docKdo se bojí hierarchií?
download 
Stížnost Transkript
Kdo se bojí hierarchií?
Kdo se bojí hierarchií? (Dědictví komunistické vlády I: sborník příspěvků ke zkoumání sociálních hierarchií, GA ČR 403/01/1564) 1 Who’s Afraid of Hierarchies? (The Legacy of the Communist Government) The authors of these texts have established their concept of governance on sociological and also partially on anthropological and economic perspectives. Here, governance is understood as the process of the organised and asymmetrical execution of influence, founded on social hierarchies. Government is understood as the expression and result of governance. The general studies contained in this volume of papers are based on an empirical inquiry into judicial hierarchies and public administration. The study of documents, legal norms, and interviews with judges constitute the data used in the individual studies. The definition of hierarchy, with special regard paid to the judicial hierarchy, the openness of the hierarchy and its weaknesses, the protection of rights, the social construction of hierarchy set on the example of the Czech judiciary, and the extinction of one power hierarchy, form the subjects of the studies by the individual authors. As a whole, they represent a contribution to the reconstruction of the mechanisms and the interpretation of governance in state socialism. Key words: social hierarch, government and governance, the legacy of the communist government, judicial hierarchy, hierarchy of public administration 2 KDO SE BOJÍ HIERARCHIÍ? .............................................................................................. 1 SOCIÁLNÍ HIERARCHIE, VLÁDNUTÍ A DĚDĚNÍ VLÁDY.......................................... 4 VLÁDA A VLÁDNUTÍ JAKO PROBLÉM SOCIÁLNÍCH HIERARCHIÍ ................................................ 5 DĚDICTVÍ KOMUNISTICKÉ VLÁDY ............................................................................................ 6 METODICKÁ OPATRNOST ......................................................................................................... 7 HIERARCHIE: KONCEPT A FORMY................................................................................ 9 DEFINICE HIERARCHIE ............................................................................................................. 9 KŘESŤANSKÉ POJETÍ HIERARCHIE .......................................................................................... 10 SVĚTSKÁ HIERARCHIE. .......................................................................................................... 11 SOUDNÍ HIERARCHIE.............................................................................................................. 13 CO NECHÁVAJÍ HIERARCHIE OTEVŘENÉ ................................................................ 17 ÚVOD .................................................................................................................................... 17 VÝČET STAROSTÍ ................................................................................................................... 18 ZÁVĚR ................................................................................................................................... 24 OCHRANA PRÁV A SOCIÁLNÍ KONSTRUKCE HIERARCHIÍ: PŘÍKLAD SOUDNICTVÍ ........................................................................................................................ 27 Obtíže vlády práva a sociální hierarchie ......................................................................... 27 ÚSTAVNÍ INSCENACE VLÁDY PRÁVA A OCHRANA PRÁV A SVOBOD ........................................ 29 Ústavní zřízení a jemu vlastní soutěže.............................................................................. 29 Ochrany herních agend, práv a svobod ........................................................................... 32 Založení práva, jeho soudní výklad a vymáhání .............................................................. 37 ČESKÉ PRÁVO A PODÍL SOUDNICTVÍ NA INSCENACI VLÁDY PRÁVA ........................................ 40 Lid jako zdroj soudní moci ............................................................................................... 41 Soudní řízení..................................................................................................................... 42 Instanční hierarchie soudů a jí „nadřazené“ soudy ........................................................ 44 Koordinace výkonu a správy soudní moci........................................................................ 49 SOCIÁLNÍ KONSTRUKCE HIERARCHIÍ SOUDNÍ MOCI ................................................................ 50 PŘÍLOHA: ZÁKLADNÍ POJETÍ PRÁVA A SPRAVEDLNOSTI ......................................................... 55 KONEC SAMOSPRÁVY V ČESKÝCH ZEMÍCH............................................................ 61 MODELY VEŘEJNÉ SPRÁVY .................................................................................................... 61 OD OBECNÍHO ZŘÍZENÍ K OBECNÍMU ZŘÍZENÍ ........................................................................ 62 PÁR SLOV O REFORMÁCH ÚZEMNÍ VEŘEJNÉ SPRÁVY .............................................................. 64 PŘÍPRAVA PODMÍNEK KRAJSKÉHO ZŘÍZENÍ V ROCE 1949....................................................... 66 REFORMA .............................................................................................................................. 67 3 Sociální hierarchie, vládnutí a dědění vlády Martin Hájek, Tomáš Holeček, Jiří Kabele, Petr Kohutek, Zdena Vajdová Sborník, který předkládáme odborné veřejnosti, zakládá řadu zpráv o řešení grantového projektu GA ČR 403/01/1564 Dědictví komunistické vlády. Ambice tohoto projektu jsou stejnou měrou teoretické jako empirické. Klade si za cíl: „na základě vícestranné rekonstrukce procedur komunistického vládnutí rozpoznat, popsat a teoreticky uchopit mechanismus a strategie vládnutí v reálném socialismu a zdroje jeho polistopadové setrvačnosti.“ Chceme se dlouhodobě a všestranně věnovat problémům (i) konstruování sociálních hierarchií v novodobých společnostech, (ii) vládnutí v podmínkách ústavně deklarované občanské rovnosti a (iii) „dědění“ vlády jako součásti běžných i zásadních společenských proměn. Česká společnost prodělávající ve dvacátém století v rychlém sledu velmi razantní historické proměny nemá dobré zkušenosti s vládnutím a hierarchiemi. Konec konců nemá dobré zkušenosti sama se sebou, protože si nedokázala úspěšně vládnout. Nedokázala ohlídat hierarchie tak, aby byla zajištěna vláda práva a společnost současně prosperovala. Mocní a ve skrytu hanění ONI se tak staly osudem bezmocných společenství zakládaných na pochybné solidaritě MY. Pružná, avšak setrvale bojácná česká společnost je pro studium role sociálních hierarchií v novodobých společnostech zvlášť příhodným, i když ne vždy snadno zvládnutelným terénem. Uspět můžeme jedině na základě určité dělby pozornosti. Věnovali jsme se tomuto problému již ve svých dřívějších teoretických a empirických pracích. Můžeme proto nyní čerpat při studiu nejen z cizích, ale i vlastních teorií.1 Problém lokálního vládnutí po listopadu 1989, ale částečně i před listopadem máme zmapovaný svými dřívějšími výzkumnými pracemi.2 V době čekání na grant se někteří z nás zabývali srovnáním proměn ústředního vládnutí v socialistickém (19451953) a kapitalistickém (1987-1994) přerodu.3 V menší skupině jsme dopředu „zahájili“ práce na grantu Dědictví komunistické vlády empirickým studiem současných hierarchií soudnictví.4 Vybrali jsme si oblast uplatnění sociálních hierarchií, která doposud byla mimo zájem empirického výzkumu a kde jsme také pociťovali největší znalostní deficit zakládaný všeobecným podceňováním role práva v českém společensko-vědním výzkumu. Předkládaný sborník zahrnuje zobecňující studie (Martin Hájek, Tomáš Holeček, Jiří Kabele) z empirického vyšetřování hierarchií soudnictví. Doplňuje jej podobně zobecňující studie Zdenky Vajdové o hierarchii veřejné správy. Všechny uvažované práce představují nepřímo součást rekonstrukce „mechanismů“ a interpretace vládnutí v reálném socialismu. Jejich vazba na náš grant je dána tím, že projektem 1 Kabele, Jiří. (1998): Přerody. principy sociálního konstruování, Kabele, Jiří. (2000): Polistopadové proměny filipovské radnice, 2 Kabele, Jiří. (2000): Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty Kabele, Jiří/Lošťák, Michal. (2000): Přerodové procesy ve Filipově a české společnosti Kabele, Jiří. (2000): O vládnutí na místní úrovni 3 Připravovaná monografie Z kapitalismu do socialismu a zpět v rámci grantu 403/00/… Přerody Československa a České republiky. 4 Připraveno do tisku …Lesk a bída hierarchií českého soudnictví 4 slibovaná rekonstrukce a interpretace bude nutně prováděná z dnešní perspektivy, týmem, který pěstuje pluralitu teoretických přístupů ke studovaným problémům. Předkládaný sborník představuje ve svých studiích jak referenční rámec našeho pojímání komunistického vládnutí představovaný demokraticky proměněnými sociálními hierarchiemi, tak ukazuje snahy autorů jednotlivě dospět k nezávislým (konkurenčním či vzájemně se doplňujícím) pojetím problému sociálních hierarchií. Vláda a vládnutí jako problém sociálních hierarchií Vláda je v našem týmovém pojetí projevem a výsledkem vládnutí. Vládu proto nechápeme jako ústavní orgán, ani jako soubor privilegovaných osob (elitu), které disponují politickou mocí a „vládnou“ ostatním. Nebudeme tedy primárně hledat osoby, které „tahaly za nitky“, i když to neznamená, že nás nebudou zajímat různí „tajemníci“, „bosové“, „ředitelé“ apod. Na druhé straně nemůžeme přijmout ani myšlenku, že vládnutí je jakýsi neosobní „mechanismus“, soukolí, které vládne za nás, a lidé tvoří jen spotřební materiál tohoto stroje. A není už důležité, jestli mechanismus vládnutí působí na makroúrovni, jako socioekonomická struktura, nebo na mikroúrovni, tzn. jako „mikrofyzika moci“. Co je a co není vládnutí? Zastávané pojetí vládnutí vychází ze sociologické a částečně i antropologické a ekonomické perspektivy.5 Vládnutí je organizovaným výkonem asymetrického vlivu založeného na sociálních hierarchiích, jejichž existence je ukotvena ve sdíleném pojetí řádu.6 Může se jednat o správu, řízení podniku, politické vedení strany, výkon soudní moci, ale třeba jenom výchovu v rodině anebo trénování sportovního družstva. Ve všech těchto případech je vládnutí důležitou složkou uvažovaných činností, ale nevyčerpává je v celé jejich bohatosti. Ve společnosti existuje vícero různých hierarchií, ve kterých lidé sdílejí nerovné postavení. Můžeme mluvit o hierarchii politického statusu, která odráží úrovně a významy politického rozhodování. Můžeme mít na mysli formální a neformální stranickou hierarchii, která uspořádává postavení členů vzhledem k jejich (předepsanému resp. neformálnímu) vlivu na chod organizace. Významná je hierarchie ekonomické rozhodovací moci, spočívající v nerovné alokaci vlastnických práv; hierarchie morálního statusu apod. Sociální hierarchie se navzájem a ne vždy konzistentně prostupují.7 Běžně se stává, že se mohou střetávat zájmy vlivného politika se zájmy vlivného finančníka. Jiným případem je rivalita a symbióza soudních hierarchií, především hierarchie instanční a správní. Druhou skutečností, kterou je třeba mít při studiu hierarchií na mysli, je jejich různé vnímání v různých místech sociálního prostoru. Tak například ten, kdo v hierarchii zaujímá vyšší postavení, jí někdy přikládá větší význam než ten, kdo do ní nevstoupil nebo zaujímá nižší status. Nebo pro někoho bude mít určitá hierarchie (např. stranická) pozitivní smysl, pro jiného naopak negativní. Třetí 5 Více či méně kriticky – s ohledem na jednotlivé přístupy členů týmu - navazujeme na teorie moci a byrokracie zakládané Weberovou chápající sociologií. Inspirativní jsou pro nás práce Foucaultovy a Croziérovy, jakož i vybrané práce z oblasti institucionální ekonomie (Coase, Williamson, Alchien a Demsetz). Opíráme se i o práce Dumontovi, či le Goffovi popisují tradiční hierarchie. 6 V kontextu tradičního chápání řádu bychom například měli mluvit spíše o panování než o vládnutí. Protějšek takto vymezeného vládnutí je organizovaný, povýtce symetrický a nepřímý výkon vlivu založený na sociálních equitách (uspořádání rovných vztahů). Tomuto popisu odpovídá vlastnění. 7 Naše pojetí hierarchií se pohybuje na mikro- a mezo- úrovni. Vyjadřují je spíše grafy-stromy anebo žebříčky, nikoli strata. 5 skutečností, svázanou se sociálními hierarchiemi jako médiem vládnutí, je fakt, že ne všechny hierarchie slouží přímo k vládnutí a nelze je redukovat na psaná pravidla, na více či méně formální předpisy. Je to způsobeno tím, že jejich smysl se neustále ustavuje a redefinuje v interakci sociálních aktérů jak uvnitř, tak vůči ostatním sociálním útvarům. Dědictví komunistické vlády Komunistické vládě se budeme pokoušet porozumět studiem vládnutí v reálném socialismu. Naším přirozeným referenčním rámcem bude ovšem současné vládnutí zakládané po právní stránce ústavou. Budeme se muset vypořádávat se dvěmi laicky i odborně běžnými perspektivami pohledu na komunistickou vládu. První perspektiva chápe vládnutí v reálném socialismu jako výsledek uplatňování tradičních, jen industriální výrobě přizpůsobených sociálních hierarchií, pro něž je de facto konstitutivní řádem ustavovaná nerovnost (výsostné postavení strany a dělnické třídy disponující represivním aparátem). Druhá perspektiva naopak pojímá totéž vládnutí jako výraz působení alternativních forem moderních hierarchie, pro něž konstitutivní rysem zůstává apriorní rovnost (volbou transformovaná do nerovné relace straníka a nestraníka). Při oceňování explanační síly obou perspektiv zatím ani v týmu nepanuje shoda. „Dědění“ vlády označuje metaforicky zdroje žádoucí i nežádoucí spojitosti vládnutí v rámci běžných i zásadních společenských proměn. Uvažované spojitosti můžeme vztahovat: • k trvání postojů, praktik, herních rámců a strategií, které je vědomým navazováním na minulost, anebo se prosazuje i navzdory deklarovanému úsilí dosáhnout jejich změny, • k jejich přenosům ze zanikajících institucí do institucí nástupních, z jednoho režimu do druhého režimu, • k jejich obecnému rámování, které je vlastní novosvětskému pojímání řádu, a proto je společné všem institucím a všem režimům. Chápeme-li dědění vlády takto obecně a rozrůzněně, je zřejmé, že k němu muselo docházet i v případě přerodu společnosti po listopadu 1989. Domníváme se, že se jednalo o vládu odůvodněně obávnou a právě proto také povýtce slabou. Nedokázala usměrňovat sampohyb společnosti, ale uměla si v každé úrovni „došlápnout“ na každého, kdyby ohrožoval její vládcovská privilegia. Považujeme dědění tohoto i dalších rysů komunsitické vlády za tak důležitý rozměr nedávných proměn české společnosti, že hodláme studovat vládnutí v reálném socialismu a hledat případné kořeny jeho charakteristických podob a praktik. Dvě okolnosti podle našich hypotéz posilují důležitost „dědění“ komunistické vlády. První se váže k přerodové situaci. Při ní sice zpravidla dochází k rozsáhlým institucionálním reorganizacím, ale tyvo okázalé proměny mohou snadno zastiňovat faktické trvání a přenosy mnoha praktik a herních rámců. Druhá okolnost je spjatá s bazální a snadno pochopitelnou polistopadovou nedůvěrou vůči jakýmkoliv hierarchiím, která představovala vedlejší účinek sázky na equity: na trhy a politickou soutěž stran organizovanou volbami. Všeobecný nedostatek pozornosti věnovaný hierarchiím a kultuře vládnutí vytvářel - trochu paradoxně - prostor nejen pro dědění dřívějších stylů vládnutí, ale též pro jejich bytnění. Naše dřívější práce dokonce 6 nasvědčují tomu, že popisovaná malá pozornost věnovaná hierarchiím a kultuře vládnutí, stejně jako celková „slabost“ vlády nepředstavují jen přerodové novum, ale jsou též v celé řadě ohledů samy „dědictvím“ komunistické vlády. Metodická opatrnost Tento obecný a široce pojatý výzkumný záměr musíme zpracovat velmi opatrně. Ať chceme nebo ne, dostáváme se do situace, ve které jsme vystaveni nejrůznějším tlakům a vnitřním tendencím. Velkou část těchto potíží si do výzkumu přinášíme sami. Zabýváme se věcmi natolik aktuálními a natolik zasahujícími veřejný prostor, ve kterém se pohybujeme, že musíme věnovat zvláštní úsilí vybudování alespoň částečně nestranného a kriticky reflektovaného postoje. Především se nebudeme snažit podat úplný a v libovolném ohledu definitivní obraz novosvětského vládnutí. Jsme si velmi dobře vědomi, že v sociologickém popisu nabízíme na zkušenosti založenou interpretaci, tedy jeden možný způsob porozumění tématu. Pokusíme se dobrat k co nejlepšímu „rozpoznání, popisu a teoretickému uchopení“ hierarchií, za kterým si budeme stát – ať už jako celý tým, nebo jednotliví jeho členové. „Dědění“ hierarchického vládnutí představuje v zásadě směr našeho zkoumání, nikoli rámování oblasti, kterou bychom chtěli bezezbytku vyčerpat. Naše zkoumání bude sociologické, nikoliv historické. Nebudeme se proto snažit o dokonalé propátrání jednotlivých historických událostí, ani o co nejkomplexnější rekonstrukci historického kontextu, ve kterém se události odehrály. Jsme si vědomi důležitosti takového zkoumání, ale přenecháváme ho odborníkům v této oblasti povolanějším. Chceme se dobrat porozumění hierarchického vládnutí jako naší současnosti, tedy jako našeho vlastního společenského problému. Proto se historické události a dokumenty pro nás stávají pouze odrazovým můstkem, nikoliv cílem samotným. V žádném případě se nechceme dostat do role vítězů, kteří z výšky svého politického vítězství rozhodují o „politické vině“ nebo dokonce „kriminální vině“ poražených. Nejsme soudci, a toho se budeme držet. V žádném případě také nechceme komunistické hierarchie obhajovat nebo nad nimi truchlit. To ovšem neznamená, že bychom v sobě chtěli potlačovat vlastní politické postoje. Budeme se jenom snažit o takové tematizování jednotlivých výzkumných otázek, které už v sobě předem neponese výsledné hodnocení ani objevy, a neučiní tak empirickou práci pouhou záminkou a stylovým doplňkem. 7 Literatura: 1. KABELE, Jiří. (1998): Přerody. principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum. (Transitions: The Principles of Social Constructivism.) 2. ———. 2000a: "Polistopadové proměny filipovské radnice ." In: Filipov III, Informatoria Katedry sociologie UK FSV v Praze ed. Josef Kandert. Praha: Fakulta sociálních věd UK. v tisku. (Transformation of Filipov Town Hall after November 1989.) 3. ———. 2000b: "Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty." In: Filipov II, ed. Josef Kandert. Praha: Institut sociologických studií, UK FSV. Pp. 4-165 ISBN 80-238-5397-X, GAČR 403/97/0971. (Theoretical Issues of Local Government Investigation.) 4. KABELE, Jiří, LOŠŤÁK, Michal (2000): "Přerodové procesy ve Filipově a české společnosti." In: Filipov III, Informatoria Katedry sociologie UK FSV v Praze ed. ed. Josef Kandert. Praha: Fakulta sociálních věd UK. v tisku. (Transition of Filipov and Czech Society.) 5. KABELE, Jiří. 2000: "O vládnutí na místní úrovni." In: Filipov III, ed. Josef Kandert. Praha: Fakulta sociálních věd UK. (About Local Government.) 8 Hierarchie: koncept a formy (se zvláštním ohledem na hierarchii soudní) Martin Hájek Definice hierarchie Hierarchii můžeme definovat jako orientovanou soustavu stavů. Na jednom jejím konci je určitá kvalita, zatímco na druhém je nedostatek této kvality. 8 Hierarchie však není, když na jednom konci je kvalita A a na druhém kvalita B. Např. není hierarchií soustava nebe - země - peklo, jestliže je peklo považováno za protivníka nebe a perou se o nadvládu nad zemí. Naopak je hierarchií soustava nebe - země peklo, je-li peklo definováno negativně jako absence nebe; hierarchie je potom dána množstvím nebeskosti obsaženým v jednotlivých stavech (100% - 50% - 0%). To, co zde bylo označeno jako „množství nebeskosti“, můžeme obecně nazvat hierarchickým principem. Tímto způsobem Augustinus „podrobil“ zlo Bohu - tzn. zlu vzal jeho svébytnost a definoval ho jako nedostatek dobra: „...Tak i Tvá spravedlnost nelíbí se bezbožným, tím méně tedy zmije a červ, jež si stvořil dobré a zcela odpovídající nižším stupňům stvoření; těm stupňům i sami bezbožní více příslušejí, čím jsou Tobě nepodobnější, jako dobří více příslušejí stupňům vyšším, čím Tobě stávají se podobnějšími. Tehdy jsem se tázal sám sebe: «Co jest hřích?» a nenalezl jsem žádné zvláštní podstaty, nýbrž jen odvrácenost vůle od nejvyšší podstaty, jež jsi Ty, Bože můj;...“9 Osobitou definici hierarchie nabízí L.Dumont.10 Studiem indického kastovního systému došel k závěru, že hierarchie není ve své podstatě řetěz nadřazených příkazů, ani bytostí se snižující se důstojností, ani taxonomický strom, ale vztah který může být nazván „zahrnutí opozic“ (protiv). V hierarchickém vztahu stojí celek vůči své části: na jedné úrovni se jedná o protiklady či komplementy (např. „černá“ a „bílá“ 8 Rozumné je, aby hierarchické uspořádání bylo i z hlediska matematického relací uspořádání, tj. aby splňovalo požadavek na transitivitu: je-li A výš než B a B výš než C, pak A musí být výš než C, a antisymetričnost: je-li A výš než B, pak není B výš než A. 9 Augustinus, A. Vyznání. Praha: Kalich, 1992: 214. 10 Vers une théorie de la hiérarchie. In: Homo hierarchicus. Paříž, 1979. 9 rasa člověka), zatímco na vyšší úrovni jsou identické („bílá“ rasa, tím, že je sama prototypem druhu, do sebe „černou“ rasu pojímá; podobně některé jazyky svědčí o tom, že takový vztah platil pro muže a ženu: man, homme jako muž i člověk dohromady); hierarchie je vlastně touto dvojúrovností, kdy na jedné se ukazují dvě skutečnosti jako protikladné (jiný příklad: moci dobra a zla), zatímco nahlíženo z úrovně vyšší, jsou stejné skutečnosti skutečností jednou (moc božská); pohleď na obrázek 1. Tento problém, zdá se, řešil právě Augustin: jak je možné, že zlo i dobro pocházejí od jednoho boha, když jsou to protiklady - možná právě v jeho definici zla jakožto nedostatku dobra spočívá zrušení dumontovy formy a zavedení jiné moderní - formy hierarchie (to je však jen domněnka). Podle Dumonta se v hierarchii jedná o vztah strukturální, statický: protiklady se dialektickým procesem nepřekonávají, dobro a zlo nejsou dialektickou opozicí, nýbrž strukturální - jejich smysl je dán právě jejich opozicí mizící na vyšší úrovni a ne hegelovským vývojem jejich vztahu (překonáním protikladů). V budoucím výzkumu nebudeme z Dumontova pojetí hierarchie vycházet, zůstane nám však stále jako alternativa vůči konvenčnímu (ordinálnímu) pojetí. Konkrétní hierarchie má vždy dvojí rozměr: teoretický a praktický. Mechanismus převodu teorie do života je rituál, jehož existence je s hierarchií úzce spjata. Moc (oprávnění) uspořádat ceremoniál, pompu, je často jedinou mocí, kterou nadřazený ve svém vztahu k podřazeným disponuje. Toto oprávnění se vztahuje jednak na vytvoření dramatického efektu moci a vládnutí a jednak na komunikaci s vyššími figurami hierarchie. Křesťanské pojetí hierarchie Dumont pohlíží na hierarchii jako na dichotomii. Mnohostupňovost je podle něj až druhotná, spočívající v tendenci jednotlivých skupin vylepšit svůj status tím, že zavedou určité podkritérium (v indickém kastovním systému např. vegetariánství), které je staví do hierarchicky vyšší pozice vůči zbytku jejich původní statusové skupiny. Takto lze rozdělit hierarchický systém do mnoha stupňů a podstupňů, aniž by byl porušen základní princip. Opusťme nyní pozemské kasty a obraťme pozornost na hierarchie křesťanského nebe. Dionysus Areopagita, jeden z prvních, kdo použil pojem hierarchie, definuje její cíl jako: "největší možnou asimilaci a jednotu s Bohem". Středověcí myslitelé odvodili z Bible tuto nebeskou hierarchii. Nejvýše stojí Bůh, nadřazen všemu a zahrnující vše. Pod ním jsou tři řády trojic andělů: první stupeň tvoří Serafové, Cherubové a Trůny; druhý tvoří Dominia, Ctnosti a Mocnosti; třetí sestává z Principalit, Archandělů a Andělů. Ti z nich, a o tom jsou domněnky kteří konkrétně, kdo mají hojnost čistoty, ji udělují ostatním; ti, co mají osvícenou inteligenci, iluminují druhé a ti, kteří jsou perfektní, iniciují další. Principem uspořádání je blízkost Bohu; každý řád je tlumočníkem a mluvčím toho nad sebou. Dochází ovšem k různým potížím, jako třeba: jak si vysvětlit, že za Izajášem byl vyslán Seraf a ne anděl z nižší hierarchie?11 Podle vzoru této hierarchie andělů je vytvořena trojstupňová hierarchie těch, co mohou jednat "ve jménu Krista": biskupové, kněží a jáhnové. Tito církevní "ministři" či "legáti" dostali Kristovo pověření k předávání jeho Slova a proto jsou vlastně sluhové všech lidí. Biskupové jako nástupci apoštolů musí jednat v souladu s Římským biskupem - papežem - následníkem sv.Petra. Biskupové úřadují, učí, světí a vládnou. 11 Izajáš VI, 6 ve Starém zákoně. 