Počátky bibliografie v evropě a v českých zemích EDUARDO

145
ESTUDIOS (Historia y Cultura)
Počátky bibliografie v evropě a v českých zemích
Eduardo Fernández Couceiro, Universidad Carolina de Praga
[email protected]
RESUMEN
Los primeros repertorios bibliográficos modernos compilados en Europa están vinculados al brusco aumento
de la producción editorial debido a la aparación de la imprenta y al interés filológico de los humanistas. Estos
comienzos vienen marcados por la figura de Johannes Trithemius y, sobre todo, de Conrad Gessner, autor de una
monumental labor bibliográfica iniciada con la publicación en 1545 de su Bibliotheca universalis. En los territorios
de la corona de Bohemia la situación era completamente diferente, poque el movimiento humanístico no caló en
profundidad debido al exacerbamiento de la cuestión religiosa desde la reforma husita y porque en general la cultura
del libro se hallaba poco desarrollada en comparación con la de otros países. Por ello, los comienzos de la labor
bibliográfica son mucho más modestos: se limitan generalmente a un listado de las fuentes bibliográficas empleadas
para la elaboración de una obra. En este artículo nos detenemos en estas primeras manifestaciones de la labor
bibliográfica checa, algunas de las cuales fueron pasadas por alto por Jiří Kabrt en su, por lo demás, minuciosa
historia de la bibliografía en los territorios históricos de la corona de Bohemia.
Palabras clave: bibliografía, humanismo, Bohemia.
The beginnings of the bibliography in Europe and the Czech Republic
ABSTRACT
The first modern bibliographical repertories compiled in Europe are linked to the abrupt increase in editorial
production owing to the invention of the printing press and to the interest in philology shown by the humanists.
The early stages were marked by the figure of Johannes Trithemius and above all, Conrad Gessner, author of a
monumental bibliographical enterprise beginning in 1545 with the publication of his Bibliotheca universalis. In
the territories of the Bohemian Crown, the situation was completely different, since the humanist movement had
little impact owing to the exacerbation of the religious question following Hussite reform, and because in general
the culture of books was underdeveloped in comparison with other countries. Consequently, the beginnings of
bibliographical endeavour were much more modest, being limited in general to a list of bibliographical sources used
for the composition of a work. This article is devoted to the first manifestations of Czech bibliographical activity,
some of which were ignored by JiříKabrt in his otherwise meticulous history of the bibliography in the historical
territories of the Bohemian Crown.
Keywords clave: bibliography, humanism, Bohemia.
I když už dávno předtím existovaly různé bibliografické soupisy1, začátky systematické
retrospektivní bibliografie spadají do raného období knihtisku, kdy kultura renesance a humanismu dosahovala v Evropě svého vrcholu. Urychlení procesu knižní výroby a následný
velký nárůst počtu vydávaných knižních titulů, prudký rozmach církevních a šlechtických
knihoven a filologický zájem humanisticky orientovaných učenců vyvolaly potřebu bibliografických prací, které mohly fungovat jako průvodce po tehdejším knižním světě.
Za otce moderní retrospektivní bibliografie je považován Johannes Trithemius, od roku
1483 opat benediktinského kláštera v Sponheimu2. Trithemius byl nadšený knihovník a bibliofil a za dobu svého působení v Sponheimu proměnil malou klášterní knihovnu se sotva
padesáti svazky v bohatou knižní sbírku, která obsahovala kolem 2000 tištěných a rukopisných knih3. Kvůli své bibliologické znalosti byl opat Trithemius velmi vyhledáván dobovými
učenci a v roce 1487 začal sestavovat rozsáhlou bibliografii církevních autorů. V roce 1492
poslal už hotové dílo wormskému biskupovi k revizi. Tato první moderní retrospektivní speMundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
146
EDUARDO FERNÁNDEZ COUCEIRO - Počátky bibliografie v Evropě a v Českých Zemích
cializovaná bibliografie vyšla roku 1494 tiskem pod názvem De scriptoribus ecclesiasticis v
Basileji v oficíně Johanna Amerbacha4. Dílo je koncipováno jako biobibliografický soupis:
za stručnou charakteristikou každého autora následuje seznam jeho spisů. V chronologickém pořadí uvádí téměř 1000 autorů (od Alexandra, biskupa v Kapadocii, po Trithemia samého) především církevního charakteru, jak se dá ostatně vzhledem k názvu díla očekávat.
Mezi patristickou literaturou a středověkými církevními autory nicméně Trithemius eviduje
celou řadu významných humanistických literátů z různých evropských zemí: figuruje zde
Poliziano, Bohuslav Hasištejnský, Celtis, Dante, Eneas Sylvius, Petrarca, Ermolao Barbaro,
Bocaccio, Pico della Mirandola, Leonardo Aretino, Marsilio Ficino, Poggio, Valla, Balbus a
jiní. Je to zajímavý doklad toho, že v druhé polovině 15. století bylo humanistické psaní tak
rozšířeno, že se dostalo dokonce i do klášterního prostředí (a to dokonce periferního), které
rozhodně nebylo jeho přirozené habitat5.
Navzdory své izolaci v sponheimském klášteře měl Trithemius těsné vazby s německými
humanistickými kruhy, především se Sebastianem Brantem a hebraistou Johannem Reuchlinem6. Patrná je ostatně i jeho znalost tiskařských kruhů, poněvadž jeho bibliografické soupisy si našly cestu do Amerbachovy tiskárny v Basileji, která byla v té době důležitým humanistickým střediskem a jedním z největších tiskařských center severní Evropy. Ve své
rozsáhlé studii o změnách způsobených knihtiskem v evropském učeneckém prostředí popisuje Elizabeth Eisenestein Trithemiovy vazby s humanistickými kruhy těmito slovy: “In the
guise of a bibliographer ostensibly devoted to sacred studies, the abbot thus served as a kind
of press agent for a German humanist coterie. His publications reflect the ambiance of print
shops in Mainz and in Basel - at least as they do that of the Sponheim monastery“ (Eisenstein,
1980: 94).
Co se týče uspořádání materiálu, ve vlastním textu jsou autoři prezentováni v chronologickém pořadí, následuje ale abecední jmenný rejstřík (Annotatio scriptorum in hoc opere
positorum)7, který usnadňuje vyhledávání. Jako příklad Trithemiova způsobu biobibliografického záznamu můžeme uvést heslo věnované Bohuslavu Hasištejnskému, nejvýznamnějšímu
českému humanistickému spisovateli 15. století:
Bouslaus de Hassenstein, natione Germanus, vir nobilis et undecunque doctissimus, orator et
poeta insignis, qui praeter consuetudinem caeterorum nobilium huius tempestatis et arma tractat,
et mirabili studio litteras colit, fovet et celebrat, ut velut alter Plinius secundus, etiam militando
libros et carmina conficiat, scripsit tam metro quam prosa quaedam praeclara opuscula, quibus
nomen suum notificavit. Equibus extant subjecta. Opus praeclarum de Germanorum et Italorum,
Inventis propriis l. I
Carminum quoque l. I
Epistolae variae
Et alia complura.
