěma předsíněmi
a jednou komorou. Poprvé se také objevují
struktury čistící oko, tedy oční víčka, slzné žlázy a slzný kanálek.
Po svých rybám podobných předcích
obojživelníci zdědili nejen způsob zaostřování
oka posunem kulovité čočky, ale především
vlastnost, která zásadním způsobem omezuje jejich vývoj na vodní prostředí: vajíčka
nechráněná vnitřními zárodečnými obaly.
Zárodky tak chrání pouze slizovitý obal, vajíčkům obojživelníků hrozí nebezpečí vyschnutí.
Musejí se proto vyvíjet ve vodě nebo ve vlhkém prostředí.
Ani v dospělosti se však tito tvorové od
závislosti na vodním prostředí a vlhku zcela neoprostili – tenká kůže dospělých
obojživelníků nedokáže účinně zadržovat
vodu, a tak suché oblasti světa obývá pouze
malé množství vysoce specializovaných druhů
obojživelníků. Dalším omezením jejich rozšíření je proměnlivost tělní teploty, resp. její
závislost na teplotě okolního prostředí.
2. KAPITOLA
KDE SE TADY VZALI ANEB CO VÍME O PŮVODU OBOJŽIVELNÍKŮ
Tělo pulců žab se během metamorfózy mění
výrazněji než u larev ocasatých.
10
Vodní larvy obojživelníků žijí často ve zcela jiném
prostředí než suchozemští dospělci.
Podle fosilních dokladů se na naší planetě
objevili praobojživelníci již v období prvohor,
přesněji ve středním devonu, asi před 350
miliony let. Devonští čtvernožci byli podle
ploutevního lemu na ocasu z větší části vodní obratlovci, ale měli již kráčivé končetiny,
i když více než pětiprsté.
Za předky suchozemských obratlovců byly
dříve pokládány lalokoploutvé ryby (Crossopterygii). Zoologická klasifikace poté rozlišovala
dvě navzájem nepříbuzné skupiny laloko-
ploutvých ryb: Actinista, kam patří latimerie,
a vějířoploutvé (Rhipidistia) – přímé předky
suchozemských čtyřnožců. Jak pokračuje
výzkum paleontologický i molekulárněbiologický, situace se komplikuje a zdá se, že na
bázi čtyřnožců patří řada rybovitých skupin
s přechodnou „lalokoploutvo-čtyřnožčí“ stavbou těla. Víme, že se jednalo o aktivní predátory mělkých sladkých vod s velkými hlavami, vybavené vnitřními nozdrami, plícemi
a hlavně ploutvemi na svalových násadcích
11
C H OVÁ ME OBOJŽIVELNÍKY
I . ČÁST – Tro ch a t eo r i e n eu š ko d í
Bizarní pipy americké (Pipa pipa) patří k vývojově
nejpůvodnějším zástupcům žab.
Lezci obojživelní (Periophtalmus barbarus) jsou
ryby, které opouštějí vodu a vylézají na souš. Ačkoli nejsou příbuzné předkům obojživelníků, ukazují
nám, jak mohlo kdysi osídlení souše probíhat.
vyztužených kostmi. Právě ony daly základ
kráčivým končetinám. Jedinou představu
o způsobu života tzv. lalokoploutvých ryb
nám dnes může poskytnout latimerie podivná
(Latimeria chalumnae), pravá „živá fosilie“ ze
skupiny Actinista, i když patří do jiné vývojové
větve.
První známý devonský čtyřnožec rodu Ichthyostega byl nalezen v usazeninách Grónska
a dorůstal délky až jednoho metru. Řadou
Mastodonsaurus patřil k pokročilým zástupcům
praobojživelníků ze skupiny Temnospondyli. Jeho
zvláštností byly zvětšené zuby dolní čelisti, které
při zavření tlamy vyčnívaly otvory v horní čelisti.
12
znaků, například šupinami na břiše či kostěnými paprsky v ploutevním lemu na ocase, se
ještě podobal tzv. lalokoploutvým rybám, měl
však již kráčivé, i když sedmiprsté končetiny
a mnoho dalších kosterních znaků svědčících
o tom, že mohl již vystupovat a lovit na břehu. Ichtyostegy vymřely pravděpodobně koncem devonu.
Suchozemské prostředí neosídlené dosud
obratlovci nabízelo prvotním čtyřnožcům
velké množství neobsazených ekologických
nik vybízejících k rozrůznění způsobu života.
Nejstarší předky dnešních obojživelníků populárně nazýváme krytolebci (podle masivního
zkostnatění lebeční klenby). Krytolebci se
své příležitosti chopili bez zaváhání a během
následné adaptivní radiace vytvořili velké
množství druhů žijících v nejrůznějších prostředích. Výsledkem byla první a největší vlna
rozkvětu obojživelníků v historii Země, během
které se objevila řada bizarních i poměrně velkých životních forem.
Rozkvět krytolebců skončil na přelomu
prvohor a druhohor, když se na Zemi objevili první plazi. Tito na vodním prostředí zcela
nezávislí živočichové zatlačili obojživelníky
z mnoha prostředí, která předtím osídlili. Po
vymření krytolebců přichází během druhohor a ve třetihorách příležitost pro moderní obojživelníky, jejichž rozvoj trvá dodnes.
Kuňkovité žáby čeledi Bombinatoridae, které se
často chovají v teráriích, patří mezi starobylé čeledi
dnešních obojživelníků.
Vymřelí příbuzní velemloka čínského (Andrias
davidianus) žili na Zemi již na konci druhohor.
V současnosti jsme tedy svědky druhé velké
vlny rozkvětu obojživelníků.
Někteří vědci řadí všechny dnešní obojživelníky do jediné skupiny Lissamphibia, většinou však pokládají červory, ocasaté i žáby za
samostatné podtřídy, z nichž každá obsahuje
jeden řád. Původ červorů je zcela nejasný,
protože téměř chybějí fosilní pozůstatky. Ocasatí obojživelníci se objevují během jury, ačkoli
některé sporné nálezy naznačují jejich vývoj
již od přelomu prvohor a druhohor. Koncem
druhohor se objevuje čeleď velemlokovití
(Cryptobranchidae), jejíž zástupci přežívají
dodnes. Prvním doloženým předkem žab byl
rod Triadobatrachus z Madagaskaru, z druhohorního období trias. Jeho zástupci však měli
v páteři více obratlů než dnešní žáby, jejichž
zkameněliny se objevují v jurských usazeninách. Z této doby pocházejí i doklady o některých dnešních čeledích, jako jsou pipovití
(Pipidae) nebo příbuzní kuňek z čeledi Discoglossidae.
