docAktuální otázky normotvorby Právo na spravedlivý proces
download 
Stížnost Transkript
Aktuální otázky normotvorby Právo na spravedlivý proces
OLOMOUCKÉ DEBATY MLADÝCH PRÁVNÍKŮ 2008 Aktuální otázky normotvorby Právo na spravedlivý proces Iuridica Olomucensis, o. p. s. Olomouc 2008 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 1 Sborník příspěvků z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2008, pořádané ve dnech 8. až 10. září 2008 Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci pod záštitou děkanky PF UP prof. JUDr. Milany Hrušákové, CSc. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 2 Editor © Ondrej Hamuľák, 2008 ISBN 978-80-903400-2-2 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 3 -iOBSAH Obsah ................................................................ ................................................................................................ ................................................................................................ ................................................................................................ ............................................................................................ ............................................................ i Obsah cd přílohy ................................................................ ................................................................................................ ................................................................................................ ................................................................................................ .......................................................................... .......................................... ii Předmluva ................................................................ ................................................................................................ ................................................................................................ ................................................................................................ ................................................................................... ................................................... iii Úvodní slovo děkanky Právnické Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci prof. JUDr. Milany Hrušákové CSc. ...................... iv Súčasné problémy tvorby práva? [Branislav Fábry]................................ ................................................................ ................................................................................................ ....................................................................................... ....................................................... 1 Chyby v normotvorbě a odpovědnost státu [Petr Mlsna] ................................................................ ................................................................................................ .............................................................................. .............................................. 5 Aktuální projevy české parlamentní kultury [Jan Wintr] ................................................................ ................................................................................................ ............................................................................ ............................................12 ............12 volebního o období [Marek Antoš].................... .......................... Jak se mění počet členů výborů poslanecké sněmovny vprostřed volebníh ............................................... ...........................19 .....................19 K vybraným problémům normotvorby: ...............................23 normotvorby: Změna právního předpisu v době jeho legisvakance [Jan Kněžínek]............................... ...............................23 Aktuálne otázky normotvorby [Igor Sidorjak] ................................................................ ................................................................................................ ............................................................................................. .............................................................29 .............................29 Ústavní soud jako pozitivní zákonodárce [Maxim Tomoszek]................................ ................................................................ ................................................................................................ ...................................................................... ......................................32 ......32 Role soudců v anglickém právním systému s ohledem na tvorbu práva [Petr Sprinz]... ...................................................................... ......................................................................37 ...................................................................37 Zpřísňování přísňování trestní represe - několik úvah nad připravovanou rekodifikací trestního práva hmotného [Filip Ščerba] ................42 ................42 Primeranosť rimeranosť súčasnej právnej úpravy trestného trestného konania proti mladistvým v Slovenskej Slovenskej republike v súvislosti so vzrastajúcou kriminalitou mládeže [Petronela Luprichová] ................................................................ ................................................................................................ ............................................................................................. .............................................................47 .............................47 Legalizácia príjmov z trestnej činnosti de lege lata a de lege ferenda ferenda [Eduard Burda] ................................................................ .................................................................. ..................................53 ..53 Korunní svědek - prostředek v boji proti organizovanému zločinu [Bronislava Coufalová] ......................................................... .........................................................59 .........................59 Trestné právo právo hmotné v rozhodnutiach Európskeho Európskeho súdu pre ľudské práva [Ján Mihaľov] ......................................................... .........................................................63 .........................63 Spravodlivý alebo „spravodlivý“ civilný proces – chiméra či skutočnosť? [Marek Števček] ......................................................... .........................................................68 .........................68 Překvapivá rozhodnutí jako forma porušení práva na spravedlivý proces [Jana Křiváčková] ....................................................... .......................................................74 .......................74 Právna úprava výsluchu svedka v občianskom súdnom konaní de lege ferenda [Dušan Slávik].. .................................................. ..................................................78 ..................78 Zákonnosť dôkazných prostriedkov [Slavomír Slávik] ................................................................ ................................................................................................ ................................................................................. .................................................83 .................83 Skrátené konania vo svetle pripravovanej pripravovanej novely občianskeho súdneho poriadku [Alexandra Kotrecová] .................................. ..................................88 ..88 Flexibilita a konkurenčná činnosť bez priestorových hraníc – návrhy de lege ferenda [Jozef Toman] ......................................... .........................................95 .........95 Starostlivosť zamestnávateľa zamestnávateľa o zamestnancov (aktuálny právny stav a úvahy de lege ferenda) [Katarína Svitanová] .................101 ................. 101 Právna úprava prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov a jej aplikačné problémy [Peter Tonhauser] .............105 ............. 105 Prechod pracovnoprávnych vzťahov pri prevode podniku z pohľadu judikatúry ................................... judikatúry ESD [Marcel Dolobáč]................................ ...................................109 ... 109 Několik poznámek k návrhu antidiskriminačního zákona [Jana Komendová] ........................................................................... .............................................................................. .................................. 114 Zákoník práce po nálezu Ústavního Ústavního soudu [Ivana Hendrychová] ................................................................ .............................................................................................. ..............................................................120 .............................. 120 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze................................................................................................. příloze........................................................................................................ ............... ................................... ............................ 124 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 1 - ii OBSAH CD PŘÍLOHY Bartoníčková Klára Právo na přístup k soudu jako integrální součást práva na spravedlivý proces Bureš Pavel Právo na spravedlivý proces v mezinárodním trestním řízení Čorba Jozef Slovenský zákon o organizácii a podpore športu ako nevyužitá šanca? Čunderlík Lubomír Aktuálne otázky normotvorby v oblasti finančného trhu a jeho regulácie trhu Ditmarová Martina Klíčové změny živnostenského zákona platné od 1. července 2008 aneb „když novela, co nového“ Graban Adrián Prínos zákona č. 568/2001 Z.z. v oblasti vecných bremien Grigeľ Daniel Právo na ochranu komunikácie advokát-klient a výhrada sebausvedčovania: procesný postup vo veciach ochrany hospodárskej súťaže. Halířová Gabriela Rychlost řízení v důchodových věcech Halouzková Lenka Některé aspekty návrhu zákona o přiznání k majetku Hamuľák Juraj Zákonodárny proces Národnej Rady SR – pohľad na súčastný stav Hamuľák Ondrej Zamyšlení se nad právní (ne)závazností Listiny základních práv Evropské unie Holub Dušan Aktuálna normotvorba súvisiaca s výstavbou diaľnic na Slovensku prostredníctvom PPP projektov Hulmák Milan Spotřebitelské úvěry – revize právní úpravy Chochúlová Lenka Právo na spravodlivý súdny proces v judikatúre súdov SR v obchodných veciach Kantor Slavomír Európska normotvorba vs. členské štáty Kohajda Michael Ignorantia iuris non excusat vs. české daňové právo Kordík Marek O Schengenskom informačnom systéme Kovářová Kochová Několik poznámek k tzv. nepřípustnému důkazu ve sporném řízení Ingrid Kunčíková Radka Novela zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů na pozadí Směrnice č. 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu Mesárošová Andrea Právo na spravodlivý proces Molnár Peter Procesné aspekty nútenej realizácie záložného práva v SR Papoušková Zdenka Reformy v rámci českého daňového práva a novely českých daňových zákonů – jsou žádoucí pro právní jistotu daňových poplatníků Petr Pavel Essentialia cambii ve světle judikatury Pouperová Olga Může být rozhodování nikoli nezávislých správních orgánů spravedlivé? Rentková Lucia Výhrada vo svedomí Sedláček David Právo na spravedlivý proces ve vztahu k osobám v (ekonomické) nevýhodě Svaček Ondřej Stát a jednotlivec: vztahy odpovědnosti v rozhodovací praxi mezinárodních soudních orgánů Vačok Juraj Právo na spravodlivý súdny proces v konaní o preskúmanie zákonnosti rozhodnutia správneho orgánu v Slovenskej republike Veterníková Mária Konkurzné konanie a právo na spravodlivý proces Vylegala Jan „Oprávněně“ neoprávněná dražba movitých věcí dle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) Radka Zahradníková Culpa in contrahendo Olomoucké debaty mladých právníků 2008 1 - iii PŘEDMLUVA Vážení čtenáři, publikace, která se vám dostává do rukou, je výstupem třídenního setkání mladých vědeckých pracovníků z oboru práva z České republiky a Slovenska. Tato akce, nazvaná Olomoucké debaty mladých právníků, se konala již podruhé a podle odezvy účastníků i širší odborné veřejnosti se stává pevnou součástí odborného dění v našem geografickém prostoru. Letošní debaty potvrdily, že olomoucká setkání nejsou jen odborným kláním účastníků, ale také prostorem, kde se mají navazovat profesní a hlavně lidské vazby a přátelství. Jako téma letošních debat byla zvolena problematika Aktuálních otázek normotvorby a Práva na spravedlivý proces. Zásadní příspěvky z obou oblastí naleznete také v tištěné části předkládaného sborníku. Klíčem pro jejich výběr byla tematická podobnost a obsahová provázanost. Cílem tvůrců tohoto textu nebylo nabídnout čtenářské veřejnosti kompendium různorodých statí, které by spojovala jenom doba a místo jejich odprezentování. Selekce příspěvků pro vystoupení a následnou publikaci by měla naopak pozdvihnout úroveň tohoto textu, který by měl nalézt širší uplatnění a působit i jako pomůcka všem odborníkům, kteří tvoří a pracují se zmiňovanými tématy. Součástí sborníku je také CD příloha, která obsahuje texty příspěvků těch účastníků konference, kteří nebyli vybrání k ústnímu přednesu své práce. Samotný sborník (textová část i CD příloha) naplňuje veškerá kritéria kladená na odborný text. Součástí příspěvků jsou klíčová slova i cizojazyční resumé a každý příspěvek byl recenzován dvěma nezávislými oponenty. Formát olomoucké konference představuje v našem akademickém prostředí jistou novinku. Již její název naznačuje, že má být hlavně místem konstruktivní diskuze, výměny názorů a kreativního hledání odpovědí na nastolené otázky. I když se tento cíl dá, zvláště u konference, na které absentují zkušení matadoři právní vědy a praxe, jistě považovat za dosti ambiciózní, musíme s potěšením a pocitem zadostiučinění konstatovat, že nastolená meta byla bez potíží dosažena. Notnou mírou přispěli k tomuto úspěchu olomouckého setkání především jednotliví účastnící konference, za což jim patří upřímné poděkování. Výsledek olomouckých debat jasně naznačuje, že se česká i slovenská právní věda nemusí obávat o své zítřky. Na tomto místě bychom chtěli poděkovat lidem a subjektům, bez kterých by pořádání olomouckých debat bylo nemožné. Na prvním místě patří poděkování děkance Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci prof. JUDr. Milaně Hrušákové CSc. a proděkance pro vědu a výzkum Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci JUDr. Renátě Šínové, Ph.D., které podpořily konání dané akce a vytvořily organizačnímu týmu kvalitní prostor a podmínky pro práci na její přípravě. Stejné poděkování patří moderátorům jednotlivých jednacích sekcí, bez jejichž invence by mohl být cíl debat jen stěží naplněn, a také všem recenzentům jednotlivých příspěvků, kteří ochotně participovali na zkvalitnění onoho výstupu z konference. Další dík směřujeme ke sdružení Elsa Olomouc a společnosti Iuridica Olomucensis, o. p. s., za pomoc při hmotném zabezpečení konference resp. pomoc při publikaci sborníku. Na posledním místě, ale o to upřímněji, vyjadřujeme poděkování všem účastníkům konference, za to, že přispěli k jejímu úspěchu a k vytvoření příjemného prostředí. Závěrem vyjadřujeme přání, že se s již tradičními, ale i novými tvářemi, potkáme také na dalším ročníku Olomouckých debat mladých právníků a že i příští setkání obohatí pracovní rok všech zúčastněných a naplní motto této akce, které zní: „Spolupráce a přátelství“ Organizátorský tým konference ODMP 2008 Klára Bartoníčková Gabriela Halířová Ondrej Hamuľák Petra Melotíková Ivana Rabinská Olomoucké debaty mladých právníků 2008 2 - iv ÚVODNÍ SLOVO DĚKANKY PRÁVNICKÉ FAKULTY UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI PROF. JUDR. MILANY HRU HRUŠÁKOVÉ CSC. Tento sborník odborných prací je vydáván u příležitosti Olomouckých debat mladých právníků. Navazuje na první původně Monseho debaty mladých právníků. Jestliže první sborník z konference může být náhodou, druhý sborník z druhé konference již zakládá tradici. Tradici setkání mladých odborníků, kteří si mají navzájem co říci. Nespojujme slovo mladý právník s tím, že mladý rovná se začínající, což se rovná ten, kdo toho ví ještě málo a proto se nehodí pozvat ho na „velkou“ konferenci. Spojujme si toto setkání spíše s pojmem debata, tj. situací, kdy se názory vzájemně konfrontují, tříbí, prohlubují, získávají se nové cenné zkušenosti a rovněž i mnohá cenná přátelství, které přetrvají desetiletí. Ve svém úvodním vystoupení na zahájení konference jsem možná použila slovo diskriminační, protože se skutečně jedná o „diskriminaci“ věkem. Nechápejte to, prosím, špatně. Já Vám jenom trošičku závidím – mládí, entusiasmus a velké šance do budoucnosti. Nová přátelství, která mají nejenom odbornou, ale i lidskou stránku. Diskriminace věkem je objektivní kategorie, protože se týká nás každého. Možná, že za pár let se bude už jednat o debaty „starých právníků“ a ti mladší si budou organizovat vlastní konference (setkání, debaty, či jak si to nazvou) mladých právníků. Je třeba se setkávat se svými vrstevníky a ověřovat si své vědomosti a dovednosti nejenom ve srovnání s těmi staršími (kteří to tak v mládí také dělali), ale i s těmi, s nimiž jste „na stejné lodi“. To vše ovšem v duchu vzájemné tolerance a přátelství. I ti - nyní považovaní za starší - budou se zájmem číst publikované příspěvky, které svědčí o tvůrčím přístupu a někdy i nečekaně novým pohledům na známou problematiku. Prof.JUDr.Milana Hrušáková,CSc. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 3 SÚČASNÉ PROBLÉMY TVORBY PRÁVA? SÚČASNÉ PROBLÉMY TVORBY PRÁVA? o poukaz na opakujúce sa diskusie k určitým témam. O ktoré hriechy ide? Contemporary problems of the law law ma making 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. Branislav Fábry1 Recenzenti Doc. JUDr. Ján Cuper, CSc., katedra teórie práva a sociálnych vied, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. JUDr. Michal Bartoň, Ph.D., katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. nadmerná kvantita právnych predpisov nestabilita právnych predpisov politicky motivované ustanovenia kazuistika v právnych predpisoch čo je vlastne vytvoreným právom nejasnosť právnych predpisov rozpory v právnych predpisoch odhadovanie následkov pôsobenia zákonov právne predpisy vyžadujúce nemožné správanie rozpor predpisov s aplikačnou praxou predpiisov Nadmerná kvantita právnych predp Prvým hriechom je nadmerná kvantita právnych predpisov. Patrí takpovediac k dobrému zvyku začínať každú prácu o tvorbe práva konštatovaním prítomnosti ohromnej legislatívnej smršti, ktorá je výsledkom kvantity právnych predpisov, chŕlených orgánmi tvorby práva. Neustále zmeny zákonov komplikujú študentom i hotovým právnikom nadobudnutie trvalých poznatkov v jednotlivých odvetviach práva. Niet asi právnika, ktorému by vyhovovala táto tzv. legislatívna smršť a preto sa z každej strany objavujú skoro až rituálne výzvy na vyššiu zdržanlivosť zákonodarcu. Zastaviť však tento nekonečný príval zákonov sa doteraz nepodarilo nikomu. Kľúčové slová Tvorba práva - súčasné problémy - legislatívny proces - kvantita právnych predpisov - nestabilita právneho poriadku - právna politika. Úvod Ako už bolo povedané, názov môjho príspevku znie: „Súčasné problémy tvorby práva?“ Pri tomto názve je dôležité uvedomiť si hlavne to, že je zakončený otáznikom. Je to preto, lebo sám mám pochybnosti, že k téme tvorby práva možno povedať ešte niečo nové. Sťažnosti na nárast produkcie právnych noriem majú svoje oprávnenie len v určitých prípadoch. Sú pochopiteľné, ak sa jedná o politickú túžbu po moci, teda po regulovaní. Taktiež, ak ide o perfekcionistické snahy, vychádzajúce od byrokratického aparátu štátu. Tieto snahy sa dajú v princípe obmedziť. Týmto chcem poukázať na fakt, že niektoré vedecké práce o normotvorbe znovu otvárajú už mnohokrát prežuté problémy a čítajú ich len samotní autori. Napriek tomu rastú v Európe tieto vedecké práce ako huby po daždi a sú čoraz hrubšie. Avšak čím viac človek píše, tým má menej času na reflexiu. Vo svojom príspevku chcem teda pouvažovať, v čom sú nové alebo súčasné problémy tvorby práva „skutočne nové a súčasné“. Nárast produkcie noriem má však aj svoje objektívne dôvody. Ide zväčša o jav, ktorý by sme mohli nazvať ako hlad moderných a postmoderných štátov po normách. Narastajúcu produkciu noriem môžeme odvodiť na základe nasledujúcich téz: Desať „dedičných hriechov“ v tvorbe práva? Ktoré výhrady sa pri tvorbe práva objavujú najčastejšie? Odpoveď na túto otázku nie je jednoduchá a žiaden pokus o výpočet nedostatkov si nemôže robiť nároky na úplnosť. Domnievam sa však, že existujú nedostatky, ktoré sa pravidelne opakujú v publikáciách mnohých autorov dlhodobo a opakovane a preto sa pokúsim opísať desať „dedičných hriechov“ v tvorbe práva. Pochopiteľne, nejde o žiaden taxatívny výpočet nedostatkov, ale len - Moderná a postmoderná tvorba práva zmnožuje ustanovenia, - Súkromné a verejné právo sa neustále ovplyvňujú a zmiešavajú (verejné právo kolonizuje súkromné právo), - Technický rozvoj vyžaduje zásahy štátu za účelom ochrany indivídua. 2 1JUDr. 2 SCHUPPERT, G. F.: Gute Gesetzgebung. In: Zeitschrift für Gesetzgebung, 2003, Sonderheft, 1-102, s. 5. Zmeny právnych noriem boli spočiatku reakciou na skutočný vývoj. Keď sa napr. vyskytol nedostatok pozemkov, začali sa stavať výškové budovy. Branislav Fábry, Ph.D., Katedra teórie práva a sociálnych vied, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave Olomoucké debaty mladých právníků 2008 1 SÚČASNÉ PROBLÉMY TVORBY PRÁVA? Nestabilita právnych predpisov Tento trend vyvolal aj zmnoženie právnych noriem v oblasti stavebníctva. S neželanou kvantitou právnych predpisov sa spája aj ich pravidelná obmena a značná nestabilita. Neustále novelizácie sú obvykle vedené čestnými zámermi skvalitniť právny poriadok, ale – so zákonmi je to ako s alkoholom: prvý pohár vína je najzdravší a chutí najlepšie, pri ďalších pohárikoch pôžitok i účinok klesajú. Mohli by sme dokonca konštatovať, že od istého bodu narastajúci počet noviel zákonov vyvoláva klesajúcu riadiacu schopnosť právnych noriem. Podľa viacerých názorov je príčinou nárastu právnych noriem bohatstvo spoločnosti. Spolužitie v spoločnosti je užšie a produkcia konfliktov vo všeobecnosti vyžaduje viacej právnych pravidiel. S nárastom bohatstva v spoločnosti narastá aj objem práva na rozdeľovanie nedostatku žiadaných statkov. Paradoxne s množstvom rôzností konzumných možností narastá aj problém nedostatku: V sociálne orientovanom právnom štáte priemyselnej masovej spoločnosti sa nárast právnej matérie zdá nevyhnutný. 3 Významnou podobou tendencií nárastu právnej regulácie predstavuje jav neustále vyčerpávajúcejšej a detailnejšej podoby už existujúcich komplexov regulácie. Inak povedané, ak štátna regulácia už raz zasiahla do istej oblasti tak pokračuje v normatívnej úprave. Ďalej zvyšuje regulačné úsilie, až kým sa nepodarí odstrániť každý potenciálny vecný a právny spor alebo kým sa nepodarí odstrániť poslednú nejasnosť či rozpor v interpretácii. Pri skúmaní vysokej produkcie noriem je treba poukázať aj na dve nové vývojové tendencie. Na jednej strane ide o chápanie základných práv a slobôd ako pozitívneho záväzku štátu ochraňovať tieto hodnoty. Druhou tendenciou je zasa privatizácia verejných úloh a s ňou narastajúca potreba regulácie. Hlad po regulácii je veľký tiež v oblastiach, ktoré doteraz neboli zákonom regulované. Pochopiteľne, existuje ešte veľa ďalších objektívnych dôvodov, ktoré vedú k expanzii moderného a tzv. postmoderného štátu a s tým spojenej legislatívnej smršti. Súčasný zákonodarca sa stretáva so zásadným problémom. Život v spoločnosti je veľmi rýchly a neustále sa vytvára nové množstvo konfliktov. Tieto konflikty musí zákonodarca riešiť bezodkladne a pritom predovšetkým normatívne. V demokratickej spoločnosti by tiež zákonodarca mal rozhodovať v súlade s názorom väčšiny. Existujú aj podozrenia z neštandardných praktík, ako aj obavy z prílišnej ideologickej zakorenenosti zákonov. Veľkým otáznikom zostáva aj problém presadzovania záujmov, najmä ekonomických záujmov, prostredníctvom politickej, v tomto prípade zákonodarnej moci. Uvedené javy patria k mnohým ďalším, ktoré neustále vyvolávajú dojem obrovskej nestability právneho poriadku. Oblasti života, ktoré doteraz neboli upravené právom, resp. neexistovali tu obmedzenia, sa upravujú novými právnymi normami. Je zaujímavou teoretickou otázkou či nejaké oblasti spoločenských vzťahov môže byť aj neupravené právom, či môže byť právo indiferentné. 4 Riešenie tejto otázky nie je cieľom mojej práce, preto oblasti, kde právo nič neukladá subjektom (ide tiež o spornú formuláciu) budem nazývať oblasti neupravené právom Do kategórie oblastí do teraz neupravených právom zaradím najmä úplne nové oblasti ľudskej aktivity, ktoré takpovediac nanovo vznikli a museli byť právom „domestifikované“ (napr. génová technika). Dá sa povedať, že tento druh právnej regulácie možno kvantitatívnymi indikátormi aspoň zhruba poňať a empiricky doložiť. Dôležitú úlohu zohráva aj subjektívne vnímanie rýchlosti produkcie noriem či ich zmien. Existuje domnienka, že práve uvedené urýchľovanie produkcie noriem a s tým spojená strata orientácie v nich, vyvolávajú pocit ohraničovania osobnej slobody a tiež pocit právnej neistoty. Tieto pocity a domnienky nemožno prejsť mlčaním. Najmä u hospodárskych subjektov je pocit existencie vypočítateľného právneho poriadku kľúčový. Kvantita právnych predpisov je téma obzvlášť dobre spracovaná. Napriek tomu úspechy v boji s týmto fenoménom sú viac ako sporné. Niektorí autori dokonca dospeli k záveru, že neustále otváranie takejto diskusie ďalej nikomu nepomôže. Nestabilita právneho poriadku patrí do tej istej kategórie problémov ako kvantita – dlhodobo sa kritizuje, ale odstránenie či aspoň obmedzenie problému nie je asi reálne. Rôzne pokusy zákonodarcu limitovať sám seba prísnejšími pravidlami zlyhali. Môžeme konštatovať, že vyšší počet podpisov poslancov pri pozmeňovacích návrhoch v druhom čítaní v Národnej rade SR sa ukázal ako iluzórna prekážka. Rovnako tak pokusy zo strany ústavných 3 SCHULZE – FIELITZ, H.: Theorie und Praxis parlamentarischer Gesetzgebung –besonders des 9. Deutschen Bundestages (19801983). Berlin: Duncker &Humblot, 1988, s. 7. 4 Čl. 2 ods. 3 Ústavy SR („Každý môže konať, čo nie je zákonom zakázané, nikoho nemožno nútiť konať, čo zákon neukladá.“) vyvoláva minimálne pochybnosti o možnej indiferentnosti práva. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 2 SÚČASNÉ PROBLÉMY TVORBY PRÁVA? súdov obmedziť rôzne destabilizujúce javy ako napr. prílepky sa asi minuli účinkom. kazuistické výpočty sú prejavom súčasných tendencií v legislatívnej praxi. Kazuistika sa často zavádza s úmyslom posilnenia právnej istoty. Tá sa však nie vždy považuje za najsilnejší argument. Hoci nájsť všeobecné pravidlá nie je jednoduché, nemožno opomenúť fakt, že veľká skupina právnych filozofov definovala pojmy zákon a právo prostredníctvom pravidiel. Obvyklý argument znie, že zákony existujú vo vzťahu k iným členom spoločnosti – k iným subjektom. Ak by žil človek na zemi sám alebo by neprichádzal do kontaktu s inými ľuďmi, neexistoval by tu nijaký právny vzťah a nebolo by treba právnych pravidiel – tento stav by bol ríšou kazuistiky. ustano ovenia Politicky motivované ustan Keď sa pýtame na dôvod nárastu počtu zákonov a ich neustále zmeny, málokedy obídeme fakt, že právo je tvorené politikmi. Tí v záujme vlastných politických cieľov vnášajú do zákonov politicky motivované ustanovenia, ktoré sú v rozpore s právnickou racionalitou – tie predstavujú tretí dedičný hriech v tvorbe práva. V oblasti parlamentného zákonodarstva, ktoré je charakteristické pre európsku súčasnosť, limitujú racionalitu legislatívnej práce práve politické kritériá. Umenie nájsť hranicu politicky možného je dôležitou výzvou v súčasnom zákonodarstve. Politická vôľa zákonodarcov sa často prejavuje tendenciami k jednostranným, zjednodušeným a podľa možnosti rýchlo účinkujúcim opatreniam. Miesto pre vyvážené, diferencované a pomaly účinkujúce právne úpravy sa hľadá ťažko. Nutnosť rýchlych úspechov v záujme dôležitého volebného víťazstva vedie k výraznému znižovaniu možnosti voľby z racionálnych alternatív. Posilňuje sa vplyv politických strán v rozhodovacích procesoch. 5 Politické spory a hľadanie väčšiny sa spájajú s obsahovými rozhodnutiami. Tie potom vyvolávajú nespokojnosť adresátov noriem s takouto tvorbou práva. Medzi známe boľavé miesta tvorby práva musíme riešenie i riešenie otázky, čo je vlastne vytvoreným právom. Nájdenie definície pojmu právo treba skôr považovať za cieľ cesty poznávania práva, nemôžeme sa oň opierať ako o explicitnú premisu. Na druhej strane je ale nevyhnutné pracovať s istými elementmi pojmu právo pri skúmaní v právnej vede. Možno sa pozrieť na niektoré pokusy o definíciu či explikáciu podstaty, ktorá tvorí právo, ako aj na pokusy roztriediť definície pojmu právo podľa určitých kritérií. V minulosti i v súčasnosti sa objavilo veľké množstvo rôznych definícií pojmu právo. Zdá sa nereálne vytvoriť z nich jednu ucelenú definíciu s nárokom na úplnosť. Miesto toho sa často objavujú pokusy nájsť rôzne množiny definícií a zatriediť ich do určitých kategórií. Napr. W. Maihofer sa pokúsil roztriediť existujúce definície pojmu právo do štyroch skupín. Ide o skupiny: právny historizmus, právny pozitivizmus, právny realizmus a právny idealizmus.6 Toto členenie sa v podstate pridržiava klasického triedenia významných filozofických škôl v právnej vede. Požiadavky právnikov a politikov na zákon sa veľmi často líšia. Politický proces vykazuje pod tlakom verejnosti tendenciu favorizovať podľa možnosti rýchlo účinné, jednoduché, jednostranné úpravy. Menej populárne sú vyvážené, diferencované, neskôr pôsobiace rieššenia. Najmä pred voľbami potrebujú politici demonštrovať vlastnú schopnosť konať a dosahovať úspechy. Takýto prístup právnikom komplikuje nielen aplikáciu, ale vôbec interpretáciu ustanovení v zákonoch. Preto práve oni často kritizujú tendenciu hľadania politických kompromisov na úkor legislatívno – technickej čistoty. Pri poznávaní podstaty a zmyslu práva by sme nemali zabudnúť ani na otázku náležitej publikácie. Rôzne štátne orgány aplikujú zverejnené pravidlá. Avšak kvôli predvídateľnosti práva by bolo vhodné, aby najmä správne orgány zverejňovali aj pravidlá pre vnútorné postupy najmä správnych orgánov. Ďalšie „dedičné“ hriechy Zásadným hriechom normotvorby je už dlhodobo aj výhrada voči nejasnosti právnych predpisov. Nejasné zákony ohrozujú samotnú možnosť odlíšiť legálne konanie od nelegálneho. V tvorbe práva je táto nejasnosť často spôsobovaná prílišným dôrazom na imperatívnosť práva. Neustále diskutujeme o príkazoch a zákazoch, avšak jadrom celého práva je pojem právnej povinnosti. Právne normy sú bez Každý, kto číta zákony a nielen tie predvolebné, pozná ďalší nedostatok normotvorby zvaný kazuistika. Zákon musí na jednej strane zostať presným a zrozumiteľným, na druhej strane však nesmie prejsť do kazuistiky v neprimeranom rozsahu. Žiaľ, 5 SCHUETT-WETSCHKY, E.: Regierung, Parlament oder Parteien: Wer entscheidet, wer beschliesst? In: Zeitschrift für Parla- MAIHOFER, W.: Vorwort. In: MAIHOFER, W.: Begriff und Wesen des Rechts. Darmstadt 1973, s. X. mentsfragen, 36, September 2005, Heft 3, 489-507, najmä s. 489490. 6 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 3 SÚČASNÉ PROBLÉMY TVORBY PRÁVA? idey právnej povinnosti nemysliteľné. Pokiaľ nevieme pričítať určitú povinnosť ku konkrétnemu príkazu, nielenže sa stráca právna istota, ale mizne i prepojenie príkazu či zákazu s adresátom normy. nách zákonov. Niekedy týmto rozporom možno len veľmi ťažko zabrániť. Ďalšou známou výhradou je dôležitá súčasť skúmania pôsobenia práva v spoločnosti, teda odhadovanie následkov pôsobenia zákonov. Každý, kto sa usiluje o prijatie nejakého zákona, má vlastnú predstavu o tom, jako bude zákon v spoločnosti fungovať. Navyše mnohí predkladatelia sa snažia zdôrazniť najmä pozitívne aspekty návrhu, aby získali vyššiu podporu pre jeho prijatie. Pochopiteľne, väčšinou je otázne, či odhad následkov pôsobenia zákona jeho predkľadateľom bude naozaj správny. Keďže sa obvykle objavujú rôzne odborné, ideologické a politické pochybnosti o následkoch zákonov, je vhodné, aby tieto postoje registroval aj zákonodarca. Tvorba práva, najmä tvorba zákonov, je tvorba noriem v zrozumiteľnej podobe, s použitím výrazov prirodzeného jazyka. Na jazyk, obzvlášť na jazyk právnych predpisov, treba dbať už s ohľadom na zrozumiteľnosť textov, ktoré sú určené subjektom – adresátom. „Predpokladom zrozumiteľnosti právneho predpisu je osvojenie si zákonitostí legislatívneho jazyka.“ 7 Napriek tomu sa táto požiadavka v čase hektickej legislatívnej atmosféry ocitá rovnako ako mnohé iné na okraji záujmu zákonodarcu. Voči požiadavke zrozumiteľnosti stojí samozrejme požiadavka presnosti právnych predpisov. Oba tieto nároky nie je vždy ľahké zladiť. Oveľa jednoduchšie je vyhnúť sa nasledujúcemu hriechu – tým sú právne predpisy, ktoré vyžadujú nemožné správanie. Rozpory v predpisoch požadujú nemožné správanie sa od adresátov – napr. súčasne konať i nekonať. O čo absurdnejšie ale znejú potom príkazy konať niečo, čo sa vykonať nedá (napr. vyplniť formulár, ktorý neexistuje). Ide o neriešiteľný problém pre kohokoľvek, kto chce konať v súlade so zákonom. Možno ešte väčší problém však predstavuje pre toho, kto chce pravidlo aplikovať. Už vyššie zaznelo, že práve novela zákona sa stáva najdôležitejším formálnym prameňom práva. Tento jav však úlohu zákona (právneho predpisu) neposilňuje, pretože občania sa musia dovolávať pomoci expertov a autorít. Odborná interpretácia právnych textov sa tu môže blížiť až k postaveniu právnej doktríny. 8 Zákon, ktorý je nejasný, nezrozumiteľný, rozporný, nesystémový či nepredvídateľný, predstavuje vážnu prekážku pre uplatnenie kľúčového princípu právneho štátu – princípu právnej istoty. Nesúlad právnych predpisov s aplikačnou praxou je desiaty hriech, s ktorým sa stretávame už po celé generácie. Existujú mnohé dôvody pre nesúlad deklarovaných pravidiel s úradným postupom pri aplikácii týchto pravidiel: často ide o chybnú interpretáciu predpisu, ale môže ísť aj o neochotu meniť zažité úradné postupy, predsudky, atď. Za prípadný nesúlad právnych predpisov s aplikačnou praxou nenesú zodpovednosť výlučne legislatívci, ale majú na ňom svoj podiel a tento nesúlad sa objavuje ako neuralgický bod vo väčšine prác o tvorbe práva. V súvislosti s nejasnosťou sa často hovorí o ďalšom hriechu tvorby práva. Ide o rozpory v zákonoch či iných prameňoch práva. Kolízie právnych noriem vedú k vnútorným rozporom v predpisoch, ktoré znemožňujú občanovi orientáciu v práve. Ďalším súvisiacim problémom je aj existencia množstva obsolétnych a neefektívnych noriem. V podstate ide o logický rozpor: subjekt musí konať „x“ a súčasne nesmie konať „x“. Tento rozpor vedie k tomu, že každé konanie subjektu je porušením práva. To vyvoláva právnu neistotu a spôsobuje aj všeobecný pokles rešpektovania predpisov. Ak pripustíme určitý psychologický aspekt ovplyvňovania konania adresátov noriem želaným spôsobom, tak v prípade rozporov v zákonoch ide o „psychologické ovplyvňovanie adresátov noriem neželaným spôsobom“. Na druhej strane, niekedy je zložité zabrániť obdobným javom pri kvantite produktov legislatívnej práce a pri neustálych obme- Nová vedná disciplína? Uvedené desatoro hriechov tvorby práva je známych už pomerne dlho, avšak možno tvrdiť, že nedostatky sa nepodarilo ani za niekoľko storočí vyriešiť. Skôr naopak, problémy narastajú. Ani ja si netrúfnem navrhnúť recept na bezchybnú legislatívu. Dovolím si však upozorniť na jednu aktuálnu potrebu – zmeniť zažité predstavy o tvorbe práva. Hoci tvorba práva predstavuje významnú časť predmetu skúmania na právnických školách, stále nie je uznaná ako samostatný vedný odbor. Veľa sa diskutuje o rozdieloch medzi právnou politikou a právnou dogmatikou, ale tvorba práva je pravidelne zaraďovaná k iným vedným odborom, napr. k ústavnému právu. Oddelovanie tvorby práva od právnej dogmatiky je minimálne tak oprávnené ako oddelenie ved- KRÁĽ, J. a kol.: LEGISLATÍVA Teória a prax, Bratislava: VO PF UK, 2006, s. 83. 7 FROSINI, V.: Gesetzgebung und Auslegung.. Baden – Baden: Nomos, 1995, s. 46 a nasl. 8 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 4 SÚČASNÉ PROBLÉMY TVORBY PRÁVA? ného odboru Občianske právo od Obchodného práva. To svedčí o pretrvávajúcej prevahe právnodogmatického myslenia v právnickom vzdelávaní. CHYBY V NORMOTVORBĚ A ODPOVĚDNOST STÁTU Napriek tomu, ako povedal V. Kubeš, teória tvorby práva vyžaduje optimistický svetonázor. 9 VerantwortliiDie fehlerhaftige Gesetzgebung und Verantwortl chkeit des Staates Nejde o svetonázor, ktorý by bol typický len pre problematiku tvorby práva, ale ide o dualizmus reálneho a ideálneho sveta. Avšak každé platné právo či každá platná morálka má tendenciu byť absolutným platným právom či absolútnou platnou morálkou. Samozrejme, dualizmus reálneho a ideálneho sveta je spätý aj s dualizmom tzv. Sein a Sollen. V tejto súvislosti pripustil Kubeš teóriu objektívneho právneho ducha. Petr Mlsna.1 Recenzenti Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc., katedra ústavního práva. Právnická fakulta Univerzity Palckého v Olomouci. JUDr. Jan Kněžínek, Úřad vlády České republiky. Uvedený svetonázor nás opravňuje potom k záveru, že niečo má byť inak než reálne jestvuje. Preto aj ja zostanem optimistom v očakávaní, že si veda o tvorbe práva vydobyje postavenie uznávaného interdisciplinárneho vedného odboru. Klíčová slova Normotvorba - legislativa - zákonodárce - demokratický právní stát - chyby v normotvorbě - bezpráví náhrada škody - právní norma - derogace - ústavní soudnictví Resumé Práca sa zaoberá súčasnými problémami tvorby práva. Skladá sa z viacerých častí, pričom spoločným menovateľom je poukaz na nevyriešené “večné hriechy” tvorby práva. Značná časť práce sa zaoberá aj vplyvom politicky motivovaných ustanovení, pri ktorých sa politická racionalita nezhoduje s právnickou racionalitou. Rovnako významné miesto v článku zaujíma aj problematika nadmernej kvantity právnych predpisov či nestability právneho poriadku, ako aj mnohé ďalšie. Na záver sa objavuje požiadavka na uznanie tvorby práva ako samostatnej vednej disciplíny. Táto požiadavka sa spája i s kritikou dominancie právnej dogmatiky v právnej vede. Hlavným prínosom práce však zostáva priznanie faktu, že len veľmi ťažko možno nájsť účinné riešenia existujúcich problémov tvorby práva. Teoretická východiska Podle čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR vykonává lid veškerou státní moc prostřednictvím orgánů zákonodárné, výkonné a soudní moci. Zákonodárná moc náleží Parlamentu ČR, který je jediný povolán k tomu, aby přijímal zákony naplňující atributy kladené na materiální právní stát. Ústavní soud v souvislosti s výkladem principu materiálního právního státu již několikrát v minulosti kritizoval současný stav legislativního procesu v zákonodárném sboru, kdy za nežádoucí označil případy, kdy jsou jedním zákonem novelizovány zákony, které vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisejí2, nebo případy, kdy zákonodárce je povinen k přijetí právní úpravy, která by vyhovovala ústavním kautelám, ale dlouhodobě takovou právní úpravu odmítá přijmout. Takový postup zajisté nepřispívá k předvídatelnosti práva jako základního nástroje The work presented is devoted to contemporary topics of the law making. It is divided into several independent parts, determined by a reference to unresolved “eternal sins” of law making. Substantive part of the work is focused on the issue of political rationality and its collision with juristic rationality. Enourmous legislative ravage, insufficient normative level, etc. are also mentioned in the article. In the final chapter the author tries to define law making as an independent legal discipline. There is also a criticism of legal dogmatics domination in the article. However, main value of the work remains in recognition of the fact, that suggestions to resolve some undesired law making effects are difficult to find. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D, ředitel Odboru vládní legislativy na Úřadu vlády ČR, odborný asistent katedry ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. 1 Tato stať vznikla v rámci grantového projektu MSM 21620804 „Kvantitativní a kvalitativní proměny právního řádu na počátku 3. tisíciletí - kořeny, východiska, perspektivy“ zpracovávaného na Právnické fakultě UK v Praze. Viz Pl. ÚS 21/01, kdy Ústavní soud označil „za nežádoucí jev, nekorespondující se smyslem a zásadami legislativního procesu, je nutno označit situaci, kdy jedním zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisející, k čemuž dochází např. z důvodu urychlení legislativní procedury, a to začasté formou podaných pozměňovacích návrhů.“ 2 KUBEŠ, V.: Teorie der Gesetzgebung. Wien, New York: Springer, 1987,s. 206. 9 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 5 CHYBY V NORMOTVORBĚ A ODPOVĚDNOST STÁTU právního státu. Zasahováním do materie zákonů, jež nejsou systematická a související s projednávaným návrhem zákona, dochází k tomu, že se právní řád stává velmi nepřehledným, a co více, zejména dochází k vytváření vnitřní rozpornosti právního řádu, která je v rámci aplikační praxe velmi obtížně řešitelná.3 Flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce zase naopak vedly Ústavní soud k tomu, že nahradil právní úpravu chybějící na úrovni „obyčejného“ zákona využitím principů ústavně právní regulace.4 davků na tvorbu právních předpisů je prvním momentem, který vede adresáty právních norem k přesvědčení, že ani výsledný platný a účinný zákon není ve své podstatě právem, ale pouze „návrhem“ předloženým k úvaze adresáta, že by se takovou právní normou mohl řídit a dodržovat ji. Legislativním „hříchem“ již na půdě Parlamentu zatížený zákon nemůže vyvolávat jím zamýšlené celospolečenské dopady. Nedostatky v normotvorbě v širším slova smyslu považuje při stávající judikatuře Ústavní soud za možný derogační důvod pro zrušení právních norem, které jsou tak v rozporu s principem právního státu. Obecně vzato tak lze za derogační důvod považovat i nečinnost zákonodárce, pokud je spraven o tom, že právní úpravu zcela chybí nebo pokud je mu například z nálezů Ústavního soudu známo, že právní úprava nevyhovuje ústavním kautelám, v důsledku čehož jej Ústavní soud vyzval k přijetí nové a ústavně konformní právní úpravy. Pro futuro je tak v českém právním prostředí otevřen prostor pro využívání derogačního důvodu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, kdy základní „spouštěčem“ může být jak chyba v právní normě, tak i nečinnost normotvůrce. Pojem právního státu ovšem není v ústavních předpisech žádným způsobem definován, jeho výklad závisí ve velké míře na vymezení tohoto pojmu judikaturou Ústavního soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika je definována jako „demokratický právní stát“ lze usuzovat, že obě vlastnosti se musí nutně prolínat. O demokratickém státě nelze hovořit, pokud není rovněž státem právním. Jelikož se jedná o úvodní ustanovení Ústavy, je tento závazek k respektování demokratického právního charakteru České republiky závazkem, který musí respektovat všechny orgány veřejné moci7, včetně moci zákonodárné. Veškerý výkon veřejné moci je vázán zákonem (včetně zákonů ústavních).8 Podle názoru Ústavního soudu je čl. 1 odst. 1 Ústavy deklaratorním ustanovením, nicméně vyvozuje z něj důsledky v případech, kdy určité pravidlo není ústavním pořádkem definováno, ale Ústavní soud takové pravidlo považuje za imanentní součást Pokud tedy chceme Českou republiku považovat za demokratický právní stát založený na úctě k právům (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), pak nelze dospět k jinému závěru, než k tomu, že i Parlament ČR jako nositel zákonodárné moci musí být vázán právem regulujícím tvorbu právních předpisů. Za takové zákonodárný proces regulující předpisy lze považovat Ústavu ČR, ústavně konformně vykládané jednací řády Poslanecké sněmovny a Senátu PČR, ale i ustálenou praxi parlamentních komor. Zákonodárná procedura a eo ipso činnost zákonodárce se tak ve svém důsledku stává zdrojem legitimity zákona. Pokud tedy sám zákonodárce není ochoten dodržovat zákonné předpisy upravující postup při přijímání zákonů, pak ani zákon, který je takto přijat, nelze považovat za zákonným způsobem přijatý zákon5. Stejně tak nelze považovat za ústavně konformní stav, kdy zákonodárce je vědomě nečinný, ačkoliv je povinen přijmout právní úpravu, kterou od něj požadují předpisy ústavního pořádku nebo Ústavní soud. Rezignace na přijetí zákonné právní úpravy totiž vede v důsledku ke zpochybnění smyslu zákonodárné činnosti jako takové. Požadujeme-li po Ústavním soudu, aby byl ve svém rozhodování zdrženlivý a aby postupoval v souladu se zásadou judicial restraint, pak nelze rezignací Parlamentu na zákonodárnou činnost nutit Ústavní soud k tomu, aby vyplňoval chybějící materiální úpravu tím, že se bude chovat jako zákonodárce a vytvářet skrze svou judikaturu právní úpravu, kterou bude dovozovat z obecných ústavněprávních principů. Má-li být zákon klíčovým nástrojem státu pro regulaci právních vztahů a ukládání povinností všem adresátům, pak zákonodárce musí být prvním v řadě, kdo právní řád ctí6. Neakceptování zákonných poža- 3 Viz nález Ústavního soudu č. 95/2002 Sb. 4 Viz rozhodnutí I. ÚS 47/05. 5 Knapp, V.: Teorie práva, Praha 1995, s. 107. aktů, na nichž právní stát, a souvztažně také život občanů v něm, spočívá; takovýchto aktů, a také dosažení potřebné autority zákonodárných sborů nelze však dosíci jinak, než respektem k pravidlům (zásadám legislativní činnosti), které si ostatně Poslanecká sněmovna jako významný nositel zákonodárné moci pro tuto svou činnost zákonem sama stanovila.“ 7 Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J.: Ústava České republiky, Komentář, Praha 2007, s. 8. 8 Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J.: Ústava České republiky, Komentář, Praha 2007, s. 9. Viz nález Pl. ÚS 5/02: „V zákonodárném procesu vystupuje do popředí požadavek stálosti, přesvědčivosti a nezbytnosti právních 6 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 6 CHYBY V NORMOTVORBĚ A ODPOVĚDNOST STÁTU Poznámka k normativnímu významu právní normy ústavního pořádku.9 Ústavní soud subsumuje pod princip právního státu i některé požadavky týkající se vlastností právního předpisu, kdy by právní norma měla být v právním státě jasná, určitá, kdy by měl platit obecný zákaz retroaktivity a kdy by měla být chráněna právní jistota a důvěra adresátů v právo.10 Právní norma by měla také akceptovat v základních rysech princip rovnosti. Pokud by právní norma vykazovala některé nedostatky ve výše uvedeném smyslu, pak ji nelze označit za ústavně konformní normu splňující materiální kritéria kladená na právní stát. Pokud v minulosti došlo a v budoucnosti by docházelo k porušování základních pravidel legislativního procesu ze strany zákonodárce, Ústavní soud posouzení takového porušení zásad legislativního procesu spojí s testem proporcionality ve vazbě na principy ochrany oprávněné důvěry občanů v právo, právní jistoty11 a nabytých práv, případně ve vazbě na další ústavním pořádkem chráněné principy, základní práva, svobody a veřejné statky12. Nelze tedy konstituovat absolutní maximu, že by každé porušení legislativního procesu vyvolávalo protiústavnost právního předpisu, jež byl přijat ve vadném legislativním procesu. Hledání hranic proporcionality13 pro případné konstatování protiústavnosti právní normy totiž naráží na princip důvěry občanů v právo a princip ochrany nabytých práv a legitimního očekávání. Lze tedy v budoucnosti očekávat, že i právní předpis zatížený vadným legislativním procesem může být ústavně konformním předpisem, neboť kvalifikované důsledky plynoucí z jeho zrušení by zatížily princip právního státu ve větší míře, než vadnost legislativního procesu, jehož byl právní předpis „produktem“14. Každá právní norma, která je výsledkem legislativního procesu, ať na úrovni moci zákonodárné nebo moci výkonné, musí splňovat několik základních atributů, jež se s právní normou pojí. Znaky lze rozdělit na formální a materiální. Pro účely tohoto článku bych se rád zastavil u znaků materiálních. Základním materiálním znakem právní normy je jeho normativnost a regulativnost. Z právní normy musí být zřejmé, co právní norma stanoví a na jaké společenské a právní vztahy bude působit. Proto je z legislativního hlediska klíčové se vyvarovat nenormativním a neregulativním ustanovením15. Taková právní norma, která není výslovným způsobem schopna vyjádřit předmět úpravy a práva a povinnosti, které z této právní normy vyplývají, stejně jako procesní pravidla, podle kterých se bude v rámci předmětu úpravy právní normy postupovat, je právní normou, jež vyvolává pochybnosti o své závaznosti a značně zpochybňuje právní jistotu16. Pokud je tedy právní norma nejednoznačná a neurčitá, nelze ji považovat za právní normu, jež by splňovala atributy kladené na právní stát z materiálního hlediska. Hans Kelsen chápe normu jako regulativní akt, který je výrazem toho, co býti má, nikoliv toho, co je17. Pokud tedy norma nedokáže vyjádřit to, co má být předmětem její úpravy, nelze než normu označit za sice formálně platnou, nicméně materiálně neúplnou a tudíž také v praxi neaplikovatelnou. Nelze se v žádném případě ztotožnit s názorem, že materiálně úplnou je norma i proto, že teprve následná praxe výkladem právní normu dotvoří a vyjasní předmět úpravy a právní vztahy z ní vyplývající. Limity právní normy musí stanovit normotvůrce, aplikující orgán je povinen se proto pohybovat pouze v mezích jím stanovených. Zaplňování mezer v právu sice není doktrínou ani judikaturou zapovězeno, nicméně materiální, obsahové mezery v právu nemůže vyplnit žádný orgán v rámci aplikační nebo Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J.: Ústava České republiky, Komentář, Praha 2007, s. 11. 9 Šín, Z.: Tvorba práva a její pravidla, Právnická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2000, s. 23 15 Viz judikatura ÚS: nález č. 25/1994 Sb. ÚS; nález č. 16/1996 Sb. ÚS, nález č. 16/1994 Sb. ÚS. 10 V této souvislosti se již Ústavní soud vyjádřil k hodnocení záměrů zákonodárce, pokud tyto nejsou vyjádřeny dostatečně jasným způsobem: „Záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu v samotné právní normě (zákoně), jako motivy zákonodárcova jednání, na její obsah a platnost (účinnost) nemají vliv a v souvislosti s nimi nemohou být (samostatně) posuzovány, přesněji, nemohou z nich být vyvozeny exkulpační důvody pro porušení procedurálních pravidel (zásad), jestliže k němu v průběhu zákonodárného procesu došlo, a to bez ohledu na to, zda vady zákona zjištěné ex post přivodila nepozornost zákonodárce při hlasování nebo jeho nedostatečná znalost materie, která s projednáním návrhu zákona byla spojena. „ 16 Nález ÚS č. 16/1994 Sb. ÚS: „Právní nejistota občanů znamená ztrátu věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity zároveň.“ 11 12 Nález ÚS č. 37/2007 Sb., bod 75. Nález ÚS č. 16/1994 Sb. ÚS: „Jiným prvkem právního státu je zásada přiměřenosti, tj. odpovídající přiměřená korelace mezi cílem a použitými prostředky.“ 13 14 Tento názor by bylo lze opřít o judikaturu ÚS, který nepovažuje princip právní jistoty ani princip předvídatelnosti práva za absolutní kategorie, které by měly za všech okolností dostat přednost před jinými principy subsumovatelnými pod pojem demokratického právního státu (nález č. 16/2004 Sb. ÚS, č. 105/2004 Sb.). Kelsen, H.: Zum Begriff der Norm, In: Festschrift für Hans Carl Nipperdey, München-Berlin 1965, s. 1164. 17 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 7 CHYBY V NORMOTVORBĚ A ODPOVĚDNOST STÁTU rozhodovací činnosti18. Vyplňování procesních mezer v právu lze v určitých právních odvětvích akceptovat (dle mého názoru ovšem s výjimkou vyplňování procesních mezer v trestním právu).19 Právní normu lze na základě nejrůznějších definičních znaků poznat20, nicméně, pokud rezignujeme na předvídatelnost právní normy, pak sice můžeme pomocí interpretačních metod dospět k zjištění obsahu právní normy, ale nedospějeme k zjištění, co je právem jako celkem21. schématu právní normy obsahují hypotézu, dispozici a sankci. Praktická legislativní práce se tak ocitá v paradigmatickém sevření, kdy se normotvůrce nachází v situaci, kdy si je vědom povinnosti k naplňování obecné zásady právního státu spočívající v nalézání obecných právních vět, které budou aplikovatelné na co největší množství případů, a na straně druhé situace, kdy některé normativní texty nelze koncipovat jinak, než jako detailní právní úpravu, která postihuje skutkové stavy do co nejmenších detailů.23 Druhý případ je typický pro normativní úpravy technického charakteru, kde každý normotvůrce musí přihlédnout ke spektru adresátů právní normy, jimž je určena. Těžko lze předpokládat, že při využití obecných právních vět bude koncipována smysluplná obecná právní úprava mající vztah k hornické oblasti nebo metrologii, když je zcela zřejmé, že adresátem těchto právních předpisů je úzká skupina osob pohybujících se v dané oblasti. O normativním významu právní normy22 a její právní legitimitě rozhoduje nejenom obsahová kvalita právního předpisu, ale i procedurální kvalita vzniku právního předpisu. Výhrady, které z největší části směřují proti normám veřejného práva, jsou neurčitost právních předpisů a velká neohraničená míra správního či jiného volního uvážení. Každý legislativec si musí být vědom toho, že výsledkem jeho práce nemůže být ani v nejlepším případě právní předpis, který by splňoval veškeré požadavky právního předpisu z hlediska jeho úplnosti. Každá legislativní práce je proto vedena snahou o zachování základní struktury spočívající v definování skutkového stavu a jeho propojení s ukládáním povinností a jejich vynutitelností, tj. ve vysledování základního Koncepce norem podle zásad právní teorie a legislativy tedy není uplatnitelná, pokud nelze od adresátů právní normy očekávat obecnou znalost právních zásad či výkladových metod, s jejichž použitím by se adresáti mohli dobrat obsahu právní normy, namísto toho kdy lze zcela objektivně právní úpravu vystihnout i kasuistickým způsobem. Kasuistický způsob normotvorby je u technických předpisů zcela akceptovatelným jevem a lze jej považovat za postup souladný s principem právního státu, neboť legislativa a normotvorba není postupem, na jehož konci by měl stát právně dokonalý text, ale postup, jehož výsledkem má být legislativní „produkt“ srozumitelný adresátům. 18 V této souvislosti upozorňuji na nález Pl. ÚS 33/97, kdy i jednostranné používání výkladových metod naráží na mantinely ústavního pořádku: „Naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ Přijme-li legislativec základní axiom, že výsledkem jeho práce má být „produkt“ použitelný a srozumitelný adresátovi, pak ovšem musí vyřešit míru kasuistické právní úpravy, neboť detailnost právní úpravy může generovat nové a nové novelizace, jimiž se normotvůrce bude snažit zdokonalit právní úpravu nad míru přesahující jednoduché právně logické postupy, které jsou použitelné i adresáty právní normy, kteří nejsou právníky.24 Obvykle je proto kasuistická právní úprava akceptovatelná tam, kde jsou adresáti zvyklí do jisté míry na podrobnou právní úpravu a kde je to typické i pro historické normy. Tam, kde ovšem nelze postupovat kasuistic- K problematice výkladu právních norem obsahujících nejasné právní pojmy se vyjádřil ve svém nálezu 1 BvR 1905/02 též německý Spolkový ústavní soud, který považuje rozhodnutí, jež spočívají na výkladu a použití nejasných zákonných pojmů, za protiústavní. Takový závěr lze plně vztáhnout i na podmínky českého právního řádu, neboť princip předvídatelnosti a jasnosti práva musí jako jeden z principů právního státu převážit nad výkladem právní normy, který směřuje k řešení pouze konkrétního případu bez obecného a širšího vztahu ke všem adresátům právní normy. 19 20 Viz např. znaky právní normy vymezené Z. Šínem, In: Tvorba práva a její pravidla, Právnická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2000, s. 23-24, který za znaky právní normy považuje: vydání normy k tomu oprávněným subjektem; normativnost; regulativnost normy; právní závaznost; obecnost a vynutitelnost. 21 Procházka, A.: Tvorba práva a jeho nalézání, Praha-Brno 1937, s. 60. V této souvislosti jenom podotýkám, že nejsem ve shodě s názorem H. Kelsena, který z hlediska poznání právního řádu jako celku neklade na právní normu žádné obsahové požadavky. Své poznání právního řádu jako celku odvíjí pouze od definice právní normy z hlediska jejího systematického zařazení ve vztahu k ohnisku právního řádu. K ústavním aspektům dodržování pravidel legislativní techniky blíže Filip, J.: Ústavní soud a problémy legislativy v ČR, In: Vostrá, L., Čermáková, J. (eds.): Otázky tvorby práva v České republice, Polské republice a Slovenské republice, Plzeň 2005. 23 K normativnímu myšlení a jeho rozlišování mezi světem bytí a světem mětí viz Krecht, J.: K předmětu normativního myšlení, Právník 1/2008, s. 86-94. Musil, M.: Mýtus legislativní dokonalosti, In: Gerloch, A., Kysela, J. (eds.) Tvorba práva v České republice po vstupu do Evropské unie, Praha 2007, s. 307-308. 22 24 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 8 CHYBY V NORMOTVORBĚ A ODPOVĚDNOST STÁTU ky, je oblast, kde nejsou adresáti právní úpravy vymezeni na základě zvláštní profesní charakteristiky, ale na základě prováděné činnosti, která je svou podstatou obecná a aplikovatelná všemi právními subjekty.25 rozhodnutí finančních úřadů a uložil tak státu povinnost, aby tyto prostředky daňovým poplatníkům vrátil. Za legislativní bezpráví stricto sensu pro účely případné náhrady škody za chybnou normotvorbu je proto podle mého názoru možné označovat pouze takové bezpráví, které bezprostředně souvisí s normotvorbou a které k vyvolání svých následků nevyžaduje prováděcí právní akty. Takovýto protiústavní právní předpis musí být s to vyvolávat škodné důsledky ab initio. Odpovědnost za chyby v normotvorbě Zákonodárce se může při výkonu normotvorby dopouštět stejného bezpráví jako veřejná správa nebo soudy. Takové bezpráví může být v rozporu nejenom s ryze pozitivním právem, ale i právem přirozeným. Legislativním bezprávím je podle mého názoru akt normotvorby, který nespočívá pouze ve vydávání prováděcích právních aktů nebo rozhodnutí bez zákonného zmocnění, ale též akt normotvorby, který nevyhovuje atributům právního státu, byť je tento „posvěcen“ vůlí zákonodárce či ústavodárce. Význam otázky odpovědnosti státu za legislativní chyby je o to významnější, že prohlášení o neplatnosti zákona Ústavním soudem je pouze deklaratorního charakteru a zákon nelze považovat od samého počátku za nicotný, a tudíž za právní předpis, který by nevyvolával žádné právní důsledky, neboť v důsledku opaku by došlo k tomu, že i veškeré právní akty, které byly na základě takového neplatného zákona vydány, by byly nicotné.26 Derogační nález má v zásadě konstitutivní účinky pouze inter partes pro účastníky soudního řízení, na jehož základě Ústavní soud dospěl k derogačnímu nálezu.27 Názory na náhradu škody za legislativní chyby lze rozdělit do dvou skupin, kdy na jedné straně velká většina odmítá odpovědnost státu za škodu a opírá se zejména o tyto důvody. Parlament jako formální zákonodárce není integrální součástí státu, nýbrž je v pozici opozice vůči státu, z čehož je usuzováno, že parlament není orgánem státu, nýbrž společenským orgánem, jehož personální substrát je „protaženou“ rukou lidu (s jistou mírou nadsázky). Poslanec je svobodně zvoleným zástupcem všeho lidu a z titulu svého postavení nemůže být činnost zákonodárce, jako člena Parlamentu, přičítána státu a navíc dovozováno, že by stát měl za výkon jeho mandátu nést odpovědnost.28 Zákon je suverénní obecnou a abstraktní normou a při splnění ústavních kautel nelze v zásadě ani dospět k názoru, že by byl takový zákon schopen způsobit škodu. Pozitivně právní důvody pro odmítnutí názoru, že by stát měl odpovídat za legislativní chyby, spočívají zejména v tom, že odpovědnost státu za tyto škody není expressis verbis upravena. Hans Kelsen v roce 1910 napsal, že jednání státu, které je bezprávím a které spočívá v zákonodárné činnosti, není aktem státu, nýbrž aktem společenským, z čehož dovozuje nemožnost, aby stát odpovídal za normotvorné chyby.29 Ústavní soudnictví se proto s ohledem na procesní ekonomii zabývá v řízení o zrušení právního předpisu pouze napadanými právními předpisy, které jsou relevantními pro spor v rámci obecného soudnictví. Výsledkem přezkumu v rámci ústavního soudnictví proto není náprava veškerého bezpráví, které se stát v rámci své normotvorby dopustil. Smysl tohoto postupu je velmi jednoduchý, neboť opačný postup by byl velmi zatěžující pro státní rozpočet. Lze si jenom stěží představit, že by Ústavní soud zrušil některou část daňového zákona a na základě toho zpochybnil s důsledky i pro několik let nazpět Parlament byl v 18. a 19. století chápán jako spolek zástupců, kteří jsou podřízeni panovníkovi, nikoliv tedy jako státní orgán. Robert von Mohl v roce 1873 napsal, že říšský sněm je považován za zástupce všech říšských občanů a je oponentním orgánem vůči říšské státní správě.30 V průběhu celého 19. století byly tedy jak stát, tak i společnost vnímány jako dvě různé veličiny, které jsou ve vzájemném stavu napětí. Teprve proces detronizací po 1. světové Winkler, G.: Gesetzgebung und Verwaltungsrecht, In: Winkler, G., Schilcher, B. (eds.): Gesetzgebung, Wien-New York 1981, s. 119. 25 Dagtoglou, P.: Ersatzpflicht des Staates bei legislativem Unrecht?, Tübingen 1963, s. 11. 28 K otázce nicotnosti zákonů blíže Haller, H.: Die Prüfung von Gesetzen, Wien-New York 1979, s. 119-131. 26 Kelsen, H.: Über Staatsunrecht, Zugleich ein Beitrag zur Frage der Deliktsfähigkeit juristichen Personen und zur Lehre vom fehlerhaften Staatsakt, Grünhuts Zeitschrift für das Privat und Öffentliche Recht der Gegenwart, sv. 40, 1914, s. 1 an. 29 V této otázce je podnětné i separátní vótum soudců Holländera a Balíka k nálezu Pl. ÚS 42/03, ve kterém soudci odkazují na možnost akademického výroku rakouského Ústavního soudního dvora. Možnost rušení právních předpisů totiž úzce souvisí s tím, zda jsou právní předpisy v okamžiku jejich derogace platnými a účinnými právními normami. 27 Blíže von Mohl, R.: Das deutsche Reichsstaatsrecht, Rechtliche und politische Erörterungen, Tübingen 1873, s. 335. 30 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 9 CHYBY V NORMOTVORBĚ A ODPOVĚDNOST STÁTU válce a rozvoj občanské společnosti vedly k tomu, že legislativa a v důsledku toho i společnost a výkonná moc dostaly společné označení „stát“. Tím bylo v zásadě překonáno antagonistické pojetí státu a společnosti. Stát se stal v podstatě samosprávnou organizací společnosti. V důsledku smazání rozdílu mezi státem a společností lze i nyní normotvorné akty považovat za akty státu, obdobně jako je tomu u soudních rozsudků nebo správních rozhodnutí. Historickým a státoprávním vývojem ve 20. století se dospělo k názoru, že lze podle mého názoru uvažovat také o odpovědnosti státu za chyby v normotvorbě. stát neodpovídá za škody způsobené zákonodárcem, neboť je sám nevolí.34 Dalším argumentem pro odmítnutí náhrady škody státu za legislativní bezpráví je historická představa o tom, že zákon je neomezeným projevem suverenity. Představa o neomezené suverenitě zákonodárce a nekontrolovatelnosti a nenapadnutelnosti zákona byla definitivně překonána po 1. světové válce. Konečným a zásadním argumentem vedoucím k překonání tohoto názoru byl ovšem princip, že zákon je obecným abstraktním předpisem, který tudíž nemůže konkrétně definované třetí osobě způsobit škodu. Byl-li by zákon skutečně obecný a abstraktní, pak by škoda mohla být způsobena pouze aplikací zákona výkonnou mocí a odpovědnost za bezpráví by byla skutečně odpovědností státu za škodu způsobenou při výkonu úřední moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Carl Schmitt považuje obecnost právní normy dokonce za klíčový prvek právního státu a systém dělby moci má podle jeho názoru význam pouze tehdy, pokud je zákon obecným normativním aktem.35 Judikatura prvek obecnosti a abstraktnosti zákonů jako nezbytné podmínky právního státu prosadila zejména v rámci ústavního soudnictví.36 Uvažujme však prakticky i o situaci, kdy zákon není obecný a kdy upravuje právní otázky dotýkající se pouze omezené skupiny osob nebo dokonce jedné osoby. Úmyslem zákonodárce je tak předejití případným soudním sporům o přezkumu individuálních správních rozhodnutí, které by se mohly „míjet“ výsledkem, ke kterému chtěl dospět zákonodárce. V případě adresných ad hoc „ušitých“ zákonů je samozřejmě porušen postulát demokratického právního státu, což může ex post konstatovat Ústavní soud, nicméně pouze s účinky do budoucnosti a nikoliv retroaktivně. Dostáváme se proto opět k otázce, kdo nahradí této skupině osob či osobě škodu způsobenou zákonným právním aktem. Ústavní pořádek České republiky přiznává každému, jehož práva byla porušena veřejnou mocí, aby se domáhal právní cestou náhrady.37 Je ovšem zákono- Názor, že volený parlament je ztělesněním demokratického názoru obyvatel a podléhá tak větší kontrole než státní správa, byl příznačný pro judikaturu první poloviny 20. století, kdy došlo ke konstituování přezkumu ústavnosti jednoduchých zákonů. Již Heinrich Triepel označoval absolutní nekontrolovatelnost zákonodárce za zákonodárný absolutismus.31 Zcela právem, protože v moderním demokratickém státě není prostor pro vynětí jakéhokoli orgánu státní moci z principu kontroly. V ústavním státě tedy musí být i zákonodárce pod kontrolou jiných státních orgánů.32 Kontrola zákonodárce ovšem není ničím jiným než vyústění emancipace soudní moci. Občansko - liberální pojetí státu chápe zákonodárce jako svobodného zástupce lidu (v institucionálním slova smyslu), který není vázán žádnými pokyny či příkazy a který se řídí pouze svým svědomím. Po první světové válce, kdy je parlament pojímán jako společenský orgán, v zásadě dochází k radikální proměně chápání poslance, který již není samostatným orgánem (institucí) vybaveným mocí nabytou od lidu, ale má postavení zástupce či člena státního orgánu a tudíž státní moci. Historicky tak dochází k organickému propojení mezi parlamentem a zákonodárcem na jedné straně a státem na straně druhé.33 Tento stav je nezbytnou podmínkou k tomu, aby bylo lze hovořit o odpovědnosti státu za normotvorné chyby. Zcela lichým je argument, že V kontinentálním měřítku je přelomový rozsudek Reichsgericht (Říšský soud), který v roce 1927 rozhodl, že soudní moc může přezkoumávat ústavnost jednoduchých zákonů. Vývoj po 2. světové válce v Evropě se ubíral ovšem směrem ke koncentrované podobě ústavního soudnictví, což bylo často odůvodňováno snahou předejít rozdílnosti judikatury obecných soudů v pohledu na ústavnost téhož zákona. Blíže viz Mlsna, P.: Ústavní soudnictví v německy mluvících zemích a jeho vztah k politice, disertační práce obhájená na PF UK v Praze, Praha 2006, s. 16-35. 34 31 Triepel, H.: Goldbilanzenverodnung und Vorzugsaktien, Berlín 1924, s. 28. Bettermann, K. A.: Zur Verfassungsbeschwerde gegen Gesetze und zum Rechtsschutz des Bürgers gegen Rechtssetzungsakte der öffentlichen Gewalt, Archiv des öffentlichen Rechts 1961, s. 129 an. 32 35 Schmitt, C.: Verfassungslehre, 3. vydání, Berlín 1957, s. 151. Viz judikatura Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 24/04 (případ jezů na Labi); Pl. ÚS 55/2000 (případ zákona o matrikách). 36 Dagtoglou, P.: Ersatzpflicht des Staates bei legislativem Unrecht?, Tübingen 1963, s. 34-42. 33 37 Viz čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 10 CHYBY V NORMOTVORBĚ A ODPOVĚDNOST STÁTU dárná činnost součástí veřejné moci? Je nezpochybnitelné, že proti legislativnímu aktu, který byl přijat v souladu se řádným legislativním procesem, není možné uplatnit žalobu, neboť tak by byly zpochybňovány v podstatě všechny právní předpisy. Ústavní soudy obecně přiznávají, v případě porušení základních práv, možnost, aby se jednotlivci domohli prostřednictvím ústavní žaloby svých nároků, a to ve vztahu ke správním aktům či soudním rozsudkům. Obě tyto skupiny jsou považovány za standardní výkon veřejné moci. Pokud jde o zákonodárnou činnost, tak by bylo lze se opřít o nálezy Ústavního soudu ČR ve věci zrušení části zákona o vnitrozemské plavbě (jezy na Labi). Klíčovými komponenty, které lze subsumovat pod demokratický právní řád, jsou ovšem skutečnosti, že pojem veřejná moc je obecným pojmem a vztahuje se na všechny tři moci ve státě bez výjimky. Je-li stát demokratický a právní a je-li zákonodárství vázáno na dodržování základních lidských práv a svobod a principů vyplývajících z ústavního pořádku, pak není důvodu nepřiznat jednotlivci, který byl legislativním aktem zkrácen na svých právech, náhradu škody za jednání státu, jehož se v tomto případě dopustil zákonodárce. a ústavně chráněnými zájmy jedince. To je ovšem námět na zcela jinou stať. Závěr Nárok na náhradu škody třetích osob z důvodu legislativního bezpráví lze dovodit v případech, kdy právní norma není obecná a upravuje otázky, vztahující se pouze k úzké skupině osob či jedinci, což neodpovídá charakteru demokratického právního státu a musí proto existovat v ústavním státě mechanismus, na jehož základě se mohou jednotlivci domoci náhrady škody za bezpráví, které jim bylo způsobeno činností orgánů veřejné moci. Vzhledem k výše uvedenému rozboru historického vývoje postavení zákonodárného sboru a jeho vztahu k ostatním orgánům veřejné moci nelze než dospět k závěru, že za škodu způsobenou zákonodárnou činností odpovídá stát jako celek, obdobně jako je tomu v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou „klasickými“ orgány veřejné moci. Jenom budoucí vývoj v legislativní oblasti ukáže, nakolik lze hovořit o respektu k zásadě řádné tvorby právních předpisů, a to nejenom na půdě Parlamentu ČR, ale i v oblasti exekutivní normotvorby, a snaze vyhovět ústavním kautelám demokratického právního státu. Pochybnosti, které vyvstávají proti náhradě škody způsobené legislativním bezprávím, vycházejí z velké části z reálného stavu. Možnosti přímého zásahu zákonodárce do základních práv a svobod se, v porovnání s klasickým pojetím státu, nepoměrně zúžily. Činnost zákonodárce stojí pod ústavní kontrolou a proto je přijímání absurdních norem spíše ojedinělé a nahodilé. Nicméně v případě jejich přijetí je otázka náhrady za jimi způsobené škody zřejmě nezpochybnitelná. Náhrada škody je v zásadě institutem, který má oporu v českém právním řádu a podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem38 lze dovodit, že v případě, kdy zákonodárce takovou škodu způsobí, je stát povinován k její náhradě. Tam, kde ovšem náhradu škody přiznat nelze, jsou akty moci vládní, které se v zásadě mohou dotýkat některých práv jednotlivců, ale nevyvolávají konkrétní škodné následky, neboť akty moci vládní jsou spíše politické nebo mezinárodněprávní povahy. Při řešení výše uvedené otázky je třeba nalézt také hranici mezi povinností parlamentu dodržovat ústavní pořádek Resumé Cílem článku je postihnout v základních obrysech principy demokratického právního státu a ústavní kautely řádného legislativního procesu. Tyto aspekty jsou neopominutelnými determinanty při hledání odpovědi na otázku, zda je stát odpovědný za chyby, kterých se dopustí zákonodárce při legislativní činnosti. Odpovědi na tuto otázku se různily v závislosti na době. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou legislativním bezprávím je pojetí zákonodárného sboru jako orgánu veřejné moci, který již nestojí jako v 19. století a počátkem 20. století v antagonistickém vztahu vůči státu. Má-li být stát označován za demokratický a právní, pak musí nést odpovědnost za řádný výkon normotvorby a potažmo také za náhradu škody, která může být normotvornou činností způsobena třetí osobě. Der Artikel wollte auf die grundlegenden Prinzipien einer demokratischen Rechtsstaatlichkeit die Schranken des ordnungsgemäßen Gesetzgebungsverfahrens beschreiben und erklären. Diese Faktoren sind bei der Suche nach Antwort auf die Frage, ob der Staat verantwortlich ist für die Fehler, die der Gesetzgeber bei ihrer gesetzgeberischen Tätigkeit macht, nicht zu vermeiden. Die Antworten auf diese Frage sind sehr unterschiedlich in Abhängigkeit von der Zeit. Der Voraussetzung der staatlichen Haftung für die Schäden, die durch gesetzgeberische Ungerechtigkeit verursacht ist, ist das Konzept des Gesetzgebers als öffent- 38 Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 11 CHYBY V NORMOTVORBĚ A ODPOVĚDNOST STÁTU liche Behörde, die schon nicht mehr, wie im 19. und Anfang des 20. Jahrhunderts, im antagonistischen Verhältnis zum Staat steht. Um der Staat als demokratischer und rechtlicher behandelt werden, muss er die Verantwortung für das ordnungsgemäße Gesetzgebungsverfahren tragen und damit auch für die Schäden, die durch die Gesetzgebung dem Dritten verursacht werden könnten. AKTUÁLNÍ PROJEVY PROJEVY ČESKÉ PARLAMENTNÍ KUL KULTURY parlamentaaAktuelle Ausdrücke der tschechischen parlament rischen Kultur Mgr. Jan Wintr1 Recenzenti Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc., katedra ústavního práva. Právnická fakulta Univerzity Palckého v Olomouci. JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D, katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Klíčová slova Parlamentní kultura - parlament - parlamentarismus - opakované hlasování - obstrukce - Poslanecká sněmovna - jednací řád Úvod Rád bych příspěvkem o české parlamentní kultuře navázal dvakrát na červen letošního roku. Naváži jednak na dnes již rozebíranou velmi vypjatou 32. schůzi Poslanecké sněmovny, během níž se některé typické prvky české parlamentní kultury velmi výrazně prezentovaly. A pokusím se také rozvést své červnové olomoucké vystoupení, v němž jsem se některými aspekty české parlamentní kultury zabýval.2 Parlamentní kulturou budu rozumět pravidla, zvyklosti, mravy a způsoby chování, jimiž se parlamentní dění vyznačuje a jež jsou pro konkrétní parlament typické. Podoba parlamentní kultury závisí především na chování osob, které se parlamentního jednání aktivně účastní, avšak významnou roli hrají též instituce, pravidla, zvyklosti a způsoby chování, které se v tom kterém parlamentu vyvinuly. Ty způsobují, že parlament si svoji specifickou tvářnost zachovává v čase bez ohledu na to, že se personálně zčásti nebo zcela obmění. A právě tyto trvající instituce, pravidla, zvyklosti a způsoby chování jsou vhodným objektem politologického 1 JUDr. Mgr. Jan Wintr1, Ph.D., katedra teorie práva a právních učení, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Wintr, J.: Patnáct let české parlamentní kultury, in: Olomoucké právnické dny 2008. Sborník z konference, Olomouc 2008 (v tisku). 2 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 12 AKTUÁLNÍ PROJEVY ČESKÉ PARLAMENTNÍ KULTURY a ústavněprávního zkoumání, slibujícím obecnější poznatky než kupříkladu psychologické rozbory výrazných osobností parlamentu. těsných poměrech v Poslanecké sněmovně o zařazení či nezařazení jednotlivých bodů rozhoduje často jediný hlas.3 V tomto příspěvku se zaměřím na dva fenomény. Na praxi opakovaného hlasování se pokusím ukázat, že zvyklosti parlamentního jednání vycházejí z praktické potřeby, leckdy se vyvíjejí po dlouhá léta, mají svou setrvačnost a nelze je jednoduše změnit, zvláště plní-li obtížně zastupitelnou funkci. V další části se zaměřím na související témata přestávek v jednání Sněmovny a obstrukcí, čili zdržování, rušení či přímo znemožňování sněmovního jednání. Na příkladu přestávek ukáži, jak v normativním rámci parlamentního jednání koexistují pravidla jednacího řádu s neformálními zvyklostmi, které se mohou i od psaných pravidel odchylovat. Připomenutí obstrukčních scén republikánů z února 1997 má za cíl kromě prvoplánového porovnávání ukázat, jak čelí obstrukci jednací řád, usnesení Sněmovny i postup sněmovní většiny. Český Parlament v zásadě obstrukcí netrpí, což je dáno jak vhodným nastavením některých pravidel, tak jistou slušnou úrovní české parlamentní kultury. V úterý 3. června bylo takto podáno více kontroverzních návrhů na doplnění pořadu schůze, mj. návrh poslance V. Tlustého na zařazení bodu Návrh na zřízení dočasné komise Poslanecké sněmovny Parlamentu pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a především návrhy poslanců P. Tluchoře na zařazení bodů Návrh na změnu usnesení Poslanecké sněmovny číslo 8 z 1. schůze 14. srpna 2006 a Návrh na změnu usnesení Poslanecké sněmovny číslo 14 z 1. schůze 15. srpna 2006. Právě tento návrh změnit počet místopředsedů Sněmovny a změnit počty členů výborů ve prospěch koalice vyvolal vášně a podstatně zkomplikoval další průběh schůze. Vládní koalice nakonec upustila od záměru zvýšit počet místopředsedů Poslanecké sněmovny a nové křeslo obsadit osobou nominovanou klubem Strany zelených. Vládní koalici se naopak podařilo 13. června prosadit navýšení počtu členů sněmovních výborů o jednoho tak, aby místo dosavadní rovnosti koaličních a opozičních hlasů v některých výborech napříště koalice mohla disponovat přinejmenším většinou jednoho hlasu.4 sněmov vny? O co šlo při 32. schůzi Poslanecké sněmo Dovolím si krátkou rekapitulaci toho, co se dělo na 32. schůzi Poslanecké sněmovny, zejména v její první části, která probíhala od 3. do 13. června 2008, a zdůrazním některá pravidla, zvyklosti a způsoby jednání Poslanecké sněmovny. Oba návrhy na doplnění pořadu byly schváleny, byť návrh poslance Tlustého až po několikerém opakovaném hlasování, což je jedna ze zajímavých zvláštností jednání Poslanecké sněmovny, které se budu ve svém příspěvku věnovat. Na začátku každé schůze stanoví Sněmovna na návrh předsedy Sněmovny pořad schůze (§ 54 odst. 4 JŘPS); předsedovi Sněmovny navrhuje pořad schůze organizační výbor (§ 46 odst. 4 písm. a) JŘPS). Poslanecké kluby a poslanci mají právo navrhnout změnu či doplnění pořadu (§ 54 odst. 5 JŘPS). Schůze začíná zpravidla v úterý ve 14,00 hod. Pořad schůze je často projednáván hodinu až dvě, protože poslanci navrhují řadu nových bodů pořadu. Zvláště opozice se snaží, obvykle ovšem bez úspěchu, prosadit na jednání Sněmovny diskuse o aktuálních politických tématech. Hlasování o jednotlivých pozměňovacích návrzích jsou prvním měřením sil mezi vládním a opozičním táborem, protože při tradičně Opakované hlasování Pro návrh poslance Tlustého na zařazení bodu Návrh na zřízení dočasné komise Poslanecké sněmovny Parlamentu pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi nejprve hlasovalo 95 poslanců ze 189, což je vět- 3 Hlasování o pořadu schůze je tak prvním testem hlasovacích poměrů u kontroverzních otázek. Díky gentlemantské praktice tzv. párování, tj. tedy zdvojené nepřítomnosti poslanců z opačných politických táborů, tato hlasování obvykle dopadají podle skutečných poměrů v Poslanecké sněmovně a nikoli podle toho, kolik poslanců z kterého tábora bylo zrovna přítomno v jednacím sále. K párování srov. Wintr, J.: Patnáct let české parlamentní kultury, in: Olomoucké právnické dny, Olomouc 2008. Náhodnosti výsledků hlasování brání níže rozebraný institut opakovaného hlasování. Důkladněji k podstatě sporu Antoš, M.: Jak se mění počet členů výborů Poslanecké sněmovny vprostřed volebního období, in: Olomoucké debaty mladých právníků 2008. Sborník z konference, Olomouc 2008 (v tisku) 4 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 13 AKTUÁLNÍ PROJEVY ČESKÉ PARLAMENTNÍ KULTURY šina.5 Jeden z poslanců ODS ale zpochybnil hlasování s tím, že hlasoval proti a ve sjetině výsledků má hlas pro. O takové námitce rozhodne Sněmovna bez rozpravy (§ 76 odst. 4 JŘPS) a téměř vždy ji přijme. Hlasování se pak opakuje; v našem případě hlasovalo pro 94 poslanců ze 188, což většina není. Následovala námitka poslance ČSSD a třetí hlasování, které přineslo definitivní výsledek – 95 pro ze 188. Takové několikrát opakované hlasování je v Poslanecké sněmovně denním chlebem. rozložení hlasů. Z rozdílu čtyř hlasů mezi prvním a dalšími hlasováními, z nichž tři byly hlasy komunistické, lze usuzovat, že v pozadí bylo politické rozhodnutí klubu KSČM, že nechají zákon projít, avšak vzhledem k rozporným názorům na daný zákon v klubu dodají jen tolik hlasů, kolik je pro přijetí zákona nezbytně třeba. První hlasování ukázalo, že k přijetí zákona chybí čtyři hlasy, a přesně tyto čtyři hlasy byly v druhém hlasování dodány. V druhém hlasování hlasovala pravděpodobně úmyslně obráceně poslankyně Šojdrová, aby odpůrci zákona zjistili, co se děje, a mohli případně reagovat (hlasování totiž zpochybňuje poslanec na základě tvrzení, že jeho skutečná vůle neodpovídá stavu zápisu jeho hlasování). Ve třetím hlasování už bylo všem jasné, že je potřebných 101 poslanců podporujících zákon a že tedy další opakování hlasování už nemůže výsledek změnit. Kvůli těsným poměrům ve Sněmovně dochází často k opakovaným hlasováním, jež jsou jedním z nejbizarnějších fenoménů české parlamentní kultury. Zpochybnění hlasování s odůvodněním, že záznam hlasovacího zařízení neodpovídá vůli hlasujícího poslance, vyvolá po akceptaci námitky Sněmovnou opakované hlasování, někdy i mnohonásobné. Cílem je někdy doběhnutí poslanců toho či onoho tábora do jednacího sálu, někdy ovšem hlasovací taktika, pokusné zjištění, jak jsou rozloženy hlasy. Hlasovací zařízení existuje v Poslanecké sněmovně od 14. září 1993, kdy bylo též odsouhlaseno, že se napříště bude hlasovat pomocí hlasovacího zařízení.6 Současná praxe opakovaného hlasování se dovyvinula v roce 1998. Ještě 7. července 1998 bránil nový předseda Poslanecké sněmovny V. Klaus opakovanému hlasování, pokud Sněmovna nerozhodla o jediný hlas. Tentýž názor měl poslanec Z. Jičínský: „Pane předsedo, vážení kolegové, jde o to, Nejmarkantnějším příkladem využití opakovaného hlasování k taktickým účelům bylo hlasování Poslanecké sněmovny o setrvání na zákonu o registrovaném partnerství, vráceném prezidentem republiky, dne 15. března 2006. K přehlasování veta je třeba podle čl. 50 odst. 2 Ústavy 101 hlas. V hlasování 307 hlasovalo pro 97 poslanců (téměř celý klub ČSSD, větší část klubu KSČM, několik poslanců US a dva poslanci ODS). Poslanec Vymětal (KSČM) zpochybnil hlasování s tím, že se marně přihlašoval, ač byl přítomen. Námitka byla akceptována a v opakovaném hlasování pro zákon hlasovali 102 poslanci, nově Frank (KSČM), Vymětal (KSČM), Kováčik (KSČM), Schling (ČSSD) a Šojdrová (KDUČSL). Tento výsledek zpochybnila poslankyně Šojdrová tvrzením, že hlasovala proti. Teprve ve třetím hlasování se výsledek ustálil na 101 hlasu pro, což znamenalo definitivní přijetí zákona. že jednání o takovýchto otázkách, zvlášť když je na první schůzi, má jistý precedenční význam, a proto je vhodné, abychom v této věci skutečně začali praxi, která bude důstojná, která nebude znamenat manipulování s výsledky hlasování. Bývá zvykem, že jestliže někdo hlasoval jinak, než se ukázalo na sjetině, požádá o to, aby do zápisu byla tato změna uvedena v případě, že to nemá žádný význam pro výsledek hlasování. (…) Čili vyvolávat v této věci nové hlasování by zakládalo praxi velmi špatnou.“ Nakonec byl ale předseda Sněmovny protestujícími poslanci dotlačen k opakování hlasování. 22. července 1998 už místopředsedkyně Sněmovny P. Buzková na jednoduchou námitku poslance („…chtěl bych zpo- Nabízím tuto interpretaci: Podle mého názoru je možné vyloučit závadu hlasovacího zařízení. Zařízení, na němž probíhají během každé schůze stovky hlasování, by v případě chybovosti de facto znemožnilo práci Sněmovny. Ne. K incidentům dochází úmyslně, v tomto případě proto, aby bylo zjištěno chybnit hlasování. Hlasoval jsem "ano", v záznamu je "ne". Prosím o nové hlasování.“) dala o této námitce hlasovat a Sněmovna námitku akceptovala 145 hlasy a hlasování se opakovalo. Od té doby Sněmovna zpravidla podobné námitky proti výsledku hlasování akceptuje velkou většinou hlasů (což svědčí mj. o širokém uznání popsané praxe) a umožní opakování hlasování. 5 V tomto hlasování totiž několik poslanců ODS kolem V. Tlustého hlasovalo s opozicí. Spor se vede o návrh zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (sněmovní tisk 482), pro jehož prosazení vládní koalice dosud nenašla většinu v Poslanecké sněmovně. 6 Stenoprotokol ze schůze Poslanecké sněmovny, 14. září 1993, http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/012schuz/s012002.htm Olomoucké debaty mladých právníků 2008 14 AKTUÁLNÍ PROJEVY ČESKÉ PARLAMENTNÍ KULTURY Proti této praxi se vyslovil v denním tisku současný předseda Sněmovny M. Vlček: „…když nedá- většině současných parlamentů).9 Praxe opakovaného hlasování sice zdržuje sněmovní jednání, ale vede k tomu, že výsledek definitivního hlasování skutečně odráží vůli Poslanecké sněmovny. Téhož účelu by mohlo být dosaženo i jinak, např. zavedením pevných hlasovacích hodin, to by ale znamenalo významnou změnu ve stylu práce Sněmovny a nebylo by to možné bez změny jednacího řádu. Výměna hlasovacího zařízení praxi opakovaných hlasování rozhodně neodstraní. vají pozor a hlasují špatně, za to přece já nemohu. A nemůže za to ani to hlasovací zařízení“ (…) „Dělají to schválně, aby mohli jejich kolegové doběhnout, je to určitá obstrukce…“ (…) „Já už to nechtěl do konce těchto schůzí hrotit, ale od září jsem připraven proti tomu tvrdě vystupovat…“ (…) „Už ne, že hlasovací zařízení fungovalo špatně, ale pan poslanec XY se spletl, zmáčkl špatný knoflík. To budu říkat. Ono je to snad přestane bavit.