Čtyřicáté páté číslo
Transkript
Tradiční měsíčník 46. skautského střediska „SFINX“ EDITORIAL Drazí čtenáři, v minulém Čísle jsem na tomto místě nastínil možnou budoucnost našeho střediskového časopisu, který se v této podobě nachází na začátku nové historické etapy. Noví redaktoři opravdu vzali za kliku a nakročili do redakčních dveří (viz. Čertíkův článek o Voskovcovi a Werichovi, Blahoňův návrat k postavám Terryho Pratchetta). Mám pocit, že na začátku nové etapy je dobré se poohlédnout a vyptat se na leccos svých čtenářů. Někteří z vás si možná pamatují na T.P.Č. (Test Pro Číslo), který jsme uspořádali přesně před čtyřmi roky. Rád bych na něj dnes navázal trochu modernější formou a po čase opět oživil komunikaci mezi časopisem a jeho čtenáři. U té příležitosti byl také založen nový redakční e-mail: [email protected], na který můžete zasílat všechny své ohlasy, připomínky, nápady a tipy pro redakci Čísla. Především bych však byl rád, kdybyste na tuto adresu odeslali odpovědi na následující otázky: 1.) Jaké články tě v roce 2004 v Čísle nejvíce zaujaly? 2.) Čeho je podle tebe v Čísle málo? 3.) Čeho je podle tebe v Čísle moc? 4.) Co bys chtěl v Čísle změnit? 5.) Oznámkujte články v tomto Čísle známkou jako ve škole a přidejte k nim důvody vašeho rozhodnutí. Svoje odpovědi zašlete na nový redakční email [email protected]. Čím víc vás bude, tím líp. Před novou epochou dějin je třeba zamést před vlastním prahem. Těšíme se na nové zítřky spojené s mnohem větší interaktivitou s vámi čtenáři. Za redakci Čísla Šík OBSAH Editorial Šík…….........………………Strana 2 VWD: Bomber tiskovým mluvčím čajového gigantu Mighty Duck………………Strana 3 Dole v dole Tomáš….……………………Strana 4 Jižní pól Kája…........………………..Strana 5 Vechtrovna Zdeněk……..……………….Strana 5 Agentky 2004/2005 agentka Anaid.…………..Strana 6 6. Historická výprava Šík…….................……..…Strana 7 Terezín: Místo utrpení a hrdinství Pan Kolega......……………Strana 8 Orbis Pictus Jirka, Kája, Šík..............Strana 9 Ploskostrana Zdeněk, Jirka….....……Strana 12 Postavy Terryho Pratchetta Blahoň……...……..……..Strana 13 Století klauni V+W Čertík….............………..Strana 14 Společenský katechismus (6. část) vybral Šík….…………….Strana 16 Hrdinové naší doby Králík…….....……………Strana 17 R.E.M. – Dvojrecenze Praha/Stockholm Šík, Česlo..…..…………..Strana 18 Cestopisy Můj indický deníček David……..…………….…Strana 22 Poezie na okraji Michael Stipe............…Strana 24 Foto na titulní straně: foto : Bomber s Janičkou v zamyšlení /Autor: Kája/ 2 Bomber tiskovým mluvčím čajového gigantu Další ze členů střediska Sfinx se dostal na velmi prestižní post Ani v tomto roce reportéři VWD nezahálejí a dnem i nocí pracují na tom, aby vám mohli přinášet ty nejexkluzivnější zprávy o členech našeho střediska. Dnešní zpráva je velmi aktuální a tak jako vždy velmi překvapivá. Bomber se stal tiskovým mluvčím. Ačkoli tomu mnoho z vás nebude chtít věřit, je tomu opravdu tak. Skaut a člen družiny Medvědů, Bomber, začal od 1.února působit v roli tiskového mluvčího čajového gigantu – světoznámé firmy Ahmad Tea. Pro tuto práci si Bombera objevil sám generální ředitel firmy Paul Toshack, který svůj výběr našim reportérům zdůvodnil takto: „Ten muž má zcela jedinečné charisma, bez pohnutí brvou dokáže s klidem ve tváři odpovídat i na ty nejostřejší dotazy. Byla to jasná volba.“ Sehnat Bombera v těchto dnech není jednoduché. Po několika dnech se nám podařilo dát si s ním schůzku, na které nám popsal, jak se na svůj post dostal. „Byli jsme se školou na exkurzi v balírně čaje. Ředitel Toshack se nás všech pořád na něco ptal, já mu toho moc neřek, ale snad právě to se mu líbilo.“ Dále jsme se tázali, jak Bombera nová práce baví. „Moc toho po mě nechtějí, takže zatím jo. První tiskovky prý dopadly dobře, novináři odcházeli dost rozezlení, ale šéf mě chválil. Tak snad to firmě neškodí,“ odpovídá Bomber. Bomberův oddílový vůdce Šík na tuto zprávu reagoval klidně: „Věděl jsem, že se mu něco takového podaří. Spousta lidí mu moc nevěřila, ale já vždycky věděl, že v něm něco je.“ S velkým ohlasem se Bomberovo jmenování tiskovým mluvčím Ahmad Tea setkala na střediskovém chatu „Pod křídly Sfingy“. Svědčí o tom například tyto příspěvky: 02-02-2005 22:31 nejmenovaná skautka Bombereee, to je supeer! At se ti na novem miste moc libi! Bomber na své první tiskové konferenci 03-02-2005 18:37 (::) VELmistr pera na VELmi prestiznim postu, to je fakt dobry. Bombere i ja ti u cajovniku preju vsechno nej. Jsi hvezda! :)) 03-02-2005 19:58 (ta) Kája Bombere, nechtel bys delat jeste tiskovyho mluvciho Kudlanek? Mohl bys chodit na nase schuzky a jezdit s nama na vypravy. I VWD se připojuje ke všem gratulacím a těšíme na další podobné zprávy, ve kterých budeme moci čtenářům Čísla ukázat, že z pod křídel Sfingy se dá dostat až do hvězdných výšin. Zůstaňte s námi. Mighty Duck 3 Dole v dole Zimní výšlap vlčat na Vinařickou horu – 18.12.2004 Sraz byl v 7:10 u klubovny. Potom jsme šli na autobus a odjeli do Kladna-Švermova. Pak jsme šli po kolejích staré vlečky do dolu Mayrau. Viděli jsme parní stroj a výtahy. Potom jsme šli do Vinařic, kde jsme si zahráli. Cestou na Vinařickou horu jsme hráli hru Vietnam. To se hraje tak, že se strhávají kódy. Na vrcholu jsme si Hornický skanzen důl Mayrau uvařili jídlo z konzerv. Potom jsme sešli do Třebichovic. Odtud jsme šli a běželi do Libušína. Odtamtud jsme jeli do Kladna, kde jsme asi 100 m běželi na druhý autobus. V něm jsem se stal šestníkem. Ke klubovně jsme přišli po 18:00. Bylo to vyčerpávající. Tomáš Protože návštěva dolu, která byla hlavním cílem výpravy, byla velmi zajímavá, pokusíme se ji čtenářům Čísla přiblížit následujícím krátkým textem a fotografií. Pokud vás tato expozice zaujala, neváhejte a vypravte se do dolu Mayrau s rodiči. Důl se nachází na západním okraji obce Vinařice u Kladna. Všechny potřebné informace naleznete na www.mayrau.wz.cz. S hloubením dolu Mayrau ve Vinařicích u Kladna započala uhelná společnost Pražská železářská v roce 1874. Tehdy už byl kladenský revír největším dodavatelem uhlí v českých zemích. Šachta, hluboká 527 m a pojmenovaná po tehdejším předsedovi správní rady společnosti JUDr. Kajetánu Mayerovi, se brzy stala mezi kladenskými doly pojmem. O 10 let později byla o padesát metrů dál vyhloubena sdružená jáma nazvaná Robert. O významu šachty nejlépe vypovídá jedno číslo: za 120 let života dolu vytěžili na dole Mayrau 34 milionů tun uhlí. Nejzajímavější část expozice představuje mimořádně kvalitní kolekce těžních strojů zachovaných v místě svého provozu. Dále návštěvníci mohou projít 130 metry důlních chodeb ve štole v kopci Homole. Zde je k vidění expozice komplexně mechanizovaného stěnového porubu, důlní dopravy, přetlakové komory i ukázky ražby v různých dobách. Ještě před ukončením provozu byl na dole Mayrau zřízen skanzen, který byl otevřen veřejnosti 19. srpna 1994. Při budování expozice je uplatňován princip tzv. posledního dne. To znamená, že je zde vše zachováno v takovém stavu, jako by lidé, kteří zde pracovali, právě včera odešli a zanechali vše na svém místě. 