Sborník
Transkript
MOLEKULÁRNÍ DIAGNOSTIKA V PARAZITOLOGII Sborník referátů z odborného semináře 2. 4. 2013 Lékařský dům ČSL JEP, Sokolská 31, Praha 2 TAGCCTGTCCAGCCACTT GGCCTGTCCAGCCACTTC CTCCTGTCCAGCCACTTC CCTCTGTCCAGCCACTTA OBSAH Karel Janko: Principy, výhody a limity molekulární diagnostiky ………………………………..... 2 Ivana Zicklerová, Aneta Lojíková, Eva Nohýnková: Molekulární diagnostika Pneumocystis jirovecii a PCR diferenciace Entamoeba histolytica/dispar/moshkovskii …………………….. 6 Kateřina Pomajbíková, Milan Jirků, Klára J. Petrželková, Zuzana Hůzová, David Modrý, Julius Lukeš: Molekulární detekce malárie ve stolici lidí ………………………………………..... 11 Lenka Plíšková, Zuzana Čermáková, Radka Kutová: Molekulární diagnostika toxoplazmózy …………………………………………….. 13 Martin Kváč, Bohumil Sak, Dana Květoňová: Molekulární diagnostika kryptosporidií, mikrosporidií a giardií …………………… 14 Jan Brabec: Molekulární diagnostika střevních tasemnic ……………………………………….. 21 Jana Petrášová, Miroslav Oborník, Milan Jirků, Klára.J. Petrželková, Petra Bolechová, Cristina Cuitillas, Rocio Callejón, Josef Jaroš, Z. Beránková, David Modrý: Molekulární diagnostika Trichuris spp. …………………………………………….. 25 Hana Vlastníková: Průkaz Trichomonas vaginalis pomocí Real Time PCR ………………………….. 31 Oleg Ditrich: Parazitologie v éře molekulární diagnostiky ………………………………………... 33 1 Principy, výhody a limity molekulární diagnostiky Karel Janko Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR Liběchov [email protected] Identifikace druhu parazita, či patogena je jistě klíčová pro zvolení vhodné léčby. V mnoha případech je taxonomie patogenů známa natolik dobře, že je možno ke spolehlivé identifikaci dospět za pomocí oka zkušeného parazitologa, který morfologicky daný taxon určí. Ve většině případů, hlavně jednobuněčných patogenů, však toto není možné a je potřeba se uchýlit k nějaké vhodné molekulární metodě. Volba metody závisí na záměru analýzy V nejjednodušším případě nám jde o získání jistého „otisku“ genetického materiálu (tzv. genetic fingerprint), který, máme-li to k dispozici, můžeme srovnat s podobnými údaji z jiných organismů. Tyto metody jsou velice levné a umožňují zjistit fenetickou podobnost organismů, v zásadě se dnes od nich již upouští, protože mají relativně malou výpovědní hodnotu a nedovolují dobrý vhled do fylogenetických vztahů mezi organismy a tím i jejich dobrou taxonomickou determinaci. Mezi tyto metody patří například klasický multilokus DNA fingerprinting, kterýžto spočívá v tom, že celková genomická DNA je fragmentována jedním, či více restrikčními enzymy (jedná se o endonukleázy, které střihnou obě vlákna DNA v místě, kde se nachází specifický sekvenční motiv). Místa štěpení jsou sekvenčně specifická a podle délky sekvence rozeznávané použitým enzymem a její struktury je možné vypočítat pravděpodobnou délku výsledných fragmentů naštípané DNA. Výsledkem je zkumavka plná různě dlouhých fragmentů DNA. Uvědomíme-li si, že restrikce proběhla jen na specifických místech, je jasné, že konkrétní vzhled daného restrikčního profilu je charakteristický pro daný taxon, či dokonce jedince. To proto, že mutační rozdíly v DNA různých jedinců způsobí, že u některých jedinců se na daném místě enzymu podaří najít vhodnou sekvenci a “štípne“ tam, u jiných ne a daný fragment pak nevznikne. Jedná se však většinou o miliony výsledných fragmentů DNA, což je obtížně vyhodnotitelné. Proto se používají různé metody, pomocí nichž se vizualizují jen některé fragmenty, z jejichž distribuce pak usuzujeme na typ vzorku a jeho taxonomickou příslušnost. Klasickou cestou je rozdělit fragmenty elektroforézou podle jejich délky a 2 hybridizovat na ně DNA sondy s charakteristickým motivem (většinou se jedná o nějaký motiv tandemové repetice, například „TAGATAGATAGA“), které jsou fluorescenčně, či radioaktivně značeny. Vizualizujeme tak jen ty fragmenty, které na sobě nesou daný motiv, výsledkem je značně snížená komplexita získaného vzoru, kdy podle složitosti použité sondy získáme desítky, stovky, či maximálně tisíce fragmentů, rozdělených podle délky, což už je analyticky vyhodnotitelné asi stejně jako otisk prstu. Random-amplified polymorphic DNA - RAPD Dalším způsobem, jak získat „fingerprint“ studovaného taxonu je RAPD metoda, založená na PCR. Při této metodě používáme krátký primer o délce kolem 10ti nukleotidů a spoléháme na to, že ve studovaném genomu bude dostatek sekvencí, kde se místa s komplementárními sekvencemi k našim primerům vyskytují dostatečně blízko sebe, aby, když na ně nasednou naše primery, mohla proběhnout PCR reakce (většinou by jejich vzdálenost neměla přesáhnout 1-2 kb). Podle délky zvoleného primeru opět můžeme předem odhadnout, jak často se v genomu najdou vhodné komplementární sekvence. Po proběhnutí PCR pak získáme množství amplifikovaných úseků DNA o různých délkách, jejichž distribuce bude opět specifická prodaný taxon, či jedince. Potíž této metody spočívá v obtížné reprodukovatelnosti, neboť je těžké dosáhnout účinné stringence podmínek, aby PCR proběhla opravdu jen na místech se 100 procentní homologií a zároveň aby se nám množily proporčně stejně dlouhé i krátké fragmenty (uvědomme si, že i kdyby PCR probíhala jen na zcela homologických místech, pak se preferenčně budou tvořit jen kratší fragmenty, kde primery nasedly relativně blízko sebe). Amplified Fragment Length Polymorphism - AFLP AFLP je sofistikovanou metodou, která zaznamenala velkou slávu v botanice a z nepochopitelných důvodů nebyla příliš používaná v zoologii. I zde dojde nejprve k restrikční fragmentaci studované genomické DNA. Poté jsou však na fragmenty ligovány syntetické oligonukeotidové adaptory o známé sekvenci. Výsledkem je tedy stejně jako v případě multilokus DNA fingerptintingu směs milionů fragmentů naštípané DNA o různých délkách, ale na obou koncích každého fragmentu je „přilepen“ krátký nástavec, jehož sekvencí, na rozdíl od těch fragmentů, známe. Toho využijeme tak, že v následném kroku provedeme PCR reakci, do níž vložíme primer o sekvenci komplementární k použitému nástavci, na jeho 3´ konci však má primer přesah o jednu, dvě, nebo tři báze. PCR tedy může úspěšně proběhnout jen na těch fragmentech, které mají na svých koncích 3 příslušnou jednu, dvě či tři báze. Tím ovšem dojde k amplifikaci jen některých fragmentů a tím k výrazné redukci komplexity, která je navíc velmi robustní a reprodukovatelná. Tato metoda tedy umožňuje získat druhově-specifické profily. Vyhodnocení výsledků Výsledky všech výše uvedených metod hodnotíme pomocí fenetických postupů, založených na podobnosti získaných profilů, jako například UPGMA, Neighor Joining a dalších. Velkou výhodou těchto postupů je, že informace, kterou získáme, je výrazně multilokusová, tj. že porovnáváme skutečně celogenomové vzory. Neméně výraznou nevýhodou však je, že pokud nějaký rozdíl vidíme, nevíme jakého lokusu, či genu se týká a co přesně onen rozdíl způsobilo (například, je absence daného fragmentu způsobena bodovou mutací, insercí nebo delecí, a když, tak jak dlouhý byl insert?). Navíc, tyto metody umožňují jen velmi omezenou možnost srovnání pozorovaných vzorů s dříve publikovanými daty Mnohem robustnějším způsobem, jak se dopátrat druhové příslušnosti, je využití sekvenačních postupů. Zde bylo klasicky využíváno Sangerovo sekvenování, kdy se buď pomocí klonování, či lokusově specifické PCR izoloval požadovaný úsek DNA (například konkrétní gen) a ten byl poté osekvenován tak, že na něm proběhla modifikovaná PCR s jedním primerem, nasedajícím jen na jeden konec studovaného fragmentu. Tím bylo zajištěno, že se amplifikované molekuly prodlužovaly jen v jednom směru. Do reakce byly v patřičném poměru přimíchány fluorescenčně modifikované báze, tzv.terminátory, za něž, pokud byly inkorporovány do reakce, už nebylo možné navázat další bázi a PCR reakce dané molekuly tím skončila konkrétní barevnou bazí na svém konci. Poté se provedla elektroforéza, při níž se amplifikované fragmenty rozdělily podle délky. Protože všechny fragmenty začínají známým primerem a končí značenou bazí, tímto postupem se ukáže, že např. na 53. Pozici studovaného genu je zeleně svítící báze, která odpovídá adeninu a tudíž na pozici 53 je písmeno „A“. Tento postup umožňuje získat detailní sekvenci libovolného genu, která se poté může srovnat se světovou databází sekvencí a pomocí sofistikovaných fylogenetických metod založených na metodice maximální věrohodnosti či Bayesiánské statistice pak můžeme určit příbuznost našeho vzorku ke známým sekvencím, ale například i to, kdy se studovaný taxon od jiného oddělil a to pomocí konceptu tzv. molekulárních hodin. Pro 4 tento typ analýzy si můžeme vybrat v podstatě jakýkoliv lokus, ale smysl má používat ty, které byly pokud možno masově studovány, abychom mohli naše data srovnat. Barcoding Tato logika vyústila v projekt „barcoding of life“, která využívá toho, že v klasických dobách se sekvenace zaměřovala hlavně na mitochondriální lokusy, a to hlavně Cytochrom oxidázu I (CoxI) a 12sRNA geny, pro něž tudíž existuje velké množství dostupných dat. Osekvenujeme-li náš nový neznámý vzorek na těchto lokusech, máme obrovskou možnost jej identifikovat do čeledi, rodu, či druhu pomocí srovnání s touto databází. Potíží tohoto přístupu však je, že se zaměřuje na jeden, či pár lokusů. Představímeli si, že různé druhy parazitů spolu mohou hybridizovat a že existuje horizontální přenos genů, je jasné, že tato metodika není samospasitelná. Například, pokud by v extrémním případě parazit do sebe inkorporoval lidský gen pro CoxI, pak by se nám molekulárně ukázalo, že v nás žije a parazituje místo giardie nějaký člověk, což asi není to, čeho chceme dosáhnout při molekulární identifikaci. Proto existuje snaha sekvenovat více lokusů u každého vzorku, čímž se toto riziko výrazně sníží. Zde se ovšem začínáme potýkat s výraznějšími cenovými nároky. Závěr Na závěr je potřeba uvést, že před pár lety došlo k revoluci v biologii díky zavedení několika Next-Generatrion-Sequencing (NGS) metod, které umožnily masivní paralelní sekvenování celých genomů. Vstupní náklady jsou sice mnohonásobně vyšší, než u klasických Sangerových metod, ale cena za osekvenovanou bázi genomu je několika řádově nižší. Tyto metody doznávají rychlého vývoje, který vede k tomu, že dnes už můžeme nejen sekvenovat celé genomy studovaných vzorků, ale například relativně levně osekvenovat desítky vybraných genů u mnoha vzorků najednou. Výsledky těchto postupů se opět zpracovávají dostupnými fylogenetickými metodami. 