Vivit usque hodie in castro suo Hassestein, et varia conscribit, sub Maximiliano Romanorum
rege praestantissimo. Anno domini MillesimoCCCCXCIIII. Indictione XII.
Tritemius měl patrně jen mělké povědomí o literární produkci Bohuslava Hasištejnského,
protože bibliografický seznam je v tomto případě vágní a torzovitý. Nicméně Trithemius
většinou pracoval de visu, jak dokládá skutečnost, že velmi často uvádí incipit registro-
Mundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
ESTUDIOS (Historia y Cultura)
147
vaných spisů. Podívejme se tedy na úplnější heslo, tentokrát jednoho z největších italských
renesančních spisovatelů:
Johannes Bocacius de Certaldo, natione Italus, patria Florentinus, vir in saecularibus litteris omnium sui temporis facile doctisimo, et divinarum scripturarum non ingnarus8, poeta, philosophus et astronomus celeberrimus, ingenio subtilis, eloquio disertus. Edidit multa praeclara
volumia, quibus nomen suum ad noticiam posteritatis duxit. De quibus subjecta feruntur. Ad Robertum regem Siciliae.
De genealogia deorum. li. XIV
Si satis ex relatis domini.
De illustribus viris li. I
Exquirenti mihi quem.
De claris mulieribus li. I
Pridie mulierum egregia.
li. I
De haeresibus boemorum9
De victoriis Sigismundi
li. I
De bellis imperatorum
li. I
De montibus
li. I
Surrexeram
quidem fessus.
De fontibus
li. I
Postquam de
montibus et or.
De fluminibus
li. I
Figmento poetico traditum.
De bellis florentinorum li. I
De rebellione terrarum ecclesiae li. I
De victoria Tartarorum
li. I
De stagnis et paludibus
li. I
Et sinonnumquam e stagnis.
De nominibus maris li. I
Modica laboris assumpti.
Bucolicorum
li. I
Tyndare non
satius fue.
De contastinopoli capta li. I
Epistolarum ad diversos
li. I
El alia multa
Vernacula autem lingua multi eius extant libri, iocis et vanitatibus plenis, sicut liber Centum
novorum, Corbatius et Philostratus. Moritur sub Carolo imperatore quarto, et Gregorio papa
undecimo. Anno domini Millesimio.CCC.LXXV. Indictione XII, aetatis suae LXII.
Přestože je De scriptoribus ecclesiasticis jeho nejrozsáhlejším bibliografickým soupisem, Trithemius ve své bibliografické činnosti pokračoval a jeho aktivita přinesla další
důležité plody. V roce 1495 vyšel z mohučské tiskárny Petra von Friedberga jeho Catalogus
illustrium virorum Germaniae, biobibliografická práce obsahující životopisné medailony
německých spisovatelů (je jich přes 300) a soupis jejich literární produkce. Z formálního
hlediska používá tento katalog10 stejný systém uspořádání informací jako předchozí De scriptoribus ecclesiasticis.
V roce 1494 vydal Trithemius v Mohuči tiskem další historicko-bibliografickou práci
pod názvem De origine, progressu et laudibus Ordinis Carmelitarum. V druhém dílu tohoto
spisu uvádí 75 spisovatelů karmelitánského řádu a seznam jejich literární produkce. Tento
bibliografický materiál je převážně převzatý z jeho knihy De scriptoribus ecclesiasticis.
Později napsal Trithemius podobnou práci, věnovanou tentokrát vlastnímu, tedy benediktinskému řadu: De viris illustribus Ordinis Sancti Benedicti. Jedná se o čtyřdílný spis historického a životopisného zaměření. Bibliografickým přínosem je druhý díl, ve kterém autor
Mundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
148
EDUARDO FERNÁNDEZ COUCEIRO - Počátky bibliografie v Evropě a v Českých Zemích
představuje život a literární produkci 140 benediktinských spisovatelů. Čerpá přitom znovu
z materiálu své hlavní bibliografické práce De scriptoribus ecclesiasticis. Rukopis De viris
illustribus autor dokončil roku 1493, tiskem vyšel ale až v roce 157511.
Po Trithemiově iniciátorské a monumentální bibliografické práci následovaly první
specializované laické bibliografie, věnované dvěma nejdůležitějším vědám tohoto období,
lékařství a právu12. První lékařská retrospektivní bibliografie vyšla v Lyonu roku 1506 pod
názvem De medicine claris scriptoribus. Autorem byl francouzský lékař Symphorien Champier, který roku 1498 vystudoval medicínu v Montpellier a pracoval jako osobní lékař Karla
VIII., Ludvíka XII. a vévody z Lotrinska. Tato krátká kniha je složena z pěti oddílů: první
obsahuje antické lékařské autory; druhý pojednává o filozofech, kteří psali o lékařství; třetí je
věnován církevním lékařským autorům; čtvrtý obsahuje italské lékařské autority; a poslední
oddíl seznamuje čtenáře s lékařskou literaturou pocházející z Francie, Španělska, Německa a
Anglie. Přestože jsou bibliografické záznamy dost neúplné, Besterman soudí, že Champierovy poznatky pocházejí z vlastní autopsie (Besterman, 1935: 10-11).
V právnické sféře je prvním bibliografickým pokusem Inventarium librorum in utroque
iure (1522) od Giovanniho Nevizzana. Kniha eviduje na 1000 právních děl, ale postrádá
rejstřík, který by čtenáři pomohl orientovat se v jejím dost složitém uspořádání.
Tím se dostáváme k osobnosti největšího bibliografa 16. století a vůbec prvního autora, který se pokusil o všeobecnou encyklopedickou bibliografii, a to v době, kdy se evropská knihtiskařská produkce rozrostla do nezachytitelných rozměrů. Vedle svých četných
přírodovědných výzkumů a publikací rozvinul Švýcar Conrad Gessner impozantní bibliografickou činnost, jež dala postupně vzniknout řadě monumentálních bibliografií13. Jeho první
prací na tomto poli je foliová kniha o 1300 stranách, která nese název Bibliotheca universalis
sive Catalogus omnium scriptorum locupletissimus, in tribus linguis Latina, Graeca et Hebraica14. Dílo vyšlo roku 1545 v Curychu z dílny Christopha Froschauera, který proslul svým
vydáním Zwingliho překladu bible (1525-1531). Jak naznačuje název díla, Gessner do tohoto
bibliografického soupisu zařadil všechna latinská, řecká a hebrejská díla, která mu byla známá. Autoři jsou uspořádáni abecedně podle křestního jména, na začátku ale figuruje rejstřík
autorů seřazených podle příjmení, ale bez odkazu na příslušnou stránku. Bibliografické záznamy nejsou úplně jednotné: často stručně popisují obsah, občas připojí autorova biografická
data; u tištěních knih se uvádí místo a rok vydání, tiskařská oficína a rozsah.