4 Schůzka s cílem... Jižní pól – 4.1. 2005 První lednová schůzka se odehrávala v pustinách Jižního pólu. Jak se to stalo? Badatelé z celého světa byli vysláni do země věčného sněhu a ledu za účelem výzkumu ledních medvědů. Při jedné z našich výprav do okolí nás přepadla silná sněhová vánice s vichřicí. Nalezli jsme své věci rozházené vichřicí kolem našeho tábora. Vždy jeden z nás, ten který měl oči zakryté, vyrazil do vánice pro jednu z našich věcí. Když jsme posbírali to, co zůstalo z vybavení, uschovali jsme se do posledního stanu. Zatímco venku stále řádila vichřice, vytáhl někdo fotky z poslední expedice. Vysílačka stále nefungovala, a tak jsme si krátily dlouhou chvíli a zároveň rozmrazovali prsty hrou se sirkami. Martin vyhrál a měl právo vola vysílačkou na základnu. Ze základny nám sdělili, že bouře neustává. Proto pro nás stále nemohou poslat helikoptéru a musíme si prozatím poradit sami. Hlad, který sužoval každého z nás, si vynutil akci. Svázali jsme se provazem jeden k druhému, abychom se neztratili a vyrazili jsme na lov. Medvěd, který nebyl daleko, byl pro nás snadnou kořistí. Po návratu z lovu už vysílačka fungovala. Dozvěděli jsme se, že ze základny již vyslali helikoptéru. Nad našimi hlavami se objevil koš, ve kterém nám z vrtulníku posílali záchranné vybavení. Byli jsme zachráněni! Když jsme vstoupili zpět na půdu naší základny (klubovny) byli jsme velmi unavení, ale šťastní, že už jsme zpátky doma. Expedice se účastnili: Štěpán, Zdeněk, Martin, Kuba, Šustík, Blahoň i má maličkost Kája. Vechtrovna Kája Výprava vlčat, Srbsko, 21.-23.1. 2005 Když jsme nastoupili do vlaku, ujeli jsme kousek a Blahoň nám začal vysvětlovat hru na celou výpravu. Jednalo se o hru, která se odehrávala nejdřív v době kamenné, pak v době železné a končila v přítomnosti. Všichni účastníci výpravy (Kája, Blahoň, Peta-kuta, Tomáš, Kuba, Bomber, Štěpán, Petr a já) měli za úkol dělat v různých dobách nějaké úkoly a tím se dostat do doby další. Prvním úkolem v době kamenné bylo obstarání potravy. Blahoň byl strážce a my jsme měli získat co nejvíce potravy (lístečků) bez toho, aby nás strážce (Blahoň) uviděl a řekl naše jméno. Pak jsme šli do jeskyně (Vechtrovna). Ještě před tím, než jsme šli spát, jsme si dělali kopí. Pak, když už ostatní spali, já a Petr jsme tajně poslouchali hudbu z mp3 přehrávače a když už nás to nebavilo, spustili jsme po provázku mp3 přehrávač dolů z půdy (místa, kde jsme spali) a nahrávali jsme to, co si Kája, Blahoň a Bomber říkají. Vechtrovna uvnitř 5 Druhý den jsme dodělali oštěpy (tak kopí nebo oštěpy? –sik-). S nimi jsme pak šli lovit jeleny. Já jsem ulovil dva (kolíky na různých místech) a Štěpán ulovil jednoho. Byl to opravdu těžký úkol. Jako náhodou jsme si všimli takových katakomb s vápnem a tavicí pecí na vápno. Pak jsme dělali val z kamenů do kruhu, a tak jsme se přemístili do doby bronzové. Pak už to šlo rychle. Hned jsme byli v době železné, pak v době antiky a pak v době 2. světové války. V antice jsme šli dolů roklí, což bylo moc dobrodružné – všude samé bláto, popadané stromy, bažiny, kluzké kameny, kterým podlehl Petr a dost brutálně upadl. Za zmínku stojí ještě úkol z doby železné, kdy jsme kutali rudu ze skály (pomocí kolíků jsme rvali rudu ze skály – člena družiny). Pak jsme se bořili blátem v polích a občas (dost často) jsme čekali na Petra a Kubu, kteří nejsou ještě moc vytrénovaní. Ale moje nej vzpomínka z téhle výpravy byl slibový oheň. Doma zůstali jenom Bomber, Petr, Kuba a krysy, kterých bylo na půdě hodně a kterých se Petr bál. Pak jsme já a Štěpán šli ke slibovému ohni a odslibovali jsme. Taky jsme hráli válku se zavařovacíma gumičkama a taky rvačku (vlčata proti skautům). Byla to skvělá výprava!!! Zdeněk Agentky 2004/2005 Další kroky ve vyšetřování případu unesených příslušnic americké vlády Dony Shalalaové a Alice Rovlinové moc nepokročily! Náš informátor nám za dosud neobjasněných okolností záhadně zmizel. Nemáme ponětí, zdali je ještě naživu. Jediné, co víme jistě je, že bez něj jsme ztraceny! Našim agentkám se i přes tyto nepříznivé okolnosti podařilo vypátrat místo, na kterém teroristé údajně měli dvě unesené schovávat. Když jsme však dorazily na místo, našly jsme jen dvě mrtvá těla. Ta byla později identifikována jako Alice R. a Dona S! Svou neschopností agentky přispěly k tomu, že teroristé za sebou nechali první oběti (zatím pouze dvě). Agentky tak musely projít novým výcvikem. Ty agentky, které se ho účastnily, byly povýšeny na agentky třetího stupně. Byly to: Kíle, Aják, Anitram, Kešav, Akret, Aknuš, Nižoj, Aknara. Agentky momentálně řeší, kam zmizel jejich informátor. Doufejme, že je ještě naživu a že počet obětí řádění teroristické bandy už neporoste. Také je možné, že by mezi agentkami byla zrádkyně??? agentka Anaid Zajímá tě, co se právě děje u oddílů? Hledej na oddílových blozích! PLOSKOCHODCI: www.blog.lide.cz/iploska KUDLANKY & OREGON: www.blog.lide.cz/iduha DINGO: www.blog.lide.cz/idingo AND SPECIAL MONDAY´S TEA BLOG: www.blog.lide.cz/icaj 6 6. Historická výprava Po stopách hrůz 2. světové války, Terezín, 6.1.2005 Po pěti předešlých Historických výpravách, při kterých jsme se pokaždé vraceli o několik set roků do minulosti, byla letošní Historická obratem o pouhých šedesát let. Vypravili jsme se po stopách hrůz 2. světové války na místo, kde se během války odehrály ty největší z nich – do pevnosti Terezín. S odstupem času mám na letošní Historickou výpravu vzpomínky skládající se především z obrazů a s nimi spojených pocitů. Pokusím se několik z nich popsat v ne zcela tradičním zápise z jinak tradiční výpravy: Probuzení – Sluneční paprsky zalévají řady náhrobních kamenů v okolí Židovského krematoria. Je lednová sobota dopoledne, takže slunce je jen kousek nad obzorem a vrhá neobvykle dlouhé stíny. Skoro na všech z náhrobků stojících v dlouhých řadách leží několik kamenů, které na ně Židé pokládají místo květin. Kromě nás tu nikdo není a kraj se probouzí do nového dne. Úzkost – Blížíme se k pevnosti, i před ní jsou řady hrobů, už dálky je vidět černobílá brána, která vypadá jako vyhladovělá tlama. Představa lidí vyházených z vagónů a mířících k pevnosti, ze které se už možná nevrátí, mrazí. Opovržení, hnus – Převažující pocity prakticky po celou dobu prohlídky. Od dvora, na kterém lidé v mrazu čekali na zaregistrování a odevzdání všech svých věcí, přes první místnosti pro vězně až po marodku, umývárny nebo popraviště. Postele bez matrací, které rozežral hmyz, jeden záchod pro dvě stě lidí, dva krajíce chleba a trocha polívky – té samé každý den po dobu několika let – to všechno byl Terezín. Ploskochodci na samotce Stísněnost – Zkoušíme si, jaké to asi bylo na samotce. V místnosti dva na dva metry bylo na konci války, kdy už v pevnosti nebyla volná místa, zavřených až patnáct vězňů. Nás je dvanáct – vejdeme se tam jen tak tak, všichni stojíme. Jak