2480 kB, pdf
Transkript
. Salamandra-zpravodaj Klubu přátel ocasatých obojživelníků CAUDATA vychází jedenkrát ročně a slouží k publikování odborných batrachologických prací a sdělení z teraristiky, faunistiky a ochrany obojživelníků. Redaktor: Mgr .Petr Zmítko Grafická úprava: Martin Zmítko Vytisknuto v Základní škole v Rasoškách v roce 2007. -1- OBSAH: STRANA 1. Stanovy Klubu 2 2. Adresář členů Klubu CAUDATA 3-5 3. Z průběhu 22. konference České herpetologické společnosti (ČHS) v Heřmanovicích , 25. - 27. 5. 2007 (Mgr. Martin Šandera) 6 4. Vliv kondice na délku vodní fáze u čolka horského (Mgr. Oldřich Kopecký) 7-14 5. Vliv kondice na vstup do vodní fáze u čolka horského (Mgr. Oldřich Kopecký, Mgr. František Šusta) 15-24 6. Změny početnosti a migrace čolka horského ve vodní fázi, studie z vybraných lokalit okresu Ústí nad Orlicí (Mgr. Oldřich Kopecký) 25-30 7. Tři drobná addenda k vývoji zájmu o ocasaté obojživelníky v minulosti (Mgr. Jiří Wolf) 31-33 8. Atlas obojživelníků a plazů na Jaroměřsku (Mgr. Petr Zmítko) 34-62 -2- STANOVY KLUBU KLUB PŘÁTEL OCASATÝCH OBOJŽIVELNÍKŮ CAUDATA SDRUŽENÍ ZÁJEMCŮ O FAUNISTIKU, TERARISTIKU A OCHRANU OCASATÝCH OBOJŽIVELNÍKŮ Úkolem a cílem KLUBU je podporovat a vlastním přínosem obohacovat rozvoj TERARISTIKY-chovatelského oboru zaměřeného na chov exotických obojživelníků v lidské péčí a BATRACHOLOGIE-vědeckého oboru zabývajícího se třídou obojživelníků. Přínos KLUBU spočívá ve vlastním, individuálním, skupinovém i společném pozorování a výzkumu prováděném členy v metodicky správném chovu a rozmnožování obojživelníků, ve výměně poznatků a zkušeností, publikováním výsledků v odborných časopisech a zpravodajích. KLUB spolupracuje s českými i zahraničními institucemi a jednotlivci, jejichž obory činnosti se shodují s cíli KLUBU. Vyměňuje si s nimi odborné časopisy a informační materiály. KLUB spolupracuje s hnutím na ochranu batrachofauny a druhové ochrany, podílí se na ochraně přírody a životního prostředí. KLUB podporuje vzdělávání svých členů v oborech své působnosti, pořádá přírodovědné soutěže, besedy, přednášky, výstavy a zájezdy za přírodními zajímavostmi Čech a Evropy. KONTAKTNÍ ADRESA: Mgr. Petr Zmítko Rybalkova 937 551 01, Jaroměř tel. 491 814327 mob. 737977132 e-mail: [email protected] www.caudata.wz.cz -3- Adresář členů KLUBU 1. Nožička Josef Jižní 943, Uherské Hradiště 686 05 tel. 632/554145, 632/578225, [email protected] 2. Rozínek Karel Štefánikova 2361, Dvůr Králové n. Labem 544 01 tel. 437/4550(624550), 819338,[email protected] 3. Rozínek Roman Durychova 1383, Hradec Králové 500 12 tel. 49/5266649, [email protected] 4. Šlechta Antonín Revoluční 1050, Úpice 542 32 tel.731172960 [email protected] 5. Mgr.Zmítko Petr Rybalkova 937, Jaroměř 551 01 tel: 491814327, mob.737/977132, [email protected] 6. Tuček Miroslav Rusek 109, Hradec Králové, 500 03 603/338265 7. Macháček David Mob. 736138465, Ostromečská 7 Praha 3-Žižkov 130 00 [email protected], mailto:[email protected] 8. Sejkora Radek Ke Zvoničce 647/5, 103 00 Praha 10 - Kolovraty tel: 606 141 342, [email protected], [email protected] 9. Machala Ladislav Pražská 486, Unhošť 273 51 fax: 02/66082629, tel: 312/697561, 606/11380, [email protected] 10. Kavina Pavel Nad Koulkou 3, Praha 5 Smíchov 150 00 tel.2/90012897, [email protected] 11. Šiffner Filip Praskova 1, Krnov 794 01 [email protected] tel.605943557 12. Radek Roman Průběžná 1853, Rakovník 269 01 13. Čambal Štefan Mochovská 16, Levice 934 05 Slovensko [email protected] 14. Dr. Lejska Karel Malostranská 9, Brno 625 00, [email protected] Tel.05/47353132 15. Heriban Igor Amdroseho 13, Bratislava 5 851 03 Slovensko [email protected] , [email protected] -416. Ing. Brychta Karel J.Jovkova 3251, Praha4, 143 00, [email protected], [email protected], [email protected] mob. 606 616 119, tel. dom. 244 403 608 17. Váša Hynek Kopřivnická 613, Praha-Letňany 199 00, tel. 606 730 663, [email protected], [email protected], 18. Pončová Alena [email protected] , tel.: 595 228 110 mob. 736 140 162 19. Baďurová Jana [email protected] Praha 13, Zázvorkova 1998, 15500, 728253301 20. Mgr.Šparlinek Hanuš Dukla 325, Ústí nad Orlicí, 562 01, 777 075 705 [email protected] 21. Doležal Václav [email protected], Hrádek u Nechanic 50 22. Uhlíř F. Boženy Němcové 591 ,503 51 , Chlumec n. C. 23. Mgr.Zeman Tomáš Vrbice 36 ,289 04 , [email protected] 24. Mgr.Wolf Jiří Muzeum města Duchcova, Masarykova 7, 41901 Duchcov, [email protected] 25. Mgr.Šandera Martin Lošťákova 409, 506 01 Jičín, [email protected], mobil: 731 060 253 26. Remar Radek Zdenky Havlíčkové 1254,269 01 Rakovník, mob. 605 748 526, [email protected] 27. Obst Aleš Bednářova 232, 541 01 Trutnov, 499814129, [email protected] 28. MVDr. Vršková Dagmar PhD. Renčova 12, 621 00 Brno,mail: [email protected] web: www.ordinace.euweb.cz 29. Zmítko Martin Rybalkova 937, 551 01 Jaroměř, [email protected] mob. 732232876 30. Ondruš Miroslav 698 01Veselí nad Moravou, sídliště Hutník 1438, o okres Hodonín, [email protected] 31. Novotný Tomáš Vidlická 735, Rychnov nad Kněžnou 32. Moskal Jindřich Velichovská 760, Jaroměř 551 01, tel. 728231612 -533. Pater Tomáš Hlučín 748 01, Dlouhoveská 69a, mobil: 721912171, email: [email protected] 34. Civiš Petr Smíškova 226, 284 01 Kutná Hora, email: [email protected] 35. Keller Jaroslav email:[email protected] 36. Szepaski Kamil-David August-Riedel-st. 22, 95448 Bayventh (Gremany), email:[email protected], [email protected] 37. Ing. Miroslav Kriz CSc. Bratislava 5, Fedinova 6, tel: 00421 2 63837754, resp.004212 60296682, email:[email protected] 38. Raniak Zbyněk Moskevská 41, Praha 10, Vršovice, 10 100, tel: 777989947, [email protected] 39. Bažant Roman [email protected] 40. Mačát Zdeněk F.V. Heka 812, Letohrad, 561 51, [email protected] tel. 604337399 41. Máka Martin Ševce Matouše 18, Praha 4- Krč, 140 00, tel:739378517 email: [email protected] 42. Havlíková Bára Průhledová 6, Praha 6, Dejvice, tel: 728720481 email:[email protected]> 43. Mgr. Kopecký Oldřich U Rybníčku 416 Ústí nad Orlicí, Hylváty 562 03 email: [email protected], -6- Z průběhu 22. konference České herpetologické společnosti (ČHS) v Heřmanovicích, 25. - 27. 5. 2007 Mgr. Martin Šandera Konference se zúčastnilo 43 lidí (z toho 28 členů ČHS; včetně členů čekatelů). Menší komplikace nastala ještě před samotným zahájením konference. V oblasti Jeseníků probíhaly závody záchranářů a jedno ze stanovišť blokovalo neplánovaně až do večera sál v Hotelu Heřmanovice. Celý program pak mírně narušovalo povětšinou opožděné a zdlouhavější vydávání jídel. Avšak příjezd přes 40 účastníků se neočekával a tak velké akce typu konferencí nebývají v Heřmanovicích často. Program byl zahájen v pátek večerní členskou schůzí (Zápis schůze viz IČHS 2007/2). Schůzi a tím i celou konferenci zahájil hlavní organizátor konference, Václav Gvoždík. Roman Rozínek nás v přednášce „Lissotriton montandoni v Heřmanovicích“ seznámil s praktickou ochranou čolků karpatských v Jeseníkách. Kromě několika administrativních povinností jsme díky obrázkům, které poskytli Jiří Mařík a Martin Šandera, zavzpomínali krátce na minulé velice zdařilé konference v Prysku a ve Svatošských skalách. V příspěvku „Obojživelník roku“ a „Biolib“ byli přítomní seznámeni s průběhem těchto projektů, na kterých se podílí i ČHS. Byl přijat nebývale velký počet nových členů, 14 (viz IČHS 2007/2). Petr Balej nás seznámil s projektem Balcanica a také s novou podobou internetových stránek ČHS. Poté se rozběhly různé diskuse dlouho do noci či do rána. Sobotní dopolední program byl ve znamení tradiční terénní exkurze, kterou vedli Václav Gvoždík, Roman Rozínek a Vít Zavadil. Dobře udělali ti, co se moc nevyptávali a automaticky si vzali holínky. Zpočátku jsme navštívili běžnou obuví dobře dostupné lokality, ale pak v mokřadních a bahenních koupelích nezůstala jedna noha suchá. To však dobrou náladu nemohlo zkazit. Lokality vzácného nekarpatského čolka karpatského jsme viděli a nakonec i samotné čolky. Co chvíli se svým „zpěvem“ chvástal chřástal, potkali jsme i nějaké slepýše, užovky obojkové a zmije. I když se u zmijí často jednalo o placatou formu silniční. Hojná účast se projevila i vyšším počtem přednášek (22, z toho 2 plenární). Bylo proto nutné dodržovat časový plán, což se zpočátku rámcově dařilo, i přes opožděný výdej oběda. Alespoň bylo více času na koupi odborné literatury z nabídky firmy RepNat. Odpoledne a večer následovalo 13 přednášek. Obzvláště zdařilá byla letošní večerní zábavní aukce, jak co do počtu aktivních dražitelů, tak zejména co do výkonu licitátora, našeho prezidenta, Ivana Reháka. Někteří se nechali atmosférou unést natolik, že zapomněli, že cesta domů také něco stojí. Po aukci jsme ochutnali grilované plazy (i když se jimi herpetologové většinou nezabývají) – kuřata. Pamatováno bylo i na zúčastněné vegetariány, hlady netrpěli, dostali zeleninu a sýry, ale určitě si nepošmákli, tak jako my, všežravci . S plným žaludkem a pivem či jiným nápojem se dobře diskutovalo o zážitcích ze soboty i jiných záležitostech. V neděli dopoledne jsme vyslechli a shlédli 6 přednášek (včetně 1 plenární přednášky). Náš prezident zakončil vydařenou konferenci a po obědě se účastníci rozjeli do svých domovů či navštívit některé kouty zemí českých. Velký dík patří hlavnímu organizátorovi konference, Václavu Gvoždíkovi, a všem, kteří se podíleli na uspořádání 22. konference. Za rok na shledanou. -7- Vliv kondice na délku vodní fáze u čolka horského (Mesotriton alpestris) Influence of relative body mass on length of water phase in Alpine newt (Mesotriton alpestris) Mgr. Oldřich Kopecký Úvod Čolek horský (Mesotriton alpestris, Laurenti 1768), který v této studii vystupuje jako modelový druh, je v rámci české republiky druhým nejběžnějším ocasatým obojživelníkem (Moravec 1994). Čolek horský je diekním, promiskuitním ocasatým obojživelníkem v našich podmínkách s asi 5 měsíců trvající hibernací (Baruš et Oliva 1992). Po procitnutí z hibernace čolci nastupují do vodní fáze, kde dochází k rozmnožování. Doba příchodu do vodní fáze je asociována u většiny ocasatých obojživelníků s pohlavím (např. Dolmen 1981, Waights 1996, Gabor et Halliday 1997, Arntzen 2002, Tennessen et Zamudio 2003). Jak ovlivňují fyzické charakteristiky jedince, pohlaví a lokalita dobu příchodu do vodní fáze u čolka horského jsem řešil dříve. Ukázalo se, že kondice je faktorem jenž má zásadní vliv na dobu příchodu čolka horského do vodní fáze (Kopecký et Šusta 2006, Kopecký in prep.). Vliv kondice byl přitom jako jeden z určujících faktorů ovlivňujících dobu příchodu na reprodukční stanoviště prokázán i u jiných druhů obratlovců (např. Fránová 1999, Morbey et Ydenberg 2001, Tennessen et Zamudio 2003, Cinegrová et Musil 2003). Zjištění, že nejdříve do vodní fáze přichází jedinci v nejlepší kondici potvrzuje názory o výhodnosti co nejčasnějšího rozmnožování u obojživelníků (Newman 1992, Denoel et Andreone 2003, Ryan et Plague 2004). Je ale pro čolky horské výhodné do vodní fáze nejen dříve přijít ale v ní i déle zůstat? Může být trvání vodní fáze jedince vázáno právě na kondici, pohlaví nebo lokalitu? Délkou pobytu čolků rodu Lissotriton a Mesotriton ve vodní fázi se zabývali jako jednou ze složek komplexnějšího výzkumu např. Harrison et al. (1983), Čihař (1990), Arntzen (2002), Rafinski et Osikowski (2002), Garner et Schmidt (2003) s výsledky těchto studií jsou mnou zjištěná data, prezentována v tomto příspěvku, porovnávána a dále diskutována. . Metodika – lokality, sběr dat V roce 2005 jsem v době vodní, reprodukční fáze života čolka horského navštěvoval v pravidelných pětidenních intervalech dvě lokality s výskytem studovaného druhu. Obě lokality leží poblíž Ústí nad Orlicí (Pardubický kraj), městské části Hylvát (faunistický čtverec č. 6064). První z lokalit, která je v textu dále označována jako Hylváty (49° 57´ 29´´ sev.šířky a 16° 23´ 53´´ vých. délky) tvoří pět stálých kaluží, vzniklých jízdou lesnické techniky po nezpevněné cestě. Lokalita leží v nadmořské výšce 355 m. Druhou lokalitou označenou jako Zabitý (49° 57´ 19´´ sev.šířky a 16° 23 ´48´´ vých.délky), dle pomístního názvu křižovatky lesních tras, tvoří 8 stálých kaluží vzniklých jako u lokality Hylváty. Lokalita se nachází v nadmořské výšce 500 m. Charakter terénu a vzdálenost mezi lokalitami vylučuje v době vodní fáze výměnu jedinců mezi těmito populacemi. Na lokality jsem začal docházet od konce března, první sběr dat probíhal vždy od zaznamenání prvního dospělce a končil s obdobím rozmnožování. Pokud jsem dvě návštěvy po sobě nenašel na lokalitě žádného jedince byl výzkum ukončen. Při každé návštěvě lokalit byl proveden odchyt všech dospělých čolků ze všech kaluží dané lokality. Odchyt jedinců byl prováděn akvaristickou síťkou nebo individuálně rukou. Každý jedinec byl při svém prvním odchycení změřen, zvážen a individuálně označen. Jedinci byli měřeni bez narkotizace dle metod Opatrného (1973) kovovým posuvným měřítkem s přesností na 0,1 mm. Vážení probíhalo na vahách značky PESOLA Micro - Line (5 g), váženo bylo s přesností na 0,05 g. -8Čolci před vážením nebyli nijak sušeni, což je při práci v terénu běžnou praxí (Dodd 1993, Hejtmánková 2002). Pokud vážený jedinec, přesahoval váhu 5 g byl vážen na vahách PESOLA Micro - Line (30 g) s přesností na 0,25 g. Probíhalo-li vážení za větrného počasí, bylo prováděno v plastovém desetilitrovém kbelíku. Značení jedinců bylo prováděno pomocí zastřihávání článků prstů (např. Joly et Miaud 1989, Šusta 2002). Ustřižení článku prstu nemá negativní vliv na jedince a prst mu doroste během jednoho roku (Perret et al. 2003). Při vypracování značkovacího klíče jsem modifikoval běžně užívaný systém značení (Ferner 1979), kde každý jedinec byl značen individuálně vlastním kódem. Díky zpětným odchytům pak bylo možné sledovat délku pobytu konkrétního jedince ve vodní fázi (CMR metody). Pro odhad pravděpodobnosti odchytu a reodchytu jedince byl použit program MARK. O každém jedinci jsem tedy sběrem dat v sezóně 2005 zjistil následující údaje – hmotnost (m), celková délka těla (Ltot) = délka těla (L) + délka ocasu (Lcd), počet dní strávených ve vodní fázi (ve dnech, v intervalech po pěti), pohlaví, příslušnost k jedné z lokalit. Výsledky V programu MARK byl proveden odhad parametru p (pravděpodobnost iniciálního odchytu jedince) a odhad parametru c (pravděpodobnost opětovného odchycení již označeného jedince). Ukázalo se, že oba parametry jsou shodné pro pohlaví a navzájem se mezi sebou neliší (p = c). Jejich průměrná hodnota byla 0,325 (lokalita Hylváty) a 0,302 (lokalita Zabitý). Základní deskriptivní údaje o délce pobytu jedinců čolka horského ve vodní fázi prezentuje tabulka 1., graf 1. a graf 2. TABULKA 1. Deskriptivní statistika - délka pobytu ve vodní fázi ve dnech pohlaví - lokalita samci Hylváty samci Zabitý samci celkem samice Hylváty samice Zabitý samice celkem n 50 61 111 24 42 66 průměr 31,30 30,08 30,63 34,58 28,21 30,53 počet jedinců samci 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 SD 21,42 23,41 22,44 22,89 18,57 20,31 SE 3,03 2,99 2,13 4,67 2,86 2,50 samice 9 5 6 1 3 3 2 0 4 2 1 2 22 5 1 3 3 3 2 2 4 3 0 3 1 0 2 0 0 5. 