Příběh sestry v Saúdské Arábii, díl 9/12 – Islám

Příběh sestry v Saúdské Arábii, díl 9/12 – Islám

KOMUNIKACE
Pochvala potěší každého
Navažte co nejdříve a udržujte co
nejdéle (pochopitelně v mezích přirozených) oční kontakt, který svědčí
o vašem zájmu. Když je třeba pohled
odvrátit, zůstaňte s ním v horizontální rovině, nebo spíš hleďte před
sebe dolů. Pohled nahoru je často
interpretován jako lamentující „obracení očí v sloup“, nebo v případě
odpovědí jako nevěrohodné „lovení
informací ze vzduchu“. Nehledě na
to, že člověk vypadá jako Hurvínek
nebo jako prezident.
Naučte se chválit! V naší společnosti převažuje kritický tón, proto pochvala potěší vždy, zejména v situaci, o níž se pacient – ať už právem
či neprávem – domnívá, že je těžká.
Pochválit lze cokoli, a když vás nic
jiného nenapadne, tak jsou to vždy
oči. Nemusí to jít až do těch hrdel
a statků, jako v následujícím příkladu, kdy instruktor v autoškole říká:
„Milostivá paní, bylo to bezvadné,
jste skutečně dobrá, a teď zkusíme
manévr zastavování ještě jednou,
tentokrát raději bez použití kandelábru!“ Pochvala ale většinou neurazí (kromě osob vztahovačných,
ale ty urazí všechno) a navíc svědčí
o vaší vřelosti, o vašem zájmu a to
přináší body do dalšího vztahu.
Pacienty oslovujte jménem, a to
v pátém pádě, kterým – jak známo –
voláme. Tedy, pane Nováku, nikoli
pane Novák! Milovník češtiny Pavel
Eisner nazval tenhle germanismus
lokajským vokativem, a toho nám
opravdu není zapotřebí. Výzva „ten
žlučník pod voknem, na rentgen“
je na vyhazov a odebrání diplomu.
Lidé s vysokoškolským titulem na
něj mohou být hákliví, pro jistotu
jej používejte. Pamatuji na člověka, který si od doktora nechal líbit
„pane Krákorko“, ale sestru drsně
seřval, že je inženýr ekonomie, že
si titul vysloužil dlouholetou dřinou a že si jej nenechá od nějaké
ženské brát.
S radami raději opatrně
Dejte najevo svou empatii. To není soucit ani litování, to je signál
svědčící o tom, že víte (pochopitelně přibližně), jak se pacient cítí.
Že – jak říká jedno japonské úsloví – jste se obuli do jeho bot a víte
teď, jak se mu v nich chodí a kde
ho tlačí. Většinou stačí pozorný výraz a krátké poznámky, přitakání.
Pozor s utěšováním! Některé věty
mohou být dobře míněny, ale přitom nadělají doslova spoušť. Zkušený, navíc citlivý americký duchovní Cavanaugh popisuje, jak ve
snaze utěšit ji řekl na pohřbu mladé vdově: „Vím, jak se cítíte...“
Na to ona začala doslova hystericky křičet: „Nic nevíte! Nic nemůžete vědět! Tady leží muž, kterého
jsem milovala, támhle jsou tři děti, které nevím, jak uživím, a vy
mi tady začnete kázat, že víte, jak
se cítím! Go to hell!“
Výroky, kterých bychom se měli
vystříhat: to nic není; moc si to
berete; to máte štěstí, někteří dopadli hůř; nejlepší je zapřáhnout
se do práce a nemyslet na to; co bolí, přebolí; to všechno zhojí čas;
mohlo to být horší; musíte to překonat... A nakonec to neobratné
„vím, jak se cítíte“. Představte si
každá sama sebe v nějakém slušném maléru a zamyslete se, jak
byste tyhle věty vnímala. Mnohem
lepší je osobní postoj: „Myslím, že
vím, jak bych se cítila v takové situaci, a jsem tu s vámi, abych vám
nabídla, co umím... Co pro vás teď
můžu udělat?“
Ještě opatrněji je třeba nakládat
s radami, které se týkají osobního
života nemocných. Rozhovoru na
toto téma se nelze vyhnout, protože pacienti nevnímají svou nemoc
jako medicínský konstrukt, ale jako děj, který se jim zatraceně plete do života a ovlivňuje v něm plno
věcí. Sestra je pro takové rozhovory mnohem bližším člověkem než
lékař. Měla by si proto uvědomit,
že jakkoli je kompetentní v profesionální oblasti, žádný patent
na rozum v osobním životě pacientů nemá, a být velmi zdrženlivá. V jejich očích totiž reprezentuje autoritu a tu jsou lidé (zejména
v časech nejistoty) ochotni po-
slechnout, zvlášť je-li tou autoritou osoba, která jim už v jednom
trápení pomáhá.
