Synopse přednášek ANC I. LS2005/06
Transkript
Synopse přednášek z analytické chemie I. (LS2005/06) 1. Analytická chemie, její funkce a aplikace Definice • • • • Analytical chemistry is a scientific discipline used to study the chemical composition, structure and behavior of matter. (Kealey, Haines) – (volný překlad) - vědecká disciplina věnovaná studiu chemického složení, struktury a chování (vlastnostem) hmoty. Analytical chemistry is a scientific discipline that develops and applies methods, instruments and strategies to obtain information on the composition and nature of matter in space and time, as well as on the value of these measurements, i.e., their uncertainty, validation, and/or traceability to fundamental standards. (IUPAC) – (volný překlad) - vědecká disciplina, která vyvíjí a aplikuje metody, instrumentaci a strategie pro získání informací o složení a podstatě hmoty v daném místě a čase, stejně jako se zabývá hodnotou (hodnověrností) těchto měření, tj. jejich nejistotou, validací a návazností na základní standardy. Analytical chemistry seeks ever improved means of measuring the chemical composition of natural and artificial materials. The techniques of this science are used to identify the substances which may be present in a material and to determine the exact amounts of the identified substances. Analytical chemists work to improve the reliability of existing techniques to meet the demands for better chemical measurements which arise constantly in our society. They adapt proven methodologies to new kinds of materials or to answer new questions about their composition. They carry out research to discover completely new principles of measurement and are at the forefront of the utilization of major discoveries such as lasers and microchip devices for practical purposes. They make important contributions to many other fields as diverse as forensic chemistry, archaeology, and space science. (American Chemical Society, Division of Analytical Chemistry) – (volný překlad) - analytická chemie se stále snaží o vylepšení nástrojů pro měření chemického složení přírodních i umělých materiálů. Techniky této disciplíny jsou užívány k identifikaci látek, které mohou být přítomné v materiálu, a ke stanovení jejich přesných množství. Analytičtí chemici (analytici) pracují na vylepšení spolehlivosti existujících metod, tak aby vyhověly požadavkům společnosti na kvalitnější chemická měření. Dále pak upravují osvědčené metodologie na nové typy materiálů s cílem zodpovědět nové otázky, týkající se jejich složení. Provádějí výzkum zcela nových principů měření a jsou v popředí při využívání velkých objevů jako jsou lasery či mikročipy pro praktické účely. Celkově analytici přispívají k rozvoji mnoha jiných oborů v takové pestrosti jak naznačují aplikace ve forenzní chemii, archeologii či výzkumu vesmíru. – viz logo Divize analytické chemie Americké chemické společnosti KLÍČOVÁ SLOVA – složení, struktury, vlastnosti materiálu, identifikace, stanovení, měření • CO ? - KVALITATIVNÍ ANALÝZA – DŮKAZ, IDENTIFIKACE • KOLIK ? - KVANTITATIVNÍ ANALÝZA - (semikvantitativní) - STANOVENÍ • V JAKÉ FORMĚ ? - STRUKTURNÍ ANALÝZA (chemická struktura analytu) - SPECIAČNÍ ANALÝZA – zjištění a kvantifikace více forem analytu ve vzorku http://www.iupac.org/goldbook/ST06848.pdf 1 VZOREK – „analyzovaný materiál“ (detaily později) ANALYT – PRVEK, FORMA, SLOUČENINA – PŘEDMĚT ANALÝZY MATRICE – zbytek vzorku kromě analytu APLIKACE analytické chemie • sledování kvality surovin, meziproduktů a výrobků - QC – quality control o nejen chemický průmysl, ale i jiná průmyslová odvětví – od výroby automobilů, přes textil, potraviny až ke spotřební elektronice (např. aktuální problém – stanovení obsahu bromovaných látek, používaných ke snížení hořlavosti spotřební elektroniky) • sledování toxických látek v životním a pracovním prostředí o těžké kovy, organické látky, výfukové plyny atd. o klinické studie – analýza tělních tekutin • sledování přírodních procesů – biologické studie, geologie • základní i aplikovaný výzkum o nové materiály, nová léčiva, kombinatoriální chemie – velké počty látek pro identifikaci a popis struktury Analytický experiment • princip - fyzikální a/nebo chemický základ – např. absorpce fotonů, chemická reakce – z toho se odvozují analytické techniky • metoda (technika) - přístrojová technika poskytující analytické informace – např. FTIR spektrometrie • postup - použití metody pro konkrétní materiál – např. stanovení ropných látek v pitné vodě • návod - sled pokynů pro konkrétní realizaci postupu – např. podniková norma, návod ve skriptech • SOP - standardní operační postupy (Standard Operation Procedures) – viz např. http://www.fao.org/docrep/W7295E/w7295e04.htm Analytické úkoly Výběr, vývoj a validace analytické metody pro získání žádaných, spolehlivých dat o analyzovaném materiálu. Řešené kroky: 1. zadání (definice) úkolu – typ analytických informací, akceptovaná míra nejistoty výsledků, cena, časové nároky, nároky na laboratorní a přístrojové vybavení. 2. výběr metody a postupu 3. návrh vzorkování – vzorkovací plán 4. úprava vzorku – převedení vzorku na formu vhodnou k analýze 5. kvalitativní/kvantitativní analýza (včetně kalibrace) 6. výpočet výsledků včetně statistického vyhodnocení 7. příprava protokolu (certifikátu, zprávy) o analýze 8. porovnání výsledků se zadáním analýzy 2 Analytické metody (techniky) Metoda Měřená vlastnost Gravimetrie Odměrná analýza Atomová a molekulová spektrometrie Hmotnostní spektrometrie Chromatografie Elektrochemické metody Radiochemická analýza Hmotnost čistého analytu či sloučeniny s definovanou stechiometrií Objem odměrného roztoku Použití Kvantitativní analýza – hlavní a vedlejší makrosložky Kvantitativní analýza – hlavní a vedlejší makrosložky Kvalitativní, kvantitativní a strukturní analýza – od hlavních makrosložek až po mikrosložky Zářivý tok emitovaný či absorbovaný při dané vlnové délce Hmotnost vztažená na jednotkový náboj pro ion analytu či jeho fragmentové ionty Různé fyzikálně chemické vlastnosti analytů Kvalitativní, kvantitativní a strukturní analýza – od hlavních makrosložek až po mikrosložky Elektrické vlastnosti analytů v roztoku Charakteristické ionizující záření emitované analytem Kvalitativní a kvantitativní analýza – od hlavních makrosložek až po mikrosložky Kvalitativní a kvantitativní analýza – od hlavních makrosložek až po mikrosložky Separace směsí - od hlavních makrosložek až po mikrosložky Pozn. 1: Spojené techniky – „hyphenation“ – propojení chromatografie se spektrometrickou detekcí Pozn. 2: Elektromigrační metody – elektroforéza a izotachoforéza – separace nabitých částic Analytické návody (postupy) • • • sled pokynů pro konkrétní realizaci postupu od odběru vzorku až po zpracování naměřených dat přehled použitých chemikálií, laboratorního nádobí a přístrojů o čistota a zdroj chemikálií o výkonnostní a technické parametry přístrojů specifikace formy protokolu o analýze Spolehlivé analytické výsledky • validace celého postupu, tj. všech kroků o test robustnosti – odolnost vůči změnám experimentálních podmínek (např. vnější teplota, tlak, změna přístrojových parametrů) o výkonnostní charakteristiky detekčního systému rozsah použitelnosti průběh odezvy – linearita ? citlivost stabilita opakovatelnost o reprodukovatelnost - zkoušky ve více laboratořích Vzorkování a manipulace se vzorkem • • • zkoušený materiál – vzorkovaná jednotka – celkový vzorek – laboratorní vzorek – testovací vzorek – analytický vzorek – reprezentativnost vzorku vzorkovací plán – požadavky vycházející z obecně závazných předpisů (zákonná úprava, normy) Homogenní materiály x heterogenní materiály o Zmenšení objemu o Homogenizace pro informace o průměrném složení 3 • • • • • o Selektivní vzorkování určitých částí materiálu – volba odběrových míst (problém nerovnoměrné distribuce – půda, vodní toky, sedimenty atp.) o „Náhodná“ odběrová místa Kvartace Označení vzorků Obal vzorku – ochrana před kontaminanty z okolí, rizika kontaminace z materiálu obalu Vhodné podmínky skladování o vzrůst teploty – rizika – ztráta těkavých látek, zvýšená reaktivita, riziko degradace materiálu obzvláště biologického o pokles teploty – tvorba sraženin a depozitů z málo rozpustných složek, vymrazování, narušení fyzikálních vlastností materiálu o změny vlhkosti prostředí – riziko pro hygroskopické materiály, indukce hydrolytických reakcí o světlo, UV – záření – fotochemické reakce, foto-rozklad o obsah kyslíku v atmosféře – oxidační reakce, degradace, koroze - zvláštní režim – stopová a ultrastopová analýza Úpravy vzorků o převedení do roztoku – s rozkladem x bez rozkladu o zkoncentrování (předkoncentrování - prekoncentrace) analytu o sušení vzorků při proměnném obsahu vlhkosti o odstranění či potlačení složek matrice, které mohou působit interference o extrakce Kalibrace a standardy Kalibrace a) určení průběhu odezvy detekčního (měřicího) systému na známá množství (koncentrace) analytu za specifikovaných podmínek (nalezení vztahu mezi měřenou fyzikálně chemickou veličinou a množstvím (obsahem, koncentrací) analytu) – viz http://www.vscht.cz/lam/new/barekterminologie2000_07_01.pdf b) srovnání naměřené hodnoty měřicím systémem s hodnotou referenční - nutná pro většinu analytických metod (výjimkou jsou definitní metody: gravimetrie, odměrná analýza, coulometrie a izotopové zřeďování) - nutno brát v potaz vliv matrice na měřený signál (simulace složení matrice při přípravě kalibračních standardů) Metody kalibrace • • • kalibrační graf – kalibrační křivka (kalibrační přímka) – „external standards“ – sada kalibračních standardů připravena nezávisle z laboratorních chemikálií, provedení slepého pokusu – „blank“ metoda standardního přídavku (standardních přídavků) – eliminace vlivu matrice (pokud možno malé objemy přídavku standardu, metoda je mnohem náročnější na množství práce, vhodná pro ověření vlivu matrice) metoda vnitřního standardu - do všech analyzovaných vzorků i kalibračních (validačních) roztoků je přidáno stejné množství vhodné čisté látky odlišné od analytu, možnost normalizace (kolísajícího) signálu (odezvy) na tento vnitřní standard – některé spektrální metody, chromatografie 4 Chemický standard – materiál či látka o velmi vysoké čistotě a známém složení. Užití - standardizace činidel, kalibrace přístrojů. Komerčně dostupné – např. značené AnalaR. • primární standardy – primární etalony - Etalon, který je určen, nebo všeobecně považován za etalon s nejvyššími metrologickými vlastnostmi a jehož hodnota je uznávána bez navázání na jiné etalony téže veličiny. • sekundární standardy – pracovní standardy – standardizované pomocí primárních standardů. Sekundární etalon - jeho hodnota je stanovena na základě porovnání s primárním etalonem téže veličiny. Referenční materiál – materiál či látka, jejíž jedna nebo více hodnot vlastností je dostatečně homogenní a dobře stanovená, aby mohl(a) být použit(a) ke kalibraci přístroje, posouzení měřicí metody nebo k přiřazení hodnot (dalším) materiálům. (překlad anglického textu v knize – souhlasí s Chem. Listy 99, 119 − 124 (2005). Referenční materiály jsou materiály nebo látky přesně stanoveného složení nebo vlastností, používané zejména pro ověřování nebo kalibraci přístrojů, vyhodnocování měřicích metod a kvantitativní určování vlastností materiálů. – citace ze zákona č. 119/2000 Sb. o metrologii. Certifikovaný (standardní) referenční materiál (CRM či SRM) – referenční materiál doprovázený certifikátem, jeho jedna nebo více hodnot vlastností je certifikována postupem, který vytváří návaznost na správnou realizaci jednotky, v níž jsou hodnoty vlastností vyjádřeny, a jehož každá certifikovaná hodnota je doprovázena nejistotou při uvedené úrovni spolehlivosti. Dokumentace vydaná certifikační institucí (autoritou) (Úřad pro analytické standardy). CRM či SRM jsou dostupné v různých formách a pro různé účely. • demonstrace přesnosti, správnosti a spolehlivosti a přenositelnosti analytických výsledků • validace nových analytických postupů • standardizace jiných referenčních materiálů • nutné pro zabezpečení a řízení jakosti v analytických laboratořích Jakost v analytických laboratořích QC (quality control) – řízení jakosti • sled kontrolních činností (v analytické laboratoři) • návaznost, přesnost, správnost, využití regulačních diagramů QA (quality assurance) – zabezpečení (zabezpečování) jakosti • kombinace plánovaných a systematických činností, zabezpečující, že řízení jakosti splňuje specifikované požadavky • ČSN EN ISO 9000:2001 používá namísto pojmu „zabezpečování jakosti“ pojem „prokazování jakosti“ Akreditace – akreditační systém • zajištění standardů jakosti v jednotlivých laboratořích • mezinárodní organizace – OECD, ISO, CEN, specifické oborové požadavky – např. farmaceutický průmysl 5 2. Rovnováhy v roztocích, pH Rozpouštědlo – hlavní složka roztoku Rozpouštědla • anorganická x organická • důležité vlastnosti - bod varu, hustota, dielektrická konstanta • polární x nepolární („podobné se rozpouští dobře v podobném“) polární – vysoká hodnota permitivity – voda (78,6), methanol (33,6) ethanol (24,3), dimethylsulfoxid (48), nepolární – hexan (1,9), benzene (2,3), diethylether (4,33) Rozpuštěná látka • změněné chování oproti jejím jiným stavům (závislé na volbě rozpouštědla) (rozp. látka ovlivňuje však i chování rozpouštědla) • plyn, kapalina, pevná látka • solvatace – molekuly rozpuštěné látky jsou obklopeny molekulami rozpouštědla • reakce látek v roztocích • disociace látek iontové povahy – ionty v roztoku Rozpustnost – množství látky, které lze rozpustit v rozpouštědle při dané teplotě a tlaku • rozpustnost plynů – Henryho zákon • rozpustnost kapalin – Raoultův zákon • rozpustnost pevných látek pX notace – pro proměnné (především koncentrace) či rovnovážné konstanty (a konstanty z nich odvozené), jejichž hodnoty nabývají hodnot v rozmezí mnoha (dekadických) řádů pX = -log(X), kde X je proměnná (mnohdy koncentrace sledované specie) či specifikovaná konstanta (rovnovážná, disociační, součin rozpustnosti atp.) Rovnováhy v roztocích – rovnovážné a z nich odvozené konstanty - termodynamika – rovnovážné aktivity, aktivitní koeficienty, rovnovážné koncentrace, problém aktivitních koeficientů u iontů. Disociace látek v roztocích - ionty v roztocích • silné elektrolyty – plně disociované • slabé elektrolyty – částečně disociované – disociační konstanta • vznik iontových párů – koncentrované roztoky, solvatován celý iontový pár • tvorba micel – látky s polární (iontovou částí) a s nepolární částí molekuly – povrchově aktivní látky, iontová část směřuje do polárního prostředí • nekonečné zředění – plně separované ionty rozpouštědlem, vzájemné interakce molekul rozpuštěné látky nehrají roli • iontová atmosféra – kompenzace náboje daného iontu ionty opačného náboje v jeho okolí (Coulombické interakce) - Debye-Hückelova teorie – aproximativní, výpočet středního aktivitního koeficientu, souvislost s iontovou sílou (roztoku) o definice iontové síly I = 0,5 ( [A] zA2 + [B] zB2 + …) 6 Typy rovnováh resp. reakcí v roztocích (elektrolytů) • acidobazické – kyselina, báze – přenos protonu – konjugovaný pár – otázka volby rozpouštědla a jeho protolytických vlastností (možnost autoprotolýzy ?) aprotická vs. protická aprotogenní (příklad – pyridin) amfiprotní – vyrovnaná (voda), protofilní (aminy), protogenní (bezvodá kyselina octová) – disociační konstanta (malá čísla – uvádí se pKHA) – význam pro kvalitativní analýzu, acidobazické titrace, úpravu prostředí pro jiné typy titrací, gravimetrii, fotometrii, rozklady látek, separace polárních látek (extrakce, chromatografie), příklad – kyselina octová ve vodě, amoniak ve vodě, pyridin ve vodě, kyselina chloristá v bezvodé kyselině octové • komplexotvorné – kov („centrální atom“, obecněji akceptor ligandu – jednojaderný x vícejaderný komplex), ligand (vaznost ligandu), vícevazné ligandy - cyklické komplexy – cheláty, náboj komplexů, zabarvení x bezbarvé – konstanta stability – dílčí a celková (stupňovitá tvorba komplexů), POZOR – velká čísla, uvádí ve formě „+log“ (příklad pro komplexy iontů kovů s EDTA - +logK(PbY2-) = 18, +logK(BiY-) = 27,9) otázka vedlejších reakcí – kovu (přesněji akceptoru ligandu) i ligandu, s tím související pojmy – podmíněná koncentrace kovu a podmíněná koncentrace ligandu, mnohé ionty kovů tvoří akvakomplexy, u ligandů je třeba počítat např. s jejich protolytickými rovnováhami – např. EDTA – vícesytná kyselina, bipyridin – slabá báze, atd.) – příklady využití - kvalitativní analýza, titrace, gravimetrie, fotometrie (barevné vs. bezbarvé komplexy), separace, příklady – např. aminkomplexy (různé počty ligandů v komplexu), komplexy iontů kovů s EDTA (tam vždy stechiometrie 1:1) • srážecí – málorozpustný produkt – součin rozpustnosti – (malá čísla) souvislost s rozpustností čistých látek, vliv přítomnosti vlastních iontů, vliv přítomnosti cizích iontů – příklady využití – kvalitativní analýza, srážecí titrace, gravimetrie, separace – příklady – AgCl, Ag2CrO4, Ag3PO4 – porovnání hodnot pKs a rovnovážné koncentrace stříbrných iontů v roztoku (pKs(AgCl) = 9,75; pKs(Ag2CrO4) = 11,95; pKs(Ag3PO4) = 15,84 • oxidačně redukční (redox) rovnováhy – redukce, oxidace – přenos elektronu – zápis reakce a zápis poloreakcí – pojem – standardní elektrodový potenciál – příklady využití – kvalitativní analýza, rozklady, redox elektrochemické metody, příklad - systém Fe2+/Fe3+ a Ce3+/Ce4+ titrace, Pro výpočty - stechiometrie – sepsat všechny dílčí reakce včetně rozpouštědla, zvážit celkové i dílčí (látkové) bilance, rovnovážné či z nich odvozené konstanty pro všechny zapsané reakce, podmínka elektroneutrality – užitečná u iontových rovnováh pro doplnění počtu rovnic vzhledem k počtu neznámých 7 pH – důležité pro všechny typy rovnováh v roztocích elektrolytů, nejen pro acidobazické rovnováhy Definice pH – dánský biochemik Sorensen 1909, aktivita jednotlivého typu iontů je neměřitelná, proto praktická (pracovní) „definice“ či spíš zavedení hodnoty (stupnice) pH (International Union of Pure and Applied Chemistry (IUPAC) a National Bureau of Standards (NBS) jako hodnoty odečtené pomocí pH-metru kalibrovaného pomocí standardních roztoků pufrů), tabelované roztoky, 7 roztoků podle IUPAC, viz http://www.iupac.org/publications/pac/2002/pdf/7411x2169.pdf. Stupnice pH – souvislost s autoprotolýzou vody – typy prostředí - neutrální pH – 7, nižší hodnoty pH – kyselé prostředí – otázka – co znamená hodnota pH – nula, minus jedna ?, vyšší hodnoty pH – alkalické prostředí (související pOH), pH 14, 16 ? – voda – jaké má pH ?, vliv rozpuštěného CO2 Měření či odhad hodnoty pH – odhad – vizuální posouzení zabarvení indikátoru – indikátorové papírky – indikátory – slabé kyseliny či báze – konjugované formy mají odlišné zabarvení – význam pro odměrnou analýzu, lakmusový papírek – měření - pH-metr – velmi rozšířená - skleněná elektroda (další elektrody viz potenciometrie) Nastavení a regulace pH (nutno znát výpočty pH) – složení roztoku – kyseliny, báze, amfolyty, stabilizace pH - tlumivé roztoky – pufry – příprava (např. kyselina a její sůl, lze připravit i částečnou neutralizací kyseliny), výpočet pH – Henderson-Hasselbalchova rovnice, příklady praktických pufrů – viz dále Význam nastavení a stabilizace pH - příklady • fotometrie – zajištění stability dané „barevné“ formy analytu • komplexometrické titrace – stabilita komplexů závisí na pH • vliv pH na fluoridovou elektrodu • vliv pH na rozpustnost málorozpustnostných solí – gravimetrie • vliv pH na (chromatografické, extrakční) separace polárních látek Výpočty pH – vycházejí ze stechiometrie, látkových bilancí, hodnot disociačních konstant a podmínky elektroneutrality, různá míra obtížnosti výpočtu podle typu protolytů, důležitá je volba akceptovatelných aproximativních vztahů silné protolyty - úplná disociace pH roztoku kyseliny HA – cHA = 1.10-2 mol.l-1 ? pH roztoku kyseliny HA – cHA = 1.10-9 mol.l-1 ? pH roztoku kyseliny HA – cHA = 1.101 mol.l-1 ? • NEZAPOMÍNAT NA AUTOPROTOLÝZU VODY je třeba provést látkové bilance, zvážit zastoupení jednotlivých iontů, resp. použít podmínku elektroneutrality a zvážit zanedbání koncentrací některých iontů 8 slabé protolyty - částečná disociace • • • korektní výpočet [H3O+] - KUBICKÁ rovnice – látková bilance, vztah pro disociační konstantu, iontový součin vody, podmínka elektroneutrality aproximativní výpočty o zanedbání [OH-] vůči [A-] (lze pokud koncentrace kyseliny je vyšší než cca 10-6 mol.l-1) – kvadratická rovnice o zanedbání [A-] vůči [HA] – limitně nízký stupeň disociace – pouze u koncentrovaných roztoků slabých kyselin (nutno posoudit vztah koncentrace kyseliny a hodnoty její disociační konstanty, resp. tzv. stupeň disociace) aproximace u vícesytných kyselin – otázka řádových rozdílů mezi hodnotami disociačních konstant do jednotlivých stupňů – výpočet 1. stupně + „opravy“ (pozor, řada organických látek jsou vícesytné protolyty, např. u EDTA lze uvažovat až šest forem – čtyři skupiny –COOH a dva protonizovatelné atomy dusíku, odvození korektních vztahů pro výpočet pH je poměrně komplikované) soli slabých jednosytných kyselin a bazí • příklady octan sodný, pyridinium chlorid (do bilancí a podmínky elektroneutrality je třeba započítat koncentraci příslušných protiontů, které se pak neúčastní protolytických rovnováh – u příkladů – sodné kationty, resp. chloridové anionty) pufry – tlumivé roztoky • Henderson-Hasselbalchova rovnice, tlumivá (pufrační) kapacita β amfolyty • schopnost se chovat jako kyselina i jako báze 3. Odměrná analýza, vážková analýza Odměrná analýza - titrace Definice - měření objemu roztoku činidla (odměrného roztoku), které je potřebné ke stechiometrickému zreagování s analytem, tj. k dosažení BODU EKVIVALENCE Požadavky na průběh reakcí • jednoznačný průběh • kvantitativní průběh • rychlý průběh • dobře indikovatelná změna vlastnosti systému v oblasti bodu ekvivalence Odměrný roztok – roztok titračního činidla – je třeba znát jeho přesnou koncentraci – tzv. TITR Základní látka – umožňuje precizní určení koncentrace odměrného roztoku (stanovení titru) 9 Požadavky na základní látku • snadno dostupná ve vysoké čistotě (nečistoty pod 0,1 %) • stabilní během skladování (vůči vlhkosti, kyslíku, oxidu uhličitému, běžnému kolísání teploty) • odpovídající chování během titrace - splnění požadavků na průběh titrace • dobře rozpustná (obvykle ve vodě) • co největší možná molární hmotnost (omezení vlivu nejistot při navažování) Bod ekvivalence a jeho indikace – prakticky zjistíme KONEC TITRACE • subjektivní pozorování – VIZUÁLNÍ o barevné změny, změny luminiscence o INDIKÁTOROVÉ, BEZINDIKÁTOROVÉ Indikátory vnější a vnitřní, nízké koncentrace indikátoru, funkční oblast indikátoru a hodnota pT • měření vlastnosti roztoku – INSTRUMENTÁLNÍ o elektrochemické - potenciometrie, konduktometrie, amperometrie o optické - fotometrie, turbidimetrie, nefelometrie Titrační křivky - matematické či grafické vyjádření funkční závislosti veličiny sledované během titrace na objemu přidaného odměrného roztoku, nebo na VYTITROVANÉM PODÍLU STANOVOVANÉ SLOŽKY (X). Veličiny sledované během titrace - vztah k obsahu stanovované látky (X), činidla (T „titrandu“) anebo produktu (P) titrační reakce – dle typu veličiny různé typy titračních křivek • fotometrie, konduktometrie, amperometrie (obvykle lineární větve) • biamperometrie (složitější průběh) • potenciometrie – (obvykle sigmoidální křivky) - výhodné například při popisu průběhu pH při acidobazických titracích (viz princip měření pH) Přímé titrace – titrace roztoku analytu odměrným roztokem Zpětné titrace - přídavek definovaného nadbytku odměrného roztoku, následně titrován přebytek odměrného roztoku (např. rozpuštění ve vodě málorozpustných uhličitanů v přebytku odměrného roztoku kyseliny a následné stanovení přebytku kyseliny odměrným roztokem louhu, či rozpuštění šťavelanu vápenatého v nadbytku chelatonu, nadbytek chelatonu stanoven odměrným roztokem Mg2+ či Zn2+, u chelatometrie pak i vytěsňovací titrace) Titrační automaty – rychlé, vhodné pro komerční laboratoře Acidobazické titrace Obvyklá titrační křivka - závislost pH na vytitrovaném podílu • prudká změna pH v oblasti bodu ekvivalence – problém u velmi slabých protolytů, derivační výnos Odměrné roztoky - vždy buď silné kyseliny nebo silné báze o vhodné koncentraci Stanovení – kyselin a zásad • acidimetrie - stanovení celkové alkality, stanovení uhličitanů, stanovení dusíku – Kjeldahl 10 • • o odměrné roztoky kyselin (HCl, H2SO4) o příklad základní látky KHCO3 alkalimetrie - stanovení kyseliny fosforečné a fosforečnanů, stanovení kyseliny borité (po přídavku glycerolu) o odměrné roztoky zásad – NaOH, KOH prosté uhličitanů o příklad základních látek – hydrogenftalan draselný, dihydrát kyseliny šťavelové indikace bodu ekvivalence (určení konce titrace) o acidobazické indikátory (fenolftalein, methyloranž, methylčerveň) o potenciometrie, konduktometrie Možnost titrací v nevodném prostředí – stanovení velmi slabých protolytů, stanovení ve vodě málorozpustných protolytů – prostředí – bezvodá kyselina octová (odměrný roztok pak kyselina chloristá rozpuštěná v kyselině octové), bezvodý pyridin, aminy, alkoholy Komplexometrie Obvyklá titrační křivka - závislost pM na vytitrovaném podílu Tvorba komplexů – postupná tvorba – dílčí konstanty stability – celková konstanta stability Chelatace – stabilnější komplexy, pro komplexometrii žádoucí, aby (podmíněná) konstanta stability byla vyšší než 103, někde se uvádí 106 (i více). Stanovení – především ionty kovů, které vytvářejí komplexy • chelatometrie o odměrný roztok EDTA – vystačíme se zápisem H4Y, činidlo Na2H2Y o základní látky – PbCl2, CaCO3, thiokyanatan dipyridinozinečnatý o zásadní otázkou – volba pH – stabilita komplexů závisí na pH, volbou pH lze titrovat různé ionty kovů vedle sebe – např. stanovení bismutu a olova, v alkalickém prostředí problém tvorby málorozpustných hydroxidů kovů (přídavek sekundárního komplexačního činidla pro udržení iontů v roztoku), otázka maskovacích činidel vytvářejících silné komplexy s daným kovem o indikace komplexometrické indikátory, tzv. metalochromní indikátory– eriochromová čerň T (Mg2+), xylenolová oranž (Bi3+, Pb2+), murexid (Cu2+, Ni2+, Ca2+ ), tvorba slabších barevných komplexů s ionty kovů, stabilita i zabarvení těchto komplexů závisí na pH ! potenciometrická indikace o stanovení iontů kovů ve vodě, v potravinách, v průmyslových vzorcích Redox titrace Oxidačně-redukční - redox potenciál Stanovení - kovy se dvěma dobře definovanými oxidačními stavy, stanovení oxidovatelných organických látek • Oxidimetrie a reduktometrie o indikace redox indikátory – odlišná barva Ox a Red formy, často ovšem jiná, ireverzibilní redox indikátory, využití barevnosti odměrného roztoku (manganometrie) atd. potenciometrická indikace 11 • Manganometrie o odměrný roztok KMnO4 (0,002 - 0,1 mol.l-1) (fialový roztok) o v kyselém prostředí redukce na Mn2+ o v neutrálním a slabě zásaditém na MnO2 o základní látky - dihydrát kyseliny šťavelové, šťavelan sodný, oxid arsenitý, Mohrova sůl (NH4)2Fe(SO4)2.6H2O o stanovení železa, cínu, antimonu, arsenu, stanovení peroxidů, řada nepřímých stanovení založených finálně na oxidaci kyseliny šťavelové • Jodometrie –indikátor - škrobový maz – s jodem modré zabarvení o redukce jodu na jodid, resp. oxidace jodidu na jod - VRATNÁ REAKCE o jod ve vodě málo rozpustný, lépe rozpustný v jodidu - trijodidový anion I3o odměrný roztok - trijodidový anion I3- (0,01 - 0,1 mol.l-1) o základní látky - přesublimovaný jod, oxid arsenitý, thiosíran sodný (odměrný roztok) o stanovení – stanovení siřičitanů, stanovení sulfidů, stanovení jodového čísla, stanovení vody metodou Fischerovou Srážecí titrace Součin rozpustnosti (viz výše) – vliv společných iontů na rozpustnost, stechiometrické složení málorozpustných solí • Argentometrie o odměrný roztok AgNO3 o základní látka NaCl o stanovení halogenidů a pseudohalogenidů o Různé způsoby indikace Mohrova metoda - stanovení chloridů, - stanovení bromidů indikátor - chroman draselný, žlutý roztok, hnědo-červená sraženina Ag2CrO4 Volhardova metoda - titrace Ag+ thiokyanatanem v kyselém prostředí indikátor - roztok železité soli, bílá sraženina AgSCN, v bodě ekvivalence - červené zabarvení komplexu [Fe(SCN)]2+ adsorpční indikátory (např. fluorescein) – adsorpce na sraženinu v závislosti na jejím povrchovém náboji – otázka přebytku Ag+, resp. Clpotenciometrická indikace – možnost stanovení chloridů a bromidů ve směsi Gravimetrie • • • získání vážitelné stabilní látky se známým definovaným stechiometrickým složením, ze zvážení vážitelného produktu lze stanovit množství analytu dílčí kroky – srážení, čištění sraženiny, sušení (vakuové sušení) či žíhání, vážení srážení – zpracování analytického vzorku obvykle v roztoku (jeho úplné rozpuštění), kvantitativní vyloučení málorozpustné látky z roztoku – získání vylučovací formy (otázka teploty roztoků při srážení, volba srážecího činidla, otázka vztahu hmotnosti finálního vážitelného produktu k hmotnosti analytu – anorganická x organická srážedla, podmínky srážení – míchání, koncentrace roztoků, rychlost přidávání srážedla, srážení z homogenního prostředí – generování srážedla „in situ“), zrání 12 • • • • • • sraženin – otázka čistoty sraženin a jejich filtrovatelnosti, hrubé disperze vs. koloidní disperze čištění sraženiny – promývání sraženiny, příp. znovu rozpuštění sraženiny a přesrážení (příčiny znečištění – adsorpce, okluze, inkluze, indukované srážení, velký problém – tvorba směsných krystalů) sušení (skleněná frita, porcelánový filtrační kelímek) či žíhání (včetně spálení papírového filtru) do konstantní hmotnosti – odstranění rozpouštědla, případně převedení srážecí formy na vážitelnou formu (při žíhání) – kvantitativní získání produktu s definovanou stechiometrií vážení – získání hodnoty hmotnosti vážitelného produktu – znalost hmotnosti použité nádobky – např. kelímku používána jako referenční metoda vhodná pro stanovení makrosložek (např. analýza ocelí, minerálů, půdních vzorků) sledování procesů se změnou teploty – termogravimetrie (viz dále) Vážení – kritická může být teplota vzorku při vážení Příklady • srážení kationtů kovů jako sulfidů sulfanem • srážení kationtů kovů amoniakem, pyridinem atp. jako hydroxidů, hydratovaných oxidů • použití ORGANICKÝCH činidel – vyšší selektivita, velká molární hmotnost organické složky, 8-chinolinol – Al3+, diacetyldioxim – Ni2+ PŘÍMÁ NÁVAZNOST na SI - hmotnost- DEFINITNÍ METODA • možnost validace nových analytických metod • analýza standardů VYSOCE SPOLEHLIVÁ METODA při vyšších obsazích analytu (obvykle alespoň ~ 1 %) 4. Elektrochemické metody • • • • • • • • • • • elektrochemické reakce – reakce za účasti iontů (nabitých částic) v roztocích elektrochemický článek – alespoň dvě elektrody definice elektrody zápis elektrochemického článku – fázová rozhraní galvanický článek (baterie) – samovolný děj – bezproudý stav – potenciometrie, proudová zátěž – zdroj stejnosměrného napětí elektrolyzér – probíhající chemická reakce „vnucena“ vloženým napětím, článkem prochází proud – voltametrie, amperometrie, coulometrie, elektrogravimetrie (elektrochemický) potenciál – Nernstova rovnice měrné (indikační) elektrody, referentní elektrody, pomocné elektrody katody a anody - standardní vodíková elektroda – primární reference – „srovnávací nulový bod“ konstrukce vodíkové elektrody praktické referentní elektrody – (nasycená) kalomelová elektroda, (nasycená) argentchloridová elektroda 