“7 Domnívám se ale, že podstata praxe opakovaných hlasování je jinde než ve skutečné či domnělé nefunkčnosti hlasovacího zařízení. Potřeba otestovat rozložení hlasů před definitivním hlasováním, stejně jako potřeba zdržet hlasování, aby se stihli dostavit poslanci toho kterého tábora do hlasovacího sálu, nezávisí na stavu hlasovacího zařízení. Vyplývá totiž z velmi těsných hlasovacích poměrů v Poslanecké sněmovně (chronicky od roku 1996),z nízké míry režie sněmovního jednání,8 z velké četnosti bojových hlasování s nejistým výsledkem, z neexistence pevných hlasovacích časů a z okolnosti, že poslanci netráví v jednací sále celé dny (jako ostatně v drtivé Přestávky a obstrukce V reakci na schválení pořadu schůze i s body navrženými poslancem Tluchořem navrhl předseda poslaneckého klubu ČSSD M. Hašek přerušení schůze Sněmovny na jednu hodinu a bylo mu vyhověno. Podobně navrhl přerušení schůze o něco později na dvě a půl hodiny předseda poslaneckého klubu ODS P. Tluchoř, v dalších dnech pak žádali o přestávku opakovaně předsedové různých poslaneckých klubů, čímž bylo jednání Sněmovny téměř ochromeno. Ve středu 11. června obvinil P. Tluchoř sociální demokraty z obstrukce: „…čelíme nejbrutálnější obstrukci od dob Sládkovců!“ Není úkolem tohoto příspěvku porovnávat počet a délku přestávek navržených jednotlivými kluby. Podívejme se však, jakou funkci přerušení jednání v práci Sněmovny plní, jak se odchyluje praxe od textu zákona a s jakými typy obstrukce byla dosud Poslanecká sněmovna konfrontována. Výmluvy poslanců skončí, slibuje si od přestavby Sněmovny její šéf Vlček, Idnes.cz, 27. 6. 2008, http://zpravy.idnes.cz/vymluvy-poslancu-skonci-slibuje-si-odprestavby-snemovny-jeji-sef-vlcek-14x/domaci.asp?c=A080626_154539_domaci_adb 7 Rozdíl mezi zákonnou úpravou přerušení schůze Sněmovny a praxí přestávek dobře ilustruje po- Kvalita diskusí je v Poslanecké sněmovně poměrně nízká, k čemuž přispívá i široká volnost poslanců a minimální pravomoci předsedajícího k řízení diskuse. Parlamenty proslovů, jako britská Dolní sněmovna nebo německý Spolkový sněm, umožňují určitou režii diskuse tak, aby se účinně střetávaly argumenty stran. Takto je v § 22 až 35 jednacího řádu Spolkového sněmu například stanoveno, že předseda stanoví pořadí řečníků tak, aby se střídali řečníci pro a proti, že Sněm může hlasováním ukončit rozpravu, pokud už vystoupil zástupce každého klubu, že Sněm na návrh grémia odhlasuje průběh a celkovou dobu rozpravy (v praxi si kluby dohodnou řečnickou dobu pro jednotlivé kluby, v závislosti na jejich velikosti), že řečník hovoří spatra a svůj projev nečte a že řečník může být přerušován (připustí-li to) otázkami a faktickými poznámkami oponentů. Toto aranžmá umožňuje, aby se občané seznámili s politickými postoji poslanců a členů vlády v podobě co nejúčinnější a zároveň efektní. 8 Vzhledem k tomu, že parlamentní debata neslouží primárně k tomu, aby se přesvědčovali poslanci navzájem, ale spíše k veřejnému předložení argumentů pro a proti politickému rozhodnutí, nemá valného smyslu, aby poslanci vysedávali celý den v jednacím sále. Například britská Dolní sněmovna má 646 poslanců, avšak jen 427 křesel v jednacím sále. 9 http://news.bbc.co.uk/cbbcnews/hi/newsid_1700000/newsid_170 8900/1708966.stm. Poslanci se ve větším počtu dostavují do sálu na důležitá hlasování a při zásadních projevech, často proto, aby svým potleskem či zvoláními podpořili projev vůdce své strany. Proto ani další snaha předsedy Sněmovny Vlčka, tentokrát docílit zvýšení účasti poslanců na schůzích zavedením pokut, nebude úspěšná: „Předsedu dolní parlamentní komory však nezlobí jen nedisciplinovanost poslanců při jednáních. Nelíbí se mu ani časté absence kolegů na schůzích. Pravda je, že poslanecké lavice zejí prázdnotou velmi často, například při interpelacích ministrů. Vlček to chce změnit. Poslancům-lenochům navrhuje udílet pokuty. Za určitý počet absencí by se jim strhávaly peníze z platu. "V současné době nemám možnost poslance účinně napomenout, nikoho nemůžu donutit, aby se zasedání Sněmovny zúčastnil, a to mě mrzí," stěžuje si Vlček, který teď bude hledat podporu pro změnu jednacího řádu.“ Idnes.cz, 20. 8. 2008, http://zpravy.idnes.cz/vlcek-chce-pokuty-pro-line-poslance-d6z/domaci.asp?c=A080820_074806_domaci_ban Olomoucké debaty mladých právníků 2008 15 AKTUÁLNÍ PROJEVY ČESKÉ PARLAMENTNÍ KULTURY slanci ODS kritizovaný výraz místopředsedy klubu ČSSD D. Ratha „bereme si pauzu“ ze středy 4. června: „S domluvou předsedy klubu za klub sociální demokracie bereme si pauzu do konce jednání.“ Obsah této věty (ne tak docela forma) totiž odpovídá sněmovní praxi. Na žádost předsedy poslaneckého klubu (nebo místopředsedy klubu v zastoupení předsedy) předsedající vyhlašuje požadovanou přestávku; případy odepření přestávky jsou naprosto zřídkavé. § 54 odst. 9 JŘPS ale stanovuje: „(9) Předseda posla- du. Tak se postupně vyvinulo automatické povolení přestávky, je-li o ni předsedou klubu požádáno. Tato praxe mnohem lépe vyhovuje potřebám Sněmovny než hlasování o každém přerušení. Slabost této praxe je jediná – může být zneužívána k obstrukci, tedy ke zdržování až znemožňování sněmovního jednání. V tuto chvíli ale sněmovní většina může obstrukčnímu požadování přestávek bránit návratem k psanému pravidlu v § 54 odst. 9 JŘPS a návrhy na přerušení schůze zamítat. Tato souhra jednacích pravidel a zvyklostí je pro parlament typická. Promítnutí zvyklosti automatické přestávky do textu jednacího řádu by učinilo pravidla bezbrannými vůči obstrukci. A hlasování o každé přestávce podle litery zákona za „klidného počasí“ zase zdržuje. neckého klubu a předsedající mohou navrhnout přerušení schůze Sněmovny. O takovém návrhu rozhodne Sněmovna bez rozpravy.“ Tohoto postupu se vůbec nevyužívá. Současná praxe se opírá o ustanovení § 62 JŘPS: „Opustí-li předsedající předsednický stůl, je schůze přerušena.“10 Z citovaného § 54 odst. 9 JŘPS lze dovodit, že § 62 nebyl zamýšlen k automatickému povolování přestávek, když o návrhu samotného předsedajícího na přerušení schůze má rozhodnout Sněmovna hlasováním. Nejbouřlivější obstrukční scény zažila Poslanecká sněmovna v březnu 1997 při projednávání českoněmecké deklarace. Poslanci SPR-RSČ se na 8. schůzi Poslanecké sněmovny od 4. do 14. února 1997 snažili různými prostředky znemožnit projednání česko-německé deklarace. Nejprve zdržovali jednání Sněmovny dlouhým řečněním, například poslanec Sládek 5. února. Od 7. února přistoupil předseda poslaneckého klubu SPR-RSČ M. Sládek a jeho kolegové k technické obstrukci, čili ke zdržování zneužíváním jednacího řádu. Podával nesmyslné procedurální návrhy a žádal, aby o nich bylo okamžitě hlasováno. Takto například navrhl, aby se veškerá vystoupení poslanců v rozpravě k návrhům zákonů podávala jen písemně. Pak začali republikáni číst položku po položce Seznam skupin léčivých látek jako navrženou přílohu projednávaného zákona o veřejném zdravotním pojištění. 11. února se konečně dostala na pořad schůze česko-německá deklarace. V rozpravě k ní zase republikánští poslanci četli dlouhé výtahy z historických příruček a dokumentů. Zároveň navrhli přerušení schůze Sněmovny na 120 dnů, poté na 115 dnů. Sněmovní většina čelila obstrukci prosazením návrhu předsedy klubu ODA I. Maška, že Sněmovna bude jednat do 23,00 hod. a že o všech podaných návrzích včetně procedurálních se bude hlasovat až 12. února ráno. 12. února Sněmovna podle § 59 odst. 1 a 2 JŘPS omezila řečnickou dobu na 10 minut s tím, že poslanec může v rozpravě k jednomu bodu vystoupit nejvýše dvakrát. Časové omezení se však nevztahuje na poslance pověřeného přednést k věci stanovisko poslaneckého klubu, čehož republikáni využili k asi tříhodinovému projevu poslance J. Nehery. Další den, 13. února, zbylí republikánští poslanci odříkávali své desetiminutové (případně sloučené dvacetiminutové) projevy, zakončované stereotypní větou: „Konstatuji, že Tento příklad ukazuje, jak významné jsou parlamentní zvyklosti. Striktní dodržování pravidla v § 54 odst. 9 jednacího řádu by bylo naprosto dysfunkční. Jsou desítky rozumných důvodů, proč učinit přestávku v jednání Sněmovny, např. čas na oběd, nejčastěji uváděná porada poslaneckého klubu, nepřítomnost zpravodaje, člena vlády nebo poslance důležitého pro projednání určitého bodu pořadu schůze, atd. Je slušností ostatních klubů vyhovět klubu, který požádá o přestávku, ostatně slušností reciproční, protože každý klub někdy potřebuje čas na poradu nebo třeba na příchod svých zrovna nepřítomných poslanců chybějících při důležitém hlasování nebo klíčových pro projednání určitého bo- 10 I toto pravidlo však má svá úskalí, je-li zrovna předsedajícím opoziční poslanec. Srov. závěr jednacího dne v pátek 6. června 2008: „Poslanec Pavel Kováčik: Pane předsedající, paní a pánové, žádám o přestávku na poradu klubu KSČM do 14 hodin a současně svolávám klub do prostor klubu. Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Ano, děkuji. Protože v úterý jsme se dohodli, že dnes jednáme do 14 hodin, zároveň končím dnešní jednací den. Děkuji vám. (Jednání skončilo ve 12.53 hodin.) (V sále nastala velká vřava. Někteří poslanci odcházejí ze sálu, jiní protestují, vykřikují, buší do lavic a pískají. K mikrofonu přistupuje poslanec Tluchoř.) Poslanec Petr Tluchoř: Pane místopředsedo, já si dovolím vznést námitku proti vašemu postupu, o které prosím, abyste nechal hlasovat. Následně vznesu procedurální návrh, abychom dnes jednali i v odpoledních hodinách. (Někteří poslanci vykřikují, že schůze skončila. Místopředseda vlády Nečas a další členové vlády přesvědčují předsedajícího, že žádná taková dohoda z grémia nebyla a že jde o obstrukci…)“ Jednání Poslanecké sněmovny však již mi nebylo v Poslanecké sněmovně údajně demokra- skončilo. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 16 AKTUÁLNÍ PROJEVY ČESKÉ PARLAMENTNÍ KULTURY tické České republiky umožněno dokončit projev k tak významnému bodu, jaký je česko-německá deklarace.“11 Poslanec J. Krejsa se pokusil přednést ještě je-li probíhající rozpravě přítomen předsedající;14 přihlášení řečníci pak buď přednesou své příspěvky, nebo svou nepřítomností ztratí pořadí a rozprava může být ukončena.15 Tento recept pak Sněmovna ještě několikrát zopakovala, například 11. února 1998 při prvním čtení návrhu na vyslovení souhlasu s ratifikací smlouvy o vstupu do NATO.16 druhé stanovisko klubu, nebylo mu to ale umožněno. Na návrh poslance I. Maška bylo odhlasováno, že se bude jednat až do ukončení rozpravy, nejdéle však do 6,00 hod. ráno. Rozprava skutečně pokračovala do noci, ale po půlnoci se již podařilo dospět ke konci obecné rozpravy, a to i navzdory řadě procedurálních návrhů poslance M. Sládka, například na přerušení schůze Sněmovny na 114 a pak 113, 111, 110, 109 a 108 dní. O nich se hlasovalo až ráno 14. února. Ten den proběhla i podrobná rozprava a závěrečné hlasování. Po půl sedmé večer byla česko-německá deklarace poměrem hlasů 131 ku 59 schválena. Dění ve Sněmovně v červnu 2008 se přes různá přirovnání jen velmi málo podobalo oněm scénám z února 1997. Nejvypjatějším dnem schůze byla středa 11. června 2008, kdy po přerušeních schůze na žádost předsedů klubů ČSSD a KSČM zazněla citovaná emotivní slova předsedy klubu ODS Tluchoře o obstrukci a Sládkovcích. Vládní koalice se pokusila reagovat návrhem na jednání i po 21. hodině, avšak tento návrh v šestkrát opakovaném hlasování nakonec neprošel, když pro něj hlasovala přesná polovina poslanců (96 ze 192). Opozice pak podávala různě formulované návrhy na přerušení bodu pořadu, například poslanec D. Rath postupně navrhl odročení bodu o 10, 25 a 15 dní, které však těsně neprocházely. Rozprava se protahovala, zejména díky dlouhým projevům poslance D. Ratha, jemuž bylo nakonec předsedou Sněmovny odebráno slovo.17 Jednání ukončila 21. hodina. Ve čtvrtek 12. června se celé dopoledne takřka nejednalo, protože zejména koaliční kluby požadovaly přestávky a pak Sněmovna vypustila z pořadu schůze všechny body kromě interpelací, zřízení dočasné komise k církevním restitucím a kontroverzního bodu změny počtů členů výborů, aby vládní návrhy zákonů mohly být projednány na mimořádných schůzích Sněmovny a nebylo jejich projednávání závislé na délce rozpravy ke změně počtu členů výborů. V pátek 13. června pak Toto poměrně dlouhé líčení ukazuje typické metody technické obstrukce, tedy především dlouhé řečnění, podávání rozsáhlých pozměňovacích návrhů a neustálé předkládání procedurálních návrhů. Poslední dva problémy se snažilo řešit usnesení Sněmovny č. 248 z 26. února 1997, podle kterého pozměňovací návrhy, které se do té doby ve Sněmovně předčítaly, mohly být napříště předkládány písemně. Totéž usnesení Sněmovny nabízí též cestu, jak se vyrovnat s neustálým předkládáním procedurálních návrhů.12 Dlouhému řečnění čelí jednací řád možností omezení řečnické doby na 10 minut a počtu vystoupení poslance k jednomu bodu na dvě; sněmovní většina však nemá právo se usnést na ukončení rozpravy před vyčerpáním přihlášek.13 Praxe se vyrovnává s dlouhým řečněním usnesením, že se bude jednat až do ukončení rozpravy, tedy i v noci. Protože bývá zároveň rozhodnuto, že o procedurálních návrzích se bude hlasovat až příští den, stačí, Tak tomu 11. února 1997 i bylo, srov. začátek řeči poslance Vymětala: „Osiřelá paní místopředsedkyně, osiřelý pane předsedo vlády, téměř prázdná sněmovno…“ Stenoprotokol z 8. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, 11. 2. 1997, http://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/020schuz/s020240.htm. 14 Např. řeč poslance M. Loukoty, in: Stenoprotokol z 8. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, 13. 2. 1997: http://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/008schuz/s008065.htm 11 15 Srov. § 58 odst. 4 JŘPS: „Kdo není přítomen v jednacím sále v okamžiku, kdy je mu uděleno slovo, ztrácí pořadí. Není-li přítomen ani bezprostředně před ukončením rozpravy, jeho přihláška propadá.“ Poslanecká sněmovna přijala v reakci na republikánské obstrukce usnesení č. 248 z 26. února 1997, podle kterého 1. Poslanecká sněmovna se může usnést, že v určitém čase nebude hlasováno a hlasování o podaných návrzích proběhne ve stanovenou dobu, 2. stanovisko poslaneckého klubu, na které se nevztahuje omezení řečnické lhůty podle § 59 odst. 1, lze přednést za poslanecký klub k projednávanému bodu pouze jedno, 3. pozměňovací návrhy je možno podat také písemně bez přednesení ve Sněmovně a 4. losem určené pořadí přihlášek ústních interpelací se upraví tak, že všechny vylosované druhé přihlášky poslanců následují za všemi vylosovanými prvními přihláškami, třetí přihlášky za druhými atd. 12 Tehdy Poslanecká sněmovna odhlasovala jednání i po 21. hodině až do vyčerpání přihlášek s tím, že o těch návrzích, které padnou v průběhu rozpravy po 21. hodině, se bude hlasovat jako o prvním bodu další den v 9 hodin ráno. Stenoprotokol z 20. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, 11. 2. 1998, http://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/020schuz/s020194.htm. Rozprava byla poté ukončena v 1,45 hod. nad ránem. 16 Stenoprotokol z 32. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, 11. 6. 2008, http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/032schuz/s032187.htm. To byl krok velmi neobvyklý. Ačkoli předsedající má právo po dvojím marném volání k věci či k pořádku poslanci odejmout slovo (§ 59 odst. 4 JŘPS), tohoto institutu se takřka nevyužívá. 17 13 Toto pravidlo obsahuje jednací řád německého Spolkového sněmu a obsahovaly je jednací řády prvorepublikové. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 17 AKTUÁLNÍ PROJEVY ČESKÉ PARLAMENTNÍ KULTURY byl návrh na změnu počtu členů výborů bez větších problémů poměrem hlasů 100:98 schválen.18 menšinu, příliš slabý předsedající zase není schopen „uřídit“ jednání v klidu a dělnosti.21 Postup opozice byl tedy spíše symbolickým protestem než vážně míněnou obstrukcí, což zvláště vyplyne ze srovnání s rokem 1997. Nejcitelnějším narušením sněmovní praxe ze strany opozice bylo dočasné pozastavení praxe párování, jež donutilo k permanentní účasti na schůzi Sněmovny členy vlády,19 bez jejichž hlasů by vládní koalice neměla ve Sněmovně většinu. Parlamentní jednání má nezastupitelnou úlohu nejen jako místo svobodné výměny názorů při přijímání zásadních politických rozhodnutí, ale též jako prostor, kde jsou tato politická rozhodnutí veřejně a s oponenturou odůvodňována, a tím též demokraticky legitimizována. Proto na pravidlech, zvyklostech a kultuře parlamentního jednání velice záleží. Resumé Závěr Tento příspěvek popisuje vypjatou 32. schůzi Poslanecké sněmovny v červnu 2008 a ukazuje typické prvky české parlamentní kultury (např. opakované hlasování, přerušení schůze, úlohu předsedajícího). Parlamentní kultura konkrétního parlamentu je dána jeho zvláštními pravidly, zvyklostmi, zavedenou praxí a způsoby chování. Průběh 32. schůze Poslanecké sněmovny ukazoval ve zvláště vyostřené podobě více zajímavých prvků české parlamentní kultury, než se mi podařilo představit v tomto příspěvku. Zajímavé by bylo podívat se na samotný průběh rozpravy, na způsob sněmovních řečí a vzájemného reagování poslanců, na sekvence faktických poznámek, které umožňují poslancům okamžité vzájemné reakce, avšak rovněž vzájemné napadání. Dieser Beitrag beschreibt eine besonders turbulente Sitzung der tschechischen Abgeordnetenkammer im Juni 2008 und zeigt besondere Merkmale der tschechischen parlamentarischen Kultur (z. B. wiederholte Abstimmung, Unterbrechung der Sitzung, Rolle des Vorsitzenden). Die parlamentarische Kultur eines Parlaments ist durch besondere Regeln, Parlamentsbräuche, Praxis und Verhaltensartenbestimmt. Má smysl se zamýšlet i nad funkcí práva předsedy a místopředsedů Sněmovny, členů vlády a předsedů poslaneckého klubu ujmout se kdykoli slova (§ 67 JŘPS), jež nezřídka ústí v „orloj rovnějších“.20 Během schůze se také ukazovalo, jak důležitá je úloha předsedajícího a jeho pravomocí a autority; příliš mocný předsedající může utlačovat parlamentní 18 Naproti tomu návrh na zvýšení počtu místopředsedů Sněmovny byl mezi vypuštěnými body pořadu schůze. Srov. např. řeč místopředsedy vlády M. Bursíka, in: Stenoprotokol z 32. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, 4. 6. 2008: http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/032schuz/s032048.htm 19 20 Zvláště zjevné je toto zvýhodnění v době, kdy není otevřena rozprava. Tehdy totiž mohou hovořit výhradně tito privilegovaní řečníci. Nejznámějším případem je projednávání návrhu zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů v Senátu dne 19. září 2007, kdy přijetím návrhu, aby se Senát návrhem zákona nezabýval, bylo znemožněno otevření rozpravy. Vystoupit tak mohli pouze ministři, vedení Senátu a předsedové klubů. Ústavní soud na okraj tohoto postupu senátní většiny v nálezu Pl. ÚS 24/07, č. 88/2008 Sb., poznamenal: „Lze v něm spatřovat spíše projev dopadající do Jednání Poslanecké sněmovny často trpí hlukem a předsedajícím se nedaří uklidnit Sněmovnu. Předsedající většinou neužívají ani těch omezených pořádkových pravomocí, které mají. Na ojedinělé odebrání slova poslanci odchylujícímu se od věci jsem již upozornil. Týž poslanec čelil na téže schůzi rovněž ojedinělému volání k pořádku za použití neparlamentárního výrazu „korupčník“. Srov. Stenoprotokol z 32. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, 4. 6. 2008: http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/032schuz/s032033.htm. 21 oblasti, jež z oblasti ústavního přezkumu již vykračuje, do oblasti úrovně demokratické politické kultury senátní většiny.“ (…) „v případech extrémních (tj. v případech opakování a nadužívání tohoto postupu, směřujících ve svých důsledcích k vyřazení druhé komory Parlamentu z její reálné participace na přijímání zákonů) může se stát i interpretačním východiskem příslušných ustanovení Ústavy a založit derogační důvod pro porušení ústavních kautel přijímání zákonů.“ Olomoucké debaty mladých právníků 2008 18 K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE JAK JAK SE MĚNÍ POČET ČLENŮ VÝBORŮ POSLANECKÉ SNĚ SNĚMOVNY VPROSTŘED VOLEBNÍHO OBDOBÍ nány byly i ostatní body, vyčleněné do samostatných schůzí.2 Recenzenti Je ale zřejmé, že obstrukce svůj cíl naplnila a pozornost získala; svědčí o tom ostatně i tento příspěvek. Vzhledem k tomu, že takto významná změna ustavených výborů v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny je z hlediska české politické a ústavněprávní kultury novinkou, objevilo se v této souvislosti několik problémů a otázek, na které bych v něm rád odpověděl. Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc., katedra ústavního práva. Právnická fakulta Univerzity Palckého v Olomouci. Právní úprava a praxe v Poslanecké sněmo sněmov vně 3 How the Number of Committee Members Depu uties in the Chamber of Dep Is Being Changed in the Middle of Term Marek Antoš1 JUDr. Mgr. Jan Wintr, Ph.D., katedra teorie práva a právních učení, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. vytváření vyt váření výborů Podle čl. 31 Ústavy, na které navazuje část šestá jednacího řádu,4 jsou výbory společně s komisemi a vyšetřovacími komisemi orgány Poslanecké sněmovny. Komise mohou být stálé nebo dočasné, zatímco vyšetřovací komise by z povahy věci měly být dočasné vždy. Naproti tomu úlohou výborů je v první řadě účast na legislativním procesu, což jim dává stálejší charakter. Tomu odpovídá § 28 jednacího řádu, podle něhož se výbory, jako jediný z orgánů, zřizují již na ustavující schůzi Poslanecké sněmovny po volbách. Povinně se na základě § 32 zřizuje sedm výborů, které zpravidla plní úkoly, jež vyplývají přímo z jednacího řádu či zvláštního zákona.5 Jedná se o mandátový a imunitní, petiční, rozpočtový, kontrolní, organizační a volební výbor a výbor pro evropské záležitosti. Vedle nich může Poslanecká sněmovna bez omezení zřídit i další výbory svým usnesením. Na ustavující schůzi také stanoví počet členů jednotlivých výborů (§ 28). Klíčová slova Orgány Poslanecké sněmovny - výbory - zřizování výborů - ustavování výborů - změny v průběhu volebního období Úvod V Poslanecké sněmovně probíhala 11. června její 32. schůze v tomto volebním období. Na programu měla řadu bodů, které se nepodařilo projednat. Důvodem byly především obstrukce ze strany opozičních poslanců, které vyvrcholily právě 11. června. Příčinou jejich chování byl bod schůze č. 108 nazvaný „Návrh na změnu usnesení Poslanecké sněmovny č. 14 ze dne 15. srpna 2006“. Obsah tohoto nenápadně znějícího návrhu, který předložil předseda klubu ODS Petr Tluchoř, byl jednoduchý: zvětšit téměř všechny výbory Poslanecké sněmovny o jednoho poslance. Počet jejich členů by se tak změnil ze sudého na lichý, a tím by došlo k odstranění dosavadní parity mezi vládní koalicí a opozičními stranami. Průběh ustavující schůze Poslanecké sněmovny v tomto volebním období byl atypický, což vyplynulo z výsledků voleb, které skončily patem 100:100. Trvala proto od konce června až do poloviny srpna 2006, kdy se podařilo nalézt politickou dohodu o obsazení funkce předsedy sněmovny, jehož volba je Parlamentní obstrukce zpravidla nemají za cíl zabránit schválení určitého návrhu, protože k tomu obstruujícím chybí síla hlasů. Smyslem je spíše přilákat pozornost médií a veřejnosti a upozornit na problém. Tak tomu bylo i v tomto případě: Poslanecká sněmovna nakonec po jednodenní obstrukci změnu ve velikosti svých výborů schválila a projed- 2 Průběhu projednávání se v tomto sborníku podrobněji věnuje Jan Wintr ve svém příspěvku Aktuální projevy české parlamentní kultury. Podrobně se této problematice i parlamentním zvyklostem, které jsou s ustavováním výborů spojeny, věnuje Petr Kolář v nedávno vydaném druhém vydání monografie o Parlamentu ČR (srov. Syllová, J., Kolář, P., Kysela, J., Georgiev, J., Pecháček, Š.: Parlament České republiky. Praha: Linde Praha, 2008, str. 157– 164). 3 Zákon č. 90/1995 Sb., i jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „jednací řád“). 4 Typickým případem je rozpočtový výbor, kterému zvláštní předpisy svěřuji řadu úloh. Například podle zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, výbor volí tři členy výboru pro finanční trh (§ 45a) apod. 5 1 JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D, katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 19 K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE povinnou součástí ustavující schůze (§ 25), bez níž nelze pokračovat. Teprve po jeho zvolení bylo 15. srpna 2006 zřízeno celkem 18 výborů, což oproti předchozímu volebnímu období znamenalo nárůst o čtyři výbory. 19 členů – rozdělení dle 2008 Byl také stanoven počet jejich bez k k členů, a to ve nezařazeených nezařaz ODS SZ většině případů ODS 8 8 8 na 18 poslanců. ČSSD 7 7 7 Výjimkou byly KSČM 3 3 2 na jedné straně KDU1 1 1 KDU-ČSL mandátový SZ 0 0 1 a imunitní vý9 9 10 Koalice bor a volební Opozice 10 10 9 výbor s 12 členy a na straně druhé rozpočtový 18 členů – rozdělení dle 2006 a hospodářský SZ+ SZ+ SZ výbor, které – KDU ODS sama zřejmě ODS 7 8 8 s ohledem na 7 7 7 rozsah své agen- ČSSD KSČM 2 2 2 dy – měly 22 KDUČSL 2 1 1 KDU členů. ustavování výborů na první schůzi tato možnost nenajde svého naplnění, protože nezařazení poslanci se zpravidla objevují až v průběhu volebního období, a ne bezprostředně po volbách. Disproporční výsledky voleb v roce 20067 ovšem jen 2 přinesly zvláštní k ke jen 2 ke jen 2 situaci, kdy se KDU--ČSL ODS KDU KDU--ČSL KDU k SZ do Poslanecké 8 8 8 8 sněmovny do7 7 7 7 stalo šest po2 3 3 2 slanců za Stranu 2 1 1 1 zelených (dále 0 0 0 1 též „SZ“), což 10 9 9 10 podle tehdejšího 9 10 10 9 jednacího řádu ke zřízení poslaneckéhoklubu neckého klu22 členů – rozdělení dle 2006 nestačilo.8 Pro SZ+ SZ+ SZ účely ustavení KDU ODS sama výborů se proto ODS 9 10 9 těchto šest poČSSD 8 8 8 slanců přidalo KSČM 3 3 3 k poslaneckému KDU1 1 KDU-ČSL 2 klubu KDUSZ 0 0 0 SZ 0 0 1 ČSL, který díky Krokem, 9 9 9 11 11 11 Koalice Koalice tomu v 18který následuje i 22členných 9 9 9 11 11 11 Opozice Opozice po zřízení výborů a stanovení Tab. č. 1: Možné varianty rozdělení míst ve výborech (18 a 22 členů) podle počtu po- výborech získal dva zástupce, počtu jejich čle- slanců po volbách v roce 2006 6 zatímco jinak by nů, je jejich ustavení. Podle čl. 5 volebního řádu měl pouze jednoho nejprve poslanecké kluby předloží své návrhy na člena. Velkou většinu z takto získaných míst ve výborech pak obsadili právě členové SZ. členy výboru. Volební komise poté stanoví počet míst, které v souladu s principem poměrného zastoupení jednotlivým klubům připadají, a to na základě Hagenbach-Bischoffovy volební kvóty a metody největších zbytků. Z těchto podkladů sestaví kandidátku, obsahující celkové složení výboru. Tato kandidátka podléhá schválení pléna Poslanecké sněmovny, které ji však může pouze potvrdit či odmítnout, nemůže ji však žádným způsobem měnit. Tím je zabezpečeno, že nedojde k zásahu do poměrného zastoupení ani do nominací jednotlivých klubů, které jsou čistě v jejich rukou. Původní znění jednacího řádu, které poslancům SZ znemožnilo vytvořit si vlastní poslanecký klub, jim tak při obsazování výborů paradoxně pomohlo. Jak vyplývá z výpočtu různých variant rozdělování míst, jejich šest mandátů by totiž nestačilo ani na 7 Srov. Antoš, M.: Je volební systém do Poslanecké sněmovny v souladu s Ústavou? Časopis pro právní vědu a praxi, č. 4/2007, str. 318–328. Podle tehdejšího § 77 odst. 5 jednacího řádu bylo totiž k ustavení poslaneckého klubu zapotřebí nejméně deset poslanců, což odpovídá 5 % z celkového počtu poslanců. Při přijímání této hranice se zřejmě považovalo za jisté, že pokud politická strana překročí 5% uzavírací klauzuli potřebnou ke vstupu do Poslanecké sněmovny, bude mít také odpovídající počet poslanců. Praxe však kvůli změnám volebního systému směrem k menší poměrnosti ukázala opak, proto byla přijata novela jednacího řádu č. 573/2006 Sb. K ustavení klubu politické strany, která samostatně kandidovala ve volbách, jsou nyní na počátku volebního období zapotřebí pouze tři poslanci. Původní, přísnější hranice však byla zachována pro poslanecké kluby, které by v průběhu volebního období chtěli nově vytvořit nezávislí či „přeběhlí“ poslanci. 8 Při výpočtu kvót pro jednotlivé poslanecké kluby se vychází z počtu jejich členů. Nezařazení poslanci přitom pro tento účel mohou nabídnout svůj mandát libovolnému poslaneckému klubu podle svého uvážení. Může se zdát, že přinejmenším při Volební řád pro volby konané Poslaneckou sněmovnou a pro nominace vyžadující souhlas Poslanecké sněmovny, příloha č. 2 jednacího řádu (dále jen „volební řád“). 6 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 20 K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE jedno křeslo v 18-členných výborech. Křeslo, které získali díky spojení s KDU-ČSL, by v případě existence samostatného klubu SZ připadlo ODS; z hlediska parity mezi vládní koalicí a opozicí by se tedy nezměnilo nic. Případné účelové spojení s jiným klubem přitom možné není; své mandáty mohou tímto způsobem nabídnout pouze nezařazení poslanci (čl. 5 odst. 4 volebního řádu). „volných“ poslanců, aby pokryl všechny výbory, přestože by měl jinak právo do nich vyslat na základě poměrného zastoupení svého zástupce. Dva ze šesti poslanců Strany zelených jsou v současné době členy vlády, zbývají proto pouze čtyři poslanci, kteří tak mohou pokrýt nejvýše 11 z 18 výborů. bZměny ustavených výborů v průběhu vvolebního olebního oob- K ustavení většiny výborů došlo 12. září 2006, dobí kdy Poslanecká sněmovna potvrdila všechny kandiZměny v ustaveném výboru lze podle jednacího dátky, které předložila volební komise. Již dříve, na řádu během volebního období provést pouze se souustavující schůzi, byl v souladu s jednacím řádem hlasem Posla(§ 24) ustaven necké sněmovny 23 členů – rozdělení dle 2008 mandátový (čl. 5 odst. 7 vok ke jen 2 a imunitní výbor. lebního řádu). bez k jen 2 ke jen 2 Naopak volební OD k KDUKDUV praxi jsou nezařaze S SZ ČSL ODS KDUnezařazených KDU-ČSL k SZ výbor, který půtyto změny poODS 10 10 10 10 10 10 10 sobí při volbě měrně časté. Po8 8 8 8 8 8 8 členů mediálních ČSSD slanec se může rad, byl ustaven KSČM 3 3 3 3 3 3 3 rozhodnout reaž se značným KDUKDUzignovat, proto1 1 1 2 1 2 1 zpožděním. Podle ČSL že se vzhledem 1 1 1 0 1 0 1 původních před- SZ k jiným povinpokladů se počí- Koalice 12 12 12 12 12 12 12 nostem nestíhá talo s jeho úpl- Opoz Opoziice 11 11 11 11 11 11 11 ným zrušením, Tab. č. 2: Možné varianty rozdělení míst ve výborech (19 a 23 členů) podle počtu řádně účastnit práce výboru, proto poslanecké poslanců v poslaneckých klubech k 30. červenci 2008 anebo může být kluby nepředklák rezignaci donucen vnějšími okolnostmi. Příkladem daly své nominace, nakonec k tomu však nedošlo. Aby bylo možné konat volby na uprázdněná místa druhého typu je situace, kdy se poslanec stane člev radách, byl 6. prosince 2006 ustaven, a to ve slože- nem vlády. V tomto volebním období to dosud byl ní shodném s volební komisí, takže nedošlo ke zvý- případ poslanců M. Kalouska, V. Parkanové, C. Svošení počtu funkcionářů sněmovny. Stalo se tak vět- body, M. Bursíka a O. Lišky, což souviselo s dvojím šinovým hlasováním sněmovny, aniž by poslanecké vytvářením vlády po volbách. V menší míře k tomu kluby nominovaly své zástupce a volební komise však docházelo i dříve, v minulém volebním období předložila kandidátku, kterou má plénum sněmovny např. v případě poslance J. Kubinyiho. V tomto volebním období tak Poslanecká sněpouze potvrzovat. Byl tím porušen jednací řád (čl. 5 movna souhlasila již s 21 změnami v obsazení výboodst. 1 volebního řádu), ale žádné námitky nebyly rů. Jednací řád stanoví, že uvolní-li se místo ve vývzneseny. Po ustavení si výbory volí předsedu, který se boru, zvolí sněmovna nového člena na návrh však své funkce ujímá až poté, co ho svým hlasová- volební komise, která se přitom řídí principy poním potvrdí celá sněmovna. Ta má také právo kdy- měrného zastoupení. To znamená, že za odcházejíkoliv požádat výbor, aby si zvolil předsedu nového cího člena výboru by měl být zvolen nový, který po(§ 35 odst. 2 a 3). Naproti tomu o obsazení funkcí chází ze stejného poslaneckého klubu. V praxi je místopředsedů si výbory rozhodují zcela autonomně. však toto ustanovení vykládáno se značnou volností, protože ve čtyřech případech byl odstoupivší člen ze Na členství ve výborech se vztahuje několik SZ či KDU-ČSL nahrazen poslancem ODS. Šlo zřejomezení. Členové vlády podle jednacího řádu nemě o praktické řešení, protože menší kluby mohou mohou být členem žádného výboru, podobně předmít s obsazováním výborů personální problémy, seda a místopředsedové sněmovny jsou členy pouze a paritní zastoupení vládní koalice a opozičních organizačního výboru. Ostatní poslanci mohou být stran tím zůstalo nedotčeno. Tento postup však nekromě členství v mandátovém a imunitním, petiční v souladu se striktním výkladem jednacího řádu. ním a organizačním výboru členy nejvýše dvou dalKe změně ve výboru tedy může dojít rezignací ších výborů. V případě malých klubů mohou tato jeho člena, případně zánikem poslaneckého mandáomezení v souhrnu znamenat, že klub nemá dost Olomoucké debaty mladých právníků 2008 21 K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE tu. Jaké další změny je však – se souhlasem sněmovny – možné provést? Jednací řád upravuje možnost, aby sněmovna požádala výbor o zvolení nového předsedy, neřeší však otázku, zda může sněmovna celý výbor, resp. jeho člena odvolat a nahradit jiným, případně zda může být zřízený a ustavený výbor v průběhu volebního období zcela zrušen. Přesto se domnívám, že tuto možnost sněmovna má. Podle mého názoru to vyplývá z toho, že výbory jsou orgány Poslanecké sněmovny a ze své činnosti jsou jí odpovědné (§ 34 odst. 1 jednacího řádu). Odvolání členů výboru může být krajním důsledkem této odpovědnosti. nutné celý výbor ustavovat znovu. Řešením je postup analogický k čl. 5 odst. 23 volebního řádu, který upravuje situaci, kdy se v průběhu volebního období uvolní místo ve výboru. Volební komise by proto měla provést nový výpočet, kolik míst mají jednotlivé poslanecké kluby obsadit, a na základě jejich nominací navrhnout sněmovně, aby nového člena nebo členy dovolila. Efekt provedených změn v počtu členů výborů Poslanecká sněmovna 12. června schválila zvýšení počtu členů výborů z 18 na 19, resp. 22 na 23, k doplnění výborů však dojde až na podzim po parlamentních prázdninách. Návrh na tuto změnu předložil poslanec P. Tluchoř, aniž by jej v Poslanecké sněmovně odůvodnil. Z jeho vyjádření v médiích však vyplývá, že smyslem bylo samotné dosažení převahy koaličních hlasů ve výborech. Jako příklad uvedl rozpočtový výbor, kde podle něj opozice „velmi často brání projednat naprosto standard- Je však sporné, zda může Poslanecká sněmovna odvolat i jednotlivého člena výboru. Pokud by se tak stalo proti vůli jeho poslaneckého klubu, lze předpokládat, že by na uvolněné místo nominoval stejného zástupce. Sněmovna by jej sice nemusela potvrdit, tím by však došlo k narušení poměrného zastoupení ve výboru. Užívání, resp. neužívání této možnosti je tak spíše otázkou politické kultury než otázkou ryze právní. ní záležitosti, které tam přicházejí. Z ministerstva financí má rozpočtová opatření a jen z trucu, protože tam prostě mají přesně ½, (…) neprochází naprosto normální usnesení, které by jinak bylo absolutní samozřejmostí.“9 Nové rozdělení míst ve výborech na- Mezi změny, které mohou být v průběhu volebního období provedeny, patří také změna počtu členů výboru. Při projednávání v Poslanecké sněmovně někteří poslanci vyjádřili opačný názor, který vycházel ze systematického výkladu jednacího řádu. Opírali se o to, že do části čtvrté, jež upravuje ustavující schůzi, je zařazen § 28, který Sněmovně ukládá zřídit výbory a stanovit počty jejich členů. Z toho dovozovali, že se tak může stát pouze na ustavující schůzi a později již toto rozhodnutí nelze změnit. Takový výklad je však neudržitelný, protože by v důsledku znamenal, že Poslanecká sněmovna nemůže změnit ani další rozhodnutí, učiněná na ustavující schůzi, mezi něž patří např. volba předsedy a místopředsedů Poslanecké sněmovny. Ustanovení části čtvrté je ve skutečnosti třeba chápat tak, že určitá rozhodnutí jsou povinně na pořadu ustavující schůze, což ale neznamená, že by je později nebylo možné změnit. víc podle jeho názoru lépe odráží současný poměr sil v Poslanecké sněmovně poté, co klub ČSSD opustili tři poslanci (a od té doby již čtvrtý). Vzhledem k těmto odchodům ovšem v některých výborech vládní koalice fakticky většinu měla už dosud. Poté, co klub ČSSD opustili poslanci Pohanka a Melčák, získala koalice převahu v pěti výborech. Další tři jí poté přinesly odchody poslanců Snítilého a Wolfa. V současné době tak koalice ovládá osm výborů, v devíti výborech je zastoupení paritní. Ve výboru pro sociální politiku mají naopak po rezignaci dvou jeho členů převahu opoziční strany. Jak budou nyní výbory doplněny záleží na tom, jakou taktiku zvolí vládní strany při sestavování kandidátek. Rozhodující bude, zda jim své mandáty pro tento účel poskytnou nezařazení poslanci, případně jen někteří z nich, a ke kterému poslaneckému klubu se pro tento účel přidají. Tabulka č. 2 ukazuje různé varianty, jak by v těchto případech vypadalo nové rozdělení křesel ve výborech. Počet poslanců ve výboru je možné měnit směrem dolů i nahoru. V prvním případě by však vznikl palčivý problém s přebytkem poslanců ve výboru. Lze si představit různé možnosti řešení takové situace, základním hlediskem však musí být zachování poměrného zastoupení poslaneckých klubů. Ve dvou výborech, které mají mít 23 členů, mají strany vládní koalice většinu zajištěnou. Bez ohledu Nejvhodnější by patrně bylo, aby Poslanecká sněmovna současně se snížením počtu členů rozhodla také o odvolání jeho členů a celý výbor byl ustaven znovu na základě nominací klubů a vypočtení aktualizované kvóty pro jejich zastoupení. Pokud však dojde ke zvýšení stanoveného počtu členů, není 9 Viz přepis rozhovoru s Petrem Tluchořem v rozhlasovém pořadu Radiofórum dne 12. června 2008. http://zpravy.ods.cz/prispevek.php?ID=6828 (navštíveno 30. července 2008). Olomoucké debaty mladých právníků 2008 22 K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE na to, jak se zachovají nezařazení poslanci (vyloučíme-li možnost, že by se mohli přidat k opozici), získá nové křeslo poslanecký klub ODS. K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE Složitější je však situace v ostatních výborech, které mají mít 19 členů. Pokud by nezařazení poslanci zůstali zcela stranou nebo se přidali k ODS, získala by překvapivě převahu opozice. V úvahu tak připadá pouze možnost, že své mandáty poskytnou Straně zelených, která díky nim dosáhne na vlastní zastoupení v těchto výborech. Místo navíc oproti současné kvótě však opět připadne ODS. Částečně se tím zhojí stav, kdy – jak jsme konstatovali výše – v některých výborech křeslo určené SZ, resp. KDU-ČSL už dnes zastává poslanec ODS. amending The selected issues of legislation: Law amen ding at the time of its vacatio legis period Jan Kněžínek1 Recenzenti JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D, ředitel Odboru vládní legislativy na Úřadu vlády ČR; katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. V šesti případech však posílí i ČSSD, která o část svého zastoupení přišla kvůli odchodům ze svého klubu. Nového člena by tak měla získat ve hospodářském, ústavněprávním a zemědělském výboru, stejně jako ve výboru pro bezpečnost, výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj a ve výboru pro zdravotnictví. Převaha koaličních stran však zůstane zachovaná. JUDr. Michal Bartoň, Ph.D., katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Klíčová slova Normotvorba - legislativa - Legislativní pravidla vlády - novela - legisvakance - platnost - účinnost - lex posterior - zákonodárce Závěr Změnu počtu členů výborů přirovnali někteří opoziční poslanci k přemalování hřiště uprostřed zápasu. Na otázku, nakolik jde o přiléhavé přirovnání a jaký vliv má tento krok na politickou kulturu v České republice, v tomto příspěvku neodpovídám. Jak jsem však ukázal, z právního hlediska tato změna byla přípustná. K dokončení této změny přitom není nutné ustavovat celé výbory znovu. Stačí zvolit poslance na volná místa a respektovat přitom princip poměrného zastoupení. O tom, jaké bude složení výborů, rozhodne postup nezařazených poslanců. Ze srovnání jednotlivých variant však vyplývá, že zamýšleného cíle je možné dosáhnout pouze v případě, pokud alespoň jeden z nich dá svůj mandát pro tento účel k dispozici Straně zelených. „nooNovela dosud neúčinného právního předpisu a „n no ovely“ vela n Změny českého právního řádu jsou v posledních letech mimořádně četné, což potvrzuje nejenom prostý náhled do obsahu Sbírky zákonů, ale i kvantitativní analýzy právního řádu z poslední doby.2 Nemalý na celkovém počtu právních předpisů přitom mají novely již přijatých právních předpisů. V návaznosti na to občas nastávají situace, kdy je nutné novelizovat právní předpisy ještě v jejich legisvakanci, tedy v době, kdy jsou již platné, ale dosud nenabyly účinnosti. To samozřejmě příliš nepřispívá přehlednosti právního řádu, zejména pak, když je přijata novela právního předpisu a ještě v její legisvakanci je třeba změnit ustanovení novelizovaného zákona, které se týká platná, avšak dosud neúčinná novela. V praktickém životě přesto nikdy nelze takové situace vyloučit. Odhlédneme-li od chyb, které se do právní úpravy dostanou již v průběhu jejího přijímání, pak pravděpodobnost, že bude nutné přistoupit k novelizaci právního předpisu ještě v době jeho legisvakance, roste s délkou legisvakanční lhů- Resumé Příspěvek se zabývá změnou počtu členů výborů Poslanecké sněmovny, ke které došlo na její 32. schůzi v červnu 2008. Dochází k závěru, že taková změna uprostřed volebního období je sice neobvyklá, ale právně přípustná. Zároveň přináší několik variant výpočtu, jaké bude nové zastoupení jednotlivých politických stran. The paper deals with the change of the number of the Chamber of Deputies committee members which was adopted on the 32nd session in June 2008. It concludes that such a change is not usual, but legally acceptable, and shows various calculations of the new representation of political parties. 1 JUDr. Jan Kněžínek, odbor vládní legislativy Úřadu vlády České republiky. Tento příspěvek vyjadřuje výlučně osobní názory autora. Např. Novák, F.: Kvantitativní deskripce práva – základní východiska a parametry legislativy ČR (1918 – 2006 a 2002 – 2006), Právník 8/2008, s. 899 – 911. 2 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 23 K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE ty. Zároveň se lze domnívat, že se jedná o problém, jenž je zajímavý i pro širší odbornou veřejnost, než jsou legislativci, a že není omezen na pouhou formu tvorby právních předpisů.3 Podle platných Legislativních pravidel vlády6 (dále jen „LPV“) je pro případ novelizace právního předpisu ještě v době jeho legisvakance stanoveno následující: Jelikož je novelizace právního předpisu ještě v období jeho legisvakance značně specifickým případem změny právního předpisu, uplatňují se v takovém případě i některá zvláštní legislativní pravidla. Ty se v zásadě liší podle toho, zda dosud neúčinný právní předpis, jehož obsahu se novela týká, představuje ucelenou právní úpravu či pouze další novelu jiného předpisu. Novelizace právního předpisu, který sám není novelou, přitom nečiní po legislativně-technické stránce větší obtíže a v podstatě se příliš neodlišuje od případů „běžných“ novel.4 Jak bude poukázáno, druhý z uvedených případů, tedy novela dosud neúčinné novely, je naopak o to komplikovanější, třebaže samotná novela právního předpisu nemá podle všeobecně respektovaného názoru samostatnou normativní existenci.5 1. Je-li třeba novelizovat právní předpis, který dosud nenabyl účinnosti, může novela nabýt účinnosti nejdříve dnem nabytí účinnosti takového právního předpisu; tato skutečnost se vyjádří v ustanovení o nabytí účinnosti právního předpisu. Podle věty první se nepostupuje a) je-li účelem novely to, aby některé ustanovení takového právního předpisu nabylo účinnosti dříve, než nabude účinnosti právní předpis jako celek; tato skutečnost se vyjádří v ustanovení o nabytí účinnosti právního předpisu; takovou novelou lze změnit účinnost pouze těch ustanovení právního předpisu, která lze aplikovat samostatně, tzn. bez vazby na jiná ustanovení právního předpisu, která dosud účinnosti nenabyla, b) je-li účelem novely změnit ustanovení právního předpisu, které již účinnosti nabylo nebo které má nabýt účinnosti dříve než právní předpis jako celek; takovou novelou lze změnit pouze ta ustanovení právního předpisu, která lze aplikovat samostatně, tzn. bez vazby na jiná ustanovení právního předpisu, která dosud účinnosti nenabyla.7 2. Pokud byl účinný právní předpis novelizován a novela nabyla platnosti, nikoliv však účinnosti a právní úpravu obsaženou v novele je třeba změnit, postupuje se takto: a) právní předpis se novelizuje v platném znění, novelizační bod, který mění příslušné ustanovení právního předpisu jiným způsobem než novelizační bod obsažený v již platné a neúčinné novele nabude účinnosti podle potřeby buď dříve nebo ke stejnému termínu jako novelizační bod obsažený v již platné a neúčinné novele a tento novelizační bod obsažený v již platné a neúčinné novele se ke dni nabytí účinnosti nově navržené novely zruší, a to v případě, kdy je záměrem, aby právní úprava navržená v nově navržené novele nahradila úpravu v již platné a neúčinné novele nebo b) právní předpis se novelizuje v platném znění, novelizační bod, který mění příslušné ustanovení právního předpisu jiným způsobem než novelizační bod obsažený v již platné a neúčinné novele, a zároveň je jednak třeba, aby tato změna byla účinná jen do doby nabytí účinnosti již platné a neúčinné novely a jednak je zároveň třeba změnit právní úpravu obsaženou v této platné a neúčinné novele, obsahuje nově navržená novela příslušné novelizační body s odchylným termínem nabytí účinnosti K problematice „novely novely“ viz Vedral, J.: Jak novelizovat novelu?, internetové diskusní fórum Jiné právo, www.jinepravo.cz, 2007, resp. Vedral, J.: Lze novelizovat novelu?, Právní zpravodaj 1/2008, s. 13 – 15. O zájmu o daný problém svědčí následná bohatá diskuze, kterou příspěvek J. Vedrala na serveru Jiné právo vyvolal. 3 Jako příklad lze uvést zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). Ten, s výjimkou některých ustanovení, jež jsou účinná ode dne vyhlášení zákona, měl nabýt účinnosti dnem 1. ledna 2004. Mezitím byl však (dlužno dodat, že poněkud chaoticky) novelizován zákonem č. 131/2003 Sb., zákonem č. 281/2003 Sb., zákonem č. 426/2003 Sb., zákonem č. 359/2004 Sb., zákonem č. 436/2004 Sb., zákonem č. 586/2004 Sb., zákonem č. 626/2004 Sb., zákonem č. 127/2005 Sb., zákonem č. 413/2005 Sb., zákonem č. 57/2006 Sb., zákonem č. 189/2006 Sb., zákonem č. 264/2006 Sb., zákonem č. 531/2006 Sb., zákonem č. 261/2007 Sb. a zákonem č. 362/2007 Sb. Novely spočívaly mj. též v odložení účinnosti zákona, která v důsledku toho dosud nenastala a podle platné úpravy k ní má dojít dnem 1. ledna 2009. Dne 18. září 2009 však Parlament přijal další novelu tohoto zákona (sněm. tisk 521, PSP, V. volební období, 2008), kterým má být účinnost služebního zákona opětovně odložena, a to na 1. ledna 2012. 4 6 Legislativní pravidla vlády byla schválena usnesením vlády ze dne 19. března 1998 č. 188 a změněna usnesením vlády ze dne 21. srpna 1998 č. 534, usnesením vlády ze dne 28. června 1999 č. 660, usnesením vlády ze dne 14. června 2000 č. 596, usnesením vlády ze dne 18. prosince 2000 č. 1298, usnesením vlády ze dne 19. června 2002 č. 640, usnesením vlády ze dne 26. května 2004 č. 506, usnesením vlády ze dne 3. listopadu 2004 č. 1072, usnesením vlády ze dne 12. října 2005 č. 1304 a usnesením vlády ze dne 18. července 2007 č. 816 – viz www.vlada.cz. Např. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 7/03, odkazující v tomto smyslu na předchozí judikaturu (nález Pl. ÚS 5/96, usnesení Pl. ÚS 25/2000, nález Pl. ÚS 33/01). 5 7 Čl. 54 odst. 7 LPV. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 24 K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE a zároveň se ke dni nabytí účinnosti nově navržené novely příslušný bod platné a neúčinné novely zruší.8 3. Má-li být novelizován účinný právní předpis, k němuž již byla přijata platná a dosud neúčinná novela, a to tak, že nově navržená novela má na přechodnou dobu do termínu nabytí účinnosti platné a dosud neúčinné novely změnit účinné ustanovení právního předpisu, dotčené platnou a neúčinnou novelou, postupuje se takto: a) týká-li se nově navržená novela pouze jednoho ustanovení, uvede se v úvodní části textu novely úplná citace novelizovaného zákona a pouze ty případné novely měněného ustanovení právního předpisu, které jsou účinné, nebo b) týká-li se nově navržená novela více ustanovení, uvede se v úvodní části textu bodu novely obrat „ , ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona“, například „V § 3 odst. 1 písm. a), ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se …“.9 4. Pokud byl právní předpis, který nabyl účinnosti, novelizován, novela nabyla platnosti, nikoliv však účinnosti a je třeba změnit den nabytí účinnosti takové novely nebo některých jejích částí, provede se změna ustanovení o nabytí účinnosti novely.10 je účinně zrušen jiným předpisem.13 Zvláštní pozornost v tomto ohledu zasluhuje případ uvedený výše pod bodem 2, tedy ustanovení čl. 54 odst. 8 LPV. Uveďme si to na následujícím konkrétním příkladu, kdy je vládou navrhováno změnit některá ustanovení zákona o silničním provozu a trestního řádu a ještě v období legisvakance tak nahradit jinou novelizaci obou těchto zákonů, jak vyplynula ze zákona č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky. Nová novela má přitom nabýt účinnosti dnem 1. ledna 2009, tedy ke stejnému datu, jako novela původní: Zákon č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii Policii České republi republiky (relevantní výňatky) Právě uvedená ustanovení byla do LPV doplněna dosud poslední novelizací s účinností od 1 listopadu 2007,11 a to v návaznosti na nutnost sjednotit dříve nejednotnou praxi. Předchozí úprava obsažená v LPV tuto problematiku vůbec neupravovala, což vedlo k nejednotné praxi.12 příklad Praktický pří klad z poslední doby č. 274/2008 Sb. a sněmovní tisk č. 592/0 – zákon (relevantní výňatky) … ČÁST PRVNÍ Změna zákona, kterým se měmění některé zákony v souvislossouvislosti s přijetím zákona o Policii České re republiky Čl. I Zákon č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky, se mění takto: 1. V části šesté čl. X se bod 17 zrušuje. 2. V části dvacáté třetí čl. XXXI se body 13 a 14 zrušují … Při úpravě postupů novelizace ustanovení právního předpisu, která již jsou novelizována odlišně jinou, dosud neúčinnou novelou, je třeba zohlednit, že v danou chvíli vedle sebe v právním řádu existují dvě platná „aktuální znění“ novelizovaného předpisu, z nichž jedno je účinné a druhé nikoli, avšak to účinné pozbude platnosti v okamžiku, kdy druhé „aktuální znění“ nabude účinnosti. Jinými slovy je při přípravě návrhu takové novely zohlednit a jasně vyjádřit, kterého z platných znění právního předpisu se novela týká. Vycházím přitom z přesvědčení, že součástí právního řádu se právní předpis stává již od okamžiku platnosti a přestává jí být v okamžiku, kdy 8 Čl. 54 odst. 8 LPV. 9 Čl. 54 odst. 9 LPV. … ČÁST ŠESTÁ Změna zákona o silničním pro provozu Čl. X Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých 10 Čl. 54 odst. 10 LPV. 11 Viz usnesení vlády ze dne 18. července 2007 č. 816. Sněmovní tisk č. 592/0, PSP, 2008: Návrh zákona, kterým se mě mění zákon č. 361/2000 Sb., o proprovozu na pozemních komunikomunikacích a o změnách někte některých zákonů (zákon o silnič silničním provozu), ve znění pozdějších pozdějších předpisů, a zákon zákon č. 141/1961 Sb., o trest trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějpozdějších před předpisů (pozn. autora: Za jistý nedostatek vládní předlohy považuji, že v navrženém názvu zákona není promítnuto, že vedle zákona o silničním provozu a trestního řádu jím má být novelizován právě i zákon č. 274/2008 Sb.) Srov. legislativně technicky odlišné postupy „novely novely“ užité např. v zákoně č. 585/2006 Sb. (viz čl. II a IV) a v zákoně č. 226/2006 Sb. (viz čl. III body 1 až 5, 7, 11, 13, 14, 19, 20, 22, 23, 26, 27, 29 až 35). ČÁST DRUHÁ Změna zákona o silničním pro provozu Čl. II Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých 12 Shodně Boguszak, J., Čapek, J.: Teorie práva, Praha 1997, s. 74 – 75. 13 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 25 K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona č. 60/2001 Sb., zákona č. 478/2001 Sb., zákona č. 62/2002 Sb., zákona č. 311/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 436/2003 Sb., zákona č. 53/2004 Sb., zákona č. 229/2005 Sb., zákona č. 411/2005 Sb., zákona č. 76/2006 Sb., zákona č. 226/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 342/2006 Sb., zákona č. 215/2007 Sb., zákona č. 170/2007 Sb., zákona č. 215/2007 Sb. a zákona č. 374/2007 Sb., se mění takto: … 17. Za § 79 se vkládá nový § 79a, který včetně nadpisu zní: „§ 79a Měření rychlosti vo vozidel K měření rychlosti vozidel v silničním provozu je oprávněna policie.“. … ČÁST DVACÁTÁ TŘETÍ Změna trestního řádu Čl. XXXI Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 57/1965 Sb., zákona č. 59/1965 Sb., zákona č. 173/1968 Sb., zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 149/1969 Sb., zákona č. 156/1969 Sb., zákona č. 48/1973 Sb., zákona č. 29/1978 Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č. 50/1990 Sb., zákona č. 53/1990 Sb., zákona č. 81/1990 Sb., zákona č. 101/1990 Sb., zákona č. 178/1990 Sb., zákona č. 303/1990 Sb., zákona č. 558/1991 Sb., zákona č. 25/1993 Sb., zákona č. 115/1993 Sb., zákona č. 283/1993 Sb., zákona č. 292/1993 Sb., zákona č. 154/1994 Sb., zákona č. 214/1994 Sb., zákona č. 8/1995 Sb., zákona č. 152/1995 Sb., zákona č. 150/1997 Sb., zákona č. 209/1997 Sb., zákona č. 148/1998 Sb., zákona č. 166/1998 Sb., zákona č. 191/1999 Sb., zákona č. 29/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č. 227/2000 Sb., zákona č. 77/2001 Sb., zákona č. 144/2001 Sb., zákona č. zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona č. 60/2001 Sb., zákona č. 478/2001 Sb., zákona č. 62/2002 Sb., zákona č. 311/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 436/2003 Sb., zákona č. 53/2004 Sb., zákona č. 229/2005 Sb., zákona č. 411/2005 Sb., zákona č. 76/2006 Sb., zákona č. 226/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 342/2006 Sb., zákona č. 170/2007 Sb., zákona č. 215/2007 Sb., zákona č. 374/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb. a zákona č. 274/2008 Sb., se mění takto: 1. § 79a včetně nadpisu zní: „§ 79a Měření rychlosti vo vozidel Za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává na místech určených policií.“. … ČÁST TŘETÍ Změna trestního řádu Čl. III Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 57/1965 Sb., zákona č. 59/1965 Sb., zákona č. 173/1968 Sb., zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 149/1969 Sb., zákona č. 156/1969 Sb., zákona č. 48/1973 Sb., zákona č. 29/1978 Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č. 50/1990 Sb., zákona č. 53/1990 Sb., zákona č. 81/1990 Sb., zákona č. 101/1990 Sb., zákona č. 178/1990 Sb., zákona č. 303/1990 Sb., zákona č. 558/1991 Sb., zákona č. 25/1993 Sb., zákona č. 115/1993 Sb., zákona č. 283/1993 Sb., zákona č. 292/1993 Sb., zákona č. 154/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 214/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 8/1995 Sb., zákona č. 152/1995 Sb., zákona č. 150/1997 Sb., zákona č. 209/1997 Sb., zákona č. 148/1998 Sb., zákona č. 166/1998 Sb., zákona č. 191/1999 Sb., zákona č. 29/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č. 227/2000 Sb., 265/2001 Sb., zákona 424/2001 Sb., zákona 200/2002 Sb., zákona 226/2002 Sb., zákona 320/2002 Sb., zákona 218/2003 Sb., zákona 279/2003 Sb., zákona 237/2004 Sb., zákona 257/2004 Sb., zákona 283/2004 Sb., zákona 539/2004 Sb., zákona 587/2004 Sb., zákona 45/2005 Sb., zákona 239/2005 Sb., zákona 394/2005 Sb., zákona 413/2005 Sb., zákona 79/2006 Sb., zákona 112/2006 Sb., zákona 113/2006 Sb., zákona 115/2006 Sb., zákona 165/2006 Sb., zákona 253/2006 Sb., zákona 321/2006 Sb., zákona 170/2007 Sb., zákona 179/2007 Sb., zákona 345/2007 Sb., zákona 90/2008 Sb., zákona 121/2008 Sb., zákona 129/2008 Sb., zákona 135/2008 Sb. a zákona 177/2008 Sb., se mění takto: … č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. č. 13. V § 161 odstavce 2 a 3 znějí: „(2) Nestanoví-li zákon jinak, vyšetřování konají útvary Policie České republiky. (3) Vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Bezpečnostní informační služby konají pověřené orgány Bezpečnostní informační služby. Vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Úřadu pro zahraniční styky a informace konají pověřené orgány Úřadu pro zahraniční styky a informace. Vyšetřování o trestných činech příslušníků ozbrojených sil konají pověřené orgány Vojenské policie. Tím není dotčeno oprávnění státního zástupce podle § 174 odst. 2 písm. c).“. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 26 nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 77/2001 Sb., zákona č. 144/2001 Sb., zákona č. 265/2001 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 424/2001 Sb., zákona č. 200/2002 Sb., zákona č. 226/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 218/2003 Sb., zákona č. 279/2003 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 283/2004 Sb., zákona č. 539/2004 Sb. zákona č. 587/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 45/2005 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 239/2005 Sb., zákona č. 394/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 79/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 113/2006 Sb., zákona č. 115/2006 Sb., zákona č. 165/2006 Sb., zákona č. 253/2006 Sb., zákona č. 321/2006 Sb., zákona č. 170/2007 Sb., zákona č. 179/2007 Sb. zákona č. 345/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 90/2008 Sb., zákona č. 121/2008 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 135/2008 Sb., zákona č. 177/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb. a zákona č. 301/2008 Sb., se mění takto: 1. V § 161 odstavce 2 a 3 znějí: „(2) Nestanoví-li zákon jinak, vyšetřování konají útvary Policie České republiky. (3) Vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Policie České republiky, příslušníky Bezpečnostní informační služby a příslušníky Úřadu pro zahraniční styky a informace koná státní zástupce; přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení upravujících postup policejního orgánu konajícího vyšetřování; ustanovení o souhlasu státního zástupce, který je třeba k provedení úkonu policejním orgánem, se neužijí. Při vyšetřování trestných činů příslušníků Policie České republiky, příslušníků Bezpečnostní informační služby a příslušníků Úřadu pro zahraniční styky a informace může státní zástupce požádat orgány uvedené v § 12 odst. 2 v rámci jejich K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE 14. V § 161 se odstavec 4 zrušuje. Dosavadní odstavce 5 a 6 se označují jako odstavce 4 a 5. ČÁST ŠEDESÁTÁ ÚČINNOST Čl. LXVIII Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2009, … spoléhat na něj však nelze, neboť mu jednak není možné přiznat derogační účinek,15 takže by formálně obě protichůdná znění téhož ustanovení zřejmě zůstala součástí právního řádu, a navíc by zde existoval i problém s uplatněním tohoto pravidla, vyvolaný tím, že obě novely nabývají účinnosti k témuž datu.16 LPV proto expressis verbis vyžadují, aby ustanovení dosud neúčinné novely, které podle pozdějšího záměru zákonodárce vůbec nemá nabýt účinnosti, bylo výslovně zrušeno. V popisovaném příkladě to znamená, že vládní návrh zákona obsahuje vedle novelizace zákona o silničním provozu a trestního řádu také samostatnou část, kterou se zrušuje příslušný novelizační bod dosud neúčinné novely, jenž má být návrhem ještě během legisvakance nahrazen odlišnou úpravou. LPV stanoví, že samotné věcně novelizované právní předpisy se v daném případě novelizují „v platném znění“. Třebaže již bylo naznačeno, že v době legisvakance původní novely jsou taková znění platná znění fakticky dvě – jedno platné a účinné a druhé platné, avšak v legisvakanci – je třeba uvedené ustanovení LPV chápat a vykládat tak, že platným zněním se rozumí znění ve smyslu dosud neúčinné novely, jinak by totiž LPV zřejmě pojednávala o „znění účinném“. Tomu ostatně odpovídá i návrh zákona, na jehož příkladě příslušné ustanovení LPV rozebíráme, kde je výčtu předpisů, jimiž dosud byl zákon o silničním provozu a trestní řád novelizován, uveden i zákon č. 274/2008 Sb.17 působnosti o opatření jednotlivého důkazu nebo provedení jednotlivého úkonu vyšetřování, o součinnost při opatřování důkazu nebo provádění úkonu vyšetřování, o předvedení osoby nebo za podmínek § 62 odst. 1 o doručení písemnosti. Tento orgán je povinen státnímu zástupci urychleně vyhovět.“. 2. V § 161 se za odstavec 3 vkládá nový odstavec 4, který zní: „(4) Za splnění podmínek § 20 odst. 1 koná státní zástupce vyšetřování podle odstavce 3 i proti těm spoluobviněným, kteří nejsou příslušníky Policie České republiky, příslušníky Bezpečnostní informační služby nebo příslušníky Úřadu pro zahraniční styky a informace; ustanovení § 23 tím není dotčeno.“. Dosavadní odstavce 4 a 5 se označují jako odstavce 5 a 6. ČÁST ČTVRTÁ ÚČINNOST Čl. IV Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2009. Zákonodárce tedy zákonem č. 274/2008 Sb. stanovil s účinností od 1. ledna 2009 určitou právní úpravu, kterou je však nyní navrhováno nahradit úpravou věcně odlišnou.14 Pozdější novelizace proto musí zohlednit skutečnost, že není možné, aby se s účinností k témuž datu staly součástí právního řádu dvě odlišně formulované novely týchž ustanovení právního předpisu. Opak by mohl u adresátů právní normy i orgánů aplikace práva vyvolat právní nejistotu a vést tak k nejednotnému výkladu a aplikaci normy. Proto, aby se tomu předešlo, stanovují LPV, že pozdější novela, která má nahradit úpravu podle dřívější a dosud neúčinné novely, nemůže být omezena pouze na změnu samotného věcně novelizovaného právního předpisu, jímž je v popsaném případě zákon o silničním provozu a trestní řád. Naopak je třeba, aby zákonodárce svou vůli opustit úpravu podle předchozí dosud neúčinné novely výslovně vyjádřil. Lze sice namítat možnost uplatnění výkladového pravidla lex posterior derogat priori, Může změna legislativních pravidel přinést změnu k lepšímu? Závěrečnou úvahu bych rád věnoval tomu, zda a popřípadě nakolik může případná změna legislativně technické (formální) stránky přípravy právních vyvolat situaci, kdy nebude nutné právní před- 15 Boguszak, J., Čapek, J.: Teorie práva, Praha 1997, s. 60. Vycházím z názoru, že zásada lex posterior se primárně odvíjí od okamžiku účinnosti právní úpravy, nikoli od platnosti, která je v případě obou novel odlišná. Kritérium platnosti by podle mého názoru nicméně bylo lze uplatnit subsidiárně, podobně jako kritérium dne přijetí příslušného právního předpisu Parlamentem, které je v případě zákonů vyjádřeno formulací „zákon ze dne XX.XX.XXXX“. 16 LPV zde zřejmě vycházejí z předpokladu, že původní novelou bylo dotčeno více než jediné ustanovení novelizovaného předpisu. Příklad se zákonem č. 274/2008 Sb. jakožto novelou zákona o silničním provozu však není zcela vypovídající neboť část zákona č. 274/2008 Sb., jímž se zákon o silničním provozu měnil, nabyla účinnosti již k 1. září 2008. Uvedený závěr tak potvrzuje spíše výčet novel, které se týkaly trestního řádu, kde je zákon č. 274/2008 Sb. rovněž uveden a trestní řád je tak novelizován v podobě již platné, nikoli však účinné. 17 14 Srov. usnesení Senátu z 15. schůze dne 17. července 2008, č. 451, jímž Senát žádá vládu, aby návrh obsažený ve sněmovním tisku č. 592/0 Parlamentu předložila – www.senat.cz. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 27 K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE pisy, především pak novely, v době jejich legisvakance novelizovat. Pro odpověď na tuto otázku je třeba zamyslet se i nad tím, co je vlastně příčinou neutěšeného stavu, kdy právní úpravu obsaženou v novele je třeba ještě předtím, než nabude účinnosti, nahrazovat novelou jinou. Aniž bych zde chtěl podat vyčerpávající odpověď, kterou se ostatně zabývají autoři některých ostatních příspěvku, troufnu si tvrdit, že příčinou tohoto stavu rozhodně není legislativně formální podoba přijímaných novel. Podstata problému podle mého názoru tkví někde jinde, a to především v mnohdy neuvážené normotvorbě a zejména pak v živelně přijímaných pozměňovacích návrzích, které – na rozdíl od samotného návrhu zákona – neprocházejí v podstatě žádným připomínkovým řízením a nejsou tedy podrobovány kritické analýze, na jejíž zpracování by byl dán odpovídající časový prostor.18 a komunitárním právem.20 Bude-li proto shledáno, že takto nastavený věcný obsah je chybný, respektive nevyhovující, a měl by proto být ještě před účinností novely změněn, nemůže takový závěr ovlivnit jakákoli legislativní technika. Za poněkud naivní proto považuji úvahy, které možnost zkvalitnění právního řádu spatřují v uzákonění legislativních pravidel jako formálních požadavků na tvorbu právního předpisu. Domnívám se, že tyto požadavky, pokud je považujeme za nároky kladené na jasný a srozumitelný obsah a formu právní úpravy, jsou imanentní součástí pojmu právního státu, za který se Česká republika prohlašuje21 a jímž také bezesporu je.22 Za podobně falešné považuji taktéž úvahy o tom, že kvalitu legislativního procesu zvýší opuštění stávajícího systému přijímání jednotlivých novel právních předpisů, jež by mohlo být nahrazeno přijímáním novel „do úplných znění“. Dokud totiž bude v právu docházet k nekoncepčním změnám ve věcné rovině, je jakákoli forma, byť sebevíc sofistikovaná, předem odsouzena k nezdaru. Případná podpora legislativního procesu prostřednictvím speciálních programů a výpočetní techniky23 sice může eliminovat mnohé chyby, které v legislativním procesu vzniknou jaksi mimochodem a mají formální povahu, stěží je však s to eliminovat chyby vyvolané přijetím úpravy, která je sice formálně bezvadná, či alespoň bez zásadnějších formálních vad, avšak věcně chybná či diskusní. Naznačenou úvahou jsem vlastně již zčásti odpověděl na otázku, kterou jsem si v nadpisu této kapitoly položil. Situaci, kdy důvodem nahrazení úpravy obsažené v dosud neúčinné novele jsou věcné výhrady k obsahu právní úpravy plynoucí z této novely, nemohou vyřešit žádná, byť sebelepší legislativní pravidla. Stanovení věcného obsahu zákonné úpravy je totiž plně v kompetenci zákonodárce, který je v tomto případě limitován toliko ústavním pořádkem a částečně též mezinárodněprávnímu závazky České republiky,19 zejména pak mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR Resumé Resumé Článek se zabývá výkladem o formální stránce novelizace právních předpisů a novel právních předpisů, které jsou dosud v legisvakanci, jak je upravují Legislativní pravidla vlády ČR, v platném znění. Zejména se poukazuje na formální (legislativně-technické) rozdíly tohoto druhu novelizací, s uvedením praktických příkladů (zákon č. 274/2008 Sb. a sněmovní tisk č. 592/0). 18 Vládní návrhy zákonů procházejí podle LPV poměrně komplexním mezirezortním připomínkovým řízení a jako takové musejí být náležitě zdůvodněny, včetně provedení hodnocení dopadů regulace – RIA. I v případě ostatních nositelů zákonodárné iniciativy (vedle vlády jsou to poslanec, skupina poslanců, Senát a zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku) podle zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, platí: „Součástí návrhu zákona je důvodová zpráva, která odůvodňuje principy nové právní úpravy. Zhodnotí se v ní platný právní stav a vysvětlí nezbytnost nové úpravy v jejím celku (obecná část) i jednotlivá ustanovení (zvláštní část). Důvodová zpráva obsahuje též předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované úpravy, zejména nároky na státní rozpočet, rozpočty krajů a obcí a zhodnocení souladu návrhu zákona s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a s ústavním pořádkem České republiky.“ Podle čl. 44 odst. 1 a 2 Ústavy ČR dále platí: „Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů. Nevyjádří-li se vláda do třiceti dnů od doby, kdy jí byl návrh zákona doručen, platí, že se vyjádřila kladně.“ V návaznosti na to stanoví § 87 odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, že předseda Sněmovny, pokud není navrhovatelem vláda, požádá vládu, aby se do 30 dnů od doručení žádosti k návrhu svým stanoviskem vyjádřila. Oproti návrhům zákonů se na pozměňovací návrhy žádné podobné ustanovení nevztahuje a navrhovatel má mnohdy na jejich vyhodnocení čas doslova „přes noc“. 19 The article deals with the explanation of the amending form of legislation and amendments to the legislation which still has not entered into force, as it is regulated by Je však třeba podotknout, že ani mezinárodní smlouvy, ani předpisy komunitárního práva nepředstavují samostatný derogační důvod pro zrušení zákona Ústavním soudem, s výjimkou mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, které Ústavní soud považuje ve své judikatuře za součást ústavního pořádku – viz nález Pl. ÚS 36/01 (č. 403/2002 Sb.), shodně též Pl. ÚS 44/02 nebo I. ÚS 752/02. 20 21 Čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. 22 Srov. tzv. „přílepkový nález“ Ústavního soudu – Pl. ÚS 77/06. . Např. v podobě projektu JASPI Ministerstva spravedlnosti SR, popřípadě v rámci zamýšleného projektu e-Legislativa v gesci Ministerstva vnitra ČR. 23 Srov. čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 28 K VYBRANÝM PROBLÉMŮM NORMOTVORBY: ZMĚNA PRÁVNÍHO PŘEDPISU V DOBĚ JEHO LEGISVAKANCE the Legislative Rules of the Government of the Czech Republic, as amended. In particular, it points out formal (legislative-technical) differences of this kind of amendments, indicating the practical examples (Act No. 274/2008 Coll. and Parliamentary Press No. 592/0). AKTUÁLNE OTÁZKY NORMOTVORBY Actual questions of law making process Igor Sidorjak1 Recenzenti Doc. Ing. Jozef Stieranka PhD., Akadémia policajného zboru v Bratislave JUDr. Michal Bartoň, Ph.D., katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Kľúčové slová Normotvorba všeobecne záväzných právnych predpisov - normotvorba interných predpisov - právna sila - zrušenie právnej normy - množstvo druhov noriem - pojmoslovie - zovšeobecnenie. S vývojom ľudstva sa spoločnosť začala meniť na organizovanú, ktorá sa správala podľa určitých zákonitostí. Z počiatku išlo len o prirodzené (inštinktívne) správanie založené na potrebe prežiť. Avšak organizovaná spoločnosť kvôli prežitiu potrebovala vykonávať nútenú deľbu prace. S týmto úzko súvisela aj potreba deľby moci. Na jej vykonanie boli prijaté určité pravidlá správania sa, či už ľudovým zhromaždením alebo vodcom, ktoré v praxi boli používané a vynucované. Toto správanie je možné voľne posudzovať ako prvopočiatok normotvorby. S ďalším vývojom ľudstva, a to najmä s kodifikáciou jazyka a písma, dochádza k precizovaniu a dlhodobému vynucovaniu určitých pravidiel správania sa, ktoré sa menili len podľa potrieb. Tieto pravidlá v prvých obdobiach organizovanej spoločnosti súviseli predovšetkým s jej fungovaním. S tým súvisí aj latinský pojem „leges ferren“, čo vo voľnom preklade znamená „dávanie zákonov“ t. j. zákonodarstvo. Už v starovekom Ríme sa normotvorba neprijímala len jedným druhom normy – zákonom. Podľa potreby a podľa toho ktorý orgán verejnej moci ich vydal, sa delila aj ich právna sila. Už v tomto období sa pri prijímaní noriem využívalo právo veta, napríklad tribúnom ľudu za obdobia republiky. JUDr. Igor Sidorjak, sekcia legislatívy a vonkajších vzťahov Ministerstva vnútra Slovenskej republiky, doktorand na Akadémii Policajného zboru v Bratislave. 1 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 29 ATUÁLNE OTÁZKY NORMOTVORBY Vývoj spoločnosti ako aj verejnej moci (najmä jej zneužívanie) si vyžiadal, aby sa spoločnosť správala podľa určitých pravidiel – noriem. Na to, aby boli tieto normy prijaté (stávalo sa, že neprimerané obštrukcie mali za následok až zánik štátnych celkov a pod.), spoločnosť vytvorila mechanizmus, ktorý obvykle nazývame legislatívny proces. záujmy. Stáva sa, že právna norma prijatá orgánom verejnej moci je zrušená z tzv. dôvodu „nezákonnosti“, ide o prípady keď sa v právnej norme odzrkadlia neprimerané politické vplyvy. Avšak na túto skutočnosť orgán výkonnej moci je spravidla upozornený vopred špecializovanou inštitúciou (legislatívny útvar ministerstva, legislatívna rada vlády a pod.). Najmenej právnych noriem je zrušených z dôvodu „nezákonnosti“ prijímané orgánom verejnej moci, pretože tieto vydávajú právne predpisy len v súlade so zákonom (precizujú len zákonnú úpravu, avšak neupravujú nové právne vzťahy). V prílohe je uvedený prehľad niektorých druhov zrušených právnych noriem z dôvodu tzv. „nezákonnosti“. Slovenská republika pri vytváraní právnych noriem dodržiava demokratické štandardy. Vzhľadom nato sa aj formálne vytvorila deľba vytvárania právnych noriem medzi orgány zákonodarnej moci, orgány výkonnej moci a orgány samosprávy. Základ deľby vytvárania právnych noriem je zakotvený v Ústave Slovenskej republiky. Z pohľadu právnej istoty ide o správny prístup, pretože nedochádza k zásadným zmenám vytvárania právnych noriem bez spoločenského konsenzu. Avšak tento prístup je aj nevýhodný z hľadiska pružnosti, pretože niekoľko jednotlivcov v rámci prípadnej zmeny svojimi obštrukciami môže zamedziť vylepšeniu, ktoré by bolo na prospech celej spoločnosti. Jedným zo závažných problémov právneho poriadku Slovenskej republiky je obsolentnosť niektorých právnych noriem. Ide predovšetkým o predpisy nižšej právnej sily, ktoré boli prijaté na precizovanie konkrétneho zákona (ale ten bo zrušený). Takéto predpisy ostávajú v platnosti a zbytočne zahlcujú a zneprehľadňujú právny poriadok Slovenskej republiky a ich ďalšia vykonateľnosť je nulová. V 50. rokoch minulého storočia bol právny poriadok vyčistený tým, že na tento účel určeným zákonom boli zrušené obsolentné právne normy. V súčasnosti by sa to mohlo vykonať v rámci spustenia takzvaného „elektronického legislatívneho procesu (Portál právnych predpisov)“, kde by sa mohol právny poriadok Slovenskej republiky „vyčistiť“ od obsolentných právnych noriem, ktoré boli publikované v Zbierke zákonov a sú platné. Do tejto kategórie treba zahrnúť aj zákony, ktoré upravujú problematiku duplicity s právom Európskej únie, ktoré musíme rešpektovať. V rámci jednotlivých ministerstiev tento problém nie je, pretože jednotlivé ministerstvá priebežne „čistia“ právne normy vydané v ich kompetencii. Napríklad Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky vždy na začiatku roka (spravidla v januári) vydáva právnu normu, v ktorej „čistí“ Vestník Ministerstva vnútra Slovenskej republiky od obsolentných právnych noriem. Je na mieste zamyslieť sa a nájsť systémové riešenie, ktorým by sa vyčistil právny poriadok Slovenskej republiky a zamedzilo by sa jeho zahlcovaniu takýmito právnymi normami. Ďalším znakom dodržiavania demokratických princípov pri vytváraní právnych noriem je ich pevne stanovená hierarchia z hľadiska právnej sily. Táto hierarchia vytvára pomyselnú pyramídu, na vrchole ktorej je ústava a ústavné zákony. Piliermi tejto pyramídy sú zákony, aproximačné nariadenia vlády a nariadenia vlády. Jej základom sú na jednej strane vyhlášky, výnosy a opatrenia ministerstiev a iných ústredných orgánov štátnej správy a na druhej strane všeobecne záväzné nariadenia samosprávnych krajov a všeobecné záväzné nariadenia obcí. Orgány zákonodarnej moci a orgány výkonnej moci sú po personálnej a technickej stránke dobre pripravené na vytváranie právnych noriem. Naopak orgány samosprávy sú nedostatočne vybavené personálne i technicky. Obdobne je to aj pri postupe pri konkrétnom vytváraní právnych noriem, pretože postup orgánov zákonodarnej moci a výkonnej moci je daný zákonmi (napríklad zákon Národnej rady Slovenskej republiky č. 350/1996 Z. z. o rokovacom poriadku Národnej rady Slovenskej republiky v znení neskorších predpisov) a ďalšími predpismi, ktoré sú dôsledne precizované (napríklad legislatívne pravidla vlády, legislatívne pravidla jednotlivých orgánov výkonnej moci). Presným opakom sú organy samosprávy, kde ich činnosť na úseku vytvárania právnych noriem nie je presne upravená. Preto nie je prekvapivé, že najviac zrušených právnych noriem z dôvodu „nezákonnosti“ je vydaných orgánmi samosprávy. Na tento vrub ide nedostatočná príprava a neodborný prístup orgánov samosprávy. Veľký vplyv na to má aj financovanie samosprávy (ktoré takmer vždy je deficitné), ako aj miestne V súčasnej dobe je podľa môjho názoru používanie troch druhov všeobecne záväzných predpisov (vyhláška, výnos a opatrenie), vzhľadom na zavedenie tzv. „elektronického legislatívneho procesu (Portál právnych predpisov)“, nadbytočné. Všetky tieto všeobecné záväzne predpisy rovnako spĺňajú dva základné znaky a to, že ich vydáva totožný subjekt (orgán výkonnej moci) a majú rovnakú právnu silu. Základným rozdielom je len skutočnosť, že vyhláška sa uverejňuje v Zbierke zákonov v úplnom Olomoucké debaty mladých právníků 2008 30 ATUÁLNE OTÁZKY NORMOTVORBY znení a o vydanom výnose alebo opatrení sa uverejňuje v Zbierke zákonov len oznámenie, pričom sú uverejňované vo vestníku subjekt, ktorý ich vydal (orgán výkonnej moci). Vzhľadom na to, že ministerstvá a ústredné orgány štátnej správy chcú prepojiť svoje vestníky cez portál právnych predpisov, tento dôvod je irelevantný. Obdobný problém je aj na úrovni ministerstiev, ktoré v rámci svojej kompetencie vydávajú veľké množstvo interných predpisov. Napríklad na Ministerstve vnútra Slovenskej republiky sú to tieto: mieste v tomto prípade zamedziť neprimeranému odkazovaniu, pretože týmto sa nepriamou obštrukciou obmedzuje a sťažuje ústavné právo na slobodný prístup k informáciám. Veľkým problémom prijímania právnych noriem je ich pojmoslovie. Tento problém má dve roviny. V prvej rovine ide o to, že právny poriadok Slovenskej republiky nedostatočne alebo vôbec nedefinuje určitý pojem, ktorého existenciu právna norma predpokladá. Napríklad pojem „súkromie“ predpokladá Ústava Slovenskej republiky, Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd a pod. Tento pojem je často používaný, avšak nie je presne kodifikovaný a na základe rôznych zákonov ho možno vyložiť vždy inak. Druhou rovinou je, že na určitú činnosť, postup a pod. sa použije iný výraz, ale obsah je totožný. Právna norma, ktorá používa takéto pojmoslovie je pre občana mätúca. 1. nariadenie Ministerstva vnútra Slovenskej republiky, 2. nariadenie ministra vnútra, 3. nariadenie štátneho tajomníka ministerstva, 4. nariadenie vedúceho úradu ministerstva, 5. nariadenie prezidenta Policajného zboru, 6. rozkaz ministra vnútra, 7. rozkaz štátneho tajomníka ministerstva, 8. rozkaz vedúceho úradu ministerstva, 9. rozkaz prezidenta Policajného zboru, 10. rozkaz generálneho riaditeľa, riaditeľa, veliteľa a náčelníka (okrem sekcie verejnej správy), 11. pokyn generálneho riaditeľa, riaditeľa, veliteľa a náčelníka (okrem sekcie verejnej správy), 12. smernice Ministerstva vnútra slovenskej republiky, 13. opatrenie ministra vnútra, 14. vnútorný pokyn generálneho riaditeľa sekcie verejnej správy. Zavádzanie dvojakého pojmoslovia do interných predpisov spôsobuje problémy, a to najmä pri pracovnoprávnych vzťahoch. Zákony upravujúce pracovnoprávne vzťahy s malými odchýlkami pre tú istú činnosť zavádzajú rôzne pojmoslovie, ktoré je mätúce a nie je možné jednoznačne upraviť podrobnosti k zákonu. Musí sa vykonávať opisným spôsobom, ktorý však umožňuje už rôzny výklad. Zákony najmä pri pracovnoprávnych vzťahoch predpokladajú ďalšiu úpravu, avšak vzájomné si mnohokrát odporujú. Mnohokrát tento veľký počet interných predpisov s rôznou právnou silou vytvára mnoho kompetenčných problémov. Na jednej strane si útvary ministerstva zasahujú vydávaním interných predpisov do kompetencii, dochádza k dvojakej a diametrálne odlišnej úprave. Na druhej strane dochádza k nečinnosti, pretože útvary sa spoliehajú na to, že určité vzťahy upraví niekto iný za nich, alebo boja sa to upraviť, že niekomu zasiahnu do kompetencii. Vzhľadom nato sa prijal úzus, že interné prepisy nižšej právnej sily sa budú vydávať na základe splnomocnenia nariadením Ministerstva vnútra Slovenskej republiky, nariadením ministra vnútra alebo rozkazom ministra vnútra. Veľkým problémom je vydávanie interných predpisov na úrovní štátneho tajomníka, pretože pole pôsobnosti sa často mení a nie je jasné pre koho je interný predpis záväzný. V rámci prípravy zákonov, zlým prístupom je, že ku každej problematike sa vytvára nový zákon. Vypuklým problémom je to najmä v rámci tzv. silových rezortoch pri zákonoch, ktoré upravujú použitie služobných zákrokov, donucovacích prostriedkov a kompetencie jednotlivých orgánov verejnej moci. Nočnou morou sa stáva novelizácia niektorého z týchto zákonov, pretože tou sa spusti reťazová reakcia novelizácii ostatných zákonov. Tento prístup je nesprávny, pretože problematika služobných zákrokov, donucovacích prostriedkov a kompetencií jednotlivých orgánov verejnej moci je až na detaily rovnaká. Pre tieto a pod. účely by bolo vhodné vypracovať jeden všeobecný zákon. Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky v interných predpisoch sa snaží čo najviac zovšeobecniť a unifikovať potreby jednotlivých organizačných zložiek a len v nevyhnutných rozdieloch ich špecificky upravuje, podľa možnosti v jednom internom predpise. Tento spôsob je jasný a predchádza mnohým kompetenčným sporom a rôznym výkladom, pretože sú vylúčené drobné nezrovnalosti. V kontexte tohto je neopomenuteľné, že orgán zákonodarnej moci až príliš často v zákonoch odkazuje na splnomocňovacie ustanovenie ohľadom úpravy podrobnosti k zákonu prostredníctvom „služobného predpisu“ alebo „interného prepisu“ ministerstva alebo iného orgánu štátnej správy. O vydaní takéhoto predpisu sa neuverejňuje oznámenie v Zbierke zákonov, čo občanom spôsobuje problémy s nevykonateľnosťou niektorých zákonov. Je na V súčasnosti sa zavádza tzv. „elektronický legislatívny proces (Portál právnych predpisov)“. Na Olomoucké debaty mladých právníků 2008 31 ATUÁLNE OTÁZKY NORMOTVORBY ÚSTAVNÍ SOUD JAKO POZITIVNÍ ZÁKONODÁRCE základe prvých poznatkov a skúseností možno usúdiť, že by jeho používaním sa malo predísť legislatívno-technickým chybám. Podrobnejšie vyhodnotenie Portálu právnych predpisov v súčasnosti nie je možné, vzhľadom na skutočnosť, že jeho plná prevádzka začne až 1. januára 2009. V prílohe je schematický znázornený legislatívny proces prostredníctvom Portálu právnych predpisov. Taktiež v prílohe sú uvedené najčastejšie nedostatky pri príprave interných predpisov zistené na základe vnútornej analýzy Ministerstva vnútra Slovenskej republiky. legislaator The Constitutional Court as a positive legisl Maxim Tomoszek1 Recenzenti JUDr. Michal Bartoň, Ph.D., katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Záverom by som chcel uviesť, že aj napriek nedostatkom v normotvorbe orgánov verejnej moci, orgánov výkonnej moci a orgánov samosprávy Slovenskej republiky spĺňa demokratické štandardy v tejto oblasti. Môžem len poukázať, že orgány verejnej moci, orgány výkonnej moci a orgány samosprávy v oblasti normotvorby a to najmä prostredníctvom legislatívnych pracovníkov sú služobníkmi spoločnosti v užšom význame občana, by mali predovšetkým pracovať na jej prospech za čo by mali byť aj patrične motivovaní. JUDr. Tomáš Pezl, katedra ústavního práva, Fakulta právnická Západočeská Univerzita v Plzni Klíčová slova Ústavní soud - Ústavní rada - Nejvyšší Soud USA negativní zákonodárce - pozitivní zákonodárce precedent - doktrína politických otázek - jmenování soudců ÚS. Úvod Současný ústavní model ČR vychází ve své konstrukci ústavního soudnictví z osvědčeného středoevropského meziválečného modelu a z jeho rozvinutí v ústavním systému Německa po druhé světové válce. Jedním z ústředních rysů tohoto modelu chápání Ústavního soudu jako negativního zákonodárce, tedy jako orgánu kontrolujícího činnost moci zákonodárné s možností korigovat ji zrušením zákonů či jiných právních předpisů, a to z důvodu jejich protiústavnosti. Resumé Začiatok je venovaný niektorým všeobecným historickým predpokladom, na základe ktorých sa vyvinula dnešná legislatívna prax. Ďalšia časť sa zaoberá právnou silou právnych noriem a ich zrušením z dôvodu tzv. „nezákonnosti“. Ucelená časť sa venuje množstvu druhov právnych noriem ako aj ich niektorým vplyvom na legislatívny proces. Taktiež je poukázané na nedostatky pri používaní pojmoslovia a nedostatočné zovšeobecnenie právnych predpisov. Na záver je zhrnutý súčasný stav legislatívneho procesu v Slovenskej republike. Tento mechanismus je ve své podstatě založen na Kelsenovské konstrukci pyramidy právního řádu a na tradičním pojetí kontinentálních právních systémů. V těchto premisách se však v současnosti začínají objevovat trhliny – pyramidová struktura právního řádu je dekonstruována teorií právního pluralismu a kontinentální právní systém se díky spojení v rámci EU sbližuje se systémem angloamerickým. The beginning is about some of the general historical anticipations on the basic of which the present lagislative praxes was developed. The next part handles with the legal force of the legal norms and their cancellation because of unlawfulness. The Integrated part describes many kinds of legal norms and their influences on the legalisation process. Furthermore the attention is drawed to the limitations by the using of terminology and to the deficiently extension obligatory enactment. In the end is totaled recent aspect legalisation process. Pro ústavní soudnictví je hlavním důsledkem tohoto sbližování akceptace precedentální povahy rozhodnutí ústavních (a dokonce i některých jiných) soudů. I v českém právu je tato skutečnost již bohatě 1 JUDr. Maxim Tomoszek, katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 32 ÚSTAVNÍ SOUD JAKO POZITIVNÍ ZÁKONODÁRCE reflektována judikaturou ÚS, NSS i dalších soudů2, stejně tak je akceptována právními teoretiky. v parlamentních formách vlády), naplnění principu legitimity moci (která je u soudní moci obvykle nejslabší) či o další, neméně důležité zásady, dochází k zásahu do klasického mechanismu fungování ústavního systému. K této proměně v roli Ústavního soudu také směřuje název tohoto příspěvku stejně jako příspěvek samotný, neboť z ústavního soudu coby negativního zákonodárce se v důsledku této skutečnosti stává zákonodárce, či přesněji řečeno normotvůrce, pozitivní.3 Tato skutečnost je vysvětlením pro řadu jevů, které v českém ústavním právu vzbuzují značnou pozornost, a které budou v tomto příspěvku také analyzovány. Jádrem těchto úvah bude přístup ÚS ČR k posuzování politických otázek, konflikt mezi mocemi ve státě související s posilováním moci soudní a také „politizace“ moci soudní. Toto tvrzení samo o sobě je pouze terminologickou změnou, daleko podstatnější jsou praktické důsledky naznačené situace. Samotná precedentální povaha rozhodnutí ÚS je bez problému subsumovatelná pod ust. Čl. 89 odst. 2 Ústavy (a je tedy do jisté míry Ústavou předvídána). Daleko významnější je, že v ústavním systému ČR se objevuje faktor, s nímž se při jeho tvorbě nepočítalo a který může přinést řadu problémových situací. Pouze na okraj zde poznamenávám, že se změněnou rolí moci soudní souvisí také celá řada jiných otázek, z nichž nejdůležitější je nutnost změnit přístup soudů k odůvodňování rozhodnutí a k práci s judikaturou v rámci soudního rozhodování – často je soudům vytýkána např. skutečnost, že soudní spory se mění v hon za tím nejlepším judikátem, a strana, která jej najde, spor téměř automaticky vyhraje. Tyto otázky jsou však poměrně podrobně rozpracovány Michalem Bobkem, Zdeňkem Kühnem a dalšími autory v již velmi velkém množství odborných článků či monografií4, a nebudou proto analyzovány v tomto příspěvku. Jedna z mála reakcí ústavního systému na tento faktický vývoj přišla v souvislosti s tzv. euronovelou Ústavy ČR, která zapojila obecné soudy do soudní kontroly nikoliv ústavnosti, ale právních norem, a každý soud tak nově je oprávněn posoudit soulad zákona s mezinárodní smlouvou a v případě rozporu aplikovat přednostně mezinárodní smlouvu (s výjimkou mez. smluv o lidských právech). Ústavodárce dokonce předpokládal, že dlouhodobá ne-aplikace některých ustanovení bude pro zákonodárce impulsem pro jejich legislativní změnu. Opět se tak soudní systém ČR přibližuje angloamerickému pojetí. Rozhodování Rozho dování politických otázek Rozhodnutí ÚS zvyšují svůj již tak zásadní význam, neboť jeho rozhodnutí již nelze ignorovat5 – naopak se stává velice cenným argumentem, který zejména v rámci zákonodárného procesu může být rozhodující. Objevuje se tak příčina stále se zvyšujícího tlaku na rozhodnutí ÚS v citlivých politických otázkách, který bylo možné v posledních měsících a letech zaznamenat. Soudní moc tak začíná překračovat poměrně svazující hranice, které jí byly přisouzeny v době před rokem 1989 a vůbec v kontinentálním pojetí práva, kdy soudce má být pouhými „ústy zákona“ a kdy je tedy zřejmá dominance moci zákonodárné. Rizika této koncepce se plně ukázala již mnohokrát a je jen správné, že v podstatě v celé kontinentální Evropě soudci začínají svou úlohu chápat v daleko širším pojetí, tedy jako určitého korektivu zákona. Zde však nastává jedna ze zmiňovaných problémových situací, neboť tím dochází k narušení základních principů, na nichž jsou postaveny kontinentální ústavní systémy. Precedentální povaha rozhodnutí Ústavního soudu mu svým způsobem nedává prostor se rozhodnutí citlivé politické otázky vyhnout – ať rozhodne jakkoliv, odůvodnění rozhodnutí bude chápáno jako pramen práva, a to i v případě odmítnutí návrhu, kdy např. u poplatků ve zdravotnictví je vykládáno jako posvěcení či dokonce schválení postupu vlády a vládní koalice (byť to asi není výsledek, který ÚS zamýšlel). Ať už se jedná o princip dělby moci (soudy začínají plnit úkoly moci zákonodárné), oslabení pozice parlamentu (což může být problematické zejména Ústavní soud zatím podle všeho nemá dostatečnou vnitřní sílu tento tlak „ustát“ či eliminovat, a tak Viz např. nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 301/05, IV. ÚS 298/06, IV. ÚS 451/05, IV. ÚS 613/06, III. ÚS 470/97, rozhodnutí NSS sp. zn. 2 Afs 40/2005-80, 2 Afs 165/2005-78 a další. 