5 Molekulární diagnostika Pneumocystis jirovecii a PCR diferenciace Entamoeba histolytica/dispar/moshkovskii Ivana Zicklerová, Aneta Lojíková, Eva Nohýnková Oddělení tropické medicíny Nemocnice Na Bulovce a 1. LF UK v Praze Molekulárně biologické metody jako polymerázová řetězová reakce (PCR), PCR v reálném čase (real-time PCR) a další se dostávají v posledních letech do rutinní diagnostické praxe. Umožňují citlivou, přímou detekci patogenního agens a napomáhají rychlé a přesné diagnostice. Na našem pracovišti je PCR rutinně používána jako základní metoda (1) při průkazu původce pneumocystové pneumonie (Pneumocystis jirovecii) a (2) při druhové diferenciaci entaméb, jsou-li mikroskopicky ve stolici nalezeny cysty a/nebo trofozoity forma minuta Entamoeba histolytica/dispar/moshkovskii, dále jako jedna z metod průkazu původců nákaz způsobených volně žijícími amébami a za specifických okolností jako doplňková metoda diagnostiky malárie. Toto sdělení bude pojednávat o využití PCR při diagnostice pneumocystózy a při diferenciaci střevních entaméb. Pneumocystis jirovecii Pneumocystis jirovecii je endemický, oportunní, kvasinkám příbuzný organismus, který může u lidí s primárním nebo sekundárním imunodeficitem vyvolat závažné, v některých případech až život ohrožující onemocnění známé jako pneumocystová pneumonie (Pcp) (Cushion 1998, Helweg-Larsen et al. 2001). Vzhledem k vysoké prevalenci protilátek u běžné populace je laboratorní diagnostika pneumocystové pneumonie založena prakticky pouze na přímém průkazu původce ve vyšetřovaném materiálu. Od 50. let minulého století se opírá o mikroskopickou detekci pneumocyst, jeho trofozoitů a/nebo cyst, pomocí barvících technik, od druhé poloviny 80. let i o metody fluorescenční (rozvoj technologie produkce monoklonálních protilátek) (Kovacs et al. 2001), v průběhu 90. let se začíná používat amplifikace DNA specifické pro Pneumocystis pomocí PCR, která je mnohem citlivější než standardní mikroskopické vyšetření. PCR má význam zejména v rané fázi infekce, kdy je množství parazitů ve vyšetřovaném vzorku velmi nízké a mikroskopicky téměř nezachytitelné, při profylaktickém podávání léků osobám se zvýšeným rizikem rozvoje 6 akutní nákazy, a také tehdy, nelze-li vzhledem ke stavu pacienta provést odběr bronchoalveolární tekutiny (BAT), která je pro mikroskopický záchyt pneumocyst nejvhodnější. Při vyšetřování sputa (neindukovaného i indukovaného), nasofaryngeálního aspirátu, výplachu dutiny ústní nebo u pacientů léčených před odběrem empiricky či užívajících profylakticky léky je detekce nukleové kyseliny mnohem pravděpodobnější než mikroskopický záchyt parazita. V naší laboratoři provádíme konvenční jednokrokovou PCR dle původní metodiky prvně použité Wakefieldovou (Wakefield et al. 1990). K amplifikaci jsou použity primery detekující fragment mtLSU rRNA o velikosti 346 bp. K vyloučení možné inhibice PCR reakce používáme jako vnitřní kontrolu průkaz fragmentu genu pro lidský β-globin. Nejvhodnějším materiálem pro průkaz pneumocystové DNA je bronchoalveolární tekutina a indukované sputum. Jako výchozí materiál pro izolaci DNA lze použít i neindukované sputum, nasofaryngeální aspirát, výplach dutiny ústní, případně materiál získaný z kanyly. Celková DNA je izolována soupravou QIAamp DNA Mini Kit a QIAamp DNA Blood Mini Kit (Qiagen). V období 2002-2012 jsme vyšetřili paralelně mikroskopicky a metodou PCR materiál od 1818 imunokompromitovaných pacientů s RTG nálezem a klinickým obrazem svědčícím pro pneumocystovou pneumonii. U 154 (8%) pacientů byla metodou PCR prokázána nákaza P. jirovecii, z toho u 62 (40%) pacientů byla současně prokázána i mikroskopicky. Nižší počet mikroskopicky pozitivních nálezů si je možné vysvětlit méně vhodným typem vyšetřovaného materiálu, jeho množstvím, kvalitou a způsobem odběru, případně léčbou zahájenou ještě před odběrem materiálu či užíváním specifické profylaxe. Vzhledem k těmto výsledkům doporučujeme jakýkoliv materiál určený k diagnostice Pcp vyšetřovat jak mikroskopicky, tak metodou PCR. V jednom případě se nám podařilo detekovat silnou pozitivní reakci v PCR u mikroskopicky negativního vzorku z výplachu dutiny ústní. U pacienta byla následně infekce potvrzena ve vzorku bronchoalveolární tekutiny, který byl pozitivní i mikroskopicky. Nicméně, vzhledem k ojedinělosti tohoto výsledku, nadále doporučujeme odběr BAT nebo indukovaného sputa jako zlatý standard pro diagnostiku P. jirovecii. Zcela nevhodným materiálem pro detekci P. jirovecii je krev, jak jsme opakovaně potvrdili u pacientů s masivní pneumocystovou nákazou, u nichž byly všechny vzorky krve vyšetřené metodou PCR negativní. 7 Entamoeba histolytica/dispar/moshkovskii Metoda PCR je rovněž nepostradatelná při průkazu střevní nákazy amébou Entamoeba histolytica. V lumen tlustého střeva člověka lze nalézt 7 druhů střevních améb (Entamoeba coli, E. dispar, E. hartmanni, E. histolytica, E. moshkovskii, Endolimax nana a Iodamoeba bütschlii). Z nich pouze E. histolytica je primárně patogenní. Tento druh vyvolává střevní nebo mimostřevní amébózu (Anonymous 1997). Diagnostika neinvazivní amébózy byla až do začátku 90. let minulého století založena na mikroskopickém nálezu cyst a/nebo trofozoitů forma minuta E. histolytica ve stolici, často i u asymptomatických osob, a to i přesto, že již v roce 1925 vyslovil francouzský parazitolog E. Brumpt hypotézu, že lidské střevo kolonizují dva morfologicky identické druhy améb, které se liší svou patogenitou (Stejskal, Nohýnková 2003). Brumpt popsal nový druh nepatogenní střevní améby, kterou nazval Entamoeba dispar. Jeho hypotéza však nebyla přijata. Existence dvou mikroskopicky identických druhů byla potvrzena až na začátku 90. let 20. století na základě srovnání genomu „patogenních“ a „nepatogenních“ améb. Rozdíly mezi oběma byly natolik výrazné, že vedly k potvrzení existence E. dispar jako samostatného druhu, který je pro člověka nepatogenní (Diamond, Clark 1993). V roce 1991 Clark a Diamond (1991) identifikovali Entamoeba moshkovskii jako další druh pravděpodobně nepatogenní střevní améby, který je morfologicky nerozlišitelný od E. histolytica. V lidské stolici tak lze nalézt 3 morfologicky identické druhy entaméb, které nelze mikroskopicky identifikovat. Zatím jediným rutinně použitelným způsobem, jak tyto druhy rozlišit, je právě PCR. Význam diferenciace střevních améb spočívá v tom, že dle doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) se mají léčit pouze osoby s prokázanou infekcí E. histolytica. Navíc podávání metronidazolu osobám, které vylučují nepatogenní E. dispar nebo E. moshkovskii, bývá opakovaně neúspěšné vzhledem k větší odolnosti těchto druhů k metronidazolu (Anonymous, 1997). Od roku 2002 do roku 2009 jsme v naší laboratoři metodou multiplex nested PCR prováděli diferenciaci druhů E. histolytica a E. dispar podle Evangelopoulos et al. (2002), od roku 2009 provádíme jednokrokovou konvenční PCR podle Hamzah et al. (2006), která umožňuje rozlišit všechny tři morfologicky identické druhy střevních améb člověka: E. histolytica, E. dispar a E. moshkovskii. K amplifikaci jsou použity primery detekující fragmenty genů SSU rRNA: forwardový primer je společný pro rod Entamoeba, reversní 8 primer je druhově specifický. Specifické fragmenty mají velikosti 166 bp pro E. histolytica, 752 bp pro E. dispar a 580 bp pro E. moshkovskii. K izolaci DNA se nejčastěji používají nefixované vzorky stolice s mikroskopicky prokázanými cystami (případně trofozoity forma minuta) E. histolytica/dispar/ moshkovskii uchovávané po dobu izolace v lednici. DNA je izolována pomocí komerční soupravy QIAamp DNA Stool Mini Kit (Qiagen). Metodou jednokrokové PCR jsme v letech 2009-2012 vyšetřili 129 vzorků stolic od 86 osob s mikroskopickým nálezem E. histolytica/dispar/moshkovskii. Ve stolici čtyř (5%) pacientů byla prokázána infekce E. histolytica. U většiny osob (92%; 79/86) byla prokázána nepatogenní E. dispar a u 2 osob (2%) E. moshkovskii. V jednom případě byla metodou PCR zachycena směsná infekce E. histolytica a E. dispar (1%). Čtyři pacienti s nákazou E. histolytica cestovali v Asii, a to buď v Indii, která je označována za oblast s hyperendemickým výskytem amébózy, nebo Papui Nové Guinei. Ze skupiny pacientů s infekcí E. dispar 30 (38%) osob cestovalo po Asii, z toho 20 pobývalo v Indii, 5 (6%) osob navštívilo Afriku, 7 (9%) byli cizinci z rozvojových zemí. Autochtonní nákaza byla prokázána u 11 (14%) osob. Šest (8%) pacientů s nákazou E. dispar bylo HIV pozitivních. U 20 (25%) lidí nebyla cestovatelská anamnéza dohledána. Dvě infekce E. moshkovskii byly autochtonní. Z našich výsledků vyplývá, že i v oblastech s hyperendemickým výskytem amébózy je u cestovatelů více zastoupena „infekce“ nepatogenní E. dispar a podíl asymptomatických střevních nákaz E. histolytica mezi cestovateli je velmi nízký. Podobné výsledky jsou publikovány i v práci Rivera et al. (1998). PCR diferenciace těchto tří druhů střevních améb má význam nejen epidemiologický: umožňuje zmapovat podíl patogenních a nepatogenních střevních améb u asymptomatických nosičů cyst, ale také terapeutický, kdy pacienty s nákazou nepatogenními E. dispar nebo E. moshkovskii není nutno léčit. Literatura: Cushion MT (1998). Pneumocystis carinii. p. 645-683. In: Collier L. (ed.): Topley & Wilson´s Microbiology and microbial infections, Medical Mycology. 9th Edition. Oxford University Press, Inc., New York Helweg-Larsen J, Lundgren B, Lundgren JD (2001). Heterogeneity and compartmentalization of Pneumocystis carinii f. sp. hominis genotypes in autopsy lungs. J. Clin. Microbiol. 39:3789-3792 9 Kovacs JA, Gill VJ, Meshnick S, Masur H (2001). New insights into trasmission, diagnosis, and drug treatment of Pneumocystis carinii pneumonia. JAMA 286: 2450-2460 Wakefield AE, Pixley FJ, Banerji S, Sinclair K, Miller RF, Moxon ER, Hopkin JM (1990). Detection of Pneumocystis carinii with DNA amplification. The Lancet 336:451-453 Anonymous (1997): Amoebiasis. WHO Weekly Epidemiol. Rec. 14: 97-99 Stejskal F, Nohýnková E (2003): Amébóza. Sanquis 29: 20-24 Diamond LS, Clark CG (1993): A redescription of Entamoeba histolytica Schaudinn, 1903 (Emended Walker, 1911) separating it from Entamoeba dispar Brumpt, 1925. J. Eukaryot. Microbiol. 40: 340-344 Clark CG, Diamond LS (1991): The Laredo strain and other Entamoeba histolytica-like amoebae are Entamoeba moshkovskii. Mol. Biochem. Parasitol. 46: 11-18 Evangelopoulos A, Spanakos G, Patsoula E, Vakalis N (2002): A nested, multiplex, PCR assai for the simultaneous detection and differentiation of Entamoeba histolytica and Entamoeba dispar in reces. Ann. Trop. Med. Parasitol. 94: 233-240 Hamzah Z, Petmitr S, Mungthin M, Leelayoova S, Chavalitshewinkoon-Petmitr P (2006): Differential Detection of Entamoeba histolytica, Entamoeba dispar, and Entamoeba moshkovskii by a single-round PCR assay. J. Clin. Microbiol. 44: 3196-3200 Rivera WL, Tachibana H, Kanbara H (1998): Field study on the distribution of Entamoeba histolytica and Entamoeba dispar in the nothern Philippines as detected by the polymerase chain reaction. Am. J. Trop. Med. Hyg. 59: 916-921. 