Průvodce epilepsií aneb život s epileptikem Jsme

Průvodce epilepsií aneb život s epileptikem Jsme

Průvodce epilepsií aneb život s epileptikem
Jsme postavení před prodělaný první epileptický záchvat, co dělat?
Sama jsem v šoku, svého milovaného
pejska nepoznávám, všechno je mi strašně
líto, volám na veterinu, proděláme první
vyšetření. Od doktora se dozvím spoustu
informací, ale odcházím s tím, že léky zatím
žádné, počkáme, jestli se objeví další záchvat.
Přijde, nepřijde? A začínají nervy. Pozoruji
pejska, ten se zdá úplně normální, dny nebo
týdny ubíhají, začínám doufat, že snad my
budeme ti šťastní a skončíme u prvního
záchvatu.
Spokojeně spím a najednou divný
rámus. Vyběhnu a zákeřný záchvat je už v běhu. Já jsem si užila dost klasických, čistokrevných,
dvoufázových záchvatů, kdy v první části pejsek leží na boku, prohnutý křečí, nožičky strmě trčí do
prostoru, hlavička zakloněná, tlama doširoka otevřená. To už je pejsek v bezvědomí, nemá cenu ho
nějak tišit nebo budit. Mám vteřiny na to, abych si podala předem připravenou první pomoc a snažila
se podsunout nepromokavou dětskou přebalovací plenu (při některém záchvatu povolí svěrače a
počůrá se). Není pravidlem, že vždy. Za okamžik přijde druhá, hlučná a nebezpečnější část. Křeč
povoluje, nohy začínají dělat jakoby plavací pohyby, hlava sebou nekontrolovaně hází ze strany na
stranu. V této chvíli se snažím být u hlavičky, podsunout polštářek nebo hlavičku držet, během
záchvatu pejsek vyvine strašnou sílu, vyrazil by si zuby. Snažím se předejít zbytečnému poranění.
Nohy a tělo nechám plavat, jen hlídám, aby nekopal proti zásuvce nebo něčemu zraňujícímu. To už
mocně sliní, hlídám, aby nezapadl jazyk. Kopání nebo plavání začíná polevovat, pejsek je stále v
bezvědomí, už ho ale hladím a broukavě na něj mluvím, přijde fáze probírání. Snažím se vyvarovat
prudkého, přímého rozsvícení, aby se nelekl a já tak nevyvolala další záchvat.
Najednou vypadá, že klidně spí, ještě nereaguje na nic. Teprve v okamžiku, kdy začne rychle
dýchat se začíná budit. Namočila jsem žínku, otřela zpěněnou čuminku, chlácholila tím naším
pobroukáváním a čekala. Probouzení se nedá urychlit, musíme být moc trpěliví. Postupně začíná
zvedat bimbající hlavu, nic moc. Za další chvilku náznak vstávání, ale teď pozor, začne rodeo. Tělo
vůbec neposlouchá, nohy neslouží. Takže náš 70 kilový mazlík se snaží vzepřít o přední tlapky, ty se
rozjedou a spadne. Těch pokusů je mnoho, ale nakonec se povede. Jenže neposlouchá zadek a
zadní nohy, takže padá, kymácí se do stran a snaží udělat první, zmatený krok. Do toho zjistíte, že na
chvilku oslepl a má výpadek paměti, neví kde je, kdo jste, kde jsou dveře, kudy ven, nic. Snažíte se
pomáhat držet balanc, je to dřina, ale naučíte se to. Chráníte hlavu před kohouty radiátoru, rohy stolu
jsou taky nepřítel, pohybuje se jako tank, špatná motorika, žádná paměť. Bloumá bezcílně po bytě,
motá se dokola, vy vedle ní a pořád broukáte, chlácholíte. Snaží se najít misku s vodou, neví kde jí
má, když už jí domanévrujete nad ni, tak si
nevzpomíná, jak se pije. Namočila jsem dlaní
čenich
a
sláva,
probudil
se
picí
reflex,
nemotorně ale přece nasměruje hlavu do misky
a snaží se donutit jazyk, aby se hýbal. Jak se to
povede, je vyhráno, máme jistotu že je náš psík
definitivně
probraný.
Pak
zase
bloudíme,
končíme u vchodových dveří, chce ven. Nohy
jsou nejisté, toporné, ale chodit už jde. Dobelhá
se ven, zas ten nevěřícný pohled kde to jsem.
