Zodpovědný redaktor - Apoštolský exarchát

Zodpovědný redaktor - Apoštolský exarchát

Exarchát
3
OBSAH
EXARCHÁT
Slovo otce biskupa
4
Informace a aktuality
5
Kde se Bůh a člověk setkávají…
6
Z poselství papeže Benedikta XVI.
10
O vzkříšení
14
Konference věnovaná dílu Tomáše Špidlíka
17
Rozdíly mezi katolickou a pravoslavnou církví 18
Arcibiskup Fisichella o chystaném Roku víry
21
Zámojská synoda - část IX.
22
Liturgický slovník: K
24
Tříkrálová sbírka 2012
26
EDITORIAL
Vážení čtenáři, 38. číslo zpravodaje Exarchát se
svou tematikou soustředí především na půst jako
jeden z prostředků osobní duchovní obnovy, ale
také jako přípravy na oslavu Kristova vzkříšení.
Podobně jako spolu souvisí doba příprav
a období oslavy, spojuje se také období pozemského putování s dosažením cíle v Božím království.
Každá příležitost se může stát příhodným časem k
zamyšlení nad tím, jak svůj život žijeme, nakolik
využíváme určený čas k osobnímu růstu a k prohlubování mezilidských vztahů. Stále je ještě čas
na změnu toho, co nám brání v plnohodnotném
stylu života s blízkými a před Bohem.
Za naši redakci mohu vyslovit vděčnost, že se
s Vámi můžeme na stránkách tohoto zpravodaje
setkávat. Tato setkání jsou však také možností
i pro Vás, naše čtenáře, k poskytnutí nejrůznějších
podnětů nebo připomínek k naší práci pro Vás.
Požehnané svátky Kristova vzkříšení!
Tomáš F. Král
Apoštolský exarchát
Řeckokatolické církve v ČR,
Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1
tel. +420 221 778 491
fax. +420 222 312 817
[email protected]
www.exarchat.cz
Zodpovědný redaktor:
Ladislav Hučko
Výkonný redaktor:
Tomáš F. Král
Jazyková úprava:
Richard Vocel
Redakční rada:
Viera Folkmanová
Milan Hanuš
Jan Klobušický
Ján Kočerha
Tomáš Mrňávek
Příspěvky mohou být kráceny.
Tisk:
FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536,
181 00 Praha 8.
Vychází šestkrát do roka.
NEPRODEJNÉ.
Distribuováno za dobrovolný dar
(náklady na jeden výtisk činí cca 20,-)
Bankovní spojení:
ČSOB 182471566/0300
ČS 1937754359/0800
4
Zpravodaj
SLOVO OTCE BISKUPA
Jako
křesťané se máme
v této postní
době soustředit na jednu
věc, na jednu
skutečnost; na
to, jak a proč
se musel Bůh,
Druhá Božská
osoba, vtělit, přijít mezi nás, hříšné
lidi a dát za nás svůj život. Co bylo
důvodem takovéhoto jedinečného
činu a jaký to mělo následek pro
celý vývoj lidských dějin? Především, co to dnes pro nás znamená?
Nevzpomínáme na to jenom jako
na cosi vzdáleného, co nám jenom
jakoby z dálky připomíná nějakou
událost? Máme k tomu osobní
a živý vztah? Každý člověk, který
narazí na své hranice, když už
neví kudy kam, si jasně uvědomí,
že sám se nedokáže zachránit, že
potřebuje vysvobození z toho začarovaného kruhu, a začne hledat
východisko. A ten, kdo upřímně
hledá, i najde. Musíme tedy hledat.
A když takto hledáme, když se nenecháváme vést svými vášněmi
a touhami, ale hledáme pravdu,
ať je pro nás i jakkoli nepříjemná,
zjistíme, že jediné, co nás může vysvobodit, je moc pocházející shůry.
Sami sebe osvobodit nemůžeme.
Naše vůle je prvotním hříchem tak
oslabena, že jenom svým vlastním
úsilím to není možné. Potřebuje-
me k tomu pomoc z jiných zdrojů. A ta pomoc přišla. Bůh se stal
člověkem, aby nás vykoupil z této
nemohoucnosti. Dal nám k tomu
všechny prostředky, zaplatil za
nás svou smrtí. Avšak zvítězil,
přemohl smrt a dal nám možnost
účastnit se na tomto vítězství. Jako
tuto možnost máme využít svou
spolupráci, svou účast na jeho díle
vykoupení svým odvracením se
od hříchu a lží. Nejsme jenom pasivními přijímateli a pozorovateli,
ale Ježíš chce, abychom byli jeho
přáteli a aktivními spolupracovníky. Proto pověřuje své apoštoly
a skrze ně nás všechny, abychom
pokračovali v tomto díle jeho
spásy, abychom nejen slovem, ale
i svým životem, trpělivým snášením všech trápení života, ale i díkučiněním za vše dobré a krásné,
co nám bylo dáno, hlásali dobrou
zvěst všem lidem.
Žehná všem čtenářům
X Ladislav
Exarchát
5
INFORMACE A AKTUALITY
v Ve dnech 11. – 12. listopadu
2011 se konala Mezinárodní konference v Centru spirituality Východ
– Západ Michala Lacka v Košicích.
Tématem mezinárodní konference
byly ikony. Apoštolský exarchát
a Institut sv. Kosmy a Damiána
reprezentoval o. Tomáš Mrňávek
s příspěvkem „Ikony: jejich kult
a význam s ohledem na magii“.
v Ve dnech 2. – 9. ledna 2012
se v pražské arcidiecézi uskutečnila Tříkrálová sbírka, které se zúčastnila i Řeckokatolická charita.
Výnos sbírky bude použit k podpoře volnočasových aktivit dětí
migrantů a ke vzdělávání cizinců
a migrantů.
v
Dne 6. ledna 2012 ohlásil
papež Benedikt XVI. jmenování
pražského arcibiskupa Dominika
Duky kardinálem. Nový kardinál
je již 11. kardinálem mezi pražskými arcibiskupy a 24. kardinálem
z českých a moravských diecézí.
Slavnostní uvedení se uskutečnilo
18. února 2012 ve Vatikánu.
v Novým řeckokatolickým arcibiskupem-metropolitou v Pittsburgu byl ve Vatikánu dne 19. ledna
2012 jmenován William C. Skurla,
dosavadní biskup eparchie Passaic.
Archieparchie Pittsburg má 58 tisíc
věřících a nový arcibiskup je pátým
v pořadí.
v
V bazilice sv. Petra ve Vati-
kánu byla dne 20. ledna 2012 sloužena zádušní mše svatá za bývalého
československého a českého prezidenta Václava Havla. Hlavním celebrantem byl děkan kardinálského
sboru Angelo Sodano, koncelebrantem byl též bývalý dlouholetý vatikánský nuncius v Praze Giovanni
Coppa.
v Dohodu o spolupráci při
projektech mládeže v náboženské oblasti podepsali v Užhorodě
dne 19. ledna 2012 biskupové košické a mukačevské eparchie Milan Chautur a Milan Šášik. Dohoda by měla rozšířit aktivity obou
eparchií, spolupráci i vzájemnou
informovanost.
v
Poslednímu žijícímu přímému účastníkovi atentátu na biskupa Teodora Romžu, o. Michalu
Mašlejovi z Košic, udělil biskup
Šášik medaili bl. Teodora Romži.
v
V pořadí již 88. plenární
zasedání České biskupské konference proběhlo ve dnech 24. –
25. ledna 2012 v augustiniánském
klášteře v Praze. Poprvé se zasedání zúčastnil i nový papežský nuncius v ČR Giuseppe Leanza. Ten
ocenil úsilí biskupů v přípravách
na 1150. výročí příchodu sv. Cyrila
a Metoděje na Velkou Moravu.
Apoštolský exarchát na zasedání
zastupoval biskup-apoštolský exarcha Ladislav Hučko.
6
Zpravodaj
KDE SE BŮH A ČLOVĚK SETKÁVAJÍ…
PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU S O. JANEM KOTASEM
Otec Jan Kotas je děkanem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském
hradě, současně je správcem farnosti u baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě
a přednáší liturgiku na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
A právě o svém vztahu k liturgice a jejímu pojetí a praktickému využití nám
velmi poutavě vyprávěl na vyšehradské faře…
Na Katolické teologické fakultě v Praze přednášíte liturgiku. Jak
byste stručně shrnul, co všechno tento obor zahrnuje?