10. 15. 20. 25. 30. 35. 40. 45. 50. 55. 60. 65. 70. 75. počet dnů strávených ve vodní fázi GRAF 1.: Počet dní strávených jedincem ve vodní fázi, lokalita Hylváty -9- samci 14 samice 13 počet jedinců 12 10 9 9 8 6 6 4 3 33 2 3 33 5 55 2 1 1 5 4 3 1 0 0 2 4 2 3 1 0 1 3 0 5. 10. 15. 20. 25. 30. 35. 40. 45. 50. 55. 60. 65. 70. 75. počet dnů strávených ve vodní fázi GRAF 2.: Počet dní strávených jedincem ve vodní fázi, lokalita Zabitý Pro zjištění, která z měřených fyzických charakteristik jedince může ovlivňovat jím strávenou dobu ve vodní fázi jsem nejprve spočetl korelaci, pro odhalení závislosti fyzických charakteristik na sobě navzájem - tabulka 2. TABULKA 2. Korelace fyzických charakteristik jedinců čolka horského korelace m-L m - Lcd L - Lcd R² 0,57 0,38 0,66 samci n = 111 F hodnota 147,05 67,37 208,84 P < 0,001 < 0,001 < 0,001 R² 0,71 0,55 0,71 samice n = 66 F hodnota P 159,33 < 0,001 77,01 < 0,001 159,33 < 0,001 Vzhledem k vysoce pozitivním výsledkům korelačního testu (všechny testované proměnné spolu pozitivně signifikantně korelují – tabulka 2.), jsem zvolil jako jednu z proměnných relativní hmotnost jedince tj. jeho výživový stav. Tato kombinovaná hodnota dále označována jako kondice byla pro každého jedince spočtena jako: m / Ltot. Vzhledem k vysokému charakteru korelace mezi jednotlivými fyzickými charakteristikami jedinců čolka horského by bylo chybou při dalším testování užití více fyzických charakteristik v pozici proměnné vzhledem k růst střední chyby (Lepš 1996). Danou hodnotu kondice jsem spolu s faktorem lokality (ta měla dvě hladiny Zabitý, Hylváty) zařadil do zobecnělého lineárního modelu proti hodnotě doby strávené jedincem ve vodní fázi. Hodnota kondice je odlišná pro pohlaví (průměr samci = 0,31 průměr samice = 0,46), to potvrdil i provedený t – test (t hodnota = - 17,71 ; P < 0,001) viz graf 3. Vzhledem k početní nevyrovnanosti souborů samců a samic bylo pro zhodnocení rozdílnosti v kondici u samců a samic užito i neparametrického U – testu (U = 7096 ; P < 0,001) a to stejným výsledkem . V zobecnělých lineárních modelech byla proto obě pohlaví analyzována odděleně. Výsledky zobecnělých lineárních modelů pro obě pohlaví zvlášť prezentuje tabulka 3. - 10 - 0,65 kondice 0,55 0,45 0,35 0,25 samci samice GRAF 3. Box plot diagram t-testu kondice pro samce a samice TABULKA 3. Porovnání vlivu dvou faktorů (kondice, lokalita) na délku setrvání čolka horského ve vodní fázi pomocí zobecnělých lineárních modelů pohlaví faktor F hodnota P samci lokalita 0,05 0,83 kondice 6,83 0,01 samice lokalita 0,64 0,43 kondice 1,59 0,21 Dále jsem zjišťoval liší-li se délka vodní fáze mezi pohlavími. Lokalita nemá na délku vodní fáze vliv, jedince z obou lokalit jsem pro to hodnotil dohromady a to pomocí t –testu (t hodnota = 0,03 ; P = 0,98) viz graf 4., je tedy patrné, že samci a samice se v délce vodní fáze mezi sebou neliší, což potvrdil i neparametrický U – test (U = 3674,5 ; P = 0,97) délka vodní fáze ve dnech 80,00 60,00 40,00 20,00 0,00 samci samice GRAF 4. Box plot diagram t-testu délky vodní fáze pro samce a samice Diskuse Individuální délka vodní fáze u obojživelníků, je jevem, který se poměrně obtížně sleduje. U velkých vodních ploch se k jejímu sledování nejlépe hodí metoda padacích pastí, které jsou umístěny na obou stranách bariéry. Čolci jsou tak zachyceni jak v době příchodu do vodní fáze tak v době odchodu z ní (Harrison et al. 1983). Druhou možností je pak metoda, - 11 užitá v této práci. Tu lze aplikovat pouze na lokalitách relativně přehledných a snadno “vylovitelných“, tedy na lokalitách, s vysokými parametry p a c. Jejich hodnota je na obou mých lokalitách v porovnání s podobnými studiemi vysoká a značí tak velkou úspěšnost při odchytávání jedinců (Schmidt et Anholt 1999, Frétey et al. 2004, Bailey et al. 2004). Ač se hodnoty obou parametrů mohou zdát relativně nízké je nutné si uvědomit, že je v nich zahrnuta i možnost emigrace jedince z vodní fáze do fáze terestrické. Jedinec, který opustí vodní fázi (studijní plochu) pak negativně přispívá k hodnotám parametrů p a c. Samice jsou u čolka horského větším pohlavím (např. Roček 1972, Rehák 1979, Miaud et al. 2000). Rozdíl v kondici pro pohlaví je ale také způsoben přítomností vajec u samic. Kondice obou pohlaví je tedy neporovnatelným faktorem, proto byla v zobecněných lineárních modelech analyzována zvlášť. U ektotermních obratlovců je velikost těla samice korelována s velikostí snůšky (Olsson et Shine 1997) a s věkem (Miaud et al. 2000). Vyšší reprodukční potenciál samice tak v této studii odráží hodnota kondice. Délka vodní fáze čolků rodu Lissotriton, Mesotriton a Triturus je od 2 do 4 měsíců přičemž existuje velká variabilita v délce trvání vodní fáze a to jak mezi lokalitami, jednotlivými sezónami tak i mezi jedinci (Duellman et Trueb 1994, Arntzen 2002). Vliv lokality na délku vodní fáze v této studii nemohu potvrdit (tabulka 3.). Charakter obou lokalit, je i přesto, že obě hostí samostatnou populaci, velmi podobný a pro spolehlivé ověření vlivu samotné lokality na délku vodní fáze bude třeba dat z většího počtu rozdílných lokalit. U samic je délka pobytu ve vodní fázi asociována s pářením a to až do naplnění spermatéky v její kloace (Osikowski et Rafinski 2001), aby si zajistila oplození všech svých vajíček a následně s kladením vajec. Samice čolků r. Lissotriton, Mesotriton a Triturus se obvykle páří více než s jedním samcem (např. Verrell 1984, Gabor et Halliday 1997, Osikowski et Rafinski 2001). Obecně je polyandrie u ocasatých obojživelníků běžným jevem (Jones et al. 2002, Myers et Zamudio 2004, Adams et al. 2005). Otázkou však zůstává zda vyšší počet páření např. stimuluje samici k větší tvorbě vajíček, a plynou tak z něj pro samici nějaké výhody (např. Gabor et Halliday 1997, Osikowski et Rafinski 2001, Adams et al. 2005), nebo je produkce a úspěšnost líhnutí vajíček na počtu páření nezávislá (Garner et Schmidt 2003). Doba kladení vajíček se neliší mezi samicemi oplozenými jednou a samicemi oplozenými vícekrát (Osikowski et Rafinski 2001). Samice čolka horského v laboratorních podmínkách kladou vajíčka v průměru 14 (Garner et Schmidt 2003) až 26 dní (Rafinski et Osikowski 2002). Samice čolků kladou vajíčka na ponořenou vegetaci a to jednotlivě (Miaud 1993), což je proces časově náročný a bývá jim proto v některých studiích přisuzován delší pobyt ve vodní fázi než samcům (Baker 1992, Halliday 1998), to moje výsledky nepotvrdily. Délka vodní fáze u samců z mých lokalit se neliší od délky vodní fáze samic. K obdobným závěrům pro čolky L. vulgaris a L.helveticus došel i Harrison et al. (1983). Samci se ve vodní fázi snaží o co největší počet spáření. V průběhu vodní fáze dochází vlivem nestejnoměrného příchodu jedinců na rozmnožovací stanoviště a vlivem rozdílné intenzity páření k výkyvům v operačním poměru pohlaví – OSR (Harris et Lucas 2002, Rohr et al. 2005). Samci, kteří propásli optimální OSR pak ve vodní fázi čekají na příznivější podmínky pro vlastní páření tj. na další samice ochotné k páření. Jak ukazují moje výsledky (tabulka 3.) pouze samci v dobré kondici si mohou čekání na zlepšení OSR dovolit. Což naznačuje, že pro čolky horské je vodní fáze, proti fázi terestrické, spíše stresovým prostředím. U samic délka vodní fáze s kondicí asociována není. Pravděpodobně je úzce vázána na dobu kladení vajec. Jako možné vysvětlení se nabízí více zkušeností starších samic při kladení vajec, které vyrovná fakt, že starší samice mají vajíček více. Samice v lepší kondici také na rozmnožovací stanoviště přichází první (Kopecký et Šusta 2006) a rychle se spáří. Také veškerá místa vhodná ke kladení vajec v nádrži jsou ještě volná a tak přesto, že mají vajec více než samice s nižší kondicí jejich délka pobytu ve vodní fáze bude stejná. - 12 Nicméně jak už bylo zmíněno výše tyto závěry je nutné podpořit dalším intenzivním sběrem dat a to pokud možno z co největšího počtu lokalit. Závěr Na délku vodní fáze se u čolků horských ze studovaných populací nepodílel vliv lokality. Faktor kondice se ukázal průkazný pro samce, nikoliv však pro samice. Daná rozdílnost je způsobena kompeticí samců čolků o páření, kdy jen samci v dobré kondici mohou setrvat ve vodní fázi déle. Ta je tak z hlediska potravní dostupnosti pro čolky, proti fázi terestrické, zřejmě stresovým prostředím. U samic je délka vodní fáze na kondici nezávislá. Samice mají vodní fázi asociovanou s kladením vajec. Při něm hraje roli dostupnost vhodných míst pro kladení vajíček a zkušenost starších a v kondici lepších samic. Samice a samci se při tom v délce vodní fáze mezi sebou neliší. Poděkování Za základní uvedení do problematiky obecných a zobecnělých lineárních modelů děkuji Ing. Jiřímu Vojarovi. Za podnětné diskuse o statistickém pozadí zpracovávaných dat děkuji doc. Mgr. Miroslavu Šálkovi Ph.D..Velký dík také patří mé rodině, která mě nejen v průběhu tohoto výzkumu materiálně i psychicky podporuje. Použitá literatura Adams E. M., Jones A. G., Arnold S. J., 2005: Multiple paternity in a natural population of a salamander with long-term sperm storage. MOLECUL ECOL 14 (6): 1803-1810 Arntzen J.W., 2002: Seasonal variation in sex ratio and asynchronous presence at ponds of male and female Triturus newts. J HERPETOL 36: (1) 30-35 Bailey L.L., Simons T.R., Pollock K.H., 2004: Estimating detection probability parametrs for plethodon salamanders using the robust capture-recapture design. J WILD MAN 68 (1): 1 – 13 Baker J.M.R., 1992: Egg production in the smooth newt (Triturus vulgaris). HERP J 2: 90 93 Baruš V., Oliva O., 1992: Fauna ČSFR – Obojživelníci. Academia, Praha Cinegrová Z., Musil P., 2003: Věrnost hnízdišti a zpěvná aktivita strnada rákosního. ŽIVA 3, 128 – 130 Čihař J., 1990: Čolek horský na Šumavě I. Ekologie a bionomie. ŽIVA 2, 83-84 Denoel M., Andreone F., 2003: Trophic habits and aquatic microhabitat use in gilled immature, paedomorphic and metamorphic Alpine newts (Triturus alpestris apuanus) in a pond in central Italy. BEL J ZOOL 133 (2): 95-102 Dodd C.K., 1993: The cost of living in an unpredictable environment the ecology of striped newts Notophthalmus perstriatus during prolonged drought. COPEIA : 605 -614 Dolmen D., 1981: Local migration, rheotaxis, and philopatry by Triturus vulgaris within a locality in central Norway. BRITISH J HERPETOL 6: 151 – 158 Duellman W., Trueb L., 1994: Biology of Amphibians, Johns Hopkins, London Ferner J.W., 1979: A review of marking techniques for amphibians and reptiles. HERPETOL CIRCULAR 9: 1 – 41 Fránová I., 1999: Věková struktura populací žab v rozdílných prostředích a migrace mezi lokalitami. Diplomová práce, Biol. fak., JU České Budějovice Frétey T., Cam E., Le Garff B., Monnat J – Y., 2004: Adult survival and temporary emigration in the common toad. CAN J ZOOL 82: 859 - 872 Gabor C.R., Halliday T., 1997: Sequential mate choice by multiply mating smooth newts: females become more choosy. BEHAV ECOL 8: 162 – 166 Garner T.W.J., Schimdt B.R., 2003: Relatedness, body size and paternity in the alpine newt, Triturus alpestris. PROC R SOC LOND 270: 619 – 624 - 13 - Halliday T.R., 1998: Sperm competition in amphibians. In Birkhead T.R., Moller A.P., Sperm competition and sexual selection. 465 – 502, Academic Press, London Harris W. E., Lucas J.R., 2002: A state – based model of sperm allocation in a group – breeding salamander. BEHAV ECOL 13 : 705 - 712 Harrison J.D., Gittins S.P., Slater F.M., 1983: The breeding migrations of smooth and palmate newts (Triturus vulgaris and T. helveticus) at a pond in mid Wales. J ZOOL 199: 249 – 258 Hejtmánková M., 2002: Vybrané aspekty reprodukce obojživelníků v přírodní rezervaci Plané loučky. Bakalářská práce, Přír. fak., UP Olomouc Hrabě S., Oliva O., Opatrný E., 1973: Klíč našich ryb, obojživelníků a plazů. SPN, Praha Joly P., Miaud C., 1989: Fidelity to the breeding site in the alpine newt (Triturus alpestris). BEHAV PROCESS 19, (1-3) 47 – 56 Kopecký O., Šusta F., 2006: Vliv kondice na vstup do vodní fáze u čolka horského (Triturus alpestris). VÝCH. SB. PŘÍR. – PRÁCE A STUDIE 13 : 211 – 217 Lepš J., 1996: Biostatistika. Jihočeská Univerzita, České Budějovice (skriptum) Miaud C., 1993: Identification of newt (Triturus alpestris and T. helveticus) eggs predators and protective role of oviposition behaviour. J ZOOL 231: 575-582 Miaud C., Guyetant R., Faber H., 2000: Age, size, and growth of the alpine newt, Triturus alpestris (Urodela : Salamandridae), at high altitude and a review of life-history trait variation throughout its range. HERPETOLOGICA 56: (2) 135-144 Moravec J., 1994: Atlas rozšíření obojživelníků v České republice. Národní muzeum, Praha Morbey Y. E., Ydenberg R. C., 2001: Protandrous arrival timing to breeding areas: a review. ECOL LETTERS 4 (6): 663-673 Newman R.A., 1992: Adaptive plasticity in amphibian metamorphosis. BIOSCIENCE 42: 671 – 678 Olsson M., Shine R., 1997: The limits to reproductive output: offspring size versus number in the sand lizard (Lacerta agilis). AM NAT 149: 179 – 188 Osikowski A., Rafinski J., 2001: Multiple insemination increases reproductive success of female Montandons newt (Triturus montadoni, Caudata, Salamandridae). BEHAV ECOL SOCIOBIOL 49: 145 - 149 Perret N., Pradel R., Grolet O., Miaud C., Joly P., 2003: Transience, dispersal and survival rates in newt patchy populations. J ANIM ECOL 72: 567 – 575 Rafinski J., Osikowski A., 2002: Sperm mixing in the Alpine newt (Triturus alpestris). CAN J ZOOL 80 (7): 1293-1298 Rehák I., 1979 : Taxonomie a bionomie našich ocasatých obojživeníků - Triturus vulgaris (L. 1758), Triturus alpestris (Laur. 1768), Triturus cristatus (Laur. 1768), Salamandra salamandra (L. 1758). Diplomová práce, Přír. fak. UK, Praha Roček, Z. 1972: Biometrika středoevropských populací čolka horského (Triturus alpestris Laurenti, 1768). Rigorosní práce, Přír. fak. UK, Praha Rohr J. R., Park D., Sullivan A. M., McKenna M., Propper C. R., Madison D. M., 2005: Operational sex ratio in newts: field responses and characterization of a constituent chemical cue. BEHAV ECOL 16 (1): 286-293 Ryan T. J., Plague G.R., 2004: Hatching asynchrony, survival, and the fitness of alternative adult morphs in Ambystoma talpoideum. OECOLOGIA 140: 46-51 - 14 Schmidt B.R., Anholt B.R., 1999: Analysis of survival probabilities of female common toads, Bufo bufo. AMPHIBIA – REPTILIA 20: 97 – 108 Šusta F., 2002: Zajímavosti z rozmnožovacího chování čolka horského. ŽIVA 2: 80-82 Tennessen J. A., Zamudio K. R., 2003: Early male reproductive advantage, multiple paternity and sperm storage in an amphibian aggregate breeder. MOLECULAR ECOLOGY 12: 1567 1576 Verrell P.A., 1984: The responses of inseminated female smooth newt, Triturus vulgaris, to further exposures to males. BRITISH J HERPETOL 6: 414 - 415 Waights V., 1996 : Female sexual interference in the smooth newt Triturus vulgaris vulgaris. ETHOLOGY 102: 736 – 747 - 15 - Vliv kondice na vstup do vodní fáze u čolka horského (Triturus alpestris, Laurenti 1768) Mgr. Oldřich Kopecký , Mgr. František Šusta 1. Úvod Čolek horský, který v naší studii vystupuje jako modelový druh, je v rámci Pardubického kraje druhým nejběžnějším ocasatým obojživelníkem (MORAVEC 1994). Čolek horský je diekním, promiskuitním druhem v našich podmínkách s asi 5 měsíců trvající hibernací (BARUŠ & OLIVA 1992). Po procitnutí z hibernace čolci nastupují do vodní fáze, kde dochází k rozmnožování. Do vody nastupují samci dříve než samice (ARNTZEN 2002). Čolci jsou schopni rozeznat dle olfaktorických signálů (JOLY & MIAUD 1993) své “domovské“ jezírko, kam se pravidelně na rozmnožování vracejí (JOLY & MIAUD 1989). V tomto článku jsme se zaměřili na analýzu fyzických charakteristik jedinců v závislosti na době příchodu do vodní fáze. Statisticky ověřenými metodami jsme chtěli potvrdit naše hypotézy o primárním příchodu tělesně větších čolků na rozmnožistě (ŠUSTA 1999, ŠUSTA 2001, ŠUSTA 2002). Podobné studie realizované např. na rosničkách (FRÁNOVÁ 1999), které potvrdili příchod větších a těžších jedinců na rozmnožistě jako prvních, nejsou vzhledem k rozdílné behaviorální ekologii (existence teritoriality u rosniček) relevantní pro čolka horského. Naše studie probíhala v průběhu celé sezóny, nejen v době jarní migrace (např. HARRISON & kol. 1983, HEJTMÁNKOVÁ 2002), tím jsme pokryli příchod všech jedinců. Obdobné studie provedené dříve se zaměřili hlavně na meziroční srovnávání fyzických parametrů skupin jedinců (GILL 1979, DODD 1993). Individuální porovnání tělesných rozměrů proti dni příchodu do vodní fáze v rámci jedné sezóny, které předkládáme v této studii, je tak prvním příspěvkem k dané problematice. 