EXARCH Á T Vážení čtenáři, otevíráme spolu 39. číslo zpra

Exarchát
3
OBSAH
EXARCHÁT
Slovo otce biskupa
4
Informace a aktuality
5
Duch Svatý nám umožňuje žít jako děti Boží
6
Tichý svědek: patriarcha Josyf Slipyj
7
Kde se Bůh a člověk setkávají...
8
fax. +420 222 312 817
„Poslední pomazání“
12
[email protected]
Zámojská synoda - část X.
14
www.exarchat.cz
Arcibiskup Dominik Duka kardinálem
16
Ptáte se? Odpovídáme... kardinálové
17
Postní almužna 2012
18
Rozdíly mezi katolickou a pravoslavnou církví 20
Českobudějovická farnost na římovských pašijích
23
Liturgický slovník: K
24
Sté výročí narození prvního šéfredaktora Slova 26
EDITORIAL
Vážení čtenáři, otevíráme spolu 39. číslo zpravodaje Exarchát, které jsme z části věnovali tématice Ducha Svatého, který vede a sjednocuje
Kristovu Církev, daruje jí řád a harmonii, působí
ve svátostech, prohlubuje naši společnou i soukromou modlitbu, je dárcem života, obhájcem
pravdy a utěšitelem.
Každý z nás bychom mohli vydat řadu svědectví o působení Ducha Svatého v konkrétních
životních situacích, kdy se zdá, že jsme opuštění,
že se něco důležitého nezdařilo, že upadáme čím
dál více do pokušení a hříchu a přesto kdesi v
temnotě zářil plamínek Ducha Svatého, jeho útěchy, rady, pomoci...
Vyprošujme si proto pro náš život, pro naši
práci i pro naše křesťanské společenství dary
Ducha Svatého: moudrost, rozumnost, vědění,
radu, lásku, zbožnost a bázeň.
Tomáš F. Král
Apoštolský exarchát
Řeckokatolické církve v ČR,
Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1
tel. +420 221 778 491
Zodpovědný redaktor:
Ladislav Hučko
Výkonný redaktor:
Tomáš F. Král
Jazyková úprava:
Richard Vocel
Redakční rada:
Viera Folkmanová
Milan Hanuš
Jan Klobušický
Ján Kočerha
Tomáš Mrňávek
Příspěvky mohou být kráceny.
Tisk:
FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536,
181 00 Praha 8.
Vychází šestkrát do roka.
NEPRODEJNÉ.
Distribuováno za dobrovolný dar
(náklady na jeden výtisk činí cca 20,-)
Bankovní spojení:
ČSOB 182471566/0300
ČS 1937754359/0800
4
Zpravodaj
SLOVO OTCE BISKUPA
Kolem nás
se stále odehrávají nové a nové
skutečnosti.
Život je jeden
kontinuální
proud
změn;
a to jak v osobním, tak i společenském životě.
Kromě změn ve vlastním životě se
prostřednictvím masmédií stáváme
i svědky události, které se odehrávají v těch nejvzdálenějších koutech
světa. Někdy není lehké vyznat se
ve zprávách, protože nepoznáme
všechny okolnosti, jak a proč k něčemu došlo, a v důsledku potřeby
stručnosti – a nejenom proto – se
z nich nejednou ztrácí právě to nejdůležitější. Jsme nuceni zůstávat
na povrchu dění, odkázáni jenom
na to, co se k nám zvenku dostane
rozličnými kanály. A proto z toho
vyvozujeme ne vždycky pravdivé
závěry. Jsme však hladoví po stále
nových zprávách a nejednou nevnímáme změny a potřeby změn
vedle sebe. To, co se stane vedle nás
v sousedství nebo i v bezprostřední
blízkosti, se nám zdá někdy o mnoho méně reálné, než o čem se dovídáme ze vzdálenosti několika tisíc
kilometrů. Svět se zmenšil. Když
se na to ale objektivně podíváme,
s podivem (a hrůzou) zjistíme, že
zatím co se veliké vzdálenosti zkracují a zmenšují, malé neúměrně
rostou. Nevíme, co dělá, jak smýšlí,
jaké má starosti náš syn nebo dcera,
ale víme podrobně, co si myslí, co jí,
jak se obléká nějaký sportovec nebo
herečka žijící na jiném kontinentu
nebo jakým ekologickým problémem čelí lidé na dalekém ostrově
v Tichém oceánu. A to by se mělo
změnit, protože nás to vede k tomu, že začínáme žít ve virtuálním,
tedy neskutečném, světě, který
mění nás, ale my ho nijak neovlivňujeme. Zdá se, jako bychom se stali jenom hříčkou různých vnějších
okolností, které nedokážeme ovlivnit. Musíme chytit svou existenci,
svůj život pevně do rukou a dívat
se především vedle sebe, před sebe
i za sebe. Vyhýbejme se tomu, abychom se dívali příliš často mimo
sebe a své blízké, svou rodinu, sousedy, spolupracovníky, spoluobčany. Je lehké milovat ty, kdo jsou
od nás na míle vzdáleni, ale je těžší
milovat ty, kteří jsou denně vedle
nás. Věnujme se rozhodně tomu,
co od nás Bůh vyžaduje v daném
okamžiku, především co od nás
legitimně očekávají naši blízcí; uvědomme si jasně, kde je naše místo,
věnujme se plně těm, již na nás
závisí a potřebují nás. Jen pak budeme mít pocit dobře, hodnotně a
plně prožívaného života, na kterém
spočívá Boží požehnání.
Žehná
X Ladislav
Exarchát
5
INFORMACE A AKTUALITY
v U příležitosti svého jmenování
kardinálem sloužil dne 25. února 2012
arcibiskup pražský Dominik Duka
v pražské katedrále sv. Víta, Václava
a Vojtěcha slavnostní mši za církev
v ČR a za papeže Benedikta XVI.
Spolu s novým kardinálem koncelebroval také apoštolský nuncius Giuseppe Leanza, biskupové Čech a Moravy
a kněží nejen z pražské arcidiecéze.
Apoštolský exarchát reprezentovali
o. biskup Ladislav a generální vikář
Milan Hanuš.
v Papež Benedikt XVI. zveřejnil
dne 7. března 2012 jména pěti nových
členů Kongregace pro východní církve. Stali se jimi kardinál a milánský
arcibiskup Angelo Scola, prefekt Kongregace pro biskupy Marc Quellet, pařížský arcibiskup André Vingt-Tois,
mnichovský arcibiskup Reinhard
Marx a maronitský patriarcha Antiochie Béchar Boutros Raï. Kongregaci
vede kardinál Leonardo Sandri, sekretářem je bývalý rektor Papežského
východního institutu Cyril Vasiľ.
v V katedrále sv. Jana Křtitele
v Prešově se dne 10. března 2012
uskutečnila vzpomínka na nedožité
sté narozeniny prvního šéfredaktora slovenského řeckokatolického
časopisu Slovo o. Ladislava Hučka.
Archijerejské svaté liturgie se zúčastnil
prešovský metropolita- arcibiskup Ján
Babjak, pražský apoštolský exarcha
Ladislav Hučko a emeritní biskup Ján
Eugen Kočiš. Homilii pronesl arcibis-
kup Ján Babjak, na závěr liturgie zmínil několik vzpomínek na svého otce
jeho syn, biskup Ladislav.
v Biskupové Ukrajiny požadují
zákon o zákaze potratů. Ve společném prohlášení Konference ukrajinských latinských biskupů a synody
řeckokatolických biskupů Ukrajiny ze
dne 19. března 2012 se poukazuje na
skutečnost, že zákon o potratech platí
na Ukrajině ještě z dob Sovětského
svazu. Potraty lze bez jakéhokoliv
důvodu provádět do 12. týdne těhotenství.
v Vatikánská Kongregace pro
nauku víry zveřejnila dne 29. března
2012 nótu, ve které upozorňuje na
jednání čtyř řeholníků vyloučených
z baziliánského řádu a označuje jejich jednání za provokaci ve vztahu
k církevní autoritě a poškozující celou
katolickou církev. V nótě se uvádí, že
všichni čtyři samozvaní „biskupové“
z tohoto společenství jsou exkomunikováni podle Kodexu kanonického
práva pro východní církve. Nótu
zveřejnilo dne 2. dubna 2012 také
tiskové středisko České biskupské
konference.
v Bývalý prefekt Kongregace pro
východní církve a emeritní syrský
patriarcha Antiochie, kardinál Ignác
Moussa I. Daoud, zemřel dne 6.
dubna 2012 v Římě. Narodil se v roce
1930, syrským patriarchou Antiochie
se stal v roce 1998, prefektem Kongregace pro východní církve v roce 2000,
kardinálem v roce 2001.