13
C H OVÁ ME OBOJŽIVELNÍKY
I . ČÁST – Tro ch a t eo r i e n eu š ko d í
Vodopády a peřejnaté úseky jsou domovem
zajímavých žab, například jižanek rodu Heleophryne, některých skokanů rodu Amolops či
ocasatek amerických (Ascaphus truei), které
se však v teráriích chovají spíše zřídka. Hodí
se pro ně akvaterárium s umělým vodopádem
a silným filtrem zajišťujícím dostatečné proudění i čistotu vody. Problémem bývá u některých druhů udržení dostatečně nízké teploty
během letních měsíců.
Mnoho druhů ocasatých obojživelníků tráví
podstatnou část života ve vodním prostředí
potoků či řek. Na snímku čolek žlutobřichý
(Cynops ensicauda).
čistou, chladnou a na kyslík bohatou vodou.
Obývají je převážně specializované formy
obojživelníků, z ocasatých například zástupci
čeledi velemlokovitých (Cryptobranchidae).
Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra)
je typickým obyvatelem lesů mírného pásma.
16
„ Lesy – Lesy mírného pásma tvoří mozaika lesních porostů, otevřených pasek a podmáčených míst. Na obojživelníky nejbohatším
biotopem jsou nížinné listnaté lesy, obzvláště
periodicky zaplavované lesy lužní. Zdejší žáby
i ocasatí jsou většinou přizpůsobeni pozemnímu způsobu života nebo hrabání a životu
poblíž vodních nádrží. Chováme je ve vlhkých
teráriích s větší plochou dna, hrabavé druhy
vyžadují hlubší vrstvu substrátu a obyvatelé
břehů větší či menší vodní plochu. Mnohem
vzácnější stromové obojživelníky chováme ve
vyšších nádržích. Obojživelníci z lesů mírného
pásma často hibernují.
„ Tropické deštné lesy jsou pravou pokladnicí druhové rozmanitosti obojživelníků. Stálá
vysoká teplota a vzdušná vlhkost jim dovolují
osidlovat všechna patra prostředí: od korun
vysokých stromů přes keřové patro po pralesní půdu, pokrytou spadaným listím, včetně
vodních ploch. Některé stromové druhy se
rozmnožují v nádržkách vody nashromážděné
v paždí listů epifytických rostlin a jiné procházejí přímým vývojem bez přítomnosti vodní
larvy. Vyhýbají se tak nutnosti slézat na zem
a hledat pozemní vodní nádrže. V tropických
lesích se setkáme téměř se všemi formami přizpůsobení vnějšímu prostředí a všemi třemi
řády obojživelníků. Hojné jsou šplhavé formy
s dlouhými končetinami a přilnavými disky na
koncích prstů, pozemní formy, napodobující
spadlé listy, a hrabavé druhy včetně červorů. Některé létavky z čeledi Rhacophoridae
dokonce ovládly padákový let ze stromu na
strom. Stavba tropického terária či akvaterária je příležitostí k vybudování skutečně dekorativní ozdoby bytu. Většinou má podobu
skříňové nádrže bohatě osázené rostlinami
a obydlené stromovými obojživelníky, pozemní druhy však upřednostňují terárium s větší
plochou dna.
Létavky černoblanné (Rhacophorus nigropalmatus)
obývají stromové patro pralesů jihovýchodní Asie.
„ Travnaté pláně (savany, stepi, pampy,
prérie) – Obojživelníci obývající subtropické savany i travnaté pláně mírného pásma
se musejí vyrovnávat se sezonními výkyvy
v množství srážek a v případě mírného pásma i teplot. Mnozí z nich procházejí obdobím
letního spánku (aestivace) či zimního spánku (hibernace) a překonávají tak zahrabaní
či v jiném úkrytu období sucha v savanách
či studenou zimu severských a jižních plání.
V období s hojností srážek se často shromažďují u dočasných vodních nádrží. Bývají aktivní v noci – zvláště v teplých savanách. Mezi
obyvatele otevřených plání patří kromě jiných
obojživelníků četní skokani (Ranidae), ropuchy
Stejně jako naše ropucha zelená (Bufo viridis)
obývá mnoho zástupců stejné čeledi sušší travnaté
pláně po celém světě.
Pralesničky čeledi Dendrobatidae jsou snad
nejznámějšími obojživelníky amazonských pralesů.
17
C H OVÁ ME OBOJŽIVELNÍKY
I . ČÁST – Tro ch a t eo r i e n eu š ko d í
1
9
Tělo žab je přizpůsobené ke
skákání, čemuž odpovídá i stavba
kostry. Díky použité technice
barvení preparátu jsou kosti
obarvené červeně, zatímco
chrupavčité části kostry modře:
2
10
3
11
12
4
13
5
14
6
15
8
16
19
17
obratle jen málo rozrůzněné. Ocasatí mají
obratlů 30 až 100 a jejich rozdělení odpovídá
obecnému schématu. Nejodvozenější je páteř
žab, kterou tvoří jen 6 až 10 obratlů. Splynulé
ocasní obratle vytvářejí zvláštní tyčinkovitou
kost urostyl zpevňující pánevní pletenec.
Všechna tato přizpůsobení souvisí se skákavým pohybem žab. Na obratle nasedají žebra. Nejvíce jich mají červoři, méně krátkých
žeber ocasatí a u žab mizí žebra s výjimkou
nejpůvodnějších čeledí úplně. U obojživelníků
se také poprvé v evoluci objevuje hrudní kost,
žebra k ní však nepřirůstají a nevzniká tak
uzavřený hrudní koš jako u vyšších čtvernožců včetně člověka. Obojživelníci tak nemohou
dýchat s pomocí mezižeberních svalů a musejí
vzduch do plic pumpovat ústy. Žebrovníkům
Waltlovým (Pleurodeles waltl) a trnočolkům
rodu Echinotriton však volná žebra poskytují
překvapivou obrannou zbraň. Při útoku nepřítele pronikají kůží a bodají útočníka do úst.
Protože procházejí bradavkami s jedovými žlázami, jsou jejich hroty navíc otrávené.
22
18
1 lebka, 2 velká očnice, 3 lopatkové
pásmo, 4 páteř s maximálně deseti
obratli a zakrnělými žebry,
5 výrazně prodloužená kyčelní
kost, 6 urostyl (srostlé obratle),
8 sedací kost, 9 články prstů
(přední končetina nese čtyři prsty),
10 záprstní kůstky, 11 zápěstní
kůstky, 12 předloketní kost (srostlá
kost vřetenní a loketní), 13 pažní
kost, 14 stehenní kost, 15 bércová
kost (srostlá kost holenní a lýtková),
16 dvě prodloužené zánártní kůstky
(talus a calcaneus), 17 ostatní
zánártní kůstky, 18 nártní kůstky,
19 články prstů (dolní končetina
je pětiprstá).
Kráčivé končetiny jsou jedním z hlavních
evolučních vynálezů obojživelníků, pouze
u červorů spolu s oběma pletenci druhotně vymizely. Přední nohy nesou po čtyřech
prstech (palec je zakrnělý) a zadní po pěti.