Ale vyčůrá se a automaticky se vrací domů. To
se opakuje tak 4x dokola, nakonec po dlouhém váhání si lehne a usne.
Důležité je psa jen doprovázet a chránit, nedá se k ničemu přesvědčit, povely nefungují. Celý
tenhle stav trvá cca 20 minut až hodinu, jak se uvelebí a usne, je dobře. Je strašně unavený, všechno
ho bolí, chodí pít, má žízeň. Odpočívá zhruba 24 hodin, malátný, zakopává, tělíčku a svalům chvilku
trvá, než se po těch hrozných křečích zotaví.
Jedeme zase na veterinu a přijde náročné období hledání léků. Nejprve se nasazují
barbituráty, počítané na váhu psa. Z miláčka se nám na 14 dní stane spící panenka, když se probudí
tak se motá, zakopává. Pro představu – ráno 1 a ½ silného prášku na spaní, večer to samé. Tělíčko si
na tu sílu časem zvykne, zas je to naše zlatíčko. Paní doktor říká dávat ráno a večer, jenže… mozek
potřebuje stálou hladinu léku v krvi, tak nastane dvanáctihodinový kolotoč, musíme si zvyknout dávat
léky včas. Když je delší pauza, následuje trest v podobě záchvatu. A čas plyne. Buď stačí léčba
jedním preparátem, když jsou záchvaty časté, tak pan doktor přidá bromid. Jeden lék tlumí průběh
záchvatu, druhý jej oddaluje. Někdy se přidává Diazepam v rektálních ampulkách, ten se používá při
opakovaných nebo extrémně dlouhých záchvatech. Celý záchvat podle mé zkušenosti trvá max. 2
minuty, mnohem delší je ta probírací fáze. Ale léčený epileptik má záchvaty se slabším a kratším
průběhem.
Naše paní doktor doporučila koupit diář, zapsat nasazení léků a hlavně zapisovat záchvaty a
průběh. Taky jsem počítala pauzy. Když jsme přijeli na kontrolu, tak jsem podala diářek a paní doktor
měla hned jasno.
O rodině: mělo by dojít k přizpůsobení
páníků potřebám a schopnostem pejska. Nikdo
Vám neřekne, co záchvat vyvolává, nezjistíte to
ani Vy. Nejraději chodí v klidu, ze spaní, v noci.
Pak přemýšlíte, co se zrovna ten den dělalo,
jestli bylo vedro a šlo se ven, časem se naučíte
pejska
nepřetěžovat,
nestresovat,
spíš
pozorovat a snažit se pochopit, co chce.
Záchvat umí vyvolat i velký strach nebo naopak
radost, my jsme ho měli i při vítání velké psí
návštěvy. Podstatné je nezmatkovat, pejskovi být oporou ve všech případech, dá se na to zvyknout.
Oni z nás vycítí nervozitu i stres. Barbituráty způsobují velmi tvrdý až nepřirozený spánek, takže
nechat pejska v klidu, nebudit, nerámusit, po některém záchvatu může přetrvávat velká lekavost.
Zachovávat čas podávání léků. Jeden z vedlejších účinků je abnormální žravost, takže hlídat, krade,
ale strašně, až hltavě. Nezvyšovat krmné dávky, hlídat váhu, máme spočítané dávkování léků!!!!!
Já si zvykla spát v dohledu na naši holčičku, možná to bylo až moc, ale já byla klidnější, pořád
jsem jí měla na očích a mohla hned na začátku záchvatu reagovat. Hlučná je až ta druhá, kopací část.
Záleží na každém páníkovi, jak je ochotný obětovat svoje pohodlí. Nedoporučuji oddělovat pejska od
zbytku rodiny, naopak, rodina by ho měla obklopovat, aby cítil, že v té divné situaci není sám. Mimo
záchvat se pejsek časem vrátí skoro k normálnímu životu, užijete si s ním i radost, jen vevnitř vás
neustále hlodá ta velká starost. Ale na vlastní kůži mám ozkoušené, že se všechno dá zvládnout,
naučíte se u záchvatu pomáhat a nepřekážet, probírací fáze ještě utuží vztah, protože pejsek je na
vás úplně odkázaný, chvilku opravdu neví nic. Hlavní je neházet flintu do žita a vydržet. Když se ze
všeho vyspí, tak ten oddaný pohled, položená hlava v klíně a olíznutí jako dík přece stojí za to.