Gessner si je vědom, že jeho práce navazuje na starší bibliografickou tradici, a po
dedikačním úvodu nabízí seznam knih, které mu nějak pomohly při sestavování jeho Bibliotheca15 (Libri, ex quibus sparsim quaedam decerpsi), a další seznam hlavních bibliografických pramenů (Catalogi scriptorum, quos integros inservimus nostro)16. Autor též informuje
o knihovnách, které v souvislosti se svou prací konzultoval osobně anebo přes jejich katalog
(Bibliothecae Italicae, Graecis libris instructae, quarum catalogos habui, aut ipse inspexi,
hae sunt). Zajímavé je, že se na tomto seznamu mezi největšími tehdejšími evropskými knihovnami (Vatikánská knihovna v Římě, Medicejská knihovna v Florencii a jiné) objevuje též
benátská osobní knihovna španělského humanisty Diega Hurtada de Mendoza17.
Tam, kde se opíral o Trithemia, Gessner informaci většinou neověřoval, nýbrž převzal
(často zkráceně) Trithemiův záznam. Jako příklad k porovnání můžeme znovu uvést heslo
Bohuslava Hasištejnského:
Mundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
ESTUDIOS (Historia y Cultura)
149
Bouslaus de Hassenstein18, natione Germanus, vir nobilis et undecunque doctissimus, scripsit tam metro quam prosa quaedam praeclara opuscula, quibus nomen suum notificavit. Ex quibus
extant subjecta: Opus praeclarum de Germanorum et Italorum. Inventis propriis lib. I. Carminum
quoque lib. I. Epistolae variae. Et alia complura. Vivit usque hodie in castro suo Hassestein et
varia conscribit19.
V roce 1548 vyšla tiskem kniha Pandectarum sive Partitionum universalium libri XXI20,
kde Gessner tematicky uspořádal díla obsažená v Bibliotheca universalis do jednadvaceti
oddílů: jsou to gramatika a filologie, dialektika, rétorika, poezie, aritmetika, geometrie a optika, hudba, astronomie, astrologie, magie a věštění, zeměpis, dějiny, mechanická a užitečná
řemesla, přírodověda, metafyzika a pohanská teologie, morální filozofie, společenská filozofie, civilní a vojenská řemesla, práva, lékařství, křesťanská teologie. Besterman sice přiznává,
že tento systém představuje značný pokrok oproti středověkým klasifikacím, považuje ho ale
za málo logický. Podle našeho názoru je Pandectarum dosti zdařilým pokusem o uspořádaní
dosavadní knižní produkce a některé Gessnerem používané kategorie vypadají stále dost
aktuálně21. Uvnitř některých kategorií navíc Gessner vytvořil různé podkategorie a podpodkategorie způsobem, který připomíná fungovaní dnešního mezinárodního desetinného
třídění22.
Velice zajímavé je, že před každým oddílem Pandectarum Gessner zařadil oslavný text
věnovaný některému významnému tiskaři, v němž uvádí jeho nejdůležitější tisky23. Oslavováni jsou následující tiskaři (v tomto pořadí): Cristoph Froschauer, Johannes Bebel a Michael
Isingrin, Johann Oporinus, Nicolaus Brylinger, Robert Estienne nejst., Johann Petri, Heinrich
Petri, Hyeronimus Curio, Johannes Montanus, Wendelinus Rihel, Paulo Manutio, Sebastién
Gryphius, Chrestien Wechel, Johann Herwagen, Johann Gymnich, Jean Frellon, Vincenzo
Valgrisi, Hyeronimus Scotus a Tommaso Giunta. V některých případech (Froschauer, Manutio, Gryphius, Wechel, Gymnich) Gessner za tiskařovu pochvalu zařadil dokonce i seznam
tisků vytištěných v jeho dílně. Komerční účel těchto seznamů je patrný z toho, že Gessner
uvádí formát anebo počet složek každé knihy. U Wechela jde ještě dal a za každým titulem
uvádí cenu ve francouzské měně (Wechel měl svou živnost v Paříži); aby si čtenář a potenciální zákazník mohl ceny propočítat, před seznamem Gessner informuje, jak si hodnotou
odpovídá francouzské a německé platidlo. Stejně jako u Trithemia tady máme jasný doklad
těsné vazby humanistického učence na tiskařské kruhy a jejich komerční zájmy. Elizabeth
Eisenstein popsala situaci takto: “Gesner thus acted as a press agent for some of the better
known master printers of his generation, much as Trithemius has done for his German humanist friends“ (Eisenstein 1980: 98).
Gessner nestačil vydat dvacátý oddíl (lékařství) a oddíl dvacátý první vytiskl roku 1549
v separátním svazku pod názvem Partitiones theologicae, Pandectarum universalium liber
ultimus24. Kromě bibliografického záznamu teologické literatury obsahuje tento tisk rozsáhlý a precizní věcný rejstřík, který čítá kolem 25000 věcných záhlaví (Besterman 1935:
17). Ostatně Partitiones přináší další důkaz spojení Gessnerovy činnosti s knihtiskařskými
kruhy25: přestože byla tato kniha vytištěna – stejně jako ostatní Gessnerovy bibliografické
soupisy – u Christopha Froschauera, je věnována Hyeronimu Frobenovi a jeho společníkovi
Nikolasu Episcopiovi. Dedikace nese název Nobilissimis typographis Hieronymo Frobenio a
Nicolao Episcopio, Conrad. Gesnerus S.D.P. a ještě zajímavější je, že za ni Gessner zařadil
abecední seznam všech knih, které opustily Frobeniovu tiskárnu do začátku roku 1549 (InMundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
150
EDUARDO FERNÁNDEZ COUCEIRO - Počátky bibliografie v Evropě a v Českých Zemích
dex librorum officinae et tabernae Frobenianae Basileae, usque ad initium anni 1549 ordine
literarum). Motivace tohoto seznamu je spíše komerční než bibliografická a dokládá, že měl
Gessner velmi těsné vztahy i s jinými tiskařskými dílnami než jen s tou, ve které vydával své
práce.
V roce 1555 vydal Gessner sbírku chirurgických textů pod názvem Chirurgia a zařadil
do ní bibliografii s tématem chirurgie. Kromě toho připojil do svého vícesvazkového
přírodovědného díla Historiae animalium různé bibliografické záznamy o autorech, kteří
psali o zvířatech.