10 Protože autorita biskupů je odvozena "shora", od Krista, nemohou být voleni demokraticky - jejich posláním není zastupovat věřící před Kristem, nýbrž Krista před věřícími. Někteří středověcí mystici zobrazovali církev jako loď, na které byl biskup hlídkou, starší církve (presbyteři) posádkou, jáhnové dozorčími veslařů a katechetové stewardy. Církevní hierarchie se postupně rozrostla a košatěla, nicméně její princip stupnice podle blízkosti k bohu (Kristu) - se nezměnil. I když se mnohým může jevit jako jakási správní soustava, úřad, tak pro jiné je systémem předávání charismatu, systémem posvěcování věřících. V ranně středověkém pojetí byla církevní hierarchie nehybná; jejím smyslem nebylo umožnit schopným (zbožným) postoupit výše (k bohu); zbožný se mohl přibližovat k bohu aniž by přitom opouštěl své místo v hierarchii. Je pravděpodobné, že představa "kariéry" mohla vzniknout až v necharismatické, rutinizované hierarchii. Mohli bychom to asi přirovnat ke stupňovité pyramidě, která dříve symbolizovala mystickou cestu k božským výšinám zatímco pro dnešní turisty znamená dobrodružný výlet na její vrcholek. V prvním tisíciletí měly jednotlivé stupně církevní hierarchie relativně rozsáhlou autonomii. Teprve v roce 1075 papež Řehoř VII. zavedl takové uspořádání, jenž mu poskytovalo absolutní moc nade vším v církvi, přes všechny stupně. Podle tohoto vzoru se pravděpodobně formovaly moderní státní hierarchie. V této souvislosti je třeba připomenout, že toto ordinální pojetí hierarchie nabývá svůj zvláštní význam teprve ve vztahu ke zvládání, k disciplinaci velkého počtu lidí. Světská hierarchie. K pravděpodobně největšímu rozvoji světských hierarchií došlo ve středověku. Johan Huizinga v knize Podzim středověku píše, že „představa členit společnost na stavy prostupuje ve středověku až do nejposlednější nitek všechny teologické a politické úvahy.“12 Dále uvádí, že pojem „stav“ nebo „řád“ (ordo), byl spojován s vědomím, že každá ze skupin, která je jím vytvořena, představuje cosi daného od Boha, jeden orgán ve stavbě světa, právě tak podstatný a právě tak v hierarchii důležitý, jako Nebeské trůny a Mocnosti hierarchie andělů.13 Specializace jednotlivých stavů a podstavů dosahovala téměř moderní specializace v dělbě práce, i když by asi bylo omylem se domnívat, že byla jejím zasutým přeobrazem. Zvláště zajímavým tématem je hierarchie šlechty, jdoucí od panovníka až k poslednímu „urozenému“. Problémy vznikající z nedostatečně jemné stupňovitosti stavů a hodností, projevující se nejasnostmi v dávání si předností při nejrůznějších ceremoniích, vedly často ke vzniku složité klasifikace.14 Hlavním „problémem“ moderní světské hierarchie je otázka nerovnosti. Zatímco ve středověké společnosti „šlo lamentovat nad zvráceností duchovenstva, nad úpadkem rytířských ctností, aniž by tím byl ideální obraz sebeméně dotčen; ať lidské hříchy zabraňují uskutečnění ideálu jakkoli, ten přesto zůstává základem a vodítkem 12 Huizinga, J. Podzim středověku. Praha: H&H, 1999, str. 90. Tamtéž, 91. 14 Berelowitch, A. La hiérarchie des égaux. La noblesse russe d‘Ancien Régime. Paris: Éd. du Seuil, 2001. O problému nejasností a dilemat při výběru „fasád“ pojednává E.Goffman (In: Všichni hrajeme divadlo. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1999, str. 34). 13 11 myšlení o společnosti.“15 Zcela analogicky zůstává v současnosti ideál rovnosti všech lidí nedotčen existujícím množstvím a mírou jejich nerovnosti. Alexis de Tocqueville líčí odlišné vztahy poslušnosti v aristokratické a demokratické společnosti takto: „Trvalá nerovnost životních podmínek nedává sluhům pouze jisté zvláštní ctnosti a nectnosti; staví je vzhledem k pánům do zvláštního postavení. V aristokratických společnostech je chudý od dětství navyklý představě, že se mu poroučí. Ať se podívá kamkoliv, vidí obraz hierarchie a poslušnosti. V zemích, kde vládne trvalá nerovnost životních podmínek, dostává se tedy pánovi od jeho sluhů okamžité, naprosté, uctivé a ochotné poslušnosti, protože sluhové v něm ctí nejen pána, ale třídu pánů. Ochromuje jejich vůli celou vahou aristokracie. Přikazuje jim, jak mají jednat, a do jisté míry ještě také řídí jejich myšlení; v aristokraciích má pán často, dokonce aniž si je toho vědom, úžasný vliv na názory, zvyklosti a mravy těch, kdo ho poslouchají, a tento vliv se šíří mnohem dál, než sahá jeho autorita.“16 Na druhé straně: „Rovnost životních podmínek dělá ze sluhy i z pána nové bytosti a nastoluje mezi nimi nové vztahy. (...) V demokraciích nejsou služebníci rovni pouze mezi sebou; dá se říci, že jsou svým způsobem rovni svým pánům. (...) V každém okamžiku se sluha může stát pánem a činí si naděje, že se jím stane; sluha není tedy jiný člověk než pán. Proč má tedy jeden právo poroučet a co nutí druhého, aby poslouchal? Momentální a svobodná dohoda jejich vůlí. Nejsou od přirozenosti jeden nižší než druhý; stávají se jimi pouze v tomto okamžiku v důsledku smlouvy. V mezích této smlouvy je jeden služebníkem a druhý pánem; mimo ni jsou to dva občané, dva lidé. (...) Páni pak vyžadují od svého služebnictva pouze věrnost a přesné dodržování smlouvy; nepožadují však po něm úctu; neočekávají lásku ani oddanost; stačí jim, když je sluha přesný a poctivý.“17 Tocqueville nám však přímo neříká, proč by si nadřízený v demokracii nezasluhoval úctu a oddanost resp. nemohl-li v aristokracii být podřízený, který neměl v úctě svého pána. Považme následující: „Zatím musí nám stačiti prosté faktum, že jsou vrchnost (pro útěchu se říká «bohem daná») a poddaní, představený a podřízený, pán a sluha, vesměs poměr, při kterém jeden činitel jest aktivní, druhý pasivní;... Že poměr služebnosti nebývá sám o sobě podnětem lásky služebníka k pánovi, toho příčinou «sama služebnost, kteráž se obyčejně více z mušení a potřeby, než z dobré vůle děje, proto, že člověk znaje se býti v svobodě narozeným a podrobě se v službě proti přirození svému a ačkoli dal se do toho vězení dobrovolně, vždy 15 Huizinga, 91. Demokracie v Americe, II., Praha, 1992, 129. 17 Tamtéž, 130-2. 16 12 však nemůže než mysliti, že dle přísloví, pokrmu v myších pastech požívá.»“18 Hierarchizujícím principem světské hierarchie se zdá být podle Gutha závislost19. Soudím tak i z následujícího: „Jenom sedlák je pánem na své hroudě; již obchodník, živnostník a i ten, kdo svobodné povolání sobě vyvolil, je závislý na svém zákaznictvu a na svých klientech. Z těch pánů ostatních slouží každý zase pánům vyšším.“20 A na jiném místě: „Podřízený vykonávej především co nejpřesněji povinnosti svého úřadu, vždy, ve všem, do nejmenších podrobností a jsi tak pánem sám. Představený nejen že pak nesmí, ale ani nemůže ti nic vytýkati a jsi pak na něm nezávislý, ač je-li spravedlnost a odvolání proti jeho možné zlovůli.“21 Soudní hierarchie22 Instanční hierarchie neprovází soudnictví odjakživa, ale vznikla až spolu se státem a suverénní mocí panovníka. Organizačním principem aténských úřadů ve starověkém Řecku byla zásada jedné instance; úřady nebyly v hierarchické stupnici a rozhodovaly konečně. Odvolání bylo sice možné, ale nikoliv k vyšším úřadům, nýbrž k lidu. I později bylo odvolání směřováno k suverénovi, ať už to byl božský nebo pozemský panovník. Instanční hierarchie tedy vzniká v moderní evropské společnosti z popudu absolutních vládců za účelem podrobení si soudní moci. M.Shapiro tvrdí, že odvolání je „svou podstatou nástroj výkonu centrálního dohledu nad lokálními soudci; … Odvolací systém byl historicky jedním z hlavních prostředků jak vnutit uniformní, centralizované římské právo na lokální soudy namísto jejich místního zvykového práva.“23 Zdá se, že tuto roli instanční hierarchie stále plní.24 Apelační systém není ku prospěchu pouze centrální vládě tím, že zjednodušuje administrativní kontrolu a právní uniformitu, ale výhodný je i pro soudící se strany, jelikož poskytuje naději na příznivější rozsudek. − Ovšem z čistě logické úvahy plyne, že mají-li na odvolání právo obě strany a obě strany se domnívají, že spravedlnost stojí na jejich straně, může apelace stejně tak jako obrat k lepšímu znamenat obrat k horšímu (např. odvolá-li se úspěšně státní zástupce). − Odvolání je rovněž výrazem nesouhlasu s jednáním soudu, který nezpochybňuje legitimitu soudního systému; naopak, odvoláním se k vyšší instanci v sobě nezbytně obsahuje její uznání jako vyšší autority. Dokonce i když se člověk neodvolá, jak poznamenává Shapiro, může 18 Guth, J. Společenský katechismus II, Praha, b.r., 407; citace uvnitř je z Gwazza, S. O ctném a chvalitebném v světě obcování. Praha, 1613. 19 V tomto příspěvku se nebudu pouštět do hlubších analýz principů moderních hierarchií. Cílem textu je vytvořit představu o různosti přístupů a kontextů. 20 Tamtéž, 405. 21 Tamtéž, 408; proložení MH. 22 V následujícím se budu věnovat kontinentálnímu soudnictví, které je v odlišné od angloamerického. 23 Citováno podle Cotterrell, R. The Sociology of Law: an introduction. London: Butterworths, 1992: 237. 24 „Mladí soudci více chtějí soudit s odvoláním na přirozená práva a E. Wagnerová (předsedkyně Nejvyššího soudu) to podporuje. Jenomže celá výše uvedená soudní soustava je držena pozitivním právem, proto odvolací soudy jim takové souzení zatrhávají.“ (Soudce) „Je třeba si uvědomit, že proti hodnotě soudcova svědomí tu stojí právo odsouzeného na předvídatelný výsledek soudu, tj. typově stejné pře by měly končit relativně obdobným rozsudky, tak se vytváří pravidlo. Odvolací soud tuto jednotnost prosazuje a může tak činit jedině tím, že je založen na přesvědčivé argumentaci.“ (Soudce) 13 si při rozsudku zachovat tvář tím, že o úmyslu odvolání veřejně hovoří. Podle soudců má instanční hierarchie napravovat případná pochybení prvních instancí; proto jsou také vyšší stupně obsazovány zkušenějšími a osvědčenými soudci.25 Ze sociologického úhlu pohledu je jejich zkušenost též zárukou konformity; na soud vyšší instance může postoupit pouze ten soudce, který prokázal svou loajalitu stávajícímu uspořádání; a naopak, povýšit nemůže soudce, který má odlišné pojetí spravedlnosti. Proto je instanční hierarchie zárukou stability soudního systému. Na rozdíl od ostatních hierarchií, v soudnictví byly přidávány nové stupně téměř výhradně shora. Nejdříve královský či nejvyšší soud, potom soud ústavní, v současnosti soud evropský. Základ soudnictví by se měl tedy nacházet naspodu, hierarchie by byla pak jakousi historicky vzniklou dohlížející nadstavbou. Na nižších stupních se však setkáváme spíše než s typickým souzením (dvě proti sobě stojící strany, soudce, právní zástupci, svědci, líčení apod.), s administrativním rozhodováním rutinních případů, kde k „procesům“ zpravidla ani nedochází.26 „Nižší soudy ani tak nesoudí, jako aplikují dané normy na případy, znovu ustanovují pravidla, oprávnění a povinnosti, která umožňují užívání práv ve společnosti. Na nižších soudech nejde tak o poctivost souzení jako o efektivitu a výkon.“27 Čím výše v hierarchii postupujeme, tím techničtější a odbornější se stává jednání; v určité úrovni už ze zákona musí laickou stranu zastupovat odborník (právní zástupce). Také rozsudky, které na první instanci promlouvají k soudícím se stranám, na instancích vyšších jsou nasměrovány spíše dovnitř soudního systému než navenek.28 Vyšší soudci píší rozsudky s vědomím, že je budou číst spíše soudci a jiní právníci než veřejnost. Proto je také srozumitelný požadavek na zápis odlišného názoru v senátu vyšších instancí, což na nižších úrovních by zpochybňovalo autoritu soudu; na úrovních vyšších ji naopak může posilovat či přinejmenším přispívá k obrazu soudu jako instituce nepředsudečně, nezávisle a nestranně hledající spravedlnost. Instanční hierarchie je dynamická: každý soudce má možnost, prokáže-li své schopnosti, postoupit v hierarchii výše a získat vyšší prestiž, zajímavější práci a vyšší plat. I když někteří soudci o takovéto kariéře pochybují resp. omezují ji na dva nejnižší stupně.29 Tato situace - neexistence kariérního řádu - je pravděpodobně dočasná, protože v zahraničí kariéry soudců fungují. Druhou výraznou soudní hierarchií je správní čili administrativní. V některých zemích (např. v Nizozemí) mají duální uspořádání, tzn. soud má dva představené: soudcovského a správního. U nás administrativní a soudní organizace splývá ve funkcích předsedy a místopředsedy soudu. Otázka koexistence těchto dvou organizačních systému je soudci široce diskutovaná a proto zmíníme pouze některé 25 „U každé soudní soustavy se počítá s omylností, proto je systém vícestupňový. Předpokládá se, že na vyšším stupni bude také právní posouzení skutkové podstaty a ostatních stránek rozsudku provedeno nestranněji a především s větší odborností.„ (Soudce) 26 O agendě okresních soudů: „Více než polovina věcí u nás se odsoudí trestní příkazem.“ (úředník MSp) „X-ka (jeden pražský obvodní soud) byla fabrika na rozsudky.“ (Soudce) 27 Cotterrell, R. The Sociology of Law. Chicago, 1992: 214. 28 „My pak (na odvolacím soudu) musíme rušit rozhodnutí, doplňovat šetření či nutit k jeho doplnění, zpátky jim jde již rozsudek odvolacího soudu, který obsahuje návod, jak celý případ rozřešit.“ (Soudce) 29 „Neúřední kariéra od soudu první instance k druhé instanci je, ale ta je dána časem; normálnímu soudci končí kariéra na městským soudu, dostat se do vyššího soudu je prakticky nemožné.“ (Soudce) „Nepsaná kariéra" 1 stupeň obvod → městský soud odvolávací senát → předseda senátu; dál již nebylo říkáno -- platově to tak vychází.“ (Soudce) 14 aspekty. Jednak je to otázka dohledu nad soudci. Ministerstvo spravedlnosti a zaměstnavatel soudců i soudních úředníků nese za tyto politickou odpovědnost. Politickou v tom smyslu, že stane-li se něco nežádoucího (zjistí-li se korupce na soudu nebo nekompetentnost určitého soudce, je-li justice nevýkonná nebo nehospodárně zachází se svěřenými prostředky ze státního rozpočtu apod.), ministr může být interpelován parlamentem, případně může být požadováno přímo jeho odstoupení. Existence ministerstva spravedlnosti tuto odpovědnost prostě předpokládá. Aby ministerstvo mohlo dostát své odpovědnosti, musí existovat legální prostředky působení na kvalitu justice. Na druhé straně ovšem ministerstvo - jako součást výkonné moci - nesmí svým působením nijak narušovat nezávislost soudů. Tento problém je řešen - budeme-li velmi schematizovat -buď zavedením soudcovské samosprávy, která spravuje soudy totálně - soudně (personálně, organizačně) i hospodářsky (investice, úřednictvo apod.) - jak je tomu v Japonsku; nebo je zaveden výše zmíněný duální systém, ve kterém ministerstvo zajišťuje hospodářskou správu skrze soudního tajemníka a soudcovská samospráva soudní organizaci prostřednictvím prezidenta soudu; konečně třetí možností je úplná správa ministerstvem, tzn. i náš případ, kdy ministerstvo skrze předsedu soudu řídí soud jak soudně, tak hospodářsky. Ačkoliv se jednotlivé státy pokouší o nalezení nejvhodnějšího uspořádání, které by zajistilo jak účinné působení ministerstva, tak nezávislost soudců, ne všichni považují legální formu tohoto uspořádání za podstatnou. Ať už je zde příklad Nizozemí: „Snažila jsem se sdělit zcela jasně, že i když základem nezávislosti soudců jsou zákonné předpisy, nejsou rozhodujícího významu. Máme tady určitou jemnou rovnováhu v složité situaci. Tato situace se liší v závislosti na dané zemi.“30 nebo Japonska: „V Japonsku existuje systém výlučné samosprávy soudnictví. (...) Ale japonská praxe ukázala, že určitý typ politického vlivu může být uplatňován dokonce i v systému s výlučnou soudní samosprávou. Velice zjednodušeno - vysoce postavení japonští soudci uplatňují svůj vliv, když se jedná o jmenování, postup a převod služebně mladších soudců.“31 a konečně Německa: „Byla by hrozná chyba se domnívat, že připravíme zákon, kde bude spousta detailů a kde se postaráme o každou maličkost a pak budeme dosahovat tu rovnováhu žádoucí nezávislosti soudů a správné správy soudnictví. (…) Také v Německu ministr spravedlnosti nevyužívá svých pravomocí, ale v podstatě by to mohl otočit a mohl by je začít využívat hned zítra. Bylo několik možností, kdy ministr využil své pravomoci, a veřejnosti se to nelíbilo. Tehdy mu šly hned hromadné sdělovací prostředky po krku. Takže se 30 Kuijper-Kaijzer, Ch. Správa a organizace soudů v Holandsku. In: Organizace a správa…: 24. J.Hermann. Správa a uspořádání soudů ve Spolkové republice Německo. In: Organizace a správa soudnictví ve vybraných evropských zemích z hlediska nezávislosti a nestrannosti soudců. Praha, 1996: 37. 31 15 z toho ministři velmi rychle poučili a rozhodli se, že to už dělat nebudou.“32 Soudci považují soudnictví za „živý organismus“, který se musí „pěstovat jako anglický trávník“.33 Vztah státu a soudní moci se podle všeho bude intenzivně vyvíjet, protože v dané „ideové“ situaci jej nelze definitivně rozřešit; použijeme-li Dumontovo pojetí hierarchie34 , tak lze uvažovat takto: na jedné úrovni existuje stát, který v sobě zahrnuje soudnictví jako svou specifickou součást, jednu ze tří mocí, však na druhé nižší - úrovni jsou soudnictví a stát (rozuměj politicko-ekonomická moc představitelů státu) dvě odlišné entity, které se mohou dostat do vzájemného konfliktu. „Konečné řešení“ otázky by tedy znamenalo odstranění této hierarchie, protože právě vědomí hierarchičnosti nás popuzuje. Proto když studujeme (popř. chceme změnit) vztah soudnictví a státu, musíme zachovat vědomí této hierarchie: jestliže budeme soudnictví pojímat jako alternativu vůči státu, může se stát, že ztratí svůj význam stejně jako v případě, že budeme obojí ztotožňovat. 32 Tamtéž, 42. Interakcionistické pojetí by mohlo totéž vyjádřit následovně: rovnováha nezávislosti a správy soudnictví „vzniká z nekonečných konzultací“ jako „vedlejší produkt naší historie“. 34 Proti námitce, že použití Dumontova pojetí hierarchie je zde nepatřičné, protože ústavně jsou tyto moci koncipovány jako rovné a nezávislé, musím poznamenat, že podle mého názoru není nejdůležitější, jak je určitý vztah definován formálně, nýbrž to, jaký ho nalézáme empiricky. Formální uspořádání lze brát v úvahu jako kulisu probíhajícího představení. 33 16 Co nechávají hierarchie otevřené Tomáš Holeček Úvod Při zkoumání hierarchického způsobu vládnutí bychom si měli všimnout i jedné z jeho slabostí, která se projevuje ve stálých stížnostech na práci lidí. Tyto stížnosti provázejí vždy celou hierarchii, odshora až dolů. Některé z těchto stížností jsou stálé a v daném rámci neodstranitelné, protože se týkají věcí, které nelze nařídit, ani žádným organizačním opatřením vyřešit. Týkají se věcí, které nechávají hierarchie otevřené. Nejde totiž o porušování předpisů a pravidel, ale o zvládání starostí, které musí každý zvládnout sám – právě tyto starosti mne budou zajímat. V různých stížnostech je možné najít odkazy na starosti, které mají lidé v hierarchiích. O některých starostech se mluví, o jiných ovšem ne. Já se budu zabývat těmi, o kterých je mluvit nejen možné, ale přímo obvyklé a vítané. Stížnosti a starosti jsou tedy dva různé pojmy: díky stížnostem se mohu dovědět o některých starostech; stížnosti se ovšem na starosti neomezují a naopak o některých starostech se z žádných stížností nic nedovím. Stížností na to, co dělají jednotliví členové různých hierarchií špatně, je mnoho. Když už navíc někdo má nějaké starosti, často o nich říká ostatním. Tak se šíří všeobecné vědomí o tom, jaké starosti mají lidé zapojení do hierarchií. Nejde jenom o stížnosti v pravém slova smyslu; někdy by bylo přesnější mluvit o naříkání a jindy o pomluvách. Stížnosti mohou mít i podobu ironického vyprávění nebo karikatury. Protože v mém okolí jsou lidé, kteří se do různých vládnoucích hierarchií zapojili, mohu slyšet různé stížnosti: „… dneska mi zase podřízení provedli pěknou věc…“ „… v tom oddělení jsou snad všichni neschopní…“ „… mám dojem, že ředitel je zloděj…“ nebo „… právě jsem se vrátil z vedení a musím vám říci, že naše snaha byla zbytečná…“ atd. Sám jsem také do jedné vládnoucí hierarchie zapojený, byť na velmi nízkém stupni: akademický svět je samozřejmě řízený hierarchicky. Mohu tedy vycházet i ze svých vlastních zkušeností. Kromě toho vycházím i z několika rozhovorů, které jsme udělali se soudci na různých pozicích v jejich hierarchii. Mluvili jsme s nimi o připravované reformě soudnictví. Připravované reformy jsou dobrým zdrojem informací o starostech, v jistém ohledu bývají shrnutím mnoha stížností za poslední dobu. O starostech, které mne tu zajímají, jsem se ale mnohem víc dověděl z různých zdůvodnění, proč to či 17 ono opatření v připravované reformě nebude úspěšné. Musím připustit, že se stížnostmi se setkáváme v různých kontextech a všechny nejsou míněny stejně. Někdy si lidé stěžují na své vlastní starosti, které jim hierarchie přinesla a které za ně nikdo nevyřeší. Jindy si stěžují na to, jak špatně zvládá své starosti jiný člen jejich hierarchie a jaké to má pro ně samé důsledky. Mohou si také stěžovat na celé části své hierarchie nebo na celou svou hierarchii. Lidé si dokonce mohou stěžovat na samotný princip hierarchie, který určité starosti neumí odstranit nebo který je přímo vyvolává. Je také rozdíl, zda si lidé stěžují na členy své vlastní hierarchie nebo na členy nějaké hierarchie cizí. Někdy se přitom mohou cítit jako ti, kdo mají dané starosti zvládat, a někdy jako ti, kdo na cizí nezvládnutí starostí doplatí. Stížnosti mohou být různě míněné. Někdy to mohou být rady, jak něco zlepšit – jindy mohou mít za cíl nějaké změně zabránit. Někdy mohou mít popisný ráz, mohou to být až vědecké rozbory vlastní situace – jindy mohou vyjadřovat zklamání nebo rozčílení. Někdy mohou sloužit jen k tomu, aby se člověk uklidnil. Bez ohledu na kontext, ve kterém se se stížnostmi setkáváme, zachovávají si obvykle stejný význam. Slyšíme-li například stížnost „… ten člověk udělal jen jednu věc, a prodává ji v nových a nových podobách…“ nezáleží na tom, byla-li řečena v klidném rozhovoru, v hněvu nebo ve snaze o poškození spolupracovníka. Stále rozumíme, co je tím míněno. Stížnosti ukazují na určité starosti nebo problémy, které z nich mohu vyčíst. V tomto případě jde o starost, kterou máme všichni: předstíráme nebo nepředstíráme, že pracujeme? Je třeba rozlišovat starosti konkrétní a obecné. Konkrétní starosti mají lidé v konkrétních situacích. Já se budu zabývat starostmi obecnými, jakoby typizovanými. Obecné starosti mohou mít mnoho konkrétních podob. Uvedu výčet starostí, který jsem sestavil na základě různých stížností, s nimiž jsem se setkal. Měly by skládat obraz toho, jaké starosti jsou lidem v hierarchiích obecně připisované, co jim ostatní vytýkají a na co si sami stěžují. Všechny uvedené starosti nejsou nutně typické pro hierarchie, ale v hierarchiích se vyskytují a žádné opatření je z nich nemůže odstranit. Výčet starostí Pořadí starostí nebude nijak odrážet jejich závažnost. Pouze je rozdělím do skupin, aby byly přehlednější. Musím také upozornit na to, že určitě nepředstavují úplný ani neměnný výčet. Jde o výběr. Mohl bych ve výčtu pokračovat dál a dál, přičemž starosti by mohly zasahovat různé oblasti práce člověka v hierarchii. Patrně každý čtenář by mohl doplňovat další. Možnosti zvládání (nebo nezvládání), které uvádím, jsou příklady, které se vzájemně nemusí vylučovat a jejich výčet lze rozšířit nebo změnit; slouží tedy jenom jako ilustrace. Snažím se v nich zachovat autentickou dikci – většinou vznikly z rozhovorů, které jsme vedli se soudci. Ti přitom většinou zmínili jednu podobu toho, jak někdo nějakou starost zvládá nebo nezvládá. Já jsem z této zmínky vytvořil 18 obecnou formulaci starosti a doplnil druhou (případně třetí) možnost zvládání… První skupina starostí, kterou chci popsat, se týká přístupu k práci. V hierarchii má každý své úkoly, které musí plnit. Kdyby je stačilo prostě splnit, měl by to jednodušší; jak ale k těmto úkolům přistupuje, záleží na něm – a to mu právě přináší starosti: ať už vědomě nebo nevědomě, musí se s nimi nějak vypořádat. Starost 1: Vztah člena hierarchie k předpisům a zákonům, kterými se má řídit Mohou to pro něj být dané, vnější okolnosti jeho práce. Nemusí za ně cítit žádnou odpovědnost. Může je dodržovat a o jejich obsahu přemýšlet jen do té míry, aby věděl, jak je neporušit. ! Nebo se může považovat za jejich spoluautora, který jim svou prací dává smysl – a který je svou prací může postavit na hlavu nebo na nohy. Tuto starost, stejně jako většinu ostatních, je možné formulovat dvojím způsobem: buď jako starost soukromou, nebo jako záležitost veřejného zájmu. Rozdíl je přitom v důrazu, který ve formulaci klademe na člena hierarchie nebo na předmět jeho starosti. Zdůrazníme-li, že předpisy a zákony jsou pro společnost velmi důležité, posune se starost směrem k veřejnému zájmu. Zdůrazníme-li, že pro daného člověka má tato starost osobní důsledky, posune se směrem k jeho soukromí. Tohoto napětí si musíme být i u dalších starostí vědomi. Starost 2: Zvládání nových úkolů ! Člen hierarchie s nimi může mít potíže, protože si už zvykl na řešení těch starých. Může být dokonce neochotný si na cokoli nového zvykat. ! Nebo může naopak nové úkoly vítat a s radostí se do nich pouštět, protože dělají jeho práci zajímavou. Starost 3: Zvládání přívalu práce ! Práce je někdy příliš mnoho. Může to být výjimečné, může to být ale obvyklé. Někdo dál pokračuje stále stejným tempem a práce se mu hromadí; někdo dokonce zpomalí, protože obzor, na kterém by byla práce hotová, je příliš daleko – a tak šetří síly. ! Je ale také možné zrychlit práci, věnovat jí více času, zkrátka: člen hierarchie může příval práce zvládnout. Starost 4: Specializace na dané pozici v hierarchii ! Člen hierarchie se může zaměřit na řešení jednoho typu úkolů a ostatní úkoly zanedbávat. Může tím nutit své nadřízené, aby využívali toho, co on umí dobře, a aby ostatní úkoly dávali jiným. ! Nebo může být schopný řešit všechny úkoly, které může dostat (ale nebýt žádný specialista). 