meditace veku

o
v
M}'STICISMUS
MEDITACE VEKU
o ĚJINNÝ
I V. ob dob í
MYLENÍ
MYSTICISMUS
NAPSAL
Dr. JOSEF KRATOCHVIL
OfL I.
STAROVĚKÁ
,
"
,
BRNO
Nakladatelství
1927.
BARVIČ & NOVOTNÝ
v
Brně,
,
1
II,
FILOSOFII
vvvoj
FILOSOFICKÉHO
FILOSOFI'E
V ANTICKÉ
"I
•
.'1
,
V ANTICKÉ
FILOSOFII
Duch lidský, jenž přirozeností svou touží po pravdě,
nesnese dlouhého pochybování, Skepse nemohla tedy
nijak uspokojiti .n á b o žen s k o u t o u h u člověka, jež
tak mocně vyznačuje první století před Kr. .i po Kristu.
Filosofie, jež snažila se ve školách etických povznésti
a očistiti život člověka, nestačila přece jenom k tomu,
.aby též trvale překlenula stíny života. Starosti, bolesti,
omyly, smrt, hřích, zlo doléhaly příliš a žádaly překonání. Duch lidský nedopracoval se veškerou prací
předchozí uspokojující odpovědi na poslední záhady,
a člověk proto soudil, že jediné spojením s božstvírn .
dojde uklidnění, spásy a blaženosti. Ve své touze'
utíká se tedy k mys t i c i s m u a t h e o s o fi i. P r 0- .
bl é m v y k o u pen í a touha po osvobození ducha
z pout těla je posledním a největším problémem
starověku.
Člověk zatoužil po náboženské extasi, po nadpřirozených a nadrozumných intuicích. Na všech stranách
vznikly nábožensko-fíloseřické
sekty, jež směšujíce
řeckou formu a řeckého ducha s orientálním nábo13*
'96
D r.
J o s.
K r a t och
v i I
ženstvím poněkud aspoň hleděly, uspokojiti náboženskou touhu doby. Již stoícké.: epikurejské a kynické
zdůrazňován!
náboženského
prvku vyrostlo z této
atmosféry.
Střediskem nové kultury a nových škol a sekt
nábožensko-filosofických
stalo se egyptské
město
Alexandrie,
kam hrnuli se učenci ze všech končin
tehdy známého světa. Pohanství, zbavené všeho vlivu ..
a postrádající vážného obsahu náboženského vzepjalo
se posledním úsilím, aby dalo svým mythologickým
názorům .filosofický podklad, tím více, ježto počínalo
. se na jevišti objevovati nové učení křesťanské. Pod,klad nové 'této snaze dala filosofie P I a t o n o v a a
prvky p y t h a g o rej s k Také učenci židovští pokusili
se sloučiti svoji víru náboženskou s řeckou filosofií a
orientální mystikou, aby takto vytvořili obecnou soustavu náboženskou.
é.
'NABO.
FILOSOFIE
lDOV.-
1. NÁBOŽENSKÁ
FILOSOFIE
HELLENISTICKÁ
HELLENlSTICKÁ
ŽIDOVSKO-
OBSAH: 1. Filon z Alexandrie. - 2. Filonova kosmologie a
theologie. - 3. Logos. - 4,· Cíl lidského života.
1. - Po otroctví babylonském nevrátili se všichni
Židé do Palestiny, nýbrž většina se rozptýlila po
Orientě. V Alexandrii měli kvetoucí kolonii a přizpůsobili se tak životu řeckému, že úplně zapomněli mateřskou řeč hebrejskou, ba' musili si přeložiti i bibli do
řečtiny, aby ji mohli čísti. Přirozeno, že s jazykem
řeckým přijali i' řecké mravy, řeckou kulturu, zvláště
literaturu, umění a filosofii. To způsobilo, že jedna
část úplně se odcizila staré tradici hebrejské, druhá
část pak pokoušela se uvésti .v soulad dřevní víru
s řeckými názory filosofickými. Alegorické
výklady
Písma prozrazovaly současně prvky orientální i řeckou
formu ..
Nelvyznačněiším zástupcem této synthetické snahy
jest žid FILON z Alexandrie,
zvaný Ph l o
Judaeus
(asi 25 př, Kr. - 50 po Kr.), Pocházel
z vážené kněžské rodiny a žil/ většinou v Alexandrii.
V první polovici. r. 40. po (Kr. byl v Římě jako
vyslanec alexandrijských Žid9 na dvoře císaře Gaia.
í
'I
198
D f.
]
k
o s.
och
fat
Napsal řadu spisů filosofických, exegetických a apologefických- Za největší filosofy pokládá kněze a proroky národa ísraelského. MojŽíš není mu jen prorokem,
ale i největším filosofem, Pentateuch zřejmým pramenem řecké filosofie.
Filon potírá ostře epikureism, materialism, uctívání
těles nebeských, astrologii a pověry. Z řeckých filosofů
váží si Stoiků, Pythagorovců, Aristotela, ale zvláště
Platona, jehož formu i idealistické názory přijímá.
Odívá je ovšem ve formu orientální, alegorickou. Místy
prosvítá u něho i jakési zastřené pohrdání řeckou
moudrostí. Židovský theolog a řecký filosof bojují
v něm o smír, dohodu a vzájemné porozuměni. Rozumu
lidskému přespřfliš nedůvěřuje, nýbrž hledá m o u dr o s t
vy š š í, božskou.