Gessnerova bibliografická produkce se tedy jeví jako monumentální pokus o zachycení
dosavadních vědeckých znalostí. Besterman připomíná, že je to také poslední takový pokus,
který měl nějakou šanci na úspěch, protože kvantita knižní produkce pozdějších dob zcela
znemožňovala jakýkoliv projekt univerzální bibliografie. Nicméně i Gessnerova bibliografická práce byla neúplná: 15000 knih, které celkem eviduje ve všech svých bibliografických
pracích, představuje zhruba pětinu všech knih, které byly do té doby vydány v latině, řečtině
a v hebrejštině (Besterman, 1935: 20)26.
Gessnerův bibliografický projekt měl významné pokračovatele, kteří rozšířili jeho obsah
a upřesňovali klasifikační kriteria27. Roku 1551 Conradus Lycosthenes (to je latinizovaná
verze jeho původního příjmení Wolfhart) vydal v Basileji výtah z Gessnerovy Bibliotheca
universalis pod názvem Elenchus scriptorum omnium. Tento bibliografický soupis eviduje 1800 autorů Gessnerem necitovaných (jsou označené hvězdičkou), zato ale vynechává
mnoho autorů registrovaných v Bibliotheca universalis. Gessnerovy záznamy byly zpravidla zkráceny a tím dílo nabylo homogennější povahy. Podle Josefa Hejnice “přesto se toto
stručnější pojetí, které nadto umožňovalo přesnější citaci, obecně ujalo, protože lépe vyhovovalo praxi” (Hejnic, 1987: 118).
Roku 1555 vydal Gessner spolu se svým žákem Iosiasem Simlerem – jako obvykle u
Froschauera – další bibliografické dílo, tentokrát nazvané Epitome Bibliothecae Conradi
Gesneri. Jedna se o práci podobnou té Lycosthenesově: záznamy jsou stručnější a uvádějí
kolem 2000 nových autorů, kteří jsou pro větší přehlednost označováni hvězdičkou. Z
předmluv28 se dozvídáme, jak toto dílo vznikalo: po roce 1545 shromažďoval Gessner dodatky ke své Bibliotheca universalis ale kvůli naléhavějším úkolům musel vydání svěřit svému
žáku Simlerovi (Hejnic, 1987: 118)
Aby čtenáři, kteří už vlastnili Bibliotheca universalis, nemuseli zbytečně kupovat Epitome, kde se ve zkrácené podobě opakovaly informaci z Bibliotheca, Gessner v témže roce
vydal separátně Appendix Bibliothecae Conradi Gesneri, který obsahoval jenom dodatky, tj.
bibliografické záznamy oněch 2000 nově zjištěných autorů.
Další rozšíření Gessnerem kompilovaného bibliografického materiálu přináší nové Simlerovo vydání z roku 1574 a také vydání z roku 1583, které pořídil Iohannes Iacobus Frisius
(Friese). Frisiova bibliografická příručka, kterou končí cyklus zahájený Gessnerem v roce
1545, obsahuje zhruba 9000 hesel, tedy znamená třikrát více než původní Bibliotheca universalis. Vysvětlení tohoto velkého rozšíření bibliografických údajů nám podává Josef Hejnic:
“Ke značnému nárůstu titulů v doplněném Simlerově a Frisiově vydání z let 1574 a 1583
došlo především proto, že se oba vydavatelé mohli opřít o katalogy frankfurtských knižních
veletrhů, vydávané pravidelně od roku 1564, přičemž neváhali (v rozporu s původní Gesnerovou zásadou) citovat stále stoupající produkci knih vydaných ve francouzštině a němčině,
Mundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
ESTUDIOS (Historia y Cultura)
151
ale tak, že sami překládali tituly těchto knih do latiny. Frisius dále získal mnoho přírůstků
– mezi nimi i četná bohemika – z vídeňské císařské knihovny (dnes Österreichische Nationalbibliothek)“ (Hejnic, 1987: 119)
Po tomto náhledu do počáteční fáze retrospektivní bibliografie v celoevropském kontextu obraťme pozornost na české země. Hned na začátku je nutno poznamenat, že česká knižní
kultura v 15. století a v první polovině 16. století zaostávala za knihtiskařskými velmocemi,
jako byly Itálie, Německo a Francie29. Proto není divu, že počátky bibliografické činnosti v
českých zemích byly spíše skromné a neměly encyklopedický rozměr, který inspiroval Trithemia nebo Gessnera.
Podrobné dějiny české bibliografie ve třech svazcích napsal v šedesátých letech 20.
století Jiří Kábrt a žádný další pokus o shrnutí celkového vývoje bibliografické činnosti v
českých zemích nebyl dosud učiněn30. Náš výklad se bude převážně opírat o toto dílo, i když
uvedeme také některé bibliografické soupisy Kábrtem necitované.
Poněvadž pojetí bibliografie v této studii je užší než to Kábrtovo31, necháváme stranou
odkazy na předchozí právnickou literaturu, které český humanista Viktorin Kornel ze Všehrd
zařadil na různá místa svého pojednání O práviech o súdiech i o dskách země české knihy
devatery (Kábrt, 1961: 89-90)32. Z jiného důvodu můžeme odhlédnout i od dalšího bibliografického počinu uváděného Kábrtem, i když tentokrát jde o bibliografický seznam strictu
senso. Jedná se o skrytou bibliografii obsaženou v díle De re metallica libri XII od lékaře
a přírodovědce Georgia Agricoly (vlastním jménem Georg Pawer)33. Vzhledem k tomu, že
Agricola34 byl Němec (narodil se v saském Glauchau) a že kniha byla vytištěna v Basileji
(1556) u Hieronyma Frobena, zdá se nám skutečnost, že Agricola působil v letech 1527 až
1531 v Jáchymově jako městský a hornický lékař a sbíral tam materiály pro svou mineralogickou knihu, nedostatečným důvodem pro to, abychom tento bibliografický seznam zařadili
do dějin české bibliografie (a Agricolovu geologickou a přírodovědnou produkci vůbec do
dějin české vědecké literatury)35.
