ATRAKTIVNÍ CHEMICKÉ EXPERIMENTY

PRAKTICKÁ VÝUKA PŘÍRODOVĚDNÝCH PŘEDMĚTŮ NA ZŠ A SŠ
CZ.1.07/1.1.30/02.0024
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
ATRAKTIVNÍ CHEMICKÉ EXPERIMENTY
PaedDr. Vladimír Sirotek, CSc.
Mgr. Jitka Štrofová, Ph.D.
ATRAKTIVNÍ CHEMICKÉ EXPERIMENTY
1
ÚVOD
Nedílnou součástí chemie je experimentální činnost, která má své nezastupitelné
místo i ve výuce. Pokusy je možné zařadit do jakékoliv fáze výuky – motivace k učení,
osvojování nového učiva, procvičování a opakování, ověřování výsledků výuky. Velmi
důležitou roli hrají experimenty při motivaci žáků. Pro tyto účely je vhodné vybrat
experimenty spolehlivé, nenáročné na přípravu a provedení, doprovázené výraznými
změnami. Samozřejmostí musí být bezpečnost, a to i případě, kdy experimenty provádí sám
učitel.
Hlavním cílem této přednášky je představit žákům chemii z té přívětivější strany a
přesvědčit je o tom, že chemie nejsou jen vzorce, rovnice a spousta teorie, ale že může být
také zábavná. Jádrem přednášky je demonstrace experimentů. Komentář a vysvětlení
jednotlivých pokusů je možné snadno přizpůsobit věku a znalostem žáků. Experimenty, které
jsme vybrali, jsou doprovázené výraznými barevnými, světelnými a zvukovými efekty.
2
BAREVNÉ ZMĚNY
2.1
Tříbarevný inkoust
Existuje řada návodů na přípravu různých inkoustů. V tomto případě připravíme
inkoust, kterým můžeme napsat text ve třech barvách. Připravíme čtyři roztoky. Samotným
„tříbarevným inkoustem“ bude roztok chloridu železitého (FeCl3). Zbývajícími třemi roztoky thiokyanatanem draselným (KSCN), hexakyanoželeznatanem draselným (K4[Fe(CN)6], tzv.
žlutá krevní sůl) a kyselinou salicylovou natřeme různé oblasti filtračního papíru a ten
necháme uschnout. Všechny roztoky obsahující 0,5 hm. % rozpuštěné látky. Pokud
nebudeme papír používat okamžitě, je třeba jej uchovávat na suchém a temném místě. Na
takto připravený papír píšeme text štětcem, který namáčíme v roztoku chloridu železitého.
Barva textu závisí na roztoku, kterým byl papír v daném místě napuštěn. Dochází
k reakci železitých kationtů s jednotlivými roztoky. Reakcí Fe3+ s thiokyanatanem draselným
vzniká červenohnědé písmo, s hexakyanoželeznatanem draselným modré a s roztokem
kyseliny salicylové růžovo-fialové.
Modrý roztok
Základem pokusu je alkalický roztok glukosy. Ve 250 cm3 rozpustíme 5 g hydroxidu
sodného a 5 g glukosy. K tomuto roztoku přidáme několik kapek methylenové modři
(alkoholický nebo vodný roztok), protřepeme a necháme stát. Modrý roztok se po chvíli
odbarví, zatřepeme-li jím, modré zbarvení se obnoví.
Methylenová modř může existovat ve dvou formách – oxidované a redukované. Je-li
methylenová modř oxidovaná, je roztok modrý, v případě redukce dochází k odbarvení.
2.2
2
ATRAKTIVNÍ CHEMICKÉ EXPERIMENTY
Redukčním činidlem je alkalický roztok glukosy, vzdušný kyslík methylenovou modř naopak
oxiduje.
Roztok můžeme připravit do plastové láhve s uzávěrem a můžeme ho poslat žákům
po lavicích. Pokud je modrá barva málo intenzívní, stačí přidat několik kapek methylenové
modři.
2.3
Semafor
Základ je stejný jako v případě modrého roztoku, ale místo methylenové modři
přidáme několik kapek indigokarmínu (0,5% vodný roztok). Vznikne zelený roztok, který se
po chvíli stání změní na žlutý. Ten lehce promícháme krouživým pohybem, zčervená. Poté jej
intenzívně protřepeme a roztok zezelená.