2. Metody 2. 1. Lokality Výzkum probíhal na čtyřech lokalitách. Dvě leží poblíž Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj, další dvě leží v katastru obce Ledeč nad Sázavou, kraj Vysočina. Všechny lokality je možno označit jako typické reprodukční stanoviště čolka horského. První lokalita, která je v textu dále označován jako Hylváty, leží cca 200 m západně od městské části Ústí nad Orlicí, Hylvát ve faunistickém čtverci č. 6064. Leží v nadmořské výšce 355 m a tvoří jí komplex pěti kaluží vzniklých jízdou těžké lesní techniky po nezpevněné - 16 cestě. Kaluže nejsou hlubší než 20 cm a jejich dno je bahnité s napadaným listím a jehličím. Cesta je nezarostlá s holou půdou, lemuje ji trávník s trojštětem žlutavým (Trisetum flavescens), ostřicí lesní (Carex sylvatica), pryskyřníkem plazivým (Ranunculus repens) a hospodářský les se smrkem a bukem. V samotných kalužích roste rozrazil potoční (Veronica beccabunga). Lokalita leží v klimatické oblasti mírně teplé MT2 (QUITT 1971). Lokalita byla sledována od 1.4. 2005 do 30.6. 2005. Druhou lokalitou je skupina kaluží ležící cca 1,5 km severovýchodně od lokality Hylváty. Lokalita je v nadmořské výšce 500 m. Je dále v textu označována jako lokalita Zabitý, dle pomístního jména nedaleké křižovatky lesních cest “ U zabitého“. Její charakter je podobný jako u lokality předešlé. Lokalitu tvoří osm trvalých a tři vysychající kaluže vzniklé stejně jako u lokality předchozí. Studijní plochu lemuje ze západní strany smrkový les z východní pak lesní mýtina s náletovými dřevinami, hlavně břízou (Betula spp.). Samotné kaluže obrůstají sítiny (Juncus spp.) a tráva ostřice lesní (Carex sylvatica). Lokalita leží ve stejném faunistickém čtverci i ve stejné klimatické oblasti jako lokalita Hylváty. Výzkum zde probíhal od 11.4. 2005 do 4.7. 2005. Třetí lokalitu označenou jako Pivovarský potok tvoří meliorační nádrž v podmáčené louce v údolí Pivovarského potoka v katastru obce Ledeč nad Sázavou. Lokalita leží v nadmořské výšce 400 m n. m.. Maximální hloubka nádrže je přibližně 80 cm. Dno nádrže je pokryto velmi silnou vrstvou bahna, ale i tlejícím listím. Vodní rostlinstvo reprezentuje v hlubší části nádrže okřehek menší (Lemna minor), v mělké odtokové strouze pak navíc hvězdoš jarní (Callitriche verna) a do vody zasahuje i sítina klubkatá (Juncus conglomeratus). Okraje břehu jsou zpevněny vysázenými vrbami (Salix capres, Salix fragilis a Salix aurita). V blízkosti nádrže roste velmi hustě i chrastice rákosovitá (Baldingera arundinacea) a pcháč zelinný (Cirsium oleraceum). Výzkum zde probíhal od 5.4. 1997 do 17.6. 1997. Poslední lokalita pojmenovaná Sádky rovněž leží v katastru obce Ledče nad Sázavou a přibližně ve stejné nadmořské výšce jako lokalita Pivovarský potok od níž je 3 km vzdálená. Jedná se o velmi mělkou nádrž, z velké části zanesenou, sloužící původně k odchovu rybího plůdku. Maximální hloubka nádrže je 30 cm. Dno nádrže je pokryto vrstvou bahna, v menší míře i tlejícím listím. Značnou plochu zabírají vodní rostliny. Jsou to především vodní mor kanadský (Anacharis canadensis) a hvězdoš jarní (Callitriche verna), dále sítina klubkatá (Juncus conglomeratus) a zblochan vodní (Glyceria aquatica). Břehy zarůstá krabilice chlupatá (Chaerophillum hirsutum), starček hajní (Senecio nemorensis) a skřípina lesní (Scirpus silvaticus). Celá lokalita je obklopena smrkovým lesem, na březích jezírka rostou - 17 především olše (Alnus glutinosa). Doba výzkumu od 12.4. 1997 do 17.6. 1997. Obě ledečské lokality leží v klimatické oblasti MT7 (QUITT 1971) a v faunistickém čtverci č. 6257. 2. 2. Vlastní práce Čolci byli odchytáváni v závislosti na hloubce jezírka buď podběrákem (lokality Pivovarský potok a Sádky), nebo akvaristickou síťkou či individuálně rukou (lokality Hylváty a Zabitý). Následně byli všichni jedinci odchycení poprvé změřeni, zváženi a označeni. Měření bylo prováděno kovovým posuvným měřítkem a to bez narkotizace měřených jedinců. Měřeno bylo s přesností na 0,1 mm dle metod OPATRNÉHO (1973). U čolků jsme zjišťovali dvě základní tělesné proporce a to celkovou délku těla (Ltot) a délku ocasu (Lcd). Odečtením hodnoty Lcd od Ltot vznikla hodnota L, délka těla jedince. Každý jedinec byl též zvážen, na lokalitách Pivovarský potok a Sádky bylo vážení prováděno na vahách HEMA s přesností na 0,25 g na lokalitách Hylváty i Zabitý bylo vážení prováděno na vahách PESOLA (5 g) s přesností na 0,05 g. Pro jedince těžší než 5 g na vahách PESOLA (30 g) s přesností na 0,25 g. Pro urychlení terénní práce nebyli jedinci před vážením sušeni (DODD 1993). U každého nově odchyceného jedince bylo též provedeno individuální označení pomocí zastřihnutí posledního článku prstů, což je při značení ocasatých obojživelníků metoda běžně používaná (např. LUKÁŠ 1970, JOLY & MIAUD 1989, DENOEL 1998). Pro značení jsme použili modifikaci metody FERNERA (1979). Pro zjištění změn ve velikostním složení čolků při příchodu do vodní fáze, bylo na lokalitách Piovarský potok i Sádka učiněno šest odchytových akcí. Na každé z reprezentativních období vodní fáze (počátek, vrchol, závěr) připadly dvě. Lokality Hylváty i Zabitý byly po dobu trvání vodní fáze vychytávány každých pět dní. Jako počátek vodní fáze je označeno datum zaznamenání prvního dospělce v nádrži. Sledování daných lokalit bylo ukončeno při nezaznamenání žádného dospělce ve dvou návštěvách lokality po sobě. Statistickou analýzu jsme provedli v poslední verzi programu NCSS (HINTZE 2004). Nejprve jsme provedli test korelace jednotlivých fyzických charakteristik jedince mezi sebou navzájem tedy: korelace hmotnosti na délce ocasu (m – Lcd), korelace hmotnosti na celkové délce (m – Ltot) a korelace délky těla na délce ocasu (L – Lcd). Hodnotily jsme vždy všechny jedince dohromady, bez rozdílu lokality, pouze na základě pohlaví (samci a samice zvlášť). Pro zjištění závislosti mezi velikostními a fyzickými parametry jedince a příchodem do vodní fáze jsme užili metodu lineární regrese. Za nezávislou proměnou x je dosazen den příchodu - 18 konkrétního jedince do vodní fáze počítáno od jejího počátku. Pokud vodní fáze na lokalitě Q započala 1.4. a jedinec A1 byl na této lokalitě odchycen poprvé 11.4. je za hodnotu x pro tohoto jedince zadána hodnota 10. Jedinec byl na lokalitě Q odchycen poprvé desátý den od počátku vodní fáze. Za závisle proměnou y pak byla dosazena fyzická charakteristika jedince. Zvolená hladina významnosti byla pro všechny testy (α = 0,05). 3. Výsledky Za dobu trvání našeho výzkumu jsem odchytli a do statistiky zařadili údaje o celkem 346 jedincích. Lokalita Hylváty 50 samců, 24 samic. Lokalita Zabitý 61 samců, 42 samic. Lokalita Pivovarský potok 42 samců, 42 samic. Lokalita Sádky 48 samců, 37 samic. Výsledky korelace jednotlivých fyzických parametrů jedince uvádíme v tabulce 1. Tabulka 1. Korelace fyzických charakteristik jedinců korelace m - Ltot m - Lcd L - Lcd samci n = 201 R² F hodnota 0,574 147,05 0,382 67,37 0,657 208,84 P < 0,001 < 0,001 < 0,001 samice n = 145 R² F hodnota 0,713 159,00 0,546 77,01 0,713 159,33 P < 0,001 < 0,001 < 0,001 Vzhledem k vysoce pozitivním výsledkům korelačního testu (všechny testované proměnné spolu pozitivně signifikantně korelují), jsme přistoupili k analýze závislosti fyzických parametrů na příchodu do vodní fáze pomocí lineární regrese. Za závisle proměnnou jsme vybrali jednu kombinovanou veličinu, kterou byla relativní hmotnost jedince, tj. jeho výživový stav (m/Ltot). Vzhledem k vysokému charakteru korelace mezi jednotlivými proporcemi jedinců čolka horského by bylo chybou užití regrese mnohonásobné pro více fyzických charakteristik v pozici závisle proměnné vzhledem k růst střední chyby (LEPŠ 1996). Nadbytečné by také bylo hodnocení každého z parametrů (Lcd, Ltot, m) jedince zvlášť v regresi lineární (vzhledem k tomu, že všechny soubory splnily předpoklad normálního rozdělení dat, testováno K-S testem). Pro každou ze skupin jsem regresní analýzu prováděli zvlášť jak dle příslušnosti k pohlaví tak k lokalitě. Výsledky regrese uvádíme tabulkou (tabulka 2.) a graficky (soubor grafů 1.). V grafickém i tabelárním přehledu jsou užity následující zkratky lokalit PP – Pivovarský potok, S – Sádky, H – Hylváty, Z – Zabitý. Tabulka 2. Výsledky lineární regresní analýzy pro všechny lokality a obě pohlaví zvlášť pohlaví + lokalita PP ♂ PP ♀ n 42 42 R² 0,008 0,056 t hodnota -0,508 -1,395 P 0,615 0,172 - 19 S S H H Z Z ♂ ♀ ♂ ♀ ♂ ♀ 48 37 50 24 61 42 0,084 0,157 0,083 0,185 0,108 0,072 -2,058 -2,549 -2,085 -2,232 -2,670 -1,767 0,045 0,015 0,042 0,036 0,001 0,085 Statisticky významné rozdíly jsou označeny. Grafy 1. Znázornění regresní analýzy, relativní váhy jedince (m/Ltot) proti dni odchytu ♂ PP ♀ PP 0,4 0,6 0,4 0,5 0,3 0,4 0,3 0,3 0,2 0,0 20,0 40,0 60,0 ♂S m / Ltot jedince 0,3 80,0 0,0 20,0 40,0 60,0 80,0 0,0 20,0 40,0 60,0 80,0 ♀S 0,4 0,6 0,4 0,5 0,3 0,4 0,3 0,3 0,2 0,0 20,0 40,0 60,0 80,0 0,3 - 20 ♂ H ♀H 0,4 0,7 0,4 0,6 0,3 0,5 0,3 0,4 0,3 0,0 20,0 40,0 60,0 ♂ Z 0,3 10,0 80,0 25,0 40,0 55,0 70,0 15,0 30,0 45,0 60,0 ♀ Z 0,4 0,6 0,4 0,5 0,3 0,5 0,3 0,4 0,2 0,0 15,0 30,0 45,0 60,0 0,3 0,0 den odchytu od počátku sezóny 4. Diskuze Jak patrno z výsledků lineární regrese ukazuje se příchod čolků, do vodní fáze, na základě výživového stavu (m / Ltot) vysoce pravděpodobný (průkazně vyšlo 5 z 8 testů a to výsledek regrese souboru dat - samice Hylváty vyšel neprůkazný jen těsně 0,085 > 0,05). Statisticky se tak potvrzuje domněnka F. Šusty o pořadí příchodu jedinců do vodní fáze na základě výživového stavu nadnesená v jeho diplomové práci a článcích (ŠUSTA 1999, ŠUSTA 2001, ŠUSTA 2002). Skutečně do vodní fáze přichází nejdříve relativně nejtěžší jedinci. Zpoždění v příchodu do vodní fáze u jedinců relativně lehčích může být vyvoláno dvěma faktory. Jedním je možná schopnost rychlejšího procitnutí z hibernace u těžších jedinců, druhým možným vysvětlením je snaha lehčích jedinců se dokrmit v terestrickém prostředí, čímž je zpožděn jejich příchod do vody. Tento závěr je podpořen i realizovaným výplachem obsahu žaludků u čolků při jarní migraci. Jedinci, kteří při ní byli chytání nejdříve, měli žaludky prázdné, později odchycení jedinci již v žaludcích měli potravu z terestrického prostředí (ŠUSTA 2001). Transparentní výzkum mapující potravu čolka horského a její energetickou bohatost v terestrickém habitatu vzhledem k náročnosti vyhledávání čolků na souši realizován nebyl. Není tak možno zjistit, která z fází života čolka, je z hlediska dostupnosti potravy stresovější. Námi provedený výzkum však naznačuje, že začátek vodní - 21 fáze pro čolky znamená vystavení se potravnímu deficitu. K hlavnímu rozvoji nejčastější potravy čolků ve vodě – perlooček a larev jepic (RULÍK 1993, ŠUSTA 2001, DENOEL & ANDREONE 2003) dochází cca za tři až čtyři týdny po vstupu prvních jedinců do vodní fáze. Menší dostupnost potravy může být také způsobena větší koncentraci čolků ve vodě (až 4 jedinci na m²) a tím větší konkurencí o potravní zdroje, kdežto na souši distribuce jedinců připadá na větší plochu, kde se jedinci zdržují na svých domovských okrscích (JOLY & MIAUD 1989) jako je tomu u některých mločíkovitých (FORESTER 1979, KLEEBERGER & WERNER 1982). Zde je nutno zdůraznit, že velkou roli v tomto případě hraje individuální rozdílnost potravní nabídky jezírek na jednotlivých lokalitách. Realizovaný klíč příchodu jedinců do vodní fáze nesouvisí s teritorialitou, která u studovaného druhu nebyla nikdy prokázána, přestože např. u jiných, tělesně větších druhů rodu Triturus prokázána byla (VERRELL 1989, ZUIDERWIJK & SPARREBOOM 1986). Proti teritorialitě u tohoto druhu hovoří starší (VERRELL 1988) i současné studie, které vysvětlují volbu samce samicí u čolka horského výhradně na základě olfaktorických informací (GARNER & SCHMIDT 2003). Neexistenci teritoriality u čolka horského podporují i naše studie realizovaných migracích samců čolků v průběhu vodní fáze mezi kalužemi na lokalitě Hylváty a Zabitý, kde hodnota m/Ltot není s délkou ani počtem uskutečněných migrací ve statisticky významné závislosti (KOPECKÝ vlastní data). Dalším faktorem ovlivňujícím příchod jedinců by mohl být věk, ten jsme vzhledem k technologické (osteologický výbrus) nebo časové (dlouhodobé CMR studie) náročnosti nestanovovali. Nicméně velikost je u čolků rodu Triturus s věkem v přímé závislosti, a tato závislost je silnější u samců (HALLIDAY & VERRELL 1988). U jedinců starších však dochází k přírůstku celkové tělesné délky za stejnou dobu o menší díl, než u jedinců mladších. Závislost velikost – věk je totiž realizována podél Bertalanffyho křivky (KAUFMANN 1981). Tento jev je však mnohem méně patrný u populací z nadmořských poloh nad 270 m (MIAUD & kol. 2000), kam spadají všechny naše populace. 