stáhnout - Slavonie
Transkript
stáhnout - Slavonie
Libertas Klimka – Vytautas Straižys KOSMOLOGIE DÁVNÝCH BALTŮ Historické pozadí Na územích současné Litvy a Lotyšska nacházejí archeologové sídla pravěkých lidí založená před jedenácti až dvanácti tisíci lety, na konci šedesát tisíc let trvající doby ledové, během které bylo Pobaltí pokryto vrstvou ledu nejméně po tři dlouhá údobí. S ústupem ledu se země postupně proměnila v tundru se stády sobů, každé léto putujícími dále na sever. Sobi byli pronásledováni lovci, kteří opustili své stálé příbytky v severní části střední Evropy. To byli paleolitičtí lidé swidérské a magdalénské kultury, následováni svými ochočenými psy, ozbrojeni oštěpy, luky a šípy s pazourkovými hroty, dále pak praky, kostěnými a rohovinovými harpunami. Umělecké nálezy odkazující na duchovní svět paleolitického člověka jsou vzácné. Pohřebiště z této doby ale přežila dodnes. Skutečnost, že pravěcí lidé byli pohřbíváni ve svém oblečení, s ozdobami, předměty denní potřeby a zbraněmi svědčí o jejich víře v posmrtný život. Možná se už v paleolitu objevuje obraz nebes jako nástavby země. Hvězdná obloha byla obydlena rozličnými zvířaty, zatímco slunce a měsíc byly symbolicky vypodobňováni jako vysoká zvěř. hlavice jedné z obřadních holí nalezených ve Šventoji, 2400 př. n. l. Během mezolitu (7500 – 3500 př. n. l.) bylo Pobaltí postupně pokryto lesem překypujícím zvěří. Lidé němanské1 a kundské kultury2, kteří tyto lesy osídlili, žili z lovu, rybolovu a sběru plodů, které poskytovala příroda. Z té doby se zachovalo množství kostěných artefaktů zdobených ornamenty, znázorňujícími jakési obrazové písmo. Mezi nimi je symbol slunce, kruh, symbol ohně, kříž se stejně dlouhými rameny. Je pravděpodobné, že mýtus evropských 1 Němanská kultura (angl. Nemunas culture) byla pozdně mezolitická a neolitická kultura na území Litvy, pozn. překl. 2 Kundská (též kundanská) kultura (angl. Kunda culture) byla pozdně swidérská mezolitická kultura lovcůsběračů, soustředící se na rybolov a lov losů; nachází se na území Lotyšska, Estonska a severního Ruska; navazuje na ni neolitická narvská kultura (angl. Narva culture). Příbuzné pozdně swidérské kultury sahaly v období mezolitu až k Uralu. Pozn. překl. 1 Libertas Klimka – Vytautas Straižys a asijských národů vysvětlující stvoření světa z kachního vejce, vznikl v mezolitu, možná ještě dříve. Podle jedné z litevských podob mýtu se pravejce roztříštilo na zlomky, z nichž povstaly různé části světa. Ze žloutku vznikla země, z bílku vznikly vody a ze skořápky se zrodila nebeská sféra plná hvězd. Více informací o pobaltském paleolitu a mezolitu poskytují monografie od Rimantien÷ a Gimbutien÷ (na západě známé jako Marija Gimbutasová). Ve čtvrtém tisíciletí před n. l. se na pobřeží Baltského moře objevují předměty z hlazeného pazourku s vrtanými otvory, rybářské sítě a vypalovaná keramika. Tyto výrobky již patří do neolitu. V této době žili v pevninské oblasti Pobaltí lidé dvou neolitických kultur – němenské a narvské. Odlišovali se typologií své keramiky a stupňového rozlišení kostěných a rohovinových nálezů. Vedle rybolovu, lovu a sběru znali základy chovu dobytka a zemědělství. Z této doby nacházíme mnohem více předmětů z jantaru, kosti a dřeva. Keramika je zdobena geometrickými ornamenty a obrazy zvířat, ptáků a lidí. Je pravděpodobné, že mezolitičtí a paleolitičtí lidé měli totemy, tj. uctívali nějaké hlavní zvíře. V západní části Litvy tímto zvířetem byla losice. Během vykopávek na sídlišti ve Šventoji byly odhaleny tři nádherné kostěné obřadní hole s hlavou losice na konci. Tyto hole mohly být používány šamany při loveckých obřadech. Ve východní Litvě a v Lotyšsku bylo nalezeno množství sošek vysoké zvěře. Analogicky s jinými bájeslovnými soustavami se můžeme domýšlet, že lidé němenské a narvské kultury znali losí bohyni nebo bohyni vysoké zvěře disponující určitými silami a to životodárnou silou, silou zrození a plodností. Dokonce i současné litevské adventní písně se zmiňují o devítirohé lani. Některé evropské mýty mluví o dvou losicích, které zrodily svět. Je také pravděpodobné, že neolitičtí lidé začali uctívat užovku, která je často zastoupena kostěnými a rohovinovými soškami, přičemž nezřídka figuruje na keramice. Archaické uctívání božstev a démonů v podobě zvířat vyjadřuje ideu ztotožnění se s nimi po smrti, methempsychózu. Důležité místo v obřadech zaujímal oheň. dřevěný neolitický idol ze Šventoji Důkaz o neolitických antropomorfních božstvech byl zaznamenán v podobě dvoumetrové dřevěné sochy nalezené v pravěkém sídlišti Šventoji, dále pak v podobě jantarových figurek ze sídliště Juodkrant÷ (Schwarzort), kostěných soškek nalezených v okolí jezera Kretuonas a keramické výzdoby z Nidy. Množství kostěných a hliněných antropomorfních bytostí bylo nalezeno v neolitických sídlištích východního Lotyšska. 