Raději si jazyk
ukousnout…
Pokud pacientky a pacienti předkládají dilematické situace, tedy
na jedné straně řešení A a na druhé řešení B, je nejvhodnější postup, který jim skutečně pomůže, ptát se na výhody i nevýhody
každého z obou předpokládaných
řešení. Co člověk, který takovýto problém předkládá, většinou
nedopočítává, je otázka, jak bude vypadat další krok, další vývoj v každé variantě. Otevřením
perspektivy tak získá pacient lepší přehled o možném vývoji i překážkách, které bude muset zdolat.
Je však nutné stále zdůrazňovat,
že řešení si musí zvolit sám. Totéž v podstatě platí i v případech,
že je položena otázka jedna, např.
mám se rozvést, přestěhovat, vdát
atd. Sestra vlastně odpovídá jenom
otázkami, a pacient si tak lépe hledá řešení.
Co se týká mlčenlivosti, ta začíná
těsně za dveřmi každého zdravotnického zařízení. Sestra by si měla raději ukousnout jazyk, než se
zmínit o čemkoli – třeba i příznivém –, co se dozvěděla při práci od
pacientů. Dvojnásob to platí pro
osoby honosící se označením VIP,
což je zajímavá sestava lidí od prezidentů přes hvězdy šoubyznysu až
po místní papaláše a jiné zločince. A jestliže nesmíte říci, že paní
Vocásková má tuhle nebo onu obtíž, nesmíte o VIP říci, ani jakou
má barvu její noční košile. A pozor! Novináři, sice té nejhorší kategorie, zato vlezlí jak štěnice, jsou
neodbytní. Zde je varování:
Jacinta Saldanha pracovala jako sestra v londýnské nemocnici krále Edwarda VII. Byla nalezena mrtvá, když tři dny
po falešném telefonátu spáchala sebevraždu. Veselý moderátor a neméně bezohledná moderátorka australské rozhlasové stanice Hot30 Contdown se vydávali
za královnu Alžbětu a prince Waleského
a tázali se po zdraví těhotné vévodkyně
z Cambridge (Kate – tehdy těhotná manželka prince Waleského), která tam byla
hospitalizována.
Sestra Jacinta nepoznala podvod a přepojila telefonický hovor ošetřovatelce vévodkyně. Stala se obětí krutého a sprostého žurnalistického žertu, protože stanice hovor
opakovaně vysílala s ironickými komentáři a převzaly jej i jiná media. Jacinta potom psychicky neunesla příval posměchu
a kritiky na sociálních sítích (v jejím případě přesněji antisociálních sítích), který
následoval po zveřejnění, a vzala si život.
Tak vám všem závěrem přeju
klidné služby a úspěšné vyhnutí
se všem komunikačním pastem,
které na nás číhají!
MUDr. Radkin Honzák
Příběh sestry v Saúdské Arábii, díl 9/12 – Islám
V předchozím dílu jsem vyprávěla o příležitostech k trávení zdejší téměř dva měsíce dlouhé dovolené cestováním nejen po zemích Orientu. Nyní se vrátím zpět do Saúdské Arábie, abych napsala
něco málo o islámu, který je nedílnou součástí veškeré místní kultury, politiky či ekonomiky.
I když zde nemuslimům není islám
jako víra nijak vnucován, týká se ži­
vota každého místního obyvatele,
tedy i pracovníků přicházejících ze
zahraničí. Islám je monoteistické ná­
boženství založené na učení proroka
Mohameda působícího v 7. stol. n. l.
Stoupenec islámu se nazývá muslim,
což znamená „ten, kdo se podřizuje
Bohu“. Základní knihou islámu je Ko­
rán, veršovaná sbírka božích sdělení
věřícím, kterou měl Mohamedovi na­
diktovat prostřednictvím archandě­
la Gabriela sám Bůh. Podle muslimů
Korán nezakládá nové náboženství,
nýbrž představuje uzavření a zpřes­
nění poselství, které bylo lidem dáno
prostřednictvím dřívějších proroků,
za něž jsou muslimy považováni na­
příklad Abrahám, Mojžíš či Ježíš. Dří­
vější poselství v Bibli bylo dle muslim­
ské víry lidmi pokřiveno.
Pilíře islámu
Pět pilířů islámu tvoří základ nábo­
ženské praxe každého muslima. Prv­
ním z nich je Šaháda (vyznání víry).