19 Starost 5: Reakce na mínění spolupracovníků ! Člen hierarchie může být sebejistý a odmítat rady a mínění ostatních. Může odmítat diskusi o svých rozhodnutích a řídit se jen svým vlastním úsudkem. ! Může rady spolupracovníků vyslechnout, ale nebýt přitom schopný na svých postojích nic změnit. ! Může také spolupracovníky vyslechnout a nechat se jejich míněním ovlivnit (i kdyby jeho mínění bylo původně lepší). Starost 6: Vzbuzování úcty ! Vládnoucí hierarchie musí spoléhat i na úctyhodnost svých členů a ti by se podle toho měli chovat. Každý to ale dělat nemusí, protože úctyhodnost se nařídit nedá. Lze se vyvarovat jednoznačných prohřešků, které by vyvolaly zásah nadřízených, ale přitom úctu nevzbuzovat. ! Je ovšem možné úctu vzbuzovat. Starost 7: Schopnost člena hierarchie uznat, že by měl opustit svou pozici ! Někdo se může chtít držet svého postavení za každou cenu. I když si všichni kolem něj myslí, že by měl odejít, bude se do poslední chvíle bránit. ! Nebo může zhodnotit situaci a v určitých případech odstoupit; s rizikem, že se už jinde dobře neuchytí. Starost 8: Obavy z průšvihu ! Někdo může mít takový strach z toho, aby neprovedl něco nepatřičného, že raději nedělá nic, co nemusí. To může být dobré, protože to brání korupci, ale jiné výhody to asi nemá. ! Je možné netrpět přehnaným strachem a přitom se snažit nic zásadně špatného neprovést. Druhá skupina starostí se týká vztahů, které mají lidé k výše a níže postaveným členům své hierarchie. Nemusí jít přímo o vztahy nadřízenosti a podřízenosti, protože v určitých ohledech mohou být místa v hierarchii nezávislá (aspoň deklarovaně) – v případě soudcovské hierarchie je nezávislost zakotvená v ústavě a sami soudci ji považují za důležitou. S vertikálními vztahy přímo souvisí několik starostí, s kterými se musí každý člen hierarchie nějak vyrovnat. Starost 9: Hledání rady u lidí, kteří jsou postaveni výše ! Někteří členové hierarchií žádné rady nechtějí; a když potom nevědí, jak mají něco udělat, mohou to udělat špatně. Neuznávají zkušenosti lidí s vyšším postavením, nebo se neptají, aby nebyli považovaní za neschopné. 20 ! ! Hledáním rady na vyšších místech si mohou lidé usnadňovat rozhodování a zbavovat se odpovědnosti. Je ale možné se na radu zeptat, a přitom se nezbavovat odpovědnosti ani nevzbuzovat dojem neschopnosti. Starost 10: Vyhýbání se rozhodnutí posíláním záležitostí nahoru ! Někdo se může vyhnout rozhodnutí, neví-li co dělat, nebo je-li mu záležitost nepříjemná, tím že nechá rozhodovat vyšší instance. Rozhodne třeba rychle a zjevně špatně, a věc se doopravdy řeší až při odvolání na vyšší instanci. ! Lepší je rozhodovat tak, jak to přísluší k danému místu hierarchie; člen hierarchie potom může získat i důvěru lidí nad sebou. Starost 11: Vztah člena hierarchie k rozhodování lidí na vyšších místech ! Může je přijímat jako danost a neuvažovat o nich. Může si myslet, že na jejich posouzení nemá dost informací, zkušeností, kvalifikace nebo rozumu. Někdy může být dokonce vděčný za to, že nemusí rozhodovat. ! Může si na rozhodování výše postavených lidí dělat názor, aniž by uvažoval o jejich starostech. ! Může ale uvažovat o tom, co by sám dělal na jejich místě. Starost 12: Snaží se člen hierarchie obcházet rozhodnutí nadřazených instancí? ! Může se o to snažit a hledat cesty, jak toho dosáhnout. Někdy to je snazší, jindy obtížnější, ale většinou je to možné. ! Obcházení závazných rozhodnutí ale není pro každého přijatelné. Starost 13: Snášení reakcí na svou práci shora ! Členu hierarchie může být lhostejné, zda jsou s jeho prací spokojeni nebo ne – může mu být lhostejné, co si o ní myslí. Nemusí se starat o to, kolikrát mu vrátí věc k přepracování, protože to je pro něj stále stejná práce. ! Někdo jiný se může radovat, pokud si jeho práce váží, a může těžko snášet, jsou-li s jeho prací nespokojeni. Starost 14: Důvody k respektování postojů lidí, kteří jsou postaveni výše ! Respekt člena hierarchie může být omezený jen praktickým ohledem na to, že mu mohou výše postavení nařizovat a klást odpor; zkrátka: že mu mohou účinně zasahovat do práce. Také se může chtít zavděčit nebo může mít strach. ! Naopak někdo může respektovat postoje lidí na vyšších místech, protože uznává jejich autoritu. ! Někdo může dokonce respektovat lidi jen proto, že jsou výše postavení než on sám, bez ohledu na jejich jednání. 21 Starost 15: Snaží se člen hierarchie o vytváření „krátkého spojení“ s lidmi, kteří mu mohou práci vracet? ! To znamená: zvykat si na zvláštní a osobní požadavky, jejichž splnění mu zajistí úspěch. Je to rychlá cesta k odstranění nepříjemností, ale odporuje to neosobnímu charakteru hierarchie. ! Naopak někdo se tomu může bránit, nebo ho to ani nemusí napadnout. K těmto starostem (9 až 15) bych samozřejmě mohl uvést starosti duální, tedy obrácené shora dolů. Tuto dualitu mohu vytvořit dvojím způsobem: jednak může jít o starosti, které starosti 9 až 15 přímo vyvolávají, jednak o starosti, které mají výše postavení lidé se starostmi lidí postavených níže. Například u starosti 15: sama o sobě vyvolává starost výše postaveného člena, zda on sám bude na vytváření „krátkého spojení“ spolupracovat; výše postavený člen hierarchie může mít ale starost také s tím, že se lidé pod ním o vytváření „krátkých spojení“ snaží. Starost 16: Míra konzervativního postoje k činnost lidí, kteří jsou postaveni níže ! Člen hierarchie může trvat na dodržování původních zvyků a na zachování stability, může se snažit o prosazení pravidelnosti v práci hierarchie. ! Naopak někdo jiný může na stejném místě vítat každý pokus o změnu a o prosazení něčeho nového. Starost 17: Pracuje člen hierarchie poctivě, pokud ho nikdo nekontroluje? ! Do této situace se může dostat nedopatřením, osobním selháním lidí na vyšších místech, nebo systémovou chybou. Pro někoho je skutečnost, že nad sebou nemá žádnou kontrolu, rovnou důvod k zanedbávání práce, nejen otevření této možnosti. ! Někomu ale může být jedno, je-li kontrolován nebo ne – pracuje stále stejně. Třetí skupina starostí se týká změn v hierarchii a vztahu lidí zapojených do hierarchie k dějinám. Přinejmenším v naší zemi se vládnoucí hierarchie stále mění; zásadní změny přicházejí zhruba jednou za dvacet let a zdá se, že to tak ještě nějakou dobu bude pokračovat. Každý, kdo se zapojí do hierarchií, s tím musí počítat – a přináší mu to starosti se kterými se musí vyrovnat. Ve svém rozboru řeči komunistické moci rozlišil Petr Fidelius dva pojmy, které nám asi měly objasnit důvody naší poslušnosti a oddanosti komunistické straně: historii, která podléhala historickým zákonům, na jejichž znalost a využití měla strana monopol; a dobu, která měnila podmínky a jejíž změna mohla přinést i poznání, že strana musí změnit svou politiku. „… Ve ‚změněných podmínkách’ pak najednou vychází najevo, že všechno je jinak: dosavadní plán už nevyhovuje, metody řízení se ‚přežily’, cesta, po níž jsme se s důvěrou ubírali, se ztrácí v bažinách. 22 … Probíhá to zhruba tak: ‚strana’ připraví ve své době stoprocentně pokrokový, vědecky fundovaný plán, jakmile se však rozběhne jeho realizace a hospodářský stroj nabere obrátky, doba se lstivě změní, takže už to není ta její doba, ale doba jiná, nová, jež přináší nové podmínky, a všechna dřívější námaha přichází nazmar…“ (Petr Fidelius: Řeč komunistické moci, Praha 1998, str. 187; původně samostatná esej Zrcadlo komunistické řeči, 1989.) To je pro naše hierarchie typické. V dnešní době už historie nehraje žádnou roli, protože doba přinesla poznání, že žádné poznání historie nemá vládnoucí hierarchie řídit. Doba porazila historii, komunistická strana je dlouhodobě v opozici a hierarchie se připravují na další změnu doby: na vstup do Evropské unie. Pro členy hierarchie byly změny doby vždy zdrojem starostí: změny doby dlouho neohrožovaly moc komunistické strany, ale moc jednotlivců ohrožovaly vždy. Lidé ve vládnoucích hierarchiích se musí se svou dobou vyrovnat. Každý, kdo se u nás zapojí do hierarchie, si nese s sebou své postoje a činy ze všech minulých dob. K tomuto účelu jsme si pro zájemce o vstup do některých hierarchií pořídili Lustrační zákon. Starost 18: Vztah člena hierarchie k minulé době ! Někdo může své vztahy k minulým dobám průběžně měnit podle toho, jak se dějiny vyvíjejí. Klíčový je většinou vztah k době bezprostředně předcházející. V každé době vzniká určitá nabídka postojů, ze kterých si lze vybrat (i se zdůrazněním dobových preferencí) – ale není jasné, který postoj bude výhodný v budoucí době. ! Někdo může naopak zaujmout postoj zásadový, a měnit ho jen spolu se svým životem. Doby jsou různě dlouhé – některé trvají jen pár let, některé déle (například zmíněných dvacet let). Různé doby se také překrývají. Proto tato starost i starosti následující mají různé podoby v závislosti na době, na kterou odkazují. Starost 19: Postoj člena hierarchie k tomu, jak se k svému místu dostal ! Je-li totiž starší než třicetiletý, je velmi pravděpodobné, že se zapojil do některé z předcházejících hierarchií. Jak se ke svému místu dostal je však starost současná – buď totiž sám sebe označí za člena předcházející hierarchie a tedy rudiment, nebo bude deklarovat změnu postoje při zachování místa, anebo musí prohlašovat, že vždy chtěl do této současné hierarchie, a minulá mu posloužila jen jako prostředek. ! Jsou samozřejmě lidé, kteří se nezapojují do každé vládnoucí hierarchie. Ti budou možná řešit daný problém příště. 23 Starost 20: Očekávání dalšího vývoje ! Někdo může spoléhat na neměnnost stávajícího uspořádání. To má určitou oporu v tendenci každé hierarchie budit dojem úplnosti a věčnosti. ! Jiní členové hierarchií ale pečlivě další vývoj sledují, někdy s obavami, ale jindy s nadějí. Starost 21: Příprava na další dobu ! Někteří lidé v hierarchiích nemají na žádnou přípravu čas ani sílu. Nebo nejsou ochotní se nic nového učit, ani přizpůsobovat své činy budoucí době. ! Někteří lidé se předem připravují, jak ve své práci, tak ve svém volném čase. Mohou předem měnit svou kvalifikaci, například učit se německy, rusky nebo anglicky. Starost 22: Vztah k mladším členům hierarchie ! Je zvykem mladé oceňovat a přát jim velkou budoucnost. Přesto může někdo vidět především jejich nekompetentnost, dravost a neúctu k autoritám. ! Na druhou stranu někdo mladé lidi vychovává a využívá jejich nových nápadů. Starost 23: Vztah k novým institucím ! Změny doby vždy přinášejí vznik nových institucí. Někdo může nové instituce brát jenom jako nutné zlo, které vždy časem pomine nebo se přizpůsobí a nakonec ničí práci nijak neovlivní. ! Někdo ale může v nových institucích vidět možnost převratné změny, kterou se pokusí ve své práci využít. Závěr Uvedené starosti se od sebe v mnoha různých ohledech liší. Například podle vlivu na výsledky práce. Některé starosti jsou takové, že jejich zvládnutí nebo nezvládnutí má přímý vliv na práci, kterou člověk v hierarchii dělá. V hierarchickém uspořádání má sice každý předepsané, jakou práci musí dělat, a do určité míry má předepsané i to, jak by měla jeho práce vypadat, ale nějaká volnost mu zůstává. Součástí nároků na práci je, že má být odvedena dobře – ale co je to dobře? Počítá-li hierarchie s možností odvolávání se proti rozhodnutím nižších instancí a neprovází-li každé úspěšné odvolání sankce, otvírá se prostor, na který ukazuje starost 10. To se děje například v soudní hierarchii. Na práci se potom přímo projeví, že lidé přesouvají rozhodnutí na vyšší místa, na vyšší soudy; ale nemusí být vždy prokazatelné, že jejich práce nebyla odvedena dobře. Práci je možné odvést uspokojivě, i když se člen hierarchie snaží obcházet rozhodnutí lidí nad sebou (starost 12). Bude v tom případě dělat jiná rozhodnutí, než kdyby se vyšším místům podřídil, ale nemusí se přitom dostat do rozporu s žádným 24 pevným kriteriem, které ho svazuje. Další nárok na práci je, že by měla být odvedena včas. Je ale patrné, že termíny se dají posouvat a že se nekontrolovaně objevují nové okolnosti, které různá odkládání ospravedlňují. V některých případech je proto nerozhodnutelné, co je dobře a co ne, právě tak, jako co je včas a co ne. Jiné starosti přímo nesouvisejí s výsledky práce. Jejich zvládání se na práci člena hierarchie nemusí znatelně projevit – může se zdát, že se jedná o jeho soukromé problémy. Přesto však mají vliv na jeho postoje, na základě kterých se ve své práci rozhoduje a na základě kterých jedná. Kdyby nás zajímala jenom rozhodnutí, která lidé v hierarchiích dělají, a nezajímalo by nás, jak k nim došli, byla by například starost (číslo 9), zda člen hierarchie hledá radu na vyšších místech, nepodstatná. Týkala se něčeho jiného. Nicméně lidé, kteří si na starosti v hierarchiích stěžují, se o takové věci zajímají. Důvody, proč lidé v hierarchiích respektují ty, kteří jsou postaveni nad nimi (starost 14), se na práci jednotlivých členů hierarchie nemusejí bezprostředně projevit. Chceli však někdo napravit atmosféru v hierarchii, často se nepřímými vlivy zabývá. Některé stížnosti míří spíše k této atmosféře, než k tomu, co hierarchie dělá. Podobně starosti členů hierarchie se střídáním dob mají význam, který přímo nesouvisí s výsledky jejich práce. Stížnosti mohu mít původ v představě dokonalého fungování hierarchie a v představě toho, jak by měli členové dokonalé hierarchie vypadat. Představa dokonalosti může být více nebo méně systematicky propracovaná. Tato představa se může odvolávat na nějakou ideologii a může využívat její předpoklady týkající se smyslu vládnoucích hierarchií a pravidel, kterými se jakékoli hierarchie řídí. Představa dokonalého fungování může být zdrojem stížností. Člověk, který ji má před očima, může hledat ve skutečných hierarchiích nedostatky, ve kterých je jeho představa nenaplněná. Představa dokonalého fungování může být ale jen pomocná; může se dostat ke slovu, když je někdo s hierarchií v dané chvíli nespokojený a hledá, o co by své stížnosti a návrhy na změnu opřel. Jsem přesvědčený, že stížnosti na práci lidí v hierarchiích mohou vznikat bez představy dokonalé hierarchické vlády. Lidé mohou prostě narážet na různé nepříjemnosti a ad hoc si potom stěžovat, nesystematicky a bez ideologického podkladu. Tento druh stížností se objevuje, když jsou obecné představy dokonalého fungování nevěrohodné nebo nemají-li na ně lidé čas. Na všechny uvedené starosti mohou odkazovat stížnosti založené na představě dokonalého fungování hierarchie, i stížnosti vzniklé náhodně při setkání s tím, co někoho popudilo. Bez ohledu na to, zda mají uvedené starosti bezprostřední vztah k výsledkům práce, i bez ohledu na ideologické podložení stížností, které na ně odkazují, mají všechny společný rys: tyto starosti - a především stížnosti na ně odkazující - jsou průvodním jevem zapojení moderních lidí do hierarchie. Podíváme-li se na ně podrobně, uvidíme, že jejich zvládání nebo nezvládání opravdu závisí na osobním přístupu každého člověka. Jakákoliv reorganizace, vytváření příležitostí a pobídek jenom mění rámec, ve kterém se lidé rozhodují. Pokusil jsem se vybrat dostatečné množství starostí, abych ukázal, že toto rozhodování lidí ovlivňuje do velké míry vlastní provoz hierarchie. 25 Literatura: Fidelius, Petr: Řeč komunistické moci. Praha 1998 26 Ochrana práv a sociální konstrukce hierarchií: příklad soudnictví Jiří Kabele Sebepojetí novosvětských společností je založeno na občanské rovnosti. Proto jakákoliv vláda vykonávaná zde prostřednictvím hierarchií vzbuzuje a priori obavy. Těmto obavám lze čelit vytvářením institucionálních pobídek a omezení, které vedou představitele i členy hierarchií k ochraně zákonných herních agend, práv a svobod stejně tak nadřízených, podřízených i případných klientů. Předkládaná teoretickoempirická studie staví na tomto vstupním předpokladu. Představuje herně koordinační přístup k sociálnímu konstruování sociálních hierarchií v ústavních zřízeních novosvětských společností. Tento přístup ilustruje na příkladu české soudní moci, jejímž posláním i ústavním dispozičním právem je právě ochrana práv a svobod občanů v soudních řízeních. Nejprve se budeme zabývat obecně vládou práva, její ústavní inscenací a problémem ochrany práv a svobod. Ukážeme, že pro sociální konstrukci hierarchií mají klíčový význam ochrany, které umožňují zjednávat konformitu v nerovných vztazích: stěžování a sborové hlasování, kázeňské a soudní řízení. V rozsáhlé analytické části zrekonstruujeme, jak české právo vymezuje architektury herních rámců soudnictví. Podrobně popišeme nejen podíl soudní moci na inscenaci vlády práva, ale též základní právní instituty chránící nejdůležitější soudní agendy. Ve třetím, závěrečném oddíle se pokoušíme shrnout výsledky našeho zkoumání v uceleném představení sociální konstrukce hierarchií soudní moci. Studium ochran práv a svobod v ústavních zřízeních nám má pomoci v budoucnosti hlouběji porozumět sociálnímu konstruování hierarchií v socialistických (budovatelských) zřízeních. Podle našich hypotéz jsou pro ně typické procedurální deklarativnost, víceznačnost a všeobecnost právních institutů. Takovéto instituty ovšem umožňovaly komunistické straně v rámci institutu vedoucí úlohy ovládat původně ústavních institucí, včetně soudní moci. Obtíže vlády práva a sociální hierarchie Ústavní zřízení jsou taková zřízení, která zavádějí v technickém i hodnotícím slova smyslu právní stát či vládu práva. Právní stát, přidržíme-li se dikce české ústavy, má „sloužit všem občanům“. Státní moci se zde mohou uplatňovat: „jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ V kontrastu s těmito státními mocemi „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Platit přitom musí vstupní ustanovení Listiny práv a svobod týkající se rovnosti před zákonem: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Je tomu tak proto, že jsou pod ochranou soudní moci, která nás v tomto pojednání bude zvlášť zajímat. 27 Pojem vláda práva (angl. the rule of law)35 poukazuje na skutečnost, že výše uvedená žádoucí podoba lidských záležitostí vlastní ústavnímu zřízení není výsledkem pouze správného uplatňování státní moci, ale také účinně se prosazujícího respektu vůči právu v obou sférách, nejen veřejné, ale i soukromé. Účinná ochrana práv a svobod soudní mocí zde představuje nutnou, nikoli však postačující podmínku pro vládu práva. Svoje i cizí základní práva a svobody musejí ctít a ochraňovat především samotní lidé a jejich organizace, resp. všechny individuální a kolektivní osoby. Jedině na pozadí takto soustavně vyvíjeného úsilí, může totiž být samo-ochrana herních agend, práv a svobod všemi osobami účinně doplněna soudní mocí. Pojem vlády práva ovšem také ukazuje, že existují oblasti, kde zákon v zásadě zasahovat nesmí. Také se řídí nějakými pravidly hry, ale ta nejsou ukládána zákonem a ani zákonem ukládaná být nesmějí.36 Neznamená to ovšem, že takováto pravidla jsou právně irelevantní. I tato pravidla mohou představovat v soudní při prameny práva a nepřímo umožňují, aby soudní moc dostatečně chránila práva a svobody občanů. Hranici, kde začíná a končí vláda práva, není snadné stanovit také proto, že vláda práva se prosazuje pozitivně i negativně: předurčuje postup, anebo jen vytváří omezení svobodně voleným postupům. Její přesahy do sféry, kde již působit nesmí anebo nemůže, činí viditelnými buď až soudní odmítnutí právní regulace ve jménu ochrany práv a svobod občanů anebo křiklavá neschopnost přijatých zákonů se v té které oblasti prosadit. Podobně není možné tvrdit, že se vláda práva v nějakém určitém státním zřízení bezezbytku naplňuje. Navzdory tomu za konstitutivní rys ústavního zřízení můžeme považovat dosahování stavu, kdy jeho právní systém vysvětluje podstatnou měrou tu část života společnosti, kde vláda práva a soudní ochrana herních agend, práv a svobod se jeví jako nezbytná pro zajišťování odpovědného využívání svobody. Nesmí připouštět vznik neoprávněných privilegií a monopolů. Ústavní zřízení totiž činí ústavním především právní pojistky účinně zabraňující praktikám, které by právní systém významnou měrou přeměňovaly na fasádu života společnosti, jenž se řídí zcela odlišnými pravidly hry. Z koordinačního hlediska představují vláda práva a zajišťování rovnosti před zákonem jednu rozsáhle institucionalizovanou, avšak neideální praxi. Rozporné je již samo spojení vlády a rovnosti, neboť vláda implikuje koordinační nerovnost vládnoucích a ovládaných. Proto také na působení všech sociálních hierarchií lpí předem určité apriorní podezření, že při něm snadno může docházet k porušování rovnosti před zákonem.37 Ani deklarované partnerské vztahy, které jsou právním základem jakékoliv smlouvy, a tím i otevřené a férové politické a hospodářské soutěže, se ovšem nevymykají podezření, že se skrytě, proti duchu zákonů hierarchizují. 35 Angl. the rule of law se někdy překládá též – asi ne příliš šťastně - jako vláda práva. Lze také hovořit o principu právního státu. 36 Například romantická láska či odborné diskuse patří mezi oblasti, kde právní regulace je značně sporná. 37 Jiří Přibáň ovšem upozorňuje na historický paradox, že „Formální rovnost před zákonem ... nemá svůj původ pouze v ideji rovnosti, ale do značné míry také v technice prosazování moci absolutistického panovníka.“ Obecné zákonodárství (např. rakouský Občanský zákoník z roku 1811) podobně jako byrokratizace správy se jevily tím, že měly neosobní a univerzální podobu, jako nejvýhodnější pro organizování státní moci osvícených monarchů. 