10 Molekulární detekce malárie ve stolici lidí Kateřina Pomajbíkováa,. Milan Jirkůb,c, Klára J. Petrželková.a,b,d.e, Zuzana Hůzováf, David Modrý.a,h, Julius Lukeš.b,c a Ústav patologické morfologie a parazitologie, Veterinární a farmaceutická univerzita, Brno Parazitologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice c Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita, České Budějovice d Ústav biologie obratlovců, AV ČR, Brno e Zoo Liberec, Liberec f Oddělení parazitologie, mykologie a mykobakteriologie, Zdravotní ústav, Praha h CEITEC, Brno b Malárie je jedním z nejvýznamnějších parazitárních onemocnění. Riziku infekce je vystavena přibližně polovina světové populace a ročně se jí v endemických oblastech nakazí více než 500 milionů lidí a téměř milión lidí zemře. Nejcitelněji je nemocí postižena subsaharská Afrika, ale zasahuje rovněž Asii, Latinskou Ameriku, Blízký východ a část Evropy. Malárii u člověka způsobují několik druhů prvoka řazeného do rodu Plasmodium a to P. ovale, P. vivax, P. malariae a P. falciparum. V jihovýchodní Asii je mnoho případů malárie zapříčiněno pro člověka vysoce patogenním zoonotickým druhem P. knolewsi pocházejícím z makaka dlouhoocasého. Vývojový cyklus malárie probíhá ve dvou hostitelích a to v komárech rodu Anopheles, kde probíhá sexuální část, zatímco asexuální část, během které dochází ke klinickým atakům, probíhá v erytrocytech člověka. Podle druhu parazita rozeznáváme několik forem malárie: P. vivax a P. ovale, která způsobují tzv. benigní terciánu, kdy se záchvaty horečky opakují každých 48 hodin (tj. každý třetí den), P. falciparum vyvolávající nejnebezpečnější tzv. maligní terciánu, a konečně P. malariae způsobující tropickou kvartánu, kdy se záchvaty opakují po 72 hodinách (tj. každý čtvrtý den). Na rozdíl od již zmíněných, asexuální vývoj P. knolewsi trvá pouze 24 hodin, tedy způsobuje horečky každý den a jeho infekce bývá často fatální. V dnešní době se pro diagnostiku malárie u lidí ze vzorků krve využívá několika metod, ať už se jedná o samotné krevní roztěry, detekci v tlusté kapce nebo serologické rychlotesty založené na principu ELISA, kde stačí k diagnostice pouze kapka krve a výsledek je znám do několika minut. V neposlední řadě jsou samozřejmě důležité také molekulární přístupy, jež jsou využívány zejména v diferenciální diagnostice morfologicky neodlišitelných druhů P. malariae a P. knolewsi. V poslední době se objevily i možnosti neinvazivní diagnostiky malárie ze vzorků slin a moči. Přestože byla malárie v popředí zájmu mnoha výzkumníků a významný pokrok byl zaznamenán obzvlášť v oblasti terapie a prevence, naše znalosti o jejím původu nebo 11 přírodních rezervoárech byly donedávna velmi kusé. Chybějícím článkem byly informace o diverzitě či epidemiologii malárie u afrických primátů, což bylo zapříčiněno nedostupností vzorků krve od volně žijících jedinců. Avšak nedávný objev molekulární diagnostiky plazmodií z trusu hostitele radikálně přispěl k rozšíření našich znalostí o jejich diverzitě u volně žijících afrických primátů a k objasnění původu nejmalignějšího druhu malárie, P. falciparum. Tento druh překvapivě pochází buď z goril nížinných, či z některých ostatních primátů a v současné době se předpokládá, že v minulosti došlo k mezidruhovému přenosu prekurzoru „falcipara“ a posléze díky migrací lidí k rozšíření P. falciparum po celé Africe. V naší studii jsme ověřili spolehlivost detekce P. falciparum v lidské stolici. K dispozici jsme měli vzorky krve a stolic od pacientů s klinickou malárií z Lwanga hospital, Buikwe v Ugandě a vzorky od místních lidí pracujících v projektu na ochranu goril nížinných ve Středoafrické republice, kteří nevykazovali žádné symptomy. Malárie v krvi i stolici byla diagnostikována pomocí metody PCR a zároveň byly vyšetřeny i krevní roztěry. Srovnáním všech metod bylo zjištěno, že citlivost PCR ve stolici i krvi byla poměrně vysoká a srovnatelná. Jako méně spolehlivá se ukázala diagnostika plazmodií krevními roztěry. P. falciparum bylo překvapivě zaznamenáno i u pěti lidí bez klinických příznaků, což indikovalo chronickou fázi malárie. Neinvazivní diagnostika malárie ze stolice může být v humánní medicíně využita zejména v případech, kdy jsou vzorky krve hůře dostupné (např. u dětí) anebo u HIV pozitivních pacientů, aby se snížil kontakt ošetřujícího lékaře s krví. Další literatura: Jirků M, Pomajbíková K, Petrželková KJ, Hůzová Y, Modrý D, Lukeš J, 2012: Detection of Plasmodium spp. in human feces. Emerging Infectious Diseases 18: 634-636. Liu W, Li Y, Learn GH, Rudicell RS, Robertson JD, Keele BF, et al., 2010: Origin of the human malaria parasite Plasmodium falciparum in gorillas. Nature 467:420–5. http://dx.doi.org/10.1038/ Nature09442 Prugnolle F, Durand P, Ollomo B, Duval L, Ariey F, Arnathau C, et al., 2011: A fresh look at the origin of Plasmodium falciparum, the most malignant malaria agent. PLoS Pathog.;7:e1001283. http:// dx.doi.org/10.1371/journal.ppat.1001283 12 Molekulárně biologická diagnostika toxoplazmózy Lenka Plíšková1, Zuzana Čermáková 2, Radka Kutová 1 Ústav klinické biochemie a diagnostiky 1, Ústav klinické mikrobiologie 2 , FN Hradec Králové V České republice patří toxoplazmóza k nejčastěji se vyskytujícím parazitárním nákazám. Podle výsledků sérologických vyšetření 25 – 40 % naší populace přišlo do styku s antigeny prvoka Toxoplasma gondii. V laboratorní parazitologické diagnostice se k potvrzení nebo vyloučení infekce prvokem T. gondii využívají nejčastěji nepřímé metody, a to průkaz sérových protilátek (reakce vazby komplementu, ELISA testy pro průkaz markerů akutní infekce ve třídách IgM, IgA, IgE, průkaz protilátek ve třídě IgG), popřípadě stanovení jejich avidity. Metody přímého průkazu původce založené na infekci tkáňové kultury nebo vnímavého laboratorního zvířete jsou časově i metodicky náročné a výsledek získáme až za několik dní či dokonce týdnů. Z těchto důvodů se jako přímý průkaz nejčastěji využívá průkaz DNA prvoka T. gondii z klinického materiálu, nejčastěji z plodové vody (eventuálně z fetální krve), nesrážlivé krve (s přídavkem EDTA nebo citrátu sodného), nitrooční tekutiny, bioptického materiálu, likvoru atd. Průkaz DNA T. gondii v organismu hostitele je důležitý zejména pro stanovení diagnózy u gravidních žen, u novorozenců s pozitivní anamnézou, osob po transplantaci kostní dřeně, HIV pozitivních pacientů, nemocných v průběhu imunosupresivní terapie a podobně. Pro výběr a návrh primerů, event. sondy se s výhodou vyžívají geny, které se v genomu T. gondii opakují, např. B1 gen (repetitivní 25 – 50x), TGR1E gen (repetitivní 30 – 35x). Samozřejmostí při provádění tohoto vyšetření je důsledné dodržování kontroly kvality. Vnitřní kontrola kvality v každém běhu zajišťuje správný průběh amplifikace, absenci kontaminace a přítomnost/nepřítomnost inhibitorů polymerázy v každém vzorku. Vzhledem k tomu, že neexistuje mezinárodní standard, který by bylo možné využít pro zavedení a kontrolu PCR reakce, je pro kontrolu správnosti a citlivosti metody zásadní účast laboratoře v systému externího hodnocení kvality. Evropská společnost pro kontrolu kvality (QCMD) doporučila v roce 2003 zavedení kontroly kvality v molekulární diagnostice toxoplazmózy a od r. 2004 tyto kontrolní cykly probíhají. V roce 2004 se zúčastnilo 38 laboratoří, v roce 2012 již 98 laboratoří. Kontrolní panel se skládá z 10 vzorků, kvantita se pohybuje v rozmezí přibližně 5 Tg/ml až 100 Tg/ml. Naše laboratoř začala provádět molekulárně biologickou diagnostiku T. gondii v roce 2002. Do konce roku 2012 jsme vyšetřili 1546 vzorků biologického materiálu, z toho pozitivních bylo 45 vzorků, tj. 2,91 %. Nejčastější záchyty byly v plodové vodě a krvi těhotných žen a v krvi, likvoru, eventuelnš v mozkové tkáni imunosuprimovaných pacientů. PharmDr. Lenka Plíšková, MVDr. Zuzana Čermáková, Ph.D, Mgr. Radka Kutová 13 Molekulární diagnostika kryptosporidií, mikrosporidií a giardií Martin Kváč, Bohumil Sak, Dana Květoňová Biologické centrum AV ČR, v.v.i., Parazitologický ústav, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice ([email protected]; [email protected], [email protected]) Kryptosporidie, mikrosporidie a giardie patří mezi nejčastější původce parazitárních zoonotických onemocnění člověka. Vzhledem k tomu, že je celá řada druhů/genotypů kryptosporidií, mikrosporidií a giardií schopna vyvolat infekci člověka a infekční vývojová stádia všech výše zmíněných druhů parazitů jsou velmi odolná podmínkám vnějšího prostředí, může být člověk nakažen prostřednictvím různých cest přenosu. Role přenosu z hostitele na hostitele nebo z prostředí na hostitele hraje významnou roli ve sledování cest přenosu a následných preventivních opatřeních. Pouhá mikroskopická diagnostika není a ani nemůže být ze svého principu schopna pomoci při řešení otázek epidemiologie infekčních onemocnění. Právě a nejen proto, byly vyvinuty molekulární metody detekce a diferenciace patogenů, včetně kryptosporidií, mikrosporidií a giardií. Použitím těchto nástrojů se výrazně zlepšuje naše chápání biologie a epidemiologie studovaných patogenů a rozšiřují se znalosti o populační diverzitě jednotlivých druhů patogenů a způsobů jejich šíření v prostředí. Kryptosporidie Základní koncept molekulární diagnostiky kryptosporidií je založen na určení druhu nebo genotypu kryptosporidie a následné subtypizaci. V současné době je známo více než 100 různých kryptosporidií infikujících všechny třídy obratlovců včetně člověka. Dle různých pramenů je v současnosti uznáno asi 30 platných druhů rodu Cryptosporidium, ostatní zástupci rodu jsou označováni jako tzv. genotypy. Genotypizace Pro identifikaci kryptosporidií jak v biologických, tak i v environmentálních vzorcích je nejčastěji používána nested PCR za použití rodově specifických primerů amplifikujících variabilní úsek genu kódujícího malou ribozomální podjednotku (SSU rRNA). Využití toho markeru má oproti ostatním (dále) výhodu v tom, že primery používané pro amplifikaci části SSU jsou vysoce univerzální, to znamená, že zatím dosud 14 všechny popsané druhy a genotypy kryptosporidií je možné amplifikovat pomocí této sady primerů. Jedinou výjimkou je druh C. felis, u něhož může docházet k problémům s amplifikací a je nutné použít druhově specifické sekundární primery. Z dalších markerů, které jsou hojně využívány je gen kódující protein stěny oocysty (COWP, Cryptosporidium oocyst wall protein), gen kódující actin nebo gen kódující HSP70 (70 kDa heat shock protein). Využití těchto markerů však sebou nese výrazná rizika. Za prvé, páry primerů nejsou univerzální a nelze jimi amplifikovat všechny známé, ale tedy pravděpodobně i neznámé druhy a genotypy kryptosporidií. Tento fakt již primárně diskvalifikuje využití těchto nástrojů v běžné rutinní praxi, kdy je nezbytná vysoká senzitivita. Například žaludeční kryptosporidie savců a též C. canis či C. felis, jsou velmi obtížně amplifikovány za použití primerů pro COWP. Při neznalosti této problematiky pak může být vzorek považován za negativní, přestože při použití jiné metody by byla pozitivita vzorku potvrzena. Za druhé, fylogeneticky příbuzné a humánně významné druhy jako je C. parvum, C. hominis nebo C. cuniculus není možné na základě částečné sekvence pro COWP od sebe odlišit. Navíc, použití actinu či HSP70 pro méně časté druhy a genotypy sebou nese nutnost úpravy protokolu nebo navržení nových sekundárních primerů. Dalším problémem je velmi častá nespecifita. Dle našich dlouholetých zkušeností dochází zejména při použití primerů pro amplifikaci genu pro actin k nasyntetizování řady nespecifických produktů. Velmi častým a používaným nástrojem je metoda PCR-RFLP (restriction fragment length polymorphism), kterou lze z hlediska genotypizace doporučit jen jako prostředek pro rychlou orientaci a pro snížení nákladů na sekvenování. Použití RFLP v diagnostické praxi, tak jak je využívána v naší laboratoři, si uvedeme v následujícím případě. Je získána DNA ze vzorku, jež byl mikroskopickými metodami určen jako Cryptosporidium spp. pozitivní. Následuje PCR amplifikace části genu SSU rRNA a elektroforézou je potvrzena pozitivita vzorku. V tuto chvíli máme dvě možnosti. Buď provést sekvenaci produktu přímo z PCR nebo aplikovat PCR-RFLP. V prvém případě získáme sekvenci genu a porovnáním s databázemi určíme o jaký druh nebo genotyp kryptosporidie se jedná. Bohužel sekvence části genu pro malou ribozomální podjednotku