Indigokarmín se podobně jako methylenová modř redukuje alkalickým roztokem
glukosy a oxiduje se vzdušným kyslíkem. Rozdíl je v tom, že oxidace probíhá ve dvou
stupních. V prvním stupni je červený, ve druhém zelený. Redukovaná forma je žlutá. Celý
cyklus lze několikrát opakovat.
2.4
Zeleno-modro-červené oscilace
Tento experiment se řadí k oscilačním reakcím, které popsal Bělousov a Žabotinskij.
Jedná se o složitý systém, v němž probíhá několik reakcí. Některé z nich probíhají současně,
jiné na sebe navazují. Reakce probíhají různými rychlostmi a ustavují se mezi nimi rovnováhy.
Zbarvení roztoku v určitém okamžiku záleží na tom, který z produktů převládá. Tak jak se
pravidelně obnovují rovnovážné stavy, dochází k pravidelnému střídání barev roztoku.
Předem připravíme 4 roztoky. Roztok A vznikne rozpuštěním 9,5 g bromičnanu
draselného (KBrO3) ve 250 cm3 destilované vody, roztok B rozpuštěním 8 g kyseliny
malonové (HOOC-CH2-COOH) a 1,75 g bromidu draselného (KBr) ve 250 cm3 destilované
vody. Roztok C připravíme tak, že ve 200 cm3 destilované vody rozpustíme 2,65 g dusičnanu
ceričito-amonného (Ce(NH4)2(NO3)6), přidáme 37,5 cm3 koncentrované kyseliny sírové
a doplníme do 250 cm3 destilovanou vodou. Poslední roztok D je 0,5% roztok ferroinu, který
vznikne rozpuštěním 0,23 g heptahydrátu síranu železnatého (FeSO4.7H2O) a 0,56 g
1,10-fenantrolinu ve 100 cm3 destilované vody.
Do baňky o objemu 1000 cm3 odměříme 100 cm3 roztoku A a přidáme 100 cm3
roztoku B, roztoky A, B i vzniklý roztok jsou bezbarvé. Po chvíli přilijeme 100 cm3 žlutého
roztoku C, roztok je zprvu oranžový, po chvíli zežloutne. Žluté a oranžové zbarvení způsobují
ceričité ionty. Nakonec přilijeme 6 cm3 krvavě červeného roztoku D. Výsledný roztok je zprvu
zelený, poté postupně přechází přes zelenomodrou na modrý, fialový a nakonec červený
roztok. Aniž bychom roztokem míchali, barvy se ve stejném pořadí znovu a znovu opakují.
3
ATRAKTIVNÍ CHEMICKÉ EXPERIMENTY
Bromičnan se redukuje a bromid oxiduje na brom, který se aduje na kyselinu
malonovou. V okamžiku, kdy vzniká brom, je roztok červený až červenohnědý. Toto zbarvení
zmizí v okamžiku, kdy se brom naváže na kyselinu malonovou a vznikne kyselina mono- či
dibrommalonová. Jako oxidační činidlo působí ceričité ionty, ty mohou být žluté až oranžové,
naopak bezbarvé cerité ionty fungují jako redukční činidlo. Katalyzátorem je červený ferroin,
který obsahuje Fe2+, ferroin se oxiduje na modrý ferrit, v němž je Fe3+.
2.5
Kouzlení s barvami
K tomuto pokusu budeme potřebovat 7 kádinek o objemu 200 – 250 cm3,
manganistan draselný (KMnO4) a 6 roztoků: 30% roztok hydroxidu sodného (NaOH), 1%
roztok fenolftaleinu, koncentrovanou kyselinu sírovou (H2SO4), nasycený roztok síranu
železnatého (FeSO4), nasycený roztok thiokyanatanu draselného (KSCN) a nasycený roztok
hexakyanoželznatanu draselného K4[Fe(CN)6]. S výjimkou roztoku FeSO4, který musí být vždy
čerstvý, můžeme ostatní roztoky připravit předem do zásoby.
Kádinky očíslujeme a postupně do nich kápneme několik kapek daného činidla, a to
v následujícím pořadí:
Kádinka č. 1 – 3-5 kapek 30% NaOH
Kádinka č. 2 – 3-5 kapek fenolftaleinu
Kádinka č. 3 – 3-5 kapek konc. H2SO4
Kádinka č. 4 – najemno rozetřený 1 krystalek KMnO4
Kádinka č. 5 – 7 kapek nasyceného roztoku FeSO4
Kádinka č. 6 – 2-3 kapky nasyceného roztoku KSCN
Kádinka č. 7 – 1-2 kapky K4[Fe(CN)6]
Kádinky seřadíme do řady podle čísel a do první nalijeme 100-150 cm3 destilované
vody, roztok je bezbarvý. Roztok z jedné kádinky přelijeme do následující, přičemž se změní
jeho zbarvení.