U ocasatých dodržují končetiny obecný stavební plán čtvernožců. Přední tvoří kost pažní,
pod loketním kloubem kost vřetenní a loketní, na které nasedají kůstky zápěstní a záprstní a články prstů. Zadní končetinu podpírá
Dlouhé štíhlé končetiny listovnice červenooké
(Agalychnis callidryas) prozrazují šplhavý způsob
života.
Díky velkým blánám mezi prodlouženými prsty
všech končetin jsou létavky černoblanné (Rhacophorus nigropalmatus) schopné padákového letu.
Tělo ocasatých obojživelníků je dobře přizpůsobené kráčivému pohybu po souši. Na snímku čolek
horský (Triturus alpestris) v suchozemské fázi
životního cyklu.
Velké přilnavé disky na koncích prstů usnadňují
rosnici běloreté (Litoria infrafrenata) šplhání po
hladkých listech stromů.
kost stehenní, pod kolenním kloubem kosti
holenní a lýtková, ke kterým se opět připojují
kosti nohy a prstní články. U žab se musely
kosti končetin přizpůsobit skákání. V případě
přední končetiny spolu srůstají kosti loketní
a vřetenní, u dolní končetiny analogicky kosti holenní a lýtkové. Navíc se však prodlužují
první dvě zánártní kůstky a vytvářejí tak další oddíl, který dolní končetiny zřetelně prodlužuje. Nohy tím pádem mohou při skoku
katapultovat žábu do vzduchu s mnohem větší účinností. Žáby mají také složitější pletence než ocasatí a pánevní pletenec vyztužený
urostylem je kvůli skokům výrazně protáhlý,
s kyčelním kloubem uloženým v zadní části.
Podle tvaru a délky končetin žab můžeme
odhadnout, jaký typ pohybu v jejich životě
převládá. Silné dlouhé zadní nohy a kratší
přední jsou přizpůsobením k dlouhým skokům. Jsou-li na zadních nohou velké plovací blány, jedná se o přizpůsobení k plavání.
Kratší přední i zadní nohy mají žáby, jako
jsou ropuchy, které po zemi spíše popobíhají nebo poskakují kratšími skoky. Kratší silné
zadní nohy svědčí o hrabavém způsobu života
Díky přilnavým diskům na koncích prstů se
stromové žáby bez problémů udrží i na hladkých
skleněných stěnách terária.
23
C H OVÁ ME OBOJŽIVELNÍKY
Žluté skvrny na černém povrchu varují nepřátele
mloka skvrnitého (Salamandra salamandra) před
jeho jedem.
Výstražnou „vosí módu“ nosí i pralesnička harlekýn
(Dendrobates leucomelas).
Výstražné zbarvení mnoha druhů pralesniček bere
svou pestrostí chovatelům dech.
zástupu nepřátel od velkých pavouků a jiných
bezobratlých přes větší obojživelníky, plazy
a ptáky až po masožravé savce. Larvy a vodní
formy se musejí obávat i ryb. Někteří z pre-
46
I . ČÁST – Tro ch a t eo r i e n eu š ko d í
dátorů se na lov obojživelníků přímo zaměřují (jsou batrachofágní), pro jiné představují
pouhý příležitostný doplněk jídelníčku. Stejně
jako nepřátelé se liší i obranné strategie
pomáhající obojživelníkům přežít. Mohou být
účinné proti určitému typu protivníka nebo je
obojživelníci používají při jakémkoli ohrožení.
Různí nepřátelé vnímají okolní svět odlišně
a obojživelníci tedy nezřídka ovládají více než
jednu obrannou taktiku. Někdy po sobě jednotlivé fáze obrany následují v závislosti na
tom, jak pokračuje útok predátora.
První snahou bývá uniknout pozornosti
dravců. Leckdy, například u červorů, k tomu
postačuje skrytý způsob života. Mnozí obojživelníci využívají maskovací zbarvení.
Pozemní formy bývají hnědavé, stromové
druhy zelené a obyvatelé písčin žlutaví. Často mívají na těle skvrny či pruhy, které opticky
narušují obrys jejich těl. Někdy napodobují
okolí i texturou pokožky a pablatnicím rodu
Megophrys, rohatkám rodu Ceratophrys,
mantilám rodu Mantidactylus a dalším žábám pomáhají splynout s okolím různé kožní výrůstky. Létavka indonéská (Rhacophorus
appenddiculatus) má maskovací kožní lemy
na vnější straně nohou. Někdy je maskování
tak dokonalé, že žáby připomínají trs lišejníku
nebo ptačí trus.
Mnohé druhy obojživelníků mají v kůži
jedové žlázy vylučující toxický sliz. Jsou buď
rozmístěné v kůži celého těla, nebo nahloučené na určitých místech. Do druhé skupiny
patří i příušní žlázy (parotidy) ropuch a mloků,
hřbetní či boční jedové bradavky trnočolků či
ocasní žlázy pamloků. Jejich výměšky se liší
silou i povahou svého účinku. Mloci skvrnití
(Salamandra salamandra) mohou dokonce jed
z příušních žláz aktivně vystřikovat. Jedovaté
druhy obojživelníků bývají často výstražně
(aposematicky) zbarvené, aby odradily
predátory od případného útoku. Oslnivou
Pestré vzory na bocích a končetinách listovnice
červenooké (Agalychnis callidryas) se objeví jen
při pohybu. Jakmile přitiskne nohy k tělu, zmizí
tato žába predátorovi z očí.
Pralesnička drobná (Dendrobates pumilio) dorůstá
délky kolem dvou centimetrů, její výstražné
zbarvení však udrží mnohé nepřátele v uctivé
vzdálenosti.
Maskovací zbarvení rosničky včelí (Phrynohyas
resinifictrix) připomíná vzory na vojenských
uniformách.
ukázkou takové taktiky jsou pralesničky (Dendrobatidae) z tropické Ameriky, které přímo
hýří pestrostí barev a vzorů. Některé druhy
kombinují výstražné zbarvení s maskováním.
Hřbet je nenápadný a výstražné barvy se
obvykle skrývají na spodní straně těla. Zvednutím hrdla je nepříteli ukazují čolci rodu Triturus, ocas zdvihají američtí čolci rodu Taricha
a na hřbet se otáčejí pačolci čínští (Paramesotriton chinensis). Některé žáby včetně kuněk rodu Bombina předvádějí takzvaný kuňčí
reflex, při kterém prohýbají hřbet a zdvíhají
nad tělo obrácené a zespodu výstražně zbarvené končetiny.
Když maskování a barevné výstrahy selžou,
je čas na rychlý únik. Vodní formy se zachraňují plaváním a žáby většinou uskakují do
bezpečí. Často hledají úkryt ve vodě či na
dně vodních nádrží. Některé žáby (například
listovnice rodů Agalychnis a Phyllomedusa)
Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) má
vícestupňovou obranu: hřbet má maskovací
zbarvení, břicho je zbarvené výstražně a kožní
žlázy produkují jed.