Kupodivu první skutečně česká bibliografie Kábrtově pozornosti ušla, přestože je dokonce reprodukovaná v Knihopisu (č. 1770). Roku 1530 vyšla u Pavla Severina z Kapí Hory
reedice Spisu o nemocech morních od českobratrského lékaře Jana Černého. Toto vydání
obsahuje předmluvu-dedikaci od jistého Petra, doktora z Třebska, panu Zachariaši z Chrudíma, v níž dedikátor uvádí seznam dosud publikovaných knih od Jana Černého36. Vzhledem k
tomu, že tento průkopnický bibliografický počin není moc známý, dovolujeme se ho citovat
v úplnosti podle transliterované verze z Knihopisu:
Pržedmluwa: ... přiteli pav Zachařowi z chrudimě nahorách kutnach petr doktor z třebska
žádost wsseho dobreho wzkazuge. ... posýlám Knijžku Mistra Jana Cžerného Rodiče Pražské ho |
Muže w mnohých Pijsmijch včeného | zwlásstě pak w Lékařstwij zkusseneeho. Přy kterémžto nemalý čas gsa | prwé než gsem do Wlaských Zemij nákladem geho | y twým | y Pana Giřijka Hássy
na Včenij wyprawen Nic nikdy ani w giných Zemijch bedliwěgssýho | pilněyssiho pracowitěgssýho
| a vprzýměgssýho wtom ržemesle nadněho newiděl gsem. kterýžto mezymnohými swými Knihami kteréž gest psal a wydal | Gako Trogi odpowěd Doktorowi Augustynowi [Käsenbrotovi] na
geho ozdobné psanij y ssyroké: Item | Traktát | který k osobě twé ya ko k Towaryssy wěrnému
psal | napo mijnage k wěcem Křestianským: Item | Wýklad vtěssený na Ekleziastes Knijhy Ssalomúnowy | k Vrozené Pani Johance z Liblic | a na Par dubicých: Item | Dialog | že Kržestianu
nenáležij přysahati | hoyně zpijsem Swatych dowozuge: Item Traktát | že nepotřebij se Kržestianu
Mundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
152
EDUARDO FERNÁNDEZ COUCEIRO - Počátky bibliografie v Evropě a v Českých Zemích
giž gednú pokřtěnému podruhése křti ti: Item | Herbářž take s Figurami mnohem vžytečněyssý
nežby mee chwály potřebowal: Wydal takee y tento Spis proti nemocem mornim potřebny kterýžto
giž wpředesslé mory dwakrát gsau tlačyli. Ale wždy bez Tytule a gména geho | gehož sem yá
lépe swědom než kdo giný. Y nenij sprawedliwé aby takowý muž z sweeho vměnij a práce neměl
hodné pocti wosti mijti | a budúcý chwály od ná rodu swého: A protož ... dal gsem Traktát tento
zkorygowaw a zprawiw gey wytlačyti: Gestli pak že kdo zbohatssých y chudssých hoyněyssý | a hotowé | a zkussené wěcy bude chtiti miti | mám zato že y vmne ge nagde w Appatyce w Staré Rychtě k
takowe potřebě pilné vdělané. Gichžto podlé wuole Božij ne bez vžitku bude mocy vžywati: Dán w
Praze w Sobotu po Narozenij Pa[n]ny Marye. Létha Patnácti Stého | Třydcáteho [=10. září 1530].
Jak je vidět, bibliografické záznamy jsou krátké a jednoduché, ale dost precizní. Dedikant je obeznam nejenom s Černého lekařskou produkcí, ale také s jeho náboženskými
traktáty, a dokonce i s jeho polemikou s katolickým proboštem Augustinem Käsenbrotem
(Augustin Olomoucký). Zajímavý je důvod, pro který se doktor Petr (podle svých slov) rozhodl vydat znovu Spis o nemocech morních a uvést tento bibliografický seznam: obdiv k
Janu Černemu a přání, aby jeho sláva vzrostla. Doktor Petr byl žákem Jana Černého37 a jeho
vydání (a bibliografický soupis v něm obsažený) mělo upevnit Černého autoritu v obecném
povědomí, mimo uzavřenou českobratrskou komunitu.
O šest let mladší je další český bibliografický seznam, rovněž necitovaný v Kábrtově
monografii38. V roce 1536 vydal pražský tiskař Jan Had na náklad autora spis Gruntovní
a dokonalý regiment od Johanna Kopa von Rauenthall, dvorního lékaře Ferdinanda I., v
překladu Hynka Krabice z Veitmile (Knihopis 4315a)39. Dílo má podobu šesti rozmlouvání,
jejichž obsah je uveden hned na začátku. Po tomto obsahu následuje seznam použité literatury (fol A2b-A3a), doktor Kop ale bohužel uvádí jenom jména konzultovaných autorů,
jejich díla nespecifikuje. Jedná se tedy spíše o seznam autorit než o skutečný bibliografický
soupis, přesto se domníváme, že si vzhledem k nerozsáhlé bibliografické činnosti v českých
zemích zaslouží zmínku a dokonce i reprodukování:
Dole pak vypsáno a znamováno stojí, z kterých starých předních Řeckých, Židovských, Kaldejských, Arabských, Latinských, Vlaských, Francoských, Hispanských, Engelských, Německých a
jiných filosofův, doktorův a lekařuov, aneb z jejích knih, doktor Jan Kopp tyto knihy v hromadu jest
sebral a sepsal, kromě toho což jest sám z svého rozumu a dobrého zdání k tomu přidal.
Najprv z Svatého písma
Starý zákon. Nový zákon. Svatý Augustin. Svatý Jeroným. Erasmus Rotherodamus40. Svatý
Cyprián.
V lékařství
Hypocrates. Plato. Aristoteles. Serapion. Antoninus Musa. Discorides. ....41
Tito všickni svrchu psaní jsú byli znamenití filosofové a lékaře.
A tito dole psaní jsú byli filosofové a znamenití hvězdařové a geografi.
Phtolomeus. Marcus Manilius. Hali Abenragel. Julius Firmicus. Aratus. Johannes de Monte
Regio. Pomponius Mela. Procus42.
A tito pak nejzpuze psaní jsú byli také filosofové, kteří historie anebo kroniky a jiné múdrosti
sepsali.
Homerus. Flavius Josephus. Plutarchus. Alus Gelius. H. Cornelius Agrippa. Seneca. Sabellicus.
Tím se dostáváme k jedné známější skryté bibliografii, obsažené v populární Hájkově
kronice. Katolický kněz Václav Hájek z Libočan vydal svou veleslavnou Kronyku Českou
v roce 1541 v tiskárně Jana Severina mladšího na Starém Městě pražském (Knihopis č.
Mundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
ESTUDIOS (Historia y Cultura)
153
2867)43. Na konci počáteční rámcové časti knihy, hned před začátkem textu (fol. 10b), autor
zařadil seznam literatury použité při psaní kroniky: Při spisování této vší kronyky těchto
ctných, slavných a pravdomluvných mužuov jsem následoval, jíchžto jména pořád tuto dole
sepsaná jsú. Uvádí celkem 35 pramenů, a to pod autorovým jménem, pod názvem díla nebo
pod obojím. Hajek cituje antické autory, církevní historiky a také polské, uherské a římské
kronikaře. Nakonec uvádí 13 pramenů českého původu (Kosmase, Dalimila, Zbraslavskou
kroniku, Pulkavovu kroniku, Kuthena...), mezi nimiž jsou i díla dnes nezvěstná (Kábrt 1961:
93). Kábrt hodnotí Hajkův bibliografický počin takto: “Hájkův přehled použitých pramenů je
typickým příkladem dobovým. Dokládá příznivý vliv formálních požadavků humanistického
písemnictví také v oblasti popisné a soupisné praxe. Jednotlivé záznamy nemají jednoznačný
charakter. Mají různou formální i literární hodnotu“ (Kábrt, 1961: 93).
