Jaroslav Rudiš

AUTOŘI ČÍSLA
Spláchni
pořádně,
New York
potřebuje vodu!
IVAN MARTIN JIROUS
BÁRA GREGOROVÁ
&
JAN MALINDA
ZDENKO PAVELKA
Miroslav Holub
LITERÁRNÍ A KULTURNÍ
PŘÍLOHA PRÁVA
11. prosince 2008
Nápisy na zdech
ze sbírky Beton (1970)
Foto Michal Nanoru
598
The Bombers (oranžové bundičky) v N. Y. 2008.
lak se jako stříbrná nábojnice řítí
z tunelu. Nastupujeme. V podzemí
newyorského metra prý žije dva a půl tisíce lidí. V tunelech. Ve stanicích.
Někde pod nimi a mezi nimi. Místní
podzemka je mnohem orvanější, hlučnější a temnější, než co jsem kde viděl.
Když vypadne počítač, strojvedoucí rapují názvy linek a stanic v rychlém
mixu. Vagóny procházejí chlápci bez
domova a nahlas zpívají. Bez sluchátek
v uších. Valí rap, blues, rock i country.
Jdou davem a zpívají. A pak mlčky
a s úsměvem nastaví plechovku, v níž
chrastí pár drobáků. Bojují s městem.
Nechtějí se ztratit.
V
Johanka říká,
že v New Yorku
je strašně těžké
najít chlapa.
„Jarine, nekoukej se na ně, nebo dostaneš po čuni,“ radí mi Jaromír 99. Ale
já to nedokážu. Vidím vagón jako jeviště
velkého muzikálu. Najednou zpívají
všichni. Anglicky. Španělsky. Čínsky.
A my do toho česky. Jaromír 99 & The
Bombers, komiksová kapela z Čech cestou na newyorský festival evropských
komiksů. Všichni zpívají, vůz skáče po
hrbatých kolejích a pod stropem je reklama na velkou zimní lyžovačku
v Utahu. Zpívám a přemýšlím, jak se
jmenuje hlavní město státu Utah.
Ve francouzském kulturním institutu,
kde přehlídka začíná, je plno. Zdravíme
se s Davidem B. a Nicolasem De Grécym z Francie, Maxem ze Španělska
a Igortem z Itálie, s nimiž v New Yorku
prožijeme týden. Vedou se nejdřív zdvořilé, pak těkavé a nakonec i hodně milé
řeči o tom, co, kdo, kde, jak, s kým.
Drobná půvabná Francouzka v kozačkách s kopýtky nás představí a Česko
vysloví spíš jako Čečna. „Žaroslav, Ža-
Bomberův
americký sen
Jaroslav
Rudiš
V New Yorku se v listopadu konal týdenní komiksový festival Graphic Novels from
Europe, který pořádala kulturní zastoupení několika evropských zemí včetně Českého
centra. Spisovatel Jaroslav Rudiš, výtvarník Jaromír 99 a jejich nakladatel Joachim Dvořák zde na několika akcích prezentovali Aloise Nebela, komiksovou trilogii o českoněmeckém železničáři ze Sudet. A Jaroslav Rudiš o tom, s čím se tam potkávali, napsal.
romír 99 a Žoachim,“ dodá ještě. Odehrajeme čtyři písničky. Zvuk se nejistě
tluče o stěny. Jdeme raději na víno. Pak
ještě na jedno. A ještě na jedno. Tlačí
mě trochu bota.
7:1
Bydlíme na Manhattanu, hodně vysoko, až za 90. ulicí, ve dvaadvacátém
patře v komplexu Normandský dvůr.
Jeho logem je postava francouzského rytíře. Leží ve výtahu zlomený a vyšitý na
prošoupaném koberci.
Za okny visí z nebe další věžáky jako
podlouhlé loutky bez rukou, někde úplně
dole se hýbou autíčka. Lidi vyhánějí na
chodnících zimu z rukávů a otevírají
dveře pákistánského bistra, kde jsem si
včera koupil přeslazenou kávu. Náš dům,
stejně jako každý větší obytný barák,
hlídá parta většinou černých doormanů v uniformách. Otevírají dveře, přejí
dobré ráno, dobrý večer. Já jim přeju to
samé. A vzájemně si děkujeme.
Ve výtahu každé ráno potkávám
pouze ženy mezi pětadvaceti a čtyřiceti.
Jsou elegantní, mají drahé kabelky, vysoké podpatky a cestou do přízemí třikrát zkontrolují mobil. Naučil jsem se to
také. Jeden psycholog tvrdí, že právě
tohle je nejnovější neuróza – hodně lidí
propadá panice, když nikdo dlouho nevolá a nepíše, když jsou bez signálu
nebo mají dokonce vybito. Mladé dámy
se usmívají a dívají se někam za mě.
Někam za sebe. A večer je potkávám
znovu. Mizí ve svých minibytech, jsou
stále elegantní, pořád se usmívají a kontrolují mobily a dívají se někam za mě.
Někam před sebe. Nebo za sebe.
Na střeše baráku je velký bazén a dvě
fitka se stroji a svalnatým trenérem. Některé holky se tady do půlnoci marně
mučí na běhacích strojích s malou tele-
vizí. Johanka říká, že v New Yorku je
strašně těžké najít chlapa: na sedm
holek, co chtějí vztah, rodinu a tak, připadá jen jeden kloudný chlápek, který
taky chce vztah, rodinu a tak. Jedním
z nich je možná snědý trenér v teplácích
a křížkem na prsou. Teď se dívá skrz
skleněnou stěnu na odpočívající město.
Lodě
Na chodníku se předjíždějí dva bezdomovci s plnými nákupními vozíky.
Chvíli jedou vedle sebe, jeden je ale
přeci nepatrně rychlejší. Pak jedou za
sebou. Mlčí a není jim vidět do tváře,
jsou shrbení a zahalení v zimních bundách. Zastavují se u odpadkových kontejnerů. Berou je na střídačku a jejich
vozíky jsou lodě plné pokladů. Mají
v sobě něco z Kryštofa Kolumba, co
tenhle kontinent oficiálně objevil. Pomalu se posunují, možná spíš stojí,
jsou, nebo už nejsou, nechávají kolem
sebe svištět manažery s kávou v kelímku, jejich asistentky v šik kabátcích, vítr a město. Svět je díky nim
v rovnováze. Dívám se na ně. Když
zmizí za rohem, uvědomím si, že mě
pořád tlačí bota.