nám neposkytne bližší data o intragenomické variabilitě. Proto je vhodnější využít nástroje PCR-RFLP s následnou subtypizací (viz dále). Vhodně zvolenými kombinacemi restrikčních endonukleáz lze velmi spolehlivě odlišit žaludeční a střevní druhy kryptosporidií. V případě, že restrikční analýza prokáže přítomnost střevních druhů, je dalším logickým krokem subtypizace, která spolehlivě určí nejen druh/genotyp, ale 15 poskytne i řadu dalších cenných epidemiologických informací. Pro tyto účely se nejčastěji používá gen kódující 60-kDa glykoprotein (GP60). V případě, že RFLP prokáže přítomnost žaludečních kryptosporidií přistupujeme k sekvenaci genu pro SSU rRNA. Může nastat případ, kdy na základě RFLP zjistíme přítomnost střevních druhů kryptosporidií, a přesto nedojde k pozitivní amplifikaci GP60 (viz dále). V takovémto případě se opětovně přistupuje k sekvenaci genu pro SSU rRNA. Subtypizace nebo subgenotypizace Termínem subtypizace nebo subgenotypizace označujeme popis relativně malých intragenomických variant v rámci druhu nebo genotypu kryptosporidií. Tento postup se začal prvně používat u druhů C. parvum a C. hominis na úrovni genu kódující 60-kDa glykoprotein (GP60). Následně byl rozšířen i na některé ostatní druhy a genotypy. Kromě GP60 jsou používány i další cílové markery, nicméně jejich použití je jen okrajové a v současné molekulární epidemiologii nejsou příliš často využívány, proto se jimi nebudeme podrobně zabývat. V rámci GP60 byly identifikovány tzv. rodiny glykoproteinů odpovídající vždy danému druhu či genotypu kryptosporidií. V rámci těchto rodin pak rozlišujeme tzv. subtypy na základě množství trinukleotidových opakování. Pro C. hominis byla zvolena římská číslice I, pro C. parvum II, pro C. meleagridis III nebo například pro C. tyzzeri IX. Dále následuje malé písmeno, které odlišuje jednotlivé klastry subtypových rodin v rámci druhu/genotypu. Písmeno-číselný kód udávající počet trinukleotidových repeticí A představuje počet opakování TCA, G počet opakování TCG, T počet opakování TCT a R počet opakování ACATCA. Příkladem může být C. parvum IIaA5G2R1. Je nutné mít na paměti, že tento model subtypizace byl primárně vytvořen pro C. parvum a C. hominis, přestože je v dnešní době možno pomocí tohoto nástroje odlišit 13 různých střevních kryptosporidií. Poznámka: žaludeční kryptosporidie pravděpodobně nemají GP60 a celá řada střevních druhů a genotypů má tak odlišný gen kódující GP60, že při použití dosud známých setů primerů pro GP60 nedochází k amplifikaci žádného fragmentu. Na základě celé řady studií je dnes známo mnoho o hostitelské specifitě a patogenitě jednotlivých subtypů kryptosporidií. Tak například C. parvum IIc je jen výjimečně detekováno u zvířat, přestože je C. parvum obecně považováno za druh s nejnižší hostitelskou specifitou. Detekce rodiny IIc u pacienta tak ukazuje na šíření infekce v rámci lidské populace z osoby na osobu, případně lidskou stolicí 16 kontaminovanou vodou a potravou. Naopak identifikace C. parvum IIa ukazuje na skot, respektive telata, jako nejčastější zdroj tohoto subtypu, a tedy na zoonotické šíření patogena v populaci. Smíšené infekce Smíšené infekce jsou velmi časté, dokonce častější, než se řada odborníků domnívá. Zásadním problémem je „Jak identifikovat smíšenou kryptosporidiovou infekci“. Mikroskopie, respektive morfometrie oocyst není až na jasné případy nápomocna (smíšená infekce střevních a žaludečních kryptosporidií). Taktéž molekulární metody nepřinášejí výrazný posun. Obecně totiž platí, že je přednostně amplifikován ten druh/genotyp kryptosporidie, jenž je ve vzorku více zastoupen. I přestože je hostitel infikován minimálně dvěma druhy kryptosporidií, následná PCR ve většině případů prokáže přítomnost pouze jednoho z nich. Pokud by oba druhy byly zastoupeny v poměru cca 1:1 dojde sice k nasyntetizování obou druhů se stejnou pravděpodobností, nicméně následné sekvenční analýzy PCR produktů jsou těžko čitelné, a tudíž nevyhodnotitelné. Proto je nutné provést klonování produktů a jejich následné sekvenování. Jednou z možností je využití PCR-RFLP, avšak dle našich zkušeností je touto metodou odhaleno jen nepatrné procento smíšených infekcí. Jako slibná alternativa se ukazuje real-time PCR s následnou analýzou křivky teploty tání (MCA meeting curve analyse). Tato metoda je však zatím ve vývoji a v současné době neexistují standardní křivky pro jednotlivé druhy a genotypy kryptosporidií. Mikrosporidie V současné době je známo více než 1200 různých druhů mikrosporidií infikujících v převážné většině bezobratlé a ryby. V humánní medicíně bylo dosud identifikováno 14 druhů z osmi rodů. U tří nejčastěji diagnostikovaných druhů – Enterocytozoon bieneusi, Encephalitozoon cuniculi a E. hellem – jsou rozlišovány jednotlivé genotypy na základě sekvenčních rozdílů. Detekce Z důvodu nedostatečné záchytnosti mikrosporidií v biologických a environmentálních vzorcích a nemožné druhové identifikace pomocí standardního mikroskopického vyšetření jsou pro diagnostiku nejčastěji používány metody molekulární 17 biologie, především nested PCR amplifikující vnitřní přepisovaný mezerník (internal transcribed spacer, ITS) genu pro malou ribozomální podjednotku (SSU rRNA). Tento lokus představuje nejčastěji používaný cíl PCR, poněvadž na rozdílech v jeho sekvenci je založeno rozlišení jednotlivých genotypů v rámci druhu E. bieneusi a rodu Encephalitozoon. Dosud nebyl navržen multiplex protokol schopný amplifikovat nejčastější lidské mikrosporidie v rámci jedné PCR reakce, proto jsou rutinně používány sety druhově specifických primerů v několika oddělených souborech reakcí. V praxi se nicméně setkáváme s faktem, že používané sety primerů nejsou 100% specifické a že úspěšná amplifikace produktu PCR zdokumentovaná na agarózovém gelu nemá bez sekvenace žádnou vypovídací hodnotu. Genotypizace Identifikace genotypu mikrosporidie se týká zejména E. bieneusi, kde bylo dosud popsáno více než 120 genotypů s odlišnou hostitelskou specifitou. Zatímco některé genotypy byly popsány pouze ze zvířat a jiné pouze z člověka, většina v současné době známých genotypů patří do skupiny zoonotických, tedy infekčních jak pro člověka, tak i zvířata. V současnosti jsou genotypy E. bieneusi děleny do pěti hlavních skupin 1-5, přičemž v první skupině jsou zahrnuty pro člověka specifické nebo zoonotické genotypy identifikované u lidí, skupina 2 obsahuje genotypy popsané u skotu, genotypy ve skupině 3 byly nalezeny u ondater, skupina 4 je specifická pro mývaly a v páté skupině jsou řazeny dva nejodlišnější genotypy nalezené u člověka a kosmana. Encephalitozoon cuniculi je na základě molekulární analýzy rozdělen do čtyř genotypů I-IV, které však nejsou striktně hostitelsky specifické. Taktéž genotypy 1A, 1C, 1D, 2B, 2C rozlišovány u E. hellem, nejsou hostitelsky vyhraněné. V rámci druhu E. intestinalis nebyl dosud popsány žádné genotypy. Nedílnou součástí diagnostiky mikrosporiií je bezesporu kvantifikace intenzity infekce v biologických vzorcích. Jak již bylo zmíněno výše, mikroskopické vyšetření není spolehlivé a spory mikrosporidií nejsou buď identifikovány vůbec, nebo jsou zaměňovány za obdobně se barvící kvasinky i za použití „specifických“ barvících technik. Z tohoto důvodu se přímo nabízí metoda qPCR, pro kterou bylo již vyvinuto několik druhově specifických protokolů založených na amplifikaci části genu pro malou ribosomální podjednotku. Tento fakt ale činí z qPCR rutinně nepoužitelnou metodu, protože po klasické PCR amplifikující ITS s následnou sekvenací by následovala qPCR zaměřená na SSU rRNA, což celý proces prodražuje. 18 Giardie Molekulární genetické metody jsou nezbytné pro identifikaci a rozlišení veterinárních a humánních genotypů G. intestinalis. Vzhledem k tomu, že k vylučování cyst prvoka dochází nepravidelně, je vhodné/nutné získat od každého vyšetřovaného jedince 3 vzorky stolice popřípadě trusu odebrané s odstupem 24-48 hodin a vyšetření minimálně třikrát opakovat. Pro molekulární diagnostiku giardií bývá nejčastěji používána nested PCR a nejčastěji jsou amplifikovány části genů SSU rRNA, β-giardin, gdh (glutamate dehydrogenase) a tpi (triose phosphate isomerase). Praktické zkušenosti nám ukazují, že tpi se často obtížně amplifikuje a řada mikroskopicky pozitivních vzorků vychází falešně negativních. V tomto případě je lépe využít amplifikace části genu SSU rRNA. Kvantitativní PCR v reálném čase (RT PCR) je metoda umožňující přesnou kvantifikaci hledané cDNA ve vzorku. V současnosti je asi nejvíce rozšířená metoda využívající 5-exonukleázové aktivity DNA polymerázy. Klíčovým je zde použití oligonukleotidu – próby, která se specificky váže na sekvenci mezi oběma primery. Sonda je na jednom svém konci označena fluorescenční látkou a na druhém konci zhášečem fluorochromu. Při syntéze komplementárních vláken hydrolyzuje DNA polymeráza sondu, dojde k uvolnění fluorescenční látky a k nárůstu fluorescence, která je detekována a zaznamenána v reálném čase. Na základě standardizačních křivek lze přesně kvantifikovat množství hledané cDNA sekvence ve vzorku. Studie klinických izolátů genetickými metodami potvrdily, že většina zvířecích nákaz nemá souvislost s infekcemi člověka. Na základě odlišností některých genů byl druh G. intestinalis rozdělen do 8 asambláží (assemblage, genotypů) označených A-H. Označení asambláž pochází z doby, kdy byly giardie děleny do skupin bez přispění molekulárních metod a z tradice toto označení přetrvává. Typ A zahrnuje 2 podtypy, označené AI a AII. Polymorfismus délky restrikčních fragmentů (RFLP) patří mezi nejstarší a doposud velmi rozšířené techniky v molekulární diagnostice. Ke štěpení DNA dochází pomocí bakteriálních endonukleáz.. Část amplifikovaného genu tpi lze pomocí enzymu RsaI rozdělit na podtypy AI a AII. Typ AI je smíšený genotyp blízce příbuzných lidských a zvířecích izolátů. Typ AII zahrnuje pouze izoláty lidské stejně jako asambláž B. Asambláže A i B jsou zoonotické. Asambláže C a D jsou nalézány u psů, typ E byl nalezen u prasat, telat, ovcí a koz, typ F byl nalezen pouze u koček, typ G u potkanů a 19 asambláž H u mořských bezobratlých. Genetická diverzita může mít epidemiologický a taxonomický význam. Pomocí genové analýzy G. intestinalis byla nalezena souvislost mezi klinickým průběhem nákazy a genotypem prvoka. Typ AII vyvolává ve většině případů onemocnění provázené klinickými příznaky (nechutenství, bolesti v podbřišku, nadýmání, vodnatý průjem až malabsorpce a úbytek hmotnosti), kdežto nákaza typem B probíhá asymptomaticky. Závěry Data získaná na základě genotypizace a a subtypizace jsou velmi cenná, zejména pro a) identifikaci zdrojů šíření patogenního agens, b) charakterizaci dynamiky přenosu infekcí v rámci lidské populace a c) charakterizaci spektra klinických příznaků úzce spjatých s danými druhy, genotypy nebo subtypy. Tým Laboratoře veterinární a lékařské protistologie, Parazitologického ústavu, Biologického Centra AV CŘ, v.v.i je vám k dispozici v jakémkoliv případě nejasností s interpretací výsledků či metodickými radami. 