5. Závěr Studie realizovaná na dvou lokalitách v Pardubickém kraji a dvou lokalitách kraje Vysočina probíhala v letech 1997 a 2005. Statisticky se nám podařilo potvrdit domněnku (ŠUSTA 2001), že realizovaný klíč příchodu čolků do vodní fáze souvisí s jejich výživovým stavem, kondicí. Kondice jedince je tak pravděpodobně jediným faktorem ovlivňujícím dobu jeho příchodu do vodní fáze, když teritorialita u studovaného druhu nebyla prokázána (VERRELL 1988). Též se neprokázala preference samic pro partnery “lepších“ fyzických - 22 parametrů (GARNER & SCHMIDT 2003). Věk, který by mohl být posledním z faktorů ovlivňující pořadí příchodu čolků horských do vodní fáze, je zřejmě faktorem podružným vzhledem k jeho úzké vazbě na velikost (a tím i kondici) jedince. Negativní vliv nelinearity věk – velikosti způsobený růstem čolků dle Bertalanffyho křivky (KAUFMANN 1981) je v našem případě menší, díky střední nadmořské poloze našich lokalit. Naše výsledky tak naznačují, že vstup do vodního prostředí záhy po procitnutí z hibernace je vyhrazen jen jedincům s vyšším výživovým indexem (m/Ltot). Vodní prostředí je tak pro čolky na počátku rozmnožovací fáze, kvůli nedostatku nejčastěji preferované potravy, stresovým prostředím. Poděkování Na tomto místě by autoři rádi poděkovali vedoucím svých diplomových prací a to O. Kopecký RNDr. Milanu Veselému PhD. (UP Olomouc) a F. Šusta RNDr. Ivanu Rehákovi CSc. (ZOO Praha) za rady a konzultace. O. Kopecký též děkuje své rodině za stálou podporu během studií. Citovaná literatura ARNTZEN, J. W. (2002): Seasonal variation in sex ratio and asynchronous presence at ponds of male and female Triturus newts. Journal of Herpetology 36, 30 – 35 BARUŠ, V. & OLIVA, O. (1992): Fauna ČSFR – Obojživelníci. Academia, Praha DENOEL, M. (1998): The modulation of movement as a behavioral adaptation to extreme environments in the newt Triturus alpestris cyreni. Journal of Herpetology 32, 623 – 625 DENOEL, M. & ANDREONE, F. (2003): Trophic habits and aquatic microhabitat use in gilled immature, paedomorphic and metamorphic Alpine newts (Triturus alpestris apuanus) in a pond in central Italy. Belgian Journal of Zoology 133 (2): 95-102 DODD, C. K. (1993): The cost of living in an unpredictable environment the ecology of striped newts Notophthalmus perstriatus during prolonged drought. Copeia 3, 605-614 FERNER, J. W. (1979): A review of marking techniques for amphibians and reptiles. Herpetological Circular 9: 1 – 41 FORESTER, D. C. (1979): Homing to the nest by female mountain dusky salamanders (Desmognathus ochrophaeus) with comments on the sensory modalities essential for clutch recognition. Herpetologica 35, 330 – 335 - 23 FRÁNOVÁ, I. (1999): Věková struktura populací žab v rozdílných prostředích a migrace mezi lokalitami. Diplomová práce, Biol. fak., JU České Budějovice GARNER, T. W. J. & SCHMIDT, B. R. (2003): Relatedness, body size and paternity in the alpine newt, Triturus alpestris. Proc R Soc Lond. 270, 619 – 624 GILL, D. E. (1979): Density dependence and homing behavior in adult red-spotted newts (Nothophtalmus viridescens). Ecology 60, 800 - 813 HALLIDAY, T. R. & VERRELL, P. A. (1988): Body size and age in Amphibians and Reptiles. Journal of Herpetology 22: 253-265 HARRISON, J. D. & GITTINS, S. P. & SLATER, F. M. (1983): The breeding migrations of smooth and palmate newts (Triturus vulgaris and T. helveticus) at a pond in mid Wales. Journal of Zoology 199: 249 – 258 HEJTMÁNKOVÁ, M. (2002): Vybrané aspekty reprodukce obojživelníků v přírodní rezervaci Plané loučky. Bakalářská práce, Přír. fak., UP Olomouc HINTZE, J. L. (2004): NCSS – Number cruncher statistical system. Kaysville, Utah HRABĚ, S. & OLIVA, O. & OPATRNÝ, E. (1973): Klíč našich ryb, obojživelníků a plazů. SPN, Praha JOLY, P. & MIAUD, C. (1989): Fidelity to the breeding site in the alpine newt (Triturus alpestris). Behav Process 19: (1-3) 47 – 56 JOLY, P. & MIAUD, C. (1993): How does a newt find its pond – the role of chemical cues in migrating newt (Triturus alpestris). Ethol Ecol Evol 5, 447 - 455 KAUFMANN, K. W. (1981): Fitting and using growth curves. Oecologia 49: 293 – 299 KLEEBERGER, S. R. & WERNER, J. K. (1982): Home range and homing behavior of Plethodon cinereus in northern Michigan. Copeia 409 - 415 LEPŠ, J. (1996): Biostatistika. Jihočeská Univerzita, České Budějovice (skriptum) LUKÁŠ, J. (1970): Kolik čolků žilo v tůni? Živa 4, 144 – 145 MIAUD, C. & GUYETANT, R. & FABER, H. (2000): Age, size, and growth of the alpine newt, Triturus alpestris (Urodela : Salamandridae), at high altitude and a review of lifehistory trait variation throughout its range. Herpetologica 56: (2) 135-144 MORAVEC, J. (1994): Atlas rozšíření obojživelníků v České republice. Národní muzeum, Praha QUITT, E. (1971): Klimatické oblasti Československa. Brno, Geografický ústav ČSAV RULÍK, M. (1993): Contribution to the knowledge of the diet of the newt, Triturus alpestris. Folia Zool. 42: (1) 33-45 ŠUSTA, F. (1999): Populační a potravní biologie čolka horského Triturus alpestris (Laurenti, 1768). Diplomová práce, Přír. fak. UK Praha ŠUSTA, F. (2001): Potravní biologie čolka horského. Živa 3, 137-138 - 24 ŠUSTA, F. (2002): Zajímavosti z rozmnožovacího chování čolka horského. Živa 2, 80-82 VERRELL, P.A. (1988): Sexual interference in the Alpine newt, Triturus alpestris (Amphibia, Urodela, Salamandridae). Zool Sci 5: (1) 159-164 VERRELL, P. A. (1989): The sexual strategies of natural populations of newts and salamanders. Herpetologica 45: 265 - 282 ZUIDERWIJK, A. & SPARREBOOM, M. (1986): Territorial behaviour in crested newt Triturus cristatus and marbled newt T. marmoratus (Amphibia, Urodela). Bijdr Dierk 56: 205-213 - 25 - Změny početnosti a migrace čolka horského (Triturus alpestris, Laurenti 1768) ve vodní fázi, studie z vybraných lokalit okresu Ústí nad Orlicí Mgr. Oldřich Kopecký Abstract: Less known parts of life of Alpine newt (Triturus alpestris) during its aquatic phase were studied in two localities in Ústí nad Orlicí district in 2004. Contingent spontaneous migration was determined by capture – mark - recapture method with marking of breeders by toe clipping. Newts migrations during aquatic phase was confirmed in one locality. Newts migrated here is caused by more favourable climatic conditions and due to higher possibility of pools desication. Both sexes have same migration activity. The results indicate female´s preferences for less relative males. Information of relationship is included in male´s cloacal pheromon. Key words: Amphibia, Salamandridae, Triturus alpestris, Ústí nad Orlicí, migration, behaviour, behavioral ecology, sex ratio, population dynamics, Czech Republic Úvod Colek horský (Triturus alpestris) je jedním ze sedmi zástupcu celedi mlokovitých (Salamandridae) na území CR. Je dosud relativne bežný a v rámci východních Cech (kraj Pardubický a kraj Královéhradecký) je po colku obecném (Triturus vulgaris) druhým nejrozšírenejším druhem (MORAVEC 1994). Nadmorskou výškou není jeho výskyt prakticky omezen, pod 400 m n. m. se však vyskytuje jen v rozsáhlejších lesích ci inverzních údolích (BARUŠ & OLIVA 1992). Na rozmnožovací stanovište neklade zvláštní nároky, typická reprodukcní stanovište jsou zatopené lomy, horské tune a kaluže trvalejšího charakteru (MIKÁTOVÁ & VLAŠÍN 1998). Sezónní aktivita zacíná v breznu nebo v dubnu príchodem na rozmnožovací stanovište a koncí v zárí až ríjnu (BARUŠ & OLIVA 1992, NECAS & kol. 1997) odchodem na zimovište. Dríve do vody u colku horských nastupují samci, samice pocetne prevažují ke konci reprodukcní fáze (ARNTZEN 2002). Experimentálne byla urcena maximální vzdálenost, kterou jsou schopni colci (r. Triturus) prekonat od zimovište k domovskému jezírku na 4 km (DUELLMAN & TRUEB 1994). To úzce souvisí s orientací v prostoru, colci se orientují dle opticky významných bodu (JOLY & MIAUD 1989, JOLY & MIAUD 1993), pomocí magnetického kompasu (DIEGO – RASILLA 2003) na kratší vzdálenosti pak olfaktoricky, colci jsou schopni dle specifického pachu presne rozpoznat vodu svého domovského jezírka (JOLY & MIAUD 1993). Tyto vlastnosti colku i realizované studie vedly k záverum o silné vernosti rozmnožovacímu stanovišti (fidelite) dospelcu. Také se predpokládalo silné sedentární chování dospelcu (ROCEK 1972, GILL 1978, JOLY & MIAUD 1989). Existují ovšem studie mapující migrace dospelcu colku pri kolonizaci nove vytvorených jezírek (ARNTZEN & TEUNIS 1993, JOLY & GROLET 1996). Nové studie prokazují migrace dospelcu colka horského mezi jezírky behem nekolika reprodukcních sezón (PERRET & PRADEL 2003). Výsledky potvrzující migrace v rámci jedné reprodukcní sezóny (ŠUSTA 2002) jsou zatíženy metodickou chybou, a tak rada otázek týkajících se tohoto zajímavého jevu zustává nezodpovezena. Pri svém výzkumu jsem se zameril na tento málo prozkoumaný aspekt behaviorální ekologie colka horské, tedy migrace colku ve vodní fázi, sledoval jsem i zmeny pocetnosti a zmeny pomeru pohlaví pri vodní fázi. Metodika Výzkum probíhal na dvou lokalitách okresu Ústí nad Orlicí, obe lokality je možno oznacit jako typické reprodukcní stanovište colka horského. - 26 První lokalitou byl mramorový lom ležící asi 0,5 km severne od obce Horní Morava (mapa 1.), faunistický ctverec c. 5866. Lom leží v nadmorské výšce 760 – 800 m. Težba zde byla ukoncena v roce 2002. V lomu jsou ctyri stálá jezírka, výzkum probíhal ve dvou z nich (a to v jezírcích oznacených R a Z) na druhé etáži lomu. Substrátem je vápenitá drt, kterou místy prorustá podbel obecný (Tussilago farfar) a rídce tráva. Lokalita leží v klimatické oblasti chladné CH6 (QUITT 1971). Lokalitu jsem sledoval od 24.4.2004 do 12.6.2004. Druhá lokalita leží cca 200 m západne od mestské cásti Ústí nad Orlicí, Hylvát (mapa 2.), ve faunistickém ctverci c. 6064. Leží v nadmorské výšce 400 m a tvorí jí komplex peti kaluží (oznacených jako A, B, C, D, E) vzniklých jízdou težké lesní techniky po nezpevnené ceste. Cesta je nezarostlá s holou pudou, lemuje ji trávník s trojštetem žlutavým (Trisetum flavescens), ostricí lesní (Carex sylvatica), pryskyrníkem plazivým (Ranunculus repens) a hospodárský les se smrkem a bukem. Leží v klimatické oblasti mírne teplé MT2 (QUITT 1971). Lokalitu jsem sledoval od 11.4.2004 do 26.6.2004. Na lokality jsem zacal docházet koncem brezna, první sber dat probíhal vždy od zaznamenání prvního dospelce a koncil s obdobím rozmnožování (tj. když dospelci nádrž opustili). Lokality jsem navštevoval v týdenních intervalech. Pri každé návšteve jsem provedl odchyt všech jedincu v jezírku (kaluži) v závislosti na její hloubce bud teleskopickým podberákem, akvaristickou sítkou nebo individuálne rukou. Aby bylo možné podchytit prípadné spontánní migrace mezi jednotlivými reprodukcními nádržemi, bylo nutné spolehlive identifikovat všechny jedince. Používal jsem konvencní zpusob identifikace dle zastrihávání clánku prstu (napr. JOLY & MIAUD 1989, PERRET & PRADEL 2003). Každému jedinci byl odstrižen clánek prstu dle jezírka puvodu. Jako jezírko puvodu bylo oznaceno jezírko, kde byl colek odchycen poprvé, pokud byl poté odchycen v nádrži jiné, byl také oznacen specifickou znackou tohoto jezírka. Jako cílové, bylo oznaceno jezírko v nemž byl colek odchycen naposledy, pred ukoncením vodní fáze. Tak bylo možné kontrolovat na základe znacení a zpetných odchytu pohyb jedincu mezi jezírky (metoda capture – mark – recapture). Výsledky Spontánní migrace mezi jezírky (kalužemi) v rámci jedné reprodukcní sezóny se podarilo prokázat na lokalite Ústí nad Orlicí, Hylváty v komplexu peti kaluží. Migrace mezi jezírky R a Z na lokalite Horní Morava jsem neprokázal. Celkový pocet jedincu odchycených dohromady v kalužích lokality Ústí n.Orl., Hylváty byl 85 (z toho 57 samcu a 28 samic). Pomer pohlaví (za predpokladu, že p = 1 a _ = 1) byl 1 : 2,035 ve prospech samcu, což je signifikantní odchylka od pomeru 1:1, test dobré shody ( ²= 9,894 > 3,841; když DF = 1, = 0,05). Celkem 23 jedincu (19 samcu a 4 samice) migrovalo alespon z jedné kaluže do jiné. Migrací se zúcastnilo 27 % jedincu. Ze všech odchycených samcu migrovalo 33,33 % jedincu, ze všech odchycených samic 14,28 %. Prvního spontánne migrujícího jedince jsem zaznamenal 7.5.2004, pri ctvrté návšteve lokality. Ctyri samci vystrídali po dobu vodní fáze více než dve kaluže, ze souboru všech migrujících samcu je to 21,05 %. Nicméne pres jasnou procentuální prevahu v migracích pro samce, se nepodarilo toto chování statisticky potvrdit (i když tesne). Mezi pohlavími tedy neexistuje rozdíl v migracní aktivite. Overováno ctyrpolními tabulkami ( ² = 3,45 < 3,481; když DF = 1, = 0,05). Jestli colci z nekterých kaluží odcházejí casteji a do jiných naopak casteji smerují jsem testoval Kolmogorov – Smirnovovým testem. Pri tomto testu jsem hodnotil obe pohlaví dohromady. Ukázalo se, že colci neuprednostnují žádnou kaluž jako cílovou (d max = 3,4 _ 6 ; když k = 5, n = 23, = 0,05), ovšem jako zdroje migrací se na poctu “poskytnutých“ migrantu nepodílí všechny kaluže stejne (d max = 6,4 6 ; když k = 5, n = 23, = 0,05). Zmeny pocetnosti a pomeru pohlaví colku na stanovištích v prubehu reprodukcní fáze - 27 udávám jak v absolutních hodnotách, tak pro každé zkoumané jezírko i procentuálne. Soubor kaluží lokality Ústí n. Orl., Hylváty jsem hodnotil dohromady. Grafy znázornující zmeny absolutní pocetnosti vychází z poctu odchycených colku udaného dne, nekteré jedince jsem odchytil v prubehu sezóny vícekrát a proto není možné z techto dat vyvozovat celkovou pocetnost populace. Zmeny v jezírku R (lokalita Horní Morava) viz. graf 1. a graf 2.. Zmeny v jezírku Z (lokalita Horní Morava) hodnotí graf 3. a graf 4.. Zmeny v soustave kaluží A, B, C, D, E (lokality Ústí nad Orlicí, Hylváty) viz. graf 5. a graf 6.. Diskuse U všech studovaných nádrží je patrný drívejší nástup samcu do vody než samic. Tuto skutecnost dobre patrnou z grafu 2., 4. a 6. lze vysvetlovat dvema zpusoby. Prvním je možná teritorialita nejstarších a nejvetších samcu (REHÁK 1981), vrcholící až prerušováním zásnubních tancu jiným samcum (DUELLMAN & TRUEB 1994), pricemž teritorialita byla u colku z rodu Triturus prokázána u T. cristatus (ZUIDERWIJK & SPARREBOOM 1986). Avšak u colka horského dosud prokázána nebyla. Druhým možným vysvetlením je pocátecní absence dostatku potravy v jezírcích na pocátku vodní fáze. Samice mají vetší energetické výdaje spojené s tvorbou a kladením vajícek, proto musí svuj príchod do jezírka nacasovat do doby, kdy v nem bude dostatek potravy. Samice také ve vode zustávají delší dobu než samci, ti jsou ve vode 14 – 21 dní (CIHAR 1990), kdežto samice okolo 40 dní, to je prumerná doba kladení vajec (ARNTZEN 2002). Jednotlivé nuance v rozdílném procentuálním zastoupení pohlaví mezi zkoumanými jezírky mají lokální specifické príciny. Nejmenší rozdíl v procentuálním zastoupení pohlaví pri prvním odchytu (kdy by meli výrazne prevažovat samci) je u jezírka Z, lokalita Horní Morava. Zpusobeno je to pravdepodobne odlehlostí lesíku, který je na dané lokalite zimovištem colku. Colci tak musí ze zimovište urazit znacnou vzdálenost (70m). Tato vzdálenost prispívá, díky individuální rychlosti prechodu po souši do jezírka, k setrení rozdílu mezi samci a samicemi. I nástup colku do vody je oproti jezírku R ze stejné lokality o týden zpoždený. Situace v jezírku R, lokalita Horní Morava je klasickým príkladem výmeny pohlaví v prubehu vodní fáze. Toto jezírko je od zminovaného lesíka vzdáleno cca 15 m, je velmi melké, což vylucuje prezimování colku ve vode. Blízkost lesíka (zimovište) má vliv na velmi masový, brzký príchod colku do jezírka. Zastoupení pohlaví v kalužích lokality Ústí n. Orl., Hylváty (soucet kaluží A, B, C, D, E) je obdobné jako u kaluže R z lokality Horní Morava. Podíl samcu zde ovšem prevažuje delší dobu. Díky