Nejprve bych chtěl srdečně pozdravit všechny čtenáře Exarchátu a poděkovat za milé pozvání
k setkání na jeho stránkách. Jak je
to s liturgikou? Rozlišme nejprve
dvě věci: liturgii a liturgiku. Slovo liturgie se mezi východními
křesťany většinou úzce váže ke
slavení eucharistie. Na poli teologické vědy se ovšem používá pro
označení celku křesťanské bohoslužby, tedy v širším smyslu. Označuje bohoslužbu jako takovou.
Liturgika je pak teologický obor, který se zabývá liturgií, tedy křesťanskou bohoslužbou, s pomocí vědeckých metod. Jako samostatná
vědní disciplína existuje zhruba dvě stě let, ale hluboký zájem a systematické přemýšlení o liturgii jsou staré jako křesťanství samo. Teologická reflexe liturgie byla od starověku přítomna na křesťanském Východě
i Západě. Nalezneme ji v nejrůznějších spisech církevních otců, v raně
středověkých komentářích i pozdějších systematických traktátech, v novověku nakonec vykrystalizovala v už zmíněný zrod samostatného teologického oboru. Církev dnes dokonce liturgiku řadí mezi nejdůležitější
pilíře studia na bohosloveckých fakultách.
V centru jejího zájmu stojí, jak jsme si řekli, sama křesťanská bohoslužba. Tu je však možné studovat z různých pohledů: třeba jako historický fenomén nebo jako pozoruhodný kulturní projev, jako hudební
útvar, estetický zážitek nebo souhrn obřadů jednoho ze světových náboženství. I když mohou být takové pohledy zajímavé, žádný z nich není
vlastní perspektivou mého milovaného oboru – liturgiky. Liturgika je
totiž teologickou disciplínou, a proto se pohybuje na rovině víry! Stu-
Exarchát
7
duje křesťanskou bohoslužbu jako děj, v němž se setkávají Bůh a člověk
a v němž se odehrává spása člověka a oslava Boha. Ke studiu liturgiky
samozřejmě patří i studium její historie, výtvarných projevů, hudby,
srovnávání rozdílných liturgických tradic a mnoho dalšího. Hlavním
zájmem teologa tu ale nejsou jednotlivosti patřící ke křesťanským obřadům, nýbrž spása, která se zde odehrává, setkávání Boha a člověka
v Kristu. Liturgika přitom může spolupracovat s mnoha dalšími obory
lidské činnosti a poznání. To je nesmírně krásné: v okamžiku křesťanské bohoslužby se dostává ke slovu mnoho dobrého, co je v člověku
a co k němu patří. A to všechno se stává cestou, po níž Bůh přichází
k člověku a po níž zase člověk přichází k Bohu. Liturgie během staletí „rozkvetla“ z prostých gest do velmi košatého stromu. Proto i věda
o liturgii má široký záběr.
Co všechno symbolizují liturgické úkony?
Na prvním místě platí: co se v liturgii děje, je vlastně jednáním
samotného Krista. Jako křesťané věříme, že při liturgii naplňujeme,
co nám náš Pán odkázal. Jestliže se tedy Církev shromažďuje, čte Písmo svaté, modlí se, křtí, slaví eucharistii – jedná mezi námi stále sám
Ježíš. Je to on, kdo nás svým voláním shromažďuje v Církvi. On nám
ukazuje Otce a přináší jeho životodárné Slovo, když čteme Písmo svaté
a zvláště evangelium. Je to on, kdo křtí Duchem Svatým. Je to on, kdo
nás v modlitbě vede k Otci a kdo se nám dává v eucharistii jako Otcův
dar. V liturgii se setkáváme s živým Kristem, proto k ní musíme přistupovat s úctou. Na počátku tu není jednání naše, ale Kristovo, život
Kristův, do kterého pokorně vstupujeme, on se nás zmocňuje, přetváří
nás a my se stáváme jeho účastníky.
Většina liturgických úkonů má dvě dimenze: vždycky je tu iniciátorem Kristus – jednou jako Syn Boží, který sestupuje a přináší lidem svého nebeského Otce, podruhé jako Syn člověka, který vystupuje vzhůru
a nás lidi přináší ke svému Otci. To oboje Pán v sobě spojil, protože je
pravý Bůh a pravý člověk. V pozemské Církvi je pak jeho ikonou biskup
se svými kněžími, kteří při svaté liturgii často symbolicky procházejí
„svatou branou“ od lidí k Otci a od Otce k lidem: s knihou evangelia,
s kadidlem, s dary chleba a vína, s Kristovým Tělem a Krví, s požehnáním. A ve světě je Kristovou ikonou celá Církev: Boží evangelium, které
hlásá, Kristovy svátosti, které slaví, a láska Ducha Svatého, kterou prokazuje, totiž opravdu spojují Boha se světem a svět s Bohem. Liturgické
úkony jsou tedy rozhovorem a sdílením mezi Bohem a člověkem.
8
Zpravodaj
Jak liturgické úkony souvisejí s naší tělesností?
Podstatně: Bůh hledá celého člověka a Pán Ježíš přišel jako ten, kdo
skutečně přijal Tělo z Marie Panny a kdo vzkřísí i naše tělo, jak říkáme
ve vyznání víry. Jeho lidství se stalo nástrojem naší spásy a v liturgii
máme na jeho Těle a Krvi skutečnou účast. Liturgie proto vstupuje až
do našich kostí a naše ubohé tělo se stává chrámem Ducha Svatého,
abych použil silné obrazy z Písma. Proto po nás také apoštol Pavel chce,
abychom se v každodenním životě my sami stali obětí a přinášeli ovoce
Ducha Svatého.
Například naše klanění začíná v centru naší bytosti, v oné komůrce,
o níž mluví Ježíš v evangeliu; a s klaněním se nemáme předvádět před
druhými. Ovšem na druhé straně víra bez skutků je mrtvá, jak čteme
v Novém zákoně, proto musí prostoupit celé naše bytí, tedy i naši tělesnost a najít své „vtělení“, svůj výraz ve skutku, jako je třeba poklona,
slovo modlitby, zpěv či půst, almužna, odpuštění, milosrdná láska…
Liturgická gesta ale působí i opačným směrem. Bůh přece nejednou
uložil izraelským prorokům vykonat před očima lidu znamení, která
pak zasáhla lidská srdce a pohnula jimi k dobrému. A také Ježíš uložil
svým apoštolům: „To konejte na mou památku.“ Když totiž člověk s pokorou přijme, co mu je uloženo vykonat v Boží církvi v řádu bohoslužby
a života, dovoluje, aby pravda určitého skutku, gesta či slova sestoupila
až do hloubky lidské bytosti, aby vešla do srdce člověka a přetvořila ho
podle Boží vůle.
A tak jednou naše srdce „promlouvá“ činem, jindy naopak činy „promlouvají“ k našemu srdci.
Zde je také skryt velký nárok ohledně pravdivosti liturgických gest.
Co se vyjadřuje navenek, má se opravdu usídlit v lidském nitru – protože jinak by se gesto stalo klamem. A co je v nitru, má se opravdu stát
činem – jinak by myšlenka zůstala pouhým přeludem.
A co všechny ty věci v liturgii?
Bohoslužba je místem, kde přichází ke slovu i celý svět stvořený Bohem. Otcové církve říkávali, že existují dvě knihy, v nichž se Bůh zjevuje
člověku: Písmo svaté a stvoření. Když se člověk ‒ ovšem neoslepený hříchem a vedený Duchem Svatým ‒ dobře dívá na dílo stvoření, na zázrak
života i na své vlastní lidství, může pochopit mnoho pravdivého o Bohu
a o sobě. Stvořený svět je místem, kde se od počátku Bůh člověku zjevuje, kde mu dává něco o sobě pochopit a připravuje člověka na setkání
se sebou samým. Nakonec se dokonce sám stává člověkem a v Kristo-
Exarchát
9
vě lidství nám dává uprostřed světa svůj obraz, svoji ikonu. Ježíš pak
použil stvořené věci, především chléb a víno, jako znamení své milosti
a spásy. Proto křesťanská bohoslužba používá mnoho prvků z Božího
díla stvoření i ze světa lidí: vodu, chléb, víno, ale také světlo lampy,
knihu, stůl, sedadlo, oděv, dům, otevírající se bránu, obrazy… Všechna
bohatost stvořeného světa se v bohoslužbě stává Božím promlouváním
vůči člověku a zase lidským promlouváním vůči Bohu.
A co když někdy nedokážeme být soustředěni a kvůli únavě na to
všechno nestačíme…
I když je člověk v situaci, kdy není schopen žádného velikého „výkonu“ srdce, když jsme unaveni, nemocní, zasaženi nějakou těžkou
událostí, zaměstnáni naléhavými starostmi, poctivá přítomnost na bohoslužbách je výrazem naší věrnosti. Nemusíme být vždy na vrcholu
svých sil, ale můžeme být vždy věrní. Věrnost je jednou z tváří lásky.