13 • • solný můstek, kapalinový potenciál pohyb částic v článcích – migrace, difuse, konvekce Potenciometrie • • měření napětí (potenciálů) (za bezproudého stavu) – elektromotorické napětí o kompenzační metoda o voltmetry s velkým vnitřním odporem – procházející proud je zanedbatelný o dvě různé elektrody obvykle měrná a referentní měrná – její potenciál závisí na koncentraci analytu referentní – stabilní potenciál vztah potenciálu a koncentrace analytu (Nernstova rovnice) o elektrody 1. druhu – kov a jeho ionty v roztoku – potenciál závisí na koncentraci iontů v roztoku – použitelné jako indikační příklad – stříbro, ionty stříbrné jiný příklad – měď, ionty měďnaté o elektrody 2. druhu – kov, jeho málorozpustná sůl, anionty soli v roztoku – odezva na koncentraci příslušných aniontů v roztoku, např. Ag, AgCl, KCl - pokud roztok KCl nasycený (plus krystaly KCl) – pak stabilní potenciál – stabilní koncentrace Cl- , uplatňuje se součin rozpustnosti (AgCl) nasycená argentchloridová a nasycená kalomelová – typické praktické referentní elektrody o redoxní elektrody – redox pár v roztoku, inertní kov (obvykle platina) jako elektrický kontakt příklad – ionty železnaté a železité jiný příklad – ionty cerité a ceričité o membránové – vnitřní ref. elektroda, membrána, roztok analytu, vnější ref. elektroda příklad – skleněná elektroda – měření pH krystalické membránové elektrody – krystal – odezva na vybraný typ iontů - např. LaF3 – fluoridová elektroda kapalná membrána s polymerním nosičem (polymer – např. PVC, smícháno s iontoměničem – fixován v pórech polymeru) – např. elektroda s odezvou na vápenaté ionty o ISFET – iontově selektivní transistor řízený polem – např. odezva na pH (není tak křehký jako skleněná elektroda) o Senzory plynů – plyny, které při rozpouštění ve vodném prostředí mění hodnotu pH – CO2, NH3 o Selektivita elektrod – Nikolského-Eisenmannova rovnice – koeficient selektivity • • přímá potenciometrie – např. měření pH, či měření koncentrace fluoridů, nutná kalibrace měřidla pomocí roztoků o definovaném složení – otázka selektivity, koncentračního průběhu odezvy pro studovaný analyt, otázka vlivu celkové iontové síly roztoku – koncentrace vs. aktivita v koncentrovaných roztocích potenciometrické titrace – potenciometrická indikace bodu ekvivalence 14 Voltametrie a amperometrie a příbuzné dynamické metody • (článkem prochází proud) Voltametrie • • měření proudu v závislosti na vkládaném napětí (nastavitelné hodnoty v závislosti na čase) – probíhá elektrolýza, rychlost (elektrodové) reakce je řízena difusí (elektroaktivní) látky, proud je úměrný koncentraci elektroaktivní látky - analytu elektrody – pracovní (mikroelektroda), referentní a často též pomocná Důležité pojmy • rozkladné napětí – napětí nutné k tomu, aby začal protékat proud (pro výpočet – Nernstovské potenciály plus přepětí na jednotlivých elektrodách) • přepětí – míra polarizace elektrod • polarizace elektrod – článkem protéká menší proud než odpovídá vloženému napětí (čím menší plocha elektrod, tím větší schopnost polarizace) o koncentrační – limitním dějem – transport látky k elektrodě o přenosová (aktivační) – limitním dějem – reakce přenosu náboje • polarizační křivka – závislost proudu na potenciálu • depolarizátor – elektroaktivní látka – schopna oxidace či redukce na pracovní elektrodě o analyt musí být depolarizátorem – rozpuštěn v roztoku základního elektrolytu – zbaveném rozpuštěného vzdušného kyslíku – riziko jeho redukce ve dvou krocích – vlny by mohly překrýt odezvu od analytu o probíhající elektrodová reakce závisí na vloženém potenciálu redukce na katodě, oxidace na anodě • kvantitativní průběh elektrolýzy – množství vyloučené látky – elektrogravimetrie – přímo vážení elektrod před a po elektrolýze • kvantitativní průběh elektrolýzy – množství vyloučené látky – úměrné prošlému náboji – coulometrie – Faradayovy zákony • kvantitativní průběh elektrolýzy – množství vytvořené látky v roztoku – činidla pro titraci – úměrné prošlému náboji – coulometrické titrace Polarografické metody – polarizovatelná elektroda – běžně rtuťová kapková elektroda • Klasická elektroda – odkapávající rtuťová kapka – pravidelně narůstající a odkapávající kapky rtuti z ústí kapiláry (obvykle díky gravitační síle, příp. působícím tlakem) o stále se obnovující povrch, malá plocha povrchu kapky, nedochází k akumulaci analytu, resp. produktu elektrolýzy o pro rtuť je extrémně vysoká hodnota přepětí vodíku, takže nedochází snadno k jeho redukci – lze tak sledovat redukci řady látek o lineárně (rovnoměrně) v čase narůstající vkládané napětí o polarografická křivka – vlny jednotlivých depolarizátorů – inflexní bod – půlvlnový potenciál, plateau – výška vlny – limitní difusní proud – limitující je difuse analytu k elektrodě – (koncentrační gradient mezi oblastí u povrchu elektrody a roztokem) • Jiné elektrody – statická, visící rtuťová kapka, pevné mikroelektrody (platina, skelný uhlík), rotující diskové elektrody. 15 • Jiné režimy závislosti vloženého napětí na čase – pulzní techniky – např. diferenční pulzní. Rozpouštěcí voltametrie – anodická, katodická • anodická – měření stopových množství depolarizátorů – deponovaných (zakoncentrovaných) na povrchu vhodné elektrody o 1. krok – depozice analytu na elektrodě – např. na visící kapce (vznik amalgamy) o 2. krok – anodické rozpouštění deponovaného analytu – obvykle kovu • katodická – tvorba málo rozpustných solí na povrchu vhodné elektrody Využití – kvalitativní i kvantitativní analýza pro elektroaktivní látky (depolarizátory) • charakteristická hodnota půlvlnového potenciálu • charakteristická výška vlny (příp. píku) • anorganické i organické analyty • vodné i nevodné prostředí Amperometrie – měření limitního difusního proudu (v závislosti na čase) – průtočné systémy – proudící kapaliny – např. kapalinová chromatografie, senzory či biosenzory (v tenké vrstvě. „wall-jet“ uspořádání) Clarkův senzor – stanovení kyslíku v kapalinách i plynech – voltametrický princip Amperometrické titrace – měření limitního difusního proudu během přidávání odměrného činidla k roztoku analytu – varianty – depolarizátorem je analyt, depolarizátorem je odměrné činidlo, depolarizátorem je produkt titrační reakce Konduktometrie • • • vodivé roztoky elektrolytů, (taveniny iontových sloučenin) měření vodivosti, zabránit polarizaci elektrod – použit střídavý proud o Pohyb iontů v elektrickém poli Gradient potenciálu – potenciálový spád ∆φ / b Náboj iontu Efektivní velikost iontu v roztoku Viskosita rozpouštědla Pohyblivost iontů Ohmův zákon - ∆φ = R I, vodivost – převrácená hodnota odporu R = 1/G = (ρ b) / A ∆φ / b = ρ I / A γ = 1/ρ je měrná vodivost Čím větší počet iontů, tím větší vodivost – vztah celkové vodivosti i měrné vodivosti ke koncentraci měření vodivosti – konduktometrická cela – plocha elektrod (A), jejich vzájemná vzdálenost – b, inertní Pt elektrody, možnost průtočného uspořádání – konduktometrický detektor o Vliv teploty na vodivost 16 o Molární vodivost – měrná vodivost vydělená aktuální koncentrací, stále závisí na koncentraci – vyjadřuje se pak molární vodivost při nekonečném zředění – pak platí Kohlrauschův zákon o nezávislé migraci iontů Pro silné elektrolyty – Onsagerova rovnice – závislost molární vodivosti na koncentraci Pro slabé elektrolyty – otázka neúplné disociace – Ostwaldův zřeďovací vztah – ze závislosti molární vodivosti na koncentraci (zředění) – určení hodnoty disociační konstanty o Přímá konduktometrie – neselektivní metoda kontrola „kvality“ deionizované či destilované vody kontrola kvality technologické vody, pitné či mořské stanovení některých fyzikálně-chemických konstant detekce v některých separačních metodách (iontová chromatografie, kapilární elektroforéza) o Konduktometrické titrace Změna vodivosti během titrace roztoků obsahujících ionty • Neutralizační titrace H+ + OH- = H2O Pokles vodivosti před bodem ekvivalence, nárůst za B.E. • Srážecí titrace • Titrace v nevodném polárním prostředí fenoly v kapalném amoniaku, titrace amoniakálním roztokem KOH 5. Separační metody Základní princip: rozdělení vícesložkového vzorku do více podílů (≥2) odlišného složení, ideálně: 1 podíl = 1 složka. Frakcionační kapacita: max. počet složek, který lze rozdělit v jedné operaci – od dvou (extrakce) do několika set (plynová chromatografie) Přehled metod distribuce mezi dvě fáze: využívají se rozdíly v rozpustnosti, bodu varu nebo tání, velikosti a tvaru složek a (fyzi)sorpce nebo chemisorpce složek plyn-kapalina plyn-tuhá fáze kapalina-kapalina kapalina-tuhá fáze destilace pěnové dělení sublimace molekulová síta srážení frakční krystalizace plynová rozdělovací chromatografie plynová adsorpční chromatografie extrakce kapalinová rozdělovací chromatografie gelová permeační chromatografie kapalinová adsorpční chromatografie iontoměničová chromatografie zonální tavení molekulová síta 17 dělení na základě různé migrace složek migrace přes polopropustnou membránu migrace v silovém poli ultrafiltrace reverzní osmóza dialýza elektrodialýza elektroforéza termodifuze ultracentrifugace hmotnostní spektrometrie Extrakce Princip: selektivní přechod složky mezi dvěmi nemísitelnými kapalinami (většinou přechod z vodné do organické fáze) nebo kapalnou a tuhou fází (využívají se oba směry přechodu) Důvody provádění: izolace složky (analytu) od matrice vzorku nebo rušivých složek pro další stanovení (např. extrakce tuků ze vzorku potravin, extrakce komplexů kovů pro následné fotometrické stanovení), zkoncentrování složek (extrakce drahých kovů pro AAS stanovení), odstranění interferujících složek (extrakce komplexů těžkých kovů při chelatometrickém stanovení Ca a Mg). Základní vztahy (řada z nich je společná i pro chromatografii): Distribuční (rozdělovací) koeficient – poměr rovnovážných koncentrací (lépe aktivit) extrahované specie (např. dithizonátu olova) v obou fázích K D = [ S ]org [ S ] aq Distribuční (rozdělovací) poměr – poměr celkových koncentrací extrahované složky (např. olova) v obou fázích D = (C S ) org (C S ) aq , pro kvantitativní jednostupňovou extrakci - D>104. Účinnost extrakce (procentický podíl vyextrahovaného množství složky): E = 100 ⋅ D ( D + Vaqua Vorg . ) . Účinnost extrakce lze zvýšit jejím opakováním: zbytková koncentrace ve vodné fázi po n n krocích je: c( A) aqua ,n = c( A) aqua ⋅ (Vaqua ( D ⋅ Vorg . + Vaqua ) . Vzájemné oddělování různých složek: nutné rozdílné hodnoty D, separační faktor (faktor selektivity) β = D A DB >104. Extrakce pevná látka – kapalina: Soxhletův aparát – diskontinuální násobná extrakce, rozpouštědlo se regeneruje destilací. Extrakce superkritickou tekutinou (SFE): plyn stlačený vysoko nad kritický tlak při teplotě nízko nad kritickou teplotou (často CO2, směs CO2 + methanol), uspořádání: kontinuální extrakce, výhody: extrakční schopnost lze ovlivňovat tlakem (u skutečné kapaliny je konstantní), extrakce je rychlá, činidlo lze snadno odstranit odpařením. Extrakce kapalina–kapalina: dávkové uspořádání-dělící nálevka. Extrakce slabých kyselin a zásad do polárních rozpouštědel: extrahuje se pouze elektroneutrální částice – distribuční poměr je ovlivněn hodnotou pH, např.: pro kyselinu HA platí D = K D (1 + K HA [H + ]) . Volbou pH lze dělit různé kyseliny či zásady. Extrakce kovů: samotné ionty kovů se neextrahují: nutno převést na elektroneutrální částice. Elektroneutrální komplex - činidla např. diethyldithiokarbamát sodný (kupral), 8hydroxychinolin (oxin), dithizon. Ligandy jsou většinou slabé kyseliny (HL): extrakce je ovlivněna hodnotou pH: Mn+ + nHL → MRn + nH+. Asociát iontu kovu nebo iontového komplexu s vhodným protiontem (kladně nebo záporně nabitý, hydrofóbní charakter zaručí vysokou rozpustnost asociátu v organické fázi). Vhodné protiionty: oxoniové ionty 18 kyslíkatých látek (ketony, ethery, estery, alkoholy), používají se přímo jako extrahovadla (př.: [(C2H5)2O]3H+ FeCl4– ); organické dusíkaté báze, estery kys. fosforečné apod. Maskování: převedení rušícího kovu na neextrahovatelnou formu. Extrakce na tuhou fázi (SPE): většinou z vodného prostředí, slouží k přečišťování vzorků. Sorbenty a interakce se složkou: podobné jako v kapalinové chromatografii, větší zrnitost. Polární sorbenty: SiO2, Al2O3, florisil – adsorpce, případně H-vazby – izolace polárních látek. Chemicky modifikovaný silikagel: uhlovodíky – nepolární sorbent, nitrilové skupiny nebo primární aminy – mírně polární sorbent, sulfoskupiny nebo terc. aminy – iontově výměnný sorbent. Uspořádání: často pro jednorázové použití – cartridge podobné injekčním stříkačkám, disky, naplněné špičky k pneumatickým dávkovačům (tips). Možná automatizace – deskové uspořádání kontejnerů s SPE (well plates) ve spojení s dávkovačem vzorků. Mikroextrakce na tuhou fázi (SPME): tenká vrstva sorbentu na křemenném vlákně umístěném v injekční mikrostříkačce. Sorpce z kapalného nebo plynného prostředí, po sorpci se vlákno aplikuje přímo do vstupního systému chromatografu. Průběh SPE: kondiciování sorbentu, nanesení vzorku a retence složek, promytí, eluce. Chromatografie - úvod Základní princip: dělení mezi dvě fáze – mobilní (pohyblivou) (m.f.) a stacionární (nepohyblivou) (s.f.) Historie – Michail Semjovič Cvět – 1903 – dělení rostlinných barviv (χροµα - barva, γραφειν - psát) na sloupci mleté křídy. Dělení • • podle skupenství stacionární fáze: podle uložení stacionární fáze: kolonová (sloupcová), vrstvě (planární) chromatografie na tenké fáze mobilní fáze stacionární technika symbol Plyn (plynová chromatografie) kapalina na nosiči plynová rozdělovací chromatografie GLC tuhá látka kapalina (polymer) vázaná na nosiči kapalina v pórech sorbentu tuhá látka plynová adsorpční chromatografie kapalinová rozdělovací chromatografie GSC LLC gelová permeační chromatografie kapalinová adsorpční chromatografie iontová chromatografie chromatografie s mobilní fází v nadkritickém stavu GPC (SEC) LSC IEC SFC Kapalina (kapalinová chromatografie) Tekutina v nadkritickém stavu kapalina (polymer) vázaná na nosiči Průběh chromatografického dělení: dnes výhradně eluční uspořádání – a) malý objem vzorku (směs složek) se nastříkne do proudu m.f.; b) složky se váží na s.f. – ustaví se rovnováha mezi složkami v m.f a s.f.; c) m.f. je unášena dál, rovnováha se poruší a složky se uvolní z s.f. do m.f.; proces b – c se neustále opakuje a pohyb složek kolonou se oproti m.f. zpožďuje. Složky vázané pevněji na s.f. – jsou zadržovány (retardovány) déle – dojde k rozdělení složek podle stupně jejich interakce se s.f. Následuje detekce složek. Protože se zóny jednotlivých složek během své cesty kolonou rozšiřují (viz dále), záznam má tvar píků. 19 Základní mechanismy retence (podrobnosti viz dále u příslušných typů chromatografie): fyzikální sorpce nebo chemisorpce na pevném povrchu, rozdělení mezi dvě kapaliny na základě různé rozpustnosti, iontová výměna (heterogenní iontová rovnováha), průnik molekul do pórů gelu (dělení na základě velikosti molekul). Důležité veličiny: Distribuční (rozdělovací ) poměr – poměr koncentrací dělené složky v s.f a m.f.: D A = (C A ) S (C A ) M ; Retenční faktor (kapacitní poměr) – poměr látkových množství k A = (n A ) S (n A ) M , jeli kA=0, složka není vůbec zadržována a pohybuje se stejnou rychlostí jako m.f., je-li kA>20, složka je zadržována nadměrně a nehodí se pro praktickou analýzu; separační poměr dvou složek – viz výše. Profil chromatografických píků. Ideální tvar – symetrický: Gaussova křivka 2 2 c = c max ⋅ exp − (t − t R ) 2 ⋅ σ t ; parametr polohy tR – retenční čas (čas od nástřiku vzorku k vrcholu píku); parametr rozšíření σ - polovina šířky píku v inflexním bodě nebo Y – šířka píku u základny píku; parametr velikosti: cmax - výška píku (pozor: pro kvantifikaci analýzy se častěji určuje plocha píku A). Jiná