6
Zpravodaj
DUCH SVATÝ NÁM UMOŽŇUJE ŽÍT JAKO DĚTI BOŽÍ
Drazí bratři a sestry, Velikonoční tajemství – utrpení, smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Krista
– vrcholí mocným vylitím Ducha Svatého na apoštoly, shromážděné spolu s Ježíšovou Matkou Marií a
dalšími učedníky. Byl to „křest“, křest Duchem Svatým (srov. Sk 1, 5). Skutky apoštolů podávají zprávu
o tom, že ráno na slavnost Letnic bylo večeřadlo naplněno hukotem, jako když se přižene silný vítr, a nad
každým z nich se usadil jakoby jazyk z ohně (srov. Sk
2, 2-3). Sv. Řehoř Veliký komentuje: „Duch Svatý dnes
nečekaně a zvučně sestoupil na učedníky a svou láskou zevnitř proměnil mysl
tělesných bytostí. Navenek se ukázaly jazyky jako z ohně, zatímco uvnitř začala
planout srdce, poněvadž přijetím Boha ve vidění ohně něžně vzplanula láskou“
(Hom. in. Evang. XXX, 1). Hlas Boží zbožštil lidský jazyk apoštolů, kteří
tak byli uschopněni „polyfonicky“ hlásat jediné Boží Slovo. Dech Ducha
Svatého naplňuje vesmír, rodí víru, přitahuje k pravdě, vytváří jednotu
mezi národy. „Hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý slyšel, jak
jsou v jejich jazycích hlásány velké Boží skutky“ (Sk 2, 6. 11).
Bl. Antonio Rosmini vysvětluje, že „v den křesťanských Letnic Bůh vyhlásil svůj zákon lásky tím, že jej Duchem Svatým vepsal nikoli do kamenných
desek, ale do srdcí apoštolů, a jejich prostřednictvím jej potom sdělil celé Církvi“
(Turín 1863). Duch Svatý, „Pán a Dárce života“ – jak recitujeme v Krédu
– byl spojen s Otcem skrze Syna a dokončuje Zjevení Nejsvětější Trojice.
Pochází od Boha jako dech jeho úst a má moc posvěcovat, odstraňovat
rozdělení a rozhánět zmatení způsobené hříchem. On, jenž je netělesný
a nehmotný, rozdává Božská dobra, nese živé bytosti, aby jednaly ve
shodě s dobrem. Jako srozumitelné Světlo dává smysl modlitbě, umožňuje rozmach evangelizačního poslání, zapaluje srdce toho, kdo naslouchá radostné zvěsti, inspiruje křesťanské umění a liturgickou melodii.
Drazí přátelé, Duch Svatý, který v nás vytváří víru ve chvíli našeho
křtu, nám umožňuje žít vědomě a souhlasně jako děti Boží podle obrazu
jednorozeného Syna. Také moc odpuštění hříchů je darem Ducha Svatého, neboť když se večer o Velikonocích ukázal Ježíš apoštolům, dechl na
ně a řekl: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny“ (Jan 20, 23). Svěřme Církev Panně Marii, chrámu Ducha Svatého,
aby žila stále z Ježíše Krista, jeho Slova, jeho přikázání a nepomíjivým
působením Ducha Utěšitele hlásala všem, že „Ježíš je Pán“ (1 Kor 12, 3).
Benedikt XVI. před modlitbou Regina caeli (12. 6. 2011), podle RV
Exarchát
7
TICHÝ SVĚDEK
120. VÝROČÍ NAROZENÍ PATRIARCHY JOSYFA SLIPÉHO
22. března 2012 vydala Vrchní rada Ukrajiny
rezoluci k uctění 120. výročí narození patriarchy Ukrajinské řeckokatolické církve (UHKC),
kardinála Josyfa Slipého. K uctění tohoto výročí
byla vládou ustavena komise pro přípravu
a organizaci oslav kardinálova výročí.
V únoru 2012 vyhlásili biskupové UHKC
zahájení Roku patriarchy Slipého. Při této
příležitosti o něm vydali svědectví, jako
o „ztělesnění osudů řeckokatolické církve“ a celého národa ve 20. století: „Slipij, podobně jako
miliony Ukrajinců, byl odsouzen k mučení v žalářích NKVD/KGB a mučednictví v gulazích. Později, po příslušných dohodách, se stal hlasem těchto lidí mimo Ukrajinu, jejich
podporou, která nikdy nepřestávala připomínat mnoho svých krajanů trpících
nesvobodou komunistického režimu,“ uvádí společný list biskupů.
Prvním bodem oslav byla prezentace dvousvazkové knihy prof.
Volodymyra Serhijčuka (Kyjevská národní univerzita Tarase Ševčenka)
nazvané Josyf Slipij v dokumentech tajných sovětských služeb, ve které jsou
shromážděny protokoly z výslechů, zprávy, vězeňská hlášení, seznamy
konfiskovaného majetku a další dokumenty zachycující pravou tvář
bolševického režimu na Ukrajině, který se snažil zničit UHKC.
Josyf Slypij se narodil 17. února 1892. Po studiích ve Lvově, Innsbrucku, Římě a Paříži se stal profesorem a později i rektorem (1928-44)
lvovského kněžského semináře. V roce 1939 byl vysvěcen na biskupa
a 1. listopadu 1944, po smrti metropolity Andreje Šeptického, se stal jeho
nástupcem a hlavou UHKC. 11. dubna 1945 byl Slipij na příkaz sovětské
vlády zatčen. Celkem tak strávil 18 let ve stalinských pracovních táborech na Sibiři. Díky intervencím papeže Jana XXIII. a amerického prezidenta Johna F. Kennedyho byl propuštěn z vězení. Nesměl však nadále
zůstávat na území Sovětského svazu, a proto po zbytek svého života žil
v emigraci v Římě. Díky tomu se však stal jednou z inspirujících osobností Druhého vatikánského koncilu (1962-65). Dalších 21 let spravoval
Slipij řeckokatolickou církev na Západě. Zemřel 7. září 1984. Jeho ostatky však byly navráceny na rodnou Ukrajinu do Lvova až v roce 1992.
(upraveno a přeloženo podle www.agnesir.eu)
8
Zpravodaj
KDE SE BŮH A ČLOVĚK SETKÁVAJÍ...
DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU S O. JANEM KOTASEM
Otec Jan Kotas je děkanem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském
hradě, současně je správcem farnosti
u baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a přednáší liturgiku na Katolické
teologické fakultě Univerzity Karlovy
v Praze. O svém vztahu ke křesťanskému Východu nám velmi poutavě vyprávěl na vyšehradské faře…
Při listopadovém slavení svátku sv. Klimenta jste v katedrále pronesl homilii. Pro přítomné bylo zřejmé, že jste biritualista. Jak jste Vy
osobně objevil východní křesťanství?
Příležitostí k tomu se stalo moje postgraduální studium v Římě. V roce 2002 mě pražský arcibiskup poslal na Univerzitu sv. Anselma, přesněji na Papežský liturgický institut, abych studoval liturgiku a abych se
po návratu věnoval tomuto oboru na teologické fakultě a v kněžském
semináři. Když jsem studoval v Římě, naši profesoři nás uváděli nejen
do poznání naší vlastní západní tradice, ale také do znalosti ostatních liturgických tradic - dnes totiž není možné zabývat se seriózně liturgikou
a přitom znát jen vlastní tradici. A křesťanský svět, který sdílí jednu víru
v jednoho Pána, je právě v liturgii velmi rozmanitý a bohatý.
V Římě funguje pozoruhodná věc: po staletí tam žijí malé i větší
komunity křesťanů prakticky z celého světa. Pokud má člověk čas
a chuť, může je při jejich bohoslužbách postupně navštěvovat a prožít
s nimi jejich liturgii. Naši profesoři nás v tomto směru povzbuzovali.