2 Libertas Klimka – Vytautas Straižys Není pochyby o tom, že raně neolitičtí lidé němenské a narvské kultury žili v matriarchálních občinách. Často se uvažuje o tom, že hlavní božstva té doby byla ženského rodu, tj. bohyně. To je obecný rys všech kultur „staré Evropy“. Čtvrté tisíciletí před naším letopočtem se stalo svědkem důležitého dějinného procesu spojeného s vpádem Indoevropanů. Nejprve se ve stepích východní Evropy (v nížinách Donu, Dněpru a Dněstru) objevily kmeny tzv. kurganské kultury3, pohyblivých válečníků na koních, dobytkářů a kočovníků, kteří asimilovali karpatsko-balkánskou civilizaci Staroevropanů. O tisíc let později vpadla další vlna útočníků do Podunají, střední Evropy a dosáhla Baltského moře okolo roku 2500 př. n. l. Tehdy pozorujeme rychlou změnu v ornamentice keramiky, jakož i změnu tvaru sekeromlatu. Amfory, hrnce a misky jsou nyní tvořeny potištěnými ornamentálními pásy, což dalo název celé kultuře – kultura šňůrové keramiky. Indoevropská kultura importovaná útočníky do Pobaltí asimilovala místní němenskou a narvskou kulturu a vznikl nový kulturní okruh4, rzucewská šňůrová keramika. Tito lidé jsou přímými předky baltských národů. Jejich soudobými příbuznými byli lidé dněperské kultury a faťjanovské kultury při horním Povolží. V celé této oblasti je dodnes velké množství místních jmen a hydronym baltského původu. kulturní okruhy pravěkého Pobaltí; 1 – rzucewský okruh šňůrové keramiky, 2 – hornodněperská kultura, 3 – faťjanovská kultura, 4 – balanovská kultura; šipky ukazují směry šíření Indoevropanů 3 „Kurgan“ znamená v ruštině „pohřební mohyla“ (slovo pochází z turkických jazyků); kurganové, tj. mohylové kultury Střední Asie byly považovány za kulturní soustavu prvních Indoevropanů (Árjů). S „kurganskou teorií” o původu Indoevropanů poprvé vystoupila v padesátých letech litevská archeoložka Marija Gimbutien÷. Pozn. překl. 4 Anglicky „Pamarian corded ware culture”; archeologie střední Evropy označuje tento okruh jako „rzucewský okruh šňůrové keramiky“. Někdy bývá užíván německý ekvivalent „Haffküstenkultur“. Pozn. překl. 3 Libertas Klimka – Vytautas Straižys V té době se utvořily základy baltských jazyků, které se později rozdělily na pruštinu, litevštinu, lotyštinu a další jazyky a jejich nářečí. V baltských jazycích se dodnes uchovalo množství archaismů původem z mateřského indoevropského jazyka. Náboženství a bájesloví předků baltských národů Asimilace místního obyvatelstva s přistěhovalci vyústila v ucelenou kulturu s jedinečným náboženstvím a bájeslovím. Podle Gimbutien÷ pocházejí ženská božstva Baltů od mírumilovné němanské a narvské kultury, přičemž se vyznačují chtonickou povahou, úzce souvisejí s vodou, zemí, měsícem a disponují životadárnými silami. Mužská božstva na druhé straně nesou především prvky válečnické indoevropské kultury. Představují oheň, světlo, hrom a nebeská tělesa. Společně s indoevropskou invazí se uskutečňovala desakralizace světa. Jestliže byly dříve všechny okolní stromy a vody byly obydleny duchy a mrtví byli pochováváni blízko sídlišť, nyní se onen svět proměnil v abstraktní „jezero“ či „nebesa“ a je umístěn daleko, už devynių upių (za devatero řekami), už devynių kalnų (za devatero horami) nebo v podsvětí. Okolní svět je uvolněn pro lidskou činnost v té chvíli, kdy je vymezen svět mrtvých kamenným kruhem pohřební mohyly, později náhrobkem a nakonec hřbitovní zdí. motivy na předindoevropské baltské keramice Je docela pravděpodobné, že v té době (2000 – 1500 př. n. l.) už měli pravěcí předkové Baltů rozvinuté bájesloví a kosmologické názory. Přestože byla kultura místních zemědělců a lovců do určité míry ovlivněna bájeslovím pasteveckých přistěhovalců. Zemědělský charakter rzucewské kultury je patrný v ornamentice keramiky nalezené při vykopávkách v sídlišti Nida, datované do 1700 – 1500 př. n. l. a popsané Rimantien÷. Zdobení keramiky z Nidy je 4 Libertas Klimka – Vytautas Straižys typově velice blízké dněperským zemědělským kulturám z let 4000 – 2000 př. n. l. vyložené Rybakovem. Podle něj horizontální čáry na krčcích hrnců představují nekonečné zdroje nebeských vod. Shluky svislých a šikmých čar sestupující z vodorovné linie představují déšť, který zalévá pole, vyživuje úrodu a zvěř. V dešti stojí lidé se zdviženýma rukama v pozici uctívání či extáze. Voda má mimořádný význam v kosmologických mýtech mnoha národů, mezi nimi také v nejstarších litevských příbězích a národních písních, jejichž velká sbírka je zaznamenána a uložena ve folklorních archivech. Podle těchto příběhů byla na počátku temnota a chaos, země byla smísena s vodou. Širým prostorem chaosu putoval Bůh, který rozdělil vesmír na čtyři živly – vodu, zemi, vzduch a oheň. Téměř všechny litevské legendy zdůrazňují dvě božstva, nejvyššího boha a jemu pomáhajícího, mladšího boha, někdy považovaného za jeho bratra, jindy za čerta (velnias). Voda, zdá se, byla prvním živlem, který povstal z chaosu a dal vzniknout jezerům. Na příkaz nejvyššího boha se mladší bůh mnohokrát potopil na dno jezera a přinesl na hladinu semínka, z nichž vyrostla země. Pojetí stromu světa Schematický nárys stromu světa se objevuje vedle bájí popisujících původ světa. Mnoho národů, především Indoevropané, mají vědomí o stromu světa. Některé národy jej nazývají kosmickým stromem nebo stromem života. Svislá stavba světového stromu jako znázornění světa v litevském lidovém malířství byla detailně rozebrána Dundulien÷ a V÷liusem. Strom světa je vykreslen jako mocný strom s dlouhými větvemi, dotýká se nebes a kořeny sahají hluboko do země. Jeho koruna je příbytkem orlů a nebeských těles; zatímco ve větvích žijí další ptáci, pod stromem jsou lidé a zvířata, ještě níže je příbytek hadů a dalších plazů. Zpod kořenů pramení živá voda a moudrost. Takto světový strom představuje svět a jeho neoddělitelné složky, spojuje tři sféry – nebesa, zemi a podsvětí. S ohledem na lidové příběhy lze usuzovat, že bájeslovná symbolika baltského světového stromu je pravděpodobně odkazem na posvátné duby a jasany. Strom světa je rozšířeným obrazem litevského lidového malířství a jeho stopy se podle některých nacházejí i v litevském a lotyšském folkloru. Je často zobrazen v háčkované, vyřezávané či malované podobě na předměty denní potřeby sedláků – pokladnicích, kredencích, stojanech na ručníky, přeslicích a valchách. Lidové řezby světového stromu někdy obsahují dva sluneční symboly v kruhu sestávajícím z vyšrafovaných čtverců, trojúhelníků a kosočtverců. Posledně zmíněné představují rozdělenou zemi a osetá pole. Horní slunce září přes den a dává teplo, zatímco to dolní přechází podzemní jezero od západu k východu v malé loďce a přináší rosu trávě a úrodě. Nejstaršími litevskými náhrobky jsou dřevěné krikštai tvořené deskou v podobě stromu. Bývaly vztyčovány u chodidel zemřelého, pravděpodobně v naději ulehčit mu cestu do nebes. K symbolice stromu světa se řadí i litevské pamětní kříže a dřevěné zastřešené sloupky (kapličky). Tyto kůly se stříškami bývaly (a dodnes jsou) vztyčovány u zemědělských usedlostí, na křižovatkách a hřbitovech. Možná vycházejí ze starodávných obřadních tyčí, pod nimiž bylo obětováno bohům. Myšlenka takových posvátných předmětů je v nasměřování modliteb přímo k příbytkům bohů. Velmi časté jsou třípatrové zastřešené sloupky, kde každé patro představuje oddělenou sféru stromu světa. 5 Libertas Klimka – Vytautas Straižys litevský světový strom (umělecké zpracování na základě lidové tvorby) Každý sloupek se skládá z těchto částí: kovového vršku se symboly nebeských těles, malé kapličky s dřevěnou figurkou božstva, spodní část sloupku je orámována vzpěrou ve tvaru hada. Příbytek žemaitských (etnická skupina žijící na západě Litvy při pobřeží Baltu) bohů býval vsazován na vrchol kamenné hromady nebo připevňován na vrchol velkého oblého kamene. Kámen býval symbolickou hranicí mezi světem živých a světem mrtvých v podsvětí. Nebeská tělesa na vrcholku každé zastřešené tyče jsou velice jemnou kovářskou prací. V této symbolice můžeme rozlišit následující ideje: jednotu nebeského a zemského ohně (kříž v kruhu), pouto mezi sluncem a rostlinstvem (paprsky slunce končí v listech rostlin), běh času (tři fáze měsíce). Pod symbolem slunce je obraz bárky, ve které slunce poté, co večer zapadne nad Baltským mořem, připlouvá zpět na východ přes podzemní jezero, aby ráno znovu vyšlo a počalo svou denní cestu po obloze. 6 Libertas Klimka – Vytautas Straižys přeslice zdobené symboly s kosmologickým významem zastřešený sloupek (kaplička) poblíž observatoře v Mol÷tai v Litvě 7 Libertas Klimka – Vytautas Straižys Nebeská symbolika v lidové tvorbě Symbolické znázornění Slunce, Měsíce, hvězd a dalších nebeských úkazů lze rozpoznat také na dřevěných předmětech lidového umění a výšivce. Jantarové, bronzové a železné nálezy z hrobů a také vyšívaná ornamentika pohřebních rubášů potvrzují, že stejné vzory se uchovaly přes tisíciletí. Na obrázku vidíme obrazné znázornění některých nebeských těles a povětrnostních jevů. Z obrazů Měsíce a jeho fází v ornamentice dřevěných, kovových a látkových artefaktů vyplývá pojetí času a jsou prvním krokem ke kalendáři. Docela zajímavé je pravidelné opakování tří fází Měsíce vedle dalších znamení na baltských tkaných vzorovaných opascích. Ty byly používány k ovinutí novorozeněte během křtu nebo opásání dospělého při určitých příležitostech, kdy jedinec prokazoval úctu obci. Tkaný opasek představuje lineární běh času a vyjadřuje přání být dlouho živ. Tento výklad je dobře podepřen známým lotyšským Māřiným5 opaskem z 18. století. Sestává ze 49 rozličných symbolů, které odpovídají počtu fází Měsíce v roce, je to vlastně jakýsi lunární kalendář. V tomto kalendáři rok začíná na jaře, tedy s počátkem života a přírodního koloběhu. Hlavní svátky roku jsou označeny zvláštním znakem. Existuje litevská podoba tohoto tkaného opasku s dvanácti symboly. Pořadí symbolů na tkalounu se nazývá raštas. Stejné slovo označuje „písmo“.6 Z toho důvodu může být ornamentika tkaného opasku chápána jako pozůstatek obrazového písma, používaného v dávné době. Ve středu takovéhoto uspořádání často vidíme čtverec – posvátný prostor, vlastní vesnici či rodný statek. Občas bývá vyšrafován, což symbolizuje osetou zemi. V litevských lidových 5 Māra, nejvyšší lotyšská bohyně, pozn. překl. 