príznivejším klimatickým podmínkám colci z lokality Ústí n. Orl., Hylváty nastupují do vodní fáze témer o mesíc dríve než na lokalite Horní Morava. Závery o vysoké vernosti dospelcu domovskému rozmnožovacímu stanovišti byly zpusobeny sberem dat na nevhodných lokalitách (ROCEK 1972, JOLY & MIAUD 1989) nebo potvrzeny u druhu, který má velmi odlišný životní cyklus (GILL 1978). Základním predpokladem pro migrace colku ve vodní fázi je dlouhodobá existence lokality. U mých lokalit byla tato podmínka splnena. Existence lomu u obce Horní Morava se datuje od 19.století a také vysoká prevalence kokcidií Eimeria spherica, kterou jsem u zdejší populace prokázal, svedcí o její stálosti (detailneji v KOPECKÝ 2004a). O existenci lokality Ústí n. Orl., Hylváty osobne vím od roku 1995, zrejme je však ješte starší. Jaká je tedy prícina velké rozdílnosti v poctu migrantu Ústí n. Orl., Hylváty = 27 % proti Horní Morava = 0 %? Je to rozdílný charakter obou stanovišt. Horní Morava – na této lokalite jsou obe jezírka od sebe vzdálená 60 m. Plocha mezi nimi je tvorena vápenitou drtí a šterkem a je jen rídce zarostlá travou. Colkum pri potenciální migraci chybí možnost úkrytu. Bylo prokázáno, že predace colku v terestrickém prostredí je nejvyšší v otevreném prostoru (JEHLE & ARNTZEN 2000). V lomu jsem nalezl predátora colku užovku obojkovou (Natrix natrix) (KOPECKÝ 2004b). Colci zde také nejsou chráneni pred - 28 tepelným zárením slunce, címž dochází k vysokému poklesu hormonu prolaktinu. Exprese prolaktinu je hlavním faktorem vzniku docasných uzpusobení vodnímu prostredí, kterými jsou hrebeny hrbetní i ocasní, hladká kuže, pestré zbarvení samcu a prodloužení celkové délky tela. Jeho pusobení je zesíleno chladem okolního prostredí, které na exotermní colky pusobí (JOLY & MIAUD 1989, ZWACH 1990). Pokud se sníží hladina prolaktinu vlivem okolního tepla pod urcitou hranici, colci již nejsou schopni se v této sezóne rozmnožit. Tím je omezena i vzdálenost prípadných migrací, pri nich jsou colci vystaveni vyšším teplotám a existuje tak mezní vzdálenost, kterou jsou schopni ješte ujít, aniž by ztratili schopnost se v cílovém jezírku množit (ŠUSTA 2002). Proto obecne k migracím colku dochází v noci a nejcasteji za deštivého pocasí (JOLY & MIAUD 1993, JEHLE & ARNTZEN 2000). Ústí n. Orl., Hylváty je lokalitou, na níž jsou krajní kaluže vzdálené 36 m. Lokalita leží v lese, který je pro colky horské prirozeným prostredím a zároven poskytuje stín, takže zmena teploty pri opuštení jezírka není tak výrazná. Rozdíl obou lokalit je též ve stálosti vodních plošek. Na lokalite Horní Morava jsou obe jezírka dobre zvodnelá, nevysychavá, což neplatí pro lokalitu Ústí n. Orl., Hylváty, na níž došlo behem sezóny k vyschnutí kaluže B a u kaluží A a C došlo k výraznému kolísání hladiny. Proc tedy colci na lokalite Ústí n. Orl., Hylváty migrují? Vzhledem charakteru lokality mužeme vyloucit, že uskutecnované migrace jsou migrace za potravou (ARNTZEN & TEUNIS 1993) nebo ze zimovište (ŠUSTA 2002). Migrace colku motivuje zrejme snaha o co nejvetší pocet párení v co nejvetším poctu kaluží. Pricemž nelze ríci, že by jedinci jednoho pohlaví migrovali casteji než jedinci pohlaví opacného. Pro obe pohlaví je výhodné mít potomstvo v co nejvetším poctu kaluží, již jen z prosté možnosti vyschnutí nekteré z kaluží. Je zde tedy tlak na migracní chování. Ten je ostatne i ve stabilních biotopech, zde ale migraci (rozptyl) podstupují spíše mladí jedinci (HAMILTON & MAY 1977). V nestabilních biotopech a pro dlouhoveké druhy je výhodné uskutecnit migraci i ve stádiu dospelce (SWITZER 1993). Pokud jedinec migruje, musí prevažovat prospech rozmnožení se v jiné kaluži než domovské nad možným rizikem úmrtí nebo ztráty schopnosti se v této sezóne množit, která pri migraci po souši vzrustá. Proto také colci na lokalite Horní Morava, kde jsou nepríznivé terestrické podmínky, nemigrují. Vyvstává otázka, pro které jedince je výhodné migraci podstoupit. Tím se dostáváme k pohlavnímu výberu u colka horského. U T. vulgaris bylo prokázáno uprednostnování velkých samic samci (VERRELL 1986). Presto u colku rodu Triturus, kterí nemají amplexus, mají samice rozhodující roli pri výberu partnera. U colku T. cristatus a T. vulgaris preferují samice velikost jeho hrebenu a ocasu (GREEN 1991, BAKER 1992). U colka horského vzhledem k tomu, že hrebeny má druh jen slabe vyvinuty, jsou možnosti výberu samice redukovány na dve možné vlastnosti samcu. Jednou je celková velikost, délka tela samce. Samice jsou promiskuitní (napr. JOLY & GROLET 1996) a bylo prokázáno, že vyšší pocet párení zvyšuje jejich reprodukcní úspešnost (OSIKOWSKI & RAFINSKI 2001, RAFINSKI & OSIKOWSKI 2002). Samice si tak zajištuje oplození všech vajec, které má na tuto sezónu k dispozici. Samice samozrejme neví s kolika samci se bude mít možnost párit, a proto je pro ni výhodné uprednostnovat samce vetší, ti jsou schopni vyprodukovat vetší množství spermií na jeden spermatofor (OLSSON & kol. 1996). U obojživelníku koreluje velikost tela se stárím (HALLIDAY & VERRELL 1988) a pro samice je tedy výhodné párit se staršími samci. Starší samci zároven prokázali svou schopnost prežít a i proto jsou pro samice atraktivnejší (PROULX & kol. 2002). Druhou možností pri rozhodování samice je celková príbuznost se samcem. Samice bude uprednostnovat samce jí co nejméne príbuzného, kvuli negativnímu dopadu inbreedingu na jejich potomstvo (JIMENÉZ & kol. 1994). Samotné rozhodnutí, zdali se s daným samcem párit, pak samice uciní po fázi zásnubního tance, kdy jí samec privívá ocasem feromony ze své kloaky, ty nejspíše obsahují informaci o príbuznosti jedincu (GARNER & SCHMIDT 2003). Moje údaje tak podporují spíše tuto teorii o rozhodování samice na základe chemických signálu. U - 29 migrujících samcu dochází k poklesu prolaktinu, a tím i k snížení celkové telesné délky (JOLY & MIAUD 1989, ŠUSTA 2002). Tím by se pro samice v ostatních kalužích stávali méne atraktivní a migrace by tak pro ne byla spíše nevýhodná. Zajímavý byl též problém výberu cílových kaluží migranty. Díky výborne vyvinuté olfaktorické orientace na kratší vzdálenost (JOLY & MIAUD 1993) je zde možnost výberu kaluže dle specifického pachu, který by kaluž mohla vydávat kvuli obsazení samci nebo samicemi. Laboratorní výsledky však tuto hypotézu jednoznacne nepotvrdily (ARAGÓN & kol. 2000). Také moje výsledky, kdy colci jako cílovou neuprednostnovali žádnou kaluž, naznacují neschopnost colku rozeznat jakým pohlavím je kaluž obsazena. Shrnutí Výzkum málo známých životních projevu colka horského (Triturus alpestris) ve vodní fázi probíhal na dvou lokalitách okresu Ústí nad Orlicí v roce 2004. Prípadné spontánní migrace jsem zjištoval metodou zpetných odchytu se znacením colku zastriháváním prstu. Migrace colku ve vodní fázi jsem potvrdil na jedné z lokalit. K migracím zde dochází díky príznivejším mikroklimatickým podmínkám stanovište a také díky pravdepodobnejší možnosti zániku nekteré z kaluží. Obe pohlaví vykazují stejnou míru migracní aktivity. Výsledky naznacují, že samice si samce vybírají na základe chemických signálu obsahujících informaci o jejich vzájemné príbuznosti. Podekování: Zde bych rád podekoval své rodine za stálou podporu a to nejen v prubehu tohoto výzkumu. Obzvlášte dekuji Ing. Oldrichu Kopeckému za neocenitelnou pomoc v terénu. Za první proctení a revizi textu patrí muj dík Bc. Michalu Valachovi a Ing. Daniele Kopecké. Poznámka: Clánek vychází z bakalárské práce autora, obhájené v roce 2004 na katedre ekologie (prírodovedecká fakulta) Univerzity Palackého v Olomouci. Literatura ARAGÓN, P. & LÓPEZ, P. & MARTÍN, J. (2000): Conspecific chemical cues influence pond selection by male newts Triturus boscai. Copeia 3: 874 - 878 ARNTZEN, J. W. & TEUNIS, S. F. M. (1993): A six year study on the population dynamics of the Crested Newt (Triturus cristatus) following the colonization of a newly created pond. Herpetological Journal 3: 99 – 110 ARNTZEN, J. W. (2002): Seasonal variation in sex ratio and asynchronous presence at ponds of male and female Triturus newts. Journal of Herpetology 36: 30 – 35 BAKER, J.M.R. (1992): Body condition and tail height in great crested newts, Triturus cristatus. Animal Behaviour 43: 157 - 159 BARUŠ, V. & OLIVA, O. (1992): Fauna CSFR – Obojživelníci. Academia, Praha CIHAR, J. (1990): Colek horský na Šumave I. Ekologie a bionomie. Živa 2: 83-84 DIEGO – RASILLA, F.J. (2003): Homing ability and sensitivity to the geomagnetic field in the alpine newt (Triturus alpestris). Ethol Ecol Evol 15 : 251 –259 DUELLMAN, W. & TRUEB, L. (1994): Biology of Amphibians, Johns Hopkins, London GARNER, T.W.J. & SCHMIDT, B.R. (2003): Relatedness, body size and paternity in the alpine newt, Triturus alpestris. Proc R Soc Lond. 270: 619 – 624 GILL, D. E. (1978) : Effective population size and interdemic migration rates in a metapopulation of the red – spotted newt, Nothophtalmus viridescens. Evolution 32: 839– 849 GREEN, L. (1991): Large male crests, an honest indicator of condition, are prefered by female smooth newts (Triturus vulgaris) at the spermatophore transfer stage. Animal Behavior 41: 367- 369 HALLIDAY, T.R. & VERRELL, P. (1988): Body size and age in Amphibians and Reptiles. J Herpetol 22: 253-265 HAMILTON, W.D. & MAY, R.M. (1977): Dispersal in stable habitats. Nature 269: 578 –581 JIMENÉZ, J.A. & HUGHES, K.A. & ALAKS, G. & GRAHAM, L. & LACY, R.C. (1994): - 30 An experimental study of inbreeding depression in natural habitat. Science 266: 271 - 273 JEHLE, R. & ARNTZEN, J.W. (2000): Post-breeding migrations of newts (Triturus cristatus and Triturus marmoratus) with contrasting ecological requirements. Journal Zool 251: 297 – 306, Part 3 JOLY, P. & MIAUD, C. (1989): Fidelity to the breeding site in the alpine newt (Triturus alpestris). Behav Process 19: (1-3) 47 – 56 JOLY, P. & MIAUD, C. (1993): How does a newt find its pond – the role of chemical cues in migrating newts (Triturus alpestris). Ethol Ecol Evol 5: (4) 447 – 455 JOLY, P. & GROLET, O. (1996): Colonization dynamics of new ponds, and the age structure of colonizing Alpine newts, Triturus alpestris. Acta Oecologica 17: (6) 599 – 608 KOPECKÝ, O. (2004a): Migrace colka horského ve vodní fázi, vernost rozmnožovacímu stanovišti a základní morfometrie druhu. Bc. práce, UP Olomouc KOPECKÝ, O. (2004b): Užovka obojková pod Kralickým Snežníkem. Živa 5: 223 MIKÁTOVÁ, B. & VLAŠÍN, M. (1998): Ochrana obojživelníku. Ekocentrum Brno, Brno MORAVEC, J. (1994): Atlas rozšírení obojživelníku v Ceské republice. Národní muzeum, Praha NECAS, P. & MODRÝ, D. & ZAVADIL, V. (1997): Czech Recent and Fossil Amphibians and Reptiles, An Atlas and Field Guide. Chimaira, Frankfurt am Main OLSSON, M. & SHINE, R. & MADSEN, T. & GULLBERG, A. & TEGELSTROM, H. (1996): Sperm selection by females. Nature 383: 585 OSIKOWSKI, A. & RAFINSKI, J. (2001): Multiple insemination increases reproductive success of female Montandons newt (Triturus montadoni). Behav ecol sociobiol 49: 145 - 149 PERRET, N. & PRADEL, R. & GROLET, O. & MIAUD, C. & JOLY, P. (2003): Transience, dispersal and survival rates in newt patchy populations. Journal of Animal Ecology 72: 567 – 575 PROULX, S.R. & DAY, T. & ROWE, L. (2002): Older male signal more reliably. Proc R Soc Lond. 269: 2291 - 2299 RAFINSKI, J. & OSIKOWSKI, A. (2002): Sperm mixing in the Alpine newt (Triturus alpestris). Can J Zool/Rev Can Zool. 80(7): 1293-1298 QUITT, E. (1971): Klimatické oblasti Ceskoslovenska, Brno, Geografický ústav CSAV REHÁK, I. (1981): Svatební tance našich colku. Živa 2: 67-69 ROCEK, Z. (1972): Biometrika stredoevropských populací colka horského (Triturus alpestris Laurenti, 1768). Rigorosní práce, Prír. fak. UK, Praha SWITZER, P. V. (1993): Site fidelity in predictable and unpredictable habitats. Evolutionary ecology 7: 533 – 555 ŠUSTA, F. (2002): Zajímavosti z rozmnožovacího chování colka horského. Živa 2: 80-82 VERRELL, P.A. (1986): Male discrimination of larger, more fecund females in the Smooth newt, Triturus vulgaris. J Herpetol 20: (3) 416-422 ZUIDERWIJK, A. & SPARREBOOM, M. (1986): Territorial behaviour in crested newt Triturus cristatus and marbled newt T. marmoratus (Amphibia, Urodela). Bijdr Dierk 56: 205213. ZWACH, I. (1990): Naši obojživelníci a plazi ve fotografii. SZN, Praha - 31 - Tři drobná addenda k vývoji zájmu o ocasaté obojživelníky ( Amphibia, Caudata ) v minulosti Mgr. Jiří Wolf Tato krátká stať navazuje na dvě předchozí, napsané pro ZKPOO „Salamandra“ 2005 a 2006, v nichž jsem se v hrubých náznacích pokusil načrtnout vývoj předvědeckého a raně vědeckého zájmu o ocasaté obojživelníky. V průběhu roku 2007 jsem narazil na tři zajímavé údaje, jimiž je možno nepatrně doplnit obraz „batrachologických“ představ před rokem 1800. První z nich spadá do oblasti folkloru, zbylé dvě se dotýkají starých přírodovědců Jana Jonstona a Abrahama Österdama, zajímajících se o mloky. 