Jako studenti jsme měli určité předpoklady odnést si z těchto návštěv
nejen zážitek, ale i skutečné porozumění, znali jsme totiž ze studia historii, reálie a strukturu těchto bohoslužeb. Navštěvoval jsem tedy se zájmem liturgie jednotlivých tradic, a když jsem se jednou ocitl v chrámu
sv. Antonína opata, v blízkosti baziliky Santa Maria Maggiore u Papežského východního institutu, potkal jsem slovenské i české studenty
- řeckokatolíky. Tehdy mě přizvali ke koncelebraci. Místní duchovní
správce, otec Claudio, mě přijal velmi srdečně, stejně i profesoři z Orientale, a aniž jsem to plánoval či očekával, otevřela se mi najednou zcela
reálná možnost pravidelně přicházet do papežské koleje Russicum
a osvojit si byzantskou liturgii. Byl jsem tím překvapen. A byl jsem
Exarchát
9
překvapen také velmi osobně a vnitřně: slavení byzantské liturgie mě
tehdy hluboce zasáhlo. Od té doby jsem přicházel na svatou liturgii
každou neděli, někdy i častěji, prožil jsem tam i jedny celé Velikonoce.
A tak se východní liturgie a katolíci východního slovanského obřadu
stali součástí mého duchovního života. Později jsem od Kongregace pro
východní církve obdržel dekret, který mě, ač jsem kněz římského obřadu, opravňuje slavit liturgii i podle obřadu byzantského.
Když jsem se v roce 2007 vrátil z Říma, považoval jsem za důležité navázat živý kontakt s řeckokatolíky tady v Praze. Dostal jsem se
ke kostelu sv. Kosmy a Damiána u pražského Emauzského kláštera a od
té doby tam jednou týdně pravidelně sloužím byzantskou liturgii. Otec
biskup Ladislav mě také přizval k práci v liturgické komisi exarchátu.
Je to má vděčná služba církevnímu společenství, které se se mnou rozdělilo o své liturgické bohatství. Přínosem je i s ohledem na moji práci
na teologické fakultě, protože díky teoretické znalosti i praktické zkušenosti se světem byzantské liturgie mohu studentům ukazovat na některé důležité souvislosti, které rozšiřují jejich poznání.
Osobně věřím, že tu tiše stojím u jednoho z Božích zásahů ve svém
životě. Nic jsem sám nehledal ani neplánoval, ale Pán mi v určité chvíli
sám otevřel dveře k další části své vinice, k novému poznání, zkušenosti
a službě. Netroufám si ani říci, že už vím, co tím krokem zamýšlel, mám
jen jakousi pokojnou jistotu, že to má smysl a že Pán ví, proč mě na ten
práh přivedl.
Nedávno jsem se znovu vrátil ke vzpomínkám na své první setkání
s Východem a k myšlenkám o moudrém Božím vedení - to když moji
rodiče přišli na svatou liturgii, kterou jsme sloužili při jedné slavnostní
příležitosti, a maminka, která nikdy předtím na byzantské liturgii nebyla, mi potom s velikým dojetím říkala, že měla pocit, že se ocitla „doma“.
Myslím, že se Hospodin dotkl něčeho v hloubi mé duše i mých blízkých.
Mám z toho radost a křesťanský Východ jsem si zamiloval. Proto jsem
od počátku považoval a dodnes považuji za svou odpovědnost před
Pánem tento dar rozvíjet a nenechat ho ladem.
Tím, že se člověku naskytne možnost srovnání více obřadů, může
si více uvědomit ten svůj a nepovažovat jej za úplnou samozřejmost,
protože o něm víc přemýšlí…
Máte úplnou pravdu, i já jsem hluboce přesvědčen, že studium tradic
přináší mimo jiné možnost pochopit leccos podstatného ve své vlastní,
domácí tradici. Takže díky studiu křesťanského Východu jsem mnohem lépe porozuměl některým prvkům západní liturgie. A naopak, pro
10
Zpravodaj
některé otázky týkající se studia byzantské liturgie nacházíme podněty
v západní tradici. Na tom je vidět, jak je křesťanský svět organicky propojen, jak různé liturgické tradice mají mnoho společného a setkávají se
na mnoha místech.
Když jste se s východní liturgií a jejím systémem seznamoval, nebyla pro Vás těžko srozumitelná? Východní liturgie (ve srovnání se
západní) zahrnuje více proměnlivých částí, na někoho mohou působit
jako bohatství rozmanitosti, na jiného na první pohled nesystematicky či nepřehledně…
Byl jsem ve výhodě, protože jsem opravdu ty věci studoval. Neznal
jsem je sice dokonale v každodenních jednotlivostech, ale když jsem
přišel na liturgii, docela dobře jsem se v ní orientoval. Byla pro mě bohatstvím, nikoliv nepřehledným zmatkem. Systematická znalost je pak
nezbytná v pedagogické praxi, protože na jejím základě může člověk
pomoci ostatním orientovat se v tom, odkud a kam liturgie vede, jaké
věci s čím souvisejí a proč mají zrovna tuto podobou.
Domnívám se, že velikým neštěstím schizmatu mezi Východem
a Západem - kromě toho, že byla porušena jednota církve a že přišly
neshody v některých dogmatických otázkách - je historický fakt, že dva
velké okruhy křesťanství spolu dlouhou dobu nekomunikovaly s důvěrou a otevřeností. Každá z těchto větví křesťanství zůstala tak trochu
vydána napospas své vlastní kulturní jednostrannosti. Část křesťanů na
Východě dokonce ztratila i pouto s Petrovým stolcem. Část ho věrně
zachovala, ale byla na Západě částečně přijímána jako nedospělý mladší
bratr v daleké cizině. Katolická církev na Západě si uchovala oddanost
Petrovu nástupci i neporušený poklad víry, zapomněla však dýchat „oběma plícemi“, jak naléhavě připomínali kardinál Špidlík či blahoslavený
papež Jan Pavel II. Přitom se potřebujeme navzájem, máme-li být duchovně zdraví a všestranně se rozvíjet k plnosti Kristově. Poslední papežové,
Jan Pavel II. i Benedikt XVI., například velmi zdůrazňují hodnotu svědectví východních křesťanů v západním světě a v západní církvi.
Východní liturgie bývá pro nás západní křesťany objevem mimo jiné
proto, že v rozhovoru s Bohem nechává prostor i jiným vrstvám lidství,
než které jsme do něho většinou zvyklí zapojovat. Najednou nám totiž
s naléhavostí dochází, jak nedostatečný koncept člověka máme ve svých
běžných představách (teď nemluvím o teologii, ale o každodenní praxi)
a k jaké spirituální chudokrevnosti nás někdy vede. Proto může být
západní křesťan tolik fascinován východní liturgií, i když jí třeba moc
nerozumí. Najednou má pocit, že do rozhovoru s Bohem konečně může
Exarchát
11
vstoupit celý. Také východní křesťan při pohledu na západní liturgii
může s překvapením a radostí zjišťovat něco podobného, jen takříkajíc
„z protějšího břehu“. Po staletí jsme se měli navzájem doplňovat i korigovat. Máme si být darem. Naše blízkost v rozmanitosti tradic může
vést k tomu, že lidství, které jsme dostali od Boha jako dar a výzvu,
budeme rozvíjet ke Kristově plnosti, která zahrnuje bezpochyby srdce
i rozum, duši i tělo, Východ i Západ, chcete-li.
Jste také děkanem kapituly v kostele Všech svatých na Pražském
hradě. Jaký význam má dnes kapitula jako instituce? A jakou roli hraje skutečnost, že jedním z kanovníků kapituly Všech svatých je také
východní katolický kněz, generální vikář exarchátu Milan Hanuš?
Pro existenci naší kapituly nalezneme dva důvody. Kostel Všech
svatých byl už od doby Jana Lucemburského a Karla IV. propojen
s katedrální školou a posléze s pražskou univerzitou. Sbor kněží, který
působil u tohoto kostela, tvořili mistři pražské univerzity, dnes bychom
řekli učitelé a vědci působící na univerzitě. Je zajímavé, že ještě na začátku 20. století se z našich řad rekrutovalo několik rektorů Karlovy
univerzity a několik významných, dodnes uznávaných badatelů. To, co
se dnes od kapituly čeká, je společenství modlitby a práce kněží-teologů,
kteří budou rozvíjet kontakt mezi církví a akademickou obcí. Kontakt
mezi vírou a vědou je nesmírně důležitá věc.
Druhým vážným důvodem pro plnohodnotné fungování kapituly
je hrob sv. Prokopa. Do našeho kostela byl Prokopův hrob ze Sázavy
přenesen roku 1588. Došlo k tomu jednak proto, že Sázavský klášter byl
tehdy velmi zchátralý, druhým důvodem však byla samotná úcta ke sv.