vyřešit spaní, na to jsme nepřišli. Naděje – Odcházíme od pevnosti. Je podvečer a pomalu se stmívá. Skrz mraky se prodírají poslední paprsky světla. Světlo a tma. Hrůzy, po jejichž stopách jsme se ten den vydali, a naděje, že už se nikdy nebudou opakovat. Alespoň ne v tak hrozné podobě, jakou jsme poznali my v Terezíně. Šík 7 Terezín Místo utrpení a hrdinství Druhý největší pevnostní znalec na našem středisku, Pan Kolega, píše speciálně pro Číslo o historii Pevnosti Terezín, kterou jsme navštívili při 6.Historické výpravě. Historie pevnosti se začala psát koncem 18.století, kdy na základě zkušeností z několika prusko-rakouských válek rozhodl císař Josef II. o výstavbě pevnosti na soutoku Labe a Ohře. Jejím úkolem bylo zabránit průniku nepřátelských vojsk do vnitrozemí Čech a střežit vodní cestu po Labi. Pevnost byla vybudována v deseti letech a stávala se z Hlavní a Malé pevnosti. Pevnost však nikdy nebyla využita v průběhu válečných akcí a její opevnění začalo chátrat, proto brzy přestala sloužit svému původnímu účelu. Již v 19.stol. zde však byla umístěna trestnice, ve které byl například vězněn i sarajevský atentátník Gabrielo Princip. Po vzniku československého státu byla Pevnost Terezín dalších 20 let vojenskou věznicí. V červnu roku 1940 se stala policejní věznicí pražského gestapa. V bývalé Hlavní pevnosti vzniklo v roce 1941 Ghetto, sběrný a průchozí tábor pro Židy. Na jaře roku 1944 v nedalekých Litoměřicích vznikla pobočka koncentračního tábora Flosenbűrg. Úkolem vězňů tohoto tábora byla výstavba podzemních továren a poté otrocká práce při výrobě železa. V letech 1940-1945 bylo v uvedených represivních zařízeních vězněno více než 200 tisíc lidí ze tří desítek zemí. Každý pátý vězněný zemřel již v tomto zařízení, 90tisíc vězňů po transportu do koncentračních táborů. Evakuační transporty, které na sklonku války přivezli tisíce vězňů z koncentračních táborů vyklizovaných před blížící se frontou, s sebou přivezli také nákazu skvrnitého tyfu a dalších chorob. Ještě týdny po válce proto umírali nejen osvobo-zení vězni ale také personál zdravotnické péče. Přesto se zdravotníkům podařilo zachránit před nákazou 25tisíc lidí. Z iniciativy vlády obnoveného Československa byl v místech utrpení desetitisíců lidí zřízen roku 1947 Památník národního utrpení, později přejmenovaný na památník Terezín. Pan Kolega 8 Orbis Pictus Fotogalerie z akcí 6. Historická výprava - Terezín foto: Jirka 9 Zimní táboření 2004/2005 Tak jako každý rok jsme i letos trávili příchod Nového roku na naší táborové louce v Údolí Moravské Sázavy. Letošní Zimní táboření bylo spíš na vodě a na blátě, ale i toho sněhu se trochu našlo, jak je vidět na horním fotu. O pohodu a zábavu nebyla i přes trable s počasím nouze. Hitem letošního zimního táboření bylo čtení Mikulášových patálií v Česlově nepřekonatelném podání. /foto: Kája/ 10 Středisková supervizní 2005 Ve dnech 28.-30. ledna proběhla další ze střediskových Supervizních výprav, na které se každoročně bavíme o budoucnosti střediska. Letos se jí poprvé zúčastnila i nastupující generace rádců, rádkyň, roverů a rangers. Kromě debatění jsme stihli ještě dva populárně naučné programy připravené družinami, do kterých jsme byli rozděleni. Nahoře je fotografie z programu „Populární hudba“ a dole bratři Montgolfierové vyrábí montgolfiéru v reality show „Největší aviatik“. Kdo nezažil, nepochopí. /foto: samospoušť, Šík/ 11 aneb Co je u nás nového? a) Z družinových schůzek: V lednu jsme se zabývali především historií Karlína. Nejdřív jsme si povídali o nejznámějších budovách (Invalidovna, kostel sv. Cyrila a Metoděje. Jednu z lednových schůzek jsme pak skoro celou strávili hrou, při které jsme hledali vybrané karlínské ulice a v nich papírky s údaji o těch osobnostech, po kterých se ulice jmenují. Poslední lednovou schůzku jsme byli plavat. První únorovou schůzku jsme začali se zdravovědou. Zkoušeli jsme si různé způsoby, jak zastavit krváceni. Když jsme zjistili, jak mizerně je na tom několik z nás s morseovkou, vrhli jsme se hned na její procvičování. b) Citátky: Chytnul mě mámus a musel sem domu. /Kolegova textovka Zdeňkovi, když ho máma „stáhla“ ze hry po Karlíně/ Ještě nějaký sloveso, třeba mrtvý. /Zdeněk při hře papírky/ Ježiš, já nemám boty. /Dan, když se po deseti vteřinách od toho, kdy odešel z klubovny, vrátil bosý zpátky./ c) Drby & klepy: • Nedočkavý Tesák. Tesák už netrpělivě čeká na svého soupeře do finále 4.ročníku NHSL. V semifinále porazil Blahoně, teď nemá co dělat a může jen trénovat. Zdeněk se, poté co porazil Káju, úpěnlivě snaží porazit i jednoho z kandidátů na titul Davida. • Jirka se poté, co údajně zranil Zdeňka, aby nemohl chodit na schůzky, sám zranil při školním fotbale. Ale naštěstí pro něj se urychleně uzdravil, má zkrátka kliku. sepsali Zdeněk a Jirka RÁMEČKOVNÍK Goscinny – Sempé: Mikulášovy patálie „Co si přejete, hošánkové?“ „Zápalky,“ odpověděl jsem. „Pro naše tatínky,“ dodal Vendelín, ale to od něho nebylo právě chytré, jelikož trafikantka hned začala větřit a řekla, že si nesmíme hrát se zápalkami, že nám je neprodá a že jsme malí chuligáni. Líbilo se mi víc, když jsme pro ni s Vendelínem ještě byli hošánkové. Vyšli jsme z trafiky ven a byli jsme hrozně otrávení. Je těžké kouřit doutníky, když je člověk malý. „Mám jednoho bratrance a ten je skaut,“ řekl Vendelín. „Prý je učili rozdělávat oheň tak, že se o sebe třou dva kousky dřeva. Kdybychom byli skauti, věděli bychom, jak na to, když si chce člověk zakouřit doutník.“ 12 Postavy Terryho Pratchetta Před několika Čísly jsem vám nabídl seznámení s postavami z knížek, které velmi často čtu. Dnes bych v tom rád pokračoval a na pomoc jsem si vzal jednu chytrou knihu Portfolio Terryho Pratchetta, protože mé znalosti o Zeměploše jsou prozatím skoro poloviční = přečetl jsem asi 16 knížek z 36, které vyšly v edici "Úžasná zeměplocha". Dnes vám, jak jsem minule představím zeměplošné Mágy. A tady jsou: slíbil, Mrakoplaš Jeden z nejproslulejších absolventů Neviditelné univerzity, pokud ji ovšem vůbec někdy absolvoval. Nosí sice mágovský klobouk, na němž má vyšité slovo MÁK, jeho status je však mírně nejasný. V duši se cítí být mágem, fyzicky byl ovšem předurčen spíše k tomu být běžcem na dlouhé trati. Je zbabělý. Na onom popisu téměř lpí. Je mnohem raději, když lidé říkají "Mrakoplaš je zbabělec", než kdyby říkali "mrakoplaš byl výjimečně odvážný až do chvíle, kdy ho přesekli v půli." Během své podivuhodné kariéry byl přítomen stvoření vesmíru, prošel Peklem, několikrát se dotkl Smrtě, spadl ze Zeměplochy, porazil nejmocnějšího mága Zeměplochy polovinou cihly zabalenou v ponožce, stejně jako zneškodnil množství další příšer, některé z nich v podobě lidí. Typické rčení: "Už tady nejsem" Mágové Starší mágové neviditelné univerzity jsou mistry v dynamickém nicnedělání. Když však hrozí nějaké nebezpečí, můžeme se spolehnout, že se vzchopí a potáhnou za jeden provaz. Bohužel je třeba dodat, že ne stejný směrem. Poukazuje se