Proto jsou ony naučené a opakující se liturgické úkony důležité, protože
pomáhají tam, kde bychom sami nestačili.
Garantem liturgie nejsme my a naše síly, ale Bůh sám, je to jednání
Kristovo. My se ho účastníme, abychom se Kristu připodobnili. Naše
štěstí má spočívat v tom, že jednou budeme Kristu zcela podobni
a budeme Boha vidět tak, jaký je. To jednání má smysl jako něco, co nás
předchází, co k nám přichází, aby nás přetvořilo do podoby Kristovy.
Proto je na místě určitá pokora před liturgií, protože toto jednání člověka přetváří k Boží podobě.
A může to být pochopitelné pro náhodného návštěvníka, neztratí
se v tom všem?
Myslím, že mnohý návštěvník rozpozná v liturgii věci, které jako
člověk v nějaké podobě dobře zná z každodenního života: vodu, světlo,
stůl, knihu, chléb a víno, sváteční šaty a mnohé další. Pokud ho ale Bůh
nenavštíví, bude mu asi mnohé v bohoslužbě připadat jako samoúčelná
rituální hra, navíc v kostýmech vyšlých z módy. Nic naplat, jsme zatím
jen poutníci uprostřed věcí porušitelných a nikdo pozemskýma očima
nevidí Boha, s nímž rozmlouváme ‒ vidíme „jen“ jeho skutky, jeho
stopy v písku pomíjejícího světa. Proto mohou křesťané při bohoslužbě
opravdu působit na vnějšího diváka trochu absurdně: asi jako člověk
tančící párový tanec o samotě. Jenže právě v tom je zároveň veliká výpověď naší víry, naděje a lásky: vyznání věrné blízkosti Boha, kterého
svět nevidí, ale tolik potřebuje.
Viera Folkmanová
10
Zpravodaj
Z POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K POSTNÍ DOBĚ 2012
Bratři a sestry, postní období nám znovu poskytuje
možnost, abychom uvažovali o jádru křesťanského
života – o lásce. Je to doba
vhodná k tomu, abychom
za pomoci Božího Slova a
svátostí obnovili svoji osobní
i společnou cestu víry. Její
prožívání je poznamenáno
modlitbou i sdílením, mlčením i postem, v očekávání velikonoční radosti.
Letos chci předložit několik myšlenek ve světle krátkého biblického
textu z Listu Židům: „Starejme se jeden o druhého a pobízejme se k lásce
a k dobrým skutkům“ (10, 24). (...)
„Starejme se“: zodpovědnost za bratra
Prvním bodem je výzva, abychom „se starali“. (...) Sloveso, které
otevírá naši exhortaci, je tedy výzvou, abychom zaměřovali pohled na
druhého, především na Ježíše, abychom byli jedni k druhým pozorní
a nechovali se k sobě jako cizí lidé a lhostejní k osudu bratří. Často však
převládá opačný postoj – lhostejnost a nezájem, které zakrývají sobectví a maskují se zdánlivým respektem k „soukromé sféře“. I dnes mocně
zaznívá Pánův hlas, jenž každého z nás vyzývá, aby měl o druhého starost. I dnes Bůh od nás chce, abychom byli „strážci“ svých bratří (srov.
Gen 4, 9), navazovali vztahy charakterizované vzájemnou péčí a pozorností vůči dobru druhého člověka, vůči veškerému jeho dobru. Důležité
přikázání lásky k bližnímu od nás vyžaduje, abychom si uvědomovali,
že jsme odpovědni za druhého člověka, který, stejně jako já, je Božím
stvořením; toto přikázání nás i povzbuzuje, abychom si to uvědomovali. Skutečnost, že jsme bratři a sestry v lidstvu, a mnohdy i ve víře, nás
musí vést k tomu, abychom v druhém člověku viděli své opravdové
alter ego, jež Pán nekonečně miluje. Budeme-li pěstovat vizi bratrství,
pak solidarita a spravedlnost, jakož i milosrdenství a soucit, přirozeně
vytrysknou z našeho srdce.
Pozornost vůči druhému člověku v sobě zahrnuje to, že mu přejeme
dobro ve všech jeho podobách – fyzické, morální i duchovní. Zdá se, že
současná kultura ztratila smysl pro dobro a zlo, zatímco je třeba s naléhavostí znovu zdůrazňovat, že dobro existuje a vítězí, protože Bůh „je
Exarchát
11
dobrotivý a prokazuje dobrodiní“ (Žalm 119, 68). Dobro je tím, co ochraňuje
a posiluje život, bratrství a společenství. Zodpovědnost vůči bližnímu
tedy znamená chtít a konat dobro pro druhého a přát si, aby se i on
otevřel logice dobra. Zajímat se o bratra znamená otevírat oči pro jeho
potřeby. Písmo svaté varuje před nebezpečím srdce zatvrzelého jakýmsi
„duchovním znecitlivěním“, které nás oslepuje před utrpením druhých.
Evangelista Lukáš přináší dvě Ježíšova podobenství, kde jsou uvedeny
dva příklady takovéto situace, která může vzniknout v lidském srdci.
V podobenství o dobrém Samaritánovi se kněz i levita lhostejně „vyhýbají“ člověku přepadenému a oloupenému lupiči (srov. Lk 10, 30-32);
a v příběhu o boháči si člověk nasycený svým majetkem nevšímá situace
chudého Lazara, který umírá hladem před jeho dveřmi (srov. Lk 16, 19).
V obou případech se setkáváme s opakem postoje „starat se“ a hledět s láskou a soucitem. Co brání tomuto lidskému láskyplnému pohledu na bratra? Často je to hmotné bohatství a nasycenost, ale také upřednostňování
svých zájmů a starostí přede vším ostatním. Nikdy nesmíme být „neschopní
milosrdenství“ s tím, kdo trpí. Naše srdce nikdy nesmí být natolik pohlceno
vlastními záležitostmi a problémy, aby před křikem chudého ohluchlo.
Právě pokora srdce a osobní zkušenost s utrpením se mohou ukázat jako
zdroj vnitřního probuzení k soucitu a ke vnímavosti vůči druhému.
„Starat se“ o bratra rovněž zahrnuje starost o jeho duchovní dobro.
Chci zde připomenout jeden aspekt křesťanského života, který, podle mého zdání, upadl v zapomnění – bratrské napomenutí směřující
k věčné spáse. Ve všeobecnosti jsou dnes lidé dost citliví, když se hovoří
o charitě a o pomoci fyzickému a materiálnímu zdraví ostatních, ale o
duchovní zodpovědnosti za bratry se téměř úplně mlčí. Nebylo tomu tak
v prvotní církvi a není tomu tak ani ve společenstvích skutečně zralých
ve víře, kde si berou k srdci nejen bratrovo tělesné zdraví, ale i zdraví
jeho duše pro dosažení posledního cíle. V Písmu čteme: „Pokárej moudrého, bude tě mít rád. Dávej moudrému: zmoudří ještě víc“ (Přísl 9, 8-9). Sám
Kristus přikazuje pokárat bratra, který hřeší (srov. Mt 18, 15). Sloveso
použité k označení bratrského napomenutí – elenchein – je totožné s tím,
kterým se označuje prorocké poslání vlastní křesťanům při obžalobě pokolení, které připouští zlo (srov. Ef 5, 11). Církevní tradice zahrnuje mezi
skutky milosrdenství i „napomínání hříšníků“. Je důležité znovu získat
tento rozměr křesťanské lásky. Při uskutečňování zla se nesmí mlčet.
Mám zde na mysli postoj těch křesťanů, kteří se z lidských ohledů nebo
prostě z pohodlnosti přizpůsobují běžné mentalitě, místo aby bratry
varovali před takovými způsoby myšlení a jednání, které jsou v protikladu k pravdě a nevedou po dobré cestě. Křesťanské napomenutí však
12
Zpravodaj
nikdy není vedeno duchem odsuzování nebo obviňování, ale vždy je
uváděno do pohybu láskou a milosrdenstvím a pramení z opravdové
péče o bratrovo dobro. Apoštol Pavel prohlašuje: „Kdyby někdo byl náhle
stržen k nějakému poklesku, uveďte ho na správnou cestu v duchu mírnosti;
jste přece lidé duchovní! Jen si dávej pozor každý sám na sebe, aby ses nedostal
do pokušení i ty“ (Gal 6, 1). V našem světě proniknutém individualismem
je třeba znovu objevit důležitost bratrského napomenutí, abychom společně kráčeli ke svatosti. Dokonce i „spravedlivý sedmkrát padne“ (Přísl 24,
16), jak říká Písmo, a my všichni jsme slabí a chybující (srov. 1 Jan 1, 8).