Prokopovi, která měla být završena přenesením jeho hrobu do centra
českého království k ostatním českým zemským patronům. V roce 1987
byl proveden antropologický průzkum hrobu. Dr. Vlček sice konstatoval, že ze Sázavy byly v 16. století omylem přineseny i kosti dalších
neznámých osob, že ale část ostatků, přesně část lebeční kosti, skutečně
patří sv. Prokopovi. Biskup Jan Lebeda byl tehdy přítomen při otevření,
průzkumu i opětovném zapečetění hrobu a úředně potvrdil autentičnost hrobu. Před několika lety se na Sázavu vrátil jeden malý ostatek sv.
Prokopa, Prokopův hrob jako takový však zůstává na Pražském hradě.
Kapitula je tedy vlastně správcem hrobu sv. Prokopa, a tak se staráme o kostel Všech svatých také jako o poutní místo. Myslím, že právě
tento důvod vedl pana arcibiskupa Dominika Duku k tomu, aby pozval
jednoho z řeckokatolických kněží k členství v našem kolegiu. Sv. Prokop spojuje křesťanský Východ i Západ a je svědkem ještě nerozdělené
12
Zpravodaj
církve. Je svědkem slovanské liturgie v naší zemi i základů mnišského
života u nás. Proto je dobře, že katolíci západního i východního obřadu
mají zde své kněze a mohou s důvěrou přicházet na toto poutní místo
„jako domů“. Máme velikou radost, že o. Milan je členem našeho kolegia a na zasedání kapituly jsme rozhodli, že péče o poutníky přicházející
do kostela Všech svatých bude právě jeho službou.
Viera Folkmanová
„POSLEDNÍ POMAZÁNÍ“
Když na něco důležitého
zapomeneme, komentujeme
to někdy rčením: „Zapomněl
jsem na to jako na smrt.“ No
alespoň člověk, který se
účastní svaté liturgie Jana
Zlatoústého, ani nemůže na
samotnou smrt pořádně zapomenout, když se při svaté
liturgii pokaždé modlí za
to, aby ukončení jeho života
bylo křesťanské, bez bolesti,
bez zahanbení a v pokoji.
Dokonce jde ještě dál a v té samé přímluvě prosí i o dobrou odpověď
na strašném Kristově soudu, na který se zapomíná snad ještě víc. Zapomínáme i proto, že smrt či umírání vnímáme jako něco negativního,
na co nechceme myslet, ale čemu se nejspíš nevyhneme, byť bychom si
Kristova slova: „Amen, pravím vám: Někteří z těch, kdo tady stojí, neokusí
smrt, dokud neuvidí Syna člověka, jak přichází se svým královstvím.“ (Mt 16,
28; srov. též Mk 9, 1), vysvětlovali jakkoliv. K naplnění těchto Spasitelových slov můžeme asi nejlépe napomoci častou modlitbou: „Otče náš,
… přijď království Tvé, …“
O to, aby ukončení života mnoha pacientů v různých zdravotnických
zařízeních bylo takové, o jaké prosíme, se kromě lékařů a zdravotníků
starají i nemocniční duchovní. Především je nutné, aby bylo křesťanské,
s jasným zřetelem na to dát dobrou odpověď na posledním Kristově
soudu. Bez ohledu na to, jaký život člověk žil, žádá onen člověk či
Exarchát
13
jeho příbuzní nebo personál, aby do
nemocnice přijel katolický kněz kvůli pomazání nemocných, kterému
se i právě proto lidově říká „poslední
pomazání“. A nezřídka je udělováno
i na poslední chvíli.
Už mnohokrát se stalo a bude se tak
dít i dál, že se v nemocnicích budou
lidé nejen uzdravovat, ale i umírat,
a možná je napadne, že by bylo vhodné dát si to s Pánem Bohem nějak do
pořádku. A synonymem pro to je asi
zavolat si kněze, stejně jak to udělala
ve své těžké hodině pacientka na lůžku jedné pražské nemocnice. Zmíněná nemocnice sice zaměstnává pět
duchovních, ale žádného katolického kněze, a v takových případech se
volá některý z těch, již jsou pověřeni svým biskupem k duchovní službě
v nemocnicích nebo jednoduše kněze z nejbližší farnosti, nemá-li zrovna
jiné povinnosti. A někdy je napilno.
Když jsem toho odpoledne vešel do nemocničního pokoje, paní, která
chtěla přijmout svátosti nemocných, s námahou řekla: „Vyzpovídat.“ To
bylo její poslední slovo v životě. Dále komunikovala už jenom gesty.
Mezitím co jsem jí uděloval svátosti, zvonil na nemocničním stolku
její telefon. Zeptal jsem se jí, mám-li ten hovor přijmout. Přikývla. Volal
její syn, který se až takto dozvěděl, že se mamince přitížilo, že nemůže
ani telefonovat a on právě mluví s knězem, kterého si nechala zavolat.
Poprosil mě, abych na něj počkal, že přijde během půl hodiny. Řekl jsem
to i zdravotní sestře, která pacienty pravidelně kontrolovala. Odpověděla jen, že už to asi nestihne.
Po vysloužení svátosti jsem zůstal u lůžka. Vzal jsem paní za ruku
a začal se modlit růženec. „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní
i v hodinu smrti naší. Amen.“ Při druhém desátku vydechla naposled.
Je povzbudivé, že se v nemocnicích opět začíná pohlížet na člověka
jako na bytost, která má nejen tělo, ale i duši; neplatí však, že jakákoliv
„spirituální péče“ je tou správnou duchovní pomocí. Pouze budeme-li
pohlížet na smrt, i když na ni někdy úplně zapomeneme, ve světle Kristova vzkříšení, můžeme poskytnout účinnou pomoc i na místech, kde
mnozí vidí zánik.
Christos voskrese! Voistinu voskrese!
o. JánKO
14
ZÁMOJSKÁ SYNODA - ČÁST X.
Zpravodaj
§ VI. POMAZANIE CHORÝCH
Najvýznamnejším miestnym koncilom pre katolíkov grécko-slovanského obradu bola provinciálna rusínska synoda, ktorá sa konala v meste Zámošč roku 1720.
Chystáme sa vám postupne predložiť jej najdôležitejšie ustanovenia, ktoré vyberáme
zo slovenského prekladu originálneho textu Synodus provincialis Ruthenorum habita
in civitate Zamoscić anno 1720, Romae: Sacrae Congregationis de Propaganda Fide,
1838. Jeho autorom je Ing. Martin Slaninka a bol vydaný ako účelová nepredajná publikácia biskupským úradom v Prešove.
Sväté pomazanie chorých, spomínané pre veriacich u Marka, odporúčané a vyhlásené apoštolom Jakubom, Pánovým bratom, je sviatosťou
Novej zmluvy, ktorú ustanovil náš najmilostivejší Vykupiteľ, aby nás
táto sviatosť posilnila mocnou ochranou v čase, keď nás svojou ľstivosťou náš protivník prudšie napadol a strácame životnú silu.
Jej matériou je olej, ktorého dobrotivú moc, pridelenú kňazom vo východnej cirkvi už od mnohých storočí, táto synoda ocenila, že jej nijako
netreba brániť. Avšak disciplína tejto cirkvi predpisovala, aby sa každý
zostatok svätého oleja po pomazaní chorého spálil; nemá sa teda používať pre iné účely ani poslúžiť pre druhého chorého. Farári nech dbajú
o to, aby im táto matéria na udelenie sviatosti, tj. olivový olej, nikdy
nechýbala. Ak sa v tom ukážu nedbanliví, majú byť prísne potrestaní
biskupom. Posvätná synoda však usúdila, že je povolené tým istým olejom pomazať viacerých, ak naraz ochoreli na tom istom mieste, teda aj
počas zhubného moru. Preto by mal každý kňaz mať striebornú alebo
cínovú nádobku na olej; tá je určená len na použitie, v ktorej ho môžu
slušne požehnať a uchovávať len pre také prípady.