Na konci tohoto krátkého přehledu vývoje bibliografie v českých zemích v 16. století se
chceme zastavit u dokumentu o dost pozdějšího, ale zato velmi zajímavého, protože přináší v
domácí bibliografické praxi důležitou novinku44. Všechny dosud uvedené bibliografické soupisy popisují knihy jakožto literární díla45, a ne jakožto artefakty. Moderní praxe se nicméně
snaží evidovat knihy (a to jak staré tisky, tak i moderní knihy) jako konkrétní fyzické artefakty, protože obsažený text může stále mutovat a může být donekonečna prezentován v
obměněných uspořádáních (různá typografie, formát, paginace, ilustrační aparát atd.). Jako
ve všech sférách lidské aktivity vedl i v knižní kultuře vývoj k postupné standardizaci46. Z
tohoto hlediska je zajímavá bibliografická činnost jezuity Václava Šturma, a zejména jeho
Index a poznamenání všech knih a spisů, kteří v Srovnání víry a učení Bratří starších se ode
mne přivozují47. Tento Index je jakýmsi přídavkem tištěným spolu se Šturmovým spisem pod
názvem Krátké ozvání Doktora Václava Šturma proti Kratičkému ohlášení Jednoty Valdenské neb Boleslavské (Knihopis č. 16006), který vytiskl Jiří Dačický v Praze roku 158448. Toto
Ozvaní je posledním bodem vleklé náboženské polemiky mezi Šturmem a Jednotou bratrskou: roku 1582 vydal Šturm v Litomyšli u Ondřeje Graudense své Srovnání víry a učení
Bratří starších, kteří sebe sami zákona Krystova a jiní je Valdenskými a Boleslavskými, jiní
pak Pikharty jmenují (Knihopis 16009). Bratří, vždy připravení se bránit, odpověděli nedatovaným spisem Kratičké ohlášení se Jednoty Bratrské na důtklivá psaní proti nim těchto časů
vydaná. Šturm reagoval právě svým Krátkém ozváním z roku 1584, ke kterému přidal Index,
který nás v tuto chvíli zajímá. Bibliografický záznam je velmi precizní a moderní, jelikož
uvádí nejenom název a údaje o tisku a tiskaři, ale také formát, počet knižních složek a počet
listů v každé složce. Šturm byl k tomuto postupu veden nutností jednoznačně identifikovat
každou knihu, kterou citoval v této náboženské polemice:49
A poněvadž k vyhledání a najití pravdy a k rozsouzení té pře snadno každý, kdož toho žádostiv
jest, přijíti může, a jiné cesty není než tato, aby na to se bedlivě ptal, zda-li jsou Bratří takové knihy
a spisy na světlo vytisknuté vydali a zda-li tak, jak já přivozuji i cituji se psáno nachází: k tomu,
aby každý tím snázeji přijíti mohl a na to se vyptati, kladu tyto všechny spisy a knihy, které v tom
svém Srovnání víry přivozuji pořadně s jejich vlastními tituly a nápisy, pokudž mi možné jest, tak
abych já sám potom ani páni Bratří jejich zapříti nemohli aneb některé jiné porušené a zfalšované
nikomu (jakž obyčej mají) podvrci a ukázati.
Jako ukázku Šturmova bibliografického postupu můžeme uvést jeden bibliografický záznam tohoto Indexu:
Mundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
154
EDUARDO FERNÁNDEZ COUCEIRO - Počátky bibliografie v Evropě a v Českých Zemích
Item, Vydali jiný Spis, a tomu tento nápis dali: Spis tento o původu i o pravdě kněžství trojího,
i o všech zřízených příslušnostech v požívaní pořadně učiněn jest ve Jménu Páně.
Impressum in recentiori Boleslavio50
Zadu na posledním listu na druhé straně stojí takto: konec sepsání davního od Bratří o
Kněžství a jednomyslnosti vydané k Imprimování, Letha Paně Tisícího pětistého dvacátého druhého. U téhož letha v Středu po Svaté trojici, vytištěno.
Jiřík Styrsa. Jest na čtyři listy, litera L.
Na konci této studie nám nezbývá než konstatovat paradox, že si česká bibliografie našla
cestu k moderní praxi přes jednu z četných dobových náboženských polemik, a nikoli přes
humanistickou snahu shromáždit informace o dosavadním písemnictví, jak tomu bylo v
jiných evropských zemích.
REFERENCES
Besterman, Th. (1935). The Beginnings of Systematic Bibliography. London: Oxford
University Press.
Burger, K. (1907). Buchhändleranzeigen des 15. Jahrhunderts, Leipzig: K.W. Hiersemann.
Eisenstein, E. L. (1980). The Printing Press as an Agent of Change. Communications
and Cultural Transformations in Early-Modern Europe, Cambridge - London - New York New Rochelle - Melbourne - Sydney: Cambridge University Press.
Hejnic, J. (1987). Bibliograf Konrád Gesner, jeho švycarští pokračovatelé v 16 století
a Morava. Knihtisk v Brně a na Moravě. Sborník z konference. Brno - 4. září 1986, Brno:
Muzejní a vlastivědná společnost - Státní vědecká knihovna, 116-125.
Kábrt, J. (1961). Počatky české bibliografie. Od nejstarších zprav o knihách až do r.
1620. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
Malclès, L.-N. (1969). Manuel de bibliographie. Paris: Presses Universitaires de France.
Manguel, A. (2009). Knihovna v noci. Brno: Host.
Schneider, G.-N. (1999). Friedrich, Handbuch der Bibliographie: Stuttgart: Anton Hiersemann.
Sozzi, L. (1971). Boccaccio in Francia nel Cinquecento. Firenze: Leo S. Olchski.
Večeřová, P. (2007). Každodennost pražských tiskařů v 16. a na počátku 17. století. Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska, Sborník z 15.
odborné konference Olomouc, 22.-23. listopadu 2006, Brno: Sdružení knihoven ČR, 83-97.
Voit, P. (2006). Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15.
a počátkem 19. století. Praha: Libri - Královská kanonie premonstrátů na Strahově.