2 4 Za všechny např. Bobek, M. – Kühn, Z. – Polčák, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2007 Terminologicky přesnější je samozřejmě termín normotvůrce, neboť ÚS netvoří zákony, nýbrž prameny práva sui genesis – jejich zařazení do hierarchie pramenů práva je otázkou vhodnou k samostatnému zkoumání 3 Dříve se tak čas od času dělo, ať již ze strany soudů – tzv. válka soudů obecných s ústavním – či ze strany zákonodárce (např. regulace nájemného) 5 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 33 ÚSTAVNÍ SOUD JAKO POZITIVNÍ ZÁKONODÁRCE jeho rozhodnutí v politicky citlivých otázkách leckdy bývají sporná, s nepříliš kvalitním odůvodněním (které někdy bývá zastíněno disenty), což vede k nízkému respektu k takovému rozhodnutí. doktrína tzv. acte de gouvernement, která také v zásadě vychází z principu dělby moci, ovšem nikoliv ve vztahu k moci zákonodárné, jako je tomu v případě USA, ale moci výkonné. Ústavní soud je tak postaven před úkol definovat svou vlastní doktrínu týkající se rozhodování politických otázek. Z několika málo dosavadních rozhodnutí v této oblasti nelze usuzovat, do jaké podoby se tato doktrína ustálí. Rozhodně by ÚS neměl být v této otázce nijak zvlášť zdrženlivý, což se ale k dosavadnímu spíše aktivistickému přístupu jeví spíše jako nepravděpodobné. V obou případech však je vymezení otázek, na které se daná doktrína vztahuje, nejasné, nicméně shodné je toto označení pouze u zásadních otázek vojenských (válka ve Vietnamu, nukleární testy v Tichém oceánu apod.). Ty zatím v ČR příliš sporné nebyly, byť např. smlouva o umístění vojenských zařízení USA na území ČR by mohla být klasickým případem otázky zásadního strategického významu, která bude z přezkumu Ústavním soudem vyloučena. Z jiných otázek, které byly z přezkum vyloučeny, lze uvést např. vyhlášení mimořádného stavu při tzv. Alžírské krizi, soupeření dvou soustav orgánů na Rhode Islandu v roce 1842, či otázky ústavně vyhrazené jiným složkám moci.6 Na druhou stranu však nemá možnost si věci, v nichž bude rozhodovat, vybírat, jako např. NS USA, a musí se tak potýkat se stále rostoucím počtem podání, což mu nedává prostor věnovat dostatečné množství času a energie těm nejdůležitějším rozhodnutím. Odkaz na doktrínu politických otázek v rozhodnutí o bezplatné zdravotní péči však do výše zmíněného vzorce nezapadá – navíc ÚS jej použil spíše jako berličku, když předmět sporu stejně podrobil testu racionality. Tento postup je možné interpretovat řadou způsobů, důležité však je, že ÚS doktrínu politických otázek vnímá jako určitý problém a bude se jí zřejmě v budoucnu zabývat. Aktuální rozhodovací činnost ÚS (viz obiter dictum usnesení ÚS ze dne 6.8.2008, sp. zn. IV. ÚS 1582/08) však napovídá. že ÚS si začíná tohoto problému být až bolestně vědom a volá po nějakém systému selekce, a to nejen co se týče samotného ÚS, ale i soudů ostatních. Klíč k řešení celého problému leží v otázce, zda ÚS může určitou otázku vyloučit ze svého přezkumu s tím, že neexistuje žádné výhradně ústavně správné řešení této otázky, a že tedy může zákonodárce vyřešit otázku v zásadě jakýmkoliv způsobem. Úskalí tohoto přístupu jsou zřejmá již při takto jednoduché definici otázky řešené ÚS, která samozřejmě bude v každém konkrétním případě daleko více komplikovaná. Její vymezení by mělo korespondovat jednak s rozdělením kompetencí mezi jednotlivé složky moci, tak s respektováním práva legitimně zvolených orgánů určovat státní politiku i s nezasahováním soudní moci do bezpečnostních otázek. Pokud bude její rozsah jasně vymezen a bude ÚS striktně dodržován, může představovat efektivní nástroj k zamezení politizace rozhodování ÚS. Pokud situace, v níž se nachází český ÚS, nahlédneme z komparační perspektivy, zjistíme, že řada vrcholných soudních orgánů v různých ústavních systémech byla ve druhé dekádě své existence postavena před zlomové rozhodnutí, které do značné míry předefinovalo jejich postavení – jako příklady lze uvést rozhodnutí NS USA Marbury v. Madison nebo rozhodnutí francouzské Ústavní rady 71-44DC. Zda již ústavní soud tímto bodem prošel, či nikoliv, ukáže nejspíše blízká budoucnost, nicméně některá rozhodnutí týkající se precedentální povahy rozhodnutí ÚS by takovým zlomem být mohla. Kritickým místem této doktríny však bude její kompatibilita s právem na přístup k soudu, neboť v důsledku její aplikace by mohlo dojít k odpírání spravedlnosti v případech, kdy by ústavní vymezení pravomoci ÚS směřovalo k nároku navrhovatele na to, aby ÚS rozhodl. Politizace soudů S naznačeným problémem také úzce souvisí otázka vlivu politické reprezentace na jmenování soudců ÚS, která se u nás jakoby neřeší ani není nijak právně upravena, nicméně její výsledky jsou na práci ÚS jasně vidět. Má-li ústavní soud skutečně plnit důstojně roli, která mu v současné podobě ústavního systému přísluší, musí být při jmenování ale- Co se týče rozhodování politických otázek, ve většině rozvinutých ústavních systémů existuje doktrína vylučující určité otázky ze soudního přezkumu. V USA je to tzv. political question doctrine, která nevychází výslovně z textu Ústavy USA, nýbrž je spíše vnímána jako důsledek provedené dělby moci. NS USA ji neužíval nijak zvlášť často, takže v současnosti je spíše na ústupu. Ve Francii existuje 6 Koopmans, T. Courts and Political Institutions. A Comparative Study. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 98-104 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 34 ÚSTAVNÍ SOUD JAKO POZITIVNÍ ZÁKONODÁRCE ces označován jako judicializace7 a je možné jej sledovat v řadě ústavních systémů, byť obvykle bývá tento proces vnímán výhradně z vnitrostátní perspektivy. Jedním z jeho typických projevů je snaha omezovat vliv moci soudní ze strany ostatních dvou mocí, když začne být příliš aktivistická a zasahovat příliš do její činnosti. spoň části soudců ÚS politický vliv zcela vyloučen nebo alespoň minimalizován. V současnosti je totiž řízení před ÚS často popisováno jako pouhé pokračování politického boje započatého v Parlamentu, a toto tvrzení je často velice trefné. Pokud totiž mají politické strany na ÚS „své lidi“ často na ně spoléhají a naopak tito ústavní soudci často cítí povinnost své bývalé straně pomoci. Příkladem může být konflikt NS USA a prezidenta Franklina D. Roosevelta o tzv. New Deal. NS USA zrušil některé klíčové zákony tohoto rozsáhlého plánu na ozdravení ekonomiky USA, čímž výrazně zasáhl do záměru prezidenta. Ten kontroval ostrou kritikou soudu a dokonce zvažoval, že zvýší počet soudců NS USA, aby tak změnil poměr sil. Tento plán nakonec realizován nebyl, nicméně psychologický efekt v podobě mírnějšího přístupu NS USA k jeho reformám se dostavil. Při komparačním pohledu lze namítnout, že řada soudů je obsazována s výrazným politickým vlivem, viz typický příklad NS USA, francouzské Ústavní rady či německého Spolkového ústavního soudu, nicméně vždy bývá tento vliv nějak kompenzován tak, aby byla zajištěna nezávislost soudců. U NS USA je např. zásadním limitem požadavek, aby kandidát byl federálním soudcem, takže výběr prezidenta je omezený. Nezřídka se pak stává, že soudce dosazený republikánským prezidentem je nakonec velice liberální a naopak. Tento příklad ukazuje jednu možnost, jak mohou konflikty mocí ve státě dopadnout, odlišným příkladem je nález ÚS ve věci odvolání předsedkyně NS ČR JUDr. Ivy Brožové.8 V tomto případě ÚS nejen zrušil nadměrný zásah moci výkonné do nezávislosti moci soudní, ale zároveň zrušil paragraf zákona o soudech a soudcích, na němž byl tento zásah postaven, takže v podstatě na rozdíl od předchozího zmíněného případu nedošlo k vyrovnání stavu, ale k dalšímu posílení moci soudní. Oproti tomu v ČR se zdá, že postačující kvalifikací pro ústavního soudce je často pouze kariéra politika. Zapojení více zájmových skupin do procesu ustavování soudců ÚS by nejen zvýšilo jeho prestiž, ale zejména vytvořilo určitou, byť možná vratkou, rovnováhu, a dalo šanci kandidátům, kteří v současném systému naprosto nemají šanci uspět. Tato otázka je neustále diskutována a jejího řešení se nejspíše v dohledné době nedočkáme. Je však třeba mít na paměti, že s rostoucím vlivem soudní moci poroste i zájem mocenských subjektů ovlivňovat složení soudcovského stavu, a tento tlak nepodceňovat. Všechny problémy, které jsou v tomto příspěvku naznačeny, spolu totiž úzce souvisejí, a bylo by velmi zkreslující je vnímat odděleně, ačkoliv je tento nesystémový pohled bohužel velmi častý. To samozřejmě vedlo k další snaze ji omezit ze strany moci výkonné a zákonodárné, která se projevila v připravené novele zákona o soudech a soudcích, která je možná ještě přísnější ve vztahu soudcům, než zrušené ustanovení. Je tedy otázkou, zda má moc soudní ustoupit a připustit určitý vliv politické reprezentace, který by však byl transparentní a kontrolovatelný, nebo zda se má stát méně aktivistickou a ustoupit z již vydobytých pozic, a nebo zda dále posílit své postavení zrušením zákonů, které by ji měly oslabit. U problematiky jmenování soudců může být touto vazbou jednoduchá skutečnost, že jen soudce, který nemá vazby na politickou reprezentaci, může striktně dodržovat doktrínu nejudikovatelnosti politických otázek a odolávat tlaku na pokračování politického boje před ÚS. Silné politické vazby nejen, že napomáhají účelovosti rozhodování ÚS, která je někdy velmi zřetelná, ale zároveň ÚS vnitřně rozdělují. Posledně zmiňované řešení by se jevilo zřejmě jako nejlepší, je však velmi pravděpodobné, že by vyvolalo opět reakci moci zákonodárné či výkonné, které se budou snažit najít jiné cesty, jak moc soudní limitovat. Jen okraj lze poukázat na otázku, jaký význam má v této situaci špatný mediální obraz moci soudní, nedůvěra v soudní rozhodnutí, přetíženost soudů a další, ale je zřejmé, že soudní moc v ČR má před Konflikty mezi mocí zákonodárnou a výkonnou na straně stra ně jedné a soudní na straně druhé Stejně jako výše zmíněné problémy, i konflikty mezi mocí soudní a mocemi zákonodárnou a výkonnou souvisejí velice úzce se změnou mocenských poměrů v ústavním systému. Někdy bývá tento pro- 7 Viz např. Koopmans, T. Courts and Political Institutions. A Comparative Study. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 268 an. 8 II. ÚS 53/06, viz též Pl. ÚS 18/06 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 35 ÚSTAVNÍ SOUD JAKO POZITIVNÍ ZÁKONODÁRCE o možnosti výběru případů k rozhodování, modifikace výběru soudců ÚS a posílení jejich nezávislosti. Všechny tyto otázky spolu velice úzce souvisejí ve vzorci známén z jiných ústavních systémů a jejich řešení tak musí být systémové a komplexní. sebou několik rozhodujících let, v nichž se bude její budoucí pozice vytvářet. Závěr V ústavním systému ČR dochází stejně jako v řadě jiných ústavních systémů k tzv. judicializaci, tedy k postupnému zvyšování vlivu soudních orgánů v systému dělby moci, které se projevuje prosazováním se precedentální povahy soudních rozhodnutí i v kontinentálních právních systémech, zasahováním soudů do rozhodování politických otázek, tím vyvolanou reakcí mocí výkonné a zákonodárné, která obvykle spočívá v ovlivňování personálního složení soudů a ve snaze omezovat vliv moci soudní. The convergence of anglo-american and continental legal systems leads to the modification of the role of the constitutional court – from being so-called negative legislator it becomes a positive legaislator in the sense of factually precedental character of its decisions. This situation brings many new challenges, so far unkown to our constitutional system, which have interesting consequences – the political pressure on the Constitutional Court is growing, it is even accused of unwillingness to decide on politically sensitive questions; the discussion is also being lead on the possibility of choosing the cases for judicial review, modification of system of appointment of judges and emphasizing their impartiality- All these issues are interconnected in the pattern known very well from major constitutional systems and the solution must be systemic and complex. Tento proces probíhá prakticky ve všech ústavních systémech a o žádném z nich nelze říci, že by tento problém uspokojivě vyřešil. Do značné míry se dotýká i soudů mezinárodních, které také posilují svou roli, nikoliv však na úkor jiných mezinárodních orgánů. Zdá se rozhodování politických otázek je v tomto ději klíčovou událostí, která je svým způsobem jak příčinou, tak i důsledkem dalších dějů. S ohledem na úlohu vrcholných soudních orgánů je to však logické – zvláště u ústavních soudů je obecně akceptována jejich role na pomezí práva a politiky, což vyplývá z velice politické úlohy celého odvětví ústavního práva. Ústavní systém tyto změny nepředvídá, a tak se dnes dostává do problémových situací, které komplikují jeho fungování. Jedním z podstatných prvků tohoto řešení bude vytvoření a následné dlouhodobé užívání doktríny tzv. politických otázek, tedy okruhu problémů, které jsou ze své povahy vyloučeny ze soudního přezkumu. Jak již bylo naznačeno, všechny zmiňované dílčí problémy spolu úzce souvisejí, a tak je možné, že řešení i jen jednoho z nich přispěje k vyřešení ostatních – vytvoření jasné doktríny rozhodování politických otázek tak může uspořádat vztahy mezi složkami moci ve státě do nové rovnováhy, a tím navrátit moci soudní vážnost, oprostit ji od politického vlivu a stabilizovat ji. Resumé Sbližování právních systémů vede k modifikaci role ústavního soudu coby negativního zákonodárce směrem k pozitivnímu normotvůrci, což se projevuje zejména fakticky-precedentální povahou jeho rozhodnutí. Tento stav však přináší řadu nových aspektů, našemu ústavnímu systému dosud neznámých, které mají zajímavé důsledky – spekuluje se o politickém tlaku na ÚS, příp. o jeho nechuti k rozhodování politických otázek; lze také uvažovat Olomoucké debaty mladých právníků 2008 36 ROLE SOUDCŮ V ANGLICKÉM PRÁVNÍM SYSTÉMU ROLE SOUDCŮ V ANGLICKÉM PRÁVNÍM SYSTÉMU S OHLEDEM NA TVORBU PRÁVA to say that it is the only one. This paper examines whether the judges make the law and deals with other selected issues connected to the role of the judges in respect of the creation of the law. The Role of Judges in the English Legal System with Respect to the Creation of Law Development of the common law Lord Radcliffe suggests that the courts create the law. The courts can do so either by developing the common law or by interpreting the legislation.4 Firstly, to avoid any misapprehension, it is necessary to conceptualize the term “common law”. I will refer to this term as to ‘case-law ... the law developed by judges through cases...’5 To effectively explain the development of the common law I should outline how the system of binding precedent works and how the judges operate this system. Petr Sprinz1 Recenzenti Professor Evelyn Ellis, MA, LLM, PhD, Barrister (MT), Birmingham Law School JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Before saying anything else, I must mention that the common law rests on the doctrine of binding precedent, also known as stare decisis doctrine. The Latin term stare decisis means to stand by decisions which has been already made. Putting it in other words, the courts must generally follow previous decisions provided that the same material facts are involved. However precedents are not followed mechanically; there are certain rules concerning the application of precedents. Generally speaking, the court must follow the decision of the court of the same or higher level. Key words English legal system - precedent - judge-made law declaratory theory - retroactivity - social and educational background of judges - stare decisis. Introduction In 1968 Lord Radcliffe said that “There was never a more sterile controversy than that upon the question whether a judge makes law. Of course he does. How can he help it?”2 Although it is commonly held that the judges in England make the law, this opinion is neither shared by all theorists nor is it officially acknowledged by judges. The proponents of declaratory theory assert that the judges do not make the law and that the common law has been gradually developing and the judges only declare the law. In which circumstances the precedent can be made? The precedent is created ‘where there is no previous decision on a point of law that has to be decided by a court ...’6 Even if a particular area of law is not regulated, the court must make a decision and in so doing it creates the law. On the other hand, the advocates of the declaratory theory argue that the courts cannot make the law because the law is already made.7 Similarly, Lord Esher in Willis v Baddeley8 expressed the following: ‘There is, in fact, no such thing as judge-made law, for the judges do not make the law, though they frequently have to apply existing law to circumstances as to which it Generally speaking, the core of European legal systems is the doctrine of the separation of powers in the sense that none of three branches (the Executive, the Legislature and the Judiciary) is too powerful.3 This doctrine also applies in the UK. The Parliament represents the Legislature and is indubitably the major body that makes the law. Because of the doctrine of Parliamentary sovereignty, the Parliament is entitled to regulate all issues that come to mind and its provisions cannot be challenged. It can be therefore concluded that Parliament is a main source of law; however it is not 4 HUXLEY-BINNS, R., MARTIN, J. The English Legal System. London: Hodder Arnold, 2005, p. 3. 5 Ibid, 5. 6 MARTIN, J., TURNER, C. The English Legal System. Key Facts. 2nd edition. London: Hodder Arnold, 2005, p. 24. 1 7 However, it must be born in mind that the declaratory theory does not question the binding effect of judicial decisions. Unlike in the Czech Republic where decisions are binding inter partes (between parties), the decisions in English legal system are binding erga omnes (binding everyone). Petr Sprinz, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci RADCLIFFE, C., J. Not in feather beds. London: Hamilton, 1968, p. 215. 2 3 SLAPPER, G., KELLY, D. The English Legal System. 8th edition. Oxford: Routledge-Cavendish, 2006, p. 10-11. 8 Willis and Baddeley (1892) 2 QB 324. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 37 ROLE SOUDCŮ V ANGLICKÉM PRÁVNÍM SYSTÉMU has not previously been authoritatively laid down that such law is applicable.’ to the Practice Statement 1966.16 Their Lordships stated their stance towards the creation of law in C (A Minor) v DPP;17 the guidance ‘suggests that the judges should take quite a cautious approach to changing the law.’18 I think that in this instruction, the House of Lords admitted they make the law. Still, as Professor Atiyah presented in his publication,19 the judges are reluctant to cast aside the declaratory theory which supports the stance that the judges do not create new legal rules. If a case is overruled, then it is regarded as never having been the law and it is stated that the new rule have to applied not only from now on but also retrospectively.9 While referring to the declaratory theory, the House of Lord in Kleinwort Benson v Lincoln City Council & Others10 affirmed the retrospective effect of precedents which supports the declaratory theory. The problems arising out of this effect will be discussed hereafter. The proponents of the declaratory theory argue that all cases are based on the law which has always existed and there is only one answer to all questions of law. I strongly agree with Griffith as well as Waldron who acknowledged that the judges have choices.11 In my view, it seems clear that the ratio in Donoghue v Stevenson12 created new law.13 The House of Lord not only developed the law, it changed the law. I think that in Parker14 Donaldson LJ took a logical stance towards this issue; he disagreed with the idea that ‘the common law has a readymade solution for every problem’ which is what the declaratory theorists say, yet he admitted that judges do not ‘start with a clean sheet,’15 because there are often previous cases which a judge can refer to. In my view, the common law is subject of the development of the judges who have choices. There are many considerations they have to take into account, including not only previous decisions of lower court but also public policy considerations and legal principles which are the basis of all legal systems. The statutory interpretation I turn my attention to the judicial activity in the statutory interpretation. As I have already mentioned, the judges are supposed to apply the statues as they stand. The problem is that the law is not always clear. If a broad term, ambiguity or a drafting error is involved, a judge decides what the meaning of the statute is. The similar issue arises when a specific situation is not covered by the law, the language has changed or there is a new development in technology.20 The question whether the judges make the law is closely connected with the so-called rules of the interpretation. There are three rules. The literal rule looks at ordinary meaning of the word used in the statute even if it leads to insensible result. Basically, no law can be created in this way. However, this rule was criticised by the 1967 Law Commission.21 The golden rule is a modified version of the literal one. Under this rule judges give words in legislation its literal meaning unless it produces an apparently absurd decision. The mischief rule is more flexible than previous ones. Referring to the situation before the Act was passed, the judges use this rule to cover mischief which was intended to be covered by the Another argument supporting the judicial activity is that the judges have been left to define their own role, as they want. They administer the operation of the doctrine of stare decisis regardless of the Parliament; this is obvious especially if I refer 9 R HUXLEY-BINNS, R., MARTIN, J. The English Legal System. London: Hodder Arnold, 2005, p. 58-59. 10 Kleinwort Benson v Lincoln City Council & Others [1998] 4 All ER 513(HL) 16 Until 1966, the House of Lords regarded its decisions as binding and the point of law herein discussed could not be changed. However, in 1966 Practical Statement (also known as Practical Direction) 3 All ER 77 was issued. In brief, the Statement formally enables the House to “depart from a previous decision when it appears right to do so.” 11 ELLIOTT, C., QUINN, F. English Legal System. 7th edition. Harlow: Pearson/Longman, 2006, p. 18-21. 12 Donoghue v Stevenson [1932] AC 562 (HL). 13 Although there had been no liability to a third person before the decision in Donoghue was made, the ratio of the case founded the ground for the modern law of negligence by lying down the so-called neighbour principle of “due care” which concerns the legal liability to third persons. The groundbreaking decision was contrary to the common law principle of privity of contract. 17 C (A minor) v DPP [1996] AC 1 (HL). 18 ELLIOTT, C., QUINN, F. English Legal System. 7th edition. Harlow: Pearson/Longman, 2006, p. 21. 19 ATIYAH, P. Judges and Policy. 15 Israel Law Review. 1980, p. 346. 20 HUXLEY-BINNS, R., MARTIN, J. The English Legal System. London: Hodder Arnold, 2005, p. 70-72. 14 Parker v British Airways Board [1982] 1 All ER 834 (CA). 15 John Bell expressed similar stance in Policy Arguments in Judicial Decisions. New York: Oxford University Press: Clarendon Press, 1983,p. 19. 21 The Commission's outcome was a report called ‘The Interpretation of Statute’ Olomoucké debaty mladých právníků 2008 38 ROLE SOUDCŮ V ANGLICKÉM PRÁVNÍM SYSTÉMU Act.22 The Commission regarded this rule as ‘more satisfactory.’23 The mischief and golden rule allow the judges more to create the law than the literal one. interpret the law. judge--made law The issues connected to the judge The key objection to the judge-made law is that it is unconstitutional and undemocratic. The members of the Parliament, a major body making the law, are accountable to the people whereas the judges are appointed and there is no link to the people. Lord Devlin distinguished activist lawmaking from dynamic lawmaking. By the former he meant ‘the business of keeping pace with change in consensus’27 in the sense that the idea is created within the consensus. By the latter he understood the introduction of changes outside the consensus. This can happen if a judge decides in favor of euthanasia when the society is still divided over this issue. Dynamic lawmaking presumes ‘taking sides’ and in so doing the judge ‘loses impartiality.’ Lord Devlin rejected dynamic lawmaking but he did not refer to activist lawmaking as undemocratic because the judge still ‘operates within the consensus’ of the society.28 According to the Constitution, the judges are supposed to apply the law but the creation can be justified on the ground that legislators ‘... could not foresee all future contingencies and provide for them. ... and that, while Parliament is making up its mind, injustice may be done unless the judges do what they legitimately can to fill the gap.’29 I would prefer the judges making the law to the injustice, which can otherwise occur. It is definitely not the interest of the Parliament to let the injustice happen because of a gap in law. The judges in finding the law must take into account different factors including the consensus within the society. In this situation, they can bridge the lack of legitimacy that is otherwise needed to make the law. Moreover, it is the Parliament which indubitably has the last word. Therefore if the Parliament has a different opinion, it can pass a law to change the rule created by the courts. This happened after the case of Barker v Corus.30 I agree with the stance of lord Devlin that ‘... it is a duty of the judiciary to take full charge of Besides the rules, there are also two approaches to the statutory interpretation. Firstly, it is the literal approach which does not allow judges to create the law. It is narrowly related to the literal rule. The other approach is called the purposive approach and more favours the judicial creation of the law because under this rule ‘the judges are deciding what they believe Parliament meant to achieve.’24 It is noteworthy to mention that there is a tendency to use purposive interpretation. The 1967 Law Commission suggested that the courts should support the construction that is consistent with the purpose of the statute. The Human Rights Act 1998 also favours the application of the purposive approach because it requires the judges to read the statutes in a way which is ‘... compatible with the rights in the European Convention on Human Rights.’25 On the other hand, Lord Devlin stated that although a judge should take the purposive approach, finally ‘the words must be taken to mean what they say and not what their interpreter would like them to say.’26 I think that the judges should follow the intention of Parliament and the only way to do it is to use the literal approach unless it leads to an absurd decision. If a judge is in doubt what the intention of Parliament is I would allow him to use both intrinsic (preambles or other matters incorporated in the Act) and extrinsic aids (matters not incorporated such as reports of Law Commissions, Hansard or cases of persuasive value). Finally, I would like to add that once the court with the authority to make a precedent decided about specific interpretation, this decision has become the precedent, so that it binds the courts of the same or lower level. In this respect, I can conclude that the judges make the law when they 22 SLAPPER, G., KELLY, D. The English Legal System. 8th edition. Oxford: Routledge-Cavendish, 2006, p. 196-200. 23 ELLIOTT, C., QUINN, F. English Legal System. 7th edition. Harlow: Pearson/Longman, 2006, p. 46. It is worth noting that the ruling of the Czech Constitutional Court (published as the ruling n. 30/1998 Coll.) stated that the literal approach only approximates the meaning of the statute and cannot be used exclusively as it can lead to absurdity. 27 Ibid, p. 2. 28 Ibid, p. 2-10. 29 BELL, J. Policy Arguments in Judicial Decisions. New York: Oxford University Press, 1983, p. 18. 30 Barker v Corus (UK) (formerly Saint Gobain Pipelines plc); Murray v British Shipbuilders (Hydromatics) Ltd; Patterson v Smiths Dock Ltd and Others [2006] UHKL 20. The Parliament passed the amendment to the Compensation Act immediately after the court had made the decision. Therefore, the courts have to decide differently from that time on. 24 HUXLEY-BINNS, R., MARTIN, J. The English Legal System. London: Hodder Arnold, 2005, p. 87. 25 Ibid, 107. 26 DEVLIN, P. The Judge .Oxford: Oxford University Press, 1979, p. 14. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 39 ROLE SOUDCŮ V ANGLICKÉM PRÁVNÍM SYSTÉMU the common law.’31 reflected perhaps most notably in the House of Lord case R v R.38 Before the House heard the case, the sexual intercourse of husband with his wife even without her consent had neither been considered rape by any statute nor explicitly by any decision. Still the court found the defendant guilty. Nowadays, it can be assumed that the courts will apply the theory more cautiously because of the potential breach of the Art. 7 of the Convention, and will leave it for the Parliament to proscribe certain conduct explicitly by statutory provisions. Another issue is the educational and social background of senior judges. In 2004, the analysis the Sutton Trust32 presented that 81% of Law Lords, judges in Appeal and High Courts attended Oxford or Cambridge Universities. This finding was not surprising, as it had been known many years ago. Similarly, in 1994 Prof. Griffith observed that 80% of all senior judges went to public schools, 5.1% of them were women and there were not any judges of ethnic minority origin.33 It appears that the senior judges are of homogenous social and educational background, which means that they share common attitudes which seek to “protect and conserve certain values and institutions.”34 Lord Denning, certainly one of the most prominent judges England has ever had, once stated that “Every judge on his appointment discards all politics and prejudices...” 35 However, it must be noted that “... judges like the rest of us.. are liable to be swayed by emotional prejudices.”36 The courts have often to decide upon certain cases involving more or less controversial issues such as the right to strike, whether to allow a patient to die peacefully or issues concerning race relations. It proved that senior judges who, as mentioned above, are of narrow background imposed certain values on the society while hearing the disputes of political, religious, sexual, social or other controversial nature. The predictability of judicial decisions is the key principle of democratic states based on the rule of law.39 The predictability and consistency of court’s ruling are secured by the principle of stare decisis. On the other hand, the law could not be too rigid to prevent itself from developing. Formerly, the courts were much more bound by their decisions.40 Since the end of the first half of the 20th century, the courts are freer to depart from previous judgements. The Practice Statement 1966 supports this observation. Their Lordships can depart from their decisions if it “appears right to do so.” Similarly, the Court of Appeal decision of Young v Bristol Aeroplane Co Ltd [1944] 2 All ER 293 set the guidelines enabling the Court to depart from its own decisions. To strictly adhere to previously held rulings can lead to injustice in particular cases. The circumstances change and so must the law. Nowadays, there are sufficient instruments to enable the common law to keep the pace with the changes in the society. Therefore, the excessive rigidity of the common law is not the issue any more. Legal retroactivity has not generally positive effect on the law. It is not welcome in the civil law and even less acceptable in the area of criminal law as it contravenes with the Article 7 of the European Convention on Human Rights that prohibits the retrospective criminalisation (the principle herein stated as “nullum crimen sine lege”37). Due to the application of the declaratory theory, the retrospective nature of precedents applies. This was Conclusions and final remarks Based on the facts stated above, I come to the conclusion that judges do make law. In the process of decision-making, the judges have choices; they take into account different positions, principles, public policy and other considerations. Still, the judges are for several reasons reluctant to openly cast aside declaratory theory which denies the creation of new law by judges. Although the theory is more and more considered to be “a fairy tale in which no-one any longer believes,”41 the application 31 DEVLIN, P. The Judge .Oxford: Oxford University Press, 1979, p. 14. 32 The Educational background of the UK’s top solicitors, barristers and juges. Sutton Trust, 2005, p. 7. Available on http://www.suttontrust.com/reports/Comparison_educational_ba ckgrounds.pdf [cited on 28. 6. 2008]. 33 GRIFFITH, J., A., G. The Politics of the Judiciary. 5th edition. London: Fontana Press, 1997, p. 18-22. 34 Ibid, p. 7-8. 38 R v R (Marital Exemption) [1992] 1 AC 599 (HL). 35 DENNING, A. Misuse of Power. The Richard Dimbleby Lecture, 1980. 39 See the ruling of the Czech Constitutional Court n. IV. ÚS 690/0.1 36 GRIFFITH, J., A., G. The Politics of the Judiciary. 5th edition. London: Fontana Press, 1997, p. 283-284. 40 Still the courts can avoid the use of precedents by distinguishing, reversing or overruling them. 37 See JELINEK, J. et al. Trestní právo hmotné. 2nd Edition, Praha: Linde, 2006, p. 24-28. 41 See the quotation of Lord Reid in Kleinwort Benson v Lincoln City Council & Others [1998] 4 All ER 513(HL). Olomoucké debaty mladých právníků 2008 40 ROLE SOUDCŮ V ANGLICKÉM PRÁVNÍM SYSTÉMU Předpokládá se, že soudci při jmenování pro zachování si maximální nestrannosti opustí veškeré předsudky a zaujatost, a že při rozhodování nevezmou v úvahu jiné následky než ty, které jsou centrem aktuálního střetu stran. Přesto však soudci stejně jako jiní odborníci podléhají zaujetí a dalším faktorům. V tomto ohledu stojí za zmínku, že řada publikací ukázala, že vrcholoví soudci pocházejí ze shodného sociálního a výchovného prostředí, a tak přirozeně sdílí přibližně stejné názory a hodnoty. Ačkoli se ukazuje, že soudci prosazují a chrání hodnoty úzké společenské skupiny, je jistě pravda, že „někomu musí být svěřeno chránit naše svobody. Nechť jsou to soudci,“ jak pronesl Lord Denning. of the theory sometimes lead to unwelcome consequences such as the retroactive nature of judicial decisions. I agree with the stance that the judiciary is fully responsible for the development of the common law. The judges are lawmakers, albeit with limited power. It is the Parliament which always has the last word. In my opinion the judges should take a cautious approach to the creation of the law, and should operate within the consensus of the society because they are primarily supposed rather to apply than to create the law. Finally, I would like to conclude by quoting Lord Denning MR, one of the outstanding judges of the last century: “The Judges of England have always in the past - and always will - be vigilant in guarding our freedoms. Someone must be trusted. Let it be the Judges."42 Although it is commonly held that the judges in England make the law, this opinion is neither shared by all theorists nor is it officially acknowledged by judges. The proponents of declaratory theory assert that the judges do not make the law and that the common law has been gradually developing and the judges only declare the law. They argue that there is only one answer to all questions of law. The theory supports the constitutional principle that the Parliament is the body that makes the law and the judges only apply what was set to be the law. Although the application of the theory sometimes lead to unwelcome consequences such as the retroactive nature of precedents, the judges are still divided over the issue and are reluctant to officially cast aside this theory. Resumé Re sumé Ačkoli se běžně cituje, že soudci v anglickém právním systému svými rozhodnutími tvoří právo, je třeba poznamenat, že tento názor není sdílen všemi teoretiky a ani oficiálně uznáván samotnými soudci. Zastánci deklaratorní teorie tvrdí, že soudci právo netvoří, že se právo postupně vyvíjí a soudci pouze deklarují, co právem je. Prohlašují, že na každou právní otázku existuje jediná odpověď, soudce tedy nemá ani možnost, jak právo tvořit. Teorie naprosto vyhovuje ústřednímu ústavnímu principu, že Parlament právo tvoří, zatímco soudci jej aplikují. Ačkoli aplikace deklaratorní teorie vede k některým nevítaným následkům jako je retroaktivní působnost práva, soudci mají na teorii odlišné názory a zdráhají se teorii otevřeně odmítnout. In my view, it seems clear that the judges do make the law. They can create new legal rules either by developing the common law or by interpreting the Statutes, particularly if purposive approach is used. The judges are lawmakers, albeit with limited power. In any case, it is the Parliament which indubitably has the last word. On the other hand, it must be kept in mind that the judges are not directly accountable to the people. Therefore, they should make law within the consensus of the society. Putting it in other words, if there is a gap in law, they should fill it and keep the pace with changes in society but while doing so they should avoid making controversial decisions. Dle mého názoru soudci právo tvoří. Soudci mají dvě možnosti, jak právo vytvářet. Mohou tak činit buď rozvojem precedenčního práva (tzv. „common law“) nebo interpretací norem, zejména pokud soudci užijí teleologického výkladového pravidla. Soudci jsou zákonodárci, třebaže s omezenou mocí. V každém případě však platí, že Parlament má vždy poslední slovo, a tak může kdykoli zvrátit rozhodnutí soudů a stanovit právo odlišně. It is said that judges have to discard all prejudices and in the process of hearing cases they are not to take into account any consequences which are wider than direct concerns of the parties. Yet, the judges like any other professionals are susceptible to emotional prejudices and other factors. In this respect, it is worth mentioning that several publications proved that senior judges are of very narrow social and educational background, which makes them naturally to share common values. Although it appears that judges protect and conserve the values of a narrow social class, it is true that “somebody must be entrusted to guard our freedoms. Let it be judges” as Lord Denning expressed. Musí být pamatováno, že soudci nejsou přímo odpovědní lidem a na rozdíl od Parlamentu postrádají přímou legitimitu. S ohledem na vyhovění ústavním standardům z toho plyne omezení, a to že právo může být tvořeno pouze v rámci konsensu ve společnosti. Jinými slovy, jestliže se objeví mezera v právu při výkladu toho kterého ustanovení, soudci by měli mezeru vyplnit a udržovat krok s hodnotovými změnami ve společnosti, avšak na druhou stranu by se měli snažit vyhnout kontroverzním rozhodnutím, které by rámec společných hodnot společnosti přesáhly. 42 DENNING, A. Misuse of Power. The Richard Dimbleby Lecture, 1980. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 41 ZPŘÍSŇOVÁNÍ TRESTNÍ REPRESE – NĚKOLIK ÚVAH NAD PŘIPRAVOVANOU REKODIFIKACÍ TRESTNÍHO PRÁVA HMOTNÉHO ZPŘÍSŇOVÁNÍ TRESTNÍ REPRESE – NĚKOLIK ÚVAH NAD PŘIPRAVOVANOU REKODIFIKACÍ TRESTNÍHO PRÁVA HMOTNÉHO I na tomto místě je proto vhodné zabývat se otázkou míry trestní represe, a to jak z pohledu dosavadního vývoje trestněprávní úpravy, tak (zejména) s ohledem na připravovanou rekodifikaci trestního práva hmotného, která je obsažena v návrhu nového trestního zákoníku. Stricter Criminal Repression in the New Czech Criminal Co Code. de Filip Ščerba1 Vývoj trestněprávní úpravy od roku 1989 Pokud se týká dosavadního vývoje trestněprávní úpravy od roku 1989 z hlediska přísnosti trestní represe, je třeba konstatovat, že zpočátku docházelo spíše k postupnému zmírňování trestní represe. V prvních vlnách novelizací trestního zákona z roku 1961 totiž došlo k určité demokratizaci trestního práva, a v důsledku toho právě i ke zmírnění rozsahu trestního postihu. Na prvním místě v této souvislosti je třeba zmínit pochopitelně zrušení trestu smrti, dále pak nelze opomenout vypuštění některých „socialistických“ trestných činů z trestního zákona, jako např. spekulace, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, příživnictví či pohlavní styk s osobou téhož pohlaví. Demokratizačních úprav doznala i právní úprava trestání, např. v podobě omezení možností pro ukládání trestu propadnutí majetku či zúžení výčtu obecně přitěžujících okolností. Recenzenti Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze; katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Plackého v Olomouci. JUDr. Michal Bartoň, Ph.D., katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Trestní represe - trestní politika - trestný čin - trest trest odnětí svobody - historie trestního práva. Úvod Postih prostřednictvím trestního práva představuje ten nejpřísnější způsob reakce na protiprávní chování člena společnosti. Právě z tohoto důvodu je v moderních právních řádech trestní právo ovládáno zásadou subsidiarity trestní represe a ekonomie trestní hrozby, která zavazuje orgány aplikační praxe, ale především zákonodárce. Smyslem této zásady je, aby k trestněprávnímu postihu bylo přistupováno skutečně až v případech, kdy ochrana určitých zájmů poskytovaná jinými právními odvětvími není dostačující.2 K významnému zúžení trestní represe, které však již nelze jednoznačně chápat jako „pouhou“ demokratizaci českého trestního práva, došlo novelou č. 175/1990 Sb., která omezila trestnost přípravy k trestnému činu jen na případy, kdy příprava směřuje k zvlášť závažnému trestnému činu. Za určité zmírnění trestní represe lze považovat rovněž odlišné posuzování případů spáchání činu ve stavu nepříčetnosti, kterou si pachatel sám zaviněně přivodil, prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu opilství podle § 201a tr. zák. (toto ustanovení bylo zakotveno novelou č. 557/1991 Sb.). Míra trestní represe rovněž nezanedbatelným způsobem souvisí s mírou svobody ve společnosti. Tato míra musí být nastavena na jednu stranu tak, aby co nejspolehlivěji byla zaručena práva a svoboda ve společnosti jako celku, na druhé straně však je třeba respektovat svobodu každého jedince. Hledání adekvátní hranice mezi těmito do určité míry protichůdnými faktory je zřejmě nejsložitější otázkou trestní politiky a normotvorby v oblasti trestní práva. K významným depenalizačním změnám docházelo dále v průběhu 90. let v oblasti sankcionování. Do trestního zákona byl zakotven nový druh alternativního trestu (trest obecně prospěšných prací), s účinností od 1. 1. 1998 byly do českého trestního práva zavedeny prvky probace (podmíněné upuštění od potrestání s dohledem a podmíněné odsouzení s dohledem), do trestního řádu pak byly zavedeny první dva druhy odklonu v trestním řízení (podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání), jejichž uplatňování také představuje určitou depenalizaci. Navíc již novelou z roku 1990 bylo do trestního zákona zakotveno ustanovení § 39 odst. 2 zdůrazňující výjimečnost nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestné činy s typově nižším stupněm nebezpečnosti pro společnost. JUDr. Filip Ščerba, Ph.D., katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. 1 Viz např. Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou. 25. vydání. Linde, Praha 2007, s. 60. 2 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 42 ZPŘÍSŇOVÁNÍ TRESTNÍ REPRESE – NĚKOLIK ÚVAH NAD PŘIPRAVOVANOU REKODIFIKACÍ TRESTNÍHO PRÁVA HMOTNÉHO Nicméně ne všechny změny v trestním právu hmotném, které byly provedeny po roce 1989, měly za důsledek zmírňování trestní represe. Naopak k rozšiřování trestněprávního postihu docházelo zejména prostřednictvím zakotvování skutkových podstat nových trestných činů; k výraznějšímu zpřísňování v oblasti sankcionování zákonodárce nepřistupoval (s jedinou výjimkou – viz níže). recidivy) při závažném úmyslném trestnému činu způsobí jinému z nedbalosti smrt, ale že doživotní trest lze uložit např. i pachateli, který se opakovaně dopustil loupeže, při níž způsobil škodu velkého rozsahu (srov. § 29 odst. 4, § 234 odst. 3 tr. zák.). Návrh nového trestního zákoníku Z předchozí části lze vypozorovat, že po období demokratizace trestního práva nastalo pozvolné, avšak znatelné zpřísňování trestní represe. Návrh nového trestního zákoníku, který je v současnosti předložen k projednání Parlamentu ČR, v tomto trendu prokazatelně pokračuje. Před finální úvahou nad smyslem a opodstatněností takového postupu je nutné alespoň v hrubých rysech poukázat na některé zpřísňující prvky navrhované rekodifikace trestního práva hmotného. Nové trestné činy implementované do trestního zákona v 90. letech byly povětšinou reakcí na změněné ekonomické a společenské poměry a s tím související nové druhy kriminality. Příkladem mohou být trestné činy zneužívání informací v obchodním styku (§ 128 tr. zák.), zvýhodňování věřitele (§ 256a tr. zák.), pojistný a úvěrový podvod (§ 250a a § 250b tr. zák.), poškození a zneužití záznamu na nosiči informací (§ 257a tr. zák.), některé drogové delikty a řada dalších. Zmíněná potřeba reagovat na nové jevy v kriminalitě je jistě dostatečným důvodem ospravedlňujícím vytváření nových skutkových podstat a tedy i zpřísňování trestní represe. Z tohoto důvodu lze z výše zmíněných trestných činů ve větší míře polemizovat především s rozšířením postihu v oblasti drogových deliktů, zejména s kriminalizací držení drog pro vlastní potřebu, a s velmi širokou konstrukcí skutkových podstat pojistného a úvěrového podvodu. Zredukování materiálního korektivu. Návrh nového trestního zákoníku opouští formálně-materiální pojetí trestného činu, nicméně nelze hovořit o přístupu k pojetí čistě formálnímu. Ustanovení § 12 odst. 2 cit. návrhu totiž v rámci vyjádření zásady subsidiarity trestní represe uvádí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. I když tato zásada má fungovat jako určitý korektiv trestní odpovědnosti, přece jen zřejmě nebude mít takový dosah, jako současný korektiv v podobě společenské nebezpečnosti. Trestní represe v důsledku toho tedy zasáhne i ty případy, ve kterých by v současnosti byl konstatován nepatrný (resp. u provinění a některých trestných činů malý) stupeň společenské nebezpečnosti. Nicméně od roku 2000 se v trestním zákoně začaly objevovat některé buď zcela nové trestné činy, anebo změny ve stávajících skutkových podstatách, které postihují méně závažná protiprávní jednání, a jejich existence v trestním zákoně je proto minimálně diskutabilní. Příkladem může být kazuistická skutková podstata obsažená v ustanovení § 257b tr. zák., neboli tzv. sprejerství, trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (§ 180d tr. zák.) a nové znění skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák. (v podobě účinné od 1. 7. 2006). Výrazný nárůst počtu skutkových podstat. Již při zběžném pohledu na zvláštní část navrhovaného trestního zákoníku je evidentní, že má dojít k pronikavému nárůstu počtu skutkových podstat jednotlivých trestných činů. Zatímco v současném trestním zákoně se zvláštní část vejde mezi ustanovení § 91 až § 295, v rámci rekodifikace se zvláštní část rozpíná mezi ustanoveními § 138 až § 415. K jednomu neopominutelnému zpřísnění trestní represe, tentokrát v oblasti sankcionování pachatelů, přistoupil zákonodárce v roce 2006, když novelou č. 320/2006 vložil do trestního zákona ustanovení § 29 odst. 4, které umožňuje uložit výjimečný trest odnětí svobody na doživotí i v případech recidivy některých závažných trestných činů (znásilnění, loupež aj.), pokud u těchto trestných činů došlo k naplnění nejzávažnější kvalifikované skutkové podstaty. Zde stojí za to připomenout, že tato novela otevřela možnost pro uložení doživotního trest odnětí svobody (jako toho nejpřísnějšího typu trestu) nejen na případy, kdy pachatel opakovaně (v rámci V této souvislosti je třeba podotknout, že samotný větší počet skutkových podstat sám o sobě nemusí znamenat zpřísnění trestní represe. Jedním z charakteristických rysů celé rekodifikace je totiž snaha o konkretizaci podmínek vzniku trestní odpovědnosti, a to právě včetně vymezení jednotlivých trestných činů. Např. v rámci trestných činů proti Olomoucké debaty mladých právníků 2008 43 ZPŘÍSŇOVÁNÍ TRESTNÍ REPRESE – NĚKOLIK ÚVAH NAD PŘIPRAVOVANOU REKODIFIKACÍ TRESTNÍHO PRÁVA HMOTNÉHO životu a zdraví je v současnosti úmyslné usmrcení rozpracováno celkem do tří skutkových podstat (jedna základní - § 219 odst. 1, jedna kvalifikovaná § 219 odst. 2 a jedna privilegovaná - § 220). V návrhu rekodifikace je úmyslné usmrcení v rámci trestných činů proti životu (první oddíl první hlavy zvláštní části) rozpracováno celkem do šesti skutkových podstat. ného činu vydírání (§ 173 odst. 1), podílnictví (§ 212 odst. 1), násilí proti úřední osobě (§ 323 odst. 1) a řady dalších je stanovena horní hranice trestu odnětí svobody až na čtyři léta. Zvyšování trestních sazeb u jednotlivých trestných činů přitom bude ovlivňovat sankcionování pachatelů trestných činů i v jiných oblastech; některé trestné činy totiž takto vypadnou z kategorie deliktů, u nichž lze aplikovat odklony v trestním řízení, některé alternativní tresty či alternativy k potrestání. Na druhou stranu však má zvláštní část nového trestního zákoníku obsahovat některé zcela nové skutkové podstaty, kterými by tak mělo být trestně postižitelné jednání, jež v současnosti nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Mezi trestnými činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti tak lze nově nalézt trestný čin sexuálního nátlaku (§ 184 cit. návrhu) nebo prostituce ohrožující mravní vývoj dětí (§ 187), mezi majetkovými trestnými činy např. trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti (§ 215), porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 225) či neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací (§ 228), mezi trestnými činy hospodářskými např. trestný čin neoprávněné vydání cenného papíru (§ 247) nebo manipulace s kurzem investičních nástrojů (§ 248), mezi trestnými činy obecně ohrožujícími trestný čin výroba a jiné nakládání s látkami s hormonálním účinkem (§ 286), mezi trestnými činy proti životnímu prostředí trestný čin neoprávněné nakládání s odpady (§ 296), odnímání nebo ničení živočichů a rostlin (§ 299) a tak by se dalo pokračovat dále. To se týká např. zmiňované skupiny trestných činů, u nichž horní hranice sazby trestu má činit čtyři roky – tyto delikty pak stojí mimo kategorii tzv. přečinů (srov. § 14 odst. 2 cit. návrhu), tudíž nebude u nich možné např. upustit od potrestání (§ 46 odst. 1), podmíněně upustit od potrestání s dohledem (§ 48 odst. 1), anebo uložit trest domácího vězení (§ 60 odst. 1). Navíc u této skupiny se již neuplatní ustanovení § 55 odst. 2 cit. návrhu, vyjadřující subsidiaritu nepodmíněného trestu odnětí svobody u trestných činů, u nichž horní hranice sazby trestu odnětí svobody nepřevyšuje tři roky. Analýza opodstatněnosti zvyšování trestní re represe Uvedené tři oblasti, v nichž je zvyšování trestní represe v rámci připravované rekodifikace nejzřetelnější, je třeba analyzovat z hlediska nutnosti a opodstatněnosti takového zpřísňování trestněprávní úpravy. Pokud jde o zredukování materiálního korektivu, zde je zvýšení trestní represe spíše vedlejším efektem doprovázejícím snahu přistoupit k jinému modelu trestní odpovědnosti. Přílišnému přepínání trestní represe a jejímu rozšiřování i na bagatelní případy by měla zabránit jednak zmíněná zásada subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2) obsahující určitou zredukovanou verzi materiálního korektivu, především ale širší uplatňování principu oportunity v trestním řízení. Zda tedy i v praxi tato legislativní změna bude představovat častější uplatňování trestní represe, bude záviset do značné míry na tom, jak budou státní zástupci a soudci využívat možností pro fakultativní zastavení trestního stíhání či pro aplikaci některého z odklonů. Dále má dojít k rozšíření trestní odpovědnosti i v rámci některých stávajících trestných činů, jako jeden příklad za všechny lze uvést např. vypuštění ustanovení o účinné lítosti v souvislosti s trestným činem podplácení a nepřímého úplatkářství. Zvýšení trestních sazeb.Návrh rekodifikace zvyšuje sazeb. sazby trestu odnětí svobody, a to jak obecnou horní hranici tohoto trestu z patnácti na dvacet let (výjimečný trest se tak posouvá do roviny trestu nad dvacet do třiceti let, doživotní výjimečný trest samozřejmě zůstává – srov. § 54 a 55 cit. návrhu), tak v celé řadě případů horní hranici sazby trestu odnětí svobody, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena u jednotlivých trestných činů. Tak např. za trestný čin vraždy bude možné podle nového trestního zákoníku (§ 138 cit. návrhu) uložit trest odnětí svobody od deseti do osmnácti let, častěji však v rozmezí dvanáct až dvacet let (při vraždě spáchané s rozmyslem nebo po předchozím uvážení). Ale i u méně závažných trestných činů dochází ke zvyšování horní hranice trestní sazby, např. u trest- Z hlediska zvyšování trestní represe je třeba se dále zabývat rozšířením zvláštní části trestního zákona o řadu těch nových skutkových podstat, které kriminalizují jednání, jež je dosud v rámci trestního práva beztrestné. Opodstatněnost rozšiřování trestní represe je dostatečně dána u některých nových druhů kriminality. Z tohoto pohledu lze chápat např. zavedení skutkové podstaty trestného činu neopráv- Olomoucké debaty mladých právníků 2008 44 ZPŘÍSŇOVÁNÍ TRESTNÍ REPRESE – NĚKOLIK ÚVAH NAD PŘIPRAVOVANOU REKODIFIKACÍ TRESTNÍHO PRÁVA HMOTNÉHO něného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 228 cit. návrhu. důležitým zájmem, je třeba si uvědomit, že takového deliktu se určitá osoba může dopustit jen z neznalosti. Je adekvátní i na takové případy vztahovat možnost uložení trestu odnětí svobody až na dva roky? U řady jiných nových skutkových podstat však vyvstává otázka, zda je skutečně potřebné poskytovat daným zájmům ochranu prostřednictvím toho nejpřísnějšího odvětví právního řádu, kterým trestní právo je. Např. skutková podstata trestného činu prostituce ohrožující mravní vývoj dětí postihuje provozování prostituce v blízkosti školy, školského nebo jiného obdobného zařízení nebo místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro pobyt nebo návštěvu dětí (§ 187 odst. 1) a organizování, střežení, nebo jiné zajištění provozování prostituce na takovém místě (§ 187 odst. 2). Je skutečně takové jednání natolik společensky nebezpečné, aby bylo postihováno trestem odnětí svobody až na dva resp. na tři roky? V novém trestním zákoníku můžeme dále nově nalézt např. také nedbalostní legalizaci výnosů z trestné činnosti (§ 215), nebo trestný čin zanedbání péče o zvíře z nedbalosti (§ 301). Návrh rekodifikace rovněž přebírá stávající nedbalostní trestné činy, včetně např. trestého činu způsobení úpadku (§ 222 – dnes trestný čin předlužení podle § 256c tr. zák.), který lze spáchat i z vědomé nedbalosti. Rozšiřování dopadu trestní odpovědnosti i na jednání, která nejsou vedena zločinným úmyslem, ale jsou výsledkem neopatrnosti, může být potenciálně velmi nebezpečné. Trestní represe by měla dopadat na skutečně nejvážnější, trestuhodné případy nedbalostního jednání. Navrhované znění rekodifikace trestního zákona tento požadavek nesplňuje zcela důsledně a v oblasti nedbalostních deliktů tak lze hovořit o určitém přílišném přepínání trestní represe. Stejnou otázku je možné si klást u některých nových trestných činů majetkových a hospodářských, např. u trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 223 nebo u neoprávněného vydání cenného papíru podle § 247, dále např. u trestného činu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 286, neoprávněného nakládání s odpady podle § 296 aj. Není pochyb o tom, že uvedené skutkové podstaty postihují jednání společensky nežádoucí a nepřijatelné, avšak zůstává otázkou, proč na postih takového jednání nestačí např. prostředky práva správního. Zpřísňování trestů odnětí svobody je krokem, po kterém laická veřejnost dlouhodobě touží a který proto představuje i lákadlo pro politickou reprezentaci – současná reklamní kampaň jedné z vládních stran, jejíž součástí je i poukaz na zvyšování trestů pro zločince, toho může být důkazem. Návrh trestního zákoníku, resp. důvodová zpráva k němu, se ostatně nesnaží předstírat, že by toto zvyšování trestní sazeb mělo nějak přispět ke zvýšení efektivity trestání. Relevantnost takové otázky je dána i tím, že většina z uvedených trestných činů vykazuje i dle předkladatele návrhu nového trestního zákoníku nižší typový stupeň závažnosti – většinou se jedná o trestné činy, u kterých v základní skutkové podstatě hrozí trest odnětí svobody maximálně na jeden či na dva roky. Je tedy zřejmé, že ve velké většině případů by u takových deliktů soudy využívaly spíše alternativní tresty, a proto lze usuzovat, že správní sankce (peněžité pokuty či zákaz činnosti) by daný účel plnily většinou stejně spolehlivě. Nemělo by smysl odsuzovat zvýšení trestní sazby u každého trestného činu. Podíváme-li se totiž na trestní sazby v současném trestním zákoně, musíme konstatovat, že jejich výše u jednotlivých trestných činů je někdy nevyvážená. Jako příklad za všechny je možné uvést trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., za nějž je možné uložit až o dva roky vyšší trest odnětí svobody, než za trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Zvýšení trestu za donucení k souloži je tak krokem pochopitelným a správným. Speciální kategorii v rámci nových skutkových podstat představují nedbalostní delikty. Nový trestní zákoník obsahuje několik nových nedbalostních skutkových podstat, jejichž zakotvení do tohoto právního předpisu je minimálně problematická. Např. trestný čin odnímání nebo ničení živočichů a rostlin podle § 299 cit návrhu spáchá ten, kdo byť i z nedbalosti poruší právní předpisy nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že odnímá z přírody nebo ničí volně žijící živočichy nebo planě rostoucí rostliny v takovém množství, že tím ohrožuje místní populaci těchto živočichů nebo rostlin. Přestože ochrana takových živočichů a rostlin je jednoznačně To však neplatí v řadě ostatních případů, ve kterých má dle nové úpravy dojít ke zvyšování trestních sazeb. Typicky u již zmíněné skupiny trestných činů, jako je např. vydírání (§ 173 odst. 1 cit. návrhu) či podílnictví (§ 212 odst. 1) zvýšení horní hranice sazby trestu odnětí svobody za tří let na čtyři roky nemůže představovat žádné zlepšení ochrany daných zájmů a hodnot ani nějaký jednoznačný krok ke spravedlivějšímu trestání. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 45 ZPŘÍSŇOVÁNÍ TRESTNÍ REPRESE – NĚKOLIK ÚVAH NAD PŘIPRAVOVANOU REKODIFIKACÍ TRESTNÍHO PRÁVA HMOTNÉHO Zřejmě nejdůležitější argument hovořící proti zpřísňování trestů (i proti zpřísňování trestní represe obecně) za spáchané trestné činy vychází z vývoje kriminality v České republice. Důvodem pro zvyšování trestů by totiž mohla být vyšší, vzrůstající míra kriminality, ovšem taková situace v České republice neexistuje. Podle údajů ze Statistických ročenek kriminality3 totiž zůstává počet známých pachatelů i počet spáchaných trestných činů víceméně stabilní, spíše dochází k poklesu těchto počtů. Např. za rok 2000 uvádí statistiky 134 941 známých pachatelů a 191 021 trestných činů, za rok 2007 je to 125 401 pachatelů a 163 090 trestných činů. Legitimitu tomuto záměru lze přiznat jen částečně, jednak v rámci snahy reagovat na nové druhy kriminality a jednak v některých dílčích oblastech, např. v kategorii sexuálních deliktů. Nelze rovněž ani pozorovat nárůst závažné kriminality. Pokud bychom se zabývali např. trestným činem vraždy, u něhož má dle návrhu rekodifikace dojít k výraznému zpřísnění trestů, a srovnáme údaje o počtu osob odsouzených za trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák., zjistíme, že za rok 2007 byla za tento trestný čin odsouzeno nejméně osob od roku 1994 (v roce 2007 bylo za vraždu odsouzeno 118 osob, např. v roce 2000 to bylo 163 osob). Nezbývá tedy než konstatovat, že podoba předkládaného návrhu nového trestního zákoníku byla v nezanedbatelné míře ovlivněna postoji laické veřejnosti, která stabilně volá po tvrdším postihu pachatelů trestných činů. Snaha vyhovět takovým požadavkům však může být při tvorbě norem trestního práva velmi nebezpečná a předkladatel zákona i samotný zákonodárce by měl důsledněji respektovat racionální a odborné argumenty, které se vztahují je určení adekvátního nastavení míry trestní represe. V jiných směrech je však opodstatněnost zpřísňování trestní represe minimálně sporná. Víceméně stabilní míra kriminality jednoznačně vyvrací potřebu zpřísňování trestních sankcí, které by bylo odůvodňováno snahou snižovat počet spáchaných trestných činů. Stejně tak nemůže platit v absolutním měřítku premisa, že přesun postihu určitého protispolečenského jednání do roviny trestního práva zajistí lepší a efektivnější ochranu danému zájmu. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že zpřísňování trestů za jednotlivé trestné činy nemůže být obhajováno snahou zastavit či snížit nárůst kriminality prostřednictvím hrozby vyššími tresty; žádný relevantní nárůst kriminality totiž neexistuje. Resumé Příspěvek se zabývá aktuálními problémy trestní politiky v souvislosti s hledáním přiměřené míry trestní represe. V hlavních rysech je popsán vývoj trestněprávní úpravy od roku 1989 do současnosti. Pozornost se soustředí na návrh nového trestního zákoníku, v jehož rámci má dojít k výraznému zpřísnění trestní represe. Závěrem přispěvku je analýza pravděpodobných příčin tohoto jevu. Zpřísňování trestů odnětí svobody může navíc přinést dva negativní důsledky: jednak zvýšení počtu vězněných osob, což při současné přeplněnosti věznic může představovat nemalý problém, a jednak – jak již bylo zmíněno – zvýšení horní hranice sazby trestu odnětí svobody u některých trestných činů vyřadí tyto činy z okruhu deliktů, u nichž lze aplikovat některé alternativní opatření a u nichž má být nepodmíněný trest odnětí svobody subsidiárním opatřením (srov. § 55 odst. 2 cit. návrhu), což opět může zvýšit podíl ukládaných nepodmíněných trestů odnětí svobody. The article deals with actual problems of criminal politics related to searching of adequate extent of criminal repression. The article describes main attribute of development of Czech criminal law after 1989. The attention is focused on proposal of th new Czech Criminal Code, that should markedly increase the extent of criminal repression. In the conclusion there is analysis of reasons of such effect. Závěr Jak vyplynulo z údajů uváděných výše, již v posledních letech lze pozorovat určité zvyšování míry trestní represe prostřednictvím dílčích novelizací stávajícího trestního zákona. Připravovaná rekodifikace trestního práva hmotného je krokem, který v tomto trendu pokračuje a trestní represi hodlá dále výrazně zvyšovat. 3 viz www.justice.cz Olomoucké debaty mladých právníků 2008 46 PRIMERANOSŤ SÚČASNEJ PRÁVNEJ ÚPRAVY TRESTNÉHO KONANIA PROTI MLADISTVÝM V SLOVENSKEJ REPUBLIKE V SÚVISLOSTI SO VZRASTAJÚCOU KRIMINALITOU MLÁDEŽE PRIMERANOSŤ RIMERANOSŤ SÚČASNEJ PRÁVNEJ ÚPRAVY TRESTNÉHO KONANIA PROTI MLADISTVÝM V SLOVENSKEJ REPUBLIKE V SÚVISLOSTI SO VZRASTAJÚCOU KRIMINALITOU MLÁDEŽE činov zaoberalo. Súd mladých sa musel zriadiť pri každej kráľovskej stolici, ktorá súdila trestné veci. Práve to bol jeden z prínosov samostatnej úpravy otázky mladistvých. O každom mladistvom, ktorý bol upodozrievaný zo spáchania trestného činu, bolo treba urobiť oznámenie na súde mladých. Súd potom upovedomil prokurátora mladých a urobil neodkladné opatrenia až do doby, kým prokurátor podal žalobu. Vyšetrovanie viedol sudca mladých.2 Adequacy of the Actual Legal Regulations About Proceed ding Against Youthful Deliquent in Criminal Procee Repub blic the Slovak Repu lic tn Context with Increase in Crime Of Youthful Proti rozhodnutiam súdu bolo možné odvolanie, ktoré však nemalo odkladný účinok. Sudca však mohol, v záujme mladistvého vykonanie rozhodnutia odložiť. Odvolať sa mohli prokurátor, mladý alebo súkromný žalobca. Petronela Luprichová1 Recenzenti Doc. JUDr. Mikuláš Sabo, CSc., katedra obchodného práva Obchodnej fakulty Ekonomickej univerzity v Bratislave. Aj po vzniku Československej republiky v roku 1918 platili na jej území zákony z obdobia Rakúsko – Uhorskej ríše. V Čechách a na Morave to bolo právo rakúske a na Slovenku Uhorské právo. Ponechaním dovtedajších právnych noriem znamenal dualizmus v práve. Recepčnou normou sa konštituoval československý právny poriadok, ktorý však naďalej pozostával z právnych predpisov rakúskych aj uhorských. V aplikačnej praxi to znamenalo, že na Slovensku platilo uhorské právo, jeho zákony, nariadenia, obyčajové právo kuriálne, ako aj právna prax v akom platili pred vznikom Československej republiky. Práve dualizmus práva spôsoboval problémy, ktoré sa potom prejavili nielen pri aplikácii prevzatých noriem, ale aj pri zavádzaní nových, jednotných noriem, nakoľko v odlišnom právnom prostredí, s odlišnými predpismi, sa mohli uplatňovať len s odlišnými výsledkami. V prípade trestného konania proti mladistvým, platil na území Slovenska Uhorský trestný zákonník o zločinoch a prečinoch – zákonný článok V/1878, trestná novela z roku 1908 a samozrejme samostatný zákonný článok o súde mladých – zákonný článok VII/1913. JUDr. Filip Ščerba, Ph.D., katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomoci. Kľúčové slová Trestné konanie - mladiství páchatelia - Zákonný článok VII z roku 1913 - Zákon 48 z roku 1931. konaanie Právne predpisy vzťahujúce sa na trestné kon proti mladistvým na území Slovenskej republiky z hist historického orického pohľadu Reforma trestného súdnictva nad mladistvými bola formálne dovŕšená v roku 1913 keď bol uverejnený špeciálny zákonný článok číslo VII , ktorý upravoval trestné konanie proti mladistvým páchateľom trestných činov. Práve vytvorením samostatného zákonného článku sa zefektívnilo trestné konanie proti mladistvým a to aj napriek určitej zložitosti a ťažkopádnosti tejto právnej úpravy. Prínos tejto právnej úpravy sa týkal najmä skutočnosti, že už v roku 1913 sa našlo dostatok vôle na úplnú reformu oblasti trestného konania proti mladistvým páchateľom. V prípade, že niektorú oblasť trestného konania tento zákonný článok neupravoval alebo ho upravoval iba sčasti, až subsidiárne sa použili všeobecné normy trestného poriadku. V praxi to znamenalo, že sudcovia vždy museli brať tieto ustanovenia do úvahy a museli ich aj uplatňovať. Filozofiou a základnou myšlienkou zákona č. 48 z roku 1931 o trestnom súdnictve nad mládežou je výchova mladistvého páchateľa trestného činu. Zákon je postavený na myšlienke, samotné potrestanie páchateľa nestačí, ba čo viac je nežiaduce. Presadzuje myšlienku, že trestanie páchateľov ešte neodstráni príčiny kriminality u mladistvých a používať trest ako druh odplaty za spáchaný skutok, neodstráni príčinu protiprávneho konania mladistvého a dokonca môže z neho vychovať v budúcnosti recidivistu. Nie je žiaduce aby spoločnosť len trestala, ale Zákonným článkom č. VII z roku 1913 boli položené základy nielen špeciálnej úprave konania proti mladistvým ale aj špeciálneho súdnictva, ktoré sa problematikou mladistvých páchateľov trestných Pozn.: V tejto fáze mal sudca mladých také iste oprávnenia ako vyšetrovací sudca a policajná vrchnosť mohla bez úpravy sudcu previesť iba neodkladné vyšetrovacie opatrenia. 2 1 Mgr. Petronela Luprichová, katedra obchodného práva, Obchodná fakulta Ekonomickej univerzity v Bratislave. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 47 PRIMERANOSŤ SÚČASNEJ PRÁVNEJ ÚPRAVY TRESTNÉHO KONANIA PROTI MLADISTVÝM V SLOVENSKEJ REPUBLIKE V SÚVISLOSTI SO VZRASTAJÚCOU KRIMINALITOU MLÁDEŽE aj vychovávala. Je tu badať snahu o uprednostňovanie výchovného princípu a samotná snaha o prevýchovu mladistvého pred kriminalizáciou a plošným trestaním mladistvých previnilcov. Jediným prejavom výchovného pôsobenia na mladistvých bol § 58, ktorý upravoval podmienky upustenia od potrestania. V trestnom poriadku č. 87/1950 Zb. bolo výrazom výchovnej účelu konania proti mladistvým ustanovenie umožňujúce prokurátorovi zastavenie trestného stíhania. Tieto dve ustanovenia, ktoré sa najviac priblížili duchu zákona o trestnom konaní nad mládežou z roku 1931, boli ešte v skrátenej podobe obsiahnuté v novele trestného zákona č. 63/1956 Zb. a v trestnom poriadku č.64/1956 Zb., však už neboli prevzaté do nových trestných kódexov z roku 1961. Tým prišlo k situácii, že nielenže sa v trestnom konaní neprejavila liberalizácia, ktorú sledovali novoprijaté kódexy, ale navyše sa stále viac zužovali možnosti prokuratúry a súdu reagovať na trestnú činnosť mladistvých. Veľmi malý rozsah sankcií ukladaných mladistvým znamenal zastavenie napredovania a modernizácie tejto oblasti práva a výchovný účel trestného konania proti mladistvým bol už len deklarovaný, nie napĺňaný. Týmto zákonom sa Československo zaradilo medzi krajiny, ktoré si uvedomili naliehavosť a dôležitosť úpravy trestného konania proti mladistvým a preto pristúpili k vytvoreniu samostatnej právnej úpravy v tejto oblasti, aby tak podčiarkli význam trestného konania proti mladistvým. Samozrejme sú aj prípady v ktorých by samotná prevýchova nestačila a je nutné razantne zakročiť a ukázať pevnú ruku. „ Úlohou kriminálnej politiky a súdnej praxe musí byť u mládeže zabraňovanie zločinnosti opatreniami a prostriedkami, ak ide o zlo intenzívne prejavované, hlavne však napravovať zlo menej intenzívne prejavované, viac však skryté a hroziace zhubným prepuknutím bez včasných výchovných opatrení. Pretože previnenie mladistvého je veľakrát iba výkričníkom jeho ocitnutia sa na šikmej ploche, z ktorej musí byť rozumne a kriminálno–politicky odvrátení, aby neklesol navždy. “ 3 poriadok Trestný zákon č. 300/2005 Z.z. a trestný poria dok č. 301/2005 Z.z. V trestnom konaní pre trestné činy spáchané mladistvými osobami rozhodoval na krajskom súde senát mládeže. V senáte mládeže zasadali dvaja sudcovia z povolania ( sudcovia mládeže ), z nich jeden predsedal a jeden bol prísediaci. Sudcami mládeže mali byť ustanovení tí sudcovia, ktorí svojimi vlastnosťami a svojou povahou sa zvlášť hodili pre tento úrad. Pri ich ustanovení malo byť prihliadnuté taktiež k ich vzdelaniu odbornému, najmä pedagogickému a k ich dovtedajšej činnosti. To isté platilo aj o prísediacich, ktorý museli byť okrem toho spôsobilí k úradu porotcu a poznať sociálnu starostlivosť o mládež.4 Jednou z významných zmien, ktorú táto nová právna úprava priniesla je zníženie hranice trestnej zodpovednosti. Podľa platnej právnej úpravy osoba, ktorá v čase spáchania trestného činu dovŕšila štrnásty rok a neprekročila osemnásty rok svojho veku sa považuje za mladistvú a je trestne zodpovedná, ale zároveň platí, že mladistvý mladší ako pätnásť rokov, ktorý v čase spáchania činu nedosiahol takú úroveň rozumovej a mravnej vyspelosti, aby mohol rozpoznať jeho protiprávnosť alebo ovládať svoje konanie, nie je za tento čin trestne zodpovedný. V rámci konania proti mladistvým platia ustanovenia trestného poriadku, podľa ktorých mladistvý musí mať obhajcu po vznesení obvinenia. Zákon o trestnom súdnictve nad mládežou bol bez náhrady zrušený trestným zákonom č. 86/1950 Zb., ktorým boli trestnoprávne ustanovenia regulujúce problematiku mladistvých páchateľov včlenená naspäť do všeobecných trestnoprávnych predpisov. Osem stručných paragrafov v žiadnom prípade nenaplnilo výchovný cieľ, ku ktorému sa zákon hlásil. V konaní proti mladistvému je nutné zistiť aj pomery mladistvého. Zákon ustanovil, že treba čo najdôkladnejšie zistiť aj stupeň rozumového a mravného vývoja mladistvého, jeho povahu, pomery a prostredie v ktorom žil a bol vychovaný, jeho správanie pred spáchaním trestného činu, z ktorého je obvinený ako aj jeho správanie po ňom a všetky okolnosti dôležité pre voľbu prostriedkov vhodných na jeho nápravu a na posúdenie či má byť nariadená ochranná výchova. Toto zisťovanie sa uloží aj štátnemu orgánu starostlivosti o mládež a obci. Ečer, R.: Hlavní intence zákona o mladistvých. In Soudcovské listy. 1932. str.23 3 Pozn.: Prijať a zastávať úrad prísediaceho bolo občianskou povinnosťou. Profesori stredných škôl a učitelia nemohli z dôvodu svojho povolania odmietnuť úrad porotcu. Ak vyjde najavo, že prísediaci je nespôsobilý na tento úrad, odvolá ho minister spravodlivosti z úradu. To isté platilo aj v prípade odmietnutia alebo zrieknutia sa úradu z dôvodu, pre ktorý sa úradu bolo možné zrieknuť alebo ho odmietnuť alebo z dôvodu, ktoré minister spravodlivosti uznal za závažný. 4 Novým je ustanovenie, podľa ktorého u mladistvého, ktorý neprekročil pätnásty rok svojho veku, treba vždy skúmať, či bol spôsobilý rozpoznať protiprávnosť činu a či bol spôsobilý ovládať svo- Olomoucké debaty mladých právníků 2008 48 PRIMERANOSŤ SÚČASNEJ PRÁVNEJ ÚPRAVY TRESTNÉHO KONANIA PROTI MLADISTVÝM V SLOVENSKEJ REPUBLIKE V SÚVISLOSTI SO VZRASTAJÚCOU KRIMINALITOU MLÁDEŽE je konanie. Toto ustanovenie by mohlo mať význam pri odhaľovaní aj rozumového zaostávania mladistvých, ktoré nesúvisí s duševnou poruchou a ide tzv. infantilizmus, ktorý znamená ustrnutie mladistvého na vývojovom štádiu dieťaťa. lematiku mladistvých a je nevyhnutné vytvorenie samostatného zákona, ktorý by tak urobil. Samostatná právna úprava môže zaručiť, že jej ustanovenia nebudú, či už úmyselne alebo neúmyselne prehliadané, pretože len takouto úpravou sa pridá dôraz na problematiku trestného konania proti mladistvým. Pretože keď hovoríme o samostatnej právnej úprave, nehovoríme len o trestnom konaní proti mladistvým. Súčasťou samostatných právnych predpisov boli aj ustanovenia o súdoch mladistvých a ich senátoch a netreba zabúdať na skutočnosť, že tieto právne predpisy sa zaoberali aj mladistvými ako obeťami trestných činov a zabezpečovali im ochranu. Na hlavnom pojednávaní a na verejnom zasadnutí proti mladistvému na návrh mladistvého, jeho obhajcu alebo zákonného zástupcu súd vylúči verejnosť aj vtedy, ak je to ochranu záujmov mladistvého. Zároveň môže predseda senátu prikázať mladistvému, aby sa pri niektorej časti hlavného pojednávania vzdialil z pojednávacej miestnosti ak je tu obava, že by táto časť pojednávania mohla nepriaznivo pôsobiť na jeho mravný vývoj. Po jeho návrate ho oboznámi predseda senátu s podstatným obsahom pojednávania konaného za jeho neprítomnosti, aby sa mohol k nemu vyjadriť. Súdy mladých a sudcovia mladých. mladých. Už zákonným článkom z roku 1913 bol zriadený súd mladých. Minister spravodlivosti vymenoval na každom súde mladých jedného sudcu, ktorý sa zaoberal práve trestným konaním proti mladistvým na prvom stupni. O opravných prostriedkoch potom rozhodoval trojčlenný senát. Zákon z roku 1931 zašiel trochu ďalej, keď stanovil nielen zloženie súdu mladých, ale aj predpoklady, ktoré museli sudcovia súdiacich mladistvých spĺňať. Ohľadne zloženia senátov bol zaujímavý párny počet sudcov. Senát mládeže na prvom stupni pozostával z jedného sudcu a jedného prísediaceho. Senát mládeže zriadený pri krajskom súde pozostával z dvoch sudcov a dvoch prísediacich. Prísediaci boli laici, ale ako som už spomenula, na ich výber bol kladený rovnaký dôraz ako na výber sudcov. Problém však bol v prípade parity hlasov v senáte. V trojčlennom senáte, aké existovali na Slovensku do roku 1931 vďaka zákonnému článku z roku 1913, mali sudcovia z povolania možnosť korigovať nesprávny právny názor prísediaceho prehlasovaním. Iná situácia nastala v štvorčlennom senáte. V prípade parity hlasov totiž platilo hlasovanie pre mladistvého priaznivé, ale sudcovia museli aj takýto rozsudok odôvodniť. Prikláňam sa k názoru, že „ Tu nezostane dvom sudcom mládeže nič iné, ako pri porade senátu poučiť prísediacich laikov a uplatniť rozumové dôvody, samozrejme ak im sú prísediaci prístupní. “5 Na druhej strane treba však spomenúť, že aj prísediaci mohli významnou mierou prispieť k spravodlivému a rozumnému rozhodnutiu súdu mladých na základe svojich skúseností s výchovou mládeže. konaania Komparácia vybraných otázok trestného kon proti mladistvým v uvedených ččaasových etapách s návrhmi de lege ferenda Samostatná právna úprava alebo začlenenie konania mladistvých do trestných kódexov? Vo svojom príspevku som sa zmienila o zákonnom článku č. VII z roku 1913 a zákone č. 48/1931 Sb.. Tieto zákony majú spoločného menovateľa a to špeciálna a osobitná úprava konania proti mladistvým. Tu sa naskytá otázka: Je osobitná úprava trestného konania proti mladistvým natoľko dôležitá alebo postačuje ponechať riešenie tejto problematiky na niekoľko ustanovení v trestných kódexoch? Podľa môjho názoru je odpoveď niekde uprostred. Súčasná právna úprava by vyhovovala požiadavkám kladeným na trestné konanie proti mladistvým za predpokladu, že ustanovenia včlenené do trestného zákona a najmä trestného poriadku by svojim obsahom vyhovovali potrebám výchovného účelu trestného konania, ktoré by konanie proti mladistvým spĺňať malo. A druhým predpokladom by samozrejme bol fakt, že v súdnej praxi sa vždy pri trestnom konaní a rozhodovaní tieto pravidlá použijú. Ale je to tak naozaj vždy? Už rozhodnutia a stanoviská Najvyšších súdov bývalej ČSSR poukazovali na skutočnosť, že sudcovia nie vždy a nie úplne uplatňovali ustanovenia o trestnom konaní proti mladistvým. Prečo sa tak stávalo napriek deklarovanému výchovnému účelu trestného konania a ustanoveniach o požadovaných skúsenostiach sudcov s výchovou mladistvých? Práve v tomto ohľade je samostatná právna úprava trestného konania nevyhnutná. Treba presne ustanoviť práva a povinnosti jednotlivých strán trestného konania. Treba pridať dôraz na prob- Na veľkú škodu trestného konania proti mladistvým boli senáty mládeže zrušené v roku 1950 a do dnešného dňa nebol zriadený ani súd mladých, ani Smrčka, J. Zákon o mladistvých provinilcích v praksi. In Soudcovské listy. 1932. str. 21 5 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 49 PRIMERANOSŤ SÚČASNEJ PRÁVNEJ ÚPRAVY TRESTNÉHO KONANIA PROTI MLADISTVÝM V SLOVENSKEJ REPUBLIKE V SÚVISLOSTI SO VZRASTAJÚCOU KRIMINALITOU MLÁDEŽE špeciálny senát pre mladistvých. Podľa môjho názoru ustanovenia, ktoré deklarujú, že trestné konanie majú vykonávať osoby, ktoré majú určité vzdelanie a skúsenosti s výchovou mladistvých taktiež nepostačujú. Je nevyhnutné zriadiť špeciálne senáty mládeže na ktorých budú pôsobiť sudcovia, ktorí nielenže budú mať predpoklady na výkon tejto práce ako sú životné skúsenosti a odborné vzdelanie, ale aj dostatok možností na zistenie osobnosti mladistvého, jeho pomerov a všetkých skutočností, ktoré sú dôležité pre rozhodnutie vo veci samej. Ktorí sa nebudú zaoberať len trestnou činnosťou mladistvých, ale aj chrániť mladistvých ako obete trestných činov. zlé následky, ak trestné právo používa proti mladistvým rovnakú zásadu odplaty ako proti páchateľom dospelým. Pretože v škole a v rodine sa dieťa netrestá preto že spáchalo nejaký skutok, ale skôr z dôvodu aby sa ho v budúcnosti nedopustilo. Ak budeme hovoriť o trestaní mladistvých mali by sme sa skôr sústrediť na nebezpečenstvo ktoré sa skutkom ukázalo, mali by sme hľadať príčiny, ktoré spôsobujú zvýšenú mieru kriminality a snažiť sa napraviť čo sa dá a podať pomocnú ruku tým, ktorí sa ocitli na šikmej ploche, aby neklesli navždy. Len tak sa môžeme pokúsiť odvrátiť nebezpečenstvo recidívy v budúcnosti. Stanovenie hranice trestnej zodpovednosti je nutné, ale táto hranica, či už je štrnásť rokov alebo pätnásť rokov , by nemala byť strnulá a striktná. To znamená že mladistvý ktorý dosiahne túto hranicu, jedného dňa nemôže byť trestaný alebo len nepatrne a druhý deň je trestne zodpovedný ako dospelý. Nehovoriac o odlišnostiach vo vývoji každého z nás. Práve tu je veľmi dôležité svedomité a individuálne pristupovanie k mladistvým, aby sa naozaj zistili všetky okolnosti potrebné pre spravodlivé rozhodnutie a najmä sa čo najviac vychovávalo a čo najmenej trestalo. Pretože len neustálym znižovaním hranice trestnej zodpovednosti, bez snahy o riešenie problému do hĺbky, sa kriminalita nezníži a už vôbec sa nezabráni možnosti recidívy mladistvých. Hranica trestnej zodpovednosti. zodpovednosti. Hranica trestnej zodpovednosti bola v roku 1913 stanovená tak, že dolná hranica bola 12 rokov a horná 18 rokov. V roku 1931 sa dolná hranica zvýšila na 14 rokov a zákon už začal používať pojmy nedospelý a mladistvý. Neskôr bola táto hranica opäť zvýšená na pätnásť rokov. Horná hranica sa nemenila a bola stále do dovŕšenia osemnásteho roku veku. V súčasnosti sa opäť pristúpilo k zníženiu hranice trestnej zodpovednosti na štrnásť rokov veku. Už v roku 1931 sa niektorí odborníci domnievali, že zvýšenie hranice trestnej zodpovednosti môže spôsobiť väčšiu kriminalitu medzi nedospelými osobami, t.j. osobami mladšími ako štrnásť rokov. Boli však tieto obavy opodstatnené? Podľa môjho názoru nie. Boli to odborníci, ktorí zastávali teóriu zastrašovania a neuznávali výchovný účel trestného konania. Nebrali do úvahy ani vonkajšie faktory ktoré ku kriminalite v tomto období prispievali. Aj v súčasnosti sa rieši problém kriminality mladistvých len znížením hranice trestnej zodpovednosti a nie je tu snaha o komplexnejšie riešenie tohto problému zavedením širšej škály možností výchovného pôsobenia na mladistvých, ktoré by boli efektívnejšie pri prevýchove mladistvých, samozrejme v prípadoch ak sa prevýchova dosiahnuť dá. Napriek tomu, že JUDr. Ečer publikoval svoj článok v roku 1932, aj v súčasnosti sa zdá viac ako aktuálny. Tvrdil v ňom : „ Pretože práve v tomto veku, chúlostivom a citlivom štádiu mladosti, je potreba čo najmenej trestať, najviac však rozumne vychovávať. Spôsob rodinného života v dobe tak sociálne ťažkej a nepriaznivej zapríčiňuje, že deti hlavne chudobnejších rodičov sú ponechané bez dozoru a výchovy. 