Čo sa týka formuly, nech sa používa všade, ako sa používala vo
východnej cirkvi doteraz. Je vyjadrená týmito slovami: „Svätý Otče,
nebeský lekár duší a tiel, ktorý si poslal svojho Syna, nášho Pána Ježiša Krista,
aby uzdravoval všetky neduhy a aby nás oslobodil od smrti, uzdrav týmto pomazaním svojho služobníka od každej choroby tela i duše, ktorá ho drží, a oživ
ho milosťou svojho Krista, modlitbami Najsvätejšej našej Bohorodičky, vždy
Panny a príhovormi všetkých tvojich svätých. Veď ty si prameňom všetkých
uzdravení, náš Boh a tebe vzdávame slávu s jednorodeným tvojím Synom
a s jednopodstatným Svätým Duchom teraz i vždy i na veky vekov. Amen.“
Táto formula, ktorú sa kňazi modlia podľa rady blaženého Jakuba
pri pomazaní chorého v mene Pána, nech sa spája s pomazaním jednotlivých častí, aby sa látka tejto sviatosti spojila so slovami, ktoré nech sa
vyslovujú tým spôsobom, aby ich vyslovenie nezačalo a nekončilo pred
Exarchát
15
skutočným pomazaním a po ňom. Pomazanie sa robí na oči, uši, nozdry,
ústa a ruky, tj. pomazanie piatich zmyslov ľudského tela, potom na hruď,
z ktorej vychádzajú nerozumné myšlienky a nakoniec na nohy, ktoré nás
viedli na ceste ku hriechu; tak ako to bolo doteraz zachovávané.
Hoci sa v gréckej cirkvi prijalo, ako kedysi aj v latinskej, aby sa zavolalo sedem kňazov, a ak nie sú poruke, tak aspoň troch, aby udelili
túto sviatosť. Všetci použijú aj olej a vyslovia slová. Nech však pastieri
duší vedia, že pozývať obvykle viacerých kňazov znamená jednak úctu
k tejto sviatosti, jednak viac milostí, čo je azda osožné, jednak modlitby
viacerých kňazov pridávajú na účinnosti sviatosti (teda kumulácia intencií
zvyšuje efekt akejkoľvek sviatosti; pozn. sadzača). Z toho dôvodu posvätná
synoda usudzuje, že treba ustanoviť toto: ak sa nemôžu primerane pozvať siedmi alebo traja kňazi, nech jeden, ktorý je za tú osobu zodpovedný pred celou Cirkvou a ktorého cnosťou sa táto sviatosť vykonáva,
nech pomôže a udelí chorému sviatosť.
Okrem toho, keďže obrady posledného pomazania sú v gréckej
cirkvi veľmi dlhé, najmä ak sú pozvaní viacerí kňazi a každý vykonáva
obrad, treba uvážiť, že obrady svätého pomazania boli stanovené kvôli
sviatosti, a nie sviatosť kvôli obradom (azda to otcovia synody hovoria
tým, ktorý nie pravoverne zmýšľajú o tom, čo je pravoslávne, akoby obrad sám
mal byť pravou vierou; pozn. sadzača). Čo sa týka veriacich, vystavených
nebezpečenstvu smrti, aby neboli pozbavení spasiteľnej sviatosti pre
nedostatok času, synoda ustanovila, že sviatosť udelí aspoň jeden kňaz,
a preto prikazuje pripraviť nový obrad, v ktorom sa vynechajú dlhšie
modlitby, evanjeliá a epištoly. Použijú sa však pri pomazaní veriacich,
o ktorých sa vie, že sa ešte neblíži ich koniec.
Kňazi nech neudeľujú túto sviatosť vopred zdravým alebo tým, čo
neochoreli nebezpečnou chorobou. A chorí nech vedia, že ak po prijatí
posledného pomazania vyzdravejú, alebo sa zdá, že sa uzdravili, a keď
potom znovu, aj opakovane, upadnú do toho istého nebezpečenstva života, vždy sa môžu tešiť z pomoci tejto sviatosti.
Keďže satan striehne na pätu Božích synov, mnohých jednoduchých
ľudí, ale často aj múdrejších, odstraší od sviatosti posledného pomazania
falošným nahováraním, že pomazanie uskorí príchod smrti. Preto má
starostlivý farár napomenúť každého chorého a poučiť ho, že táto sviatosť bola ustanovená Pánom pre dušu nielen kvôli uľahčeniu od strachu
zo smrti, ale aj kvôli uzdraveniu chorého tela, ktoré nastáva, ak je duša
uvoľnená pre spásu. Naznačuje to horeuvedená formula gréckej cirkvi.
(pokračování)
16
Zpravodaj
ARCIBISKUP DOMINIK DUKA KARDINÁLEM
Pražský římskokatolický arcibiskup Dominik
Duka byl papežem Benediktem XVI. dne 6. ledna 2012 jmenován kardinálem. Do kardinálského sboru byl uveden 18. února v bazilice sv. Petra v Římě. Nový kardinál je již 11. kardinálem
na pražském biskupském stolci a 24. kardinálem
z českých a moravských diecézí.
Redaktorka české sekce Radia Vaticana
Johana Bronková připravila rozhovor s panem kardinálem u příležitosti jeho uvedení do
kardinálského sboru. Z tohoto rozhovoru jsme
vybrali první dvě otázky, které se týkají bezprostředních dojmů po samotném obřadu.
Pane kardinále, jak jste prožil slavnostní chvíle konzistoře?
Musím říci, že jsem dosud nemohl vydechnout, abych trochu reflektoval celou tuto událost. Je to bezesporu mimořádná událost, popravdě
řečeno také radostná; na druhé straně jde také o událost, kdy se člověk
pohybuje zcela poprvé jako neznalý situace a jako nováček, takže musím
být trochu ve střehu, abych některé úkony nepopletl a byl všude včas.
Myslím, že se budu vracet z Říma do Prahy s vědomím, že odpovědnost,
která vyplývá z tohoto jmenování, mne zase o krůček více zavazuje.
Jak se tímto jmenováním rozšíří Vaše povinnosti arcibiskupa-metropolity?
Musím se přiznat, že jsem dosud neměl čas nahlédnout do Kodexu
kanonického práva, ale do jisté míry je kardinálské jmenování pro úřad
metropolity či arcibiskupa spíše hodnost. Další úkoly se vážou k Římu
– proto jsme také dnes odpoledne navštívili baziliku sv. Marcelina a Petra. Přitom jsme také zjistili, že jsme uvedli špatná data, neboť jsou zde
zasvěceny dvě baziliky těmto světcům. Již ale bylo vše napraveno – měli
jsme možnost si kostel prohlédnout. Je to starobylá bazilika, která se váže
k úřadu kardinálů. Pro mne bylo milým překvapením, že byla přidělena
také pařížskému kardinálovi Jean-Marie Lustigerovi, kterého jsem mohl
považovat za svého přítele, tudíž je to pro mne radostný moment.
Johana Bronková
(převzato z www.radiovaticana.cz; zkráceno)
Exarchát
PTÁTE SE? ODPOVÍDÁME...
17
CO ZNAMENÁ BÝT KARDINÁLEM?
Pojem „kardinál“ vychází
z latinského slova cardo cardinis
neboli pant-stěžej. Pojem má tak
v přeneseném slova smyslu
odkazovat na důležitou funkci kardinálů: být muži, kteří
napomáhají dobrému chodu
správy církve. Původně byl
jako kardinál chápán hlavní
římský farní kněz, až později byl tento titul udílen i dalším 25 kněžím
spravujícím jednotlivé římské farnosti a potom i biskupům diecézí, jejichž
území obklopovala město Řím. Dnes je tento titul udělován biskupům
nebo výjimečně i kněžím, kteří tvoří poradní sbor papeže. Ti z nich, kteří
jsou mladší osmdesáti let, mají povinnost volit v konkláve papeže.
Sbor kardinálů tvoří tzv. kuriální a extrakuriální kardinálové. Kuriální kardinálové spravují jménem papeže tzv. římská dikasteria, která
fungují jako jakási ministerstva Katolické církve, jež zastupují jednotlivé
okruhy péče Církve (pro nauku víry, pro východní církve, pro liturgii,
pro biskupy, kněze, zasvěcené osoby i laiky, pro misie atd.). Extrakuriální kardinálové na rozdíl od kardinálů v předchozí skupině nemají povinnost sídlit v Římě, ale jsou Svatému otci k dispozici pomocí i radou
v konkrétních problémech správy církve.
V čele kardinálského sboru stojí děkan a viceděkan, kteří jsou voleni
z kardinálů-biskupů šesti římských diecézí (Ostie, Porto a Santa Rufina, Albano, Sabina, Tusculum-Frascati a Praeneste-Palestrina). V současné době
je děkanem kolegia Angelo Sodano (bývalý státní sekretář státu Vatikán).
Kardinálové jsou do kardinálského sboru jmenováni (kreováni) papežem. Při ceremonii kreování uděluje Svatý otec nově jmenovanému
kardinálský biret (čtyřhranou pokrývku hlavy) a kardinálský prsten,
který naznačuje, že kardinál je vlastně jakýmsi vyslancem či zástupcem
Svatého otce. Od této chvíle kardinálové oblékají jasně červená (purpurová) roucha-kleriky. Papež rovněž stanovuje počet osob kolegia.