stupnice: retenční objemy: VR = tR⋅F (F – průtok mobilní fáze). Důležitý parametr: mrtvý retenční čas tM (případně mrtvý retenční objem VM) – retenční čas látky, která není v koloně vůbec zadržována (pozor: k retenčním veličinám nutno přidat další index označující patřičnou složku). Obvykle se retenční veličiny vztahují k mrtvým – redukovaný retenční čas složky A: tR',A = tR,A– tM (obdobně redukovaný retenční objem VR',A). Vztah k distribučnímu poměru a retenčnímu faktoru: V R′, A = DA ⋅ VS ; ( ) k A = V R′, A VM . Odchylky od Gaussova profilu: pík vytváří chvost nebo frontu – způsobeno nelineárním průběhem adsorpční izotermy (závislosti koncentrace složky v s.f. a m.f.) Rozlišení píků: píky dvou složek se mohou překrývat, stupeň překryvu je kvantifikován pomocí rozlišení: Ri, j = 2 ⋅ (t R, j − t R,i ) (Yt, j + Yt,i ) - rozdíl retenčních časů (nebo objemů) dělený průměrnou šířkou píků při základně. Dostačující rozlišení: R ≥ 1,5. Separační schopnost kolony: počet teoretických pater n = (t R , A σ t ) = 16 ⋅ (t R , A Yt ) ; 2 2 2 2 počet efektivních pater nef = (t R′ , A σ t ) = 16 ⋅ (t R′ , A Yt ) . Parametr nezávislý na délce kolony: výška patra (výškový ekvivalent teoretického patra HETP): H = L/n (L – délka kolony). (Pozor, jak hodnoty n, tak H odlišné pro různé dělené složky na téže koloně.) Rozšíření píků: způsobeno nedostatečným ustanovením rovnováhy při chromatografickém dělení. V ideálním případě: rovnováha mezi s.f a m.f. se ustanovuje okamžitě, H→0, úzké píky. Van Deemterův model – aditivní model: výška patra se odhadne jako součet několika nezávislých příspěvků. • Vířivá difuze v mobilní fázi: mezi částicemi s. f. jsou kanálky o různém průřezu, m.f. proudí různou rychlostí – zóna složky se proto rozšiřuje. Příspěvek určený pouze distribucí velikostí částic s.f. a jejich tvarem, nezávislý na rychlosti proudění m.f. 20 • • • Molekulová difuze v mobilní fázi: zóna složky je obklopena z obou stran čistou m.f. – koncentrační gradient způsobí difuzi. Příspěvek je přímo úměrný velikosti difuzního koeficientu složky v m. f. (kapalné m. f. - nízké) a nepřímo úměrný rychlosti proudění m. f. Odpor proti přenosu hmoty ve stacionární fázi: v případě rozdělovací chromatografie molekuly složky pronikají do různé hloubky s. f. a při zpětné desorpci jsou různě dlouho zadržovány, příspěvek je ovlivněn tloušťkou vrstvy s. f. a velikostí difuzního koeficientu složky v s. f., v případě adsorpční chromatografie hraje roli čas potřebný k sorpci a desorpci, v obou případech je příspěvek přímo úměrný rychlosti proudění m. f. Odpor proti přenosu hmoty v mobilní fázi: kapalina proudící kanálky mezi částicemi s. f. má v důsledku viskozity nižší rychlost v blízkosti stěny kanálku než uprostřed. Molekuly složky se proto pohybují různou rychlostí. Tento jev je částečně kompenzován difuzí molekul složky kolmo na směr proudění. Příspěvek je přímo úměrný rychlosti proudění m. f. 6. Chromatografie – úvod, pokračování Kvalitativní analýza: klasický přístup - založen na porovnání retenčních dat s analýzou čistých standardů složek, analýzu třeba provést na dvou kolonách s různou polaritou s.f. Problematika stlačitelnosti nosného plynu v GC viz dále. Jiné možnosti: UV a fluorescenční detektor – porovnání příslušného spektra s knihovnou spekter standardů; MS detektor – porovnání s knihovnou MS spekter nebo v případě velmi přesných přístrojů kombinatorické určení sumárního vzorce z hmotnosti molekulového píku. Kvantitativní analýza: založena na porovnání ploch píků vzorku. Vnitřní normalizace – poměrné složení směsi složek odpovídá poměrům ploch jejich píků, není třeba standard, nutná stejná citlivost pro všechny složky. Vnější standard – nutné další analýzy jednoho nebo více standardů, vyhodnocení pomocí kalibrační křivky. Standardní přídavek – principy viz přednáška kalibrace. Vnitřní standard – ke vzorku se přidá složka v něm původně neobsažená, obsah složky se vypočte z poměru ploch píků složky a vnitřního standardu, stačí jedna analýza, nutná stejná citlivost detektoru pro všechny složky. Chromatografie na tenké vrstvě (TLC) S.f. je nanesena v tenké vrstvě na desce (sklo, Al, plast), v nejjednodušším případě se použije pouze papír (papírová chromatografie). Rychlá a laciná forma kapalinové chromatografie, výhoda oproti kolonovému uspořádání: lze detekovat i velmi zadržované složky. Průběh separace: vzorek se v podobě skvrny nanese blízko okraje desky (start), okraj desky se ponoří do m.f. ve vyvíjecím tanku, m.f. vzlíná kapilárními silami a unáší složky vzorku. Nejdále doputuje m.f. (čelo) - vzdálenost od startu d), vzdálenosti složek – dA; retardační faktor: R F , A = d A d = 1 (1 + k ) . Detekce skvrn složek – vybarvení (vyvolání): neselektiví (H2SO4, I2), selektivní (ninhydrin – aminoskupiny apod.); UV lampa (fluorescenční barvivo je již zabudováno v s.f. nebo se nanese); složky značené radioizotopy. 21 Stacionární fáze: podobné jako v kapalinové chromatografii: silikagel, alumina (adsorpce), modifikovaný silikagel (rozpustnost), sephadex (průnik), iontoměniče. Velikost částic 10-30 µm, tloušťka vrstvy okolo 250 µm, velikost desek 5×5 – 20×20 cm. Mobilní fáze: podobné jako v kapalinové chromatografii, volí se tak, aby hodnoty RF ležely v rozmezí 0,2–0,8. Dvourozměrná chromatografie na tenké vrstvě: vzorek se nanese v blízkosti rohu desky, provede se dělení v první m.f, deska se pootočí o 90 °, provede se dělení v druhé m.f. Vysokoúčinná chromatografie na tenké vrstvě: velikost částic 5 µm, tloušťka vrstvy okolo 100 µm, dosáhne se zlepšení citlivosti a rozlišení, zkrátí se doba vyvíjejí. Aplikace: nejčastěji kvalitativní analýza v biochemii, farmacii, kontrola čistoty, sledování reakcí. Vyhodnocení: porovnání RF se standardy (nutno analyzovat na stejné desce). Kvantitativní analýza: měří se reflektance skvrn; poměrně nízká přesnost. Plynová chromatografie (GC) Plynová adsorpční chromatografie (GSC) Dnes méně běžná, separace adsorpcí na pevném sorbentu (aktivní uhlí, silikagel, alumina), náplňové kolony, aplikace: analýza plynů nebo velmi těkavých kapalin (při vyšších teplotách účinnost adsorpce klesá). Plynová rozdělovací chromatografie (GLC) Princip separace: dělení složek na základě různé rozpustnosti v kapalné s.f. Rozpustnost je ovlivněna těkavostí složek: nižší bod varu → vyšší těkavost → nižší retence v koloně. Látky s podobným bodem varu: rozhoduje blízkost polarity složky a s.f. Aplikace: kapaliny s b.v. do 400 °C (při vyšších teplotách dochází k degradaci s.f.), netěkavé nebo teplotně labilní látky: derivatizace. Mobilní fáze: (nosný plyn) pouze unáší složky vzorku, nesmí se vzorkem reagovat – nejčastěji N2, H2 nebo He (vede k lepšímu rozlišení). Musí byt velmi čisté: O2 (při vyšších teplotách oxiduje složky vzorku) – odstranění na molekulovém sítu, uhlovodíky (ovlivňují detektor, vysoký signál pozadí) – sorpce na aktivním uhlí, vlhkost (ovlivňuje s.f. a detektor) – molekulové síto. Náplňové kolony: průměr 2–3 mm, délka 1–3 m, sklo, ocel, plněné křemelinou (složí jako velice porézní inertní nosič). Obecně nižší separační schopnost: dělení max. 20 složek. Kapilární kolony: křemenné kapiláry, průměr 0,1 – 0,7 mm, délka 10 – 100 m. Vysoká separační schopnost (lze dělit > 100 složek), kolony „narrow bore“ – velmi nízký průřez, malá kapacita (< 0,1 µl), kolony „megabore“ – průměr > 0,5 mm, vyšší kapacita (do 10 µl vzorku) avšak nižší rozlišení. Stacionární fáze: řada nejrůznějších látek od vysoce polárních po nepolární. Fyzikální vazba: vysoce viskózní kapaliny až konzistence vazelíny, př.: skvalan (uhlovodík, nepolární), Carbovax (polyethylen glykol, polární). 22 Chemická vazba: hydroxypolysiloxany navázané na křemen pomocí siloxanové vazby, polarita je určena substituenty na Si atomech: methyl + methyl – nepolární, methyl + fenyl: středně polární, methyl + nitril, případně pouze nitril – silně polární. Vliv teploty: ovlivňuje distribuční koeficient: log K D ≈ ∆H S → M ( R ⋅ T ) , pro optimální dělení složek nutno nalézt vhodný teplotní program. Vzorek a dávkování: nutný rychlý nástřik do proudu m.f. – úzká zóna. Kapaliny (0,1-10 µl) se dávkují pomocí injekčních stříkaček přes septum ze silikonové gumy do vyhřívané dávkovací komory. Plyny – dávkování pomocí dávkovacích ventilů. Dávkování do kapilárních kolon: malá kapacita, proto často dělič vzorku – z proudu zplyněného vzorku oddělí 2 – 10 %, které vstupují do kolony. Vzorky s nízkým obsahem složek: dávkování bez děliče, vzorek se nechá zkondenzovat před kolonou nebo na začátku kolony a uvolní se naráz nebo postupně teplem. Dávkování do náplňových kolon: možné dávkovat větší množství vzorku (až 20 µl vzorku), dávkování do zóny s teplotou o 20-50°C vyšší než teplota kolony nebo přímo do kolony. Detektory Tepelně vodivostní detektor (TCD): odporové vlákno umístěné v termostatovaném bloku omývané efluentem z kolony, změna složení se projeví změnou tepelné vodivosti, ochlazením vlákna a změnou jeho odporu. Univerzální, málo citlivý. Plamenově ionizační detektor (FID): spalováním a hydrogenací látek vystupujících z kolony vznikají ionty, které způsobí vznik elektrického proudu mezi dvěma elektrodami s vloženým stejnosměrným napětím. Citlivý zejména na uhlovodíkové látky, signál je úměrný počtu uhlíkových atomů. Dusíko-fosforový detektor (NPD): obdoba FID, přítomnost keramické vrstvy s obsahem Rb nebo Cs zvyšuje citlivost k látkám obsahujícím N a P. Detektor elektronového záchytu (ECD): nosný plyn je ionizován proudem elektronů emitovaných z radioaktivního β zářiče, některé složky, zejména látky obsahující Cl, elektrony zachycují a snižují velikost ionizačního proudu. Plamenový fotometrický detektor (FPD): efluent z kolony je přiváděn do vodíkového plamene, dochází excitaci a emisi charakteristického záření, citlivý zejména na látky obsahující S, P a N. Hmotnostně spektrometrický detektor: viz kapitola o hmotnostní spektrometrii. Speciální techniky. Pyrolýza a analýza plynných produktů – záznam (pyrogram) slouží k identifikaci materiálů (barviva, plasty apod.). Analýza nasycených par (headspace analysis): kapalný vzorek se umístí do uzavřené ne zcela naplněné vialky, po ustanovení rovnováhy se plynná fáze analyzuje. Vhodné pro směsi těkavých a netěkavých látek. Tepelná desorpce: analyzované složky jsou zachyceny na pevném sorbentu (např. kontrola ovzduší: trubička naplněná aktivním uhlím), po zahřátí se uvolní a analyzují; viz též SPME. 23 Kvalitativní analýza: Porovnání retenčních objemů se standardy, nutné provést na dvou kolonách s různě polární s.f. problém: nosný plyn je stlačitelný – přibližný retenční objem: VR′, A = (t R , A − tM ) ⋅ Fm , čistý retenční objem: korekce na tlakový spád v koloně. Retenční indexy: poměr retenčních objemů neznámé složky a vhodného standardu, porovná se s publikovanou nebo vytvořenou knihovnou. Kováčovy indexy: založeny na řadě n-alkanů, porovnání s knihovnou. Určení příslušnosti do homologické řady: logaritmus retenčního objemu je přímo úměrný počtu atomů C v molekule. Kapalinová chromatografie (LC) Kapalinová adsorpční chromatografie (LSC) (chromatografie s normálními fázemi) Princip separace: adsorpce složek na povrch s. f., soutěžení s mobilní fází. Stacionární fáze: silně polární, zrnitost od 3 do 10 µm, aktivace: ohřevem se uvolní nasorbovaná vlhkost, která blokuje aktivní místa. Silikagel: nejběžnější, vazba pomocí Hmůstků na silanolové skupiny, kyselý charakter – silná retence bazických složek. Alumina: vazba elektrostatickými silami, bazický charakter. Mobilní fáze:nepolární nebo slabě polární rozpouštědla, eluční síla: voda > propanol > aceton > dichlormethan > ethylether > benzen > cyklohexan > pentan. Gradientová eluce: směs více rozpouštědel, složení se plynule mění. Izokratická eluce: konstantní složení m.f. Separované složky: eluce v pořadí stoupající polarity: alkany – alkeny – aromatické uhlovodíky – ethery – estery – ketony a aldehydy – thioly – aminy a amidy – alkoholy – kyseliny. Při stejné polaritě: látka s větší molární hmotností je zadržována silněji. Kapalinová rozdělovací chromatografie (LLC) (chromatografie s obrácenými fázemi) Princip separace: rozdělení složek mezi dvě kapalné fáze. Nutná dokonalá nemísitelnost, proto s.f. musí být chemicky vázaná. Kromě dělení na základě různé rozpustnosti se uplatňuje i sorpce. Stacionární fáze: nepolární nebo mírně polární. Chemicky modifikovaný silikagel: silanové slupiny kondenzují s dimethyl alkyl (R) chlor silanem, vazba Si–O–Si–C. Nepolární s.f.: R = oktadecyl, oktyl, butyl, ethyl, methyl, fenyl. Mírně polární: R = nitryl, amin, diol. Mobilní fáze: polární látky, čím nižší polarita, tím větší eluční síla: H2O < CH3OH < CH3– CN < C4H8O < (CH3)2C = O, gradientová i izokratická eluce. Separované složky: eluce v pořadí klesající polarity: Největší retence: alkany, zcela disociované sloučeniny: nulová retence (tr = tM). Chromatografie iontových párů: např. peptidy s kyselinou trifluoroctovou. Sloučeniny acidobazické povahy (kyseliny, zásady, amfolyty): stupeň disociace, a tím i retence závisí na pH mobilní fáze, lze využít pro dělení. Gelová permeační chromatografie (GPC, SEC) Stacionární fáze: kulové částice (10 µm) s póry o definovatelné velikosti (4 – 250 nm). Se složkami v ideálním případě neinteraguje, často však slabé elektrostatické interakce, nutno 24 odstínit vyšší iontovou sílou m.f. Polystyren: org. m. f., silikagel a skla: org. i vodné m.f., Sephadex : separace peptidů a bílkovin. Mobilní fáze: nesmí ovlivňovat složky. Vodné roztoky anorganických solí i organická rozpouštědla. Princip separace: mechanické dělení podle velikosti molekul. Velké molekuly procházejí volně mezi částicemi gelu, menší molekuly vstupují dovnitř pórů a jsou zadržovány. Platí: VR , A = V0 + K D , A ⋅ Vi . Vi je objem m.f. v pórech, V0 je objem m.f. mezi částicemi gelu, KD,A 〈0,1〉. V pracovní oblasti (je řízena velikostí pórů) závisí VR lineárně na logaritmu molární hmotnosti složky. 7. Kapalinová chromatografie - pokračování Iontově výměnná chromatografie (IEC) Stacionární fáze: nosič - kulové částice o průměru asi 10 µm (silikagel, styrendivinylbenzenový kopolymer), na něm navázané funkční skupiny. Katexy (pro analýzu kationtů): silné – sulfonové skupiny –SO3–H+, slabé – karboxylové skupiny –COO–H+. Anexy (analýza aniontů): silné – kvartérní amoniové báze –CH2N+(CH3)3OH–, slabé – primární nebo sekundární aminy. Mobilní fáze: vždy gradientová eluce, první roztok: pufr, druhý roztok: roztok protiiontu (silný elektrolyt). Princip separace: heterogenní iontová výměna protiiontu za ionty dělených složek mezi s.f. a m.f., např. pro dělení kationtů (protiion H+): (–SO3–H+)s.f. + (Na+)m.f. ⇔ (–SO3–Na+)s.f. + (H+)m.f. Hodnota retenčního faktoru je nepřímo úměrná koncentraci protiiontu v m.f. Průběh analýzy: kondiciování kolony protiiontem – všechna vazebná místa jsou obsazena protiiontem; promytí roztokem pufru – protiion je pouze v s.f.; nanesení vzorku – dojde k navázání všech iontů příslušného náboje; gradientová eluce roztokem protiiontu – nutno předem stanovit koncentraci postačující k úplné eluci všech složek vzorku. Iontová chromatografie (IC) Forma IEC pro analýzu anorganických a silných organických elektrolytů. Potlačovací kolony: umístěná za analytickou kolonou – přemění elektrolyt v m.f. na vodu, v roztoku zůstanou pouze ionty analyzovaných složek. Detekce: vodivostní. Další chromatografické techniky Chirální separace - dělení enantiomerů, s.f. – nosič (silikagel, silikagel) s navázaným chirálním selektorem, př.: cyklodextriny, L–prolin pro dělení aminokyselin apod. Afinitní (vylučovací) chromatografie: s.f. nosič s navázanou látkou, která specificky váže pouze určité látky, ostatní složky procházejí v mrtvém objemu, zadržená složka se uvolní změnou m.f. Použití zejména v biochemii. Př.: s.f. s imobilizovanou Cibacromovou modří váže albumin. 