2. - Zamítá učeni o věčnosti světa a nečinnosti
boží. Věčné je jenom neviditelné; dění a změny viditel
něho dokazují tvůrčí čin. Nad světem existuje jediný,
osobní, nekonečně dokonalý Bůh ~'P -,
ten, který
jest. Jakékoliv jeho označení podle věci konečných je
nernožné. Bůh je výše nežli veškero lidské vědění, ba
je výše i nežli samo dobro nebo sama krása. U něho
není ani minulosti ani budoucnosti, nýbrž stálá pří-'
tomnost; není v něm žádné nedokonalosti;
naopak
musíme mu přičítati veškeru dokonalost v míře nekonečné. Jest krátce nejvyšší a nejdokonalejší, s o ujem vší reality
a dokonalosti.
Dokonalost božská '~ylučuje jaký~oliv přímý s~k
se světem, neboť styk s hmotou značil by poskvrnění
nejvyšší dokonalosti.
ů h je princip činný, hm o t a
'to
, I,
I
!
v i I
a,
Ndboženskd
filosofie žldovsko - hellenlsttckd
199
trpný. "Je to neuspořádaný, neživý, bezformý a bezzáklad procesu tvůrčího, který, má v sobě
schopnost státi se čímkoliv. Hmota je zároveň principem
zla a nedokonalosti. Aby z této hmoty v neskonalé své
dobrotě stvořil svět, použil Bůh, ježto sám nemohl se
dotýkati nečisté hmoty, prostředníků, nehmotných sil
a ideí, které jej obkličují jako služebnici svého pána.
nJežto Bůh předvídal, že krásné napodobení předpokládá
krásný vzor a že dobro věcí závisí na napodobení
'nějakého pravzoru duchovní ideje, vytvořil před stvořením viditelného světa nejpr~~ svět ideální a potom
teprve vytvořil s použitím tohoto .netělesného a Bohu
podobného vzoru svět tělesný, v němž je obsaženo
stejné množství smyslově vnimatelných druhů jako
byly myšleny ve světě ideálním." (De opificio mundi, 16). Viditelný svět je podle tohoto citátu odlesk
. ideálního pravzoru. Sídlem ideí a vzorem všech věcí
je "Logos, Slovo",
prostředník mezi Bohem a světem, prvorozený syn boží, idea ideí. Vzorem Slova"
je Bůh ~ Slovo je zase vzorem všech ostatních "bytostí.
3,. - Clověk poznává věci božské intuicí Slova. Toto
proniká veškeren smyslný svět jakožto rozum božský,
zosobněná moudrost boží, jejíž prostřednictvím se Bůh
svět~ zjevuj~. Jednotlivé ideje jsou působivé síly, nástroje božske vůle, podstaty rodů a druhů. Tyto síly
tvoří svou činností nepohnutelné hraničníky vesmíru
a jsou příčinou pravidelnosti a zákonitosti světového
?ění. 'StOi~ká, pythagorovská a platónská ideologie
Jevtu do dusledku provedena. Logos a Iogoi nemají
vsak pouze význam filosofický, nýbrž také význam
vlastnóstní
los.,
k
a
och
i I ..
----~------~--------------------~~
jsou
'200
. fj
T.
T
t
II
náboženský.
to andělé a démoni. Logos je vyslanec boží, paraklet, nejvyšší kněz a prostředník mezi
Bohem a lidmi.: Člověk přirozeným rozumem poznává
jenom, že Bůh jest, ale nemůže proniknouti v jeho
podstatu. Poznatelný je pouze Logos, obraz boží.
Uprostřed 'mezi Duchem a hmotou, božstvím asvětem je love k, který na každém z obou má účast.
Hmotné a smrtelné je tělo, nesmrtelný jest duch, který
se: vrozuje člověku jako božské pneuma, obraz Loga.
Účelem filosofie i života je osvobození z pout tělesnosti, návrat k Bohu, p o zná n í B o h a. Duše lidská
má se snažiti, aby se stala sídlem Boha, jeho chrámem; tím stává se silnou a ctnostnou. Ctnost :."~Ieží
ve vědění, v přirozeném životě. Ve zpodobnění se člcKrěka
Bohu, v životě co neivíce ctnostném a mravném, záleží
blaženost, eudaimonie.
č
Ndboženskd filosofie židovsko - hellenistická
201
a pravzorů a potom až k Bohu samotnému. Když člověk
se snaží pohlédnouti, rozleje se naň takový pramen
. čirého světla, že jeho jasem duchovní zrak je oslněn.
Pravý mudrc věnuje se tedy životu rozjímavému duchovnímu, neboť ví, že božským osvětlením, hledáním
Boha poddává se působení Boha, dochází ne j vy Š š í
s Ia s t i a blaženosti.
4. - S p ly n u tf. s b o ž s tví m je možno jenom
úplným potlačením veškeré smyslnosti, všeho. vnějšího
a tělesného. Přímé nazírání na Boha, splynutí s Bohem a trvání v Bohu je nejvyšší úděl, jehož může filosof dosíci v mystickém vytržení, v ex t a s i. Není však
extase bez filosofie, bez ctnosti a moudrosti, ale přičinění' člověka je jenom přípravou, vlastní příčinou
extase je božská milost; kterou se člověk stává schopným, aby vystoupil ze sebe, pozbyl vlastního vědomí
a své individuality.