Od 12. století až do dnešního dne vzrostl počet kardinálů z původních
30 na současných 213 (k roku 2012), z nichž 125 má právo volit papeže.
V kardinálském kolegiu nejsou však jen římskokatoličtí biskupové,
ale i východní. Automaticky jsou jako členové kolegia kardinálů chápáni východní katoličtí patriarchové (arménský, chaldejský, maronitský,
18
Zpravodaj
melchitský a syrský katolický patriarcha). V současnosti jsou do kolegia
zařazeni také řeckokatoličtí biskupové: Ljubomyr Huzar, emeritní vrchní
arcibiskup Ukrajinské řeckokatolické
církve, a Lucian Muresan, vrchní arcibiskup Fagarasa a Alba Iulia z Rumunska. V minulosti patřili mezi
kardinály také další řeckokatoličtí
biskupové, např. Josyf Slipij nebo Miroslav Lubačevský z Ukrajinské
řeckokatolické církve.
Tomáš F. Král
POSTNÍ ALMUŽNA 2012
Během postní doby mají věřící
v ČR opět možnost návratu ke starobylé postní tradici – almužně. Takto
získaná finanční částka pak pomůže
lidem v nouzi na daném místě.
Pastorační akce s názvem „Postní
almužna“ byla zahájena o 1. neděli
postní a potrvá do konce postu.
Podstatou akce je, že člověk vloží
do malé papírové schránky obnos
Mons. Jan Graubner
přibližně ve výši ceny požitku, který si
odřekl. Lidé tak budou moci to, co si odřekli během postu, věnovat v podobě peněžité postní almužny na pomoc potřebným. Tyto dary církev
použije prostřednictvím Charity na pomoc lidem v nouzi a na podporu
charitního díla.
Obdobné akce duchovní formace a doprovodného prožívání duchovní obnovy prostřednictvím staré postní praxe se pořádají již mnoho let
v Anglii, Belgii, Německu, Rakousku, dokonce i v Polsku a na Ukrajině.
Ke konci postní doby věřící odevzdají svoji almužnu ve schránkách
zpět do kostela. Sběr postních schránek od věřících se uskuteční podle
pokynů místního duchovního správce.
„Tato cesta duchovního prožitku je zvláště vhodným nástrojem pro rodiny
při prožívání postní doby s dětmi. Je mnoho cest, jak se uskromnit ve svých
potřebách a prospět tím nejenom druhým, ale také sami sobě. Je v tom skrytý
Exarchát
19
hluboký sociální rozměr křesťanské víry,“ uzavírá olomoucký arcibiskup
Mons. Jan Graubner.
O. Mgr. Adrián Kostilník poskytl jeden příklad z letošní praxe: Když jsme
se ve farnosti před rokem seznamovali
s novou akcí „Postní almužna“, jevila
se nám tato myšlenka jako dobrá věc.
Podařilo se nám rozdat skoro všechny
kasičky, ale velkým překvapením bylo,
když se nám jich vrátila jen asi třetina.
Pak jsem s farníky rozebíral, proč se nezapojili, i když myšlenku postní almužny pochopili ‒ že nejde ani tak o peníze,
ale spíše o to zříci se něčeho pro lásku
k bližním a potřebným. Přesto jim trošku vadila anonymita jejich darů. Lépe by
bylo, aby dar byl předem určen konkrétní myšlenkou.
Letos, před postní dobou, mi přišel e-mail od kněze Pavla K., spolužáka ze studií v Olomouci, kterému vyhořela fara:
„Po vyhasnutí kotle jsem na dva dny odjel z fary. Po návratu
jsem zjistil, že mi hoří na chodbě v patře. Několik dnů byl ničen
ohněm trám zazděný v komíně, než se prohořel stropem do kuchyně; tam mi začaly hořet potraviny, stůl a židle a dveře do chodby.
Na chodbě shořely bundy, boty, nářadí a nějaká elektronika. Černý kouř pronikl přes zavřené dveře do mého pokoje, kde naměřili hasiči infrakamerou 80 stupňů. Byly znehodnoceny mé osobní věci v kuchyni, na chodbě a v koupelně za 30 tis. a oblečení,
matrace, obleky za dalších 15 tis. ..., ty asi nebudu moct nosit na veřejnosti. Nepočítám knížky, které budou použitelné s kolíkem na nose.
Tak předem dík za každou pomoc i formou modlitby.“
Hned se mi nabídla myšlenka, zda by letošní postní almužna nemohla být věnována jemu. Když jsem to ohlásil první postní neděli, mělo to
velký ohlas, a kasičky se do jedné rozebraly. Ještě jich bylo málo, a proto
jsme doobjednali další kusy.
Věřím, že se nám velká část těchto postních kasiček vrátí a bude možné
touto formou pomoci člověku v nouzi. Ale především ať je postní almužna
výrazem našeho odhodlání měnit sama sebe tím, že pomáháme druhým.
„Kdo se modlí, ať se postí. Kdo se postí, ať je milosrdný.“
Natalia Slyvotska
20
Zpravodaj
ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ
Platnost svátostí
Pravoslavná námitka: V římskokatolické koncepci se předpokládá, že svátosti
jsou udělovány (ne vysluhovány) kněžími, a to dovoleně, nebo nedovoleně, ale
platným způsobem; pravoslavní však
tvrdí, že svátosti jsou slouženy (tedy
vysluhovány) klérem, a v důsledku toho
otázka platnosti ztrácí mimo kontext
služby v plnosti apoštolské církve smysl
(pozn. překl.: čili když se konají mimo dané
církve, v tomto případě pravoslavné, jsou
neplatné za jakýchkoli podmínek). Tyto
odlišné koncepce vedly k nedorozuměním a k často neoprávněným obviňováním pravoslavné církve v otázce přijímání konvertitů. Kdysi byla
vydána oficiální a legitimní instrukce, popsaná v příručkách kléru, že se
konvertiti mají přijímat prostřednictvím zříkání se herezí a vyznání víry,
ale bez opakování obřadu křtu a myropomazání, pokud byly formálně
správně uděleny v nepravoslavných církvích. Touto praxí se řídila především Ruská pravoslavná církev, a to ne bez vlivu latinské teologie,
jejímž hlavním cílem bylo umožnit a ulehčit návrat uniatů (řeckokatolíků) k pravoslaví. V současných okolnostech se tento způsob ekonomie
(jehož cílem je milosrdně přijímat obrácené) může velmi lehko zaměnit
s praktickým uznáním svátostí a tajemství, jež jsou udělovány mimo
pravoslavnou církev.
Milost svátostných aktů udělených mimo církev (pravoslavnou)
nemůže být nikdy jako taková uznána. (je také pravdou, že v každém
případě pravoslavní nesmí přistupovat ke svátostem nepravoslavných
církví). Pravoslavní neuvažují o případné přítomnosti milosti mimo
hranice viditelné církve: jediná milost, která může být rozhodně a oficiálně uznána jako přítomná a aktivní v životě nepravoslavných (a také
nekřesťanů), je ta, která je vede k plnosti církve (myslí se pravoslavné).
Katolická odpověď: Tento postoj, který však, jak se zdá, nesdílí celá
pravoslavní církev, alespoň ne oficiálně - žel, už dopředu vylučuje
jakýkoli plodný dialog. Říká: „Buď se k nám připojíte, nebo nemáme
s vámi o čem jednat,“ avšak protiřečí tomu celá biblická tradice. Už
Exarchát
21
ve Starém zákoně (Lv 11, 10-30) je uvedeno: dva muže, kteří nebyli
s Mojžíšem, když ustanovil sedmdesát mužů z izraelských starců,
a prorokovali, Mojžíš za to neodsoudil; ale odsoudil ty, kteří kvůli tomu
žárlili. Něco podobného se opakovalo i v Novém zákoně. Když Ježíšovi Jan řekl, že bránili někomu, kdo vyháněl zlé duchy v jeho jménu,
Ježíš odpověděl: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná
zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi“
(Mk 9, 38-40). Katolická církev na tomto základě uznává i platnost svátosti křtu uděleného kdekoli a kýmkoli. Tuto svátost ustanovil Kristus,
a ne Církev. Církev na ni jenom dohlíží a připravuje ji, případně schvaluje. V pravoslavné církvi se to děje právě opačně, než jak se tvrdí v tomto
textu. Pro ni je důležitá osoba, která uděluje křest, a ne Kristus, který
křest přikázal. Vzájemné uznání křtu se toleruje mezi katolickou církví
a mnohými protestantskými církvemi. S pravoslavnou církví nic takového neexistuje, i když katolická církev uznává pravoslavný křest. Je zřejmé,
že buď je něco platné, nebo není. Nemůžeme tvrdit, že něco je někde platné, a jinde není. Platnost svátosti, kterou kněz jenom vysluhuje, ale nevykonává ji, nemůže záviset na naší libovůli nebo momentální potřebě.