Černá díra
Každý newyorský věžák má svoji černou díru. Najdete ji uprostřed chodby,
dost často naproti výtahu. Poznáte ji
podle zápachu. Otevřou se jedny dveře,
co vypadají jako od skříně, pak druhé,
menší, kovové, které připomínají dvířka
pícky u mojí vesnické tety, v níž peče sekanou (a jednou tam s ní málem upekla
i kocoura, jemuž pak ostříhala sežehlé
chlupy a mazala ho psím sádlem). Za
dveřmi je dlouhé černo a smrad. Tady se
mění podstata věcí. Vše reálné mizí.
Sublimuje nebo jak se to říká.
Tohle město
musí mít pod sebou
ještě jedno
celé další město,
neviditelné a obří.
„Tímhle do baráku nejčastěji lezou
švábi,“ říká Michal, žije tady už rok se
svou ženou, českou diplomatkou. Házím
dovnitř plechovku od koly. Posloucháme. Naráží na stěny a cinká. Docela
dost dlouho.
Představuju si, jak někde v hlubině
maká nějaký místní Haňťa, hrdina newyorské příliš hlučné samoty, na něhož se
shůry nevalí tuny papíru a starých knih,
co musí slisovat, ale tuny odpadků, které
musí přebrat. Že tenhle Haňťa není proti
svojí vůli vzdělán z knih, ale z tlejícího
bordelu, že z něho čte město a že ví, jak
to všechno s New Yorkem i s námi jednou skončí.
Pokračování ¾ (3)
(2)S(a)l(o)n
[tak to chodí]
Ivan Martin Jirous
PUŠKINŮV KNOFLÍK
[výběr-knihy]
Některé nové knihy, o kterých
1. víme, že vyšly
2. se domníváme, že jsou nějakým způsobem výjimečné.
Záda
***
Co se změní tím
že snažíš se vysvětlit nedorozumění
Jilskou či Karlovou
večer chvátal jsem na mši svatou
míjel jsem dva mladé lidi
v přítmí do tváří jsem jim neviděl
Nic
čím víc je vysvětluješ
jako bys do pánve se sádlem vroucím
napospas těm
kteří si to nezaslouží
na plátky rozporcované
kladl srdce své horoucí
v retrostylu Laclosových Nebezpečných známostí. Jak
vděčné téma nabízel uctívaný
i nenáviděný básník, žárlivý
Maur a jeho krásná žena Natalie, krajková duše a zároveň
koketa, která prý tomu mladému Francouzi nabízela slanečky a kaviár, ale odmítala
pak uhasit jeho žízeň!
Bohužel právě její korespondence záhadně zmizela –
a zůstal jen prostor k dohadům četných životopisců
a historiků o jejím podílu na
„paroháčské“ aféře a spiknutí mocných.
Jednostranné pravdy si
vždycky najdou cestu do
učebnic. Dokumentární koláž
Puškinův knoflík učebnicové
a ideologií požehnané závěry
odmítá. Nabízí čtenářům
stopy – a možnosti jejich výkladu. A detaily, jak už název
slibuje.
Podle několika svědectví
plouhal se Puškin sněhem té
osudné zimy po Něvském
prospektu v dlouhém plášti,
bekeši… a vzadu ve výši pasu,
kde se látka stahuje do velkých
skladů, mu chyběl knoflík.
A knoflík přidržující kalhoty ke šlím zachránil při
duelu d’Anthèse! Zarazil
totiž Puškinovu kulku, která
prošla jeho paží a zastavila se
ve výši žaludku.
Tak to chodí… když se náhodě nebo osudu zachce.
PAVEL ŠRUT
však zaslechl jsem
jak ona řekla mu
pojď ke mně
umyješ mi záda
větu tak úchvatnou
dávno jsem neslyšel
do kostela jsem šel
a zůstal jsem
jen na evangelium
A proč?
Nic
už nevyvětlovat je jediná možnost
před všemi se schovat
nic nevysvětlovat
odjet utajit se skrýt se a schovat
nechtěl jsem abych tu větu zapomněl
teď v hospodě u Rudolfina
jsem si ji zapsal
a nejhorší
nikoho nemít už rád
je jediná možnost
snad
dost
Pojď ke mně
umyješ mi záda
IVAN MARTIN JIROUS (1944) vydal v tomto roce ve stejné
úpravě u stejného nakladatelství hned dvě sbírky: po druhém vydání loňských Okují letošní verše Rok krysy. Nepřekvapuje jimi, spíš pokračuje v cestě podoben tuláku, jemuž
se dnešní příhody v mysli slévají s těmi dávno zažitými do
směsi nadhledu a udivení. Okouzlení a schopnost radovat
se z drobností, z obyčejných samozřejmostí jej neopouštějí,
ale víc než dřív na něj zřejmě doléhá nejednoznačnost života a potřeba bilance – Je nebezpečí pekel / Zapomenout
na všechno / nezapomenout na nic.
Ivan Martin Jirous:
Rok krysy
Torst 2008
64 stran, cena neuvedena
Foto Zdenko Pavelka
Nečekaný, zato ostře nasvícený detail dokáže čirou fabulaci sugestivně proměnit
v pravdu. To dobří romanopisci vědí. Ví to i Serena Vitale, autorka faktografického
díla Puškinův knoflík. Tahle
více než třísetstránková kniha, kterou vydala společně
Euroslavica a nakladatelství
Pistorius & Olšanská ve výborném překladu Kateřiny
Vinšové a Milana Dvořáka
(verše), se čte jako detektivní puzzle, i když tajenku
zná leckterý český a každý
ruský maturant. Ano, jde
o souboj básníka Alexandra
Puškina a francouzského
gardového důstojníka, Georgese d’Anthèse.