Jenom několika vyvoleným dostává se této božské
milostí, velké mase jest extase nedostupná a neznámá.
V extasi povznáší se duch lidský nejprve v kraj ideí
·1:
N
NOVOPYTHAGORElSM
2. NOVOPYTHAGOREISM
OBSA~:.
-
3.
1. Novopvthagoreiemue.
-
2. Apollonlos
Jim stoupenci novopythagoreismu.
Z Tyany,
Numenios.ř Kronios.
. 1. -:- Zák!adní názory. filosofie Filonovy, totiž m y s!lcke s p o le n s Bohem a potom Slovo (Logos),
Jako první ~ božských emanací, pramen jejich a záro~en pro~~:edník mezi Bohem a veškerým C(.)jtatním
svetem, přijaly také školy novopythagorská tf novoplatonská - v téže době vznikající.
Pythagorská filosofie sice zanikla ve 4. stol. př, Kr.,
ale p y t h a g o r e is m, jako náboženská sekta s určitými
řády a životnfmi pravidly, žil dále a měl stále dosti četné
stoupence. V prvním století před Kristem však objevila
se sn~ha obnoviti zase pythagorskou. filosofií. Jako
o~novlt:l tohoto ZP~S~?U myšlení jm;nuje se Ni g i.d!.u SvF q~u I U. s. NeJvl~ vsak k obnově pythagoreismu
pnsp~ly cetne podvržené spisy té doby, jež se vydávaly jako původní s41rá pythagorská literatura.
Novopyt?agorovciinespokojili
. se .s pouhým obnovením st~re ,theorie físelné, nýbrž slučovali ji i s jinými
prvky, zej~ena platpnskými, aristotelskými a stoickými:
~lavní pojmy noyopythagorského
názoru světového
JSou Bůh, Demiurg, ideje, nebo-li tvůrčí formy, duše
í
v
v
o v o. p Y t h a g o r e i s m
203
světová, hmota. Poměr Boha ke světu určuje se
jednak asi vlivem stoicismu, monisticky, jednak vlivem Aristotelovým, dualisticky.
Podle prvého názoru je Bůh transcendentní jednotka,
počátek všech věcí, který chová v sobě všecky věci
světové v zárodku a ze sebe je rozvíjí. Jednotka jako
nejvyšší princip všeho je nejobecnější a zároveň první,
co možno o všech ostatních částech vypověděti. I dvojka,
jakožto hmota, dá se vyvoditi z jednotky. Podle druhého
názoru stojí proti sobě jednotka - Bůh a dvojka hmota. První je příčina působící, druhá je příčina
trpná. Účastí na číslech pak vytváří se z hmoty
jednotlivé věci: €ísla nejsou již samostatné substance,
nýbrž ideje, myšlenky boží, pravzory všech věci.
Principem zla je pouze hmota. Etické názory novopythagorovců
jsou opakováním nauk platónských,
peripatetických,
akademických
a stoicismu. Mravní
očištění, posvěcení duše, asketický život je jediná
správná a možná cesta k Bohu. Pravá. filosofie je
meditace o Bohu.
2. - Nejdůležitějším zástupcem novopythagoreismu
jest APOLUONIOS z Ty anv na konci prvního století
po Kr. Procházel jako misionář městy řeckými, dával
se do rozhovoru s kněžími '\různých kultů, bojoval
velmi ostře proti nedůstojným\ představám božství a
"hlásal pravé poznáni a důstojně uctívání Boha. Jemu
nepřísluší prý hmotné oběti, nýtirž úcta čiře duchovní.
Všecky věci pozemské jsou nehodny toho, aby mohly
se přiblfžíti k ne j vy Š š í m II Bohu. Ani slovy nemá
.býti oslavován, nýbrž pouze rozumem pojímán. Nižší
I
II
\
204
D r.
J o s.
K r a t och
božstva ovšem možno uctívati
hymnami a modlitbami.
nekrvavými
v i I
obětmi,
filosofie je podle Apollonia vlastně pravým náboženstvím, filosof sluha boží. Musí se tedy povznésti
ze smyslnosti a tělesnosti k životu čistému, bohatému •.
čímž nabývá nevídané síly duchovní. Pro takový čistý
život předpisuje různá pravidla,· jako panictví, zdržování se požívání masa a vína, dlouhý lněný šat, dlouhé
vousy a vlasy, mlčení, asketické spolky, společenství
majetku. Nelze se diviti, že Apolloníos,. který sám se
těmito pravidly řídil, byl pokládán za proroka a uctíván za svého života i dlouho po smrti .
Novopythagorelsm
205
účastí na prvém Bohu, které působí na hmotu a tvoří
hmotný svět; je principem dění. Třetí božství je konečně s vět, výtvor to Demiurga. V pohledu na nejvyšší božství nalézá Demiurg ideje, podle nichž působí
ve hmotě. Duše lidská je nesmrtelná a po očištění
vrací se opět v Boha, z něhož vyšla. Cílem života
je povznesení nad smyslnost, božské ticho, v němž
nejvyšší Bůh se přibližuje k člověku. Podobné učení
hlásal též K r o n i o s, vrstevník Numeniův.