Je tedy velkou pomocí, když pomáháme druhým a necháváme pomáhat
i sobě, abychom poznávali sami sebe v pravdě, abychom zlepšovali svůj
život a kráčeli po Pánově cestě příměji.
„Jeden o druhého“: dar vzájemnosti
Takováto starostlivost o druhé lidi je v protikladu k mentalitě, která
redukuje život jen na pozemský rozměr, nebere v úvahu jeho eschatologickou perspektivu a ve jménu individuální svobody přijímá jakoukoli
morální volbu. Společnost, jakou je ta současná, se může stát hluchou
jak k fyzickým bolestem, tak i k duchovním a morálním životním potřebám. V křesťanském společenství to tak nesmí být. Apoštol Pavel nás
vyzývá, abychom usilovali o toto: být vedeni „k pokoji a k vzájemnému
duchovnímu prospěchu“ (Řím 14, 19), a byli nápomocni „bližnímu k jeho
dobru a prospěchu“ (tamtéž 15, 2), aniž bychom hledali vlastní zisk, ale
„to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy“ (1 Kor 10, 33). Vzájemné
napravování a povzbuzení v duchu pokory a lásky musí být součástí
života křesťanského společenství.
Pánovi učedníci, napojeni na Krista prostřednictvím eucharistie, žijí
ve společenství, které je poutá k sobě navzájem jako údy téhož těla. To
znamená, že ten druhý ke mně patří, že jeho život a jeho spása se týkají
mého života i mé spásy. Zde se dotýkáme velmi hlubokého prvku života ve společenství. Náš život se jak v dobrém, tak ve zlém vztahuje
k životu druhých lidí. Hřích i skutky lásky mají rovněž dimenzi společenství. V církvi jako Kristově mystickém těle se takové společenství
potvrzuje. Společenství neustále koná pokání a vyprošuje si odpuštění
za hříchy svých dětí, ale zároveň trvale a s radostí plesá nad svědectvími o ctnostech a o lásce, které se v něm rozvíjejí. Údy se mají „starat
jeden o druhého“ (1 Kor 12, 25), říká sv. Pavel, protože jsme jedním tělem.
Láska vůči bratřím, jejímž výrazem je almužna – spolu s modlitbou
a postem typická praktika postního období – je zakořeněna v této spolupatřičnosti. Také skrze konkrétní starost o ty, kdo jsou chudší, může
Exarchát
13
každý křesťan vyjádřit svou příslušnost k jednomu tělu, jímž je církev.
Vzájemná pozornost vůči ostatním je rovněž uznáním dobra, které Pán
v nich koná, a spolu s nimi poděkováním za divy milosti, jež dobrý
a všemohoucí Bůh neustále působí na svých dětech. Když křesťan spatří
v druhém člověku působení Ducha Svatého, musí se z toho jen radovat
a velebit nebeského Otce (srov. Mt 5, 16).
„Pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům“: společně ke svatosti
Tento výraz z Listu Židům nás nutí k tomu, abychom uvažovali o univerzálním povolání ke svatosti a stálosti cesty v duchovním životě, abychom usilovali o větší dary a o stále vyšší a plodnější lásku (srov. 1 Kor 12,
31-13, 13). Pozornost jednoho vůči druhému má za cíl vzájemné povzbuzení ke stále větší a účinnější lásce, „jako světlo úsvitu, jehož záře roste až do
bílého dne“ (Přísl 4, 18), v očekávání, že v Bohu budeme žít den bez západu
slunce. Čas, který jsme ve svém životě dostali, je cenný pro to, abychom
v Boží lásce objevovali a konali skutky dobra. Sama církev tak roste
a rozvíjí se, aby dosáhla plné zralosti v Kristu (srov. Ef 4, 13). Do takovéto
perspektivy dynamického růstu se začleňuje i naše exhortace, abychom se
navzájem stimulovali a dospěli k plnosti lásky a dobrých skutků.
Bohužel je zde stále přítomné nebezpečí vlažnosti, potlačení Ducha
a odmítnutí „využít hřivny“, které jsme dostali pro dobro svoje i druhých
lidí (srov. Mt 25, 25 a násl.). Všichni jsme obdrželi duchovní nebo materiální bohatství užitečné pro naplňování Božího plánu, pro dobro církve
i pro osobní spásu (srov. Lk 12, 21b; 1 Tim 6, 18). Učitelé duchovního života připomínají, že ten, kdo v životě víry nepostupuje dopředu, jde dozadu. Drazí bratři a sestry, přijměme stále aktuální výzvu, abychom usilovali o „vysokou míru běžného křesťanského života“ (Jan Pavel II., Apoštol.
list Novo millennio ineunte [6. ledna 2001], n. 31). Moudrost církve, která
uznává a prohlašuje za blahoslavené a svaté některé příkladné křesťany,
má za cíl vzbudit touhu po napodobování ctností. Svatý Pavel napomíná:
„V uctivosti předhánějte jeden druhého“ (Řím 12, 10).
Kéž všichni tváří v tvář světu, který vyžaduje od křesťanů nové svědectví lásky a věrnosti Pánu, pocítí naléhavou potřebu vstoupit do soutěže v lásce, ve službě a v dobrých skutcích (srov. Žid 6, 10). Tato výzva
je zvláště naléhavá v posvátném čase přípravy na Velikonoce. S přáním
svatého a plodného postního období vás svěřuji přímluvám blahoslavené Panny Marie a ze srdce všem uděluji apoštolské požehnání.
Zdroj : www.tisk.cirkev.cz
14
Zpravodaj
O VZKŘÍŠENÍ
Kvůli vojákům došlo k zemětřesení, aby žili v bázni a mohli
být svědky. To je to, co se stalo.
Příběh strážců v souvislosti s touto událostí nebyl ani v nejmenším
podezřelý, protože některá znamení byla viditelná po celém světě, zatímco jiná, zvláštní, se ukázala pouze těm, kteří byli u hrobu.
Znamením pro celý svět byla tma,
ale zvláštním znamením se stalo
zjevení anděla nebo zemětřesení.
A tak, když přišli a zvěstovali
vzkříšení (a pravda je svatá i v ústech nepřátel), dali jim peníze, aby
říkali: „Jeho učedníci přišli a ukradli ho.“ Ale jak ukradli? Ó, blázni! Jasná a
zřejmá je pravda, že ani neumějí lhát. Jejich slova jsou zcela neuvěřitelná a lež naprosto nepravděpodobná. Řekněte mi, jakým způsobem ho
učedníci, tito chudí a prostí lidé, ukradli, ti, kteří neměli ani odvahu se
ukázat? A což nebyl hrob zapečetěn? Nebyl hrob hlídán ze všech stran
stráží vojáků a Židů? Nepodezřívali je právě z toho, neobávali se toho,
nebděli, nepostarali se o to? Nu, a proč by ho kradli? Snad proto, aby
si vymysleli učení o vzkříšení? Ale jak by něco takového mohlo přijít
na mysl lidem, kteří tak rádi žili v nevědomosti? A jak by oni odvalili
náhrobní kámen? Jak by se ukryli před takovým množstvím lidí? Ať by
tedy pohrdali smrtí, ale marně a bez účelu by se jistě nepustili do takového nebezpečí, když tam stálo tolik stráží. A že se báli, ukazují jejich
předešlé skutky. Ano, když byl Kristus před nimi zajat, tak se všichni
rozprchli. Jestliže se neodvážili vzdorovat ani v době, kdy ho viděli živého, jak by je nemohlo zastrašit množství vojáků po jeho smrti? Nebylo
nutné rozbít dveře? Bylo možné toto udělat tajně a dokonce najednou?
Kámen, který byl přivalen, byl veliký, pro jeho odvalení bylo třeba mnoho rukou. A tak oni správně řekli: „Ten poslední podvod bude horší než ten
první“ – to tvrdili sami proti sobě; oni by spíše měli konat pokání za své
šílenství, ale na ty předešlé vrší další nové směšné výmysly. Koupili si
jeho krev, když byl ještě naživu; a po jeho ukřižování a vzkříšení se za
peníze znovu snaží podkopat pravdu o vzkříšení. Pohleď, jak se sami
nachytali po všech stránkách svého vlastního jednání! Pokud by nepřišli
Exarchát
15
k Pilátovi a nežádali stráž, mohli by si ještě takovým způsobem troufat,
ale nyní je tomu naopak: všechno dělali, jakoby se snažili uzamknout
svá ústa. A když učedníci neměli sílu zůstat vzhůru s Ježíšem, a to i přes
skutečnost, že jim to vytýkal, odkud potom nabrali takovou sílu? Nu, a
proč ho neukradli dříve, ale teprve když přišli? Pokud by to chtěli udělat, odhodlali by se již první noc, kdy ještě u hrobu nebyla stráž; tehdy
by to nebylo vůbec složité, ale naprosto bezpečné. Pouze v sobotu, poté
co Židé přišli k Pilátovi žádat stráž a začali pronásledování, tu první noc
nikdo ze strážců u hrobu nebyl.