První roztok (NaOH) je bezbarvý, druhý je červenofialový, protože se jedná o zásaditý
roztok (fenolftalein je v zásaditém prostředí růžovofialový, v kyselém bezbarvý). Ve třetí
kádince se roztok odbarví, protože obsahuje koncentrovanou kyselinu sírovou a roztok je
tedy kyselý. Fialová barva čtvrtého roztoku je způsobená rozpuštěním malého množství
KMnO4, který se v následující kádince odbarví. Důvodem je redukce manganistanu v kyselém
prostředí na manganatou sůl, současně se Fe2+ oxidují na Fe3+. V kádince č. 6 dojde k reakci
železitých iontů s thiokyanatanovými, vzniká krvavě červená směs komplexních
thiokyanatanů – [Fe(SCN)3], [Fe(SCN)(H2O)5]2+, [Fe(SCN)6]3–. V poslední kádince roztok
zmodrá, protože vzniká berlínská modř Fe4[Fe(CN)6]3.
4
ATRAKTIVNÍ CHEMICKÉ EXPERIMENTY
2.6
Termobarvy
Termobarvy jsou látky, které při změně teploty mění skokem barvu. To souvisí se
schopnostmi látek absorbovat záření o různých vlnových délkách ve viditelné oblasti spektra.
Příprava termobarev je sice náročná na čas a je třeba postupovat přesně podle návodu.
Výhodou je, že po zatavení připravené termobarvy do skleněné trubičky ji můžeme používat
opakovaně.
Termobarva, kterou jsme připravili, je tetrajodortuťnatan stříbrný. Na jeho přípravu
potřebujeme jodid draselný (KI), dusičnan rtuťnatý (Hg(NO3)2) a dusičnan stříbrný (AgNO3).
Nejprve v kádince o objemu 250 cm3 rozpustíme 2,5 g Hg(NO3)2 v malém množství vody. Za
míchání postupně přidáváme roztok 5 g KI ve 100 cm3 vody. Vzniká temně červená sraženina
jodidu rtuťnatého, jakmile se rozpustí na bezbarvý roztok, přestaneme KI přidávat. Pokud se
část sraženiny nerozpustí, použijeme dále jen čirý roztok. K němu postupně přidáváme
roztok 1,3 g AgNO3 ve 30 cm3 vody tak dlouho, dokud vzniká temně žlutá sraženina
tetrajodortuťnatanu stříbrného Ag2[HgI4]. Tuto sraženinu odsajeme na Büchnerově nálevce a
necháme vysušit volně na vzduchu nebo v sušárně při mírně zvýšené teplotě. Vysušeným
žlutým Ag2[HgI4] naplníme na jednom konci zatavenou skleněnou trubičku a poté opatrně
zatavíme i její druhý konec.
Ponořením tyčinky s Ag2[HgI4] do horké vody (alespoň 70 °C) se žlutá změní na sytě
oranžovou a po ochlazení ve studené vodě znovu zežloutne. Tento proces můžeme
neomezeně opakovat.
2.7
Vodotrysk
Tento experiment demonstruje velkou rozpustnost amoniaku ve vodě. Budeme
potřebovat jednoduchou aparaturu tvořenou Erlenmeyerovou baňkou (100 cm3), vysokou
kádinkou (800 cm3), baňkou s kulatým dnem (1000 cm3) a gumovou zátkou, kterou ji
uzavřeme. Zátkou je protažená skleněná trubička na konci vytažená do špičky, po uzavření
baňky bude špička směřovat dovnitř.
Amoniak připravíme reakcí chloridu amonného s hydroxidem sodným.
NH4Cl + NaOH
NH3 + NaCl + H2O
Do Erlenmeyerovy baňky nasypeme směs 7,5 g NH4Cl a 6 g NaOH a přelijeme malým
množstvím vody (5 cm3). Vznikající amoniak jímáme do baňky s kulatým dnem, kterou
nasadíme na Erlenmeyerovu baňku s reakční směsí. Mezitím kádinku naplníme vodou a
přidáme fenolftalein. Po skončení bouřlivé reakce baňku naplněnou amoniakem
nadzdvihneme, držíme ji stále dnem vzhůru, aby z ní plyn neunikal. Rychle ji uzavřeme
zátkou s trubičkou a pomoříme ji hrdlem do kádinky s vodou a fenolftaleinem.