Rusové ve školních škamnech se učí, že Puškin zemřel
pro temné pletichy moci, podlé
spolčení cara, tajné policie
a aristokratické kliky –
a d’Anthès byl jen jejich nevědomým nástrojem, říká Serena Vitale, trpělivá restaurátorka puškinovské mozaiky a významná překladatelka ruské poezie – i našeho Vladimíra Holana. Bez
beletristických snah, avšak
s citem pro napětí zachytila
dva roky předcházející souboji a následné Puškinově
smrti 29. ledna 1837. Shromáždila neuvěřitelné množství písemných stop, zaznamenaných vzpomínek a svědectví, zpráv z tisku i z deníčků salónních dam, anekdot a klepů z carských a literárních dýchánků, anonymních listů i důvěrných diplomatických depeší. Nezapomínejme, byla to epistolární
doba a čas dvorských a salónních pletich, tak trochu
běhy dávnější. Bílí sloni, to je zas
taková pohádka, kterou babička
vykládá vnučce Kamile. Jsou prý
zakletí v kopcích kolem Zdic.
Prý pomůžou, když je třeba, ale
kdoví. Dousková umí popsat
zvláštní pomalost a taky obtížnost života, který se jen těm
z města může jevit jako idylický.
(Druhé město)
mohl být adresátem Shakespearových básní. Joskův český překlad je zřejmě první českou verzí
Wildem pro knižní vydání přepracovaného rukopisu. Sonety
pak Josek uvádí prostřednictvím
řady recitátorů (Daniela Fischerová, Dana Hábová, Jiří Dědeček, Josef Somr a další) také
v audio podobě na svých stránkách www.jirijosek.com nebo
www.nakladatelstvi-romeo.cz.
(Přeložil Jiří Josek. Romeo)
Erik Tabery:
Hledá se prezident
Středočeský příběh v osmi kapitolách, takhle nějak se tu žilo,
obyčejný život Čechů někdy ve
20. století, v jeho druhé polovině,
do které chtě nechtě zasahují pří-
plňuje svůj sen nejen přeložit, ale
i vydat kompletního Shakespeara
v dvojjazyčné edici. Letos pokročil Večerem tříkrálovým a Sonety. Nedávno však vydal doporučenou četbu k tématu, rovněž
dvojjazyčně, Wildeovu povídku
či úvahu, která v roce 1889 vyvolala skandál, protože sáhla na
národní ikonu a naznačila, kdo
Z překladů:
JAKUB ŠOFAR
Sloveso „slézt“ tvoří základ
dvou slavných hlášek z českých
filmů. Ta první zní: Slezte z toho
lustru, Donalde, vidím vás! Pronesl ji Luděk Sobota ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974).
Druhou říká Bohuš Záhorský
a v originále předlohy, kterou zde
ocituji, je poněkud delší než pak
ve filmové verzi: Slezte dolů,
pane Krištůfku! Slezte dolů a nepokoušejte prozřetelnosti! Natlučete si a z těchto krvelačných
zevlounů, kterýmž je příjemné viděti i popravy na soudním dvoře,
vám nikdo nic nedá. Slezte dolů,
Ježíš Maria, slezte dolů! Podle
stylu češtiny jistě většina čtenářů
pozná, že jde o text Vladislava
Vančury Rozmarné léto, zfilmovaný v roce 1967. Tento podle
mne možná nejlepší Menzelův
Proč společnosti zanikají
a přežívají
Proč byly rozvráceny některé
staré říše? Proč zanikly civilizace
na vysoké úrovni? Jak to, že jiné
společnosti přetrvaly? Na více
než 700 stranách nás autor pro-
Přehlídka Cinepur choice se
nepodbízí divákům a nevytváří
rekordní návštěvy. Jde spíše
o festival těch, kteří jej pořádají,
aby se mohli podívat na výji-
Jiří Josek krok za krokem na-
[liternetur@]
Jared Diamond:
Kolaps
[co/kde]
William Shakespeare:
Sonety
Oscar Wilde:
Portrét pana W. H.
(Inzerce)
Irena Dousková:
O bílých slonech
státní funkcí zachází v Česku
dnes, je důležitý v téhle chvíli
hlavně pro to, abychom se
v klidu vyrovnávali se stále sílícím problematickým pocitem ze
současného prezidenta. Klíčová
je jedna z vět závěrečného resumé: Jedinou cestou ke klidnější
budoucnosti je uvědomit si, že
prezident je sice hlavou státu, ale
nikoli jeho mozkem.
(Respekt Publishing)
Zákulisí voleb hlavy státu
Aktualitu o poslední prezidentské volbě opřel jeden z předních českých žurnalistů o historický exkurs, a tak má čtenáře
čím uklidnit: nic nového v české
politice, ani Masaryk to neměl
jednoduché a při Benešově volbě
v roce 1935 se podle Prokopa
Drtiny lobbovalo, jak jen bylo
možno. Taberyho pokus popsat,
jak se s nejreprezentativnější
Život není literatura
film cizina bohužel nemůže ocenit, protože spisovatelův čarovný
styl je opravdu nepřeložitelný,
nepřenosný.
Možná že oba tyto výroky jsou
odvozeny od daleko starší biblické historky. Do Jericha (nejde
o známou pražskou literární kavárnu) přichází Ježíš Nazaretský.
Vysoce postavený, vzrůstem
však malý celník Zacheus vyleze
na moruši, aby to vše viděl. Ježíš
k němu přijde a osloví ho: Zachee, slez rychle dolů… Teď už
budu parafrázovat, dnešní noc
strávím u tebe. Pro kazatele
všech křesťanských proudů je ten
příběh neobyčejně výtěžný, my
ho však necháme vyvoleným vykladačům, i když, jak víme,
všechno souvisí se vším.
Nás zajímá pokračování Vančurova textu: Starý pán přistoupil pomalu k lanu, jež podél
vází nejen po „rozvalinách“, které
jsou dnes pouze význačnými turistickými destinacemi, ale i po
státech s rizikovým potenciálem.