25 Instrumentace v kapalinové chromatografii Odplynění a filtrace m.f.: pevné částice se zachytí na filtru o porozitě 2 µm. Odplynění: probubláváním He (rozpuštěný vzduch by se vylučoval v podobě bublin v detektoru). Čerpadla: 0,01 – 10 ml/min, tlak až 35 MPa, materiál: ocel, safír, teflon, PEEK. Pístová: 1 – 2 písty poháněné vačkou, průtok se řídí frekvencí a velikostí zdvihu pístu, musí být zařazen tlumič pulzů. Lze mísit m.f. až ze čtyř z složek. Lineární dávkovač: princip injekční stříkačky, píst tlačen servomotorem, velmi přesně nastavitelný průtok, bez pulzů, pouze izokratická eluce. Zavádění vzorku: („nástřik“) šesticestný injektor s nástřikovou smyčkou, materiál ocel nebo PEEK. Předkolony: krátká kolonka naplněná stejnou s.f. jako hlavní kolona. Kolony: rovné trubice, ocel nebo sklo, náplňové – částečky 3, 5 nebo 10 µm, úzká distribuce velikostí – vysoká rozlišovací schopnost (HPLC – high performance liquid chromatography), nutný vysoký tlak m.f. pro překonání odporu. Klasické kolony: 3 – 25 cm, průměr 4,6 mm, průtok m.f. 0,5 – 2 ml/min. „Mikrobore“ kolony: 25 – 50 cm, lze spojovat dohromady, průměr 1 – 2 mm, průtok m.f. 0,01 – 0,1 ml/min. Dosahuje se vysokého rozlišení, analýza je však pomalá, nutné dávkovací zařízení pro malé objemy vzorku a detektory s malým objemem průtočné měřící cely. Detektory: všeobecné požadavky – rychlost, citlivost, univerzálnost, dynamický rozsah, malý objem měřící cely. Používají se optické a elektrochemické detektory. Fotometrický detektor: měří se závislost absorbance na retenčním objemu Φf = f(VR), pracuje obvykle v UV oblasti od 190 nm (zdroj – D2 lampa), kyveta 10 mm dlouhá, objem 5 – 10 µl. Dostatečná citlivost, detekuje molekuly obsahující chromofory (nenasycené skupiny, násobné vazby atd.), není významně citlivý na změny teploty, lze použít pro gradientovou eluci. Jednodušší detektory: měření pouze na jedné vlnové délce. Diode array detektory: snímají celé absorpční spektrum najednou, rozsah 190 – 800 nm (zdroj je doplněn o W žárovku), rychlost až spektrum za 0,1 s. Spektrum lze využít pro identifikaci složek – porovnání s knihovnou spekter. Fluorimetrický detektor: měří se intenzita fluorescenčního záření vydáveného molekulami složek po jejich excitaci primárním zářením (viz kapitola Molekulová spektrometrie) Φf = f(VR). Velmi citlivý, teplotně nezávislý, lze použít pro gradientovou eluci. Detekuje zejména molekuly obsahující aromatická jádra (PAH apod.), některé látky lze převést na fluoreskující pokolonovou derivatizací, např. reakce aminů a aminokyselin s dansyl chloridem. Diferenciální refrektometrický detektor: měří se rozdíl indexu lomu efluentu z kolony oproti čisté m.f. ∆n = f(VR), je univerzální avšak málo citlivý, náročný na teplotní stabilitu, nelze použít pro gradientovou eluci. Voltametrický detektor: měří se proud protékajíc mezi dvěma elektrodami (pracovní – polarizovatelná, Pt, Au, skelný C, + referentní) I = f(VR); napětí je konstantní, detekuje složky schopné oxidace nebo redukce, m.f. musí být vodivá, vysoká citlivost. Konduktometrický detektor: měří se změny vodivosti G = f(VR), vhodné pro separaci silných elektrolytů (iontová chromatografie), mírně závislý na změnách teploty. 26 Chromatografie tekutinou v nadkritickém stavu (SFC) Mobilní fáze: -velice hustá tekutina - teplota mírně nad Tk , vysoký tlak >> pk. Př.: CO2 Tk = 31°, pk = 7,3 MPa, pracovní teplota 40 – 90 °C, pracovní tlak 20 – 30 MPa. srovnání s LC a GC: – viskozita nižší než u kapaliny (lepší proudění v kapiláře) – difuzní koeficienty nižší než u plynu (nižší hodnota výšky patra) Aplikace: látky které nelze analyzovat GC (vysoký bod varu nebo termolabilní) ani LC (není vhodný detektor). Kolona: kapilární (0,05 – 0,1 mm × 5 – 10 m) umístěná v termostatu, vázaná s.f. (polysiloxan), zakončení: kapilára průměr 5 µm – přechod do atmosférického tlaku. Detektor: FID Elektromigrační metody Základní principy separace: migrace iontů v elektrickém poli, na ion působí elektrostatická síla: F1 = z ⋅ e ⋅ E (E – potenciálový spád V/m) proti ní působí brzdná síla (odpor prostředí): F2 = −6 ⋅ π ⋅η ⋅ r ⋅ v (η - viskozita prostředí, r – velikost iontu, v – rychlost pohybu iontu). Rovnoměrný pohyb: obě síly jsou vyrovnány v = u ⋅ E (u - pohyblivost). Gelová elektroforéza Uspořádání: gel (desky, délka 5 – 25 cm, tloušťka 1 – 2 mm; naplněné kolony, průměr 5 mm, délka 7 – 10 cm), případně pouze papír, se nasytí pufrem, vzorek (0,1 – 1 ml) spolu se standardy se nanesou v podobě skvrn do prohlubní na okraji desky nebo na vršek kolony, okraje desky nebo kolony se připojí ke stejnosměrnému napětí (do 50 V/cm), separace trvá až několik hodin. Kvalitativní vyhodnocení: porovnání délky dráhy neznámé složky s dráhou standardu, také je možné skvrny vyříznout a zpracovat další technikou (MS), případně laserová ablace. Druhy gelů: polymerové gely, např. polyakrylamid (univerzální použití), agarosa (dělení makromolekul), škrob, Sephadex. Používané pufry: zajišťuje elektrickou vodivost a stabilitu pH. Obvykle koncentrace 0,05 – 0,5 mol/l. Pozor: u molekul s kyselými i bazickými skupinami hodnota pH rozhoduje o to, zda se molekula bude ve formě kationtu nebo aniontu – izoelektrický bod: molekula je formálně elektroneutrální (obojetný ion). Detekce: vybarvení skvrn pomocí specifické reakce, např. ninhydrin pro aminokyseliny, Coomassie modř pro proteiny. Speciální aplikace Dvourozměrná gelová elektroforéza – první dělení pomocí izoelektrického fokusování, další dělení v kolmém směru pomocí elektroforézy v gelu s přídavkem dodecylsulfátu sodného. Částice vytvoří ionty o shodném náboji: dělení proběhne podle velikosti částice. 27 Izoelektrické fokusování: pufr, kterým je gel nasycen, má gradient pH. Molekuly doputují pouze do místa, jehož pH odpovídá izoelekrickému bodu. Imunoelektroforéza: po elektroforetické separaci proteinů se gel nasytí vhodným antisérem, dojde k tvorbě sraženiny. Kapilární elektroforéza (CE) Základní uspořádání: separace probíhá v SiO2 kapiláře délky 25 – 75 cm, průměr 20 – 100 µm, potenciálový spád do 500 V/cm (nutné chladit). Vzorky (1 – 50 nl) se nanášejí do začátku kapiláry tlakem nebo elektrokineticky. Pufry stejné jako v gelové elektroforéze, detektory podobné jako u LC – UV a fluorescenční. Elektroosmotický tok (EOF): kromě migrace iontů se uplatňuje další hybná síla: elektroosmotický tok vyvolávající hydrodynamické proudění unášející všechny složky vzorku (anionty, kationty, elektroenutrální částice) směrem ke katodě. Vznik: silanolové skupiny na povrchu kapiláry se ionizují a uvolňují protony, hydratované protony putují ke katodě a strhávají všechny součásti roztoku v kapiláře. Speciální aplikace Kapilární zónová elektroforéza (nejběžnější): složky jsou unášeny pomocí směrem ke katodě, EOF se kombinuje s migrací: kationty postupují rychleji než EOF a jsou vzájemně separovány, elektroneutrální částice postupují pouze vliv EOF a nejsou separovány, anionty postupují pomaleji než EOF a jsou vzájemně separovány. Micelární elektrokinetická chromatografie: do pufru se přidá povrchově aktivní látka (např. dodecylsulfát sodný) vytvářející velké agregáty (micely s hydrofóbním centrem a iontovým obalem), které působí jako pesudostacionární fáze. Micely se pohybují rychleji, případně pomaleji než EOF (podle jejich náboje), elektroneutrální molekuly se separují na základě různé distribuce mezi micely a pufr. Kapilární gelová elektroforéza: kapilára je naplněna gelem (polyakrylamid, agaróza), větší molekuly jsou zadržovány více než molekuly malé. Kapilární izoelektrická fokusace: viz výše. Obvyklý rozsah pH 3 – 10, molekuly doputují do zóny odpovídající izoelektrickému bodu a obsah kapiláry se tlakem vytlačí do detektoru. Kapilární elektrochromatografie Kombinace HPLC a elektroforetického dělení. Kapilára je plněná s.f. – chemicky modifikovaný silikagel, nutná velmi jemná zrnitost < 5µm, dosáhne se velmi vysokého rozlišení. Izotachoforéza Základní uspořádání: podobné jako CE, teflonová kapilára, na konce vložené napětí (102 kV, proud 102 µA). Dva druhy elektolytů. Vedoucí elektrolyt – elektrodový prostor, do kterého směřuje migrace + separační kapilára – pohyblivost větší, než pohyblivost všech dělených iontů. Koncový elektrolyt – pohyblivost menší, než pohyblivost všech dělených iontů, uzavírá vzorek. Separace: jednotlivé složky se rozdělí do zón v pořadí pohyblivosti, pohybují se konstantní rychlostí. 28 Detektor: vodivostní nebo teplotní (měří se teplo uvolněné vedením proudu ≈R⋅I2, proud musí být v celém obvodu shodný, zóny mají proto v důsledku různé vodivosti rozdílnou teplotu). Kvalitativní vyhodnocení: hodnota odezvy detektoru, kvantitativní vyhodnocení: délka zóny (záznamu). 8. Spektrometrie - principy, spektrometrická instrumentace Spektrometrie je soubor analytických metod (kvalitativních i kvantitativních) využívajících interakci hmoty (molekul, atomů, jader atomů) s elektromagnetickým zářením široké škály vlnových délek. Při interakcích dochází k výměně energie. Dělí se • podle mechanismu: absorpční, emisní, fluorescenční, rozptylové • podle stavu hmoty: atomová, molekulová • podle oblastí vlnových délek zkoumaného záření • podle druhu energie: elektronová, vibrační, rotační, spinová Oblast vlnových délek vlnová délka druh přechodu zdroj záření Rentgenová (X) Vakuová ultrafialová Ultrafialová (UV) Viditelná (VID) Blízká infračervená (IČ) Střední infračervená Vzdálená infračervená Mikrovlnná Radiofrekvenční 0,01–10 nm 10 – 180 nm 180 – 380 nm 380 – 780 nm 0,78 – 2 µm 0,002 – 0,02 mm 0,02 – 1 mm 0,1 – 10 cm 0,1 – 100 m vnitřní elektrony valenční elektrony rtg. lampa elektrický výboj, plamen plazma vibrace molekul rozžhavené vlákno/tyčinka rotace molekul spin jader nebo elektronů elektrický obvod Vlastnosti záření Korpuskulární teorie: záření je proud elementárních částic – fotonů: rychlost v, energie E (vyjadřuje se často v elektronvoltech eV; 1 eV = 1,602⋅10–19 J). Vlnová teorie: elektromagnetické vlnění šířící se prostorem charakterizuje frekvence ν počet kmitů za 1 s [Hz = s–1], důležité: nezávisí na prostředí, kterým se záření šíří. Vlnová délka λ - vzdálenost mezi dvěma maximy na vlnění, rychlost v = λ ⋅ ν. (Pozor: rychlost světla je nejvyšší ve vakuu c = 2,998⋅108 m/s; důležitá fyzikální konstanta). Další veličina: vlnočet ν~ = 1 λ , obvykle [cm–1]: počet vln záření na 1 cm. Spojení obou přístupů: Planckova teorie: E = h ⋅ ν = h ⋅ c λ = h ⋅ c ⋅ν~ (h – Planckova konstanta 6,626⋅10–34 J/s). Spektrum: závislost intenzity záření (počtu fotonů) na energii fotonů. Energie může být vyjádřena pomocí vlnové délky, frekvence či vlnočtu. 29 Energetické hladiny atomů Kvantová teorie: atom může nabývat pouze diskrétních hladin energie, přechody jsou dovoleny pouze mezi těmito hladinami. Elektrony jsou lokalizovány v atomových orbitalech s charakteristickou prostorovou distribucí okolo jádra. Popis: hlavní kvantové číslo n – významně ovlivňuje energii; vedlejší kvantové číslo l – určuje tvar orbitalu, mírně ovlivňuje energii; magnetické kvantové číslo m – určuje orientaci orbitalu v prostoru, bez přítomnosti vnějšího magnetického pole energii neovlivňuje; spinové magnetické číslo ms – odpovídá směru rotace elektronu či jádra. Povolené jsou pouze vybrané přechody (výběrová pravidla). Absorpční i emisní spektra atomů jsou čárová. Energetické hladiny molekul Elektronové hladiny: při vzniku chemické vazby vznikají molekulové orbitaly kombinací atomových orbitalů; rozeznáváme vazebné orbitaly σ (jednoduché vazby) a π (násobné vazby), nevazebné orbitaly (neúčastní se vazeb – volné elektronové páry, např. na atomech O či S) a antivazebné (protivazebné) orbitaly σ* a π* (v základním energetickém stavu molekuly nejsou obsazeny). Vibrační a rotační hladiny energie: molekuly (na rozdíl od atomů) mohou vibrovat a rotovat. Oba příslušné typy energie jsou opět kvantované. Pro energetické rozdíly mezi jednotlivými typy stavů platí přibližně: ∆ Eel : ∆ Evib ≈ 1000, ∆ Eel : ∆ Erot ≈ 109. Molekula obsahuje řadu blízkých energetických hladin: absorpční i emisní spektra jsou obvykle pásová. Interakce záření s hmotou: emise – absorpce – fluorescence/fosforescence - rozptyl Kvalitativní vyhodnocení: energie (vlnová délka, vlnočet, frekvence) absorbovaného nebo emitovaného záření je určena druhem interagující částice: strukturou molekuly, strukturou elektronového obalu atomu. Kvantitativní vyhodnocení: intenzita spektrálních čar nebo pásů (tedy počet absorbovaných nebo emitovaných fotonů) závisí na počtu částic v daném výchozím stavu a kvantově mechanické pravděpodobnosti přechodu z výchozího do výsledného stavu. Počet částic v daném energetickém stavu určuje Boltzmannův zákon: N n N m = g n g m ⋅ exp(− ∆E mn k ⋅ T ) , N jsou počty části, g stupně degenerace daných energetických stavů, T je teplota a k je Boltzmannova konstanta (k = 1,38⋅10–19 J/K). Sledované veličiny: zářivý tok Φ - výkon přenášený zářením [W], intenzita záření I – zářivý tok emitovaný do jednotkového prostorového úhlu [W/sr]. Absorpce záření: sleduje se světelný tok vstupující do absorpčního prostředí (Φ0) a zářivý tok vystupující Φ. Veličiny: transmitance (propustnost) τ = Φ Φ 0 , absorbance A = –logτ Absorpční spektrum: závislost τ nebo A, příp. ε (spektra v databázích) na λ nebo ν~ či E, případně na ν. Lambertův-Beerův zákon: A = ε⋅b⋅c Absorbance (při dané vlnové délce) závisí přímo úměrně na koncentraci sledované látky c a délce absorpčního prostředí b, ε je molární absorpční koeficient, je dán pravděpodobností daného kvantového přechodu, závisí tedy na druhu částice i vlnové délce, lze ho vypočítat metodami kvantové mechaniky, v praxi se určuje pomocí kalibrace (přibližné hodnoty ε lze pro vybrané látky a vlnové délky nalézt v chemických/analytických tabulkách). 