6 Srovnej se staroseverským „rista“ ve významu „rýt“, „psát runy“ (etymologicky blízké českému rýsovat). Litevské slovo „raštas“ znamená i „vzor“, a to právě na tkanině., čímž se vše obohacuje o další sémantický význam – pořadí vzorů, vzor a písmo. Pozn. překl. 8 Libertas Klimka – Vytautas Straižys písních je tento posvátný prostor nazýván t÷velio dvaras (tatíčkův statek). Ze čtverce vybíhají do čtyř světových stran čtyři kolmá ramena nakreslená v podobě stromu jako způsob promítnutí světového stromu do roviny. Rohy čtverce ukazují čtyřmi směry, které v Pobaltí odpovídají úhlům východu a západu slunce o slunovratech. Ve výšivce je tento kosmogram silně geometrizován, a proto je méně postřehnutelný. Lotyši jej nazývají auseklitis7 a vybrali si jej za symbol svého národního obrození. Podobným znamením je tzv. laum÷s kryžius8 (čarodějnický kříž), který byl v Litvě užíván k ochraně budov před zlými duchy. lotyšský Māřin opasek (části); vedle znamení nebeských těles a úkazů vidíme na tkaných opascích a také velikonočních vejcích složitější geometrické vzory a kosmogramy Dalším kosmogramem, spojovaným s cestou Slunce po obloze, jsou tzv. žirgeliai (hřebci). Jedná se o trojúhelník s převýšenými bočními stranami. Původ tohoto symbolu souvisí s ozdobami domovních štítů litevských domů, kde se trámová převýšení velmi podobají koním. Jedná se o bájné koně-dvojčata, Ašvieniai, kteří táhnou po obloze celý den sluneční vůz. V této pobaltské bájeslovné soustavě nacházíme úžasnou shodu s védskou indo-árijskou obrazností. To znamená, že žirgeliai mohou být tři tisíce let starou relikvií. V ornamentálním použití tento symbol možná představuje střechu světa, tj. nebe. 7 Lotyšský Auseklis má litevskou jazykovou obdobu Aušrin÷ (Jitřenka). Jen v lotyštině se jedná o bytost mužského rodu – v lotyšské mytologii ženich Slunce (či dcery Slunce – litevské Jitřenky) – soupeřem je mu Měsíc, zatímco v litevštině se jedná o bytost ženského rodu – „Aušros deiv÷“ — „Jitřní bohyně“. V litevské mytologii je tato právě dcerou Slunce (jakoby jejím odrazem). Jinak se jí též říká „Marių kumel÷“ — „Mořská kobylka“ či „Marių mergel÷“ — „Mořská panna“. Jedná se svým způsobem o litevskou obdobu bohyně Venuše. Pozn. překl. 8 Laum÷ byla v litevské mytologii Perkūnasovou (Perunovou) snoubenkou. Později její jméno přešlo na bytosti spjaté s vodou, vodní nymfy (žínky), ochránkyně ztracených dětí. Tato bytost má též spojitost s deštěm a duhou, jež se občas nazývá laum÷s juosta – laumin pás, což svědčí i o její spojitosti s tkaním. Postupně význam této bytosti degradoval na čarodějnici, jež podstrkává matkám po porodu svá novorozeňata, přestože se zdá, že byla tato bytost vždy bipolární ve smyslu dobra a zla – dobré oceňuje, zlé trestá. Výše uvedený takzvaný „laum÷s kryžius“ se maloval na vrata chlévů či domů v ochranu před těmito bytostmi. Na druhou stranu byly těmto bytostem přinášeny obětiny. Laum÷ též mohla fungovat jako sudička. Pozn. překl. 9 Libertas Klimka – Vytautas Straižys sbírka velikonočních kraslic lotyšský auseklis 10 Libertas Klimka – Vytautas Straižys Přírodní rytmus a kalendář V litevském a lotyšském národopise nacházíme hojně pozůstatků archaického lunárního kalendáře. Dodnes se zachoval zvyk oslovovat nový srpek měsíce slovem kunigaikštis („kníže“) nebo dievaitis („mladý bůh“) a prosit o dobré zdraví. Čtyři fáze měsíce jsou považovány za důležité pro většinu zemědělských prací, obzvláště pro setí a sázení. žirgeliai na střeše litevského domu Magická čísla 3, 7, 9, 18 a 27, tak častá v litevském folkloru, pravděpodobně souvisejí s archaickým lunárním kalendářem. Je možné, že nejstarší číselná soustava v lidských dějinách byla trojková. Ornamentální čárky nebo tečky, které tvoří ornamentiku neolitických keramických artefaktů, se shlukují v potrojnostech. Číslo tři se i se svými násobky nachází v litevských lidových písních a legendách, přičemž dokonce i obřadní zaříkávadla získávají kouzelnou sílu pouze tehdy, jsou-li zopakována třikrát. Nápoj zhotovený vařením směsi devíti bylin, nasbíraných z rána letního slunovratu ze třech různých lánů, má částečně kouzelné vlastnosti. Historické prameny dokazují, že týden dávných Baltů sestával z devíti dnů. Vzhledem k tomu musel být hvězdný měsíc rozdělen na tři části. Je docela pravděpodobné, že