•
, 3. -:-Jiní stoupenci novopythagoreismu jako Mo d eratos
z Gades (koncem 1. stol. po Kr.) a Ní k o machos
z Ge r a s y (2. stol. P9 Kr.) vyvíjeli dále
tajemné theorie číselné. Nikomachos napsal spis "Aritmetická theologie".
.
. Zvláštní postavení zaujímáNUMENIOS ~ A p a~ e je
(2. stol. po Kr.) v Syrii, jehož vliv na Plotina byl
velmi značný. Pokoušel se o soulad řecké filosofie
s náboženskými naukami indickými, egyptskými a
židovskými. Platona nazývá "atticky mluvicím Mojžíšem" pro souhlasnost platónských názorů se Starým
zákonem.
,
V nauce o poznání! Boha zaznívají čistě mystické"
tóny. Prvý Bůh je do~rb samo, sama myšlenka, princip
jsoucna. Vedle tohoto nade všecko povýšeného, nejvyššího Boha, ml uvl Numenios o druhém Bohu, synu
božím - Derniurgos -,
který se stává dobrým
.'
N.i o v opl
NOVOPLATONlSMUS
OBSAH:. 1. Nábc..(enský mysticism;. - 2 Plot" ~ 3 n •
Boha a Jeho ·pomYr ke svět
.
ln.
. Pojem
a duš
.t á e sve u. -- 4. Transcendence. boží - 5
e sve ov
6 D·
·1 •
..
Duch
člověká. _ 8 Mysli
use c oveka. - 7. Vnitfní život
cho
.
c
ex ase. - 9. Porfyrios. - 10. ]amblis. - ll. Proklos. - 12. Filosofická škola v Alexandrii.
t
1.:-.Náb~žeIÍsko-mystické
touhy posledního období
recke fíl?sofie dos~hují svého vyvrcholení ve filosofii
obnoveneho platonismu. Je to vlastně soujem různých
soustav předchozí řecké filosofie, v němž převládá
n:u~~" ~latonova a který se pokouší vysvětliti všecky
:'uars nazo_:y ve s.myslu ,nábožensko-mystickém. Jsou
. prvky řecko-židovské, novopythagorské
stoické .
aristotelské.jádrem je náboženský mystřcism' t j
eh 1
po spojení s Bohem překonáním tělesnosti' ~ . sna. a
tická • metařvsik
' zmOnIS• ~SI a, po dl e níž Bůh je pramenem,
něhož
vyplývají vsecky konečné bytosti.
v
Zaklad~telem novoplatonismu
jmenuje se filosof
A mm o n i o s ~.a~kas z konce 2. stol. po Kristu. Spisů
ne~anechal. Uctl Jako Sokrates jenom ústně čítaje m .
sve žá~y vy~ikající učence pozdější doby LOngi:~1
Heren?la, Origena a zvláště vlastního tvůrce novo~
platonismu Plotina.
..
1Í
i s m u s
207
'2.. _ PLOTIN (204/5-270)
pocházel z egyptskéhO
města Lykopole. V 28. roce svého věku počal se obírait
filosofií a poslouchal v Alexándrii různé filosofy. Nejvice si oblibil obnovitele platonské metafysiky Ammonia.
Dalšími studiemi svými získal si důkladnou znalost i
ostatních řeckých filosofů. Ve stáří 40 let odešel do
Říma, kde nalezl dosti oddaných žáků a velké obliby.
Sám tehdejší římský císař a jeho choť si jej tak oblíbili,
že mu slíbili založiti město filosofů "Platonopolis", kde
by se žilo podle etických a státních zásad Platonových
za vedení Plotinova. Nestalo se tak a žáci Plotinovi
opustili Řím, kdežto Plotin těžce nemocen a osleplý
odešel na venkovský statek svého přítele do Kampanie
3. NOVOPLATONISMUS
ká-·
a t o
a tam zemřel.
Spisy, jež Plotin napsal, asi na přání svých žáků,
v pozdních letech svého věku, vydal po smrti Plotinově
Por f y r i o s v šesti t. zv. Enneadách, každou o 9 knihách.
E nn e a dy netvoří sice soustavné' dílo, ale všecka
themata prozrazují jednotný názor filosofický. Plotinovi
šlo hlavně o nábožensko-mravní
obnovu vzdělaných
vrstev, a to řormou filosofickou. Sám proniknut žárem
mystickým, jakož i silou spekulativní, zjednal nauce
,
I,
své velkou váhu a oblibu.
.
3. _ Základní otázkou Plotinovy filosofie byl pojem
Boha a jeho poměr ke světu. Stejně jako Fílon učí
také Plotin, že člověku není vůbec možno plně pochopiti a poznati božství. Víme jediné, že Bůh je s t, ale
nevíme, c o jest. Dovedeme pouze vytknouti, čím býti
nemůže, neboť všecky naše pojmy odvozené z věci
konečných nestačí na vyjádření jeho nekonečnosti. Je
208
D r;
] o s.