na to, že i když pochopili, že první krok, na cestě k moudrosti je třeba udělat v dětské věku, nepochopili to, že pak je třeba udělat ještě kroky další. Hlavní smysl jejich existence spočívá v tom, že mají rozsáhlé znalosti magie, ale neužívají jí, pokud se tomu mohou vyhnout. Jsou vlastně jakousi okultní atomovou bombou. Rumpál Žička Velmi starý mág, který zemřel v úvodní scénce Sekáče. Jenže každý ví, že na Zeměploše smrt ještě neznamená, že byste museli vypadnou ze hry, a Rumpál - po dlouhém a osamělém životě, který vedl ve zdech univerzity - zjistil, že být živým nemrtvým mu umožňuje užít si mnohem víc života, něž když ho, jaksi, žil. Akt umírání ho také osvobodil, ze závislosti na kolečkovém křesle, obávaném těžkém vozidle, v němž se proháněl po chodbách NU. Pro Rumpála znamenala smrt první den života. Výsměšek (Arcikancléř Vzoromil Výsměšek) Současný pán Neviditelné univerzity, onoho vrcholného ústavu pro mágy sídlící v Ankh-Morporku. Rázný a nekompromisní muž, který o co méně času prožije ve své pracovně, o to více ho stráví někde po otevřeným nebem. Byl zvolen pouhou náhodou. Když se vysokoškolská rada doslechla, jak miluje přírodu a venkovský život, došla k názoru, že kancléře, který objímá stromy, bude v případě potřeby snadné se zbavit. Výsměšek skutečně miluje venkov, ale pouze jako prostředí, v němž může zabíjet, cokoli se pohne Jedním z nejvýznačnějších rysů jeho působení bylo to, že téměř ustála dříve 13 tradiční otázka služebního postupu, kdy mágové běžně povyšovali tak, že zabili kolegu služebně staršího. Těsně po Výsměškově příchodu na NU se o něco podobného pokusilo několik starších mágů, a ten jediný, který přežil, ošklivě kulhá. A to je pro dnešek vše příště se zmíním o knihovníkovi NU a o Noční Hlídce. sepsal a z části opsal Blahoň Století klauni V+W V letošním roce uplynulo sto let od narození dvou mužů - klaunů tělem i duší, jejichž působení se zapsalo do historie českého divadelnictví i filmu zlatým písmem. Jiří Voskovec i Jan Werich se narodili do století, ve kterém se odehrály dvě světové války, nástup komunistů k moci v Československu pro ně znamenal třicetileté odloučení. Pádu komunistického režimu a svobodných devadesátých let se nedožil ani jeden z nich. Čertík přistoupila na mou nabídku a připravila pro čtenáře Čísla portréty obou dvou protagonistů legendární dvojice V+W. -sik- Jan Werich Jiří Voskovec (6.2.1905 - 31.10.1980) (19.6.1905 - 4.7.1981) Jan Werich, jedna z největších postav české kultury, přichází na svět 6. února roku 1905 v Praze-Dejvicích v rodině úředníka pojišťovny, zatímco Jiří Voskovec (vlastním jménem Jiří Wachsmann) se narodil 19. června roku 1905 v SázavěBudech. Jan Werich studoval na gymnáziu v pražské Křemencově ulici. Jeho spolužákem tu nebyl nikdo jiný než Jiří Voskovec, od té doby také trvá jejich přátelství. Od roku 1924 studoval Jan Werich práva na Univerzitě Karlově, kam se za ním po skončení studií na lyceu ve francouzském Dijonu, zapsal i Jiří Voskovec. Zlatá éra Osvobozeného divadla Werich s Voskovcem poprvé autorsky spolupracují v redakci časopisu Přerod, v této době také vzniká jejich první úspěšný divadelní kus, slavná "Vest Pocket Revue". Premiéra tohoto pásma, ovlivněného dadaistickou hravostí a poetikou, se odehrála na scéně Osvobozeného divadla v pražské Umělecké besedě 19. dubna roku 1927. Voskovec s Werichem tu slavili obrovský úspěch. Oba dva pak společně působí na scéně Osvobozeného divadla až do jeho uzavření v roce 1938. Za tu dobu vytvořili mnoho nezapomenutelných divadelních her, stejně tak nezapomenutelný hudební doprovod a 14 písně k většině her složil klavírista a skladatel Jaroslav Ježek. Ve třicátých letech dvacátého století vznikly ty nejznámější hry jako "Golem" (1931), "Sever proti Jihu" (1931), "Caesar" (1932), nebo "Osel a stín" (1933) a "Kat a blázen" (1934). V roce 1935 Voskovec s Werichem Osvobozené divadlo načas opouštějí a začínají působit pod hlavičkou tzv. Spoutaného divadla. Do roku 1938, kdy je Osvobozené divadlo, opět již s Werichem a Voskovcem, uzavřeno, pak ještě dvojice V+W uvedla několik dalších her: "Nebe na zemi" (1936), "Rub a líc" (1936), nebo "Těžká Barbora" (1937). V emigraci za oceánem Krátce po vzniku protektorátu Böhmen und Mähren a s ním spojenou fašistickou nadvládou nad českými a moravskými zeměmi bylo Osvobozené divadlo v listopadu 1938 uzavřeno. Politicky angažované texty her, ve kterých si Voskovec s Werichem utahovali z Hitlerových diktátorských praktik, ale zároveň varovali před jeho rostoucí silou, byly důvodem k tomu, aby oba dva společně s Jaroslavem Ježkem odešli do emigrace do Spojených států amerických. Tady Werich s Voskovcem vystupovali s anglickými verzemi svých her, od roku 1942 pracovali pro Americký úřad pro válečné informace, v lednu roku 1945 pak debutovali na slavné Broadwayi v adaptaci hry W. Shakespeara "Bouře". Po skončení druhé světové války zůstal Jiří Voskovec ještě nějaký čas v USA, kde se věnoval režijní a rozhlasové práci. Do Československa se za Werichem vrátil až v roce 1946 a společně obnovili Osvobozené divadlo pod názvem Divadlo V+W. Po válce: Werich doma, Voskovec jen na čas Po komunistickém puči v roce 1948, kdy je jasné, že v nových podmínkách nebude možné navázat na tvorbu Osvobozeného divadla z let mezi dvěma světovými válkami, odešel Jiří Voskovec do Paříže jako kulturní zástupce UNESCO. V roce 1950 pak odtud zamířil do emigrace do Spojených států. Posledním divadelním kusem, na němž Jan Werich s Voskovcem spolupracovali, byla adaptace broadwayského muzikálu "Divotvorný hrnec". Po Voskovcově odchodu do emigrace působil Jan Werich v mnoha pražských divadelních scénách, v letech 1956-61 pak byl ředitelem pražského Divadla ABC. Jeho "spoluhráčem" se po Jiřím Voskovcovi stal Miroslav Horníček, se kterým Werich uvedl na jeviště mnoho obnovených her Osvobozeného divadla. Ve filmu Werich s Voskovcem jsou také významnými postavami českého filmu. V době mezi dvěma světovými válkami společně natočili filmy "Pudr a benzin", "Svět patří nám", "Hej rup!" nebo "Peníze nebo život". Jan Werich se pak po druhé světové válce objevil ve filmech "Císařův pekař“ a „Pekařův císař", "Byl jednou jeden král" (v tomto snímku hrál na Werichovu žádost i Vlasta Burian, kterému jinak byl komunistickými funkcionáři uložen zákaz veřejného vystupování) a "Až přijde kocour". Jiří Voskovec se mezitím ve Spojených státech uplatnil jako divadelní a filmový herec Jednou z jeho nejznámějších rolí je ta ve filmu "Dvanáct rozhněvaných mužů" Jan Werich je také autorem několika knih, nejznámější jsou patrně jeho pohádkové příběhy z knihy "Fimfárum". Mimo hlavní proud V roce 1968 se Jan Werich v období tzv. Pražského jara postavil za demokratické síly, které se snažily o nastolení změn ve společnosti. Naděje na změny však zhatily příjezdy „spřátelených“ vojsk v srpnu 1968 a za husákovské normalizace byl Jan Werich spolu s mnoha dalšími umělci postaven mimo hlavní proud tehdejší československé