Dále co znamenají plátna s myrhou? Petr si všiml, že tam leží. Pokud
by ho učedníci chtěli ukrást, nekradli by nahé tělo, a to nejen kvůli tomu,
aby nedošlo k zneuctění, ale také proto, aby při svlékání neprobudili ty,
kteří mohli vstát a chytit je. A odstranit oblečení z těla by bylo těžké a
vyžadovalo by příliš mnoho času, protože myrha lepí oděv na tělo jako
klíh. I tento způsob vypovídá o zřejmé nepravděpodobnosti únosu. Je
možné, že by neznali zuřivost Židů a že by tím na sebe obrátili jejich
hněv? A jaký by z toho měli užitek, kdyby Kristus nebyl vzkříšen? Židé
sami přiznali, že si to všechno vymysleli, když jim dali peníze, a uvedli: „Řekněte to tak a my uklidníme vladaře.“ Marně bojujíce proti pravdě,
chtěli všude rozšířit tuto pověst; ale zároveň tím, jak se snažili zatemnit
pravdu, proti své vůli přispívali k jejímu objasnění. Jejich vlastní slova:
„Učedníci ho ukradli“ potvrzují vzkříšení. Sami souhlasí s tím, že tělo tam
nebylo. Pokud přiznávají, že tam tělo nebylo, a jejich prolhanost a nepravděpodobnost únosu prokazuje přítomnost stráže u hrobu, znamení
a strach učedníků, pak se nabízí nesporný důkaz vzkříšení. A přesto
se s nestoudností odvažují všeho, zatímco vše jim zavírá ústa, a tvrdí:
„Řekněte a my uklidníme vladaře, abyste neměli těžkosti.“ Vidíte, jak všechno
hovoří proti jejich straně: i Pilát (jehož chtěli uklidnit), i vojáci i židovský
národ. No, nedivte se, že peníze zvítězily nad vojáky. Když ukázaly takovou moc nad učedníkem, tím spíše nad nimi. „A tato pověst je rozšířena
až dodnes.“ Podívejte se znovu, jakou lásku k pravdě učedníci prokázali!
Jak se nestydí říci, že se o nich rozšířila taková pověst! „Jedenáct učedníků
se pak odebralo do Galileje, spatřili ho a klaněli se mu, spatřili ho a viděli pochybujíce.“ Zdá se mi, že to bylo jeho poslední vystoupení v Galileji, když je
poslal s příkazem křtít. Pokud někteří pochybovali, podivme se i v tomto případě jejich lásce k pravdě, protože neskrývali své chyby, ani to, co
se během posledních dnů, s nimi stalo. Nicméně, toto a jiné bylo potvrzeno zjevením. Co že jim to pravil, když se jim zjevil? „Je mi dána veškerá
moc na nebi i na zemi.“ Opět s nimi mluví lidským způsobem, protože
ještě nepřijali Ducha Svatého, který by je povýšil. „Jděte a učte všechny
16
Zpravodaj
národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, učte je, aby zachovávali
vše, co jsem vám přikázal.“ Zde hovoří o učení a přikázáních. Nic nepřipomíná o Židech, mlčí o předchozích incidentech a nečiní žádné výčitky
Petrovi za jeho zapření ani nikomu z ostatních za útěk. Prostě jen přikázal hlásat celému světu své učení, které jim stručně předal zároveň
s přikázáním o křtu. Ale když jim přikázal veliké věci, potom podpořil
jejich srdce řka: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce věků.“ Copak ještě nevidíte jeho moc? A copak nechápete, s jakou láskou to navíc
říká? Nejen že bude s nimi, jak sám říká, ale i se všemi těmi, kteří po nich
uvěří. Apoštolové nemohli zůstat až do konce věků, ale on promlouvá ke všem věřícím, jako by to bylo jedno tělo. „Nemluvte mi,“ pravil,
„o překážkách a problémech: jsem
s vámi já, jenž činím všechno
snadným!“ Toto často říkal
i ve Starém zákoně prorokům
Jeremiášovi,
když poukazoval na
své mládí, Mojžíšovi
a Ezechielovi, když
odmítali, řekl: „Já jsem
s vámi.“ Totéž zde říká
i svým učedníkům.
Ale pomněte zde, jaký
je rozdíl mezi těmito
dvěma. Tito často odmítali, když byli posláni
k jednomu národu; a tito,
posíláni do celého světa, nic
takového neříkali. Konec věků
jim připomíná proto, aby je
více přitáhl a aby nehleděli jen
na časné utrpení, ale na budoucí věčnou blaženost.
„Utrpení,kterému budete vystaveni, skončí
i s tímto životem, a
naposled i celý tento časný věk přijde
ke svému konci;
blaženost,
kterou
získáte, je věčná, jak
jsem vám už dříve
mnohokrát
říkal.“
Tak je posiloval
a
povzbuzoval
jejich
ducha
připomínáním
posledního dne, než je poslal do
světa. Skutečnou touhou je
tento den pro ty, kteří strávili život konáním dobrých skutků, jak
strašným pro ty, kteří jej strávili v hříších, jak pro ty, co očekávají
trest. Nebudeme se však jen strachovat a bát, ale konejme pokání,
dokud je čas, a zachráníme se od neštěstí. Je to pro nás možné, stačí jen chtít. Jestli i před časem milosti mnozí dokázali takové činy,
o kolik více to můžete dokázat vy z milosti.
Иже во святых отца нашего, Иоанна Златоустого, архиепископа константинопольского,
Избранные творения, Толкование на святого Матфея Евангелиста, Беседа XC, 1 – 2.
Překlad: Jan Klobušický
Exarchát
17
RECENZE: KONFERENCE VĚNOVANÁ DÍLU TOMÁŠE ŠPIDLÍKA
Pod názvem „Přínos kardinála T.
Špidlíka k poznání teologie a spirituality
křesťanského Východu“ uspořádala loni
v dubnu Řeckokatolická teologická fakulta PU v Prešově vědeckou konferenci věnovanou zemřelému kardinálovi Tomáši
Špidlíkovi. Stalo se tak při příležitosti
prvního výročí jeho úmrtí.
Konference měla mnohovrstevný obsah. Kromě přednášek o tématech, kterým se Tomáš Špidlík ve svém celoživotním bohatém díle
věnoval (východní liturgie, ekumena, spiritualita) a které přednesli
známí slovenští a čeští teologové, obohatili konferenci svými příspěvky
i zahraniční hosté. Mezi předními lze jmenovat prof. Campatelli z římského Centra Aletti, prof. Maraniho z Papežské gregoriánské univerzity
a Papežského východního institutu.
Pouze auditivní převahu konference vyplnilo promítání filmových
dokumentů televize NOE natočených s Tomášem Špidlíkem. Duchovní
obsah byl korunovaný panychidou za zesnulého kardinála.
Byla již zmínka o tom, že se konference uskutečnila nezvykle brzy po
smrti Tomáše Špidlíka. Ovšem z obsahu jednotlivých přednášek bylo
patrné, že na daná témata, která řečníci představili, je k dispozici takové
množství materiálu, jež by vyplnilo několik podobných konferencí. To
je nejen teoretickou výzvou pro budoucnost.
Kardinál Špidlík patřil křesťanskému Východu i Západu. Z jednotlivých referátů bylo patrné, že tento muž univerzální církve předběhl
svým způsobem dobu a ukázal Církvi směr k větší plnosti, a současně,
ač žil ve století dvacátém a jedenadvacátém, byl osobností vpravdě renesanční. Rozsahem zkušeností a šíří intelektuálního záběru mu tento
titul plně náleží.
Za uspořádání konference patří poděkování organizátorům - GTF
Prešovské univerzity, Pontificio Instituto Orientale – Centru Aletti v Římě a Spolku sv. Cyrila a Metoda v Michalovcích.
Prešovská GTF vydala při této příležitosti sborník jednotlivých příspěvků a přednášek včetně barevných fotografií. Pokud bych hledal jiný název
pro tuto velmi vkusně provedenou publikaci než ten, který nese: „Prínos
kardinála T. Špidlíka k poznaniu teológie a spirituality kresťanského Východu“, nazval bych ji „Malé kompendium o velkém muži Církve“.
Max Kašparů, diakon
18
Zpravodaj
ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ
Iniciační svátosti
Pravoslavná námitka: V pravoslavné církvi jsou iniciační
svátosti udělovány tak, jak se
udělovaly v prvních stoletích.