6“ Práve teória odstrašovania bola v zákone z roku 1932 nahradená výchovnými opatreniami. Má veľmi Podľa môjho názoru sa veková hranica mala znížiť na štrnásť rokov, ale iba pri závažných trestných činoch, tak ako to predpokladal aj legislatívny zámer MS SR, ktorý predpokladal zníženie hranice trestnej zodpovednosti na štrnásť rokov, ale len pri trestnom čine vraždy. Právne predpisy a aplikačná prax. prax. Vytvorenie dokonalej právnej úpravy však je len jednou stranou mince. Ani ten najdokonalejší zákon nebude plniť svoj účel, ak nebude správne vykonávaný, ak sa v aplikačnej praxi nebude uplatňovať dôsledne. Právny predpis stanovuje pravidlá, ktorými sa musia alebo môžu strany riadiť. Určuje práva a povinnosti subjektov trestného konania. Ak sú tieto pravidlá nejasné môžu, v praxi nastať problémy. Podobná situácia nastane, ak strany vedia aké majú povinnosti, ale tie majú len odporúčajúci charakter, takže záleží na jednotlivých subjektoch či, do akej miery a ako zodpovedne k nim pristúpia, aby bol naplnení účel trestného konania proti mladistvým. Práve v rámci aplikačnej praxe sa môže spôsobiť viacero chýb, ktoré budú mať za následok nesplnenie účelu trestného konania proti mladistvým. Ak sa napríklad nebude venovať dostatočná pozornosť úplnému zisteniu osobnosti mladistvého a jeho pome- Ečer, R. Hlavní intence zákona o mladistvých. In Soudcovské listy. 1932. str. 23 6 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 50 PRIMERANOSŤ SÚČASNEJ PRÁVNEJ ÚPRAVY TRESTNÉHO KONANIA PROTI MLADISTVÝM V SLOVENSKEJ REPUBLIKE V SÚVISLOSTI SO VZRASTAJÚCOU KRIMINALITOU MLÁDEŽE rov, nemusí byť konečné rozhodnutie pre mladistvého a jeho nápravu ideálne. Za následok to bude mať nesprávne zvolené opatrenie, ktoré môže ohroziť výchovný účel trestného konania, ktoré by malo mať. s požiadavkou osobných zistenia pomerov páchateľa. Táto požiadavka sa nachádza vo všetkých právnych úpravách trestného konania proti mladistvým. Rozdiel bol len v orgáne, ktorý mal také zistenie urobiť. V roku 1913 to bol sudca, ktorý zároveň plnil úlohu vyšetrovateľa. Neskôr to boli orgány činné v trestnom konaní alebo aj orgány starostlivosti o mládež. Bolo však zisťovanie osobných pomerov vždy dôsledné? V mnohých prípadoch nebolo vykonané správne a už vôbec sa nedalo hovoriť o dôslednosti. Podľa stanoviska Najvyššieho súdu č. 16/1982 by sa mala venovať väčšia pozornosť zisťovaniu pomerov mladistvého. Podľa tohto stanoviska je pre rozhodovanie dôležité poznať nie len rodinné pomery mladistvého, ale dôležité informácie môže podať aj škola. Rovnako dôležité je sa zaoberať správaním mladistvého vo voľnom čase. A naznačil aj ďalšie pramene, z ktorých sa dá čerpať. Ak by takto získané podklady nestačili, je treba si vyžiadať aj posudok pedagogicko-psychologickej poradne alebo znalecký posudok psychológa. Ak bolo treba preskúmať duševný stav mladistvého, bolo nutné si vyžiadať posudok dvoch znalcov z oboru psychiatrie, pričom aspoň jeden mal byť znalcom z oboru detskej alebo dorastovej psychiatrie. Ďalej sa tu konštatovalo, že nie v každom prípade boli vyžiadané správy od všetkých týchto orgánov. Ak hovoríme o aplikačnej praxi, nesmieme zabúdať ani na orgány, ktoré by mali orgánom činným v trestnom konaní pomôcť pri rozhodovaní o mladistvom. V súčasnosti ide o štátny orgán starostlivosti o mládež. V roku 1913 to bola najmä škola a obec, v ktorej sa mladistvý zdržiaval a v roku 1913 napr. úradovňa pre mládež. Tieto orgány mali vždy spoločného menovateľa. Pomôcť pri zisťovaní osobných pomerov mladistvého, jeho správaní pred spáchaním skutku ale aj pomáhať mladistvému v trestnom konaní. Ale plnili si tieto orgány svoju prácu vždy a svedomito? V súčasnosti je štátny orgán starostlivosti o mládež dosť pasívny a nie vždy využíva všetky možnosti, ktoré má, či už pri zisťovaní dôležitých informácií o mladistvom alebo pri samotnom pojednávaní. V dobe platnosti zákona 48/1931 existovala Úradovňa pre starostlivosť o mládež. Mala za cieľ v štádiu prípravného konania zistiť príčiny trestnej činnosti mladistvého. Za tým zámerom zistila najprv sociálne pomery mladistvého. Ak v priebehu zisťovania prišla na to, že by mohlo ísť aj o nejakú psychickú nedostatočnosť, obrátila svoju pozornosť na osobnosť mladistvého. Využila pomoc psychológa alebo lekára, ktorý dieťa preskúmal a správu podala súdu. V každom prípade bol jej zástupca prítomný na hlavnom pojednávaní a aktívne sa zapájal do jeho priebehu, aby bolo možné spravodlivo posúdiť vinu obžalovaného. V mnohých prípadoch bol zástupca menovaný aj obhajcom obžalovaného. Úradovňa však pokračovala vo svojej činnosti aj pri ochrannom dozore, ktorý mohla zaviesť aj sama u mladistvých, ktorý boli podmienečne odsúdený a ochranný dozor súd nenariadil. Nezriedka sa stalo, že mladiství, nad ktorými ochranný dozor skončil, sa do úradovne vrátili po radu. JUDr. Kučerová o úradovni napísal: „ Zákon o trestnom súdnictve nad mládežou kladie veľký dôraz na súčinnosť pomocných zariadení pre starostlivosť o previnilú mládež. Úradovňa pre starostlivosť o mládež sa snaží vyhovieť požiadavkám na ňu kladených, uvedomujúc si, že aj na jej činnosti záleží, či budú splnené nádeje kladené do nového zákona. “7 Tento problém tu však bol vždy a záležalo na sudcovi, či si stanovisko dodatočne vyžiada alebo preverí, alebo sa uspokojí s konštatovaniami týchto orgánov, aj keď v mnohých prípadoch neúplnými. Aj v tomto smere je potrebné zlepšiť súčinnosť jednotlivých orgánov, ktoré môžu prispieť k zisteniu osobných pomerov mladistvého a zabezpečiť, aby tak robili ľudia, ktorí majú potrebné vzdelanie a skúsenosti s mladistvými a ktorým nie je osud mladej generácie ľahostajný. Otázka rozumovej a mravnej vyspelosti vyspelosti mladistvých. mladistvých. Je dôležité si však položiť otázku, čo je rozumová a mravná vyspelosť. Už od roku 1913 je jednou s podmienok trestnej zodpovednosti. Rozumová vyspelosť sa väčšinou chápala ako určitý stupeň pojmového myslenia, ktoré musí mladistvý dosiahnuť, aby bol rozumovo vyspelí. O mravnej vyspelosti hovoríme v súvislosti so skutočnosťou, že si osobnosti v procese individuálneho rozvoja osvojuje normy správania sa, ktoré platia v danom období a mení ich na osobné a morálne kvality. Zisťovanie osobných pomerov mladistvých. mladistvých. Už v zákonnom článku z roku 1913 sa stretávame Práve z dôvodu, že ide o jeden z predpokladov trestnej zodpovednosti, by sa mal rozumová a mravná vyspelosť mladistvého v trestnom konaní zistiť dostatočným spôsobom. Len tak môžeme ur- Kučerová, A. Praktické zkušenosti v péči o provinilou mládež v rámci nové úpravy soudnictví nad mládeží. In Soudcovské listy. 1932. str. 147 7 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 51 PRIMERANOSŤ SÚČASNEJ PRÁVNEJ ÚPRAVY TRESTNÉHO KONANIA PROTI MLADISTVÝM V SLOVENSKEJ REPUBLIKE V SÚVISLOSTI SO VZRASTAJÚCOU KRIMINALITOU MLÁDEŽE Resumé čiť, či bol mladistvý schopný rozpoznať protiprávnosť svojho konania a ovládať ho. Táto okolnosť nie je dôležitá len s ohľadom na zodpovednosť mladistvého, ale tak ako aj zistenie osobných pomerov mladistvého, pre určenie najvhodnejšieho prostriedku nápravy. V súčasnosti neexistuje u nás samostatná právna úprava trestného konania proti mladistvým. V období, v ktorom sa zaznamenáva nárast kriminality mladistvých je absencia takejto úpravy podľa môjho názoru chybou. Na to, aby sa mohla vytvoriť efektívna právna úprava trestného konania proti mladistvým sú potrebné dve skutočnosti. Vôľa zákonodarcov upraviť túto oblasť a schopnosť vytvoriť právny predpis, ktorý by mohol byť efektívne využitý. Súčasná právna úprava stanovila povinnosť vždy skúmať u mladistvého, ktorý neprekročil pätnásty rok veku, či bol spôsobilý rozpoznať protiprávnosť činu a ovládať svoje konanie. Toto ustanovenie môže mať prínos pri odhalení rozumového a mravného vývoja dieťaťa, ktoré nesúvisí s duševnou poruchou, ale s určitými vekovými osobitosťami, ktoré majú za následok akési ustrnutie na vývojovom stupni dieťaťa, v odbornej literatúre nazývaným infantilizmus. Takéto zaostávanie sa zvyčajne prejavuje: „v primitívnej nepochopiteľnej motivácii konania, naivnom detskom hodnotení sledovaného zámeru, niekedy zdanlivým konaním bez motívu a ľahostajným nekritickým vzťahom k spáchanému činu, zlým prospechom v škole a podobne “.8 In the present do not exist in our place particular legal regulation of criminal proceeding against youthful offenders. Per my opinion in the period when records increase criminality of youthful is absence of some legal regulation fault. For creating effective legal regulations of criminal proceedings against the youthful are required two realia. Will - power of legislators modify this area and qualification to form the legal regulation, which would have been effectively applied. Aj zistenie rozumovej a mravnej vyspelosti má v trestnom konaní svoje pevné miesto. Nemožno ani toto ustanovenie opomenúť a taktiež treba apelovať na aplikačnú prax, aby bolo jeho uplatňovanie vždy dôsledné a zabezpečilo sa tak mladistvému spravodlivé rozhodovanie. Ak hovoríme o trestnom konaní proti mladistvým, je potrebné v každom štádiu myslieť na výchovný účel trestného konania, ale aj uložených sankcií. Treba k tejto problematike pristupovať citlivo a s pochopením. Je nevyhnutné zabezpečiť mladistvému práva, ktoré mu patria a snažiť sa objektívne pristupovať ku všetkým zisteným faktom. Záver Aké by teda malo byť trestné konanie proti mladistvým? Aký by mal byť jeho účel? Úprava trestného konania proti mladistvým by mala byť v každom ohľade kvalitná, v aplikačnej praxi správne uplatňovaná, trestné konanie by malo byť rýchle a mladistvý by mal mať možnosť využiť svoje práva. Iba tak možno dosiahnuť spravodlivé rozhodnutie a účel trestného konania ako aj zvolenej sankcie. Účelom trestného konania, ako som už viackrát spomenula, by malo byť pokúsiť sa napraviť čo sa napraviť dá. Mladú osobnosť nezničiť, ale zachrániť. Dubivský, P. Niekoľko úvah o trestnoprávnej zodpovednosti mladistvých. In Justičná revue. roč. 53. 2001. č.11. str. 1133 8 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 52 LEGALIZÁCIA PRÍJMOV Z TRESTNEJ ČINNOSTI DE LEGE LATA A DE LEGE FERENDA LEGALIZÁCIA PRÍJMOV Z TRESTNEJ ČINNOSTI DE LEGE LATA A DE LEGE FEREN FERENDA lů směřující k zakrytí nezákonného původu obohacení získaného trestným činem.“2 V období globalizácie ľudskej spoločnosti a s ňou nevyhnutne súvisiacej globalizácie kriminality je potrebné, aby boj proti legalizácii príjmov z trestnej činnosti prebiehal na medzinárodnej úrovni, v spolupráci čo najväčšieho počtu štátov sveta, ktoré by mali mať kvalitnú, vzájomne sa dopĺňajúcu „antilegalizačnú“ legislatívu (a to i v procesných otázkach cezhraničnej spolupráce), materiálny a odborne erudovaný personálny substrát určený na boj proti legalizácii príjmov z trestnej činnosti. Legalization of income from criminal activity ddee lege lata and de lege ferenda Eduard Burda1 Recenzenti JUDr. Filip Ščerba, Ph.D., katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomoci. Legislatívna stránka boja proti legalizácii príjmov z trestnej činnosti na Slovensku vychádza najmä z Dohovoru OSN proti nedovolenému obchodovaniu s omamnými a psychotropnými látkami z roku 1988, z Dohovoru Rady Európy č. 141 o praní špinavých peňazí, vyhľadávaní, zabavovaní a konfiškácii ziskov z trestnej činnosti z roku 1990 (uverejnené pod č. 109/2002 Z. z.), Rámcového rozhodnutia Rady 2001/500/SVV z 26. júna 2001 o praní špinavých peňazí, identifikácii, vyhľadávaní, zmrazení, zaistení a konfiškácii prostriedkov a príjmov z trestnej činnosti (Ú. v. ES L 182, 5. 7. 2001), a Smernice Európskeho parlamentu a Rady 2005/60/ES o predchádzaní využívania finančného systému na účely prania špinavých peňazí a financovania terorizmu (Ú. v. EÚ L 309, 25. 11. 2005, s. 15). Slovenská vnútroštátna legislatíva boja proti legalizácii príjmov z trestnej činnosti bola do 31. 8. 2008 postavená na zákone č. 367/2000 Z. z. o ochrane pred legalizáciou príjmov z trestnej činnosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov, ktorý s účinnosťou od 1. 9. 2008 nahradil zákon č. 297/2008 Z. z. o ochrane pred legalizáciou príjmov z trestnej činnosti a o ochrane pred financovaním terorizmu a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ktorý transponoval (i keď oneskorene a to z vnútropolitických dôvodov) Smernicu Európskeho parlamentu a Rady 2005/60/ES. Nezastupiteľnú úlohu v boji proti legalizácii príjmov z trestnej činnosti má samozrejme zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon v znení neskorších predpisov (ďalej len „TZ“), zákon č. 301/2005 Z. z. Trestný poriadok v znení neskorších predpisov, JUDr. Ondrej Laciak, katedra trestného práva, kriminalistiky a kriminológie, Právnická fakulta Univerzity Komenského, Bratislava. Kľúčové slová Legalizácia príjmov z trestnej činnosti - podielnictvo - zákon o ochrane pred legalizáciou príjmov z trestnej činnosti a o ochrane pred financovaním terorizmu a o zmene a doplnení niektorých zákonov - Trestný zákon. Legalizácia príjmov z trestnej činnosti predstavuje nebezpečný protiprávny a antispoločenský fenomén, ktorého cieľom je premeniť často vysoké zisky pochádzajúce z trestnej činnosti na zdanlivo legálne získané prostriedky, ktoré majú páchateľom zaistiť spokojné, nerušené užívanie „plodov“ ich trestnej činnosti a neraz i vysoké spoločenské postavenie, česť a slávu. Je pochopiteľné, že demokratický právny systém musí proti takémuto prepieraniu ziskov pochádzajúcich z trestnej činnosti bojovať, ak by voči nemu ostal „hluchým a slepým“, sám by sa stal mĺkvym podporovateľom zločinu, čo by v konečnom dôsledku viedlo k jeho zásadnému oslabeniu, až rozpadu. „Pojem legalizace je pojmem poněkud zavádějícím, neboť výnosy z trestné činnosti nelze jakýmkoliv procesem po formální stránce ‚ospravedlnit‘ či odstranit protiprávnost jejich nabytí. Legalizací sa v tomto kontextu víceméně rozumí jednání pachate- 1 JUDr. Eduard Burda, katedra trestného práva, kriminalistiky a kriminológie, Právnická fakulta Univerzity Komenského, Bratislava Príspevok bol vypracovaný v súvislosti s riešením grantu Univerzity Komenského č.236/2008 s názvom „Regulácia finančného trhu a jeho administratívnoprávna a trestnoprávna ochrana – teoreticko-praktické aspekty slovenskej právnej úpravy v nadväznosti na právo ES a EÚ a jej komparácia s nemeckou právnou úpravou.“ 2 Vaněček, P.: K legalizaci výnosů z trestné činnosti. In.: Nové jevy v hospodářské kriminalitě. Sborník z mezinárodní konference konané na Právnické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně v únoru 2005. Brno: Masarykova Univerzita, 2005, s. 245. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 53 LEGALIZÁCIA PRÍJMOV Z TRESTNEJ ČINNOSTI DE LEGE LATA A DE LEGE FERENDA c) nadobudnutí, držbe, užívaní a požívaní majetku s vedomím, že tento majetok pochádza z trestnej činnosti alebo z účasti na trestnej činnosti, d) účasti na konaní podľa písmen a) až c), a to aj vo forme spolčenia, napomáhania, podnecovania a navádzania, ako aj v pokuse o takéto konanie.“ ako aj mnohé ďalšie zákony upravujúce najmä dohľad nad finančným trhom3, na ktorom legalizácia príjmov z trestnej činnosti väčších rozmerov prebieha najčastejšie. Cieľom tohto príspevku je na pomerne úzkom priestore vymedziť základné fungovanie systému boja proti legalizácii príjmov z trestnej činnosti v Slovenskej republike a to najmä vzhľadom na existenciu finančného trhu a následne poukázať na najdôležitejšie rysy trestného činu legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 233 a 234 TZ a to i v nadväznosti na trestný čin podielnictva podľa § 231 a 232 TZ. V ods. 3 predmetného ustanovenia sa legalizácia zakazuje. Konkrétne formy a metódy legalizácie zákon o legalizácii neuvádza, pretože „... ide o vysoko odbornú a zložitú problematiku. Zákon by nemohol reagovať na všetky formy a metódy legalizácie príjmov z trestnej činnosti, už aj pre ich veľký počet a obrovský okruh rozličných kombinácii. Bude najmä vecou povinných osôb vymedzených zákonom a finančnej polície“ ako aj ďalších orgánov štátu vymedzených tiež osobitnými zákonmi (napríklad Národná banka Slovenska), „ktoré s týmto javom prichádzajú do styku pri plnení svojich úloh, aby tieto formy a metódy identifikovali, odborne definovali a v tomto smere pripravili svojich zamestnancov na plnenie úloh...“4 na tomto úseku. činnSystém boja proti legalizácii príjmov z trestnej či nosti v SR Ako som už uviedol vyššie, základom pre boj proti legalizácii príjmov z trestnej činnosti je s účinnosťou od 1. 9. 2008 zákon č. 297/2008 Z. z. o ochrane pred legalizáciou príjmov z trestnej činnosti a o ochrane pred financovaním terorizmu a o zmene a doplnení niektorých zákonov (ďalej len „zákon o legalizácii“), ktorý spadá do oblasti správneho práva, aj keď trestné právo je s ním samozrejme v relevantnej časti úzko prepojené. V zmysle § 1 sú predmetom jeho úpravy práva a povinnosti právnických osôb a fyzických osôb pri predchádzaní a odhaľovaní legalizácie príjmov z trestnej činnosti (v tomto bode ďalej len „legalizácia“) a financovania terorizmu. § 3 ods. 1 zákona o legalizácii zas definuje, čo je financovanie terorizmu5 a v ods. 3 ho samozrejme zakazuje. Veľmi dôležitá je definícia neobvyklej obchodnej operácie. § 4 ods. 1 zákona o legalizácii v tejto súvislosti znie: „Neobvyklou obchodnou operáciou je právny úkon alebo iný úkon, ktorý nasvedčuje tomu, že jeho vykonaním môže dôjsť k legalizácii alebo financovaniu terorizmu,“ a § 4 ods. 2 zákona o legalizácii zas hovorí: „Neobvyklou obchodnou operáciou je najmä obchod, a) ktorý vzhľadom na svoju zložitosť, nezvyčajne vysoký objem finančných prostriedkov alebo inú svoju povahu zjavne vybočuje z bežného rámca alebo povahy určitého druhu obchodu alebo obchodu určitého klienta, § 2 ods. 1 zákona o legalizácii uvádza, čo sa rozumie legalizáciou príjmov z trestnej činnosti: „Legalizáciou sa na účely tohto zákona rozumie úmyselné konanie, ktoré spočíva v: a) zmene povahy majetku alebo prevode majetku s vedomím, že tento majetok pochádza z trestnej činnosti alebo z účasti na trestnej činnosti, s cieľom utajenia alebo zakrytia nezákonného pôvodu majetku alebo s cieľom napomáhania osobe, ktorá sa podieľa na páchaní takejto trestnej činnosti, aby sa vyhla právnym dôsledkom svojho konania, b) utajení alebo zakrytí pôvodu alebo povahy majetku, umiestnenia alebo premiestnenia majetku, vlastníckeho práva alebo iného práva k majetku s vedomím, že tento majetok pochádza z trestnej činnosti alebo z účasti na trestnej činnosti, 4 Čentéš, J.: Právna úprava postihu legalizácie príjmov z trestnej činnosti v Slovenskej republike. In.: In.: Nové jevy v hospodářské kriminalitě. Sborník z mezinárodní konference konané na Právnické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně v únoru 2005. Brno: Masarykova Univerzita, 2005, s. 18. 5 § 3 ods. 1 zákona o legalizácii: „Financovaním terorizmu sa na účely tohto zákona rozumie poskytnutie alebo zhromažďovanie finančných prostriedkov s úmyslom použiť ich, alebo s vedomím, že sa majú použiť, úplne alebo sčasti, na spáchanie a) trestného činu založenia, zosnovania a podporovania teroristickej skupiny alebo trestného činu terorizmu alebo b) trestného činu krádeže, trestného činu vydierania alebo trestného činu falšovania a pozmeňovania verejnej listiny, úradnej pečate, úradnej uzávery, úradného znaku a úradnej značky alebo podnecovania, napomáhania alebo navádzania osoby na spáchanie takého trestného činu alebo na jeho pokus s cieľom spáchať trestný čin založenia, zosnovania a podporovania teroristickej skupiny alebo trestný čin terorizmu.“ 3 Napr.: zákon č. 483/2001 Z. z. o bankách a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov; zákon č. 429/2002 Z. z. o burze cenných papierov v znení neskorších predpisov a pod.; K tomu bližšie pozri napr. Vyhnálik, J.: Dohľad Národnej banky Slovenska v oblasti ochrany pred legalizáciou príjmov z trestnej činnosti. In.: Biatec, r. 15, č. 12, 2007, s. 22 – 26. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 54 LEGALIZÁCIA PRÍJMOV Z TRESTNEJ ČINNOSTI DE LEGE LATA A DE LEGE FERENDA b) ktorý vzhľadom na svoju zložitosť, nezvyčajne vysoký objem finančných prostriedkov alebo inú svoju povahu nemá žiaden zrejmý ekonomický účel alebo zrejmý zákonný účel, c) pri ktorom sa klient odmieta identifikovať alebo poskytnúť údaje potrebné na vykonanie starostlivosti povinnou osobou podľa § 10 až 12, d) pri ktorom klient odmieta poskytnúť informácie o pripravovanom obchode alebo sa snaží poskytnúť čo najmenej informácií alebo poskytne také informácie, ktoré môže povinná osoba veľmi ťažko alebo len s veľkými nákladmi preveriť, e) pri ktorom klient žiada o jeho vykonanie na základe projektu, ktorý vyvoláva pochybnosti, f) pri ktorom sú použité finančné prostriedky nízkej menovitej hodnoty v neprimerane vysokom objeme, g) s klientom, u ktorého možno predpokladať, že vzhľadom na jeho zamestnanie, postavenie alebo inú charakteristiku nie je alebo nemôže byť vlastníkom potrebných finančných prostriedkov, h) pri ktorom objem finančných prostriedkov, s ktorými klient disponuje, je v zjavnom nepomere k povahe alebo rozsahu jeho podnikateľskej činnosti alebo ním deklarovaným majetkovým pomerom, i) pri ktorom je odôvodnený predpoklad, že klientom alebo konečným užívateľom výhod je osoba, voči ktorej sú vykonávané medzinárodné sankcie podľa osobitného predpisu, alebo osoba, ktorá môže byť vo vzťahu k osobe, voči ktorej sú vykonávané medzinárodné sankcie podľa osobitného predpisu, alebo j) pri ktorom je odôvodnený predpoklad, že jeho predmetom je alebo má byť vec alebo služba, ktoré môžu súvisieť s vecou alebo službou, voči ktorým sú vykonávané medzinárodné sankcie podľa osobitného predpisu.“ a zabezpečuje ohlasovanie neobvyklých obchodných operácií a priebežný styk s finančnou spravodajskou jednotkou (§ 20 ods. 2 písm. h)). Táto osoba, ako aj ďalšie osoby, ktoré môžu pri svojej práci prísť do styku s neobvyklými obchodnými operáciami môžu byť páchateľmi trestného činu legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 234 TZ (k tomu bližšie v bode 2.). Okrem povinností, ktoré povinným osobám ukladá zákon o legalizácii, majú povinné osoby mnohé povinnosti vo vzťahu k boju proti legalizácii a financovaniu terorizmu, určené v osobitných zákonoch, ktoré upravujú ich druhovú činnosť, čo je typické najmä pre subjekty vystupujúce na finančnom trhu,6 ktoré sa označujú ako tzv. dohliadané subjekty.7 Preto je nevyhnutné na činnosť týchto subjektov nahliadať v „súznení“ relevantných osobitných zákonov a zákona o legalizácii. „...opatrenia na ochranu pred legalizáciou určené dohliadaným subjektom nie sú v zákonoch regulujúcich finančný trh upravené jednotne, čo do ich obsahu i rozsahu. Najkomplexnejšie sú upravené v zákone 8 o bankách...“ Je samozrejmé, že jednou z najdôležitejších povinných osôb sú banky, ktoré primárne pracujú s veľkými finančnými obnosmi (koniec koncov, na prvé miesto medzi povinnými osobami ich zaraďuje aj § 5 ods. 1 zákona o legalizácii). „Riziko zneužitia banky na financovanie terorizmu a legalizáciu príjmov z trestnej činnosti je súčasťou operačného rizika, v prípade nedodržania ustanovení...“ relevantných zákonov „... má za následok vyvodenie zodpovednosti u povinnej osoby, a to prostredníctvom regulátorov a znamená pre banku aj riziko straty reputácie.“9 Samotný systém monitorovania, či ide o legalizáciu alebo financovanie terorizmu prebieha pomocou sledovania neobvyklých obchodných operácií. Tieto v prvom rade sledujú tzv. povinné osoby, ktorými sú tie osoby, ktoré obchodnú operáciu zabezpečujú pre svojich klientov. Značne obsiahly zoznam povinných osôb obsahuje § 5 zákona o legalizácii, najmä v ods. 1. Povinné osoby majú následne tzv. povinnosť starostlivosti vo vzťahu ku klientovi, ktorá v podstate znamená sledovanie klientov, či v ich prípade nejde o neobvyklú operáciu (§ 10 až 13 zákona o legalizácii). Ak takúto obchodnú operáciu zistia, postupujú ďalej v zmysle § 14 a nasledujúce, najmä v zmysle § 17 zákona o legalizácii, podľa ktorého majú povinnosť nahlásiť neobvyklú obchodnú operáciu alebo pokus o jej vykonanie bez zbytočného odkladu osobitnému útvaru služby finančnej polície (ďalej len „finančnej spravodajskej jednotke“). Povinné osoby tiež majú podľa § 20 zákona o legalizácii povinnosť vypracovať a aktualizovať program vlastnej činnosti zameranej proti legalizácii a financovaniu terorizmu. V ňom okrem iného určia osobu, ktorá je zodpovedná za ochranu pred legalizáciou a financovaním terorizmu 6 K tomu bližšie pozri pozn. pod čiarou č. 3. Prvýkrát počas existencie Slovenskej republiky vymedzené jednotne v § 1 ods. 3 písm. a) zákona č. 747/2004 Z.z. o dohľade nad finančným trhom a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov. Bližšie k pojmovému vymedzeniu dohliadaný subjekt pozri Čunderlík, Ľ.: Podnikatelia ako subjekty zásahov orgánov dohľadu nad finančným trhom do podnikania – slovenská právna úprava In: Ingerencia orgánov verejnej moci do podnikania: zborník príspevkov z vedeckej konferencie. Košice: Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, 2006. s. 36-39. 7 8 Vyhnálik, J.: Dohľad Národnej banky Slovenska v oblasti ochrany pred legalizáciou príjmov z trestnej činnosti. In.: Biatec, r. 15, č. 12, 2007, s. 23. 9 Kordík, M.: Program boja proti legalizácii prijmov z trestnej činnosti v prostredí banky. In: Míľniky práva v stredoeurópskom priestore 2008: Zborník z medzinárodnej konferencie doktorandov a mladých vedeckých pracovníkov konanej v dňoch 3. – 5. 4. 2008 v priestoroch ÚZ NR SR Častá – Papiernička organizovanej Právnickou fakultou Univerzity Komenského v Bratislave pod záštitou dekana PraF UK v Bratislave doc. JUDr. Mariána Vrabka, CSc. – 1. vyd. – Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, Vydavateľské oddelenie, 2008, v tlači. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 55 LEGALIZÁCIA PRÍJMOV Z TRESTNEJ ČINNOSTI DE LEGE LATA A DE LEGE FERENDA Povinné osoby sú teda následne v oblasti plnení povinností pri monitorovaní a predchádzaní legalizácie a financovania terorizmu kontrolované finančnou spravodajskou jednotkou (§ 29 ods. 1 zákona o legalizácii). Taktiež kontrolu plnenia a dodržiavania povinností ustanovených zákonom o legalizácii vykonáva u povinných osôb, ktoré podliehajú dohľadu Národnej banky Slovenska podľa osobitného predpisu, aj Národná banka Slovenska a u povinných osôb, u ktorých vykonáva dozor Ministerstvo financií SR podľa osobitného predpisu, aj toto ministerstvo (§ 29 ods. 3 zákona o legalizácii). Ide o to, aby Národná banka Slovenska a Ministerstvo financií SR pri svojich činnostiach podľa osobitných zákonov mohli vykonávať dohľad a kontrolu komplexne a to aj vzhľadom na mimoriadne citlivú problematiku legalizácie a financovania terorizmu10 (predchádzajúci zákon o legalizácii takto právomoc NBS a Ministerstva financií SR neriešil, čiastočne sa však dala vyvodiť z relevantných osobitných zákonov).11 a § 234 TZ sú zločinom. V prípade trestného činu podielnictva sú prečinom § 231 ods. 1 a § 232 TZ a zločinom § 231 ods. 2 až 4 TZ. Primárnym objektom trestného činu legalizácie príjmu z trestnej činnosti je všeobecný záujem na „potieraní“ trestnej činnosti, teda na ochrane spoločnosti, ústavného zriadenia Slovenskej republiky, vybraných záujmov iných štátov a medzinárodných organizácii (napr. ochrana prostredníctvom trestného činu terorizmu podľa § 419 TZ), vybraných záujmov Európskej únie a Európskych spoločenstiev (napr. Poškodzovanie finančných záujmov Európskych spoločenstiev podľa § 261 až 263 TZ) a práv a oprávnených záujmov fyzických a právnických osôb (všeobecný objekt TZ) pred trestnou činnosťou. Trestnej činnosti totiž tento trestný čin v prípade uplatnenia v praxi odoberá zmysel (nedovoľuje použiť zisk z trestnej činnosti, napr. oficiálne si kúpiť byt bez ďalších otázok, odkiaľ naň osoba získala prostriedky) a zabraňuje v ďalšom rozmachu (nedovoľuje využiť zisk z trestnej činnosti na ďalší rozvoj trestnej činnosti, napr. za peniaze z nelegálneho obchodu so zbraňami nakúpiť ďalšie zbrane). Napriek faktickému znemožneniu (v prípade úspešnej aplikácie tohto trestného činu v trestnom konaní) v nakladaní s prostriedkami z trestnej činnosti na čisto legálne účely (napr. založenie továrne na plyšové hračky) nezastávam názor, že objektom a teda zmyslom trestného činu legalizácie príjmu z trestnej činnosti je bez ďalšieho samotný záujem na čistote majetkových vzťahov pokiaľ ide o pôvod peňazí a iných majetkových hodnôt používaných k obchodu na verejných trhoch,12 pretože pre samotné riadne a bezporuchové fungovanie verejného trhu je jedno, či je pôvod na trhu legálne používaných prostriedkov legálny alebo nelegálny. Akurát sa v konkurenčnom prostredí môže zmeniť pomer síl pri uzatváraní legálnych obchodoch. To už je ale riziko podnikania. Samozrejme podľa § 31 zákona o legalizácii orgán vykonávajúci dohľad, kontrolu, štátny dohľad alebo štátny dozor nad činnosťou povinných osôb má povinnosť bezodkladne oznámiť finančnej spravodajskej jednotke podozrenie z porušenia zákona o legalizácii alebo neobvyklú obchodnú operáciu, ak podozrenie z porušenia tohto zákona alebo neobvyklú obchodnú operáciu zistí pri výkone svojej pôsobnosti. Správne delikty a opatrenia určujú § 22 až 34 zákona o legalizácii. A tam, kde ani tieto nepostačujú na zjednanie nápravy, nastupuje Trestný zákon. Trestný čin legalizácia príjmu z trestnej činnosti poddpodľa § 233 a 234 TZ a trestný čin podielnictvo po ľa § 231 a 232 TZ Zaujímavosťou je, že samotný pojem legalizácia príjmu z trestnej činnosti sa v skutkovej podstate legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 233 TZ nevyskytuje a v skutkovej podstate § 234 TZ sa nachádza iba v podobe odkazu na celý § 233 TZ. Aj keď je trestný čin legalizácia príjmu z trestnej činnosti zaradený do IV. hlavy Osobitnej časti TZ trestné činy proti majetku, majetkové vzťahy sú až jeho sekundárnym objektom, pretože ochrana majetku nemusí byť pri tomto trestnom čine vždy prítomná. Je pravda, že ide o ochranu majetku, ak sa legalizuje príjem pochádzajúci z majetkovej trestnej činnosti, napríklad z krádeže. Ak však príjem po- Legalizácia príjmu z trestnej činnosti podľa § 233 ods. 1 TZ je prečinom, ostatné odseky § 233 Podľa § 29 ods. 5 zákona o legalizácii: „Na základe vzájomnej dohody môže finančná spravodajská jednotka vykonať u povinnej osoby kontrolu plnenia povinností vyplývajúcich z tohto zákona spoločne s Národnou bankou Slovenska alebo ministerstvom.“ 10 NBS a Prezídium Policajného zboru MV SR uzavreli dohodu o spolupráci, na základe ktorej koordinujú svoje dohliadacie a kontrolné činnosti už v roku 2002. Opačný názor je vyjadrený napr. Novotný, O. – Dolenský, A. – Navrátilová, J. – Púry, F. – Rizman, S. – Vanduchová, M. – Vokoun, R.: Trestní právo hmotné. II. Zvláštní část. Praha: Aspi Publishing, 2004, s. 123. 12 K tomu bližšie pozri napr..: Vyhnálik, J.: Dohľad Národnej banky Slovenska v oblasti ochrany pred legalizáciou príjmov z trestnej činnosti. In.: Biatec, r. 15, č. 12, 2007, s. 25. 11 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 56 LEGALIZÁCIA PRÍJMOV Z TRESTNEJ ČINNOSTI DE LEGE LATA A DE LEGE FERENDA chádza z inej trestnej činnosti, napríklad ako zisk z nájomných vrážd, obchodu s drogami, obchodu s ľuďmi, obchodu so zbraňami či jadrovým materiálom, sekundárnym, ale určite všeobecne nemenej významným objektom legalizácie príjmov z trestnej činnosti sú tie vzťahy, ktoré sú objektom trestného činu, ktorého príjem sa má legalizovať (teda napr. ľudský život, sloboda, všeobecná bezpečnosť). Obdobne môžeme vnímať aj objekt trestného činu podielnictva. Subjekt legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 233 TZ je v zásade všeobecný. Špeciálny je len v rámci dvoch kvalifikačných znakov, podľa § 233 ods. 3 písm. a) TZ musí ísť o verejného činiteľa a podľa § 233 ods. 3 písm. c) TZ v rámci závažnejšieho spôsobu konania musí ísť o osobu, ktorá porušila dôležitú povinnosť vyplývajúcu z jej zamestnania, postavenia alebo funkcie alebo uloženú jej zo zákona (§ 138 písm. h) TZ), (napr. zamestnanec banky). V § 234 TZ legalizácie príjmu z trestnej činnosti je subjekt iba špeciálny a to osoba, ktorá má povinnosť vyplývajúcu z jeho zamestnania, povolania, postavenia alebo funkcie oznámiť alebo ohlásiť neobvyklú obchodnú operáciu alebo skutočnosti, ktoré nasvedčujú tomu, že iný spáchal trestný čin legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 233 TZ. V praxi táto povinnosť vždy vyplýva zo zákona, § 17 zákona o legalizácii zaväzuje povinné osoby, ktoré sú väčšinou osobami právnickými, avšak na konkrétne fyzické osoby sa vzťahuje až na základe ich zamestnania, povolania, postavenia alebo funkcie, ktorú vykonávajú v povinnej osobe. a) prevedie na seba alebo iného, požičia, vypožičia, prevedie v banke alebo v pobočke zahraničnej banky, dovezie, prevezie, privezie, premiestni, prenajme alebo inak sebe alebo inému zadováži, alebo b) drží, uschováva, ukrýva, užíva, spotrebuje, zničí, zmení alebo poškodí. Subjekt trestného činu podielnictva je všeobecný s výnimkou § 231 ods. 3 písm. b) TZ a § 232 ods. 3 písm. b) TZ, kde v rámci závažnejšieho spôsobu konania musí taktiež ísť o osobu, ktorá porušila dôležitú povinnosť vyplývajúcu z jej zamestnania, postavenia alebo funkcie alebo uloženú jej zo zákona. Samozrejme, páchateľovi musí táto povinnosť vyplývať zo zamestnania, povolania, postavenia alebo funkcie (k tomu pozri vyššie pri subjekte tejto skutkovej podstaty). Podľa § 234 ods. 2 TZ tento čin nie je trestný, ak páchateľ nemohol oznámenie alebo ohlásenie urobiť bez toho, že by seba alebo blízku osobu neuviedol do nebezpečenstva trestného stíhania. Príjmom z trestnej činnosti je akýkoľvek ekonomický prospech (vrátane finančného vyjadrenia) a majetkom z trestnej činnosti majetok akéhokoľvek druhu (hmotné i nehmotné statky, hnuteľné alebo nehnuteľné veci, právne dokumenty alebo nástroje potvrdzujúce vlastnícke právo alebo podiel na ňom), ak boli získané priamo trestným činom (napr. ukradnuté starožitné zrkadlo) alebo za vec získanú trestným činom (napr. peniaze za ukradnutý televízor) alebo ako odmena za trestný čin (napr. odmena za nájomnú vraždu). Zaujímavá kvalifikovaná skutková podstata je uvedená v § 233 ods. 4 písm. c) TZ, kde kvalifikačným znakom je legalizácia príjmu vo vzťahu k veciam pochádzajúcim z obchodu s omamnými, psychotropnými, jadrovými alebo vysokorizikovými chemickými látkami, zbraňami alebo ľuďmi alebo z iného obzvlášť závažného zločinu. Objektívna stránka legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 234 TZ zas tkvie v neoznámení alebo neohlásení: a) skutočností, ktoré nasvedčujú tomu, že iný spáchal trestný čin legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 233 TZ, alebo b) neobvyklej obchodnej operácie. Dôležitý rozdiel medzi legalizáciou príjmu z trestnej činnosti a podielnictvom je v tom, že zatiaľ, čo legalizácie príjmu z trestnej činnosti sa môže dopustiť aj páchateľ, spolupáchateľ alebo účastník trestného činu, z ktorého príjem sa má legalizovať, súbeh tohto trestného činu a podielnictva je vylúčený, pretože v skutkových podstatách trestného činu podielnictva musí ísť o vec, ktorá bola získaná trestným činom inej osoby (vychádza sa z predpokladu, že každý páchateľ, spolupáchateľ či účastník ak iba jednoducho nakladá s vecou zo svojho trestného činu, je za to dostatočne potrestaný postihom za pôvodný trestný čin). Objektívna stránka podielnictva v základnej skutkovej podstate § 231 TZ spočíva v ukrytí, prevedení na seba alebo na iného, prenájme alebo prijatí ako zálohu: a) veci, ktorá bola získaná trestným činom spáchaným inou osobou, alebo b) toho, čo za takú vec bolo zadovážené. Naproti tomu je objektívna stránka podielnictva v základnej skutkovej podstate podľa § 232 TZ (inak nedbanlivostná forma) vymedzená užšie ako ukrytie, prevedenie na seba alebo na iného, prenájmom alebo prijatie ako zálohu veci väčšej hodnoty, ktorá bola získaná trestným činom spáchaným inou osobou. Za zvýšenú pozornosť ešte stoja kvalifikované skutkové podstaty uvedené v § 232 ods. 2 TZ (kvalifikačný Objektívna stránka legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 233 TZ spočíva v základnej skutkovej podstate v správaní, ktorým sa príjem alebo iný majetok z trestnej činnosti: Olomoucké debaty mladých právníků 2008 57 LEGALIZÁCIA PRÍJMOV Z TRESTNEJ ČINNOSTI DE LEGE LATA A DE LEGE FERENDA znak: umožnenie inému zastrieť pôvod alebo zistenie pôvodu veci získanej trestnou činnosťou na území Slovenskej republiky alebo v cudzine13) a v § 232 ods. 3 písm. c) TZ (kvalifikačný znak: vo vzťahu k veciam pochádzajúcim z obchodu s omamnými, psychotropnými, jadrovými alebo vysokorizikovými chemickými látkami alebo z iného obzvlášť závažného zločinu). oba tieto trestné činy zlúčiť do jedného trestného činu, trebárs legalizácie príjmu z trestnej činnosti a to tak, že § 232 TZ podielnictva (nedbanlivostná forma) by bol včlenený medzi §§ legalizácie príjmu z trestnej činnosti, úmyselná forma podielnictva podľa § 231 TZ by bola vypustená a § 233 TZ legalizácie príjmu z trestnej činnosti by mohol poňať ešte jednu privilegovanú skutkovú podstatu, ktorou by sa postihovali menej závažné prípady legalizácie príjmu z trestnej činnosti (napr. predaj cd prehrávača v hodnote 3000 Sk pochádzajúci z krádeže vlámaním). V procese normotvorby (nielen) trestného práva sa musí striktne vyžadovať presnosť, jednoznačnosť formulácií a zamedzenie zbytočného dvoj či viacnásobného postihovania jedného skutku formálnym vyjadrením rozličnými, ale obsahovo zhodnými skutkovými podstatami. Subjektívna stránka trestného činu podielnictva podľa § 231 TZ si vyžaduje úmyselné zavinenie, podľa § 232 TZ si zasa zavinenie nedbanlivostné. Naproti tomu subjektívna stránka legalizácie príjmov z trestnej činnosti si vyžaduje vždy zavinenie úmyselné. § 233 TZ v základnej skutkovej podstate dokonca obsahuje obligatórny motív, respektíve cieľ a to alternatívne v úmysle: a) zatajiť existenciu príjmu alebo veci pochádzajúcej z trestnej činnosti, b) zakryť pôvod príjmu alebo veci pochádzajúcej z trestnej činnosti, c) zakryť určenie či použitie príjmu alebo veci na spáchanie trestného činu, d) zmariť zaistenie na účely trestného konania, prepadnutie alebo zhabanie príjmu alebo veci pochádzajúcej z trestnej činnosti. V súvislosti s legalizáciou príjmov z trestnej činnosti záverom spomeniem jeden problém na zamyslenie a to problematiku veriteľsko-dlžníckych vzťahov najmä v súvislosti s podnikateľským rizikom. V praxi sú časté prípady, keď má veriteľ legálnu pohľadávku voči dlžníkovi, ktorý je podozrivý zo spáchania nejakého majetkového trestného činu, napríklad podvodu voči tretej osobe. Pritom veriteľ mohol tieto peniaze dlžníkovi sám poskytnúť už v podstate ako poškodený podvodom (napr. dlžník si požičiava peniaze na obchod s nehnuteľnosťami, ale miesto obchodu ich používa na vlastnú spotrebu, a od začiatku je uzrozumený – nepriamy úmysel, že tieto peniaze možno ani nevráti, avšak niektoré svoje dlhy neskôr splatil aj s výhodným úrokom, aby nalákal ďalšie obete). Ak v takomto prípade veriteľ v snahe získať svoje peniaze späť príjme splatenie svojej pohľadávky alebo jej časti, dostáva sa do nebezpečenstva, že sám bude podozrivý zo spáchania trestného činu legalizácie príjmu z trestnej činnosti. Ak sa navyše preukáže, že bol aspoň uzrozumený s možnosťou, že peniaze použité na splatenie pohľadávky naozaj pochádzajú z podvodu na inej osobe (človek bez skúsenosti s kriminálnym prostredím sa ľahko môže usvedčiť napríklad pri výsluchu), je možné posúdiť jeho čin ako legalizáciu príjmov z trestnej činnosti. Osobne si však myslím, že by takýto jeho čin nemal spĺňať obligatórne znaky podľa § 233 ods. 1 TZ, pretože peniaze neprijal späť ani v jednom z alternatívne vyjadrených obligatórnych úmyslov (cieľov), ale jednoducho preto, že chcel uspokojiť svoj legálny právny nárok. Či by však táto argumentácia obstála aj v praxi pred orgánmi činnými v trestnom konaní a súdmi, nie je úplne isté. Práve tento obligatórny motív, respektíve cieľ teoreticky rozlišuje základnú skutkovú podstatu legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 233 TZ od základnej skutkovej podstaty trestného činu podielnictva podľa § 231 TZ, pretože táto inak obsahuje veľmi podobné, z väčšej časti až obsahovo sa prekrývajúce znaky s § 233 TZ. V tomto zmysle je § 233 TZ vo vzťahu špeciality k § 231 TZ. V praxi si však možno predstaviť len málo prípadov podielnictva podľa § 231 TZ, ktoré by nebolo motivované jedným z obligatórnych cieľov uvedených pri legalizácii príjmu z trestnej činnosti podľa § 233 ods. 1 TZ.14 A aj keď trestný čin legalizácie trestnej činnosti má de facto postihovať závažnejšie „prepieranie“ príjmov ako trestný čin podielnictva a de iure aj je závažnejším trestným činom, vynára sa otázka, či nie je vhodné súčasnú právnu úpravu zjednodušiť. Osobne zastávam názor, že je potrebné 13 Tu sa slovenská koncepcia výrazne líši od českej koncepcie uvedenej v § 252 ods. 2 TZ, kde je uvedená samostatná základná skutková podstata: „Stejně bude potrestán, kdo jinému z nedbalosti umožní zastřít původ nebo zjištení původu věci získané trestnou činností.“ 14 Úprava legalizácie výnosů z trestné činnosti podľa § 252a v českom Trestnom zákone sa zdá byť vo vzťahu k úmyselnej forme podílnictví podľa § 251 o niečo precíznejšia ako je tomu v súčasnej slovenskej právnej úprave, aj keď určitému konkurenčnému vzťahu a z neho vyplývajúcim nejasnostiam sa nevyhla ani česká právna úprava. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 58 LEGALIZÁCIA PRÍJMOV Z TRESTNEJ ČINNOSTI DE LEGE LATA A DE LEGE FERENDA KORUNNÍ SVĚDEK - PROSTŘEDEK V BOJI PROTI ORGANIZOVANÉMU ZLOČINU Resumé Cieľom tohto príspevku je na pomerne úzkom priestore vymedziť základné fungovanie systému boja proti legalizácii príjmov z trestnej činnosti v Slovenskej republike a to najmä vzhľadom na existenciu finančného trhu a následne poukázať na najdôležitejšie rysy trestného činu legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 233 a 234 TZ a to i v nadväznosti na trestný čin podielnictva podľa § 231 a 232 TZ. agaaTurning State’s Evidence – a device in the fight ag inst organized crime Bronislava Coufalová1 Recenzenti Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze; katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Plackého v Olomouci. The objective of this article is to define basic functions of the system of fighting against legalization of income from criminal activity in the Slovak republic in the connection with the financial market in a limited space available. Furthermore, the most important characters of the crime of legalization of income from criminal activity (§ 233 and 234 Slovak Criminal Code) are elaborated in comparison with the crime of participation (‘podielnictvo’) (§ 231 and 232 Slovak Criminal Code) JUDr. Filip Ščerba, Ph.D., katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomoci. Klíčová slova Organizovaný zločin - korunní svědek - spolupracující obviněný - imunita před obžalobou Úvod Organizovaný zločin je fenomén, který různým způsobem a intenzitou zasahuje do mnoha sfér občanské společnosti a ohrožuje tak nejen práva jednotlivců, ale je i hrozbou pro právní stát a jeho demokratické zřízení. Jde o jev, který se úspěšně a efektivně rozvíjí zejména v oblastech, kde účinně nepůsobí legislativa a veřejná moc. Právní prostředky, které poskytuje český právní řád de lege lata se jeví jako nedostatečné a ne zcela účinné. Trestní zákon sice ve svých ustanoveních obsahuje některé prvky, které by mohly motivovat ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, tyto jsou však zjevně nedostačující vzhledem ke skutečnosti, že organizovaný zločin je jevem mimořádně negativním a nebezpečným. Nejen řada teoretiků trestního práva, ale zejména osoby z praxe, považují za nezbytné legislativně upravit postavení osob, zpravidla členů organizovaných skupin či zločineckých spolčení, které jsou ochotny spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, poskytovat jim důležité informace, a to výměnou za svoji beztrestnost. Hlavními překážkami, pro které se nedaří policejním orgánům proniknout do zločinných spolčení, rozkrýt jejich činnost a jednotlivé členy usvědčit z trestné činnosti, jsou totiž pevná organizační struktura zločinného spolčení a přísná pravidla cho- JUDr. Bronislava Coufalová, katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. 1 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 59 KORUNNÍ SVĚDEK - PROSTŘEDEK V BOJI PROTI ORGANIZOVANÉMU ZLOČINU vání organizace včetně vnitřních bezpečnostních mechanismů. formu donucení k doznání, které je v rozporu s ustanovením § 92 odst. 1 tr. ř. Problematickou se jevila i navrhovaná úprava institutu dočasného odložení trestního stíhání. Základem pro použití ustanovení o dočasném odložení trestního stíhání byl fakt, že podezřelý z trestného činu učinil zástupci oznámení o skutečnostech, které byly způsobilé zcela výjimečným způsobem přispět k objasnění zvlášť závažného trestného činu spáchaného členy organizované skupiny nebo ve prospěch zločinného spolčení a k odhalení jeho pachatelů nebo pomohly zamezit přípravě, pokusu nebo spáchání takového trestného činu, a zavázal se podat úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech. Úskalí a nejasnosti tohoto ustanovení spočívaly zejména v tom, že nebyl stanoven způsob meritorního ukončení věci. Jedním z možných řešení by bylo vydat po skončení řízení rozhodnutí o definitivním odložení věci. Toto rozhodnutí však nevytváří překážku věci rozhodnuté a neposkytuje tedy dostatečnou záruku nestíhání pachatele někdy v budoucnu. Vývoj právní úpravy institutu tzv. korunního svědka Záměr legislativně upravit institut tzv. korunního svědka našel poprvé odezvu v návrhu iniciovaném ministerstvem vnitra a připraveném ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti ze dne 22. 11. 2002. Podle tohoto návrhu mělo dojít k novelizaci trestního řádu, konkrétně části třetí hlavy dvacáté, do které měl být vložen nový oddíl s názvem „Řízení proti pachateli v mimořádných případech“. Toto ustanovení mělo upravovat instituty dočasného přerušení trestního stíhání, zastavení trestního stíhání, ustanovení o řízení proti spolupracujícímu obviněnému a dočasné odložení trestního stíhání v souvislosti s pachatelem trestného činu, který se rozhodl spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Podstatou navrhované úpravy byl dvoufázový proces při udělování beztrestnosti pachateli trestného činu, přičemž teprve poté, co by splnil zákonné podmínky pro dočasné přerušení trestního stíhání by mohlo dojít k rozhodnutí státního zástupce o tom, že se trestní stíhání zastavuje. Návrh rovněž počítal se skutečností, že osobou ochotnou ke spolupráci může být i podezřelý, tj. osoba podezřelá ze spáchání trestného činu, proti které ještě nebylo zahájeno trestní stíhání. V takovémto případě by státní zástupce mohl rozhodnout o dočasném odložení trestního stíhání. Dalším krokem ve snaze o legislativní zakotvení institutu korunního svědka byla iniciativa skupiny poslanců, kteří předložili Poslanecké sněmovně dne 21. 10. 2004 návrh zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Návrh tohoto zákona v podobě sněmovního tisku č. 802 byl dne 21. 6. 2005 Senátem zamítnut, Poslanecká sněmovna přesto setrvala na původním návrhu zákona a tento předložila prezidentovi republiky k podpisu. Prezident republiky využil svého práva daného mu Ústavou, zákon nepodepsal a vrátil zpět sněmovně, která návrh zákona zamítla. Úprava navrhovaná ministerstvem vnitra měla řadu problematických míst, např. nedostatečné zajištění nároků poškozeného na náhradu škody, kdy náhrada škody byla vázána na poměry obviněného, který měl získat postavení korunního svědka, nebo podmínka pro zastavení trestního stíhání spočívající v tom, že obviněný, proti kterému bylo dočasně přerušeno trestní stíhání v době od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí se nedopustil úmyslného trestného činu, tzn. že obviněný se mohl dopustit úmyslného trestného činu v době před právní mocí rozhodnutí a přesto by tato okolnost neměla vliv na rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Problematickou se jevilo i ustanovení o tom, že prohlášení obviněného o spáchání skutku, pro který je stíhán, mělo být rozšířeno i na prohlášení o dalších trestných činech, které do okamžiku učinění prohlášení spáchal. Obviněný by byl takto nucen, aby se doznal i k trestné činnosti, o které orgány činné v trestním řízení ještě vůbec nevěděly. Jednalo se tedy o jakousi Korunní svědek v rámci návrhu věcného záměru nové nového trestního řádu. Věcný záměr navrhovaného trestního řádu opětovně počítá se zavedením institutu korunního svědka do českého právního řádu. Podoba, v jaké se tento institut navrhuje do českého trestního práva zavést, se nijak výrazně neliší od návrhu zákona zamítnutého v roce 2005. Návrh počítá s institutem tzv. imunity před obžalobou, tj. přerušením trestního stíhání u tzv. korunního svědka a s institutem tzv. spolupracujícího obviněného. Postavení korunního svědka může docílit ten obviněný, který a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění takového zločinu spáchaného členy organizované skupiny nebo ve prospěch skupiny organizovaného zločinu nebo které pomohou zabránit pokusu nebo dokonání takového zločinu, a zaváže Olomoucké debaty mladých právníků 2008 60 KORUNNÍ SVĚDEK - PROSTŘEDEK V BOJI PROTI ORGANIZOVANÉMU ZLOČINU se podat úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech, b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, c) zaváže se vydat prospěch, který mu náleží, pokud ho získal spácháním trestného činu uvedeného v doznání, a alespoň částečně podle svých možností nahradit škodu nebo jinak odčinit újmu, pokud byla tímto trestným činem způsobena, nebo s poškozeným o náhradě této škody nebo odčinění této újmy uzavře dohodu, anebo učiní jiná opatření k náhradě takové škody nebo odčinění takové újmy, a d) prohlásí, že souhlasí s přerušením trestního stíhání. Spolupracující obviněný. Návrh dále upravuje i institut spolupracujícího obviněného, který by bylo možné využít u osob, které sice nesplní podmínky pro přerušení trestního stíhání, ale přesto spolupracují s orgány činnými v trestním řízení a rozhodnou se podat výpověď o uvedeném zvlášť závažném zločinu, přičemž i doznají, že spáchaly skutek, pro který jsou stíháni. Takový obviněný bude sice obžalován, ale státní zástupce jej může v obžalobě označit za spolupracujícího obviněného. V případě, že spolupracující obviněný a) učiní v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď, ke které se zavázal, a tato výpověď významným způsobem přispěla k objasnění uvedeného zvlášť závažného zločinu, a b) v době od doznání, že spáchal skutek, pro který je stíhán, se nedopustí úmyslného trestného činu, To vše za předpokladu, že to státní zástupce v přípravném řízení považuje za potřebné k objasnění zvlášť závažného zločinu. V tomto případě může státní zástupce rozhodnout o přerušení trestního stíhání tohoto obviněného. V případě, že obviněný neplní povinnosti, k nimž se zavázal, nebo jsou-li dodatečně zjištěny skutečnosti, které by přerušení trestního stíhání vylučovaly, státní zástupce rozhodne o pokračování v trestním stíhání. soud bude postupovat podle ustanovení trestního zákoníku upravujících ukládání trestu spolupracujícímu obviněnému. Naproti tomu, jestliže obviněný, u něhož bylo přerušeno trestní stíhání, splní vše, k čemu se zavázal a v době od doznání k takovému trestnému činu se nedopustil úmyslného trestného činu, rozhodne státní zástupce, který trestní stíhání přerušil, o zastavení trestního stíhání.Rozhodnout o zastavení trestního stíhání však je možné až po pravomocném ukončení trestního stíhání zvlášť závažného zločinu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, nikoli však dříve, než marně uplynula lhůta k podání dovolání,nebo než bylo o takovém opravném prostředku rozhodnuto. kooArgumenty pro a proti zavedení institutu tzv. k svědkaa runního svědk Myšlenka zakotvení institutu tzv. korunního svědka měla a má své zastánce i odpůrce. Řada kritiků oponuje tím, že zakotvením tohoto institutu dojde k prolomení zásad legality a oficiality, tedy zásad, jimiž je ovládáno trestní řízení, a to ve prospěch zásady oportunity. Předkládaný návrh však vychází z myšlenky, že zájem státu na rozbití zločinných struktur, do nichž je v důsledku jejich organizace a závazků mlčenlivosti obtížné proniknout, převyšuje zájem státu na postihu jednotlivce, který se přímo nebo nepřímo na trestné činnosti podílel, ale který zároveň umožnil odhalení a usvědčení spolupachatelů a často i organizátorů a řídících osob organizovaných skupin nebo zločineckých organizací. Je to právě trestná činnost zločineckých a organizovaných skupin, při jejímž odhalování a vyšetřování se orgány činné v trestním řízení dostávají často do důkazní nouze. Trestní řád de lege lata již obsahuje celou řadu institutů, které prolamují zásadu legality ve prospěch zásady oportunity. Zavedení institutu korunního svědka by proto bylo jen další z řady výjimek, a to výjimkou nikoli nepodstatnou, neboť za situace, kdy orgány činné v trestním řízení nejsou z objektivních důvodů schopny odhalit a usvědčit pachatele nejzávažnějších trestných činů, zdá se být akceptovatelné, že se stát vzdá možnosti stíhat pachatele výměnou za jejich pomoc při objasňování právě těchto nejzávažnějších deliktů. Takto pojatý institut korunního svědka je výrazným průlomem do stěžejních zásad českého trestního procesu, zejména do zásady legality a oficiality, a z tohoto důvodu návrh zákona uvádí i důvody, kdy není možné tímto způsobem postupovat. Jedná se o důvody vztahující se jak k osobě obviněného, tak i k závažnosti a následkům jím spáchaného trestného činu. Přerušit trestního stíhání by tedy nebylo možné, pokud a) trestný čin uvedený v doznání je závažnější než zvlášť závažný zločin, k jehož objasnění se obviněný zavázal, b) obviněný se podílel na spáchání zvlášť závažného zločinu, k jehož objasnění se zavázal, jako organizátor nebo návodce, c) činem, uvedeným v doznání, byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, nebo d) obviněný se, pokud jde o trestný čin uvedený v doznání, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu. Problémem nikoliv nepodstatným při uplatnění tohoto institutu by mohlo být řešení otázky, jak zaOlomoucké debaty mladých právníků 2008 61 KORUNNÍ SVĚDEK - PROSTŘEDEK V BOJI PROTI ORGANIZOVANÉMU ZLOČINU bránit tomu, aby obvinění nezneužívali této možnosti k vyřizování si účtů mezi pachateli organizovaného zločinu. Jak již bylo zmíněno výše, orgány činné v trestním řízení se v rámci trestního stíhání zvlášť závažných trestných činů často dostávají do důkazní nouze a není-li k dispozici dostatek jiných důkazů, může osoba, která chce získat výsady plynoucí z postavení korunního svědka, být touto situací svedena k tomu, že záměrně zamlčí svůj skutečný podíl na spáchané trestné činnosti a případně i křivě usvědčí ostatní členy zločinného spolčení či organizované skupiny, a tak dosáhne jejich odsouzení za účelem např. msty nebo odstranění konkurence v kriminálním prostředí. Je třeba si uvědomit, že korunními svědky by s největší pravděpodobností byly osoby mnohokrát trestané, se špatnými povahovými rysy, bez svědomí a pocitu odpovědnosti, u kterých by bylo možné pochybovat o věrohodnosti jejich výpovědí. Nicméně i tyto osoby mohou být vedeny snahou vypovídat pravdu, neboť si uvědomují, že křivá výpověď je může připravit o výhodné postavení korunního svědka. Motivujícím faktorem k podání pravdivého svědectví může být i hrozba trestu za křivou výpověď.2 a ostatní spolupachatelé jsou za stejné jednání potrestáni. Těmto názorům lze však oponovat tím, že zákon by umožnil zásadně každému ze spolupachatelů, případně účastníků, aby nabídli svoji pomoc státnímu zástupci, a tak získali výhody plynoucí z postavení korunního svědka. Nutno však podotknout, že každý by měl nárok svoji pomoc nabídnout, ale tato nabídka by nezakládala právní nárok na její nutnou akceptaci. Stejně tak může být dotčeno i ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, které upravuje zásadu spravedlivého procesu a s tím úzce související zásadu rovnosti zbraní, proporcionality a zdrženlivosti. Odpůrci tohoto institutu spatřují porušení principu rovnosti zbraní v tom, že se tímto způsobem zvýhodňuje strana obžaloby na úkor druhé z procesních stran, tj. strany obhajoby. Obviněný totiž nemá k dispozici ekvivalentní procesní nástroj, který by mohl vyrovnávat toto privilegium žalující strany. Návrh zákona rovněž nestanovuje jako podmínku pro použití korunního svědka princip ultima ratio, tj. princip, podle něhož by se k použití svědecké výpovědi korunního svědka mělo přistoupit až jako k nejzažšímu prostředku v případě, že nejsou k dispozici nebo nejsou účinné jiné postupy. Kritici institutu korunního svědka rovněž namítají, že k rozhodování o přiznání statutu korunního svědka obviněnému by byl v rámci přípravného řízení oprávněn státní zástupce. V případě, že by rozhodnutí o nestíhání bylo svěřeno státnímu zástupci a nikoliv soudu, by mohl být narušen ústavní princip dělby moci, jelikož podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má o vině a trestu rozhodovat pouze nezávislý soud. Na druhou stranu je nutno ale říci, že Musil se domnívá, že zmíněnou ústavní zásadu lze interpretovat i tak, že výlučná kompetence soudu rozhodovat o vině se týká pouze odsuzujícího rozhodnutí, nikoliv zastavení trestního stíhání.3 Závěr Institut korunního svědka je českému právnímu řádu doposud neznámým, hojně je však využíván v anglosaských zemích či v Itálii. Rovněž jedni z našich sousedů, Polsko, má tento institut právně zakotven a právě návrh zákona z roku 2004 byl ve velké míře touto úpravou inspirován. V rámci věcného záměru trestního řádu se jedná již o třetí pokus, jak tento institut přivést k životu i v českém právním prostředí. Vzhledem k tomu, že ustanovení jsou témě identická s těmi, které v roce 2005 neprošly legislativním procesem, lze předpokládat, že i tentokrát se snaha o zakotvení tohoto institutu neobejde bez vášnivých diskusí o nezbytnosti či naopak zbytečnosti tohoto právního nástroje. Dochází zde totiž ke středu dvou společenských zájmů. Na jedné straně je zde snaha o maximální využití všech prostředků, které by byly schopné odhalit či zabránit těm nejzávažnějším formám trestné činnosti, na straně druhé je zde zájem, aby stát plnil funkci garanta spravedlnosti a došlo k naplnění zásady, že pachatel trestného činu má být potrestán. Mimo narušení principu rovnosti zbraní navrhovaná úprava podle některých názorů porušuje rovněž další z ústavních principů, a to princip rovnosti občanů zaručený ustanovením čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zásadu rovnosti všech účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny z důvodu, že se jednomu ze spolupachatelů dostává zvláštních privilegií a to přímo ze strany státních orgánů Tento může de lege lata hrozit až do výše deseti let trestu odnětí svobody v případě naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty. 2 V zásadě se přikláním k názoru, že institut tzv. korunního svědka by měl být součástí českého právního řádu, mám však dvě zásadní připomínky k tomu, v jaké podobě by měl být přijat: Válková, H., Stočesová, S. Nad institutem korunního svědka.Sborník příspěvků z odborného semináře. Plzeň: Západočeský 3 univerzita v Plzni, 2003, s. 78. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 62 KORUNNÍ SVĚDEK - PROSTŘEDEK V BOJI PROTI ORGANIZOVANÉMU ZLOČINU 1. Vzhledem k faktu, že institut tzv. korunního svědka by měl být využíván v boji proti nejzávažnějším formám trestné činnosti, nepovažuji za vhodné, aby o přerušení trestního stíhání a případném zastavení trestního stíhání rozhodoval státní zástupce. Právě vzhledem k závažnosti jednání, při jehož odhalovaní by měl být tento institut využit je na místě, aby pravomoc učinit výše uvedená rozhodnutí byla v rukou soudce, jakožto představitele nezávislého a nestranného orgánu, který výlučně rozhoduje o vině a trestu. TRESTNÉ PRÁVO HMOTNÉ V ROZHODNUTIACH EURÓPSKEHO SÚDU PRE ĽUDSKÉ PRÁVA Criminall Law Substantive in the Judgments ooff The Crimina European Court Of Human Rights Ján Mihaľov1 Recenzenti Prof. JUDr. Jozef Madliak, CSc., katedra trestného práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. 2. Jednou z podmínek pro přerušení trestního stíhání je ta skutečnost, že obviněný se zaváže vydat prospěch, který mu náleží, pokud ho získal spácháním trestného činu uvedeného v doznání, a alespoň částečně podle svých možností nahradit škodu nebo jinak odčinit újmu, pokud byla tímto trestným činem způsobena, nebo s poškozeným o náhradě této škody nebo odčinění této újmy uzavře dohodu, anebo učiní jiná opatření k náhradě takové škody nebo odčinění takové újmy. Je tedy zřejmé, že svoji nezastupitelnou roli v rámci tohoto institutu má mít i osoba v postavení poškozeného. Návrh však ji již neřadí do okruhu osob, které by mohly proti rozhodnutí o přerušení trestního stíhání podat opravný prostředek. Touto osobou je totiž pouze obviněný. JUDr. Filip Ščerba, Ph.D., katedra trestního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomoci. Kľúčové slová Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd - Európsky súd pre ľudské práva - judikatúra - trestné právo hmotné - ľudské práva - zásada zákonnosti - zákaz retroaktivity - kriminalizácia - trestné sankcie - trest - ochranné opatrenie. Vzťah trestného práva a základných ľudských práv možno vnímať v dvoch rovinách. Trestné právo jednak poskytuje ochranu základným ľudským právam a slobodám tým, že svojimi zákonnými definíciami určuje, čo je trestný čin, a na druhej strane (z procesného hľadiska) určuje aj hranice možností zásahu štátu a jeho orgánov do týchto práv a slobôd.2 Ľudské práva tak vymedzujú hranice práva štátu trestať, hranice, ktoré štát nesmie prekročiť, ak používa trestné sankcie.3 Trestné právo jednotlivých štátov je podriadené nadštátnej vláde práva ľudských práv a musí sa pohybovať v jeho rámci, ktorý presnejšie a užšie definuje judikatúra štrasburských inštitúcií4 (Európsky súd pre ľudské práva a do 1. novembra 1998 aj Európska komisia pre ľudské práva5) Resumé Organizovaný zločin je v soudobé spolčenosti natolik závažným problémem, že je třeba neustále hledat nové a nové možnosti, jak s tímto jevem bojovat. Jedním z prostředků, který by mohl napomoci k efektivnímu stíhání takovýchto projevů trestné činnosti je i institut tzv. korunního svědka, který je předkládán ke schválení v rámci rekodifikace trestního práva procesního. Organized crime is such a serious problem in the current society that it is necessary to constantly look for new ways to cope with this phenomenon. One of the devices which could help to prosecute such crimes more effectively is turning state’s evidence. This is being submitted for approval within the re-enactment of the criminal procedure. 1 JUDr. Ján Mihaľov, katedra trestného práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. bližšie pozri Madliak, J. a kol.: Trestné právo hmotné – Všeobecná časť. Košice: UPJŠ, 2006, s. 48 2 Badinter, R.: Projet de nouveau Code Pénal, Présentation. Paríž: Dalloz, 1998, s. 10 3 Repík, B.:Jaká trestní politika pro Evropu?, Právní praxe, 1993, č. 2, s. 76 4 5 Pozri Protokol č. 11 k Európskemu dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobod. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 63 TRESTNÉ PRÁVO HMOTNÉ V ROZHODNUTIACH EURÓPSKEHO SÚDU PRE ĽUDSKÉ PRÁVA vykonávajúcich kontrolu dodržiavania Európskeho dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd (ďalej aj len „Dohovor“) jeho signatármi. Zásada zákonnosti Európsky súd pre ľudské práva vo svojej judikatúre viackrát zdôraznil, že čl. 7 ods. 1 Dohovoru popri zákaze retroaktivity zakotvuje aj všeobecný princíp, že definovať trestný čin a stanoviť tresty môže len zákon. Aby mohlo ísť o zákon v zmysle čl. 7 ods. 1 Dohovoru, musia byť splnené dve podmienky. Zákon musí byť jednak všeobecne dostupný, teda občan musí disponovať dostatočnými informáciami o právnych normách aplikovateľných na daný prípad. Na druhej strane musí byť zákon aj dostatočne presný, aby umožnil občanovi prispôsobiť svoje konanie. Občan teda musí byť schopný, v prípade potreby aj pomocou právnej rady, predvídať za daných okolností a v primeranej miere dôsledky vyplývajúce z určitého konania. Dohovor nadobudol platnosť 3. septembra 1953, pričom jeho signatármi sú všetky6 členské štáty Rady Európy (ďalej aj len „RE“). Po roku 1989 Dohovor ratifikovala aj ČSFR, pričom Slovenská republika doň po svojom vzniku v plnom rozsahu sukcedovala. Keďže Dohovor je medzinárodnou zmluvou o ľudských právach a základných slobodách, má v zmysle čl. 7 ods. 5 Ústavy SR prednosť pred slovenskými zákonmi. Samotný obsah Dohovoru tvorí katalóg ľudských práv (občianskych a politických7), ktoré sú predmetom jeho ochrany, ďalej úpravu orgánu súdneho typu garantujúceho jeho dodržiavanie a tiež procesné podmienky uplatňovania ním garantovaných práv. Dohovor stanovením tohto katalógu identifikuje minimum záruk ľudských práv, ktoré by mali právne poriadky členských štátov RE dosiahnuť,8 pričom práve otázky trestnej spravodlivosti sú v judikatúre Európskeho súdu pre ľudské práva (ďalej aj len „ESĽP“) riešené najčastejšie. Rešpektovanie princípov Dohovoru sa tak stáva spoločným menovateľom všetkých európskych trestných systémov a jedným z podkladov ich harmonizácie. Článok 7 Dohovoru ale nezakazuje postupné objasňovanie vágnych ustanovení trestného zákona o trestnej zodpovednosti cestou súdneho výkladu, a to pod podmienkou, že súdny výklad je zlučiteľný s podstatou trestného činu a je v rozumnej miere predvídateľný.9 Vnútroštátne právo však nesmie byť vykladané a aplikované domácimi súdmi extenzívne alebo pomocou analógie10, keďže takýto postup by už zakladal porušenie čl. 7 Dohovoru.11 Judikatúra súdov teda nesmie podstatne zmeniť, prinajmenšom v neprospech obvineného, konštitutívne znaky trestného činu. Nedá sa však nič namietať proti tomu, aby konštitutívne znaky trestného činu boli cestou súdneho výkladu spresnené a prispôsobené novým okolnostiam, ktoré možno rozumne zahrnúť do pôvodnej definície trestného činu. Samotnú judikatúru ESĽP týkajúcu sa trestného práva hmotného, možno z hľadiska otázok, ktoré rieši, rozdeliť v zásade do piatich základných okruhov, a to na: základné zásady trestného práva, podmienky trestnej zodpovednosti, povinnosť kriminalizovať isté druhy konaní, zákaz kriminalizovať isté druhy konaní, druhy, ukladanie a výkon sankcií. Článok 7 ods. 1 Dohovoru taktiež oprávňuje vnútroštátne súdy na to, aby odsúdili niekoho pre trestný čin síce neuvedený vo vnútroštátnom trestnom zákone, ale trestný podľa medzinárodného práva12 v prípade, ak je medzinárodné právo v štáte priamo aplikovateľné, čo však nebýva pravidlom. Spravidla totiž vnútroštátnemu súdu bude brániť v priamej aplikácii medzinárodného práva ústava zakotvujúca pravidlo, že len zákon stanoví, ktoré konanie je trestným činom. Základné zásady trestného práva Zo základných zásad trestného práva Dohovor výslovne upravuje len zásadu zákonnosti (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege) a zákaz spätného pôsobenia trestného zákona (zákaz retroaktivity) v článku 7 Dohovoru. Článok 7 ods. 1 Dohovoru ustanovuje: „Nikto nesmie byť odsúdený za konanie alebo opomenutie, ktoré v dobe, keď bolo spáchané, nebolo podľa vnútroštátneho alebo medzinárodného práva trestným činom. Taktiež nesmie byť uložený trest prísnejší, než aký bolo možné uložiť v čase spáchania trestného činu“. 9 Pozri napr. rozsudok vo veci Baskaya a Okcuoglu v. Turecko z 8. júla 1999, § 40. 10 Pristúpenie k EDĽP je jednou z podmienok členstva štátu v RE. 11 Hospodárske a sociálne práva sú upravené v Európskej sociálnej charte dojednanej v Turíne 18. október 1961 12 6 Pozri napr. rozsudok vo veci X. v. Rakúsko z 12. marca 1981. Velu, J.- Ergec, R.: La Convention européenne des droit de l´homme. Brusel: Bruylant, 1990, s. 515, 7 Medzinárodné trestné činy sú definované predovšetkým v Rímskom štatúte Medzinárodného trestného súdu, v Slovenskej republike publikovaný ako oznámenie č. 333/2002 Z.z. Reid, K.: Practitioner´s guide to the European Convention On Human Rights, Sweet & Maxwell, London 1998 8 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 64 TRESTNÉ PRÁVO HMOTNÉ V ROZHODNUTIACH EURÓPSKEHO SÚDU PRE ĽUDSKÉ PRÁVA Zákaz retroaktivity zumnými hranicami a vziať do úvahy ich dôsledky a práva obhajoby.16 Ak by totiž obvinený nemal možnosť prezumpciu zavinenia vyvrátiť, išlo by už o porušenie zásady prezumpcie neviny zakotvenej v čl. 6 ods. 2 Dohovoru.17 Na rozdiel od väčšiny ústav členských štátov RE, nezaručuje čl. 7 Dohovoru právo na retroaktívnu aplikáciu neskoršieho priaznivejšieho zákona. Zameriava sa výhradne na zabezpečenie toho, aby bolo o vine a treste obvineného rozhodnuté podľa zákona účinného v čase spáchania trestného činu. ESĽP tak doposiaľ nerozhodoval o prípadnom retroaktívnom pôsobení neskoršieho zákona pri posudzovaní viny. Povinnosť kriminalizácie Povinnosť kriminalizovať isté druhy konaní je založená na konštantnej judikatúre ESĽP, podľa ktorej povinnosťou každého zmluvného štátu EDĽP je nielen nezasahovať do garantovaných práv a slobôd osôb pod jeho jurisdikciou, ale je zároveň povinnosťou štátu poskytnúť týmto osobám a ich právam aj aktívnu ochranu, a to aj prostredníctvom trestného práva. Ide pritom nielen o ochranu pred neoprávnenými zásahmi štátu, ale aj o ochranu pred neoprávneným zásahom zo strany iného jednotlivca (tzv. horizontálny účinok Dohovoru). To, ktorému právu musí byť poskytnutá ochrana trestným právom bude závisieť od povahy porušeného práva, ako aj od povahy jeho poruchy. Dôležitým faktorom bude aj povaha ochrany poskytovaná tomuto právu v ostatných členských štátoch RE.18 Úplne iná situácia je pri rozhodovaní ESĽP o otázke retroaktívnej aplikácie sankcie zakotvenej zákonom, ktorý nadobudol účinnosť až po spáchaní činu. Tu sa ESĽP musel najprv vysporiadať s otázkou, čo je možné považovať za trest v zmysle čl. 7 Dohovoru. Podľa ESĽP má aj pojem trest autonómny význam. Východiskom hodnotenia, či pôjde o trest, je zistenie, či príslušné opatrenie je uložené primárne ako následok trestného činu.13 Ak má totiž uložené opatrenie predovšetkým preventívnu povahu (napr. preventívna detencia duševne chorých osôb), nepôjde o trest. Takéto zabezpečovacie opatrenie je ukladané, aby sa predišlo budúcim trestným činom, kým trest je ukladaný, aby sa ním sankcionovali minulé trestné činy.14 Na opatrenia, ktoré nie sú trestami sa čl. 7 Dohovoru nevzťahuje a teda ich je možné ukladať aj na základe zákona pôsobiaceho retroaktívne. Povinnosť poskytnúť trestnoprávnu ochranu sa tak v judikatúre ESĽP vyskytuje predovšetkým v súvislosti s právom osoby na ochranu života ( Každé konanie útočiace na život iného musí byť vyhlásené za nezákonné, s výnimkami vymedzenými v čl. 2 ods. 2, teda ak je použitie smrtiacej sily orgánom verejnej moci alebo jednotlivcom absolútne nevyhnutné19. Štát musí tiež vytvoriť primerané štruktúry na vynútenie zákonov, popritom musí vykonať aj preventívne opatrenia na ochranu života pred nebezpečenstvom, ktoré je známe a ktorému sa je možné vyhnúť.20) Ohľadne výkonu trestu zaujal ESĽP stanovisko, že čl. 7 sa vzťahuje iba na ukladanie trestu, nie na spôsob jeho výkonu. Teda čl. 7 Dohovoru napr. nebráni zmene zákona v neprospech odsúdeného, pokiaľ ide o podmienečné prepustenie z výkonu trestu odňatia slobody.15 Rovnako sa zákaz retroaktivity nevzťahuje na procesné normy, kde sa všeobecne pripúšťa prinajmenšom tzv. nepravá retroaktivita. Podmienky trestnej zodpovednosti V judikatúre ESĽP bola riešená otázka zavinenia, konkrétne objektívnej zodpovednosti v trestnom práve (fakticky ide o prezumpciu zavinenia obvineného), kde ESĽP vyslovil, že zakotvenie objektívnej zodpovednosti nie je v rozpore so žiadnym článkom Dohovoru, avšak obvinenému musí byť daná možnosť prezumpciu svojho zavinenia vyvrátiť. Štáty sú povinné obmedziť prezumpcie (právne domnienky) vo svojom vnútroštátnom práve ro- Pozri rozsudok vo veci Salabiaku v. Francúzsko zo 7. októbra 1988, A. č. 141, § 28. 16 Bližšie pozri napr. rozsudok vo veci Pham Hoang v. Francúzsko z 23. septembra 1992, A. č. 243. 17 Bližšie k východiskám povinnosti kriminalizácie pozri rozhodnutie vo veci X. a Y. v Holandsko zo dňa 26. marca 1985, A. č. 91. 18 Pozri napr. rozhodnutie vo veci Stewart v. Spojené kráľovstvo z 10. júla 1984, rozhodnutie vo veci X. a Y. v Holandsko z 26. marca 1985. 19 Pozri napr. rozsudok vo veci Welch v. Spojené kráľovstvo z 9. februára 1995, A č. 307-A, § 28 a nasl. 13 Bližšie k povinnosti štátu pôsobiť preventívne pozri napr. rozsudok vo veci Osman v. Spojené kráľovstvo z 28. októbra 1998, rozsudok vo veci Cemil Kiliç v. Turecko z28. marca 2000, rozsudok Kaya v. Turecko z 19. februára 1998, rozsudok vo veci Akkoç v. Turecko z 10. októbra 2000 a pod. 20 Bližšie pozri napr. rozsudok vo veci X. v. Rakúsko z 12. marca 1981. 14 Rozhodnutie vo veci Hogben v. Spojené kráľovstvo z 3. marca 1986, DR, 46, s. 231. 15 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 65 TRESTNÉ PRÁVO HMOTNÉ V ROZHODNUTIACH EURÓPSKEHO SÚDU PRE ĽUDSKÉ PRÁVA právom dieťaťa na ochranu pred sexuálnym zneužívaním21, právom osoby nebyť podrobená mučeniu alebo neľudskému alebo ponižujúcemu trestu alebo zaobchádzaniu22, právom človeka nebyť držaný v otroctve alebo nevoľníctve a nebyť žiadaný, aby vykonával povinné alebo nútené práce.23 nom vymedzených konaní nesmie byť v rozpore s EDĽP. V doterajšej judikatúre ESĽP sa tento zákaz prejavil predovšetkým v dvoch oblastiach. Prvú oblasť predstavuje judikatúra ESĽP zakazujúca kriminalizáciu homosexuálnych stykov odvolávajúc sa na čl. 8 EDĽP, ktorý zakotvuje právo na rešpektovanie súkromného a rodinného života, pričom v rozpore s EDĽP je už samotné vyhlásenie tohto typového konania za trestné.29 Trestnoprávna ochrana však nespočíva len v púhej kriminalizácii nežiaducich konaní, jej imanentnou, neoddeliteľnou súčasťou je aj právo poškodených osôb na oficiálne, účinné, verejné, nezávisle a nestranné vyšetrenie porušenia práva, pričom toto vyšetrovanie musí byť objektívne spôsobilé viesť k identifikácii a potrestaniu zodpovedných osôb (vinníkov).24 Vyšetrovanie teda nemusí vždy skončiť potrestaním vinníkov (napr. v dôsledku uplatnenia zásady in dubio pro reo), musí byť však vždy spôsobilé vyústiť do potrestania zodpovednej osoby.25 Za porušenie povinnosti štátu potrestať vinníka môže byť považované aj premlčanie trestného stíhanie zavinené nepružnosťou orgánov štátu.26 Poškodený musí mať tiež možnosť domáhať sa náhrady spôsobenej ujmy ( materiálnej i morálnej), a to buď v rámci prípadného trestného konania, alebo v osobitnom občianskoprávnom alebo správnom konaní.27 Druhú skupinu predstavujú prípady, kedy boli sťažovatelia na vnútroštátnej úrovni odsúdení za ohováranie, urážku mravov, urážku náboženského cítenia alebo za typovo podobné trestné činy, čím bolo porušené ich právo na slobodu prejavu (čl. 10 EDĽP). V týchto prípadoch sa však na rozdiel od predchádzajúcej skupiny posudzuje kriminalizácia konania od prípadu k prípadu, teda či bolo v konkrétnom prípade odsúdenie sťažovateľa nevyhnutné na to, aby bola dosiahnutá ochrana mravov, či povesti iných osôb. Vo svojej judikatúre teda ESĽP nespochybňuje zakotvenie trestnosti ohovárania (alebo podobných činov) ako takého, ale len to, či vyvodenie trestnej zodpovednosti sťažovateľa v konkrétnej veci bolo nevyhnutné. ESĽP tak bude v konkrétnej veci skúmať, či aplikácia trestnej sankcie porušuje rovnováhu medzi právom chráneným trestným zákonom a právom na slobodu prejavu podľa čl. 10 ods. 1 EDĽP, pričom rozhodujúca pre toto posúdenie bude jednak povaha chráneného práva, ako aj povaha ( obsah) prejavu na strane druhej.30 Zákaz kriminalizácie Opakom povinnosti kriminalizácie je zákaz kriminalizácie istých konaní, ak by ich kriminalizácia predstavovala zásah do práv a slobôd garantovaných Dohovorom. Nie je možné vyhlásiť za trestný čin konanie, ktoré je normálnym výkonom práva zaručeného Dohovorom.28 K všeobecnej zásade trestného práva hmotného - nullum crimen sine lege, tak ako jej neoddeliteľná a neodpustiteľná podmienka pristupuje zásada, že kriminalizácia trestným záko- Trestné sankcie V judikatúre ESĽP má pri posudzovaní sankcií veľký význam predovšetkým čl. 3 EDĽP zakazujúci mučenie a neľudské či ponižujúce zaobchádzanie alebo tresty. Ide najmä o telesné tresty 31, no článok 3 Dohovoru má obmedzujúci vplyv aj na ostatné druhy trestov a zabezpečujúcich (ochranných) opatrení, ktoré síce samé osebe nemožno považovať za neľudské alebo ponižujúce, ktoré sa však nesmú ukladať alebo vykonávať spôsobom, ktorým by sa stali 21 Pozri napr. rozsudok vo veci Stubbings et al. v. Spojené kráľovstvo zo dňa 22. októbra 1996. 22 Pozri napr. rozsudok vo veci A. v. Spojené kráľovstvo zo dňa 23. septembra 1998. 23 Pozri napr. rozsudok vo veci Silidian v. Francúzsko. Pozri rozsudok vo veci Dudgeon v. Spojené kráľovstvo z 22. októbra 1981, rozsudok Norris v. Írsko z 26. októbra 1988, A č. 142, rozsudok Modinos v. Cyprus z 22. apríla 1993, A č. 259. 29 Pozri napr. rozsudok vo veci Labita v. Taliansko zo 6. apríla 2000, rozsudok vo veci Assenov v. Bulharsko z 28. októbra 1998 a pod. 24 25 Pozri rozsudok vo veci Egmez v. Cyprus z 21. decembra 2000. 26 Pozri rozsudok vo veci Calvelli v. Taliansko zo 17. januára 2002. Pozri napr. rozsudok vo veci Lingens v. Rakúsko z 8. júla 1986, rozsudok vo veci Oberschlick v. Rakúsko z 23. mája 1991, rozsudok vo veci Castells v. Španielsko z 23. apríla 1992, rozsudok vo veci Handyside v. Spojené kráľovstvo zo 7. decembra 1976, rozsudok vo veci Müller v. Švajčiarsko z 24. mája 1988 a i. 30 Pozri napr. rozsudok vo veci Keenan v. Spojené kráľovstvo z 3. apríla 2001. 27 28 Pozri rozsudok vo veci Engel et al. v. Holandsko z 8. júla 1976, A č. 22, § 81. Pozri napr. rozsudok Tyrer v. Spojené kráľovstvo z 25. apríla 1978, A č. 26. 31 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 66 TRESTNÉ PRÁVO HMOTNÉ V ROZHODNUTIACH EURÓPSKEHO SÚDU PRE ĽUDSKÉ PRÁVA neľudskými alebo ponižujúcimi.32 Uloženie úplne neprimeraného trestu by sa tak mohlo posudzovať ako uloženie neľudského trestu v zmysle čl. 3 Dohovoru. ESĽP však bude kontrolovať primeranosť trestu uloženého v rámci zákonnej trestnej sadzby len za výnimočných okolností, ak by dĺžka uloženého trestu vo vzťahu k spáchanému činu mohla vzbudzovať pochybnosti, pokiaľ ide o jej súlad s čl. 3 Dohovoru.33 t.j. zákonnosť trestu odňatia slobody je raz a navždy daná odsudzujúcim rozsudkom súdu. Je však možné, že aj pod vplyvom viacerých dokumentov politických orgánov Rady Európy nesúhlasiacich s touto teóriou40 dôjde k istému posunu v rozhodovaní ESĽP v tejto otázke.41 Dôvodom obmedzenia osobnej slobody nemusí byť len uloženie trestu, ale v zmysle čl. 5 ods. 1 Dohovoru aj uloženie zabezpečujúceho ( ochranného ) opatrenia vo forme liečenia alebo detencie, a to najmä osobám, ktoré trpia duševnou poruchou. Takéto obmedzenie osobnej slobody však môže trvať, len pokiaľ trvá aj duševná porucha takej povahy a intenzity, že chorý predstavuje reálne nebezpečenstvo pre seba, iného alebo pre verejný poriadok.42 Teda nevyhnutnou podmienkou je periodická súdna kontrola odôvodnenosti trvania obmedzenia osobnej slobody, pričom táto kontrola musí prebiehať v primeraných intervaloch vyplývajúcich z okolností konkrétneho prípadu.43 V súvislosti s článkom 3 Dohovoru sa ESĽP častejšie ako ukladaním a primeranosťou trestnoprávnych sankcií zaoberá otázkou súladu výkonu trestu odňatia slobody s požiadavkami ľudskosti a rešpektovania ľudskej dôstojnosti, pričom ale viackrát rozhodol, že hoci je aj trest vykonávaný v podmienkach nevyhovujúcich Európskym väzenským pravidlám34, neznamená to automaticky porušenie práv garantovaných Dohovorom.35 Ako neľudské zaobchádzanie bolo v judikatúre kvalifikované napr. neposkytnutie nevyhnutnej zdravotnej starostlivosti36 (vrátane psychiatrickej37 ), nevytvorenie podmienok na výkon trestu ťažko hendikepovaným osobám38 a osobám vo vysokom veku a za istých okolností aj totálna izolácia odsúdeného39. Vo vzťahu k čl. 3 Dohovoru predstavuje osobitnú kapitolu otázka prípustnosti trestu smrti, ktorého použitie výslovne pripúšťa samotný Dohovor v čl. 2 ods. 1. Dodatkový protokol č. 6 v roku 1983 zrušil trest smrti v čase mieru, no nie v čase vojny a počas bezprostrednej hrozby vojny. Až dodatkový Protokol č. 13 z 3. mája 2002 ruší v štátoch, ktoré ho ratifikovali, trest smrti za každých okolností.44 Vo vzťahu k trestu smrti sa ESĽP vo svojej judikatúre v súčasnosti zaoberá najmä otázkou prípustnosti vyhostenia, resp. extradície páchateľa do štátu, kde mu hrozí uloženie tohto trestu.45 Aj v súvislosti s prenikaním zásady trikrát a dosť (a jej podobných inštitútov) do kontinentálneho práva sa zrejme ESĽP v budúcnosti bude musieť čoraz viac zaoberať aj sťažnosťami smerujúcimi proti ukladaniu doživotných trestov odňatia slobody uložených bez možnosti podmienečného prepustenia odsúdeného z výkonu týchto trestov. Doterajšia prax ESĽP vychádzala z názoru, že prípadné podmienečné prepustenie nie je z hľadiska Dohovoru právom, ale privilégiom, keďže právo žiadať o podmienečné prepustenie z výkonu trestu Dohovor nezaručuje. Uplatňuje sa tu teória tzv. inkorporovanej kontroly, Resumé Rešpektovanie práv garantovaných Európskym dohovorom o ochrane ľudských práv a základných slobôd je spoločným menovateľom európskych trestných systémov a jedným z podkladov ich harmonizácie. Kontrola dodržiavania tohto dohovoru je zverená Európskemu súdu pre ľudské práva, ktorého rozhodnutia týkajúce sa trestného práva hmotného v zásade riešia tieto okruhy otázok – a) 32 Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Praha: Orac, 2002, s. 65. 33 Pozri napr. rozsudok vo veci Schimanek v. Rakúsko z 1. februára 2000, rozsudok vo veci Sawoniuk v. Spojené kráľovstvo z 29. mája 2001 a pod. 40 Odporúčanie Výboru ministrov Rec (87) 3 o Európskych väzenských pravidlech. 34 Pozri rozsudok Léger v. Francúzsko z 11. apríla 2006, tiež rozsudok vo veci Nivette v. Francúzsko z 3. júla 2001 a rozsudok vo veci Einhorn v. Francúzsko zo 16. októbra 2001. 35 Pozri napr. rozhodnutie Komisie vo veci Eggs v. Švajčiarsko z 11. decembra 1976. Pozri napr. rozsudok vo veci Ashingdane v. Spojené kráľovstvo z 28. mája 1985. 42 Pozri napr. rozsudok vo veci Hurtado v. Švajčiarsko z 28. januára 1994, A č.280-A. 43 Pozri napr. rozsudok vo veci Keenan v. Spojené kráľovstvo z 3. apríla 2001. 44 36 Pozri napr. rozsudok vo veci Herczegfalvy v. Rakúsko z 24. septembra 1992. 37 38 Napr. rezolúcia Výboru ministrov Res (76) 2. 41 Slovenská republika Protokol č. 13 síce podpísala, no doposiaľ neratifikovala. Pozri rozsudok Price v. Spojené kráľovstvo z 10. júla 2001. 39 Pozri napr. rozhodnutie vo veci Ensslinová, Baader a Raspe v. Nemecko z 8. júla 1978 a pod. 45 Pozri napr. rozsudok vo veci Soering v. Spojené kráľovstvo zo 7. júla 1989. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 67 TRESTNÉ PRÁVO HMOTNÉ V ROZHODNUTIACH EURÓPSKEHO SÚDU PRE ĽUDSKÉ PRÁVA zásada zákonnosti a zákaz retroaktivity, b) prípustnosť objektívnej zodpovednosti za trestný čin, c) povinnosť kriminalizovať určité konania, aby sa tak poskytla ochrana právam garantovaným dohovorom ( napr. právu na život, právo nebyť mučený, právo nebyť držaný v otroctve a i.), d) zákaz kriminalizovať konanie, ktoré je normálnym výkonom práva zaručeného Dohovorom, e) súlad uložených trestných sankcií s článkom 3 dohovoru, ktorý zakazuje mučenie a neľudské či ponižujúce zaobchádzanie alebo tresty. SPRAVODLIVÝ ALEBO „SPRAVODLIVÝ“ CIVILNÝ PROCES PROCES – CHIMÉRA ČI SKUTOČNOSŤ? Fair or „fair“ trial – illusion or reality? Marek Števček1 Recenzenti: Doc. JUDr. Daniel Jakubovič, PhD., katedra obchodného, finančného a hospodárskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. The need to respect rights guaranteed by the Convention for the protection of human rights and fundamental freedom is the common factor of European penal systems and one of the fundaments of their harmonization. With supervision of the performance of this Convention is charged the European court of human rights whose decisions in the area of criminal law substantive mainly deal with these issues – a) the principle of legality and prohibition of retroactivity, b) admissibility of objective criminal responsibility c) duty to criminalize certain acts in order to protect rights guaranteed by the Convention ( for example right to life, right not to be tortured or be held in slavery ) d) restriction of criminalization of actions that are normal performance of rights guaranteed by Convention e) imposed punishments accordance with Convention article 3 prohibiting torture or inhuman or degrading treatment or punishment. Doc. JUDr. Petr Hlavsa,CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová slová: Civilný proces - právo na spravodlivý proces - právo na prístup k súdu - koncentrácia a kontradiktórnosť civilného procesu Úvod Právo na spravodlivý proces, či právo na spravodlivé súdne konanie, je integrálnou súčasťou katalógu základných práv a slobôd, esenciálnou súčasťou systému garancii proti bezbrehej svojpomoci a nežiaducemu fenoménu „individuálnej“ či skôr „subjektívne individualizovanej“ spravodlivosti, lepšie povedané „chápaniu“ či vnímaniu“ spravodlivosti. Vytvorenie základných ústavných pravidiel inštitucionálnej spravodlivosti je nevyhnutným predpokladom naplnenia materiálnych znakov právneho štátu v najširšom zmysle. Môžeme teda hovoriť o povinnosti štátu garantovať ústavné právo na spravodlivý súdny proces. Práve preto každý štátny útvar hlásiaci sa k dôslednému uplatňovaniu doktríny právneho štátu vytvára systém orgánov dotovaných určitým súhrnom oprávnení (a ním korelujúcich povinností) pre prípad, že subjektívne právo subjektu spadajúceho pod personálnu či územnú pôsobnosť daného štátu bude ohrozené alebo porušené. Ak vychádzame z filozoficko-právnej koncepcie spoločenskej zmluvy, môžeme konštatovať, že štát disponuje tzv. monopolnými decíznymi oprávneniami, inak povedané, subjekty práva zverili štátu oprávnenie a zároveň povinnosť rozhodnúť spor o právo, spor o to, čo sa v danom konkrétnom prípade medzi stranami (sub- 1 JUDr. Marek Števček, PhD., katedra občianskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 68 SPRAVODLIVÝ ALEBO „SPRAVODLIVÝ“ CIVILNÝ PROCES – CHIMÉRA ČI SKUTOČNOSŤ? jektmi) sporu za právo považuje. Monopolnými preto, že až na výnimky právny poriadok ktoréhokoľvek štátu uvažovaného v kontinentálnej právnej tradícii nepripúšťa, aby spor o to, čo sa v konkrétnom prípade považuje za právo, rozhodoval iný ako štátom zriadený alebo na to určený a splnomocnený orgán – tu treba vnímať už spomínanú bariéru individulizovaného či subjektivizovaného vnímania spravodlivosti. Práve na báze práva na spravodlivý proces sa cez prizmu teórie spoločenskej zmluvy legitimizuje tzv. systém orgánov ochrany práva, ktorý je pre konkrétny štát rôzny, ale jeho základ je vždy rovnaký – ide o sústavu orgánov štátneho charakteru, ktoré disponujú právomocou poskytnúť ochranu porušenému alebo ohrozenému subjektívnemu právu. Spoločenskú zmluvu ako akt legitimizujúci existenciu a oprávnenia týchto orgánov predstavuje vždy ústava toho-ktorého štátu. subjektívnemu právu chránenému vnútroštátnym právnym poriadkom, ale i právu vyplývajúceho z medzinárodnoprávnych záväzkov štátu, hoci by nebolo súčasťou vnútroštátneho právneho poriadku. V tomto zmysle možno konštatovať určitý paradox: ak vnútroštátny súd rozhoduje o ochrane subjektívneho práva garantovaného napríklad Dohovorom, používa na to častokrát nedostačujúce procesné mechanizmy z hľadiska vnútroštátneho práva, avšak tieto akokoľvek formálne nedokonalé procesné nástroje musí vnútroštátny súd používať tak, aby vyhovel požiadavkám vnútroštátnemu právu nadradených právnych noriem. Právo na spravodlivý proces tak nadobúda úplne iný, doktrinálny, výkladový, právnohermeneutický význam – vnútroštátny súd musí i vnútroštátny procesný predpis vykladať tak, aby právo na spravodlivý proces zabezpečil. Čo však konkrétne predstavuje právo na spravodlivý súdny proces? Pre inštruktívnosť výkladu adjustovaného na súdny systém Slovenskej republiky obsahovo právo na spravodlivý súdny proces vymedzíme ako: Priorita v hierarchii orgánov ochrany práva patrí súdom, ako orgánom výslovne určeným rozhodovať spory civilnoprávneho a (v prípadoch ak to zákon výslovne stanovuje) iného charakteru. Pod decíznym, rozhodovacím charakterom týchto oprávnení však samozrejme v zmysle konštantnej judikatúry Európskeho súdu pre ľudské práva, ako aj názorov teórie civilného procesu rozumieme nielen oprávnenie (a povinnosť) vec rozhodnúť, ale vec prejednať a rozhodnúť v primeranom čase, tak ako to ustanovuje článok 6 ods. 1 Európskeho dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd2. a) b) Právo na prístup k súdu Obsahom tejto parciálnej zložky práva na spravodlivý proces je predovšetkým korelujúca povinnosť štátu vytvoriť efektívny a dostupný systém súdnictva (v inštitucionálnej rovine), schopný zabezpečiť druhú obsahovú zložku tohto základného ústavného práva, samotné právo na spravodlivé súdne konanie. Právo na spravodlivý súdny proces Právo na spravodlivé súdne konanie nemožno vnímať len ako efemérnu veličinu – bez reálneho obsahu by celý systém garancii vygenerovaných v priebehu storočí stratil prakticky zmysel. Možno povedať, že toto právo je právom inštitucionálnym – jeho obsahom a zároveň prvoradým cieľom je právo na vnútroštátny súd3. Pod pojmom vnútroštátny súd je potrebné rozumieť najmä stály súd inštitucionalizovaný v rámci všeobecnej súdnej sústavy štátu, nemožno hovoriť o súdnych tribunáloch vytváraných ad hoc, rôznych špeciálnych orgánoch kvázisúdnej povahy a pod. Prvoradou úlohou štátu je teda vytvoriť „súdnu sieť“4 ako dostupný a efektívny systém predstavujúci inštitucionálnu bázu formálnej spravodlivosti. Domnievame sa, že táto báza musí byť síce efektívna a do istej miery pružná, aby bola schopná reagovať na rôzne demografické, populačné a socializačné vplyvy, ale najmä a predovšetkým by mala spĺňať základný atribút prediktability pre subjekty práva. Miera stálosti súdneho systému by nemala hypertrofovať v prospech modernizačných tendencii v tom zmysle, že politické preferencie by nemali byť tým rozhodujúcim kritériom pre regionálne alokovanie orgánov ochrany práva. Tento vnútroštátny súd je jediným orgánom dotovaným právomocou (pozri vyššie) poskytnúť procesnú ochranu porušenému alebo priamo ohrozenému subjektívnemu právu, a to nielen 2 právo na prístup k súdu, právo na spravodlivé súdne konanie. 