47
C H OVÁ ME OBOJŽIVELNÍKY
I . ČÁST – Tro ch a t eo r i e n eu š ko d í
po nějaké době opět dorůstá. Úspěšně tak
zaměstnají nepřítele a otevřou si cestu k úniku. Mločíci rodu Thorius a některé žáby strnou a stavějí se mrtvými (tanatóza) – spoléhají na to, že lovec ztratí o zdánlivě mrtvou
kořist zájem. Uplatňují se také kožní jedy,
které se při uchopení do tlamy dostávají do
kontaktu s ústní sliznicí útočníka. Některé
větší žáby, jako jsou hrabatky (Pyxicephalus),
rohatky (Ceratophrys) a bezrohatky (Lepidobatrachus), vyrážejí s hlasitými skřeky a otevřenou tlamkou proti vetřelci, kterého citelně
kousají. Kousáním se brání i někteří axolotlové. Unikátní obranu mají vyvinutou žebrovníci
rodu Pleurodeles a trnočolci rodu Echinotriton, jejichž žebra pronikají kůží a bodají útočníka do tlamy.
V krajní nouzi se mnozí obojživelníci brání
kousáním. Někdy mají výstražně zbarvenou
sliznici ústní dutiny, která slouží jako poslední
odrazovací prostředek před soubojem.
7. KAPITOLA
ROZMNOŽOVÁNÍ
Přivést na svět co největší množství životaschopného potomstva je jedním ze základních úkolů všech živých tvorů. Jen tak se jejich
geny úspěšně prosadí v další generaci. Samičky se během procesu zvaného samičí volba
pokoušejí získat pro svá vajíčka nejvhodnějšího dárce spermií a samci se zase snaží oplodnit co nejvíce samic, připravit o tuto příležitost
ostatní konkurenty a vydat přitom na celé
snažení co nejméně energie. Je tedy zcela zřejmé, že se zájmy obou pohlaví výrazně
kříží a vzniká zde široké pole pro vznik nejrůznějších partnerských her či složitých námluv
sloužících k odhadnutí sil všech zúčastněných stejně jako rozmanitých strategií péče
o potomstvo.
50
Období rozmnožování
Způsob rozmnožování obojživelníků je výrazně ovlivněný vnějšími podmínkami prostředí,
ve kterém žijí. V tropických pralesích, kde se
takřka nestřídají roční doby a vhodné podmínky pro množení trvají neustále, se většina
obojživelníků rozmnožuje po celý rok. Pohlavní aktivita tedy nebývá řízená jasným spouštěčem, který by zaručil připravenost k páření
u všech jedinců v populaci ve stejnou dobu.
Jestliže se příslušníci obou pohlaví setkají,
musejí si nejdříve během složitých námluv dát
najevo, zdali jsou oba k rozmnožování připravení. V jedné chvíli se přitom na stejném
místě rozmnožovacím aktivitám věnuje jen
Samci žab z oblastí s proměnlivým podnebím
se v období rozmnožování masově shromažďují
na vhodných místech.
málo jedinců nebo pouze jediný pár, takže se
zpravidla nejedná o hromadné rozmnožování.
Samci tropických žab někdy lákají samice do
svých teritorií hlasem a vytvářejí tak hlasové
chóry. Samice mívají dost času k výběru nejvhodnějšího partnera a hnací silou pohlavního
výběru je zde proto samičí volba.
V prostředí s kolísavým počasím jako jsou
chladnější či sušší oblasti je situace zcela
odlišná. Optimální podmínky pro rozmnožování a vývoj potomstva trvají jen po určitou
část roku a všichni příslušníci druhu je musejí
využít. Rozmnožování má tedy silně sezonní ráz a vyvolává ho zpravidla nějaká změna
vnějších podmínek – například oteplení po
zimě nebo příchod dešťů. Obojživelníci se pak
hromadně stahují na místa vhodná k páření,
většinou k vodním nádržím, a výsledkem je
takzvané explozivní rozmnožování. Hustota jedinců v nádrži má vliv i na průběh námluv.
Když je samců žab ve vodě méně, obsadí
volací místa a snaží se k sobě nalákat partnerky hlasem. Se stoupajícím počtem přestávají volat a začínají samice aktivně vyhledávat.
Snižují tak riziko, že se k nim jako první dostanou jejich konkurenti. Někdy se na partnerky
vrhají ještě na břehu nebo se několik samců
snaží spářit s jedinou samicí, takže vytvářejí
živé koule žabích těl se samičkou uprostřed.
Samci mnoha druhů žab včetně rákosničky
pihované (Hyperolius puncticulatus) lákají
partnerky hlasem. Mají k tomu účelu vyvinuté
rezonanční měchýřky pod hrdlem.
51
C H OVÁ ME OBOJŽIVELNÍKY
I I . ČÁST – Tech n i cké p r akt i cké r ad y p ro ch o vat el e
části se hodí spíše odporové topné kabely,
kameny či destičky zabudované v zadní stěně
nebo ve dnu než vytápění žárovkami používanými často při chovu plazů. Při instalaci topných těles je třeba vytvořit teplejší i chladnější
místa, která obojživelníci využívají při regulaci
tělesné teploty.
„ Pouštní terárium – při chovu obojživelníků nebývá příliš častým řešením, protože se
polopouštním podmínkám přizpůsobilo jen
malé množství druhů. Základem jeho zařízení je vysoká vrstva písčitého substrátu (často
K osazování pouštního terária vybíráme
rostliny bez ostnů.
vhodný teplotní pokles pod hranici 20 °C. Světelný režim se podobá předchozím případům.
Při vnitřním zařizování platí podobná pravidla
jako u pouštního terária. Jako substrát však
použijeme směs písku a zeminy v poměru
1 : 1, zajistíme větší vlhkost vzduchu i substrátu a osázíme nádrž větším množstvím rostlin.
Můžeme také upravit zadní stěnu do podoby
terasovité kamenné zdi.
V pouštním teráriu pro obojživelníky nesmí
chybět napájecí miska s čistou vodou.
přes deset centimetrů), do které se pouštní
obojživelníci zahrabávají během napodobení suché části roku. Denní teplota v pouštním teráriu se pohybuje nad hranicí 30 °C,
pod světelným zdrojem až nad 40 °C. V noci
je vhodný pokles teplot pod hranici 20 °C.
Světelný režim je obdobný jako u pralesního
terária a vlhkost vzduchu je nízká, terárium
jednou denně mírně porosíme. Pro zahrabané obojživelníky je důležité, aby spodní vrstva
substrátu zůstala mírně vlhká. Proto je v tomto případě vhodnější horní vyhřívání žárovkou
či povrchovými topnými kameny než kabely
umístěnými na dně. Zvlhčení spodních vrstev substrátu lze docílit obráceně postavenou nálevkou zapuštěnou do písku. Vyčnívající hubicí do ní naléváme vodu, která na
dně prosakuje do okolního substrátu. Mimo
dosah sálání žárovky umístíme napájecí misku. Úkryty tvoří kameny či kusy kůry položené
na substrátu.