– (2007). Limity knihtisku v Čechách a na Moravě. Bibliotheca Strahoviensis, 8-9, 113140.
– (2009a). Počátky renesanční typografie v Čechách a na Moravě. Listy filologické,
CXXXII, 1-2, 125-135.
– (2009b). Nový pohled na dějiny renesančního knihtisku v Čechách a na Moravě. Knihy
a dějiny, 11-15, 2004-2008, AV ČR, 33-43.
Mundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
ESTUDIOS (Historia y Cultura)
155
NOTES
1. Mezi první bibliografické pokusy patří autobibliografie De libris propriis liber a De ordine librorum suorum
liber od Galena, Notitia de se ipso et de libris suis od Bedy Ctihodného a Catalogus brevior librorum suorum od Giralda Cambrense. Nejdůkladnější bibliografie před knihtiskem napsali Gennadius a sv. Jeronym na konci 5. století.
Obě práce mají název De viris illustribus a představují první opravdové biobibliografie, v níchž nejdůležitější část
životopisného výkladu tvoří výčet literárních děl. Po stopách Gennadia a sv. Jeronyma kráčeli sv. Isidorus Hispalensis (6-7. století), sv. Ildefonsus, arcibiskup v Toledu (7. století), Sigebertus Gemblacensis (11. století), Honorius
Augustodunensis (12. století) a Henricus Gandavensis (13. století) (Besterman 1935: 2-5).
2. Necháváme stranou tiskařské soupisy knih, které měly především komerční a propagační motivaci (Burger
1907 reprodukuje 31 takových komerčních soupisů). I když tyto soupisy představují opravdové bibliografie, chybí
v nich encyklopedický a referenční účel, který charakterizuje moderní bibliografické řemeslo. Pravě Trithemiovo
dílo vykazuje jako první tyto rysy.
3. Údaje o Trithemiově životě a díle pochází rovněž z dějin bibliografie Theodora Bestermana (Besterman
1935: 6-10). Další informaci čerpáme z Eiseinsteina 1980: 94-99. Rozbor jeho knihy De scriptoribus ecclesiasticis
je náš.
4. Na internetové adrese: http://www.mgh-bibliothek.de/cgi-bin/trithemius.pl?blatt=-5&rv=r je přístupné digitální faksimile. Při svém rozboru jsme používali pravě tento digitální zdroj.
5. Poměry v českých zemích se dosti odlišují od tohoto obecného evropského panoramatu.
6. De scriptoribus ecclesiasticis obsahuje chválu Johanna Reuchlina, sepsanou Sebastianem Brantem. Reuchlin
publikoval také u Ammerbacha (Voit 2006:50), a dokonce pro něj pracoval jako literární editor (Eisenstein 1980:94).
Na konci De scriptoribus ecclesiasticis nacházíme básnické laudatio na Trithemia z pera Sebastiana Branta.
7. Uspořádaný podle křestního jména, jako bylo v té době obvyklé. Pro snadnější vyhledávaní v rejstříku jsou
někteří spisovatelé uvedeni pod dvěma jmény: Anneus Seneca - Lucius Anneus Seneca, Aeneas Silvius papa -Pius
papa secundus. Pro větší čtenářovo pohodlí při používání rejstříku vynechal tiskař místo pro iniciály u prvního
jména každého písmene z abecedy (tisknul na těch místech reprezentanty).
8. Tento alibistický dodatek (et divinarum scripturarum non ignarus) používá Trithemius velice často, když
pojednává o laickém autorovi (anebo o formálně církevním autorovi, jehož produkce je laické povahy).
9. Jedna se o apokryfické dílo, stejně jako De victoriis Sigismundi, De bellis imperatorum, De bellis Florentinorum, De rebellione terrarum ecclesiae, De victoria Tartarorum a De Constantinopoli capta. Tyto apokryfy se ve
spojitosti s Boccacciovým jménem budou znovu objevovat u Gessnera a u Bellovacuse (Sozzi 1971 : 11).
10. Od této doby se latinské slovo catalogus bude v pracích bibliografického zaměření objevovat běžně.
11. Kromě svých bibliografických soupisů napsal Trithemius četné práce z nejrůznějších tematických oblastí.
V jeho produkci převládají knihy historického charakteru, ale dnes jsou známé zejména jeho posmrtně vydané
Polygraphia a Steganographia, pojednávající o magii a kryptografii (Trithemia měli v úctě okultisté a alchymisté
John Dee a Agrippa, který u něj dokonce krátce studoval; Eisenstein 1980: 95-96). Zajímavé je, že všichni zakladatelé moderní retrospektivní bibliografie (Trithemius, Champier, Gessner) byli v podstatě humanističtí polygrafové,
jejichž vědecké zájmy zasahovaly do nejrůznějších disciplín.
12. Necháváme stranou další typ bibliografie, jenž má počátek také v tomto období – autobibliografie (k
předchůdcům tohoto typu bibliografického soupisu srov. poznámku č. 1). Už Trithemius zařadil autobiobibliografické heslo jak do svého spisu De scriptoris ecclesiasticis, tak i do Catalogus illustrium virorum Germaniae. Mezi
nejvýznamnější autobibliografie patří Catalogus omnium Erasmi Roterodami Lucubrationum, původně Erasmův
dopis adresovaný jeho příteli Johannu Botzheinovi. Vyšel tiskem několikrát v Basileji u Frobena (vydání z roku
1524, revidované autorem, je digitálně dostupné na internetové adrese: http://www.e-rara.ch/bau_1/ch16/content/
pageview/875087)
13. Tato řada by pravděpodobně byla delší, kdyby autor nebyl podlehl morové epidemii ještě před dosažením
padesáti let věku.
14. Použili jsme digitální kopii na adrese http://diglib.hab.de/wdb.php?dir=drucke/49-1-quod-2f
15. Patří mezi ně výše zmíněná lékařská bibliografie od Symphoriena Champiera.
16. Gessner zde samozřejmě cituje Trithemiovy práce.
17. Diego Hurtado de Mendoza (1503/1504-1575) byl španělský šlechtic, voják, spisovatel a bibliofil. Působil
jako vyslanec císaře Karla V. v Anglii, v Benatkách, u tridentského koncilu a v Římě. Své knihy odkázal Filipovi II.
a ten je začlenil do své knihovny v Escorialu.
18. Poznámka na levém okraji nás informuje o tom, že heslo je převzaté od Trithemia.
Mundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
156
EDUARDO FERNÁNDEZ COUCEIRO - Počátky bibliografie v Evropě a v Českých Zemích
19. Přestože Gessner životopisné informaci o Hasištejnském značně zkrátil, je podivuhodné, že zde ponechal
tuto větu, která je v roce 1545 už čirým nesmyslem.