K
r
a t och
v i I
tedy více nežli podstata, více nežli rozum, ba i více
nežli samo bytí. Aby přece jen mohl nějak vyjádřiti
nevyslovitelné a neuvěřitelné, nadpřirozené, jak se projevuje v Bohu, používá Plotín názvu "j e dno t a" nebo
"první" ('to ev). Je to naprosté dobro, pro dobro samo
o sobě beztvárné, které není ani v čase ani v prostoru,
je to nad bytí. Všecko, co bylo, jest anebo může býti,
bylo od věčnosti v něm obsaženo a vy p 1y n II 10 z něho.
Naprosté dobro, pradobro, nebylo by dobrem, kdyby
se nesdílelo, neboť jeho zvláštností je působení a tvoření.
je tedy principem bytí, tvůrcem všech ostatních bytostí, "
dárcem a udržovatelem jejich života. je zároveň cílem
i pramenem světa, neboť z něho vše vychází a do něho
opět se vrací. Nejvyšší dobro, naprostý princip jsoucna
jako by překypěl a tak umožnil vyplynutí čili e man a c i
všech věcí z nad bytné své jsoucnosti. Tím ovšem z něho
sice vyvěrají všecky věci .světa, ale jsou přece zase
od něho rozdílný a netvoří s ním jédnoty, nýbrž jsou
mnohostí.:
.
4. - Plotin užívá ještě jiných'obrazů, aby znázornil
emanaci světa z božství. Jako slunce vyzařuje světlo
a osvěcuje tmu, jakov každé číslicije obsažena jednička,
jako kořen vyhání v rostlinu; tak z Jednoty vyvěrá
celá stupnice bytí, ale jednota svou podstatu nemění,
Tyto obrazy ukazují jasně úmysl .Plotinův zdůrazniti
tra n s cen den c l Boha. Popírá tedy totožnost Boha
a světa; vesmír a princip vesmíru, t. j. princip, z něhož
svět vyplývá, jsou dvě různé věci. "jednota" nesplývá
nikde v jedno ani s vesmírem ani s jeho částmi.'
Stvořené je v tvůrčím principu, ale první princip není
Novoplatonismus
209
obsažen už v ničem, stojí sám o sobě, nenáleží k ničemu
jinému, nýbrž sám má všecko v sobě. Od věcí není
vzdálen, ale není přece ~ nich.
Z prajednoty
vyplývá' Nov~, její obraz, z Ducha
zase duše světová
a z ní teprve smyslové bytosti
složené z látky a formy. je tedy určitá stupňovitost
ve stvořeném podle vzdálenosti tvorů od prvého principu. Příčina musí býti vždy lepší a dokonalejší nežli
její působení. Proces emanační neděl se v čase, nýbrž.
od věčnosti. Jsou tedy tři stupně jsoucna: duchovost,
duševnost a tělesnost. .
"
4. - V Duchu (Nov~) není již naprostá jednota, nýbrž.
dvojnost myšlení a myšleného. Duch v tom, nač mysli,
myslí na sebe a na vše to, co má, jediné ze sebe.
Myslí-li tedy jenom o sobě a ze sebe, je tQ vždy on
sám, co myslí; Duch je tedy skutečná jsoucnost. Jeho
podstata, záleží v čirém myšlení. V něm jsou obsaženy
veškery ideje, ~eré tvoří "óC1fLO~"01J'tó~, jednotu duchových sil a soubor hodnot, jež třeba v životě lidském
uskutečniti. Duch obracející se k Prajednotě stává se
tedy zdrojem poznání nejen prajednoty, nýbrž i sebe
sama a zároveň určuje .. též mnohost ideí jakožto
utvářejících principů.
Z Ducha vychází d u e s vět o v á, která jest prostřednicí mezi Duchem a hmotou, mezi pomyslným
'světem ideí a smyslovým světem' jevů. Má tedy dvě
stránky, vyšší, která obrací se k Duchu a z něho přijímá
.ideie, a druhou nižší, která jako síla přírodní proniká
'a utváří hmotný svět. .Od prajednoty k duši světově
š
14
210
D r.
J
o s.
K r a t och
v i I
rozprostírá se božské, svět nadsmyslný či pomyslný,
kdežto od duše světové dolů je svět smyslný, hmotný.
Duše jest světlem ze světla a svítíc níže spatřuje
na nejzazší hranici svého světla s tín. A to je právě
h mot a která je neurčitá, beztvárná, pouhý substrát či
podklad, bytí v pouhé možnosti (cJv"áps/' li,,), které nemá
ani velikosti, ani vlastností, tedy vlastně negace bytí.
Vzniká ze snahy duše světové, vytvořiti z množství
ideí, které má duše v sobě, skutečné věci. Tvůrčí silou
přírody stává se, z hmoty smyslný svět. Bezvědomým
nazíráním duše, t. j. vlivem tvůrcích ideí za hmotu,
utváří' se tato kvalitativně i, kvantitativně a tvoří se
z ní velké množství rodů, druhů i jedinců. Tedy ideje
duše, světové spojují se jako formy s hmotou a tak
se vytváří v id i tel n Ý svět, který je pouhým obrazem
věčného světa nadsmyslného.