Dále není pravdou, co se tvrdí na začátku, že v katolické koncepci
svátosti „koná“ (dělá, uděluje) kněz. To protiřečí učení Katolické církve.
Papež Pavel VI. například prohlásil: „Každá mše svatá, třebaže sloužena knězem i soukromě, není činností soukromou, ale činností Krista a církve…“ (Pavel
VI., Mysterium Fidei, 3. 9.1965, 4). Pokud si budeme hrát se slovíčky, ale
unikne nám obsah, jen stěží dosáhneme nějaký pozitivní výsledek.
Papežské tituly
Pravoslavná námitka: Z toho, jak pravoslaví odmítlo definici Prvního vatikánského koncilu o papežském prvenství, je možné pochopit,
nakolik není ochotno přijmout jakoukoli definici, která by chtěla poukazovat na římského papeže jako na nejvyšší hlavu Církve. Termín pontifex (je převzat z pohanství a už Tertulián se k němu stavěl ironicky) se
jeví jako nepřirozený, zatím co výraz Kristův vikář (termín používaný
původně karlovskými vladaři a následně přivlastněn papeži) je absolutně nepřípustný (protože vyvolává dojem „nepřítomnosti“ Kristovy
autority v Církvi a je to skutečně urážka Krista, když si ji porovnáme
s jeho výrokem, že bude v Církvi stále přítomný).
Katolická odpověď: Termín zástupce (vikář) Krista na zemi, apli-
22
Zpravodaj
kovaný na postavu papeže, nemůže být v žádném případě nevhodný,
právě naopak. Když v evangeliu čteme, že Ježíš říká Petrovi: „Tobě dám
klíče od nebeského království…,“ tak se míní, že on ji má spravovat,
dokud opět nepřijde. Ježíš říká, že zůstává s námi až do konce světa, ale
v jiném smyslu než že ho má Petr zastupovat. Vždyť například v knize
Zjevení svatého Jana čteme: „Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou,
abych odměnil každého podle jeho činů“ (Zj 22, 12). Když někdo slibuje, že přijde, to znamená, že tady ještě není. Jak je to? Ježíš je s námi, to
je pravda, ale jiným způsobem. On nám poslal svého Svatého Ducha
a je mezi námi ve svém Slově, v eucharistii a dalších svátostech církve…
To jsou však jiné druhy přítomnosti než na jakou se odvolává papež
a jakou slibuje Kniha Zjevení. Papež má řídit církev, soudit, rozhodovat.
To Ježíš přímo nekoná. Na to má svého pověřeného zástupce. On koná,
ale skrze něho. Papež je při tom tajemně řízen milostí Svatého Ducha,
posilován Slovem Božím, eucharistií… Svěřil nám své učení, svou nauku a někdo na ni musí dohlížet, zaručovat jednotu v konkrétních, ale
i duchovních otázkách. To pravoslavným chybí.
Pokud termín „zástupce“ používali i jiné světské osoby (králové
a císaři), odvolávají se na jinou rovinu zástupnictví. Například pro
Karla Velikého jsou imperátor a králové posvátné osoby (basileos),
Božími zástupci ve věcech moci a světské autority, zatím co kněží –
a speciálně papež – jsou Kristovými zástupci a Petrovým nástupcem,
co se týká víry, mravů a vysluhování svátostí (srov. B. Mondin, Storia
della teologia. Epoca scolastica, ESD, Bologna 1996, 15). Jde o dvě roviny
zástupnictví, které se nemají smíchávat.
Původně používali titul „pontifex“ velekněží starého Říma; znamenal „stavitel mostů“. Od císaře Augusta převzali titul římští císařové.
V symbolickém smyslu znamená vytváření mostů mezi Bohem a lidmi.
Tuto symboliku převzala i katolická církev. Termín se používal zpočátku nejen pro papeže, ale i pro biskupy obecně. Výlučně s papežem byl
spjat (podle Oxfordského slovníku křesťanských církví, The Oxford
Dictionary of the Christian Church, 1997) až od 15. století (jinde se píše,
že už od 11. století). Tertuliánovy ironické poznámky (z roku cca 220)
týkající se titulu pontifex pocházejí až z jeho montanistického (heretického) období, a tak je těžké se na ně dnes odvolávat jako na směrodatné.
Římský titul „pontifex maximus“ je do řečtiny překládán termínem
archijerej (nejvyšší velekněz). V Septuagintě i v Novém zákoně se řecký termín archijerej vztahuje na židovského velekněze, takže ani řecký
termín pro biskupa není původně křesťanský.
lh
Exarchát
23
ČESKOBUDĚJOVICKÁ FARNOST NA ŘÍMOVSKÝCH PAŠIJÍCH
Spojení Itálie a Palestiny? To je
v dnešní době téměř 400 let staré jihočeské poutní místo Římov, ve kterém
je vybudována kopie římské Lorety
(domku Panny Marie) a kopie křížové
cesty, kterou kráčel Pán Ježíš. Římov
spravovali v 17. století jezuité. Jeden
z nich, P. Jan Gurre, zažil jednoho
letního dne roku 1626 zjevení Ježíše
a Panny Marie. Kristus k němu promluvil: „Na tomto místě chci spasit
svůj lid.“ A Panna Maria dodala: „Na tomto místě chci mít svůj dům a bydlet
zde spolu s vámi.“ Proto byla za nějaký čas v Římově vybudována kopie italského Loreta a později odjíždí rodný bratr jezuity Jana Gurreho do Palestiny
zaměřit a zmapovat místa Kristova utrpení, uctívaná křesťany v Jeruzalémě.
Podle jeho plánu pak jezuité postavili věrnou kopii Kristovy křížové cesty
o 25 zastaveních dlouhou 5 km. Jeruzalémské pašije již z mnoha důvodů neexistují, Římovské pašije jsou zachovány jako věrná kopie dodnes.
V českobudějovické řeckokatolické farnosti se již několik let utváří oblíbená
tradice jezdit do Římova na křížovou cestu, letos o Květné neděli. Právě v den,
kdy si Církev připomíná Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, se i budějovičtí řeckokatolíci připojují ke Kristu na křížové cestě v Římově. Letos byla jejich účast navíc
motivována ochotou poznat Ježíšovy útrapy na vlastním těle, neboť je provázelo velmi nepříznivé a chladné počasí s občasnými sněhovými přeháňkami.
Oblibu pobožnosti křížové cesty dokazuje také účast věřících. Těch se
z Českých Budějovic a Kaplice, která je organickou součástí jihočeské farnosti, v Římově sešlo na 35 dospělých a 8 dětí. Toto číslo, ale také obětavost,
vnímavost vůči Boží věci, láska k Bohu a Církvi svědčí o živém společenství
farníků, které spolu dohromady tvoří.
Pro děti byla modlitba křížové cesty součástí každotýdenních nedělních
katechezí při sv. liturgii a výuky náboženství ve všedních dnech, které pravidelně vede Tomáš F. Král. Ten shromáždil děti do skupinky, která šla za
skupinkou dospělých, tak aby se každá z nich mohla plně věnovat svému
rozjímání. Skutečnost, že i děti prožívaly meditaci křížové cesty do hloubky, svědčí i o tom, že se živě zajímaly o podrobnosti Ježíšova utrpení a jeho
důvodu a u Božího hrobu vnímaly, že Ježíšův život nemůže jen tak skončit,
ale pokračuje vzkříšením. Jinak by jim ten příběh připadal velmi smutný.
o. Ruslan Zassiedko
24
Zpravodaj
LITURGICKÝ SLOVNÍK: K
kivot (κιβωτός, кив0тъ) viz svatostánek.
klerika (χιτών, подрsсникъ) liturgický i mimoliturgický talár kleriků
všech stupňů standardně černé barvy,
pro biskupy fialové, prokardinály červené a pro papeže, příp. premonstráty
bílé. Obvykle má v horní části těla přiléhavý střih a vpředu je opatřena jednou řadou mnoha drobných knoflíků.