20 Molekulární diagnostika střevních tasemnic Jan Brabec Biologické centrum AV ČR, v.v.i., Parazitologický ústav, Branišovská 31, 370 05, České Budějovice, [email protected] Z hlediska humánní parazitologie můžeme mezi tasemnicemi skupiny Cestoda nalézt několik pro člověka závažných původců parazitárních onemocnění. V současné době v rámci všech tasemnic rozeznáváme přibližně 740 rodů, které členíme do 18 hlavních linií, tvořících dohromady celou skupinu Cestoda. Mezi těmito liniemi pouze dvě (Cyclophyllidea a Diphyllobothriidea) zahrnují parazity člověka, a i z těchto pouze několik rodů typicky parazituje v jeho střevě. Pro tyto tasemnice je tak člověk definitivním hostitelem, ve kterém tasemnice dospívá a pohlavně se rozmnožuje. Mezi nejznámější a zároveň nejvíce rozšířené lidské střevní tasemnice se kterými se setkáváme i v České republice patří rody Taenia, Hymenolepis (řád Cyclophyllidea) a Diphyllobothrium (řád Diphyllobothriidea). Všechny tyto rody zahrnují několik desítek popsaných druhů, z nichž pouze některé jsou považované za typické lidské parazity. Tradiční a v současné době stále využívanou metodou diagnostiky střevních tasemnic je mikroskopická detekce jejich vajíček, případně oddělených článků ve stolici. Vajíčka tasemnic blízce příbuzných druhů (např. v rámci rodu) jsou však morfologicky i morfometricky velmi podobná, často navzájem zcela nerozlišitelná, což významným způsobem komplikuje jejich jednoznačné určení do druhu. Ačkoliv střevní nákazy tasemnicemi neohrožují lidského hostitele významným způsobem na zdraví či na životě a jsou v zásadě spolehlivě léčitelné jednorázovým podáním antihelmintik, neumožňuje nám jejich mylná či zcela chybějící druhová diagnostika lépe porozumět jejich životním cyklům, epidemiologii a aktuální distribuci v prostředí. Molekulární metody založené na PCR amplifikaci a sekvenování vybraných molekulárních markerů pak představují citlivou a zároveň jedinou spolehlivou metodu, jak parazity přesně určit do druhů. Ačkoliv je sekvenování vybraných genů a jejich následná analýza metoda dobře zavedená a spolehlivá, pro rutinní využití v diagnostických laboratořích je stále relativně komplikovaná, zbytečně zdlouhavá a finančně náročná. Z těchto důvodů byla pro některé z výše uvedených rodů tasemnic optimalizována specifická molekulárně biologická metoda založená na multiplex PCR, nevyžadující vlastní sekvenování, ale poskytující rychlý a přesný test využitelný pro diferenciální diagnostiku tasemnic v klinické praxi. 21 Diferenciální diagnostika tasemnic rodu Diphyllobothrium (škulovec): Následující molekulárně diagnostická metoda, založená na multiplex PCR, byla vyvinuta pro účely jednoznačného rozlišení mezi člověka infikujícími druhy tasemnic rodu Diphyllobothrium (škulovec), ale analogické multiplex PCR testy byly optimalizovány a je možné jich využívat i pro diagnostiku dalších lidských parazitů, např. zástupců rodu Taenia. V případě difylobotrióz, tj. nákaz tasemnicemi rodu Diphyllobothrium, se u lidí v naprosté většině setkáváme se čtyřmi druhy škulovců: D. latum, D. dendriticum, D. nihonkaiense a D. pacificum. Životní cykly všech těchto zástupců jsou komplexní, zahrnují dva mezihostitele, a k nákaze člověka dochází pozřením syrového či nedostatečně tepelně upraveného rybího masa obsahujícího druhé larvální stadium parazita, tzv. plerocercoid. Morfologicky se jednotlivé druhy škulovců liší zejména anatomií hlavičky a genitálního aparátu, tedy těch částí, které obvykle není možné v případě lidských nákaz získat. Morfologická analýza vajíček obsažených ve stolici pak umožňuje bezpečně určit parazita pouze do rodu, morfometrické vlastnosti vajíček jednotlivých druhů se navzájem překrývají a infekční agens tak bývá nejčastěji určeno jako D. latum či Diphyllobothrum sp. D. latum bylo dlouhodobě považováno za dominantní druh způsobující lidské nákazy, nicméně recentní molekulárně biologické testy poukazují na možné výrazné podhodnocení prevalence ostatních druhů rodu Diphyllobothrium právě z důvodu chybně diagnostikovaných nákaz D. latum. Zároveň se ukazuje, že obchod s rybami umožnil import škulovců do nepůvodních oblastí jejich výskytu a díky vzrůstající oblibě konzumace jídel ze syrového rybího masa, např. sushi či carpaccio, narůstá také výskyt lidských nákaz rybími tasemnicemi i v zemích západní Evropy či Spojených států amerických. Multiplex PCR je modifikací polymerázové řetězové reakce, ve které je část chromozomální DNA amplifikována za pomocí několika různých primerů, které se liší specificitou a místem nasedání na předem vybraný lokus dané templátové DNA. V případě multiplex PCR pro diferenciální diagnostiku škulovců byl jako cílová molekula vybrán mitochondriální gen kódující podjednotku 1 cytochrom oxidázy (cox1), která mezi zmíněnými zástupci rodu Diphyllobothrium vykazuje dostatečně vysokou variabilitu a umožňuje tak navrhnout primery nasedající pouze na daný druh. V závislosti na původu templátové DNA ve zkoumaném vzorku dojde v průběhu PCR k amplifikaci různě dlouhých úseků cox1, které je možné vizualizovat na agarózové gelové elektroforéze a dle jejich délky pak určit nositele dané DNA. Na obr. 1 je vyobrazené schéma částí 22 sekvencí genu cox1 zmíněných čtyř druhů škulovců parazitujících u člověka. Schéma zachycuje místa specifického nasedání forward primerů na jednotlivé druhy škulovců, reverse primer pak univerzálně nasedá na všechny druhy. Výsledkem multiplex PCR je tedy v závislosti na templátové DNA produkt o následujících délkách: D. latum 437 bp, D. dendriticum 318 bp, D. nihonkaiense 1232 bp a D. pacificum 727 bp. Obr. 2 pak zachycuje zmíněné PCR produkty vizualizovaném na agarózové gelové elektroforéze. Obr. 1. Relativní pozice nasedání jednotlivých primerů pro diferenciální diagnostiku tasemnic rodu Diphyllobothrium pomocí multiplex PCR. Znázorněny jsou pouze části genu cox1, čísla nad sekvencemi udávají celkovou vzdálenost daného úseku od začátku kódující sekvence v párech bazí. První sekvence náleží druhu D. latum, pod ním je D. dendriticum, D. nihonkaiense a D. pacificum. Tečky označují nukleotid identický s první sekvencí D. latum. Obr. 2. Vizualizace amplifikovaných PCR produktů. (a) D. latum (1 až 24), (b) D. dendriticum (25 až 41), (c) D. pacificum (42 až 58), (d) D. nihonkaiense (59 až 79). N – negativní kontrola; MW – velikostní marker 100-bp ladder (Promega). 23 Specifičnost uvedené metodiky byla ověřena na několika dalších dostupných druzích rodu Diphyllobothrium (D. ursi, D. ditremum a D. hottai). V žádném z těchto případů nedošlo ke krosreakci s výše uvedenými primery. I když na základě tohoto testu není možné vyloučit případnou falešně pozitivní krosreakci s dalšími netestovanými zástupci škulovců, které mohou náhodně parazitovat také u člověka, tato pravděpodobnost je všeobecně považována za nízkou. Stejně tak není v případě negativního výsledku možné vyloučit nákazu jedním ze čtyř uvedených lidských škulovců z důvodu v současné době neznámé variability sekvence DNA v místě nasedání multiplex primerů u dosud nestudovaných populací těchto parazitů. I když cox1 představuje v současné době u rodu Diphyllobothrium zdaleka nejvíce sekvenovaný gen, množství jeho známých sekvencí zůstává relativně velmi nízké a výpovědní hodnota jejich srovnání omezená. V případech negativních výsledků je proto nejlepším řešením přikročit k osekvenování vybraných molekulárních markerů (např. cox1, 28S rDNA) za použití univerzálních primerů. Kritickým faktorem pro úspěšnou PCR amplifikaci jak pro multiplex PCR tak pro případné sekvenování je však správný způsob fixace a uchovávání vzorků pro izolaci intaktní DNA. Zde je nutné použít výhradně nedenaturovaný absolutní ethanol, a to jak pro fixaci vajíček ve stolici, tak pro případné uchovávání nalezených článků či larválních stádií tasemnic. Literatura Gordon, C.A., Gray, D.J., Gobert, G.N., & McManus, D.P. 2011: DNA amplification approaches for the diagnosis of key parasitic helminth infections of humans. Molecular and Cellular Probes 25, 143–152. Jeon, H.-K., Chai, J.-Y., Kong, Y., Waikagul, J., Insisiengmay, B., Rim, H.-J., & Eom, K.S. 200:. Differential diagnosis of Taenia asiatica using multiplex PCR. Experimental Parasitology 121, 151–156. Scholz, T., Garcia, H.H., Kuchta, R., & Wicht, B. 2009: Update on the human broad tapeworm (genus Diphyllobothrium), including clinical relevance. Clinical Microbiology Reviews 22, 146–160. Wicht, B., Yanagida, T., Scholz, T., Ito, A., Jiménez, J.A., & Brabec, J. 2010: Multiplex PCR for differential identification of broad tapeworms (Cestoda: Diphyllobothrium) infecting humans. Journal of Clinical Microbiology 48, 3111– 3116. 24 Molekulárna analýza tenkohlavcov rodu Trichuris u ľudí a ostatných primátov Jana Petrášová a,b , Miroslav Oborníkc, Milan Jirkůc, Klára.J. Petrželkováb,c,d,e, Petra Bolechováe,f, Cristina Cuitillasg, Rocio Callejóng, Josef Jarošh, Z. Beránkovái, David Modryb,c,j a Department of Physiology, Faculty of Veterinary Medicine, University of Veterinary and Pharmaceutical Sciences, Palackého tř. 1-3, 612 42 Brno, Czech Republic b Department of Pathology and Parasitology, Faculty of Veterinary Medicine, University of Veterinary and Pharmaceutical Sciences, Brno, Czech Republic c Institute of Parasitology, Biology Centre, Academy of Sciences of the Czech Republic & University of South Bohemia, Faculty of Science, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice, Czech Republic d Institute of Vertebrate Biology, Academy of Sciences of the Czech Republic, Kv ětná 8, 603 65 Brno, Czech Republic e Liberec Zoo, 460 01 Liberec, Czech Republic f Department of Husbandry and Ethology of Animals, CULS, Kamýcká 129,165 21 Prague, Czech Republic g Department of Microbiology and Parasitology, Faculty of Pharmacy, Sevilla University, Profesor García González 2, 41012 Sevilla, Spain h Department of Histology and Embryology, Masaryk University, Kamenice 3, 625 00 Brno, Czech Republic i BioTest s.r.o., Pod Zámkem 279, 281 25 Konárovice, Czech Republic j CEITEC - Central European Institute of Technology, University of Veterinary and Pharmaceutical Sciences, Brno, Czech Republic Úvod Parazitárne infekcie nematódami rodu Trichuris sú popísané u rôznych druhov cicavcov zahŕňajúcich rády primáty, mäsožravce, párnokopytníky, vačice, bandikuty, zajacovce a hlodavce (Anderson, 2000). Ľudský tenkohlavec, známy pod názvom Trichuris trichiura, bol síce pomenovaný Linném (1771) ako Ascaris trichiura, no infekcie tenkohlavcami boli popísané už v 14tom storočí. Paleoparazitologické štúdie však ukazujú, že tenkohlavce sprevádzajú ľudstvo o mnoho dlhšie (Fernades et al., 2005;, Araujo et al., 2008) a spôsobujú vážne ochorenia v trópoch a subtrópoch až do dnes (Crompton, 1999). Infekcie spôsobované tenkohlavcami sú však známe aj u ostatných primátov voľne žijúcich i v zajatí, v Amerike, Afrike, či v Ázii (McGrew et al., 1989; Ashford et al., 2000; Mul et al., 2007; Teichoreb et al., 2009). Väčšina z týchto nálezov je popisovaných ako Trichuris trichiura kvôli predpokladanému zoonotickému krížovému prenosu medzi primátmi a ľuďmi (Munene et al., 1998; Chapman et al., 2006). I keď experimentálne 25 prenosy vajíčok Trichuris trichiura z ľudí na primáty a vice versa (Imada et al., 1980; Horii and Usui, 1985) dokazujú širšie hostiteľské spektrum, nevylučujú však možnosť existencie viacerých druhov, ktoré sa môžu líšiť v hostiteľskej špecificite/preferenciách v prirodzených podmienkach (Poulin and Keeney, 2008). Práca sa zaoberá úskaliami determinácie tenkohlavcov na molekulárnej úrovni s využitím jadrovej i mitochondriálnej DNA z rôznych primátov žijúcich v zajatí i vo