Plotín nazývá tvůrčí ideje duše světové "logoi": Jsou
to formující principy přírodní, aristotelské "entelechie", ,
v' přírodě neorganické .řormy, a v organické tvůrčí sily
obsažené v semenech ořganismůPůsobením
duše světové vysvětlujeme si účelnost a rozumnost světového
dění. Svět stává se živoucím, 'jédMtným a ladným
celkem, jehož části jsou na sobě" vnitřně závisly a
vzájemně na sebe. působí. Svět je jediný a nejlepší; jako
pouhý obraz není ovšem tak krásný jako vzor, ale je
přece jenom tak krásný jak vůbec může býti svět
hmotný. Nedostatky musíme si vysvětliti z toho, že
neznáme plně vztahy jednotlivých částí k celku. Ošklivý'
Thersites neznačí ještě, že člověk jé snad vůbec ošklivý.
Novoplatonismus
211
Jak vysvětliti však z Io ,ves vět ě? Zlo je nedostatek
dobra a je tedy ve, světě nutné. Utrpení má velkou
cenu výchovnou a mravní; jím právě budí se mravní
síly a schopnosti člověka, jím přemáhá člověk sebe i
okolí. Utrpení z valné části jsou dílem nerozumu a
hříšnosti lidí (na př. války), proto záleží na svobodné
vůli člověkově, aby je odstraňoval.
4. - Duše člověka je částí duše světové, ale je
připoutána k tělu a světu smyslnému. Y životě smyslném
je sice závislá na těle, ale, v životě duchovním je
úplně svobodná, volná, neboť souvisí s Duchem. Zapomenuvši na svou důstojnost nadsmyslnou a ve své
bujnosti zatouživši p'o jiném 'bytí a po samostatnosti,
přiklonila se, k hmotě a za to byla v těle uzavřena.
Není však v těle jako v prostoru nebo 'v nádobě, není
jako část celku ani jako celek y částech, ba ani ne
jako forma v látce, nýbrŽ je v těle asi tak jako je
světlo ve vzduchu. Osvěcuje tělo a dává každému
ústrojí sílu k přirozené .ieho činnosti.
Snahou duše lidské je osvoboditi se z pout těla,
zbaviti se hmotnosti, smyslnosti a vrátiti se v původní čisté bytí, připodobniti se Bohu., K tomu vede
c t n o s t. Plotin rozeznává různé stupně ctnosti. Ctnosti
ob a n s k vztahují se k zevnějšímu životu, jsou
ozdobou duše, ježto udržují v náležitých mezích lidské.
vášně a náruživosti, ochraňují člověka před klamem.
Jsou to obezřetnost, srdnatost, střídmost a spravedlnost. Vyšším stupněm jsou ctnosti o i st n é, zbavující
člověka tělesných vášni. a. podřizující všecko jeho
č
é
ě
14*
"
'
212
D r.
J o s.
K r a t och
v i 1
jednáni vládě ducha. Ctnosti bohotvomé jsou ty, jimiž
se člověk vrací v pradobro.
7. - Pravý a dokonalý život je život d uch o v n i,
v n i ťř ni. Jediné takový život je život b Ia žen ý, jen
v něm je skutečná eudaimonie. Skutečný člověk je
člověk vnitřní, který je lhostejný ke všemu zevnějšímu,
vezdejšímu. Všecky nehody, jako smrt přátel a příbuzných, bolesti, nemoci atd. naň nepůsobí, neboť nic
pozemského není tak velké, aby nezasloužilo pohrdání u srovnání s božským cílem. Vezdejší statky,
krása, věda, vláda, stát, obec, rodina - tot všecko
jsou jenom věci vedlejší, nedůležité. Ani smrt není
zlem, .ježto značí osvobození duše od těla. Mudrc.
kráčí životem obměn proti všem nehodám a osudům,
je velký a silný, neboť slouží a žije pouze dobru a
krásnu, zpodobuje se Bohu.
Neivyšší této moudrosti dosahuje člověk potlačením
vší těles'nosti,~drženlivosti,
střídmostí, posty, krátce
katharsí, mravňím o čiš t ním a duchovním soustředěním, k on cen tra c
Tímto mystickým odvratem
od smyslnosti a návratem v sebe povznáší se duše
člověka v království Ducha (Nov~) a nazírá takto
nejen v samo Isoucno; nýbrž vniká také v bytí
ideální, poznává a pochopuje hodnotu Krásna, Dobra"
Spravedlnosti. Ale nezastavuje se ani zde, nýbrž proniká ještě dále a výše - k samému Bohu, s nímž
se sjednocuje aktem in t u i c e. Bůh sám pomáhá duši
vlastním svým světlem. Náhle vzplane toto světlo
v 'duši a způsobí sjednocení duše s Bohem, její
zbožštění. Všecky afekty zmlknou, přestává činnost
ě
í,
.~
l
l
NovopI.atonlsmus
213
představivá i práce rozumová, sebevědomí zmizí, duše
vnoří se v božství, žije zcela novým životem, plným
nebeské rozkoše a blaženosti (En. I. 6, 7).
8. -
Extatický tento stav má v životě lidském jenom
krátké trvání a není údělem mnohých, nýbrŽ pouze
vyvolených. Sám Plotin, podle zpráv Porfyriových,
jen čtyřikráte se povznesl .k tomuto mys ti C k m u
sp.ojení s Bohem. Kdo však jednou dosáhl tohoto
blaženého stavu duše, nezapomene toho nikdy a nabývá jistoty, že teprve po smrti, když duše se zbaví
pout těla, bude tento stav pro duše dokonalé trvalý.'