Křest, biřmování a eucharistie
jsou udělovány v tomto pořadí
a všechny najednou, protože každý, kdo vstupuje do církve, má
právo dostat všechny výsady.
Římské katolictví rezervuje
udělení biřmování (myropomazání) jenom biskupům (není
Biřmování udělované biskupem
to pravda, mohou i kněží…
pozn. lh), čímž narušuje pořádek udělování iniciačních svátostí, protože udělalo z biřmování „přechodný obřad“ mezi pozdním dětstvím a
adolescencí (ostatky starodávného udělování svátostí zůstaly ve formě
křestního pomazání) a posunulo první svaté přijímání do věku užívání
rozumu; je spojeno s vyznáním hříchů.
Pravoslaví nemůže nic než odsoudit tento systém zmrzačení křesťanského života. „Latinský“ systém právě ochuzuje pokřtěné děti o to, aby
se staly členy církve se všemi účinky. Boží milost udělovaná ve svátostech je tak podřizována schopnosti rozumově „pochopit“ jejich účinek
a plnost křesťanského života se svévolně odkládá do období, ve kterém
je první formace k víře už dávno překonána a rozvoj osoby je už víc
vystaven traumatům a konfliktům.
Katolická odpověď: Katolická praxe není v ničem v rozporu s praxí
prvních století. Na počátku totiž byli křtěni dospělí a těm byly po důkladné přípravě udělovány všechny tři iniciační svátosti najednou. Někteří to dokonce odkládali až na velmi pozdní dobu. Jednou ze známých
osobností, která se nechala křtít až před smrtí, byl císař Konstantin Veliký, v pravoslavné církvi považovaný za svatého. Podobná praxe převažovala i během života svatého Augustina. Je známo, že v té době museli
dospělí k tomu, aby se stali křesťany, projít dlouhou dobou přípravy,
ze které dodnes v liturgii svatého Jana Zlatoústého zůstalo rozdělení
na liturgii ohlášených (katechumenů) a liturgii věřících (už pokřtěných).
Exarchát
19
„Ohlášení“ byli zřejmě jenom dospělí, a ne batolata. Takové malé děti se
ještě do chrámu vůbec nepřinášely. Kdyby se od počátku tehdy křtily jenom malé děti, tak tento obřad by už musel zaniknout velmi dávno, jak
zaniknul v latinské liturgii, která ale více podléhá přizpůsobení se danému stavu věcí. Výlučný křest dětí je tedy praxe velmi pozdější. K tomu,
aby věřící nepřišli o možnost důkladné přípravy, jak tomu bylo na počátku, ji západní církev rozdělila do více fází, aby byli věřící postupně
uváděni do celé plnosti křesťanského života milosti. Pravoslavná církev
– jak je to u ní zvykem – převzala všechno beze změny;bylo tomu tak do
té doby u dospělých, a aplikovala všechno na děti. Svědčí o tom i fakt, že
východní církev nemá zvláštní obřad pro křest malých dětí a formulář je
jenom jeden, a to pro dospělého.
Východní katolická církev připouští přijímání nemluvňat jako starodávnou praxi východních církví a možná i některých západních. Mnozí
biskupové ale mají k tomu výhrady, protože to nepovažují za příliš účinné, a to především v případě, když rodič přináší dítě ke přijímání, ale sám
k němu nepřistupuje. Svobodná vůle člověka se ještě v tom věku plně
neprojevuje. Co se dítěti dá, to přijme. Je mu to jedno. Eucharistie však
nepůsobí magicky, to znamená bez naší vůle. To by popřelo účinek všech
svátostí, které vyžadují čisté srdce a dobrou vůli se polepšit. Křest (a myropomazání) batolat je starodávná praxe církve, protože ten se přijímá
v souvislosti s vírou církevního společenství. A tam, kde není zabezpečena křesťanská výchova dětí, tam křest není podle církevního zákona dovolen. Eucharistie se už ale nedá přijímat jako projev víry někoho jiného,
to už je osobní setkání člověka s Bohem. A tam se vyžaduje mít vědomí
o tom, s kým se setkávám a koho do sebe přijímám, kým se stávám.
Kromě toho Tridentský koncil na svém 21. zasedání v roce 1562 prohlásil, že „kdo říká, že přijímání eucharistie je potřebné i pro batolata před
dosáhnutím věku rozeznávání, ať je exkomunikován“. Ve křtu jsou totiž batolata začleněna do Krista a ve svém věku nemohou ztratit tuto milost.
Přesto není možné (podle nauky tohoto koncilu) odsuzovat předcházející dobu, když se příležitostně praktikovalo přijímání batolat. Přijímání
batolat se ale nepokládá za potřebné pro spásu. Na Východě je to především tradice vzniklá posunutím věku křtu až k novorozencům, která ale
nemá žádné adekvátní teologické zdůvodnění.
Východní kodex říká: co nejdřív po křtu (a myropomazání) se má podávat dítěti i eucharistie, ale neříká, že ihned. To se děje ve věku od šesti
do sedmi let. To je v poměru k jiným lidským schopnostem velmi brzy.
Proto se západní způsob (a spolu s ním i východní katolický) v žádném případě nedá nazvat zmrzačením, ale postupným uváděním
20
Zpravodaj
do tajemství života milosti. Nejlíp o tom mohou svědčit výsledky takovéhoto postupu, které v žádném případě nesnižují úroveň náboženského života v západní církvi. Dalo by se říct, že spíše naopak.
Rytířské řády
Pravoslavná námitka: V dějinách ortodoxie neexistují žádné
rytířské řády (za takové není
možno považovat například tzv.
opričniky, soukromou ochranku
cara Ivana Hrozného, u které se
projevovaly jenom parodie na
mnišský život; ani některé dosud
existující šlechtické řády, protože
se jedná o civilní vyznamenání,
a ne o řády náboženské). Může
Rytíři řádu sv. Lazara Jeruzalémského
se zdát divné, že pravoslavná spiritualita, jež je tak silně poznačena
mnišstvím, a národ, který má tak veliký respekt k vojsku a obránci vlasti, nerozvinuly postavu „vojáka-mnicha“, jak se to stalo ve středověku
na Západě. Je třeba ale také připomenout negativní vzpomínky pravoslavných věřících na křižácké výpravy, jež byly kolébkou vzniku těchto
řádů (a způsobily množství masakrů, vraždění a ničení v Byzantském
impériu), a především to, že pravoslavný mnich svým odmítnutím světa odmítá také iluzi zlepšit osudy lidstva konkrétní akcí vykonanou ve
vojensko-hierarchickém stylu.
Katolická odpověď: Na téma rytířských řádů by se dalo mnoho psát.
Měly svá slavnější i méně slavná údobí. Na co by se ale nemělo v této
souvislosti zapomínat, je fakt, že křižácké výpravy vznikly právě na základě požadavků císařů Byzantské říše, která byla smrtelně ohrožována
Turky (Seldžuky). Byzantské říši v roce 1074 zůstalo jen hlavní město
Konstantinopol a přilehlé kraje. Proto v ten rok byzantský císař Michal
VII. požádal papeže Řehoře VII. o pomoc. I když tato prosba navzdory
schizmatu padla na úrodnou půdu, tehdy ale ještě vhodná doba. Až
když byzantský císař Alexios I. Komnenos během osmdesátých let
jedenáctého století dobyl nějaká území zpět, chtěl proti nim zakročit
Exarchát
21
ještě razantněji, a proto se snažil pro svou věc získat také žoldnéře ze
Západu. V březnu 1095 kvůli tomu požádal o pomoc papeže Urbana II.