5
ATRAKTIVNÍ CHEMICKÉ EXPERIMENTY
Voda trubičkou pomalu stoupá vzhůru. Jakmile se ve vodě rozpustí první podíl
amoniaku, v baňce vznikne podtlak a voda z kádinky se nasává rychleji. Vytvoří se
„vodotrysk“. Rozpouštěním plynného amoniaku vzniká jeho vodný roztok, který je zásaditý.
Proto je vodotrysk růžovofialový. Kdybychom místo fenolftaleinu použili thymolftalein, byl by
vodotrysk modrý.
2.8
Chemické hodiny
Tímto experimentem můžeme žákům demonstrovat vliv koncentrace na rychlost
chemické reakce a také ukázat způsob, jak indikovat vznikající jod. Experiment je založen na
reakci siřičitanu sodného s jodičnanem sodným, při které vzniká jodid sodný. Ten dále
reaguje s jodičnanem za vzniku jodu, který barví škrob modře.
3 Na2SO3 + NaIO3
NaI + 3 Na2SO4
5 NaI + NaIO3 + 3 H2SO4
3 Na2SO4 + 3 I2 + 3 H2O
Předem připravíme dva roztoky. Roztok A vznikne rozpuštěním 1 g siřičitanu sodného
v 500 cm3 destilované vody. Roztok B připravíme rozpuštěním 1 g škrobu v malém množství
studené vody a ten rozmícháme ve 250 cm3 horké vody. Roztok ochladíme, přelijeme do
odměrné baňky o objemu 500 cm3. Přidáme 0,1 g siřičitanu sodného, přilijeme 2,5 cm3
kyseliny sírové o koncentraci 6 mol·dm–3 a doplníme destilovanou vodou po rysku.
Roztok A naředíme do 5 Erlenmeyerových baněk se širokým hrdlem (100 cm3) a roztok B do
5 malých kádinek (50 cm3). Poměr zásobního roztoku (A nebo B) a vody je uveden
v následující tabulce.
Ředění roztoků
Číslo baňky
1
2
3
4
5
Zásobní roztok (cm3)
50
45
42
40
38
Voda (cm3)
0
5
8
10
12
Poslední fáze pokusu spočívá ve slití sobě odpovídajících roztoků A a B ve stejném časovém
okamžiku. Na to potřebujeme pět „asistentů“, kteří přelijí roztok z kádinek do baněk. Jakmile
proběhnou výše popsané reakce, roztok zmodrá. Postupné zbarvování roztoků podle klesající
koncentrace můžeme připodobnit k „tikání hodin“.
3
OHEŇ
3.1
Sopka
Dichroman amonný (NH4)2Cr2O7 se teplem rozkládá na oxid chromitý Cr2O3, dusík N2
a vodu.
6
ATRAKTIVNÍ CHEMICKÉ EXPERIMENTY
Na trojnožku položíme síťku s keramickým středem a na ní nasypeme hromádku (1-2
lžičky) dichromanu amonného, který zapálíme hořící špejlí. Dichroman se začne rozkládat,
přičemž z původně oranžového (NH4)2Cr2O7 na síťce zůstává šedozelený, velmi jemný Cr2O3.
Protože je velmi lehký, je nadnášen vzhůru vznikajícím dusíkem, který je lehčí než vzduch.
Uprostřed hromádky zeleného oxidu chromitého vzniká „kráter“ a z něj se chrlí „sopečný
popel“. Probíhající děj můžeme vyjádřit rovnicí
(NH4)2Cr2O7 (s)
Cr2O3 (s) + N2 (g) + 4 H2O (g)
3.2
Faraonův had
Pokus můžeme provést ve dvou variantách. V obou je základem směs na faraonova
hada tvořená směsí cukru a jedlé sody v poměru 9:1. Můžeme použít moučkový cukr nebo
krystalový předem rozetřít najemno. Směs cukru a sody důkladně promícháme, nejlépe
přesypáváním na papíře.
Had potřebuje k „vylíhnutí“ teplé hnízdo. To můžeme připravit dvěma způsoby. V první
variantě jej tvoří porcelánová miska, do které nasypeme oxid chromitý (můžeme využít
z předchozího pokusu 3.1), uprostřed vyhloubíme důlek a do něj nasypeme směs cukru a
jedlé sody. Poté na oxid chromitý nalijeme ethanol (15-20 cm3) a zapálíme hořící špejlí. Po
chvíli hoření začne v misce vyrůstat „had“.