1. V práci batrachologů S.L. Kuzmina a a I.V. Maslovové „ Zemnovodnyje rossijskogo Dalněgo Vostoka“, vydané v Moskvě roku 2005, do níž jsem mohl nahlédnout díky laskavosti pana RNDr. Jiřího Moravce CSc. z NM v Praze, jsem nalezl zmínku o roli, kterou hrál pamlok sibiřský Salamandrella keyserlingi v lidové kultuře Čukčů ze severovýchodní Sibiře. Podle proslulého ruského etnografa Vladimira Germanoviče Bogoraze (1865-1936), na jehož studie se oba výše uvedení autoři odvolávají, zmínění Čukčové vyřezávali z kostí figurky pamloků s lidským obličejem, kterým říkají „vaamen“. Pamloka sibiřského pokládali Čukčové za zlověstné zvíře, posla smrti – kdo jej uvidí, ten zemře. Ubohý obojživelník byl v této souvislosti používán také k obzvláště krutému věštění. Byl zaživa rozřezán na kousky, pokud z něj tekla krev, měl dotyčný člověk naději na uzdravení, pokud ne, byl jeho skon nevyhnutelný. Tento údaj o druhu Salamandrella keyserlingi tak doplňuje naše představy o již zmíněné roli ostatních představitelů čeledi pamlokovitých Hynobiidae z rodu Onychodactylus a Batrachuperus ve folkloru asijských národů 2. Jedním z polozapomenutých badatelů, kteří se věnovali mj. studiu ocasatých obojživelníků byl slezský polyhistor skotského původu Jan Jonston (1603-1675) ve své práci „Historia naturalis de quadrupedibus“ (text této knihy na http: // www.unimannheim.de/mateo/camenaref/jonston) má zvláštní oddíl nadepsaný „De Salamandra“. Nejdříve ze všeho se Jonston v tomto oddíle věnuje původu slova „Salamandra“, přičemž názory některých starších autorů, např.Isidora ze Sevilly (570-636), který jej odvozoval z termínu „valicendra“, naznačujícího mlokovu odolnost vůči ohni, přijdou Jonstonovi velmi směšnými „ridiculum nimis est“. To, že by slovo „Salamandra“ mohlo pocházet z arabského „Saannabras“ nebo „Samabras“ pokládá Jonston za pravděpodobné, třebaže rovněž nejisté „verisimile est etsi incertum“. Po tomto filologickém úvodu, který naznačuje šíři Jonstonova vědeckého záběru, následuje nejzajímavější část jeho pojednání. Jonston totiž zřejmě již rozlišoval mloky od čolků. Píše totiž o tom, že existují dva „druhy“ „mloků“ – „vodní“ a „zemní (pozemský)“ : „Duae ipsius sunt species. Alia enim terrestris, aquatica alia“. Ten první (zemní) se prý podobá zelené ještěrce, ale jeho hlava i břicho jsou tlustější. Navíc má kratší ocas a černou barvu posetou žlutými skvrnami : „Breviorem habet caudam, colorem nigrum maculis luteis inquinatum…“ Vzápětí se však zmiňuje o Gesnerově nálezu jednoho zcela černého mloka v Alpách „Gesnerus unam in Alpibus invenit totam fuscam“. Zde se však ( pokud nešlo o melanického jedince druhu Salamandra salamandra) jednalo (s ohledem na místo nálezu) nejspíše o druh, popsaný později jako Salamandra atra. Matthioli prý zase v jakémsi německém lese pozoroval - 32 zvířata s černou dorsální částí a s červeným břichem „Matthiolus in quibusdam Germaniae sylvis, dorso nigerrimas ventre rubetes observavit“. Jonston si také mimo jiné všímá toho, že mlok se objevuje za deštivého počasí. Sedláci prý takto (za pomoci mloků) předpovídají počasí. „Caelo pluvio apparet, ideo visa, tempestatem rustici praesagerunt“. Dále se Jonston věnuje také popisu čolka „Salamandra aquatica“ upozorňuje na odlišný ocas oproti mloku zemnímu „ …caudam in medio crassiusculam, quae prona et supina ad instar figurae rhombi contrahitur…“. Všímá si rovněž počtu prstů na předních a zadních končetinách „Pedes anteriores in quatuor, posteriores in quinque digitos fissos…“. Jan Jonston též uvádí výsledky řady drsných dobových experimentů s ocasatými obojživelníky, např. : vhozeni do soli hýbou ocasem a umírají „In sal conjectae caudam movent et moriuntur“ nebo v případě, že rozseknete mloka mečem přední část se prý pohybuje dopředu, zadní couvá : „Si viva gladio in duas partes secetur, pars anterior progreditur, posterior retrocedit“. Výjimečnost některých Jonstonových postřehů (vycházejících zřejmě z vlastního pozorování) v kontextu vývoje batrachologického bádání vynikne, podíváme-li se např. do děl jeho mladšího současníka a krajana, proslulého slezského mystika Angela Silesia (1624-1677), který ve svém „Cherubském poutníku“ chápe mloka podobně jako velká většina lidí jeho epochy. Totiž jako ohnižila – dráčka přebývajícího v plameni: „ Im Wasser lebt der Fisch, die Pflantzen in der Erden Der Vogel in der Lufft / die Sonn im Firmament : Der Salamander muss im Feur erhalten werden Im Hertzen Jesu ich als meinem Element“. 3. Další osobností, která si zaslouží mimořádnou pozornost v rámci „Dějin batrachologie“ je předčasně zemřelý švédský přírodovědec a žák Linnéův Abraham Österdam (1745-1776). Tento zapomenutý badatel byl autorem pojednání „Siren lacertina dissertatione academica orbi erudito data“ z roku 1766 ( latinský text, z něhož jsem vycházel je k dispozici na http : //dz-srv1 sub.unigoettingen.de ). První část Österdamova pojednání se věnuje různým mytologickým nestvůrám známým z děl starých přírodovědců jako byli např. mořští mniši (Monachus marinus) nebo Nereidky. Následuje jakási „ekologická“ sonda do širšího prostředí, které surýn obývá – popisují se různé druhy tehdy známých severoamerických rostlin a zvířat. Pak Österdam popisuje obojživelníky jako skupinu zvířat , která je blízká rybám studenou krví a často i žábrami, plíce jsou však tím, co obojživelníky od ryb odlišuje. „Amphibia quae in nonnullis ad pisces tam prope accedunt ut sanquine frigido et saepe branchiis, pulmonibus tamen ab illis sunt distincta“ Popis samotného surýna Siren lacertina podává Abraham Österdam na základě exempláře, který mu zaslal Dr. Alexander Garden (1730-1791) skotský přírodovědec žijící v Americe. Österdam si všímá mj. toho, že surýn má dvě, nikoliv čtyři nohy „Pedes anteriores seu manus duae non quatuor“ A na nich čtyři prsty nikoliv pět jako všechny „ ještěrky“ : „ Digiti quatuor, ut antea diximus, in pedibus non quinque ut in omnibus lacertis“. Dále zmiňuje, že prý má surýn žábry připojené k plícím. „ Branchiae pulmonibus adjunctae“. Velice pěkně působí Österdamův argument pro to, že má před sebou skutečně obojživelníka. Tím hlavním dokladem jsou mu právě surýnovy plíce, které prý nemají žádná jiná zvířata, jen - 33 savci, ptáci a obojživelníci: „Quod sit Amphibium, non enim sunt alia animalia pulmonibus isntructa praeter Mammalia, Aves et Amphibia“. Velmi půvabně pak Österdam dokládá proč nemůže být surýn ani savec (nemaje srst a mléčné žlázy) ani pták (bez peří a zobáku). Zbývají tedy obojživelníci, k nimž surýn patří. Vzezření zmíněného exempláře ukazuje také k disertaci přiložená Bergquistova rytina, kde je vedle zvířete vyrytého jistě podle skutečného surýna vyobrazen také fantastický „Siren Bartholini“ s lidskou hlavou a poprsím s krátkými předním končetinami s plovacími blánami a se zužujícími se tělem. - 34 - ATLAS OBOJŽIVELNÍKŮ A PLAZŮ NA JAROMĚŘSKU Petr Zmítko JAROMĚŘ 2008 - 35 - Věnováno žákům a studentům jaroměřských škol. Autor:Mgr. Petr Zmítko Jazyková úprava:Mgr. Dana Štěpánová Grafická úprava: Martin Zmítko Recenze:RNDr. Jiří Moravec, CSc. PhDr.Mgr. Jiří Uhlíř - 36 Vytisknuto v Základní škole v Rasoškách v roce 2008. ___________________________________________________________________________ OBSAH________________________________________ ______________________Strana Úvod…………………………………………………………………………..…1 Co víme o obojživelnících…………………………………………………….…1 Příčiny ohrožení a ochrana obojživelníků……………………………..……...1-2 Mlok skvrnitý……………………………………………………………………3 Čolek obecný…………………………………………………………….………4 Čolek horský……………………………………………………………….……5 Čolek velký……………………………………………………………...………6 Skokan hnědý……………………………………………………………………7 Skokan ostronosý……………………………………………………..…………8 Skokan skřehotavý………………………………………………………………9 Skokan zelený……………………………………………………………….…10 Kuňka obecná……………………………………………………………......…11 Blatnice skvrnitá…………………………………………………………..…....12 Rosnička zelená…………………………………………………………….…..13 Ropucha obecná………………………………………………………………..14 Ropucha zelená…………………………………………………………….…..15 Ropucha krátkonohá………………………………………………….……..…16 - 37 - ___________________________________________________________________________ OBSAH______________________________________________________________Strana Co víme o plazech……………………………………………………….……..17 Příčiny ohrožení a ochrana plazů………………………………………………17 Ještěrka obecná……………………………………………………………...…18 Ještěrka živorodá………………………………………………………….....…19 Slepýš křehký………………………………………………………………..…20 Užovka obojková…………………………………………………………….…21 Užovka hladká………………………………………………………………….22 Zmije obecná……………………………………………………………..…….23 Želva nádherná…………………………………………………………………24 Závěr……………………………………………………………………………25 Literatura………………………………………………………………….……25 - 38 ___________________________________________________________________________ ÚVOD_____________________________________________________________________ Atlas popisuje všechny druhy obojživelníků a plazů, kteří obývají území Jaroměřska a zahrnuje i druhy zavlečené nebo které z naší přírody vymizely. Atlas je určen především žákům a studentům jaroměřských škol, jejich učitelům a všem přátelům a ochráncům přírody. Má sloužit jako pomůcka, která umožňuje určit volně žijící obojživelníky a plazy. Obrazovou část atlasu doplňuje text, který popisuje jednotlivé druhy a informuje o jejich výskytu na Jaroměřsku, příčinách ohrožení a způsobech ochrany. Zoogeografické mapkové barevné přílohy seznamují čtenáře s výskytem obojživelníků a plazů na území širšího Jaroměřska. Pozorování v přírodě jsem prováděl v okruhu do dvaceti kilometrů od Jaroměře, v prostoru mezi Náchodem, Novým Městem nad Metují, Českým Meziříčím, Černilovem, Dvorem Králové nad Labem, Maršovem u Úpice a Červeným Kostelcem. ___________________________________________________________________________ CO VÍME O OBOJŽIVELNÍCÍCH____________________________________________ CHARAKTERISTIKA Obojživelníci jsou živočichové s proměnlivou tělní teplotou, kteří tvoří přechodnou skupinu mezi vodními a suchozemskými obratlovci. Vývoj obojživelníků probíhá ve vodě, a proto je řadíme mezi nižší obratlovce. Naše obojživelníky dělíme na ocasaté (mloci a čolci) a bezocasé (žáby). STAVBA TĚLA Povrch těla kryje lysá kůže s mnoha slizovými a jedovými žlázami, které slouží k udržení stálé vlhkosti kůže a obraně živočicha. Pro žáby je charakteristické krátké tělo s velkou hlavou bez krku a se silnýma nohama s plovoucími blánami. Naopak protáhlé tělo s dlouhým ocasem a dvěma páry stejně vyvinutých končetin je typické pro čolky. Zbarvení obojživelníků je různé podle typu prostředí, roční doby a je proměnlivé i v rámci druhu. Larvy čolků , mloků a pulci žab dýchají žábrami. Dospělci pak plícemi a povrchem těla. Nejdůležitějšími smysly jsou zrak a čich. Velké oči mají žáby. Samci čolků mají v době páření výrazný hřbetní a ocasní lem. ROZMNOŽOVÁNÍ Přestože jsou obojživelníci schopni žít i na souši, vodu nutně potřebují jako prostředí pro rozmnožování. Páření probíhá brzy z jara. Oplození u žab je vnější. Vajíčka jsou odkládána jednotlivě na listy rostlin nebo ve shlucích či provazcích na rostliny, někdy volně do vody. Za několik dnů až týdnů se z vajíček líhnou larvy. Po několika měsících dochází k proměně v dospělce. Postupně je zmenšován ocas, plíce nahrazují žábry. Mění se uspořádání krevního oběhu. Po přeměně opouštějí vodu a přecházejí k suchozemskému způsobu života. ___________________________________________________________________________ PŘÍČINY OHROŽENÍ A OCHRANA__________________________________________ V posledních letech ubývá menších vodních ploch, stoupá jejich znečištění nebo dochází k vysychání. Hlavní příčinou těchto jevů jsou pozemkové úpravy, zavážení některých lokalit odpadky, rozšiřující se zástavba měst a obcí, pokles hladiny spodní vody v důsledku odvodňování. Nebezpečné pro vývoj obojživelníků je především okyselování vody vlivem kyselých srážek. Tisíce ropuch ročně zahynou na našich silnicích v době jarních cest na místa - 39 rozmnožování. Provoz na komunikacích tak ohrožuje přímo existenci celých místních populací. Právní ochranu obojživelníků zajišťuje zákon č. 114/1992 Sb, který zakazuje obojživelníky usmrcovat a zasahovat do jejich životního prostředí. Uzemní ochrana zůstává základní podmínkou ochrany každého druhu. Prvořadé je uchování malých vodních nádrží. Nejvýznamnější naleziště obojživelníků lze vyhlásit jako chráněné území. Příkladem praktické ochrany obojživelníků v Jaroměři bylo vyhlášení písníku na Jakubském Předměstí dne 7.7.1994 Městským úřadem v Jaroměři za významný krajinný prvek a chráněn je také kamenolom ve Ferdinandově. Obojživelníky, ale i plazy podle jejich ohrožení řadíme do tří kategorií: druhy kriticky ohrožené, druhy silně ohrožené a druhy ohrožené. - 40 __________________________________________________________________________ MLOK SKVRNITÝ-Salamandra salamandra ___________________________________ Základní barva tohoto největšího našeho ocasatého obojživelníka, který dorůstá až 25 centimetrů, je temně černě lesklá, se žlutými nebo oranžovými skvrnami po celém těle.Mlok skvrnitý je náš jediný živorodý obojživelník. Pro jeho rozmnožování jsou nezbytné čisté potůčky, tůňky nebo prameniště, ve kterých se vyvíjejí larvy. Vzhledem k nárokům mloka skvrnitého na kvalitu vody v místech rozmnožování je tento obojživelník často hodnocen jako bioindikátor zachovalosti určité oblasti. Typickým biotopem tohoto druhu jsou vlhké, listnaté nebo smíšené lesy středních poloh. Zcela se vyhýbá bezlesým oblastem a souvislým jehličnatým lesům. Rozšíření na Jaroměřsku se omezuje na izolovaný výskyt v nižších polohách, kde je však jeho rozšíření vázáno na lesy v Zaloňově, Boušíně, Lhotě pod Hořičkami, Lhoteckém Dvoře, Světlé, Slatině nad Úpou, Mezilečí a Prorubech. Mloci žijí také v zarostlých roklích nebo v opukových svazích mezi bylinami a křovinami v Malé Bukovině, Litoboři, Chvalkovicích a Krábčicích. V širším okolí Jaroměřska jsem mloky nalezl v Ratibořicích a v Pekle u Nového Města nad Metují. Mloci skvrnití jsou zpravidla aktivní za soumraku a v noci. Za vlhkého a deštivého počasí opouštějí své podzemní úkryty i během dne, kdy loví nejrůznější hmyz, plže, pavouky a žížaly. Mlok skvrnitý patří mezi chráněné živočichy. - 41 ___________________________________________________________________________ ČOLEK OBECNÝ-Lissotriton vulgaris _________________________________________ Štíhlý čolek s drobnými končetinami a dlouhou hlavou se třemi podelnými rýhami. Samci mají v době rozmnožování na hřbetě vysoký zvlněný hřeben, který přechází až na ocas. Jejich kůže je tečkovaná. Samičky jsou hnědě zbarvené a mají pouze široký ocasní lem. Čolek obecný je druh poměrně nenáročný na charakter svého stanoviště. V době rozmnožování vyhledává nejčastěji nehluboké, menší až středně velké vodní plochy. Nevyhýbá se ani vysloveně malým nebo periodickým nádržím. Běžně se čolci obecní rozmnožují v betonových bazéncích v zahradách přímo v Jaroměři. Dále v koupališti nebo požární nádrži v Rychnovku, Rasoškách, Žirči, Smržově, Ratibořicích, Světlé, Semonicích, Mezilečí a Kašově. Pozoroval jsem je v písníku v Jaroměři, Neznášově, Velkém Třebešově, v lomu ve Ferdinandově a Bělovsi. Žijí v menších rybníčcích nebo tůních v Rasoškách, Jasenné, Rožnově, Krábčicích, Vyhnánově, Kohoutově, Velichovkách, Novém Plese, Hajnici. Během života na souši je možno čolky obecné vidět jen velmi zřídka. Žijí velmi skrytě a aktivní jsou převážně jen v noci. Ve dne se schovávají pod kameny nebo padlé kmeny. Čolci obecní se živí během života na souši nejrůznějším drobným hmyzem a malými červy. Ve vodě požírají hmyz, červy, drobné korýše a vajíčka skokanů. Čolek obecný patří mezi chráněné živočichy. - 42 ___________________________________________________________________________ ČOLEK HORSKÝ-Mesotriton alpestris ________________________________________ Středně velký tmavý čolek. Má širokou a plochou hlavu, silné tělo a krátké končetiny. Jeho ocas je ze stran zploštělý. V období suchozemského života má suchou sametově zrnitou kůži. Na jaře a v létě žije ve vodě. Samečkům se na modrošedém hřbetu vytvoří 2 mm vysoký žlutočerný lem. Břišní strana čolka horského je žlutooranžová až ohnivě červená. Celková délka samečků je 8 cm a samiček 11cm. Čolek horský žije na mnoha místech ve společnosti čolka obecného a čolka velkého. K jeho nepřátelům patří užovka obojková, ryby a vodní ptáci. Čolek horský se na Jaroměřsku vyskytuje v lesních biotopech. Tento druh jsem pozoroval v okolí lesního rybníka v Pleském lese, v pískovcovém lomu ve Ferdinandově, v lesním rybníčku v Kohoutově a Vyhnánově, v koupališti v Kocbeřích, Maršově nad Úpou, Žirči, Mezilečí, Husím Krku a Kašově. Dále pak ve studánce a v mokřinách na lesni cestě u Nové Ameriky. Ještě v 80. letech se čolek horský rozmnožoval v koupališti v Semonicích, Rychnovku a v lesním rybníku ve Velichovkách. Z těchto lokalit vlivem vysazení ryb nebo kachen zcela vymizel. Čolek horský se v období života na souši živí nejrůznějším hmyzem a jeho larvami, červy a pavouky. Ve vodě požírá kromě vodního hmyzu, drobných korýšů a červů i malé čolčí a mločí larvy a žabí pulce. Čolek horský patří mezi chráněné živočichy. - 43 ___________________________________________________________________________ ČOLEK VELKÝ-Triturus