„ Savanové a stepní terárium – hodí se
pro obojživelníky z otevřených oblastí tropů
a subtropů. Pro obojživelníky ze savan je třeba napodobit střídání období sucha s obdobím dešťů, pro stepní druhy zase zimní pokles
teplot – někdy včetně zimního spánku. Denní
teplota by neměla přesáhnout 30 °C, v noci je
66
„ Vlhké terárium mírného pásma – podmínky v takovém typu terária se v principu
podobají poměrům v naší přírodě. Denní teplota by se měla během letního období pohybovat v rozmezí 20 až 30 °C a noční mezi
15 a 20 °C, v zimě je třeba zajistit možnost
hibernace. Vlhkost vzduchu zajišťovaná rosením i vypařováním z vodní nádrže by se měla
pohybovat v rozmezí 70 až 90 %. Na podzim
před zahájením zimování je nutné napodobit
zkracování světelné části dne dřívějším zhasínáním osvětlení terária i postupným snižováním teploty. Při zařizování většinou imitujeme
prostředí vlhké louky, podmáčeného lesa či
břehu rybníka, některé druhy obojživelníků
však vyžadují o něco sušší podmínky. Jako
substrát se hodí lesní hrabanka či zemina
s rašelinou, někdy je vhodné posypat povrch
uschlými listy. Doplníme chomáči mechu pro
zadržení vlhkosti a vhodnými úkryty. Zvláštní
formou tohoto terária je ubikace pro chladnomilné severské či vysokohorské obojživelníky, kde denní teplota zřídkakdy vystupuje nad
20 °C, a v letních měsících je zapotřebí takové
terárium ochlazovat.
„ Akvaterárium – představuje spojení akvária a terária. Při chovu obojživelníků se s touto
variantou řešení vnitřního prostoru setkáváme poměrně často. Snad v každém teráriu
pro obojživelníky by měla být napájecí miska
či bazének a je těžké vymezit, kdy je ještě
Epifytické rostliny uchycujeme k povrchu
(větvím či zadní stěně) v balu z rašeliníku
nebo kokosových vláken.
ubikace teráriem s miskou a kdy již akvateráriem. Stejně plynulý přechod existuje i na druhé straně, kdy může souš tvořit velmi malou
plochu dna a jedná se pak buď o akvárium
s vyčnívajícím kořenem, nebo o akvaterárium
s vodní plochou pokrývající sto procent dna
a terarijní zadní stěnou nad hladinou. Někdy
můžeme rozlišit paludárium napodobující
bažinatou oblast a ripárium imitující příbřežní oblast jezera či řeky. Hloubka vodní nádrže
i podíl vody a souše se může podle nároků
jednotlivých druhů obojživelníků výrazně lišit.
67
III. ČÁST
Systematický
přehled
chovaných
druhů
obojživelníků
(amphibia)
C H OVÁ ME OBOJŽIVELNÍKY
I I I . ČÁST / Ř ád : O cas at í
15. KAPITOLA
DRUHY OBOJŽIVELNÍKŮ VHODNÉ K CHOVU
Věda dnes rozeznává přibližně 5000 druhů obojživelníků rozšířených po celém světě s výjimkou moří a odlehlých ostrovů, polárních oblastí či nejsušších pouští. Více než čtyři pětiny z nich
patří do řádu žab (Anura), což také z žab činí nejčastější obyvatele terárií z řad obojživelníků.
V následujícím přehledu jsou kromě několika výjimek uvedené ty čeledi obojživelníků s ukázkovými druhy, které se častěji objevují ve sbírkách soukromých chovatelů. U každého druhu jsou
uvedené jeho charakteristické znaky a základní údaje o biologii a chovu v zajetí. Podrobnější
údaje o zařízení terárií, chování obojživelníků či jejich rozmnožování čtenáři naleznou v obecné
části knihy.
Řád: OCASATÍ
(Caudata)
9 až 10 čeledí
430+ druhů
Mezi ocasatými nalezneme největší žijící formy obojživelníků – velemloky dorůstající délky
těla až 180 cm. Délka většiny ostatních druhů však jen zřídka překračuje 30 cm. Typický tvar těla se čtyřmi krátkými končetinami,
dlouhým ocasem a malou hlavou poněkud
připomíná ještěra. Zadní končetiny některých
druhů mohou být částečně nebo zcela zakrnělé. Vodní larvy ocasatých, které se vyskytují
u většiny druhů, dýchají vnějšími keříčkovitými
žábrami. Jsou dravé podobně jako dospělci
a během metamorfózy se jim objevují jako
první přední nohy. Při přechodu na souš mizí
vnější žábry a vyvíjejí se plíce. U ocasatých se
nezřídka vyskytuje neotenie, kdy si jedinci žijící ve vodě ponechávají i v dospělosti některé
larvální znaky. Ocasatí se vyskytují především
na severní polokouli, některé druhy z čeledi
mločíkovitých (Plethodontidae) se však rozšířily i do Jižní Ameriky a posunuly tak hranici
rozšíření řádu pod rovník.
106
SURÝNOVITÍ (Sirenidae)
4 druhy
Surýni mají dlouhé štíhlé úhořovité tělo bez
pánevních pletenců a zadních končetin. Proměna je nekompletní – nemají oční víčka,
ponechávají si vnější žábry, mají redukované
kosti horní čelisti a někdy také redukovaný
počet prstů na horních končetinách. Oplození
mají s největší pravděpodobností vnější a tráví
celý život ve vodě.
Surýn úhořovitý
(Siren lacertina)
„ Popis: Surýn úhořovitý dorůstá délky 47 až
98 cm a má hladké hnědavě, šedavě nebo
zelenavě zbarvené úhořovité tělo. Zadní
končetiny chybí, přední jsou drobné a zakončené čtyřmi prsty. Za hlavou vyrůstají vnější
keříčkovité žábry. Po stranách těla je 36–39
zřetelných mezižeberních rýh (podobný druh
surýn menší – Siren intermedia – jich většinou
mívá méně než 35).
„ Rozšíření: Pobřežní nížiny jihovýchodního
pobřeží Spojených států od Virginie po Floridu a jih Alabamy.
„ Biotop: Stojaté nebo mírně tekoucí vody
řek, jezer, bažin i menších vodních nádrží.
„ Způsob života: Surýn úhořovitý tráví celý
život ve vodě, kde dýchá vnějšími žábrami
a kůží. Příležitostně, častěji ve vodě chudé na
kyslík, vdechuje plícemi vzduch na hladině.
Aktivní je převážně v noci, zatímco den tráví v úkrytu pod kořeny rostlin, kameny, mezi
vodním rostlinstvem nebo v nánosech na dně.
O jeho biologii toho víme poměrně málo.