30 Absorbance je aditivní veličina, lze využít i pro analýzu směsi absorbujících látek: při analýze n látek je nutno měřit na n různých vlnových délkách a znát n×n absorpčních koeficientů. Podmínky platnosti LB zákona: monochromatické záření, rovnoběžné paprsky dopadající kolmo na absorpční prostředí, nedochází k rozptylu záření, absorbující částice se vzájemně neovlivňují. Emise záření: sleduje se intenzita emitovaného záření I, ta závisí na počtu excitovaných částic: I = K ⋅ N 0 ⋅ exp(− ∆E mn k ⋅ T ) . K je konstanta daná pravděpodobností daného přechodu, N0 je počet částic v základním (nejnižším) energetickém stavu. Při konstantní teplotě a dalších experimentálních podmínkách platí zjednodušený vztah: I = K ′ ⋅ c . Emisní spektrum: závislost I na λ. Vnitřní standard (správněji: porovnávací prvek): složka původně nepřítomná ve vzorku, přidá se ve stejné koncentraci ke vzorkům i kalibračním standardům, při vyhodnocování se sleduje poměr signálu analytu a vnitřního standardu, je méně závislý na experimentálních podmínkách. Fluorescence: sleduje se intenzita emitovaného fluorescenčního záření IF, ta závisí na množství absorbovaného budícího záření: IF = k⋅(Φo − Φ) = k⋅Φo (1 − 10−ε⋅ b⋅ c). Konstanta k je fluorescenční výtěžek. Pro nízké koncentrace platí: IF = k⋅Φo⋅ 2,303⋅ε⋅b⋅c =k’⋅c. Citlivost analýz lze tedy ovlivnit intenzitou budícího záření. Základní části spektrometrů Absorpční spektrometry Zdroje záření: D2 lampa pro UV oblast, W (příp. halogenová) žárovka pro viditelnou oblast, žhavená keramická tyčinka pro IČ oblast, další speciální zdroje viz další přednášky. Absorpční prostředí: pro molekulovou spektroskopii (analýza roztoků) to jsou kyvety křemen pro UV, sklo pro viditelnou oblast, krystaly halogenidů pro IČ oblast. Pro atomovou spektroskopii např. plamen. Monochromátory (rozklad polychromatické záření na monochromatické paprsky): starší přístroje - hranoly (využívají závislost indexu lomu na vlnové délce), současné přístroje – ryté (interferenční) mřížky. Interferenční filtry. Detektory: starší přístroje – záznam na fotografickou desku, dnes – využití fotoelektrického jevu (obecně převod optického signálu na elektrický).. Fotonásobiče využívají vnější fotoelektrický jev, po dopadu fotonu na fotokatodu (materiál s nízkou výstupní prací elektronu) je vyražen elektron, který vyráží další elektrony na systému dynod. V reálném čase snímá signál pouze na jedné vlnové délce. Fotodiody využívají vnitřní fotoelektrický jev, lze je uspořádat plošně tak, že snímají celé spektrum najednou - detektory typu diodové pole („diode array detector - DAD“, „chargecoupled device - CCD“) Emisní spektrometry odpadá zdroj záření, zdrojem je sám excitovaný vzorek. Excitace v atomové spektrometrii – tepelnou energií (plamen, plazma, elektrický výboj, mikrovlnné pole), v molekulové 31 spektrometrii – tyto způsoby excitace nelze použít, nutné pracovat technikou fluorescenční spektrometrie (excitace zářením). Jednopaprskové spektrometry: jednodušší uspořádání, srovnávací paprsek (hodnota Φo v absorpční spektrometrii, signál vnitřního standardu v emisní spektrometrii) musí být měřen separátně. Dvoupaprskové spektrometry: paprsek zdroje je rozdělen do dvou toků, které se zpracovávají samostatně. V případě absorpční spektrometrie lze současně měřit hodnoty Φo i Φ, v případě emisní spektrometrie lze měřit současně signál analytu i vnitřního standardu. Uspořádání je méně citlivé vůči kolísání experimentálních podmínek Spektrometry využívající Fourierovu transformaci Michelsonův interferometr 9. Atomová spektrometrie Plamenová emisní spektrometrie (FES) Princip Měření charakteristické emise záření atomů v plynném stavu za teploty plamene (propanvzduch 2000 K, acetylen-vzduch 2500 K, acetylen-N2O 3000 K) hlavně pro prvky ze skupiny I.A a II.A (mají relativně nízké excitační energie teplota plamene stačí vybudit pozorovatelnou emisi), také jednoduchá plamenová zkouška (např. Na barví plamen žlutě). Průběh experimentu: 1. vznik aerosolu z roztoku (zmlžování), 2. odstranění rozpouštědla, 3. přechod do plynného stavu, 4. atomizace, 5. excitace až ionizace, 6. emise (vedle emise analytu též emise H2O, CO a spalin – nutno provádět korekci na pozadí) Instrumentace Plamenový fotometr (levný, jednoduchý přístroj) Roztok analytu nasáván palivem a oxidovadlem přes zmlžovač (tvorba aerosolu) do plamene. Emitované záření prochází monochromátorem nebo interferenčním filtrem do detektoru (fotonásobič). Aplikace: stanovení Na, K, Ca (srovnávací měření – kalibrace pomocí standardních roztoků, intenzita emise přímo úměrná koncentraci v ověřeném rozsahu hodnot) Optická emisní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem (ICP – OES) Princip Měření charakteristické emise záření atomy v plynném stavu za teploty plazmatu (vzniká ionizací argonu v magnetickém poli vysokofrekvenční cívky, teplota 6000 - 10000 K). 32 Instrumentace Vzorek se přivádí do zmlžovače a do plazmového hořáku emitované záření přes polychromátor (rozdělí záření podle λ -srovnej monochromátor!!) nebo sadu monochromátorů na detektory (fotonásobiče nebo diodové pole) . Místo zmlžovače také laserová ablace (přechod vzorku do plynného stavu působením laseru), hydridová technika a elektrotermická atomizace (viz AAS). Aplikace Mnohem vyšší citlivost než u plamenové fotometrie, možné současné stanovení desítek analytů – metoda vhodná pro tzv. „screening“. Hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem (ICP-MS) Princip Ionty po snížení tlaku vstupují z plazmatu do hmotnostního spektrometru většinou s kvadrupólovým analyzátorem (viz kap. o MS), obecně o řád vyšší citlivost než u ICP-OES, možnost sledovat různé izotopy téhož prvku. Izobarické interference: různé prvky poskytují ionty o stejném poměru hmotnosti a náboje m/z (např. Ca a Ar). Polyatomické interference: molekulové fragmenty nebo vícenásobně nabité ionty o stejném m/z jako analyt (např. ArO a Fe), odstranění pomocí tzv. reakční cely. Vlivy matrice (netěkavé pevné látky a přebytky solí). Rentgenová fluorescenční spektrometrie (rentgenová emisní analýza) Princip Vyražení vnitřního elektronu rentgenovým zářením nebo částicí (elektron, alfa částice) a následné přechody elektronu z vyšších hladin ⇒ emise RTG záření specifická pro daný prvek. Označování přechodů. Moseleyův zákon: 1/λ = a.(Z-b)2 , kde Z je atomové číslo, λ.vlnová délka pro daný typ přechodu (např. Kα), a,b jsou konstanty. Zároveň dochází k absorpci RTG záření: průběh závislosti absorpce RTG na λ vykazuje extrémy ⇒ některé linie emitované analytem mohou být právě absorbovány jiným prvkem. Instrumentace (dva typy přístrojů) Vlnově disperzní: Zdroj RTG záření - rentgenka. Vzorek Kolimátor (propouští jen rovnoběžné paprsky) Otočný krystal (LiF nebo křemen) - platí Braggova rovnice: nλ = 2dsinθ, kde n je řád difrakce, d je mřížková vzdálenost, 2θ úhel difrakce Detektor (plynový na principu Geigerovy trubice, neproporcionální – snímá pouze intenzitu záření) . Energeticky disperzní – zároveň detekovány a poté analyzovány všechny energie emitovaného RTG záření pro získání prvkového složení vzorku – EDAX (energeticky disperzní RTG analýza). Detektory proporcionální (měří počet i energii dopadajících fotonů)- plynové, scintilační nebo polovodičové. 33 Přístroj může být využit i pro elektronovou mikroskopii a mikroanalýzu umožňující získat zároveň obraz povrchu i prvkové složení vzorku. Vzorek bombardován elektrony jako v rastrovacím (skenovacím) elektronovém mikroskopu (SEM) pro získání obrazu. Aplikace v kvalitativní analýze Výhodná pro elementární analýzu, nehodí se ale pro stopové obsahy. Výtěžek fluorescence u lehkých prvků (Ti) malý. Aplikace v kvantitativní analýze Intenzita fluorescence je úměrná obsahu vzorku, přesnost je srovnatelná s chemickou analýzou. Je to metoda nedestruktivní! Atomová absorpční spektrometrie (AAS) Princip Míra absorpce záření o specifických vlnových délkách z oblasti UV-VIS prvky v plynném stavu odpovídá koncentraci, platí Lambertův-Beerův zákon – AAS absorpcí energie - přechod na excitované hladiny, (pak může následovat emise charakteristických λ – fluorescence (AFS)). Instrumentace zdroj – výbojka s dutou katodou – emise čárového spektra pro daný analyt (skleněná trubice s křemenným okénkem, plněná např. Ar, elektrickým výbojem excitovaný plyn vyráží z katody obsahující stanovovaný prvek atomy, které jsou výbojem excitovány a při návratu do základního stavu emitují charakteristické záření) také bezelektrodové výbojky (k excitaci dochází radiofrekvenčním polem cívky). Způsoby atomizace vzorku: • zmlžování do plamene (obdobně jako u FES) – měřená absorbance odpovídá koncentraci, • atomizace v grafitové pícce (elektricky vyhřívaná grafitová trubička se vzorkem, promývaná plynným Ar) – integrál časové závislosti absorbance (pík) odpovídá množství analytu, zvýšená citlivost stanovení (až o 3 řády)– stačí malé množství (µl) vzorku reprodukovatelnější výsledky, • hydridová technika pro prvky tvořící těkavé hydridy (např. As, Sb, Se) působením NaBH4 . Za absorpčním prostředím umístěn monochromátor a detektor. Nutno eliminovat: • spojité záření plamene (modulací záření výbojky), • absorpci matrice vzorku – tzv.pozadí buď použitím deuteriové výbojky (vedle výbojky s dutou katodou) jako zdroje spojitého záření, měří se střídavě absorpce záření z obou zdrojů, nebo využitím Zeemanova jevu (působením magnetického pole dojde k rozštěpení atomových orbitalů a tím i linií emitovaných zdrojem na linie, na kterých absorbuje pouze pozadí a na linie, na kterých absorbuje pozadí i analyt. Tyto linie jsou současně i různě polarizované. Interference • matrice - eliminuje se metodou standardního přídavku nebo měřením standardů ve stejné matrici, 34 • • • chemická – tvorba netěkavých solí , ionizační – ionizace vedle excitace u snadno ionizovatelných analytů (alkalické kovy), potlačuje se nadbytkem snadno ionizovatelných příměsí, spektrální – linie dvou analytů velmi blízko sebe, nutno měřit na jiné linii. Aplikace Stanovení jednotlivých prvků v nízkých koncentracích, metoda se nehodí pro „screening“. 10. Molekulová spektrometrie – 1. část Molekulová absorpční spektrometrie v oblasti ultrafialové a viditelné Absorpce záření z oblasti ultrafialové (běžně 200-400 nm) nebo viditelné (400-800 nm), spojená s přechodem na excitovanou elektronovou hladinu a uplatňuje se u • prvků s d a f orbitaly • u organických molekul – energie orbitalů roste (obvykle) v řadě: σ (vazebný) π (vazebný) n (nevazebný) π∗ (antivazebný) σ∗ (antivazebný) přechody σ - σ∗ pod 200 nm (vakuová UV), např.alifatické uhlovodíky přechody π - π∗ kolem 200 nm, λ roste s konjugací, např. aromáty přechody n - σ∗ kolem 200 nm, např. ketony přechody n - π∗ kolem 300 nm, např. azosloučeniny • komplexů s přenosem náboje („charge transfer“) Jednotlivé elektronové hladiny obsahují hladiny vibrační a rotační, ve spektru měřeném v kondezované fázi, běžně v roztoku nerozlišené ⇒ absorpční pásy široké, udává se vlnová délka maxima λmax. Instrumentace Zdroj – wolframová žárovka nebo halogenka pro viditelnou oblast, deuteriová výbojka pro UV, Xe výbojka pro obojí. Vzorek – roztok analytu v neabsorbujícím rozpouštědle umístěný v kyvetě (sklo, plast pro VIS, křemen pro UV). Monochromátor a detektor nebo disperzní prvek a detektor s diodovým polem (simultánní detekce různých λ pomocí stovek fotodiod, rozlišení až 1 nm při velké úspoře času). Fotometry s vláknovou optikou Aplikace v kvalitativní analýze Chromofory – funkční skupiny organických molekul vykazující charakteristickou absorpci v UV-VIS, např. aromatické sloučeniny (200-250 nm), ketony (slabá absorpce kolem 300 nm), obecně při konjugaci dvojných vazeb zvyšování λmax. 35 Vliv rozpouštědla: u přechodů π - π∗ excitovaný stav polárnější než stav základní ⇒ dipól-dipólové interakce s polárními rozpouštědly ⇒ snížení ∆E přechodu ⇒ roste λmax (červený posun), u přechodů n - π∗ základní stav polárnější než excitovaný ⇒ dipól-dipólové interakce nebo vodíkové můstky s polárními rozpouštědly ⇒ zvýšení ∆E přechodu ⇒ klesá λmax (modrý posun) . Auxochromy - skupiny, které ovlivňují hodnotu λmax nebo ε, např. OH skupina v sousedství C=O. d-d přechody u komplexů přechodných kovů – obecně slabá absorpce závisí na ligandu, ve spektrochemické řadě ligandů s rostoucí silou ligandového pole klesá λmax. Přechod založený na přenosu náboje (mezi vazebným orbitalem přechodného kovu ) – např. komplex Fe3+ s SCN-. orbitalem ligandu a Aplikace v kvantitativní analýze Molární absorpční koeficienty ε velmi rozdílné (1 až 105 mol l-1 cm-1) ⇒ rozdílná citlivost stanovení. Sledované složky musí být stabilní v roztoku. Naměření kalibrační křivky pro známé koncentrace analytu ve standardních roztocích a ověření platnosti Lambertova- Beerova zákona, u analytů ve složitých matricích předchází separace. Analýza dvousložkové směsi (obecně vícesložkové): měření absorbance při dvou (resp. více) vhodných hodnotách λ, pro každou z hodnot λ platí aditivita absorbancí složek – řeší se soustava 2 (resp. více) lineárních rovnic pro neznámé koncentrace složek ve směsi. Molekulová fotoluminiscenční analýza Dva rozdílné mechanizmy: Fluorescence – po excitaci ze základního singletového stavu do některé z vibračních hladin excitovaného singletového stavu dochází k nezářivé deexcitaci (relaxaci) na nejnižší vibrační hladinu excitovaného elektronového stavu. Odtud přechod na některou z vibračních hladin základního elektronového stavu (krátký dosvit, pod 10-6 s). Fosforescence - po excitaci dojde k mezisystémovému přechodu do („zakázaného“) tripletového stavu („elektrony se stejným spinem“) a pak návrat do singletového základního stavu (dlouhý dosvit, až desítky sekund). Dva typy fluorescenčních spekter Excitační spektra: závislost intenzity fluorescence na vlnové délce excitačního záření při konstantní vlnové délce záření emitovaného. Emisní spektra: závislost intenzity fluorescence na vlnové délce emitovaného záření při konstantní vlnové délce záření excitačního. Instrumentace Podobná jako pro absorpční spektrometrii, nutné jsou ale dva monochromátory: pro nastavení excitační λ a měřené emisní λ. Emitované záření se sleduje ve směru kolmém k záření excitačnímu. Měří se velmi zředěné roztoky kvůli zabránění reabsorpce analytem a zhášení fluorescence matricí, v nehomogenních roztocích dochází k nežádoucímu rozptylu. 36 Fluorimetrické měření obecně citlivější než měření absorpce, ale fluoreskujících látek je poměrně málo: polycyklické aromatické sloučeniny, rigidní struktury (chinin, kodein, vitamin A), některé komplexy kovů (např. Al(III) s alizarinem). Fosforescence je ještě řidší jev. Infračervená spektrometrie Absorpce záření (IČ) v rozsahu vlnočtů 13 000 – 10 cm-1 (tj. ve vlnových délkách přibližně 770 nm – 1 mm), blíže označované jako oblasti blízká IČ (angl. NIR), střední IČ (4000 – 400 cm-1) (tj. ve vlnových délkách 2,5 µm až 25 µm) a vzdálená IČ (angl. FIR). Vzácně i emise záření. Přechody mezi vibračními hladinami – pro nelineární molekulu o n atomech – (3 n – 6) vibračních modů (různých typů vibračního pohybů o různých frekvencích), při jednotlivých vibracích změny délek vazeb (valenční vibrace) a úhlů mezi vazbami v molekule (deformační). V plynném stavu se současně projevují přechody mezi rotačními hladinami. Matematický model valenční vibrace dvouatomové molekuly: harmonický oscilátor, jeho vibrační frekvence ν = (1/2π). (k/µ)1/2, kde µ je redukovaná hmotnost µ = mA.mB/(mA + mB), mA a mB hmotnosti atomů A a B, k je silová konstanta. Energie vibračních hladin je kvantována Ev = hν ( v + ½), kde v vibrační kvantové číslo (0, 1, 2 …). Reálný model: anharmonický oscilátor, výběrová pravidla ∆v = ±1 pro fundamentální přechody, ∆v = +2, +3 atd. pro svrchní tóny (angl. overtony). Pravidlo: vibrace aktivní v IČ při vibraci musí docházet ke změně dipólového momentu. Např. C=O vibrace aktivní v IČ, zatímco N≡N vibrace neaktivní v IČ. Ramanova spektrometrie Rozptylová technika: interagující fotony excitačního záření „ztrácejí“ (Stokesovy přechody) či „získávají“ energii (anti-Stokesovy přechody), která odpovídá kvantovaným přechodům mezi vibračními hladinami molekuly. Na vlnové délce excitačního záření tedy nezáleží. Aktivní jsou vibrace, při kterých dochází ke změně polarizovatelnosti. Počet vibračních stupňů volnosti pro lineární molekulu 3n-5, pro nelineární molekulu 3n-6, kde n je počet atomů v molekule. Aktivitu v IČ i Ramanově (Ra) spektru ovlivňuje symetrie molekuly. např. O=C=O celkem 4 vibrační stupně volnosti: symetrická valenční neaktivní v IČ, aktivní v Ra antisymetrická valenční aktivní v IČ, neaktivní v Ra deformační ve 2 směrech aktivní v IČ, neaktivní v Ra např. H2O celkem 3 vibrační stupně volnosti: symetrická valenční aktivní v IČ i v Ra antisymetrická valenční aktivní v IČ i v Ra deformační aktivní v IČ i v Ra U větších molekul – charakteristické frekvence funkčních skupin • valenční vibrace mezi H a dalším atomem – vlnočet charakteristický v závislosti na hmotnosti druhého atomu (H má výrazně nižší hmotnost než další atomy!!), 37 • • • u vibrací OH, NH vodíkové vazby v kapalném stavu vlnočet snižují, pás se rozšiřuje, v plynném stavu pásy úzké!! valenční vibrace dvojných a trojných vazeb a aromatických systémů – vlnočet, charakteristicky roste s násobností vazby (vlivem růstu k) , málo ovlivněn zbytkem molekuly, • některé deformační vibrace organických molekul jsou rovněž charakteristické (např. vibrace CH3). Deformačním vibracím odpovídají obecně nižší vlnočty než valenčním vibracím symetrickým a antisymetrickým. Většina vlnočtů deformačních vibrací vazeb silně ovlivněna strukturou celé molekuly, tj. „otisk prstu“ konkrétní struktury. Blízké IČ – pásy svrchních tónů a kombinačních přechodů, tj. násobky a součty vlnočtů z oblasti střední IČ. Např. fundamentální vibrace H2O: 3700, 3600, 1600 cm-1 ⇒ kombinační přechod (součet) u 5300 cm-1, svrchní tóny (2, 3 a 4-násobek) pod 7200, 11 000, 13500 cm-1. Ramanova spektrometrie: vibrace H2O mnohem méně intenzivní – lze snadno použít jako rozpouštědlo, svrchní tóny a kombinační přechody obecně méně časté, vibrace symetrických struktur velmi intenzivní. 