cristatus ____________________________________________ Velký robustní čolek se zrnitou kůží, silnými končetinami s černožlutě pruhovanými prsty. Dlouhý ocas má ze stran zploštělý. Samci mají v době rozmnožování na ocase perleťový pruh a vysoký hluboce rozeklaný hřeben na hřbetě. Horní stranu těla mají čolci velcí tmavě hnědou až černou. Břišní stranu mají žlutou nebo oranžovou s velkými černými skvrnami. Samičky jsou na rozdíl od ostatních druhů čolků větší než samečci. Celková jejich délka je až 18 cm. Zatímco kůže jiných druhů čolků je v období života na souši suchá, u čolků velkých je obvykle vlhká. Čolek velký patří mezi kriticky ohrožené druhy a je nejvzácnější z čolků ve sledovaném území Jaroměřska. Tento druh je aktivní převážně v noci a není snadné čolky pozorovat ve dne. Zdržují se většinou na dně vodních nádrží nebo mezi vodními rostlinami. Všimneme si jich jen tehdy, když vyplouvají k hladině se nadechnout. Čolky velké jsem pozoroval v písníku v Jaroměři a ve Svinišťanech, v lomu ve Ferdinandově a v Bělovsi, v koupališti v Semenicích a v Kocbeřích, v rybníčku v Hajnici a v Rýzmburku, v lesní tůni v Pleském lese a v tůních v Zalabí u Rasošek. Potravou čolků velkých jsou v období suchozemského života nejrůznější červy, malí plži a členovci. Během života ve vodě jsou jejich kořistí drobní korýši, larvy čolků a žabí pulci. Čolek velký patří mezi chráněné živočichy. - 44 ___________________________________________________________________________ SKOKAN HNĚDÝ-Rana temporaria ___________________________________________ Velká a mohutná žába dlouhá v dospělosti 10 centimetrů. Základní zbarvení je hnědé. Na hřbetní straně těla jsou nepravidelné, různě velké skvrny, které žábu maskují. Břišní strana je bílá, žlutá a obvykle oranžově až hnědě skvrnitá. Boky jsou mramorované. Na nohách jsou tmavohnědé až černé příčné pruhy. Skokan hnědý má silně vyvinuté zadní nohy. Kromě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši, kde se zdržuje za dne ve vlhkých úkrytech. Za vlhkého deštivého počasí je aktivní i za dne, jinak ale vycházejí žáby za potravou hlavně za soumraku a v noci. Jejich potravu tvoří hmyz, pavouci, drobní korýši, plži a červi. Skokan hnědý je na Jaroměřsku nejhojnější a nejrozšířenější žábou. Byl pozorován v těchto lokalitách: Běloves, Běluň, Černožice, Dolany, Dubenec, Ferdinandov, Harcov, Hořenice, Choustníkovo Hradiště, Chvalkovice, Jaroměř, Jasenná, Kašov, Kocbeře, Kohoutov, Krábčice, Nový Ples, Rasošky, Rožnov, Svinišťany, Velichovky, Velká Bukovina, Vlčkovice, Vyhnánov, Zaloňov a Žireč. K páření skokanů hnědých dochází během prvních vlahých jarních nocí po krátké období asi dvou týdnů. Samečkové při páření objímají samičky, které kladou shluky rosolovitých vajíček. Po třech až čtyřech týdnech se z vajíček vyvíjejí pulci. Pulci se po třech měsících přemění v malé žabky. Skokani hnědí dospívají v třetím roce života. Mezi jejich nepřátele patří čápi, užovky obojkové, ježci a rejskové. - 45 ___________________________________________________________________________ SKOKAN OSTRONOSÝ-Rana arvalis _________________________________________ Středně velký skokan s dlouhým zadníma nohama. Dorůstá do délky 6,5 až 8 cm. Od skokana hnědého se liší špičatě zakončeným čenichem, větším a tvrdým patním hrbolem a zcela odlišným hlasem. Samci jsou v období rozmnožování modře zbarveni. Mimo dobu rozmnožování má tento skokan často uprostřed hřbetu světlejší pruh, který se výrazně liší od okolního, většinou jednobarevně hnědého, šedavého nebo žlutohnědého zbarvení. Po stranách hlavy je velká srpovitá tmavá spánková skvrna. Boky jsou často skvrnité nebo mramorované až po žlutou tříselní oblast. Skvrny mohou být i na hřbetě. Břicho je světlé, bez kresby. Mimo dobu páření žije skokan ostronosý na souši. V nebezpečí skáče do struh nebo rašelinných jezírek a pokud možno se potápí. Skokany ostronosé loví čápi a užovky obojkové. Na Jaroměřsku se skokan ostronosý vykytuje už vzácně. Dříve byl pozorován v Jasenné a na vlhkých loukách u Hustířan. Po odvodnění luk tento druh u Hustířan vymizel. Já jsem skokany ostronosé pozoroval ve smíšených lesích ve Vestci, Žirči, Ferdinandově a v rybníku v Dubenci. Hlavní potravou skokana ostronosého je hmyz, červi, svinky, pavouci a plži. Skokan ostronosý patří mezi silně ohrožené a chráněné druhy. - 46 ___________________________________________________________________________ SKOKAN SKŘEHOTAVÝ-Pelophylax ridibundus _______________________________ Velký a silný skokan, který dorůstá až 15cm. Na hřbetě má pravidelné tmavé a často kruhovité skvrny. Od skokana zeleného se liší tím, že na spodní straně stehen nemá žluté nebo oranžové zbarvení. Skokan skřehotavý má širokou hlavu s tupým čenichem. Hřbet má bradavičnatý, tmavě zelený až hnědý. Přezimují na dně vodních nádrží, v jejichž blízkosti se potom zdržují. Doba rozmnožování trvá od jara až do časného léta, vrcholí však v dubnu a květnu. Jedna samička klade ve shlucích přes tisíc vajíček. Pulci se vyvíjejí do pozdního léta, kdy se přeměňují v malé žabky. Jejich potravou je hmyz a jiní drobní živočichové. Velcí skokani skřehotaví jsou schopni polapit i čerstvě vylíhlá kachňata. Loví i rybky a myši. V okolí Jaroměře obsazuje skokan skřehotavý jak stojaté, tak i mírně tekoucí vody, v jejichž blízkosti se zdržuje po celou vegetační dobu. Vzhledem k tomu, že se často sluní, dává přednost nádržím, kde není příliš hustá a vysoká pobřežní vegetace. Vyskytuje se jen v několika lokalitách v okolí Jaroměře, a to v slepých ramenech Labe, rybnících, tůních, v koupališti v Rasoškách a také v písníku v Jaroměři. Skokan skřehotavý patří mezi kriticky ohrožené a chráněné druhy. - 47 ___________________________________________________________________________ SKOKAN ZELENÝ-Pelophylax esculentus ______________________________________ Jeho průměrná velikost je okolo 10 centimetrů, velké samičky mohou být až 12 centimetrů dlouhé. Zbarvení hřbetní strany je světle zelené. Horní strana stehen je hnědá, černá, žlutá nebo žlutooranžově mramorovaná. Skokan zelený není samostatný druh, ale kříženec mezi skokanem skřehotavým a skokanem krátkonohým. Vhodným prostředím pro skokana zeleného jsou menší i větší stojaté vody všeho druhu, hlavně vody hustě zarostlé vodním rostlinstvem. Skokan zelený tráví velkou část života u vody a ve vodě. K rozmnožování dochází v květnu. Velké samice kladou přes 10 000 vajíček. Skokani zelení loví hlavně hmyz a jiné drobné živočichy, které najdou na břehu nebo ve vodě. Potravu loví skokem nebo rychlým chňapnutím. Na Jaroměřsku má skokan zelený výskyt v Českém Meziříčí, Holohlavech, Jaroměři, Králově Lhotě a Semenicích. Ohrožení pro tento druh představuje přímá likvidace tůní, regulace toků, odbahňování a vypouštění rybníků v pozdním podzimu a splachy z polí. Ochrana spočívá v zachování vhodných biotopů a v citlivých vodohospodářských úpravách a zásazích. Skokan zelený je silně ohrožený a chráněný druh. - 48 ___________________________________________________________________________ KUŇKA OBECNÁ-Bombina bombina __________________________________________ Dospělá žába je dlouhá 5 cm. Tělo je shora zploštělé a bradavičnaté. Barva pokožky na hřbetě je hnědá, šedá nebo olivově zelená. Její břišní strana je však šedá až černá s četnými drobnými bílými tečkami a s intenzivně oranžově červenými skvrnkami. Zorničky kuňky obecné jsou srdčitého tvaru. Kuňky nemají žádné zvláštní nároky na prostředí. Spokojí se s vodními nádržemi všeho druhu. Nejčastěji se s nimi setkáváme v tůňkách a rybníčcích. Jsou-li kuňky na souši v nebezpečí, zaujímají výstražný postoj. Zdvihnou přední a zadní končetiny, prohnou se ve hřbetě a nastavují své oranžově červené zbarvení. Z kůže vylučují dráždivý sekret, který může u citlivých lidí způsobit alergickou reakci. Páření kuněk obecných začíná na jaře. Samečci z hrdla vyluzují melancholicky znějící chór, kterým lákají samičky. Z oplozených vajíček se líhnou pulci, kteří se koncem léta přeměňují v drobné 1,5 cm dlouhé žabky. V okolí Jaroměře se kuňka obecná výskytuje v Rychnovku, Jasenné, Ferdinandově, Žirči, Choustníkově Hradišti, Českém Meziříčí, Rýzmburku, České Skalici a Rasoškách. Potravou kuněk obecných je hmyz spadlý na hladinu, červi, jiní drobní živočichové. Kuňka obecná patří mezi chráněné živočichy. - 49 ___________________________________________________________________________ BLATNICE SKVRNITÁ-Pelobates fuscus ______________________________________ Žába s krátkým, ropuchy připomínajícím tělem, krátkýma nohama a velkýma vystouplýma očima se svislou zorničkou. Délka těla je mezi 5 až 8 cm. Na horní straně hlavy za očima je boulovité vydutí. Zbarvení je variabilní, olivové nebo tmavě hnědé. Na hřbetě je nepravidelná světlá kresba. Často jsou na hřbetě malé cihlové červené tečky. Kůže je hladká nebo posetá malými bradavkami. Končetiny mají plovací blány. Na spodní straně zadních noh jsou na základně malých prstů světlé, podlouhlé hrboly, které žába používá k hrabání. Blatnice skvrnitá vyhledává prostředí se suchou písčitou půdou. Aktivní je za soumraku. Suchá léta přečkává letním spánkem. Rozmnožování začíná v dubnu a může se protáhnout na několik měsíců. Pulci blatnice skvrnité jsou značně velcí. Dorůstají do délky až 17 cm. Někdy mohou tyto žáby zapáchat po česneku. Ve sledované oblasti Jaroměřska se tento druh vyskytuje velmi vzácně. Pozorován byl v Rožnově, Smiřicích a Českém Meziříčí.Blatnice skvrnitá patří mezi kriticky ohrožené druhy. - 50 ___________________________________________________________________________ ROSNIČKA ZELENÁ-Hyla arborea ___________________________________________ Nezaměnitelná zelená žába s nápadným tmavým proužkem na bocích, který odděluje hřbetní a břišní část. Tělo rosničky zelené je dlouhé 5 cm a dospělí samečkové váží 9 gramů. Kůže rosniček je na horní straně těla hladká a na spodní straně těla zrnitá. Na konci prstů mají rosničky adhezivní terčíky, které jim slouží ke šplhání po keřích a stromech, kde se v srpnu a v září sluní. Zbarvení hřbetu rosničky se může rychle měnit podle zbarvení podkladu rostliny. K rozmnožování vyžaduje tento druh čisté tůňky s vodními rostlinami, rybníky, stará ramena nebo zátoky řek. Rosničky také žijí v malých umělých zahradních rybníčcích, v betonových bazéncích nebo ve starých pískovnách. Ve sledované oblasti Jaroměřska má rosnička zelená ostrůvkovitý výskyt. Pozorována byla v Jaroměři, Rasoškách, Velichovkách, Českém Meziříčí a České Skalici. Ochrana rosničky zelené spočívá v zachování rybníčků, tůní a mokřadů. V těchto biotopech je třeba vyloučit používání biocidů a hnojiv. Rosnička zelená patří mezi silně ohrožené druhy. - 51 ___________________________________________________________________________ ROPUCHA OBECNÁ-Bufo bufo ______________________________________________ Velká, neohrabaná a silná žába. Zcela dospělé samice dorůstají do délky až 15 cm. Většinou má její tělo jednobarevně hnědou, nebo okrovou barvu, která přechází do hnědého až šedého zbarvení břicha. Břicho je často tmavě mramorované. Poznávacím znakem ropuchy obecné jsou velké příušní žlázy a bradavčitá kůže. Duhovka oka má měděnou barvu a zorničky jsou vodorovné. Mezi prsty zadních končetin má plovací blány. Je hojným obyvatelem listnatých lesů a parků, křovisek, žije v sadech, lomech a pískovnách. Ropucha obecná je tedy druhem, který je schopen se přizpůsobit jakémukoli jen trochu vhodnému prostředí. K rozmnožování dochází začátkem dubna a samička do vody klade vajíčka připomínající korálky na řetízku. Ropucha obecná se živí červy, plži, svinkami, pavouky a hmyzem, který loví v noci. Na Jaroměřsku se ropucha obecná vyskytuje v Černožicích, České Skalici, Dubenci, Habřině, Hořenicích, Choustníkově Hradišti, Chvalkovicích, Jaroměři, Jasenné, Kohoutově, Lejšovce, Novém Plese, Rasoškách, Rožnově, Rychnovku, Velichovkách, Velké Bukovině, Vyhnálově a Žirči. Ohrožení pro ropuchu obecnou představuje zavážka vhodných lokalit ( písníky, lomy, tůně), automobilová doprava při jejich jarních migracích přes silnici k vodě, nevhodný chov ryb a vandalismus. Mezi způsoby ochrany patří údržba stávajících lokalit, zabezpečení tahových cest přes silnici a osvěta. - 52 ___________________________________________________________________________ ROPUCHA ZELENÁ-Pseudepidalea viridis_____________________________________ Velká a silná, až 10 cm dlouhá žába. Po celém hřbetě jsou nepravidelné světlé až tmavě zelené skvrny. Jsou ostře ohraničené od okolních světlých míst, podobně jako vojenské maskovací sítě. Mezi zelenými skvrnami na kůži jsou červené body. Spodní strana těla je jednobarevně světlá až krémová. Oči mají zlatozelenou duhovku a horizontální zornici. Prostředí ropuchy zelené tvoří písčité pole, zahrady, lidská sídla a vyskytuje se i v opuštěných lomech, pískovnách, starých koupalištích, požárních nádržích, zahradních bazéncích a rybníčcích. Na Jaroměřsku se ropucha zelená vyskytuje v Černilově, Černožicích, České Skalici, Dubenci, Habřině, Choustníkově Hradišti, Jaroměři, Jasenné, Josefově, Králově Lhotě, Rasoškách, Rožnově, Velichovkách a Velkém Třebešově. Ropucha zelená patří mezi ohrožené druhy. Ohrožení pro tento druh představuje zavážka, rekultivace a vysoušení písníků nebo používání biocidů.Ve sledované oblasti Jaroměřska byl dříve ropucha zelená velmi běžným druhem, který však každoročně z naší přírody ubývá. - 53 ___________________________________________________________________________ ROPUCHA KRÁTKONOHÁ-Epidalea calamita _________________________________ Středně velká žába, dlouhá obvykle 6 až 7 cm. Středem hřbetu se táhne úzký podélný proužek, který je žlutý, bílý nebo červený. Hřbet je hnědý, šedohnědý nebo slabě zelený s nezřetelnými tmavými skvrnami. Zornička oka je štěrbinovitá a vodorovná, duhovka je zlatě zbarvená. Celou horní stranu těla pokrývají menší bradavky s červenými tečkami. Spodní strana těla je žlutošedá a někdy slabě skvrnitá. Typickým znakem ropuchy krátkonohé jsou velmi krátké a silné nohy. Hlavní potravou je hmyz, pavouci, sekáči a červi. Ropucha krátkonohá si vybírá k rozmnožování mělké vody ve štěrkovištích a pískovnách. Rekultivace často ničí nejdůležitější místa, kde se rozmnožují, a tím tento druh ohrožují. Ropucha krátkonohá se dnes vyskytuje jen v několika lokalitách východních Čech, a to především na Královehradecku a Pardubicku. Na Náchodsku se tento druh vyskytuje pouze v pískovnách v Jetřichově a Vernéřovicích u Broumova.Ve sledované oblasti Jaroměřska se kdysi vzácně tento druh vyskytoval. Dokladem je písemná zpráva o výskytu ropuchy krátkonohé v Josefově, Smiřicích a Hořinevsi (Pražák 1898). Dnes s největší pravděpodobností tento kriticky ohrožený druh z Jaroměřska zcela vymizel. - 54 ___________________________________________________________________________ CO VÍME O PLAZECH______________________________________________________ CHARAKTERISTIKA Plazi jsou také živočichové s proměnlivou teplotou těla, ale jejich vývoj neprobíhá ve vodě, ale na souši. Proto je řadíme mezi vyšší obratlovce. Naše plazy dělíme na ještěrky, hady a želvy. STAVBA TĚLA Ve