Oplození má pravděpodobně vnější, páří se
v únoru až březnu a samice klade až 500 vajíček. Larvy dlouhé asi 16 milimetrů se líhnou
o dva měsíce později. Pohlavně dospívá ve
dvou až třech letech věku, v zajetí se dožívá
až 25 let. Při vyschnutí vodní nádrže upadají
surýni do letního spánku (aestivace) v kokonu
tvořeném vrstvami svlečené pokožky. Mohou
tak zahrabaní v bahně přežít řadu měsíců.
„ Chov v zajetí: Surýny chováme ve větším,
dobře uzavřeném akváriu s hloubkou vody
kolem 30 cm a vrstvou hrubšího písku na dně.
Vodu o teplotě 20 až 24 °C je třeba filtrovat.
Je však lépe zamezit jejímu přílišnému proudění, neboť surýni obývají stojaté vody. Jedinci ze severní části areálu mohou ke stimulaci
rozmnožování vyžadovat mírný pokles teploty
vody během zimních měsíců. Úkryty vytvoříme z ponořených kořenů, kamenů či vodních
rostlin. Surýni pátrají po potravě u dna a krmíme je nitěnkami, žížalami, plži a další živou
potravou vhodné velikosti. Mladí jedinci přijímají roupice, komáří larvy či malé korýše.
VELEMLOKOVITÍ (Cryptobranchidae)
3 druhy
Všechny tři druhy velemloků obývají chladné horské bystřiny. Patří sem největší žijící
obojživelníci s délkou těla kolem 180 cm.
Jejich tělo je zřetelně zploštělé a kožní záhyby
po stranách těla napomáhají kožnímu dýchání. Velemloci procházejí neúplnou proměnou.
Dospělci nemají oční víčka a mají zachovaný
jeden pár žaberních štěrbin, vnější žábry však
mizí. Oplození je vnější a velemloci tráví celý
život ve vodě.
Velemlok americký
(Cryptobranchus alleganiensis)
„ Popis: Velemlok americký dorůstá délky
30–75 cm, je hnědavě zbarvený, po stranách těla má zřetelné kožní záhyby a silný, ze
stran zploštělý ocas. Hlava s tělem je zřetelně
zploštělá. Široká tlama dokáže nasávat vodu
s kořistí směrově tak, že se otvírá pouze její
pravá či levá polovina. Oči jsou malé a bez
očních víček, za hlavou jeden pár žaberních
štěrbin, končetiny krátké.
107
C H OVÁ ME OBOJŽIVELNÍKY
I I I . ČÁST / Ř ád : Žáb y
„ Rozšíření: Jižní Mexiko až Panama.
ROSNIČKOVITÍ (Hylidae)
600+ druhů
Rosničkovití jsou rozmanitou a druhově bohatou čeledí rozšířenou v Evropě, Asii a obou
Amerikách. Rosničky žijí většinou šplhavým
způsobem života a mají prsty zakončené přilnavými disky, menší počet druhů je však hrabavých a někdy obývají i sušší oblasti. Většina
rosniček prochází klasickým vývojovým cyklem s vodními pulci, jihoamerické listovnice
však kladou vajíčka na listy rostlin nad vodou
a vylíhlí pulci padají do vody. Nejkomplikovanější rozmnožování mají chůvničky a vakorosničky, jejichž samičky přenášejí potomstvo na
hřbetě. Amplexus je axilární.
Listovnice červenooká
(Agalychnis callidryas)
„ Popis: Samice listovnic červenookých
dorůstají velikosti až 7 cm, samci jsou menší.
Zbarvením patří tento druh mezi nejpestřejší
rosničky a také je velmi oblíbený u chovatelů. Hřbet a svrchní strana končetin je jasně
zelená, díky barvoměně však může nabývat
i šedozelených odstínů. Výrazně vystouplé
velké oči jsou červené a konce štíhlých šplhavých končetin zbarvené oranžově. Boky zdobí
žlutomodré pruhování.
124
„ Biotop: Tropické deštné pralesy.
„ Způsob života: Listovnice červenooké
vedou stromový život. Pomocí chápavých
prstů s přilnavými disky spíše šplhají, než skáčou mezi větvemi a listy. Jsou aktivní v noci,
přes den odpočívají na listech s končetinami
přitaženými k tělu a zavřenýma očima. Připomínají tak spíše nenápadný zelený hrbolek.
Páření může probíhat po celý rok, nejčastěji
však v období dešťů. Podnítit jej může přechodné mírné snížení vlhkosti následované
silným rosením. Samičky kladou vajíčka na
listy rostlin nad vodou (v zajetí i na stěny terária), vylíhlí pulci spadávají do vody. V každé
z několika snůšek může být až 50 vajíček. Za
6 až 8 týdnů padají pulci do vody a po dalších
třech měsících metamorfují. Žáby pohlavně
dospívají ve věku dvou let a dožívají se asi pěti
let věku.
„ Chov v zajetí: Listovnice červenooké se cítí
nejlépe ve výškovém pralesním teráriu nebo
akvateráriu s osázenou zadní stěnou, větvemi
na šplhání porostlými epifytickými rostlinami
a rašelinovým substrátem. Protože jsou samci
teritoriální, volíme pro skupinu listovnic terárium vysoké alespoň 1 metr. Vodní nádrž by
měla být hluboká 5 až 15 centimetrů. Listy
některých rostlin by měly viset nad vodní hladinou. Udržujeme vysokou vzdušnou vlhkost
a denní teploty v rozmezí 22 až 28 °C. Krmíme živou potravou vhodné velikosti. Stejně
jako u většiny stromových žab volíme krmné živočichy, kteří se nedrží pouze na zemi,
ale také šplhají. Listovnice červenooké jsou
poměrně choulostivé a navzdory své kráse nejsou vhodné pro začátečníky.
Rosnička bělopruhá
(Hyla cinerea)
„ Popis: Délkou 4 až 6 cm se rosnička bělopruhá řadí ke středně velkým žábám. Má hladkou kůži, velké oči a štíhlé šplhavé končetiny
s prsty zakončenými přilnavými disky. Hřbet je
většinou zbarvený jasně zeleně, i díky barvoměně může však přecházet do hnědavých až
šedavých tónů. Břicho je žlutobílé a od spodní
čelisti k zadním končetinám se táhne bělavý
pásek, který však může být kratší nebo chybět
zcela. V teraristických obchodech se objevují
i albinotičtí jedinci.
deštivého počasí. Období rozmnožování trvá
od poloviny května do srpna, kdy se rosničky
stahují k vodním nádržím. Samice klade do
mělké vody až 400 vajíček, která upevňuje
na kořeny rostlin. Za týden se líhnou pulci,
kteří metamorfují za další 1,5 až 2 měsíce.
Rozmnožování může vyvolat několikatýdenní snížení teploty na hodnoty kolem 15 °C
v zimních měsících.