voľnej prírode. Materiál a metodika Vzorky trusu boli zozbierané od primátov zo zoologických záhrad (Pan troglodytes, Nomascus gabriellae, Papio anubis, Theropithecus gelada, Macaca silenus, Chlorocebus sabaeus) a z voľne žijúcich primátov (z Rubondo Island National Park, Tanzania: Chlorocebus aethiops pygerythrus). Z niektorých primátov v zajatí (Papio hamadryas, Macaca fascicularis, Colobus guereza) a jedného človeka boli získané aj dospelé jedince tenkohlavcov. Trus bol fixovaný paralelne do 10% formalínu (5 gramov) a 96% etanolu (2 gramy). Dospelé jedince boli tiež fixované do 96% etanolu. Trus fixovaný vo formalíne bol vyšetrený pomocou flotácie (Sheather, 1923) a prípade pozitívneho nálezu (Obr. 1), boli vajíčka z etanolových vzoriek odsaté pomocou mikrokapiláry používanej pri embryotransferoch. DNA zo vzoriek bola izolovaná pomocou fenol-chloroformovej extrakcie a následne amplifikovaná pomocou PCR, kde sme sa zamerali na 2 jadrové (18S, ITS2) a 1 mitochondriálny (cox 1) gén. Výsledné PCR produkty boli sekvenované v Macrogen Inc., Korea a následne použité do fylogenetických analýz, kde stromy boli počítané pomocou Maximum Likelihood, Maximum Parsimony (MP) a Bayesian Interference (BI) a požitý bol software PhylML, PAUP 4.b10 a PhyloBayes 3 (Guidon and Gascuel, 2003; Swofford, 2002; Lartillot et al., 2009). Výsledky Fylogenetická analýza jadrových (18S, ITS2) a mitochondriálnych (cox1) génov z tenkohlavcov preukázala genetickú variabilitu a existenciu dvoch základných linií: (i) línia Trichuris trichiura zahŕňala väčšinu izolátov z primátov zo zajatia (Pan troglodytes, Nomascus gabriellae, Papio anubis, Theropithecus gelada, Papio hamadryas, Macaca 26 fascicularis) i z prírody (Chlorocebus aethiops pygerythrus) a tiež izoláty z ľudí; (ii) línia Trichuris suis sa skladala z dvoch poskupín, kde hlavná bola tvorená izolátmi z prasiat (podskupina I) a druhá samostatná podskupina, tvorená izolátmi z primátov (Macaca silenus, Chlorocebus sabaeus, Colobus guereza) a jedného človeka (podskupina II, obr. 2). Diskusia Rod Trichuris zahŕňa desiatky druhov a podobne ako väčšina ostatných nematód boli determinované a popísané na základe morfologických a biometrických charakteristík, či hostiteľa, v ktorom boli nájdené (Grove, 1990; Robles, 2011). Tento spôsob však vyžaduje získať dospelé jedince, čo je však u ohrozených druhov, akými sú aj primáty, pomerne obtiažne. Navyše kvôli nízkej morfologickej variabilite vajíčok je rozlíšenie jednotlivých druhov u ľudí, primátov, či prasiat nemožné (Obr. 1). Preto sa molekulárna analýza javí ako ideálne riešenie. V kombinácii s odsávaním vajíčok z féces, je tak možné získať vzorku bez prímesi DNA ďalších nematód, ktoré infikujú primáty i ľudí pomerne často (Stepek et al., 2006; Petrašova et al., 2010). Analýza jadrových aj mitochondriálnych génov ukázala, že u ľudí aj primátov sa vyskytuje viac druhov tenkohlavcov, pričom Trichuris trichiura evidentne infikuje široké spektrum hostiteľov. Avšak i izoláty blízko príbuzné k Trichuris suis (podskupina II, obr. 2) pochádzajú i z človeka, čo poukazuje, že i ostatné druhy nebudú vysoko hostiteľsky špecifické. To samozrejme podporuje predpoklad zoonotického charakteru, a tak stálu bdelosť pri nálezoch pozitívnych vzoriek u primátov. Problémom však ostáva samotná determinácia, ktorá s ohľadom na technické prevedenie môže byť nedosiahnuteľná. Hoci boli pomenované skoro pred 250 rokmi, tenkohlavce z ľudí a primátov stále získavajú vysokú pozornosť epidemiológov. Evidentná existencia viacerých druhov u ľudí v kombinácii s celosvetovým rozšírením a hlavne otáznym zoonotickým charakterom „nových“ druhov, vyzýva k ďalším výskumom zameraných na diverzitu tenkohlavcov v týchto hostiteľoch. 27 Obr. 1 Variabilita vajíčok Trichuris spp. získaných z féces ľudí, ostatných primátov a prasaťa. Fotografie poriadené pomocou Nomarski interferen čného kontrastu na Olympus AX70, merítko vo všetkých obrázkoch = 25 µm. 1 – Trichuris trichiura človek; 2 – Trichuris sp. z Macaca fascicularis; 3 – Trichuris sp. z Chlorocebus aethiops; 4 – Trichuris sp. z Chlorocebus aethiops; 5 – Trichuris suis z prasaťa domáceho; 6 – Trichuris sp. z Macaca silenus; 7 – Trichuris sp. z Pan troglodytes; 8 – Trichuris sp. z Chlorocebus sabaeus. Obr. 2 Fylogenetický strom z ITS2 sekvencií po čítaný v Maximum Likelihood (ML) programe. V rámci Trichuris suis podskupina I zobrazuje izoláty z prasiat a podskupina II izoláty z človeka a ostatných primátov. Čísla nad koreňmi vetiev vyjadrujú podporu pre ML pri 1000 replikáciách. Izoláty získané v tejto štúdii sú zvýraznené boldom. 28 Literatúra Anderson, R.C. (2000). Nematode parasites of vertebrates. Their development and transmission. 2nd Edn. CABI Publishing, Wallingford, UK. Araujo, A., Reinhard, K. and Ferreira, L.F. (2008). Parasite findings in archeological remains: Diagnosis and interpretation. Quaternary International 180, 17–21. Ashford, R.W., Reid, G.D.F. and Wrangham, R.W. (2000). Intestinal parasites of the chimpanzee Pan troglodytes in Kibale Forest, Uganda. Annals of Tropical Medicine and Parasitology 94, 173–179. Chapman, C.A., Gillespie, T.R., Speirs, M., Holland, T. and Austad, K. (2006). Life on the edge: A comparison of primate gastrointestinal parasites from forest edge and interior groups. American Journal of Primatology 68, 397–409. Crompton, D.W.T. (1999). How much human helminthiasis is there in the world? The Journal of Parasitology 85, 397–403 Fernandes, A., Ferreira, L.F., Goncalves, M.L., Bouchet, F., Klein, CH., Iguchi, T., Sianto, L. and Araujo, A. (2005). Intestinal parasite analysis in organic sediments collected from a 16th century Belgian archeological site. Cadernos de Saúde Pública 2, 329–332. Grove, D.I. (1990). A history of human helminthology. CABI Publishing, Wallingford, UK. Guindon, S. and Gascuel, O. (2003). A simple, fast, and accurate algorithm to estimate largae phylogenies by maximum likelihood. Systematic Biology 52, 696–670. Horii, Y. and Usui, M. (1985). Experimental transmission of Trichuris ova from monkeys to man. Transactions of the Royal Society of Tropical Medicine and Hygiene 79, 423. Imada, I., Horii, Y. and Usui, M. (1986). The experiment of artificial infection to men and monkeys by eggs of Trichuris trichiura from Japanese monkeys. Japanese Journal of Parasitology 29, 30. Lartillot, N., Lepage, T. and Blanquart, S. (2009). PhyloBayes 3: a Bayesian software package for phylogenetic reconstruction and molecular dating. Bioinformatics 25, 2286–2288. Linné, C. (1771). Mantissa Plantarum. Generum editionis VI, et Specierum editionis II. Laurent Salvii, Stockholm. McGrew, W.C, Tutin, C.E.G., Collins, D.A. and File, S.K. (1989a). Intestinal parasites of sympatric Pan troglodytes and Papio spp., at two sites – Gombe (Tanzania) and Mt. Assirik (Senegal). American Journal of Primatology 17, 147–155. Mul, I.F., Paembonan, W., Singleton, I., Wich, S.A. and van Bolhuis, H.G. (2007). Intestinal parasites of free-ranging, semicaptive and captive Pongo abelii in Sumatra, Indonesia. International Journal of Primatology 28, 407–420. 29 Munene, E., Otsyula, M., Mbaabu, D.A., Mutahi, W.T., Muriuki, S.M.K. and Muchemi, G.M. (1998). Helmith and protozaon gastrointestinal tract parasites in captive and wild-trapped African non-human primates. Veterinary Parasitology 78, 195–201. Petrášová, J., Modrý, D., Huffman, M.A., Mapua, M.I., Bobáková, L., Mazoch, V., Singh, J., Kaur, T. and Petrželková, K.J. (2010). Gastrointestinal parasites of indigenous and introduced primate species of Rubondo Island National Park, Tanzania. International Journal of Primatology 31, 920–936. Poulin, R. and Keeney, D. (2008). Host specificity under molecular and experimental scrutiny. Trends in Parasitology 24, 24–28. Robles, M.R. (2011). New Species of Trichuris (Nematoda: Trichuridae) from Akodon montensis Thomas, 1913, of the Paranaense Forest in Argentina. The Journal of Parasitology 97, 319–327. Sheather, A.L. (1923). The detection of intestinal protozoa and mange parasites by a flotation technique. Journal of Comparative Pathology 36, 266–275. Stepek, G., Buttle, D.J., Duce, I.R., Behnke, J.M. (2006). Human gastrointestinal nematode infections: are new control methods required? International Journal of Experimental Pathology, 87, 325–341. Swofford, D.L. (2002). PAUP* Phylogenetic Analysis Using Parsimony, Version 4. Sinauer Associates, Sunderland, MA. Teichroeb, J.A., Kutz, S.J., Parkar, U., Thompson, R.C.A. and Sicotte, P. (2009). Ecology of the gastrointestinal parasites of Colobus vellerosus at Boabeng-Fiema, Ghana: Possible anthropozoonotic transmission. American Journal of Physical Anthropology 140, 498–507. 30 Průkaz Trichomonas vaginalis pomocí Real Time PCR Hana Vlastníková DYNEX Pro průkaz Trichomonas vaginalis se nejčastěji používají přímé metody jako mikroskopie a kultivace. Nejjednodušší metodou je nativní preparát vaginálního nebo uretrálního sekretu. Senzitivita této metody použitelná při přímém mikroskopování se pohybuje se od 40 % do 70 %, vyšší senzitivitu i specifitu má kultivace trichomonád ve vhodném médiu, nicméně pro úspěšnou kultivaci je nutné dosáhnout 300-500 organismů na 1 ml vzorku. V posledních letech se v rutinních laboratořích rozšiřuje používání přímého průkazu DNA pomocí PCR či Real Time PCR analýz. V případě T. vaginalis doposud nejde o tolik rozšířený trend, v porovnání s jinými STD, jako například u DNA Chlamydia trachomatis či Neisseria gonorrhoeae, nicméně pokud laboratoř má přístrojové vybavení pro tyto metody, nabízí se tak možnost využít komerční soupravy dostupné na trhu jako další možnost diagnostiky T. vaginalis. V rámci spolupráce s rutinním klinickými laboratořemi dodává společnost Dynex ucelené portfolio Real Time PCR souprav pro průkaz sexuálně přenosných nemocí, tedy i Real Time PCR soupravy pro průkaz Trichomonas vaginalis v klinickém materiálu. Výhodou poskytovaného řešení je zejména shoda postupů zpracování materiálu s ostatními STD vyšetřeními. Jedním izolačním kitem lze zpracovat vzorky pro analýzu Chlamydia trachomatis, Neisseria gonorrhoeae, Mycoplasma species, Ureaplasma species, Treponema pallidum, Trichomonas vaginalis a dalších infekčních agens vyskytujících se v urogenitálním traktu, tedy i virových patogenů jako např. HPV. Z jednoho jediného izolátu lze tedy snadno prokazovat řadu různých patogenních organismů. V případě bakterií a parazitů je další výhodou shoda interních pozitivních kontrol zakomponovaných v jednotlivých vyšetřeních. Interní pozitivní kontrola, v tomto případě syntetický plazmid, je přidávána při lyzaci vzorku v počátečních krocích izolace biologického materiálu a prochází celým procesem zpracování spolu se vzorkem a umožňuje tak odhalit případnou inhibici PCR či nedokonalou izolaci a zabránit vydání falešně negativních výsledků. Tato interní kontrola je identická, lze ji prokazovat v rámci jednoho izolátu pro různá vyšetření, přičemž všechny Real Time PCR souprav jsou designovány tak, že vlastní prokazovaná patogenní DNA je detekována v jednom kanále, většinou v 1. kanále FAM. Interní kontrola je pak detekována ve 2. kanále, prostřednictvím fluorescenční značky Cy3. Toto řešení šetří čas i náklady na izolaci 31 vzorků v provozu laboratoře. Doporučeným materiálem pro výše uvedená vyšetření jsou zejména urogenitální výtěry, moč, resp. močový