Snaží se odpovědět na otázku, jak
se vyhnout sebezničení. Poučit se
z chyb přece není tak těžké. Jenže
čtenáři Salonu, znalci literatury,
vědí, že lidstvo je společenstvo
zlé, blbé a zločinné.
(Přeložil Zdeněk Urban.
Academia)
vidlice viselo dolů, a tu, aniž se
rozhněval, jal se škubati a cloumati provazem opakuje, aby kouzelník nedělal hlouposti a slezl.
Několik sousedů výtržníka napomenulo a Antonín s majorem
k němu běželi chtějíce zabránitit
nehodě, avšak dříve než mohli
zachytiti ruku bláznovu nebo
posměváčkovu, spadla veliká tyč
kouzelníkova a za ní, vyraziv zděšený výkřik, střemhlav se řítil
ubohý kouzelník.
Snaha o záchranu, která vyvolá pád. To je přesně postoj
médií k současné ekonomické
krizi. V situaci, kdy jde o likviditu bank, které půjčují větší balíky peněz, než mají (skutečných
peněz je málo, údajně až devadesát procent je virtuálních), je důležité, aby střadatelé neprovedli
hromadný výběr. Média, hrající
si na férového, objektivního po-
mečné a odvážné filmy, které
jinak v českém kině neuvidí. Letošní 2. ročník po Brně pokračuje
11.–14. prosince v pražském kině
Světozor mj. retrospektivou francouzské filmařky Claire Dennis
a novým filmem Američana Guse
)S(
van Santa Paranoid Park.
zorovatele z rodu Mirků Dušínů,
jenž hlásá: je krize, je špatně, ale
občané, hlavně nevybírejte svoje
vklady, jsou podobni onomu starému pánovi. Protože podobně
jako kouzelník Arnoštek ztratil
balanc, čtenáři a posluchači jako
to roztřesené lano dekódují informace právě opačně: Lidé, zachraňte, co můžete, dokud to jde!
V tomto případě by snad i platilo, že milosrdná lež by byla
lepší než pravda za každou cenu.
Vančurova kniha pokračuje,
když obecenstvo chtělo pak staříka ztrestat, takto: Bylo nutné,
aby se dala do práce majorova
hůl, jež jediná je s to, aby držela
hlupáky na uzdě. Jenže život není
literatura.
G ld.johanesville.net/vancura04-rozmarne-leto
Pro uklidnění, pokud už jste
přišli o své miliardy, na této
adrese si můžete Rozmarné léto
přečíst klidně několikrát za
sebou.
Kontakt: [email protected].
S(a)l(o)n(3)
Jan Malinda:
Co vydělám na knížce,
utratím za fotbal
BÁRA GREGOROVÁ
)S( V rozhovoru, který vyšel
po vydání vašeho debutu Lepší
než prstem do oka, jste tvrdil, že
napsat knihu je lehčí než novinový článek. Máte za sebou
nejen studia na žurnalistice,
ale hlavně praxi v českém
tisku. Změnil jste nějak svůj
názor?
V románu nejde o nic. Když
nějaké postavě ublížíte, nic moc
se nestane, je to fikce. U zpravodajského článku mám i po letech
mnohem větší pocit odpovědnosti, píšete o konkrétních lidech.
Zasahujete jim do života. Stačí
tak málo – zaměnit jeden hodnotící výraz za jiný nebo vypíchnout nějaký detail – a dotyčný
z toho může vyjít jako úplný
idiot. Nebo třeba krácení rozhovoru – záleží jen na novináři, co
pustí dál a co vyškrtne, a tím rozhoduje, jaký mediální obraz zpovídaný člověk bude mít.
)S( Netrpíte syndromem zneuznaného studenta žurnalistiky, který má pocit, že napsat
knihu je jeho svatou povinností?
Je to spíš radost než povinnost.
Relaxace, útěk od reality. A tu
první jsem napsal dávno předtím,
než jsem si na žurnalistiku podal
přihlášku.
ná u Ilegálních vztahů vyčtou
banální příběh a jednoduchý,
užvaněný jazyk, ale podle mě
právě tyto dva atributy jsou
tím, co knihu udržuje v jisté
konzistenci, v napětí. A společně s lehkostí, vtipem a ironií
ji vedou k otevřenému konci,
k jakési zahořklé pointě. Jaké
máte zatím ohlasy?
Recenzí jsem se nebál, což se
mi postupně potvrzuje. Nejvíc
mě uklidňují esemesky od kamarádů, kteří do Ilegálních vztahů
vrazili peníze a svůj čas. Když
mi píšou, že je zarazilo, kolik
toho mají s hlavními hrdiny společného a že řeší úplně stejná dilemata, ujišťuje mě to, že jsem se
s tím ty dva roky nepatlal zbytečně.
)S( Americkou realitu prokládáte četnými historkami
z fotbalových zápasů a hospodských pitek. Jak na knihu reagují fanoušci Bohemky?
Na klubovém fóru mi jich pár
nadávalo, že jsem jenom náplava. No tak jsem. Kamarád
Míňa, co fandí Spartě, se mě
tuhle v hospodě ptal, jestli to nebyla vypočítavost, spojit to s Bohemkou. Pravda je, že cokoliv je
zelenobílé, to fanoušci vykoupí
během deseti minut. Odpověděl
jsem mu, jako odpovídám všem:
že pro Bohemku jsem se rozhod-
)S( Sedmnáctiletý mladý muž
touží po ženském klíně a pevných ňadrech… – začínala jedna z recenzí na vaši
prvotinu. Po čem touží o osm
let starší hrdina Ilegálních
vztahů?
Pořád po tom samém. Navíc
ale řeší, jestli si s majitelkou těch
pevných ňader má po pěti letech
ještě co říct. A jestli si s ní bude
mít co říct za deset, patnáct let.
A taky jak by asi vychovávala jejich děti, jestli mu bude věrná
a jak by to asi řešili, kdyby se zamilovala do jiného? A vůbec
jestli to s ní vydrží, když i za
dvacet let bude pořád stejně nahlas chroupat jablka nebo místo
podprsenka pořád říkat práskačka, což on nesnáší.