„ Chov v zajetí: Středně velké akvaterárium
pro stromové žáby vysoké alespoň 50 cm
postačí pro tři až čtyři dospělé jedince, vyšší
nádrž je však lepší. Zadní stěnu osázíme rostlinami a přidáme větve na šplhání. Substrát
vytvoříme z rašeliny a mechu. Vodní nádrž
osázená bažinnými nebo plovoucími rostlinami by měla být hluboká 10 až 15 cm a měla
by zabírat přibližně třetinu plochy dna. Teplotu udržujeme mezi 22 a 26 °C. Rosničky bělopruhé patří mezi odolné druhy vhodné pro
začátečníky a ochotně přijímají živou potravu
vhodné velikosti.
Rosnička včelí
(Phrynohyas resinifictrix)
„ Rozšíření: Jihovýchodní pobřeží Spojených
států od Marylandu a Virginie po jižní Texas,
podél toku Mississippi po jižní Illinois.
„ Biotop: Vlhké oblasti podél trvalých vodních nádrží zarostlé keři a stromy.
„ Způsob života: Rosnička bělopruhá žije
stromovým způsobem života. Aktivní je za
soumraku a v noci, přes den odpočívá přitisknutá na listech rostlin. Nejaktivnější je za
„ Popis: Rosničky včelí dorůstají velikosti 6 až
10 cm, samci jsou o něco menší než samice.
Mají zřetelně bradavčitou kůži a kontrastní
zbarvení, díky kterému si je chovatelé oblíbili.
125
C H OVÁ ME OBOJŽIVELNÍKY
úkrytů na souši v blízkosti vody. Pulci se líhnou za 4 až 6 dní a po 70 dnech života ve
vodě dokončují metamorfózu. Mladé žabky
jsou dlouhé asi 1 centimetr.
„ Chov v zajetí: Stejně jako v případě pralesniček musíme i mantelám navzdory jejich
malým rozměrům poskytnout větší terárium.
Důvodem je jejich teritoriální chování. Skupině
čtyř jedinců postačí terárium dlouhé alespoň
60 centimetrů. Uvnitř vytvoříme imitaci vlhkého, ale poměrně chladného horského pralesa.
Vybudujeme hodně úkrytů z kamenů, kořenů
a stromové kůry. Celou ubikaci včetně zadní
stěny bohatě osázíme rostlinami. Vestavěný
vodopádek oživuje zařízení a pomáhá udržet
vysokou vlhkost ubikace. Součástí zařízení
by měla být mělká nádrž s vodou o hloubce
5 cm. Denní teplotu udržujeme v rozmezí
18 až 24 °C. Mnozí chovatelé mylně vytápějí
terárium s mantelami na teploty kolem 26 °C
a více. Tyto žabky však vyšší teploty snášejí
velmi špatně. Mantely přijímají živou potravu
vhodné velikosti, stejně jako v případě pralesniček to bývají chvostoskoci, octomilky či raná
vývojová stadia cvrčků.
LÉTAVKOVITÍ (Rhacophoridae)
220+ druhů
Většina létavek vede stromový způsob života,
známe však i pozemní druhy. Některé létavky
mají prodloužené prsty spojené plovací blánou, pomocí které plachtí vzduchem ze stromu na strom. Velikost těla zástupců této africké a asijské čeledi žab se pohybuje od 2 do
12 cm. Prsty jsou většinou zakončené přilnavými disky a tělo se podobá rosničkám, i když
s nimi létavky blíže příbuzné nejsou. Mnohé
druhy procházejí klasickým vývojovým cyklem
s vodními vajíčky a pulci, jiné kladou vajíčka
134
I I I . ČÁST / Ř ád : Žáb y
na listy rostlin nad vodou nebo do pěnových
hnízd. Menší počet druhů využívá dutiny stromů a prochází přímým vývojem. Amplexus je
axilární.
Létavka obecná
(Polypedates leucomystax)
i na vlhkou půdu v blízkosti tůněk. Aktivní
jsou spíše za tmy. V některých oblastech se
rozmnožují celoročně, v sušším podnebí pak
v období dešťů. Samci se shlukují u vodních
nádrží a lákají samičky z vyvýšených míst nad
vodou. Samička pak klade až 400 vajíček do
pěnového hnízda zavěšeného na listech rostlin nad vodou, v okolí lidských sídel i na stěny
vodních rezervoárů. Do týdne se líhnou pulci,
kteří padají do vody. K metamorfóze dochází přibližně za 2 až 3 měsíce, žáby pohlavně
dospívají ve druhém až třetím roce života.
„ Chov v zajetí: Létavky obecné velmi dobře skáčou a přes noc jsou značně pohyblivé,
takže jim vyhovuje pralesní akvaterárium
vysoké alespoň 1 metr. Vodní nádrž zabírající třetinu plochy dna by měla být asi 10 cm
hluboká. Vnitřní prostor zařídíme jako teplé
tropické terárium s osázenou zadní stěnou,
větvemi na šplhání, rašelinným substrátem
a úkryty ze stromové kůry. Udržujeme vysokou vlhkost a teplotu v rozmezí 24 až 29 °C
s mírným nočním poklesem. Létavky přijímají
živou potravu vhodné velikosti, nejlépe hmyz.
Podobné nároky má i mnoho dalších druhů
létavek z rodů Polypedates a Rhacophorus,
které se na našem trhu objevují.
„ Popis: Létavky obecné dorůstají délky
5–8 cm, samci jsou znatelně menší než samice. Zbarvení je značně proměnlivé od béžové
či červenohnědé přes různé odstíny hnědé.
U mnoha populací se na hřbetě táhnou čtyři tmavší podélné pruhy, někdy rozpadlé do
řetězců skvrn. Kůže je hladká, hlava s velkýma očima zřetelně zašpičatělá. Dlouhé a silné končetiny s prsty zakončenými přilnavými
disky umožňují těmto létavkám dobře šplhat
i skákat.
„ Rozšíření: Jihovýchodní Asie, některé indonéské ostrovy a Filipíny.
„ Biotop: Létavka obecná je značně přizpůsobivá. Obývá lesy, křovinaté porosty i místa
v blízkosti lidských sídel.