srovnání s obojživelníky jsou plazi velikostně mnohem různorodější. Kůže plazů má podobnou základní stavbu jako kůže obojživelníků. Pokožka však na celém těla silně rohovatí a vytváří charakteristické šupiny a štítky. Hadi svlékají pokožku vcelku, ještěři kvůli končetinám a různým výrůstkům po částech. ROZMNOŽOVÁNÍ K úspěšnému rozmnožování našich plazů na jaře je nutný několikaměsíční zimní spánek. Plazi zimu přečkávají v děrách, pod kameny a kořeny. K páření dochází na jaře. Některé druhy plazů jsou vejcorodé jiné živorodé. Oplození je vždy vnitřní a ke splynutí pohlavních buněk dochází v těle samice. Vývoj je vždy přímý, bez larvárního stádia. ___________________________________________________________________________ PŘIČINY OHROŽENÍ A OCHRANA PLAZŮ__________________________________ V důsledku převratných zásahů do naší krajiny v několika uplynulých desetiletích došlo k snížení rozmanitosti krajiny. Zanikají mokřadní a stepní biotopy, ubývá rozptýlené zeleně. Tyto změny působí negativně na populace plazů. Investiční výstavba sídlišť, rozšiřování silnic, supermarkety a tovární haly mají významný podíl na zánik populací plazů. Úmyslné vypalování trávy zabíjí vše živé, včetně plazů. Na všechny naše druhy volně žijících plazů se vztahuje tzv. obecná ochrana živočichů pole zákona č. 114/1992 Sb. Mezi nejdůležitější formy ochrany plazů patří zachování jejich biotopů a péče o tato stanoviště. Velmi důležité pro plazy jsou suché kamenné zídky stavěné tradičním způsobem. - 55 ___________________________________________________________________________ JEŠTĚRKA OBECNÁ-Lacerta agilis ___________________________________________ Silná ještěrka s velkou, vysokou, krátkou a zaoblenou hlavou, zploštěným tělem, silnými končetinami a poměrně silným ocasem. Sameček je na bocích a na spodní straně těla světlezelený nebo tmavozelený. Samička má hřbetní stranu těla hnědou. Celková délka ještěrky obecné je 24 cm. Ještěrka obecná obývá okraje lesů a polí, železniční náspy, křoviny, opuštěné lomy a pískovny. Vyžaduje slunné a suché prostředí s řídkou vegetací a křovinami. Často ji nacházíme i na starých hřbitovech a v neudržovaných zahradách. Ještěrka obecná je vejcorodá. Loví kobylky a sarančata, cvrčky, brouky, pavouky, svinky a sekáče. Zajímavé je, že často lapají i vosy, včely, mravence a ploštice (ruměnice). Mezi jejich nepřátele patří ježci, kočky, dravci, vrány, kosi i slepice. Ještěrka obecná má lámavý ocas. Na Jaroměřsku byla pozorována v České Skalici, Českém Meziříčí, Ferdinandově, Harcově, Hustířanech, Jaroměři, Josefově, Kuksu, Novém Plese, Smiřicích, Svinišťanech, Velichovkách a Vyhnálově. Ohrožení pro ještěrku obecnou představuje rekultivace stanovišť, používání pesticidů, predační tlak ze strany slepic a bažantů, ale i vypalování trávy. Ještěrka obecná je silně ohrožený a chráněný druh. - 56 ___________________________________________________________________________ JEŠTĚRKA ŽIVORODÁ-Zootoca vivipara _____________________________________ Menší ještěrka s protáhlým trupem, krátkými končetinami a relativně krátkým, ocasem. Hřbet je světlehnědý se skvrnami a podélným pruhem. Samci mají oranžově červené břicho. S touto ještěrkou se setkáváme hlavně v oblasti lesů. Živí se pavouky, sekáči, mouchami, brouky a larvami hmyzu. Tato ještěrka je živorodá. V těle samičky se vyvíjí 4 až 10 vajíček a mláďata protrhávají vaječný obal během kladení nebo krátce po nakladení. Z mláďat ještěrky živorodé, která při narození měří 4,5 cm, zahyne ještě v prvním roce života asi 90 procent. Loví je nejen nejrůznější ptáci, ale i velcí střevlíci. Ještěrka živorodá osídluje rašeliniště, smíšené i jehličnaté lesy, podmáčené a vlhké louky, paseky a okraje lesů. Na Jaroměřsku žije ve Ferdinandově, Hořičkách, Hustířanech, Choustníkově Hradišti, Josefově, Kohoutově, Novém Plese, Lejšovce, Smržově a Vyhnánově. Ještěrka živorodá je silně ohrožený a chráněný druh. Pro její ochranu je důležité zachovat stávající biotopy a obnovit přirozenou síť luk a mokřadů. - 57 ___________________________________________________________________________ SLEPÝŠ KŘEHKÝ-Anguis fragilis ____________________________________________ Beznohý ještěr s hadovitě protáhlým tělem. Má hladké a lesklé šupiny, krátkou hlavu s tupým čenichem. Malé uzavíratelné oči mají červeně žlutou duhovku a tmavou zornici. Dlouhý ocas je lámavý. Barva hřbetu je hnědá, olověně šedá nebo měděná. Celková délka je 40 až 50 cm. Za teplého počasí je slepýš čilý hlavně v časných ranních hodinách a večer za soumraku. Po teplých deštích opouští úkryty pod polštáři mechu, zetlelým dřevem nebo kameny a vydává se za potravou. Požírá plže, žížaly, svinky, pavouky, sekáče a hmyz. K páření dochází brzy po přezimování koncem března nebo začátkem dubna. Na podzim samice rodí živá mláďata, která jsou obalena slabou průhlednou blanou. Mezi přírodní nepřátelé slepýšů patří lišky, divoká prasata, kuny, ježci, čápi, volavky, vrány, dravci i domácí drůbež. Podle zakrnělých kostí končetin na kostře poznáme, že slepýš není had. Pozoruhodné je i zjištění, že se slepýš dožívá přes 30 let věku. Se slepýšem se setkáváme v řídkých lesích, v zahradách, sadech a křovinatých mezích. Na Jaroměřsku byl pozorován ve Ferdinandově, Hřibojedech, Hustířanech, Chvalkovicích, Jaroměři, Josefově, Kohoutově, Králově Lhotě, Novém Plese, Kohoutově, Rožnově, Smiřicích a Vyhnálově. Slepýš křehký patří mezi naše nejhojnější a nejméně ohrožené plazy. Místy bývá likvidován silniční dopravou, vypalováním trávy nebo ubíjen pro podobu s hadem. - 58 ___________________________________________________________________________ UŽOVKA OBOJKOVÁ-Natrix natrix_________________ _________________________ Velká a silná užovka s oválnou hlavou zřetelně odlišenou od těla. Velké oči mají kruhovitou zornici. Na těle má kýlovité šupiny a dlouhý ocas. Její základní barva je šedá v různých odstínech. Po stranách hlavy má dvě žluté skvrny. Celková délka samců je 70 cm, samice jsou až 1 m dlouhé. Užovka obojková žije zvláště hojně při jezerech, rybních, malých tůních obrostlých rákosem, v bažinatých oblastech a často obývá i suché pískovny a lomy. Užovka obojková je aktivní ve dne, kdy loví vodní skokany, rosničky, ropuchy, čolky, kapry a karasy. Užovka obojková je vejcorodá. Malí i velcí hadi bývají kořistí ježků, kun, volavek, potáplic, čápů, káňat, luňáků a havranů. Na Jaroměřsku byla užovka obojková pozorována v Černožicích, České Skalici, Českém Meziříčí, Dubenci, Ferdinandově, Chvalkovicích, Jaroměři, Josefově, Kocbeřích, Kohoutově, Krábčicích, Kuksu, Hustířanech, Ratibořicích, Velichovkách a Vyhnálově. Ohrožení pro užovky obojkové představuje úbytek stanovišť, potravy a vhodných míst ke kladení vajec. Užovky obojkové patří mezi chráněné živočichy. - 59 ___________________________________________________________________________ UŽOVKA HLADKÁ-Coronella austriaca _______________________________________ Poměrně drobná silná užovka se štíhlou zašpičatělou hlavou téměř neodlišenou od krku. Má malé oči s kruhovitou zornicí, hladké šupiny a dlouhý ocas. Základní barva hřbetu a boku samců je hnědá až červenohnědá. Zbarvení samic je šedé až hnědočerné. Často je tento had zaměňován se zmijí obecnou. Kresbu hřbetu užovky hladké tvoří většinou drobné tmavé skvrny nebo tečky, které mohou s části splývat do nezřetelných podélných pruhů. Po stranách hlavy se táhne hnědavý proužek od nozder přes oko až na krk. V zadní části hlavy a v týlu je nápadná vzadu uprostřed vykrojená skvrna. Sameček má břicho červenohnědé až oranžové, samička šedé nebo šedočerné. Obě pohlaví mohou mít břicho slabě skvrnité. Celková dálka zřídka přesahuje 70 cm. Potravu užovky hladké tvoří ještěrky, slepýši, rejsci a mladí hadi. Žije v otevřené a slunné krajině bohaté na úkryty. Užovka hladká často obývá i malá stanoviště uprostřed kulturní krajiny. Ve sledované oblasti Jaroměřska bylo nalezeno doposud jediné místo výskytu, a to mezi Novým Městem nad Metují a Peklem ve skalních stěnách řeky Metuje a Olešenky. Výskyt užovky hladké v kamenolomu ve Ferdinandově, kde byla před mnoha lety vysazena, se nepotvrdil. Užovka hladká patří mezi chráněné druhy. - 60 ___________________________________________________________________________ ZMIJE OBECNÁ-Vipera berus _______________________________________________ Silný had s robustním tělem, hlavou slabě odlišenou od těla, nápadnýma červenýma očima se svislou zornicí. Hřbetní strana může být šedá, červená, měděně zbarvená nebo černá. Na hlavě je často tmavá kresba ve tvaru X, po obou stranách hlavy se táhne tmavý pruh od zadního okraje oka ke krku. Po celém hřbetě probíhá široký klikatý pruh, který je u samců tmavě sametově hnědý až černý. Břicho je černé a spodní strana ocasu je běložlutá až oranžová. Celková délka hada je kolem 60 cm. Zmije obecná se živí především hlodavci, skokany hnědými, ještěrkami živorodými nebo rejsky. Svou kořist uštkne jedovými zuby, které má v horní čelisti. Hlavním nepřítelem zmije obecné je ježek, tchoř, volavka, čáp, sova nebo dravec. Největší ztráty způsobuje ovšem zmiji člověk, který ji ještě dnes mnohde pronásleduje a zamezuje jejímu rozšíření vysoušením slatin a přeměnou biotopů. Zmije obecná má ráda zarostlé okraje cest, lesní slunné paseky, rašeliniště a hromady kamení. Na Jaroměřsku se zmije obecná vyskytuje v lesích mezi Choustníkovým Hradištěm, Kocbeří, Hajnicí a Vyhnánovem. Zmije obecná patří mezi kriticky ohrožené a chráněné druhy. - 61 ___________________________________________________________________________ ŽELVA NÁDHERNÁ-Trachemys scripta _____________________ _________________ Jde o nepůvodní druh, který je rozšířen na jihovýchodě USA. Tato želva je rozmnožována ve speciálních farmách a její mláďata jsou rozesílána do obchodů se zvířaty po celém světě. Malá zakoupená želvička doroste v akvateráriu chovatele do velkosti 30 cm a stává se často nepohodlnou. Majitelé pak želvy nádherné úmyslně vypouštějí do naší přírody. V České republice již byla zjištěna na mnoha lokalitách. V okolí Hradce Králové běžně přezimuje. Má obdobné požadavky na biotop i obdobný způsob života jako želva bahenní. Krunýř želvy nádherné je hnědý, žlutě proužkovaný, v mládí jasně zelený, zdobený žlutými skvrnkami. Spodní strana krunýře je žlutá s černými prstencovými oky. Na hlavě, krku i nohou jsou žluté podélné pásky. Za okem je nápadná kapkovitá červená skvrna. Ve sledované oblasti Jaroměřska jsem želvu nádhernou nalezl v potoce Běluňce, ve Vyhnánově. Potravu želvy nádherné tvoří vodní rostliny a vodní živočichové. Aktivní je ve dne. - 62 ___________________________________________________________________________ ZÁVĚR____________________________________________________________________ Atlas obojživelníků a plazů na Jaroměřsku jsem napsal pro žáky a studenty jaroměřských škol, jejich učitele a širší veřejnost. Brožura seznamuje čtenáře se čtrnácti druhy obojživelníků a sedmi druhy plazů, které jsem zjistil při faunistickém průzkumu Jaroměřska v období let 1976 až 2007. Pozorování v přírodě jsem prováděl v okruhu dvaceti kilometrů od Jaroměře. Vlivem negativních zásahů člověka do naší krajiny došlo ve sledovaném období ke snížení početnosti populací všech druhů obojživelníků a plazů. Dokonce jeden druh zcela vymizel (ropucha krátkonohá). K záchraně mloků, čolků, žab, ještěrek a hadů nestačí pouze zařadit jednotlivé druhy pod zákonnou ochranu, je třeba široké spolupráce nejen ochránců přírody a biologů, ale každého z nás komu záleží na celkové ochraně životního prostředí. Školní ekologická výchova bez praktického kontaktu s živou přírodou těžko může vést k žádoucímu vztahu mládeže k obojživelníkům a plazům. K tomuto účelu jsem napsal tuto publikaci, aby žáci a studenti jednotlivé druhy poznávali a chránili. ___________________________________________________________________________ LITERATURA______________________________________________________________ PRAŽÁK, J., P.: Systematische Uebersicht der Reptilie und Batrachier Bohmens. – Zool. Jahrb. Syst., Jena, 1898. 11: 171 – 234 s. ZMÍTKO, P. : Chránění a ohrožení obojživelníci. Středoškolská odborná činnost. Jaroměř, Gymnázium Václava Lindy 1982. 16 s. ZMÍTKO, P.: Chov a pozorování ocasatých obojživelníků v přírodovědném kroužku. Diplomová práce. Hradec Králové, Pedagogická fakulta – katedra biologie 1992.60 s. ZMÍTKO, P.: Ocasatí obojživelníci na Jaroměřsku. In: Zpravodaj Českého svazu ochránců přírody v Jaroměři, 1995, č. 2, s. 13. ZMÍTKO, P.: Obojživelníci a plazi na Jaroměřsku a ve východních Čechách. Jaroměř, Český svaz ochránců přírody 1995., 7 s. ZMÍTKO, P.: Příroda Jaroměřska, Jaroměř, Český svaz ochránců přírody a Městské muzeum. 1996. 17 s. ZMÍTKO, P.: Výskyt vzácných a ohrožených obojživelníků na Jaroměřsku. In: Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři II, 1997, s. 46-54. ZMÍTKO, P.: Výskyt chráněných druhů plazů na Jaroměřsku. In: Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři III, 1998, s. 64-66. ZMÍTKO, P.: Krajem Běluňky. In: Jaroměřský a Josefovský zpravodaj, 1998, č. 11, s. 11. ZMÍTKO, P.: Příroda Jaroměřska. Chráněné druhy živočichů a rostlin na Jaroměřsku – obojživelníci. In: Jaroměřský a Josefovský zpravodaj, 2000, č.1, s. 10-11. ZMÍTKO, P.: Lom ve Ferdinandově – Přírodní klenot Jaroměřska. In: Jaroměřský a Josefovský zpravodaj, 2005, č. 2, s. 14. ZMÍTKO, P.: Obojživelníci v okolí Rasošek na Jaroměřsku, Rasošky, Základní škola Rasošky. 2006. 14 s. - 63 -
Podobné dokumenty
obojživelníky - Eva Hradiláková
Poděkování:
Rád bych poděkoval za umožnění fotografování obojživelníků i chovatelských přístrojů či zařízení společnostem Mojeakvarium.cz, Zoopet Sendy a Plaček s.r.o. Můj dík patří také všem souk...
17 kopecky
V˘zkum málo znám˘ch Ïivotních projevÛ ãolka horského (Triturus alpestris) ve vodní fázi probíhal na dvou
lokalitách okresu Ústí nad Orlicí v roce 2004. Pfiípadné
spontánní migrace jsem zji‰Èoval met...
Zde k nahlédnutí
s blížícím se koncem letošního roku
bych vás chtěl seznámit s tím, co se
obecnímu zastupitelstvu podařilo zrealizovat za poslední čtvrtletí roku 2015.
V říjnu se v naší obci uskutečnily
tradiční kr...
Page 1 dolu stále týž zákon. Skutecné ego roste neprímo úmerne
U techto výtvoru, jak se lze domnívat, je duležitejší, že existují, než že jsou videny. Los,
kterého clovek doby kamenné zobrazoval na stenách svých jeskyní, je nástrojem kouzla.
Je sice vystavován...
Ambystoma opacum
vajec se zdá být spuštěno v první řadě vlhkostí. Ne jako u většiny jiných axolotlů, kladení vajíček
nastává před dešti a následující záplavou. U příbuzného druhu, axolotla skvrnitého (Ambystoma
mac...
Věková struktura populace čolka horského (Mesotriton alpestris
Olgun et al. 2005). Tento zásah nemá na přežívání jedinců negativní vliv
(Dolmen 1981, Weddeling et al. 2004) a u čolků dochází k rychlé regeneraci
odstřižené části (Perret et al. 2003).
Cílem této...
Engender Database extract
Reprodukcní práva žen a mužu
Title (Original Language):
Abstract description (Original Language):
Reprodukcní práva žen a mužu znamenají, že jakákoli osoba nebo pár se muže
svobodne a odpovedne roz...