sediment, prostatická tekutina a sperma. Vzorky je doporučeno zpracovat co nejdříve po odběru, nicméně je lze skladovat při +2 až +8°C po 24 hodin, v případě delšího intervalu je doporučeno vzorky zamrazit. Časová náročnost celé analýzy včetně izolace DNA z materiálu je cca 3h maximálně. V systému detekce je samozřejmě zahrnut kompletní kontrolní mechanismus: již zmíněná interní pozitivní kontrola pro kontrolu inhibice a izolace DNA z materiálu, dále negativní izolační kontrola, odhalující případnou kroskontaminaci mezi vzorky během zpracování materiálu, negativní kontrola amplifikační, zachycující případnou kontaminaci během přípravy PCR mastermixu a samozřejmě nezbytná pozitivní kontrola, obsahující DNA T. vaginalis, pro monitorování průběhu samotné PCR. Navržený kontrolní mechanismus zajišťuje spolehlivost a validitu získaných dat. Analytická specificita deklarovaná výrobcem se blíží ke 100 % a je dána specificitou navržených primerů a prób. Specificita byla prakticky ověřena analýzou skupiny kontrolních vzorků, přičemž nebyla pozorována žádná zkřížená reaktivita s jinými patogeny. Výrobce deklaruje 100% analytickou citlivost průkazu DNA T. vaginalis ve vzorcích s koncentrací 500 a více kopií/ml. Všechny soupravy jsou CE IVD certifikované, kompatibilní s řadou Real Time PCR cyklerů dostupných na českém trhu. Literatura: Caliendo, A.M.; Jordan, J.A.; Green, A.M. ; Ingresoll, J. ; Diclemente, R.J. and Wingood, G.M. 2005. Real-time PCR improves detection of Trichomonas vaginalis infection compared with culture using self-collected vaginal swabs. INFECTIOUS DISISEASES IN OBSTETRICS AND GYNECOLOGY, 13(3): p.145–150 Jordan, J.A.; Lowery, D. and Trucco, M. 2001. TaqMan-Based Detection of Trichomonas vaginalis DNA from Female Genital Specimens. JOURNAL OF CLINICAL MICROBIOLOGY, 39(11): p. 3819–3822 Pillay, A.; Radebe, F.; Fehler, G.; Htun, Y. and Ballard, R.C. 2007. Comparison of a TaqMan-based real-time polymerase chain reaction with conventional tests for the detection of Trichomonas vaginalis. SEX TRANSM INFECT, 83: p. 126–129. Sacace. 2010. Manual Trichomonas vaginalis Real-TM, Sacace, Ver.15.10.10, www.sacace.com, http://www.sacace.com/sexually-transmitted-diseases.htm#s4 Schwebke, J.R.; Hobbs, M. M.; Taylor, S.N.; Sena, A.C.; Catania, M.G.; Weinbaum, B.S.; Johnson, A.D.; Getman, D.K. and Gaydos, Ch.A. 2011. Molecular Testing for Trichomonas vaginalis in Women: Results from a Prospective U.S. Clinical Trial. JOURNAL OF CLINICAL MICROBIOLOGY, p. 4106–4111 32 Parazitologie v éře molekulární diagnostiky (Shrnutí a praktická doporučení pro ty, kteří se molekulární diagnostikou běžně nezabývají, ale někdy ji potřebují) Oleg Ditrich Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích [email protected] Letos uplyne 30 let od objevu polymerázové řetězové reakce - PCR (Mullis et al., 1986), počátku jedné z největších revolucí nejen v genetice, ale postupně ve všech biologických oborech. Když před dvaceti lety Kary Mullis z rukou švédského krále přejímal Nobelovu cenu za její objev a realizaci, skromně charakterizoval svůj obdivuhodný nápad a deset let práce na jeho uskutečnění jako souběh náhod, vědecké naivity a série šťastných omylů. Výsledkem těchto „náhod a omylů“ je současná situace, kterou bez nadsázky můžeme označit jako éru molekulární biologie: molekulární metody pronikly do všech biologických oborů a ani v nejmenším nic nenaznačuje, že by byl jejich bouřlivý rozvoj u konce. Velmi široké je využití molekulárních metod v oblasti klinické medicíny. Bez jejich použití se neobejde diagnostika řady neinfekčních onemocnění (genetických, onkologických, hematologických) a veškerých onemocnění infekčních, včetně parazitárních. Předchozí (výše uvedené) referáty ilustrují pouze výběr parazitických agens, k jejichž diagnostice jsou molekulární metody velmi užitečné a v některých případech dokonce v dnešní době nezbytné. Bylo by však chybou se domnívat, že molekulární diagnostika je samospasitelná a že metody, které ji používají, úplně vytlačí a nahradí metody „klasické“. Z mnoha dobrých důvodů je velmi užitečné molekulární diagnostiku kombinovat se zobrazovacími metodami, s koprologií, histologií, elektronovou mikroskopií, sérologií apod. Kombinace více metod jednak velmi snižuje pravděpodobnost chybného výsledku a navíc přináší nové, velmi užitečné informace. Kdy je pro parazitologa užitečné molekulární diagnostiku použít? • Když je citlivost klasických metod příliš nízká Týká se to především jednobuněčných původců parazitárních infekcí, jako je např. Pneumocystis nebo mikrosporidie. U mikrosporidií umožnilo použití molekulárních 33 metod odhalit skutečnost, že některé druhy infikují zcela běžně zdravou populaci a působí u imunokompetentních jedinců bezpříznakové infekce. • Pokud jsou klasické metody časově i metodicky náročné Příkladem je diagnostika Chagasovy choroby nebo toxoplasmózy, kdy xenodiagnóza nebo infekce laboratorních zvířat či tkáňové kultury zabere dny i týdny, kdežto molekulární diagnostika umožní získat výsledek dokonce týž den, kdy je materiál z pacienta odebrán. • V případě, že morfometrické metody nepostačují k druhové determinaci Tato situace nastává stále častěji. Příkladem jsou třeba kryptosporidie, kdy řada rozdílných druhů má morfologicky totožné oocysty nebo rozlišení patogenní Entamoeba histolytica od morfologicky neodlišitelné E. dispar a E. moshkowskii. Dalšími příklady mohou být diferenciace vajíček tasemnic Taenia solium/T. saginata/T. asiatica nebo měchovců Ancylostoma duodenale a Necator americanus. Teprve molekulární diagnostika odhalila, že člověk kromě „svých“ tenkohlavců (Trichuris) a škulovců (Diphyllobothryum) hostí relativně často i „zvířecí“ druhy těchto rodů. Časté nálezy prasečí škrkavky Ascaris suum u lidí a její hybridizace s A. lumbricoides vedly k závěru, že jde o týž druh A. suum je mladším synonymem (Nejsum et al. 2005, Leles et al. 2012). Precizní druhová determinace může mít důsledky na rozhodnutí o potřebě léčby (améby) nebo (ve většině ostatních případů) přispívá k odhalení zdrojů infekce a napomáhá k přerušení epidemiologického cyklu. • Pokud je potřeba parazita determinovat přesněji, než do druhu (genotypizace) Tento případ nastává především tehdy, vyskytují-li se různé genotypy téhož druhu u různých hostitelů. I v tomto případě může determinace genotypu přinést cenné informace pro epidemiologii a pátrání po zdroji infekce. Příkladem jsou genotypy („asambláže“) giardií, genotypy mikrosporidie Encephalitozoon cuniculi nebo genotypy echinokoků (Romig et al. 2006, Thompson 2008). 34 • Při pátrání po parazitech v environmentálních vzorcích Takzvané environmentální vzorky se obvykle vyznačují nízkou koncentrací parazitů a navíc v nich může být mikroskopická diagnostika znesnadněna deformací či dokonce částečnou desintegrací parazitů. V těchto případech je pak využití molekulární diagnostiky velmi výhodné. Příkladem může být diagnostika parazitů šířených vodou (Giardia, Cryptosporidium) na vodních filtrech, pátrání po Pneumocystis jirovecii na vzdušných filtrech, detekce amfizoických améb v biofilmech, sedimentech a půdě nebo průkaz Cyclospora cayetanensis na drobném ovoci nebo na listech bylin. • Při pátrání po parazitech v archeologickém materiálu Zatímco vajíčka některých helmintů bývají v archeologických materiálech někdy až překvapivě dobře zachována, cysty a spory jednobuněčných parazitů bývají desintegrovány ještě ve větší míře, než v environmentálních vzorcích. Ribonukleové kyseliny jsou však relativně dobře odolné a tak lze v archeologickém materiálu detegovat i zbytky ribonukleových kyselin (tzv. antient DNA) jednobuněčných parazitů (Myšková et al. 2013). • V případě, že po diagnóze navazuje další výzkum (fylogeneze, molekulární epidemiologie atd.) Tady jde především o vzájemnou spolupráci mezi pracovišti diagnostickými a pracovišti základního výzkumu. Prospěch je oboustranný: diagnostické pracoviště oceňuje potvrzení a upřesnění svých výsledků, popřípadě informace usnadňující odhalení zdroje infekce parazitem a laboratoř základního výzkumu zase získává cenný materiál, který je čím dál tím méně dostupný. Předpokladem je pochopitelně oboustranný respekt a samozřejmě spoluautorství při publikování výsledků. V případě, že diagnostické pracoviště nemá příslušnou spolupráci navázanou a dostane se k materiálu, u kterého je naděje, že by molekulární analýza mohla přinést nové informace, doporučuji napřed se zabývat fixací a uchováním materiálu a až následně sháněním kontaktů. • Když je molekulární analýza levnější Bude-li pokračovat tempo, kterým se molekulární analýzy zlevňují a cena kvalifikované lidské práce roste, bude tento případ velmi obecný a vyskytnou se ekonomické tlaky, jejichž cílem bude molekulární diagnostiku zautomatizovat a vytvořit univerzální diagnostická centra, která budou se stejnou přístrojovou výbavou diagnostikovat všechny 35 patogeny. Podobný trend jsme viděli (a dosud někdy vidíme) v sérologické diagnostice. Mělo by to však mít své hranice a vývoj by měl směřovat, jak už bylo zmíněno, ke kombinaci molekulárních analýz s „klasickými“ metodami. Pomůže to vyhnout se některým úskalím a rizikům, které jinak hrozí. Úskalí a rizika molekulární diagnostiky v parazitologii Výhody molekulární diagnostiky parazitů jsou nesporné a jsou zmíněny jak v předchozím textu, tak v předchozích referátech. Zaměřme se však i na její nevýhody, úskalí a rizika: • Příliš vysoká citlivost Citlivost molekulárních metod je o několik řádů vyšší, než metod klasických a navíc stále ještě roste. V některých případech to může být na škodu: pokud např. PCR odhalí mikrosporidie ve stolici či moči, není jasné, zda jde o bezpříznakovou infekci nebo již onemocnění. Mikroskopický nález spor však velmi podporuje druhou možnost. • Možnost kontaminace S vysokou citlivostí souvisí i vysoké riziko kontaminace, mnohem vyšší, než u ostatních metod. Stačí pro ni jediná buňka nebo i její část. S kontaminací se setkal snad každý, kdo molekulární diagnostiku používá. Falešně pozitivní výsledek nastává v mnoha případech kontaminací dosud nevyšetřeného vzorku amplikony při neopatrném pipetování jiného pozitivního již amplifikovaného vzorku. • Nebezpečí falešné pozitivity Z vysoké citlivosti i z možností kontaminace vyplývá riziko falešně pozitivních výsledků, se všemi důsledky pro pacienta. Východiskem je kombinace s dalšími metodami a potvrzení výsledku např. mikroskopicky. • Nebezpečí falešné negativity Občas může dojít k situaci, kdy mikroskopem v materiálu parazita vidíme, ale molekulární diagnostika vychází negativně. Falešně negativní výsledek může být zapříčiněn přítomnosti inhibitorů polymerázy (talek, heparin, močovina, složky hnisu). Falešně negativní výsledek lze vyloučit 36 souběžnou amplifikací syntetického oligonukleotidu přidaného ke vzorku (interní kontrola). Nedojde-li ani k jeho amplifikaci, jde o selhání reakce. • Nesnadná kvantifikace Většina v současnosti používaných molekulárních metod neumožňuje kvantifikaci; přitom ty, které ji umožňují, jsou mnohem náročnější a dražší. Výhoda kvantifikace vystupuje do popředí např. při diagnostice malárie, nejen pro posouzení klinického stavu pacienta, ale též např. při in vivo stanovení rezistence malarických plasmodií (nebo, jinými slovy, při sledování účinnosti terapie podle snižování parazitémie). • Molekulární diagnostika neodhalí rozdíl mezi živým a mrtvým parazitem Mrtví paraziti nebo jejich zbytky mohou ještě poměrně dlouhou dobu cirkulovat v krevním řečišti nebo zůstávat v jiných tkáních. Molekulární metody je na rozdíl od např. histologických metod většinou od živých nedovedou rozlišit. Možné důsledky pro terapii (její zbytečné prodlužování) apod. jsou zřejmé. • Vysoká specificita Tato nesporná výhoda může být i nevýhodou. Pokud je dvojice diagnostických primerů příliš specifická, může infekce jiným genotypem nebo druhem zůstat nerozpoznána. Řešením je samozřejmě diagnostikovat ve dvou stupních a v prvním z nich použít takové primery, které zachytí celu skupinu parazitů (např. mikrosporidie). Jiná agens, která nejsou cílené skupině příbuzná, nebudou však ani v tomto případě rozpoznána. Mikroskopické vyšetření naopak odhalí parazity i vzájemně nepříbuzné. • Méně komplexní informace Tato nevýhoda je jednak komplexem tří předešlých úskalí, jednak ještě dalších skutečností. Na rozdíl např. od histologické diagnostiky nám např. molekulární analýzy nesdělí nic o reakci hostitele na infekci. • Nebezpečí desinterpretace výsledku Toto riziko vyplývá z každého z výše uvedených úskalí jednotlivě, i z jejich vzájemných kombinací. Řešením je kontrola diagnózy pomocí jiné metody. 