Ve druhé variantě místo oxidu chromitého a lihu použijeme tuhý podpalovač Hexa.
Dvě kostky podpalovače rozetřeme najemno, navršíme na nehořlavou podložku (cihla,
dlaždice), uprostřed vyhloubíme důlek, do něj nasypeme směs na hada a zapálíme. Stejně
jako v první variantě se po chvíli z hromádky začne líhnout had.
Jedlá soda (NaHCO3) se teplem rozkládá, vzniká oxid uhličitý, který vytlačuje tělo
hada. To je tvořeno uhlíkem vznikajícím při spalování cukru.
3.3
Hořící bankovka
Připravíme směs ethanolu a vody v poměru 1:1. V ní namočíme bankovku, kleštěmi ji
vyndáme a zapálíme. Bankovka hoří, ale neshoří. Hoří jen páry ethanolu, zatímco voda
zabrání vznícení bankovky.
Pokus je velmi jednoduchý a rychlý. Pozor musíme dávat při práci s hořlavinami, hrozí
nebezpečí požáru. Směs vody a ethanolu nesmí být v blízkosti otevřeného plamene a po
vyjmutí bankovky nádobu s lihovým roztokem okamžitě uzavřeme. Bankovku při zapalování
držíme v kleštích, nikdy ne v ruce!
3.4
Ohnivá koule
Z plechu o rozměru 60x10 cm nebo z několika vrstev silného alobalu zhotovíme
žlábek, který upevníme šikmo do stojanu. Spodní část žlábku by měla sahat těsně nad hořící
7
ATRAKTIVNÍ CHEMICKÉ EXPERIMENTY
svíčku. Z náplně do zapalovačů, která může obsahovat samotný butan nebo jeho směs
s propanem, odpustíme do zkumavky 1 – 2 cm3 stlačeného plynu. V náplni je butan nebo
propan-butan pod vysokým tlakem, proto je kapalný. V okamžiku, kdy jej přepustíme do
zkumavky, se tlak vyrovná vnějšímu tlaku. Následkem snížení tlaku začne kapalina ve
zkumavce vřít při nízké teplotě (–10 až –15 °C). Butan ze zkumavky přelijeme do větší
kádinky (800 – 1 000 cm3) a až se vypaří, lijeme ho do žlábku. Páry butanu okamžitě
vzplanou.
Butan je těžší než vzduch, proto zůstává v kádince a můžeme ho z kádinky nalít do
žlábku. Protože je hořlavý, tak ve chvíli, kdy se přiblíží k plameni, vzplane.
3.5
Hořící pěna
Do větší porcelánové misky napustíme vodu a přidáme saponát. Tímto roztokem
necháme probublávat zemní plyn. Vzniklou pěnu zapálíme hořící špejlí přímo v misce nebo
můžeme pěnu nabrat rukou a zapálit ji na dlani. Pěnu tvoří bubliny naplněné hořlavým
zemním plynem.
Při pokusu dbáme na bezpečnost. Ruku s pěnou zdola osušíme a natáhneme ji, aby
plameny nezasáhly obličej.
Zapalování vodou
Látky je možné zapálit nejen otevřeným plamenem, ale v některých případech
i vodou. Zapalovat budeme směs práškového hliníku s jodem. Nejprve rozetřeme najemno
jod. Přesypáváním na papíře smícháme práškový hliník s jodem v poměru 1:1. Směs
navršíme na nehořlavou podložku v digestoři a přikápneme trochu vody. Voda po chvíli
vyvolá silně exotermickou reakci, při níž se uvolňuje velké množství tepla. To vede
k sublimaci jodu, který se ze směsi valí jako hustý fialový dým. Dalším produktem reakce je
jodid hlinitý, který zůstává na podložce v podobě šedobílého prášku.
Jod stejně jako ostatní halové prvky je jedovatý. Proto musíme pokus provádět
v digestoři nebo na otevřeném prostranství.
3.6
4
ZVUKOVÉ EFEKTY
4.1
Létající plechovka
Nejprve si připravíme plechovku, nejlépe hliníkovou od nápojů (0,33 dm3). Uprostřed
dna vyvrtáme asi 5 mm otvor.