)S( Co říkáte lakonickému
internetovému záznamu: Lepší
než prstem do oka. Kniha je
v dobrém stavu – jednou čtená?
To je docela vtipný. Rád bych
si od toho autora něco přečetl.
)S( Proč se nerad zmiňujete
o svých dvou předchozích knihách? Stydíte se za ně?
Souhlasíte s tím, co jste tvrdili
v sedmnácti? Někdo možná. Já
už ne. Snažím se za ně nestydět,
především z odpovědnosti vůči
nakladatelům.
)S( Někteří kritici vám mož-
Foto Petr Hloušek
JAN MALINDA (1982) – po maturitě na gymnáziu v Litoměřicích se živil jako
skladník v papírnách, portýr, tazatel terénních výzkumů či doplňovač zboží
v hypermarketu a současně vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Jeden týden byl také studentem scenáristiky na FAMU (2007). V roce 2005 strávil několik měsíců
v Tennessee (USA). Po praxi v Deníku Litoměřicka a v Nedělním světě se stal
reportérem Magazínu MF Dnes.
Vydal novely Lepší než prstem do oka (2002), Polopravdy, čtvrtpravdy a celolži
(2003) a nedávno třetí, zatím nejúspěšnější Ilegální vztahy.
Žije střídavě v Praze a v Litoměřicích, fandí fotbalovému týmu Bohemians
1905.
nul už před lety na zápase
v Opavě, na úplně prvním zápase, který jsem zažil v hledišti.
Tehdy mě to totálně strhlo. Klokana na obálku knížky umístil
grafik bez mého vědomí, ale nevadilo mi to. A to, co na knížce
vydělám, utratím na pěti utkáních za pivo, cigarety, svařáky
a klobásy a benzín. Celkem se
jich za sezónu hraje třicet, a to
nepočítám přípravu a zimní turnaje, kam chodíme mrznout taky.
Když pro ten klub žijete, utratíte
za sezónu ne stovky, ale desetisíce korun.
)S( Máte pocit, že jde o avizovanou generační výpověď?
Cítíte se být mluvčím své generace?
Můj hrdina po maturitě tápe
a děsí se hypotéky, pochybuje
o vztazích, ve kterých žije. Nemá
se čeho chytit, radí se s googlem
nebo utíká do ciziny. Jedinou jistotou je jeho fotbalový klub. Ale
klidně to může být hokej, šachy,
lezení po skalách, hospoda…
Jestli je to problém téhle generace, to ať rozsekne někdo jiný.
)S( Našel jste v Americe sám
sebe?
Asi jo. Vydal jsem se tam bez
mobilu, bez angličtiny, skoro bez
peněz. A přežil jsem. Takhle
nějak si představuju vojnu, která
mi chyběla.
)S( K jakému literárnímu
žánru byste přirovnal fotbalový zápas? Interpersonální
drama?
To je pokaždé jinak. Když po
deseti minutách v Čáslavi pochopíme, že rozhodčí je podplacený a píská proti nám, je to
sociální drama. Když vedeme na
Dukle po poločase tři nula, je to
přeslazený milostný příběh. Kdykoliv hrajeme proti Spartě, je to
vždycky válečná povídka plná
nenávisti. A ta nejistota, co za
příběh zažijeme v příštím zápase,
mě táhne k fotbalu pořád dál.
)S( Tvrdíte, že nerad lidi nudíte. Co je teď pro vás synonymem nudy?
Nuda je opak toho, co je dobrá
historka. Nuda je, když člověk,
se kterým děláte rozhovor, chrlí
vzletné a patetické obraty, ale nic
konkrétního. Vykládá vám například, že bere život takový, jaký
je, že neřeší, co bude zítra, že nechává všechno na osudu, že s popularitou se musíte vyrovnat, že
děti jsou naše budoucnost a je
třeba věnovat jim péči, že se jim
na Praze líbí ta její bohatá historie… A tak dále.
)S( Máte nějaké literární
vzory? Co vás v poslední době
v literatuře, ať už naší či světové, oslovilo?
Mám rád kohokoliv, kdo je cynický, vyhýbá se klišé a umí rychle
vyprávět příběhy. Nedám dopustit
na Rudišovo Nebe pod Berlínem,
ale nudil mě jeho Grandhotel.
Nejlepší popřevratovou knihou
jsou pro mě Vieweghovi Účastníci
zájezdu, vracím se i k jeho Zapisovatelům otcovský lásky, ale dál
už s ním mám problém. Nuda.
Upřímně: za posledních pět let
jsem na spisovatele, co by se pro
čtenáře rozdal, nenarazil. S výjimkou pár bloggerů. Přečtěte si, co
o životě píšou gotcha, loupák, uroburos nebo třeba takový lombardos na blogu coitus1905. Už se od
nich neodtrhnete.
(1) ¾ Dokončení
Představuju si, že v černé díře
mizí také kočky a pejsci, co štěkají nevrle za dveřmi, když jsou
jejich elegantní paničky v práci.
A že tudy zmizí i jejich papoušci a morčátka a nakonec
i ony samy. Vidím, jak to
všechno v podzemí nějaký Portorikánec v montérkách řídí
a třídí, jak ho to vůbec nedojímá, protože ani on, ani New
York a ani nebesa nejsou humánní. Mrtví sem, plechovky od
koly tamhle, kartony od mléka
na druhou stranu, zbytky pizzy
vedle a noviny a reklamy
na lyžování v Utahu do rohu.
A všechno nakonec velkým náklaďákem do spalovny.
Tohle město musí mít pod
sebou ještě jedno celé další
město, neviditelné a obří, které
zpracovává to, co megapole na
povrchu vyvrhla a zavrhla.
Všechno přebere, propere a vrátí
zase na začátek.
Tanečky s Lindou
Z Brooklynu vypadá Manhattan jako náhodně rozsypané krabičky od sirek. Hned pod velkým
mostem si v bývalé fabrice otevřel Američan Barton obchod
s českým nábytkem a designem
od předválečných let až po bruselský styl. Jeho galerie Prague
Kolektiv připomíná velký obývák naší babičky. Prý to funguje
hodně dobře.