podobnou myšlenku představuje známá postava litevských adventních písní “jelen devítirohý”. Ve dva tisíce let starém baltském hrobě byl nalezen bronzový náhrdelník s trojitými lunicovými přívěšky. Jsou uspořádány do trojic a na každé straně se jich nachází devět. Sluneční kalendář se v Pobaltí objevil až v době příchodu zemědělského hospodářství ve třetím tisíciletí před. n. l. Za první amulety související se sluneční magií bývají považovány předchůdci ročního kalendáře – jantarové disky, které byly nalezeny v Nidě a dalších sídlištích a které jsou rozdělené děrováním na čtyři části (představující čtyři roční období). Slova litevských lidových písní naznačují možnost desetiměsíčního kalendáře (tři sta dnů), 11 Libertas Klimka – Vytautas Straižys který zahrnoval pouze příznivější část roku, během níž probíhaly zemědělské práce. S nástupem solárního kalendáře byly lunární svátky včleněny do solárního cyklu, což vyústilo v solárně-lunární podobu kalendáře. Nejstarší pobaltská kosmologická soustava odpovídající kalendáři, nalezená v pohřebních popelnicích datovaných do doby 600 – 200 př. n. l., je dnes uložena v archeologickém muzeu v polském Gdaňsku. Úžasné dvanáctiměsíční kalendáře, které jsou vyryty na keramice a datovány do doby příchodu křesťanství, pocházejí z hranic pobaltské oblasti a to z území dnešní Ukrajiny. Ve čtrnáctém století byl v Litevském velkoknížectví používán solárnělunární kalendář, jehož stavbu se podařilo objasnit pomocí tzv. „žezla knížete Gediminase“ nalezeného v roce 1680. Žezlo ukazuje, že rok začínal v dubnu a sestával ze dvanácti měsíců, které měly mezi devětadvaceti a jednatřiceti dny. Kalendářní měsíc začínal vždy s novem měsíce. Měsíce mající jedinečná litevská jména jsou vyjádřeny symboly odkazujícími na přírodní jevy a zemědělské práce. kalendář, vyobrazený na tzv. „žezlu knížete Gediminase“, používaný ve čtrnáctém století v Litvě; zleva: celkový náhled na kalendář, devět dní v týdnu, symbolika dvanácti měsíců Baltové znali data slunovratů a rovnodenností a slavili je hody. Letní slunovrat se nazývá rasos („den rosy“), po příchodu křesťanství byl přejmenován na svátek Jana Křtitele. Zimní slunovrat se (těsně) kryje s Vánocemi. Svátek jarní rovnodennosti gav÷nia se pod vlivem křesťanství změnil v užgav÷n÷s (masopust), svátek odcházející zimy. Svátek podzimní rovnodennosti ilg÷s, příznačný pro ukončení sklizně, splynul se Vzpomínkou na všechny věrné zesnulé a byl nazván v÷lin÷s (dušičky). Před třemi sty lety zaznamenal Praetorius litevská jména pro části dne a noci, což může být považováno za lidovou obdobu hodin. Den a noc byly rozděleny na šestnáct částí sahajících od brzkého rána do pozdní noci. Později Daukantas zachytil jména dvaceti čtyř částí, z nichž 12 Libertas Klimka – Vytautas Straižys většina se uchovala dodnes, ačkoliv jejich dobový praktický význam byl zapomenut. Například v rozdílných výrazech označujících „den“ (diena), „noc“ (naktis) a „den a noc“ (para). Nebeská tělesa a jevy v baltském náboženství Litevské pantheistické náboženství se ve velkoknížectví zachovalo až do konce čtrnáctého století, což činí z Litevců poslední „pohany“ v Evropě.Vzhledem k tomu, že mnohá baltská božstva jsou popsána ve folklóru, kronikách a knihách, máme možnost náboženství dávných Baltů znovu podrobně sestavit. Jejich bájesloví a pantheon bohů jsou důležitými zdroji pro srovnání a lepší porozumění jiným pantheistickým indoevropským náboženstvím. Historické záznamy a folklorní pozůstatky uchovaly jména a postavení zhruba sto dvaceti baltských bohů a bohyní; některá jména se vztahují k nebeským tělesům a jevům. Nejvyšší litevský bůh, stvořitel světa, se nazýval Praamžius, Satvaras nebo Prakurimas, někdy prostě Dievas („Bůh“). Slovo Dievas je vzhledem ke své přítomnosti v jiných indoevropských jazycích společného původu: Djaus v indoárijském jazyce, Zeus v řečtině, Deus v latině apod. Nejvyšší bůh starých Prusů (baltský národ sousedící s Litevci na západě, který byl asimilován Germány během jedenáctého a dvanáctého století) byl Okopirmas. Pravděpodobně již v neolitu se objevují zosobněná nebeská tělesa: Saul÷ (Slunce) a M÷nulis (Měsíc) stejně jako další planety, sluneční dcera Aušrin÷ (Venuše Jitřenka), Vakarin÷ (Venuše Večernice), Indraja (Jupiter), Selija (Saturn), Žiezdr÷ (Mars) a Vaivora (Merkur). Jména posledních čtyř planet vyložil Slav÷nas na základě mytologického materiálu. Nadto několik národních pohádek a písní vypráví o bohyni Žem÷ (Země) jako nejstarší dceři Slunce. Měli bychom si všimnout, že narozdíl od jiných národů považovali Litevci ve svých mytologických představách Slunce za bohyni a Měsíc za boha. Totéž platí pro rody v současné litevštině: slovo „slunce“ je rodu ženského, „měsíc“ rodu mužského. A dále pak mají všechny planety ženská jména. Podle některých lidových pověstí se Venuše nazývá Marių Žvaigžd÷ (mořská hvězda) a Merkur Aušrin÷s Tarnas (sluha Jitřenky). V Lotyšsku se Jitřenka jmenuje Auseklis a Večernice Rieteklis. Saul÷ (Slunce) byla považována za nádhernou nebeskou bohyni bydlící v paláci někde daleko na východě. Každé ráno putuje oblohou v oslňujícím voze ze zlata, mědi či ohně, taženém dvěma bílými koňmi. Večer vůz zapadá do Baltského moře a mění se ve zlatou loď, která ji převáží přes vody. Loď řídí bohyně Perkūn÷l÷, která také druhý den ráno unavenou a zaprášenou Saul÷ omývá a vyprovází odpočatou a zářící na novou cestu po nebi. M÷nulis (Měsíc) byl mladý bůh oblečený do stříbrného roucha, manžel Saul÷. Měl plodící a životodárné síly a byl strážcem času a noci. Bohatá mytologická vypodobnění souvisejí se čtyřmi fázemi měsíce, které byly považovány za životně důležité pro zvěř, rostliny a počasí. Jeden zajímavý příběh vysvětluje zatmění Slunce: Slunce a Měsíc se líbají a jsou schováni za šátkem, aby je přitom neviděla jejich dcera Země. Báje vypráví o Vakarin÷ (Večernici), která vyrobila lůžko pro Saul÷, a o Aušrin÷ (Jitřence), která Saul÷ zapaluje oheň a připravuje ji na každodenní cestu. Aušrin÷ byla panna pozoruhodné krásy se zlatými vlasy a korunou s obrazem Slunce, oblečena ve hvezdný plášť s měsíční sponou na rameni. Někdy byla považována za krásnější než sama Saul÷ . Jedním z nejdůležitějších nebeských bohů byl bůh bouří a hromovládce Perkūnas, zúrodňující zemi a očišťující ji od zlých sil. Byl vyobrazován jako přísný vousatý silný muž křižující nebe 13 Libertas Klimka – Vytautas Straižys v ohnivém voze taženém bystrými koňmi nebo jedoucí na ohnivém koni. Na hlavě měl plamenný věnec. V jedné ruce držel blesky a v druhé těžký kamenný sekeromlat. Brzy na jaře začínala první z jeho devíti slavností slavených během celého roku. Sochy Perkūnase byly nalezeny na sídlišti v Kernav÷, dále v takzvaném Perkūnasově domě v Kaunasu a jinde. Zajímavá lidová pověst vypráví o Slunci, Měsíci, jejich dceři Aušrin÷ (Jitřence) a bohu Perkūnasovi. Představujeme ji v podobě, v jaké ji zachytil Balys. V současnosti jsou nebeský pár Slunce a Měsíc rozvedeni, nikdy nejsou na obloze společně. Příčina jejich rozchodu je popisována následovně. M÷nulis se oženil se Saul÷ na jaře na počátku času. Protože Saul÷ vyšla brzy, M÷nulis se odpojil a procházel se sám. Potkal Jitřenku a zamiloval se do ní. Hromovládce Perkūnas se rozhněval a uděřil do Měsíce svým mečem. Rozpůlil jeho tvář na dva kusy. Perkūnasův meč je pravděpodobně kometa. Mezi nejvýznamnější pruské bohy patří Swayxtix, v litevštině Žvaigždikas, bůh světla. V litevském bájesloví je vyobrazen jako jezdec s mečem. staropruská vlajka s trojicí hlavních božstev: hromovládce Perkūnas (uprostřed), Patrimpas, bůh jara a plodnosti (vpravo), Pykuolis, bůh mrtvých a podsvětí (vlevo); nápis je ve staré pruštině; Simon Grünau, Preussische Chronik, W. von Perlbach (ed.), Leipzig, 1876 Dalšími božstvy souvisejícími s nebeskými jevy byla bohyně úsvitu Aušra (někdy též Auska, Br÷kšta) a bohyně soumraku Žl÷ja. Vzdušné úkazy představuje rodina větrných bohů: Vejopatis, Audrupatis, Bangpūtys, Gardaitis a Divytis, kteří žili v jeskyni na dně moře. Do dnešního dne Litevci a Lotyši si uchovali jména označující větry podle osmi (snad i více) různých směrů: sever severovýchod východ jihovýchod litevsky Šiaurys, Žiemys, Žiemelis Auštrinis, Audenis Rytys, Saulinis, Žeminis Ožinis 14 lotyšsky Ziemelis, Sivenis Austrenis, Tukšais Zemenis, Makars, Krasta vejš Azenis, Launadzis, Sausenis Libertas Klimka – Vytautas Straižys jih jihozápad západ severozápad Pietys, Launagis, Pietvis Aulaukis, Šakšinis, Pilvinis Vakaris, Jūrinis, Marinis Suominis, Vakarinis Vasaris, Jedals, Tarpenis Saksenis, Lenits, Udens vejš Jūrenis, Vežgeris, Plūdenis Samenis, Luodis, Pūmenis Můžeme zmínit další vyšší baltská božstva: velká matka Žemyna (lot. Zemes Mate), bohyně země a plodnosti; Patrimpas, bůh jara a plodnosti, strážce řek a pramenů; Antrimpas a Andojas, bohové moře; Pykuolis a Velinas, bohové podsvětí. V Lotyšsku jsou známi další nebeští bohové: nejvyšší bůh Dievu Dievs nebo Vecais Tevs, bůh Slunce a úsvitu Usinš, Dieva Deli („boží syn“) a Saules Meitas („dcery slunce“). Na hradištních vrších v Tušemlji a Gorodoku na řece Soži v dnešním Rusku (třetí a čtvrté století n. l.), na Blagověščenském kopci nad řekou Desnou poblíž ruského Brjansku (páté a šesté století n. l.), v Bačkinink÷liai u Prienai v Litvě (poč. pátého století n. l.) i jinde byly odkryty chrámy a svatyně, které Baltové vystavěli k uctívání bohů a bohyní. Z pozdější doby je lépe znám chrám Romov÷ v Prusku, Perkūnasův chrám ve Vilniusu a blízko Kaunasu chrám zasvěcený bohyni lásky Mildě. Můžeme snadno vykreslit analogické srovnání mezi bájeslovím Baltů a bájeslovím indických Árjů, Řeků, Římanů a dalších dávných národů. Dokonce i jména některých božstev jsou podobná. Není pochyb o tom, že