Papež začal vymýšlet taktiku, jak odpovědět na žádost císaře. Jeho záměrem bylo poskytnout Byzantské říši veškeré posily nezbytné k tomu,
aby Seldžuky vyhnala z Malé Asie. Dalším cílem bylo získat i ztracený
Jeruzalém. V druhé polovině listopadu roku 1095 se v Clermontu ve
střední Francii konal koncil svolaný papežem Urbanem. Urban oznámil,
že v poslední den koncilu, tedy v úterý 27. listopadu, pronese svou zásadní řeč jako reakci na prosby východního křesťanstva o pomoc. V této
řeči pak prohlásil, že Západ se musí vydat Východu na pomoc. Nechť
se tato ozbrojená pouť (označení „křížová výprava“ se objevilo až ve třináctém století, když křížové výpravy skončily) vydá na cestu v létě, na
svátek Nanebevzetí Panny Marie, 15. srpna, po ukončení sklizně. Bylo
určeno, že vojska se shromáždí v Konstantinopoli. Takto tedy začaly
křížové výpravy, z nichž se později vyvinuly i rytířské řády. Jejich původním cílem byla pomoc vážně ohrožené Byzanci, i když v té době už
byla ve schizmatu. To by se při hodnocení jevu křižáckých výprav mělo
vždycky brát také v úvahu (viz MICHAEL HAAG, Templáři. Fakta a mýtus,
Slovart 2011, s. 66-69.).
lh
ARCIBISKUP FISICHELLA O CHYSTANÉM ROKU VÍRY
Vatikán: „Není náhoda, že Rok víry byl ohlášen s takovým předstihem. Papež
chce, aby byl v plnosti pochopen účel této jeho iniciativy, dříve než vzniknou příslušné pastorační plány,“ říká arcibiskup Rino Fisichella, předseda Papežské
rady pro novou evangelizaci, na jejíž půdě vzniká sekretariát pro koordinaci slavení Roku víry. Předseda zmíněné papežské rady poukazuje na dva
cíle: na jedné straně má Rok víry dopomoci osobnímu setkání s Ježíšem
Kristem, a na druhé umožnit lépe poznat obsah křesťanské víry, tedy toho,
v co věříme. „Po Druhém vatikánském koncilu,“ uvádí arcibiskup Fisichella,
„nastala jakási dichotomie mezi vírou církve a vírou, kterou denně prožívá jednotlivec. Takovéto dělení je ovšem zcela nesmyslné. Obsah víry je přece pravda o
mém vlastním životě,“ zdůrazňuje arcibiskup. Šéf Papežské rady pro novou
evangelizaci navrhuje, že „konkrétním cílem Roku víry by proto mohlo být prohloubené poznání kréda, aby jej každý katolík mohl recitovat s plným porozuměním
jako svoji denní modlitbu“. Podle jeho názoru bude Rok víry také dobrou příležitostí k novému objevení křesťanských spisovatelů, kteří dovedli psát o
své víře, a připomíná v této souvislosti Chestertona a Peguyiho.
(www.radiovaticana.cz, upraveno)
22
Zpravodaj
ZÁMOJSKÁ SYNODA - ČÁST IX.
Najvýznamnejším miestnym koncilom pre katolíkov grécko-slovanského obradu
bola provinciálna rusínska synoda, ktorá sa konala v meste Zamošč roku 1720. Chystáme sa vám postupne predložiť jej najdôležitejšie ustanovenia, ktoré vyberáme zo
slovenského prekladu originálneho textu Synodus provincialis Ruthenorum habita in
civitate Zamoscić anno 1720, Romae: Sacrae Congregationis de Propaganda Fide, 1838.
Jeho autorom je Ing. Martin Slaninka a bol vydaný ako účelová nepredajná publikácia
biskupským úradom v Prešove.
§V
Sviatosť pokánia
Posvätná synoda prikazuje, aby sa udržala forma tejto sviatosti, podľa ktorej
tí, čo dostali milosť rozhrešenia a stratia ju pre hriechy, mohli znova byť ospravedlnení, čo doteraz ruténska cirkev zvykla zachovávať. Táto forma uznávala,
že rozhrešenie pozostáva len zo slov, ktoré kňaz použije ako sudca ustanovený
nad hriešnikom, t. j. „Ja ťa oslobodzujem od všetkých tvojich hriechov.“ Ostatné
modlitby, ktoré predchádzajú alebo nasledujú, sú chvályhodné a synoda vyhlasuje, že nepatria vôbec k podstate samotnej formy na zadržanie hriechov ani
nie sú potrebné na udelenie samotnej sviatosti.
Cirkev určila pri spovedných úkonoch látku tejto sviatosti inakšie – tieto
úkony sa rozdeľujú do troch častí, t. j. ľútosť nad spáchanými hriechmi s predsavzatím viac nehrešiť, ústna spoveď, pri ktorej hriešnik spomenie všetky
hriechy (je pozoruhodné, že otcovia synody hovoria „všetky“, a nie iba „všetky ťažké“, pozn. sadzača) a okolnosti, ktoré ich menia alebo priťažujú, a vysloví ich
kňazovi. Ten mu uloží pokutu jednak za oslobodenie od predošlých hriechov,
jednak aby sa ich v budúcnosti vyvaroval. Posvätná synoda napomína farárov
a ostatných, ktorým je zverená starostlivosť o duše, aby poučovali ľud o tom
všetkom a o iných veciach potrebných ku sviatosti pokánia a vzdelávali ho, aby
zmierený s Bohom prijal ovocie tejto sviatosti.
Posvätná synoda spoznala, že sviatosť tak potrebnú majú veriaci prijať, hoci
nie tak často, ako by sa to žiadalo, a že najväčšou prekážkou sú ponajviac dve
príčiny, t. j. trojdňový pôst, ktorý predchádza tej sviatosti, a zadosťučinenie
predpísané v nomokánonoch. Hoci je veľmi ťažké a ustanovuje sa ponajviac pri
verejných hriechoch, predsa ho zvyknú spovedníci ukladať kajúcnikom. Synoda zvážila, že treba napomenúť ľud, aby aspoň trikrát do roka pristúpil k svätej
spovedi, ako je to ustanovené vo východnej cirkvi, a to na sviatok Vzkriesenia
Pána (v tom čase to má vykonať každý pod trestom exkomunikácie), na sviatok
Zosnutia Bohorodičky a na sviatok Kristovho Narodenia; a aby potom prijal
Božie Telo. Aby sa veriacim, zastrašeným predchádzajúcim telesným trestom
Exarchát
23
(pôstom), nesťažovalo prijímanie tejto sviatosti, nech vedia, že hoci pôst je
chvályhodný, nie je nutné ho k platnosti spovede vopred vykonať. Okrem
toho by kňazi mali vedieť, že nie je osožné, aby od ľudu vyžadovali disciplínu
nomokánonov, čiže trestných zákonov, ktoré sú určené viac pre rehoľníkov, sú
zostavené prevažne za verejné hriechy a ukladajú sa ako zadosťučinenie pokuty. Kňazom je dovolené určiť takú pokutu podľa svojho uváženia a svojej
rozumnosti, aká vyhovuje chápaniu hriešnikov a kvalite osobností.
Samotní kňazi často vyznávajú svoje hriechy navzájom a poučujú veriacich
nielen slovom, ale aj príkladom, a tak sa k nim približujú. Predtým než slávia
bohoslužbu, starostlivo sa skúmajú, aby nepristupovali nehodne k Pánovmu stolu. Ak sú si vedomí nejakého smrteľného hriechu a akokoľvek by sa zdalo, že to
veľmi oľutovali, vedia, že nemôžu slúžiť Bohu svätú službu bez predchádzajúcej
sviatosti spovede. Ak však existuje naliehavá potreba slúžiť a nie je poruke spovedník, nech sa po vykonaní svätej obety bez spovede vyspovedajú čo najskôr.
Ak niektorý kňaz naznačí, čo mu kajúcnik vyznal, slovom alebo náznakom,
uvedie podmienky, miesto, čas alebo iné okolnosti, alebo akokoľvek sa to odváži zverejniť, nielenže bude odvolaný z kňazskej služby, ale bude vyhnaný
do trestného monastiera, aby tam konal večné pokánie.
Kňazi nech sa pod veľmi prísnymi trestami od biskupa vyhýbajú tomuto:
brať k spovedi naraz viacerých kajúcnikov, ale majú spovedať každého jedného osve, aby nikto nepočul hriechy druhého, a tak mohol porušiť pečať spovede a dobré meno blížneho a poškodil ho pohoršením pred prítomnými.
Ak je niekto aj rehoľníkom a nedostane farský chrám, nech nevypočuje spoveď bez biskupského schválenia. Kto sa bude tomu protiviť, takého posvätná
synoda nariaďuje potrestať exkomunikáciou (no nehovoria výslovne, že by taká
spoveď mala byť neplatná, pozn. sadzača).
Nakoniec, netreba vôbec pochybovať o tom, že zadržanie ťažkých hriechov,
veľkých zločinov naháňa zdesenie do mysli veriacich, a tak ich odstrašuje
od ich spáchania. Preto, okrem hriechov, ktoré má právo rozhodnúť, resp. riešiť
najvyšší veľkňaz, ak nevie hriešnikom dať rozhrešenie, takých si preberú biskupi
a vyhlásia ich v jednotlivých rokoch, najmä ak pribudli iné (hriechy), alebo ich
odstránili. Nech sa kňazi vyhýbajú tomu, aby sa tieto zadržania nerozmohli, aby
ich rozmnožením neutrpela ich vlastná autorita a tak sa nezúžila možnosť rozhrešenia; ďalej aby tí, čo upadli do ťažkého zločinu, nemuseli byť oddialení od
lieku spasiteľnej spovede; alebo aby sa tak nestalo pre nedostatok kňazov, ktorí
majú takú možnosť, alebo aby tomu nebránili dlhé cesty a veľké výdavky.