kultury. Werichovi bylo povoleno pouze několik filmových rolí, ve kterých mohlo být jeho vystupování pod kontrolou. Jeho další aktivity pak byly komunistickým režimem víceméně záměrně opomíjeny. Kontroverzním momentem na sklonku Werichova života se udál v roce 1978, kdy byl těžce nemocný Werich nabádán k podepsání tzv. Anticharty, která odsuzovala protirežimní výzvy disidentů 15 v čele s Václavem Havlem, kteří požadovali demokratické změny ve společnosti. Jan Werich zemřel 31. října roku 1980 v Praze. Jiří Voskovec zemřel 4. července roku 1981 v New Yorku. Čertík Jiří Guth-Jarkovský Společenský katechismus (6. část) Seznamte se základní knihou o společenském chování, kterou napsal před více než šedesáti lety obřadník kanceláře prezidenta Masaryka, Jiří Guth-Jarkovský. Reálie se od té doby značně změnily, proto pro nás kniha nemůže být doslovným vodítkem. Přesto není v našich časech nikdy na škodu připomínat si, že slušnost, galantnost a ohleduplnost nejsou přežitky doby dávno minulé. V kostele Nechť je jakékoli naše náboženské přesvědčení, chováme se v kostele a v chráme vůbec co nejtišeji a nejuctivěji; nezapomínáme, že kostel jest místo modlitby, i kdybychom se tam sami nechtěli modliti. (...) v katolickém kostele obnaží jinověrec hlavu, v mešitě zuje boty nebo obuje babuče tam připravené. Zachovává všude ticho a vstane, když vstanou jiní. Ale nedopustí se neslušnosti, když (v katolickém kostele) nepoklekne, neboť to je akt poníženosti, který sluší jenom těm, kdož věří v přítomnost božství. Tato zdrženlivost však nebuď nijak okázalá a ostatním věřícím nápadná. (...) Neobracejme pozornost svých sousedů na sebe, neusmívejme se na příchozí a zejména se zdržme všech poznámek nebo posunků, mluví-li kněz. Nekritizujme v kostele vůbec; nejsme-li tu s čímkoli spokojeni, raději odejděme. Na hřbitově Smutná je společnost na hřbitově a smutnou společenskou místností je místo mrtvých. Je to však jediná společnost, kde se druh s druhem bratrsky snáší ve vzorné harmonii, nikdo nad nikým tady neohrnuje nos. Není tu nenávisti ani osobní, ani třídní, jen láska tu dýše z okrášlených hrobů a z nápisů. Nikdy se sem nechodí pro zábavu, leda pro potěchu odlehčiti pláčem bolu a zármutku. Proto je zde třeba míti ohledy větší nežli kde jinde, ohledy k tiché společnosti mrtvých.(...) Hřbitov nesnese chování bujného a hlučného, nesnese veselí a smíchu. Žádá tak úcta k mrtvým a k jejich památce – památce všech těch známých i neznámých, věhlasných i drobných lidí, kteří tady dřímou svůj „věčný sen“, jejž rušiti by bylo hříchem.(...) Hřbitov není místem, kde by se projednávaly věci běžného života. Vzpomínáme tu jen mrtvých, vzpomínáme v dobrém, chválíme a velebíme jejich dobrý život. Starořímští džentlmeni dobře říkali, že o mrtvých nic nežli dobré. Alespoň shovívaví k nim buďme a nesuďme, abychom sami nebyli souzeni.(...) Hřbitov jest jediné místo, kde pláč a kvílení není na úkor dobrých mravů, ačkoli ani zde tyto oprávněné výbuchy emocí nesmějí překročiti jistou míru. Plačte, ale tak, aby vás slyšeti nebylo. /pokračování příště/ vybral Šík 16 soutěž Čísla Hrdinové naší doby Máte před sebou již třetí část nové soutěže Čísla, ve které si představujeme Hrdiny naší doby a ve které budeme již brzy společně vybírat nejvýznamnějšího z nich. Dnes vám představujeme pátou a šestou osobnost, zbývají tedy ještě čtyři. O tom, kdo bude mezi posledními čtyřmi, můžete rozhodnout i vy, pokud se soutěže zúčastníte jako autoři textu o osobnosti, kterou pokládáte za hrdinu. Na ostatní pak zbývá možnost zúčastnit se druhé části soutěže a v ní rozhodnout o tom, koho čtenáři Čísla ocení titulem „Hrdina naší doby“. Pravidla hry: V pěti po sobě jdoucích Číslech bude v krátkých medailonech, jejichž autory budou čtenáři nebo čtenářky Čísla, představeno pět dvojic osobností, které autoři pokládají za hrdiny. Mělo by se tedy jednat o lidi, kteří se zachovali hrdinsky, kteří se dokázali vzepřít nemoci, nespravedlnosti nebo těžkým podmínkám – lidi, kteří vystoupili proti tlaku nebo kteří překonali své možnosti. Představa hrdinského činu může být u každého z nás různá, přesto se nebojte představit ostatním své hrdiny. Představením deseti hrdinů skončí první část soutěže. Po ní bude následovat část druhá, ve které dojde na hlasování. Každý čtenář Čísla bude mít tři hlasy, které bude moci dát třem z deseti představených hrdinů. Konečné výsledky soutěže i Hrdinu či Hrdinku naší doby podle volby čtenářů Čísla se dozvíte v nejbližším Čísle po skončení druhého kola. Na závěr připomínám, že za „naší dobu“ budeme pro účely této soutěže považovat 20. a 21. století. Vybírejte tedy osobnosti žijící od roku 1900 do současnosti. Krátké medailony o vašich hrdinech posílejte na redakční e-mail nebo dávejte jednomu z redaktorů Čísla. Každý autor textu bude sladce odměněn! Jan Pavel II. Narodil se 18. května 1920, vlastním jménem se jmenuje Karol Józef Wojtyla. Tento Polák je od roku 1978 nejvýše postaveným římskokatolickým duchovním - papežem. V letech 1941–1945 pracoval nuceně nejdříve jako dělník v lomu, poté v chemickém průmyslu, od roku 1942 studoval tajně teologii. V letech 1943–1944 byl členem ilegální katolické organizace. Rok po skončení druhé světové války byl vysvěcen na kněze. Studoval dále v Římě, Belgii a ve Francii a poté působil jako profesor teologie na univerzitě v Krakově. Postupně stoupal v hierarchii římskokatolické církve od vikáře (1960), kapitulního vikáře krakovského arcibiskupství (1962), přes polského kardinála (1967) až po papeže (1978). Jan Pavel II. se stal vůbec prvním papežem slovanského původu. I přes svůj stále vážnější zdravotní stav se Jan Pavel II. stále vydává na četné zahraniční cesty, pravidelně se účastní modliteb i vydává prohlášení vyzývající k mírovému řešení řady konfliktů a řešení nejpalčivějších problémů současného světa. Současný papež během svého působení usiluje o změnu katolické církve v církev otevřenou světu, přesto však je přísně proti interrupci, antikoncepci i požehnání homosexuálnímu svazku. 17 Diana Spencerová * 1.7.1961 (Norfolk) † 31.8.1997 (Paříž) Princezna z Walesu, bývalá manželka následníka trůnu Charlese prince z Walesu. Jako devítiletá začala navštěvovat internátní školu West Heat, studia však nedokončila a ze školy odešla s tím, že se bude věnovat sociální práci s dětmi. Poté ještě krátce studovala na švýcarské soukromé škole Institut Alpin Videmanette, ale i odtud po dvou měsících odešla. Přestěhovala se do Londýna, kde pracovala jako barmanka a uklízečka, později získala práci v mateřské škole a vypomáhala také s hlídáním dětí. Roku 1977 se prostřednictvím své sestry Sarah seznámila s princem Charlesem. V roce 1980 přerostlo jejich přátelství ve vážnější známost. 