severní a jižní národy byly ve styku již 2000 let před n. l., což dokazuje baltský jantar nalezený na Krétě, v Tróji, v Egyptě a dalších zemích Středomoří. Důkaz přímého styku zaznamenali Hekataios z Mílétu, Pindaros (5. stol. př. n. l.) a Hérodotos (4. st. př. n l.), kteří zmiňují Hyperborejce žijící severně od Skythů. Hyperborejci prý měli stejné náboženství jako Řekové, z jejich země prý pocházela Latona (Létó) z rodu Titánů, matka božských dvojčat Artemidy a Apollóna. Apollón každoročně navštěvoval své rodiště po dva zimní měsíce. Rybakov po prostudování dostupných historických zdrojů považuje Hyperborejce pátého a šestého století př. n. l. za baltské kmeny. Astronomické znalosti Jestliže je nyní zvěrokruh považován za prvek indoevropské kultury, je docela pravděpodobné, že Baltové jej znali již velmi dávno. Litevci byli s dvanácti zodiakálními znameními, po nichž slunce vykonává svou roční pouť, velice dobře obeznámeni. Rivius ve své kronice píše, že ve třináctém století stál v údolí Šventaragis na soutoku řek Neris a Vilnia dvanáctistupňový Perkūnasův chrám, na každém stupni oltář. Poslední archeologické průzkumy v základech katedrály ve Vilniusu tento zápis zcela potvrzují. Přesto se dávná litevská pojmenování pro jednotlivá souhvězdí zvěrokruhu dodnes s největší pravděpodobností nedochovala. Pojmenování zachycená v sedmnáctém století M. Sarbiewskim jsou pravděpodobně latinskými překlady. Je zajímavé, že v litevštině se planety nazývají žv÷ryn÷s (od slova žv÷ris, zvíře). Pravděpodobně proto, že se planety vždy pohybují po zvěrokruhu. Máme také sbírku jedinečných litevských pojmenování souhvězdí, která zaznamenali v litevských slovnících K. Sirvydas (C. Syrwid), 1620, P. Ruigys (P. Ruhig), 1747, K. Milkus (Ch. G. Mielcke), 1800, G. B. F. Nesselmann, 1851, F. Kuršaitis (F. Kurschat), 1868 – 1874, A. Juška (A. Juškevič), 1897 a W. Kalwaitis, 1888 – 1894 (publikováno 1910). Některá pojmenování se používají dodnes. 15 Libertas Klimka – Vytautas Straižys litevské pojmenování překlad do češtiny Grįžulo Ratai Velký vůz Ursa Major Perkūno Ratai Perkūnasův vůz Ursa Major Kaušas Naběračka Ursa Major Grįžulo Rateliai Malý vůz Ursa Minor Juostandis Opasek Cassiopeia Kul÷jai ir Spragilas Mlaty a cep Perseus? Kelias į Bažnyčią Cesta do kostela Andromeda Bažnyčia nebo Stalas Kostel nebo Stůl Pegasus Gr÷b÷jos Senohrabi Taurus a Auriga? Sietynas nebo Sietas Lustr nebo Síto Pleiades Dievo Darželis Boží zahrada Hyades Šienpjoviai Senoženci Orion Trys Sesut÷s Tři sestry Orionův pás Artojas ir Jaučiai Oráč a voli Leo a Gemini? Žagr÷ Rádlo Cancer? Bičių Spiečius Včelí roj Praesepe S÷jikas Rozsévač Bootes a Coma Berenices? Darželis Květinová zahrada Corona Borealis Dangaus Svarstykles Nebeské váhy Lyra-Cygnus-Aquila Paukščių Takas Cesta ptáků mléčná dráha Gervių, Žasų Takas Cesta jeřábů, hus mléčná dráha V÷lių Kelias Cesta duší mléčná dráha Přežívající pojmenování nejjasnějších hvězd jsou méně četná: Šiaurin÷ (severní hvězda) – Polaris; Perkūno Ožka (Perkūnasova koza) – Capella; Tikutis (bez překladu) – také Capella; Mergel÷ (panna) – Spica a Skalikas (lovecký pes) – Sirius. Jsou zde také pojmenování hvězd, která dosud zůstávají neurčitá. Podobná (nebo totožná) pojmenování některých souhvězdí stále používají Lotyši. Velké množství a původnost těchto jmen souhvězdí, hvězd a planet ukazují, že předkové baltských národů se dobře vyznali ve hvězdné obloze. Další nebeské objekty a úkazy mají jedinečná litevská pojmenování. Komety jsou nazývány dangaus rykšt÷s (nebeské pruty), Aurora Borealis je gaisai nebo pam÷nai (záře), kruhy okolo Měsíce jsou drign÷s, meteory krintančios žvaigžd÷s (padající hvězdy). Věřilo se, že každý člověk má na nebi svou hvězdu. Když zemřel člověk, jeho hvězda spadla. Podle jiné verze, meteor je bájná bytost aitvaras létající po nebi, přinášející bohatství svému pánu. Duha (vaivorykšt÷ nebo Vaivos juosta, drignis) je častou postavou pohádek. Nebe se litevsky řekne dangus, ze slovesa dengti (přikrývat). 16 Libertas Klimka – Vytautas Straižys pozorovatelna na kopci Birut÷ poblíž přístavního města Palanga (rekonstrukce) Je možné, že se určitá litevská pojmenování souhvězdí dochovala do současnosti, některá mají stejná pojmenování jako v latině či řečtině, tj. mají společné indoevropské názvy pocházející z pravěku. Pojmenování mohla být předána Baltům z Malé Asie nebo Mezopotámie okolo 2500 př. n. l. kulturou šňůrové keramiky, což by vysvětlovalo, jak je možné, že se na litevské obloze objevuje lev, delfín a štír. Zvláštní výskyt lva v litevských pohádkách, které zaznamenal Basnavičius, můžeme vysvětlit podobným způsobem. Znamení Slunce, Měsíce a hvězdy na Valiulisově kameni majícím tři metry v průměru; nachází se poblíž města Mol÷tai v Litvě. K výpočtu slunečních a měsíčních kalendářních cyklů by bylo zapotřebí přesného hvězdářského měření a také