28 Vláda práva, která rovnost před zákonem uplatňuje, čelí čtyřem základním obtížím. Spočívají v zajištění: (a) aby, zákony, resp. jejich institucionální interpretace byly povýtce spravedlivé, (b) aby ti, kteří jsou situačně či biograficky anebo historicky handicapováni (resp. privilegizováni), nebyli handicapováni (resp. privilegizováni či získávali výhody monopolu) také před zákonem, (c) aby ti, kdo vládnou jménem zákona, kdo tvoří zákony a kdo podle zákonu soudí spory, nezískávali neústavní skupinová privilegia, nebo nebyli nuceni respektovat skupinová privilegia či monopoly těch, na něž se zákony vztahují, (d) aby takto popsané prosazování práva se pružně a vhodně přizpůsobovalo proměnám společnosti. Problém uvedených základních obtíží spočívá pak v tom, že pojmy spravedlnost, stejně jako privilegium, monopol, handicap a společenská proměna uváděné v našem výčtu obtíží představují rysy lidských záležitostí, které jsou ustavované skrze herní koordinaci. Proto mohou být nesporné jenom v abstrakci. To, co jedni budou označovat v konkrétní situaci za spravedlivé řešení sporu, pravomocný postup či zákonné oprávnění, rovnost zúčastněných anebo společenskými proměnami vynucené posuny jednání, budou druzí vidět a líčit jako nespravedlivé řešení, privilegium, handicap anebo deviaci od řádného či ustáleného postupu. Zpravidla při takovém sporu nejde pouze o to, že totéž líčení záležitostí je odlišně právně interpretováno, ale soupeří tu od samotného začátku více různých líčení relevantních záležitostí (vně soudu i před soudem). Tato nesouměřitelná líčení společně s odlišnou právní interpretací sytí výsledný spor. Soudnictví v tomto potenciálním zmatení jazyků, namnoze dramatizovaném „nespravedlivým“ rozložením zisků a ztrát, musí dle ústavy v poslední instanci ochraňovat práva a svobody všech. Hodláme-li v tomto pojednání načrtnout obrysy hierarchické institucionální konstrukce českého soudnictví a jeho působení ve společnosti, musíme se nejprve zabývat obecně ústavní inscenací vlády práva a ochranami herních agend, práv a svobod. Pak se pokusíme ukázat, jak české právo vymezuje architektury herních rámců soudnictví, které určují jeho podíl na inscenaci vlády práva a jak totéž právo chrání nejdůležitější soudní agendy. Ve třetím, závěrečném oddíle shrnujeme výsledky našeho zkoumání v uceleném představení sociální konstrukce hierarchií soudní moci. Ústavní inscenace vlády práva a ochrana práv a svobod Ústavní zřízení a jemu vlastní soutěže Samotné ústavy a na ně navazující právní systémy zřetelně poukazují ke skutečnosti, že jimi zaváděná společenská zřízení jsou sociálně konstruovaná. Sociální konstruování takových zřízení se ovšem zdaleka nevyčerpává jen zákonodárnou činností. Jeho hlavní objem spočívá v trvalém, za pochodu rozvíjeném inscenování lidských záležitostí. Ty se ovšem mohou, i když se odkazují na ústavu a právní systém, od předpokládaných legálních podob výrazně odchylovat. Ústavní 29 zřízení, jak mu zde budeme rozumět v herně koordinační perspektivě,38 nemusí mít dokonce ani psanou ústavu (viz Velká Británie). Podstatné je to, že v něm je v zásadě dosahováno souladu mezi rozvíjejícími se lidskými záležitostmi a právním systémem, o nějž se toto zřízení opírá. Takového stavu vlády práva je ovšem možné dosáhnout podle ústavní hypotézy při splnění dvou podmínek: (a) jestliže právní systém stanovuje zřetelně práva a svobody, v nichž si občané jsou a mohou být stejně jako v důstojnosti rovni, (b) jestliže tato práva a svobody nejen mohou být, ale také jsou relativně účinně chráněna. Pozadí těchto podmínek tvoří silný, ale nesnadno prokazatelný předpoklad – přesvědčení - o prioritě ochrany herních agend, práv a svobod. Jsou-li práva a svobody zřetelně ustavována právním systémem, pak dlouhodobé a účinné působení soudní ochrany práva a svobod zpětně formuje tato práva tak, že zakládají v uspokojivé míře rovnost před zákonem i v důstojnosti. A to tak, že není trvale znemožňována adaptace právního systému na proměny společnosti.39 Při inscenování lidských událostí a záležitostí prostřednictvím koordinace jednotlivců, skupin, společenství, organizací či dokonce států spolu s dalšími působícími neosobními činiteli se uplatňuje ohromné množství nejrůznějších herních rámců. Tyto rámce připisují aktérům dění způsobilosti, spojují je závazky a stanovují, co jsou v relevantních situacích nezpůsoby. Určují herní agendy. Aby se popsané herní agendy (způsobilosti, nezpůsoby a závazky) nedostávaly v ústavním zřízení do příkrého rozporu s deklarovanými právy a svobodami občanů, musí být účinně chráněny nejen tyto herní agendy, ale též obecná práva a svobody. V prvé řadě se musejí o tuto ochranu starat samotni aktéři. Všude tam, kde se jim to nedaří, musejí mít možnost dovolat se ochrany svých práv a svobod u státních mocí, které prosazují vládu práva. Ústavní zřízení je založeno na principech, které dělají z kozlů zahradníky. Titíž občané či organizace, kteří jsou pokoušeni překračovat svá práva a svobody vtělené do herních agend, anebo je užívat tak, aby získávali výhody na úkor druhých, je mají současně také chránit a to nikoli jenom ve svých případech. Ústavní zřízení řeší tento problém transmutace kozlů v zahradníky tím, že zavádí partnerské soutěžní herní rámce jako základ ústavního zřízení. V takovýchto obecných herních rámcích totiž každé zneužívání herních agend, potažmo i práv a svobod vytváří zároveň jejich ochránce z těch osob, které nesou břemena takto nespravedlivě získávaných výhod či by je v obdobných situacích nést mohly.40 Možná ještě důležitější kladný účinek zavádění soutěživých herních rámců spočívá v tom, že trvale a v pohybu ustavují jinak nesamozřejmý rozdíl mezi oprávněným využíváním herních agend a práv na 38 Lidské světy jsou podle principu herní koordinace sociálně konstruovány individuálními a kolektivními osobami, které dosahují díky svým koordinačně pružným myslím hodnotných porozumění. Vidí, vědí či věří s dostatečnou určitostí, co pro ně danosti dění dopředně, ale i zpětně znamenají v podobě svých manévrovacích prostorů jednání. Proto se mohou poměrně kompetentně rozhodovat a jednat, účastnit se řádu rodícího se z herní (niterné i meziosobní) koordinace jejich jednání. Mohou zvládat své starosti a zažívat radosti i mohou dodávat smysl svému životu. 39 Toto přesvědčení ovšem nemusí hledat oporu v extralegálních činitelích, které vystupují „nad rámec legalistického pojetí práva jako vnitřně koherentního a racionálně uspořádaného systému pravidel“ a dodávají právu sílu omezit byrokratickou správu. Demokratická procedura stejně jako hodnoty tolerance se zde jeví spíše jako výsledky dlouhodobé a krizím vystavované vlády práva. Přibáň: Sociologie práva. 1996 40 V matematické teorii her se v této souvislosti hovoří o hrách s nulovým součtem. 30 jedné straně a jejich zneužíváním pro nespravedlivé získání výhod na straně druhé. Lze ukázat,41 že v ústavních zřízeních sehrávají klíčovou roli dvě takové partnerské soutěže: volby a trh do zastupitelských orgánů. Rozhodují podstanou měrou o rozdělování způsobilostí vládnout anebo podnikat, tj. nakládat s lidmi anebo se statky. Uvažované způsobilosti se zakládají v případě vládnutí buď na vzorových principech zastupitelství, anebo vůdcovství. V případě podnikání přícházejí v úvahu vzorové principy buď vlastnění, anebo plánování.42 Volby a trh do zastupitelských orgánů rozdělují především vlastnická a zastupitelská práva, která také v ústavních zřízeních dominantně určují podoby vládnutí a podnikání. Ochrana těchto partnerských soutěží spočívá především ve volném vstupu do soutěže i výstupu z ní. Neúčinná ochrana herních agend, práv a svobod v partnerských i v nadřazených vztazích způsobuje, že někteří aktéři získávají výhody v podobě ad hoc vzniklých či trvalých privilegií anebo monopolů (výsad vládnout a podnikat). Rodí se pochybné sociální hierarchie, které zpravidla posilují šance dalšího zneužívaní herních agend, práv a svobod. Případnou moc těchto hierarchií mají v ústavním zřízení omezovat hierarchie státní moci. Ty ovšem také jsou již a priori podezřelé ze sklonu zneužívat svých způsobilostí. Sociální hierarchie tedy představují vedle „řadových“ občanů a organizací druhou modalitu obávaných kozlů, z nichž mají být vytvořeni všem prospěšni zahradníci. Řešení tohoto úkolu se stalo klíčovým problém všech ústav. Je známo jako problém dělby mocí založené na procedurálně složitém vyvažování zákonodárné, soudní a výkonné moci. Ústava zde počítá s tím, že státní moci budou spolu nejen spolupracovat, ale také trvale navzájem soutěžit, která z nich se bude výrazněji prosazovat. Úkol ústavy pak spočívá v nastavení způsobilostí těchto mocí tak, aby se navzájem hlídaly a žádná z nich proto neměla šanci získat trvale dominantní postavení.43 Ústavní zřízení mají tedy z koordinační perspektivy svůj základ ve třech soutěžích: dvou partnerských (trhy a volby) a jedné nepartnerské, kde soupeří hierarchie státní moci v rámci dělby moci. Tyto soutěže na sebe nabalují celé architektury herních rámců, které se musejí měnit spolu s tím, jak úsilí aktérů mobilizované těmito soutěžemi proměňuje společnost. Ústavní zřízení není proto složitým mechanismem, který se optimálně nastaví a běží již sám od sebe. Je spíše složitým organismem sehrávaných záležitostí podle neméně složité architektury osvojených, neustále měněných a dotvářených herních rámců. Povaha těchto herních rámců neustále vyvolává jak pokušení ke zneužívání herních agend, práv a svobod, tak povzbuzuje k jejich motivované ochraně. Tato ochrana je nesnadná také proto, že se organismy lidských záležitostí neustále proměňují. Sama tato ochrana nesmí nadměrně připravovat občany o jejich pružné využívání práv a svobod. Střet nároků na flexibilitu, anebo korektnost proto představuje věčné dilema společností sázejících na pojetí proměnlivého řádu. Právo představuje v ústavním zřízení dlouhou a relativně úspěšnou tradici kultivovaného ustavování uvažovaných herních rámců a jejich agend pomocí 41 Downs: An Economic Theory of Democracy. 1957,Williamson: The Economic Institutions of Capitalism. 1985,Kabele: Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty. 2000 42 Pouze vlastnění připouští soukromou legitimaci - sledování svých vlastních zájmů svým vlastním způsobem -, která má svůj druhotný veřejný výraz v uznávané doktríně neviditelné ruky trhu. Kabele: Z kapitalismu do socialismu a zpět. 2002 (připravováno do tisku) 43 Jsou-li tyto moci tři, jedná se z herního hlediska o zapeklitý problém. Každé spojenectví dvou vytváří automaticky rozhodnou převahu nad třetí mocí. Proto také tyto stání moci musejí být dále vnitřně diferencované. Výkonnou moc například tvoří zpravidla president a vláda atd. 31 nejrůznější institucionálních forem jejich ochran.44 Je též nástrojem, který dovoluje diferencovat státní moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní moc. Zákonodárné moci je konstitutivně svěřen úkol přijímat zákony a jejich prostřednictvím pověřovat úkoly výkonnou moc. Soudní moc je učiněna suverénem při výkladu práva v rámci ochrany práv a svobod občanů. Soudní moc je proto také – vrátíme-li se k naší metafoře - největším kozlem-zahradníkem mezi ostatními kozly-zahradníky. Tato výjimečnost se projevuje mimo jiné i tím, že problém sociální konstrukce soudních hierarchií je rozsáhle reflektován v procedurálním vymezení soudní moci. Na druhé straně pro svou obtížnou zkoumatelnost tato moc zpravidla odrazuje společenské vědy od jejího studia. Přidělení dispozičního práva výkladu práva a jeho ochrany studované soudní moci má dva logické důsledky: (a) soudní moc musí být exteriorizována na principu nadřazené paralelnosti: výklad práva a jeho zjednávání musí být vyjmuto za určitých okolností ze způsobilostí jednotlivců a běžných sociálních útvarů a přeneseno na soudy a návazné specializované právní instituce, (b) sama soudní moc se díky tomuto výlučnému dispoziční právu stává sebevztažná: jen soudní moc uvnitř sebe samé vykládá právo a také jej zde zjednává. Soudní moc – nechce-li být v očích veřejnosti kozlem - musí ochraňovat práva a svobody vně sama sebe v měnící se společnosti také tím, že vykazatelně ochraňuje herní agendy, práva a svobody uvnitř své působnosti. Činí tak „souzením“ sama sebe včetně všech složek výkonné moci podílející se na předsoudním, soudním i posoudním řízení. K popisované sebe-vztažnosti ovšem patří také to, že soudci mají soudit na základě správné právní argumentace a současně správnost této argumentace sami posuzují. Exteriorizace soudní moci a její sebe-vztažnost tedy spolu úzce souvisejí.45 Ochrany herních agend, práv a svobod Privilegia a monopoly versus chráněná práva a svobody Herní rámce vymezují, oč jde osobám v dané hře. Kdo, s kým a čím (resp. proti komu) hraje? S čím, kým a jak může či nemůže být nakládáno? Především jak všechno bude dopadat a jaký to bude mít smysl? Realita těchto herních rámců je zavazující realitou proto, že jejich herní agendy (závazky, způsobilosti a 46 nezpůsobilosti hráčů i způsoby a nezpůsoby) jsou přijímané jako dostatečně vykázané či alespoň vykazatelné (accountable). Mimo jiné také proto, že jsou 44 Tato tradice se ovšem nemůže v žádném směru vyrovnat tradici mytického ustavování herních rámců prostřednictvím narativně zjednávané pravdivosti. 45 Také výkonná moc musí uvnitř sebe sama působit, např. výkonně vynucovat zákonnost, a rovněž zákonodárná moc si sama musí stanovovat zákony. Jinými slovy, všechny státní moci jsou v tom poli, které jim konstitučně náleží sebe-vztažné. Dělbu moci proto můžeme charakterizovat jako takové vztahy státních mocí, které: (a) nutí všechny státní moci jednat zákonně, (b) neumožňují jedné moci připravovat druhou svými intervencemi formálně či neformálně o její způsobilosti, (c) neumožňují žádné z mocí zneužívat své sebe-vztažnosti. 46 Podrobněji bude tento problém studován v mé knize Z kapitalismu do socialismu a zpět, která je nyní v první verzi sepsána. Kabele: Z kapitalismu do socialismu a zpět. 2002 (připravováno do tisku). 32 přiměřeně chráněné. Pro nás z koordinačního hlediska je důležité, že uvažované herní rámce vymezují hráče (role soutěživých herních rámců či postavy dramatických herních rámců) a jejich herní agendy v podobě jejich závazků, způsobilostí a nezpůsobilostí i způsobů a nezpůsobů.47 Privilegia a monopoly jsou důležitými herními agendami z hlediska ochrany práv a svobod. Privilegium se ustavuje jako výsada spojovaná s nadřízeností či nadřazeností zvykově, tolerancí anebo aktivně. V poslední případě dochází k tomu, že jedna osoba užije či zneužije svých způsobilostí k tomu, aby zajistila výlučnou výhodu sama sobě anebo pro jinou osobu. Monopol je zvláštním typem podnikatelské výsady, kterou získává soutěžící proti duchu soutěže, která má být konkurenční. Taková hra musí zachovávat v zásadě rovnost příležitostí všech herně sobě rovných hráčů. Monopol získává hráč tak, že ho vstupní podmínky /vlastnění rozhodné objemu statků/ anebo herní pravidla a priori zvýhodňují, anebo získává privilegium těchto herních pravidel nedbat. Zvláštní role monopolů je dána již zmíněným konstitučním postavením dvou typů konkurenčních her - trhu a politické soutěže - ve společnostech s proměnlivým řádem. Ať už jsou tyto soutěže organickou částí zřízení (ústavní zřízení), anebo jsou naopak silně omezovány a vytěsňovány do zákulisí ve prospěch nějakého viditelného působení nadřazené paralelní moci (např. budovatelských zřízeních, která se hodí pro popis společností reálného socialismu48), vždy rozhodným způsobem utvářejí dynamiku těchto společností. Privilegia a monopoly představují bohatý rejstřík forem relativních zvýhodnění osob. Jejich atraktivita je nesporná, jejich morální a právní status naopak bývá – zejména v novosvětských společnostech sporný. Osoby, které požívají tato zvýhodnění, usilují zpravidla o jejich ochranu. Protisměrně působí ochrana práv a svobod prováděná zejména veřejnostmi znevýhodňovaných osob a soudní mocí. O výsledku popsaného střetu zájmů rozhodují v konkrétních případech významnou měrou právní i mimopránví ochrany řádných i neřádných herních agend. Ty totiž určují relativní poměr nákladnosti (oportunní i transakční49) ochrany privilegií a monopolů na straně jedné, stejně jako nákladnosti vymáhání právem garantovaných závazků a způsobilostí na straně druhé. Abychom porozuměli v obecné rovině 47 Závazky můžeme chápat jako povinnosti něco konat či nekonat, něco zajistit či nedopustit. Způsobilosti (resp. nezpůsobilosti) představují oprávnění něco konat či s něčím anebo s někým nakládat (resp. zákazy něco konat či s něčím anebo s někým nakládat). Způsobilosti můžeme dělit na (i) dispoziční práva, (ii) povýtce mimoprávní dispoziční přednosti založené na umění, vědění, anebo 47 jiných mimořádných dovednostech a (iii) výsady vládnout a podnikat: privilegia a monopoly. Ústavní zřízení s ohledem na univerzální charakter prosazovaných zákonů a pravidel hry vůbec zpravidla nepřipouští přidělování výsad, a proto zde představují device anebo nezpůsoby. Nejdůležitějšími 47 dispozičními právy jsou zde práva vlastnická a zastupovací (organizační pravomoci). Respektované dispoziční předností nacházejí výraz ve vůdcovství či plánování. Je jich mnoho druhů, počínaje nejrůznějšími talenty, odbornostmi, charismaty apod. Řádné jednání ovšem tvoří také tzv. způsoby: nepsaná pravidla hry, zvyklosti a vzorové postupy. Neřádné jsou všechny porušení závazků a způsobilostí, nezpůsobilá jednání a nezpůsoby. Nezpůsoby nepředstavují porušení závazků či nerespektování způsobilostí a nezpůsobilostí. Jedná se zpravidla příležitostně atraktivní postupy jednání, která musejí být obětovaná, aby si člověk zachoval čest. Mnohdy se týkají záležitostí odehrávají se v zákulisí. 48 Kabele: Z kapitalismu do socialismu a zpět. 2002 (připravováno do tisku). 49 Ve hře nejsou jenom hospodářské transakce spočívající ve směně vlastnických práv. Proto považujeme za výhodné hovořit obecněji o koordinačních nákladech, které vznikají při inscenování jakýchkoli lidských záležitostí. Jejich teorii přináší Kabele, Jiří. (2000): Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty 33 povaze střetu zájmu zvýhodňovaných se znevýhodňovanými50 a s jejich ústavními ochránci, musíme se nejprve zamýšlet nad možnými typy ochran institucionálních herních agend. Ochrany institucionálních herních agend V této práci vycházíme z teoretického předpokladu, že pro soutěživé herní rámce je podstatná jejich relativní nezávislost na průběhu dění. Herní agendy – závazky, způsobilosti a nezpůsoby takových rámců se při hře v zásadě nemění a jsou za normálních okolností pro hráče vykázané. Tato vykázanost herních agend je pak dána: (i) samozřejmě rozeznávanou relevancí herního rámce pro osoby a (ii) uznávaně účinným zjednáváním konformního využívání manévrovacích prostorů, které jsou tomuto soutěživému hernímu rámci vlastní díky jeho agendám. Relevance se zakládá jednak na způsobech ustavování herního rámce, jednak na pravidlech obsazování jeho rolí. Zjednávání konformity osob k relevantnímu hernímu rámci je buď záležitostí samotných hráčů, jestliže mají možnost vyjadřovat pro druhé závazné posudky jejich hry, které se týkají jejich herní konformity a schopností, anebo je záležitostí „třetí strany“ – zde vstupuje do hry naše soudní moc -, která je způsobilá zjednávat nápravu způsobenou nekonformním využitím závazků a způsobilostí vlastních jednotlivým rolím. Jestliže máme takto vymezená čtyři pole ochran herních agend, můžeme teoreticky rekonstruovat i základní typy ochran herních agend: (a) herní rámce jsou ustavovány: (i) svým ukotvením v řádu (např. psané normativy) a (ii) praktikami zveřejňování závazků a způsobilostí, které umožňují posuzovat míru jejich plnění, (b) počáteční obsazení hry osobami a jeho změny za pochodu jsou dány možnostmi: (i) vstupu a (ii) výstupu, (c) posudky herní konformity a schopností druhých tak, aby ovlivňovaly průběh hry mohou být vyjadřovány: (i) stěžováním, anebo (ii) sborovým hlasováním, v němž mohou hráči projevit svou spokojenost či nespokojenost, (d) následné zjednávání nápravy bývá dosahováno: (i) kázeňskými, anebo (ii) soudními opatřeními. TYPY OCHRAN SOUTĚŽIVÝCH HERNÍCH RÁMCŮ VYKÁZANOST HERNÍHO RÁMCE → SFÉRA INSTITUCIONALIZACE ↓ BAZÁLNÍ ÚROVEŇ (HERNÍ RÁMCE) STANOVENÍ RELEVANCE Vstup/Výstup (Obsazování hry) META-ÚROVEŇ (PRÁVO/SPRAVEDLNOST) Ukotvení/Zveřejnění (Způsob ustavování) ZJEDNÁVÁNÍ KONFORMITY Stěžování/Sborové hlasování (Vyjadřování posudků konformity a schopností) Kázeň/Soud (Zjednávání nápravy) Zde se budeme podrobněji zabývat pouze ochranami typickými pro zjednávání konformity.51 Ještě před tím bychom ovšem rádi upozornili, že téma ochrany herních rámců není v ekonomické sociologii a institucionální ekonomii nové. Podmínkou smluvnosti je niterná dobrovolnost vstupu do smluvního vztahu. Ekonomická 50 Tento střet se může odehrávat i uvnitř mysli jednoho člověka jako konflikt rolí. Ostatní ochrany jsou probírané v připravované monografii Z kapitalismu do socialismu a zpět, která by měla vyjít v nakladatelství Karolinum. 51 34 literatura – maje na mysli tržní soutěž - si ovšem nejvíce všímala otevřeného výstupu (exitu). Připomenout si zde můžeme dvě slavné práce, které dávají otevřený výstup (exit) do spojitosti s dvěmi dalšími, námi rozeznávanými typy ochran: soudním řízením (sue)52 a stěžováním (voice).53 Stejné ochrany - svobodný výstup a možnost obrátit se žalobou na soud - tvoří podle Armena Allchiena a Herolda Demsetze základ vymahatelnosti smluvních závazků v partnerských směnných vztazích stejně jako v nerovných vztazích nadřízených a podřízených. Albert Hirschman naopak ukázal, že podřízení mají ve firmě vedle možnosti výstupu (exit), též možnost chránit svá práva pomocí stížností (voice). Také tak mnohdy činí, protože všechny ochrany práv a svobod, stěžování a výstup nevyjímaje, jsou nákladné, a proto situačně mohou přicházet v úvahu. Konečně u Johna Commonse, nejstaršího z citovaných autorů, nalezneme v jeho pojmu rozdělovací transakce (rationing transactions) povědomí o významu sborového hlasování pro konstituci sociálních hierarchií. Uplatňuje se často tam, kde má být dosahováno loajality vůči rozdělování úkolů a odměn (viz dále paradigma: Ochrana posuzováním konformity a schopností druhých).54 Ochrany herních, práv a svobod v rámci rovných a nerovných vztahů Z koordinačního hlediska viděno jsou pro ochranu herních agend, práv a svobod důležité dva typy okolností: (i) zda jsou ve hře smluvní, anebo nesmluvní vztahy a (ii) zda se jedná o vztahy dle práva či tradice rovné, anebo nerovné. Problém spočívá v tom, že ani smluvnost, ani rovnost či nerovnost vztahů nepředstavují na ochranách herních agend, práv a svobod nezávislé herní vlastnosti. Naopak jsou vlastnostmi, kterou tyto ochrany zároveň ustavují. Pro smluvnost je charakteristická svoboda vstupu a výstupu do vztahu, tj. i apriorní vztahová rovnost volby, bez níž je svoboda vstupu a výstupu nemyslitelná. Výsledkem smlouvy může být konkrétní vztah, který ovšem již nemusí být rovný ani deklarovaně, ani fakticky. Odlišnost rovných a nerovných vztahů je dána rejstříkem ochran herních agend, práv a svobod vykonávaných pomocí zjednávání konformity. Zatímco v případě rovných vztahů je myslitelné zjednávání nápravy pouze soudním řízením, nerovné vztahy zapojují do hry všechny ostatní typy zjednávání konformity, tj. i kázeňské řízení,55 stěžování a sborové hlasování. Rozbor ochran herních agend odhaluje zřetelnou nadřazenost soudního řízení mezi ostatními ochranami. Spočívá jednak ve všezahrnující působnosti soudních řízení coby poslední instance, jednak v přesunu důrazu z ochrany konkrétních herních agend na ochranu obecných práv a svobod ve jménu spravedlnosti. Klíčové tvrzení o založení nerovných vztahů v zapojení všech typů zjednávání konformity znamená také to, že deklarované smluvní rovné vztahy se mohou hierarchizovat. Dochází k tomu tehdy, jestliže určité osoby získávají s odkazem na nějaká neformální pravidla či zvyklosti, anebo jen situačně privilegia zjednávat konformitu u svých partnerů. Hierarchizovat se ovšem mohou i nerovné smluvní vztahy, jestliže nadřízení začínají svým podřízeným spíše panovat než vládnout: silou anebo apelem na oddanost a na své přednosti si vynucují nepřiměřenou poslušnost a využívají ji k tomu, aby jen částečně plnili své závazky. V takovém 52 Alchian and Demsetz: Production, Information Costs, and Economic Organization. 1972 Hirschman: Exit, Voice, and Loyalty. 1970 54 Commons: Institutional Economics. Its Place in Political Economy. 1989 55 Na kázeňskou disciplinaci upozorňoval především Foucault: Dohlížet a trestat. 2000. 53 35 případě se hierarchizace vztahu zakládá na syndromu autoritářství.56 Naopak deklarované nerovné vztahy se narovnávají (eqitizují), jestliže osoby příslušná dispoziční práva zjednávat konformitu mají jen formálně, anebo je z jiných důvodů neužívají. Zvláštní případ, který nás v souvislosti se soudní mocí musí zajímat, je narovnávání způsobované „trade off“, kde výhody obou stran jsou vázány na to, že nadřízení jen dělají, že vládnou, a podřízení jen dělají, že je poslouchají. Popisovaný syndrom slabé vlády považovali sami soudci vedle byrokratizace soudnictví, za jeho nejvážnější problém. Naopak za méně závažné považovali rizika korupce v soudnictví a prosazování se syndromu autoritářství.57 Ochrana herních agend, práv a svobod posuzováním konformity a schopností Kdyby se osoby koordinovaly výhradně na základě principu rovného partnerství nevznikal by žádný prostor pro vyjadřování posudků konformity a schopností druhých. Ve ve volbách rovných partnerů by byla tato vzájemná nedůvěra či důvěra již vyjádřena. Problém sborového hlasování a vyjadřování posudků konformity a schopností tedy vzniká spolu s uplatněním principu koordinace vnášejícího do hry nadřízenost či nadřazenost. Ochrany herních agend, práv a svobod vyjadřováním posudků konformity a schopností druhých jsou pak v zásadě dvojího druhu: jedná se buď o stížnosti, anebo sborové hlasování (plén, grémií a veřejností). V obou případech se předpokládá, že stížnosti a sborové hlasování se uplatňují v kontextu sociálních hierarchií. Míří proto buď zdola nahoru, anebo shora dolů. Ochranou herních agend, práv a svobod podřízených je: (i) stěžování na zneužívání způsobilostí bezprostředními nadřízenými a nedostatek jejich schopností, anebo (ii) hlasování sborů a veřejností organizací o tom, kdo je bude zastupovat a získá tak vládní způsobilosti. Ochranou nadřízených jsou: (i) jejich možnosti účinně si stěžovat v podobě výtek na neloajalitu podřízených u samotných podřízených, anebo (ii) možnost provádět sporná rozhodnutí – jimiž posudky zásluh a chyb druhých a na ně vázaných opatření jsou – kolektivně tak, že představují rozhodnutí celého grémia. Všechny formy stěžování shora dolů jsou významně posilovány formálními i neformálními způsobilostmi nadřízených trestat podřízené. Ve hře je zde stejně jako při sborovém hlasování ovšem vždy také čest zúčastněných. Pravidla sborového hlasování bývají upravována statusy, volebními a jednacími řády. OCHRANA POSUZOVÁNÍM KONFORMITY A SCHOPNOSTÍ DRUHÝCH FORMY OCHRANY → MÓDY OCHRANY ↓ ZDOLA NAHORU SHORA DOLŮ STĚŽOVÁNÍ (VOICE) (a posteriori závazku) Na zneužívání způsobilostí Na nedostatek loajality SBOROVÉ HLASOVÁNÍ (VOTE ) (a priori závazku) O rozdělování způsobilostí O rozdělování úkolů a odměn Ochrana herních agend, práva a svobod zjednáváním nápravy Relevance nejrůznějších postupů zjednávání nápravy pro ochranu herních rámců je zřejmá. Formy této ochrany, kázeň anebo soud, není třeba nijak rozsáhle uvádět. Jedná se zde zpravidla o výkon autority, která musí být ukotvena v 56 Kabele: Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty. 2000 Kabele, Jiří, Hájek, Martin, Holeček, Tomáš: Lesk a bída hierarchií českého soudnictví. Připraveno do tisku v rámci sborníku Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy, Karolinum. 