29.7.1981 se v londýn- ské katedrále sv. Pavla provdala a měla s ním dva syny - Williama Arthura Philipa Louise a Henryho Charlese Alberta Davida. Její manželství s následníkem trůnu ovšem nebylo šťastné. Východisko našla v charitě, které se začala velmi usilovně věnovat. Svým přístupem k potřebným si získala srdce mnoha lidí, kteří ji začali vnímat jako lidský prvek v konzervativní královské rodině. Angažovala se v boji proti AIDS, byla přítelkyní Matky Terezy. Manželství s Charlesem bylo rozvedeno 28.8.1996, ale Diana zůstala středem pozornosti hlavně bulvárních novinářů, kteří se snažili vytěžit co nejvíce z její nové známosti s egyptským multimilionářem Dodim al-Fayedem. V srpnu 1997 jejich vůz havaroval v pařížském tunelu při rychlé jízdě před paparazzi a Diana i s Dodim na následky zranění zemřeli. Oficiální vyšetřování potvrdilo, že šlo o nehodu, při níž se podnapilý řidič snažil ujet dotěrným fotografům. Králík R.E.M. - Dvojrecenze Praha/Stockholm Shodou náhod jsme s Česlem v rozmezí několika týdnů navštívili koncert té samé kapely, jediný rozdíl byl v tom, že já ji viděl v Praze a Česlo ve Stockholmu. Rozhodli jsme se pro čtenáře Čísla vytvořit jedinečnou dvojrecenzi, kterou se nemůže chlubit ani leckterý ze známých hudebních magazínů. Jací byli R.E.M. ve zbrusu nové Sazka Areně a jací ve stařičké hale Globen? R.E.M. – Praha, Sazka Arena, 23.1.2005 R.E.M., jednu z mých dlouhodobě oblíbených kapel, jsem na vlastní oči ještě nikdy neviděl, protože před devíti lety, kdy poprvé přijeli do Prahy, mi bylo dvanáct a to se člověk na velké koncerty nedostane ještě tak snadno. Když jsem se někdy v listopadu vv novinách dočetl, že R.E.M. přijedou v lednu do Sazka Areny, netrvalo to dlouho a už jsem mířil k terminálu Sazky pro lupen. Poprvé v Sazka Areně Ten večer pro mě nebyl jen premiérou oblíbené kapely naživo, ale i první návštěvou v nově zbudované Sazka Areně. 18 Je lednový nedělní večer, stojím se spolužákem Martinem a jeho kamarádem ve frontě a k branám „chrámu zasvěceného hrám“, jak Sazka Arenu označovali její majitelé, chybí už jen pár metrů. Procházíme kontrolou jako na letišti nebo v parlamentu, Martin nás zdržuje, protože má s sebou batoh a ten musí na pás a k prosvícení. Když se ho pak ptáme, co v něm má, s úsměvem odpovídá: „No přeci lístek, ne.“ Arena je fakt moderna sama. Na každém rohu stánek s popcornem a hamburgery, do jednotlivých poschodí se přesouvá buď výtahem nebo po jezdících schodech. Na obhlídku seshora nás pořadatel nechce pustit, takže sjíždíme dolů na plac. Do začátku koncertu zbývá asi dvacet minut, je tedy ještě čas na prohlížení stropní konstrukce, konverzaci se známými tvářemi a výběr místa (v Praze je oproti Stockholmu plocha vyhrazená na stání, tedy spíš na tančení a poskakování). Blikající trubky Brzy po dvacáté hodině přichází na pódium frontman R.E.M. Michael Stipe a představuje předkapelu. Chvíli po něm spustila lotyšská kapela Brainstorm. V Česku už hráli několikrát, třeba jako předkapela Rolling Stones, nebo na společném turné s tuzemským Kryštofem. Brainstorm nenudili, neurazili, ale ani nijak zvlášť nepřekvapili. Závěrečná hitovka "A Day Before Tomorrow", mně nápadně připomínající The Levellers, sice odstartuje první vlnu pohybu, ale po ní se Brainstorm loučí a čekáme na hlavní chod. A to pěkně dlouho. Holt i to je součástí show, nechat publikum pěkně napružit. Teď bych mohl trochu popsat scénu, s jakou se R.E.M. vydali na turné k aktuálnímu albu Around The Sun. Je celkem strohá, nic přehnaného a i proto svůj účel naplňuje beze zbytku a tvoří vhodný doprovod tomu hlavnímu - výborné hudbě kapely. Za muzikanty na pódiu visí na různých místech asi čtyřicet jakýchsi tyčí. O těch jsme si původně mysleli, že jsou železné, zřejmě dar od lotyšských železáren pro Brainstorm, pak se ale ukázalo, že to jsou neony. Ty během vystoupení R.E.M. problikávaly do různých barev, vždy jednotně, a barevnosti dotvářely atmosféru právě probíhající písně. Nad pódiem pak je úzký pruh obrazovky, na níž jsou promítány různé záběry z toho, co se odehrává na pódiu i pod ním. Při dvou písních byl na obrazovce promítán i jejich text, vypadalo to tak trochu jako karaoke. Ale to už předbíhám. Scéna s blikajícími neony Dvě hodiny v zajetí hudby Všechno začíná ve čtvrt na deset. Na pódium vtrhli zpěvák Michel Stipe, kytarista Peter Buck a basák a klávesista Mike Mills spolu s dalšími doprovodnými muzikanty a začínají pěkně od podlahy. Koncert startuje starou vypalovačkou „Finest Worksong“ (ta nejpěknější pracovní píseň) z alba Document vydaném v roce, kdy mi byly čtyři roky, následují dvě novější „Departure“ a „The Wake-up Bomb“ z alba New Adventures Of Hi-fi. Odezva publika je okamžitá, bouřlivá a samozřejmě kladná. Michael Stipe s pruhovým líčením přes oči vypadá jako šaman a díky síle svého charisma i kouzlu svého hlasu vládne nad celou Sazka Arenou. Ti, kdo se těšili především na rádiově provařené hity, se dočkávají v druhé části koncertu, R.E.M. je hrají skoro všechny. Mě zajímá spíš to jak, vyzní v koncertním provedení songy z posledního alba, které je podstatně komornější, než jsme u R.E.M. 19 byli zvyklí. Rockovější kabát jim skoro všem sluší a obzvlášť duo „I Wanted To Be Wrong“ a „The Final Straw“ s nezbytným politickým projevem („Přijeli jsme z USA. Nesouhlasíme však s názorem většiny voličů, kdo by měl být prezidentem země.“) zní nadmíru dobře. Po několika dalších skladbách mizí celá kapela v zákulisí, ale je jasné, že ne na dlouho. Vrací se s peckou „What´s The Frequency, Kenneth?“ a během přídavků zazní ještě výborná „The Great Beyond“ z filmu Miloše Formana Muž na Měsíci. Úplně nakonec pak kapela předvádí novou píseň „I´m Gonna DJ“ a loučí se jednou ze svých nejznámějších a zároveň nejpovedenějších písní „Man On The Moon“. Závěr koncertu je opravdu strhující. Hala sborově zpívá refrén a do rytmu skáčou i leckteří sedící. Dlouhotrvající potlesk už muzikanty ze šatny nevytáhl, a tak je po všem. Jo, zážitek to byl výborný. Často se bráním používat slovo legenda u lidí, kteří jsou stále naživu, ale jak nazvat kapelu, která už přes dvacet let má co sdělovat a předávat a jejíž hudba dokáže plnit haly, bavit publikum několika generací i její tvůrce. Šík R.E.M. – Stockholm, Globen Arena, Asi nebudu moc přehánět, když řeknu, že jít na koncert světoznámé kapely je přáním většiny z nás. Důvody můžou být různé a konečné pocity ještě různější. Já jsem se dočkal docela nedávno při návštěvě koncertu R.E.M. ve stockholmské hale Globen. Tu halu jsem znal už z Čech ve spojení s ledním hokejem a tak jsem se těšil i na to, jaké to vlastně bude uvnitř. Poprvé v hale Globen Globen je docela dominantní stavba s překvapujícím efektem - čím je jí člověk blíže, tím víc se hala ztrácí mezi baráky. Což je jistě prima pro lidi, kteří u ní musejí bydlet, ne tak pro toho, kdo se přibližuje na kole experimentální cestou – častěji nazývanou zkratka. Stockholmská hala Globen Dalším „překvapením“ pak je prohledávání u vstupu. Žádná láhev s pitím, žádné velké fotoaparáty. Je to asi normální, přesto se úschovna tašek slušně plní a krabice s vyhozenými lahvemi přetékají. Při prvním pohledu do haly jsem spíše zklamaný, hala pro 15 tisíc lidí a je to takový