V galerii otevíráme mystifikační výstavu Alois Nebel – Můj
život a odehrajeme malý koncert.
Chrlíme Jedy a protijedy a další
písně o lásce, smrti a Sudetech,
publikum je hodně vstřícné a docela se baví. Po koncertě máme
hlad. Musíme na steaky a restaurace je hned naproti. Jsou velké,
křehké a šťavnaté. Povinným
drinkem po jídle končíme v baru
zase hned naproti, v prvním patře
někdejší továrny. Jsme trochu
opilí a taky trochu šťastní a tančíme. Na sobě máme naše lesklé
oranžové fotbalové bundičky.
Místní se tváří divně, ale pak se
to najednou stane. Přidá se k nám
pár holek. A pak další. A ještě
další. A najednou tančí celý bar.
„Odkud máte ty strašný bundy?“ ptá se jedna holka, co se
představí jako Linda.
„Versace,“ řekne někdo z nás.
Pravda je taková, že jsou z háemka na Václaváku.
„A proč nosíte všichni stejnou
bundu?“
„My jsme kapela. Jaromír 99
& The Bombers.“
„Co-že?“
„The Bombers. Žaroslav, Žaromír, Žoachim.“
„Z New Yorku?“
„Z Prahy, Evropa.“
Holka běží tuhle novinu oznámit kamarádkám. Chichotají se
a všechny se chtějí s námi vyfotit. Tančíme, děsně mě tlačí bota,
ale je mi to fuk. Potom přichází
majitel baru a nese nám pivo.
Říká, že když sem v našich bundičkách budeme chodit tančit
každý pátek a sobotu, máme pití
gratis, že někoho jako nás dlouho
hledal. Připíjíme si na to a já začínám chápat, co to je americký
sen. Tady může opravdu uspět
každý. Chce to jen mít dobrý
nápad. Ten náš není komiks
o Aloisi Nebelovi, ani naše kapela, žádné umění, ale jenom
propocené oranžové bundičky
z háemka, v nichž vypadáme
Foto Michal Nanoru
Bomberův…
Žaroslav, Žoachim, Žaromír a nadšená fanynka – The Bombers v baru Rebar, N. Y. 2008.
jako reklama na kubánské pomeranče. Takový je život.
Z Lindy nakonec vypadne, že
je tatérka. Přisává se na nás a navrhuje, že pojedeme pařit k ní
a zadarmo nám vytetuje na ramena kus New Yorku. Co kus, to
originál. Naštěstí se nějak vytratíme.
Germany
Do Vánoc zbývá měsíc a kousek, ale jako by tu už dávno byly.
Všude se valí jedna vánoční melodie za druhou, jako sněhové
koule, jako lavina srovnávající město se zemí. Možná je těch
písní víc, ale já slyším jen
„džinglbels“. Duní i v čínském
obchodě s potravinami, kde kupuju žvýkačky, vodu a kdovíproč
také omáčku na steaky. Rámusí
i v podzemním obchodě s městskou cool módou. Beru pár triček
pro sebe a taky dárek pro Vandu
a pro naši Ninu, co se má narodit
začátkem jara a zatím tiše plave
v břiše.
„Odkud seš?“ ptá se prodavačka.
„Prague.“
„Co-že?“
„Czech Republic.“
„Co-že?“
„Germany.“
„Aha. Okay.“
„A ty?“
„Utah.“
Stydím se zeptat dál. Ta holka
je milá a dost hezká a já pořád
marně přemýšlím, jak se jmenuje
hlavní město státu Utah.
Poblíž St. Marks Place vplujeme do bistra, které tvrdí, že
smaží ty nejlepší hamburgery
v New Yorku. Uvnitř řve televize
a vzduch je tak prosycený olejem, že místnost připomíná friťák. Je plno. Obsluhuje tu
mamina s krátkým světlým ohonem v tlusté zimní bundě.
Objednáme čísburgrmediumkomplet, který obsahuje navíc
horu hranolek, salát, kečup a litr
koly – a ona se zeptá, jestli
chceme taky majonézu.
„Jak jste to poznala?“ usměje
se Žoachim.
„Nevypadáte, že ste vodtuď.“
„A odkud podle vás jsme?“
„No vodtamtaď.“
Kolem nás obědvají jen dělníci
a řidiči. Ruce mají jako lopaty
a hamburgry v nich zahučí na
dvě kousnutí. Johanka a mamina
jsou jediné dvě ženské v lokále.
V bedně běží americká verze Milionáře. Otázka za deset tisíc dolarů.
„Hlavní město Francie se jmenuje: Paříž, Praha, Stockholm,
Řím?“
Slečna neví a volá příteli na telefon.
Já zase přemýšlím, jak se jmenuje hlavní město státu Utah.
Zeptám se, když platíme.
„Salt Lake City,“ prohodí mamina.
„No jasně, mormoni…“ pokusím se o vtip.
„Hlavně se tam skvěle lyžuje,“
odpoví, usměje se a zmizí za
barem.
(4)S(a)l(o)n
IRENU JŮZOVOU
)S( Paměť místa je pro mnoho lidí spíš pojem z nějaké magie, pro vás je to
ale reálný fenomén. Proč?
Zkušenosti a paměť určitého místa se neztrácejí, stejně jako vzpomínky lidí žijících v tomto místě v kterékoli době. Uchovávají se prý v nadčasovém rezervoáru,
který často označujeme jako genius loci a ze kterého je také můžeme čerpat. Nazýváme to i jinak, například informačním polem, které
zahrnuje nejrůznější časové vrstvy nebo vlastnosti prostoru. A právě tyhle vlastnosti světa kolem nás se pokouším odkrývat v práci, kterou nazývám S. Y. T. Nezaměřuji se prozatím na jedno téma, a když, tak jenom
abych si rozostřila vidění. Nejedná se o grafickou představu, ta představa je symbolická. Inženýr se snaží představit zvuk, který zboří most. Umělec se snaží cítit zvuk,
který rozhýbe symbol.