Tento typ kleriky se užíval i v pravoslavné Rusi ještě v 18. století, pak zde
však začaly převládat podrjasniky
řeckého volného střihu zapínané pouze jedním či dvěma knoflíky přímo
pod krkem a přepásané cingulem.
Cingulum se však nosí i ke knoflíkové
klerice, která byla výhradně užívána
až do 90. let 20. století řeckokatolíky
mukačevské tradice. Dnes je i u nich
běžnější podrjasnik řeckého střihu.
Starý typ kleriky ruského pravosl. biskupa
klobouk (σκιάδιον, гaлеро) mimoliturgická pokrývka hlavy kleriků
všech stupňů, dnes užívána již jen
zřídka. Jedná se o klobouk s nízkou
kopulovitou střechou a hodně širokou krempou, sloužící k ochraně před
nepohodou počasí. Klobouk je černý,
opatřen šňůrami s třapci, které mají
různé barvy, podle nichž se určuje
církevní hodnost nositele. Kardinálové
a papež nosí červený klobouk. V heraldice se klobouk používá jako honosný
kus nad erbem, heraldické klobouky
na rozdíl od skutečných mohou být i
zelené nebo fialové.
klobuk (ἐπίρριπταριον, ἐπανοκαμηλαύκιον, клобyкъ) černá liturgická
i mimoliturgická pokrývka hlavy
mnichů a biskupů, u metropolitů bílá.
Jedná se o kamilavku doplněnou lehkým dlouhým velem, který splývá na
záda a vpředu ve dvou pásech na prsa.
U řeckokatolíků mukačevské tradice se
klobuk stejně jako kamilavka nenosí.
Liturgicky se používá při obřadech, kdy
má své místo mitra, tedy tehdy, klade-li
se důraz na pokoru a skromnost.
kolárek (κολάρο, ошeйникъ) bílý límec obojkového typu opatřený černou,
příp. fialovou či červenou náprsenkou,
nošený pod klerikou nebo doplněný
dependencemi ke košili občanského
oděvu. U římskokatolických kněží
se dříve nosily malé dependence ve
formě tabulek (někdy vykládáno jako
symbol dvou desek Zákona) i ke klerice. V současnosti je více používána
Exarchát
pouze kolárková vsadka z kaučuku
nebo plastu vkládaná přes vrchní knoflík tzv. kolárkové košile do tunelového
stojacího límečku.
kněz (ιερέας, ‡ерeй, свzщeнникъ,
presbyter, sacerdos) viz jerej.
koleda (κάλαντα, колzдa) 1. píseň
zpívaná dětmi během velkých křesťanských svátků (Vánoce, Epifanie,
Velikonoce) při obcházení jednotlivých
domů, kdy se koleduje o výslužku.
2. lidová nábožná píseň s vánoční tematikou (oslava Narození Páně). Tradiční koledy mají silnou melodii, často
založenou na středověkých sborových
vzorech, a sloku s následným refrénem, často zpívaným sborově.
kolpak (σκούφος, πῖλος, колпaкъ) liturgická i mimoliturgická pokrývka
hlavy řeckokatolických duchovních
všech stupňů. Dnešní podoba kolpaku se utvářela od počátku 18. století
vyztužením skufije, sešívané do tvaru cibulky ze šesti dílů. Po Lvovské
synodě roku 1891 kolpak získává
dnešní podobu skládací čapky z tuhé lepenky potažené plátnem, kdy
plní úlohu jakéhosi ekvivalentu římskokatolického biretu či kamilavky.
Standardně má černou barvu, pro
vyšší klérus pak fialovou, příp. pro
kardinály červenou.
kolyva (κόλλυβα, коливо, кутьs)
chléb z vařených pšeničných zrn. V byzantské tradici jídlo připravené obvykle
z vařené pšenice nebo rýže a cukru, které
se jí na památku světce nebo zesnulého.
Tento chléb je žehnán během liturgie za
zesnulého. V řeckokatolické tradici je ob-
25
řad žehnání kolyvy užíván jen zřídka.
kondak (κοντάκιον, кондaкъ) 1.
pergamenový svitek na dřevěné hůlce
obsahující zejména oslavnou píseň. 2.
báseň nebo hymnus s počáteční slokou,
která je vzorem pro několik dalších až do
počtu 24. Kondak je jedním z hlavních
prvků původního antického oficia, vytvářeným po vzoru metrických hymnů
sv. Efréma Syrského. Mezi nejvýznamnější skladatele kondaků patří
sv. Roman Sladkopěvec. 3. básnická sloka zpívaná během sv. liturgie a modlitby
hodinek (časů). Shrnuje tajemství svátku
nebo charakteristické vlastnosti světce.
4. některé sloky akafistů.
kopí (λόγχη, копіe) 1. zbraň nošená římskými vojáky, kterou setník sv. Longinus
probodl bok Isusa Christa. 2. liturgický
oboustranně broušený nůž ve tvaru
kopí, jehož rukojeť je ukončena křížkem. Kopím se vykrajují částky prosfory určené pro obětování při sv. liturgii a
probodne se jím částka povýtce určena
k proměnění, zvaná Beránek (Ahněc).
korporál (ειλητόν, ‡лнт0нъ) viz
iliton.
kropáč
(ἁγιαστήρα,
кропи1ло,
кропи11льце, aspergil) 1. nádobka na svěcenou vodu. 2. také kropáč, nádoba či
ratolest určená k vykrápění svěcenou
vodou.
kříž (σταυρός, крeстъ) 1. popravčí
nástroj, na kterém byl umučen náš
Spasitel Isus Christos; jeho vzkříšením
je kříž povýšen na symbol naší spásy.
Úcta vzdávaná sv. Kříži přechází podle
církevní nauky přímo na Isusa Christa.
26
Zpravodaj
2. liturgický předmět ve tvaru kříže standardně opatřený výtvarným zpodobením Ukřižovaného. Kříž může mít mnohé určení: stolní kříž na oltář či svatostánek, ruční kříž k žehnání, procesní kříž nošený na dlouhé žerdi, malovaný kříž
na ikonostasu, ikonách a jiných vyobrazeních, závěsný kříž na zeď aj.
křižmo (Άγιο Μύρο, мЂро) viz myro.
křtitelnice (βαπτισμήριον, купeль) liturgická nádoba na svěcenou vodu
nejběžněji ve formě velikého kalicha, často má také tvar konkávního kotle na
trojnožce. Křtitelnice se umísťují pouze do farních chrámů, protože právo křtít
mají předně faráři. V katolické církvi se křtí poléváním, přičemž křtitelnice slouží
pouze k přechovávání vody, i když v některých oblastech je tolerován křest ponořením přímo ve křtitelnici.
Kyrie eleison! (Κύριε ελέησον, ГDи поми1луй) viz Hospodi, pomiluj!
-jakl-
STÉ VÝROČÍ NAROZENÍ PRVNÍHO ŠÉFREDAKTORA SLOVA
V sobotu 10. března 2012 se v katedrále sv. Jana Křtitele v Prešově uskutečnila
vzpomínková akce u příležitosti nedožitých 100. narozenin prvního šéfredaktora
časopisu Slovo, o. Ladislava Hučka.
V úvodu slavnosti přečetl Mons.
Ľubomír Petrík oficiální nekrolog,
který po úmrtí o. Ladislava napsal
jeho nástupce Emil Korba, a osobní
myšlenky o. Ladislava o smrti a věčném životě, které zachytil ve svém
článku Dušičkové dumky. Ty poukázaly na hloubku lidskosti a zároveň
oddanosti Bohu, kterou o. Ladislav skrýval ve svém srdci.
Slavnost vyvrcholila archijerejskou liturgií, kterou slavili arcibiskup-metropolita Mons. Ján Babjak spolu s apoštolským exarchou Mons. Ladislavem Hučkem a Mons. Eugenem Kočišem. Arcibiskup Babjak ve své
homilii začlenil život o. Ladislava do kontextu trpkého údělu mnohých
kněží a jejich rodin v době komunistické totality. Otec biskup Ladislav
vzpomínal v závěru liturgie na dobrotu a lidskost svého tatínka, jak s těmito vlastnostmi vždy přijímal lidi kolem sebe.
V závěru setkání se konalo setkání členů redakce Slovo se členy redakční rady a s dalšími příznivci časopisu.
(převzato a upraveno podle článku Juraje Gradoše, Slovo 7-8/2012)