„ Způsob života: Létavky obecné se zdržují
především v keřích či jiných rostlinách poměrně nízko nad zemí, nezřídka však sestupují
135
REJSTŘÍK
136
A
B
Acorus 75
Actinistia 11, 12
Adiantum 76
Adromischus 76
Aechmea 76
Aeonium 76
Agalychnis 47, 55
Agalychnis callidryas 22, 33, 43,
47, 124
alefandra 75
Alephandra 75
Altiphrynoides 102
Alytes 56
Ambystoma 45
Ambystoma dumerilii 102
Ambystoma maculatum 35
Ambystoma mexicanum 14,
24, 26, 27, 39, 40, 102,
113–114
Ambystoma opacum 56
Ambystoma tigrinum 114–115
Ambystomatidae 113–115
Amolops 16
Amphiuma 56
Amphiumidae 38
Andrias 102
Andrias davidianus 13
Anthurium 75
Anubias 75
anubis 75
Anura 14, 106, 117–135
Arthroleptis 56
Ascaphus truei 16, 52
Asplenium 76
atelopové 54
Atelopus 54
atelopus panamský 102
Atelopus zeteki 102
axolotl Dumerilův 102
axolotl mexický 14, 24, 26, 27,
28, 39, 40, 102, 113–114
axolotl mramorovaný 56
axolotl skvrnitý 35
axolotl tygrovaný 114–115
axolotli 40, 45, 50, 52
axolotlovití 113–115
bambus 75
bezblanka Jasperova 57
bezblanka koki 45
bezblanka nejmenší 37
bezblanky 57, 120
Blaptica dubia 97
blatnice 18, 20, 37, 93
blatnice skvrnitá 21
blatnicovití 54, 119–120
Blatta orientalis 97
Blattela germanica 97
Bombina 47
Bombina bombina 48
Bombina orientalis 49, 117–118
Bombina variegata 47
Bombinaroridae 44, 54,
117–118
Breviceps 56
Bromeliaceae 76
bromélie 76
bromeliovité 76
břečťan 75
Bufo bufo 52
Bufo marinus 121–122
Bufo melanostictus 29, 122–123
Bufo periglenes 102
Bufo superciliaris 102
Bufo viridis 17
Bufonidae 18, 54, 102, 121–123
buchanky 94, 95
C
Caeciliidae 115
Caelifera 97
Caladium 75
Calathea 75
Caudata 14, 106–115
cecíliovití 115
Centrolenidae 55
Ceratophrys 30, 44, 45, 46, 50
Ceratophrys cranwelli 120–121
Ceratophrys ornata 18, 39
Ceratopteris 75
Codieum 75
Coleoptera 98
Collembola 96
Conraua goliath 102, 132
Cordyline 75
Crassula 76
Crossopterygii 11
Cryptanthus 76
Cryptobranchidae 13, 16, 20,
52, 107–108
Cryptobranchus alleganiensis
107–108
Cryptocoryne 75
Culex pipiens 95
cvrčci 94, 97
cvrček banánový 96
cvrček domácí 96
cvrček dvouskvrnný 96
Cyclops 95
Cynops ensicauda 16
Cynops orientalis 109–110
Cynops pyrrhogaster 109
Cyperus 75
Č
červorovcovití 20, 115–116
červorovec zploštělý 19, 116
červoři 13, 14, 15, 18, 21, 22,
24, 26, 27, 29, 30, 31, 35,
44, 45, 46, 52, 55, 57, 94,
95, 96, 115–116
čolci 47
čolek horský 23, 49
čolek mramorovaný 112
čolek obecný 19, 102
čolek onňobřichý 109
čolek východní 109–110
čolek žlutobřichý 16
Dendrobium 76
Deroceras 96
Diptera 98
Discodeles guppyi 45
Discoglossidae 13
Dracaena 75
dračinec 75
dračinka 75
drápatečka krátkonohá 14,
118–119
drápatečky 43
drápatka vodní 14, 15, 95, 119
drápatky 20, 118
Drosophila melanogaster 98
Dryadella 76
dvoukřídlí 98
Dyscophus antongilii 102,
126–127
Dyscophus guineti 18, 127
E
Echeveria 76
Echinotriton 22, 50
Eichhornia 75
Eleutherodactylus 57, 120
Eleutherodactylus coqui 45
Eleutherodactylus jasperi 57
Eleutherodactylus limbatus 37
Enchytraeus albidus 94
Enchytraeus buchholzi 95
Ensifera 96
Epipedobates 102
Epipedobates pictus 10
Epipedobates tricolor 41,
129–130
Epiphyllum 76
Euphlictis hexadactylus 102
Daphnia 95
Dendrobatidae 17, 41, 47, 54,
128–130
Dendrobates 102, 103
Dendrobates auratus 129
Dendrobates azureus 128–129
Dendrobates galactonotus 129
Dendrobates imitator 32, 37
Dendrobates leucomelas 46, 129
Dendrobates pumilio 47, 56, 56
Dendrobates tinctorius 129
H
Hawortia 76
Hedera 75
Heleophryne 16
Heterixalus madagascariensis
130–131
Hoplobatrachus tigerinus 103
hrabatka drsná 18, 132–133
hrabatky 30, 44, 50
hvízdalka pětiprstá 45
hvízdalkovití 29, 120–121
Hyla arborea 49
Hyla boans 56
Hyla cinerea 85, 125
Hyla faber 56
Hylidae 124–126
Hymenochirus 43
Hymenochirus cultripes 14,
118–119
Hynobiidae 52, 108–109
Hyperoliidae 44, 130–132
Hyperolius puncticulatus 44, 51
Ficus pumila 74, 75
fíkus plazivý 75
filodendron 75
Fittonia 75
fittonie 75
Flectonotus 56
G
Gasteria 76
Gastrotheca 29, 56
Gryllulus domesticus 96
Gryllus assimilis 96
Gryllus bimaculatus 96
korýši 94, 95, 96
kroton 75
kryptokoryna 75
krytolebci 12
křídelnice 76
kuňka ohnivá 48
kuňka východní 49, 117–118
kuňka žlutobřichá 47
kuňkovití 13, 44, 54, 117–118
kuňky 47
kvikuňky 56
L
jižanky 16
Latimeria chalumnae 12
latimerie 11
Latimerie podivná 12
ledviník 76
Lemna 75
Leptodactylidae 29, 120–121
Leptodactylus pentadactylus 45
Leptopelis vermiculatus 25
létavka černoblanná 17, 23
létavka indonéská 46
létavka obecná 134–135
létavkovití 134–135
létavky 17
lezec obojživelný 12
liliovité 76
Limax 96
Limnonectes cancrivorus 44
Lissamphibia 13
listovnice 47, 55, 124
listovnice červenooká 22, 33, 43,
47, 124
listovnice zručná 34
Lithops 76
Litoria infrafrenata 23, 123
Locusta migratoria 97
lopatkovec 75
Lumbricus terrestris 95
K
M
kaktusy epifytické 76
Kalanchoe 76
kalatea 75
Kaloula 54
Kaloula pulchra 127–128
kasina 44
kasina skvrnitá 131–132
Kassina maculata 131–132
klíšťata 99
komár pisklavý 95
komáři larvy 94, 95
macaráti 56
macarátovití 39, 56
mahénka seychelská 56
mantela madagaskarská
133–134
Mantella 102
Mantella baroni 133–134
Mantella madagascariensis 133
Mantellidae 133–134
mantelovití 133–134
mantely 102
CH
Chaoborus 95
Chironomus 95
chůvničky 56, 124
chvostoskoci 88, 94, 96, 96
I
Ichthyostega 12
J
F
D
Guzmania 76
Gymnophiona 14, 115–116
137