57 36 nadřízené pozici i přesto, že nestrannost takovéto autority může být zpochybňována. Institucionálním řešením této obtíže je sociální konstruování nezávislé metapozice nadřazené autority tak, aby výtka vůči stranictví nemohla být snadno užita.58 Z nadřízené pozice trestá kázeňsky vedoucí svého podřízeného. Také soudce podobně může trestat účastníky soudní pře za nejrůznější přestupky. Pro řešení vážnějších kázeňských přestupků vznikají ve větších organizacích zpravidla disciplinární komise s hlasem poradním pro nadřízeného či pro představitele organizace. Podobně meta-pozice soudní je ideálně ustavována soudcovským senátem a hierarchickou soustavou soudních instancí od Nejvyššího soudu, přes vrchní soudy, krajské až k okresním soudům. Z ryze praktických důvodů ovšem může být spojena i s rolí samosoudce, protože jeho soudní výroky jsou přezkoumatelné soudy vyšší instance, kde již působí senáty. OCHRANA ZJEDNÁVÁNÍM NÁPRAVY FORMY OCHRANY → MÓDY OCHRANY ↓ NADŘÍZENÁ POZICE (apriorní interní náprava) META-POZICE (posteriorní externí náprava) KÁZEŇ (DISCIPLINE) SOUD (SUE) Kázeňské způsobilosti Soudcovské procesní způsobilosti (vést soudní při) Souzení v senátech Komisionální posuzování nekázně Založení práva, jeho soudní výklad a vymáhání Myšlenka práva a jeho vymáhání je v prvním výkladovém plánu založená na principu pojmové korespondence. Předpokládá se, že dění může být vylíčeno tak, že je zřejmá a nezpochybnitelná právní relevance jednotlivých fakt a jejich konstelací. V každém jednotlivém případu je možné beze zbytku odlišit právní a mimoprávní složku skutečnosti. Na právní složku je pak možné uplatnit relevantní prameny práva a dospět k argumentovanému rozsouzení právního sporu. Soudně stanovené právní nároky mohou pak být vymáhány v součinnosti s výkonnou mocí. Tato samozřejmá nespornost založení práva na pojmové korespondenci je ovšem povýtce nesamozřejmá. Prosazování práva není ve všemocných Božích, ale jen v lidských rukou. Musí být sociálně konstruováno, tj. sehráno konkrétními osobami. Toto sociální konstruování pak například musí umožňovat zúčastěným osobám nejen mít podíl na hledání spravedlnosti, ale též musí – byť se jedná o vedlejší efekt pravidel hry - v nějaké míře a po nějakou dobu umožňovat osobám unikat před spravedlností a právem. Presumpce neviny a povinnost právních institucí postupovat v souladu se zákonem, nechtějí-li znehodnotit své důkazy ku prospěchu obžalovaného, jsou oněmi klíčovými instituty, který odlišuje vládu práva od vlády „rodové msty“.59 Bez takovýchto „sporných“ ustanovení a principů by nebylo možné zajistit, aby se osoby mohly účinně bránit před neospravedlnitelnými či protiprávními postupy prosazování práva. 58 Ochrany vázané na zjednávání nápravy jako jediné počítají s tím, že deviace a nezpůsoby nejen ruší řád, ale také někomu přinášejí prospěch a na jiné uvalují břemena. Náprava se pak netýká jenom zjištění deviací a jejich trestání, které má odradit další hráče od podobných činů. Náprava má také připravit narušitele o jeho mocenské anebo materiální zisky a nahradit ztráty cti a prospěchu poškozeným. 59 Ve středověkém soudnictví nefungovala současná nesourodost dichotomie vina – nevina. Proto podle Michela Foucaulta byl obžalovaný s každým dalším důkazem pojímán jako vždy o něco více vinen. 37 Pojmová konstrukce „ostrého“ rozdílu mezi právními a mimoprávními skutečnostmi je v abstrakci snadno ustavována existencí obecného práva na spravedlivý soudní proces. Každý soudní proces je ovšem v praxi vždy koordinačně nákladný, a proto je jen nesnadno inscenován. A priori předpokládané založení práva na pojmové korespondenci je v něm mnohdy citelně zpochybňováno. Zřetelná bývá jeho nedokonalá sehranost, která se tak stává důvodem k odvoláním či dokonce k dovoláním. Fakticita dění se v předsoudním řízení stává předmětem vyšetřování, které musí být jak přesvědčivé, tak uzavřitelné. Musí být nejen relativně úplné, ale též musí argumentovaně a nerozporně poukazovat k právům zúčastněných stran ve sporu. Vyšetřování a soudní řízení musí proto dospět k líčením a porozuměním sociálního dění, která si nárokují přiznání: (a) pravdivosti, tj. představují výstižná i důvěryhodná vylíčení či interpretace toho, co se dělo, děje anebo se bude dít, (b) strategické hodnoty, tj. představují důležité, sdělitelné, obhajitelné líčení a porozumění sporným právním záležitostem, které dovoluje osobám i soudům odborně rozhodovat o právech osob a přiměřených způsobech jejich ochrany.60 Pro soudní vyšetřování platí s jednou výjimkou vše to, co platí i pro heuristické intervenční vyšetřování.61 Jeho metodou je argumentovaná, za pochodu prováděná volba postupu zjišťování strategicky důležitých informací. Tato pátrací volba je završovaná akademickým anebo praktickým (v daném případě právním) užitím získaných líčení a porozumění. Volba postupu zjišťování je do značné míry závislá na spekulacích o (i) možné podobě konečných nálezů a jejich právním i historickém rámování a o (ii) nadějných cestách vedoucích k těmto nálezům. Uvažované spekulace zhodnocují již získaná zjištění a současně je ale též dotvářejí a přetvářejí generováním alternativních a často nových porozumění. Pátrací volba je tedy závislá na hermeneutické volbě nadějných teoretických a historických rámců představujících zázemí pro výklad získávaných zjištění. Rozlišitelnost pátracích a hermeneutických voleb i odůvodněnost jejich rozlišování při každém soudním vyšetřování je jen částečná. Je do značné míry závislá na jeho postupu.62 Výjimečnost policejního a 60 Názory na to, co je důležité (samo o sobě anebo v kontextu cesty), sdělovatelné a kritizovatelné porozumění se ovšem v různých sociálních světech liší. Jinak se k tomuto problému staví laici v různých pozicích i vědci hlásící se k různým školám a metodologickým směrům. Slovo "staví" naznačuje, že strategická hodnota líčení a porozumění je konec konců výsledkem více či méně uvědomované volby. 61 Metoda intervenčního heuristického vyšetřování se ovšem inspirovala soudním vyšetřováním, a tím je též daná tato stejnorodost. Opírá se totiž o Toulminovo vymezení logiky, která se zabývá - viděno spíše z perspektivy žaloby (vědoucích) - podstatností kognitivních nároků (na přiznání pravdivosti a strategické hodnoty nálezů), které žaloba vznáší jejím líčením a porozuměním skutečnosti. Zabývá se solidností podkladů, které vytváří, aby tato líčení a porozumění podpořila. Anebo se tato logika zabývá viděno ze strany obhajoby (nevědoucích či alternativně vědoucích), jedinečnou povahou případů a slabostmi vyšetřování. Obhajobou jsou tyto okolnosti představovány tak, aby zpochybnily nároky obžaloby. Toulmin: The Uses of Argument. 1964 62 TYPY BADATELSKÝCH VOLEB EMPIRICKÉ BÁDÁNÍ → STRATEGICKÁ HODNOTA ↓ Pátrací volby ZJIŠŤOVÁNÍ A ZJIŠTĚNÍ SPEKULOVÁNÍ A SPEKULACÍ TEORETICKÉ Hermeneutické volby 38 soudního vyšetřování je dána složitou inscenací předsoudního, soudního a posoudního řízení, které je určováno nebývale detailními procesními předpisy. Tyto instrukce a omezení zajišťují rovné postavení stran i nadřazenou pozici samosoudce či senátu v rámci soudního řízení. Problémem rozlišení a souvislostí pátracích a hermeneutických voleb v kontextu společenskovědního bádání se rozsáhle zabýváme v pojednání o sociologické metodě intervenčního heuristického vyšetřování.63 Poukazujeme zde na fakt, že se zde na principu odbornosti hierarchizuje vědění coby dispoziční přednost. Nerovné postavení odborníka a laika bývá legitimováno současně institutem zastupování i expertní nadřazeností.64 Laik ve svém naivním „dělání“ sociologie, ekonomie, nebo v našem případě práva je tu zastupován vycvičeným a vzdělaným odborníkem. V soudním případě se tak dostávají do hry policisté, vyšetřovatelé, státní zástupci, soudci, advokáti, probátoři, mediátoři, exekutoři, sociální pracovníci a celá řada soudních expertů. Procesní pravidla inscenace soudního případu ovšem musejí vymezovat jejich role takovým způsobem, že soudní případ může dospět k nespornému rozsudku, který respektuje rovnost laiků před zákonem i možnost účinného prosazení zákona. Zatímco společenskovědní bádání má otevírat kritickou diskusi mimo rámec vlastního bádání, soudní případ ji uzavírá do svých rámců. Děje se tak díky procesním předpisům, které staví samosoudce a senáty do metapozice a soudy do instanční hierarchie v inscenaci jediného spravedlivého procesu, který po případných peripetiích dospívá k výsledkům, které jsou již nezvratné.65 Jeho spravedlivost je povýtce garantovaná herní koordinací, která je ovládána „logikou“ ochrany práv a svobod při snaze dosahovat spravedlivých, tj. také nesporných rozsudků. Záležitosti, které vyvolaly soudní spor, stejně jako samotný soudní spor jsou inscenované. Proto v celém rozsahu podléhají závěrům, které přinesla Goffmanova bádání.66 Inscenující si volí scénu svých vystoupení, dramatizují a idealizují své motivy i postupy jednání v očích přítomných i vlastních, udržují kontrolu nad svými výrazovými prostředky a skrývají zákulisí představovaného dění, aby vyvolali zamýšlený dojem a interpretaci záležitostí.67 Navzdory tomuto „pochybnému“ inscenování musí být výsledkem někdy povýtce složitých sehrávek soudních procesů expertně přesvědčivá nespornost zjištěného a vymáhaného práva. Rozhoduje o něm autoritativně samosoudce, anebo se o něm hlasuje v senátech či kolegiích. Tato praxe sborového hlasování je ovšem v příkrém rozporu s principem pojmové korespondence. Ten nás přece učí, že pravdivost líčení se nedá ani nařídit, ani není možné o ní hlasovat. Prostřednictvím procesních pravidel se zde tedy skrytě ustupuje od principu pojmové korespondence. Je nahrazován principem herní koordinace, kde přesvědčivá nespornost zjištěného a vymáhaného práva je sociálně konstruovaná a v konečné instanci založená na svrchovanosti uplatnění soudcovského umění a autority. V druhém inscenačním plánu je proto myšlenka práva a jeho prosazování nutně založena na principu herní koordinace, avšak toto herní založení práva 63 Kabele: Metodologie intervenčního heuristického vyšetřování. 2000 Viz podrobněji oddíl Instanční hierarchie soudů a jí „nadřazené“ soudy. 65 Vyjma udělení presidentské amnestie. 66 Goffman: Všichni hrajeme divadlo. 1999 67 Takové postupy, nevymykají-li se zvyklostí a pravidlům, ovšem nerozbíjí běh dění, naopak herní koordinace zúčastněných je díky nim niterně i meziosobně možná. 64 39 představuje cosi jako odborné tabu.68 České právo a podíl soudnictví na inscenaci vlády práva Soudní, výkonná a zákonodárná moc jsou hierarchizovány. Pro výkonnou moc je nejvíce charakteristická hierarchie veřejné správy. Pro zákonodárnou moc hierarchie samosprávy se způsobilostmi určovat „pravidla hry“ i program výkonným složkám a kontrolovat je.69 Konečně pro soudní moc má klíčový význam instanční hierarchie soudů se svým zvláštním přesahem v Ústavním a Evropském soudu. Povaha těchto hierarchií je odlišná a samozřejmě by měla být podrobně studována. Takové studium by nás ovšem zavedlo daleko za rámec této dílčí studie. Z koordinačního pohledu nás na vládě práva a rovnosti před zákonem ovšem zajímají v prvním plánu jiné záležitosti. Jedná se o moci, které: (a) ve svém ranku mohou aktivně privilegizovat určité skupiny osob anebo strpět privilegizaci či monopolizaci v oblasti jimi spravované, (b) mohou usilovat jednotlivě nebo ve spolčení dvojice o privilegia znevýhodňující zbývající moci. Takovým situacím má předcházet ústavní vymezení povahy těchto hierarchií a jejich vzájemných vztahů v duchu principu dělby moci. Zavádí se zde právní instituty a principy, které mají zaručit ochranu herních agend, práv a svobod tím, že vyvažují vliv těchto na sobě závislých mocí. Jedná se ovšem o povinné hry státních mocí. Proto se při ochraně jejich agend zpravidla nemohou významně uplatňovat vstup a výstup. Naopak důležitou roli zde sehrávají jiné ochrany: vyjadřování posudků veřejností či užšími veřejnostmi (volby a medializované stížnosti), anebo zjednávání nápravy zejména Ústavním soudem, který posuzuje stížnosti pro porušení ústavnosti. Ústava zahrnuje Ústavní soud do soudní moci. Jde tu o sporný krok, jak se o něm sami soudci vyjadřují.70 Ústavní soud bychom mohli přiřazovat rovněž do skupiny orgánů, kterou bychom mohli pracovně nazývat skupinou specializovaných ústavních suverénů (Česká národní banka, Národní kontrolní úřad). Jedná se povýtce o instituce deklarovaně nezávislé na klasických představitelích státní moci /vládě, parlamentu a soudech/. V oboru své úzké specializace mají ovšem velmi silné způsobilosti, a přesto se za jejich využívání nemusejí zřetelně zodpovídat veřejnosti. Zvláštní postavení a konstituci soudní moci z koordinačního hlediska nejvíce charakterizují její: (a) odvození od vůle lidu, (b) postavení soudců a stran při inscenaci soudního řízení, (c) vztahy v instanční hierarchii soudů a vztahy této hierarchie k ústavnímu, resp. Evropskému soudu, 68 Do tohoto inscenačního zákulisí soudního případu nás v rozhovorech vpustil jen jeden soudce: „V obchodní při totiž rozhoduje formální pravda vyjevena před soudem, nikdy se nedá zjistit skutková pravda úplně. Soudce především hlídá, aby obě strany měly rovné zbraně a rovné možnosti jich využít a soudí podle toho jak dopadne tato inscenace sporu. Nesmí rozhodovat podle toho, jak si myslí či neprokazatelně ví, že je skutková pravda.“ JUS0051_00R: 2000 69 I když ústava (čl.15) připisuje veškerou zákonodárnou moc čistě parlamentu tvořenému poslaneckou sněmovnou a senátem, v sedmé hlavě ustavuje územní samosprávu tak, že zastupitelstva vyšších územních celků a obcí mají nižší podřízenou zákonodárnou moc. 70 Kabele, Jiří, Hájek, Martin, Holeček, Tomáš: Lesk a bída hierarchií českého soudnictví. Připraveno do tisku v rámci sborníku Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy, Karolinum. 40 (d) vztahy k výkonné moci založené na svěření správy soudní moci do rukou výkonné moci a (e) vztahy k výkonné moci odvozené od role výkonné moci v předsoudním a posoudním řízení (zejména důležité je zde zastupováním státu pomocí hierarchie úřadů státního zastupitelství). Za symptomatickou může být považována i absence ústavně založené samosprávy v případě soudní moci a rámcové, jen zákonné vymezení vztahů soudní moci k „moci“ masových médií.71 V obou těchto případech ovšem platí, že „samosprávné“ a mediální vlivy se prosazují povýtce mimo zřetelně vymezené právní rámce. Proto od případu k případu jsou tyto vlivy více či méně přiměřené anebo sporné. Lid jako zdroj soudní moci Ze zákonodárné moci se odvozuje výkonná moc. Ta pak jmenuje: (i) soudce (presidentovo rozhodnutí v této oblasti podléhá kontrasignaci předsedy vlády), (ii) ústavní soudce (president musí získat souhlas senátu), (iii) předsedy a místopředsedy Ústavního i Nejvyššího soudu (president). Přitom ovšem soudci jsou jmenováni bez časového omezení a mohou být zbaveni své funkce jen rozhodnutím kárného soudu anebo jejich funkce zaniká dnem nabytí právní moci rozsudku anebo rozhodnutí v této věci. Pozbude-li soudce nebo přísedící státní občanství České republiky, má to rovněž za následek ztrátu funkce. Popsaná zprostředkovanost vstupu a výstupu představuje vedle institutu nepřeložitelnosti soudce (Ústava, čl. 82) nejdůležitější garanci institutu nezávislosti soudce. Otevírá též ale prostor pro ustavování formální hierarchie způsobilostí soudů i neformální uplatňování hierarchie soudcovské autority.72 Polopatě řečeno, soudce se sice ústavně zodpovídá veřejnosti, ale především ideálně „musí“ hledat sám, a nebo sehraně s dalšími soudci (senáty a kolegia vyšší instance) spravedlnost ve spravedlivém procesu. Nejen vstup/výstup, ale také umísťování a jen dočasné překládání soudců (institut nepřeložitelnosti soudce) provádí výkonná moc, jmenovitě ministr spravedlnosti.73 V této situaci se tedy musíme ptát, jak se veřejnost může bránit i navzdory přirozené soudcovské kolegialitě postupům soudců, kteří proti svému slibu se neřídí zákony. Nevykládají je podle svého nejlepšího vědomí a svědomí anebo nerozhodují nezávisle a nestranně. Ústavně založený institut svrchovanosti soudní moci znemožňuje veřejnosti vést soudní spor se soudcem za to, že soudí nespravedlivě, pokud prokazatelně neporušuje zákony.74 Vyhnout se české soudní moci (výstup) je možné jen krajním prostředkem opuštěním České republiky (ovšem za předpokladu, že osoba již není soudně stíhaná).75 Dotyčný ani pak nemá jistotu, že nebude vydán české soudní moci na základě žádosti. Zbývají jen velmi omezené možnosti stížností. Je možné veřejně poukazovat na soustavně špatný výkon profese soudcem. Takový poukaz může nabývat na váze díky pírmédiálnímu (lokální světy) anebo masmediálnímu (celá společnost) ohlasu. Stěžování jako takové má obecné právní 71 Zde sehrává důležitou roli zřejmě institut soudcovské mlčenlivosti a trestný čin zasahování do nezávislosti soudu. 72 § 34. JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991 73 § 40 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991 74 Jedině v konkrétních případech se účastníci sporu mohu cítit poškozeni rozhodnutími soudu, i tak se mohou soudit jenom ze soudem nikoli soudcem. 75 Čl. 14 JUS0025_91Z: Listina základních práv a svobod. 1991 41 ukotvení v petičním právu. Ústava však v tomto případě výslovně zakazuje76 jím zasahovat v jednotlivých sporech do nezávislosti soudu. Jakkoli vyslovované stížnosti na soudce se mohou ovšem stát podnětem pro vymáhání kárné odpovědnosti funkcionáři soudní správy.77 Viděno z druhé strany, soudci se mohou, jsou-li jakkoli nespokojeni, vzdát své funkce78 anebo mohou též požádat o přeložení. Tak se mohou bránit např. vůči lokální veřejnosti. Stěžovat si na veřejnost mohou opět jen neformálně prostřednictvím pírmédií a massmédií. Jejich možnosti jsou však zde malé, neboť musejí zachovávat mlčenlivost o případech. Spíše než stížnosti, proto přichází v úvahu výchovné působení na veřejnost. S veřejností jako celkem se soudit samozřejmě nemohou, ale mohou se soudit s jejími aktivisty na základě obvinění, že zasahují do nezávislosti soudní moci. Můžeme tedy uzavřít, že v případě soudní moci je její zdrojovost v lidu složitě zprostředkovaná institutem veřejného zastupování. Tato zprostředkovanost je spjatá s velmi omezenými možnostmi vyžadovat skládání účtů, které jsou v podobě kárného řízení vázané prvotně na výkonnou moc. Uvažované možnosti se však výrazně zvětšují u jednotlivých soudních pří, k čemuž slouží především instanční hierarchie soudů. Soudní řízení Prostor pro ochranu herních agend, práv a svobod se podstatně rozšiřuje, jestliže se tato ochrana váže na konkrétní soudní případ. Není jistě náhodou, že právo na spravedlivé soudní řízení79 je důvodem pro podání stížnosti k Evropskému soudu, který reálně omezuje svrchovanost české soudní moci. Důležitou podmínkou pro zajištění spravedlivého procesu je skutečnost, že handicap právního laictví, který by mohl znevýhodňovat strany sporu může a někdy přímo musí být kompenzován odborným zastoupením: (a) stát jako stranu v řízeních zastupují státní zástupci (státní zastupitelství mají výsadní postavení při podávání veřejných žalob v trestním řízení /čl. 80/; přitom tato zastupitelství tvoří hierarchickou soustavu úřadů obdobně uspořádanou jako instanční hierarchie soudů), (b) strany pak může, popřípadě musí zastupovat svobodně zvolený anebo ex offo stanovený advokát. Pilíř soudní ochrany práva a svobod představují předsoudní, soudní a posoudní řízení v první instanci. Zde žalovaná strana samozřejmě nemá právo výstupu.80 Vyhnout se občanskému sporu může leda po dohodě s žalující stranou (institut smírčího řízení81). V trestních řízení veřejnou žalobu podává státní zástupce. Podá-li tedy nějaká osoba trestní oznámení na nějakou osobu, již jej nemůže vzít zpět. 76 Čl. 18, JUS0025_91Z: Listina základních práv a svobod. 1991 § 46 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991 78 § 45 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991 79 Čl. 6 Právo na spravedlivé soudní řízení Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřeném lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. … Flegl: Evropská Úmluva o lidských právech a základních svobodách. 1998 80 § 2 JUS0009_61Z: O trestním řízení soudním (trestní řád). 1961 81 § 67 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963 77 42 Každý trestný čin je považován za přečin proti státu, a proto stát se ujímá vyšetřování a podává žalobu prostřednictvím státních zástupců. V rovině občansko-právní ovšem může v některých případech dojít k mediaci.82 Žalující stejně jako žalovaná strana se mohou soudit se soudcem pro trestné činy spáchané při výkonu soudcovské funkce nebo v souvislosti s výkonem této funkce podobně jako s ostatními veřejnými činiteli. U soudců je ovšem nutný souhlas orgánu, který je jmenoval nebo zvolil, u ústavních soudců souhlas Senátu.83 Za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem soudu odpovídá stát. Přitom zvláštní zákon stanoví, kdy a v jaké míře může stát vymáhat tuto škodu na soudci.84 Klíčovou roli tak sehrávají tři nástroje vyjádření nespokojenosti s vedením soudního řízení, rozsudkem či usnesením soudu: (i) stížnost na soudce (námitka podjatosti85 anebo stížnost na jeho nedůstojné chování či zbytečné protahování soudní pře86), (ii) opravné prostředky (odvolání, žaloba na obnovu řízení a pro zmatečnost, dovolání), a dále (iii) ústavní stížnost, anebo stížnost k Evropskému soudu.87 Uvedené opravné prostředky a stížnosti na soudce neformálně doplňují ještě institut ministrovy stížnosti na porušení práva a presidentská amnestie, které umožňují obracet se stranám na tyto ústavní činitele ve snaze zastavit soudní řízení, zvrátit rozsudek anebo usnesení soudu. S postupem soudce ovšem mohou být nespokojení nejen zúčastněné strany, ale též vedlejší účastnící soudního řízení stejně jako další funkcionáři předsoudních, soudních a posoudních řízení (policisté, vyšetřovatelé, probátoři, mediátoři, soudní úředníci, sociální pracovnice, exekutoři, vězeňská služba apod.). Těmito vztahy se v této práci nebudeme zabývat, přestože také významně spoluutvářejí pozici soudce. Konečně s postupem soudce mohou být nespokojeni i funkcionáři soudů, kteří jednak dbají na jednotnost uplatňování práva, jednak dohlížejí na rychlost vyřizování soudních pří a důstojnost chování soudce /viz též oddíl Koordinace výkonu a správy soudní moci/. Na situaci se můžeme podívat z obráceného hlediska, jak jsou chráněny způsobilosti soudce vůči stranám.88 Soudní případy jsou soudcům přidělovány ročním rozpisem práce (nejčastěji v souladu s tím, jak „napadají“). Soudce je nemůže v souladu se zákoníkem práce odmítnout,89 jedině v případě, že může poukázat na svou podjatost. Nemůže si na strany samozřejmě stěžovat. Má ovšem možnost rozsáhle užívat svých soudcovských způsobilostí v souladu s procesními předpisy (pořádková opatření90) anebo podávat trestní oznámení v souladu s trestním řádem.91 Souzení v senátech a kolegiích můžeme ovšem také považovat za jistou 82 § 2 JUS0032_00Z: O Probační a mediační službě č. 2/1969 Sb. 2000. § 52, § 55, § 57 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991, Čl. 86 JUS0024_92Z: Ústava z roku 1992. 1992 84 § 17 JUS0057_98Z: O odpovědnosti za škodu . 1998 85 § 14 - §16 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963 86 § 6 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991 87 Viz podrobněji Instanční hierarchie soudů a jí „nadřazené“ soudy. 88 Popřípadě nositelům veřejných funkcí v předsoudním, soudním a posoudním řízení. Těmito problémy se zde, jak jsme již řekli, nebudeme zabývat, i když jsou důležité. 89 § 36 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963. 90 § 53, § 54. JUS0007_63Z 91 § 169a Zasahování do nezávislosti soudu, § 169b Pohrdání soudem, § 171 Maření výkonu úředního rozhodnutí, § 174 Křivé obvinění § 175 Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek, atd. JUS0010_61D: Trestní zákon. 