Do Erlenmeyerovy baňky (200cm3) vhodíme několik granulí zinku a přelijeme zředěnou
kyselinou chlorovodíkovou (1:1). Baňku rychle přiklopíme připravenou plechovkou, otvor
ucpeme prstem. Reakcí zinku s kyselinou chlorovodíkovou vzniká chlorid zinečnatý a vodík.
Zn + 2 HCl
ZnCl2 + H2
8
ATRAKTIVNÍ CHEMICKÉ EXPERIMENTY
Ten je lehčí než vzduch, stoupá vzhůru a hromadí se v plechovce. Pokud si myslíme, že
množství vodíku v plechovce je dostatečné, opatrně ji sejmeme z baňky, stále ji držíme
obrácenou dnem vzhůru a postavíme ji šikmo přes špejli položenou na stole. K otvoru ve
dně plechovky přiblížíme hořící špejli. Pokud je celá plechovka naplněná pouze vodíkem, ten
začne hořet nesvítivým plamenem. Teprve v okamžiku, kdy se do plechovky zdola nasaje
vzduch a vytvoří se výbušná směs vodíku se vzduchem, skočí plamen dovnitř a ozve se silný
výbuch. Dojde k prudké reakci vodíku s kyslíkem. Reakce je silně exotermická, vzniká vodní
pára a jejím tlakem je plechovka prudce vymrštěna vzhůru. V případě, že v plechovce zůstala
při jejím plnění vodíkem i část vzduchu, ozve se výbuch ihned po přiblížení hořící špejle.
4.2
Bručící medvídek
Na závěr předvedeme pokus s želatinovými bonbony. Do širší zkumavky nasypeme
trochu chlorečnanu draselného, zkumavku upevníme svisle do stojanu a pod ni postavíme
misku s pískem. Chlorečnan zahříváme tak dlouho, dokud se všechen neroztaví. Do taveniny
chlorečnanu vhodíme gumového medvídka (držíme ho v kleštích).
Chlorečnan draselný je silné oxidační činidlo. Želatinové bonbony obsahují velké
množství cukru, který se oxiduje kyslíkem uvolněným z chlorečnanu draselného. Silně
exotermická reakce je doprovázena světelnými a zvukovými efekty.
Při práci s chlorečnanem dbáme na bezpečnost. Zkumavku s roztaveným
chlorečnanem dáme do bezpečné vzdálenosti od přihlížejících, aby je nemohla zasáhnout
reakční směs, která někdy ze zkumavky vyletí.
ZÁVĚR
Tento materiál tvoří doprovodný text k demonstracím vybraných experimentů.
Záměrně jsme jej nedoplňovali obrázky, protože jejím těžištěm je provedení všech
popsaných pokusů v „přímém přenosu“. Sebelépe zpracované a natočené video nemůže
nahradit možnost vidět chemické pokusy na vlastní oči, protože při sledování reálných
experimentů se zapojují všechny smysly. Nezanedbatelným přínosem pro žáky je také
možnost vidět, jak použité látky ve skutečnosti vypadají a jak se s nimi zachází, včetně
informací o bezpečném zacházení s vybranými látkami a možných rizicích při práci s nimi.
5
LITERATURA
1. Richtr, V., in: Chemie XIV (Sborník Pedagogické fakulty ZČU v Plzni), str. 65. Pedagogická
fakulta ZČU, Plzeň 1993.
2. Richtr, V., Kraitr, M., in: Chemie XV (Sborník Pedagogické fakulty ZČU v Plzni), str. 33.
Pedagogická fakulta ZČU, Plzeň 1995.
9
ATRAKTIVNÍ CHEMICKÉ EXPERIMENTY
3. Richtr, V., Kraitr, M.,Štrofová, J., in: Chemie XVI (Sborník Pedagogické fakulty ZČU v Plzni),
str. 49. Pedagogická fakulta ZČU, Plzeň 1996.
4. Richtr, V., Kraitr, M.,Štrofová, J., in: Chemie XVIII (sborník katedry chemie), str. 69. ZČU,
Plzeň 2000.
5. Richtr, V., Štrofová, J., Kraitr, M., in: Chemie XXII (sborník katedry chemie), str. 65. ZČU,
Plzeň 2008.
6. Beneš, P., Macháčková, J.: 200 chemických pokusů. Mladá fronta, Praha 1977.
Kontakt:
PaedDr. Vladimír Sirotek, CSc., Mgr. Jitka Štrofová, PhD.
Katedra chemie FPE ZČU
Veleslavínova 42, 306 14 Plzeň
Telefon: +420 377 636 655
E-mail: [email protected]
[email protected]
10