Nízké a smyslné duše čeká dlouhá očistná cesta dalším pře vtělováním.
é
Plotinovy Enneady jsou také velmi důležity pro
Vývoj estetiky.
Předmět není krásným, že snad má
symetrické části, nýbrž proto, že znázorňuje ideu.
Svět smyslný je proto krásný, že je napodobením
světa inteligibilnřho. Účastenstvím na ideách stávají
se věci pozemské krásnými. Krásno je něco duševního,
co duše poznává jako sobě vhodné a příbuzné. Tělo
je krásné jenom účastenstvím na kráse duchovní.
9. =: Z žáků Plotinových vynikli A mel i o s, pilný
vykladatel a obhájce nauky Plotinovy a zvláště Plotinův životopisec a nadšený ctitel PORFYRIOS z Tyru
(232/33 -304/5).
Vydal řadu spisů filosofických,
dějepisných, fílologíckých, matematických a j. Jeho
úvod k aristotelské logice, známý pod názvem E i s ag o g e stať se jednou z nejznámějších knih středověku.
Porfyriem počíná se·řada novoplatonských vykladatelů
, h v i l
Kratoc.
.
214 .. D r.
]
, h Ve svém mládi
Aristotelovyc.
v 'ho
spisú. Platonovt~
a kVesťanstvf a žákem uc:ne
~,..; s pntelem
r
'v . ým odpurcem
byl POll]"O
. ději stal se vasmv,
táště
L on gin a, ale poz
'm učeným aparatem, ZVa
nauky křesťanské. S velkY
Proti. křesťanúm", ktere
h
biblickým, sestavil 15 kn~ob~ bojovným pro:tředkem
byly potom po dlo~hOUoti křesťanstvi a ovsem také
stv1 pr
,
k u'tokúm pohan
o
s.
h
.
,
N
o v o P I
a
.l o n i s mu·
s
215
tělesné, které" nemůže překážeti duchu, aby účinkoval
na tělesa i do dálky. Když duše klesne, není tu příčinou hmota, nýbrž duše sama, jež se nechává ovládnouti žádosfívostí a vášněmi. Po smrti těla duše čisté
vracejí- se k Bohu, duše. zatížené hmotou musejí se
znova vtělovati.
r
o
obrany křesťanu.
'úv tkvi hlavně v tom::~
,
Filosofický výzdnam Ps~~mitelnou
for~oU pro
IZt~~;
. m'1 a vho nou,
'ho mistra
o
•
ob)as
,
i mati.cké učení sve
rozvinuv
dosti temne, en. g
v dal praktičtělsi ráz,,'
Cil
C lé nauce mlstrove
novoplatomsm~.
;boženskO-asketi.Cký vvýznat~ku a theologii. Učelem
na
dl ' lne vel
v vka vyfilosofie převe
?P duše mravní život dove 'li [sou
filosofování je spasa eh' Prostředky k tomu Cl čení
léčení z mravních. p~ru' o~náni Boha. PlotinoVO uc a
v.VtVenl'a filosoflcke P
..l'm názvoslovím
OC1S
P f rios noV]
V' t
o ctnBsti.. dop;ni\ ~;Je
ctnosti obča~~ký:,
~~~~~
přesněji Je v~ o, 1leště dva stupně da~s)l. ~ává se
ných rozeznav a
v k Duchu (Nov!; a
~i obrad se duse
ti 'sou ctnosti para~tuJné jim řiditi. Nejvyšši t~!n~be~ lidské duši, ný?rž
)e .
tické které iiž nepa r
náboženské ftlo.v
~~~:~t
~~I~~:om ~uc~u.
fr porfynove ma)
so 1
, i
al'ejf alegonsOvan .
p~~~::e:rgiCk~,
mythol.ogie
.
,vel'l' sice duši
i á'
povznas
Oběti a zevnější uct. v ~:, možno uctívati pouze
m ale bytost neJvYSS1, l' dá úplně" jsoucno
k bo h u ,
duchovm ov a
"
v Duchu.
Jsoucno
o
tO. -
Theurgické a theosofické prvky novoplatonismu naplnil nábožensko-mystíckou fantastikou a spojil
s orientálním- učením - o bozích a demonech Porfyriův
žák jAMBLlCHOS z Chalkidy v Syr i (tkolem330).
Na pomoc si přibral. číselnou mystiku pythagorskou
i prvky platónské. Uznával všechna možná božstva,
vylučuje pouze Boha křesťanského.
í
Nad Plotinovou nejvyšší jednotou jest ještě vyšší Nevyslovitelné, jež není ani samo dobro, jež nerná vůbec
vlastností, jež je začátkem všeho. Pod tímto nejvyšším
Nevyslovitelným je jako druhé jednota
Plotinova
totožná s Dobrem. Výtvorem této jednoty je svět
intellglbllní (xóa/-tos "01}1:ós), z něhož plyne opět svět
intelektuelní. Ka~dý z nich je trojčlenný: "ovs, ov"a/-tts
a cJ'l,.""ov~ró,. Od božstev nadsvětných sestupuje se
k ,bohtvOm
světovým, nebes'kým, pod nebeským a
přírodním, k nlm~ se drLlží andělé, demoni a heroové.