4 Dovolili sme si parafrázovať pojem „sociálna sieť“, nakoľko obsahovo ide o paralelu podľa nášho názoru prípustnú. Úlohou obidvoch „sietí“ je zachytiť subjekty, ktorých práva boli ohrozené alebo porušené, aj keď si pochopiteľne uvedomujeme istú hyperbolizáciu, s ktorou je potrebné tento pojem vnímať. Ďalej len Dohovor. Svák, J.: Ochrana ľudských práv (z pohľadu judikatúry a doktríny štrasburských orgánov ochrany práva). Žilina : Poradca podnikateľa 2003, s. 279. 3 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 69 SPRAVODLIVÝ ALEBO „SPRAVODLIVÝ“ CIVILNÝ PROCES – CHIMÉRA ČI SKUTOČNOSŤ? Uvedená konštatnosť umožňujúca subjektu práva predvídať prístup k spravodlivosti by mala rešpektovať tak líniu vertikálnu, ako i líniu horizontálnu. Pod vertikálnou líniou rozumieme predovšetkým určitú stálosť inštančného postupu, stupňov súdov, a teda v zásade pravidlá vecnej príslušnosti súdov. Domnievame sa, že i toto hrá kruciálnu úlohu pri prístupe subjektov práva k formálnej (inštitucionálnej) spravodlivosti. Neustála zmene pravidiel vecnej príslušnosti, či dokonca zmena inštancii súdnej sústavy predstavuje vážnu prekážku prístupu k spravodlivosti. Žiaľ, uvedené je veľkou bolesťou slovenského justičného prostredia. Neustála, prakticky konštantná zmena pravidiel príslušnosti súdov, zavádzanie osobitných príslušností pre určité typy konaní dokonca viedli právnu vedu k ustáleniu pojmu „kauzálna vecná príslušnosť súdov“5 – už pojmologicky je zrejmé hypertrofia, či skôr entropia systému súdnictva v Slovenskej republike. Len pre názornosť zopár príkladov „špecializovaného“ prístupu slovenského zákonodarcu: že tento znak práva na spravodlivý proces v Slovenskej republike stále značne pokrivkáva. Ďalšou obsahovou zložkou práva na prístup k súdu je povinnosť štátu vytvoriť taký systém procesného práva, ktorý čo najviac zjednoduší prístup subjektov práva na súd. Konkrétne ide o čo najbezproblémovejšie procesné podmienky z hľadiska prístupu k súdu. Žiaľ, tu je opätovne potrebné konštatovať značné rezervy Slovenskej republiky v napĺňaní tohto postulátu. Za všetky teoretické rozbory poslúži jeden inštruktívny príklad. Prístup k súdu by značne zjednodušila možnosť komunikovať so súdom elektronicky. Slovenský zákonodarca progresívne a moderne zakotvil v slovenskom Občianskom súdnom poriadku možnosť zvoliť si elektronickú formu podania, avšak nezabezpečil reálny výkon tohto práva materiálno-technickým vybavením súdov na výkon tejto agendy. V súčasnosti leží pred Ústavným súdom Slovenskej republiky neľahká úloha rozhodnúť tisíce (!) ústavných sťažností, v ktorých istá nemenovaná spoločnosť namieta porušenie práva na súdnu a inú právnu ochranu podľa článku 46 Ústavy SR6, keďže všeobecné súdy odmietli vybavovať elektronickú agendu pre spomínaný nedostatok materiálno-technického vybavenia. Akokoľvek rozhodne slovenský Ústavný súd, intuitívne môžeme už teraz cítiť, že proklamácie v právnych normách, pokiaľ nie je zabezpečená ich materiálny aplikácia, nemôžu predstavovať garanciu spravodlivého procesu. - ustanovenie osobitných burzových súdov, - osobitných súdov pre práva priemyselného vlastníctva, - osobitných zmenkových súdov, - osobitných konkurzných súdov atď. Uvedená situácia rozhodne neprispieva k sprehľadneniu súdneho systému Slovenskej republiky vo vertikálnej rovine, a tým skutočne neprispieva k naplneniu práva na prístup k súdu ako parciálneho oprávnenia (a v istom zmysle materiálneho predpokladu) práva na spravodlivý proces. Ďalším prejavom civilného súdneho sporu, ktorý výrazne ovplyvní naše úvahy, je veľmi citlivá otázka tzv. bagateľného cenzu v civilnom procese. V našom Občianskom súdnom poriadku sa vo veľmi obmedzenej miere prejavuje v dovolacom konaní, ale vo všeobecnosti predstavuje zavedenie bagateľného cenzu do civilného procesu oslabenie či lepšie povedané úplné abstrahovanie od atribútov ideálu spravodlivosti v civilnom procese vôbec. Ide o princíp, ktorý obmedzuje správanie sa súdu voči určitým subjektom, či voči určitým sporom v tom smere, že súd sa nebude zaoberať tými spormi, ktorých hodnota neprevyšuje zákonodarcom stanovenú minimálnu spodnú hranicu. Kritérium „valoris causae“ sa pochopiteľne prejavuje v civilnom procese úplne legitímne už dlhšie, ale boli sme zvyknutí ho pertraktovať iba v súvislosti s vecnou príslušnosťou civilných súdov, teda s otázkou, ktorý súd v inštančnom postupe sa bude vecou s určitou konkrétnou hodnotou vôbec zaoberať. Bagateľný cenzus O nič lepšie však legislatíva Slovenskej republiky nie je ani v línii horizontálnej, pod ktorou rozumieme konkrétne súdne orgány v jednom stupni. Na najnižšej úrovni okresných súdov sa len v posledných zhruba dvoch rokov odohralo nasledovné: jedna politická garnitúra obmedzila počet okresných súdov o deväť na celkový počet 45, a hneď nasledujúca politická garnitúra zrušené súdy znovuzriadila. Máme za to, že motívom jednej ani druhej zmeny rozhodne neboli materiálnoprávne konotáty práva na spravodlivý proces, ale obyčajná politická kalkulácia. Takéto správanie sa zákonodarcu však výrazne oslabuje dôveru ľudí v právny štát, dôveru ľudí v schopnosť štátu garantovať obsah práva na spravodlivý súdny proces. Toto je práve jadrom onej prediktability správania sa orgánov ochrany práva v horizontálnej línii. Konštatujeme, 5 Porovnaj Ficová, S. a kol.: Občianske právo procesné. Základné konanie. Bratislava : Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK, s. 79. 6 Akýsi vnútroštátny pendent práva na spravodlivý proces podľa článku 6 Dohovoru. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 70 SPRAVODLIVÝ ALEBO „SPRAVODLIVÝ“ CIVILNÝ PROCES – CHIMÉRA ČI SKUTOČNOSŤ? Právo na spravodlivé súdne konanie však predstavuje situáciu, že súd sa vecou s určitou bagateľnou, či skôr „bagateľnou“ hodnotou zaoberať nebude vôbec. Pochopiteľne ide o nesmierne citlivú otázku, v hre je subjektívne pociťovanie spravodlivosti a krivdy, pociťovanie sociálnej funkcie štátu ako takého, ako autority ktorej občania v spoločenskej zmluve zverili výkon určitých prirodzeným práv, a ten ich zrazu nevykonáva...Otázkou v tomto prípade teda je, či je spravodlivosť v subjektívnom ponímaní merateľná, kvantifikovateľné cez prizmu hodnoty sporu. Zrejme bude neudržateľné prisvedčiť názorom kladne odpovedajúcim na nastolenú otázku. Spravodlivosť ako kategória nepripúšťa „väčšiu“ či „menšiu“ spravodlivosť či nespravodlivosť -. tá je buď daná alebo nie. Otázka však v tomto prípade stojí úplne inak. Slovenský, ale v širšom kontexte kontinentálneho systému práve v diapazóne integrácie zásad sporového konania v rámci Európskej únie aj európsky civilný proces stále viac upúšťa od hľadania „pravdy“, v zmysle objektívnej, materiálnej pravdy v procese. Dominujúcou je zásada formálnej pravdy, ktorá vo veľmi naturalistickom vnímaní predstavuje zásadu „kto si pravdu dokáže, tomu ju súd prizná“. Bez akejkoľvek neprípustnej hyperbolizácie možno však konštatovať, že systém civilného dokazovanie v postmodernom procese preniesol prakticky celú procesnú diligenciu, zodpovednosť za výsledok sporu na strany sporu, bez väčšej ingerencie súdu ako pána sporu. Systémov a inštitútov, ktoré by nejakým rozumným spôsobom kompenzovali informačný deficit, či ak chceme dôkaznú núdzu subjektu konania je naozaj pramálo (spomeňme napríklad edičnú povinnosť), aj tie však v praxi skôr zlyhávajú. Ďalším frapantným príkladom, ako sa zrejme s právom na prístup k súdu nemá zo strany zákonodarcu zaobchádzať, je teda zavádzanie určitej diferenciácie prístupu k spravodlivosti podľa kritéria ratione valoris, teda hodnoty sporu. Podľa právneho stavu de lege lata je zavedený do systému mimoriadnych opravných prostriedkov v slovenskom civilnom procese tzv. bagateľný cenzus. Ide o stanovenie určitej materiálne (relutárne) kvantifikovateľnej hranice, prekročenie ktorej je podmienkou prístupu k spravodlivosti. in concreto, dovolací súd sa nebude dovolaním zaoberať, ak hodnota sporu nepresiahne trojnásobok hodnoty minimálnej mzdy v občianskoprávnych veciach, resp. hodnotu desaťnásobku minimálnej mzdy v obchodných veciach7. Domnievame sa, že uvedená hranica môže byť vnímaná ako prekážka v prístupe k spravodlivosti minimálne vo formálnom zmysle. Opätovne, snaha po lepších ukazovateľoch nápadu vecí na všeobecné súdy, akokoľvek možno v princípe chvályhodná, nemôže predstavovať reálnu prekážku v práve prístupu na súd. Alebo je azda diferenciácia porušených a ohrozených subjektívnych práv v poriadku, ak dosiahne hodnotu x, ale ak uvedená hodnota je čo i len o jednu jednotku (v princípe akejkoľvek) meny nižšia, intenzita porušenia už nestojí za to, aby sa ňou súdy zaoberali? Uvedený bagateľný cenzus nadobúda ešte hrozivejší rozmer ak si uvedomíme, že sa objavujú stále častejšie snahy zaviesť bagateľný cenzus aj do systému riadnych opravných prostriedkov. Ďalšou otázkou, ktorá determinuje naše úvahy a závery, bude princíp koncentrácie civilného súdneho sporu. Predstavuje výrazné oslabenie princípu arbitrárneho poriadku alebo jednotnosti konania, ktorý bezozvyšku dominoval nášmu sporovému procesu až do predrevolučných čias. Jednotlivé procesné úkony sú ako prejav koncentračného princípu koncentrované do určitej fázy konania. V prípade, že účastník nevykoná požadovaný procesný úkon v predpísanej, koncentrovanej fáze je spravidla postihnutý procesnou preklúziou úkonu, teda úkon stráca. Najtypickejším prejavom tohto princípu je systém neúplnej apelácie uplatňujúci sa v našom odvolacom konaní. Súvisí s už načrtnutou otázkou sporového dokazovania. Navrhovanie dôkazov ako procesný úkon účastníka konania je koncentrovaný do fázy prvostupňového konania. Súd po vyhlásení uznesenia, ktorým sa dokazovanie na súde prvého stupňa končí (len čo súd uznesenie vyhlási, je ním viazaný), nepripustí žiadne ďalšie dôkazné návrhy. Samozrejme, tento princíp vyvažuje ustanovenie § 205 a 205a Občianskeho súdneho poriadku, v zmysle ktorého sú vo výnimočných prípadoch prípustné aj dôkazné návrhy, resp. navrhovanie a vykonávanie dôkazov aj vo fáze odvolacieho konania, ale pôjde skôr o javy a prípady zriedkavé a výnimočné. Takmer kacírska otázka totižto znie tak, či je civilný súdny proces vôbec nástrojom spravodlivosti či hľadania spravodlivosti ako takej. Civilný proces je len uplatňovaním porušeného alebo ohrozeného subjektívneho práva tam, kde zlyhali súkromnoprávne prostriedky tohto uplatňovania. Inak povedané, civilný proces je len jedným zo spôsobov realizácie hmotnoprávnych vzťahov, preferovaným Len pre ilustráciu uvádzame, že hodnota minimálnej mzdy v Slovenskej republike predstavuje v súčasnosti sumu cca 8100,SKK, čo je zhruba 250 EURO. 7 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 71 SPRAVODLIVÝ ALEBO „SPRAVODLIVÝ“ CIVILNÝ PROCES – CHIMÉRA ČI SKUTOČNOSŤ? Kontradiktórnosť procesu ako záruka spravodlivého konania z hľadiska vymožiteľnosti práva. Reflektuje teda do istej miery hmotnoprávnu úpravu, ktorá rovnako len veľmi ťažko znesie atribúty spravodlivosti v najširšom zmysle. Civilný proces tu teda nie je na to, aby sa ním realizovali jednotlivé atribúty kategórie spravodlivosti. Je nástrojom vymožiteľnosti práva. Obsahová náplň kategórie spravodlivosti v subjektívnom ponímaní občanov štátu je natoľko diferencovaná a difúzna vo vzťahu k teórii práva, že zákonodarca prosto abstrahoval od hľadania spravodlivosti a rezignoval na vznešenosť na úkor pragmatickosti. Otázkou právnofilozofickou pochopiteľne zostáva, či to je správne. Či smer, ktorým sa uberá civilný proces ako významný nástroj právneho štátu je správny. A kacírska odpoveď na kacírsky nastolenú otázku je z nášho pohľadu – áno, smer, ktorý zvolil moderný (či ak chceme postmoderný) európsky civilný proces, je správny. Civilný proces v dvadsiatom prvom storočí je vybudovaný na základoch koncentrácie a formálnej pravdy, kontradiktórnosti a zodpovednosti strán procesu za vedenie a výsledok sporu. To je podľa nášho názoru úplne v poriadku a správne. Pochopiteľne, civilný proces v dvadsiatom prvom storočí je vybudovaný pre silných jednotlivcov schopných náležite sa v právnom poriadku orientovať a dbať o svoje práva. Napokon, už starí Rimania vravievali, že „vigilantibus iura scripta sunt“. Teda že právo je písané pre toho, kto sa stará o ich uplatňovanie. Pre bdelých jednotlivcov s náležitým právnym vedomím a povedomím. A tu je kameň úrazu – práve a jedine toto je a vždy bude jedinou ozajstnou povinnosťou štátu. Zabezpečiť možnosť získať právne vedomie, osvetou a koncepčnou zákonodarnou prácou, prediktabilitou právnych noriem, stabilnosťou právnej úpravy minimálne kódexového charakteru. Povinnosťou štátu teda podľa nás nie je dbať o to, aby súd strážil subjektívne chápanie spravodlivosti jedinca, ktorý nie je spôsobilý svoje práva si uplatňovať sám, nota bene keď v drvivej väčšine prípadov chápanie spravodlivosti takýchto subjektov práva má ďaleko od aristotelovsko-platónovskej koncepcie spravodlivosti, na ktorej je vybudované európske právne myslenie až po súčasnosť. Kontradiktórnosť predstavuje v najvšeobecnejšej rovine základný princíp sporového konania. Je len logickým dôsledkom uplatňovania zásady formálnej pravdy v kontinentálnom civilnom procese. Aj súdny systém Slovenskej republiky bezozvyšku reflektuje súčasné trendy a ako v civilnom, tak v trestnom procese zaviedol zákonodarca prísnu kontradiktórnosť a koncentráciu procesu. Súčasný civilný proces je stále viac a viac založený na kontradiktórnosti konania, a tak sa princíp kontradiktórnosti procesu stal jedným z vedúcich princípov procesnej náuky. Kontradiktórny civilný proces je založený na postuláte, že účastníci konania vystupujú v procese v navzájom protichodnom, kontradiktórnom postavení a majú protichodný záujem na výsledku tohto konania. Protikladnosť procesného postavenia determinuje i protikladnosť procesných funkcii strán procesu. Žalobca v zmysle dôsledného uplatňovania prejednacieho princípu má povinnosť tvrdenia i dôkaznú povinnosť, avšak (aplikáciou princípu rovnosti účastníkov) má aj žalobca procesné právo a v istom zmysle aj procesnú povinnosť tvrdiť skutočnosti vo svoj prospech a navrhovať dôkazy na preukázanie týchto protichodne tvrdených skutočností. Ide vlastne o konflikt medzi stranami sporu prebiehajúci pod procesným dohľadom súdu, ktorý síce so stranami kooperuje, ale v zmysle princípu kontradiktórnosti je procesná diligencia, zodpovednosť za smer, spôsob a výsledok sporu rovnomerne rozložený na strany (účastníkov) sporu. Súd rozhoduje spor (konflikt)8 medzi stranami o tom, čo je právo a ako má byť v danom prípade aplikované a interpretované, ale rozhoduje na základe dôslednej procesnej aktivity strán sporu. Predovšetkým je to frapantné pri dokazovaní, kde súd v sporovom konaní nevyhľadáva sám dôkazy, obmedzí sa (až na isté výnimky) na dôkazné návrhy strán – úzko to súvisí so zásadou formálnej pravdy a odklonom od zásady materiálnej pravdy typickým pre socialistický civilný proces. Kontradiktórnosť civilného procesu nie je len základným princípom civilného súdneho sporu, ale priam určujúcim funkcionálonym znakom procesu, ktorý sa vždy chápe ako spor dvoch strán o to, čo je v konkrétnom prípade právo. Je preto predpoklad, že princíp kontradiktórnosti civilného procesu sa bude Aby sme však neboli takí abstraktní, pokúsime sa premietnuť uvedené na konkrétne inštitúty civilného procesu v Slovenskej republike. Ako východisko zvolíme určité parciálne okruhy práva na spravodlivé súdne konanie, ktoré budeme konfrontovať s normatívnymi inštitútmi súdneho systému Slovenskej republiky. Samozrejme, pôjde len o stručný náčrt, vzhľadom na rozsah tohto príspevku. 8 Bližšie pozri Stavinohová, J. – Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Masarykova Univerzita a nakladatelství Doplněk, Brno 2003, s. 175. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 72 SPRAVODLIVÝ ALEBO „SPRAVODLIVÝ“ CIVILNÝ PROCES – CHIMÉRA ČI SKUTOČNOSŤ? neustále prehlbovať a uplatňovať sa stále dôslednejšie. kej podateľne do systému civilného súdnictva, ktorý výrazne eliminuje prípadné nežiaduce vplyvy – rovnako tak prísny zákaz atrahácie veci, teda odňatia veci inštančne nadriadeným súdom, ktorý v slovenskom procesnom práve platí, prispieva k napĺňaniu tohto parciálneho práva), - zákaz odňatia veci zákonnému súdu – tu ide nielen o už spomínaný zákaz atrahácie veci, ale i o zákaz vytvárania špecializovaných súdov, ktorých existencia podstatným spôsobom znevýhodňuje jednu procesnú stranu. V civilnom súdnictve takýmito orgánmi nedisponujeme, avšak v trestnoprávnej rovine existencia tzv. Špeciálneho súdu, ktorého úlohou je súdiť prípady korupcie, trestné činy verejných činiteľov a pod., do určitej miery legitimizujú úvahy o opodstatnenosti existencie tohto špeciálneho orgánu9). Náročnosť kladená na procesné strany pri konzekventnom uplatňovaní tohto princípu môže za istých okolností vyvolávať pochybnosti o tom, či konotáty materiálneho právneho štátu sú splnené. V zmysle judikatúry štrasburských orgánov ochrany práva musia byť splnené určité predpoklady, aby aj kontradiktórny proces bol plne v súlade s právom na spravodlivé súdne konanie. Tými predpokladmi sú predovšetkým: - právo byť oboznámený so skutkovými tvrdeniami protistrany (je irelevantné, v akej procesnej pozícii sa účastník vyskytuje, v kontradiktórnom spore aj odporca má svoj diel procesnej diligencie, rovnako ako žalobca), - z toho vyplývajúce právo na „repliku“ – ide o vyrovnanie, kompenzáciu skutkových tvrdení protistrany (ide o to, aby súd nerozhodoval len podľa skutkových tvrdení proklamovaných jednou stranou sporu), - právo osobnej prítomnosti na verejnom prejednaní veci – pojednávaní (toto však neplatí bezvýnimočne, problematika tzv. kontumačného rozsudku je plne v súlade so štrasburskou doktrínou, nakoľko sankcionuje „neaktívneho“ účastníka sporu stratou tohto sporu, ale výlučne v príčinnej súvislosti s jeho procesnou „neaktivitou“), - právo vyjadriť sa nielen ku skutkovým tvrdeniam, ale i k dôkazom a dôkazným návrhom protistrany. prieťaaPrávo na prerokovanie veci bez zbytočných prieť hov Ide o podstatnú zložku práva na spravodlivé súdne konanie, a z hľadiska psychologického, z hľadiska individuálneho vnímania subjektívnej spravedlivosti vari o zložku najcitlivejšiu. Súdny systém Slovenskej republiky zatiaľ nedokázal vytvoriť dostatočne efektívny systém na naplnenie tohto parciálneho oprávnenia, nakoľko drvivá väčšina sporov proti Slovenskej republike pre Európskym súdom pre ľudské práva v Štrasburgu pramení práve z porušenia tohto čiastkového oprávnenia účastníka súdneho konania. Možno v zásade konštatovať, že uvedené atribúty slovenský civilný súdny systém spĺňa, a je teda plne konformný so štrasburskou doktrínou. Ide však o reálne napĺňanie týchto predpokladov, nie o proklamatívnu polohu normatívnych ustanovení – práve v materiálnom uplatňovaní zo strany konkrétnych súdnych orgánov má súdny systém Slovenskej republiky značné rezervy. Doktrinálne i v zmysle judikatúry sa za prieťahy v konaní, a teda za porušenie práva na prerokovanie veci v primeranom čase, považuje procesná nečinnosť súdu po dobu dlhšiu ako šesť mesiacov, ak na to neexistujú obzvlášť závažné dôvody. Výklad jednotlivých zložiek súdneho systému Slovenskej republiky je v tomto smere tak široký, že skutočne možno bez nadsázky konštatovať, že porušenie práva na spravodlivé súdne konanie je zapríčinené viacmenej neschopnosťou tohto systému saturovať požiadavky materiálneho právneho štátu. Rovnosť zbraní v procese Pod týmto pojmom rozumie judikatúra Európskeho súdu pre ľudské práva súhrn inštitútov, ktorých obsahový rámec sa sčasti prekrýva s predošlými výkladmi, avšak naozaj iba sčasti. Obsahuje totiž predovšetkým inštitucionálne garancie vo forme základných princípov organizácie súdov na najvyššej úrovni, až po konkrétne procesné postavenie v úrovniach nižších. Záver Súdny systém Slovenskej republiky má výrazné medzery predovšetkým v práve na spravodlivé súd- Ohľadom inštitucionálnych organizačných zložiek predstavuje rovnosť zbraní predovšetkým: V tejto súvislosti nie je bez zaujímavosti ani nález Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. pl. ÚS 43/95 z 10. septembra 1996, ktorým posudzoval účasť prokurátora v civilnom súdnom konaní, avšak Ústavný súd SR dospel k názoru, že účasť prokurátora vo vymedzenom rozsahu v civilnom procese nie je v rozpore s rovnosťou zbraní účastníkov. 9 - právo na neodňateľnosť svojmu zákonnému sudcovi (v tejto oblasti Slovenská republika urobila značný pokrok zavedením systému tzv. elektronic- Olomoucké debaty mladých právníků 2008 73 SPRAVODLIVÝ ALEBO „SPRAVODLIVÝ“ CIVILNÝ PROCES – CHIMÉRA ČI SKUTOČNOSŤ? ne konanie. Nezabezpečenie ústavného práva na súdnu a inú právnu ochrany je vnímané predovšetkým cez prizmu porušenia práva na prerokovanie veci bez zbytočných prieťahov. V jednotlivých parciálnych zložkách práva na prístup k súdu možno tiež vybadať isté rezervy, avšak komplexne je jeho dodržiavanie zo strany súdneho systému Slovenskej republiky na lepšej úrovni, ako iné zložky práva na spravodlivý proces. PŘEKVAPIVÁ ROZHODNUTÍ JAKO FORMA PORUŠENÍ PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PRO PROCES Surprising decisions as a form of violation of the right to a fair trial Jana Křiváčková1 Samotná právo na spravodlivý proces je nakoniec vždy len limitou hraničiacou s absolútnou nedosiahnuteľnosťou a je len na zložkách justičného systému, v akej miere sa k tomuto ideálu priblížia. Recenzenti Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Ludvík David, CSc., Nejvyšší soud České republiky, katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Resumé Príspevok sa zaoberá analýzou jednotlivých zložiek práva na spravodlivý proces, a to v reflexii súdneho systému Slovenskej republiky. Konštatuje viaceré nedokonalosti tohto systému, a to predovšetkým v práve prístupu k súdu, ako aj v práve na prerokovanie veci bez zbytočných prieťahov. Analyzuje jednotlivá procesné situácie a inštitúty v súvislosti so zabezpečovaním ústavného práva na spravodlivé súdne konanie. Klíčová slova: Překvapivé rozhodnutí - předvídatelnost rozhodnutí - poučovací povinnost soudu - spravedlivý proces závaznost judikatury - princip rovnosti. Article shortly analyse problematic of a fair-triale right and its contents, from a slovak judicial system point of view. The autor declares som insufficiensies of this system, first of all towards the right for a legal court, and the right for a trial in apropriate time. Also the article deals with som situations and institutions in a process in the Slovak republic. Pojem překvapivé rozhodnutí se v judikatuře Nejvyššího soudu, ale i v rozhodnutích soudů odvolacích objevuje často. Příčiny lze nalézt v několika situacích, které mohou nastat v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně i soudu stupně druhého. Pojem překvapivé rozhodnutí ovšem zdaleka nemá jednotný výklad a je na něj třeba nahlížet z několika hledisek. V odůvodnění rozhodnutí odvolacích soudů, jimiž se ruší rozhodnutí soudu prvního stupně, je nejčastější příčinou argumentace překvapivým rozhodnutím nedostatečné splnění poučovací povinnosti soudu tímto soudem. U rozhodnutí Nejvyššího soudu není v tomto ohledu situace až tak odlišná a kasační rozhodnutí se vztahují na případy, kdy to byl právě soud odvolací, který svým postupem dospěl k tzv. překvapivému rozhodnutí a to opět ve spojení s nedostatečným poučením účastníků řízení, kdy odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně za současného porušení procesních pravidel upravujících dokazování v odvolacím řízení. Další situací, kde se může podle Nejvyššího soudu jednat o překvapivé rozhodnutí, je nerespektování názorů vyjádřených v judikatuře Nejvyššího soudu. JUDr. Jana Křiváčková, katedra občanského a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. 1 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 74 PŘEKVAPIVÁ ROZHODNUTÍ JAKO FORMA PORUŠENÍ PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES Pojem překvapivé rozhodnutí je v podstatě stále jen kazuisticky vysvětlován, tj., pod tento pojem jsou zařazována konkrétní rozhodnutí a postupy soudu, ale jednotný náhled na definici není nikde generelně vyjádřen. Nejčastěji je tento termín spojován s pojmy předvídatelnost resp. nepředvídatelností soudního rozhodování. vodnit a to tak, že vyjádří, z jakých důvodů rozhodl odlišně, resp. proč se se závěry Nejvyššího soudu neztotožňuje a proč považuje za nezbytné tyto závěry nahradit právními názory novými.“ Kdy podle Ústavního soudu může bezdůvodné opomenutí rozhodnutí Nejvyššího soudu mít rysy jurisdikční libovůle a vydáním takového rozhodnutí, jímž byla bez jakékoliv argumentace odmítnuta konsolidovaná judikatura, vybočuje soud z rámce pravidel řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 LZPS . Pokud se budeme věnovat obecnému výkladu slova překvapivý, potom lze říci, že obvyklým významem tohoto slova je vyjádření toho, že něco je v rozporu s něčí představou, něčím předpokladem. Aby ovšem šlo o překvapivost objektivní, tedy nikoli jen subjektivní, musí se jednat o rozpor s důvodně oprávněným předpokladem. A abychom dosáhli výkladu tohoto slova v kontextu právně relevantním, je třeba tuto důvodnost daného předpokladu hledat přímo v pramenech práva či jejich výkladech majících určitým způsobem zavazující sílu. Jen posouzením toho, zda byly v daném případě tyto důvody pro daný předpoklad dány, je možno dosáhnout výsledného závěru, že určité rozhodnutí či postup soudu byl nebo nebyl překvapivým. Zde tedy Ústavní soud prezentoval dle mého názoru své jednoznačné stanovisko vůči respektování ustálené judikatury, kdy neodmítá odlišný názor na právní hodnocení jednotlivých případů, nicméně chápe takový postup jako určitou anomálii, která musí být soudem nižšího stupně v odůvodnění ve své podstatě obhájena. Pokud se tomu tak nestane, je toto porušením správného soudního postupu, který vede k rozhodnutí překvapivému a to právě proto, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu je obecně chápána jako předestření řešení obdobných (tj. pod konkrétní případ řešený Nejvyšším soudem subsumovatelných) případů. Překvapivost rozhodnutí je jistě možné chápat právě v pohledu čistě subjektivním, kdy účastník daného soudní řízení je rozhodnutím soudu překvapen proto, že se domníval, že jeho právní náhled na věc je správný a spravedlivý. Nicméně toto může pramenit jak z nesprávného pochopení právních předpisů, resp. jejich naprostým ignorováním, tak faktem, že soud právo vykládá odlišně, než by se dalo čekat a to jak s ohledem na ustálenou judikaturu, tak na výklad obecně přijímaný v odborných kruzích. Pokud tedy soud nižšího stupně danou věc rozhodne odlišně a nebude-li toto jeho řešení podepřeno odůvodněním tohoto postupu, pak je více než pravděpodobné, že bude takové rozhodnutí nakonec zrušeno. Což ovšem není vyloučeno ani v případě, že takové odůvodnění dané rozhodnutí obsahovat bude. Na úrovni soudního rozhodování v prvním stupni se překvapivost rozhodnutí projeví dále zejména v souvislosti s ustanovením § 118a odst. 2 OSŘ, které obsahuje poučovací povinnost soudu, jejíž splnění je třeba v případě, kdy soud na základě dosavadní znalosti skutkového stavu věci má za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. V tomto případě je dle uvedeného ustanovení povinen vyzvat účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Pokud jde o překvapivost z důvodu rozporu s představou konkrétního účastníka soudního řízení o spravedlnosti, pak se lze dostat na úroveň vpravdě filozofickou, nicméně v tomto ohledu jde čistě o to, zda tato představa spravedlnosti koresponduje s chápáním spravedlnosti de lege lata. Pokud tomu tak není, je sice pravdou, že pojem spravedlnosti lze chápat v tolika smyslech, kolik lidí na světě žije, nicméně není možné se v rámci právního řádu konkrétní země ztotožnit v nazírání na spravedlnost se všemi a je třeba buďto respektovat platné a účinné právo nebo se snažit o jeho změnu, což ovšem není pro již rozhodnutý spor nikterak relevantní. Jako překvapivé by totiž bylo hodnoceno právě takové rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 OSŘ, tedy pokud by soud na základě jemu předestřenému skutkovému stavu došel k závěru, že danou věc je možné právně posoudit jinak, než má zato účastník, nicméně nepoučil by jej o tomto dle uvedeného ustanovení § 118a odst. 2 OSŘ a v souvislosti s tímto jej nevyzval k doplnění skutkových tvrzení a důkazů. Poněkud jinak tomu ovšem bude v případě, že soud rozhodne v konkrétně věci zcela odlišně od ustálené judikatury. Ve svém rozhodnutí IV. ÚS 451/05 ze dne 17. července 2007 Ústavní soud došel k závěru, že pokud soud interpretoval platné právo odlišně od ustálené judikatury, „bylo jeho povinností toto své rozhodnutí v tomto ohledu dostatečně odů- Olomoucké debaty mladých právníků 2008 75 PŘEKVAPIVÁ ROZHODNUTÍ JAKO FORMA PORUŠENÍ PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES Zřejmým smyslem tohoto ustanovení je na prvním místě, aby bylo zabráněno tomu, že v soudním řízení nedojde k vyřešení věci jen z důvodu, že se účastníci mýlí v právním posouzení svých vztahů.2 Žaloba by neměla být zamítnuta proto, že účastník neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, aniž by o tom, že takové břemeno má, vůbec věděl.3 S tímto tvrzením lze dle mého názoru souhlasit jen částečně. I když existence absolutní neplatnosti smlouvy je okolnost, ke které soud přihlíží ex offo, měli by účastníci mít možnost na toto zjištění soudu reagovat a to i doplněním skutkových tvrzení a návrhem dalších důkazů. Kdy pokud by tuto okolnost věděli, mohli by v řízení postupovat tak, že by došlo třeba ke smírnému vyřešení věci. S tímto lze bez dalšího souhlasit, ačkoli by bylo možno argumentovat tím, že v důsledku takového poučení dochází k porušení principu rovnosti, kdy toto poučení bude logicky směřovat k osobě žalobce a tímto mu soud v podstatě „napoví“ jednak, že jeho dosavadní postup nevede k pro něj úspěšnému výsledku a dále jak má postupovat, aby tomu tak nebylo. Na druhou stranu je možné proti tomuto závěru namítnout, že v důsledku uvedeného poučení bude také druhá strana sporu informována o tom, jakým směrem se má ubírat její obrana. Nad určitým narušením principu rovnosti zde tedy převáží zájem na spravedlivém vyřešení věci a nekomplikování průběhu soudního řízení. Na tomto místě bych se ráda pozastavila nad případem ustáleného postupu soudu, který nelze dávat do spojitosti s poučením § 118a odst. 2 OSŘ, nicméně pro posouzení provedení daného poučení z mého pohledu relevantním. Jde o práci soudu s tzv. notorietami, tj. skutečnostmi obecně známými, jež není třeba dokazovat, tak jak stanoví § 121 OSŘ. V případě, že se soud domnívá, že určitá skutečnost je notoricky, tj. obecně známa, je povinen toto své posouzení účastníkům jasně projevit. Například má-li soudce zato, že je obecně známo, že v určité obci se nachází třeba pěší stezka přes určitý úsek lesa, nebo že při záplavách v určitém roce došlo k zatopení celé první ulice města X u řeky Y, pak toto musí v rámci dokazování účastníkům sdělit, aby nadále bylo zcela zřejmé, co je předmětem dokazování, tj., co musí být dále prokázáno. V průběhu několika let se také v judikatuře Nejvyššího soudu objevuje zásadně názor, že k tomuto poučení o možnosti odlišného právního posouzení musí soud přistoupit jedině, pokud je třeba doplnit skutková tvrzení či důkazy.4 Pokud tomu tak není, nemusí soud o svém odlišném právním pohledu na věc účastníky informovat. Jeho rozhodnutí, v němž se neztotožní s právním názorem žalobce, pak není rozhodnutím překvapivým a to proto, že soud není na rozdíl od zjištěného skutkového stavu právním názorem, tj. právním posouzením tohoto skutkového stavu žalobcem (navrhovatelem) vázán, což vyplývá z ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ. V tomto ohledu se domnívám, že i existence znalosti soudu o určité okolnosti, ačkoli není svou povahou skutková, ale právní, k níž musí dle zákona přihlížet ex offo, jako například absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze práva, by měla být účastníkům známa, tj., soud by měl o své znalosti této okolnosti účastníky uvědomit. V opačném případě je pro účastníky další postup soudu nezřetelný a nejsou tak ve své podstatě schopni adekvátně nadále v řízení pokračovat, tj., uplatňovat relevantně svá práva a plnit povinnosti. Jejich další postup, tj. postup od okamžiku, kdy soud došel k takového zjištění, je již bez znalosti této okolnosti zcela neadekvátní a ve svém výsledku i zcela zbytečný. Ve svém rozhodnutí 25 Cdo 1934/2001 Nejvyšší soud například uvádí, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Dalším neméně problematickým aspektem tohoto poučení je možnost narušení principu rovnosti související s faktem, že soud podle § 118 a odst. 2 OSŘ má poučit účastníka o určitém odlišném právním posouzení, tedy v souvislosti s hmotným právem nikoli o hmotném právu. Provedení takového poučení ovšem logicky nebude zcela jednoduché a snadno při něm lze překročit hranici do sféry práva hmotného. Toto představuje zřejmý problém, kdy soud v zásadě má povinnost poučovat účastníky jen o jejich procesních právech a povinnostech, tak jak to uvádí § 5 OSŘ. Výjimkou je jen poučení v rámci pokusu o smírné vyřešení věci dle § 99 OSŘ. Jako nejvíce nekonfliktní se proto jeví případné spojení obou poučení do jednoho okamžiku, resp. přesněji Obdobně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 548 2 Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 549 3 4 Například (Rc) 25 Cdo 1934/2001, (Rc) 21 Cdo 1006/2005. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 76 PŘEKVAPIVÁ ROZHODNUTÍ JAKO FORMA PORUŠENÍ PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES řečeno jakési včlenění obsahu poučení podle § 118a odst. 2 OSŘ do postupu dle § 99 OSŘ, kdy se soud elegantně vyhne nebezpečí, že by v rámci postupu dle § 118a odst. 2 OSŘ v průběhu jednání mimo režim § 99 OSŘ poučil účastníka o hmotném právu. řízení nemohla být zjednána náprava.5 Tak by tomu bylo, pokud by postup dle ustanovení § 118a odst. 2 OSŘ vedl k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a OSŘ nebo 211a OSŘ nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Při rozhodování odvolacího soudu se překvapivost rozhodnutí projevuje zejména v odlišném právním posouzení dané věci, než ke kterému došel soud prvního stupně. V tomto ohledu je třeba vždy zjistit, zda tato změna právní kvalifikace projednávaných vztahů účastníků je změnou založenou na přezkoumání právního posouzení věci soudem prvního stupně, kdy tento věc zcela skutkově objasnil, tj., došel ke správným závěrům o skutkovém stavu, nicméně nesprávně tyto závěry právně ohodnotil nebo zda soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, protože nesplnil svou poučovací povinnost dle ustanovení § 118a OSŘ a na základě toho věc nesprávně právně zhodnotil a podle odvolacího soudu je věc třeba posoudit právně odlišně a v důsledku tohoto odlišného právního názoru je nutné uvést další tvrzení nebo důkazy. Pokud by soud druhého stupně toto pravidlo nerespektoval a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, avšak vycházel z jiného právního posouzení nebo rozhodnutí změnil v důsledku tohoto jiného právního posouzení, jednalo by se o rozhodnutí překvapivé, neboť by tím účastníkům znemožnil uplatnění práva vyjádřit se k tomuto odlišnému právnímu posouzení, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.6 Závěrem Překvapivá rozhodnutí jsou beze sporu jednou ze závažných forem porušení práva na spravedlivý proces, nicméně sama překvapivost rozhodnutí nemusí vždy znamenat, že v průběhu soudního řízení došlo k porušení tohoto práva. Rozhodnutí lze považovat za překvapivé jen tehdy, kdy dojde k porušení procesněprávních předpisů, jež slouží k zajištění předvídatelnosti rozhodnutí. Problematickým ovšem zůstává stále nepříliš sjednocený názor soudů na to, co tímto porušením už je a co naopak lze ještě považovat za s těmito předpisy konformní postup. Půjde-li o první situaci a soud i přes nesprávné právní posouzení rozhodl věcně správně, pak je namístě, aby odvolací soud ve věci rozhodl tak, že odvoláním napadené rozhodnutí potvrdí, kdy výrok soudu prvního stupně je věcně správný a ke změně výroků rozhodnutí není třeba přistoupit, protože odlišné právní posouzení věci se odrazí jen v odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud může dané rozhodnutí potvrdit jako věcně správné i přesto, že k tomuto závěru došel na základě odlišného právního posouzení věci a to dle ustanovení § 219 OSŘ. Předvídatelnost rozhodnutí představuje určitý druh jistoty v rámci soudního rozhodování. Tato jistota pramení z platného právního řádu. Mimo tento pramen je pro předvídatelnost rozhodnutí zejména významná judikatura, kdy je zcela logické předvídat totožnost, resp. obdobnost rozhodnutí, bylo-li již předtím o obdobné věci určitým způsobem rozhodnuto. Překvapivým proto lze označit i takové rozhodnutí, v němž soud bude určitou věc posuzovat zcela odlišně od předtím již v obdobném jednou Nejvyšším soudem vyjádřeného právního názoru, nebude-li soud schopen tento svůj názor svou argumentací obsaženou v odůvodnění daného rozhodnutí a při konfrontaci s již jednou vyjádřeným právním názorem obhájit či bude-li tato argumentace v odůvodnění chybět. Takové rozhodnutí se může účastníkům jevit jako překvapivé. S tímto závěrem ovšem nelze souhlasit, kdy pokud odvolací soud i na základě jiného právního posouzení věci dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je jinak zcela správné, znamenal by jiný postup soudu odvolacího (tj. jiný než potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně) zbytečné protahování řízení, protože by v tomto případě nebyl důvod pro změnu rozhodnutí v odvolacím řízení a odvolací soud by tak musel rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Závěr, který z výše uvedeného vyvstává, tedy je, že pokud účastníkův předpoklad výsledného rozhodnutí ve věci nevyplývá z platného práva, nelze chápat soudní rozhodnutí od tohoto předpokladu se V druhém případě ovšem bude muset odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu je k dalšímu řízení, protože se bude jednat o případ tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího 5 § 219a odst. 1 písm. a) OSŘ Shodně i nález Ústavního soudu I. ÚS 287/05 ze dne 13. června 2006 6 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 77 PŘEKVAPIVÁ ROZHODNUTÍ JAKO FORMA PORUŠENÍ PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES PRÁVNA ÚPRAVA VÝSLUCHU SVEDKA V OBČIANSKOM SÚDNOM KONANÍ DE LEGE FERENDA. lišící jako překvapivé z hlediska výsledku nýbrž za určitých okolností pouze z hlediska postupu soudu, který o svém odlišném posouzení věci měl účastníky poučit a neučinil tak. Legal regulation of examination of witnesses related to civil trials DE LEGE FERENDA Resuméé Resum Příspěvek je zaměřen na překvapivé rozhodnutí jako jednu z možných forem porušení práva na spravedlivý proces. Překvapivé rozhodnutí jako pojem je pak hodnocen zejména s ohledem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dušan Slávik1 Recenzenti Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. V souvislosti s fenoménem tzv. překvapivého rozhodnutí je rovněž analyzována poučovací povinnost soudu dle ustanovení §118a odst. 2 OSŘ jako jeden z nástrojů záruky předvídatelnosti soudního rozhodnutí. JUDr. Martin Puchalla, PhD., advokát Košice. Kľúčové slová The article concentrates on the surprising decision as one of possible forms of violation of the right to fair trial. The surprising decision as a term is further evaluated especially with regards to the relevant practice of the Supreme Court and of the Constitutional Court. Svedok - dôkaz - ochrana ľudských práv a slobôd Úvod tohto príspevku možno začať konštatovaním, že výsluch svedka patrí v súčasnej justičnej praxi k najčastejšie používaným dôkazným prostriedkom a to aj napriek tomu, že je tiež dôkazným prostriedkom najmenej „ spoľahlivým “ , resp. najnáročnejším z hľadiska jeho hodnotenia. 2 Vzhľadom k obrovskému významu tohto dôkazného prostriedku je však potrebné dôsledne analyzovať niektoré problémy, ktoré pri jeho použití v praxi vznikajú s prihliadnutím na aspekty ochrany práv a oprávnených záujmov i samotnej osoby svedka. In connection with the phenomenon of the so-called surprising decision also the court´s information duty under provision of section 118a subsection 2 of the Code of Civil Procedure is analysed as one of the instruments guaranteeing the foreseeability of judicial decisions. Právna úprava výsluchu svedka je v platnom Občianskom súdnom poriadku3 obsiahnutá v ust. § 126. Už zo samotného zaradenia tohto inštitútu v rámci zákona vyplýva jeho význačnosť. Medzi jednotlivými dôkaznými prostriedkami, ktoré sú v Občianskom súdnom poriadku upravené je totiž zaradený na prvé miesto. Za svedka sa považuje fyzická osoba, ktorá je odlišná od sudcov a od účastníkov konania resp. ich zástupcov, ktorá má pred súdom vypovedať o tom, čo svojimi zmyslami o určitej skutočnosti vnímala, JUDr. Dušan Slávik, externý doktorand katedry občianskeho a obchodného práva, Právnická fakulta Trnavskej univerzity; advokátsky koncipient AK JUDr. Martin Puchalla, PhD. Košice. 1 Totožný názor zastávajú i iní autori publikujúci v oblasti civilného procesu, napr. Dr.iur.Hans- Joachim Musielak in: GRUNDKURS ZPO, 6. Auflage, Verlag C.H.Beck München, 2002, str. 256-267, prípadne Peter G. Mayr in: Das Beweisrecht in Der Europäischen Union, Kluwer Law International, 2004, str. 54 2 3 Teda zák. č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok v znení zák.č. 643/2007 Z.z. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 78 PRÁVNA ÚPRAVA VÝSLUCHU SVEDKA V OBČIANSKOM SÚDNOM KONANÍ DE LEGE FERENDA ak je o tom schopná podať správu.4 Svedka tiež možno charakterizovať ako osobu v civilnom proces nezameniteľnú a nezastupiteľnú. Je tomu tak preto, lebo iba práve určitá konkrétna osoba môže podať správu o tom, čo sama svojimi zmyslami vnímala. Výpoveď svedka je teda rýdzo osobným úkonom, t.j. úkonom, ktorý je viazaný na určitú osobu a nemôže ho za ňu urobiť nikto iný. Svedok môže vypovedať o tom, čo svojimi zmyslami vnímala o dôležitej skutočnosti iná osoba, ak sa mu následne o svojich zisteniach zverila. Súd v takom prípade musí prihliadnuť na možnosť skreslenia relevantných zistení. K uvedenej charakteristike je potrebné ďalej dodať, že za určitých okolností môže svedok vypovedať nielen o skutočnostiach, ktoré vnímal v čase pred jeho výsluchom, ale i o skutočnostiach, ktoré vníma v čase uskutočnenia svedeckej výpovede, teda i o jeho súčasných pocitoch, napr. o trvajúcich bolestiach a pod. livú. V zásade sa prijíma názor5 s ktorým sa stotožňujem, že takýto postup by nebol správny, nakoľko tým súd vykonal hodnotenie dôkazu ešte pred tým než by bol vykonaný. Občiansky súdny poriadok upravuje tzv. všeobecnú svedeckú povinnosť. Každá osoba je povinná ustanoviť sa na predvolanie na súd a vypovedať ako svedok. Musí vypovedať pravdu a nič nezamlčovať. Všeobecná svedecká povinnosť teda zahŕňa jednak povinnosť dostaviť sa na základe predvolania pred súd a jednak i povinnosť vypovedať pravdivo a úplne, teda o všetkých dôležitých skutočnostiach.6 V prípade porušenia niektorej z uvedených povinností hrozia svedkovi sankcie upravené priamo Občianskym súdnym poriadkom, ako napr. predvedenie, poriadková pokuta, uloženie povinnosti nahradiť účastníkom konania tie trovy konania, ktoré im vznikli v dôsledku porušenia jeho povinnosti a pod. Ak svedok nepravdivo vypovie o určitej skutočnosti dôležitej pre konanie, alebo takú skutočnosť zamlčí, hrozí mu trestné stíhanie a následne i trest pre trestný čin krivej výpovede a krivej prísahy podľa ust. § 346 Trestného zákona.7 Za podmienky tzv. svedeckej spôsobilosti sa považujú: spôsobilosť vnímať určitú udalosť vonkajšieho sveta a spôsobilosť podať o tom správu konajúcemu súdu (postulačná spôsobilosť). Ako svedkov možno v konaní pred súdom vypočuť teda i maloletých, osoby trpiace duševnou poruchou alebo osoby s obmedzenou spôsobilosťou na právne úkony. Dokonca možno ako svedka vypočuť i osobu, ktorá má buď priamy alebo i nepriamy záujem na výsledku konania, ak nie je jeho účastníkom. Za určitých okolností Občiansky súdny poriadok umožňuje svedkovi výpoveď odoprieť. Podľa ust. § 126 ods.1 Občianskeho súdneho poriadku výpoveď môže odoprieť len vtedy, keby ňou spôsobil nebezpečenstvo trestného stíhania sebe alebo blízkym osobám; o dôvodnosti odopretia výpovede rozhoduje súd. Výpoveď môže odoprieť aj vtedy, ak by výpoveďou porušil spovedné tajomstvo alebo tajomstvo informácie, ktorá mu bola zverená ako osobe poverenej pastoračnou starostlivosťou ústne alebo písomne pod podmienkou zachovať mlčanlivosť. Vykonanie dôkazu výsluchom svedka nie je možné u osoby, ktorá určitú skutočnosť buď vnímať nemohla alebo ju síce vnímala, ale nie je schopná vnemy reprodukovať, teda oznámiť súdu. Spôsobilosť určitej osoby vypovedať ako svedok súd zisťuje až na pojednávaní pred samotným výsluchom svedka v rámci výsluchu ad generalia. Sudca vhodne položenými otázkami zisťuje skutočnosti, ktoré tvoria predmet dokazovania. Ak súd zistí, že predvolaná osoba zjavne vôbec nie je schopná svedčiť, upustí od jej ďalšieho výsluchu a v zápisnici len poznamená, že sa tak stalo a z akých dôvodov. Ak však vznikne čo i len pochybnosť o tom, že svedok vnímanie svedka mohlo byť presné, alebo že jeho reprodukcia je správna, súd musí v tomto prípade dotyčnú osobu vždy vypočuť. Hodnovernosť jej výpovede je tak ďalej otázkou jej hodnotenia. Už z gramatického výkladu, slovného spojenia „ len vtedy“ vyplýva, že zákonodarca pokladal uvedený výpočet za taxatívny.8 Napr. JUDr. Vlastimil Handl, CSc., JUDr. Josef Rubeš in: Občanský soudní řád – Komentář, Panorama Praha 1985, str. 576 5 V niektorých procesných kódexoch, napr. v Rakúsku, alebo v Nemecku sa vyskytuje i povinnosť svedka zložiť prísahu, viď in Peter G. Mayr in: Das Beweisrecht in Der Europäischen Union, Kluwer Law International, 2004, str. 55-56. V Čechách a na Slovensku bol inštitút tzv. svedeckej prísahy zrušený zákonom č. 142/1950 Zb. ako prebytočná formalita. 6 V praxi vzniká otázka, či je súd oprávnený upustiť od svedeckej výpovede ak dospeje k záveru, že výpoveď takej osoby nemožno považovať za spoľah- 7 Zákona NR SR č. 300/2005 Z.z. Trestný zákon v znení neskorších predpisov. K tomu pozri napr. JUDr. Josef Rubeš a kol. in: Komentár k občianskemu súdnemu poriadku, Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry 1958, str. 459, i keď sa nejedná o komentár k súčasne platnému OSP ale k zák. č. 142/1950 Zb., formulácia ustanovenia je s tým dnešným totožná. 8 4 Zhodne i Doc. JUDr. Svetlana Ficová a kol. in: OBČIANSKE PRÁVO PROCESNÉ- Základné konanie, UK v Bratislave 2005, str. 201 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 79 PRÁVNA ÚPRAVA VÝSLUCHU SVEDKA V OBČIANSKOM SÚDNOM KONANÍ DE LEGE FERENDA Okrem toho súd musí rešpektovať i svedkovu zákonnú povinnosť mlčanlivosti upravenú v osobitných právnych predpisoch, ak je predmetom ochrany napr. štátne, služobné tajomstvo, mlčanlivosť lekára o zdravotnom stave pacienta a pod. Svedok totiž v zmysle Občianskeho súdneho poriadku nemôže odmietnuť vypovedať napr. v prípade, ak by tým spôsobil sebe, alebo blízkym osobám hanbu, alebo prípadne vysokú škodu. Príčinou nezaradenia týchto dôvodov pre odmietnutie výpovede svedka bol v čase tvorby súčasného občianskeho súdneho poriadku názor , že majetok nebol v tom čase považovaný za základ spoločenskej cti a hanba preto, lebo socialistická morálka neuznávala pokrytecké hľadisko, ktoré bolo často základom meštiackej morálky. 10 Svedok je tým chránený pred kolíziou záujmov vznikajúcou z lojality voči sebe alebo blízkym osobám, a povinnosťou podať úplnú a pravdivú svedeckú výpoveď. Účelom zavedenia inštitútu odopretia svedeckej výpovede je jednak snaha zamedziť nepravdivým svedeckým výpovediam, ktoré by hrozili, ak by sa na takej svedeckej výpovedi bezpodmienečne trvalo ako aj ochrana významných zákonom chránených záujmov tretích osôb, ktorých práva a oprávnené záujmy by boli týmto postupom ohrozené alebo porušené. Napriek tomu, že od. r. 1989 kedy došlo k výrazným spoločenským zmenám a v nadväznosti na to i rozsiahlym úpravám v právnom poriadku, ostala táto právna úprava nezmenená. Rozšírenie dôvodov pre možnosť svedka odmietnuť svedeckú výpoveď možno de lege ferenda pritom považovať za potrebnú, spravodlivú a zmysluplnú. Za určitých okolností totiž môže nastať situácia, kedy by svedok v rámci výsluchu musel oznámiť súdu skutočnosti odôvodňujúce začatie trestného stíhania voči nemu, alebo jemu blízkym osobám. Za blízke osoby sa podľa ust. § 116 Občianskeho zákonníka považujú príbuzní v priamom rade, súrodenec a manžel, prípadne aj iné osoby v pomere rodinnom alebo obdobnom sa pokladajú za osoby sebe navzájom blízke, ak by ujmu, ktorú utrpela jedna z nich, druhá dôvodne pociťovala ako vlastnú ujmu. Zákon umožňuje svedkovi odmietnuť vypovedať z dôvodu hrozby sankcie v prípadnom trestnom konaní, ktoré môže v prípade niektorých menej spoločensky závažných trestných činov vyústiť napr. len v peňažný trest vo výške 10 000,- Sk napr. pri trestnom čine skresľovania údajov hospodárskej a obchodnej evidencie. Na strane druhej, ale svedok nemôže odoprieť výpoveď napr. pod hrozbou bezprostrednej majetkovej ujmy napr. vo výške 5 mil. Sk. Vzniká tým logická disproporcia medzi načrtnutými hrozbami a možnosťami im predísť odmietnutím výpovede, ktorá nie je zákonom rozumne upravená. Je dôvodné sa domnievať a právna úprava tomu dáva za pravdu, že svedok by pod ťarchou takej závažnej ujmy nevypovedal pravdivo, nakoľko je možné že by tak napr. mohol činiť i s ohľadom na prípadný menší trest, ktorý by mu v prípade krivého svedectva hrozil, ak spáchanie trestného činu nevyzradil. Súd navyše v obzvlášť závažných prípadoch nemusí nepravdivosť svedectva zistiť a v konečnom dôsledku môže dôjsť i k porušeniu práv účastníkov konania na spravodlivé súdne konanie. Preto je spravodlivé a účelné umožniť svedkovi v takom prípade odmietnuť vypovedať a vyhnúť sa tým kriminalizácii vlastnej alebo blízkej osoby. Rovnako je podľa môjho názoru nesprávne, ak svedok nemôže odoprieť vypovedať v prípade, ak by tým sebe alebo blízkym osobám spôsobil napr. výrazné zníženie občianskej cti a ľudskej dôstojnosti. Za zásah do občianskej cti sa pokladá také konanie, ktoré je objektívne spôsobilé privodiť ujmu na osobnosti spôsobenú tým, že znižujú jeho česť u iných ľudí a tým ohrozujú vážnosť jeho postavenia a uplatnenie v spoločnosti. 11 Svedok nútený pod hrozbou sankcií si navyše túto ujmu v dôsledku donútenia privodzuje sám. Pri ochrane práv svedka pred jeho ujmou na občianskej cti, má súd jediný procesný prostriedok, ktorým je obmedzenie účasti verejnosti na pojednávaní. Vylúčením verejnosti na Zákaz inkriminácie vlastnej osoby je vyjadrený i v judikatúre Európskeho súdu pre ľudské práva v Štrasburgu. Rozhodovacia činnosť európskeho súdu však doteraz spája zákaz inkriminácie vlastnej osoby s osobou obvineného.9 V nadväznosti na horeuvedené skutočnosti sa však odvíja i ďalší problém, ktorý spočíva v príliš úzkom vymedzení dôvodov pre odmietnutie výpovede svedka. K tomu pozri napr. Dr. Ferd. Boura, Dokazování podle občanského soudního řádu, Orbis, Praha 1954, str. 183. 10 Prof. JUDr. Karel Knapp, prof. JUDr. Jiří Švestka, JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Vladimír Plecitý in: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. Vydanie, Linde Praha, a.s., s. 309. 11 Doc. JUDr. Ján Svák, CSc. In: Ochrana ľudských práv z pohľadu judikatúry a doktríny štrasburských orgánov ochrany práv, Eurokódex 2003, str. 400. 9 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 80 PRÁVNA ÚPRAVA VÝSLUCHU SVEDKA V OBČIANSKOM SÚDNOM KONANÍ DE LEGE FERENDA pojednávaní možno výrazne znížiť riziko, že sa s „citlivými informáciami“ týkajúcimi sa napr. svedka neoboznámia tretie osoby, a teda k zhoršeniu postavenia svedka v dôsledku zverejnenia týchto informácii nedôjde, alebo dôjde vo výrazne nižšej miere. Tento procesný nástroj ochrany svedka považujem za nedokonalý, pretože negatívny účinok svedeckej výpovede na svedka síce znižuje, ale nevylučuje ho úplne. Predsa len sa s obsahom negatívnych správ môžu oboznámiť účastníci konania, ich právni zástupcovia, sudca, alebo i zamestnanci súdov. Nie je vylúčená i náhodná okolnosť( napr. technická závada v programovom vybavení súdu), v dôsledku ktorej môže byť negatívna správa o osobe svedka zverejnená. Navyše niektorí autori publikácií o ochrane osobnosti poukazujú na skutočnosť, že súdy túto možnosť využívajú len „ zriedka“.12 Zásada proporcionality uplatňovaná ústavnými súdmi napr. v Českej republike, na Slovensku v Poľsku, Nemecku alebo Rakúsku13 je štandardnou metódou aplikácie základných práv a slobôd, ktoré sa v prípadoch riešených súdom pravidelne ocitajú vzhľadom k protichodným záujmom procesných strán vo vzájomnej kolízii. Posudzovanie ústavnosti právnej úpravy výsluchu svedka v civilnom procese nie je predmetom tohto príspevku. Napriek tomu považujem za vhodné pristaviť sa pri jednom zo štrukturálnych prvkov zásady proporcionality, ktorým je zásada vhodnosti.14 Obsahom tejto zásady je vyjadrenie potreby posudzovať zvolený normatívny prostriedok z pohľadu možného naplnenia sledovaného účelu. Právna úprava výsluchu svedka podľa môjho názoru nespĺňa nastolenú požiadavku. Nielenže neposkytuje ochranu základnému právu svedka napr. na ochranu súkromia, alebo jeho občianskej cti, ale navyše jeho nútením do výpovede, ktorá je v príkrom rozpore s jeho osobným záujmom (napr. na nezverejnení citlivej informácie) so zohľadnením vysokej pravdepodobnosti, že svedok nevypovie úplne a pravdivo nespĺňa ani požiadavku ústavného práva na spravodlivý súdny proces, nakoľko účastník konania v konečnom dôsledku pri neúplnej alebo nepravdivej svedeckej výpovedi musí navrhnúť nový dôkaz na preukázanie svojich tvrdení a jeho procesné postavenie v spore sa v skutočnosti zhorší. Možno tak konštatovať, že v oboch prípadoch si svedok vynútenou vlastnou svedeckou výpoveďou privodzuje následky, ktoré možno považovať za zásah do vlastníckeho práva alebo práva na ochranu občianskej cti a ľudskej dôstojnosti. Zákon v danom prípade priorizuje záujem účastníkov konania na spravodlivom prejednaní veci nad oprávnenými záujmami svedkov avšak z dôvodov, ktoré existovali v čase totalitného režimu vysoko vyzdvihujúceho socialistický celospoločenský záujem na úkor základných práv a slobôd jednotlivcov. Podrobnejšia a vhodnejšia právna úprava inštitútu odmietnutia svedeckej výpovede by de lege ferenda mala zohľadniť možnosť svedka odoprieť celú svedeckú výpoveď, alebo aspoň výpoveď na niektoré otázky v prípadoch, ak by sa tým bezprostredne zasiahlo do jeho občianskej cti, alebo občianskej cti jemu blízkych osôb, alebo rovnako v prípade, ak jemu, alebo blízkym osobám v dôsledku svedeckej výpovede bezprostredne hrozil vznik značnej škody. Pri zachovaní požiadavky, aby o dôvodoch odopretia rozhodoval súd, tak zostane zohľadnený i druhý predpoklad pre uplatnenie ústavnej zásady proporcionality – zásada potrebnosti obsahujúca postulát analýzy plurality možných normatívnych prostriedkov vo vzťahu k zamýšľanému cieľu a ich subsidiar- Lojalita svedka k sebe samému alebo k tretím osobám môže motivovať svedka k uvedeniu nepravdivých údajov, alebo k ich zamlčaniu a to aj napriek hrozbe trestnoprávnou sankciou. V určitých prípadoch však môže vzniknúť situácia, kedy by zásah do práv svedka bol omnoho závažnejší než zásah do práva účastníka konania na spravodlivé súdne konanie pri nevykonaní tohto dôkazu. Príkladom môže byť situácia, keď v nejakom bagateľnom spore musí vypovedať svedok o určitej citlivej záležitosti s rozsiahlymi následkami na jeho spoločenské postavenie. Z ústavnoprávneho pohľadu tak vzniká kolízia základného práva svedka ako občana napr. na ochranu občianskej cti alebo ochranu súkromia so základným právom účastníka konania na spravodlivé súdne konanie, ktorého súčasťou je i právo na obhajobu pozostávajúce z oprávnenia navrhovať dôkazy na preukázanie pravdivosti svojich žalobných tvrdení. K tomu pozri: prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc. in: Filosofie práva, Vydavatelství a nakladatelství Alojs Čeněk, s.r.o., 1. Vydanie 2006, str. 161. 13 12 Prof. JUDr. Karel Knapp, prof. JUDr. Jiří Švestka, JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Vladimír Plecitý in: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. Vydanie, Linde Praha, a.s., s. 319. Taktiež prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc. in: Filosofie práva, Vydavatelství a nakladatelství Alojs Čeněk, s.r.o., 1. Vydanie 2006, str. 161. 14 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 81 PRÁVNA ÚPRAVA VÝSLUCHU SVEDKA V OBČIANSKOM SÚDNOM KONANÍ DE LEGE FERENDA Záver ty z pohľadu obmedzenia ústavou chránenej hodnoty, základného práva alebo verejného statku.15 Účelom a zmyslom výsluchu svedka je získanie pravdivej a úplnej informácie o skutočnosti dôležitej pre súdne konanie. „ Svedkovia by mali prísť vypovedať nepoučení, bez akýchkoľvek inštrukcií, mali by si želať víťazstvo strany, na ktorej strane je právo a vykonanie spravodlivosti, a mali by vypovedať zo srdca. “ 20 Navrhovaná právna úprava navyše zodpovedá i požiadavke optimalizácie, t.j. využitiu všetkých možných prostriedkov minimalizácie obmedzenia jedného z v kolízii stojacich práv v prípade priority jedného z nich. Tú vyjadril vo svojom publikovanom rozhodnutí Ústavný súd ČR vo svojom náleze vo veci: Pl. ÚS 4/94. Základným predpokladom pre získanie pravdivej a úplnej informácie od svedka je vytvorenie takých podmienok, za akých by jeho výpoveď bola zbavená hrozby trestného stíhania, majetkovej ujmy alebo zníženia občianskej cti. Iba v tom prípade je totiž zrejmé, že dôležitá informácia (dôkaz) nebude skreslená, alebo zamlčaná. Dôležité je tiež poukázať na to, že nútenie svedka vypovedať pod hrozbou takejto ujmy spravidla nebude na prospech ani tomu účastníkovi, ktorý vykonanie takéhoto dôkazu navrhol. Práve naopak, ak by svedok vypovedal nepravdivo, čo niektoré prípady z praxe potvrdzujú, jeho procesné postavenie sa naopak zhorší. Inštitút možnosti svedka odoprieť svedeckú výpoveď je podrobne upravený aj v civilných procesných kódexoch mnohých európskych krajín. V nemeckom ZPO16 má svedok možnosť odoprieť svedeckú výpoveď z osobných (§ 383) a vecných (§ 384) dôvodov. Medzi ne patrí napr. možnosť odoprieť odpovedať na otázky, ak by sebe alebo zákonom určeným osobám tým mohol privodiť vznik bezprostrednej škody, zneuctenie, alebo nebezpečenstvo stíhania pre trestný čin, alebo iný protiprávny čin. Svedok navyše môže odoprieť vypovedať na otázky, pri ktorých by sa negatívne následky týkali nielen jeho, ale i jeho príbuzných, snúbenca, bývalej manželky, životného partnera a pod. Tento okruh osôb je výrazne širší než u nás, kde možno odoprieť svedeckú výpoveď len s ohľadom na možnosť vyvolať nebezpečenstvo trestného stíhania blízkym osobám. Medzi ne nemožno zahrnúť napr. bývalú manželku, snúbenca a pod. De lege ferenda je preto žiadúce, aby nová právna úprava umožňovala svedkovi odmietnuť buď celú výpoveď ak je odpoveď na tzv. citlivé otázky jej podstatným obsahom, alebo aspoň odpoveď na otázky, ktoré by horeuvedené újmy spôsobili. Naďalej je však de lege ferenda potrebné zachovať možnosť súdu starostlivo a dôsledne posúdiť svedkom tvrdené dôvody odmietnutia výpovede. Súd tak ostáva garantom zákonnosti a súčasne prekážkou pre bezdôvodné odmietanie všeobecnej svedeckej povinnosti. Známe sú aplikačné problémy vznikajúce pri oznamovaní skutočností nasvedčujúcich oprávneniu svedka odmietnuť vypovedať. V publikácii od JUDr. Josefa Rubeša21 sa na str. 460 uvádza, že postačí, ak svedok uvedie len vo všeobecnosti okolnosti odôvodňujúce odopretie svedeckej výpovede, pričom je potrebné označiť aj osobu označenú v ust. § 116 Občianskeho zákonníka. Konkrétne dôvody odmietnutia výpovede sa nemali požadovať, nakoľko svedok by tým vlastne prezradil to, čo nemal. V novšej literatúre22 sa však zastáva názor, že svedok musí súdu podrobne oznámiť konkrétne skutočnosti, z ktorých svoje právo odoprieť odvodzuje. Rakúsky ZPO17 v ust. § 321 a nasl. v zásade podobne ako i v nemeckej právnej úprave umožňuje svedkovi odoprieť vypovedať ak by sebe alebo blízkym osobám spôsobil hanbu, nebezpečenstvo trestného stíhania, alebo vznik bezprostrednej majetkovej ujmy.18 I poľský Kodeks postępowania cywilnego19 v Art. 261 upravuje možnosť svedka neodpovedať na otázky, ktoré sú spôsobilé spôsobiť svedkovi, alebo jeho blízkym ( definovaným v § 1 Art. 261) trestné stíhanie, hanbu, bezprostrednú škodu alebo by porušil povinnosť mlčanlivosti. 15 Rovnako pozri prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc. in: Filosofie práva, Vydavatelství a nakladatelství Alojs Čeněk, s.r.o., 1. Vdanie 2006, str. 161. 16 Zivilprozessordnung, spolkový účinnom od 19. 8. 2008. zákon z 30.1.1879, v znení Citácia Sira Edwarda Coka v publikácii S. A_Treatise_on_the_Principles_of_Evidence, London, s. 247. 20 Zivilprozessordnung, spolkový zákon z 1.8.1895, v znení účinnom od 19. 8. 2008. 17 18 V niektorých procesných kódexoch, napr. v Rakúsku, alebo v Nemecku sa vyskytuje i povinnosť svedka zložiť prísahu, viď in Peter G. Mayr in: Das Beweisrecht in Der Europäischen Union, Kluwer Law International, 2004, str. 55-56¨. Sweet: 1854, 21 JUDr. Josefa Rubeš21 a kol. in: Komentár k občianskemu súdnemu poriadku, Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry 1958. str. 460. Napr. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6 vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, s 471. 22 Kodeks postępowania cywilnego, ustawa z dnia 1 grudnia 1964, Dz.U.64.43.296. 19 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 82 PRÁVNA ÚPRAVA VÝSLUCHU SVEDKA V OBČIANSKOM SÚDNOM KONANÍ DE LEGE FERENDA Možno vysloviť názor, že povinnosti svedka oznámiť konkrétne skutočnosti odôvodňujúce odopretie svedeckej výpovede korešpondujú s právom účastníkov konania na spravodlivé súdne konanie, a to s právom navrhovať vykonanie dôkazov na preukázanie dôležitých skutočností. Nevykonanie dôkazu musí súd náležite odôvodniť. Toto by bolo vylúčené, ak by svedok oznámil dôvody odopretia výpovede len vo všeobecnosti. De lege ferenda možno problematickú aplikáciu inštitútu odmietnutia výsluchu svedka upraviť aj tak, aby sa o dôvodoch odmietnutia výsluchu svedka urobila osobitná zápisnica na neverejnom pojednávaní len za účasti sudcu a svedka. Táto by ostala neprístupnou pre účastníkov konania a ich zástupcov. Nahliadať do nej by smel len vyšší súd v konaní o opravnom prostriedku, a to len v prípade, ak by práve táto skutočnosť bola jedným z dôvodov na revíziu napadnutého rozhodnutia. Takto by síce bolo oslabené právo účastníka konania na vykonanie navrhnutých dôkazov a v rámci neho i právo na oznámenie rozumných a zákonných dôvodov, prečo súd navrhnutý dôkaz nevykonal, ale na strane druhej by dôvody odmietnutia svedeckej výpovede alebo jej časti podliehali súdnemu prieskumu vyššieho súdu v konaní o opravnom prostriedku. ZÁKONNOSŤ DÔKAZNÝCH PROSTRIEDKOV Legality of Means of Evidence Slavomír Slávik1 Recenzenti Prof. JUDr. Ján Švidroň, CSc., ústav práva duševného vlastníctva, Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave. Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Dôkaz - dôkazný prostriedok - zásada proporcionality - zásada pomerovania. Úvod Dôvodom, ktorý nás viedol k úvahe obsiahnutej v tomto príspevku bol pocit nestotožnenia sa so závermi a myšlienkovými postupmi, aké možno vzhliadnuť v judiciálnej činnosti Najvyššieho súdu Českej republiky. Samozrejme máme na mysli závery vzťahujúce k otázke prípustnosti nezákonných dôkazných prostriedkov v civilnom procese. Rozhodnutie, pri ktorom sa pokúsime o podanie odlišného stanoviska vyvolalo polemiku aj v časti českej právnej spisby2. Česká teória civilného procesu sa pokúša a na viacerých miestach vyjadruje svoj nesúhlas so závermi, ktoré uvádza Najvyšší súd Českej republiky. Zo strany slovenskej právnickej obce zostala otázka zákonnosti dôkazných prostriedkov na úrovni deskriptívnej vety. S jedinou výnimkou3, sa stretávame len so skromným konštatovaním o neprípustnosti nezákonných dôkazných prostriedkov. Aplikačná prax zrejme preberajúc tento záver Resumé Výsluch svedka je bezpochyby najčastejšie využívaným dôkazným prostriedkom v občianskom súdnom konaní. Vzhľadom k obrovskému významu tohto dôkazného prostriedku je však potrebné dôsledne analyzovať niektoré problémy, ktoré pri jeho použití v praxi vznikajú s prihliadnutím na aspekty ochrany práv a oprávnených záujmov i samotnej osoby svedka. Examination of a witness is undoubtedly the most frequently used burden of evidence in terms of civil trials. Considering its crucial importance it is necessary to analyze some issues occuring in practice when this burden of evidence used in a consistent manner, taking into consideration aspects of rights and lawful interests of the witness itself. Mgr. Slavomír Slávik, katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia, Právnická fakulta Trnavskej univertity v Trnave. 1 2 Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J., a kolektív: Občanský zákonník. Komentář 10 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006 str. 129. Uvedený autori zastávajú stanovisko, v zmysle ktorého pre záver či má byť dôkaz určitým prostriedkami vykonaný nemôže byť rozhodujúce to či prostriedky boli vyhotovené alebo nadobudnuté zákonným spôsobom, ale to či ide o prostriedky, ktoré môžu v jednotlivom prípade podľa jeho okolností slúžiť k zisteniu skutkového stavu veci. 3 Sedlačko, F., Nezákonný dôkaz v občianskom súdnom konaní, Bulletin slovenskej advokácie 9/2007, Bratislava, SAK, 2007, str. 30, v polohe púheho tvrdenia napr. Mazák J., Základy občianskeho procesného práva, str. 258 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 83 ZÁKONNOSŤ DÔKAZNÝCH PROSTRIEDKOV neopúšťa pozície značne formalizovaného civilného procesu a nepripúšťa tak aplikáciu práva v súlade s ratio a occasio legis právnej úpravy. Zmysel a účel právnej úpravy nie je možné podľa našej mienky hľadať len v samotnom normatívnom texte. Je síce správnym aplikovať pravidlo, v zmysle ktorého je neprípustné právne normy vykladať v ich jednotlivosti, keďže jednotlivá norma je umelou izoláciou. Zmysel zákona sa nedá určiť u jednotlivých ustanovení od seba izolovaných, ale len v ich súvislosti s ostatnými právnymi predpismi (Boh. adm. 1654)4. Avšak je rovnako nevyhnutným pri aplikácii práva brať zreteľ aj na princípy, na ktorých stojí samotné právo, ktoré je aplikované. Princípy nie sú priamo čitateľné v normatívnom texte a preto je potrebné ich použitím správne zvolenej metódy z normatívneho textu odvodiť. Vynechaním princípov, od ktorých sa ďalej odvíja samo subjektívne právo, má za následok formalistický prístup k právu a v prípade úvahy načrtnutej v tomto príspevku aj k denegatio iustitiae. konkrétne správanie sa. K rovnakému záveru dochádzame aj v prípade porušenia procesného postupu regulujúceho vykonanie dôkazu. Ustanovenie poslednej vety § 125 O.s.p. predpokladá stanovenie spôsobu vykonania dôkazu zo strany súdu len v prípade, ak nie je predpísaný. Vztiahnuc uvedené na listinu ako dôkazný prostriedok, ktorá sa vykoná inak ako jej prečítaním alebo oznámením jej obsahu (napr. tak, že sa neprečíta v celom jej obsahu), je proces vykonávania dôkazu postihnutý vadou, ktorá však neodôvodňuje záver, že dôkaz je nezákonný. Nezákonnosť procesu vykonania dôkazu nevedie k nezákonnosti samotného dôkazu. Informácia, ktorá vyplynula z čiastočného prečítania alebo z čiastočného oznámenia listiny je dôkazom neúplným. Následkom neúplného dôkazu je danosť odvolacieho príp. dovolacieho dôvodu. Dôkazu tak môžeme priznávať vlastnosti ako úplnosť, pravdivosť, nepravdivosť, čiastočnosť a podobne, avšak priznať mu charakter nezákonnosti predpokladá a je stále viazané na existenciu právnej normy, ktorú porušuje. Prv než sa dostaneme k samotnému obsahu témy, pristavíme sa pri používanej pojmológii. V niektorých publikáciách vrátane skôr spomenutej slovenskej výnimky sa stretávame s termínom nezákonný dôkaz. Je zrejmé, že termín dôkaz nevyjadruje to isté ako dôkazný prostriedok. Dôkaz sa chápe ako výsledok dokazovania dosiahnutý určitým dôkazným prostriedkom. V tomto zmysle je dôkaz činiteľom, ktorý potvrdzuje alebo vyvracia určité relevantné tvrdenie urobené žalobcom alebo žalovaným5. Dôkazom v tomto zmysle bude skutočnosť, ktorá vyplynula z prečítania listiny, alebo oznámenia jej obsahu (ust. § 129 Občianskeho súdneho poriadku, ďalej len „O.s.p.“). Dôkazom je teda samotná skutočnosť, ktorá tvorí obsah listiny. Pokiaľ platí, že zákonným označujeme to, čo je v súlade so zákonom, tak následne musí existovať právna norma, ktorá určuje kedy je skutočnosť, ktorá vyplynula z vykonania dôkazu v nesúlade s touto normou. Inými slovami povedané, musí existovať právna norma, ktorá vo svojej hypotéze obsahuje podmienky, za splnenia ktorých je možné dôkaz pokladať za zákonný a naopak v prípade ich nesplnenia pôjde o nezákonný dôkaz. Podľa nášho názoru takáto norma v platnom objektívnom práve neexistuje. Objektívne právo nezakladá nezákonnosť informácií vyplývajúcich z právom regulovaného spoločenského správania, ale nezákonnosťou postihuje vždy Nezákonným v takto načrtnutom význame môže byť len dôkazný prostriedok. Listina, ktorej obsah je vytvorený pod vplyvom vis compulsiva je nezákonná z dôvodu existencie ustanovenia § 39 Občianskeho zákonníka. V prípade, ak je právny úkon v rozpore so zákonom t.j. nie je urobený slobodne, je sankcionovaný neplatnosťou, čo nie je nič iné ako nezákonnosť. K rovnakému záveru o nezákonnosti dôkazného prostriedku smeruje aj prípad, kedy je listina nadobudnutá v rozpore so zákonom (napr. trestným činom). Náročnejším na posúdenie je prípad listiny, ktorá nie je právnym úkonom. Právny poriadok pozná a upravuje viacero písomnosti, ktoré nemajú charakter právneho úkonu. Typickým príkladom je rozhodnutie o organizačnej zmene podľa ustanovenia § 63 ods. 1 písm. b/ Zákonníka práce. Právny poriadok s takýmto prejavom vôle nespája žiadne právne následky a teda nejde o právny úkon (ust. § 34 Občianskeho zákonníka, a rovnako tak rozsudok Najvyššieho súdu Českej republiky zo dňa 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uverejnený v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374). Čo nie je právny úkon nemôže byť následne v rozpore s objektívnym právom a logicky nemôže byť nezákonné. Rozhodnutie o organizačnej zmene je tak vždy zákonným dôkazným prostriedkom. Záverom k načrtnutej úvahe o používanej terminológii poznamenávame, že termínom právna norma nemáme samozrejme na mysli, len samotný legálny text, ale aj účel a zmysel zákona. Lazar J a kolektív, Základy občianskeho hmotného práva, IURA EDITION, Bratislava, I. zväzok, 2000 str. 20 4 5 Mazák J., Základy občianskeho procesného práva, str. 240, 241. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 84 ZÁKONNOSŤ DÔKAZNÝCH PROSTRIEDKOV Niekoľko poznámok k samotnej judiciálnej činnosti Najvyššieho súdu Českej rreepubliky ustanovení upravujících hlavní poslání soudů, obsah jejich činnosti v občanském soudním řízení a předmět a účel občanského soudního řádu vyplývá nejen úkol soudů zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, které byly porušeny nebo jsou ohroženy, ale též jejich povinnost postupovat v řízení, jímž je tato ochrana zabezpečována, tak, aby samy svou činností práva fyzických a právnických osob neporušovaly a porušování jejich práv v řízení zamezovaly. Má-li být občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti sloužící jejímu upevňování a rozvíjení (§ 3, věta první, o. s. ř.), nelze připustit, aby při činnosti soudů, kterou je zajišťována ochrana práv fyzických a právnických osob, docházelo k porušování nebo k využívání porušení jiných práv těchto osob“ (druhý dôvod). Judikatúra Najvyššieho súdu Českej republiky, ďalej len „NS ČR“ zastáva v otázke aplikácie dôkazu z nezákonného dôkazného prostriedku negatívne stanovisko. V podstate zásadným rozhodnutím v tejto veci je rozsudok sp. zn. 21 Cdo 1009/98 zo dňa 21. októbra 1998, publikovaný pod číslom R 39/1999. Skutkový stav v prejednávanej veci možno stručne zhrnúť nasledovne. Žalovaná na základe zvlášť hrubého porušenia pracovnej disciplíny okamžite skončila pracovný pomer so žalobcom (platný právny stav v čase rozhodovania spočíval na troch stupňoch závažnosti porušenia pracovnej disciplíny, pozn. autora). Zvlášť hrubé porušenie pracovnej disciplíny spočívalo v príprave prevzatia obchodov žalovanej žalobcom. Žalovaná, ktorá v hmotnoprávnom vzťahu vystupovala ako zamestnávateľ, svoje tvrdenia opierala o prepis telefonického rozhovoru medzi žalobcom (v hmotnoprávnom vzťahu zamestnanec) a tretím subjektom, ktorý však bol vyhotovený bez ich súhlasu. Odvolací súd založil svojím rozhodnutím prípustnosť dovolacieho dôvodu k riešeniu otázky, či je možné preukazovať tvrdené skutočnosti dôkazom opatreným v rozpore s ústavnými právami na ochranu súkromia a tajomstva prepravovaných správ. Podmienky prípustnosti záznamov prejavov osobnej povahy zachytených na hmotnom substráte ako dôkazných prostriedkov v civilnom procese NS ČR precizoval v ďalších svojich rozhodnutiach6. V zmysle vyššie uvedeného môžeme stanoviť dva dôvody, ktoré zakladajú podľa názoru NS ČR neprípustnosť vykonania dôkazu z nezákonného dôkazného prostriedku. Prvým dôvodom neprípustnosti nezákonného dôkazného prostriedku je zaťaženie konania vadou, ktorá mohla mať za následok nesprávne rozhodnutie vo veci samej. Prv než sa pokúsime argumentačne vyvrátiť tento dôvod, je potrebné objasniť termín nesprávne rozhodnutie vo veci. Vo význame posudzovanej otázky zákonnosti dôkazných prostriedkov môže nesprávne rozhodnutie vo veci spočívať primárne v nesprávnosti skutkového zistenia a sekundárne v nesprávnom právnom posúdení veci. Skutkové zistenie nemá oporu vo vykonanom dokazovaní vtedy, ak súd vezme do úvahy skutočnosti, ktoré z vykonaných dôkazov nevyplynuli a v konaní ani inak nevyšli najavo, alebo vtedy, ak neprihliadne NS ČR sa s dovolacím dôvodom vysporiadal nasledovnou argumentáciou. Pri hodnotení dôkazov z hľadiska zákonnosti súd skúma, či boli dôkazy získané a vykonané zákonným spôsobom alebo v tomto smere vykazujú vady, teda inými slovami povedané, či ide o dôkazy zákonné alebo nezákonné. Súd neprihliadne k dôkazom, ktoré boli získané, či vykonané v rozpore s všeobecne záväznými právnymi predpismi. Opačný postup by mal za následok, premietnutie porušenia všeobecne záväzného právneho predpisu do skutkového stavu veci zisteného súdom a tým i do rozhodnutia vydaného na jeho základe. Prihliadnutím k nezákonným dôkazom by tak súd zaťažil konanie vadou, ktorá by mohla mať za následok nesprávne rozhodnutie vo veci samej (prvý dôvod). 6 K náležitostiam súhlasu s vyhotovením prejavu osobnej povahy zachyteného na hmotnom substráte pozri najmä rozhodnutie sp. zn. 30 Cdo 52/2005. V tomto prípade súd zaujal stanovisko, v zmysle ktorého volajúci iniciuje hovor za všeobecnej vedomosti, že je telefonát, ktorým zasahuje do osobnosti volaného môže byť nahrávaný. Pokiaľ volajúci napriek tomu uskutočňuje telefonát, za týchto predpokladov je možné predpokladať, že je uzrozumený s možnosťou uskutočnenia zvukového záznamu tohto telefonátu a že s touto možnosťou (neprejaví opak) konkludentne súhlasí. K povahe súdneho konania ako úradnej licencie pozri najmä rozhodnutie 30 Cdo 1224/2004. Najvyšší súd v prejednávanej veci pokladal prejednanie veci súdom za úradnú licenciu v zmysle ustanovenia § 12 ods. 2 Občianskeho zákonníka. V tejto súvislosti je zaujímavé rozhodnutie Ústavného súdu Českej republiky sp. zn. I. ÚS 191/05, ktoré súdne prejednanie veci nepokladá za úradné licencie. Druhým argumentom, o ktorý NS ČR opiera svoj záver o neprípustnosti nezákonných dôkazných prostriedkov je ustanovenie § 3 O.s.p.. V zmysle citovaného ustanovenia je občianske súdne konanie jednou zo záruk zákonnosti a slúži na jej upevňovanie a rozvíjanie. NS ČR v tejto súvislosti vyslovil záver „Ustanovení § 2 o. s. ř. ukládá soudům též povinnost zaměřovat svou činnost k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. Z těchto Olomoucké debaty mladých právníků 2008 85 ZÁKONNOSŤ DÔKAZNÝCH PROSTRIEDKOV na rozhodujúce skutočnosti, ktoré boli preukázané vykonanými dôkazmi alebo vyšli za konania najavo, alebo vtedy, ak sa v ním vykonanom hodnotení dôkazov alebo poznatkov, ktoré vyšli v konaní najavo, vyskytne logický rozpor (Rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky sp. zn. 3 Cdo 70/2003, publikovaný v Zo súdnej praxe č. 1/2006, pod č. 3). Omyl súdu v skutkových zisteniach, môže sekundárne viesť k omylu pri aplikácii právnej normy zo strany súdu. nie, ktoré dosahuje súd v rámci občianskeho súdneho konania nie je a nemôže byť poznaním absolútnym. Materiálna pravda nie je absolútnou pravdou ani absolútnou istotou. Má pravdepodobnostný charakter, ale ide o pravdepodobnosť určitej kvalitatívnej úrovne, ktorú je možné stotožniť s praktickou istotou8. Stotožňujúc sa s týmito myšlienkami však máme za to, že vo veci, ktorú prejednával NS ČR (pripomenieme, predmetom konania bol pracovnoprávny spor o neplatnosť skončenia pracovného pomeru) o zistenie materiálnej pravdy, resp. praktickej istoty nešlo. Kategória pravdivosti v súdnom konaní závisí v prvom rade od jeho účelu. Účelom prejednávanej pracovnoprávnej veci je rozhodnúť spor a nie zistenie praktickej istoty. Účelom sporného civilného konania je tak rozhodnutie sporu a nie zistenie pravdy9. Zistenie praktickej istoty v sporovom konaní v zmysle povinnosti súdu vykonať aj účastníkmi konania nenavrhnuté dôkazy ak je to nevyhnutné pre rozhodnutie vo veci, je považované za inkvizičný prvok a pozostatok doby, v ktorej vedúcou zásadou civilného procesu bolo zistenie tzv. materiálnej pravdy10. Určitým zanechaním týchto pozícií je tvrdenie, v zmysle ktorého „Při dokazování ve sporném řízení soud není odkázan jen na formální návrh účastníka na provedení dúkazu“11. Autori tejto myšlienky argumentujú tým, že v prípade, ak právne posúdenie veci závisí od predpisov kogentnej povahy, sú súdy aj sami povinné vykonať niektoré dôkazy. Iniciatíva súdu však nesmie narušovať rovnosť účastníkov konania. Súd pri hodnotení dôkazov im prisudzuje hodnotu závažnosti (dôležitosti) pre rozhodnutie, hodnotu zákonnosti a konečne hodnotu pravdivosti. Podstatným v zmysle posudzovaného prvého dôvodu – vady konania sa zdá byť hodnota pravdivosti, ktorej obsahom je záver o tom, ktoré skutočnosti vyplývajúce z vykonaných dôkazov možno považovať za pravdivé a teda preukázané. V zmysle konštrukcie predkladanej NS ČR je pravdivosť možné posudzovať len pri pre rozhodnutie významných (dôležitých) a zákonných dôkazných prostriedkoch. Avšak aj dôkaz, ktorý bol vykonaný z nezákonného dôkazného prostriedku môže byť pravdivý a pre posúdenie veci významný. Súd pravdivosť a preukázanie takejto skutočnosti zistí najmä s ohľadom na iné v konaní preukázané skutkové zistenia a to bez ohľadu na zákonnosť, či nezákonnosť nosiča týchto skutkových zistení. Tvrdenú pravdivosť alebo preukázanie skutočnosti vyplývajúcej zo zákonného či nezákonného dôkazného prostriedku je možné vyvrátiť inou tvrdenou a preukázanou skutočnosťou. Inými slovami povedané, v podstate niet rozdielu medzi vlastnosťami dôkazov, ktoré vyplynuli z nezákonne vyhotoveného alebo nadobudnutého dôkazného prostriedku a naopak dôkazmi, ktoré vyplynuli vykonaním zo zákonného dôkazného prostriedku. Ochranou slabšieho účastníka civilného procesu je inštitút poučenia. Súd musí dbať o to, aby účastníkom konania boli doplnené chýbajúce, či neúplné skutkové tvrdenia. Účastník, ktorý hoci bol poučený o nedostatočnom skutkovom pokrytí svojich tvrdení chýbajúce dôkazy nedoplnil, musí znášať procesnú zodpovednosť za neunesenie dôkazného bremena. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (Rozsudok Najvyššieho súdu ČR, sp. zn. 21 Cdo 762/2001) . Predloženú úvahu NS ČR ohľadne založenia vady v konaní, ktorá by mala za následok nesprávne rozhodnutie vo veci samej v dôsledku aplikácie nezákonných dôkazných prostriedkov je potrebné zvážiť aj s ohľadom k zisteniu materiálnej pravdy. Problematika materiálnej pravdy je úzko spojená s filozofickým pojatím kategórie pravdivosti. Rovnako tak je viazaná aj na obmedzenosť ľudského poznania. V zaujímavej publikácii, autorom ktorej je prof. Holländer, nachádzame stručný náčrt neustále meniaceho sa nazerania na problematiku pravdivosti v civilnom procese7. Autor poukazuje na nahradenie pojmu pravdivosť termínom praktická istota. Macur preberajúc tento termín od Weyera tvrdí, že pozna- 8 Macur, J., Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Brno 1984, s. 69 cit. v diele uvedenom v pozn. 4 9 Pozn. č. 4 str. 203 Boguszak, j. – Čapek, J. – Gerloch, A.: Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004 str. 107 10 7 Holländer, P., Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čenek, 2006, str. 200 a nasledujúce Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář 5 vydání. Praha: C.H.Beck, 2001 str. 422 11 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 86 ZÁKONNOSŤ DÔKAZNÝCH PROSTRIEDKOV K zásade proporcionality Záverom k argumentácii k prvému dôvodu pripomenieme, že dôkaz získaný z nezákonného dôkazného prostriedku neznamená automaticky, že sa jedná o skutočnosť nepravdivú a s následkom vady, ktorá môže mať za následok nesprávne rozhodnutie vo veci. Rovnako tak dôkaz získaný z nezákonného dôkazného prostriedku nemôže mať vplyv na zistenie materiálnej pravdy v sporovom konaní, nakoľko táto sa v sporovom konaní neuplatňuje, resp. nie je základnou zásadou. Táto zásada predpokladá kolíziu princípov, t.j. takých činiteľov, ktorých kolíziu nie je možné vyriešiť spôsobom všetko alebo nič (zásada platí len v prípade konfliktu noriem, pozn. autora). Norma, ktorá je v konflikte s inou normou buď platí celá alebo neplatí vôbec. V prípade kolízie princípov sa uplatňuje zásada proporcionality, ktorá spočíva na čiastočnej platnosti jedného princípu a úplnej platnosti princípu druhého. Kolízia princípov však nie je otázkou rozporu v dispozíciách dvoch právnych noriem (pri týchto platilo už vyššie zmienené „všetko alebo nič“), ale posudzovanie v rozpore stojacich a k rozdielnemu záveru smerujúcich subsumpčných podmienok obsiahnutých v hypotéze aplikovaného právneho pravidla. Právnym pravidlom v tomto prípade bude článok 46 Ústavy SR. Otáznym teda bude, či je možné domáhať sa ochrany svojich práv na súde aj tým spôsobom, ktorý porušuje práva druhého účastníka konania. K druhému dôvodu nezákonného dôkazného prostriedku, ktorý sa opiera o ustanovenie § 3 O.s.p., v zmysle ktorého je občianske súdne konania jednou zo záruk zákonnosti a slúži na jej upevňovanie a rozvíjanie. Uvedené ustanovenie však nemá normatívny charakter a je skôr proklamáciou cieľa sledovaného Občianskym súdnym poriadkom12. Poukazom na citované ustanovenie § 3 však podľa nášho názoru NS ČR opomína právo na súdnu ochranu subjektívnych práv účastníka konania, ktorý navrhuje vykonanie dôkazu z nezákonného dôkazného prostriedku. V zmysle článku 46 Ústavy SR sa každý môže domáhať zákonom ustanoveným postupom svojho práva na nezávislom a nestrannom súde a v prípadoch ustanovených zákonom na inom orgáne Slovenskej republiky. Porušenie citovaného ustanovenia zakladá denegatio iustitiae a rovnako medzinárodnú zodpovednosť SR z titulu porušenia čl. 6 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd. Je možné si predstaviť situáciu, kedy účastník konania nevie predložiť na preukázanie svojich tvrdení iný ako nezákonný dôkazný prostriedok. Je nevyhnutné aj v tomto prípade takýto dôkazný prostriedok nepripustiť? Dotiahnuc načrtnutú konštrukciu do absurdna, je rovnako nevyhnutné nevykonať dôkaz v prípade, ak je žalobcom predkladaný nepravdivý dôkaz a žalovaný má možnosť nepravdivosť predkladaného dôkazu a tým zvrátiť rozhodnutie vo svoj neprospech preukázať len vykonaním nezákonného dôkazného prostriedku? Zásada proporcionality je aplikovateľná predovšetkým pri aplikácii ústavy, ktorá obsahuje celý rad neúplností písaného práva. Sme toho názoru, že zásada proporcionality je využiteľná aj pri aplikácii zákona. Neaplikovaním zásady proporcionality v prípade prejednávanom NS ČR by podľa nášho názoru došlo k denegatio iustitiae a v konečnom ohľade by názorom ústavného súdu, ktorý by aplikoval zásadu proporcionality bol viazaný aj všeobecný súd. Zásada proporcionality spočíva v troch komponentoch. Prvým je zásada vhodnosti z ohľadom na zvolený normatívny prostriedok z pohľadu možného naplnenia sledovaného účelu. Inými slovami povedané, či zvolený prostriedok je vôbec spôsobilý k zamýšľanému následku. Druhým komponentom je zásada potrebnosti spočívajúca v subsidiarite použitých prostriedkov vo vzťahu k obmedzeniu ústavou chránenej hodnoty. Inými slovami povedané, že zvolený prostriedok k dosiahnutiu cieľa je najmenej škodlivý. Konečne tretím a zároveň najdôležitejším komponentom je zásada pomerovania, ktorá predstavuje metodológiu k zvažovaniu v kolízii stojacich ústavných hodnôt. Inými slovami povedané pomerenie chránených záujmov. Podľa nášho názoru sú v prípade, ktorý prejednával NS ČR v konflikte dve základné práva a to právo zamestnávateľa (žalovaného) na spravodlivý proces a právo zamestnanca (žalobcu) na zachovanie ľudskej dôstojnosti. Kolízia týchto princípov je podľa nášho názoru vyriešiteľná len aplikáciou zásady proporcionality. Vztiahnuc uvedené na prejednávanú vec pred NS ČR, mal tento zvážiť, či vykonanie dôkazu prečítaním prepisu zaznamenaného telefonického rozhovoru vôbec obsahuje informácie alebo skutočnosti, ktoré vyžaduje hypotéza hmotnoprávnej normy k skončeniu pracovného pomeru. Pokiaľ tomu tak nie je, súd nemusí aplikovať zvyšné dva komponenty zásady proporcionality. V prípade, ak záznam rozhovoru obsahuje takéto informácie, NS ČR mal ďalej 12 Krajčo, J,. a kolektív. Občiansky súdny poriadok, I. diel, Komentár, Bratislava, 2006, str. 50. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 87 ZÁKONNOSŤ DÔKAZNÝCH PROSTRIEDKOV SKRÁTENÉ KONANIA VO SVETLE PRIPRAVOVANEJ NOVELY OBČIANSKEHO OBČIANSKEHO SÚDNEHO SÚDNEHO PORIADKU zvažovať, či je možné rovnaký výsledok dosiahnuť aj iným zákonným dôkazným prostriedkom. Ak tomu tak je, NS ČR nemusel aplikovať posledný komponent zásady proporcionality. V opačnom prípade mal NS ČR pristúpiť k pomerovaniu, ktoré spočíva v pomerení ujmy spôsobenej aplikovaním nezákonného dôkazného prostriedku na právach a právom chránených záujmoch žalobcu (zamestnanca, ktorého rozhovor bol zaznamenaný) a ujmy spôsobenej žalovanému (zamestnávateľ) práve nevykonaním takého dôkazu. Summary jurisdiction trial from point of view of amend dment prepared Code de procedure civil amen Alexandra Kotrecová1 Recenzenti: Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Je len škodou, že nevieme dotiahnuť myšlienku, o ktorú sme sa pokúsili v tomto príspevku do konca a zodpovedať tak na otázku, či bolo možné v konaní pred NS ČR vykonať dôkaz prečítaním prepisu zvukovej nahrávky alebo jej prehraním. Skutkové okolnosti prípadu nám ostali zahmlené a tento nedostatok nám neumožňuje podať konečné stanovisko. Zostali sme tak na úrovni konštatovania nedôsledného postupu Najvyššieho súdu Českej republiky. JUDr. Marek Števček, PhD., katedra občianskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Kľúčové slová: Právo na spravodlivý proces - občianske súdne konanie - rýchlosť konania - skrátené alebo rozkazné konania - platobný rozkaz - rozkaz na plnenie - rozkaz na plnenie vo veciach starostlivosti súdu o maloletých. Resumé K dokazovaniu ako podstatnej súčasti civilného procesu je podstatné pristupovať spôsobom, ktorý zohľadňuje všetky aspekty spravodlivého procesu. Súčasťou tohto by podľa nášho názoru malo byť aj pripustenie vykonania dôkazu z nezákonného dôkazného prostriedku. Aplikáciou nezákonného dôkazného prostriedku dochádza vždy k zásahu do práv a oprávnených záujmov niektorého účastníka konania a táto skutočnosť odôvodňuje úpravu procesu jeho vykonávania, ktorého imanentnou súčasťou by mala byť zásada proporcionality. Úvod Aktuálnym a významným problémom s ktorým je konfrontovaná slovenská justícia je nežiaduco dlhý časový úsek, v ktorom sa v súdnom konaní poskytuje ochrana subjektívnych práv a oprávnených záujmov. Samotná rýchlosť konania je obsahom významnej zásady hospodárnosti civilného procesu. Je jedným z komponentov práva na spravodlivý proces. Nežiaducim predlžovaním konania vzniká v účastníkoch, ako subjektoch dovolávajúcich sa pre nich samých nepochybne naliehavej ochrany, status právnej neistoty. S neprimeraným predlžovaním časového úseku v nich klesá záujem na konečnom vyriešení sporu a zároveň klesá aj samotná reálna vymožiteľnosť práva. It is necessary to approach to evidence, that is an essential part of the civil process, in a way that reflects all aspect of a fair process. We maintain the position, that such approach should also include permissibility of performance of proofs obtained from illegal means of proof. By application of an illegal mean of proof, there always comes to the encroachment into rights and legitimate interests of a litigant and this rationalizes arrangement of the process and its pursuance whereof essential part should be the principle of proportionality Doslovné „zavalenie“ súdov spôsobuje neustály nárast nových vecí, popri ktorých sa zvyšuje aj počet vecí reštančných, čo má práve zrejmý neblahý vplyv na už spomínanú rýchlosť konania a efektivitu vlastnej súdnej ochrany. Odstránenie nepriaznivého stavu stavu, je hlavným dôvodom pre prijímané opatrení, či už v spojitosti so samotnou organizáciou súdnictva, ako aj v podobe novelizácií zákonov, ktoré sa priamo do- 1 JUDr. Alexandra Kotrecová, Fakulta práva Janka Jesenského, Vysoká škola v Sládkovičove. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 88 SKRÁTENÉ KONANIA VO SVETLE PRIPRAVOVANEJ NOVELY OBČIANSKEHO SÚDNEHO PORIADKU týkajú konania na civilnom súde, ktoré priamo súvisia s priebehom civilného procesu. nom alebo skrátenom konaní a to platobný rozkaz a zmenkový a šekový platobný rozkaz. Pripravovaná novela s predpokladanou účinnosťou od 1. januára 2009, má nielen rozšíriť predmetný okruh a to konkrétne o rozkaz na plnenie a o rozkaz na plnenie vo veciach starostlivosti súdu o maloletých, ale má aj spresniť a doplniť doterajšiu úpravu a odstrániť nedostatky smerom k jej následnému zefektívneniu. Z posledných opatrení organizačného charakteru možno spomenúť najmä novelizáciu Zákona č. 371/2004 Z. z. o sídlach a obvodoch súdov v znení neskorších predpisov, vykonanú Zákonom č. 511/2007 Z. z., ktorý mení a dopĺňa Zákon o sídlach a obvodoch súdov na základe ktorej s účinnosťou od 1. 1. 2008 boli opätovne zriadené niektoré súdy, ktoré v rámci tzv. optimalizácie súdnej sústavy boli zlúčené s inými súdmi s účinnosťou od 1. 1. 2005. Z hľadiska Občianskeho súdneho poriadku, ako primárneho kódexu upravujúceho konanie pred súdom, možno tiež hovoriť o relevantnom počte noviel. Vzhľadom na záväzky, vyplývajúce z nášho členstva v Európskej únii, má sa zaviesť do nášho právneho poriadku možnosť vydania európskeho platobného rozkazu, podľa osobitého predpisu3, vo veciach s prítomnosťou cezhraničného prvku.4 Dovolíme si preto na tomto mieste poukázať, ďalej a konkrétnejšie, len na okruh zmien, ktoré sa vzťahujú na samotný inštitút platobného rozkazu a zároveň priblížiť novozačleňované inštitúty, rozkaz na plnenie a rozkaz na plnenie vo veciach starostlivosti súdu o maloletých, z hľadiska ich vlastnej podstaty.5 Posledná pripravovaná novela občianskeho súdneho poriadku má sledovať vytýčený trend k zefektívneniu výkonu súdnictva. Má sa okrem iného, dotknúť aj skrátených alebo rozkazných konaní. Skráteným alebo rozkazným konaním rozumieme postup súdu, v ktorom sa poskytuje ochrana právam a oprávneným záujmom fyzických a právnických osôb prostredníctvom platobného rozkazu a zmenkového a šekového platobného rozkazu, ako osobitých foriem rozhodnutia. Predstavuje zjednodušený spôsob konania, ktorý slúži akýmkoľvek peňažným nárokom, pokiaľ sa tieto nároky javia ako dostatočne zrejmé.2 V komparácii s obvyklým priebehom civilného konania, tak ako to vyplýva z názvu samotného, uskutočňuje sa v istých výrazných odlišnostiach. Práve tie majú za následok možnosť vydanie zrýchleného meritórneho rozhodnutia. Skrátené konanie sa realizuje bez nariadenia pojednávania, bez dokazovania vo vlastnom slova zmysle. Umožňuje súdu, za splnenia zákonných podmienok, rozhodnúť o žalobe (návrhu) rýchlo a efektívne, bez vypočutia žalovaného (odporcu). Zároveň, ale musí byť splnený predpoklad, že žalovaný (odporca) súhlasí s obsahom žalobného návrhu. Pochopiteľne skutočnosť, že pri rozhodovaní sa vychádza len z tvrdení a dôkazov predložených žalobcom (navrhovateľom) v tzv. rozkaznej žalobe, nemôže byť na ujmu žalovanému (odporcovi). Tomu je poskytnutý osobitý prostriedok súdnej ochrany proti vydanému rozhodnutiu, pričom je ponechané výlučne a len na jeho voľbe, či ho využije alebo nie. Pripravovanéé legislatívne zmeny v koncepcii platnej Pripravovan plaatobného rozkazu právnej úpravy pl Dispozičným úkonom žalobcu (navrhovateľa) sa začína sporové konanie. V prípade, ak sa navrhovateľ domáha vo vlastnom návrhu uspokojenia peňažného plnenia, môže súd zvoliť taký postup, že za splnenia zákonných podmienok rozhodne o uplatnenom nároku platobným rozkazom v tzv. rozkaznom alebo skrátenom konaní a to aj bez toho, že by návrh výslovne obsahoval žiadosť navrhovateľa rozhodnúť týmto spôsobom. Súd zvolí tento postup pokiaľ, tak ako sme uviedli, sú splnené zákonné podmienky podľa § 172 ods. 1 Zákona č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok v znení neskorších predpisov (ďalej len O. s. p.). Predovšetkým bude nevyhnutné, aby nárok uplatňovaný navrhovateľom bezpochyby vyplýval zo skutočností, ktoré ten uvádza v žalobnom návrhu. Pripravovaná novela počíta so zachovaním zá- 3 Nariadenie Európskeho parlamentu a Rady (ES) 1896/2006, ktorým sa zavádza európske konanie o platobnom rozkaze V danom príspevku sa tejto problematike nebudeme podrobnejšie venovať, nakoľko ide o vlastný, nový a zaujímavý procesný inštitút, ktorý pochopiteľne prináša aj klady aj zápory, ktoré by si zaslúžili rozsiahlejší a najmä samostatný rozbor. 4 Občiansky súdny poriadok v súčasne platnom znení pripúšťa dve formy rozhodnutí, v tzv. rozkaz- 5 Aj v koncepcii ďalšej formy rozhodnutia, ktorá sa vydáva v skrátenom konaní a to zmenkového a šekového platobného rozkazu má v dôsledku pripravovanej novely O. s. p. prísť k výraznejším zmenám. Nakoľko však ide o problematiku relatívne samostatnú, ktorá by si vzhľadom na svoju podstatu vyžadovala osobitý a širší priestor, nebudeme sa ňou bližšie a konkrétnejšie na tomto mieste zaoberať. Winterova, A.: Civilní právo procesní. 4. Aktualizované vydání doplnené o předpisy evropského práva. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 390 , ISBN: 80-7201-595-8. 2 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 89 SKRÁTENÉ KONANIA VO SVETLE PRIPRAVOVANEJ NOVELY OBČIANSKEHO SÚDNEHO PORIADKU kladnej koncepcie a idey platobného rozkazu, ako takého. preto súd bude vydávať osobité uznesenie o zastavení konania v spomenutej časti uplatneného nároku alebo sa naň bude hľadieť, akoby táto časť nároku ani nikdy uplatnená nebola. Prvou výraznou zmenou je prelomenie doteraz proklamovanej zásady súdnej praxe, že vydaním platobného rozkazu nie je možné vyhovieť návrhu len z časti6, že musí byť rozhodnuté kompletne o celom uplatnenom nároku. Doplnením § 172 O. s. p. o nový sa umožní súdu, rozhodnúť len o časti uplatňovaného nároku, za predpokladu, že ten je vo zvyšnej časti v rozpore s právnymi predpismi. Pokiaľ súd dospeje, po preskúmaní návrhu, k záveru, že sú splnené predpoklady pre rozhodnutie v skrátenom konaní avšak zároveň zistí, že časť navrhovateľom uplatňovaného peňažného nároku je v zjavnom rozpore s právnymi predpismi, oznámi mu túto skutočnosť a vyzve ho, aby sa vyjadril, či súhlasí s vydaním platobného rozkazu len na tú časť, ktorej sa nesúlad s platným právom nedotýka. Súd totiž nebude môcť priznať nárok, ktorý je v zjavnom rozpore s kogentnými právnymi normami, rovnako ako nebude môcť chrániť tú časť nároku, ktorá je v zrejmom rozpore s dobrými mravmi. Z praktického pohľadu pôjde najčastejšie o prípady, keď navrhovateľ uplatňuje spolu s peňažnou pohľadávkou aj úroky z omeškania, avšak v hodnote vyššej ako umožňuje všeobecne záväzný právny predpis – Nariadenie vlády č. 87/1995 Z. z.7. Súd vo svojej výzve zrejme uvedie fakt, že časť uplatňovaného nároku je v rozpore s platným právom, čím je ponechaný priestor pre navrhovateľa, či zvolí cestu ochrany legálneho nároku alebo zotrvá na jeho celom pôvodnom rozsahu a bude tak riskovať čiastočný neúspech v konaní samotnom. Ďalšou relevantnou zmenou je poskytnutie výrazne kratšej lehoty na ochranu subjektívneho práva cestou vydania platobného rozkazu a to za predpokladu, že navrhovateľ uplatní svoj nárok na oficiálnom tlačive, ktoré bude pre tieto potreby zhotovené a ako vzorové bude uverejnené vo všeobecne záväznom právnom predpise. Pochopiteľne by malo byť prístupné širokej verejnosti, či už prostredníctvom elektronických prostriedkov napr. internetu (tak ako to uvádza aj dôvodová správa) ale, domnievame sa, aj na každom súde. Subjekt, ktorý využije predmetný vzor návrhu na vydanie platobného rozkazu a zároveň pri jeho podaní, uhradí aj súdny poplatok, pričom súd usúdi, že sú v danom prípade splnené predpoklady pre rozhodnutie v skrátenom konaní, vydá ho v lehote najneskôr do 10 dní od splnenia zákonom predpokladaných podmienok. V takto stanovenom čase ho bude môcť vydať vďaka tomu, že samotné rozhodnutie už bude mať v rukách, v hmotnej podobe, pričom ho len opatrí pečiatkou a následne zašle odporcovi. Primárna voľba tejto idey sa nemusí javiť vo svojom vlastnom zmysle ako negatívna. Významný podiel na skutočnom využití danej možnosti bude mať nepochybne aj konštrukcia samotného vzoru platobného rozkazu. Čím komplikovanejšia bude totiž jeho štruktúra, tým sa bude proporcionálne znižovať jeho praktické využitie, resp. snaha o jeho využitie. Na druhej strane môže predstavovať výraznú pomoc v tom, že poskytne konkrétnejšiu informáciu, ako má samotný návrh vyzerať, čo má byť, a to je azda najdôležitejšie, jeho obsahom, aké skutočnosti majú byť jeho súčasťou. Domnievame sa, že tento postup bude možné aplikovať aj v prípade, ak zo strany žalobcu prišlo k zrejmej chybe v počítaní. Rovnako tak, pokiaľ by si navrhovateľ uplatňoval úroky aj za obdobie, za ktoré by mu neprislúchalo, pričom táto skutočnosť vyplýva z obsahu skutočností ním uvádzaných v návrhu. Je pravdepodobné, že daný postup má predstavovať istú formu predprípravy, v tom zmysle, že do budúcna bude možné počítať so začlenením elektronického platobného rozkazu, ako ďalšieho nového inštrumentu na urýchlenie rozhodovacieho procesu a zjednodušenie práce sudcov, do nášho právneho poriadku. Do istej miery problematickým sa javí navrhovaná právna úprava v tom, že zo samotného obsahu predmetného ustanovenia nie je zrejmé, ako súd naloží so zvyškom uplatňovaného nároku v procesnom zmysle. Oznámením súhlasu sa predmetom konania stáva iba táto časť návrhu (časť ktorej sa rozpor netýka) a o zvyšnej časti súd nerozhoduje (§ 172 ods. 8 druhá veta pripravovanej novely O. s. p.). Zostáva preto otázne, či bude možné vyložiť súhlasné vyjadrenie žalobcu ako čiastočné späťvzatie návrhu a či 6 R 45/1986 7 Obdobne aj dôvodová správa k pripravovanej novele zákona V neposlednom rade predkladaný návrh novely Občianskeho súdneho poriadku má poskytnúť navrhovateľovi ochranu pred zrušením platobného rozkazu, len z dôvodu, že sa platobný rozkaz nepodarilo doručiť odporcovi na známu adresu (resp. na adresu uvedenú v návrhu na začatie konania). Tak ako uvádza dôvodová správa k predmetnému navrhovanému Olomoucké debaty mladých právníků 2008 90 SKRÁTENÉ KONANIA VO SVETLE PRIPRAVOVANEJ NOVELY OBČIANSKEHO SÚDNEHO PORIADKU ustanoveniu8, navrhovateľovi je takto umožnené aktívne vstúpiť do konania a pokiaľ je mu známe miesto, kde sa odporca zdržiava, toto súdu oznámiť. Deklaruje sa tým zásada, ktorá sa čoraz výraznejšie prejavuje aj práve v ustanoveniach civilno procesného kódexu a to, že právo patrí tomu, kto sa o svoje právo stará. počíta sa s rozšírením spôsobov rozhodnutia v skrátenom konaní aj o tzv. rozkaz na plnenie. Vychádza sa z úvahy, že táto forma rozhodnutia môže byť účinnejšia, hospodárnejšia a efektívnejšia ako samotné súdne pojednávania, ktoré by sa malo na prejednanie veci uskutočniť. Či už je základom pre uplatnenie nároku plnenie peňažnej alebo inej povinnosti, v oboch prípadoch, z hľadiska nástroja na jeho uplatnenie ide o žalobu na plnenie podľa § 80 b) O. s. p., ktorej cieľom je reparácia právnych vzťahov. Preto predkladateľ vychádzal z fikcie, že bude vhodné rozšíriť postup rozhodovania v skrátenom konaní aj na prípady vydania určitej veci, vykonania určitej povinnosti, strpenia určitej povinnosti, zdržania sa niečoho, ale aj na nahradenie prejavu vôle – povinnosti uzavrieť určitú zmluvu. Pre platobný rozkaz je charakteristické, že v dôsledku toho, že pri jeho vydaní sa vychádza čisto len z tvrdení navrhovateľa, musí byť pre odporcu daná náležitá garancia, aby sa dozvedel, že je voči nemu uplatňovaný nárok na splnenie peňažného záväzku. Z toho dôvodu musí byť vydaný platobný rozkaz obligatórne doručený odporcovi do vlastných rúk, bez možnosti náhradného doručenia. Doručovanie samotné predstavuje neustály problém slovenského civilného procesu a o to mimoriadnejšie v spojitosti s platobným rozkazom, kde požiadavky na doručenie sú zvýšené vzhľadom na vyššie, už nami uvedené skutočnosti. Na nemožnosti doručenia často krát stroskotáva efektívna ochrana práv a oprávnených záujmov fyzických a právnických osôb. Podľa navrhovaného znenia súd môže vydať rozkaz na plnenie na základe žalobného návrhu, a to aj bez výslovnej žiadosti navrhovateľa a bez vypočutia odporcu, v prípade, ak sa v návrhu uplatňuje právo na plnenie inej povinnosti, než zaplatenie peňažnej sumy vyplývajúce zo skutočností uvedených navrhovateľom. Pokiaľ sa doručovaná zásielka, ktorej súčasťou je aj platobný rozkaz vráti súdu s oznamom, že adresát je v mieste doručovania neznámy, súd, ešte pred zrušením platobného rozkazu, môže vyzvať navrhovateľa, aby v určenej lehote oznámil miesto, kde sa odporca zdržiava, pokiaľ má o tom vedomosť. Spolu s výzvou ho zároveň poučí o následkoch nemožnosti doručenia platobného rozkazu. Voľba predmetného postupu bude závisieť od okolností konkrétneho prípadu (napr. aj vtedy, ak táto skutočnosť vyplýva z obsahu rozkazného návrhu). Obdobne ako je tomu pri platobnom rozkaze, ani pri rozkaze na plnenie nemá navrhovateľ na jeho vydanie žiaden procesný nárok. Súd preto sám posúdi právo uplatňované navrhovateľom a na základe konkrétnych skutočností zvolí postup pri rozhodovaní v predmetnej veci. Aby súd dospel k záveru, že zo skutočností uvádzaných navrhovateľom vyplýva uplatnené právo, bude musieť návrh sám vykazovať zvýšenú kvalitu v zmysle takého podrobného popísania rozhodujúcich skutočností, ktoré súdu umožnia navrhovateľom tvrdený skutkový základ podrobiť právnemu posúdeniu. Skutkové okolnosti by mali byť formulované tak úplne a konkrétne, aby bolo možné posúdiť, aký právny nárok je uplatňovaný a taktiež, aby ho bolo možné podradiť pod príslušnú hypotézu právnej normy.9 Rozkaz na plnenie ako nová forma rozhodnutia v skrátenom konaní Tak ako sme uviedli, v súlade s platným znením zákona, možno v skrátenom konaní vydať rozhodnutie vo forme platobného rozkazu alebo zmenkového a šekového platobného rozkazu za podmienky, že predmetom konania je uplatnenie nároku na zaplatenie určitej peňažnej sumy. V praxi bude možné použiť postup v skrátenom konaní napr. v situáciách, keď sa navrhovateľ svojim návrhom domáha vypratania bytu, v ktorom sa neoprávnene, po daní výpovede z jeho strany, neoprávnene zdržujú isté osoby (odporcovia). Samotným návrhom bude preukazovať, že prišlo k platnému a riadnemu skončeniu nájomného vzťahu, pričom osoby aj naďalej užívajú jeho majetok S cieľom urýchliť a zhospodárniť konanie aj v inej oblasti, kde predmet konania znie na plnenie 8 § 173 ods. 3 : „Predtým, ako súd uznesením zruší platobný rozkaz podľa ods. 2 (§ 173 ods. 2 O. s. p: „Ak platobný rozkaz nemožno doručiť čo i len jednému odporcovi, súd ho uznesením zruší v celom rozsahu“ pozn. autora), môže vyzvať navrhovateľa, aby oznámil miesto pobytu odporcu, ak má o ňom vedomosť a poučí ho o následkoch nemožnosti doručenia platobného rozkazu“. 9 Bureš, J., Drápal, L., Krmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 772, ISBN 80-7179-378-7; hoci sa predmetné dotýka platobného rozkazu je možné toto obdobne vzťahovať a aplikovať na rozkaz na plnenie. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 91 SKRÁTENÉ KONANIA VO SVETLE PRIPRAVOVANEJ NOVELY OBČIANSKEHO SÚDNEHO PORIADKU bez akéhokoľvek právneho titulu. Za normálnych okolností, by musel súd pristúpiť ku krokom smerujúcim k príprave pojednávania (najmä zaslať návrh na vyjadrenie odporcom), musel by vytýčiť termín pojednávania, čo všetko by viedlo k nežiaducemu zotrvávaniu stavu, ktorý ako taký je v rozpore s právom. Rozkaz na plnenie v tomto smere nepochybne môže slúžiť ako nástroj na dosiahnutie rýchlej a efektívnej ochrany. Na druhej strane variácia povinností znejúcich na iné ako peňažné plnenie je nespočetná a preto bude zaujímavé sledovať v akom rozsahu a v akých prípadoch si nájde predmetný inštitút svoje uplatnenie. dieťaťa z roku 1989 publikovaný v zbierke zákonov pod č. 104/1991 Zb. a ktoré sú následne garantované priamo jednotlivými ustanoveniami Zákona č. 36/2005 Z. z. o rodine v znení neskorších predpisov (ďalej len ZoR). Porušenie týchto práv, prípadne ich úplná absencia alebo nedostatok garancie vyvoláva okamžitú nevyhnutnosť nápravy, nepochybne a práve aj súdnou cestou. Pod starostlivosť súdu o maloletých zákon zaraďuje napríklad rozhodovanie o výchove a výžive maloletých detí, rozhodovanie o styku rodičov a blízkych osôb s maloletými deťmi, schvaľovanie úkonov za maloletého, rozhodovanie o veciach, o ktorých sa rodičia maloletého nemôžu dohodnúť, rozhodovanie o predĺžení ústavnej starostlivosti a napokon aj v konaniach o vrátenie dieťaťa a pod. Pokiaľ ide o celkový procesný postup v spojitosti s rozkazom na plnenie primerane sa použijú ustanovenia o platobnom rozkaze. Odlišnosťou v porovnaní so skráteným konaním v ktorom sa rozhoduje formou platobného rozkazu, je skutočnosť, že o rozkaze na plnenie ako takom môže rozhodovať výlučne a len sudca.10 Dôvodom pre túto voľbu je najmä to, že okruh vecí, v ktorých možno iniciovať začatie konania na súde žalobou na plnenie je veľmi široký, z prípadu na prípad špecifický, ako aj to, že posúdenie vhodnosti rozhodnutia v skrátenom konaní môže byť náročnejšie, ako v prípadoch, kedy sa uplatňuje právo na peňažné. Dôraz nevyhnutnosti a akcentu na ochranu záujmov maloletého dieťaťa, ktoré sú nepochybne aj záujmami verejnými, je deklarovaný už dlhšiu dobu, okrem iného aj tým, že zákon na mnohých miestach v spojitosti s rozhodovaním súdu vo veciach starostlivosti o maloletých určuje povinnosť rozhodnúť v danej veci bez zbytočného odkladu, resp. v určitých legálne stanovených lehotách.11 Aj napriek existencii takto určených lehôt, neustále dochádza k hľadaniu takých nových opatrení, ktoré by boli spôsobilé ešte expresnejšie zabezpečiť dieťaťu samotnému to, čo potrebuje a garantovať mu tak nevyhnutnú ochranu. Je zrejmé, že zavedenie inštitútu rozkaz na plnenie bude prínosným z hľadiska odbremenenia súdov o okruh vecí, ktoré vzhľadom na svoju podstatu a zrejmosť môžu byť rozhodnuté rýchlejšie, bez nevyhnutnosti nariaďovať pojednávanie. Na druhej strane bude zaujímavé sledovať percento jeho vlastného využitia, ako aj to, akú dôveru si nájdu u samotných občanov bez účastníctva ktorých niet civilného procesu. Prostriedkom na naplnenie predmetného účelu má byť možnosť súdu rozhodnúť v skrátenom konaní rozkazom na plnenie vo veciach starostlivosti súdu o maloletých. Podľa predkladaného návrhu má sa § 176 O. s. p. doplniť o nový ods. 5, s nasledovným znením: „Vo veciach starostlivosti o maloletých môže sudca12 rozhodnúť rozkazom na plnenie len na návrh, ak mu v celom rozsahu vyhovie; ustanovenia § 172 až 174 sa použijú primerane“. Rozkaz na plnenie vo veciach starostlivosti súdu o maloletých Popri rozkaze na plnenie predstavuje ďalšiu formu rozhodnutia v skrátenom konaní, ktorú má zaviesť pripravovaná novela Občianskeho súdneho poriadku. Okruh vecí, ktoré spadajú pod označenie marginálnou rubrikou „starostlivosť súdu o maloletých“ sa bezprostredne dotýka ochrany práv a oprávnených záujmov maloletých. Vzhľadom na citované znenie, konkrétne a najmä na vetu za bodkočiarkou vieme vyvodiť, že rozkaz na plnenie vo veciach starostlivosti súdu Podľa § 81 ods. 2 O. s. p.: „ak súd vydal predbežné opatrenie podľa § 75a, začne aj bez návrhu konanie o výchove maloletého dieťaťa najneskôr do troch mesiacov od vydania predbežného opatrenia“. Podľa § 176 ods. 3 O. s. p.: „ak zákon neustanovuje inak, vo veciach starostlivosti súdu o maloletých rozhodne súd bez zbytočného odkladu, najneskôr do šiestich mesiacov odo dňa začatia konania. Konanie možno predĺžiť, len ak z vážnych dôvodov a z objektívnych príčin nemožno vykonať dôkazy“. 11 Každé dieťa disponuje základným okruhom práv, ktoré primárne vymedzuje Dohovor o právach 10 Podľa § 5 písm. a) Zákona č. 549/2003 Z. z. o súdnych úradníkoch v znení neskorších predpisov, vyšší súdny úradník koná a rozhoduje na základe poverenia sudcu v konaní o platobnom rozkaze. Rovnako rozhoduje aj o návrhu na vydanie zmenkového a šekového platobného rozkazu. Obdobne ako v prípade rozkazu na plnenie rozhodnutie rozkazom na plnenie vo veciach starostlivosti súdu o maloletých zveruje zákon výlučne do rúk sudcov. 12 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 92 SKRÁTENÉ KONANIA VO SVETLE PRIPRAVOVANEJ NOVELY OBČIANSKEHO SÚDNEHO PORIADKU o maloletých nebude možné vydať v celom konkrétnom okruhu vecí spadajúcich do kategórie starostlivosti súdu o maloletých podľa § 176 O. s. p. , ale len tam, kde ide o uplatnenie peňažného nároku na ktorý má maloletý zákonný nárok, teda konkrétne vo veciach vyživovacej povinnosti. od okolností konkrétneho prípadu, ako aj od množstva dôkazov, ktoré bude mať súd k dispozícii zo samotného návrhu. V prípade, že by bola osoba v pracovnom pomere zo závislej činnosti, pričom by bol súdu známy poznatok o zamestnaní odporcu, potvrdenie o príjme, ako podklad pre rozhodnutie, si môže vyžiadať aj sám. Tu by z toho titulu prichádzalo do úvahy rozhodnutie v skrátenom konaní. Domnievame sa, že v prípadoch ak odporcom je osoba, ktorá vykonáva inú ako závislú činnosť, vydanie tejto formy rozhodnutia bude skôr zriedkavé ako časté. Otázky vyživovacej povinnosti sú v okruhu vecí starostlivosti súdu o maloletých mimoriadne, a z hľadiska frekvencie najčastejšie. Výživné slúži na zabezpečenie základných existenčných potrieb dieťaťa, je vyjadrením jeho skutočne odôvodnených potrieb. Zo znenia samotného zákona nie je úplne zrejmé a jasné, akú rolu bude v skrátenom konaní zohrávať orgán sociálnoprávnej ochrany detí, ktorý vystupuje v konaniach starostlivosti súdu o maloletých, výživné nevynímajúc, ako kolízny opatrovník. Rozkazom na plnenie vo veciach starostlivosti súdu o maloletých bude možné rozhodnúť: 1. 2. len na návrh, ak návrhu vyhovie súd v celom rozsahu. Uvedené znamená, že súd, pochopiteľne na základe vlastnej úvahy, bude môcť rozhodnúť o výške výživného, pokiaľ sa konanie vo veci samej začalo na návrh, t.j. dispozičným úkonom účastníka. Zákonodarca teda vylučuje využitie skráteného konania v prípade, ak sa konanie o vyživovacej povinnosti pre dieťa začalo ex offo, t.j. z úradnej moci. Napokon je potrebné zdôrazniť, že rozkaz na plnenie vo veciach starostlivosti súdu o maloletých nebude možné vydať do cudziny, čo rovnako vyplýva z priameho odkazu na ustanovenia o platobnom rozkaze. Záver Druhou podmienkou, ktorá musí byť obligatórne splnená je, že súd sa vo svojom rozhodnutí úplne stotožní so sumou, ktorá bola uvedená oprávnenou osobou v samotnom návrhu na určenie vyživovacej povinnosti.13 Právo na spravodlivý súdny proces je jedným zo základných ľudských práv. Jeho súčasťou je aj požiadavka, aby ochrana práv a oprávnených záujmov bola jednotlivým subjektom poskytnutá rýchlo a v primeranej lehote. Samotná rýchlosť zabezpečenia pomoci cestou súdu sa kladie do príčinnej súvislosti s dôverou fungovania ich vlastnej činnosti. Pokiaľ uvažujeme o možnosti využitia predmetného inštitútu v praxi, pôjde predovšetkým o situácie, kedy sa uplatneným návrhom žiada priznanie minimálneho výživného v súlade s § 63 ods. 3 ZoR vo výške 30% zo sumy životného minima.14 Pochopiteľne rozhodnutie súdu bude v danom prípade závisieť od okolností konkrétneho prípadu, nakoľko pokiaľ by súd zo samotného návrhu zistil, že je tu dôvod na priznanie vyššieho ako minimálneho výživného, v žiadnom prípade rozhodnutie v skrátenom konaní nevydá. Súd je povinný vo veciach starostlivosti o maloletých primárne chrániť jeho záujmy. Záujem dieťaťa musí byť vždy prvoradým hľadiskom v spojitosti s rozhodovaním o nárokoch maloletého. V súčasnosti sa na zdĺhavosti civilného konania podieľa významnou mierou element preťaženosti súdov, z hľadiska množstva prejednávaných vecí. Vo všeobecnosti je totiž súdna cesta ochrany práv považovaná, medzi širokou verejnosťou, za jedinú, ktorou možno vyriešiť existujúce narušenie právnych vzťahov. To dokazuje aj stav súdivosti v Slovenskej republike. Zavádzanie nových inštitútov, ktoré majú za cieľ vylúčiť vyššie uvedený stav a odstraňovať neistotu účastníkov, vznikajúcu v dôsledku neprimeraných časových úsekov v ktorých je im poskytovaná skutočná pomoc, je nepochybne jednou z možností. Základná otázka ale spočíva v reálnej efektivite a v skutočnom praktickom využití takéhoto postupu. Pochopiteľne, tak ako sme uviedli, celkovo rozhodnutie súdu o voľbe tohto postupu bude závisieť Domnievame sa, že vlastný problém neefektívnosti súdnej ochrany, ktorá ma následný negatívny dopad na právo na spravodlivý proces tkvie niekde inde. Primárna úloha by sa mala skôr sústrediť na riadne funkčné zabezpečenie a vybavenie súdov v podobe sudcov, ktorí si uvedomujú vážnosť a význam vlastného postavenia, ako aj vo vytvorení Obdobne ako pri rozkaze na plnenie rozhodnutie v skrátenom konaní vo veciach starostlivosti súdu o maloletých môže vydať iba sudca. Domnievame sa, že táto voľba je správna a to primárne vzhľadom na závažnosť a prítomnosť významného verejného záujmu v tomto okruhu prejednávaných vecí. 13 14 V súčasnosti podľa zákona č. 615/2006 Z. z. je to s účinnosťou od 1. júla 30% zo sumy 2340,- Sk, t. j. 702,- Sk Olomoucké debaty mladých právníků 2008 93 SKRÁTENÉ KONANIA VO SVETLE PRIPRAVOVANEJ NOVELY OBČIANSKEHO SÚDNEHO PORIADKU will solve the living problem of Slovak jurisdiction, which solution asks for more complex concept. efektívneho aparátu, ktorí napomôže ich činnosti a to najmä vzhľadom na súčasný charakter súdneho sporu, ktorý zvyšuje nároky na rozsah a spôsob súdneho dokazovania. V neposlednom rade je to ale občan sám, ktorého je potrebné viesť k disciplíne, predstaviť mu alternatívne riešenia, vychovať ho aspoň k základnej právnej vedomosti, aby dospel k poznaniu, že právo na súdnu ochranu je síce jeho základným právom, ale na jeho ochrane sa vo významnej miere podieľa aj on sám. Resumé Prvý podnet, ktorý sa vynára v spojitosti s ochranou práva, predstavuje, pre širokú verejnosť, ochranu poskytovanú súdom. Ochrana subjektívnych práv cestou súdu, v ponímaní jedinej a výlučnej možnosti, spôsobuje vznik obrovského a neustále narastajúceho bremena, ktoré výrazne zaťažuje efektívnu činnosť súdov a zároveň predlžuje časový úsek na ich konečné vybavenie. Neustály nárast nových veci a stabilita tzv. vecí reštančných vecí vedú k potrebe hľadania efektívnych legálnych prostriedkov na zlepšenie daného stavu. Skrátené konanie poskytuje možnosť, prostredníctvom rýchleho postupu, bez prítomnosti štandardných krokov, ktoré sú typické pre bežné konanie pred súdom, práve uvedené docieliť. Pripravovaná novela zákona č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok v znení neskorších predpisov má zaviesť nové spôsoby rozhodnutia v tzv. skrátenom konaní a to tzv. rozkaz na plnenie a rozkaz na plnenie vo veciach starostlivosti súdu o maloletých. Nepochybný čiastkový význam pre urýchlenie skončenia špecifického okruhu vecí im nie je možné odoprieť. Domnievame sa však, že ani ich prítomnosť v civilno procesnom kódexe nevyrieši pálčivý problém slovenského súdnictva, ktorého riešenie si žiada komplexnejšie poňatie. The first initiative coming up in connection with law protection represents the court provided protection for general public. Protection of arbitrary laws by court, in understanding of one and the only possibility, causes formation of huge and still increasing burden, which markedly ballasts the effective work of courts and extends the term of their final execution in the same time. Constant increase of new things and steadiness of things so called “restantive”, leads to a necessity of seek for effective legal means to improve the actual state. Summary jurisdiction provides the possibility to obtain stated above, by fast operation without presence of standard steps, which are typical for ordinary procedure. The prepared amendment number 99/1963 (Law Codex). The Code de procedure civil in later legislative rules amendment, should apply new ways of decision-making in so called summary jurisdiction, the so called order to perform and order to perform in cases of court for infants care. It is impossible to deny the indubitable fractional meaning, for accelerating the conclusion of specific sphere of cases. However, we believe that not even their presence in civil process code, Olomoucké debaty mladých právníků 2008 94 FLEXIBILITA A KONKURENČNÁ ČINNOSŤ BEZ PRIESTOROVÝCH HRANÍC – NÁVRHY DE LEGE FERENDA FLEXIBILITA A KONKURENČNÁ ČINNOSŤ BEZ PRIESTOROVÝCH ÝCH HRANÍC – NÁVRHY DE LEGE PRIESTOROV FERENDA k územiu štátnemu a v druhej časti príspevku so zameraním úvah na prekážky pôsobenia práva v podobe štátnych hraníc pri tzv. konkurenčnej činnosti. Vzhľadom na skutočnosť, že právna úprava konkurenčnej doložky vzťahujúcej sa na čas po skončení pracovného pomeru nie je predmetom právnej úpravy Zákonníka práce SR, časť tu prezentovaných myšlienok bude úvahou de lege ferenda k prípadnej budúcej novelizácií príslušných ustanovení ZP SR. Flexibility and competitive activity without borders feren nda propositions de lege fere Jozef Toman1 Recenzenti: Pojem konkurenčná činnosť a jej vnímanie de llege ege lata a de lege ffeerenda – stručný „nástin” JUDr. Ivica Hodálová, Ph.D., katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia, Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave Pre účely tohto článku možno vymedziť otázku konkurenčnej činnosti široko i úzko. Otázka takto formulovaného delenia je otázkou časovou. Slovenský ZP za konkurenčnú činnosť považuje konanie vymedzené v ust. § 83 ods. 1 ZP,2 ktoré ale v texte zákona nepomenováva ako konkurenčná činnosť.3 Ustanovenie § 83 ods. 1 ZP sa čiastočne prekrýva s ust. § 81 písm. e) ZP,4 pričom platí, že “skutková podstata” ust. § 81 písm. e) ZP je širšia než podstata ust. § 83 ods. 1 ZP.5 Napriek zdaniu, že rozdielom je aj vyjadrenie povoľovacieho princípu, sám zamestnávateľ môže vyhlásiť, že výkon činnosti, ktorá je napr. obdobná predmetu činnosti zamestnávateľa, čo by v konkrétnej veci mohlo byť subsumované pod konanie zamestnanca v rozpore s oprávnenými záujmami zamestnávateľa (ust. § 81 písm. e) ZP), že uvedenú činnosť za takú nepovažuje. Uvedená konkurencia ustanovení vyplýva predovšetkým zo skutočnosti, že slovenská právna úprava neupravuje otázku konkurencie bývalého zamestnávateľa bývalému zamestnancovi po skončení pracovného pomeru. JUDr. Gabriela Halířová, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová: Konkurenčná činnosť - konkurenčná doložka - flexibilita - územie - pracovné právo - Zákonník práce Úvodom Vo svojom príspevku načrtávam otázky a výkladové prístupy, ktoré ma v tejto súvislosti s uvedenou témou napadli. Nečiním si nárok na dokonalosť argumentácie, ani nárok na nediskutovateľnosť problematiky. Mojím zámerom bolo práve uvedenú diskusiu podnietiť a urobiť kritický úvod do skúmania uvedených otázok. Oči právnika spravidla vidia právo (vrátane práva pracovného) a jeho pôsobenie v teritoriálnom zmysle. Uvedené sa premieta aj do teritoriálnej (územnej) pôsobnosti právnych odvetví SR. Z vyššie uvedeného možno identifikovať niekoľko výnimiek, ale primárne vnímanie pôsobenia vôle zákonodarcu sa vymedzuje štátnym územím a po hranice územia štátu. Zámerom autora príspevku je položiť si otázky vnímania teritoriality vo vzťahu tzv. konkurenčnej činnosti zamestnanca voči zamestnávateľovi z pozície flexibility (aj keď táto otázka je v konečnom dôsledku v článku minoritnou), dispozitívnosti, resp. kogentnosti, vhodnosti, nevhodnosti vo vzťahu k územnému teritóriu, a to v prvej časti príspevku Právna úprava otázok konkurenčnej činnosti má viaceré aspekty: 1. obsahový, 2. rozsahový, 3. časový rozmer, 4. osobný rozmer. Slovenská pracovnoprávna teória priradzuje k pojmu konkurenčná činnosť ustanovenie § 83 ZP ods. 1. Právna úprava ČR v ust. § 310 zákona č. 262/2006 Sb. (Zákonník práce) za § 83 ods. 1 ZP ustanovuje, že „Zamestnanec môže popri svojom zamestnaní vykonávanom v pracovnom pomere vykonávať zárobkovú činnosť, ktorá je zhodná s predmetom činnosti zamestnávateľa, len s jeho predchádzajúcim písomným súhlasom.” 2 Ide o výkon inej zárobkovej činnosti, ktorá je zhodná s predmetom činnosti zamestnávateľa. 3 JUDr. Jozef Toman, doktorand v dennej forme doktorandského štúdia na Právnickej fakulte Trnavskej univerzity v Trnave, katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia. 1 § 81 písm. e) ZP ustanovuje „zamestnanec je povinný nekonať v rozpore s oprávnenými záujmami zamestnávateľa.“ 4 Článok bol vypracovaný v rámci riešenia projektu v programe LLP 2006 vyhláseného Agentúrou na podporu výskumu a vývoja „Pracovné právo v 21. storočí: Možnosti a požiadavky - šance a riziká“. 5 § 81 písm. e) ZP nechráni len otázku konkurovania, ale aj otázku, keď by zamestnanec využíval zamestnávateľové prostriedky, know-how na vlastnú činnosť, ktorá by nemusela byť konkurenčná. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 95 FLEXIBILITA A KONKURENČNÁ ČINNOSŤ BEZ PRIESTOROVÝCH HRANÍC – NÁVRHY DE LEGE FERENDA konkurenčnú doložku slovne označuje „dohodu, lo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost”. kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu…” Z hľadiska rozsahu predstavuje uvedené ustanovenie povolenie k inak zakázanému (§ 83 ods. 1 ZP SR „môže len s predchádzajúcim písomným súhlasom zamestnávateľa”, obdobne ust. § 304 ods. 1 ZP ČR „jen s jeho předchozím písemným souhlasem“), resp. príkaz v podobe povinnosti podľa ust. § 81 písm. e) ZP SR a § 301 písm. d) ZP ČR nekonať v rozpore s oprávnenými záujmami zamestnávateľa, zmluvnej povinnosti podľa ust. § 310 ods. 1 ZP ČR Okrem uvedeného otázky konkurečnej činnosti v pracovnom práve môžu vyplývať z ust. § 304 ods. 1 ZP ČR, podľa ktorého „zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem“, resp. z ust. § 301 písm. d) ZP ČR, podľa ktorého sú zamestnanci povinní „…nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.” „dohodu, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se ... zdrží výkonu výdělečné činnosti.” Konkurenčná fleexibilitu Kon kurenčná činnosť a jej dopady na fl S uvedeným súvisí aj flexibilita fyzickej osoby, možnosť flexibilne sa presunúť v rámci teritoriálneho priestoru k vykonávaniu inej činnosti, ktorá bude mať obdobný charakter, ako činnosť vykonávaná pre pôvodného zamestnávateľa. Akýkoľvek zásah do práva slobodne si zvoliť ďalšie zamestnanie má svoje obsahové rámce ako aj rámce teritoriálne. Ak sa kontrahuje konkurenčná doložka (v SR neumožnená), zamestnanec sa stáva menej flexibilnejším pri hľadaní si zamestnania. S tým nepochybne súvisí aj otázka primeranosti tejto limitácie flexibility. Uvedené otázky primeranosti limitovania a potrebnosti limitovania flexibilnosti zamestnanca sú súčasťou ďalšej časti textu. V tejto súvislosti si preto dovolím pojednávať o konkurenčnej činnosti v širšom rozsahu ako činnosti, ktorá zasahuje do oprávnených záujmov (bývalého) zamestnávateľa počas a aj po skončení pracovného pomeru.6 Z hľadiska vymedzenia obsahu je pri slovenskej právnej úprave potrebné prihliadať na ust. § 83 ods. 1 ZP („zárobkovú činnosť, ktorá je zhodná s predmetom činnosti zamestnávateľa”) ako aj na ust. § 81 písm. e) ZP nekonať v rozpore s oprávnenými záujmami zamestnávateľa. V rámci českej právnej úpravy je táto otázka počas trvania pracovného pomeru subsumovaná pod ust. § 304 ods. 1 ZP ČR („výděleč- nou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni“), resp. ust. § 301 písm. d) ZP ČR („…nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele”) a po skončení Pojem konkurenčná činnosť a jej teritoriálne aspekty – vnútroštátne Záväzok “zdržať sa” má svoj teritoriálny aspekt. Je týmto teritóriom pôsobnosti zákazu konkurovať Slovenská či Česká republika alebo sa zákaz vykonávať činnosť (“odopretie súhlasu”, “dohoda o doložke”) nemôže vzťahovať na celé územie štátu? Ako je to v tomto prípade s vyvažovaním záujmu zmluvných strán, otázkou primeranosti, určitosti a dobrých mravov? pracovného pomeru, na základe dohody v zmysle ust. § 310 ods. 1 ZP ČR pokiaľ ide o „výkon výdě- lečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu” a túto dohodu môže zamestnávateľ uzavrieť, ak je to podľa ust. § 310 ods. 2 ZP ČR „možné od zaměstnance spravedlivě požado- vat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by moh- Právna úprava Slovenskej republiky a Českej republiky k otázke stanovenia rozsahu teritoriálneho obmedzenia konkurenčnej činnosti normu vyjadrenú v texte zákona neobsahuje. Je teda možné predpokladať, že zamestnávateľ vzhľadom na absenciu normy (ust. § 83 ods. 1 ZP SR, ust. § 304 ZP ČR7 samé seba nelimituje vymedzením priestoru, na ktoré sa vzťahujú alebo môžu vzťahovať) môže odoprieť svoj súhlas k výkonu zhodnej činnosti a tým de facto 6 Konkurenčnú doložku po skončení právneho vzťahu u nás pozná ObZ, napr. ust. § 672a ods. 1, podľa ktorého „v zmluve možno písomne dohodnúť, že obchodný zástupca nesmie najdlhšie dva roky po skončení zmluvy na určenom území alebo voči určenému okruhu zákazníkov na tomto území vykonávať na vlastný alebo cudzí účet činnosť, ktorá bola predmetom obchodného zastúpenia, alebo inú činnosť, ktorá by mala súťažnú povahu voči podnikaniu zastúpeného.” Obdobne to platí pre ustanovenie § 310 ZP ČR pri kontrahovaní konkurenčnej doložky. 7 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 96 FLEXIBILITA A KONKURENČNÁ ČINNOSŤ BEZ PRIESTOROVÝCH HRANÍC – NÁVRHY DE LEGE FERENDA zakázať zamestnancovi vykonávať zhodnú činnosť na celom území SR. Na tomto mieste považujem za potrebné vyjadriť sa k otázke deliteľnosti súhlasu, tj. či možno dať súhlas k výkonu zhodnej činnosti podľa ust. § 83 ods. 1 ZP len k časti územia alebo nie. Domnievam sa, že uvedený postup je možný a súhlas možno teritoriálne zúžiť. trvania konkurenčnej doložky, ale možno identifikovať aj pojednania, ktoré sa dotkli otázky územia.9 Z hľadiska právnych úprav niektorých z členských štátov EÚ a záverov súdnych konaní otázka teritoriálnych limitov nevykazuje homogenitu. Spravidla veľké štáty vo svojich úpravách zahŕňajú požiadavku, aby konkurenčná činnosť bola vymedzovaná teritoriálne10 (týka sa to najmä zmluvnej dohody pre čas po skončení pracovného pomeru). Napr. v Rakúsku je neprípustné obmedzenie na celé územie Rakúska. Vo Francúzsku môže byť doložka vymedzovaná celým územím Francúzska, niekoľkými départementami, jedným départementom za istých podmienok.11 Zároveň súd môže ingerovať (dispozícia právom moderačným) do otázky teritoriálneho vymedzenia a zúžiť ho.12 Otázka odopretia súhlasu k celému územiu implikuje vzťah tohto stavu („nemožnosť činnosti“) k otázke primeranosti a k otázke existencie rozporu s dobrými mravmi v konkrétnom prípade. Obmedzenie činnosti má sledovať vyvažujúci záujem zamestnávateľa (ochrana podnikania) a zamestnanca (ochrana možnosti zarábania si na živobytie), preto výsledný stav musí byť primeraný. Z tohto hľadiska sa mi univerzálna požiadavka „zdržať sa“ priestorovo nelimitovaná zdá byť neprimeranou. Nemožno vylúčiť, že v nejakom konkrétne vyvstanom prípade bude možné konštatovať primeranosť tejto požiadavky. O územnom aspekte konkurenčnej činnosti v Obchodnom práve sa pojednáva aj v právnej úprave SR (menovite ust. § 672a ods. 1 ObZ), kde zákonodarca operuje pri konkurenčnej doložke s pojmom územie („V zmluve možno písomne dohodnúť, že Pri kontrahovaní prípadnej doložky by absencia rozsahu pôsobnosti z hľadiska teritória neimplikovala jej neurčitosť, pretože by sa prezumovala jej platnosť pre územie príslušného štátu, ale v prípadnom súdnom konaní by mohla byť riešená otázka primeranosti uvedeného obmedzenia. obchodný zástupca nesmie najdlhšie dva roky po skončení zmluvy na určenom území alebo voči určenému okruhu zákazníkov na tomto území vykonávať …..”). Uvedené je odrazom požiadavky čl. 20 Smernice Rady z 18. decembra 1986 o koordinácii právnych predpisov členských štátov týkajúcich sa samostatných obchodných zástupcov (86/653/EHS), ktorá upravuje doložku o obmedzení obchodu nasledovne: „Na účely tejto smernice sa dohoda, ktorá Uvedenú nadmernosť požiadavky zákazu na celé územie možno poukázať na príklade, kde zamestnanec bude vykonávať činnosť v Bratislave a zároveň ako podnikateľ bude vykonávať činnosť v Košiciach, ktorá bude zhodná. Samotná zhodnosť činností neimplikuje skutočnosť, že ide o činnosť konkurenčnú (resp. má súťažnú povahu) a požiadavka limitácie je spravodlivá. obmedzuje činnosť obchodného zástupcu po skončení platnosti zmluvy o obchodnom zastúpení ďalej označuje ako doložka o obmedzení obchodu”, a táto sa „vzťahuje na geografické územie alebo….” V historickej judikatúre vyjadrenie záujmu zamestnávateľa v podobe „zdržania sa“ zamestnanca nesmie mať povahu „přesahující nezbytnou míru“.8 Historická judikatúra sa pri otázke konkurenčnej činnosti vyjadruje spravidla z hľadiska kritéria doby Otázka teritoriálnej limitácie „konkurenčného” (súťažného) konania je aj predmetom ust. § 2474 ods. 1 navrhovaného znenia OZ ČR („Ujednání za- 9 „Pětiletá soutěžní doložka pro ženatého zaměstnance, třebars omezená jen na dva okresy, jest takovým omezením volného přesídlení a výdělečné možnosti, že se jeví nemravným,“ (Gl. U. N. F. „Úmluva nezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, již se zaměstnanec omezuje ve prospěch zaměstnavatele pro dobu po skončení služebního poměru ve své výdělečné činnosti, jest považovati za příčicí se dobrým mravům a tedy za nicotnou zejména tehdy, jdeli na zaměstnancově straně o závazek, jenž jest podle okolností případu neslušným ztížením zaměstnancovy výživy a omezuje jeho výdělkovou svobodu způsobem přesahujícím nezbytnou míru“. (11.221) Pozri na str. 244 ROUČEK, František, SEDLÁČEK, 8 4338) Pozri na str. 245 ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl 1-6. Praha: ASPI, a.s., 2002, 5424 s., ISBN: 80-85963-60-4. 10 ŠKVAŘIL, D. Konkurenční doložka v pracovním právu. Rigorózné práce. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity. 2007, s. 143 Dostupné cez stránku: <http://is.muni.cz> ŠKVAŘIL, D. Konkurenční doložka v pracovním právu. Rigorózné práce. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity. 11 Jaromír. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl 1-6. Praha: ASPI, a.s., 2002, 5424 s., ISBN:: 80-85963-604. Uvedené je možné analogicky použiť aj na otázku nadmerného územneho obmedzenia ďalšej činnosti zamestnanca po skončení pracovnoprávneho vzťahu.. 2007, s. 131-132, Dostupné cez stránku: <http://is.muni.cz> ŠKVAŘIL, D. Konkurenční doložka v pracovním právu. Rigorózné práce. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity. 12 2007, s. 131, Dostupné cez stránku: <http://is.muni.cz> Olomoucké debaty mladých právníků 2008 97 FLEXIBILITA A KONKURENČNÁ ČINNOSŤ BEZ PRIESTOROVÝCH HRANÍC – NÁVRHY DE LEGE FERENDA kazující jinému vyvíjet soutěžní činnost je platné, určí-li území…”).13 3. Zamestnávateľ výsledky svojej činnosti zameriava na Rakúsko a jeho zamestnanec využíva jeho knowhow a založí si živnosť v Rakúsku, kde zužitkováva vedomosti nadobúdané u zamestnávateľa, popr. aj poskytnuté prostriedky. Je možné tieto ustanovenia vykladať “nadštátne”? Môže požiadavka „zdržať sa“ presahovať hranice štátu alebo môže byť vymedzovaná len v medziach štátneho územia? O týchto otázkach si dovoľujem pojednať v ďalšej časti príspevku. Uvedené príklady možno časovo vymedziť do obdobia za trvania pracovného pomeru, ako aj do obdobia po skončení pracovného pomeru na základe podpísanej konkurenčnej doložky (čo platná a účinná právna úprava SR zatiaľ neumožňuje). Pojem konkurenčná činnosť a jej teritoriálne aspekty – bez limitácie priestoro priestorovými hranicami Možno z hľadiska de lege lata (§ 83 ods. 1 a § 81 písm. e) ZP), resp. v prípade prezumovanej úpravy de lege ferenda (možnosť kontrahovania konkurenčných doložiek na čas po skončení pracovného pomeru) požadovať, aby sa (bývalý) zamestnanec zdržal tejto činnosti? Možno mu „zakázať“, aby si napr. založil živnosť so zhodným predmetom činnosti v Rakúsku? Možno ho sankcionovať za porušenie konkurenčnej doložky? Možno v konkurenčnej doložke vymedziť zákaz cezhranične na bratislavský región a priľahlý rakúsky región? Identifikácia priestorovej limitácie. Konkurenčná činnosť (činnosť súťažnej povahy) má svoje nespochybniteľné teritoriálne aspekty. Konkurovať v 21. storočí je možné v rámci teritória štátu, ako aj nadštátne. Práce, ktoré pojednávajú o tejto problematike, sa pohybujú výlučne v priestorových hraniciach štátu a jeho územia. Pracovné právo 21. storočia nepochybne musí reflektovať aj otázky, ktoré vyvstali po páde režimu v roku 1989, po našom priestorovom zaradení sa do spoločného európskeho priestoru bez hraníc a EÚ, ako aj otázky vyvstávajúce zo schopnosti globálneho využívania moderných informačných technológií. V práve je potrebné osobitne reflektovať súčasný stav prepojenosti prihraničných priestorov, kde zviazanosť vzťahov môže byť vyššia ako medzi vzdialenými regiónmi v jednom štáte. Prístupy k formulovaniu záverov. Na začiatku je potrebné si položiť otázku, či povinnosť zamestnanca „zdržať sa“ má (de lege lata) a má mať (de lege ferenda) internacionálny (štátne hranice presahujúci) rozmer alebo nie? Základná otázka, z tohto vyplývajúca znie teda, či možno Zákonník práce (konkrétne ust. § 81 písm. e) a § 83 ods. 1 ZP SR a obdobne aj ustanovenia českého ZP § 304 ods. 1, § 310 a § 311) vzťahovať aj na činnosť, ktorú zamestnanec zamestnávateľa v SR/ČR vykonáva za hranicami SR/ČR, a ktorá má konkurenčný dopad (resp. súťažnú povahu) na činnosť zamestnávateľa v SR (ČR), ak vychádzame zo skutočnosti, že právny poriadok a teda aj jednotlivé právne predpisy sa z hľadiska teritoriálnej pôsobnosti vymedzujú ako vzťahujúce sa na územie SR/ČR (s istými výnimkami). Je teda v tomto zmysle ust. § 83 ods. 1 ZP zviazané „osobne“ so statusom zamestnanca, alebo uvedený výkon konkurenčnej činnosti vykonávaný za hranicami SR môže byť posudzovaný len v limitoch teritoriálnych hraníc pracovného práva SR a pri výkone konkurenčnej činnosti v zahraničí sa uvedené paragrafy neuplatnia? Budeme nazerať na činnosť vykonávanú za hranicami ako za z pohľadu ust. § 83 ods. 1 a § 81 písm. e) ZP neexistentnú? „Nástin“ východísk mojich myšlienkových pochodov k tejto otázke je predmetom ďalšej časti príspevku. V rámci uvedeného možno uviesť niekoľko modelových situácií: 1. Zamestnanec vykonáva prácu pre zamestnávateľa v SR a zároveň pracuje aj pre zamestnávateľa v Rakúsku, ktorého činnosť je zameraná do SR, kde priamo konkuruje (vykonáva činnosť súťažnej povahy, resp. aspoň ide o činnosť zhodnú) voči slovenskému zamestnávateľovi, resp. analogicky sám zamestnanec podniká z územia Rakúska. Obdobne zamestnanec pracujúci v SR pracuje napr. pre internetový portál pôsobiaci v SR a zároveň pracuje pre rakúsky internetový portál pôsobiaci v SR v zhodnej oblasti. 2. Činnosť slovenského zamestnávateľa je zameraná na Rakúsko a tento zamestnanec pracuje aj v Rakúsku pre rakúskeho zamestnávateľa (resp. tam vykonáva činnosť), ktorá je konkurenčná (má súťažnú povahu, resp. je zhodná). 13 ELIÁŠ, K. Návrh občanského zákoníku – verze 26.07.2007 [Cit.2008-07-07] Dostupné na internete: <http://zcu.juristic.cz/download/rekodifikace/obcan/OZ_konsolid ovana_verze_prosinec_07.zip> Olomoucké debaty mladých právníků 2008 98 FLEXIBILITA A KONKURENČNÁ ČINNOSŤ BEZ PRIESTOROVÝCH HRANÍC – NÁVRHY DE LEGE FERENDA Východiská právnej teórie - právny predpis a jeho teritoriálne vymedzenie. V právnej teórii14 sa uvádza, že právny predpis štátu pôsobí teritoriálne a je vymedzený územím. Základom je požiadavka rešpektovania suverenity štátu a zvrchovanej moci štátu. V tejto súvislosti sa hovorí o personálnej výsosti15, resp. územnej výsosti.. Ide o istú formu vernosti vlastnému štátu a vystupuje tu aj požiadavka povinnosti dodržiavať právne predpisy vlastného štátu i keď je občan v zahraničí.16 V tejto súvislosti Luby pri svojom výklade o práve medzinárodnom súkromnom vysvetľuje princíp teritoriálny a princíp personálny.17 Uvedené neplatí výlučne. fyzickej osoby v SR.19 Možno teda v nadväznosti na takto formulované vnímanie pôsobnosti práva zviazať účinky konkurenčného konania osobne, s osobou zamestnanca/bývalého zamestnanca a ak tieto pôsobia na jeho zamestnávateľa v SR, požadovať uplatnenie slovenského predpisu (§ 83 ods. 1 a § 81 písm. d) ZP) v konkrétnom prípade? Predovšetkým je potrebné sa vysloviť k vyššie zmienenému bodu dva. Naša otázka nemá povahu právneho vzťahu s cudzím prvkom. Nechceme uplatňovať právo cudzieho štátu a ani sa dovolávať pôsobnosti právneho poriadku cudzieho štátu pre pracovnoprávny vzťah alebo zmluvné povinnosti ním založené, ale naša požiadavka smeruje k tomu, aby právo SR (osobitne zmienené ustanovenia § 83 ZP a § 81 písm. d) ZP) bolo možné uplatniť „cezhranične“ pri existencii pracovnoprávneho vzťahu v SR na účinky konania, ktoré majú konkurenčný aspekt. Naša otázka a jej analýza sa môže pohybovať po dvoch výkladových líniách, ktoré môžu byť falzifikované ako aj verifikované. Zo svojej pozície si nedovoľujem k tejto otázke zaujať nevyvrátiteľný záver. 1. Zásada je prelamovaná právom ES/EÚ, kde štát postúpil časť svojej suverenity na orgány Spoločenstva.18 Právo ES v mnohých prípadoch priamou záväznosťou prekračuje hranice štátu (napr. nariadenia). 2. V prípade prítomnosti cudzieho prvku (napr. ust. § 16 zákona o medzinárodnom práve súkromnom č. 97/1963 Zb., nariadenie Rím I.) 3. Postihovanie konania v cudzine vnútroštátnymi orgánmi SR. V tejto súvislosti možno odkázať na ust. § 3 o územnej pôsobnosti Trestného zákona č. 300/2005 Z.z. (ďalej „TZ“) kde možno postihovať aj trestné činy, ktoré boli spáchané mimo územia SR, ale ktoré sa považujú za spáchané na území Slovenskej republiky (§ 3 ods. 2 TZ) a trestné činy spáchané mimo územia SR (§ 4 TZ), kde ide o istú zviazanosť s osobným statusom občana SR, resp. s trvalým pobytom Zviazanie ustanovení Zákonníka práce so stat statuusom zamestnanca. Jedna z argumentácií by mohla mať nasledovnú podobu: Pracovný pomer založený medzi zamestnancom a zamestnávateľom je v našom prípade pomerom osobným,20 preto aj požiadavka „zdržať sa“ je zviazaná s týmto pomerom a zamestnávateľ si môže osvojiť požiadavku, aby sa zamestnanec zdržal akejkoľvek činnosti, ktorá by bola v rozpore s oprávnenými záujmami zamestnávateľa § 81 písm. e) ZP a v rozpore s ust. § 83 ods. 1 ZP. 14 Uvedené je možné najsť vo väčšej či menšej miere v každej učebnici teórie práva (Knapp, Gerloch), ako aj v učebniciach práva občianskeho a pracovného. Základným východiskom je ust. § 3 ods. 1 TZ, ktoré ustanovuje, že „Podľa tohto zákona sa posudzuje trestnosť činu, ktorý bol spáchaný na území Slovenskej republiky.” Podľa ods. 3 sa „trestný 19 KUBŮ, L., HUNGR, P., OSINA, P. Teorie práva. Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka. 2007. str. 85-86. 15 čin považuje za spáchaný na území Slovenskej republiky, republiky aj keď sa páchateľ a) dopustil konania aspoň sčasti na jej území, ak porušenie alebo ohrozenie záujmu chráneného týmto zákonom nastalo alebo malo nastať celkom alebo sčasti mimo jej územia, alebo b) dopustil konania mimo územia Slovenskej republiky, ak tu malo nastať porušenie alebo ohrozenie záujmu chráneného týmto zákonom alebo ak tu mal nastať aspoň sčasti taký následok.” § 3 ods. 3 TZ stanovuje, že „podľa tohto zákona sa posudzuje aj trestnosť činu, ktorý bol spáchaný mimo územia Slovenskej republiky na palube lode plávajúcej pod štátnou vlajkou Slovenskej republiky alebo na palube lietadla zapísaného v registri lietadiel Slovenskej republiky.” § 4 ods. 4 TZ stanovuje, že „podľa tohto zákona sa posudzuje aj trestnosť činu, ktorý mimo územia Slovenskej repu repubbliky spáchal občan Slovenskej republiky alebo cudzinec, ktorý má na území Slovenskej republiky trvalý pobyt.” 16 KUBŮ, L, HUNGR, P, OSINA, P. Teorie práva. Praha: Linde Praha, a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka. 2007. str. 85-86., 17 „Princípu teritoriálnemu zodpovedá taký výkon zákonodarnej moci, pri ktorom štát dáva právne predpisy len pre pomery situované na štátnom území. Princípu personálnemu zodpovedá taká úprava, pri ktorej si štát osobuje právomoc upraviť určité pomery svojich štátnych príslušníkov bez ohľadu na to, na aké štátne teritórium sa tieto pomery vzťahujú alebo na aké štátne územie patria.” Je potrebné zohľadniť, že uvedený výklad dáva Luby pre otázky medzinárodného práva súkromného. Cit. LUBY, Š. Základy súkromného práva. Bratislava: Knižnica Vysokej obchodnej školy v Bratislave. 1944. Str. 30 Na uvedenú otázku existujú rôzne názory, či ide alebo nejde o postúpenie suverenity. V uvedenom zmysle pojem „osobný“ má charakterizovať nezmeniteľnosť subjektu zamestnanca v právnom vzťahu. 18 20 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 99 FLEXIBILITA A KONKURENČNÁ ČINNOSŤ BEZ PRIESTOROVÝCH HRANÍC – NÁVRHY DE LEGE FERENDA Pri zákaze konanie zamestnanca za hranicami teritoriálneho územia SR musí byť skúmaná aj súladnosť formulácie takéhoto zákazu s právnymi predpismi upravujúcimi právo na voľný pohyb v rámci ES. Teritoriálne obmedzenie Zákonníka práce, Ďalšia z možných argumentácií by mohla znieť: Právna úprava SR slovami ustanovenia § 83 ods. 1 ZP pojednáva „o zárobkovej činnosti, ktorá je zhodná s predmetom činnosti zamestnávateľa.” Zároveň ust. § 81 písm. e) ZP ukladá povinnosť nekonania v rozpore s oprávnenými záujmami zamestnávateľa. Vzhľadom na skutočnosť, že predmetné ustanovenia sú súčasťou právneho predpisu, ktorého pôsobnosť je teritoriálne obmedzená (ZP neobsahuje obdobné ustanovenia ako trestný zákon) možno sa uvedenej “zhodnosti” dovolávať len v rámci územnej výsosti Slovenskej republiky. Podľa tejto argumentácie by nebolo možné vzťahovať ustanovenie § 83 ods. 1 a § 81 písm. e) ZP na činnosť vykonávanú zamestnancom v zahraničí. V tejto súvislosti si možno položiť rečnícku otázku, či oprávnené záujmy zamestnávateľa končia na štátnych hraniciach v Bergu? Vidia oči slovenského pracovného práva len po štátnu hranicu? Prečo napríklad francúzsky súd uznal doložku, ktorá sa teritoriálne vzťahovala na département sídla podniku a susediace départementy, pričom obdobne konkurenčne (súťažne) môžu pôsobiť činnosti vykonávané v prihraničných regiónoch Bratislavy, ktoré sú ale súčasťou štátneho územia (a územnej výsosti) iného štátu. Je nedostatkom práva 21. storočia, že zachováva stav odvolávajúci sa na situáciu z polovice storočia 20.-tého? Závery a úvahy de lege ferenda K uvedenému si dovolím uviesť vlastné závery. Tieto závery sú otvorené. Podľa môjho názoru myšlienka, že sa právny vzťah nekončí na štátnej hranici, ale prekračuje s touto osobou štátnu hranicu je myšlienkou, ktorá sa občas tažko vžíva do našeho myslenia o právnom poriadku ako teritoriálne limitovanom. Uvedená otázka by viac svedčila právnej úprave európskeho práva, kde by sa lahšie sformulovali princípy zákazu konkurovať z územia iného štátu pri existencii pracovnoprávneho pomeru. Platí, že na činnosť vykonávanú za hranicami SR s konkurenčnými (súťažnými) účinkami voči zamestnávateľovej činnosti na území SR, resp. jeho činnosti na území inom, sa má prihliadať. Vyvstáva však problém z jej zákazom. Je nepochybné, že záver, že sa zamestnávateľ môže dovolať ustanovení ZP o konkurečnej činnosti pre konanie vlastného zamestnancaa zahraničí je odôvodniteľné pre konanie zamestnávateľa pre územie SR. Väčší problém by predstavovalo dovolanie sa ustanovení ZP SR či ČR v zahraničí, pri požiadavke, aby bola tomuto zamestnancovi činnosť zakázaná. Za predpokladu existencie právneho stavu, ktorý by umožňoval existenciu konkurenčnej doložky v SR pôsobiacej po skončení pracovného pomeru by táto, kontrahovaná na podklade slovenského pracovného práva, bola pravdepodobne limitovaná na územie SR. To znamená, že bývalý zamestnávateľ by sa nemohol dovolávať jej pôsobnosti na území iného štátu, ale pravdepodobne by mal šancu na slovenskom súde ohľadom náhrady škody. Na súde cudzieho štátu by zamestnávateľ so svojou požiadavkou zákazu činnosti zamestnanca neuspel. Počas trvania pracovného pomeru by zamestnávateľ v zmysle porušenia ust. § 81 písm. d) ZP alebo ust. § 83 ods. 1 ZP mohol uplatniť inštitút výpovede podľa ust. § 83 ods. 1 písm. e) ZP pre porušenie pracovnej disciplíny alebo okamžité skončiť pracovný pomer podľa ust. § 68 ods. 1 písm. b) ZP. Čo ale robiť v prípade ak tento zamestnávateľ má oprávnený záujem, aby u neho zamestnanec zostal pracovať? Pretože skončenie pracovného pomeru sa rovná, aj z dôvodu nemožnosti kontrahovania konkurečnej doložky pre čas po skončení pracovného pomeru, otvoreniu cesty vyvíjať konkurečnú činnosť. Resumé Predmetom tohto príspevku sú teritoriálne aspekty konkurenčnej činnosti v pracovnom práve. Tieto sú skúmané v rámci územia štátu ako aj v „nadštátnom“ zmysle. V príspevku autor načrtáva možné výkladové prístupy k otázke, či oči pracovného práva môžu vidieť len po štátnu hranicu a či sa oprávnené záujmy zamestnávateľa končia na hraničnom bode. The goal of this paper is to outline the territorial aspects of a competitive activity in the Labour Law. These are examined within the state territory as well as in the „supranational“ sense. In the paper the author discusses possible reasonings dealing with the questions whether the eyes of the Labour Law can see only to the end of the state border and whether legitimate interests of the employee come to an end at the border point. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 100 STAROSTLIVOSŤ ZAMESTNÁVATEĽA O ZAMESTNANCOV (AKTUÁLNY PRÁVNY STAV A ÚVAHY DE LEGE FERENDA) STAROSTLIVOSŤ STAROSTLIVOSŤ ZAMESTNÁVATEĽA O ZAMESTNANCOV (AKTUÁLNY PRÁVNY STAV A ÚVAHY DE LEGE FERENDA) starostlivosť zamestnávateľa nemala zužovať len na osobu samotného zamestnanca, ale poprípade aj na jeho rodinných príslušníkov. Employer's custody of the employee (current legal regu regulations and reasoning de lege ferenda) Katarína Svitanová1 Recenzenti: JUDr. Gabriela Halířová, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Petr Bezouška, Ph.D., katedra občanského práva, fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni. Kľúčové slová: Podniková sociálna politika - stravovanie - vzdelávanie - pracovná neschopnosť - starostlivosť o zamestnanca - dôstojnosť zamestnanca - pracovné podmienky - zabezpečenie zamestnanca v starobe zamestnávanie po návrate do práce - zamestnanec so zmenenou pracovnou schopnosťou - pracovné podmienky žien a mužov starajúcich sa o deti. Skutočnosť, že Slovenská republika je súčasťou európskeho právneho priestoru, prináša so sebou konkrétne práva, ale aj povinnosti. Práva sa týkajú predovšetkým voľného pohybu osôb – tak fyzických osôb, ako aj podnikateľov – v rámci vnútorného trhu Európskej únie. Jednou z povinností pre podnikateľa, ak je súčasne zamestnávateľom, je zabezpečenie vhodnej starostlivosti o zamestnancov. Znamená to pre neho zaistiť celý komplex opatrení, ktoré vyplývajú nielen z vnútroštátnych predpisov, ale aj z európskeho či medzinárodného práva. Tieto právne normy, poukazujúc najmä na zachovanie ľudskej dôstojnosti, garantujú hlavne minimálne štandardy pracovných podmienok, ktoré je povinný zamestnávateľ zabezpečiť. Nad rámec týchto štandardov môžu byť dojednané ďalšie výhody, a to v rámci dvojstranného dojednania (zamestnávateľ a zamestnanec), alebo prostredníctvom zástupcov zamestnancov. Vhodné pracovné podmienky by mali prispievať ku kvalite práce, ktorú realizuje zamestnanec. Z hľadiska efektívneho rozvoja osobnosti zamestnanca a jeho stability či spokojnosti, by sa Zabezpečenie starostlivosti zamestnávateľa o zamestnancov garantuje aj Ústava Slovenskej republiky tým, že „priznáva zamestnancom právo na spravodlivé a uspokojujúce pracovné podmienky (najmä právo na odmenu za vykonanú prácu, dostatočnú na to, aby im umožnila dôstojnú životnú úroveň, ochranu proti svojvoľnému prepúšťaniu zo zamestnania a diskriminácii v zamestnaní, ochranu bezpečnosti a zdravia pri práci, najvyššiu prípustnú dĺžku pracovného času, primeraný odpočinok po práci, najkratšiu prípustnú dĺžku platenej dovolenky na zotavenie, právo na kolektívne vyjednávanie).“2 Povinnosti zamestnávateľa súvisiace so starostlivosťou o svojich zamestnancov je zakotvená v podstate vo viacerých inštitútoch, ktoré upravuje Zákonník práce. Napriek tomu zákonodarca ešte osobitne vymedzil v Zákonníku práce osobitnú, siedmu časť s názvom Podniková sociálna politika, ktorá by sa mala špeciálne zaoberať starostlivosťou zamestnávateľa o zamestnancov. Myslím si však, že systematicky i koncepčne sa tento zámer zákonodarcovi nepodaril. Taktiež nie je jasné, prečo je do tejto časti zahrnutá právna úprava pracovných podmienok tehotných žien, žien a mužov starajúcich sa o deti, mladistvých zamestnancov, ktorá by si vyžadovala samostatnú časť. V tejto siedmej časti sú totiž ustanovenia o právnych skutočnostiach, ktoré samotný zamestnávateľ nevie ovplyvniť, resp. môže ich len vziať na vedomie (napr. materská dovolenka, rodičovská dovolenka). Zákonník práce v záujme postarať sa o materiálne nároky zamestnanca ustanovuje, že „na zlepšovanie kultúry práce a pracovného prostredia zamestnávateľ utvára primerané pracovné podmienky a stará sa o vzhľad a úpravu pracovísk, sociálnych zariadení a zariadení na osobnú hygienu. Zamestnávateľ zriaďuje, udržiava a zvyšuje úroveň sociálneho zariadenia, zariadenia na osobnú hygienu a podľa osobitných predpisov aj zdravotnícke zariadenia pre zamestnancov. Zamestnávateľ je povinný zaistiť bezpečnú úschovu najmä zvrškov a osobných predmetov, ktoré zamestnanci obvykle nosia do zamestnania, ako aj obvyklých dopravných prostriedkov, ak ich zamestnanci používajú na cestu do zamestnania a späť s výnimkou motorových vozidiel. Túto Barinková, M.: Sociálne programy – princíp starostlivosti o zamestnancov. In: Práce a mzdy bez chýb, pokút a penále. 5/2008. s. 91 2 JUDr. et Mgr. Katarína Svitanová, katedra súkromného práva, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. 1 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 101 STAROSTLIVOSŤ ZAMESTNÁVATEĽA O ZAMESTNANCOV (AKTUÁLNY PRÁVNY STAV A ÚVAHY DE LEGE FERENDA) povinnosť má aj voči všetkým ostatným osobám, ak sú pre neho činné na jeho pracoviskách“.3 K starostlivosti o zamestnancov patrí aj zabezpečenie ich pravidelného stravovania. Podmienky jeho poskytovania upravuje Zákonník práce v § 152. Zamestnávateľ je povinný zabezpečovať zamestnancom vo všetkých zmenách stravovanie zodpovedajúce zásadám správnej výživy priamo na pracoviskách alebo v ich blízkosti. Túto povinnosť nemá voči zamestnancom vyslaným na pracovnú cestu, s výnimkou zamestnancov vyslaných na pracovnú cestu, ktorí na svojom pravidelnom pracovisku odpracovali viac ako štyri hodiny. Zamestnávateľ zabezpečuje stravovanie najmä poskytovaním jedného teplého hlavného jedla vrátane vhodného nápoja zamestnancovi v priebehu pracovnej zmeny vo vlastnom stravovacom zariadení, v stravovacom zariadení iného zamestnávateľa alebo zabezpečí stravovanie pre svojich zamestnancov prostredníctvom právnickej osoby alebo fyzickej osoby, ktorá má oprávnenie sprostredkovať stravovacie služby, ak ich sprostredkuje u právnickej osoby alebo fyzickej osoby, ktorá má oprávnenie poskytovať stravovacie služby. Nárok na poskytnutie stravy má zamestnanec, ktorý v rámci pracovnej zmeny vykonáva prácu viac ako štyri hodiny. Ak pracovná zmena trvá viac ako 11 hodín, zamestnávateľ môže zabezpečiť poskytnutie ďalšieho teplého hlavného jedla. Zákonník práce vymedzuje aj percentuálny rozsah, akým zamestnávateľ prispieva na stravovanie. Taktiež sa tu necháva priestor na prípadné ďalšie prerokovanie so zástupcami zamestnancov, najmä pokiaľ ide o úpravu podmienok, za ktorých zamestnávateľ bude zamestnancom poskytovať stravovanie počas dovolenky, prekážok v práci, alebo inej ospravedlnenej neprítomnosti zamestnanca v práci, prípadne ak ide o umožnenie stravovať sa zamestnancom, ktorí pracujú mimo rámca rozvrhu pracovných zmien za rovnakých podmienok ako ostatným zamestnancom, alebo o rozšírenie okruhu fyzických osôb, ktorým zamestnávateľ zabezpečí stravovanie a ktorým bude prispievať na stravovanie. Pre spokojnosť zamestnanca, ale v konečnom dôsledku i zamestnávateľa, je nevyhnutné investovať aj do intelektuálneho rozvoja osobnosti zamestnanca. Túto potrebu upravuje Zákonník práce v §153 až 155 v osobitnom inštitúte s názvom „vzdelávanie zamestnancov“. Zamestnávateľ je povinný starať sa o prehlbovanie kvalifikácie zamestnancov alebo o jej zvyšovanie. Pritom zvyšovanie kvalifikácie sa pova- žuje za prekážku v práci na strane zamestnanca. Ide tu o účasť na ďalšom vzdelávaní, v ktorom má zamestnanec získať predpoklady ustanovené právnymi predpismi alebo splniť požiadavky nevyhnutné na riadny výkon práce dohodnuté v pracovnej zmluve. „Zamestnávateľ môže poskytovať zamestnancovi pracovné voľno a náhradu mzdy v sume jeho priemerného zárobku, najmä ak je predpokladané zvýšenie kvalifikácie v súlade s potrebou zamestnávateľa. Zvýšenie kvalifikácie je aj jej získanie alebo rozšírenie.“4 Na druhej strane, zamestnanec je povinný sústavne si prehlbovať kvalifikáciu na výkon práce dohodnutej v pracovnej zmluve. Prehlbovanie kvalifikácie je aj jej udržiavanie a obnovovanie. Zamestnávateľ je oprávnený uložiť zamestnancovi povinnosť zúčastniť sa na ďalšom vzdelávaní s cieľom prehĺbiť si kvalifikáciu. Účasť na vzdelávaní je výkonom práce, za ktorý patrí zamestnancovi mzda. No i tu sa v aplikačnej praxi vyskytujú nemalé problémy, ktoré vznikajú na základe nedôslednej a nepresnej dikcie zákonníka, najmä v súvislosti s dohodou o zvyšovaní kvalifikácie. „Zamestnávateľ môže so zamestnancom uzatvoriť dohodu, ktorou sa zamestnávateľ zaväzuje umožniť zamestnancovi zvýšenie kvalifikácie poskytovaním pracovného voľna, náhrady mzdy a úhrady ďalších nákladov spojených so štúdiom, a zamestnanec sa zaväzuje zotrvať po skončení štúdia u zamestnávateľa určitý čas v pracovnom pomere alebo mu uhradiť náklady spojené so štúdiom, a to aj vtedy, keď zamestnanec skončí pracovný pomer pred skončením štúdia. Dohoda sa musí uzatvoriť písomne, inak je neplatná.“5 Táto dohoda musí obsahovať druh kvalifikácie a spôsob jej zvýšenia, študijný odbor a označenie školy, dobu, po ktorú sa zamestnanec zaväzuje zotrvať u zamestnávateľa v pracovnom pomere, ako aj druhy nákladov a ich celkovú sumu, ktorú bude zamestnanec povinný uhradiť zamestnávateľovi, ak nesplní svoj záväzok zotrvať u neho v pracovnom pomere počas dohodnutej doby. V praxi nastáva problém vtedy, ak vzdelanie potrebné na zvýšenie kvalifikácie poskytuje subjekt, ktorý nemá štatút školy, s potrebným študijným odborom. Starostlivosť zamestnávateľa o zamestnanca v konkrétnych sociálnych udalostiach, ako je zabezpečenie zamestnanca pri dočasnej pracovnej neschopnosti pre chorobu, úraz, pri tehotenstve, ma- § 140 ods. 2 zákona č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov 4 § 151 ods. 1, 2, 3 zákona č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov 3 § 155 ods. 1 zákona č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov 5 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 102 STAROSTLIVOSŤ ZAMESTNÁVATEĽA O ZAMESTNANCOV (AKTUÁLNY PRÁVNY STAV A ÚVAHY DE LEGE FERENDA) terstve a rodičovstve, zabezpečenie zamestnanca v starobe, pri invalidite, čiastočnej invalidite, zabezpečenie pozostalých pri úmrtí zamestnanca a preventívnu a liečebnú starostlivosť, ponecháva Zákonník práce na osobitné predpisy.6 Ak sa zamestnanec vráti do práce po skončení výkonu verejnej funkcie alebo činnosti pre odborovú organizáciu, po školení alebo po skončení mimoriadnej služby alebo alternatívnej služby, alebo zamestnankyňa (zamestnanec) po skončení materskej dovolenky alebo rodičovskej dovolenky (§ 166 ods. 1)7 alebo ak sa zamestnanec vráti do práce po skončení dočasnej pracovnej neschopnosti alebo karantény (karanténneho opatrenia), je zamestnávateľ povinný zaradiť ich na ich pôvodnú prácu a pracovisko. Ak to nie je možné preto, že táto práca sa nevykonáva alebo pracovisko je zrušené, musí ich zamestnávateľ zaradiť na inú prácu zodpovedajúcu pracovnej zmluve. V Zákonníku práce sú zohľadnené aj spoločensky odôvodnené požiadavky na osobitný prístup k určitým skupinám zamestnancov, ako sú tehotné ženy, mladiství zamestnanci a zamestnanci so zdravotným postihnutím. Tieto subjekty majú právo na zvýšenú ochranu pri vykonávaní práce, ktorá im má zabezpečiť kompenzáciu znevýhodneného postavenia v porovnaní s ostatnými zamestnancami. Pre zamestnávateľa to znamená rozsiahly rámec právnych povinností, ktoré je povinný plniť vo vzťahu k týmto osobám. „Zamestnávateľ je povinný zamestnávať zamestnanca so zmenenou pracovnou schopnosťou na vhodných pracovných miestach a umožňovať mu výcvikom alebo štúdiom získanie potrebnej kvalifikácie, ako aj starať sa o jej zvyšovanie. Ďalej je zamestnávateľ povinný utvárať podmienky, aby zamestnanec mal možnosť pracovného uplatnenia, a zlepšovať vybavenie pracovísk, aby mohol dosahovať, ak je to možné, rovnaké pracovné výsledky ako 6 Ide najmä o zákon č. 5/2004 Z. z. o službách zamestnanosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov. 7 Podľa tohto odseku patrí žene v súvislosti s pôrodom a so starostlivosťou o narodené dieťa materská dovolenka v trvaní 28 týždňov. Ak žena porodila zároveň dve deti alebo viac detí alebo ak ide o osamelú ženu, patrí jej materská dovolenka v trvaní 37 týždňov. V súvislosti so starostlivosťou o narodené dieťa patrí aj mužovi od narodenia dieťaťa rodičovská dovolenka v rovnakom rozsahu, ak sa stará o narodené dieťa. Podľa § 166 ods. 2 má ďalej žena alebo muž nárok na rodičovskú dovolenku až do troch rokov veku dieťaťa (vo výnimočných prípadoch do šiestich rokov veku dieťaťa) – na túto časť rodičovskej dovolenky sa však už povinnosť zamestnávateľa „držať miesto“ zamestnancovi nevzťahuje. ostatní zamestnanci a aby mu bola práca čo najviac uľahčená.“8 Pokiaľ ide o pracovné podmienky zamestnankýň, je zamestnávateľ povinný zriaďovať, udržiavať a zvyšovať úroveň sociálneho zariadenia a zariadenia na osobnú hygienu pre ženy. Ženy nesmú byť zamestnávané prácami, ktoré sú pre ne fyzicky neprimerané alebo škodia ich organizmu, najmä prácami, ktoré ohrozujú ich materské poslanie. Zoznamy prác a pracovísk, ktoré sú zakázané tehotným ženám, matkám do konca deviateho mesiaca po pôrode a dojčiacim ženám, ustanovuje nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 272/2004 Z. z. Pri ochrane tehotných žien je právna úprava prísnejšia a stanovuje, že tehotná zamestnankyňa nesmie byť zamestnávaná ani prácami, ktoré podľa lekárskeho posudku ohrozujú jej tehotenstvo zo zdravotných príčin spočívajúcich v jej osobe. To platí rovnako o matke do konca deviateho mesiaca po pôrode a dojčiacej žene. Podľa § 40 ods. 6 Zákonníka práce sa za tehotnú zamestnankyňu považuje zamestnankyňa, ktorá svojho zamestnávateľa písomne informovala o svojom stave a predložila o tom lekárske potvrdenie. Obe tieto podmienky musia byť splnené, aby sa na takúto ženu vzťahovala zvýšená právna ochrana. Dojčiaca zamestnankyňa na účely Zákonníka práce je zamestnankyňa, ktorá svojho zamestnávateľa písomne informovala o tejto skutočnosti. Ak tehotná žena vykonávala prácu, ktorá je tehotným ženám zakázaná alebo ktorá podľa lekárskeho posudku ohrozuje jej tehotenstvo, je zamestnávateľ povinný vykonať dočasnú úpravu pracovných podmienok. Ak takáto úprava pracovných podmienok nie je možná, zamestnávateľ ženu preradí dočasne na prácu, ktorá je pre ňu vhodná a pri ktorej môže dosahovať rovnaký zárobok ako pri doterajšej práci v rámci pracovnej zmluvy, a ak to nie je možné, preradí ju po dohode s ňou aj na prácu iného druhu. V prípade, že dosahuje žena pri práci, na ktorú bola preradená, bez svojho zavinenia nižší zárobok ako pri doterajšej práci, poskytuje sa jej na vyrovnanie tohto rozdielu vyrovnávací príspevok v tehotenstve a v materstve podľa osobitného predpisu9. Ak nemožno tehotnú ženu preradiť na pracovné miesto s dennou prácou alebo na inú vhodnú prácu, zamestnávateľ je povinný poskytnúť jej pracovné voľno s náhradou mzdy. Spomínané ustano- § 160 zákona č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov 8 9 Zákon č. 461/2003 Z. z. o sociálnom poistení v znení neskorších predpisov Olomoucké debaty mladých právníků 2008 103 STAROSTLIVOSŤ ZAMESTNÁVATEĽA O ZAMESTNANCOV (AKTUÁLNY PRÁVNY STAV A ÚVAHY DE LEGE FERENDA) venia platia rovnako o matke do konca deviateho mesiaca po pôrode a o dojčiacej žene. kvality podnikovej sociálnej práce a riadenia ľudských zdrojov.“12 Zabezpečenie vhodných pracovných podmienok sa vzťahuje aj na úpravu pracovného času, tu sa však právna úprava dotýka aj mužov. „Zamestnávateľ je povinný prihliadať pri zaraďovaní zamestnancov do pracovných zmien aj na potreby tehotných žien, ako aj žien a mužov starajúcich sa o deti. Ak požiada tehotná žena a žena alebo muž trvale sa starajúci o dieťa mladšie ako 15 rokov o kratší pracovný čas alebo o inú vhodnú úpravu určeného týždenného pracovného času, zamestnávateľ je povinný jej žiadosti vyhovieť, ak tomu nebránia vážne prevádzkové dôvody. Tehotná žena, žena alebo muž trvale sa starajúci o dieťa mladšie ako tri roky, osamelá žena alebo osamelý muž, ktorí sa trvale starajú o dieťa mladšie ako 15 rokov, sa môžu zamestnávať prácou nadčas len s ich súhlasom. Pracovná pohotovosť sa s nimi môže len dohodnúť.“10 Možno konštatovať, že starostlivosť o zamestnancov v súčasnosti nemá zahŕňať len zabezpečenie hmotných podmienok, ale požiadavky sú kladené aj na rozvoj a vzdelávanie zamestnancov, ako aj na to, aby im bolo umožnené zosúladenie pracovných a rodinných povinností. Treba pritom myslieť na zamestnanca ako na osobu s ľudskou dôstojnosťou, a nie v ňom vidieť len zdroj pracovnej sily. Vo vzťahu k mladistvým zamestnancom je zamestnávateľ povinný utvárať priaznivé podmienky na všestranný rozvoj telesných a duševných schopností mladistvých, aj osobitnou úpravou ich pracovných podmienok. Pri riešení dôležitých otázok týkajúcich sa mladistvých zamestnávateľ úzko spolupracuje so zákonnými zástupcami mladistvých. „Mladistvý zamestnanec je zamestnanec mladší ako 18 rokov.“11 Zamestnávateľ môže zamestnávať mladistvých zamestnancov len prácami, ktoré sú primerané ich fyzickému a rozumovému rozvoju, neohrozujú ich mravnosť, a poskytuje im pri práci zvýšenú starostlivosť. Vytvorenie vhodných pracovných podmienok v pracovnoprávnych vzťahoch má dopad na konkrétne výsledky zamestnancov a ich nasadenie v práci. „Z podnikovej spoločenskej zodpovednosti vychádza požiadavka na principiálnu podnikateľskú a manažérsku činnosť, podstatou ktorej je dodržiavanie etickej, profesionálnej a právnej kultúry. Úspech a konkurencieschopnosť podniku je v nemalej miere determinovaná úrovňou realizácie hospodárskych a sociálnych práv jeho zamestnancov. Stotožnenie ľudí s firmou, ochota pracovať a motivácia dosahovať dobré pracovné výsledky sú odvodené nielen od ekonomickej prosperity podniku, ale i od 10 § 164 zákona č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov § 40 ods. 3 zákona č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov 11 Resumé Resumé: Z pracovnoprávneho vzťahu vyplýva celý komplex povinností, ktoré má zabezpečiť zamestnávateľ v súvislosti so starostlivosťou o svojich zamestnancov. Pre efektívne využitie zamestnanca je vhodné, aby sa pozornosť zamerala nielen na jeho materiálne zabezpečenie, ale aj na jeho intelektuálny rozvoj. Zamestnanca treba vnímať ako osobu s celou škálou práv a povinností, avšak pri zachovaní jeho dôstojnosti. V článku autorka analyzuje inštitúty súvisiace so starostlivosťou o zamestnanca. Taktiež poukazuje na koncepčné a systematické nedôslednosti zákona a ponúka úvahy de lege ferenda. The employer has to provide for a complex of obligations resulting from labour relations, in connection with the custody of its employees. Due to an efficient utilization of employees, it is desirable to target not only their material provisions, but also their intellectual development. The employee has to be perceived as a human being with a broad range of rights and duties, observing their dignity. In this article, the author analyses institutes related to the custody of employees. She also refers to conceptual and systematic inconsequence of the law and suggests her reasoning de lege ferenda. Barinková, M.: Sociálne programy – princíp starostlivosti o zamestnancov. In: Práce a mzdy bez chýb, pokút a penále. 5/2008. s. 92 12 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 104 PRÁVNA ÚPRAVA PRECHODU PRÁV A POVINNOSTÍ Z PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOV A JEJ APLIKAČNÉ PROBLÉMY PRÁVNA ÚPRAVA PRECHODU PRECHODU PRÁV A POVINNOSTÍ Z PRACOVNO PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOV A JEJ APLIKAČNÉ PROBLÉMY obliigations of Legal regulations of transfer rights and obl pro oblems labour law relations and its aplication pr Peter Tonhauser1 Recenzenti JUDr. Gabriela Halířová, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Petr Bezouška, Ph.D., katedra občanského práva, fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni. Kľúčové slová Pracovné právo - prechod práv a povinností - smrť zamestnávateľa - zlúčenie, splynutie a rozdelenie zamestnávateľa - prenájom podniku Úvod Jednou zo základných funkcií pracovného práva je funkcia ochranná, ktorej hlavnou úlohou je zabezpečovať rovnováhu medzi postavením zamestnanca a zamestnávateľa v pracovnoprávnom vzťahu. Vzťah nadriadenosti a podriadenosti zamestnanca a zamestnávateľa je v určitých špecifických prípadoch právnym predpisom kompenzovaný v záujme ochrany právneho postavenia zamestnanca. Zákonník práce zabezpečuje generálnu sukcesiu do práv a povinností pôvodného zamestnávateľa, ak nastanú určité právne skutočnosti, na základe ktorých dochádza k zmene subjektu na strane zamestnávateľa bez súhlasu zamestnanca. Inštitút prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov vychádza z úpravy definovanej v smernici Rady č. 2001/23/ES o zbližovaní predpisov členských štátov týkajúcich sa zachovania práv zamestnancov v prípade prevodu podniku, závodu alebo časti podniku alebo závodu. Základným účelom inštitútu prechodu práv a povinností je zachovanie nárokov zamestnancov v prípade zmeny subjektu na strane zamestnávateľa, ktorá môže nastať zo zákonom predvídaných dôvodov. V takomto prípade dochádza k zmene subjektu JUDr. Peter Tonhauser, katedra súkromného práva, oddelenie pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia, Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. 