mrňousek. Na ploše (ledové) jsou umě vyrovnané židle, takže žádné mačkání se pod pódiem a tančení do bezvědomí, ale sezení jako na koncertě filharmonie. Protože má každý svou židli dopředu jasnou, odpadá i boj o přední pozice (předehra k pozdějšímu ušlapání). Trochu si začínám upravovat své přehnané představy o mase těl, nedostatku vzduchu a podobně, jak jsem to znal třeba z Lucerna baru. Na začátek koncertu čekáme prohlížením haly. Vlastně docela normální stavba se zastaralým vybavením…. no jsem zvědavý, jaká je ta naše Sazka Aréna. Panuje klídek a nikde to nevypadá na to, že by se tu večer mělo dít něco mimořádného. Na stejný buben nebubnuju Na pódium přichází Michael Stipe a uvádí předkapelu. Je jí irská „popová“ kapela The Thrills. Spouští to s docela prima muzikou 20 a zprvu poloprázdná hala se pomalu plní. Úloha předkapel na velkých koncertech je však dost nevděčná. Ne že by The Trills hráli špatně, ale celkově mi pasovali spíš do klubu někde v Dublinu než do takovéhle haly. Čas pokročil, The Trills končí a začíná přestavba nástrojů. R.E.M. přece nebudou bubnovat na stejný buben nebo hrát na stejné piáno! Dokonce dva chlapíci s horolezeckým vybavením mizí kamsi nahoru nad pódium a já dodnes přesně nevím proč. Možná ovládali reflektory nebo kamery, co já vím. Koncert – Live - Show No a pak už vše začíná. Koncert live. Show. Michael Stipe s ucpávkami v uších a namalovaným černým pruhem přes oči, pobíhá po pódiu za ním občas blikají různá světla a nad ním na obrazovce tak 5 x 1 metr se zobrazují detaily, nebo části klipů. Muzikanti se střídají a přebíhají mezi nástroji (v základní sestavě jsou R.E.M. jen tři muzikanti a tak jim vypomáhá mnoho hostů). K show přispívá i to, že Michael prožívá texty písní tělem a postupně mění svou image odkládáním oblečení. Peter Buck, Michael Stipe & Mike Mills Hlavní však je muzika. Já nepatřím ke znalcům R.E.M. a tak ode mne nemůžete čekat názvy písní a jejich pořadí. Jenom tolik: kapela existuje už 25 let a tak má velký repertoár. Toto její světové turné následovalo po vydání zatím poslední desky „Around The Sun“, ale hráli průřez svojí celkovou tvorbou. První tři písničky jsem vlastně ani neznal, protože vznikly před rokem 1991, kdy jsem R.E.M poprvé uslyšel s písní „Losing My Religion“. Pak už hráli i písně, co jsem znal, a to bylo príma. Příjemný mix starého a nového. Kupodivu zazněly i takové „odrhovačky“, o kterých Michael sám řekl, že už nepatří jim ale všem – jako již zmiňovaná „Losing My Religion“ , známá protiválečná (protivietnamská) „Orange Crush“ nebo „Everybody hurts“. Z nového alba to pak byla „Leaving New York“, „High Speed Train“ nebo právě „Around The Sun“. Když R.E.M. zahajovali toto turné v USA, vedli ho jako kampaň proti prezidentu Bushovi. I jejich poslední album je tak trochu zaměřené proti politice prezidenta Bushe. Dnes už je po prezidentských volbách, které George W. Bush vyhrál, a tak Michaelu Stipeovi nezbývá nic jiného, než se omluvit světu za to, jak tyto volby dopadly. Poté R.E.M. hrají své „politické“ písně. Na závěr zazní ještě pár písní jako přídavek a je konec. Celkově to pro mě byl velmi slušný zážitek, i když hala ruší lehkou ozvěnou, nebo to sezení, u kterého mi přijde těžké koncert vstřebávat. Avšak atmosféra, muzika, efekty a blízkost hvězd... Tedy resumé: mám z návštěvy koncertu R.E.M. dobrý pocit, což neznamená, že bych už stál frontu na lístky na další koncerty, ale do Globen jsem běžel hned o dva týdny později na hokej Česko-Švédsko. Česlo, Stockholm 21 Cestopisy Můj indický deníček Celý květen i červen loňského roku jsem strávil v Indii. Dva měsíce už jsou dobou, za kterou se dá zemi nahlédnout pod kůži. Chtěl bych se teď s vámi podělit o střípky z této výpravy - rád bych vám poodkryl roušku tajemství, dal přivonět té nádherné vůně dálek a snad i poodkryl část svého já, které se s každou cestou mění. Takže tady je MŮJ INDICKÝ DENÍČEK. 4.5.2004, Praha Z Prahy se odlet vysloveně vydařil. Letadlo jsme stihli. Trochu jsme koukali, že náš éroplán je vrtulový, ale bylo to super!!! Přesedali jsme ve Vídni. To se také povedlo na první pokus. Letadlo bylo o poznání větší, Airbus A 340-320. V letadle jsme dostali najíst a napít, atd. Přistáli jsme v 00:07 místního času. Aleš měl ocheckovaný oba dva výlezy, takže jsme se našli v poho. Indie je super. Voní tu tyčin-ky nebo santálové dřevo a hraje indický popík. Aleš má okoučovaný i busík. Po chvilce čekání, rozhovoru s Indem (bavil se Aleš) a pozorování zatmění měsíce jsme se rozjeli do New Delhi. Cesta byla trochu crazy ale jinak v poho. 5.5.2004 Spali jsme ve státním plaveckém centru. Protože Aleš má známého a ten taky známého, atd. Indie je jedna velká vesnice. Ráno - tj. v 9:00 – jsme se vydali koupit lístky na vlak do Uttaranchalu. Ty jsme nakonec po klasickém chození od čerta k ďáblu v pohodě koupili. Na bazaru jsme vyměnili doláče a nakoupili ešusy, co jsme zapomněli doma. Já jsem si ještě koupil kraťasy za 65 rupií (cca 40 Kč). Zašli jsme si taky na internet a pak si dali jídlo v místní jídelně. Bylo to: 4x placka pečená v peci s ostrou luštěninovou omáčkou. Aleš nám koupil sladký zákusek ze sušeného mléka. Good. Teď jsme zpět na stadionu, máme sbaleno a těžce zevlujeme v pokoji pod větrákem. Milý deníčku, Viktor mi drká do ruky, když do tě vpisuji své pocity! Vlak do Kathgodamu nám jel až ve 22:40, takže jsme vyrazili asi v osm. Cestou jsme nechali balíček přebytečných věcí u přítele sestry jiného přítele, u kterého Aleš předtím bydlel. Na nádraží jsme jeli busem – docela plně obsazeném, ale my i naše krysy jsme se do něj ještě vešli. Vystoupili jsme až na druhý pokus, dali jsme gáblík a sledovali zátiší s tentokráte opravdovými krysami. Nádraží v Old Dehli je dost hustý. Moře lidí a chaos. Na vlak jsme se dostali hned a volná místa našli taktéž brzy. Ve vlaku jsme dali kostky, za chvilku se přidal ještě jeden Ind. Vyhrál Aleš, a to nehorázně, prohrál Viki. 6.5. 2004 Ráno jsem se probudil až v naší cílové a konečné stanici. Oproti Delhi tu bylo vše poklidné. Došli jsme za Kathgodam a po chvíli stopli náklaďák se štěrkem, který vezl ještě zmrzlináře. Cesta do Nainithalu byla dlouhá, ale v poho. Jedinou vadou bylo, že nás řidič i se zmrzlinářem vysadil tři kilometry před Nainithalem a ještě chtěl 90 rupií. To bylo docela dost, za 100 rupií jsme mohli jet busem až do města. Řidič začal hrát divadlo, ale na nás si nepřišel – teda na Aleše, ten prozatím hraje při smlouvání prim. Řidičovi jsme tedy dali 40 rupií a dál jsme se s ním nebavili. Vydali jsme se na pochod a po chvilce viděli z dáli přijíždět autobus. Zamávali jsme na něj. Moc se mu brzdit nechtělo, a tak jsme mu vlezli do cesty. Zastavil. Batohy jsme dali na střechu a vmáčkli se dovnitř. Lupen stál tři rupie. V Nainithalu se Aleš zeptal v kostele na ubytování. Vyšlo to. Za 30 rupií pro všechny tři. Zašli jsme na indický horolezecký svaz. Tam jsme se bavili o našem treku. Vracíme se tam ještě po obědě. Po třech hodinách vyptávání a dohadování odcházíme 22 s popisem dvou treků a seznamem jídla na šest až sedm dnů. Po návratu od horolezců jsme si dali večeři. Vybrali jsme nudle se zeleninou a smaženou placku s čatný. Nudle byly trochu ostřejší, ale moc dobré. Aleš zase usmlouval cenu. Inu, baví ho to. Já jsem si na to ještě moc nezvykl. Na faře jsme se vykoupali, načež nám byli jedním chlapíkem ze svazů horolezců doručeny mapy. Ráno chceme vstávat v pět a jít na busík do Bhovaly a pak do Bageshwaru, možná až do Saungu. Ale teď jdu spinkat. 