speciálího vybavení, stejně jako lidí schopných je používat. Historikové jako M. Praetorius, A. Rotund, M. Stryjkowski a T. Narbutt zaznamenali důkazy, že pohyby nebeských těles po obloze sledovala zvláštní třída kněží (muži i ženy) nazývaných 17 Libertas Klimka – Vytautas Straižys žvaigždininkas („hvězdný člověk“) nebo krivis („pohanský“ kněz). Pozorování bylo potřebné k tvorbě kalendáře, předpovědím důležitých astronomických událostí a určení doby vhodné k obětním obřadům. Křižácké kroniky se zmiňují o pruských věštcích nazývaných tullissones a ligaschones. Věštci se účastnili také pohřebních ceremonií a pozorovali cestu duše „na koni středem nebes“. Kardinál Peter d’Ailli, jenž navštívil Litvu v roce 1418, píše, že viděl dovedné hvězdáře, kteří řídili kalendář. Prapůvodní observatoře byly budovány na určitých místech. Například Riviova kronika zmiňuje kruhovou věž určenou k pozorování hvězd a Slunce, kterou zbudoval v roce 1263 kníže Germantas v údolí Šventaragis ve Vilniusu blízko Perkūnasova chrámu. Kůlová pozorovatelna stála také na vrchu Birut÷ v Palanze u Baltského moře. Sestávala z pískového náspu ve tvaru podkovy s jedenácti kůly zasazenými do země. Dvojice kůlů vyznačovaly důležité azimuty východů a západů slunce nad mořem. Ukazovaly také azimuty polohy slunce během slunovratů a rovnodenností, jakož i krajní úhly polohy Měsíce během Metonova cyklu. Někdy byla poloha nebeských těles na obloze zaměřována kameny. Například na lokalitě u mohyly Purmaliai v Klaip÷dě bylo nalezeno sedm velkých balvanů, uzpůsobených k určování astronomických vzdáleností. V den letního slunovratu slunce vyšlo jako „zlatá koruna“ (doslovně podle lidové písně) nad největším kamenem. Nad jinými kameny vycházelo ráno v čase rovnodenností. Kamenné kruhy a jiná uspořádání byla známa v celém Pobaltí, dnes se nacházejí pouze zlomky. Většina observatoří byla ze dřeva, a tak se nedochovala. Dodnes se v Pobaltí nachází množství kamenů s astronomickými symboly. Kromě významu souvisejícího s kalendářem mohly kamenné kruhy sloužit jako prostředky k určování azimutů během pohřbů. Je známo, že v prvních čtyřech stoletích našeho letopočtu v Litvě byli mrtví pohřbíváni čelem k východu (muži) nebo západu (ženy). Mnoho litevských kamenů spojených s mytologií se nazývá Mokas (od slova mokyti, vyučovat), jako by se mladí lidé na těchto místech učili provádět astronomická pozorování. Shrnutí poznatků Na základě archeologických nálezů, folklóru, mytologie a lingvistických dat, které jsme představili a popsali, stejně tak i na základě dávných písemných pramenů, můžeme vyvozovat, že před čtyřmi a snad i pěti tisíci lety lidé staré Evropy žijící na jih a na východ od Baltského moře – předkové dnešních pobaltských národů – se ve svých představách o struktuře světa příliš nelišili od svých současníků v Jižní Evropě, Malé Asii, Mezopotámii a Severní Africe. Potřeby kalendáře a náboženské obřady nutily ty nejvíce vzdělané pozorovat oblohu, zaznamenávat její periodické změny a předpovídat tak důležité astronomické události – fáze Měsíce, okamžiky východu Slunce, kulminace a západy během různých částí roku, data slunovratů a rovnodenností – a určovat tak přesná data slavností a počátky zemědělských činností. Lidé si ještě neuvědomovali skutečný původ přírodních úkazů, za vše byli odpovědní bohové a osud. Tito lidé žili v souladu s okolním světem, přizpůsobili se mnohdy těžkým podmínkám života a přenášeli své vědomosti a zkušenosti po tisíciletí z generace na generaci. Libertas Klimka, Vytautas Straižys 18 Libertas Klimka – Vytautas Straižys Článek poprvé vyšel v roce 1997 pod názvem The Cosmology of the Ancient Balts v supplementu časopisu Journal of History of Astronomy 28, s. 57. http://adsabs.harvard.edu/full/1997JHAS...28...57S Z anglického orginiálu přeložil Mars Ultor. Za pomoc s překladem, revizi litevských termínů a užitečné poznámky k překladu týkající se pobaltské mytologie děkuji D. Váňové. Přeloženo a publikováno v září 2011 se souhlasem p. Libertase Klimky jako tištěná příloha internetového časopisu Slavonie. www.slavonie.org 19
Podobné dokumenty
World / Monde / Mundo Decathlon / Décathlon / Decatlón
World / Monde / Mundo
Decathlon / Décathlon / Decatlón - All-time / Tous Temps / Todo Tiempo - end 2015
Top 1000
End of the list, best point total with the addition of winds less than 6 m / s
formát pdf - Ústav historických věd Fakulty filozofické Univerzity
Středověká výzdoba domovních průčelí měla ve středoevropském
prostředí často charakter malovaných náboženských výjevů, kterým
byl mj. přisuzován také ochranný ráz. Tato zvyklost je doložena - jak
u...
Hornický zpravodaj II čtvrtletí 2016
Známá hornická hymna zahájila 8. 2. 2016 měsíční rokování členů havířovské pobočky
Klubu přátel hornického muzea. Po úvodních informacích o činnosti „Klubu“ mezi dvěma
besedami se ujal slova p. Lad...