1 na strane zamestnávateľa ex lege bez akejkoľvek spoluúčasti zamestnancov a bez ohľadu na postoj zamestnancov k takémuto zamestnávateľovi. Na nového zamestnávateľa prechádzajú všetky práva a povinnosti doterajšieho zamestnávateľa vyplývajúce z pracovnej alebo kolektívnej zmluvy vrátane vnútorných predpisov zamestnávateľa. Smernica č. 2001/23/ES vychádza zo zásady zachovania nárokov zamestnancov v prípade prevodu podniku, resp. jeho časti. Prevodom sa rozumie prevod hospodárskej jednotky, ktorá si zachováva svoju totožnosť ako organizované zoskupenie zdrojov (hmotné zložky, nehmotné zložky a osobné zložky), ktorého cieľom je vykonávanie hospodárskej činnosti bez ohľadu na to, či je táto činnosť hlavná alebo doplnková. Vzhľadom na kogentný charakter ustanovenia § 27 a nasl. Zákonníka práce nie je možné zmluvne vylúčiť aplikáciu prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov. Dohoda uzatvorená medzi zamestnancom a zamestnávateľom alebo medzi zamestnávateľmi navzájom by bola absolútne neplatným právnym úkonom. Prechod záväzkov na nového zamestnávateľa nie je možné vylúčiť ani dohodou zmluvných strán. Akékoľvek zmluvné dojednanie vylučujúce prechod práv a povinností je absolútne neplatným právnym úkonom. Právna úprava § 29a Zákonníka práce Ostatná novela zákonníka práce zaviedla do právnej úpravy ustanovenia § 29a, v zmysle ktorého “Ak sa prevodom zmenia pracovné podmienky dohodnuté v pracovnej zmluve a zamestnanec nesúhlasí so zmenou pracovných podmienok, skončí pracovný pomer zamestnávateľ z dôvodov podľa § 63 ods. 1 písm. b) alebo dohodou z tých istých dôvodov.” Toto ustanovenie môžeme charakterizovať ako vyjadrenie postoju zamestnancov k prevodu podniku , pri ktorom sa zákonodarca inšpiroval judikatúrou Európskeho súdneho dvora. Otázka postoja zamestnancov k zmene zamestnávateľa bola predmetom viacerých rozhodnutí Európskeho súdneho dvora, v ktorých sa názor súdneho dvora formoval od názoru, v ktorom nepripustil negatívny postoj zamestnanca k zmene zamestnávateľa, až po rozhodnutie, v ktorom stanovil, že odmietnutie zamestnanca pokračovať v pracovnom pomere voči novému zamestnávateľovi nie je v rozpore s účelom smernice. Ustanovenie § 29a Zákonníka práce je inšpirované rozhodnutím C -399/96 vo veci Sanders, v ktorom súd pripustil možnosť postaviť sa proti zmene zamestnávateľa v prípade , ak má pracovná zmluva ponúknutá zamestnávateľom za následok podstatnú Olomoucké debaty mladých právníků 2008 105 PRÁVNA ÚPRAVA PRECHODU PRÁV A POVINNOSTÍ Z PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOV A JEJ APLIKAČNÉ PROBLÉMY zmenu pracovných podmienok v neprospech zamestnanca. Znenie ustanovenia 29a Zákonníka práce vychádza z nasledovného predpokladu: 1. zmena zamestnávateľa spojená s prevodom podniku, pri ktorej dôjde k zmene pracovných podmienok dohodnutých v pracovnej zmluve, 2. nesúhlas zamestnanca so zmenou pracovných podmienok, 3. skončenie pracovného pomeru zo strany zamestnávateľa vzmysle § 63 ods. 1 písm. b ) alebo dohodou z toho istého dôvodu. AD 1. Základným predpokladom aplikácie tohto ustanovenia je skutočnosť, že dôjde k zákonnej zmene subjektu na strane zamestnávateľa a to prevodom podniku na nového zamestnávateľa. Zmena zamestnávateľa musí byť spojená so zmenou pracovných podmienok zamestnanca. Problematickou skutočnosťou prvej časti vety § 29a je práve predpoklad, že s prevodom podniku je spojená zmena pracovných podmienok. Základným účelom ustanovení § 27 a nasl. Zákonníka práce je práve skutočnosť, že zmenou zamestnávateľa nedôjde k zmene pracovných podmienok. Túto skutočnosť potvrdzuje aj znenie čl. 3 smernice, v zmysle ktorého práva a povinnosti, ktoré pre prevodcu vyplývajú z pracovnej zmluvy alebo pracovného pomeru platného v deň prevodu, sú v dôsledku prevodu prevedené na nadobúdateľa. Z rovnakého princípu vychádzajú aj ustanovenia § 27 a nasl. Zákonníka práce. Zamestnávateľ vstupuje do práv a povinností pôvodného zamestnávateľa a nie je možné, aby bez súhlasu zamestnanca zmenil pracovné podmienky nad rámec dispozičného oprávnenia definovaného v pracovnej zmluve. Pokiaľ zamestnávateľ využíva svoje oprávnenie, ktoré nadobudol v pracovnej zmluve od pôvodného zamestnávateľa, tak nemožno hovoriť o zmene pracovných podmienok, ale len o dispozícií zamestnávateľa v rámci dohodnutých podmienok definovaných v pracovnej zmluve. Rovnako tak nebude možné použiť toto ustanovenie v prípade, ak zamestnávateľ aplikoval časť pracovnej zmluvy, ktorá nebolo zo strany predchádzajúceho zamestnávateľa využívaná. Aj keď z ustanovenia § 29a explicitne nevyplýva, či sa má jednať u o legálnu alebo nelegálnu zmenu pracovných podmienok, možno konštatovať, že pokiaľ zamestnávateľ neporušil pracovnú zmluvu, resp. ustanovenia Zákonníka práce, nie je možné považovať zmenu pracovných podmienok v intenciách právnych predpisov za zmenu, ktorá by dávala zá- klad pre aplikáciu ustanovenia § 29a Zákonníka práce. AD 2. 2. Zamestnanec je povinný vykonávať prácu podľa pracovnej zmluvy a plniť príkazy zamestnávateľa, ktoré sú vydávané v rámci jeho dispozičnej autonómie. Nad rámec pracovnej zmluvy je zamestnávateľ oprávnený disponovať so zamestnancom iba zo zákonom stanovených dôvodov. Za nesúhlas zamestnanca so zmenou pracovných podmienok je preto nutné považovať iba nesúhlas so zmenou takých pracovných podmienok, ktoré nie sú v súlade s právnymi predpismi. Negatívne stanovisko zamestnanca k zmene pracovných podmienok je možné vyjadriť ústne alebo písomne . Rovnako problematickým je časový interval, v ktorom môže zamestnanec svoje negatívne stanovisko k zmenám pracovných podmienok, ktoré vznikli v súvislosti s prevodom podniku vyjadriť. Domnievam sa, že vzhľadom na znenie prvej časti vety § 29a Zákonníka práce musí ísť o obdobie bezprostredne súvisiace so zmenou zamestnávateľa. AD3. AD3. Skončenie pracovného pomeru zo strany zamestnávateľa v zmysle § 63 ods. 1 písm. b) Zákonníka práce je skončením pracovného pomeru z tzv. organizačných dôvodov. Predpokladom výpovede zo strany zamestnávateľa je jeho písomné rozhodnutie o skutočnosti, že zamestnanec sa stal nadbytočný z dôvodu zmeny jeho úloh, technického vybavenia, zníženia stavu zamestnancov s cieľom zvýšiť efektívnosť práce alebo z iných organizačných zmien. Takáto organizačná zmena vychádza z potrieb zamestnávateľa a je výsledkom rozhodovania zamestnávateľa o ďalšom postupe v rámci jeho podnikateľských aktivít. Zmena pracovných podmienok zamestnanca nemusí byť vždy spojená spojená s organizačnou zmenou zamestnávateľa, avšak ak sa tak stane, zamestnávateľ nemá inú možnosť ako skončiť so zamestnancom pracovný pomer inak ako s využitím ustanovenia § 63 ods. 1 písm. b) Zákonníka práce. Vzhľadom na skutočnosť, že zmenou zamestnávateľa v zmysle ustanovení § 27 a nasl. Zákonníka práce nedochádza k zmene pracovných podmienok, ktoré by boli v rozpore s právnym predpisom, nemôže mať podľa môjho názoru zamestnávateľ povinnosť skončiť so zamestnancom pracovný pomer výpoveďou alebo dohodou . Pokiaľ zamestnanec nesúhlasí so zmenou zamestnávateľa, jediným legálnym spôsobom, ako svoj nesúhlas s trvaním pracovného pomeru vyjadriť je výpoveď v zmysle § 67 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 106 PRÁVNA ÚPRAVA PRECHODU PRÁV A POVINNOSTÍ Z PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOV A JEJ APLIKAČNÉ PROBLÉMY Zákonníka práce alebo skončenie pracovného pomeru dohodou. oOstatné právne skutočnosti, na základe ktorých ddochá chádza k prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov Ďalšími právnymi skutočnosťami, pri ktorých nastáva prechod práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov je smrť zamestnávateľa, ktorý bol fyzickou osobou, transformácia zamestnávateľa, resp. zrušenie zamestnávateľa s právnym nástupníctvom a predaj podniku, resp. prenájom podniku alebo jeho časti, Smrť zamestnávateľa. zamestnávateľa. Smrťou fyzickej osoby, ktorá bola zamestnávateľom pracovný pomer zamestnanca nekončí, ale práva a povinnosti vyplývajúce z pracovného pomeru prechádzajú na dedičov. Vzhľadom na skutočnosť, že v momente smrti poručiteľa nie je známy okruh dedičov, vzniká aplikačný problém vo vzťahu k vykonávaniu právnych úkonov v mene zamestnávateľa voči zamestnancom, pretože pokiaľ nie je stanovený správca dedičstva, nie je možné zo strany budúcich dedičov konať úkony voči zamestnancom. Po smrti zamestnávateľa nie je okrem správcu dedičstva nikto iný oprávnený vykonávať právne úkony v mene zamestnávateľa. Smrťou zamestnávateľa zanikajú všetky jeho vystavené plné moci. Dedičia môžu s majetkom nakladať až po právoplatnom skončení dedičského konania a dovtedy preto nemôžu konať voči zamestnancom žiadne právne úkony. Zrušenie zamestnávateľa s právnym právnym nástupníctvom. nástupníctvom. Najčastejšie prípady zrušenia zamestnávateľa s právnym nástupníctvom obsahuje právna úprava definovaná v Obchodnom zákonníku, ktorá v § 69 rozoznáva zrušenie zamestnávateľa s právnym nástupníctvom troma spôsobmi: - zlúčením alebo splynutím rozdelením Zlúčenie a splynutie. Zlúčenie je postup, pri ktorom na základe zrušenia bez likvidácie dochádza k zániku jednej spoločnosti alebo viacerých spoločností, pričom imanie zanikajúcich spoločností prechádza na inú už jestvujúcu spoločnosť, ktorá sa tým stáva právnym nástupcom zanikajúcich spoločností. Splynutie je postup, pri ktorom na základe zrušenia bez likvidácie dochádza k zániku dvoch alebo viacerých spoločností, pričom imanie zanikajúcich spoločností prechádza na inú novozaloženú spoločnosť, ktorá sa svojím vznikom stáva právnym nástupcom zanikajúcich spoločností. Z hľadiska zabezpečenia nárokov zamestnancov po zlúčení je zamestnávateľ povinný rešpektovať záväzky zamestnancov, ktorých prevzal na základe zlúčenia. V prípade existencie viacerých, odlišných úprav práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov je zamestnávateľ povinný tieto rešpektovať, rovnako tak aj záväzky vyplývajúce z kolektívnych zmlúv a to počas doby ich platnosti. Zamestnávateľ nie je oprávnený odmietnuť plnenie zamestnancom z dôvodu, že tento záväzok mal predchádzajúci zamestnávateľ, pretože ex lege na neho prechádzajú všetky záväzky zamestnávateľa. Právna úprava nebráni zamestnávateľovi, aby po splynutí alebo zlúčení dohodol so zamestnancami odlišné podmienky v pracovnej alebo kolektívnej zmluvne a to aj nevýhodnejšie oproti predchádzajúcemu právnemu stavu. Rozdelenie. Rozdelenie spoločnosti je postup, pri ktorom na základe zrušenia bez likvidácie dochádza k zániku spoločnosti, pričom imanie zanikajúcej spoločnosti prechádza na iné už jestvujúce spoločnosti, ktoré sa tým stávajú právnymi nástupcami zanikajúcej spoločnosti alebo na novozaložené spoločnosti, ktoré sa svojím vznikom stávajú právnymi nástupcami zanikajúcich spoločností. Každá z nástupníckych spoločností ručí za záväzky, ktoré prešli rozdelením zo zaniknutej spoločnosti na ostatné spoločnosti celým svojím majetkom; na splnenie záväzku sú zaviazané spoločne a nerozdielne. Veriteľ môže požadovať celé plnenie záväzku od ktorejkoľvek z nich a splnením záväzku jednou z nástupníckych spoločností povinnosť ostatných spoločností zanikne. Medzi sebou sa nástupnícke spoločnosti vyrovnajú v pomere, v akom na ne prešlo čisté obchodné imanie zaniknutej spoločnosti. Ak v rozhodnutí o rozdelení nie je určené, na ktorú spoločnosť určitá časť obchodného majetku prechádza, prechádza táto časť majetku do podielového spoluvlastníctva všetkých nástupníckych spoločností; podiely jednotlivých nástupníckych spoločností sa určia pomerom, v akom na ne prešlo čisté obchodné imanie zaniknutej spoločnosti. V prípade rozdelenia zamestnávateľa je zamestnávateľ povinný určiť zamestnancov a subjekty, ktoré vznikli rozdelením, na ktoré prechádzajú záväzky voči zamestnancom. Rovnako tak zamestnávateľ je povinný rešpektovať pracovné a kolektívne zmluvy, ktoré boli uzatvorené pred rozdelením zamestnávateľa. Nie je možné ponechať zamestnancov bez priradenia k novému zamestnávateľovi. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 107 PRÁVNA ÚPRAVA PRECHODU PRÁV A POVINNOSTÍ Z PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOV A JEJ APLIKAČNÉ PROBLÉMY Predaj podniku a prenájom podniku alebo jeho čas časti. ti. Podnikom sa rozumie súbor hmotných, ako aj osobných a nehmotných zložiek podnikania. K podniku patria veci, práva a iné majetkové hodnoty, ktoré patria podnikateľovi a slúžia na prevádzkovanie podniku alebo vzhľadom na svoju povahu majú tomuto účelu slúžiť. Predaj podniku spadá pod režim Obchodného zákonníka, ktorý v § 476 upravuje osobitný zmluvný typ vzťahujúci sa na tento právny úkon. Predávajúci predáva spolu s majetkovou zložkou podniku aj jej personálny substrát, ktorý prechádza na kupujúceho spolu so všetkými právami a povinnosťami vyplývajúcimi z pracovnoprávnych vzťahov. Z prevodu nie je možné vylúčiť jednotlivých zamestnancov. Prevodca je právnická osoba alebo fyzická osoba, ktorá prevodom prestáva byť zamestnávateľom. Preberajúcim zamestnávateľom je právnická osoba alebo fyzická osoba, ktorá prevodom pokračuje ako zamestnávateľ voči prevedeným zamestnancom. Práva a povinnosti doterajšieho zamestnávateľa voči zamestnancom, ktorých pracovnoprávne vzťahy do dňa prevodu zanikli, zostávajú nedotknuté. Podľa Rc 21Cdo 920/2003 (NS) ČR Pri predaji podniku (jeho časti) preberá kupujúci práva a povinnosti z pracovnoprávnych vzťahov v tej kvalite a s tými vlastnosťami, ktorými sa vyznačovali u predávajúceho, vrátane podmienok, za ktorých zamestnanec vykonával dohodnutý druh práce. Ak vykonáva zamestnanec prácu podľa pracovnej zmluvy za podmienok, za ktorých vzniká choroba z povolania, preberá nový zamestnávateľ práva a povinnosti z tohto pracovnoprávneho vzťahu s touto vlastnosťou v nezmenenej kvalite, bez ohľadu na to, kedy ( a či vôbec) bude prípadne zistená choroba z povolania. Z tohto hľadiska nie je významné, že výkon pracovnoprávnych záväzkov je v okamžiku prechodu dočasne suspendovaný z dôvodu niektorej z prekážok v práci podľa ustanovenia § 124 až 130 Zákonníka práce. V prípade, ak kupujúci zamestnávateľ odstúpi od zmluvy, zmluva sa od začiatku zrušuje . Ak nedôjde k prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov na ďalšieho nadobúdateľa, uspokojenie nárokov z pracovnoprávnych vzťahov zabezpečuje predávajúci zamestnávateľ. Podľa Rc 21Cdo 20/2006 (NS) ČR Odstúpenie od zmluvy o predaji podniku (jeho časti) má za následok zrušenie kúpnej zmluvy od okamžiku doručenia tohto prejavu vôle druhej strane(§ 349ods. 1 obch. zák.) a obnovenie pôvodného stavu ( restitutio in integrum) ohľadom prevádzaného podniku (jeho časti), a to vrátane práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov k zamestnancom pracujúcim v prevádzanom podniku alebo v jeho organizačnej zložke (ktorá pôvodne prešla na nadobúdateľa), i vrátane práv a povinností k tým zamestnancom, ktorých pracovnoprávny vzťah v medziobdobí od uzatvorenia zmluvy o predaji podniku (jeho časti) do okamžiku odstúpenia od zmluvy prípadne skončil. Prenájom podniku alebo jeho časti znamená dočasnú zmenu zamestnávateľa, ktorá trvá počas doby trvania nájomného vzťahu. Zamestnávateľom sa počas trvania nájomného vzťahu stáva nájomca podniku, ktorý je oprávnený vykonávať voči zamestnancom všetky práva a povinnosti vyplývajúce z pracovného pomeru. Nájomca je oprávnený uzatvárať kolektívne zmluvy, meniť pracovné zmluvy (napr. dohodnúť výhodnejšie mzdové podmienky) a pod.. Po zániku nájomného vzťahu je tieto záväzky, ak nedôjde k prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov na ďalšieho nájomcu, povinný uspokojiť zamestnávateľ - prenajímateľ s výnimkou zamestnancov prijatých do zamestnania zamestnávateľom - nájomcom odo dňa vzniku nájmu. Záver Právna úprava prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov predstavuje významnú garanciu ochrany nárokov zamestnancov v prípade zmeny subjektu na strane zamestnávateľa. Napriek skutočnostiam uvedeným v článku sa domnievam, že zabezpečuje dostatočnú ochranu zamestnancov v prípade vzniku právnych skutočností, ktoré spôsobujú prechod práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov. Resumé Prechod práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov je významným ochranným inštitútom pracovného práva , ktorý zabezpečuje zachovanie nárokov zamestnancov v prípade zmeny subjektu na strane zamestnávateľa. Prechod práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov nastáva v prípade zákonom predvídaných právnych skutočností, medzi ktoré patrí smrť zamestnávateľa, ktorý je fyzickou osobou, predaj podniku alebo jeho časti, alebo zániku zamestnávateľa s právnym nástupníctvom. Článok je venovaný stručnému historickému vývoju tohto inštitútu v pracovnom práve Slovenskej republiky, definícii základných právnych skutočností pri ktorých nastáva prechod práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov a niekolkým poznámkam k ostatnej novele Zákonníka práce, ktorá sa týkala inštitútu prechodu práv a povinností. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 108 PRÁVNA ÚPRAVA PRECHODU PRÁV A POVINNOSTÍ Z PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOV A JEJ APLIKAČNÉ PROBLÉMY Passing of rights and obligations deriving from labour relations is a significant protective institute of labour law, which secures employees´ rights and claims in case of the change of employer. This passing of rights and obligations occurs in specific situations and matters anticipated by law, such as the employer´s death, if employer is an individual, selling of the enterprise or its part, or dissolution of employer with the legal successor. The article shows brief historical evolution of this institute in Slovak labour law, defines basic legal matters in case of which the passing of rights and obligations occurs and draws attention to the latest amendment of Labour act concerning the above mentioned legal institute of passing of the rights and obligations. PRECHOD PRECHOD PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOV PRI PREVODE PODNIKU Z POHĽADU JUDIKATÚRY ESD The Transfer of Employment Relationships in the Event of Transfer of Undertaking in the Light of the Case Law of the European Court of Justice Marcel Dolobáč1 Recenzenti: Doc. JUDr. Milena Barinková, CSc., katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. JUDr. Gabriela Halířová, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. slová: Kľúčové slová Pracovné právo - prechod pracovnoprávnych vzťahov - prevod podniku - judikatúra ESD - vec C– 340/01 Sodexho - vec C–175/99 Mayeur - smernica Rady 77/187/EHS - smernica Rady 2001/23/ES. Úvod Právna úprava prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov pri prevode podniku patrí v oblasti pracovného práva medzi najzásadnejšie a jej aktuálnosť v súvislosti s globalizáciou a upevňovaním vnútorného trhu Európskej únie stále narastá. Tejto problematike, ktorá je mimoriadne široká a komplexná, venuje právna veda2, ale najmä Európsky súdny dvor (ESD) výraznú pozornosť. V tomto príspevku len stručne poukazujeme na základný legislatívny rámec naznačenej problematiky. Zo širokého spektra právnou vedou nastolených otázok sa zameriavame na parciálnu, ale nazdávame sa, že zároveň zaujímavú a významnú otázku vecného rozsahu aplikácie prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov pri prevode podniku. JUDr. Marcel Dolobáč, katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. 1 Z domácej literatúry je to najmä monografia BARANCOVÁ,H.: Prevod podniku. Bratislava : Sprint vfra, 2007. Pozri aj NORDSTROM, A. - HAGGLUND, F.: Directive on Transfers of Undertakings in Situations of Outsourcing, International Business Lawyer 1998, s. 369-371 a SHRUBALL, V.: Competitive Tendering, Out-sourcing and the Acquired Rights Directive, The Modern Law Review 1998, s. 85-92. 2 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 109 PRECHOD PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOV PRI PREVODE PODNIKU Z POHĽADU JUDIKATÚRY ESD Cieľom príspevku je zodpovedať nastolenú otázku či vôbec, eventuálne za akých podmienok môže dojsť k automatickému prechodu pracovnoprávnych vzťahov z prevádzajúceho zamestnávateľa na preberajúceho zamestnávateľa, bez toho, aby medzi týmito dvoma subjektami existoval zmluvný vzťah. Výklad opierame najmä o judikatúru ESD. Legislatívny Legislat ívny rámec prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov pri prevode podniku Európske právo. Keďže pracovnoprávne aspekty prevodu podniku významným spôsobom ovplyvňujú vnútorný trh, je pochopiteľné, že sú dôležitým predmetom úpravy komunitárneho práva. Základnou normou je smernica Rady 2001/23/ES o aproximácii zákonov členských štátov týkajúcich sa zachovania práv zamestnancov pri prevodoch podnikov, závodov alebo časti podnikov alebo závodov3. Predchádzala jej smernica Rady č. 77/187/EHS v znení smernice Rady č. 98/50/ES4. Postavenie zamestnancov a zamestnávateľov pri prevode podniku dotvára mimoriadne početná judikatúra ESD. Smernica č.2001/23/ES je založená na článku 94 Zmluvy o založení Európskych spoločenstiev a jej základnou úlohou je napomáhať fungovaniu vnútorného trhu. Právna úprava smernice vychádza zo skutočnosti, že rozsiahle štrukturálne zmeny, spolu s častými prevodmi podnikov prebiehajú v európskom hospodárstve podľa jednotlivých národných úprav, ktoré sú postavené na rozdielnych princípoch. Pokiaľ by sa nepristúpilo k postupnej harmonizácii národných právnych úprav, rozdielne právne úpravy a ich aplikácia by vytvárali nerovné podmienky a dochádzalo by tak k narušovaniu voľnej súťaže vnútorného trhu5. Právnu podstatu smernice č.2001/23/ES tvoria ustanovenia o prechode pracovnoprávnych vzťahov na preberajúcich zamestnávateľov ex lege. Popri snahe o upevnenie vnútorného trhu, ďalším cieľom smernice je aj ochrana zamestnancov pre prípad zmeny zamestnávateľa z titulu prevodu podniku. Úradný vestník L 082, 22/03/2001, s. 0016-0020. Ďalej len ako „smernica č.2001/23/ES“. 3 Smernica Rady č. 77/187/EHS o aproximácii zákonov členských štátov týkajúcich sa zachovania práv zamestnancov pri prevodoch podnikov, podnikateľských činností alebo častí podnikateľských činností v znení smernice Rady č. 98/50/ES. Úradný vestník L 61, 05/03/1977, s. 26-28. Ďalej len ako „smernica č.77/187/EHS“. 4 5 Bližšie GREGOROVÁ, Z. – PÍCHOVÁ, I.: Základy precovního práva a sociálního zabezpečení v Evropských společenstvích. Brno : Masarykova universita, 2001, s.74. Základná právna garancia spočíva v zabezpečení trvania pracovného pomeru zamestnanca za tých istých pracovných podmienok aj voči novému, preberajúcemu zamestnávateľovi. Prechod podniku nesmie byť dôvodom na prepustenie zamestnancov6. Problematickým sa však javí vymedzenie samotného pojmu „prevod podniku“, čiže presné určenie vecného rozsahu smernice7. K problematike vecnej pôsobnosti smernice sa viackrát vyslovil ESD. Tejto otázke venujeme pozornosť v ďalšej časti príspevku. Vnútroštátne právo. Smernica č. 2001/23/ES bola do slovenského právneho poriadku implementovaná novelou8 Zákonníka práce9, ktorá nadobudla účinnosť dňa 1.9.2007, a ktorá rozšírila a spresnila úprava prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov pri prevode podniku. Podľa platnej úpravy, ak sa prevádza hospodárska jednotka, ktorou je zamestnávateľ alebo časť zamestnávateľa alebo ak sa prevádza úloha alebo činnosť zamestnávateľa alebo ich časť k inému zamestnávateľovi, prechádzajú práva a povinnosti z pracovnoprávnych vzťahov voči prevedeným zamestnancom na preberajúceho zamestnávateľa (§28 ods.1 ZP). Prevodom sa rozumie prevod hospodárskej jednotky, ktorá si zachováva svoju totožnosť ako organizované zoskupenie zdrojov (hmotné zložky, nehmotné zložky a osobné zložky), ktorého cieľom je vykonávanie hospodárskej činnosti bez ohľadu na to, či je táto činnosť hlavná alebo doplnková (§28 ods. 2 ZP). Citovaná úprava Zákonníka práce zohľadňuje vecný rozsah smernice č.2001/23/ES. V zmysle člán- 6 BARANCOVÁ, H.: Európske pracovné právo, I. vydanie, Bratislava: Sprint vfra, 2003, s.125. 7 Pre úplnosť je nutné dodať, že nemenej diskutovanou otázkou je vymedzenie pojmu „zamestnanec“, ktoré je ponechané na vnútroštátne právo jednotlivých členských krajín. To v podstate vylučuje uplatnenie osobnej pôsobnosti smernice u relatívne širokej kategórie zamestnancov, ktorá podľa vnútroštátnych predpisov niektorých členských krajín nemá právny status zamestnanca (napr. úradník v štátnej službe). Bližšie BARANCOVÁ: Slovenské a európske pracovné právo, slovenská a česká judikatúra, judikatúra európskych súdov. I. vydanie, Žilina : Poradca podnikateľa, 2004, s.269-272. Pre porovnanie pozri aj ANACHIAN, A.J.: Reducing the Impact of the European Union´s Invisible Hand on the Economy by Limiting the Application of the Transfer of Undertakings Provision. The Journal of International and Comparative Law at Chicago-Kent: Volume 2, 2002, s.29 – 59. Zákon č.348/2007 Z.z. ktorým sa mení a dopĺňa zákon č.311/2001 Z.z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov a ktorým sa menia a dopĺňajú niektoré zákony. 8 Zákon č.311/2001 Z.z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov a ktorým sa menia a dopĺňajú niektoré zákony. Ďalej aj ako „ZP“. 9 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 110 PRECHOD PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOV PRI PREVODE PODNIKU Z POHĽADU JUDIKATÚRY ESD ku 1. písm. a) smernica č.2001/23/ES sa vzťahuje na každý prevod podnikov, závodov alebo časti podniku alebo závodu na iného zamestnávateľa v dôsledku právneho prevodu alebo zlúčenia. Zároveň smernica na účely jej aplikácie legálne vymedzuje pojem prevod, a to ako prevod hospodárskeho subjektu, ktorý si ponecháva svoju identitu v zmysle organizovaného zoskupenia zdrojov, ktorého cieľom je vykonávať hospodársku činnosť bez ohľadu na to, či je táto činnosť hlavná alebo doplnková (čl. 1 písm. b) smernice č.2001/23/ES). Poukazujúc na citovaný čl.1 smernice č.2001/23/ES vyplýva, že pôsobnosť smernice je daná, keď dochádza k právnemu prevodu podniku. Zákonník práce nepoužíva expressis verbis pojem „právny prevod“, to však ale nie je ani nutné. Smernica bola do slovenského právneho poriadku prevzatá v zásade doslovným prekladom. Z vymedzenia pojmu prevod podľa §28 ZP by sme mohli usudzovať, že v zásade pôjde iba o prípad rozdelenia spoločnosti v zmysle §69a Obchodného zákonníka10. Ochrana zamestnancov pri zániku spoločnosti s právnym nástupcom a pri prechode podniku, napríklad na základe dedenia, je dostatočne krytá ustanovením §27 ZP, v zmysle ktorého ak za- nikne zamestnávateľ, ktorý má právneho nástupcu, prechádzajú práva a povinnosti z pracovnoprávnych vzťahov na tohto nástupcu. Takýto pohľad by však bol do značnej miery zjednodušený. Po vstupe Slovenskej republiky do EÚ je žiadúce vykladať právne predpisy v kontexte komunitárneho práva. Nezastupiteľnú úlohu pri výklade práva má práve ESD, ktorého rozhodnutia sú, na rozdiel od vnútroštátnej judikatúry, právne záväzné. Vymedzenie pojmu „právny prevod“ v judikatúre ESD Zložitým vývojom z hľadiska judikatúry ESD prešlo už samotné vymedzenie pojmu „prevod podniku“ podľa smernice č.77/187/EHS. ESD prihliadal najmä na sociálny účel smernice a vykladal tento pojem extenzívne. Precedenčné právo ESD bolo následne premietnuté aj do textu smernice č.2001/23/ES. Vzhľadom na túto skutočnosť, smernica č.2001/23/ES bola už pri svojom prijatí podložená početnou judikatúrou ESD. Judikatúra ESD jednoznačne stanovila, že k prevodu podniku pre účely aplikácie smernice 10 Zákon č.513/1991 Zb. Obchodný zákonník v znení neskorších predpisov. č.77/187/EHS (čiže aj smernice č.2001/23/ES) pôjde aj vtedy, ak nedôjde k prevodu vlastníctva, ale len k prenájmu podniku11. Za prevod podniku alebo časti podniku sa považuje taktiež opätovné prevzatie podniku po vypovedaní alebo zrušení nájomnej zmluvy12, rovnako aj jeho spätný prevod na pôvodného vlastníka z dôvodu platobnej neschopnosti kupujúceho13. Za prevod podniku alebo jeho časti teba považovať aj taký prevod, ktorý sa uskutočňuje medzi podnikmi toho istého koncernu14. Judikatúra ESD vo svojich niektorých výkladoch šla aj za najextenzívnejší právny rámec „zmluvného prevodu“, respektíve „právneho prevodu“ a uznala vecnú pôsobnosť smernice č.77/187/EHS aj v prípadoch, keď medzi prevádzajúcim a nadobúdateľom neexistoval žiaden zmluvný vzťah. ESD konštatoval, že samotný fakt, že chýba zmluvný vzťah medzi prevádzajúcim a nadobúdateľom nemá rozhodujúci význam pri určení, či ide o prevod podniku alebo časti podniku podľa komunitárneho práva15. Vec Vec C – 340/01 Carlito Abler u.a. proti Sodexho MM Catering Gesellschaft mbH. Tento judikát ESD je v odbornej literatúre dostatočne pretraktovaný16, je však pre výklad prechodu pracovnoprávnych vzťahov pri prevode podniku natoľko významný, že považujeme za potrebné aspoň stručne uviesť skutkový stav a zásadné výroky ESD. Skutkový stav: Spoločnosť Sodexho uzatvorila zmluvu so spoločnosťou Sanrest, na základe ktorej mala táto spoločnosť zabezpečovať stravu včítane jej rozdeľovania pre pacientov v priestoroch nemocnice Ortopedickej kliniky Wien-Speising. Na zabezpečovanie týchto služieb využívala energie kliniky. Ne- Rozsudok ESD vo veci C – 19/1983 Knud Wendelboe, rovnako aj vo veci C – 287/86 Ny Mole Kro. 11 Rozsudok ESD vo veci C – 324/86 Daddy´s Dance Hall, podobne aj vo veci C – 101/87 Bork International. 12 13 Rozsudok ESD vo veci C – 145/87 Berg und Busschers. Rozsudok ESD vo veci C – 234/98 Allen. Podrobne BARANCOVÁ: Slovenské a európske pracovné právo, slovenská a česká judikatúra, judikatúra európskych súdov. I. vydanie, Žilina : Poradca podnikateľa, 2004, s. 380. 14 Rozsudok ESD v spojených veciach C – 173/96 Hidalgo a C 247/96 Zieman, rovnako vo veci C – 340/2001 Sodexho. Podobne vo veci C – 175/99 Mayer. Bližšie BARANCOVÁ,H.: Prevod podniku. Bratislava : Sprint vfra, 2007, s. 69-72. 15 BARANCOVÁ: Slovenské a európske pracovné právo, slovenská a česká judikatúra, judikatúra európskych súdov. I. vydanie, Žilina : Poradca podnikateľa, 2004, s. 381. Pozri aj THOMPSONS, S.C.: Selling workers down the river? The Amended Acquired Rigths Directive. Oxford: Industrial Law Journal, 1999. Dostupné na http://www.industriallawsociety. org.uk.. Stav k 25.7.2008. 16 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 111 PRECHOD PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOV PRI PREVODE PODNIKU Z POHĽADU JUDIKATÚRY ESD skôr, spoločnosť Sodexho, ktorá prestala byť spokojná so službami spoločnosti Sanrest, vypovedala predmetnú zmluvu a poskytovanie stravy pre pacientov si zmluvne zabezpečila s inou spoločnosťou. Táto spoločnosť však odmietla prevziať všetkých zamestnancov spoločnosti Sanrest, následkom čoho spoločnosť Sanrest musela vypovedať pracovné zmluvy so všetkými zamestnancami, ktorých nová spoločnosť odmietla prevziať. Predbežná otázka: ESD riešil predbežnú otázku či ide v zmysle smernice č.77/187/EHS o prevod podniku Sanrest na inú spoločnosť, aj keď medzi týmito dvoma subjektami nebol žiadny zmluvný vzťah. Výrok ESD: Smernicu č.77/187/EHS treba vykladať tak, že táto smernica sa bude uplatňovať aj na situácie, ak zmluvný partner uzatvoril zmluvu na zabezpečenie komplexnej starostlivosti v nemocnici a túto zmluvu vypovedá a na tie isté práce a výkony uzatvorí novú zmluvu s novou spoločnosťou, keď táto spoločnosť rovnako ako predchádzajúca spoločnosť využívala a mala k dispozícii podstatnú časť materiálnych prostriedkov nemocnice. Vec C – 175/99 Didier Mayeur proti Association Promotion de l´Information Messine (APIM). Obdobný výklad prevodu podniku pre účely aplikácie smernice č.77/187/EHS bol vyvodzovaný aj vo veci C – 175/99 Didier Mayeur. Aj keď sa predbežná otázka netýkala priamo posúdenia výkladu prevodu podniku medzi dvoma subjektami bez zmluvného základu, ESD zaujal aj k tejto otázke zásadné stanovisko. Odvolal sa pritom na prelomové rozhodnutie v spojených veciach C – 173/96 Hidalgo a C 247/96 Zieman. Vzhľadom na to, že tieto judikáty sú v odbornej literatúre dostatočne analyzované, ďalší výklad smerujeme k veci C – 175/99 Didier Mayeur. Skutkový stav: Pána Mayeura zamestnala nezisková organizácia APIM ako zamestnanca na dobu neurčitú. Pán Mayeur bol zodpovedný za reklamnú činnosť APIM. V tejto funkcii bolo jeho povinnosťou získavať v meste obchodníkov a inzerentov, vyberať peniaze za uverejňovanie inzerátov v časopise Vivre à Metz, vypracovávať zmluvy a vystavovať faktúry a mesačné vyúčtovanie popisujúce prijaté záväzky. Po zrušení APIM a po prevedení jej činností na mesto Metz, bol pán Mayeur informovaný o tom, že je prepustený pre nasledujúci hospodársky dôvod: APIM ukončila svoju činnosť. Zo skutkového stavu nesporne vyplývalo že činnosť APIM sa previedla ako celok a mesto Metz v nej pokračuje, čiže ďalej vydáva a distribuuje časopis v rovnakej forme. Predbežná otázka: ESD rozhodoval, či je smernica č.77/187/EHS uplatniteľná aj v prípade, ak je činnosť právnickej osoby, ktorá sa riadi súkromným právom prevedená na právnickú osobu, ktorá sa riadi verejným právom. Inými slovami, či a za akých podmienok sa uplatní smernica č.77/187/EHS, ak mesto, ktoré je právnická osoba riadená verejným právom a koná v rámci špecifických pravidiel správneho práva, prevezme činnosti týkajúce sa propagácie a informovania o službách, ktoré ponúka verejnosti, ak tieto činnosti predtým vykonávala, v záujme tejto obce, nezisková asociácia, ktorá bola právnická osoba založená podľa súkromného práva. Výrok ESD: Súdny dvor rozhodol, že definícia podniku v zmysle smernice č.77/187/EHS sa týka akéhokoľvek stabilného hospodárskeho subjektu, to jest, organizovanej skupiny ľudí a majetku uľahčujúcej vykonávanie hospodárskej činnosti, ktorá sleduje špecifický cieľ. Táto definícia je nezávislá na právnom postavení tohto subjektu a od spôsobu akým je financovaný. ESD poznamenal, že cieľom smernice č.77/187/EHS je zabezpečiť kontinuitu pracovnoprávnych vzťahov v rámci hospodárskeho subjektu, bez ohľadu na akúkoľvek zmenu vo vlastníctve. Pre dokázanie existencie prevodu je rozhodujúce, či si predmetný subjekt zachová svoju identitu, ako je okrem iného vyjadrené skutočnosťou, že jeho činnosť skutočne pokračuje alebo sa znovu zahájila17. Okrem uvedených výrokov, ESD aj v tejto veci zásadne stanovil, síce neprítomnosť zmluvného vzťahu medzi prevádzateľom a nadobúdateľom môže poukazovať na to, že prevod sa neuskutočnil v zmysle smernice č.77/187/EHS, no táto skutočnosť nemôže mať rozhodujúci význam18. V predmetnej veci v hlavnom konaní mesto Metz prevzalo činnosť APIM v plnom rozsahu a pokračovalo v jej vykonávaní. Toto mesto sa preto javí ako nová právnická osoba zodpovedná za činnosť podniku. V predmetnej veci ESD záverečným výrokom stanovil, že smernica 77/187/EHS sa uplatňuje, ak mesto, právnická osoba, ktorá sa riadi verejným právom a koná v rámci špecifických pravidiel správneho práva, preberá činnosti týkajúce sa propagácie a informovania o službách, ktoré ponúka verejnosti, ak tieto činnosti predtým vykonávala v záujme tohto mesta nezisková asociácia, ktorá bola právnická oso- Rovnako aj vo veci C – 24/85 Spijkers a vo veci C – 234/98 Allen. 17 Rovnako aj v spojených veciach C – 173/96 Hidalgo a C 247/96 Zieman. 18 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 112 PRECHOD PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOV PRI PREVODE PODNIKU Z POHĽADU JUDIKATÚRY ESD ba riadená súkromným právom, za predpokladu, že prevedený subjekt si vždy zachová svoju identitu. of employer, in particular, that their rights are safeguarded. The author intends to define the scope of mentioned directive as interpreted by the Court of Justice. Záver Právo Európskej únie týkajúce sa prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov pri prevode podniku, výrazne dotvorené judikatúrou ESD, ma silný sociálny charakter. Z odôvodnení rozhodnutí ESD je zrejmé, že účelom smernice č.77/187/EHS, a teda následne aj smernice č. 2001/23/ES, je zabezpečiť kontinuitu pracovnoprávnych vzťahov pri prevode podniku. Judikatúra smeruje tak ďaleko, že v niektorých kauzách priznáva ex lege prechod práv a povinností z „prevádzajúceho“ zamestnávateľa na preberajúceho zamestnávateľa aj vtedy, keď medzi týmto osobami neexistuje žiaden zmluvný vzťah. V príspevku bola účelovo venovaná pozornosť tým judikátom, ktoré vykladajú prevod podniku extenzívne. Samozrejme, závery z nich nemožno vždy a za každých okolností aplikovať na akýkoľvek prípad. Judikatúra ESD je v mnohých ohľadoch vyvažujúca, mnohokrát nepriznáva prechod práva a povinností z dôvodu absencie hospodárskej jednotky19. No celkovo, pri odpovedi na otázku položenú hneď v úvode príspevku, možno iba zopakovať, že vecný rozsah prechodu práv a povinností z pracovnoprávnych vzťahov pri prevode podniku je žiadúce vnímať extenzívne. Judikáty ESD by mali nielen postupne prenikať do povedomia, skôr by mali byť samozrejmou znalosťou širokej právnickej obce. Pretože je nepochybné, že načrtnutý výklad v intenciách judikatúry ESD je nutné aplikovať aj na predmetnú úpravu Zákonníka práce. Resumé Právna úprava prechodu pracovných vzťahov pri prevode podniku je výrazne ovplyvnená európskym právom a judikatúrou Európskeho súdneho dvora. Prijatím smernice Rady č.2001/23/ES Európska únia zabezpečuje ochranu zamestnancov pre prípad zmeny zamestnávateľa, najmä to, aby ich práva boli zachované. V príspevku sa autor zamýšľa nad vecnou pôsobnosťou uvedenej smernice, tak ako ju interpretoval Európsky súdny dvor. Legal regulation of the transfer of employment relations in the event of transfer of undertaking business is considerable affected both by European law and by the case-law of the European Court of Justice. The European Union by adopting the Council Directive 2001/23/EC provides the protection of employees in the event of a change 19 Napríklad rozhodnutie vo veci C – 13/95 Suzen. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 113 NĚKOLIK POZNÁMEK K NÁVRHU ANTIDISKRIMINAČNÍHO ZÁKONA Ústavní základ práva na rovné zacházení a zákazu dis diskriminace NĚKOLIK POZNÁMEK K NÁVRHU ANTIDISKRIMINAČNÍHO ZÁKONA Rovné zacházení je v českém právním řádu upraveno na ústavní úrovní. Jedná se zejména o ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle kterého se základní Quelques observations sur le projet de la loi relative à l’égalité de traitement et les moyens juridiques de la protection contre la discrimination práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smyšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Vý- Jana Komendová1 Recenzenti Doc. JUDr. Zdeňka Gregorová,CSc., katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. JUDr. Gabriela Halířová, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčováá slova Klíčov Rovné zacházení - zákaz diskriminace - přímá diskriminace - nepřímá diskriminace - obtěžování sexuální obtěžování - pronásledování - pokyn k diskriminaci - navádění k diskriminaci - zákoník práce - zákon o zaměstnanosti - návrh antidiskriminačního zákona. Úvod Dne 16. května 2008 vetoval Prezident republiky zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen antidkisriminační zákon). Česká republika tak stále nemá ucelenou právní normu upravující právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace. Částečně zůstává tato problematika upravena v právních předpisech regulujících danou oblast. Některé zákony, popřípadě návrhy zákonů, však již s existencí antidiskriminačního zákona počítají a právo na rovné zacházení blíže neupravují. Tento příspěvek se zamýšlí nad souladem navrhované právní úpravy s právem ES a snaží se poukázat na některé důsledky, které přijetí antidiskriminačního zákona přinese do oblasti upravené normami pracovního práva, zejména do oblasti právních vztahů vznikajících při výkonu závislé práce a při realizaci práva na zaměstnání. čet diskriminačních důvodů uvedený v Listině je demonstrativní. Ze zaručení základních práv a svobod bez rozdílu jiného postavení je možné dovodit zákaz rozlišování i z jiných důvodu například zdravotního postižení, zdravotního stavu nebo genetických znaků. Ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny nelze chápat jako obecný zákaz diskriminace, neboť zakazuje rozlišování pouze pokud jde o zaručení základních práv a svobod, což vyplývá z jeho úvodního znění „základní práva a svobody se zaručují všem“.2 Znění čl. 3 odst. 1 se jeví tak, že zákazu diskriminace se lze domáhat pouze ve spojení se základním právem nebo svobodou, přičemž není výslovně stanoveno, že se musí jednat o základní právo nebo svobodu zaručené Listinou. Akcesorickou povahu zákazu diskriminace potvrdil i Ústavní soud, který ve své judikatuře vyjádřil názor, že fyzická osoba se může dovolávat porušení principu rovnosti pouze ve vztahu k porušení jiného ústavně chráněného práva.3 Formulaci zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny nepovažuje autorka tohoto příspěvku za přímo použitelnou pro oblast právních vztahů souvisejících s výkonem závislé práce. Některá práva spojená s výkonem pracovní činnosti, jako například právo na uspokojivé pracovní podmínky, právo na spravedlivou odměnu za práci, právo mladistvých, žen a zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky a právo mladistvých a zdravotně postižených na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání, jsou sice zakotvena v Listině, nicméně samotná Listina je nijak blíže nespecifikuje. Stanoví pouze, že mají být provedena zákonem.4 Tato práva jsou navíc omezena interpre- Obecný zákaz diskriminace by mohl být formulován např. „zakazuje se jakákoli diskriminace na základě pohlaví, rasy, barvy pleti nebo jiného postavení“ nebo „jakékoli rozlišování založené na pohlaví, rase, barvě pleti nebo jiném postavení je zakázáno“. 2 JUDr. Jana Komendová, Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně. 1 3 Blíže viz. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 1995, sp. zn. PL. ÚS 5/95. 4 Srov. čl. 28 a čl. 29 odst. 3 Listiny. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 114 NĚKOLIK POZNÁMEK K NÁVRHU ANTIDISKRIMINAČNÍHO ZÁKONA tačním pravidlem obsaženým v ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny tak, že se jich lze domáhat pouze v mezích zákonů, jež je provádějí. áPlatná právní úprava práva na rovné zacházení a zzázaměsttkazu diskriminace při uplatňování práva na zaměs nání a při výkonu závislé práce práce Podrobnější úprava práva na rovné zacházení a zákazu diskriminace musí být tedy provedena zákonem. Pokud jde o právní vztahy vznikající při zajišťování práva na zaměstnání, je zákaz diskriminace upraven v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o zaměstnanosti). Ustanovení § 4 odst. 1 tohoto zákona ukládá účastníkům právních vztahů jím upravených, konkrétně Ministerstvu práce a sociálních věcí, úřadům práce, zaměstnavatelům a právnickým a fyzickým osobám vykonávajícím činnost podle zákona o zaměstnanosti, povinnost dodržovat rovné zacházení se všemi fyzickými osobami uplatňujícími právo na zaměstnání. Zákon o zaměstnanosti rovněž definuje základní pojmy týkající se diskriminace a upravuje právní prostředky ochrany před diskriminací. To ovšem neplatí pro právní vztahy související se samotným výkonem práce. Ty jsou upraveny především v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoník práce), který ustanovením § 13 odst. 2 písm. b) řadí povinnost zaměstnavatele zajistit rovné zacházení se zaměstnanci a dodržovat zákaz jakékoli diskriminace zaměstnanců mezi základní zásady pracovněprávních vztahů. Dále tuto problematiku rozvádí Hlava IV části první zákoníku práce. Podle ustanovení § 16 odst. 1 jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Zákoník práce však upravuje zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích neúplně, neboť počítá s existencí antidiskriminačního zákona, Jedním z hlavních nedostatků zákazu diskriminace v zákoníku práce je nevymezení diskriminačních důvodů. Nelze souhlasit z důvodovou zprávou k vládnímu návrhu antidiskriminačního zákona, podle které je „výslovný zákaz diskriminace z řady důvodů stanoven v zákoníku práce5, neboť zákoník Srov. obecná část důvodové zprávy k vládnímu návrhu antidiskriminačního zákona, Sněmovní tisk č. 253/0. [citováno 15. 5 práce neobsahuje žádný výčet diskriminačních důvodů. Formulace zákazu diskriminace obsažená jak v ustanovení § 13 odst. 2 písm. b), tak v ustanovení § 16 odst. 2 používá termínu „jakákoli diskriminace“. Podle názoru autorky tohoto příspěvku by uvedená ustanovení mohla být chápána tak, že zakazují diskriminaci na jakémkoli základě. Z hlediska právní jistoty účastníků pracovněprávních vztahů by měly být důvody zakazující diskriminaci vymezeny taxativně. Za další nedostatky právní úpravy práva na rovné zacházení a zákazu diskriminace podle zákoníku práce považuje autorka příspěvku absenci definice základních pojmů a stanovení právních prostředků ochrany před diskriminací. Tento stav je důsledkem přijetí zákona č. 262/2006 Sb., tzv. „nového zákoníku práce“, který nabyl účinnosti 1. ledna 2007, neboť návrh tohoto zákona již počítal s přijetím zvláštního právního předpisu. Zákoník práce byl nakonec po složitém legislativním procesu přijat, zatímco antidiskriminační zákon nikoli. Navrhovaná právní úprava Antidiskriminační zákon má zapracovávat příslušné předpisy ES, navazovat na Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, a blíže vymezovat právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání, přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatně výdělečné činnosti, pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování, členství a činnosti v odborových organizacích, radách zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, včetně výhod, které tyto organizace svým členům poskytují, členství a činnosti v profesních komorách, včetně výhod, které tyto veřejnoprávní korporace svým členům poskytují, sociálního zabezpečení, přiznání a poskytování sociálních výhod, přístupu k sociální péči a jejímu poskytování, přístupu ke vzdělání a jeho poskytování, přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování. V právních vztazích, na které se má antidiskriminační zákon vztahovat, má fyzická osoba právo na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována. Pro účely antidiskriminačního zákona je právo na rovné zacházení vymezeno v ustanovení § 2 odst. 1 jeho návrhu. Rozumí se jim právo nebýt diskriminován z důvodů, které tento zákon stanoví. Výčet diskriminačních důvodů obsahuje ustanovení § 2 odst. března 2008]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=253&CT1=0. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 115 NĚKOLIK POZNÁMEK K NÁVRHU ANTIDISKRIMINAČNÍHO ZÁKONA 3 návrhu antidiskriminačního zákona. Jsou jimi: rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra a světový názor. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že uvedený výčet diskriminačních důvodů je taxativní, což znamená, že antidiskriminační zákon nebude upravovat zákaz diskriminace z jiných důvodů. V oblasti pracovněprávních vztahů by však podle názoru autorky příspěvku měla být zakázána diskriminace i z důvodu členství a činnosti v odborových organizacích, radách zaměstnanců, výkonu funkce zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo členství a činnosti v organizacích zaměstnavatelů. Výčet diskriminačních důvodů uvedený v ustanovení § 2 odst. 3 návrhu antidiskriminačního zákona je podstatně užší, než jaký obsahuje ustanovení § 4 odst. 2 zákona o zaměstnanosti: Ten při uplatňování práva na zaměstnání zakazuje přímou a nepřímou diskriminaci i z důvodu státního občanství, sociálního postavení, rodu, jazyka, zdravotního stavu, majetku, manželského a rodinného stavu nebo povinnosti k rodině, politického nebo jiného smyšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů. Poněvadž návrh antidiskriminačního zákona neobsahuje zrušení ani změnu ustanovení zákona o zaměstnanosti týkajících se této problematiky, bude v případě jeho přijetí platit při uplatňování práva na zaměstnání širší okruh diskriminačních důvodů. Zákon o zaměstnanosti bude třeba ve vztahu k antidiskriminačnímu zákonu posuzovat jako lex specialis.6 Ve vztahu k zákoníku práce i zákonu o zaměstnanosti se jako poněkud problematické jeví vymezení zajišťování rovného zacházení podle ustanovení § 5 odst. 2 návrhu antidiskriminačního zákona. Zajišťováním rovného zacházení se podle něj rozumí přijetí opatření, která jsou podmínkou účinné ochrany před diskriminací a která je možné s ohledem na dobré mravy požadovat vzhledem k okolnostem a osobním poměrům toho, kdo má po- 6 Ke změně tohoto stavu mělo dojít přijetím vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (sněmovní tisk č. 486), jehož bod 2 obsahuje nové znění ustanovení § 4 zákona o zaměstnanosti. Zákon o zaměstnanosti by tak podobně jako zákoník práce řešil problematiku rovného zacházení a zákazu diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání formou odkazu na antidiskriminační zákon. Dne 19. srpna byl rozeslán pozměňovací návrh k vládnímu návrhu uvedeného zákona (sněmovní tisk 486/2), který navrhl mj. zrušení bodu 2. vinnost rovné zacházení zajišťovat. Jak již bylo řečeno výše, zajišťování rovného zacházení a dodržování zákazu diskriminace se zaměstnanci je jednou ze základních povinností zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. Při uplatňování vymezení zajišťování rovného zacházení podle návrhu antidiskriminačního zákona by se plnění nebo neplnění této povinnosti posuzovalo vzhledem k okolnostem a osobním poměrům toho, kdo má rovné zacházení zajišťovat, tedy zaměstnavatele. Splnění povinnosti zaměstnavatele zajistit rovné zacházení by tak mohlo byt posuzováno rozdílně vzhledem k okolnostem a jeho osobním poměrům, což nepřispívá k zachování právní jistoty zaměstnanců. V oblasti právních vztahů souvisejících s výkonem závislé práce může způsobit problémy rozdílné vymezení základních pojmů. Jako příklad „zdravotní postižení“ vymezené lze uvést v ustanovení § 5 odst. 6 návrhu antidiskriminačního zákona. Pro účely tohoto zákona se zdravotním postižením rozumí tělesné, smyslové, mentální, dušev- ní nebo jiné postižení, které brání nebo může bránit osobám v jejich právu na rovné zacházení v oblastech vymezených tímto zákonem; přitom musí jít o dlouhodobé zdravotní postižení, které trvá nebo má podle poznatků lékařské vědy trvat alespoň jeden rok. Antidiskriinační zákon zakazuje diskriminaci z důvodu narušení zdravotního stavu, které trvá nebo má podle poznatků lékařské vědy trvat po stanovenou minimální dobu.7 Pokud tato podmínka nebude splněna, nedojde k naplnění definice zdravotního postižení podle návrhu antidiskriinačního zákona, z čehož lze vyvodit závěr, že diskriminace z důvodu krátkodobých nebo přechodných poruch zdraví není zakázána. Právní úprava tak například neposkytne ochranu zaměstnancům, kteří budou v pracovněprávních vztazích znevýhodňování z důvodu déletrvající nebo opakované pracovní neschopnosti. Uvedené vymezení zdravotního postižení má platit i pro zákaz diskriminace ve věcech pracovních 7 Návrh antidiskriminačního zákona nepoužívá pojem „dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav“, který používá zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění při vymezení plné i částečné invalidity. Tento termín, i když v jiném významu, tvoří rovněž součást definice osoby zdravotně znevýhodněné podle zákona o zaměstnanosti, Navrhovaná právní úprava obsahuje pojem „dlouhodobé zdravotní postižení. To trvá nebo má podle poznatků lékařské vědy trvat alespoň jeden rok. Délka trvání dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který je složkou definice plné i částečné invalidity, je více než jeden rok. Stejně je tomu u dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který je složkou definice osoby zdravotně znevýhodněné podle zákona o zaměstnanosti. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 116 NĚKOLIK POZNÁMEK K NÁVRHU ANTIDISKRIMINAČNÍHO ZÁKONA poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování, práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání. Zde dochází k poněkud nejasné situaci, neboť pro účely pracovněprávních předpisů vymezuje okruh osob, které jsou považovány za zdravotně postižené, ustanovení § 67 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Podle něj jsou osobami se zdravotním postižením fyzické osoby, které jsou: a) orgánem sociálního zabezpečení uznány plně invalidními (osoby s těžším zdravotním postižením“), b) orgánem sociálního zabezpečení uznány částečně invalidními, c) rozhodnutím úřadu práce uznány zdravotně znevýhodněnými (osoby zdravotně znevýhodněné). Skutečnost, že je osobou se zdravotním postižením musí fyzická osoba vždy doložit příslušným rozhodnutím orgánu státní správy. O plné a částečné invaliditě rozhodují orgány sociálního zabezpečení, o postavení osoby zdravotně znevýhodněné rozhodují úřady práce. V pracovněprávních předpisech se tak od okamžiku účinnosti antidiskriminačního zákona bude uplatňovat dvojí vymezení zdravotního postižení. Jedno pro účely zaměstnávání a ochrany v pracovněprávních vztazích a druhé pro účely práva na rovné zacházení a zákazu diskriminace. Druhé z uvedených vymezení je podle názoru autorky příspěvku širší, a to ze dvou důvodů. Zaprvé nevyžaduje, aby zdravotní postižení bylo doloženo rozhodnutím orgánu státní správy, jako je tomu u uznání osoby zdravotně postižené podle ustanovení § 67 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Zadruhé se za zdravotní postižení považuje již situace, kdy fyzické, smyslové, mentální, duševní nebo jiné postižení může bránit osobám v právu na rovné zacházení v oblastech vymezených antidiskriminačním zákonem. Nemusí skutečně dojít k nastoupení negativních důsledků zdravotního postižení v oblasti pracovněprávního vztahu.8 Hlavním přínosem antidiskriminačního zákona má být vymezení forem diskriminace. tedy pojmů přímá a nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální 8 Pro srovnání lze uvést vymezení osoby zdravotně znevýhodněné podle ustanovení § 67 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, která je považována za osobu se zdravotním postižením pro účely pracovněprávních předpisů. Zde musí dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podstatně omezovat schopnost fyzické osoby být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikace nebo kvalifikaci získat. Pro uznání osoby za zdravotně znevýhodněnou tak musí dojít k nastoupení zákonem stanovených důsledků dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, nestačí pouze možnost jejich existence. obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci. Pojmy přímá a nepřímá diskriminace jsou vymezeny způsobem, jež se výrazně neliší od směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Návrh antidiskriminačního zákona jde však nad rámec stanovený touto směrnicí, neboť za nepřímou diskriminaci z důvodu zdravotního postižení považuje také odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením zajištěný přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, aby mohla využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takovéto uspořádání představovalo nepřiměřené zatížení.9 Uvedená směrnice sice v čl. 5 ukládá zaměstnavateli povinnost přijmout vhodná opatření, které dané zdravotně postižené osobě umožní přístup k zaměstnání, jeho výkon nebo postup v zaměstnání nebo absolvování odborného vzdělání, nicméně nepřijetí těchto opatření nepovažuje za diskriminaci. Jedná se pouze o stanovení povinnosti pro zaměstnavatele. Navíc nestanoví tuto povinnost absolutně, nýbrž pouze tehdy, pokud tato opatření nepředstavují pro zaměstnavatele neúměrné břemeno. Toto břemeno není neúměrné, je-li dostatečně vyváženo opatřeními existujícími v rámci politiky dotyčného státu v oblasti zdravotního postižení. Návrh antidiskriminačního zákona není podle názoru autorky příspěvku v souladu s čl. 5 směrnice 2000/78/ES, neboť v ustanovení § 3 odst. 3 stanoví skutečnosti, které je třeba brát v úvahu při rozhodování o tom, zda konkrétní opatření nepředstavuje nepřiměřené zatížení. Těmito skutečnostmi jsou: a) míra užitku, který má osoba se zdravotním postižením z realizace opatření, b) finanční únosnost opatření pro fyzickou osobu nebo právnickou osobu, která je má realizovat, c) dostupnost finanční a jiné pomoci k realizaci opatření a d) způsobilost náhradních opatření uspokojit potřeby osoby se zdravotním postižením. Za nepřiměřené zatížení se nepovažuje opatření, které je fyzická nebo právnická osoba povinna uskutečnit podle zvláštního právního předpisu. Čl. 5 směrnice 2000/78 však pouze stanoví, že břemeno Srov. ustanovení § 3 odst. 2 návrhu antidiskriminačního zákona. 9 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 117 NĚKOLIK POZNÁMEK K NÁVRHU ANTIDISKRIMINAČNÍHO ZÁKONA není neúměrné, je-li dostatečně vyváženo opatřeními existujícími v rámci politiky dotyčného členského státu v oblasti zdravotního postižení. Nezmiňuje například míru užitku, který má osoba se zdravotním postižením z realizace opatření. Nesoulad ustanovení § 3 odst. 3 návrhu antidiskriminačního zákona se směrnicí 2000/78 dovozuje autorka příspěvku z čl. 5 této směrnice, který neponechává vymezení nepřiměřeného břemene na vnitrostátních právních řádech členských států. Návrh antidiskriminačního zákona dále vymezuje pojmy obtěžování, sexuální obtěžování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci, které jsou rovněž považovány za diskriminaci. Obtěžování je vymezeno v ustanovení § 4 odst. 1 a rozumí se jím nežádoucí chování souvisejícími s diskriminačními důvody, jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti fyzické osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí. Toto vymezení je v podstatě shodné s vymezením obtěžování v čl. 2 odst. 3 směrnice 2000/78/ES. Ten dále umožňuje, aby byl pojem obtěžování vymezen v souladu s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi členských států, čehož využil i český zákonodárce tím, že v ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) dále považuje za obtěžování nežádoucí chování související s diskriminačními důvody, které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí ovlivňující výkon práv a povinností vyplývajících z právních vztahů. Návrh antidiskriminačního zákona vymezuje také sexuální obtěžování, kterým se rozumí chování nesoucí znaky obtěžování, které má sexuální povahu.10 V souladu se směrnicí 2000/78/ES považující za diskriminaci také jakékoli chování směřující k navádění k diskriminaci stanoví návrh antidiskriminačního zákona, že se za diskriminaci považuje také navádění k diskriminaci a pokyn k diskriminaci.11 Pokynem k diskriminaci se rozumí chování osoby, která zneužije podřízeného postavení druhého k diskriminaci třetí osoby. Naváděním k diskriminaci se rozumí chování osoby, která druhého přesvědčuje nebo podněcuje, aby diskriminoval třetí osobu. Nad rámec směrnice 2000/78/ES považuje návrh antidkisriminačního zákona za diskriminaci také pronásledování, kterým se rozumí nepříznivé zacházení, postih nebo znevýhodnění, k němuž došlo v důsledku práv podle tohoto zákona. Směrnice 2000/78/ES nepovažuje pronásledování za 10 Srov. ustanovení § 4 odst. 2 návrhu antidiskriminačnío zákona. 11 Srov. ustanovení § 2 odst. 2 návrhu antidiskriminačnío zákona. diskriminaci, pouze v čl. 11 ukládá členským státům povinnost zavést do svých vnitrostátních právních řádů nezbytná opatření pro ochranu zaměstnanců před propouštěním nebo jinými nepříznivými následky ze strany zaměstnavatele, které je reakcí na stížnost podanou v podniku nebo na soudní řízení zaměřené na dodržování zásady rovného zacházení. Závěr Závěrem lze konstatovat, že přijetí antidiskriminačního zákona je pro oblast právních vztahů upravených zákoníkem práce více než nezbytné, neboť platná právní úprava rovného zacházení a zákazu diskriminace v této oblasti není v souladu právními předpisy ES. Zákoník práce nedefinuje základní pojmy týkající se rovného zacházení, nevymezuje diskriminační důvody ani nestanoví právní prostředky ochrany před diskriminací. Úpravu těchto otázek ponechává na antidiskriminačním zákonu, což zaměstnancům značně ztěžuje možnost domáhat se nápravy v případě porušení práva na rovné zacházení. Seznam použité literatury Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání; Směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasový nebo etnický původ Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky; Zákon, č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů;, Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů; Sněmovní tisk č. 253/0, vládní návrh zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů; Sněmovní tisk č. 486, vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o uměně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; Sněmovní tisk č 486/2, pozměňovací a jiné návrhy k vládnímu návrhu na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve Olomoucké debaty mladých právníků 2008 118 NĚKOLIK POZNÁMEK K NÁVRHU ANTIDISKRIMINAČNÍHO ZÁKONA znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 1995, sp. zn. PL. ÚS 5/95. création d'un cadre général en faveur de l'égalité de traitement en matière d'emploi et de travail et la Directive 2000/43/CE du Conseil du 29 juin 2000 relative à la mise en oeuvre du principe de l'égalité de traitement entre les personnes sans distinction de race ou d'origine ethnique. Resumé Příspěvek se zabývá návrhem antidiskriminačního zákona, který má blíže upravovat právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace. Základ práva na rovné zacházení je obsažen v Listině základních práv a svobod, která v čl. 3 odst. 1 stanoví, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smyšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Práva týkající se závislé práce a zaměstnání mají být podle Listiny podrobněji provedena zákonem. Jedná se zejména o zákoník práce a zákon o zaměstnanosti. Zákoník práce však dostatečným způsobem nezaručuje dodržování práva na rovné zacházení a zákaz diskriminace, neboť počítá s existencí antidiskriminačního zákona, který dosud nebyl přijat. Návrh tohoto zákona byl sice schválen oběma komorami Parlamentu, ale Prezident republiky jej vetoval. Pokud jde o oblast vztahů vznikajících při výkonu závislé práce, není český právní řád v souladu s právem ES zejména se směrnicí Rady 78/2000/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, a směrnicí Rady 2000/43/ES ze dne 29 června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasový nebo etnický původ. L´article est consacré au projet da la loi qui élabore le droit à l’égalité de traitement et la prohibition de la discrimination. Ces droits sont fondés sur la Charte des droits et des libertés fondamentaux qui fait partie de la Constitution tchèque. L´article 3 (1) de la Charte prévoit que les droits et les libertés fondamentaux sont garantis à tous, sans distinction de sexe, de race, de couleur, de langue, de croyance et de religion, d´opinion politique ou autre, d´origine nationale ou sociale, d´appartenance à une minorité nationale ou ethnique, de fortune, de naissance ou d´autre situation. Les droits rélatifs à l´emploi et du travail sont élaborés par les lois, notamment par le Code du travail (loi n° 262/2006), la loi sur l'emploi (loi n° 435/2004). Le Code du travail ne garantit pas l´égalité de traitement et la prohibition de discrimination parce qu´il compte sur l´existence de la loi relative à l’égalité de traitement et les moyens juridiques de la protection contre la discrimination qui n´est pas encore en vigueur. Le projet de cette loi a été adopté par le deux chambres du parlement, mais le président de la République a mis le veto sur lui. En matière du travail, la République tchèque n´a pas transposé les directives qui interdisent la discrimination, entre outre la directive 2000/78/CE du Conseil du 27 novembre 2000 portant Olomoucké debaty mladých právníků 2008 119 ZÁKONÍK PRÁCE PO NÁLEZU ÚSTAVNÍHO SOUDU ZÁKONÍK PRÁCE PO NÁLEZU ÚSTAVNÍHO SOUDU České republiky podala dokonce návrh na změnu či zrušení několika desítek jeho ustanovení. Celkem tak bylo napadáno přibližně 30 ustanovení ZP. ConstituuLabor law codex after the decision ooff the Constit tional court Jelikož návrhy obou skupin shodně napadaly ustanovení téhož zákona, rozhodlo plénum Ústavního soudu dne 9. 1. 2007 spojit oba návrhy ke společnému řízení pod sp. zn. Pl.ÚS 83/06. Ústavní soud České republiky pak dne 12. března 2008 návrhům částečně vyhověl a zrušil, resp. pozměnil 11 paragrafů ZP, zbytek návrhu plénum zamítlo. Příslušná ustanovení ZP se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, tedy dnem 14. dubna 2008. Ve svém článku se budu zabývat detailně změnou, respektive zrušením pouze dvou ustanovení ZP nálezem Ústavního soudu, a to změnou § 2 odst. 1 ZP a zrušením § 4 ZP, když tyto změny představují zásadní zásah do koncepce ZP. Ostatní změny, resp. zrušení pak ponechávám mimo zaměření tohoto článku s ohledem na nejvýše povolený rozsah příspěvku, který by byl rozborem všech dotčených částí nálezu Ústavního osudu podstatně překročen. Ivana Hendrychová1 Recenzenti Doc. JUDr. Milan Galvas, CSc., katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně. JUDr. Gabriela Halířová, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Zákoník práce - Ústavní soud - nález Ústavního soudu - Pl. ÚS 82/06 - zásada „co není zakázáno, je dovoleno“ - občanský zákoník - princip delegace princip subsidiarity - absolutní neplatnost - relativní neplatnost - odbory. Úvod Zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákoník práce (dále jen „ZP“) byl již od počátku kontroverzním zákonem. Bylo mu vyčítáno, že jeho znění nevyhovuje dnešním potřebám, když na jeho dostatečné odborné a politické posouzení včetně odborných diskusí ke konkrétním dílčím segmentům nebyl dostatek času, navíc návrh paragrafového znění zákona vznikl bez vypořádání připomínek věcného návrhu zákona a bez schválení věcného záměru vládou České republiky. Zákoník práce se nakonec podařilo prosadit levici těsně před volbami v roce 2006, a to i přes prezidentovo veto. Aby mohlo být dosaženo co nejoptimálnější rovnováhy mezi požadavky na pružné fungování trhu práce a pracovními podmínkami zaměstnanců, musí být vypracování zákonů kodexového typu, kterým nový ZP je, věnována důkladná příprava tak, aby navrhované změny ve většině případů představovaly zlepšení aktuální situace. Tak tomu dle názoru skupiny pravicových poslanců a senátorů nebylo, a tak se ještě předtím, než nový ZP nabyl účinnosti, nejprve skupina senátorů Parlamentu České republiky domáhala u Ústavního soudu zrušení dvou jeho ustanovení a následně skupina poslanců Parlamentu 1 Mgr. Ivana Hendrychová, katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně. Zásah do dvou nově zavedených zzáásad Ač se na první pohled může zdát, že se zrušilo, resp. pozměnilo „pouze“ 11 ustanovení ZP, je třeba si uvědomit, že ustanovení, která byla dotčena, se mnohdy dotkla zásadním způsobem přímo samotné koncepce ZP. Jelikož ZP přišel se dvěma zbrusu novými instituty, kterými byly jednak zavedení zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ a jednak použití občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy tehdy, jestliže to zákoník práce výslovně stanoví, tedy zavedení principu delegace, pak intervence do těchto principů znamená nemalý zásah do pojetí pracovního práva. Zásada „co není zakázáno, je dovoleno“ Jak již bylo řečeno výše, nález Ústavního soudu zasáhl do dvou nově zavedených zásad ZP. Podstatné námitky obou návrhů k zrušení daného ustanovení směřovaly právě do vymezení zásady „co není zakázáno, je dovoleno“. Z důvodové zprávy k ZP lze vyčíst, že nový pracovněprávní kodex si kladl za cíl liberalizovat pracovněprávní vztahy především rozšířením smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů při respektování principu rovného zacházení. Kogentními normami se pak zaměstnancům měla garantovat základní práva a pracovní podmínky a v dalších otázkách se měl vytvářet prostor zejména pro smluvní ujednání. Za účelem této liberalizace bylo přímo v § 2 odst. 1 ZP zakotveno, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, Olomoucké debaty mladých právníků 2008 120 ZÁKONÍK PRÁCE PO NÁLEZU ÚSTAVNÍHO SOUDU jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Dále však též nebylo možné se odchýlit od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů (§ 6 až § 11 ZP); od ustanovení, která odkazují na použití občanského zákoníku; od náhrady škody (není-li jinak v ZP); od ustanovení ukládajících povinnost (nejde-li o odchýlení ve prospěch zaměstnance); od ustanovení § 363 odst. 1 ZP, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, není-li to ve prospěch zaměstnance; v případech uvedených v § 363 odst. 2 ZP. Jak je zřejmé, otázka stanovení, zda se u toho kterého ustanovení jedná o ustanovení kogentní či dispozitivní se náležitě zkomplikovala. Zákonodárce při vymezení a formulaci ustanovení, která mají mít kogentní povahu, nepostupoval dostatečně určitě a zaměstnavatelé ani zaměstnanci si nebyli jisti prostorem, ve kterém je jim umožněno manévrovat a sjednat si případné vztahy odlišně. Zvolená formulace znamenala ve srovnání s předchozí úpravou pro účastníky pracovněprávních vztahů zásadní změnu, když v ZP nadále nenacházeli vzor pro úpravu svých vztahů, ale museli nejprve zkoumat, zda je jim umožněno se odchýlit od ustanovení ZP, a pokud ano, zda je tato odchylka možná generelně, nebo pouze ve prospěch zaměstnance. Jak dovodil Ústavní soud, právo se stalo právem výkladovým a z tohoto pohledu příliš komplikovaným a do značné míry i neurčitým. Nebylo jasné, jaký zákaz a na kterých místech ZP měl zákonodárce na mysli. Tím narušil princip právní jistoty a princip srozumitelnosti, přehlednosti a jasnosti právního řádu. Ač by dle Ústavního soudu v právním státě měla existovat široká smluvní volnost účastníků, je akceptovatelné, aby tato nebyla neomezená, a to s ohledem na ochrannou funkci pracovního práva a respektování principu ochrany zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu. Uplatnění veřejnoprávních prvků v ZP, které bude zajištěno kogentností konkrétních ustanovení ZP, tak nadále poplyne z povahy textů ustanovení uvedených přímo v nich. Od 14.4.2008 tak ustanovení § 2 odst. 1 ZP zní následovně: Práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, není možné, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Domnívám se, že Ústavním soudem navozené řešení, tedy že se generelně nelze odchýlit od ZP, jestliže to sám výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit, je řešením prospěšným. Při dřívějším znění ZP si zaměstnavatelé skutečně nemohli být jisti tím, kdy se od ustanovení ZP mohou odchýlit a často se raději od ustanovení ZP neodchylovali vůbec. Mělali být právní úprava liberálnější, pak znění ZP založením kogentní povahy řady norem tomuto neodpovídalo. Smluvní volnost, byla-li tu vůbec nějaká, zde byla otevřena pouze ve prospěch zaměstnance. Nově je tedy účastníkům pracovněprávních vztahů ponechána širší míra smluvní volnosti a tedy snad je konečně dosaženo i větší liberálnosti pracovněprávních vztahů. Objevují se však i negativní ohlasy na danou část nálezu Ústavního soudu, když tyto tvrdí (i s ohledem na zrušení delegačního principu, kterážto problematika je rozvedena níže), že aplikace ZP bude ještě náročnější. Ústavní soud totiž též naznačil, že bude věcí výkladu, případně soudního rozhodování určit v konkrétním případě podle povahy konkrétního ustanovení jeho kogentní nebo dispozitivní charakter. Toho se chopili skeptici, kteří uvádí, že s odkazem Ústavního soudu na nutnost výkladu práva soudem se nezvýší seznatelnost práva, ani právní jistota účastníků pracovněprávních vztahů. Domnívají se, že bude účelné a vhodné doplnit ustanovení § 363 odst. 2 ZP, které obsahuje výčet ustanovení, od nichž se účastníci pracovněprávních vztahů nemohou odchýlit, a také s ohledem na stávající problematiku aplikace občanského zákoníku stanovit taxativním výčtem rozsah použití občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy u některých institutů. Tím by došlo ke zpřesnění speciální právní úpravy obsažené v ZP a fakticky tedy i k omezení použití občanského zákoníku a tím i k odstranění některých výkladových pochybností o kogentním či dispozitivním charakteru dotčených ustanovení ZP. Tomuto názoru však nelze přisvědčit. Má-li být ZP liberální a má-li umožňovat dostatečný prostor k vlastní úpravě právních vztahů, pak stanovení mantinelů ve formě buď přímého stanovení zákazu odchýlení se, nebo formou šetření povahy jednotlivých ustanovení, ze kterých vyplývá, že se od nich odchýlit nelze, je dostatečnou formou omezení smluvní svobody stran. Má-li zákon umožňovat dostatečný prostor pro volnou úpravu vztahů, pak nemůže účastníkům dávat přesný návod k tomu, jak vždy postupovat. Ta část ustanovení, která byla zrušena, nepředstavuje dle mého názoru nebezpečí pro úpravu pracovněprávních vztahů, když vyslovení dispozitivnosti oblasti tam upravené neznamená hrozbu pro účastníky pracovněprávních vztahů, na- Olomoucké debaty mladých právníků 2008 121 ZÁKONÍK PRÁCE PO NÁLEZU ÚSTAVNÍHO SOUDU opak jim otvírá širší možnost upravit si danou oblast odchylně. Zrušená zásada delegace Tzv. delegace je princip, kdy text ZP výslovně odkazuje na konkrétní paragrafy občanského zákoníku, které se uplatní i pro pracovněprávní vztahy. Princip delegace byl vyjádřen v § 4 zákoníku práce slovy „občanský zákoník se na pracovněprávní vzta- hy podle tohoto zákona použije jen tehdy, jestliže to tento zákon výslovně stanoví“. Toto bylo kritizováno nejenom z toho důvodu, že ZP odkazuje na konkrétní paragrafy stávajícího občanského zákoníku, aniž by bral v potaz přípravu zcela nového občanského kodexu, přičemž je zřejmé, že takováto úprava by mohla ohrozit předpokládanou stabilitu nové pracovněprávní úpravy, neboť by po nabytí platnosti nového občanského zákoníku byla nezbytná její zásadní novelizace nebo dokonce její zrušení a nahrazení úpravou novou, ale i z toho důvodu, že použitá metoda v podstatě zpřetrhala základní funkční vazby k základnímu právu soukromému. Metoda delegace použitá v § 4 ZP podle Ústavního soudu subsidiární uplatnění občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích podstatně omezila. Mohla by nastat nejistota, jakým právem by se konkrétní vztah řídil, která neodpovídá principu předvídatelnosti důsledků právní úpravy právního předpisu, a proto Ústavní soud návrhu na zrušení uvedeného ustanovení vyhověl, neboť tento princip neshledal v souladu s principy právního státu. Odkaz na konkrétní ustanovení občanského zákoníku v ZP bohužel zůstal. Dle mého názoru následkem zrušení delegačního principu Ústavním soudem je v podstatě nastolení vztahu subsidiarity občanského zákoníku, kdy zvláštní soukromoprávní předpis (zde ZP) má sice zásadně přednost, ale pokud neupravuje určitou otázku, nastupuje obecná občanskoprávní úprava obsažená v občanském zákoníku, která platí obecně subsidiárně vůči ostatním soukromoprávním odvětvím. Ostatně shodný názor vyslovil Ústavní soud i v odůvodnění svého nálezu. Zrušením § 4 ZP se jedná se o obrovský zásah do ZP, když tímto byl prolomen, a to zcela, princip delegace, kterýžto byl zaveden pouze krátce před výše uvedeným zlomovým nálezem. Za účinnosti původního zákoníku práce, tedy zákona č. 65/1965 Sb., byl vztah zákoníku práce a občanského zákoníku absolutně neutrální, každá z oblastí práva, tedy právo pracovní a právo občanské upravovalo své instituty odděleně a princip subsidiarity zde nefungoval. Svým nálezem Ústavní soud nasměroval pracovní právo do klasické oblasti práva soukromého, kde téměř všude platí subsidiární použití občanského zákoníku. V této souvislosti však vyvstává otázka možné komplikovanosti použití ZP, když je pravdou, že k právně konformní aplikaci ZP teď bude třeba o něco hlubších znalostí občanského zákoníku, a to nejen těch ustanovení, na která výslovně ZP odkazuje. Je skutečně nutné účastníkům pracovněprávních vztahů dát co nejpřesnější návody k postupu v jejich vztazích a je namístě co nejvíce zpřesnit úpravu v ZP tak, aby byl prostor pro subsidiární použití občanského zákoníku co nejmenší? Opětovně se domnívám, že takovýto postup je zcela zbytečný. Subsidiární aplikace občanského zákoníku se projevuje v téměř všech oblastech soukromého práva a to v podstatě bez větších problémů a nevidím důvodu, proč by tomu mělo být jinak v právu pracovním. I když neexistuje výslovný odkaz na subsidiární aplikaci občanského zákoníku, bylo by lze s odkazem na zásadu právní jistoty přisvědčit domněnce, že v případě, že není jiného právního předpisu, který by danou otázku upravoval, bude namístě obrátit se k nejobecnějšímu civilněprávnímu předpisu, kterým je v tomto případě občanský zákoník. Ten pak obsahuje kompletní úpravu základních vztahů, které mohou nastat a je tak možné při absenci výslovné úpravy, obsažené v ZP, upravit vztahy způsobem, jaký právo aprobuje. Taktéž je třeba zmínit, že ZP sám reguluje širokou škálu vztahů, které mohou v pracovním právu vzniknout, a tak nejčastější vztahy, které budou mezi účastníky vznikat, budou dostatečným způsobem upraveny. Pro úplnost je však třeba ještě zmínit další názor. Ten má za to, že dokud ZP neupraví vztah k občanskému zákoníku výslovně, neboť po zrušení § 4 tato výslovná úprava vzájemného vztahu neexistuje, nelze pouze na základě odůvodnění Ústavního soudu dovozovat, že občanský zákoník je subsidiární k ZP. Tento názor je podpořen odkazem například na znění obchodního zákoníku, který výslovně upravuje svůj vztah k občanskému zákoníku a tedy je dle tohoto modelu třeba, aby ZP výslovně vymezil svůj vztah k občanskému zákoníku a dokud tak neučiní, pak nelze občanský zákoník aplikovat na pracovněprávní vztahy subsidiárně a lze jej použít jen tam, kde ZP ve svých ustanoveních takto stanoví. Oba tyto výklady jsou možné, a tak bude na zákonodárci, aby v nejbližší době otázku subsidiarity občanského zákoníku vyřešil vhodnou legislativní úpravou. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 122 ZÁKONÍK PRÁCE PO NÁLEZU ÚSTAVNÍHO SOUDU Závěr Lze říci, že nález Ústavního soudu, který byl zveřejněn dne 14. dubna 2008 pod sp. zn. Pl. ÚS 83/06 je nálezem zlomovým. Ústavní soud změnil a zrušil svým rozhodnutím řadu ustanovení. Sám poznamenal, že není jeho úkolem dát zákonodárci rady, jakým způsobem má zákoník práce upravit, aby byl plně ústavně konformní. Dal však svým rozsáhlým odůvodněním zákonodárci alespoň instrukci, kterak nadále postupovat při připravované věcné novele zákoníku práce. Bude zejména nezbytné upravit vztah ZP k občanskému zákoníku tak, aby nebylo pochyb o tom, jaký vztah mezi jednotlivými úpravami panuje. Před zákonodárci tak stojí úkol předložit do Poslanecké sněmovny takovou novelu ZP, která z něj bude činit nejen zákon slučitelný s Ústavou, ale i zákon moderní. I přes některé nejasnosti však lze konstatovat, že ZP v současném znění umožní větší liberalizaci pracovněprávních vztahů, než tomu bylo před rozhodnutím pléna Ústavního soudu a základnímu cíli, který si nový ZP kladl, snad budeme opět o něco blíže. Resumé Nález pléna Ústavního soudu, vyhlášený pod sp. zn. Pl. ÚS 83/06 dne 12. března 2008, znamená průlom do celkové koncepce zákoníku práce. Ústavní soud zasáhl jednak do rozsahu zákoníkem práce nově uvedené zásady „co není zakázáno, je dovoleno“, jednak i do principu delegace, který vymezoval jeho vztah k občanskému zákoníku. Nově je smluvní volnost stran, která byla stanovena výše uvedenou zásadou, ještě širší, než tomu bylo doposud. Ústavní soud dovodil, že rozsah toho, co bylo zakázáno, byl příliš komplikovaný a do značné míry i neurčitý. Nebylo jasné, jaký zákaz a na kterých místech zákoníku práce měl zákonodárce na mysli, přičemž byl tímto narušen princip právní jistoty, a zásada srozumitelnosti, přehlednosti a jasnosti právního řádu, pročež se Ústavní soud rozhodl tyto nejasné části zrušit. Ústavní soud též zasáhl do principu delegace, který umožňoval aplikaci občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy pouze tam, kde tak zákoník práce výslovně stanovil. Daný princip byl Ústavním soudem zrušen s ohledem na to, že metoda delegace podpůrné uplatnění občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích podstatně omezila, když nejrůznější odkazy v ustanoveních zákoníku práce nemohou pokrýt všechny nezbytné situace, které se mohou v pracovněprávních vztazích vyskytnout. Ústavní soud též vyslovil názor, že pokud by zákoník práce neobsahoval výslovný odkaz na občanský zákoník, nebo tento odkaz by byl neúplný, nemohl by být občanský zákoník v důsledku zvolené metody delegace jako obecný předpis použit. Zde se však objevuje jeden z důležitých problémů, neboť zákoník práce v aktuálním znění výslovný odkaz na občanský zákoník neobsahuje a tedy ani není jisté, zda se aktuálně na pracovněprávní vztahy může subsidiárně použít občanský zákoník. The decision of the Constitutional court of justice (Pl. ÚS 83/06) from the day 12.March 2008 represents a complete breach into the whole conception of the Labor law codex. The Constitutional court of justice intervened into two basic principles of the Labor law codex – into the principle „what is not forbidden is allowed“ and into the principle of delegation, which defined the relation to the Civil Code. Newly the contractual liberty is even wider than before. Constitutional court of justice deduced that the extent of forbidden acts was too complicated and also unclear. Therefore the principles of legal certainty, intelligibility, lucidity and coherency were broken and those unclear regulations had to be violated. The Constitutional court of justice also intervened into the principle of delegation. This principle allowed the application of the Civil Code whenever the Labor law codex explicitly said so. This principle was also violated with the rationalization that the method of legacy to the Civil Code can’t cover all possible problems that can occur between the participants of the labor-law relations. The Constitutional court of justice voiced the attitude that by using the method of delegation if there is no explicit legacy to the Civil Code or if this legacy is not complete, the Civil Code can’t be applied as a general rule. This is one of the biggest problems because the Labor Law codex in actual version doesn’t imply the explicit legacy to the Civil Code and therefore it is not doubtless whether the Civil Code can by applied as a general rule for labor-law relations. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 123 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze Anotace příspěvků příspěvků obsažených v CD příloze PRÁVO NA PŘÍSTUP K SOUDU JAKO INTEGRÁLNÍ SOUČÁST PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES A right to the access to justice as an integral part of the right to a due process Klára Bartoníčková1 Recenzenti Doc. JUDr. Petr Hlavsa,CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Právo na přístup k soudu - právo na spravedlivý proces - čl. 6 Úmluvy - rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí - rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu práva do katastru nemovitostí - odvolání - žaloba dle části páté občanského soudního řádu. Resumé Právo na přístup k soudu tvořící společně s právem na spravedlivé soudní řízení integrální součást práva na spravedlivý proces je zabezpečeno nejen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv, ale i Listinou základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces tvoří základ pro všechna ostatní lidská práva a bez něho by tyto postrádala svůj smysl. Stát má proto zabezpečit každému právo na přístup k soudu, aby se zde mohl domáhat ochrany svých porušených či ohrožených práv. Toto právo je každému zaručeno i v případě, že o jeho věci již rozhodl orgán veřejné správy, nestanoví-li zákon jinak. V rámci mého článku je pozornost zaměřena na konkrétní rozhodnutí správního orgánu, a to na rozhodnutí katastrálního úřadu ve věcech vkladu práva do katastru nemovitostí, a možnost jeho ,,přezkumu“ nezávislým a nestranným soudem. This article is about one of the integral part of the right to a due process, right to the access to justice. The aim of this article is to find out the answer to the question, if it is possible to take an action against the positive and negative decision of the Land Register Office about the deposit of the right to the land register. The contemporary legal regulation is not explicit in this question and there are many problems with it among the lawyers. This article should response also the question, if the contemporary regulation is against the article 6 of the European Convention on Human Rights. 1 Mgr. Klára Bartoníčková, katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 124 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES V MEZINÁRODNÍM TRESTNÍM ŘÍZENÍ S DŮRAZEM NA ŘÍZENÍ PŘED MEZINÁRODNÍM TRESTNÍM SOUDEM Right to a Fair Trial in International Criminal Procedure with an Emphasis to International Cri Criminal Court Pavel Bureš1 Recenzenti Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc. Dr.h.c., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Václav Stehlík, Ph.D., LL.M., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Právo na spravedlivý proces - mezinárodní trestní řízení - mezinárodní trestní soud - ad hoc trestní tribunály - presumpce neviny - právo nevypovídat - právo mlčet - právo být souzen ve své přítomnosti - právo být vyrozuměn o obvinění - řízení in abstentia. Resumé Článek rozebírá základní procesní právo obviněného před mezinárodními trestními soudy – právo na spravedlivý proces, přičemž akcentuje úpravu tohoto práva ve Statutu Mezinárodního trestního soudu. Autor poukazuje na skutečnost, že ochrana procesních práv v rámci práva na spravedlivý proces jde v mnohých směrech dále, než je tomu u ad hoc mezinárodních tribunálů pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a Rwandu (ICTR). Základními kameny práva na spravedlivý proces jsou především zásada presumpce neviny, právo nevypovídat, právo být vyrozuměn o obvinění a právo být souzen ve své přítomnosti. The article deals with the basic procedural rights of accused person before international criminal tribunals – the right to a fair trial, emphasizing the regulation of that right in International Criminal Court Statute. The author points out the fact that the protection of procedural rights in the framework of the right to a fair trial before ICC goes much further in certain fields than before ad hoc tribunals for the former Yugoslavia (ICTY) and Rwanda (ICTR). The corner stones of the right to a fair trial are the principle of presumption of innocence, the right to be silent, the right to be informed of the nature of the charge and the right to be tried in his presence. 