20. Konzultovali jsme digitální faksimile přístupné na adrese http://www.e-rara.ch/zuz/content/pageview/624960
21. Cesta k modernímu pojetí uspořádání písemnictví (které je jenom odrazem obecnější problematiky
uspořádání lidských znalostí) je ostatně velice dlouhá a klikatá (srov. Manguel 2009, především II. a IX. kapitola).
22. Podle Bestermana je nejlépe organizovaným oddílem oddíl právnický, kde jsou tituly uspořádány právě
postupným členěním dané kategorie.
23. I když se jedná spíše o klasické laudatio než o biobibliografický záznam, Besterman považuje tyto úvodní
texty za předchůdce moderních knihtiskařských bibliografií (Besterman 1935: 17).
24. Konzultovali jsme digitální kopii dostupnou na adrese http://diglib.hab.de/wdb.php?dir=drucke/199-4theol-2f-2
25. Besterman 1935, Eisenstein 1980 ani Hejnic 1987 tento údaj neregistrují.
26. Jako humanistický vzdělanec omezoval Gessner svůj bibliografický zájem na latinu, řečtinu a hebrejštinu,
protože tehdejší západní věda se vyjadřovala jenom v těchto třech jazycích (zejména v latině). Český knihtisk
15. století a první třetiny 16. století zůstal pro své české jazykové zaměření mimo evropské vědecké kruhy. Čeští
humanističtí spisovatelé píšící latinsky byli tedy nuceni publikovat své vědecké práce v zahraničí, chtěli-li je dostat k evropskému nadnárodnímu učeneckému čtenářstvu (Voit 2009a: 127; Voit 2009b: 34). Například významný
moravský humanista Augustin Olomoucký vydal roku 1493 v Benatkách u Paula Fridempergera svůj Dialogus in
defensionem poetices (Voit 2006: 165); o dva roku později vydal u Simona Bevilaqui rovněž v Benatkách svou
humanistickou epistolografickou příručku De modo epistolandi (Voit 2006: 104, 165)
27. Informaci o Gessnerových pokračovatelích čerpáme především z Hejnice (1987).
28 Knihu otvírá předmluva Simlerova, po níž následuje předmluva Gessnerova.
29. Situaci knihtiskařského řemesla v Čechách a na Moravě v 16. století popisují Voit 2007, Voit 2009a a Voit
2009b.
30. Pro dobu, kterou se zabýváme v této studii, je důležitý první svazek (Kábrt 1961). Kábrtova trojdílná monografie je sice zatížena dobovou ideologií a pojetím českých dějin (druhý svazek pojednávací o pobělohorské době
nese v tomto smyslu výmluvný název Česká bibliografie v době temna) ale je pečlivě a podrobně propracovaná a
dodnes tvoří nepostradatelný pramen informace.
31. Kábrt se v podstatě zabývá jakoukoliv citací knih. Nás ale na rozdíl od něj v tuto chvíli zajímají jenom
bibliografické seznamy systematicky zpracované pro konkretní účel.
32. O situaci české knižní kultury v raném novověku ostatně mnohé napovídá skutečnost, že tento důležitý
právnický spis dokončený roku 1499 nenašel v době vzniku vydavatele a byl vydán až v 19. století za národního
obrození. Jsme si vědomi, že Vladislavské zřízení zemské z roku 1500 komplikovalo vydaní Všehrdovy měšťansky
orientované práce, ale zároveň nelze zapomínat, že české tiskařské dílny produkovaly během 16. století mnoho
konfesně nežádoucích (protestantských, českobratrských) knih.
33. Tuto skrytou bibliografii tvoří pět záznamů nejstarší hornicko-hutnické literatury (Kábrt 1961: 91) Další
bibliografický seznam použité literatury (zoologického charakteru) uvedl Agricola ve své knize De animantibus
subterraneis (Basilej, 1549)
34. Kábrt ho důsledně nazývá Jiřím Agricolou.
35. Voitova Encyklopedie uvádí zajímavý údaj: dva roky po latinském vydání De re metallica dílo vyšlo také
německy v Basileji. Později bylo vydáno ještě nejméně dvaatřicetkrát v deseti dalších jazycích, ale do češtiny bylo
přeloženo teprve roku 1933 (Voit 2006: 296)
36. Děkujeme doc. Petru Voitovi za to, že nás upozornil na existenci této skryté bibliografie.
37. Z předmluvy ze dozvídáme, že studoval v Itálii na náklady Jana Černého. Je velmi pozoruhodné, že Jednota
posílala studenty na univerzity katolické a papežské Itálie.
38. Za tento údaj vděčíme rovněž doc. Voitovi.
39. Digitální verze dostupná na adrese http://www.medvik.cz/kramerius/MShowMonograph.do;jsessionid=F2
20B02A96C45396241390194918072F?id=132
40. V digitalizovaném exempláři je z náboženských důvodů Erasmovo jméno škrtnuté.
41. Celkem uvádí 97 autorů. Jsou vytištěni antikvou ve třech sloupcích.
42. Tento seznam a seznam další jsou rovněž vytištěny v antikvě ve třech sloupech.
43. Digitálně dostupná na internetové adrese http://knihovna.phil.muni.cz/dl/oldbooks/kronyka-ceska-hajekz-libocan-1819?th_offs=346
44. Pro podrobnější výklad o další české bibliografické činnosti do r. 1620 odkazujeme na Kábrt 1961: 94-165.
Mundo Eslavo, 10 (2011), 145-157
ESTUDIOS (Historia y Cultura)
157
45. Jak jsme viděli, v českých bibliografiích jsou záznamy kusé a jméno autora nejednou zastupuje jeho dílo
nebo díla; neregistují se údaje o tisku a tiskaři, které pomáhaly identifikovat konkrétní vydání.
46. V celoevropském kontextu Gessner a jeho pokračovatelé iniciovali v podstatě moderní způsob bibliografického záznamu: autor, název, místo vydání, tiskař, datum, rozsah.
47. Konzultovali jsme exemplář z Národní knihovny se signaturou 54 H 9571.
48. Dačický tiskl především nekatolickou literaturu a kvůli tomu měl časté problémy s náboženskou a světskou
mocí. Podle Petry Večeřové odráží tento Šturmův spis Dačického náboženskou tolerantnost (Večeřová 2007: 91);
naproti tomu Petr Voit v tom vídí taktický manévr, jenž mu měl umožnit další pokračování jeho nekatolické vydavatelské linie (Voit 2006: 195).
49. Ze stejného důvodu (byť nenáboženské povahy) moderní vědec potřebuje, aby byla každá kniha citovaná
v práci nebo uvedená v bibliografické příručce jednoznačně identifikovatelná.
50. Podle dobového úzu je tato latinská věta vytištěna v antikvě.
Mundo Eslavo, 10 (2011), 145-157