37 Jak omezit riziko kontaminace? Snižovat možná rizika kontaminace je nutné hned při odběru materiálu. Je vhodné dbát na čistotu, sterilitu a bezprašnost, používat gumové rukavice, v odůvodněných případech i roušky. Pro odběr, uchování i zpracování vzorků je výhodné použít jednorázové plasty. Vzorky je velmi výhodné hned na počátku rozdělit na dvě nebo více části a usnadnit tak možnost kompletního opakování. Největší riziko kontaminace však nehrozí při odběru, ale při zpracování materiálu v laboratoři, zvláště pokud je specializována na určité agens. Nebezpečí spočívá zejména v kontaminaci zásobních roztoků, nádob a nástrojů. Využívají se různé postupy odhalující kontaminaci. V podstatě všechny fyzikální, chemické a biologické kroky vedoucí u určení organismu mají sklon být nějakým způsobem ovlivněny (Petersen a Dahllöf 2005). Kontaminaci PCR je možné do určité míry předejít opatrným zacházením, UV zářením, použitím uracil-DNA-glykozylázy nebo třeba gelovou či membránovou filtrací (deWit et al. 1993). Vzdušné kontaminaci se předchází stavebním oddělením jednotlivých úseků laboratoře a používáním boxů s bariérou laminárního proudu vzduchu. U real-time PCR se kyvety pro amplifikaci vůbec neotevírají, ale rovnou vyhazují a tak je zde toto riziko nepoměrně menší. Jak omezit riziko inhibice PCR? Pro správnou interpretaci PCR výsledků je nutné odhalení PCR-inhibitorů, které mohou zapříčinit falešně negativní výsledky. K tomuto účelu se s úspěchem využívají interní standardy (mimic DNA) (deWit et al., 1993, Heath et al., 2003) též důsledné kontroly a možnost opakování. Fixace a uchovávání vzorků pro izolaci DNA Lze říci, že každý organismus i materiál může mít svá specifika a že nelze vytvořit univerzální návod, jak s ním zacházet. Přesto lze doporučit obecné zásady: DNA pro molekulární diagnostiku se dobře izoluje ze vzorků živých, zmrazených nebo fixovaných etanolem. Živé vzorky se většinou špatně uchovávají, dopravují nebo zasílají. Výjimkou jsou např. oocysty kokcidií nebo kryptosporidií, které lze dlouhodobě uchovávat v roztoku dvojchromanu draselného, omezujícího množení jiných mikroorganismů. Donedávna se tvrdilo, že dvojchroman není pro izolaci DNA vhodný a doporučovalo se 38 aspoň jeho důkladné vymytí, ale dnes mnohé laboratoře izolují DNA přímo ze vzorků uchovaných v tomto roztoku (pověrám se nevyhýbá ani parazitologie. Zmrazení vzorku je též dobrou volbou, pokud máme promyšleno, jak vzorek dopravit do cílové laboratoře bez zbytečného (a opakovaného) rozmrazování. Čím nižší teplota, tím lépe. Fixace etanolem je používaná nejčastěji – jde v podstatě o odvodnění. Snažíme se, aby kvůli snadnějšímu pronikání alkoholu byly kousky materiálu dostatečně malé, aby etanol byl v nadbytku. Měl by mít aspoň 70%, ale čím koncentrovanější a čistší, tím lépe. Fixace formalínem a dalšími roztoky obsahujícími formaldehyd nebo glutaraldehyd je pro molekulární diagnostiku v zásadě nevhodná (Shibata 1994). Existuje sice řada postupů a triků jak DNA izolovat i z formalínových vzorků, či dokonce z parafínových histologických bločků (Schander a Halanych 2002), ale považují se až za východisko z nouze a je nutno počítat se skutečností, že DNA může být poškozena. Závěr Molekulární diagnostika je pro parazitology velmi efektivní a přínosná a lze očekávat, že se bude dále zdokonalovat a zlevňovat. Ještě více než jiné diagnostické metody vyžaduje velmi pečlivou práci, promyšlený systém kontrol a kritický přístup při interpretaci výsledků. Ideální je kombinace molekulární diagnostiky s dalšími diagnostickými metodami. Literatura Benedík J., Černý J., Votava M., Wechsler J., Horváth R., Dendis M., Grijalva M.,2003: Molekulární diagnostika infekčních stavů. Časopis lékařů českých, Praha, CLS JEP, 142: 75-79. deWit, D., Wootton, M., Allan, B., Steyn, L. 1993: Simple Method for Production of Internal Control DNA for Mycobacterium tuberculosis Polymerase Chain Reaction Assays. J. Clin. Microbiol. 31: 2204-2207. Heath, G. S., King, D. P., Turner, J. L. E., Wakeley, P. R., Banks, M. 2003. Use of an 39 internal standard in a TaqMan® nested reverse transcription-polymerase chain reaction for the detection of bovine viral diarrhoea virus. Vet. Microbiol. 96: 357366. Leles D., Gardner S. L., Reinhard K., Iñiguez A., Araujo A., 2012: Are Ascaris lumbricoides and Ascaris suum a single species? Parasites & Vectors 5:42 doi:10.1186/1756-3305-5-42 Mariapia V.M. (Ed.). Detection of Bacteria, Viruses, Parasites and Fungi, Springer, 2010 Mullis K, Faloona F, Scharf S, Saiki R, Horn G, Erlich H., 1986: Specific enzymatic amplification of DNA in vitro: the polymerase chain reaction. Cold Spring Harb Symp Quant Biol. 51 Pt 1: 263-73. Myšková E, Ditrich O, Sak B., Kváč M, Cymbalak T: 2013: The detection of ancient DNA of Encephalitozoon intestinalis (Microsporidia) in archaeological material. J. Parasitol, submitted. Nejsum P, Parker ED Jr, Frydenberg J, Roepstorff A, Boes J, Haque R, Astrup I, Prag J, Skov Sørensen UB, 2005: Ascariasis is a Zoonosis in Denmark..J Clin Microbiol. 43:1142-1148. Petersen, D. G., Dahllöf, I. , 2005. Improvements for comparative analysis of changes in diversity of microbial communities using internal standards in PCR-DGGE. FEMS Microbiol. Ecol. 53: 339-348. Romig T, Dinkel A, Mackenstedt U., 2006: The present situation of echinococcosis in Europe. Parasitol Int. 55 Suppl :S 187-191 Schander C., Halanych KM, 2002: DNA, PCR and formalìnized animal tissue - a short review and protocols. Org. Dìvers. Evol. 3, 195 – 205. Shibata, D., 1994: Extraction of DNA from paraffin-embedded tissue for analysis by polymerase chain reaction: new tricks from an old friend. Human Pathol. 25: 561563. Thompson RC, 2008: The taxonomy, phylogeny and transmission of Echinococcus. Exp Parasitol.119: 439-446 40 DYNEX LABORATORIES, s.r.o., Lidická 977, 273 43 Buštěhrad Tel: 220 303 600, E-mail: [email protected] www.dynex.cz • • • • Dodavatel a výrobce laboratorních přístrojů, diagnostických souprav a spotřebního materiálu Kvalitní produkty pro klinické diagnostické laboratoře, akademie a výzkumné ústavy, pracoviště forenzní genetiky, veterinární a hygienické laboratoře, fytopatologii, laboratoře testující kvalitu a složení potravin a další Ucelený sortiment produktů pro Vaši laboratoř včetně odborného zaškolení obsluhujícího personálu a poradenství Profesionální zákaznický servis a komplexní řešení diagnostického procesu v rámci českého a slovenského trhu Diagnostika • Mikrobiologie a imunologie (ELISA, imunofluorescence, bloty) • Molekulární biologie (Real Time PCR i endpoint PCR, hybridizace, RFLP, izolační soupravy, obecné reagencie a pufry) • Rapid testy (H.pylori, C. difficile, E.coli EHEC, O157, Campylobacter, Strep A, chřipka A/B, RSV, adenoviry, rotaviry) • Testy na drogy ze slin a moče • Kultivační média • Imunohematologie • A další Přístroje • Automaty (DSX, DS2, Chorus) • Fotometry, fluorometry, luminometry, promývačky • Blotové techniky (DYNABLOT) • Molekulární biologie (termocyklery, ELFO, drobné přístroje) • Laminární a biohazardní boxy, digestoře • Rozplňovací zařízení (Qasar, Dynamic) • Malé laboratorní přístroje (třepačky, míchadla, inkubátory, centrifugy, lázně) • Pipety, dávkovače a plastový spotřební materiál Zkušební a kalibrační laboratoř DYNEX akreditovaná ČIA • Kalibrace pipet • Zkoušky laminárních boxů ® Na základě více než 10-ti let zkušeností s Real-time PCR jsme vyvinuli zcela nový gradientový LightCycler 96, který splňuje náročné požadavky moderní laboratoře na kvalitu, výkon, design a uživatelsky příjemný SW. Nejpřesnější real-time PCR instrument na trhu – optická vlákna zaručují přesné snímání ze všech 96-ti jamek zároveň Gradientový stříbrný blok umožňuje velmi rychlé cyklování, délka trvání amplifikačního běhu < 40min Moderní, uživatelsky příjemný SW Vám ušetří čas při analýze dat, SW Vás informuje o ukončení běhu a naměřená data Vám odešle e-mailem Dotyková obrazovka Vám umožní spustit běh bez použití externího počítače Přístroj je velmi tichý, 43dB (A), nebude Vás rušit, ani pokud ho budete mít přímo na Vašem pracovním stole Více na www.lightcycler96.com Máte-li zájem zdarma vyzkoušet LightCycler® 96 ve Vaší laboratoři, kontaktujte nás, prosíme, na adrese [email protected] SPONZOŘI KOORDINÁTOR ODBORNÉHO SEMINÁŘE: Doc. RNDr. Oleg Ditrich, CSc [email protected]
Podobné dokumenty
John Hilary - Škola alternativ
a ekologických dopadů TTIP. Smlouvu získala v prosinci 2013 firma Ecorys, která měla podat závěrečnou zprávu do konce roku 2014, „s velkým
předstihem před uzavřením souvisejících jednání a dostateč...
Zpráva o činnosti v r. 2008
analýzu ekologie a evoluce vztahů mezi mšicemi a rostlinami, jakož i zdrojem informace pro
praktické aplikace v zemědělství a lesnictví.
Hormonální řízení cirkadiánních genů. Podle současného názor...
Toxoplasma, Pneumocystis, Trichomonas, Leptospira – co mají
možného bias jako je věk či délka pobytu v léčebně. Závěr je jednoznačný: „Jsme proto toho
názoru, že toxoplasmóza při etiologii různých psychických onemocnění nehraje prakticky
žádnou roli. U jedn...
České akustické společnosti ročník 9, číslo 4 prosinec 2003 Obsah
10:00 – 11:45 Jednání v odborných skupinách. Rozpis místností pro jednání v odborných skupinách bude vyvěšen ve
vstupním prostoru fakulty a na dveřích sekretariátu společnosti, č. dveří 430
12:00 –...
Základy ADME a toxického hodnocení léčiv v
která se zabývá vývojem léčiva od in silico predikce struktury, přes fázi lead
optimalization až po fázi výběru kandidátní molekuly pro klinický vývoj.
V těchto skriptech popisujeme vývoj klasickýc...
Serie 1 - řešení - Studiumbiologie.cz
Monofágova výhoda spočívá například v lepší konkurenceschopnosti (je daleko lépe
specialisován na pojídání dané rostliny, než nějaký polyfág, co by mu chtěl konkurovat).
Nevýhodou je například skut...
Detská obezita Detská obezita
dlouhodobé horečnaté onemocnění.
V době antibiotik však tato pravidla
neplatí a nakonec také víme, že jakmile
má v dnešní době někdo zvýšenou
teplotu, okamžitě se nasazují antibiotika
nebo léky sni...