Nech spovedníci zapíšu a majú u seba všetky prípady, o ktorých rozhodne
najvyšší veľkňaz a biskup, aby nebrali na seba ťarchu, že sú nedbalí.
(pokračování)
24
Zpravodaj
LITURGICKÝ SLOVNÍK: K
kadidelnice (θυμιατήριον, кади1льница)
viz incensace.
kalendář (ημερολόγιο, календaрь)
1. systém (styl) pro členění času
a orientaci v čase v periodách dnů
a delších. V řeckokatolické církvi
jsou užívány dva kalendáře: juliánský (starý styl) a gregoriánský
(nový styl). Oba kalendáře se liší
posunutím jarní rovnodennosti,
jež v současnosti činí 13 dní, čímž
je dán rozdíl v dataci jakéhokoliv
dne. Další rozdíl mezi kalendáři je
v počítání přestupných let, zatímco
v juliánském je každý čtvrtý rok
přestupný, vgregoriánském nejsou
přestupné sekulární roky (roky
ukončující století), pokud nejsou
dělitelné 400. Kde jsou striktně stanoveny juliánské nebo gregoriánské
farnosti, jsou posty a svátky závazné pro každého řeckokatolíka nacházejícího se na příslušném území
bez ohledu na to, jakého kalendáře
se on sám přidržuje. V Apoštolském
exarchátě v ČR však platí oba kalendáře pro celé území a takto vymezené farnosti zde nejsou, takže zde
je každý řeckokatolík vázán podle
kalendáře, jakého se sám přidržuje.
2. roční rozvrh dní, týdnů a měsíců,
tištěný, nebo elektronický.
kalich (ποτήρ, чaша, поти1ръ, calix) viz čaša.
kamilavka (καμηλαύκιον, камилaвка)
liturgická i mimoliturgická tuhá
pokrývka hlavy pravoslavného kléru,
má cylindrický tvar, měla by být, jak
název napovídá, vyrobena z velbloudí
vlny. V dnešním typu se objevuje mezi
řeckými pravoslavnými od 17. století
a velice rychle se rozšířila i na Rusi.
Pro řeckokatolíky mukačevské tradice
je užívání kamilavky zakázáno již od
roku 1690, v jiných řeckokatolických
tradicích se však kamilavky užívaly.
Kamilavka je černá, jako zvláštní vyznamenání purpurová (v odstínech
od fialové až po červenou). Kamilavka se nosí při proskomidii i během
sv. liturgie, kdy se však při určitých
příležitostech odkládá. Při utreni
a večerni a během modlitby časů, má
však být muž prostovlasý (srov. 1 Kor
11, 4).
kánon (κανών, кан0нъ) 1. pův.
délkové měřítko ze stébla rákosu.
2. eucharistická modlitba (anafora),
neměnná část sv. liturgie (mše sv.).
3. specifický hymnický útvar na
počest jednotlivých svátků podle
určitého pravidla, který je běžnou
součástí bohoslužeb byzantského obřadu (především utreně, ale
i povečeří a půlnočnice): skládá
se z devíti písní, každá píseň začíná tematicky pevně určeným
irmosem a pokračuje několika tropary. Je používáno veliké množství
těchto kánonů. Patří k největším
skvostům byzantské hymnografie.
4. bohoslužebné pravidlo. 5. soubor
knih Starého a Nového zákona Písma
Exarchát
sv. 6. přeneseně i seznam všech světců uznávaných Katolickou církví.
7. pravidlo ekumenického koncilu.
8. právní ustanovení (část CIC nebo
CCEO).
kanonarch (κανονάρχης, канонaрхъ)
viz kantor.
kantor (ψάλτης, пэвeцъ) 1. minorista, klerik nižšího svěcení, ke
službám Božím obléká albu a dalmatiku (stichar). Jeho úkolem je
zpívat během sv. liturgie tropary,
kondaky, prokimeny a další předepsané zpěvy. Kantorské svěcení
může přijmout výhradně muž.
2. alternativní označení pro kanonarcha, tedy laikálního předzpěváka, který vede zpěv a udává
hlas troparu, kondaku, prokimenu
a dalších předepsaných zpěvů. Kantorem v tomto smyslu, tedy kanonarchem, může být i žena. Obvykle sedí
v první lavici.
kaple (παρεκκλήσιο, час0внz) viz
časovňa.
katasarka (κατάσαρκος, срачи1ца)
prostřední oltářní hrubé plátno kladené na prestol mezi ostatní plátna
hyfasmu a indit. Katasarka symbolizuje pohřební plátna Isusa Christa,
staroslověnský výraz pro katasarku
znamená košile nebo rubáška.
katedra (καθέδρα, кafедра)
1. biskupské křeslo většinou ve formě
trůnu umístěné v katedrálním soboru
zpravidla přímo za prestolem, příp.
na jiném čestném místě, ale vždy
v presbytáři (ἠ ἄνω καθέδρα, г0рнzz
25
кafедра). 2. učitelský úřad papeže ve
smyslu konstituce 1. vatikánského
koncilu Pastor Aeternus ze dne 18.
července 1870. 3. učitelské křeslo
nebo učitelský stůl. 4. organizační
nebo vědecko-výzkumný útvar na
vysoké škole, zpravidla část fakulty.
katedrála (καθεδρικός ναός,
каfедрaльный соб0рь) 1. sídelní
chrám biskupa. 2. architektonický
typ sakrální stavby, označuje zcela
konkrétní typ velkého gotického
kostela, který je vybaven minimálně
třemi loděmi, opěrným systémem,
věncem kaplí, triforiem, příčnou
lodí atp. Může přitom jít nejen
o biskupský kostel, ale například
také o klášterní kostel některých
mnišských řádů, často benediktinů
či cisterciáků.
kathisma (κάθισμα, каfи1зма)
1. každá z dvaceti částí, na které je
rozdělen celý Žaltář. Pořadí kathismat během modliteb časů je dáno
církevním Ústavem (Typikonem),
podle něhož se má celá kniha Žalmů pomodlit jednou za týden,
a během postu dvakrát za týden.
2. básnická kompozice jednotlivé
kathismy Žaltáře a dalších modliteb
v Časoslovu, během níž je dovoleno sedět. Každá je rozdělena na tři
části uvedené antifonami, tzv. štace
(στάσεις, стaтіи), protože se při nich
povstává, nebo také slávy, protože
vždy obsahují doxologii.
-jakl-
26
Zpravodaj
TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA 2012
Tříkrálovou sbírku (TKS) pořádá Charita ČR na celém území
České republiky od roku 2001.
Tato finanční sbírka navazuje na
starý lidový zvyk tříkrálového
koledování; její výtěžek je však
určen na pomoc třetím osobám
– lidem v nouzi. Řeckokatolická
charita (ŘKCH) se TKS zúčastnila
již podruhé.
V Praze, v prostorách kostela
Koledníci Tříkrálové sbírky
Nejsvětější Trojice, proběhla příprava na TKS již v prosinci. Děti a dospělí se sešli k výrobě korun pro
Tři krále a k poslechu, nácviku a zpěvu koled. Samotná sbírka se pak
v pražské arcidiecézi uskutečnila ve dnech od 2. do 9. ledna. Koledníci
představující sv. Tři krále koledovali převážně v Karlově ulici. Celkový
výnos ze sbírky dosáhl výše 7.534,- Kč.
Výtěžek koledy je určen především na podporu projektů na pomoc
nemocným, hendikepovaným, seniorům, matkám s dětmi v tísni a
dalším sociálně znevýhodněným osobám. Záměrem ŘKCH je použít
vybrané peníze k podpoře vzdělávání cizinců a migrantů a k podpoře
volnočasových aktivit dětí migrantů.
Na přípravě a průběhu Tříkrálové sbírky se podílí velké množství zaměstnanců Charity, ale zejména charitních dobrovolníků. Touto cestou
chci také srdečně poděkovat všem, kdo se zapojili do příprav a koledování. A to nejen za sebe, ale i za lidi, jimž vybrané peníze aspoň zčásti
usnadní život a dodají radost a naději, kterou my křesťané máme, když
slavíme Narození Božího Syna v Betlémě.
Natalia Slyvotska
Kristus vstal z mrtvých a smrt přemohl! Kristus vstal z mrtvých a démony svrhl!
Kristus vstal z mrtvých a andělé se radují!
Kristus vstal z mrtvých a nikdo nezůstal v hrobě!
Kristus, který z mrtvých vstal, je prvotinou těch, kteří zemřeli.
sv. Jan Zlatoústý