1961 83 43 ochranu způsobilostí soudců, neboť zvyšují soudcovskou autoritu. Žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost vrací případ tomu soudu, který o něm rozhodoval, byť se jednalo o odvolací soud, a v tomto smyslu respektuje nezávislost samosoudce či senátu. Ochrany herních agend, práv a svobod v soudním řízení jsou stanoveny procesními předpisy: zejména občanským soudním a trestním řádem. Tyto řády zároveň vymezují způsobilosti soudců všech stupňů i omezují jejich libovůli. Ochrany herních agend, práv a svobod všech účastníků soudního řízení vytvářejí bohatý rejstřík pro uplatňování jejich vzájemných stížností. Rozhoduje o nich samosoudci či senáty dbající o respektování rovnosti účastníků řízení před zákonem. České procesní předpisy vycházejí z tradice první republiky a Rakousko-Uherského soudnictví. Proto soudní řízení zde má – jak to diskutovali soudci92 - charakter spíše inkvizičního než kontradiktorního řízení. Soudci v souvislosti s reformou českého soudnictví vůči tomuto „inkvizičnímu“ řízení namítají, že zdvojuje některé právních úkony a že staví soudce do dvojznačné pozice: privilegovaně utvářejí soudní řízení, a přitom dokazují i soudí. České procesní právo ovšem také poskytuje fakticky silné postavení obhajobě. Tato síla se projevuje ve značných možnostech obstrukcí a v již zmiňovaných rozsáhlých možnostech využívání opravných prostředků.93 Podávání stížnosti na postup soudce a především jeho uplatňování soudcovských způsobilostí - pokud nejsou důvodem k trestnímu oznámení, že porušuje zákon - je v průběhu řízení velmi omezené. Po jeho skončení se ovšem strany mohou dožadovat opravných prostředků, popřípadě mohou, za předem stanovených podmínek, podávat stížnosti k Ústavnímu a Evropskému soudu. Ve všech takových případech, není-li žádost zamítnuta pro formální nedostatky, dochází k soudnímu řízení, jehož se účastní původní strany. Tak tento postup, umožněný hierarchií soudní moci, nese svérázným způsobem znaky typické jak pro stěžování, tak i pro soudní řízení. V opravném řízení soudce nižší instance není stranou, přestože je na něm posuzována správnost jeho postupu i správnost právní argumentace jím použité při rozsouzení sporu. Formálně nemůže být veden k odpovědnosti za to, že nevedl umně soudní řízení a nesoudil dobře. Neformálně je ovšem ohrožena jeho soudcovská autorita. Instanční hierarchie soudů a jí „nadřazené“ soudy Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.94 Logicky proto také jsou to soudy a nikoli soudci, kdo nese odpovědnost v případě, že došlo k poškození účastníků soudního řízení jejich konáním. Soudy tvoří instanční hierarchie soudů představovanou Nejvyšším soudem → vrchními → krajskými → okresními soudy.95 92 Kabele, Jiří, Hájek, Martin, Holeček, Tomáš: Lesk a bída hierarchií českého soudnictví. Připraveno do tisku v rámci sborníku Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy, Karolinum. 93 „Procesně je řízení tak složité, že se vytváří velký prostor pro advokacii a možnost z toho obviněného vysekat, soudy zdržovat atd.“ JUS0001_00R: 2000 „Nemorální advokáti mají velkou moc. Ženou procesy dál a dál, aby dostali zaplaceno.“ JUS0011_00R: 2000 94 § 7 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991 95 SOUDY Ústavní Nejvyšší Vrchní Krajský Okresní x x x x x x x x x x x ROLE Předseda Místopředsedové předseda kolegia 44 Tato hierarchie je ustavovaná prvotně instituty opravných opatření96 a dalšími svěřenými soudními i správními pravomocemi soudů vyšších instancí. Zvláštní postavení v této soustavě má Nejvyšší soud, kterému jsou svěřeny kromě rozhodování o mimořádných opravných opatřeních (dovolání), též způsobilosti zajišťující zákonné a smluvní vztahy k cizozemských soudů a péče o jednotnost rozhodování soudů.97 Ústava zařazuje do soudní moci též Ústavní soud (čl. 83 až 89 ). I když Evropský soud pro lidská práva výslovně nepatří dle ústavy do soudní moci, přiřazuje se k ní díky mezinárodní smlouvě o Evropské Úmluvě o lidských právech a základních svobodách.98 Opravná opatření, ústavní stížnost a stížnost k Evropskému soudu99 nejsou v pravém slova smyslu hierarchicky uspořádány, protože každý institut přináší nové hledisko.100 Fakticky ovšem mohou u komplikovanějších případů tvořit zřetelnou hierarchii. Mimo jiné také proto, že jak Ústavní, tak Evropsky soud požadují vyčerpání všech zákonných možností ochrany svých práv a svobod101 a jejich rozhodnutí jsou pro soudy instanční hierarchie závazné, stejně jakou jsou závazná rozhodnutí soudů vyšší instance pro soudy nižší instance. Ve vztazích mezi soudy a potažmo i mezi soudci prakticky nemají místo prostředky ochrany agend vázané na obsazování hry a vyjadřování posudků. Soudní předseda senátu Soudci asistenti soudců přísedící ROZHODOVACÍ MOC plénum kolegium Senát soudců senáty s přísedícím samosoudci x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x 96 § 9 - § 10a JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991 Článek 92 JUS0024_92Z: Ústava z roku 1992. 1992, § 28 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991 98 Článek 10 JUS0024_92Z: Ústava z roku 1992. 1992 99 § 9a JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991 97 100 OPATŘENÍ KE KOMU V JAKÝCH PŘÍPADECH ZEJMÉNA Odvolání Odvolací soud Dovolání Nejvyšší soud Ústavní stížnost Ústavní soud Stížnost k ES Evropský soud Odvolání proti rozsudku nebo usnesení Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudky i usnesení Na porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody Žádosti osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly Amnestie Ministrova stížnost pro porušení práva President Podle presidentova uvážení Nejvyšší soud Porušení práva 101 § 75 JUS0004_93Z: O Ústavním soudu 182/1993 Sb. 1993 45 pře jako řešení jejich sporu je přirozeně vyloučená, nepočítáme-li možnost již zmíněného podání trestního oznámení na soudce, že v rámci výkonu své funkce porušil zákon. Případné kompetenční spory soudů řeší buď soudy vyšších instancí anebo rovnou Ústavní soud. Užití opravných prostředků - dále se náš popis a výklad pro zjednodušení opírá jen o občanský soudní řád - stejně jako žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost je v rukou žalující a žalované strany, nikoli soudců či soudů. Rozhodnutí soudů vyšší instance jsou závazná pro soudy nižší instance102 či je nahrazují.103 Popsaná závaznost rozhodnutí soudu vyšší instance pro soud nižší instance ovšem nesmí rušit ústavně danou (tj. vyšší normou stvrzovanou) soudcovu nezávislost. Vrátí-li mu odvolací soud případ, jeho zavázanost právním názorem odvolacího soudu neznamená nutnost jej slepě přijmout. Soudce jej může i argumentovaně odmítnout a právní předpisy s tím také počítají.104 Ať už jej příjme či nepřijme, vytváří se tím prostor pro dovolání. Nezávislost soudce je ovšem v právní konstrukci odvolání a priori chráněna také tím, že celá řada usnesení soudu je nenapadnutelná105 a zákon stanovuje omezené rámce pro důvody odvolání.106 Odvolací soud, aby zajistil respektování svého právního názoru, ovšem také může vrátit případ jinému senátu anebo dokonce jinému podřízenému soudu. Dovolání – v případě občanského soudního řádu - je v zásadě obdobně právně konstruováno jako odvolání. Je ovšem vázáno na rozsudky a usnesení odvolacích soudů a žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost. Podává se k Nejvyššímu soudu. Rozsudky dovolávacího soudu zamítají dovolání anebo ruší rozsudky odvolacího soudu, což znamená jejich vrácení témuž senátu, jinému senátu anebo popřípadě i jinému soudu. Dovolání se přitom může týkat – při určitém zjednodušení107 - zejména změny rozhodnutí prvního stupně u odvolacího soudu a změny rozhodnutí prvního stupně založené na respektování odlišného právního názoru odvolacího soudu při zrušení jeho dřívějšího rozsudku. Přitom dovolání lze podat jen z těchto důvodů: (i) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, (ii) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání již nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Nadřazené postavení Ústavního soudu vůči soustavě soudů, ale též vůči zákonodárné a výkonné moci je dáno přesným výčtem jeho způsobilostí.108 Síla těchto způsobilostí je dána mimo jiné tím, že zde neexistují téměř žádné možnosti ochran typu výstupu, stěžování či dalšího souzení. Rozhodnutí Ústavního soudu se dotýkají či mohou dotýkat soustavy soudů zejména jde-li o: a) ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, b) opatření nezbytná k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné (zde má svěřené způsobilosti též Nejvyšší soud), c) zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10.109 102 § 226, § 243d JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963 § 223 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963 104 § 218 - § 221a JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963 105 §202 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963 106 § 205 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963 107 § 237-239 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963 108 Článek 87 JUS0024_92Z: Ústava z roku 1992. 1992, JUS0039_93Z: O ústavním soudu, 182/1993 Sb. 1993 109 Dojde-li jakýkoliv soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení soudní pře použito, je v rozporu s ústavním zákonem, musí dle ústavy předložit věc Ústavnímu soudu. Ústava (čl. 95). 103 46 Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.110 Neexistují proti nim, s výjimkou rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, opravná opatření. Pomíjíme tak ovšem možnost stížnosti k Evropskému soudu. Zde se zřetelně již dnes projevuje skutečnost, že svrchovanost české soudní moci je částečně omezována evropskou soudní mocí.111 Prakticky absolutně platné nálezy Ústavního soudu112 mají charakter precedentu se silou příslušného typu zákona.113 Neomezují proto nezávislost soudce jinak než zákony, spíše svrchovaně prosazují jednotnost práva či omezují zákonodárnou moc. Instanční hierarchie soudů hraje klíčovou roli nejen při zajišťování spravedlivého procesu v klasických občanských, trestních a obchodních sporech, ale také při: a) rozhodování o sporech o způsobilostech mezi soudy a orgány státní správy, b) zajišťování jednotnosti rozhodování soudů, c) zajišťování kárné odpovědnosti soudců. Nejvyšší soud má sledovat rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímat stanoviska. Před zaujetím stanoviska si Nejvyšší soud může vyžádat vyjádření předsedů vrchních soudů i představitelů jiných správních úřadů a jiných orgánů či právnických osob. Sledování pravomocných rozhodnutí soudů je ukládáno i předsedům krajských soudu, předsedům a místopředsedům vrchního soudu, kteří na základě takového sledování mají dávat podněty ke sjednocování rozhodování Nejvyššímu soudu. Předsedové okresního soudu takové podněty mohou dávat pouze prostřednictvím předsedy krajského soudu. Kárnou odpovědnost - za kárné provinění a za jednání, které má znaky přestupku podle zvláštních předpisů - zjišťují a kárná opatření ukládají hierarchicky uspořádané kárné soudy, resp. zde ustavené kárné senáty. Kárnými soudy pro soudce určité instance jsou buď soudy o jednu instanci vyšší anebo jejich vlastní soudy (Nejvyšší soud a vrchní soudy). Návrh na kárné opatření podávají předsedové soudů anebo ministři (spravedlnosti a obrany). Proti rozhodnutí kárného senátu je možné se odvolat u soudu vyšší instance. Proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu však už není odvolání přípustné. Zřejmě nejsilnější kárné opatření pak spočívá v odvolání z funkce soudce na návrh ministra spravedlnosti. Nezávislost rozhodování soudce, tj. jeho výlučná vázanost jen zákonem, je výslovně spojována s nestranností114 a se svědomím.115 Procedurálně je založena 110 Článek 89 Rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. JUS0024_92Z: Ústava z roku 1992. 1992 111 „Vstupem do NATO jsme neztratili suverenitu, ale lidé se toho báli. Naopak vstup do EU a dokonce již jen asociační dohody nás připravily významně o suverenitu. Evropský soud rozhoduje úplně jinak. Rozsudek má 20 stránek, je popisný a dlouhý a mnohdy neobsahuje tolik právního posuzování jako rozsudky zdejších soudů. Najdou jeden porušený článek Úmluvy o lidských právech a rozsudek ruší. Celé to vychází z velké autority soudů a soudce.“ JUS0051_00R: 2000 112 § 54 JUS0039_93Z: O ústavním soudu, 182/1993 Sb. 1993 113 § 57 JUS0039_93Z: O ústavním soudu, 182/1993 Sb. 1993 114 Myšlenka spravedlnosti či spravedlivého procesu transcenduje hašteřivou vzájemnost, kterou plodí stranické nahlížení záležitostí a strategické jednání usilující bez ohledu na právo druhých získat výhody. Možnost nestrannosti je pak dána „úplným odstupem“ toho, (i) kdo je dokonalým znalcem práva a jeho případným tvůrcem a (ii) jehož strategie je bytostně spojena se zajišťováním rovnosti stran v pravidly sevřeném soudním řízení. 47 jednak v způsobilostech a povinnostech soudců, senátů a funkcionářů na různých stupních instanční hierarchie soudů, jednak v ochraně těchto způsobilostí. Tato ochrana způsobilostí znemožňuje jejich zneužití soudci a zaručuje jejich respektování všemi účastníky soudního řízení i celého soudního procesu. Nezávislost rozhodování soudce předpokládá, že uvažované způsobilosti jsou založeny na přirozeně hierarchizované soudcovské autoritě a příslušné cti soudce. Tato autorita je odvozovaná z odstupňované a specializované přednosti: umění soudit.116 Toto umění spočívá: (i) ve stanovování právního výkladu sporné situace i všech procesních okolností a (ii) v posuzování soulad jiného právního předpisu se zákonem. Instituty odvolání a dovolání navíc ustavují nadřazenost soudcovské autority senátů či velkých senátů kolegií nad soudcovskou autoritou jednotlivého soudce.117 Užití správné právní argumentace i rozhodování o správnosti této argumentace jsou založeny na odbornosti, kterou soudce získává studiem i zkušeností. Soudcovská odbornost coby odstupňovaná přednost se institucionalizuje jednak formálně v instanční hierarchii soudů, jednak neformálně v hierarchii soudcovské autority, která má i výrazný morální rozměr. Je posilována hierarchií cti, jež je spojována s lidskými i odborným dramatem hledání spravedlnosti, v němž soudci a senáty zdolávají všechny překážky, uplatňují své svědomí a jsou důsledně nestranní. Právní relevance jakékoliv expertní nadřazenosti bývá obecně vzato spíše slabá.119 Soudcovská autorita coby její jeden druh představuje v jistém smyslu 115 „Nejdůležitější je svědomí, soudce by si měl být jist, že udělal vše, aby věc co nejdůkladněji vyšetřil a objasnil, pokud je nespokojený se stavem objasněnosti a má pocit, že by mohl proto ještě něco udělat, neměl by vynášet rozsudek.“ JUS0041_00R: 2000 116 „Problém tu je, že se zde strašně podceňuje právní erudovanost. Lidem není jasné, jak je to velký problém. Právo člověka provází od narození do smrti. Když si kupujeme rohlík, vstupujeme do právního vztahu, to si lidé neuvědomují. Právo se doslova dotýká všeho, a proto je tak složité. Proto se také soudci specializují. Já kdybych měl nějakou záležitost občanskoprávní, šel bych se zeptat jiného kolegy, který tomu rozumí.“ JUS0001_00R: 2000 117 Tento krok je ovšem nesamozřejmý. Je v rozporu s principem pojmové korespondence, na němž se právo deklarovaně zakládá (viz dříve). Vychází se zde z předpokladu, že na základě správné universálně platné argumentace lze dospět k jednoznačnému stanovení práv účastníku soudního řízení. Jestliže ale kvalita rozsudku záleží čistě jen na kvalitě právní argumentace a nikoli na počtu zastánců té které argumentace (princip pojmové korespondence), pak se nedá ospravedlnit institut hlasování v senátech o rozsudku, která ustavuje nadřazenost soudcovské autority senátu či velkého senátu kolegií nad soudcovskou autoritou jednotlivého soudce. 118 Expertství je spojováno ovšem s mocí určovat manévrovací prostory druhým (Foucault) a s ovládáním míst neurčitosti (Crozier). Ze soudní autority by proto nemusela automaticky vycházet dobrodějná soudní moc, ale také moc znesvěcující se svému poslání ochraňovat práva. Crozier: The Bureaucratic Phenomenon. 1964, Foucault: Moc a subjekt. 1994 119 V zatím nepublikovaném rukopisu Vlastním principu pohybu ukazujeme, že v novosvětském chápání sociálního rozhodování se prosazují vedle právně relevantních principů (partnerství bez závazků a nadřízenosti se závazky), také mimoprávní či právem chráněné, avšak jen slabě postižitelné principy romantické lásky a expertní nadřazenosti: TYPY NOVOSVĚTSKÉHO SOCIÁLNÍHO ROZHODOVÁNÍ ROZHODOVACÍ NEROVNOST ROZHODOVACÍ ROVNOST VERTIKALITA VZTAHŮ → PRÁVNÍ RELEVANCE ↓ Partnerství bez závazků Nadřízenost se závazky SILNÁ (institut soukromého vlastnictví, (institut veřejného zastupování, soukromá sféra) veřejná sféra) 48 výjimku. Nachází právní protějšek v podobě instančně odstupňovaných soudcovských způsobilostí ustavených poměrně detailními procesními pravidly. Tato pravidla současně vytvářejí prostor pro předpokládané uplatnění soudcovské autority při inscenaci jednotlivých soudních žízení i stanovují příležitosti a nezbytné kroky nutné pro přesun soudního procesu z jedné instance na jinou. Popsané odstupňování soudcovských způsobilostí vázané na instanční hierarchii soudů přitom ovšem musí umožňovat vládu práva. Znamená to, že nespornost zjištěného a vymáhaného práva, nárokovaná dle principu pojmové korespondence, musí být v souladu s principem herní koordinace přesvědčivě sehrávána ve spravedlivém soudním procesu. Koordinace výkonu a správy soudní moci Správa soudní moci je svěřena výkonné moci. Ta je ovšem plně v jurisdikci soudní moci, konkrétně správního soudnictví.120 Ministerstvo spravedlnosti se stará o materiální, personální a bezpečnostní zabezpečení soudů tak, aby soudní řízení nebyla zbytečně prodlužována a vystupování soudců odpovídalo nárokům kladeným na jejich funkci. Uvolňuje pro jednotlivé soudy rozpočtové prostředky. Jmenuje předsedy a místopředsedy soudů.121 Umísťuje soudce a stanovuje mzdy soudních úředníků. Dohlíží nad vyřizováním stížností stran a nad kárným řízením. Starost o materiální a bezpečnostní zabezpečení soudů vytváří možnosti pro vykonávání neformálního vlivu výkonné moci na soudní moc. Touto stránkou vztahu výkonné a soudní moci, i když její význam byl soudci rozsáhle komentován122 - se v této studii zabývat nebudeme. Klíčové pro úpravu vztahu soudní a výkonné moci se jeví způsobilost výkonné moci v personálním zabezpečení soudů a v kárném řízení. Svědčí o tom nepřímo i bývalým ministrem Motejlem navrhovaná reforma soudnictví, která právě v těchto bodech upravovala vztahy soudní a výkonné moci. Zaváděla institutem Nejvyšší soudcovské rady soudcovskou samosprávu. Tato rada se měla na správě soudů podílet zejména tím, že by navrhovala prezidentu republiky kandidáty justiční čekatele na jmenování soudci i kandidáty soudce na jmenování do funkcí předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu. Měla též navrhovat jejich odvolání z funkce.123 Výkonem způsobilostí v oblasti personálního zabezpečení soudů a organizováním kárného řízení jsou většinou pověření předsedové a místopředsedové soudů,124 kteří také v českém soudnictví představují klíčové představitele výkonné moci.125 Významné způsobilosti týkající se soudců si ovšem ponechává ministr spravedlnosti. Jde např. o jmenování předsedů a místopředsedů soudu, o umístění soudců i rozhodování o jejich dočasném přeložení. I v těchto případech ovšem lze očekávat, SLABÁ Expertní nadřazenost („právo“ vědět a umět, sféra poznání a umění) 120 Romantická láska („právo“ milovat a být milován, intimní sféra) Při podrobnějším výkladu bychom tomuto soudnictví museli rovněž věnovat přiměřenou pozornost. § 39 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991 122 Viz Soudy a jejich správa Ministerstvem spravedlnosti. Kabele, Jiří, Hájek, Martin, Holeček, Tomáš: Lesk a bída hierarchií českého soudnictví. Připraveno do tisku v rámci sborníku Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy, Karolinum. 123 JUS0055_00D: Novela ústavního zákon České národní rady č. 1/1993 Sb, tisk 541/2000. 2000 (). 124 § 1 37/1992 Sb., vyhláška o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy 125 Díky jejich již komentované roli při zajišťování jednotnosti uplatňování práva a předpokládané soudcovské autoritě ovšem pevně tkví rovněž v soudní moci. Z pohledu řadových soudců sedí „na dvou židlích“ najednou. 121 49 že neformální vliv předsedů soudů na rozhodnutí ministra bude klíčový. Vzájemný poměr soudce (samosoudce, člena senátu, předsedy senátu) a předsedy (resp. místopředsedy) je na jedné straně normálním zaměstnaneckým vztahem. Možnosti ochrany zaměstnaneckých práv prostřednictvím výstupu a soudní pře tedy vyplývají ze zákoníku práce. Předseda v roli zaměstnavatele také vyřizuje stížností na soudce ze strany účastníků soudu. Mohou se týkat ovšem jen jeho nedůstojného chování či zbytečného protahování soudní pře. Na druhé straně je soudce chráněn institutem nezávislosti126 a nepřeložitelnosti.127 Tyto instituty činí z jeho vztahu k soudu krajně mimořádný zaměstnanecký vztah. V klíčové oblasti uplatnění soudcovských způsobilostí totiž nedochází k obvyklému transferu zastupovacích práv: předseda soudu nesmí zasahovat do soudních řízení jinak by rušil nezávislost soudců. Také výstup (exit) je oboustranně krajně obtížný. Poněkud sporné – soudě dle vyjádření soudců – mohou být vztahy soudců a soudních úředníků. Předsedové a místopředsedové soudu představují jejich prostředníky, neboť vzájemně si přikazovat soudci a soudní úředníci v zásadě nemohou.128 Ani vztahy členů a předsedů senátů jmenovaných předsedou soudu nemusejí být vždy snadné, jestliže v klíčové oblasti rozhodování o výsledku soudního řízení mají rovné postavení.129 Sociální konstrukce hierarchií soudní moci V soudnictví existuje několik snadno rozlišitelných druhů hierarchií, které se formovaly již v Rakousku-Uhersku a zde též získávaly svou úřednickou kulturu: a) hierarchie právních norem, která se odvíjí od nejvyšší normy Ústavy, Listiny základních práv a svobod, mezinárodních úmluv, přes zákony, vyhlášky a nařízení k předpisům a pokynům; b) hierarchie závažnosti sporů a protiprávních skutků od trestných činů, přečinů k přestupkům (této hierarchii pak odpovídá hierarchie postihů a trestů od doživotního odnětí svobody, přes dočasné odnětí svobody, pokuty, zákazy činností, podmíněné tresty atd.); c) instanční hierarchie soudů, od Nejvyššího soudu, přes vrchní soudy, krajské až k okresním soudům; nejasnými součástmi této hierarchie jsou Ústavní soud, resp. Evropský soud ve Strassbourgu; d) správní hierarchie soudů, která vychází od ministra spravedlnosti, přes předsedu Nejvyššího soudu atd., až k předsedovi a místopředsedům vrchního, krajského a okresního soudu; e) hierarchie státních zastupitelství a jejich představitelů, vycházející od ministra spravedlnosti, přes Nejvyššího státního zástupce až k vrchnímu, krajskému a okresnímu státnímu zástupci. V této práci jsme poukázali výslovně ještě také na roli formálně nadřazeného 126 Již jsme si uvedli, že zasahování do nezávislosti je trestním činem (viz poznámka č. 53). Článek 82 Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon. JUS0024_92Z: Ústava z roku 1992. 1992 128 Soudci jsou na soudě solitéři - nemohou nikomu nic nařizovat. Vlastně nemají žádného podřízeného, ani nejsou nikomu podřízení (vyjma předsedů a místopředsedů soudů). Přitom existuje velká disproporce platů mezi soudci a úředníky. Úředníci vlastně hodně dělají za minimální peníze a soudci se relativně nepředřou za hodně peněz. JUS0013_00R: 2000 129 § 4 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991 127 50 postavení soudce vůči ostatním účastníkům soudního řízení a na neformální hierarchii soudcovské autority založenou na umění soudit a posuzovat správnost právní argumentace. Zevrubněji jsme se zabývali s ohledem na naší herně koordinační perspektivu pouze nadřazeností postavení soudce a instanční hierarchií soudů s přesahem v Ústavním a Evropském soudu a částečně i správní hierarchií soudů. Nyní máme konečně možnost se zamyslet, jak studované hierarchické vztahy a soustavy vztahů souvisejí navzájem i s ostatními dosud opomíjenými hierarchiemi: především s hierarchií právních norem a hierarchií závažnosti sporů a protiprávních skutků.130 Těžiště našeho uvažování ovšem bude směřovat za tyto souvislosti. Pokusíme se zrekapitulovat či ukázat, jak se nastavení uznávaných ochran herních agend, práv a osob (zejména vstup/výstup; stěžování/hlasování; kázeňské/soudní řízení) podílí na institucionalizaci hierarchií soudní moci. Tento podíl budeme spatřovat v tom, že umožňují ustavení těchto hierarchií a současně zjednávají jejich respekt u zbylé společnosti. Půjde nám tedy o to, jak se tyto ochrany podílejí na plnění v úvodu uvedených základních podmínek ustavení soudní moci. Jak zajišťují sebe-vztažnost soudní moci tím, že soudy uvnitř sebe samých výkladají právo i jej zjednávají? Jak dosahují exteriorizace soudní moci, při níž výklad práva a jeho zjednávání jsou vyjímány ze způsobilostí běžných sociálních útvarů a jsou přenášeny na soudy a návazné specializované právní instituce, zatímco správa soudů zůstává v rukou výkonné moci? Účinná exteriorizace soudní moci je spojená s její specializovanou nadřazeností, která se zakládá na dispozičním právu vykládat právo a ochraňovat práva a svobody v soudních řízení inscenovaných soudci a senáty. Této exteriorizace je dosahováno především tím, že způsobilosti soudů jsou nastaveny tak, aby před nimi nebylo úniku, tj. výstup je velmi ztížen či znemožněn. Jurisdikci soudů se nevymykají ani vztahy soudní moci s mocí výkonnou a zákonodárnou. K tomu slouží Ústavní soud. Jediné právnické osoby, které se tomuto pravidlu všeobecného nesení soudní odpovědnosti poněkud vymykají – a tím je stvrzována jejich nadřazenost - jsou ovšem právě soudy. Nesou soudní odpovědnost jen za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem soudu. Přitom za tyto škody odpovídá stát jako celek. Samo souzení – vykládání práva a jeho aplikace - samosoudcem, senátem či soudem se nemůže stát předmětem soudní pře. Vztahy zákonodárné, výkonné a soudní moci jsou konstitutivní pro soudní moc ještě jinak. Vytvářejí ochranu proti privilegizaci soudní moci vyplývající z dispozičního práva soudit. Soudní moc by se snadno mohla vymykat skládání účtů vůči veřejnosti i vůči výkonné a zákonodárné moci, u nichž zastupování veřejnosti, alespoň v našem právním řádu, je výrazně zřetelnější. Tyto důvody vedly zřejmě zákonodárce k tomu, že jmenování soudců i jejich umísťování bylo svěřeno v českém soudnictví výlučně výkonné moci. Jedná se o sporné řešení, neboť mnozí soudci se domnívají,131 že by bylo účelné část těchto způsobilostí svěřit samosprávným orgánům soudní moci, které by lépe zajišťovaly účinné prosazování neformální hierarchie soudcovské autority. Významnou složkou exteriorizace soudní moci představuje také svěření provozních záležitostí výkonné moci: správní hierarchii soudů podléhající ministerstvu spravedlnosti. Toto opatření „zbavuje“ soudní moc nejen starostí o svůj chod, ale také přispívá k tomu, že případné soudní pře týkající se těchto provozních záležitostí se netýkají přímo soudní moci. 130 Stranou ovšem stále ponecháme hierarchie státních zastupitelství kopírující instanční hierarchie soudů. 