V létě jsem vystavila prvotní kresby k S. Y. T. v Galerii Mázhaus a s 3D programátorem trávím teď mnoho
času nad prostorovými vizualizacemi budoucího trojrozměrného výstupu včetně webové prezentace. V dané
chvíli bylo pro mě ale důležité ověřit si jednu z několika
vybraných projekcí Červený pokoj a oratoř v Domě
umění je skoro až meditační místnost sama pro sebe.
Myslím, že to tam funguje, a jsem vděčná za výstavu,
která právě probíhá. Díla Dariny Alster a Mariany Alasseur nejsou svým momentálním nastavením až tak
vzdálená tématu, které jsem si nastolila.
A název Dariny Alster pro výstavu – Tři ženy – taky
přesněji odkazuje na zápletku od Roberta Altmana než
na prvoplánové zaměření, jak by se mohlo jevit. Altman
nás postupně seznamuje se třemi odlišnými charaktery
žen tří věkových generací a tří odlišných životních postojů. Příběh o tragice lidské existence a jak se s ní vypořádat. Tu podprahovou nit spojitosti mezi našimi díly
cítím od začátku, kdy jsme výstavu připravovaly. Mám
z toho radost.
Opavský Dům umění ve správě občanského sdružení
Bludný kámen si za deset let stačil vybudovat výstavami současné tvorby pozoruhodné renomé. Tři ženy
jsou však zřejmě poslední expozicí, Bludný kámen dostal k 31. prosinci 2008 výpověď. Podle dostupných oficiálních informací je důvodem chystaná rekonstrukce
prostor. Více informací na www.zaopavu.cz.
Darina Alster: Pieta, 2008.
Foto Martin Kámen
Irena Jůzová: Dveře, 2008.
Foto Petr Jedinák
V opavském Domě umění je do 28. prosince otevřena výstava Tři ženy. Představuje tvorbu tří výtvarnic, které hledají odpovídající způsob reflexe současného světa a také různým způsobem využívají nová média.
K tradičním obrazům má nejblíže Mariana Alasseur (1977), ale věnuje se také
fotografii či performancím (viz www.mariana-latalova.net). Darina Alster (1979)
se představuje třemi objekty – videoinstalací Nahý oběd inspirovanou Williamem Burroughsem, videozáznamem performance Personal Tarot (loni s ní
absolvovala na Akademii výtvarných umění) a fotoperformancí Pieta, pokusem
o rekonstrukci Michelangelovy Piety (více o výtvarnici např. na www.galerieslavie.org/umelci/darina-alster).
Irena Jůzová (1965) má za sebou úspěšnou účast na loňském 52. výtvarném
bienále v Benátkách expozicí Kolekce–Série (odlitků vlastního těla, rozhovor
v loňském Salonu č. 548). Od té doby se však věnuje dlouhodobému projektu
S. Y. T. (Spend Your Time – Užij svůj čas), v němž se pokouší vyjádřit vztah
k prostředí, v němž žijeme. V Opavě vystavuje velkoplošnou kompozici Červený pokoj, ale také rozpracované záměry v kresbách a pastelech (její stránky
najdete na www.irenajuzova.eu).
Ireny Jůzové jsme se zeptali:
[otázka pro…]
Mariana Alasseur: V hospodě – variace na českou vlajku 2, 2008.
[nad knihou]
ZDENKO PAVELKA
Josef Moník je překladatel, hra
s jazykem ho živí a zřetelně také
baví. Po povídkách Neser bohy
mu teď vyšla druhá knížka Psi
bez rodokmenu. Do podtitulu jí
vepsal Proletářský román.
No, jak se to vezme. Sociálně
možná, autor vypráví o třech kamarádech z pražských Holešovic, a nejvíc o jednom z nich,
Peťanovi Šolcovi, co se přece jen
trochu vyšvihne v obchodě s látkami a taky nepřímo, prostřednictvím svého syna, kukaččím
způsobem, do rodiny z horních
deseti či kolika tisíc, mezi prvorepublikovou honoraci.
To se ještě jezdilo po levé straně
Proletářským je ten román
jinak, alespoň číst se tak dá.
Moník totiž těm svým klukům
nejen zřetelně fandí, ale má je za
dneska moc nepřipomínanou sůl
země. Jsou mu těmi drobnými
lidmi, na kterých svět stojí. Kteří
dělají, co můžou, aby přežili,
aniž by měli šanci na nějakou
normální cestu nahoru. Kteří
vlastenectví prožívají spíš v hospodách, ale když je země ohrožená, nechají se uznat a do
armády nastoupí – a taky to nakonec většinou odskáčou. A pro
autora platí možná i to, co jako
svůj komentář prohodí kdesi
hned zpočátku, když ti tři kluci
na zahradě bubenečské vily uvidí
krásnou holku: Šlechtictví vzrušuje plebejskou fantazii.
Jenže jde taky o to, jak Moník
svůj příběh vypráví. Kdo má
načteného poetistu Karla Konráda a jeho Rinaldina, najde tu
podobnou atmosféru, hravost, jakési permanentní okouzlení. Ale
na znalost Konráda nespoléhejme, pokusím se to popsat
více.
Moník nešetří lyrikou, dneska
skoro vzácnou. Jakékoli cool mu
je naprosto cizí, on se svými postavami žije, chodí s nimi krást
uhlí, boxovat… Je skoro neuvěřitelné, s jakou pečlivostí si ově-
[les]
řil, jak to tenkrát ve dvacátých
a třicátých letech mohlo v Praze
i jinde po republice vypadat. Setkání na východě se stařenou,
která před nějakými šestnácti
lety byla Šuhajovou Eržikou,
patří skoro k mistrovským scénám – nezapomínejme, že v těch
letech byl Olbrachtův román
bestsellerem a ostatně ta legenda
od té doby vlastně nevyvanula.