11. Molekulová spektrometrie – 2. část Instrumentace pokračování části Infračervená spektrometrie Zdroj pro střední IČ - rozžhavená keramická tyčinka (např. SiC), pro blízké IČ žárovka wolframová (nebo halogenová), pro Ramanovu spektrometrii laser jako monochromatický velmi intenzivní zdroj kvůli nízké výtěžnosti rozptylu (např. pro viditelnou oblast argonový laser, He-Ne laser). Vzorek Transmisní měření u IČ: • kyvety z NaCl a KBr pro plynné a kapalné vzorky (sklo a plast absorbují IČ záření !), • plynné analyty: dlouhé kyvety (~10cm) kvůli nízkým koncentracím, je vidět i rotační struktura rotačních přechodů, • kapalné analyty: úzké kyvety (~0,1 mm), málo absorbujíc rozpouštědla (CCl4, CHCl3, CS2), • pevné vzorky: ideálně tenké fólie, pro přímé měření práškového vzorku vadí rozptyl a silná absorpce, proto se měří naředěný vzorek (parafinovým olejem, KBr). Ve vzduchu absorbují IČ záření H2O a CO2 - pro kvalitní spektra nutnost profukování přístroje N2 nebo alespoň sušeným vzduchem. Reflexní techniky u IČ: • ATR (attenuated total reflection) - měří se zeslabení paprsku vlivem absorpce vzorkem při totálním odrazu paprsku na rozhraní krystalu a vzorku, použitelné pro kapaliny a pevné látky. 38 • difuzní reflexe – difuzně odražené záření od částic pevného práškového vzorku – hojně používaná v blízké IČ, ve střední IČ ruší silná absorpce vzorku ⇒ artefakty. Interferometr: dnes běžný u IČ spektrometrů Michelsonův interferometr. Záření ze zdroje rozděleno v děliči svazku na dvě části, optické dráhy obou částí jsou rozdílné: jedna část postupuje k pevnému zrcadlu a zpět, zatímco druhá část k pohyblivému zrcadlu a zpět). Setkávají se opět na děliči svazku, přičemž vzájemně interferují. Dále postupují společně přes vzorek k detektoru. Zaznamenává se interferogram – odezva detektoru v závislosti na rozdílu optických drah obou paprsků. Interferogram se převede na spektrum pomocí Fourierovy transformace (FT). Výhody FT spektrometrů ve srovnání s disperzními spektrometry: Fellgettova (multiplexní) výhoda – za srovnatelný čas se místo měření pro jeden vlnočet u disperzního spektrometru změří u FT spektrometru celý interferogram, akumulací interferogramů roste poměr signálu k šumu ve spektru úměrně odmocnině počtu průměrovaných měření. Jacquinotova výhoda – toky záření nejsou omezovány štěrbinami ⇒ je možno měřit široký rozsah intenzit signálů. Výhoda Connesové – funkce laseru v interferometru. Detektor: pyroelektrický (působením tepla změna struktury krystalu, vzniká náboj, měří se proud) nebo fotovoltaický. Aplikace v kvalitativní analýze Využití spektra jako „otisku palce“ sloučeniny – porovnání s databázemi (knihovnami) spekter, interpretace spekter pomocí tabulek charakteristických frekvencí. Aplikace v kvantitativní analýze Využívá se platnosti Lambertova-Beerova zákona: absorbance A nebo plocha pásů je úměrná koncentraci analytů, k vyhodnocení se často používají multivariační metody. Spektrometrie nukleární magnetické rezonance (NMR) Princip Absorpce záření z oblasti 108 Hz (radiové vlny) pro jádra s nenulovým spinovým kvantovým číslem I v magnetickém poli (B0). V magnetickém poli obecně 2I+1 energetických hladin jaderného spinu. Pro I = 1/2 (jádra 1H, 13C) existují dvě energetické hladiny, mezi nimiž může docházet k přechodu. Pro I = 0 (jádra se sudým počtem protonů i sudým počtem neutronů, např.12C, 16O) existuje pouze jedna energetická hladina ⇒ neposkytují NMR odezvu. Energetické hladiny téměř stejně zastoupeny (poměr populací nižší a vyšší hladiny je 1 000 064 : 1 000 000 pro B0 = 10 T a jádro 1H) ⇒ celkově velmi slabá výsledná absorpce!! Omezení dáno také přirozeným výskytem jádra: 13C 1,1% (1H 99,99 %). Spontánní návrat excitovaných jaderných spinů na nižší. hladinu - relaxace jader. Rezonanční frekvence ν = γ B0/2πB0 , γ je gyromagnetický poměr pro dané jádro [T-1 s-1] ). 39 Stínění: na dané jádro působí vedle B0 ještě magnetická pole vyvolaná hlavně elektrony ze sousedních vazeb, takže efektivní magnetické pole působící na dané jádro je Beff = B0 . (1-σ), kde σ j tzv. konstanta stínění. Proto se liší rezonanční frekvence jader v různých strukturách molekuly. Chemický posun: δ = (ν-νref)106/νspektrometr , kde νref rezonanční frekvence standardu (pro 1H a 13C v nevodných rozpouštědlech je standardem TMS - (CH3)4Si ), νspektrometr je pracovní frekvence spektrometru pro dané jádro, νspektrometr ≈ νref. Chemický posun nezávisí na B0, číslo řádově 10-6, vyjadřuje se v ppm. Interakce sousedních jader: daná různou možnou orientací spinů, která způsobuje další malé změny Beff a v jejich důsledku štěpení signálů na multiplety, tj. multiplicitu signálů. Počet linií multipletu: pro nejjednodušší případy pravidlo n + 1, kde n je počet jader sousedících s daným jádrem, event. skupinou ekvivalentních jader. Poměr intenzit linií v multipletu: 1 singlet,1:1 dublet, 1 :2:1 triplet, 1:3:3: 1 kvartet , atd. (Pascalův trojúhelník). Interakční konstanta J - vzdálenost linií v multipletu [Hz], nezávisí na B0. Instrumentace Supravodivá cívka chlazená kapalným He na teplotu 4 K (teplotně odizolována ještě vrstvou kapalného N2 a vakuem od dalších částí spektrometru) vytváří magnetické pole B0 (až 20 T); čím vyšší B0, tím vyšší citlivost měření a zároveň přehlednější spektra. Radiofrekvenční cívka – slouží jako zdroj radiofrekvenčního záření pro excitaci jader a zároveň jako detektor rezonančních frekvencí emitovaných v průběhu relaxace jader (Pozor: v učebnici je popsán starší typ spektrometru!!). Vzorek v NMR kyvetě je umístěn v magnetickém poli supravodivé cívky a také uvnitř radiofrekvenční cívky. Měření pulzní technikou, sleduje se tzv. FID (free induction decay, doznívání volné indukce) – interferogram (časová závislost odezvy detektoru), pomocí FT (Fourierovy transformace) přepočet na frekvenční závislost odezvy – NMR spektrum. Aplikace v kvalitativní analýze Vyhodnocujeme chemický posun signálu, jeho multiplicitu a relativní plochu (vzájemný poměr ploch signálů odpovídá poměru počtu jader různě umístěných ve struktuře molekuly). Chemické posuny jader v určitých funkčních skupinách jsou tabelovány, stejně tak jako interakční konstanty. H : CH vedle C δ = 1 – 2 ppm, CH vedle C=O, C=C, aromátu δ = 2 – 3 ppm, CH vedle O δ = 3 – 5 ppm, aromatický H δ = 6 – 9 ppm, aldehydické H δ kolem 10 ppm, COOH δ = 12 – 14 ppm (často široký signál), OH, NH, NH2 velký rozsah δ, často široký signál. 1 C : C alifatické δ = 10 – 30 ppm , C vedle O δ = 40 – 60 ppm, C aromatické δ = 100 – 160 ppm C=O δ = 170 – 210 ppm. 13 Aplikace v kvantitativní analýze Všechny signály ve spektru jsou úměrné koncentraci sledovaného jádra. 40 12. Hmotnostní spektrometrie a kombinované techniky Hmotnostní spektrometrie Kvalitativní i kvantitativní analýza vzorku po jeho ionizaci a fragmentaci na základě zjištění, jaké ionty (podle m/z) se nacházejí ve spektru a jaká je jejich relativní četnost. Uplatňuje se při identifikaci a strukturní analýze organických látek a stanovení stopových množství organických i anorganických látek. Části hmotnostního spektrometru: vstup vzorku, iontový zdroj, analyzátor (separátor) vytvořených iontů, detektor, řídicí jednotka kontrolující jednotlivé části a umožňující sběr dat a počítačem pro zpracování a vyhodnocení získaných dat. Vstup vzorku • • • • umožňuje vnesení vzorku do systému, ve kterém je velmi vysoké vakuum, vstup přes zásobník, přímý vstup, vzorek, popř. jeho část, se okamžitě převede do plynného stavu (důsledek vakua) a vstupuje do iontového zdroje, velké molekuly (např. biomolekuly) nelze převést do plynného stavu v dostatečném množství – speciální postup. Iontový zdroj Ionizace, fragmentace a urychlení - z původně neutrální molekuly vzniká ionizací molekulový ion-radikál, který se dále rozpadá - fragmentace – vzniklý molekulový ion se rozpadá na fragmentové ionty (fragmentační schémata, souvislost se strukturou analytu a s použitou ionizační technikou). Různé techniky ionizace Elektronová ionizace (EI) - ionizace molekuly interakcí s proudem vysokoenergetických elektronů; „tvrdá“ ionizace – významná fragmentace molekuly na menší části, malá intenzita molekulového píku). Chemická ionizace (CI) - interakcí s proudem vysokoenergetických elektronů je přednostně ionizován reakční plyn (např. methan), který následně ionizuje molekuly vzorku; měkčí ionizace oproti EI. Ionizace nárazem atomů (FAB) - desorpce a ionizace analytu v důsledku interakce s proudem urychlených atomů (argonu); vzorek rozpuštěn ve viskózní matrici; vhodné pro velké molekuly, které nelze převést do plynného stavu. Desorpční techniky ionizace (desorpce a ionizace velkých molekul, které nelze převést do plynného stavu, je způsobena silným elektrickým polem nebo laserem) – např. MALDI. Ionizace za atmosférického tlaku - např. elektrosprej (ESI)) – „vypařování“ iontů – rostoucí hustota náboje ve zmenšující se kapičce – vhodné pro kombinaci s kapalinovou chromatografií; vysoký stupeň ionizace. Četnost jednotlivých fragmentů zásadně závisí na použitém způsobu ionizace, vhodnou volbou ionizační metody lze fragmentaci výrazně potlačit, což způsobí zvýšení intenzity signálu molekulového iontu ve spektru. 41 Získané ionty (kladné nebo záporné) jsou elektrostaticky urychleny a vylétávají z iontového zdroje do analyzátoru (nelze analyzovat nenabité částice (molekuly, radikály)). Analyzátor (separátor) iontů Základní charakteristiky analyzátoru: rozlišovací schopnost a rozsah měřitelných hodnot m/z. Magnetický, sektorový (magnetický a elektrostatický) analyzátor Působením magnetického nebo elektrického pole (nebo obou zároveň) dojde k zakřivení trajektorie letu urychlených iontů a tím k jejich separaci; v daný okamžik proletí vstupní štěrbinou do detektoru jen ionty o určitém poměru jejich hmotnosti (m) a náboje (z), Kvadrupólový analyzátor Trajektorie iontů je ovlivňována současným působením stejnosměrného a zároveň vysokofrekvenčního střídavého napětí připojeného na čtyři (kvadrupol) nebo osm (oktapol) kovových tyčí, které jsou symetricky umístěny kolem trajektorie iontů vylétávajících z iontového zdroje. Iontová past Vzorek jednorázově ionizován. Aplikací stejnosměrného a vysokofrekvenčního střídavého napětí se ionty pohybují v iontové pasti po kruhových trajektoriích umožňuje další ionizaci již zachycených iontů (tzv. MS–MS analýza). Průletový analyzátor (TOF) Vzorek jednorázově ionizován, měří se doba průletu iontů od iontového zdroje do detektoru; tato doba opět závisí na poměru m/z. Detektor Dopad iontu na detekční materiál je provázen uvolněním elektronů, jejichž počet je následně znásoben na měřitelnou úroveň (násobič elektronů). Jednotlivé elektrické signály detektoru zpracovává řídicí jednotka. MS spektrum je graf relativní četnosti detekovaných iontů v závislosti na jejich poměru m/z. Popis intenzit jednotlivých signálů je vztažen k tzv. základnímu píku spektra (rel. četnost 100 %). Každé spektrum musí být doprovázeno informací především o podmínkách ionizace vzorku. Izotopy prvku se liší svou hmotností, daný prvek se proto může ve spektru projevit více píky podle přirozeného zastoupení jeho izotopů. Charakteristická je např. přítomnost 13C (1,1 %) vedle 12C nebo 37Cl (ca 33 %) vedle 35Cl, či 79Br a 81Br. Aplikace v kvalitativní analýze S využitím databází („knihoven“) spekter a výpočetní techniky probíhá kvalitativní analýza na základě porovnání naměřeného a tabelovaného spektra. Je-li ve spektru identifikován signál molekulového iontu, lze získat informaci o relativní molekulové hmotnosti i empirický vzorec. Analýzou jednotlivých fragmentů (podle jejich existence a relativní četnosti) lze získat informace o mechanismu rozpadu původního molekulového iontu a odtud informace o struktuře analytu. 42 Aplikace v kvantitativní analýze Kvantitativní analýza metodou vnitřního standardu (metoda izotopového zřeďování) nebo spojením s jinou metodou (viz kombinované techniky). Kombinované techniky Řada reálných vzorků je natolik složitých, že pro jejich analýzu je nezbytné kombinovat více technik. Jako první je třeba identifikovat všechny složky tvořící vzorek, následuje jejich izolace ze směsi, identifikace jednotlivých frakcí a konečně stanovení obsahu jednotlivých složek tvořících vzorek. Řešení : • multidisciplinární přístup, na vzorek se postupně aplikují různé metody • simultánní přístup, vzorek je najednou analyzován obvykle dvěma metodami. Multidisciplinární přístup Různé metody lze charakterizovat různou mírou schopnosti identifikace i kvantifikace. Obvyklý postup využití metod při identifikaci chemického individua je následující: • výpočet sumárního/empirického vzorce z výsledku elementární analýzy, • výpočet čísla nenasycenosti ze sumárního vzorce (číslo, které udává počet násobných vazeb a kruhů, které musí v molekule být, aby byla splněna základní pravidla o vaznosti atomů), • identifikace typu skeletu a funkčních skupin z infračervených, popř. Ramanových spekter, • nalezení píku molekulového ion-radikálu v MS spektru umožňuje získat relativní molekulovou hmotnost a odtud sumární/empirický vzorec; vzhled MS spektra (fragmentační obraz) odráží strukturní fragmenty molekuly, • interpretace NMR spekter (1H, 13C) nejvíce přispívá k pochopení, jak jsou jednotlivé části molekuly (funkční skupiny, fragmenty) vzájemně propojeny, • využití absorpčních spekter v ultrafialové a viditelné oblasti pro identifikaci analytu není zdaleka takové jako v případě předchozích metod, lze ji však využít pro potvrzení přítomnosti chromoforů (konjugované dvojné vazby, kondenzovaná aromatická jádra apod. - např. databáze UV-vis spekter PAH – polycyklických aromatických uhlovodíků). Simultánní přístup – spřažené techniky Řada výhod, především úspora času a zvýraznění odlišností v chování jednotlivých složek vzorku. Jde o spojení techniky umožňující rozdělení komplexního vzorku na jednotlivé složky (GC, LC nebo ICP) a techniky schopné tyto složky identifikovat (MS nebo IČ, vzácně NMR). GC–MS Spojení velmi účinné separační metody a velmi účinné metody identifikace vzorku, spojení pomocí rozhraní, ve kterém je většina plynné mobilní fáze odsáta vakuovou pumpou a pouze malý podíl vstupuje do vysokého vakua v iontovém zdroji hmotnostního spektrometru. Chromatogram, který lze využít pro kvantitativní analýzu, lze získat buď paralelním zapojením vhodného detektoru pro GC (např. FID apod.), nebo zachycením časového závislosti iontového proudu vyvolaného v daném okamžiku dopadem všech iontů do detektoru (tzv. TIC, Total Ion Current). 