131 Kabele, Jiří, Hájek, Martin, Holeček, Tomáš: Lesk a bída hierarchií českého soudnictví. Připraveno do tisku v rámci sborníku Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy, Karolinum. 51 Popsaná exteriorizace soudní moci se nutně překlápí do problému sebe-vztažnosti soudní moci. Jak lze ohlídat, aby soudní moc sama sebe nešanovala, třeba na bázi soudcovské kolegiality? Jak se dá zajistit správnost posuzování správnosti právní argumentace soudců a senátu, když nejsou soudně napadnutelní. Problémy spojené se správností souzení jsou řešeny (i) obsahově upravovanou agendou kárné odpovědností soudců, (ii) soustavou opravných opatření a (iii) stížnostmi k ústavnímu a Evropském soudu. Ve všech těchto případech se jedná o zvláštní, procedurálně více nebo méně detailně upravené stěžování zahrnované do herního rámce soudního řízení či jemu procedurálně podobného řízení. Popsaná kombinace stěžování a soudního řízení generuje nerovné vztahy soudů. Jejich výrazem je jejich instanční hierarchie a její přesažení v Ústavním a Evropském soudu. Tato instanční hierarchie soudů garantuje soukromým i právnickým osobám právo na spravedlivý soudní proces. Označení „spravedlivý“ si zaslouží pouze takový proces, který nabízí v rámci jednotlivých sehrávek soudních řízení potenciální plnou vykazatelnost i aktuální přiměřenou vykázanost spravedlnosti zjištěných a vymáhaných práv či trestů. Nutnou podmínkou této vykázanosti je uplatňování svrchovanosti soudcovské autority způsobem, který zachovává procedurální rovnost stran před zákonem. Exteriorizace soudní moci ovlivňuje podmínky pro přizpůsobování práva proměnám společnosti. Zákonodárné sbory tvoří zákony, ale trochu paradoxně jejich suverénní výklad i posudky zákonnosti jsou svěřeny soudům a soudcům. Ti naopak nemohou zákony ani navrhovat. Mohou ovšem dávat podněty k jejich zrušení, popřípadě – máme-li na mysli ústavní soudce - je také ruší. Toto uspořádání není zvlášť výhodné z hlediska potřeby měnit zákony či kontrolovat, aby zákony byly nerozporné a netvořily nepřehlednou mnohapoložkovou soustavu. Popsaná posteriorita úlohy soudní moci132 při vytváření zákonů slouží k tomu, aby zákony vycházely z vůle lidu. Tvoří je přímo volení zákonodárci. Výrazně také přispívá ke stabilizaci právního řádu, která je nutnou podmínkou jeho fungování. Dlouhodobá stabilita právního řádu je ovšem také nemyslitelná bez zmíněné pružné adaptace prosazovaného práva na společenské proměny. Soudci napomáhají takovému přízpůsobování vykládáním zákonů, jejich rozporů a ústavnosti. Nejvyšší soud vydáváním judikátů. Ústavní a Evropský soud svými rozsudky majícími sílu závazných precedentů prokazují nejen svou nadřazenost, ale též své klíčové postavení právě v oblasti uvažovaného přizpůsobování práva. Hierarchie právních norem je rovněž důležitou složkou exteriorizace soudní moci. Uspořádává právní prameny, a tím vytváří předpoklady pro právní argumentovanost posudků práva. Podílí se na oddělení ústavní úrovně uplatnění soudní moci (záležitosti týkající se Ústavního soudu) od pole působnosti obecných soudů. Oblast působnosti soudů dále odděluje od záležitostí, kde již soudní moc zpravidla nezasahuje (vyřizování stížností, správní řízení, kárná odpovědnost uvnitř organizací apod.), popřípadě zasahovat ani nesmí (např. intimní vztahy lidí). Zvláštní z hlediska hierarchie mimoběžné – postavení zde má přitom procesní právo. Zajišťuje rovnost před zákonem. Hmotné právo psané v dikci principu pojmové korespondence se tak může stát prosaditelné soudní ochranou agend, práv a svobod, neboť ta se stává herně koordinovatelnou v rámci inscenace soudních procesů. Hierarchie závažnosti sporů a protiprávních skutků je přirozená v tom smyslu, že všechny spory a činy jsou spontánně hodnoceny všemi zúčastěnými stranami podle své závažnosti. Zejména v trestním právu je vodítkem pro posuzování stupně trestní odpovědnosti odsouzených. Podstatná je tato hierarchie ovšem také pro stanovování 132 Neplatí v anglosaském precedenčním právu, kde rozsudky soudů (precedenty) jsou uznávanými prameny práva. 52 přiměřené soudní způsobilosti (vyšších soudních úředníků, samosoudců, senátů, senátů kolegií, pléna Nejvyššího soudu) potřebné pro rozhodnutí soudu. Do jisté míry slouží také k teritoriálnímu rozdělování soudních způsobilostí v instanční hierarchii soudů. Spoluutváří zejména čtyřstupňovou hierarchii soudů: okresní → krajské → vrchní → nejvyšší. Konečně se hierarchie závažnosti sporů a protiprávních skutků také významně podílí na ustavování neformální soudcovské autority: závažnější spory a protiprávní skutky řeší senáty či kolegia na vyšších soudních instancích, kde působí zkušenější soudci. *** V předkládané studii jsme se pokusili na příkladu české soudní moci představit herně koordinační přístup k sociálnímu konstruování sociálních hierarchií v ústavních zřízeních novosvětských společností. Jedná se o přístup, který je založen na studiu ochran hierarchických agend. Soudnictví se pro účely takto zaměřeného studia zvlášť dobře hodí, protože myšlenka práva je v druhém plánu založená na principu herní koordinace, což se zřetelně obráží v rozvinutém procesním právu. Exteriorizace soudní moci a její sebe-vztažnost společně zakládají námi v úvodu komentované kozlí pokušení svévolí hierarchické moci. Soudy a soudce k přeměně v zahradníky nutí jednak dělba moci, která ovšem zachovává nezávislost soudů a soudců, jednak procedurální propracovanost všech soudních úkonů z hlediska ochran herních agend, práv a svobod. Nezávislost soudů a soudců pak ovšem nutně představuje Achillovu patu soudnictví. Nárok na podrobnou procedurální propracovanost všech soudních úkonů zase signalizuje nebezpečí byrokratizace soudnictví. V takovém případě by se ochrana herních agend, práv a svobod ochromovala nikoliv proto, že by soudnictví sloužilo moci, na níž závisí, ale proto, že by docházelo k přemístění jeho cílů: místo ochrany práv a svobod by soudům šlo více o uchování vedlejších výhod plynoucích z dispozičního práva konat soudní řízení. Sebelepší procedurální pravidla a sociální konstrukce soudních hierarchií také nemůže vyřešit obsazení soudcovských rolí kvalitními soudci. Sbor soudců byl ovšem v našem výzkumu nahlížen samotnými soudci (spolu se správou) jako nejvýznamnější limitující činitel reformy.133 Jeho neuspokojivý stav proto představoval z pohledu soudců nejsilnější vnitřní důvod pro reformu soudnictví. Zakopaný pudl ochrany práv a svobod, a tím i vlády práva, může být ovšem ještě jinde než v soudní moci samotné. Veřejnost jako celek může málo respektovat autoritu práva ve svém životě. Slabou vynutitelnost práva může způsobovat vedle nekvalitních rozsudků i malé obecné porozumění pro právo, občanská neochota se jím řídit a podílet se na jeho zjednávání. Jakákoliv vláda vykonávaná prostřednictvím hierarchií vzbuzuje a priori obavy. Pokusili jsme se ukázat, jak lze čelit těmto obavám vytvářením institucionálních pobídek a omezení, které vedou představitele i členy hierarchií k ochraně herních agend, práv a svobod stejně nadřízených, podřízených i klientů. Problém ústavního konstruování všech, a tedy i soudních hierarchií spočívá v takovém rozvržení ochran herních agend, práv a svobod, které vládu práva činí vykazatelnou. Tento závěr umožňuje nálezy naší studie souhrnně vyjádřit také zrcadlově v „zlovolném“ návodu, jak učinit vykazatelnou jinou vládu než vládu práva. Má-li být soudní moc ovládnuta paralelně působící neústavní mocí, je třeba v prvé řadě zbavit soudce a soudy nezávislosti. Vhodný nástroj, ještě předtím než budou ze 133 Fakticky nejsilnější opozice proti reformě byla uvnitř soudnictví; soudní funkcionáři a konzervativní soudci. Soudci se bránili i novele trestního řádu; jeden trestní soudce říkal, že nemůže vyslýchat poprvé, ale všechny soudkyně na opatrovnictví vyslýchají poprvé. JUS0053_00R: 2000 53 zákonů odstraněny instituty chránící nezávislost soudů a soudců, představují jednak čistky ve sboru soudů, jednak mimořádné, ze soudní jurisdikce vyjmuté, praktiky terorizování občanů a revoluční mobilizace veřejnosti. Pro normalizaci takovéto přerodové závislosti soudů a soudců pak mohou sloužit úpravy zákonů. Musí současně rušit jak ústavní dělbu moci, tak procedurální rozpracování ochrany práv a svobod v soudním řízení. Všechny tyto úpravy mohou kompenzačně vycházet vstříc přirozené byrokratizaci soudnictví. Ve studii zabývající se socialistickým přerodem Československa ukazujeme, že v letech 1945-1954 komunistická strana a sovětští poradci postupovali podle právě načrtnutého scénáře.134 134 Připravovaná monografie Z kapitalismu do socialismu a zpět v rámci grantu 403/00/0523 Přerody Československa a České republiky, která má vyjít v nakladatelství Karolinum. 54 Příloha: Základní pojetí práva a spravedlnosti Myšlenka práva a jeho prosazování je v prvním výkladovém plánu, jak jsme si již dříve řekli,135 založena na pojmové korespondenci. Znamená to, že musí být sociálně konstruována apriorní danost nejrůznějších typů práv, která dovoluje stanovovat v každé situaci právní relevanci jednotlivých fakt a jejich konstelací. Za těchto okolností, tvoří-li právní systém navíc nerozpornou soustavu nároků určujících žádoucí stav věcí, je vždycky možné uplatněním relevantních pramenů práva dospět k vyargumentovanému rozsouzení sporu. Popsaná apriorní danost práv může být, jak známo, pojímána dvojím způsobem: přirozeno-právním a pozitivním.136 V prvním případě je danost práv posteriorně a nadřazeně – při soudcovské interpretaci - vázána na lidskou přirozenost a v tomto smyslu předchází lidské zákony. Ty tato práva spolu s ostatními právními prameny jen více či méně dokonale vyjadřují. Jakékoliv právní interpretace sporných záležitostí v soudních přích tuto aprioritu přirozených práv musejí ovšem brát na zřetel jako bezpodmínečně závaznou. Práva musejí být proto neustále v soudní praxi objevována, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Záleží zde na „citu“ pro nespravedlnost, při jehož uplatňování má nezastupitelné místo jak soudnost, tak i svědomí. V pozitivně právním pojetí představují konsistentní soustavy právních pramenů jedinou možnou danost práv. Práva osob před zkoumáním sporných záležitostí pomocí právních pramenů, v nichž jedině mohou být ustavena, neexistují. Jsou zákonodárnou činností vynalézána a očišťována od logických inkonsistencí tak, aby představovala účinný společenský nástroj dosahování spravedlivého řádu společnosti. Textualita práv tedy vytváří nutnou, nikoli však postačující, podmínku pro jejich logickou konsistenci. „Cit“ pro nespravedlnost nahrazuje v pozitivním právu „cit“ pro právní řád či sociální regulaci. Svědomí je především svědomím dbajícím o řád společnosti a její rozvoj. Vedle popsaného doktrinálního rozdílu mezi přirozeným a pozitivním právem (posteriorní pretextualita versus apriorní textualita) lze ovšem považovat za konstitutivní pro tyto dvě právní doktríny ještě další opozici. Máme zde na mysli odlišné typy porozumění sociálnímu dění: procedurální a substantivní.137 Procedurální porozumění předpokládá, a také ustavuje závislost na cestě a terénu. Dosahuje toho líčením záležitostí, které je citlivé vůči jedinečnému průběhu rozhodování osob a jeho zasazení do koordinačních souvislostí takto ustavovaného 135 Viz Založení práva, jeho soudní výklad a vymáhání. Problém přirozeného a pozitivního práva, střetům těchto přístupů a jejich sukcesi věnoval u nás v poslední době pozornost především Jiří Přibáň. Přiklání se spíše k názoru, že pozitivně právní přístupy postupně začaly ve dvacátém století ovládat scénu nejen právní praxe, ale též teorie a sociologie práva. V postmoderním diskursu se ovšem tyto získané pozice pozitivního práva založené nejen v Hartově rozvinuté analytické jurisprudenci, ale i v Luhmannově autopoetickém systému práva - začaly v teorii práva otřásat. Z koordinačního hlediska je důležitá opozice těchto pojetí jako celek, protože vytváří sémantický prostor pro variace porozumění právním skutečnostem jak laiky, tak i odborníky. Luhmann: Soziale Systeme. 1984; Přibáň: Sociologie práva. 1996; Přibáň: Suverenita, právo a legitimita. 1997; Hart: The Concept of Law. 1961 137 Tato typologie je modifikací Simonova procedurálního a substantivního chápání volby v psychologii a ekonomii. Podrobněji se těmito dvěma typy porozumění zabýváme v rukopisu Vlastním principu pohybu. Kabele: Vlastní princip pohybu I: Homo oeconomicus a homo spectatus. 2000 136 55 průběhu. Směřuje k totálnímu uchopení jednání zúčastněných osob v jedinečné dějové linii. V procedurálním porozumění převládá determinace od celku k prvkům, která je typická pro gestaltismus. Substantivní porozumění staví proti „totalitě“ příběhové linie vydělenost rozhodování a postupů typově uzpůsobených pro nezávislé, univerzalizované sociální oblasti (např. politiku, ekonomii, soudnictví a uvnitř nich pro další oblasti). Sází kontrastně na determinismus směřující od prvkům ke stále složitějším celkům. Z hlediska duálního sociálního konstruování je uvažované substantivní porozumění především založeno na argumentaci stavící na pravidlech a pravidelnostech. Naopak procedurální porozumění má svůj základ ve zpodobujícím vyprávění. DANOST PRÁV → TYPY POROZUMĚNÍ ↓ PROCEDURÁLNÍ (závislost na cestě a terénu) SUBSTANTIVNÍ (nezávislost na cestě a terénu) ZÁKLADNÍ POJETÍ PRÁVA POSTERIORNÍ PRETEXTUALITA Přirozené (cit pro nespravedlnost) APRIORNÍ TEXTUALITA Pozitivní (cit pro právní řád) Je-li právo založeno na pojmové korespondenci a je-li chápáno pozitivně, pojem spravedlnosti se nejeví – alespoň v abstrakci - jako problematický. Spravedlnost je stavem záležitostí, kde práva a svobody všech jsou účinně ochráněna. Hledat spravedlnost zde znamená pravdivě líčit sporné záležitosti, tak, (i) aby byla stanovena právní relevance jednotlivých fakt a jejich konstelací a současně (ii) aby bylo umožněno argumentované rozsouzení sporu uplatněním relevantních pramenů práva. V přirozeno-právním přístupu k právu má však hledání spravedlnosti vždy širší a zřetelněji konstitutivní význam. Není spojováno jen s tím, že ve složitých soudních případech si zpravidla konkurují odlišné, neméně složité právní argumentace. Je třeba vycházet z toho, že práva osob nejsou beze zbytku nalezitelná v pramenech práva. V posledku musejí být hledána v lidské přirozenosti, jejíž povaha se situačně nově a nově vyjevuje. Zakládáme-li myšlenku práva nikoli na principu pojmové korespondence, ale na principu herní koordinace, musíme studovat jakékoliv dosahování spravedlnosti stejně jako vládu práva především z pohledu právně deklarovaných i reálných možností ochrany práv a svobod všech zúčastěných při inscenaci lidských záležitostí. Kamenem úrazu se zde z pohledu spravedlnosti stává především sama inscenační svoboda jednání osob, tj. možnost nakládat s vlastními i cizími záležitostmi. Vede ke křížení zájmů a vzbuzuje v zúčastněných osobách nejen pocity nespravedlnosti, ale též vyvolává anomickou úzkost, nevraživost osob, jejich soudní pře a mnohdy i silové konflikty narušující řád. Novosvětské řešení problému spravedlnosti a vlády práva pak spočívá v tom, že uvažovaná inscenační svoboda je pomocí dispozičních (vlastnických a zastupovacích) práv vázána na určitá teritoria a ochrana práv i svobod druhých osob je institucionálně zajišťována tím, že se osoby svobodně rozhodují v takto stanovených teritoriích a z „moci“ institucí zde musejí nést i plnou odpovědnost za svá rozhodnutí.138 Koordinačně chápaný problém 138 Hovořím-li o teritoriích svobody a odpovědnosti, užívám vědomě metaforického jazyka. S fyzickými teritorii nemusejí mít tyto manévrovací prostory příliš mnoho společného. V naší právní společnosti jsou totiž teritoria svobody a odpovědnosti ustavována především vlastnickými a zastupovacími 56 spravedlnosti či jejího naplňování vládou práva pak spočívá v ustavování teritorií svobody a teritorií odpovědnosti ochranou práv a svobod tak, že jsou: (i) jasně vyznačená, (ii) dobře se kryjí a (iii) jsou též spravedlivě ustaveny. V případě spravedlivého ustavování teritorií svobody a odpovědnosti narážíme na problém jejich rovnoměrného rozdělení. Na otázku, kdy je tato nerovnoměrnost spravedlivá existují dvě soupeřící odpovědi. První tvrdí, že nerovnoměrnost teritorií svobody je ospravedlnitelná, je-li důsledkem výhradně jen svobodného jednání omezovaného ovšem správnými pravidly hry. Takovouto spravedlností pravidel je chráněna především sféra soukromého práva. Je totiž určovaná v prvé řadě partnerstvím bez závazků a zásadou "co není právem zakázáno, je dovoleno". Tato vázanost na soukromé právo je logická, neboť spravedlnost pravidel v ideálu vylučuje ze soutěživých her všechny privilegia a monopoly. Druhá odpověď naopak zní takto: nerovnoměrné rozdělení teritorií svobody a odpovědnosti navíc a především nesmí ohrožovat v konečných důsledcích osobní důstojnost všech občanů anebo uznávané veřejné zájmy.139 Takováto spravedlnost ve výsledcích legitimuje sféru veřejnoprávní, která je vázaná na nadřízenost se závazkem a platí zde naopak zásada "co není právem dovoleno, je zakázáno". Povolovány jsou zde v prvním plánu dispoziční práva („monopoly“ a „privilegia“) státních mocí nakládat se zdroji získávanými z daní. Tato práva ovšem mohou být uspokojivě ospravedlněny jen veřejnými zájmy. Např. vymáhání práva metodou "komu padni, tomu padni" je jedním takovým důležitým veřejným zájmem. OSPRAVEDLNĚNÍ NEROVNOSTÍ → ZÁKLADNÍ RELEVANCE ↓ SOUKROMÉ PRÁVO POJETÍ SPRAVEDLNOSTI SVOBODNÉ A ODPOVĚDNÉ JEDNÁNÍ Spravedlnost pravidel OSOBNÍ DŮSTOJNOST VŠECH, VEŘEJNÉ ZÁJMY Spravedlnost ve výsledcích VEŘEJNÉ PRÁVO Nevysloveně se v obou pojetích spravedlnosti ovšem také předpokládá - a to nás nutně z koordinačního hlediska zajímá -, že nerovnoměrnost teritorií nesmí skrytě právy, tj. oprávněními nakládat s věcmi, statky, tvory (vlastnictví) a též i osobami (zastupování), anebo oprávněními osvojovat si a směňovat tato oprávnění k nakládání se světem. TYPY INSTITUTU SNIŽUJÍCÍ KOORDINAČNÍ (TRANSAKČNÍ) NÁKLADY NAKLÁDÁNÍ OPRÁVŇOVÁNÍ/ZNEPRÁVŇOVÁNÍ TYPY ZASAHOVÁNÍ DO DĚNÍ → (PRODUKCE) (TRANSAKCE) OBJEKTY NAKLÁDÁNÍ ↓ Institut zastupování Institut nadřizování + konstituce OSOBY institutu zastupování Institut vlastnictví Institut přisvojování + konstituce VĚCI, STATKY, TVOROVÉ institutu vlastnictví 139 Např. John Rawls své principy sociální spravedlnosti zformuloval takto: princip občanských práv a svobod: Každá osoba by měla mít rovná práva na co nejširší základní svobody kompatibilní s podobnými svobodami druhých; • princip zdůvodnitelné nerovnosti: sociální a ekonomické nerovnosti by měly být uspořádány tak, že současně: a) se dá rozumně očekávat, že povedou k prospěchu všech b) pozice a úřady jim odpovídající budou přístupné všem. Rawls: Teorie spravedlnosti. • 57 sloužit k institucionalizaci neodpovědnosti. Splnění tohoto, zpravidla tichého, předpokladu je však samo velkým oříškem. Musíme vzít v úvahu, že platí zobecněný korupční zákon lorda Actona i jeho neméně výmluvná inverze: Lidé si nemohou osvojovat svobodu, aniž by v nich nevzbuzovala pokušení ji zneužít pro unikání před odpovědností. Lidé nemohou být připravováni o svobodu, aniž by v nich nebylo vzbuzováno pokušení zneužít poddanství či podřízenosti pro unikání před odpovědností. Opozice spravedlnosti pravidel versus spravedlnosti ve výsledcích je známa z diskuse o sociální spravedlnosti. V tomto kontextu se spravedlnost ve výsledcích mnohdy zakládá na přirozeno-právním postoji, resp. se dovolává vývoje práva, v němž se postupně ustavovala občanská (18. století), politická (19. století) a sociální práva (20. století).140 Takovéto pojetí obou spravedlností ovšem nevybočuje z rámce principu pojmové korespondence. Není založeno na „obratu“ perspektiv, o který zde usilujeme a týká se povýtce makrosociálních záležitostí. Námi nabízená reinterpretace opozice spravedlnosti pravidel a spravedlnosti ve výsledcích je naopak zřetelně založena na principu herní koordinace. Dotýká se také především mikrosociologické, agendní danosti záležitostí. Odkazuje k základnímu členění práva na veřejné a soukromé.141 140 V tomto pořadí je také např. uvádí Listina práv a svobod. Jak jsme již připomněli, sféra soukromá je oblastí, kde v dikci ústavy platí, co není právem zakázáno, je dovoleno. Naopak ve sféře veřejné platí, že co není právem dovoleno je zakázáno. Zdroje tohoto kontrastu musíme hledat v tom, že konstitučně jsou ve hře dvě suverenity: soukromých osob a veřejností z těchto osob složených podle určitého klíče. Více viz: Kabele: Vlastní princip pohybu I: Homo oeconomicus a homo spectatus. 2000 141 58 Literatura 1. Alchian, Armen and Harold Demsetz. 1972. Production, Information Costs, and Economic Organization. American Economic Review 62:777-95. 2. Commons, John. 1989. Institutional Economics. Its Place in Political Economy. London: Transaction Publishers. 3. Crozier, Michel. 1964. The Bureaucratic Phenomenon. Chicago: University of Chicago Press. 4. Downs, Anthony. 1957. An Economic Theory of Democracy. New York: Harper. 5. Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách. 1998. Pp. 5768 in Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv, ed. Vladimír Flegl. Praha: C. H. Beck. 6. Foucault, Michel. 1994. Moc a subjekt. Pp. 195-227 in Myšlení vnějšku , Praha , 7. Foucault, Michel. 2000. Dohlížet a Trestat. Praha: Dauphin. 8. Goffman, Erving. 1999. Všichni hrajeme divadlo . Praha: Nakladatelství Studia Ypsylon. 9. Hart, H. L. A. 1961. The Concept of Law. Oxford: Clarendon Press. 10. Hirschman, Albert. 1970. Exit, Voice, and Loyalty. Cambridge, Mass-: Harward Univ. Pres. 11. JUS0001_00R. 2000. soudce t. Koloros. 12. JUS0004_93Z. 1993. O ústavním soudu 182/1993 Sb. 13. JUS0007_63Z. 1963. Občanský soudní řád . 14. JUS0009_61Z. 1961. O Trestním řízení soudním (trestní řád). 15. JUS0010_61D. 1961. Trestní zákon. 16. JUS0011_00R. 2000. starší s. Hrstka. 17. JUS0013_00R. 2000. mladý s. Orság. 18. JUS0024_92Z. 1992. Ústava z roku 1992. 19. JUS0025_91Z. 1991. Listina základních práv a svobod. 20. JUS0032_00Z. 2000. O probační a mediační službě č. 2/1969 Sb. 21. JUS0038_91Z. 1991. O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 22. JUS0039_93Z. 1993. O ústavním soudu, 182/1993 Sb. 23. JUS0041_00R. 2000. soudce v. f. t. Tesař. 24. JUS0051_00R. 2000. soudce v. f. c. Pich. 25. JUS0053_00R. 2000. starší s. Maršálek. 26. JUS0055_00D. 2000. Novela ústavního zákon České národní rady č. 1/1993 Sb, Tisk 541/2000. 59 27. JUS0057_98Z. 1998. O odpovědnosti za škodu . 28. Kabele, Jiří. 2000. Metodologie intervenčního heuristického vyšetřování. Pp. 113-36 in Filipov II, ed. Josef Kandert. Praha: Institut sociologických studií, UK FSV. 29. ———. 2000. Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty. Pp. 4-165 in Filipov II, ed. Josef Kandert. Praha: Institut sociologických studií, UK FSV. 30. ———. 2000. Vlastní princip pohybu I: Homo oeconomicus a homo spectatus. Institut sociologických studii UK FSV. 31. Kabele, Jiří. 2001. Z kapitalismu do socialismu a zpět. Universita Karlova, Fakulta sociálních věd (v tisku). 32. Luhmann, Niklas. 1984. Soziale Systeme. Frankfurt am Main: Suhrkamp. 33. Přibáň, Jiří. 1996. Sociologie práva. Praha: Slon. 34. ———. 1997. Suverenita, právo a legitimita. Praha: Karolinum. 35. Rawls, John. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing. 36. Toulmin, Stephen. 1964. The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press. 37. Williamson, Oliver. 1985. The Economic Institutions of Capitalism. New York: Free Press. 60 Konec samosprávy v českých zemích Zdenka Vajdová Lze začít citátem z předcházejících stránek: „Soudní, výkonná a zákonodárná moc jsou hierarchizovány. Pro výkonnou moc je nejvíce charakteristická hierarchie veřejné správy.