A co je Moníkova nejvyšší
karta? Narozdíl od svých předchůdců ví, jak dopadlo uskutečňování snů o beztřídní společnosti, o té bez proletářů. A jak
končili autoři, kteří těm snům
uvěřili. Ví taky, že tehdejší prole-
literární encyklopedie salonu
PETR ŠULISTA
*9. 11. 1949 V PÍSKU, l> G >l< G <>
Po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Písku (1967) začal studovat Elektrotechnickou fakultu v Plzni, ale po půl roce
ze zdravotních důvodů odešel a v l. 1968–
1973 vystudoval na Pedagogické fakultě
v Českých Budějovicích češtinu a hudební
výchovu. Kvalifikaci si později rozšířil na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
o speciální pedagogiku (1976–1979). V letech
1972–1973 byl redaktorem krajských novin
Jihočeská pravda, poté učitelem a vychovatelem v Dětském výchovném ústavu v Protivíně (1973–1977), v Krajském ústavu sociální
péče v Černovicích (1977–1984), od r. 1984 do letošního roku
v Ústavu sociální péče v Oseku u Strakonic. Od července t. r. je vedoucím Pohřební služby města Blatné.
Účastnil se výzkumu vlivu sluneční aktivity na vznik Downova
syndromu a otázek pozitivní úlohy strachu jednotlivce ve společnosti
– s Václavem Prokopiusem o této problematice napsal publikaci Tvořivá síla strachu (Triton, Praha 2007). Zabýval se využitím poezie
a hudby ve výchovné práci a v l. 1993–2004 se podílel na vedení
integrovaného tanečního souboru, složeného z mentálně postižených
chlapců z ústavu sociální péče a dívek ze základní školy v Oseku
u Strakonic.
Publikoval v dětských časopisech Sluníčko a Mateřídouška, dále
mj. v Hudebních rozhledech, Sociální politice, Robinsonovi, v časopisu Mentální retardace a v deníku Jihočeské listy.
Básněmi a prózami je zastoupen ve sbornících Buď, Písku, zdráv!
(Městský úřad Písek 2001), Současná poezie 2004 (King, Petřvald
2004), Vycházející hvězdy (Alisa, Petřvald 2004), Milostná poezie
(tamtéž, 2004), Prameny a soutoky (Růže, Č. Budějovice 2004), Básníci třetího tisíciletí (Alisa, 2005), Současná poezie 2005 (tamtéž,
2005), Česká sůl a slovenský cukor (Růže, 2005), Výhonky (Pragoline, Praha 2006), Milostná poezie 2 (Alisa, 2006), Exotická poezie
(tamtéž, 2007), Pohádky na klíček (Balt-East, Praha 2007). S Jaroslavem Havránkem sestavil sborník písní pro děti Kamarádi (Krajské
pedagogické centrum Č. Budějovice 1980).
Podílel se na publikaci Metodika hudební výchovy v ústavech sociální péče (MPSV ČSR, Praha 1981), učební pomůcce Záhadné
čtverečky (Učebné pomôcky, Banská Bystrica 1985), sbornících Smuteční projevy (Sdružení pohřebnictví v ČR, Ostrava 2002) a Integrace
mentálně postižených ve společnosti formou tance (Pedagogické centrum, Praha 2002), na Čítance pro 2. ročník ZŠ (Didaktis, Brno 2003),
na výroční publikaci Padesát let Ústavu sociální péče Osek (s Karlem Skalickým; Praam, Písek 2005) a na sbornících Sexualita mentálně postižených (Orfeus, Praha 2004) a Domácí násilí a zdravotně
postižení (tamtéž, 2005).
VYCHÁZÍ KAŽDÝ ČTVRTEK JAKO PŘÍLOHA PRÁVA EDITOR: ZDENKO PAVELKA
REDAKCE: SLEZSKÁ 13, 121 50 PRAHA 2 TELEFON: 221 001 375
G
G
tářský svět vypadal trochu jinak,
než si ho přála mít Gottwaldova
karlínská parta: Mládež měla jiné
svody a spády, chtěla se bavit.
Frajeři tančili staváka, tančili
šíbra, zkoušeli shimmy. Zmizely
šedé dělnické oděvy. Správný frajer nosil kvádro, dvouřadovou
vestu s perleťovými knoflíky, kalhoty do zvonu s pemutráčky na
záložkách a vodorovnými kapsami hop, botky s gumovými podrážkami. Napomádované eso
přilípnuté nad okem, vzadu vlasy
na havla vyholené do výše, šísky
patky pod ušima, tetovanou mořskou pannu na předloktí, plachetnici na lopatce…
Možná je tahle ta základní
věta: Kde je dobře, tam se komunistům nedaří. Píše Moník o době, kdy se ještě jezdilo vlevo.
Josef Moník
Psi bez rodokmenu
Proletářský román
Paseka 2008
184 stran, cena neuvedena
[les]
Je autorem knížek pro děti Sněží, sněží (Albatros, Praha 1990),
Povídání o králi Holci (vlastním nákladem, 1991), Letokruh (vlastním nákladem, 2006), Povídání o medvědí rodině (Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana, Praha 2008). Vlastním nákladem
vydal několik omalovánek Hrnečku, vař (1992), Padá snížek bílý
(1992), Je to pravda (1993). Řada jeho textů pro děti byla zhudebněna.
Je autorem básnických sbírek Hledání (vlastním nákladem, 2002)
a Zpověď zamilovaného blázna (Alisa, 2006).
Jeho zatím poslední knížkou je publikace Vega – hvězda z bodláků (Studio Gabreta, Č. Budějovice 2008) o rockové skupině z Domova sociální péče ve Skalici u Litoměřic.
Žije v Oseku u Strakonic.
Literární encyklopedie Salonu LES, průvodce po současné
české literatuře, uvádí nová jména, která nenajdete v zatím
posledním velkém dvoudílném Slovníku českých spisovatelů
od roku 1945. Výběr je proto určen především věkem autorů,
zároveň ale zmíněný slovník doplňujeme o překladatele, dramatiky, publicisty, filosofy, všechny, kdo se nějakým významnějším způsobem na literárním životě podílejí. První díl
encyklopedie vyšel v Salonu č. 233 a s výjimkou prázdninových přestávek vychází LES každý týden.
l> básník G l< esejista G >l< žurnalista G <l dramatik, scenárista
<l> prozaik G <> další nezařazená tvorba
je-li svislá čára dvojitá, autor se věnuje překladům v dané oblasti