7.5.2004 Vstali jsme skutečně v pět. Vše proběhlo v poklidu , i pan farář byl už vzhůru. (...) V Bageshwaru jsme chtěli koupit jídlo na trek, hlavně dehydrovanou stravu. Měli jsme doporučení na jeden krám, a tak jsme ho šli hledat. Cestou jsme viděli, několik věcí, které bychom potřebovali, ale v doporučeném krámu toho budou mít určitě víc. Neměli. Takže jsme zase zpátky do kopce pro to málo, co jsme prve objevili. Vlezli jsme do krámku a Aleš se začal vyptávat na dehydrovanou stravu. Po chvíli šmejdění jsme našli věci, o kterých nám majitel tvrdil, že je vůbec nemá. Nakoupili jsme za 370 rupií. (...) Šli jsme na taxík. U něj bylo velké dohadování. První nabídka byla 1600 rupií za ti hodiny jízdy do Songu. Aleš s Vikim smlouvali a já hlídal batohy. Nakonec sehnali jeep za 300 rupií. Do Songu jsme dorazili těsně před setměním. Po krátké debatě s domorodci jsme se vydali na třičtvrtěhodinový pochod do Loharketu. Po zpoceném nočním pochodu stále do kopce jsme zastavili u prvního hotelu. Tady nám nabídli hodně přemrštěnou cenu, a tak jsem šel s Alešem dál do vesnice na průzkum. Objevili jsme další hotel, kde byl jeden trochu opilý průvodce a jeden host. Ten host se jmenoval Mark a byl z Irska. Po chvilce konverzování na nás promluvil česky a přiznal se, že rok a půl učil v Česku. Mark kecal s Alešem o průvodci a cenách a já s místním průvodcem o politice ve světě. O dvaceti minutách hovoru jsem se od něj dozvěděl, že Usáma bin Ládin je super, protože je to silný muž. Ubytování se nám i tady zdálo dost drahý. Nakonec nám průvodce nabídl, že můžeme přespat u něj doma, kde dostaneme i najíst a zaplatit můžeme kolik budeme chtít. Došli jsme tedy pro Vikiho a batohy a šli za průvodcem. Když jsme tam přišli, zjistili jsme, že průvodce nebyl jen přiopilej,ale i zhulenej a kecal. Nejdřív tvrdil, že bydlí 200 m od hotelu. K jeho domu jsme ale došli po asi dvoukilometrové chůzi do kopce. Cestou jsme od něho dostávali rozkazy typu: „Ty rozsviť čelovku, ať si moje světlo může odpočinout!“ Bylo „veselo“. Ve skromně zařízeném domku jsme dostali najíst. Po večeři jsme se bavili o plánované cestě. Bez průvodce je to velice těžké, ale je to prý naše rozhodnutí, říkal nám průvodce. Spali jsme pod širákem. Nad námi byly tisíce krásných hvězd, a když jsme uléhali, vyšel měsíc. David Které články vás v dnešním Čísle nejvíce zaujaly? Napište na NOVÝ redakční e-mail [email protected] 23 Poezie na okraji trocha veršů na poslední straně Čísla Opouštím New York R.E.M. /text: Michael Stipe/ Leaving New York Teď je již ticho, a co s sebou přináší, je, že vše mě volá zpátky, je nádherná noc a já jsem ještě vzhůru it's quiet now and what it brings is everything comes calling back a brilliant night I'm still awake Podíval jsem se dopředu a jsem si jistý, že jsem tam zahlédl tebe Nepotřebuješ, abych ti řekl, že se ti nic nevyrovná I looked ahead I'm sure I saw you there you don't need me to tell you now that nothing can compare Ref.: Možná Možná Možná Možná Ref.: you might have laughed if I told you you might have hidden a frown. you might have succeeded in changing me I might have been turned around. by ses smála, kdybych ti to řekl bys skryla své zamračení by se ti podařilo mě změnit bych se obrátil zpět Je snazší odjíždět než tu zůstat sám Odchody mi nikdy nešly Odjíždění z New Yorku není nikdy snadné Viděl jsem, jak světlo uhasíná it's easier to leave than to be left behind leaving was never my proud. leaving new york, never easy. I saw the light fading out Teď je život sladký, a co přináší, to jsem se pokusil přijmout Samota, ta mne ubíjí, stojí mi v cestě V mých očích ještě není všechno ztraceno, Jen stín náhrdelníku kolem tvého stehna Možná jsem žil svůj život ve snu, ale přísahám, tohle je opravdové Paměť splyne a roztříští se jak sklo Budoucnost jak ze rtuti, zapomeň na minulost Ale jsi to ty, co teď cítím now life is sweet and what it brings I try to take but loneliness it wears me out it lies in wait and all not lost still in my eye, the shadow of necklace across your thigh, I might've lived my life in a dream but I swear it. this is real. memory fuses and shatters like glass, mercurial future, forget the past it's you it's what I feel Ref.: Ref.: Najdeš to ve svém srdci, rve mě to na kusy Najdeš to v srdci, změnu you find it in your heart, it's pulling me apart, you find it in your heart, change Řekl jsem ti "navždy", miluju tě navždy Řekl jsem ti "miluju tě", miluju tě navždy I I I I Ref.: Ref.: přeložil i přebásnil Marek Vít zdroj: http://www.zelrem.wz.cz told you, forever love you forever. told you i love you love you forever ČTYŘICÁTÉ PÁTÉ ČÍSLO Redakce: Václav Zeman – Šík, Jan Kličman - Blahoň Vrchní webmaster: Michal Zikán - Manuál Zahraniční zpravodaj: Pavel Šochman – Česlo Do tohoto Čísla přispěli: Tomáš Veselý, Zdeněk Fišer, Michal Novák – Kája, agentka Anaid, Zdeněk Šindelář, Jiří Novák, Michal Tekáč – Pan Kolega, Tereza Helanová – Králík, Eliška Kubicová – Čertík, David Procházka, Michael Stipe Číslo na internetu: www.cislo.webzdarma.cz Redakční e-mail: [email protected] Náklad: 45 výtisků Vychází: 7.3.2005 24
Podobné dokumenty
Bouřlivá léta
Rodiče Alexy mají pocit, že její sen o tom, že se stane choreografkou, není
dost solidní, a prý by si měla zvolit nějakou „slušnější“ kariéru. Rozmluvili jí
výlet se spolužáky do Jižní Ameriky v lé...
MUDRY jóga prstů
nikdo zakázat (viz příloha A). Co se týče bylinkářství, odkazuji u
většiny muder na jednu aţ dvě bylinky. Výběr jsem provedla ve
spolupráci s Lisbeth Steudlerovou, zkušenou drogistkou. V oblasti
by...
Jaroslav Rudiš
nějaké postavě ublížíte, nic moc
se nestane, je to fikce. U zpravodajského článku mám i po letech
mnohem větší pocit odpovědnosti, píšete o konkrétních lidech.
Zasahujete jim do života. Stačí
tak m...
Slepenec-9_vnitrek
1902 zakládá v USA Ernest Thompson Seton „Woodcraft Indians“, organizaci, jíž vtiskl rysy romantického
života v přírodě a stává se tak předchůdcem skautingu. Tato organizace-hnutí se roku
1916 změn...
Katalog stavebnic
LAS 4001
LAS 4002
LAS 4003
LAS 4004
LAS 4005
LAS 3006
LAS 4007
LAS 4008
LAS 4009
LAS 4010
LAS 3006
LAS 4012
LAS 4013
LAS 4014
LAS 4015
LAS 4016
LAS 4017
LAS 4018
LAS 4019
LAS 4020
LAS 4021
LAS 4022...
Recenze Crossroads
kytar a dalších nástrojů, prolínaných se zastřenými vokály, se nijak zvlášť nezměnil. Přesto se
však nové album od debutu liší v několika zásadních momentech.
Především CD Perfect Days Ltd. ...