“ a dodejme hierarchie veřejné správy v území. Obvykle se rozlišují její dvě součásti, které jsou samy považovány za mocenské hierarchie: státní správa a samospráva. Literatura rozlišuje tři základní typy, modely tohoto vztahu, které lze ve veřejné správě v území pozorovat142. O těchto modelech se dá říci, že málokdy se jako takové vyskytují ve skutečnosti. Tam lze pozorovat spíše kombinace dvou i tří těchto typů, i když jeden z nich lze považovat za převažující. Málokdy je ve skutečnosti takový případ, že samosprávný územní celek postupuje některé své pravomoci a kompetence celku vyššímu, až státu. Jedním takovým případem je vytváření Spojených států amerických. Daleko obvyklejší je situace, kdy jeden stát na území jiného nastolí silnou centrální vládu, jako prostředek ovládání obyvatelstva a jeho přinucení k dodržování nových pravidel (dobytí jednoho území jiným státem, kolonizace apod.). Obyvatelstvo a vláda, občan a stát, jsou pak ve velmi nerovnovážném mocenském vztahu, který dříve nebo později bude volat po nějakém narovnání. Některé složky společnosti získají nějakou míru autonomie, případně stát decentralizuje do území některé ze svých pravomocí a kompetencí, vzdá se jich ve prospěch samosprávných orgánů v území. K nacházení větší vyváženosti ve vztahu státní správy a samosprávy slouží reformy veřejné správy, které postupnými změnami dosahují souladu mezi rozvojem společnosti a kapacitou institucí společnost spravujících. Ale někdy dojde k násilnému převratu, anebo i k sametovému převratu, a vztah státní správy a samosprávy se radikálně mění. Radikálně obvykle znamená, že mocenská elita zvolí nějaký model veřejné správy odlišný od dosavadního. Víme, že v podstatě každý reálně existující systém veřejné správy se do velké míry podobá jednomu z dále uvedených modelů a méně každému jinému. Který z těchto modelů si která země zvolí při společenském otřesu, převratu, změně režimu, závisí na tradici a zkušenosti s tím, jak se dařilo samosprávě uchovat si nějakou autonomii v minulosti. Modely veřejné správy A. Model duální hierarchie. Jsou dvě oddělené hierarchie: státní správa - samospráva. Každá z těchto hierarchií může mít několik stupňů, každý je odpovědný za vždy menší území. Nemusí být paralelní. V některých zemích nemusí existovat na nejnižší úrovni, na úrovni obcí. Obvykle však státní správa má na každé úrovni duální funkci: jednak odpovídá za některé veřejné záležitosti, jednak kontroluje samosprávu na témže nebo nižším stupni. B. Model jediné, čili spojené hierarchie. 142 Viz Leemans, 1970, str.16-30. Kniha vznikla jako dokument o situaci lokálních vlád v 60. letech a reformách veřejné správy na lokální úrovni, které byly odpovědí na růst měst a obcí, měnící se nároky na obsluhu jejich obyvatel a prohlubující se potřebu demokracie a účasti občanů na rozhodování o veřejných záležitostech. 61 Státní správa a samospráva jsou spojené. V tomto případě existuje jediná organizace veřejné správy na každém stupni a sestává ze státní správy a samosprávy. Jediný úřad vykonává úkoly zadané samosprávou a úkoly svěřené státní správou. V našem případě se mluví o samostatné a přenesené působnosti. V tomto modelu může být na jednotlivých stupních veřejné správy různá váha, která je položena na státní správu v tomto spojení nebo na samosprávu. C. Model rozdělené hierarchie. Na některém stupni existuje jenom státní správa, na některém zase jenom samospráva. Od obecního zřízení k obecnímu zřízení Konstituční patent z 15. 3. 1848 působil ve směru přeměny rakouského císařství v konstituční monarchii. Po několika pokusných ústavách vešla v platnost ta, z roku 1867, která přetrvala beze změny až do roku 1918. Byly zde zakotveny zásady správního dualismu, tzn. vedle státních úřadů (okresní hejtmanství, místodržitelství a říšská ministerstva) se podílely na správě věcí veřejných souběžně též samosprávné orgány – okresní zastupitelstvo a výbor, a zemské zastupitelstvo a výbor, s vlastními okruhy působnosti. V českých zemích bylo posléze 141 politických okresů, v nichž působila okresních hejtmanství. Na každý takový politický okres připadaly dva až tři okresy soudní. A samosprávné okresy se kryly s okresy soudními. Po roce 1848 se východiskem nové územní organizace staly katastrální obce. Na jejich území měla být ustavena nová instituce –veřejnoprávní korporace –místní neboli politická obec. Správu obce vedl volený obecní výbor a představenstvo jednak ve vlastních záležitostech obce, především majetkových a v přenesené působnosti vykonávané v zastoupení státu 143 „Je pozoruhodné, že zásady tohoto obecního zřízení přetrvaly bez větších změn všechny další reformy ústavní a správní až do roku 1945. Podle měnících se poměrů se měníval hlavně rozsah samosprávné působnosti, také intenzita kontrolní funkce státních orgánů bývala různá“,144. V té době bylo na území českých zemí a Slezska 12 639 oněch katastrálních-místních obcí (v tom 470 měst, 420 městysů). Po roce 1918 převzala Československá republika při svém vzniku dosavadní správní soustavy beze změny. Jednak pro zachování právní kontinuity, jednak i proto, že se vžily a osvědčily v českých zemích i na Slovensku. Avšak záměr vybudovat jednotnou moderní veřejnou správu existoval. Teprve zákon č.125 Sb. ze 14. 7: 1927 o organizaci politické správy ustavil jednotný systém politické správy na území Československa. V čele každé země byl zemský prezident, zemské zastupitelstvo a zemský výbor s příslušným zemským úřadem. Samosprávné orgány se také staly součástí okresních úřadů. Jinými slovy, došlo ke změně modelu veřejné správy. Z duálního na spojený, nebo z odděleného na spojený. V okrese a v zemi, byl stejný model jako v obci.. Okresů bylo v českých zemích 148. Okruh působnosti okresních úřadů a zastupitelstev se nezměnil. Obecní veřejná správa se také neměnila. Orgány samosprávy byly obecní zastupitelstvo, obecní rada, starosta a jeho náměstek, všichni volení obyvatelstvem. 143 144 Viz Leemans Retrospektivní lexikon obcí ČSSR, Praha 1978, FSÚ 62 Válečná doba znamenala stále větší zásahy státní správy do řízení obcí až do úplného potlačení samosprávy – rozpuštění obecního zastupitelstva. Na osvobozeném území se měly stát orgány státní správy místní, okresní a zemské národní výbory. „Na rozdíl od roku 1918, kdy národní výbory působily vedle správních úřadů jen krátce, od roku 1945 se staly rozhodujícími orgány lidové vlády a správy a tím trvalou formou státního zřízení.“, 145. „Revoluční změny naší společnosti se v letech po válce projevily v oblasti státní výkonné moci hlavně ve dvojím směru: - změnil se od základu poměr volené a úřednické složky správních orgánů, protože rozhodování v NV připadlo voleným zástupcům lidu, kteří řídí práci stálých zaměstnanců a - změnil se rozsah působnosti veřejné správy, která z tradiční péče o veřejný pořádek zabezpečuje dnes prostřednictvím NV podle státního plánu rozvoje a státního rozpočtu komplexní rozvoj hospodářství a kultury krajů, okresů, měst a vesnic, ale to až později (z.č.69/1967 Sb. o NV, ve znění z.č.28/1972 Sb.“) Košický vládní program z 5.4. 1945, na něj navazující vládní nařízení o pravomoci NV z 5.5. a toto novelizované ze 7.8. Podle těchto právních norem: - se NV se stal nositelem veřejné správy a základem lidově demokratické republiky – NV byla přiznána působnost dosavadních obecních úřadů, zastupitelstev, obecních rad a starostů a to jak na místní úrovni, tak i na okresní a zemské.V tomto období byli poslanci NV dosazeni dohodou povolených politických stran. Řádné volby proběhly v roce 1946, kdy se volilo současně do Národního shromáždění i do NV. Únor 1948 - přestavba NV začíná ústavou 9. května končí zákonem č. 280/1948 Sb. z 21. 12: 1948 o krajském zřízení. K 1. 2. 1949 byly zrušeny země jakožto správní organizace a zřízeno v českých zemích 13 krajů, pak 179 okresů, 10 871 obcí. Obvody krajů a okresů vymezilo vládní nařízení č.3/1949 Sb. o územní organizaci okresů v českých krajích. V zákoně o krajském zřízení jsou NV jmenovány jako orgány státní moci a správy, jako orgány diktatury proletariátu. NV byly řízeny Ministerstvem vnitra. Později, podle ústavního zákona ze 16.9.1953 přešlo řízení NV z MV na předsednictvo vlády. Na jaře 1954, v březnu, byly schváleny nové zákony o NV (NV jsou zde označeny jako "nejširší organizace pracujících, sjednocující dělníky, rolníky a pracující inteligenci"), volilo se podle nich v květnu 1954 a to jednotná kandidátka Národní fronty. Snaha o vytváření větších administrativních celků se realizovala zákonem č. 36/1960 Sb. o územním členění státu. V českých zemích bylo ustaveno 7+1 krajů, 75 okresů, a 7 557 obcí. Ústava z roku 1960, která deklarovala Československou socialistickou republiku, hovoří o NV takto: "NV - nejširší organizace pracujících jsou orgány státní moci a správy v krajích, okresech a obcích." XIII. sjezd KSČ v roce 1966 stanovil budoucnost NV: budou se vyvíjet v orgány lidové správy. V roce 1967 je schválen nový zákon o NV, zákon č.69 Sb. z 29. 6. 1967, s platností od 1. 1. 1968 - NV jsou orgány socialistické moci a správy. V zákoně je vymezeno, na jakých úsecích vykonávají státní správu a v samostatném paragrafu (38) je vymezena samostatná působnost NV: ve vymezených otázkách „vykonávají NV svou působnost samostatně, řídíce se jen zákony a jinými obecně závaznými 145 str.17 citovaného díla 63 právními předpisy“. V témže roce byl schválen zákon o volbách do NV a NS, podle nějž budou nadále volby do NV odděleny od voleb do Národního shromáždějí a volby soudců. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. o československé federaci, ustavoval Českou socialist. a Slovenskou socialist. republiku od 1.1.1969. Systém NV byl zrušen v roce 1990. Byl zaveden dvoustupňový systém veřejné správy v území. KNV byly zrušeny bez náhrady, zákon č. 367/1990 Sb. o obecním zřízení potvrdil v obci spojený systém veřejné správy, na okresní úrovni byly ustaveny okresní úřady jenom jako orgán státní správy. Od samého počátku se uvažovalo o vytvoření druhého stupně územní veřejné správy mezi obcí a centrem, přičemž okresní úřady by měly být zrušeny. Postupem času se otázka druhého stupně vytříbila do podoby krajského zřízení, které představuje rovněž spojený systém veřejné správy a v další fázi se počítá se zrušením okresních úřadů. Volby do zastupitelstev krajů se konaly na podzim roku 2000, okresní úřady mají být zrušeny k začátku roku 2003. Z tohoto stručného nástinu je vidět, jak radikální změna režimu v roce 1948 si vyžádala radikální změnu veřejné správy. Spočívala v eliminaci autonomních prvků politického systému. V oblasti veřejné správy to byla samospráva. Později, v polovině 60. let, zákon opět připustil autonomní spravování územních záležitostí národními výbory v deklaraci samostatné a přenesené působnosti. Ovšem nejprve se o změně pojetí NV uvažovalo na stranické půdě, na XIII. sjezdu KSČ. Nás však nyní zajímá, jak se podařilo v několika poválečných letech eliminovat územní samosprávu jako autonomní prvek politického systému a nahradit dosavadní politickou strukturu výkonné moci systémem národních výborů. V nich si vytvořily nové elity nástroj, který mohl v území mobilizovat aktivní podporu obyvatelstva. Nejen tichý souhlas s programem elit, ale vůli aktivně se na uskutečňování tohoto programu podílet (Almond and Powel, 1966. Comparative Politics. Boston.). Na záznamech z jednání zemských národních výborů v Praze a v Brně v letech 1945 – 1948 lze ukázat, jaké schopnosti nově vznikající režim prokázal a jak efektivně jich využil pro svůj cíl – přerozdělení zdrojů ve jménu marxisticko-leninské ideologie, vědecky řízená společnost, plánovitě řízené hospodářství. Lze ukázat, jak se postupně vyprazdňovalo to, co samospráva představovala, až už nebylo co chránit a také neměl kdo. Ve vystoupení Pixy, referenta pro samosprávu, na 6. schůzi ZNV v Praze, v květnu 1947 zaznělo: „Pokusy odstranit samosprávu ve prospěch státní správy nejsou nové. Táhnou se jako červená nit v historii české samosprávy a jen díky uvědomělosti českého národa nepodařilo se samosprávu odstranit ani feudálnímu Rakousku, ani za 1. republiky centralisticky zaměřenému agrárnímu ministerstvu vnitra.“ Kde byl v těch letech „uvědomělý český národ“? Tím posledním zásahem byla reforma veřejné správy, jejíž nové instituce se staly součástí nového politického systému od roku 1949. Pár slov o reformách územní veřejné správy Reforma veřejné správy bývá velmi často decentralizací odpovědnosti a pravomocí. Takovou je i připravovaná reforma veřejné správy v České republice: v zásadě jde o delegaci a přesun pravomocí z centrálních orgánů především na regionální orgány státní správy a samosprávy. Způsob, jakým je decentralizace uskutečňována v určité zemi, jaká je politika ústřední vlády vzhledem k 64 decentralizaci, je vyjádřením určitých cílů. Tyto cíle nejsou vždy vyjádřeny explicitně, někdy si ani vláda není jasně vědoma, jakých cílů chce dosáhnout, nebo jaké priority tyto cíle mají. Může to být proto, že decentralizační politika vyjadřuje hodnoty inherentní dané společnosti, nebo že politické důvody nedovolují vyjádřit některé cíle decentralizace explicitně. Na druhé straně, některé cíle, hlasitě a jasně proklamované v dokumentech reformy, jako například hodnoty demokracie a participace, mohou být ve skutečnosti jenom snahou vyhovět nátlaku obecně i mezinárodně uznávaných, případně mezinárodním společenstvím vymáhaných norem. Může být obtížné vyčíst z cílů reformy veřejné správy, jak jsou deklarovány v obecné části dokumentů, k čemu reforma ve skutečnosti směřuje. V zásadě však lze rozlišit cíle reformy veřejné správy buď jako ideologické nebo účelové. Ideologické cíle odpovídají politické ideologii, nebo konceptu, na němž je společnost založena (např. liberální, pluralistická společnost, veřejná správa jako služba). Účelové směřují k dosažení určitých výsledků (např. zachování nebo zrušení nebo sloučení určitých organizačních struktur, potlačení vznikajících mocenských center v území, efektivní, koordinovaný výkon státní správy a samosprávy). Cíle decentralizace jsou v literatuře kategorizovány takto146: ! decentralizace jako nástroj budování státu (jde o to, určit takové hranice územních celků, aby se zabránilo vzniku mocenských center schopných efektivně oponovat centrální vládě, nebo již existující taková centra rozbít, nebo zabránit některým územím ve snahách o autonomii, případně odtržení) ! demokracie, ve smyslu existence samosprávných orgánů, volených komunitou určitého území - lokality, regionu (jde o to, ustavit organizační struktury veřejné správy tak, aby byla lokální demokracie umožněna a zajištěna) ! svoboda, jako právo lokální komunity (vymezeného území) rozhodovat o věcech vlastního zájmu (každá územní komunita má mít vlastní instituce, aby mohla rozhodovat o věcech, které se jí týkají) ! efektivita výkonu veřejné správy (znamená hledat optimální rozlohu území, pro jeho efektivní obsluhu, s tím často souvisí snahy o redukci počtu obcí) ! sociální a ekonomický rozvoj území. Decentralizační politika je obvykle směsicí výše uvedených cílů. Podle toho, které z nich představují prioritu v určité době a v určité zemi, obvykle aspoň s ohledem na tradice, bývá zvolen systém veřejné správy a v něm určitý typ vztahů mezi územními orgány státní správy a orgány samosprávy. Jde o to, vymezit dostatečně jasně vztah dvou mocenských hierarchií tak, aby jedna nepohltila druhou; trochu nadneseně řečeno - historie je plná případů, kdy státní správa uzurpovala moc samosprávnou. Jinak řečeno, jde o to, vymezit dostatečně jasně a určitě kompetence státní správy a samosprávy v nějak vyvážené podobě v daném území, jejich organizační struktury a kontrolní vztahy tak, aby byla zřejmá odpovědnost a umožněna efektivita výkonu obou. “Nějak vyvážená podoba” kompetencí je vázána na určitou dobu a dříve nebo později musí následovat vývoj měst a obcí a potřeby obsluhy jejich obyvatel, jakož i potřebu prohloubené demokracie a participace občanů na rozhodování tím, že reformou veřejné správy bude ustavena nová “nějak vyvážená podoba” kompetencí. Příkladem toho, jak se skutečné cíle reforem a deklarované cíle, hesla, pod nimiž 146 str. 21 citovaného díla 65 k reformám dochází, mohou lišit, je právě reforma veřejné správy z roku 1948.147 Jedním z nevyslovených cílů reformy veřejné správy, systematicky připravované hned od konce 2. světové války a dovršené v roce 1949 zrušením Zemí a ustavením KNV v republice, byla likvidace regionálních mocenských center, kterými v té době ještě byly samosprávné Zemské národní výbory (ZNV) v Praze a v Brně; a to byl také konec samosprávy v Československu. Příprava podmínek krajského zřízení v roce 1949 Materiální deprivace ZNV: Trvalý přechod k plánovitě řízenému hospodářství si vyžádal postupné znárodňování. Už v srpnu 1945 byl zestátněn film. V říjnu podepsal prezident dekrety o znárodnění dolů, bank, pojišťoven,…, a závodů nad 500 zaměstnanců. V březnu 1946 došlo k vyhlášení prvních národních podniků. Od dubna 1948 do konce roku byly přijaty další znárodňovací zákony, týkající se podniků nad 50 zaměstnanců, ale i méně, ze všech odvětví – dopravní, polygrafické, cestovní kanceláře, léčebné ústavy, atd. ZNV byly zřizovateli řady takových podniků, příjmy odsud plynoucí byly nezanedbatelnou částí jejich příjmů. Znárodňovací zákony ze 48. roku zbavily ZNV příjmů, které v nutné míře byly zárukou jejich autonomie. Rozpočty ZNV byly schvalovány pozdě (na 1946 v září t.r., na 1947 v březnu t.r.), jako úsporné, jako schodkové, příděl ze státního rozpočtu tvořil v roce 1947 jenom 52% celkové potřeby, 21% kryly příjmy z provozu zemských zařízení. Často byl vyslovován požadavek umožnit opět finanční a hospodářskou samostatnost (dříve byly rozpočty ZNV přebytkové), odmítnutí přídělu ze státního rozpočtu (který byl zaveden za okupace), který prohlubuje závislost samosprávy na státu. (Hulínský, KSČ, březen 1947: “někteří samosprávníci se ohražují proti přídělovému systému jako nacistickému opatření ,… Záruka, že lidová správa není omezována, není dána tím, mají-li NV dost finančních prostředků, nýbrž tím, že v příští ústavě budou práva NV jasně a nezáludně vytýčena…“) Do rubriky materiální deprivace lze zahrnout i odnímání působnosti ZNV. Docházelo k tomu v té době nikoliv nařízeními. Úřady státní správy, ministerstva jednoduše zdvojovaly výkon některých činností a funkcí, které náležely do kompetence ZNV. Podle řady stížností si ústřední úřady osobují rozhodování ve věcech ZNV. (podle Schaffera, ČSL, březen 1946, se ústřední úřady snaží ubrat ZNV kompetence ve věcech, které nesporně patří ZNV; je to neúsporné, ale vyhovuje to mocenským požadavkům jednotlivých politických stran, jejichž zástupci spravují jednotlivé rezorty…) Indoktrinace, násilí, mobilizace Důležitým krokem bylo zahájení náborové kampaně komunistů s cílem zvýšit členskou základnu strany a upevnit organizovanost ve straně. Za čtyři poslední měsíce roku 1947 přibylo téměř 143 tisíc členů KSČ, celkem byl počet členů KSČ 1 266 tisíc. Ale už v březnu 1947 se objevují stížnosti na půdě ZNV v Praze (Vála, ČSNS) na to, že příslušníci ostatních stran v okresech (jiných než KSČ) jsou vystaveni značnému tlaku i útlaku a „znamená to hodně, hlásit se k jiné straně než komunistické …“ Dochází k perzekucím, funkcionářů-nekomunistů ONV nebo 147 Text je založen na studiu zápisů ze schůzí ZNV z let 1945-1949, uložených v Archivu ČR. Téma bylo také součástí příspěvku předneseného na semináři CEFRES, Vajdová, 1999. 66 příslušníků jejich rodin, objevují se vykonstruovaná obvinění, fyzická napadení, nátlaky na svědky, nevyšetřené případy. (Tzv. boje o konfiskáty, akce namířené proti funkcionářům strany národněsociální, např.) Při různých příležitostech přicházejí z území podpůrné nebo odmítavé rezoluce, které jsou vždy podporou záměrů KSČ. Velmi výmluvné svědectví referenta pro samosprávu ZNV v Praze p. Pixy z května 1947 o rezolucích, které vyjadřovaly podporu krajskému zřízení: „Pololetní sjezdy ONV … Zúčastnil jsme se několika takových sjezdů a kupodivu: tytéž dotazy, tytéž odpovědi a nápadně stejné rezoluce. Zdá se tedy, že v pozadí těchto sjezdů jest nějaký režisér, který vůli lidu tvoří a diriguje.“ Reforma Hesla, která rámovala konec samosprávných orgánů v Československé republice, byla dvě. Sama o sobě ne tak škodlivá. Avšak dokázala přimět jednotlivce i orgány k podpoře záměrů nových elit a aktivní účasti na nových programech. a. Organizace veřejné správy je záležitostí odbornou a náleží profesionálům. Na jedné straně bylo plánování. Trvalý přechod k plánovitě řízenému hospodářství vyžadoval kromě postupného znárodňování také homogenní územní jednotky pro územní plánování. Ve 46. roce existovala v Zemském studijním a plánovacím ústavu v Brně představa, že 20 - 30 homogenních jednotek - regionů - je optimální pro provádění ústředních plánů, pokud se mají zrušit Země. K tvorbě takových plánů byla nutná centrální plánovací instituce - byl zřízen Státní úřad plánovací (SÚP). Na druhé straně byla efektivita organizace veřejné správy: „Obnovili jsme veřejnou správu - a to na novém podkladě a novými formami ... otázky organizace veřejné správy nejsou otázkami mocenskými ... Prestiž, centralismus, separatismus nepatří do slovníku lidové demokracie ...“ tvrdil ministr vnitra s. Nosek na 1. schůzi ZNV v Brně v říjnu 1945. V červnu 47. roku na zasedání ZNV v Brně, komunistický poslanec Pastyřík potvrzuje: „... veřejná správa musí býti decentralizována ... nelze připustiti, aby nadále byly obory, jež se vymykají lidové kontrole prostřednictvím národních výborů ...“. Pro nekomunistické poslance to znělo trochu jinak; interpretovali výše uvedené záměry a skutky jako akutní ohrožení lidovlády a všech stupňů NV. V březnu 1946 na 2. schůzi ZNV v Praze zaznělo: „ ... plánovací představy SÚP jsou orientovány centrálně a centralisticky, pronikají přímo, vertikálně a radikálně k nejnižším složkám národním, do podniků a k jednotlivcům ...“. b. Decentralizace, zlevnění, zlidovění. Měla se především odstranit dvojí kolej ve veřejné správě, protože “v lidově demokratické republice není třeba samosprávy, neboť národní výbor jako orgán státní moci je sám jejím nositelem a vykonavatelem”. Varování, výzvy nekomunistických členů ZNV, vyjadřující obavy z eliminace autonomní samosprávy, byly ignorovány. V září 1947, poslanec za KSČ s. Dubský v rozpravě 8. schůze ZNV v Praze říká: „Národní výbory jsou samy orgány státní moci. Nemluví se nikde o tom, že by vedle nich měla býti ještě samospráva ... jde o to, aby národní výbory nebyly navráceny do zatlačeného postavení obecních zastupitelstev, závislých na státní správě, nýbrž aby se ve stále větším rozsahu stávaly samy státní správou ...“. Proto také byly v roce 1948 rozpočty obcí zařazeny do státního rozpočtu. Ostatně, v souvislosti s pokračujícím znárodňováním už stejně ZNV sotva co zbývalo jako 67 vlastní zdroj příjmů. V listopadu 1947 prohlásil referent družstevnictví a řízeného hospodářství M. Růžek na 9. schůzi ZNV v Praze „...národní výbory jsou orgány státní moci a už se nedají zahnat do mezí bývalé samosprávy...“. A opravdu nedaly. Hesla splnila svůj účel. Samospráva zanikla a opět bylo možné připustit, že „zápas o formu a organizaci veřejné správy je bojem o moc“, jak to i učinil poslední předseda ZNV v Brně s.Svitavský v únoru 1949: „ A tak to zůstává i nadále, reforma veřejné správy je vždy novým uspořádáním vztahů mezi státní správou a samosprávou, vztahů, jejichž atributem je moc. 68
Podobné dokumenty
PRACOVNÍ TEXT: Prosím necitovat bez souhlasu autorů 1
respektovaným etnoprincipem tohoto rozhodování. Způsobuje, že každodenní aktivity jako
metody užívané členy jednotlivých společenství slouží zároveň k tomu, aby se tytéž aktivity
„staly viditelně r...
Výklady vládnutí v reálném socialismu
Horizont našeho bádání určovaly následující otázky: „(i) jak se konstruují sociální
hierarchie v novodobých společnostech, (ii) jak lze vládnout v podmínkách ústavně deklarované
občanské rovnosti a...
50. díl – CEA-311 Anequim aneb rychlostní rekordman z Brazílie
Eiffelovy věže, a poté upřel svoji pozornost na letadla těžší vzduchu. Z těch nejslavnějších to byly
letouny Bis-14 a později Demoiselle. Brazilci jsou na něj proto náležitě hrdí, Dumontovo rodné
m...
Dan Ryšavý Funkce - Katedra - Univerzita Palackého v Olomouci
Katedra sociologie a andragogiky FF UP Olomouc (od 1998)
Katedra sociologie FF (resp. FSS) MU v Brně (1994-1999; semináře
kursu Analýza dat, proseminář k obecné sociologii, kurs Základy teorie soci...
Diskrétní matematika - Západočeská univerzita
uspořádání. Protože relace popisují vztahy mezi prvky množin a navíc jsou samy
množinami, bude vhodné množiny nejprve krátce připomenout.
Seznam obhájených diplomových, rigorózních a disertačních prací
Problematika překladu substandardních forem jazyka mezi angličtinou a češtinou. Kritické
zhodnocení teoretických pohledů na překlad stylizovaného jazyka