Rosledni jsou věci smyslné.
Žáci JambHchovi, Jeteři tvořili školu s y r s k o u, jsou
Theodoros
z Asine, Sopatros
z Apamee, Dexippos a Aidesios,
zakladatel t. zv. školy per"ga ms k é. Základní rys školy byly snahy čiře náboženské,
.pr.axe theurgická 'a touha po obnově polytheismu.
I,.;
216
D
T·.
J
o s.
K
T
a
t och
v i t
Hlavní vůdce polytheistické reakce byl císař J ti ,Ii an.
Odpadlík, vychovaný křesfansky, ale odpadlý k pohanství. Za své vlády ostře vystupoval proti křesřanům
a zaváděl všude pohanství. Mylně soudil, že zasadí
křesťanství smrtelnou ránu, když zakáže křestanům
studovati pohanskou literaturu. Ze spisů JuJianových
jsou pro filosofii důležitý jeho řeči .na krále Helia a
na Matku bohů. Prvý spis ukazuje Juliana jako nadšeného' ctitele boha Slunce a stoupence kultu: Heliova
a Mithrova. Druhý spis podává novoplatonské alegorisující vysvětlení mythů, zvláště Kybely. Také řeči
proti kynismu, v nichž uznává cenu [starého kynismu, ale napadá nové jeho stoupence, jsou významné.
ll. - jamblichův filosofický směr převzala š k o Ia
athenská.
-Zde působili Plutarchos
z Athen
(t 431/2), nazývaný pozdějšími novoplatoniky "Veliký"
a jeho žák a nástupce ve vedení školy S y r i a n o s,
učitel Proklův a vykladatel četných spisů Aristotelových a Platonových.
;~:
Nejdůležitějším zástupcem školy lest PROKLOS
(410-485). Pokračoval v.e snáze jamblíchově o sloučení filosofie s náboženstvím. pomocí alegorii. Fantastickou theurgii jambJichovskou hleděl podepříti
myšlenkami Aristotelovými. Počet hypostasí rozmnožil
ještě dále a proces emanační vysvětloval pojmy
tvůrce a tvořeného, Toto je částečně podobné onomu;
neboť z něho vyplývá, ale částečně je též nepodobné,
protože je pouze odvozené.
Zčásti
"."'.
1
~.
...:>
tedy
zůstává
ve své příčině,
zčásti z ní.
N
I
O
V
o
P
I
'VYstupuje. Stále
a t
ovšem
o
n i s m· u
touží
po novém
s
217
splynutf
• prapůvodem. Vše vyplývá z nadbytku prapůvodu,
Jen2 tvůrčí činností se sice zmnohonásobí, 'ale nepozbývá ničeho na své síle. Tvůrčí proces prochází
jednotou henad, triadou inteligibilního, inteligibilně'Intelektuálního a intelektuálního, říší duševní až k tvoflvým silám přírodním. Světový proces má tři stadia:
#Oll~, 1e~ÓOOO~, l1eUI1;~O(jJ~. Dialektická a systematísaění
.schopnost Proklova byla takové síly, že subtilnosti
jeho nenalezly již pokračovatelů.
SimpIikios,
Marinos
a Damaskios
omezili
se již na pouhé komentáře Aristotela a Platona. Poněvadž duch školy athénské neodpovídal přesvědčení
většiny posluchačů, kteří přistoupili k náboženství
křesřanskému, vydal císař Iustínían r. 529 dekret,
kterým se zrušila.
12. -
Novoplatonská tradice byla obnovena v Al e-
x a n d r H. Ale škola alexandrijská stále více a více se
blížila ke křesťanství, až stala' se n e utr l nřrn filo'" sofickým ústavem vzdělávacím. Zmínky zasluhuje
Hypatia
(t 415), Hierokles,
Jan Filoponos
a
zvláště Syn e s:i o s z Kyreny, který přestoupil ke
křesťanství a stal se biskupem v Ptolomai, ale
z6,8tal nadále v názorech filosofických novoplatoá
Der Ausgang des gríechísch-rěmíschen Heíden- Tb. BIRT, Alexander der GroSe und das Welt'bl,s ZU~ Erscheinen Jesu. 1924• .:_ P. WENDLAND,
'... ""','... .n.......
'."
15
2'18
D r.
J ~ s: K
fat
o e
Philo !Ind dle kynisch-stoische' Diátri~e_ 1895. - Hans .
GANG. Der hl. ,Geist. ,,1919. - ArtQ( DR~WS, PJ.o,tln
Untergang der antiken Well. 1907. - Max. \VUNDT,
Studíen zur Gescli. des Neuplatonismus.
1919. - Fritz' "L'~"~",!",~,
MANN, Plotin. 1922. - O~kar SOEHNGEN, Das mystise:he E.r.lebnis·"ď.
in Plotins Weltanschauung.
1923. - Tb. WHITTAKER,
Neo-Platonísts.
1901. -' K. S, GUTHRJE, Plotín, hís life, ti'mes
and phUosophy. 1909. - P. ALLARD, Julien l'Apostate. 1902.. _ ,
Emile BREHIER, Píótín. 1924-25.
'
,
.~
I
",
j'~'
í
',;