43 GC–IČ Oproti hmotnostnímu spektrometru má infračervený spektrometr především tu výhodu, že je několikanásobně levnější. Pro snížení meze detekce řady látek se často paralelně s IČ spektrometrem zapojuje i detektor pro plynovou chromatografii. Horší mez detekce než MS. LC–MS Dvě techniky pracující za zcela odlišných podmínek: kapalná mobilní fáze versus vysoké vakuum; v místě spojení obou částí dochází k odpaření kapalné mobilní fáze a tento proces je zároveň spojen s ionizací vytvořené nabité ionty potom vstupují do analyzátoru a do detektoru hmotnostního spektrometru. ICP–MS Aplikace při identifikaci a stanovení anorganických prvků v anorganické i organické matrici. Indukčně vázané plasma (ICP), které je primárně zdrojem excitovaných atomů – viz kapitoly o atomové spektrometrii, je také zdrojem iontů. Spojením s hmotnostní spektrometrií se dosahuje především velmi nízké meze detekce pro řadu prvků, což je významné např. pro stanovení stopových prvků v živých systémech nebo pro stanovení různých kontaminantů životního prostředí 13. Termické metody, senzory a automatizované postupy Termické metody - - termickými metodami je studován vliv působení tepla na vzorek metody pro kvalitativní i kvantitativní analýzu vzorku; dochází k jeho rozkladu, odpaření těkavých složek, popřípadě k reakci s okolní atmosférou aplikace: o analýza anorganických solí o charakterizace anorganických a organických polymerů (např. kaučuků, polyethylenglykolů) termogram – teplotní závislost měřené veličiny (hmotnost, dodané teplo apod.) řada materiálů je charakterizována svým termogramem bez jeho hlubší interpretace (naměřený termogram odpovídá chování celého vzorku) Termogravimetrie (TG) – termogravimetrická analýza (TGA) - sledování změn hmotnosti vzorku v průběhu zahřívání konstantní rychlostí či za přesně popsaných podmínek daných teplotním programem pro zvýraznění velmi malých změn - diferenční technika (zároveň se vzorkem je zahříván i standard; do termogramu se vynáší změna hmotnosti vzorku vůči standardu) např. stanovení obsahu těkavých látek (vody, rozpouštědel) v různých materiálech. Diferenční termální analýza (DTA) a diferenční skenovací kalorimetrie (DSC) - obě techniky založeny na měření toku tepla ze vzorku nebo do něj v případě DTA se měří rozdíl teploty vzorku a standardu při zahřívání konstantním příkonem, při DSC je sledován příkon, který musí být dodán na zahřívání vzorku, přičemž teplota vzorku a standardu je udržována konstantní 44 - využití těchto metod je při kontrole čistoty látek, neboť i velmi malý obsah nečistot způsobuje neostrost fázových přechodů analyzovaného vzorku (např. při tání vzorku) DSC se využívá také pro stanovení termodynamických konstant (charakterizace systému včetně interakce mezi molekulami v roztoku (při titraci)) - Analýza uvolněných plynů - kvalitativní i kvantitativní analýzu rozkladných produktů při zahřívání analyzovaného materiálu spojení např. s termogravimetrií, kdy (plynné) rozkladné produkty jsou spektrometricky identifikovány (TGA spojené s MS či s FTIR spektrometrií) a je stanoveno jejich množství chromatograficky - Chemické senzory a biosenzory Senzor - - zařízení pro kontinuální sledování fyzikálně-chemických nebo biochemických vlastností (sensor (sen·sor) (sen´sər) something that senses; a device specifically designed to respond to a physical stimulus (light, heat, pressure, etc.) by generating an impulse that can be measured or otherwise interpreted, or used as a control) tvořen aktivní vrstvou, převodníkem a detektorem o aktivní vrstva senzoru reaguje na přítomnost analytu v roztoku (příp. v plynné fázi) (např. kovovou elektroda sledující koncentraci redoxního páru nebo imobilizovaná látka (selektor) reagující na přítomnost analytu v roztoku tvorbou mezimolekulárního komplexu) o převodník transformuje chemickou nebo biochemickou interakci na elektrický nebo optický signál (např. změna potenciálu elektrody, změna fluorescence (nebo jiných optických vlastností) aktivní vrstvy) o detektor registruje změny signálů vystupujících z převodníku - uplatnění: sledování výrobních procesů, sledování kvality ovzduší (složení odpadních či vyráběných plynů, přítomnost výbušných plynů), klinická vyšetření apod. Vlastnosti dobrého senzoru • • • • • mechanická a chemická odolnost rychlá a opakovatelná odezva maximální selektivita (reaguje pouze na hledaný analyt, jiné složky vzorku neovlivňují jeho odezvu) dostatečný pracovní rozsah koncentrací analytu stabilní odezva senzoru nezávislá (minimálně závislá) na vnějších podmínkách (s časem by se odezva neměla měnit vůbec co nejméně závislá na změnách teploty a tlaku) Typy senzorů • • • podle principu funkce aktivní vrstvy existují chemické senzory a biosenzory (využití bioafinitních interakcí, např. enzym-substrát, protilátka-antigen) konstrukce senzorů založena na miniaturizaci běžných měřicích zařízení elektrochemické senzory připravené miniaturizací redoxních a iontově selektivních elektrod 45 • • • optické senzory založené například na použití optických vláken přivádějících záření ze zdroje a umožňujících. sběr fluorescenčního záření vzorku či refraktometrické senzory (sledování změn indexu lomu při interakci aktivní vrstvy s analytem) jiným případem elektrochemických senzorů je využití tranzistorů řízených polem o funkce je založena na modifikaci řídicí části tranzistoru (hradla) aktivní vrstvou senzoru o změny vodivosti aktivní vrstvy (jako důsledek přítomnosti analytu) se projeví změnami elektrických charakteristik tranzistoru miniaturizace umožňuje tvorbu tzv. senzorových polí – souběžné (kontinuální) sledování více analytů Automatizované procedury • • cílem automatizace v (analytické) laboratoři je zrychlení práce, minimalizace kontaktu pracovníků s nebezpečnými látkami a minimalizace „lidského faktoru“ jako zdroje chyb či zhoršené opakovatelnosti výsledků uplatnění v oblastech přípravy a úpravy vzorku (např. příprava vzorku, přidávání činidel, míchání, mineralizace, filtrace, zřeďování, extrakce tuhou fází, nastavení parametrů přístroje), při použití všech metod (titrace, chromatografická separace, spektrofotometrické měření, elektrochemická měření, termické techniky, radiometrická měření apod.). Řízení počítačem a sběr dat • • spojení výpočetní techniky (pracující s digitálními daty) s měřící technikou (pracující s analogovými signály) umožňuje analogově-digitální (A/D) a digitálně-analogový (D/A) převodník běžnou součástí současných měřících přístrojů je řídicí program provádějící diagnostiku přístroje, nastavení a kontinuální kontrolu parametrů metody, sběr dat z detektoru a jejich vyhodnocení Využití počítače při zpracování dat, databázovém vyhledávání a komunikaci • • • • zpracování signálů (dat) z detektoru (záznam, filtrování šumu, statistické vyhodnocení, Fourierova transformace (IČ, NMR)) použití různých databází pro identifikaci složek vzorku (porovnání naměřeného infračerveného spektra se stovkami spekter z vybrané spektrální databáze); ukládání do databáze řízení komunikace jednotlivých měřících jednotek s okolím (Laboratory Information Management System - LIMS) – systém správy a výměny dat mezi počítači) využití elektronických záznamníků (Electronic Laboratory Notebook – ELN) pro vedení záznamů o analýzách – často ve spojení se systémem LIMS a databázovými systémy – archivace dat 46 14. Vyhodnocení analytických měření Rozdíl mezi skutečnou hodnotou obsahu analytu ve vzorku a hodnotou naměřenou je způsoben existencí různých chyb (nejistot), které se projevují v průběhu analýzy. Výsledek analýzy může být také přímo ovlivňován dalšími látkami obsaženými ve vzorku. Cílem vyhodnocení analytických dat je všechny tyto faktory identifikovat, určit (či alespoň odhadnout) jejich velikost (význam, „váhu“) a v případě jednotlivých chyb minimalizovat jejich vliv. Obor, který se zabývá tímto vyhodnocením založeným na statistickém zpracování výsledků, je chemometrika. Chyby analytických měření* Rozlišujeme chyby hrubé, systematické a náhodné. • hrubé chyby o málo pečlivá práce analytika, špatné nastavení přístroje nebo jeho porucha o ze souboru naměřených dat je třeba je vyloučit • systematické chyby o zatěžují výsledek stále stejným způsobem – výsledky analýzy jsou potom vyšší nebo nižší, než je skutečná hodnota o systematická chyba metody, přístroje a obsluhy o identifikace těchto chyb analýzou certifikovaných referenčních materiálů • náhodné chyby o přirozená povaha vzorku a měření; způsobují určitý rozptyl naměřených hodnot o často lze tyto chyby popsat tzv. normálním (Gaussovým) se střední hodnotou µ a směrodatnou odchylkou σ, které lze odhadnout výpočtem aritmetického průměru x (odhad střední hodnoty) a výpočtem odhadu směrodatné odchylky s. o interval spolehlivosti definuje rozmezí hodnot, ve kterém s určitou zvolenou pravděpodobností leží střední hodnota o zákon šíření chyb definuje, jakým způsobem se projeví jednotlivé chyby na chybě celkového výsledku Hodnocení přesnosti a správnosti* • přesnost získaného výsledku analytického měření o pojem vztažený k variabilitě jednotlivých výsledků a je tudíž ovlivněna především náhodnými chybami o čím jsou výsledky méně rozptýlené, mají menší směrodatnou odchylku, tím jsou přesnější o opakovatelnost je přesnost výsledku (nebo metody) získaná několikanásobným opakováním analýzy jedním operátorem, na jednom přístroji a v krátkém časovém úseku. o reprodukovatelnost je přesnost výsledku (nebo metody) získaná několikanásobným opakováním analýzy více lidmi, ve více laboratořích na různých přístrojích v delším časovém úseku • správnost výsledku analýzy vzorku * terminologie viz též http://www.vscht.cz/lam/new/barekterminologie2000_07_01.pdf 47 o je charakterizována rozdílem mezi výsledkem provedené analýzy a skutečnou hodnotou obsahu analytu ve vzorku. o je ovlivněna především systematickými chybami o ověřuje se pravidelnou analýzou certifikovaných referenčních materiálů a mezilaboratorními testy Testování významnosti • test významnosti slouží k rozhodnutí o vzájemném vztahu dvou hodnot (např. porovnání výsledků analýzy získaných dvěma metodami, nebo porovnání přesnosti dvou metod analýzy) • jsou založeny na volbě tzv. nulové hypotézy a na jejím potvrzení nebo zamítnutí o z naměřených hodnot se vypočítá podle daného testu hodnota kritéria, která se na dané hladině významnosti (α, např. 5 %) porovnává s tabelovanou kritickou hodnotou. o je-li kritická hodnota kritéria vyšší, existuje (1-α) procentní pravděpodobnost, že nulová hypotéza je pravdivá • příklady testů významnosti: o Q-test je test odlehlosti výsledků (identifikace výsledku, který je zatížený hrubou chybou) o t-test slouží k porovnání středních hodnot, porovnáváme např. zda se významně liší výsledek získaný experimentálně s hodnotou udanou např. výrobcem o F-test se aplikuje při srovnání, jestli se významně liší variabilita dvou souborů dat (porovnává se shoda odhadů směrodatných odchylek); využití při testu rozptylů ANOVA (Analysis of Variance) Kalibrace a lineární regrese (jedna proměnná)* • kalibrační funkce je závislost odezvy detektoru (měřené veličiny) na koncentraci sledovaného analytu. • cílem kalibrace je určení parametrů této závislosti; provádí se měřením kalibračních standardů, např. roztoků o známém obsahu analytu, a statistickým zpracováním (např. metoda nejmenších čtverců) • nejčastěji lineární kalibrační závislost – oblast linearity (rozmezí koncentrací) mimo níž se závislost měřeného signálu na koncentraci zakřivuje • rozsah koncentrací použitých kalibračních standardů často definuje dolní a horní mez stanovitelnosti; nikdy bychom neměli extrapolovat mimo rozsah koncentrací, které byly použity při kalibraci • hodnota korelačního koeficientu vyjadřuje míru shody navrženého lineárního modelu a experimentálních hodnot; zda je závislost skutečně lineární, je třeba prověřit testem linearity (jeden z testů významnosti) • kalibrace se provádí metodou (srovnej se základními pojmy v úvodních přednáškách) o kalibračních roztoků – měří se série standardů o známé koncentraci o standardních přídavků (tzv. spiking) – k roztoku vzorku o stále stejném objemu přidám rostoucí množství standardu; přítomností matrice ve všech roztocích kalibračních standardů dojde k potlačení jejího vlivu o vnitřního standardu (tam, kde změny experimentálních podmínek významně ovlivňují přesnost dat, např. v chromatografii); přidám známé množství standardu, jehož signál neinterferuje a sleduji poměr odezvy detektoru analyt/standard 48 o interní normalizace, kdy suma signálu představuje 100 %; používá se tehdy, jestliže sleduji vzájemný poměr zastoupení složek ve vzorku a nezajímají mě absolutní hodnoty Multivariační vyhodnocení (více proměnných) • založeno na sledování vlivu více parametrů na signál analytu najednou a jak se tyto parametry vzájemně ovlivňují (korelují) • normalizace dat (různé způsoby, např. výpočet z-skóre (z = (yi – yprům)/sy), Min-Max Normalization, Zero-Mean Normalization, Vector Normalization, Decimal Scaling atp.) • analýza hlavních komponent (Principal Component Analysis – PCA) o výpočet parametrů (tzv. hlavních komponent), které mají největší vliv na signál analytu a které nejsou vzájemně korelované (transformace souřadného systému) o snížení celkového počtu parametrů; možnost 2D nebo 3D zobrazení – zobrazení struktury dat (podobnosti a odlišnosti) o míra vlivu hlavních komponent na signál analytu – graf zátěží (loadings) • klastrová analýza (shluková analýza) o identifikace parametrů, které mají vzájemný vztah (korelují) o umožňuje běžně 2D zobrazení (dendrogram) i pokud nelze snížit počet parametrů zobrazení hledání struktury dat (podobnosti a odlišnosti) o dnes i vícedimenzionální shluková analýza (vícedimenzionální dendrogramy) • jednoduchá kalibrace je nahrazena multivariačním modelem – např. regrese hlavních komponent (Principal Component Regression – PCR, založeno na kombinaci analýzy hlavních komponent a regrese, kde se uplatní metoda nejmenších čtverců) Systém řízení jakosti • má zabránit tomu, aby laboratoř neopustil chybný výsledek • kvalita výsledků laboratoře (jakost výsledků) je sledována/zajištěna několika způsoby (Quality Assurance – QA, Quality Control – QC) • zahrnuje např.: o použití validovaných metod (ověření, že daná metoda na daném pracovišti dává správné výsledky, určení celkové nejistoty těchto výsledků, vypracování standardních operačních postupů) o vyhodnocení regulačních diagramů – vynáší se výsledek měření pro vzorky se stále stejným obsahem analytu; laboratoř sama zařadí mezi analyzované vzorky standardy o známém obsahu sledované látky a naměřené hodnoty se vynáší do regulačního diagramu; v diagramu vyznačeny varovné a regulační meze (slouží ke kontrole kvality používaných činidel, stability přístroje nebo opakovatelnosti příp. reprodukovatelnosti v delších časových úsecích) o účast v mezilaboratorních testech - ověření správnosti získaných výsledků obsahu analytu analýzou v různých laboratořích o školení a další vzdělávání zaměstnanců 49
Podobné dokumenty
Modul 4: Ochrana vod - HGF
charakterizujeme podle toho, které sloučeniny převládají. Do 1. skupiny patří vody
z potravinářského průmyslu, do 3. skupiny odpadní vody z výroby syntetických pryskyřic a
některých pomocných texti...
EIGA - ČATP
Tato publikace popisuje vlastnosti a rizika oxidu dusného. Na tomto základě jsou zváženy postupy
a důležité podrobné informace týkající se skladování a distribuce oxidu dusného. K nejzávažnějším
ne...
Domácí práce a ne/spravedlnost
kredit. P. Hejnová domácí práce ve svém pojednání výstižně označila za „neviditelné“
[Hejnová 2002], a stejně je označují také někteří naši vypravěči. Jiná autorka
připomíná, že jde převážně o prác...
Pdf skripta - Studiumchemie.cz
syntetického chemika při sledování průběhu reakcí a ověřování struktury produktů. Speciální,
časově náročnější techniky umožňují řešit struktury i velmi komplikovaných sloučenin, např.
sekundární a...
VÁPNÍK, HOŘČÍK, FOSFOR, ŽELEZO A STOPOVÉ PRVKY
Atomová absorpční spektrometrie – referenční metoda; vzorek se ředí (50x) roztokem s obsahem
lanthanu a HCl pro eliminaci aniontů; absorbuje se záření o vlnové délce 285,2 nm
cˇerven 2015 - Dětská misie
Z celého svatebního dne máme řadu nezapomenutelných zážitků, doznívá v nás mnoho dojmů
a emocí. Pro tento úvodník bych se rád zastavil
u jednoho jediného okamžiku, který se toho dne
odehrál. Byl vc...
Navody k praktiku z Instrumentalnich metod analyzy a - HGF
provádí pomocí speciální injekční stříkačky přes septum, které odděluje vnitřek injektoru
od vnějšího prostoru. Součástí injektoru je skleněná vložka (liner), ve které dochází
vysokou teplotou k ry...