1 Mgr. Pavel Bureš, D.E.A., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 125 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze SLOVENSKÝ ZÁKON O ORGANIZÁCII A PODPORE PODPORE ŠPORTU AKO NEVYUŽITÁ ŠANCA? Slowakisches Gesetz über Organisation und Förderung des Sports als Ungenutzte Gele Gelegenhiet? Jozef Čorba1 Recenzenti Doc. JUDr. Ján Husár, CSc.,mim. prof., katedra obchodného práva a hospodárskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. Mgr. Michal Černý, Ph.D. katedra obchodního práva a mezinárodního práva soukromého, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Šport - právo - legislatíva - profesionálny šport - postavenie športovcov - zmluvné vzťahy. Resumé V predkladanom príspevku autor hodnotí stav právnej úpravy športu na Slovensku v súvislosti s prijatím nového zákona o organizácii a podpore športu. Tento zákon pritom porovnáva s predchádzajúcim návrhom zákona o športe, ktorý sa však do legislatívneho procesu nedostal. V rámci tejto analýzy autor poukazuje na problémy, ktoré bolo potrebné vyriešiť a vyjadruje sklamanie nad tým, že nová úprava k tomuto riešeniu neprispeje. Im vorgelegtem Artikel Autor beurteilt den Stand der Regelung des Sports in der Slowakei im Zusammenhang mit Vorbereitung des neuen Gesetz über Oragnisation und Förderung des Sports. Er vergleicht dieses Gesetz mit dem vorherigen Vorschlag des Gesetzes über Sport, der sich aber nicht in legislativen Prozess geraten hat. In dieser Analyse, Autor zeigt daran, welche Probleme sollten gelöst sein und er ist entäuscht, dass es sich nicht gelingen hat. 1 JUDr. Jozef Čorba, katedra obchodného práva a hospodárskeho práva Právnickej fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. Tento príspevok vznikol v rámci riešenia grantovej úlohy VEGA č. 1/4655/07 „Súčasnosť a perspektívy právnej regulácie obchodných zmlúv“ Olomoucké debaty mladých právníků 2008 126 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze AKTUÁLNE OTÁZKY NORMOTVORBY V OBLASTI FINANČNÉHO TRHU A JEHO REGULÁCIE Normengestaltung staltung im Gebiet des Finanzmarktes und der Finanzmarktregelung Aktuelle Fragen der Normenge Ľubomír Čunderlík1 Recenzenti JUDr. Mgr. Tomáš Gábriš, PhD., MA, katedra právnych dejín, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva a finanční vědy, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Kľúčové slová Finančný trh - regulácia finančného trhu - normotvorba - právna úprava finančného trhu - administratívne postihy subjektov finančného trhu - finančné a správne právo Resumé Re sumé V predmetnom článku sa zaoberám vybranými aktuálnymi otázkami regulácie finančného trhu a jej normotvorby v optike právnej praxe a materiálnych predpokladov ich existencie. Záverom sumarizujem v členení najdôležitejšie nedostatky trestania na finančnom trhu. In diesem Artikel befasse ich mich mit ausgewählten aktuellen Fragen der Finanzmarktregelung und deren Normengestaltung in der Optik der Rechtspraxis und der materiellen Voraussetzungen deren Existenz. Am Ende des Artikels fasse ich in einer Gliederung die wichtigsten Mängel der Bestrafung am Finanzmarkt zusammen. JUDr. Ľubomír Čunderlík, katedra obchodného, finančného a hospodárskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. 1 Príspevok bol vypracovaný v súvislosti s riešením grantu Univerzity Komenského č.236/2008 s názvom „Regulácia finančného trhu a jeho administratívnoprávna a trestnoprávna ochrana – teoreticko-praktické aspekty slovenskej právnej úpravy v nadväznosti na právo ES a EÚ a jej komparácia s nemeckou právnou úpravou.“ V predkladanom článku sa zameriavam najmä na verejnoprávnu reguláciu finančného trhu. Regulácia finančného trhu sa tu rozumie v širšom slova zmysle, t.j. ako právna regulácia, nie iba ako regulácia v zmysle dohľadu nad finančným trhom. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 127 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze KLÍČOVÉ ZMĚNY ŽIVNOSTENSKÉHO ZÁKONA ÚČINNÉ OD 1. ČERVENCE 2008 ANEB „KDYŽ NOVELA, CO NOVÉHO“ Modifications--clés de la loi relative à l’artisanat prenant effet à partir du 1er juillet Modifications juillet 2008 ou bien « si l’amendement veut dire nouveau, si nouveau - quoi de neuf » Martina Ditmarová1 Recenzenti Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Mgr. Michal Černý, Ph.D. katedra obchodního práva a mezinárodního práva soukromého, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Živnostenské podnikání -Živnostenský zákon -Živnostenský úřad -Živnostenský rejstřík -Výpisy ze živnostenského rejstříku -Informační systém veřejné správy -Kontaktní místo veřejné správy -Centrální registrační místa (CRM) Jednotný registrační formulář (JRF) -Živnost volá -Obory živnosti volné -Živnosti řemeslné -Živnosti vázané -Živnosti koncesované -Správní delikty na úseku živnostenského podnikání -Moderní technologie Resumé Právní úprava živnostenského podnikání, resp. živnostenský zákon, není co do interpretace za strany odborné veřejnosti dlouhodobě středem pozornosti; nepatří mezi vyhledávaná a už vůbec ne oblíbená témata odborných úvah či rozprav. Nechám-li ale hovořit fakta - statistické údaje zveřejněné k 31. prosinci 2007, podle kterých byly evidovány bez mála 4 miliony platných živnostenských oprávnění (nejvíce pro živnosti volné, nejméně pro koncese) vydaných pro přibližně 2 miliony podnikatelů (převažují fyzické osoby nad právnickými zhruba v poměru 7:1) z celkového počtu obyvatel přesahujícího 10 milionů 300 tisíc, tedy z 1000 obyvatel je přibližně 198 podnikatelů, přičemž na každého podnikatele připadnou téměř dvě živnostenská oprávnění - nelze pochybovat o tom, že živnostenský zákon hraje důležitou roli v právní regulaci a jeho vliv je celospolečenský. 2 Vyjdu-li z moudra, podle kterého se nelze zavděčit lidem všem, je pochopitelné, že novela živnostenského zákona má vedle nadšených zastánců, kteří ji označují za „převratnou“ i publikum, které ji považuje za pozitivní, ale ne „zázračnou“. Co však lze považovat za důležité je, že se nedostalo novele zásadnější kritiky z řad odborné veřejnosti a většina podnikatelů ji považuje za přínosnou,3 i když není pochyb o tom, že vždy lze něco vylepšovat. Záporně hodnotím přetrvávající neduh normotvorby v oblasti živnostenského podnikání, kterým je velmi častá novelizace živnostenského zákona. Přestože novela (zákon č. 130/2008 Sb.) byla předkládána se záměr, že by si živnostenský zákon neměl vyžádat další změny v horizontu alespoň jednoho roku,4 skutečnost je jiná, neboť tato novela byla ještě do data své účinnosti (1. července 2008) následována dalšími dvěma novelami živnostenského zákona účinnými k témuž datu.5 1 Mgr. Martina Ditmarová, asistentka katedry obchodního práva a mezinárodního práva soukromého, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. 2 Statistika Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Dostupná z: http://www.rzp.cz/statistiky.html. 3 Dostupné z http://www.podnikatel.cz/clanky/senat-odklepl-novelu-zivnostenskeho-zakona/. „Ministr také slibuje, že by se minimálně rok po schválení navrhované novely neměl živnostenský zákon novelizovat.“ Bohutínská, Jana. Novela živnostenského zákona:“Živnosťáky v koši neskončí [citováno 11. října 2008]. Dostupný z: http://www.podnikatel.cz/clanky/novela-zivnostenskeho-zakona/. 4 5 Zákon č. 189/2008 Sb. (platný od 2. června 2008, účinný od 1. července 2008). Zákon č. 230/2008 Sb. (platný od 30.června 2008, účinný od 1. července 2008). Olomoucké debaty mladých právníků 2008 128 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze Shrnu-li tedy nejvýznamnější změny - živnostenské listy a koncesní listiny nahradil jediný dokument, a to výpis ze živnostenského rejstříku, 125 volných živností s 622 předměty činností nahradila jediná volná živností s 80 obory, přičemž podnikatel pouze oznamuje obor činnosti, který bude v rámci této živnosti vykonávat, místní příslušnost živnostenských úřadů v případě úkonů směřujících od podnikatele k živnostenskému úřadu byla zrušena, oznamovací povinnost podnikatele vůči živnostenskému úřadu byla omezena jen na ty údaje, které nejsou živnostenské úřady schopny získat z databází, které má veřejná a státní správa k dispozici, výrazně se snížily nároky na povinnou praxi; snížil se celkový počet živností z 261 na 95, došlo k celkové restrukturalizaci živností - lze říci, s ohledem na historii živnostenského podnikání, charakter většiny předchozích novelizací a situaci v praxi, že se jedná o změny podstatné. Hodnotit je však, by bylo předčasné. La réglementation régissant l’exercice des activités commerciales (et de l’artisanat), ou bien la Loi relative à l’artisanat (Živnostenský zákon – Loi relative à l’artisanat et au commerce – le terme qui n’existe pas en droit français et dont la traduction du contenu de ce terme est nécessaire, on utilise ci-après l’appellation courte Loi relative à l’artisant) n’est pas trop quand à son interprétation au centre d’intérêt du publique professionnel. Ce n’est pas un sujet recherché ni un sujet trop discuté. Mais si je laisse parler les faits - les statistiques publiés au 31 décembre 2007 où presque 4 million de licences valables d’activité (le plus pour les activités « libres », le moins pour les concessions) délivrés pour plus au moins 2 million d’entrepreneurs (les personnes physiques depassent les personnes morales 7 :1) du total des habitants dépassant 10 million 300 mille, donc, il y a approximativement 198 entrepreneurs pour 1000 habitants, alors pour chaque entrepreneur il y a deux licences d’activité. Sans doute, la Loi relative à l’artisanat joue un rôle primordial dans la réglementation et a beaucoup d’influence sur toute la société.6 Par la règle de prudence qui dit qu’on ne peut pas gagner la faveur de tout le monde, il est claire que l’amendement de la loi relative à l’artisanat retrouve à ses côté les partisants qui le trouve « révolucionnaire », mais aussi le publique qui le trouve positif mais pas « miraculeux ». Ce qui est considéré comme important, c’est le fait que l’amendement n’a pas subit trop de critique essentielle du côté du public spécialisé et que la plupart d’entrepreneurs le considèrent comme enrichissant,7 même s’il y a toujours, sans doute, quelque chose à améliorer. J’estime comme négative une infirmité de l’élaboration des normes dans le domaine des activités du commerce et de l’artisanat, qui se présente comme des amendements de la Loi relative à l’artisanat trop fréquent. Même si l’amendement – Loi n. 130/2008 Sb, a été présenté dans le but que la Loi relative à l’artisant modifiée par cet amendement, ne devrait pas présenter d’autres modification dans l’espace d’une année,8 la réalité est différente, parce que cet amendement, avant la date d’entrée en vigueur (le 1er juillet 2008), a été suivi deux autres amendements de la Loi relative à l’artisanat entrant en vigueur à la même date.9 Si je résume les modifications les plus importantes – les licences de commerce (Živnostenský list - La licence de commerce et d’artisanat) et l’acte de concession ont été remplacées par un seul document, l’extrait du registre d’artisanat, 125 d’activités « libres » avec 622 domaines d’objets d’activité, ont été remplacées par une seule activité « libre » avec 80 domaines, où l’entrepreneur ne notifie que le domaine de l’activité exploité dans le cadre de cette activité ; la compétence territoriale des Offices du commerce et d’artisanat dans le cas des actes venant de l’entrepreneur au Bureau d’artisanat a été abrogée. L’obligation de notification de l’entrepreneur vis-à-vis l’Office du commerce a été limitée aux données qui ne peuvent pas être extraites des bases des données à disposition de l’administration publique et d’État. Les exigeances concernant l’expérience obligatoire ont été diminuées, le nombre total d’activités d’artisanat a été diminué de 261 à 95. Il y avait aussi une totale restructuralisation des activités d’artisanat – on pourrait dire qu’en prenant l’histoire des activités d’artisanat, le caractère de la majorité des amendements et la situation dans la vie réele, il s’agit des modifications essentielles. Mais un jugement serait prématuré. 6 La statistique du Ministère de l’Industrie et du Commerce de la République Tchèque. Accessible de : http://zzz:rzp.cz/statistiky.html. 7 Accessible de http://www.podnikatel.cz/clanky/senat-odklepl-novelu-zivnostenskeho-zakona/. « Le Ministre a promis qu’au minimum une année après l’approbation de l’amendement présenté, la Loi relative à l’artisanat ne devrait pas être amendée. » Bohutínskám Jana. Amendement de la Loi relative à l’artisanat : « Licences de commerce ne finissent pas à la poubelle » [citation du 11 octobre 2008]. Accessible de : http://www.podnikatel.cz/clanky/novela-zivnostenskeho-zakona/. 8 Loi n. 189/2008 Sb. (en vigueur à partir du 2 juin 2008, prenant effet à partir du 1 juillet 2008). Loi n. 230/2008 Sb. (en vigueur à partir du 30 juin 2008, prenant effet à partir du 1 juillet 2008). 9 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 129 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze PRÍNOS ZÁKONA Č. 568/2007 Z.Z. V OBLASTI VECNÝCH BREMIEN Apport of law no. 568/2007 Z.z. in the area of easements Adrián Graban1 Recenzenti Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Doc. JUDr. Jozef Sotolář, Ph.D., katedra ústavného práva a správneho práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. Kľúčové slová Vecné bremeno - súd - (priľahlý) pozemok - prístup - stavba - nehnuteľnosť - vlastnícke právo - obmedzenie vlastníctva - oprávnený - povinný - stavebný zákon - vyvlastnenie - verejný záujem - ochrana vlastníctva - komunikácia negatórny. Resumé Článok reaguje na zásadné zmeny vo viacerých oblastiach nielen verejnej správy, ale aj v oblasti súkromnej správy po roku 1989 a všíma si pojem vecných bremien v širších súvislostiach. Vecné bremená vo svojej podstate nie je možné ponímať výlučne ako súkromnoprávny nástroj riešenia určitej časti špecifických spoločenských vzťahov a preto ponúkam rozbor (ktorý si iste ešte v budúcnosti vyžiada hlbší záber autora) pojmu vyvlastnenie, pojmu priľahlý pozemok, pojmu nevyhnutná cesta – samozrejme všetko v prepojení na aplikáciu v súkromnom i verejnom práve. Bude vo viacerých smeroch záležať od miery sudcovskej úvahy, ako i spôsobu aplikácie práva súdmi pri rozhodovaní o zriadení vecného bremena súdmi, či tento stav bude udržateľný vyvoláva otázky o tom, či je alebo nie je potrebné právnymi predpismi stanovovať a určovať konkrétnejšie pravidlá správania sa. Polemický rámec a na viacerých miestach položené otázky ( vlastník stavby verzus vlastník pozemku, ako a kedy využívať verejnoprávne inštitúty a riešenia prostredníctvom orgánov verejnej správy a kedy inštitúty občianskeho práva, aký je medzi nimi vzájomný vzťah s využitím ústavných dimenzií č. 2 Ústavy SR, verejný záujem ako prostriedok na riešenie súkromnoprávnych vzťahov, diskriminácia koho voči komu nastáva pri rozhodovaní súdmi a jej európske dimenzie) sú impulzom na širšiu diskusiu v odborných kruhoch, ktorej výsledky by sa mohli premietnuť aj do zmien v právnej úprave. The article reacts to fundamental changes in several areas not only in public administration, but also in the area of private administration after a year 1989 noticing conception of easements at broader nexus. Easements suapte natura are not able to be understood explicitly as private law instrument of solution of certain section of specific social relations and therefore I offer analysis (which will certainly require deeper view of the author in the future ) of term expropriation, term adjacent land, term necessary route - obviously everything linked with application in private and public law. At several directions it will depend on measure of judicial reflection, as well as on way of law application by judges in deciding about establishing the easements by them, whether this state shall be sustainable evokes questions whether it is or not needed legally to determine and define specific code of conduct. Polemical scope and the questions put on several places ( the owner of the building versus freeholder, how and when to utilize statutory institutes and solutions through the organs of public administration and when the institutes of civil law, what is the mutual relation between them with the use of constitutional dimensions of article 2 of Slovak Constitution, public interest as a medium to solve private law relations, discrimination of whom towards whom occurs by the decision of the courts and its european dimensions) are impulse per broad discussion among professional authorities which results could also be reflected to changes in legal regulations. 1 JUDr. Adrián Graban, katedra občianskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 130 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze PRÁVO NA OCHRANU KOMUNIKÁCIE KOMUNIKÁCIE ADVOKÁTADVOKÁT-KLIENT A VÝHRADA SEBAUSVEDČOVANIA: SEBAUSVEDČOVANIA: PROCESNÝ POSTUP VO VECIACH OCHRANY HOSPODÁRSKEJ HOSPODÁRSKEJ SÚŤAŽE Self--incrimination: Procedure in Competition Protection Proceedings Lawyer/Client Privilege and Privilege Against Self Daniel Grigeľ1 Recenzenti JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Michal Petr, Ph.D., ředitel legislativně-právního odboru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ČR, Kľúčové slová Komunikácia advokát-klient - advokátske tajemstvo - sebausvedčovanie - právo na obhajobu - ochrana hospodárskej súťaže - správny poriadok - ECHR - všeobecné princípy společenstva - Orkem - Akzo. Resumé Základné práva, ktoré sú súčasťou všeobecných právnych princípov komunitárneho práva, majúce základ najmä v Európskom dohovore o ochrane ľudských práv majú v prípadoch administratívnoprávneho postupu Komisie a Úradu vo veciach ochrany hospodárskej súťaže právne vyjadrenie a interpretačný dosah vo viacerých právnych ustanoveniach regulujúcich tento postup. Osobitnou kategóriou práv je právo na obhajobu, pričom z dôvodu dôležitosti do popredia vystupuje predovšetkým právo na ochranu komunikácie advokát – klient a právo na ochranu pred sebausvedčovaním. Fundamental rights, which are part of the general principles of Community law, having their basis epecially in the European Convention on Human Rights, permeat and influce the interpretation various provisions of law governing administrative proceedings of the Commission and the Office in the competition protection. Distinct category among thereof are the rights fo defence, and because of their particular importance, an exception is made namely for the right of legal privilege and privilege against self-incrimination.. 1 JUDr. Daniel Grigeľ, katedra správneho a environmentálneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 131 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze ZÁSADA RYCHLOSTI ŘÍZENÍ VE VĚCECH DŮCHODOVÉHO POJIŠTĚNÍ (DNES A DŘÍVE) The Principle of the Speed of Procedure in the Pension Insurance Systém (today and earlier) Gabriela Halířová1 Recenzenti JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Jana Zachovalová, Ph.D.. katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Klíčová slova Zásada rychlosti řízení - správní řízení - lhůta pro rozhodnutí - prodloužení lhůty - dávka důchodového pojištění Česká správa sociálního zabezpečení - rozhodné skutečnosti - zaměstnavatel - zahraniční nositel důchodového pojištění. Resumé Autorka se ve svém příspěvku zabývá zásadou rychlosti řízení a jejím uplatněním v řízení ve věcech důchodového pojištění, konkrétně v řízení o přiznání důchodové dávky. Řízení o důchodu bývá složitým procesem a obzvlášť to pak platí pro rozhodování o tzv. dílčích důchodech. Jedná se o dávky důchodového pojištění, které přiznávají a vyplácejí jednak česká kompetentní instituce a jednak jednotliví zahraniční nositelé pojištění (instituce) podle poměru dob zaměstnání (pojištění) odpracovaných na jejich území. The author deals with the quickness of procedure principle and its use in the pension insurance procedure, concretely in the confering allowances of the pension insurance procedure. The pension procedure is a complicated process and especially it is complicated when deciding on the case of the partial pensions. The partial pensions are allowances from pension insurance, which are confered and pensioned by the czech institutions and also by the foreign institutions according to length of the employment (insurance) on their territory. 1 JUDr. Gabriela Halířová, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 132 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze NĚKTERÉ ASPEKTY NÁVRHU ZÁKONA O PŘIZNÁNÍ K MAJETKU Vermögungserklärung Einige Aspekte des Gesetzentwurfs über die V ermögungserklärung Lenka Halouzková1 Recenzenti JUDr. Zdenka Papoušková, Ph.D., katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva a finanční vědy, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Klíčová slova Daň z čistého bohatství - daň - majetková daň - přiznání k majetku Resumé Článek se zabývá návrhem zákona, který upravuje povinnost fyzické osoby podat přiznání k majetku, jehož výše přesahuje 10 mil. Kč. V úvodu se zaobírá teoretickými aspekty o dani z čistého bohatství, následuje historický přehled této úpravy na českém území od vzniku samotného státu. Dále je nastíněn nový návrh zákona o přiznání k majetku a v závěru zmíněno stanovisko vlády. Der Aufsatz befasst sich über dem Gesetzvorschlag, der die Pflicht der juristischen Personen, die Vermögenserklärung einzureichen hinsichtlich des Vermögens, dessen betrag über 10 Mil. Kč geht, betrifft. Am Anfang werden theoretische Aspekte der Nettovermögenssteuer behandelt, dann folgt die historische Einsicht dieser Regelung auf dem tschechischen Gebiet von Beginn des unabhängigen Staates. Folglich wird der neue Gesetzentwurf über die Vermögenserklärung und abschließend die dementsprechende Regierungsstellung erwähnt. 1 Mgr. et Mgr. Lenka Halouzková, Katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 133 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze ZÁKONODARNÝ PROCES NÁRODNEJ RADY SLOVENSKEJ REPUBLIKY – POHĽAD NA SÚČASNÝ STAV Legislative Process in the National Council of the Slovak republik Descrition of the Actual Situation Juraj Hamuľák1 Recenzenti Prof. JUDr. Ľubor Cibulka, CSc., katedra štátneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. JUDr. Michal Bartoň, Ph.D., katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klúčové slová Normotvorba - NR SR - zákonodárny proces - postup pri prijímaní zákonov Resumé V tomto príspevku som sa snažil poukázať na problematiku aké miesto zaujíma NR SR v prostredí normotvorby v Slovenskej republiky po vstupe do EÚ. Vo forme vysvetlenia podstaty a zákonných predpokladov som sa pokúsil objasniť jej postavenie v systéme tvorby slovenského práva vo väzbe na tvorbu a aproximáciu práva EÚ. Tiež som sa snažil vysvetliť právne predpoklady priebehu zákonodarného procesu v SR tým, že som popísal právnu úpravu tohto procesu tak v Ústave ako aj v hlavnom zákone upravujúcom zákonodarný proces a to Rokovací poriadok NR SR, bližšie časť desať, ktorá priamo upravuje postup pri prijímaní zákonov. Metódou komparácie som chcel poukázať na priebeh vývoja právnej úpravy zákonodarného procesu v SR a porovnať, či poukázať na plusy a mínusy vtedajšej a dnešnej úpravy At this short report I try to advance a sight at the NRSR position in background of law making in Slovak Republic after integration into EU. In the form of explanation of the bankrupt's estate and legal assumption I try to illustrate its position in the Slovak system of law making in connection with law making and approximation in EU. And also I want to explain legal premises of law making process in Slovak republic in the form of description of its legal position in Slovak Constitution and Parliamentary law Act. And I also want to describe historical development of law making process in Slovak legal system and I present the positives and negatives of those innovations. 1 Mgr. Juraj Hamuľák, katedra štátneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 134 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze ZAMYŠLENÍ SE NAD PRÁVNÍ PRÁVNÍ (NE)ZÁVAZNOSTÍ LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ UNIE Some thoughts on (non) binding legal character of the Charter of Fundamentals Rights of the European Union Ondrej Hamuľák1 Recenzenti Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Václav Stehlík, Ph.D., LL.M., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Lisabonská smlouva - Listina základních práv Evropské unie (Listina EU) - závaznost Listiny EU- obsah Listiny EU aplikace a vymahatelnost Listiny EU - výklad Listiny EU Resumé Listina EU představuje dokument, který je pln rozporů a nejasností. Na jedné straně (ještě stále) vyvolává nadšení, protože představuje završení demokratizačního úsilí evropských integračních seskupení a nabízí moderní a komplexní katalog lidských práv, který nemá ve světě konkurenci. Na druhé straně však tento projekt výrazně pokulhává za proklamovanou ambicí (či dokonce sliby) stát se právně závazným dokumentem po stránce legislativně technické ale i (což je více problematické) po stránce materiální. Množina nedostatků Listiny EU nebyla přijetím Lisabonské smlouvy ztenčena, ale naopak, tento milník ve vývoji evropského „konstitualismu“ přinesl nové otazníky a problémy. Úkolem tohoto příspěvku není vysvětlit všechny nedostatky a nabídnout jejich definitivní řešení. Autor si kladl za cíl hlavně poukázat na tyto „vady“ (jako jsou nejasná povaha „křížového“ odkazu na Listinu EU v navrhovaném textu SEU, zařazení nové lidskoprávní kategorie v podobě „zásad“, nevyjasněná otázka vymahatelnosti Listiny EU a další) a vyvolat diskusi, která by mohla vést k jejich odstranění nebo k lepšímu pochopení Unijního lidskoprávního konceptu. The EU Charter presents the document connected with the multitude of contradictions and unclear points. On the one hand this project gives to rise of enthusiasm, because it is the outcome and result of democratization efforts within the EC/EU and because its content means the most modern and complex catalogue of human rights in the world. On the other hand this project is limping behind the proclamations and its ambition to become the legally binding source of law. Its deficiency includes not only the problems with the process of its “legalization” but (and that point is much more important) also the problems with material law, content and enforcement of the human rights stated in it. The goal of this contribution is not to solve all abovementioned problems and to give clear and final solutions. The author has principally wanted to point and stress all the defects and ambiguities (e.g. cross reference on the Charter in the draft of the new TEU, the scope and character of the “principles”, which were included in to the Charter, question of the enforcement of the Charter etc.) and to develop the discussion on these topics, which is now essential for the better understanding of the EU human rights project. 1 Mgr. Ondrej Hamuľák, katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 135 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze AKTUÁLNA NORMOTVORBA SÚVISIACA SÚVISIACA S VÝSTAVBOU DIAĽNIC NA SLOVENSKU PROSTREDNÍCTVOM PPP PROJEKTOV. Actual legislature relates with building up of highways in Slovakia through PPP pro projects. Dušan Holub1 Recenzenti Doc. JUDr. Mikuláš Sabo, CSc., katedra obchodného práva, Obchodná fakulta Ekonomickej univerzity v Bratislave. Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva a finanční vědy, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Kľúčové slová PPP projekty - diaľnice - cestná dopravná infraštruktúra - tender - vyvlastňovanie - verejný záujem - náhrada za výkup -Ústavný súd - tender - mimoriadne opatrenia v stavebnom konaní - vybrané úseky diaľnic - verejno-súkromné partnerstvá - legislatívne zmeny -vlastnícke právo. Resumé Vláda SR schválila zámer vytvoriť podmienky na urýchlenie výstavby vybraných úsekov diaľnice D1 a rýchlostnej cesty R1 s využitím PPP projektov. Od 1.1.2008 je účinný zákon č. 669/2007 Z.z. o jednorazových opatreniach v príprave niektorých stavieb diaľnic a ciest pre motorové vozidlá, ktorý má umožniť urýchlenie výstavby diaľnice D1 a rýchlostnej cesty R1. Zákon umožňuje, aby získanie vlastníckych práv a iných práv k všetkým pozemkom nebolo nevyhnutné dokumentovať stavebnému úradu už v stavebnom konaní, ale až ku kolaudačnému konaniu, takže bude možné stavať na pozemkoch súkromných vlastníkov ešte pred ich definitívnym vyvlastnením. Možnosť začať stavbu diaľnice na súkromnom pozemku bez toho, aby došlo k riadnemu vyvlastneniu a bez toho, aby mal vlastník efektívnu možnosť brániť sa uskutočňovanej stavbe je sporná, čo sa týka jej súladu s ústavne zaručenou ochranou vlastníckeho práva. Government of the Slovak republic ratified the contemplation about accelerated building up of chosen legs of highway D1 and drive way R1 with PPP projects application. From 01.01.2008 is effective statute No. 669/2007 about one shot orders in development of some highways and drive way R1 for acceleration of this process. By statute is possible that the acquest of property and another rights for parcels is not necessary part of building documentation during procedure about building permit, but this documentation is needed for final permit of start of interest entitlement. A savoir that is possible to build on the parcels of private owners before final legal deprivation. In this context there is possibility to start to build highway on the private parcel without legal deprivation and possibility for apology against this building up too. This advance is disputable in context with right for property protection in the Constitution. 1 JUDr. Dušan Holub, katedra obchodného práva, Obchodná fakulta Ekonomickej Univerzity v Bratislave. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 136 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze SPOTŘEBITELSKÉ ÚVĚRY - REVIZE PRÁVNÍ ÚPRAVY Consumer Credits - Revision of the Legal Regulation Milan Hulmák1 Recenzenti JUDr. Petr Bezouška, Ph.D., katedra občanského práva, fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni. JUDr. Blanka Tomančáková, Ph.D., LL.M., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Spotřebitel - spotřebitelský úvěr - plná harmonizace - leasing - hypoteční úvěr - předluženost - odpovědné půjčování -odstoupení od smlouvy. Resumé Článek se pokouší o stručnou analýzu nově přijaté směrnice o spotřebitelských úvěrech. Zaměřuje se zejména na novinky, které tato směrnice přináší ve srovnání se zrušovanou směrnicí a se zákonem o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Novinkou je zejména princip plné harmonizace. Dochází k drobným změnám při vymezení působnosti směrnice. Ochrana spotřebitele je posílena asistenční povinností věřitele a povinností prověřovat úvěruschopnost spotřebitele. Spotřebitel bude mít také po uzavření úvěrové smlouvy možnost od ní odstoupit. Věcné změny nejsou sice natolik zásadní, vzhledem ke změnám ve formulacích a požadavku plné harmonizace bude však jednoduší přijmout k provedení nový zákon. Nabízí se možnost nového zákona společného i k provedeních dalších směrnic na ochranu spotřebitele. The article deals with the new directive on consumer credits. The directive is briefly analysed on the basis of comparison with the older one and its implementing act. Emphasis is given to novelties, particularly to a principle of full harmonisation, changes in applicability and promotion of consumer protection by creditor’s duties to assist, to assess creditworthiness and by consumer’s right to withdraw from credit contract. Although novelties are not as huge as in first proposals, the principle of full harmonisation and changes in formulations would require detailed review of contemporary regulation. It would be easier to adopt new act, preferably common for other directives on consumer directives as well. 1 JUDr. Milan Hulmák, Ph.D., Ústav státu a práva Akademie věd České republiky. Příspěvek byl vypracován v rámci grantu Grantové agentury ČR č. 407/06/1467. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 137 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ PROCES V JUDIKATÚRE SLOVENSKÝCH SÚDOV V OBCHODNÝCH VECIACH Right to Fair Trial in Judgements of Slovak Courts in Commercial Matters Lenka Chochúlová1 Recenzenti Doc. JUDr. Mikuláš Sabo, CSc., katedra obchodného práva, Obchodná fakulta Ekonomickej univerzity v Bratislave. Mgr. Michal Černý, Ph.D. katedra obchodního práva a mezinárodního práva soukromého, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Právo na spravodlivý proces podľa § 46 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky - judikáty Ústavného súdu Slovenskej republiky a Najvyššieho súdu Slovenskej republiky - zmluva o uzavretí budúcej zmluvy podľa § 289 a nasl. Obchodného zákonníka - vylúčenie spoločníka zo spoločnosti podľa § 149 Obchodného zákonníka. Resumé Autorka sa zaoberá právom na spravodlivý proces vyjadreným v čl. 46 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky. Rozoberá obsah čl. 46 ods. 1 ústavy, aj za pomoci judikátov Ústavného súdu Slovenskej republiky, a právo na spravodlivý proces sa snaží ukázať na judikatúre slovenských súdov – Ústavného súdu Slovenskej republiky a Najvyššieho súdu Slovenskej republiky v obchodných veciach. The author deals with the right to fair trial indicated in Article 46 paragraph 1 of the Constitution of the Slovak Republic. She is analysing the content of the Article 46 paragraph 1 of the Constitution with the help of judgements of the Constitutional court of the Slovak Republic. She's trying to show the right to fair trial on the decisions of the Slovak courts – the Constitutional court of the Slovak republic and the Supreme Court of the Slovak Republic. 1 Mgr.Lenka Chochúlová, katedra obchodného práva, Obchodná fakulta EkonomickejUniverzity v Bratislave. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 138 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze EURÓPSKA NORMOTVORBA VS. ČLENSKÉ ŠTÁTY Law--making Process v Member states European Law Slavomír Kantor1 Recenzenti: Prof. JUDr. Ľubor Cibulka, CSc., katedra štátneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. JUDr. Václav Stehlík, Ph.D., LL.M., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Komunitárne právo - pramene práva - sekundárne právo Resumé V tomto príspevku som sa zaoberal sekundárnymi prameňmi komunitárneho práva podľa Zmluvy o založení ES, v ktorých obsiahnuté právne normy majú v závislosti od svojej povahy špecifický účinok na právne poriadky členských štátáov. Pri charakteristike jednotlivých prameňov som sa snažil poukázať na ich vlastnosti a vplyv na vnútroštátne právo. This contribution dealt with secondary sources of comunity law under Treaty establishing European communities. Their specific nature and influence on national law is shown through characterising some several sources of secondary law. 1 Mgr. Slavomír Kantor, katedra medzinárodného práva a európskych štúdií, Právnická fakulta Unicerzity Komenského v Bratislave. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 139 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze ČESKÉ DAŇOVÉ PRÁVO VS. DYNAMIKA PRÁVA A ZÁSADA IGNORANTIA IURIS NEMINEM EXCUSAT Neminem Czech tax law vs. Dynamism of law and Ignorantia Iuris N eminem Excusat principle Michael Kohajda1 Recenzenti JUDr. Zdenka Papoušková, Ph.D., katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Pavel Matoušek, katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Daňové právo – dynamika práva – ignorantia iuris neminem excusat - rezervy na opravy hmotného majetku – daně z příjmů – zákon o daních z příjmů – zákon o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů Resumé České daňové právo trpí negativní dynamikou. Velmi často se mění, tyto změny jsou jen částečné, nesystematické. Cílem je rychlá změna zákona, nikoli změna kvalitní. Toto dlouhodobé chování české politické scény způsobilo, že se české daňové právo stalo džunglí, která je nepochopitelná nejen pro běžné občany, ale i pro mnohé odborníky. Ve svém příspěvku jsem uvedl i praktický příklad, který představuje, jak jsou české daňové subjekty poškozovány neustálou změnou, zvláště, když těchto změn chtějí využít správci daně k jejich postihu. Zamýšlím se zde i nad teoretickou otázkou, do jaké míry mohou takto „kvalitní“, někdy až nesrozumitelné zákony zavazovat své adresáty. Zejména, pokud jsou jimi občané bez odborných znalostí. The biggest problem of the Czech tax law is a negative dynamism. The Czech tax law is very often changed and these changes are usually only partial ones (non-systematic). The aim of the changes is a quick change of an act, not a quality change. This long time behaviour of the Czech politics has caused that the Czech tax law become a jungle which is not understandable for common people, nor for the most of specialists. In the article an example from practise was mentioned that illustrates the damages caused by the permanent changes. Especially in the case when tax administrators were using the changes to harm addressees of the acts. In the article the author thinks about theoretical questions relating to these problems as well. Mainly with the question if addressees of these „high quality“ acts are bound by them and what would be the best way how to solve the situation. 1 Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 140 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze O SCHENGENSKOM INFORČMAČNOM SYSTÉME About Schengen information system Marek Kordík1 Recenzenti Doc. JUDr. Jozef Čentéš, PhD., Generálna prokuratúra Slovenskej republiky, katedra trestného práva, kriminalistiky a kriminológi, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. JUDr. Václav Stehlík, Ph.D., LL.M., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Schengen - informačný systém - SIRENE - priestor - schengenské acquis - údaje - osoby - veci - ochrana osobných údajov. Resumé V úvode autor charakterizuje legislatívne pozadie a stav, ktorý vznikol do 21.12.2007, kedy sa SR spolu s ďalšími krajinami stala súčasťou Schengenského priestoru. Následne uvádza legislatívny rámec platný v súčasnosti. V ďalšej časti autor rozoberá obsah Schengenskeho informačného systému a národnej ústredne SIRENE a ich vzájomný vzťah. Jednotlivo rozoberá údaje, ktoré sú v systému obsiahnuté, ako dlho môžu byť v systéme zaznamenané a uvádza inštitúcie, ktoré sa zaoberajú kontrolnou činnosťou vo vzťahu k osobným údajom. Taktiež uvádza kto všetko má k uvedeným údajom prístup. Vychádza pritom z dikcie Schengenského vykonávacieho dohovoru. The author characterizes legal background dated to 21.12.2007 when Slovak republic became a member, together with other countries, of Schengen area. The legal framework, valid nowadays is followed. The next part is dealing with Schengen information system and national unit SIRENE content. An attention is given separately to information included in the system, how long they can be warehoused and name the institution, they are taking supervision under the system in the relation to the personal data and who is authorized to access the date, sourcing from the Schengen acquis. 1 JUDr. Marek Kordík1, katedra trestného práva, kriminalistiky a kriminologie, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 141 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze NĚKOLIK POZNÁMEK K TZV. NEPŘÍPUSTNÉMU DŮKAZU DŮKAZU VE SPORNÉM ŘÍZENÍ ŘÍZENÍ Some notes to the so called incompetent evidence in contradictory contradictory civil law procedure Ingrid Kovářová Kochová1 Recenzenti Prof. JUDr. Jan Hurdík, DrSc., katedra občanského práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Doc. JUDr. Petr Hlavsa,CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Důkaz, tzv. nepřípustný důkaz, právo na spravedlivý proces. Resumé Článek se zabývá problematikou tzv. nepřípustného důkazu v občanském soudním řízení, a to konkrétně tzv. nepřípustnými důkazy, kterými byl způsoben zásah do osobnostních práv dle ust. § 12 o.z. Nastiňuje teoretické aspekty dané problematiky. Zabývá se dokazováním vycházeje z teorie analýzy norem, dělením důkazního břemene. Dále je podán stručný přehled rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR ve vztahu ke zkoumání ústavnosti dokazování. Je věnována pozornost obsahu odůvodnění rozsudku NS ČR sp.zn. 30 Cdo 1224/2004 a argumentaci Ústavního soudu ČR v rámci kasačního nálezu sp.zn. sp.zn. I. ÚS 191/2005 ze dne 13.9.2006. Dále je stručně shrnuta aktuální právní úprava tzv. nepřípustných důkazů v některých zemích Evropy. V návaznosti na podané argumenty pak dospívá k závěru, že by vždy mělo být vždy na konkrétním rozhodujícím soudu, aby zvážil se zřetelem ke všem souvislostem, zda skutečně nastala kolize ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny a dojde-li ke kladné odpovědi na položenou otázku, aby uzavřel, že jde o důkaz dle ust. § 125 o.s.ř., následně jej provedl a skutková zjištění z něj získaná vyhodnotil dle ust. § 132 o.s.ř. V opačném případě je namístě provést dokazování ve vztahu k tomu, zda jde o tzv. nezákonný důkaz, pokud odpověď na tuto otázku bude kladná, pak je namístě důkazní návrh zamítnout. Nelze bez dalšího důkazní návrh zamítnout na základě tvrzení jedné z procesních stra, že jde o tzv. nepřípustný důkaz. Abstract handle with problems of so called incompetent evidence in civil law procedure, be specific about so called incompetent evidences, which broke into the personal rights in compiance with par. 12 code of civil law. Otlines the theoretical aspects of the problem. Deal with validation procedure appearing from norm- analysis theory, burden of proof-division. Furher is given a synopsis of Constitutional Court of Czech Republic decision praxis in concerning to the researche of the constitutionality of the validation procedure. Attention is pay to the content of the statements of the reasons of the supreme Court decision no. 30 Cdo 1224/2004 and the Czech Republic´s Constitutional Court argumentation in the light of the decision no. I. ÚS. 191/2005, 13.9.2006. Further is a short summary of nowadays law amendment of some european states. In accordance to given arguments it comes to a conclusion, that it shoul always be given to specific deciding court to consider, in view of all facts, whether a collision occured in the meaning of par. 4 sec. 4 Bill of Rights and should the answer be positive, only the court could close, that it is really the evidence a posteriori par. 132 civil law procedure, than it shoul realized it and the facts shoud be judged in accordance to par. 132. Without anything else the evidence can not be refused only on a statement of one party, which tells taht it is a incompetent evidence. 1 Mgr. Ingrid Kovářová Kochovám, katedra občanského a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, soudkyně Okresního soudu v Olomouci, doktorandka katedry občanského práva Masarykovy Univerzity v Brně. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 142 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze NOVELA ZÁKONA O OCHRANĚ SPOTŘEBITELE NA NA POZADÍ SMĚRNICE O NEKALÝCH OBCHODNÍCH PRAKTIKÁCH The Novel of the Consumer protection law against the Unfair business practises Directi Directive Radka Kunčíková1 Recenzenti JUDr. Blanka Tomančáková, Ph.D., LL.M., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Mgr. Michal Černý, Ph.D. katedra obchodního práva a mezinárodního práva soukromého, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Směrnice o nekalých obchodních praktikách - Zákon o ochraně spotřebitele - Nekalé obchodní praktiky - Klamavé obchodní praktiky - Agresivní obchodní praktiky -Průměrný spotřebitel. Resumé I přes zmiňovanou novelu zůstává česká právní úprava ochrany spotřebitele roztříštěná. Určitou část spotřebitelských pravidel lze sice nalézt v zákoně o ochraně spotřebitele, s nimi úzce propojená pravidla pro reklamu jsou však obsažena v samostatném zákoně o regulaci reklamy. Obchodní zákoník pak obsahuje úpravu nekalé soutěže včetně pravidel pro srovnávací reklamu (§ 50a ObchZ). Dalším zákonem, který se zabývá zmiňovanou problematikou je např. zákon o elektronických komunikacích. Není pochyb o tom, že implementace Směrnice o nekalých obchodních praktikách byla nutná, a to hlavně ohledem na cíl, který představuje. Tím je samozřejmě ochrana spotřebitele, ale také odstranění překážek volného pohybu na vnitřním trhu prostřednictvím harmonizace předpisů týkajících se ochrany spotřebitele ve všech členských státech. Na první pohled ovšem novela působí jako by byla „šita horkou jehlou“. Zákonodárci jistě měli snahu transponovat Směrnici tak, aby v rámci českého právního řádu došlo k posílení postavení spotřebitele a k větší právní jistotě v oblasti, která je zaměřena na jeho ochranu. Podle mého soudu by však bylo vhodnější implementovat Směrnici do soukromoprávního předpisu, a to do obchodního zákoníku, neboť v zákoně o ochraně spotřebitele působí nesystematicky. V rámci obchodního zákoníku bych ustanovení o nekalých obchodních praktikách zařadila k ustanovením o nekalé soutěži.2 Podle tohoto právního předpisu je možné se domáhat ze strany spotřebitele ochrany a nároků vzniklých z porušení práv soudní cestou. Za současné situace je sice spotřebitel oprávněn dát podnět úřadu k zahájení řízení, avšak i když úřad ve věci rozhodně, v případě uplatnění soukromoprávního nároku se musí spotřebitel stejně vždy obrátit na soud. Podle mého názoru by byla na základě rozhodování sporů soudem usnadněna spotřebiteli cesta k jeho právům. Díky řízení před soudem by došlo také ke sjednocení zmiňované problematiky prostřednictvím judikatury, což by bylo jistě považováno za krok správným směrem. Despite of the mentioned nouvelle the legal regulations of consumer protection remain comminuted. There are also certain parts of consumer rules to be found in the consumer protectin law, however the linked rules for advertisment are included in the control advertising law. The commercial code then coprises the corection of unfair competition including rules of comperative advertising (§ 50a ObchZ). The next law, which referes to the later issue is for instance the electronic communications law. 1 Mgr. Radka Kunčíková, katedra obchodního práva a mezinárodního soukromého práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Jejich umístění v rámci systematiky obchodního zákoníku by mohlo vypadat např. takto: § 44 odst. 3 - nekalé obchodní praktiky jsou nekalou soutěží. Ustanovení § 44a nekalé obchodní praktiky, ustanovení § 44b – klamavé obchodní praktiky. Ustanovení § 44c - agresivní obchodní praktiky. Přílohy bych zachovala jako přílohy obchodního zákoníku. 2 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 143 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze There are no doubts, that the implementation of Unfair Commercial Practices Directive was necessary, primarily respecting the purpose which it presents. The purpose is indeed the consumer protection as well as an elimination of free movements in the domestic market through a harmonization of the regulations relevant to the consumer protection law in all member states. At first sight the nouvelle appeals as it was a slapdash work. Legislators strove to transpose the directive so that the position of a consumer and the peace in the area for his protection strengthens within our legal order. In my opinion it would be more suitable implement the directive into a private recipe, namely into the commercial code for it acts unsystematically in the consumer protection law. In terms of the commercial code I would classify it into provisions of unfair competition. In terms of the code it is possible, on the side of a consumer, to sue per curiam the protection and rights caused by the infringement of rights. The present circumstances allow the consumer to stimulace the authority to initiate a procedure, but it depends on the autority whether the trial commences or not. In case of claiming the private title the consumer will always have to refer to the court of justice. From my point of view to meet the consumer’s rights would be easier with the resolutions of disputes by the autority. The resolution of disputes by the authority would lead to an integration of the mentioned problems through practice of the courts, which would certainly be considered as a step towards improvements. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 144 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ PROCES NA EURÓPSKOM KONTINENTE Right to a fair trial in continental law Andrea Mésárošová1 Recenzenti Doc. JUDr. Jozef Čentéš, PhD., Generálna prokuratúra Slovenskej republiky, katedra trestného práva, kriminalistiky a kriminológie, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Právo - súd - spravodlivosť - spravodlivý proces - európske právo - komunitárne právo - medzinárodné dohovory európska charta - európsky súd - ľudské práva a základné slobody. Resumé Úvod je venovaný všeobecnému, základnému vymedzeniu pojmu spravodlivý proces a jeho jednotlivým čiastkovým garanciám z teoretického hľadiska. Ďalšia časť sa zaoberá jednotlivými prameňmi, na vnútroštátnej, úniovej a medzinárodnej úrovni, v ktorých nachádzame úpravu práva na spravodlivý proces. Následne sú podrobnejšie rozoberané právne vymedzenia spravodlivého procesu v Dohovore a Charte, ich vzájomný vzťah a pomer týchto dokumentov k ES/EÚ. Na záver sa autor zaoberá procesnými ustanoveniami tribunálov poskytujúcich ochranu spravodlivému procesu – ESĽP, ESD a SPS. Introduction is dedicated to general and basic theoretical describe of a fair trial and its particular guaranties. Following part deals with particular sources on internal, union and international level of right to a fair trial. Legal definitions of the right to a fair trial in the European Convention on Human Rights and in the Charter of fundamental rights of the European Union and their mutual relation are analyzed in more detail. At the end author deals with procedural legal definitions of the tribunals guaranteeing protection of right to a fair trial – European Court of Human Rights, European Court of Justice and Court of First Instance. 1 JUDr. Andrea Mésárošová, externý doktorand katedry trestného práva, kriminalistiky a kriminológie PraF UK v Bratislave. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 145 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze PROCESNÉ ASPEKTY NÚTENEJ REALIZÁCIE ZÁLOŽNÉHO PRÁVA V SLOVENSKEJ REPUBLIKE Procedural Aspects of Forced Realisation of Lien in the Slovak Republic Peter Molnár1 Recenzenti Prof. JUDr. Peter Vojčík, CSc., katedra občianskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová: Záložné právo - záloh - exekúcia - možnosť vykonania exekúcie na záloh - súhlas záložného veriteľa - právo na súdnu a inú právnu ochranu - doktrína Ústavného súdu SR. Resumé Autor pojednáva o aplikačných problémoch realizácie záložného práva vo sfére procesného práva, t.j. pri exekučnom konaní. Identifikuje základné nedostatky právnej úpravy a navrhuje ich možné riešenia. Poukazuje aj na nevhodnú doktrínu Ústavného súdu SR v týchto otázkach, ktorá obhajuje nelegitímne obmedzenie práva na súdnu a inú právnu ochranu veriteľa, ktorý vystupuje v exekučnom konaní ako oprávnený. The author deals with the aplication problems of the realisation of lien in the field of procedural law, e.g. execution proceedings. He points basic problems in present legal regulation of the theme and gives suggestions de lege ferenda for legislation. He also focuses on the doctrine of The Constitutional Court of The Slovak republic, related to the theme, which defends illegitimate reduction of the right to judicial protection of the creditor, who is actor during executional proceedings. 1 JUDr. Peter Molnár, katedra občianskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach Olomoucké debaty mladých právníků 2008 146 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze ZÁKON O STABILIZACI VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ – NOVELA NOVELA NEBO REFORMA DAŇOVĚDAŇOVĚ-PRÁVNÍCH NOREM? The Act of Stabilisation of Public Budgets – Novel or Revision of the Tax Rules of Law Zdenka Papoušková1 Recenzenti Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva a finanční vědy, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. JUDr. Pavel Matoušek, katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Novela - daňová reforma - zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů - daň. Resumé Článek se zabývá problematikou novel právních předpisů a problematikou reforem, resp. přímo daňových reforem, a to na pozadí zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, který je v současné době označován za reformu veřejných financí nebo dokonce za daňovou reformu „2007“ či „2008“. Autorka se na základě teoretických poznatků snaží podpořit svůj názor. Nedomnívá se totiž, že jde o daňovou reformu, nýbrž o velmi rozsáhlou a svým způsobem nepřehlednou a nepraktickou novelu mnoha právních odvětví a právních předpisů – z jejího pohledu zejména daňového práva. The article deals with novel issues of law and reform, more precisely with direct tax reforms on background of the Act on the stabilization of public budgets, which is currently called the reform of public finances or even a tax reform "2007" or "2008". The author, on the basis of theoretical knowledge, aims to support her view that it is not the tax reform, but a very large, confusing and impractical amendment of many legal segments and legislations - in her view, in particular the tax law. 1 JUDr. Zdenka Papoušková, Ph.D., katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 147 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze ESSENTIALIA CAMBII VE SVĚTLE JUDIKATURY The Essentials of Extraneous Drafts Pavel Petr1 Recenzenti JUDr. Ing. Igor Kotlán, Ph.D., Ekonomická fakulta, Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva a finanční vědy, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Klíčová slova Směnka - cizí směnka - essentialia cambii Resumé Směnečné právo má v našem právním řádu své pevné místo. Směnky jsou upraveny zákonem směnečným a šekovým, který potvrdil své kvality a obstál v souboji s naší turbulentní legislativou. V předkládaném textu jsme se zaměřili na náležitosti směnky cizí jako cenného papíru. Přes zdánlivou jednoduchost vyžaduje problematika značnou pozornost. Náležitosti směnky cizí upravuje taxativním výčtem čl.I § 1 ZSŠ. Z následujících paragrafů, pak vyplývá, že mezi podstatné náležitosti (essentialia cambii) nepatří jen údaj splatnosti. Jeho absence je pak nahrazena konstatováním nevyvratitelné právní domněnky. V textu hojně uváděná judikatura dokresluje složitost a ryzí formalismus užívány ve směnečném právu. Přes možnou kritiku nezbývá než tento (rozuměj formalismus) chápat v případě směnek jako nezbytný. Umožňuje snadné nakládání se směnkou (nejen cizí), protože nový nabyvatel při nakládání s ní vystačí jen s tím co lze z listiny samé vyčíst. Listina, která by zákonem stanovené znaky nenaplňovala by nebyla platná jako směnka cizí. Významným vodítkem při zkoumání náležitostí směnek je, více než u jiných institutů, judikatura. S ohledem na tradici směnečného práva je vhodné vycházet nejen z recentní judikatury Nejvyššího soudu, ale i z rozhodovací činnosti soudů prvorepublikových.2 I když jsou uvedeny všechny podstatné náležitosti, jak požaduje zákon, nemusí jít nutně o platnou směnku cizí. A to v případě, když některé z nich nemohou vedle sebe platně obstát, protože se vylučují.3 Údaje, dále nemusí být nutně pravdivé, podstatné je, aby byly možné. Neplatnou tedy bude směnka obsahující jako datum vystavení den, který následuje po smrti trasanta. Praxe hojně využívá směnečné formuláře. Ty jsou určeny jak pro směnku vlastní, tak pro cizí. Zde nezbývá než doporučit využívání osvědčených typů. Některé by totiž při striktně formálním výkladu (který je u směnek spíše pravidlem) mohli být chápany jako neúplné např. s ohledem na nestandardní umístění podpisu trasanta.4 This article deals with the problemacy of extraneous drafts. We put emphasis on the legal reguirements on validity of the draft. We show the validity of drafts in light of the rececent judiciary of czech higher courts. According to our historical legal backround we show several judgments from the era of first Czechoslovak Republic (1918-1938). The problemacy of draft law is regulated by the act No. 591/1992 Coll as well as No. 191/1950 Coll. which has several special features. Firstly it has a specific systematics. The act is divided into three parts (drafts, cheques and shareable appointments). Secondly it was just once upgraded (which is really unbelievable in our legal order). Mgr. Pavel Petr, katedra společenských věd, Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. 1 2 Zde je neocenitelným pomocníkem tzv. Vážného sbírka. 3 Váž. 5350. 4 Op. cit. 8 str. 505. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 148 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze The draft has several essential requirements e.g. the exact name of person who is legally bind to pay it; an exact order to pay; exact name of person to whom should be payed; the exact amount of money in valid currency etc. This legal institute is quite simple but according to court rulings and legal doctrine its not easy to generate a valid draft. Mainly because of high level of formalism of its. In spite of this fact it is very popular mainly among businessman. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 149 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze MŮŽE BÝT ROZHODOVÁNÍ ROZHODOVÁNÍ NIKOLI NEZÁVISLÝCH SPRÁVNÍCH ORGÁNŮ SPRAVEDLIVÉ? Kann das Entscheiden der nicht unabhängigen Verwaltungsbehörden fair sein? Olga Pouperová1 Recenzenti JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Monika Horáková, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Spravedlivý proces - správní řízení -nezávislost. Résumé V odpovědi na otázku položenou v nadpise je tedy možné říct, že rozhodování správního orgánu samo o sobě už ze své podstaty všechny požadavky spravedlivého procesu tak, jak jsou nastaveny v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, beze zbytku splnit nemůže. Nezávislost rozhodujícího orgánu je jedním z nich. Přesto však je třeba na určitých požadavcích „fairness“ (spravedlnosti, řádnosti) trvat i v řízeních správních, neboť taková pravidla je třeba vyžadovat všude tam, kde se autoritativně zasahuje do právních poměrů adresátů veřejné moci. Má-li být adresát rozhodnutím vázán, musí mu být poskytnuta záruka, že rozhodnutí a případné z něho vyplývající povinnosti nejsou výsledkem svévole. Katalog takových minimálních pravidel je na úrovni obyčejného práva zakotven ve správním řádu, a to jednak v rámci základních zásad činnosti správních orgánů (§ 2 - § 8 správního řádu), jednak průřezově v celém správním řádu v rámci zásad správního řízení. Zbylé požadavky spravedlnosti (respektive toho, co jsme si stanovili, že budeme považovat za spravedlivé), které ve správním řízení objektivně naplněny být nemohly, musí být, už bez pardonu uskutečněny v navazujícím soudním řízení, v němž nezávislý soud (v klasickém významu slova) přezkoumá práci správního orgánu, jak po stránce formální, tak materiální s ohledem na soulad s právními předpisy i s ohledem na věcnou správnost. Auf die im Titel gestellte Frage kann man antworten dass, das Entscheiden der Verwaltungsbehörden kann nicht restlos „fair“ im sinne der Art. 6 Abs. 1 EMRK sein, denn die Weisungsbindung ist ein wesentliches Merkmal der Staatsverwaltung. Aber trotzdem können wir auf bestimmte Forderungen der Gerechtigkeit („Fairness“) nicht verzichten, denn die Gerechtigkeit muss in allen Fällen gewährleistet sein, in den ein Organ der öffentlichen Gewalt autoritativ in subjektive Rechte eingreift. Für den Adressat ist die Entscheidung ein verbindlicher Akt und deshalb soll er eine Garantie haben, dass die Entscheidung und in der Entscheidung bestimmte Pflichten ein Ergebnis eines ordentlichen Rechtsverfahrens und nicht einer Mutwilligkeit sind. Ein Katalog der minimalen Prozessregel wird im Gesetz Nr. 500/2004 Sb. im Rahmen der Grundsätze der Verwaltungstätigkeit (§ 2 - § 8) sowie auch im Querschnitt des ganzen Gesetzes als Grundsätze des Verwaltungsverfahrens umfasst. Die übriggebliebene Forderungen der Gerechtigkeit gemäß Art. 6 Abs. 1 EMRK, die im Verwaltungsverfahren auf objektive Gründe garantiert nicht werden können, müssen auf jeden Fall in dem Verfahren erfüllt werden, in dem das wirklich unabhängige Verwaltungsgericht die Entscheidung der Verwaltungsbehörde überprüfen wird. 1 JUDr. Olga Pouperová, katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerity palackého v Olomouci. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 150 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze VÝHRADA VO SVEDOMÍ (LEN SLOVENSKÁ OTÁZKA?) Conscientious objection (just a slovak question?) Lucia Rentková1 Recenzenti JUDr. Michal Bartoň, Ph.D., katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Maxim Tomoszek, katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Výhrada vo svedomí - ústava ČR - právo na odpor - sloboda svedomia - medzinárodné právo - cirkevné normy cirkvi a náboženské spoločnosti - odmietnutie vojenskej služby. Resumé Výhrada vo svedomí je iste aktuálnym problémom, či už ju sledujeme ako príčinu rozpadu minulej slovenskej vlády, alebo nám pripadá ako možný problém súvisiaci s prijatím Turecka do EÚ. Výhrada vo svedomí má niekoľko základných charakteristických znakov: majúci výhradu svojím negatívnym postojom voči vykonaniu právom stanovenej povinnosti protestuje voči norme, ktorá je v jeho konkrétnom prípade nespravodlivá, priečiaca sa jeho svedomiu alebo náboženskému presvedčeniu. Tento postoj jednotlivca musí byť verejne prejavený. Výhrady môžu byť právom upravené celkom podrobne, prípadne nemusia byť v právnom poriadku zahrnuté vôbec. Záleží od miery, v akej sa spoločnosť rozhodne tú ktorú výhradu tolerovať. Nie je však znakom výhrady to, že by musela byť právom upravená; znakom je skôr to, že spoločnosť túto výhradu viac či menej akceptuje a výhrada sa neprieči väčšinovému názoru na spoločenské hodnoty. Aby nedochádzalo k diskriminácii v prípade, že jedna skupina ľudí bude oprostená od splnenia povinnosti z dôvodov výhrady vo svedomí, druhá skupina však bude musieť povinnosť plniť, objavuje sa tzv. náhradná povinnosť pre majúcich výhradu. Táto povinnosť nahrádza plnenie primárnej odmietnutej povinnosti. Sloboda svedomia je v Listine zakotvená v čl. 15 a predstavuje tzv. absolútne právo, ktoré má vnútornú a vonkajšiu stránku. Forum internum tejto slobody je neobmedziteľné „obyčajným“ zákonom. Vonkajší prejav slobody svedomia však môže byť obmedzený za podmienok stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny. Sloboda svedomia je upravená aj v niektorých medzinárodných dokumentoch: v Medzinárodnom pakte o občianskych a politických právach, vo Všeobecnej deklarácii ľudských práv a v Európskom dohovore o ochrane ľudských práv a základných slobôd a k nemu prijatom Protokole č. 7. Konkrétny a jediný ústavne zakotvený typ výhrady vo svedomí je upravený v čl. 15 odst. 3 Listiny a ide o právo odoprieť vojenskú službu z dôvodov svedomia alebo náboženského vyznania. Podrobnosti potom stanoví branný zákon (zákon č. 585/2004 Sb.), ktorý počíta s lehotou 15 dní na využitie tohto práva odo dňa odovzdania rozhodnutia o schopnosti občana vykonávať vojenskú činnú službu vydaného pri odvodnom konaní alebo odo dňa účinnosti vyhlásenia stavu ohrozenia štátu alebo vojnového stavu. Občan, ktorý odoprie vykonať vojenskú službu však je povinný podrobiť sa pracovnej povinnosti. V praxi existujú i ďalšie typy výhrad vo svedomí, ktoré však v Českej republike nie sú upravené na ústavnej úrovni, prípadne nie sú právom upravené vôbec. Jedná sa napríklad o výhradu lekárov a zdravotníckeho personálu vykonávať potraty, výhrady voči eutanázii, klonovaniu, asistovanej reprodukcii, výhrady voči prísahe a ďalšie. Conscientious objection is an actual problem as we can see in the disintegration of Slovak government or in the problems caused by accession of Turkey into European Union. There are several hallmarks of the conscientious objection: the one who has an objection protests against an unfair law in the particular case. Such a law must be abhorrent to one’s conscience or religion. The one’s attitude has to be manifested. Objections could be regulated in detail or they could not be regulated at all. However, regulation is not the main attribute; that is acceptation of community as an ad- 1 Mgr. Lucia Rentková, katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity palackého v Olomouci. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 151 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze missible opinion. A compensatory obligation appears so as no to discriminate ones who are not allowed to apply an conscientious objection or in case that they do not want to apply it. Freedom of conscience is embodied in the Charter in article no. 15 and represents so called absolute law, which has an internal and external aspect. The internal aspect is irrestrictible by simple law. The external aspect could be restricted under the conditions stated in article no. 16, par. 4 of the Charter. Freedom on conscience is also set up in various international treaties such as the International Covenant on Civil and Political Rights, the Universal Declaration of Human Rights and the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. The concrete and the only type of conscientious objection embedded on constitutional level is the objection on military service. It is stated in the article no. 15, par. 3 that one has right to refuse the military service on the basis of conscience or religion. Details are set up by military act (act no. 585/2004 Coll.), which construes this right in 15 days tenancy. The one, who refuses military service, is not free from working obligation. There are other types of objection not embedded on constitutional level in Czech Republic or not regulated by law at all. We can name some of them: objection of medicine doctors or paramedics on abortions, objections on euthanasia, cloning, objections on oath and the others. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 152 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ SPRAVEDLIVÝ PROCES VE VZTAHU K OSOBÁM V (EKONOMICKÉ) NEVÝHODĚ A INGERENCE ADVOKÁTA Recht auf ein gerechter Prozess in Bezug auf Bürger mit wirtschaftlichen Nachteil und die Ingerenz des Rechtsanwalts David Sedláček1 Recenzenti Doc. JUDr. Vladimír Plecitý, CSc., Policejní akademie České republiky v Praze. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Advokát - právní pomoc - právní služba - bezplatné zastoupení - ex offo - rovnost - ustanovení advokáta - určení advokáta - opatrovník - nutná obhajoba. Resumé Právo na spravedlivý proces ve vztahu k osobám v ekonomické nevýhodě v podobě rovnosti stran je standardem většiny moderních ústav a mezinárodních smluv o lidských právech. Faktickým realizátorem tohoto práva v ČR jsou – prostřednictvím státního zmocnění – zejm. advokáti resp. advokátní stav. Přestože vztah advokáta a jeho klienta je založen typicky na smluvním základě, v případech poskytování právní pomoci, právní služby osobám nemajetným, je tento vztah častokrát nejen vztahem spíše distančním (opatrovnictví), ale především vztahem založeným zákonným zmocněním, fikcí. V ČR doposud volba advokáta i pro osoby v nevýhodě není právem zakotvena. V celkovém náhledu na českou právní úpravu se naskýtá závěr, že právní úprava je sice v principu dostačující, avšak roztříštěná, nekomplexní a nezřídka krkolomná. Ze strany zákonodárce jde též o léta opomíjenou oblast. Lze ovšem předpokládat ve střednědobém horizontu několika let přijetí zvláštního zákona, jež bude zakotvovat principy výše uvedené, a nepochybně principy a instituty nové. Vzorů a podnětů je v okolních zahraničních úpravách dostatek. Das Recht bzw. das Anrecht auf gerechter Prozess in Sinne der Egalität haben alle Bürger, also auch die Bürge, die sich im wirtschaftlichen Nachteil geraten. Dieses Jus geht aus Volks-Verfassungen, ebenso aus völkerrechtlichen Verträge. Oben gesagt v.a. die Advokaten besorgen im Rahmen der Ermächtigung direkt aus dem Gesetz. In Tschechien geht es nicht z. Z. um komplexe rechtliche Regelung – im Gegenteil ist sichtbar der Zersplitterung in der Gesetze, Bekanntmachungen und Standesvorschriften. Die Vereinigung hätte es ïm Vorhaben. 1 Mgr. David Sedláček, doktorand, Fakulta právnická Západočené univerzity v Plzni. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 153 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze STÁT A JEDNOTLIVEC: VZTAHY ODPOVĚDNOSTI V ROZHODOVACÍ ROZHODOVACÍ PRAXI MEZINÁRODNÍCH SOUDNÍCH ORGÁNŮ State and Individual: Responsibility Relations in DecisionDecision-Making of International Judicial Bodies Ondřej Svaček1 Recenzenti Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc. Dr.h.c., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Václav Stehlík, Ph.D., LL.M., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Odpovědnost státu - odpovědnost jednotlivce - Mezinárodní soudní dvůr - genocida - agrese - zločiny proti lidskosti - válečné zločiny. Resumé Předkládaný příspěvek se zabývá problematikou vzájemného působení mezi instituty odpovědnosti jednotlivce a odpovědnosti státu v mezinárodním právu veřejném, kterou s sebou přinesly tzv. souběžné případy, kdy nejznámějším z nich je odpovědnost státu/jednotlivce za genocidu v bývalé Jugoslávii. Příspěvek v obecné části vymezuje předpoklady souběhu odpovědností a problémy z toho vyplývající (rozsah primárních závazků, pozici pachatele zločinu podle mezinárodního práva, požadavek centralizace mezinárodních soudních orgánů), ve zvláštní části se pak zabývá především rozborem rozsudku ICJ v kauze Bosna a Hercegovina v. Srbsko a Černá Hora a jeho významem pro institut odpovědnosti jednotlivce. Submitted paper deals with the issue of interaction between the concepts of state responsibility and individual responsibility in public international law, which is connected with so called concurrent cases, from which the best known is the question of state/individual responsibility for genocide in former Yugoslavia. In the general part the paper specifies the premises of responsibility concurrence and problems resulting from it (range of primary obligations, position of offender of crimes under international law, centralization of international judicial bodies), in its special part, the paper deals primarily with analyse of ICJ judgment in the case Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro and its meaning for criminal responsibility of individual. 1 Mgr. Ondřej Svaček – Katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Příspěvek vychází z tezí disertační práce Stát a jednotlivec: vztahy odpovědnosti v rozhodovací praxi mezinárodních soudních orgánů zpracovávané na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 154 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ SÚDNY PROCES V KONANÍ O PRESKÚMANIE ZÁKONNOSTI ROZHODNUTIA A POSTUPU SPRÁVNEHO ORGÁNU V SLOVENSKEJ REPUBLIKE (Právo na prístup k súdu) Right to fair trial in proceedings about the lawfulness of decission and process of administrative authority in Slovak rreepublic (Right to access to the court) Juraj Vačok1 Recenzenti JUDr. Pavol Zloch, CSc., katedra správneho a environmentálneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Právo na prístup k súdu - právo na spravodlivý súdny proces - negatívna enumerácia - súdny poplatok - správny orgán - správne konanie - súdne konania. Resumé: Autor sa v článku zaoberá právom na prístup k súdu ako súčasťou práva na spravodlivý súdny proces v konaní o konaní o preskúmanie zákonnosti rozhodnutia a postupu správneho orgánu súdom v Slovenskej republike. Poukazuje na inštitúty, ktoré podľa jeho názoru toto právo obmedzujú, respektíve tomuto právu bránia. Načrtáva možnosť ich úpravy tak, aby ochrana práva na prístup k súdu bola čo najväčšia. V článku autor upozorňuje, že predmetné inštitúty nie sú charakteristické len pre vybrané súdne konanie, ale aj pre iné súdne konania. Author deals with the right to the access to the court as a part of the right to the fair trial in court proceedings about the lawfulness of decission and process of administrative authority in Slovak republic. He shows to the institutes which according to him restrain this right or more precisely defend to this right. Author drafts the possibilities to adjust these institutes so that the protection of right to access to the court would be at full fart. Author notices that institutes in question are characterized not only for chosen proceedings but also for other judicial proceedings. 1 Mgr. Juraj Vačok, katedra správneho a environmentálneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 155 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ PROCES A KONKURZNÉ KONANIE The Right to a Fair Trial and Bankruptcy Proceedings Mária Veterníková1 Recenzenti Doc. JUDr. Mikuláš Sabo, CSc., katedra obchodného práva, Obchodná fakulta Ekonomickej univerzity v Bratislave. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Právo na spravodlivý proces - konkurzné konanie - zásada rovnosti konania - zásada verejnosti - zásada rýchlosti konania - právo na nestranný súd - právo na účinný opravný prostriedok - rozhodnutia Ústavného súdu Slovenskej republiky. Resumé Dohovor o ochrane základných práv a slobôd a Ústava Slovenskej republiky garantujú právo na spravodlivý proces ako jedno zo základných práv a slobôd. Toto právo sa vzťahuje aj na konkurzné konanie, ktoré je druhom civilného procesu, v ktorom si veritelia vymáhajú svoje pohľadávky voči dlžníkovi, ktorý je v úpadku. Vzhľadom na účel a cieľ konkurzného konania sa princípy spravodlivého procesu môžu uplatniť v tomto konaní len v obmedzenej miere. The Convention on Human Rights and Fundamental Freedoms and the Constitution of the Slovak Republic guarantee a right to a fair trail as one of the fundamental rights and freedoms. This right also applies to bankruptcy proceedings which is a kind of a civil proceedings in which creditors enforce their receivables from the debtor who is in failure. With respect to the purpose and aim of the bankruptcy proceedings the principles of a fair trail can be used only to a limited extent in the proceedings. 1 JUDr. Mária Veterníková, katedra obchodného práva, Obchodná fakulta Ekonomickej Univerzity v Bratislave. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 156 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze „OPRÁVNĚNĚ“ NEOPRÁVNĚNÁ DRAŽBA MOVITÝCH VĚCÍ DLE ZÁKONA Č. 120/2001 SB., O SOUDNÍCH EXEKUTORECH A EXEKUČNÍ ČINNOSTI („EXEKUČNÍ ŘÁD“) – TRESTNĚPRÁVNÍ ASPEKTY “Legally” illegal distressed sale of the personal property under the Distraining Law – criminal law aspects Jan Vylegala1 Recenzenti Prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc., katedra trestního práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Odpovědnost - trestní odpovědnost - protiprávní úkon - soupis movitého majetku - dražba movitého majetku - vykonavatel exekutora - soudní exekutor (exekutor) - zneužívání pravomoci veřejného činitele - poškozování cizích práv podvod. Resumé Exekuce se čím dál více stávají tématem odborných i laických diskuzí a předmětem kontroly. Vzhledem k současnému trendu každoročního nárůstu exekucí se tomu nelze ani divit. Příspěvek reaguje na vybrané aktuální právní problémy a nastínil některé z následků vznikajících při exekuci formou prodeje movitých věcí. Příspěvek je zaměřen na trestní odpovědnost exekutora, především na trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a trestný čin podvodu. Tyto následky jsou zde konkrétně způsobeny dražbou movitých věcí, které byly sepsány vykonavatelem exekutora a kdy soupis movitých věcí vykonavatelem exekutora je považován za protiprávní úkon. Není-li, byť jen některý úkon v souladu s právem, nelze provádět další úkony na protiprávní úkon navazující (ačkoli tyto jsou v souladu s právem), neboť ani ty pak nemohou být v souladu s právem. Proto exekutor za současného právního stavu nemůže konat dražbu movitých věcí sepsaných svým vykonavatelem, a pokud by tak konal, páchá již zmíněnou trestnou činnost. This contribution reacts to selected current legal problems and describes some of the results of the distress of the personal property, especially criminal liability of the distrainer and the Crime of Abuse of Powers of a Public Official and the Crime of Fraud. The distressed sale of the personal property which was listed by the distraining enforcers, causes this criminal liability of the distrainer, because the making of the list of the personal property by the distraining enforces is illegal. In general, act contrary to law cannot be convalidate by act under the law. The own distressed sale (the distressed sale itself) can be under the law. But if particular act is contrary to law (the making of the list of the personal property), the following act (the distressed sale of this personal property) must be also contrary to law. So if the distrainer make the distressed sale of the personal property which was listed by distraining enforcers, commits especially the Crime of Abuse of Powers of a Public Official and may commit the Crime of Fraud. 1 Mgr. Jan Vylegala, doktorand, Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně. Příspěvek je kratší verzí textu plánovaného k uveřejnění v Časopisu pro právní vědu a praxi. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 157 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze C U L P A I N C O N T R A H E N D O A JEJÍ ZAKOTVENÍ V PRÁVNÍCH ŘÁDECH NĚKTERÝCH ČLENSKÝCH STÁTŮ EU VE SVĚTLE NAVRHOVANÉ ÚPRAVY V PŘIPRAVOVANÉ REKODIFIKACI OBČANSKÉHO PRÁVA Culpa in contrahendo und ihre Ausführung in den Rechtsordnungen einiger Mitgliedsstaaten der EU im ZusammeZusammenhang mit der Angleichung des privaten Rechts Radka Zahradníková1 Recenzenti Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Blanka Tomančáková, Ph.D., LL.M., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Culpa in contrahendo - předsmluvní jednání - precontractual lability -Bananenschalenfall - Teppichrollenfall - neminem leadere - letters of intent -deliktní odpovědnost - quasi-delikt. Resumé Je možné shrnout, že culpa in contrahendo (cic) obecně znamená porušení určité povinnosti ve stádiu přípravy smlouvy. Pokud se druhá strana odůvodněně spoléhá nebo mohla spoléhat na splnění takové povinnosti, vznikne jí nárok na náhradu škody vzniklé porušením takové povinnosti (např. bezdůvodným přerušením slibně se rozvíjejících a ve vysokém stupni rozpracovanosti se nacházejících rozhovorů o uzavření smlouvy). Jde o druh vzniku závazkového odpovědnostního vztahu ze zákona, který obvykle současně předpokládá předchozí závazkový vztah ze zákona při bezprostředním obchodním kontaktu, porušení z toho vyplývajícího pravidla chování, vznik škody odvratitelné při splnění porušené povinnosti a zavinění. Předsmluvní odpovědnost se obecně dovozuje z neplnění zákonné povinnosti a ne z neplnění smluvních povinností. Je tomu tak proto, že zde ještě není uzavřena žádná smlouva. Za určitých okolností může neplnění takových zákonných povinností založit delikt nebo quasi delikt. Negociační proces je přitom možné rozdělit do nejméně dvou fází.2 Průběh první fáze ovládá svrchovaná zásada smluvní volnosti a strany mohou ukončit jednání, aniž by založily odpovědnost. V průběhu druhé fáze již však náhle jednání ukončit nemohou. Očekávání, která byla vzbuzena v jedné ze stran a škoda, kterou tato strana utrpí, protože jednání byla ukončena, dává vznik deliktní odpovědnosti. V každém případě zahrnuje odpovědnost za škodu negativní smluvní zájem, tedy vynaložené výdaje a ztrátu příležitosti uzavřít smlouvu. Obecně nejde tato odpovědnost dále než aby umožnila druhé straně žádat, aby smlouva byla přesto uzavřena. V některých právních řádech (např. nizozemském) je však možné odlišit i třetí fázi, ve které vazby mezi stranami jsou tak úzké, že může být uplatněn i pozitivní smluvní zájem. Ten zahrnuje buď, aby smlouva byla přesto uzavřena a nebo ekvivalentní kompenzaci. V této fázi lze z okolností jednání dovozovat, že strany na sebe převzaly závazky. Tyto okolnosti spočívají v tom, že bylo dosaženo shody ohledně hlavních bodů smlouvy, byl např. navržen koncept smlouvy a byla stanovena cena, jednání však ohledně dalších podmínek smlouvy pokračují. Je rovněž možné, aby některé ze stran zahájila na základě připravované smlouvy plnění, neboť bylo možné dovodit z jednání druhé strany, že má v úmyslu smlouvu uzavřít. V našem právním řádu předpoklady pro uplatnění tak vysokého standardu odpovědnosti dosud vytvořeny nejsou, ale v rámci europeizace našeho práva vytvářeny patrně budou. (Viz. výše Úprava v novém občanském zákoníku) S ohledem na rozmanitost povinností vznikajících v předsmluvním stádiu a s ohledem na velké rozdíly v oprávněných zájmech, které jsou chráněny těmito povinnostmi, se však bude nejprve nabízet otázka, zda by byla kodifikace institutu „culpa in contrahendo“ vůbec možná a smysluplná. Dále je nutné odlišit, kam v případě jeho zakotvení do právního řádu by měla být odpovídající právní norma zařazena. Nakonec by mělo být s ohledem na jeho obsah rozhodnuto, zda by měl být takový právní institut formulován jako generální klauzule (tedy všeobecné ustanovení) nebo zda-li mají být upraveny nejdůležitější případy jeho aplikace nebo konečně zda by generální klauzule měla být konkretizována demonstrativně takovými jednotlivými případy. Potíže působí předpoklady odpovědnosti z culpa in contrahendo vyplývající 1 JUDr. Ing. Radka Zahradníková Ph.D. LL.M, Západočeská univerzita, Právnická fakulta, soudkyně OS Praha západ. K tomuto názoru dospěl i Evropský soudní dvůr při řešení předběžné otázky vznesené italským soudem Corte Suprema di Cassazione v případě C-334/00 Fonderie Officine Meccaniche Tacconi Spa v Heinrich Wagner Sinto Maschinenfabrik GmbH. 2 Olomoucké debaty mladých právníků 2008 158 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze z generální klauzule především ve vztahu k ostatním právním institutům, např. odpovědnosti za škodu při námitce právního úkonu učiněného v omylu podle § 42 občanského zákoníku ve spojení s § 49a občanského zákoníku. Opomenuté poučení nebo nesprávné informace poskytnuté v nabídkové dokumentaci mohou za určitých okolností vést k odpovědnosti z culpa in contrahendo, ale také k jiným druhům odpovědnostních závazků (např. odpovědnost za vady v dokladech ke zboží), na které se mimo jiné aplikuje i jiná promlčecí doba. Aus dem Grundsatz der Vertragsfreiheit folgt, dass jedermann frei wählen kann, mit wem und worüber er in Verhandlungen treten und bis zu welchem Punkt er die Verhandlungen fortsetzen will. Daher steht es den Beteiligten grundsätzlich frei, die Verhandlungen abzubrechen, wann immer sie es wollen, ohne dafür haftbar gemacht werden zu können. Die Freiheit, die Verhandlungen abzubrechen, gilt aber nicht absolut. Die UNIDROIT-Prinzipien bestimmen in Artikel 2.15: [A] party who negotiates or breaks off negotiations in bad faith is liable for the losses caused to the other party." Nach den Erläuterungen zu diesem Artikel können die Verhandlungen an einen Punkt gelangen, an dem sie nicht mehr abrupt und ohne Rechtfertigung abgebrochen werden dürfen. Wann dieser Punkt erreicht ist, hängt erstens davon ab, inwieweit der Verhandlungspartner aufgrund des Verhaltens des anderen Partners auf ein positives Ergebnis vertrauen durfte. Zweitens hängt es davon ab, über wie viele Verhandlungsgegenstände die Parteien bereits Übereinstimmung erzielt hatten. Bricht doch eine Partei die Verhandlungen abrupt und ohne Rechtfertigung ab, hat sie den der anderen Partei hierdurch entstandenen Schaden zu ersetzen. Die vorvertragliche Haftung wird also dann ausgelöst, wenn Verhandlungen über einen Vertrag ohne Rechtfertigung abgebrochen werden. Es gibt in den Mitgliedstaaten zur Frage der vorvertraglichen Haftung umfangreiche Lehrmeinungen, und zwar auch im Rahmen des internationalen Privatrechts. Die Lehre weist nicht in allen Mitgliedstaaten in dieselbe Richtung. In den meisten Rechtssystemen gilt, dass die Partei, die die Verhandlungen ohne stichhaltige Gründe abbricht, nachdem sie bei der anderen Partei Erwartungen darauf geweckt hat, dass ein Vertrag zustande kommen werde, auf das negative Vertraginteresse haftet. Dieses negative Interesse umfasst im Allgemeinen nicht nur den Kostenaufwand, sondern auch den entgangenen Gewinn, der sich daraus ergibt, dass nicht mit einem Dritten ein Vertrag geschlossen wurde. Bei abgebrochenen Verhandlungen steht die Erwartung darauf im Vordergrund, dass die Verhandlungen zu irgend einem Ergebnis führen werden. Ich gehe hier kurz auf einige dieser Rechtssysteme ein. Diese kurze Darstellung des Rechts der vorvertraglichen Haftung soll gewiss kein umfassendes Bild vom Rechtszustand in den Mitgliedstaaten geben, sondern dient nur der Veranschaulichung. Man kann also zusammenfassen, dass die Schadenersatzforderungen aus einem vorvertraglichen Verhältnis (culpa in contrahendo) in einigen Mitgliedstaaten (z.B. Deutschland) den vertraglichen Ansprüchen und in anderen der Deliktshaftung (z.B. Frankreich) zugerechnet werden. Olomoucké debaty mladých právníků 2008 159 Anotace příspěvků obsažených v CD příloze OLOMOUCKÉ DEBATY MLADÝCH PRÁVNÍKŮ 2008 Aktuální otázky normotvorby Právo na spravedlivý proces Sborník příspěvků z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2008, pořádané ve dnech 8. až 10. září 2008 Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci Editor sborníku Mgr. Ondrej Hamuľák Výkonný redaktor Phdr. Ludmila Novotná Odpovědný redaktor Mgr. Michal Černý, Ph.D. Technická redakce Mgr. Ondrej Hamuľák Technická supervize a návrh obálky Lukáš Walek Text neprošel redakční jazykovou a typografickou úpravou. Za obsahovou správnost jednotlivých příspěvků odpovídají autoři. Vydalo Iuridicum Olomucensis, o. p. s. Tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc Vytiskla Česká reprografická, s.r.o. Kopečná 324/44, 602 00 Brno-Staré Brno http://www.ceska-reprograficka.cz/ Olomoc 2008 1. vydání ISBN 978-80-903400-2-2 Neprodejné Olomoucké debaty mladých právníků 2008 160
Podobné dokumenty
sborník CD - Olomoucké debaty mladých právníků
se začínající, což se rovná ten, kdo toho ví ještě málo a proto se nehodí pozvat
ho na „velkou“ konferenci. Spojujme si toto setkání spíše s pojmem debata, tj. situací, kdy se názory vzájemně konfr...
U rudého snědeného krámu - Institut Eugena von Böhm
otevírací době a k nedostatečné kvalitě zboží. Dále zde jsou informace k významné zastaralosti tehdejšího
průmyslu a vybavení, k promrhávání (zvrácení) investic a jsou zmíněny i problémy se špatný...
FoCOM - Auto-diagnostics.info
Diagnostické rozhraní FoCOM bylo zkonstruováno podle platných evropských a národních
norem a směrnic. U výrobku byla doložena shoda s příslušnými normami. Odpovídající prohlášení
o shodě je k dispo...
TEORIE PRÁVA -elearning1
právem; mimo Německa rozšířen i v předkomunistické Číně či v Japonsku
- ŠVÝCARSKÉ PRÁVO: výrazné komercializování občanského práva
- SKANDINÁVSKÉ A DÁNSKÉ PRÁVO: značný prostor pro uplatnění práva ...