Muslimové shrnují své vyznání vě­
WWW.SESTRA.CZ
tou: „Není boha kromě Boha; Mo­
hamed je posel boží.“ Slovo „šaháda“
znamená „svědectví“. Pokud někdo
pronese tuto formuli arabsky s váž­
ným úmyslem před kvalifikovanými
svědky, stává se muslimem.
Dalším z pilířů je Salát (rituální mod­
litba). Muslim je zavázán k pěti kaž­
dodenním modlitbám, a to v poled­
ne, odpoledne, za soumraku, v noci
a za úsvitu. Modlitbě předchází ri­
tuální očista. Všichni muslimové se
modlí směrem k saúdskoarabskému
městu Mekce. Forma konání modlit­
by je přesně předepsána. Ve městech
s převažujícím muslimským obyva­
telstvem zpravidla svolává k mod­
litbám tzv. muezzin. Zvláštní místo
mezi modlitbami zaujímá páteč­
ní polední modlitba, k níž se místní
muslimská obec shromažďuje v me­
šitě jako k hlavní bohoslužbě.
Zakát (almužna) je dalším z pilířů
­islámu. Muslim je povinen platit ur­
čitý podíl ze svých majetků na dob­
ročinné účely.
Saum (půst v měsíci ramadánu) –
v měsíci ramadánu má muslim od
svítání do soumraku dodržovat půst
od vší stravy, nápojů, pochutin a po­
hlavního styku.
Posledním z pilířů je Hadždž (pouť do
Mekky). Muslim, jemuž to zdravotní
stav a ekonomická situace dovolují,
je povinen aspoň jednou za život vy­
konat pouť do Mekky. Průběh pou­
tě má svou tradiční formu. Muslim,
který pouť nastupuje, si obléká pros­
té roucho, které vyjadřuje rovnost
všech muslimů před Bohem. Tak­
to převlečené poutníky můžete po­
tkat již v letadle směřujícím na letiště
v saúdskoarabské Džiddě. Vzhledem
k tomu, že islámský kalendář je lu­
nární, každoročně připadá doba ko­
nání poutě do Mekky na jiné dny na­
šeho gregoriánského kalendáře.
Ramadán
Podobně je to i s načasováním rama­
dánu. Ramadán je devátý měsíc is­
lámského lunárního kalendáře. Bě­
hem tohoto měsíce údajně prorok
Mohamed obdržel první boží zjevení.
Na paměť toho drží muslimové bě­
hem ramadánu zvláštní půst, jehož
smyslem je za pomoci dočasného
zřeknutí se některých pozemských
potřeb přiblížit se více k duchov­
ní podstatě islámu. Muslimové za­
čínají svůj půst svoláváním k ranní
modlitbě, která probíhá za úsvitu.
Půst je ukončován večerní modlit­
bou. První pokrm, který muslimové
po setmění a ukončení půstu jedí,
se nazývá iftár. Základem iftáru jsou
datle a voda či mléko. Tímto jídlem
přerušoval svůj půst prorok Moha­
med. Po večerní modlitbě je servíro­
váno mnoho pokrmů, jejichž dru­
hy se liší podle oblasti. Ramadán je
měsícem, během něhož jsou mus­
limové nabádáni ke zlepšení svého
chování. Během ramadánu by měl
každý muslim také přečíst celý Ko­
rán. Ten je rozdělen na stejně dlou­
hé části a na každý den je určena ke
čtení jedna z nich. Půst nemusí do­
držovat nemocní lidé, těhotné a ko­
jící ženy, lidé cestující na dlouhou
vzdálenost a lidé s dalšími výjimka­
mi. V zemi žijící nemuslimové půst
samozřejmě dodržovat nemusí, ale
očekává se od nich, že budou vníma­
ví k postícím se věřícím a nebudou
před nimi v přehnané míře jíst a pít
či je jinak rušit v jejich tradičním rozjí­
mání. Po skončení ramadánu nastá­
vá svátek Íd al-fitr, při kterém všich­
ni, kdo úspěšně prošli ramadánem,
hodují po tři týdny.
Pobyt v této „svaté zemi“ v období
ramadánu pro mne byla vždy velmi
zajímavá zkušenost. Tento největší
svátek, jeho smysl a povinnosti s ním
spojené zde lidé berou velmi vážně
a přenášejí je do normálního života,
což se například z našeho vánoční­
ho období již téměř vytratilo. Ale to
bychom již zase zabíhali za hranice
Saúd­ské Arábie.
Mgr. Lucie Karalová
| 29